Úvod 3

Obsah

Úvod 3

1. Úvod do zástavního práva 4

1.1. Pojem zástavního práva 4

1.2. Funkce zástavního práva 5

1.3. Subjekty zástavního práva 6

1.4. Vznik zástavního práva 6

1.4.1. Vznik zástavního práva na základě písemné smlouvy 7

1.4.2. Vznik zástavního práva rozhodnutím soudu o schválení dohody o 9

vypořádání dědictví 9

1.4.3. Vznik zástavního práva na základě rozhodnutí soudu 9

1.4.4. Vznik zástavního práva ze zákona 10

1.5. Realizace zástavního práva 11

1.5.1. Veřejná dražba 11

1.5.2. Soudní prodej zástavy 13

1.6. Zánik zástavního práva 16

2. Vývoj zástavního práva 18

2.1 Zástavní právo v římském právu 18

2.2. Zástavní právo Židů 19

2.3. Zástavní právo podle Všeobecného zákoníku občanského 20

2.4. Zástavní právo podle tzv. „Středního občanského zákoníku“ 21

2.5. Zástavní právo podle Hospodářského zákoníku 21

3. Xxxxx zástavního práva 23

3.1. Movité věci 23

3.2. Nemovité věci 23

3.3. Podnik 24

3.4. Byty a nebytové prostory 25

3.5. Pohledávky 26

3.6. Cenné papíry 26

3.7. Obchodní podíl 28

3.8. Předmět průmyslového vlastnictví 28

4. Obecná problematika zástavního práva 30

v současnosti 30

4.1. Zajištění budoucích pohledávek zástavním právem 30

a jejich pluralita 30

4.2. Lhůty pro vklad práva do katastru nemovitostí 33

Výsledky, závěry a doporučení 41

Seznam použité literatury 43

Úvod

Výrazné místo v právních systémech jako institut zajišťující splnění povinnosti dlužníka má zcela jistě zástavní právo. Zástavní právo je nejtypičtějším příkladem věcného práva používaného již po staletí k zajištění závazků. Proces znovuzavedení zástavního práva do českého právního řádu a obnovení jeho původního významu prošel v průběhu devadesátých let velice bouřlivým vývojem. Dnes je však zástavní právo nejužívanějším zajišťovacím instrumentem. I přesto, že má zástavní právo mnoho předností a prošlo nejednou novelizací, zde existuje značná rozličnost a nesourodost, pokud jde o způsoby jeho vzniku, určování pořadí při uspokojování zajištěných pohledávek a roztříštěnost úpravy zástavního práva do mnoha různých právních předpisů.

V této práci chci upozornit na problematiku související se zástavním právem a pokusím se nastínit řešení jednotlivých situací.

V úvodní kapitole se zabývám podrobným výkladem pojmů, vztahů, práv a povinností spojených s tímto právním institutem. Dále se v jednotlivých kapitolách zaměřuji na historický vývoj zástavního práva, přiblížení jednotlivých předmětů zástavního práva a s nimi spojenou problematiku současné doby.

1. Úvod do zástavního práva

Zástavní právo se řadí do skupiny práv k věcem cizím. Je to prostředek k zajištění nějakého závazku, tedy jakési věcné zaručení toho, že věřitel získá své peníze i jinak, nezaplatí-li dlužník. Zástavní právo je současně i formou omezení vlastnického práva, neboť někomu cizímu, komu věc nepatří, dovolujeme tuto věc mít u sebe, užívat ji a v neposlední řadě ji i prodat nebo nechat prodat a výtěžek si ponechat, což je omezení vlastníka věci.

1.1. Pojem zástavního práva

Zástavní právo můžeme zařadit do práv k věcem cizím1. Základním smyslem existence zástavního práva je zajištění práv na plnění a povinností splnit závazek. Právu věřitele na plnění odpovídá povinnost dlužníka splnit závazek, a to řádně a včas. Zástavní právo zaručuje, že pokud pohledávka zajištěná zástavním právem nebude řádně a včas splněna dlužníkem, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, tedy z věci či pohledávky zastavené.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky s jejím příslušenstvím2. Můžou jimi být např. úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Zástavou může být jakákoli samostatná věc v právním smyslu, věc movitá i nemovitá, lze zastavit i spoluvlastnický podíl, věc hromadnou, zastavit lze i pohledávku či cenné papíry. Zástavou může být i majetek dlužníka jako celek, jehož součásti je však nutné v zástavní smlouvě detailně popsat. Byty a nebytové prostory lze zastavit také, ale jen jsou-li samostatnou právní věcí, tedy jsou-li zapsány v katastru nemovitostí. Samozřejmě lze zastavit stavbu bez pozemku nebo pozemek bez stavby, protože jedno není součástí druhého.

Zástavní právo působí vůči každému vlastníku zastavené věci bez ohledu na to, zda je jejich vlastníkem povinný ze závazku či nikoliv. Zástavní právo je tak tedy právem absolutně působícím. V praxi to znamená, že vznik zástavního práva sám o sobě neznamená nemožnost pro vlastníka či jinou osobu s obdobným právem k zástavě se zastavenou věcí dále nakládat, např. převést vlastnictví k zastavené věci nebo postupovat

1 Upraveno obecně v § 152 a dále občanského zákoníku

2 Definováno v § 121 občanského zákoníku

zastavenou pohledávku na třetí osoby, pokud se však vlastník v konkrétním smluvním dokumentu nezavázal jinak.

Dlužníci si často mylně představují, že v případě, kdy je zřízeno zástavní právo a oni nesplní svůj závazek včas a řádně, má zástavní věřitel povinnost uspokojit svoji pohledávku ze zástavy. Ve skutečnosti však je na výběru zástavního věřitele, zda uspokojí pohledávku ze zástavy nebo jiného majetku dlužníka. Stejně tak se však nemůže ani zástavce, resp. vlastník zastavené věci, spolehnout na to, že zástavní věřitel bude vymáhat pohledávku na osobním dlužníkovi a nikoliv se uspokojovat ze zástavy.

1.2. Funkce zástavního práva

Na základě ustanovení § 152 ObčZ můžeme definovat funkci zástavního práva jako způsob zajištění pohledávky a jejího příslušenství tak, že jakmile dojde k prodlení dlužníka s plněním jeho závazku může se zástavní věřitel dožadovat uspokojení ze zástavy.

Zástavní právo je jedním z nejbezpečnějších zajišťovacích prostředků, a to díky tomu, že plní dvě podstatné funkce jakými jsou funkce zajišťovací a funkce uhrazovací.

Funkce zajišťovací umožňuje zástavnímu věřiteli minimalizovat riziko spojené s poskytnutím plnění zakládající závazkový vztah, a to důrazem na vědomí dlužníka, že jeho dluh je zajištěn zástavním právem vztahujícím se na předmět tohoto práva – zástavu. To představuje pro dlužníka reálné nebezpečí, že se věřitel uspokojí ze zástavy a tím zástavce o zastavenou hodnotu přijde. Mimoto zde také existuje určité omezení vlastnického práva, neboť někomu cizímu, komu věc nepatří, dovolujeme tuto věc mít u sebe, užívat ji a v neposlední řadě ji i prodat nebo nechat prodat a výtěžek si ponechat, což je omezení vlastníka věci.

Souběžně s funkcí zajišťovací je zástavní právo nepřímo spojeno i s funkcí uhrazovací, a to pokud nesplní zástavní dlužník svůj závazek. Zástavní věřitel se totiž může hojit na výsledku zpeněžení zástavy. Má-li se úspěšně naplnit uhrazovací funkce zástavního práva, musí být zástavnímu věřiteli zaručeno také to, aby ze zpeněžení zástavy byl dosažen takový výtěžek, jaký bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva. V zájmu ochrany zástavního věřitele na řádné uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy je zástavnímu

dlužníkovi uloženo, aby se zdržel všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele.

1.3. Subjekty zástavního práva

Hlavními subjekty zástavního práva jsou zástavní věřitel (ten, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem), obligační (osobní) dlužník (ten, jenž je povinen splnit závazek) a zástavní dlužník (ten, jenž je povinen strpět uspokojení zástavního věřitele ze zástavy).

Častým a zásadním pochybením při uzavírání zástavních smluv je nerozlišování osob obligačního dlužníka od zástavního dlužníka. Pochopitelně, zástavní dlužník může být zároveň dlužníkem obligačním, ale zástavní dlužník může být, a velice často též je, osoba od obligačního dlužníka odlišná.

Pokud jsou obligační dlužník a zástavní dlužník osoby odlišné, je charakter zástavního práva, na osobě zástavního dlužníka zvlášť zřejmý. Zástavní dlužník totiž na rozdíl od obligačního dlužníka není povinen pohledávku vyrovnat, jeho povinností je strpět uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, v případě, že dlužník svůj závazek nesplnil. Stejnou roli hraje nabyvatel zastavené věci, i on je povinen strpět uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, v případě, že nebyl uspokojen dlužníkem.

1.4. Vznik zástavního práva

Vznik zástavního práva je založen na předpokladu spojení tří základních prvků, kterými jsou, existence zajišťované pohledávky, popř. i budoucí, způsobilý předmět zástavního práva a některá z právních skutečností, která je požadovaná zákonem ke vzniku zástavního práva.

Zajistit můžeme pouze pohledávku platnou a žalovatelnou, vč. příslušenství pohledávky, kterými jsou např. úroky, úroky z prodlení, popř. poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Dále by se mělo jednat o pohledávku peněžitou s uvedením její výše spolu s výší úroků a úroků z prodlení. U nepeněžité pohledávky by toto bylo možné pouze v případě, jestliže by se dala hodnota této nepeněžité pohledávky vyjádřit penězi, které by tak sloužili jako náhradní plnění v případě prodlení dlužníka.

„Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona“3

1.4.1. Vznik zástavního práva na základě písemné smlouvy

Nejčastějším případem vzniku zástavního práva je vznik na základě písemné smlouvy, kdy se jedná o takzvané dobrovolné zástavní právo. U smluvního zástavního práva je bezpodmínečně nutné dodržet písemnou formu smlouvy, bez níž je zástavní právo neplatné. Dalšími zásadními náležitostmi takovéto zástavní smlouvy jsou také určení předmětu zástavy a určení pohledávky, která je zajišťována, dále projev vůle obou stran k založení smlouvy o zástavním právu k předmětu zástavy. Tím, že strany zástavní smlouvu uzavřou, však ještě zástavní právo nevzniká. Jde pouze o právní skutečnost, která závazkový vztah mezi stranami zakládá. Ke vzniku zástavního práva je nezbytná další právní skutečnost, která je odlišná podle věci, která je zastavována.

Movité věci se platně zastavují tak, že na základě písemné smlouvy se musí věc odevzdat zástavnímu věřiteli nebo další nestranné třetí osobě, která ji uschová pro věřitele. Movité věci, které nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě lze zastavit tak, že se vznik zástavního práva vyznačí do rejstříku zástav, který vede Notářská komora České republiky.4

Rejstřík zástav je neveřejný seznam vedený v elektronické podobě jehož obsahem je:

⮚ označení zástavy

⮚ výše a právní důvod zajišťované pohledávky

⮚ zástavní dlužník, zástavce a zástavní věřitel

⮚ den vzniku a právní důvod zástavního práva

⮚ datum a čas zápisu

3 Občanský zákoník § 156 odst. 1

4 pro určité druhy zástav, např. věci nemovité neevidované v katastru nemovitostí, věci hromadné nebo všechny movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě do úschovy, určila novela občanského zákoníku č. 317/2001 Sb. závaznou formu zástavní smlouvy v podobě notářského zápisu

U označení zástavy v případě věcí movitých, které nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, se do rejstříku zástav uvádí jejich obvyklé pojmenování (např. automobil, obraz, počítač, atd.) a další údaje uvedené o věci movité v zástavní smlouvě. Těmito údaji se rozumí zejména výrobní číslo, typ, značka, registrační číslo.

Je-li právním důvodem zástavního práva zástavní smlouva, uvádí se v evidenci rejstříku zástav, že jde o zástavní smlouvu a dále jméno, příjmení a sídlo notáře, který zástavní smlouvu sepsal.

Jako právní důvod zajišťované pohledávky se uvádí v evidenci rejstříku zástav např. smlouva o půjčce, smlouva o úvěru, atd. a datum jeho vzniku.

Datum zápisu a čas zápisu se zapíše v systému automaticky ihned poté, kdy byly v systému rejstříku zástav přijaty zákonem stanovené údaje. Datum je evidováno číselně, čas údajem o hodině a minutách.

U nemovitostí je evidence zástavních práv váznoucích na nemovitosti vyznačena buď v katastru nemovitostí nebo je-li zástavou nemovitá věc, která není předmětem evidence katastru nemovitostí v rejstříku zástav.

Takováto nemovitost se v rejstříku zástav označí jejím obvyklým pojmenováním a pozemkem, na němž se nemovitost nachází a dalšími údaji uvedenými o nemovitosti v zástavní smlouvě.

Zástavní právo může být zřízeno i pro pohledávku, která v budoucnu teprve vznikne nebo která je podmíněná. Ručíme-li tedy někomu za jeho dluh, můžeme si s ním dohodnout zástavu jeho nemovitosti pro případ, že bychom za něho jako ručitelé platili někdy v budoucnu jeho závazek.

Vznikne-li na jedné věci, pohledávce, cenném papíru nebo budově více zástavních práv, uspokojí se přednostně to, které vzniklo nejdříve. Doba vzniku zástavního práva tedy určuje jeho pořadí, což nazýváme zásadou prvenství neboli priority. Na uspokojení pohledávek pozdějších, s horším pořadím, se dostane jen tehdy, byla-li plně uspokojena pohledávka lepšího pořadí a zbyly na to ještě prostředky. Doba vzniku zástavního práva u

movitých věcí je určena dnem předání věci věřiteli nebo dnem vyznačení v příslušné listině. U nemovitostí je to dnem podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, u cenných papírů zaknihovaných dnem registrace u Střediska cenných papírů, u cenných papírů listinných dnem odevzdání věřiteli, u ochranných známek dnem vyznačení v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví.

1.4.2. Vznik zástavního práva rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví

Vznik takovéhoto zástavního práva se pokládá za zvláštní způsob uzavření. Odlišuje se od smluvního zástavního práva tím, že vzniká již v momentě, kdy soudní rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví nabude právní moci.

Řízení o dědictví může skončit buď dohodou o vypořádání dědictví mezi více dědici nebo potvrzením nabytí dědictví podle dědických podílů. V případě, že se řízení skončí potvrzením nabytí dědictví podle dědických podílů, nepřichází zde pak v úvahu zřízení zástavního práva.

V případě, že existuje více dědiců, mají tito možnost vypořádání prostřednictvím dědické dohody, která je povolena soudem pouze v takovém případě, kdy tato dohoda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům.

Dědici se tak mohou dohodnout, že pohledávka jednoho či ostatních bude zajištěna zástavním právem. Obvykle jde o situace, kdy pohledávka jednoho dědice, je zajištěna zástavním právem na věci přenechané dědickou dohodou jinému dědici.

1.4.3. Vznik zástavního práva na základě rozhodnutí soudu

Jde o vznik zástavního práva nezávisle na vůli zástavce. Zástavní právo zde vzniká na základě rozhodnutí soudu. Typickým příkladem je zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech.

Soud může rozhodnout o zřízení soudcovského zástavního práva jen tehdy, je-li prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Pro pořadí soudcovského zástavního

práva je rozhodující, kdy k soudu dorazil návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. V případě, že dorazilo několik návrhů zároveň, mají zástavní práva stejné pořadí.

Pro pohledávky, u kterých bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně. Tím odpadá nutnost zahajování nového řízení proti novému vlastníku v případě změny vlastnictví k zastavené nemovitosti, a tím i možnost maření výkonu rozhodnutí převodem této nemovitosti na jiné osoby.

1.4.4. Vznik zástavního práva ze zákona

Zákonné zástavní právo vznikne v momentě, kdy nastanou určité právní skutečnosti, se kterými je zákon vznik zástavního práva spojuje. Takovou skutečností může být již samotný vznik pohledávky.

Při splnění těchto určitých podmínek vznikne zákonné zástavní právo přímo, bez nutnosti vydávat jakékoli soudní či správní rozhodnutí. Tato zástavní práva vznikají mimo jakékoli dodatečné úkony stran nebo státních orgánů.

Do zákonných zástavních práv spadá např:

⮚ zákonné zástavní právo pronajímatele nemovitosti k movitým věcem nájemce nebo osob, které s ním žijí ve společné domácnosti jako zajištění pohledávek na nájemném.

⮚ předností zákonné zástavní právo dopravce k zásilce k zajištění jeho nároků ze smlouvy o přepravě.

⮚ zákonné zástavní právo banky k předmětu uložení k zajištění jejích práv ze smlouvy o bankovním uložení věci.

⮚ přednostní zákonné celní zástavní právo k zajištění celních pohledávek váznoucí na veškerém dováženém zahraničním zboží od okamžiku vstupu zástavy do tuzemska.

⮚ zákonné zástavní právo na jednotkách nebo jiné nemovitosti ve vlastnictví družstva zajišťující bankovní úvěry vztahující se k těmto předmětům vlastnického práva.

Výše uvedené příklady přednostních zákonných zástavních práv jsou zvláštní kategorií. Mají totiž absolutní přednostní pořadí před ostatními zástavními právy, a to bez ohledu na stáří jejich vzniku.

1.5. Realizace zástavního práva

Občanský zákoník zcela jasně stanoví, že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem. Smluvním stranám není takto pod sankcí neplatnosti takového ujednání umožněno dohodnout se na jiném způsobu výkonu zástavního práva. Stejně nepřijatelné je i sjednání realizace zástavního práva jakožto práva propadného, tzn. že zástava zástavnímu věřiteli v případě prodlení dlužníka s plněním zajištěné pohledávky propadne nebo že si ji zástavní věřitel může za určenou cenu ponechat. V případě, že má zástavní věřitel své pohledávky zajištěny více zástavami má možnost navrhnout zpeněžení kterékoli z nich, a to zcela dle svého vlastního uvážení.

1.5.1. Veřejná dražba

Veřejné dražby jsou nyní upraveny komplexně v zákoně o veřejných dražbách, z. č. 26/2000 Sb. Tento zákon rozlišuje mezi dražbami dobrovolnými a nedobrovolnými. Jak již označení dražby napovídá, rozhodujícím kritériem je osoba navrhovatele. V případě dobrovolných dražeb se koná dražba na návrh vlastníka, v případě dražeb nedobrovolných podává návrh dražební věřitel, tedy věřitel zástavní.

Před podáním návrhu si musí ovšem zástavní věřitel opatřit vykonatelné soudní rozhodnutí, vykonatelný rozhodčí nález nebo vykonatelný notářský zápis. K provedení dražby tedy zásadně nestačí pouhé prodlení dlužníka se splacením dlužné částky.

Veřejné dražby jsou prováděny soukromými dražebníky, kterými může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, které bylo uděleno příslušné živnostenské oprávnění. Fakt, že dražebník je osobou soukromou a ne osobou úřední vyjadřují určitá omezení jeho pravomocí ve vztahu k vlastníkům zástav. Dražebník tak nemůže vynutit sobě ani jiným osobám vstup se záměrem provést odhad či prohlídku na místě. Držitel předmětu dražby je však povinen předmět dražby zpřístupnit.

Prvním krokem při realizaci zástavního práva prodejem ve veřejné dražbě je písemné upozornění zástavního dlužníka a dlužníka o zamýšleném výkonu navrhovatelova práva. O provedení dražby poté uzavře zástavní věřitel smlouvu s dražebníkem, která musí obsahovat označení, že jde o dražbu nedobrovolnou, označení navrhovatele a dražebníka, označení předmětu dražby, stanovení nejnižšího podání, které však nesmí být nižší než polovina odhadní ceny a výši odměny dražebníka. V případě, že smlouva některé z těchto náležitostí neobsahuje, je neplatná. Podpisy musí být úředně ověřené. Z mého pohledu je důležité omezení, že navrhovatel dražby nemůže být zároveň dražebníkem. Je však rovněž vyloučeno, aby dražebník byl navrhovatelem – právnickou osobou ovládán, nebo byl osobou jeho ovládající nebo s ní jednající ve shodě.

Po uzavření smlouvy je dražebník povinen ve lhůtě ve smlouvě stanovené doručit vlastníkovi, dlužníkovi, zástavci a dalším v zákoně uvedeným osobám písemné oznámení o dražbě. V případě, že je předmětem dražby nemovitost, zasílá se oznámení o dražbě také katastrálnímu úřadu. Katastrální úřad zapíše na základě tohoto oznámení o uzavření smlouvy o veřejné dražbě poznámku.

Dražebník je povinen vydat dražební vyhlášku, která obsahuje všechny důležité údaje o vlastní dražbě. Dražební vyhláška je zveřejněna v místě obvyklým způsobem, v případě nemovitostí též na centrální desce a na úřední desce okresního úřadu, dotčeným osobám se doručuje.

Vlastní dražba se zahajuje vyvoláním, jehož obsahem je seznámení s předmětem dražby, jeho odhadní nebo zjištěnou cenou, právy a povinnostmi s touto věcí spojenými. Draží se, dokud účastníci dražby činí vyšší podání. Pokud nebylo ani přes dvojí výzvu dražebníka učiněno podání vyšší než poslední, udělí dražebník účastníkovi, který toto nejvyšší podání učinil, příklep. Tímto okamžikem je dražba skončena. Jestliže uhradí vydražitel cenu dosaženou vydražením, přechází na něj vlastnictví udělením příklepu. Bývalý vlastník předmětu dražby je povinen neprodleně předat vydraženou věc (zástavu) osobě, která se prokáže jako její vlastník příslušným potvrzením.

V momentě, kdy by byla dražba zmařena nebo předmět dražby nebyl vydražen ani za nejnižší podání, vykoná se na návrh zástavního věřitele tzv. opakovaná dražba.

Může také nastat moment, kdy dražbu navrhne zástavní věřitel, jehož zástavní právo je mladší než zástavní právo váznoucí na pohledávce zástavního věřitele v pořadí prvního a tedy nejstaršího. Pokud k takové situaci dojde, mohou se i ostatní zástavní věřitelé do veřejné dražby přihlásit a dosáhnout tak přednostního uspokojení. Toto oprávnění mají dokonce i v případě, že jejich pohledávka není ještě splatná či v případě, že jejich pohledávka je řádně splácena.

Přihlášení pohledávky není povinností zástavního věřitele, ale jeho právem. Nepřihlášení pohledávky nemá vliv na splatnost pohledávky ani na trvání zástavního práva. Z tohoto pohledu jsou práva zástavních věřitelů dostatečně zajištěna. Je také jasné, že nepřihlášení pohledávek takového věřitele významně ovlivní odhadní cenu předmětu dražby a možnosti jeho prodeje ve veřejné dražbě.

Lze-li totiž z výtěžku dražby uspokojit pouze část přihlašovaných pohledávek, je nutné stanovit pořadí v jakém budou uspokojeny. Zde je nutné zdůraznit, že ve veřejné dražbě se neuspokojují pouze pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětu dražby, ale také přihlášené privilegované pohledávky v podobě daní, pojistného na zdravotní pojištění a sociální pojištění, příspěvky na státní politiku zaměstnanosti. Jejich privilegium se však neprojevuje v tom, že by byly uspokojeny před pohledávkami zajištěnými na předmětu dražby, ale v tom, že vůbec mohou být v rámci veřejné dražby uspokojeny.

1.5.2. Soudní prodej zástavy

Tradičním prostředkem realizace zástavního práva je také soudní prodej zástavy. Tento prostředek prošel v uplynulých letech podstatnou a také potřebnou obnovou. V současné době zástavní věřitel, pokud se dostal dlužník do prodlení, může podat k soudu návrh na povolení prodeje zástavy. O povelní prodeje zástavy se koná zvláštní řízení5. Účastníky řízení jsou jak obligační dlužník, tak dlužník zástavní.

Nařízení prodeje zástavy je možné, jestliže zástavní věřitel doloží zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Pokud tyto skutečnosti doloží listinami vydanými nebo ověřenými státním orgánem, nebo veřejnými listinami notáře, může soud rozhodnout bez jednání.

5 Toto řízení upravuje § 200y a následující o. s. ř.

Soud rozhoduje o povolení prodeje zástavy usnesením. Toto usnesení je takto závazné proti každému, proti němuž působí zástavní právo k dané zástavě. Zástavní dlužník nemůže zabránit prodeji zástavy na základě usnesení vydaného proti němu tím, že zástavu stihne prodat před nařízením prodeje zástavy.

Spolu s návrhem na výkon rozhodnutí musí proto oprávněný z rozhodnutí doložit, že zástava je ve vlastnictví povinného. Jako povinného je tedy třeba chápat zástavního dlužníka.

Při výkonu rozhodnutí prodejem movité zástavy, která byla odevzdána zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě, jsou tyto osoby povinny umožnit soupis této věci a její ocenění a vydat soudu k dražbě. Každý kdo má věc u sebe, je povinen umožnit osobě, která provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde jsou movité zástavy umístěny. Tato povinnost se vztahuje dále na všechny, v jejichž objektu má byt či sídlo ten, kdo má věc u sebe. Při prodeji nemovité zástavy se řízení nemohou účastnit jako další oprávnění nebo přihlašovatelé pohledávek jiné osoby než ty, které mají k prodávané věci zřízené zástavní právo.

Prodej nemovitých zástav je nejpravděpodobněji nejčastější způsob výkonu rozhodnutí. Po nařízení výkonu rozhodnutí je nezbytné zajistit odhad nemovitosti, jejího příslušenství, práv a závad s nemovitostí spojenými. Výsledná cena takto zjištěná tvoří základ pro určení nejnižšího podání. Nejnižší podání soud stanoví ve výši dvou třetin výsledné ceny. V určení výsledné ceny se projevují také závady na nemovitosti, které dražbou nezaniknou. Nezanikají nájemní práva k bytu ani věcná břemena, o nichž to stanoví zákon, ale ani nájemní práva a věcná břemena, kde to vyžaduje zájem společnosti a kde tak rozhodne soud.

Usnesení o nařízení prodeje zástavy zašle soud osobám o nichž je mu známo, že mají k nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, jakož i příslušnému finančnímu úřadu, obecnímu úřadu a katastrálnímu úřadu, který na základě tohoto oznámení zapíše v katastru nemovitostí poznámku, a vyvěsí je na úřední desce soudu.

Stejně jako v případě veřejné dražby i v případě dražby soudní je vydána dražební vyhláška, kde jsou stanoveny základní údaje jednak o draženém předmětu a jednak o

konání dražebního jednání. Vlastní dražba končí udělením příklepu osobě, která učinila nejvyšší podání. O udělení příklepu vydá soud usnesení. Dnem vydání tohoto usnesení za předpokladu, že bude následně zaplaceno nejvyšší podání a usnesení o udělení příklepu nabude právní moci, se stává vydražitel vlastníkem.

V případě, že při dražebním jednání nebylo žádným z účastníků nabídnuto ani nejnižší podání, může zástavní věřitel požádat soud o další dražební jednání.

Na rozdíl od prodeje zástavy ve veřejné dražbě v případě soudního prodeje zástavy jsou omezené možnosti přistoupení dalších věřitelů. Výjimku představují věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěné zástavním právem ke stejnému předmětu. Zjednodušuje se tak rozvrh výtěžku prodeje zástavy. K rozvrhu přistupuje soud poté, co usnesení o udělení příklepu nabylo právní moci a nejvyšší podání bylo zaplaceno.

Dnem právní moci rozvrhového usnesení pak zanikají veškerá zástavní práva váznoucí na nemovitosti bez ohledu, zda byla či nebyla z rozvrhu plně nebo částečně vypořádána.

V případě uspokojení ze zástavy prodejem věcí movitých navrhuje provedení výkonu rozhodnutí oprávněný zástavní věřitel s uvedením věci, jejíž prodej je v rámci realizace zástavního práva navrhován. Nařízení výkonu rozhodnutí se doručí zástavnímu dlužníkovi až při provádění výkonu.

Povinný má soudem zakázáno jakkoli nakládat s věcmi, které vykonavatel sepíše. Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je nutné provést odhad zastavené věci, to však jen v případě, že cena není stanovena úředně. Tento odhad je prováděn soudem, jen v případě, že by nestačil odhad provedený vykonavatelem při sepsání věci, přibere soud za tímto účelem znalce.

Před nařízením dražby ještě předseda senátu, v případě historických, uměleckých anebo jiných předmětů zástavy s kulturní hodnotou, vybídne příslušné instituce ke koupi těchto věcí za odhadní cenu.

Dražba je oznámena povinnému, oprávněnému, orgánu obce, v jehož obvodu bude dražba konána a dalším příslušným osobám. Dražba je prováděna prostřednictvím soudního

vykonavatele nebo soudního exekutora. Po skončení dražby přechází vlastnictví k věci na osobu, která provedla nejvyšší podání. Tato osoba musí toto podání hned zaplatit. V tento moment zanikají zástavní a zadržovací práva a další závady na věci váznoucí.

1.6. Zánik zástavního práva

Zástavní právo zaniká předně zánikem zajištěné pohledávky. Tato skutečnost plyne ze samotné povahy zástavního práva. K zániku zajištěné pohledávky dojde např. jejím plněním obligačním dlužníkem, započtením, prominutím apod. Zánik zástavního práva nastává v takovém případě ze zákona, automaticky. Je-li zástavou nemovitost, která je zapsána v katastru nemovitostí, provede se k témuž dni jeho výmaz. Vlastníka zástavním právem zatížené nemovitosti z tohoto důvodu stíhá ohlašovací povinnost zániku zástavního práva katastrálnímu úřadu. Takový výmaz se provádí na základě potvrzení zástavního věřitele o zániku zástavního práva splněním zajišťované pohledávky.

Jak se uvádí v § 170 ObčZ, promlčení zajištěné pohledávky nezpůsobuje zánik zástavního práva. Zákonodárce zde upřednostňuje uhrazovací funkci zástavního práva nad přeměnou zajišťované pohledávky.

Dalším z důvodů zániku zástavního práva jako práva věcného je zánik zástavy. Dojde-li proto za trvání zástavního práva k znehodnocení zástavy takovým způsobem, že se zajištění pohledávky stane nedostatečným, má zástavní věřitel právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu doplnil. Neučiní-li tak, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.

Jednou z forem zániku zástavy je také předání předmětu plnění u zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli, neboť tímto předáním dochází z pohledu poddlužníka k jejímu splnění.

K zániku zástavního práva dojde i tehdy, jestliže se jej věřitel jednostranným písemným úkonem vzdá. Půjde zpravidla o jednostranné písemné prohlášení zástavního věřitele adresované zástavnímu dlužníku, z něhož bude plynout vůle zástavního věřitele vzdát se zajištění své pohledávky formou zástavy. Je-li předmětem zástavy nemovitost, předloží se toto prohlášení jako důkaz zániku zástavního práva katastrálnímu úřadu. V takovém případě je ovšem samozřejmě třeba, aby byl podpis zástavního věřitele na tomto prohlášení úředně ověřen. Zanikne-li zástavní právo k zapsaným nemovitostem, provede se ke dni

zániku jeho výmaz z katastru. Zanikne-li zástavní právo zapsané nebo zaznamenané v rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky, provede kterýkoli notář jeho výmaz, požádá-li o něj zástavní věřitel nebo bude-li mu zánik zástavního práva prokázán.

Bylo-li zástavní právo sjednáno jen na dobu určitou, zaniká bez dalšího i jejím uplynutím. Uplynutím této doby zaniká zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavní pohledávka nadále trvá.

Zástavní právo konečně zaniká i na základě písemné dohody zástavního věřitele s obligačním dlužníkem nebo zástavcem. Třebaže jde o způsob zániku zástavního práva, který byl do občanského zákoníku včleněn novelou až po 1.1. 2001, občanský zákoník umožňoval zánik zástavního práva i dříve. Zánik závazku dohodou je totiž jeden z obecných způsobů zániku závazků.

Vedle dosud uvedených způsobů zániku zástavního práva existují i další případy, výslovně v občanském zákoníku neuvedené. Mezi ně náleží kupř. zpeněžení zástavy v rámci konkursu, v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo v rámci veřejné dražby. Pakliže vázne zástavní právo na majetku úpadce, zaniká i tehdy, vzniklo-li v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu na majetek úpadce anebo až po jeho podání.

2. Vývoj zástavního práva

Zástavní právo jako způsob zajištění pohledávky je jedním z nejstarších institutů majetkového práva.

Běžně se rozlišovalo zástavní právo k movitým věcem, tzv. ruční zástava a zástavní právo k nemovité věci – hypotéka – z řeckého významu podklad, podložení. První zmínky lze nalézt již v zákonech Starého Egypta téměř 2 tisíce let před naším letopočtem. Předmětem zástavy mohl být i člověk sám, který se například v důsledku dluhu zotročil a prodal sám sebe do otroctví. V řeckém právu najdeme zmínku o zajišťování závazků rukojemstvím nebo hypotékou již 500 let před naším letopočtem. Ve stejné době, v počátcích římského práva, jsou dlužní vztahy upraveny v zákonech 12 desek. Zástavní právo neopomíjejí ani slavné Gaiovy Instituce, jejichž myšlenky dosáhly svého vrcholu v 6. století našeho letopočtu v době východořímského císaře Xxxxxxxxx.

Doba feudalismu, která měla k vlastnictví původně podmíněný, hierarchický vztah v důsledku uvolňování majetkových dispozic rozvíjela rozmanité formy zástavního práva. Zástavní právo se zdokonalovalo postupně s vývojem evidence půdy, například od zavedení Domesday Book v 11. století v Anglii, přes Tereziánský katastr v Rakousku (r.1769) až po moderní evidenci půdy a nemovitého majetku. Tímto právem se zabývá i Napoleonův Code civil (r. 1800), který stanovil nedotknutelnost soukromého vlastnictví, smluvní svobody a rozvíjí a specifikuje zavedení služebnosti a institutu vyvlastnění.

V této části nastíním některé mezníky ve vývoji novodobého zástavního práva, které ovlivnily jeho úpravu, jak ji dnes známe.

2.1 Zástavní právo v římském právu

Zástavní právo bylo považováno za věcné právo k věci cizí, za účelem jistoty věřitele, že dojde k naplnění pohledávky. Toto právo mělo zajišťovací a uhrazovací funkci. Zástavní právo bylo nedělitelné a zastavit bylo možné každou věc, kterou bylo možno prodat a bylo s ní zastaveno vše, co k ní náleželo i přibylo. Zástavcem mohl být vlastník. Zástavní právo zanikalo zánikem pohledávky, nebo zástavním prodejem věci. Dělilo se na:

⮚ Zástavní právo ruční, věc byla odevzdána věřiteli, ten ji ovládal jako držitel.

⮚ Xxxxxxxx, věřitel mohl vyžadovat vydání věci teprve, při neuspokojení jeho pohledávky

Zástava byla buď propadná, tu si věřitel ponechal, nebo prodejná, věřitel ji prodal a nadbytek dal dlužníkovi.

Realizace zástavního práva byla v římském právu přesně formulována až za Xxxxxxxx Xxx. Dlužníkovi se povolila určitá lhůta, v které měl svou pohledávku uhradit. V případě, že se tak nestalo, vydal se na žádost věřitele rozkaz, aby bylo dlužníkovi zabaveno jeho jmění, které se poté ve veřejné dražbě prodali tomu, kdo za ně dal nejvíce. V případě, že se žádný kupec nenašel, připadly zabavené věci věřiteli.

V římském právu existovaly také čtyři formy smluvního zástavního práva. Nejstarším způsobem byla praediatura, která úzce souvisela s římským finančním systémem. Tento způsob byl založen na ručení celým svým majetkem za dodržení smlouvy. Druhým způsobem byla fiducia, která byla podmínečným převodem vlastnictví. Třetí způsob zástavy byl pignus, při tomto způsobu se nepředávalo vlastnictví, ale pouze držba. V tomto případě měla smlouva pouze obligační platnost a poskytovala sice možnost věc zadržet, nikoliv však ji prodat. Čtvrtým způsobem byla hypotheka, která umožňovala v případě, neuhrazení pohledávky, zastavenou věc prodat.

Římské zástavní právo bylo v podstatě v teorii pečlivě propracované, ale v praxi se úplně neosvědčovalo.

2.2. Zástavní právo Židů

Židé svým působením v oblasti zástavního práva zanechali patrné stopy. Židé sice neměli právo ve středověku nabývat nemovitosti, ale mohli na ně půjčovat peníze. Právo židovské spočívalo na zákonech Mojžíšových, Mischnah a na právní knize Schulchem Arnoh. Již za Mojžíše bylo zástavní právo zvykem. Nebyla-li pohledávka včas uhrazena, propadla zástava věřiteli, který s ní mohl nakládat podle své vůle, aniž by k tomu potřeboval úřední rozhodnutí. Xxxxxx zavedl některá zmírnění, zakázal odcizení zástavy z dlužníkova domu a vyloučil, že zástavou mohou být oděvy a mlýny. Aby chudým lidem usnadnil úvěr, zakázal

židům brát si od jiného žida úrok a povoloval půjčovat peníze na úrok pouze cizincům. Mischnah dále obsahoval důležité ustanovení, v kterém se pravilo, že koupil-li nebo přijal- li někdo nějakou věc jako zástavu od notorického zloděje, má ji bez náhrady vydat, jednal- li však v dobré víře, obdrží náhradu toho, co dle svého prohlášení za ní dal. V prvním případě mu zůstává pouze nárok proti zloději samému.

2.3. Zástavní právo podle Všeobecného zákoníku občanského

Obecný zákoník občanský č. 946/1811 Sb. (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch – AGBG) obsahoval na svou dobu podrobnou úpravu zástavního práva. Tato úprava dosti výrazně ovlivnila všechny úpravy následující, a to včetně té současné. Podle této úpravy se mohl věřitel uspokojit ze zástavy, nebyl-li závazek včas splněn. Zástavou mohla být jak věc movitá (ruční), tak věc nemovitá (zástava pozemková). Zástavní právo se zakládalo na základě zákona, na soudcovském výroku, na smlouvě nebo na poslední vůli vlastníka.

Pro vznik zástavního práva k věci movité bylo zapotřebí, aby věřitel měl zastavenou věc v úschově. U movitých věcí, jejichž povaha nepřipouštěla hmotné odevzdání zákon povoloval tzv. symbolické odevzdání zástavy, ale pouze za podmínky, že na zástavě bylo zástavní právo vyznačeno, a to tak, že se o zastavení věci mohl každý snadno dozvědět.

U nemovitých zástav bylo podmínkou zapsání zástavního práva do pozemkových knih nebo se zástavní právo nabývalo soudním uložením ověřené listiny o zřízení zástavy, a to v případech, kdy se jednalo o nemovité věci, které nebyly zapsané v pozemkových knihách nebo šlo o stavby, které byly vystavěny na cizím pozemku se záměrem, aby na něm zůstaly trvale.

V případě, že pohledávka nebyla včas uhrazena mohla být realizace zástavního práva provedena pouze soudní dražbou podle příslušného předpisu. Zástavní právo zaniklo hlavně při splnění dluhu. U hypoték bylo k zániku zástavního práva navíc třeba výmazu dluhu z veřejných knih.

2.4. Zástavní právo podle tzv. „Středního občanského zákoníku“

Tento zákoník6 podstatně ovlivnil úpravu zástavního práva platného v devadesátých letech. Obsahoval některé zvláštnosti jako např. způsob zastavení nemovitých věcí nezapsaných v pozemkových knihách, uložením zástavní smlouvy u soudu. Zástavní právo u věcí movitých vzniklo odevzdáním věci zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě do úschovy. K pohledávce pak mohlo vzniknout zástavní právo pouze v případě, že o tom byl vyrozuměn poddlužník.

Realizace zástavního práva byla možná buď soudním výkonem rozhodnutí s exekučním titulem zaopatřeným v tzv. nalézacím řízení proti dlužníkovi nebo tu byla také možnost požádat soud o prodej movité zástavy i bez žaloby dlužníka, a to v případech, kdy zástava zajišťovala pohledávku věřitele z hospodářského styku. V tomto případě byla i možnost písemně se dohodnout na tom, že se věřitel uspokojí ze zástavy bez soudního řízení veřejnou dražbou či jiným prodejem.

Dle tohoto zákona existovalo i tzv. právo nadzástavní, které vzniklo v okamžiku, kdy věřitel zastavil svou pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti jinému věřiteli. Dalo by se říci, že to byla jakási obdoba dnešního práva podzástavního, s tou výjimkou, že právo nadzástavní bylo upraveno jen ve vztahu k zástavám nemovitým.

2.5. Zástavní právo podle Hospodářského zákoníku

Zástavní právo zřizované podle této právní úpravy bylo možné sjednat pouze mezi subjekty hospodářskoprávních vztahů. Nevýhodou bylo, že pokud v uvedené době došlo ke zřízení zástavního práva na nemovitostech občanů – nepodnikatelů, což s ohledem na nedostatečnou znalost právní úpravy bylo v té době obvyklým jevem, tato zástavní práva platně nevznikla.

Další nevýhodou této právní úpravy bylo, že neoznačila zástavní právo k nemovitosti za právo věcné. Proto pokud někdo smluvně převzal nemovitost, na které vázlo zástavní právo, byl pouze vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno. Za tuto pohledávku však odpovídal pouze do výše ceny nabyté nemovitosti. Taková formulace svědčila spíše než existenci zástavního práva jako věcného práva

6 zákon č. 141/1950 Sb.

účinnému vůči každému vlastníkovi zastavené nemovitosti tomu, že zástavní právo po převodu nemovitosti zástavcem na jiného lze považovat za zvláštní formu ručení, kdy solidárními dlužníky za pohledávku jsou společně a nerozdílně dlužník a nabyvatel zastavené nemovitosti.

Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo jako právo věcné, a proto toto právo působilo jen mezi stranami zástavní smlouvy. Nelze dovodit, že v případě přechodu vlastnického práva k zastavené věci docházelo i k přechodu práva zástavního. Tím, že soudy nepovažovaly zástavní práva zřízená podle hospodářského zákoníku za věcná práva, která by přecházela při smluvním převodu spolu s nemovitostí na nového vlastníka, se jistě snížila reálná zajišťovací funkce tohoto práva v neprospěch zástavních věřitelů

3. Xxxxx zástavního práva

„Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.“7

Vzhledem k důležitosti jednotlivých předmětů zástav se v této části zaměřím na výklad charakteristických rysů každé této možné zástavy.

3.1. Movité věci

Definice věcí movitých se omezuje pouze na výklad, že věci, které nelze kvalifikovat jako nemovitosti, jsou movitosti. Věci movité jsou přemístitelné z místa na místo bez narušení jejich podstaty. Věcí movitou může být i stavba – pokud není spojena se zemí pevným základem (altán, cirkusový stan, apod.).

3.2. Nemovité věci

Věci, a to jak movité, tak i nemovité jsou podstatným objektem občanskoprávních vztahů. Věci nemovité se od ostatních liší svým charakterem, hodnotou a hospodářským významem. Za věci nemovité jsou dle současného občanského zákoníku považovány pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pozemky nemůžeme přenést z místa na místo ani při koupi jednotlivých malých pozemků nezískáme jeden velký. Na rozdíl od ostatních věcí jsou pozemky pro jakoukoli činnost nezastupitelné.

Věci se rozdělovali na movité a nemovité již v římském právu. Již zde byly nemovité věci definovány jako věci, s kterými nelze pohybovat. Za nemovitosti se zde považovaly hlavně pozemky a jejich součástí, a tedy i součástí věci nemovité, bylo vše co bylo s pozemkem pevně a trvale spojeno.

Podle obecného zákoníku občanského z r. 1811 se za věci nemovité pokládaly i ty věci, které na základě zákona nebo vlastníkova určení tvořili příslušenství takovéto věci

7 Občanský zákoník § 153 odst. 1

nemovité. Dalo by se tedy říci, že za věci nemovité byly pokládány i určitá práva, kupříkladu reálná břemena, honební právo, rybolov, stavební právo atd.

Podstatným průlomem v definici věcí nemovitých byl tzv. střední občanský zákoník, kterým se za věci nemovité označili pozemky a stavby (s výjimkou staveb dočasných).

Podle zákona č. 40/1964 Sb. byl i nadále za věc nemovitou považován pozemek. Avšak významnou změnu přineslo vymezení nemovitých staveb. Dle středního občanského zákoníku se za nemovité považovaly pouze trvalé stavby, které byly posuzovány buď z vůle vlastníka nebo z právního vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku. Kdežto v nové právní úpravě byl rozhodující způsob spojení stavby se zemí.

3.3. Podnik

Z § 153 odst. 1 platného občanského zákoníku je nepochybné, že předmětem zástavy může být i podnik. Podnik je soubor hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání. Je to souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo by mu alespoň vzhledem ke své povaze sloužit měly. Podnik je objekt podnikatelské činnosti nebo jejího výsledku. Je to majetkový soubor, z právního pohledu jakási hromada věcí, a jeho rozsah – do jisté míry nezávisle na účetní evidenci – definuje sám podnikatel. Podnik by měl být ucelený majetkový soubor, který by se vztahoval k určité podnikatelské činnosti, takže jiný bude provoz hotelu nebo restaurace na rozdíl od autoklempířské dílny. Není to sice pouze soubor hmotných, hmatatelných práv, vyjádřený v ekonomických kategoriích jako zboží, zásoby, investiční majetek, nebo nehmotný majetek, jakým jsou patenty nebo jiné licence, ale i soubor ostatních složek, tedy vzdělání, zkušení specializovaní pracovníci, a jinak těžko definovatelných vztahů, kam patří klientela, pozice na trhu, proslulost podniku, prestiž atd. Podnik nebo jeho část, která je organizačně, technicky a účetně oddělitelná, může být samostatným předmětem právního vztahu. Smlouvou o prodeji podniku lze prodat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku. Kupující je povinen za dohodnutou kupní cenu převzít veškeré závazky související s podnikem. Věřitelům ručí prodávající. Je-li prodávající zapsán v obchodním rejstříku, prodej podniku se vyznačí. Prodá-li jako podnik veškerý majetek své podnikatelské činnosti, může provést likvidaci a být vymazán

z obchodního rejstříku nejdříve po uplynutí jednoho roku po tomto prodeji, ne však dříve, než byly uspokojeny oprávněné nároky věřitelů.

3.4. Byty a nebytové prostory

Bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení.

V právní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů. Rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoli faktický způsob jejich užívání.

Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k bytu, aby byly s bytem užívány. Příslušenstvím bytu jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně, atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep, dřevník, kůlna, atd. Z toho současně vyplývá, že příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů, nýbrž se řídí režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.

Za nebytové prostory se považují jednak místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení a jimiž jsou zejména prostory určené k provozování výroby, obchodu, služeb, výzkumu, administrativní činnosti, umělecké, výchovné a vzdělávací činnosti, dále archivy, garáže, skladové prostory a části veřejně přístupných prostorů budov, a jednak byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, prádelny, sušárny, kočárkárny a půdy.

3.5. Pohledávky

V právu se pod pojmem pohledávka rozumí právo, které vzniká jednomu účastníku vůči druhému účastníku. Obsahem tohoto práva je vyžadovat určité přesně určené plnění, a to z určitého právního důvodu. Právo, v tomto právním vztahu, označuje za účastníky věřitele a dlužníka.

Důvodů pro vznik pohledávky je celá řada. Tím nejčastějším je vznik právního vztahu na základě smlouvy, kdy věřitel má na jedné straně právo od dlužníka obdržet určité plnění a dlužník má zase povinnost věřiteli toto plnění poskytnout.

Plnění může být jak v podobě peněžité, tak i v podobě nepeněžité. Většina smluv obsahuje více závazků, jak na straně dlužníka, tak na straně věřitele. Obě smluvní strany jsou tedy současně dlužníkem a věřitelem.

Opakem pohledávky je závazek dlužníka. V momentě kdy je pohledávka splatná, vznikne zde povinnost dlužníka pohledávku uspokojit. Pojem splatnost je užíván pro pohledávky peněžité i nepeněžité. Dojde li k tomu, že dlužník pohledávku neuspokojí, může věřitel tuto pohledávku proti vůli dlužníka vymáhat, například soudní cestou.

3.6. Cenné papíry

Cenné papíry jsou podle zákona o cenných papírech akcie, zatimní listy, podílové listy, dluhopisy (včetně vkladových listů a vkladových certifikátů), investiční kupóny, kupóny podle § 12 zákona, směnky, šeky, cestovní šeky, náložné listy (včetně konosamentů), skladištní listy a jiné listiny prohlášené za cenné papíry zvláštním zákonem. Částka uvedená na cenném papíru je jeho jmenovitou (nominální) hodnotou.

Cenné papíry můžeme rozčlenit na cenné papíry na jméno, cenné papíry na doručitele a cenné papíry na řad. Základní členění cenných papírů vychází z jejich formy.

Cenné papíry na jméno (cenné papíry au nom), jsou takové cenné papíry, obsahující jméno osoby k němu oprávněné. Zároveň platí, že tyto cenné papíry nejsou převoditelné rubopisem a proto změna k nim oprávněné osoby je uskutečnitelná výhradně občanskoprávním způsobem (postoupením pohledávky, děděním, apod.).

Cenné papíry na doručitele (cenné papíry au porteur) neobsahují určení oprávněné osoby, z čehož plyne povinnost zavázané osoby plnit tomu, kdo takový cenný papír prostě předloží. Převod se uskutečňuje pouhým předáním novému majiteli.

Cenné papíry na řad (ordre papíry). Jde o cenné papíry obsahující jméno oprávněné osoby s možností převodu rubopisem. Ten spočívá v označení nového majitele na rubu cenného papíru a jeho předání. Převodní právo může být v některých případech omezeno anebo naopak výslovně přiznáno. Ve skutečnosti představují cenné papíry na řad druh cenného papíru na jméno.

V dalším členění se cenné papíry dělí na cenné papíry listinné a zaknihované.

Listinné cenné papíry jsou listiny, cenný papír ztělesňující. Cenné papíry jsou cenné proto, protože každý představuje nějaké právo, které je skutečně spojené jen s touto listinou. Zničíme-li listinu, zničíme i právo. Například cenným papírem je cestovní šek, a ten opravňuje osobu v něm uvedenou k přijetí částky v něm určené při jeho předložení k výplatě. Když nám někdo takový cestovní šek vystaví a my ho omylem zahodíme nebo ztratíme, nemůžeme už peníze, které nám na jeho základě měl někdo zaplatit, dostat. A to i kdyby nám výstavce šeku písemně potvrdil, že nám ho předal. V podstatě je to tedy s cennými papíry jako s penězi.

Cenné papíry nemusí mít nutně podobu listiny, ale mohou být také, jak se říká, zaknihovány. Zaknihované cenné papíry jsou cenné papíry nehmotné (dematerializované), existující v podobě zápisu v evidenci Střediska cenných papírů a jejichž účelem je nahradit listinné cenné papíry (zejména z praktických důvodů). A protože technika pokročila, může mít zápis práva s cenným papírem i podobu magnetického disku počítače.

Cenné papíry mohou existovat v různých podobách, v závislosti na zákonem požadované formě. Zákonné náležitosti, podoba i dispozice se směnkou a šekem jsou v porovnání s ostatními cennými papíry jednoznačně nejliberálnější. Obsahové náležitosti nemusí být na předtištěném formuláři, ale postačí jakýkoliv i jen rukou psaný text na libovolném podkladě. Zpravidla se však vyskytují v tištěné podobě. Také u akcie, dluhopisu, náložného listu, zatimního listu a podílového listu není stanovena jejich podoba a zákonná úprava se omezuje pouze na obsahové náležitosti. K cenným papírům, se kterými je

spojeno právo na výnos (akcie, dluhopisy, podílové listy, zatimní listy) mohou být připojeny kupónové archy. Kupónový arch se dělí na kupóny z nichž poslední může představovat poukázku na vydání nového kupónového archu. Vlastní cenný papír spojený s kupónovým archem se nazývá kabát (plášť).

3.7. Obchodní podíl

Obchodní podíl představuje účast společníka ve spol. s. r. o. Z této účasti společníku vyplývají určitá práva a povinnosti. Výše obchodního podílu je určována na základě poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu. Obchodní podíl může mít každý společník jen jeden, ten se může případně zvýšit, jestliže by se společník účastnil ve společnosti dalším vkladem. Jeden obchodní podíl také může náležet více osobám, práva z takovéhoto obchodního podílu pak vykonávají prostřednictvím společného zástupce.

V případě, že by se obchodní podíl stal předmětem zástavy na základě zástavní smlouvy, musí mít tato smlouva písemnou formu a podpisy na ní musí být úředně ověřeny. V některých případech se k zastavení obchodního podílu vyžaduje také souhlas valné hromady.

Vznik zástavního práva k obchodnímu podílu je podmíněn zápisem zástavního práva do obchodního rejstříku. Návrh na jeho zápis může podat buď zástavní věřitel nebo zástavce. Nastane-li případ, že dlužník svůj dluh nesplatí řádně a včas, může zástavní věřitel uspokojit svou pohledávku prodejem zastaveného obchodního podílu v obchodní veřejné soutěži nebo ve veřejné dražbě.

3.8. Předmět průmyslového vlastnictví

Vedle práv k vynálezům, průmyslovým vzorům, užitným vzorům a zlepšovacím návrhům patří mezi práva k průmyslovému vlastnictví i práva k ochranným známkám.

Ochranná známka je označení určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů. Takové označení může být tvořeno slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobků nebo jeho obalu, případně kombinací těchto prvků.

Hodnota ochranné známky spočívá v jejím užívání na trhu ve spojení s jistými výrobky nebo službami. Hodnota známky je tedy spojena s její známostí a pověstí u spotřebitelů.

Vzhledem k tomu, jakou hodnotu ochranné známky mají, je jim třeba poskytnout zvláštní právní ochranu. Právní ochrany se ochranné známce u nás dostává zápisem do rejstříku ochranných známek, který vede Úřad průmyslového vlastnictví. Do rejstříku se známka zapíše po provedeném správním řízení, které se zahajuje podáním přihlášky ochranné známky.

Poté co známka projde řízením, Úřad průmyslového vlastnictví ji zveřejní ve Věstníku. Tím začíná běžet tříměsíční lhůta, v níž proti zápisu známky může podat námitky každý, do jehož starších práv by označení mohlo zasahovat. Pokud nebyly proti přihlášenému označení podány žádné námitky nebo byly zamítnuty, je přihlášené označení zapsáno do rejstříku jako ochranná známka. Pouze majitel takové ochranné známky pak smí své výrobky nebo služby zapsanou ochrannou známkou označovat nebo ji v souvislosti s těmito výrobky nebo službami jinak užívat.

Právní ochrana známky nepřesahuje hranice státu, v němž byla známka registrována. Na to je třeba dbát při užívání ochranných známek na území jiných států, zejména při exportech zboží označovaného známkami. I když se získání právní ochrany známek na našem území může zdát jako jednoduchá záležitost, lze i v těchto záležitostech doporučit poradu s příslušným odborníkem, tedy advokátem nebo patentovým zástupcem. Jinak se může snadno stát, že ochrana, kterou získáme, je pro naše podnikatelské účely zcela bezcenná nebo že jsme zasáhli do cizích práv. Zásahy do cizích známkových práv, byť způsobené neznalostí, se v ekonomicky vyspělých zemích považují za známkové pirátství, pro jehož efektivní stíhání se i na mezinárodní úrovni podnikají v posledních letech rázné kroky.

4. Obecná problematika zástavního práva v současnosti

Zástavní právo je dnes u nás jedním z nejužívanějších zajišťovacích instrumentů. Avšak i přesto, že současná právní úprava relativně komplexně upravuje zástavní právo a reaguje na nedostatky předešlých právních úprav, můžeme zde stále nalézt určité nedokonalosti, které se teď pokusím na příkladech přiblížit.

4.1. Zajištění budoucích pohledávek zástavním právem - a jejich pluralita

Při zajištění budoucích pohledávek dochází ke vzniku zástavního práva před vznikem pohledávky, která má být tímto zástavním právem zajištěna, tzv. zástavní neboli zajišťované pohledávky. Tato situace poněkud neodpovídá základnímu rysu úpravy zástavního práva v českém právním řádu, tj. akcesorické povaze zástavního práva vůči zajišťované pohledávce. Akcesorita zástavního práva není však zcela potlačena, je jen prozatímně odsunuta do pozadí a v okamžiku předpokládaného vzniku zajišťované pohledávky se princip akcesority uplatní v plném rozsahu.

Zajištění budoucí pohledávky má dvojí podobu. Jednak je možno takto zřídit zástavní právo k pohledávce individuálně určené, která má v budoucnu teprve vzniknout, jednak k pohledávce, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.

K zajištění individuálně určených pohledávek musí být zajišťovaná pohledávka individualizovaná, i když zatím neexistuje. To zejména znamená vymezit ji tak, aby byla zcela jednoznačně určena. Zástavní smlouva, na základě které bude dané zástavní právo zřizováno, bude tedy muset obsahovat následující podstatné náležitosti:

⮚ určení smluvních stran

⮚ určení zástavy a

⮚ určení zajišťované pohledávky, popřípadě pohledávek

Lze konstatovat, že uvedená zástavní smlouva se nebude příliš lišit od smlouvy o zřízení zástavního práva k zajištění již existující pohledávky. Na druhou stranu však bude jeho

povaha do značné míry odlišná, neboť v době mezi vznikem zástavního práva do vzniku dlužníkova závazku jde sice o zajištění pohledávky, ale bez možnosti uspokojení ze zástavy.

Pořadí takto zajištěné budoucí pohledávky vůči případným jiným zástavním věřitelům se řídí okamžikem vzniku zástavního práva a nikoli až okamžikem vzniku samotné zajišťované pohledávky. Toto případně výhodnější pořadí přichází samozřejmě v úvahu až v momentě, kdy již došlo ke vzniku zajišťované pohledávky, neboť jinak by zde nebyl titul v podobě nesplněného dluhu odpovídajícího příslušné pohledávce.

Zástavní právo k budoucí druhově určené pohledávce8 vznikne ke všem pohledávkám odpovídajícím druhu vymezenému v zástavní smlouvě, které vzniknou ve vymezené době, ale dané pohledávky budou zajištěny souhrnně jen do výše určeného maximálního zajištění.

Požadavky na takovouto zástavní smlouvu jsou následující:

⮚ určení smluvních stran a vymezení zástavy

⮚ určení pohledávek určitého druhu

⮚ stanovení maximální výše zajištění a

⮚ vymezení doby, ve které mají vznikat příslušné budoucí pohledávky

Již výše zmíněná akcesorická povaha zástavního práva je naukou vykládána jako vztah mezi pohledávkou a jejím zajištěním. Dle tohoto zjednodušeného výkladu se může zdát, že pohledávka a její zajištění v podobě zástavního práva jsou nerozlučně spjaty. Logicky se zde tedy nabízí závěr, že jedna pohledávka může být zajištěna pouze jedním zástavním právem a tudíž, že existence zástavního práva je spojena s existencí jediné zajištěné pohledávky a proto, když tato pohledávka zanikne, zanikne tím i zástavní právo.

V případě, že by tedy existovalo zástavní právo ke dvěma i více pohledávkám, nebylo by jasné, se kterou z těchto pohledávek je zástavní právo akcesoricky spjato. A co v případě, kdy by se pohledávka zajištěná zástavním právem převedla na třetí osobu? S takovouto pohledávkou samozřejmě z postupitele přechází na postupníka nejen všechna práva s ní

8 § 155 odst. 4 ObčZ

spojená, ale i zástavní právo zajišťující tuto pohledávku, tím se tedy postupník stává zástavním věřitelem namísto postupitele. V takovémto případě zároveň postupitel musí o tomto postoupení zástavním právem zajištěné pohledávky informovat nejen obligačního dlužníka, ale i dlužníka zástavního. Tudíž, v situaci kdy by více pohledávek bylo zajištěno jedním zástavním právem, z nichž jen jedna by byla postoupena třetí osobě, stala by se tato třetí osoba zástavním věřitelem ve vztahu k postoupené pohledávce, kdežto k ostatním nepostoupeným pohledávkám by postavení původního věřitele zůstalo zachováno. Zanikla- li by jedna ze zajištěných pohledávek, znamenalo by to pouze zánik zajištění této jedné zaniklé pohledávky. K dosud nezaniklým pohledávkám by zástavní právo stále trvalo a k jeho zániku by došlo až zánikem všech tímto zástavním právem zajištěných pohledávek.

Je tedy možné, aby v praxi k zajištění více pohledávek jedním zástavním právem docházelo?

Podívejme se např. na úvěrování nákupu bydlení. Dnes je docela běžné, že stavební spořitelny k opatření nového domu poskytují současně několik úvěrů. Až tento součet všech úvěrů tvoří částku, kterou běžně stavební spořitelny zajišťují jedním zástavním právem, zřízeným ke kupované nemovitosti.

To jestli je tento postup správný, a zda by tyto úvěry neměli být zajištěny několika zástavními právy je otázkou. Nicméně v praxi se tak neděje a zřizováno je pouze jedno zástavní právo. Do katastru je pak zapsán až součet jistin pohledávek zajištěných zástavním právem. Došlo i k případu, kdy katastrální úřad návrh na vklad zástavního práva zřízeného pro dvě různé pohledávky zamítl a případ postoupil k rozhodnutí soudu. Katastrální úřad odůvodnil své zamítnutí tím, že zástavní smlouva je neurčitá a že neupřesňuje rozsah předmětu zástavy pro ten který úvěr a v případě splacení jen jednoho úvěru nelze v katastru nemovitostí zástavní právo vymazat i když ve skutečnosti půjde o zánik zástavního práva v důsledku zajištěné pohledávky. Krajský soud v Brně rozhodnutí katastrálního úřadu přezkoumal, přičemž posuzoval výlučně zákonnost tohoto rozhodnutí. Poté na základě rozsudku 35 Ca 116/97-16 rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil, a to z toho důvodu, že katastrální úřad nebyl schopen poukázat na žádné ustanovení ObčZ, které by takovéto zřízení jednoho zástavního práva pro více pohledávek zakazovalo. Z toho tedy vyplývá, že na základě neexistence takového ustanovení je vklad zástavního práva pro více pohledávek povolen.

Tento případ však není jediným. S jedním zástavním právem zajišťujícím více pohledávek se můžeme setkat i u tzv. daňového zástavního práva. Toto daňové zástavní právo se zapisuje do katastru na základě rozhodnutí správce daně. Jde o typický příklad kdy daňovému dlužníkovi vznikají daňové pohledávky v pravidelných intervalech při jeho povinnosti platit zálohu na určitou daň. Ve chvíli, kdy správce daně zjistí, že počet nesplacených pohledávek narůstá, zřídí k jejich zajištění rozhodnutím zástavní právo. V takovémto rozhodnutí je jako jistina zajišťované pohledávky označen součet hodnot uvedených pohledávek.

Lze tedy připustit, že pro více pohledávek je možné zřídit jen jediné zástavní právo. Dle již výše zmíněného rozhodnutí soudu, nenalezneme v ObčZ žádné ustanovení zakazující tento postup. To však neznamená, že zajištění více pohledávek jedním zástavním právem nebude mít své důsledky. V případě, že půjde o zástavní právo, které nebude zřízeno pro pohledávky určitého druhu a jejich zajištění nebude omezeno sjednaným limitem, musí se zajištěné pohledávky ve smlouvě o zřízení zástavního práva jednotlivě označit. Označení musí obsahovat osobu dlužníka a věřitele, výši všech pohledávek uvedením jistiny a také právním důvodem vzniku pohledávky. Na takovéto zástavní právo bude třeba pohlížet právě tak jako na případ, kde by všechny zajištěné pohledávky byly zajištěny samostatně zřízeným zástavním právem. To se projeví v momentě, kdy jedna z více zajištěných pohledávek bude postoupena nebo při zániku zástavního práva, které zanikne až po zániku všech pohledávek.

V případě, že budeme nahlížet na takovéto zástavní právo tak, že nejde o zástavní právo zřízené podle § 155 odst. 4 ObčZ, pak to pro všechny pohledávky bude znamenat, že jsou všechny zajištěny do neomezené výše včetně příslušenství, jak to § 155 odst. 1 ObčZ předpokládá.

4.2. Lhůty pro vklad práva do katastru nemovitostí

S nárůstem počtu čerpaných hypotečních úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření je spojeno i zvýšené množství úvěrových případů v jejichž rámci dochází k převodům nemovitostí a zřizování zástavních práv k nim. Právě v případě těchto právních úkonů, je podmínkou jejich účinnosti vůči třetím osobám jejich vklad do katastru nemovitostí.

K takovému zápisu může dojít teprve po pravomocném skončení řízení o povolení vkladu u místně příslušného katastrálního úřadu. Vkladem se zapisují do katastru nemovitostí vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva.

Vklad věcného práva k nemovitosti způsobuje vznik, změnu či zánik věcně právního vztahu k nemovitému majetku, evidovanému v katastru nemovitostí. Rozhodnutí o povolení vkladu věcného práva do katastru je výsledkem, jemuž předcházelo vkladové řízení.

Vkladové řízení představuje specifické správní řízení, které z procesního hlediska může vyústit buďto v povolení vkladu věcného práva do katastru, nebo jeho zamítnutí, případně zastavení řízení. Návrhem je tedy aktivizováno vkladové řízení, přičemž jeho předmětem má být povolení vkladu věcného práva dle předložené věcné smlouvy. Předmětem návrhu není smlouva jako taková, ale věcná práva k nemovitosti či nemovitostem dle této smlouvy. Proto je zapotřebí v návrhu přesně vymezit všechna práva, jejichž vklad či výmaz do katastru se navrhuje.

Důležitá je tedy kvalifikovaná poučovací povinnost katastrálního úřadu, která by měla nastoupit v těch procesních situacích, kdy je zapotřebí účastníkům, resp. navrhovateli oznámit určitou zásadní informaci, která má vztah kupř. k odstranění vad podání, resp. doplnění návrhu o zákonem stanovené přílohy (listiny, plné moci, výpisy z obchodního rejstříku apod.)

	Náležitosti a přílohy návrhu na vklad do katastru nemovitostí
1.	označení katastrálního úřadu, kterému je návrh určen
2.	označení účastníků řízení o povolení vkladu (jméno, příjmení, trvalý pobyt, rodné číslo, případně název firmy, sídlo a IČ)
3.	označení práv, která mají být zapsána do katastru (ke kterým nemovitostem, v čí prospěch)
4.	listina, na základě které má být zapsáno právo do katastru (kupní smlouva, zástavní smlouva, smlouva o věcném
	břemeni apod.), nebo její úředně ověřená kopie
5.	plná moc, je-li účastník řízení zastoupen zmocněncem
6.	výpis z obchodního nebo jiného rejstříku nebo jeho úředně ověřená kopie, pokud je účastníkem řízení právnická osoba
7.	úředně ověřený překlad listiny, na základě které má být zapsáno právo do katastru, pokud tato listina není sepsána v českém jazyce
8.	je-li předmětem smlouvy reálně oddělená část nemovitosti nebo věcné břemeno k části pozemku, musí být pro zápis do katastru předložen rovněž geometrický plán.

V řízení o povolení vkladu je povinností katastrálního úřadu před rozhodnutím zkoumat, zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, zda právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný, dále zda právní úkon je učiněn v předepsané formě a zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu.

Všechny tyto skutečnosti katastrální úřad zkoumá ke dni podání návrhu na vklad. V první fázi se pozornost katastrálního úřadu, vedle kontroly úhrady správního poplatku, soustředí na náležitosti vkladového návrhu a jeho přílohy. Jestliže katastrální úřad zjistí, že návrh je neúplný, neurčitý, nesrozumitelný, příp. nebyly k němu připojeny požadované přílohy, je povinen vyzvat navrhovatele k odstranění podání, resp. jeho doplnění o chybějící přílohy a současně jej poučit o důsledcích, které nastanou, jestliže ve vytýkaném rozsahu vkladový návrh nebude doplněn (zastavení vkladového řízení). Značná část ze zamítnutých vkladových návrhů bývá odůvodněna tím, že právní úkon týkající se věcného práva není určitý nebo srozumitelný. V prvé řadě jde o otázku nesprávné identifikace nemovitostí ve věcných smlouvách.

Při nesprávné, resp. neúplné identifikaci tak dochází k situaci, kdy katastrálnímu úřadu předkládaná věcná smlouva sice z občanskoprávního hlediska splňuje limity určitosti a srozumitelnosti právního úkonu, leč z hlediska katastrálního práva podmínky náležité identifikace splněny nejsou. Na základě těchto smluv vklad nelze povolit, což znamená, že katastrální úřad přistupuje k vydání negativního rozhodnutí, jímž se vkladový návrh zamítá.

Posuzování určitosti a srozumitelnosti však nelze omezit pouze na otázku označování nemovitostí. Z logiky věci vyplývá, že má-li katastrální úřad zkoumat určitost a srozumitelnost právního úkonu, tím spíše musí reagovat na situace, jsou-li zde pochybnosti o existenci právního úkonu. Nepochybně katastrální úřad nemůže ani opomenout zkoumat, zda účastníky předkládaná smlouva, podle které se navrhuje povolení vkladu, obsahuje základní náležitosti, např. kupní cenu. Není-li totiž v kupní smlouvě vůbec či přesně uvedeno, kolik činí kupní cena za předmět smlouvy, nelze projev vůle považovat za určitý, takový nedostatek přitom nemůže být napraven ani příp. odkazem na jinou smlouvu, či na zpracovaný znalecký posudek, který ke smlouvě není připojen. Dalo by se tedy říci, že zkoumání určitosti právního úkonu ve vkladovém řízení je omezeno na zjištění, zda

smlouva obsahuje podstatné náležitosti a zda je splněn požadavek řádné identifikace účastníků smlouvy a jejího předmětu.

Nedojde-li k zastavení vkladového řízení, ať již pro zpětvzetí či nesplnění procesních podmínek, katastrální úřad ve věci vydá rozhodnutí. Buďto, jsou-li splněny podmínky, navrhovaný vklad povolí, nebo takový návrh zamítne. V případě, že vklad povolí, vyznačí katastrální úřad na prvopisech smlouvy doložku obsahující označení příslušného katastrálního úřadu, označení rozhodnutí o povolení vkladu číslem jednacím, dále dnem, kdy byl vklad práva zapsán do katastru nemovitostí a konečně dnem, kdy vznikly právní účinky tohoto vkladu. O tom, že bylo vydáno rozhodnutí jsou tedy účastníci informování pouze z připojené doložky katastrálního úřadu na věcné smlouvě.

Rozhodnutí, jímž byl návrh na vklad práva zamítnut, by mělo splňovat všechny náležitosti správního rozhodnutí. Mělo by obsahovat záhlaví, výrokovou znělku a část představující vlastní odůvodnění výroku, a to z hlediska zjištěného skutečného stavu věci a jeho následné právní kvalifikace. Rozhodnutí by mělo být srozumitelné, přesvědčivé a mělo by též odpovídajícím způsobem reagovat nejen na ty okolnosti, pro které byl návrh na vklad zamítnut, ale také by měl obsahovat skutečnosti, které je třeba z pohledu povolení vkladu učinit.

Samotné sepsání listin o převodu nemovitostí či zástavním právu je zájemce o úvěr schopen vlastním přičiněním ovlivnit a zajistit v předpokládaném termínu, co je však nad schopnosti většiny žadatelů o úvěr, je zajistit, aby katastrální úřad v případech řízení o zápisech do katastru nemovitostí konkrétní řízení ukončil ve lhůtách stanovených příslušnými právními předpisy. Právě tyto lhůty není budoucí dlužník schopen ani ovlivnit a zpravidla ani odhadnout.

Katastrální úřad je povinen o vkladu práva do katastru nemovitostí rozhodnout do 30 dnů a ve zvlášť složitých případech do 60 dnů. Mnoho správních úřadů však vychází z mylného předpokladu, že pokud se věc jednoduchou nepodaří ukončit z důvodu přetíženosti, jedná se automaticky o věc zvlášť složitou.

Zvláštní složitost věci musí vycházet z doložené složitosti a zvýšené obtížnosti skutkové, právní nebo procedurální. V praxi katastrálních úřadů se pak v případě řízení o vkladech

zástavních smluv jedná vždy o věci jednoduché, maximálně standardně obtížné věci, které je povinen vyřídit do 30 dnů. Začátek běhu této lhůty je den podání návrhu na vklad katastrálnímu úřadu.

Není-li katastrální úřad schopen ve stanovené lhůtě o vkladu rozhodnout, je povinen věc předložit odvolacímu úřadu k prodloužení lhůty. V žádosti o prodloužení lhůty katastrální úřad uvede příčiny, proč nemohlo být rozhodnuto v zákonem stanoveném termínu, úkony, které je za stávajícího stavu dokazování nutné provést a předpokládaný termín vydání rozhodnutí. Účastník řízení však musí být o prodloužení lhůty k vyřízení jeho věci vyrozuměn.

Ve vyrozumění se uvede předpokládaný termín vydání rozhodnutí, přičemž při stanovení tohoto termínu již může být stanovena doba delší než uvedených 60 dnů. Při neschopnosti katastrálního úřadu dodržet i tento prodloužený termín k vydání rozhodnutí se při jeho dalším prodlužování postupuje obdobně.

Vyřízení vkladu nemovitosti ve světě9

Země	počet dní	Země	počet dní
Norsko	1	Španělsko	25
Nizozemí	2	Itálie	27
Nový Zéland	2	Rakousko	32
Švédsko	2	Irsko	38
Litva	3	Německo	41
Island	4	Dánsko	42
Austrálie	5	Lotyšsko	54
Kanada	10	Estonsko	65
Korea	11	Maďarsko	78
USA	12	Portugalsko	83
Finsko	14	Česko	123
Japonsko	14	Belgie	132
Švýcarsko	16	Francie	183
Slovensko	17	Polsko	197
Velká Británie	21	Slovinsko	391
Řecko	23

9 Pramen: xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xxxxxxx.xxxx?xxxxxxxx00&xxxxxxx0&xxxxxxxx00000

V praxi velmi často nastávají případy, kdy účastník řízení v zákonem stanovené lhůtě neobdrží listinu s vyznačením vkladu ani rozhodnutí o zamítnutí návrhu a ani vyrozumění o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí. Pokud se s tímto stavem nehodlá smířit, nabízí mu zákon několik možných opatření, kterými může proti nečinnosti bojovat.

Nejobvyklejší prostředek boje proti nečinnosti správního úřadu je domoci se výkonu instančního dohledu či dozoru nadřízeného správnímu úřadu. K podnětu účastníka řízení před katastrálním úřadem je zeměměřičský a katastrální inspektorát povinen přezkoumat činnost předmětného katastrálního úřadu a při konstatované nečinnosti či porušení povinnosti zjednat okamžitou a účinnou nápravu. Takovou nápravou může být pokyn podřízenému katastrálnímu úřadu ve věci vydat bezodkladně a ve stanoveném termínu rozhodnutí.

Zjistí-li nadřízený správní úřad průtahy či nečinnost v činnosti podřízeného katastrálního úřadu je povinen vedle opatření ve správním řízení vyvodit příslušná opatření, a to jak ve směru proti vedoucímu pracovníkovi katastrálního úřadu, tak i proti těm jeho pracovníkům, kteří průtahy způsobily.

Dalším prostředkem boje proti nečinnosti je možnost obrátit se na veřejného ochránce práv. Na veřejného ochránce práv se může obrátit každá fyzická a právnická osoba s podnětem k ochraně před jednáním úřadů a dalších institucí.

V případě konstatovaných průtahů před katastrálními úřady se tedy účastník může proti nečinnosti obrátit s podnětem na veřejného ochránce práv s žádostí o zjednání nápravy zjištěného závadného stavu. Veřejný ochránce práv by pak měl v případě konstatování průtahů katastrální úřad upozornit na porušování zákona a navrhnout zejména odstranění nečinnosti a bezodkladné rozhodnutí popř. i zahájení disciplinárního či obdobného řízení proti těm, kteří vzniklé průtahy zapříčinily.

Veřejný ochránce práv nedisponuje právními prostředky k vynucení navržených opatření. V případě jejich ignorování ze strany upozorněného správního úřadu proto může jen daný případ medializovat ale bez zveřejnění jmen konkrétních úředníků, nebo dát podnět orgánům činným v trestním řízení k prověření, zda-li zjištěnou nečinností pracovníků katastrálních úřadů nebyl spáchán trestný čin.

Zcela specifickou ochranu proti nečinnosti správního úřadu obecně a tedy i katastrálního úřadu poskytuje soud, kdy účastník řízení se může soudní ochrany proti nečinnosti správního úřadu dovolat jednak cestou soudu obecného, jednak cestou Ústavního soudu.

Žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem, tedy zpravidla 30-ti denní lhůta stanovená pro vydání rozhodnutí o vkladu. Žaloba pak musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává a návrh výroku rozsudku.

Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu úřadu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu. V opačném případě žalobu zamítne.

Ústavní ochrana práva na spravedlivý a zejména rychlý proces je možná jen tehdy, kdy účastník řízení vyčerpá veškeré dostupné právní prostředky dané právním řádem. Obrátí-li se účastník řízení na Ústavní soud s ústavní stížností proti nečinnosti katastrálního úřadu, aniž by ve věci k žalobě rozhodl správní soud, Ústavní soud takovou stížnost odmítne jako předčasnou.

Český úřad zeměměřičský a katastrální vidí řešení problému s dlouhými lhůtami řízení o vklad práva do katastru nemovitostí ve zvyšování poplatků, a to poplatků za vklad do katastru , ale také navrhuje i zdražit poskytování údajů na přepážkách a dosavadní poplatky ponechat při poskytování údajů elektronickou formou. Podle něj bude mít zvýšení poplatků vliv na další zvýšení efektivity práce, neboť zatímco objem požadavků na katastrální úřady v souvislosti s rychlým rozvojem trhu s nemovitostmi i hypotečního úvěrování každým rokem stoupá, výše poplatku za podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu ani rozpočet této státní instituce odpovídajícím způsobem neroste.

Jak jsem již popsala, účastník řízení o vkladu před katastrálními úřady není bezmocný proti případnému porušování lhůt pro vydání rozhodnutí, a to ať již nedůvodnými průtahy, či nečinností. Schopnost jeho účinné obrany je však výrazně snížena jeho snahou o dosažení rozhodnutí v co nejkratším čase, kdy není ochoten podstoupit sice vítězný, nicméně zdlouhavý boj za ochranu svých práv.

Právě absence vyvození účinné odpovědnosti proti všem, kteří se ve správním řízení dopustili porušování zákona, je příčinou recidivy nezákonností ve správním řízení. Příčinou toho, že se na předchozí problémy zapomíná a odpouští se, a to bez ohledu na ty další účastníky řízení, kteří se před příslušný správní orgán dostaví po nás, je právě ona zdánlivá radost z obdržení rozhodnutí.

Výsledky, závěry a doporučení

V rámci bakalářské práce je popsána právní úprava zástavního práva objasňující základní principy fungování tohoto institutu od jeho vzniku, přes realizaci až po samotný zánik. Byl zde popsán jeho historický vývoj od dob římského práva až do současnosti a nechybí zde samozřejmě ani příklad toho, že i nejužívanější zajišťovací prostředek v podobě zástavního práva má stále své nedostatky.

Zástavní právo je jedním z nejvyužívanějších zajišťovacích instrumentů, a to nejen v České republice, ale ve všech vyspělých demokratických zemích. Úprava zástavního práva na území České republiky prošla v průběhu dvacátého století značným vývojem, který odrážel především ekonomickou a politickou situaci v zemi, přičemž tato současně měla vliv na potřebu více či méně dokonalé úpravy zástavního práva s ohledem na možnost, potřebu a četnost jeho použití. V zásadě lze ve vývoji právní úpravy zástavního práva spatřovat tendenci od relativně vyspělého a úplného upravení problematiky, přes právní úpravu velmi nedostatečnou až žádnou v období totality, po renesanci právní úpravy zástavního práva po znovunabytí demokracie po 17.11.1989.

Zcela nejdynamičtějším obdobím z hlediska změn právní úpravy zástavního práva byla doba po revoluci v roce 1989. Z tohoto období rovněž pochází největší množství judikatury i literatury, kdy neustále vyvstávala potřeba řešit praxí zjištěné nedostatky právní úpravy, vyložit některá ustanovení a vypořádat se s zpětnou účinností právních předpisů.

V posledních letech se v praxi velmi často můžeme setkat s nutností zřizování zástavního práva při poskytování hypoték v souvislosti s koupí nemovitosti. V souvislosti s tím, vyvstal problém týkající se dlouhých lhůt řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí. Tyto dlouhé lhůty jsou způsobeny jednak chybovostí návrhů na vklad do katastru ze strany navrhovatelů, kterým se nedostává zásadních informací o správném podání návrhu a s ním souvisejících příloh ale hlavní problém v současné době spočívá na straně katastrálních úřadů. Ty se snaží svalit odpovědnost na chybějící peněžní prostředky, díky kterým by se prý efektivita práce zvýšila, ale pravdou je, že kde není ochoty ze strany pracovníků katastrálních úřadů, tam ani peníze nepomohou.

Částečné nápravy by se mohlo dosáhnout tím, že katastrální úřady zajistí kvalitní informační servis pro všechny případné účastníky, kde je poučí o správném podání návrhu včetně poučení, které všechny náležitosti k takovémuto podání patří. Díky tomu by se dalo předejít zbytečným vadám, které brání včasnému vyřízení vkladu do katastru nemovitostí. Takovýto informační servis by se dal zajistit buď prostřednictvím informačních brožur, které by byly volně k dispozici na úřadech, dále vyvěšením na webových stránkách nebo zřízením pomocné telefonní linky, na které by kdokoliv tyto potřebné informace získal.

V každém případě je zástavní právo jistě užitečný instrument jak pro věřitelskou stranu smlouvy, tak i pro dlužníka. Věřitelům pomáhá efektivně investovat a zhodnocovat peněžní prostředky, za které zase dlužník může realizovat své záměry. Při uzavírání zástavní smlouvy jdou do určitého rizika obě smluvní strany. Ať už ale budete stát na jedné nebo druhé straně závazkového vztahu, je třeba být vždy obezřetný. Vymáhání či splácení závazku nemusí jít ve všech případech zcela hladce.

Seznam použité literatury

1. Xxxxxxxx, Xxxxx; Xxxx, Xxxxx. Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu. Praha: ASPI Publishing, 2004. ISBN: 80-86395-93-6

2. Xx.Xxxxx, Xxxxx; XXXx.Xxxxx, Xxxx; Xxx.Xxxxx–Xxxxxxx, Xxxx; Xxx.Xxxxxxxxxx, Xxxxx. Zajištění závazků v České Republice. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. ISBN: 80-7179-658-1

3. Xxxx, Xxxx. Vklad nemovitosti ve světě také není na počkání., 10.5.2006. Dostupný

z WWW: < xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xxxxxxx.xxxx?xxxxxxxx00&xxxxxxx0&xxxxxxxx00000>

4. XXXx. Xxxxxxxxxxx, Milan. Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi. Praha: Newsletter Praha, 1995. ISBN: 80-901779-2-1

5. JUC. Xxxxxx, Xxx. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903.

6. Prof. XXXx. Xxxxxxxx, Xxxxx, DrSc.; Prof. XXXx. Xxxxxxx, Xxxx, DrSc. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI Publishing, 2002. ISBN: 80-86395-31-6

7. JUDr. Xxxxxx, Xxx. Zástavní právo v České republice po poslední novelizaci. Bulletin advokacie 2002 č. 5.

8. Xxxx, Xxxxx; Xxxxx, Xxxxxxx. Dějiny státu a práva v České a Slovenské republice. 2. přepracované a doplněné vydání. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1993.

ISBN: 80-85467-61-5

9. Prof. JUDr. Xxxx, Xxxxx, DrSc. České právo v minulosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 1995. ISBN: 80-85903-01-6

10. Xxx. Xxxxxxxx, Xxxxxx. Nájem a správa nebytových prostor. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2003. ISBN: 80-7273-085-1

11. XXXx. Xxxxxxxx, Xxxx, Ph.D. Úvěry zajištěné zástavním právem. Praha: Nakladatelství G Plus G, 1997. ISBN: 80-86103-04-8

12. Vzor smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Dostupný z WWW:

< xxxx://xxx.xxxxxxx-xxxxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxxx_xxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx >

13. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník

14. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)

15. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem

16. Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv

Příloha č. 1

Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem

firma, sídlo, IČ zastoupená

na straně jedné jako zástavní věřitel

(dále jen "zástavní věřitel") a

jméno, x.x., bytem

na straně druhé jako zástavce a zástavní dlužník

(dále jen "zástavce" nebo jen "zástavní dlužník")

I.

1. Zástavce prohlašuje a dokládá, že je výlučným vlastníkem následujících nemovitostí, včetně všech součástí a příslušenství souvisejících s jejich provozem, nacházejících se v k.ú. …………, obec …………, okres ………, zapsaných na LV č. ………… u Katastrálního úřadu , tedy:

stavby:

pozemky:

2. Předmětné nemovitosti jsou blíže popsány ve znaleckém posudku Ing. ……………

č. …………… ze dne ………….

3. Zástavce prohlašuje, že výše uvedený nemovitý majetek nabyl do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne ……………………, vložené do katastru nemovitostí dne …………… a že nejsou žádné důvody pro platné odstoupení od této smlouvy, ani pro odstoupení od předchozích nabývacích titulů.

II.

1. Zástavní věřitel má za zástavcem pohledávku ve výši …………… Kč na jistině s příslušenstvím ve výši …… % p.a. ode dne …………. Pohledávka vznikla na základě řádně realizovaných dodávek zboží dle Kupní smlouvy ze dne ………….

Dodávky byly řádně převzaty, zboží bylo bez vad a bylo řádně vyfakturováno.

2. Zástavní dlužník tento svůj výše uvedený závazek uznal co do důvodu a výše v Dohodě o uznání závazku a splátkovém kalendáři ze dne …………, ve které zároveň strany odložily splatnost závazku.

III.

K zajištění pohledávky zástavního věřitele uvedené v čl. II. odst. 1 za zástavcem zřizuje tímto zástavce zástavní právo ke svým nemovitostem, uvedeným v čl. I. této smlouvy, a to v prospěch zástavního věřitele, která zároveň předmětné nemovitosti do zástavy přijímá.

Příloha č. 1

IV.

1. Zástavce prohlašuje, že na nemovitostech nevázne žádné zástavní právo, a ani takové právo nezřídil.

2. Pro účely této zástavní smlouvy strany sjednávají, že hodnota zástavy odpovídá znaleckému posudku uvedenému v čl. I. odst. 2 této smlouvy.

V.

1. Zástavce se zavazuje, že bez předchozího písemného oznámení zástavnímu věřiteli nepřevede vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v čl. I. této zástavní smlouvy.

2. Zástavce není oprávněn nikterak umenšovat hodnotu předmětu zástavního práva zřízeného touto smlouvou. Zástavce je dále po dobu trvání této zástavní smlouvy povinen předmět zástavy opatrovat s péčí řádného hospodáře. Zástavce není zejména oprávněn zřídit bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch třetí osoby a ani uzavřít smlouvu o nájmu těchto nemovitostí se třetí osobou na dobu určitou přesahující o více než 6 měsíců dobu splatnosti zajišťované pohledávky za nájemné, které by bylo nižší než je v místě obvyklé. Takové či obdobné ujednání by bylo nutné považovat za zmenšování hodnoty zástavy.

3. Zástavce se zavazuje nejpozději do 10 dnů od podpisu této smlouvy sjednat pojištění předmětu zástavního práva s vinkulací pojistného plnění ve prospěch zástavního věřitele v případě pojistné události po dobu trvání zástavního práva, a to až do výše zajištění pohledávky. Zástavce se zavazuje prokázat splnění této povinnosti věřiteli do 20 dnů od podpisu této smlouvy.

VI.

Pro případ porušení jednotlivých závazků uvedených v čl. V. této smlouvy strany sjednávají smluvní pokutu ve výši …………… Kč pro každý jednotlivý případ porušení povinnosti. Tuto smluvní pokutu lze uplatnit i opakovaně. Tímto ustanovením není dotčeno právo zástavního věřitele požadovat náhradu vzniklé škody za porušení uvedených ustanovení smlouvy.

VII.

V případě, že zástavce, resp. subjekt, na kterého závazky přejdou, nesplní své závazky k úhradě dluhu uvedeného v čl. I. v termínu splatnosti, je zástavní věřitel oprávněn po výzvě a marném uplynutí tímto stanovené náhradní lhůty 1 měsíce podat návrh soudu o povolení prodeje zástavy dle ust. § 200y a násl. o.s.ř. na náklady zástavce, a z výnosu prodeje zástavy nechat uspokojit svoji pohledávku.

VIII.

1. Strany zároveň podepisují společný návrh na vklad práva podle této zástavní smlouvy do katastru nemovitostí.

2. Strany se zavazují poskytnout si vzájemně nejširší možnou součinnost v řízení před katastrálním úřadem.

Příloha č. 1

3. Pokud bude návrh na vklad práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí pravomocně zamítnut, zavazují se strany neprodleně tuto smlouvu vzájemnou dohodou zrušit a zároveň uzavřít novou zástavní smlouvu. V takto nově uzavřené zástavní smlouvě budou odstraněny překážky, pro které katastrální úřad vklad zástavního práva zamítl. Nelze-li překážky z objektivních důvodů odstranit, či pokud odmítne zástavce příslušný úkon učinit, stává se pohledávka zástavního věřitele uvedená v čl. II. této smlouvy splatnou uplynutím 10 pracovních dnů ode dne doručení písemné výzvy zástavního věřitele zástavci k odstranění překážek.

4. V případě postoupení či přechodu pohledávky zajištěné zástavním právem dle této smlouvy na jiný subjekt, vstupuje nový věřitel do všech práv a povinností zástavního věřitele. V případě převodu či přechodu vlastnického práva k nemovitostem uvedených v čl. I. této smlouvy vstupuje nabyvatel nemovitostí do všech práv a povinností, které má zástavce na základě této smlouvy.

5. Po úplném splnění závazků na úhradu pohledávek zajištěných touto zástavní smlouvou vydá zástavní věřitel zástavci na jeho výzvu potvrzení pro katastrální úřad o splnění pohledávky a zániku zástavního práva podle § 170 obč. zák., které bude podkladem pro výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí.

V……………… dne ………………

…………………………… …………………………

zástavní věřitel zástavce

podpis (ověřený podpis)