Důvodová zpráva

IV.

Důvodová zpráva

I. Obecná část

Hlavním cílem předkládaného návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „návrh zákona“), je provést transpozici směrnice Rady (EU) 2018/131 ze dne 23. ledna 2018, kterou se provádí dohoda uzavřená Svazem provozovatelů námořních plavidel Evropského společenství (ECSA) a Evropskou federací pracovníků v dopravě (ETF) za účelem změny směrnice 2009/13/ES v souladu se změnami Úmluvy o práci na moři z roku 2006 přijatými v roce 2014, které Mezinárodní konference práce schválila dne 11. června 2014 (dále jen „směrnice (EU) 2018/131“), a adaptovat vnitrostátní právní řád na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2013 ze dne 20. listopadu 2013 o recyklaci lodí a o změně nařízení (ES) č. 1013/2006 a směrnice 2009/16/ES (dále jen „nařízení č. 1257/2013“).

Návrhem zákona dále dochází ke zpřesnění již provedené transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/90/EU ze dne 23. července 2014 o lodní výstroji a o zrušení směrnice Rady 96/98/ES (dále jen „směrnice 2014/90/EU“).

Kromě implementace výše uvedených unijních předpisů jsou v předloženém návrhu zákona ve značně omezeném rozsahu obsaženy i změny unijně irelevantní, a to v návaznosti na vybrané požadavky aplikační praxe. Návrhem zákona tak dochází k explicitnímu vyloučení možnosti provozovat lodě s jaderným pohonem pod státní vlajkou České republiky, k upřesnění požadavku na usazení provozovatele námořního plavidla v České republice, je-li jím právnická osoba, nebo v Evropské unii či státu tvořícím Evropský hospodářský prostor, je-li jím fyzická osoba, a výslovnému zakotvení tohoto požadavku jako podmínky pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku České republiky (dále jen „námořní rejstřík“). Dále dochází ke stanovení horní hranice věku lodě, při jejímž překročení nebude možno v určitých případech zapsat loď do námořního rejstříku, a k zakotvení možnosti Ministerstva dopravy coby Námořního úřadu podle zákona o námořní plavbě (dále jen „námořní úřad“) čerpat k výkonu jeho působnosti podle zákona o námořní plavbě, konkrétně v řízení o vydání průkazu způsobilosti k vedení námořní jachty, digitalizované fotografie a podpisy žadatelů o vydání průkazu z agendového informačního systému cizinců, z agendového informačního systému evidence občanských průkazů a z agendového informačního systému evidence cestovních dokladů.

S ohledem na závazky České republiky vyplývající z výše uvedených předpisů práva Evropské unie a stanovenou transpoziční lhůtu u směrnice (EU) 2018/131 bude Ministerstvo dopravy i v dalším legislativním procesu prosazovat ponechání této legislativní předlohy v navrženém rozsahu. Otevírání nových témat přesahujících oblast působnosti zmíněných unijních předpisů by totiž mohlo ohrozit včasnou transpozici směrnice (EU) 2018/131 do českého právního řádu.

Hodnocení dopadů regulace (RIA)

Hodnocení dopadů regulace nebylo u tohoto návrhu zákona prováděno, a to v souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2019, který u příslušného úkolu stanoví, že se hodnocení dopadů regulace neprovede.

A) Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného

stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

A. 1 Zhodnocení platného právního stavu

Pracovně právní oblast – systém finanční záruky

Obecný mezinárodně právní základ pracovních podmínek pro práci na moři tvoří Úmluva Mezinárodní organizace práce z roku 2006 o práci na moři (dále jen „Úmluva o práci na moři“). Úmluva o práci na moři byla přijata na 94. zasedání Mezinárodní konference práce dne 23. února 2006 a vstoupila v platnost 20. srpna 2013. Úmluva o práci na moři je komplexním mezinárodně právním nástrojem, jehož cílem je zabezpečit právo všech námořníků na důstojné zaměstnání a který upravuje minimální standardy zajištující důstojnou práci pro více než 1,5 miliónu námořníků po celém světě. Práce námořníků je esenciálním prvkem pro fungování mezinárodního obchodu, ale má stále větší význam i v oblasti turismu a rekreačních aktivit. Právě z důvodu globální povahy námořní dopravy a pohybu pracovních sil v souvislosti s tímto druhem dopravy existuje potřeba zajistit pro námořníky zvláštní a pokud možno sjednocenou ochranu, a to zejména v sociální oblasti a v oblasti pracovních podmínek.

Na uvedenou mezinárodně právní úpravu brzy navázala právní úprava Evropské unie. K transpozici prvních směrnic navazujících na Úmluvu o práci na moři, konkrétně směrnice Rady 2009/13/ES, kterou se provádí dohoda k Úmluvě o práci na moři z roku 2006 uzavřená Svazem provozovatelů námořních plavidel Evropského společenství (ECSA) a Evropskou federací pracovníků v dopravě (ETF) a kterou se mění směrnice 1999/63/ES, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/54/EU o některých povinnostech státu vlajky ohledně souladu s Úmluvou o práci na moři a jejího prosazování, došlo na vnitrostátní úrovni již novelou zákona o námořní plavbě provedenou zákonem č. 81/2015 Sb. Předmětnou novelou byla do zákona o námořní plavbě doplněna zejména úprava osvědčení pro práci na moři (zvláštních institutů spojených s posuzováním souladu lodě a jejího provozu s požadavky Úmluvy o práci na moři), úprava nových povinností provozovatele lodě v oblasti pojistného krytí spojeného s bezpečností plavby, (konkrétně doplnění povinnosti být pojištěn pro případ úhrady nákladů na repatriaci námořníků), nová právní úprava povinností provozovatele lodě, velitele lodě a členů posádky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a speciální úprava pracovní doby a doby odpočinku ve vztahu k obecné právní úpravě obsažené v části čtvrté zákoníku práce.

Stávající vnitrostátní úprava podmínek práce na moři přitom vychází ze standardního

modelu obecného předpisu, kterým je zákon č. 262/2012 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů, a na něj navazující předpisy, a úpravy speciální, kterou je zákon o námořní plavbě a jeho prováděcí právní předpisy.

V návaznosti na přijetí změn Úmluvy o práci na moři, které se zabývají jednak problémy souvisejícími s opuštěním námořníků majitelem lodi bez nezbytného zajištění a podpory nebo bez vyplacení smluvní mzdy a jejich řešením prostřednictvím nastavení pravidel účinné finanční záruky a které se dále zabývají smluvními nároky spojenými s úmrtím nebo dlouhodobou pracovní neschopností námořníků a zajištěním jejich odškodnění, byla na evropské půdě přijata směrnice (EU) 2018/131. Změny Úmluvy o práci na moři z roku 2014 byly schváleny na 103. zasedání Mezinárodní konference práce dne 11. června 2014 v Ženevě a vstoupily v platnost dne 18. ledna 2017. Některé z uvedených změn, jež byly na unijní úrovni reflektovány právě přijetím směrnice (EU) 2018/131, nejsou v platné vnitrostátní úpravě dostatečně promítnuty a jejich implementace do zákona o námořní plavbě je tedy hlavním z cílů předloženého návrhu zákona.

Stávající vnitrostátní úprava systému finanční záruky (pojištění) pro členy posádky lodi se opírá o obecnou úpravu zákoníku práce (institut pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání) doplněnou prováděcím právním předpisem (vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání) a z hlediska směrnice (EU) 2018/131, jak bylo předkladatelem vyhodnoceno, nedostatečnou úpravu povinného pojištění provozovatele námořního plavidla obsaženou v ustanovení § 24,

§ 25 a § 27 zákona o námořní plavbě. Uvedená ustanovení zákona o námořní plavbě totiž nezahrnují povinnost provozovatele námořního plavidla mít uzavřeno pojištění (a uhrazeno pojistné) pro pokrytí dlužné mzdy a jiného finančního plnění vyplývajícího ze základního pracovně právního vztahu ve směrnicí stanoveném minimálním rozsahu, ani pokrytí nákladů spojených se zajištěním základních potřeb členů posádky v případě jejich opuštění. Stávající právní úprava rovněž neobsahuje zakotvení požadavků na toto pojištění (a pojištění pro pokrytí nákladů spojených s repatriací členů posádky, které samo o sobě je již stávající právní úpravou zahrnuto mezi povinná pojištění) vyžadovaných směrnicí (EU) 2018/131. Rovněž požadavek směrnice (EU) 2018/131 spočívající v tom, aby provozovatel lodi měl ve vztahu k vyžadovaným pojištěním na palubě námořního plavidla příslušné doklady, není ve stávajícím znění zákona o námořní plavbě odpovídajícím způsobem promítnut.

Recyklace lodí

S ohledem na pozici České republiky, jakožto vnitrozemského státu, který nemá vlastní námořní flotilu, není v současné době problematika recyklace lodí ve vnitrostátním právním řádu podrobněji upravena.

Na poli mezinárodního práva je Česká republika vázána Basilejskou úmluvou ze dne

22. března 1989 o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, která se vztahuje i na lodě představující odpad a které jsou přepravovány přes hranice států za účelem jejich recyklace. K provedení Basilejské úmluvy na unijní úrovni bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů. S ohledem na skutečnost, že mechanismy pro kontrolu, uplatňování

a prosazování stávajícího unijního a mezinárodního práva v oblasti odpadů nejsou dostatečně přizpůsobeny zvláštnostem lodí a mezinárodní lodní dopravy, bylo mezi Mezinárodní organizací práce, Mezinárodní námořní organizací a sekretariátem Basilejské úmluvy následně dosaženo konsensu ve věci zavedení povinných požadavků na celosvětové úrovni, jejichž cílem má být účinné a účelné řešení nebezpečných a nešetrných postupů při recyklaci lodí. Výsledkem uvedeného konsenzu bylo přijetí Hongkongské mezinárodní úmluvy pro bezpečnou a environmentálně šetrnou recyklaci lodí ze dne 15. května 2009 (pod záštitou Mezinárodní námořní organizace). Uvedená mezinárodní úmluva vstoupí v platnost až 24 měsíců po dni ratifikace alespoň patnácti státy, jejichž obchodní loďstvo představuje alespoň 40 % hrubé prostornosti světové obchodní flotily a jejichž kombinovaný maximální roční objem recyklace lodí v průběhu předchozích deseti let činí v souhrnu alespoň 3 % hrubé prostornosti kombinované obchodní flotily těchto států. S cílem napomoci brzké ratifikaci Hongkongské mezinárodní úmluvy a v zájmu naplnění jejích cílů v rámci Evropské unie tím, že budou přijata pravidla pro přiměřené kontroly lodí a zařízení na jejich recyklaci, bylo následně přijato unijní nařízení č. 1257/2013.

K částečné adaptaci českého právního řádu na nařízení č. 1257/2013 došlo přijetím zákona č. 223/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 169/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Uvedenou novelou zákona

o odpadech byly však do českého právního řádu promítnuty pouze požadavky týkající se zařízení na recyklaci lodí.

Je třeba konstatovat, že v České republice v současné době neexistují adresáti nařízení č. 1257/2013 v podobě majitelů (provozovatelů) lodí, a to s ohledem na působnost tohoto nařízení vymezenou negativně v jeho článku 2 odst. 2, podle něhož se toto nařízení nevztahuje na jakékoli válečné lodě, pomocná plavidla námořnictva nebo jiné lodě vlastněné nebo provozované státem a v současnosti používané pouze pro státní neobchodní službu, na lodě

o hrubé prostornosti menší než 500 GT a na lodě provozované v průběhu svého životního cyklu pouze ve vodách spadajících pod svrchovanost nebo jurisdikci členského státu, pod jehož vlajkou daná loď pluje. Pod vlajkou České republiky totiž v současné době neplují mimo jiné lodě o hrubé prostornosti 500 GT a vyšší, což však neznamená, že podle vnitrostátní právní úpravy takováto loď nemůže být v námořním rejstříku zaregistrována kdykoli v budoucnu. I když mohou v uvedené situaci členské státy podle článku 32 odst. 4 nařízení č. 1257/2013 rezignovat na uplatňování řady ustanovení obsažených v hlavě II tohoto nařízení, je nutno připustit, že předmětná možnost využít odchylky od nařízení není formulována dostatečně široce a nezbavuje členské státy povinnosti alespoň určit správní orgán ve smyslu uvedeného nařízení a zavést ve vnitrostátním právu účinné, přiměřené a odrazující sankce za porušení vybraných povinností majitelů (provozovatelů) lodí. V této souvislosti je potřebné uvést, že poslední novela zákona o námořní plavbě byla ve Sbírce zákonů publikována v březnu 2015 (pod č. 81/2015 Sb.), přičemž v době zahájení projednávání implementace nařízení

č. 1257/2013 byl proces schvalování příslušného návrhu zákona v pokročilém stadiu, což již

neumožnilo zahrnutí problematiky recyklace lodí do předmětné legislativní předlohy.

Lodní výstroj

Ve vnitrostátním právu dlouho neexistovala právní úprava, která by stanovila zvláštní požadavky na lodní výstroj (resp. námořní zařízení dle stávající terminologie používané v zákoně o námořní plavbě, jakož i terminologie obsažené ve směrnicí 2014/90/EU zrušované směrnici Rady 96/98/ES ze dne 20. prosince 1996 o námořním zařízení). Požadavky na lodní výstroj byly stanoveny pouze mezinárodními úmluvami.

S ohledem na specifické postavení České republiky jako vnitrozemského státu a státu, který v současné době nemá námořní flotilu, bylo při notifikaci transpozice předchozí směrnice Rady 96/98/ES ze dne 20. prosince 1996 o námořním zařízení (dále jen „směrnice 96/98/ES“) při vstupu České republiky do Evropské unie původně využito odkazu na některé vnitrostátní právní předpisy (zejména zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů) a mezinárodní úmluvy, čímž však byla zohledněna pouze mezinárodně právní dimenze směrnice 96/98.

Na základě následné analýzy správní a podnikatelské praxe brzy vyvstala potřeba zareagovat na situaci, kdy uvedený způsob transpozice znemožňoval spolupráci v rámci evropského systému kontrolních orgánů členských států Evropské unie a aplikaci nástrojů státního dozoru podle vnitrostátních právních předpisů. Výsledkem bylo přijetí nařízení vlády č. 266/2009 Sb., o technických požadavcích na námořní zařízení, ve znění pozdějších předpisů, které bylo vydáno jako prováděcí předpis k zákonu č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tímto předpisem byla zároveň komplexním způsobem transponována směrnice 96/98/ES.

S ohledem na významné posuny v unijním právu, zejména ve vztahu k postupnému upřesňování pravidel platných pro volný pohyb výrobků, došlo k přijetí tzv. nového legislativního rámce (NLF – New Legislation Framework) pro jednotlivé výrobky jako celek a dále k přijetí směrnice 2014/90/EU, která od 18. září 2016 plně nahradila směrnici 96/98/ES. V návaznosti na to došlo k přijetí nové zákonné úpravy v podobě zákona č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování shody“), který tvoří společný vnitrostátní právní rámec pro posuzování shody vybraných výrobků. Ustanovení jednotlivých směrnic upravujících technické požadavky pro konkrétní výrobky jsou pak v návaznosti na zákon o posuzování shody transponována v nařízeních vlády vydaných k jeho provedení. Zákon o posuzování shody obsahuje i specifickou úpravu týkající se některých povinností při posuzování shody u lodní výstroje, která již plně reflektuje směrnici 2014/90/EU, přičemž k dokončení transpozice této směrnice došlo vydáním nařízení vlády č. 345/2016 Sb., o lodní výstroji.

S ohledem na to, že k transpozici směrnice 2014/90/EU došlo primárně výše uvedenými právními předpisy, představuje změna obsažená v předloženém návrhu zákona spíše dílčí zpřesnění provedené transpozice, a to konkrétně v ustanoveních upravujících možnost umístit na palubu lodě lodní výstroj, která nesplňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji a není ani opatřena značkou shody. V návaznosti na změnu terminologie, ke které

došlo na úrovni práva Evropské unie, dochází rovněž k odpovídající terminologické úpravě příslušných ustanovení zákona o námořní plavbě. V tomto smyslu dochází k nahrazení slovního spojení „námořní zařízení“ slovním spojením „lodní výstroj“ a dochází též ke změně odkazu na příslušný přímo použitelný předpis Evropské unie.

Úprava přesahující rámec povinné implementace Provozování námořní plavby pod vlajkou České republiky

Podle ustanovení § 5 zákona o námořní plavbě nelze pod státní vlajkou České republiky provozovat námořní plavbu za účelem provozování rybolovu, trajektové lodě nebo lodě typu Ro/Ro a osobní lodě. Teoreticky tak nejsou z možnosti provozovat námořní plavbu pod vlajkou České republiky vyloučeny lodě s jaderným pohonem. Ačkoliv snaha provozovat tyto lodě pod vlajkou České republiky není příliš pravděpodobná, nelze ji z teoretického hlediska zřejmě vyloučit. Výčet lodí, které nelze pod vlajkou České republiky provozovat, lze tak vnímat jako nedostatečný.

Požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla

Ustanovení § 6 zákona o námořní plavbě vymezuje provozovatele námořního plavidla tak, že jde o fyzickou osobu s trvalým pobytem nebo místem podnikání na území České republiky nebo občana jiného členského státu Evropské unie nebo právnickou osobu se sídlem nebo organizační složkou na území České republiky, jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, která vlastním jménem provozuje námořní plavbu pod státní vlajkou České republiky a je současně vlastníkem námořního plavidla anebo je vlastníkem námořního plavidla zmocněna k provozování námořního plavidla vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla na území České republiky (Evropské unie) je tak z legislativně technického hlediska zakotven jako součást pojmového vymezení provozovatele, což nelze vnímat jako vhodné. Navíc je tento požadavek z věcného hlediska nevhodně formulován. Provozovatelem námořního plavidla totiž podle stávající právní úpravy nemůže být občan České republiky, který na území České republiky nemá trvalý pobyt nebo místo podnikání, což není důvodné. Jako vhodnější přístup se jeví nastavit požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla jako podmínku pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku a tento požadavek formulačně precizovat. Zároveň se z hlediska aplikační praxe jeví jako potřebné nastavit požadavek užšího vztahu provozovatele námořního plavidla, který je právnickou osobou, k území České republiky. Zatímco podle stávající právní úpravy může být provozovatelem námořního plavidla právnická osoba se sídlem nebo organizační složkou na území České republiky, jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jeví se jako potřebné, aby provozovatel námořního plavidla, coby právnická osoba, měl na území České republiky své sídlo nebo alespoň organizační složku (odštěpný závod). Důvodem je potřeba zajištění skutečného pouta mezi státem a námořním plavidlem plujícím pod státní vlajkou České republiky, které je nezbytné pro výkon jurisdikce ve vztahu k provozovatelům námořních plavidel a zároveň je vyžadováno mezinárodním právem.

Omezení věku lodi pro účely jejího zápisu do námořního rejstříku

Stávající právní úprava nikterak neomezuje zápis lodi do námořního rejstříku jejím stářím, přičemž tento stav je identifikován jako nevyhovující, neboť nikterak nebrání možnosti zápisu lodí, u nichž vzhledem k jejich věku nejsou dány dostatečné záruky bezpečného provozu, do námořního rejstříku. Jako problematický se přitom tento stav jeví ve vztahu k lodím registrovaným před podáním žádosti o zápis do námořního rejstříku ve státech, které nejsou členským státem Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (lodě ze třetích zemí). Jde totiž o lodě nepodléhající harmonizovaným požadavkům stanoveným právem Evropské unie. V daném smyslu se jeví jako potřebné doplnit podmínky stanovené pro zápis námořního plavidla (lodě) do námořního rejstříku o podmínku, která zápisu takových lodí do námořního rejstříku zamezí.

Čerpání digitalizovaných fotografií a podpisů z informačních systémů a evidencí

Stávající právní úprava dále v ustanovení § 80a zákona o námořní plavbě neumožňuje námořnímu úřadu čerpat z agendového informačního systému cizinců, z agendového informačního systému evidence občanských průkazů a z agendového informačního systému evidence cestovních dokladů digitalizované fotografie a podpisy za účelem vydávání průkazů způsobilosti k vedení námořní jachty. Jedná se o údaje, které jsou nezbytné k výkonu agendy podle zákona o námořní plavbě a jsou v nedigitalizované formě poskytovány žadateli o vydání průkazu již nyní. V zájmu zajištění většího komfortu žadatelů o vydání průkazu způsobilosti k vedení námořní jachty se proto jeví jako žádoucí doplnit ustanovení § 80a zákona o námořní plavbě v uvedeném smyslu tak, aby žadatelé již nemuseli přikládat k žádosti tištěné průkazové fotografie pořízené na vlastní náklady.

A. 2 Zhodnocení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Na zákaz diskriminace a na rovnost žen a mužů nemá platná právní úprava žádný dopad.

B) Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

B. 1 Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Pracovně právní oblast – systém finanční záruky

Xxxxxxx změn Úmluvy o práci na moři z roku 2014 promítnutých do směrnice (EU) 2018/131 je zdokonalit a optimalizovat stávající systém ochrany námořníků, včetně zajištění požadavku, aby lodě měly na palubě písemné doklady o systému finanční záruky zahrnující pokrytí dvou nových případů opuštění námořníků. Jde jednak o případ, kdy byli námořníci opuštěni bez nezbytného zajištění a podpory, a dále o případ, kdy majitel lodi jednostranně přerušil své vazby s námořníkem, včetně nevyplacení smluvní mzdy po dobu alespoň 2 měsíců.

Uvedené požadavky, které v reakci na změny Úmluvy o práci na moři zavedla do unijního práva příloha směrnice (EU) 2018/131 (norma A2.5.2), jsou obsahem změn navrhovaných v předloženém návrhu zákona. Vzhledem k tomu, že zákon o námořní plavbě již ve stávajícím znění požaduje po provozovatelích námořních plavidel, aby měli po celou dobu provozování plavidla uzavřeno pojištění pro pokrytí nákladů spojených s repatriací, je navrhováno, aby i v případě dvou nových situací opuštění námořníků byl využit institut pojištění. Povinnost provozovatele námořního plavidla mít po celou dobu jeho provozování uzavřeno pojištění a mít zaplaceno pojistné stanovená v ustanovení § 24 odst. 1 písm. l) zákona o námořní plavbě se tak doplňuje o pojištění pro pokrytí dlužné mzdy a jiného finančního plnění vyplývajícího ze základního pracovně právního vztahu ve směrnicí stanoveném rozsahu (tj. za období 4 měsíců) a o pojištění pro pokrytí nákladů spojených se zajištěním sociálních podmínek členů posádky a paliva nezbytného pro přežití na palubě námořního plavidla. Návrh zákona dále v souladu s požadavky směrnice (EU) 2018/131 stanoví příslušné parametry tohoto pojištění.

Vzhledem k požadavku směrnice (EU) 2018/131, podle něhož musí být na palubě lodí plujících pod vlajkou členských států Evropské unie, které musí mít na palubě osvědčení o práci na moři podle vnitrostátních právních předpisů (ve smyslu zákona o námořní plavbě jde pouze o lodě přesahující 500 tun), k dispozici osvědčení nebo jiné písemné doklady o požadované finanční záruce (pojištění), dochází rovněž k reformulaci stávajícího ustanovení § 25 odst. 1 písm. s) zákona o námořní plavbě upravujícího povinnost provozovatele námořního plavidla mít po dobu provozování námořní plavby na lodi příslušné listinné doklady.

V návaznosti na úpravu (doplnění) příslušných povinností provozovatelů námořních plavidel dochází v neposlední řadě k doplnění skutkových podstat přestupků a odpovídajících správních trestů za jejich spáchání.

Navrhovaná právní úprava byla v souladu s požadavky směrnice (EU) 2018/131 (norma A2.5.2 odst. 3 a norma A4.2.2) konzultována s dotčenými organizacemi majitelů lodí a námořníků, a to C. O. S. - CREW MANAGEMENT s. r. o, Odborovým svazem námořníků, Employment Agency, Xxxxx’ Register, Československý Xxxxx, Asociací lodního průmyslu, Českou asociací námořního jachtingu a Asociací námořních jachtařů.

Recyklace lodí

Nově navrhovanou právní úpravou dochází především k určení námořního úřadu jakožto správního orgánu podle nařízení č. 1257/2013. Zároveň se umožňuje námořnímu úřadu veřejnoprávní smlouvou pověřit uznanou klasifikační společnost prováděním prohlídek a vydáváním, potvrzováním a prodlužováním platnosti osvědčení soupisu nebezpečných materiálů a osvědčení o připravenosti k recyklaci dle nařízení č. 1257/2013. Tato úprava je plně v souladu s nařízením č. 1257/2013, které umožňuje, aby členské státy Evropské unie pověřily prováděním prohlídek a vydáváním, potvrzováním a prodlužováním platnosti osvědčení dle tohoto nařízení subjekty uznané v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) 391/2009 ze dne 23. dubna 2009, kterým se stanoví společná pravidla a normy pro subjekty pověřené inspekcemi a prohlídkami lodí (dle § 2 odst. 9 zákona o námořní plavbě uznané klasifikační společnosti). Jedná se o subjekty, které mohou členské státy Evropské unie pověřit schvalováním souladu lodě s požadavky námořních úmluv a souvisejícími činnostmi. Návrh

zákona dále stanoví požadavky na obsah veřejnoprávní smlouvy, důvody výpovědi veřejnoprávní smlouvy ze strany námořního úřadu, podrobnosti řízení před pověřenou uznanou klasifikační společností a povinnost provozovatele lodě, která spadá do působnosti nařízení č. 1257/2013, poskytnout potřebnou součinnost při provádění prohlídek podle tohoto nařízení, přičemž ve všech těchto oblastech je obdobně využita právní úprava zakotvená v zákoně o námořní plavbě pro pověření uznané klasifikační společnosti schvalováním souladu lodě s požadavky námořních úmluv a vydáváním mezinárodních osvědčení a dalšími souvisejícími činnostmi (viz § 12i zákona o námořní plavbě). Zároveň se zakotvuje vzájemná informační povinnost mezi námořním úřadem a pověřenou uznanou klasifikační společností a minimální frekvence provádění kontrol činnosti pověřené klasifikační společnosti ze strany námořního úřadu.

V návaznosti na čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1257/2013 se dále návrhem zákona stanoví lhůta pro oznámení záměru provozovatele lodě recyklovat loď námořnímu úřadu, přičemž lhůta je stanovena tak, aby mohla být vykonána závěrečná prohlídka lodě před jejím vyřazením z provozu a před zahájením recyklace lodi.

S ohledem na požadavek obsažený v nařízení č. 1257/2013, aby členské státy Evropské unie stanovily odpovídající sankce za jeho porušení, je nezbytnou součástí návrhu adaptační úpravy i doplnění odpovídajících skutkových podstat přestupků a správních trestů za jejich spáchání.

Lodní výstroj

Jak již bylo shora uvedeno, k transpozici směrnice 2014/90/EU došlo již zákonem o posuzování shody a nařízením vlády č. 345/2016 Sb., o lodní výstroji. Z tohoto důvodu představuje předložená právní úprava pouze dílčí zpřesnění (doplnění) provedené transpozice spočívající v úpravě ustanovení zakotvujících možnost umístit v určitých přesně vymezených případech na základě povolení námořního úřadu na palubu lodi i lodní výstroj, která nesplňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji a není ani opatřena značkou shody. Vedle možnosti umístit takovou lodní výstroj na palubu lodi, jde-li o nově vyvinutou lodní výstroj nebo o lodní výstroj, která je předmětem testování, kterou připouští již stávající právní úprava, dochází návrhem zákona k doplnění možnosti umístit takovou lodní výstroj na palubu lodi rovněž v případě, jde-li o lodní výstroj nahrazující lodní výstroj na trhu nedostupnou nebo lodní výstroj umístěnou na lodi zapsané v námořním rejstříku státu, který není členským státem Evropské unie nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor. Pro vydání povolení k umístění takové lodní výstroje na palubu lodi návrh zákona stanoví (pro každý z uvedených případů) v souladu se směrnicí 2014/90/EU specifické podmínky.

V souladu s požadavky uvedenými ve směrnici 2014/90/EU dochází rovněž k upřesnění (doplnění) obsahových náležitostí povolení k umístění lodní výstroje na palubu lodi vydávaného námořním úřadem (podmínky pro použití takto umístěné lodní výstroje na palubu lodi, platnost povolení a další).

Ve srovnání se stávající právní úpravou dále v souladu se směrnicí 2014/90/EU dochází k doplnění možnosti umístit na palubu lodi lodní výstroj, která není opatřena značkou shody, i bez povolení námořního úřadu, a to v případě, nachází-li se loď v přístavu mimo území

Evropské unie a je třeba určitou lodní výstroj nahradit, přičemž umístění lodní výstroje, která je opatřena značkou shody, na palubu lodi by trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu nebo bylo spojeno s nepřiměřeně vysokými náklady. Za těchto okolností může být (výjimečně a na přechodnou dobu) na palubu lodi umístěna lodní výstroj splňující požadavky Mezinárodní námořní organizace na tuto výstroj. Při nejbližší příležitosti je však třeba tuto lodní výstroj nahradit lodní výstrojí, která splňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji a je opatřena značkou shody.

S ohledem na změnu terminologie, ke které došlo na úrovni práva Evropské unie, dochází rovněž k odpovídající terminologické úpravě příslušných ustanovení zákona o námořní plavbě. V tomto smyslu dochází k nahrazení slovního spojení „námořní zařízení“ slovním spojením

„lodní výstroj“ a dochází též ke změně odkazu na příslušný přímo použitelný předpis Evropské

unie.

Úprava přesahující rámec povinné implementace

Kromě výše uvedených unijně relevantních oblastí obsahuje návrh zákona i změny přesahující rámec povinné implementace dotčených unijních předpisů. Součástí předkládaného návrhu zákona je tak rovněž dílčí úprava a doplnění některých ustanovení zákona o námořní plavbě na základě zkušeností z aplikační praxe, jakož i provedení několika terminologických změn (zejména s ohledem na terminologii občanského zákoníku) a úprav legislativně technického charakteru.

Provozování námořní plavby pod vlajkou České republiky

Požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla

Požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla na území České republiky (případně na území členského státu Evropské unie či státu tvořícího Evropský hospodářský prostor) se na rozdíl od současného pojetí (jakožto součásti pojmového vymezení provozovatele námořního plavidla) navrhuje nově pojmout jakožto podmínku pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku (obsaženou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o námořní plavbě). Zároveň dochází k upřesnění formulace tohoto požadavku v souladu s potřebami aplikační praxe a současně tak, aby takto nově formulovaný požadavek respektoval právní předpisy Evropské unie včetně relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (zejména v oblasti svobody usazování). V případě provozovatele námořního plavidla – fyzické osoby bude vyžadováno, aby šlo o občana členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, v případě provozovatele námořního plavidla – právnické osoby bude vyžadováno, aby šlo o právnickou osobu se sídlem nebo odštěpným závodem na území České republiky, čímž bude zajištěn jeho užší vztah (skutečné pouto) k území České republiky jakožto státu vlajky a státu vykonávajícího nad ním příslušnou jurisdikci.

Omezení věku lodi pro účely jejího zápisu do námořního rejstříku

Mezi podmínky pro zápis lodě do námořního rejstříku, obsažené v ustanovení § 9 zákona o námořní plavbě, se doplňuje podmínka spočívající v tom, že ke dni podání žádosti o její zápis do námořního rejstříku neuplynulo od započetí její stavby položením kýlu více než 10 let. Tato změna zabrání u lodí, u nichž vzhledem k jejich věku nejsou dány dostatečné záruky bezpečného provozu, jejich zápisu do námořního rejstříku a tedy i jejich možnosti plout pod vlajkou České republiky. Nově doplněná podmínka se však nebude vztahovat na lodě registrované před podáním žádosti o zápis do námořního rejstříku ve státech, které jsou členským státem Evropské unie nebo státem Evropského hospodářského prostoru, ale pouze na lodě ze třetích zemí. Právě v případě těchto lodí, které nepodléhají harmonizovaným požadavkům stanoveným právem Evropské unie, se totiž jeví jejich zápis do námořního rejstříku v jejich pokročilém věku jako problematické.

Čerpání digitalizovaných fotografií a podpisů z informačních systémů a evidencí

B. 2 Zhodnocení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Na zákaz diskriminace a na rovnost žen a mužů nemá navrhovaná právní úprava žádný

dopad.

C) Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Předkládaným návrhem zákona dochází především k zajištění slučitelnosti právního řádu České republiky s právem Evropské unie.

Dochází tak zejména k transpozici relevantních ustanovení směrnice (EU) 2018/131 do vnitrostátního právního řádu, zpřesnění transpozice směrnice 2014/90/EU a k provedení potřebných adaptačních opatření ve vztahu k nařízení č. 1257/2013. Neprovedení potřebných implementačních opatření by mělo za následek veškerá rizika spojená s neplněním závazků plynoucích České republice z jejího členství v Evropské unii, zejména tedy zahájení procedur podle čl. 258 a čl. 260 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Za nezbytné považuje Ministerstvo dopravy rovněž odstranění dílčích nedostatků právní úpravy, které Ministerstvo dopravy identifikovalo s ohledem na požadavky vyplývající z navazující aplikační praxe.

Uvedených cílů nelze dosáhnout jiným způsobem než adekvátní změnou právní úpravy, a to primárně změnou zákona o námořní plavbě. Navrhovaná právní úprava je proto nezbytná.

D) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Z hlediska Listiny základních práv a svobod se navržená regulace dotýká zejména práva na podnikání (čl. 26), kdy nicméně platí, že zákonodárce může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Předkladatel se domnívá, že navržená právní úprava obstojí v tzv. testu rozumnosti, jenž Ústavní soud používá v kontextu tohoto hospodářského práva při hodnocení ústavně právní konformity konkrétní právní úpravy.

Nově navrhované povinnosti směřující k provozovatelům námořních plavidel v oblasti povinného pojištění, resp. recyklace lodí vycházejí z požadavků unijního práva a jejich zavedení je nezbytné z hlediska zajištění závazků České republiky vyplývajících z členství v Evropské unii.

Lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České

republiky, jakož i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

E) Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s právem Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Navrhovaná právní úprava v převážné míře představuje implementační opatření ve

vztahu k

– směrnici (EU) 2018/131,

– směrnici 2014/90/EU a

– nařízení č. 1257/2013.

Transpoziční lhůta směrnice (EU) 2018/131 uplyne dne 16. února 2020.

Transpoziční lhůta směrnice 2014/90/EU uplynula dne 18. září 2016. Je však třeba uvést, že tato směrnice byla Evropské komisi notifikována jako plně transponovaná a navržené změny představují pouze zpřesnění transpozice této směrnice do českého právního řádu a sladění terminologie s ostatními vnitrostátními předpisy transponujícími směrnici 2014/90/EU do českého právního řádu, konkrétně se zákonem č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh, ve znění pozdějších předpisů, a nařízením vlády č. 345/2016 Sb., o lodní výstroji.

Nařízení č. 1257/2013 je použitelné od 31. prosince 2018, přičemž čl. 32 nařízení stanoví u některých jeho ustanovení dřívější i pozdější datum použitelnosti než to, které je uvedeno výše. Nařízení č. 1257/2013 ve vztahu k zařízením na recyklaci lodí bylo implementováno zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž předloženým návrhem zákona jsou prováděna některá ustanovení nařízení vztahující se na provoz námořních lodí, které však v současnosti nejsou provozovány pod státní vlajkou České republiky.

Navrhovaná právní úprava je se shora uvedenými předpisy Evropské unie v souladu.

Ke směrnicím (EU) 2018/131 a 2014/90/EU ani nařízení č. 1257/2013 se zatím nevztahuje žádná judikatura Soudního dvora Evropské unie. Při úpravě požadavků na usazení provozovatele námořního plavidla byla respektována judikatura Soudního dvora Evropské unie (viz rozsudky C-221/89, C-246/89, C 334/94, C-151/96).

Lze shrnout, že předkládaný návrh zákona je tedy v souladu s právem Evropské unie a je rovněž slučitelný s relevantní judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie.

F) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, včetně zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod

F. 1 Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami,

jimiž je Česká republika vázána

Základ mezinárodněprávní úpravy účinné finanční záruky ve vztahu k opuštění námořníků majitelem lodi a smluvním nárokům spojeným s úmrtím nebo dlouhodobou pracovní neschopností námořníků a zajištěním jejich odškodnění tvoří změny Úmluvy o práci na moři z roku 2014, které byly schváleny na 103. zasedání Mezinárodní konference práce dne

11. června 2014 v Ženevě a vstoupily v platnost dne 18. ledna 2017. V návaznosti na uvedené změny Úmluvy o práci na moři byla následně na unijní úrovni přijata směrnice (EU) 2018/131, jejíž řádnou transpozicí bude dosaženo souladu vnitrostátní právní úpravy s mezinárodněprávními závazky České republiky.

Pramen mezinárodněprávní úpravy v oblasti recyklace lodí tvoří Hongkongská mezinárodní úmluva pro bezpečnou a environmentálně šetrnou recyklaci lodí ze dne 15. května 2009, na kterou na unijní úrovni navázalo přímo použitelné nařízení č. 1257/2013, jehož navrhovanou implementací do vnitrostátního právního řádu dojde k plnému zohlednění uvedené mezinárodní úmluvy.

Lze shrnout, že navrhovaná právní úprava je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

F. 2 Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s Úmluvou o ochraně

lidských práv a základních svobod

Obsah navrhované právní úpravy byl posouzen z hlediska slučitelnosti s Úmluvou

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a byla identifikována navrhovaná ustanovení, o nichž lze uvažovat jako o ustanoveních, jichž se dotýká právní úprava obsažená v Úmluvě.

Jako relevantní se jeví posouzení slučitelnosti navrhovaných ustanovení s právem na ochranu majetku ve smyslu Protokolu č. 1 Úmluvy a zásadou uložení trestu jen na základě zákona ve smyslu čl. 7 Úmluvy.

Právo na ochranu majetku (Protokol č. 1 Úmluvy)

Protokol č. 1 Úmluvy stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva (čl. 1 odst. 1). To nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut (čl. 1 odst. 2).

Návrh zákona v dílčím rozsahu rozšiřuje okruh přestupků a stanoví sazby pokut, které se za jejich spáchání uloží. Jde o přestupky, jejichž skutkové podstaty vychází z porušení nových povinností zaváděných tímto návrhem. U všech přestupků jsou stanoveny pouze horní hranice sazeb pokut. Jejich výše odpovídají typové závažností jednání, která naplňují skutkové podstaty jednotlivých přestupků. Návrh tak ctí zásadu přiměřenosti a je v tomto ohledu v souladu s článkem 1 odst. 1 a 2 Protokolu č. 1 Úmluvy.

Zásada uložení trestu jen na základě zákona (čl. 7 Úmluvy)

Článek 7 odst. 1 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Podle článku 7 odst. 2 Úmluvy tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.

Při vědomí toho, že pro účely posouzení souladu návrhu zákona s Úmluvou lze nahlížet na přestupky jako na trestné činy, lze konstatovat, že nově formulované přestupky naplňují zásadu nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege vtělenou do článku 7 Úmluvy. Přestupky jsou formulovány jasným způsobem, takže adresát normy z ní může seznat, jaké konání či opomenutí způsobuje jeho deliktní (trestní) odpovědnost, a působí do budoucna, nikoliv retroaktivně. I z tohoto pohledu je tedy návrh v souladu s Úmluvou.

G) Zhodnocení předpokládaného hospodářského a finančního dosahu navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel a dopady na životní prostředí

Dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty

Předkládaná právní úprava bude představovat jednorázový výdaj státního rozpočtu ve výši cca 266.000 Kč, a to na úpravu stávajícího informačního systému Námořní plavba (ISNP), konkrétně na technický rozvoj aplikace ve vazbě na nově zakotvenou možnost námořního úřadu čerpat digitalizované fotografie a podpisy z agendového informačního systému cizinců, z agendového informačního systému evidence občanských průkazů a z agendového informačního systému evidence cestovních dokladů za účelem výkonu správních činností podle zákona o námořní plavbě. Digitalizované fotografie a podpisy budou čerpány za účelem vydávání průkazů způsobilosti k vedení námořní jachty obdobně, jako je tomu v případě vydávání řidičských průkazů podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních

komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

Žadatelé o vydání průkazu způsobilosti k vedení námořní jachty nadále nebudou muset přikládat k žádosti o vydání průkazu tištěné průkazové fotografie pořízené na vlastní náklady. V tomto ohledu lze očekávat jednoznačně pozitivní dopady na adresáty nově navrhované právní úpravy. Na základě statistických údajů, které má Ministerstvo dopravy k dispozici, lze v posledních letech identifikovat rostoucí počet ročně vydaných průkazů způsobilosti k vedení námořní jachty, na kterých je uvedena fotografie držitele a jeho podpis. Počet vydaných průkazů způsobilosti k vedení námořní jachty v roce 2018 a jejich očekávaný počet pro rok 2019 vyplývá z níže uvedené tabulky. Za leden 2019 je evidováno 350 předložených žádostí o vydání průkazu způsobilosti k vedení námořní jachty, přičemž v únoru 2019 jde o srovnatelný počet.

2018

2019

(kvalifikovaný odhad)

Počet vydaných průkazů

1.300 ks

2.000 ks

Analogicky jako v případě vydávání řidičských průkazů bude rovněž platit, že pokud se nepodaří fotografii nebo podpis z uvedených informačních systémů získat, pořídí si je námořní úřad na místě. S tím souvisí dodatečné náklady na pořízení technického zařízení (fotoaparátu) pro pořizování fotografií a zajištění elektronického podpisu a pořízení potřebného softwarového vybavení pro ukládání fotek a podpisů, které se předpokládají ve výši cca

20.000 Kč.

Výdaje státního rozpočtu spočívající v úpravě informačního systému Námořní plavba budou hrazeny z rozpočtovaných výdajů kapitoly Ministerstva dopravy, a to bez nároku na její navýšení v této souvislosti.

Zvláštní náklady státního rozpočtu na provádění kontroly dodržování zákonné úpravy se oproti stávajícímu stavu nepředpokládají. Nepředpokládají se ani zvláštní příjmy státního rozpočtu v souvislosti s navrženou právní úpravou.

Další dopady na veřejné rozpočty se nepředpokládají.

Dopad na podnikatelské prostředí

Navrhovaná právní úprava nepřináší žádné negativní dopady na podnikatelské prostředí. Potenciální zatížení by mohla představovat povinnost nově stanovená provozovatelům lodí v návaznosti na adaptaci vnitrostátní právní úpravy na nařízení č. 1257/2013, konkrétně povinnosti spočívající v úhradě nákladů na provedení prohlídek lodí souvisejících s jejich recyklací a požadovaných tímto přímo použitelným unijním předpisem. Vzhledem k tomu, že v České republice neexistují adresáti nařízení č. 1257/2013 v podobě majitelů (provozovatelů) lodí o hrubé prostornosti 500 GT a vyšší, jsou však vnitrostátní dopady implementovaného nařízení na podnikatelskou sféru v České republice prakticky nulové.

V souvislosti s transpozicí směrnice (EU) 2018/131 dochází návrhem zákona k rozšíření povinného pojištění provozovatelů námořních plavidel tak, aby pokrývalo další přesně vymezené nároky námořníků (nárok na pokrytí dlužné mzdy a jiného finančního plnění vyplývajícího ze základního pracovně právního vztahu ve stanoveném rozsahu a na pokrytí nákladů vzniklých v důsledku opuštění). Účinný pojistný systém ve svém důsledku chrání jak zaměstnance – členy posádek námořních plavidel, tak jejich zaměstnavatele, kteří by byli nuceni vyrovnat nároky svých (bývalých) zaměstnanců plynoucí z pracovně právních smluvních vztahů v každém případě, přičemž lze předpokládat, že tyto finanční náklady by násobně převýšily náklady na paušální platbu pojistného.

Potenciálně pozitivní dopady na podnikatele – provozovatele námořních plavidel přináší navrhovaná právní úprava i v návaznosti na zpřesnění transpozice směrnice 2014/90/EU, v důsledku něhož bude možné umístit v určitých případech na palubu lodi i lodní výstroj, která nesplňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji a není ani opatřena značkou shody.

Dopad na životní prostředí

Negativní dopady na životní prostředí se nepředpokládají. Naopak v případě budoucího zaregistrování lodě o hrubé prostornosti 500 GT a vyšší v námořním rejstříku lze očekávat pozitivní dopady na životní prostředí související s vynutitelností potřebných pravidel zajišťujících ekologicky šetrný způsob recyklace lodí, jakož i dodržování pravidel pro řádné nakládání s nebezpečnými materiály na palubě lodí, a to v souladu s nařízením č. 1257/2013.

V návaznosti na navrhované zpřesnění transpozice směrnice 2014/90/EU lze očekávat dílčí pozitivní dopady na životní prostředí související s větší ekologičností provozu lodí opatřených lodní výstrojí podle odpovídajících požadavků.

Nová právní úprava je rovněž ve svém důsledku způsobilá zajistit potenciální zvýšení bezpečnosti v námořní dopravě a tím předcházení nehodám v lodní dopravě s možnými vážnými důsledky, mezi které patří i znečištění mořského prostředí.

Sociální dopady

Navrhovaná právní úprava přináší jednoznačně pozitivní dopady v sociální oblasti. Smyslem změn navrhovaných v souvislosti s transpozicí směrnice (EU) 2018/131 je zdokonalení a optimalizace stávajícího systému ochrany sociálních podmínek námořníků, včetně povinnosti, aby lodě měly na palubě písemné doklady o povinném pojištění. Dochází rovněž k rozšíření stávajícího systému ochrany tak, aby zahrnoval další nové situace v případě opuštění námořníka. Pozitivní sociální dopady navrhované úpravy lze předpokládat i v podmínkách České republiky, neboť přestože pod českou vlajkou neplují v současné době žádné námořní obchodní lodě, uvedená úprava se dle § 68a zákona o námořní plavbě použije i na členy námořních jachet, jsou-li k provozovateli námořní jachty v základním pracovněprávním vztahu.

H) Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

údajů.

Navrhovaná právní úprava nemá negativní dopady na ochranu soukromí a osobních

Návrh zákona nově umožní námořnímu úřadu čerpat některé údaje z agendového

informačního systému cizinců, z agendového informačního systému evidence občanských průkazů a z agendového informačního systému evidence cestovních dokladů a rozšiřuje rovněž množinu údajů poskytovaných námořnímu úřadu již v současné době ze strany Ministerstva vnitra a Policie České republiky ze základního registru obyvatel a z agendového informačního systému cizinců. Všechny nově poskytované údaje jsou v navrhované právní úpravě jednoznačně identifikovány a lze je dle zákona v konkrétním případě použít jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění daného úkolu – výkonu agendy (správních činností) podle zákona o námořní plavbě.

Nově se zakotvuje možnost námořního úřadu čerpat z agendového informačního systému cizinců, z agendového informačního systému evidence občanských průkazů a z agendového informačního systému evidence cestovních dokladů digitalizované fotografie a podpisy. Jedná se údaje, které jsou nezbytné k výkonu agendy podle zákona o námořní plavbě, konkrétně k vydávání průkazů způsobilosti k vedení námořní jachty, a jsou v nedigitalizované formě poskytovány žadateli o vydání průkazu již nyní. Navržená úprava tak má zajistit především větší komfort žadatelů, kteří již nebudou muset dodávat k žádosti o vydání průkazu tištěné průkazové fotografie pořízené na vlastní náklady. Navržená právní úprava také umožní další digitalizaci správních agend v oblasti námořní plavby, zejména podávání elektronických žádostí.

V případě údajů poskytovaných námořnímu úřadu Ministerstvem vnitra a Policií České republiky již v současné době ze základního registru obyvatel a z agendového informačního systému cizinců návrh rozšiřuje množinu těchto údajů o poskytnutí data úmrtí, popřípadě dne, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti nebo dne, který cizinec prohlášený za mrtvého nepřežil. Uvedená úprava je odůvodněna praktickou potřebou a jejím účelem je zamezit situaci, kdy dochází k hromadění průkazů vedených v námořním rejstříku, jejichž platnost měla zaniknout v důsledku úmrtí jejich držitelů, avšak námořní úřad tuto informaci nemá k dispozici.

Ostatní změny v navrhované právní úpravě na oblast ochrany soukromí a osobních údajů nedopadají.

Lze shrnout, že navrhovanou právní úpravou nedochází k zásahu do soukromí a ochrana

osobních údajů tím není nijak dotčena.

I) Zhodnocení korupčních rizik

V zásadě jakákoliv právní regulace, tj. jakýkoliv zásah do práv a povinností a rozhodování o nich orgány veřejné moci, s sebou přináší potenciální korupční rizika. Proto je při jejich zhodnocení namístě zaměřit se na konkrétní aspekty navrhované právní úpravy, stejně

jako jejích jednotlivých institutů. Zhodnocení korupčních rizik bylo provedeno podle Xxxxxxxx CIA (Corruption Impact Assessment – Metodika hodnocení korupčních rizik), kterou uveřejnil Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí.

Přiměřenost

Nejprve je třeba konstatovat s odkazem na část C této důvodové zprávy, že navržená právní úprava je pro dosažení sledovaných cílů nezbytná a těchto cílů není možné dosáhnout prostředky nezasahujícími do právního řádu. Rozsah ukládaných povinností odpovídá danému účelu, nepředstavuje pro adresáty právní úpravy nadměrnou zátěž a nevyžaduje vynaložení nepřiměřených nákladů na přizpůsobení se novým požadavkům. Přitom lze opětovně zdůraznit, že rozsah těchto povinností vyplývá primárně z unijního práva.

Efektivita

Navrhovaná právní úprava je dostatečně určitá a předpokládá, že veřejná správa bude schopna kontrolovat a vynucovat dodržování dané právní regulace. Za tímto účelem jsou rovněž stanoveny odpovídající skutkové podstaty přestupků a navazující správní tresty.

Odpovědnost

Návrhem zákona nedochází k excesivnímu rozšíření kompetencí orgánů veřejné moci. Z návrhu zákona je rovněž zcela zřejmé, které orgány budou v jednotlivých věcech rozhodovat, a také jsou jasně identifikovatelné osoby odpovědné za konkrétní rozhodnutí.

Opravné prostředky

Navrhovaná právní úprava předpokládá nové správní řízení, a to správní řízení ve věci vydávání, potvrzování a prodlužování platnosti osvědčení soupisu nebezpečných materiálů a ve věci vydávání a prodlužování platnosti osvědčení o připravenosti k recyklaci lodi podle nařízení č. 1257/2013. Platí, že všechna řízení zůstávají v zákoně o námořní plavbě navázána na správní řád a případně též na zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Odchylky od těchto předpisů návrh zákona jasně identifikuje. Správní řád a další právní předpisy poskytují nástroje pro účinnou obranu proti nesprávnému postupu orgánu veřejné správy napříč nejrůznějšími oblastmi právní úpravy. Zvláštní nástroje nejsou nastaveny. Z toho vyplývá i možnost podávat řádné a mimořádné opravné prostředky tak, jak je předvídají obecné právní předpisy, na které je navrhovaná právní úprava navázána.

Kontrolní mechanismy

Předkladatel se snažil navrženou právní úpravu formulovat jednoznačně, protože jednoznačná právní úprava poskytuje větší míru právní jistoty a usnadňuje kontrolu nad aplikační praxí ze strany orgánů veřejné moci a tím snižuje reálný prostor pro korupci. Navržená právní úprava obsahuje jasné vymezení práv a povinností všech dotčených orgánů a osob. V rámci všech procesů jsou nastaveny standardní kontrolní mechanismy, které limitují možnosti korupce.

Orgánem vykonávajícím státní dozor je Ministerstvo dopravy, které plní funkci

námořního úřadu.

Dobrá praxe

Navrhovaná právní úprava využívá již existující postupy vyplývající ze správního řádu a zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Správní tresty za přestupky, které jsou zaváděny, jsou doplňovány do již existujícího systému správních trestů a jsou odstupňovány podle závažnosti přestupků.

Transparentnost a otevřená data

Navrhovaná právní úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona

č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že významnost korupčních rizik navrhované

právní úpravy je nízká.

J) Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Návrh zákona nepředpokládá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

K článku I

II. Zvláštní část

K bodům 1 až 3 (§ 1 a poznámky pod čarou č. 1 a 39)

Úvodní ustanovení zákona o námořní plavbě se upravuje tak, aby reflektovalo skutečnost, že se do zákona o námořní plavbě doplňují ustanovení implementující nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2013.

Dále dochází k úpravě referenčního odkazu v poznámce č. 1, a to k nahrazení směrnice Rady 96/98/ES ze dne 20. prosince 1996 o námořním zařízení směrnicí 2014/90/EU a doplňuje se směrnice (EU) 2018/131.

K bodům 4 a 28 (§ 2 odst. 11 a § 65 odst. 5)

Ve vztahu k požadavku směrnice (EU) 2018/131 (norma A2.5.2 odst. 9 písm. b) ve spojení s odst. 10), aby náklady na repatriaci byly hrazeny „do okamžiku, kdy se námořník vrátí domů“, se navrhuje relevantní ustanovení zákona o námořní plavbě upravující definici repatriace a vymezení doby repatriace precizovat tak, aby bylo zřejmé, že repatriace spočívá v dopravě člena posádky do místa jeho pobytu, případně do jiného sjednaného místa.

K bodu 5 (§ 5 odst. 1)

Do ustanovení § 5 zákona o námořní plavbě obsahujícího výčet případů, kdy nelze pod státní vlajkou České republiky provozovat námořní plavbu, se doplňuje provozování lodě s jaderným pohonem. Námořní plavbu provozovanou takovými loděmi nebude tedy možné uskutečňovat pod státní vlajkou České republiky. Podle ustanovení § 5 zákona o námořní plavbě není umožněno provozovat pod státní vlajkou České republiky námořní plavbu za účelem provozování rybolovu, trajektových lodí, lodí typu Ro/Ro a osobních lodí. Tento výčet se navrhuje doplnit o lodě s jaderným pohonem. Důvodem je skutečnost, že celosvětově dochází k postupnému opouštění provozování těchto lodí. Jaderný pohon byl v minulosti používán převážně americkými, německými a japonskými obchodními námořními loděmi (SAVANNAH, XXXX XXXX, MUTSU), nicméně tyto lodě byly před lety vyřazeny z provozu pro ekonomickou neefektivnost. V současné době je tak jaderný pohon využíván pouze Ruskou federací, a to u flotily ledoborců a obchodních námořních lodí s jaderným pohonem provozovaných převážně na Arktické námořní cestě. Posuzování technické způsobilosti těchto lodí k plavbě je extrémně složité a vyžaduje úzkou spolupráci s orgány zabývající se bezpečným využitím jaderné energie. S ohledem na shora uvedené se umožnění takových lodí plout pod vlajkou České republiky, byť pouze teoreticky, jeví jako neopodstatněné.

K bodu 6 (§ 6 odst. 2)

Vzhledem k tomu, že požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla na území České republiky (Evropské unie) bude nadále pojímán (na rozdíl od současného pojetí) jakožto podmínka pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku obsažená v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o námořní plavbě, dochází k vypuštění tohoto požadavku coby součásti pojmového

vymezení provozovatele námořního plavidla z ustanovení § 6 odst. 2 zákona o námořní plavbě. Předkladatel vychází z toho, že zákon by měl jasně rozlišovat mezi vymezením provozovatele námořního plavidla a podmínkami pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku. Zatímco vymezení provozovatele námořního plavidla by mělo být konstruováno v návaznosti na činnosti, které provozovatel námořního plavidla vykonává, podmínky pro zápis námořního plavidla by měly být konstruovány jako předpoklady pro to, aby mohlo být vydáno kladné rozhodnutí ve věci žádosti o zápis námořního plavidla do námořního rejstříku a zároveň, aby v případě jejich nenaplnění mohlo z tohoto důvodu dojít k výmazu námořního plavidla z námořního rejstříku (viz § 19 odst. 2 písm. b) zákona o námořní plavbě). Požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla je požadavkem srovnatelným s jinými požadavky uvedenými v § 9 zákona o námořní plavbě, tedy např. s požadavkem na věk provozovatele námořního plavidla, požadavkem na jeho bezúhonnost a svéprávnost. Stávající právní úprava navíc skýtá riziko jisté výkladové nejasnosti. Při pozbytí jednoho ze znaků vymezujících provozovatele námořního plavidla (spočívajícího v jeho usazení) by totiž mohly vznikat pochybnosti o tom, zda je daná osoba vůbec provozovatelem námořního plavidla a zda tedy musí splňovat veškeré povinnosti, které mu zákon o námořní plavbě ukládá.

K bodu 7 (§ 6 odst. 3)

V návaznosti na změnu pojetí požadavku na usazení provozovatele námořního plavidla (nově pojímáno jako podmínka pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku) a související přesun tohoto požadavku do ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o námořní plavbě, dochází ke zrušení ustanovení § 6 odst. 3 zákona o námořní plavbě. V daném ustanovení je stanoveno, že za občana jiného členského státu Evropské unie se pro účely tohoto zákona považuje též osoba, která je podle zvláštního právního předpisu oprávněna dočasně poskytovat služby na území České republiky. Zvláštním právním předpisem je zde přitom míněn zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 69a odst. 1 živnostenského zákona přitom může na území České republiky dočasně poskytovat služby (v rozsahu svého podnikatelského oprávnění v souladu s čl. 56 a následujícími Smlouvy

o fungování Evropské unie) občan členského státu Evropské unie, který je na území členského státu Evropské unie oprávněn provozovat podnikatelskou činnost. Podle § 70 odst. 1 živnostenského zákona se přitom za občana členského státu Evropské unie považuje i občan jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru a občan Švýcarské konfederace a rodinný příslušník všech těchto osob. Toto ustanovení tak v uvedeném rozsahu a pro účely úpravy obsažené v živnostenském zákoně rozšiřuje možnosti podnikání na území členských států Evropské unie o případy přeshraničního dočasného poskytování služeb. Provozování námořní plavby je jednak ze své podstaty trvalejší (nikoliv dočasné) povahy a jednak předkladatel neshledává potřebu umožnit provozování námořní plavby pod vlajkou České republiky tak širokému okruhu osob, jako je to umožněno živnostenským zákonem, přičemž odpovídající požadavek nelze identifikovat ani v právu Evropské unie. Na základě zde uvedeného dospěl předkladatel k závěru, že ustanovení § 6 odst. 3 zákona o námořní plavbě není opodstatněné a jako takové se navrhuje zrušit.

K bodu 8 (§ 9 odst. 1 písm. a))

Jak již bylo uvedeno shora, požadavek na usazení provozovatele námořního plavidla na území České republiky, je-li jím právnická osoba, nebo na území členského státu Evropské unie (či státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), je-li jím fyzická osoba, bude nadále pojímán (na rozdíl od současného pojetí) jakožto podmínka pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku. Z tohoto důvodu dochází k příslušnému doplnění ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o námořní plavbě.

Zároveň dochází k upřesnění formulace požadavku na usazení provozovatele námořního plavidla (coby podmínky pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku) v souladu s potřebami aplikační praxe. V případě provozovatele námořní jachty – fyzické osoby bude vyžadováno, aby šlo o občana členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Podmínku pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku tak splní i žadatel, který je občanem České republiky, ačkoliv nemá na území České republiky trvalý pobyt nebo místo podnikání, což stávající právní úprava poněkud paradoxně neumožňuje, a to přestože občanství České republiky je nutno vnímat jako užší pouto k České republice než trvalý pobyt či místo podnikání. Bude-li provozovatelem námořní jachty právnická osoba, bude postačující podmínkou pro zápis do námořního rejstříku, bude-li mít sídlo nebo organizační složku na území členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor.

V případě provozovatele námořní obchodní lodi – právnické osoby pak bude vyžadováno, aby šlo o právnickou osobu se sídlem nebo odštěpným závodem na území České republiky, čímž bude zajištěn jeho užší vztah (skutečné pouto) k území České republiky jakožto státu vlajky a státu vykonávajícímu nad ním příslušnou jurisdikci. V případě fyzických osob coby provozovatelů námořní obchodní lodi není požadavek na jejich bližší usazení na území České republiky možný, a to s ohledem na platnou judikaturu Evropského soudního dvora. Z tohoto důvodu je požadavek na usazení provozovatele námořní obchodní lodě, je-li fyzickou osobou, stejný jako v případě provozovatele námořní jachty. Je však nutno dodat, že daný požadavek nebude dopadat fakticky na žádné subjekty, neboť není pravděpodobné, aby provozovatelem námořní obchodní lodi byla fyzická osoba.

Dále dochází k úpravě terminologie ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o námořní plavbě s ohledem na terminologii uvedenou v občanském zákoníku. Konkrétně jde o nahrazení slov „způsobilost k právním úkonům“ slovem „svéprávnost“.

K bodu 9 (§ 9 odst. 1 písm. e))

Mezi podmínky pro zápis lodě do námořního rejstříku, obsažené v ustanovení § 9 zákona o námořní plavbě, se doplňuje podmínka spočívající v tom, že ke dni podání žádosti o zápis lodě do námořního rejstříku neuplynulo od započetí její stavby položením kýlu více než 10 let. Je prokázáno, že s přibývajícím věkem lodi dochází postupně k degradaci hlavních konstrukčních prvků lodního tělesa jakožto hlavní záruky plavební bezpečnosti lodi. Již po prvních 5 letech věku lodi stoupá rizikovost plavidel z hlediska možného oslabování konstrukční pevnosti lodního tělesa. Navrhovaná změna zabrání u lodí, u nichž vzhledem k jejich věku nejsou dány dostatečné záruky bezpečného provozu, jejich zápisu do námořního

rejstříku a tedy i jejich možnosti plout pod vlajkou České republiky. Nově doplněná podmínka se však nebude vztahovat na lodě registrované bezprostředně před podáním žádosti o zápis do námořního rejstříku ve státech, které jsou členským státem Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, ale pouze na lodě ze třetích zemí. Obdobnou úpravu obsahují na základě negativních zkušeností s registrací takových potenciálně rizikových lodí i jiné členské státy Evropské unie (např. Slovensko). Nově navrhovanou právní úpravou bude zajištěn rovněž soulad s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 789/2004 ze dne 21. dubna 2004, o přeregistrování nákladních a osobních lodí v rámci Společenství a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 613/91.

K bodu 10 (§ 11 odst. 3 písm. a))

Návrh reaguje na nesystémovou odchylku obsaženou v platném znění zákona o námořní plavbě ve vztahu k výpisům z evidence Rejstříku trestů, které tvoří přílohu žádosti o zápis námořního plavidla do námořního rejstříku. Stávající odchylka spočívá v tom, že podle § 10a zákona o námořní plavbě si obstarává ve vztahu k provozovateli námořního plavidla výpis Námořní úřad, avšak podle § 11 odst. 3 písm. a) ve vztahu k vlastníkovi plavidla platí, že výpis je vlastník povinen obstarat a předložit sám.

Ustanovení § 11 odst. 3 písm. a) zákona o námořní plavbě se navrhuje upravit tak, aby doklad obdobný výpisu z Rejstříku trestů byl jakožto příloha žádosti o zápis námořního plavidla do námořního rejstříku vyžadován pouze v případě cizinců, kteří jsou provozovateli námořního plavidla, jedná-li se o fyzické osoby, nebo členy statutárního orgánu provozovatele námořního plavidla, je-li provozovatelem námořního plavidla právnická osoba. V případě občanů České republiky si vždy výpis z Rejstříku trestů vyžádá námořní úřad podle ustanovení § 10a zákona o námořní plavbě. Od vlastníka námořního plavidla výpis z evidence Rejstříku trestů vyžadován nebude, neboť jednou z podmínek zápisu námořního plavidla do námořního rejstříku je podle § 9 odst. 1 bezúhonnost jeho provozovatele, nikoliv vlastníka.

K bodu 11 a 12 (§ 11 odst. 3 písm. h) a i))

V souvislosti se změnou pojetí požadavku na usazení provozovatele námořního plavidla, který je nově pojímán jako podmínka pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku, a shora popsanou změnu formulace tohoto požadavku, dochází k terminologické úpravě ustanovení upravujícího přílohy žádosti o zápis námořního plavidla do námořního rejstříku (§ 11 odst. 3 písm. h) zákona o námořní plavbě). Nové znění písmene h) zahrne doklady prokazující splnění podmínky pro zápis námořního plavidla do námořního rejstříku týkající se jeho provozovatele, a to podmínky jeho usazení (občanství členského státu Evropské unie u fyzické osoby a sídla nebo odštěpného závodu na území České republiky u právnické osoby), požadavku na dosažení věku 21 let a požadavku na jeho svéprávnost.

K bodu 13 (§ 12 a poznámka pod čarou č. 40)

Dle stávajícího znění § 12 zákona o námořní plavbě je pro způsobilost lodě k plavbě potřeba zajistit její soulad s požadavky námořních úmluv (tj. mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a upravují oblast námořní plavby) a předpisy uznané klasifikační společnosti. Způsobilost lodě k plavbě představuje podmínku pro zápis do námořního rejstříku

a provozovatel lodě je povinen po celou dobu provozování lodě zajistit její způsobilost k plavbě. Nařízení č. 1257/2013 zakazuje, aby na lodích byly instalovány nebo používány nebezpečné materiály uvedené v příloze I tohoto nařízení (viz čl. 4), případně toto použití omezuje, a dále požaduje, aby v průběhu celého životního cyklu lodě byly monitorovány nebezpečné materiály uvedené v příloze I a II tohoto nařízení a před recyklací lodě též odpady z provozu lodě a zásoby nacházející se na lodi. Nebezpečné materiály se na lodi nacházejí zejména v její konstrukci nebo výstroji. Výše uvedené oblasti spolu souvisejí a je tedy považováno za účelné doplnit jako další podmínku způsobilosti lodě k plavbě její soulad s požadavky nařízení č. 1257/2013, čímž bude zajištěno, že od zápisu lodě do námořního rejstříku po její výmaz z tohoto rejstříku bude kontrolováno naplňování požadavků tohoto nařízení.

K bodům 14, 16, 18 až 20 (§ 12b odst. 3 písm. b), § 12j odst. 3, § 13a odst. 2 a § 13c odst. 2 písm. e))

Zákonem č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh došlo ke změně používané terminologie, konkrétně výraz „námořní zařízení“ byl nahrazen výrazem „lodní výstroj“. Tato terminologická změn přitom vyplynula ze změny pojmosloví provedené na úrovni unijního práva. Současně technické požadavky na lodní výstroj a způsob posuzování shody lodní výstroje již neupravuje nařízení vlády č. 266/2009 Sb., o technických požadavcích na námořní zařízení, ve znění pozdějších předpisů, ale nařízení vlády č. 345/2016 Sb., o lodní výstroji. Předmětné novelizační body tedy reagují na výše popsané změny a přizpůsobují terminologii a odkazy použité v zákoně o námořní plavbě.

K bodu 15 (§ 12h)

V návaznosti na čl. 7 odst. 1, 3 a 4 a čl. 30 až 32 směrnice 2014/90/EU se upřesňují situace, kdy lze na palubu lodi umístit lodní výstroj, která nesplňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji nebo není opatřena značkou shody. V navrženém ustanovení jsou rovněž promítnuty změny v terminologii (nahrazení výrazu „námořní zařízení“ výrazem

„lodní výstroj“) a úprava odkazu na nařízení vlády č. 345/2016 Sb., o lodní výstroji.

Odstavce 1 až 5 upravují situace, kdy k umístění lodní výstroje, která nesplňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji nebo není opatřena značkou shody, na palubu lodi je zapotřebí povolení námořního úřadu. Žádost o vydání povolení k umístění lodní výstroje na palubu lodi podává provozovatel lodě, který je jediným účastníkem správního řízení (viz odst. 3). Podmínky, které je třeba splnit, jsou upraveny v odstavci 2. Navržené znění § 12h odst. 2 zákona o námořní plavbě současně rozeznává 4 situace, kdy námořní úřad povolení k umístění lodní výstroje na palubu lodi vydá.

První z nich (viz navržené znění § 12h odst. 2 písm. a) zákona o námořní plavbě) upravuje situaci, kdy se jedná o nově vyvinutou lodní výstroj, která zajišťuje stejnou úroveň bezpečnosti a účinnosti jako lodní výstroj splňující požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji, což žadatel prokazuje posudkem vydaným uznanou klasifikační společností. Toto ustanovení umožní pružně zareagovat na technické inovace při výrobě lodní výstroje,

kterou bude možno umístit na loď. Výše uvedené je transpozicí čl. 30 odst. 1 až 3 směrnice

2014/90/EU do českého právního řádu.

Druhá situace (viz navržené znění § 12h odst. 2 písm. b) zákona o námořní plavbě) představuje vydání povolení k umístění lodní výstroje na palubu lodi výlučně pro účely testování. Tato lodní výstroj nemůže nahrazovat lodní výstroj, která splňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji a je umístěna na palubě lodi. Povolení se vydává na nezbytně nutnou dobu, maximálně na 12 měsíců. Výše uvedené je transpozicí čl. 31 směrnice 2014/90/EU do českého právního řádu.

Třetím případem (viz navržené znění § 12h odst. 2 písm. c) zákona o námořní plavbě) je nedostupnost určité lodní výstroje na trhu. Lodní výstroj, která nahrazuje lodní výstroj na trhu nedostupnou, musí v míře nezbytné pro ochranu lidského života a mořského prostředí splňovat požadavky uvedené v nařízení vlády o lodní výstroji, což žadatel prokazuje posudkem vydaným uznanou klasifikační společností. Odstavec 5 věta druhá stanoví zvláštní požadavky na obsah tohoto povolení, přičemž námořní úřad v odůvodnění popíše okolnosti jeho vydání zejména nedostupnost lodní výstroje vyhovující všem požadavkům nařízení vlády o lodní výstroji na trhu. Povolení se vydává na nezbytně nutnou dobu, maximálně na 12 měsíců. Výše uvedené je transpozicí čl. 32 odst. 5 až 7 směrnice 2014/90/EU do českého právního řádu.

Čtvrtý případ je transpozice čl. 7 odst. 1, 3 a 4 směrnice 2014/90/EU (viz navržené znění

§ 12h odst. 2 písm. d) zákona o námořní plavbě) do českého právního řádu. Jedná se o situaci, kdy je zamýšleno do námořního rejstříku přeregistrovat loď, která je zapsána v námořním rejstříku státu, který není členským státem Evropské unie nebo státem tvořícím Evropský hospodářský prostor, přičemž tato loď je vybavena lodní výstrojí, která nesplňuje unijní požadavky na lodní výstroj a není opatřena značkou shody. Taková lodní výstroj může být na palubu lodi umístěna, jen pokud zajišťuje stejnou úroveň bezpečnosti a účinnosti jako lodní výstroj splňující požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji (směrnice 2014/90/EU v této souvislosti užívá slovní spojení „rovnocenná lodní výstroj“), přičemž splnění tohoto požadavku se prokazuje posudkem vydaným uznanou klasifikační společností, který se přikládá k žádosti o vydání povolení. Povolení k umístění lodní výstroje na palubu lodi podle odstavce 2 písm. d) pozbývá platnosti, pokud provozovatel lodi nepodal ve lhůtě 2 měsíců ode dne právní moci povolení žádost o zápis lodi do námořního rejstříku nebo této žádosti nebylo vyhověno.

Ve všech výše uvedených případech platí, že v povolení k umístění lodní výstroje na palubu lodi jsou vymezeny podmínky použití lodní výstroje a toto povolení musí být uloženo na palubě lodi po celou dobu umístění lodní výstroje na palubě lodi.

Navržené znění § 12 odst. 6 až 8 zákona o námořní plavbě transponuje do českého právního řádu čl. 32 odst. 1 až 4 směrnice 2014/90/EU, který upravuje situaci, kdy se loď nachází v přístavu mimo EU a je třeba určitou lodní výstroj nahradit, přičemž umístění lodní výstroje, která je opatřena značkou shody, by trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu nebo bylo spojeno s nepřiměřeně vysokými náklady. Za těchto okolností může být (na přechodnou dobu) na palubu lodi umístěna lodní výstroj splňující požadavky Mezinárodní námořní organizace na tuto výstroj. Na palubě lodi musí být k lodní výstroji k dispozici doklady vyhovující požadavkům uvedeným v odstavci 7 tohoto ustanovení. Informace obsažené v těchto dokumentech velitel lodi neprodleně poskytne námořnímu úřadu. Při nejbližší příležitosti

(typicky při doplutí lodě do přístavu, v němž bude možno vyhovující lodní výstroj opatřit) je však třeba tuto lodní výstroj nahradit lodní výstrojí, která splňuje požadavky stanovené v nařízení vlády o lodní výstroji a je opatřena značkou shody.

K bodu 17 (§ 12o)

Nově vkládaný § 12o zákona o námořní plavbě provádí některá ustanovení (čl. 6 odst. 1 písm. b), čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 9, čl. 10 odst. 5 a čl. 18 odst. 1) nařízení č. 1257/2013 a upravuje pověřování uznané klasifikační společnosti a vztahy mezi touto společností a námořním úřadem.

Nařízení č. 1257/2013 požaduje, aby členské státy určily jednak správní orgány, které vykonávají činnosti předvídané nařízením ve vztahu k lodím plujícím pod jejich vlajkou, a dále též příslušné orgány zabývající se zařízeními na recyklaci lodí. § 12o odst. 1 v souladu s čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1257/2013 tedy určuje, že působnost správního orgánu dle tohoto nařízení vykonává námořní úřad. Otázky související se zařízeními na recyklaci lodí upravuje zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který v § 37u odst. 2 stanoví, že příslušným orgánem podle nařízení č. 1257/2013 za Českou republiku je Ministerstvo životního prostředí, s výjimkou případů, kdy tento zákon svěřuje působnost příslušného orgánu krajskému úřadu.

Čl. 8 odst. 1 a 2, článku 9 a článku 10 odst. 5 nařízení č. 1257/2013 umožňují, aby členské státy Evropské unie pověřily prováděním prohlídek a vydáváním, potvrzováním a prodlužováním platnosti osvědčení dle tohoto nařízení subjekty uznané v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) 391/2009, kterým se stanoví společná pravidla a normy pro subjekty pověřené inspekcemi a prohlídkami lodí (dle § 2 odst. 9 zákona o námořní plavbě uznané klasifikační společnosti). Jedná se o tytéž subjekty, které mohou členské státy EU pověřit schvalováním souladu lodě s požadavky námořních úmluv a souvisejícími činnostmi (viz § 12i). V návaznosti na výše uvedené se v § 12o odst. 2 navrhuje, aby mohl námořní úřad veřejnoprávní smlouvou pověřit uznané klasifikační společnosti prováděním prohlídek a vydáváním, potvrzováním a prodlužováním platnosti osvědčení dle nařízení č. 1257/2013. Veřejnoprávní smlouva jako akt pověření byla zvolena z toho důvodu, že v prostředí námořní plavby je zvykem, aby pověření uznané klasifikační společnosti a vztahy mezi ní a státem vlajky byly upraveny smlouvou. Požadavky na obsah veřejnoprávní smlouvy budou obdobné jako u jiných veřejnoprávních smluv uzavíraných s uznanými klasifikačními společnostmi dle

§ 12i (viz § 12o odst. 3).

Právní úprava týkající se recyklace lodí obsažená v nařízení č. 1257/2013 a její instituty (viz možnost pověřit uznané klasifikační společnosti, prohlídky lodí, vydávání a potvrzování osvědčení) jsou podobné jako právní úprava a její instituty obsažené v § 12 a násl. upravující způsobilost lodě k plavbě, a to zejména ustanovení upravující soulad s požadavky námořních úmluv. Z tohoto důvodu navržené znění § 12o odst. 3 až 7 je obdobou právní úpravy obsažené v § 12b odst. 4 a 6, § 12i a § 12j a pro řízení před uznanou klasifikační společností se použije stejně jako u schvalování souladu s požadavky námořních úmluv § 12l (viz § 12o odst. 3).

V návaznosti na čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1257/2013 se v odstavci 8 stanoví lhůta

(6 měsíců před provedením recyklace lodě) pro oznámení záměru recyklovat loď námořnímu

úřadu, přičemž lhůta byla stanovena tak, aby mohla být vykonána závěrečná prohlídka lodě před jejím vyřazením z provozu a před zahájením recyklace lodi.

K bodu 21 (§ 24 odst. 1 písm. l))

Z důvodu doplnění nových bodů v ustanovení § 24 odst. 1 písm. l) zákona o námořní plavbě, obsahujících nové druhy povinného pojištění provozovatele námořního plavidla coby finanční záruky vyžadované směrnicí (EU) 2018/131, se provádí potřebná legislativně technická úprava.

K bodům 22 a 23 (§ 24 odst. 1 písm. l) bod 4 a 5, § 24 odst. 6 a 7)

Navrhované změny v § 24 odst. 1 písm. l) a § 24 odst. 6 zákona o námořní plavbě reagují na normu A2.5.2 obsaženou v příloze směrnice (EU) 2018/131, která v návaznosti na změny Úmluvy o práci na moři zavedla požadavek na zajištění účinného systému finanční záruky, který má chránit práva námořníků v případě opuštění. Tyto změny zdokonalují a optimalizují stávající systém ochrany námořníků a rozšiřují ho tak, aby kromě uhrazení nákladů na repatriaci námořníků zahrnoval 2 nové situace, a to situaci, kdy byli námořníci opuštěni bez nezbytného zajištění a podpory, a o případy, kdy majitel lodi jednostranně přerušil své vazby s námořníkem, včetně nevyplacení smluvní mzdy po dobu alespoň 2 měsíců. Zajištění pokrytí nákladů spojených s repatriací je již ve stávajícím znění zákona o námořní plavbě upraveno (viz

§ 24 odst. 1 písm. l) bod 3 a § 65). Dle normy A2.5.2 odst. 3 přílohy směrnice (EU) 2018/131 záleží na jednotlivých členských státech Evropské unie, jakou podobu bude tento systém finanční záruky mít. Vzhledem k tomu, že zákon o námořní plavbě již ve stávajícím znění požaduje po provozovatelích námořních plavidel, aby měli po celou dobu provozování plavidla uzavřeno pojištění pro pokrytí nákladů spojených s repatriací, je navrhováno, aby i v případě 2 nových situací opuštění námořníků byl využit institut pojištění. Pojištění musí pokrývat nároky námořníků dle normy A2.5.2 odst. 4, 5 a odst. 9 písm. a) a c) přílohy směrnice (EU) 2018/131, což bylo promítnuto do navrženého znění § 24 odst. 1 písm. l) bod 4 a 5.

Právní úprava v § 24 odst. 6 reaguje na požadavky normy A2.5.2 odst. 2, 4 a 8 přílohy směrnice (EU) 2018/131 směřující k tomu, aby pomoc byla k dispozici neprodleně na žádost podanou námořníkem nebo jím jmenovaným zástupcem, která se opírá o nezbytné odůvodnění nároku v souladu s odst. 2 této normy. Možnost námořníka jmenovat si pro tento úkon zástupce není v návrhu výslovně upravena, neboť již vyplývá z obecné právní úpravy zastoupení dle občanského zákoníku.

Pro úplnost je vhodné uvést, že ve vztahu k požadavku normy A4.2.2 odst. 1 definující

smluvní nárok nebylo třeba změn právní úpravy, neboť stávající ustanovení § 24 odst. 1 písm.

l) bod 2 zákona o námořní plavbě ukládající povinnost provozovatele námořního plavidla mít po celou dobu jeho provozování uzavřeno pojištění za škody vzniklé v důsledku smrti člena posádky, jeho pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je formulováno obecně a nevylučuje uspokojení nároků založených na základě pracovních dohod či kolektivní smlouvy ve smyslu požadavku směrnice (EU) 2018/131. Navrhovaná právní úprava rovněž nijak nevylučuje ani nezužuje jakékoliv právo pojistitele nebo poskytovatele finanční záruky na náhradu škody vyplývající z ustanovení jiných právních předpisů, ani jiná práva, nároky nebo opravné

prostředky směřující k odškodnění opuštěných námořníků vyplývající z jiných právních

předpisů ve smyslu normy A2.5.2 odst. 13 a 14 přílohy směrnice Rady (EU) 2018/131.

Ustanovení § 24 odst. 7 zakotvuje možnost výpovědi povinného smluvního pojištění v návaznosti na § 2781 občanského zákoníku, podle něhož má pojistitel právo odstoupit od smlouvy nebo vypovědět povinné pojištění jen, pokud to jiný zákon připouští. Dle § 2781 občanského zákoníku má totiž pojistitel právo odstoupit od smlouvy nebo vypovědět povinné pojištění, jen pokud to jiný zákon připouští. V řadě aktuálně projednávaných návrzích zákonů obsahujících institut povinného pojištění je právo pojišťovny pojistnou smlouvu vypovědět nově upravováno (viz vládní návrh zákona bezpečnostní činnosti, návrh zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, návrh zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, návrh zákona o realitním zprostředkování).

K bodům 24 a 25 (§ 25 odst. 1 písm. s) a § 25 odst. 5)

Ustanovení § 25 odst. 1 písm. s) zákona o námořní plavbě stanoví, že po dobu provozování námořní plavby musí být na lodi doklad o pojištění odpovědnosti za škody z provozu lodě. Vzhledem k tomu, že dle normy A2.5.2 odst. 6 a normy A4.2.1 odst. 11 přílohy směrnice (EU) 2018/131 se vyžaduje, aby na palubě lodí plujících pod vlajkou členských států EU byly k dispozici osvědčení nebo jiné písemné doklady o pojištění dle příslušných požadavků této směrnice, dochází k reformulaci předmětného ustanovení, přičemž se doklad o pojištění odpovědnosti za škody z provozu lodě doplňuje o doklady o pojištění za škody vzniklé v důsledku smrti člena posádky, jeho pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a též doklad o pojištění podle § 24 odst. 1 písm. l bodu 3 až 5. Posledně zmíněný doklad je vyžadován jen v případě lodí majících osvědčení o práci na moři dle § 12n odst. 1 zákona o námořní plavbě.

Ustanovení § 25 odst. 5 zákona o námořní plavbě vymezuje listinné doklady, které musí být na lodi umístěny na místě přístupném všem členům posádky lodě. Navržená změna reaguje na požadavky normy A2.5.2 odst. 6 a normy A4.2.1 odst. 11 přílohy směrnice (EU) 2018/131, aby kopie dokladů o pojištění dle požadavků směrnice byly vyvěšeny na palubě na dobře viditelném místě, kde k nim mají námořníci přístup. Zpřístupnění těchto dokumentů námořníkům je nezbytnou podmínkou pro možnost uplatnění nároků z pojištění.

K bodu 26 (§ 27 odst. 2)

Navržená změna § 27 odst. 2 zákona o námořní plavbě provádí požadavek normy A2.5.2 odst. 7 a normy A4.2.1 odst. 14 přílohy směrnice (EU) 2018/131 v tom smyslu, aby vybrané doklady o pojištění byly v angličtině nebo případně byly doplněny překladem do angličtiny. Toto ustanovení reaguje na mezinárodní charakter námořní dopravy.

K bodu 27 (§ 47 odst. 7 písm. f))

V ustanovení obsahujícím podmínky pro odnětí potvrzení o uznání průkazu způsobilosti dochází k terminologické úpravě v souladu s pojmoslovím obsaženým v občanském zákoníku. Slovní spojení „pozbyl způsobilosti k právním úkonům“ se tak nahrazuje slovním spojením

„byl omezen ve svéprávnosti“.

K bodu 29 (§ 68a)

Úmluva o práci na moři a tedy i směrnice (EU) 2018/131 dopadá i na námořní jachty, pokud jsou členové posádky jachty v základním pracovněprávním vztahu k provozovateli jachty. S ohledem na tuto skutečnost se do § 68a upravujícího základní pracovněprávní vztahy členů posádek námořní jachty doplňují odkazy na vybraná ustanovení transponující do zákona

o námořní plavbě směrnici (EU) 2018/131.

K bodům 30 až 42 (§ 78 odst. 2 písm. j), § 78 odst. 3 písm. m) a n), § 78 odst. 7 písm. q),

§ 78 odst. 9, § 79 odst. 2 písm. j), § 79 odst. 3 písm. m) a n), § 79 odst. 7)

V návaznosti na úpravu povinností provozovatelů námořních plavidel dochází k doplnění odpovídajících skutkových podstat přestupků. Rovněž se doplňují skutkové podstaty přestupků týkající se velitelů námořních plavidel.

Předkladatel vyhodnotil nezbytnost zakotvení skutkových podstat přestupků, které jsou obsaženy v předloženém návrhu zákona, podle Zásad právní úpravy přestupků a jiných správních deliktů v zákonech upravujících výkon veřejné správy. Na základě tohoto vyhodnocení dospěl předkladatel k závěru, že nejsou k dispozici takové nástroje, které jsou k dosažení daného cíle stejně vhodné nebo vhodnější a které současně představují méně intenzivní zásah do právního postavení adresátů navrhované právní úpravy. Z tohoto důvodu je nutno vnímat zakotvení příslušných skutkových podstat přestupků v navrženém rozsahu a navržené podobě do zákona o námořní plavbě za nezbytné.

Navržené změny v § 78 odst. 2 písm. j) a § 79 odst. 2 písm. j) zákona o námořní plavbě souvisí s úpravou povinností obsažených v § 24 odst. 1 písm. l) a § 24 odst. 6 týkajících se pojištění nároků námořníků. Předmětné změny též provádějí požadavek normy A2.5.2 odst. 3 přílohy směrnice (EU) 2018/131, neboť slouží k prosazování systému finanční záruky, jenž je požadován ustanoveními směrnice (EU) 2018/131.

Navržené znění § 78 odst. 3 písm. m) a n), § 78 odst. 7 písm. q) a § 79 odst. 3 písm. m) a n) zákona o námořní plavbě reaguje na požadavek čl. 22 odst. 1 nařízení č. 1257/2013, aby členské státy Evropské unie stanovily sankce za porušení tohoto nařízení. V návaznosti na úpravy a doplnění skutkových podstat přestupků dochází rovněž ke stanovení správních trestů za jejich spáchání, včetně stanovení druhu sankcí a jejich výše. Zakotvení správně trestního postihu bylo v případě všech doplňovaných skutkových podstat přestupků vyhodnoceno jako nezbytné k zajištění plnění povinností nově zakotvených do zákona o námořní plavbě.

U všech přestupků jsou stanoveny pouze horní hranice sazeb pokut. Horní hranice sazeb pokut odpovídá typové závažnosti jednání, která naplňují skutkové podstaty jednotlivých přestupků. Správní tresty za přestupky jsou přitom doplňovány do již existujícího systému správních trestů a jsou odstupňovány podle závažnosti přestupku. Využita byla již zákonem

o námořní plavbě zavedená pásma výše pokut, nové pásmo výše pokut není návrhem zákona zaváděno. Nejvyšší sazba pokuty (2 miliony Kč) se navrhuje v případě přestupku spočívajícího v porušení povinnosti recyklovat loď v zařízení na recyklaci lodí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. Jde o nejzávažnější porušení povinnosti s možnými vážnými dopady na životní prostředí a tomu odpovídá i výše navrhované pokuty. Shodná výše pokuty je přitom v případě shodné skutkové podstaty nastavena jak pro fyzické tak pro právnické osoby.

Zavedení správního trestu v podobě zákazu činnosti nebylo vyhodnoceno jako nezbytné.

Stanovené správní tresty, co do jejich druhu a rozpětí (výše), byly s ohledem na závažnost jednotlivých přestupků vyhodnoceny jako přiměřené. S ohledem na provedené úpravy dochází rovněž k provedení odpovídajících legislativně technických změn (doplnění odkazů na ustanovení obsahující nové skutkové podstaty v ustanoveních obsahujících výše sankcí).

K bodům 43 až 48 (§ 80a)

Do ustanovení upravujícího poskytování údajů ze základních registrů a agendových informačních systémů ze strany Ministerstva vnitra a Policie České republiky se doplňují, coby poskytované údaje, digitalizované fotografie a podpisy. Tyto údaje budou námořnímu úřadu nově poskytovány z agendového informačního systému cizinců, z agendového informačního systému evidence občanských průkazů a agendového informačního systému evidence cestovních dokladů, a to za účelem výkonu působnosti podle zákona o námořní plavbě (konkrétně tato potřeba vyvstala ve vztahu k vydávání průkazů způsobilosti k vedení námořní jachty). Jedná se o údaje, které jsou v nedigitalizované formě poskytovány žadateli o vydání průkazu již nyní. Nově navrhovaná právní úprava umožní, aby žadatelé o vydání průkazu způsobilosti k vedení námořní jachty nadále nemuseli přikládat k žádosti tištěné průkazové fotografie pořízené na vlastní náklady. Obdobná úprava je obsažena v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a rovněž v návrhu novely zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 195). Tato změna představuje další krok v digitalizaci státní správy. Terminologicky odlišný přístup ve vztahu k úpravě poskytování fotografií (viz slova „digitalizovaná fotografie“ v § 80a odst. 4 písm. h), slova „digitální zpracování podoby občana“ v § 80a odst. 5 a slova „digitální zpracování fotografie“ v § 80a odst. 6 návrhu zákona) vychází z terminologie zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

V případě údajů poskytovaných námořnímu úřadu Ministerstvem vnitra nebo Policií České republiky již nyní ze základního registru obyvatel a z informačního systému cizinců návrh zákona rozšiřuje množinu těchto údajů o poskytnutí data úmrtí, popřípadě dne, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti nebo dne, který cizinec prohlášený za mrtvého nepřežil. Uvedená úprava je odůvodněna praktickou potřebou a jejím účelem je zamezit hromadění průkazů vedených v námořním rejstříku, jejichž platnost měla zaniknout v důsledku úmrtí jejich držitelů, avšak námořní úřad tuto informaci nemá k dispozici.

Dochází rovněž k terminologické úpravě formulace ustanovení v souladu s pojmoslovím užívaným v občanském zákoníku. Konkrétně dochází k nahrazení slovního spojení „zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům“ slovním spojením „omezení svéprávnosti“.

K bodu 49 (§ 80b)

Obdobně, jako je tomu v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (viz § 129 odst. 4), se navrhuje rovněž v zákoně o námořní plavbě stanovit, že námořní úřad si v řízení o vydání průkazu způsobilosti k vedení námořní jachty pro účely jeho vydání opatří digitalizovanou fotografii žadatele nebo digitální zpracování jeho podoby nebo fotografie a digitalizovaný vlastnoruční podpis žadatele. Dále se navrhuje stanovit, že si námořní úřad tyto údaje pořídí sám, nelze-li některý z uvedených údajů získat z agendového informačního systému evidence občanských průkazů, agendového informačního systému evidence cestovních dokladů nebo z agendového informačního systému cizinců. Obdobně bude námořní úřad postupovat v případě, došlo-li k podstatné změně podoby žadatele. Navrhovaná právní úprava je inspirována úpravou obsaženou v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a rovněž v návrhu novely zákona č. 114/1995 Sb.,

o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 195).

K článku II (účinnost)

Datum účinnosti se stanoví s ohledem na transpoziční lhůtu směrnice (EU) 2018/131, předpokládanou délku legislativního procesu a potřebu adaptace dotčených subjektů na novou právní úpravu.

Delší legisvakanční lhůta se navrhuje ve vztahu k nově navrhované možnosti námořního úřadu čerpat digitalizované fotografie a podpisy z agendového informačního systému evidence občanských průkazů, agendového informačního systému evidence cestovních dokladů nebo agendového informačního systému cizinců, a to s ohledem na potřebu delšího časového prostoru pro zajištění technického napojení na uvedené informační systémy.

Document Metadata

Table of Contents

Důvodová zpráva

Document Metadata