Zahraniční politika České republiky

X. Xxxxx (Člověk v tísni): Haiti je dva roky po katastrofě v půli cesty k obnově, pomáhají i Češi233 Stanovisko synodní rady ČCE ke sjednocování Evropy 234

Xxxxxxxx s ředitelem kanceláře Jihočeského kraje v Bruselu 237

Článek kardinála G. Coppy o X. Xxxxxxx 239

únor 2012 241

Komentář místopředsedy TOP 09 Xxxxx Xxxxxxx 241

Rozhovor s B. Jochumem z organizace Lékaři bez hranic 242

březen 2012 243

Rozhovor s místopředsedou TOP 09 Markem Ženíškem 243

Prohlášení hejtmana Karlovarského kraje k ministru zdravotnictví 244

Prezident České republiky

leden 2012 ‌

6. 1. 2012

Prezident poblahopřál Mons. Xxxxxxxx Xxxxxx k jmenování kardinálem ‌

Prezident republiky Xxxxxx Xxxxx poblahopřál v pátek dne 6. ledna 2012 Mons. Xxxxxxxx Xxxxxx k jmenování kardinálem:

Vážený pane arcibiskupe,

s radostí jsem přijal dnešní zprávu o Xxxxx jmenování kardinálem.

Vnímám toto rozhodnutí papeže Xxxxxxxxx XXX. jako vstřícné pro naši zemi a také jako ocenění Vašeho dosavadního působení coby biskupa, arcibiskupa a českého primase.

Jsem rád, že Xxxxxxxx XXX. dal tímto jmenováním jasně najevo, xxxx si přeje mít v této těžké chvíli tak rozporuplného světa po svém boku v nejvyšší církevní hierarchii.

Blahopřeji Vám proto k získání kardinálské hodnosti a do dalšího působení přeji mnoho úspěchu. Xxxxxx Xxxxx

KPR

12. 1. 2012

Odpověď prezidenta na otázku Radiožurnálu k aktuální situaci ve vládě po sporech o církevní restituce a o nové evropské smlouvě ‌

Pane prezidente, jak vnímáte atmosféru ve vládní koalici po projednávání dvou aktuálních témat, církevních restitucí a nové smlouvě o rozpočtové a ekonomické unii?

Jsem z toho skutečně velmi rozladěn a myslím, že nejen já. Témata jako církevní restituce na straně jedné a další radikální revoluční zvrat v Evropské unii směrem k fiskální unii na straně druhé, jsou samozřejmě těžká témata, která musí vést ke sporům. Ale já si myslím, že ty spory musí být normální, kultivované, standardně řešené. Jako prezident republiky se nemohu smiřovat s tím, aby jedna politická strana dvakrát za den a půl vyhrožovala odchodem z koalice za a) jestli nebudou církevní restituce, za b) jestli nebude podepsána tato evropská smlouva. Takhle se politika vést nedá. Myslím, že je třeba už to straně TOP 09 a zejména panu Xxxxxxxxxxxxxxxx říci velmi jasně.

Radiožurnál

19. 1. 2012

Xxxxxx Xxxxx, projev na konferenci „Tranzitivní ekonomiky – 20 let poté“‌

Prezident Xxxxxx Xxxxx pronesl následující projev na konferenci ve Vídni dne 14. ledna 2012. Překlad z angličtiny publikován v týdeníku Ekonom 19. ledna 2012.

Mezinárodní institut aplikované systémové analýzy Politicko-ekonomické aspekty zavádění tržní ekonomiky

Děkuji za příležitost být a promluvit na tomto zcela mimořádném setkání. Těší mne i to, že zde mohu potkat řadu svých dlouholetých kolegů a přátel. Je trochu zvláštní, že jsem se dodnes nezúčastnil žádné

akce, která byla organizována tímto velmi známým a navíc geograficky blízkým vídeňským Mezinárodním institutem aplikované systémové analýzy, ale mám pro to určité vysvětlení. Jako ekonom, který věří ve standardní ekonomické paradigma a který se vždy bránil atakům, které po celá desetiletí přicházely vůči ekonomii ze strany tzv. systémových věd, jsem měl díky názvu Vašeho institutu jisté aprioristické výhrady. Skupina ekonomů, kteří jsou zde dnes, mne však přesvědčila, že jsem měl už dávno této instituci věnovat větší pozornost.

Když jsem před mnoha měsíci dostal Xxxx pozvání, přemýšlel jsem, proč jste mi nabídli hovořit o

„neekonomických či mimoekonomických aspektech ekonomických reforem“. Bylo to proto, že jsem byl svými politickými protivníky léta obviňován, že cílevědomě zužuji komplexní úkol transformace jen na jeho ekonomickou dimenzi? Doufám, že nikoli, protože to byla kritika falešná. Zásadní systémová změna, v 90. letech nazývaná transformace, je mnohadimenzionálním procesem a lidé jako já to věděli vždy. Na počátku 90. let jsme však „pouze“ chtěli změnit politický, sociální a ekonomický systém a neměli jsme ambice měnit člověka a lidstvo – tyto věci jsme nechali jiným, měli-li tyto cíle. Nám se systémová transformace povedla, oni nového člověka nevytvořili.

Politici, kteří byli podobně jako já do transformačního procesu aktivně zapojeni, velmi rychle pochopili, že jsou všechny vědecky se tvářící teorie optimálního řazení jednotlivých transformačních opatření, které byly zformulovány ještě v době komunismu jak v našich zemích, tak na Západě, prakticky nepoužitelné a nezajímavé. Bylo naprosto zřejmé, že komplexní systémová změna nemůže být organizována či řízena osvíceným panovníkem či diktátorem (nebo skupinou akademických ekonomů), ale ani demokraticky zvolenou vládou. Tato změna byla – jak jsem vždy tvrdil – kombinací spontánnosti a konstruktivismu, ve které politici (a jejich akademičtí poradci) byli jen jednou stranou celého procesu a ne vždy tahali za delší konec lana. Milióny konečně svobodných lidí, zcela fascinovaných nově nabytou svobodou, chtěli žít bez toho, aby byly jejich životy kýmkoli plánovány či řízeny, a navíc nebyl nikdo, kdo by jim v tom chtěl bránit. Jednotliví občané, voliči, občanská sdružení, politické strany, byznysmeni a jejich „komory“, nevládní organizace a všichni další nutně museli mít odlišné krátkodobé a dlouhodobé zájmy a motivace od těch, které měli tvůrci tehdejších reforem. My jsme to věděli, ale zahraniční poradci a komentátoři to často nevěděli a zejména tuto elementární pravdu nechtěli respektovat.

Získali jsme rovněž zkušenost, že je v takových situacích relativně velmi jednoduché vytvořit negativní konsensus, tedy dohodnout se na tom, co nechceme – jako bylo pokračování komunismu, ale že je mnohem obtížnější najít pozitivní shodu, najít pozitivní vizi – nejdříve, kam chceme jít a posléze, jak se tam dostat. Reálně existující konflikt vizí, tolik potřebný prvek každé demokracie, se v tomto složitém a riskantním okamžiku stal další komplikací. Někdy to vedlo k nekonzistentním, problematickým a dokonce protichůdným krokům a opatřením. Bylo to však nevyhnutelné. Systémová změna není cvičením z aplikované ekonomie.

Nemělo by se zapomínat ani na to, že leckteré změny začaly dříve, než bychom to chtěli a bez ohledu na to, zda jsme měli pocit, že jsou všechny pro ně navýsost potřebné předpoklady splněny či nikoli. Jak jsem již řekl, spontánní chování miliónů našich spoluobčanů nebylo možné zastavit, i kdybychom to chtěli, což navíc nebyl náš případ. Dobře jsme věděli, že je vakuum způsobené kolapsem institucí starého režimu nezbytné vyplnit co nejrychleji.

Tato jednoduchá pravda vyvolávala jak přátelské a produktivní, tak nepřátelské diskuse a kritiky. Část z nich měla racionální základ, ale mnoho z nich vycházelo spíše z politické než ze zásadní obsahové motivace. V tomto kontextu bych se rád dotknul alespoň dvou velmi kontroverzních témat, která souvisejí s řazením transformačních kroků:

- makroekonomické dilema: začít liberalizací cen a zahraničního obchodu nebo předem vytvořit stabilní makroekonomické prostředí?

- institucionální dilema: liberalizace, deregulace, privatizace před tím či poté, co vybudujeme spolehlivé institucionální prostředí?

Odpověď na první otázku byla pro většinu ekonomů koncepčně relativně snadná. Věděli, že liberalizovat ceny a zahraniční obchod, aniž by existovala určitá přijatelná míra makroekonomické

rovnováhy, by vyvolalo rychlou inflaci nebo dokonce hyperinflaci a spolu s tím i obrovské problémy platební bilance. Někteří z nás to věděli, někteří dokonce uspěli v tom, že se špatné sekvence vyvarovali. Česká republika dosáhla ze všech tranzitivních zemí nejnižší inflaci, a to jednak proto, že jsme z minulosti zdědili relativně nízkou úroveň makroekonomické nerovnováhy, ale také díky velmi obezřetné měnové a fiskální politice, kterou jsme zavedli hned po pádu komunismu. Náš první postkomunistický státní rozpočet – na rok 1990 – byl rozpočtem přebytkovým a já osobně jsem vložil mnoho svého politického kapitálu do toho, abych ho politicky prosadil.

O druhý problém se vedl a vede dodnes zásadní a nemilosrdný spor. Naši různí, mnohdy velmi hlasití kritikové – akademičtí, od reality odtržení ekonomové, obzvláště pak stoupenci institucionální ekonomie, političtí odpůrci radikální transformace a fundamentální systémové změny vůbec, zastánci všech variant třetích cest a víry v možnost efektivního a produktivního řízení lidské společnosti shora – se z mnoha, často vzájemně si odporujících důvodů, domnívali, že je možné odložit rychle se rozvíjející spontánní procesy do té doby, než vláda vytvoří „efektivní“ institucionální rámec – včetně právního státu a celé k tomu potřebné legislativy, než zajistí vymahatelnost práva a než uvede do chodu všechny doprovodné instituce – a teprve poté bude správné „spustit“ tržní ekonomiku. To bylo samozřejmě tragickým omylem a mělo by to být řečeno velmi silně, alespoň tady a teď.

Naši kritici – zdá se – nechtěli vědět, že různá transformační opatření mají své různé, objektivně dané, časové nároky a že jejich zavedení a implementace nemohly probíhat ve stejný čas. Institucionální rámec a právní stát se musí vyvinout, nemohou být „zavedeny“. Dokončit je trvá léta či desetiletí, nikoli dny nebo týdny. Povýšenecký pohled některých našich západních, ale i domácích kolegů, kteří chtěli hrát úlohu nezaujatých komentátorů či nezúčastněných pozorovatelů, byl v tomto ohledu velmi necitlivým a neodpovědným chováním. Byl to navíc postoj až příliš snadný a pohodlný.

Rozhodujícím faktorem pro úspěch transformace byl čas. Toto téma bylo – při nejmenším na počátku

– diskutováno pod velmi zavádějícími pojmy: gradualismus vs. šoková terapie. Jednoznačně musím

říci, že jsou oba tyto koncepty špatné – ani jeden z nich nemá žádnou spojitost s realitou.

Podstatné bylo něco jiného. V určitou dobu bylo nutné připravit a v chod uvést „kritickou masu“ reformních opatření s cílem dát občanům našich zemí jasný signál, že to myslíme zcela vážně a že jsme plně odhodláni zemi transformovat. Poté bylo nutností – kdykoli k tomu byla příležitost – uskutečnit všechna reformní opatření, která byla v té chvíli k dispozici.

Rád bych zmínil i důležitost vazby mezi ekonomií a politikou, neboli mezi ekonomickou a politickou stránkou transformace. Věděli jsme, že k tomu, abychom s obtížnými, bolestivými, z minulosti navyklé vzorce chování zcela likvidujícími opatřeními uspěli, musíme pro ně získat politickou podporu. Moje zkušenost říká, že podpora sama od sebe většinou nepřichází. Ekonomičtí reformátoři si ji musí vytvořit sami. Velmi často dokonce byli jejich prezidenti nebo premiéři jejich hlavními oponenty, což byl i můj případ, když jsem tehdy byl v roli ministra financí.[1]

Za diskusi stojí i otázka nezbytnosti – nebo eventuálně nikoli nezbytnosti – souladu politických a ekonomických reforem. Ukázalo se, že v této věci hrají klíčovou roli neekonomické, tedy kulturní a historické faktory a návyky. Tato věc není tak jednoduchá a tak zřejmá, jak jsme se tehdy domnívali. Dělat příliš jednoduché generalizace může vést k omylu.

Ve střední a východní Evropě, a obzvláště u nás v České republice, se tato specifická otázka nikdy nestala tématem ostré diskuse. K politickým a ekonomickým změnám docházelo současně, jejich koincidence byla převážně automatická a jejich souhra se ukázala být výhodou. Pro nás proto bylo jen zcela teoretickou otázkou občas nastolované dilema, zda politické a ekonomické změny mohou být udělány nezávisle na sobě anebo s jak velkým zpožděním. V našem případě postupovaly obě tyto sféry společně.

Vytvořit standardní politický systém se nám podařilo velmi rychle, ale v dnešní Číně je časování reforem očividně jiné. Navzdory svému hlubokému přesvědčení o nutnosti vzniku fungující parlamentní demokracie, připouštím dnes možnost, že to snad lze v jiných částech světa dělat jinak. Otázkou ale je, jak velká mezera mezi těmito dvěma složkami reforem může být.

Vysoce kontroverzním tématem – dnes už téměř zapomenutým (a používaným pouze pro politická obviňování) – je privatizace. V České republice jsme vycházeli ze tří základních premis:

- privatizace musí začít okamžitě, nebo přinejmenším co nejdříve. Věděli jsme, že sanovat státní podniky nemá smysl;

- privatizace musí být organizovaná. Spontánní privatizaci, ke které došlo v některých středo- a východoevropských zemích, jsme nemohli akceptovat, protože by to zavedlo celou ekonomiku – navíc de facto se souhlasem vlády – do rukou lidí, kteří získali peníze a/nebo vliv za starého režimu;

- byli jsme přesvědčeni, že musíme garantovat i to, že neprodáme celou zemi zahraničním subjektům (kteří jako jediní tehdy kapitál nezbytný pro standardní privatizační metody měli).

Závěr z toho byl zcela jasný: v transformaci musí dostat svou roli i nestandardní metody privatizace, proti kterým – logicky – protestovali zahraniční investoři a jejich poradci.

Závěrečná poznámka: v roce 1993 jsem na setkání „Group of Thirty“ zde ve Vídni představil své

„Desatero ekonomické transformace“, které bylo v následujících letech přeloženo do řady světových jazyků. Když se na něj dívám dnes, po téměř 20 letech, musím přiznat, že o moc chytřejší, než tomu bylo tenkrát, nejsme. Všeobecná ztráta reformního elánu, posílená současnými ekonomickými problémy v Evropě, by naši sebedůvěru neměla oslabovat.

Ekonomické reformy 90. let naštěstí dnes aktuální nejsou. Alespoň doufám. V Evropě je však na pořadu dne jiná, na dlouhou dobu neodložitelná transformace: transformace sociálně tržního hospodářství do skutečné tržní ekonomiky. Učinit to by však vyžadovalo obdobné radikální změny, obdobnou odvahu a riskování. Možná by právě toto mělo být tématem nějaké další zdejší konference. Současný evropský, zcela nefunkční, přeregulovaný a nadměrně paternalistický stát blahobytu si zasluhuje neméně kritickou „systémovou analýzu“ jako kdysi komunismus.

Ekonom/ Vídeň

18. 1. 2012

Xxxxxx Xxxxx, úvod projevu na 13. konferenci Rady pro spolupráci v Zálivu,‌

Dne 17. ledna 2012 přednesl prezident X. Xxxxx v Rijádském mezinárodní m kongresovém a výstavním centru v Rijádu projev, který byl publikován v překladu v Lidových novinách dne 18. ledna 2012.

Jak je to s „vědomostní“ ekonomikou?

V uplynulých dvaceti letech – zejména v jejich první polovině – jsem býval v zahraničí většinou žádán o to, abych hovořil o problémech transformace, kterou tehdy na své cestě z komunismu k systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky musely podstoupit bývalé komunistické země, včetně České republiky. Tato zcela unikátní a svou podstatou revoluční historická fáze je již sice za námi, ale přesto jsem přesvědčen, že by zkušenosti, které jsme tím získali, neměly být úplně zapomenuty.

Respektuji název Vaší dnešní konference a Váš zájem o naši zkušenost – jak jste mi napsali ve svém pozvání – s přechodem z tradiční průmyslové na moderní „znalostně (či snad vědomostně) založenou ekonomiku“. Patrně Vás ale zklamu, neboť nemohu zamlčet, že v myšlenku „vědomostní“ ekonomiky nevěřím a když řeknu, že jsme ani před 20 lety určitě neměli sebemenší ambice něco takového budovat. Našim historickým úkolem tehdy bylo přeměnit zcela iracionální a zcela neefektivní centrálně plánovanou, semiautarkní, státem zcela vlastněnou ekonomiku na ekonomiku tržní, založenou na soukromém vlastnictví, s minimem vládních zásahů a s otevřenými hranicemi vůči celému světu.

Vzhledem k tomu, že jsme téměř půl století na vlastní kůži prožívali onen komunistický „experiment“, jsme ještě dnes velmi citliví na některá slova a pojmy. Žili jsme tehdy ve světě detailního plánování,

„národních průmyslových politik“ a všemožných „rozvojových politik“, jak Vy to dnes nazýváte, a naše zkušenost ukazuje, že to nefungovalo. Nechtěli jsme proto opakovat své předešlé chyby, nechtěli jsme ale ani začít dělat chyby nové, které by byly založeny na ambicích opět řídit ekonomiku shora. Chtěli jsme nechat ekonomické subjekty, aby se samostatně rozhodovaly o tom, kam, jak, v jaké oblasti či v jaké zemi investovat. Ekonomiku jsme liberalizovali, deregulovali jsme ji, odstranili jsme z ní obrovské dotace, které ji ničily a neměli jsme v úmyslu ji začít znovu řídit jinými, možná modernějšími, ale stále byrokraticky či technokraticky a nikoli ekonomicky koncipovanými prioritami.

Věděli jsme dobře, že neexistují žádná „magická“ odvětví, která by mohla spasit naši nefunkční a zastaralou ekonomiku. Věděli jsme, že chybou nebylo to, že jsme v minulosti měli „špatná“ odvětví, ale to, že byla neefektivnost v ekonomice jako celku. Museli jsme restrukturalizovat celou „starou ekonomiku“, nejen se orientovat na „novou ekonomiku“, jak se nyní módně říká. Věděli jsme, že je zcela klíčová konkurence (jak domácí tak zahraniční), neboť platí známá teze, že „bez konkurence neexistuje ani konkurenceschopnost“.

Naším ekonomickým programem proto bylo privatizovat a deregulovat, zavést konkurenci, zajistit makroekonomickou stabilitu, minimalizovat inflaci (po desítkách let, kdy jsme administrativně stanovovanými cenami ztratili jakýkoli kontakt s ekonomickou realitou). Nepokoušeli jsme se říkat firmám, co mají dělat. Chtěli jsme, aby samy měly možnost nacházet si své komparativní výhody. Věřili jsme v jejich racionální chování – za předpokladu, že je necháme volně se rozhodovat. Jako ekonom věřím v efektivnost skutečné tržní ekonomiky a nevěřím na módní adjektiva, která jsou k ní přidávána

– jako sociálně tržní ekonomika nebo informační či znalostní ekonomika.

Nedávná krize nám v tomto ohledu poskytla další jasný signál. Přinejmenším v Evropě platí, že se s krizí vypořádaly mnohem lépe země, které nepodlehly módním lákadlům deindustrializace, než země, které se spoléhaly na sektor služeb a na podporu nejmodernějších a nejsložitějších technologií. Solidní a široce rozvětvená průmyslová základna se ukázala být nespornou výhodou.

Lidové noviny

18. 1. 2012

Xxxxxx Xxxxx, část projevu na 13. konferenci Rady pro spolupráci v Zálivu ‌

Rijádské mezinárodní kongresové a výstavní centrum, Rijád, 17. ledna 2012. Překlad z angličtiny publikován v MF Dnes dne 18. ledna 2012.

O dnešním evropském problému v Saudské Arábii

Předpokládám, že se od člověka, který přichází z Evropy, očekává, že bude hovořit o Evropě, protože ta se v poslední době stala – pro někoho možná poněkud nečekaně – velmi problematickým regionem.

Pro mnohé z nás v Evropě to až tak nečekané nebylo. Zahraniční pozorovatelé začali věnovat Evropě větší pozornost až v posledních dvou letech, kdy se naplno rozběhla dluhová krize eurozóny, ale to pravděpodobně jen proto, že předcházející vývoj podceňovali. Současná dluhová krize, která se teď každodenně objevuje jako hlavní zpráva v médiích, je pouze viditelnou špičkou ledovce mnohem hlubší a mnohem déle trvající evropské krize, která je dlouhodobým důsledkem:

- evropského ekonomického a sociálního systému, charakterizovaného svou přeregulovaností a svým neproduktivním paternalismem a

- formami a metodami evropského integračního procesu.

Tento argument je třeba více objasnit. Evropská integrace začala racionální a bezesporu pozitivní myšlenkou svých otců-zakladatelů Evropu liberalizovat, otevřít ji, odstranit bariéry na hranicích

evropských zemí, vytvořit zónu volného obchodu, celní unii a společný trh a díky tomu všemu velký, vnitřně propojený ekonomický prostor. Tyto tendence však převažovaly pouze v první etapě procesu evropské integrace. Někteří, a to jak v Evropě, tak ve zbytku světa, stále – a to chybně – předpokládají, že je toto vhodným popisem i současné éry.

Další vývoj integrace byl již mnohem méně pozitivní. Liberalizace a odstraňování bariér byly nahrazeny odlišným projektem – centralizací, regulací a standardizací, harmonizací ekonomických aktivit a ekonomických parametrů, radikálním přesunem pravomocí od jednotlivých členských států do sídla EU v Bruselu, změnou celé koncepce integrace z intergovernmentalismu na supranacionalismus, oslabováním „governance“ v jednotlivých členských státech a přechodem k evropskému vládnutí. Ve své podstatě heterogenní evropský kontinent, který v minulosti prosperoval právě díky své různorodosti a neuniformitě, byl postupně uměle unifikován a homogenizován centrálně řízeným vládnutím a legislativou. To přineslo negativní ekonomické efekty a politicky to vedlo k něčemu, co je nazýváno demokratickým deficitem (či absencí demokratické kontroly). Já to nazývám postdemokracií.

Tento velmi problematický vývoj byl nejvíce urychlen změnami, které přinesly Maastrichtská a Lisabonská smlouva. Na nižším stupni integrace nebyly důsledky této centralizace tak dramatické. V éře hlubší integrace se však existující evropská heterogenita stále více dostává do sporu s institucionální homogenitou, ze které se stala svěrací kazajka a brzda ekonomické aktivity.

Nejdůležitějším momentem v tomto procesu bylo vytvoření Evropské měnové unie a zavedení společné měny pro původně 12, v současné době 17 zemí, které však bohužel nepředstavují tzv. optimální měnovou zónu. Musím trvat na tom, že je současná evropská dluhová krize nevyhnutelným důsledkem zavedení jednotné měny, jednotného měnového kurzu, jednotné úrokové míry pro země s velmi odlišnými ekonomickými parametry. Politické rozhodnutí o vytvoření tohoto měnového uspořádání bylo uskutečněno bez toho, aniž by se dostatečně vzaly v úvahu existující, resp. neexistující ekonomické předpoklady. Musím říci, že někteří z nás tento projekt kritizovali již od samého počátku

90. let.

Je zřejmé, že neoptimální měnová unie může být „zachráněna“ solidaritou mezi svými členy a obrovskými fiskálními transfery, avšak to vyžaduje dvě věci:

- skutečný pocit solidarity (který existoval např. v Německu po jeho sjednocení, ale neexistuje v Evropě);

- dostatečné množství finančních prostředků, kterými mohou disponovat politické autority.

Žádný z těchto předpokladů není dnes splněn a to je důvod, proč nevidím žádné jednoduché řešení dluhového problému eurozóny. Dlouhodobé řešení, vyloučíme-li nerealistický „revoluční“ nárůst pocitu skutečné evropské solidarity, závisí na akceleraci ekonomického růstu v Evropě. Zdroje takového zrychlení je však nyní těžké najít. Většina členských zemí EU musí provádět rozpočtové škrty, nikoli fiskální expanzi a to nejen v krátkém, ale přinejmenším i ve střednědobém horizontu. Nutná fiskální opatření proto fiskální stimulaci neumožňují.

Hlavní problém Evropy spočívá v jejím ekonomickém a sociálním systému, které rychlý ekonomický růst vylučují. Evropská „soziale Marktwirtschaft“, jak je to nazýváno v němčině, upřednostňuje sociální politiku založenou na redistribuci příjmů na úkor produktivní práce. Preferuje volný čas a dlouhé prázdniny na úkor tvrdé práce. Preferuje spotřebu oproti investicím, zadlužování se oproti úsporám, opatrnost oproti zdravému riskování. To vše je součástí širšího civilizačního a kulturního problému, který je na evropském kontinentu nebo alespoň ve většině evropských zemí hluboce zakořeněn. Proto tento systém nemůže být změněn přes noc, proto nemůže být změněn tím či oním evropským summitem, proto nemůže být odstraněn bezbolestnými kosmetickými změnami. Naopak, vyžaduje hlubokou systémovou změnu strukturálně podobnou úkolu, který jsme my museli provést před dvěmi desetiletími po pádu komunismu.

Mnozí z Vás vědí, že je Česká republika členem EU, ale nikoli eurozóny. Stále máme svou vlastní měnu,

českou korunu. Jako středoevropská země v samém srdci Evropy jsme neměli a nemáme žádnou jinou

alternativu, než se podílet na evropském integračním procesu. Proto jsme se téměř před osmy lety stali členy EU. Byli jsme si však vědomi problémů spojených s existencí jednotné evropské měny a chtěli jsme udržet náš ekonomický růst, pokračovat v tolik potřebných přizpůsobovacích procesech, ale zároveň jsme k tomu chtěli mít dostatečný přizpůsobovací potenciál, který vyžaduje – mimo jiné – flexibilní měnový kurs, naše vlastní úrokové sazby, naši vlastní měnovou politiku. Neviděli jsme žádnou výhodu v tom, že bychom měli mít německé či řecké úrokové sazby a měnové kursy. V tuto chvíli proto také nemáme žádné ambice do eurozóny vstoupit.

Zároveň jsme se pokoušeli posuzovat náklady i přínosy našeho členství v EU, i když se dnes v Evropě stalo módní a politicky korektní hovořit jen o jeho přínosech.

Jaké jsou hlavní ekonomické přínosy z členství v EU?

1. být součástí – alespoň donedávna – velmi prestižního klubu ekonomicky vyspělých a stabilních zemí může vylepšit image země a přilákat zahraniční investory;

2. větší trh – bez protekcionistických překážek mezi jednotlivými členskými zeměmi – je bezpochyby výhodou;

3. existence určitých fiskálních transferů (za předpokladu, že daná země je pod průměrem EU v úrovni HDP na obyvatele, což je i případ České republiky), i když tyto přínosy nejsou velké a z makroekonomického hlediska jsou prakticky irelevantní;

4. povinná implementace evropské legislativy je výhodou v případě, že daná země má méně liberální legislativu a je obecně méně organizovaná. (V případě České republiky to jako pozitivum nevidíme.)

Současně existují neoddiskutovatelné ekonomické náklady spojené s členstvím země v EU:

1. všechny země se musí podílet na financování této velké, drahé a vysoce byrokratické organizace;

2. existují nezanedbatelné domácí náklady spojené s členstvím (úřednické papírování a všechny druhy podobných věcí, nutnost organizovat nikdy nekončící konference, setkání, zahraniční cesty, financovat uměle vytvořená unijní místa, atd.);

3. import velké, a tím ekonomickou aktivitu oslabující legislativy založené na přebujelé regulaci, řízení, harmonizaci, standardizaci, subvencování;

4. implementace navýsost štědrého a demotivujícího evropského sociálního systému.

Je velmi obtížné, ne-li nemožné, kvantitativně odhadnout dopad všech těchto faktorů. Můj odhad je, že čistý pozitivní efekt členství v EU je velmi malý, ne-li negativní. Velmi pomalý ekonomický růst po více jak půl století prohlubování integračního procesu a prosazování hesel „čím více Evropy, tím lépe“ nenaznačuje, že by opak mohl být pravdou.

Výsledkem toho všeho je, že Evropa nebude „tahounem“ ekonomického oživení a růstu ve světě. Očekávám, že země BRIC – společně s racionálně fungujícími zeměmi vyvážejícími ropu – budou v dohledné budoucnosti nejdynamičtější částí světové ekonomiky. Přeji Vám v tomto ohledu mnoho úspěchů.

MF Dnes

31. 1. 2012

Odpověď prezidenta na otázku českých médií k postoji České republiky k připravované evropské fiskální smlouvě ‌

Co říkáte postoji premiéra Nečase, který se přidal k Velké Británii a prozatím odmítl účast České republiky na tzv. Paktu rozpočtové kázně?

S postojem premiéra Nečase plně souhlasím. Nemyslím, že se přidal k Velké Británii, spíše to interpretuji tak, že jednal jako zodpovědný představitel České republiky. Nemáme důvod se za nikoho

schovávat a k někomu se přidávat. Lekáte mne trochu svou otázkou, že účast České republiky odmítl

„prozatím“. Pevně věřím, že se ve svém postoji nenechá zviklat.

Jinou debatou by byla polemika s názvem „Pakt rozpočtové kázně“. Ať nám nikdo nenamlouvá, že jde o rozpočtovou kázeň. Jde o zneužití dnešní vážné situace v eurozóně k protlačení něčeho, co by ještě před několika lety, např. v období schvalování Lisabonské smlouvy, nemělo šanci na úspěch. Jde o další krok v likvidaci suverenity jednotlivých evropských zemí přechodem k fiskální unii, v možná srozumitelnější terminologii, k zbavení jednotlivých zemí zodpovědnosti za své státní rozpočty.

KPR

únor 2012 ‌

1. 2. 2012

Prezident zaslal kondolenční telegram prezidentovi Italské republiky ‌

Prezident republiky Václav Klaus zaslal ve středu dne 1. února 2012 v souvislosti s úmrtím bývalého prezidenta Oscara Luigi Scalfara kondolenční telegram prezidentovi Italské republiky Giorgiovi Napolitanovi.

Vaše Excelence,

s hlubokým zármutkem jsem vyslechl zprávu o skonu bývalého prezidenta Italské republiky, pana Oscara Luigi Scalfara.

V prezidentovi Scalfarovi odešla významná a silná osobnost italského politického života. Jsem přesvědčen, že jeho odkaz nebude zapomenut, a že zůstane navždy ve vzpomínkách a srdcích italských občanů.

Dovolte mi, abych Vám i rodině prezidenta vyjádřil jménem svým i jménem občanů České republiky upřímnou soustrast.

S úctou Václav Klaus

prezident České republiky

KPR

1. 2. 2012

Rozhovor prezidenta pro deník Právo o postoji České republiky k evropské fiskální smlouvě ‌

Podle ministra Schwarzenberga postoj premiéra Petra Nečase k fiskální unii poškodil Česko. Co říkáte na tento rozpor v české zahraniční politice?

Být panem Schwarzenbergem, takováto silná slova bych nepoužíval. Ve chvílích, kdy premiér Nečas vedl složitá jednání v Bruselu, náš pan ministr zahraničí vystupoval v televizi Prima v pořadu B. Tachecí Fakta a řekl tam věty, které – na rozdíl od postoje premiéra Nečase v Bruselu – Českou republiku skutečně poškozují. Možná, že si pan ministr myslí, že se dá nezávazně a jeho roztomilou češtinou říci cokoliv. Na otázku jak se mu líbí slova Tomia Okamury (před časem ve stejném pořadu), že by mělo dojít ke konečnému řešení cikánské otázky a k vytvoření zvláštního státu pro tyto občany, pan Schwarzenberg odpověděl:

„Kdyby našel (myšleno T. Okamura – pozn. V. K.) řešení, tak by to bylo hezký. Pokud pan Okamura ví místo na světě, které by bylo dobrovolně postoupeno, aby to byl životaschopný stát, tak to je zajímavá myšlenka.“

Nedovedu si představit, že by byl jakémukoliv jinému politikovi u nás či v cizině takový výrok prominut. Já ho panu Schwarzenbergovi v žádném případě nepromíjím.

Proto se domnívám, že naši republiku poškodil pan Schwarzenberg, nikoliv pan premiér Nečas.

Premiér Nečas si Vaše stanovisko vzal jako jeden z důvodů, proč se k paktu rozpočtové kázně nepřipojit, protože jste avizoval, že byste jej nepodepsal. Je to i Váš dnešní postoj?

Premiérovo stanovisko v Bruselu velmi oceňuji a vím, že pro něho nebylo a nemohlo být – v ovzduší bruselských jednání – snadné. Měli bychom mu to připsat k dobru. Přesto mne trochu překvapilo, že v obhajobě svého postoje – asi však jen před českými novináři, nikoliv na summitu – použil jako první argument mé stanovisko. Jsem přesvědčen, že ví sám i beze mne velmi dobře, že je další radikální evropský integrační krok – posun od měnové k fiskální unii – tragickou chybou. Tragickou chybou byl ostatně už vznik měnové unie, což dnes ví snad skoro každý.

Hovořit o této smlouvě jako o „paktu rozpočtové kázně“, jak Vy to nazýváte, je mylné. Rozpočtová kázeň – povinnost každého rozumného hospodáře, a tedy i politika – nemá se vznikem fiskální unie bezprostředně nic společného. Tento pakt je založen na předpokladu, že jsou lidé nerozumní a že někdo v Bruselu je rozumnější, než oni. To pravda není.

Souhlasíte se třemi důvody, které Petr Nečas uvedl - limitovaná účast nečlenů na jednání eurozóny, malá pozornost ke dluhovému kritériu a zmíněný problém s ratifikací?

Důvody bych formuloval úplně jinak. Neúčast či limitovaná účast nečlenů na jednání eurozóny je zcela irelevantní věc. Nejsme-li členy tohoto klubu, pak jim do toho nemáme, co mluvit. V posledních dnech propagovaná myšlenka, zejména od TOP 09 a od ČSSD, že máme být za každou cenu u toho, nemá žádné opodstatnění.

Nevím, co myslíte malou pozorností k dluhovému kritériu. Před týdnem jsem v rozhovoru pro Lidové noviny podrobněji diskutoval problémy a nejasnosti velmi měkkého kritéria 0,5 % HDP jako povolené výše tzv. strukturálního deficitu státního rozpočtu. Jestli měl pan premiér na mysli toto, pak s ním souhlasím.

Ratifikace bývá problémem jakékoliv demokratické společnosti, pouze v diktaturách s ratifikací problém nebývá.

Jak by podle Vás pakt měl vypadat, aby byl i pro Vás případně přijatelný?

Já jsem zásadně proti přechodu k fiskální unii, a proto nemám sebemenší motivaci formulovat racionální principy takové unie. Fiskální unie na kontinentální úrovni je absolutním pošlapáním suverenity jednotlivých zemí, což – mimo jiné – naznačují podivným způsobem „uniklé“ výroky některých německých politiků během uplynulého víkendu, kdy de facto navrhovali, aby se Řecko dostalo pod protektorát EU.

Právo, KPR

7. 2. 2012

Prezident zaslal blahopřejný dopis prezidentovi Finské republiky ‌

Prezident republiky Václav Klaus zaslal v úterý dne 7. února 2012 dopis Sauli Niinistövi, v němž mu poblahopřál ke zvolení do funkce prezidenta Finské republiky:

Vážený pane prezidente,

dovolte mi, abych Vám jménem svým i jménem občanů České republiky srdečně poblahopřál k Vašemu zvolení prezidentem Finské republiky.

Jsem přesvědčen, že se tradičně přátelské vztahy mezi našimi zeměmi budou i nadále úspěšně rozvíjet a jsem připraven hledat spolu s Vámi příležitosti k jejich dalšímu posílení.

Do dalších let Vám, vážený pane prezidente, přeji pevné zdraví a mnoho úspěchů jak v osobním životě, tak ve Vaší zodpovědné a náročné funkci.

S úctou Václav Klaus

Prezident České republiky

KPR

14. 2. 2012

Projev prezidenta republiky při státní návštěvě v Turecku ‌

Vážený pane prezidente, vážená paní Gülová, vážené dámy, vážení pánové,

jsem opravdu velmi rád, že Vám mohu při této slavnostní příležitosti vyjádřit své poděkování za pozvání k návštěvě Vaší zajímavé a krásné země a za velmi srdečné přijetí, kterého se mi zde dostává.

V Turecké republice nejsem v roli prezidenta České republiky poprvé. Na oficiální návštěvě jsem zde byl v roce 2006, dva roky předtím jsem se v Istanbulu účastnil summitu Severoatlantické aliance a v roce 2005 jsem byl ve Vašem největším městě znovu, při příležitosti vydání překladu mé knihy do turečtiny. Vím, že i pro Vás, vážený pane prezidente, není Česká republika zemí neznámou a že jste ji opakovaně navštívil.

Šest let, které uběhly od mé první oficiální návštěvy Turecké republiky, znamenalo ve vývoji nejen obou našich zemí, ale i našeho okolí velmi důležité období.

Pro Vaši zemi to bylo období velmi úspěšné, Vaše země udělala viditelný pokrok v ekonomickém rozvoji a v růstu životní úrovně, stala se stabilní demokratickou zemí a inspirací pro řadu dalších zemí muslimského světa. Turecko se zařadilo mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa a je pro nás velmi atraktivním partnerem v politické i hospodářské oblasti.

Při našich setkáních, vážený pane prezidente, je stálým tématem členství Turecka v Evropské unii. Půl století je Turecko trpělivým čekatelem členství a čas od času toto téma a tato skutečnost budí vášně střídavě ve Vaší zemi či v některých evropských zemích, nebo spíše u některých politiků, kteří nemají zájem o rozšiřování Evropské unie.

Toho, že členy EU dosud nejste, asi nemusíte litovat. V situaci, kdy Váš dynamický růst a všestranný společenský rozvoj ostře kontrastuje s krizí zmítanými členy eurozóny, je evidentní, že úspěšný model rozvoje nespočívá ve společné měně, ve stále se rozšiřujícím objemu dotací, v zesilování regulací, ale ani v nadnárodní centralizaci hospodářské politiky.

Nevím, je-li pro Vás Evropská unie i dnes atraktivním cílem. Chci však zdůraznit, že Česká republika by si z hlediska vlastních zájmů Vaše členství v Evropské unii přála. Vstup tak velké, lidnaté, hospodářsky silné a především dynamické země by mohl změnit dnešní atmosféru v Evropské unii a mohl by přispět ke změně jejího dosavadního směřování, které vedlo k dnešní krizi, stagnaci a napětí. V každém případě si přejeme, aby Turecko pro naši zemi zůstalo prioritním ekonomickým a politickým partnerem a spojencem.

Vážený pane prezidente, Česká republika je středně velkou evropskou zemí s vyspělým průmyslem, která je charakterizována politickou i ekonomickou stabilitou a – což je dnes v Evropě vzácností –

zdravými financemi a nízkou zadlužeností. Považujeme za nutné posilovat svou přítomnost na trzích mimo Evropskou unii, na teritoriích, která nabízejí obchodní a investiční příležitosti. Turecko je nepochybně jedním z nich.

Vážený pane prezidente, mou delegaci na této státní návštěvě doprovází vůbec největší podnikatelská mise, jaká kdy s českým prezidentem do zahraničí jela. To ukazuje, že české firmy velmi dobře znají příležitosti, které Turecko nabízí a mají zájem je využít. Věřím, že se jim to s jejich tureckými partnery podaří.

Turecko se také stále více stává jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, kteří k Vám přijíždějí za odpočinkem i poznáním. Zvyšuje se i počet návštěvníků z Turecka v České republice. To vše si zasluhuje naši podporu. Věřím, že tato moje návštěva se stane jedním z potřebných impulsů, které naši spolupráci pozdvihne na vyšší úroveň.

Vážený pane prezidente, dovolte mi, abych pozvedl číši a připil na šťastnou budoucnost Turecké republiky, na šťastný život jejích občanů, na naši spolupráci a na zdraví Vás a Vašich blízkých.

KPR

20. 2. 2012

Předmluva prezidenta k jeho francouzské knize „Sauver les démocraties en Europe“‌

O Evropě, o jejím ekonomickém a sociálním modelu i o jejím modelu integračním mluvím a píšu už dlouho, téměř po celá poslední dvě desetiletí, která uplynula od pádu komunismu. Pro nás, kteří jsme sice v Evropě byli vždy, a nepříjemně se nás dotýká, když to tak někdo necítí, přinesl tento okamžik zahájení možnosti podílet se na evropském vývoji aktivně, nejen se na něj pasivně dívat přes železnou oponu. Toto „dívání se“ však přesto mělo svůj efekt. Léta prožitá v komunismu pro nás – možná paradoxně – nebyla zcela ztracená. Mnohé jsme sice nemohli, ale leccos jsme naopak dobře pochopili.

Pochopili jsme, co znamená nesvoboda a díky tomu jsme do dnešních dnů velmi citliví, až přecitlivělí, na všechny symptomy, které naznačují počínající ohrožení svobody. Pochopili jsme iracionalitu všech pokusů státu řídit ekonomické procesy. I evropský integrační proces jsme sledovali s velkou pozorností. Viděli jsme jeho pozitivní stránky, a proto jsme se na něm po pádu komunismu chtěli podílet, ale viděli jsme i jeho stránky problematické. Všímali jsme si toho, že v prostoru nad úrovní státu nevyhnutelně vzniká pro občany nebezpečné, pro politiky však lákavé pásmo – ničím a nijak neodstranitelné vakuum legitimity. To nás trápilo a trápí, a proto vůbec nepodceňujeme problém, který bývá v dnešní Evropě – poněkud eufemisticky – nazýván demokratický deficit. Považujeme to za problém mimořádně vážný.

Poučeni komunismem, poučeni naprosto evidentním selháním státu, věříme také daleko více v trh, než je v západní Evropě obvyklé, a proto jsme tolik deprimováni neproduktivním, paternalistickým ekonomicko-sociálním modelem, který dnešní Evropě dominuje. Míra regulace, kontroly, řízení, organizování ekonomického života shora je v dnešní Evropě daleko za hranicí jakéhokoli racionálního ekonomického uspořádání. Míra státní intervence do ekonomiky je sice v dnešní EU diametrálně odlišná od raného agresivního komunismu, ale ne tak odlišná od jeho závěrečných, už značně

„měkčích“ fází.

Důsledkem toho je i dnešní evropská krize, která samozřejmě není „jen“ z vnějšku dobře viditelnou dluhovou krizí eurozóny či problémem některých jejích ekonomicky slabších a fiskálně méně zodpovědných členských zemí, ale která je krizí evropského paradigmatu jak v rovině modelu evropského integrování, tak v rovině evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Buď si to uvědomíme, tuto „défi“ přijmeme a něco s tím uděláme, nebo bude naše evropská krize permanentní.

O těchto tématech jsem pronesl už mnoho projevů a napsal mnoho textů, ale přesto mám pocit, že jsou mé skutečné názory málo známé. Jsou navíc často vytrhávané z kontextu, vědomě trivializované a desinterpretované, v řadě případů karikované a démonizované. V mnoha zemích, ale snad nejvíce ve Francii. Proto jsem velmi rád, že vznikla tato kniha mých vybraných textů z několika posledních let, která umožňuje představit mé názory šířeji a komplexněji a která snad pomůže těm, kteří se o to pokusí a kteří o to budou mít zájem, mé skutečné názory a postoje pochopit.

Vím dobře, že myšlenky – sebelépe vyargumentované – politiku změnit nemohou, protože ta je založena na něčem úplně jiném, ale nyní mám – a zdůrazňuji, že velmi nerad – významného pomocníka. Tímto pomocníkem je reálná situace v Evropě, jejíž vážnost už nemůže nikdo zakrývat a pokoušet se přemalovávat na růžovo, neboť je zcela evidentní. Teď už není možné říkat, že je všechno v pořádku a že je možné jít dále stejnou cestou jako dosud. Teď už by to byl zcela cynický postoj, který by se dal jen velmi špatně obhajovat a prodávat veřejnosti.

Není pro mne žádnou výhrou a žádným zadostiučiněním, že teď mohu říkat, že jsem se svou kritikou nepřišel teprve až nyní, kdy je to módní a v podstatě legitimní. To mne těšit a uspokojovat nemůže. Nejsem nezávislým pozorovatelem Evropy z jiného kontinentu či jiné planety. Jsem obyvatelem tohoto kontinentu, žije zde má rodina, žijí zde moji synové a vnoučata, žije zde mnoho lidí, které mám rád, na pozitivním vývoji Evropy mám eminentní zájem, a proto jsem frustrován, že evropští politikové dnešní situaci neberou vážně. Pořád si myslí, že stačí dělat jen drobné kosmetické zásahy, pořád věří (či předstírají), že nejsme na klíčové křižovatce, kdy je třeba udělat zcela zásadní věci.

Měli bychom už konečně jasně říci, že to takto dále nejde. To se však nedá říci na tom či onom, dnes už téměř každotýdenním evropském summitu. Nejde také o žádné jednorázové rozhodnutí (a opatření), jde o systémové řešení. Předpokládá, že se do Evropy vrátí politika, a když říkám do Evropy vrátí, tak nemyslím, že přijde do Bruselu. Tam politika (nemyslím politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže. Politiku, ohlížející se na evropský celek, mohou dělat jen politici v jednotlivých evropských zemích, jako doplněk své politiky domácí.

Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát. Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost vrátit to zpět.

Už teď je cena (náklad) dnešního systémového uspořádání Evropy obrovský a tato jeho cena bude nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Jean-Claude Trichet nedávno řekl, že celé další desetiletí nedojde v Evropě k inflaci. To je půvabný výrok, výrok politicky korektní, protože politicky nekorektní výrok by byl, že – což je totéž – celé desetiletí nebude v Evropě žádný ekonomický růst, že bude celé desetiletí stagnace. To je ona cena za neliberální experimenty Evropy, resp. těch evropských neliberálních politiků, kteří obsadili evropské instituce.

Stále opakuji, a moje zkušenost s transformací země od komunismu k politické demokracii a tržní ekonomice to jen zesiluje, že nezbytná a neodkladná změna může v Evropě přijít buď jako „připravená politická změna“, nebo jako něco, co proběhne spontánně, a proto nevyhnutelně konfliktně a chaoticky. Náklady tohoto druhého řešení by samozřejmě byly daleko vyšší. Uvědomují si to takto silně evropští politikové?

Cesta z dnešní evropské krize vede pouze přes obnovení občanských a ekonomických svobod, přes omezení neúnosného břemene sociálního státu a stejně neúnosných environmentalistických zátěží ekonomiky (s jejich vrcholem v boji proti emisím CO2 – o tom byla moje kniha Planète bleue en péril vert: IREF, Aix-en-Provence, 2009), přes prosazení ekonomické liberalizace, deregulace a desubsidizace.

Všichni si přece ještě pamatujeme (nebo bychom si aspoň pamatovat měli), že ta část Evropy, která byla objektem centralistického řízení a plánování spojeného s nesvobodou člověka – byla nevýkonná, zatímco její druhá část, ta svobodnější, na tom byla nesrovnatelně lépe. Ve chvíli, kdy se EU začala proměňovat v centrálně řízený projekt a v prostor pro sociálně inženýrské pokusy, zastavila se. Nic jiného v tom není.

Velký britský historik Arnold Toynbee napsal, že civilizační sebevražda nastává, když lidé přestávají inovativně reagovat na výzvy, které před nimi stojí. Jsme přesně v této situaci.

Václav Klaus

KPR

28. 2. 2012

Dopis prezidenta republiky Christianu Wulffovi ‌

V Praze dne 28. února 2012 Vážený pane prezidente,

dovolte mi, abych Vám poděkoval za to, že jste během svého působení ve funkci spolkového prezidenta osobně přispěl k rozvoji vztahů mezi našimi zeměmi. Vážím si naší spolupráce a jsem přesvědčen, že posunula česko-německé vztahy zase o kousek dál.

Zpráva o Vaší rezignaci mne překvapila a nepotěšila. Dovolte, abych Vám popřál pevné zdraví, mnoho úspěchů a spokojenosti v osobním životě. Doufám, že budeme mít příležitost se v budoucnu opět osobně setkat.

S úctou Václav Klaus

www.klaus.cz

březen 2012 ‌

1. 3. 2012

Projev prezidenta na státní večeři u příležitosti návštěvy prezidenta Libanonské republiky ‌

Vážený pane prezidente, vážená paní Sleiman, vážené dámy a pánové,

dovolte mi, abych Vás dnes již podruhé přivítal na Pražském hradě a vyjádřil naději, že se Vám u nás líbí a přesvědčení, že tato Vaše návštěva bude znamenat významný krok k rozšíření našich vzájemných vztahů.

Velmi dobře si vzpomínám na svou oficiální návštěvu Libanonské republiky v roce 2004, v době plné optimismu ze započaté obnovy Vaší země po dlouhotrvající občanské válce, v době plné nadějí na národní usmíření a stabilitu. Mohli jsme obdivovat přírodní krásy Vaší země – nejen zasněžené vrcholky hor nad palmami a subtropickým mořem, ale i poklady Vaší, mnoho tisíciletí trvající historie

–, mohli jsme se setkat s klíčovými osobnostmi Vašeho politického i hospodářského života a spolu s nimi jsme se snažili pro nás znovu otevřít Vaši zemi jako tradiční bránu na Blízký východ.

Následující tragické události – smrt premiéra Harírího, s nímž jsme tehdy měli velmi pěkná jednání – a řada dalších politických komplikací uvnitř Vaší země i v jejím okolí naše tehdejší společná optimistická očekávání bohužel zkomplikovaly. Potvrzuje se, že stabilita Libanonu až příliš těsně souvisí se stabilitou poměrů ve Vašem okolí a ty, zdá se, představují uzel stále komplexnějších a komplikovanějších problémů. Již nejde pouze o více než 60 let trvající izraelsko-palestinský konflikt,

který je trvalým ohniskem napětí v regionu i v celosvětové politice. Další destabilizaci poměrů přinesla válka a na ní navazující situace v Iráku, opakující se napětí kolem Íránu a v poslední době i tzv.

Arabské jaro, které otřáslo poměry v mnoha arabských zemích a v současnosti se projevuje zejména v tragickém občanském konfliktu v Sýrii, v zemi, s níž jste historicky velmi silně spojeni.

Dobře si uvědomujeme, jak složité a obtížné je zajistit obyvatelům Vaší země v této situaci mír, stabilitu a prosperitu. Přesto věřím, že se Vaší zemi i celému regionu podaří projít dnešním obdobím nejistot úspěšně, že společenský pohyb v sousedních zemích nakonec přinese stabilnější poměry a lepší život jejich obyvatelům a že se existující konflikty podaří vyřešit mírovou cestou jednáním těch, kterých se to týká. Spoléhání se na spásná řešení, která by měla přijít od velmocí či mezinárodního společenství, se ukázala být jako lichá. Zvítězit může pouze ochota ke kompromisu, realismus a hledání společných zájmů mezi těmi, kterým je souzeno spolu nebo vedle sebe žít.

Česká republika má s arabským světem i s Vaší zemí mnohostranné vztahy a má zájem je dále rozvíjet. Dobře víme, že je libanonský trh v mnoha oborech a komoditách i dnes branou do celého regionu a že na něm působí řada zkušených a dlouhodobě úspěšných partnerů našich firem.

Naše země má zájem rozšířit své ekonomické vztahy s Vaší zemí a s Vaším regionem. Nechceme udržovat přehnaně vysoký podíl stagnující Evropské unie na našem zahraničním obchodu. Hledáme nové partnery, nové možnosti, nové trhy.

Vážený pane prezidente, jsem přesvědčen, že Vaše dnešní návštěva bude významným impulsem pro česko-libanonskou spolupráci. Přeji Vaší zemi, aby se jí dařilo překonávat problémy a obtíže plynoucí z nelehké historie i neméně komplikované přítomnosti. Přeji občanům Vaší země stabilitu a prosperitu. Přeji našim národům úspěšnou a bohatou vzájemnou spolupráci.

Dovolte mi, vážený pane prezidente, abych na to pozvedl číši a abych rovněž popřál zdraví a štěstí osobně Vám a Vašim blízkým.

1. 3. 2012

Dopis prezidenta republiky řediteli českého zastoupení Konrad Adenauer Stiftung Hubertu Gehringovi ‌

V Praze dne 1. března 2012 Vážený pane řediteli,

byl jsem šokován agenturní zprávou, že Konrad Adenauer Stiftung, jako hlavní sponzor konference Centra evropských studií při VŠE na téma Fiskální unie a směřování EU v kontextu dluhové krize, která je plánována na 7. března tohoto roku, oznámila organizátorům, že jestli nezruší účast předsedy strany Svobodných Petra Macha, neposkytne této akci slíbenou finanční podporu.

Stále se snažím věřit, že jde o omyl nebo o chybnou informaci. Vůbec si nechci připustit, že by bylo možné, aby Vaše nadace tímto brutálním způsobem limitovala diskusi na tak závažné téma – tím spíše na akademické půdě. Na Vaší webové stránce jsem našel, že úkolem Konrad Adenauer Stiftung v Praze je hledat a podporovat společensko-politický dialog.

Strana Svobodných je legitimní českou politickou stranou a její předseda Petr Mach je výraznou postavou nejen na naší politické scéně, ale také v odborných ekonomických záležitostech. Několik let řídil také Centrum pro ekonomiku a politiku, think-tank, který jsem založil (v té chvíli s Vaší nadací spolupracoval), dlouhá léta učil na Vysoké škole ekonomické a nyní učí na Vysoké škole ekonomie a managementu.

Ale i kdyby šlo o někoho jiného, vůbec si neumím představit, že by se k takovému politickému nátlaku

– hraničícímu s vyděračstvím – mohla Vaše úctyhodná organizace propůjčit. Znamenalo by to, že už opravdu žijeme v docela jiném světě, než o který jsem usiloval po více než dvě dekády, kdy se pohybuji v české i evropské politice. Musel bych asi zvážit, zda v tom případě nevrátím cenu, kterou jsem v prosinci 1993 od Nadace K. A. Stiftung v Praze obdržel.

Věřím, že pochopíte, proč mě tato zpráva tak šokovala. Budu s velkým zájmem očekávat Vaši odpověď. Václav Klaus

www.klaus.cz

4. 3. 2012

Prezident zaslal soustrastný telegram prezidentovi Polské republiky ‌

Prezident republiky Václav Klaus zaslal v neděli dne 4. března 2012 v souvislosti s tragickým železničním neštěstím soustrastný telegram prezidentovi Polské republiky Bronisławu Komorowskému.

Vážený pane prezidente,

s hlubokým pohnutím jsem přijal zprávu o tragickém železničním neštěstí, ke kterému došlo včera večer mezi Krakovem a Varšavou.

Dovolte, abych v této těžké chvíli jménem svým i jménem občanů České republiky vyjádřil Vám a Vaším prostřednictvím rodinám obětí svou hlubokou soustrast.

Václav Klaus

prezident České republiky

19. 3. 2012

Prezident zaslal blahopřejný dopis prezidentovi Spolkové republiky Německo ‌

KPR

Prezident republiky Václav Klaus zaslal v pondělí dne 19. března 2012 blahopřejný dopis Joachimu Gauckovi ke zvolení do funkce prezidenta Spolkové republiky Německo.

Vážený pane prezidente,

dovolte mi, abych Vám jménem občanů České republiky i jménem svým srdečně pogratuloval k Vašemu zvolení prezidentem Spolkové republiky Německo.

Naše země spojují těsné, přátelské a užitečné vztahy v ekonomické, politické i kulturní oblasti, a to jak bilaterálně, tak i v rámci NATO a Evropské unie. Spojuje nás také mnoho osobních vazeb

a profesionálních kontaktů. Jsem tomu velmi rád a věřím v další rozvoj spolupráce mezi našimi státy.

Přeji Vám, pane prezidente, pevné zdraví, trpělivost a hodně úspěchů při výkonu prezidentského úřadu. Dovolte mi, abych Vás pozval na oficiální návštěvu České republiky. Bude mi radostí se s Vámi setkat a přivítat Vás zde na Pražském hradě.

S přátelským pozdravem

Václav Klaus

prezident České republiky

KPR

23. 3. 2012

Prezident zaslal blahopřejný telegram zvolenému prezidentovi Moldavské republiky ‌

Prezident republiky Václav Klaus zaslal v pátek dne 23. března 2012 blahopřejný telegram Nicolaemu Timoftimu v souvislosti s jeho zvolením do funkce prezidenta Moldavské republiky.

Vážený pane prezidente,

dovolte, abych Vám jménem svým i jménem občanů České republiky poblahopřál k Vašemu zvolení prezidentem Moldavské republiky.

Tradičně přátelské vztahy mezi Českou republikou a Moldavskem se dlouhodobě rozvíjí ve všech oblastech a jsem přesvědčen, že tomu tak bude i nadále. Budu rád, jestli se budeme moci v brzké době setkat.

Přeji Vám, vážený pane prezidente, mnoho zdraví a úspěchů jak v osobním životě, tak i ve Vaší prezidentské funkci.

S úctou Václav Klaus

prezident České republiky

KPR

29. 3. 2012

Prezident zaslal blahopřejný telegram zvolenému prezidentovi Senegalské republiky ‌

Prezident republiky Václav Klaus zaslal ve čtvrtek dne 29. března 2012 blahopřejný telegram Mackyovi Sallovi v souvislosti s jeho zvolením do funkce prezidenta Senegalské republiky.

Vaše Excelence,

dovolte mi, abych Vám jménem svým i jménem českých občanů pogratuloval k Vašemu zvolení prezidentem Senegalské republiky.

Českou a Senegalskou republiku spojují přátelské vztahy, které se opírají o tradiční obchodní partnerství. Senegal je pro nás branou do frankofonní Afriky, jejíž potenciál nebyl českými podnikateli dosud plně objeven, a skrývá tak velký prostor pro další spolupráci.

Rád vzpomínám na svoji státní návštěvu Senegalu loni v prosinci a na milé přijetí, kterého se mi zde dostalo. Pevně věřím, že se nám podaří navázat na předchozí úspěchy a že společně přispějeme

k dalšímu rozvoji vztahů mezi našimi zeměmi.

Pane prezidente, dovolte mi, abych pogratuloval senegalskému lidu k demokratickým volbám a popřál Vám ještě jednou pevné zdraví a hodně úspěchu ve Vaší zodpovědné funkci.

S úctou Václav Klaus

Prezident České republiky

KPR

Parlament České republiky ‌

leden 2012 ‌

12. 1. 2012

Poslanec Z.Stanjura: Podepsat bianco šek není odpovědné ‌

Na rozdíl od ministra zahraničí Schwarzenberga jsem velmi opatrný a nespoléhám na to, že zatím nedokončený text mezivládní dohody dojednávaný v Bruselu bez nás bude výhodný i pro Českou republiku.

Stát i organizace chránící spotřebitele dlouhodobě apelují na občany, aby se chovali odpovědně a nepodepisovali bianco spotřebitelské smlouvy, které je mohou dostat do dluhové pasti. Stejný přístup bych očekával od ministra zahraničí a předsedy strany, která si dala odpovědnost do svého názvu.

Podepsat bianco šek bez důkladné analýzy jeho vlivu na Českou republiku za odpovědné nepovažuji. ODS bude trvat na tom, aby se vláda rozhodovala na základě znalostí všech faktů a dopadů, nikoli pod tlakem uměle vyvolané hrozby izolace v EU.

www.ods.cz

2. 1. 2012

Poslanec P. Drobil: Vyjádření místopředsedy ODS k výrokům ministra Schwarzenberga ‌

Jasně dohodnutá témata politiky koalice obsahuje koaliční smlouva a programové prohlášení vlády. Neplnění těchto témat by mohlo být předmětem rozhořčení kterékoliv koaliční strany a eventuelně důvodem pro její odchod z vlády. Vše ostatní by mělo být předmětem dohody koaličních stran.

V případě smlouvy o fiskální unii je tomu stejně. A navíc, tato smlouva a její text, pokud vím, ještě není připravena. Kdo tedy teď vyhrožuje odchodem z vlády v případě jejího nepřijetí, tak zároveň říká, že podepíše i prázdný papír nadepsaný smlouva o fiskální unii a je mu jedno, co si na něj později Francie nebo Německo napíší. A takto nezodpovědně vůči zájmům této země se ODS chovat neumí.

Trochu mi to připomíná vtip, který se před lety vyprávěl o jednom předsedovi KDU-ČSL, že ten je ochoten za post ministra zahraničí podepsat jako koaliční smlouvu i prázdný list papíru.

www.ods.cz

12. 1. 2012

Poslanec J. Bauer: Reakce na výroky ministra zahraničí Karla Schwarzenberga ‌

Ministr zahraničí by měl primárně hájit zájmy České republiky a česká diplomacie by právě nyní měla tyto zájmy na půdě Unie aktivně prosazovat.

Teprve nad finálním návrhem, který můžeme jako svébytný členský stát Unie ovlivnit, bude možné odpovědně rozhodnout o tom, zda vůbec je pro Českou republiku přijatelné se k novým pravidlům v Unii připojit. A také jakou cestou bychom tak měli učinit.

Silné výroky předsedy TOP 09 ve chvíli, kdy žádná dohoda není na stole, proto oprávněně budí otázku, zda TOP 09 chce skutečně mířit do tvrdého jádra Evropské unie, nebo k předčasným volbám na podzim.

www.ods.cz

12. 1. 2012

Místopředseda Senátu P. Sobotka: Prohlášení k výrokům ministra Schwarzenberga ‌

Úkolem každého ministra zahraničí je hájit zájmy České republiky. Překvapuje mě, že pan ministr Schwarzenberg chce podepsat bianco smlouvu, jejíž obsah nezná a nezná jej vlastně nikdo. Navíc bez diskuse na vládě a v parlamentu.

Případný rozpad vlády, kterým pan Schwarzenberg vyhrožuje, nedokončení reforem a následný propad ekonomiky bude mít za výsledek odpadnutí od hlavního proudu Evropské unie, čehož se pan ministr bojí a hlavního proudu se chce za každou cenu držet.

Počkejme na text smlouvy a pak demokraticky jednejme o jeho obsahu a o další roli ČR v EU, kterou pochopitelně nikdo nechce opouštět.

www.premyslsobotka.cz

19. 1. 2012

Vyjádření poslance V. Filipa k otázce referenda k nové fiskální unii.‌

KSČM považuje změnu základních dokumentů o rozhodování a účasti České republiky v Evropské unii za věc, která se vždy musí posuzovat z pohledu naší státní suverenity, včetně suverenity sdílené. To se týká i návrhu o nové fiskální unii. Je evidentní, že bude dohoda mít vliv na kompetence vlády a zejména Parlamentu České republiky, a tedy na ústavní pořádek ČR. Půjde o závažnou změnu podmínek. O takové změně podle našeho názoru musí rozhodovat občané v referendu, protože se výrazně mění podmínky platné před vstupem v roce 2004, ale i podmínky přijaté bez referenda a uvedené v Lisabonské smlouvě.

I když upřednostňujeme přijetí zákona o obecném referendu, aby konečně došlo k naplnění slibu o posílení přímé demokracie, v tomto případě podpoříme i referendum jednorázové v prvém čtení.

Naše konečná podpora jednorázového referenda k fiskální unii se však bude odvíjet jednak od přesné formulace otázky, která by byla v referendu položena, a od vytvoření spravedlivých podmínek pro srozumitelné vysvětlení pozitiv, negativ a problémů takového rozhodnutí.

Mediální úsek ÚV KSČM

25. 1. 2012

Vyjádření poslance KSČM J. Dolejše k půjčce na pomoc eurozóně.‌

Vláda ČR se rozhodla pro půjčku 1,5 mld. eur (38 mld. korun) Mezinárodnímu měnovému fondu, a to z devizových rezerv ČNB. Politické rozhodnutí vlády proto ještě musí provést nezávislá ČNB. Nejde o čerpání rozpočtových prostředků, tudíž se půjčka nepromítne přímo do bilance veřejných příjmů a výdajů. Tyto prostředky budou jen staženy z depozit ČNB a budou figurovat jako naše aktiva u MMF.

Toto politické rozhodnutí vlády má prý vyjadřovat sounáležitost s ostatními zeměmi EU, které se pro půjčku MMF rozhodly. Původní požadavek na částku 3,5 mld. eur (90 mld. korun) byl jako

nepřiměřený pokrácen. Ale i v tomto objemu jde o významnou částku, a vláda tak přijala politickou odpovědnost za smysluplnost naší účasti na této půjčce a za její důsledky. Předchozí záchranné akce tohoto typu totiž dluhovou krizi v EU nezastavily a částky zapůjčené MMF se ještě nevrátily.

MMF je dosud stabilní instituce, tudíž naše pohledávka u ní není bezprostředně ohrožena. Přesto i tato operace má své náklady – jde o rozdíl v úročení devizových depozit ČNB a zvláštních práv čerpání MMF. Tento rozdíl by nepochybně musel ČNB uhradit český stát. Veřejnost také nebyla seznámena

s dalšími podmínkami půjčky, zejména s její reálnou návratností. Přinejmenším to by měla vláda neprodleně napravit.

Mediální úsek ÚV KSČM

27. 1. 2012

Projev předsedkyně Sněmovny u příležitosti Dne památky obětí holocaustu ‌

Projev předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové na slavnostním shromáždění v Senátu u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

každé společné zamyšlení nad osudem Židů v historii naší země začíná nebo končí konstatováním, jak se různé kultury (česká, židovská, německá) v průběhu století navzájem ovlivňovaly, jak pozitivní dopady koexistence těchto kultur na našem území měla. Často se v této souvislosti mluvívá zejména o Praze, a oprávněně. Je však dobré připomínat, že obdobné zkušenosti měli také občané v různých částech naší země.

Pocházím z Českomoravské vysočiny, regionu, který byl v historii významně ovlivněn židovskou komunitou.

Jednalo se o přínos intelektuální, duchovní, hospodářský i všestranně kulturní. Důkazy nalezneme na mnoha místech. Ať již ve městech – například v Jihlavě, Třebíči, Třešti, ve Velkém Meziříčí, nebo v menších sídlech – například v Polné, Chotěboři a na mnoha dalších místech.

Někdy nám tuto společnou historii připomene celá městská čtvrť zapsaná v seznamu světového dědictví UNESCO (to je příklad Třebíče), jindy pár ulic či domů zanesených v kronikách či

v turistických průvodcích. Připomínkou jsou také přírodou ukryté hřbitovy za hranicemi obcí, exponáty v muzeích či synagoga již dávno opuštěná.

Kdyby nebylo druhé světové války, kdyby nebylo tragického a neomluvitelného selhání tehdejších intelektuálních a politických elit zejména v Německu, ale i jinde, kdyby hlas svědomí, odpovědnosti, odvahy, rozumu i srdce již na počátku třicátých let minulého století zvítězil nad řevem nacistických zločinců a jejich sympatizantů, těšili bychom se z nerušeného pokračování společného soužití a jeho plodů. To se však nestalo.

Naopak, stalo se to, co se rozumu vzpírá a stojí v naprostém protikladu k tomu, co je posláním lidské bytosti na této planetě. 6 miliónů Židů bylo zavražděno. Stali se oběťmi těch, kteří byli v jejich vraždění aktivní i těch, kteří jakoby nic neviděli, nic nevěděli. Jak to? Ptáme se dnes. Vždyť my, kteří jsme

válečnou a předválečnou dobu nezažili, vidíme z dokumentárních filmů jasně, jak byla základní občanská práva našich židovských spoluobčanů omezována, popírána, pošlapávána. Vidíme-li to dnes, muselo to být zřejmé i tehdy. Vždyť nápisy v parcích, kinech, tramvajích, označování židovských majetků – obchodů či firem, vylučování z akademického světa a z mnoha profesí, to vše vypovídá o dění v zemi jasnou řečí. A postavy lidí označených žlutou hvězdou nemohl též nikdo přehlédnout.

Nešlo přehlédnout shromažďování Židů a jejich tíživé průvody na nádraží k vlakům, které je odvážely někam. Z celé Evropy takové vlaky odvážely lidi, kteří k nám patřili a byli po staletí součástí našich životů. Najednou zmizeli. Prošli utrpením, které nemá lidský rozměr.

Nedávno jsem byla ve Velké synagoze v Plzni a spolu s přítomnými vzpomínala na tři transporty, během nichž muselo své město opustit 2 064 Židů, dalších 540 osob pocházelo z Plzeňského kraje. Tyto události se staly přesně před 70 lety. V mrazivém lednu 42.roku, si své zavazadlo do transportu balila také 90letá Marie Ebenová, nejstarší z oněch více než 2,5 tisíce osob. Za čím se ta stará žena ohlížela? Co viděla před sebou? Co vířilo v hlavě matce osmiměsíční Evy Fischerové, nejmladšího dítěte z transportů?

Z apokalypsy koncentračních táborů se vrátil domů mizivý počet Židů. Z plzeňských transportů to bylo snad 5 %. Země celé Evropy i jiných částí světa byly po druhé světové válce a vlastně dodnes jsou konfrontovány s dopadem této genocidy. Jak jsem řekla v úvodu, ceníme si památek na šťastnější období vzájemného soužití a obohacování. Ale v památce Unesco, v Třebíčské židovské čtvrti, nevidíme činorodý život původních obyvatel a jejich potomků. Vidíme naštěstí opravené domy, ale ti, kteří jim vtiskli podobu i život, ti chybí. Chybí ti, kteří by s láskou a odpovědností pečovali o synagogu ve Velkém Meziříčí, byli vyhlazeni. V tomto tíživém výčtu je možno pokračovat.

Ale právě pro tyto nenávratné a neodčinitelné skutečnosti, máme společný úkol my, dnešní občané České republiky. Nejde jenom o to, pečovat dobře o památky na naše spoluobčany – Židy. Jde zejména o to, vychovávat naše děti tak, aby nebyly pasivní, aby uměly vzdorovat bezpráví a byly připraveny dnešní, (zdánlivě samozřejmou), svobodu hájit.

Proto jsem se rozhodla prosadit do všech škol v naší zemi vzdělávací projekt, který vede žáky a studenty k pochopení toho, co to byl holocaust. Součástí tohoto projektu je film režiséra Mateje Mináče Nickyho rodina, kniha o skutcích sira Nicholase Wintona i počítačový program, který umožní studentům aktivně se do pátrání po konkrétních lidech či historických událostech zapojit. Musím vám s velkým uspokojením říci, že s tímto projektem cestuji po mnoha místech naší země a zájem studentů i pedagogů je mi velkým povzbuzením. Tento zájem přechází v konkrétní činy mladých lidí na poli charity, spolupráce v nejrůznějších oblastech, vede je k přemýšlení o vlastní odpovědnosti. Dnes, s tímto projektem navštívím Uherský Brod a i v příštích letech se mu chci intenzivně věnovat. V tom vidím svůj úkol, svou odpovědnost.

Chtěla jsem do vzpomínky na nejhrůznější okamžiky naší civilizace včlenit právě tento odkaz přinášející naději, neboť jsem si jista, že bez naděje není naplněn smysl života, právě tak jako není naplněn bez odpovědnosti za to, co po sobě zanecháme.

Děkuji vám za pozvání i za pozornost.

www.miroslavanemcova.cz

27. 1. 2012

P. Sobotka: Projev na slavnostním shromáždění u příležitosti uctění obětí holocaustu ‌

Projev 1. místopředsedy Senátu PČR Přemysla Sobotky na slavnostním shromáždění u příležitosti

„Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti“

Vážené dámy, vážení pánové,

jsem velice rád, že jsme se zde dnes sešli, tak jako každý rok, abychom na jedné straně uctili památku obětí holocaustu a na straně druhé si s hořkostí uvědomili, že tyto miliony obětí zrůdného nacistického režimu mohou mít kdykoliv dlouhou řadu následovníků, protože nenávist, fanatismus a také antisemitismus stále nezmizely ze světa historií nepoučitelného lidského rodu.

Valné shromáždění vyhlásilo Den památky obětí holocaustu v listopadu roku 2005. A již v roce 2006 jsem měl tu čest se tady v Senátu s vámi sejít a tento významný den si připomenout. Dámy a pánové, letos se zde scházíme po sedmé.

Již při svém prvním vystoupení jsem tady prohlásil, že nám nezbývá než burcovat všechny slušné lidi k aktivnímu odporu proti všem formám zla a demagogie, které se staví proti základním principům humanismu a demokracie, a že i z malých a zdánlivě marginálních projevů obhroublosti a netolerance k názorům a životu druhých může vyrůst zlo do katastrofálních rozměrů. Mějme to proto vždy na paměti.

Když došlo 27. ledna 1945 k osvobození nacistického vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim a neodvratně se blížil konec hitlerovského režimu, optimisté byli přesvědčeni, že se lidstvo ze svých chyb

– především z těch, které nacisty přivedly k moci a potom k vyvolání světové války – poučí. Bohužel tento druh společenského optimismu stále nevychází a moje věty z ledna 2006 platí – bohužel – s nemenší naléhavostí dál. To se týká i antisemitismu, který dostává stále nové podoby a nové ochránce či pasivní diváky, kteří tak opět a znova naplňují slova britského konzervativního filozofa a politika Edmunda Burkeho z 18. století, že „k vítězství zla stačí pouze to, aby dobří lidé nic nedělali.“

V minulých letech jsem se zde několikrát zmiňoval o neonacistických skinheadech. Na tuto kritiku holých lebek ochotně slyší různí levicoví aktivisté a liberální intelektuálové. Je však zajímavé, že titíž lidé již kupodivu neslyší na kritiku náboženských fanatiků, kteří produkují ještě mnohem větší míru nenávisti a dokáží ji již veřejně prezentovat i na území naší republiky, aniž bych zaznamenal u těchto lidí stejné pobouření jako u činnosti mladých neonacistů. Zvláště zarážející je to v západní Evropě, která se chlubí svými vyspělými demokratickými systémy.

V roce 2010 jsem navštívil Izrael právě v době, kdy tam došlo k řízené provokaci s tureckou lodí při pokusu o narušení blokády Gazy, ve které jak známo vládnou teroristé z Hamásu, kteří často ostřelují izraelské území raketami. Mediální kampaň ve prospěch těchto provokatérů mne tehdy dost zaskočila a připomněla mi rok 1938, kdy nacisté měli často větší mediální šikovnost než demokraté. Jedni z prvních, kdo pocítil důsledky toho na vlastní kůži, jsme potom byli my zde v srdci Evropy.

Povinností demokratů je nesmlouvavě odmítat všechny ty, kterým je cizí lidská svoboda a z neúcty k ní jsou ochotni hlásat netoleranci, nenávist a lež jako své desatero. Rozhodně nejsou na místě žádné ústupky vůči nim.

Za jeden z dokladů toho, že v tomto směru Senát dělal a dělá užitečnou práci, je jistě i skutečnost, že v prosinci roku 2006 jsme přijali na jednání našeho pléna Deklaraci proti zpochybňování holocaustu. Rád bych zdůraznil, že ani já ani Senát jako celek otázku holocaustu či antisemitismu nechápeme jako nějakou konjunkturální příležitost k zviditelnění a blýsknutí se před televizními kamerami.

Měli bychom mít na paměti – a opět to nezmiňuji poprvé - že například současné ekonomické potíže, dluhová krize, nikoliv pozitivní výhledy do budoucnosti, jsou živnou půdou pro demagogy a populisty všeho druhu. Ne náhodou se objevují víc než dřív rasově motivované kriminální činy, ne náhodou se aktivizují všichni ti, kterým je otevřená demokratická společnost cizí.

Nebuďme proto pasivní ani k jakýmkoliv novým formám mnichovanské mentality. V opačném případě by se například uctívání obětí holocaustu stalo jen pouhou formalitou bez potřebného

výsledku…

Děkuji vám za pozornost.

www.premyslsobotka.cz

31.12012

Poslanec Z.Stanjura: Pomáhame-li zachraňovat eurozónu, měla by nás pozvat ke společnému stolu ‌

Za nepovedené, nešťastné a pro ODS až urážlivé označil předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura výroky ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, kterými komentoval postoj premiéra na včerejším summitu EU.

Podle Zbyňka Stanjury je naopak uvážlivý postoj předsedy vlády na místě a má plnou podporu poslanců ODS.

„Zásadně odmítám slova o národněsocialistickém křídle ODS. Poslanci ODS postup premiéra na včerejším jednání špiček EU jednomyslně podpořili. Vláda se doposud neshodla na způsobu ratifikace a finální znění smlouvy nám navíc neumožnilo rovnocennou účast na jednáních zemí eurozóny. Jsem tím mimořádně zklamán zejména s ohledem na fakt, že jsme jen před několika dny avizovali připravenost poskytnout půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu na pomoc zadluženým zemím eurozóny. Pomáháme-li eurozónu zachraňovat, měla by nás také pozvat ke společnému stolu,“ komentoval závěry včerejšího summitu Zbyněk Stanjura.

Podle něj je třeba schválenou, v pořadí již šestou verzi paktu, důsledně zanalyzovat. „Obáváme se zejména koncentrace moci do rukou největších zemí a přesunu dalších kompetencí,“ doplnil Stanjura. Nelze podle něj vyloučit, že se Česká republika k paktu připojí v budoucnu, protože finální podoba smlouvy to umožňuje.

O vstupu do eurozóny, jejíž fungování bude nový pakt o rozpočtové odpovědnosti upravovat, by měli podle poslanců ODS rozhodnout lidé v referendu.

www.ods.cz

31. 1. 2012

Usnesení poslaneckého klubu ODS ‌

Poslanecký klub ODS jednohlasně podporuje postoj premiéra a předsedy ODS Petra Nečase na včerejším jednání Rady Evropské unie.

Dohoda o rozpočtové odpovědnosti států eurozóny fakticky znamená významný přenos národních kompetencí členských států na celoevropskou úroveň. Proto trváme na tom, aby o přistoupení ke smlouvě rozhodli občané v referendu při vstupu České republiky do eurozóny.

Považujeme za nepřijatelné, aby Česká republika na jedné straně finančně přispívala na záchranu některých předlužených států eurozóny, na druhou stranu ale měla minimální možnost účastnit se klíčových jednání o její budoucnosti.

Poslanecký klub ODS

www.ods.cz

31.12012

Místopředseda Senátu P. Sobotka: Počkejme na přesné znění smlouvy, ukvapenost škodí ‌

Jsem překvapen stanoviskem ministra zahraničí Karla Schwarzenberga k závěru pondělního mimořádného summitu členských zemí EU v Bruselu. Podle K. Schwarzenberga jde postoj předsedy vlády Petra Nečase údajně proti zájmům České republiky.

S tímto pohledem nesouhlasím. Schválená smlouva staví země stojící v daném okamžiku mimo eurozónu na druhou kolej, nedovoluje těmto státům účast na jednáních zemí, které Dohodu o rozpočtové odpovědnosti podepsaly. Od těchto států se tedy požaduje finanční účast na pomoci zemím eurozóny, ale do přímých jednání vstupovat nesmějí. ČR přitom již tuto finanční pomoc schválila.

Navíc definitivní znění dohody bylo dokončeno až na jednáních v Bruselu a některá stanoviska, včetně postoje ČSSD, jsou pravděpodobně bez znalosti konečného textu. Premiér Petr Nečas jel na jednání s jasným mandátem, který nepřekročil.

Až bude text dohody znám, jistě o něm bude vláda i obě komory českého parlamentu dále jednat. Dělat nyní přesné závěry je dle mého soudu unáhlené a nezodpovědné.

www.premyslsobotka.cz

únor 2012 ‌

1. 2. 2012

Poslankyně I. Weberová: Evropská občanská iniciativa je jen demokratická fasáda ‌

Poslanci dnes do druhého čtení poslali návrh zákona o evropské občanské iniciativě. Ten navazuje na přímo použitelné nařízení EU, které lidem ve členských státech, včetně České republiky, umožní obracet se přímo na Evropskou komisi s vlastními legislativními návrhy. Pod návrhem musí být podepsán alespoň milion lidí z nejméně jedné čtvrtiny členských států EU.

„Obecně vítám opatření, která posilují demokratické principy v EU. Ráda bych se mýlila, ale obávám se, že striktní podmínky evropské občanské iniciativy v praxi téměř vylučují její účinné využití. Reálně je jen těžko představitelné, že občané budou schopni shromáždit pro podporu iniciativy tolik podpisů, navíc z tolika různých států Unie, aby se Komise musela požadavky této iniciativy zabývat,“ neskrývá rozpaky nad zákonem jeho zpravodajka, poslankyně ODS a členka Výboru pro evropské záležitosti Ivana Weberová.

„Spíše jde o další zbytečné opatření, které má jen dát demokratickou fasádu bruselské politice, která se od běžných lidí v Evropě mílovými kroky vzdaluje,“ doplňuje Weberová. Ta zároveň upozorňuje, že pro Českou republiku vyplývají z povinnosti zavést kontrolní mechanismy v rámci evropské občanské iniciativy v souladu s nařízením náklady ve výši několika milionů korun.

Iniciativu může zorganizovat skupina alespoň sedmi lidí, kteří mají bydliště v sedmi různých členských státech. Ve formě prohlášení o podpoře ji následně musí podpořit jeden milion občanů EU ze 7 nebo více členských států. V sedmi státech, ve kterých jsou prohlášení o podpoře sbírána, se musí během jednoho roku shromáždit minimální počet prohlášení, který odpovídá počtu evropských poslanců zvolených v dané zemi vynásobený číslem 750.

„Pro Českou republiku je to tedy konkrétně podle přílohy k citovanému nařízení minimálně 16 500 občanů,“ dodává Weberová. Organizátoři mají rok na to, aby potřebné podpisy nasbírali v listinné nebo elektronické podobě. Pokud se organizátorům podaří nasbírat příslušný počet podpisů, Komise musí sdělit, zda a jaká opatření přijme, případně proč žádná opatření přijímat nebude.

www.ods.cz

1. 2. 2012

Rozhovor se senátorem J. Štětinou o genocidě Arménů ‌

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka

Turecká vláda ostře kritizuje francouzský zákon o arménské genocidě. Ti, kdo ji budou ve Francii popírat, mohou jít na rok za mříže, anebo budou muset zaplatit pokutu 45 tisíc eur. Pro nás je tento mezivládní spor důvodem k připomínce toho, co se za první světové války odehrálo v tehdejší osmanské říši. Moderuje a dobrý poslech přeje Martina Mašková.

No, a mé pozvání přijali, mými hosty dnes jsou jednak senátor Jaromír Štětina, který v Arménii mnohokrát byl, dobrý den.

Jaromír ŠTĚTINA, senátor Dobrý den.

Martina MAŠKOVÁ

A také akademický malíř Tigran Abramjan z arménské komunity v Praze, jinak předseda

Českoarménského klubu. Dobrý den i vám.

Tigran ABRAMJAN, předseda Českoarménského klubu Dobrý den.

Martina MAŠKOVÁ

Nejprve, jaká jsou fakta, pane senátore, ověřená fakta, která už dnes víme i ze zpětného pohledu po desítkách let o tom, co se stalo za první světové války, když osmanští Turkové nechali vyvraždit velké množství Arménů?

Jaromír ŠTĚTINA

Je to vlastně začátek války, kdy začala genocida arménského obyvatelstva ve východní části Osmanské říše. To byla ta část, která se nazývala kdysi v historii Velká Arménie, která sahala od Kavkazu až ke středozemnímu, respektive až k Černému moři. A jelikož tehdejší ministr obrany Talat paša cítil ropu na Kaspiku a cítil ji stejně, jako ji cítí dnešní politici, tak zaútočil na Rusko, tu válku prohrál a musel hledat obětního beránka, který se mu hodil a řekl, že tu válku prohrál proto, že to způsobili Arméni jako pátá kolona první světové války, ve které Turecko bylo. V tom roce 15 potom došlo k tomu masovému zabíjení a vyhánění Arménů s těmi neuvěřitelnými čísly stovek tisíc obyvatel.

Martina MAŠKOVÁ

Turecká vláda poukazuje na to, že třeba Francie z jejího pohledu tedy nemá právo mluvit do těchto věcí, vyhlašovat takovéhle zákony. Pokud došlo k různým excesům, k zabíjení za francouzské koloniální vlády v Alžírsku, jak se na to, pane senátore, díváte? Je to srovnatelné?

Jaromír ŠTĚTINA

Tak, já bych řekl, že to srovnatelné není, protože arménská genocida byla první moderní genocida ve

20. století. Ty genocidy se odehrávaly už v 90. letech minulého století, kdy takzvané amídie vyvražďovaly Armédy, když ještě to byla hluboká doba Osmanské říše. A potom, co se týče rozměrů, ty rozměry jsou samozřejmě dokumentovány různě, určitě Tigran nám řekne přesnější čísla, ale byly to rozměry milionové, to znamená, že to byly rozměry, které měly osvětimské měřítko.

Martina MAŠKOVÁ

Pane Abramjane, je téma genocidy v arménské komunitě tématem stále živým? Mluví se třeba v rodinách o tom, co se událo v těch letech 1915, 1916?

Tigran ABRAMJAN

Rozhodně ano. Protože já třeba, já jsem se narodil 40 let poté, po těchto událostech, ale já jsem se seznámil s desítkami osudů Arménů, kteří zažili genocidu a můžu vám říct, že jejich vyprávění a výpovědi byly natolik autentické a shodné, a třeba Arméni, který přežili genocidu v Rusku nebo tady v Čechách dokonce, jsem byl v Brně, mně vyprávěl nějakej starší řecký pán, jak zachraňoval Armény a podobně, když to všechno srovnám, tak já sám pro sebe můžu vytvořit nějakej obraz a vůbec nepotřebuji prostě mít k tomu nějaký dokumenty a podobně. Ještě navíc, myslím si, že téměř neexistuje Armén, kterej nějak pochází ze západní Arménie, teda z toho teritoria Anatolie, který by neměl v rodině nějakej podobnej případ. Takže to, co jste řekla, to je naprosto aktuální dneska.

Martina MAŠKOVÁ

Vy jste se zmínil o tom, že vlastně ty informace, které máte, jsou založeny na osobních svědectvích, na tom, jak se to třeba traduje v rodinách. Jak si vy, coby Armén, coby člověk z rodiny, kde se třeba tato témata probírají, vysvětlujete, že tehdy došlo ke genocidě?

Tigran ABRAMJAN

Zřejmě tydlencty věci se stávají ne jen tak. Tam byly určité příčiny, že jo. A ta genocida se nestala v roce 1915, předcházely různé pogroumy, třeba v roce 1894 za Abdülhamida II. bylo povražděno obrovské

množství Arménů. V této oblasti žili samozřejmě nejenom Arméni, ale představitelé jiných etnik. Tam byli Řekové, Asyřané a podobně, takže vláda Turků, že jo, to byli Emverth, Halata, Gemal paša. Oni asi vytvořili nějakej plán homogenizace společnosti. A ta genocida vždycky v podstatě se odehrává, už když má nějaké zázemí. A tady nastala taková velmi zajímavá věc, teda fenomén uplatňování kolektivní viny, že jo. Oni na základě něčeho prostě vymysleli kolektivní vinu a začali prostě tento proces.

Martina MAŠKOVÁ

Pane senátore, co podle vašich informací nebo i z toho, jak pravidelně mluvíte s Armény, když jezdíte do Arménie, mohlo motivovat Mladoturky k takovéhle akci? Jsou to motivy třeba srovnatelné s tím, co slýcháme o nacistických motivacích, při vraždění Židů, nebo to mělo ještě nějaké jiné pozadí?

Jaromír ŠTĚTINA

Samozřejmě, že to byla kolektivní nenávist. Byla to kolektivní nenávist v případě Židů k národnosti a v případě Arménů to byla kolektivní nenávist k náboženství. Arméni jsou jedni z nejstarších křesťanů na světě. Měli jako státní náboženství křesťanství už ve 4. století našeho letopočtu. A to všecko hrálo roli spolu s tou hrůzou první světové války a s úrovní vzdělání Turků v té době. Nezapomeňte, že to Turecko patřilo k těm méně vyvinutým zemím a způsobit masovou nenávist nebylo za války tak obtížné.

Martina MAŠKOVÁ

Možná někteří z našich posluchačů četli velice, myslím, hlubokou knihu s názvem 40 dní, která popisuje příběh, pokud vím, založený na skutečné události, příběh záchrany části Arménů v Turecku a z téhle knihy je patrné, že jakoby Arméni dříve vycházeli velmi dobře s Turky, ba hlavní hrdina vlastně měl velice dobré postavení. Jak se to stalo nebo kdy došlo k nějakému tomu zlomu, kdy vlastně už tam vznikla větší nesnášenlivost vůči Arménům? Máte představu, ať už jeden nebo druhý z mých dnešních hostů?

Jaromír ŠTĚTINA

Já bych řekl, že ta kniha Franze Werfela, který byl mimochodem pražský rodák, je dokonalým obrázkem toho, co se v Arménii dělo. Jmenuje se 40 dní Musa Daghu, což znamená 40 dní Mojžíšovy hory. Musa Dagh je turecky Mojžíšova hora, je v úplném koutě Středozemního moře na východě, já jsem tam byl asi před 6 lety se podívat, je to fenomenální hora a to, co Werfel napsal, skutečně otevřelo v Evropě cestu k tomu, aby lidi začali o té arménské genocidě uvažovat. No, a co se týče toho, proč nastal ten zlom, to jsou ty doutnající nenávisti, které se v době míru skrývají, ale v okamžiku, kdy nastane válka, tak vypuknou. Zvlášť, když jsou řízeny, poněvadž ta genocida byla řízena Mladoturky.

Ta vycházela z Istanbulu. Ta nevycházela z místních poměrů. A ty příkazy obyčejně ve válce hrajou velkou roli. Nezapomeňme také, že v té době museli Arménští muži jít do války, byli odvedeni jako Turci do armády. Jenže nedostali zbraně, pracovali vlastně jako PTPáci, byli to takové pracovní tábory a ti, co zůstali doma, to byli starci, ženy a děti a ty byli vražděni především. Ty byli vyháněni v těch pochodech smrti do syrských pouští. Takže už jenom z tohoto faktu neobstojí argumentace, že to byla občanská válka, která přinutila Turky, aby vyhnali Armény. Ty ženský a ty děti v těch arménských obcích, ty žádnou válku Turkům nevyhlásily.

Martina MAŠKOVÁ

Posloucháte Studio Česko, tentokrát o genocidě Arménů z doby první světové války. Mými hosty jsou senátor Jaromír Štětina, který byl mnohokrát v Arménii, a akademický malíř Tigran Abramjan z arménské komunity v Praze, předseda Českoarménského klubu. Pane Abramjane, tehdy, pokud vím, myslím tím tedy v době té genocidy, spoléhali vaši krajané nebo vaši soukmenovci Arméni na pomoc Německa. Protože Německo, myslím, bylo jako, byla možnost, aby se ho někdo zastal Arménů ze zahraničí. Proč se té pomoci tehdy nedošlo? Proč se nepodařilo získat nějakou větší ochranu mezinárodní komunity?

Tigran ABRAMJAN

Jednak chtěl bych říct, že Německo bylo spojencem Turecka, garantem Turecka a financovalo válku, takže z tohoto titulu by nemohlo nějak poskytovat nějakou větší pomoc. Ale většina jaksi korespondence právě se zachovalo v německých archivech ministerstva a třeba jeden německý redaktor Wolfgang Gust, kterej se zúčastnil taky konference Arménská genocida v roce 2006 pod záštitou Václava Havla a tam přispěl svým příspěvkem, tím, a vydal rok před tím knihu Arménská genocida roku 1915, 16 a přes 600 stran má ta kniha a tam jsou uvedeny právě tydlensty dokumenty z německých archivů.

Martina MAŠKOVÁ

Já vidím, že pan senátor Štětina nějakou knihu nám ukazuje, tam se zřejmě píše i o těch diplomatických souvislostech.

Jaromír ŠTĚTINA

Tam se píše, ale je to popsané, je to kniha, kterou napsal Čech Karel Hansa. Je v Arménii velmi známá, mimochodem Tigran má první vydání této knihy z roku 23 v rukou.

Tigran ABRAMJAN

Tady ji mám s sebou a mám tam autogram přímo od Karla Hanse. Martina MAŠKOVÁ

To je určitě cenné. Jaromír ŠTĚTINA

Zajímavé je to, že vlastně tato svědectví jsou strašně důležitá, poněvadž tenkrát nebyly družicové telefony, tenkrát nebyly mobily. Turecko je strašně veliká země a je rozlehlá, takže ty zprávy se do Evropy dostávaly velmi pomalu. Zajímavé je, že první zprávy o genocidě, to byli jednak diplomaté, kteří tam pracovali, ale především to byli pracovníci mezinárodního Červeného kříže, kteří ty neuvěřitelné příběhy do Evropy přinášeli.

Martina MAŠKOVÁ

No, a teď abychom neopomněli tu současnou debatu, současné souvislosti a reakce. Pane Abramjane, pomůže vaší komunitě, myslíte, třeba ten francouzský zákon o arménské genocidě nebo to je spíše předvolební tah, který může zhoršit vztahy?

Tigran ABRAMJAN

No, já si nemyslím, že je to předvolební tah, protože samozřejmě Francie je jedna ze zemí Evropy, která opakovaně probírala tento zákon, uznala, že o tento zákon, todlensto je trošinku jiný zákon, to je trestání popírání genocidy, což je, já si myslím, z hlediska lidských práv to je významný krok vpřed. A teďka posledně jsem slyšel, že levicové senátoři chtějí nějakým způsobem zpochybnit ten zákon, možná, že pan senátor o tom ví víc.

Martina MAŠKOVÁ

Tak, rovnou můžem tohle téma otevřít. Mluvíte o Francii pořád. Tigran ABRAMJAN

Vo Francii, ano. Martina MAŠKOVÁ Pane senátore Štětino? Jaromír ŠTĚTINA

Tak, já bych především chtěl říct, klobouk dolů před francouzským parlamentem, že to udělal a udělal to ve velmi dobrém poměru v Senátu. Pro ten zákon bylo 127 senátorů a proti 86 hlasů a 10 senátorů se hlasování zdrželo. Proč smekám klobouk? Proto, že nastala vlastně diplomatická válka mezi Tureckem

a Francií a ty výhrůžky Turecka vůči Francii, si myslím, že nejsou reálné, ale jsou silné a patří k nim i takové výhrůžky, jako že Francie se nebude podílet na výstavě atomových elektráren v Turecku, že Francie nebude mít otevřený letecký prostor pro svá letadla, až budou vyvážet své vojáky z Afghánistánu a tak dále. A tento tlak, ten funguje všude. Já si myslím, že tento tlak funguje v celé řadě zemí a ovlivňuje parlamenty, že takovou deklaraci nebo takový zákon nepřijímají a k tomu, k nim patří i Česká republika.

Martina MAŠKOVÁ

Víte, co mě ale překvapuje? Že Turecko a Arménie v roce 2009 podepsaly dohodu o usmíření. Co se změnilo? Proč se jako nepodařilo nějak vzájemné vztahy vylepšit?

Tigran ABRAMJAN

No, právě tím zásadním problémem, to je popírání genocidy, že jo, to je na prvním místě. A neumím si představit, aby vůbec došlo k nějakému usmíření, aniž by tadlensta politika se změnila. A já bych chtěl dodat, že třeba společnost v Turecku se dělí na 2 tábory. To nejsou jenom popírači, je tam docela velké množství lidí, který uznávaj, že byla spáchaná tato tragédie, teda genocida, na Arménech.

Martina MAŠKOVÁ

Myslím, že když jsme se připravili na dnešní pořad, tak jste mluvili o 21 zemích, kde nějakou formou je tohle zohledněno. Můžete to upřesnit, pane senátore, případně?

Jaromír ŠTĚTINA

V podstatě je možné přijmout dvojí formu odsouzení genocidy. Buďto zákonem, tak jako to udělali Francouzi, anebo prostou deklarací, která nemá hodnotu zákonné normy. Já si myslím, že ty pokusy, které jsme podnikali tady v České republice, aby Senát přijal takovou deklaraci, se musí opírat o tuto druhou normu. Má to tu výhodu, že tato norma se nemusí nechávat schvalovat oběma komorama Parlamentu, poněvadž je to pouze deklarativní text.

Martina MAŠKOVÁ

Takovým smutným symbolem nesouladu mezi Turky a Armény kvůli téhle záležitosti zejména je to, že ve městě Kars v Turecku chtěli postavit sochu turecko-arménského smíření, ale nějak to nevyšlo, protože proti byl sám premiér Recep Tayyip Erdogan. To se nejvíc probíralo, pokud si pamatuji, loni. No, a ačkoliv teda nevíme, jestli se nakonec podařilo prosadit to zbourání sochy, protože byl, tuším, proti soud, tak jaké důsledky měla třeba celá tahle ta debata, pane Abramjane?

Tigran ABRAMJAN

Tak, tuto debatu přesně jsem nikdy nesledoval, akorát vím, že ta socha byla postavena, vysoká 30 metrů a tak dále, ale chtěl bych dodat v první řadě to, že město Kars bylo hlavním městem Arménie v

10. století a pak, pak ten osud se měnil samozřejmě a v roce 21 karskou dohodou přešel, přešlo to město včetně hory Ararat do Turecka. Ten význam právě jsem před chvílí vám říkal, že ta společnost turecká se dělí na 2 tábory minimálně a to je v podstatě gesto, že jo, toho sochaře, který to chtěl postavit. Teďka to chtějí zbourat, postavit nějakou sochu obětem, jak to nazývají, "asyrské" genocidy, někde vedle francouzský ambasády, ty v Turecku, takže já vidím v tom nějakej určitej rozpor. Někde chtěj zbourat sochu, někde chtějí postavit novou. Je to trošinku absurdní na můj pohled.

Martina MAŠKOVÁ

Na druhou stranu, pokud mám správné informace, tak v Turecku žije početná arménská menšina, hodně Arménů tam pracuje, desítky tisíc. Pane senátore, jak si vysvětlujete tenhle ten paradox? Na jednu stranu na úrovni vlád nebo na té nejvyšší úrovni takovýhle nesoulad a na druhou stranu tisíce Arménů žijících, myslím, poměrně poklidně v Turecku.

Jaromír ŠTĚTINA

No, v tom nevidím žádný nesoulad. Já vidím nesoulad v tom, že jsou tam jich tisíce a před tím jich tam žilo několik milionů. To je ten hlavní nesoulad. A ten nesoulad je z vnitru turecké společnosti, jak říkal

Tigran, ta je rozpolcená. Třeba nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk. Ten zcela jasně prohlásil, že Turecko má na svědomí přes milion ubitých Arménů a jelikož pouští slovo genocida, je naopak zase v Turecku v zákoně trestáno, tak za to měl dostat 3 roky. Ale jenom díky tomu, že byl tím nositelem Nobelovy ceny, tak do basy nešel. V každém případě si myslím, že je třeba dnes rozšířit řadu těch 21 zemí na světě, abychom tu genocidu odsoudili, protože když odsoudíme tyto základní genocidy, jako byla rwandská, jako byla šoa, tak tím zabraňujeme novým genocidám a ty vznikají, jak vidíme. Ve Rwandě je, byla zcela moderní genocida. Já jsem byl nedávno ve Rwandě se podívat, mimochodem tam mají muzeum rwandské genocidy, kde je celá jedna místnost vyhrazena genocidě Arménů.

Martina MAŠKOVÁ

Jestli se nemýlím, tak ten pojem genocida byl svým způsobem inspirován tím, co se dělo Arménům, ten kořen slova, myslím, nebo ...

Jaromír ŠTĚTINA

Určitě, protože ten, no, vůbec ten pojem zpracoval Raphael Lemkin, on za studia už se zabýval touto otázkou a ve všech odkazech vždycky říkal, že stalo se to vícekrát, stalo se to Arménům přímo, tak to citoval, zachovaly se dokumenty, že jo, a takže ta návaznost bezpochyby je.

Martina MAŠKOVÁ

Přesto v té historické a vůbec veřejné debatě se setkáváme s názorem, já teď třeba odcituju názor Petra Uhla, který byl taky znám, že se přece jenom angažoval tady v ochraně lidských práv ještě za komunismu a on je přesvědčen o tom, že ochranu před popíráním, v tomto případě genocidy, ale on píše o holocaustu, nezajistí zákon. Co si o tom myslíte, pane Abramjane?

Tigran ABRAMJAN

No, právě byl ten zákon udělán, teda ta norma, že jo, ta rezoluce OSN z roku 1948, aby právě ochránila, že jo, tak já nevím, co pan Uhl měl na mysli.

Martina MAŠKOVÁ Hm. Pane Štětino? Jaromír ŠTĚTINA

Já si myslím, že neměl pravdu, poněvadž Raphael Lemkin jasně genocidu definoval. On řekl, že je to úmyslné a systematické zničení celé nebo části etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny. Co to bylo jiného? Bylo to zcela jasně řízené tehdejší vládou, vybíjení celé jedné národnostní skupiny v Osmanské říši.

Martina MAŠKOVÁ

A abychom na konci nezůstali jenom u jakoby historického ohlédnutí, tak co by z vašeho pohledu, ptám se nejdřív třeba Tigrana Abramjana, pomohlo usmíření Turků a Arménů? Už jenom ten samotný fakt, že Turecko uzná, že kde ke genocidě došlo.

Tigran ABRAMJAN

Bez pochyby ano, vidím, že 97 let popírání najednou, aby Turecko změnilo názor nebo najednou řeklo, že my jsme to popírali omylem nebo něco takovýho, tak já nějak v brzké době nepředpokládám.

Martina MAŠKOVÁ

A to nejsou v Turecku žádné skupiny názorové, politické, jakékoliv, které by přispěly nebo přispívaly k tomu smíření a uznání genocidy?

Tigran ABRAMJAN

Samozřejmě, samozřejmě jsou. Třeba když bylo 95. výročí těchto smutných událostí, tak turecká inteligence a intelektuálové udělali takovej pochod obrovskej, teďka nevím, kolik se zúčastnilo lidí, a měli fotografie, portréty arménských intelektuálů. To datum se počítá od 24. dubna roku 1915, když

vědomě zatkli celou arménskou kulturní a intelektuální elitu a pak povraždili přes tisíc 300 lidí, že jo, takže tyhlensty portréty měly v rukou turečtí intelektuálové a házeli kytky a podobně prostě. To byla docela silná scéna.

Martina MAŠKOVÁ

Pane senátore Štětino, ještě máme chvilinku před koncem pořadu, co myslíte si, že by pomohly iniciativy třeba na podporu té arménské komunity? I tady v České republice, tuším, že vy sám se v tomhle směru trochu angažujete.

Jaromír ŠTĚTINA

Já myslím, že by to pomohlo. Každá taková pomůže, ale já si myslím, že to už je dneska celoevropská záležitost, poněvadž dřív nebo později se Turecko stane členem Evropské unie a Arméni si to přejí, Arméni říkají, my chceme sousedit s Evropou, my nechceme sousedit s Turkem. A obě strany musí ustoupit. Turci nesmí klást podmínky tím, že budou podporovat boj Ázerbajdžánu proti Arménům a Arméni by si neměli klást podmínku uznání genocidy k tomu, aby podporovali vstup Turecka do Evropské unie. A potom ať se soudí mezi sebou historici.

Martina MAŠKOVÁ

No, ale asi ten vstup Turecka je dost obtížně realizovat, když už to trvá desítky let, byť je Turecko kandidátskou zemí, myslím, že překážkami jsou velké země.

Jaromír ŠTĚTINA

Já si myslím, že ano ale ta arménská genocida už dneska není tou hlavní překážkou. Já si myslím, že mnohem důležitější teď pro Armény je momentálně, než se do toho historici pustí, je, aby byla otevřena hranice mezi Arménií a Tureckem, poněvadž Arménie je odřízlá od světa a je zavřená ta slavná železnce Gjumri-Kars, kterou by se dostala Arménie se svým obchodem k Černému moři. A to Turci blokují. Turci by měli vyjít vstříc Arménii a především, aby se posunulo jednání, tuto železnici i otevřít.

Martina MAŠKOVÁ

Může k tomu pomoct arménská komunita ve Francii? Jaromír ŠTĚTINA

Já si myslím, že ta může pomoct. Vždyť ona pomohla tomu, aby to ten arménský parlament přijal, ten vliv té komodity ...

Martina MAŠKOVÁ

Francouzský, francouzský parlament. Jaromír ŠTĚTINA

Francouzský parlament přijal, ten vliv té komunity je veliký. Martina MAŠKOVÁ

Děkuji oběma, že jste přišli do studia. Mými hosty dnes byli senátor Jaromír Štětina a akademický malíř Tigran Abramjan, předseda Českoarménského klubu. Na shledanou.

Tigran ABRAMJAN Na shledanou.

Český rozhlas – Rádio Česko

6. 2. 2012

Rozhovor s předsedou poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové Petrem Gazdíkem ‌

Gazdík: Evropa rozumí Británii. Nám argumenty chybí

A já už teď ve Světě o osmé zdravím předsedu poslaneckého klubu TOP 09 Petra Gazdíka, pěkné ráno. Hezké dobré ráno, vám i posluchačům.

Pane předsedo, spekulovalo se o tom, že jste se ještě včera večer měli s ministrem Schwarzenbergem po jeho návratu z Izraele sejít a vyjasnit si rizika jeho odchodu z vlády. Tak je to dezinterpretace, nebo skutečně k takové schůzce došlo?

Ne, k takové schůzce nedošlo. Předsednictvo TOP 09 se sejde zítra ráno a po něm poslanecký klub. A předpokládám, že toto bude jedno z témat, které budeme řešit.

Vy jste prohlásil, že úvaha kolem demise pana ministra zahraničí je trochu přeceněná. Tak co to znamená, že tedy ministr Schwarzenberg zatím z vlády odcházet nehodlá, nebo ta podmínka, že vládu, která se k evropské fiskální smlouvě nepřipojí, opustí. Jaké máte informace?

Já si myslím, že pan ministr Schwarzenberg určitě zatím vládu opouštět nehodlá. Chápu jaksi to, že pan ministr celý život bojoval za svobodu, za sjednocenou Evropu. A teď když v České republice mnozí státníci a představitelé Evropské unie nerozumí a jistě to dávají Karlu Schwarzenbergovi najevo, takže to pro něho není lehká chvíle a že může takovou, takovou větu říct. Ale já předpokládám, že u Karla Schwarzenberga zvítězí odpovědnost za Českou republiku, také k tomu doposud bylo vždy. A že úvahy o případné, případné demisi či odchodu z vlády ještě zváží.

Vy jste sám už řekl, že v úterý se má sejít právě celý poslanecký klub TOP 09 a také premiér s ministrem zahraničí ve sněmovně. Co se dá od těch schůzek očekávat. Vy budete se třeba snažit premiéra právě prostřednictvím Karla Schwarzenberga přesvědčit o tom, abychom se ještě tedy k té smlouvě přece jen do března připojili.

Paní redaktorko, to má dvě roviny. Já za ten, a myslím, že takřka celá TOP 09 nebo náš poslanecký klub, za ten největší problém nepovažujeme, pouze to, že se Česká republika nepřipojila k té dohodě o fiskální stabilizaci. Za nejhorší je, že Česká republika se stává v Evropské unii naprosto nečitelnou a nevyzpytatelnou zemí. Předvedli jsme to již s Lisabonskou smlouvou, předvedli jsme to, kdy v polovině evropského předsednictví u nás padla vláda. A tady a teď ten postoj k té dohodě, který je takový typicky český, nemastný, neslaný, ano i ne, tak tomu Evropa nerozumí. Evropa rozumí postoji Británie, která jasně řekla ne už dříve a má k tomu argumenty. U nás ty argumenty trochu chybí.

Přece jen ale nebylo by v takové situaci lepší si nejdřív vyjasnit tu situaci doma mezi sebou než tím, aby přece jen ministr zahraničí vyhrožoval tím, že z kabinetu odejde? Není to potom pro Evropu ještě méně čitelné?

Já myslím, že ne. Já myslím, že Evropa potřebuje slyšet, že v České republice je těch, je těch proudů několik, že Českou republiku nezastupuje jen pan prezident Klaus nebo pan, pan premiér, který občas dělá nevyzpytatelné kroky na eurosummitech. Myslím, že je to dobře. Samozřejmě není to dobře pro vnitrostátní politiku. A já sám nejsem příznivcem toho, abysme si kvůli každé věci vyhrožovali odchodem z vlády. A pevně věřím, že pan, pan předseda Schwarzenberg svůj postoj zváží.

Pane Gazdíku, otázka ještě na jiné téma. Lidové noviny dnes uvedly, že ministr zdravotnictví Leoš Heger připustil, že premiérovi navrhne sloučení svého resortu s ministerstvem práce a sociálních věcí, v jehož čele stojí jeho stranický kolegy Jaromír Drábek a tedy i váš. Premiérovi se tento nápad prý líbí. Podle vás by mělo spojení těchto obou resortů smysl?

Já tak mohu potvrdit ze své zkušenosti starosty, kdo kdykoliv měl co do činění se sociálními službami, tam určovat hranici mezi tím, co je ještě, ještě sociální péče a co už je zdravotní péče, není, není úplně mnohdy, mnohdy jasné. Ty systémy se tam protínají a mnohdy se některé věci zbytečně platí dvakrát.

Nebo zas naopak, ten člověk nedostane péči, kterou by si zasloužil z toho nebo z onoho systému. Takže ty úvahy jsou, myslím, zcela namístě. A pokud pan ministr zdravotnictví, kterého považuji za skutečně významného odborníka, pan ministr řídil Fakultní nemocnici v Hradci Králové celé roky. Pokud by o takovém záměru...

Vy byste takové propojení podpořil.

Samozřejmě. Je to teď velmi předčasné, chce to vidět na stole argumenty, co by to znamenalo, co by se tím uspořilo. Nicméně obecně z hlediska principu bych se tomu také nebránil.

Šéf poslaneckého klubu TOP 09 Petr Gazdík. Já vám děkuji za rozhovor. Hezké dobré ráno, také děkuji. Na shledanou.

Český rozhlas – Rádio Česko

19. 2. 2012

Poslanec J. Bauer: Česko-bavorské pomezí stále trápí špatná dopravní dostupnost ‌

Za největší problém v česko-bavorském pohraničí považuje Jan Bauer, poslanec ODS a předseda sněmovního evropského výboru, špatnou dopravní dostupnost regionu. Uvedl to tento víkend na setkání komunálních politiků bavorských pohraničních měst ve Freyungu. Setkání se zúčastnila také německá spolková ministryně zemědělství Ilse Aigner.

„Ačkoliv je Německo hlavním obchodním partnerem České republiky, propustnost a četnost hraničních přechodů a celková úroveň silniční sítě zejména v Jihočeském kraji a sousedním Bavorsku naprosto nevyhovují požadavkům třetího tisíciletí,“ uvedl Jan Bauer, který zároveň ocenil iniciativní přístup starostů bavorských měst, kteří na zlepšení situace aktivně apelují u bavorské vlády. „O rozvoji našeho společného regionu můžeme sice neustále hovořit, ale pravdou zůstává, že pro turisty a investory zůstáváme územím dopravně velmi nedostupným,“ dodal Bauer.

Za pozitivní příklady spolupráce mezi Jihočeským krajem a Bavorskem naopak označil přípravu velkého Euroregionu Dunaj-Vltava. Také spolupráce a předávání informací mezi Bavorským národním parkem a Národním parkem Šumava jsou podle něj oboustranně prospěšné. Za velmi důležité označil prohloubení spolupráce v rámci Integrovaného záchranného systému v příhraničí.

„Určitě se musíme koncentrovat také na společnou přípravu budoucího rozvoje regionu v rámci nového plánovacího období EU pro roky 2014-2020. Bavorské partnery jsem kromě toho seznámil s tím, že jsem připraven navrhnout komunálním politikům na obou stranách hranice zvážit možnost zapsání tzv. Zlaté solné stezky, která nás po staletí spojuje obchodně i kulturně, na seznam kulturních památek UNECSO. Tuto možnost jsem nedávno diskutoval přímo v centrále v Paříži a jsem přesvědčen, že by ji měli začít aktivně prosazovat regionální zástupci na obou stranách hranic. Příprava a podání žádosti je sice složitý a dlouhodobý proces, mezinárodní rozměr ale může šance Zlaté stezky zvýšit,“ doplnil Bauer.

www.ods.cz

březen 2012 ‌

2. 3. 2012

Rozhovor s poslanci J. Chalánkovou (TOP09), D. Šlauchem (ODS), J. Hamáčkem (ČSSD) a dalšími hosty ‌

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka

Dobrý večer. Představitelé 25 zemí dnes podepsali evropský pakt rozpočtové kázně. Nepřipojila se Velká Británie a Česká republika. Co tím země ztrácí a co získává? Připojí se časem? Nebo je na místě zůstat mimo dosah rozbouřených vod v dobách finanční krize? Naše první téma, vítejte. Bez dvou všichni členové 27 tedy podepsali, podle německé kancléřky Angely Merkelové je pakt rozpočtové stability základem budoucí politické Unie. A Němci taky prosadili tvrdší pravidla. Státy eurozóny se už nebudou smět zadlužovat a budou muset mít vyrovnané rozpočty. Přistoupilo na to taky 8 států bez eura, jak už jsme řekli, kromě Česka a Velké Británie.

Eva HRNČÍŘOVÁ, redaktorka

Černé na bílém. Nová odpověď na krizi, nový symbol jednoty. Bortí se ale kvůli Velké Británii a Česku. Jeho premiér si tím vysloužil i pozornost americké CNN. Nejbližší spojence v Unii ale podráždil.

Iveta RADIČOVÁ, slovenská premiérka

Je nefér, abychom dnes, když vznikly problémy, se předbíhali v tom, kdo bude křičet, že tam nepatří. Toto nedělá čestný a rovný chlap.

Eva HRNČÍŘOVÁ

Když 25 podepisovala nový pakt, český premiér čekal v zákulisí. Sem kamery normálně nesmí. Sterilní neosobní bruselské kuloáry, kde se politici za dveřmi připravují. Petr Nečas tu zůstal sám. I v momentě, kdy už u stolu měla být celá 27.

Petr NEČAS, premiér ČR /ODS/

Dokumentů je, je plno, takže jsem to strávil prací a pak byly nějaké technické problémy s výtahy. Eva HRNČÍŘOVÁ

Pozdě přišel i britský ministerský předseda. Stejný příběh. Taky čelí kritice za to, že smlouvu nepodepsal. Britská opozice se mu vysmála. Podle ní se teď David Cameron o tom, co se děje tady v Bruselu, bude dozvídat už jen z Financial Times. A tak i britská média teď svému premiérovi kladou stejné otázky, jako ta česká.

Peter SPIEGEL, šéf bruselské redakce Financial Times

Lidé se teď premiéra ptají, co za to dostanou. A pro vládu je velmi těžké říct, že z toho nebudou mít nic. Že jsou prostě jen ti, co zůstali mimo.

Eva HRNČÍŘOVÁ

Petr Nečas zdůraznil, že to nemusí být nadobro. Ministr zahraničí ho chce přesvědčit, aby nakonec podepsal.

Petr NEČAS

Je nezbytné dosáhnout koaliční shody a dosáhnout koaliční shody je možné pouze vyjednáváním. Eva HRNČÍŘOVÁ

Příběh s otevřeným koncem nejen pro Česko. I ostatním teď musí doma smlouvu posvětit a všude to nepůjde hladce. I jednota 25 může ještě dostat ránu a hrozí, že od smlouvy ještě někdo odpadne.

Bohumil Vostal a Eva Hrnčířová, Česká televize, Brusel.

Daniela DRTINOVÁ

Do Olomouce zdravím poslankyní TOP 09 Jitku Chalánkovou, dobrý večer.

Jitka CHALÁNKOVÁ, poslankyně, členka výboru pro evropské záležitosti /TOP 09/ Dobrý večer.

Daniela DRTINOVÁ

Do Brna místopředsedu sněmovního zahraničního výboru, poslance ODS Davida Šeicha, dobrý večer. David ŠEICH, poslanec, místopředseda zahraničního výboru /ODS/

Hezký večer.

Daniela DRTINOVÁ

A v Mladé Boleslavi je Jan Hamáček, místopředseda téhož výboru, poslanec ČSSD, hezký večer i vám. Jan HAMÁČEK, poslanec, místopředseda zahraničního výboru /ČSSD/

Hezký večer.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, podle slovenské premiérky Radičové není postoj České republiky fér. Vy máte jiný názor? David ŠEICH

Já si myslím, že bychom měli opustit ten stav hysterie, že jsme jaksi o něco přišli, něco jsme, něčeho se neúčastníme důležitého, já si myslím, že Česká republika je v tom hlavním proudu Evropské unie, v tom všem, co dělá. Spousta těch zemí, které ten pakt stability podepsaly, tak ve skutečnosti nemají, nemají žádné z těch kritérií vlastně, nenaplňují řadu z těch kritérií. Česká republika má úplně jasný konsolidovaný program toho, jak má stabilizovat své veřejné rozpočty, má úplně jasnou cestu k tomu, jak naplnit ty kritéria daleko nad požadavky toho paktu a já si myslím, že řada těch států sice podepsala, ale na druhou stranu nesplňuje ta kritéria. My třeba v červnu chceme schvalovat v českém parlamentu novou finanční ústavu, která je další cestou k posílení veřejných rozpočtů. My v této chvíli jsme jedna z mála evropských zemí, která zvýšila svůj rating v době, kdy všechny země svůj rating snižují. Čili já si myslím, že Česká republika nestojí mimo hlavní proud a že je v tom hlavním proudu.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Hamáčku, podle vás to nefér je? Jan HAMÁČEK

Tak hlavně po dnešku je v Evropě 25 zemí, které vědí, proč tu smlouvu podepsaly, pak je tam jedna, která ví, proč jí nepodepsala, to je Velká Británie a ta poslední země, Česká republika, neví, proč jí nepodepsala a ve svém důsledku posloužila Velké Británii za užitečného idiota, protože jí dodala argumenty k tomu nepodpisu. A to ve svém důsledku slouží hlavně zájmům britských finančníků, kvůli kterým to David Cameron udělal a smlouvu nepodepsal. Nevím, jak to slouží České republice, vidím to jako fatální chybu a selhání české, evropské diplomacie a ve sévm důsledku to České republice uškodí, protože tam nejde jenom o tu smlouvu a o její samotná ustanovení, ale jde o to, zda je Česká republika ochotná působit v tom hlavním integračním proudu, anebo zda se chce vyčlenit. Všichni naši nejbližší spojenci, ekonomičtí partneři, sousedé se do toho proudu začlenili a my jsme zůstali sami.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, vaše reakce, že Česká republika neví, proč ji nepodepsala a že tedy posloužila jako užitečný idiot Velké Británii.

David ŠEICH

Já se pořád snažím pochopit tu argumentaci, o co vlastně přicházíme a co jsme udělali špatně, protože

Česká republika je v situaci, kdy jako stejně jako řada jiných evropských zemí je ve velmi vážné

rozpočtové situaci. Česká republika se svým vlastním rozpočtem, se svými vlastními občany má velký problém, kde vzít peníze do státního rozpočtu na příští rok a v této chvíli my se zavazujeme podporovat pakt stability, který má jakým způsobem garantovat posílení eurozóny.

Daniela DRTINOVÁ

Pane poslanče, promiňte, a ví tedy Česká republika, proč ten pakt nepodepsala. Já jsem se vás ptala na toto, jinak bych už dala slovo paní poslankyni, chtěla jsem vás nechat zareagovat na to, že Česká republika posloužila jako užitečný idiot Velké Británii.

David ŠEICH

Já si myslím, že tomu tak není. Česká republika ten pakt nepodepsala proto, protože má své vlastní rozpočtové problémy a v té době nemůže sanovat eurozónu ve chvíli, kdy netuší, jakými pravidly se ten pakt vlastně bude řídit, protože ty pravidla jsou velmi vágní, velmi nejasná a já myslím, že pan premiér velmi správně vyjednal, že můžeme v jakoukoliv chvíli se k tomu paktu dál připojit a já myslím, že je to velmi cenná zkušenost, že uvidíme, jak bude fungovat spolupráce zemí, které euro mají a zemí, které euro nemají. A jsou součástí jakéhosi paktu, který nemá jasná pravidla a vůbec netuší, do čeho se hrnou a vůbec netuší, jak bude ten pakt fungovat. Takže já myslím, že ta zkušenost bude zajímavá.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně, TOP 09 drží ministerstvo zahraničí a šéf diplomacie Karel Schwarzenberg se ostře vymezil proti tomu českému ne podpisu. Ale premiér Nečas skutečně říká, jak jsme slyšeli, že se Česká republika může připojit kdykoliv později. Tak o co jde, o jaké ztráty?

Jitka CHALÁNKOVÁ

Tak TOP 09 především jasně deklaruje a deklarovala, že si přeje, abychom přistoupili k tomuto paktu stability a růstu. Vzhledem k tomu, že vlastně tento pakt odpovídá i programovému prohlášení vlády, tak my nemáme co ztratit, protože se snažíme tato kritéria také plnit. Jde spíše o to, abychom vyslali jasný signál, jasný signál svým partnerům v Evropské unii, že jsme s nimi v týmu a že chceme vlastně vzájemně, vzájemně komunikovat tak, aby i ty ostatní státy plnily tato kritéria, neohrožovaly se navzájem nebo neohrožovaly nás, takže to je, to je náš postoj a náš jasný signál a přání, aby i vláda a pan premiér vyslal tento jasný signál ke svým partnerům. Pokud jde o.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně, ale otázka je přece někde jinde, není prozíravé, že si Česká republika nechala čas na to, aby zjistila, jak bude pakt fungovat v praxi?

Jitka CHALÁNKOVÁ

Já se domnívám, že my jsme vlastně v této chvíli neměli vůbec co ztratit, nás v této chvíli nic neohrožuje, protože platnost by byla až v okamžiku přijetí eura, které termín nemá. To znamená, že my můžeme pouze získat dobrou pověst, ale nemáme co ztratit. Takže se domnívám, že se měl, měl tento pakt podepsat v současné době.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Hamáčku, jaké ztráty to může České republice přinést, ten ne podpis. Jan HAMÁČEK

Znamená to, že jsme se prostě vyčlenili z hlavního proudu a podle mě ty ztráty budou zejména v důvěryhodnosti České republiky. A už dnes je evidentní, že zahraniční investice do naší země klesají, investoři si vybírají země, které jsou stabilnější, to znamená, buď patří do eurozóny, nebo mají některé jiné charakteristiky. A prostě u nás s takovouto evropskou politikou nejsme předvídatelní a investoři budou hledat země, které předvídatelné jsou. A to jsou ty podle mě hlavní škody, které Česká republika utrpí.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, neposouvá tedy tento postoj Českou republiku na periferii, za hranici území, na kterém se rozhoduje?

David ŠEICH

Já si myslím, že Česká republika zůstala v tom hlavním proudu, skutečně ta hysterie není na místě. Česká republika ten pakt nepodepsala, ale v současnosti plní spoustu z těch kritérií, má jasný, jedna z mála evropských zemí má jasný konvergenční program, jak své veřejné rozpočty stabilizuje. Spousta těch zemí, které ten pakt podepsala, tak žádný program o stabilizaci svých vlastních financí nemá, řada z těch zemí nesplňuje ta kritéria, České republice stoupá rating, zvyšuje se počet zahraničních investorů, který jdou do České republiky, ta hysterie má jenom politický charakter diskuse a nemá vůbec nic společného s ekonomií a reálnou ekonomickou situací. My jsme ve složité ekonomické situaci jako řada zemí Evropské unie a v této chvíli vstupovat do paktu, který netušíme, co znamená, je prostě holé šílenství.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Hamáčku, a stejně by přece pakt pro Českou republiku začal platit až ve chvíli zavedení eura. Nechápu, kde vlastně je prostor pro ty ztráty, protože Česká republika se přece skutečně může podle premiéra Nečase připojit k tomu paktu kdykoliv později, až zanalyzuje právě případné ztráty, které by podle premiéra ve skutečnosti mohly nastat.

Jan HAMÁČEK

Samozřejmě je pravdou, že se k tomu můžeme teoreticky připojit, kdy budeme chtít. Nicméně v té době, kdy nebudeme smluvní stranou této smlouvy, tak se prostě nebudeme účastnit jednání o budoucnosti eurozóny. Koneckonců ten dnešní obrázek z Bruselu byl výmluvný, 25 lídrů Evropské unie sedělo v jedné místnosti a podepisovalo smlouvu a pan premiér seděl na chodbě, nebo případně někde v pracovně, a to je prostě pozice, která bude čím dál tím častější. Já znám tuto pozici z diskuse se svými norskými kolegy, kteří si vždycky stěžovali, že oni jsou vázáni drtivou většinou rozhodnutí, která, která padnou v Bruselu, ale nemohou jejich podobu ovlivnit, protože sedí prostě někde jinde. A dneska jsme se bohužel dostali do té situace, že budeme sedět na chodbě a o naší budoucnosti bude rozhodovat těch 25 signatářů. A to je podle mě fatální chyba.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, proč se tedy Česká republika sama dobrovolně pasovala do role někoho, kdo sedí na chodbě. Přece kdyby teď Česká republika ten pakt podepsala, stejně, jak říkám, by začal platit až ve chvíli zavedení eura a mohli jsme se účastnit těch jednání a nemuseli jsme sedávat na chodbě.

David ŠEICH

Já ještě připomenu, že skutečně nejsme členy eurozóny v této chvíli. V českých obchodech se eurem skutečně ještě neplatí.

Daniela DRTINOVÁ

Ano, i to já akcentuji, nicméně můžeme, mohli bychom se účastnit těch jednání, ano, o tom já jsem mluvila.

David ŠEICH

Já myslím, že pro ten psychologický pocit sedět na chodbě opravdu nemůžeme zavřít oči před ekonomickou realitou. Prostě Česká republika ty prostředky v této chvíli nemá, chybí českým domácnostem, chybí českému rozpočtu. Česká republika je připravena být solidární s Evropskou unií, ale musí znát ta pravidla, za kterých ta, to uskupení bude fungovat. Já ještě připomenu jeden velký argument. Česká republika, český parlament někdy kolem června tohoto roku chce přijímat finanční ústavu, čili chce jít nad limity podepsaného paktu a ta finanční ústava může zakládat nějaká nová ústavní uskupení, která vlastně mohou být v protikladu s tím paktem, jo. Čili je velmi rozumné počkat minimálně do června tohoto roku, kdy přijímáme finanční ústavu, zcela zásadní revizi české ústavy,

která znamená, že se zavazujeme k větší finanční disciplíně, než je popsána v tom paktu. A pokud tu finanční ústavu přijmeme, tak ty ustanovení české ústavy mohou být v rozporu s tou smlouvou.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně, TOP 09 nevadí, že by byl podepsán pakt, jehož přesná pravidla by nebyla dopředu známa, že bychom vlastně podepsali jakýsi bianco šek?

Jitka CHALÁNKOVÁ

Paní redaktorko, já pracuji už rok a půl ve výboru pro evropské záležitosti a vnímám i při svých cestách do Bruselu, že způsob práce právě na této úrovni je trošku jiný a jedná se především o možnost vyjednávání a ovlivňování této legislativy. A projevuje se to i v práci tohoto výboru, anebo při návštěvách třeba různých zemí, které k nám přijíždějí a komunikujeme spolu a je to i jiný způsob vlastně uvažování a jednání. A domnívám se, že velká škoda se tohoto zbavit, této možnosti ovlivňovat podobu. A pokud mohu ještě navázat na pana kolegu Šeicha, je velice chvályhodné, pokud se budeme bavit ještě o přísnějších pravidlech, protože skutečně všechny státy Evropské unie ohrožuje vývoj, ať už demografický, nebo hospodářský. Ale druhá věc, pokud přijmeme přísnější pravidla, tak to nám přece nemůže vůbec vadit v tom, že přijmeme ta jednodušší v rámci, v rámci té mezivládní dohody o fiskálním paktu.

Daniela DRTINOVÁ

Takže, pane Šeichu, prosím stručně, všechny státy ohrožuje krize a nepředbíhají se v tom, kdo najednou v eurozóně a v Evropské unii není.

David ŠEICH

Ten pakt vlastně nezakládá nic nového, my máme maastrichtskou smlouvu, která jasně popisuje, co se má dodržovat. Problém je v tom, že to nevymáhá, velkým státům se to odpustilo, malým státům se to netolerovalo. My budeme sice sedět u toho jednacího stolu, ale budeme tam prostě jakýsi člen do počtu, který není členem té eurozóny a bude se dívat za své vlastní peníze, které do toho vloží, na jednání těch druhých. Já si myslím, že podstata je v tom, že tam se nezakládají žádné nové povinnosti. Podstata je v sankcích, ve vymáhání těch povinností. To se dosud nedělo. Jakou máme my víru v to, že novou smlouvou, která opakuje to stejné, co je v maastrichtských kritériích, se to vymáhání stane účinnější. Ta pravděpodobnost, ta víra v to je čistě efimérní, prostě ta víra v to je velmi nejistá. A já bych chtěl vidět, že se to skutečně bude dít. Ta podstata není v těch pravidlech, ty jsou stejná, tam se nic nemění. Ta podstata je v tom vymáhání. A my věříme, že novým paktem se vymáhání zvýší a já se ptám, proč se to nestalo dosud, proč se ta pravidla platná do dnešního dne nevymáhala do dnešního dne a proč se mají v budoucnu vymáhat lépe. Já tomu prostě nerozumím.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Hamáčku, proč by se tedy měla Česká republika zbavovat suverenity tímto způsobem, když nemusí.

Jan HAMÁČEK

Tak za prvé já bych kolegovi Šeichovi doporučil, aby si tu smlouvu přečetl, protože tam právě se zavádí za prvá nová pravidla, a za druhé přesné mechanismy, jak vymáhat v případě jejich porušení, tak jak vymáhat jejich splnění. Takže samozřejmě jsou to nové. A je to to, co, po čem on právě teďka volá. To za prvé. Takže tam já trošku tu argumentaci nechápu. Tam prostě platí to, že jakkoliv Česká republika ta kritéria dnes plní, tak nám nic z toho podpisu nehrozilo, mohli jsme jenom získat a mohli jsme jenom potvrdit to, že Česká republika je důvěryhodný partner a i z kritiky například slovenské premiérky je evidentní, že jsme tuto naději zklamali.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, četl jste tedy tu mezivládní dohodu, její text. Všiml jste si toho, že tam jsou zavedená nová pravidla?

David ŠEICH

Nepochybně jsem ji četl, ale ta pravidla platila i do dnešního dne, ale když ten pakt porušovala v minulosti podle platné Lisabonské smlouvy, podle platných smluv Evropské unie, porušovalo Německo, porušovala Francie, tak se prostě ta pravidla nevymáhala. Takže já jenom musím věřit tomu, že podle nového paktu se ta pravidla vymáhat budou a já nevím, proč by ten rozdíl měl být tak značný.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně, bude tedy TOP 09, bude se pokoušet o to přimět premiéra, aby postoj k paktu změnil a podepsal v dohledné době?

Jitka CHALÁNKOVÁ

No, nepochybně. Určitě, určitě ano. Daniela DRTINOVÁ

A jaké páky jste ochotni vyvinout. Jitka CHALÁNKOVÁ

Tak, domnívám se, že těch možností je víc, ať už na úrovni vládní koalice, vlády. Daniela DRTINOVÁ

Ptám se spíš na to, do jaké míry je to tak vysoký zájem, že byste byli ochotni zatlačit třeba i způsobem, který by vám jako TOP 09 mohl přinést nějaké ztráty.

Jitka CHALÁNKOVÁ

Tak domnívám se, že setrvání v hlavním proudu Evropské unie je pro nás jednou skutečně z priorit a určitě se bude jednat o jednání pana ministra zahraničních věcí s panem premiérem a eventuelně vyjednávání na výboru pro evropské záležitosti.

Daniela DRTINOVÁ

Takže zatlačí TOP 09 na premiéra, aby to udělal třeba i s tím, že řekne, my něco nepodpoříme, pokud vy neuděláte to, že podepíšete pakt?

Jitka CHALÁNKOVÁ

Tak, ve vládě nesedím, takže nevím, jakým způsobem takto jednají, ale určitě můžeme, můžeme s kolegy zauvažovat třeba i takto, ale nevím, zatím jsem u tohoto takto nebyla.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně, do jaké míry je podle vás problém, že dnes je v Česku vlastně už trojkolejná zahraniční politika vedená z Hradu, úřadu premiéra, z Černínského paláce.

Jitka CHALÁNKOVÁ

Jako problém to skutečně vnímám. Druhá věc, pohled na Evropskou unii je takový, který bychom si měli uvědomit, že to skutečně už není až tak úplně zahraniční politika, takže tam by bylo dobré ten konsensus rozhodně najít.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, podle vás to problém není, v Bruselu jsou údajně zmateni, tak malá země a hned trojí výklad a linie zahraniční, respektive evropské politiky.

David ŠEICH

Já si myslím, že my se příliš zabýváme těmi domácími problémy. Já myslím, že máme nějakou vládu této země a ta se rozhodla nějak a s tím mandátem tam šel premiér. Oni nesledují nepochybně dění jenom uvnitř těch politických stran, to je jako příliš mikroklima velké pro Evropskou unii. Já celou tu věc vidím jako opravdu zbytečnou hysterii. Já myslím, že pan premiér velmi správně vyjednal, že

máme možnost kdykoliv do toho paktu přistoupit, pokud se rozhodneme, že je pro nás přínosný, správný, má nějaký smysl pro Českou republiku, máme možnost kdykoliv do toho paktu přistoupit, já myslím, že je to vyjednáno a nemáme co ztratit. Tam by se vkládaly miliardy korun, to není prostě za tu cenu, že nebudeme sedět na chodbě při nějakých jednáních, který nevíme, čeho budou obsahem. Takže to bude stát desítky miliard korun. Já opravdu si myslím, že ty peníze v této době, v době vážné rozpočtové krize v českém rozpočtu chybí, chybí domácnostem, chybí českému rozpočtu a opravdu nemůžeme jimi mrhat. Nevíme vlastně v této chvíli, na co a za ten pocit, že budeme sedět u nějakého stolu, jakoby bianco dát miliardy korun, mně připadá jako velká nerozvážnost.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Hamáčku, ta trojkolejnost nějakým způsobem podle vás poškozuje důvěryhodnost České republiky v Evropské unii nebo ne. Nebo si toho skutečně v Evropě nevšímají v Bruselu.

Jan HAMÁČEK

Samozřejmě, tak za prvé oni už si na to zvykli a po pravdě řečeno, Českou republiku moc vážně neberou, protože nevědí, co od ní mají čekat - za prvé. Za druhé, pokud se pan Šeich odkazuje na mandát, tady bych chtěl odkázat na to, že vláda postupovala v příkrém rozporu s usnesením Senátu, což je horní komora parlamentu, která jí jasně doporučila, jak postupovat a doporučila jí tuto smlouvu ratifikovat, respektive se k této smlouvě připojit. Takže pokud se zde mluví o mandátu, tak je evidentní, že ten mandát byl minimálně nejasný, protože Senát doporučoval přesně opačný postup.

Stejně tak projednání v dolní komoře nebylo úplně detailní, odehrála se pouze debata na výboru pro evropské záležitosti, takže to taky nelze brát úplně jako komplexní projednání. Takže de facto vláda odjela do Bruselu bez jasného mandátu parlamentu a potom respektive se chovala proti usnesení horní komory parlamentu. A pokud pan Šeich mluví o miliardách, tak opět prostě přečtěme si ten text, ten text o žádných miliardách nehovoří. Ten mluví o tom, jaká jsou kritéria, které ty státy musí plnit a jaké jsou sankce a sankční mechanismy v případě, že je plnit nebudou. Není to o žádných miliardách, které bychom někam posílali.

Daniela DRTINOVÁ

Pane Šeichu, podívejme se na tu první část otázky a vaši reakci na to a pak se podíváme na ty mechanismy. Podle vás není problém tedy, že vláda jednala v přímém rozporu s mandátem Senátu, horní komory parlamentu?

David ŠEICH

Já myslím, že stačí, když si pan poslanec Hamáček přečte českou ústavu, která nemluví nic o tom, že vláda je odpovědná Senátu. Vláda je přece odpovědná Poslanecké sněmovně, neřku-li, vláda je samostatný orgán, je exekutivou. A já si myslím, že vláda ovládá, Senát ovládaný sociální demokracií skutečně ve svém politickém prohlášení sociální demokracie nemůže zavázat vládu, protože vláda skutečně odpovědná Senátu není, to neumím pochopit.

Daniela DRTINOVÁ

Dobře, a teď ty mechanismy rozpočtové kázně. Pokud se nepřipojíme k povinnosti, která bude vyplývat z paktu, tedy zakotvit nejlépe v ústavách pravidlo vyrovnaných rozpočtů. Nebude to svádět Českou republiku k rozhazovačnosti. Vy jste mluvil o tom, že se bude schvalovat finanční ústava, nicméně toto riziko tam je vždycky.

David ŠEICH

Já vidím ten největší rozpor kolegů v tom, co dnes ty státy, které to podepsaly, ty kritéria prostě nesplňují a nemají žádnou cestu, žádnou vizi, jak je splňovat budou. Česká republika splňuje ta kritéria, nepodepsala ten dokument, má tu vizi, má jasný program, konvergenční program, má svoji cestu, jak se dostat k rozpočtové disciplíně. Chce přijmout finanční ústavu, zvýšil se rating České republiky jako jedné z minima zemí v Evropské unii. Takže já si myslím, že přesto, že jsme ten dokument nepodepsali, máme jednu z nejjasnějších cest, kam chceme jít a ty země, které to podepsaly,

v tom vidím tu slepou cestu, prostě podepsaly jakýsi dokument a věří, že se stane zázrak. Ale nesplňují ta kritéria.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně..., ano, pane poslanče. David ŠEICH

Já chci větu, jsem velmi zvědavý na postoj sociální demokracie a kolegů z TOP 09 a věřím, že to bude v pořádku, jak budou podporovat tu disciplínu, kterou si přijmeme ve své vlastní ústavě v červnu tohoto roku, kdy přijde na pořad schůze projednání dokumentu, který zaváže Českou republiku, že ve své vlastní disciplíně, ve své vlastní, ve své vlastní ústavě, ve své vlastní legislativě se zaváže, že bude plnit rozpočtovou disciplínu, tak tam chci vidět postoj sociální demokracie, jsem na to zvědavý, jestli skutečně k takové rozpočtové disciplíně se připojí na svém vlastním území. Tady v České republice, u nás, když to chce dělat někde v Unii.

Daniela DRTINOVÁ

Ano, pane Hamáčku, tak připojí se, připojí se ČSSD k takové rozpočtové disciplíně, prosím stručnou reakci.

Jan HAMÁČEK

Tak pokud se podívá pan kolega Šeich do našeho programu, tak tam najde, že sociální demokracie má v plná dosáhnout vyrovnaného rozpočtu k roku 2017 a plnit konvergenční kritéria. Tam, kde se neshodneme, jsou ty mechanismy, protože ODS se rozhodla jít cestou zvyšování nepřímých daní, DPH, zdražovat potraviny, snižovat důchody, my jsme zastánci daňové programy, majetkových přiznání a boje proti korupci.

Daniela DRTINOVÁ

Ano, a paní poslankyně, jak mohou země tedy, které podle poslance Šeicha nesplňují ta fiskální kritéria, jak mohou radit jiným zemím, která disciplínu dodržují.

Jitka CHALÁNKOVÁ

Tak my především, ještě se vrátím k naší zemi a jde o to, že vlastně jsme si vzali možnost ovlivňovat své rozpočty v budoucnu, držet je na uzdě. A jinak se jedná o takový mechanismus, který skutečně už hrozí, který přináší sankce, kde nařízení Evropské komise už určí hříšníkům, co mají činit a pokud tak nebudou činit, tak ostatní státy mají povinnost oznámit tuto nečinnost soudnímu dvoru Evropské unie a to, tento má potom povinnost vlastně vymáhat pod pohrůžkou nebo řešením sankcí vlastně vyrovnání těchto rozpočtů.

Daniela DRTINOVÁ

Paní poslankyně, pánové poslanci, děkuji vám za účast v této diskusi, na shledanou. David ŠEICH

Hezký večer.

Jitka CHALÁNKOVÁ

Na shledanou. Jan HAMÁČEK

Na shledanou.

ČT 24: Události, komentáře

13. 3. 2012

Usnesení Senátorského klubu ODS ‌

Na návrh senátora Tomáše Grulicha vyslovuje Klub senátorů ODS podporu následující deklaraci podané iniciativou Právní narovnání zločinů komunismu, ke které se přidala velvyslanectví Estonské republiky, Litevské republiky, Lotyšské republiky, Bulharska, Maďarska, Polska a Slovenské republiky.

Vedeni upřímnou snahou o právní narovnání zločinů komunismu a odčinění nesmírného utrpení, které postihlo miliony občanů v totalitních komunistických režimech, žádáme orgány EU a zákonodárné sbory těchto zemí, aby přijaly účinné právní normy, které by umožnily spravedlivé potrestání komunistických zločinů a zrušení výhod, které dosud užívají.

www.ods.cz

12. 3. 2012

Gratulace Robertu Ficovi k vítězství ve slovenských parlamentních volbách ‌

Vyjádření poslankyně M. Vostré (KSČM) k výsledku slovenských voleb

Smer jako jednotnou stranu s jasným lídrem a dlouhodobě neměnnými postoji. Právě tato zásadovost přinesla Smeru úspěch. Něco podobného českou sociální demokracii nečeká.

ČSSD je rozdělena na tři frakce: Sobotkovu, Dienstbierovu a Haškovu, které válčí mezi sebou a zapomínají na občany.

Příkladem je zasedání vedení ČSSD, kde sociální demokraté posvětili poplatky v nemocnicích. Připomenu, že díky odporu k nim vyhráli téměř před čtyřmi lety krajské volby. Sobotka, Dienstbier a Hašek rozhodně nadějí pro české občany na spravedlivější politiku nejsou.

Občané si budou muset počkat na skutečného lídra. Bohužel.

Mediální úsek ÚV KSČM

15. 3. 2012

Vyjádření poslance V. Filipa (KSČM) k pozastavení čerpání evropských fondů ‌

Neschopnost vlády potvrzena, přijde ČR o další desítky miliard?

Ukázalo se, že KSČM měla pravdu, když opakovaně varovala před možnými výsledky kontroly Evropského účetního dvora nad čerpáním z fondů EU Českou republikou a když žádala, aby se tato otázka projednala na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Vinou této vlády bylo nyní čerpání z evropských fondů do června pozastaveno, a nebude-li do té doby sjednána náprava, můžeme přijít v letech 2012 a 2013 o cca 250 mld. Kč. Považuji proto za děsivou

neomalenost a drzost, když premiér Nečas tvrdí, že jedním z vládních kroků k oživení růstu ekonomiky má být právě efektivnější využití prostředků z fondů EU.

Nečasův kabinet opět neobstál před Evropským účetním dvorem a Evropskou komisí. Ne proto, že jsme nepodepsali pakt rozpočtové stability, to je jen zástupná otázka. Vláda nedokázala přesvědčit orgány Evropské unie, že je Česká republika schopna čerpat z evropských fondů bez rozkrádání a korupce. A to je skutečně závažný problém. Většina občanů České republiky to už ví, teď už to znají i v Bruselu.

Vláda by měla konečně přestat bojkotovat všechny návrhy opozice. Abychom neztratili tyto obrovské prostředky, je nutné urychleně projednat a schválit skutečně účinné zákony o majetkovém přiznání, o kontrolním řádu a o finanční kontrole ve veřejné správě.

Rád bych věřil, že částka 250 mld. je pro tuto vládu už dostatečně velká, aby ji přesvědčila o nutnosti konat, a že to neskončí jako s miliardami deponovanými u švýcarského soudu v souvislosti s kauzou Mostecké uhelné.

Mediální úsek ÚV KSČM

Vláda České republiky ‌

leden 2012 ‌

3. 1. 2012

Prohlášení MŠMT ‌

Ministerstvo situaci kolem Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost (OP VK) dlouhodobě aktivně řeší stejně jako u dalších operačních programů, které vykazují určité obtíže. U řady věcí totiž neexistuje jednorázové řešení a je potřeba nápravu provádět právě v delším časovém období. Nutno ale zdůraznit, že i když je problém spojený s OP VK závažný, není fatální a na evropské úrovni ojedinělý. Evropská komise v rámci aktuálního programového období takto vyhodnotila několik desítek operačních programů v celé EU.

V tuto chvíli je klíčové, že jsou nastaveny takové postupy a mechanismy, aby bylo možné odvrátit případné škody. Odhalení problémů jen dokládá, že kontrolní mechanismy fungují. Navíc je potřeba si uvědomit, že systém financování evropských fondů funguje v ČR na principu tzv. předfinancování.

Projekty jednotlivých příjemců ČR předfinancovává ze svého rozpočtu a teprve následně v pravidelných cyklech předkládá k proplacení do Bruselu. I proto je předčasné spekulovat o možném dopadu aktuálních problémů na výši celkové alokace. V mnoha případech tak půjde prostředky z projektů, které neprojdou auditním sítem, převést na jiné projekty.

www.msmt.cz

5. 1. 2012

Premiér P. Nečas: Rozhovor pro časopis Reflex ‌

Rozhovor s premiérem Petrem Nečasem o tom, co čeká Česko v roce 2012.

Bude rozhodování o půjčce 90 miliard korun na záchranu předlužených evropských států zlomem v životě vaší vlády?

Nedával bych tomu takový fatální rozměr. Navzdory tomu, že jedna skupina říká, že když odmítneme půjčit peníze, staneme se letadlovou lodí Ruska a skončíme v politické izolaci. Druhým krajním názorem je, že bychom neměli peníze půjčovat za žádnou cenu, protože zvýšíme svůj státní dluh, což je odborně nesprávné.

Kam se řadíte vy?

Především tyto úvahy o půjčce nejsou uzavřeny a mají určitou dynamiku, takže všechno může být ještě jinak. Na druhé straně vím, že jsou zde objektivní důvody, proč tak velkou částku nepůjčovat.

Kdybychom sečetli všechny potenciální závazky k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), znamenalo by to čtvrtinu všech státních rezerv a silnou závislost České národní banky na MMF. Navíc zde vznikají nerovnoprávné podmínky mezi členy a nečleny eurozóny. Státy, které platí eurem, natáhnou ruku pro tyto prostředky k Evropské centrální bance, kdežto my musíme sáhnout do vlastních devizových rezerv.

Ekonom Pavel Kohout nedávno napsal, že touto půjčkou nebude v první řadě zachraňováno euro nebo zadlužené státy. Je to prý jen clona pro sanaci západoevropských bank, jež jsou na tom špatně.

Vnímáte to podobně?

Je jasné, že většina dluhopisů zadlužených zemí je v rukou soukromých investorů, tedy bank. Podívejte se na to však jinak. Půjčka má být ve výši 200 miliard eur. Z toho 150 miliard má jít ze zemí eurozóny a 50 miliard ze států mimo eurozónu. Uvědomte si, že za první tři měsíce roku 2012 jen Španělsko a

Itálie budou potřebovat prodat dluhopisy za 248 miliard eur. Na tom vidíte, že 200 miliard eur pomoci je částka, která prakticky nic neřeší.

Nenachází se tedy Evropská unie ve fázi jako Spojené státy v létě 2008, když vypukla finanční krize a některé banky potřebovaly sanovat? Zatímco Američané nějakým způsobem bankovní krizi vyřešili, tlačí Evropa své dluhy stále před sebou. Nebo alespoň státy typu Řecka.

Rozhodování ve věci Řecka jsem nikdy nepovažoval za příliš šťastné, ale to nemá nyní smysl rozebírat. Musíte si uvědomit, že stabilita finančního sektoru je pro Evropu mnohem důležitější, protože sektor průmyslu a služeb je založen na bankovním úvěrování, nikoli na emisích akcií jako v Americe.

Myslíte, že to před třemi lety Američané vyřešili správně?

To ukáže čas. Já se kloním spíše k těm hlasům, jež říkají, že zvolená opatření spíše ekonomiku poškodila, ale to je takové ex post hodnocení. Nezapomeňte, že Spojené státy se velmi vnitřně zadlužily. Žádný oběd není zadarmo.

Vraťme se k předluženým evropským zemím. Myslíte, že poskytnuté úvěry skutečně vyřeší finanční problémy států, aniž by měly vlastní měnovou politiku nebo možnost vyhlásit bankrot? Nepřipomíná to pokus o zvedání cihly, na níž stojíte?

Upozorňuji vás, že nemluvíte s nezávislým finančním analytikem, ale předsedou vlády členské země Evropské unie. Kritizovat zadluženost jednotlivých zemí by nebylo taktní.

Dobře, alespoň v obecné rovině: vezměme, že krokem A je snížení dluhů států. Co je tím krokem B, aby tyto státy začaly fungovat bez podpory jiných zemí?

Skutečně dlouhodobým a systémovým řešením je obnovená konkurenceschopnost států. Mluvili jsme o Řecku, jehož objem vývozu představuje šestinu českého a země vlastně žije ze služeb v oblasti cestovního ruchu a služeb. Odpovídá tomu mzdová úroveň, trh práce a celková výkonnost ekonomiky? Pokud ne, tak tyto země budou za pár let znovu ve stejných problémech. Čili jako dlouhodobé řešení vidím schopnost prosadit se na světových trzích. Klíčové je dokončení vnitřního trhu v Evropské unii.

Copak už není?

O Evropské unii se sice mluví jako o oblasti, kde funguje volný oběh zboží, služeb a pracovních sil, ale spadá sem jen asi 40 procent vnitřního trhu. Pro Česko republiku jako zemi závislou na vývozu do EU je důležité, aby tento poměr byl ještě vyšší.

Jak se omezený vnitřní trh projevuje?

Vzpomínáte si na kampaň proti polským instalatérům v době francouzského referenda o evropské ústavě? Pro české podnikatele je velmi obtížné prosadit se na trhu Evropské unie se svými službami, protože zde působí různé netarifní překážky a skryté prosazování národních výrobců a dodavatelů. Takže dokončení vnitřního trhu považuji za náš hlavní cíl.

Na co jste myslel, když jste slyšel závěry posledního summitu Evropské unie, který vyzývá k přísné rozpočtové politice?

Cítil jsem obrovskou satisfakci, protože všechna opatření v rámci protidluhové brzdy jsme v ODS prosazovali už léta. Ještě po volbách v létě 2010 se nám někteří koaliční politici za myšlenku vzniku například finanční ústavy vysmívali a brali to jako velký koaliční ústupek a dnes je to jedním z ekonomických cílů zemí Unie.

V roce 1988 Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách prohlásila, že nevyháněla z Británie socialismus dveřmi, aby se jí tam dostal zpět oknem přes evropská opatření a direktivy. Není to dnes naopak? Nevycházejí z Bruselu spíše impulsy k přísnější rozpočtové politice?

To ovšem není výraz svobodné vůle eurounijních elit, ale prosté nezbytí. Jak se říká, přišla bída na kozáky. Tváří v tvář hrozbě krachu vám nic jiného nezbývá než být rozpočtově odpovědný.

Nemůže přísná rozpočtová politika vyvolat nepřátelství mezi evropskými státy ve stylu Němci nám zase diktují?

Existují státy eurozóny typu Nizozemska, Švédska nebo Finska, které rozpočtovou zodpovědnost razí ještě silněji než Německo. Čili spojovat si vyrovnané finance s Německem je velký omyl a Německo se, zaplaťpánbůh, jen chová odpovědně. Mým cílem je, aby do této skupiny byla časem započítávána i Česká republika.

A strašák Německa?

Jestliže někdo po daňových poplatnících z evropského Severu chce, aby platili dluhy evropského Jihu, nemá právo používat historické argumenty typu, že Němci někoho za války okupovali.

V minulosti se velké dluhy odepisovaly velkou inflací nebo válkami. Hrozí dnes něco takového?

Od napoleonských válek je nejpoužívanější metodou srovnávání dluhů inflace, tedy tisk peněz a jejich znehodnocování. Když se podíváme, co dnes dělá americký Fed nebo britská Bank of England, popřípadě k čemu je tlačena Evropská centrální banka, zjistíte, že tato metoda je v rozumnějších podobách aplikována i dnes.

Budou se ty rotačky točit stále rychleji?

Pevně věřím, že ne. Je však rozdíl, jestli zvýšíte inflaci z 1,8 na tři procenta, což je nepříjemné, ale snesitelné. Anebo jestli ji zvýšíte na šest nebo sedm procent.

V politice jsou důležité symboly. Nedávno proletěla novinami fotografie, na níž stojí prezident EU Rompuy, šéf Evropské komise Barroso a mezi nimi ruský prezident Medveděv. Celý náš dospělý život by popiska pod fotkou byla v tom smyslu, že Evropská unie dala Rusku na něco peníze. Tentokrát tam bylo sdělení, že naopak Rusko půjčuje Unii několik miliard eur na řešení jejích problémů. Znamená to, že Evropa je v takovém úpadku, že si musí půjčovat právě od Ruska?

Vidím to tak, že evropské země se dostaly do slepé uličky své ekonomické politiky. Její podstatou byl sociální stát, který držely i za cenu vysokých deficitů veřejných rozpočtů. V porovnání se situací před dvaceti lety došlo k určité ekonomickopolitické konsolidaci Ruska. Hodně k tomu přispěly také vysoké ceny energetických surovin, jejichž je Rusko největším vývozcem. Výsledkem je fotografie, o níž jste mluvil.

A co za dalších dvacet let?

Pokud se Evropská unie vzpamatuje, tak jsem přesvědčen, že půjde o historický moment.

Ještě k Rusku a obrazu této země u nás. Jak hodnotíte výroky vašich kolegů, kteří tvrdili, že když nepůjčíme 90 miliard Mezinárodnímu měnovému fondu, dostaneme se do náručí ruského medvěda?

Tyto argumenty by mohly soutěžit o politicky nejpitomější výroky roku 2011. Pokud se podíváme na

provázanost některých členských zemí EU s Ruskem, typu Německa nebo Itálie, tak bych v duchu této logiky musel mluvit o jejich závislosti, což je – jak víte – nesmysl.

Podívejme se nyní na výroky vaší vlády. Když člověk poslouchá některé ekonomické ministry, dala by se jejich ekonomická doktrína shrnout do slov: podívejte, jací jsme pašáci, když dokážeme škrtat jakékoli výdaje! Co je ale váš skutečný cíl? Uškrtat se k smrti?

Uznávám, že někteří lidé některé kroky prezentují jako jistý druh ekonomického masochismu a touto formou chtějí upozornit na nepříjemné ekonomické dopady reforem. To je samozřejmě jen prostředek. Cílem je být modernizovanou zemí s vyrovnanými veřejnými financemi, jež je schopna obstát ve světové konkurenci.

Jaký je váš ideál v deseti větách? Jak by měl vypadat český stát, až odejdete z premiérské funkce?

Měla by to být moderní evropská země založená na práci kvalifikovaných lidí. Ekonomiku by měly táhnout obory s vysokou přidanou hodnotou, schopnou obstát na evropských, ale i světových trzích. Mou vizí je liberální společnost, jež se stará o potřebné a je otevřená mobilitě mezi různými sociálními vrstvami. Současně sem láká talentované lidi odjinud, kteří jsou ochotni spojit osud svůj a svých dětí s touto zemí.

Jaké státy vás inspirují?

Už v minulém volebním období jsme navázali velmi dobré vztahy se švédským kabinetem premiéra Fredrika Reinsfeldta, jemuž jsme v roce 2009 předávali evropské předsednictví. Mimochodem, Švédsko je příkladem i v hospodářství, přestože i ono prošlo bankovní krizí, ale dnes je konkurenceschopné, především díky pružnému trhu práce.

Inspiruje vás švédský premiér také tím, že se staví odmítavě k půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu, popřípadě, jak si chce Švédsko ponechat svoji měnu?

Česká republika je v některých zahraničních médiích řazena ke skupině zemí tzv. CHUKS, což je zkratka pro Česko, Maďarsko, Spojené království a Švédsko. Tyto čtyři země si drží nejen svou měnu, ale na posledním summitu Evropské unie nenaskočily na mezivládní dohodu o vyšší integraci. Na podzimním kongresu ODS jsme přišli s myšlenkou, že eurozóna se od našeho vstupu do Evropské unie natolik změnila, že přijetí evropské měny musí předcházet referendum. Když nás novináři kvůli tomu obviňují, že jsme euroskeptici, odkazuji je na Švédsko, které to rovněž udělalo.

Mají země trojúhelníku, řekněme Praha–Stockholm–Londýn, ještě něco společného?

Všechny kladou důraz na dokončení vnitřního trhu a myslí si, že společný trh je důležitější než společná měna. Británie a Švédsko jsou pro nás také inspirací tím, že jde o otevřené a proexportní ekonomiky. Na rozdíl od Česka jsou však zaměřeny i mimo trhy Evropské unie, což je dnes hodně důležité. Šanci mají jen ti, kteří jsou schopni se prosadit v širším teritoriu globalizované ekonomiky.

Co říkáte názorům, že se Británie izoluje od Evropské unie?

Nesouhlasím s tím. Izolace Británie navíc není v českém zájmu, protože jde o zemi, jež chce v EU vybudovat skutečný vnitřní trh a dělá rozpočtově odpovědnou politiku. Všimněte si, že německá kancléřka na rozdíl od francouzského prezidenta používá na adresu Británie mnohem měkčí výrazy.

Co vám v roce 2011 udělalo největší radost?

Že jsme dokázali překonat problémy uvnitř české vládní koalice. Výsledkem bylo, že jsme na podzim

dokázali přijmout a odhlasovat základní balík reforem, jež začnou platit od ledna 2012, popřípadě od roku 2013.

Jakých tří věcí si nejvíce ceníte?

Za klíčové považuji posuny v důchodové reformě, což je z dlouhodobé perspektivy důležité. Také jsme začali, i když pomale a opatrně, reformovat zdravotnictví. Média si málo všímají, že díky opatřením z let 2007–2008 na trhu práce a v sociální legislativě máme stabilně pátou až šestou nejnižší nezaměstnanost ze 27 zemí Evropské unie. Navzdory tomu, že nepoužíváme nástroje typu zkrácené pracovní doby jako Rakousko a Německo, které si tím nezaměstnanost uměle snižují. Až do roku 2006, tedy za sociálně demokratických vlád, jsme byli na šestnáctém místě. I na tomto případu se ukazuje, že reformy fungují a přinášejí výsledky.

Reflex

6. 1. 2012

Projev premiéra Petra Nečase na mezinárodní konferenci Nový svět ‌

Vaše excelence, vážení ministři, dámy a pánové,

je mi ctí a potěšením otevřít poslední kulatý stůl této konference. Předmětem pozornosti řady ctihodných řečníků, kteří se mnou sdílejí tento prostor, bude role Evropy v nové mezinárodní

rovnováze. Jedná se o téma nadmíru aktuální, neboť současný vývoj v Evropě, ale i v okolním světě, nás nenechává ani minutu pochybovat o tom, že postavení starého kontinentu v mezinárodním společenství prochází velmi radikálními změnami.

Jsme konfrontováni s celou řadou výzev. Jednou z nich je hledání nové geopolitické rovnováhy z hlediska mezinárodní bezpečnosti. Nebezpečí terorismu překračujícího hranice států i světadílů se v budoucích letech bohužel jistě nezmenší. Bouřlivé události v severní Africe v loňském roce známé pod názvem „arabské jaro“ byly pro Evropu i pro celý svět velmi dobrou zprávou o tom, že touha po svobodném a demokratickém uspořádání je universální a vývoj směřující k jeho naplnění se v dějinách lidstva neodmlčel. Demokracie je ale vždy, a zvláště v jejích počátečních fázích, křehká a spojená s porodními bolestmi, vyžaduje důraz na péči, odpovědnost a odhodlání, jinak může přinést mnoho rizik pro stabilitu a bezpečnost uvnitř států i v celém regionu. Významným úkolem Evropy a Evropské unie bude proto pomoci novým demokraciím při prevenci těchto rizik ohrožujících ukotvení standardů právního státu.

Rizik v oblasti světové bezpečnosti je samozřejmě daleko více. Žádný z evropských států ani Evropská unie jako celek nedisponuje silou světového hegemona. Nechceme ostatně být ani „světovým četníkem“, ale to neznamená, že bychom měli rezignovat na roli aktivního hráče světového „koncertu velmocí“. Tohoto cíle ovšem nedosáhneme politickou centralizací, ale ani špičkově vybaveným vojenským arzenálem, jakkoli ani jejich roli při odstranění bezpečnostních hrozeb nelze podceňovat. Nicméně je evidentní, že ohniska moci se přesouvají především do hospodářských center světa.

Zásadní hrozby, kterým dnes naši občané čelí, jsou jiné, než jaké známe z 19. a 20. století. Jsem přesvědčen, že akutnější rizika dnes představuje turbulentní vývoj ve světě ekonomiky a finančních trhů. Hospodářská krize může v současnosti stát zdecimovat a oslabit daleko více, než cokoliv jiného. Navíc sama může rapidně zvýšit potenciál dalších bezpečnostních rizik. Příklady z historie jistě nemusím uvádět.

Nenamlouvejme si přitom, že stávající krize, s níž se potýkáme, je krizí globální. Ačkoliv velké světové ekonomiky dosud rostly i díky významné poptávce z Evropy, jak vidíme, dokážou se obejít i bez ní.

Ostatně, vzájemná závislost mezi Evropskou unií a státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) je menší, než bychom si mohli myslet. Vezměme například Německo, největšího exportéra EU. Jeho zahraniční obchod s partnery v EU v roce 2010 pětkrát převýšil obchodní výměnu se státy BRIC. Opatrnost klíčových světových aktérů při diskusi o pomoci Evropské unii je rovněž signálem, že tyto státy jsou připraveny i na variantu hospodářského sestupu starého kontinentu a jeho ústup na periferii

světového vývoje. Nemůžeme se proto již déle chlácholit iluzemi, že svět bez silné Evropy nepřežije. Opravdu tomu tak není.

Ovšem, my Evropané, bychom ani neměli chápat ostatní světové ekonomiky jako protivníky či konkurenty. V posledních letech se v evropských médiích ustavil zvyk neustále varovat před rostoucí silou rozvojových zemí („emerging markets“) a před zaplavováním Evropy levným zbožím z různých koutů světa, především z Asie. Odpovědí na tyto hlasy je i jakási nová vlna protekcionismu, kterou v mnoha částech Evropy velmi silně pociťuji. To je možná také důvodem pro nižší pozornost, kterou Evropa, ve srovnání s ostatními regiony, věnuje Asii. Symbolické je v tomto ohledu, že na rozdíl od Spojených států amerických nebo Ruska se Evropská unie neúčastnila posledního Východoasijského summitu (East Asia Summit). Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku také v posledních dvou letech odmítala pozvání k účasti na regionálním fóru ASEAN.

Myslím, že problém neleží v tom, že jsme otevřeli naše trhy cizímu zboží, nýbrž v klesající konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Řešením však není přiklonit se k protekcionismu a přílišné orientaci na domácí poptávku. Evropa nyní potřebuje rozsáhlé a komplexní reformy, aby si uchovala své specifické postavení ve světě. V rámci EU existují v tomto ohledu dalekosáhlé rozdíly. Zatímco šest evropských zemí patří podle Globálního ekonomického fóra mezi deset nejkonkurenceschopnějších ekonomik, některé další členské státy vykazují v oblasti konkurenceschopnosti závažné nedostatky.

Naším hlavním cílem musí být posílení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky jako celku a orientace na vysoce kvalitní produkty a špičkové technologie. Ovšem pouze navyšováním výdajů pod heslem „více kvality“ to nepůjde. Neobejdeme se i bez výrazných úspor. A nemám na mysli jen úspory ve veřejném sektoru. Jde především o snižování nákladů pracovní síly, efektivní zdanění práce a náklady ekonomické produkce vůbec.

Co se týče konkurenceschopnosti a růstu, mám určité obavy. Hesel o nutnosti silnější hospodářské koordinace a „economic governance“ jsme slyšeli již mnoho. Osobně přitom preferuji pojem „economic government“ s jasnějšími odpovědnostními vztahy. Nejdůležitější ovšem je, co se za těmito pojmy bude reálně skrývat.

Nedávno jsem četl zajímavý článek v magazínu The Economist, podle kterého realitou dnešní Unie není ani tolik Evropa dvou rychlostí, ale spíše existence dvou věrouk (two-belief Europe). Na jedné straně stojí tendence k protekcionismu, na druhé naopak snaha o další liberalizaci a rozvoj vnitřního trhu. Paradoxně přitom právě mnoho států „rychlejší“ eurozóny inklinuje spíše ke zpomalení rozvoje vnitřního trhu. To má negativní dopady na konkurenceschopnost Evropy jako celku. Jeden příklad za všechny: Členské státy EU stále nezahrnuly čtyři pětiny sektoru služeb do vnitřního trhu.

Osobně si myslím, že na agendě vnitřního trhu se do značné míry ukáže, zda Evropská unie chce opravdu jít cestou podpory růstu a konkurenceschopnosti, a zůstat tak významným světovým hráčem, nebo se naopak bude chtít spíše uzavřít do sebe a izolovat od zbytku světa. To, co potřebujeme, je systém koordinace hospodářských politik zacílený na konkurenceschopnost a návrat k podstatě integrace, tedy k liberalizaci a odstraňování překážek růstu. Nepomůžou nám rozhodně nové daně, zaváděné jen v Evropské unii, ani další petrifikace sociální ochrany, nebo stále nové a nové směrnice na odstraňování diskriminace, které jen zatěžují podnikatele a činí trh práce stále rigidnějším.

Evropa má svou významnou tradici sociálního státu, kterou nemusí opouštět. Ovšem i tento sociální model musí být opřený o konkurenceschopné hospodářství. Jinak se velmi rychle zhroutí.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

www.vlada.cz

11. 1. 2011

Premiér P. Nečas: Obsah smlouvy o posílené hospodářské unii se neustále mění ‌

Předseda vlády Petr Nečas okomentoval návrh mezinárodní smlouvy o posílené hospodářské unii. Ten vláda projednávala na výboru pro Evropskou unii a zatím se nedohodla, zda-li Česká republika přistoupí k ratifikaci této smlouvy, která má posílit rozpočtovou disciplínu a koordinaci hospodářských politik členských států eurozóny.

„Předtím, než řeknu, že na něco mám negativní nebo pozitivní názor, tak musím mít jasné, co je obsahem té věci. Mě docela fascinuje mít názor na něco, co se v podstatě teď dvakrát obsahově mění a není vůbec známa definitivní podoba a definitivní vyznění podobného dokumentu.

Já jsem svým způsobem s povytaženým obočím sledoval, jak ti, kteří říkají, že máme automaticky říci ne, tak kteří, aniž v tu chvíli bylo na stole víc než prázdný bílý papír, tak říkali, že se máme připojit. Já považuji oba dva tyto postoje za postoje, které jsou sice legitimní, ale já je nezastávám.

Takže, celá věc je v jednání, vláda i dnes přerušila tento bod, vrátí se k němu za týden. Za týden budou také k dispozici některé další verze tohoto materiálu, do konce ledna proběhne zasedání Ecofinu, ale také Evropské rady.

My se mimo jiné musíme shodnout i na způsobu ratifikační procedury v případě, že by Česká republika k tomuto postoupila. Tam jsou jasně dané i jisté časové rámce, protože tato smlouva, znovu opakuji, nebude v definitivní podobě známa dříve než v průběhu prvního čtvrtletí letošního roku.“

www.vlada.cz

12. 1. 2012

Premiér P.Nečas v rozhovoru pro LN: Je to výrazný přesun pravomocí ‌

Premiér Petr Nečas se zatím vyjadřuje opatrně, protože podoba dokumentu se pořád mění. Říká ale, že na odevzdání pravomocí bude třeba referendum.

Kdy se ODS rozhodne, zda bychom měli vstoupit do nové rozpočtové unie?

Považuji za velmi nezodpovědné vynášet silné výroky do chvíle, než uvidím definitivní znění smlouvy. Jak můžu rozhodnout dřív, aniž bych věděl, k čemu se vlastně zavazuji? Smlouva se výrazně mění každým dnem. Ani ministr zahraniční neví, co v ní přesně bude.

Podle něj jsou všichni ostatní mimo Británii ochotni vstoupit. I kdyby nám něco nevyhovovalo, máme odmítnout jako jediní?

Ve hře jsou úplně všechny varianty. Ze současných jednání vychází, že i kdybychom se ke smlouvě připojili, závazky z ní pro nás začnou platit až ve chvíli, kdy přijmeme euro. Z dosavadních návrhů to vypadá, že smlouva je poměrně výrazným přesunem pravomocí. V koaliční smlouvě jsme se zavázali, že každý takový přesun bude schválen v referendu. I to musíme při rozhodování pečlivě zvažovat.

Ministr zahraničí tvrdí, že podle koaliční smlouvy je referendum povinné, jen pokud se pravomoce přesouvají v rámci primárního práva EU. To není případ této smlouvy, která je mimo evropské právo.

Přece je rozhodující podstata: přenáší se pravomoci, nebo ne? Všichni moc dobře vědí, že smlouva se dělá mimo primární evropské právo jen proto, že ji odmítla Británie a musela se hledat jiná cesta.

Lidové noviny

12. 1. 2012

Rozhovor s ministrem M. Kalouskem v pořadu Události, komentáře ‌

Vláda nebude směřovat mimo hlavní evropský integrační proud

První host, 1. místopředseda TOP 09 a ministr financí Miroslav Kalousek. Dobrý večer, pane ministře. Dobrý večer, děkuji za pozvání.

Nakolik je reálné, že kvůli tomuto sporu skutečně TOP 09 odejde z vlády?

Ale to přece dnes vůbec nepadlo. Já bych rád, abychom komentovali skutečně výroky ústavních činitelů a nikoli interpretaci Lidových novin redaktorů Zlámalová – Kaiser. Pan ministr zahraničí neřekl nic jiného, než že by nechtěl být ministrem vlády, která by směřovala mimo hlavní evropský integrační proud. Tam nebyla.

Promiňte, pane ministři, ale je logické, že to novináři interpretují, a i když tam byl ten kondicionál, že by nechtěl, tak ta interpretace, že tedy nebude, se prostě nabízí.

No, nenabízí, protože to je v podstatě to samé, jako kdybych já řekl, a klidně to také prohlásím, že bych rozhodně nechtěl být ministrem financí vlády, která by zvyšovala své deficity. Já jsem hluboce přesvědčen, že jsme ve vládě, která nebude směřovat mimo hlavní evropský integrační proud a že jsme ve vládě, která bude snižovat deficity, takže to je pouze konstatování toho, kam by mělo směřovat programové prohlášení vlády, určitě ne žádná ultimáta a určitě ne žádné výhrůžky.

Dobře, ale nebudu sedět nebo nebudu se podílet na vládě, která by vedla Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace, co jiného to je než věta, která opravdu může být interpretována jako výhrůžka, že třeba z vlády chce pan ministr nebo vaše strana odejít?

Ne, to je ujištění toho, že jako 1. místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí si je jist, že sedí ve vládě, která nebude směřovat mimo hlavní proud evropské integrace. Já jsem, rozhodně jsem neslyšel od žádného oponenta – my nesouhlasíme s panem ministrem Schwarzenbergem, my chceme, aby tato vláda šla mimo hlavní proud evropské integrace. A jestli se to Schwarzenbergerovi nelíbí, ať vypadne. Tohle nikdo neřekl. My jsme přesvědčeni, že jsme ve vládě, která směřuje v rámci své zahraniční politiky a garantuje to ministr zahraničních věcí, v hlavním proudu evropské integrace.

Jste přesvědčeni, já se nechci dotknout vaší víry ani víry pana ministra, ale znáte ten výrok o tom, věř a víra tvá tě uzdraví. Kde je tedy řečeno, že skutečně v takové vládě sedíte?

Jsme si tím celkem jisti a já si myslím, že další vývoj to ukáže.

Promiňte, i při diskusích s koaličními partnery a i při diskusích nad tímto tématem, dostaneme se k nim, tedy k té věcné podstatě, ale skutečně jste si jisti, že, že vaši koaliční partneři, ať už ODS nebo Věci veřejné tento váš, teď nemyslím tu víru, ale ten postoj, že ta vláda je taková a že by měla taková být, že sdílejí?

Já jsem opravdu zatím neslyšel od našich koaličních partnerů, že by chtěli být ve vládě, která směřuje jinam než k hlavnímu proudu evropské integrace. To jsem vážně neslyšel.

A ten hlavní proud, to se automaticky rovná ta fiskální unie, tedy myslím to tak, že podpis té fiskální unie je něco, co je jakousi verifikací toho, že jsme v tom hlavním proudu, takhle to stojí?

Tak, tak my ten text definitivní zatím nikdo z nás nezná.

A promiňte, není právě tohle chyba, že třeba i pan ministra Schwarzenberg operuje textem, který ještě nikdo nezná nebo diskutuje nad textem, který nikdo nezná?

Myslím, že i pan prezident avizoval svůj postoj k textu, který ještě nezná a dokonce písemně, takže já si myslím, že ponechme to, oba dva jsou ústavní činitelé vyšší než já, tak to ponechme to jejich rozhodování a jejich prognózám. Nicméně ten text zatím nikdo nezná, ale pokud pan ministr zahraničí, a to myslím velmi správně, uvažuje o tom, že se podaří ten text dohodnout tak, že bude podepsatelný pro všechny země mimo Velkou Británii, která dopředu řekla, že se na tom nechce podílet, ale Velká Británie je logicky v úplně jiné pozici než ostatní země za kanálem, tak já si těžko umím představit, že Česká republika se nepodepíše také a já si myslím, že to také nikdo neřekl, že se to nestane.

No, tak dobře, tak pojďme zkusit rozebrat tu možnou podepsatelnost, použiju-li tento váš termín, nechci vás zkoušet, pane ministře, ale předpokládám, že víte, kde se píše: schvalování národních rozpočtů musí zůstat výsadní pravomocí národních parlamentů členských států.

Strana 13 koaliční smlouva, kapitola Evropská unie.

Dejte mi index, za 1. A tohle je stále v souladu s tou koaliční smlouvou, ten předpoklad, že bychom něco delegovali?

Za jisté, za jisté. Upřímně řečeno, já netvrdím, že v tom textu teď tak, jak je v tom polotovaru, je všechno, co se mi líbí. Například pravomoce Evropského soudního dvora mně hlava nebere. Já doufám, že ty definitivní formulace budou trochu jiné. Nicméně, když řekneme, k čemu ta dohoda směřuje, tak směřuje k tomu, že zavazuje všechny své signatáře, že nebudou mít deficit vyšší než 3 % HDP a že jejich dluh nebude vyšší než 60 %0 HDP. Česká.

Ale promiňte, to už je něco, co přece je o rozpočtu a přesto to není na národní úrovni. A já znova opakuji, schvalování národních rozpočtů musí zůstat výsadní pravomocí národních parlamentů.

A já teď říkám, tato koalice, která podepsala tuto koaliční smlouvu, má mnohem vyšší ambice, je mnohem přísnější na své veřejné rozpočty než tato poměrně měkká pravidla. My chceme být mnohem přísnější, my chceme jak v deficitu veřejných rozpočtů, tak ve výši dluhu dosáhnout lepších parametrů, než je tato obecná formulace, která míří pravděpodobně na někoho méně fiskálně odpovědného.

To znamená, že vám pak nebude vadit vůbec, že tedy bude nějaká fiskální kontrola takzvaně shora nebo z Bruselu, chcete-li?

Tak upřímně řečeno, jestliže sami sobě dáváme přísnější cíle, tak proč by nám mělo vadit měkčí pravidlo, které je pro všechny?

Ale vy sám jste už před časem přece odmítal schvalování českého rozpočtu v Bruselu nebo bruselskou fiskální odpovědnost.

Ale to tam nikdo není, to tam nikde není. Tam není, tam není schvalování. Dobře, tak nějaký dohled, dozor.

Tam opravdu není schvalování.

Pane ministře, ať se nebavíme o slovíčkách, je to prostě o tom, že někdo v Bruselu bude mít možnost nějakým způsobem nahlížet do toho, jak jste sestavili, nebo jak jste vy sestavil ten státní rozpočet.

Ale to, to má, upřímně řečeno, i teď.

Dobře, ale maximálně vám zavolat a říct, že se mu to nelíbí, ale nebude mít žádnou exekutivní pravomoc k tomu.

To má i teď. Nicméně tak, jak ten text je napsán teď, tak je tam řečeno – tady jsou nějaká kritéria, která by měly rozpočty národních zemí splňovat, a tím vůbec se neříká, že Brusel chce mluvit zemím do toho, jak si ten rozpočet uspořádá, jak stanoví jeho vnitřní strukturu. Jenom říká, z hlediska fiskální disciplíny, tedy šetrnosti, chcete-li, by měl splňovat taková to kritéria, a pokud ta kritéria překročí, tak

je to podrobeno sankcím. A jestliže my sami sobě chceme dát kritéria mnohem přísnější, tak proč by nám to mělo vadit? Jako věcně, zkuste mi odpovědět, proč by nám to mělo vadit?

Ne, já, já tomu rozumím, pane ministře, mně jde o ten princip. Mně jde o to, že něco je napsáno v koaliční smlouvě a já se snažím dopátrat k tomu, jestli náhodou to, co vy chcete, nebo chce váš pan předseda, nemůže být interpretováno jako, že to je proti koaliční smlouvě? Já jenom připomínám, že zrovna vaše strana třeba kolem církevních restitucí, to je ten minulý spor, velmi vytýkala Věcem veřejným, že nedodržuje dohody, teď vám někdo zase může říct, že vy nedodržíte koaliční dohodu, protože ono to opravdu je tak trošku na hraně.

Tam je, tam je věta, že sestavování národních rozpočtů, řekl jste mi, že. Schvalování národních rozpočtů, tak.

Sestavování a schvalování národních rozpočtů, můžeme tam dát obě dvě ty slova, sestavování jsou výlučně v národní kompetenci.

No, ale sestavování a schvalování je trošku něco jiného. Schvalování, pokud to někdo má schvalovat někde nahoře v Bruselu, tak je to zase trošku něco jiného.

Ale to není pravda, to vždy schválí národní parlament, vždy to schválí národní parlament. Dobře, ale ty sankce, ty sankce z Bruselu, to je přece nová věc?

Ty jsou přece vyloučené, protože my si sami dáváme přísnější kritéria, než ty hranice, které jsou podrobeny sankci z Bruselu. To cítíte to komično? My si dáváme dvakrát přísnější kritéria než tato dohoda by měla stanovit pro všechny, a přesto by nám ta dohoda měla vadit? To je přece komické.

Nakolik v této věci vaše postoje zcela kopírují postoje pana předsedy Schwarzenberga a nakolik jsou třeba v něčem odlišné? Teď to myslím trošku obecněji, trošku šířeji.

My se nelišíme v názoru, ono to totiž vychází z programu TOP 09. Promiňte, já vám připomenu, že pan ministr Schwarzenberg je předseda té strany a já 1. místopředseda.

Ale to já jsem říkal od začátku, já jsem to nezpochybňoval, pane ministře.

Děkuji, a spolu jsme ten program psali, takže, a protože se, protože se důsledně držíme programu a hodnotových principů TOP 09, tak těžko můžeme mít odlišné názory. My jsme opravdu přesvědčeni, že prosperita a budoucnost národních zájmů České republiky, jsou v hlavním integračním proudu Evropské unie. Říkáme to oba, říkáme to při každé příležitosti.

Například dneska se objevil váš výrok pro Hospodářské noviny, že pomoci zadluženým zemím eurozóny neříkáte kategorické ne, nicméně že 3 miliardy jsou příliš. To je také zcela v harmonii s tím, co říká pan předseda Schwarzenberg?

Zajisté a mnohokrát jsme spolu o tom diskutovali. Ta, ten podíl byl vypočítáván úplně stejně jako pro země eurozóny a země eurozóny jsou ve zcela jiné pozici. Pokud by měly půjčit svojí vlastní měnu, kterou jim tiskne Evropská centrální banka než země mimo eurozóny, která se vzdává likvidity části svých devizových rezerv, neodevzdává je zcela, půjčuje je. Ale tím, že je půjčí, tak, tak zmrazí jejich likviditu. To je úplně jiná pozice tedy, než země, země eurozóny a proto si myslím, že ten podíl by měl být neskonale menší.

Proti té smlouvě je kategoricky prezident republiky Václav Klaus. Vy jste naznačoval, že když Karel Schwarzenberg neví, o čem v té smlouvě se bude přesně psát, takže to neví vlastně ani pan prezident, protože ten text ještě není.

No, tak ono to neví nikdo, při vší úctě, on to nemůže vědět ani pan prezident.

Nicméně tomu za rok a kousek vyprší mandát, teď jedna spekulace a poprosím vás o komentář, nakolik je možné tedy s podpisem počkat na jeho nástupce, nakolik je tato alternativa ve hře, i při vědomí toho, že on avizoval, že to nepodepíše?

Víte, ono to nejenom avizoval, on to napsal písemně předsedovi vlády.

Myslel jsem to písemné avízo panu premiérovi, tak.

A já tady, a ve světle toho, že pan prezident, při vší úctě k němu, dnes peskoval veřejně ministra zahraničí za nějaký názor.

No, tak nebylo to poprvé, pane ministře, tak to už je takový folklor politický.

Dobrá, ale, dobře, ale já bych tady chtěl ukázat trochu ten rozdíl v rámci ústavních kompetencí obou dvou tedy těchto úctyhodných pánů. Ministr zahraničí řekl, že by nechtěl být ve vládě, která dělá zahraniční politiku, která by se mu protivila. To si myslím, že je legitimní prohlášení ministra zahraničí v rámci jeho ústavních kompetencí právě proto, že on je garantem zahraniční politiky, za kterou z ústavy odpovídá vláda. Vláda, prosím pěkně. Pan prezident, který jako ústavní instituce za zahraniční politiku neodpovídá.

Promiňte, v ústavě je napsáno, že prezident reprezentuje stát navenek, to tam je. Ano, ale za zahraniční politiku neodpovídá.

Ale reprezentuje stát navenek, to tam je v ústavě.

Reprezentuje, ale za zahraniční politiku neodpovídá. V ústavě je napsáno, že za ní odpovídá vláda. Pan prezident, byť za zahraniční politiku neodpovídá.

Ale stát reprezentuje navenek.

Ale stát reprezentuje navenek, to jistě, ale neodpovídá za zahraniční politiku, píše premiérovi, který za zahraniční politiku odpovídá, mu píše, ať si dohodnete, co chcete, já vám to stejně nepodepíšu.

Na druhou stranu promiňte, ale nutit prezidenta republika k podpisu čehokoli, to také zase není úplně korektní.

Já jsem dalek toho, abych ho k něčemu nutil. Předpokládal jsem, že každý, kdo zastává svoje ústavní kompetence, si je vědom jejich mantinelů. Já jenom chci ukázat na tomto rozdílu, že zatímco výrok pana ministra zahraničí je logický a v rámci jeho ústavních pravomocí, u pana prezidenta si tím zdaleka nejsem tak jist. Pan prezident, aniž by znal definitivně tu smlouvu, při vědomí, že není odpovědný za zahraniční politiku státu.

Byť reprezentuje stát navenek.

Byť reprezentuje stát navenek, děkuji, že ho tak hájíte. Já ho nehájím, já jenom říkám to, co je v ústavě.

Já ho taky často a rád hájím, to máme společné, a byť reprezentuje stát navenek, píše, ať podepíšete, co chcete, já to nepodepíšu. A tady si myslím, a to mě velmi zlobí, že a přitom ještě peskuje ministra zahraničí za názor v rámci jeho kompetencí. A tady, tady já, já opravdu ale musím trochu povytáhnout obočí. Ministr zahraničí hovořil v rámci svých ústavních kompetencí, u pana prezidenta si tím opravdu nejsem jist.

Povytažení obočí, to je koneckonců slovník klasika, o kterém právě teď hovoříme. Všichni jsme měli své učitele.

Ano, ale máte tedy pocit, že prezident Klaus tímto svým psaným avizem premiérovi překračuje své pravomoci a že tedy, jak by se to mělo dál řešit?

Prosím, abyste říkal pan prezident, ne prezident, pan prezident. Já jsem řekl prezident Klaus.

Pan prezident, on reprezentuje stát navenek, hovořme o něm jako o panu prezidentovi, prosím pěkně. Mám pocit, že jeho výrok je daleko problematičtější ve vztahu k jeho ústavním pravomocím než výrok pana ministra zahraničí. O to víc mi připadá paradoxní, že právě pana ministra zahraničí tak speskuje. Nic víc a nic méně jsem říci nechtěl.

Už v citované koaliční smlouvě se uvádí, že v případě zásadních institucionálních změn Evropské unie, vyžadujících úpravu primárního práva, bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU potvrzován referendem. O referendu v takovém případě mluví i ODS a její předseda pan Nečas tvrdí, že jde o výrazný přesun pravomocí a že by to referendum být mělo.

Vy jste tu větu přečetl naprosto přesně a já si myslím, že na té větě je potřeba trvat, protože koaliční smlouva je závazná úplně pro všechny.

Máte na mysli ta, to primární právo.

To znamená závažný přesun kompetencí, vyžadující změnu primárního práva. Pokud dojde k takovým změnám kompetencí, že si to skutečně vyžádá změnu primárního práva, to znamená změnu Lisabonské smlouvy, tak ano. Pak nemůže být pochyb o tom, že musí být vypsáno referendum.

A tohle není ten případ.

Ale ODS ústy pana premiéra avizovala, že je to závažný případ, tedy že by to referendum mělo být tak jako tak, tak toto.

To je názor ODS mimo koaliční smlouvu. Koaliční smlouva mluví jinak. Koaliční. Já se vás ptám, teď se vás ptám na ten váš názor, na tento názor ODS.

ODS nám tento názor ve středu řekla a my jsme to podrobili právní analýze, protože koaliční smlouva je pro nás skutečně závazná, a ta formulace je zcela jasná.

Počkejte, ale referendum přece nemusí být jenom na základě koaliční smlouvy, na základě toho, že se prostě politici dohodnou.

Ne, ne, pokud by nebylo pochyb o tom, že to odpovídá koaliční smlouvě, tak i kdybychom s tím nesouhlasili, tak by nám nezbylo nic jiného, protože smlouvy platí. Nicméně ODS chce referendum nad rámec koaliční smlouvy a já jsem si téměř jist, že to nebude náš postoj, protože tyto změny si nevyžádají změnu primárního práva.

Je to tedy téma, které vládu rozloží?

V žádném případě, já jsem přesvědčen, já se skoro vsadím, že pan premiér, že podpis pana premiéra Nečase bude pod tou smlouvou, takže to nemůže tu vládu rozložit.

Zeptáme se i koaličních partnerů za malou chvíli. Vám děkuji za to, že jste přišel, na shledanou. Já děkuji za pozvání.

ČT 24

13. 1. 2012

Premiér specialistům: V Afghánistánu riskujete, abychom žili bezpečněji ‌

Předseda vlády Petr Nečas se zúčastnil slavnostního nástupu Úkolového uskupení speciálních sil ISAF v Prostějově.

Tato speciální jednotka během svého půlročního působení provedla téměř 150 operací, jejichž prostřednictvím byla výrazně narušena činnost nepřítele v klíčových oblastech provincie Nangarhar.

Projev premiéra na slavnostním nástupu Úkolového uskupení speciálních sil ISAF v Prostějově Vážené dámy a pánové, vážení hosté, vojáci!

Je mi ctí vás touto formou pozdravit. Jsem rád, že mohu vám, vojákům, osobně vzdát úctu a vyslovit díky za vaši práci.

Situace je z vojenského hlediska, naštěstí, v současné době klidnější než v minulém století. Globální konflikt nám nehrozí, přesto stále, bohužel, existují ohniska neklidu v různých částech naší planety.

V některých zemích, jako je Severní Korea nebo Írán, stále vládnou nevyzpytatelné a nedemokratické režimy. Jiné země jsou baštou terorismu a extremismu, které patří v tomto století mezi největší civilizační hrozby.

Proto úsilí mezinárodního společenství chránit svobodu, šířit stabilitu a bojovat proti terorismu a extremismu nesmí polevit.

Svět je propojený, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Naši vojáci nepůsobí v nebezpečných teritoriích jen proto, že jsme součástí spojeneckých sil a je to od nás očekáváno, ale především proto, že čelí civilizačním hrozbám kvůli ochraně občanů České republiky.

Tím, že se vystavujete riziku v těchto zemích, snižujete riziko těchto hrozeb pro naše spoluobčany na našem území. Proto je vaše angažmá v tak náročných teritoriích, jako je Afghánistán, mimořádně významné a zaslouží ocenění.

Proto si já nejen jako předseda vlády, ale i jako občan České republiky nesmírně cením vaší osobní statečnosti.

Afghánistán je dnes těžištěm působení spojenců v mezinárodních misích. Je nejen největším útočištěm teroristů Al-Kájdy a spřízněných skupin, ale zároveň největším světovým producentem opia. Jeho prodej financuje teroristické hnutí.

Naši vojáci se v těchto komplikovaných podmínkách nejen účastní bojových operací, ale zároveň se zaměřují na rekonstrukci země a výcvik bezpečnostních složek. Nejlepší strategie je pomoci Afgháncům, aby si dokázali zajistit bezpečnost sami.

Úkolové uskupení speciálních sil ISAF provádělo celé spektrum operací, jako je speciální průzkum, úderné akce významně narušující činnost povstaleckých a kriminálních organizací a vojenskou asistenci. To vše bylo vedeno s cílem podporovat úsilí koaličních sil a legitimní afghánské vlády chránit obyvatelstvo a připravovat podmínky k převzetí zodpovědnosti za bezpečnost země afghánskými bezpečnostními silami.

Během svého půlročního působení provedla první rotace Úkolového uskupení speciálních sil ISAF téměř 150 operací, jejichž prostřednictvím výrazně narušila činnost nepřítele v klíčových oblastech provincie Nangarhar, vybudovala speciální jednotku Afghánské národní policie, přispěla k bezpečnosti obyvatel provincie a pomohla vytvořit podmínky pro předání zodpovědnosti za bezpečnost afghánským partnerům.

Rychlost, spolehlivost a kvalita plnění operačního úkolu získaly vojákům 601. skupiny speciálních sil úctu mezi koaličními silami, v komunitě speciálních sil ISAF, ale také mezi představiteli afghánské vlády a bezpečnostních složek v provincii Nangarhar.

Úkolové uskupení speciálních sil ISAF tak navázalo na tradici působení všech předchozích misí 601. skupiny speciálních sil a na vynikající pověst našich jednotek mezi spojenci. Jsem přesvědčen, že jste si počínali přesně v duchu hesla „Pomoc a spolupráce“, jak je vepsáno na logu ISAF v perštině.

Chci vás požádat, abyste své zkušenosti s nelehkým bojem a často spíše mravenčí prací pro šíření svobody předávali dál, a to nejen svým následovníkům, ale i veřejnosti. A já vám mohu za celou vládu i sám za sebe slíbit, že můžete nadále počítat s naší podporou. Děkuji za pozornost a přeji hodně osobních úspěchů.

www.vlada.cz

19. 1. 2012

Rozhovor s ministrem financí M. Kalouskem pro list Ekonom ‌

Kalousek: Cesta bude drsná, ale nesmíme být pro smích

Ministr financí Miroslav Kalousek má velký cíl. Zajistit, aby Česko (podobně jako Evropu) v budoucnu nepotkal osud zahnívajícího regionu, jenž bude nastupujícím mocnostem pro smích. Cesta, kterou jako spořivý ministr financí navrhuje, je drsná, což připomenou letošní rozpočtové škrty.

Češi, jen co se otřepali z šedé komunistické éry, se mají podle něho opět uskromnit, protože si po léta za cenu narůstajícího státního dluhu žili nad poměry. Ministr Kalousek požaduje omezit sociální výdaje a zároveň získat důvěru investorů. Případné protesty občanů budou logické, ale nepodstatné - říká bez obalu. Drsná jsou ostatně leckdy i slova, která při své argumentaci používá. Nevadí mu ovšem přijmout ani expresivní repliku od protistrany.

Kalousek se považuje za zkušeného a profesionálního politika a má řadu vzorů. Fascinují ho silné osobnosti bez ohledu na tábor, v němž kdy stály. Mezi ně patří někdejší západoněmecký kancléř a jeden ze zakladatelů evropské integrace Konrad Adenauer, doma zase vždy dobře vycházel s euroskeptickým Václavem Klausem. Už dříve přiznal slabost pro Miloše Zemana, ačkoli ten ideově stojí úplně jinde.

Svoji budoucnost teď Kalousek spojuje s předsedou TOP 09 a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem, v němž vidí jediného politika, který má morální nárok stát se zhruba za rok třetím českým prezidentem. Hlavně proto, že ho nikdo nemůže spojovat s kolaborantstvím, komunismem ani s korupcí.

Ekonomika vázne a je jasné, že budete muset upravit v prosinci schválený rozpočet. Čím začnete?

Odhaduji, že se budeme muset vyrovnat s poklesem hrubého domácího produktu v rozmezí od nuly do minus dvou procent, což v rozpočtu znamená nějakých 30 miliard, to je ale jen můj pocit. Podle výsledků lednové prognózy vývoje ekonomiky musím navrhnout škrtnout tolik, kolik bude zapotřebí – půjde hlavně o výdaje ministerstev. S mandatorními výdaji je to složité, protože potřebujete nějakou dobu ke změně zákonů, které je zavedly.

A nad těch předpokládaných 30 miliard začnete uvažovat o zvýšení daní?

Kdyby to bylo více než třicet miliard, tak budeme muset shánět i vyšší příjmy. Přitom platí, že během rozpočtového roku se dá měnit vlastně jen daň z přidané hodnoty.

Takže jinými slovy říkáte, že předložíte sjednocení sazby DPH na 19 procentech?

Konkrétní návrhy zveřejníme v únoru. Pokud ale jde o DPH, současná podoba této daně neodpovídá tomu, co jsem si přál. Prosazoval jsem, abychom měli převážně jednotnou sazbu, a ponechme stranou, zda ve výši 18, 19 či 20 procent. Snížené položky si dovedu představit jen tři: léky, noviny a knihy.

Pokud by tato trojice měla být nějakou Pandořinou skříňkou a otevírat debatu, že když knihy, tak i potraviny, protože s prázdným žaludkem se špatně čte, tak raději jednotnou sazbu bez výjimek.

Když tvrdíte, že letos může dojít jen na vyšší DPH, tak tím ale nevylučujete, že v dalších letech porostou další daně?

Celá Evropa musí po mnoho dalších let zapomenout na bezstarostný blahobyt a růst mezi čtyřmi až pěti procenty. My také, vedle úspor budeme muset přijít i s mixem daňových změn - úprav přímých i nepřímých daní, daní energetických a z nemovitostí. A stlačit deficity i za cenu zvýšení daní. Přitom je nutné volit takové daně, které neovlivní naši konkurenceschopnost. Vždy se proto budeme snažit vyhnout se vyšším mzdovým nákladům.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy si mnoho slibuje od zavedení daně z bankovních transakcí. Podpoříte v Bruselu takový požadavek?

Daň z finančních transakcí pokládám za jednu z nejhloupějších daní. Z hlediska politiků je to pohodlné: nebudete ji platit vy, občané, ale zlé firmy, které krizi zavinily. Ale neřekne se, že právě taková daň podlomí konkurenceschopnost země, zdraží finanční služby, a nakonec ji stejně stoprocentně zaplatí ti obyčejní občané. Velkým odpůrcem je Švédsko. Něco takového pod populistickým tlakem zavedlo už koncem 90. let a do jednoho roku čtyři pětiny bankovních služeb odešly za hranici do Finska. Velká Británie například říká, že si takovou daň umí představit jen v případě, pokud se zavede celosvětově. Pak si to umím představit také. Jenomže vím, že na posledních dvou G20 se zástupci USA a Asie takovým představám evropských představitelů vysmáli.

Když propadá ekonomika, často se zvyšuje i rozpočtový deficit...

Vláda těžko může slevit ze své fiskální strategie. Ta je důvěryhodná, zajišťuje nám relativně levné financování našich dluhů. Ke stabilizaci výše dluhu vůči HDP jsme se i zavázali, mělo by k tomu dojít těsně za hranicí 40 procent.

Takže s žádnými prorůstovými impulzy počítat nelze?

Přistoupit k nim můžeme jen za předpokladu, že na ně máme finanční rezervy, což nemáme. Nebo že použijeme peníze na úkor spotřeby. Koruna je jenom jedna - buď ji prožerete, nebo ji budete investovat. Obojí nejde.

Můžete si půjčit...

Snad se shodneme, že to, co se nyní děje v Evropě i ve světě, je výsledkem žití na dluh. Říká se tomu dluhová krize. Představa, že ji budeme napravovat dalšími dluhy, je absurdní. Na to si budete muset najít jiného ministra financí.

Řada expertů tvrdí, že rozpočet není všechno.

Fiskální disciplína, makroekonomická stabilita a dobře řízené státní finance jsou jen nástrojem k dosažení konkurenceschopnosti. Ta je tím cílem, ne nějaká účetní bilance. Fiskální impulzy do vědy, výzkumu, infrastruktury a proexportní politiky jsou zapotřebí, ale peníze na ně se musejí vzít na úkor spotřeby. Když máte odvahu omezit sociální transfery, budete mít na investice.

Premiér Petr Nečas v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že je zapotřebí vyrovnat se s recesí, on by připustil vedle úspor a daní i zvýšení deficitu.

Já mu to nevyčítám, má svoji vyšší odpovědnost premiéra. Pro mě ale zvýšení deficitu není varianta, pokud nemluvíme o katastrofickém scénáři, ale jen o hnisavé recesi – již předpokládám. Pokud začneme fiskální disciplínu relativizovat, přestáváme být vládou rozpočtové odpovědnosti. Kvůli Věcem veřejným už dávno nejsme vládou boje proti korupci, už nám zbývá jen ta rozpočtová odpovědnost.

Rozpočtová odpovědnost je správná věc. Jenže vy jste poprvé nastoupil na ministerstvo v roce 2007, a za tu dobu se státní dluh zvýšil o více než půl bilionu.

To je stejné, jako když řeknete, že jste přijel hasit požár a ono něco shořelo. Podíváte-li se do těch bilancí, tak se nemám za co stydět. V roce 2007 jsem stabilizoval rozpočet zásadním způsobem, v roce 2008 na podzim jsem říkal, že se bude muset novelizovat. Jenomže kabinet padl. Pak hned po svém nástupu Fischerova vláda dělala, co mohla jako vláda bez politické většiny – to znamená v zásadě nic.

V USA se deficitu tolik nebáli, a zdá se, že jsou z nejhoršího venku. Nejsou ty tolik opovrhované keynesiánské přístupy lepší než nic?

Velké země, zvláště USA, si velké deficity mohou dovolit. Celý svět jim to pak na následné inflaci částečně zaplatí. Dopředu ale můžete zapomenout, že by v této pozici byla i Česká republika se svojí korunou. Náš předseda Karel Schwarzenberg, mimořádně noblesní člověk, na to odpovídá příslovím své matky, stejně vzdělané a kultivované ženy: „Člověk by neměl prdět výše, než má vlastní prdel.“ Buďte proto tak laskaví a nesrovnávejte nás s americkou a britskou ekonomikou.

Ani Německo ale na tom tak špatně není.

Když je tolik obdivujete, tak se podívejte na vývoj reálných příjmů v této zemi za posledních 10 let. Mimořádná konkurenceschopnost Německa je dána především tím, že tolik pracovití Němci přistoupili i na snížení svých příjmů. To jsou politicky mimořádně nepopulární věty, jinak to však nejde.

Takže i Češi se teď mají připravit na pokles životní úrovně?

Nežijeme v období růstu reálných příjmů. Naopak. Z deficitu a z dluhů se určitý čas přifukovala životní úroveň, a to musí skončit. Stejné věty musejí zaznít v celé Evropě. Logicky neexistuje ani taková země, kde by podobné tvrzení nevyvolávalo sociální bouře. Což závisí na počasí. Jinak se demonstruje, když sněží, jinak ve slunné Barceloně. Předpokládám však, že v dubnu v květnu se oteplí i doma.

Není obtížné volat po utažení opasků, když jsou sektory, kde platy rostou? Třeba v bankovnictví.

Myslíte, že bychom měli mít všichni stejně? Já jako ministr financí vám závidím vaši výplatu - na to, co děláme, já beru daleko méně než vy. Nemyslím, že nemravná je výše těch platů v bankách. Nemravné bylo získávání finančních bonusů za cenu neodpovědných finančních operací. To ano. Ale jinak - jak můžete vyčítat zlatu, že je dražší než železo? Jinými slovy – každá pracovní síla má nějakou cenu.

Troufl byste si obdobně jako guvernér ČNB Miroslav Singer prohlásit, že Řecko musí z kola ven? Třeba i jako symbol toho, že nelze žít na dluh?

Troufl bych si říci, že kdyby před dvěma lety eurozóna rezignovala na marné pokusy s Řeckem a domluvila s ním přátelský odchod, vyšlo by to mnohem levněji. Kdybychom byli členy eurozóny, byl bych asi razantnější. Ale myslím, že její členské státy jsou docela alergické na dobré hraběcí rady těch, kteří v eurozóně nejsou.

Máme přispět do MMF na pomoc Řecku?

Bilaterální půjčky MMF mají dva problémy – jednak neférový výpočet, země eurozóny jsou v úplně jiné situaci, když půjčují ve vlastní měně. Druhý problém je, že pokud by to mělo být jediné řešení, není to žádné řešení. Česko musí být připraveno přinést nějaké oběti, ale pokud by byly zbytečné, tak to nemá smysl.

Takže ano, nebo ne?

Jako ekonom mám tisíce výhrad, jako politik si říkám, že bude pro nás obtížně přijatelné být sami mezi těmi, kteří říkají ne. K nějaké částce jsme připraveni, ale vydat spoustu milionů na léčení zlomeniny acylpyrinem, to ne.

Nepředběhl váš předseda Schwarzenberg dobu, když prohlásil, že máme reagovat?

Jsem rád, že to řekl. Když je tak „trochu panika“, sofistikované úvahy nejsou příliš slyšet. Jsou slyšet jasné signály: patříme do party, nepatříme do party. Pan předseda řekl jasně, že patříme do party. Ale pak si u jednacího stolu řekněme podmínky.

Shodujete se v tom s premiérem Nečasem?

Nečas s Kalouskem v tomhle jako pragmatici nejsou od sebe daleko. Ale Petr Nečas jako předseda ODS má stonásobně těžší stranickou pozici než já. Názory proti postupné integraci Evropy jsou v ODS mnohem komplikovanější. TOP 09 je jasně proevropská. Premiér musí vážit každé slovo, aby ho ve vlastní straně různí Zahradilové a Strejčkové, a takových jsou tam tisíce, nehonili po hřišti.

Před rokem se zdálo, že jste se vůči Petru Nečasovi více vymezoval. Co se změnilo za tu dobu? Nic. Oba se snažíme dělat svoji práci naplno.

Řekl jste ale o něm, že je příliš sociální…

Kdysi dával Topolánek k dobru bonmot, že ideální by byl Kalousek jako předseda ODS – a napište prosím teď jasně, že bych o to ani náhodou nestál-, Topolánek coby předseda ČSSD a Nečas předseda lidovců.

Znáte vtip, který o vás koluje na internetu? Prezident Obama potká v USA bezdomovce a vidí, že si maže na chleba, s prominutím, lejno. Tak mu dá stodolarovku, ať si něco koupí. Medveděv v Moskvě pošle bezdomovce s poukázkami do vývařovny. Kalousek ale v Praze zvolá. „Hele, vole, ne tak tlustě. Mysli taky na zítra.“

To je velmi nereálné, protože bezdomovci nepobírají sociální dávky. Ať si tedy namažou ze svého tak tlustě, jak chtějí. Kdyby to ale byl adresát sociálních transferů, tak už by to mohlo být případné.

Jak hodnotíte Jana Fischera jako prezidentského kandidáta?

Víte, mám Honzu Fischera rád. Nicméně prezident republiky je jenom jeden, je to symbol. Z mého pohledu jediný člověk, který díky své minulosti a rodinné anamnéze splňuje kritéria, je skutečně Karel Schwarzenberg.

Myslíte tím, že je aristokrat?

Ne ne, ale proto, že v té rodině je dlouholetá vlastenecká, nezrádcovská, nekolaborantská tradice. To těžko může někdo jiný říci.

Na koho narážíte konkrétně?

Projděte si ty životopisy. Pokud se nepletu, tak třeba Jan Švejnar v 70. letech neemigroval, odjel za svým otcem. Mám prostě vlastní názor na to, jaká kritéria má prezident splňovat. Možná se mýlím, možná skutečně, chcete-li být v České republice v 21. století prezidentem, musíte mít za sebou minulost komunistického nomenklaturního kádra. Třeba si to tak skutečně většina lidí přeje, a pak je Jan Fischer vhodný kandidát.

Není ale Schwarzenberg na další tak vysokou politickou funkci jako prezidentství přece jen trochu starý? Na Hradě by oslavil osmdesátiny.

Kolik je vám? Padesát, oběma.

Mentálně vypadáte starší než on. A ve vztahu k děvčatům byste mu asi mohli závidět. Věk je velmi relativní pojem. Nejúspěšnější předseda vlády poválečné Evropy Konrad Adenauer byl v jeho věku v daleko těžších podmínkách. Nebo byste si troufl říci o devadesátiletém Šimonu Perézovi, že je stařec? Je to starší pán.

Ale měl by pak třeba pan Schwarzenberg pochopení pro mladou generaci?

Tak se zeptejte těch děvčat. Zkuste sbalit čtyři dvacítky za hodinu jako Karel Schwarzenberg, a pak mi něco povídejte o mladé generaci!

A když Karel Schwarzenberg na Hradě uspěje, nabízí se pak pro vás meta „Kalousek for premier“... Ale, bože můj...

Ekonom

26. 1. 2012

Vystoupení premiéra na konferenci Galileo Application Congress v Praze ‌

Dámy a pánové,

je mi ctí vystoupit na dnešní konferenci v rámci jejího úvodního bloku. Chtěl bych poděkovat organizátorům za pozvání a zároveň pogratulovat k výběru tak aktuálního tématu, jakým program Galileo a jeho využití bezesporu je.

Při otevření tohoto kongresu bych se s vámi rád podělil o svůj pohled na kosmické aktivity a satelitní navigační systémy, zejména pak program Galileo a jeho význam pro Českou republiku, Evropu a svět.

Již sama skutečnost, že se tato konference koná v Praze, odráží hluboký a trvalý zájem České republiky o úspěch projektu Galileo a svědčí o perspektivě, kterou v jeho uskutečnění vidí. S netrpělivostí očekáváme spuštění programu v roce 2014, které vnímáme jako nezbytné pro naplnění cílů, které si Unie a členské státy v oblasti družicové satelitní navigace vytkli.

Včasné zprovoznění systému Galileo je třeba vnímat také jako potřebný další krok v tradici evropských, ale rovněž českých kosmických aktivit. Přestože to možná na první pohled není patrné, Česká republika má v oblasti kosmonautiky a kosmických aktivit na co navazovat. Využívání družicových systémů vždy považovala za jedno z klíčových odvětví.

Týmy českých a československých vědců stály na počátku objevování vesmíru, první český kosmonaut vyletěl do vesmíru již koncem 70. let minulého století a Československo a následně Česká republika využívaly řadu vlastních umělých družic a specializované přístroje vlastní výroby. Vedle základního kosmického výzkumu se vědci úspěšně zabývali také vývojem aplikací kosmonautiky, jako je např. kosmická meteorologie.

Výzkum spjatý s vesmírem má rovněž bohatou tradici na českých vysokých školách a ve výzkumných centrech. Stále více se však prosazuje také v soukromých průmyslových institucích, což je přirozený, žádoucí a vládou podporovaný vývoj.

Česká republika se tradičně orientuje na rozvoj těch aktivit, které kosmonautiku využívají, spíše než na samotné provozování kosmonautiky. V tomto duchu proto i nadále usilujeme o těsnější propojení mezi výzkumem a průmyslem a také o rozšíření povědomí o využitelnosti výzkumu v praxi.

Výzkum vesmíru již není výsadou pouze laboratoří výzkumných center a akademických institucí, přestává být něčím vzdáleným a neuchopitelným. Naopak začíná nabízet hmatatelné výsledky pro každodenní užití. Proto je cílem mé vlády rovněž osvěta a snaha motivovat širokou veřejnost a především firmy k hlubšímu zájmu o tuto nesmírně zajímavou oblast skýtající veliký potenciál především pro hospodářský rozvoj.

Projekt Galileo symbolizuje pro Českou republiku i celou EU vstup do nové éry výzkumu a využívání vesmíru. Představuje zcela unikátní nezávislou iniciativu EU, která využívá nejvyspělejší technologie.

Galileo není prvním mezinárodním či evropským projektem v oblasti vesmíru a kosmických aktivit, do kterého je Česká republika zapojena. Může čerpat ze zkušeností, které v minulosti získala coby člen mnoha mezinárodních organizací zabývajících se touto problematikou. Jako příklad mohu uvést Mezinárodní telekomunikační družicovou organizaci INTELSAT či Evropskou telekomunikační družicovou organizaci EUTELSAT.

V roce 2008 se navíc Česká republika stala prvním postkomunistickým státem, který získal členství v Evropské vesmírné agentuře. Česká republika se zapojila do procesu přípravy a vytváření Evropské vesmírné politiky (European Space Policy) a systémů GMES i Galileo, jejichž součinnost aktivně podporuje, jelikož si uvědomuje jejich zásadní význam napříč odvětvími.

Stejně jako ostatní země využívá Česká republika dlouhodobě družicová data ke sledování nejrůznějších jevů, od stavu lesních porostů, monitorování záplav, územního plánování až po tvorbu meteorologických předpovědí.

Často se setkáváme s otázkou, zda EU skutečně v době, kdy relativně obstojně funguje americký systém GPS, potřebuje vlastní a především velmi nákladný satelitní navigační systém. Tato otázka se pro mnohé stává aktuálnější v současném období ekonomické krize.

Mohl bych zde hovořit o tom, že v dnešní době, tolik poznamenané řadou bezpečnostních hrozeb, válečnými konflikty a teroristickými útoky mířenými na území USA či jejich spojenců, tedy včetně členských států EU, může kdykoliv dojít k přerušení či omezení signálu amerického GPS. Tento systém, který mnozí z nás denně používají, aniž bychom si to uvědomovali, byl totiž vyvinut primárně

pro vojenské účely a vysílání jeho signálu tak může být z bezpečnostních důvodů přerušeno či omezeno.

Naproti tomu od zrodu záměru vybudovat evropský satelitní navigační systém byl v EU kladen důraz, krom bezpečnosti, především na ekonomický potenciál, který takto rozsáhlý projekt přinese pro hospodářský růst a využívání nejvyspělejších technologií. Stručně řečeno, Galileo představuje zcela konkrétní a hmatatelný příspěvek ke zvýšení hospodářské konkurenceschopnosti EU a jejích členských zemí.

Vzhledem k technologickému pokroku a závislosti mnoha odvětví na družicových datech si EU uvědomuje nutnost zajistit si spolehlivý družicový signál, jehož provoz nebude podléhat vývoji politické situace. Bude neustále přístupný pro účely bezpečnostní, komerční, výzkumné, vyhledávací a záchranné apod. Základní služby přitom budou přístupné všem uživatelům, komerční služby budou zpoplatněny a jiné služby budou určeny jen pro autorizované uživatele, jako jsou bezpečnostní složky členských států EU.

Jsem velmi potěšen, že mohu konferenci zaměřenou na Galielo otevřít také proto, že záměr, na němž projekt Galileo stojí, je plně v souladu s klíčovou součástí programu mé vlády. Tou je podpora konkurenceschopnosti, důraz na výzkum a inovace a vysokou přidanou hodnotu. Česká republika přirozeně není kosmickou velmocí. Její ekonomika je založena z valné části na průmyslové výrobě, která se ve stále větší míře zaměřuje na oblasti, v nichž kosmické technologie a aplikace spojené s nimi hrají prim. Ostatně toto téma je také součástí vládní Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti.

Kosmické aktivity jsou současně pro Českou republiku výzvou, neboť napomáhají k posunu v před v oblastech, kde máme stále rezervy, například co se týče spolupráce mezi institucemi výzkumu a vývoje a průmyslovou sférou.

Rezervy však vidíme i na úrovni samotné EU. Ta zaostává za USA či Japonskem, pokud jde o průmyslové inovace a technologickou konkurenceschopnost. Včasné spuštění systému Galileo proto nabízí jedinečnou příležitost postavit se tomuto trendu a ukázat, že Unie myslí své deklarované priority, mezi něž oblast inovací a konkurenceschopnosti patří, vážně. Nejde tu pouze o prestiž. Jde tu především o zhodnocení samotného procesu vývoje a budování systému v průmyslových aplikacích, a tím v posílení růstu a zaměstnanosti.

Rád bych připomenul, že významným a symbolickým mezníkem v historii českých kosmických aktivit se stalo nedávné rozhodnutí přemístit sídlo GSA do Prahy. Česká republika si váží této příležitosti a hodlá dostát svým hostitelským povinnostem. Taktéž chce využít potenciál, který tento přesun skýtá, pro rozvoj českého podnikání a průmyslu i pro růst evropské konkurenceschopnosti a mezinárodní prestiže. Česká republika bude tak i nadále dělat vše pro to, aby byl program Galileo úspěšně spuštěn co nejdříve a aby našel co nejširší uplatnění.

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost a těším se na Vaše podnětné prezentace a následující diskuse.

www.vlada.cz

27. 1. 2012

Tisková konference po jednání premiéra P. Nečase a viceprezidenta EK

A. Tajaniho

Jan Osúch, mluvčí vlády ČR: Dámy a pánové, přeji vám hezký den. Vítám vás na tiskové konferenci u příležitosti podepsání hostitelské smlouvy projektu Galileo. Vítám zde předsedu vlády České republiky pana Petra Nečase, viceprezidenta Evropské komise pana Antonia Tajaniho, ministra dopravy ČR pana Pavla Dobeše a také výkonného ředitele úřadu GSA, které patří právě navigační systém Galileo, pana Carla des Doridese. Na úvod prosím pana ministra Dobeše a pana ředitele des Doridese, aby slavnostně podepsali hostitelskou smlouvu. Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval, že tato hostitelská smlouva upravuje podmínky, na jejichž základě budou agentura a její zaměstnanci v České

republice působit. V souladu s touto smlouvou poskytne vláda České republiky agentuře s jejími zaměstnanci prostory a další podporu, která zajistí úspěšné fungování této agentury v České republice. Děkuji vám, pane ministře, i vám, pane výkonný řediteli, a nyní už prosím předsedu vlády České republiky pana Petra Nečase o úvodní slovo.

Petr Nečas, předseda vlády ČR: Dobrý den, dámy a pánové. Já jsem velice rád, že právě proběhl podpis příslušné smlouvy. Má pro nás význam dvojí. Za prvé samozřejmě s rozměrem evropské integrace.

Přesun agentury řídící systém Galileo do Prahy znamená přítomnost první evropské instituce na území České republiky jako nového členského státu Evropské unie. Vedle toho je tady samozřejmě velmi silný aspekt také technologický, průmyslový a podobně. My jsme přesvědčeni, že rozvoj kosmických technologií je nesmírně podnětnou a inovativní částí průmyslu s velkou perspektivou. Koneckonců Česká republika se jako první nový členský stát Evropské unie stala také členskou zemí Evropské kosmické agentury ESA. My máme svoji tradici výzkumu kosmických technologií. Chci připomenout, že Česká republika dokázala vyvinout i vlastní družice a chceme využít přesunu agentury řídící systém Galileo zde do Prahy také k technologickému rozvoji českého průmyslu, především v oblasti inovací.

Konkurenceschopnost je jedním z klíčových imperativů, který má před sebou celá Evropská unie. Je to klíčová výzva pro dlouhodobou perspektivu, a právě kosmické technologie mohou představovat jeden ze základních zdrojů technologických inovací, a také tím pádem zvyšování konkurenceschopnosti a vytváření nových pracovních příležitostí v Evropě. Bereme to tedy jako výzvu, jako příležitost nespokojit se pouze s dobrým pocitem, že zde v Praze máme evropskou instituci, ale také jako výzvu pro nás a pro celou unii dále přispívat k rozvoji kosmických technologií, jako jedné z oblastí, kde skutečně technologický rozvoj je špičkový na hi-tech úrovni a kde se do toho mohou velmi úspěšně zapojit i české firmy a české výzkumné instituce. Je to šance pro nás všechny a my ji chceme využít.

Jan Osúch, mluvčí vlády ČR: Děkuji, pane premiére, a nyní prosím o vyjádření vás, pane evropský komisaři.

Antoni, Tajani, předseda Evropské komise: Vážený pane premiére, vážený pane ministře, paní velvyslankyně. Je pro mě skutečně velkým potěšením, že můžu být zde v Praze dnes a účastnit se podpisu této dohody, která je vyvrcholením dlouhé práce. Je to také vyvrcholením mé osobní práce, protože já jsem přislíbil České republice, že se budu osobně angažovat, že vyvinu všechno svoje úsilí, aby tato agentura mohla mít sídlo právě v Praze. My jsme tuto výzvu vyhráli a dnes začíná nová sezóna, nová éra. Česká republika se tímto také angažuje v dalším vývoji kosmických technologií. Jsem přesvědčen, že politika v oblasti vesmíru je naší budoucností a že bude v samém středu třetí průmyslové revoluce. Abychom se dokázali vypořádat s krizí, tak musíme nejen pracovat na veřejném dluhu, ale především musíme podporovat reálnou ekonomiku, musíme podporovat vnitřní trh, musíme podporovat průmysl a malé a střední podniky. A právě oblast vesmírného výzkumu je velmi důležitá v této oblasti. Veškerá práce v oblasti vývoje vesmírných technologií půjde ruku v ruce s vývojem Galileo a bude to také velká služba pro naše občany. Ve chvíli, kdy Galileo bude zcela operativní, tak ušetříme přibližně 90 miliard eur. My jsme již začali přijímat konkrétní kroky a opatření. Již jsme vyslali v roce 2011 první družice z Francouzské Guayany. Také jsme zorganizovali nové výběrové řízení. Jeho výsledky budou vyhlášeny 2. února a toto výběrové řízení je pro osm nových družic. Máme tedy časový harmonogram a já se také snažím ušetřit co nejvíce finančních prostředků, protože jde o veřejné finanční prostředky. Je potřeba, abychom splnili veškeré závazky, které jsme přijali, a chtěl bych osobně poděkovat panu Folvaizerovi, generálnímu řediteli, za jeho osobní investici pro to, abychom dodrželi harmonogram, který byl nastaven. Také děkuji panu Doridesovi, který je ředitelem agentury a který bude novým občanem Prahy, krásného města. Já jsem Ital, jsme oba Italové a Praha pro nás je velmi šarmantní město, které má obrovské kouzlo pro všechny turisty, nejen z Itálie, ale z celé Evropy. Já jsem také odpovědný za cestovní ruch. Vážený pane ministře, toto je nový začátek dalšího posilování vztahů mezi Evropskou komisí a Českou republikou a její vládou. Chtěl bych také poděkovat panu ministrovi dopravy za jeho investice, za jeho osobní angažmá. Myslím si, že společně můžeme čelit budoucnosti, jít vstříc budoucnosti. Česká republika bude jedním z hlavních aktérů pro další růst a podpoření konkurenceschopnosti Evropské unie. Chtěl bych také velmi poděkovat a ocenit soutěž, která se týkala jména nové družice. Mám pocit, že příští družice bude pojmenována po jednom

mladíkovi, který vyhrál tuto soutěž. Oblast vesmíru a vesmírných technologií by měla být také příležitost pro mladé lidi, aby mohli budovat dobrou budoucnost a prosperitu Evropské unie.

Jan Osúch, mluvčí vlády ČR: Dámy a pánové, nyní je prostor pro vaše otázky. Pokud žádné otázky nejsou, děkuji všem účastníkům tiskové konference. Vám ostatním přeji hezký den.

www.vlada.cz

30. 1. 2012

Tisková konference premiéra Petra Nečase po jednání Evropské rady o fiskální unii ‌

Tiskový mluvčí: Dobrý večer, dámy a pánové, vítám vás na tiskové konferenci po zasedání mimořádné Evropské rady. Vítám zde předsedu vlády ČR pana Petra Nečase, pana státního tajemníka pro EU Vojtěcha Bellinga, pana premiéra bych rád poprosil o shrnutí závěru jednání.

Petr Nečas, předseda vlády: Dobrý den, dámy a pánové, právě skončené jednání Evropské rady se dnes primárně, přestože časově to tomu neodpovídalo, zabývalo především problematikou tzv. fiskálního kompaktu nebo fiskální úmluvy. Jak víte, tento návrh pochází z prosincového jednání Evropské rady, došlo nakonec v prosinci k tomu, že neprojednáváme změnu smlouvy o EU, ale vlastně jdeme cestou mezinárodní smlouvy stojící mimo architekturu unijních zakládacích smluv. Já chci v prvé řadě zdůraznit, že ČR má velký zájem na stabilitě eurozóny, ekonomická provázanost české ekonomiky s ekonomikou eurozóny je skutečně velmi vysoká, pro malou otevřenou a proexportně orientovanou ekonomiku jako je ekonomika ČR je samozřejmě ekonomické zdraví eurozóny v našem zájmu. Druhou věcí, kterou chci zdůraznit je, že velkou část věcí, které jsou uvedeny v tomto návrhu fiskální úmluvy, má vláda ČR ve svém programovém prohlášení již od léta roku 2010 a hodlá je provádět bez ohledu na to, zda tato fiskální úmluva vznikne, nevznikne, bude uskutečněna, nebude uskutečněna, např. zlaté pravidlo dluhové brzdy, čili to čemu říkáme finanční ústava, je součástí koaliční smlouvy a vládního programového prohlášení. Zrovna tak důraz na rozpočtovou odpovědnost a konsolidaci veřejných financí včetně trajektorie nastavené tak, abychom v roce 2016 dosáhli vyrovnaných rozpočtů, je úkolem vlády ČR pod mým vedením bez ohledu na to, zda podobná mezinárodní smlouva je nebo není uzavřena. Je zde však nicméně několik aspektů, já musím říci, že tady je nezbytné zdůraznit, že v případě podpisu této mezinárodní smlouvy u členské země, která přistoupí k eurozóně, tak okamžikem vstupu se pro něj stane právně závazná, přitom jak i dnes konstatoval při jednání Evropské rady její prezident Herman van Rompuy, přistoupením k euru dochází k poměrně masivnímu přesunu kompetencí z národní úrovně na úroveň nadnárodní, z tohoto pohledu tento text smlouvy ČR nic nového nebo nic přínosného nepřináší, vyjma kroků, které si uložila sama, tzn. finanční ústavu a rozpočtovou odpovědnost a konsolidaci veřejných financí, nepřináší žádný politický benefit. My jsme velmi usilovali o to, aby země, které jsou v podstatě zeměmi, které se zavázaly přistoupit do eurozóny, jsou tedy, abych použil toho termínu, členy eurozóny s derogací, tak aby měly účast na eurosummitech a aby ji měly bez nějakého omezení na konkrétní témata, ale také za rovnoprávných podmínek z hlediska účasti, ne z hlediska hlasování, samozřejmě, jako členské země eurozóny, tzn. nikoliv až v okamžiku, kdy tuto mezinárodní smlouvu ratifikují. Musím říci, že proti původnímu návrhu, který tady byl ještě z minulého týdne a který byl projednáván v uplynulých dnech, došlo tady k jistému pozitivnímu pokroku, tzn. v podstatě došlo k rozšíření těch možností nikoliv pouze z jednoho eurosummitu, když to velmi zjednoduším, ročně na více možností, na druhou stranu, já musím říci, že tento posun považuji za nedostatečný a od země, jako je ČR, tzn. země, která se chová a chce chovat rozpočtově zodpovědně, chce přijímat protidluhovou brzdu, je připravena poskytnout půjčku MMF ve prospěch eurozóny, tak pozorovatelský statut na pravidelných jednáních eurosummitu podle mého názoru náleží a sluší, nebyli jsme v tomto požadavku sami, nicméně, jak jsem již řekl, ten pokrok, který byl v dohodnuté změně tady dohodnut, tak já nepovažuji za dostatečný a v podstatě ten výklad je tam hodně gumový. Zrovna tak považuji za, bohužel, za trochu špatné, že malá váha v této smlouvě je dána otázce dluhového kritéria. Musím říci, že se poměrně hodně tady řeší otázka deficitu, ale chtěl bych

zdůraznit, že současná krize eurozóny je primárně dluhovou krizí, tzn. to dluhové kritérium, byť se podařilo dosáhnout jisté změny v článku 4 této smlouvy, tak podle mého názoru je zde ošetřeno velmi slabě a i podle mého názoru je to dokonce krok zpět v porovnání např. se six-packem, tedy vlastně normami, které jsou v této věci připraveny. Další věcí, kterou považuji za důležité zmínit je, že i vláda ČR ví a počítá s tím, že předseda vlády nepodepíše tuto smlouvu, pokud nebude dosažena vládní shoda na ratifikační proceduře, v této věci panují rozporuplné názory, dokonce jdoucí až do toho bodu, jako kdyby se jednalo o ratifikaci smlouvy typu mezinárodní dohody o velrybářství nebo dvojího zdanění s Paraguají, což je stejná tedy ratifikační procedura u tak významné smlouvy, u které mimo vší pochybnost dochází k přesunu kompetencí na nadnárodní orgány, tak to je velmi těžko tedy akceptovatelné. Já chci také zdůraznit to, že i podle Ústavy ČR potřebuje předseda vlády pro podpis podobné smlouvy, tedy smlouvy prezidentského typu, byť je to s kontrasignací předsedy vlády, tak přesto zmocnění prezidenta republiky a navíc součástí ratifikačního procesu je i podpis prezidenta republiky, tedy věc, kterou pan prezident i veřejně deklaroval, i v oficiálním dopise mě jako předsedovi vlády, že svůj ratifikační podpis pod tuto smlouvu, a to tedy pan prezident poslal v době, kdy ještě nebylo známo znění této smlouvy, nepřipojí. Já považuji za nesmírně důležitou následující tezi, tzn. že jak z důvodu obsahových, tak z důvodů nejasností v ratifikační proceduře jsem nemohl vyjádřit souhlas s touto dohodou, s tím že ale považuji za nesmírně klíčové, že se podařilo dosáhnout změny v článku 15 této smlouvy, tzn. je možné k této smlouvě přistoupit kdykoliv v budoucnosti bez toho, aby byla nějaká přijímací procedura, nějaké podávání přihlášek, nějaké hlasování o vstupu apod., čili tato smlouvy má inklusivní charakter, zůstává otevřená kdykoliv pro budoucnost. Co se týče dalšího důležitého bodu, který se týkal prohlášení k růstu a zaměstnanosti, tady nezbývá než konstatovat, že klíčovým řešením stávajících ekonomických problémů EU je samozřejmě zvýšení její konkurenceschopnosti, že je to jediná cesta, jak mít trvale udržitelné a nedeficitní rozpočtování a z tohoto pohledu klíčové věci jsou věci jako dokončení vnitřního trhu, aby byl skutečně funkční a operabilní, aby se týkal všech sektorů, včetně oblasti služeb, a aby samozřejmě byly uvolněny podmínky i pro podnikání, a také samozřejmě aby touto cestou byly i vytvářeny předpoklady pro programy pracovních míst. Zvláštní pozornost této oblasti věnovala dnes Evropská rada, problematice zaměstnanosti a nezaměstnanosti mladých lidí, tady bych chtěl připomenout, že z hlediska tohoto parametru ČR patří mezi nejlepší země v rámci EU, míra nezaměstnanosti mladých lidí do 25 let, jakkoli nás nemůže uspokojovat, naši zemi, tak je 6. nejnižší v rámci celé EU, čili zpružení trhu práce se v této oblasti projevilo velmi pozitivně. My také vítáme, že byly zohledněny některé naše požadavky, které se týkají posílení kapitálu Evropské investiční banky za účelem pomoci malým a středním podnikům a celkově vzato toto prohlášení k růstu a zaměstnanosti představuje kompromis, který my můžeme akceptovat. Bude nicméně záviset především na jednotlivých členských zemích, jak tato opatření ve své vlastní ekonomické politice budou provádět u nich doma, tady se skutečně může vytvořit jenom nějaký evropský rámec, ale není to tedy věc, kterou bude uskutečňovat EU, ale jednotlivé členské země.

Tiskový mluvčí: Děkuji, poprosím o vaše dotazy.

Český rozhlas: Pane premiére, co by pro nás bylo jako maximum možného ohledně té účasti na summitech eurozóny, abychom přistoupili k této smlouvě. My bychom chtěli být na všech summitech?

Petr Nečas, předseda vlády: Já si myslím, že pozorovatelský statut na všech summitech po podepsání této smlouvy bych nepovažoval u země, která má závazek přistoupit k eurozóně, přispívá finančně na stabilitu eurozóny a podepsala tuto smlouvu, za nějak přehnaný nebo chcete-li nemravný požadavek, samozřejmě nikoli s právem rozhodovat, to samozřejmě nikoliv, to až po vstupu do eurozóny, nicméně účast na těchto jednáních, kdy každé rozhodnutí eurozóny má na nás dopad a my jsme vlastně vázáni touto smlouvou pro futuro po přistoupení k eurozóně, tak podle mého názoru je požadavek oprávněný.

Lidové noviny: Dobrý den, a znamená to tedy, že se můžeme připojit v budoucnosti nebo to je naprosto vyloučené, protože ten text té smlouvy se vlastně nezmění?

Petr Nečas, předseda vlády: Ten text té smlouvy se nezmění, nicméně její článek 15, tedy se podařilo, a musím říct speciálně ČR, v průběhu toho vyjednávání a především v pátek na jednání tzv. šerpů, změnit, tak umožňuje vlastně přistoupení kterékoliv členské zemi EU kdykoliv k této smlouvě.

Lidové noviny: Když teď s tím nesouhlasíme, tak potom když to bude stejné ten text smlouvy, tak s tím souhlasit budeme?

Petr Nečas, předseda vlády: Já jsem vyjádřil dnes nesouhlas, že podle mého názoru ten pokrok byl nedostatečný, ale to nezabraňuje kdykoliv v budoucnosti, s prominutím se skřípěním zubů, toto přesto akceptovat.

Právo: Vy jste tady přednesl námitky proti tomu, že bychom nyní nebyli plně začleněni nebo se účastnili těch jednání eurozóny, ale teď vlastně nebudeme vůbec, není tohleto větší rána pro ČR než...

Petr Nečas, předseda vlády: Není to větší rána, protože stejně ta ustanovení jsou taková, že nečlenským zemím eurozóny bude umožněna tato účast na některých summitech eurozóny a tady si ještě počkáme, jaká bude vlastně praxe, budeme mít možnost to vidět, umožněna až po ratifikaci této smlouvy, takže i tak, když to řeknu velmi zjednodušeně a teď velmi polopatě, tak vzhledem k postoji pana prezidenta by stejně, i kdyby to český premiér podepsal dnes a zítra to odsouhlasily obě dvě komory, tak ratifikační proces minimálně do března příštího roku nebude stejně ukončen, čili ČR by stejně zůstávala mimo jednací místnost i podle tohoto návrhu tak, jak byl dnes schválen.

Česká televize: Dobrý večer, pane premiére, jak slovenská premiérka Radičová, tak švédský premiér Rindsfeld, oba mluví o tom, že nejde o přesun kompetencí z národní na evropskou úroveň, vy naopak říkáte, že je to masivní úroveň přesunu kompetencí, jak vy sám si vysvětlujete tyto rozlišné výklady a zcela odlišné postoje jiných premiérů?

Petr Nečas, předseda vlády: Rozdílnými právními názory, to je přece běžné, jinak by vůbec neexistovala tato civilizace, když by neexistovaly rozdílné právní názory, prostě tento názor, který sdílím já, zase na druhou stranu celá řada jiných členských zemí také sdílí, my jsme pečlivě monitorovali celý vyjednávací proces a nejsme sami, kdo si to myslí. Mimochodem já bych dodal jeden příklad a to je příklad článku 7. Článek 7 je přece klasickým případem, kdy v případě projednávání postojů, respektive sankcí v rámci procedury překročení v Radě EU, tak stačí v podstatě dostatečná kvalifikovaná většina, která přistoupí na návrh komise, v tomto případě stačí součet vážených hlasů, které má Německo a Francie, ostatní státy jsou podle tohoto návrhu vázány hlasovat v Radě EU pro návrh komise. Když to řeknu úplně zjednodušeně, ministr české vlády, který přijíždí s jednomyslným názorem české vlády u něčeho hlasovat ne, tak by byl vázán tím, že se dohodne francouzská a německá vláda s Evropskou komisí hlasovat ano, tak by byl podle této smlouvy, je vázán hlasovat ano, přestože názor české vlády je jiný a vice versa, čili to je podle mě masivní přesun kompetencí např. tady v tomto hlasovacím kartelu.

ČTK: Já bych si to chtěl ujasnit, dokud tedy se nezmění podmínky pro účast na summitech eurozóny, tak ČR se k tomu nepřipojí?

Petr Nečas, předseda vlády: Ne, já jsem vyjádřil názor, že tento posun v účasti nečlenských zemí eurozóny na eurosummitech je nedostatečný, já jsem s tím dnes nemohl vyjádřit souhlas, ale to nevylučuje kdykoli pro budoucnost a už jsem to tedy řekl, se skřípěním zubů, to přesto přijmout.

TV Nova: Dobrý večer, pane premiére, je to tak, že v případě, že se staneme zemí eurozóny, bychom s touhle smlouvou neměli problémy?

Petr Nečas, předseda vlády: Tak já to řeknu jinak, v podstatě podmínkou přistoupení k eurozóně je schválení ratifikace této smlouvy, ano, chce-li být někdo v eurozóně, tak musí přistoupit k této smlouvě.

Dotaz: Could You just explain to the non-czech speakers what would take over Czech Repulic to sign the treaty?

Petr Nečas, předseda vlády: Já se fakt omlouvám, ale to teď mám všechno opakovat v angličtině?

Tiskový mluvčí: Let´s speak through the interpreter. Jen jestli chcete, tak to krátce sumarizujte v

češtině, ať to pak můžeme přeložit.

Petr Nečas, předseda vlády: Dobře. My máme 3 základní výhrady. První, že je limitovaná účast nečlenských zemí eurozóny, které nicméně chtějí k euru přistoupit a podepíší tuto smlouvu, na summitech eurozóny. My jsme přesvědčeni, že za situace, kdy podepíšeme tuto smlouvu a za situace, kdy např. finančně přispíváme k půjčce MMF, tak by ta účast s pozorovatelským statusem měla být zajištěna. Druhým důvodem je to, že v návrhu této fiskální úmluvy se podle našeho názoru věnuje malá pozornost a malý důraz na tzv. dluhové kritérium, současná krize eurozóny je primárně dluhovou krizí. A třetím důvodem je ratifikační procedura, která je v ČR nejenom komplikovaná, ale v podstatě v tuto chvíli velmi nejasná u podobného dokumentu a neexistuje na ní širší politická shoda včetně shody s prezidentem republiky. Nicméně v pátek se podařilo dosáhnout dohody o novém znění článku 15, který umožňuje vlastně inkluzívní charakter, tzn. vlastně možnost nečlenské zemi eurozóny se kdykoli v budoucnosti bez jakýchkoli podmínek k této smlouvě připojit a podepsat ji.

Šupová: Co se tedy teď bude dít?

Petr Nečas, předseda vlády: No teď pojedeme na letiště a poletíme do Prahy (smích).

Šupová: Teď se tím tedy nebudeme zabývat tou smlouvou nebo bude se tím zabývat parlament nebo jenom vláda?

Petr Nečas, předseda vlády: Bude se tím určitě zabývat vláda, budou se tím určitě zabývat parlamentní výbory v obou komorách, to považuji za samozřejmé. A ten další postup vyplyne z těchto následných jednání.

Macek: Já ještě, četl jsem teď o vystoupení prezidenta Sarkozyho, který tvrdil, že jste na schůzce mezi šéfy států uváděl, že důvodem pro nepřijetí smlouvy jsou koncepční problémy v ČR, tady uvádíte teda praktické problémy v integraci...

Petr Nečas, předseda vlády: To je synonymum toho, že není dohoda, politický konsensus, a není ani jasné, jaká má být ratifikační procedura, jestli to má být podle článku 10 nebo podle článku 10 a) Ústavy o zmocnění prezidenta, ano, to je v podstatě,…

Macek: Jasně, to já chápu, ale toto jste uvedl na jednání šéfů vlád, tak chápu, že asi toto je hlavní důvod a že ty další důvody, tzn., že nám nevyhovuje slabý statut na summitech eurozóny, jsou spíš vedlejší?

Petr Nečas, předseda vlády: Ne, ne, ne, já to tak nevidím, já jsem uvedl všechny 3 důvody, které jsem uvedl tady, dokonce v tomto pořadí, tzn. já dokonce bych řekl v pořadí důležitosti, nicméně vycházím z toho, že jako kdyby nepřekročitelný důvod je, že pokud nenalezneme širší politickou shodu nad způsobem ratifikace, tak vlastně ta smlouva je tím pádem velmi těžko akceptovatelná. Musím říci, že jako předseda vlády těžko mohu přijmout situaci, kdy bych se podepsal pod dokument a nebyl schopný dát alespoň minimální politickou garanci, že ten dokument bude ratifikován, takový politický alibista nejsem. Jestliže nebudu mít alespoň minimální jistotu, že bude ratifikován a to ústavně konformní cestou, žádným znásilňováním ústavy, žádným podvodem na občanech a na voličích, tak pokud nebude tato věc zřejmá nebo zřetelnější, tak bych považoval za politický alibismus podepsat smlouvu, a pak se jenom dívat, jak dopadne nebo nedopadne ratifikace. To bych považoval i vůči partnerům v EU za velmi neseriózní přístup.

www.vlada.cz

31. 1. 2012

Brífink premiéra Petra Nečase k fiskální úmluvě ‌

Petr Nečas, předseda vlády ČR: Dobrý den, dámy a pánové. Od včerejších pozdních večerních hodin se i v českém politickém i veřejném prostoru rozběhla debata o včerejších jednáních Evropské rady na téma fiskální úmluvy. Vyjadřovala se k tomu celá řada politiků. Já jsem celou řadou z vás tázán na komentáře k jednotlivým názorům, výrokům, komentářům a podobně. Chci zdůraznit, že nemá význam komentovat v podstatě stranické pozice té nebo oné politické strany, které byly dopředu

odhadnutelné. Na druhé straně nemohu se nevyjádřit k výrokům především pana Karla Schwarzenberga. Musím říci, že jeho výroky považuji za mimořádně nepovedené, mimořádně nepromyšlené, mimořádně neprofesionální a kdyby se nejednalo o muže zralého věku, označil bych je za projev mladické nerozvážnosti. Chci říci, že proto mám svým způsobem pochopení, podobně hloupě se jednou za čas vyjádří každý z nás a stane se mu to, z tohoto pohledu bych byl tolerantní. Nicméně vzhledem k tomu, že vezmu-li v potaz i jeho nedávné velmi nepovedené interview v německých novinách Spiegel, ve kterých úplně zbytečně jakýmsi způsobem, musím říci, po diplomatické rovině znepříjemnil česko-německou relaci, tak pokud by se podobné výroky měly stávat standardem z úst českého ministra zahraničí, tak musím říci, že by tady skutečně rostl velmi vážný problém. Speciálně ministr zahraničí by měl své výroky velmi zvažovat, měl by o nich velmi přemýšlet. To nejsou výroky z vesnické tancovačky někde v Čimelicích, to jsou velmi závažné věci, které mohou ovlivnit nejenom vnitrostátní politickou situaci, ale i mezinárodní vztahy. Chci zdůraznit, že jsem včera na jednání Evropské rady postupoval přesně v souladu s mandátem, který mi dala vláda a s rámcovou pozicí z 18. ledna, kterou schválila vláda všemi svými přítomnými členy, včetně ministrů za TOP 09, to chci zdůraznit. Od této rámcové pozice a od tohoto mandátu jsem se neodchýlil o jeden jediný milimetr.

Chci spíše položit otázku, nakolik se od něj tedy odchylují někteří jiní ministři, a musím říci, že v poslední době vždy s velkými rozpaky sleduji zápisy a informace z Rady pro všeobecné záležitosti, což je orgán Evropské unie, který vždy připravuje jednání Evropské rady za účasti zpravidla ministrů zahraničí nebo ministrů pro evropské záležitosti. V českém případě za účasti českého ministra zahraničí. S jistými rozpaky jako předseda vlády přijímám to, že se opakovaně a opakovaně těmito radami pro všeobecné záležitosti, kde se má bojovat za Českou republiku, český pan ministr promlčí. Myslím si, že to není ta správná taktika. Mimochodem jednání Rady pro všeobecné záležitosti probíhalo i v pátek před jednáním Evropské rady. Pan ministr zahraničí měl dostatečný prostor řadu věcí dojednat, neučinil tak, nedojednal vůbec nic. To co se podařilo pozitivně posunout v této smlouvě, dojednal až ve večerních hodinách můj vyjednávací tým v čele se státním tajemníkem panem Bellingem. Například to, že tato fiskální úmluva jako mezinárodní smlouva zůstane trvale otevřena pro všechny členské země Evropské unie. To znamená kdykoliv v budoucnosti, bez jakýchkoliv problémů, pouhým podpisem a ratifikací, může kterákoliv členská země Evropské unie k této smlouvě přistoupit. To byl výsledek vyjednávání těch, kteří vyjednávat chtěli a kteří skutečně pro to něco udělali.

Zaznamenal jsem také, že pan ministr se tím chce zabývat až po svém návratu ze zahraničí. Já musím říci, že my velmi stojíme o českého ministra zahraničí, nikoliv o českého ministra v zahraničí. Vláda České republiky se bude této věci věnovat ve středu. To, že někdo někde cestuje prostě je jeho problém, nikoliv problém vlády České republiky a musím z tohoto pohledu říci, že očekávám, že pan ministr zahraničí se skutečně místo prostořekých komentářů bude více věnovat svému úřadu. Mimochodem dnes jsem měl pracovní snídani s vedením Svazu průmyslu a dopravy ČR a Hospodářskou komorou ČR na téma českého exportu. Jednomyslně, jednohlasně a unisono ze strany představitelů českého podnikatelského sektoru zaznívaly stížnosti a stesky na nefunkčnost ministerstva zahraničí v oblasti podpory exportu. Jednoznačně zástupci českých podnikatelů hodnotí působení ministerstva zahraničí v této věci velmi negativně, jsou velmi nespokojeni a já budu rád, když se pan ministr zahraničí bude skutečně věnovat svému ministerstvu včetně klíčového úkolu a to je podpora exportu.

Jan Osúch, mluvčí vlády ČR: Dámy a pánové, prostor pro otázky. Vladimír Keblůšek, Česká televize.

Česká televize, Vladimír Keblůšek: Já jsem se chtěl zeptat, budete chtít třeba mluvit s Karlem Schwarzenbergem? Pozvete si ho po té kritice, která tady teď zazněla? Budete to chtít s ním probrat jako vlastně jeho nadřízený nebo šéf vlády? A druhá otázka je, jestli byste mohl tedy objasnit, co v té smlouvě všechno zůstalo a co z ní vypadlo, protože jsou určité nejasnosti o těch 60 % HDP a podobně. Děkuji.

Petr Nečas, předseda vlády ČR: Tak abych probíral všech 16 článků této smlouvy, to doufám ode mě neočekáváte. Je to tuším osm nebo devět stran normovaného textu formátu A4. Předpokládám, že tento text dáme k dispozici. On by měl být k dispozici v angličtině, takže každý si ho může naleznout. My samozřejmě pořídíme neautorizovaný překlad. Ten bude potřeba i pro vnitropolitickou politickou debatu. Já musím říci, že co se týče dluhového kritéria, tak to je velmi slabé v této smlouvě. To je jeden z důvodů, proč já k ní mám velké výhrady a proč jsem nebyl připraven ji i podepsat. Chci také

zdůraznit, že vláda zná a věděla mé stanovisko, že v případě, že nebude dosaženo dohody na způsobu ratifikace, že český premiér, to znamená já, nepodepíši tuto smlouvu. Toto vláda zná, věděla to, věděl to každý člen vlády a bylo to projednáváno jak na jednání vlády 18. ledna, tak 25. ledna. Já se samozřejmě s panem ministrem rád sejdu, ale základ je skutečně, abych ho v prvé řadě zastihl tedy na území České republiky. A základem je samozřejmě, aby on skutečně velmi vážil svá slova.

ČTK, Jakub Dospiva: Pane premiére, když jste schvalovali tu půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu, tak jste hovořil o symbolickém významu, o tom že je dobré být součástí té zdravé části stáda EU. Ten včerejší výsledek rady, nebo to co se tam stalo, také vyslalo nějaký signál o České republice?

Petr Nečas, předseda vlády ČR: Já myslím, že žádný dramatický signál nevyslal. Mimochodem bude možná velmi zajímavé sledovat v březnu, které země skutečně reálně na začátku března na Evropské radě, skutečně reálně podepíší tuto smlouvu a které nikoliv. Navíc znovu opakuji i na základě jednání vyjednávacího týmu v pátek ve večerních hodinách se podařilo prosadit, že tato smlouva zůstane trvale otevřena pro kohokoliv, pro jakoukoliv třeba příští vládu, která může kdykoliv přistoupit. A protože ustanovení této smlouvy jsou závazná pro signatáře, kteří nejsou členy eurozóny až okamžikem přistoupení k eurozóně. Čili z tohoto pohledu tam z toho neplyne pro Českou republiku prakticky vůbec nic. To, že my se odmítáme automaticky podřídit té logice, kterou někteří uplatnili, kterou trošku tak známe z období před více než 22 lety, všichni to známe – podepiš, ostatní také podepsali. No tak mi na tuto logiku prostě nepřistupujeme. Děkuji, hezký den.

www.vlada.cz

31. 1. 2012

Rozhovor s Miroslavem Kalouskem, ministrem financí.‌

Momentální český postoj ke smlouvě mě velmi mrzí, říká ministr financí Jan POKORNÝ, moderátor

Česká republika zatím odmítá podepsat mezivládní dohodu o zpřísnění rozpočtových pravidel v zemích Evropské unie. Podle premiéra Nečase to prý ale nemusí být natrvalo. Ke smlouvě bude možné možná přistoupit později. Podepisovat se totiž má až v březnu. V Ranním interview teď vítám ministra financí a místopředseda TOP 09 Miroslava Kalouska. Dobrý den, pane ministře.

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/ Dobré ráno, děkuji za pozvání.

Jan POKORNÝ, moderátor

Na titulní stránce dnešních Lidových novin je titulek "Nečas: Řekl jsem jasné ne." Jako ministr financí

říkáte Nečasovu jasnému ne jasné ano?

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/

Přiznám se, že zcela jasnému ne říkám zcela jasné ne. Já jsem hluboce přesvědčen, že Česká republika má k té smlouvě přistoupit a zcela jistě nad definitivním textem vláda povede diskusi ve vládě, minimálně tedy ministři za TOP 09. Ale pevně doufám, že se k tomu přikloníme všichni, že rozhodneme dát mandát premiérovi, aby v březnu tu smlouvu podepsal. Pokládal bych poměrně za nešťastné, kdyby se tak nestalo.

Jan POKORNÝ, moderátor

On před cestou na tento summit dostal Petr Nečas od vlády také nějaký mandát, který podle toho, jak to tam vypadalo, bychom mohli nazvat spíš váhavý?

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/

Ano, já se přiznám, že k tomu mandátu jsme se zdrželi. Nicméně byl to mandát k vyjednávání. A ten text ještě během toho šestihodinového jednání doznal zcela určitě nějakých změn. Já ty podrobnosti, ten definitivní text nemám před sebou. Myslím si, že by o něm měla jednat vláda, že by o ně měly jednat zahraniční výbory jak ve sněmovně, tak v Senátu. A že by Česká republika v březnu na březnovém summitu, kdy to koneckonců budou všichni podepisovat, protože včera ještě nebylo možné podepsat definitivní text, to byla jenom dekorace premiérů, a tak že v březnu Česká republika svůj podpis připojí. Doufám tedy.

Jan POKORNÝ, moderátor

Omlouvám se za lapidárnost otázky. Ale co když ne?

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/

Pokud ne, tak prostě budou v Evropě dva ostrovy, jeden, jedno bývalé impérium a jedna Česká republika ve středu Evropy. My na rozdíl od Británie nejsme bývalé impérium a nemáme styky s finančními vazbami do celého světa. Myslím si, že to bude velmi špatně. A hlavně nechápu ten důvod. Tady zaznívá celá řada argumentů o tom, jak bychom odevzdali suverenitu a pravomoci. A prosím, podíváme-li se na ten text, tak jediné suverénní pravomoci, o které bychom přišli, jsou suverénní pravomoci chovat se finančně nezodpovědně. To jsou jediné pravomoci. Pokud se budeme chovat finančně zodpovědně, a to si chceme dát sami do své vlastní ústavy, takže pokud se budeme chovat podle toho, co si chceme dát sami do ústavy, tak nám nehrozí, že by byly spuštěny sankční mechanismy té smlouvy a že by byly jakkoliv omezeny naše pravomoci.

Jan POKORNÝ, moderátor

Jestli jsem, promiňte, jestli jsem dobře rozuměl Petru Nečasovi, tak on právě tímhle argumentuje, že tahle smlouva nic nového nepřináší, protože máme svou brzdu, díky které si v případě potřeby poradíme s nějakým rozpočtovým deficitem.

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/

Ano, v České republice. Nicméně to, co se dnes děje na světových trzích, je prostě krize důvěry, krize důvěry k tomu, že se bude eurozóna, protože dominantně jde o eurozónu, ostatní země se k tomu připojují jako budoucí potenciální vstupující do eurozóny. To znamená krize důvěry. Eurozóna se bude chovat finančně zodpovědně. Závazná mezinárodní smlouva, kde se k tomu jednotlivé státy závaží a souhlasí s tím, že podstoupí sankci, když se tak chovat nebudou, je jasný signál k trhům, že se to s finanční disciplínou myslí vážně. A není jediný důvod, proč by Česká republika se neměla k takovému to závazku, řekněme závazku důvěry, připojit. Neznám žádný důvod.

Jan POKORNÝ, moderátor

Podle té dohody primární rozpočtové schodky, které se počítají bez splátek dluhu, nesmějí během hospodářského cyklu přesáhnout, tuším, půl procenta hrubého domácího produktu. Na tohle by eventuálně stačila naše národní brzda?

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/

Ano, já tedy upřímně řečeno, mě mrzí, že je tam jenom ta, že tam je pouze to deficitní kritérium. Já jsem hluboce přesvědčen, a v tom jsem byl s premiérem za jedno, že do článku číslo 7 patří i dluhové

kritérium. Je mi líto, že tam není, protože řešíme dluhovou krizi. Pokud je tu dluhová krize, má být řešeno i dluhové kritérium. To znamená, do naší ústavy budeme přísnější, tam to dluhové kritérium zcela jistě zapracujeme.

Jan POKORNÝ, moderátor

Pane ministře, jste politik mocný slova. Charakterizujte závěrem, prosím, co nejvýstižněji ten momentální český postoj ke smlouvě o rozpočtové kázni.

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/

Ten postoj mě velmi mrzí, protože zamlžuje českou politiku, je to naše jasné, nekompromisní, principielní možná. A tomu vůbec nikdo nerozumí. Všichni rozumějí ano, nebo ne, ale tomuto postoji nerozumí vůbec nikdo.

Jan POKORNÝ, moderátor

Říká ministr financí Miroslav Kalousek v Ranním interview. Děkuju za rozhovor, hezký den, na slyšenou.

Miroslav KALOUSEK, ministr financí, místopředseda strany /TOP 09/ Hezký den.

ČRo 1 – Radiožurnál

únor 2012 ‌

2. 2. 2012

Premiér P.Nečas pro LN: Máme "luxus" svobodné volby ‌

Česká republika na pondělním summitu EU odmítla přistoupit ke Smlouvě o rozpočtové unii. Předseda vlády Petr Nečas vysvětluje v článku pro Lidové noviny důvody českého postoje.

Je načase, abychom se začali zabývat otázkou, jakou podobu Evropské unie si přejeme a co od ní očekáváme. Zdá se mi však, že u nás na takovou debatu není nikdo připraven. Některé politické strany sice hlasitě navenek deklarují, že naše budoucnost je jen v jejím silném "jádru", ale méně zřetelná je představa, jak si vlastně toto "jádro" představují.

Evropská unie není žádným monolitickým celkem se stejnými zájmy a touhou po stejné míře integrace. Není například nezbytné nutit státy s liberálním modelem ekonomiky k jeho opuštění, pokud se tento model u nich ukázal jako únosný a udržitelný. Některé země mají hospodářství orientované na export, jiné táhnou ekonomiku domácí poptávkou. Každá proto bude proto mít v Evropské unii svoje specifické zájmy.

Právě proto je logické, že jednotlivé země mají zájem na různé míře nadnárodní spolupráce a v různých oblastech. Některé upřednostňují kompletní sjednocení daňových, penzijních i právních systémů, jiné usilují o větší spolupráci v zahraniční politice a jiné zase zdůrazňují spíše liberalizaci obchodu. Proto také volí různou míru integrace. Některé státy jsou členem měnové unie, jiné nikoli. Některé se účastní schengenské spolupráce, jiné ne. A tak bych mohl pokračovat dále. Zkrátka, každý si – tak jako z jídelního lístku – vybírá, čeho se bude účastnit a rozhodně neplatí, že vždy musíme sníst celé menu.

Zvláště pokud nejsme pod časovým tlakem a můžeme se kdykoliv rozhodnout, že si dáme ještě další chod, pokud to uznáme za vhodné. Zachraňme vnitřní trh a otevřenost Evropy!

Jakkoli by měl mít každý právo zvolit vyhovující míru integrace, musí existovat společný základ. Tím je vnitřní trh Evropské unie, na jehož principu integrace od počátku stojí. V posledních letech se v návalu stále nových plánů, strategií a paktů na tento základ stále více zapomíná. Šedesát procent trhu se službami stále není liberalizováno. Digitální jednotný trh je roky pouhou ideou. V mnoha sektorech stále bují tvrdé ochranářství. Důvod je prostý: strach některých evropských států své trhy otevřít konkurenceschopnějším službám třeba právě z České republiky. Přitom právě funkční vnitřní trh je pro nás naprostou prioritou! Ekonomicky nám přinese mnohem více, než všechny vznosné plány hospodářské centralizace.

Bohužel se zdá, že namísto rozvoje vnitřního trhu se do Evropy vrací duch protekcionismu. To platí nejen uvnitř Unie, ale i v jejím vztahu vůči světu. Zatímco zbytek světa se vzájemně otevírá a čile obchoduje, mnozí evropští státníci se zjevně inspirují severokorejskou teorií "ču-čche". Nejraději by Evropu izolovali jako celek od zbytku světové ekonomiky a učinili jí zcela soběstačnou, žijící pouze z vlastní nabídky a poptávky. Není divu, že Evropská unie stále více rezignuje na svou přítomnost na asijských trzích a ekonomických summitech. Že ponechává místo Spojeným státům a Rusku a sama se uzavírá do sebe.

Tento přístup je jistě prospěšný pro státy, které nejsou závislé na exportu a mají vždy jistotu, že jejich hospodářství bude žít z domácí poptávky. Pro Českou republiku, naprosto závislou na vývozu, je to však zničující strategie. Naším cílem naopak musí být podpora exportu i mimo Evropskou unii, do klíčových světových ekonomik.

Naším zájmem je stabilní eurozóna Je samozřejmě jasné, že v tuto chvíli se Evropská unie musí zabývat krizovým managementem. I když jsme dluhovou krizi nezavinili, a to ani nepřímo – tedy vytvořením eurozóny v současné, zjevně nefunkční podobě, musíme mít zájem na jejím vyřešení. Koneckonců jsme na stabilitě eura závislí.

Jestliže si každý stát může zvolit míru integrace, platí také, že musí nést všechny související důsledky svého rozhodnutí. Pokud chce někdo vstupovat do měnové unie, musí počítat s tím, že měnová unie může fungovat jen jako federální celek. V současnosti nemá eurozóna na vybranou: buď se rozpadne (což si jistě nikdo nemůže vážně přát) nebo se posune směrem k federálnímu ekonomickému útvaru.

Smlouva o rozpočtové unii je zásadním krokem na této cestě. Státy se jí vzdávají práva na svobodné hlasování v Evropské unii v podstatných tématech týkajících se rozpočtu a zbavují se tím části své suverenity.

Zavazují se podávat i proti své vůli žaloby na jiné státy. Zavazují se společně koordinovat své další zadlužování. To jsou všemílové kroky směrem k federalizaci eurozóny.

Absurdní kritéria fiskální odpovědnosti Ovšem otázkou je, zda samotná ekonomická podstata nové rozpočtové smlouvy odpovídá tak výrazné rezignaci na vlastní svrchovaná práva. A zde bohužel platí, že nikoli. Pokud již státy rezignují na svobodu hlasovat dle vlastního uvážení, proč jen tam, kde je překračován nadměrný schodek, ale nikoli tam, kde je překročen celkový limit dluhu 60 procent HDP? Není to absurdní? Vždyť jádrem problému nejsou samotné schodky (jakkoli k němu vedou), ale celková výše zadlužení společně s nedostatečnou výkonností ekonomiky! Tento problém smlouva vůbec neřeší. Kritéria, která nastavuje, zůstávají dokonce daleko za rámcem toho, co bylo již dříve v Unii schváleno a dohodnuto. Ponechávám také stranou, že smlouva se zabývá jen fiskálními restrikcemi. Ty jsou sice nutné, ale zdaleka ne dostačující. Potřebná jsou především opatření

podporující růst a konkurenceschopnost, a na ta se zapomíná. Verbální deklarace přijatá na Evropské radě byla v tomto směru jen plácnutím do vody.

Dohodnutá rozpočtová smlouva je tedy zásadním krokem k federalizaci z hlediska svých procedur, ale současně vůbec neřeší skutečnou podstatu současných problémů. To je bohužel asi nejhorší z možných kombinací, které se nabízely. Přesto zcela chápu státy eurozóny, že ji nakonec odsouhlasily. Státy, které platí na ty druhé v nekonečných záchranných balíčcích, potřebují alespoň optický bič na ty druhé.

Referendum je nutná podmínka přijetí rozpočtové smlouvy Klíčovou otázkou pro Českou republiku nyní je, jak se v této situaci máme zachovat. Máme sice závazek přijmout euro, ale přijatý za zcela jiných podmínek, které dnes již neplatí. Přijetím rozpočtové smlouvy bychom dali nejen souhlas s posunem eurozóny směrem k budoucí fiskální federaci, ale i s tím, že se sami tohoto projektu chceme nadále i za tuto cenu účastnit. A to jsou dvě zcela odlišné věci. Uznávám, že euro přežije jen tehdy, pokud se eurozóna stane fakticky federací. Dokonce uznávám, že přijetí eura má smysl jen za této podmínky, neboť přistupovat k nefunkční měnové unii by bylo absurdní. Ovšem klíčová otázka je, zda za těchto nových podmínek skutečně euro přijmout chceme a kdy.

Právě proto jsem dal jasnou podmínku, za jaké bych vůbec byl – v rámci kompromisu - ochoten se ke smlouvě případně připojit, i když ji považuji po věcné stránce za špatnou a neefektivní. Touto podmínkou je dohoda o přijetí eura referendem. Teprve případným schválením přistoupení k euru v referendu by začala tato smlouva platit i u nás. Není to ovšem požadavek nějakého křídla v ODS, která je v této věci jednotná, ale mimo jiné podmínka daná v programovém prohlášení vlády. Přenos dalších národních kompetencí na celoevropskou úroveň nelze ignorovat, a už vůbec ne nedůstojně bagatelizovat. Demokratický deficit v Evropské radě Je nutné uvést, že k odmítnutí smlouvy na summitu mne vedlo i velmi zásadní znepokojení nad fungováním summitů jako takových. Na jednání dostali předsedové vlád finální text s velmi podstatnými změnami dojednanými v kuloárech s tím, že se účastníci summitu musí okamžitě rozhodnout, zda se k němu politicky zavážou. Bez času na rozmyšlenou, na zanalyzování, na projednání s experty, s vládou nebo s kýmkoliv.

Nejsem absolutním monarchou 18. století, abych se za celou zemi rozhodl několik minut poté, co vidím změněný text, zvláště pokud u nás zatím není dohodnut způsob jeho ratifikace. Ostatně ratifikace nebude snadná ani v některých dalších evropských zemích, včetně Francie.

Musím zdůraznit, že jsem formou jednání Evropské rady v poslední době velmi zklamán. Stejně jako mnozí další kolegové – premiéři, kteří to možná neřeknou tak nahlas. Přípravné dokumenty jsou dodávány na poslední chvíli, dny a hodiny před jednáním. Nelze se tvářit, že je to normální způsob projednávání takto závažných materiálů, na které lze podle mnohých zřejmě nahlížet pouze jediným možným způsobem. To by zakládalo nedobrý vývoj nejen dnes, ale i do budoucna. Ke smlouvě můžeme přistoupit později Je pravda, že kromě mne a britského premiéra ostatní – většinou se skřípěním zubů

– nakonec řekli své "ano". Ovšem musíme vzít v úvahu specifickou situaci různých států. U zemí eurozóny byla podpora předem pochopitelná. Mezi nečleny eurozóny má pět států poněkud svázané ruce s ohledem na to, že jsou či byli nedávno příjemci cizí pomoci vzhledem ke své rozpočtové situaci. My jsme naopak mezi státy, které nyní masivně finančně pomáhají ostatním, včetně eurozóny.

Můžeme si proto dovolit jistý "luxus" svobodného rozhodování, na rozdíl od mnoha jiných.

V rámci těchto zbývajících pěti států mají ovšem dva (Dánsko a Velká Británie) trvalou výjimku z eura a vědí, že smlouva se na ně tak jako tak vztahovat nebude. Dánové a Švédové již mají dohodnutá referenda o přijetí eura. Takže před dilema jsme byli postaveni hlavně my a Poláci. A Polsko se přes původní deklarace nakonec rozhodlo jinak než Česká republika, každý stát z jiných důvodů.

Musím ještě uvést, že se nepodařilo prosadit běžnou účast států se závazkem přijmout euro na summitech eurozóny. Nadále platí, že tato účast bude výjimkou vázanou jen na některé summity, a

podmíněnou ratifikací. U České republiky by tak první teoretická možnost pozvánky na summit tak jako tak nastala až za rok, neboť dříve nepřipadá dokončení případné ratifikace v úvahu.

Důležité je, že se našim vyjednavačům podařilo změnit smlouvu v poslední chvíli tak, aby bylo možné k ní přistoupit kdykoliv později. Zatím z jejího přijetí pro naše občany prospěch nevidím. Na periferii nás však tento krok rozhodně neodsune, toho se není třeba obávat. Stejně jako nedostane do středu dění všechny státy, které se na smlouvě podílejí. Na druhé straně je možné, že se smlouva bude v budoucnu dále vyvíjet a měnit. Doufejme, že k lepšímu.

Lidové noviny

4. 2. 2012

Premiér P. Nečas v rozhovoru pro MF Dnes: Trochu adrenalinu v tom bylo, uznávám ‌

Evropské státy se dohodly na přísných pravidlech, jak omezí schodky svých rozpočtů a veřejné zadlužení. Tedy přesněji řečeno: 25 států se dohodlo. Premiéři Británie a Česka byli proti. Petra Nečase za to pochválil prezident, zato šéf TOP 09 nešetřil kritikou.

Pane premiére, připadal jste si tento týden jako veliký borec?

V žádném případě. Byl to běžný pracovní týden s poměrně exponovaným programem. Žádný zvláštní pocit z něho nemám.

Ani z pondělního Bruselu? Ministr Schwarzenberg oznámil, že jste si chtěl připadat jako borec, proto jste se v pondělí nepřidal k "rozpočtové smlouvě", zatímco 25 ostatních premiérů ano. Co to dělá s psychikou, zůstat mimo?

Říci, že mít ve skupině 27 hlav států a vlád opačný názor, než se všeobecně očekává, kdy je na vás činěn psychický nátlak, abyste tento názor neměl, že to nevyplaví trošku adrenalinu, to bych lhal. Ale já to bral jako věc, kterou musím nějak rozhodnout, nesu za to zodpovědnost a nesu ji jenom já. A navíc se musím řídit mandátem, který schválila vláda a který mi ukládal, že o případné podpoře se můžeme rozhodnout až poté, co si výslednou podobu smlouvy důkladně zanalyzujeme.

Jakou formu měl onen nátlak?

Je to pokus dát najevo, jestli si to prostě ještě nerozmyslíte. Aniž bych chtěl Evropskou unii srovnávat s něčím, co tady bylo dříve, tak my, střední a starší generace, si přece pamatujeme úsloví: Soudruhu, podepiš, ostatní soudruzi už také podepsali.

To se vám honilo hlavou?

Trošku ano.

A nepodepsal jste. Zaskočil jste spoustu evropských politiků. Prezident Sarkozy řekl, že se asi v Praze děje něco, čemu nerozumí, protože v prosinci jste souhlasil.

Tak tenhle výrok pana prezidenta Sarkozyho mě překvapil. Lze dohledat i v médiích, že v prosinci jsem to byl já spolu s premiérem Švédska a Maďarska, kdo jsme odmítli vyjádřit souhlas bez dalších konzultací. Žádný příslib, že souhlasit budeme, tam nezazněl. Buď si to pan Sarkozy špatně pamatuje, nebo to bylo ztraceno v překladu.

Hodně se řeší, že se Česká republika, země uprostřed Evropy, ocitá v izolaci. Prý jsme nečitelní pro

ostatní státy.

Nemyslím si. Mimochodem, je velmi oceňováno, že jsme se zapojili do skupiny rozpočtově zodpovědných států, které nejen natahují ruce, ale které chtějí spořit i v rozpočtu EU. Je oceňováno, že jsme přispěli na půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu. A jinak: když se podíváte na výroky některých evropských politiků ke smlouvě o fiskální odpovědnosti, tak ty překvapivé nejsou. Šéf socialistické frakce v Evropském parlamentu řekl, že tento pakt je nadbytečný. Šéf liberální frakce: "Tohle problém neřeší." Šéf Bundesbanky: "Je to špatný krok."

Možná tito lidé překvapeni nejsou. Ale co je překvapivé pro mě, že se rozcházíte s ministrem zahraničí, vicepremiérem Schwarzenbergem. Člověkem ze stejné vlády, který by se měl řídit stejným mandátem jako vy.

Třeba si ten mandát nepřečetl. Nebo ho neznal. Nebo si myslí, že on by v této situaci postupoval v rozporu s mandátem. Nebo že já bych měl vystupovat v rozporu s mandátem.

Upřímně řečeno, to, že jste svým odmítnutím smlouvy překvapil, neříká jen ministr Schwarzenberg. To zaznělo od mnoha lidí, od politiků, komentátorů...

Ano, většinou jsou to argumenty velmi povrchní a v 99,9 procenta od lidí, kteří nečetli finální verzi, neznají rámcovou pozici jednomyslně schválenou vládou a mandát schválený minulý týden.

Zkuste tedy stručně vysvětlit to, co podle vás zůstalo nepochopeno: proč 25 šéfů vlád smlouvu podpořilo, ale vy ne?

Tak zaprvé musím říct, že těch 25 dalších zemí je většinou v jiné pozici než my. Nejprve těch 17 zemí eurozóny: to je buď jedna skupina, která dostává finanční pomoc od ostatních, anebo druhá skupina-ti, kteří to platí. Takže jejich přihlášení k tomuto paktu je logické. Ti, kteří dostávají, se přihlásit musí, aby dostávali dál, a ti, kteří to platí, chtějí mít určitou pojistku, že už nebudou platit víc.

A pak to podpořilo osm států, které v eurozóně nejsou.

Ano, a pět z nich jsou země s finanční pomocí buď od MMF, nebo Evropské unie: počínaje Lotyšskem přes Rumunsko až po Maďarsko. Pak je tam Dánsko, země, která má opt out, výjimku z eura, takže ta smlouva, kterou podepisují, pro ně vlastně nikdy nevstoupí v platnost. A Švédsko, kde se už dnes dohodla vláda s opozicí, že o přistoupení k euru – protože smlouva začíná pro zemi platit až jejím přistoupením k euru - bude referendum.

Ještě máme Polsko, které je ve stejné pozici jako my, kdy jsme se zavázali, že euro v budoucnu přijmeme. A Polsko se přidalo.

S Polskem jsme měli do poslední chvíle velmi totožnou pozici. Dvakrát jsem osobně jednal z očí do očí s premiérem Tuskem, že jestli nebude ve smlouvě zajištěna automatická účast nečlenských zemí eurozóny na všech eurosummitech, tak nepodepíše. Nakonec svůj názor v pondělí pozměnil, ale to není otázka na mě. Já jsem dodržel, co jsme si řekli.

Smlouva by nás ale de facto teď, dokud nejsme v eurozóně, ničím nesvazovala. A navíc pravidla ze smlouvy, že schodek rozpočtu nesmí přesáhnout 3 procenta HDP a deficit veřejných financí má být nižší než 60 procent, chce dostat do českých zákonů i vaše vláda.

Ano, my ta pravidla zavedeme tak jako tak. Máme to ve vládním programu. Čili my nepotřebujeme mezinárodní tlak na to, abychom snižovali zadlužení a dělali protidluhovou brzdu. Tato smlouva je jasným krokem z měnové unie k fiskální federaci. Uznávám, že je zjevné, že měnová unie bez té fiskální

nemůže existovat. Ale je to tak zásadní změna eurozóny, že se tady nemůžeme odvolávat na rozhodnutí voličů z roku 2003, kdy eurozóna byla úplně jiná, jednotlivé státy neručily vzájemně za své dluhy jako dneska, kdy jsou povinny platit do evropského stabilizačního mechanismu obrovské částky. To je tak významná změna, že musí být schválena v referendu.

Takže teď čekáte na shodu českých politiků na referendu?

Vycházím z toho, že měnová unie bez té fiskální nemůže fungovat. A to je tak velká změna, že pokud se k tomu česká politická reprezentace rozhodne přistoupit, tak k tomu potřebuje souhlas občanů.

V referendu musíte samozřejmě počítat i s variantou "ne, nechceme do eurozóny vstupovat."

Předpokládám, že vláda, která bude chtít vstoupit do eurozóny-a moje vláda jasně deklarovala, že nebude stanovovat ani termín vstupu – bude velmi vehementně argumentovat ve prospěch tohoto vstupu. A že bude mít k dispozici i ekonomické a politické argumenty, které veřejnost přesvědčí.

Co byste doporučil v referendu?

Teď bych určitě vstup nedoporučil. Mimochodem, Česko teď nesplňuje ani podmínky. A do budoucna záleží na tom, jak bude eurozóna vypadat, zda bude stabilní, nebo ne. Je to příliš mnoho kdyby. Ani na okamžik nezpochybňuji, že máme tento závazek, plynoucí z přístupové smlouvy. Také jsem několikrát veřejně odmítl požadavek pana prezidenta, abychom si vyjednali vyvázání se z přijetí eura.

V článku ve čtvrtečních Lidových novinách jste ostře kritizoval mimo jiné to, že na evropských summitech jsou vám dokumenty dodávány na poslední chvíli, že jste zklamán z formy jednání Evropské rady "stejně jako mnozí další kolegové – premiéři, kteří to možná neřeknou tak nahlas". Proč to neřeknou nahlas?

To je otázka. Možná nemají jednu čtvrtinu valašských genů jako já, nemají proto odpovídající tvrdohlavost. Říkám to s nadsázkou.

A koho tím myslíte?

Není důvod to říkat. Bylo by to velmi nediplomatické. Ale opravdu musím říct, že vést jednání tak, že se předsedové vlády a prezidenti zavřou do jedné místnosti a sedí se tam do šesti do rána, pak je na všechny činěn nátlak, aby vyjádřili souhlas, a to ne tím, že se řekne: Kdo je pro, ať zvedne ruku. Tam se řekne: Ať zvedne ruku, kdo je proti. Už to samo vytváří určité psychologické podhoubí, kdy je těžší tu ruku zvednout.

Ale teď v pondělí to nebylo do šesti do rána. To jste měli už kolem jedenácté večer hotovo.

Ano, začalo se ve tři v podstatě bezvýznamnou deklarací o pracovních místech. To se řešilo do osmi a teprve pak se začala řešit ta fundamentální smlouva.

To bude ale asi klasický fígl, ne?

Ano, já jsem starý politický pes a vím, že to funguje jako jistý druh nátlaku. Řeknu to velmi otevřeně. I já někdy používám metodu: "Nejdeme z místnosti, dokud se nedohodneme. A budeme tady sedět do rána." I já jsem ledaskdy tímto dosáhl nezbytné dohody.

Uplatňujete to i ve vládě?

Je-li to nutné, tak tyto jemné manipulativní taktiky ovládám. Nesmí se to přehánět. Tak jednou za rok.

Nepůjdete se teď někam zavřít s ministrem Schwarzenbergem a vyříkat si své vzkazy přes média?

Je jasné, že spolu budeme mluvit. Zatím jsme si jen telefonovali. (Schwarzenberg byl v Izraeli pozn. red.) Věřím, že zvítězí zodpovědnost za tuto vládu a její reformní program.

V čem vidíte dohodu mezi vámi a ministrem Schwarzenbergem?

O tom budeme muset mluvit a nalézt dohodu v koalici. Několikrát jsem ve vládě zopakoval, že nebudu podepisovat nic, nad čím nebude dosaženo koaliční shody o způsobu ratifikace. Dokonce jsem řekl, že není způsob, jak mě k tomu přimět. Myslím si, že teď už všichni pochopili, že jsem to neříkal jen tak do větru. A považuju za klíčové, že se podařilo České republice prosadit, že ke smlouvě bude možné kdykoliv v budoucnu přistoupit bez nějakého přijímacího řízení. Je proto zbytečné z toho dělat fatální okamžik, že to teď v březnu nepodepíšeme...

Zastavme se u toho, co jste řekl o ministru Schwarzenbergovi...

Nevidím důvod se k tomu vracet. Já jsem jako premiér musel zareagovat na situaci, kterou jsem nevyvolal, považuji ji za nešťastnou, nicméně teď je to ukončená věc.

Pro vás je to ukončené, ale já jako posluchač vašich slov se ptám: Jak můžete mít ve vládě ministra, o němž soudíte, že nedělá svou práci dobře, summity promlčí a nepracuje ve prospěch podpory českého exportu? To jsou vaše slova.

Ano, a ministr zase nějak mluvil o mně. Znovu opakuju, nevidím důvod se k tomu vracet. Zbytečně to budete ze mě tahat.

Jednu věc si neodpustím. "Ministr by měl své výroky velmi zvažovat. To nejsou výroky z vesnické tancovačky v Čimelicích," řekl jste v narážce na místo, kde mají Schwarzenbergovi rozsáhlý majetek. A Čimeličtí se urazili.

Také jsem se jim ve čtvrtek omluvil. To nebylo v žádném případě myšleno na ně. Protože jsem své rodiny první, kdo je narozený ve městě-my jsme venkovský rod, tak považuji tancovačku za místo, kde je uvolněná nálada a kde co na srdci, to na jazyku.

Mám ale za to, že pan starosta chtěl naznačit, že oni se na tancovačce na rozdíl od politiků neurážejí a že ve srovnání s nimi mluví velmi diplomaticky.

No, uvidíme, nakolik jsou tancovačky diplomatické. (směje se) Jelikož mě tam pan starosta pozval, tak tam rád přijedu.

MF DNES

1. 2. 2012

Premiér P. Nečas: Moje vláda se k paktu nepřidá ‌

Pokud některá příští vláda bude chtít do rozpočtového dozoru vstoupit, nic jí nebrání, říká Petr Nečas

Evropa je trochu zmatená, co vaše rozhodnutí z pondělní noci vlastně znamená. Je to jasné "ne", nebo dočasné odmítnutí a ke smlouvě se později přidáte?

Je to jasné, nikoliv dočasné "ne". Odmítl jsem k ní přistoupit z věcných důvodů, protože jsem přesvědčen, že nám nic výhodného nepřináší. Proč bych ji schvaloval, když nejsem přesvědčen, že by

něco dobrého přinášela? Mám zvedat ruku jenom proto, že ji zvedají všichni? Nepodařila se vyjednat ani naše účast na summitech eurozóny, kde se teď bude dělat většina rozhodnutí. To mám souhlasit s něčím, když za to nedostaneme ani přístup k důležitým informacím? Podle vládního mandátu jsem také neměl právo dát jasný politický souhlas, že smlouvu podepíšu, do chvíle, než bude dohodnuto, jak bude ratifikována. Hlavní důvod, proč jsem řekl "ne", je ale věcný. Nejsem přesvědčen, že by nám něco přinášela. Za nikoho se neschovávám. Ani za referendum, ani za pana prezidenta. V rámci vládního mandátu jsem řekl jasné "ne".

Dnes smlouvu nesete do vlády. Budete o ní hlasovat?

Seznámím členy vlády s tím, co se na summitu dělo a proč jsem se rozhodl se ke smlouvě nepřidat. Nemyslím ale, že o ní budeme hlasovat. Nečekám ani, že by se tento kabinet ke smlouvě v nejbližších měsících přidal. Politická dohoda o referendu, která je podmínkou toho, aby premiér mohl o podpisu smlouvy přemýšlet, se zatím nerýsuje. TOP 09 dokonce tvrdí, že jde o běžnou mezinárodní smlouvu, kterou ani není potřeba schvalovat v parlamentu ústavní většinou. Představují si asi, že je to cosi jako mezivládní dohoda se Zambií.

TOP 09 tvrdí, že poškozujete zájmy země a nedodržel jste vládní mandát.

Vládní mandát pouze říká, že nesmím podepsat smlouvu dřív, než bude jasná dohoda na ratifikační proceduře, kterou má být referendum. Mandát jsem přesně dodržel. Všichni se tváří, jako by se stalo cosi fatálního. To je omyl. Podařilo se nám na poslední chvíli dojednat, že ke smlouvě se může kdykoliv kdokoliv další přidat. Pokud některá příští vláda bude chtít do rozpočtového dozoru vstoupit, nic jí nebrání. Pokud se změní podmínky a pro signatáře se otevře cesta na summity eurozóny, kde se skutečně bude řešit vše podstatné, můžeme se bavit, zda je pro nás výhodné se k paktu přidat.

Kdy jste se definitivně rozhodl říct "ne"?

Na summit do Bruselu jsem odjížděl s několika variantami, jak se podle vývoje vyjednávání zachovám. Ovlivnila mě řada věcí, ale hlavně jsem si uvědomil, jak ta smlouva výrazně mění směr evropské integrace, výrazně přenáší pravomoci a směřuje k politické unii.

Lidové noviny

6. 2. 2012

Vyjádření premiéra P. Nečase na tiskové konferenci při představení Exportní strategie pro léta 2012– 2020

Podpoříme české exportéry

Otevřít nové trhy pro české vývozce a poskytnout jim chytré služby ze strany státu, to jsou hlavní cíle nové Exportní strategie České republiky pro období 2012 - 2020.

Premiér Petr Nečas představil společně s ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kubou novou proexportní strategii České republiky. Exportní strategie pro roky 2012 až 2020 je postavena na několika prioritách a cílech. Premiér na tiskové konferenci zdůraznil především nutnost udržení tempa vývozu, navýšení podílu vývozu mimo země Evropské unie, vytvoření podmínek pro trvalý růst firem zaměřených na vývoz, kvalitní podporu státu, ale i zjednodušení vývozních a pojišťovacích procedur.

„Všichni víme, co se děje v globální ekonomice a v Evropské unii. Musíme udělat všechno pro to, aby česká ekonomika, ale i ekonomika celé Evropské unie neztratila v globálním kontextu svoji konkurenceschopnost,“ uvedl premiér Petr Nečas. Připustil zároveň aktuální ohrožení evropské konkurenceschopnosti.

Podle předsedy vlády má Česká republika zájem nejen na stabilní situaci v eurozóně, ale i na vytvoření funkčního vnitřního trhu Evropské unie. „V dnešní době 16 procent služeb v rámci Evropské unie není liberalizováno a není předmětem vnitřního trhu. To znamená obrovský potenciál rozvíjet a možnost pro ekonomiku celé Evropské unie rozvíjet vnitřní trh,“ podotkl premiér.

Český export dosáhl rekordního růstu

Z dosavadního vývoje českého zahraničního obchodu vyplývá, že celkový objem vývozu bude atakovat rekordní hranici 2,9 až tři biliony korun. „Je to největší vývoz v dějinách České republiky,“ uvedl předseda vlády.

Jedním z problému českého exportu je podle premiéra pozice českých dodavatelů, kteří často vystupují v pozici subdodavatelů, čímž přicházejí o přímý kontakt s koncovým zákazníkem. „České firmy tak přicházejí o tu nejzajímavější část marže,“ upozornil premiér. Mělo by se tak podle něj českým firmám pomoci, aby se mohly stát koncovým dodavatelem.

Mezi další úskalí českého vývozu zmínil předseda vlády pokles počtu exportérů, na kterých je pak český vývoz závislý. „Proto musí stát udělat všechno pro to, abychom rozšířili spektrum našich vývozců do oblasti malých a středních firem,“ uvedl premiér. Česko pak podle něj nebude závislé na několika velkých výkonných exportérech. Malé a střední firmy mají podle premiéra ztížené podmínky pro průnik na zahraniční trh.

MPO pomůže českým firmám proniknout na zahraniční trhy

„Ministerstvo průmyslu a obchodu musí fungovat především jako partner pro naše exportéry,“ uvedl ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba. Českým podnikům chce pak pomoci především doporučením teritorií vhodných pro investice. „Umístění obchodních zastoupení tak pokryje země, které realizují 75 procent světového dovozu. Teď půjde o to, abychom nový exportní potenciál, který takto vytvoříme, dokázali náležitě využít,“ vysvětlil ministr.

Podle ministra Martina Kuby je nutná diverzifikace za hranicemi České republiky, aby český export stál na více nohou, zatímco uvnitř České republiky musíme integrovat služby poskytované českým exportérům, vysvětlil tak princip strategie.

Vytvoření Exportní strategie předcházelo zevrubné vyhodnocení dosavadních proexportních aktivit a jejich nástrojů, zmapování současného stavu a identifikace toho, co česká ekonomika potřebuje z hlediska zachování a rozvoje dlouhodobé konkurenceschopnosti.

Česká republika patří ve světovém srovnání k zemím s největším podílem vývozu zboží a služeb na HDP a tato závislost stále stoupá. Zatímco v roce 1995 se export zboží a služeb podílel na hrubém domácím produktu 51 procenty, v roce 2000 pak 63 procenty, za rok 2010 to bylo necelých 79 procent. Pro porovnání v Německu, tedy u našeho největšího obchodního partnera, tvoří export necelých 50 procent HDP.

www.vlada.cz

9. 2. 2012

Projev premiéra P. Nečase před českým parlamentem o podpisu fiskální úmluvy ‌

Předseda vlády Petr Nečas informoval poslance o jednání summitu Evropské rady 30. ledna, který se věnoval tzv. fiskální úmluvě.

Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval o výsledcích zasedání neformální Evropské rady, která se uskutečnila dne 30. ledna letošního roku v Bruselu, a především o přípravě smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, často označované zkráceně jako fiskální úmluva, fiskální kompakt či smlouva o rozpočtové odpovědnosti. Jednání Evropské rady mělo na programu více bodů, ale logicky jejímu jednání dominovalo minimálně z hlediska pozornosti téma nové smlouvy. Jak jistě víte, tato tzv. fiskální úmluva vychází z prohlášení hlav států a předsedů vlád Eurozóny, přijatého na okraj evropské rady 9. prosince 2011. Jejím cílem je přispět k řešení současné dluhové krize v Evropě, především v Eurozóně, a to posílením fiskální disciplíny a koordinace hospodářských politik členských států EU.

Pouze připomenu, že se jedná o mezinárodní smlouvu, která stojí mimo rámec unijního práva, zároveň však smlouvu, která má pro budoucí podobu EU mimořádný význam, neboť představuje první krok na cestě ke skutečné fiskální a hospodářské unii. To bychom si měli uvědomit a jednoznačně si to přiznat. Přiznat si také fakt, že se ukázalo, že monetární unie bez fiskální unie fungovat nemůže, nicméně že se kvalitativně jedná o poměrně výrazný posun k fiskálnímu federalismu.

Jelikož cílem smlouvy je především stabilizace Eurozóny, mají se její ustanovení vztahovat jen na smluvní strany, jejichž měnou je EURO, a na ostatní smluvní strany až od okamžiku, kdy EURO přijmou. Tyto smluvní strany mají nicméně možnost se k některým či všem závazkům dobrovolně přihlásit i před tímto okamžikem. Pokud jde o postoj, který jsem zaujal na zasedání Evropské rady, chtěl bych se vyjádřit k otázce souladu mého jednání na summitu s rámcovou pozicí a mandátem.

Rámcová pozice, schválená vládou 18. ledna, jasně říká, že: Cituji: "S ohledem na změnu podmínek pro přijetí EURA v důsledku ratifikace smlouvy se v souladu s programovým prohlášením vlády jeví nezbytné, aby byl souhlas s ratifikací této smlouvy vyjádřen v referendu, nebo aby referendem bylo podmíněno pozdější přijetí EURA, jež nastane účinností smlouvy, jímž nastane účinnost smlouvy vůči ČR. Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce Vlády ČR smlouvu podepsat."

Znovu opakuji citaci poslední věty z rámcové pozice, schválené jednomyslně vládou 18. ledna letošního roku: "Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce Vlády ČR smlouvu podepsat."

Mandát pak ještě upřesňuje, že cituji: "ČR učiní rozhodnutí o případném podpisu této smlouvy až po důkladném prostudování jejího konečného znění," konec citátu.

A dále, že: Cituji: "S ohledem na to, že smlouva zásadním způsobem změní povahu Eurozóny, bude třeba pozdější přijetí EURA spojené s účinností této smlouvy vůči ČR v naší zemi schválit v referendu."

Na summitu byla všem státníkům položena jasná otázka. Podpoříte nyní tady a teď závazně dojednaný text a zavážete se tím politicky k jeho podpisu? Ano nebo ne? 25 státníků odpovědělo ano a zavázalo se tak v březnu smlouvu podepsat. Tím tedy již nyní učinili rozhodnutí smlouvu přijmout. Již toho 30. ledna učinili politický závazek tuto smlouvu přijmout. Pokud tak v březnu neučiní, poruší svůj politický závazek.

Mohl jsem já takový závazek učinit? Citoval jsem před chvílí z rámcové pozice a z mandátu vlády. Z hlediska mého mandátu nikoli. Mé ano by bylo totiž rozhodnutím o podpisu této smlouvy, i když by k faktickému podpisu došlo až v březnu. Rozhodnutí by za Českou republiku padlo již na lednovém summitu. A mandát jednoznačně a explicitně říká, že právě takové rozhodnutí o podpisu smlouvy není možné. Učinit bych jej mohl až po důkladném prostudování jejího znění.

Tedy postupoval jsem v souladu s mandátem a troufám si říci, že jsem ani nemohl postupovat jinak. Dokonce, i kdybych neměl se smlouvou vůbec žádný obsahový problém, kdyby se nám podařilo prosadit všechny naše priority, nemohl jsem jednat jinak podle mandátu a rámcové pozice.

Znovu opakuji, že ano znamená politicky závazné ano. Tzn., stát se zaváže v březnu podepsat. Někdo může namítnout, že jsem mohl na summitu vyjádřit podmíněný souhlas. Jakési smlouvu podporuji, ale nejsem schopen s jistotou říci, zda ji v březnu budeme schopni podepsat. Jistě. Mohl bych působit před ostatními jako poslušný partner. Za měsíc bych přijel a mohl se vymlouvat, že jsme nestihli všechny procedury, nedojednali všechny dohody.

Proto bych rád zdůraznil, že takový přístup chytré horákyně by se mi nejenom osobně příčil, ale nebyl na jednání možný. Chtělo se jasné, a, opakuji, závazné ano. Cokoli jiného by bylo řazeno mezi ne. Proto jsem nemohl, než jasně říci, že souhlas s podpisem v dané chvíli nemohu dát, a proto v tuto chvíli říkám ne. Tím jsem podpis, mimochodem, nevyloučil, pouze jsem se k němu nezavázal.

Je absurdní říkat, že toto jednání mandát neumožňoval, a dokonce nelze ani říkat, že mi mandát umožňoval smlouvu politicky podpořit. Jak jsem již vysvětlil, tak neumožňoval. Jasně mi zakázal učinit jakékoli byť právně nezávazné rozhodnutí o budoucím podpisu smlouvy, které by mělo charakter předběžného politického závazku vůči jiným státům. Konečný text smlouvy byl navíc přitom dojednán až na samotném summitu, takže nemohl být našimi experty analyzován, natož prodiskutován ve vládě či parlamentu.

Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že odmítnutí takového politického příslibu neznamená, že jsme vyloučili možnost, aby se ČR ke smlouvě připojila někdy v budoucnosti. Zvláště poté, co byly našimi vyjednavači vyjednány změny čl. 15., které toto kdykoli v budoucnosti umožňují.

K rozhodnutí nepřipojit se zatím k podpisu smlouvy mě ovšem nevedly jen důvody procedurální, ale i aspekty zcela věcné povahy. Z obsahových důvodů lze třeba uvést: co se týče samotného obsahu smlouvy, nepodařilo se bohužel prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo závazně do článku 7 zahrnuto i dluhové kritérium. Článek 7 neboli tzv. hlasovací kartel – to není termín můj, ale takto toto ustanovení označil liberální europoslanec a šéf liberální frakce v europarlamentu Guy Verhofstadt - je sám o sobě masivní změnou ve fungování Evropské unie, která může mít dalekosáhlé důsledky. Pokud s ním ovšem máme souhlasit, tak by takováto změna měla mít životaschopnou podobu. To by platilo v případě, pokud by se článek vztahoval na země překračující kritérium veřejného dluhu, to znamená maximálně 60 % hrubého domácího produktu, nikoli jen kritérium maximálního rozpočtového deficitu v proceduře nadměrného schodku, to znamená deficit maximálně 3 % hrubého domácího produktu. Zde bych chtěl, dámy a pánové, také doplnit, že stávající krize v eurozóně, krize některých států eurozóny, je primárně způsobena dluhy, je to dluhová krize, nikoli pouze krize deficitu, jakkoli deficity k nárůstu těchto dluhů vedou. Čili tato smlouva v tomto neřeší jádro problémů eurozóny, protože neřeší dluhovou krizi, která je v základech stávajících problémů eurozóny.

Stejně tak se nepodařilo k naší spokojenosti upravit ani podmínky účasti na tzv. eurosummitech. Konečný text vychází z francouzsko-polského kompromisu, který Polsko vyjednalo bez nás. Musím říci, že mám pocit také z těch následných analýz, že ne zcela se našim polským přátelům tento kompromis podařil a myslím, že to teď také zpětně zjišťují. Na summity budou nečlenové eurozóny zváni tehdy, půjde-li o téma konkurenceschopnosti, architektury eura a této smlouvy. Záleží ale na libovůli pořadatelů, jak budou konkrétní obsah jednání předem interpretovat, to znamená, zda pozvou nebo nepozvou nečleny eurozóny. Na summity bychom byli navíc zváni až po vstupu smlouvy v platnost a naší ratifikaci, čili nikoli hned po podpisu, ale až po naší ratifikaci. Do příštího roku tudíž smlouva tak jako tak nemůže v daném ohledu přinést České republice benefity, pokud bychom přistoupili na poněkud jaksi často používanou logiku argumentů, že je důležité být takzvaně u toho. Řada ustanovení smlouvy má navíc povahu jakýchsi blanketních norem, jejich skutečná povaha se ukáže až následně v podobě aktů sekundární legislativy Unie nebo rozhodovací praxe unijních institucí. V tuto chvíli nevíme, co jsou tzv. společné principy z této smlouvy pro korekční mechanismus dle článku 3, jak bude vypadat tzv. program rozpočtového a ekonomického partnerství dle článku 5, jak dopadne spojení

řízení rozhodčí povahy se sankčními ustanoveními dle článku 8 atd., atd. Nevíme to nejen my, neví to prakticky nikdo. Jinými slovy, zůstává příliš otevřených neznámých v obsahu smlouvy. To, co víme, je, že dochází k přenosu nových významných pravomocí na unijní instituce a že se povaha evropské spolupráce mění směrem k fiskálnímu federalismu. Mimochodem, je třeba si uvědomit, že sám hlasovací kartel v čl. 7 pomáhá hlavně dvěma největším státům eurozóny. A je potřeba si to otevřeně přiznat a otevřeně pojmenovat. Ty se totiž mohou společně s Evropskou komisí domluvit na určitém doporučení či návrhu vůči zemím v proceduře nadměrného schodku, který následně Evropská komise vydá, a všechny státy paktu budou podle této smlouvy povinny pro ně hlasovat. Pokud je zajištěna podpora těchto dvou největších států Evropské unie, nikdo již nedokáže návrh Evropské komise zvrátit, ať bude obsah doporučení jakýkoli. Nikdo, pokud se – znovu opakuji – Evropská komise dohodne s největšími dvěma státy Evropské unie, nebude možnost všech ostatních toto rozhodnutí jakkoli zvrátit. K tomu se zaváže ten, kdo podepíše tuto smlouvu. Právě tento obsah může mít přitom velmi politický charakter. Tady chci připomenout, že když v roce 2003 překročil deficit státního rozpočtu 3 % u Portugalska, Evropská komise okamžitě uvalila sankce. Když stejný deficit překročil v případě Francie a Německa, Evropská komise žádné sankce nevyhlásila o dva roky později. Čili tato rozhodnutí Evropské komise mají bytostně politický charakter a to bychom si měli přiznat. Nejde tu tedy zdaleka jen o automatické sankce, již jsme vždy podporovali, ale o to, že se Evropská komisi a dvěma největším státům dává fakticky do rukou zásadní pravomoc vůči státům se schodkem prosadit téměř jakoukoli vlastní představu toho, co je správné učinit, např. zvýšit daně. I když formálně nadále hlasuje Rada, fakticky je to Evropská komise, kdo rozhoduje, pokud má zajištěnu podporu těchto dvou největších států. Jak správně během jednání Rady některé státy upozorňovaly, z doporučení Evropské komise se fakticky stává závazné rozhodnutí. To znamená z doporučení, které můžete, ale nemusíte respektovat, se stává rozhodnutí, které jste povinen, povinen implementovat. Dochází zde k přenosu významných kompetencí na Evropskou komisi, protože ona v tomto případě, má-li zajištěn souhlas dvou největších států, rozhoduje.

Totéž platí i pro článek 8. Ten je přitom sám o sobě interpretačně tak nejasný, že státy nyní zjistily, že se musí dohodnout na tom, co v něm vlastně stojí. Kromě dojednané smlouvy bude tak zřejmě v březnu schvalována a podepisována i její závazná interpretace, která ji ovšem podstatně doplňuje a mění. Fakticky tak budou schvalovány a podepisovány hned dva právní dokumenty. V nově projednávané interpretaci se pak již jasně píše, že žalobu na jiné státy budou muset smluvní strany provádět i proti své vůli. Určí se klíč pro výběr zemí, které tohoto "černého petra" ponesou. Zřejmě to bude předsednické trio. Uvědomme si, jak to může být citlivá věc. A to se projednává jen jaksi mimochodem po summitu, až v těchto dnech.

Vtipné je, že během jednání jsme na tento problém upozorňovali pouze my a Německo, země s vysokou právní kulturou, a ostatní se na nás dívali nechápavě. Teprve poté, co všichni závazně souhlasili s podpisem, nám dali za pravdu. Čili až poté. Nyní se pak dohadují o tom, co ve smlouvě vlastně je. Aby někdo hned nekritizoval, že jsme mimo hlavní proud, chci připomenout, že k těmto jednáním jsme přizváni, to znamená i Česká republika je těchto jednání účastna. Zcela to ale potvrzuje, že můj postup byl v souladu s mandátem.

Ze zmíněných skutečností vyplývá naprosto zásadní skutečnost. Povaha našeho závazku přijmout euro se touto smlouvou, stejně jako vytvořením systému evropského mechanismu stability, významně mění. Jelikož naše ústava zmiňuje explicitně nikoliv obecné referendum, ale právě referendum k přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci, domnívám se, že i v souvislosti se zásadní změnou povahy evropské integrace musíme dnes tuto otázku naprosto legitimně otevřít. Ne snad nutně s touto smlouvou, to je jenom část mozaiky, jenom bičem doplňujícím cukr v podobě evropského mechanismu stability, z něhož mohou země v rozpočtových potížích čerpat peníze a rozpočtově odpovědné země do něj musejí platit. Plné důsledky proměny měnové unie samozřejmě budou spojeny se vstupem do eurozóny, kdy bude teprve tato smlouva účinná.

Pokud bychom tedy měli uvažovat o tom, že se pravidla fiskálního kompaktu a krok k fiskální federaci začnou uplatňovat i ve vztahu k České republice, pak si otázku legitimity a dostatečnosti referenda z roku 2003 musíme položit naprosto oprávněně a je to otázkou dalších politických diskusí na české

politické scéně. Ostatně v Dánsku a Švédsku, dvou neeurozónových státech, s nimiž se chceme v této věci srovnávat, s referendem o přistoupení k měnové unii již počítají, resp. žádný jiný postup nepřipouští. Navíc není důvod situaci dramatizovat. V důsledku aktivity našich vyjednávačů došlo ke změně článku 15 tak, že smlouva je otevřena k přístupu smluvních stran i po jejím březnovém podpisu bez omezení.

Není tak pravdou, že jakýmsi způsobem teď bylo učiněno fatální rozhodnutí. Kdykoli v budoucnosti může Česká republika k této smlouvě přistoupit.

Chtěl bych také zdůraznit, že samozřejmě motivace jednotlivých členských zemí EU k závaznému příslibu podepsat tuto smlouvu, je velmi rozdílná. Vezmeme-li si např. 17 členských zemí eurozóny, ty se dělí na dvě skupiny. Na skupinu první, která dostává finanční pomoc, a tam je logické, že nemůže nepodepsat podobnou smlouvu. Pak je tady druhá skupina členských zemí eurozóny, které tu finanční pomoc poskytují a logické, že trvají na této smlouvě, protože nechtějí platit více a především chtějí pro budoucnost zabránit podobným dluhovým krizím. Pak je tady šest nečlenských zemí eurozóny, což je Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a také Polsko a s jeho flexibilní linkou směrem k Mezinárodnímu měnovému fondu, které jsou buďto příjemcem pomoci z mezinárodních programů, ať už Mezinárodního měnového fondu nebo Evropské unie, nebo mají přislíbenu tuto pomoc, jako je právě ona flexibilní úvěrová linka v případě Polska. Tam je opět logické, že nemohou nepodepsat.

Nemohou nedat příslib připojení se k tomuto fiskálnímu kompaktu.

Pak v podstatě kromě Spojeného království, které se drží programově mimo tuto smlouvu, zůstávají pouze tři země, Dánsko, Švédsko a Česko, které nejsou příjemci pomoci, nemají ji ani přislíbenu, protože ji nepotřebují, z nichž dvě země, Dánsko a Švédsko pokud budou uvažovat o vstupu do eurozóny a teprve vstupem do eurozóny tato smlouva nabude pro ně účinnosti případně, tak mají již dneska širokou politickou dohodu, že tak neučiní jinak, než prostřednictvím referenda.

Pouze na okraj se ještě zmíním o prohlášení k růstu a zaměstnanosti, které bylo na zasedání Evropské rady rovněž projednáno. Naše prohlášení zaměřené na tyto dva cíle vyzývá k provádění dílčích iniciativ zaměřených na podporu zaměstnanosti zejména mladých lidí, zejména dokončení vnitřního trhu a posílení financování malých a středních podniků. Neobjevujeme Ameriku, spíše se vracíme k existujícím projektům a záměrům s tím, že se přihlašujeme k jejich dalšímu rozpracování a dokončení. Obsah prohlášení v drtivé většině koresponduje s prioritami vlády České republiky, a proto jej podporujeme.

A já chci jenom uvést, že toto prohlášení bylo přijato pouze 25 členskými zeměmi, že se k němu nepřipojil švédský premiér. Jinými slovy, jakási jednomyslnost (?) na jednání Evropské rady není nic tragického, není nic neobvyklého, není nic jaksi heretického.

Deklarace skýtá potenciál pro další posud, i pokud jde o zvyšování konkurenceschopnosti Evropské unie a jejích členských států. Klíčovou je pro nás tradičně zejména část deklarace k vnitřnímu trhu a k podpoře malých a středních podniků. Právě zde vidíme největší rezervy a prostor pro další úsilí na evropské úrovni. Právě vnitřní trh je nadějí pro české exportéry a zárukou posilování růstu a konkurenceschopnosti Unie. I zde přirozeně platí, že některé části prohlášení mohly doznat dílčích změn, např. pokud jde o záměr vytvářet tzv. národní programy pracovních míst a jejich monitoring, nebo o další kroky v oblasti daňové koordinace. Celkově vzato ale text představuje kompromis, který nepřinese dodatečnou zátěž a který Česká republika může akceptovat. Přesto platí, že úspěch deklarace bude záviset především na politické vůli signatářů, naplnit mnohdy vznosná slova hmatatelnými výsledky.

Dámy a pánové děkuji vám za pozornost.

www.snemovna.cz

10. 2. 2012

Projev premiéra P. Nečase na konferenci v Berlíně ‌

Předseda vlády ČR Petr Nečas vystoupil na konferenci „Obnova energetické infrastruktury – zatěžkávací zkouška pro Německo a Evropu“ s níže uvedeným projevem

Vážený pane předsedo Hospodářské rady CDU, vážený pane komisaři,

dámy a pánové,

nacházíme se na prahu doby, kdy Evropa bude muset učinit zásadní rozhodnutí o své energetické budoucnosti. Musíme reagovat na řadu okolností: roste poptávka po energiích, jak v Evropě, tak zejména v rozvíjejících se ekonomikách, a zároveň se tenčí disponibilní zdroje fosilních paliv, jejichž cena se zvyšuje.

Životnost značné části evropské energetické infrastruktury se blíží svému konci a bude třeba ji modernizovat. Navíc do popředí vystupuje požadavek zohledňovat dopady produkce energií na životní prostředí. Dnes se diskutuje o tom, z jakých zdrojů bude Evropa pokrývat své energetické nároky v příštích desítkách let.

Česká republika a Německo jsou při řešení těchto otázek blízkými partnery. Na poli energetiky čelíme podobným výzvám. Naše energetické sítě jsou velmi propojené, a shodujeme se na tom, že zajištění spolehlivých a cenově dostupných dodávek energie za udržitelných podmínek představuje nezbytný předpoklad pro konkurenceschopnost evropského hospodářství.

Rád jsem proto přijal pozvání Hospodářské rady CDU na tuto konferenci, abych se mohl podílet na Vaší debatě o proměnách, kterými sektor evropské energetiky prochází.

Evropský energetický trh

Jsem přesvědčen, že klíčovým nástrojem pro zajištění spolehlivých a cenově dostupných dodávek energie je dokončení evropského trhu s energiemi. Liberalizace a otevření trhů s energiemi jsou zárukou férových cen a dostupnosti služeb. Diverzifikace nabídky vede k vyšší bezpečnosti dodávek a konkurence je zároveň nejúčinnější pobídkou k inovacím.

I pro trh s energiemi tak bezpochyby platí slova otce německého hospodářského modelu Ludwiga Erharda, který napsal, že „skutečně organické a harmonické uspořádání může být zajištěno pouze v podmínkách volného trhu, který je řízen hospodářskou soutěží a svobodnou tvorbou cen.“

Dosažení efektivního jednotného evropského trhu s energiemi však stojí v cestě řada překážek. Ne všechny členské státy dosud plně liberalizovaly svůj trh s energiemi, jak to vyžaduje platná evropská legislativa.

Přestože v Evropě existuje několik dobře propojených tržních oblastí na regionální úrovni, vzniku skutečně celoevropského trhu zatím brání technické překážky, především nedostatečné propojení národních sítí. K úspěšnému propojení národních energetických trhů je přitom třeba harmonizovat předpisy a především zavést jednotný tarif pro přeshraniční přenos.

Od problematiky liberalizace evropského trhu je neoddělitelná otázka diverzifikace zdrojů energií. Smysluplná konkurence a soutěž je možná pouze za předpokladu, že dodavatelé mohou nabídnout energii od různých producentů, vyrobenou z různých energetických surovin pocházejících pokud možno z různých regionů. Samotné otevření trhu vede k diverzifikaci a posiluje tak energetickou bezpečnost Evropy.

Neopomenutelnou součástí úsilí o diverzifikaci zdrojů je také striktní technologická neutralita. Apriorní odmítání některých energetických zdrojů z ideologických důvodů stejně jako nadměrné zvýhodňování jiných nás oslabuje. Základem budoucí energetické bezpečnosti a ekonomické konkurenceschopnosti Evropy může být pouze vyvážený energetický mix.

Naprosto klíčovou podmínkou pro skutečnou liberalizaci energetického trhu a jeho schopnost absorbovat obnovitelné zdroje energie je existence moderní energetické infrastruktury, a to jak na národní úrovni, tak v rámci přeshraničních přenosových sítí.

Skutečností je, jak jsem již zmínil, že značná část stávající energetické infrastruktury, ať již jde o výrobní kapacity či přepravní sítě, se blíží konci své životnosti a je třeba ji modernizovat. Značné investice si vyžádá také nezbytné propojování národních energetických sítí. V Evropské unii bude nutné do energetické infrastruktury podle výpočtů Komise v příštích deseti letech investovat stovky miliard až 1 bilion EUR.

Investiční aktivity však ztěžuje nejistota a nestabilita v energetickém sektoru. Ta je způsobena nejen finanční krizí a souvisejícími ekonomickými problémy některých států a firem. Výrazně k ní přispívá i zdlouhavý proces povolovacího řízení, který je spojen téměř se všemi projekty. Negativní vliv mají rovněž neustálé změny evropského legislativního rámce určujícího fungování energetického sektoru.

Za této situace je pro každého investora velmi složité vkládat prostředky do evropských energetických projektů, jejichž realizace je velmi zdlouhavá a návratnost značně nejistá. Řada evropských i neevropských investorů a firem působících v energetické oblasti tak dnes přesouvá své aktivity mimo Evropu. To pro nás v dané situaci představuje velký problém. Je jasné, že pro schopnost Evropy přilákat investory jsou nezbytná přehledná a dlouhodobě platná pravidla.

Z globálního pohledu je zřejmé, že stoupá poptávka po energiích a narůstá soupeření o zdroje. Se svými více jak 500 miliony spotřebitelů a silně industrializovanou ekonomikou je Evropská unie největším regionálním trhem s energiemi a zároveň největším importérem energií na světě.

Společná vnější energetická politika může mít významný přínos nejen pro nové členské státy, ale pro EU jako celek. Potenciál, který by pro naši vyjednávací pozici ve vztahům k dodavatelům energie přinesl společný postup, se však Evropa dosud nenaučila efektivně využívat.

Jsem přesvědčen, že namísto partikulárních iniciativ potřebujeme v rámci energetické politiky větší solidaritu, vzájemnou odpovědnost a transparentnost mezi členskými státy, stejně jako efektivní koordinaci s ostatními vnějšími politikami Evropské unie.

Role členských států, česko-německá spolupráce v energetice

Dámy a pánové, hlavní úkoly pro dosažení udržitelné evropské energetiky bych shrnul následovně: dobudovat jednotný energetický trh;

zajistit vhodné podmínky pro modernizaci národních a vybudování nových přeshraničních energetických sítí;

spolupracovat při diverzifikaci zdrojů a

vystupovat v energetických otázkách jednotně vůči třetím zemím.

Úhelnými kameny praktické realizace evropské energetické politiky zůstávají členské státy EU. Lisabonská smlouva výslovně ponechala rozhodnutí o konkrétním složení energetického mixu v kompetenci jednotlivých národních států – a je to tak správně.

Neexistuje univerzální energetický mix, který by byl aplikovatelný ve všech členských státech. Každá země musí zohlednit vlastní přírodní podmínky, dostupnost zdrojů i jinou strukturu spotřeby.

Je nesporné, že národní rozhodnutí o rozvoji nových zdrojů energie a změnách v sektoru energetiky mají výrazné dopady na ostatní země. Považuji proto za klíčové, abychom při řešení těchto výzev spolupracovali a otevřeně o nich komunikovali.

Česká republika a Německo jsou v tomto ohledu, věřím, na dobré cestě. Vážím si zájmu o intenzivní energetický dialog na německé straně, a to jak na politické, tak na expertní úrovni. Hovoříme o těchto otázkách jak se spolkovou vládou, tak se zemskými vládami Saska a Bavorska, jež s Českou republikou sousedí.

Německo se rozhodlo upustit od využívání jaderné energie a nadále se intenzivně soustředit na rozvoj jiných zdrojů. Tato cesta nebude snadná ani levná, ale toto svrchované rozhodnutí je naprosto legitimní a Česká republika jej plně respektuje.

Věřím, že Německo bude v hledání nových cest pro zajištění svých energetických potřeb úspěšné a že může pomoci posunout světový energetický sektor blíže k novým efektivním, ekonomickým a udržitelným technologiím pro výrobu a užívání energie.

Česká republika je připravena s Německem v tomto spolupracovat, zejména pokud jde o oblast vědy a výzkumu nových technologií, zaměřujících se zejména na skladování elektrické energie a postavení obnovitelných zdrojů na ekonomicky konkurenceschopný základ.

Rozhodnutí Německa o přeorientování energetického sektoru má již nyní významný vliv na Českou republiku. Potvrdily se předpoklady, že odstavení jaderných elektráren na straně jedné a rychlý rozvoj výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na severu Německa na straně druhé přinese nejen nové nároky na provozování propojených elektrizačních soustav, ale bude představovat výzvu rovněž pro zajištění spolehlivosti dodávek elektrické energie v České republice.

Velká část energie vyráběné větrnými elektrárnami na severu Německa se dostává do míst spotřeby na jihu Německa přes sítě na území České republiky či Polska.

Důvodem je nedostatečná kapacita vnitroněmecké sítě především v severo-jižním směru. Regulace produkce energie z obnovitelných zdrojů je velmi obtížná a přetoky velkého množství nevyžádané elektrické energie přetěžují českou elektrizační soustavu.

Tento vývoj v sobě skrývá i riziko pro budování jednotného energetického trhu v Evropské unii. Tyto těžko předvídatelné přetoky výkonu do okolních soustav snižují na přeshraničních spojeních kapacitu pro obchodní výměnu.

Jednostranná technická opatření na straně postižených států, jako je budování transformátorů s regulací fáze na hranicích, by možnosti přeshraničního obchodování s elektřinou dále omezila, přestože by byla v souladu s evropskou legislativou. Naším cílem je sjednocování evropského trhu s energiemi a ne budování nových bariér. Pokud bychom vzniklou situaci neřešili koordinovaně, vrátili bychom se na cestě k jednotnému energetickému trhu o několik let zpět.

Česká republika je připravena s Německem úzce spolupracovat na překonávání těchto problémů a hodlá také pomoci dosáhnout cílů, které si Spolková republika stanovila. Do posílení a rozvoje české přenosové soustavy budeme investovat v příštích letech více než 2 mld. EUR.

Je však nutné, aby k takovému kroku přistoupily i ostatní státy včetně Německa. Rozvoj jakýchkoliv zdrojů by pak měl být dále doprovázen i dostatečným rozvojem přenosových sítí. V opačném případě nelze do budoucna hovořit o bezpečném a udržitelném rozvoji evropského energetického sektoru.

Energetická politika ČR

Dovolte mi nyní několik slov k energetické politice ČR.

Jak víte, dlouhodobě se zasazujeme o liberalizaci trhu s energiemi. A to jak z hlediska právního rámce, kdy se české předsednictví v Radě EU v roce 2009 významně zasadilo o přijetí třetího liberalizačního balíčku v energetice, tak budováním potřebné infrastruktury – české energetické sítě jsou dnes silně propojeny se sítěmi okolních zemí.

Vzhledem ke své geografické poloze bude Česká republika i v budoucnu hrát v rámci jednotného trhu s energiemi důležitou úlohu.

Již dnes se aktivně podílíme na diverzifikaci zdrojů a tranzitních cest pro klasické zdroje energií, zemní plyn a ropu. Dlouhodobě podporujeme projekt Nabucco, jehož cílem je přivést do Evropy plyn z kaspického regionu.

Na propojování tranzitních sítí úzce spolupracujeme mj. i s Německem. Realizovaný projekt Gazela přivede plyn z plynovodu Nord Stream do Čech a přes naše území dále do Bavorska. Gazela je

plánována tak, aby byla schopna obousměrného provozu a mohla tak v případě potřeby zásobovat naopak severní Německo plynem z jiných tranzitních cest.

Posílit tranzitní kapacity ve směru sever – jih mají i nové plynovody, které propojí Českou republiku s Polskem a Rakouskem. Propojení národních plynárenských soustav umožní transportovat plyn jak z terminálů na březích Baltského a Jaderského moře, tak následně i z plynovodu Nabucco.

Vzhledem ke skutečnosti, že význam zemního plynu dále poroste, je posilování plynovodné infrastruktury zcela v souladu se snahou udržet naší dovozní závislost na rozumné úrovni a dále strukturu dovozu diverzifikovat.

Minimálně v řádu několika příštích desetiletí budou klíčovým zdrojem energie v dopravním sektoru i nadále ropné produkty. Do budoucna proto považujeme za zajímavou myšlenku větší propojení české a německé ropné infrastruktury.

Vybudováním ropovodu mezi německou rafinérií Leuna, která je na konci severní větve ropovodu Družba, a českou rafinérií Litvínov, jež zpracovává ropu z větve jižní a zároveň je možné ji zásobovat transalpským ropovodem z Terstu, by došlo k výraznému posílení energetické bezpečnosti celé Evropské unie.

Vedle ropy a zemního plynu chceme český energetický mix založit na co nejširším portfoliu zdrojů, přičemž přednostně se chceme orientovat na dostupné domácí zdroje. Podobně jako německé, i české hospodářství vychází z dlouhé tradice průmyslové výroby. Pro zachování naší konkurenceschopnosti je zásadní, abychom byli schopni pro naše hospodářství zajistit spolehlivé a dostupné dodávky energie.

Míra dovozní energetické závislosti naší země je dnes na relativně nízké úrovni – pohybuje se pod úrovní 50 %, zatímco průměr Evropské unie je asi 60 %. V našich úvahách o budoucí podobě české energetiky považujeme za klíčové, abychom si tuto nízkou míru dovozní závislosti udrželi.

Kromě globálních jevů, jako je očekávaný růst cen ropy a plynu, bude česká energetika čelit i dalším rizikům. Významnou roli při výrobě elektřiny i zásobování teplem dnes hraje, vzhledem k jeho bohatým domácím ložiskům, uhlí.

Moderní využívání uhlí s co nejmenšími dopady na životní prostředí tak bude na přechodné období důležitou součástí naší energetické politiky. Uhelné pánve však budou v několika nadcházejících desetiletích postupně vyčerpány a tento zdroj bude muset být nahrazen.

V nejvyšší možné a ekonomicky smysluplné míře bychom proto rádi využili potenciálu obnovitelných zdrojů. Jejich předností je nejen ekologická udržitelnost, ale i strategický význam spočívající v možnosti decentralizované výroby energie.

S ohledem na relativně malou rozlohu země a ne příliš vhodné geografické podmínky však obnovitelné zdroje energie budou moci hrát v ČR pouze omezenou úlohu. A to navzdory programu masivní podpory produkce energie z obnovitelných zdrojů, který jme spustili v posledních letech a který nás bude stát desítky miliard EUR.

Významný potenciál pro Českou republiku představuje oblast úspory energií. V uplynulých letech jsme hodně investovali do podpory zateplování obytných domů a v této politice budeme pokračovat.

Jakkoliv je zvyšování energetické účinnosti krokem správným směrem, samotnou otázku zdrojů energií však vyřešit nemůže.

Jeden z mála reálně dostupných zdrojů elektřiny a tepla tak pro ČR představuje bezpečný rozvoj jaderné energetiky. Tato technologie nám umožňuje přispět k dosažení ambiciózních evropských cílů na snížení emisí oxidu uhličitého, a současně představuje také jedinou cestu, jak dokážeme ve střednědobém horizontu pokrýt naši spotřebu elektrické energie.

Udržení soběstačnosti České republiky ve výrobě elektřiny je přitom klíčové pro zajištění energetické bezpečnosti nejen naší země, ale i celé Evropy.

Silná a odolná elektroenergetika v centrální části Evropy je nezbytným předpokladem pro zabezpečení transevropských toků energie. V situaci, kdy řada středoevropských států je, či v brzké budoucnosti

bude, závislých na importu elektřiny a je plánován další úbytek výrobní kapacity, by bylo nereálné a od nás nezodpovědné spolehnout se na dovoz.

Mohu Vás ujistit, že bezpečnost českých jaderných elektráren má pro moji vládu i nadále tu nejvyšší prioritu. Území České republiky je seizmicky a klimaticky velmi stabilní oblastí a je proto pro bezpečný provoz jaderných elektráren velmi vhodné.

Česká republika také samozřejmě plní veškeré standardy pro jejich výstavbu a provoz. Stávající reaktory jsou pravidelně monitorovány národními orgány i mezinárodními institucemi a výsledky ukazují, že z hlediska bezpečnosti si stojíme v mezinárodním srovnání skvěle. Také v probíhajících celoevropských zátěžových testech obě české elektrárny jednoznačně obstály.

Velký význam přikládáme také tomu, aby se i veřejnost v okolních zemích cítila transparentně informována a měla jistotu, že její zájmy jsou brány v potaz. A to nejen v případě stávajících jaderných zařízení, ale i pokud jde o plány ČR na výstavbu nových jaderných bloků. Jsme si vědomi toho, že rozhodnutí, která činíme, jsou oprávněně předmětem pozornosti německé veřejnosti.

V listopadu jsem proto zaslal dopis paní kancléřce Merkelové a nabídl jsem jí uspořádání veřejné diskuse přímo na německém území o přípravě výstavby nových bloků v Jaderné elektrárně Temelín.

Tento mimořádný krok jde zcela nad rámec veškerých mezinárodních závazků České republiky. Považuji jej za český příspěvek k vynikající úrovni česko – německých vztahů a rád bych, aby napomohl k dalšímu prohloubení vzájemné důvěry.

Věřím, že otevřená diskuse napomůže ozřejmění motivů, které nás při našich úvahách o energetické politice vedly, a posílí respekt k našim rozhodnutím.

Paní kancléřka můj návrh uvítala a ministerstva životního prostředí již připravují realizaci konkrétních kroků. Velmi si vážím věcného přístupu německé spolkové vlády a jejího upřímného respektu k suverenitě České republiky a k našemu právu na rozvoj jaderné energetiky.

Rád bych Vám, pane předsedo Lauku, ještě jednou poděkoval za pozvání na tuto konferenci. Své vystoupení zde před Vámi chápu jako příspěvek k této intenzivní a otevřené debatě.

Energetika je otázkou citlivou, ale jak jsem se snažil ve svém vystoupení ukázat, vnímám ji především jako téma, které Českou republiku a Německo spojuje. Jsem si jistý, že vzájemnou spoluprací mohou naše dvě země významně přispět k zajištění udržitelné energetické budoucnosti Evropy.

Děkuji Vám za pozornost.

www.vlada.cz

20. 2. 2012

Vyjádření Ministerstva dopravy k dnešnímu článku Hospodářských novin "Stát přišel o dvě miliardy z EU kvůli mýtu"‌

Česká republika o žádné prostředky pro Operační program Dopravy kvůli zvýšení sazeb mýta nepřichází.

Skutečností je, že dle legislativy EU je příspěvek na infrastrukturální projekty počítán standardním vzorcem, který zohledňuje diskontované budoucí příjmy na dané infrastruktuře.

"Ministerstvo dopravy resp. Ředitelství silnic a dálnic tedy pouze muselo v souladu s pravidly přepočítat požadovaný příspěvek. K prvnímu schválení těchto projektů na národní úrovni totiž došlo již v roce 2008, schválený příspěvek tedy zohledňoval tehdy platné sazby a jejich předpokládaný vývoj," uvedl k tomu ministr dopravy Pavel Dobeš. Původní příspěvek EU na projekty 512 a 513 SOKP činil přibližně 7,8 miliardy Kč, nově požadovaný příspěvek EU je přibližně 5,7 miliardy Kč.

Podle ministra Dobeše snížení požadovaného příspěvku EU o 2,1 miliardy Kč na těchto projektech však v žádném případě neznamená, že by Česká republika o tyto prostředky přišla.

"Alokace operačního programu se nijak nesnižuje, nevyčerpané prostředky je možné používat na financování projektů jiných. Ředitelství silnic a dálnic již realizuje či bude realizovat několik dalších tzv. náhradních projektů, na které bude možné tuto uvolněnou alokaci OPD dočerpat," řekl ministr Dobeš. Jedná se např. o následující stavby: D1 Přerov - Lipník, D3 Borek - Úsilné, D3 Veselí nad Lužnicí - Bošilec, dílčí úseky v rámci modernizace D1. "Výše příspěvku EU na tyto projekty překračuje zmíněné 2,1 miliardy Kč," doplnil Pavel Dobeš.

www.mdcr.cz

20. 2. 2012

Ministr M. Kuba: Rozhovor pro týdeník Profit ‌

Podpora Českých exportéru projde výraznou změnou. Nově se do ní zapojí i Hospodářská komora ER a Svaz průmyslu a dopravy ER. Ministerstvo zahraničí v rámci úspor na některých ambasádách zrušilo obchodní rady. Přicházíme proto s nabídkou, že za peníze MPO tam vyšleme člověka vybraného s podnikateli, vysvětluje své záměry ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba.

Jste ministrem tři měsíce. Na jaké problémy v rezortu jste narazil?

Na ministerstvu je řada administrativních procesů, které běží zaběhlým rigidním způsobem. Jsem přesvědčen, že je velký prostor je změnit a zrychlit.

Chystáte kvůli tomu personální výměnu ve vedení ministerstva?

Nejbližší tým už jsem si přivedl, ale dosud neproběhla žádná změna na úrovni náměstků. Zatím jsem si definoval priority a komunikoval s nimi, jestli se shodujeme. V této chvíli žádnou konkrétní personální změnu nevidím, na druhou stranu ani nevylučuji.

Jak chcete ulehčit život podnikatelům?

Na stránkách www.zjednodusujeme.cz chceme od podnikatelů získat zpětnou vazbu, v čem jsou největší potíže. Potom bude následovat proces, při kterém z daného zákona či nařízení takové věci odstraníme. Dnes (minulé pondělí – pozn. red.) jsem zrovna jednal s ministrem spravedlnosti Pospíšilem o tom, co vyhrálo absurditu loňského roku – že musíme nosit na soud výpis z rejstříku trestů. I když si ho úřednice může otevřít v počítači. Budu trvat na tom, aby se tato záležitost odstranila.

Ministr financí Miroslav Kalousek chce omezit drobným podnikatelům možnost využívat výdajové paušály. Je to pro vás nepřijatelné, nebo jste ochoten debatovat alespoň o nějakém kompromisu?

Změna úrovně výdajových paušálů, a zvlášť v této době, je pro mě nepřijatelná. Využívají je lidé, kteří se věnují drobnému podnikání, a my jim tím usnadňujeme administrativu. K diskuzi je, kdo je drobný podnikatel podle ročního obratu. Umím si představit, že hranice, ve kterých podnikatelé ještě mohou využívat výdajové paušály, je někde mezi sedmi a deseti miliony korun ročního obratu. Rozumím tomu, že někdo s obratem 25 milionů korun nemusí využívat výdajové paušály, protože si může zaplatit účetní.

Kalousek nabízí, aby měli živnostníci na výběr: buď využijí paušál, nebo slevy na dani a bonusy, nikdy oboje najednou. To se vám zamlouvá?

To je řeč třeba o příspěvku na dítě. Tímto momentem bychom stavěli děti našich živnostníků na jinou

Document Metadata

Table of Contents

Free Standard Templates

Zahraniční politika České republiky

Document Metadata