rr"l\ \%\

Cj.

\rr"l\ \%\

l J) SMLOUVA O ZŘÍZENÍ VĚCNÉHO BŘEMENE ,

uzavřená mezi subjekty

1. Správa železniční dopravní cesty, státní organizace

Se sídlem :

Identifikační číslo:

Zapsána :

Jednající :

jako povinný z věcného břemene

a

2. Xxxxxxx Xxxxxx, nar. …………

Rodné číslo :

Adresa místa trvalého pobytu:

jako oprávněná z věcného břemene

Čl. I.

Úvodní ustanovení

1.1. Povinný z věcného břemene má právo hospodařit s majetkem státu — pozemkem parc.č. 53 — zastavěná plocha a nádvoří v k.x. Xxxxxxx (dále jen „dotčený pozemek").

1.2. Oprávněná z věcného břemene má ve vlastnictví budovu bez č.p./č.ev. - garáž na pozemku parc.č. 52 - zastavěná plocha a nádvoří v k.x. Xxxxxxx. K tomuto zastavěnému pozemku má povinný z věcného břemene právo hospodařit.

Čl..II.

Předmět a obsah věcného břemene

II. 1. Povinný z věcného břemene zřizuje touto smlouvou oprávněné z věcného břemene a každému následnému vlastníkovi budovy bez č.p./č.ev. - garáže na pozemku parc.č. 52 -

zastavěná plocha a nádvoří v k.x. Xxxxxxx právo chůze a jízdy na dotčeném pozemku, a to

v rozsahu stanoveném geometrickým plánem Ing. Xxxxx Xxxxxx, geodetické služby, Svatopluka Čecha 565, 356 01 Sokolov, číslo 2522-234/2007 ze dne 30.1.2008, potvrzeným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov dne 7. 2.2008 pod č. 112/08, který tvoří nedílnou součást této smlouvy.

II.2. Oprávněná z věcného břemene právo odpovídající věcnému břemenu přijímá a povinný z věcného břemene na sebe bere povinnost tato práva strpět.

Č1.III.

Práva a povinnosti smluvních stran

III. 1. Oprávněná z věcného břemene se zavazuje udržovat přístup ke garáži v řádném technickém stavu, provádět úklid a sečení trávy tak, aby nedošlo k ohrožení života, zdraví nebo

Strana 1 (celkem 3)

majetku osob, dále je povinna počínat si tak, aby zabránila vzniku škod na pozemku povinného a zavazuje se ihned odstraňovat každé znečištění a poškození způsobené při výkonu práva věcného břemene.

111.2. Oprávněná z věcného břemene se dále zavazuje neprovádět na vymezené části pozemkové parc.č. 53 takové úpravy, při kterých by došlo k ohrožení uloženého zernního zařízení v majetku drah.

111.3. Oprávněná z věcného břemene se zavazuje na základě práva, odpovídající věcnému břemeni práva chůze a jízdy, spojeného s užíváním pozemku, nést přiměřeně náklady na zachování a opravy dotčeného pozemku, a to podle míry vzájemného spoluužívání pozemku. Oprávněná je povinna podílet se na nutných a účelně vynaložených nákladech.

III.4. Práva a povinnosti smluvních stran vyplývají ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a ze zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách.

III.5. Oprávněná z věcného břemene berou na vědomí skutečnost, že dotčený pozemek a garáž na pozemku parc.č. 52 - zastavěná plocha a nádvoří v k.x. Xxxxxxx se nacházejí v již existujícím ochranném pásmu dráhy a zavazují se dodržovat omezení z toho vyplývající ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách.

Č1.IV. Vypořádání věcného břemene a platební podmínky

IV. 1. Věcné břemeno podle této smlouvy se zřizuje za jednorázovou úhradu ve výši

……….. Kč (slovy : ……………… českých) + DPH v sazbě aktuálně platné ke dni uzavření této smlouvy.

IV.2. Smluvní strany se dále dohodly, že pro účely zákona o DPH je za den uskutečněného zdanitelného plnění považován den doručení této smlouvy podepsané oprávněnou z věcného břemene do sídla povinného z věcného břemene. Podle vzájemné dohody stran svědčí straně oprávněné z věcného břemene právo v rozsahu práva odpovídajícího věcnému břemeni ještě před doručením návrhu na vklad do katastru nemovitostí, a to již ke dni vrácení podepsané smlouvy do sídla povinného z věcného břemene. Tato skutečnost je již zohledněna v ceně sjednané za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni.

IV.3. Konečná faktura jako daňový doklad pro odvod DPH bude vystavena povinným z věcného břemene a zaslána oprávněné z věcného břemene v termínu do 15 dnů ode dne doručení této smlouvy podepsané oprávněnou z věcného břemene do sídla povinného z věcného břemene. Faktura je splatná v termínu uvedeném na faktuře.

Č1.V. Závěrečná ustanovení

V.l. Smluvní strany se dále dohodly, že tato smlouva včetně návrhu na vklad práva odpovídajícího věcnému břemenu bude předložena oprávněnou příslušnému pracovišti katastrálního úřadu nejpozději do 1 měsíce ode dne jejího uzavření. Náklady související s vkladem práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí se zavazuje uhradit oprávněná z věcného břemene.

V.2. Tato smlouva obsahující bez příloh 3 jednostranně tištěné textové strany je sepsána v 8 vyhotoveních s platností originálu, z nichž po jejím podpisu jedno vyhotovení

Strana 2 (celkem 3)

obdrží oprávněná z věcného břemene, tři vyhotovení povinný z věcného břemene a zbylá vyhotovení jsou určena pro vkladové řízení.

3 1 -es- 2010

V Praze dne.....................

Povinný z věcného břemene :

V Sokolově dne ...£\.£..l.^.^ď

Oprávněná z věcného břemene :

Xxxxxxx Xxxxxx

Strana 3 (celkem 3)

Systém ASPI - stav k 1.2.2011 do částky 5/2011 Sb. a 3/2011 Sb.m.s. Obsah a text (ÚS) II. ÚS 2977/10 - 1 - poslední stav textu

II. ÚS 2977/10

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy Xxxxxx Xxxxxxxx a soudců Xxxxxxxxxx Xxxxxx a Xxxxxx Xxxxxxxxx (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupeného JUDr. Xxxxx Xxxxxxxxxx, advokátkou se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 č. j. 22 Cdo 2500/2008- 302, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 č. j. 22 Co 490/2007-277, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 2. 2007 č. j. 12 C 863/2003-242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 10. 2010, tedy podanou ve lhůtě

60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces "zakotvené v Hlavě druhé čl. 11 a v Hlavě páté" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou domáhal odstranění přístavby rekreační chaty ev. č. 0130 na pozemku parc. č. st. 522 v k. ú. a obci Nespeky, která je ve vlastnictví žalované - R. B. a která zasahuje podle geometrického plánu č. 437-94/2001 na pozemek p. č. 2281/7 v k. ú. a obci Nespeky ve vlastnictví stěžovatele, a uložení povinnosti žalované zdržet se omezování výkonu vlastnického práva stěžovatele k nemovitostem ev. č. 0128 na pozemku parc. č. st. 570 a pozemku parc. č. 2281/7 v k. ú. Nespeky přístavbou realizovanou v rozporu se stavebním povolením ze dne 8. 6. 2000, č. x. Xxxx. 1135/2/2000/Pa. V průběhu řízení se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala vydání rozsudku, aby ve prospěch vlastníka stavby chaty ev. č. 0130 bylo zřízeno věcné břemeno přesahu střechy. Okresní soud v Benešově v záhlaví citovaným rozsudkem zřídil ve výroku I. specifikované věcné břemeno přesahu střechy chaty č. ev. 130 na pozemku st. parc. č. 522 v obci a k. ú. Nespeky. Žalované dále uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 10 000 Kč jako jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.). Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy po částečném zpětvzetí žaloby zastavil usnesením ze dne 18. 2. 2004 č. j. 12 C 863/2003-51 řízení v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se omezování svého vlastnického práva přístavbou z důvodu nadměrného zastínění místností v chatě stěžovatele na sousedním pozemku, a kdy jím následně vydaný rozsudek ze dne 1. 12. 2004 č. j. 12 C 863/2003-

91 byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005 č. j. 22 Co 293/2005, 22 Co 294/2005-134, zrušen, řízení o vzájemném návrhu žalované na zřízení věcného břemena přesahu zastaveno podle § 83 odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku okresního soudu ve věci samé a k odvolání žalované proti výrokům III. a V. o nákladech řízení v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem shledal správným a dovolací důvody uplatněné stěžovatelem tak nebyly naplněny. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu, když konstatoval, že "odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně z možností daných mu § 135c odst.

1 až 3 obč. zák., přičemž při této úvaze respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003. (...) Zabýval se kritérii vymezenými zmíněnou judikaturou a svůj závěr o neúčelnosti odstranění neoprávněné přístavby a potřebě zřízení věcného břemene podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě odůvodnil. Ačkoliv některá z rozhodných kritérií svědčí ve prospěch (stěžovatele) a k zásahu do vlastnického práva (stěžovatele) došlo jednáním ze strany žalované, nelze přehlédnout, že výsledné omezení (stěžovatele) přístavbou žalované v rozsahu části neoprávněně postavené na jeho pozemku, s odkazem na zjištěné okolnosti ((zejména poměrně malá velikost přesahu střechy žalované (5 m2) na pozemek (stěžovatele) oproti celkové rozloze

pozemku (stěžovatele) (875 m2), terénní zlom mezi pozemky způsobující, že pozemek žalované je níže položen než pozemek (stěžovatele)), není nijak významné. Oproti přesvědčení (stěžovatele) dovolací soud rovněž zastává názor, že v této souvislosti nelze přehlédnout ani postoj samotné žalované během řízení, která, jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, (stěžovateli) nabízela v jeho průběhu finanční vypořádání až ve výši 50 000 Kč. (Stěžovatel) však tuto kompenzaci, několikanásobně převyšující soudem konečně přiznanou částku

10 000 Kč jako náhradu za zřízení věcného břemene odmítl, jakož i všechny předchozí smírné návrhy žalované." (str. 6 rozsudku).

Stěžovatel v ústavní stížnosti výše předestřené právní závěry obecných soudů nadále zpochybňoval a na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel argumentaci, jakou použil již v průběhu odvolacího a dovolacího řízení. V rovině jednoduchého práva tak polemizuje se způsobem posouzení podmínek aplikace ust. § 135c obč. zák. a kritérií rozhodných pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby vymezených judikaturou Nejvyššího soudu ze strany obecných soudů a s jejich právními závěry ohledně posouzení důvodnosti jím podané žaloby, konkrétně se závěrem o neúčelnosti odstranění neoprávněné stavby a potřebě zřízení věcného břemene. Tyto právní závěry stěžovatel nepovažuje za správné, obecné soudy se dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami, argumenty a navrženými důkazy podporujícími oprávněnost jím podané žaloby. V konečném důsledku jsou v rozporu i s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou se způsobem právního posouzení podmínek aplikace ust. § 135 obč. zák. obecnými soudy a jejich právním názorem o neúčelnosti odstranění neoprávněné stavby a potřebě zřízení věcného břemene.

Ústavní soud se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb, kdy k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka, a kde výsledkem uvedeného jednání je střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09 či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 455/03, vše dostupné v el. databázi na xxxx://xxxxx.xxxxx.xx). Právě ve stěžovatelem cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "(p)ři posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného" stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle § 135c odst. 1 obč. zák. proto třeba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné. (...) Vzhledem ke značné různorodosti případů tzv. neoprávněných staveb, jež mohou v praxi nastat, nutně musí právní úprava poskytovat více možností řešení, aby nedocházelo ke zjevně nespravedlivým výsledkům. Jinými slovy řečeno, nelze vycházet z toho, že by jediným ústavně konformním řešením bylo odstranění "neoprávněné" stavby, nýbrž musí být otevřen prostor i pro jiné uspořádání vzájemných vztahů."

Byť citovaný nález nebyl obecnými soudy v napadených rozhodnutích explicitně zmíněn, způsob hodnocení posuzovaného případu i právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích, jsou dle názoru Ústavního soudu plně v souladu s nosnými důvody citovaného nálezu. Jak okresní, tak i krajský soud při rozhodování o vypořádání poměrů k neoprávněné stavbě dle ust. § 135c obč. zák. přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly veškeré důvody (velikost přesahu střechy ve vztahu k celkové velikosti pozemku stěžovatele, poloha pozemků, nákladnost a obtížná technická proveditelnost odstranění přesahu střechy, ohrožení statiky a funkce chaty, chování účastníků sporu atd.), jež je vedly k závěru o neúčelnosti a přílišné tvrdosti odstranění přesahující části střechy a tedy k odmítnutí postupu předvídaného odst. 1 ust. § 135c obč. zák., a proč z uvedených důvodů přistoupily ke zřízení věcného břemene přesahu střechy chaty (v souladu s ust. § 135c odst. 3 obč. zák.). Stejně tak podrobně zdůvodnily i výši stanovené jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene, která několikanásobně přesahuje

částku, kterou by stěžovatel obdržel při prodeji či pronájmu odpovídající části dotčeného pozemku. Tyto právní závěry následně aproboval i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, v němž se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a rovněž podrobně zdůvodnil proč těmto námitkám není možné i s ohledem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu přisvědčit (viz výše, str. 5-6 rozsudku). Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá a neztotožňuje se tak s tvrzením stěžovatele, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s právními závěry cit. nálezu, které mají plně a bez dalšího dopadat i na jeho případ. Situaci stěžovatele nelze srovnat s tím, kdy vedlejší účastníci-nájemci přímo a vědomě staví na pozemku stěžovatelů, a to i přes to, že jim to výslovně zakazuje nájemní smlouva, jako tomu bylo v cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03, a kde tedy, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, na straně nájemců-stavebníků neexistovaly žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlňovaly jiné uspořádání vztahů k tzv. neoprávněné stavbě než její odstranění.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2010

Xxxx Xxxxxxx předseda senátu

DAROVACÍ SMLOUVA

a

smlouva o zřízení věcného břemene

- Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene - strana 9 (celkem 20) -

Níže uvedeného dne, měsíce a roku smluvní strany:

1.- XXXXXXXXX Xxxxxx, x.x.

trvalý pobyt Nám. 17. listopadu 408/5 360 06 Karlovy Vary

( na straně jedné – dále jen dárkyně a oprávněná z věcného břemene )

a

2.- XXXXXXXXXX Xxxxxx, x.x.

trvalý pobyt Otročín 18 364 63 Otročín

( na straně druhé – dále jen obdarovaná a povinná z věcného břemene )

uzavírají ve smyslu § 628 a násl. občanského zákoníku v platném znění tuto

D A R O V A C Í S M L O U V U

a smlouvu o zřízení věcného břemene takto:

I.

Dárkyně je na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví č. V- 123/2005-403 ze dne 25.05.2004, právní účinky vkladu práva ke dni 7.1.2005 výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 408/6 v budově č.p. 408 na pozemku p.č. 228 – zastavěná plocha a nádvoří v Karlových Varech, Nám. 17. Listopadu 408/5, část Rybáře. Dále je podílovou spoluvlastnicí o velikosti podílu 6471/43786 ke společným částem domu č.p. 408 na pozemku p.č. 228 a pozemku p.č. 228 – zastavěná plocha a nádvoří. To vše je zapsáno na LV č. 4487 pro k.ú. Rybáře, obec Karlovy Vary.

II.

Dárkyně daruje nemovitosti uvedené v čl.I. této smlouvy spolu s veškerým příslušenstvím obdarované, která tyto nemovitosti do svého výlučného vlastnictví přijímá / obdarovaná je dcerou dárkyně /.

- Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene - strana 2 (celkem 20) -

III.

Dárkyně se bude moci domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaná bude k ní nebo členům její rodiny chovat tak, že tím hrubě poruší dobré mravy. ---------------------------------------------

IV.

Obdarovaná zřizuje, za sebe a za své právní nástupce, dárkyni věcné břemeno bydlení v bytové jednotce č. 408/6 v budově č.p. 408 na pozemku p.č. 228 – zastavěná plocha a nádvoří v Karlových Varech, Nám. 17. Listopadu 408/5, část Rybáře a užívání dalších nemovitostí uvedených v čl.I. této smlouvy v rozsahu tak jak byla oprávněna dosud užívat..---

Oprávněná z věcného břemene právo odpovídající věcnému břemeni přijímá a obdarovaná je

povinna toto právo trpět.

V.

Dárkyně prohlašuje, že na převáděných nemovitostech žádné závady neváznou, zejména nejsou zatíženy dluhy, zástavním právem, věcnými břemeny atd., na které by byla povinna obdarovanou upozornit, a že ve věci vlastnictví touto smlouvou převáděných nemovitostí není proti dárkyni veden soudní spor. Dárkyně dále prohlašuje, že jí nejsou známy žádné okolnosti, které by znemožňovaly užívání touto smlouvou převáděných nemovitostí. -----------------------

VI.

Tato smlouva nabývá platnosti dnem podpisu obou smluvních stran. Vlastnictví k převáděné nemovitosti nabývá strana obdarovaná zápisem vkladu práva vlastnického do příslušného katastru nemovitostí. Do té doby jsou smluvní strany svými projevy vázány. ---------------------

VII.

Darovací smlouva je vyhotovena ve čtyřech zcela totožných vyhotoveních z nich každé má platnost originálu. Každý z účastníků obdrží, po povolení vkladu, jedno vyhotovení. Ostatní vyhotovení budou použita, spolu s návrhem na vklad, pro řízení na příslušném Katastrálním úřadě.

- Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene - strana 3 (celkem 20) -

VIII.

Smluvní strany prohlašují, že smlouvu uzavřely svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, nikoli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a že znají její obsah, což stvrzují svými podpisy. -

IX.

Na základě této smlouvy lze zapsat:

V části A LV: KUBLENTOVÁ Blanka, r.č.

V Karlových Varech dne:

Dárkyně : Obdarovaná:

XXXXXXXXX Xxxxxx XXXXXXXXXX Blanka

- Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene - strana 4 (celkem 20) -

Systém ASPI - stav k 1.2.2011 do částky 5/2011 Sb. a 3/2011 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) 22 Cdo 658/2010 - poslední stav textu

22 Cdo 658/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud

České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy XXXx. Xxxxxxxxx Xxxxxx a soudců Mgr. Xxxxxxx Xxxxxxx, Ph.D., XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx, XXx., ve věci žalobkyně M. G. , zastoupené JUDr. Xxxxxxxxx Xxxxxxx, advokátem se sídlem v Příbrami I/142, proti žalovaným 1) J. D., 2) H. D., zastoupené JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o určení práva odpovídajícího věcného břemenu a umožnění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 270/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2006, č. j. 30 Co 205/2006-190, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Xxxxx Xxxxxxxxx.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 12 C 270/2004-97, určil, že "na pozemcích parc. č. 14 a parc. č. 120/14 v k. ú. H., obec Ch. vázne dle přiloženého návrhu vyznačení věcného břemene Š. V. č. 8/04 ze dne 30.

9. 2004 věcné břemeno cesty průchodu ve prospěch vlastníků nemovitostí: pozemku parc. č. St. 26, pozemku parc. č. 120/12 a budovy č. e. 7 stojící na pozemku parc. č. St. 26, v části obce H., vše v k. ú. H. a obci Ch. (výrok I. rozsudku), žalovaným uložil povinnost "umožnit žalobkyni na pozemcích parc. č. 14 a parc. č. 120/14 v k. ú. H., obec Ch., výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu přes pozemky parc. č. 14 a parc. č. 120/14" (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).

Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí budovy (chaty) ev. č. 7, postavené na pozemku st. p. č. 26, dále pozemku st. p. č. 26, a pozemku p. č. 120/12, vše v obci Ch., k. ú.

H. a že žalovaní jsou spoluvlastníky budovy čp. 6 na pozemku st. p. č. 14, pozemku st. p. č. 14, jakož i pozemku p. č. 120/14, vše v obci Ch., k. ú. X. Xxxxxxxxx Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 1983, č. j. 10 C 103/83-14, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, 13 Co 451/1983, bylo rozhodnuto o povinnosti nynějších žalovaných umožnit právním předchůdcům žalobkyně, J. a R. N., přístup k chatě č. 07 v obci H.,

p. č. 26 a pozemku č. 120/12 přes dvůr rekreačního objektu čp. 6 v H. Dále vzal za prokázáno, že v minulosti byl vlastník všech pozemků jediný a že právní předchůdce žalovaných poskytl nemovitosti k užívání a povolil přístupovou cestu přes dnešní rekreační objekt čp. 6. Žalovaní průchod přes svůj dům umožňovali až do roku 1999, kdy rodiče žalobkyně zemřeli; poté zamykali vrátka.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na pozemcích č. 14 a č. 120/14 v k. ú. H. vázne věcné břemeno cesty průchodu ve prospěch vlastníků budovy ev. č. 7 a pozemků č. 120/12 a st. č. 26 a že právo odpovídající věcnému břemenu bylo vydrženo "právními předchůdci žalobkyně i žalobkyní" zhruba od 30. let 20. století, neboť toto právo vykonávali nepřetržitě až do roku 2000, kdy žalovaní průchod znemožnili překážkami. Po právní stránce věc posoudil podle § 151o odst. 1 věta druhá, § 134 odst. 1 a s přihlédnutím k § 868 obč. zák. a § 116, § 118, § 562 zák. č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník). S ohledem na uvedené závěry pak vyhověl i návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobkyni výkon práva odpovídající věcnému břemenu průchodu přes jejich pozemky p. č. 14 a 120/14.

Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 26. července 2006, č.

j. 30 Co 205/2006-190, k odvolání druhé žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že na pozemcích specifikovaných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu vázne věcné břemeno průchodu ve prospěch vlastníků nemovitostí specifikovaných taktéž ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, a uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobkyni výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu (výrok I. rozsudku) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky

II. a III. rozsudku).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 1983, č. j. 10 C 103/83-14, ve spojení s

rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, č. j. 13 Co 451/83-28, bylo pouze založeno právo rodičů žalobkyně na užívání přístupové cesty k nemovitostem dnes ve vlastnictví žalobkyně přes pozemky ve vlastnictví žalovaných, přičemž tomuto právu odpovídala povinnost žalovaných takový přístup k nemovitostem právním předchůdcům žalobkyně umožnit. Z výroků uvedených rozsudků nelze dovodit, že by představovaly právní důvod, jenž by mohl mít za následek vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni vázaného na nemovitost, takže toto právo zaniklo smrtí rodičů žalobkyně a na žalobkyni tak nepřešlo. Uvedené rozsudky nepředstavují ani putativní právní důvod, o nějž by žalobkyně mohla existenci oprávněné držby práva opírat. Podle názoru odvolacího soudu dobrou víru o existenci tvrzeného práva, které mělo povahu věcného břemene, nemohl založit ani souhlas tehdejšího vlastníka sporných pozemků J. N. z 30. prosince 1973 o tom, že "služebnost této cesty patří k chatě". Navíc právní úprava v roce 1973 institut vydržení věcných břemen neznala a souhlas, který ze zmíněného potvrzení vyplýval, bylo možno kdykoliv odvolat. Na základě těchto úvah odvolací soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni v posuzované věci splněny nebyly. Rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a podává jej z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku dobré víry na straně žalobkyně, jakožto vlastnice nemovitostí - pozemků p. č. st. 26 a p. č. 120/12 a budovy č. e. 7 - při vydržení věcného břemena průchodu přes pozemky žalovaných p. č. 14 a p. č. 120/14, kterou žalobkyně dovozuje z pravomocných rozsudků Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze z roku 1983. Podle názoru dovolatelky oba rozsudky představují spolehlivý základ pro dobrou víru žalobkyně z hlediska vydržení věcného práva ve prospěch nemovitostí, a to i když tato skutečnost není uvedena ve výroku, nýbrž toliko v odůvodnění. Za situace, kdy bylo v předchozím řízení z roku 1983 žalováno ze strany právních předchůdců žalobkyně na splnění povinnosti, jelikož jim již bylo ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu fakticky bráněno, nemohl výrok rozhodnutí znít na určení existence věcného břemene. Otázka existence práva odpovídajícího věcnému břemenu byla řešena jako předběžná, přičemž byla vyřešena tak, že věcné břemeno bylo vydrženo ve "prospěch nemovitosti", která je v současné době ve vlastnictví žalobkyně. Tento závěr podle dovolatelky rovněž vyplývá z obsahu dřívějšího zápisu věcného břemena právních předchůdců v katastru nemovitostí, kde bylo uvedeno, že se jedná o "věcné břemeno umožnění přístupu k rek. chatě pro Bud.: H., č. e. 7 (respektive pozemky parc. č. 120/12 a st. 26) k parc.: St. 14, H." Argumentaci ohledně vydržení věcného břemena ve prospěch své nemovitosti dovolatelka podporuje rovněž závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR Rc 9762 Rv I 873/29. Dovolatelka dále namítá, že jednou z osob, které cestu přes pozemek žalovaných využívali a vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni, byla navrhovatelka, a to již "od svého narození v roce 1947 téměř do současnosti", tj. do roku 2002, kdy žalovaní cestu přehradili. Žalobkyně tedy sama taktéž splnila všechny podmínky nutné k vydržení práva průchodu přes pozemek odpůrců. Dále se odvolává na text prohlášení pana J. N., právního předchůdce žalovaných, podle něhož služebnost cesty přes sporný pozemek patří k chatě v nynějším vlastnictví žalobkyně. Dovolatelka má za to, že oprávněná držba věcného břemene ve prospěch její nemovitosti je založena na omluvitelném omylu, který spočívá na shora uvedených rozhodnutích z let 1983, jež byla podle názoru dovolatelky mylně vyložena jako rozhodnutí zakládající věcné břemeno toliko ve prospěch osob, přičemž tuto skutečnost jí nelze klást k tíži. Naopak požadavek ohledně tvrzení kvalifikované dobré víry žalobkyně podložené označením existence konkrétního právního titulu, o něhož dobrou víru opírá, považuje dovolatelka za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, když ze zákona požadavek na prokázání titulu ani nevyplývá. Pro případ, že rozsudky z roku 1983 nelze interpretovat tak, že jimi bylo deklarováno věcné břemeno cesty ve prospěch nemovitosti žalobkyně, založily alespoň dobrou víru právních předchůdců žalobkyně, že právo cesty, které vykonávají na pozemku žalovaných, jim patří. Běh vydržecí doby tak nastal nejpozději právní mocí rozsudku Krajského soudu v Praze z roku 1983 s tím, že oprávněnými držiteli práva byli rodiče jako právní předchůdci žalobkyně. S ohledem na novelu obč. zák., provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., která nově upravila vydržení s účinností od 1. ledna 1992, je třeba pro účely vydržení započíst do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc či právo v držbě i dobu, po kterou věc držel před 1. lednem 1992, což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 50/2000. Vydržení tak nastalo uplynutím 10 let od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze z roku 1983 ve prospěch právních předchůdců žalobkyně, tj. nejpozději v roce 1993. Na základě uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II. - přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c

odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst.

1 a 3 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Xxxx, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že "jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře "se zřetelem ke všem okolnostem". Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží".

Dále v něm mimo jiné uvedl, že "cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni". Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže.

V rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Xxxx, pod pořadovým č. C 5235 dovolací soud vyložil, že v případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, čímž mu poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva. V případě, kdy jde o případ věcného břemene ad rem, věcné břemeno přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce subjektů věcného břemene.

Uvedený postup je podmíněn okolností, že v takovém soudním řízení byla otázka vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni řešena jako otázka předběžná se závěrem, zda se jedná o věcné břemeno osobní či zda odpovídající právo je spjato s vlastnictvím nemovitosti. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, č. j. 13 Co 451/83-28, se podává, že v dané věci se jednalo o žalobu na plnění právních předchůdců žalobkyně proti žalovaným o umožnění přístupu "k chatě č. 07 v obci H. č. parcely 26 a pozemku č. 120/12 přes dvůr rekreačního objektu v H. č. 6". Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kterým tento potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž žalobě vyhověl, je založeno na závěru, že "navrhovatelé právo průchodu nabyli vydržením" podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Závěr o vydržení tohoto práva vycházel ze zjištění reflektující žalobní tvrzení, že žalobci (jakožto i jiné osoby) fakticky realizovali průchod přes dvůr rekreačního objektu v H. č. 6 po zákonem stanovenou vydržecí dobu. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně konstatuje, že "navrhovatelé nabyli své právo průchodu přes dvůr čp. 6 vydržením", nelze učinit závěr, že by se mělo jednat o právo věcného břemene spjaté s vlastnictví nemovitosti, které by přešlo v případě úmrtí na právní nástupce. Potud tedy žalobkyni právo odpovídající věcnému břemenu jako právní nástupkyni J. a X. X. xxxxxxxx.

Podle přesvědčení dovolacího soudu pak ani právní předchůdci žalobkyně nemohli být na

základě uvedeného rozhodnutí s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, jež by bylo spjato s vlastnictví nemovitosti. Jestliže totiž uvedené rozhodnutí deklarovalo toliko výlučně právo navrhovatelů přes dvůr přecházet jak je uvedeno výše, nemůže takové rozhodnutí z objektivního hlediska současně vzhledem ke všem okolnostem zakládat dobrou víru ve směru, že by se mělo jednat o věcné břemeno spjaté s vlastnictvím nemovitosti, když je zřejmé, že následný výkon práva právních předchůdců žalobkyně odrážel obsah soudního rozhodnutí a jeho závaznost pro účastníky (§ 159 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 1991), neboť k zahájení soudního řízení došlo právě pro existující neshody mezi účastníky týkající se průchodu přes dvůr objektu č. p. 6. Odvolací soud se pak přiléhavě vypořádal také s listinou vystavenou dne 30. prosince 1973 z hlediska, proč ani ona nemohla založit dobrou víru právních předchůdců žalobkyně ohledně držby práv odpovídajícího věcnému břemenu.

V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by u právních předchůdců žalobkyně mohly založit s přihlédnutím ke všem okolnostem dobrou víru, že jim právo věcného břemene vztahujícího se k nemovitosti svědčí, neboť i ze samotných žalobních tvrzení žalobkyně se podává, že základ této dobré víry odvíjí toliko od faktického užívání dotčeného pozemku k průchodu, když navíc v dřívějším období byl tento průchod využíván také jinými osobami. Jak již však vyložil dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí C 551 samotná skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva.

Právo odpovídající věcnému břemenu nemohla vydržet ani samotná žalobkyně, neboť toto právo s přihlédnutím ke všem skutečnostem nemohla vykonávat v dobré víře po dobu deseti let. Jestliže svou dobrou víru odvíjela od zápisu práva věcného břemene do katastru nemovitostí, dovolací soud uvádí, že k tomuto zápisu došlo v roce 2001 a k výmazu v roce 2002, tj. v době, kdy žalovaní již průchod znemožnili (od roku 2000) a žalobkyně výkon případného práva nemohla nerušeně vykonávat. Faktické užívání pozemku žalobkyní bez dalšího nemohlo vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu (viz dovolacím soudem citované C 551).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř.

zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou vychází z

§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení druhé žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 1 odst. 1, § 7 písm. f) § 10 odst. 3, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 3.750,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle

§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobkyně (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 4 050,- Kč. Náklady žalované jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle

§ 137 odst. 3 o. s. ř., tj. ve výši 810,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně žalované tak činí celkem 4.860,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným vychází z

§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se druhá žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2010 XXXx. Xxxxxxxxx Xxxxx, v. r. předseda senátu