Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Obor právo a právní věda Katedra občanského práva
Procesní smlouvy
Xxxx Xxxxxxxx
2013/2014
Čestné prohlášení
„Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci na téma ‚Procesní smlouva‘ zpracoval zcela sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
V Brně dne 19. března 2014
...............................................
Xxxx Xxxxxxxx
Rád bych na tomto místě poděkoval XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxx, Ph.D., za čas, který mi věnoval, za podnětné rady a připomínky k této diplomové práci.
Dále xxxx rád poděkoval celé své rodině, přátelům a všem dalším, kteří mě na cestě vzdělávání provázeli.
Tuto práci věnuji svému zesnulému otci za jeho celoživotní příklad.
Abstrakt
Tato diplomová práce se zabývá procesními smlouvami. V první kapitole nazvané zá- kladní východiska jsou popsány některé procesní instituty, které jsou nezbytné ke správnému pochopení celé práce. Jádro předkládané studie leží v druhé kapitole, která se zabývá definicí, přípustností, účinky, náležitostmi, vadami a druhy procesních smluv. Obecné závěry z této kapitoly jsou aplikovány ve třetí kapitole, která se zabývá několika vybranými procesními smlouvami, například rozhodčí smlouvou, prorogační smlouvou, mediační smlouvou, pacti de non petendo nebo důkazními smlouvami.
Klíčová slova
Procesní právo, procesní smlouva, přípustnost procesních smluv, účinky procesních smluv, náležitosti procesních smluv, vady procesních smluv, druhy procesních smluv, roz- hodčí smlouva, prorogační smlouva, alternativní řešení sporů, mediační smlouva, pactum de non petendo, důkazní smlouva, důkazní břemeno.
Abstract
This work deals with a procedural agreement. In the first chapter called the basic as- sumptions, there are described some legal institutes, e. g. procedural acts, which are necessary to correct comprehension of whole study. The core of study is in the second chapter, which deals with definition, permissibility, effects, requirements, defects and kinds of procedural agreements. The general conclusions of this chapter are applied in the third chapter, which deals with some typical procedural agreements, e. g. arbitration agreement, prorogation agreement, mediation agreement, pactum de non petendo or evidentiary agreement.
Key words
Civil procedure, procedural agreement, permissibility of procedural agreement, effects of procedural agreement, requirements of procedural agreement, defects of procedural agree- ments, kinds of procedural agreements, arbitration agreement, prorogation agreement, alterna- tive dispute resolution, mediation agreement, pactum de non petendo (agreement not to sue), evidentiary agreement, the burden of evidence.
Obsah
2. Cíle, metodika a interpretace 11
3.1.1. Členění procesněprávních vztahů 16
3.1.2. Charakteristika procesněprávního vztahu 16
3.2.1. Procesní úkony účastníků řízení 18
3.2.3. Vady procesních úkonů 21
3.3.1. Soukromoprávní smlouvy 22
3.3.2. Veřejnoprávní smlouvy 24
3.3.3. Trestněprávní smlouvy 27
4. Obecně o procesních smlouvách 30
4.1. Právní úkony prostupující soudním řízením 30
4.3. Přípustnost procesní smlouvy 36
4.3.1. Široká koncepce přípustnosti 37
4.3.2. Úzká koncepce přípustnosti 37
4.4. Náležitosti procesních smluv 41
4.4.1. Náležitosti subjektu 41
4.4.2. Náležitosti vůle a projevu vůle 44
4.4.3. Náležitosti předmětu 48
4.5. Vady procesních smluv a jejich následky 51
4.5.2. Vady procesních smluv 52
4.5.3. Dílčí otázky související s vadami procesních smluv 54
4.5.4. Proces zjišťování vad a jejich odstraňování 55
4.6. Účinky procesních smluv 56
4.6.2. Dispoziční procesní smlouvy 56
4.6.3. Zavazující procesní smlouvy 57
4.7. Třídění procesních smluv 61
4.7.1. Třídění dle Xxxxxx Xxxxxxxx 61
4.7.2. Třídění dle Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx 62
4.7.3. Další možné způsoby třídění 63
4.8. Zásady a pravidla procesních smluv 64
4.8.1. Zásady tvorby procesních smluv 64
4.8.2. Pravidla výkladu procesních smluv 66
4.8.3. Zásady ovlivňující realizaci procesních smluv 67
5. Vybrané druhy procesních smluv 73
5.1. Procesní smlouvy upravující pravomoc a příslušnost 73
5.2. Smlouvy disponující žalobním právem 84
5.2.1. Vzdání se žalobního práva 84
5.2.2. Vzdání se práva na opravný prostředek 88
5.2.3. Dohoda o vzájemném či o společném návrhu 89
5.3. Dohody o zpětvzetí žaloby 91
5.3.1. Souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby 92
5.3.2. Dohoda o vzájemném zpětvzetí žaloby 93
5.3.3. Dohoda o zpětvzetí žaloby 94
5.4.2. Přípustnost dohod o dokazování 97
5.4.3. Následky porušení dohod o dokazování 101
5.4.4. Dohody o důkazním břemenu 102
5.4.5. Přípustnost dohod o důkazním břemenu 103
5.5. Smlouvy ovlivňující průběh řízení 106
5.5.1. Dohoda o přerušení řízení (dohoda o klidu řízení) 107
5.5.2. Dohoda o postupu řízení 108
5.6. Dílčí závěr 110
6. Závěr 114
7. Soupis použitých zdrojů a pramenů 117
7.1. Právní předpisy 117
7.2. Judikatura 119
7.3. Knihy 120
7.4. Časopisecké články (tištěné a elektronické) 124
7.5. Elektronické dokumenty 126
7.6. Akademické práce 127
7.7. Elektronické informační zdroje 127
Seznam použitých zkratek
ADR Alternativní řešení sporů (Alternative dispute resolution)
Brusel I Nařízení Rady (ES) č. 44/2001/ES ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dá- le jen „nařízení Brusel I“).
Brusel Ibis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012/EU ze dne 12. pro- since 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občan- ských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel Ibis“).
LZPS Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svo- bod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“).
NOZ Zákon č. 89/2013 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“).
NÚ Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (dále jen „newyorská úmluva“).
o. s. ř. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“).
OZ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 202/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“).
OBZ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“).
s. ř. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“).
s. ř. s. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“).
TrŘ Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).
TOPOZ Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění zákona č. 105/2013 Sb. (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“).
Ústava Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších před- pisů.
ZGB Schweizerisches Zivilgesetzbuch (švýcarský civilní zákoník)
ZMPS Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“).
ZOM Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o mediaci“).
dZPO Die deutsche Zivilprozessordnung (německý občanský soudní řád). öZPO Die österreichische Zivilprozessordnung (rakouský občanský soudní řád).
ZSM Zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozděj- ších předpisů (dále jen „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“).
ZRŘ Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení).
ZZŘS Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon o zvlášt- ních řízeních soudních“).
1. Úvod
Čtenáři se dostává do rukou rukopis diplomové práce, která má krátký, ale právě o to výstižnější název. Procesní smlouva jakožto terminus technicus je v právní vědě ne zcela známým institutem. To však ještě neznamená, že by tento institut byl určen jen k teoretickému obohacení právních gurmánů, ba naopak, v praxi sehrává stále významnější roli. Stačí poukázat na rozšířené rozhodčí či prorogační smlouvy, které jsou nejčastější a při- tom nejdiskutovanější podobou procesní smlouvy. U toho však výčet procesních smluv ne- končí, ba naopak začíná. Dále přicházejí v úvahu například dohoda o zpětvzetí dispozičního úkonu, dohoda o vzdání se žalobního práva (tzv. pactum de non petendo), důkazní smlouvy, smlouvy regulující průběh soudního řízení či smlouvy v dopadající na výkon rozhodnutí. Pro- cesní smlouvy se tak teoreticky mohou vyskytovat ve všech pododvětvích civilního soudního řízení, tedy ve sporném i nesporném řízení, v řízení vykonávacím i insolvenčním, či také v řízení rozhodčím.
Téma procesních smluv není dodnes v české procesualistice nikterak podrobně probá- dáno. Občas se nalezne několik vlaštovek (například článek „Procesní smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro“ od Xxxx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx), které se tématem předkládané práce zabývají, nicméně publikovaná díla jsou vesměs kusovitá, zabývají se jen dílčími otázkami, a tak bohužel nepřispívají k vytvoření ucelené koncepce, která by mohla být právní vědou obecně akceptována.
Jinak je tomu v zahraniční literatuře. Téma procesních smluv je hlouběji probádáno především v německy mluvících zemích, kde se tímto institutem procesualistika podrobně zabývá již více jak 50 let. A právě názory německé jurisprudence se nám mohou stát vhodnou inspirací. Je totiž známo, že česká procesualistika historicky pramení v rakouském, případně německém procesním právu, a přes poněkud složitější historický vývoj se po sametové revo- luci k těmto zemím znovu přibližuje. Z těchto důvodů se významná část této práce bude lo- gicky opírat právě o názory německy tvořících autorů.
Vzhledem k neprobádanosti tématu nemůže být elementárním cílem práce nic jiného než obyčejné zvýšení právního povědomí, a to jak u laické, tak v prvotní fázi především u odborné veřejnosti. Jako další cíl se přirozeně nabízí snaha o vytvoření ucelené koncepce pro- cesních smluv. Je však zřejmé, že vytvoření této koncepce není v lidských silách jednoho au- tora, nýbrž naplnění cíle může být dosaženo jen prostřednictvím odborného diskurzu. Aby
však takový diskurz mohl započat, je právě nutno odbornou veřejnost s tématem podrobněji obeznámit. Pokud se podaří dosáhnout těchto elementárních cílů, lze dále uvažovat o tom, zdali by procesní smlouvy nebyly vhodnou cestou, kudy by se v budoucnu mohlo české pro- cesní právo ubírat.
V této souvislosti je vhodné připomenout zprávu, která poněkud nepozorovaně pro- běhla v médiích, že ministerstvo spravedlnosti vytvořilo odbornou skupinu, která dostala za úkol pracovat na rekodifikaci procesního práva. Ze zkušeností s rekodifikací soukromého práva je zřejmé, že je to běh na dlouhou trať, nicméně čím dříve se na tom začne pracovat, tím dříve bude možno dosáhnout prvních hmatatelných výsledků.
Autor doufá, že předkládaná práce čtenáře nezahltí, nýbrž naopak obohatí o řadu zají- mavých postřehů. Nyní již zbývá jen popřát čtenáři, aby jej předkládaná práce poučila a po- mohla mu formovat jeho právní myšlení.
2. Cíle, metodika a interpretace
Diplomová práce se skládá ze tří základních částí. V první části jsou položena základní východiska, od nichž se bude odvíjet rozbor v druhé části práce. Druhá část nazvaná procesní smlouva tvoří jádro práce samotné, neboť v ní jsou rozebrány nejrůznější otázky, které jsou s procesní smlouvou spjaty. Pokud autor v úvodu oprávněně namítá, že v české procesualisti- ce neexistuje utříděná koncepce, tak právě tato část by měla nabídnout praktická řešení. Třetí část práce se potom zabývá některými typovými procesními smlouvami, které přicházejí v úvahu.
V úvodu práce byly naznačeny obecné cíle, k nimž má předkládaná práce vést. Pro samotný postup si však autor zvolil několik dílčích otázek, které je nutno v práci zodpovědět. Fundamentální otázkou přirozeně je, zdali v procesním právu existuje institut procesních smluv. Bez kladné odpovědi na tuto otázku by celá práce ztrácela smysl. Autor se tedy přiro- zeně dopředu domnívá, že takové smlouvy existují. K potvrzení této základní hypotézy vy- chází z obecného konceptu procesněprávního vztahu tak, jak jej zpracovali přední čeští, ale i zahraniční procesualisté. Na výklad procesněprávního vztahu bude bezprostředně navázáno výkladem k tématu procesněprávních skutečností, které jsou vedle úzké skupiny případů pro- cesněprávních vztahů vznikajících přímo ze zákona podmínkou pro vznik konkrétního pro- cesněprávního vztahu, případně jeho změny a zániku. Cílem tohoto výkladu je nastínit obec- nou koncepci zejména jednostranných procesních úkonů, a to z toho důvodu, aby ji bylo poz- ději možno porovnat s procesními smlouvami.
V základních východiscích bude mimo to ještě pojednáno o smlouvách ve vnitrostát- ním právu, a to o smlouvách soukromoprávních, o smlouvách veřejnoprávních včetně smluv v oblasti trestního práva. Cílem tohoto postupu je primárně prokázat, že se i ve veřejném prá- vu nezřídka vyskytuje institut smlouvy, který tak plní univerzální funkci. Tím má být podpo- řena existence procesních smluv v procesním právu. Mimo to tento výklad má napomoci po- chopit, že sice existuje obecný institut smlouvy, ale jeho úprava se může v jednotlivých práv- ních odvětvích od sebe navzájem odlišovat (například v otázce vad smlouvy).
Pokud autor dospěje k závěru, že procesní smlouvy existují, bude nezbytné procesní smlouvy blíže vymezit neboli definovat. V rámci definice je nutné zodpovědět otázku, zdali je možno uzavírat toliko procesní smlouvy, které vyvolávají pouze přímé účinky v oblasti pro- cesního práva (například prorogační smlouva), či je možno uzavírat i takové smlouvy, které na konkrétní proces působí nepřímo (například dohoda o zpětvzetí žaloby). V případě první
varianty se potom nabízí otázka, zdali nepřímá ujednání se tedy příčí zákonu a jsou per se zcela zakázaná, nebo zdali existovat mohou s tím, že budou nejspíše kvalifikovány jako smlouvy soukromoprávní. Autor si klade tu hypotézu, že mohou existovat i nepřímé procesní smlouvy.
Dále nás bude zajímat otázka přípustnosti procesních smluv, jinými slovy zdali je uza- vření procesní smlouvy vázáno na zákonné zmocnění či naopak takové zmocnění není vyža- dováno. Tato otázka hraje přitom zásadní roli zejména k přípustnosti procesních ujednání s nepřímými účinky. Zde autor dopředu odhaduje, že procesní smlouvy s přímými účinky budou přípustné jen tehdy, stanoví-li tak zákon, naopak procesní smlouvy s nepřímými účinky budou přípustné vždy, nebude-li to zákonem vyloučeno.
Při zkoumání procesních smluv jakožto procesních úkonů bude autor postupovat podle systematiky civilisty Xxxxxxx Xxxxxx, který pracoval s tzv. náležitostmi právních úkonů. Au- tor práce při prostudování této systematiky dospěl k názoru, že je aplikovatelná i na zkoumání procesních smluv. Je tedy možno zabývat se náležitostmi subjektu, vůle, projevu, vztahem vůle s projevem a náležitostmi předmětu. Jednotlivé náležitosti nám přitom mohou dobře po- sloužit k tomu, abychom lépe prozkoumali podstatu procesních smluv.
Vzhledem k tomu, že procesní smlouva je obecným pojmem, pod něhož lze zařadit řa- du procesních ujednání rozličného charakteru, jeví se jako vhodné procesní smlouvy roztřídit do různých kategorií. Takové třídění samozřejmě nemůže být samoúčelné, nýbrž má opět napomoci hlubšímu pochopení celé problematiky.
Po prozkoumání procesních smluv obecně se můžeme věnovat prozkoumání jednotli- vých typových procesních smluv. V rámci rozboru bude postupováno podle následujícího algoritmu. Nejdříve bude vymezen smluvní typ a jeho charakteristické znaky, dále bude po- jednáno o jeho přípustnosti, případně o účincích, které může vyvolat, o vymahatelnosti dané- ho ujednání a případně o dalších otázkách, které se v souvislosti s danou smlouvou nabízejí.
Vzhledem k tomu, že zpracování procesních smluv je doposud nedostatečné, bude po- stupováno vícero právními metodami. Dnes je významněji probádána rozhodčí a prorogační smlouva, a proto lze využít indukce. Díky tomu by bylo možno získané poznatky aplikovat i na ostatní procesní smlouvy a generalizací vytvořit obecnou koncepci. Takový postup se však nejeví jako nejvhodnější zvláště tehdy, kdybychom se jistá specifika rozhodčích smluv snažili aplikovat i na ostatní smluvní typy. Snahou proto bude postupovat deduktivně, a to tak, že obecné poznatky právní teorie a z procesualistiky se autor bude snažit aplikovat na procesní smlouvy. Každé právní odvětví není izolovaným systémem, nýbrž je funkčně spjato s dalšími právními odvětvími, které na sebe navzájem působí. Vzhledem k tomu je možno postupovat
pomocí systematického výkladu a uvažovat o potenciálním analogickém uplatnění některých řešení z jiných právních odvětví. V neposlední řadě významným pramenem jsou právní řády jiných nám právně blízkých zemí (zejména Německo, Rakousko), od nichž se nezřídka naše právní úprava inspirovala. Taktéž doktrína procesních smluv je v germánsky mluvících ze- mích hlouběji rozvinuta než u nás, a proto je možno hledat řešení právě v těchto oblastech. Kromě uvedených metod bude autor samozřejmě vycházet i z gramatického, popřípadě z teologického výkladu.
Autor upozorňuje, že celá práce je primárně postavena na civilním řízení sporném a ostatními druhy řízení se nebude podrobněji věnovat. Důvodů pro tento postup je více. Přede- vším sporné řízení je z hlediska teoretického nejpropracovanějším a je možno na ně plynule navazovat. Uvedené však neznamená, že by v jiných řízeních procesní smlouvy neexistovaly, ba naopak. Vzhledem k neznalosti předkládané látky je vhodné, aby se procesualistika s procesními smlouvami podrobněji seznámila, aby byl zahájen odborný diskurs a případně aby byly vychytány chyby, které lze v práci chtě nechtě předpokládat. Čistě pragmatickým důvodem potom samozřejmě je i snaha, aby předkládaná práce nebyla rozsáhlejší více, než je nezbytně nutné.
3. Základní východiska
V této kapitole bude stručně pojednáno o několika dílčích otázkách, které se proble- matiky procesních smluv více či méně bezprostředně dotýkají. Nejdříve bude pojednáno o procesněprávním vztahu, který je tvořen dílčími vztahy mezi subjekty řízení. Aby procesně- právní vztahy mohly vzniknout, měnit se, případně zanikat, musí k obecné procesní normě přistoupit procesní skutečnost. Nejčastějšími a nevýznamnějšími skutečnostmi jsou přitom procesní úkony, mezi něž řadíme i procesní smlouvu. Je proto nanejvýš vhodné pojednat i o procesních úkonech, což napomůže další analýze. V neposlední řadě je vhodné pojednat o smlouvě jako obecném právním institutu, který se vyskytuje nejen v oblasti soukromého prá- va a práva mezinárodního, ale i v oblasti práva veřejného, například v právu správním a v právu trestním.
Civilní proces, jakožto právem regulované řízení, není jen posloupností na sebe navzá- jem činěných faktických úkonů procesních subjektů, jak si myslel například Xxxxxxxxxxx,1 nýbrž je tvořen právními vztahy, které vznikají interakcí mezi subjekty civilního procesu. Vzhledem k tomu, že tyto vztahy jsou zároveň regulovány procesním právem, označují se jako procesněprávní vztahy.2 Občanský soudní řád výslovně a přímo pojem „procesněprávní vztah“ neobsahuje, nicméně jej lze dovodit z jednotlivých zákonných ustanovení, například z ustanovení týkajících se účastenství.3
Podobně jako se v minulosti vyvíjel teoretický pohled na vzájemný vztah mezi právem hmotným a procesním, který přesvědčivě vyřešil například Xxxxx Xxxxx svým pojetím dvou různých právních odvětví, které jsou ve vzájemné funkční vazbě,4 se postupně vyvíjela také
1 Podrobněji například XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxx XXXXXXXXXXX. Úvod do teorie občanského práva procesní- ho. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1990, 110 s. ISBN 80-210-0099-6. s. 26.
2 XXXXXXXXX, Xxxxx. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-807-2018-420. s. 87. STAVINOHOVÁ, Jaruška a Xxxx XXXXXX. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003, 660 s. ISBN 80-210-3271-5. s. 150.
3 XXXXXXX, Xxxxx. Základní otázky občanského práva procesního. 1. vyd. Praha: Academia, 1981, 365 s. Nemá ISBN. S. 236.
4 XXXXXXX, Xxxx. Vzájemné vztahy práva procesního a práva hmotného v díle pana profesora Xxxxxx. In: Dny práva – 2008 – Days of law. 1. vydání. Brno: Tribun EU s. r. o., 2008, s. 959-968.
Podrobně k tématu například: XXXXX, Xxxxx. Právo procesní a právo hmotné. 1. vyd. Brno: Masarykova uni- verzita, 1993, 158 s. nebo XXXXX, Xxxxx. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 183 s.
koncepce procesněprávního vztahu. Původně byl procesněprávní vztah pojímán jen jako urči- tá forma pokračování hmotněprávního vztahu, a to v řízení před soudem, případně byl pojí- mán jen jako posloupnost faktických situací.5 Později však došlo k uznání samostatné exis- tence procesněprávního vztahu, který se od vztahu hmotněprávního zásadně odlišuje. Opět bylo teoretiky přesvědčivě dovozeno, že jak hmotněprávní, tak procesněprávní vztah se na- vzájem nijak nepodmiňují, ba naopak jsou svou existencí na sobě navzájem nezávislé.6 Pro tento závěr lze nalézt celou řadu argumentů. Například Xxxxxxx uvádí, že procesněprávní vzta- hy jsou vztahy nadstavbovými, jejichž cílem je zajištění existence hmotněprávních vztahů tam, kde se to jeví potřebným, a to jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu obecném. Dosažení uvedeného cíle nemůže být dle Xxxxxxxx dosaženo jinak než rozhodnutím veřejného orgánu, které by odstranilo vzniklou poruchu v oblasti hmotněprávních vztahů silou autority a veřejné moci těchto orgánů, jíž jsou státem obdařeny.7 Oba vztahy mají také odlišný obsah práv a povinností, hmotněprávní vztahy upravují práva a povinnosti v oblasti hmotného práva, kdež- to procesněprávní vztahy upravují práva a povinnosti vztahující se k civilnímu řízení.8 Xxxxx Xxxxxxxxx argumentuje potom tím, že by bylo absurdní, aby hmotněprávní vztah jakkoliv podmiňoval existenci vztahu procesního, když je jeho zjišťování předmětem (a jeho zjištění cílem) tohoto procesního vztahu. Pokud by podmiňující hmotněprávní vztah fakticky nikdy neexistoval, bylo by potom zcela absurdní hovořit o tom, že procesní vztah taky neexistuje či nikdy neexistoval.9
Procesněprávní vztahy v civilním sporném řízení vznikají na základě procesních úko- nů nejprve mezi žalobcem a soudem, a to okamžikem doručení žaloby. V tomto okamžiku přitom nehraje vliv, zdali je žaloba bezvadná či přípustná. Vztah mezi soudem a žalovaným vzniká potom okamžikem doručení žaloby žalovanému. Xxxxxxx však zůstává, zdali vznikají také přímé vztahy mezi účastníky řízení navzájem či nikoliv. Xxxxxxx vzájemné vztahy mezi účastníky řízení popíral, neboť se domníval, že strany na sebe působí jen nepřímo prostřednic- tvím soudu. Vzájemný vztah mezi účastníky řízení může přitom vzniknout jen zcela výji- mečně, a to za situace, že je schválen soudní smír.10 Tato koncepce však nebyla většinově přijata a nakonec převládl názor, že i mezi účastníky řízení může existovat přímý procesní
5 XXXXXXXX, Xxxx Xxxxxx. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozessrechts: Lehr- und Handbuch für Studium und Praxis. 2., überarbeitete und erg. Aufl. Wien: Manz, 1990, 1232 s. ISBN 3-214-04697-7. s. 77.
6 XXXXX; STAVINOHOVÁ, 1990, op. cit., s. 26.
7 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 238.
8 LAVICKÝ, 2008, op. cit.
9 Srov. XXXXXXXXX, 2011, op. cit., s. 88.
10 XXXXX, Xxxxx. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. S. 27.
vztah, který v zásadě vzniká opět doručením žaloby žalované straně.11 Doručením žaloby jsou pak vytvořeny základní procesní vztahy, na něž mohou navazovat vztahy další (například vztah ke svědkovi či soudnímu znalci).
V právní teorii se na základní procesní vztahy, tj. vztahy mezi žalobcem, žalovaným a soudem nahlíží jako na jeden komplexní vztah, který se souhrnně označuje jako (trojstranný) procesněprávní vztah.12 Procesněprávní vztah je především teoretický konstrukt, který má napomoci lépe poznat instituty procesního práva,13 přičemž se typicky znázorňuje v podobě trojúhelníku, v němž se na horizontální úrovni odehrává vztah mezi účastníky řízení a na ver- tikální úrovni se odehrává vztah mezi účastníky řízení a soudem.14
3.1.1. Členění procesněprávních vztahů
Xxxxx Xxxxxxx člení procesní vztahy podle jejich obsahu do dvou skupin. První skupi- nu tvoří procesní vztahy formální, v nichž se uplatňují práva a povinnosti ryze formální. Zde autor zařazuje například vztahy vznikající v souvislosti s podmínkami řízení, se žalovatelností nároku či s vedením řízení. Pokud není některý z procesních předpokladů naplněn, procesní vztah formální končí procesním rozhodnutím v právní moci. Opětovně by mohl být obnoven jen na základě mimořádného opravného prostředku.
Druhou skupinu potom tvoří procesní vztahy materiální, k těm patří například vztahy vzniklé pravomocným rozhodnutím ve věci samé, rozhodnutím o nákladech řízení, rozhodnutí o udělení pořádkové pokuty apod. Pro tyto procesní vztahy je charakteristické, že právní moc zakládá jejich účinnost, čímž se stávají závaznými a nezměnitelnými. Tyto procesní vztahy, které jsou charakteristické svou mocenskou povahou, překrývají hmotněprávní vztahy, které se v jejich důsledku nemohou prosadit.15
3.1.2. Charakteristika procesněprávního vztahu
Správné pochopení charakteristiky vzájemných vztahů v procesním vztahu je jedním z nejdůležitějších předpokladů pro pochopení institutu procesních smluv. Vzhledem k tomu,
11 Například Xxxxxxx k tomu uvádí, že si nelze procesněprávní vztahy představit bez vztahů mezi samotnými účastníky řízení, které vznikají autoritativním rozhodnutím a jímž je vázán kromě toho i justiční orgán, který takové rozhodnutí přijal (XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 238.).
12 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 88. nebo STAVINOHOVÁ; XXXXXX, 2003, op. cit., s. 151.
13 XXXXXXXX, Xxxx-Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXXX. Kommentar zur Zivilprozessordnung: mit Gerichtsverfas- sungsgesetz. 9. neubearbeitete Aufl. München: Verlag Xxxxx Xxxxxx, 2012, xlii, 2958 p. ISBN 38-006-4236-0.
VI. Grundbegriffe des Zivilprozessrechts, marg. č. 55.
14 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 87.
15 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 251n.
že ve vertikálních vztazích vystupuje vůči účastníkům řízení v mocenském postavení soud, který je oprávněn autoritativně rozhodnout tvrzený spor účastníků řízení o právo, se podle zcela převažujícího názoru jedná o vztah veřejnoprávní.16
Oproti tomu není jednoznačně nahlíženo na vztahy na horizontální úrovni, kde se na- cházejí účastníci řízení v rovném postavení, které dovozují autoři Hurdík a Lavický z toho, že pokud jsou svoboda s rovností základními východisky regulace soukromoprávních vztahů, musejí se tyto principy nutně projevit i tehdy, dojde-li v těchto vztazích k porušení nebo ohro- žení práv některého subjektu. Z uvedeného lze potom logicky dovodit, že mají-li účastníci rovné postavení v soukromoprávním vztahu, potom takové postavení musí nutně mít i v řízení před civilním soudem.17 V procesualistice18 se nezřídka objevují názory, které právě s důrazem na rovné postavení a především na autonomii vůle zdůrazňují, že na horizontální vztahy je třeba nahlížet jako na vztahy soukromoprávní. Z toho se dovozuje, že platí zásada vyjádřená v článku 2 odst. 4 Ústavy České republiky a v článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z čehož dovozují oprávnění uzavírat jakoukoliv procesní smlouvu, není-li to zákonem výslovně zakázáno.19 Druhým argumentem je uplatnění dispoziční zásady v civilním soudním řízení.
Uvedené však není v žádném případě přijímáno bezvýhradně. Například Xxxxx Xxxxxxx uvádí, že cílem a posláním procesních vztahů je zajištění života vztahů materiálních všude tam, kde se to jeví potřebným v zájmu jednotlivých občanů anebo v zájmu obecném. Takový cíl však může být dle Xxxxxxxx splněn toliko rozhodnutím státních orgánů, které má odstranit poruchu v materiálních vztazích. Tento cíl určuje též povahu procesních vztahů, které jsou vztahy mocenskými, a to i mezi účastníky řízení. Nic na tom nemění skutečnost, že účastníci řízení stojí v rovném postavení.20 S tímto pojetím se potom ztotožňují například Xxxxx Xx- xxx,21 Xxxx Xxxxxxx00 a v Německu Xxxxxxxx Xxxxx,23 taktéž tato práce vychází právě z toho- to pojetí procesněprávního vztahu.
16 Například FASCHING, 1990, op. cit., s. 77.
17 HURDÍK, Xxx a Xxxx XXXXXXX. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 367. ISBN 978-802-1050-631. s. 117.
18 V české procesualistice tyto závěry zastává například Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx (viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001. ISSN 0231-6625.).
19 Ibid.
20 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 237.
21 XXXXX. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. s. 29.
22 XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, Xxxxxx et al. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009, 2056 s. ISBN 978-807-3574-604. s. 210nn.
23 XXXXX, Xxxxxxxx. Vor § 1. In: XXXXX, Xxxxxxxxx et al. Kommentar zur Zivilprozessordnung: Band 1, §§ 1- 40. 22. Aufl. Tübingen: Xxxx-Siebeck, 2003, xxii, 705 s. ISBN 31-614-7815-0. s. 76.
Všechny právní vztahy, tedy i vztahy procesněprávní, vznikají z nějakého právního důvodu. Tímto důvodem může být buď zákon, nebo některá z právních skutečností. Nejčastě- jšími a bezesporu nejvýznamnějšími procesněprávními skutečnostmi24 jsou procesní úkony subjektů řízení,25 které xxxx. Xxxxxxxxx definuje jako projevy nebo jednání subjektů řízení, které procesní právo předvídá a upravuje a kterým přiznává účinky na vznik, další rozvíjení, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu.26 Fasching potom procesní úkony definuje jako projevy vůle soudu a účastníků řízení, které jsou zaměřeny na vznik, změnu nebo zánik pro- cesněprávních vztahů a na znovuobnovení procesu.27
Soud, jakožto subjekt v nadřízeném postavení a povolaný k tomu, aby bylo rozhodnu- to o předmětu sporu, vede řízení, nařizuje jednání, stanoví průběh jednání, vede dokazování, činí nejrůznější výzvy a v neposlední řadě také vydává rozhodnutí. Účastníci řízení působí na proces prostřednictvím návrhů, jejich změn, svých vyjádření apod. Veškeré procesní úkony soudu a účastníků řízení potom na sebe navzájem navazují, doplňují se a vytvářejí tak proces jakožto dynamický děj.28
Procesní úkony v procesním právu zabírají centrální postavení obdobně jako soukro- moprávní úkony v soukromém právu. Nicméně mezi hmotněprávními a procesními úkony je několik významných odlišností. Procesní úkony na rozdíl od hmotněprávních nepůsobí přímo či samostatně, nýbrž pouze ve spojení s jednotlivým běžícím procesem, a proto se hovoří o jejich tzv. nesamostatné povaze.29
3.2.1. Procesní úkony účastníků řízení
Dále se zaměříme toliko na procesní úkony účastníků řízení, které lze definovat jako projevy vůle účastníků, které utvářejí proces. Procesní úkony účastníků jsou zásadně určeny
24 V procesními právu nejsou vyloučeny objektivní procesněprávní skutečnosti (například běh času, smrt apod.), nicméně ty vyvolávají účinky obvykle společně se subjektivními procesněprávními skutečnostmi (srov. XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 243. Xxxxxx XXXXXXXXXXXX, Radka et al. Civilní právo procesní. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2013, 568 s. ISBN 978-80-7380-437-4. s. 157.).
25 Někdy se lze setkat s názorem, že se procesní úkony vztahují jen k účastníkům řízení, takové pojetí je však nutno odmítnout, neboť i soud právně jedná.
26 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 174. Obdobně procesní smlouvy definují XXXXXXXX; ZAHRADNÍKOVÁ. Procesní úkony – pojem. In: ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 115.
27 FASCHING, 1990, op. cit., s. 392.
28 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 174.
29 FASCHING, 1990, op. cit., s. 392.
k vyvolání účinků v rámci procesu, a proto až na ojedinělé výjimky působí skrze rozhodnutí, které se snaží vyvolat.30
V procesualistice se v minulosti vedl spor o to, zdali je možno toliko činit jednostran- né procesní úkony, jak zastával například Hellwig31 nebo Xxxxxx,32 nebo zdali je možno uza- vírat také dvoustranné procesní úkony, tedy procesní smlouvy. Odpůrci procesních smluv poukazovali především na to, že mezi účastníky řízení přímé vztahy neexistují a účastníci vůči sobě vyvolávají vzájemné účinky jen prostřednictvím soudu. Na druhou stranu se zdů- razňuje, že smlouva je obecným právním institutem, který se vyskytuje v soukromém právu, ve veřejném právu, či v právu mezinárodním.33 Podle převažujícího mínění procesualistiky34 je však pojetí, v němž je odmítán přímý vztah mezi účastníky řízení, překonáno a procesní smlouvy jsou dnes akceptovány. Nicméně doposud nebyla vytvořena jednotná a přesvědčivá doktrína procesních smluv, která by byla všeobecně přijímána. O procesních smlouvách bude podrobněji pojednáno dále v samostatné kapitole.
Netřeba příliš připomínat, že moderní civilistika při zkoumání právních jednání dovo- dila jejich pojmové (podstatné) znaky, kterými jsou projev vůle, zaměření projevu vůle, uzná- ní projevu vůle právním řádem a nastoupení následků, které jednající svým projevem vůle hodlal zamýšlet.36 Z těchto pojmových znaků byly následně dovozeny obecné náležitosti, kte- ré musí být naplněny, aby se jednalo o bezvadné právní jednání. Vzhledem k tomu, že právní jednání je postaveno na existenci vůle samotné, dospěla civilistika k tomu, že je nutno zkou- mat nejen to, zdali je vůle náležitě projevena (náležitosti projevu vůle), ale i to, zdali vůle vůbec existuje, neobsahuje právně významné vady a jaký je vztah této vůle k jejímu projevu. V této souvislosti se potom obecně hovoří o tzv. teorii vůle.37
30 FASCHING, 1990, op. cit., s. 394.
31 XXXXX; STAVINOHOVÁ, 1990, op. cit., s. 28.
32 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 4.
33 XXXXX, Xxxxxx. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 1995, xvi, 247 s. Právnické učebnice (C. H. Xxxx). ISBN 34-064-0177-5. s. 143.
34 V zahraniční procesualistické literatuře například XXXXXX, 1998, op. cit.; XXXXXXXX, 1992, op. cit.; FA- SCHING, 1990, op. cit., s. 78, marg. č. 134. V české procesualistické literatuře například WINTEROVÁ, 2011, op. cit. nebo XXXXXXXX; ZAHRADNÍKOVÁ. Procesní úkony účastníků. In: ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 117. HORA, 2010, op. cit.
35 Celé následující pojednání, nebude-li uvedeno jinak, se týká toliko jednostranných procesních úkonů. Procesní smlouvy vykazují nezanedbatelné odchylky, na něž bude podrobněji poukázáno v další kapitole.
36 XXXXX, Xxxxx et al. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2002, 433 s. ISBN 80-723-9111-9. s. 26.
37 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 175.
Také základním prvkem procesního úkonu je vůle subjektů řízení a její projev.38 V této souvislosti byla procesualistika postavena před otázku, zdali při posuzování procesních úkonů účastníků řízení převezme koncepci soukromého práva a bude zohledňovat vůli, její projev a jejich vzájemný vztah, nebo zdali se vydá jinou cestou. Převážná většina procesualis- tů v této souvislosti dospěla k závěru, že u procesních úkonů je rozhodující toliko projev vůle a nikoliv zkoumání vůle samotné.39 Pro tuto koncepci se vžilo označení „teorie projevu vů- le“.40 Důvody lze rozdělit na formální a materiální. Formálně lze teorii odůvodnit tím, že pro- cesní normy neobsahují žádná ustanovení o náležitostech vůle, jejichž nedostatek by způso- boval neplatnost procesního úkonu, přičemž pro samostatnost úpravy nelze analogicky použít ustanovení hmotněprávních předpisů.41 Materiálně lze teorii podpořit tím, že veřejnoprávní povaha procesněprávních vztahů vyžaduje podstatně vyšší míru právní jistoty účastníků i třetích osob. Pokud by přitom bylo dodatečně možno zpochybňovat již učiněné procesní úkony odkazem na vady vůle, byla by právní jistota významně oslabena. Vzhledem k tomu se skutečná vůle nezkoumá.42 Winterová vysvětluje teorie projevu vůle potom tím, že jednotlivé procesní úkony účastníků nemají zpravidla přímý vliv na subjektivní právo, nýbrž mají vliv pouze na proces. Jsou proto méně samostatné než úkony hmotněprávní. Procesní úkony se navzájem doplňují, navazují na sebe a teprve jejich celek vede k právní ochraně, která je úče- lem procesního práva.43 V této souvislosti Xxxxxxx navíc upozorňuje na negativní důsledky, které by uplatnění teorie vůle přineslo. Kdyby totiž bylo možno u jednotlivých procesních úkonů vytýkat právní vady spočívající ve vůli samotné či v jejím projevu, vyvolalo by to v rámci řízení nezbytnost celé řady zvláštních a přitom zcela zbytečných incidenčních proce- sů.44 Důsledkem toho by se proces tříštil a komplikoval a jen obtížně by se dosahovalo vlast- ního účelu řízení, kterým je odstranění existujícího sporu, ale také ochrana soukromých sub- jektivních práv.45
38 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 244.
39 Například ČEŠKA, Xxxxxx et al. Občanské právo procesní. 1. vyd. Praha: Panorama, 1989, 447 s. ISBN 80- 703-8033-0. s. 27.
Ke stejnému závěru dospěla i soudní judikatura, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. Odon 19/95/Fa-Sp.
40 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 175.
41 ČEŠKA, 1989, op. cit., s. 27.
42 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97 (N 162/9 SbNU 395). In: NALUS [právní informační systém]. Ústavní soud [cit. 30. 8. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx.
43 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 175. Obdobně XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 244. či ČEŠKA, 1989, op. cit., s.
27.
44 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 244.
45 ČEŠKA, 1989, op. cit., s. 27. Obdobně XXXXXXXX; ZAHRADNÍKOVÁ. Procesní úkony – pojem. In: ZA- HRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 115.
Uvedené neznamená, že by vůle účastníka byla zcela právně irelevantní, nýbrž pro- cesní právo si stanovilo jiné prostředky, jak nedostatky vůle odstranit. Jedná se například o možnost změny dispozičních procesních úkonů či možnosti jejich zpětvzetí, čímž se omezují negativní důsledky případného omylu jednajícího.46
Teorie projevu vyvolává významné důsledky do oblasti zkoumání vad procesních úkonů. U vadných procesních úkonů se totiž neuplatňují jako sankce nicotnost, neplatnost a relativní bezúčinnost, protože ty jsou významně spjaty právě se zkoumáním vůle, nýbrž se uplatňují následky jiné.47
Každý procesní úkon musí naplňovat jak obecné, tak i obsahové náležitosti.48 Není-li tomu tak, jedná se o procesní úkon vadný. Vady se přitom rozlišují na odstranitelné a neod- stranitelné. U neodstranitelných vad nemá soud jinou možnost než procesní úkon, kterým se zahajuje řízení, odmítnout, jinak k učiněnému podání nepřihlédnout. U odstranitelných vad soud nejdříve účastníka vyzve, aby odstranil vady svého podání. Teprve poté, kdy účastník vytýkané vady neodstraní a kdy pro tyto vady nelze v řízení pokračovat, soud vadné podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, k jinému podání soud nepřihlíží.49
Někdy je možno uplatnit procesní úkony jen za splnění zákonem stanovených objek- tivních či subjektivních předpokladů, například nedodržení lhůty nebo nedodržení obligator- ního zastoupení. Jsou-li tyto předpoklady naplněny, jedná se o procesní úkon přípustný, ale nejsou-li naopak naplněny, jedná se o procesní úkon nepřípustný.50 Winterová zdůrazňuje, že sice nepřípustný procesní úkon vyvolává účinky a tedy i povinnost soudu o něm rozhodnout, ale zpravidla jinak než účastník zamýšlel. V takovém případě k němu soud buď vůbec nepři- hlíží, nebo je nucen procesní úkon odmítnout.51
Procesní právo dále rozlišuje procesní úkony na účinné a neúčinné. Je-li procesní úkon účastníka podle zákona neúčinný, znamená to, že nemá ty následky, které s ním jinak proces- ní právo spojuje (nemá tedy žádné procesní následky). Xxxxxxx jako příklady neúčinných pro- cesních úkonů uvádí případy, kdy vůle nebyla vůbec projevena (vis absoluta), nebo kdy byla
46 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 175.
47 Podle Češky všechny procesní úkony, které byly učiněny způsobilým subjektem, lze považovat za platné. ČEŠKA, 1989, op. cit., s. 28.
48 Mezi obecné náležitosti lze zařadit například formu procesního úkonu, naopak mezi obsahové náležitosti lze zařadit například § 42 odst. 4 o. s. ř., který upravuje obecné náležitosti, které musí mít každé podání (Pozn. aut.). 49 Srov. § 43 občanského soudního řádu.
50 ČEŠKA, 1989, op. cit., s. 28.
51 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 176. Obdobně ČEŠKA, 1989, op. cit., s. 28.
projevena osobou procesně nezpůsobilou.52 Xxxxxxxxx potom jako příklad uvádí žalobu po- danou telefaxem, jestliže ji žalobce do tří dnů nedoplní předložením originálu, nebo neúčin- nost nesouhlasu odpůrce se zpětvzetím žaloby, jestliže ke zpětvzetí žaloby došlo před prvním jednáním ve věci.53
Smlouva je svou podstatou konsens dvou či více právních jednání, jimž smluvní strany mezi sebou zakládají, mění, utvrzují nebo ruší práva a povinnosti a působí tím na právní vztah. Smlouva zaujímá zvláštní místo mezi právními důvody, přičemž základní význam hra- je v soukromém právu, nicméně vyskytuje se také v právu veřejném.54
Centrem naší pozornosti bude to, jak právní úprava jednotlivé druhy smluv koncipuje. Zejména je třeba pohovořit o přípustnosti uzavírání smluv, o náležitostech, které je nutno spl- nit, aby smlouva vznikla, případně jaké jsou v tomto směru odchylky od soukromoprávních smluv. Dále nelze opomenout problematiku vad těchto smluv, či problematiku změny právní- ho vztahu založeného smlouvou.
Hurdík a Lavický uvádějí, že soukromé právo stojí na třech základních hodnotách – svobodě, rovnosti a spravedlnosti, které pronikají všemi soukromoprávními instituty a tu více a tu méně se projevují.55 Nejinak je tomu i u soukromoprávních smluv. Každý subjekt sou- kromého práva disponuje na počátku svobodou, jinak řečeno autonomií vůle, a mohou se sa- mi rozhodnout, zdali, s kým, v jakém obsahu a v jaké formě učiní právní úkon. Vzhledem k tomu, že stejnou svobodou disponují i další subjekty soukromého práva, projevuje se v soukromém právu zásada rovnosti, a to tak, že obecně není možno jednostranně vnucovat svou vůli ostatním subjektům. Spravedlnost se potom projevuje tím, že je v konkrétním zá- vazkovém vztahu nutno hledat vyváženou pozici.56
52 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 245.
53 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 176.
54 XXXXX, 1995, op. cit., s. 143.
Smlouva se také vyskytuje v právu mezinárodním, kde je pramenem objektivního práva, nicméně vzhledem k tomu, že se tato oblast práva úzce nedotýká procesních smluv, nebude o mezinárodní smlouvě blíže pojednáno. 55 HURDÍK; XXXXXXX, 2010, op. cit., s. 51–75.
56 Ibid.
Vzhledem k tomu, že soukromé právo je postaveno primárně na svobodě, je připuště- no uzavírat jakékoliv soukromoprávní smlouvy, ledaže to zákon zakazuje.57 To se projevuje i v možnosti uzavírat smlouvy, které nejsou v zákoně výslovně upravené jako smluvní typ (tzv. inominátní smlouvy).58
Také u smluv, jakožto dvoustranných právních úkonů, se zkoumají obecné a obsahové náležitosti, které musí smlouvy splňovat, aby byly bezvadné a mohly potencionálně vyvolat právní následky. Obecné náležitosti jsou dovozeny z pojmových znaků právního úkonu a řadí se sem náležitosti subjektu, vůle, projevu vůle, náležitosti vztahu vůle a jejího projevu a nále- žitosti předmětu. Vzhledem k tomu, že hraje roli i vůle samotná, hovoří se v odborných kru- xxxx o tzv. teorii vůle.59 Obsahové náležitosti jsou potom významné zejména u pojmenova- ných smluv a stanovují, co musí smlouva obsahovat, aby byla určitým smluvním typem.
Pokud soukromoprávní smlouvy nesplňují některou ze zákonem požadovaných náleži- tostí, je právní úkon vadný. Právní teorie rozlišuje čtyři základní způsoby následků vad. Vady mohou způsobovat nicotnost, neplatnost, relativní bezúčinnost nebo mohou být právně irele- vantní.60
Změna právních vztahů založených soukromoprávní smlouvou probíhá primárně do- hodou účastníků, nicméně účastníci si v samotné smlouvě mohou stanovit jiný měnící se me- chanismus. Takový mechanismus však musí být přiměřený, aby se ještě jednalo o smlouvu a nikoliv o diktát jedné ze smluvních stran.
57 Článek 2 odst. 3 Listiny a článek 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
58 Srov. § 1746 nového občanského zákoníku, případně § 51 občanského zákoníku, § 269 odst. 2 obchodního zákoníku.
59 WINTEROVÁ, 2011, op. cit., s. 175.
60 V podrobnostech k soukromoprávním smlouvám například XXXXX, 2002, op. cit., s. 25nn. Xxxxxx Xxxx, Šte- fan. Právní skutečnosti. In: XXXXX, Xxxxxx et al. Československé občanské právo: Svazek I. 2. přepr. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1974, 588 s. Nemá ISBN. S. 107nn.
Ve správním právu61 je obecný institut smlouvy vtělen do podoby veřejnoprávních smluv, které lze zařadit mezi hmotněprávní smlouvy či smlouvy smíšené.62 Veřejnoprávní smlouva je legálně definována v § 159 odst. 1 správního řádu,63 kde je uvedeno, že se jedná o dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva.64 Z této definice vyplývá, že povahu této smlouvy neurčuje ani tak postavení subjektů, které ji uzavírají, jako spíše to, zdali smlouva vyvolává účinky ve veřej- ném (resp. správním) právu. Důvodem je, že například účastníci řízení mezi sebou mohou uzavírat jak soukromoprávní, tak i za souhlasu správního orgánu veřejnoprávní smlouvy.65 Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.66 dokonce dovodil, že jedna smlouva může obsahovat jak prvky soukromoprávní, tak prvky veřejnoprávní.67 Pro veřejnoprávní smlouvu je také charakteristické, že působí zásadně konstitutivně.68
Vzhledem k tomu, že veřejnoprávní smlouvy spadají do oblasti správního práva, vzta- hují se na ně i základní zásady tohoto právního odvětví. Vůdčí zásadou je přitom zásada lega- lity, z níž vyplývá, že veřejnoprávní smlouvy lze uzavírat toliko tehdy, připouští-li to normy správního práva.69 Toto pojetí nevylučuje uplatnění autonomie vůle, respektive svobody sub- jektů, která se stále projevuje minimálně tím, že subjekty se samy svobodně rozhodují o tom, zdali veřejnoprávní smlouvu uzavřou, nicméně smluvní svobodou nelze dospět k tomu, že tyto smlouvy by měly mít soukromoprávní povahu a či mohly být bez dalšího uzavírány, po-
61 Obdobně lze veřejnoprávní smlouvy uzavírat i v rámci pozemkového práva a práva životního prostředí. Na- příklad podle § 39 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, může na základě smlouvy mezi vlastníkem pozemku a orgánem ochrany přírody být určité území prohlášeno za zvláště chráněné. Veřejnoprávní smlouvy se také vyskytují ve finančním právu, zejména v subodvětví daňového práva. Zde je však otázkou, čím se tyto smlouvy budou řídit, neboť daňovým řádem je totiž vyloučeno subsidiární pou- žití správního řádu při správě daní. Příkladem veřejnoprávní smlouvy v daňovém procesu je postup podle § 98 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), tedy možnost sjednání daně, nelze-li daň stanovit jinak. Dalším příkladem je ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákonného opatře- ní č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, které umožňuje přenést daňovou povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí z převodce na nabyvatele. Je možno upozornit i na § 241 daňového řádu, který výslovně stano- vuje, že dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná (Pozn. aut.).
62 XXXXXX, Xxxx. Veřejnoprávní smlouvy. In: SKULOVÁ, Xxxx et al. Správní právo procesní. 2. vyd. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012, 386 s. ISBN 978-80-7380-381-0. s. 329n.
63 Zákon č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
64 § 159 odst. 1 správního řádu.
65 XXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxx. Veřejnoprávní smlouvy. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 11, s. 394–
402. ISSN 1210-6410.
66 Zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
67 Usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 19. 10. 2010, čj. Konf 13/2010-7.
68 XXXXXXX, XXXXXXXX, 2007, op. cit.
69 Srov. § 160 odst. 5 a 6, § 161 odst. 1 správního řádu.
kud to zákon nevylučuje. Takové pojetí by totiž bylo v rozporu s posláním správního práva, kterým je řádný výkon veřejné správy. Výjimku ze striktního pojetí přípustnosti potom před- stavují veřejnoprávní smlouvy o převodu práv a povinností, u nichž je smlouvy možno uzaví- rat bez dalšího s tím, že to nesmí vylučovat povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon ji- nak. U těchto smluv je nicméně třeba vždy souhlasu správního orgánu, který posoudí, zdali je veřejnoprávní smlouva a její obsah v souladu s právními předpisy a s veřejným zájmem. Proto ani u tohoto typu veřejnoprávních smluv nelze hovořit o tom, že by se jakkoliv mělo svou povahou jednat o smlouvy soukromoprávní.70
Ze zásady legality i z dalších zásad potom vyplývá, že uzavřené smlouvy nesmějí být v rozporu s právními předpisy, nesmějí je obcházet a musejí být také v souladu s veřejným zájmem. Kromě toho nesmí být veřejnoprávními smlouvami snížena důvěryhodnost veřejné správy, jejich uzavření musí být účelné a musí být motivováno plněním úkolů veřejné sprá- vy.71
Správněprávní teorie člení veřejnoprávní smlouvy do tří základních kategorií.72 První kategorií jsou smlouvy koordinační, které jsou uzavírány mezi správními orgány za účelem plnění svých veřejných úkolů, tedy především výkonu státní správy a samosprávy.73 Druhou kategorii tvoří subordinační smlouvy, které jsou uzavírány mezi správním orgánem a účastní- kem či účastníky řízení. Tyto veřejnoprávní smlouvy jsou vydávány namísto správního roz- hodnutí, přičemž podmínkou účinnosti je souhlas ostatních účastníků, kteří by byli účastníky správního řízení. Podstata této smlouvy nespočívá ani v tom, že by správní orgán byl jako smluvní strana nadřízen smluvní straně, která by jinak byla účastníkem řízení, nýbrž v jakési formě moderace závazku, který by jinak vznikl autoritativním rozhodnutím správního orgá- nu.74 Tato smlouva je svou podstatou jak smlouvou procesní, neboť se úzce dotýká správního procesu, tak smlouvou hmotněprávní, neboť s hmotnými právy disponuje. Lze tedy v této souvislosti hovořit o její smíšené povaze. Poslední kategorií jsou smlouvy o převodu práv a povinností, které jsou uzavírány mezi těmi, kdož jsou či by byli účastníky správního řízení. Jejich uzavření, jak již bylo řečeno výše, je podmíněno souhlasem správního orgánu.75 Také tento poslední typ smluv se na první pohled jeví velmi podobný procesním smlouvám, nicmé-
70 Srov. § 162 odst. 1 správního řádu.
71 XXXXXXX, Xxxxx et al. Správní řád: komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013, xxvi, 818 s. ISBN 978-80- 0000-000-0. s. 671.
72 Autoři Xxxxxxx a Xxxxxxxx nicméně připouštějí, že existují i další kategorie veřejnoprávních smluv, které jsou upraveny ve zvláštních právních předpisech. Srov. XXXXXXX, XXXXXXXX, 2007, op. cit.
73 XXXXXX, Xxxx. Veřejnoprávní smlouvy. In: SKULOVÁ, 2012, op. cit., s. 332–334.
74 Ibid., s. 334n.
75 Ibid., s. 335n.
ně je zde základní rozdíl v tom, že veřejnoprávní smlouvy jsou svou povahou spíše smíšený- mi smlouvami, když se přitom významně dotýkají především hmotného práva.
Správní řád má svou vlastní úpravu uzavírání veřejnoprávních smluv, způsobu jejich změn a odstraňování případných vad, která se na tyto smlouvy primárně použije. Postup uza- vírání veřejnoprávních smluv je svou podstatou podobný soukromoprávní kontraktaci, nicmé- ně je v řadě ohledů zpřísněn. Například oferta i akceptace musejí být učiněny obligatorně v písemné formě a vzájemné projevy vůle musejí být na téže listině.76 Veřejnoprávní smlouvy se výrazně odchylují od soukromoprávní úpravy v pojetí vad a jejich důsledků, v jejich změně či případném zániku. V těchto případech totiž není možno využívat instituty soukromého prá- va, například neplatnost,77 nýbrž je nutno využít možností upravených předpisy správního práva. Správní řád primárně zakotvuje možnost přezkoumání souladu veřejnoprávních smluv s právními předpisy, a to i z moci úřední. V případě, že bude zjištěn rozpor s veřejným prá- vem, bude veřejnoprávní smlouva bez dalšího zrušena,78 a to s účinky ex tunc.79 Změnu ve- řejnoprávních smluv lze potom učinit dohodou smluvních stran, případně ještě se souhlasem správního orgánu, nebyl-li smluvní stranou. Není-li taková změna možná, lze smlouvu jedno- stranně vypovědět, ale jen za předpokladu, že to veřejnoprávní smlouva výslovně umožňuje.80 Poslední možností je podání písemného návrhu na zrušení veřejnoprávní smlouvy. Tuto mož- nost lze například také využít tehdy, bylo-li to dohodnuto, změní-li se poměry či dostala-li se veřejnoprávní smlouva do rozporu s veřejným právem. Dle § 169 odst. 1 správního řádu urče- ný správní orgán veřejnoprávní smlouvu přezkoumá a případně ji zruší.81
Je vhodné poznamenat, že si tvůrci správního řádu byli vědomi toho, že úprava není úplná. Proto je v ustanovení § 170 správního řádu zakotveno přiměřené použití některých ustanovení občanského zákoníku. Ani tímto pravidlem se nemění povaha institutu veřejno- právních smluv.
76 Srov. § 163 odst. 1 a § 164 odst. 1 správního řádu.
77 Xxxx Xxxxxx to odůvodňuje pojmovými důvody a důvody právní jistoty. XXXXXX, Xxxx. Veřejnoprávní smlouvy. In: SKULOVÁ, 2012, op. cit., s. 339. 78 § 165 správního řádu.
79 XXXXXXX, XXXXXXXX, 2007, op. cit.
80 § 166 správního řádu.
81 § 167 správního řádu.
Institut smlouvy se objevuje také v oblasti trestního práva. Jako příklad se uvádí dva instituty upravené v trestním řádu, a to dohoda o uznání viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“) a narovnání.
Dohoda o vině a trestu je upravena v trestním řádu od 1. 9. 2012. Podstatou této doho- dy je, že obviněný může se státním zástupcem, případně i s poškozeným, uzavřít dohodu, je- jímž obsahem je uznání viny, která je obviněnému kladena a přijetí trestu. Posláním této do- hody je urychlit trestní řízení, odlehčit soudům či omezit sekundární viktimizaci oběti. Na druhou stranu je tento institut kritizován z toho důvodu, že jde proti zásadě materiální pravdy, neboť staví na prohlášení obviněného o tom, že skutek spáchal, a tak vede k privatizaci trest- ního řízení.82
V trestněprávní teorii se obvykle nesetkáváme s hlubší analýzou teoretické stránky to- hoto institutu, proto je nutno závěry dovozovat přímo z právní úpravy. Dohodu o vině a trestu lze uzavřít v přípravném řízení, a to na návrh obviněného, státního zástupce a za určitých předpokladů může impuls dát i trestní soudce. V této věci se vede tzv. dohodovací řízení, je- hož vyvrcholením má být dohoda schválená soudem. Co se týče náležitostí dohody, trestní řád stanovuje toliko obsahové náležitosti v § 175a odst. 6 TrŘ. Nikde však v zákoně nenalez- neme obecné náležitosti tohoto právního jednání, neboť to zákonodárce nepovažoval za důle- žité či na to pozapomněl. Nejspíše se proto v praxi bude muset postupovat analogicky k teorii občanskoprávních smluv, popřípadě veřejnoprávních smluv.
Dohodu o vině a trestu lze charakterizovat jako smlouvu smíšenou. Dohoda o vině a trestu disponuje hmotnými právy, neboť stanovuje totiž uznání viny, výši trestu, případně další ujednání z oblasti hmotného práva, zároveň je však podkladem pro další postup v trestním řízení, který vede k pravomocnému rozsudku. Svou povahou se proto nápadně po- dobá soudnímu smíru.
Dohodu o vině a trestu je možno uzavřít zásadně jen tehdy, pokud to trestní řád při- pouští. Podle § 175a odst. 8 trestního řádu a podle § 63 zákona o soudnictví ve věcech mláde- že nelze dohodu o vině a trestu uzavřít v řízení o zvlášť závažném zločinu, v řízení proti uprchlému a v řízení ve věci mladistvého, který nedovršil osmnáct let věku.
Uzavřou-li státní zástupce a obviněný dohodu o vině a trestu, je nutno předložit tuto dohodu ještě k přezkoumání trestnímu soudu. Soud má dvě možnosti, jak může postupovat.
82 Srov. XXXXXXX, Xxxx. Dohodovací řízení v trestním procesu a otázky souvisící. Bulletin advokacie. 2012, č. 10,
s. 19–25. ISSN 1210-6348. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx/xx_00_0000_xxx.xxx.
Buď dohodu o vině a trestu neschválí, a to zejména pro zjištěné vady dohody, pro její ne- správnost či nepřiměřenost,83 nebo dohodu o vině a trestu schválí, a to tak, že obsah dohody převezme do odsuzujícího rozsudku.84
Vzhledem k tomu, že dohoda o vině a trestu je podkladem pro soudní rozhodnutí, není možné rušit toliko dohodu, nýbrž je nutno brojit proti rozhodnutí, kterým buď dohoda byla schválena, či naopak schválena nebyla. Lze tak v zásadě podat stížnost proti odmítavému usnesení,85 odvolání proti odsuzujícímu rozsudku,86 případně podat i dovolání.87 U odvolání je však nutno zdůraznit, že trestní řád umožňuje podat odvolání jen pro určité případy, napří- klad lze podat odvolání proti schválenému rozsudku, který je v rozporu s navrženou dohodou o vině a trestu.88 V případě zjištění nových okolností je možno postupovat formou obnovy řízení.89
Narovnání je jednou ze starších forem odklonů v trestním právu. Do českého právního řádu bylo začleněno zákonem č. 152/1995 Sb. Podstatou narovnání je dohoda sui generis90 mezi poškozeným na straně jedné a obviněným na straně druhé, kterou schvaluje soud a v přípravném řízení státní zástupce. Obsahem této dohody je ukončení trestního stíhání v případě, že obviněný splní zákonem stanovené podmínky. Účelem narovnání je urovnání a vypořádání vzájemných vztahů obviněného a poškozeného, kdy poškozený může rychleji a podstatně méně konfliktním způsobem na patřičné odškodnění dosáhnout. Důsledkem narov- nání potom je i urychlení trestního řízení a snížení nákladů státu potřebných k potrestání pa- chatele trestného činu.91
Narovnání tedy uzavírají obviněný a poškozený, mohou tak činit jak v přípravném ří- zení, tak i v řízení před soudcem, přičemž uzavření narovnání je přípustné pouze v řízení o přečinu (§ 309 odst. 1 TrŘ). Narovnání následně podléhá schválení soudu, případně státního zástupce, přičemž musí být splněny další podmínky. Konkrétně obviněný musí prohlásit, že spáchal skutek, za který je stíhán, musí uhradit poškozenému škodu způsobenou přečinem, musí vydat bezdůvodné obohacení a musí složit na účet soudu, případně státního zastupitel- ství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. I za předpo-
83 § 314o odst. 1 písm. b) a § 314r odst. 2 trestního řádu.
84 § 314r odst. 4 trestního řádu. 85 § 314o odst. 2 trestního řádu. 86 § 245 odst. 1 trestního řádu.
87 § 265a trestního řádu. Srov. XXXXX, Xxxxx et al. Trestní řád: komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013, 4700 s. ISBN 978-80-7400-465-0. s. 3143.
88 § 245 odst. 1 trestního řádu.
89 Připuštění obnovy řízení je možno dovodit ze znění § 288 odst. 1 trestního řádu.
90 Opět je zde možno spatřovat charakteristické rysy pro občanskoprávní soudní smír.
91 XXXXX, 2013, op. cit., s. 3511n.
kladu naplnění uvedených podmínek však má soud, popřípadě státní zástupce možnost narov- nání odmítnout, pokud nepovažuje takový způsob vyřízení věci za dostačující.92
Narovnání může být podle § 69 písm. b) ZSM uzavřeno i v řízení proti mladistvému s tím, že v tomto ustanovení jsou uvedeny další podmínky. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob sice o narovnání nehovoří, nicméně na základě subsidiárního použití trest- ního řádu (§ 1 odst. 2 TOPOZ) je v zásadě uplatnění teoreticky uplatnitelné i v řízení proti právnickým osobám.93
Soud, případně státní zástupce rozhodují usnesením, proti němuž je přípustná stíž- nost.94 V případě, že narovnání schválí, vydávají usnesení o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, proti kterému je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.95 Samotné narovnání po schválení soudem není možno v budoucnu měnit jinak než formou obnovy říze- ní.96 To je zdůvodněno tím, že schválené narovnání získalo usnesením účinky věci pravomoc- ně rozhodnuté.
92 § 309 odst. 1 trestního řádu.
93 XXXXX, 2013, op. cit., s. 3514.
94 Ibid., s. 3526.
95 § 309 odst. 2 trestního řádu.
96 § 288 odst. 1 trestního řádu.
4. Obecně o procesních smlouvách
Následující kapitola tvoří jádro předkládané studie. Zde bude rozebráno několik stě- žejních otázek dotýkajících se procesních smluv. Konkrétně je třeba zabývat se fundamentální otázkou, co je to „procesní smlouva“, za jakých okolností je přípustná, poté bude následovat výklad k náležitostem procesních smluv, bude pojednáno o možných účincích, o následcích porušení a v neposlední řadě dojde ke kategorizaci procesních smluv.
4.1. Právní úkony prostupující soudním řízením
Podstatou civilního soudního řízení, kterou je eskalace sporu, jenž se původně vyskytl v oblasti hmotného práva. Eskalací se myslí stav, kdy účastníci sporu nejsou schopni či ochotni smírně vyřešit vzniklý spor, a proto se jeden z nich obrátí na třetí nezávislý subjekt za účelem autoritativního rozhodnutí sporu. V rámci soudního řízení se potom typicky uplatňují jednostranné úkony účastníků řízení vůči soudu, tak soudu vůči účastníkům. A právě vzhle- dem ke klasickému pojetí sporného řízení ještě v první polovině minulého století dominoval názor o neexistenci procesních smluv.97
To však bez dalšího neznamenalo, že by v rámci soudního řízení nemohly být uzavírá- ny jakékoliv smlouvy. Jsou-li účastníci řízení zároveň účastníky hmotněprávního vztahu, mo- hou přirozeně disponovat i v průběhu řízení hmotnými právy ze svého hmotněprávního vzta- hu. Na tuto skutečnost pamatuje i současná právní úprava, a to v § 41 odst. 3 občanského soudního řádu, podle které hmotněprávní jednání směřující proti soudu vyvolává vůči dalším účastníkům účinky od okamžiku, kdy se o něm dozvěděli. Takové jednání může být obsaženo i v rámci procesního úkonu, například žaloby, nicméně obě jednání není možno v žádném případě ztotožňovat či automaticky z procesního úkonu hmotněprávní účinky dovozovat.98
Pokud bylo účastníkům řízení umožněno disponovat hmotnými právy, měli účastníci zároveň tendenci disponovat i některými procesními právy. Tomu napomáhala i právní úpra- va, která několik takových ujednání postupně zakotvila. Právní vědě tak nezbylo nic jiného než tyto smlouvy akceptovat. Nabízí se přitom přirozeně otázka charakteru těchto ujednání. V zásadě se objevovaly názory, že se jedná o hmotněprávní smlouvy disponující procesními
97 XXXX, Xxxxxx. Československé civilní právo procesní. Editor Xxxx Xxxxxx. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká re- publika, 2010, xxxii, 211, 442, 286 s. Klasická právnická díla. ISBN 978-807-3575-403. Díl II. s. 105nn.
98 XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 212.
právy, nebo že se jedná o procesní smlouvy. První variantě nasvědčovalo tradiční přesvědče- ní, že smlouva je soukromoprávním institutem. Nicméně tento argument byl zpochybněn tím, že smlouva je obecným právním institutem vyskytujícím se jak v soukromém, tak i ve veřej- ném právu.99 Ve prospěch druhé varianty bylo dále argumentováno tím, že v rámci procesně- právního vztahu existují vztahy nejen mezi účastníky řízení a soudem, nýbrž i mezi nimi sa- motnými. Významným argumentem potom byla povaha práv a povinností, které byly touto smlouvou založeny, neboť sjednaná práva a povinnosti totiž vyvolávaly účinky nikoliv v soukromém právu, nýbrž v právu procesním. Další vývoj následně jednoznačně vedl k uznání procesní smlouvy jako svébytného právního institutu.
Je-li umožněno během soudního řízení činit jak hmotněprávní, tak procesní úkony, je nutno nalézt dělící kritérium, které tyto úkony od sebe navzájem odliší. Zde se nabízí relativ- ně jednoduché a přitom účinné řešení. Učiněný právní úkon se posoudí podle jeho obsahu a podle účinků, které vyvolá. Směřuje-li společná vůle stran k modifikaci procesních pravidel nebo k dispozici s procesní pravomocí, pak se jedná o smlouvu procesní. Má-li naopak smlouva obsah hmotněprávní, jako například výpověď či odstoupení od smlouvy, je nutno smlouvu posuzovat podle norem soukromého hmotného práva. Z uvedeného lze dovodit, že vliv nehrají takové kategorie jako naplnění procesních pojmů, účel, celková povaha či charak- ter ujednání.100
Jenže v praxi nastává další problém s tím, že řada právních jednání v sobě obsahuje jak hmotněprávní, tak procesní prvky. Jedná se například o reorganizační plán101 nebo o soudní smír.102 V německém právním prostředí se rozhořela široká debata zejména ohledně kvalifikace soudního smíru, přičemž se vyskytují čtyři různé teorie. První teorie přisuzuje takovým ujednáním výlučně procesní účinky. Tato teorie trpí značným deficitem v tom, že nikterak nezohledňuje hmotněprávní obsah smíru, který mu přitom vtiskuje jeho charakter. Druhou možností je kvalifikovat soudní smír hmotněprávně, čímž naopak jsou popřeny pro- cesní následky soudního smíru. Soudní smír musí totiž být schválen soudem, aby mohl být přímo vykonatelný. Uvedené teorie je proto nutno bez dalšího odmítnout.
99 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 47.
100 Ibid., s. 46n.
Xxxx Xxxxxxx jako určující považuje kritérium, zda předpoklady a účinky určitého úkonu upravuje hmotné nebo procesní právo. Jsou-li předpoklady a účinky upraveny procesním právem, jde o procesní, a nikoliv o hmotně- právní úkon účastníka (srov. XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 210.).
101 XXXXXXXX, Xxxx-Xxxxx et al. Münchener Kommentar zur Insolvenzordnung. 2. Aufl. München: C. H. Xxxx, 2007-2008, 6600 s. ISBN 34065509323. Zur Verfügung auf: Xxxx-xxxxxx.xx [právní informační systém]. Verlag C. H. Xxxx [cit. 27. 10. 2013].
102 XXXXXXX, Xxxxxx et al. EU-Wettbewerbsrecht. 5. Auflage. München: C. H. Xxxx, 2012. ISBN 978-340- 6627-606.
V německé literatuře se dodnes vede spor především mezi teorií dvojí povahy (die Le- hre von der Doppelnatur) a teorií dvojí skutkové podstaty (die Lehre vom Doppeltatbestand). První zmiňovaná teorie ve zkratce říká, že soudní smír je smíšenou smlouvou v tom smyslu, že jsou v ní procesní a hmotněprávní účinky vzájemně protknuty.103 Zastánci této teorie jsou například Musielak104 nebo Xxxxxxxx, která uvedenou teorii o dvojí povaze částečně modifi- kuje.105 Naproti tomu teorie dvojí skutkové podstaty od sebe odděluje hmotněprávní a proces- ní obsah soudního smíru a kvalifikuje procesně dohodu o ukončení běžícího procesu a naopak hmotněprávně smír ohledně předmětu sporu. 106 Výrazným zastáncem druhé teorie je Xxxxxxx Xxxxxx, který odmítá procesní ujednání v soudním smíru podrobovat podmínkám hmotně- právním. Xxxxxx následně aplikuje učení o dvojí skutkové podstatě pro všechny typy smluv. Podle Xxxxxxx je nutno každé ustanovení ve smlouvě kvalifikovat samostatně a určit, zdali je svým obsahem hmotněprávním či procesním a podle toho s ním následně zacházet. Spadají-li však povinnosti do různých právních odvětví a tvoří-li přitom synallagmatický vztah, je nutno dle Xxxxxxx výjimečně obě povinnosti jednotně přiřadit. Rozhodující kritérium pro přiřazení spatřuje Xxxxxx v charakteristickém plnění.107
Obě dvě uvedené teorie mají přirozeně své klady, ale i zápory, proto se autor kloní ke vhodné kombinaci obou uvedených teorií. Primárně lze souhlasit s Xxxxxxxx v tom, že smlouva může obsahovat ujednání hmotněprávního i procesního charakteru, pro takový pří- pad se jeví jako nutné taková ujednání pokud možno co nejvíce od sebe navzájem oddělovat. Toto také odpovídá vztahu hmotného a procesního práva, která jsou samotnými právními od- větvími, nicméně mezi nimi existují vzájemné funkční vazby. Složitější otázka nastává v situaci, kdy případně dvě nebo více ujednání tvoří synallagmatický vztah. Je-li jedna z povinností ekonomického charakteru, například ve formě finančního protiplnění, lze obě ustanovení kvalifikovat jednotně přiřazením k odvětví regulujícímu charakteristické plnění, v ostatních případech lze výjimečně připustit smíšenou povahu celého synallagmatického vztahu. Zároveň je možné akceptovat smíšenou teorii v těch situacích, kdy nelze smluvní ujednání zařadit jednotně do hmotného či procesního práva. Samozřejmě je otázkou, nakolik
103 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 40.
104 Například MUSIELAK, Xxxx-Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXXX. Kommentar zur Zivilprozessordnung: mit Gerichtsverfassungsgesetz. 9. neubearbeitete Aufl. München: Verlag Xxxxx Xxxxxx, 2012, xlii, 2958 p. ISBN 38- 006-4236-0.
105 „Na základě německých a rakouských koncepcí o povaze soudního smíru a jejich srovnání s názory, které zastává česká právní teorie, se přikláním nejvíce k učení o dvojí povaze soudního smíru, ovšem s výraznou modi- fikací směřující k teorii procesní.“ XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Soudní smír [online]. Brno, 2013. [cit. 25. 1. 2014]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. S. 33.
106 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 40nn.
107 Ibid., s. 47.
je daná teorie dvojí skutkové podstaty v praxi realizovatelná, nicméně jeví se po teoretické stránce jako přijatelnější.
V teorii vědy se definicí rozumí buď proces vymezení významu pojmu, nebo výsledek tohoto procesu. Snahou definování celého procesu je vysvětlit pojem, který se definuje (tzv. definiendum), prostřednictvím tzv. definiens, tedy toho, čím se definiendum vymezuje.108 Xxxxxx Xxxxx užitečnost definic spatřuje ve snaze co nejpřesnějším vymezením významu vý- razů, nicméně na druhou stranu přiznává, že sama užitečnost definování je omezená a má v právní vědě jen pomocný charakter, neboť definice sama o sobě nemůže vymezit podstatu zkoumaných jevů.109 Samo definování v sobě skýtá řadu rizik. Je třeba se vyvarovat zejména tautologii, (definitio per idem) či definicí kruhem, dále je si nutno dát pozor na to, aby defini- ce nebyla příliš úzká ani příliš široká.110
Také pojem „procesní smlouva“ není zrovna snadné správně definovat, a proto se ně- kteří procesualisté definici raději vyhýbají.111 Jiní autoři procesní smlouvu vymezují spíše negativně. Například Fasching při pojednání o procesních smlouvách nejdříve vyjmenovává jednotlivé druhy procesních smluv, o nichž potom souhrnně uvádí, že se nejedná o smlouvy ve smyslu soukromého práva, neboť smlouva je víceméně všeobecný právní institut, který se vyskytuje také v oblasti veřejného a mezinárodního práva.112
Objevují se však i pokusy o pozitivní definici. Například Lavický definuje procesní smlouvy jako dvoustranné procesní úkony.113 Xxxxx potom procesní smlouvu charakterizuje jako paralelní souhlasné projevy vůle dvou stran, které naplňují předpoklady stanovené vý- slovným ustanovením zákona, připouštějícím a upravujícím daný typ procesní smlouvy.114 Pro procesní smlouvy je dle Xxxxxx dále charakteristické, že smluvní strany svými souhlas- nými projevy vůle vyvolávají právní následky spojené s činností soudu, nicméně oproti
108 XXXXX, Xxxxxx. Vědecká propedeutika pro právníky. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 233 s. ISBN 8086432548. s. 175.
109 Ibid., s. 176.
110 Ibid., s. 177–178.
111 Například XXXXXXXX, 1992, op. cit., s. 97. či GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxx teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. xXxxxxxx.xx [online]. 12. 6. 2003 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx/xx_0/xxx_0000/xxxxxx.xxxx.
112 FASCHING, 1990, op. cit., s. 395.
113 XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 210.
114 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583. ISSN 1210-6410.
smlouvám hmotněprávním z takových smluv zpravidla nevzniká žádná povinnost jedné nebo druhé strany k určitému budoucímu jednání.115
Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx vycházeje z koncepce Musielakovy116 potom definuje procesní smlouvu jako smlouvu, jejíž bezprostřední účinek se nachází v procesní oblasti, tedy v souvislosti s některým typem procesního řízení, přičemž obsahem těchto smluv je způsob prosazování hmotných práv a/nebo postup v řízení. 117
Vyjdeme-li z výše uvedených názorů, jsou pro procesní smlouvy charakteristické ná- sledující znaky. Jedná se o dvoustranný vzájemně směřovaný právní úkon, tento právní úkon působí v oblasti procesního práva a vyvolává zde právní následky. V této fázi rozboru lze procesní smlouvu pracovně definovat jako vzájemné projevy vůle dvou či více smluvních stran, které směřují k vyvolání účinků, jinak řečeno právních následků, v oblasti procesního práva, resp. v oblasti občanského soudního řízení.
Nastíněná definice však stále není dostačující, neboť neodpovídá na otázku, zdali pro- cesní smlouva musí vyvolat přímo právní následky, nebo zdali procesní smlouva může půso- bit i nepřímo.118 Procesní smlouvy s přímými účinky (tzv. dispoziční procesní smlouvy) pů- sobí přímo na procesněprávní vztah, a není-li jich dbáno, umožňují dotčené smluvní straně, aby vznesla námitku jejich existence. Tím dojde k nepřípustnosti určitého právního jednání. Oproti tomu procesní smlouvy s nepřímými účinky (tzv. zavazující procesní smlouvy) zava- zují toliko smluvní strany, aby jednaly ve shodě se smlouvou, a k tomuto jednání strany ne- přímo motivují. Motivace může mít pozitivní podobu, například finanční protiplnění, nebo negativní podobu, typicky povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy, případně sní- žení nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Dle dosavadní procesualistiky se v zásadě nabízí dvě možná řešení. Buďto procesními smlouvami jsou i procesní smlouvy s nepřímými účinky (široká definice procesních smluv), nebo jsou procesními smlouvami toliko procesní smlouvy s přímými účinky (úzká definice procesních smluv). Procesní smlouvy s nepřímými účinky odmítají například Macur119 či Fa- sching,120 naopak je uznávají například Xxxxxxx,121 Musielak122 nebo Xxxxxx.123
115 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
116 „Als Prozessverträge werden solche Vereinbarungen gewertet, deren unmittelbare Hauptwirkung auf pro- zessualen Gebiet lieg; dies weist sie als Parteiprozesshandlungen aus.“
MUSIELAK; BALL, 2012, op. cit., VI. Grundbegriffe des Zivilprozessrechts, marg. č. 66.
117 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
118 Již dopředu je přitom nutné avizovat, že vyřešení této otázky má významný dopad i do oblasti přípustnosti procesních smluv a jejich účinků (Pozn. aut.).
119 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
120 FASCHING, 1990, op. cit., s. 396, marg. č. 750.
Xxxxxxx uvádí, že zavazující charakter smluv s nepřímými účinky by mohl hovořit pro jejich hmotněprávní zařazení. Na druhou stranu takové smlouvy vyvolávají účinky v oblasti procesního práva. Právě s ohledem na vyvolání (nepřímých) účinků v oblasti procesního prá- va považuje Xxxxxxx za přiměřené tyto smlouvy kvalifikovat procesněprávně.124 Xxxxxxx Xxxxxx potom zdůrazňuje, že obligace nejsou výhradním institutem soukromého práva, nýbrž jsou v zásadě k dispozici i v jiných právních odvětvích.125
Lze převzít názor Xxxxxxxx a Xxxxxxx a akceptovat existenci také procesních smluv s nepřímými procesními, tedy zavazujícími procesními smlouvami. Obligační smlouvy cílí do oblasti procesního práva, když zavazují k určitému procesnímu jednání. Je tedy zřejmé, že obligační procesní smlouvy procesním právem také disponují. Mezi procesními smlouvami s přímými a s nepřímými účinky je jen rozdíl v míře normativity. Procesní smlouvy s přímými účinky mají přirozeně schopnost normativity vyšší, neboť jsou schopny vyvolat přímo právní následek, kdežto procesní smlouvy s nepřímými účinky jsou do jisté míry závislé na ochotě povinného (dlužníka). Jestliže je institut smlouvy obecným právním institutem, který se vy- skytuje nejen v soukromém a v hmotném právu, nýbrž i v právu veřejném a v právu proces- ním, je otázkou, proč vázat obligační účinky pouze na právo soukromé.
K uvedeným závěrům je vhodné poznamenat, že i kdyby byla přijata opačná teze, tedy že smlouvy s nepřímými procesními účinky nejsou procesními smlouvami, neznamená to bez dalšího, že by taková ujednání byla nepřípustná. V takovém případě by totiž taková ujednání bylo nutno kvalifikovat soukromoprávně.126
Ve shodě s řečeným je nutno původní definici částečně modifikovat. Procesní smlouvu lze tedy definovat jako vzájemné projevy vůle dvou či více smluvních stran, které směřují k vyvolání přímých či nepřímých účinků, souhrnně řečeno právních následků, v oblasti pro- cesního práva, resp. v oblasti občanského soudního řízení.
121 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, Xxxxxxxxx et al. Kommentar zur Zivilprozessord- nung: Band 3, §§ 128-252. 22. Aufl. Tübingen: Xxxx Siebeck, 2005, 903 s. ISBN 3-16-147817-7. s. 111n.
122 . MUSIELAK; BALL, 2012, op. cit., VI. Grundbegriffe des Zivilprozessrechts, marg. č. 67.
123 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 35nn.
124 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 112, marg. č. 304.
125 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 47.
126 Podrobněji k soukromoprávním smlouvám v oddíle 3.3.1.
4.3. Přípustnost procesní smlouvy
Přípustnost procesních smluv je jednou z nejvýznamnějších teoretických otázek vzta- hujících se k procesním smlouvám. O významu otázky svědčí množství nejrůznějších studií jí věnovaných a také trvající rozpolcenost odborné veřejnosti. Tato otázka má přitom nemalý praktický dopad, neboť bezprostředně ovlivňuje okruh procesních smluv, které mohou vyvo- lat zamýšlené právní následky.
Pojmem přípustnost (procesní) smlouvy rozumíme problematiku, za jakých podmínek je možno smlouvu uzavírat, aby vyvolala právní následek. V praxi samozřejmě není třeba řešit otázku přípustnosti u smluv, které jsou výslovně v zákoně upraveny, či s nimiž zákon konkludentně počítá. Jedná se například o rozhodčí smlouvu (§ 2 zákona o rozhodčím řízení), prorogační smlouvu (§ 89a o. s. ř.), dohodu o přerušení řízení (§ 110 o. s. ř.) či dohodu o niž- ších srážkách ze mzdy (§ 287 o. s. ř.). Problém však nastává za situace, kdy určitý typ proces- ní smlouvy není přímo procesním právem upraven. Nastává otázka, zdali i taková procesní smlouva vyvolává právní následky či nikoliv.
Přípustnost procesních smluv je možno řešit zejména dvěma základními způsoby. První možností je zabývat se jednotlivými potencionálními procesními smlouvami a případně induktivně dovodit obecný závěr ohledně přípustnosti. Druhou možností je přistupovat k věci z obecných procesních principů a z nich dovodit závěry a následně je deduktivně aplikovat na jednotlivé dílčí procesní smlouvy. Jelikož první z obou uvedených způsobů je spekulativní a tím pro naše účely nepoužitelný, je nutno postupovat druhým způsobem.
V zásadě je možno dospět ke dvěma řešením. Buď je možno uzavírat procesní smlouvy jen tehdy, je-li to zákonem dovoleno (úzká koncepce přípustnosti), nebo je možno uzavírat procesní smlouvy kdykoliv, není-li to zákonem či z jiného důvodu127 naopak zakázá- no (široká koncepce přípustnosti).
127 Například z důvodu rozporu se základními zásadami procesního práva. Lavický tak například odmítá přípust- nost pacti de non petendo, neboť dle autora není možno se vzdát žalobního práva, které je zakotveno na ústavní úrovni (LAVICKÝ, Xxxx. Procesněprávní pravidla v novém občanském zákoníku. In: Reforma súkromného prá- va a Slovensku a v Čechách. Brno - Pezinok: Masarykova univerzita - Justičná akadémia Slovenskej Republiky, 2013. s. 82-99, 18 s. ISBN 978-80-210-6626-7.), Xxxxx pro změnu odmítá smlouvy o důkazním břemenu, neboť zasahují do rozhodovací činnosti soudu (XXXXX. Právo procesní a právo hmotné. S. 55.).
4.3.1. Široká koncepce přípustnosti
První názorový proud, jehož představitelem je u nás například Bělohlávek128 a v Německu například Rauscher129, Musielak,130 Schilken131 či Hartmann132, zastávají názor, že lze uzavírat procesní smlouvu vždy, pokud to není vyloučeno zákonem, popřípadě dobrými mravy.
Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx coby právník, jehož předmětem zájmu je zejména mezinárodní právo soukromé a rozhodčí řízení, se domnívá, že horizontální vztahy v rámci procesněpráv- ního vztahu je nutno posuzovat jako vztahy soukromoprávní, které jsou ovládány principem autonomie vůle zakotveným v článku 2 odst. 3 Listiny a článku 2 odst. 4 Ústavy. A právě princip autonomie vůle umožňuje uzavírat procesní smlouvy, není-li to veřejným pořádkem vyloučeno.133
Xxxxxxxx Xxxxxxxx se domnívá, že zásada autonomie vůle a zásada smluvní volnosti není na procesní právo přenositelná, a proto odvozuje přípustnost procesní smlouvy od dispo- ziční zásady, která umožňuje procesním stranám, aby se odchýlily od těch procesních ustano- vení, která mají dispoziční povahu.134
Lze se setkat i s pragmatičtějšími přístupy. Například Xxxxxxxx dovozuje širokou pří- pustnost odkazem na judikaturu, která takovou možnost stranám přiznala.135
4.3.2. Úzká koncepce přípustnosti
S výše uvedenými závěry se neztotožňují procesualisté Xxxxxxx,136 Xxxxx,137 Lavic- ký,138 Xxxxxxxx a Xxxxxxxxxxxx,139 v zahraniční literatuře potom Xxxxxxxx,140 kteří zastávají
128 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
129 RAUSCHER. Einleitung, 4. Prozessverträge. In: XXXX, Xxxxxxx et al. Münchener Kommentar zur Zivilpro- zeßordnung: mit Gerichtsverfassungsgesetz und Nebengesetzen. 4. Aufl. München: Xxxx, 2012, 6700 s. ISBN 978-340-6610-301. Zur Verfügung auf: Xxxx-xxxxxx.xx [právní informační systém]. Verlag C. H. Xxxx [cit. 27. 10. 2013]. Marg. č. 414.
130 MUSIELAK; BALL, 2012, op. cit.
131 XXXXXXXX 1992 op. cit., s. 98, marg. č. 169.
132 XXXXXXXX, Xxxxx. Buch 1. Abschnitt 3. Verfahren. In: XXXXXXXX, Xxxxx et al. Zivilprozessordnung: mit FamFG, GVG und anderen Nebengesetzen. 69., völlig neubearbeitete Aufl. München: C. H. Xxxx, 2011. ISBN 978-340-6609-008. s. 611.
133 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
K uvedenému je vhodné poznamenat, že v koncepci Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx se projevuje i jiná obecná koncepce vztahu hmotného a procesního práva. Xxxxxxxxxx sice akceptuje, že procesní právo je právem veřejným, ale zároveň prosazuje koncepci, že hranice mezi těmato dvěma právními odvětvími je daleko volnější než prosazuje například Xxxxx (například XXXXX, Xxxxx. Právo procesní a právo hmotné. 1. vyd. Brno: Masarykova univer- zita, 1993, 158 s. nebo XXXXX, Xxxxx. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 183 s.).
134 XXXXXXXX 1992 op. cit., s. 98, marg. č. 169.
135 RAUSCHER. Einleitung, 4. Prozessverträge. In: LÜKE, 2012, op. cit., marg. č. 414.
tezi, že procesní smlouvy jsou přípustné pouze tehdy, jsou-li procesními předpisy výslovně připuštěny. Uvedení autoři vycházejí zejména z povahy procesního práva, které je právem veřejným a z povahy procesněprávního vztahu, který považují ve svém celku jako veřejno- právní včetně vztahu mezi účastníky řízení navzájem.
Fasching se domnívá, že omezená přípustnost vyplývá z veřejnoprávní povahy pro- cesního práva, z úkolu právní ochrany, který má civilní soudnictví plnit, ze základních zásad civilního práva a také ze snahy zabránit smluveným procesům.141
Xxxxxxx uvádí, že na jednu stranu existují normy dispozitivní, které dávají účastníkům nutný prostor k projevu autonomie vůle. Tuto autonomii vyvozuje Xxxxxxx ze skutečnosti, že v procese vystupují účastníci z původních hmotněprávních vztahů, a proto jim nemůže být odepřeno, aby volně disponovali hmotněprávními vztahy i v průběhu řízení, případně aby volně disponovali i s příslušnými procesními prostředky. Na druhou stranu však je pozice účastníků řízení jiná než v hmotném právu, neboť procesní právo je svou povahou veřejným právem, a proto lze činit dispozitivní úkony jen tehdy, když to procesní právo výslovně samo připouští.142 Xxxxxxx sice připouští, že účastníci procesní smlouvy stojí v rovném postavení, avšak jde vždy o vztahy ke státnímu orgánu, který je nositelem veřejné moci, a to i tehdy, když k procesně smluvnímu vztahu dochází bez jeho ingerence.143
Xxxxx na jednu stranu akceptuje názor, že je smlouva obecným právním institutem, který se může nacházet jak v soukromém, tak i ve veřejném právu, na druhou stranu však zdů- razňuje, že civilní procesní právo má ryze veřejnoprávní charakter, a proto mohou procesní smlouvy vznikat pouze za toho předpokladu, že je procesní právo výslovně za přípustné pro- hlašuje.144 Široká koncepce přípustnosti je potom v rozporu se systémovým pojetím soukro- mého a veřejného práva, resp. práva občanského a civilního práva procesního, vnáší do civil- ního procesu neurčitost a mnohé nejasnosti, které odporují požadavku právní jistoty, zvláště významné v oblasti civilního soudního řízení.145
136 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 133n.
137 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
138 XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 211.
139 XXXXXXXX; ZAHRADNÍKOVÁ. Procesní úkony účastníků. In: ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 117. 140 Xxxxxxxx si sám uvědomuje, že tento závěr není přijímán obecně. Konkrétně upozorňuje, že opačné stanovis- ko zastávají Xxxxxxxxxx, Dolinar či Xxxxxxxxx a Xxxxxx (FASCHING, 1990, op. cit., s. 395n.).
141 FASCHING, 1990, op. cit., s. 395.
142 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 134.
143 Ibid., s. 138.
144 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
145 Ibid.
V procesualistice se nicméně posléze objevily studie, které se snaží nalézt střední ces- tu mezi oběma uvedenými koncepcemi. Xxxxxx Xxxxxxx vycházeje z německého členění pro- cesních smluv na dispoziční (prozessuale Verfügungsverträge) a na zavazující (prozessuale Verpflichtungsverträge)146 stanovuje rozdílně podmínky přípustnosti pro každou skupinu.
Dispoziční procesní smlouvy, které vyvolávají přímé právní účinky, jsou přípustné pouze tehdy, jsou-li zákonem výslovně upraveny či ze zákonných ustanovení vyplývají. Podle Xxxxxxxx v procesním právu se neuplatňuje zásada smluvní svobody, a to pro veřejnoprávní charakter procesního práva a tím spojeného konceptu trojstranného procesního vztahu, a také z důvodu obecného zájmu na efektivní právní ochraně. Opačné stanovisko by přitom vedlo ke smluvenému procesu, což nelze akceptovat. Úzké pojetí přípustnosti je přitom nezávislé na tom, zdali dispoziční procesní smlouvou dojde k omezení nebo rozšíření pravomoci soudu. Přípustné jsou tak podle Xxxxxxxx prorogační a rozhodčí smlouva či smlouva o zkrácení pro- cesních lhůt, naopak nepřípustná je smlouva o funkční příslušnosti či smlouva o přidělení věci určitému soudci.147 Dispoziční procesní smlouvy však mají o něco širší dopad, než by se moh- lo na první pohled zdát. Koncepce sporného civilního řízení je postavena mimo jiné na zásadě dispoziční, která umožňuje procesním stranám disponovat s předmětem řízení, a na zásadě projednávací, která na strany přenáší odpovědnost za to, že se soud dozví o relevantních sku- tečnostech a že navrhnou důkazy, které tyto skutečnosti prokáží. Vzhledem k tomu mohou smluvní strany volně disponovat předmětem řízení a obsahem dokazování.148
V případě zavazujících procesních smluv potom Xxxxxx Xxxxxxx zastává opačné stano- visko, kdy mohou smluvní strany uzavírat zavazující procesní smlouvy tehdy, pokud se tím neprohřeší proti zákonnému zákazu, proti dobrým mravům nebo proti zájmu na řádném vý- konu soudní pravomoci. Smluvní volnost přitom vychází z dispoziční a projednávací zása- dy.149
Xxxxxxx Xxxxxx dovozuje přípustnost procesních smluv z funkčních souvislostí (z normativního nexu) mezi hmotným a procesním právem. Podle Xxxxxxx sice procesní normy obsažené v německém ZPO patří do veřejného práva, nicméně slouží k ochraně sou- kromých subjektivních práv, což se musí adekvátně projevit. Naopak podle Xxxxxxx není možné odvíjet dispozici procesním oprávněním od dispozitivního práva, neboť tato dispozice
146 Podrobněji se budeme tímto německým tříděním zabývat v oddíle Chyba! Nenalezen zdroj odkazů..
147 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 111n. marg. č. 301.
148 Ibid.
149 Ibid., s. 112, marg. č. 303.
nemá s dispozitivním právem co dočinění. Na jednu stranu Xxxxxx tak dovozuje široce uplat- nitelnou autonomii vůle i v procesním právu, na druhou stranu však uvádí, že pokud se strany chtějí odchýlit od ustanovení pozitivního civilního práva procesního, aby si přizpůsobily pro- cesní právo svým individuálním potřebám, potřebují k tomu zákonné zmocnění. Zmocnění může vyplývat přímo z výslovné zákonné úpravy, nebo z interpretace konkrétně dotčené právní normy.150
Nalezení jediného správného řešení je obtížné až přímo nemožné. Dost přitom záleží na pojetí procesního práva a na pojetí procesněprávního vztahu. Předně je třeba kvitovat, že procesní právo je právem veřejným a procesněprávní vztah je tak vztahem veřejnoprávním. Účastníci řízení stojí v rovném postavení a existují mezi nimi přímé vztahy. Účastníci řízení disponují autonomií vůle, která vyvěrá z ochranné funkce procesního práva vůči právu sou- kromému a která je vyjádřena v dispoziční a projednací zásadě. Na druhou stranu je autono- mie vůle do značné míry omezena kogentním právem, zákazem smluveného procesu a posta- vením soudu jako třetího účastníka procesněprávního vztahu. V žádném případě tak nelze stavět šíři autonomii vůle v procesněprávních vztazích na roveň s autonomií vůle v soukromoprávních vztazích.
V případě dispozičních procesních smluv, tedy smluv s přímými účinky na procesní právo, vstupuje bezprostředně do vztahu mezi smluvními stranami stát, který stanovuje zá- kladní pravidla civilního procesu a který prostřednictvím soudu následně spor rozhoduje. Z uvedeného důvodu je možné přijat závěr Leipolda, že dispoziční procesní smlouvy jsou v zásadě přípustné pouze tehdy, když to připouští zákon či to zřetelně vyplývá z povahy věci, jinak řečeno vychází-li to z teoretického pojetí civilního procesu. Výslovně je připuštěna na- příklad rozhodčí a prorogační smlouva. Z povahy věci potom je možno uzavřít dohodu o zpětvzetí žaloby, neboť ta je v souladu s možností stran disponovat předmětem řízení.151
Složitější situace je v případě zavazujících procesních smluv, u nichž je zvýrazněna autonomie vůle a naopak je oslaben veřejnoprávní prvek. Obsahem takovéto smlouvy je zá- vazek jedné ze smluvních stran, aby se chovala určitým způsobem. V zásadě stát do těchto vztahů není oprávněn přespříliš zasahovat, ledaže by těmito smlouvami mělo dojít k porušení zákona nebo k porušení zásad civilního procesu. Vzhledem k tomu je možno u zavazujících procesních smluv uplatnit širokou koncepci přípustnosti, jak stanoví Xxxxxxx. Zároveň nastí-
150 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 209nn.
151 V podrobnostech lze odkázat na zvláštní část předkládané práce.
něné řešení v zásadě neodporuje ani pojetí Xxxxxxxxx, který k modifikaci jednotlivých pro- cesních ustanovení vyžaduje výslovné zákonné zmocnění. Jako přípustnou tak lze shledat namátkou dohodu o zpětvzetí žaloby, naopak jako nepřípustnou dohodu o vzdání se žalobního práva (pactum de non petendo).152
Autorem dovozené závěry zcela jistě nebudou všeobecně přijímány. Zejména lze předpokládat diskuzi ohledně přípustnosti zavazujících procesních smluv. Lze však zopako- vat, co již bylo řečeno výše, tedy že charakteristické plnění zavazujících procesních smluv leží v procesním právu, a proto se jako přiměřené jeví, aby i ony byly mezi procesní smlouvy zařazeny.
4.4. Náležitosti procesních smluv
Pro soukromoprávní smlouvy platí, že ne každý projev vůle je bez dalšího právním jednáním, které by mělo za následek vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. K tomu, aby právní jednání mohlo vyvolat zamýšlené účinky, musí naplňovat jak obecné, tak obsahové náležitosti na takové jednání kladené.153 S ohledem na to, že smlouva je obecným právním institutem, lze uvažovat o tom, že se i v případě procesních smluv uplatní koncepce náležitostí právního jednání, jak o ní hovoří Xxxxxx Xxxx.154 Problém však tkví v tom, že český občanský soudní řád, podobně jako jiné soudní řády,155 v době svého vzniku ani dnes nikterak nepočítá s možností uzavírání procesních smluv. Přes uvedené komplikace se lze přiklonit k závěru, že takové zkoumání je jak možné, tak především užitečné, neboť koncepce náležitosti dokáže přehledně popsat nezbytné podmínky pro existenci procesních smluv. V následujícím výkladu proto bude postupováno dle Lubyho koncepce.
Každé právní jednání je subjektivní právní skutečností. Z toho důvodu je nutno se v první řadě zabývat otázkou, kdo může takové právní jednání činit. Základními předpoklady pro právní každé právní jednání je, že jednajícímu je přiznána právní subjektivita, slovy NOZ jednající má právní osobnost, a že zároveň jednající svým jednáním může na sebe brát práva a
152 V podrobnostech lze opět odkázat na zvláštní část předkládané práce.
153 LUBY, Š. Občanskoprávní skutečnosti. In: XXXXX, 1974, op. cit., s. 132.
154 Ibid.
155 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001., s. 971.
povinnosti, slovy NOZ jednající je osobou svéprávnou.156 Nejinak je tomu i v právu proces- ním. Zde procesualistika hovoří o způsobilosti být účastníkem řízení (Parteifähigkeit) a o způsobilosti k procesním úkonům (Prozessfähigkeit). Pojmy osobnosti a procesní subjektivity nebo pojmy svéprávnosti a procesní způsobilosti jsou sice svým obsahem podobné, ale jejich předpoklady se od sebe navzájem liší, a proto je není možno zaměňovat. Může se totiž stát, že subjekt, který má procesní subjektivitu, nemusí nutně mít osobnost a naopak.157
Procesní subjektivita a procesní způsobilost se uplatní u jednostranných úkonů účast- níků řízení, je však otázkou, zdali se uplatní i v případě procesních smluv. Ačkoliv se na první pohled může položena otázka jevit jako triviální, odpovědi se na ni v praxi liší. Namátkou je možno si přestavit teorii Bělohlávka, která je postavena na členění procesních smluv v užším a v širším slova smyslu. U procesních smluv v širším slova smyslu podle Bělohlávka dostaču- je, je-li naplněna subjektivita a způsobilost podle hmotného práva.158
Ke správnému zodpovězené otázky je nutno využít obecné pravidlo platící pro výklad institutu procesních smluv, tedy tam, kde je to možné, se posuzují procesní smlouvy podle procesního práva a naopak pouze tehdy, když vhodné pravidlo, které by se dalo aplikovat, absentuje, lze uvažovat o dotvoření práva některou z právních metod. Vzhledem k tomu, že procesní právo upravuje subjektivitu i způsobilost samostatně a nezávisle na hmotném právu, je nutno dospět k závěru, že se i v případě procesních smluv zásadně uplatní toliko procesní subjektivita a procesní způsobilost. 159
Vzhledem k tomu se Xxxxxxxxxxxx koncepce nejeví jakkoliv teoreticky opodstatně- nou, ba naopak je zjevně nekoncepční, neboť maže rozdíly mezi hmotným a procesním prá- vem tím, že zcela nadbytečně vtahuje do procesního práva hmotněprávní kategorie. Xxxxxxxx- kovy závěry jsou navíc absurdní, neboť pokud by uzavřel procesní smlouvu subjekt, který by
156 V podrobnostech například XXXXX, 2002, op. cit., s. 34n. Xxxxxx XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmot- né: Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2013, 308 s. ISBN 978-80-7380-377-3. s. 105- 158.
157 O tom svědčí i znění § 19 o. s. ř.: „Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.“ Jako příklad lze uvést státní zastupitelství, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, správce daně etc. Srov. XXXXX, X., XXXXXX, X., a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2009, 1600 s. ISBN 978-80-7400-107-9. s. 107.
Obdobně LAVICKÝ, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 210.
158 Přesně uvádí Xxxxxxxxxx následující: „Zatímco procesní smlouvu v užším smyslu (viz níže) uzavírají výlučně účastníci konkrétního řízení, vzniká procesní smlouva v širším smyslu zásadně mezi účastníky hmotněprávního vztahu jako ujednání pro futuro. Nelze proto konstatovat, že by procesní smlouva v širším pojetí podléhala vý- lučně předpisům procesního práva. Pro smluvní (hmotněprávní) základ tohoto typu procesní smlouvy (v širším smyslu svědčí i to, že má-li někdo způsobilost k uzavření smlouvy hlavní, je také nadán způsobilostí k uzavření smlouvy rozhodčí (příp. prorogační).“ XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001. s. 974. Obdobně XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX,
2005, op. cit., s. 114.
159 Ke stejnému závěru dospěl i Xxxxxxxx Xxxxxxxx. Srov. XXXXXXXX, 1990, op. cit., s. 99, marg. č. 170.
měl hmotněprávní, avšak nikoliv procesní subjektivitu, nemohla by taková procesní smlouva vyvolat patřičné procesní účinky.
Je však nutno uznat, že závěry zde přijímané koncepce nebudou v praxi hrát takový vliv, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť obvykle subjekt s hmotněprávní subjektivi- tou a způsobilostí disponuje zároveň procesní subjektivitou a způsobilostí. Spory mohou na- stat především ve třech souvisejících oblastech. První spornou otázkou je, zdali z hmotněprávního hlediska non-subjekty mohou uzavírat procesní smlouvy a zdali tak mohou činit i před zahájením soudního řízení. Na základě výše uvedených závěrů lze na obě otázky odpovědět pozitivně.160
Druhou spornou oblastí je zastupování právnické osoby jejími zaměstnanci. Je totiž otázkou, zdali například zaměstnanci, kteří pro prodejnu činí objednávku zboží od velkodo- davatele, mohou za právnickou osobu uzavírat rozhodčí, prorogační či jinou smlouvu. Zde je vhodné zaujmout opatrnější stanovisko a v praxi vždy zkoumat, zdali je běžné, aby pracovník na určité pozici v daném oboru obvykle takto právnickou osobu zastupoval.
Třetí spornou oblastí je zastupování na základě plné moci. Plná moc jakožto jedno- stranné právní jednání osvědčuje, že zmocněnec je oprávněn jednat za zmocnitele. Plná moc může mít bud formu generální plné moci, což nezpůsobuje zas takové potíže, nebo formu speciální plné moci. V druhém případě je potom nutno zkoumat, zdali se zmocnění k uzavření smlouvy hlavní vztahuje i na uzavření procesní smlouvy, neboť procesní smlouva není sou- částí smlouvy hlavní, nýbrž je smlouvou samostatnou, která je od smlouvy hlavní oddělitelná. Podle Xxxxxxxxx se však v praxi na zmocnění k uzavření procesních smluv obvykle zapomí- ná, což často vede k tomu, že procesní smlouva nebude zavazovat zmocnitele.161 Xxxxxxxxx tyto závěry částečně eliminuje pro obchodněprávní vztahy tím, že připouští platné sjednání procesní smlouvy zmocněncem i bez výslovného zmocnění tam, kde je uzavírání procesních smluv běžnou obchodní praxí. Své závěry autorka opírá o nepublikovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, čj. 27 Co 222/2007-79.162 Oproti tomu například Xxxxxxxxxx
160 K obdobnému závěru přitom dospěl x Xxxxxxx. Viz. XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 113.
161 Xxxxxxxxx k tomu uvádí následující: „Smlouva obsahující rozhodčí doložku, byť platně sjednaná o svém hmotněprávním obsahu, není sjednána v části rozhodčí doložky, jedná-li jedna ze stran na základě plné moci bez výslovného zmocnění k uzavření rozhodčí doložky. Pro případ vzniku sporu je pak nutno považovat rozhodčí doložku za nenapsanou a žalobu podat k obecnému soudu. Případně rozhodčí řízení je nutno procesně zastavit z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce.“ XXXXXXXXX, Xxxxxx. Rozhodčí doložka a plná moc. Právní rozhledy. 2009, č. 17, s. 293. ISSN 1210-6410.
162 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Rozhodčí doložka a plná moc. Právní rozhledy. 2009, č. 17, s. 293.
zastává tezi, že je možno uzavřít procesní smlouvu bez dalšího i na základě hmotněprávního zmocnění.163
Osobně se přikláníme ke koncepci Bandúrové. Udělí-li tedy zmocnitel zmocněnci spe- ciální plnou moc, která se podle svého obsahu nevztahuje i na uzavírání procesních smluv, je nutno uzavřít, že případná procesní smlouva zmocnitele nezavazuje. Výjimky lze akceptovat především u podnikatelů a to za předpokladu, že v dané obchodní oblasti je uzavírání určitých procesních smluv běžné nebo to vyplývá ze zavedené praxe smluvních stran.
4.4.2. Náležitosti vůle a projevu vůle
Každé právní jednání, které je projevem vůle, v sobě nese přirozené riziko, že bude obsahovat vady, které mohou vyvolat pochybnosti o platnosti těchto jednání. V podkapitole
3.2. bylo uvedeno, jaké následky vyvolávají vady u jednostranných procesních úkonů. Bylo zdůrazněno, že se u jednostranných procesních úkonů oproti úkonům hmotněprávním uplat- ňuje teorie projevu, a proto se v zásadě nezkoumá vůle jakožto vnitřní psychický stav, nýbrž vliv hraje pouze její vnější vyjádření (projev). V následujícím výkladu bude zaměřena pozor- nost na to, zdali je teorie projevu přenositelná i na dvoustranná právní jednání či nikoliv a jak lze na vady ve vůli případně reagovat.
Teorie projevu bývá u jednostranných procesních úkonů odůvodňována především tím, že procesní právo s vnitřní vůlí nepracuje, že se pro procesní právo vyžaduje vyšší míra právní jistoty a že by zkoumání vůle přineslo zpětné zpochybňování učiněných úkonů a tříš- tění a protahování procesu. Teorie projevu se promítá i do následků vad, které procesní smlouvy vyvolávají. U jednostranných procesních úkonů se totiž nehovoří o nicotnosti, ne- platnosti či neúčinnosti procesních úkonů, nicméně se hovoří toliko o úkonech vadných, neú- činných a nepřípustných.164 V procesualistice se objevilo více koncepcí, které se snaží nedo- statečnou pozitivní úpravu procesních smluv uspokojivě vyřešit.
První koncepce vychází z výlučného uplatnění procesních předpisů. Do této skupiny lze zařadit Xxxxxxxxxxxxx a Zoulíka. Xxxxxxxxxxxx vycházejíc z teorie projevu zastává tezi, že není možné u procesních smluv zkoumat skutečnou vůli, a proto nelze hovořit o platnosti v soukromoprávním smyslu. V úvahu tak přichází toliko vadnost či přípustnost.165
163 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001. s. 974. Též XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 114.
165 GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxx teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. xXxxxxxx.xx [online]. 12. 6. 2003 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx- proces/pd_1/art_3708/detail.aspx.
K obdobnému závěru potom dochází Xxxxxx u rozhodčí smlouvy. Xxxxxx uvádí, že i když zá- kon o rozhodčím řízení hovoří o neplatnosti procesních smluv, ve skutečnosti není možno náležitosti vůle přezkoumávat.166
Uvedená koncepce se však nesetkala s větším pochopením. Důvodem je právě skuteč- nost, že se přímo u některých procesních smluv hovoří o neplatnosti. Například zákon o roz- hodčím řízení na několika místech výslovně hovoří o platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy. Namátkou v § 2 odst. 2 ZRŘ je uvedeno, že „rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír,“ a v § 3 odst. 1 věta první ZRŘ je uvedeno, že „rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.“ Podobně o následcích vad, které by například Xxxxxxxxxxxx přisuzovala výhradně hmotněprávním smlouvám, pojednává newyorská úmluva. V článku II odst. 3 NÚ se uvádí: „Soud Smluvního státu, u něhož byla podána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely dohodu ve smyslu tohoto článku, odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, ledaže zjistí, že zmíněná do- hoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.“ V této souvislosti není podstatné, zdali jsou uvedené pojmy v mezinárodním měřítku dostatečně teoreticky uchopeny.167 Argu- mentovat lze také tím, že se lze s neplatností setkat i u veřejnoprávních smluv.168
Částečně pod vlivem výše uvedených zákonných odkazů a částečně pod vlivem nepo- chopení podstaty rozhodčí smlouvy jako smlouvy procesní se vytvořila druhá koncepce, která odmítla, že by nebylo možné uvažovat o neplatnosti procesních smluv. Někteří autoři tak do- šli k závěru, že jelikož procesní právo upravuje procesní smlouvy pouze kusým způsobem, je třeba subsidiárně uplatnit normy soukromého práva upravujícího náležitosti smluv a následky jejich vad.169
Valná většina významných procesualistů170 však druhou koncepci striktně odmítla, neboť potírá rozdíly mezi procesním a hmotným právem, zdůrazňované například Xxxxxxxxx koncepci existence dvou vzájemně nezávislých právních odvětví vzájemně provázaných
166 XXXXXX, Xxxxxxxxx. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2007, roč. 18, č. 1, s. 13–15. ISSN 1210-6348. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxx/xxxxx/0000/XX_00_00.xxx.
167 Na uvedený rozpor upozorňuje Xxxxxxxxxx (viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001. s. 998.).
168 V podrobnostech viz oddíl 3.3.2.
169 Například SVOBODA, Xxxxx et al. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013, 1422 s. ISBN 978-80-7400-506-0. s. 163. Obdobně ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 98n.
170 Například XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
funkčními vazbami, z níž vychází i tato práce.171 Tím se zdánlivě dostala procesualistika do slepé uličky, neboť nebylo možno popřít hlavní rysy procesního práva a zároveň nebylo ak- ceptovatelné, aby u procesních smluv nebylo možno zkoumat náležitosti vůle.
Přestože se druhá koncepce ukázala nepřijatelnou, naznačila směr, kterým by bylo možno se uchýlit. Procesní smlouva je sice procesněprávním úkonem, ale zároveň obsahuje obdobné znaky, které jsou charakteristické pro smlouvy v jiných právních odvětvích. Za cha- rakteristický rys lze potom v tomto smyslu považovat pojem neplatnosti procesní smlouvy, který je tedy použitelný i na smlouvy procesní.172 Na základě toho se začala prosazovat uni- verzalita institutu smlouvy, která odůvodňuje existenci smluv nejen v soukromém, ale i ve veřejném právu. Je-li typickým znakem smluv zkoumání jejich platnosti, potom je nutno do- spět k závěru, že v rámci procesního práva existuje právní mezera, kterou je nutno zacelit.
Procesualistika následně dospěla k závěru, že vzhledem k povaze procesního práva nelze sice subsidiárně uplatnit úpravu soukromého práva, nýbrž je možno vyjít z obecných zásad institutu smluv a prostřednictvím analogie iuris uplatnit některá ujednání z jiných práv- ních odvětví. Xxxxx v této souvislosti uvádí, že nejblíže má úprava procesních smluv k úpravě smluv v soukromém právu.173 Tento závěr však není možno převzít bez dalšího, ne- boť nejblíže by se na první pohled mohla vzhledem k povaze procesního práva jakožto veřej- noprávního odvětví jevit úprava veřejnoprávních smluv obsažených ve správním řádu. Tako- vá aplikace se však při podrobnější úvaze jeví jako nevhodná, neboť samotná úprava veřejno- právních smluv není komplexní, nýbrž odkazuje na přiměřené použití ustanovení občanského zákoníku (srov. § 170 věta za středníkem s. ř.). Jako druhá možnost se potom nabízí analogic- ká aplikace norem soukromého práva, která se na první pohled zdá méně konformní, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Účelem procesního práva je totiž ochrana soukromých subjektiv- ních práv, která jsou ohrožena vzniklým sporem na úrovni soukromoprávní. Je tedy zřejmé, že se řada soukromých rysů alespoň vzdáleně promítne i do práva procesního.
S koncepcí uplatnění analogie se dnes ztotožňuje převážná většina jak domácích, tak zahraničních procesualistů a vychází z ní i předkládaná práce. U nás tuto koncepci namátkou zastává Xxxxxxxxxx,174 Hrnčiříková,175 Lavický176 či Xxxxxxxx se Zahradníkovou.177
171 Xxxxxxxx teorie funkčních vazeb samozřejmě není jedinou teorií, například existuje i teorie, která pojímá právo veřejné jako právo speciální vůči právu soukromému. S touto teorií významněji pracuje Xxxxxxx Xxxxxx (srov. XXXXXX, 1998, op. cit.).
172 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
173 Ibid.
174 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001. s. 981n.
V rakouské procesualistice s ní pracuje například Xxxxxxxx,178 v německé procesualistice z ní potom vychází Xxxxxxx,179 Schilken180 či Xxxxxx.181
Sama aplikace analogiae iuris však neznamená, že tam, kde se nacházejí významné právní mezery, se automaticky bez dalšího použijí normy soukromého práva, nýbrž je nutno dbát striktních pravidel. Základním předpokladem je, že procesní právo neupravuje otázku vůbec či nedostatečně a že naopak jiné právní odvětví tuto otázku upravuje. Druhým neméně důležitým předpokladem je, že odvětví, v němž má být právní mezera analogií zacelena, uplatnění analogie připouští.182 Analogie iuris je tak relativně složitou myšlenkovou úvahou, která vychází z obecných právních principů a až následně umožňuje uplatnit určité pravidlo z jiného právního odvětví. Takové uplatnění přitom nesmí být svévolné, nýbrž musí být ade- kvátně odůvodněno. Jinak by se snadno mohlo stát, že by analogie iuris mohla narušit povahu procesního práva.
Připustíme-li u procesních smluv teorii vůle, naskýtá se nám příležitost zkoumat ob- dobně jako v soukromém právu skutečnost vůle, její vážnost, svobodu při jejím vzniku a to, zdali je vůle prostá omylu.183 Jelikož však občanský soudní řád s těmito pojmy neoperuje, bude nutno případně prostřednictvím analogie postupovat podle nového občanského zákoníku a tam, kde je to možné, jednotlivá pravidla chování převzít.
V případě projevu vůle je situace jiná. Právní teorie zde zkoumá tři skutečnosti, a to srozumitelnost, určitost a formu. V případě formy je situace relativně snadná. Ustanovení § 41 odst. 1 o. s. ř. zakotvuje princip neformálnosti, ledaže zákon stanoví jinak. Procesní smlouvy lze činit tedy i ústně, což je možné především při ústním jednání. Ústně lze například uzavřít dohodu o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř., případně dohodu o srážkách ze mzdy (§ 287 odst. 1 o. s. ř.). Obligatorní písemnou formu předepisuje například zákon o rozhodčím řízení ve svém § 3 pro uzavření rozhodčí smlouvy. S náležitostmi srozumitelnosti a určitosti se ob- čanský soudní řád vypořádává pouze v souvislosti s podáním (viz § 43 o. s. ř.). Domníváme
175 HRNČIŘÍKOVÁ, Xxxxxx. Platnost rozhodčí smlouvy aneb jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum. 2011, č. 8, s. 373–378. ISSN 1214-7966.
176 XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 211.
177 XXXXXXXX; ZAHRADNÍKOVÁ. Procesní úkony účastníků. In: ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 117.
178 FASCHING, 1990, op. cit., s. 396.
179 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 113n.
180 XXXXXXXX, 1990, op. cit., s. 99, marg. č. 170.
181 Xxxxxx odkazuje například na analogické uplatnění zákona o všeobecných obchodních podmínkách (AGBG). Srov. XXXXXX, 1998, op. cit., s. 210n.
182 Podrobně k analogii například XXXXX, 1995, op. cit., s. 172n. nebo XXXXXX, Xxxxx. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2011, xviii, 276 s. ISBN 978-80-7400-382-0. s. 243nn.
183 Lavický a Xxxxx tak připouští zkoumat například rozpor s dobrými mravy, omyl, donucení, lest (XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 211. Též XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.).
se, že uvedený mechanismus není vhodný, neboť řeší toliko situaci, jak má soudce s vadným podáním zacházet, neřeší však povahu zjištěných vad. Z tohoto důvodu bude nutno vycházet z podstaty smlouvy jako obecného právního institutu a dovodit, že pokud procesní smlouva nebude dostatečně srozumitelná a určitá, nikdy nevznikne, neboť není objektivně schopna vyvolat právní účinky. Důsledkem tedy bude nicotnost procesní smlouvy.
Je-li předmětem zkoumání vůle jednajících, musí být předmětem zkoumání také vztah vůle s jejím projevem. Vzhledem k absenci úpravy procesních smluv v procesním právu ne- překvapí, že občanský soudní řád na tuto náležitost nikterak nepamatuje. Bude proto nejspíše nutno analogicky uplatnit úpravu soukromoprávní s tím, že vyšší právní jistota, kterou pro- cesní právo vyžaduje, způsobí, že právní následky vyvolá až kvalifikovaná neshoda. Příklady neshody může být společná simulace, případně podstatný omyl.
V případě náležitosti předmětu civilistika zkoumá možnost, kterou se rozumí soulad s přírodními zákony, a dovolenost, kterou se rozumí soulad s právním řádem.184 Možností předmětu právního jednání Xxxxx rozumí možnost chování subjektu, a to odpovídající právům a povinnostem, které z právního jednání vznikají. Možnost chování je přitom objektivní pod- mínkou platnosti právního jednání. Je-li totiž předmětem právního jednání chování, které nel- ze učinit, ztrácí takové jednání svůj smysl a nelze ho učinit právně závazným. Je-li chování, k němuž se jeden či více účastníků smlouvy zavázali, objektivně od počátku nemožné, je tře- ba posoudit právní jednání jako absolutně neplatné.185 Přirozeně i v případě procesních smluv lze hovořit o nemožnosti chování, které vyvolá neplatnost. Příkladem může být povinnost žalovaného, aby vzal žalobu zpět, neboť takový závazek objektivně nemůže vyvolat právní následky.
Kromě možnosti, tedy souladu s přirozenými zákony, se dále zkoumá dovolenost. Zde je nutno si uvědomit, že pro procesní smlouvy platí jiné východisko než pro soukromoprávní smlouvy. Procesní smlouvy s přímými účinky (dispoziční procesní smlouvy) je možno uzaví- rat pouze tehdy, když to připouští zákon nebo když to lze dovodit z povahy věci. Procesní smlouvy s nepřímými účinky (zavazující procesní smlouvy) potom mohou být uzavřeny kdy- koliv, pokud to zákon nezakazuje. V případě dovolenosti se zkoumá soulad s právním řádem, zejména soulad s kogentními normami civilního řízení, dále soulad se zásadami civilního ří-
184 XXXX, Š. Občanskoprávní skutečnosti. In: XXXXX, 1974, op. cit., s. 160–164. Též XXXXX, 2002, op. cit., s. 41–43.
185 XXXXX, 2002, op. cit., s. 41n. Srov. § 580 odst. 2 občanského zákoníku.
zení (například se zásadou kontradiktornosti, s ústností a veřejností jednání), případně soulad s obecnými právními korektivy (například dobrými mravy, zásadou poctivosti a zákazem zneužití práv). Následkem porušení bude podle § 41a odst. 3 o. s. ř. teoreticky nepřípustnost, judikatura se však kloní k neplatnosti.186 Nepřípustná tak bude namátkou procesní smlouva, která umožňuje jedné straně se dopředu vzdát práva na přístup k soudu,187 nebo procesní smlouva, která omezuje kompetence soudce při zjišťování skutkového stavu v rámci dokazo- vání (smlouva v neprospěch třetího).188
Obsahem právního jednání rozumí Xxxxx určení právních následků, které z něho mají vzniknout.189 Nejinak je tomu i u procesních smluv s tím rozdílem, že právní následky dopa- dají do oblasti procesního práva. Obsah procesní smlouvy je určován zásadně kontrahenty, avšak jejich smluvní svoboda je v procesním právu daleko více determinována, než je tomu v právu soukromém.190
Teorie práva člení obsahové složky právních jednání podle frekvence, jak se v právních jednáních vyskytují. Obsahové složky se tak člení na podstatné (essentialia negotii), pravidelné (naturalia negotii) a nahodilé (accidentalia negotii).191 Takové členění je samozřejmě možné bez dalšího aplikovat i na procesní smlouvy.192 Podstatnými složkami jsou taková ujednání, která jsou ze zákona či z ujednání účastníků bezpodmínečně třeba ke vzniku procesní smlouvy. Mezi taková ujednání namátkou patří u rozhodčích smluv sjednání řešení sporů v rozhodčím řízení.193 Kromě podstatných složek se ve smlouvě vyskytují dále pravidelné složky, které sice nejsou nezbytně třeba ke vzniku a platnosti procesní smlouvy, přesto se v procesní smlouvě z praktických důvodů pravidelně vyskytují. Příkladem pravidel- ných ujednání u rozhodčích smluv je dohoda na jméně rozhodce, případně způsob jeho urče-
186 Například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008.
188 FASCHING, 1990, op. cit., s. 437.
189 XXXXX, 2002, op. cit., s. 43.
191 XXXXX, 2002, op. cit., s. 43.
V pojednání o jednotlivých obsahových složkách tato práce vychází z právě uvedeného díla, přičemž závěry jsou upraveny speciálně pro potřeby institutu procesních smluv.
192 Obdobně například Xxxxxxxxxxxx (srov. XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxx teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. xXxxxxxx.xx [online]. 12. 6. 2003 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx/xx_0/xxx_0000/xxxxxx.xxxx) nebo Xxxxxxxxxx (srov. XX- XXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotně- právní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.).
193 Může se například jednat o následující rozhodčí doložku: „Všechny spory vzniklé z obchodněprávního vztahu budou s končenou platností rozhodnuty v rozhodčím řízení.“
ní.194 V neposlední řadě mohou být v procesních smlouvách obsaženy i takové složky, které se zde vyskytují toliko nahodile či nepravidelně. Xxxxx mezi takové nahodilé složky zařazuje zejména podmínky, stanovení doby a příkaz.195
V této souvislosti se není nutno zaobírat podstatou podmínek, doložení času a příkazu, jako spíše otázkou, zdali je možno taková ujednání v procesních smlouvách použít. Celá pro- blematika je poněkud zamotána ne zcela jasným ustanovením § 41a odst. 2 o. s. ř., v němž se praví, že „k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky nebo doložení času, se ne- přihlíží.“ V tomto případě se totiž nabízí dvojí interpretace. Buď se toto ustanovení vztahuje toliko na jednostranné procesní úkony, o čemž by například svědčilo znění „k úkonu účastní- ka“, nebo se vztahuje i na procesní smlouvy. Ačkoliv ani důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., kterou byl § 41a do občanského soudního řádu přijat, nedává jasnou odpověď na položenou otázku,196 lze se domnívat, že dané ustanovení směřuje spíše jen na jednostranné úkony, a proto se u procesních smluv neuplatní. Tento závěr lze samozřejmě snadno zpo- chybnit například účelovostí výkladu, a proto lze nechat závěr otevřený.
Pominou-li se nejasnosti kolem uvedeného ustanovení, zahraniční teorie vedlejší ujed- nání v zásadě připouští, i když s určitými omezeními.197 Konkrétně Xxxxxxx uvádí, že vedlejší ujednání nesmějí odporovat již nastalé procesní situaci. Nepřípustnou tak například bude roz- vazovací podmínka v prorogační smlouvě, která by vedla ke změně místní příslušnosti. Tako- vá rozvazovací podmínka by se totiž dostala do střetu se zásadou perpetuatio fori.198
Přípustnost vedlejších ujednání může být v praxi prospěšné. Kupříkladu by si takhle smluvní strany mohly sjednat dočasné snížení srážek ze mzdy. Tím by se mohlo zamezit do- časným negativním důsledkům výkonu rozhodnutí do majetkové sféry dlužníka, pokud by se například dočasně ocitl v tíživé sociální situaci. Z toho vyplývá, že vedlejší ujednání mohou být prospěšná, nicméně je s nimi nutno zacházet obezřetně.
194 srov. XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxx teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhod- čí řízení. xXxxxxxx.xx [online]. 12. 6. 2003 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx- proces/pd_1/art_3708/detail.aspx.
195 XXXXX, 2002, op. cit., s. 43.
196 Srov. Sněmovní tisk 257/0. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Poslanecká sněmov- na, 3. volební období, 1998-2002. Vydáno dne 17. 6. 1999. [cit. 28. 1. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xxxx/xxxxx.xxx?xx0&xxx000&xx0x0.
197 srov. XXXXXX, 1998, op. cit., s. 302n. XXXXXXXX, 1990, op. cit., s. 99, marg. č. 170. MUSIELAK; BALL,
2012, op. cit., VI. Grundbegriffe des Zivilprozessrechts, marg. č. 66. XXXXXXXX. Einleitung, 4. Prozessver- träge. In: XXXX, Xxxxxxx et al., 2012, op. cit., Rn 415.
198 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 114.
4.5. Vady procesních smluv a jejich následky
Výše popsané náležitosti musí každá procesní smlouva nutně mít, jinak je procesní smlouva vadnou. V této souvislosti se nabízí otázka, jaké následky mohou vady vyvolat, při- čemž stejně jako u hmotněprávních smluv lze předpokládat, že ne každá vada však automa- ticky bez dalšího musí mít dopad na vznik, platnost a účinnost.
U jednostranných procesních úkonů, u nichž se uplatňuje teorie projevu, se hovoří o vadnosti, nepřípustnosti nebo neúčinnosti. Procesualisté199 se obvykle shodují na tom, že i u procesních smluv lze aplikovat následky příznačné pro jednostranné procesní úkony, zejména přichází v úvahu přípustnost. Ta se uplatňuje v souvislosti s dovoleností jakožto s jednou z náležitostí předmětu.200 Teorie projevu však nedokáže reagovat na všechny vady, především na vady vůle způsobené omylem, protiprávní výhrůžkou, tísní, lstivým jednáním druhé stra- ny,201 a proto se postupně rozvinulo několik různých koncepcí, které se snažily tento nedosta- tek odstranit. Těmto koncepcím se věnovala pozornost již dříve,202 a proto jsou zde pouze stručně shrnuty.
První koncepce, kterou u nás zastává Xxxxxxxxxxxx000 nebo Xxxxxx,204 vychází z teze, že procesní smlouva je procesním úkonem s předmětem procesní povahy, a proto její jednot- livé prvky musí být posuzovány podle procesních norem. Procesní právo přitom pracuje s teorií projevu, což má za důsledek, že u procesních smluv nelze zkoumat její platnost, nýbrž toliko vadnost, přípustnost či účinnost.205
Druhá koncepce nepřijala závěry o tom, že není možno uvažovat o neplatnosti proces- ních smluv. Jelikož procesní právo upravuje procesní smlouvy pouze kusým způsobem, je
199 O přípustnosti hovoří takřka všichni domácí i zahraniční autoři. Namátkou XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkun- gen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 111nn.
200 O tom bylo pojednáno podrobněji již výše v samotné podkapitole 4.3.
201 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
202 Viz oddíl 4.4.2.
203 GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxx teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. xXxxxxxx.xx [online]. 12. 6. 2003 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx- proces/pd_1/art_3708/detail.aspx.
204 XXXXXX, Xxxxxxxxx. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2007, roč. 18, č. 1, s. 13–15. ISSN 1210-6348. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxx/xxxxx/0000/XX_00_00.xxx.
205 Ibid.
třeba subsidiárně uplatnit normy soukromého práva upravujícího náležitosti smluv a následky jejich vad.206
Třetí koncepce, z níž vychází i tato práce, vychází ze skutečnosti, že procesní smlouva je na jednu stranu procesním úkonem, a proto se na ni primárně aplikují procesní normy včet- ně teorie projevu, na druhou stranu ale institut smlouvy je obecným právním institutem vy- skytujícím se v různých právních odvětvích. Tento právní institut v sobě potom nese charakte- ristické rysy, mezi něž lze zařadit i koncepci neplatnosti procesní smlouvy. Z toho důvodu se neplatnost uplatní i u procesních smluv.207 Jelikož však procesní předpisy ve valné většině o neplatnosti nehovoří,208 je nutno existující mezeru v právu zacelit pomocí analogiae iuris.209
Uplatněním třetí koncepce přichází v úvahu nejen následky vad, které upravuje pro- cesní právo, ale je možno převzít i některé následky typické pro soukromé právo. V úvahu tak teoreticky přichází uplatnění nicotnosti (zdánlivosti jednání), absolutní a relativní neplatnosti, relativní neúčinnosti. Dle názoru autora je možno akceptovat toliko analogické uplatnění ni- cotnosti a neplatnosti. O relativní neúčinnosti lze uvažovat jen za předpokladu, že procesní smlouva zkracuje postavení věřitele jednoho z účastníků procesní smlouvy. Vzhledem k pojetí procesních smluv si takovou situaci lze představit spíše jen obtížně a toliko u zavazu- jících procesních smluv. Namátkou by se mohlo jednat o případ, kdy se dlužník zbavuje ma- jetku prostřednictvím procesního ujednání s jinou osobou. Takové jednání by šlo zároveň shledat jako zneužití práva, přičemž se zneužitím práva je nutno zacházet velmi obezřetně.
Nicotnost procesní smlouvy nastane tehdy, není-li vůle jednajícího vůbec projevena,210 není-li vůle projevena zjevně vážně,211 či je neurčitá a nesrozumitelná.212 Následkem nicot- nosti je, že se ke zdánlivé procesní smlouvě nepřihlíží. Takové jednání by případně šlo kvali- fikovat i jako jednání neúčinné, neboť nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky.
Další právně významné vady způsobují neplatnost. Zde teorie rozlišuje absolutní ne- platnost a relativní (ne)platnost. Základní rozdíl spočívá v tom, že k absolutní neplatnosti při-
206 V podrobnostech například HRNČIŘÍKOVÁ, Xxxxxx. Platnost rozhodčí smlouvy aneb jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum. 2011, č. 8, s. 373–378. Dále XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
207 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
208 Výjimkou je například zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, který v některých případech výslovně upravuje neplatnost rozhodčí smlouvy (Pozn. aut.). 209 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
210 Například z důvodu vis absoluta. Srov. § 551 NOZ.
211 Například situace divadelního představení. Srov. § 552 NOZ.
212 Srov. § 553 NOZ.
hlíží soud ex officio, kdežto relativní neplatnost je nucena dotčená smluvní strana namítnout, jinak se takové jednání považuje za platné.213 Nový občanský zákoník oproti svému před- chůdci upřednostňuje relativní neplatnost oproti neplatnosti absolutní, což však v zásadě neči- ní v procesním právu potíže, neboť i u procesních smluv je možno uplatnit jak absolutní, tak relativní neplatnost.
Nový občanský zákoník v § 588 uvádí tři případy absolutní neplatnosti právního jed- nání. Právní jednání je absolutně neplatné, příčí-li se zjevně dobrým mravům, dále odporuje-li zákonu a zároveň narušuje-li veřejný pořádek a nakonec zavazuje-li k plnění od počátku ne- možnému. U procesních smluv je nutná částečná modifikace. Co se týká rozporu s dobrými mravy, ten je v zásadě v procesualistice akceptován.214 K tomu považujeme za vhodné připo- jit další obecné právní korektivy, především zákaz zneužití práva a nepoctivost jednání.215 Významnější modifikaci potom vyžaduje druhý důvod neplatnosti. Procesní právo jako samo- statné odvětví veřejného práva se vyznačuje vysokou mírou kogentnosti a zároveň vyžaduje větší míru právní jistoty, a proto zde není možno mluvit o zásadě autonomie vůle ve stejném rozsahu jako v soukromém právu.216 Z toho důvodu absolutní neplatnost vyvolají nejen ta ujednání, která jsou v rozporu s veřejným pořádkem, ale veškerá ujednání, která se příčí zá- konu, případně zákon obcházejí.217 V případě rozporu se zákonem se procesualistika kloní spíše k nepřípustnosti takových ujednání,218 národní judikatura potom spíše inklinuje k pojetí takového ujednání jako neplatného.219 Počáteční nemožnost plnění je potom možno převzít bez dalšího.
Relativní neplatnost se uplatňuje v ostatních případech stanovených novým občan- ským zákoníkem. Pro potřeby procesních smluv je možno zcela jistě převzít vis compulsi- va,220 úpravu podstatného omylu,221 případně nedostatek sjednané formy.222 Vyžaduje-li však
213 V podrobnostech například XXXXX, 2002, op. cit., s. 45nn.
214 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583. V Německu například XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 115.
215 Zákaz zneužití práva je nově zanesen v § 6 o. s. ř. „Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používá- na tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.“ Poctivost je potom jedním z principů, který prochází všemi práv- ními odvětvími. V Německu je znám jako ústavní princip Treu und Glauben. V podrobnostech například nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11.
216 Některá ujednání sice mohou být dispozitivního charakteru, jak naznačuje Xxxxxxx (XXXXXXX, V., 1981 op. cit., s. 133n.), ale takových ujednání je relativně zanedbatelné množství.
217 Výjimku by zde mohla tvořit dispozitivní zákonná ustanovení, která je možno smluvně nahradit (Pozn. aut.).
218 Podrobněji viz samotná podkapitola 4.3 týkající se přípustnosti procesních smluv.
219 Zářným příkladem je veřejnosti dobře známá judikatura týkající se neplatnosti některých rozhodčích smluv. Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, s. 409). Taktéž Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008.
220 Srov. § 587 NOZ.
221 Srov. § 583 až 585 NOZ.
222 Srov. § 582 NOZ.
určitou formu přímo zákon, bude nutno na rozdíl od úpravy v novém občanském zákoníku takové jednání považovat za absolutně neplatné. Důvodem je převážná kogentnost právní úpravy procesního práva. Nutno dodat, že nový občanský zákoník vychází ze zásady in favo- rem negotii,223 ta se však dle názoru autora v případě procesních smluv neuplatní, neboť v procesním právu je kladen větší důraz na právní jistotu než v soukromém právu.
Některé vady jsou potom právně irelevantní. Například existenci procesní smlouvy neovlivní mentální rezervace či jednostranné předstírání určité vůle, o kterých druhá smluvní strana nevěděla. V úvahu přichází také existence právně nevýznamného omylu.224
4.5.3. Dílčí otázky související s vadami procesních smluv
V praxi se nezřídka mohou vyskytnout situace, kdy budou procesní a hmotněprávní ujednání v jedné smlouvě navzájem promíchány. V takovém případě se v zásadě uplatní pra- vidlo, že tam, kde je to přirozeně možné, je nutno taková jednání navzájem od sebe oddělo- vat.225 Vzhledem k tomu může být shledáno procesní ujednání mezi smluvními stranami jako neplatné a přitom hmotněprávní ujednání může být shledáno jako platné a naopak. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace zjevné závislosti procesního ujednání na existenci ujednání soukromoprávního. Takovou výjimku je však nutno vykládat restriktivně a v pochybnostech závislost spíše odmítnout. Příkladem takové závislosti může dle Xxxxxx být situace, kdy bude na návrh účastníka soudem pravomocně prohlášena za neplatnou základní smlouva, ohledně které byla následně uzavřena procesní smlouva, typicky smlouva rozhodčí. Podle Xxxxxx je nutno takovou rozhodčí smlouvu považovat bez dalšího za neplatnou.226
Oddělovací pravidlo se uplatní i v rámci procesní smlouvy samotné. Objeví-li se totiž v procesní smlouvě dílčí vada, neměla by tato vada bez dalšího způsobovat neplatnost celé procesní smlouvy, nýbrž nejdříve je nutné se pokusit takové ujednání od zbytku smlouvy od- dělit. Až poté, kdy nebude tato snaha úspěšná, se jeví jako přiměřené shledat neplatnou celou procesní smlouvu. V praxi přirozeně nastává spor o to, kdy je vadu od zbytku smlouvy možné oddělit a kdy již nikoliv. Kupříkladu se vede spor o to, zdali neplatný způsob výběru rozhodce
223 Srov. § 574 NOZ.
224 Srov. XXXX, Š. Občanskoprávní skutečnosti. In: XXXXX, 1974, op. cit., s. 154–160.
225 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 46n. Hrnčiříková v této souvislosti hovoří o teorii separace (HRNČIŘÍKOVÁ, Xxxxxx. Závaznost procesních smluv s cizím prvkem pro právní nástupce. Právní rozhledy. 2013, roč. 21, č. 23- 24, s. 834.). U rozhodčí smlouvy ke stejnému závěru potom dospívají i Stavinohová a Xxxxxx (srov. XXXXXXX- XXXX; XXXXXX, 2003, op. cit., s. 627.).
226 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
způsobuje bez dalšího neplatnost celé smlouvy, jak se ujednotila judikatura,227 či je neplatné toliko ujednání o rozhodci, ale smluvní konsensus o rozhodčím řízení nadále zůstává v platnosti.228 V tomto případě jediné správné řešení neexistuje a je třeba citlivosti při soud- ním rozhodování, neboť v určitých případech strany lpí na určité osobě rozhodce nebo na způsobu jeho výběru, jindy stranám záleží na tom, aby byl jejich spor rozhodnut v rozhodčím řízení, a neplatné ujednání o osobě rozhodce jsou ochotni překlenout pomocí subsidiárních pravidel obsažených v zákoně o rozhodčím řízení.
4.5.4. Proces zjišťování vad a jejich odstraňování
Vady právních jednání způsobují různou intenzitu následků. Některých vad je nutno se dovolat, a to buď u protistrany, nebo u soudu, u nicotnosti pak postačuje toliko jejich zjiště- ní.229 U procesních smluv je situace o něco komplikovanější. Xxxxxxx uvádí, že je třeba zkou- mat, zdali byla procesní smlouva schválena soudem či nikoliv.230
V případě, že procesní smlouvy nejsou justičním orgánem jakkoliv schválené, mají povahu „pouhé smlouvy“ (res transacta). Jedná se například o dohodu o nevymahatelnosti nároku pravomocného rozhodnutí nebo dohodu o snížení výše srážek ze mzdy. Pro tuto sku- pinu procesních smluv v zásadě platí totéž co pro soukromoprávní smlouvy a lze je s úspěchem napadat žalobou na neplatnost.231
V případě, že smlouva je soudním orgánem schválená, má povahu jak smlouvy (res transacta), tak i věci pravomocně rozsouzené (res iudicata). Sem spadá podle Xxxxxxxx napří- klad soudní a prétorský smír, dále je možné sem zařadit i reorganizační plán.232 Vzhledem k tomu, že u této skupiny smluv působí překážka věci pravomocně rozsouzené, nelze je na- padnout „pouhou“ žalobou, neboť není přípustné, aby vedle sebe existovalo jedno rozhodnutí, které procesní smlouvu schválilo, a druhé rozhodnutí, které by procesní smlouvu shledalo jako neplatnou. Tímto druhým rozhodnutím by totiž formálně nedošlo ke zrušení rozhodnutí prvního. Xxxxxxx proto navrhuje zvláštní proces pro odstranění vad. Takový způsob spatřuje
227 Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, s. 409).
228 XXXXXXXX, X. XXXXXXXXXXX, N. Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí … aneb quo vadis …? Právní fórum. 2010, č. 3, s. 114 - 119. ISSN 1214-7966. Xxxxxx XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Plat- nost rozhodčí smlouvy aneb jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum. 2011, č. 8, s. 373–378.
229 XXXXX, 2002, op. cit., s. 45–50.
230 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 137.
231 Ibid.
formou řádných, případně mimořádných opravných prostředků, jako velmi významný způsob potom označuje návrh na zrušení soudního smíru dle § 99 odst. 3 občanského soudního řádu, který by se dle Xxxxxxxx mohl použít analogicky i u dalších soudem schválených smluv.233
Cílem procesní smlouvy jakožto procesního úkonu je vyvolání účinků v oblasti pro- cesního práva. Z obecných zásad institutu smlouvy můžeme dovodit, že i procesní smlouvy obvykle působí od okamžiku nabytí své účinnosti a smluvní strany jsou jimi bez dalšího vá- zány, a to až do okamžiku naplnění svého účelu či překonání určité procesní situace, s níž jsou spjaty. Některé procesní smlouvy však k vyvolání svých účinků vyžadují, aby navíc byly oznámeny soudu jakožto třetí straně procesněprávního vztahu (například dohoda o xxxxxx- ných tvrzeních). Dále je třeba si uvědomit, že procesní smlouvy mají obvykle působit na urči- tý konkrétní proces, a proto jsou přirozeně stranami vymezeným předmětem řízení účinky limitovány.234 Například dohoda o zpětvzetí odvolání bude nerealizovatelná v rámci dovola- cího řízení.
Procesní smlouvy nevyvolávají účinky pouze tehdy, jsou-li dodržovány, to by se totiž jednalo toliko o Gentleman’s Agreement, nýbrž sjednané závazky jsou soudně vymahatelné. Způsob vymáhání závazků se však liší podle toho, o jakou procesní smlouvu se jedná. Jak již bylo uvedeno dříve, procesní smlouvy se člení podle vyvolání účinků na procesní smlouvy s přímým a nepřímým účinkem. Toto členění vychází z německé procesualistiky, a proto při- rozeně bude v následujícím výkladu z těchto myšlenek čerpáno.
4.6.2. Dispoziční procesní smlouvy (Prozessverträge mit Verfügungscharak- ter oder prozessuale Verfügungsverträge)235
První skupinu procesních smluv tvoří dispoziční procesní smlouvy, které přímo ovliv- ňují procesněprávní stav.236 Důsledkem uzavření takovéto procesní smlouvy je, že není-li ji
233 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 137n.
234 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
235 Nutno upozornit, že Xxxxxx odmítá existenci kategorie dispozičních procesních smluv, neboť dle jeho názoru je tento termín zavádějící. Podle Xxxxxxx tak dispoziční procesní smlouvy nejsou ničím jiným než zavazujícími procesními smlouvami s určitými specifiky, neboť směřují k modifikaci dispozitivního procesního práva (srov. XXXXXX, 1998, op. cit., s. 276n.).
dbáno, je zpravidla určitý úkon nepřípustný. Podle většinového názoru se přitom dispoziční charakter těchto smluv nemění ani tím, že právně technicky jsou pojaty jako procesní překáž- ka, a proto mohou působit pouze tehdy, když se žalovaný na ně odvolá.237
Typickým příkladem procesní smlouvy je rozhodčí nebo prorogační smlouva, kterou se mění pravomoc, respektive místní příslušnost soudu. Například rozhodčí smlouva vyvolává v první řadě závazek stran nepodávat žalobu u soudu, nýbrž u rozhodce. V případě, že toho nebude dbáno a dojde k podání žaloby u soudu, není podaná žaloba bez dalšího nepřípustná, nýbrž toliko vzniká žalované straně právo namítnout nedostatek pravomoci, což povede k tomu, že soud nejspíše řízení zastaví (srov. § 106 o. s. ř.). V případě prorogační smlouvy je situace potom jiná v tom, že následkem podání žaloby u nepříslušného soudu není nepřípust- nost žaloby, nýbrž nepříslušnost soudu, což povede k postoupení věci věcně a místně přísluš- nému soudu (§ 105 odst. 2 o. s. ř.). Druhou odchylkou oproti rozhodčí smlouvě potom je, že soud není odkázán na námitku žalovaného, nýbrž na základě vlastního zjištění může sám sebe prohlásit za místně nepříslušného.
Co se týče právního nástupnictví, dospěla procesualistika k tomu, že dispoziční pro- cesní smlouvy zavazují bez dalšího i případné právní nástupce účastníků řízení. Zde přitom nehraje žádnou roli skutečnost, zda se jedná o singulární či univerzální sukcesi.238
4.6.3. Zavazující procesní smlouvy (Verpflichtende Prozessverträge oder prozessuale Verpflichtungsverträge)
Druhou skupinu procesních smluv tvoří tzv. zavazující procesní smlouvy. Obsahem té- to smlouvy je závazek jedné či více smluvních stran, že budou sjednaným způsobem v civilním řízení jednat či naopak nejednat. Tímto ujednáním pak strany nepřímo působí na procesní stav.239 Mezi zavazující procesní smlouvy lze zařadit například slib zpětvzetí žaloby.
V německé procesualistice se rozvinula diskuze, zdali lze zavazující procesní smlouvy ve své podstatě kvalifikovat jako procesní ujednání nebo zdali se jedná ve skutečnosti o hmotněprávní smlouvy. Část odborné veřejnosti, například Schiedemair, Xxxxxxxxxx či Kon- zen, totiž zavazující charakter smluv přisuzuje toliko hmotněprávním závazkovým smlouvám, a to mimo jiné z obavy, aby nedošlo k setření rozdílu mezi hmotněprávními a procesními
236 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 115. Xxxxxx XXXXXX, 1998, op. cit., s. 35.
237 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 115, marg. č. 314.
238 RAUSCHER. Einleitung, 4. Prozessverträge. In: XXXX, Xxxxxxx et al., 2012, op. cit., marg. č. 417. Xxxxxx XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 116n, marg. č. 317.
239 RAUSCHER. Einleitung, 4. Prozessverträge. In: XXXX, Xxxxxxx et al., 2012, op. cit., marg. č. 418.
ujednáními.240 Takové pojetí však důrazně odmítají například Xxxxxxxx Xxxxxxxx000 a Xxxxxxx Xxxxxx.242 Podle Xxxxxxx zavazující smlouvy nejsou doménou pouze soukromého práva, nýbrž se vyskytují i v oblasti práva veřejného, jak je patrno například u řady veřejnoprávních smluv. Není potom jasné, proč by zavazující smlouvy neměly platit i v procesním právu, když práva a povinnosti existují jak v právu hmotném, tak v právu procesním. Navíc se nejeví jako přiléhavé, aby procesní smlouvy s dispozičním charakterem se řídily procesním právem a naopak aby se zavazující procesní smlouvy řídily právem hmotným. Takové rozdílné nazírání není zcela zjevně na místě.243
Samotné následky porušení zavazujících procesních smluv jsou slabší než u dispozi- tivních procesních smluv, neboť pokud jedna ze stran tuto smlouvu poruší, nevzniká bez dal- šího procesní překážka, nýbrž právo porušení namítnout u soudu.244 Důsledky možných ná- sledků jsou pak u jednotlivých autorů pojímány rozdílně.245 Například Rauscher se domnívá, že nastalý procesní krok či nastalá procesní situace, které budou v rozporu s procesní smlouvou, je nutno považovat za nepřípustné.246 K tomuto závěru dospívá také Xxxxxx Xxx- xxxx, který uvedené upřesňuje stanovením podmínky, že nastalý krok či nastalá situace musejí být zároveň v rozporu se zásadou dobré víry (Treu und Glauben). Zároveň dle Leipolda platí, že poškozená smluvní strana musí porušení vytknout u soudu, přičemž druhá strana na rozdíl od dispositivních procesních smluv má možnost prokázat, že k porušení zásady dobré víry nedošlo.247 Xxxxxxx jako další možný následek spatřuje možnost podat žalobu na plnění.248 U nás se Xxxxxxxxxx obdobně domnívá, že při porušení zavazující procesní smlouvy249 vzniká smluvním stranám nárok na uskutečnění dohodnutého postupu (například nárok na zpětvzetí žaloby).250
Uvedené následky porušení však nejsou v žádném případě přijímány bezvýhradně. Například Xxxxxxxx se domnívá, že zavazující procesní smlouvy v zásadě přímé následky ne-
240 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 36n.
241 XXXXXXXX, 1990, op. cit., s. 97n, marg. č. 168.
242 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 37n.
243 Ibid.
244 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 115, marg. č. 315. Obdobně XXXXXX, 1998, op. cit., s. 35.
245 Někteří autoři dokonce zavazujícím procesním smlouvám přiznávají přímé účinky stejně jako u procesních smluv s dispozičním charakterem. To je však kritizováno pro stírání rozdílů mezi těmito dvěma skupinami pro- cesních smluv (RAUSCHER. Einleitung, 4. Prozessverträge. In: XXXX, Xxxxxxx et al., 2012, op. cit., marg. č. 418.).
RAUSCHER. Einleitung. 4. Prozessverträge. In: LÜKE, 2012, op. cit., marg. č. 418.
247 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 115n, marg. č. 315.
248 Ibid.
249 Xxxxxxxxxx používá částečně jinou terminologii, když mluví o procesních smlouvách se zprostředkovanými účinky, nicméně význam těchto pojmů je obdobný (pozn. aut.).
250 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
vyvolávají, nýbrž vznikne toliko nárok na náhradu škody.251 Není od věci připomenout, že například Fasching,252 Macur253 a někteří další autoři254 zavazující procesní smlouvy zcela odmítají.255
Co se týče právního nástupnictví, to je u zavazujících procesních smluv poněkud komplikovanější než u dispozičních procesních smluv. Zde je totiž nutno rozlišovat procesní singulární a univerzální nástupnictví. Při univerzálním nástupnictví přecházejí zavazující pro- cesní smlouvy bez dalšího na právního nástupce. Při singulárním nástupnictví není situace zcela přehledná. Právní nauka například dovodila, že vztahuje-li se procesní smlouva na již zahájené řízení a přechází-li tato procesní smlouva i na právního nástupce, je právní nástupce situací vytvořenou procesní smlouvou vázán. Nicméně není jednotný pohled na to, zda práv- ního nástupce zavazuje rovněž procesní smlouva disponující budoucím procesem. Někteří autoři i v těchto případech dovozují závaznost procesních smluv, nicméně podle převažujícího názoru jsou pro ně práva a povinnosti vyplývající ze smluv spíše nezávazná. Pokud si však smluvní strany věc upraví smluvně, zavazuje smlouva i právní nástupce, to platí i v případě, že právní nástupce smluvní povinnost třeba i konkludentně jednostranně převezme.256
Uvedené německé třídění je inspirativní, nápadně se přitom blíží k rozdělení proces- ních smluv podle účinků na procesní smlouvy s přímými účinky a na procesní smlouvy s nepřímými účinky, z níž vychází tato práce. Vzhledem k tomu je toto třídění s jistými modi- fikacemi aplikovatelné také v českém procesním právu.
Jak již bylo nastíněno dříve, tato práce zastává tezi, že je možno uzavřít jak dispoziční, tak zavazující procesní smlouvy. Podstatou dispozičních procesních smluv je zpravidla kon- sensus stran na určitém procesním postupu nebo závazek stran, aby se strany určitým způso- xxx chovaly, k němuž následně přistupuje přímý účinek do procesní oblasti. Lze se tak přiro- zeně ztotožnit s názory zastávanými v německé procesualistice, že dispoziční procesní
251 XXXXXXXX, 1990, op. cit., s. 99n, marg. č. 171.
Dále nárok na náhradu škody přiznávají x Xxxxxxxxx – Xxxxxx (srov. FASCHING, 1990, op. cit., s. 396.).
252 Fasching účinky zavazujících procesních smluv odmítá svou tezí o nepřípustnosti procesních smluv, které zákon výslovně neupravuje. Jen v případě odmítnutí této teze by se podle Xxxxxxxxx dalo hovořit o účincích takových smluv (FASCHING, 1990, op. cit., s. 396.).
253 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
254 Dle Faschinga například Schiedemair či Xxxxxxxxxx (srov. FASCHING, 1990, op. cit., s. 396.).
255 Možno uvést, že zcela odlišné pojetí zastává Xxxxxx. Ten uznává jen jednu kategorii procesních smluv, je- jichž porušení nevyžaduje uplatnění jakékoliv námitky. Xxxxxx se dále domnívá, že porušené smluvní závazky je možno vymáhat prostřednictvím žaloby na plnění. V neposlední řadě Xxxxxx připouští i nárok na náhradu škody (XXXXXX, 1998, op. cit., s. 276n.).
256 RAUSCHER. Einleitung, 4. Prozessverträge. In: XXXX, Xxxxxxx et al., 2012, op. cit., Rn 419n.
smlouvy přímo tvořivě působí na proces a v případě jejich nedbání obvykle poskytují proti- straně námitku, kterou může uplatnit v řízení. Příkladem je výše zmiňovaná rozhodčí smlou- va, která zavazuje strany, aby podaly žalobu u rozhodce, a pro případ nedodržení uvedeného závazku může dotčená strana namítnout porušení závazku u soudu, což povede k zastavení řízení.
V případě procesní smlouvy je situace komplikovanější. Podstatou zavazujících pro- cesních smluv je závazek jedné či obou smluvních stran na určitém chování. K tomuto závaz- ku však nepřistupuje přímý právní účinek, a proto jsou následky porušení silně diskutabilní. Bez výrazných námitek lze akceptovat toliko nepřímé způsoby donucení (například nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, smluvní pokuta, případně odepření nároku na náhradu nákladů řízení při aplikaci § 150 o. s. ř.). V této souvislosti nutno dodat, že i v zahraniční lite- ratuře zůstává doposud nepřesvědčivě zodpovězenou otázka, jak se případný nárok na náhra- du škody určí.257 Je otázkou, zda připustit při porušení i jiné nároky, zejména žalobu na plně- ní. Taková žaloba by měla za úkol nahradit projev vůle jedné ze stran, je však otázkou, jak vyřešit případný střet například s jiným veřejným subjektivním právem. Například v případě pactum de non petendo Lavický správně upozorňuje, že ústavně zaručené veřejné subjektivní právo na přístup k soudu nelze smluvně modifikovat.258 Zde je nutno zastávat opatrné stano- visko a nepřipustit žalobu na plnění vůbec, či ji připustit pouze tehdy, nebude-li při vzájem- ném vážení na druhé misce vah stát veřejné subjektivní právo či jiná právem chráněná hodno- ta (například ochrana slabší strany).
K uvedeným závěrům je nutno učinit tři podstatné poznámky. Za první – řada proces- ních smluv nezavazuje k určitému chování pouze procesní strany, nýbrž vyvolává účinky také vůči soudu jakožto třetí straně procesněprávního vztahu. V této souvislosti je nutno si uvědo- mit, že soudce je při svém rozhodnutí vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou (článek 95 odst. 1 Ústavy), a proto pokud by měly procesní smlouvy vyvolat účinky vůči soudu, pře- devším pokud by smlouvou mělo dojít k omezení soudních kompetencí (smlouva v neprospěch třetí strany), je nezbytně nutné, aby procesní právo takovou procesní smlouvu umožňovalo a příslušné účinky předpovídalo. Tak je tomu například u rozhodčí smlouvy, jejímž uzavřením a případným namítnutím ztrácí soud pravomoc spor rozhodnout. Naopak soud neupravuje modifikaci důkazního břemene, a proto jakékoliv dohody o důkazním bře- menu nemohou soud zavázat k tomu, aby rozhodl ve shodě s takovou smlouvou.
257 Na to správně upozornil již dříve Xxxxx (viz XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.).
258 LAVICKÝ, 2013, op. cit.
Za druhé je nutno si uvědomit, že kategorie zavazující a dispoziční procesní smlouvy nejsou nepropustné kategorie, nýbrž určitá procesní smlouva v zásadě může v určitých přípa- dech vyvolávat účinky zavazující, jindy účinky dispoziční. Záleží především na tom, jak jsou koncipována příslušná práva a povinnosti a jak se k dané procesní smlouvě staví právní řád. Typickým případem je dohoda o zpětvzetí žaloby.259
Třetí poznámka potom směřuje k zákonné úpravě procesních smluv. Podle doposud vedeného výkladu by čtenář mohl nabýt dojmu, že procesní smlouva, která je výslovně upra- vena v zákoně, je automaticky procesní smlouvou dispoziční a že zavazující procesní smlouvy zákonem naopak upraveny nejsou. Přisuzování vlastností podle vnějšího znaku (zá- konného zakotvení) je však zcela nesprávné a je nutno vždy podrobně zkoumat charakter té či oné procesní smlouvy. Zákonem výslovně upravenou zavazující procesní smlouvou je napří- klad dohoda o nižších srážkách ze mzdy (§ 287 o. s. ř.).
Pojem procesní smlouva je množinou jednotlivých procesních smluv, které se od sebe přirozeně více či méně odlišují. K jejich lepšímu poznání může napomoci třídění do určitých kategorií. Vzhledem k tomu, že lze přirozeně procesní smlouvy zkoumat z více ohledů, bude třídících kritérií více. Je však nutno dbát na to, aby takové třídění nebylo samoúčelné, nýbrž aby napomohlo pochopit jednotlivé procesní smlouvy.
4.7.1. Třídění dle Xxxxxx Xxxxxxxx
Xxxxx Xxxxxxx třídí procesní smlouvy primárně podle toho, zdali disponují s nárokem hmotněprávním nebo procesním.260 Do první kategorie zařazuje soudní a tzv. prétorský smír,261 který je dle Xxxxxxxx v podstatě občanskoprávním narovnáním či formou novace. Do druhé kategorie potom zařazuje například smlouvu o prorogaci a smlouvu rozhodčí, k nimž dochází obvykle před zahájením řízení. Dále sem spadá například dohoda o nevymahatelnosti nároku z pravomocného rozhodnutí, anebo dohoda o provádění výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy s nižší výškou srážek.262 Uvedené třídění vychází ze Xxxxxxxxxx teze, že procesní smlouvy mohou svým obsahem disponovat i hmotněprávním nárokem. Uvedené potom od-
259 V podrobnostech viz podkapitola 5.3.
260 Xxxxxxx mezi procesní smlouvy řadí i smlouvy, které jiní autoři pojímají jako smíšené smlouvy (Pozn. aut.).
261 Pojmem prétorský smír se myslí smír, který je uzavřen před zahájením soudního řízení (srov. § 67 a násl. občanského soudního řádu).
262 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 136.
povídá třídění procesních smluv na smlouvy (čistě) procesní a na smlouvy s dvojí podstatou či smlouvy smíšené.
Obě kategorie procesních smluv Xxxxx Xxxxxxx dále člení podle toho, kdy jsou uzavře- ny. Procesní smlouvy mohou být uzavřeny ante litem natam (před zahájením řízení), durante litem (v průběhu vlastního řízení) a post litem (po skončení řízení). Xxxxxxx přitom trvá na tom, že v každé fázi se skutečně může jednat o procesní smlouvy, neboť na ně dopadá úprava procesních předpisů.263
Tím však Xxxxxxxxxx členění nekončí, neboť dále člení procesní smlouvy podle toho, zdali jsou procesní smlouvy procesním orgánem schválené či nikoliv.264 První skupinu tvoří procesní smlouvy, které nejsou justičním orgánem jakkoliv schválené a mají proto povahu
„pouhé smlouvy“ (res transacta). Jedná se například o dohodu o nevymahatelnosti nároku pravomocného rozhodnutí nebo dohodu o snížení výše srážek ze mzdy. Tuto skupinu smluv lze napadat žalobou na neplatnost.265 Druhou skupinu tvoří smlouvy, které jsou soudním or- xxxxx schválené, v důsledku čehož mají povahu jak smlouvy (res transacta), tak i věci pra- vomocně rozsouzené (res iudicata). Jedná se například o soudní a prétorský smír. Vzhledem k tomu, že u této skupiny smluv působí překážka věci pravomocně rozsouzené, nelze procesní smlouvu napadnout „pouhou“ žalobou, nýbrž je nutné postupovat formou řádných, případně mimořádných opravných prostředků.266
4.7.2. Třídění dle Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx třídí procesní smlouvy na procesní smlouvy v užším smyslu a na procesní smlouvy v širším smyslu. Pro procesní smlouvy v užším smyslu platí, že jsou uzaví- rány výlučně účastníky konkrétního soudního či rozhodčího řízení v průběhu tohoto řízení a že jejich účinky působí rovněž v rámci takového řízení, případně zčásti nebo zcela ve vztahu k jeho předmětu. Xxxxxxxxxx však zároveň upozorňuje, že taková procesní smlouva však ne- může jít nad rámec předmětu konkrétního řízení. Jedná se například o dohodu o zpětvzetí ža- loby, dohodu o zpětvzetí již podaného opravného prostředku, dohody o způsobu dokazová- ní.267
263 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 136.
264 Toto členění bylo podrobněji rozebráno v oddíle 4.5.4.
265 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 137.
266 Ibid., s. 137n.
Xxxxxxx zejména upozorňuje na návrh na zrušení soudního smíru dle § 99 odst. 3 občanského soudního řádu, který by se mohl použít analogicky i u dalších soudem schválených smluv.
267 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
Druhou skupinou jsou procesní smlouvy v širším smyslu, které se uzavírají zásadně mezi účastníky hmotněprávního vztahu jako ujednání pro futuro. Jejich účelem je ujednání o možném budoucím postupu při řešení sporů potencionálních či již vzniklých. Charakteristic- kým rysem je způsobilost přivodit účinek aprobovaný procesním právem, včetně založení pravomoci státního nebo mimostátního fóra pro případný budoucí spor. Jedná se například o rozhodčí a prorogační smlouvu. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx u tohoto typu smluv zdůrazňuje právě tu skutečnost, že ji uzavírají účastníci hmotněprávního vztahu, proto na ně nedopadají pouze procesní předpisy, nýbrž i předpisy hmotněprávní.268
S Bělohlávkem lze souhlasit v tom, že řada procesních smluv se vztahuje ke konkrét- nímu procesu, a proto předpokladem pro jejich uzavření je existence takového procesu, a že se procesní smlouvy ante litem natam vyznačují jistými specifiky. Přesto naznačené Bě- lohlávkovo třídění není zrovna nejšťastnější, neboť navozuje dojem, že se pro vybranou část procesních smluv, tj. pro procesní smlouvy ante litem natam, subsidiárně použije soukromo- právní úprava, což je však v příkrém rozporu s funkčním pojetím vztahu hmotného a proces- ního práva.
4.7.3. Další možné způsoby třídění
Procesní smlouvy lze třídit i podle dalších kritérií,269 která nemusejí nutně mít dicho- tomickou povahu, přesto o charakteru procesních smluv mohou nemálo vypovědět. Nabízí se například třídění smluv podle jednotlivých druhů řízení. Můžeme tak hovořit například o pro- cesních smlouvách v rámci sporného řízení, v rámci řízení nesporného, o procesních smlou- xxxx v rámci insolvenčního řízení a podobně.
Dalším kritériem může být členění podle jednotlivé fáze soudního řízení, například lze rozeznat procesní smlouvy dopadající na zahájení soudního řízení (smlouvy modifikující pra- vomoc a příslušnost soudu), procesní smlouvy upravující postup řízení (dohody o přerušení řízení, dohody o prodloužení a zkrácení procesních lhůt), procesní smlouvy upravující doka- zování (smlouva o nesporných tvrzeních) nebo také procesní smlouvy upravující výkon roz- hodnutí (dohoda o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí či dohoda o srážkách ze mzdy).
V neposlední řadě lze procesní smlouvy členit také podle konkrétních procesních insti- tutů. Kupříkladu se nabízí existence procesních smluv upravujících důkazní břemeno či pro-
268 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
cesních smluv disponujících právní mocí a vykonatelností, tedy souhrnně disponujících vlast- nostmi soudního rozhodnutí.270
4.8. Zásady a pravidla procesních smluv
Při studiu institutu procesních smluv se postupně projevují vůdčí zásady a pravidla, která bezprostředně ovlivňují tvorbu, výklad, účinky a následky procesních smluv. V následujícím výkladu bude zaměřena pozornost na několik z nich.
4.8.1. Zásady tvorby procesních smluv
Základní zásadou je zásada omezené (popř. modifikované) autonomie vůle. Autonomii vůle, která se v závazkovém právu promítá ve smluvní svobodě, Xxxxxx vyvozuje z funkč- ních vztahů mezi právem hmotným a procesním, kdy procesní právo slouží k ochraně sou- kromých subjektivních práv.271 I v případě procesních smluv tak platí, že se účastník může sám svobodně rozhodnout, zdali uzavře procesní smlouvu, nicméně v dalších aspektech je již obvykle omezen. V případě výběru smluvní strany bude účastník obvykle omezen obsahem existujícího sporu, případně probíhajícího soudního řízení. Pro formu sice platí obecné pravi- dlo neformálnosti, ale obvykle je toto pravidlo u jednotlivých dispozičních procesních smluv nahrazeno obligatorní písemnou formou. I kdyby tomu tak nebylo, velká řada procesních smluv vyžaduje, aby se o jejich existenci dozvěděl soud, což je možno učinit buď písemně, nebo v rámci soudního jednání. Výrazně je potom omezen obsah procesních smluv. Dispozič- ní procesní smlouvy jsou přípustné pouze tehdy, je-li to zákonem výslovně připuštěno či to koresponduje s povahou soudního řízení, zavazující procesní smlouvy je sice naopak možno uzavřít tehdy, kdy to zákon nevylučuje, ale často se taková omezení vyskytují. Zejména se lze dostat do střetu s kogentními procesními normami, s podstatou právních institutů, popřípadě s nepřípustným omezením třetí strany, kterou je soud (tzv. smlouvy v neprospěch třetího).
Druhou podstatnou zásadou je zásada legality či ochrany veřejného pořádku, která se projevuje nejen v zákaze rozporu procesních smluv s právními předpisy, ale i v dalších zása- dách a pravidlech, například v zákaze smluveného procesu. Zákaz smluveného procesu se vztahuje na soudnictví zajišťované státem a vychází z teze, že jestliže stát za účelem omezení
270 K dohodám o důkazním břemenu podrobněji v oddíle 5.4.4. Oproti tomu procesní smlouvy disponující vlast- nostmi soudního rozhodnutí v práci zpracovány nejsou. K nim je možno uvést, že v zásadě přípustné nebudou, neboť jsou v rozporu se základním pojetím civilního procesu. Je to totiž stát, který rozhoduje o tom, jaké vlast- nosti přisoudí soudnímu rozhodnutí, a nikoliv účastníci řízení.
271 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 209.
svépomoci na sebe disponuje monopol soudní pravomoci, a tak vlastně převzal povinnost zajistit ochranu soukromých subjektivních práv, má také oprávnění stanovit přesná pravidla, které účastníci řízení musí dodržovat.272 Zásada legality se obvykle spojuje s ochranou veřej- ného zájmu, nicméně ve středu ochrany může stát i jednotlivec a jeho vlastní zájmy. Napří- klad v zájmu jednotlivce evidentně je zajištění práva na spravedlivý proces.273
Tvorbu procesních smluv mohou ovlivňovat i další zásady. Například z obecného principu rovnosti právní nauka dovozuje ochranu slabší strany, především spotřebitele.274 Podle Ústavního soudu je východiskem ochrany spotřebitele postulát, že se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to vzhledem k okolnostem, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv.275 Vzhledem k tomu legislativa i judikatura se v poslední době touto otázkou nemalou měrou zabývají.
Na zákonné úrovni jsou důležité zejména §§ 1813276 a 1814 NOZ, které jsou imple- mentací směrnice Rady č. 93/83/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle § 1814 písm. j) a k) NOZ se zvláště zakazují ujednání, která „zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele,“ nebo která „přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění po- vinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě.“ K tomu je nutno podotknout, že i když jsou uvedené zákazy obsaženy v obecném soukromoprávním kodexu, jedná se o procesní normy, které bezprostředně dopadají na procesní smlouvy.277 V případě rozhodčího řízení potom prostupuje ochrana spotřebitele celým předpisem. Namát- kou zákon o rozhodčím řízení zpřísňuje sjednání rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských vzta-
272 Srov. XXXXXXXXXXXX, 2013, op. cit., s. 28n.
273 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 209.
274 HURDÍK; XXXXXXX, 2010, op. cit., s. 120n.
Nutno podotknout, že ochrana spotřebitele není jedinou formou ochrany slabší strany. Na to pamatuje i nový občanský zákoník v případě tzv. adhezních smluv (srov. §§ 1798 až 1801 NOZ).
275 Například nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09 (N 144/53 SbNU 765) nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 1/2014,
s. 8). In: NALUS [právní informační systém]. Ústavní soud [cit. 25. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx.
276 „Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ § 1813 NOZ
277 Ke kritice například XXXXXXX, 2013, op. cit.
zích278, umožňuje věcný přezkum rozhodčího nálezu z hlediska ochrany spotřebitele279 nebo zpřísňuje základní předpoklady pro osobu rozhodce, která má rozhodovat spotřebitelské spo- ry.280
Pozadu nezůstala ani judikatura, která se v nedávné době vyjadřovala k ochraně spo- třebitele jak v oblasti hmotněprávní,281 tak v oblasti procesní. V procesním právu řešila ochranu spotřebitele v rámci rozhodčího řízení a možnost spotřebitele uzavírat rozhodčí smlouvy, přičemž bylo dovozeno, že rozhodčí doložka musí být ve spotřebitelských věcech ujednána jednoznačně a transparentně282 a nemůže být obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách,283 jak ostatně vyplývá i z § 3 odst. 3 ZRŘ.
Z uvedeného výkladu vyplývají značná omezení při uzavírání procesních smluv ve spotřebitelských vztazích až do té míry, že v těchto vztazích jsou procesní smlouvy fakticky neaplikovatelné. Na jednu stranu je to v neprospěch smluvní svobody, na druhou stranu stát má za úkol chránit slabší subjekty. Pokud přitom dlouhodobě a vyloženě systematicky někteří podnikatelé zneužívali svého postavení a poškozovali práva a oprávněné zájmy spotřebitelů, byl stát nucen normativně zakročit, aby těmto nešvarům zabránil.
4.8.2. Pravidla výkladu procesních smluv
Za základní pravidlo výkladu lze považovat ustanovení § 41 odst. 2 občanského soud- ního řádu, které uvádí, že „každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon ne- správně označen.“ Toto pravidlo tedy zohledňuje skutečnou vůli jednajících na úkor jeho formálního označení. Důvody rozporu mezi formálním označením a obsahem přitom může být více. V úvahu přichází například omyl, ale i záměrné jednání. V takovém případě lze po- tom hovořit o disimulovaném čili zastřeném jednání.
Nedostatečnost úpravy procesních smluv se projevuje i v tom, že procesní právo neob- sahuje další výkladová pravidla. Vzhledem k univerzalitě institutu smlouvy však lze uvažovat o analogickém uplatnění výkladových pravidel nového občanského zákoníku. Lze tak uvažo- vat o přiměřeném uplatnění pravidel obsažených především v ustanoveních §§ 555 až 558
278 Srov. § 3 odst. 3 až 6 ZRŘ. 279 Srov. § 31 písm. g) a h) ZRŘ. 280 Srov. § 40a a násl. ZRŘ.
281 Významně Ústavní soud zasáhl v případě předváděcích akcí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429), publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 2/2008, s. 46] nebo v případě smluvních pokut ve všeobecných obchodních podmínkách [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 1/2014, s. 8.].
282 Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 2/2012, s. 46.
283 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, bod 30.
NOZ.284 Xxxxxxx zůstává, zdali lze uplatnit i zásadu in favorem negotii. Toto uplatnění by totiž mohlo být v rozporu s požadavkem vyšší právní jistoty, který je přirozeně na procesní smlouvy kladen. Tato práce se proto kloní spíše ke stanovisku, že se tato zásada neuplatní.
Základem samotného výkladu přirozeně bude gramatická a logická metoda, které pak mohou být vhodně doplněny především systematickou a teleologickou metodou.285 V případě, že provádí výklad soud, platí pro něj podobná omezení jako při výkladu jednostranných pro- cesních úkonů. Soud si tak při výkladu procesních smluv nesmí počínat svévolně, nýbrž musí dbát zřetelně projevené vůle účastníků. Jinými slovy, soud nemůže procesním smlouvám při- suzovat jiný význam, než jaký sledovali účastníci samotní.286
4.8.3. Zásady ovlivňující realizaci procesních smluv
Řada zásad dopadá především na realizaci právních vztahů. Důležitou roli hrají přede- vším dobré mravy, zásada poctivosti a zákaz zneužití práv, které plní korekční funkci tam, kde se výkon práva zdá být nespravedlivý. Tyto zásady jsou často spojovány se soukromým právem, nicméně jedná se o obecné právní instituty uplatnitelné i v rámci práva veřejného.287
Dobré mravy se vyznačují obtížnou definovatelností, a proto se jí jak teorie, tak praxe většinou vyhýbá.288 Přesto lze nalézt definici v judikatuře Nejvyššího soudu, který dobré mra- vy pojímá jako „souhrn určitých etických a kulturních obecně zastávaných a uznávaných zá- sad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezá- leží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizova- ném.“289 Xxxxx na dobré mravy nahlíží jako na měřítko etického hodnocení konkrétních situ- ací odpovídajících obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého styku apod.290 Dobré mravy odpovídají v zahraničním právu odkazu na dobrou víru jakožto mravního principu (Good Faith, bonne foi, Treu und Glauben).291
284 V úvahu přicházejí i další výkladová pravidla, například v procesních smlouvách uzavřených se spotřebitelem se analogicky uplatní navíc výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (srov. § 1812 odst. 1 NOZ).
285 Obecně k metodám interpretace např. XXXXX, 1995, op. cit., s. 170nn. K výkladu právního jednání např. XXXXX, 2002, op. cit., s. 50n.
286 XXXXXXX, Xxxx. § 41. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 212.
287 Uplatnění dobrých mravů ve veřejném právu připouští Xxxxxx Xxxxx (srov. XXXXX, 1995, op. cit., s. 85, marg. č. 210.). Obdobně lze spatřovat přípustnost zásady poctivosti. Zákaz zneužití je potom výslovně zakotven v § 6 in fine o. s. ř.
288 HURDÍK; XXXXXXX, 2010, op. cit., s. 123.
289 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 5/2006.
290 XXXXX, 1995, op. cit., s. 85, marg. č. 210.
291 HURDÍK; XXXXXXX, 2010, op. cit., s. 124.
Dobré mravy plní funkci normativní a funkci interpretační, zejména při interpretaci smluv.292 Jelikož se dobré mravy neomezují jen na soukromé právo, nýbrž působí v celém právním systému, uplatní se i v případě procesních smluv. K tomuto závěru u nás dospěl Ma- cur, který se zabýval problematikou neplatnosti rozhodčí smlouvy.293 Taktéž německá litera- tura akceptuje, že procesní smlouva může být v rozporu se zásadou Treu und Glauben.294 S ohledem na uvedené, ukážou-li se interpretace procesní smlouvy a výkon z ní vzniklých práv a povinností jako nespravedlivé, má soud možnost posoudit určitou procesní smlouvu za neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy.
Podobně jako dobré mravy také zásada poctivosti odkazuje k určitým morálním hod- notám a umožňuje soudu poměřovat nejen objektivní právo, ale i výkon oprávnění a plnění povinností z hlediska spravedlnosti.295 Zásada poctivosti však na rozdíl od dobrých mravů není pro české právo tradiční zásadou. Do konce minulého roku byla na národní úrovni za- kotvena jen dílčím způsobem v § 265 obchodního zákoníku jakožto zásada poctivého ob- chodního styku a dále s ní částečně pracovala judikatura.296 Dnes se tato zásada dostala do popředí díky zakotvení do § 6 nového občanského zákoníku.
Se zakotvením zásady poctivosti, která se také odvozuje od zahraničních principů dob- ré víry, do českého právního řádu nastává problém s jejím odlišením od dobrých mravů. Zde- něk Nový spatřuje dva základní rozdíly. Dobré mravy ztělesňují minimum kladené na chování osob v soukromoprávním styku, kdežto zásada poctivosti tento minimální standard překračuje v okamžiku, kdy mezi subjekty soukromého práva vznikne užší vztah, např. prostřednictvím uzavření smlouvy či zahájením jednání o ní. Druhý rozdíl spočívá v tom, že jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, nemusí nutně spočívat v nepoctivosti.297 Nový pod poctivost za- hrnuje povinnost stran kooperovat, aby byl naplněn účel smlouvy, povinnost dodržování stan- dardu poctivého chování a povinnost dodržování standardu chování, které lze považovat za rozumné s ohledem na zájmy druhé strany.298
Obdobně jako dobré mravy také zásada poctivosti je bez dalšího uplatnitelná v rámci procesních smluv. Německá procesualistika obvykle aplikuje zásadu poctivosti v situacích, kdy dochází k porušení zavazujících procesních smluv. Podle německé procesualistiky poru-
292 XXXXX, 1995, op. cit., s. 139, marg. č. 344.
293 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
294 Srov. XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 114nn, marg. č. 311nn. Xxxxxx XXXXXX, 1998, op. cit., s. 342.
295 XXXX, Xxxxxx. Princip „poctivosti“ dle Draft Common Frame of Reference jako inspirace pro výklad § 6 odst. 1 návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 2, s. 46. ISSN 1210-6410.
296 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11.
297 NOVÝ, 2012, op. cit.
298 Ibid.
šení závazku vede k nepoctivému jednání, které pak odůvodňuje přímou vymahatelnost zava- zujících procesních smluv.299 Autor přímou vymahatelnost procesních smluv nepřipustil, nicméně právě porušení právní povinnosti zakotvené v zavazující procesní smlouvě ve spoje- ní se zásadou poctivosti může být základem pro nepřímé nároky, typicky pro přiznání náhrady škody.
Kromě uvedených korekčních mechanismů může být na procesní smlouvy aplikován i zákaz zneužití práva, který patří mezi nejvýznamnější právní zásady. Zákazem zneužití práva se rozumí protiprávní jednání, které sice formálně nepřekračuje hranice subjektivního práva, překračuje však hranice společenské únosnosti výkonu subjektivních práv. Za zneužití práva se považuje šikanózní jednání, úmysl škodit jinému bez vlastního přímého užitku, poškození oprávněného zájmu či subjektivního práva jiné osoby, rozpor se společenským určením sub- jektivního práva.300
V této kapitole věnované obecným otázkám procesních smluv byla nejdříve akcepto- vána existence procesních smluv, a to na základě argumentů existence přímých vztahů mezi žalobcem a žalovaným a univerzálnosti institutu smlouvy. Procesní smlouva byla následně vymezena jako vzájemné projevy vůle dvou či více smluvních stran směřujících k vyvolání přímých či nepřímých účinků, souhrnně řečeno právních následků, v oblasti procesního práva, resp. v oblasti občanského soudního řízení. Tato definice bezprostředně ovlivnila další otázky, o nichž bylo pojednáno, zejména bylo přijato německé členění procesních smluv na dispozič- ní procesní smlouvy, které vyvolávají bezprostřední účinky v procesním právu, a na zavazují- cí procesní smlouvy, které přímé účinky nevyvolávají, působí tak nepřímo prostřednictvím různých motivačních faktorů. V případě zavazujících procesních smluv bylo shledáno, že jsou sice jejich účinky slabší než u dispozičních procesních smluv, ale i ony působí na procesní stav, a proto se nejeví jako správné jim přisuzovat soukromoprávní charakter.
Z hlediska přípustnosti bylo u dispozičních procesních smluv dovozeno, že jsou pří- pustné pouze tehdy, stanoví-li tak zákon, případně vyplývá-li to z povahy civilního řízení. Oproti tomu u zavazujících procesních smluv byla přijata opačná koncepce, tedy taková ujed- nání je možno uzavírat tehdy, není-li to procesním právem zakázáno. Přípustnost byla dovo-
299 Například XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 116, marg. č. 315.
300 XXXXXXXX, Xxxxx. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2009. 1459 s. ISBN 978- 80-7400-059-1. In: XXXX-ONLINE [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx [cit. 11. 3. 2014].
zena ze zásady modifikované autonomie vůle, která do procesního práva proniká ze soukro- mého práva prostřednictvím funkčních vazeb mezi těmito právními odvětvími. Modifikovaná autonomie vůle se následně projevuje v zásadě projednávací a v zásadě dispoziční.
Z hlediska účinků bylo u dispozičních smluv dovozeno, že v zásadě vyvolávají účinky přímé, tedy že mohou přímo na procesní právo působit a modifikovat je tak. Navíc toto půso- bení je přímo vynutitelné i proti vůli druhé procesní strany. Na podstatě těchto smluv ničeho nemění, že působí jako procesní překážky a že je nutno se jich zpravidla dovolat. O účincích zavazujících procesních smluv se vedou v zahraniční literatuře významné spory. Tato práce se přiklání k opatrnému stanovisku, které zavazujícím procesním smlouvám přisuzuje toliko nepřímé účinky, tedy procesních smluv se nelze přímo před soudem dovolávat, je však možné požadovat náhradu škody či smluvní pokutu.
V podkapitole věnované náležitostem byly procesní smlouvy podrobeny zkoumání podle Xxxxxx koncepce zkoumání právních jednání. V této části bylo dovozeno, že je nutno vycházet z procesního práva a až tehdy objeví-li se právní mezery, které je nutno zacelit, lze použít soukromé právo, a to nikoliv subsidiárně, nýbrž na základě uplatnění analogie iuris. Při zkoumání náležitostí subjektu bylo odmítnuto, že u procesních smluv uzavíraných před zahájením řízení postačuje, jsou-li naplněny náležitosti podle hmotného práva. Podle autora procesní právo obsahuje vlastní úpravu náležitostí, tudíž není třeba využívat institutu soukro- moprávních náležitostí. V případě zkoumání náležitosti vůle a jejího vztahu k projevu bylo na jednu stranu konstatováno, že s nimi procesní právo u jednostranných procesních úkonů ne- počítá, na druhou stranu byla přijata teze, že u dvoustranných procesních úkonů se uplatní nikoliv tzv. teorie projevu, nýbrž tzv. teorie vůle, která umožňuje uvedené náležitosti zkou- mat. U náležitostí projevu je možno vycházet ze základní úpravy obsažené v občanském soudním řádu s určitými odchylkami. Ty se týkají otázky srozumitelnosti a určitosti. V přípa- dě náležitosti předmětu byly i zde akceptovány možnost a dovolenost. U dovolenosti bylo dovozeno, že se neuplatní zásada in favorem negotii, neboť procesní právo vyžaduje vyšší míru právní jistoty. Z hlediska náležitostí obsahu bylo přijato, že i u procesních smluv lze obsah členit na podstatné, pravidelné a nahodilé složky. U nahodilých složek byla akceptová- na možnost využívat příkaz, podmínky a doložky času tam, kde to procesní právo přirozeně umožňuje.
Zkoumání jednotlivých náležitostí je nezbytným krokem k tomu, aby se zdůraznily podstatné prvky, které musejí procesní smlouvy obsahovat, aby platně vznikly. V opačném případě se jedná o úkony učiněny vadně. V pasáži věnované problematice vad sice bylo kon- statováno, že je možné využít následky vad, které se uplatňují i u jednostranných procesních
úkonů, nicméně tyto následky nedokáží přesvědčivě reagovat na veškeré vady. Bylo tak do- vozeno, že u procesních smluv mohou vady způsobovat také nicotnost a neplatnost proces- ních smluv. Zde byla využita analogie soukromého práva. Co se týče postupu odstraňování vad, záleží především na tom, zdali procesní smlouva má toliko účinky rei transacta nebo i účinky rei iudicata. V prvním případě postačuje, dojde-li k dohodě stran nebo může být smlouva napadena žalobou na neplatnost, v druhém případě je nezbytné využít postupu ana- logického k § 99 odst. 3 o. s. ř.
V podkapitole věnované třídění procesních smluv bylo představeno několik způsobů, jak procesualistika procesní smlouvy třídí. Každé dělící kritérium má vypovídat o povaze procesních smluv a nemá být toliko samoúčelné. Akceptováno bylo německé třídění proces- ních smluv na zavazující a dispoziční procesní smlouvy, dále bylo přijato Steinerovo třídění procesních smluv na procesní smlouvy uzavřené ante litem natam, durante litem a post litem a na členění podle účinků procesních smluv. Na druhou stranu nebylo zcela kvitováno dělení Bělohlávka na procesní smlouvy v užším a v širším slova smyslu. Kromě uvedených způsobů členění byla naznačena i jiná dělící kritéria.
V podkapitole věnované zásadám procesních smluv byly představeny nejvýznamnější zásady dopadající na procesní smlouvy. Tvorbu všech procesních smluv ovlivňují především zásada modifikované autonomie vůle a zásada zákonnosti. Vedle těchto zásad však působí i například zásada ochrany slabší smluvní strany, zejména ochrana spotřebitele. Ochrana slabší smluvní strany se projevuje tím, že ve vztazích se slabší smluvní stranou je smluvní svoboda více či méně omezena. Typicky u spotřebitelů není například možné ujednat vnitrostátní pro- rogační smlouvu, není možno uzavírat rozhodčí smlouvu v podobě doložky ve smlouvě hlav- ní nebo není možné se jakkoliv zříci žalobního práva, práva na opravný prostředek a přenášet na spotřebitele důkazní břemeno.
V případě výkladu procesních smluv se uplatní zásada zkoumání procesního ujednání podle jeho skutečného obsahu a nikoliv podle jeho označení. Dále je možné uplatnit zásady výkladu analogicky podle nového občanského zákoníku s tou výjimkou, že s ohledem na vyšší míru právní jistoty se neuplatní zásada in favorem negotii. Při provádění samotného výkladu je možno využívat všech metod, které právní teorie rozeznává, významné bude pře- devším využití gramatické a logické metody. Při výkladu procesních smluv si však soud ne- smí počínat svévolně a nesmí jednání přisuzovat jiné účinky, než by mu přisoudily jednající osoby.
Kromě uvedených zásad se u procesních smluv mohou uplatnit i další zásady. Zdůraz- něn byl především význam obecných právních korektivů – dobrých mravů, zásady poctivosti a zákazu zneužití práv.
5. Vybrané druhy procesních smluv
V této části bude stručně pojednáno o několika vybraných typech procesních smluv. Předmětem zájmu bude představení procesní smlouvy, její kvalifikace, otázka přípustnosti, otázka vymahatelnosti a případně řešení dalších otázek, které s daným smluvním typem sou- visí. Jednotlivé smluvní typy jsou dány do větších celků podle toho, k čemu se vztahují. Ná- sledující členění není samozřejmě jediným možným řešením, nicméně se lze s podobným řešením setkat i v zahraniční literatuře.301
5.1. Procesní smlouvy upravující pravomoc a příslušnost
Mezi smlouvy upravující pravomoc a příslušnost se řadí především rozhodčí smlouva, která má však poněkud pošramocenou pověst. Tu si rozhodčí smlouva získala tím, že byla v nedávné době hojně zneužívána k poškození druhé procesní strany a k získání procesní vý- hody prostřednictvím klientelismu některých podnikatelů a jim spřátelených rozhodců. Tento nešvar přibrzdila až judikatura obecných soudů a snad definitivně vyřešila novelizace zákona o rozhodčím řízení. Uvedený nešvar však vyvolal i jisté pozitivní externality, vedl totiž ke zvýšení zájmu o rozhodčí smlouvy. Důsledkem toho si nelze v případě rozhodčích smluv stě- žovat na nedostatek odborných publikací, které by se tomuto tématu věnovala.
Rozhodčí smlouvy však v žádném případě nejsou jediným typem procesních smluv, které se dotýkají pravomoci a příslušnosti. Dále se lze setkat s prorogačními smlouvami, a to jak v rámci vnitrostátního práva, tak v rámci mezinárodního práva procesního. Na druhou stranu některá ujednání se na první pohled zdají být procesními smlouvami upravujícími pra- vomoc a příslušnost, avšak chybí jim určitý definiční znak, a proto procesními smlouvami být nemohou. Jedná se například o mediační smlouvu. I těmto „kvaziprocesním“ smlouvám bude v této podkapitole věnována patřičná pozornost.
5.1.1. Rozhodčí smlouva (Schiedsvereinbarung oder Schiedsvertrag)
Definice rozhodčí smlouvy nevyvolává v odborných kruzích v zásadě větší rozpory. Lze tak v souladu s Xxxxxxxxxxxx uvést, že rozhodčí smlouva je ujednání smluvních stran,
301 Srov. XXXXXX, 1998, op. cit.
které přenáší pravomoc k rozhodnutí existujícího či v budoucnu vzniklého sporu na rozhodce nebo na stálý rozhodčí soud.302
Definiční shoda však nezabránila tomu, aby se jednotliví autoři rozešli v otázce pova- hy rozhodčí smlouvy. Nakonec byly vytvořeny v zásadě tři hlavní koncepce, které jsou po- drobovány vzájemné kritice. Ačkoliv se může jevit otázka po povaze rozhodčí smlouvy nevý- znamná, opak je pravdou. Xxxxxxxxxx v této souvislosti uvádí přesvědčivé argumenty, které ukazují důležitost správného zodpovězení nastíněné problematiky. Jedná se především o otázku použití hmotného práva a o otázku, zdali se rozhodčí smlouva v mezinárodních vzta- xxxx bude řídit kolizními normami mezinárodního práva soukromého, nebo zdali bude podlé- hat normám mezinárodního práva procesního.303
První koncepce pojímá rozhodčí smlouvu čistě hmotněprávně. Představitelé této kon- cepce kladou obvykle důraz na smluvní charakter rozhodčí smlouvy, který je základním sta- vebním prvkem jak rozhodčí smlouvy, tak následně celého rozhodčího řízení.304 Moderní hmotněprávní teorie potom spatřuje v rozhodčí smlouvě narovnání sui generis.305 Zařazení rozhodčí smlouvy jako hmotněprávního úkonu umožňuje subsidiárně uplatnit občanský záko- ník tam, kde zákon o rozhodčím řízení určitou právní otázku neupravuje. Mezi zastánce této koncepce jsou zpravidla řazeni Štajgr, Xxxxx, Xxxxx, Gaillard a Savage.306
Hmotněprávní koncepce byla následně podrobena zejména ze strany procesualistů až zdrcující kritice. Nejpodstatnější námitkou je, že rozhodčí smlouva neupravuje přímo hmotná práva, nýbrž disponuje procesními právy, jelikož stanovuje způsob, jak budou práva a povin- nosti vymáhány.307
Jako protiklad vůči hmotněprávní koncepci se staví koncepce procesní. Základem ar- gumentace je skutečnost, že rozhodčí smlouva disponuje pravomocí soudu tím způsobem, že deroguje pravomoc obecných soudů rozhodnout určitý právní spor a naopak zakládá pravo- moc rozhodce či rozhodčího soudu. Z hlediska teorie rozhodčího řízení procesní koncepce rozhodčí smlouvy úzce souvisí s jurisdikční teorií, která zdůrazňuje, že stát na svém území má výlučnou jurisdikci, kterou na základě zákonného zmocnění umožňuje přenést na nezávislou třetí osobu. Zároveň stát přiznává rozhodnutím rozhodců charakter res iudicata a akceptuje je
302 ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 99.
303 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
304 Ibid.
305 Ibid. Též ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 105.
306 HRNČIŘÍKOVÁ, Xxxxxx. Platnost rozhodčí smlouvy aneb jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum. 2011, č. 8, s. 373–378.
307 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
jako exekuční titul.308 Mezi představitele procesní koncepce se tradičně řadí Xxxxxxx,309 Stavi- nohová s Hlavsou,310 Xxxxx,311 v zahraničí potom například Fasching.312 Nevýhodou této koncepce je její mezerovitost, jinak řečeno neúplnost.
O nalezení kompromisní cesty a o překonání nedostatků obou výše uvedených kon- cepcí se pokusila třetí koncepce, která považuje rozhodčí smlouvu za smlouvu smíšenou. Vý- chodiskem této koncepce je smluvní podstata rozhodčí smlouvy, která je doplňována skuteč- ností, že rozhodčí smlouva vyvolává účinky v právu procesním.313 Rozehnalová, která záro- veň zastává i smíšenou teorii rozhodčího řízení, k tomu uvádí, že není možno popřít žádný ze stavebních prvků rozhodčího řízení, tedy ani vůli stran, ani přenesení jurisdikce ze státu na soukromý subjekt.314
Osobně se lze ztotožnit s procesní koncepcí rozhodčí smlouvy a ostatní koncepce je nutno odmítnout. Je sice pravdou, že rozhodčí smlouva je postavena na smluvním základu, ale v předkládané práci je jasně dokumentováno, že smluvní právo není výlučnou doménou sou- kromého práva, jak se někteří autoři mylně domnívají. Hlavní argument pro zařazení rozhodčí smlouvy mezi procesní smlouvy lze spatřovat v účincích, které rozhodčí smlouva vyvolává. Tyto účinky totiž v zásadě leží v procesním právu. Naopak za zcela lichý lze považovat ar- gument, že má rozhodčí smlouva významný ekonomický dopad na vymahatelnost hmotně- právního závazku, a proto musí mít hmotněprávní charakter.315 V této souvislosti je nutno striktně odmítnout, že by ekonomický význam mělo mít pouze hmotné právo. Ad absurdum by v takovém případě bylo nutno jako hmotněprávní smlouvu kvalifikovat i prorogační smlouvu. I v civilním soudnictví totiž můžeme vypozorovat, že na některých soudech probíhá soudní řízení rychleji než na soudech jiných. Podstatu prorogační smlouvy jako smlouvy pro- cesní však žádná významnější práce nerozporuje.316
308 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
309 XXXXXXX, 1981, op. cit., s. 133nn.
310 STAVINOHOVÁ; XXXXXX, 2003, op. cit. s. 626.
311 XXXXX, Xxxxx. Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 12, s. 579–583.
312 FASCHING, 1990, op. cit., s. 1067, marg. č. 2171. Obdobně FASCHING, Xxxx X. a Xxxxxxx XXXXXXX. Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen: 4. Band – 577 bis 618 ZPO. 2., völlig neu bearb. Aufl. Bearbeitet von Xxxxxxxxx XXXXXXXXXXXX. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2007, xxiv/ 1 134 s. ISBN 978-321-4043-940. s. 84n, marg. č. 94–97.
313 RABAN. Rozhodčí řízení. In: ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 468. Obdobně XXXXXXXXXX, Alexan- dr X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
314 ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 104nn.
315 Tímto konstruktem víceméně argumentuje ve prospěch smíšené teorie Xxxxxxxxxx (srov. XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.).
316 Nedávno se změnil náhled Ústavního soudu na rozhodčí řízení, když Ústavní soud nepojímá rozhodčí řízení jako narovnání závazkového vztahu mezi stranami, nýbrž jako nalézání práva jiným orgánem. Ústavní soud
Pro úplnost dodáváme, že se v české literatuře objevuje i čtvrtá teorie, která považuje procesní smlouvu za smlouvu sui generis.317 Takové pojetí však nelze považovat za správné, neboť rezignuje na právní kvalifikaci. Navíc i případné smlouvy sui generis vyžadují určité právní zacházení, tudíž by muselo dojít mlčky k přiřazení smluv k určitému právnímu odvět- ví, a to k hmotněprávnímu či procesnímu.
V rámci rozhodčí smlouvy můžeme rozeznávat podstatné, pravidelné a nahodilé nále- žitosti. Podstatné náležitosti musí být v rámci rozhodčí smlouvy přítomny vždy, pravidelné a nahodilé náležitosti rozhodčí smlouvy jsou potom toliko fakultativní součástí. Mezi podstatné náležitosti rozhodčí smlouvy procesualistika zpravidla řadí označení stran, označení právního vztahu, ze kterého spory vznikly nebo mohou vzniknout, a zřejmý konsensus stran uvedené spory řešit prostřednictvím rozhodce či rozhodčího soudu.318 Pouze mezi pravidelné náleži- tosti potom spadá ujednání o rozhodci. Nebude-li totiž ujednání o rozhodci přímo v rozhodčí smlouvě obsaženo, postupuje se podle pravidel obsažených v zákoně o rozhodčím řízení. V této souvislosti je nutno zdůraznit spor mezi praxí319 a částí odborné veřejnosti320 o to, zdali neplatné ujednání o rozhodci způsobuje neplatnost celé smlouvy či nikoliv. Výše bylo řečeno, že by mělo dojít k odloučení obou ujednání a v zásadě za neplatné považovat pouze ujednání o rozhodci. Je-li však na druhou stranu z okolností zřejmé, že smluvní strany lpí na určité osobě rozhodce nebo na formě jeho výběru, mělo by toto ujednání způsobovat neplatnost celé rozhodčí smlouvy. Kromě uvedené výjimky je možno uplatnit obecné právní korektivy, na- příklad dobré mravy, zásadu poctivosti, popřípadě je možno akcentovat i ochranu slabší stra- ny, a v důsledku toho pak považovat mimořádně celou rozhodčí smlouvu za neplatnou.
následně dovodil právo na spravedlivé rozhodčí řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)]. Podrobněji například LISSE, Xxxxx. 77917. Nalézání práva rozhodci v nové judikatuře Ústavního soudu. Xxxxxx.xx [online]. 20. 10. 2011 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxx-00000.xxxx
317 Xxxxxxxxxxxx (viz GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxx teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravu- jícího rozhodčí řízení. xXxxxxxx.xx [online]. 12. 6. 2003 [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx/xx_0/xxx_0000/xxxxxx.xxxx) a Hrnčiříková (viz HRNČIŘÍKOVÁ, Xxxxxx. Platnost rozhodčí smlouvy aneb jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum. 2011, č. 8, s. 373–378.) v této souvislosti odkazují na Ellera a jeho dílo (ELLER, Xxxxxx. Mezinárodní občanské právo procesní. 1. vyd. Brno: Univerzita Xxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxx, 1987, 93 s.).
318 FASCHING; XXXXXXX, 2007, op. cit., s. 68, marg. č. 32.
Obdobné znaky lze dovodit i z definice rozhodčí smlouvy Xxxxxxxxxxx (ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 99.).
319 Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, s. 409).
320 XXXXXXXX, X. XXXXXXXXXXX, N. Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí … aneb quo vadis …? Právní fórum. 2010, č. 3, s. 114 - 119. Xxxxxx XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Platnost rozhodčí smlouvy aneb jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum. 2011, č. 8, s. 373– 378.
Rozhodčí smlouva vyvolává účinky zásadně mezi smluvními stranami, případně vůči obecnému soudu. Naproti tomu nevyvolává žádné účinky vůči potencionálnímu rozhodci. Rozhodce totiž není smluvní stranou a nemůže mu být proti jeho vůli vnuceno, aby rozhodo- val určitý spor. V případě, že rozhodce svou nominaci nepřijme, je na stranách, aby jmenova- ly nového rozhodce dohodou, případně postupovaly podle obecných ustanovení zákona o roz- hodčím řízení. Je-li však rozhodčí řízení zcela zřejmě vázáno na určitou osobu rozhodce, kte- rý náhledně nepřijme nominaci, nemůže rozhodčí smlouva vyvolat kýžené účinky. V důsledku toho odpadne překážka nedostatku pravomoci a je v oprávnění dotčené smluvní strany, aby hájila svá práva před obecným soudem.
Nezavazuje-li rozhodčí smlouva rozhodce, je nutné podchytit vztah mezi rozhodcem a smluvními stranami zvláštní smlouvou, a to smlouvou s rozhodcem (Schiedsrichtervertrag). Tato smlouva není výslovně upravena, nicméně jejím obsahem bude pravidelně ujednání o tom, že rozhodce převezme spor, a ujednání o odměně a o úhradě nákladů rozhodčího řízení. Uvedenou smlouvu lze kvalifikovat jako zavazující procesní smlouvu, neboť jejím základním účelem je převzetí povinnosti rozhodnout spor.321 Na podstatě smlouvy potom nic nemění skutečnost, že uvedená povinnost rozhodce obvykle tvoří synallagmatický vztah vůči povin- nosti stran zaplatit rozhodci odměnu a náhradu nezbytných nákladů. Zde je totiž nutno obě ujednání výjimečně přiřadit k procesnímu právu.322 Není vyloučeno, aby byly rozhodčí smlouva a smlouva o rozhodci obsaženy na jedné listině, na druhou stranu nedostatky v podstatných náležitostech rozhodčí smlouvy nemohou být bez dalšího zacelovány ujedná- ními ve smlouvě o rozhodci.323
S rozhodčí smlouvou dále úzce souvisí dohoda o postupu řízení podle § 19 odst. 1 ZRŘ, která má za cíl upravit některé dílčí procesní otázky rozhodčího řízení. Uzavření této dohody je toliko fakultativní, a tak rozhodčí řízení může proběhnout i bez ní. Také dohodu o postupu řízení je nutno pojímat nezávisle na rozhodčí smlouvě, neboť každá z procesních smluv má jiné poslání. Tím samozřejmě není vyloučeno jejich zakotvení na společné listi- ně.324
Rozehnalová upozorňuje na to, že je pojem „rozhodčí smlouva“ ve skutečnosti druho- vým označením pro více dílčích procesních smluv, které mají totožné jádro, nicméně se
321 Nutno upozornit, že například Xxxxxxxx na rozdíl od autora práce kvalifikuje uvedenou smlouvu čistě sou- kromoprávně (srov. XXXXXXXX, 1990, op. cit. s. 1078, marg. č. 2198.). Jeho kvalifikace je však ovlivněna jeho pojetím procesních smluv jako smluv, které musejí být výslovně procesním právem upraveny, což v tomto pří- padě v Rakousku není (srov. FASCHING, 1990, op. cit. s. 396, marg. č. 750.).
322 Srov. XXXXXX, 1998, op. cit., s. 47.
323 ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 99n.
324 V podrobnostech k dohodě o postupu řízení viz 5.5.2.
v určitých dílčích aspektech od sebe navzájem odlišují.325 Na tuto skutečnost přitom pamatuje i § 2 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení.
Prvním typem rozhodčí smlouvy je smlouva o rozhodci, která dopadá na již vzniklý spor. Podstatou této smlouvy je, že se strany dohodnou řešit konkrétní již vzniklý spor v rozhodčím řízení. V literatuře se objevují spory o to, zdali je podstatným znakem této smlouvy uvedení jména konkrétního rozhodce či alespoň způsobu jeho určení. Dle Rozehna- lové tomu tak je.326 Osobně se domníváme, že se však i v tomto případě jedná o fakultativní znak, jehož naplnění tak vznik rozhodčí smlouvy nepodmiňuje a strany mlčky akceptují dis- pozitivní pravidla obsažená v zákoně o rozhodčím řízení. Tím se pojem „smlouva o rozhodci“ stává matoucím, což však bohužel v českém právu není zrovna ojedinělým jevem.
Druhým typem rozhodčí smlouvy je rozhodčí doložka, která se vztahuje na všechny spory, které potencionálně v budoucnu vzniknou z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů. Vymezení okruhu právních vztahů zde hraje význam- nou roli. Je nutno si totiž uvědomit, že i rozhodčí doložka je procesním úkonem, pro který platí obecné náležitosti včetně určitosti. Vzhledem k tomu široce pojatá rozhodčí doložka mů- že být shledána jako neurčitá a v důsledku toho nicotná. Základním odlišovacím kritériem rozhodčí doložky od smlouvy o rozhodci je okamžik vzniku sporu. Zatímco při uzavření smlouvy o rozhodci již spor existuje, v případě rozhodčí doložky tomu tak není, avšak strany s větší či s menší pravděpodobností vznik sporu předpokládají.327 S ohledem na uvedenou skutečnost je možné kvalifikovat rozhodčí doložku jako procesní smlouvu s odkládací pod- mínkou.328 Rozhodčí doložka je obvykle obsažena v hmotněprávní smlouvě, případně v rámcové smlouvě, není však vyloučeno, aby byla uzavřena samostatně. V posledně zmiňo- vaném případě potom Xxxxxxxxxxx hovoří jako o tzv. neomezeném kompromisu.329
Rozhodčí smlouva tvoří relativní překážku řízení. Relativnost tkví v tom, že soud ne- zkoumá existenci rozhodčí smlouvy ex officio, nýbrž až na základě námitky jedné z procesních stran. Taková námitka přitom musí být uplatněna nejpozději při prvním úkonu ve věci, jinak se k ní nepřihlíží. Následně soud přezkoumá existenci rozhodčí smlouvy a pří- padně ve shodě s § 106 o. s. ř. zastaví soudní řízení.330
325 ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 102.
326 Ibid.
327 Ibid.
328 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Xxxxxxxx smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, roč. 151, č. 9, s. 971–1001.
329 ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 102.
330 XXXXXXX, Xxxx. § 106 [rozhodčí smlouva]. In: XXXXX; DRÁPAL, X., a kol., 2009, op. cit., s. 713n.
Prorogační smlouvou se rozumí ujednání smluvních stran, kterými dochází ke změně pravomoci nebo příslušnosti obecného soudu ve prospěch jiného obecného soudu tím, že je pravomoc nebo příslušnost původního obecného soudu zcela derogována, nebo je doplněna o pravomoc nebo příslušnost jiného soudu. V českém právu se prorogační smlouva vyskytuje ve dvou podobách. Změna pravomoci je upravena v nařízení Brusel I a v zákoně o meziná- rodním právu soukromém, změna místní příslušnosti je potom upravena v občanském soud- ním řádu.
Prorogační smlouvou se obvykle zakládá pravomoc či příslušnost určitého soudu na úkor pravomoci či příslušnosti jiného obecného soudu. Prorogační smlouva tak v sobě zpravi- dla zahrnuje jak prorogační, tak derogační účinky.331 Úprava v nařízení Brusel I a v občanském soudním řádu se přitom rozchází v tom, zdali prorogační smlouva má bez další- ho derogační účinky či nikoliv. Nařízení Brusel I v této souvislosti obsahuje dispozitivní pra- vidlo, že pokud se strany nedohodnou jinak, je dohodnutá příslušnost výlučná. Tím se i bez výslovného ujednání automaticky deroguje původní příslušnost.332 Na rozdíl od toho občan- ský soudní řád výslovné pravidlo neobsahuje, praxe se však ujednotila na přesně opačném stanovisku. Podle národní judikatury tedy platí, že není-li z prorogační smlouvy zřejmý úmysl derogovat příslušnost původního soudu, potom se prorogační smlouvě derogační účinky ne- přiznávají.333
V německé334 a rakouské335 procesualistice je shoda na tom, že prorogační smlouva je procesní smlouvou s dispozičními účinky. Prorogační smlouva působí procesní překážku v tom ohledu, že u prorogační smlouvy měnící pravomoc vede k zastavení řízení336 a u proro- gační smlouvy měnící příslušnost vede k prohlášení soudu za v dané věci nepříslušného a k postoupení věci věcně a místně příslušnému soudu.337 Takové účinky však nevyvolává pro- rogační smlouva bez dalšího, nýbrž je nutno, aby se o ní soud dozvěděl. Zpravidla se tak stane
331 Xxxxxxxxxxx k tomu uvádí, že každá prorogační smlouva nutně obsahuje smlouvu derogační (srov. XX- XXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXX. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 1. vyd. Brno: Masa- rykova univerzita, 2003, 401 s. ISBN 80-210-4053-X. s. 255.).
332 Srov. čl. 23 Brusel I.
333 JAVŮRKOVÁ, Xxxxxxx. § 89a. In: XXXXX, 2009, op. cit. s. 212.
334 Např. XXXXXXXX, 1992, op. cit. s. 97, marg. č. 168. XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 112, marg. č. 301.
335 Např. XXXXXXXX, 1990, op. cit., s. 110, marg. č. 196.
336 Srov. § 86 ZMPS.
337 Srov. § 105 o. s. ř.
na základě námitky žalovaného v rámci prvního úkonu ve věci, není však vyloučeno, aby tak zjistil sám soud při přípravě jednání.338
Obdobně jako u rozhodčí smlouvy lze prorogační smlouvu uzavřít již před vznikem sporu, prorogační smlouva může být ve formě prorogační doložky obsažena na stejné listině jako hmotněprávní smlouva, přičemž obě smlouvy je nutno posuzovat samostatně.339 Proro- gační smlouva se může týkat jen jednoho konkrétního sporu, ale také všech sporů z jednoho či více právních vztahů.
Ve vnitrostátních sporech lze prorogační smlouvu uzavřít podle § 89a o. s. ř. Toto ustanovení stanovuje základní tři omezení. Prorogační smlouvu mohou uzavřít pouze podni- katelé ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti, prorogační smlouvou lze změnit či rozšířit toliko místní příslušnost soudu I. stupně a v neposlední řadě nelze změnit výlučnou místní příslušnost.340 Z uvedeného vyplývá, že nelze uzavřít prorogační smlouvu v nepodnikatelských vztazích včetně vztahů se spotřebitelem a že nelze změnit věcnou a funkční příslušnost.341
Pro případ sporů s mezinárodním prvkem je prorogační smlouva zakotvena v nařízení Brusel I342 a v zákoně o mezinárodním právu soukromém. Úprava nařízení Brusel I se použije pouze tehdy, dojde-li k naplnění jeho působnosti.343 Prorogace je upravena v článku 23 Brusel I, nicméně úzce se této problematiky dotýká i článek 24 Brusel I, který upravuje situaci podří- zení se zahájenému řízení.344 Podle článku 23 Brusel I se v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu mohou smluvní strany dohodnout na pravomoci soudu či soudů určitého smluvního státu. Pro platné uzavření prorogace dle nařízení Brusel I je přitom nutno naplnit následující předpoklady. Musí se jednat o vztah s mezinárodním prvkem, na který dopadá působnost nařízení Brusel I, musí být určena základní pravomoc soudu v členském státě a zároveň jedna ze stran musí mít v tomto členském státě domicil.345 Dále platí omezení, že nesmí být stanovena výlučná příslušnost podle článku 22 Brusel I.346 Ze znění článku 23
338 Srov. § 105 o. s. ř.
339 To je výslovně reflektováno v článku 25 odst. 5 nařízení Brusel Ibis (Pozn. aut.).
340 Podobně stanovuje předpoklady například ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 71n.
341 To reflektuje i zahraniční procesualistika. Například Xxxxxxx odmítá platnost dohody o opravném prostředku (Vereinbarungen über den Rechtsweg) a o funkční příslušnosti (Vereinbarungen über die funktionelle Zustän- digkeit). Srov. XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 112, marg. č. 301.
342 S určitými modifikacemi je potom upravena v nařízení Brusel Ibis.
343 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2008, xxxii, 409 s. ISBN 978-807-4000-348. s. 153, marg. č. 256.
344 Podobná varianta přitom může nastat i v rámci řízení bez mezinárodního prvku. Zde však záleží na tom, jak se k situaci postaví soud. Buď může nedostatek místní příslušnosti ignorovat, nebo se prohlásí za místně nepří- slušného a postoupí věc věcně a místně příslušnému soudu (Pozn. aut.).
345 XXXXXXXXXX, 2008, op. cit., s. 154, marg. č. 256.
346 Srov. čl. 23 Brusel I.
vyplývá omezení, že lze si sjednat prorogaci jen na území některého členského státu, na němž má alespoň jedna ze smluvních stran domicil, nicméně Xxxxxxxxxx v této souvislosti upozor- ňuje na zcela nesprávný překlad nařízení,347 což je již v revidované verzi nařízení reflektová- no.348
Nařízení Brusel I je daleko liberálnější ve stanovení formy uzavření prorogační smlouvy než úprava prorogace občanském soudním řádu nebo v zákoně o mezinárodním prá- vu soukromém. Pro prorogační smlouvu sice primárně platí, že musí být uzavřena v písemné formě, nebo ústně s následným písemným potvrzením, ale pokud si smluvní strany zavedly mezi sebou zvyklosti, případně pokud to odpovídá obchodním zvyklostem platným v mezinárodním obchodě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly (musely znát) a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí, lze uzavřít prorogační smlouvu i v jiné formě.349
Uzavření prorogační smlouvy je omezeno v případech speciální příslušnosti, tedy v rámci pojišťovnictví (článek 13 Brusel I), smluv uzavřených se spotřebitelem (článek 17 Brusel I) a v pracovněprávních vztazích (článek 21 Brusel I). Omezení jsou legislativně upra- vena tak, že nařízení stanoví předpoklady, za nichž je možno se od speciální příslušnosti od- chýlit. Zpravidla se lze od stanovené příslušnosti smluvně odchýlit až po vzniku sporu, nebo se lze sice odchýlit i před vznikem sporu, ale jen je-li to ve prospěch slabší strany.350
Úprava v zákoně o mezinárodním právu soukromém je do značné míry inspirována unijní úpravou. ZMPS v rámci své působnosti umožňuje založit pravomoc českých či zahra- ničních soudů ve věcech závazkových a jiných majetkových práv také ujednáním stran v písemné formě.351 V případě přenesení pravomoci na zahraniční soud potom platí ve věcech pojištění, ve spotřebitelských vztazích a v pracovněprávních vztazích podobná omezení jako u nařízení Brusel I. Prorogační smlouvu tedy lze uzavřít až po vzniku sporu nebo lze prorogační smlouvou rozšířit pravomoc zahraničních soudů ve prospěch slabší smluvní strany.352 ZMPS k tomu dodává, že i přes existenci prorogační smlouvy ve prospěch zahraničního soudu pro- jedná věc český soud, jestliže účastníci shodně prohlásí, že na ujednání netrvají, rozhodnutí vydané v cizině by nemohlo být uznáno v České republice, zahraniční soud odmítl se věcí
347 XXXXXXXXXX, 2008, op. cit., s. 154, marg. č. 257.
348 Srov. čl. 25 Brusel Ibis.
349 Srov. čl. 23 Brusel I.
350 V podrobnostech například ROZEHNALOVÁ; TÝČ, 2003, op. cit., s. 229, 237 a 252nn.
351 Srov. § 85, 86 a § 88 ZMPS.
352 Srov. § 86 odst. 1 a § 88 odst. 2 ZMPS.
zabývat, nebo ujednání o příslušnosti zahraničního soudu je v rozporu s veřejným pořád- kem.353
Závěrem je k prorogační smlouvě vhodné dodat, že může obsahovat jak změnu pra- vomoci, tak změnu místní příslušnosti. V takovém případě v zásadě není na úkor platnosti ujednání o pravomoci soudu, je-li neplatné ujednání o místní příslušnosti.354 Naopak by to logicky bez dalšího platit nemělo. Národní praxe však dovodila, že ujednání o místní přísluš- nosti konkrétního soudu je nejen dohodou o místní příslušnosti, ale i o pravomoci.355
Soudní řízení sporné je eskalací skutečného či alespoň tvrzeného sporu o právo. Ne každý spor však musí být nutně podroben soudnímu řízení, nýbrž může být odstraněn i jinými způsoby, které se souhrnně označují jako alternativní řešení sporů (alternative dispute resolu- tion). Mezi alternativní řešení sporů se klasicky řadí mediace, konciliace a někteří autoři sem řadí i rozhodčí řízení.356 Rozhodčí řízení však obsahuje řadu specifik, a proto je pro naše úče- ly z alternativních řešení sporů vyňato.357 Mezi specifika rozhodčího řízení patří skutečnost, že rozhodčí řízení je upraveno zákonem, rozhodčímu řízení je v určitých rysech zaručena podpora soudů například při provádění dokazování,358 rozhodce stojí v nadřazeném postavení a nenarovnává pouze vůli stran, nýbrž sám nalézá právo.359 Výsledkem rozhodčího řízení je zpravidla rozhodčí nález, kterému je přiznán status exekučního titulu.360 V neposlední řadě se na rozhodčí řízení subsidiárně použije úprava obsažená v občanském soudním řádu.361 Z těchto důvodů je proto rozhodčí řízení někdy považováno za druh civilního procesu.362
Pro alternativní řešení sporů je charakteristická jejich dobrovolnost, účast třetí osoby, která zprostředkuje jednání stran, řízení mimo přímý dosah právní regulace státu a výsledkem je dohoda.363 Vzhledem k tomu nelze zařazovat alternativní řešení sporů do procesního práva, nýbrž spadají do soukromého práva, přičemž na těchto závěrech ničeho nemění ani zákon o
353 Srov. § 86 odst. 2 ZMPS.
354 V takovém případě se bude postupovat podle § 11 odst. 3 o. s. ř.
355 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 524/2002.
356 Například STAVINOHOVÁ; XXXXXX, 2003, op. cit., s. 621.
357 Rozhodčí řízení odděluje také například Xxxxxxxxxxx (srov. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: ASPI, 2008, 386 s. ISBN 978- 80-7357-324-9. s. 21.).
358 Například § 20 odst. 2 ZRŘ.
359 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441).
360 Srov. § 23 a § 28 odst. 2 ZRŘ.
361 Srov. § 30 ZRŘ.
362 K tomu dospěla například Xxxxxxxxx (srov. XXXXXXXXX, 2011, op. cit., s. 41.).
363 ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 18.
mediaci.364 V této souvislosti si autor práce dovoluje tvrdit, že lze teoreticky hovořit o sou- kromém procesním právu, které upravuje procesy při vzniku, při plnění, při výkladu právních vztahů a procesy při odstraňování vad, při odstraňování sporů a při řešení porušení právních vztahů. Jelikož tyto procesy jsou regulovány soukromým právem, v plné míře se uplatní le- gální licence autonomie vůle, která je zaručena článkem 2 odst. 4 Ústavy a článkem 2 odst. 3 Listiny.
Základem alternativních řešení sporů je obvykle mediační, smírčí či jiná obdobná smlouva. Vzhledem k tomu, že ADR nespadá do veřejného práva, není možné hovořit o tom, že by se jednalo o procesní smlouvy, přesto jsou tyto smlouvy procesním smlouvám velmi podobné, a proto můžeme v jejich případě hovořit o „kvaziprocesních“ smlouvách. Dále ná- sleduje výklad pouze k mediační smlouvě.
Mediační smlouva je dohoda stran na tom, že existující či v budoucnu vzniklý spor tý- kající se vzájemného právního vztahu strany budou řešit prostřednictvím mediace.365 Mediač- ní smlouva může mít podobu zvláštní smlouvy nebo může být začleněna do smlouvy hlavní v podobě mediační doložky. Mediační smlouva není na rozdíl od rozhodčí smlouvy, smlouvy o provedení mediace či mediační dohody nikterak právně regulována, což však neomezuje její platnost a účinnost. Mediační smlouva zavazuje smluvní strany, nikoliv však mediátora. S mediátorem musí být uzavřena smlouva o provedení mediace,366 kterou se formálně zahaju- je mediační řízení s případnými právními důsledky. Mediační smlouva se významně odlišuje od rozhodčí smlouvy, neboť nemá konstitutivní účinky vzhledem k založení pravomoci medi- átora a k derogaci pravomoci soudu. Mediační smlouva tak nezpůsobuje překážku průběhu soudního řízení, nevylučuje možnost obrácení se některé z procesních stran na soud, nýbrž toliko zavazuje protistranu, aby akceptovala sjednaný postup.367 Vzhledem k tomu se mediač- ní smlouva podobá zavazujícím procesním smlouvám.
V právní praxi se rozvinula diskuze ohledně vynutitelnosti mediační smlouvy. Po- drobně se tímto tématem u nás zabývala například Xxxxxxxxxxx, která upozorňuje, že v někte- rých zahraničních zemích je mediační doložka vynutitelná. Jedná se však zejména o země
364 Nutno zdůraznit, že zákon o mediaci upravuje jen část mediačního řízení a lze je nazvat jako regulované me- diační řízení. Tím však není vyloučeno, aby proběhlo mediační řízení podle jiných pravidel.
365 Xxxxxxx Xxxxxxxxxx a Xxxxxxx Xxx Xxxxxxxxx definují mediační doložku (smlouvu) „jako závazek použít služ- by mediátora za účelem přátelského urovnání sporu, který může vzniknout v souvislosti s plněním smlouvy. Jed- ná se tak o závazek vyjednávat, jehož porušení má za následek odškodné za porušení smlouvy.“ [XXXXXXXX- XX, Xxxxxxx a Xxxxxxx XXX XXXXXXXXX. Mediace v právním prostředí. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 12, s. 419. ISSN 1210-6410.]
366 Případně podobné ujednání, nejedná-li se o zákonné mediační řízení.
367 Srov. XXXXXXX, Xxxxx. § 3. In: XXXXXXXXXX, Xxxxxxx et al. Zákon o mediaci: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013, 360 s. ISBN 978-80-7400-458-2. s. 19n.
s angloamerickým právním systémem.368 Také Xxxxxxxxxx upozorňuje na vymahatelnost me- diačních doložek v Belgii, zde však platí speciální zákonná úprava.369 Většinová praxe se do- posud ustálila na stanovisku, že mediační smlouva přímo vynutitelná není. Výjimkou je zmi- ňovaná Xxxxxxxxxxx, která zdůrazňuje, že zejména v případě zjištění mediační doložky by měl soud postupovat aktivističtěji a podle § 100 odst. 2 o. s. ř. nařídit první setkání se zapsaným mediátorem.
Na druhou stranu však není vhodné mediační smlouvu považovat pouze za formu Gentleman’s Agreement, neboť jejím cílem je zjevně vyvolání právních následků. Není-li možné vynutit mediační smlouvu přímo, nabízí se uplatnění podobných důsledků jako u za- vazujících procesních smluv. Xxxxxxxx a Xxxxxxx tak správně uvádějí, že je možné požadovat náhradu škody či zaplacení smluvní pokuty.370 U náhrady škody je samozřejmě problém se stanovením výše způsobené škody, a proto se jako vhodnější jeví zajištění povinnosti podrobit se mediačnímu řízení prostřednictvím smluvní pokuty. V neposlední řadě je možné uvažovat o tom, že porušení závazku na podrobení se mediačnímu řízení povede k odepření náhrady nákladů řízení, a to za použití § 150 o. s. ř.
5.2. Smlouvy disponující žalobním právem
5.2.1. Vzdání se žalobního práva (Pactum de non petendo)
Pactum de non petendo neboli smlouva o nevznesení žaloby je procesním ujednáním o tom, že některá, případně každá ze stran této smlouvy nevznese žalobu ohledně konkrétního soukromoprávního vztahu, případně ze všech soukromoprávních vztahů mezi smluvními stra- nami. Jinými slovy podstatou pacti de non petendo je, že se povinný ať již dopředu nebo v konkrétní situaci vzdá uplatnění svého žalobního práva. Před učiněním jakýchkoliv závěrů o přípustnosti této smlouvy je potřebné stručně uvést několik poznámek k žalobnímu právu.
Žalobní právo, které lze též označit jako právo na přístup k soudu, si v průběhu nedáv- né historie prošlo podstatnou genezí. Savigny ještě v 19. století pojímal žalobní právo hmot- něprávně jako metamorfózu hmotněprávního nároku,371 posléze stejně jako došlo k oddělení
368 HRNČIŘÍKOVÁ, Xxxxxx. Vynutitelnost mediační doložky. Právní fórum. 2012, roč. 21, č. 12, s. 525 a násl. ISSN 1214-7966.
369 XXXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxxxx XXX XXXXXXXXX. Mediace v právním prostředí. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 12, s. 419.
370 XXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. 93479. Mediační doložka. Xxxxxx.xx [online]. 5. 2. 2014 [cit. 15. 2. 2014]. Do- stupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-00000.xxxx. XXXXXXX, Xxxxx. § 3. In: DOLE- ŽALOVÁ et al., 2013, op. cit., s. 19n.
371 Srov. XXXXX, Xxxxx. Právo procesní a právo hmotné. S. 7n. Xxxxxx XXXXXXX, 2013, op. cit.
hmotného a procesního práva, kdy procesní právo na sebe jako celek převzalo funkci ochrany soukromých subjektivních práv, se měnila i koncepce žalobního práva a dnes je žalobní právo pojímáno jako veřejné subjektivní právo.372
Žalobní právo je zakotveno na ústavní úrovni v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také v řadě mezinárodních dokumentů, přičemž bezesporu nejvýznamnější úpravou je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Zde je právo na přístup k soudu imanentně zakotveno v čl. 6 odst. 1, tedy v rámci práva na spravedlivý proces.373 Kromě uvedeného zakotvení se právo na přístup k soudu vyskytuje i v § 12 nového občan- ského zákoníku, přičemž toto ustanovení je nutno pojímat toliko jako deklarací existence ve- řejného subjektivního práva a nikoliv zakotvením soukromého subjektivního práva na právní ochranu.374
Změnu charakteru žalobního práva nemění ani ustanovení § 1814 písm. j) NOZ, kte- rým se zakazují ujednání, která zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný pro- cesní prostředek. Zde se výkladovou metodou a contrario nabízí, že není-li takové jednání možné ve vztahu se spotřebiteli, bylo by takové jednání možné ve vztahu s osobami, které nejsou spotřebiteli, typicky mezi podnikateli. Lavický však takový výklad striktně odmítá, neboť uvedené ustanovení je zjevně procesního, tedy i veřejnoprávního charakteru, a proto se neuplatní zásada autonomie vůle.375 Z toho následně Lavický dovozuje nepřípustnost pacti de non petendo. 376
Zahradníková pro změnu uvádí, že stát omezil svépomoc v prosazování soukromých subjektivních práv a přisvojil si monopol na zajišťování a prosazování právního řádu. Z tohoto monopolu vyplývá, že každý soukromoprávní subjekt má právo se obrátit na stát v rámci ochrany svých subjektivních práv. Z toho vyplývá, že se jedinec nemůže vzdát práva na soudní ochranu, což reflektují mezinárodní konvence o ochraně lidských práv.377
S opačným stanoviskem se lze nezřídka setkat v zahraniční literatuře. Němečtí proce- sualisté obvykle od sebe navzájem odlišují vzdání se žalobního práva (pactum de non peten- do) a závazek po určitou dobu nebo do určitého okamžiku nevznést žalobu (Stillhalteabkom- men). Xxxxxxxx,378 Leipold379 v zásadě považují obě dvě ujednání za přípustné. Naopak
372 LAVICKÝ, 2013, op. cit.
373 V podrobnostech k právu na přístup k soudu například MOLEK, Xxxxx. Právo na spravedlivý proces. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2012, 573 s. Ediční řada Lidská práva. ISBN 978-807-3577-483.
374 Obecně k pojetí nároku na právní ochranu například XXXXX, Xxxxx. Právo procesní a právo hmotné. S. 49n. Ustanovení § 12 NOZ podrobuje oprávněné kritice Lavický (viz LAVICKÝ, 2013, op. cit.).
375 LAVICKÝ, 2013, op. cit.
376 Ibid.
377 ZAHRADNÍKOVÁ, 2013, op. cit., s. 29.
378 XXXXXXXX, Xxxxx. Buch 6. In: XXXXXXXX, Xxxxx et al., 2011, op. cit., s. 949, marg. č. 29.
Xxxxxx možná poněkud překvapivě pojímá pactum de non petendo s odkazem na římské zá- klady tohoto ujednání čistě hmotněprávně.380
Přípustnost pacti de non petendo není tedy přijímána jednotně. Vycházeje z Lavického lze bez dalšího odmítnout přípustnost pacti de non petendo jako dispoziční smlouvy. Argu- mentů pro odmítnutí přípustnosti je vícero. V pasáži týkající se přípustnosti bylo řečeno, že dispoziční smlouvy je možno uzavírat pouze tehdy, je-li to výslovně procesním právem dovo- leno nebo vyplývá-li to z povahy věci. Pactum de non petendo není právně zakotveno, povaha věci vzhledem k pojetí žalobního práva to taktéž vylučuje. Žalobní právo je veřejným subjek- tivním právem a směřuje vůči státu. Stát má povinnost je zajistit každému a nemůže je s odkazem na určité smluvní ujednání někomu odepřít. Opačný závěr by přitom byl absurdní. K tomu je vhodné dodat, že procesualistika nezná procesní překážku, která by reagovala na vzdání se žalobního práva, a proto by soud musel podanou žalobu projednat. Z těchto důvodů není pactum de non petendo jako dispoziční smlouva přípustná.
O něco složitější je potom otázka přípustnosti případných zavazujících procesních smluv. Zde je nutno již vyjít z obsahu právní povinnosti, která má být zavazující procesní smlouvou zajištěna. Právní povinností je úplné vzdání se práva na právní ochranu. Vzhledem k tomu, že toto právo je zaručeno státem všem bez rozdílu, je možno je redukovat jen ze zá- konem stanovených důvodů, přičemž každé takové omezení musí být stanoveno zákonem, musí sledovat legitimní cíl a musí být přiměřené a nezasahovat tak do podstaty tohoto prá- va.381 Povahu tohoto práva tak obecně nenarušují382 například soudní poplatky, obligatorní právní zastoupení, dokonce ani možnost přenést pravomoc rozhodnutí sporu na rozhodce či stálý rozhodčí soud. U rozhodčího řízení totiž obecné soudy byť v relativně omezené míře plní vůči rozhodcům a stálým rozhodčím soudům funkci pomocnou, ale především funkci kontrolní.383 Funkce kontrolní se promítá do možnosti obecných soudů zrušit rozhodčí ná- lez384 a do možnosti odepřít výkon rozhodnutí rozhodčího nálezu.385 Dokonce sám jedinec se
379 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 113, marg. č. 305.
380 XXXXXX, 1998, op. cit., s. 501.
381 Zde je možno připomenout test proporcionality, který aplikuje Ústavní soud (podrobněji například HOLLÄNDER, Xxxxx. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2006. ISBN 978-808-6898-964.), případně pětistupňový test uplatňující Evropský soud pro lidská práva (v podrobnostech například KOSAŘ, Xxxxx. Kapitola IV. – Omezení práv a svobod zaručených v Úmluvě. In: XXXX, Xxxx et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2012, xxvii, 1660 s. Velké komentá- ře. ISBN 978-807-4003-653. s. 99–116.
382 Srov. XXXXX, 2012, op. cit., s. 73–144.
383 V podrobnostech například ROZEHNALOVÁ, 2008, op. cit., s. 291nn.
384 Srov. § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Přezkoumávají se především procesní aspekty, nicméně v případě rozhodčího řízení, jehož účastník je v postavení spotřebitele, lze přezkoumat rozhodčí řízení i po hmotněprávní stránce [srov. § 31 písm. g) ZRŘ].
385 Srov. § 35 ZRŘ.
může fakticky práva na právní ochranu vzdát, a to především tím způsobem, že jej nevyužije tehdy, když k tomu má adekvátní příležitost.
Lze-li se tohoto práva vzdát faktickým nekonáním, přirozeně se nabízí argument pro to, aby tak byl možno učinit i prostřednictvím procesní smlouvy. Na druhou stranu je obtížně zodpověditelná otázka, co se stane, bude-li taková smlouva porušena. Nabízí se přitom více řešení. První možností je přímá vymahatelnost, což je u zavazujících procesních smluv zapo- vězeno. Druhou možností je nepřímé vymáhání tohoto závazku prostřednictvím náhrady ško- dy, smluvní pokuty, případně nepřiznání náhrady nákladů řízení. Proti uvedenému stanovisku ovšem svědčí v zásadě dvě námitky. Žaloba je veřejným subjektivním právem a nelze se ho vzdát jinak než ho nevyužít. Žaloba slouží k ochraně soukromého subjektivního práva, a proto se obvykle podává v případě, kdy protistrana poruší svůj smluvní či jiný závazek. V takovém případě by bylo absurdní, aby protistrana požadovala po žalobci, aby svá práva nehájil soudní cestou. K tomu je navíc možno připočíst skutečnost, že se judikatura brání přiznávat náhradu škody, případně nárok na přiznání smluvní pokuty tomu, kdo sám jednal protiprávně.386 Nao- pak ve prospěch náhrady škody či přiznání smluvní pokuty by hovořilo teoretické uplatnění obecných právních korektivů jako poctivosti jednání či zákazu zneužití práva. I přes tyto obecné právní korektivy je autor k uplatnění nepřímých donucovacích prostředků skeptický. Z uvedeného vyplývá, že ujednání o vzdání se žalobního práva má v českém procesním právu toliko formu Gentleman’s Agreement.
Uvedené závěry nejsou na první pohled příznivé autonomii vůli smluvních stran a ná- sledné ochraně věřitele, nicméně k podobným výsledkům lze dospět soukromoprávními pro- středky. V případě prodlení se nabízí například sjednání novace závazku, kterým dojde ke sjednání splátkového kalendáře, k prodloužení doby splatnosti, uznání dluhu apod. Výhodou soukromoprávních prostředků přitom je, že nezasahují do práva na přístup k soudu.
K podobným závěrům jako u pacti de non petendo lze dospět i v případě dohody o do- časném neuplatnění žaloby (též moratorium, německy Stillhalteabkommen). I zde je dispozič- ní smlouva nepřípustná, neboť opět tato smlouva omezuje právo na přístup k soudu. Navíc česká procesualistika nezná v případě civilního sporného řízení nepřípustnost žaloby pro předčasnost. Zavazující procesní smlouva je sice teoreticky možná, ale její dodržení bude nejspíše dobrovolné a porušení jen stěží sankcionovatelné.
386 Zde se nabízí analogické uplatnění závěrů judikatury ohledně sankcionování zákonného odstoupení od smlouvy [např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96 (publikovaný v časo- pise Právní rozhledy č. 4/1999, str. 204)].
5.2.2. Vzdání se práva na opravný prostředek (Rechtsmittelverzicht)
Poměrně blízko k smlouvám o vzdání se žalobního práva má smlouva o vzdání se prá- va na opravný prostředek (Rechtsmittelverzicht), kterou opět německá judikatura připouští,387 nicméně tím ještě nemusí být automaticky dáno, že výsledek bude totožný. V následujícím výkladu bude zaměřena pozornost na odvolání jakožto nejčastější opravný prostředek.
Sporné civilní řízení je ovládáno zásadou dispoziční. Z této zásady lze dovodit, že v případě nepříznivého soudního rozhodnutí má obecně účastník řízení právo podat proti ně- mu odvolání, ale zároveň se práva na podání odvolání může vzdát.388 K tomu může dojít buď konáním, tj. pokud potencionální odvolatel oznámí svou vůli soudu, nebo nekonáním, tj. po- kud se potencionální odvolatel zapomene ve lhůtě pro podání odvolání odvolat. V zákonné podobě je vzdání se práva podat odvolání zakotveno v § 207 občanského soudního řádu. Pod- le tohoto ustanovení se lze vzdát odvolání jedině vůči soudu, a to až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí. Z tohoto ustanovení vyplývají dvě základní omezení. Za prvé se nelze vzdát práva na odvolání dopředu, tedy abstraktně. Za druhé vzdání se práva na odvolání musí směřovat vždy vůči soudu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že dispoziční smlouva o vzdání se práva na podání odvolání je evidentně nepřípustná, a to bez ohledu na to, zdali se strana vzdává práva na od- volání dopředu nebo až ve zcela konkrétní procesní situaci. Důvodem je zákonem zakázaný předmět plnění. Kdyby se totiž smluvní strany dohodly na tom, že se jedna smluvní strana vzdává odvolání a tato strana by následně odvolání podala, nemělo by prohlášení učiněné ve smlouvě účinky vůči soudu a poškozená smluvní strana by se ho tak přímo nemohla dovolá- vat. Znění § 207 odst. 1 o. s. ř. ovšem, jak by se na první pohled mohlo zdát, nevylučuje zava- zující procesní smlouvu, jejímž plněním bude vzdání se práva na podání odvolání v konkrétní procesní situaci. V případě porušení není plnění této smlouvy přímo právně vynutitelné. Po- dané odvolání bude podáno platně, nicméně odvolatel poruší smluvní závazek a mohl by být sankcionován formou smluvní pokuty či náhrady škody. I zde je problematické hovořit o vy- mahatelnosti závazku. Právo na odvolání je v několika ohledech vůči žalobnímu právu rozdíl- né. Listina ani Evropská úmluva o ochraně lidských práv nezaručuje dvojinstančnost řízení, nejedná se proto o ústavně zaručené právo,389 nýbrž toliko o veřejné subjektivní právo, s nímž může účastník řízení disponovat. Záleží tedy na účastníkovi, zdali využije možnost podat od-
387 XXXXXXXX, Xxxxx. Buch 1. Abschnitt 3. Verfahren. In: XXXXXXXX, Xxxxx et al., 2011, op. cit., s. 612. 388 XXXXXX, Xxxxxxxx. § 207 [Vzdání se odvolání a zpětvzetí odvolání]. In: XXXXX; DRÁPAL, X., a kol., 2009, op. cit., s. 1660.
389 Například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 652/09.
volání a tím se pokusit změnit rozhodnutí, či nikoliv. Pokud se následně potencionální odvo- latel zaváže, že z více variant možného jednání si vybere možnost nepodat odvolání a násled- ně bez vážného důvodu tento závazek poruší, jeví se jako přiměřené, aby byl zavázán k náhradě škody, smluvní pokuty, případně aby mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to pro nepoctivost jednání. Autor se tedy kloní k tomu, aby v případě vzdání se práva na opravný prostředek byl závazek vymahatelný nepřímými prostředky.390 Výjimku z přípustnosti zavazující procesní smlouvy zde tvoří vztahy se spotřebitelem, neboť podle
§ 1814 písm. j) NOZ je taková dohoda explicitně zakázána.
5.2.3. Dohoda o vzájemném či o společném návrhu
Žalobní právo nemusí být uplatněno pouze žalobcem, který se cítí být dotčen na svých subjektivních právech, nýbrž někdy je uplatní žalovaný se svým protinávrhem. Situací, které k tomu vedou, je jistě více, zde budou uvedeny dvě základní situace.
Vzájemná žaloba je podávána především tehdy, když se strany nemohou dohodnout na vzájemných právech a povinnostech. Klasicky mají strany vůči sobě sporné pohledávky, na jejichž existenci, případně zániku se nejsou schopny dohodnout. Spor poté vyeskaluje podá- ním jedné žaloby a následně podáním vzájemné žaloby. Je-li spor veden především sporem o právo, přichází v úvahu otázka, zdali by se strany sporu nemohly dopředu dohodnout na po- dání vzájemných žalob. Příkladem může být při zhotovení díla nárok zhotovitele na úhradu ceny díla a nárok objednatele na smluvní pokutu. Dále se může jednat o situaci, kdy smluvní strany shledají určité smluvní ujednání za neplatné, ale nejsou schopny či ochotny se dohod- nout na ujednání, kterým nahradí původní neplatné ujednání ujednáním se stejnými či podob- nými ekonomickými důsledky. Nový občanský zákoník například v § 577 umožňuje, aby se účastníci obrátili na soud za účelem dotvoření závazku. Návrh přitom může podat jen jeden účastník smlouvy, není však vyloučeno, aby byl podán společný návrh.
Vznik, změna a zánik soukromých subjektivních práv a povinností jsou v soukromém právu činěny především prostřednictvím právních jednání jednajících osob. Někdy však k realizaci právní normy zákon vyžaduje vedle projevu vůle jednajících osob souhlas či povo- lení státního orgánu, jindy zákon předpokládá, že státní orgán vydá rozhodnutí s konstitutivními účinky. Tím se zajišťuje ochrana veřejného zájmu na existenci či neexistenci určitých právních vztahů. Příkladem je povolení uzavřít manželství391 nebo rozsudek, kterým
390 Podobné závěry jako u odvolacího řízení lze potom dovodit i v případě dovolacího řízení.
391 Srov. § 672 NOZ a § 367 a násl. ZZŘS. Zde je nutno připomenout, že uvedené řízení je řízením nesporným, jehož zvláštní aspekty nejsou v této práci reflektovány.
se rozvádí manželství.392 A právě u posledně zmiňovaného případu je vhodné se pozastavit. Rozvod manželství vyžaduje návrh jednoho z manželů. Není však vyloučeno, aby žalobu po- dali oba manželé. V této souvislosti je nutno upozornit na § 757 nového občanského zákoní- ku, který upravuje tzv. smluvený rozvod. Jednou z podmínek pro zrychlené rozvodové řízení je právě připojení se k návrhu nebo podání společného návrhu.393
Dohodou o vzájemném či společném návrhu se rozumí ujednání, kterým se strany za- vazují podat vzájemné návrhy nebo společný návrh. Tato dohoda přichází v úvahu teoreticky ve dvou podobách, tj. v podobě zavazující procesní smlouvy nebo v podobě dispoziční pro- cesní smlouvy.
Zavazující procesní smlouvou si strany sjednají závazek, že se jedna ze stran přidá k návrhu žalobce, že podá společný návrh nebo že podá vzájemný návrh za podmínek stano- vených ve smlouvě. Přípustnost smlouvy lze odvozovat od dispoziční zásady, neboť smluvní strany mohou disponovat žalobou jakožto dispozičním procesním úkonem, přičemž zavazující procesní smlouva nikterak neomezuje právo na přístup k soudu, a proto se nepříčí zákonu. Výhodou této smlouvy je vysoká míra flexibility ve stanovení podmínek, na druhou stranu takto uzavřená smlouva je toliko závazkem k určitému jednání, není tak schopna vyvolat pří- mé následky a ani soud jí není vázán. Jelikož je podání žaloby a stanovení jejího obsahu vý- hradním právem žalobce, nepřipadá v žádném případě v úvahu, aby byla při porušení smlouva přímo vymahatelná například prostřednictvím nahrazení vůle soudem. Smlouvu lze vymáhat toliko nepřímo formou smluvních pokut, náhrady škody etc.
Dohodu o vzájemném či společném návrhu lze uzavřít i ve formě dispoziční procesní smlouvy. Základem dohody je konsensus na společném postupu a následné prohlášení stran, které musí splňovat veškeré náležitosti návrhu.394 Přípustnost takové dohody nelze dovodit přímo ze zákona, ale lze dovodit z povahy řízení. Mohou-li strany podat dva samostatné ná- vrhy na zahájení řízení či připojení se k návrhu, jeví se s ohledem na dispoziční zásadu jako správné připustit, aby strany mohly podat i jeden společný návrh, a to i tehdy, když to není zákonem výslovně upraveno. V procesualistice dvoustrannou dispozici s předmětem řízení prostřednictvím procesních smluv připouští například Xxxxxxx.395
Vzhledem k tomu, že má dohoda nahradit dva dispoziční jednostranné úkony, musí dohoda obsahovat prohlášení, která budou naplňovat veškeré náležitosti návrhu na zahájení řízení. Tato prohlášení přitom nesmí být opatřena nepřípustnými ujednáními, například nesmí
392 Srov. § 754 a násl. NOZ a § 371 a násl. ZZŘS.
393 Srov. § 384 ZZŘS.
394 Srov. § 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř.
395 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 111, marg. č. 300.
být podmíněna.396 Smluvní strany se mohou dohodnout i na některých dalších otázkách týka- jících se řízení. Kupříkladu se strany mohou dohodnout na náhradě nákladů řízení. Každé takové ujednání je nutno posuzovat samostatně, ale zároveň i v souhrnu s ostatními smluvní- mi ujednáními, aby nedošlo k nepřípustné deformaci společné vůle stran.
Aby mohla dohoda vyvolat kýžené účinky, tedy aby došlo k zahájení řízení, je nutno dohodu předložit soudu. Oproti běžnému průběhu soudního řízení se zde uplatní zajímavá odchylka v tom, že přímo doručením dohody soudu vznikne trojstranný procesněprávní vztah a není nutno čekat na doručení žaloby žalovanému. Zjevnou výhodou dohody uzavřené v podobě dispoziční procesní smlouvy je její vymahatelnost. Dohoda obsahuje návrhy na za- hájení řízení, které jsou schopny vyvolat účinky, a proto k vyvolání kýžených účinků postaču- je, předloží-li některá ze smluvních stran dohodu k soudu. Smluvní strana, která by chtěla zabránit následkům dohody, může projevenou vůli odvolat,397 avšak nejpozději současně s doručením návrhu soudu. Později učiněné odvolání návrhu bude neúčinné a je možné toliko vzít návrh zpět.
5.3. Dohody o zpětvzetí žaloby
V předchozí podkapitole byla věnována pozornost ujednáním, která mají zabránit to- mu, aby byla podána žaloba, případně opravný prostředek. V této podkapitole bude zaměřena pozornost na situaci, kdy již žaloba či opravný prostředek podán je.398 Ke správnému pocho- pení celé problematiky je nutno si stručně nastínit současnou koncepci zpětvzetí žaloby.
Zpětvzetí žaloby spadá do kategorie dispozičních procesních úkonů, což je množina procesních úkonů, kterými účastníci řízení nakládají (disponují) řízením nebo jeho předmě- tem.399 Zpětvzetím žaloby se rozumí úkon žalobce, popřípadě žalovaného při vzájemné žalo- bě, kterým projevuje svou vůli a žádá nepochybným a bezpodmínečným způsobem soud, aby o žalobě nebylo nadále jednáno a meritorně rozhodnuto.400 Zákonná úprava zpětvzetí žaloby je obsažena v § 96 občanského soudního řádu.
Ačkoliv se na první pohled může zdát, že kvůli povaze zpětvzetí žaloby jakožto jedno- stranného procesního úkonu, uzavření procesní smlouvy nepřichází v úvahu, opak je pravdou. Jestliže žalobce, případně žalovaný, může jednostranným úkonem disponovat předmětem
396 Srov. § 41a o. s. ř.
397 Srov. § 41a odst. 4 o. s. ř.
398 V následujícím výkladu bude pojednáváno jen o zpětvzetí žaloby, nicméně to není na škodu, neboť lze ví- ceméně použít i na dohody o zpětvzetí opravného prostředku.
399 STAVINOHOVÁ; XXXXXX, 2003, op. cit., s. 305.
400Ibid., s. 308.
řízení, nabízí se otázka, proč by předmětem řízení nemohl disponovat procesní smlouvou. Dle názoru autora dohody o zpětvzetí žaloby neodporují povaze civilního procesu, a proto je lze považovat za přípustné. Ostatně autor se s nimi běžně setkal v advokátní praxi, a to v rámci dohod o narovnání, které byly uzavírány až po zahájení soudního řízení.
Uzavření dohody o zpětvzetí žaloby se nabízí zejména v následujících situacích. Tře- baže je zpětvzetí žaloby jednostranným úkonem žalobce, výjimečně se vyžaduje, aby se zpět- vzetím žaloby souhlasila druhá smluvní strana (srov. § 96 odst. 3 o. s. ř.). Dále se pro dohody o zpětvzetí žaloby otvírá prostor v situacích, kdy byla podána vzájemná žaloba a strany se chtějí dohodnout, aby bylo řízení zastaveno. V neposlední řadě se i sám žalobce může kdyko- liv během probíhajícího soudního řízení zavázat ke zpětvzetí žaloby.
5.3.1. Souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby
Prostřednictvím doručení žaloby soudu a žalovanému je postupně založen celý pro- cesněprávní vztah. Zpětvzetím žaloby pak nezaniká jen vztah mezi žalobcem a soudem, ale také vztah mezi žalobcem a žalovaným a vztah mezi žalovaným a soudem. V řadě případů však žalovaný nemusí mít vždy zájem na tom, aby řízení bylo zastaveno, ba naopak může mít důvody k tomu, aby bylo věcně rozhodnuto. Podle § 96 odst. 3 a § 222a odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud I. stupně nebo odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Za vážný důvod se zpravidla považuje ohrožení zájmů žalovaného.401
Žalobce si může během řízení uvědomit, že podaná žaloba nejspíše nebude úspěšná a může se tak snažit zabránit negativním důsledkům prostřednictvím zpětvzetí žaloby. Pokud by však vycítil, že by mohl mít se zpětvzetím žaloby problémy, případně pokud by se chtěl dohodnout na náhradě nákladů řízení, může uzavřít se žalobcem dohodu o zpětvzetí žaloby. Procesní smlouva může mít v zásadě dvojí podobu. Může být buď v podobě dispoziční pro- cesní smlouvy nebo v podobě zavazující procesní smlouvy.
Základem dispoziční procesní smlouvy je konsensus stran na dalším procesním postu- pu. Vzhledem k tomu, že základem pro zpětvzetí žaloby je jednostranný procesní úkon smě- řující vůči soudu a vůči žalovanému, musí být obsahem smlouvy jasné a nepodmíněné prohlá- šení směřující vůči těmto subjektům o zpětvzetí žaloby. Na druhou stranu také žalovaný musí učinit jasné a nepodmíněné prohlášení vůči soudu a vůči žalovanému, že souhlasí se zpětvze- tím žaloby. Zde je tedy zřetelná odchylka oproti obecným procesním smlouvám, které
401 Podrobně XXXXXX, Xxxx. § 96. In: XXXXX, 2009, op. cit., s. 453.
v zásadě dle procesualistiky mohou obsahovat podmínky. Kromě obou prohlášení, která jsou podstatnými náležitostmi dohody, se smluvní strany mohou dohodnout i na některých dalších náležitostech zpětvzetí žaloby. Zejména přichází v úvahu dohoda o náhradě nákladů řízení.
Aby procesní smlouva o zpětvzetí žaloby mohla vyvolat příslušné právní následky, musí být předložena soudu. Soud smlouvu prozkoumá a neshledá-li, že dohoda či učiněné prohlášení jsou vadné, je soud povinen řízení zastavit. Dispoziční smlouva je vůči druhé stra- ně vymahatelná, ledaže smluvní strana před doručením smlouvy své prohlášení podle § 41a odst. 4 o. s. ř. odvolala.
Smluvní strany mohou uzavřít také zavazující procesní smlouvu, kterou se žalovaný zaváže, že pokud žalobce vezme žalobu zpět, nebude vůči zpětvzetí jakkoliv brojit. Tato smlouva nevyžaduje žádné prohlášení vůči soudu, může obsahovat také podmínky a jiná ve- dlejší ujednání. Nevýhodou této smlouvy je, že podobně jako jiné zavazující procesní smlouvy není přímo vymahatelná.
5.3.2. Dohoda o vzájemném zpětvzetí žaloby
Nezřídka se stává, že strany mají vůči sobě vzájemné závazky, přičemž nejsou schop- ny se na urovnání svých vztahů dohodnout, a proto celá věc nakonec skončí u soudu vzájem- nou žalobou. Během soudního řízení však smluvní strany mohou změnit názor, mohou zpra- vidla uzavřít soudní smír, ale mohou se také dohodnout na zpětvzetí žaloby. I zde přichází v úvahu jak uzavření dispoziční, tak zavazující procesní smlouvy, přičemž každá ze smluv má svoje výhody a naopak svoje nevýhody.
Dohodou o vzájemném zpětvzetí žaloby se smluvní strany vůči sobě navzájem a vůči soudu prohlašují, že berou své žaloby zpět a případně se mohou dohodnout i na dalších pro- cesních otázkách, například na náhradě nákladů řízení. Aby se mohlo jednat o dispoziční pro- cesní smlouvu, musí smlouva obsahovat jasná a nepodmíněná prohlášení vůči soudu o zpět- vzetí žaloby. Uvedená prohlášení tak opět patří mezi podstatné náležitosti dohody. Prohlášení musí výslovně obsahovat pouze projev vůle směřující ke zpětvzetí žaloby, souhlas se zpětvze- tím žaloby druhé smluvní strany se nevyžaduje, nýbrž je konkludentně obsažen v dohodě jako takové. Přijetí opačného stanoviska a vyžadování výslovného souhlasu se zpětvzetím žaloby protistrany lze považovat za nepřípustný formalismus.
Dohodu o vzájemném zpětvzetí žaloby lze uzavřít i ve formě zavazující procesní smlouvy. Zde je na rozdíl od dispoziční procesní smlouvy možno sjednat podmínky a jiná vedlejší ujednání. Nevýhodou je již výše zdůrazňovaná vymahatelnost.
5.3.3. Dohoda o zpětvzetí žaloby
Zpětvzetí žaloby záleží na vůli žalobce. Nicméně žalovaný se může pokusit přesvědčit žalobce, aby žalobu vzal zpět. V zásadě se nabízí opět dvě možnosti. První možností je sjed- nání dispoziční smlouvy, v níž by žalobce prohlásil, že bere žalobu zpět. Taková dohoda se velmi podobá dohodám o souhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby. Vzhledem k tomu, že žalobce bude obvykle přesvědčen o své pravdě, je málo pravděpodobné, že se taková dohoda bude v praxi uzavírat. Proti uzavření dohody dále hovoří, že prohlášení musí být jasné a ne- podmíněné.
Pravděpodobněji se tak jeví sjednání zavazující procesní smlouvy se všemi riziky v otázce vymáhání. Zde se smluvním stranám nabízí možnost sjednat podmínky, za jakých dojde k zastavení řízení. Pokud podmínky nebudou naplněny, je možno uplatnit nepřímé for- my donucení.
Podle Schilkena je prioritním účelem civilního procesu uskutečnění materiální sprave- dlnosti na základě materiální pravdy.402 Aby však tohoto cíle mohlo být dosaženo, je nezbytné materiální pravdu zjistit. A právě k tomuto účelu slouží dokazování, které se tak stává jednou z nejvýznamnějších fází civilního procesu. Jelikož dokazování bezprostředně ovlivňuje obsah soudního rozhodnutí, nemohlo uniknout pozornosti procesualistiky v otázce možné adaptace prostřednictvím tzv. důkazních smluv. Pojem důkazní smlouvy (Beweisverträge) je druhovým označením pro procesní smlouvy, které působí na proces dokazování. Tradičně se důkazní smlouvy člení do dvou kategorií: na dohody o dokazování (německy Beweisführungsverträge, někdy též jako Beweisverträge stricto sensu) a na dohody o důkazním břemenu (německy Beweislastverträge), o nichž bude dále pojednáno.
Před podrobnějším výkladem k jednotlivým dohodám je nutno ještě uvést, že ne všichni autoři se shodují v právní kvalifikaci dokazování a jednotlivých důkazních institutů. V německy mluvících zemích je například značně rozšířené stanovisko, že důkazní břemeno je někdy institutem hmotněprávním, jindy institutem procesním.403 Bez ohledu na správnost těchto názorů je nutno podotknout, že tyto názory bezprostředně ovlivňují pojetí důkazních smluv a jejich přípustnosti. Zastává-li totiž část procesualistiky stanovisko, že určitý právní institut dotýkající se dokazování je institutem hmotněprávním, musí uvedená část autorů ná-
402 XXXXXXXX, 1992, op. cit., s. 264, marg. č. 463.
403 Například FASCHING, 1990, op. cit., s. 466n, marg. č. 889nn. Xxxxxx Xxxxx, 2012, op. cit., s. 73nn.
sledně dospět k logickému závěru, že důkazní smlouvy mohou mít jak hmotněprávní, tak pro- cesní charakter. 404 V otázce přípustnosti důkazních smluv s hmotněprávním charakterem pak u těchto autorů přirozeně převládá stanovisko, že takové smlouvy jsou v zásadě přípustné s ohledem na autonomii vůle.405
Tato práce uvedené pojetí důkazních smluv razantně odmítá a pojem důkazní smlouvy vztahuje výhradně na procesní smlouvy, které dopadají na regulaci dokazování. Nad to je možno dodat, že většina důkazních smluv, ne-li rovnou všechny důkazní smlouvy, které ně- kteří autoři pojímají hmotněprávně, má ve skutečnosti povahu procesní. Tak je tomu i u výše zmiňované dohody o důkazním břemenu.
5.4.1. Dohody o dokazování
Dohody o dokazování jsou procesními smlouvami, které mají za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, zjišťování, provádění a hodnocení důkazů. Ovlivnit dokazování lze zpravidla pozitivním způsobem, kdy se strany zaváží něco aktivně vykonat, namátkou přednést určitý skutkový stav či provést určitý konkrétní důkaz, tak negativním způsobem, kdy se naopak strany zavazují něco nekonat, něčeho se zdržet či něco strpět. Zvláštní formou jsou pak smlouvy, které mají za účel ovlivnit postavení soudu.
Zahraniční procesualistika postupem času typologizovala jednotlivé dohody o dokazo- vání a nakonec vytvořila několik smluvních typů. Například Fasching rozeznává smlouvy o přednesení skutkového stavu (Verträge über das Tatsachevorbringen), za jejichž zvláštní formu považuje smlouvy o nesporných tvrzeních (Geständnisverträge), dále smlouvy o dů- kazním prostředku (Beweismittelverträge) a smlouvy o hodnocení důkazů (Beweiswürdi- gungsverträge).406 Xxxxxx Xxxxx rozeznává dokonce čtyři druhy procesních smluv, a to smlouvy o hodnocení důkazů, smlouvy o úrovni dokazování (Beweismaßverträge), smlouvy o důkaz- ním prostředku a smlouvy o předmětu dokazování (Beweisthemenverträge), které Xxxxx dále člení na smlouvy o předmětu dokazování stricto sensu a dohody o fikcích (Verträge über Fik- tionen).407 Uvedené třídění samozřejmě není jediné možné, například Xxxxxxx uvádí také ujednání o osobě znalce (Einigung über die Person des Sachverständigen).408 Následuje stručné představení jednotlivých dohod o dokazování.
404 Například FASCHING, 1990, op. cit., s. 466n, marg. č. 889nn. Xxxxxx Xxxxx, 2012, op. cit., s. 73nn.
405 FASCHING, 1990, op. cit., s. 466n, marg. č. 889nn.
406 Ibid., s. 437.
407 XXXXX, Xxxxxx. Beweisverträge im Zivilprozess. 1. Aufl. Zürich: Dike, 2012, LI., 324 p. ISBN 978-303-7514-
504. s. 4–18.
408 XXXXXXX, Xxxxxx. Vorbemerkungen vor § 128. In: XXXXX, 2005, op. cit., s. 112, marg. č. 301.
Základem civilního sporného řízení je spor o právo, který vzniká na základě určitého skutkového stavu. Za přednesení tohoto skutkového stavu jsou odpovědny zásadně smluvní strany, a to v rámci povinnosti tvrzení. Strany řízení jsou přitom oprávněny přednesená tvrze- ní rozporovat, nebo je označit jako nesporná. Tímto se do jisté míry ovlivňuje i předmět do- kazování. V praxi může být přitom nespočet důvodů pro dispozici se skutkovým stavem. Tyto důvody se následně promítly i do oblasti procesních smluv. Smlouvami o přednesení skutko- vého stavu či o předmětu dokazování se smluvní strany zavazují přednést v řízení jen určité skutečnosti, popřípadě určité skutečnosti naopak nepřednést. Za zvláštní formu těchto ujedná- ní Fasching považuje smlouvy o nesporných tvrzeních (Geständnisverträge),409 kterou se strany zavazují určité nebo všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení sporu přiznat či je učinit jako nesporné.410
K prokázání skutkových tvrzení jsou strany povinny navrhnout patřičné důkazní pro- středky, kterými se následně soud pokusí prokázat či vyvrátit tvrzené skutečnosti. K této fázi dokazování se vztahují smlouvy o důkazním prostředku (Beweismittelverträge), kterými se smluvní strany zavazují, že navrhnou pouze určitý důkazní prostředek či se naopak vzdají určitého důkazního prostředku.411 Smluvní strany by si prostřednictvím takovéto smlouvy mohly namátkou ujednat, které osoby budou před soudem vyslechnuty a které naopak vy- slechnuty nebudou. Dále by si smluvní strany mohly ujednat, že utajované informace a ob- chodní tajemství nebudou předmětem výslechu svědků.412 Jako smlouvu o důkazním pro- středku Pelli kvalifikuje i ujednání o způsobu provedení důkazního prostředku. Tak by si stra- ny mohly například ujednat, kdo je oprávněn klást svědkům otázky, případně kdy a jakým způsobem se tak má stát. 413 Mezi smlouvy o důkazním prostředku Pelli zařazuje i smlouvy o ustanovení znalce (Schiedsgutachtenvereinbarungen), kterými si smluvní strany sjednají, že určitý skutkový stav bude autoritativně zjištěn sjednaným odborníkem.414
V civilním soudním řízení se zpravidla uplatňuje zásada materiální pravdy, podle které soud má rozhodovat podle skutkového stavu, o němž nemá důvodné pochybnosti.415 Takové zjištění není vždy v praxi snadné, což může vést k nepříjemným důsledkům pro jednu či dru- hou stranu. Teorie i praxe se snaží na obtíže při dokazování reagovat prostřednictvím smluv o úrovni dokazování (Beweismaßverträge). Obsahem těchto smluv je dohoda stran o tom, že
409 Ne vždy je možno přeložit doslovně uvedené pojmy, neboť to mnohdy zní krkolomně. Například zde by přesný překlad mohl znít jako „smlouva o doznání či přiznání (Pozn. aut.).
410 FASCHING, 1990, op. cit., s. 437.
411 Ibid.
412 PELLI, 2012, op. cit., s. 10.
413 Ibid., s. 10n.
414 PELLI, 2012, op. cit., s. 11n.
415 V podrobnostech například XXXXXXXXX, 2011, op. cit., s. 79nn.
soud nemusí při zjišťování skutkového stavu dospět k plnému přesvědčení o pravdivosti skut- kového stavu, nýbrž postačuje převažující pravděpodobnost.416
Hodnocení důkazů je podle většiny procesualistů v rukou soudce, přesto se objevily snahy o to, aby byla stranám dána možnost dopředu stanovit, jakou důkazní hodnotu má soud k jednotlivým důkazním prostředkům přisoudit. Na to reagují smlouvy o hodnocení důkazu (Beweiswürdigungsverträge), kterými se smluvní strany zavazují, že soudu předepíší určité hodnocení důkazu nebo že důkazním prostředkům přiřknou určitou důkazní hodnotu.417 Na- mátkou se může jednat o situace, kdy si strany ujednají, že výslech svědků má podřadnou úlohu nebo že veřejné listiny jsou posuzovány obdobně jako listiny soukromé.418
5.4.2. Přípustnost dohod o dokazování
V otázce přípustnosti nejsou jednotliví autoři za jedno. U nás se důkazními smlouvami zabýval toliko Lavický, který odmítá s odkazem na Faschinga všechny důkazní smlouvy, ne- boť se příčí všemu, na čem je civilní soudní řízení postaveno.419
Také rakouská procesualistika přípustnost důkazních smluv v zásadě popírá. Fasching bez dalšího odmítá přípustnost všech důkazních smluv, o nichž pojednává, neboť je považuje za rozporné se základními zásadami civilního procesu, s povinnostmi dopadajícími na doka- zování a se zákazem smluveného soudního řízení. Smlouvy o přednesení skutkového stavu porušují povinnost úplného a pravdivého vylíčení skutkového stavu,420 smlouvy o důkazním prostředku porušují povinnost soudu vyšetřit pravdivě skutkový stav za možnosti využití všech přípustných důkazných prostředků a smlouvy o hodnocení důkazů jsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.421 Obdobně Kodek a Mayr uvádějí, že důkazní smlouvy jsou v Rakousku nepřípustné.422
416 PELLI, 2012, op. cit., s. 8n. Xxxxx uvádí, že tento druh důkazních smluv se s oblibou vyskytuje v rámci pojiš- ťovacích vztahů, zejména u prokázání pojistných událostí.
417 FASCHING, 1990, op. cit., s. 437.
418 PELLI, 2012, op. cit., s. 7.
419 XXXXXXX, Xxxx. Několik úvah o procesním právu z podnětu díla xxxx. X. Xxxxxx. Předneseno dne 13. 12. 2013 na konferenci Xxxxxx Xxxxx 100 let. Pozn. Doposud nevyšla monografie z konference, příspěvek použit s dovolením autora (dále jen „LAVICKÝ, 2014, op. cit.“).
420 Xxxxxxxx uvádí, že je to v rozporu s § 178 öZPO:
„Jede Partei hat in ihren Vorträgen alle im einzelnen Falle zur Begründung ihrer Anträge erforderlichen tat- sächlichen Umstände der Wahrheit gemäß vollständig und bestimmt anzugeben, die zur Feststellung ihrer An- gaben nötigen Beweise anzubieten, sich über die von ihrem Gegner vorgebrachten tatsächlichen Angaben und angebotenen Beweise mit Bestimmtheit zu erklären, die Ergebnisse der geführten Beweise darzulegen und sich auch über die bezüglichen Ausführungen ihres Gegners mit Bestimmtheit auszusprechen.“
421 FASCHING, 1990, op. cit., s. 437.
422 XXXXX, Xxxxx X. a Xxxxx X. XXXX. Zivilprozessrecht. 1. Aufl. Wien: facultas wuv universitätsverlag, 2009. ISBN 3708902955. s. 252, marg. č. 649.