UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxxx Xxxxx
Závazkové poměry s mezinárodním prvkem
se zaměřením na spotřebitelské smlouvy
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: XXXx. Xxxx Xxxxx, LL.M., Ph.D. Katedra: Katedra obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 20.03.2023
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 145 020 znaků včetně
mezer.
Xxxxxx Xxxxx
V Praze dne 20.03.2023
Poděkování
Rád bych poděkoval XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxx, LL.M., Ph.D. za vedení mé diplomové práce a za jeho cenné rady a připomínky. Rovněž bych rád poděkoval své rodině a přátelům za jejich podporu.
Obsah
1.1.1 Smlouva a nároky ze smluv 5
1.3.1 Vymezení dle nařízení Řím I 8
1.3.2 Vymezení dle nařízení Brusel I bis 9
2 Subjekty spotřebitelské smlouvy 13
2.1.1 Fyzická osoba a konečný uživatel věci 15
3 Určení rozhodného práva smluvních závazků 19
3.2 Rozhodné právo závazkových poměrů ze smluv 20
3.3 Rozhodné právo závazků ze spotřebitelských smluv 23
3.3.1 Volba práva ve spotřebitelské smlouvě 23
4.1 Jurisdikce u závazkových poměrů 26
4.1.1 Nařízení Brusel I bis 27
4.2 Jurisdikce u spotřebitelských smluv 28
4.2.1 Ujednání o příslušnosti 30
5.4 Změna bydliště spotřebitele 35
5.5 Neznáme bydliště spotřebitele 39
6 Interpretace zaměřování činnosti podnikatele 41
6.3 Vymezení pojmu zaměřování činnosti dle judikatury SDEU 43
6.3.1 Rozsudek ve věci Xxxxxx Xxxxxxx proti Schlank & Xxxxxx 43
6.3.2 Rozsudek ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof 44
6.3.3 Rozsudek ve věci Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx proti Xxxxxx Xxxxxxxx a Xxxxxx Xxxxxxxx 47
6.3.4 Rozsudek ve věci Lokman Xxxxx proti Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx 48
6.3.5 Rozsudek ve věci Xxxxxxx Xxxxxx proti Xxxxxxxx Xxxxxx a dalším 49
6.4 Pojem zaměřování činnosti v české judikatuře 50
V minulosti byl svět rozdělený na ohraničené státy a obchodování běžných lidí (spotřebitelů) probíhalo primárně uvnitř těchto států. Z pohledu práva to jistě bylo jednodušší. S globalizací roste počet smluv uzavíraných na internetu, a tak spotřebiteli jednoho státu nečiní problém objednat si zboží ze státu jiného. Spotřebitel si ani nemusí uvědomit, že objednává zboží z jiného státu, jelikož obchodování v rámci vnitřního trhu se stalo samozřejmostí.
Ačkoliv název této práce cílí na závazkové poměry, rozhodl jsem se věnovat pouze smluvním závazkům, a to především se zaměřením na jednu ze zvláštních kategorií závazkového smluvního práva, ochrannému režimu pro spotřebitele v mezinárodním právu soukromém. Cílem této práce je zasadit spotřebitelskou smlouvu do kontextu mezinárodního práva soukromého. Kolizní právo a mezinárodní procesní právo jsou velkou měrou ovlivněné evropským právem. Budu proto pracovat hlavně s evropskou legislativou, tj. nařízeními Brusel I bis1 a Řím I2 a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr EU“).
Ochraně spotřebitele je v poslední době věnována velká pozornost. Tuto ochranu lze spatřit také v normách mezinárodního práva soukromého. Kolizní a procesní normy spolu bezpochyby úzce souvisejí, jelikož místo soudu determinuje mimo jiné aplikování kolizního práva. Proto jsem se rozhodl nerozdělovat tuto ochranu a věnuji se oběma větvím.
Spotřebitel má slabší ekonomickou a právní pozici v porovnání s podnikatelem, tudíž si zaslouží ochranu, která vyváží jeho nerovné postavení a poskytne mu příslušnou spravedlnost.3 Úprava se tak snaží neodradit spotřebitele od podání žaloby proti podnikateli. Tato situace by mohla nastat, kdyby byl spotřebitel povinen podat žalobu u soudu státu, ve kterém má podnikatel
1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“, nebo „nařízení Brusel I bis“).
2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím I“ nebo „nařízení Řím I“).
3 XXXXXXXXXX, X. in XXXXXXX-XXXX, Xxxxx Xxxxxxxx., Xxxxxx. XXXXXX, Xxxxxx. XXXXXXXXXX XXXXXXXX, et al. MAGNU. Rome I Regulation - Commentary. Köln: Verlag Xx. Xxxx Xxxxxxx, 2016, ISBN 978-3-504-08006-8, s. 455.
bydliště, nebo sídlo.4 Také je potřeba upozornit, že se často jedná o spory malé hodnoty, čehož by
podnikatel mohl vědomě zneužívat.5
Cíl této práce spočívá v zodpovězení těchto otázek: (i) Na jaké smlouvy dopadá ochrana stanovená v čl. 6 Řím I a čtvrtém oddíle Brusel I bis a jak se tato ochrana projevuje? (ii) Jak se řeší situace v případě změny bydliště, či neznámého bydliště spotřebitele po uzavření smlouvy a
(iii) jaká kritéria jsou rozhodná při posuzování zaměřovací činnosti podnikatele na členský stát, v němž má spotřebitel (obvyklé) bydliště? K naplnění těchto cílů budu užívat zejména metody analýzy, popisu a komparace.
V prvních dvou kapitolách práce se budu věnovat definici a rozboru nejdůležitějších pojmů, tj. závazkovému poměru, mezinárodnímu prvku, spotřebitelské smlouvě a účastníkům spotřebitelské smlouvy. Ačkoli je smlouva uzavřena mezi spotřebitelem a podnikatelem, musí také splnit další definiční znaky uvedené v čl. 6 Řím I a čl. 17 Brusel I bis. A tak definování spotřebitelské smlouvy je nutné rozdělit podle nařízení Řím I a podle nařízení Brusel I bis, jelikož oblasti jejich působnosti se nekryjí. Vymezení spotřebitele je náročnější, proto jemu a podnikateli budu věnovat celou druhou kapitolu.
V dalších dvou kapitolách stručně vysvětlím pravidla, dle kterých se určuje rozhodné právo a příslušný soud v oblasti smluvních závazkových poměrů, a především spotřebitelské smlouvy.
V posledních dvou kapitolách práce naváži na předešlé kapitoly a přejdu ke konkrétnějším otázkám. V páté kapitole se budu zabývat problematikou bydliště spotřebitele. S tím souvisí vymezení obvyklého bydliště podle nařízení Řím I a bydliště podle nařízení Brusel I bis a následně se budu věnovat řešení situací v případě migrace nebo neznámého bydliště spotřebitele. Předmětem poslední kapitoly je koncepce zaměřování profesionální nebo podnikatelské činnosti podnikatele na členský stát, ve kterém má bydliště spotřebitel. Jaké indicie vedou k úsudku, že se podnikatel zaměřuje na určitý stát, analýze nejdůležitějších rozhodnutí SDEU a judikatuře českých soudů.
4 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. ledna 1993, věc C-89/91 (dále také jako „rozsudek ve věci Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx“), bod 18.
5 XXXXXXXXXX, X. in ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2018, ISBN 978- 80-7598-123-3, s. 225.
Abych dospěl k zamýšlenému cíli této práce, musím vymezit základní pojmy. Nejprve rozeberu pojem závazek neboli závazkový poměr a smlouvu. Následně se přesunu k mezinárodnímu prvku, který je nezbytný proto, abychom se pohybovali na poli mezinárodního práva soukromého. Nakonec vymezím spotřebitelskou smlouvou dle nařízení Řím I a Brusel I bis.
1.1 Závazkový poměr
Definovat závazkový poměr podle unijního práva je poměrně komplikované, a tak si nejprve pomohu českou právní úpravou. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“) obsahuje vymezení závazku v ustanovení
§ 1721, tak že „Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.“ Z uvedené definice vyplývá, že závazkový poměr neboli závazek (nebo také obligace, či závazkový vztah) je společenský vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Věřitel je oprávněný z tohoto vztahu a má právo na určité plnění od dlužníka (pohledávka). Naopak dlužník je povinný ze závazku a má povinnost toto právo věřiteli uspokojit (dluh). Závazkové právo představuje důležitou součást soukromého práva a je charakteristické svou relativností. Závazky působí inter partes, tedy mezi stranami, čímž se odlišují od věcných práv, které působí erga omnes, tj. proti všem.6
Závazky lze ale definovat různými způsoby. Raban definuje závazek mimo výše uvedeného v právní rovině tak, že se jedná o společenský vztah, který je upraven právem, čímž je myšleno, že „…je jeho obsah za právem stanovených podmínek vynutitelný a chráněný…“.7 Nejčastější rozdělení závazku je dělení dle způsobu jejich vzniku. Jsou jimi závazky z právních jednání a mimosmluvní závazky. Závazky z právních jednání jsou závazky kontraktní, které vznikají společnou vůlí dvou nebo více osob, nebo kvazikontraktní, které vznikají z právního jednání pouze jedné osoby. Mimosmluvní závazky pak představují závazky deliktní, závazky kvazideliktní, nebo závazky z dalších právních skutečností.8
6 XXXXXX, X. in: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, ISBN 978-80-7400-535-0, s. 3 až 5.
7 XXXXX, Xxxxxxx a kol. Závazkové právo. Brno: Xxxxxx Xxxxx - Vydavatelství a nakladatelství, 2019, ISBN 978- 80-87713-18-1, s. 22.
8 Ibid., s. 32 a 33.
Na unijní úrovni je rozhodné právo pro závazky upraveno v nařízeních Řím I a Řím II9 a vedle toho nařízením Brusel I bis je upravena jurisdikce pro závazky. Oblast působnosti nařízení Řím I jsou smluvní závazkové poměry,10 zatímco nařízení Řím II se věnuje mimosmluvním závazkovým poměrům.11 Je potřeba upozornit, že pojmy smluvní závazkový vztah a mimosmluvní závazkový vztah, a také další pojmy používané v nařízeních, musí být vykládány autonomně na právních úpravách v jednotlivých smluvních členských státech a musí respektovat systematiku a cíl těchto nařízení.12 Uvedená nařízení však pojem závazkový vztah nevykládají a dochází tím k interpretačním problémům. V takové situaci je nápomocný SDEU prostřednictvím zodpovídání předběžných otázek pokládaných vnitrostátními soudy. Ačkoli SDEU nemůže pojem interpretovat tak, že odkáže na některé národní právo členského státu, dle jeho judikatury je nutno vykládat pojem v souladu s obecnými zásadami všech vnitrostátních právních řádů.13
Funkci výkladů pojmů vyplývajících z evropského soukromého práva by mohl plnit společný referenční rámec. Tento rámec by mohl definovat pojmy, které jsou autonomní na národních úpravách a usnadnit práci soudům.14 Snahu o unifikaci lze spatřit v návrhu studijní skupiny.15 Např. závazek je definována v návrhu společného referenčního rámce jako „povinnost plnit, kterou má jedna strana právního vztahu, dlužník, vůči druhé straně, věřiteli.“1617 Lze uzavřít, že příslušné pojmy definovat je nesnadné a měly by být definované prostřednictvím samotného textu nařízeních, judikaturou SDEU, případně pomocí komparativních studií.18
9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím II“ nebo „nařízení Řím II“).
10 Viz čl. 1 Řím I.
11 Viz čl. 1 Řím II.
12 Např. rozsudek soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 21. ledna 2016, spojené věci C-359/14 a C-475/14, bod 43.
13 Např. rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 15. února 2007, věc C-292/05, bod 29.
14 Xxxx, X. in: Ferrari, F., Xxxxx, S., Rome I Regulation: The Law Applicable to Contractual Obligations in Europe, Munich: Sellier European Publishers, 2009, ISBN 978-3-86653-115-4, s. 24 a 25.
15 BAR, Xxxxxxxxx von a Xxxx X. XXXXX. Principles, definitions and model rules of European private law: draft common frame of reference (DCFR). Munich: Sellier-European Law Publishers, 2009. ISBN 978-3-86653-097- 3.
16 Ibid., s. 229.
17 Přeloženo z anglického jazyka: „An obligation is a duty to perform which one party to a legal relationship, the debtor, owes to another party, the creditor.“
18 XXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxxxx XXXXXXXXXX. The European Private International Law of Obligations. 3. vydání.
London: Sweet & Maxwell, 2009, ISBN 978-0-421-95490-8, s. 48.
1.1.1 Smlouva a nároky ze smluv
Právní jednání, které je dvoustranné nebo vícestranné a vede ke vzniku závazku, občanský zákoník označuje jako smlouvu.19 Pojem smlouva není v občanském zákoníku definován, ačkoli se jedná o nejčastější právní důvod, ze kterého vznikají závazky. Pojmy smlouva a nároky ze smluv jsou významné pro vymezení působnosti Řím I. Ačkoli nařízení apeluje na autonomnost výkladů pojmů na vnitrostátních právních řádech, opět neobsahuje definici smlouvy, ani nároků ze smluv.20
SDEU smlouvu vymezuje široce,21 a to jako závazek, který strany přebírají dobrovolně,22 přičemž vnitřní výhrady jedné strany k zavázání se smlouvou nejsou podstatné, pokud vyvolala dojem vzniku vymahatelného závazku.2324 Mimosmluvní závazkové vztahy zahrnují věci, které se vážou k deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti a zahrnují tak veškeré žaloby, které cílí na určení odpovědnosti žalovaného a nejedná se o věci, které se týkají smlouvy nebo nároků ze smlouvy.25 Tímto se odlišují působnosti nařízeních Řím I a Řím II. V čl. 7 odst. 1 písm. a) Brusel I bis je použito pojmů smlouva a nároky ze smluv ve stejném smyslu, aniž by opět byly definovány.
Výše zmíněné závazkové poměry, ale i další společenské vztahy, které vznikají v rámci soukromého práva, se zpravidla realizují uvnitř jednoho státu. V případě, že má některý z poměrů přesah přes hranice neboli vztah k zahraničí, označuje se tento vztah jako poměr s mezinárodním prvkem, zahraničním, přeshraničním nebo cizím prvkem.26
Bez ohledu na to, který pojem je ten nejvhodnější, zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“ nebo „zákon o mezinárodním právu soukromém“) užívá pojem mezinárodního prvku, aniž by jej definoval. Vymezit pojem mezinárodního prvku je komplikované, poněvadž jedna definice by nemohla
19 XXXXXX, X. in op. cit. pozn. 6, s. 13.
20 Např. rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, C-27/02, bod 33, nebo rozsudek
Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, C-419/11, bod 45.
21 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-27/02, bod 48.
22 Např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. června 1992, C-26/91, bod 15.
23 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-27/02, bod 59.
24 XXXXXXXXX X. in XXXXXX, Xxxxxx a Xxxxx XXXXXXXXX. Brussels Ibis regulation: commentary. München: Sellier European Law Publishers, 2016. European commentaries on private international law, v. 1., ISBN 978- 3-504-38480-7, s. 171.
25 Rozsudek soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 21. ledna 2016, spojené věci C-359/14 a C-475/14, bod 45. 26 XXXXXXXXXX, X. in XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2015, ISBN 978-80-7380-550-0, s. 23 a 24.
pojmout veškeré situace. Česká doktrína pracuje s konceptem „právně významného či zjevně nezanedbatelného mezinárodního prvku“.27 Míní tím, že každý případ by se měl posuzovat jednotlivě a zkoumat sílu a intenzitu mezinárodního prvku. Tato definice se jeví být praktická v globalizovaném světě, zejména v internetovém prostředí, které postrádá hranice.28 Dle Břízy by se mělo v pochybnostech přiklonit k mezinárodnímu charakteru daného případu, vzhledem k dnešní globalizaci. To platí především ve věcech týkajících se obchodních poměrů.29
Mezinárodní prvek lze nalézt u:
- subjektu právního poměru (např. podnikatel má své sídlo v jiném státě než spotřebitel bydliště),
- skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního poměru (např. k plnění má dojít v zahraničí),
- předmětu právního poměru (např. předmět je umístěn v zahraničí),
- právního poměru, který je akcesorický k jinému poměru, který se řídí cizím právem (např. ručení).30
Tento výčet je pouze demonstrativní. K mezinárodnímu prvku se vyjádřil také nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí se stejným závěrem: „O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině.“31
Nutnost existence mezinárodního prvku provází nejen zákon o mezinárodním právu soukromém, ale také Řím I nebo Brusel I bis, jejíž odůvodnění souhlasně uvádí potřebu přijmout
27 ROZEHNALOVÁ, N. in ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Úvod do mezinárodního práva soukromého. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2017, ISBN 978-80-7552-699- 1, s. 22 a 23.
28 Ibid.
29 BŘÍZA, P. In: XXXXX, Xxxx, XXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxx, XXXXX, Xxxxx, XXXXXX, Xxxxxxx, XXXXXXX, Xxxx. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, ISBN 978-80- 0000-000-0, s. 3 a 4.
30 XXXXXXXXXX, X. (2015) in op. cit. pozn. 26, s. 24.
31 Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2004, sp. zn. 32 Odo 374/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009.
opatření v občanských věcech s mezinárodním prvkem v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu.32 SDEU podporuje širokou definici mezinárodního prvku.33
Ačkoli čl. 1 Řím I uvádí podmínku působnosti existence mezinárodního prvku,34 zůstává sporné, zda lze nařízení aplikovat i na čistě vnitrostátní případy. K takovému případu dochází, např. když závazkový poměr nevykazuje žádný vztah k zahraničí a smluvní strany si zvolí cizí právo. Zatímco některé názory použití nařízení Řím I na čistě vnitrostátní situace podporují,3536 jiné to vylučují.37 Já bych se přiklonil k použití nařízení i na čistě vnitrostátní situace, s ohledem na smluvní svobodu, zejména v závazkových vztazích, které Řím I upravuje. Při vymezování mezinárodního prvku Bříza dodává, že je důležité se na právní poměr dívat jako na celek a zároveň kriticky zkoumat, zda není mezinárodní prvek předstírán nebo vytvářen uměle.38
Také Brusel I bis vyžaduje existenci mezinárodního prvku.39 Toto nařízení se užije rovněž na případ pozdějšího vzniku mezinárodního prvku.40 Např. když se bydliště spotřebitele a sídlo podnikatele nacházejí na území stejného členského státu v době uzavření smlouvy. Spotřebitel se po uzavření smlouvy přestěhuje do jiného členského státu a vznikne tak mezinárodní prvek, který umožní aplikaci Brusel I bis.41
Zvláštní právní normy podle čl. 6 Řím I a čtvrtého oddílu Brusel I bis se aplikují jen v případě, že se závazkový poměr kvalifikuje jako spotřebitelská smlouva. Je proto nezbytné vymezit pojem spotřebitelské smlouvy, který je nutné interpretovat autonomně na vnitrostátním soukromém právu.42 Unijní předpisy zavazují větší počet států, které mají své vlastní vnitrostátní normy
32 Viz srovnání bod 1 odůvodnění nařízení Řím I a bod 3 odůvodnění nařízení Brusel I bis.
33 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 1. března 2005, věc C-281/02, body 25 a 26, který vysvětluje, že ačkoli jsou obě strany sporu z jednoho členského státu, může se stát, že ke sporným skutečnostem došlo ve státu jiném.
34 Srov. čl. 1 odst. 1 Řím I.
35 Např. XXXXXXXXXXXX, X. in FERRARI, Franco. Concise Commentary on the Rome I Regulation. 2. vydání.
Cambridge: Cambridge University Press, 2020, ISBN 978-1-108-49767-1, s. 33.
36 Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ze dne 2. března 2017, věc C-54/16, bod 115.
37 Např. XXXXXX, X. Rome I Regulation a—Mostly—Unified Private International Law of Contractual Relationships within—Most—of the European Union. Journal of Law and Commerce, 2011 roč. 29, č. 2, s. 238. ISSN 0733- 2491. Dostupné z xxxx://xxx.xxx.xxxx.xxx/xxx/xxx/xxxxxxx/xxxx/0 [citace k 20.3.2023].
38 XXXXX, Xxxx. Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě. V Praze: X.X. Xxxx, 2012, ISBN 978-80-7179- 606-0, s. 31 až 35.
39 Rozsudek Soudního dvora EU (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, věc C-478/12, bod 26.
40 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 30. září 2021, věc C-296/20.
41 Ibid.
42 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, C-419/11, bod 25.
interpretující spotřebitelské smlouvy. Z toho důvodu je úkolem unijních předpisů definovat spotřebitelskou smlouvu ve spolupráci se soudním dvorem. Vymezení pojmů spotřebitele a podnikatele, jakožto smluvních stran spotřebitelské smlouvy, se budu věnovat v kapitole 2.
1.3.1 Vymezení dle nařízení Řím I
Chránit slabší smluvní stranu je součástí politiky nařízení Řím I, které obsahuje příznivější kolizní normy vůči jejich zájmům.43 Podmínky aplikovatelnosti zvláštních právních norem na ochranu spotřebitele při kolizi právních řádů jsou vymezeny v čl. 6 nařízení Řím I tak, že se aplikují na všechny typy smluv uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem. Z toho plyne, že se vyžaduje skutečné uzavření smlouvy, nicméně není vyžadována reciprocita.44 Dále musí být smlouva uzavřena v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti podnikatele, kterou provozuje v zemi, ve které má spotřebitel obvyklý pobyt, nebo jakýmkoli způsobem zaměřuje svou činnost na tuto zemi.45
Výjimky z aplikovatelnosti kolizních norem na ochranu spotřebitele jsou uvedeny v čl. 6 odst.
4 Řím I. Jedná se o:
- smlouvy o poskytování služeb (v případě, že tyto služby jsou spotřebiteli poskytnuty v
zemi odlišné od země obvyklého pobytu spotřebitele),
- přepravní smlouvy,
- smlouvy, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti (s výjimkou smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení),
- smlouvy týkající se obchodování na finančních trzích a v mnohostranných systémech,46
- pojistné smlouvy.
43 Bod 23 odůvodnění nařízení Řím I.
44 XXXXX, X. (2020) in op. cit. pozn. 35, s. 163.
45 Pojem zaměřování činnosti viz kapitola 6.
46 Naopak podle bodu 26 odůvodnění nařízení Řím I se čl. 6 Řím I vztahuje na „…finanční služby, jako např. služby v oblasti investic a činnosti a vedlejší služby poskytované spotřebiteli obchodníkem…“, nebo na smlouvy o prodeji podílů v subjektech kolektivního investování.
Podle Xxxxxxxxxx je čl. 6 složitý, kazuistický a kompromisní, jako celá úprava ochrany spotřebitele v právu Evropské unie (dále také jako „EU“).47 Ochrana spotřebitele se dle výše uvedeného článku nepoužije na smlouvy, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti. Otázkou zůstává, proč není smluvní straně přiznána ochrana, např. v případě kdy vystupuje jako slabší strana a kupuje nemovitost přímo od developera. Jedním z důvodů, proč je spotřebiteli přiznávána ochrana, je existence nevýhodné pozice s informačním deficitem. Na druhou stranu se pravděpodobně očekává, že při uzavírání takové smlouvy bude smluvní strana disponovat s určitým právním nebo finančním poradenstvím.48
Už Římská úmluva49 obsahovala speciální úpravu ve prospěch spotřebitele. Spotřebitelská smlouva byla vymezena jako smlouva, jejímž předmětem je prodej movitých věcí nebo poskytnutí služeb spotřebiteli a smlouvy na poskytnutí úvěru na takové obchody. Spotřebitel tuto smlouvu uzavírá, aniž by vykonával své povolání nebo provozoval živnostenskou činnost. Z věcné působnosti byly naopak vyloučeny přepravní smlouvy a smlouvy o poskytování služeb, pokud mají být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v jiné zemi, než v jaké má své bydliště.50 Uvedená úprava v Římské úmluvě byla brzy hodnocena jako zastaralá.51 Prvně se uvažovalo o radikálnější změně,52 již nakonec zastínila změna mírnější, která více korespondovala s novou jurisdikční úpravou v čl. 15 až 17 Brusel I.53
1.3.2 Vymezení dle nařízení Brusel I bis
K aplikovatelnosti čl. 18 a 19 Brusel I bis, které obsahují zvláštní normy na ochranu spotřebitele, musí být kumulativně splněny tři podmínky:
47 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2013, ISBN 978- 80-7400-504-6, s. 165.
48 XXXX, Xxxxxxxx. Cross-border consumer contracts. Oxford: Oxford University Press, 2008, ISBN 978-0-19- 927654-7, s. 4.
49 Úmluva 80/934/EHS ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Římská úmluva“).
50 Čl. 5 Římské úmluvy.
51 XXXXX, X. (2009) in op. cit. pozn. 14, s. 130 až 132.
52 Čl. 5 Návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, dostupné z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000XX0000&xxxxxXX [citace k 20.3.2023]. Tento návrh přišel s řešením, že rozhodným právem bude pouze právo obvyklého pobytu spotřebitele. Pouze pokud by podnikatel neznal obvyklý pobyt spotřebitele a tato neznalost nebyla způsobena jeho nedbalostí, dala by se aplikovat výjimka z tohoto přísného pravidla.
53 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání
a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I“ nebo „nařízení Brusel I“).
- charakteristická přítomnost slabší smluvní strany, tj. spotřebitele,
- požadavek skutečného uzavření smlouvy,
- předmět smlouvy spadá do některé z kategorií uvedených v čl. 17 odst. 1 Brusel I bis.54
Vyloučeny jsou pouze smlouvy o přepravě, pokud nejde o smlouvu poskytující kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.55
K tomu, aby mohly být aplikovány právní normy uvedené v čtvrtém oddíle Brusel I bis, musí být řádně uzavřená smlouva.56 Smlouvou se rozumí smlouva dle čl. 7 odst. 1 písm. a) Brusel I bis a k tomuto ustanovení je čl. 17 lex specialis.57 Ačkoliv bylo nařízení Brusel I nahrazeno nařízením Brusel I bis, judikatura SDEU k nařízení Brusel I platí také k novému nařízení, pokud lze ustanovení obou těchto nařízení považovat za rovnocenná.58 Znění čl. 17 Brusel I bis je totožné čl. 15 Brusel I, a zároveň jsou tato ustanovení konstruovány šířeji a obecněji, než čl. 13 Bruselské úmluvy.596061 Rozdíl mezi Bruselskou úmluvou a novějšími nařízeními lze spatřit také v požadavku existence oboustranných a vzájemně na sobě závislých závazků stran,62 jež vyžadovala Bruselská úmluva.63 Dále je nutné uzavření smlouvy také odlišit od předsmluvní odpovědnosti, jelikož v takovém případě lze postupovat dle obecných ustanovení nařízení Brusel I bis, které jsou věcně širší..64
Na rozdíl od vymezení spotřebitelské smlouvy dle Řím I, Brusel I bis rozlišuje tři typy smluv. Jedná se o (i) smlouvy o koupi movitých věcí na splátky, (ii) půjčku návratnou ve splátkách nebo jiný úvěrový obchod, který je určený k financování koupě takových movitých věcí a (iii) ostatními smlouvami. První dvě smlouvy stanovují určitý typ smlouvy. Třetí typ smlouvy je charakteristický
54 Např. rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, věc C-208/18, bod 39.
55 Čl. 17 odst. 3 Brusel I bis.
56 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, C-96/00, bod 38.
57 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 458 a 459.
58 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 15. listopadu 2018, věc C-308/17, bod 31.
59 Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968
(dále jen „Bruselská úmluva“).
60 Viz čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy, který se aplikuje pouze na smlouvy o prodeji movitých věcí nebo služeb. Naopak čl. 15 odst. 1 písm. c) Brusel I nebo čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis se aplikují na jakoukoli smlouvu, která splňuje podmínky uvedené v těchto článcích.
61 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, věc C-180/06, bod 49.
62 Ibid., bod 51.
63 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, věc C-96/00, bod 49 a rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-27/02, body 34 a 36.
64 Viz rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, věc C-180/06, bod 57.
pro okolnosti, jež souvisí s danou smlouvou. Tento třetí typ je tzv. zbytková kategorie, do které spadají všechny smlouvy uzavřené s osobou, která provozuje podnikatelskou nebo profesionální činnost ve státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo se svou činnosti na tento stát zaměřuje. Zatímco první polovina písm. c) čl. 17 odst. 1 Brusel I bis, tj. provozování činnosti ve státě bydliště spotřebitele, nečiní problémy,65 interpretace pojmu zaměřování činnosti je komplikovaná.66
Staněk se Xxxxxxxxx poukazují na nepochopitelnost rozlišování smluv o úvěru podle jeho účelu. Čl. 17 odst. 1 upřednostňuje úvěr ke koupi konkrétních movitých věcí před ostatními úvěry. Úvěrové smlouvy, které se netýkají koupi movitých věcí na splátky, musí být totiž uzavřené v rámci provozování činnosti podnikatele ve státě bydliště spotřebitele, nebo v rámci činnosti, která se na tento stát zaměřuje. Lze tak spatřit viditelnou rozporuplnost v oblasti spotřebitelské jurisdikční ochrany.67
V případě finančních nástrojů je vhodné podotknout, že ačkoli se čl. 6 Řím I na ně nevztahuje, prostřednictvím čtvrtého oddílu Brusel I bis je spotřebitel chráněn i v této oblasti, pokud předmětná smlouva nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Hodnota transakcí, velikost rizik finančních ztrát, odbornost nebo znalost spotřebitele nebo jeho aktivní jednání jsou pro aplikaci čtvrtého oddílu nepodstatné.68 Z toho vyplývá, že problematika výkladu spotřebitelské smlouvy dle obou unijních nařízení je komplikovaná, ale na druhou stranu je spotřebitel chráněn v oblasti příslušnosti soudu, když ne kolizním právem. Z uvedeného příkladu lze vyvodit, že nelze aplikovat standartní model průměrného spotřebitele a že finanční nástroje nejsou typickým spotřebním zbožím,69 ale pojem spotřebitel není statický a může se v průběhu času vyvíjet.70
Na závěr je nutno uvést, že mezi texty v čl. 6 Řím I a čl. 17 Brusel I bis lze pochopitelně spatřit výkladové podobnosti. Obě ustanovení mají stejný účel, a to vytvářet speciální normy, které derogují obecná pravidla, a obě ustanovení mají úmysl chránit slabší stranu smlouvy. Z toho důvodu by měl čl. 17 Brusel I bis představovat vodítko k interpretaci totožného pojmu uvedeného
65 XXXXXXX, X. a WILDERSPIN, M. in op. cit. pozn. 18, s. 241.
66 Viz kapitola 6.
67 XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní příslušnost ve spotřebitelských věcech dle Nařízení „Brusel I.“.
Obchodněprávní revue, 2013, č. 3, s. 71 až 75.
68 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, věc C-208/18, bod 59 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 3918/2017.
69 MERENDA, Xxxxx, SIMON, Xxxx. Spotřebitel finančních služeb a retailový investor. Obchodněprávní revue, 2020, č. 1, s. 31-38.
70 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007.
v čl. 6 Řím I.71 Naopak je nutné vnímat rozdíly, které se mezi oběma nařízeními vyskytují, jelikož oblast působnosti čl. 6 Řím I se plně nekryje s působnosti čl. 17 Brusel I bis.72
71 XXXXXXXXXX, X. in BASEDOW, Xxxxxx, Xxxxxxx XXXX, Xxxxxx XXXXXXX a Xxxxx X. xx XXXXXX XXXXXXX. Encyclopedia of private international law. Cheltenham, UK: Xxxxxx Xxxxx Publishing, 2017, ISBN 978-1-78254-722-8, s. 468.
72 XXXXXXXXXX, X. in XXXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní obchodní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2019, ISBN 978-80-7380-764-1, s. 110.
2 Subjekty spotřebitelské smlouvy
V této kapitole budu pokračovat s vymezením spotřebitelské smlouvy, tj. podmínkami, které musí být splněny, aby bylo možné použít právní normy chránící spotřebitele v nařízení Řím I a Brusel I bis. S tím primárně souvisí vymezení subjektů spotřebitelské smlouvy – spotřebitele a podnikatele. Pojem spotřebitel musí být vykládán autonomně na vnitrostátním právu,73 čímž je zajištěna jednotnost jeho výkladu, aniž by bylo odkazováno na některý z právních řádů členských států.74 Podnikatel je v porovnání se spotřebitelem ve výrazně silnějším postavení, spočívajícím v ekonomické a infomační nerovnováze. Tato nerovnováha proto ospravedlňuje právní normy posilující ochranu spotřebitele, a naopak rozšiřující povinností podnikatele.75 Nicméně spotřebitel musí prokázat, že splňuje podmínky pro aplikaci ochranných ustanovení, resp. ten, kdo se jich dovolává.76
2.1 Spotřebitel
Ustanovení čl. 6 Řím I shodně s čl. 17 Brusel I bis spotřebitele definuje jako osobu, která uzavírá smlouvu za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Soud dále rozvinul, že spotřebitelem nemůže být ani ten, kdo uzavírá smlouvu, která se váže k jeho budoucí podnikatelské činnosti.77 Dále je judikaturou spotřebitel interpretován tak, že se jedná o ekonomicky slabší stranu smlouvy, která potřebuje ochranu.78 Status spotřebitele není trvalý a musí být posouzen v každém konkrétním případě zvlášť, jelikož tatáž osoba může uzavřít smlouvu jako podnikatel a následně další smlouvu jako spotřebitel.79 Pojem spotřebitele je potřeba vymezovat restriktivně, bez ohledu na subjektivní postavení této osoby a v souladu s účelem a povahou smlouvy.80 Vymezení spotřebitele by mělo být konzistentní jak v kolizní, tak jurisdikční úpravě,81 a tak tento pojem nebudu rozdělovat podle vymezení v jednotlivých nařízeních.
73 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-464/01 (dále také jako „rozsudek ve věci Xxxxxx“), bod 31.
74 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 464.
75 XXXXXXXXXX, X. (2016) in op. cit. pozn. 3, s. 455.
76 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-464/01, bod 46.
77 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. července 1997, C-269/95, body 17 a 18.
78 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. června 1978, C-150/77, bod 21.
79 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 10. prosince 2020, věc C-774/19, bod 29.
80 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, věc C-498/16, bod 29.
81 XXXXXXX, X. a WILDERSPIN, M. in op. cit. pozn. 18, s. 228 spolu s odkazem na bod 7 odůvodnění Řím I.
Postavení spotřebitele není omezeno žádnou horní hranicí výše částky smlouvy.82 Rozhodující je skutečný účel jednání určité osoby, tj, zda uzavírá smlouvu za účelem uspokojení svých potřeb, nebo potřeb jiných osob (zejména své rodiny).83 A tak spotřebitelem je i osoba kupující si např. jachtu za 200 milionu eur, nebo osoba soukromě investující libovolně vysokou finanční částku. SDEU v tomto ohledu potvrdil, že uskutečnění velkého počtu obchodů v krátkém časovém období, nebo investování velké částky finančních prostředků do těchto obchodů není taktéž rozhodující.84
V okamžiku uzavření smlouvy je nezbytné, aby slabší smluvní strana splňovala definici spotřebitele.85 Podobně to platí pro případné soudní řízení, ve kterém musí vystupovat spotřebitel jako žalobce nebo žalovaný k tomu, aby mohla být aplikována pravidla ve čtvrtém oddíle Brusel I bis.86 Smyslem zvláštních norem je totiž ochránit spotřebitele, který je ekonomicky slabší stranou sporu a je v této oblasti méně zkušený.87
Také odborně zaměřená osoba, jež se věnuje určitému tématu, neztrácí postavení spotřebitele, jelikož spotřebitel je primárně definován jako protiklad pojmu hospodářský subjekt. Nehledě na to, že konkrétní osoba např. vydává knihy, přednáší nebo si nechává postoupit nároky řady spotřebitelů za účelem uplatnění těchto nároků u soudu. Ochrana spotřebitele tedy není závislá na znalostech a informacích, které konkrétní osoba má.88 Odepření ochrany by totiž bylo v rozporu s primárním právem EU.89 Naopak ale v souladu s rozsudkem ve věci Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx se ochrana spotřebitele nevztahuje na žalobu, kterou jsou uplatňovány postoupené nároky jiných spotřebitelů.9091 Spotřebitelská ochrana není přiznána také osobě, která poskytuje směnečné rukojemství za vlastní směnku, která je vystavena k zajištění závazků společnosti, ke které má tato osoba vazby (např. je v uvedené společnosti jednatelem).92
82 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 466.
83 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013.
84 Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 2. dubna 2020, věc C-500/18, bod 53 a 54. Tímto rozsudkem soud navázal na rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, věc C-208/18, viz kapitola 1.3.2.
85 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 97.
86 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. ledna 1993, věc C-89/91, bod 23 a 24.
87 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 98.
88 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, věc C-498/16, bod 39 a 41.
89 Viz čl. 169 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).
90 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, věc C-498/16, bod 49.
91 Spotřebitel se může dovolat ochrany pouze při vymáhání svých závazků, nikoli závazků cizích.
92 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, C-419/11.
Z výše uvedeného vyplývá, že může nastat situace, kdy např. bytový designer, který při výkonu své podnikatelské činnosti nakupuje nábytek, vystupuje tak v pozici podnikatele, jelikož neuspokojuje své vlastní potřeby. Ale ve chvíli, kdy nakupuje nábytek pro svůj vlastní domov, vystupuje jako spotřebitel, jelikož nespadá pod definici podnikatele, a uzavřením této konkrétní smlouvy uspokojuje své vlastní potřeby. Lze poukázat na to, že právní úprava nedává smysl, pokud odůvodňujeme ochranu spotřebitele nerovným postavením a informačním deficitem a zároveň určitou osobu subsumujeme pod definici spotřebitele, nehledě na její profesionální schopnosti. Bylo by však obtížné zkoumat u každé smlouvy zvlášť, zda druhá smluvní strana má, nebo nemá určitou informační znalost a zkušenosti, nebo jaká je její odborná znalost a profese. Účelem právní úpravy speciálních norem je chránit kategoricky celou skupinu osob, které jsou většinou slabší proti jiné skupině osob, které jsou obvykle silnější.93
2.1.1 Fyzická osoba a konečný uživatel věci
Nařízení Řím I přímo uvádí spotřebitele jako fyzickou osobu.94 Římská úmluva o fyzické osobě přímo nemluví.9596 Také Brusel I bis požadavek fyzické osoby výslovně neuvádí, a tak lze uvažovat o tom, zda záměrem čtvrtého oddílu Brusel I bis nemá být ochrana poskytnutá také právnickým osobám.97 Ovšem judikatura SDEU výše uvedenou mezeru zaplňuje, a tak pojem spotřebitele lze implikovat pouze na fyzickou osobou,98 která je konečným uživatelem věci.99 Úpravu speciálních norem spotřebitelské ochrany lze aplikovat jen na smlouvy uzavřené z důvodu uspokojení vlastních potřeb. Navíc k tomu tato fyzická osoba jedná mimo rámec své profesionální nebo podnikatelské činnosti.100
Tudíž unijní kolizní a jurisdikční úprava neposkytuje ochranu právnické osobě ani v případě malého nebo středního podnikatele.101 Chráněny nejsou ani neziskové organizace, jejichž účelem je ochrana spotřebitelů.102 Je možné poukázat na koherenci s dalšími legislativními akty EU, které
93 XXXX, Xxxxx Xxxxxx. Electronic consumer contracts in the conflict of laws. Second edition. Oxford: Hart Publishing, 2015, ISBN 978-1-84946-691-2, s. 34.
94 Viz čl. 6 odst. 1 Řím I.
95 Viz čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy.
96PLENDER, R. a WILDERSPIN, M. in op. cit. pozn. 18, s. 228.
97 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 88.
98 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001, spojené věci C-541/99 a C-542/99.
99 XXXXXXXXX, P., Zpráva k Přístupové smlouvě a k Protokolu o jejím výkladu soudním dvorem EU, Úř. věst. 1979, C 59 (dále jen „Xxxxxxxxxxxx zpráva“), bod 153.
100 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 10. prosince 2020, věc C-774/19, bod 30.
101 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 470 a 471.
102 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 1. října 2002, věc C-167/00, bod 33.
shodně definují spotřebitele s vyloučením právnické osoby.103 Tímto se pojem spotřebitel odlišuje od jiných pojmů, např. spotřebitelské smlouvy, která je definovaná v každém z nařízeních odlišně.
Může nastat situace, kdy určitou smlouvu subjekt uzavírá za soukromým účelem, ale také částečně za účelem podnikatelským. Tuto smlouvu lze označit jako smlouvu se smíšeným účelem, případně také smlouvou kombinovanou.104 Podle generálního advokáta Xxxxxxx – pokud dvě osoby mezi sebou jednají v rovném postavení k jedné části smlouvy, nedává smysl, aby k té další části potřebovala jedna z těchto osob speciální ochranu.105 S tímto závěrem se ztotožnil SDEU a ochrana přiznána nebude i přesto, že soukromý zájem převažuje, s výjimkou toho, že podnikatelský účel by byl zanedbatelný.106 Mnou již dříve zmíněná Směrnice o právech spotřebitelů uvádí, že v případě smlouvy s dvojím účelem spotřebitel o ochranu nepřijde, pokud
„obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém kontextu dotčené transakce“.107 Z uvedeného by se dalo soudit, že SDEU v rozsudku ve věci Xxxxxx rozhodoval za účinnosti Bruselské úmluvy a postupem času, jak se legislativa EU vyvíjela, se dospělo k méně restriktivnímu výkladu. Toto tvrzení by taky podpořila rostoucí ochrana spotřebitele. Tohoto názoru byl také generální advokát Xxxxxxxx, který by se uchýlil k požadavku „převažujícímu“ zájmu před zájmem „okrajovým“.108 Xxxx toto nakonec neřešil, a tak se zřejmě jedná o otázku do budoucna. Na Xxxxxxxxx navazuje generální advokát Pitruzzella, který dochází ke stejnému závěru.109 Rozsudek v této věci ještě vydán nebyl (tj. ke dni uzavření rukopisu této práce). Přiklonil bych se spíše ke konzistenci spotřebitelského práva v EU, ačkoli ochrana spotřebitele se zdá být za hranou únosnosti, když může být přiznána i smlouvě, která je skoro z poloviny uzavřena podnikatelem, tedy profesionálem.
103 Např. čl. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů (dále jen „Směrnice o právech spotřebitelů“).
104 XXXXXXXXXX X. in op. cit. pozn. 72, s. 103.
105 Stanovisko generálního advokáta F. G. Xxxxxxx ze dne 16. září 2004, věc C-464/01, bod 40 a 41.
106 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-464/01, bod 39 až 41.
107 Bod 17 odůvodnění Směrnice o právech spotřebitelů.
108 Stanovisko generálního advokáta X. X. Xxxxxxxxx ze dne 23. dubna 2015, věc C-110/14, bod 42 až 47.
109 Stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ze dne 15. prosince 2022, věc C-570/21, bod 77 a 78.
Podnikatelem je druhá strana kontraktu, která uzavírá se spotřebitelem smlouvu. Terminologie není jednotná. Řím I užívá pojem obchodník, zatímco Brusel I bis užívá pojem smluvní partner. Ve všech těchto případech budu používat pojem podnikatel.
Ačkoli z právní úpravy jednoznačně nevyplývá, zda ji lze aplikovat také na C2C smlouvy,110 ze smyslu a účelu právní úpravy,111 znění čl. 6 Řím I a čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis a judikatury112 vyplývá, že uvedená ustanovení lze aplikovat pouze na smlouvy mezi spotřebitelem a podnikatelem. Také na C2B smlouvy nebudou speciální normy aplikovány, jelikož spotřebitel se nenachází na straně poptávky, nýbrž nabídky.113 Opačný názor má Xxxxxxxxxx, podle kterého může být slabší stranou také např. dodavatel, který není podnikatelem a nemá možnost ovlivnit smluvní podmínky,114 nebo Garcimartin Alferez, který s odkazem na znění čl. 6 Řím I uvádí, že C2B smlouvy nevylučuje.115 Spíše bych se přiklonil k neaplikovatelnosti předmětných norem na C2B smlouvy, jelikož se domnívám, že právní úprava primárně cílí na pasivního spotřebitele, který vystupuje na straně poptávky a je konečným uživatelem věci.
Podnikatelem nemusí být pouze právnická osoba, nýbrž jí také může být fyzická osoba.116 Dle čl. 6 odst. 1 Řím I je podnikatelem osoba, „která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti“. Pro posouzení, jestli dotyčná osoba jedná jako podnikatel, nebo ne, není rozhodující její subjektivní hodnocení, nýbrž objektivní stav tohoto jednání.117 Za podnikatele podle Brusel I bis se považuje také smluvní partner podnikatele, se kterým spotřebitel uzavřel
110 Smlouvy uzavírané mezi osobami, aniž by alespoň jedna z nich jednala v rámci výkonu své podnikatelské nebo profesionální činnosti.
111 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24., s. 474 a 475.
112 Soudní dvůr EU prostřednictvím rozsudku ze dne 19. ledna 1993, věc C-89/91, bod 24, rozhodl, že zvláštní pravidla příslušnosti nelze použít na smlouvy uzavřené mezi podnikateli. Později Soudní dvůr EU (devátý senát) prostřednictvím rozsudku ze dne 5. prosince 2013, věc C-508/12, body 33 a 34, rozhodl, že stejná pravidla nelze použit ani na smlouvu uzavřenou mezi spotřebiteli.
113 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 475.
114 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. V Praze: X.X. Xxxx, 2009, ISBN 978-80-7400-176-5, s. 1030 a 1031.
115 GARCIMARTIN XXXXXXX, Xxxxxxxxx X. The Rome I Regulation: Much ado about nothing?. The European Legal Forum, 2008, 2, s. I-71, dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx-xxx.xxx/xxxxxxx/xxx/x/000.xxx [citace k 20.3.2023].
116 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 3.
117 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 72, s. 102.
spotřebitelskou smlouvu, ačkoli podnikatel má sídlo na území stejného členského státu jako spotřebitel bydliště.118
Brusel I bis neobsahuje podmínku, že podnikatel musí být profesionálem. Nicméně tuto podmínku lze dovodit z následujících okolností. Smyslem úpravy je chránit slabší stranu v situacích, kdy stojí proti podnikateli na stejné úrovni. Dále, v poslední odrážce článku 17 odst. 1 Brusel I bis, je podnikatel výslovně uveden jako profesionál. První dvě odrážky profesionála výslovně nezmiňují, nicméně to lze dovodit z praxe, jelikož uvedené položky jsou častěji poskytovány profesionály.119
Je vyžadováno, aby podnikatel věděl, nebo alespoň měl vědět, že druhá strana jedná v rámci svých soukromých účelů. Ochrana nebude přiznána osobě, jež se dovolává postavení spotřebitele, pokud jednala způsobem vyvolávající dojem, že jedná za podnikatelským účelem.120 Ačkoli tato podmínka není výslovně zmíněna v legislativě, zdá se být rozumné, že podnikatel nemůže rozpoznat jako spotřebitele osobu, která činí objednávku na dopisním papíru s podnikatelskou hlavičkou nebo která zmíní možnost vrácení daně z přidané hodnoty.121 Má se za to, že taková osoba se vzdala příslušné ochrany vůči podnikateli, který byl v dobré víře.122
Nedávné rozhodnutí SDEU se věnovalo pojmu profesionální nebo podnikatelská činnost, jež je uveden v čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis a čl. 6 odst. 1 Řím I. Tento pojem je jednak spojen s negativním vymezením spotřebitele, jednak s podmínkami provozování činnosti podnikatele ve státě (obvyklého) bydliště spotřebitele nebo takové činnosti na tento stát zaměřující. Podle soudu není rozhodné, zda se jedná o činnost samostatně výdělečnou, nebo činnost závislou.123
118 Rozsudek Soudního dvora EU (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, C-478/12.
119 XXXXXXXXXX, X. (2017) in op. cit. pozn. 71, s. 465.
120 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-464/01, bod 51 až 53.
121 XXXX, X. in op. cit. pozn. 93, s. 33 a 34.
122 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-464/01, bod 53.
123 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 20. října 2022, věc C-604/20.
3 Určení rozhodného práva smluvních závazků
Mezinárodní právo soukromé se zabývá mimo jiné třemi základními otázkami, jimiž jsou:
- určení rozhodného práva, tj. práva, kterým se právní vztah bude řídit,
- určení pravomocného soudu,
- zacházení s rozhodnutím soudu, tj. jeho uznání a výkon.124
V této kapitole se budu věnovat určování rozhodného práva u smluvních závazků. Nejprve stručně rozeberu určení rozhodného práva obecně u smluvních závazkových poměrů a následně u závazků ze spotřebitelských smluv. V kapitole 4 se pak zaměřím na problematiku určení pravomocného soudu. V této práci se nebudu věnovat poslední otázce, tj. zacházení s rozhodnutím soudu.
Pokud je uzavřena smlouva mezi subjekty uvnitř České republiky (bez mezinárodního prvku), je aplikován občanský zákoník, případně další zákony právního řádu České republiky (dále také pouze jako „ČR“). Jaké právo se ale aplikuje na smlouvu, která má přesah přes hranice? V takovém případě je nutné řešit, kterým právem se dotčená smlouva řídí, což je tzv. rozhodné právo. Rozhodné právo je určováno metodou kolizní, nebo metodo přímou.
Kolizní metoda používá kolizní normy, které se omezují pouze na úpravu pravidel, dle kterých se vybere právní řád, jenž se má na konkrétní situaci použít. Tyto normy neupravují práva a povinnosti účastníků závazku ani další okolnosti. Kolizní norma má tzv. zvláštní legislativně technickou konstrukci a lze ji rozdělit na dvě části: rozsah a navázání. Rozsahem je vyjádřen okruh otázek, na které se právní norma použije, a navázáním norma určuje právní řád, kterého má být užito. Tato metoda je nevýhodná, protože každý stát má své kolizní normy jiné, a tak často může záviset na tom, v jakém státě se podá žaloba jako první. Toto lze vyřešit jednak přímými normami, jednak unifikací kolizních norem.125
124 ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit. pozn. 5, s. 18.
125 XXXXXXXXXX, X. (2015) in op. cit. pozn. 26, s. 102 až 106.
Druhá část kolizní normy obsahuje tzv. hraniční určovatel. Jedná se o významnou skutečnost, která rozhodne o určení rozhodného práva. Hraniční určovatel by měl byt stanoven pevně a měl by respektovat nejbližší vztah smlouvy k právnímu řádu.126 Může to být např. poloha věci nebo bydliště, kterému se blíže věnuji v kapitole 5.
Opakem kolizní metody je metoda přímá, která na žádný z prvních řádů nenavazuje. Přímé normy přímo stanovují práva a povinnosti účastníků závazků. Tyto normy jsou mezi státy sjednány nejčastěji na základě mezinárodní smlouvy127 a stávají se součástí právních řádů. Přímé normy v závazkovém právu mají velký význam a mají přednost před kolizními normami. K aplikaci přímé normy dochází bezprostředně, tj. bez nutnosti aplikovat nejdříve kolizní normu. Na závazek s mezinárodním prvkem ovšem nelze aplikovat normy mezinárodního práva veřejného, které upravují vztahy mezi státy a jinými subjekty mezinárodního práva.128129
3.2 Rozhodné právo závazkových poměrů ze smluv
Závazkových poměrů ze smluv, jež obsahují mezinárodní prvek, se v mezinárodním právu soukromém objevují nejvíce, jelikož jejich prostřednictvím se uskutečňuje mezinárodní obchod.130 V první řadě je potřeba zkoumat, zda daná úprava není obsažena v přímých normách, tj. v mezinárodní smlouvě, jelikož trend úpravy mezinárodních přímých norem rok od roku vzrůstá. Až pokud je jasné, že přímá norma neexistuje, nebo ji nelze použít, se na základě kolizní normy určí právní řád některého ze států. Kolizní normy v českém právním řádu jsou upraveny v zákonu o mezinárodním právu soukromém. Je nutné upozornit, že zákon o mezinárodním právu soukromém se použije až tehdy, pokud nelze určit rozhodné právo jiným způsobem. Ve většině případů se bude aplikovat kolizní právo upraveno nařízením Řím I, které má aplikační přednost před zákonem o mezinárodním právu soukromém. Úprava ale může být obsažena také v dalších mezinárodních smlouvách, které jsou uzavřené mezi Českou republikou a třetím státem.131 Mezi členskými státy EU se přednostně použije Řím I.132
126 XXXXXXXXXX, X. (2015) in op. cit. pozn. 26, s. 116 až 118.
127 Přímé normy jsou upraveny např. ve Vídeňské úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11.
dubna 1980 (Sdělení č. 160/1991 Sb.).
128 XXXXXXXXXX, X. (2015) in op. cit. pozn. 26, s. 26.
129 Např. Vídeňská úmluva o smluvním právu ze dne 4. září 1987 (Vyhláška č. 15/1988 Sb.).
130 XXXXXXXXXX, X. (2015) in op. cit. pozn. 26, s. 283.
131 Viz čl. 25 odst. 1 Řím I.
132 Viz čl. 25 odst. 2 Řím I.
Pokud si strany smlouvy nezvolily rozhodné právo, je potřeba jej určit na základě jiných hraničních určovatelů obsažených v kolizních normách nařízení Řím I. Je to např. obvyklé bydliště prodávajícího, v případě kupní smlouvy,133 nebo obvyklé bydliště poskytovatele služeb, pokud jde o smlouvu o poskytování služeb.134
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je účinné ode dne 17. prosince 2009 a navazuje na Římskou úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. června 1980. Řím I představuje unijní unifikaci kolizních norem týkajících se smluvních závazkových vztahů.135
Použitelnost nařízení je univerzální, díky čemuž se použije rozhodné právo bez ohledu na to, jestli je to právo členského státu nebo ne.136 To ve svém důsledku znamená, že se Řím I vyhýbá koexistenci vícero souborů kolizních norem a že soudy členských států budou téměř vždy aplikovat Řím I.137 Nařízení pracuje s pojem členský stát, čímž je myšlen každý členský stát vyjma těch, na které se nařízení nevztahuje.138 Dnes se to týká pouze Dánska,139140 na které se použije stále Římská úmluva.141 Ačkoli Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen
„Spojené království“) již není členským státem EU od 31. ledna 2020, převzalo kolizní normy stanovené v nařízení Řím I za své právo, a tak mezi nařízení Řím I a kolizními normami Spojeného království není rozdíl.142
Nařízení primárně upřednostňuje autonomii vůle stran.143 Pro případy, kdy si strany rozhodné právo neujednají, obsahuje nařízení kolizní normy.144 To neplatí v případě, že se jedná o zvláštní
133 Čl. 4 odst. 1 písm. a) Řím I.
134 Čl. 4 odst. 1 písm. b) Řím I.
135 Viz čl. 1 Řím I, který dále vylučuje působnost nařízení na věci daňové, celní a správní a také vyjmenovává konkrétní výjimky z oblasti občanského a obchodního práva.
136 Viz čl. 2 Řím I.
137 XXXXX, X. (2020) in op. cit. pozn. 35, s. 56.
138 Čl. 1 odst. 4 Řím I.
139 Bod 46 odůvodnění Řím I.
140 XXXXX, X. in op. cit. pozn. 14, s. 6.
141 LÜTTRINGHAUS, J. in op. cit. pozn. 35, s. 54 a 55.
142 XXXXXX, Xxxxxx. The conflict of laws. 4. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2019, ISBN 978-0-19-884523-2, s. 195.
143 Čl. 3 Řím I.
144 Čl. 4 Řím I.
případ, pro který Řím I obsahuje speciální normy. Jedním z těchto případů je spotřebitelská
smlouva upravena v čl. 6.
Volba práva odráží autonomii vůle stran tak, že si strany smlouvy vyberou, kterým právním řádem se bude jejich závazek řídit. Volbu práva připouští čl. 3 Řím I. Římská úmluva volbu připouští ve stejném ustanovení. Volbu práva najdeme také v § 87 zákona o mezinárodním právu soukromém a čl. 14 Řím II. Jedná se o jeden z hraničních určovatelů, který má přednost před ostatními určovateli. Výhodou volby práva je postavení najisto, kterým právem se smlouva bude řídit. Volba má větší význam vůči třetím zemím, jelikož právo členských států je často harmonizované.145
K tomu, aby byla volba práva platná, musí být splněna řada podmínek. První podmínkou je existence mezinárodního prvku.146 Volba práva dle čl. 3 odst. 3 Řím I může představovat jediný mezinárodní prvek v jinak čistě vnitrostátní situaci, ačkoli volba je v takovém případě poměrně omezená.147 Další podmínkou je zvolení právního řádu existujícího státu.148 Musí jít o skutečnou volbu,149 která je vyjádřena explicitně ve smlouvě, nebo implicitně. Řím I připouští implicitní volbu, když uvádí, že volba musí „…jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu“.150 Indicií, podle kterých lze usoudit, že došlo k implicitní volbě práva, je mnoho. Může se jednat o volbu soudu,151 odkazy na ustanovení zákona konkrétního právní řádu nebo dříve uzavřené smlouvy mezi stejným stranami, které obsahovaly výslovnou volbu práva.152
Základ systému kolizních pravidel v nařízení Řím I je postaven na svobodné volbě rozhodného práva, a tak má tato volba přednost před jinými kolizními normami.153 Výjimku lze nalézt např. u spotřebitelské smlouvy. Této problematice se věnuji v následující kapitole.
145 BŘÍZA, P in op. cit. pozn. 38, s. 4 a 5.
146 Viz čl. 1 odst. 1 Řím I.
147 BŘÍZA, P in op. cit. pozn. 38, s. 27 až 29.
148 Ibid., s. 34 v souladu s čl. 20 Řím I, který uvádí platné právní normy v určené zemi nařízením Řím I.
149 Soud nezajímá hypotetická volba.
150 Čl. 3 odst. 1 Řím I.
151 Bod 12 odůvodnění Řím I.
152 XXXXXXXX, M a LAGARDE, P, Zpráva k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, Úř. věst.
C 282 (dále jen „Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx“), s. 17.
153 Bod 11 odůvodnění Řím I.
3.3 Rozhodné právo závazků ze spotřebitelských smluv
Pokud jsou definiční znaky spotřebitelské smlouvy uvedené v kapitolách 1.3.1 a 2 splněny, aplikuje se čl. 6 Řím I, který stanovuje, že spotřebitelská smlouva „se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště“,154 ke dni uzavření smlouvy.155 Tento článek ve svém důsledku deroguje základní pravidla uvedená v čl. 4 Řím I, pokud si strany nezvolily rozhodné právo. Cílem úpravy je chránit spotřebitele tím, že je aplikováno právo státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště. Předpokládá se, že je pro spotřebitele jednodušší orientovat se v jeho domácím právu než právu cizího státu. Ragno upozorňuje na to, že použití právního řádu státu spotřebitele nemusí být pro spotřebitele vždy výhodné, zejména ve státech s nižší právní úpravou ochrany spotřebitele.156 Dalším možným řešením by mohla být aplikace toho práva, které by spotřebiteli poskytovalo velkorysejší ochranu.157 Ačkoli by spotřebitel získal silnou ochranu a podnikatel by se nemohl vyhnout spotřebitelské ochraně, skutečná aplikace takového práva by byla složitá.158 Přikláním se k aplikování práva státu spotřebitelova obvyklého bydliště, čímž je chráněno spotřebitelovo očekávání a je podporována jeho sebejistota v mezinárodních obchodech tím, že stojí na pevném základě kogentních norem, ze kterých ho ani volba práva nemůže sesadit.159
Znění čl. 6 Řím I v souvislosti s určováním rozhodného práva je nakonec více konzistentní s úpravou v Římské úmluvě. Původně bylo zamýšleno vyloučit možnost volby práva a navazovat pouze na právo členského státu obvyklého bydliště spotřebitele.160 Přijatá úprava se neomezuje jen na právo členského státu, nýbrž na právo jakéhokoli státu spotřebitelova obvyklého bydliště.
3.3.1 Volba práva ve spotřebitelské smlouvě
Spotřebitel a podnikatel si mohou zvolit rozhodné právo spotřebitelské smlouvy, čímž je zachována smluvní volnost upravená v čl. 3 Řím I. Aby nebyl spotřebitel znevýhodňován silou vůle podnikatele, je tato volba omezena. Nelze se odchýlit od ochranných kogentních norem práva státu, ve kterém má spotřebitel obvyklé bydliště, čímž je zajištěn minimální standard ochrany.161
154 Více se pojmu obvyklé bydliště věnuji v páté části práce.
155 Viz čl. 19 odst. 3 Řím I.
156 XXXXX, X. (2020) in op. cit. pozn. 35, s. 178.
157 XXXX, Xxxxx. Autonomy in international contracts. Oxford: Clarendon Press, 1999, ISBN 0-19-826270-1, s 159.
158 TANG, Z. in op. cit. pozn. 93, s. 161.
159 Ibid., s. 161 a 162.
160 XXXXX, X. (2009) in op. cit. pozn. 14, s.149 a 150.
161 Čl. 6 odst. 2 Řím I.
Již Římská úmluva umožňovala volbu práva. Před přijetím Řím I ve znění, jak jej známe dnes, Evropská komise navrhla znění, které vylučovalo volbu práva. Důvodem byla snaha předejít štěpení práva a tím zjednodušení tak, že rozhodným právem bude pouze jedno právo.162 Zachování volby práva je dle mého názoru správné, jelikož se pohybujeme ve smluvním právu, jemuž by měla být zachována jistá míra volnosti, ale také protože spotřebitel může mít obvyklé bydliště v zemi, ve které není dostatečná právní úprava ochrany spotřebitele. Na druhou stranu lze polemizovat o tom, jestli má spotřebitel nějakou šanci ovlivnit smlouvu, když podnikatel, jako silnější strana, si pravděpodobně vždy může prosadit právo, které bude pro něj výhodnější. Spotřebitelské právo je na území EU harmonizováno, a tak by právní úprava mezi členskými státy neměla činit velké rozdíly, ale jak jsem již dříve uvedl, podle nařízení Řím I může být aplikováno i jiné právo než právo členského státu.
S volbou práva u spotřebitelské smlouvy vyvstává otázka, jak soudy vykládají tuto volbu v souladu s omezením v čl. 6 odst. 2 Řím I. První možností je materiální volba práva, přičemž soudce nezajímají ustanovení na ochranu spotřebitele v právu zvoleném volbou práva a bere v úvahu pouze ochranné normy práva obvyklého bydliště spotřebitele. Naopak podle materializované volby soudce srovná ochranu spotřebitele ve zvoleném právu a v právu spotřebitelova obvyklého bydliště a aplikuje to právo, které zajišťuje vyšší úroveň ochrany. Podle Xxxxxxxxxxx by měla být vzata v úvahu přání stran a v souladu s cílem ochrany spotřebitele aplikovat to právo, které nabízí vyšší ochranu.163 Ve většině případů bude spotřebitelský spor probíhat před soudem státu, ve kterém má spotřebitel bydliště. To znamená, že soudce, ač by musel aplikovat zvolené cizí právo, zná domácí právo, od kterého se nesmí odchýlit.164 A tak i já bych se přiklonil k názoru Xxxxxxxxxxx, že by měl soud aplikovat právo, které nabízí vyšší úroveň ochrany pro spotřebitele, čímž bude zachován smysl a účel čl. 6 Řím I.
Podnikatel bude pravděpodobně podporovat volbu práva státu, ve kterém má sídlo, jelikož s tímto právem bude více obeznámen. Bude pak jistě záležet na situaci, zda právo podnikatele bude pro spotřebitele příznivější nebo ne. Volba práva je činěna buďto přímo ve spotřebitelské smlouvě,
162 Čl. 5 Návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, dostupné z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000XX0000&xxxxxXX [citace k 20.3.2023].
163 ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit. pozn. 5, s. 84.
164 XXXXXXXXXX, X. (2016) in op. cit. pozn. 3, s. 481 a 482.
nebo ve všeobecných smluvních podmínkách podnikatele.165 Dle SDEU má podnikatel povinnost uvést informaci, že se na spotřebitelskou smlouvu vztahují kogentní ochranné normy práva státu spotřebitelova obvyklého bydliště. To platí, pokud došlo k volbě rozhodného práva ve všeobecných smluvních podmínkách, které nebyly ujednány individuálně.166
165 XXXXX, Xxxxx X. The law applicable to cross-border contracts involving weaker parties in EU private international law. Switzerland: Springer International Publishing, 2021, ISBN 978-3-030-61481-2, s. 115 a 116.
166 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 28. července 2016, věc C-191/15, bod 71. V souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by se jinak jednalo o zneužívající klauzuli v úmyslu spotřebitele uvést v omyl, že se na smlouvu použije pouze zvolené právo.
Tato kapitola se věnuje mezinárodní pravomoci soudů u smluvních závazkových poměrů. Na rozdíl od kapitoly 3, nebudu neřešit rozhodné procesní právo. Tím je vždy lex fori, tj. právo soudu. Soud vždy aplikuje procesní právo svého státu.167
Normy mezinárodního práva procesního upravují oblast pravomoci soudů ve vztahu k zahraničí. To znamená, že pokud se jedná o poměr s mezinárodním prvkem, je potřeba rozhodnout, zda jsou pravomocné české soudy, či soudy jiného státu. Soud zkoumá podmínky řízení kdykoli v průběhu řízení a zejména na začátku řízení.168 Soud buďto řízení zastaví, v případě chybějící pravomoci,169 anebo pokračuje v řízení tím, že zjišťuje rozhodné právo právního poměru.170
4.1 Jurisdikce u závazkových poměrů
Pravomoc českého soudu ve vztahu k zahraničí je potřeba hledat v zákonu o mezinárodním právu soukromém. Ovšem aplikační přednost má nařízení Brusel I bis.171 Toto nařízení je hlavním právním předpisem upravujícím pravomoc soudu v případě smluvních závazků v České republice.172 Nařízení Brusel I bis se použije v případě, že má žalovaný bydliště na území členského státu.173 Jestliže existuje speciální úprava v jiném právním předpisu EU nebo mezinárodní smlouvě,174 použijí se tyto právní prameny přednostně před nařízením Brusel I bis.175 V případě bydliště žalovaného na území Norska, Švýcarska nebo Islandu je aplikovatelná Luganská úmluva II,176 která společně s Brusel I Bis vytváří bruselsko-luganský režim. Jedná se o úpravu pravidel, která je velmi podobná s pravidly uvedenými v Brusel I.177
167 Viz § 8 odst. 1 ZMPS.
168 Viz § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“ nebo
„občanský soudní řád“).
169 Viz § 104 odst. 1 OSŘ.
170 XXXXXXX, K in op. cit. pozn. 26, s. 49 a 351.
171 Viz § 2 ZMPS.
172 XXXXXXXX, X. (2019) in op. cit. pozn. 72, s. 291.
173 Toto neplatí absolutně, výjimky ve vztahu ke spotřebiteli uvádím v kapitole 4.2.
174 Srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021, sp. zn. 1 Nc 2340/2021, které v souladu s aplikační předností odkázalo na dvoustrannou smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech (Ulánbátar, 15. října 1976), jež byla vyhlášena pod č. 106/1978 Sb., místo použití nařízení Brusel I bis.
175 Čl. 67 a násl. Brusel I bis.
176 Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2007.
177 XXXXXXXX, X. (2019) in op. cit. pozn. 72, s. 291 a 301.
Stejně jako volba práva podle nařízení Řím I, prorogace podle Brusel I bis má velkou váhu v oblasti smluvního práva. Prostřednictvím čl. 25 Brusel I bis si mohou strany smlouvy ujednat pravomoc soudů některého z členských států a stanovit tak najisto, u kterého bude případný spor řešen. Strany si tak mohou ujednat pravomoc soudu bez ohledu na jejich bydliště nebo státní příslušnost.178 Pokud si strany ujednání o pravomoci soudu nesjednaly, bude soud pravomoc zjišťovat podle obecných ustanovení.
Podle zásady „actor sequitur forum rei“179 se primárně určuje soudní příslušnost v nařízení Brusel I bis (čl. 4). Základním hraničním určovatelem je tudíž bydliště žalovaného v době podání žaloby bez ohledu na státní příslušnost žalovaného.180 V některých případech Brusel I bis uvádí zvláštní příslušnost,181 díky tomu je možné podat žalobu u více než jednoho soudu a žalobci je tak dána možnost vybrat si soud, který bude pro něj výhodnější (jedná se o tzv. forum shopping). Ve smluvním právu má čl. 7 odst. 1 Brusel I bis velkou váhu, jelikož souvisí s předmětem plnění. Dále Brusel I bis upravuje výlučnou příslušnost k některým poměrům182 nebo zvláštní příslušnost ve věcech s účastí slabší smluvní strany,183 což je předmětem kapitoly 4.2.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012
o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je účinné od 10. ledna 2015,184 čímž nahradilo dosavadní nařízení Brusel I.185 Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní, a naopak se nevztahuje zejména na věci daňové, celní, správní a také na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci. Nařízení představuje unifikaci právních procesních norem v oblasti justiční spolupráce. Je nutné upozornit, že pojem příslušnost, se kterým nařízení pracuje, odpovídá pojmu pravomoc, jenž je používán v českém právu.186
178 Ibid., s. 293.
179 Zásada, podle které žalobce žaluje u soudu žalovaného.
180 To je ostatně základním principem nařízení, dle kterého je důležité místo bydliště, nikoli státní příslušnost, viz čl.
4 odst. 1 Brusel I bis. 181 Viz oddíl 2 Brusel I bis. 182 Viz čl. 24 Brusel I bis.
183 Oddíly 3, 4 a 5 Brusel I bis.
184 To neplatí pro čl. 75 a 76, pro které byla stanovena účinnost od 10. ledna 2014.
185 Nařízení Brusel I bylo nástupcem Bruselské úmluvy. Ačkoli jsou již nahrazené novými akty, stále jsou důležité
v oblasti interpretace SDEU k ustanovením, které jsou účelem totožné dle bodu 34 odůvodnění Brusel I bis.
186 XXXXXXXXXX, X. (2013) in op. cit. pozn. 47, s. 96 a 97.
Aplikace nařízení je podmíněna existencí mezinárodního prvku,187 vztahem mezi řízeními, na které se Brusel I bis aplikuje, a územím členských států.188 Nařízení by se mělo primárně aplikovat za podmínky, že žalovaný má bydliště na území členského státu. To neplatí např. v případě spotřebitele nebo zaměstnance, jehož ochrana by měla být zajištěna bez ohledu na bydliště žalovaného.189
Nařízení je závazné pro všechny členské státy EU, vyjma Dánska. Ačkoli se Dánsko justiční spolupráce neúčastní, Brusel I bis se uplatňuje i na Dánsko, které uzavřelo s EU dohodu190 a také oznámilo přijetí Brusel I bis.191192 Na Spojené království se nařízení Brusel I bis nepoužije, a to konkrétně na řízení zahájená od konce přechodného období, tj. od 1. 1. 2021.193 Právní normy z nařízení Brusel I bis Spojené království nepřijalo do svého právního řádu jako u nařízení Řím I.194
4.2 Jurisdikce u spotřebitelských smluv
Za podmínky, že lze smlouvu kvalifikovat jako spotřebitelskou podle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis,195 aplikují se zvláštní jurisdikční normy uvedené v článcích 18 a 19, jejichž cílem je ochrana spotřebitele. Jedná se o speciální normy k normám obecným, které jsem uvedl v předchozí kapitole.
Pokud má spotřebitel v úmyslu uplatnit nároky ze smlouvy vůči podnikateli před soudem, má dvě možnosti. Buďto může podat žalobu u soudu ve členském státě, ve kterém má podnikatel bydliště, anebo má možnost podat žalobu u soudu místa, ve kterém má své bydliště.196 Spotřebitel má na rozdíl od podnikatele možnost volby a ve většině případů upřednostní soud svého členského
187 Viz bod 3 odůvodnění Brusel I bis v návaznosti na čl. 81 SFEU. Dle rozsudku Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 1. března 2005, věc C-281/02, bod 26, se mezinárodní prvek nemusí vázat pouze k členským státům, nýbrž také k třetímu státu.
188 Bod 13 odůvodnění Brusel I bis.
189 Viz bod 14 odůvodnění Brusel I bis.
190 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úřední věstník EU, 16. listopadu 2005, L299/62).
191 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. (Úřední věstník EU, 21. 3. 2013, L 79/4).
192 XXXXXXXX, X. (2019) in op. cit. pozn. 72, s. 291.
193 Viz čl. 67 dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. C 66I, 19.2.2019).
194 XXXXXX, Xxxxxx. The conflict of laws. 4. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2019, ISBN 978-0-19-884523-2, s. 43, 44 a 195.
195 Viz kapitoly 1.3.2. a 2.
196 Viz čl. 18 odst. 1 Brusel I bis.
státu.197 Pro spotřebitele je výhodnější zvolit domácí soud, tím se vyhne cizímu jazyku, cizímu právu, zahraničním právníkům, ale také cestě do cizího státu, ve kterém soud sídlí. Na druhou stranu, výhodou, plynoucí ze zvolení soudu v místě bydliště podnikatele, je jednodušší vymáhání vnitrostátního rozhodnutí.198199 Podnikatel má svázanější ruce, v porovnání se spotřebitelem, a může podat žalobu pouze u soudů členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště.200 Spotřebiteli je tak poskytnuta jistota vedení řízení před jeho domácím soudem.
Je nutné připomenout, že pravidla uvedená v Brusel I bis se užijí, pouze pokud má žalovaná strana bydliště na území členského státu.201 K zajištění větší ochrany spotřebitele nařízení Brusel I bis obsahuje dvě výjimky.202 Tou první je znění čl. 17 odst. 2, které rozšiřuje teritoriální působnost nařízení také na podnikatele, kteří sice nemají bydliště203 na území některého z členských států, ale mají na tomto území pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu a spor se týká jejich provozu. Navíc, Brusel I bis se použije i přes to, že bydliště spotřebitele a pobočka, zastoupení nebo provozovna podnikatele se nachází ve stejném členském státě.204 Zdá se rozumné žalovat podnikatele ve členském státě, ve kterém má postihnutelný majetek, tj. např. pobočku. Na rozdíl od přechozích verzí nařízení Brusel I bis umožňuje druhou výjimku. Tou je pro spotřebitele možnost žalovat podnikatele, bez ohledu na jeho bydliště, před soudem svého místa bydliště. Jedná se o velkou změnu, která ovlivňuje podnikatele z třetích zemí a rozšiřuje spotřebitelskou ochranu i na podnikatele, kteří se jí dříve vyhýbali.205
Sankcí za nedodržení pravidel uvedených ve čtvrtém oddíle Brusel I bis je neuznatelnost nebo nevykonatelnost rozhodnutí v jiných členských státech podle čl. 45 odst. 1 písm. e) a 46 Brusel I bis. Není porušením podmínek řízení, že se žalovaný spotřebitel účastní soudního řízení v jiném členském státě, než ve kterém měl být žalován, dle zvláštních jurisdikčních pravidel ve čtvrtém oddílu Brusel I bis. Spotřebitel založí příslušnost tohoto soudu v jiném členském státě, a to tím, že se nebude bránit námitkou nepříslušnosti.206 Soud je povinen ověřit, že je žalovaný spotřebitel
197 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 509.
198 Ačkoli výkon rozhodnutí značně usnadňují čl. 39 a násl. Brusel I bis.
199 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 510.
200 Viz čl. 18 odst. 2 Brusel I bis. 201 Bod 14 odůvodnění Brusel I bis. 202 Ibid.
203 Bydlištěm podnikatele se dle čl. 63 odst. 1 Brusel I bis rozumí sídlo, ústředí, nebo hlavní provozovna.
204 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 122 a 123 a rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 1. března 2005, věc C-281/02, bod 26.
205 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 511.
206 Jedná se o tzv. tichou prorogaci, srov. čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
vědomý svého práva namítnout nepříslušnost soudu a také o účinících, které má jeho účast na řízení, resp. jeho neúčast.207
Lze shrnout, že úprava zcela jistě upřednostňuje podání žaloby u soudu bydliště spotřebitele s cílem ulehčit procesní situaci slabší smluvní straně. Tato úprava, podle mého názoru, dává smysl zejména v situacích, kdy je spotřebitel pasivní a postrádá úmysl vstoupit do mezinárodního prostředí.208 Jeho pasivitu lze spatřit, zejména když uzavře smlouvu s podnikatelem, který má sídlo v jiné zemi, a smlouva byla uzavřena v rámci zaměřování profesionální nebo podnikatelské činnosti na stát bydliště spotřebitele.209 Spotřebitelé na území čl. států jsou chránění i vůči podnikatelům s bydlištěm v třetích zemích. Avšak spotřebitelé, jejichž bydliště se nachází na území třetího státu, nejsou chránění. Stejnou ochranu jim nelze garantovat, jelikož závaznost norem stanovených nařízením Brusel I bis nelze vynutit u soudů třetích zemí.210
Od stanovených pravidel se lze do určité míry odklonit. Volbu soudu upravuje čl. 19 Brusel I bis, který obsahuje taxativní výčet případů, ve kterých si spotřebitel s podnikatelem mohou prostřednictvím dohody ujednat příslušnost odlišnou od pravidel uvedených v čl. 18 téhož nařízení.
Prvním případem je situace, kdy je dohoda uzavřena až po vzniku sporu. S tím se pojí otázka, který okamžik je rozhodný pro vznik sporu. Podle Xxxxxx není potřeba zahájení soudního řízení, nýbrž postačí, pokud jsou si obě strany vědomy faktu, že mezi nimi existuje spor.211 Smyslem této podmínky je možnost individuálního ujednání si prorogační dohody až po vzniku sporu a vyhnout se tím vložení prorogační doložky podnikatelem do smlouvy nebo smluvních podmínek. Má se za to, že spotřebitel je slabší smluvní stranou, která nemá silnou vyjednávací pozici, a tak u smluv
„ber, nebo nech být“ má spotřebitel jen stěží možnost ovlivnit podmínku soudní příslušnosti ve
smlouvě.212 Ačkoli by tato doložka byla nevymahatelná, neinformovaný spotřebitel by to nevěděl
207 Podle rozsudku Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 20. května 2010, věc C-111/09, bod 32, soud tuto povinnost podle Xxxxxx I neměl, nicméně mohl ověřit, zda si je spotřebitel vědom důsledků jeho účasti na řízení. Dnes je tato povinnost stanovena v čl. 26 odst. 2 Brusel I bis.
208 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 121.
209 Viz čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis.
210 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 514.
211 XXXXX, X. in XXXXXX, Xxxxxxxx, XXXXX, Xxxxxxxx x xxx. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha:
X. X. Xxxx, 2009, ISBN 978-80-7400-107-9, s. 2939.
212REQUEJO XXXXXX, Xxxxx. Brussels I bis: a commentary on Regulation (EU) No 1215/2012. Cheltenham: Xxxxxx Xxxxx Publishing, 2022, ISBN 978-1-78990-816-9, s. 282.
a mohlo by ho to od podání žaloby odradit.213 Na rozdíl od momentu uzavírání smlouvy se očekává, že spotřebitel je lépe informovaný později, když vznikne spor, a dokáže si lépe uvědomit důsledky volby soudu.214
Dalším případem je ujednání, které výlučně spotřebiteli umožní zahájit řízení u jiného soudu, než u soudu podle pravidel čl. 18 Brusel I bis. Tento druhý typ dohody se zdá být poněkud nadbytečný, jelikož lze těžko hledat jeho praktické využití.215 Myslím si, že je rozumné, když spotřebitel bude upřednostňovat domácí soud, zatímco podnikatel soud ve státě, ve kterém má sídlo.
Posledním případem je situace, kdy spotřebitel a podnikatel mají bydliště či obvyklý pobyt ve stejném členském státě v okamžiku uzavření smlouvy a dohoda odkazuje na tento členský stát. Možnost aplikace této podmínky se týká pouze vnitrostátních smluv. Podnikatel je díky této prorogační dohodě chráněn tak, že v případě odstěhování spotřebitele do jiného čl. státu, jej nebude muset žalovat v zahraničí a rovněž nemusí očekávat, že případnou žalobu by spotřebitel podal u svého soudu v zahraničí.216 Účelem této poslední dohody je snaha vyvážit práva podnikatele vůči spotřebiteli.217
Čl. 19 Brusel I bis jistě přispívá k větší ochraně spotřebitele, ačkoli smysl a využití některých podmínek lze jen těžko hledat. Také zákon o mezinárodním právu soukromém myslí na ochranu spotřebitelů při sjednávání prorogačních dohod.218 Ujednání příslušnosti je přípustné jen pokud k němu došlo až po uzavření sporu, nebo výlučně spotřebiteli umožňuje zahájit řízení u soudu jiného státu. Lze tak spatřit podobnosti mezi prvními dvěma podmínkami v čl. 19 Brusel I bis a ochranou poskytnutou v zákonu o mezinárodním právu soukromém.
213 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 515 a 516.
214 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 197.
215 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 522.
216 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 198.
217 JENARD, P. Zpráva k Úmluvě o příslušnosti soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (uzavřené v Bruselu dne 27. 9. 1968), Úř. věst. 1979 C 59 (dále jen „Jenardova zpráva“), s. 33.
218 Viz § 86 odst. 1 ZMPS.
Bydliště spotřebitele je pojem významný jak pro hmotné, tak procesní právo. V mezinárodním právu soukromém se lze setkat s různými pojmy ve vztahu k bydlišti. Můžeme narazit na bydliště, obvyklé bydliště, obvyklý pobyt, nebo například domicil. Tato kapitola si klade za cíl objasnit, co bydliště znamená pro spotřebitele v mezinárodním právu soukromém a jak právo myslí na situace, když se spotřebitelovo bydliště změní nebo když je neznámé.
Nařízení Řím I pracuje s pojmem obvyklé bydliště, přičemž se jedná o jeden z nejvýznamnějších kolizních hraničních určovatelů.219 Pojem obvyklé bydliště se může zdát matoucí, jelikož v kolizním právu se také pracuje s pojmem obvyklý pobyt. Například úprava v zákonu o mezinárodním právu soukromém pracuje pouze s obvyklým pobytem. Tato terminologická dvoukolejnost vznikla nejednotným překladem nařízení Řím I.220 V anglické verzi nařízení Řím I se pracuje s pojmem „habitual residence“.
Ačkoli nařízení Řím I uvádí, že by obvyklé bydliště mělo být jasně vymezeno z důvodu právní jistoty,221 definici obvyklého pobytu nepodnikající fyzické osoby neobsahuje.222 Na rozdíl od bydliště používaného v Brusel I bis, musí být pojem obvyklý pobyt vykládán autonomně, tj. nezávisle na právu členských států.223 Ve srovnání s čl. 63 Brusel I bis, čl. 19 Řím I obsahuje pouze jedno kritérium pro určení obvyklého pobytu právnické osoby, kterým je místo ústřední správy, jinak by totiž nebylo možné určit rozhodné právo.224 Podnikající fyzická osoba má obvyklý pobyt v místě jejího hlavního podnikání.225
Obvyklým pobytem je myšleno místo, kde osoba skutečně žije. Jedná se o místo, kde má tato osoba těžiště svého života.226 Rozhodující je objektivní posouzení, nikoli subjektivní vnímání
219 Více k pojmu hraniční určovatel viz kapitola 3.1.
220 XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-84-7, s. 56.
221 Bod 39 odůvodnění Řím I.
222 Také nařízení Řím II pracuje s pojmem obvyklý pobyt, aniž by jej vymezovalo pro nepodnikající fyzické osoby.
223 Srov. rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 6. března 2008, věc C-98/07, bod 17, dle kterého musí být pojmy, užity v ustanoveních práva EU, vykládány autonomně, pokud není výslovně odkazováno na právo členských států.
224 Bod 39 odůvodnění Řím I.
225 Čl. 19 odst. 1 alinea 2 Řím I.
226 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011.
spotřebitele. Bydliště a obvyklý pobyt spotřebitele bude pravděpodobně totéž místo, ale nemusí tomu tak být.227 Především se nejedná o krátkodobé místo pobytu, např. místo dovolené.228 SDEU v judikatuře upozorňuje, že se nemůže jednat o dočasnou přítomnost na určitém místě. Stálost pobytu lze odvodit dle vůle dotyčného vytvořit si centrum zájmu, který zároveň přiznává místu určitou stálost. Každý případ je však potřeba hodnotit individuálně.229
Úkolem obvyklého pobytu, ve srovnání s bydlištěm, je stanovit najisto jedno místo, se kterým je určitá fyzická osoba nejúžeji spojena. Judikatura SDEU při určování tohoto místa klade důraz primárně na délku trvání pobytu a vůli zůstat na tomto místě. Pokud by spotřebitel považoval přítomnost na určitém místě pouze za dočasnou, s úmyslem vrátit se zpět do domovského členského státu v horizontu několika měsíců, jednalo by se o bydliště, nikoli však o obvyklý pobyt. Na druhou stranu, kdyby si spotřebitel koupil jednosměrnou letenku s úmyslem začít nový život v jiném státě, pak by se jeho obvyklý pobyt změnil okamžitě po příjezdu.230 V úpravě shledávám pozitivním tendenci určování pouze jednoho místa, a tím stavění na jisto práva, které se má použít na právní poměr. Setkáváme se však opět s nevymezením pojmu přímo v nařízení z důvodu neshody mezi členskými státy a matoucím překladem. Lze ovšem pozorovat postupné upřednostňování pojmu obvyklého pobytu, např. v nařízení o výživném,231 nebo novém nařízení,232 které nahradilo Brusel II bis.233
V nařízení Brusel I bis se objevuje bydliště jako základní jurisdikční kritérium v zakládání pravomoci soudů. Obvyklý pobyt je alternativním hlediskem k bydlišti. Nařízení definici bydliště fyzické osoby rovněž neupravuje, ale na rozdíl od obvyklého pobytu přenechává jeho vymezení na vnitrostátním právu.234 To znamená, že český soud posuzuje bydliště spotřebitele podle českého práva, pokud byla u českého soudu podána žaloba, a tento spotřebitel má bydliště na území České
227 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 72, s. 110.
228 XXXXX, X. (2020) in op. cit. pozn. 35, s. 175 a 176.
229 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 22. prosince 2010, věc C-497/10, bod 51.
230 XXXXXXX, X. a WILDERSPIN, M. in op. cit. pozn. 18, s. 385.
231 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností.
232 Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí.
233 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí
ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.
234 Čl. 62 odst. 1 Brusel I bis uvádí, že soud bydliště fyzické osoby posoudí dle svého práva.
republiky. Pokud má spotřebitel bydliště v jiném členském státě, musí soud rozhodnout podle práva tohoto členského státu.235 Naopak definici bydliště právnické osoby nařízení obsahuje v čl. 63 Brusel I bis, přičemž se jedná o sídlo, ústředí nebo hlavní provozovnu. Jeden podnikatel (právnická osoba) tedy může mít až tři bydliště, případně ve třech různých zemích. Spotřebitel si pak může vybrat, kde podá žalobu (jedná se o tzv. forum shopping).236 Mezi uvedenou úpravou a čl. 19 Řím I lze spatřit podobnost v tom, že definují bydliště právnické osoby, a naopak nevykládají bydliště fyzické osoby, jelikož nedošlo ke shodě na jednotné definici.
Bydliště fyzické osoby definuje občanský zákoník, jako místo, „kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale“.237 Dále bydliště definuje judikatura tak, že „bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat“.238 Bydliště je nezbytné odlišit od pojmu trvalý pobyt, který je užíván v právních předpisech upravujících správní právo, ačkoli se může jednat o stejné místo. Fyzická osoba může mít více míst (v různých státech) na kterých má bydliště, a proto existence bydliště v jiném členském státě nevylučuje existenci bydliště na území České republiky.239 Změna krátkodobé povahy, jako je např. pobyt v nemocnici nebo studium, nemění místo bydliště, jelikož toto místo člověk stále považuje za centrum jeho zájmů a na toto místo se má v úmyslu vracet.240 Bříza a Pauknerová se přiklánějí k závěru Okresního soudu v Chebu,241 který uvádí, že bydliště je místo faktického pobytu fyzické osoby s úmyslem zdržovat se zde trvale.242
Anglická verze Brusel I bis pracuje s pojmem „domicile“ u fyzických i právnických osob. Do české verze je pojem přeložen jako bydliště, a tak se setkáváme s pojmem bydliště i v souvislosti s podnikatelem. Dochází tak k podivným spojením, které české právo nezná.243 Případným řešením by bylo užívat pojem domicil i v české verzi, jelikož se jedná o pojem neutrální v českém
235 Viz čl. 62 odst. 2 Brusel I bis.
236 BŘÍZA, P in op. cit. pozn. 38, s. 123 a 124.
237 Viz § 80 odst. 1 obč. zák.
238 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004.
239 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011.
240 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016.
241 Srov. BŘÍZA, P in op. cit. pozn. 38, s. 124 a XXXXXXXXXX, X. (2013) in op. cit. pozn. 47, s. 98.
242 Usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. května 2007, sp. zn. 15 C 45/2006.
243 Srov. ustanovení § 136 obč. zák., které obsahuje úpravu o sídle právnické osobě.
právu.244 Problematickým se také jeví nejednotnost pojmu, jelikož každý členský stát bydliště posuzuje dle svého práva, čímž hrozí riziko kompetenčních sporů.245
Obvyklý pobyt, jak již bylo řečeno, je hraničním určovatelem. Tento určovatel se může v průběhu času měnit. Jedná se proto o tzv. proměnlivý hraniční určovatel. Naopak existují hraniční určovatelé, které jsou neměnné povahy. Například poloha nemovité věci je skutečnost konstantní. Obvyklý pobyt spotřebitele je skutečnost, která se na území otevřených hranic EU velmi snadno mění, např. tím, že se spotřebitel přestěhuje do jiného členského státu za prací. Dochází k tzv. „mobilnímu konfliktu“, nebo také „změně statutu“ a je potřeba vyřešit, dle kterého právního řádu je spotřebitelská smlouva řízená.246
Najít odpověď není nesnadné, jelikož Řím I obsahuje stabilizační prvek pro určování obvyklého pobytu. Staví tak najisto rozhodný okamžik k momentu uzavření smlouvy.247
5.4 Změna bydliště spotřebitele
Řešení změny bydliště spotřebitele do jiného členského státu není (nebo spíše nebylo) tak jednoduché jako při změně obvyklého pobytu. Pokud spotřebitel změní své bydliště po uzavření spotřebitelské smlouvy, ale ještě před podáním žaloby, mění se jurisdikční kritérium v souladu s jeho přestěhováním? Má spotřebitel stále právo na ochranu i ve členském státě, do kterého se přestěhoval?
Příslušnost soudů ve spotřebitelských sporech je stanovená v čl. 18 Brusel I bis. Spotřebitel má na výběr ze dvou míst, kde může podat žalobu, tj. v místě svého bydliště nebo v místě bydliště podnikatele. Naopak podnikatel může podat žalobu pouze v místě bydliště spotřebitele.248 Spotřebiteli je přiznána ochrana podle Brusel I bis, pouze uzavře-li jednu ze smluv uvedených v čl. 17 odst. 1 Brusel I bis.249250 První dvě uvedené smlouvy se týkají koupě movitých věcí na splátky
244 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, VALDHANS, Xxxx. Nařízení č. 44/2001 (ES), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pravomoc základní, pravomoc alternativní. Právní fórum, 2005, č. 4, s. 121.
245 XXXXXXXX, X. (2013) in op. cit. pozn. 220, s. 40.
246 XXXXXXXXXX, X. (2015) in op. cit. pozn. 26, s. 119.
247 Čl. 19 odst. 3 nařízení Řím I.
248 Více k příslušnosti soudů u spotřebitelských smluv v kapitole 4.2.
249 Viz rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, věc C-208/18, bod 39.
250 Více k podmínkám spotřebitelské smlouvy dle čl. 17 Brusel I bis viz kapitoly 1.3.2 a 2.
a půjčky návratné ve splátkách nebo jiného úvěrového obchodu, jež byl určen k financování koupě movitých věcí. Písmena a) a b) v praxi nečiní problém při výkladu, a tak má být spotřebitel žalován v místě aktuální bydliště. V případě poslední smlouvy uvedené v písm. c) je situace o poznání složitější. Jak vyřešit situaci, kdy spotřebitel s bydlištěm ve státě, na nějž podnikatel svou činnost zaměřuje, se přestěhuje do státu, na nějž podnikatel svou činnost nezaměřoval a ani nezaměřuje?251
V odborné literatuře se objevuje pojem „migrující spotřebitel“.252 Změna bydliště v rámci vnitřních hranic jednoho státu je pro účely čl. 17 odst. 1 písm. c) nicotná, jelikož se posuzuje zaměřování činnosti podnikatele na stát, nikoli na konkrétní místa ve státu.253 Je vhodné připomenout, že případná změna bydliště po zahájení řízení je v souladu se zásadou perpetuatio fori bezvýznamná.254
Z praxe českých soudů lze rozpoznat rozdílné přístupy. Buďto soud posoudil splnění podmínek k aplikovatelnosti čtvrtého oddílu nařízení Brusel I bis (tehdy Brusel I) k okamžiku uzavření smlouvy, ale považoval se za nepříslušného, jelikož spotřebitel měl ke dni podání žaloby bydliště již v jiném státě, než ve kterém byla podána žaloba.255 Anebo soud posuzoval splnění podmínek ve vztahu k novému bydlišti spotřebitele, tj. k okamžiku podání žaloby, čímž zkoumal zaměřování činnosti podnikatele na členský stát, do kterého se spotřebitel přestěhoval. V případě negativní odpovědi pak soud došel k závěru neaplikovatelnosti čtvrtého oddílu Brusel I bis a posoudil příslušnost podle obecných pravidel Brusel I bis.256
Podle Xxxxxxx by soud měl posuzovat splnění podmínek k momentu uzavření smlouvy. To znamená posouzení podmínek zaměřování činnosti podnikatele na členský stát, ve kterém má spotřebitel bydliště ke dni uzavření smlouvy. Podnikatel by ale neměl být nucen podat žalobu ve státě nového bydliště spotřebitele. Xxxxxxx polemizuje o tom, zda je myšleno bydliště spotřebitele, které je uvedené v čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis stejně jako bydliště uvedené v čl. 18 odst. 2 Brusel I bis. V prvním uvedeném ustanovení by tak bydlištěm bylo myšleno bydliště k uzavření
251 Více k pojmu zaměřování činnosti v kapitole 6.
252 XXXXXXX, Xxxxx. Migrující spotřebitelé a určení mezinárodní příslušnosti v kontextu nařízení Brusel I bis. Právní
rozhledy, Nakladatelství X.X. Xxxx, 2016, roč. 24, č. 18, s. 625 až 631.
253 STAUDINGER A. Verbraucherverträge im Lichte der Rechtsache Emrek – Schutzgerichtsstand und anwendbares Recht, JM 2014, s. 229 až 235 citováno x XXXXXXXXX, P. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 512.
254 Viz § 11 odst. 1 OSŘ.
255 Např. usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. března 2012, sp. zn. 4 C 334/2011 nebo usnesení Okresního
soudu Praha-západ ze dne 9. prosince 2013, sp. zn. 18 C 189/2013.
256 Např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2014, sp. zn. 30 Co 107/2014 nebo usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 27 Co 155/2015.
smlouvy a ve druhém zmíněném ustanovení by se bydliště vztahovalo k zahájení řízení. Při takovém řešení by podle Xxxxxxx čl. 18 odst. 2 Brusel I bis ignoroval podstatu čl. 17 odst. 1 písm.
c) Brusel I bis a chybělo by spojení mezi členským státem, uzavřením smlouvy a zaměřováním činnosti podnikatele.257
Podle Xxxxxxxxxx se spotřebitel nemůže dovolat čl. 18 odst.2 Brusel I bis, tj. aby byl žalován pouze v místě nového bydliště, pokud si změnil bydliště do členského státu, který nevykazuje žádnou spojitost s uzavřenou spotřebitelskou smlouvou (která byla uzavřena v rámci zaměřovací činnosti podnikatele podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis) v době uzavření smlouvy. Aby však nedošlo k absolutní derogaci ochrany spotřebitele a v souladu se zachováním zásady předvídatelnosti pravidel na určování soudní příslušnosti, navrhuje alternativní řešení pro podnikatele. Tou by byla možnost výběru spočívající v podání žaloby mezi současným bydlištěm spotřebitele a bydlištěm spotřebitele v době uzavření smlouvy.258259
Xxxxxxxxx a Xxxxxxx tvrdí, že spotřebitel má právo si vybrat, zda podá žalobu v členském státě, ve kterém má nové bydliště, nebo ve členském státě, kde měl bydliště při uzavření smlouvy, za předpokladu, že podnikatel zaměřuje svou činnost na oba tyto státy. Naopak podnikatel má pouze jedinou možnost místa podání žaloby, a to místo současného bydliště spotřebitele v době podání žaloby.260
Řada ustanovení Brusel I a posléze Brusel I bis vychází z Bruselské úmluvy, a tak judikatura vykládající ustanovení Bruselské úmluvy je stále relevantní.261 To se týká také Xxxxxxxxx a Schlosserovy zprávy, které slouží i dnes jako důležité interpretační zdroje. Jenardova zpráva doprovázela vznik Bruselské úmluvy a podle ní je upřednostněno skutečné bydliště před adresou uvedenou ve smlouvě. P. Xxxxxx zejména uvádí, že navzdory obtížím, které provází určování nového bydliště kupujícího, dlužníka nebo vypůjčitele,262 který se přestěhoval do jiného státu, je nutné tyto osoby žalovat pouze u soudů státu, ve kterém si zvolily své nové bydliště.263 Xxxxxxxxxxxx zpráva byla přijata v souvislosti s přijetím změn Bruselské úmluvy při vstupu
257 XXXXXXX, Xxxxx. Migrující spotřebitelé a určení mezinárodní příslušnosti v kontextu nařízení Brusel I bis. Právní
rozhledy, Nakladatelství X.X. Xxxx, 2016, roč. 24, č. 18, s. 625 až 631.
258 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 72, s. 106 a 107.
259 XXXXXXXXXX, X. in Rekodifikace obchodního práva – pět let poté. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2019, ISBN 978- 80-7598-426-5, s. 394 a 395.
260 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 512 a 513.
261 Rozsudek soudního dvora EU (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, věc C-478/12, bod 27.
262 Bruselská úmluva zpočátku neobsahovala explicitně pojem spotřebitele.
263 Jenardova zpráva, s. 33.
Dánska, Irska a Spojeného království do EU a také se explicitně vyjadřovala ke změně bydliště spotřebitele. Autor zprávy dospěl k závěru, že příslušnost soudů se přesunula se změnou bydliště spotřebitele do nového členského státu, pokud se jedná o první dvě kategorie smluv. V případě ostatních smluv bude zřejmě prvek spojení s členským státem, ve kterém byly podniknuty nezbytné kroky k uzavření smlouvy, chybět, a tak se spotřebitelská ochrana neuplatní.264
SDEU ve svém nedávném rozhodnutí uvedl, že pojem bydliště spotřebitele podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je nutné posuzovat ke dni podání žaloby.265 K tomuto závěru dochází doslovným výkladem předmětného ustanovení, které je podle něj jednoznačné a s odkazem na Jenardovou zprávu.266 Rozšiřováním okruhu příslušných soudů (tak jak by spotřebitel měnil bydliště v různých členských státech) by docházelo k právní nejistotě a rozporu s cílem nařízení Brusel I bis,267 podle kterého musí být pravidla pro určování příslušnosti vysoce předvídatelná.268 Toto rozhodnutí je také podpořeno dřívějším rozsudkem SDEU ve věci Xxxxxxx, kdy spotřebitel opustil své bydliště před tím, než na něj byla podána žaloba. Závěrem tohoto rozhodnutí bylo určení příslušnosti soudů členského státu, ve kterém se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele.269
Po letech nejistoty a rozdílných postupů soudů tak SDEU poskytl řešení. Ačkoli se případ týkal provozování činnosti podnikatele ve státě bydliště spotřebitele, je podle mě nutné rozhodnutí vztáhnout také na zaměřování činnosti a tuto podmínku (tj. čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel i bis) posuzovat k okamžiku uzavření smlouvy. Povinnost podnikatele žalovat spotřebitele před soudem v místě nového bydliště, nezávisle na tom, zda podnikatel provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v tomto novém státě, nebo se na tento stát touto činnosti zaměřuje, jistá nebyla. Je proto překvapující odůvodnění rozhodnutí s odkazem na Jenardovou zprávu, nikoli na zprávu X. Xxxxxxxxxx. Bruselská úmluva totiž obsahovala ustanovení, ze kterého dnešní čl. 17 odst. 1 písm. c) vychází, až po přijetí změn, na které Xxxxxxxxxxxx zpráva reagovala.270 O to víc je podivuhodné, že SDEU nerozhodl rozsudkem, nýbrž usnesením, jelikož podle soudu na položenou
264 Xxxxxxxxxxxx zpráva, bod 161.
265 Usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září 2020, věc C-98/20 (dále také jako „usnesení ve věci mBank“).
266 Viz výše uvedená Jenardova zpráva, s. 33.
267 Bod 15 odůvodnění Brusel I bis.
268 Usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září 2020, věc C-98/20, body 29 až 31.
269 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. listopadu 2011, věc C-327/10 (dále také jako „rozsudek ve věci Xxxxxxx“). 270 Čl. 10 Úmluvy z 9. 10. 1978 o přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království k Úmluvě o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1978, L 304) změnil znění čl. 13 Bruselské úmluvy tak,
že nově obsahoval třetí kategorii smluv, kterým přecházela v členském státě spotřebitele zvláštní výzva nebo reklama a spotřebitel učinil v tomto státě nezbytné kroky k uzavření smlouvy.
otázku šlo vyvodit závěr z judikatury nebo o odpovědi nešlo rozumně pochybovat.271 V souvislosti s výše uvedenými názory a návody řešení, nesouzním se soudem, že je odpověď natolik jasná. SDEU upřednostnil ochranu spotřebitele nezávisle na tom, v jakém členském státě se jeho bydliště nachází po uzavření smlouvy. V určitém ohledu i toto řešení lze považovat za podporující cíl Brusel I bis, tj. předvídatelnost pravidel, a výsledek lze pozorovat již v české judikatuře.272
5.5 Neznáme bydliště spotřebitele
Otázku příslušného soudu v případě migrace spotřebitele jsem rozebral v předchozí kapitole. Spotřebitel je chráněn tím způsobem, že může být žalován pouze v místě bydliště v okamžiku podání žaloby.273 Jak má ale soud postupovat v situacích, kdy bydliště spotřebitele není známo podnikateli ani soudu?
S touto problematikou se již dříve setkaly české soudy. Např. Okresní soud v Chebu, který důkazní břemeno a břemeno tvrzení přiřkl k tíži žalobci. Ten byl povinen dokázat, že bydliště žalovaného se nachází na území České republiky, díky čemuž jsou příslušné české soudy dle Brusel I (dnes Brusel I bis). V situaci neznámého bydliště žalovaného soud dospěl k závěru neaplikovatelnosti nařízení Brusel I a s tím související nepříslušnost českých soudů.274 Nejvyšší soud naopak nevyloučil příslušnost českých soudů a odkázal na vnitrostátní úpravu v případě neznámého bydliště žalovaného, pokud nelze příslušnost určit podle Brusel I bis (viz § 86 občanského soudního řádu).275
Tuto situaci vyřešil rozsudek ve věci Xxxxxxx. Pokud spotřebitel změní své bydliště před tím, než je na něj podána žaloba, je příslušný soud členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele. Uvedené řešení se použije výlučně, pokud nelze určit aktuální bydliště žalovaného a neexistuje žádná indicie, která by vedla k tomu, že spotřebitel má skutečné bydliště mimo území EU.276
Soud tak poskytl návod pro vnitrostátní soudy, které musí nejprve ověřit, jestli má spotřebitel bydliště na území členského státu, na němž je žalován. V případě negativní odpovědi na první
271 Usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září 2020, věc C-98/20, bod 20.
272 Např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2022, sp. zn. 39 Co 189/2022.
273 Srov. čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září 2020, věc C-98/20.
274 Usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. května 2007, sp. zn. 15 C 45/2006.
275 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 2485/2008.
276 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 17. listopadu 2011, věc C-327/10.
otázku je soud povinen ověřit, zda má spotřebitel bydliště v jiném členském státě. Pokud ani na další otázku nenalezne odpověď a nemá důkaz, že má spotřebitel bydliště mimo EU, platí výše uvedený závěr.277 Podle SDEU je to ideální řešení rovnováhy mezi právy žalobce a žalovaného, jelikož nelze odepřít žalobci právo na spravedlnost jen z důvodu nemožnosti určit bydliště žalovaného.278
Na tento klíčový rozsudek jsou rozporuplné názory. Kyselovská hodnotí kladně závěr soudu, kterým vykompenzoval postavení podnikatele a vyrovnal tak jeho práva vůči spotřebiteli.279 Naopak požadavek pátrání ve všech členských státech byl kritizován pro svou náročnost a neproveditelnost.280 Dále je nezbytné upozornit, že k výše uvedenému závěru SDEU došel v situaci, kdy je spotřebitel povinen ze smlouvy sdělovat druhé smluvní straně, tj. podnikateli, změnu místa svého bydliště. Nastává proto otázka, jestli lze stejný výklad použít i na jiné závazky, které nevyžadují po spotřebiteli ohlašovat změnu svého bydliště. Dle názoru Xxxxxxxxx, Šimka a Pražáka lze tento výklad použít i na situace bez povinnosti ohlašování změny bydliště, jelikož vždy může spotřebitel posléze navrhnout odepření výkonu rozhodnutí podle čl. 45 odst. 1 písm. e) a čl. 46 Brusel I bis.281 S tímto názorem se ztotožňuji, jelikož spotřebiteli je stále garantována podstatná míra ochrany, ale tato ochrana nemůže být absolutní. Spotřebiteli nemůže být promíjeno vyhnout se spravedlnosti. Promítnutý rozsudek lze pozorovat v činnosti českých soudů.282 SDEU se také věnoval případu neznámému bydlišti žalovaného mimo spotřebitelský spor.283
277 Ibid., body 40 až 42.
278 Ibid., bod 46.
279 XXXXXXXXXX, X. in KYSELOVSKÁ, Tereza, ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a kol. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech příslušnosti: analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014, ISBN 978-80-210-7770-6, s. 311.
280 XXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXX, Xxxx, XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Aplikace práva EU v rozhodovací praxi českých civilních soudů v letech 2009–2011. Právní rozhledy, 2014, č. 10, s. 370 až 380.
281 XXXXXXXXX, Xxxxxx, XXXXX, Xxxx, PRAŽÁK, Xxxxx. Mezinárodní pravomoc soudů ve sporech proti spotřebiteli.
Právní rozhledy, 2016, č. 8, s. 283-289.
282 Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014.
283 Srov. rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 15. března 2012, věc C-292/10.
6 Interpretace zaměřování činnosti podnikatele
Internetové stránky pro svou globální dostupnost jsou využívány jako internetový obchod podnikatele a reklama umístěna na internetu může mít v podstatě celosvětový dosah. Stalo se tak zcela běžnou praxí užívat internetové stránky k navazování kontaktů a uzavírání smluv na dálku.284 Ukázalo se ovšem, že je nevyhnutelné určit kritéria k rozlišení internetových stránek, pomocí kterých se podnikatelé zaměřují na „pasivní“ spotřebitele285 dané země, od těch, které se na tyto země nezaměřují.286
V této kapitole se zaměřím na dílčí problematiku týkající se zaměřování činnosti podnikatele na stát, ve kterém se nachází spotřebitelovo bydliště, jelikož tato podmínka činí v praxi nejvíce problémů. Je potřeba připomenout, že uvedený pojem je nutné vykládat autonomně.287 Nejprve uvedu prameny, ve kterých se nejasný pojem nachází, a to včetně již neúčinných, jelikož k pochopení dnešní úpravy je důležité uvést i způsob, jakým se úprava vyvíjela. Neúčinné je ovšem pouze nařízení Brusel I. Římská úmluva a Bruselská úmluva jsou stále účinné.288 Dále rozeberu judikaturu, která pojem interpretuje.
Římská úmluva neobsahovala explicitně pojem zaměřování činnosti. Podmiňovala použití speciálních norem na ochranu spotřebitele, pokud uzavření smlouvy o prodeji movitých věcí nebo poskytnutí služeb předcházela nabídka spotřebiteli, nebo reklama a spotřebitel podnikl v tomto státě potřebné kroky k uzavření smlouvy. Toto byla jedna z podmínek k tomu, aby se spotřebitelská smlouva subsumovala pod čl. 5 Římské úmluvy. Záměrem bylo mimo jiné pokrýt situace zásilkového obchodování a podomního prodeje.289 Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx přímo uvádí příklady, které představují činnost podnikatele, která musela předcházet uzavření smlouvy. Jedná se např. o „...reklamu v novinách, rádiu, televizi nebo kině, nebo činnosti prostřednictvím katalogů, které cílily na konkrétní zemi, či návrhy učiněné individuálně prostřednictvím
284 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09 (dále také jako „rozsudek ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof“), bod 72.
285 Ačkoli ze smyslu právní úpravy vyplývá, že je chráněn jen pasivní spotřebitel, aktivnímu spotřebiteli může být poskytnutá ochrana také viz kapitola 6.3.4.
286 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 5, s. 230.
287 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 55.
288 XXXXXXXXXX, X. (2013) in op. cit. pozn. 47, s. 90 a 155.
289 Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx, s. 23 a 24.
zprostředkovatele…“.290 Určení místa uzavření smlouvy je překážkou, které se úmluva snažila vyhnout. Mezinárodní smlouvy jsou uzavírány především na dálku, a tak byla ustanovením sledována ochrana pasivního spotřebitele.291
Římskou úmluvu nahradilo nařízení Řím I, které definuje v čl. 6 spotřebitelskou smlouvu nejen specifickými subjekty, nýbrž podmínkou provozování činnosti podnikatele v zemi obvyklého pobytu spotřebitele, anebo zaměřováním takové činnosti podnikatele na tuto zemi jakýmkoli způsobem.292 Zaměřování činnosti podnikatele také uvádí odůvodnění nařízení, podle kterého nestačí pouhá existence přístupných internetových stránek. Tyto internetové stránky musí vybízet k uzavírání smluv na dálku a je potřeba, aby byla již dříve nějaká smlouva skutečně uzavřena na dálku. V neposlední řádě odůvodnění nařízení uvádí, že „V tomto ohledu jazyk nebo použitá měna na internetových stránkách nejsou podstatným faktorem.“293 Pojem zaměřování činnosti podle Řím I má být shodně vykládán také v jurisdikční úpravě.294
Bruselská úmluva z roku 1968 nejprve obsahovala ochranu pro slabší smluvní stranu pouze ve věcech týkajících se prodeje zboží na splátky nebo úvěru ke koupi zboží na splátky. Až v souvislosti s přijetím změn, při vstupu Dánska, Irska a Spojeného království do EU, Bruselská úmluva explicitně začala pracovat s pojmem spotřebitel a vedle již zmíněných dvou kategorií smluv zavedla třetí kategorií. Tou byly smlouvy týkající se prodeje movitých věcí nebo poskytnutí služeb pod podmínkou, že před uzavřením smlouvy podnikatel učinil ve státě bydliště spotřebitele nabídku spotřebiteli nebo reklamu a spotřebitel v tomto státě učinil kroky nezbytné k uzavření této smlouvy.295 Podmínkou ochrany bylo dostatečně silné spojení mezi uzavřenou spotřebitelskou smlouvou a místem bydliště spotřebitele.296 Ostatně předmětné ustanovení se po změně úmluvy začalo více podobat Římské úmluvě.297
290 Ibid., s. 24, přeloženo z anglického jazyka: „…advertising in the press, or on radio or television, or in the cinema or by catalogues aimed specifically at that country, or he must have made business proposals individually through a middleman…”.
291 XXXXXXXXXX, X. in Rekodifikace obchodního práva – pět let poté. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2019, ISBN 978- 80-7598-426-5, s. 392.
292 Viz vymezení spotřebitelské smlouvy podle Řím I v kapitole 1.3.1. a vymezení spotřebitele v kapitole 2.1.
293 Bod 24 odůvodnění Řím I.
294 Ibid.
295 Čl. 13 Bruselské úmluvy.
296 Xxxxxxxxxxxx zpráva, bod 158.
297 Srov. čl. 13 Bruselské úmluvy a čl. 5 Římské úmluvy.
Současné znění čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis přebralo doslovně úpravu z čl. 15 odst. 1 písm. c) Brusel I. Judikatura z doby účinnosti Brusel I je proto zcela logicky stále předmětná.298 Tato ustanovení upravují koncept provozování profesionální nebo podnikatelské činnosti ve státě bydliště spotřebitele nebo zaměřování této činnosti na tento stát. Předmět smlouvy musí spadat do rozsahu této činnosti. Podmínky použití speciální úpravy pro spotřebitelské smlouvy, které musí být splněny, jsou v Brusel I (a Brusel I bis) uvedeny obecnějším způsobem, čímž byla zamýšlena lepší ochrana spotřebitele, zejména s ohledem na rozvoj elektronického obchodování a nové prostředky, které jsou užívány ke komunikaci.299
Jak již bylo uvedeno v kapitole 1.3.2, k tomu, aby byla aplikována spotřebitelská ochrana dle Brusel I bis (resp. Brusel I), je potřeba splnění tří podmínek. Jedna ze stran smlouvy musí být spotřebitelem,300 smlouva byla skutečně uzavřena mezi spotřebitelem a podnikatelem a smlouva spadá do jedné ze tří kategorií uvedených v čl. 17 odst. 1 Brusel I bis.301 První dvě kategorie smluv uvedených v písmenech a) a b) kopírují první dvě kategorie z Bruselské úmluvy. Naopak třetí kategorie smluv se nově týká jakékoli smlouvy, bez omezení pouze na smlouvy o prodeji movitých věcí a poskytnutí služeb.302 Tuto poslední podmínku, uvedenou v čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, lze chápat jako zbytkovou, viz úvodní část tohoto odstavce: „ve všech ostatních případech“.
6.3 Vymezení pojmu zaměřování činnosti dle judikatury SDEU
Právní úprava neobsahuje definici pojmu zaměřování činnosti, a tak je na SDEU, aby prostřednictvím předběžných otázek předkládaných vnitrostátními soudy členských států, dle čl. 267 SFEU, zajistil jednotný výklad tohoto pojmu. V této kapitole proto stručně rozeberu nejdůležitější rozhodnutí SDEU týkající se pojmu zaměřování činnosti.
6.3.1 Rozsudek ve věci Xxxxxx Xxxxxxx proti Schlank & Xxxxxx
V tomto rozhodnutí SDEU vymezil koncept reklamy podle Bruselské úmluvy. Reklamou považuje všechny její možné formy, nezávisle na způsobu šíření. Ať již obecně (např. tiskem, který je šířen v zemi spotřebitele, nebo televizí, která je vysílána v zemi spotřebitele), nebo přímo
298 Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 9. března 2017, věc C-551/15, bod 31.
299 Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, věc C-180/06, bod 48 až 50.
300 Viz kapitola 2.1.
301 Např. rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, věc C-208/18, bod 39.
302 XXXX, X. in op. cit. pozn. 48, s. 119.
adresně (např. skrze katalogy, komerční nabídky, které jsou činěny spotřebiteli osobně, nebo prostřednictvím zástupce nebo podomního prodejce).303
Rozhodl jsem se uvést také toto rozhodnutí, ačkoli se přímo netýká výkladu pojmu zaměřování činnosti. Vztahuje se však k ustanovení, jež obsahovala Bruselská úmluva (čl. 13 odst. 3) a z této úpravy se dnešní koncept zaměřování činnosti podnikatele vyvinul. Xxxxxxxxx a Xxxxxxx přirovnávají podnikatele k rybáři, který chytá ryby v rybníku (tj. spotřebitele v určitém státě), a to pomocí reklamy, nebo činěných nabídek spotřebiteli, přičemž čeká, který spotřebitel se chytí na jeho háček.304 Pojem zaměřování činnosti dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis dnes zahrnuje mimo jiné veškeré formy inzerční činnosti ve státě spotřebitelova bydliště.305
6.3.2 Rozsudek ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof
Podstatou společné otázky obou sporů bylo, podle jakých kritérií je nutné posoudit, zda se podnikatel zaměřuje na členský stát bydliště spotřebitele v situaci, kdy je prezentována činnost podnikatele na jeho internetové stránce, nebo stránce jeho zprostředkovatele. A také, zda pouhá dostupnost internetové stránky je považována za zaměřující činnost.306
Generální advokátka upozornila na to, že nařízení explicitně uvádí slovní spojení „zaměřování činnosti“, které by v případě postačující dostupnosti internetové stránky postrádalo smysl. Podle teleologického výkladu tak došla k závěru, že pouhá existence internetové stránky nepředstavuje pojem zaměřování činnosti.307 Tomuto závěru dal soud zapravdu.308
Soud judikoval, že pouhá dostupnost internetových stránek v jiném členském státě neznamená, že se podnikatel na tento stát zaměřuje.309 Je potřeba posoudit z činnosti podnikatele a z jeho internetových stránek, zda podnikatel předpokládal, že jeho zákazníky budou spotřebitelé z určitého členského státu, a to ještě před tím, než byla smlouva uzavřena.310 Soud primárně uvádí kritérium zjevného projevu vůle, který představuje např. výslovné uvedení informace na
303 Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, věc C-96/00, bod 44.
304 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 483 a 484.
305 Ibid.
306 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 47.
307 Stanovisko generální advokátky X. Xxxxxxxxx ze dne 18. května 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 64.
308 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 71.
309 Ibid., bod 69.
310 Ibid., bod 76.
internetové stránce, že podnikatel nabízí své služby v konkrétním státu.311 Dále soud vyjmenoval méně zjevné indicie, které představují vodítko v podobě demonstrativního výčtu kritérií. Podle níže uvedených indicií lze rozhodnout, zda podnikatel svou činnost zaměřuje na určitý stát, nebo ne. Zmíněnými kritérii jsou:
- mezinárodní povaha podnikatelovy činnosti (např. některé činnosti cestovního ruchu),
- uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím,
- užívání jiného doménového jména prvního řádu, místo domény státu podnikatele, nebo používání neutrálních domén (např. „.com“ nebo „.eu“),
- popis cesty do sídla podnikatele pro spotřebitele z jiných členských států,
- uvedení mezinárodní klientely, jež je složena ze zákazníků, pocházejících z jiných členských států,
- použití jiného jazyka nebo jiné měny, než se obvykle používají ve státě
podnikatele.312313
Generální advokátka také uvedla řadu indicií, dle kterých by se vnitrostátní soud mohl řídit:
- možnost volby svého státu na interaktivních internetových stránkách,
- předchozí činnost podnikatele,
- využití propagace na internetu a v jiných médiích.314315
Naopak soud také uvádí indicie, které nemohou vést k úsudku, že podnikatel svou činnost zaměřuje na určitý stát. Jsou to informace, které je podnikatel povinen uvádět. Jedná se o uvedení
311 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, body 80 a 81.
312 Mezi uvedenými indiciemi není hierarchie.
313 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 83 a 84.
314 Stanovisko generální advokátky X. Xxxxxxxxx ze dne 18. května 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 78.
315 Ačkoli stanovisko generálního advokáta závazné není, představuje určitou míru autority, a navíc uvedení dalších možných indicií je výhodou.
zeměpisné adresy, telefonického spojení bez mezinárodní předvolby nebo třeba elektronické
adresy.316
Tento dlouho očekávaný rozsudek přinesl jako první konečně určitou míru jistoty pro definování pojmu zaměřování činnosti, a to ve formě nápomocných příkladných indicií. Je však nutné posuzovat tyto indicie v každém případě individuálně a žádné pravidlo nelze vztáhnout na všechny možné situace. Např. použití jiného jazyka (než se obvyklé používá ve státě podnikatele) neznamená ve všech případech významnou indicii, jelikož jiná situace bude při použití češtiny, s cílem zaměřovat se na české spotřebitele, a jiná situace bude při použití angličtiny jako mezinárodního jazyka, podle kterého nelze uzavřít, že podnikatel chtěl cílit na spotřebitele v Anglii.317 Xxxxxxxxx a Xxxxxxx dále upozorňují, že jazyk nemusí vymezovat pouze stát (jako např. turečtina Turecko), ale také silnou komunitu v jiném státě. To pak může znamenat, že rakouský podnikatel pomocí turečtiny necílí na Turecko, nýbrž na turecky mluvící spotřebitelé v Německu.318
Dále lze poznamenat, že například uvedení mezinárodní předvolby pro telefonní číslo je dnes již většinou standardem a nemusí znamenat, že podnikatel má v úmyslu zaměřovat se také na zahraniční spotřebitele. Totéž by se dalo říci i o použití domény. I přes to, že podnikatel užije mezinárodní doménu „.com“ nebo „.eu“, nelze s jistotou tvrdit, že se zaměřuje na spotřebitele mimo svůj domovský členský stát. Lze uzavřít, že dle judikatury SDEU není vyžadováno striktní působení činnosti podnikatele, resp. jeho internetové stránky. Tento názor vyjádřil mimo jiné Bříza ve svém článku.319
Svantesson nesouhlasí se závěrem soudu, díky kterému je spotřebitelům poskytována nižší ochrana, když přístupnost internetové stránky v členském státě bydliště spotřebitele neznamená, že se podnikatel na tento stát zaměřuje. Dále zpochybňuje přístup soudu, který klade důraz na subjektivní záměry podnikatele před tím, než je uzavřena smlouva. Podle Svantessona by lépe fungovalo, kdyby se presumoval závěr, že podnikatel zaměřoval svou činnost na spotřebitele toho určitého státu, a bylo by na podnikateli, jestli by tuto domněnku vyvrátil. Mohl by například
316 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, body 77 a 78.
317 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. pozn. 24, s. 488.
318 Ibid., s. 491.
319 XXXXX, Xxxx. Internetové obchody: kdy může spotřebitel žalovat zahraničního internetového obchodníka doma?. EU Právní novinky, 2011, č. 3, s. 6-7 (citaci jsem převzal z xxx.xxxx-xxxxxx.xx a byl jsem upozorněn vedoucím práce na nepřesnost této citace).
doložit, že se ve skutečnosti snažil vyhýbat uzavírání smluv se spotřebiteli z určitého státu. Závěr, který přijal soud, je tak nevýhodný pro obě strany.320
6.3.3 Rozsudek ve věci Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx proti Xxxxxx Xxxxxxxx a Xxxxxx Xxxxxxxx
V dalším řízení SDEU řešil, zda je nutné, aby spotřebitelská smlouva byla uzavřena na dálku. V tomto případě spotřebitelka na základě telefonického spojení a ujištění se, že její cizí státní příslušnost nebrání uzavření smlouvy, vycestovala do druhého členského státu za podnikatelem, kde uzavřeli smlouvu.321 Podle bodu 24 odůvodnění Řím I lze usuzovat, že úprava počítá pouze se smlouvou, která byla se spotřebitelem uzavřena na dálku. Naopak z doslovného znění čl. 15 odst. 1 písm. c) Brusel I (dnes již čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis) podmínka uzavření smlouvy na dálku nevyplývá a dle teleologického výkladu tohoto článku by tato podmínka byla v rozporu s cílem tohoto ustanovení.322
SDEU rozhodl, že výše uvedené ustanovení nevyžaduje, aby byla smlouva uzavřena na dálku mezi spotřebitelem a podnikatelem. Tímto také rozšířil seznam příkladných indicií, které poprvé vymezil v rozsudku ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof. Těmito indiciemi jsou nově také situace, kdy došlo k navázání kontaktu na dálku, rezervování zboží nebo služby na dálku, nebo uzavření spotřebitelské smlouvy na dálku.323
Toto rozhodnutí plynule navazuje na předchozí rozsudek ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof a je nutné konstatovat, že podmínka učinění nezbytných kroků spotřebitelem k uzavření smlouvy ve státě bydliště spotřebitele (vyžadována v Bruselské úmluvě), byla v nařízení Brusel I vypuštěna, a tak závěr soudu v tomto kontextu dává smysl. Generální advokát ve svém stanovisku324 odkazuje na návrh Komise k novému znění čl. 15 Brusel I, který se vyjadřuje k vypuštění zmíněné podmínky na straně spotřebitele. Cílem bylo předejít situacím, ve kterých byl spotřebitel vylákán podnikatelem k opuštění státu svého bydliště za účelem uzavření smlouvy, a tak ochrana spotřebitele již nezávisí na místě, kde byla smlouva uzavřena.325 Opačný názor by, dle
320 SVANTESSON, D. J. B. Xxxxxx and Hotel Alpenhof – ECJ decision creates further uncertainty about when e- businesses “direct activities” to a consumer’s state under the Brussels I Regulation. The Computer Law and Security Report, Elsevier, 2011, roč. 27, č. 3, ISSN 0267-3649, s. 298 až 304.
321 Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 6. září 2012, věc C-190/11, body 13 a 32.
322 Ibid., bod 42.
323 Ibid., bod 44.
324 Stanovisko generálního advokáta X. X. Xxxxxxxxx ze dne 24. května 2012, věc C-190/11, bod 16.
325 Návrh bruselského nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských
a obchodních věcech, předložený Komisí, 14. července 1999, s. 16, dostupné z: xxxxx://xxx-
mého mínění, nedával smysl a zužoval působnost předmětného ustanovení v rozporu s rostoucí tendencí poskytování ochrany slabší smluvní straně.
6.3.4 Rozsudek ve věci Lokman Xxxxx proti Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx
V následujícím rozhodnutí, týkajícím se výkladu pojmu zaměřování činnosti, soud řešil předběžnou otázku, zda je nutná příčinná souvislost mezi prostředkem použitým k zaměřování činnosti podnikatele na stát spotřebitele, tj. internetovou stránkou, a uzavřením spotřebitelské smlouvy s tímto spotřebitelem.326 Generální advokát ve svém stanovisku upozornil, že podmínka příčinné souvislosti by způsobovala důkazní problémy a ztěžovala situaci spotřebiteli.327 S tím také souhlasil soud, když judikoval, že vyžadování příčinné souvislosti by bylo v rozporu s cílem Brusel I (dnes Brusel I bis), a to ochranou spotřebitele jako slabší smluvní strany.328
Příčinná souvislost nicméně může představovat kvalifikovanou indicii, kterou je soud povinen zohlednit při určení, zda se činnost zaměřuje na členský stát spotřebitele. Tímto rozsudkem tak také došlo k rozšíření seznamu demonstrativního výčtu indicií. 329 Mimo jiné se SDEU vyjádřil také k situaci, kdy podnikatel používá telefonní číslo přidělené druhým členským státem. Tento podnikatel tímto dává možnost jednoduššího a levnější spojení spotřebitelům.330
S ohledem na předešlý přístup SDEU, který zejména připomínal nutnost restriktivního výkladu speciálních norem chránících spotřebitele, zdá se být toto rozhodnutí poněkud protisměrným.331 A tak se nelze divit, že se tento rozsudek stal terčem kritiky. Podle Xxxxxx a Schacherreiter se soudu nedá upřít viditelné zaměření na spotřebitele, ale který přitom opomíjí (zejména malé) podnikatele, již nemusejí mít dostatečné prostředky k tomu, aby se bránili v soudních sporech po celé Evropě. Xxxx autoři poukazují zejména na slabé odůvodnění rozhodnutí, které v podstatě pouze argumentuje nutností vyhnout se případnému zatížení důkazní situace spotřebitele.332
xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:x0x00000-x0xx-00x0-0xxx- 9e6e00321d8b.0008.02/DOC_2&format=PDF [citace k 20.3.2023].
326 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 17. září 2013, věc C-218/12, bod 20.
327 Stanovisko generálního advokáta X. X. Xxxxxxxxx ze dne 18. července 2013, věc C-218/12, bod 25.
328 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 17. září 2013, věc C-218/12, bod 24.
329 Ibid., bod 26 a 27.
330 Ibid., bod 30.
331 Např. rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 6. září 2012, věc C-190/11, bod 27.
332 XXXXXX, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXXXXXXXXXX. The Recent Shift from the Passive to the Active Consumer. Austrian law journal. Universität Graz, 2015, roč. 2, č. 1, s. 23 až 31.
Dalo by se polemizovat o tom, koho by měl čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis chránit. Spotřebitel v uvedeném případě internetové stránky podnikatele vůbec neviděl, přičemž se o podnikateli dozvěděl od svých známých a sám se rozhodl vyjet do jiného státu za účelem uzavření smlouvy.333 Kyselovská nesouhlasí s případnými důkazními problémy, kterými by se museli spotřebitelé zabývat. Dnešní moderní svět je plný techniky, a tak je možné zjistit např. zda spotřebitel vstoupil na internetové stránky dotyčného podnikatele před tím, než byla uzavřena smlouva.334
V uvedeném případě spotřebitel vystupoval aktivně a určitým způsobem vyrovnal informační nerovnost mezi ním a podnikatelem a nemusí se již nadále jevit jako slabší smluvní strana. Na druhou stranu podnikatel, usídlený v blízkosti státních hranic, musí počítat s tím, že může být žalovaný také na druhé straně těchto hranic, jelikož s výhodou v podobě přísunu zákazníků z druhého státu se musí pojit také odpovědnost. Navíc, kdyby podnikatel s těmito spotřebiteli z druhého státu nechtěl uzavírat smlouvy, přijal by určitá opatření, aby se těmto spotřebitelům vyhnul.335 Xxxxxxxxx se závěrem soudu a s tím, že i aktivní spotřebitel byl v tomto případě chráněn. Zároveň však také rozumím kritickým názorům, jelikož odůvodnění soudu by mohlo být propracovanější a nezakládat se pouze na domněnce složité důkazní situace spotřebitele.
6.3.5 Rozsudek ve věci Xxxxxxx Xxxxxx proti Xxxxxxxx Xxxxxx a dalším
Podstatou předběžné otázky v tomto případě bylo, zda lze speciální úpravu pro spotřebitele dle čl. 15 odst. 1 písm. c) Brusel I (dnes čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis) aplikovat také na smlouvu, která byla uzavřena mezi spotřebitelem a podnikatelem, aniž by se jeho činnost zaměřovala na stát spotřebitelova bydliště, ale vykazovala určitou spojitost se smlouvou dříve uzavřenou v rámci zaměřované činnosti podnikatele.336
Soud dospěl k závěru, dle kterého, s ohledem na účel speciální spotřebitelské ochrany, se může předmětné ustanovení vztahovat také na smlouvu, která nebyla uzavřena v rámci zaměřující činnosti podnikatele, pokud tato smlouva „…vykazuje úzkou spojitost se smlouvou dříve
333 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 17. září 2013, věc C-218/12, bod 11.
334 KYSELOVSKÁ, X. in KYSELOVSKÁ, Terezá. Příslušnost soudů ve sporech vyplývajících ze spotřebitelských smluv. Revue pro právo a technologie [online]. 2013, roč. 4, č. 8, str. 47, dostupné z xxxxx://xxxxxxxx.xxxx.xx/xxxxx/xxxxxxx/xxxx/0000/xxx [citace k 20.3.2023].
335 Např. by neuváděl telefonní číslo zvláště pro zákazníky z druhého státu.
336 Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 23. prosince 2015, věc C-297/14, bod 22.
uzavřenou mezi stejnými smluvními stranami v rámci uvedené činnosti.“337 Soud upozornil, že je úkolem vnitrostátního soudu posoudit, zda mezi smlouvami taková spojitost existuje. Požadovaná totožnost představuje zejména shodnost hospodářského cíle obou smluv, právní či faktická shodnost smluvních stran a doplňkovost smluv.338
Tímto rozhodnutím soud znovu posunul hranici působnosti ochranných jurisdikčních norem ve prospěch spotřebitele. Jedná se konkrétně o rozšíření působnosti poslední části ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis: „…a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“ Podle mě je rozumné, že spotřebitel může počítat se stejnou ochranou i pokud uzavře další smlouvu se stejným podnikatelem, a navíc, když další uzavřená smlouva napomáhá dosažení cíle z první smlouvy a podnikatel uzavření takové smlouvy navrhne. Se správností závěru soudu souhlasí Xxxxxxxxxxx Xxxx, ačkoli upozorňuje na možné problémy ve stanovování spojitosti mezi smlouvami. V uvedeném případě je spojitost očividná, nicméně v budoucích případech se vnitrostátní soudy mohou setkat se smlouvami, které tak očividné spojitosti mít nebudou, a bude pouze na jejich úvaze, zda je vztah mezi smlouvami dostatečný nebo ne.339 Lze ale uzavřít, že takových případů, které budou splňovat omezené podmínky uvedené soudem, zjevně mnoho nebude.
6.4 Pojem zaměřování činnosti v české judikatuře
Ačkoli SDEU hraje stěžejní roli ve výkladu evropského práva, vnitrostátní soudy jsou hlavními aktéry při aplikování nařízení Brusel I bis nebo Řím I. V této kapitole stručně rozeberu výběr nejnovějších rozhodnutí českých soudů.
Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí vyjádřil k výkladu pojmu zaměřování činnosti. Podnikatel, který má v úmyslu poskytovat investiční služby na území České republiky, musí být evidovaný u ČNB podle § 25 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.340 Na základě informací zapsaných na popud podnikatele lze spatřit úmysl v zaměřování podnikatele na ČR, a tedy také na spotřebitele mající bydliště v ČR.341
337 Ibid., bod 40.
338 Ibid.
339 XXXXXXXXXXX XXXX, Mª Xxxx. El foro de consumidores: comentarios a la sentencia del TJUE de 23 de diciembre de 2015, Xxxxxxx Xxxxxx x. Xxxxxxxx Kampik Ltd & Co. Kg y otros, c-297/14 Jurisdiction in respect of consumer contracts. Cuadernos de derecho transnacional [online]. 2017, roč. 9, č. 2, s. 641 až 649. ISSN 1989- 4570. Dostupné z: xxxxx://x-xxxxxxxx.xx0x.xx/xxxxx.xxx/XXX/xxxxxxx/xxxx/0000 [citace k 20.3.2023].
340 Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů.
341 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019.
Krajský soud v Ostravě navázal na přechozí uvedené rozhodnutí a vyhodnotil, že podle rozsudku ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof SDEU nevyžaduje příliš intenzivní zaměřování podnikatele na určitou zemi. Ačkoli podnikatel v tomto posuzovaném případě užíval telefonní číslo s mezinárodním předčíslím a neutrální doménu internetové stránky, soud připomenul, že to je poměrně běžné i bez toho, aniž by měl podnikatel v úmyslu zaměřovat se na spotřebitele z jiných zemích. Naopak soud vyvodil záměr podnikatele zaměřovat se na spotřebitele v ČR ze zápisu v seznamu aprobovaných subjektů vedeném Českou národní bankou. Podnikatel v tomto seznamu figuroval na základě svého podnětu jako obchodník, který poskytuje přeshraniční služby v ČR. Soud tak dospěl k závěru, že kdyby podnikatel neměl v plánu zaměřovat se na spotřebitele v ČR, o zápis do tohoto seznamu by nepožádal.342
V dalším rozhodnutí Nejvyšší soud řešil případ, kdy nižší soudy vůbec nevzaly v potaz zaměřování činnosti. V tomto případě se sídlo pobočky českého podnikatele a bydliště spotřebitele shodně nacházely na Slovensku. Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva nespadala do činnosti poskytované pobočkou na Slovensku. Nejvyšší soud s tímto souhlasil, ale upozornil, že nižší soudy nevzaly v potaz druhou část ustanovení čl. 15 odst. 1 písm. c) Brusel I (dnešní čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis), která obsahuje podmínku zaměřování činnosti. Podnikatel se očividně zaměřoval na spotřebitele s bydlištěm na Slovensku, když uzavření smlouvy s dotyčným spotřebitelem neodmítl, nýbrž jej odkázal na možnost uzavření smlouvy v ČR. Nejvyšší soud přitom odkazuje na judikaturu SDEU,343 dle které místo uzavření smlouvy nehraje roli a pro zaměřování činnosti je rozhodný faktický výkon této činnosti, nikoli povinnost dispozice s formálním oprávněním k výkonu činnosti.344
V kapitole 6.3 jsem uvedl nejdůležitější judikaturu SDEU týkající se výkladu pojmu zaměřování činnosti, prostřednictvím které soud přispěl k vytvoření základních znaků zaměřovacího testu. Vnitrostátní soudy pomocí tohoto testu rozhodují o tom, zda se podnikatel zaměřoval na spotřebitele daného státu před uzavřením smlouvy. Někteří autoři jsou ale toho
342 Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2020, sp. zn. 42 Cm 242/2015. Tento závěr byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2021, sp. zn. 5 Cmo 205/2020.
343 Viz kapitole 6.3.
344 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 823/2020.
názoru, že soud pochybil, když přistoupil na zkoumání podmínek zaměřování, jelikož v této problematice by byl vhodnější opačný přístup.
Svantesson používá pojem „dis-targeting approach“, který představuje činnost nezaměřování neboli necílení na spotřebitele dané země.345 Podle Svantessona je jednodušší zjišťovat, zda podnikatel přijal opatření k tomu, aby se vyhnul uzavírání smluv se spotřebiteli z určitých zemí, než postup dle zaměřovacího testu, jaký známe dnes. Vnitrostátní soud by tak vycházel z domněnky zaměřování činnosti podnikatele na každý stát, ve kterém by spotřebitel byl způsobilý otevřít jeho internetové stránky. V návaznosti na uvedenou domněnku by bylo na podnikateli, zda tuto domněnku zaměřování činnosti vyvrátí např. tím, že se ve skutečnosti snažil vyhnout uzavírání smluv se spotřebiteli z určitých zemí. Soud by tedy zkoumal, zda podnikatel dával jasně najevo, ve kterých státech si nepřeje účastnit se soudních sporů, nebo které právní řády nechce, aby řídily uzavřenou smlouvu. Výhodou této počáteční zátěže pro podnikatele by byla vyšší míra předvídatelnosti.346
Indicie nezaměřování činnosti by mohla být například ve formě prohlášení uvedeném na internetové stránce, že podnikatel nenabízí své zboží nebo služby v určitých státech, nebo interaktivní nabídka států na internetové stránce s vyloučením obchodování ve všech ostatních státech.347 Ovšem realita by musela korespondovat s tímto prohlášením a pokud by navzdory uvedenému prohlášení na internetové stránce nebo interaktivní nabídce států podnikatel uzavíral smlouvy se spotřebiteli z těchto zemí, musel by počítat také s odpovědností plynoucí z uvedeného jednání.
Se Svantessonem souhlasí Xxxx,348 že by bylo vhodné, a ne nemožné vzít v úvahu test nezaměřování vedle testu zaměřování. Tento test by hledal kroky, které byly podniknuty proto, aby se internetová stránka určitému spotřebiteli vyhýbala. Takovým krokem mohou být např.
345 XXXXXXXXXX, D. J. B. Xxxxxx and Hotel Alpenhof – ECJ decision creates further uncertainty about when e- businesses “direct activities” to a consumer’s state under the Brussels I Regulation. The Computer Law and Security Report, Elsevier, 2011, roč. 27, č. 3, ISSN 0267-3649, s. 298 až 304.
346 Ibid.
347 XXXX, Xxxxxx X.X. International Jurisdiction Over Consumer Contracts in e-Europe. The International and comparative law quarterly. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2003, roč. 52, č. 3, s. 665 až 695. ISSN 0020-5893.
348 XXXX, Xxxx. Internet, consumer contracts and private international law: what constitutes targeting activity test?. Information & Communications Technology Law [online]. Routledge, 2021. XXXX 0000-0000. Dostupné z xxxxx://xxx-xxxxxxxxxxx-xxx.xxxxxxx.xx.xxxx.xx/xxx/xxxx/00.0000/00000000.0000.0000000 [citace k 20.3.2023].
geolokační technologie, které znemožňují určitým uživatelům přístup na internetové stránky ve snaze zabránit dostupnosti těchto internetových stránek spotřebitelům v určitých státech světa.349
Xxxx odkazuje na čínskou úpravu mezinárodního práva soukromého,350 které se inspirovalo čl. 6 Řím I a přitom finální verze přijala od evropského práva odlišný přístup, jelikož klade větší důraz na negativní indicie zaměřování.351 Podle Xxxxx je vhodnější kombinovat oba testy z důvodu dnešní globalizace a digitalizace. Zaměřovací test zajišťuje, že je chráněný pouze pasivní spotřebitel, na kterého se aktivní podnikatel zaměřoval. Naopak test nezaměřování zajišťuje, že není chráněný aktivní spotřebitel, který uzavřel smlouvu s pasivním podnikatelem.352
Zmíněné technologie umožňující zeměpisné blokování ohrožují nekonečnost internetu, a tak podle Xxxxxxxxxxx je koncept zaměřovacího testu poněkud archaický a zbytečný.353 Myslím si, že dává smysl použít technologii na internetové stránce, jež zabrání přístupu spotřebitelům ze států, na které se podnikatel zaměřovat nechce, a vyhnout se tak zkoumání indicií v podobě užitého jazyka, nebo např. uvedeného telefonního čísla s předvolbou.
Uvedené řešení by bylo praktické, pokud by od 3. prosince 2018 nebylo účinné nařízení, které zakazuje zeměpisné blokování v rámci vnitřního trhu.354 EU usiluje o odstranění státních hranic mezi jednotlivými členskými státy, které by omezovaly volný pohyb zboží, služeb, osob nebo kapitálu, a tak by bylo nelogické tyto hranice zachovávat v internetovém prostředí. Takto argumentuje odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého je nutné zajištění volného pohybu zboží a služeb k uskutečnění plného potenciálu vnitřního trhu. Nařízení výslovně uvádí podnikatele s internetovými obchody, které znemožňují spotřebitelům některých členských států
349 SVANTESSON, Xxx Xxxxxx X. Time for the Law to Take Internet Geolocation Technologies Seriously. Journal of Private International Law, 2012, s. 485. ISSN 1744-1048. Dostupné z xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxx/000000000_Xxxx_xxx_xxx_Xxx_xx_Xxxx_Xxxxxxxx_Xxxxxxxxxxx_Xxx hnologies_Seriously [citace k 20.3.2023].
350 Spotřebitelé podle čínského mezinárodního práva jsou chránění pouze v kolizních normách.
351 XXXX, Xxxx. Jurisdiction and choice of law rules over electronic consumer contracts: The nexus between the concluded contract and the targeting activity. Maastricht journal of European and comparative law [online]. London, England: SAGE Publications, 2022, roč. 29, č. 3, s. 328 až 350. Dostupné z: xxxxx://xxxxxxxx.xxxxxxx.xxx/xxx/xxxx/00.0000/0000000X000000000 [citace k 20.3.2023].
352 XXXX, Xxxx. Electronic Consumer Contracts and Private International Law: Combining Targeting Test with Dis- targeting Test, the European Association of Private International Law, 2022, dostupné z xxxxx://xxxxx.xxx/0000/00/00/xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxx-xxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx-xxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxxx- test-with-dis-targeting-test/ [citace k 20.3.2023].
353 Ibid.
354 Nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES (dále jen „nařízení o neoprávněném zeměpisném blokování“).
přístup, což je jedna z příčin přijetí tohoto nařízení. 355 Dále body 12, 13 a 26 odůvodnění a čl. 1 odst. 6 nařízení jsou důležité pro účely této práce, jelikož explicitně vyjadřují vztah mezi pojmem zaměřování činnosti a tímto nařízením. Dodržováním pravidel stanovených tímto nařízením, tj. mimo jiné neblokováním internetových stránek, nemá být vykládáno tak, že se podnikatel zaměřuje na členský stát spotřebitele. Tímto vzal unijní zákonodárce vítr z plachet možnému konceptu opaku zaměřovacího testu a my se musíme smířit s obtížemi, které test zaměřování představuje. Zastávám ovšem názor, že vnitrostátní soudy při zkoumání indicií, podle kterých se podnikatel zaměřuje na určitý stát, by měly vzít v potaz také indicie, pomocí kterých se podnikatel snaží vyhnout určitému státu.
Lze shrnout, že pojem zaměřování činnosti v nařízeních definovaný není. Z uvedených rozsudků SDEU vyplývá, že pouhá dostupnost internetové stránky neznamená, že podnikatel zaměřuje své činnosti do určitého státu. K tomu, aby činnost byla posouzena jako zaměřující, musí podnikatel projevit vůli uzavírat smlouvy se spotřebiteli určité země.356 Internetové stránky lze otevřít kdekoli na světě a totéž platí o reklamě, na kterou lze na internetu narazit v jakémkoliv státě. Je proto nezbytné podívat se na skutečný obsah internetové stránky nebo konkrétní reklamy. Pojem zaměřování činnosti je sporný a jednoduše jej lze interpretovat i jinými způsoby.357 Rozsudek ve věci Xxxxx Xxxxxx a Hotel Alpenhof je stěžejní co do výkladu pojmu zaměřování činnosti a zavedl pravidlo zkoumání zaměřování činnosti podle demonstrativního výčtu indicií. Není potřeba, aby byly vždy splněny všechny vyjmenované indicie, a navíc mezi nimi neexistuje hierarchie. Významnější je celkové objektivní posouzení okolností, a proto absence jedné indicie může nahradit indicie jiná.358 Rozhodnutí českých soudů ukázala, že indicii lze najít například v zápisu do evidence o poskytování určitých služeb,359 nebo v jednání představujícím odkázání spotřebitele do jiného státu, ve kterém může s podnikatelem uzavřít smlouvu.360
355 Ibid., bod 1 odůvodnění.
356 Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09, bod 75.
357 XXXXX, X. (2020) in op. cit. pozn. 35, s. 171.
358 XXXX, Xxxx. Internet, consumer contracts and private international law: what constitutes targeting activity test?. Information & Communications Technology Law [online]. Routledge, 2021. XXXX 0000-0000. Dostupné z xxxxx://xxx-xxxxxxxxxxx-xxx.xxxxxxx.xx.xxxx.xx/xxx/xxxx/00.0000/00000000.0000.0000000 [citace k 20.3.2023].
359 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019.
360 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 823/2020.
Další uvedené rozsudky SDEU v kapitole 6.3 pomohly konkrétnějšímu vymezení tohoto pojmu. Bylo potvrzeno, že k aplikaci zvláštních ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Řím I a čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis není vyžadováno uzavření smlouvy na dálku, ačkoli se z bodu 24 odůvodnění Řím I může zdát závěr opačný.361 V dalších rozsudcích pak SDEU pokračoval ve své
„restriktivní“ rétorice, když rozšířil spotřebitelskou ochranu i na aktivního spotřebitele, jelikož není vyžadována příčinná souvislost mezi prostředkem použitým k zaměřování činnosti a uzavřením smlouvy.362 Poslední rozsudek rozšířil oblast smluv, které spadají do zaměřovací činnosti podnikatele, a to tak, že se spotřebitelská ochrana užije také na smlouvu, která se spotřebitelskou smlouvu vykazuje znaky totožnosti uvedené v rozsudku.363
SDEU se i v novější rozsudcích věnoval výše uvedeným ustanovením. Soud např. definoval pojem profesionální nebo podnikatelská činnost, kterou nechápe pouze jako samostatně výdělečnou činnost, nýbrž také jako činnost závislou.364 Soud také uvedl řešení, v jakém státě žalovat migrujícího spotřebitele, jelikož toto řešení bylo sporné, pokud spotřebitelská smlouva spadala pod čl. 17 odst. 1 písm. c).365 Uvedená rozhodnutí jsem se rozhodl uvést v dřívějších kapitolách, ve kterých vykazovaly větší spojitost s tématy.
Nařízení o neoprávněném zeměpisném blokování se snaží o větší ochranu spotřebitele a aby nebyl diskriminován na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště. Na druhou stranu lze polemizovat o tom, jestli uvedená úprava spíše nesnižuje ochranu spotřebiteli ve smlouvách s mezinárodním prvkem.366 Spotřebitel může na internetovou stránku podnikatele narazit kdekoli v EU a nemusí se být vědom skutečnosti, že podnikatel svou činnost nezaměřuje na stát, ve kterém má tento spotřebitel bydliště.
I když již nelze uvažovat o užití blokačních technologií, které by znemožňovaly přístup spotřebitelům v některých členský státech, podnikatel má ale svobodnou vůli a měl by mít možnost vybrat si spotřebitele, se kterými bude jednat a uzavírat smlouvy. Bylo by proto vhodné, a ne nemožné, vzít v úvahu také test nezaměřování vedle testu zaměřování. Tento test by nezkoumal, jaké indicie internetová stránka obsahuje ve prospěch zaměřování činnosti podnikatele, nýbrž
361 Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 6. září 2012, věc C-190/11.
362 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 17. září 2013, věc C-218/12.
363 Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 23. prosince 2015, věc C-297/14.
364 Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 20. října 2022, věc C-604/20 uvedený v kapitole 2.2.
365 Usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září 2020, věc C-98/20 uvedené v kapitole 5.4.
366 Srov. XXXXXXX, Xxxxx xx Xxxxxx. Conflict of laws and the internet. Northampton: Xxxxxx Xxxxx Publishing, 2020, ISBN 978-1-78811-081-5, s. 81.
hledal by kroky, které byly podniknuty proto, aby se internetová stránka určitému spotřebiteli vyhýbala.
Rozhodné právo smluvních závazků je mimo jiné upraveno v nařízení Řím I, které je díky své univerzálnosti ve většině případů aplikováno českými soudy. Právní normy určující pravomoc soudu v oblasti smluvních závazků pak obsahuje především nařízení Brusel I bis. Ač by se toto nařízení mělo aplikovat primárně jen na žalované s bydlištěm na území EU, jeho aplikační působnost je širší, zejména u spotřebitelských smluv. Spotřebitel je chráněn ochrannými ustanoveními, která zasahují také do mezinárodního práva soukromého, přičemž poměrně bohatou úpravu pro spotřebitele obsahují obě uvedená nařízení.
K tomu, aby mohly být ochranné normy pro spotřebitele aplikovány, musí být splněny podmínky uvedené v nařízeních Řím I a Brusel I bis. Právní normy na ochranu spotřebitele sice poskytují výhodnější postavení spotřebiteli, ovšem na úkor podnikatele, který musí počítat se sudištěm ve státě bydliště spotřebitele nebo s právním řádem státu obvyklého bydliště spotřebitele jako rozhodným právem smlouvy. Ačkoli by tyto normy měly být vykládány restriktivně, SDEU prostřednictvím judikatury vykládá ustanovení týkající se spotřebitelské smlouvy dlouhodobě extenzivně.
Práci lze pomyslně rozdělit na tři části, ve kterých postupně odpovídám na otázky položené v úvodu. První čtyři kapitoly pojednávají o tom, na jaké smlouvy dopadá ochrana stanovena v čl. 6 Řím I a čtvrtém oddíle Brusel I bis a jak se tato ochrana projevuje. Z vymezení definice spotřebitele a podnikatele lze vyvodit, že SDEU pojímá spotřebitele docela široce. Postavení spotřebitele může být přiznáno také osobě, která je informovaná, která je ekonomicky silná a která má zkušenosti v dané oblasti. Naopak ale dochází k užšímu výkladu např. u kombinovaných smluv, ve kterých soud stále trvá na zanedbatelném podnikatelském účelu k přiznání ochrany. Právní úpravu spotřebitelských smluv podle Řím I a Brusel I bis bych hodnotil jako komplikovanou a v určitých situacích kontroverzní, jelikož speciální režim ochrany dopadá také na osoby, jež ochranu z logiky věci nepotřebují, a podnikatel je v každém dalším rozhodnutí SDEU upozaďován čím dál silnější spotřebitelskou ochranou. V kapitolách 3 a 4 lze spatřit kontrast mezi obecnými pravidly stanovenými v nařízeních Řím I a Brusel I bis a pravidly pro spotřebitelské smlouvy. Ochranná ustanovení jsou nastavena tak, že spotřebitel může počítat s jistotou rozhodného práva a pravomocí soudu státu, ve kterém má (obvyklé) bydliště. Z toho vyplývá, že spotřebitelovo očekávání je chráněno a přepokládá se, že toto právo zná a nezalekne se sporu, protože jej bude moci zahájit u svého soudu. Na druhou stranu by se nemělo zapomínat na to, že pro spotřebitele může být výhodnější právo obvyklého bydliště podnikatele, které stanoví
vyšší spotřebitelskou ochranu nebo soudy ve státě sídla podnikatele, které jsou efektivnější a nabízejí kvalitnější soudní řízení.
Pátá kapitola se věnuje druhé položené otázce a zjišťuje, jak se řeší situace v případě změny bydliště či neznámého bydliště spotřebitele po uzavření smlouvy. Zatímco změna obvyklého pobytu spotřebitele by v praxi neměla činit problém, řešení soudů a teoretiků nebylo jednotné v situacích, kdy po uzavření smlouvy spotřebitel změnil bydliště do jiného státu. Obvyklý pobyt, jako hraniční určovatel, musí být vykládán autonomně a stanoven pevně k určitému okamžiku, a tak je stanoven k okamžiku uzavření smlouvy. Vymezení bydliště je naopak ponecháno na právních řádech členských států a spotřebitel by měl být žalován vždy ve státě, ve kterém má své aktuální bydliště. To je také potvrzeno nedávným usnesením SDEU ve věci mBank, v němž soud potvrdil, že bydliště podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je myšleno jako bydliště ke dni podání žaloby, nikoli ke dni uzavření smlouvy. Ačkoli soud rozhodoval v situaci, kdy podnikatel provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost, je podle mého názoru nutné brát v potaz závěr také na situaci, kdy podnikatel zaměřoval tuto činnost na stát bydliště spotřebitele k okamžiku uzavření smlouvy. SDEU tak pokračuje skrze usnesení ve věci mBank v přehnané spotřebitelské politice bez ohledu na právní jistotu podnikatele. Další problematickou situací je neznámé bydliště spotřebitele. V důležitém rozsudku ve věci Xxxxxxx se SDEU rozhodl brát v úvahu poslední známé bydliště, a tak zajistil určitou rovnováhu spravedlnosti ve prospěch podnikatele.
Pojem zaměřování činnosti je předmětem závěrečné kapitoly a uzavírá tak práci zodpovězením poslední úvodní otázky. Tento pojem se, po řadě vydaných rozhodnutí SDEU, zdá být konkrétnější, přestože jeho výklad a aplikace jsou stále poměrně kompilované. Pro posuzování zaměřování činnosti je vždy důležité vzít v úvahu konkrétní celkovou situaci a zjistit skutečný obsah internetové stránky. Soud poskytl demonstrativní výčet indicií, které mohou být nápomocny pro vnitrostátní soudy. SDEU zaujal postoj extenzivního výkladu pojmu zaměřování činnosti a ve všech uvedený rozhodnutích v kapitole 6.3 tak rozhodl ve prospěch spotřebitele. Extenzivnost výkladu lze ukázat na situaci, ve které byla přiznána ochrana aktivnímu spotřebiteli, jelikož není vyžadována příčinná souvislost mezi prostředkem užitým k zaměřování činnosti a uzavřením smlouvy. Nebo také na situaci, v níž byla spotřebitelská ochrana přiznána ve smlouvě, jež vykazuje totožné znaky se smlouvou spotřebitelskou, dříve uzavřenou. Spotřebitelé se mohou spolehnout na ochranu, pokud smlouvu uzavřou na dálku, ale také osobně bez ohledu na místa uzavření smlouvy. Jak jsem uvedl v kapitole 6.5, existují i jiné možnosti, jak rozhodovat o zaměřování činnosti podnikatele, a myslím si, že by bylo vhodné vzít je v úvahu. Jedná se o doplnění
zaměřovacího testu o test nezaměřování, pomocí kterého by vnitrostátní soudy zjišťovaly, zda podnikatel učinil kroky pro to, aby necílil na spotřebitele z některé země. Pro posouzení nezaměřování již dnes nemůže sloužit geolokační technologie, která zabraňuje spotřebitelům z určité země vstupu na internetovou schránku, jelikož takový postup je zakázán nařízením o neoprávněném zeměpisném blokování.
Brusel I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Brusel I bis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Brusel II bis Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003
o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000
Bruselská úmluva Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968
ČR Česká republika
EU Evropská unie
Xxxxxxxxx zpráva Zpráva k Úmluvě o příslušnosti soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (uzavřené v Bruselu dne 27. 9. 1968) od P. Jenarda
Luganská úmluva II Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2007
Nařízení Brusel I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Nařízení Brusel I bis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Nařízení Řím I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy
Nařízení Řím II Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy
Nařízení o neoprávněném Nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze zeměpisném blokování dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného
blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES
Obč. zák. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Občanský soudní řád Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Rozsudek ve věci Xxxxxx Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20.
ledna 2005, věc C-464/01
Rozsudek ve věci Xxxxxxx Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. listopadu 2011,
věc C-327/10
Rozsudek ve věci Xxxxx Xxxxxxxx Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7.
Xxxxxx a Hotel Alpenhof prosince 2010, spojené věci C-585/08 a C-144/09
Rozsudek ve věci Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. ledna 1993, věc
Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx C-89/91
Řím I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy
Řím II Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy
Římská úmluva Úmluva 80/934/EHS o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy
Soudní dvůr EU Soudní dvůr Evropské unie
Xxxxxxxxxxxx zpráva Zpráva k Přístupové smlouvě a k Protokolu o jejím výkladu
soudním dvorem EU od X. Xxxxxxxxxx
Směrnice o právech spotřebitelů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze
dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů
SDEU Soudní dvůr Evropské unie
SFEU Smlouva o fungování Evropské unie
Spojené království Spojené království Velké Británie a Severního Irska Usnesení ve věci mBank Usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září
2020, věc C-98/20
Zákon o mezinárodním právu Zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém soukromém
ZMPS Zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém
Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx Zpráva k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní
závazkové vztahy od profesorů X. Xxxxxxxx a X. Xxxxxxx
1 Seznam použité literatury
XXXXXXX-XXXX, Xxxxx Xxxxxxxx., Xxxxxx. XXXXXX, Xxxxxx. XXXXXXXXXX XXXXXXXX, et al. MAGNU. Rome I Regulation - Commentary. Köln: Verlag Xx. Xxxx Xxxxxxx, 2016. ISBN 978-3-504-08006-8.
XXXXXXX, Xxxxx xx Xxxxxx. Conflict of laws and the internet. Northampton: Xxxxxx Xxxxx Publishing, 2020. ISBN 978-1-78811-081-5.
BAR, Xxxxxxxxx von a Xxxx X. XXXXX. Principles, definitions and model rules of European private law: draft common frame of reference (DCFR). Munich: Sellier-European Law Publishers, 2009. ISBN 978-3-86653-097-3.
BASEDOW, Xxxxxx, Xxxxxxx XXXX, Xxxxxx XXXXXXX a Xxxxx X. xx XXXXXX XXXXXXX. Encyclopedia of private international law. Cheltenham, UK: Xxxxxx Xxxxx Publishing, 2017. ISBN 978-1-78254-722-8.
XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17.12.2009. V Praze: X.X. Xxxx, 2009. ISBN 978-80-7400-176-5.
XXXXXX, Xxxxxx. The conflict of laws. 4. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2019. ISBN 978-0-19-884523-2.
XXXXX, Xxxx, XXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxx, XXXXX, Xxxxx, XXXXXX,
Xxxxxxx, SVOBODA, Xxxx. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H.
Xxxx, 2014. ISBN 978-80-7400-528-2.
XXXXX, Xxxx. Internetové obchody: kdy může spotřebitel žalovat zahraničního internetového obchodníka doma?. EU Právní novinky, 2011, č. 3, s. 6-7.
XXXXX, Xxxx. Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě. V Praze: X.X. Xxxx, 2012. ISBN 978-80-7179-606-0.
XXXXX, Xxxxx X. The law applicable to cross-border contracts involving weaker parties in EU private international law. Switzerland: Springer International Publishing, 2021. ISBN 978-3-030-61481-2.
XXXXXX, Xxxxxxxx, XXXXX, Xxxxxxxx x xxx. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání.
Praha: X. X. Xxxx, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9.
FERRARI, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXX. Rome I regulation: the law applicable to contractual obligations in Europe. München: Sellier-European Law Publishers, 2009. ISBN 978-3- 00000-000-0.
XXXXXXX, Xxxxxx. Concise Commentary on the Rome I Regulation. 2. vydání. Cambridge: Cambridge University Press, 2020. ISBN 978-1-108-49767-1.
XXXXXXX, Xxxxx. Migrující spotřebitelé a určení mezinárodní příslušnosti v kontextu nařízení Brusel I bis. Právní rozhledy, Nakladatelství X.X. Xxxx, 2016, roč. 24, č. 18, s. 625 až 631.
XXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXX, Xxxx, XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Aplikace práva EU v rozhodovací praxi českých civilních soudů v letech 2009–2011. Právní rozhledy, 2014, č. 10, s. 370 až 380.
XXXX, Xxxxxxxx. Cross-border consumer contracts. Oxford: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0-19-927654-7.
XXXXXX, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014. ISBN 978-80-7400-535-0.
XXXXXXXXX, Xxxxxx, XXXXX, Xxxx, PRAŽÁK, Xxxxx. Mezinárodní pravomoc soudů ve sporech proti spotřebiteli. Právní rozhledy, 2016, č. 8, s. 283-289.
XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2015. ISBN 978-80- 0000-000-0.
KYSELOVSKÁ, Tereza, ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a kol. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech příslušnosti: analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014. ISBN 978-80-210-7770-6.
XXXXXX, Xxxxxx a Xxxxx XXXXXXXXX. Brussels Ibis regulation: commentary. München: Sellier European Law Publishers, 2016. European commentaries on private international law, v. 1. ISBN 978-3-504-38480-7.
MERENDA, Xxxxx, SIMON, Xxxx. Spotřebitel finančních služeb a retailový investor.
Obchodněprávní revue, 2020, č. 1, s. 31-38.
XXXX, Xxxxx. Autonomy in international contracts. Oxford: Clarendon Press, 1999. ISBN 0-19-826270-1.
XXXX, Xxxxxx X.X. International Jurisdiction Over Consumer Contracts in e-Europe. The International and comparative law quarterly. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2003, roč. 52, č. 3, s. 665 až 695. ISSN 0020-5893.
XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2013. ISBN 978-80-7400-504-6.
XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-84-7.
XXXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní obchodní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2019. ISBN 978-80-7380- 764-1.
XXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxxxx XXXXXXXXXX. The European Private International Law of Obligations. 3. vydání. London: Sweet & Maxwell, 2009. ISBN 978-0-421-95490-8.
RABAN, Xxxxxxx a kol. Závazkové právo. Brno: Xxxxxx Xxxxx - Vydavatelství a nakladatelství, 2019. ISBN 978-80-87713-18-1.
XXXXXXX XXXXXX, Xxxxx. Brussels I bis: a commentary on Regulation (EU) No 1215/2012. Cheltenham: Xxxxxx Xxxxx Publishing, 2022. ISBN 978-1-78990-816-9.
Rekodifikace obchodního práva – pět let poté. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2019. ISBN 978-80- 0000-000-0.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-123-3.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Úvod do mezinárodního práva soukromého. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-699-1.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-501-7.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, VALDHANS, Xxxx. Nařízení č. 44/2001 (ES), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pravomoc základní, pravomoc alternativní. Právní fórum, 2005, č. 4, s. 121.
XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní příslušnost ve spotřebitelských věcech dle Nařízení „Brusel I.“. Obchodněprávní revue, 2013, č. 3, s. 71-75.
XXXXXXXXXX, D. J. B. Xxxxxx and Hotel Alpenhof – ECJ decision creates further uncertainty about when e-businesses “direct activities” to a consumer’s state under the Brussels I Regulation. The Computer Law and Security Report, Elsevier, 2011, roč. 27, č. 3, ISSN 0267-3649, s. 298 až 304.
XXXX, Xxxxx Xxxxxx. Electronic consumer contracts in the conflict of laws. Second edition. Oxford: Hart Publishing, 2015. ISBN 978-1-84946-691-2.
XXXXXX, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXXXXXXXXXX. The Recent Shift from the Passive to the Active Consumer. Austrian law journal. Universität Graz, 2015, roč. 2, č. 1, s. 23 až 31.
2 Seznam použitých internetových zdrojů
XXXXXXXXXXX XXXX, Mª Xxxx. El foro de consumidores: comentarios a la sentencia del TJUE de 23 de diciembre de 2015, Xxxxxxx Xxxxxx x. Xxxxxxxx Kampik Ltd & Co. Kg y otros, c-297/14 Jurisdiction in respect of consumer contracts. Cuadernos de derecho transnacional [online]. 2017, roč. 9, č. 2, s. 641 až 649. ISSN 1989-4570. Dostupné z: xxxxx://x-xxxxxxxx.xx0x.xx/xxxxx.xxx/XXX/xxxxxxx/xxxx/0000 [citace k 20.03.2023].
XXXXXXXXXXX XXXXXXX, Xxxxxxxxx X. The Rome I Regulation: Much ado about nothing?. The European Legal Forum, 2008, 2, s. I-71, dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx- xxx.xxx/xxxxxxx/xxx/x/000.xxx [citace k 20.03.2023].
XXXX, Xxxx. Electronic Consumer Contracts and Private International Law: Combining Targeting Test with Dis-targeting Test, the European Association of Private International
Law, 2022, dostupné z xxxxx://xxxxx.xxx/0000/00/00/xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxx- private-international-law-combining-targeting-test-with-dis-targeting-test/ [citace k 20.03.2023].
XXXX, Xxxx. Internet, consumer contracts and private international law: what constitutes targeting activity test?. Information & Communications Technology Law [online]. Routledge, 2021. XXXX 0000-0000. Dostupné z xxxxx://xxx-xxxxxxxxxxx- xxx.xxxxxxx.xx.xxxx.xx/xxx/xxxx/00.0000/00000000.0000.0000000 [citace k 20.03.2023].
XXXX, Xxxx. Jurisdiction and choice of law rules over electronic consumer contracts: The nexus between the concluded contract and the targeting activity. Maastricht journal of European and comparative law [online]. London, England: SAGE Publications, 2022, roč. 29, č. 3, s. 328 až 350. Dostupné z: xxxxx://xxxxxxxx.xxxxxxx.xxx/xxx/xxxx/00.0000/0000000X000000000 [citace k 20.03.2023].
XXXXXXXXXX, X. v: KYSELOVSKÁ, Terezá. Příslušnost soudů ve sporech vyplývajících ze spotřebitelských smluv. Revue pro právo a technologie [online]. 2013, roč. 4, č. 8, str. 47, dostupné z xxxxx://xxxxxxxx.xxxx.xx/xxxxx/xxxxxxx/xxxx/0000/xxx [citace k 20.03.2023].
Návrh bruselského nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, předložený Komisí, 14. července 1999, s. 16, dostupné z: xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:x0x00000-x0xx-00x0-0xxx- 9e6e00321d8b.0008.02/DOC_2&format=PDF [citace k 20.03.2023].
Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. Dostupné z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:52005PC0650&from=EN [citace k 20.03.2023].
XXXXXXXXXX, Xxx Xxxxxx X. Time for the Law to Take Internet Geolocation Technologies Seriously. Journal of Private International Law, 2012, s. 485. ISSN 1744-1048. Dostupné z xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxx/000000000_Xxxx_xxx_xxx_Xxx_xx_Xxxx_Xxxxxxxx
_Geolocation_Technologies_Seriously [citace k 20.03.2023].
XXXXXX, X. Rome I Regulation a—Mostly—Unified Private International Law of Contractual Relationships within—Most—of the European Union. Journal of Law and Commerce, 2011 roč. 29, č. 2, s. 238. ISSN 0733-2491. Dostupné z xxxx://xxx.xxx.xxxx.xxx/xxx/xxx/xxxxxxx/xxxx/0 [citace k 20.03.2023].
3 Seznam použitých právních předpisů Právní předpisy České republiky
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.
Právní předpisy Evropské unie
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000
o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.
Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012
o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES.
Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách
ve spotřebitelských smlouvách. Smlouva o fungování Evropské unie.
Úmluva 80/934/EHS o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968.
Mezinárodní právní předpisy
Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úřední věstník EU, 16. listopadu 2005, L299/62).
Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. (Úřední věstník EU, 21. 3. 2013, L 79/4).
Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. C 66I, 19.2.2019).
Dvoustranná smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech (Ulánbátar, 15. října 1976), jež byla vyhlášena pod č. 106/1978 Sb.
Vídeňská úmluva o smluvním právu ze dne 4. září 1987 (Vyhláška č. 15/1988 Sb.). Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. dubna 1980
(Sdělení č. 160/1991 Sb.).
Úmluva z 9. 10. 1978 o přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království k Úmluvě o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1978, L 304).
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2007 (Luganská úmluva II).
4 Seznam použité judikatury Judikatura Soudního dvora EU
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. června 1978, C-150/77. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. června 1992, C-26/91. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. ledna 1993, věc C-89/91.
Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. července 1997, věc C-269/95.
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. dubna 1999, věc C-99/96.
Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001, spojené věci C- 541/99 a C-542/99.
Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 1. října 2002, věc C-167/00. Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, věc C-96/00. Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-27/02.
Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, věc C-464/01. Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 1. března 2005, věc C-281/02. Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 15. února 2007, věc C-292/05. Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 6. března 2008, věc C-98/07. Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, věc C-180/06. Rozsudku Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 20. května 2010, věc C-111/09.
Rozsudek Soudního dvora EU (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, spojené věci C- 585/08 a C-144/09.
Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 22. prosince 2010, věc C-497/10. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. listopadu 2011, věc C-327/10.
Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 15. března 2012, věc C-292/10. Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 6. září 2012, věc C-190/11.
Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, věc C-419/11.
Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 17. září 2013, věc C-218/12. Rozsudek Soudního dvora EU (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, C-478/12. Rozsudek Soudního dvora EU (devátého senátu) ze dne 5. prosince 2013, věc C-508/12. Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 23. prosince 2015, věc C-297/14.
Rozsudek soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 21. ledna 2016, spojené věci C-359/14 a C-475/14.
Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 28. července 2016, věc C-191/15. Rozsudek Soudního dvora EU (pátého senátu) ze dne 8. června 2017, věc C-54/16.
Rozsudek Soudního dvora EU (druhého senátu) ze dne 9. března 2017, věc C-551/15. Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, věc C-498/16. Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 15. listopadu 2018, věc C-308/17. Rozsudek Soudního dvora EU (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, věc C-208/18.
Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 2. dubna 2020, věc C-500/18. Usnesení Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 3. září 2020, věc C-98/20.
Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 10. prosince 2020, věc C-774/19. Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 30. září 2021, věc C-296/20.
Rozsudek Soudního dvora EU (třetího senátu) ze dne 20. října 2022, věc C-604/20.
Judikatura českých soudů
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2004, sp. zn. 32 Odo 374/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007. Usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. května 2007, sp. zn. 15 C 45/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 2485/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011.
Usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. března 2012, sp. zn. 4 C 334/2011. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013.
Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. prosince 2013, sp. zn. 18 C 189/2013.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2014, sp. zn. 30 Co 107/2014. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 27 Co 155/2015. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. 23 Cdo 5790/2016.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 3918/2017. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2020, sp. zn. 42 Cm 242/2015. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2021, sp. zn. 5 Cmo 205/2020. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021, sp. zn. 1 Nc 2340/2021.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 823/2020. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2022, sp. zn. 39 Co 189/2022.
5 Seznam ostatních zdrojů
JENARD, P. Zpráva k Úmluvě o příslušnosti soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (uzavřené v Bruselu dne 27. 9. 1968), Úř. věst. 1979 C 59.
XXXXXXXXX, P., Zpráva k Přístupové smlouvě a k Protokolu o jejím výkladu soudním dvorem EU, Úř. věst. 1979, C 59.
XXXXXXXX, M a LAGARDE, P, Zpráva k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, Úř. věst. C 282.
Stanovisko generálního advokáta F. G. Xxxxxxx ze dne 16. září 2004, věc C-464/01. Stanovisko generálního advokáta A. Tizzana ze dne 10. listopadu 2005, věc C-234/04.
Stanovisko generální advokátky X. Xxxxxxxxx ze dne 18. 5. 2010, spojené věci C-585/08 a C- 144/09.
Stanovisko generálního advokáta X. X. Xxxxxxxxx ze dne 24. května 2012, věc C-190/11. Stanovisko generálního advokáta X. X. Xxxxxxxxx ze dne 18. července 2013, věc C-218/12. Stanovisko generálního advokáta X. X. Xxxxxxxxx ze dne 23. dubna 2015, věc C-110/14.
Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ze dne 2. března 2017, věc C-54/16, bod 115.
Stanovisko generálního advokáta X. Pitruzzelly ze dne 15. prosince 2022, věc C-570/21.
Závazkové poměry s mezinárodním prvkem
Tato práce se zabývá úzkou výsečí závazkových vztahů s mezinárodním prvkem, a to spotřebitelskými smlouvami, které jsou charakteristické zejména stranami smlouvy (spotřebitelem a podnikatelem). Spotřebitelská ochrana zasahuje také do mezinárodního práva soukromého, přičemž stěžejní právní normy na ochranu spotřebitele obsahují zejména nařízení Řím I a Brusel I bis. V této práci vycházím především z těchto nařízení a dále z judikatury Soudního dvora Evropské unie, která závazně vykládá ustanovení vyplývající ze zmíněných nařízení.
Tato práce odpovídá na otázky: (i) Na jaké smlouvy dopadá ochrana stanovená v čl. 6 Řím I a čtvrtém oddíle Brusel I bis a jak se tato ochrana projevuje? (ii) Jak se řeší situace v případě změny bydliště či neznámého bydliště spotřebitele po uzavření smlouvy a (iii) Jaká kritéria jsou rozhodná při posuzování zaměřovací činnosti podnikatele na členský stát, v němž má spotřebitel (obvyklé) bydliště?
Práce je rozdělena do šesti kapitol. V první kapitole se věnuji vymezení základních pojmů: závazkový poměr, mezinárodní prvek a spotřebitelská smlouva. V druhé kapitole se blíže zaobírám vymezením subjektů spotřebitelské smlouvy, jimiž jsou spotřebitel a podnikatel. Třetí a čtvrtá kapitola pojednávají o rozhodném právu a jurisdikci smluvních závazkových poměrů, a zvláště o spotřebitelské smlouvě. V těchto kapitolách jsou tak reflektovány projevy spotřebitelské ochrany. Pátá kapitola se týká obvyklého pobytu, bydliště spotřebitele a situací, které nastávají v případě, že spotřebitel změní bydliště po uzavření smlouvy. Jedná se zejména o problematiku změny bydliště spotřebitele a neznámého bydliště spotřebitele po uzavření smlouvy, ale před podáním žaloby. Předmětem poslední kapitoly je výklad a analýza pojmu zaměřování činnosti podnikatele, uvedeného v čl. 6 Řím I a čl. 17 Brusel I bis. V této kapitole rozebírám předmětnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a možný koncept používání testu nezaměřování.
Klíčová slova: [spotřebitelská smlouva, nařízení Řím I, nařízení Brusel I bis]
Obligations involving an international element Abstract
This thesis deals with a narrow section of contractual obligations involving an international element, namely consumer contracts, which are characterized mainly by the parties to the contract (consumer and entrepreneur). Consumer protection also intervenes in private international law, with the Rome I regulation and Brussels I bis regulations being the main legal norms for consumer protection. In this work, I am mainly based on these regulations and also on the case law of the Court of Justice of the European Union, which bindingly interprets the provisions resulting from these regulations.
This work answers questions: (i) Which contracts are covered by the protection provided for in Article 6 of the Rome I regulation and the section 4 of the Brussels I bis regulation and how does this protection manifest itself? (ii) How is the situation resolved in case of a change of a domicile or an unknown domicile of the consumer after the conclusion of the contract and (iii) what criteria are decisive when assessing the targeting activity of the entrepreneur on the Member State in which the consumer has habitual residence or domicile?
The work is divided into six chapters. In the first chapter, I define basic terms: the obligation, the international element and the consumer contract. In the second chapter, I focus more closely on the subjects of the consumer contract, which are the consumer and the entrepreneur. The third and fourth chapters discuss the applicable law and jurisdiction of contractual obligations, and especially consumer contracts, reflecting the manifestations of consumer protection. The fifth chapter refers to the habitual residence, domicile of the consumer and situations that arise in the event that the consumer changes domicile after the conclusion of the contract. This mainly concerns the issue of a change of domicile of the consumer and the consumer's unknown domicile after the conclusion of the contract, but before the filing of the lawsuit. The subject of the last chapter is the interpretation and analysis of the concept of directing of the entrepreneur's activity to the Member State of consumer’s habitual residence or domicile referred to in Article 6 Rome I regulation and Article 17 Brussels I bis regulation. In this chapter, I analyse the relevant jurisprudence of the Court of Justice of the European Union and the possible concept of using the non-targeting test.
Key words: [consumer contract, Rome I regulation, Brussels I bis regulation]