DIPLOMOVÁ PRÁCE

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Smlouva o smlouvě budoucí podle úpravy obchodního zákoníku

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2011 Autor:

Xxxxx Xxxxxxxxx

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne ...............

Obsah

Čestné prohlášení 2

Obsah 3

Úvod 5

1. Smlouva o smlouvě budoucí – stručný historický exkurz 7

1.1. Smlouva o smlouvě budoucí v období tzv. první republiky 8

1.2. Období tzv. středního občanského zákoníku 9

1.3. Pactum de contrahendo v období socialismu 10

2. Institut smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku obecně 13

2.1. Předběžná smlouva a realizační smlouva 14

2.2. Právní režim smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 16

3. Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku v platném znění 20

3.1. Systematické zařazení smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním zákoníku v platném znění 20

3.2. Účel smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 21

3.3. Význam smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

...................................................... 21

3.4. Smluvní volnost stran při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 22

3.5. Náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 26

3.5.1. Forma smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 27

3.5.2. Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 27

3.5.3. Obsah smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 30

3.5.3.1. Závazek uzavřít realizační smlouvu 30

3.5.3.2. Stanovení doby uzavření realizační smlouvy 31

3.5.3.3. Určení předmětu realizační smlouvy 35

3.6. Důsledky nesplnění závazku uzavřít realizační smlouvu . 39

3.6.1. Určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo osobou určenou v předběžné smlouvě 42

3.6.2. Právo na náhradu škody při neuzavření realizační smlouvy 45

3.6.3. Důsledky neoprávněného odmítnutí jednání o uzavření realizační smlouvy 46

3.6.4. Promlčení práva na určení obsahu realizační smlouvy a náhrady škody 47

3.7. Zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 50

3.7.1. Prekluze práva k výzvě uzavřít realizační smlouvu51

3.7.2. Clausula rebus sic stantibus 53

Závěr 58

Literatura a prameny. 60

Abstrakt. 63

Resumé 65

Úvod

Smlouva o smlouvě budoucí – pacta de contrahendo je

právním institutem, který má značnou historickou tradici, a to již z dob římského práva. Přestože je smlouva o smlouvě budoucí již takto starým právním nástrojem, jde současně o institut hojně využívaný v současné občanskoprávní praxi, ale samozřejmě, a to ještě hojněji, také v obchodních vztazích. S ohledem na dosud známý obsah připravované soukromoprávní rekodifikace je zjevné, že se zákonnou úpravou pacta de contrahendo je počítáno i pro futuro.

Dokonce i například německý právní řád, který výslovnou úpravu institutu pacta de contrahendo neobsahuje, jeho existenci a funkčnost plně uznává a připouští.

Smlouva o smlouvě budoucí umožňuje jejím účastníkům, aby se zavázali, že spolu v budoucnu uzavřou smlouvu s obsahem, který si ve smlouvě o smlouvě budoucí určí alespoň obecným způsobem. Poskytuje tedy kontrahentům příležitost vytvořit závazek k uzavření smlouvy za situace, kdy ještě nejsou známy veškeré okolnosti obsahu realizační smlouvy, a možnost si v případě pasivity zavázané smluvní strany uzavření dané budoucí smlouvě vynutit.

Smlouva o smlouvě budoucí je tedy ryze praktickým institutem, jehož zkoumání a právní hodnocení je nepochybně přínosné pro jeho aplikaci na reálné situace vznikající mezi právními subjekty.

Přestože toho o institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku bylo v rámci děl zabývajících se obchodními závazkovými vztahy, jakož i institutem pacta de contrahendo dle obchodního zákoníku napsáno poměrně hodně, není možné tyto práce považovat za konečné a definitivní, neboť vzhledem k tomu, že pacta de contrahendo je často aplikovaným právním institutem, je častým předmětem judikatury a přístupy k pojetí tohoto institutu se v čase vyvíjejí. Cílem

této práce je proto provést aktuální shrnutí problematiky a přístupů k institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku.

Celý text této práce je rozdělen do tří základních kapitol. První kapitola, následující po tomto úvodu je věnována stručnému historickému exkurzu institutu smlouvy o smlouvě budoucí.

Druhá kapitola je věnována pojednání o pacta de contrahendo v obecné rovině.

V třetí, nejobsáhlejší kapitole této práce, která bezprostředně předchází závěru práce, je zevrubně rozebrána aktuální právní úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle současného obchodního zákoníku. Řešena je v této kapitole problematika účelu, významu a systematizace smlouvy o smlouvě budoucí, stejně jakož i vznik, zánik a náležitosti tohoto právního institutu. Součástí rozboru je i průběžné porovnávání s úpravou smlouvy o smlouvě budoucí dle platného občanského zákoníku a připravovaného návrhu nového civilního kodexu.

1. Smlouva o smlouvě budoucí – stručný historický exkurz

Smlouva o smlouvě budoucí patří ke značně starým právním institutům, u kterých je přesné stanovení počátku jejich aplikace ve své podstatě nemožné.

Nepochybné však již je, že právně konstituovanou se smlouva o smlouvě budoucí, neboli „pactum de contrahendo“ stala již v období římské říše. Lze se proto již v předválečné odborné literatuře setkat s následujícím konstatováním: „Bylo- li smluveno, že má býti o smlouvě vyhotovena listina, jest smlouva hotova teprve, když obě strany čistopis podepsaly; jednání, které předchází, bude mít dle okolností a dle intence stran význam buď jenom jako pactum de contrahendo, zakládajíc jen nárok na uzavření vlastní smlouvy, pokud se týče na zaplacení interesse, nebo nebude míti závaznosti … Pactum de contrahendo jest smlouva o smlouvě, která má býti mezi stranami teprve uzavřena; v právu římském vycházel z ní právní nárok jen, byla-li učiněna ve formě stipulační, a i v tom případě nemohlo být žalováno přímo na uzavření hlavní smlouvy samé, nýbrž jenom na interesse … Vždy žádá se však, aby v předchozí úmluvě byly přesně vytčeny všecky podstatné body smlouvy hlavní. Je-li tomu tak, lze žalovati přímo na uzavření smlouvy, a není-li toto možným, naplnění toho, co by žalobce měl, kdyby smlouva byla bývala uzavřena, tedy na splnění obsahu samé smlouvy hlavní.“1.

S ohledem na hluboké historické kořeny institutu smlouvy o smlouvě budoucí je autor názoru, že ačkoli je předmětem této práce smlouva o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku, tj.

1 Xxxxxxx, J.: Úvod do studia soukromého práva římského, díl I, Praha, X. Xxxxxxx, 1923, str. 270, 271

dle v době vytvoření práce platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nelze se i s přihlédnutím k lepšímu pochopení postavení tohoto právního institutu v právním systému, jakož i k zdůrazněné jeho významosti a úlohy, nezmínit alespoň stručně o historickém vývoji smlouvy o smlouvě budoucí obecně v moderních právních kodexech na území našeho státu, jimiž má autor na mysli Obecný občanský zákoník z roku 1811, zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník2 a dosud platný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník3. Autor této práce tak samozřejmě činí rovněž s výhradou toho, že historický vývoj institutu smlouvy o smlouvě budoucí by mohl být předmětem samostatné odborné práce.

1.1. Smlouva o smlouvě budoucí v období tzv. první republiky

Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí byla, jak již bylo konstatováno shora, provedena Obecným občanským zákoníkem z roku 1811, který na území českých zemí platil až do konce roku 1950, kdy byl s účinností od 1. 1. 1951 nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem4.

Rakouský Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (dále v této práci jen „ABGB“), vyhlášený císařským patentem jako zákon č. 946/1811 ř.z., jež byl do právního systému samostatné ČSR přenesen tzv. recepční normou – zákonem č. 11/1918, o zřízení samostatného státu československého, kterým byl recipován

2 Do tohoto občanského zákoníku se však smlouva o smlouvě budoucí dostává až novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. v souvislosti s přijetím dosud platného obchodního zákoníku vydaného zákonem č. 513/1991 Sb.

3 Rozbor platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je obsažen v samostatné části této práce.

4 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.

rakousko-uherský právní řád za účelem zachování právní kontinuity v nově ustanovené ČSR.

Institut pacta de contrahendo byl zakotven v ustanovení

§ 936 ABGB a označen „O úmluvě a budoucí smlouvě“. Znění tohoto zákonného ustanovení pak bylo následující: Dohoda, že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazná jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl zmařen výslovně ustanovený nebo z okolností vysvítající účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne.5

Z uvedeného znění právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v ABGB je zjevné, že toto v převážné míře koresponduje i se zněním a principem smlouvy o smlouvě budoucí dle platného občanského zákoníku.6 Zejména je v tomto směru jako časově se prolínající prvky úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, a to clausula rebus sic stantibus a prekluzivní roční lhůta.

1.2. Období tzv. středního občanského zákoníku

Dne 1. 1. 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Tento právní předpis, ovlivněný nastupující změnou politického režimu a postupným omezováním tržního hospodářství, však žádnou výslovnou úpravu institutu smlouvy o smlouvě budoucí neobsahoval, byť představoval komplexní unifikaci soukromého práva na celé republice. S jeho nástupem je spojen ve své podstatě zánik obchodního práva, jako právního odvětví.

5 Obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811 ve znění předpisů je měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1925.

6 Srov. ust. § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění.

Smlouva o smlouvě budoucí ovšem nebyla pouhou teoreticko právní konstrukcí, jejíž vymizení z aktuální právní úpravy by proběhlo bez jakéhokoli vlivu na reálné vytváření a fungování závazkových vztahů pro futuro. Ačkoli tedy došlo k eliminaci zákonné regulace institutu smlouvy o smlouvě budoucí, zůstal tento prvek v praxi nadále hojně využívaným, a to na bázi inominátního kontraktu, byť s obsahem vzájemných práv a povinností kontrahendům zcela známým a zažitým ještě z předcházející právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí obsažené v Obecném zákoníku občanském z roku 1811.

1.3. Pactum de contrahendo v období socialismu

S počátkem šedesátých let dvacátého století jsou spojeny další významné změny právního řádu, který bylo třeba více asimilovat potřebám socialistického hospodářství. Finálním výstupem těchto změn pak byla kompletní devastace systému soukromého práva, představovaného do té doby tzv. středním občanským zákoníkem z roku 1950.

Vydány byly tři poměrně samostatné kodexy. Prvním byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž řešil postavení občana, jakožto příjemce státem produkovaných plnění, a který rovněž upravil některé vztahy mezi občany. Druhým zákonem z avizované trojice byl zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který se věnoval úpravě vztahů mezi socialistickými organizacemi navzájem a též mezi těmito organizacemi a státem. Posledním, tedy třetím z těchto zákonů, byl zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu, jenž obsahoval právní normy regulující vztahy dotčených subjektů v mezinárodním obchodu. Tento zákon, jako jediný z uvedené trojice, by se dal s jistou mírou velkorysosti označit jako obchodní zákoník oné doby, ačkoli rozhodně nelze abstrahovat od jeho úzkého zaměření na obchodní vztahy vznikající při mezinárodním

obchodu, přičemž běžné soukromé vztahy občanů tímto zákonem nebyly vůbec postiženy.

Institut smlouvy o smlouvě budoucí po provedených změnách shora specifikovanými zákony pak zůstal normativně v oblasti občanského práva, reprezentovaného zákonem č. 40/1964 Sb., a obchodního práva, představovaného zákonem č. 109/1964 Sb., zcela opominut, což bylo dáno především limity a principy systému centrálně a plánovitě řízeného hospodářství státu. Za výjimku ve shora uvedeném a za určitou „napodobeninu“ institutu pacta de contrahendo, by snad bylo možné považovat institut smlouvy o přípravě dodávek dle ust. § 156 a násl. hospodářského zákoníku, který však byl v čase vícekrát měněn, a to i co do obsahu práv a povinností smluvních stran, což ve svém důsledku znamenalo, že pod stejným označením byly regulovány odlišné smluvní typy.

Jedinou právní normou, která v sobě obsahovala i v tomto období klasické instituty obchodního práva, mimo jiné i právní úpravu institutu smlouvy o smlouvě budoucí7, byl zákoník mezinárodního obchodu. Důvody pro to byly poměrně prosté. Hospodářský zákoník uzpůsobený pravidlům socialistického centrálního hospodářství, nebyl akceptovatelný pro zahraniční smluvní partnery zvyklé na prostředí tržních ekonomik, neboť tento jim neskýtal dostatečnou smluvní volnost a současně relevantní a očekávatelnou právní jistotu. Zákoník mezinárodního obchodu je nepochybně třeba považovat za relativně zdařilé právní dílo dané doby a lze jen litovat, že nebylo možné jej aplikovat na všechny obchodní smluvní vztahy, ale pouze na poměrně úzce vymezený okruh obchodních vztahů, které obsahovaly mezinárodní prvek.

Po změně politického režimu v roce 1989 a na něho navazujícím přechodem od centrálního plánovaného hospodářství

7 Srov. ustanovení § 119 - § 123 zákoníku mezinárodního obchodu.

k tržnímu systému ekonomiky státu bylo nezbytné právní řád liberalizovat a pozměnit v tomto směru i právní normy. V této souvislosti tedy došlo k přijetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který nahradil mimo jiné i hospodářský zákoník a zákoník mezinárodního obchodu.

2. Institut smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku obecně

Smlouva o smlouvě budoucí – pactum de contrahendo – je smluvním typem, který není možné zařadit do soustavy obvyklých typů smluv. Dalo by se však konstatovat, že smlouva o smlouvě budoucí žádný konkrétní smluvní typ nereprezentuje. Zásadně totiž každá konkrétní, především pak pojmenovaná smlouva, může mít svou smlouvu o budoucí smlouvě.8

Smlouva o smlouvě budoucí vytváří povinnost alespoň jedné z jejích smluvních stran uzavřít s druhou stranou v budoucnu smlouvu s obsahem, který si kontrahenti alespoň v podstatných skutečnostech předem sjednali a rovněž oprávnění jedné ze smluvních stran požadovat po druhé smluvní straně uzavření takové smlouvy a naplnění tak samotného smyslu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.

Např. německé, rakouské nebo švýcarské právo označují pactum de contrahendo termínem Vorvertrag (doslova tedy

„předsmlouva“; podobně ve francouzštině „avantcontract) a realizační smlouvu jako Hauptvertrag („hlavní smlouva“). Do jisté míry je matoucí u nás v moderní době rovněž užívané označení anglické „letter of intent“, protože pactum de contrahendo je jen jedním (nikoli jediným) jeho významovým projevem.9 V německém občanském zákoníku (BGB – Bürgerliches Gesetzbuch) ani v obchodním zákoníku (HGB – Handelsgesetzbuch) však není úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí výslovně zakotvena, což ovšem neznamená, že by tento právní řád institut pacta de contrahendo neakceptoval, jen je dovozuje z principu smluvní svobody a nikoli z výslovné právní úpravy. Výslovná úprava institutu pacta de contrahendo zůstala

8 Srov. Xxxxxxxxx, M.: Smlouva, Praha, Academia, 1984, str. 90.

9 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P., a kolektiv: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, X.X.Xxxx, 2003, str. 88.

zachována v rakouském právu, a to v dosavadní úpravě ABGB, kde je v ustanovení § 936 řečeno, že dohoda kontrahentů, že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazná jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné náležitosti smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl zmařen výslovně ustanovený nebo z okolností vysvítající účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne.10 Tato úprava nejen, že byla na území našeho státu užívána v podstatě až do roku 1950 včetně, ale obsahově téměř totožně koresponduje s platnou právní úpravou institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku11, jak vyplyne z dalších částí této práce.

2.1. Předběžná smlouva a realizační smlouva

Ze samé podstaty a principu pacta de contrahendo je zřejmé, že smlouva o smlouvě budoucí v sobě de facto konsumuje dva kontrakty s odlišným předmětem, avšak vzájemně se doplňující, na sebe navazující a v širším kontextu sledující tak stejný cíl, jímž je vytvoření závazku a současně oprávnění uzavřít v budoucnu předvídaný kontrakt.

Smlouva o smlouvě budoucí se obvykle v odborných textech označuje jako tzv. smlouva předběžná nebo také smlouva přípravná. Důvodem tohoto označení je skutečnost, že předmětem pacta de contrahendo není zpravidla konkrétní plnění smluvních stran, nýbrž pouze vzájemná povinnost a oprávnění účastníků této smlouvy uzavřít v budoucnu smlouvu jinou, a to tzv.

10 Srov. ust. § 936 zákona č. 946/1811 ř.z., Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch.

11 Bude-li v této práci dále užíváno označení „obchodní zákoník“ bez dalšího, rozumí se jím zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

smlouvu realizační, jejímž předmětem již bude konkrétní ujednání o konkrétním vzájemném plnění. Účelem smlouvy o smlouvě budoucí je tak zachycení v relevantní podobě dohody smluvních stran o tom, že uzavřou určitou smlouvu, ať již nominátní či inominátní. Smlouva o smlouvě budoucí tak ve své podstatě představuje smluvně daný právní základ proto, aby její účastníci v budoucnu uzavřeli v této smlouvě předvídanou budoucí smlouvu či budoucí smlouvy.

O předběžné smlouvě lze hovořit jen tehdy, pokud hlavní, tj. realizační smlouva, dosud uzavřena není. Je–li tedy například ve smlouvě o nájmu dopravního prostředku (§ 630 a násl. obchodního zákoníku) dohodnut závazek stran nájemní smlouvu prodloužit, nemá toto ujednání povahu smlouvy o budoucí smlouvě; jde tu o závazek změnit za dohodnutých podmínek smlouvu již hotovou, existující. Podobně do tohoto okruhu nespadají např. vedlejší ujednání uzavíraná v souvislosti s kupní smlouvou apod. Povahu přípravné smlouvy nemají ani opční obchody (§ 14 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění).12 Od smlouvy o smlouvě budoucí je nezbytné pečlivě diferencovat i pouhá předkontraktační jednání účastníků smlouvy, kdy zatím žádný závazek uzavřít budoucí smlouvu ani jemu korespondující právo nevznikl.

V právním řádu našeho státu je zákonná úprava tohoto institutu obsažena jak v občanském zákoníku13, tak rovněž v obchodním zákoníku, a to jako zvláštní smluvní typ určený a priori pro obchodní závazkové vztahy. Jelikož je úprava pro obchodní závazkové vztahy provedená v obchodním zákoníku dostatečně podrobná, je zjevné, že institut smlouvy o smlouvě

12 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P., a kolektiv: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, X.X.Xxxx, 2003, str. 88.

13 Bude-li v této práci dále užito označení „občanský zákoník“ bez dalšího, rozumí se tím zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

budoucí dle obchodního zákoníku bude ve vztahu k úpravě smlouvy o smlouvě budoucí dle občanského zákoníku v postavení speciální právní úpravy vylučující aplikaci poměrně kusé občanskoprávní dikce na sféru obchodních závazkových vztahů.

2.2. Právní režim smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Jak již bylo zmíněno shora v části 2.1. této práce, existují v právním řádu České republiky dva režimy úpravy smlouvy o smlouvě budoucí. Jedna úprava je obsažena v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně v ust. § 50a, a druhou úpravu nalezneme v ust. § 289 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že je obchodněprávní úprava smlouvy o smlouvě budoucí lex specialis vůči její úpravě občanskoprávní a v obchodních závazkových vztazích tedy není možné ani podpůrné využití občanskoprávní úpravy, je dle názoru autora nezbytné před vlastním rozborem a výkladem samotné platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku, pojednat také o problematice, do jakého právního režimu daná smlouva o smlouvě budoucí spadá. Důvodem je skutečnost, že ačkoli se jedná o právní institut se stejným pojmenováním a de facto též se stejnou podstatou, jsou obě úpravy smlouvy o smlouvě budoucí vůči sobě navzájem poměrně značně odlišné, a proto i v reálné praxi v rámci předkontraktačních jednání a příprav bude esenciálním předpokladem dalšího postupu vyřešení otázky právního režimu pacta de contrahendo.

Při stanovení režimu smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle obchodního zákoníku bude třeba postupovat dle ust. § 261, popř. 262 obchodního zákoníku a posoudit, zda danou smlouvu o smlouvě budoucí lze dle citovaných ustanovení obchodního zákoníku zařadit mezi tzv. obchodní závazkové vztahy, a tedy

na ní aplikovat část třetí obchodního zákoníku, která právě tyto vztahy reguluje. Bude-li se tak jednat o uzavírání pacta de contrahendo mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, nebo mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a státem nebo samosprávnou územní jednotkou za účelem zabezpečování veřejných potřeb, popř. pokud se bude jednat o tzv. absolutní obchod dle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku, nebo pokud se smluvní strany dohodnou, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem14, bude se smlouva o smlouvě budoucí uzavíraná mezi takovými subjekty řídit ustanoveními části třetí obchodního zákoníku, konkrétně pak ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku. Za situace, kdy by nebylo možné úspěšně podřadit daný režim smlouvy o smlouvě budoucí shora uvedeným ustanovením obchodního zákoníku, bylo by třeba postupovat podle obecné úpravy smlouvy o smlouvě budoucí provedené ust. § 50a občanského zákoníku.

V části 2.1. této práce bylo již konstatováno, že smlouva o smlouvě budoucí je ve své podstatě smlouvou přípravnou, která předvídá a předpokládá uzavření tzv. smlouvy realizační, která může být jakýmkoli smluvním typem, ať již nominátním nebo nepojmenovaným. Důsledkem této skutečnosti tedy může být situace, kdy budou splněny veškeré skutečnosti k tomu, aby smlouva o smlouvě budoucí byla podrobena v souladu s ust.

§ 261 nebo § 262 obchodního zákoníku režimu a pravidlům tohoto právního předpisu, avšak smlouva realizační bude smluvním typem podléhajícím výhradně pravidlům stanoveným občanským zákoníkem, případně též jiným zvláštním právním předpisem15.

Typickým příkladem takovéto situace je uzavření budoucí smlouvy dle ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku, jako předběžné smlouvy ke smlouvě realizační, kterou je kupní

14 Srov. ust. § 261 a § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

15 Např. zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem podléhající výhradně právní úpravě ust. § 588 a násl. občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník její právní úpravu neobsahuje.

Ke stejným závěrům ohledně právního režimu smlouvy o smlouvě budoucí dospěla postupným vývojem také konstantní judikatura soudů, kdy bylo uzavřeno, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená dle ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku nemusí a priori předurčovat, že také jí předvídaná realizační smlouva bude nezbytně podléhat úpravě dané obchodním zákoníkem, ale může se řídit režimem odlišným, např. občanským zákoníkem. Ačkoli vývoj soudní judikatury nebyl v tomto směru zcela jednotný a přímý, lze jednoznačně konstatovat, že se ustálil na uvedeném názoru a výkladu, jak je zřejmé také z následujících rozhodnutí. V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/1997, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí obsažená v ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku představuje právně závazný základ pro uzavření v takové smlouvě předpokládaných budoucích smluv ve vztazích mezi podnikateli, resp. v dalších vztazích podřízených úpravě obchodního zákoníku, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku nebo jiného předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku, a že smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v občanském zákoníku.16 V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, pak

16 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 603/1997.

dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, jímž de facto potvrdil setrvání na svém názoru ohledně režimu smlouvy o smlouvě budoucí, vyjádřeném ve svém dřívějším rozsudku uvedeném shora, když uzavřel, že „Občanskoprávní režim budoucí smlouvy (tzv. absolutní neobchod) nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí, na druhé straně jde-li o „další vztahy podřízené úpravě obchodního zákoníku“ (včetně tzv. absolutních obchodů, mezi něž patří ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku i závazkové vztahy z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, tj. též směnek), je na místě i smlouvu o takové smlouvě budoucí podřídit ustanovení ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku.“

Autor je názoru, že současný přístup k odlišným právním režimům smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy realizační, jak jej potvrdila i konstantní judikatura Nejvyššího soudu České republiky, je správný, neboť koresponduje s dikcí ust. § 1 a § 261 obchodního zákoníku a naopak pro opačný přístup nelze v těchto ustanoveních najít oporu.

Závěrem této kapitoly však lze konstatovat, že s účinností připravovaného nového občanského zákoníku17 by se řešení problematiky právního režimu smlouvy o smlouvě budoucí mělo stát bezpředmětným. Ačkoli by měl i nadále zůstat zachován dualismus soukromého práva, mělo by dojít s cílem odstranění problémů vyplývajících z dvojí úpravy ve své podstatě stejných právních institutů ke zredukování stávajícího obchodního zákoníku mimo jiné v části týkající se obchodních závazkových vztahů. Tímto právním předpisem by byla smlouva o smlouvě budoucí upravena jednotně pro obchodní i jiné závazkové vztahy v ust. § 1774 a násl. nového občanského zákoníku.

17 Srov. xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx.

3. Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku v platném znění

3.1. Systematické zařazení smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním zákoníku v platném znění

Smlouva o smlouvě budoucí je v obchodním zákoníku zařazena systematicky v jeho části třetí, hlavě první, věnované obecným ustanovením o obchodních závazkových vztazích. Takovéto umístění smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním zákoníku může být na první pohled zarážející, když je tento institut obklopen obecnými prvky úpravy závazkových vztahů, ať již upravujícími např. jejich vznik, změnu nebo zánik, zajištění, apod. Je nepochybné, že smlouva o smlouvě budoucí je určitým smluvním typem a s ohledem na toto by tedy spíše měla být systematicky zařazena do části třetí, hlavy druhé obchodního zákoníku, která je věnována zvláštním ustanovením o některých obchodních závazkových vztazích. Determinujícím faktorem pro systematizaci smlouvy o smlouvě budoucí do obecné části úpravy obchodních závazkových vztahů však je potřeba hledat v charakteru pacta de contrahendo. Ten je dán právě tím, co již bylo zmíněno v kapitole druhé této práce, tedy skutečností, že smlouva o smlouvě budoucí představuje první a poměrně svrchovanou část procesu utváření smlouvy. Rovněž z tohoto důvodu je v posloupnosti paragrafového znění obchodního zákoníku zařazena v bezprostřední návaznosti na díl třetí, hlavy první, části třetí obchodního zákoníku pojednávajícího o uzavírání smluv v obchodních závazkových vztazích.

3.2. Účel smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Účel pacta de contrahendo dle obchodního zákoníku je úzce provázán s významem tohoto institutu, jak je tento blíže popsán v následující části, tedy části 3.3. této práce. Účelem nebo také by se dalo říci jakýmsi dílčím cílem smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku, je jednoznačně, v pevné a závazné formě, zaznamenat ujednání stran smlouvy o tom, že hodlají v budoucnu uzavřít určitý kontrakt (tzv. realizační smlouvu). Předmětem smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku tedy ještě není vymezení určitého, stranami smlouvy sjednaného plnění, jehož realizace je konečným cílem předmětného procesu utváření dané smlouvy. Předmětem smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je dohoda smluvních stran uzavřít v určité době realizační smlouvu, která již bude konkrétně zajišťovat ono plnění, jež má být dle kontrahentů právě tím konečným cílem.

3.3. Význam smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Smlouva o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je nezanedbatelným právním institutem pro vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, resp. i pro další subjekty, jejichž vztahy se řídí obchodním zákoníkem, a především pak pro samotné koncipování obchodních závazkových vztahů mezi nimi. Důležitost pacta de contrahendo v obchodních závazkových vztazích spočívá především v tom, že jejím účastníkům poskytuje právně závazný základ pro uzavření konkrétní smlouvy či konkrétních smluv (tzv. realizačních smluv). Přesný obsah realizační smlouvy totiž nejsou smluvní strany v době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí schopny ještě dostatečně dobře konkretizovat. Na druhou stranu zase smluvní strany již v té době, tj. v době, kdy se uzavírá smlouva o smlouvě budoucí, potřebují začít chystaný obchod fakticky připravovat

k realizaci, a to tak, aby závazky mohly být konkretizovány do detailů a podrobností v realizační smlouvě, což si od smluvních stran na daném obchodu zúčastněných vyžádá obvykle vynaložení nemalých nákladů či převzetí určitých závazků, jejichž možnost řádného plnění bývá nepřímo provázána na úspěšné uskutečnění předvídaného obchodu. Je zjevné, že takovéto počínání smluvních stran by bez závazného právního základu pro uzavření oné zamýšlené realizační smlouvy nebo realizačních smluv, představovalo pro smluvní strany zainteresované na daném obchodu podstatné a neopominutelné riziko. Smlouva o smlouvě budoucí tak je v tomto smyslu významným a nezanedbatelným právním institutem předkontraktačních jednání napomáhajícím právě eliminaci shora popsaného rizika ohrožujícího smluvní strany při daném postupu.

3.4. Smluvní volnost stran při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Autonomii vůle označovanou též jako zásadu smluvní volnosti považuje právní teorie za základní princip soukromoprávní regulace závazkových vztahů. Tento princip se projevuje jako možnost volby, zda daný právní úkon učinit, jakému adresátovi bude daný právní úkon určen, jaký bude mít tento právní úkon obsah a jakou bude mít formu. Takováto smluvní volnost ale samozřejmě není zcela bezmezná a její limity jsou dány nejen příslušnými kogentními ustanoveními obecně závazných právních předpisů, ale rovněž ostatními obecnými právními zásadami, jako např. zásadou ochrany dobrých mravů či poctivého obchodního styku. Normativní vyjádření zásady smluvní volnosti obecně pro soukromoprávní oblast pak nalezneme v ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku, ve kterém je konstatováno, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou

vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.18

V úpravě obchodního zákoníku se za kogentní ustanovení považují s ohledem na jejich povahu ustanovení části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku. Třetí část obchodního zákoníku, zahrnující v sobě také úpravu smlouvy o smlouvě budoucí, je autonomií vůle dotčena podstatně více, než ostatní části obchodního zákoníku. V ust. § 263 obchodního zákoníku je obsažena vůči ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku speciální úprava zásady smluvní volnosti pro oblast obchodních závazkových vztahů. V ust. § 263 odst. 1 obchodního zákoníku jsou výslovně uvedena jednotlivá ustanovení třetí části tohoto právního předpisu, od nichž není možné se vůlí smluvních stran odchýlit. Odstavcem druhým citovaného ustanovení jsou pak mezi kogentní ustanovení třetí části obchodního zákoníku zahrnuta též základní ustanovení této části obchodního zákoníku a dále ustanovení předepisující povinnou písemnou formu právního úkonu. Ve všem ostatním se smluvní strany mohou od úpravy provedené třetí části obchodního zákoníku odchýlit a vzájemnou dohodou upravit svůj vztah odlišně od dikce ustanovení části třetí obchodního zákoníku.19

Vzhledem k tomu, že ust. § 289 – 293 obchodního zákoníku nejsou s výjimkou ust. § 289 obchodního zákoníku20, kogentní,

18 Srov. ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

19 Srov. Xxxxx, X. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, X.X. Xxxx, 2009, str. 844.

20 Ust. § 289 obchodního zákoníku je třeba považovat za kogentní v souladu s dikcí ust. § 263 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť se jedná nejen o základní ustanovení (§ 289 odst. 1 obchodního zákoníku), ale též o ustanovení stanovící povinnou písemnou formu daného úkonu (§ 289 odst. 2 obchodního zákoníku.

podléhá ve zbývajícím rozsahu také úprava smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku principu autonomie vůle. Toto pojetí je podpořeno rovněž konstantní judikaturou soudů České republiky, kdy např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003, tento soud konstatoval, že „Vzhledem k tomu, že ustanovení § 263 obch. zák. obsahuje taxativní výčet ustanovení, od nichž se nelze odchýlit nebo je vyloučit, a ustanovení § 292 odst. 3 obch.zák. zařazené v části třetí obchodního zákoníku v tomto výčtu uvedeno není, je třeba dospět k závěru, že ustanovení

§ 292 odst. 3 je dispozitivní normou. Na tomto závěru se ostatně shoduje, i přes kritické výhrady ke způsobu legislativního řešení tohoto problému, jak je dále citována, i široká právní praxe. Celé ustanovení § 292 obch.zák. patří k dispozitivní právní úpravě, strany mohou sjednat úpravu odchylnou. Ovšem sjednání odchylné úpravy by muselo být přesné a řešit celý postup, jinak by mohlo ohrozit celý závěr smluvních stran (srov. Xxxxx, M., časopis Právní praxe, ročník 1993, číslo 4, str. 211). I v případě § 292 odst. 3 obchodního zákoníku jde o normu dispozitivní, jakkoli je to pro úpravu prekluze nezvyklé. Je proto především možné např. dohodnout lhůtu delší nebo prekluzivní charakter lhůty vyloučit s tím, že půjde jenom o promlčení (sov. Xxxxxxxxxx, I., Komentář k § 292 zák. č. 513/1991 Sb., Bejček, J., časopis Právní rádce, ročník 1994, číslo 4, str. 19). Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák. je dispozitivním ustanovením, které obsahuje prekluzivní lhůtu k vyzvání zavázané strany oprávněnou stranou ke splění závazku. Vzhledem k uvedenému charakteru normy se lze od ní odchýlit, případně ji vyloučit.“

Autor této práce je názoru, že shora citovaná argumentace Nejvyššího soudu České republiky je správná a plně se s ní ztotožňuje, když v souladu s touto argumentací má za to,

že obdobně by ve shodě s dikcí ust. § 263 obchodního zákoníku měla být chápána a vykládána dispozitivita rovněž i u dalších ustanovení obchodního zákoníku upravujících institut smlouvy o smlouvě budoucí, tj. § 290 a § 291 tohoto právního předpisu, přičemž naopak kogentnost ust. § 289 obchodního zákoníku je ve vazbě na dikci ust. § 263 obchodního zákoníku dle mínění autora nepochybná.

Při porovnání možné aplikace zásady smluvní volnosti na právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí dle ust. § 50a občanského zákoníku je třeba konstatovat, že občanskoprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí je kogentní a není možné se od úpravy stanovené ust. § 50a občanského zákoníku odchýlit. Shodně s tímto výkladem pak judikoval také Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, v němž mimo jiné tento dovolací soud též konstatoval, že „Ustanovení § 50a ObčZ upravující smlouvu o smlouvě budoucí má povahu kogentní právní normy (tedy takové, od níž se účastníci nemohou dohodou odchýlit).“ Touto odlišností je pak dán jeden ze základních prvků vzájemné diference občanskoprávní a obchodněprávní úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí.

V návrhu připravovaného nového občanského zákoníku je zásada smluvní volnosti vyjádřena v ust. § 1 odst. 2 tohoto právního předpisu, jehož dikce zní „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Tím by mělo být pojetí principu autonomie vůle v tomto chystaném soukromoprávním kodexu sjednoceno jak pro vztahy občanskoprávní, tak pro vztahy obchodněprávní. Při porovnání se stávající úpravou obsaženou v ust. § 2 odst. 3 platného občanského zákoníku je zjevné, že nová úprava zásady smluvní volnosti vychází

z občanskoprávní úpravy stávající, avšak pouze ve své první části, když v druhé části tohoto nového znění je výjimka z této zásady oproti původnímu zákazu dispozice s ustanovením zákona, jestliže z jeho povahy vyplývá, že se od něj nelze odchýlit, precizována a zúžena a nově by měla být kromě výslovného zákonného určení vyloučena autonomie vůle smluvních stran též v případech, kdy by takové jednání porušovalo dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Důvodem této změny je dle důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku skutečnost, že dosavadní posuzování dispozitivity příslušného ustanovení ve smyslu ust. § 2 odst. 3 platného občanského zákoníku s odkazem na povahu takového ustanovení mnohdy vede k blíže nezdůvodněným závěrům o kogentní povaze i u těch ustanovení zákona, kde to nemá rozumný smysl.21 V nové úpravě občanského zákoníku tedy má být kladen jednoznačný důraz na dispozitivitu jednotlivých ustanovení soukromého práva, přičemž kogentní ustanovení mají být spíše výjimečnou záležitostí.

3.5. Náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Obchodní zákoník ve svém ust. § 289 odst. 1 deklaruje, že smlouvou o smlouvě budoucí se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.22

21 Srov. Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku, str. 609 na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx.

22 Srov. ust. § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

3.5.1. Forma smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Dle ust. § 289 odst. 2 obchodního zákoníku se k platnosti smlouvy o smlouvě budoucí vždy vyžaduje její písemná forma. Stejnou formu pak musejí mít i úkony, jimž se smlouva o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku mění nebo ruší. Shodnou obligatornost smlouvy o smlouvě budoucí v občanskoprávních vztazích vyžaduje i ust. § 50a odst. 1 občanského zákoníku23.

Nově připravovaný občanský zákoník, který by měl vytvořit jednotnou úpravu institutu smlouvy o smlouvě budoucí pro obchodněprávní i občanskoprávní vztahy, však pod mottem obecného uvolnění formalismu smluvních vztahů od obligatornosti písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí upouští. Dle znění ust. § 1774 návrhu nového občanského zákoníku by tedy mělo být možné uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí v civilních vztazích i v jiné formě, než výlučně písemné.24

3.5.2. Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Pojmovým znakem smlouvy o smlouvě budoucí je, jak je z dikce ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku patrné, existence minimálně jedné strany, která je ze smlouvy předběžné oprávněna a alespoň jedné, jež je ze smlouvy předběžné zavázaná. Ačkoli předmětné ustanovení obchodního zákoníku hovoří o dvou stranách smlouvy o smlouvě budoucí, nemůže zde být pochyb o tom, že i smlouvu o smlouvě budoucí

23 Srov. ust. § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

24 Srov. ust. § 1774 návrh nového občanského zákoníku na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx a str. 1018 důvodové zprávy k uvedenému stanovení tamtéž.

lze, obdobně jako i jiné typy smluv, uzavřít jako smlouvu vícestrannou.

Podobně, jako lze rozšířit i počet stran, které uzavírají smlouvu o smlouvě budoucí, mohou se smluvní strany, účastnící se na smlouvě o smlouvě budoucí dohodnout, že závazek k uzavření realizační smlouvy převezmou obě smluvní strany, resp. všechny smluvní strany participující se na smlouvě o smlouvě budoucí. Takto uskutečněným obligačním slibem mezi smluvními stranami předběžné smlouvy navzájem se všechny smluvní strany dostávají do pozice ze smlouvy o smlouvě budoucí oprávněných i zavázaných současně a takováto smlouva o smlouvě budoucí se pak stává synallagmatickým právním vztahem. Podle toho, je-li v tom směru sjednán závazek synallagmatický, anebo asynallagmatický, se mluví o předběžné smlouvě jednostranné nebo dvoustranné.25

Přes výše uvedené ovšem není možné automaticky mít za to, že by u jednostranné smlouvy měl snad absentovat závazek obou, resp. všech na smlouvě o smlouvě budoucí zúčastněných smluvních stran ke společnému působení na dosažení zamýšleného výsledku, protože smlouva o smlouvě budoucí je vždy dvou či vícestranným právním úkonem, kterému budou za všech okolností imanentní vzájemná práva a povinnosti jeho účastníků, ať již ve vztahu k jednomu z nich třeba ve zvýšené míře. Ve vazbě na závazek smluvních stran předběžné smlouvy ke společnému působení na dosažení zamýšleného cíle však ale nelze nezmínit, že pokud nebude tato vzájemná kooperace smluvních stran smlouvy o smlouvě budoucí dostatečná, neponesou právní důsledky smluvní strany ve stejné míře, ale bude zde dána logická diference smluvní stranou ze smlouvy o smlouvě budoucí oprávněnou a smluvní stranou z předběžné smlouvy zavázanou.

25 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P., a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky., 3. vydání, Praha, X. X. Xxxx, 2003, str. 89.

De facto shodné pojetí úpravy smluvních stran pak lze nalézt také v současné době platné občanskoprávní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí26, jakož i v úpravě tohoto institutu v návrhu nového občanského zákoníku27.

Závěrem této části práce nelze nezmínit, byť se bude jednat spíše o teoretickoprávní úvahu, než v praxi hojně využívaný případ, že smlouvu o smlouvě budoucí je možné uzavřít i ve prospěch třetí osoby. V tomto smyslu judikoval i Nejvyšší soud České republiky například i ve svém rozhodnutí ze dne 31. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005.28 Judikatura Nejvyššího soudu České republiky vyvozuje též, že smlouvu o smlouvě budoucí lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby, která má teprve vzniknout. Své závěry pak Nejvyššího soud České republiky opřel o judikaturu k Obecnému zákoníku občanskému z roku 1811 a současně k tomuto konstatoval, že pokud lze smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít i ve prospěch třetího, může být realizační smlouva uzavřena mezi dlužníkem (tj. tím, který vzal na sebe závazek uzavřít v určité době smlouvu, na jejíž podstatných náležitostech se dohodl s věřitelem), a se třetím subjektem, tj. bez účasti věřitele (osoby, které dlužník přislíbil uzavření budoucí smlouvy ve prospěch třetího).29

Obdobné zamyšlení lze věnovat i možnosti změny subjektů smlouvy o smlouvě budoucí, a to konkrétně otázce možnosti postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí. V této souvislosti lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu

26 Srov. ust. § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

27 Ssrov. ust. § 1774 návrh nového občanského zákoníku na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx.

28 Srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005.

29 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005.

České republiky ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2390/2000, ve kterém tento soud vyslovil, že ačkoli předmětem postoupení může být pohledávka jakéhokoli druhu, není postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí možné, neboť pactum de contrahendo je bilaterální závazkový vztah sestávající z práv a povinností každého účastníka a předmětem cese může být jen právo, nikoli povinnost.30

3.5.3. Obsah smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Dle dikce ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku je ve smlouvě o smlouvě budoucí nezbytné, kromě určení smluvních stran a stanovení jejich pozice, tj. definování, která z nich bude stranou oprávněnou a která stranou zavázanou, aby si smluvní strany dále sjednaly závazek uzavřít realizační smlouvu, stanovily dobu, kdy bude tato realizační smlouva uzavřena, a rovněž určily i předmět dané budoucí smlouvy.

3.5.3.1. Závazek uzavřít realizační smlouvu

Smluvní strany uzavírající smlouvu o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku jsou povinny dle znění ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku ve smlouvě vyjádřit svůj závazek k uzavření realizační smlouvy. Tento závazek pak může být zatěžující pouze pro jednu smluvní stranu, tj. může být koncipován jako jednostranný, nebo se může jednat o závazek obou (závazek oboustranný) či více smluvních stran na smlouvě o smlouvě budoucí zúčastněných. V obou těchto případech je však nezbytné, aby ve smlouvě o smlouvě budoucí bylo jednoznačně uvedeno, o jaký závazek k uzavření realizační smlouvy se jedná, zda je tedy jednostranný nebo oboustranný, a které účastníky smlouvy tak zatěžuje. Vznik nebo zánik

30 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000.

závazku uzavřít budoucí smlouvu mohou smluvní strany vzájemnou dohodou zakomponovanou ve smlouvě o smlouvě budoucí vázat na existenci určitých podmínek, a to buď odkládacích, nebo rozvazovacích.

Z předběžné smlouvy musí být zřejmé, jaká realizační smlouva (typově určená) má být dle dohody smluvních stran v budoucnu ve sjednané době uzavřena. Není nezbytné, aby tato realizační smlouvy byla ve smlouvě o smlouvě budoucí konkrétně pojmenována. Musí ale být bez pochyby zjistitelné, o kterou budoucí smlouvu se má jednat, a je dostačující, bude-li toto zjištění uskutečnitelné interpretací z obsahu předběžné smlouvy. Jak již autor v této práci uvedl rovněž dříve, lze smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít de facto o jakékoli smlouvě, a smlouva realizační tak může mít podobu smlouvy pojmenované, ale i nepojmenované. Smlouvu o smlouvě budoucí pak lze samozřejmě uzavřít i o smlouvách, pro něž není obchodním či jiným zákonem vyžadována povinná písemná forma a naopak si smluvní strany mohou ve smlouvě o smlouvě budoucí ujednat povinnost písemné formy realizační smlouvy i pro smluvní typy, pro něž jinak tato povinnost formy právními předpisy stanovena není.

3.5.3.2. Stanovení doby uzavření realizační smlouvy

Stanovení doby uzavření budoucí smlouvy je dle dikce ust.

§ 289 odst. 1 obchodního zákoníku další nezbytnou náležitostí, kterou musí smlouva o smlouvě budoucí obsahovat. Ta může být stanovena určitým dnem nebo určitou lhůtou.31

V této stanovené době se může oprávněná strana domáhat na straně zavázané uzavření realizační smlouvy, a to výzvou učiněnou stranou oprávněnou vůči straně zavázané. Včasnost

31 Xxxxx, X. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, X.X. Xxxx, 2009, str. 877.

výzvy je jejím významným aspektem a je posuzována dle okamžiku doručení této výzvy k uzavření realizační smlouvy zavázané smluvní straně.

V případě nepřesné formulace o určení lhůty oprávněné smluvní straně k předložení výzvy může vyvstat otázka, zda dotčená smlouva o smlouvě budoucí je vůbec sjednána platně, neboť stanovení této lhůty je esenciální náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí, jak se shodně vyjádřil též Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7. 2006, sp. zn.

32 Odo 557/2006.32 Obdobně v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 469/2000, Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že slovo „následně“ je zcela neurčitý pojem ve vztahu k dostatečnému určení lhůty.33

Ust. § 290 odst. 1 obchodního zákoníku pak stanoví povinnost zavázané smluvní strany uzavřít realizační smlouvu se stranou oprávněnou bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla oprávněnou smluvní stranou vyzvána v souladu s předběžnou smlouvou.34

Ze zákona však nevyplývá žádná povinnost oprávněné smluvní strany, aby jako součást výzvy k uzavření realizační smlouvy nebo společně s ní předložen zavázané smluvní straně úplný návrh realizační smlouvy. Z tohoto lze tedy dovodit, že oprávněné straně postačí, i pokud učiní straně zavázané prostou výzvu k uzavření realizační smlouvy či dokonce pokud ji vyzve k tomu, aby návrh realizační smlouvy podala strana zavázaná35. Shodně se vyslovil rovněž Nejvyšší soud České

32 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006.

33 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 469/2000.

34 Srov. ust. § 290 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

35 Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 254/96, v němž dovolací soud vyslovil právní též názor,

republiky ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 254/96, v němž dovolací soud vyslovil též právní názor, že zákonná úprava smlouvy o smlouvě budoucí nebrání tomu, aby se smluvní strany předběžné smlouvy v ní dohodly, že jedna z nich se zaváže ve sjednané lhůtě předložit druhé smluvní straně ofertu realizační smlouvy a druhá se zaváže tuto ofertu přijmout.

Ze znění ust. § 290 odst. 1 obchodního zákoníku je však zřejmé, že pro rozlišení toho, jak má výzva oprávněné strany vůči straně zavázané k uzavření realizační smlouvy vypadat, je rozhodující ujednání smluvních stran učiněné ve smlouvě o smlouvě budoucí, protože v souladu s ní musí být jednáno. Učinění výzvy oprávněnou stranou v souladu s předběžnou smlouvou je třeba chápat tak, že výzva musí být oprávněnou stranou provedena dle v předběžné smlouvě smluvními stranami sjednané doby vyzvání, jakož i dohodnutého předmětu závazku, stejně tak musí být oprávněnou stranou dodržena i v předběžné smlouvě sjednaná forma36 výzvy. Jestliže by výzva nebyla učiněna konformně s ujednáními smlouvy o smlouvě budoucí, měla by zavázaná smluvní strana možnost se dovolat relativní neplatnosti této výzvy dle ust. § 40a občanského zákoníku.

Z dikce téhož ustanovení lze ovšem také dovodit, že pokud je zákonem stanovena zavázané smluvní straně na základě výzvy uzavřít realizační smlouvu, bude výzva oprávněné strany pravidelně obsahovat i náležitostí řádné oferty, kterou má zavázaná smluvní strana přijmout, neboť k uzavření realizační

že zákonná úprava smlouvy o smlouvě budoucí nebrání tomu, aby se strany v ní dohodly, že jedna z nich se zaváže ve sjednané lhůtě předložit druhé ofertu realizační smlouvy a druhá se zaváže ji přijmout.

36 Ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku nestanoví obligatorní formu výzvy k uzavření realizační smlouvy, a proto lze tuto výzvu učinit de facto jakýmkoli způsobem, jímž lze realizovat právní úkon, pokud si smluvní strany nesjednaly v předběžné smlouvě jinak.

smlouvy nemůže dojít jinak, než právě přijetím dané oferty.37 Výzva tedy i za stavu, kdy nebude obsahovat samotný návrh realizační smlouvy ve znění, v němž má být uzavřena, musí obsahovat požadavky oprávněné smluvní strany na uzavření realizační smlouvy.

Ve vztahu ke shora uvedenému ale nelze mít za to, že by smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí nemohly uzavřít realizační smlouvu, která se bude i v podstatných náležitostech odlišovat od výzvy oprávněné smluvní strany, resp. od ujednání o jejím obsahu dle předběžné smlouvy, jestliže tyto odlišnosti jsou výrazem jejich shodné vůle. V tomto smyslu se pak vyslovila rovněž judikatura Nejvyššího soudu České republiky např. v rozhodnutí tohoto dovolacího soudu ze dne 31. 10 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, kdy Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že ani okolnost, že se v kupní smlouvě účastníci dohodli na nižší kupní ceně, než ve smlouvě o smlouvě budoucí, nečiní danou kupní smlouvu neplatnou, neboť z okolností projednávané věci je zřejmé, že obě smluvní strany svým projevem vůle v kupní smlouvě chtěli způsobit právní účinky, tj. převést úplatně vlastnické právo k předmětným nemovitostem za sjednanou kupní cenu, je zřejmé, že pokud by takovou vůli neměly, kupní smlouva by uzavřena nebyla.38

Stávající úprava smlouvy o smlouvě budoucí obsažená v občanském zákoníku pak je v problematice stanovení doby, kdy bude realizační smlouva uzavřena v podstatě shodná s úpravou pacta de contrahendo v obchodním zákoníku. De facto totožné pojetí stanovení doby, kdy bude realizační smlouva uzavřena,

37 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P., a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky., 3. vydání, Praha, X. X. Xxxx, 2003, str. 92.

38 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006.

je zamýšleno i v ust. § 1774 návrhu nového občanského zákoníku.

3.5.3.3. Určení předmětu realizační smlouvy

Obchodní zákoník v ust. § 289 odst. 1 stanoví, že smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí musejí smluvní strany v předběžné smlouvě určit alespoň obecným způsobem.39

Ačkoli zde uvedené ustanovení obchodního zákoníku poodstupuje od tradiční doktríny, že předmět realizační smlouvy musí být určitý, neopouští toto pravidlo zcela. Z předběžné smlouvy musí být stále zřejmé, jaká budoucí smlouva, tj. s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění, má být uzavřena. Vymezení předmětu realizační smlouvy, tak musí být vždy natolik precizní, aby předmět budoucí smlouvy byl určen ve všech základních rysech tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo pak možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy předběžné.40 Míra tohoto uvolnění smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle obchodního zákoníku zohledňuje základní poslání institutu smlouvy o smlouvě budoucí, jeho účel a význam, neboť realizační smlouva je mezi smluvními stranami uzavírána v době, kdy je sice již potřeba zabezpečit budoucí plnění, ale kdy jeho podoba ještě není zcela konkrétně známa a nejsou známy jeho konkrétní relevantní parametry. Přesnější a podrobnější stanovení předmětu budoucí smlouvy může být smluvními stranami proto ponecháno až na jednání o uzavření realizační smlouvy samotné.

Požadavek ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku na určení předmětu budoucí smlouvy bude tedy nanejvýš vhodné a potřebné vykládat tak, že i ve vztazích obchodních bude nezbytné určit

39 Srov. ust. § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

40 Xxxxx, X. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, X.X. Xxxx, 2009, str. 877.

obsah smlouvy realizační zvláště ohledně podstatných částí realizační smlouvy, neboť bez zřejmosti a určitosti těchto esenciálních prvků realizační smlouvy tato nemůže vzniknout. Dostatečnost určení předmětu realizační smlouvy tak bude individuální a bude třeba ji hodnotit vždy k danému smluvnímu typu realizační smlouvy.

Dostatečná určitost předmětu realizační smlouvy se ale v žádném případě nerovná požadavku jeho přesné a detailní specifikace, neboť v takovém případě by došlo k popření smyslu uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí, když smlouva předběžná by v takovém případě přímo svým obsahem splynula s obsahem smlouvy realizační. Smlouva o smlouvě budoucí by za takové situace již nepředstavovala smlouvu předběžnou, ale finální kontrakt nezakládající závazek k uzavření předvídané realizační smlouvy, nýbrž nárok na samotné reálné plnění, s již dostačujícím způsobem uzavřené realizační smlouvy.

Ve srovnání s požadavkem na vymezení předmětu realizační smlouvy ve smlouvě o smlouvě budoucí dle ust. § 50a občanského zákoníku je úprava obchodněprávní volnější, plně korespondující se základními principy obchodního práva. Rozdílnost a větší přísnost občanskoprávní úpravy při požadavku na určitost vymezení předmětu realizační smlouvy spočívá pak v tom, že smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle ust. § 50a občanského zákoníku se musejí již ve smlouvě předběžné dohodnout na podstatných náležitostech smlouvy realizační. Tento požadavek občanskoprávní úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí totiž ve svém důsledku znamená právě ono shora popsané popření účelu a významu smlouvy o smlouvě budoucí, když vyhovět dikci ust. § 50a občanského zákoníku de facto znamená, že smluvní strany musejí uzavřít předběžnou smlouvu dle tohoto ustanovení již jako hotovou realizační smlouvu s odloženou účinností.

Řádné provedení určení předmětu smlouvy budoucí se pak z pohledu praxe jeví patrně jako nejproblematičtější prvek z povinných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle obchodního zákoníku, a to rovněž ve vazbě na to, že nedostatečné určení předmětu budoucí smlouvy, tj. takové, kdy předmět realizační smlouvy je neurčitý, má za následek neplatnost dané smlouvy o smlouvě budoucí. Dokladem toho je i poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky, jak je uvedeno na několika příkladech níže.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.

1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, se tento dovolací soud musel zabývat posouzením věci, kdy mezi smluvními stranami byla uzavřena dle ust. § 289 a násl. smlouva o smlouvě budoucí týkající se provedení díla. V článku I. dané smlouvy se pak účastníci předběžné smlouvy dohodli, že zakázkou bude provedení nosné konstrukce a zastřešení stavby expozičního skleníku F-M v areálu P. v Praze. Na toto ujednání navazoval článek II., v němž byl budoucí předmět plnění určen jako kompletní realizace dodávky a montáže nosné konstrukce s tím, že specifikace díla bude upřesněna po vzájemné dohodě na základě odsouhlasené projektové dokumentace. Nejvyšší soud České republiky v tomto případě zaujal opačný názor, než soud odvolací, který prohlásil danou smlouvu o smlouvě budoucí neplatnou právě z důvodu neurčitosti předmětu realizační smlouvy uvedeného v článcích I. a II. dané realizační smlouvy. Dovolací soud však odlišně od soudu odvolacího v předmětné kauze zkonstatoval, že se neztotožňuje s názorem soudu odvolacího a považuje z pohledu ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku vymezení předmětu budoucí smlouvy uvedené v článcích

I. a II. dané realizační smlouvy za vyhovující. Tento svůj názor pak Nejvyšší soud ČR opřel o samotné znění článků I. a II. realizační smlouvy, z nichž dle dovolacího soudu je jednoznačně patrné, o jakou stavbu se jedná, přičemž současně

konstatoval, že absenci specifikace díla v podobě, jak ji požadoval pro platnost realizační smlouvy odvolací soud, nelze od smluvních stran s odkazem na dikci ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku požadovat, neboť takováto specifikace předmětu není ani podmínkou platnosti samotné realizační smlouvy.41

Obdobně se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil k problematice určitosti předmětu budoucí smlouvy ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, v němž vyjádřil, že pokud si smluvní strany určily ve smlouvě o smlouvě budoucí předmět realizační smlouvy jako „dům ve V. xxxxx, x.p.- v Praze, včetně pozemku, na němž vázne zástavní právo ve prospěch H.-B. a.s.“, je zcela jednoznačně patrné, že předmětem budoucího majetkoprávního převodu má být nemovitost, a to konkrétní dům blíže určený příslušnou ulicí, číslem popisným, včetně pozemku. Takovéto vymezení předmětu budoucí smlouvy shledal Nejvyšší soud České republiky jako naprosto dostačující a vyhovující požadavku zákona, aby předmět budoucí smlouvy byl určen alespoň obecným způsobem.42

Je nepochybně pozitivní, že i novější konstantní judikatura českých soudů se ubírá směrem zastávajícím přístup k určitosti předmětu realizační smlouvy v rámci smlouvy o smlouvě budoucí, jak vyplývá ze shora uvedených soudních rozhodnutí, tj. že je relevantní určení předmětu budoucí smlouvy tak, aby tento předmět nebyl zaměnitelný s jiným předmětem, když není nezbytné, aby toto určení korespondovalo s požadavky právních norem na navazující či související úkony, jakým je např. řízení o povolení vkladu vlastnického práva do

41 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005.

42 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006.

katastru nemovitostí. Autor se domnívá, že takový přístup vystihuje právě účel institutu smlouvy o smlouvě budoucí, jak je v současné době upraven ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku a který je imanentní samotné podstatě institutu pacta de contrahendo. V tomto směru je dle názoru autora rovněž pozitivní, že by takováto judikatura mohla být po nabytí účinnosti připravovaného občanského zákoníku podobně přínosná i při jejím užití na novou právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí dle ust. § 1774 a násl. návrhu nového občanského zákoníku, neboť právě tato nová úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí by měla mít blíže ke stávající úpravě dle ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku, než ust. § 50a občanského zákoníku.

3.6. Důsledky nesplnění závazku uzavřít realizační smlouvu

Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí musejí pro uplatnění nároku z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí zachovat určitý postup stanovený obchodním zákoníkem.

V části 3.5.3.1., resp. v části 3.5.3.2. této práce bylo uvedeno, že výzva oprávněné strany zavázané straně k uzavření realizační smlouvy učiněná v souladu se smlouvou předběžnou má zásadní význam pro právo oprávněné smluvní strany požadovat splnění závazku, neboť jde o úkon nezbytný k zachování práva. Jestliže totiž podá oprávněná smluvní strana výzvu zavázané smluvní straně předčasně, není zavázaná smluvní strana povinna na takovou výzvu jakkoli reflektovat a vyhovět jí. Pokud by ale oprávněná strana neučinila výzvu k uzavření budoucí smlouvy vůbec, závazek strany zavázané k uzavření realizační smlouvy by zanikl.

Po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a po řádně učiněné výzvě oprávněné smluvní strany zavázané smluvní straně k uzavření realizační smlouvy, by dle zásady pacta sunt

servanda měly smluvní strany uzavřít v dohodnuté době, resp. dle zákonné dikce bezodkladně, realizační smlouvu. Takováto situace je ideálním postupem plnění smlouvy o smlouvě budoucí.

Nastat může ovšem také situace, kdy zavázaná smluvní strana nesplní svoji povinnost uzavřít se stranou oprávněnou po jí provedené výzvě realizační smlouvu. V takovém případě mohou nastat dva důsledky předvídané v ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku, přičemž právo volby mezi nimi náleží oprávněné smluvní straně. První možností oprávněné smluvní strany je, aby požadovala určení obsahu realizační smlouvy bez vůle zavázané smluvní strany soudem, popř. osobou určenou v realizační smlouvě, tedy rozhodcem. Druhou možností oprávněné smluvní strany v takovém případě je právo oprávněné smluvní strany požadovat náhradu škody, která vznikla oprávněné smluvní straně porušením závazku uzavřít realizační smlouvu zavázanou smluvní stranou. Obě tyto možnosti oprávněné smluvní strany nejsou mezi sebou za standardních okolností kombinovatelé a volbou a uplatněním jednoho nároku tak oprávněná strana pozbývá oprávnění druhé. Výjimkou je situace, kdy závazek uzavřít realizační smlouvu zajištěn ještě smluvními stranami sjednanou smluvní pokutou. V takové případě náleží oprávněné smluvní straně při porušení obligačního slibu vedle nároku na smluvní pokutu zachováno i oprávnění domáhat se určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo v předběžné smlouvě určenou osobou. Je tomu tak i přesto, že smluvní pokuta má mj. funkci i paušalizované náhrady škody, a to proto, že prioritním účelem smluvní pokuty je zajištění dané povinnosti, nikoli náhrada nesplněného plnění.

Pokud ale zavázaná smluvní strana neoprávněně odmítne se stranou oprávněnou vůbec o uzavření realizační smlouvy jednat, může oprávněná smluvní strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud, resp. ve smlouvě určená osoba, a současně

se domáhat na straně zavázané i náhrady škody.43 Jsou tak důsledně rozlišovány důvody, pro něž nedošlo mezi smluvními stranami předběžné smlouvy k uzavření budoucí smlouvy.

Podstatné je ale mít stále na paměti, že smluvní strany účastnící se smlouvy o smlouvě budoucí se samozřejmě mohou, s ohledem na dispozitivní povahu ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku, dohodnout na jiných důsledcích spojených s porušením povinnosti zavázané smluvní strany uzavřít po výzvě oprávněné smluvní strany realizační smlouvu, a to zcela odlišně, vedle, nebo i společně s důsledky uvedenými ve shora citovaném ustanovení obchodního zákoníku. Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí tedy mohou vzájemnou dohodou důsledky toho, když zavázaná smluvní strana nesplní svůj obligační slib, oproti zákonné úpravě uvedené v ust. § 290 obchodního zákoníku, omezit nebo naopak ještě rozšířit. Dle ust. § 386 obchodního zákoníku, jež má dle ust. § 263 odst. 1 obchodního zákoníku kogentní povahu, se však nelze platně vzdát předběžně nároku na náhradu škody44. Pokud by si však strany ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednaly jako sankci za porušení povinnosti zavázané smluvní strany pouze smluvní pokutu, nikoli jako tzv. smluvní pokutu trestní45, bylo by takové ujednání smluvních stran třeba považovat za platné, neboť smluvní pokuta v sobě obsahuje i paušální náhradu škody, ledaže by takovýmto sjednáním smluvní pokuty byl smluvními stranami obcházen zákon, tj. např. by smluvní pokuta byla nepřiměřeně nízká a představovala by tak de facto vzdání se nároku na náhradu škody předvídané ust. § 386 odst. 1 obchodního zákoníku.

43 Srov. ust. § 290 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

44 Srov. ust. § 386 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

45 Smluvní pokuta trestní je smluvní pokuta, která náleží oprávněné smluvní straně vedle práva k náhradě škody, pokud současně stejný porušením povinnosti škoda skutečně vznikla.

Občanskoprávní úprava důsledků neuzavření budoucí smlouvy se na rozdíl od obchodněprávní úpravy ubírá poněkud odlišným směrem, neboť dle ust. § 50a odst 2 občanského zákoníku poskytuje smluvním stranám smlouvy o smlouvě budoucí možnost, aby se domáhali u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Soud zde tedy nahradí prohlášení vůle zavázané smluvní strany a ve svém rozhodnutí konstatuje, že právní mocí dané rozhodnutí uzavírají dané subjekty budoucí smlouvu, jejíž obsah bude v rozhodnutí přímo konkrétně uveden. Soud tedy dle občanskoprávní úpravy jen nahradí onen chybějící projev vůle zavázané strany, avšak obsah realizační smlouvy již nijak nedotváří.

3.6.1. Určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo osobou určenou v předběžné smlouvě

Důvodem pro požadavek oprávněné smluvní strany, aby obsah realizační smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě o smlouvě budoucí, je fakt, že mezi smluvními stranami předběžné smlouvy nedošlo k uzavření realizační smlouvy pro neshodu těchto smluvních stran o podmínkách realizační smlouvy. Kromě této situace může být důvodem požadavku oprávněné smluvní strany rovněž případ, že strana zavázaná neoprávněně, tedy v rozporu se stranou zavázanou ve smlouvě o smlouvě budoucí převzatým závazkem, vůbec odmítla o uzavření budoucí smlouvy s oprávněnou smluvní stranou jednat. Přestože je tedy výsledek obou uvedených situací shodný, tj. nedošlo v dané lhůtě (smluvně či dle ust. § 290 odst. 1 obchodního zákoníku bez zbytečného odkladu od výzvy oprávněné strany) k uzavření realizační smlouvy, spočívá jejich diference v míře aktivního jednání strany zavázané směřujícího k uzavření dané realizační smlouvy.

Obsah realizační smlouvy je jeho vymezením ve smlouvě o smlouvě budoucí, když v podrobnostech v této souvislosti autor odkazuje na část 3.5.3.3. této práce. Vzhledem k tomu, že pro potřeby smlouvy o smlouvě budoucí postačuje, aby byl předmět budoucí smlouvy určen alespoň obecným způsobem, stanoví ust. § 292 odst. 1 obchodního zákoníku další aspekty, které musí subjekt rozhodující autoritativně o určení obsahu realizační smlouvy (soud nebo osoba určená v předběžné smlouvě) respektovat. Těmito skutečnostmi, k nimž musí být při určování obsahu budoucí smlouvy zohledněn především účel zřejmě sledovaného uzavřením realizační smlouvy, přičemž se přihlédne také k okolnostem, za kterých byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí. Dále má být zohledněna rovněž zásada poctivého obchodního styku. Z dikce a výkladu ust. § 292 odst.

1 obchodního zákoníku je pak zřejmé, že účel sledovaný uzavřením budoucí smlouvy je prioritním hlediskem při určování obsahu realizační smlouvy, hledisko okolností a respektování zásady poctivého obchodního styku jsou prvky vedlejšími.46

V praxi se lze běžně setkat se situací, kdy k návrhu realizační smlouvy vymezenému v předběžné smlouvě poté, co oprávněná smluvní strana učiní dle smlouvy o smlouvě budoucí zavázané smluvní straně výzvu k uzavření realizační smlouvy, uvede zavázaná smluvní strana některé změny anebo doplňky, čímž dojde k odmítnutí návrhu a podání nového. Jedná se o logický důsledek zákonného požadavku, aby předmět budoucí smlouvy byl určen alespoň obecným způsobem47.

Pokud k dohodě smluvních stran předběžné smlouvy nakonec v určené lhůtě vůbec nedojde a realizační smlouva tedy není uzavřena, i když smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí projevily zájem na uzavření realizační smlouvy, nesplnila

46 Srov. ust. § 292 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník.

47 Srov. ust. § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník.

strana zavázaná svůj obligační slib a oprávněné smluvní straně tak vzniká právo domáhat se určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo v předběžné smlouvě určenou osobou.

Návrhem na určení obsahu realizační smlouvy se oprávněná strana nebude domáhat, aby soud, popř. určená třetí osoba, uložila zavázané smluvní straně povinnost k uzavření realizační smlouvy, ale přímo aby bylo vydáno rozhodnutí, jímž bude autoritativně konstatována existence vzniklé realizační smlouvy s určeným obsahem mezi stranou oprávněnou a stranou zavázanou.

Subjekty oprávněnými a současně povinnými k určení obsahu realizační smlouvy při splnění daných podmínek je jednak soud a jednak třetí osoba určená smluvními stranami ve smlouvě o smlouvě budoucí – rozhodce48. Extenzivním výkladem ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku je možné dospět rovněž k závěru, že v případě stanovení osoby oprávněné k autoritativnímu určení obsahu budoucí smlouvy by mělo být dostatečné, pokud by smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí v předběžné smlouvě určily dostatečně alespoň způsob, jímž bude daná osoba jednoznačně zjistitelná a určitelná. S přihlédnutím k charakteru obchodněprávních vztahů a vzhledem k potřebě pružnějšího rozhodování v obchodní oblasti lze hodnotit rozšíření okruhu subjektů oprávněných k autoritativnímu určení obsahu budoucí smlouvy oproti občanskoprávní úpravě49 jen pozitivně.

De facto shodná úprava možnosti určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo určenou osobou, jak je nyní uvedena v ust.

§ 290 odst. 2 obchodního zákoníku, zůstává zachována také

48 Obchodní zákoník nestanoví žádné požadavky na tuto osobu. Lze však nepochybně uzavřít, že takováto osoba by měla být zletilá a měla by mít plnou způsobilost k právním úkonům.

49 Dle ust. § 50a odst. 2 občanského zákoníku je oprávněným subjektem k nahrazení prohlášení vůle pouze a výhradně soud.

v ust. § 1776 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku. Asi jediným relevantním rozdílem je ust. § 1776 odst. 2 poslední věta návrhu nového občanského zákoníku, dle kterého, neurčí-li v přiměřené lhůtě nebo pokud odmítne určit obsah budoucí smlouvy osoba stanovená v předběžné smlouvě, může oprávněná smluvní strana navrhnout, aby obsah realizační smlouvy určil soud.50

3.6.2. Právo na náhradu škody při neuzavření realizační smlouvy

Alternativní, nikoli však současnou možností oprávněné smluvní strany za situace, kdy se smluvní strany realizační smlouvy nedohodnou na podmínkách realizační smlouvy a ve stanovené době tedy nedojde mezi smluvními stranami k uzavření realizační smlouvy, je možnost oprávněné smluvní strany požadovat náhradu škody způsobené oprávněné smluvní straně zavázanou stranou porušením jejího obligačního slibu.

Posouzení náhrady škody co do jejích aspektů je samozřejmě třeba učinit a řešit dle ust. § 373 a násl. obchodního zákoníku, neboť ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku nelze považovat za speciální úpravu práva na náhradu škody. Bližší rozbor ustanovení obchodního zákoníku upravujících problematiku náhrady škody však není předmětem této práce, a proto autor tento aspekt nebude v této práci dále blíže rozebírat a odkazuje v této souvislosti na dikci ust. § 373 a násl. obchodního zákoníku.

Ani občanskoprávní úprava důsledků neuzavření budoucí smlouvy se problematikou náhrady škody způsobenou porušením povinnosti k uzavření realizační smlouvy nijak blíže nezabývá, a proto bude nutné i v občanskoprávních vztazích v takovém

50 Srov. ust. § 1776 odst. 2 návrhu nového občanského zákoníku na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx.

případě využít obecné úpravy náhrady škody dle ust. § 415 a násl. občanského zákoníku.

V úpravě institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle návrhu nového občanského zákoníku již není zvláštně právo na náhradu škody v případě porušení závazku k uzavření realizační smlouvy upraveno. Bude tedy, obdobně, jako v současné občanskoprávní úpravě, potřeba v případě vzniku škody v důsledku tohoto porušení vyjít z obecné úpravy náhrady škody.

3.6.3. Důsledky neoprávněného odmítnutí jednání o uzavření realizační smlouvy

Jestliže zavázaná smluvní strana, která byla oprávněnou smluvní stranou vyzvána k v souladu s ujednáními smlouvy o smlouvě budoucí k uzavření realizační smlouvy, neoprávněně jednání uzavření realizační smlouvy odmítne, vzniká oprávněné smluvní straně v souladu s ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku oprávnění, domáhat se u soudu nebo v předběžné smlouvě stanovené osoby, aby autoritativně určili obsah předběžné smlouvy a současně je za takovéto situace oprávněna požadovat na zavázané smluvní straně i náhradu škody.

Obchodní zákoník tak připouští v situaci, kdy zavázaná strana se stranou oprávněnou bez oprávněného důvodu vůbec nezačne jednat o uzavření budoucí smlouvy, kombinaci obou nároků oprávněné smluvní strany, které ji, jak bylo uvedeno v předchozích částech této práce, jinak při „pouhém“ neuzavření realizační smlouvy pro neshody o jejích podmínkách náležejí pouze alternativně, přičemž uplatnění jednoho nároku vylučuje v takovém případě uplatnění druhého.

Základní podmínkou, aby oprávněná strana mohla požadovat oba shora uvedené současně, je fakt, že zavázaná smluvní strana po oprávněnou stranou řádně učiněné výzvě k uzavření realizační smlouvy, odmítla s oprávněnou stranou o uzavření

budoucí smlouvy jednat a toto odmítnutí bylo neoprávněné. Neoprávněné, bude každé odmítnutí, které nebude mít oporu v některém ze zákonných ustanovení, zejm. nebude dán žádný z důvodů dle ust. § 292 obchodního zákoníku. O neoprávněné odmítnutí se nebude jednat, bude-li oprávněná smluvní strana podmiňovat uzavření realizační smlouvy například sjednáním zajištění předběžnou smlouvou nepředpokládaného, požadavkem na cenu zjevně nepřiměřenou povaze předmětu plnění, o které se má jednat.51

V praxi by se rovněž mohlo objevit chování zavázané smluvní strany, které by sice nebylo přímým odmítnutím jednání o uzavření realizační smlouvy, avšak z něhož by bylo možné dovodit, že ačkoli s oprávněnou smluvní stranou o uzavření budoucí smlouvy jednat začala, je toto jednání čistě formální, přičemž zavázaná smluvní strana i přes toto své počínání nemá o uzavření realizační smlouvy skutečný zájem a tento svůj úmysl a záměr oním formálním jednáním pouze zakrývá. Takové jednání zavázané smluvní strany by pak ale bylo nezbytné kvalifikovat jako zneužívání práva (abusus iuris), které by tím pádem ve smyslu ust. § 265 obchodního zákoníku pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nemohlo požívat právní ochrany.52

3.6.4. Promlčení práva na určení obsahu realizační smlouvy a náhrady škody

Právo oprávněné smluvní strany domáhat se v případě porušení povinnosti uzavřít realizační smlouvu zavázanou smluvní stranou určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo v předběžné smlouvě určenou osobou, jakož i její právo

51 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P., a kolektiv: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, X.X.Xxxx, 2003, str. 93

52 Srov. ust. § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

na náhradu škody způsobené jí porušením obligačního slibu zavázané smluvní strany se dle dikce ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku promlčují ve stejné roční promlčení lhůtě. Počátek běhu této promlčecí lhůty je dán dnem doručení řádné výzvy oprávněné smluvní strany k uzavření realizační smlouvy straně zavázané. Počítání promlčecí doby se řídí ust. § 122 občanského zákoníku.

Ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku sice umožňuje smluvním stranám smlouvy o smlouvě budoucí, aby si dohodou určili promlčecí lhůtu odlišně od zákonné úpravy, avšak současně definuje i limity této smluvní volnosti při sjednávání promlčecí lhůty. Tímto omezením je zákaz vyjádřený v ust. § 292 odst. 2 poslední větě obchodního zákoníku, dle něhož nesmí být sjednaná promlčecí lhůta delší, než je promlčecí doba vyplývající z § 391 a násl. obchodního zákoníku. Smluvní strany si tak nemohou sjednat promlčecí lhůtu delší čtyř let, neboť ta je dle ust. § 397 obchodního zákoníku stanovena jako obecná promlčecí lhůta v obchodních vztazích, pokud zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že v případě změny promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku dochází smlouvou, nemůže být tato promlčecí lhůta být smluvními stranami dohodnuta na dobu delší čtyř let. V praxi se sice objevují i názory53, dle kterých by limit pro sjednání promlčecí lhůty smluvními stranami neměl dán ust. § 397 obchodního zákoníku, ale ust. § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, který stanoví desetiletou maximální hranici promlčecí lhůty. Takovéto názory však lze, i přes nekvalitní práci legislativců při formulaci ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku, považovat minimálně za velmi sporné a spíše nebývají v odborných publikacích přijímány. Ust. § 408

53 Srov. Xxxxx, X.: Obchodní kontrakty, I. díl, Praha, Prospektum, 1993, str. 60.

odst. 1 obchodního zákoníku deklaruje, že promlčecí doba může činit nejvýše deset let, avšak tato lhůta je vztažena na opakované prodlužování promlčecí doby ať již písemným prohlášením povinné strany nebo dle zákona – viz ust. § 405 odst. 2, § 406 odst. 3, § 407 obchodního zákoníku, a nikoli na určení obecné promlčecí lhůty. Ztěží by se proto hledaly argumenty podporující aplikaci ust. § 408 nebo snad dokonce ust. § 401 obchodního zákoníku na užití uvedeného desetiletého limitu pro potřeby dispozice s promlčecí lhůtou dle ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku.54 Lze však dovodit, že promlčecí dobu sjednanou v předběžné smlouvě by mělo být možné dle ust.

§ 401 obchodního zákoníku jednostranně prodlužovat, avšak opět pouze do limitu deseti let.

Promlčecí lhůta, v níž se oprávněná smluvní strana může domáhat svého práva na určení obsahu realizační smlouvy soudem, je v obchodněprávní úpravě pojata odlišně od úpravy občanskoprávní, která stanoví, že pokud nedojde k uzavření realizační smlouvy v dohodnuté době, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. V občanskoprávních vztazích tedy dané promlčecí doba počíná běžet automaticky uplynutím dohodnuté doby k uzavření realizační smlouvy a není vázána na učinění výzvy ze strany oprávněné smluvní strany. V občanskoprávních vztazích není smluvním stranám smlouvy o smlouvě budoucí dána ani možnost občanským zákoníkem stanovenou promlčecí dobu v ust. § 50a odst. 2 smluvně modifikovat, neboť se jedná o kogentní právní úpravu. De facto zcela stranou obecné úpravě náhrady škody pak občanský zákoník ponechává problematiku náhrady škody zniklé v souvislosti s porušením závazku uzavřít

54 Srov. Xxxxxxxxxx, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, X. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb., B: Obchodní závazkové vztahy - § 261 – 408, Praha, Linde Praha, 1996, str. 565.

budoucí smlouvu, když v ust. § 50a odst. 2 občanského zákoníku je pouze uvedeno, že právo na náhradu škody není uplatněním práva, aby prohlášení vůle k uzavření budoucí smlouvy bylo nahrazeno soudem, dotčeno. Promlčení práva na náhradu škody způsobené porušením obligačního slibu dle občanskoprávní úpravy tedy bude třeba posuzovat dle ust. § 106 občanského zákoníku.

Shodná úprava promlčecí doby by měla zůstat v případě institutu pacta de contrahendo zachována rovněž v pojetí úpravy návrhu nového občanského zákoníku, kde je zakotvena v ust. § 626.55 V rámci systematizace připravovaného civilního kodexu jsou tak oproti stávajícímu stavu dle ust. § 292 odst.

2 obchodního zákoníku zcela odloučena od úpravy institutu pacta de contrahendo a jsou zařazena do zvláštních ustanovení pojednávající komplexně o promlčecích lhůtách.

3.7. Zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku

Jak již bylo v této práci uvedeno dříve, je základním smyslem smlouvy o smlouvě budoucí, aby v dohodnuté době došlo mezi smluvními stranami předběžné smlouvy k uzavření smlouvy realizační, a to na základě výzvy oprávněné smluvní strany doručené zavázané smluvní straně.

Zánik závazku uzavřít realizační smlouvu daný uzavřenou smlouvou o smlouvě budoucí je tedy a priory dán jeho splněním, tedy reálným uzavřením budoucí smlouvy.

Kromě zániku závazku uzavřít realizační smlouvu jeho splněním, může tento závazek zaniknout také některým z obecných způsobů zániku závazku při jeho nesplnění, jako je např. institut odstoupení od smlouvy nebo odstupného. Závazek

55 Srov. ust. § 626 návrhu nového občanského zákoníku na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx.

rovněž zanikne, pokud bude zmařen základní účel smlouvy, který v ní byl vyjádřen. Vedle tohoto obchodní zákoník ve svých ust.

§ 292 odst. 3 a 5 předvídá v rámci úpravy institutu pacta de contrahendo ještě zvláštní důvody, kdy závazek strany zavázané uzavřít realizační smlouvu zanikne nikoli jeho splněním. Jedná se konkrétně o prekluzi práva oprávněné smluvní strany učinit výzvu k uzavření realizační smlouvy (ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku) a dále o tzv. clausuli rebus sic stantibus (ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku).

3.7.1. Prekluze práva k výzvě uzavřít realizační smlouvu

Povinnost zavázané smluvní strany k uzavření budoucí smlouvy dle ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku zanikne, pokud oprávněná smluvní strana nevyzve zavázanou smluvní stranu v době určené ve smlouvě o smlouvě budoucí k uzavření realizační smlouvy. Ustanovení § 292 odst. 3 obchodního zákoníku má opět dispozitivní povahu, ačkoli to u právních norem upravujících prekluzi není typické, a jeho dikce tak platí v případě, že se smluvní strany nedohodou jinak. Smluvním stranám je touto dispozitivitou dána možnost, aby si smluvní strany např. sjednali, že se bude v případě, že výzva oprávněné strany nebude učiněna včas, jednalo o promlčení a její právo domáhat se uzavření realizační smlouvy tím nezaniklo.

Je patrné, že shora ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku má velmi úzkou vazbu na ust. § 290 obchodního zákoníku, které definuje závazek zavázané smluvní strany k uzavření realizační smlouvy po doručení výzvy k jejímu uzavření od strany oprávněné.

S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že výzva oprávněné smluvní strany je nezbytným právním úkonem, který stanoví počátek možnosti práva oprávněné smluvní strany

požadovat splnění obligačního slibu - uzavření realizační smlouvy a je tedy esenciálně potřebná k tomu, aby toto právo oprávněné smluvní strany zůstalo zachováno.

Z podstaty znění ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku tak jednoznačně vyplývá, že lhůta k učinění výzvy k uzavření budoucí smlouvy má prekluzivní charakter.

Je-li výzva k uzavření realizační smlouvy uskutečněna oprávněnou smluvní stranou včas, je tak právo oprávněné smluvní strany na uzavření realizační smlouvy zachováno, a počíná běžet lhůta k uzavření budoucí smlouvy, která ale již má charakter promlčecí, jak je podrobně uvedeno v části 3.6.4. této práce. Nelze ale opomenout ani fakt, že i při zmeškání lhůty k učinění výzvy oprávněnou smluvní stranou, má zavázaná smluvní strana možnost uzavřít realizační smlouvu z vlastní vůle, tj. přistoupit na její uzavření, ačkoli nárok oprávněné strany na tuto kontraktaci zanikl.

Občanskoprávní úprava institutu pacta de contrahendo se následky řešenými v ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku nezabývá vůbec a nechává tak neřešenou otázku toho, zda se oprávněná smluvní strana může domáhat uzavření budoucí smlouvy vždy nebo zda takto nerealizovaná práva a závazky zanikají.

Návrh nového občanského zákoníku přebírá ze stávající obchodněprávní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí i regulaci prekluze práva oprávněné smluvní strany k učinění výzvy k uzavření realizační smlouvy, jak je patrné ze znění ust.

§ 1777 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku, dle něhož nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Prekluze práva oprávněné smluvní strany k učinění výzvy k uzavření budoucí smlouvy by tak měla být využívána jako následek pasivity oprávněné smluvní strany i v novém občanském zákoníku.

3.7.2. Clausula rebus sic stantibus

Tzv. clausula rebus sic stantibus znamenající v překladu

„za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou“, je odrazem jednoho ze základních principů smlouvy o smlouvě budoucí, a to že pacta de contrahendo v zavazuje na ní zúčastněné smluvní strany toliko s výhradou změny poměrů. Jedná se o typické pravidlo institutu smlouvy o smlouvě budoucí, které plně koresponduje s tím, že smyslem smlouvy o smlouvě budoucí je, aby v dané době došlo k uzavření realizační smlouvy, a byl tak fakticky splněn závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí. Reálnost závazku je podpořena i tím, že obchodní zákoník upravuje tzv. clausuly rebus sic stantibus v ust. § 292 odst. 5 jako zvláštní důvod zániku obligačního slibu uzavřít budoucí smlouvu. Vždy stejně typické při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí je skutečnost, že smluvní strany předběžné smlouvy uzavírají smlouvu o smlouvě budoucí mnohdy se značným časovým předstihem před očekávaným splněním závazku, a proto je s ní spojeno větší riziko změny okolností. Ustanovení § 292 odst. 5 obchodního zákoníku je opět dispozitivní a smluvním stranám je tedy znovu poskytnuta možnost upravit si doložku rebus sic stantibus odlišně od dikce tohoto zákonného ustanovení, popř. jej zcela vyloučit.

Dle dikce ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, pokud okolnosti, ze kterých strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku, se do té míry změnily, že na zavázané smluvní straně nelze rozumně požadovat, aby realizační smlouvu uzavřela a současně za podmínky, jestliže zavázaná smluvní strana tuto změnu okolností oznámila bez zbytečného odkladu straně oprávněné.56

Institut clausela rebus sic stantibus je výjimkou z jinak obecně a důsledně dodržované zásady obchodněprávních

56 Srov. ust. § 292 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

závazkových vztahů, že změna podmínek nemá na smluvní závazky vliv. Tato zásada se pak vztahuje na obě smluvní strany a není možné ji vykládat ve prospěch jen jedné smluvní strany.

Není žádným způsobem rozhodné, jestli ke změně okolností dojde u obou smluvních stran nebo jen u jedné z nich. Vyvolána, může být změna okolností Změna okolností musí nastat až po uzavření předběžné smlouvy, avšak již není právně významné, zda-li se tak stane před doručením výzvy k uzavření realizační smlouvy oprávněnou stranou straně zavázané, nebo po učinění této výzvy.57

Změna okolností musí být podstatná a nemůže představovat pouze tzv. podnikatelské riziko, jehož existence a přebírání podnikajícími subjekty je v obchodním styku očekávané a nutné. Půjde především o vnější vlivy, které nemohly smluvní strany účastnící se předběžné smlouvy dobře předvídat. Z hlediska právní povahy může změna okolností spočívat ve veřejnoprávním aktu, v právním úkonu, v události, apod.58 Za podstatnou změnu tak nebude možné považovat např. fakt, že zavázaná strana získá možnost k uzavření výhodnější smlouvy na totéž plnění. Vzhledem ke skutečnosti, že závažnost změny okolností ve smyslu ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku není legislativně výslovně nijak definována, mají smluvní strany předběžné smlouvy možnost si přímo ve smlouvě o smlouvě budoucí určit pozitivním nebo negativním vymezením, co považují za podstatnou změnou okolností odůvodňující oprávnění k postupu dle ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku.

57 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005.

58 Xxxxxxxxxx, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, X. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb., B: Obchodní závazkové vztahy - § 261 – 408, Praha, Linde Praha, 1996, str. 565.

Změnu okolností ve smyslu ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku nemůže být zaměňována významově a obsahově s nemožností plnění budoucí smlouvy ve smlu ust. § 352 a násl. obchodního zákoníku. Změna okolností může zachovat reálnou možnost splnění závazku, ale na zavázané smluvní strany nelze rozumně požadovat splnění takové povinnosti, např. proto, že zavázaná smluvní strana změnila předmět podnikání. Splnění závazku není nemožné, je-li možné splnění uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase.59 Závazek je rovněž splnitelný, pokud ho lze realizovat pomocí jiné osoby.60

Dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky není možné bez dalšího za změnu okolností odůvodňující postup ve smyslu ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku považovat samotné nedodržení lhůty pro uzavření smlouvy.61

Kromě podstatné změny okolností, kdy na zavázané smluvní straně nelze rozumně požadovat, aby realizační smlouvu uzavřela, musí být pro zánik závazku k uzavření realizační smlouvy dle ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku splněna kumulativně ještě jedna podmínka. Touto podmínkou je včasné oznámení změny okolností zavázanou smluvní stranou oprávněné smluvní straně. Zákonodárce tím vyjádřil předpoklad, že se bude jednat o změnu okolností na straně zavázané, které budou straně zavázané bránit v uzavření budoucí smlouvy. Samotná podstatná změna okolností tedy nemá na existenci závazku k uzavření budoucí smlouvy vliv a tento závazek zaniká

59 Srov. ust. § 575 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

60 Srov. ust. § 352 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

61 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2003 – ačkoli se rozhodnutí vztahuje k ust. § 50a odst. 3 občanského zákoníku, je autor názoru, že je aplikovatelné i na ust.

§ 292 odst. 5 obchodního zákoníku.

až sdělením oznámení o změně okolností zavázanou smluvní stranou.

Právní úprava institutu pacta de contrahedo obsažená v občanském zákoníku rovněž uvažuje s doložkou rebus sic stantibus.62 Na rozdíl od úpravy obchodněprávní ale úprava dle občanského zákoníku nevyžaduje k zániku závazku zavázané smluvní strany v souladu s clausulí rebus sic stantibus žádné oznámení o změně okolností učiněné zavázanou smluvní stranou vůči straně oprávněné. Zánik závazku zavřít budoucí smlouvu tedy nastává při podstatné změně okolností ex lege. Takováto úprava by se mohla jevit oproti současné obchodněprávní úpravě jako vhodnější, neboť při opomenutí oznámení o podstatné změně okolností, ačkoli k této došlo, není uměle navozováno, že by uzavření realizační smlouvy mělo mít dále smysl.

Návrh nového občanského zákoníku přejal do úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí také znění doložky rebus sic stantibus de facto ve shodném znění, jak je tato nyní upravena v ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku. Na druhou stranu je zde patrný i nepopiratelný vliv úpravy občanskoprávní. Rozdílností návrhu nového ustanovení institutu smlouvy o smlouvě budoucí oproti dosavadní úpravě obchodněprávní je skutečnost, že zánik závazku již není kromě podstatné změny okolností ještě podmíněn kumulativním požadavkem oznámení zavázané smluvní strany o změně okolností. V tomto směru lze dovodit jistou obdobu nastoupení zániku závazku k uzavření realizační smlouvy ex lege, jak je tomu v současném pojetí občanskoprávní úpravy. Připravovaná právní úprava však pracuje s oznámením zavázané smluvní straně o podstatné změně okolností dále, ale již pouze v tom směru, že pro případ, kdy zavázaná smluvní strana oznámení bez zbytečného odkladu neučiní, je povinna nahradit oprávněné

62 Srov. ust. § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

smluvní straně tím vzniklou škodu.63 Povinnost uzavřít budoucí smlouvy by ale zanikla bez dalšího samotnou relevantní změnou okolností.

63 Srov. § 1777 odst. 2 návrhu nového občanského zákoníku na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx.

Závěr

Jak již bylo v této práci opakovaně konstatováno, je smlouva o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku právním institutem s bohatou historií, který je i v současné době v obchodních vztazích velmi často využívaným, neboť umožňuje kontrahentům, aby založili povinnost alespoň jedné ze strany smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít s druhou smluvní stranou předběžné smlouvy v budoucnu smlouvu s obsahem, který si kontrahenti určí ve smlouvě o smlouvě budoucí alespoň obecným způsobem, přičemž oprávněná smluvní strana je pak smlouvou o smlouvě budoucí nadána oprávněním domáhat se, aby s ní zavázaná smluvní strana danou realizační smlouvu uzavřela.

V práci bylo především v její kapitole třetí podrobně rozvedeno, jaké jsou podmínky pro vznik smlouvy o smlouvě budoucí, za jakých podmínek smlouva o smlouvě budoucí zaniká. Rovněž byl v rámci třetí kapitoly této práce řešen postup naplnění smlouvy o smlouvě budoucí, stejně jako důsledky porušení povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí vyplývající pro smluvní strany. Ve výkladu jednotlivých prvků smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je kladně hodnocena i větší dispozitivita a pružnost obchodněprávní úpravy vůči úpravě stejného institutu v občanském zákoníku.

Skutečnost, že institut smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle obchodního zákoníku je moderní a kvalitní právní úpravou, která je již ve stávající podobě poměrně precizně formulována, dokládá také v práci průběžně prováděné hodnocení připravované úpravy institutu pacta de contrahendo v návrhu nového civilního kodexu. S ohledem na funkčnost a osvědčenost platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je právě toto znění v téměř nezměněné podobě přejímáno i do nově připravovaného civilního kodexu. Takové počínání našich legislativců lze hodnotit nepochybně kladně,

neboť zachování stávajícího pojetí smlouvy o smlouvě budoucí bude přínosné i vzhledem ke kontinuální použitelnosti soudní judikatury ve věci institutu smlouvy o smlouvě budoucí po nabytí účinnosti chystaného civilního kodexu.

Literatura a prameny

1) Literatura Monografie:

- Xxxxxxxxxxx, M.: Základy obchodního práva. Praha, Prospektum, 1994

- Xxxxxx, J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy. Praha, Linde, 2003

- Xxxxxx, X.: Obchodní závazky. Praha, Masarykova univerzita, 1993

- Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxx, P., a kolektiv: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, X.X.Xxxx, 2003

- Xxxxx, X. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 4. díl. Praha, Polygon, 2002

- Kincl. X., Xxxxxxxx, M., Xxxx, V.: Římské právo. Praha, X.X. Xxxx, 1995

- Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. a kol.: Občanské právo hmotné, 4. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Aspi, 2005

- Kopáč, L.: Obchodní kontrakty, I. díl, Praha, Prospektum, 1993

- Xxxxxxxxxx, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, X. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb., B: Obchodní závazkové vztahy - § 261 – 408, Praha, Linde Praha, 1996

- Xxxxxx, P., Xxxxxxx, R.: Lexikon – správní právo, Ostrava, Sagit, 2002

- Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, X.X. Xxxx, 2009

- Švestka, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxx, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha,

X.X. Xxxx, 2008

- Xxxxxxx, J.: Úvod do studia soukromého práva římského, díl I, Praha, X. Xxxxxxx, 1923

- Xxxxxxxxx, M.: Smlouva, Praha, Academia, 1984

Články:

- Xxxxxx, X. Předsmluvní stádium. Právní rádce, 1994, č. 1

- Xxxxxxx, X. K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1998, č. 11

- Xxxx, X. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy. Akcionář, roč. 4, č. 1

- Xxxxxxx, X.: Xxxxxxx o smlouvě, Právní rádce, 1994, č. 5, str. 19

- Xxxxx, M.: Smlouva o uzavření budoucí smlouvy v obchodních vztazích, Právní praxe, 1993, č. 4, str. 209 – 215

- Xxxxxxx, X. Smlouva o smlouvě budoucí. Právo a zákonnost, 1992, č. 9

2) Právní předpisy

- zákon č. 946/1811 ř.z, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch

- zákon č. 11/1918, o zřízení samostatného státu československého

- zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník

- zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu

- zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

- zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník

- zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník

- zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

3) Judikatura

- rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 603/1997

- rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9.

2000, sp. zn. 29 Cdo 469/2000

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5.

2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5.

2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002,

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5.

2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 28. 7.

2004, sp. zn. 32 Odo 807/2003

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11.

2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1.

2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10.

2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006

- rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2.

2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008

4) Internetové prameny

- xxx.xxxxxx.xx

- xxx.xxxxx.xx

- xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx

- xxx.xxx.xx

Abstrakt

Práce pojednává o institutu smlouvy o smlouvě budoucí v pojetí obchodněprávní úpravy. Ačkoli je těžištěm tématu rozbor tohoto právního institutu dle jeho v současné době platné právní úpravy, obsahuje tato práce i stručný historický exkurz o vývoji institutu pacta de contrahendo. Důvodem je skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí je právním institutem s hlubokou historií, která sahá až do práva římského, přičemž nemůže být pochyb o tom, že dlouhodobý historický vývoj institutu smlouvy o smlouvě budoucí přispěl k formování jeho aktuálně platné podoby a pojetí.

Z pohledu platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí provedené obchodním zákoníkem se práce zabývá jednotlivými náležitostmi tohoto právního institutu, tj. subjekty, které mohou smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít, jakož i pro obsah smlouvy o smlouvě budoucí esenciálními náležitostmi podmiňujícími její platné sjednání. Řešeny jsou i důsledky porušení povinností vyplývajících z uzavření pacta de contrahendo. Souběžně s rozborem platné obchodněprávní úpravy institutu pacta de contrahendo je upozorňováno i na vzájemné odlišnosti ve vztahu k úpravě institutu pacta de contrahendo v platném občanském zákoníku. V souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku, který by měl pro futuro představovat základní civilní kodex, je při řešení institutu pacta de contrahendo poukazováno rovněž na jeho předpokládanou podobu dle ke dni vyhotovení práce dostupného vládního návrhu nového občanského zákoníku.

Vzhledem ke skutečnosti, že institut smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je v praxi hojně užíván, je pojednání o tomto institutu doprovázeno rovněž příkladnými

rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky, která se institutu smlouvy o smlouvě budoucí dotýkají.

Resumé

Agreement on the Future Agreement according to the arrangement of Commercial Code

The thesis deals with the institute of a contract about a future contract in the sense of a commercially legal adjustment. Although the focus is on the analysis of the legal institute according to its currently valid arrangement, the thesis also contains a brief historical excursus about the development of the pacta de contrahendo institute. The reason for it is the fact that a contract about a future contract is a legal institute with a long history which dates in the Roman law, where there cannot be any doubt that the long historical development of the institute of a contract about a future contract contributed to the forming of its current form and concept.

From the point of view of the valid legal adjustment of a contract about a future contract implemented by the code of law the thesis deals with single necessities of this legal institute, as to say with the subjects which can conclude a contract about a future contract with essential necessities which condition its valid negotiation. It is also dealt with the consequences of breaking the obligations following from concluding pacta de contrahendo. Collaterally with the analysis of the valid commercially legal adjustment of the pacta de contrahendo institute there are mutual differences pointed out in the relationship to the adjustment of the institute of pacta de contrahendo in the valid Civil Code. In the connection with the new Civil Code bill, which should represent the future civil codex, during dealing with the institute of pacta de contrahendo, its assumed form according to the new government Civil Code bill is also pointed out.

Considering the fact that the institute of a contract about a future contract according to the commercial code is very much used in practice, the treatise of this institute is accompanied by exemplary decisions of the Supreme Court of the Czech Republic, which deal with the institute of a contract of a future contract.

Klíčová slova Budoucí smlouva Kontrakční povinnost

Keywords

Future Agreement

Duty to conclude the Future Agreement