PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY
PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY
Právo a právní věda Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
DAROVACÍ SMLOUVA
Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxx
Akademický rok 2016/2017
Čestné prohlášení
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Darovací smlouva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou vedeny v seznamu použitých pramenů literatury.“
Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxx
Poděkování
Na tomto místě bych velice ráda poděkovala vedoucímu mé práce, prof. XXXx. Xxxx Xxxxxxxxx, DrSc., za vstřícný přístup při konzultacích a za cenné rady a věcné připomínky, které mi poskytl.
Velký dík patří též mým rodičům, kteří mi po celou dobu studia vytvářeli potřebné zázemí a morálně i materiálně mne podporovali.
Abstrakt
Cílem této práce je komplexní charakteristika darovací smlouvy dle právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Východiskem pro její zpracování je zachycení historického vývoje a širšího sociologicko-kulturního, právního a ekonomického aspektu darovací smlouvy. Práce se zabývá taktéž odlišením darovací smlouvy od smlouvy kupní, jako dvou nejčastějších smluv, na jejichž základě dochází k převodu vlastnického práva. Stěžejní část práce pak představuje podrobné rozebrání darovací smlouvy jako pojmenované asynallagmatické smlouvy, a to s nejrůznějšími jejími modalitami, které současná právní úprava obsažená v občanském zákoníku nabízí. V závěru práce je také nastíněna dílčí komparace darovací smlouvy s právní úpravou v Nizozemsku. Při vypracování diplomové práce byla použita především metoda genetická, systémová strukturní analýza a systémová srovnávací analýza. Jako primární zdroj informací byly použity odborné publikace, články a právní předpisy, avšak autorka čerpala taktéž z judikatury českých soudů. Výsledkem této práce by měl být výstižný a podrobný právní rozbor darovací smlouvy, jenž zohledňuje taktéž její historické kořeny a mimoprávní aspekty.
Abstract
This thesis aims to provide a complex characteristic of a donation agreement as defined in the Civil Code (no. 89/2012). Description of the historical development and wider sociocultural, legal and economic aspects of the donation agreement stipulate the basis of the work. The thesis is also helping to clearly distinguish between donation agreement and sale contract as two most common contract types where transfer of ownership occurs. Main part of the thesis provides a detailed analysis of a donation agreement as a specific unilateral contract, including all available modalities that the current civil law measures allow for. The last section of the thesis provides a comparison with a donation agreement in the Netherlands. Genetic method, structured system analysis and systematic comparative analysis are the main methods used when creating this thesis. Primary information sources for this thesis were professional publications, articles and legislation. However, the author also researched the case law of Czech courts. The outcome shall be a concise and detailed legal analysis of a donation agreement that also reflects its historical roots and non-legal aspects.
Klíčová slova
darovací smlouva, darování, dar, dárce, obdarovaný, asynallagma, občanský zákoník, bezúplatnost, dobrovolnost, modality darování, odvolání daru
Key words
donation contract, donation, gift, donor, donee, asynallagma, civil code, voluntariness, gratuitousness, modalities of donation, revocation of donation
Obsah
1.1.1. Recepce římského práva 13
1.2. Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 (ABGB) 14
1.3. Kodifikační snahy za první republiky a tzv. střední občanský zákoník z roku 1950 17
1.4. Občanský zákoník z roku 1964 19
2. Obecná právní charakteristika darovací smlouvy z pohledu současné právní úpravy
2.2. Smlouvy úplatné a bezúplatné 27
2.3. Smlouvy synallagmatické a asynallagmatické 28
2.4. Darování jako závazkový smluvní vztah 29
3. Pojem a pojmové znaky darovací smlouvy 31
3.3. Odlišení darovací smlouvy od pouhé společenské úsluhy a jiných bezúplatných jednání 34
4. Aspekty (funkce) darovací smlouvy 38
4.5. Odlišení darovací smlouvy od smlouvy kupní 44
5.1. Darovací smlouva reálná 48
5.1.1. Forma reálné darovací smlouvy 50
5.2. Darovací smlouva konsenzuální 51
5.2.1. Forma konsenzuální darovací smlouvy 52
5.3. Darovací smlouva čistá a smíšená 53
5.5. Věcně právní účinky darovací smlouvy - nabytí vlastnického práva k předmětu darovací smlouvy 55
6. Základní prvky právního vztahu darování 59
6.3.1. Odpovědnost dárce za vady 69
7.1. Odstoupení od darovací smlouvy 74
7.1.1. Změna poměrů na straně dárce 74
7.2.1. Odvolání daru pro nouzi 78
7.2.1.1. Povinnost obdarovaného vrátit dar 79
7.2.1.3. Alternativní plnění a zproštění se povinnosti vrátit dar 82
7.2.2. Odvolání daru pro nevděk 84
7.2.2.1. Osoby dárci a obdarovanému blízké 88
7.2.2.2. Povinnost obdarovaného vrátit dar 90
7.2.2.4. Přechod práva na dědice 94
7.2.2.5. Lhůta pro odvolání daru 95
8. Modality darování 99
8.1. Darování veškerého majetku 99
8.2. Darování věci, kterou dárce nemá 100
8.3. Darování renumeratorní (odměnné) 101
8.4. Darování vzájemné (obapolné) 103
8.5. Darování podpory 105
8.6. Darování pro případ smrti 107
8.7. Vedlejší ujednání darovací smlouvy 112
8.7.1. Darování s určením účelu 112
8.7.2. Darování s podmínkou 113
8.7.3. Darování s příkazem 114
8.7.4. Jiné vedlejší doložky a výhrady 116
9. Komparace s vybranou zahraniční právní úpravou 119
9.1. Darovací smlouva v nizozemském právu 120
Závěr 130
Seznam použité literatury 134
Právní předpisy 134
Zahraniční právní předpisy - elektronické zdroje 135
Odborná literatura 135
Elektronické zdroje 137
Soudní rozhodnutí 140
Citát
„Co je pro člověka větší štěstí než štěstí někoho obdarovat?“
Xxxxxx Xxxxxx
Seznam použitých zkratek
ABGB
Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch).
BW
Nizozemský občanský zákoník z roku 1992 (Burgerlijk Wetboek).
Důvodová zpráva k OZ
XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2.
KZ
Zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon.
OZ 1950
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.
OZ 1964
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
OZ, občanský zákoník či zákon
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
služební zákon
Zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě.
zákoník práce
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
zákon o daních z příjmů
Zákon č. 586/1992 Sb., zákon o daních z příjmů.
Úvod
Již od vzniku samotné lidské společnosti je naprosto přirozené, že si lidé mezi sebou dávají dary a tím se vzájemně obohacují. Důvodem je skutečnost, že jedinci, žijící vedle sebe, nemají a reálně nikdy ani nemohou mít stejné životní podmínky. Je proto pochopitelné, že ti šťastnější z nich považují za morální poskytnout těm méně šťastným určitou část svého bohatství, a tím jim pomoci. Avšak objektivní potřebnost druhých nemusí být jediná pohnutka darování. Lidé si dary dávají taktéž proto, aby náležitě projevili svůj vděk, úctu či náklonnost. Motiv darování může taktéž vyvěrat z prosté reciprocity, kdy dárce svým jednáním odpovídá na dar, jež sám od obdarovaného obdržel v minulosti.
Poskytování i přijímání daru velice často představuje ryze neformální jednání, u nějž bychom ani nečekali, že může mít nějaké právní následky. Jeho svědky a účastníky jsme totiž bez nadsázky dennodenně všichni a nebudu daleko od pravdy, budu-li tvrdit, že většina z nás si ani neuvědomuje, kolik právních závazků vzniklých z takových běžných darování či přijetí daru má. Příkladem mohou být Vánoce, narozeniny, jmeniny, svátky či jakékoliv jiné společenské události, jejichž oslavy jsou spojeny s dary. I přesto však nelze opominout, že darování v sobě zahrnuje významnou právní rovinu, která je vyjádřena především institutem darovací smlouvy.
Tématem této diplomové práce je právě darovací smlouva, jakožto právní skutečnost, na jejímž základě vzniká závazkový smluvní vztah darování. Podstatou přitom je, že darování má povahu asynallagmatického závazku, při němž dárce na základě smlouvy dobrovolně a bezplatně poskytuje dar, přičemž primární motiv tohoto jeho jednání spočívá ve zvětšení majetku obdarovaného na úkor jeho vlastního.
Téma darovací smlouvy jsem si vybrala z toho důvodu, že mne zaujala samotná konstrukce darování, při níž si lidé navzájem poskytují dary naprosto nezištně. Dnešnímu materiálnímu světu totiž vévodí myšlenka ziskuchtivosti, výhodnosti a přinejmenším plnění synallagmatické povahy ve smyslu „něco za něco“. Skutečnost, že právo upravuje tak delikátní věc, jako je bezúplatné a dobrovolné darování vlastní věci někomu jinému, mne proto fascinuje.
Cílem této práce je komplexní charakteristika darovací smlouvy jakožto pojmenovaného kontraktu dle úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vzhledem k tomu, že účelem ani smyslem práce není rozbor konkrétního
aspektu či problematiky darovací smlouvy, je výklad pojat ze širšího hlediska a snaží se zachytit veškeré nabízející se souvislosti.
Struktura této diplomové práce odpovídá jejímu tématu a zadání. Následující text je členěn do devíti kapitol, přičemž oficiální zadání a seznam všech použitých pramenů jsou k nalezení v její závěrečné části.
První kapitola odráží skutečnost, že darovací smlouva i darování představují starobylé právní instituty, jejichž kořeny sahají až do dalekých dob minulých. Z tohoto důvodu je hned v úvodní části diplomové práce nastíněn historický vývoj darovací smlouvy, a to od dob římského práva, přes všechny relevantní právní předpisy účinné na našem území, až po „starý“ občanský zákoník platný do roku 2013.
Druhá kapitola má za cíl jasně zakotvit darovací smlouvu v rámci současně platné právní úpravy. Z tohoto hlediska se jeví jako vhodné nastínit nejprve zevrubně strukturu závazkové části občanského zákoníku a provést základní rozlišení mezi závazkem a smlouvou - klíčovými pojmy v práci hojně užívanými. Pozornost je věnována taktéž klasifikaci smluv z hlediska synallagmatu a úplatnosti, neboť právě tyto dvě vlastnosti smluv, resp. závazků jsou pro účely práce významné.
Třetí kapitola pak rozebírá dva nejdůležitější pojmové znaky darovací smlouvy - bezúplatnost a dobrovolnost, jež činí z darovací smlouvy specifickou právní skutečnost vymezující se oproti jiným smlouvám. Rozebrána bude taktéž problematika společenských úsluh, tzv. liberalit, které je nutno od darování odlišit, neboť pod právní institut darovací smlouvy a darování nespadají.
Čtvrtá kapitola pak reflektuje skutečnost, že darovací smlouva i darování v sobě obsahují vedle právního hlediska též psychologický, sociální a ekonomický aspekt. Tyto aspekty pak spolu s tím právním vytvářejí a definují jednotlivé funkce darovací smlouvy. Díky všem těmto pohledům navíc můžeme darovací smlouvu odlišit od smlouvy kupní, která taktéž představuje kauzu převodu vlastnického práva k věcem, avšak za jiných právních, ekonomických i společenských okolností a podmínek.
Pátá kapitola se věnuje vzniku darovací smlouvy, přičemž fundamentem celé kapitoly je diferenciace podob darovací smlouvy na reálnou a konsenzuální.
Šestá kapitola pojednává o základních prvcích závazkového vztahu darování a rozebírá proto jejich klasickou občanskoprávní tripartitu - subjekty, obsah a předmět.
V sedmé kapitole je popsán zánik závazků darování, přičemž hlavní pozornost je věnována specifickým způsobům zrušení darovací smlouvy. Pokud totiž širší veřejnost vnímá určité konsekvence ohledně darovací smlouvy, jsou jimi právě ustanovení
o odstoupení od darovací smlouvy a možnosti dárce dar odvolat. Tato problematika byla taktéž hojně judikována ještě za účinnosti staré právní úpravy, neboť je pochopitelné, že právě situace ohledně zrušení smlouvy, zániku závazku a vrácení daru jsou častým předmětem soudních sporů.
Osmá kapitola nabízí přehled nejrůznějších modalit darování, tj. právních modifikací darovací smlouvy, které jsou obsaženy v občanském zákoníku a se kterými se lze v praxi setkat. Opomenuto proto nebude darování pro případ smrti, darování odměnné a smíšené, darování veškerého či budoucího majetku a v neposlední řadě i darování s příkazem a podmínkou.
Vzhledem k tomu, že Česká republika není od ostatních zemí a jejích právních řádů izolovaná, je nutné zohlednit též zahraniční prameny. Ačkoliv se práce ve svém textu na několika místech zmiňuje o zahraničních doktrínách, je (s ohledem na různorodost úpravy závazkového práva v jednotlivých zemích) vhodné porovnat darovací smlouvu z pohledu jednoho jiného právního řádu podrobněji. Devátá a závěrečná kapitola proto obsahuje dílčí komparaci české právní úpravy darovací smlouvy s právní úpravou v Nizozemsku. Tuto zemi jsem pro práci zvolila z toho důvodu, že její právní prostředí je představitelem klasické právní školy a tamější občanské právo si v posledních desetiletích taktéž prošlo významnou rekodifikací. Současně však je nutné mít na paměti, že tato práce není svým zaměřením komparační studií, a bude proto provedena pouze dílčí a stručná srovnávací analýza. Kapitola bude zaměřena především na zajímavé momenty a hlavní odlišnosti obou právních úprav.
Hlavními prameny této diplomové práce jsou zejména právní předpisy, komentáře k nim, jiné odborné publikace a články. Velice často se text opírá
o judikaturu českých soudů, která napomáhá výkladu sporných pojmů, konkretizuje a aplikuje zákonná ustanovení na reálné případy. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník je účinný teprve tři roky, není judikatura vycházející z jeho znění příliš obsáhlá. Při této práci je proto hojně citována judikatura, která problematiku darovací smlouvy vykládala za předešlé právní úpravy. Při zpracování této práce je přihlédnutu k tomu, že tato
„stará“ judikatura nebude vždy s ohledem na jinou právní úpravu aplikovatelná. V těchto případech bude na její zastaralost upozorněno, či nebude citována vůbec.
Shrneme-li výše vedené, je cílem této práce komplexní charakteristika darovací smlouvy dle současné právní úpravy, přičemž východiskem zpracování jsou taktéž její historické prameny, mimoprávní aspekty a výklad jednotlivých ustanovení ve smyslu judikatury českých soudů.
1. Pohled do historie
Jestliže má tato práce komplexně charakterizovat darovací smlouvu podle právní úpravy obsažené v aktuálně platném občanském zákoníku, nelze opominout také její historické kořeny, které ovlivnily její současný koncept a podobu. V následující kapitole zmíním jednotlivé historické prameny a právní předpisy, platné pro české právní prostředí v minulosti, v nichž se postupný historický vývoj darovací smlouvy názorně promítá.
Soukromé právo kontinentální Evropy je vybudováno na principech a institutech římského práva, jehož nauka o obligacích je dodnes významným zdrojem právní úpravy závazkových vztahů. Z tohoto důvodu taktéž koncepce darovací smlouvy sahá až do období římských právníků starověké Antiky.
Římskoprávní terminologie označovala darování pojmem donatio a řadila ho mezi kontrakty sloužící k nabytí a pozbytí majetku. Hlavní definiční znak spočíval v bezúplatnosti, která jej snadno odlišovala od smlouvy kupní. Římští právníci však v darování neměli příliš velkou důvěru, neboť skutečnost, že dárce uspořádá svůj majetek způsobem vedoucím k bezprostřednímu zmenšení či úplnému vyčerpání, se neslučovalo s myšlenkou rozumně jednajícího hospodáře.1 Darování totiž římské právo chápalo jako „bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdařeného, kterým dárce zmenšuje své vlastní jmění jenom proto, aby rozmnožil majetek druhého“.2 Základním předpokladem darování a přechodu vlastnického práva byl tedy úmysl obdarovat, který římští právníci označovali pojmem causa donandi.
Přestože bezúplatné nabytí majetku bezpochyby znala již právní praxe v době archaické, teprve počátkem 4. stol po Kristu uznal císař Xxxxxxxxxx darování za samostatný smluvní typ vyžadující písemnou formu.3 Do té doby nebylo darování považováno za samostatné jednání a bylo pouze důvodem (kauzou) majetkových převodů, spočívajících v převodu vlastnictví, zřízení věcného práva, postoupení pohledávky či prominutí dluhu. Mohlo tak být svou podstatou právním jednáním reálným, obligačním nebo i faktickým.4 Darovat bylo možné taktéž na základě formálního darovacího slibu, který však musel mít formu tzv. stipulace, tedy závazného
1 XXXXXX, Xxxxxxxx. Právo římské: základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 321-322.
2 XXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 1995, s. 260.
3 DAJCAK, op. cit., s. 332.
4 XXXXX; XXXXX; XXXXXXXX, op. cit., s. 260.
formálního ústního slibu. Neformální darovací slib řadilo římské právo (vedle slibu věna) mezi neformální úmluvy, které se v době císařství souborně označovaly jako tzv. pacta legitima a za žalovatelné jej uznalo až právo justiniánské.
Kauzou majetkových převodů u darování byla vždy smlouva, neboť se zde na jedné straně vyžadoval úmysl někoho obdarovat a na straně druhé ochota dar přijmout. To však neplatilo v případě zaplacení cizího dluhu, které bylo taktéž považováno za darování svého druhu. Zde se souhlas dlužníka totiž vůbec nevyžadoval a dluh mohl být zaplacen dokonce i proti jeho vůli.5
Jak bylo uvedeno výše, nebylo darování pro jeho nehospodárnost považováno za příliš racionální jednání, a z tohoto důvodu se vyskytovaly nejrůznější tendence jej omezit. V průběhu vývoje tak například bylo zakázáno darování nad určitou výši6 či darovaní mezi manželi7. Za Konstatina byla vyžadována písemná forma smlouvy, veřejné předávání daru a tzv. insinuace, tedy formální zápis do soudního protokolu, představující v podstatě povinnou registraci darovacích smluv. Justiniánské právo pak sice opustilo od povinné písemné formy, avšak potvrdilo povinnost registrace u darů nad 500 solidů.
Římské právo znalo i odvolání daru, tzv. revokaci, a to původně z důvodu nevděku propuštěnců vůči patronovi. Později se však možnost revokace obecně rozšířila na jakékoliv darování, avšak pouze z taxativně vypočtených důvodů, mezi které patřila např. hrubá urážka dárce či ohrožování života. K revokaci však byli oprávnění pouze dárce a obdarovaný, nikoliv už jejich dědicové; dary za záchranu života však byly neodvolatelné.8
Během recepce římského práva v českých zemích se hlavní principy darovací smlouvy zachovaly. Obnovené zřízení zemské9 tak z Justiniánova Corpus iuris civilis například převzalo podmínku zápisu darovací smlouvy do soudního protokolu. Původních 500 solidů převedlo zemské právo na 500 kop míšeňských, které určovaly spodní hranici pro povinnost zapsat darovací smlouvu do zemských desek. Povoleno naopak bylo darování mezi manželi v případě, že se uznávalo majetkové společenství. Movité
5 XXXXX; URFUS; XXXXXXXX, op. cit., s. 260.
6 Tak tomu bylo v Xxx Xxxxxx, vydaném roku 204 př. Kr. Částka, nad kterou bylo darování zakázáno, již není známa. Zákon však neobsahoval sankci za porušení tohoto zákazu.
7 Toto omezení bylo zavedeno za vlády císaře Xxxxxxxxx.
8 XXXXX; XXXXX; XXXXXXXX, op. cit., s. 261.
9 Obnovené zřízení zemské byl zákoník vydaný roku 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu. In: XXXX, Xxxx.
Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde Praha, a. s. 2003, s. 216.
věci české zemské právo povolovalo převádět bez omezení, avšak u nemovitostí bylo zcizování, a tudíž i darování, zakázáno. K platnému převodu nemovitosti na základě darování byl totiž vyžadován souhlas krále formou zvláštního mocného listu.10
1.2. Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 (ABGB)
Druhý historický mezník, podstatný pro právní úpravu darovací smlouvy, nás posouvá až do 19. století, kdy byl 1. června roku 1811 vyhlášen císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník rakouský, v originálním znění známý jako Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (dále jen ABGB).
ABGB platil od 1. ledna 1812 pro všechny rakouské země s výjimkou Xxxx a ve své době se zařadil mezi jednu z nejvýznamnějších kodifikací občanského práva v Evropě.
Darovací smlouva byla v zákoníku zařazena v druhém dílu nadepsaném jako
„O právu k věcem“, jehož druhý oddíl s názvem „Osobní práva k věcem“ se věnoval ustanovením o smlouvách, a hlava osmnáctá pak přímo darování. Pojmové znaky darování ABGB vyjádřil v ustanovení § 938, které říká, že „Smlouva, kterou se někomu přenechává věc bezplatně, se nazývá darování“.11 ABGB tedy z terminologického hlediska nerozlišoval mezi darováním, coby právním vztahem dárce a obdarovaného, a darovací smlouvou, jako právní skutečností zakládající právní vztah darování, jak tyto pojmy rozlišuje nynější občanskoprávní teorie.
ABGB chápal darování jako obligační smlouvu, která předpokládala vážné, určité a srozumitelné projevy vůle smluvních stran uzavřít darovací smlouvu a také konsens na uzavření smlouvy, zahrnující souhlas obdarovaného s darováním. Kauza darovací smlouvy se vyznačovala tím, že ze smlouvy byla zavázána pouze jedna strana, kdežto druhá se nezavazovala k ničemu. Tím se darovací smlouva lišila od jiných smluvních typů a liberalit, jako je např. půjčka. Přestože obdarovaný nebyl zavázán právně, mohl být zavázán mravně, avšak to na existenci darování nic neměnilo. Darování přitom v sobě obsahovalo dvě složky – jednak obligační, jakožto závazek
10 BÍLÝ, op. cit., s. 413-414.
11§ 938 ABGB. In: XXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxx. Občanské zákoníky. Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2012, s. 287.
poskytnout dar, a soluční, tedy samotné splnění závazku předáním daru. Spadaly-li tyto dvě jednání v jeden okamžik, šlo o darování tzv. ruční.12
Dle ABGB mohlo být darováním i zřeknutí se práva, a to v případě, kdy se dárce zřekl práva získaného, očekávaného anebo nejistého, přičemž toto právo na jiného řádně postoupil nebo zavázanému s jeho svolením prominul.13 Výslovně zde tedy bylo připuštěno prominutí dluhu, bylo-li s dlužníkem sjednáno. Co se týče předmětu závazku, ABGB mezi darování řadil darování věcí, služeb, peněz, zaplacení či prominutí dluhu, příslib věna osobou, která k tomu není povinna, či dar jitřní. Darováním naopak nebylo přenechání nemovitosti synu při jeho sňatku, poskytnutí věna a výbavy, konání práce, slib odškodnění ani slib zaopatření.14
ABGB v ust. § 940 povoloval i modalitu darování, tzv. renumeratorní darování, při němž pohnutka dárce vyplývala z uznalosti či ze zásluh obdarovaného nebo bylo motivované úmyslem dárce poskytnout obdarovanému zvláštní odměnu. Darováním však dle ust. § 941 ABGB nemohlo být poskytnutí odměny, na kterou má obdarovaný žalobní právo ze zákona či ze smlouvy, neboť se v takovém případě jednalo o smlouvu úplatnou. Skutečnost, že dárce mohl být k daru zavázán mravně nebo společensky, neměla žádný právní význam.15
ABGB se v ust. § 956 rovněž vypořádal s odlišením darování od odkazu, kdy stanovil, že se nejedná o darování, pokud má být splněno až po dárcově smrti. Pokud však obdarovaný dar přijal, byla mu o tom vystavena listina a dárce se výslovně zřekl odvolání, jednalo se o platnou darovací smlouvu pro případ smrti.16 ABGB tedy v určitých případech (oproti pozdějším úpravám) výslovně povolovalo tzv. darování mortis causa.
Forma darovací smlouvy byla odvislá od toho, zda při uzavření darovací smlouvy došlo ke skutečnému odevzdání věci. V případě, že tomu tak bylo, jednalo se
o tzv. soluční smlouvu, která mohla být uzavřena i ústně. Pokud však ke skutečnému odevzdání daru mělo dojít až později, šlo o smlouvu obligační, která musela být uzavřena ve formě písemné listiny, kterou novela provedená zákonem č. 78/1871 ř. z. kvalifikovala na notářský zápis. Požadavek skutečného odevzdání věci v sobě
12 XXXXXXXX, Xxxxxxx. In: XXXXXX, Xxxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. § 859-1089. Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1998, s. 405-406.
13 § 939 ABGB. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 287.
14 XXXXXXXX, Xxxxxxx. In: XXXXXX; XXXXXXXX a kol., op. cit., s. 410-411.
15 tamtéž, s. 414-419.
16 § 956 ABGB. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 288.
reflektoval skutečnost, že darování v sobě nese obligační a soluční právní jednání, která ne vždy splývají. Tento výklad zastávala i tehdejší judikatura, dle které ke skutečnému odevzdání nemuselo dojít při uzavření smlouvy, neboť ta nabude účinnosti i tehdy, stalo-li se odevzdání darované věci až po uzavření smlouvy.17 V praxi však vyvstávaly otázky, co lze podřadit pod ono skutečné odevzdání věci a zda měla každá soluční smlouva privilegium neformálnosti. Tehdejší judikatura například uváděla, že ke skutečnému odevzdání nemovitosti dojde zřízením notářské darovací listiny, a nikoliv knihovním vkladem.18 Za patřičné odevzdání věci se tedy u nemovitosti považovalo skutečné odevzdání držení, ačkoliv k soluci došlo až vydáním vkladní listiny. Z právně-teoretického hlediska však byla skutečným odevzdáním věci míněna právě provedená soluce, tedy splnění darovacího závazku.19 Pokud strany nedodržely formu notářského zápisu, nebyl závazek vymahatelný, neboť obdarovanému nepříslušelo žalobní právo.
Ohledně okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětu daru platilo, že k movitým věcem se vlastnické právo nabývalo pouhým hmotným odevzdáním, zatímco nemovitosti a stavby, tedy věci, které byly zapsány do veřejných knih, se převáděly až provedením zápisu do veřejných knih, tzv. intabulací.20
Pokud došlo k vzájemnému darování, nejednalo se o pravé darování k celku, ale dar byl představován pouze hodnotou, která vzájemná darování převýšila.21 Jednalo se o zvláštní typ darovací smlouvy, neboť zde nestandardně existovala povinnost k darování pro obě smluvní strany. Pokud byla nějaká věc darována částečně za úplatu, nazývala je komentářová literatura smíšeným darováním, o kterém však bylo možno uvažovat pouze v případě, že strany vzájemným plněním nechtěly docílit úplaty. Smíšené smlouvy tedy nebylo možno označit za smlouvy úplatné, ale také (pro svoji vzájemnost) ani za bezúplatné.22 ABGB povolovalo i darování celého majetku, avšak v případě darování teprve budoucího jmění bylo možno darovat pouze do výše jeho poloviny.23
Ustanovení § 946 ABGB stanovilo zásadní neodvolatelnost perfektní darovací smlouvy, avšak připouštělo z tohoto pravidla několik výjimek. Darovací smlouva mohla být především odvolána z důvodu pozdější nouze, při které se dárci nedostávalo nutné
17 GI. U. N. F. 5426. In: XXXXXX; XXXXXXXX a kol., op. cit., s. 425.
18 § 4445 a GI. U. 9770. In: XXXXXX; XXXXXXXX a kol., op. cit., s. 425.
19 XXXXXXXX, Xxxxxxx, tamtéž, s. 423.
20 § 426 a § 432 ABGB. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 243-244.
21 § 942 ABGB, tamtéž, s. 287.
22 XXXXXXXX, Xxxxxxx. In: XXXXXX; XXXXXXXX a kol., op. cit., s. 420.
23 § 944 ABGB. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 287.
výživy.24 Dar byl odvolatelný též pro hrubý nevděk obdarovaného, který spočíval v ublížení na těle, cti, svobodě nebo na jmění, které naplňovalo znaky činu podle trestního zákona.25 Dále platilo, že byl-li dárce povinen poskytovat někomu výživu a navzdory této povinnosti uzavřel darovací smlouvu se třetí osobou, čímž došlo ke zkrácení práv oprávněné osoby, mohla se tato osoba domáhat u obdarovaného doplnění toho, co dárce nemohl poskytnout.26 Další výjimka z neodvolatelnosti daru se týkala povinného dílu nepominutelného dědice, který se mohl na obdarovaném domáhat vydání daru, pokud dárce daroval více než půlku svého jmění. Nepominutelný dědic měl pak v dědickém řízení právo žádat zpět to, co obdarovaný nad míru získal.27 Ve znění ABGB do roku 1884 se odvolání daru podle předchozí věty vztahovalo i na věřitele, kteří byli darováním učiněným v době existence jejich pohledávky zkráceni. Pozdější věřitelé toto právo měli pouze v případě absence dobré víry obdarovaného.28 Předposlední výjimka platila pro „děti později narozené“, kdy v případě nouze mohl dárce nebo dítě, které se narodilo až po darování, požadovat úroky z darované částky. Dar bylo taktéž možno odvolat mezi snoubenci v případě, že byl poskytnut na znamení budoucího sňatku, avšak k jeho uzavření nakonec nedošlo.29
Lze shrnout, že ABGB přinesl první poměrně detailní a propracovanou koncepci darovací smlouvy. Její právní úprava tak, jak byla nastíněna výše, měla pro české právní prostředí významný dopad i z časového hlediska, neboť u nás s drobnými změnami platila až do roku 1950.
1.3. Kodifikační snahy za první republiky a tzv. střední občanský zákoník z roku 1950
Během období první republiky se objevily snahy o novou kodifikaci občanského práva, mající za úkol vypracovat občanský zákoník, který by nahradil ABGB. Tyto pokusy však byly nakonec neúspěšné, a to i přes to, že v únoru roku 1926 byla při ministerstvu spravedlnosti zřízena superlativní komise pro osnovu československého občanského
24 V takovém případě byl dárce oprávněn požadovat po obdarovaném, aby mu ročně platil zákonné úroky z darované částky, pokud obdarovaný sám nebyl v nouzi a pokud hodnota daru stále existovala. § 947 ABGB. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 288.
25 Obdarovaný se v důsledku nevděku ocitl v postavení nepoctivého věřitele a povinnost vydat dar, stejně jako právo na odvolání daru, v tomto případě přecházelo i na dědice. § 948 a § 949 ABGB. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 288.
26 § 950 ABGB, tamtéž.
27 § 951 ABGB, tamtéž.
28 § 953 ABGB, tamtéž.
29 § 1247 ABGB, tamtéž, s. 311. (Tento důvod revokace byl zasazen do Hlavy XXVIII. O smlouvách svatebních.)
zákoníku. Její práce však skončily jen ve fázi odborných diskuzí. V třicátých letech se práce na novém občanském zákoníku zesílily a koncem roku 1930 vydalo ministerstvo spravedlnosti 1930 návrh textu zákoníku a jeho důvodové zprávy.30 Ani tento pokus
o kodifikaci však nepřinesl žádný úspěch, neboť se na návrh snesla silná vlna kritiky. Později, roku 1937, předložila vláda osnovu občanského zákoníku (tisk. č. 425)
pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník, který měl být vydán k dvacátému výročí republiky. Avšak jednání o tomto návrhu spíše vázla a v souvislosti s historickými událostmi doku 1938 snahy o kodifikaci ztroskotaly úplně.31 Vzhledem k tomu, že se tato práce zaobírá pouze platnou a účinnou právní úpravou, nebude se rozboru darovací smlouvy ve výše uvedených návrzích podrobněji
zabývat.
Dalším historicko-právním mezníkem tedy bylo až přijetí zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ 1950) který znamenal ,,zásadní změnu orientace československého občanského práva, neboť jednak zakotvil jednotnou právní úpravu pro celé československé území, jednak jednoznačně hovořil o zaměření občanského práva směrem k budování socialismu“.32 Přestože OZ 1950 byl za nedlouhou dobu vystřídán jiným zákoníkem, zmíním úpravu darovací smlouvy tak, jak v něm byla obsažená.
OZ 1950 se členil do šesti částí, přičemž závazkové právo bylo zařazeno do části čtvrté. Darovací smlouvě byla vyhrazena hlava devatenáctá, avšak pouze v rozsahu čtyř ustanovení. Lze tedy předeslat, že zákonodárce se darovací smlouvě věnoval pouze poskrovnu a její úprava je proto velice kusá. Hned první ustanovení hovořilo o tom, že
„darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává anebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá“.33 Výslovně zde byly zakotveny dva způsoby uzavření darovací smlouvy, kdy se připouštělo jak bezprostřední přenechání daru, tak i pouze slib darování. Darovací smlouva tedy mohla být svou povahou kontrakt konsenzuální i reálný. Je zřejmé, že od obdarovaného se předpokládalo jednání v podobě přijetí daru či jeho slibu a bylo proto žádoucí darovací smlouvu klasifikovat jako dvoustranný právní úkon.
30 Návrh byl vydán roku 1931 pod názvem zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský, díl I. Text zákona, díl II. důvodová zpráva.
31 XXXXXXX; XXXXXXX, op. cit., s. 18-19.
32 XXXXXXX, Xxxxxxxx; XXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxx x xxx. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. 1 díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 413.
33 § 383 OZ 1950. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 472.
Stejně jako v ABGB byla písemná forma vyžadována pouze pro darování, při kterém nedocházelo k odevzdání daru.34
Jiný přístup zvolil OZ 1950 ohledně darovací smlouvy, z níž mělo být plněno až po dárcově smrti (tzv. mortis causa), neboť ta byla oproti ABGB bezvýjimečně a absolutně neplatná.35
OZ 1950 nehovořil výslovně o podmínkách odvolání daru ani o tom, že by darování mělo být neodvolatelé. V ust. § 386 OZ 1950 pouze stanovil, že dopustil-li se obdarovaný úmyslného trestného činu proti dárci, jeho manželovi, dětem, nebo rodičům, mohl dárce darovací smlouvu zrušit.36 Z toho lze vyvodit, že formulace
o zrušení smlouvy zde odpovídala institutu odvolání daru a lze ji chápat jako výjimku z jinak zásadní neodvolatelnosti darování. Zákon však nestanovil žádnou lhůtu pro toto zrušení.
1.4. Občanský zákoník z roku 1964
Průlom do soukromého práva Československé republiky přinesl občanský zákoník z roku 1964, který byl přijatý jako zákon č. 40/1964 Sb. a nabyl účinnosti ke dni
1. dubna 1964 (dále jen OZ 1964). V tomto občanském zákoníku se silně promítala tehdejší politická situace, která souvisela s vyhlášením socialismu a deklarování československé společnosti jako socialistické, což vedlo i k zavedení principů a institutů specifických pro socialistické právo, týkajících se především státního vlastnictví majetku a plánovaného hospodářství.
Zákoník většinou nehovořil o konkrétních smluvních typech, ale používal obecný pojem občanskoprávní vztahy nebo občanská práva a povinnosti. V případě, že jedním z účastníků byla i socialistická organizace, nazýval OZ 1964 tyto vztahy jako tzv. služby.37
V úplně prvním znění OZ 1964 nalezneme úpravu darovací smlouvy v páté části, která vymezovala práva a povinnosti z jiných právních úkonů než služeb, tedy občanskoprávní vztahy mezi občany navzájem.38 Stejně jako v OZ 1950 byla v původním znění OZ 1964 úprava darovací smlouvy velice stručná. Úvodní ustanovení
§ 407 OZ 1964 pouze deklarovalo, že k darování je třeba, aby obdarovaný nabídku přijal. Obligatorní písemná forma byla stanovená pro darovací smlouvu, při níž nedošlo
34 § 384 OZ 1950. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s 472.
35 § 385 OZ 1950, tamtéž.
36 § 386 OZ 1950, tamtéž.
37 XXXXXXX; XXXXXXX; XXXXXXX a kol., op. cit., s. 456.
38 Úpravu však bylo možno použít i na vztahy mezi organizacemi a občany.
k odevzdání a převzetí věci současně darováním. Darovací smlouva, podle níž mělo být plněno až po dárcově smrti, pak byla neplatná.39
Zákonodárce se v OZ 1964 poprvé výslovně věnoval odpovědnostem za vady40, kdy zařadil ustanovení § 408, dle kterého byl dárce povinen při nabídce daru upozornit obdarovaného na vady, o nichž ví. Pokud tak neučinil, byl obdarovaný oprávněn dar vrátit.41 Z ustanovení lze dovodit dvě skutkové podstaty. První z nich byla dárcova povinnost notifikace, která byla časově vázána již na okamžik nabídky a předpokládala vědomost dárce o vadě daru (právní i faktické). Vyloučeno však nebylo darování věci s vadou, pokud dárce o vadě věděl a upozornil-li na ni obdarovaného. Na druhé straně ustanovení zakládalo subjektivní právo obdarovaného dar odmítnout (vrátit). Pokud tak obdarovaný učinil, mělo to za následek zrušení závazku ex tunc, neboť šlo o zvláštní případ odstoupení od smlouvy. Právo dar odmítnout se řadilo mezi majetková práva a promlčelo se ve třech letech ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé, tedy kdy vada mohla být obdarovaným při obvyklé pozornosti zjištěna. Zajímavostí je, že slovo vady evokuje, že dar musel mít minimálně vady dvě. Lze však předpokládat, že šlo pouze o nedbalý přístup zákonodárce a odpovědnost za vady se aplikovala i pro jednu vadu.42
V ust. § 409 OZ 1964 bylo zavedeno právo domáhat se vrácení daru, a to z důvodu chování obdarovaného směřujícímu vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které hrubě porušuje pravidla socialistického soužití.43 Výklad ohledně členů dárcovy rodiny byl sporný od počátku existence ustanovení, avšak východiskem se stalo, že členem rodiny nebyl každý člen dárcovi domácnosti ani každá osoba dárcovi blízká. Rodina totiž vzniká pouze pokrevním příbuzenstvím, anebo tím, že je určitá osoba do rodinného společenství přijata formalizovanou právní procedurou.44 Přistoupeno tedy bylo k restriktivnímu výkladu pojmu rodina, který nekorespondoval s šířeji pojatými pojmy osoba blízká dle § 116 ani člen domácnosti ve smyslu § 115 OZ 1964.
Lze tedy shrnout, že dvě výše uvedené situace dle § 408 a § 409 OZ 1964 zavedly speciální důvody zániku darovací smlouvy, které bylo možno aplikovat vedle obecných důvodů zániku závazkového právního vztahu.
39 § 407 OZ 1964, ve znění k 1. dubnu 1964. In: XXXXXXX, TAUCHEN, op. cit., s. 527.
40 Doposud se vadám věnovalo pouze ABGB v § 945, dle kterého platilo, že „kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému to zatají, odpovídá za škodlivé následky.“ Odpovědnost se zde tedy vztahovala pouze na právní vady daru jako věci cizí.
41 § 408 OZ 1964, ve znění k 1. dubnu 1964. In: XXXXXXX, TAUCHEN, op. cit., s. 527.
42 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX, Xxxxx a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek § 488
- 880. Praha: Linde, 2008, s. 1891-1892.
43 § 409 OZ 1964, ve znění k 1. dubnu 1964. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 527.
44 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1896.
Úprava darovací smlouvy se promítla i do manželského majetkového práva, neboť majetek nabytý darem nespadal dle ust. §143 OZ 1964 do bezpodílového spoluvlastnictví (později označované jako společného jmění manželů). Vzájemné dary mezi manželi nebyly vyloučeny, avšak zdrojem pro darování jedním z manželů druhému nesmělo být jejich společné jmění.45 To znamená, že jeden z manželů nemohl na druhého manžela převést darovací smlouvou věc, která náležela do jejich společného jmění. Pokud šlo o věci darované oběma manželům za trvání manželství, nestávaly se tyto předmětem jejich společného jmění, ale spadaly do režimu podílového spoluvlastnictví. Ust. § 143 OZ 1964 se totiž vztahoval nejen na nabytí věci jedním z manželů, ale i na nabytí věci oběma manželi.46
V souvislosti se společenskými změnami po roce 1989 zaznamenal OZ 1964 několik novelizací, přičemž nejvýznamnějším novelizujícím právním předpisem byl zákon č. 509/1991 Sb. účinný od 1. 1. 1992.47 Novela zrušila preambuli a ustanovení definující základní zásady socialismu, změnila systematiku občanského zákoníku, odstranila socialistické instituty a dotkla se tak i úpravy darovací smlouvy (například textace prvního odstavce). Následující výklad tak bude proveden již s ohledem na znění účinné k 31. 12. 2013.
Dle ust. § 628 odst. 1 OZ 1964 ve znění k 31. 12. 2013 „darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá“. Darování tedy předpokládalo smlouvu, u které se vyžadoval projev vůle obdarovaného, jímž dar přijal. Proto nebylo darováním například pouhé opuštění věci ani odmítnutí dědictví či neuplatnění práva, v jehož důsledku došlo k vydržení nebo jinému nabytí majetku, neboť v těchto případech sice někomu vznikl majetkový prospěch na úkor jiného, avšak právním důvodem nebyla smlouva, ale jiná právní skutečnost.48 Pojmovým znakem darovací smlouvy byla vedle zmenšení dárcova majetku ve prospěch zvětšení majetku obdarovaného a bezúplatnosti také její dobrovolnost. Pokud tedy někdo daroval z důvodu, že je k takovému plnění povinen, zákonná ustanovení o darovací smlouvě se neaplikovala.
Jak plyne z citovaného ustanovení, bylo možno smlouvu uzavřít jako reálnou i konsenzuální. U reálné darovací smlouvy docházelo k předání daru již při uzavření smlouvy a písemná forma pak nebyla potřeba. Existoval zde však požadavek náležitého
45 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1887.
46 R 42/72 – s. 120. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1888.
47 Zákon č. 509/1991 Sb., ze dne 5. 11. 1991, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.
48 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1877.
odevzdání a převzetí věci, jinak by pro nedostatek formy mohla být označena za neplatnou. Odevzdání věci přitom mohlo být splněno i předáním pomůcek či příslušenství, umožňujících s věcí volně nakládat a fyzicky ji ovládat, jako jsou např. doklady osvědčující vlastnické právo, klíče, listiny k získání věci z detence apod.49 U movitých věcí platilo, že k převodu vlastnického práva došlo již samotným převzetím věci.
Reálná smlouva byla vyloučena u darování nemovitých věcí, neboť při takových převodech se vlastnické právo nenabývalo předáním věci. Nemovitosti, které nepodléhaly zápisu do katastru nemovitostí, se převáděly již k účinnosti smlouvy, která zpravidla nastávala jejím uzavřením. U nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí nabýval obdarovaný vlastnické právo k daru až vkladem do katastru nemovitostí, avšak se zpětnými účinky ke dni podání návrhu na vklad.50 V obou případech však byla stanovena obligatorní písemná forma darovací smlouvy, přičemž rozdíl spočívá pouze v okamžiku převodu vlastnictví.51
Konsenzuální darovací smlouva byla smlouva, kterou dárce dar teprve sliboval a obdarovaný dar přijímal, zatímco plněno mělo být až později. Tato smlouva, označována také jako darovací slib, vyžadovala písemnou formu vždy, tedy bez ohledu na to, zda se tímto způsobem převáděla věc movitá či nemovitá. Pokud strany písemnou formu smlouvy nedodržely, byla taková smlouva neplatná. Byl-li však i přesto dar obdarovanému odevzdán, nezakládalo to bezdůvodné obohacení.52 Konsenzuální smlouva se však nijak nedotýkala povinnosti dar předat a převzít, neboť v sobě vedle slibu daru obsahovala taktéž povinnost dárce movitou věc odevzdat a oprávnění obdarovaného domáhat se předání daru a dar převzít.
Darování umožňovalo převod nejen věcí movitých a nemovitých, ale čehokoliv, co mělo nějakou majetkovou hodnotu, tedy i nehmotné věci jako byl např. spoluvlastnický podíl, peníze uložené na účtu či pohledávka.53 Východiskem byl přitom text zákona, kdy darováním bylo možno převést něco a nebylo zde proto možné hovořit o omezení předmětu darování pouze na věc.
49 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1886.
50 tamtéž, s. 1881.
51 Pozn.: Před přijetím novely č. 264/1992 Sb. účinné od 1. 1. 1993 byly účinky darování nemovitosti datovány až k okamžiku registrace smlouvy státním notářstvím. K tomu srov. ust. § 628 OZ 1964, ve znění k 7. únoru 1992. In: SCHELLE; XXXXXXX, op. cit., s. 576.
52 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1882.
53 tamtéž, s. 1880.
Zákon zakazoval darování pro případ smrti, neboť darovací smlouva, z níž mělo být plněno až po smrti dárce (mortis causa), byla absolutně neplatná.54 To platilo i tehdy, pokud byl ve smlouvě ujednán jako den nabytí daru den smrti xxxxx, či podmínka, že obdarovaný dar získal, přežil-li dárce.55 Z toho vyplývá, že k darování mohlo dojít pouze mezi živými (inter vivos).
Zásadní neodvolatelnost daru zůstala zachována, bylo však upuštěno od porušení pravidel socialistického soužití, jako důvodu, pro nějž se mohl dárce domáhat vrácení daru. Dárce místo toho mohl poukazovat na chování obdarovaného vůči své osobě i členům jeho rodiny, které hrubě porušovalo dobré mravy.56 I nadále však přetrvávaly výkladové spory ohledně pojmu člen rodiny. Rozhodovací praxe se nakonec přiklonila k širšímu pojetí (zahrnující kromě rodičů a dětí i další příbuzné v řadě přímé a sourozence57), avšak i nadále trvala na tom, že člen rodiny je pojmem užším než pojem osoby blízké a nelze je proto ztotožňovat.58
Právo domáhat se vrácení daru vznikalo dárci již současně se závadným chováním obdarovaného a využil-li dárce tohoto práva, zanikl vztah z darovací smlouvy okamžikem dojití projevu vůle dárce obdarovanému.59 Tento projev vůle se považoval za odvolání daru a z pohledu právní teorie šlo o jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, na základě něhož dárci vzniklo právo na vrácení daru. Dárce přitom musel uvést konkrétní skutečnosti, v nichž spatřoval důvod domáhat se vrácení daru. O hrubé porušení dobrých mravů šlo tehdy, pokud chování obdarovaného dosáhlo takové kvality a kvantity hrubosti, že mělo mít za následek amoralitu, jež s výraznou intenzitou zasáhla do mezilidských vztahů.60 Při odvolání daru se vycházelo z obecných zásad, dle kterých se darovací smlouva rušila ex nunc a v případě, že obdarovaný již neměl dar ve svém majetku, musel vydat jeho ekvivalent v penězích podle pravidel o bezdůvodném obohacení.61
54 § 628 odst. 3 OZ 1964, ve znění k 31. 12. 2013.
55 Neplatná však nebyla smlouva, kterou dárce převedl vlastnictví k věci na obdarovaného s rozvazovací podmínkou, že unikne-li dárce očekávané smrti nebo přežije-li obdarovaného, má právo na vrácení daru. Zde totiž bylo z darovací smlouvy plněno ještě za dárcova života. In: XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1885.
56 § 630 OZ 1964, ve znění k 31. 12. 2013.
57 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, spis. zn. 29 Cdo 228/2000.
58 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4 2003, spis. zn. 33. Odo 134/2003.
00 XXXXXXX, Xxxxx. In: XXXXXXX, Xxxx x xxx. Občanský zákoník II. § 460 – 880. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 1799.
60 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., 2008, op. cit., s. 1894.
61 tamtéž, s. 1899.
Pasáže o odpovědnosti za vady daru a o majetkovém manželském právu uvedené výše u původního znění OZ 1964 lze vztáhnout i na znění ke dni 31. 12. 2013, neboť tam právní úprava nedoznala výrazných změn.
2. Obecná právní charakteristika darovací smlouvy z pohledu současné právní úpravy
Dne 22. března 2012 byl v částce 33 Sbírky zákonů publikován zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu dále jen jako OZ, občanský zákoník či zákon), čímž po dlouhém očekávání taktéž vstoupil v platnost. Tímto dnem tak byly završeny dvanáctileté práce na rekodifikaci českého občanského práva, které se 1. ledna 2014 staly nepopiratelnou skutečností, neboť od tohoto okamžiku nabyl OZ účinnosti.
Pro následující výklad je stěžejní část čtvrtá občanského zákoníku, která se věnuje závazkům, neboli obligacím, a nese název „Relativní majetková práva“. Tato část se dále dělí na část obecnou, která obsahuje ustanovení společná všem závazkům, a část zvláštní. Ustanovení zvláštní části je pak po vzoru římskoprávní nauky strukturováno v závislosti na právní skutečnosti, na jejímž základě závazek vzniká, tedy na závazky ze smluv, quasismluv, deliktu či quasideliku.62 Občanský zákoník kritérium tohoto členění promítl i do ust. § 1723 odst. 1, který hovoří o tom, že závazek „vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá“.
Pro účely této práce jsou klíčové závazky, jež vznikají ze smluv, tedy závazky smluvní neboli kontraktní. Z toho pohledu je tedy vhodné uvést základní rozdíl mezi závazkem a smlouvou.
Zákonodárce si již v úvodu důvodové zprávy k OZ dal za cíl co nejvíce sjednotit terminologii, a užívá proto co možná nejpřesněji stejná slova pro stejné pojmy a různá slova pro různé pojmy. Proto například, oproti předešlé právní úpravě, opouští od pojmového ztotožňování smlouvy se závazkem nebo závazku s dluhem, neboť „ani zákon nemůže měnit smysl slov“.63
OZ nezakotvil žádnou obecnou definici smlouvy, nýbrž pouze stanovil, že
„smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy“.64 Smlouva má z pohledu tohoto ustanovení tedy dvojí rovinu – jednak je
62 HULMÁK Milan. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 2.
63 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.
Ostrava: Sagit, 2012, s. 52. (Dále jen Důvodová zpráva k OZ).
64 § 1724 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb. (Dále xxx XX).
důkazem projevu vůle subjektů založit mezi sebou právní závazek a dále také stanovuje pravidla, která jsou tyto subjekty povinny dodržovat.
Právní teorie pak chápe smlouvu jako dvoustranný nebo vícestranný právní úkon (resp. dle terminologie OZ právní jednání, pozn. autorky) a její vznik odvozuje od souhlasného projevu vůle smluvních stran, tedy konsensu. Tím se smlouva podstatně liší od jiných forem právního jednání, tj. jednostranných právních úkonů a konstitutivních aktů aplikace práva. Z pohledu soukromého práva je smlouva nejvýznamnější právní skutečností, na jejímž základě v rámci právních norem vznikají, mění se a zanikají subjektivní práva a právní povinnosti. Důležitou roli zde hraje i většinová dispozitivní povaha právních norem, která vytváří široký prostor pro smluvní autonomii právních subjektů.65
Naproti tomu pojem závazek neboli závazkový vztah je typ „občanskoprávního vztahu, na základě něhož je jeden z účastníků takového vztahu (dlužník) povinen druhému účastníku (věřiteli) poskytnout určitou, zpravidla majetkovou hodnotu, tj. plnění, a druhý účastník – věřitel – je oprávněn takové plnění od dlužníka požadovat“. Z toho plyne, že zatímco plnění na straně dlužníka označujeme jako dluh, na straně věřitele hovoříme o pohledávce.66
Závazek je tedy především právní vztah. Již římské právo hovořilo o tom, že
„obligatio est iuris vinculum, quo necessitate adstringimur alicuius solvendae rei, secundum nostro civitatis iura“.67
Pojem dluh a jeho charakteristika pak vychází z předpokladu, že závazek je pojmem práva majetkového. Z tohoto důvodu i plnění dlužníka (dluh) musí být odpovídající majetkové povahy. Naproti tomu na straně věřitele existuje zájem na plnění dluhu, který však nemusí mít výlučně majetkové motivy, protože zájem věřitele na plnění může mít důvody i jiné (např. estetické). OZ toto pojetí dluhu zakotvil v ust. § 1722 a inspirací pro jeho znění byl italský Codice civile.68
Jak bylo uvedeno výše, může závazek vzniknout z rozsáhlého okruhu právních skutečností, přičemž těmi nejčastějšími jsou právní jednání – typicky smlouvy, či
65 XXXXXXX, Xxxx. Smlouva. In: XXXXXXXX, Xxxxx a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2009. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 15. 11. 2016].
66 XXXXXX, Xxx. Závazek. In: XXXXXXXX a kol., op. cit. [cit. 1. 2. 2017].
67 „Závazek je právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění.“ In: HULMÁK, Milan. In: HULMÁK a kol., V., 2014, op. cit., s. 2. 68 Důvodová zpráva k OZ, s. 704-705.
porušení právních povinností, případně jiné právní důvody. V prvně uvedeném případě pak hovoříme o smluvním závazkovém vztahu.
Konečně důvodová zpráva k OZ tuto problematiku výstižně shrnula tak, že
„slovem smlouva se označuje jen určitá právní skutečnost, z níž vzniká závazek, závazkem se rozumí obligace a dluhem povinnost k plnění ze závazku vzniklá“.69
2.2. Smlouvy úplatné a bezúplatné
Občanskoprávní teorie zná nespočet kritérií, na základě kterých klasifikuje smlouvy, a případně i závazky z nich vzniklé, do různých kategorií.70 Pro účely tohoto výkladu je stěžejní klasifikace smluv dle jejich úplatnosti na smlouvy úplatné a bezúplatné, přičemž darovací smlouvu řadíme do kategorie posledně uvedené.
Úplatné smlouvy vznikají z takových právních jednání, při nichž si jedna smluvní strana dá od druhé slíbit nějaké vzájemné plnění, a to buď v penězích, nebo i v jiné majetkové hodnotě. Toto majetkové protiplnění je přitom zásadně ekvivalentní, tedy svou hodnotou odpovídající poskytnutému plnění.71
Naopak bezúplatné jsou takové smlouvy, při nichž je plnění poskytováno bez vzájemného plnění, tedy bez jakéhokoliv majetkového protiplnění.
V praxi se také vyskytují smlouvy, u nichž se sice úplata vyžaduje, avšak ta není ekvivalentní k hodnotě plnění získaného za úplatu. Hovoříme poté o smíšených smlouvách, které jsou dle projevené vůle obou smluvních stran částečně úplatné a částečně bezúplatné.72 Typickým příkladem jsou převody movitých i nemovitých věcí za symbolickou jednu korunu apod. Tento druh smluv znalo již římské právo a označovalo jej pojmem negotium mixtum cum donatione. OZ se o smíšených smlouvách zmiňuje v ust. § 1794 odst. 2, a to v souvislosti se stanovením výjimky z použití ustanovení o neúměrném zkrácení, neboť v jejich případě důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a z části bezúplatně.73
69 Důvodová zpráva k OZ, s. 52.
70 Rozlišujeme například smlouvy pojmenované a nepojmenované, abstraktní a konkrétní, reálné a konsenzuální, či jednostranné, dvoustranné a vícestranné.
71 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. In: XXXXXX, Xxx a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 166.
72 XXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxx. Občanské právo hmotné. Xxxxxx XX. Díl třetí: Závazkové právo, 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s. 88.
73 HULMÁK, Milan. In: HULMÁK a kol., V., 2014, op. cit., s. 22.
2.3. Smlouvy synallagmatické a asynallagmatické
Druhá klíčová klasifikace smluv zohledňuje skutečnost, zda se ve smluvním vztahu založeném smlouvou vyskytuje tzv. synallagma či nikoliv. Pro specifickou právní povahu darování je pak podstatné, že darovací smlouvu označujeme za smlouvu tzv. asynallagmatickou.
Synallagma, neboli vzájemná podmíněnost plnění74, je kritérium pro dělení závazků z pohledu, zda povinnost plnit mají obě smluvní strany, zda tyto povinnosti jsou vzájemné (dle principu „něco za něco“) a případně i zda tyto povinnosti plnit jsou vzájemně podmíněné.75
Synallagmatickými závazky jsou ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe navzájem napojeno, tzn. povinnost plnit jedné strany je současně podmíněna protiplněním druhé strany. Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o onu vzájemnou podmíněnost uskutečněného plnění. Typickým příkladem je kupní smlouva, z níž je kupující zavázán zaplatit kupní cenu oproti převzetí předmětu koupě a prodávající je zavázán předat mu jej oproti zaplacení kupní ceny.76 Avšak pokud si strany dohodnou, že kupující zaplatí kupní cenu až po určité době po předání věci, o synallagmatickou smlouvu nepůjde.
Lze tedy říct, že účelem dvoustranně zavazujícího závazku obecně je, aby jedna strana dosáhla protiplnění od strany druhé. Každá strana smlouvy je totiž zároveň v postavení dlužníka i věřitele, neboť má vůči druhé straně jak povinnosti plnit, tak i právo od druhé strany plnění požadovat. Pokud je při těchto oboustranně zavazujících závazcích navíc plnění stran i vzájemně podmíněno, hovoříme poté o synallagmatických závazcích.77
Povahu synallagmatických závazků upravuje ust. § 1911 OZ, dle kterého „mají- li strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta strana, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou“.
Citované ustanovené upravuje tzv. funkcionální synallagma, vyjadřující závislost při plnění dluhu, při němž se ani jedna strana nemůže domáhat plnění, pokud sama neplní to, k čemu je povinna. Aby však strana nemusela poskytnout plnění, k němuž je
74 XXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxxxx; XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxx. Synallagma. In: XXXXXXXX a kol., op. cit. [cit. 15. 11. 2016].
75 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. In: XXXXXX a o kol., op. cit., s. 166.
00 XXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 1648.
77 XXXXXX, Xxxxx. In: XXXXXXX, Xxxx x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 858.
povinna, aniž by sama získala protiplnění (například je zřejmé, že druhá strana není schopna plnit), má možnost odepřít plnění námitkou nesplněné smlouvy.78 Právo odepřít plnění má i strana, která je dle smlouvy povinna plnit napřed, a to dle ust.
§ 1912 OZ v situaci, kdy je plnění druhé strany ohroženo nepředvídatelnými okolnostmi.
Druhým typem synallagmatu je genetické, při němž dochází k vzájemné podmíněnosti ohledně vzniku závazku, neboť jedna strana je zavázána k plnění, jen pokud se i druhá strana stane zavázanou k protiplnění.79
Naopak smlouvy asynallagmatické jsou ty, při nichž není plnění jedné strany podmíněno plněním druhé. Z toho vyplývá, že ač je smlouva dvoustranným právním jednáním, dochází při asynallagmatickém závazku pouze k jednostranné právní závaznosti. To ve svém důsledku znamená, že oproti plnění jedné strany se nevyžaduje protiplnění strany druhé. Strana, v jejíž prospěch je asynallagmatická smlouva uzavřena, pak nemá ze smlouvy vůči druhé straně žádný dluh v pravém slova smyslu, neboť je zavázána pouze k tomu, aby plnění přijala, poskytla potřebnou součinnost apod. Typickým příkladem asynallagmatických smluv upravených OZ je vedle darovací smlouvy ještě i smlouva o výprose a o zápůjčce.
Skutečnost, zda je smlouva svou povahou synallagmatickou, je opět podstatné například i pro aplikaci ustanovení o neúměrném zkrácení80, které se z povahy věci u asynallagmatických závazků nepoužije, neboť strany se nezavázaly k vzájemnému plnění.
Závěrem lze konstatovat, že darování založené darovací smlouvou je svou povahou asynallagmatický závazek, který, ač je založen dvoustranným právním jednáním, je pouze jednostranně zavazující, neboť zavazuje k plnění pouze jednu stranu, a to dárce.
2.4. Darování jako závazkový smluvní vztah
Úprava darování je v OZ oproti té předcházející v OZ 1964 více podrobná a propracovaná. Nalezneme ji v části čtvrté, konkrétně v hlavě II, která obsahuje
„Závazky z právních jednání“. Xxxxx XX. vymezuje jednotlivé typy závazků, které jsou v občanskoprávních vztazích nejčastější a nejtypičtější. Takové závazky teorie označuje jako závazky pojmenované či typizované.
78 XXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 859.
00 XXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 1648.
80 § 1793 OZ.
Úpravu darování zákonodárce zařadil do Dílu 1, do kterého patří také koupě a směna, tedy závazky z právních jednání, u nichž dochází „k převedení věci do vlastnictví jiného“. Ustanovení § 2055 – 2078 OZ pak tvoří Oddíl 1, který je nadepsán pojmem „Darování“, jako závazku vznikajícího z darovací smlouvy. Na právní poměry z darování se však bezesporu aplikují i příslušná ustanovení obecné části občanského zákoníku a všeobecná ustanovení o závazcích, nevylučuje-li to zvláštní úprava darování.
Mezi nejdůležitější změny, jež občanský zákoník s rokem 2014 přinesl, řadíme zejména speciální úpravu darování veškerého majetku, zvláštní ustanovení ohledně změny okolnosti na straně dárce, modalitu darování ve formě podpory, darování pro případ smrti, zvláštní pravidla pro darování osobou či osobě omezené ve svéprávnosti a v neposlední řadě také rozšíření a propracování práva dárce odvolat dar.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že valná většina ustanovení občanského zákoníku představuje dispozitivní právní úpravu, která dovoluje autonomní tvorbu práva, při níž strany smlouvy mohou působení právních norem pro svůj právní vztah vyloučit a ujednat si práva a povinnosti odlišně. Funkce dispozitivního práva v občanském zákoníku je pak pouze doplňovací, neboť jím formulovaná pravidla zakládají práva a povinnosti pouze tam, kde osoby neprojeví jinou vůli.81
Hranice této dispozitivnosti nastoluje ust. § 1 odst. 2 OZ, dle kterého si mohou osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, nezakazuje-li to zákon výslovně a nejde-li o zakázaná ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo práva týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. S výjimkou těchto případů strany smlouvy mohou zákonná ustanovení ignorovat a ujednat si svá práva a povinnosti odlišně.
81 XXXXX, Xxxxx. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie. 2015, č. 9, s. 13-24. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 1. 3. 2017].
3. Pojem a pojmové znaky darovací smlouvy
Výše naznačenou diferenciaci pojmů závazek a smlouva lze nyní vztáhnout i na darovací smlouvu. Darovací smlouva je dvoustranné právní jednání, které se uskutečňuje mezi smluvními stranami označovanými jako dárce a obdarovaný. Darovací smlouva představuje právní skutečnost, na jejímž základě vzniká mezi stranami specifický závazkový smluvní vztah nazývaný darování. Z tohoto pohledu je tedy klíčové odlišit pojem darovací smlouvy jakožto právní skutečnosti, která dává vzniknout právnímu vztahu darování, od samotného darování, které je jakožto závazek důsledkem uzavření darovací smlouvy.
Z časového hlediska je pak darovací smlouva jednorázovou, netrvající záležitostí, zatímco závazek darování trvá po delší časový úsek, a to od vzniku darovací smlouvy až do okamžiku zániku právního vztahu.
Pro samostatný právní vztah darování je dále podstatné, že darovací smlouva definuje a konkretizuje jeho subjekty (tj. smluvní strany), vymezuje obsah (práva a povinnosti smluvních stran) i objekt (předmět právního vztahu, jímž je dar). Darovací smlouva je také tzv. právním titulem pro převod vlastnického práva k předmětu daru a řadí se proto vedle smlouvy kupní k typizovaným translačním kontraktům.
Jelikož je darovací smlouva výslovně upravena občanským zákoníkem a obsahuje charakteristiku jejích podstatných náležitostí, hovoříme v její souvislosti o tzn. typizované či pojmenované smlouvě.
Darovací smlouva především předpokládá vzájemné projevy vůle smluvních stran, z nichž je oběma stranám zřejmé, že na sebe berou právní závazek darovací smlouvou založený – tedy závazek darování. Pro uzavření darovací smlouvy se proto vyžaduje jejich úplný konsens.82 Dle ust. § 1724 OZ totiž jakákoliv smlouva předpokládá projev vůle smluvních stran jako společné vůle více subjektů (tedy konsenzuálního jednání) a nikoli pouze projev vůle jedné osoby.83 Darování proto nikdy nemůže být založeno jednostranným jednáním, kterým se někdo vzdává svých současných nebo budoucích majetkových práv, jako je například opuštění věci, vzdání se práva na náhradu škody či odmítnutí dědictví. Avšak za dvoustranné právní jednání,
82 Důvodová zpráva k OZ, s. 803-804.
83RABAN, Xxxxxxx a kol. Občanské právo hmotné: závazkové právo. Brno: Xxxxxx Xxxxx – Vydavatelství a nakladatelství, 2014, s. 31.
jež může mít povahu darovací smlouvy, již lze považovat vzdání se napadnuvšího dědictví ve smyslu ustanovení § 1490 OZ.84
Vedle samotného pojmu darovací smlouvy je nutno zmínit a podrobně rozvést i její pojmové a definiční znaky, jimiž jsou bezúplatnost a dobrovolnost a jež ji odlišují od jiných smluvních typů v OZ upravených či neupravených.
Hlavní podstata darovací smlouvy spočívá v tom, že dárce smlouvou bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.85 Východiskem této konstrukce přitom je, že musí jít o právní jednání, jež je činěno v majetkový neprospěch dárce, neboť jím dochází ke zvětšení majetku obdarovaného na úkor zmenšení majetku dárce.
Bezúplatností rozumíme naprostou absenci jakéhokoli druhu protiplnění, které by mělo majetkovou hodnotu. Tento aspekt je nejdůležitější pro odlišení darovací smlouvy od smlouvy kupní a směnné, přičemž skutečnost, zda se strany dohodly na bezplatnosti smlouvy, se kvalifikuje k okamžiku uzavření smlouvy. Pokud by totiž při kupní smlouvě následně prodávající prominul kupujícímu zaplacení kupní ceny, nemohlo by bez dalšího ex tunc jít o darovací smlouvu.86
Z majetkového hlediska je tedy darovací smlouva pro dárce jednostranně nevýhodná, neboť dárci se za poskytnutí majetkové výhody nedostává žádného majetkového ekvivalentu. Majetková hodnota poskytnutá obdarovanému totiž s sebou nezvratně nese odpovídající ztrátu v majetkových poměrech dárce. S ohledem na tuto nevyváženou povahu darovací smlouvy je pak vyloučena možnost zkoumat, zda v konkrétním případě byla darovací smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.87 Z uvedeného vyplývá, že nevýhodnost smlouvy z pohledu dárce se presumuje a závazek dárce se závazkem obdarovaného nelze nikdy posuzovat z hlediska ekvivalence majetkového plnění, neboť k jeho poskytnutí je právně zavázán pouze dárce.
Bezúplatná povaha darovací smlouvy však nevylučuje ujednání, dle kterého bude obdarovaný povinen k určité protislužbě, splnění podmínky či k přijetí příkazu88,
84 XXXXXXXX, Xxxxx. Darování a jeho podoby v novém soukromém právu. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 14.
85 § 2055 OZ.
86 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 624.
87 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, spis. zn. 7 Cdo 75/92.
88 K tomu více viz kap. 8. Modality darování.
avšak pouze za předpokladu, že toto protiplnění či služba nebude mít majetkovou hodnotu.89 Například darovací smlouva, kterou se obdarovaný zaváže (vedle přijetí daru) k tomu, že v budoucnu s dárcem uzavře nájemní smlouvu, kterou dárci přenechá předmět daru do užívání, není neplatná. Prostřednictvím takového závazku se totiž dárci
„nemělo od obdarovaného dostat majetkového ekvivalentu darovaných nemovitostí, ale měla být pouze zajištěna možnost jejich (úplatného) užívání na základě budoucí nájemní smlouvy“.90 K tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že ,,není nijak výjimečné a spíše je obvyklé, že při darování mezi blízkými osobami se různým způsobem převádějícím zajišťuje dosavadní (často neomezený) rozsah užívání převáděných nemovitostí“, a to nejčastěji prostřednictvím smlouvy o zřízení věcného břemene. A není vyloučeno, aby se tak stalo formou samostatné smlouvy, která ke své účinnosti nepotřebuje vklad do katastru nemovitostí (v tomto případě šlo o smlouvu o doživotním užívání nemovitosti).
„Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitosti v dosavadním rozsahu.“91
V případě, že obdarovaný poskytuje dárci majetkové protiplnění, jež má však menší hodnotu než obdržené obohacení, hovoříme o darovací smlouvě smíšené. Ustanovení o darování však bude na tento závazek aplikovatelné pouze v rozsahu, v jakém plnění jedné strany převyšuje to druhé.92
Tento pojmový znak předpokládá absenci jakékoliv právní povinnosti dárce k poskytnutí bezúplatného plnění, a to ať už by měla být založena zákonem (tedy objektivním právem) či rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Darováním proto nebude plnění zákonné vyživovací povinnosti, a to jak té dobrovolné, tak i v rozsahu stanovené soudním rozhodnutím. Pokud bylo na výživném vyplaceno více, než na co má oprávněná osoba nárok, jedná se o tzv. přeplatek, který řadíme spíše mezi nějakou modalitu darování (např. darování podpory) či dokonce liberalitu (viz dále) bez úmyslu zavázat se. Darováním není ani zaplacení nálezného dle ust. § 1056 OZ, vydání užitků z cizí věci nepoctivým držitelem dle ust. § 1000 OZ, ani
89 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 624.
90 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, spis. zn. 29 Cdo 4023/2007.
91 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, spis. zn. 22 Cdo 2248/2004.
92 Více ke smíšené darovací smlouvě viz podkap. 5. 3. Darovací smlouva čistá a smíšená.
plnění na promlčenou nebo jinou naturální pohledávku, neboť dlužník tím plní dobrovolně svůj dluh a nejde přitom o bezdůvodné obohacení.93
Pokud však dárce plní z jiné než právní povinnosti, vyplývající například z morální, etické, společenské, náboženské aj. zvyklosti, jedná se o darování ve smyslu občanského zákoníku. Zde totiž povinnost není uložena právním řádem, nýbrž jiným normativním systémem. I v tomto případě se však vyžaduje animus contrahendi, tedy úmysl stran být z takového darování zavázán. V opačném případě by se jednalo
o pouhou společenskou úsluhu (k tomu viz níže).
Požadavek dobrovolnosti se vztahuje nejen na osobu dárce, ale i obdarovaného. V případě druhého uvedeného však z tohoto principu existují výjimky. Insolvenční zákon například stanovuje, že „právní úkon, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný“.94 Další zmínku nalezneme i v pracovním právu, kde zákoník práce zakazuje přijímání darů určitým skupinám osob. Jde o zaměstnance správních úřadů a jiné osoby vykonávající veřejnou správu (státní zaměstnanci, zaměstnanci územních samosprávných celků, policisté, zaměstnanci soudů apod.) u nichž platí, že jsou povinni
„v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných zaměstnavatelem, u něhož jsou zaměstnáni, nebo na základě právních předpisů“.95 Pro státní zaměstnance dále platí i speciální právní úprava, podle níž se uvedené pravidlo použije pouze ohledně darů nebo jiných výhod přesahujících částku 300,- Kč.96
3.3. Odlišení darovací smlouvy od pouhé společenské úsluhy a jiných bezúplatných jednání
Jak bylo uvedeno výše, předpokládá darovací smlouva vůli stran zavázat se. V této souvislosti musíme odlišit darovací smlouvu od pouhých společenských úsluh, tzv. liberalit, u kterých neexistuje vůle stran smluvně se vázat a které jsou bez právních následků. Na liberality proto nelze vztáhnout ustanovení o darování.97
93 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 625.
94 § 246 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
95 § 303 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. (Dále jen zákoník práce).
96 § 77 odst. 1 písm. j) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů. (Dále jen služební zákon).
97 Důvodová zpráva k OZ, s. 804.
Takové jednání je motivováno vzletnými pohnutkami jako je vděčnost, dobročinnost, zdvořilost, štědrost či velkorysost toho, kdo jej učinil, které nesledují vznik závazku, nýbrž vychází jen z běžného života (příkladem je uspořádání dobročinného koncertu, pozvání na večeři, či nabídnutí cigarety). Původ může mít taktéž v konvencích, dobrých mravech či zvyklostech souvisejících s určitou společenskou událostí (jako je spropitné, dar k Vánocům, dar novomanželům, dar zachránci apod.).
Tento princip zakotvil OZ v ust. § 2055 odst. 2, který explicitně vylučuje plnění ze společenské úsluhy jako daru, a to za předpokladu absence konsensuálního projevu vůle k uzavření smlouvy.98
Komentářová literatura také uvádí, že za liberalitu je za určitých podmínek nepochybně možné považovat i plnění cizího dluhu, které je činěno bez souhlasu dlužníka a bez toho, aby k tomu byl poskytovatel úsluhy povinen z jakéhokoliv právního důvodu.99
Liberalita je oproti darování pouhým jednorázovým jednáním, které již v budoucnu není možné dále relativizovat (např. odvoláním daru), a to právě z důvodu neexistence právního závazku. Svou povahou má spíše jednostranný charakter, neboť nevyplývá z formalizované dohody stran, nýbrž pouze z vůle toho, kdo ji poskytuje. Očekává se zde také určitá míra spontánnosti jednání, jehož základním cílem není změna vlastníka věci.100
Hranici mezi liberalitou a darovací smlouvou vymezuje projevená vůle stran i další konkrétní okolnosti bezplatného poskytnutí, přičemž však z hlediska kauzy (hospodářsky) se jedná o případy stejné či podobné povahy.101
Darování v právním smyslu musíme taktéž odlišit od jiných, avšak podobných forem bezúplatných jednání. Darováním ve smyslu občanskoprávního kontraktu především není poskytnutí prostředků pro veřejnou sbírku, jejímž „účelem je získávání a shromažďování dobrovolných peněžitých příspěvků od předem neurčeného okruhu přispěvatelů pro předem stanovený veřejně prospěšný účel“.102 Režim těchto veřejných
98 XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxx a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012, s. 601.
99 Nesmí však jít dojít k tomu, aby ten, kdo dluh plní, nabyl na základě dohody s věřitelem pohledávku za dlužníkem cesí podle § 1936 odst. 2 OZ. In: XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. VI. Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014). Praha: C.H. Xxxx, 2014, s. 2.
100 tamtéž.
101 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 631.
102 tamtéž, s. 617.
sbírek je totiž upraven zvláštní zákonnou úpravou103, dle které jsou oprávněny konat sbírku pouze právnické osoby.
Taktéž případy darování orgánů a tkání k transplantaci podléhají zvláštní právní regulaci, která občanskoprávní úpravu výslovně vylučuje.104 Zavedení speciální úpravy vychází ze specifik darování orgánů nebo tkání k transplantaci, odpovídající jedné ze základních zásad soukromého práva, dle které lidské tělo ani jeho součásti nemohou být zdrojem finančního prospěchu.105 Lidské tělo a jeho části jsou totiž, s výjimkou vlasů a jiných bezbolestně oddělitelných částí lidského těla, z občanskoprávních majetkoprávních převodů vyloučeny.
Nejasnou pozici ve vztahu k darování zastává institut sponzoringu a sponzorování, neboť sponzorská smlouva není v právním řádu jako určitý smluvní typ nikde vymezena a její právní povaha proto není pro účely soukromého práva řešena jednoznačně. Sponzoring klasicky chápeme jako „bezplatné poskytnutí určitých majetkových hodnot sponzorem sponzorovanému, přičemž sponzorovaný je oprávněn tyto bezplatně poskytnuté majetkové hodnoty použít k účelu, který sponzor stanovil“.106
Pokud má sponzorský dar povahu skutečného asynallagmatického jednání, při němž obdarovaný není povinen k žádnému protiplnění, lze takové jednání zajisté považovat za darování ve smyslu občanského zákoníku. Elischer jako příklad takového sponzoringu podléhající úpravě darovací smlouvy uvádí sponzorskou smlouvu uzavřenou mezi autosalonem a dětským domovem o poskytnutí finančních prostředků na koupi nového vozidla k odvozu dětí do školy.107 V tomto případě z darovací smlouvy vyplývá pouze právo využít dar v souladu s jeho účelem bez jakékoliv závazku obdarovaného vůči dárci.
Pro sponzorské dary je však většinou typičtější druhá situace, podléhající veřejnoprávní regulaci dle zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který v ust. § 1 odst. 4 sponzorování definuje jako „příspěvek poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné výkony sponzora, přičemž sponzorem je právnická nebo fyzická osoba, která takový příspěvek k tomuto účelu poskytne“.
Základním znakem takového sponzoringu je dvoustranný vztah, který
103 Tímto předpisem je zákon č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách, ve znění pozdějších předpisů.
104 Srov. ust. § 31 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů.
105 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 617.
000XXXXXXX, Xxxx; XXXXX, Xxxxxx. Úvaha nad přípustností tzv. anonymního sponzorství. Právní rozhledy. 1/1997, s. 15. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 11. 11. 2016].
107 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 617.
představuje obchod mezi dvěma partnery. Sponzor při něm poskytuje příjemci peníze anebo jiné dary či služby za určitou odměnu. Hlavním záměrem sponzora je dosáhnout komunikačního cíle (tj. v rámci marketingu působit na spotřebitele), a to prostřednictvím protislužeb, k jejichž realizaci se zavázal příjemce. Pravý sponzoring pak navíc zahrnuje taktéž trvalou analýzu jeho efektivnosti a kontrolu výsledků.108
Sponzorství, jak jej obvykle známe, má tedy spíše blíže k reklamě, neboť plnění ze strany dárce je následováno protiplněním obdarovaného, spočívajícím například v uvedení jména sponzora, vystavení loga na viditelném místě, oblečení či tiskovinách, propagace jeho výrobku na společenské akci apod. Toto protiplnění sice pro dárce nepředstavuje okamžité obohacení, avšak v budoucnu pro něj může znamenat nezanedbatelný majetkový prospěch. Protiplnění obdarovaného je navíc ze sponzorské smlouvy vymahatelné a v případě porušení smluvních povinností plyne pro obě smluvní strany právo domáhat se náhrady škody dle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Z uvedeného je zřejmé, že sponzorství je běžně realizováno v úmyslu poskytnout příjemci dar, avšak pouze za podmínky, že bude odměněno protiplněním, jež bude napomáhat sponzorovi v dosažení jeho hospodářských cílů.
Na druhý zmíněný případ tedy nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o darovací smlouvě, avšak není zde vyloučeno subsidiární použití některého jeho ustanovení.109 Taková sponzorská smlouva tak zůstává smlouvou nepojmenovanou, přičemž se nabízí využití ustanovení jiných smluvních typů, kterým může být vedle darování např. i směna či příkaz.
Závěrem lze ještě podotknout, že v praxi a teorii se setkáváme s problematikou tzv. anonymního sponzorství (dárcovství), při kterém je totožnost osoby dárce utajena úplně, xxxxx xxxxx vystupuje pod pseudonymem. Takovéto darování je připuštěno, pokud při samotném uzavření smlouvy dojde i k odevzdání majetkových hodnot ve formě peněžních prostředků a bude se tedy jednat o darovací smlouvu reálnou. Jedině tehdy totiž nevyvěrá problém identifikace obsahu darovací smlouvy, především ohledně jejích subjektů a předmětu. Aby se však jednalo o darovací smlouvu podle občanského zákoníku, zůstává zde požadavek asynallagmatické povahy právního jednání, při kterém obdarovaný není povinen k žádnému majetkovému protiplnění.110
108 LIPANSKÁ, Júlia. Sponzoring. Bratislava: Ekonomická univerzita, 1994, s. 20.
109 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 618.
110ŠVESTKA; XXXXX, op. cit.
4. Aspekty (funkce) darovací smlouvy
V předcházejících kapitolách byla darovací smlouva charakterizovaná jako asynallagmatické, bezúplatné právní jednání, které se z pohledu plnění dárce vyznačuje obligatorní dobrovolností. Díky těmto východiskům lze darovací smlouvě přičíst jedinečnou povahu, která se specifickým způsobem promítá do postavení jejích subjektů a odráží se v hned v několika rovinách – psychologické, sociální, ekonomické i právní. Tyto jednotlivé roviny, resp. aspekty, pak zároveň vyjadřují i funkci darovací smlouvy, jakou ve společenských vztazích představuje. Z tohoto důvodu nelze výklad darovací smlouvy omezit pouze na právní rozměr, jak bude v práci detailně rozebrán níže, ale uvažovat musíme i o těchto jejích širších sociologicko-ekonomických aspektech.
Díky výše uvedeným pojmovým znakům i níže zmíněným neprávním aspektům lze poté darovací smlouvu odlišit od jiných smluvních typů, zejména pak od kupní smlouvy jako nejtypičtějšího občanskoprávního kontraktu, při němž taktéž dochází k převedení vlastnického práva, avšak za jiné právní, ekonomické i sociální situace.
Do styku s darováním se každý dostáváme téměř dennodenně, ať už si to sami uvědomujeme či ne. V pozadí darování přitom stojí různorodé motivy či pohnutky, které jsou zpravidla ovlivněny nespočtem neprávních, psychologických důvodů.
Pro konkrétní motivaci k darování je důležité, které potřeby, zájmy a hodnoty dárce má a jak k nim došel v průběhu výchovy a socializace. Darování je tak otázkou morality a respektování etických norem a souvisí se schopností přinášet oběť. U motivace je také důležité zachytit, do jaké míry chce člověk dát dar dobrovolně a do jaké míry je k němu (společensky, eticky či jinak) povinen. Vzhledem k sociálním tlakům bývá člověk často k darování donucen, neboť poskytnout dar se mu jeví jako sociální nutnost, potřeba někoho si naklonit, neurazit apod. Motivace někdy může být i negativní, pokud má dar záměrně obdarovaného ponížit či urazit.
Motivace může spočívat například v konvencích majících původ v morálních imperativech získaných vlivem působení rodiny či náboženské víry. Dále může jít
o reciproční motivaci, která vychází z užitečnosti darování i pro dárce, neboť činí dobro
oboustranně. Motivace však může mít kořeny i v obecném respektování morálních ctností a potřebě vykonat dobro.111
Darováním dává dárce také něco ze sebe, neboť mu přináší prchlivou, avšak nanejvýš potěšující odměnu v podobě morálního uspokojení, a je mu proto přiznána větší hodnota než pouhým kalkulacím, které se vyskytují při neosobním vztahu ekvivalentní směny. Dárce má díky poskytnutému daru neopakovatelný pocit nesobeckosti a sebeobětování kvůli jiné lidské bytosti. Majetková odměna zde totiž není faktorem ovlivňujícím úvahu o vhodnosti jednání.112
Z tohoto pohledu je zajímavé bezúplatné a dobrovolné dárcovství krve, které je příkladem ryzího altruismu. Často totiž bývá motivováno myšlenkou, že podporuje záchranu lidských životů, neboť krev je velmi důležitá pro účely transfuze, nenahraditelná a lze ji získat pouze od člověka.113
Darování je významným společenským institutem, prostřednictvím kterého se do majetkoprávní roviny promítají nemajetkové společenské vztahy. Darování se málokdy děje mezi neznámými jedinci, je zde proto předpoklad existence určitých sociálních, rodinných, přátelských, či jiných vazeb, které k aktu darování vedou, přičemž v každé kultuře platí jiná sociální pravidla týkající se darů.
Umění darovat, ale taky dar přijímat, se u jedinců vyvíjí na základě socializačních procesů již od raného dětství, neboť prožitek radosti z přijímání a dávání darů je u dětí pěstován již od narození. Dítě napodobuje chování rodičů a příbuzných při darování s určitou dávkou citového zabarvení a samo si postupně k darování vytváří svůj citový vztah.114
Sociologové darování chápou jako jednání, jež je motivováno potřebami a právy jiných lidí. Darování ze sociologického hlediska pak představuje souhrnné označení pro širokou škálu skutků lišících se v míře své čistoty. Naprosto čistý dar je absolutně nezištný, tedy poskytnutý za absence náhrady v jakékoli podobě. Takový dar je navíc poskytnut bez ohledu na osobu příjemce, tedy bez jakéhokoliv posouzení kvality jeho
111 Zde se zkoumala motivace ve vztahu k nesmírně náročné a záslužné práci dobrovolníků. In: HUBINKOVÁ, Xxxxxx a kol. Psychologie a sociologie ekonomického chování. 3., aktualizované, doplněné a přepracované vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008, s. 165-166.
112 XXXXXX, Xxxxxxx; MAY, Xxx. Myslet sociologicky, netradiční uvedení do sociologie. 2., přepracované vydání. Přeložila Xxxx Xxxxxxx. Praha: SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON), 2004, s. 103.
113 HUBINKOVÁ a kol., op. cit., s. 170.
114 tamtéž, s. 162.
vlastností. Jediné oprávnění, které se při darování zvažuje, je, zda obdarovaný náleží do kategorie potřebných lidí. Z tohoto pohledu pak dar mezi příbuznými, jenž je výrazem štědrosti, není sociologicky čistým darováním, neboť při něm dochází k selekci příjemců jako zvláštních lidí, k nimž je přistupováno specifickým způsobem. Z důvodu této specifičnosti pak mají navíc i obdarovaní právo tuto štědrost očekávat. Při čistém darování je však jediným kritériem přicházejícím v úvahu toliko zmíněná potřebnost obdarovaného.115
S čistou formou darování se lze setkat v rozsáhlé právní oblasti nadačního práva. Nadaci tradičně chápeme jako osamostatněný majetek, věnovaný zakladatelem k určitému, nejčastěji veřejně prospěšnému účelu. Takto vyčleněný majetek často napomáhá zejména k rozvoji vědy, vzdělanosti a kultury, přispívá ke zlepšování životních podmínek i kvality života bezpočtu obyvatel na celém světě.116 Z tohoto pohledu je významné jednak to, že majetkový vklad zakladatele při vzniku nadace je svou povahou specifickým darováním, a dále i to, že nadační jistinu tvořící majetek nadace lze po vzniku nadace rozmnožit mimo jiné i nadačními dary. Následné použití majetku nadace formou distribuce nadačních příspěvků (které musí být v souladu s účelem stanoveným zakladatelem v nadační listině, resp. ve statutu) může být taktéž darováním svého druhu.117
Vzhledem k tomu, že v klasickém nadačním právu je hlavním kritériem použití majetku veřejně prospěšný účel, tj. konstatování určité potřebnosti, děje se takové darování na základě zásadně neosobního vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Nejdůležitějším specifikem totiž je, že úmysl dárce v těchto případech směřuje k dosažení stanoveného účelu, tedy k podpoře všeobecného veřejného blaha. Nepodstatný je přitom subjektivní vztah dárce k obdarovanému, neboť darování není namířeno vůči konkrétní ani dárci dobře známé osobě.
Dále lze poznamenat, že ze sociologického hlediska dar nemusí být pouhým hmotným statkem, ale může se jednat taktéž o altruistické chování, jímž jsou například dobrovolné práce pro neziskové organizace, obětování se pro druhé, zřeknutí se něčeho vlastního ve prospěch dobra druhých apod.118 Hodnota daru je totiž svou povahou morální a je představována subjektivní ztrátou, jež vznikne dárci, nikoliv tržní cenou
115 XXXXXX; MAY, op. cit., s. 103.
110 XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2012, s. 4.
117 tamtéž, s. 57.
118 HUBINKOVÁ a kol., op. cit., s. 161.
věnovaných věcí či služeb. Morální uspokojení dárce je přitom přímo úměrné k výsledné ztrátě a bolestnosti sebeobětování.
Dar má v dnešní realitě také svou významnou společenskou funkci, při níž se vychází z teze, že nabídnutí jiného daru za dar přijatý představuje nejdůležitější morální pravidlo. Slavnostní či hodnotnější dary mají navíc i jiný smysl než prostou směnu předmětů, neboť v nich jde především o vytváření společenských závazků, které jsou následně udržovány, čímž podporují sociální kohezi. V darování lze spatřovat taktéž směnu darů jako strukturu reciprocity, tedy jakousi zavazující vzájemnost. A ač je mezi prvním darem a darem na oplátku určitý časový interval, jde ve své podstatě o směnu ve stylu „něco za něco“.119 Darování tudíž není pouhým převodem majetku, ale spíše dokladem o vztahu mezi dárcem a příjemcem, neboť dar znamená ze sociologického i psychologického pohledu určitý dluh.120
Na darování mají velký vliv sociální faktory a sociální tlak, neboť (ač lidé tvrdí opak) hodnota daru je důležitá a slouží jako způsob prezentace postavení a možnost se darem pochlubit. Uplatňují se zde také sociologické normy, dle kterých je určeno, kdo může co darovat komu a co je naopak nevhodné použít jako dárek v určitém typu mezilidských vztahů.121
S ohledem na společenské příležitosti, při níž je dar poskytován, rozlišil francouzský antropolog Moles čtyři základní funkce daru, tzv. metamorfózy. Moles dar předně vnímá jako platbu, přičemž takový dar vyžaduje konsens o poskytnutí protiplnění, tj. reciprocitu. Dar formou této úplaty zajišťuje poskytnutí určitých služeb a může se pak snadno stát úplatkem. Dále může dar sloužit jako rituál tvořící součást svátků, které provází jedince v jednotlivých životních etapách. Dary dávají takovým okamžikům (svátky, narozeniny, promoce, svatba atd.) smysl a upozorňují na ně. Dar však může být i symbolem vyjadřujícím vděčnost za již dříve poskytnutou službu či plnění či oceněním za určitý postoj nebo žádoucí chování a jeho cílem tak není žádná reciprocita (např. dar učiteli na konci školního roku). A konečně začtvrté může být dar taktéž (navzdory asynallagmatu) vnímám jako součást obchodu, především při sponzoringu, přičemž výše a vhodnost bývá součástí podnikatelské etiky.122
119 XXXXXXXX, Xxxxx. Darování a jeho podoby v novém soukromém právu. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 7.
120 HUBINKOVÁ a kol., op. cit., s. 161.
121 tamtéž, s. 162.
122 Citováno dle výkladu Elischera. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 8.
Darovací smlouva je ze své podstaty majetkoprávní smlouvou a jak již bylo uvedeno výše, promítá se tato její povaha do ekonomického postavení dárce a obdarovaného naprosto odlišně. Zatímco pro dárce má darování záporný majetkový efekt, neboť ten převádí věc na obdarovaného bez jakéhokoliv protiplnění a hodnota daru tak odpovídá zmenšení jeho majetku, obdarovaný naopak dar získá bez poskytnutého protiplnění a hodnota daru tak pro něj zákonitě představuje obohacení a zvětšení jeho majetku. Z ekonomického hlediska je tedy darovací smlouva pouze jednostranně orientovaná a pro dárce doslova nevýhodná. Tato jednostranná povaha vyjadřuje funkci darovací smlouvy, jako právního jednání dárce, jehož úmyslem je obohacení obdarovaného.
Pro ekonomický aspekt darovací smlouvy je taktéž významná daňová regulace. Darování podléhá režimu zákona o daních z příjmu123, ačkoliv ten o příjmech z darování výslovně nehovoří. Tento předpis pouze obecně hovoří o bezúplatných plněních, která však zahrnují například i příjem obdarovaného z darování. Bezúplatný příjem spadá do kategorie tzv. ostatních příjmů dle § 10 odst. 1 písm. n) předmětného zákona. Tento druh příjmů je za splnění zákonných předpokladů od daně osvobozen, avšak pouze v případě daru do určité výše a u určitých skupin subjektů.
Zákon obecně stanoví, že daň z příjmů se z darů neplatí, jsou-li tyto dary získány příležitostně a pokud jejich hodnota nedosáhne 15.000 Kč bez ohledu na to, kdo je dárcem. Pro dary vyšší hodnoty pak zákon taxativně stanovuje okruh osob, které jsou nad rámec prvně uvedené výjimky taktéž osvobozeny od placení daně. Těmito osoby jsou předně příbuzní v řadě přímé, tedy rodiče, prarodiče, děti a vnuci a v řadě vedlejší sourozenci, tety a strýcové, synovci a neteře manžela, manželé dítěte, děti manžela, rodiče manžela nebo manželé rodičů. Nad tento příbuzenský okruh jsou od daně osvobozeny dary od osob, se kterými žil obdarovaný před přijetím daru nejméně rok ve společné domácnosti.124 Poslední výjimka se dále vztahuje na právnické osoby, u nichž platí osvobození od daně pro tzv. veřejně prospěšného poplatníka, pokud je jeho bezúplatný příjem použit pro veřejně prospěšnou činnost nebo pro jeho kapitálové dovybavení.125
Ostatní darování, tzn. především dary poskytované na základě smluv, jejichž
123 Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. (Dále jen zákon o daních z příjmů).
124 MATZNER, Xxxx. Zrušené daně dědická a darovací – opravdu se nemusí nic platit? Xxxxxxxxxxxxx.xx [online]. Atlas consulting, a.s, publikováno 4. 5. 2015 [cit. 16. 11. 2016]. + § 10 odst. 3 písm. c) § 4 zákona o daních z příjmů.
125 § 19b odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů.
subjekty jsou běžné právnické osoby nebo fyzické osoby neprivilegované příbuzenským či obdobným vztahem, podléhají dani z příjmu. Fyzické osoby jsou povinny odvést z darování daň ve výši 15%. Pro právnické osoby platí přísnější sazba daně, a to ve výši 19%.126
Specifickým způsobem je řešeno zdanění tzv. vzájemného neboli obapolného darování. Hodnota plnění, která převyšuje hodnotu plnění druhé strany, se v souladu s § 21c odst. 2 zákona o daních z příjmů posuzuje jako koupě, příp. směna. Důsledkem toho je skutečnost, že na takovou vzájemnou darovací smlouvu se bude hledět pro účely daní z příjmů jako na kupní, resp. směnnou smlouvu, a to jak se zřetelem k předmětu onoho darovaného plnění, tak i k hodnotě, jež převyšuje protiplnění.127
Právní aspekty darovací smlouvy představují stěžejní část této práce a jejich výkladu se budou věnovat následující kapitoly č. 5 - 9. Aby však i tato kapitola byla celistvá, považuji za příhodné alespoň zevrubně nastínit dva jejich klíčové momenty.
Právní aspekty darovací smlouvy totiž zejména odrážejí to, že se jedná o právní skutečnost, která má dvojí právní účinky, jež se nepopiratelně promítají do právního postavení stran smlouvy, a to účinky obligační a věcně právní.
Předně tedy konstatujme, že darovací smlouva zakládá závazek darování, z něhož vznikají stranám určitá práva a povinnosti. Hovoříme proto o obligačním rozměru právního aspektu darovací smlouvy. Dárce má například právo vyžadovat od obdarovaného součinnost při předání daru, v určitých případech má právo od smlouvy odstoupit nebo dar následně odvolat, tzn. revokovat. Obdarovaný má naopak právo vyžadovat odevzdání a předání daru a může od smlouvy odstoupit či požadovat náhradu škody v případě, že dárce při darování plnil vadně.
Podstatné také je časové hledisko závazku, neboť závazek z darovací smlouvy vzniká jejím uzavřením, přičemž má i své trvání, v jehož průběhu se mohou práva a povinnosti subjektů měnit. Dárce i obdarovaný musí existenci tohoto závazku až do jeho zániku respektovat.
Vedle toho v sobě právní aspekty darovací smlouvy nesou i věcně právní rozměr. Ten spočívá v tom, že darovací smlouva je právním důvodem, tj. kauzou převodu vlastnického práva k věci, která je předmětem darování. Okamžik naplnění
126 ELISCHER, op. cit., s. 196.
127 tamtéž, s. 197.
této funkce smlouvy poté odvisí od její formy. Jde- li o darovací smlouvu reálnou, při níž dojde k bezprostřednímu převodu vlastnického práva k věci již při uzavření smlouvy, má smlouva vedle obligačních i okamžité věcně právní důsledky. Obdarovaný se totiž samotnou účinností smlouvy stává vlastníkem předmětu darování a jako takový nabývá veškerá práva s tím spojená. (Není-li pro převod nutný dále i zápis do příslušného veřejného seznamu).128 Reálná smlouva však převodem vlastnického práva k předmětu daru nekončí, neboť v sobě obsahuje i onu výše uvedenou obligační rovinu závazku, týkající se vzniklých práv a povinností ze smlouvy.
U konsenzuální darovací smlouvy, při níž se dárce pouze zavazuje dar poskytnout a obdarovaný se zavazuje jej přijmout až posléze, se vznik a účinnost smlouvy váže pouze k obligační rovině závazku. Vznikne zde totiž pouze závazek, na jehož základě vzniká dárci povinnost převést na obdarovaného vlastnické právo k věci až za určitý čas po samotném uzavření smlouvy. Dárce se zde vlastně ocitá v postavení dlužníka, jehož dluh je představován budoucím odevzdáním a umožněním nabytí vlastnického práva k věci obdarovaným. K věcně právním důsledkům tak dojde až později, a to v okamžiku, kdy dárce splní závazek z darování a na obdarovaného vlastnické právo skutečně převede.
4.5. Odlišení darovací smlouvy od smlouvy kupní
Darovací a kupní smlouva jsou bezesporu nejfrekventovanější kontrakty uzavírané v občanskoprávní praxi za účelem převodu vlastnického práva. Jejich vzájemné odlišení pak vychází z výše uvedených právních i neprávních charakteristik i z pojmových znaků darování, jimiž je existence synallagmatu a bezúplatnosti.
Zatímco z darovací smlouvy je právně zavázán pouze dárce a zakládá svou povahou bezúplatný závazek, kupní smlouva dává vzniknout dvoustranně zavazujícímu závazku, jehož hlavním pojmovým znakem je úplatnost.
Původem obou uvedených smluv pak je vůle smluvních stran převést vlastnické právo k věci na kupujícího, resp. na obdarovaného. Rozdíl spočívá pouze v tom, zda strany smlouvy zamýšlí tuto transakci provést za úplatu, či bezúplatně.
Tato bezúplatnost přitom musí vycházet ze samotné povahy závazku, která vyplývá z obsahu smlouvy. Úplatnost odpovídá povinnosti nabyvatele zaplatit převodci za předmět smlouvy cenu představující určitou majetkovou hodnotu, přičemž toliko
128 K tomu více viz podkap. 5.5 Věcně právní účinky darovací smlouvy - nabytí vlastnického práva k předmětu darovací smlouvy.
formální označení smlouvy je irelevantní. Proto platí, že pro konstatování, zda se jedná o smlouvu kupní či darovací, není určující formální označení smlouvy, avšak právě ona bezúplatná povaha závazku. Proto smlouva, nadepsaná v záhlaví jako kupní, může ve skutečnosti obsahovat bezúplatný převod věci, vyplývá-li to nepochybně z vůle obou smluvních stran.129
Pokud porovnáme zákonná ustanovení darovací a kupní smlouvy, shledáme v nich jediný rozdíl, který spočívá právě v úplatnosti závazku, tedy v povinnosti kupujícího, coby nabyvatele vlastnického práva, zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Tato cena je zásadně ekvivalentní k hodnotě převáděné věci a kupní smlouva je proto oboustranně výhodná, neboť zde dochází k pouhé směně zboží za peníze odpovídající hodnoty. Proto u kupní smlouvy nelze hovořit o nevýhodné pozici převodce, jak je tomu u darovací smlouvy, neboť prodávajícímu se zmenšení jeho majetku, jenž je důsledkem převodu věci, nahrazuje protiplněním ve formě finančních prostředků.
Ze sociologického hlediska nedochází při koupi a prodeji k žádnému morálnímu či společenskému závazku kupujícího vůči prodávajícímu. Tím, že kupující za předmět koupě řádně zaplatí, dospěje tím ke vnitřnímu pocitu, že má věc oprávněně a
„zaslouženě“. U obdarovaného naopak může darovací smlouva vyvolat pocity vděčnosti, úcty, či morálního závazku vůči dárci.
Rozdíl je zde také v oné ekvivalenci, neboť v případě kupní smlouvy je pro prodávajícího i kupujícího prvořadý vlastní zájem sledující co nejvíce z kontraktu vytěžit. Avšak u darování nelze o výtěžnosti závazku hovořit. Obdarovaný dárci nenabízí protihodnotu, jejímž prostřednictvím by mohl charakter daru ovlivnit a dárce na druhou stranu není motivován k daru žádným protiplněním. Dárce může (ať už úmyslně či neúmyslně) pouze navodit u obdarovaného jakýsi morální závazek vděčnosti či oddanosti. Zda tomu tak opravdu bude, tedy zda bude mít dar na obdarovaného takový efekt, je však už otázkou individuální.
Odhlédneme-li od samotné úplatnosti, jsou právně-ekonomické důsledky rozdílu těchto dvou smluv patrné i v existenci daňových povinnost subjektů smlouvy. Z hlediska převodu vlastnického práva k nemovité věci je zde podstatné, že takový převod v případě darovací smlouvy nepodléhá zdanění. Daň z nabytí nemovité věci je totiž uvalena pouze na úplatné způsoby nabytí vlastnického práva k nemovité věci,
129 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1995, spis. zn. IV. ÚS 189/94.
kterým je předně kupní smlouva a nikoliv pak darování.130 S účinností od 1. 11. 2016 je pak poplatníkem této daně obligatorně nabyvatel vlastnického práva, tedy kupující.131
Zajímavostí v této souvislosti je případ tzv. vzájemné, čili obapolné darovací smlouvy, u které se pro účely daně z nabytí nemovité věci postupuje analogicky jako u daně z příjmů (více viz podkap. 4.3. věnující se ekonomickým aspektům). Pokud totiž bylo ujednáno, že i dárce bude obdarován, hledí se na darování pro účely daně z nabytí nemovité věci jako na koupi nebo směnu, a to i vzhledem k tomu, oč hodnota plnění jedné strany převyšuje hodnotu protiplnění druhé strany.132
Dále v případě kupní smlouvy bude prodávající povinen odvést daň z příjmu FO či PO, avšak daňové předpisy stanovují nespočet výjimek z této povinnosti.133
Naproti tomu v případě darování není dárce povinen odvést žádnou daň z příjmu FO nebo PO, neboť mu z darovací smlouvy žádný příjem neplyne. Hodnota daru navíc za zákonem daných podmínek134 představuje tzv. nezdanitelnou část základu daně, díky které si dárce může snížit základ daně o poskytnutý dar, což je pro něj velice výhodné pro výpočet jeho celkové daně z příjmu.135 Naopak povinnost zaplatit daň z příjmu získaného darováním vznikne obdarovanému, ledaže by darování podléhalo některé z výjimek, díky které bude od daně osvobozen (k tomu opět více viz podkap. 4.3.)
130 § 2 odst. 1 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů.
131 Na základě novely provedené zákonem č. 254/2016 Sb., kterým se mění zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí.
132 § 53 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů.
133 V případě příjmů FO jsou uvedeny v ust. § 4 zákona o daních z příjmů.
134 Dle ust. § 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů musí být dar poskytnutý za stanoveným účelem, např. humanitární účely, školství, sport, kultura, zdravotnictví, ochrana zvířat apod.
135 Tzv. nezdanitelná část základu daně dle ust. § 15 zákona o daních z příjmů.
5. Vznik darovací smlouvy
Darovací smlouva je dvoustranným právním jednáním, které se uskutečňuje mezi dvěma a více subjekty - smluvními stranami, jimiž jsou dárce a obdarovaný. Jako právní skutečnost a titul dává darovací smlouva mezi smluvními stranami vzniknout pojmenovanému závazku darování.
Jak již bylo uvedeno výše, vyžaduje se k perfekci darovací smlouvy bezpodmínečně i souhlas obdarovaného, který může být projeven jak výslovně, tak (u neformální darovací smlouvy) i konkludentně. Uvedené však platí i pro projev vůle dárce darovat, tzv. animus donandi, jenž může být učiněn taktéž jinak než slovy, tedy konkludentně, nevzbuzuje-li takový konkludentní způsob pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit.136 Z toho plyne, že základním předpokladem vzniku darovací smlouvy je výslovný či konkludentní projev vůle oferenta, který musí být náležitě opětován aktem přijetí obláta.137
Vlastní motiv a vnitřní pohnutka dárce (stejně jako vnitřní výhrada) je z právního hlediska irelevantní, neboť právně významný je pouze projev vůle učiněný navenek. Pokud by však mělo být darování zastřeno (dissimulováno) jiným právním jednáním, například simulované uzavření kupní smlouvy navzdory vůli uzavřít smlouvu darovací, mělo by být takové jednání dle § 555 odst. 2 OZ posouzeno podle jeho pravé povahy.138 Avšak judikatura vycházející z předchozí právní úpravy se k tomuto vyjádřila i opačně, neboť Nejvyšší soud konstatoval, že pokud účastníci uzavřeli simulovanou kupní smlouvu na nemovitost, kterou chtěli zastřít darování, není darovací smlouva platná, nebyla-li uzavřena písemně a pokud z jejího znění neplynulo, že šlo o darování. V předmětném rozhodnutí soud uvádí, že úmysl účastníků zavázat se k bezúplatnému převod nemovitosti totiž musí být z písemné smlouvy zřejmý.139 Vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník preferuje výklad posuzující právní jednání dle jeho obsahu, skutečné vůle a úmyslu jedince (a opouští tak od
136 Judikatura připustila, že uzavření darovací smlouvy lze dovodit i z takového konkludentního jednání dárce, při němž předal obdarovanému finanční hotovost, aniž přitom dal najevo úmysl požadovat ji zpět; jinými slovy – dárce byl od začátku srozuměn s tím, že mu obdarovaný prostředky nevrátí a použije je pro svoji potřebu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, spis. zn. 33 Cdo 3374/2015.
137 ELISCHER, op. cit, s. 14.
138 tamtéž, s. 15.
139 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, spis. zn. 22 Cdo 1917/2004.
formalistického pojetí právního jednání) mám za to, že výše uvedený judikaturní závěr bude v budoucnu překonán.
Z pohledu vzniku darovací smlouvy je významné, že rozeznáváme její dvojí podobu – reálnou a konsenzuální. Toto dvojí pojetí vychází z úvodního ustanovení
§ 2055 OZ a ovlivňuje charakter darovací smlouvy například z hlediska její obligatorní písemné formy.
Reálná darovací smlouva odpovídá té části ust. § 2005 OZ, dle které dárce bezplatně
převádí vlastnické právo k věci a obdarovaný dar přijímá.
Reálná darovací smlouva byla dle předešlého pojetí140 ta, při které s projevem vůle darovat (oferta) a projevem vůle dar přijmout (akceptace) došlo současně i odevzdání věci jako předmětu daru. V tomto případě tedy pouhý konsens na uzavření darovací smlouvy nepostačoval, neboť odevzdání a převzetí věci, tzv. tradice, byla nezbytným prvkem smlouvy. Účelem tradice bylo zajištění faktického převodu věci do přímé dispoziční sféry obdarovaného a jednoznačné vymezení okamžiku převodu vlastnického práva.
Dle Xxxxxxxxx je tento přístup v občanském zákoníku relativizován s ohledem na znění ust. § 1099 OZ, dle kterého se „vlastnické právo k věci určené jednotlivě převádí již samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno či stanoveno zákonem“, a nikoliv odevzdáním. Z toho pojetí totiž vyplývá konsenzuální princip pro nabývání vlastnického práva k jednotlivě určené věci a význam tradice je tak výrazně zeslaben. Pro posouzení povahy darovací jako smlouvy reálné tedy není určující tradice, nýbrž okamžik převodu a nabytí vlastnického práva k darované věci, jež se dle občanského zákoníku váže k účinnosti smlouvy. Strany smlouvy však mohou pozici tradice opět zesílit, pokud se souhlasným projevem vůle odchýlí od ust. § 1099 OZ a nabytí vlastnického práva k předmětu daru budou vázat na předání a převzetí věci. Stejnou odchylku pak může stanovit taktéž zákon.141
Tradice představuje hmotné předání věci tzv. z ruky do ruky, avšak kromě tohoto klasického pojetí rozlišuje doktrína ještě několik modalit. Předně jde o symbolickou tradici, taktéž tradici dlouhou rukou, tzv. tradice longa manu, při níž dochází k předání věci pomocí jejího příslušenství opravňující nabyvatele s ní nakládat (např. předání
140 OZ 1964 a s ním související judikatura a doktrína.
141 ELISCHER, op. cit., s. 16.
klíčů od budovy, kde se věc nachází), anebo u hmotnějších či objemnějších darů. Uvedené závěry vychází taktéž z judikatury, dle které u věcí, jejichž rozměr či hmotnost vylučují předání z ruky do ruky, postačuje předat při darování takové příslušenství věci, jež „umožňuje její faktické ovládání a je jeho předpokladem, např. předání klíče od motorového vozidla“.142 Symbolickou tradicí je taktéž příkaz k převodu peněz z bankovního účtu namísto předání hotovosti či poukázání peněz na účet třetí osoby za účelem splnění dluhu obdarovaného (za předpokladu jeho akceptace).143
K tradici krátkou rukou, tzv. brevi manu, dochází v případech, kdy obdarovaný má předmět daru již ve svém faktickém ovládání z jiného právního důvodu (např. výprosa, výpůjčka, úschova) a k faktickému předání tedy již nedojde, neboť se zde nevyžaduje vrácení věci dárci na základě předcházejícího právního důvodu a opětovnému předání dle darovací smlouvy. Judikatura například připouští, že pro řádné předání daru nemusí být darovaná věc předána z ruky do ruky a nemusí vůbec opustit viditelné a volně přístupné místo ve společném bytě dárce a obdarovaného, na němž je před uzavřením darovací smlouvy umístěna, pokud tomu odpovídá vůle dárce i obdarovaného.144 Ze stejného rozhodnutí taktéž vyplývá, že otázku, zda postačí pouze toto symbolické předání, je třeba řešit vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k povaze darované věci. Lze tedy konstatovat, že účel sledovaný tradicí může být naplněn i ryze konkludentním jednáním, při němž nedojde k faktickému předání z ruky do ruky.145
K odevzdání daru značné váhy a velikosti (např. klavíru) může za předpokladu jeho přijetí obdarovaným dojít i prohlášením dárce, že věc je ve vlastnictví obdarovaného, jde-li o darování mezi členy rodiny obývající společný byt a bylo-li všem členům rodiny známo, že dárce ono prohlášení učinil a obdarovaný se stal vlastníkem věci.146
Pokud je darování realizované prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, hovoříme pak o tradici tzv. distanční. V takovém případě je však problematika přijetí daru a uzavření darovací smlouvy specifická, neboť samotné převzetí poštovní zásilky
142 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1984, spis. zn. 3 Cz 72/83.
143 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŚVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 620.
144 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, spis. zn. 25 Cdo 1005/99.
145 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 620.
146 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 1935, spis. zn. Rv I 1750/34.
nelze považovat za přijetí nabídky daru. To se děje až s určitým časovým odstupem, během kterého se obdarovaný seznámí s darem a rozhodne se ho přijmout či nikoliv.147
Ačkoliv je z výše uvedeného patrná problematika tradice, tj. odevzdání a převzetí daru, je třeba připomenout, že dle současné právní úpravy platí pravidlo, že reálnou darovací smlouvou je ta, při níž současně s jejím uzavřením dojde k samotnému převodu vlastnického práva, nikoliv k odevzdání a převzetí věci.
Reálná povaha darovací smlouvy je proto ze své podstaty vyloučena u nemovitých věcí zapsaných ve veřejném seznamu, neboť vlastnické právo k nim se nabývá až zápisem do takového seznamu.148 Toto pravidlo nemůže být ani stranami smlouvy nijak modifikováno. V případě nemovitých věci, jež nejsou předmětem evidence ve veřejném seznamu, si lze reálný charakter darovací smlouvy teoreticky představit. Okamžik nabytí vlastnického práva je zde totiž obecně vázán na účinnost (darovací) smlouvy.149
5.1.1. Forma reálné darovací smlouvy
Co se týče formy reálné darovací smlouvy, platí a contrario ust. § 2057 odst. 2 OZ, že smlouva, při níž dojde k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar, nemusí mít písemnou formu.
Pokud totiž obligační a soluční jednání spadá v jedno, netřeba obtěžovat soukromý styk formalitami.150 Uplatní se zde tedy obecný princip neformálnosti právního jednání dle ust. § 559 OZ, díky němuž může být darovací smlouva (za předpokladu určitosti a srozumitelnosti projevů vůle) uzavřena i ústně, mlčky či konkludentními činy. Uvedené však nebrání, aby se strany dohodly na písemné, resp. i kvalifikovanější formě.
Avšak výjimku z neformálnosti představují nemovité věci, neboť dle ust. § 2057 odst. 1 OZ je písemná forma darovací smlouvy obligatorně vyžadována pro věc zapsanou do veřejného seznamu a dle ust. § 560 OZ obecně pro všechna právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k jakékoliv nemovité věci, přičemž dle § 561 odst. 2 OZ musí být projevy vůle dárce i obdarovaného na téže listině. To v
000XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 620.
148 § 1105 OZ.
149 K okamžiku nabytí vlastnického práva více viz podkap. 5.5 Věcně právní účinky darovací smlouvy - nabytí vlastnického práva k předmětu darovací smlouvy.
150 Důvodová zpráva k OZ, s. 804.
důsledku vytváří požadavek písemné formy právního jednání pro darování všech nemovitých věcí.151
Pokud strany nedodrží ujednanou formu darovací smlouvy, je taková smlouva relativně neplatná a dotčená strana musí neplatnost namítnout, ledaže již bylo ze smlouvy plněno.152
Nebude-li dodržena zákonem stanovená forma darovací smlouvy dle § 560 OZ pro nemovité věci zapisované do veřejných seznamů, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy, neboť takové právní jednání odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.153
Zákon však připouští, že smluvně či zákonně stanovenou formu smlouvy mohou strany dodatečně zhojit.154
Stojí za povšimnutí, že ustanovení § 2057 odst. 2 OZ zde pro formu smlouvy stanovuje kritérium odevzdání věci, nikoli převedení vlastnického práva, jak tomu je v ust. § 2055 OZ, na jehož základě odlišujeme reálnou smlouvu od konsenzuální. Vzhledem k tomu dvojímu pojetí si pak lze představit situaci reálné smlouvy, při jejímž uzavření nabude obdarovaný vlastnické právo k věci již účinností této smlouvy, avšak i přesto pro ni zůstane zachován požadavek písemné formy, nedojde-li ve stejném okamžiku i k faktickému odevzdání věci.
5.2. Darovací smlouva konsenzuální
Konsenzuální podoba darovací smlouvy je v ust. § 2055 OZ formulována jako smlouva, kterou se dárce zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný nabídku přijímá.
Konsenzuální darovací smlouva opírající se o systém konsensuálního nabývání vlastnického práva tedy znamená, že darovací projev, tzn. uzavření darovací smlouvy, nespadá v jeden okamžik s převodem vlastnického práva k předmětu daru. Dárce se zde pouze zavazuje, že obdarovanému dar odevzdá, resp. převede na něj vlastnické právo následně po jejím uzavření a obdarovaný s touto nabídkou souhlasí.
Na rozdíl od reálné podoby darování vzniká konsenzuální smlouva již samotným konsensem smluvních stran. Konsenzuální charakter darovací smlouvy je přípustný pro všechny druhy předmětu darování, tedy věci hmotné, nehmotné, movité i nemovité.
151 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVETSKA a kol., 2014, op. cit., s. 636.
152 § 582 odst. 2 OZ.
153 ELISCHER, op. cit., s. 68.
154 § 582 odst. 1 OZ.
Dle § 2057 odst. 2 OZ je v případě konsenzuální darovací smlouvy dárce zavázán k odevzdání daru, avšak není povinen platit úrok z prodlení. Osvobození dárce o placení úroku z prodlení vychází z povahy darovací smlouvy jako smlouvy bezúplatné, při níž dárce dobrovolně projevuje vůči obdarovanému svou štědrost a obdarovaný není zavázán k žádnému plnění. Z tohoto důvodu je obdarovaný oprávněn požadovat pouze samotný dar.155 Tohoto ustanovení bylo potřeba, neboť v opačném případě by byl dárce ocitnuvší se v prodlení s odevzdáním daru dle konsenzuální smlouvy povinen platit úroky z prodlení dle obecné úpravy pro prodlení dlužníka s plněním, což by bylo s ohledem na asynallagmatický charakter darování nepřiměřeně tvrdé. Dle komentářové literatury je uvedené ustanovení kogentní, přičemž odchýlení se od něj v podobě výslovného sjednání úroku z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy.156
5.2.1. Forma konsenzuální darovací smlouvy
Stejně jako u reálné darovací smlouvy platí, že obligatorní písemná forma je stanovena pro všechny konsenzuální darovací smlouvy, na základě kterých se převádí vlastnické právo k nemovitým věcem, a to ať už jde o nemovité věci podléhající zápisu do veřejného seznamu157, nebo i ty, jež zápisu nepodléhají.158
Obligatorní písemná forma je však dle ust. § 2057 odst. 2 OZ vyžadována i pro všechny ostatní konsenzuální darovací smlouvy, ačkoliv se jimi převádí vlastnické právo k věci movité. Tento závěr vychází z premisy, že u konsenzuální smlouvy nedochází současně s projevem vůle darovat a přijmout dar zároveň i k odevzdání daru.159
Pokud strany u konsenzuální darovací smlouvy nedodrží formu stanovenou ust. 2057 odst. 2 OZ, půjde pouze o relativní neplatnost. Uplatní se zde totiž ust. § 582 odst. 2 OZ věty první, dle kterého musí neplatnost smlouvy pro nedodržení formy dotčená strana namítnout a to i v případě, že tuto formu vyžaduje právní jednání
155 Důvodová zpráva k OZ, s. 804.
156 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 637.
157 § 2057 odst. 1 OZ.
158 § 560 OZ.
159 Tak tomu bude ve většině případů. I přesto se však domnívám, že není vyloučena i taková konsenzuální darovací smlouva, při níž se dárce zaváže převést vlastnictví k movité věci na obdarovaného až v budoucnu (např. až splněním nějaké podmínky), avšak již při uzavření smlouvy obdarovanému předmět darování odevzdá. Ač půjde pouze o výjimky, mám za to, že lze v těchto situacích konsenzuální smlouvu uzavřít i neformálně. Tím, že dárce při projevu vůle darovat předá věc obdarovanému, nebude totiž naplněna hypotéza ust. § 2057 odst. 2 OZ, která písemnou formu jinak vyžaduje.
dle ustanovení čtvrté OZ (kam spadá i úprava darování), avšak za předpokladu, že ze smlouvy již nebylo plněno.160
Pokud však strany nedodrží obligatorní písemnou formu pro převod nemovitých věcí dle § 560 OZ, půjde stejně jako u reálné podoby darovací smlouvy o neplatnost absolutní. Nedostatek formy však mohou strany opět dodatečně zhojit.
5.3. Darovací smlouva čistá a smíšená
Kritérium, dle kterého dělíme darovací smlouvu při jejím vzniku na čistou a smíšenou je její bezúplatnost, resp. úplatnost.
Pokud dárce převádí vlastnické právo k věci na základě darovací smlouvy bez jakéhokoliv protiplnění, jedná se o čistou darovací smlouvu.
Při smíšené darovací smlouvě, tzv. negotium mixtum cum donatione poskytuje obdarovaný dárci protiplnění, které však není z vůle stran k hodnotě daru ekvivalentní. Smíšený charakter smlouvy tak vyjadřuje skutečnost, že úplata, kterou obdarovaný dárci poskytuje, je v nepoměru k jeho majetkovému prospěchu a jde tedy o převod zčásti úplatný a zčásti bezúplatný, přičemž na této konstrukci závazku se strany musí dohodnout.
Smíšená smlouva bude se všemi důsledky podléhat právní úpravě darovací smlouvy jen v tom rozsahu, v jakém hodnota plnění převyšuje poskytovanou úplatu. To znamená, že zákonná ustanovení o darování se aplikují pouze na tu část smlouvy, která je skutečným darováním ve své bezúplatné podstatě. Ve zbytku, tedy v té části, v jaké je poskytováno adekvátní protiplnění, se smlouva posoudí podle jiných příslušných ustanovení, například o kupní či směnné smlouvě. Je zde však určující úmysl stran, který musí odpovídat projevu vůle, dle které zamýšlely z části darovat a z části přenechat za úplatu; závěr o smíšené darovací smlouvě proto nelze učinit bez zřetele k vůli jejích stran. Příkladem může být převod šperku pouze za cenu zlata bez ohledu na vsazené drahé kameny, tedy za cenu, která plně neodpovídá celkové hodnotě šperku. V praxi se často vyskytují i takové smíšené darovací smlouvy, při nichž je spolu s darováním zřízeno dárci např. právo služebnosti bytu, užívací či požívací právo, či výměnek.161 Již výše bylo uvedeno, že zřízení takového práva nemá na platnost darovací smlouvy z pohledu apelu na její bezúplatnost vliv.
160 ELISCHER, op. cit., s. 67.
161 tamtéž, s. 37.
Na situace, kdy někdo slíbí, že v budoucnu daruje určitou věc, aniž by s druhou stranou uzavřel darovací smlouvu (v reálné či konsenzuální podobě), pamatuje ust. § 2056 OZ.
Ačkoliv je takový slib právní povahou jednostranným, adresovaným právním jednáním, byl systematicky zařazen mezi úpravu darování, tj. závazku založeného darovací smlouvou, z racionálního důvodu jejich vzájemné souvislosti.162
Slib daru je odlišný od konsenzuální darovací smlouvy v tom, že ač je dar neformálně slíben, nedojde současně s tímto projevem ke vzniku závazku dárce převést v budoucnu bezúplatně dar do vlastnictví obdarovaného.
Slib je taktéž nutno odlišit od nabídky darování, ač i ta je svou povahou jednostranným právním jednám. Rozdíl však tkví v tom, že nabídka darování je složkou darovací smlouvy, zatímco slib tuto nabídku ještě předchází.163
Ze slibu daru není budoucí dárce (slibující) zavázán k darování a nelze po něm bez jeho vůle následně vymáhat uzavření darovací smlouvy. Z tohoto důvodu představuje slib daru výjimku z principu závaznosti daného slibu a je tak v poměru speciality k ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ.164 Důvodem je skutečnost, že darování je translační asynallagmatický závazek u něhož by vzhledem k pozici dárce bylo vázání vzniku smlouvu na pouhý slib nepřiměřené.165
Straně, v jejíž prospěch byl slib učiněn, však náleží ochrana, neboť „má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru“.166 Učiní-li totiž příjemce slibu v dobré víře, že dar obdrží, opatření, jež mají s darem souvislost, je v případě, že k uzavření darovací smlouvy následně nedojde, oprávněn požadovat po slibujícím náhradu těchto účelně vynaložených nákladů. Těmito náklady mohou být cestovní či korespondenční výdaje, úprava nemovitostí, přípravné a znalecké práce apod. Dle komentářové literatury se dokonce může jednat i o náklady, které příjemci slibu vzniknou na základě závazku s třetí osobou (např. uzavření smlouvy o nájmu stáje v případě slibu darování koně).167
162 PILÍK, Xxxxxx. Darovací slib. Právní rozhledy. 2015, roč. 17, s. 579-58. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 1. 2. 2017].
163 tamtéž.
164 § 3 odst. 2 písm. d) OZ: „Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.“
165 ELISCHER op. cit., s. 65.
166 § 2056 OZ.
167 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. VI. Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014). V Praze: C. H. Xxxx, 2014, s. 4.
Úprava slibu daru je bezesporu speciální k ust. § 1729 odst. 2 OZ o náhradě škody z titulu předsmluvní odpovědnosti168, které se pro náhrady nákladů příjemce slibu nepoužije věcně ani co do výše náhrady. Pokud by se však strany dohodly, že v určitém místě a čase uzavřou darovací smlouvu a obdarovaný se zavázal dar přijmout (a šlo by dle mého názoru ve své podstatě o smlouvu o smlouvě budoucí) byla by na toto jednání aplikovatelná obecná ust. § 1728 a § 1729 OZ. Tímto způsobem je chráněn taktéž dárce, neboť nepřijal-li by obdarovaný následně dar, měl by dárce právo na náhradu škody.
Pokud k darování na základě slibu dojde, avšak darovací smlouva se později ukáže být neplatnou z důvodu, za nějž odpovídá dárce, bude možno analogicky postupovat dle ust. § 2056 OZ a obdarovanému bude i tehdy náležet právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.169
Zahraniční doktrína rozlišuje mezi darovací smlouvou a pouhým slibem především z důvodu, že zatímco darování (donation, gift) je vždy z povahy věci bezúplatné, slib bezúplatnou povahu mít může, avšak nemusí. Druhý rozdíl spočívá v tom, že darování je založeno jednáním, které by mělo směřovat k bezprostřednímu obohacení obdarovaného a nemělo by sloužit k pouhému slíbení prospěchu do budoucna.170
5.5. Věcně právní účinky darovací smlouvy - nabytí vlastnického práva k předmětu darovací smlouvy
Vzhledem k tomu, že darovací smlouva je majetkoprávní kontrakt s translačními účinky, dochází při něm k převodu vlastnického práva. Vlastnické právo patří mezi věcná práva, která představují oprávnění zajišťující trvalý nebo značně dlouhodobý vztah osoby k věci.171 Již od dob římského práva bylo vlastnické právo chápáno jako soubor dílčích práv, jehož obsah tvoří triáda oprávnění, a to především věc držet (ius possidendi), věc užívat a požívat (ius utendi et fruendi) a také právo působit na podstatu
168 § 1729 odst. 1 OZ: „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“ Odst. 2:
„Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.“
169 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 4.
170 HOXX, Xxxxxx. Promises and contract law: comparatice perspectives [online]. Cambridge: Cambridge university press, 2011, s. 47-48. [cit. 26. 1. 2017].
171 XXXXX, Milan; XXXXXXXX, Aleš. Nový občanský zákoník. Úskalí věcných práv. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2015, s. 89.
věci, měnit ji, nebo dokonce i zničit (ius abutendi). Později se přidalo i čtvrté oprávnění
– právo s věcí nakládat (ius disponendi).172
Z pohledu darovací smlouvy je poté v případě dárce klíčové oprávnění v podobě ius disponendi, na jehož základě je jako vlastník zejména oprávněn převést vlastnické právo k věci na jiného, anebo mu ve vztahu k věci poskytnout určité relativně omezené majetkové oprávnění.173
Obdarovaný pak spolu s nabytím vlastnického práva nabývá taktéž práva a povinnosti s věcí spojené, závady váznoucí na věci zapsané ve veřejném seznamu, jakož i jiné závady než takto zapsané, pokud jako nabyvatel tyto závady měl a mohl z okolností zjistit, bylo-li tak ujednáno anebo stanoví-li tak zákon.174
OZ vychází z jednotné koncepce převodu vlastnického práva, která znamená, že zákon stanovuje „jeden okamžik, ve kterém dochází k převodu vlastnictví se všemi konsekvencemi, a to s účinky nejen mezi stranami smlouvy, ale i vůči třetím osobám (erga omnes)“.175 V okamžiku nabytí vlastnického práva tak vlastník ztrácí zásadně veškerá práva a povinnosti k věci a nabyvatel je získává.176 Právem se rozumí čtyři výše uvedená oprávnění a spolu s nimi například i právo na ochranu vlastnického práva, náhradu škody, právo požadovat bezdůvodné obohacení apod. Povinnostmi se pak rozumí zejména povinnost nabyvatele nést za uvedených podmínek výše uvedené závady váznoucí na věci, povinnost vyplývající z ústavně zakotveného principu
„vlastnictví zavazuje“, či například povinnost strpět omezení svého vlastnického práva ve veřejném zájmu (případně i vyvlastnění).177
Samotný převod vlastnického práva se dle občanského zákoníku uskutečňuje nejrůznějšími způsoby, proto je nyní třeba vymezit podmínky a způsoby, jimiž se vlastnického právo k předmětu daru nabývá. V případě darovací smlouvy se bude vždy jednat o derivativní, neboli odvozený způsob nabytí vlastnického práva.
172 XXXXX; XXXXXXXX, op. cit., s. 92
173 LUXXXX, Xxxxxxxx; FAXXX, Xxxxxxxx. Principles of European Law. Study Group on a European Civil Code.Acquisitionan Loss Ownership of Goods [online]. Munich: sellier. european law publishers GmbH. 2011, s. 258. [cit. 26. 1. 2017].
174 HURDÍK, Xxx a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva.
2. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2013, s. 210-211.
175 DOXXXXXXXX, Xxx. In: XXXXXX, Xxxx x kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474).
Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2013, s. 357.
176 Ačkoliv to zákon přímo nepřipouští, je dle komentáře možné v určitých případech tento koncept smluvně modifikovat nebo vyloučit (např. při uzavření smlouvy o převodu nemovitosti ujednat užívání věci nabyvatelem před zápisem věci do katastru nemovitostí). DOXXXXXXXX, Xxx. In: XXXXXX a kol., op. cit., s. 357.
177 DOXXXXXXXX, Xxx. In: XXXXXX a kol., op. cit., s. 357.
Při úpravě převodu vlastnického práva vychází občanský zákoník z rozlišení věcí do několika kategorií. U individuálně určených movitých se vlastnické právo nabývá již účinností smlouvy, nestanoví-li smlouva či zákon jinak. Toto pravidlo odpovídá konsenzuálnímu principu nabytí vlastnického práva, který za titul nabytí vlastnického práva považuje již samotnou smlouvu, a nikoliv např. až předání věci. Smlouva tak má jak účinky obligační, tak převodní – věcně právní .178
Dle důvodové zprávy tak dochází k oslabení „přežívajícího dogmatu o titulu a modu“179, neboť již samotným uzavřením smlouvy, jakožto svobodným projevem vůle stran, by mělo dojít ke vzniku subjektivních práv a povinností. Je přitom na vůli stran, zda samy nabytí vlastnického práva odloží na pozdější dobu či jej jinak podmíní. Zavedení tohoto obecného pravidla se však nedotýká setrvávajícího principu dvoufázovosti převodu vlastnického práva pro určité případy.180
Tak je tomu předně u věcí určených druhově, které se nabývají až okamžikem odlišení převáděné věci od jiných věcí téhož druhu, avšak strany se mohou dohodnout i na okamžiku pozdějším.181 Speciální úpravě také podléhají převody cenných papírů.182 Vlastnické právo k movitým věcem, jež podléhají zápisu do veřejného seznamu, se nabývá až zápisem do tohoto seznamu (tedy registrací označovanou též jako tzv. intabulace), nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Typické jsou v tomto směru některé objekty průmyslového vlastnictví, letadla či námořní lodě.183
Registrační princip se uplatní také u převodu nemovitých věcí zapisovaných do veřejných seznamů, neboť vlastnické právo k nim se taktéž nabývá až zápisem do takového seznamu.
Tímto veřejným seznamem je katastr nemovitostí, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech vymezených katastrálním zákonem.184 Předmětem jeho evidence jsou nemovité věci čítající pozemky, budovy, jednotky, právo stavby i nemovitosti podle jiných právních předpisů. Dle § 6 KZ se zápis věcných práva k nemovitým věcem nazývá vklad a provádí se na základě písemností v listinné či elektronické podobě.
178 ZUXXXXXXX, Xxxxxxxx. Věcná práva v kostce. Praha: Linde, a. s., 2014, s. 36 – 37.
179 Dle této koncepce je právním důvodem nabytí vlastnického práva smlouva a právním způsobem nabytí vlastnického práva tradice, tj. předání a převzetí věci, popř. právní skutečnost, která tradici nahrazuje.
180 Důvodová zpráva k OZ, s. 471.
181 § 1101 OZ.
182 §1103 OZ rozlišuje převody cenných papíru s ohledem na jejich formu: cenné papíry na doručitele - smlouvou k okamžiku předání; cenné papíry na řád - rubopisem a smlouvou k okamžiku předání; cenné papíry na jméno - smlouvou k okamžiku její účinnosti.
183 § 1102 OZ.
184 Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. (Dále jen KZ).
Písemností vyžadovanou jako podklad pro zápis vlastnického práva u darování tedy bude bezpochyby darovací smlouva, která musí být platná a účinná již v okamžiku podání návrhu na vklad.185 Vkladem se dle ust. § 11 KZ do katastru nemovitostí zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení i uznání existence či neexistence vyčtených věcných práv, přičemž vlastnické právo je uvedeno hned jako první.
Samotný vklad je pak úkon katastrálního úřadu, který je možno provést jedině na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu, které se vydává ve správním řízení zahájeném návrhem na vklad.186 Z pohledu nabytí vlastnického práva je pak podstatné, že dle § 10 KZ nastávají právní účinky zápisu k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu (mají tedy zpětnou účinnost).
V mezidobí mezi uzavřením smlouvy, návrhem na vklad, jeho povolením i samotným zápisem vkladu však mohou nastat nejrůznější komplikace, které strany v okamžiku uzavření smlouvy nepředpokládaly. Ty mohou souviset se stavem zápisu v katastru nemovitostí či s faktickým stavem věci. Aby nedocházelo k nevítaným důsledkům těchto událostí, zavádí OZ princip materiální publicity zápisů věcných práv187, která by měla těmto obtížím čelit.188
U nemovitých věcí nezapisovaných do veřejného seznamu se vlastnické právo převede k okamžiku účinnosti smlouvy, není-li zde jiné ujednání.
185 XXXXXXXX, Xxx. In: XXXXXXXX Xxx a kol. Katastrální zákon. Komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2015, s. 153.
186 tamtéž, s. 136.
187 Především ust. § 980 – § 986 OZ.
188 Důvodová zpráva k OZ, s. 476 – 477.
6. Základní prvky právního vztahu darování
Jak již bylo několikrát zdůrazněno výše, má vznik darovací smlouvy za následek vznik závazkového smluvního vztahu - darování. Tento právní vztah pak v sobě obsahuje klasickou triádu základních konstrukčních prvků, kterými jsou subjekty, předmět a obsah.
Základním předpokladem pro vznik a trvání právního vztahu je existence jeho subjektů. Jelikož je závazek z darování založen smlouvou, jsou jeho subjekty smluvní strany, které mezi sebou darovací smlouvu uzavřely. Vzhledem k tomu, že se jedná o typizovaný závazek, zákonodárce jejich označení dárce a obdarovaný výslovně uvedl hned úvodním ustanovení § 2055 OZ o darování.
Dárcem i obdarovaným může být jakýkoliv člověk, jakožto i veřejnoprávní či soukromoprávní právnická osoba. Subjektem může být taktéž stát, neboť se u něj dle
§ 21 OZ uplatní fikce právnické osoby soukromého práva.
Co se týče počtu osob na obou stranách smlouvy, je připuštěna jejich pluralita. V takových případech se budou aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o společných dluzích a pohledávkách dle ust. § 186 a násl. OZ.
Podmínkou platného darování je dostatek svéprávnosti na straně dárce i obdarovaného, a to v takové míře, při níž není pochyb o existenci vědomostní i volní složky jednání. Obě strany si totiž musejí uvědomovat hospodářský účel a kauzu darování coby bezúplatné transakce.
Nezletilý, který doposud nenabyl plné svéprávnosti (sňatkem či emancipací) je ve smyslu domněnky vyjádřené v ust. § 31 OZ způsobilý k takovým právním jednáním, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Způsobilost uzavřít darovací smlouvu takového nezletilého je třeba zkoumat vždy ad hoc s ohledem na jeho intelektuální a volní vyspělost, a to i v kontextu povahy daru, především jeho hodnoty.189 Dle judikatury je nezletilý způsobilý přijmout dar, „lze-li jej vzhledem k jeho věku považovat za způsobilého pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšší hodnoty“.190 Toto hledisko finančního (hodnotového) profitu darování je však naproti tomu nutno vždy porovnat s případnými povinnosti či omezeními, jež by pro nezletilého měly z takového
189 ELISCHER, op. cit., s. 42.
190 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, spis. zn. 25 Cdo 1005/99.
obdarování plynout.191 Tyto povinnosti a omezení by především neměly tíživě dopadat do jeho osobních a majetkových poměrů a ani by nemělo hrozit, že nastanou až v budoucnu.192 Dojdeme-li pak k závěru, že nezletilý není způsobilý k právnímu jednání, mohou jej za něj učinit jeho zákonní zástupci.
Z principu graduálního nabývání svéprávnosti existují dvě výjimky. Dle ust.
§ 32 OZ může zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, udělit
„ve shodě se zvyklostmi soukromého života“ souhlas k určitému právnímu jednání, ke kterému by jinak sám nebyl způsobilý. Nezletilý je pak v mezích uděleného souhlasu způsobilý sám právně jednat, tedy i uzavřít darovací smlouvu. Druhou výjimku upravuje ust. § 33 OZ, dle kterého může zákonný zástupce udělit nezletilému souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu. Takto udělený souhlas v sobě bude bezesporu zahrnovat i způsobilost k darování a přijímání darů.
Osoba, jejíž svéprávnost byla omezena rozhodnutím soudu, není oprávněna samostatně jednat v rozsahu, v němž byla výrokem soudu omezena. Pro platnost těchto právních jednání se zásadně vyžaduje souhlas ustanoveného opatrovníka. V tomto smyslu je významné ust. § 65 OZ, které šetří projev vůle opatrovance a řeší situaci, kdy tato osoba právně jednala bez předchozího souhlasu. Jednání bez souhlasu opatrovníka je totiž neplatné pouze tehdy, působí-li opatrovanci újmu. Pokud se omezení opatrovance bude vztahovat i na uzavření darovací smlouvy (či obecně převody majetku) a on přesto někomu daruje věc, bude se vznik újmy předpokládat, neboť poskytnutí daru představuje úbytek dárcova majetku bez adekvátního protiplnění a darovací smlouva tak bude zřejmě neplatná.193 Není však vyloučeno, aby byla újma způsobena taktéž přijetím nevhodného daru, jež by mu mohl přivodit potíže.194 Bez ohledu na vznik újmy však bude platné jakékoliv jednání, k němuž opatrovník udělí souhlas dodatečně.
Úprava darování výslovně obsahuje speciální pravidla pro osoby, jež byly na svéprávnosti omezeny soudním rozhodnutím, neboť tyto osoby mohou v souladu s ust. § 2066 OZ „darovat i přijmout dar malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý“. Toto ustanovení konkretizuje obecné východisko občanského práva, dle
191 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, spis. zn.:. 30 Cdo 3321/2008.
192 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, spis. zn.: 25 Cdo 1005/99.
193 ELXXXXXX, op. cit., s. 43-45.
194 Xxxxxx a Xxxxx například uvádějí jako příklad darování pozemku s rozpadajícím se domem, který by vyžadoval značné investice, jinak by hrozila závažná újma třetím osobám (sousedům, kolemjdoucím apod.). In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 16.
kterého i osoby omezené na svéprávnosti nejsou zbaveny práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života.195
Lze shrnout, že jinak zásadně potřebný souhlas opatrovníka bude nezbytný jen v situacích, kdy rozsah darování vystoupí z intencí dle ust. § 2066 OZ, tzn. nepůjde-li o malý nebo obvyklý dar. Zákon však neobsahuje legální definici těchto dvou pojmů a ani neobsahuje žádnou bližší specifikaci, avšak v obou případech je pro posouzení hodnoty daru podstatná jejich hodnota v době darování. Zda je dar „malé hodnoty“ je třeba posuzovat se zřetelem k celkovému majetku dárce, příp. i obdarovaného, což zahrnuje jeho aktuální příjmy, životní úroveň, finanční situaci, movitý i nemovitý majetek apod. Pro „obvyklost“ daru pak bude relevantní příležitost, při níž je poskytován. Obvyklé dary jsou bezesporu ty, jež jsou poskytované během různorodých slavností, jako jsou narozeniny, svátky, výročí, křty apod. Avšak u obou případů bude nutno situaci posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti.
Současná právní úprava neřeší přípustnost darování mezi manželi a neobsahuje tudíž ani jeho obecný zákaz. Nauka i praxe proto vychází z judikatury, především ze stanoviska Nejvyššího soudu196, dle kterého je darování mezi manželi přípustné pouze v rozsahu majetku, který má darující manžel ve svém výlučném vlastnictví, což a contrario znamená, že manželé si navzájem nemohou darovat věc, která náleží do jejich společného jmění. Tento závěr vychází z premisy, že každý z manželů má ohledně věcí patřících do společného jmění vlastnické právo k celé věci, jež je omezené stejným právem druhého manžela, a nemůže proto toto své právo převést na druhého manžela. Není zde totiž podílu, který by mohl být samostatným předmětem majetkových práv. V opačném případě by dle soudu došlo k obcházení kogentních norem o rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Navíc je nemyslitelné, aby obdarovaný manžel nabyl věc, jíž vlastníkem vlastně již dávno je.197
Pokud jde o darování manželům, pak dle § 709 odst. 1 písm. b) OZ platí, že dary od třetí osoby poskytnuté jednomu z manželů se nestávají součástí společného jmění manželů, ale náleží do výlučného vlastnictví obdarovaného manžela, ledaže by dárce projevil při darování jiný úmysl. Pokud však dárce daruje oběma manželům, stává se
195 Srov. ust. § 64 OZ.
196 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, publikované ve Sbírce rozhodnutí pod R 42/72.
197 Současná odborná literatura však uvažuje nad možností, že darování věci ze společného jmění ve prospěch výlučného vlastnictví jednoho manžela (či opačně) by de lege lata vlastně představovalo smlouvu modifikující režim SJM a znamenalo jeho vypořádání učiněné za trvání manželství dle ust. § 718 odst. 1 OZ. In: ELXXXXXX, op. cit., s. 57 – 61.
dar součástí jejich společného jmění a nikoliv předmětem podílového spoluvlastnictví, jak tomu bylo za stavu staré a již překonané judikatury.198
Dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví. Z podstaty darování vyplývá, že dárce je zásadně osoba, jíž svědčí vlastnické právo k věci, avšak tato dikce není absolutní. Pokud tomu tak není, dojde k tzv. nabytí vlastnického práva od neoprávněného (od „nevlastníka“) a obdarovaný se stane dle ust. § 1111 OZ jako nabyvatel věci jejím právoplatným vlastníkem, pokud prokáže svou dobrou víru v oprávnění dárce převést vlastnické právo k daru. V takovém případě se pak původní vlastník nemůže účinně domáhat po obdarovaném vydání věci.
Tato ochrana poskytovaná na základě dobré víry nabyvatele se však neuplatí, prokáže-li původní vlastník, že věc pozbyl činem povahy úmyslného trestného činu nebo ztrátou.199
Tomuto přístupu pro zajímavost odpovídají i názory zahraniční doktríny, dle kterých bude původní vlastník chráněn pouze v případech protiprávního jednání. Pokud tedy někdo v dobré víře nabyl věc od nevlastníka jednáním v souladu s právem, nemá původní vlastník právo na vrácení věci.200
Speciální pravidla pro nabytí od nevlastníka platí pro vyjmenované způsoby převodu dle ust. § 1109 OZ, přičemž pro účely darovací smlouvy je významné písm. c) nabytí věci „za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil“ (uvažujeme-li o smíšené darovací smlouvě) a písm. d) „nabytí od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno“. Zde bez výjimky postačí obdarovanému k řádnému nabytí vlastnického práva k movité věci nezapisované do veřejného seznamu vedle řádného titulu toliko jeho dobrá víra v oprávnění převodce.
Ohledně odpovědnosti dárce vyvstávají dvě situace. Pokud si je vědom, že daruje cizí věc a tuto skutečnost současně zatají obdarovanému, bude povinen k náhradě škody z toho vzniklé dle ust. § 2065 OZ. V případě darování cizí věci nevědomky by šlo patrně o omyl způsobující neplatnost darovací smlouvy nebo o právní vadu
198 ELXXXXXX, op. cit., s. 62.
199 § 1111 OZ, věta druhá.
200 A notion od corrective justice that requires redress oly against one who has act wrongfully does not permit the original owner to reclaim the good from one who, like a good faith purchaser, did not dispossess the original owner of the goods trhrough some wrongful act. In: GIXXXXXX, X. Xxxxxxx; WAXX, X. Xxxxxx. Sales Law. Domestic and International [online]. 3. edition. New York : Foundation Press, 2002, s. 394. [cit. 26. 1. 2017].
darované věci podmiňující náhradu škody či odstoupení obdarovaného od darovací smlouvy.201
Obdarovaný darovací smlouvou bezplatně nabývá dar do svého vlastnictví, anebo přijímá nabídku dárce k budoucímu nabytí daru. Pro určení osoby, jež má být obdarována, je vždy podstatný úmysl dárce. Z pohledu rodinného práva je v této souvislosti zajímavá úvaha Nejvyššího soudu, dle které: „pro posouzení, kdo je obdarovaný, bude rozhodujícím úmysl dárce, zda totiž chtěl darovat věc jen jednomu z manželů nebo oběma. Na tento úmysl bude možno ve většině případu usuzovat jen z okolností, za nichž k darování došlo. Nevystačí se přitom pouze s posuzováním povahy předmětu, zda slouží potřebám celé rodiny nebo jen jednoho z manželů, ale je nutno vždy vycházet z úmyslu dárce“.202
Jak bylo řečeno výše, může být platně obdarována jakákoliv osoba, která je s ohledem na svoji svéprávnost k tomu způsobilá. Občanský zákoník z tohoto pojetí však vyčlenil určité výjimky uvedené níže.
Jedním z nejdůležitějších aspektů darování je dobrovolnost, která předpokládá absenci jakékoliv právní povinnosti plnit a vyžaduje skutečnou a svobodnou vůli dárce bez známek sebemenšího fyzického či psychického nátlaku. Tento apel na ochranu svobodné vůle dárce a dobrovolnost promítl občanský zákoník do ust. § 2067, dle kterého je darování neplatné, pokud jej dárce učinil vůči osobě, která „provozuje zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána, stalo-li se v době, kdy dárce byl v péči takového zařízení nebo jinak přijímal jeho služby“, ledaže je obdarovaný osobou dárci blízkou.203
Toto ustanovení předchází situacím, kdy by pacient darováním zamýšlel vytvořit pro sebe určitou výhodu, která by mu zaručila kvalitnější lékařskou péči. Na druhou stranu zabraňuje i opačné situaci, kdy by poskytovatelé zdravotnických služeb sami využili (fyzické či psychické) slabosti pacienta a pod nátlakem či lstí jej navedli k tomu,
201 ELXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 626.
202 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1972, spis. zn. Cpj 86/71.
203 Dle Elischera bude zákonná výjimka pro osoby blízké vždy aplikovatelná pouze na fyzické osoby, nikoli osoby právnické. Nelze zde totiž postupovat dle ust. § 22 odst. 2 OZ, neboť to neslouží k ochraně samotného dárce, ale k ochraně dobré víry a právní jistoty třetích osob. Platnost darování ve prospěch právnické osoby tak bude dárce moct napadnout vždy. In: ELXXXXXX, op, cit., s. 54.
Xxxxxx a Xxxxx naopak aplikují § 22 odst. 2 OZ i na tento případ a darování členem statutárního orgánu ve prospěch právnické osoby považují za platné. In: XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 17.
aby v jejich prospěch daroval určitou věc. Dle OZ přitom není rozhodné, zda obdarovaná osoba sociální či zdravotnické zařízení provozuje, spravuje, nebo je k němu v zaměstnaneckém poměru.204
Pojem zdravotnických služeb je vymezen veřejnoprávními předpisy, zejm. zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a zahrnuje nespočet různých zdravotních služeb, jež vykonávají poskytovatelé, tedy fyzické či právnické osoby mající oprávnění k jejich poskytování. Doba, během které je darování neplatné, je vymezena jako „péče zdravotnického zařízení“ či „příjem jiných služeb“. Tyto pojmy jsou chápány velice široce a zahrnují v podstatě jakékoliv zdravotnické výkony ve formě preventivní, diagnostické, léčebné, rehabilitační či ošetřovatelské péče, jež si lze představit.205 Zdravotnickým zařízením pak mohou být jakékoliv prostory určené k poskytnutí zdravotních služeb, tzn. nejen nemocnice či ordinace.
Sociální služby definuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a rozlišuje jejich trojí podobu z pohledu povahy vykonávaných činností na sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence, a to bez ohledu na to, zda jde o služby pobytové, ambulantní či terénní. Typickým příkladem sociálního zařízení poskytujícího sociální služby tak jsou domovy pro seniory či osoby se zdravotním postižením, azylové domy, stacionáře, domy na půl cesty, terapeutické komunity apod.206
Povaha neplatnosti smlouvy, jak ji předpokládá ust. 2067 OZ, je však sporná. Dle Elischera může být darovací smlouva uzavřená za okolností nastíněných v § 2067 OZ nemravná a lze ji vyhodnotit jako právní jednání odporující zákonu, jehož smysl spočívá v ochraně dárce a zjištění dobrovolnosti darování. Neplatnost smlouvy však ve většině případů nebude absolutní, neboť intenzita závadnosti nedosáhne dostatečného stupně společenské škodlivosti předvídané v ust. § 588 OZ.207 Argument hovořící pro relativní neplatnost také vychází ze skutečnosti, že § 2067 OZ chrání zájmy dárce, a proto by se případné neplatnosti měl dle § 586 odst. 1 OZ dovolávat pouze on. Přitom však Elxxxxxx xevylučuje, že v odůvodněných případech by o absolutní
204 Dle komentáře nemusí jít pouze o přímé zaměstnance. Z darování jsou vyloučeny taktéž osoby, jejichž zaměstnavatelem je osoba odlišná od zařízení či OSVČ vykonávající svou práci v zařízení. In: XXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 17.
205 Jde o výkony neodkladné, akutní, nezbytné i naplánované. Řadíme sem péči spočívající v předcházení, odhalení a odstranění nemoci, udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu, prodlužování života, zmírnění utrpení, posuzování zdraví. Patří sem taktéž farmacie.
206 ELISCHER, op. cit., s. 51-53.
207 § 588 OZ: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“
neplatnost jít mohlo.208 Že se jedná o neplatnost relativní, jíž se může dovolat pouze dárce, uvádí taktéž důvodová zpráva k OZ.209 Naopak Xxxxxx a Xxxxx xvádějí neplatnost absolutní, neboť taková smlouva nejen odporuje zákonu, ale i zjevně narušuje veřejný pořádek. K tomu dodávají, že relativní neplatnost je nevhodná také s ohledem na ust. § 579 odst. 1 OZ, dle kterého nemůže neplatnost namítnout ten, kdo ji sám způsobil, což by prolomilo ochranný charakter § 2067 OZ.210
Osobně se kloním spíše k neplatnosti relativní, neboť v takovémto darování sice spatřuji jednání v rozporu se zákonem, avšak nikoliv už zjevné narušené veřejného pořádku jako podmínku absolutní neplatnosti ve smyslu ust. § 588 OZ.
Neplatnost darovací smlouvy způsobí, že se na darování hledí jako na neučiněné, přičemž jejím důsledkem je vznik restituční povinnosti obdarovaného dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Vyloučena není ani vlastnická žaloba, kterou by se dárce dožadoval vydání darované věci. Ač to není v zákoně výslovně upraveno, právo namítat neplatnost darovací smlouvy, jako právo majetkové, přechází i na dědice dárce.211
Občanský zákoník vychází z koncepce širokého pojetí věci, která se promítá i do spektra možných objektů darování. Předmětem, resp. objektem darovací smlouvy mohou být všechny hmotné i nehmotné věci v právním smyslu, tedy „vše co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“.212 Jde o takové věci, kterých se mohou týkat subjektivní majetková práva, především právo vlastnické, a které si lze přivlastnit a ovládat je.213
Předmětem darování tak bude nejčastěji jednotlivě určená věc movitá či nemovitá, anebo i věc určená druhově či množstevně. Darovat lze ale i právo stavby, bytovou jednotku či nebytový prostor. Samostatným předmětem daru mohou být i plody a užitky věci. Ani darování zvířete není vyloučeno, a to i přesto, že OZ zvíře za věc nepovažuje. Ve smyslu § 494 OZ však skutečnost, že je zvíře objektem darování, nebude zřejmě v rozporu s jeho povahou živého tvora.214
208 Jako příklad uvádí zneužití dobré vůle dárce seniora, vylákání daru pod pohrůžkou sankce nebo naopak přislíbení určité výhody. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 52.
209 Důvodová práva k OZ, s. 808.
210 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 17.
211 ELISCHER, op. cit., s. 53.
212 Srov. ust. § 489 OZ, které se vrací ke koncepci širokého pojetí věci, jak jej znal ABGB.
213 XXXX, Xxxx. In: XXXXXX, Xxxxx; XXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III,
§ 419 – 654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 197.
214 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 622 – 623.
Darovat lze taktéž věc hromadnou. Příkladem může být i závod, u nějž se darování připouští bez ohledu na to, že jako takový představuje soubor jmění zahrnující nejen věci, ale též dluhy. Na takový převod se pak při darování přiměřeně použijí ustanovení o koupi závodu.215
Avšak darování samotného dluhu jako povinnosti dlužníka něco dát, dělat či strpět je pojmově vyloučeno, protože by takové jednání odporovalo samé podstatě darování a také proto, že by darováním ani nedošlo k převodu vlastnického práva. Dluh totiž nelze de lege lata považovat za věc v právním smyslu dle ust. § 489 OZ.216
Právní nauka v minulosti vyvodila, že povahu samostatné věci má též spoluvlastnický podíl, u jehož převodu se i v případě darování, jako bezúplatného převodu vlastnického práva, zachovává předkupní právo spoluvlastníků.217 Taktéž podíl na věci v přídatném spoluvlastnictví je způsobilým předmětem darování, avšak pouze za současného (úplatného či bezúplatného) převodu vlastnického práva k věci, k jejímuž využití slouží věc v přídatném spoluvlastnictví.
Vzhledem k již zmiňovanému širokému pojetí věci jako předmětu občanskoprávních vztahů lze uvažovat taktéž o darování věcí nehmotných, tj. práv, jejichž povaha to připouští, i jiných věcí bez hmotné podstaty. Předmětem daru tak bezesporu může být pohledávka, k jejímuž převodu dojde formou bezúplatného postoupení pohledávky (cesí), přičemž právním důvodem bude právě darovací smlouva. Přestože darování předpokládá zvětšení majetku obdarovaného, uvažovat lze i o upravené konstrukci, kdy darování povede k pouhému nezmenšení majetku obdarovaného na úkor dárce. V praxi půjde o převzetí dluhu, které je také přípustnou formou darování. Darovat lze i prostřednictvím prominutí dluhu, při němž dárce jakožto věřitel promine dluh obdarovanému jako svému dlužníkovi. Obdarovaný však s prominutím dluhu musí souhlasit, neboť v opačném případě by šlo o pouhé jednostranné jednání neslučující se s pojmovými znaky darovací smlouvy. Darováním mohou i jiné nehmotné věci, např. výsledky tvůrčí, duševní činnosti, poskytnutí know- how apod.218
215 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 2.
216 ELISCHER, op. cit, s. 23.
217Avšak pouze v případech dle ust. § 1124 odst. 2 OZ, tj. jen v případě podílového spoluvlastnictví založeného pořízením pro případ smrti a u spoluvlastnictví zemědělského závodu.
218 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 622 – 623.
Z judikatury pak vyplývá, že předmětem darování může být taktéž zřízení osobní služebnosti, poskytování služeb, či vzdání se napadlého dědického práva.219
Pro zajímavost lze uvést, že takto široce pojatá věc v právním smyslu je vlastní i zahraničním doktrínám - například občanský zákoník Kalifornie hovoří o tom, že vlastnit lze všechny neživé věci, které si lze přivlastnit, stejně jako všechna domácí zvířata, závazky, autorská díla, dobré jméno podniku, obchodní značky či známky a práva stanovená zákonem.220
Vzhledem k tomu, že darovat lze pouze předmět způsobilý k darování, jsou vyloučeny všechny neobchodovatelné věci, tzv. res extra comercium, tedy věci, se kterými je zakázáno obchodovat dle veřejnoprávních předpisů. Neobchodovatelnost určitých věcí je zakotvena taktéž v článku 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého může zákon stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví státu, kupř. ložiska vyhrazených nerostů. Neobchodovatelné věci nemohou být předmětem soukromých práv, neboť jsou vyloučeny z právního obchodu. Mezi takové věci řadíme např. zakázané jedy, omamné látky, vojenskou výzbroj, či lidské tělo a orgány.221
Posledně uvedenému odpovídá i negativní vymezení věcí v ust. § 493 OZ, podle nějž „lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí“, které ve spojení ust. § 112 OZ představuje nepřípustné hranice předmětu darovací smlouvy, neboť „člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem“.222 Z tohoto pravidla však druhé uvedené ustanovení zavedlo legální výjimku pro vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, neboť na tyto se hledí jako na věci movité a lze je jinému přenechat za odměnu. Díky této nevyvratitelné domněnce věcí movitých jsou tak i způsobilým předmětem darovací smlouvy.
Darovat nelze ani součást věci, neboť ta se nepovažuje za samostatný předmět práv a povinností. V důsledku zásady superficies solo cedit proto nemohou být darovány ani stavby zřízené na pozemku, neboť ty jsou považovány za jeho součást (s výjimkou dočasných staveb). Naproti tomu není v zásadě vyloučeno darování příslušenství věci, u kterého platí pouze vyvratitelná domněnka sledování osudu věci
219 Viz rozhodnutí označená: NSS ČSR Rv II 898/34, NS ČSR R II 371/28, NS ČSR R I 904/26. In: XXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXXX Xxxxx. Darování, koupě a směna. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016. Judikatura k rekodifikaci, s. 44 – 49.
220 § 655 občanského zákoníku Kalifornie (Civil code – CIV) z roku 1872, ve znění pozdějších předpisů.
221 XXXX, Xxxx. In: MELZER; TÉGL a kol.,op. cit., s. 206 – 207.
222 Tímto předpisem je myšlen zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů.
hlavní. Je-li tedy vůle stran převést vlastnické právo pouze k příslušenství bez věci hlavní, lze takovouto transakci považovat za přípustné darování.
Z pohledu předmětu daru nelze za darování považovat právní jednání, u nějž nedochází ke zmenšení majetku dárce a zvětšení majetku obdarovaného jako je např. ručitelský závazek, poskytnutí jistoty, vzdání se budoucího práva, zřeknutí se dědictví, či odmítnutí dědictví a odkazu.223
Obsah darovací smlouvy v sobě zahrnuje vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy. Jak bylo uvedeno výše, převažuje u darovací smlouvy závazek dárce, neboť pouze on je právně zavázán poskytnout plnění ve formě převedení vlastnického práva k předmětu daru na obdarovaného. To však nevylučuje povinnost obdarovaného dar přijmout či poskytnout jinou součinnost. Obdarovaný má naopak primárně právo vyžadovat od dárce splnění závazku, tedy nabýt od něj bezúplatně vlastnické právo k předmětu daru.
V případě pouhého slibu daru má pak obdarovaný právo na jeho splnění, přičemž nedodrží-li jej dárce, má obdarovaný nárok alespoň na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Jednotlivá práva a povinnosti se také mohou za splnění určitých podmínek aktivovat i v průběhu trvání závazku; příkladem jsou práva obdarovaného z vadného plnění dárce, právo dárce dar odvolat a domáhat se vrácení daru či jeho hodnoty, právo na odstoupení od smlouvy apod.
Vzhledem k tomu, že se dárce na základě darovací smlouvy ocitá v postavení dlužníka zavázaného k bezúplatnému plnění, platí pro interpretaci obsahu jeho právního jednání specifické pravidlo, díky němuž je jeho pozice zvýhodněna. V případech výkladových pochybností o obsahu darování jako právního jednání se totiž u dárce uplatní vyvratitelná domněnka dle § 1747 OZ, podle které se dárce chtěl zavázat spíše méně než více. Obecná úprava (především pro úplatné smlouvy) totiž naopak interpretuje jednání podle úmyslu jednajícího, resp. přisuzuje mu takový význam, jaký by mu přiznala osoba, jíž je jednání adresováno (zde by to byl tedy obdarovaný).224 Takovýto princip by byl s ohledem na asynallagmatickou povahu darování nevhodný, a proto speciální pravidlo zakotvené v citovaném ustanovení považuji za spravedlivé.
223 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 622 – 623.
224 Srov. ust. § 556 odst. 1 OZ.
6.3.1. Odpovědnost dárce za vady
Asynallagmatická povaha závazku se promítá taktéž do úpravy smluvní odpovědnosti, neboť vylučuje aplikaci klasických principů odpovědnosti za škodu, prodlení a vady tak, jak je známe u jiných, úplatných a synallagmatických smluv. U darování se tyto sankční mechanismy aktivují jen za zákonem stanovených a předvídaných situací.225
O osvobození dárce od povinnosti platit úroky z prodlení v případě konsenzuální formy darovací smlouvy již bylo pojednáno výše. Nyní se výklad zaměří na odpovědnost dárce za vady darované věci.
Občanský zákoník v zásadě přejal koncepci ust. § 629 OZ 1964 a zachoval princip odpovědnosti dárce za vady daru právní i faktické. Změnou je však samostatné vymezení odpovědnosti za právní vadu v podobě vědomého darování cizí věci226 a výslovné zakotvení povinnosti dárce k náhradě vzniklé škody.
Dikce prvně uvedené novinky je obsažena v první větě ust. § 2065 OZ a použije se v případech, kdy dárce vědomě daruje cizí věc a tuto skutečnost obdarovanému zatají. Vědomost dárce o této právní vadě je dána tehdy, pokud o skutečnosti daru cizí věci ví (subjektivní hledisko), anebo s ohledem na okolnosti vědět měl a mohl (objektivní hledisko). Současně s vědomostí dárce se kumulativně vyžaduje i jeho projev vůle tuto skutečnost před obdarovaným zatajit. Zatajení lze interpretovat jako dárcovu nečinnost (non facere) spočívající v zamlčení (nesdělení) obdarovanému relevantní skutečnosti o vlastnickém právu k věci, či předstírání (facere), že je vlastníkem věci. Z tohoto pohledu nastává v případě objektivního hlediska zapeklitá situace, kdy dárce o vadě měl a mohl vědět (reálně však o ní nevěděl) a přitom měl dle dikce zákona obdarovanému úmyslně vadu zatajit. V takové situaci se předpokládá, že dárce obdarovanému zatajil pouze své případné pochybnosti o povaze vlastnického práva, nikoliv sám fakt, že věc patří jinému, neboť mu samotnému tato skutečnost nebyla známa. Cizí věc lze darovat bez ohledu na to, zda se jedná o věc hmotnou, nehmotnou, zapsanou či nezapsanou do příslušeného veřejného seznamu.227
Ohledně nabytí vlastnického práva k věci obdarovaným od dárce – nevlastníka již bylo pojednání výše. Východiskem zde zůstává dobrá víra obdarovaného
225 ELISCHER, op. cit., s. 97.
226 Xxx Xxxxxx a Bednáře nejde o rozšíření koncepce odpovědnosti. I přesto, že ust. § 629 OZ 1964 pojednávalo pouze obecně o vadách daru bez bližší klasifikace, řadily se pod něj vady právní i faktické a vědomé darování cizí věci spadá pod prvně uvedenou kategorii. In: HULMÁK a kol, VI., 2014, op. cit., s. 15.
227 ELISCHER, op. cit., s. 98.
v oprávnění převodce (dárce) převést vlastnické právo a absence trestného činu či ztráty věci jako důvodu jejího pozbytí původním vlastníkem.
Je-li prokázána příčinná souvislost mezi vadným, tj. protiprávním jednáním dárce a škodlivým následkem v podobě vzniku škody na straně obdarovaného, je dárce povinen tuto škodu nahradit.228 Ohledně režimu náhrady škody přichází v úvahu několik variant. Předně lze samotné ust. § 2065 OZ chápat jako specifický právní základ pro přiznání práva na náhradu škody. Dále by též mohlo být postupováno dle obecných ustanovení o deliktech, a to jak dle ust. § 2909 OZ o úmyslném jednání v rozporu s dobrými mravy229, tak i dle ust. § 2910 OZ o porušení zákonné povinnosti230.
Hrazená škoda v tomto případě zahrnuje nejen skutečnou majetkovou újmu obdarovaného spočívající ve zmenšení aktiv či ve zvětšení pasiv, ale i ušlý zisk. Škoda tak bude typicky představována náklady vynaloženými na soudní spor o určení vlastnického práva, vydání věci či zdržení se zásahu do vlastnického práva. Nemajetková újma se však bude hradit pouze tehdy, bylo-li tak mezi stranami výslovně ujednáno.231
Zákon zde opomenul zmínit situace, kdy dojde k darování cizí věci, avšak bez dárcova zlého úmyslu, tedy kdy o této skutečnosti dárce neví a ani vědět nemohl. Důvodová zpráva nás nabádá k řešení těchto případů podle ustanovení o omylu a podle obecné úpravy o náhradě škody.232 Dle Elischera se však musí jednat o právně relevantní omyl, tj. omyl v rozhodující skutečnosti (objektivní stránka), který byl vyvolán druhou stranou (subjektivní stránka).233 Omyl by proto v takovém případě musel svým jednáním vyvolat obdarovaný, na jehož základě by dárce daroval cizí věc nedopatřením. Taková smlouva by pak byla z důvodu omylu relativně neplatná. Pokud by však původcem omylu byla třetí osoba a obdarovaný by se na něm nijak nepřičinil a ani o něm nevěděl a vědět nemohl, byla by smlouva platná. To znamená, že pokud by
o omylu dárce nevěděl ani obdarovaný, bylo by třeba aplikovat úpravu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka, příp. by přicházelo v úvahu též řádné vydržení.234
Výslovná specifikace darování cizí věci jako zvláštní právní vady je vlastní například i rakouské doktríně, která hovoří o tom, že daruje-li dárce úmyslně věc
228 Požadavek příčinné souvislosti se dovozuje z dikce ust. § 2065 OZ: „škodu, která z toho vznikne“.
229 Tím, že dárce vědomě zatajil právní vadu, jednal v rozporu s dobrými mravy.
230 Považujeme-li povinnost nedarovat cizí věc a nezatajovat tuto skutečnost jako zákonnou povinnost.
231 ELISCHER, op. cit., s. 99.
232 Důvodová zpráva k OZ, s. 807.
233 Ve smyslu ust. § 583 OZ.
234 XXXXXXXX, Xxxxx. In: ŠVESTKA a kol., 2014, op. cit., s. 661.
náležící jiné osobě a neupozorní-li na tuto skutečnost obdarovaného, je odpovědný za jakékoliv následky tím vyvolané.235
Právní vada daru však nemusí spočívat pouze ve vlastnickém právu osoby odlišné od dárce; založena může být například i v existenci jiného věcného práva – např. práva zástavního či věcného břemene. V těchto případech se aplikuje obecné pravidlo uvedené ve druhé větě ust. § 2065 OZ společné všem jiným vadám, tedy že
„dárce škodu obdarovanému nahradí i v případě, že škoda vznikla z vady darované věci, pokud dárce o vadě věděl a obdarovaného na ni neupozornil“.
Z toho tedy plyne, že dar může mít rovněž vady faktické, spočívající v jakosti, množství či hmotnosti, a to ať už jde o vady skryté či zjevné. To však nevylučuje možnost darovat věc použitou, jež určité vady již z povahy věci má. Citovaná druhá věta ust. § 2065 OZ však vyžaduje, aby dárce obdarovaného na existenci takových právních i faktických vad upozornil, jsou-li mu známy. Jestliže dárce o vadě ví a obdarovaného na ni neupozorní, nesplní tím zákonnou notifikační povinnosti a je povinen obdarovanému nahradit škodu, která mu vinou vady daru vznikla.236 Je však opět nutno prokázat příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a vadou daru.
Zákon nijak nespecifikuje dobu, během které má dárce notifikační povinnost splnit. Měl by tak však učinit v bezprostřední souvislosti s darováním, a to nejlépe již v okamžiku nabídky daru a zároveň před akceptací daru obdarovaným. U reálné darovací smlouvy by měl dárce obdarovaného (s ohledem na rychlou návaznost nabídky a předání radu) na vady upozornit nejpozději při jeho předání. Samotná existence vady se pak posuzuje k okamžiku uzavření smlouvy, i když se projevila později. U konsenzuální darovací smlouvy se však interval pro konstatování existence vady prodlužuje a je ohraničen nabídkou daru a jeho následným odevzdáním, bez ohledu na okamžik jejího pozdějšího projevu.237
Obdarovaný má za splnění výše uvedených kritérií v případě faktické i právní vady vedle práva na náhradu škody taktéž právo od darovací smlouvy odstoupit a dar vrátit.238 Odstoupení od smlouvy chápeme jako jednostranné právní jednání, jež má za
235 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxx Convention - Rome I Regulation. Commentary [online]. New York: Juris, 2011, s. 203. [cit. 15. 2. 2017.]
236 Může jít o škodu vzniklou přímo na předmětu daru, ale i o škodu vzniklou na jiných věcech, či újmu na zdraví obdarovaného nebo třetí osoby. In: XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 15.
237 ELISCHER, op. cit., s. 101.
238 § 2065 OZ, věta třetí.
následek zrušení smlouvy a zánik závazku s účinky ex tunc.239 I v tomto případě však může obdarovaný požadovat náhradu škody, která mu s vrácením daru vznikla (např. náklady na dopravu).
Nutno poznamenat, že obdarovanému zásadně nevznikají další standardní práva z vadného plnění dle § 1914 a násl. OZ, jako je např. právo požadovat náhradní plnění či dodání věci bez vad, jelikož ty je možné aplikovat pouze ve vztahu k plněním za úplatu. Stejně tak by nebylo spravedlivé požadovat od dárce opravu věci na jeho náklady, když ji obdarovaný obdržel bezúplatně.240
239 ELISCHER, op. cit., s. 102.
240 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol, VI., 2014, op. cit., s. 15.
7. Zánik závazku darování
Zánik závazků je v občanském zákoníku obecně upraven v ust. § 1908 a násl., kdy předně rozlišuje mezi zánikem závazku splněním a jinými způsoby. Vedle těchto obecných důvodů jsou pro náš výklad významné zejména speciální důvody zániku závazku darování, které budou rozebrány v následujících podkapitolách.
Závazek by měl v ideálním případě zaniknout splněním, avšak tato problematika je u darování specifická. Vzhledem k jeho asynallagmatické povaze, která předpokládá trvající morální závazek obdarovaného, nedochází ke konzumaci (splnění) ihned po předání daru. Argumentem je taktéž skutečnost, že v opačném případě by bylo pojmově vyloučeno následné odstoupení od smlouvy a odvolání daru dárcem, neboť závazek by v době odstoupení, tj. po odevzdání daru, již neexistoval.241
K tomuto výkladu se přiklonila taktéž judikatura, dle které splněním závazek z darování nezaniká, přičemž odvolání daru dárcem spolu s právem na jeho vrácení je zvláštní způsob zrušení darovací smlouvy, jež má za následek zánik darovacího vztahu.242
Jako další obecný způsob zániku závazku přichází u konsenzuální podoby darování v úvahu dohoda o zrušení závazku, prominutí dluhu, splynutí a následná nemožnost plnění. U odstoupení od smlouvy musíme vedle obecné úpravy pamatovat taktéž na speciální ustanovení pro darování (viz níže).
Rozdílně je pak třeba přistupovat k zániku způsobeného smrtí jedné ze smluvních stran. Smrt dárce nebude mít na trvání závazku zásadně vliv, neboť povinnost poskytnout dar u konsenzuálního darování přejde na jeho dědice, ledaže by předmětem darování bylo takové plnění, jež bylo vázáno výlučně na osobu dárce.243
Naopak smrtí obdarovaného právo na poskytnutí daru zásadně zaniká244, neboť plnění je běžně omezeno na jeho osobu. Není však vyloučeno, aby se strany dohodly jinak, tj. například výslovně sjednaly přechod práva na dar i na dědice dárce.245
241 XXXXXXXX, op. cit., s. 189.
242 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, spis. zn. 33 Cdo 3001/2009.
243 Příkladem lze uvést dar spočívající ve zhotovení díla dárcem. K tomu srov. ust. § 2009 odst. 1 ve spojení s ust. § 1475 odst. 2 OZ.
244 Srov. ust. § 2009 odst. 2 OZ.
245 ELISCHER, op. cit., s. 190.
7.1. Odstoupení od darovací smlouvy
Odstoupení od smlouvy obecně chápeme jako jednostranné adresované právní jednání, které doručením druhé smluvní straně způsobuje zánik závazku, a to s účinky ex tunc.246 Odstoupení od darovací smlouvy tak má v rozsahu jeho účinků za následek zánik práv a povinností stran smlouvy, avšak nedotýká se práv třetích osob nabytých v dobré víře.247
Jako obecný způsob zániku závazku je vymezeno v ust. § 2001 a násl. OZ, přičemž je třeba zohlednit taktéž speciální úpravu pro darování. Již v úvodních kapitolách bylo uvedeno, že judikatura dovodila nemožnost odstoupení od smlouvy z důvodu nápadně nevýhodných podmínek smlouvy, neboť darování je z povahy věci jednostranně nevýhodným závazkem a toto posuzování je proto pojmově vyloučeno.
Xxxxxxxx připouští, že teoreticky by obdarovaný mohl od konsenzuální smlouvy dostoupit pro prodlení dlužníka (dárce) s odevzdáním daru ve smyslu ust. § 1969 OZ, avšak dle ust. § 2057 odst. 2 OZ nemůže po dárci požadovat placení úroků z prodlení.248
7.1.1. Změna poměrů na straně dárce
V ustanovení § 2059 zakotvuje občanský zákoník klauzuli rebus sic stantibus, která opravňuje dárce odstoupit od konsenzuální darovací smlouvy v případě, že se po jejím uzavření změní okolnosti do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo jeho výživu nebo plnění jeho vyživovací povinnosti.249 Jedná se tedy o speciální úpravu odstoupení od smlouvy pro závazek darování. Zákon dárci v těchto případech zakládá právo odevzdání daru odepřít, přičemž odevzdal-li již dárce část daru, má právo od smlouvy odstoupit pouze částečně, neboť odepřít plnění může jen ohledně toho, co doposud nesplnil (např. u darování podpory).
Zákon tímto výslovně prolamuje zásadu pacta sunt servanda, která by jinak měla platit i pro asynallagmatikcké závazky a která zavazuje dárce splnit svůj závazek i při podstatné změně okolností. Důvodem této zvláštní úpravy je dle důvodové zprávy specifická povaha darování, v důsledku které nelze na dárci spravedlivě požadovat, aby obohatil obdarovaného v případech, kdy se zásadně změní životní podmínky jeho nebo
246 RABAN a kol., op. cit., s. 119-121.
247 Srov ust. § 2005 odst. 1 OZ a dále i jeho druhý odstavec, dle kterého platí, že „odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů.“
248 ELISCHER, op. cit., s. 190.
249 Vyživovací povinností se přitom rozumí jak ta založená zákonem, tak i dárcem dobrovolně převzatá před vznikem smlouvy (pokud rozsahem zhruba odpovídá té zákonné). In: XXXXXXXX, op. cit., s. 72.
jeho rodiny.250 Význam bude mít tuto ustanovení především tehdy, nastane-li po uzavření smlouvy nepředvídatelná událost, jako je náhlá nemoc či zranění dárce, narození dítěte dárci, uzavření manželství, ztráta zaměstnání apod. Dárce je však v možnosti vyvázat se tímto způsobem z povinnosti poskytnout dar pouze ohledně budoucího, dosud neposkytnutého plnění. Byl-li celý dar již dán, mohl by případně dárce dar odvolat pro nouzi.251
Již v kapitole věnované odpovědnosti dárce za vady daru bylo nastíněno zvláštní právo obdarovaného od smlouvy odstoupit a dar vrátit. Obdarovaný tak může učinit v případě, kdy mu dárce úmyslně daruje věc cizí a tuto skutečnost mu přitom zamlčí, anebo pokud má dar takové právní či faktické vady, o nichž dárce věděl, avšak obdarovaného na ně neupozornil.252
Předmět daru by přitom měl být dárci vrácen zásadně v tom stavu, v jakém byl získán, avšak s přihlédnutím k běžnému opotřebení. Pokud by dar obdarovaný v mezidobí, kdy jej měl u sebe, poškodil, přicházela by v úvahu jeho povinnost k náhradě škody. Avšak pokud by k poškození došlo před výskytem vady, obdarovaný by škodu hradit nemusel, neboť v té době s věcí nakládal jako vlastník a nezamýšlel ji dárci vrátit. Pokud by však obdarovanou věc znehodnotil až po zjištění vady, pro niž hodlá od smlouvy odstoupit, mohl by být povinen k náhradě za škodu způsobenou porušením dobrých mravů (jednal-li by tak v úmyslu) či zaviněným porušením zákonné povinnosti na základě ust. § 2910 OZ o péči řádného hospodáře.253
Pokud by obdarovaný po odstoupení od smlouvy dar nevrátil, mohl by se dárce vrácení daru domáhat reivindikační žalobou dle ust. § 1040 a § 1041 OZ. Obdarovaný by naopak mohl dárce žalovat na plnění obligační povinnosti dle ust. § 1969 OZ, pokud by mu neposkytl součinnost a dar nepřevzal (avšak obdarovaný by rovněž mohl dar složit do soudní úschovy dle ust. § 1953 OZ).
V souladu se zásadou autonomie vůle se lze práva odmítnout dar pro vady platně předem vzdát, a to jak jednostranným prohlášením obdarovaného, tak i ujednáním s dárcem. Jelikož je toto právo právem majetkovým, podléhá jako takové promlčení
250 Ust. § 2059 OZ je nutno považovat za lex specialis k obecnému ust. § 1765 OZ, které při podstatné změně okolnosti umožňuje renegociaci o smluvních podmínkách a které se v případě darování nepoužije. 251 Důvodová zpráva k OZ, s. 70.
252 Srov. ust. § 2065 OZ.
253 ELISCHER, op. cit., s. 103.
v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě. Promlčecí doba přitom počíná běžet ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, tj. ode dne kdy obdarovaný vadu zjistil.254
Ač to občanský zákoník nikde výslovně neuvádí, je darování vystavěno na principu zásadní neodvolatelnosti daru. Důvodem této koncepce je sama povaha darování a taktéž respekt k vůdčí maximě smluvního práva pacta sunt servanda. Aby však bylo učiněno zadost taktéž zásadám slušnosti, spravedlnosti a morálky, zakotvuje zákon dvě výjimky, na základě kterých je dárce oprávněn dar odvolat, a to z důvodu vlastní nouze nebo z důvodu nevděku obdarovaného.
Právní podstatou odvolání daru, tzv. revokace je jednostranné odstoupení od darovací smlouvy ze strany dárce, tj. zrušení smlouvy k okamžiku účinného revokačního projevu dárce s účinky ex tunc.255 Dárce by měl v odvolání daru popsat důvody, které jej k tomu vedou, tj. skutkově vymezit stav vlastní nouze či nevděku obdarovaného a požadovat vrácení daru ve stanovené lhůtě. Odvoláním daru vzniká obdarovanému povinnost dar vrátit.
Ustanovení § 2076- 2078 OZ jsou společná pro oba důvody revokace daru a obsahují několik základních pravidel.
Prvním z nich je, že práva revokovat dar pro nouzi i nevděk se nelze u darování mezi živými, tzv. inter vivos předem platně vzdát, neboť zákon takové jednání v ust. § 2076 OZ považuje za nicotné. To jinými slovy znamená, že smluvní strany si nemohou ujednat neodvolatelnost darování. Před účinností OZ tak dovozovala i judikatura, která považovala „úmluvu, jíž se dárce vzdal práva odvolati dar pro nevděk za příčící se dobrým mravům“.256
To však nebrání dárci vzdát se práva dar odvolat ex post, tedy v okamžiku, kdy již došlo k naplnění zákonných předpokladů pro revokaci daru. Učinit tak může jak implicitně, tj. dar jednoduše nerevokovat, anebo explicitně, kdy obdarovanému povinnost vrátit dar promine. 257
Pro revokace dále platí, že je-li s darem spojena povinnost zavazující obdarovaného podle darovací smlouvy (např. u darování s příkazem), odvoláním daru
254 ELISCHER, op. cit., s. 104.
255 tamtéž, s. 130.
256 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 1922, spis. zn. Rv II 189/22.
257 ELISCHER, op. cit., s. 134.
se tato povinnost pro budoucnost ruší.258 Zákon tímto zamezuje pochybnostem ohledně následků odvolání daru pro obdarovaného. Zatímco povinnosti splněné před revokací zůstávají nedotčeny, ty, jež měly být splněny v budoucnu, zanikají a obdarovaný k nim již není povinen.259 Závazky obdarovaného se tedy zásadně ruší s účinky ex nunc.
Odstoupení od darovací smlouvy má předně věcně právní účinky, což znamená, že odvoláním daru se obnovuje vlastnické právo dárce k věci a obdarovaný se dostává do postavení nepoctivého držitele, který ví (nebo je mu z okolností zřejmé), že vykonává právo, které mu nenáleží.260
Pokud však obdarovaný v době revokace již vlastníkem věci není a nemá-li ani jeho plnou hodnotu, upravuje rozsah jeho restituční povinnosti ust. § 2078 OZ, dle kterého jej odvolání daru zavazuje k vydání toho, co mu z obohacení ještě zbývá (ať už jde o samotný předmět daru či pouze obohacení získané z něj). Toto pravidlo chrání obdarovaného, neboť ten, do té doby oprávněný vlastník daru, může s věcí volně nakládat, a může ji proto zcizit, zničit, zatížit, spotřebovat či opustit atd. Bylo by totiž krajně nespravedlivé, aby obdarovaný bez dalšího a neomezeně nesl břímě možné revokace a sankce vrácení daru.261
Tato koncepce je podporována i zásadou ochrany dobrověrných třetích osob. Pokud obdarovaný věc nemá z důvodu, že ji převedl na jinou osobu, platí, že práva třetích osob nabytá v dobré víře nesmí být odstoupením o smlouvy dotčena,262 což v důsledku znamená, že po novém nabyvateli se nelze domáhat vydání daru.
Jako reflexi na vydání toho, co obdarovanému z daru ještě zbývá, lze uvést příklad z judikatury, kdy „reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na bytové jednotky a společné části domu (…) nebrání vrácení daru; dárce se může vůči dárci úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek, včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný“.263
Obdarovanému však tato ochrana nenáleží absolutně. Předně se neuplatní v případě jeho nepoctivého jednání, kterým se ve zlém úmyslu zbaví předmětu daru
258 Srov. ust. § 2077 OZ.
259 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 29.
260 § 992 OZ.
261 K tomu se (v souvislosti s povinností vrátit dar dle ust. § 630 OZ 1964) vyjádřila též judikatura: „Je-li vlastník v mezích zákona oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat, není prodej části pozemku jednáním, kterým by obdarovaný poté, co nemovitosti darováním nabyl, hrubě porušil dobré mravy.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, spis. zn. 33 Cdo 942/2012.
262 § 2005 OZ odst. 1, věta druhá.
263 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, spis. zn. 33 Cdo 4080/2007.
proto, aby jej dárci nemusel vracet. Druhá výjimka dopadá na situace, kdy je dar odvolán pro nevděk samotným dárcem, a to bez ohledu na to, zda se obdarovaný zbavil daru úmyslně, či nikoliv.264 Pro obě tyto výjimky pak platí, že obdarovaný je povinen vydat dárci celý dar nebo jeho plnou hodnotu, kterou měl dar v době darování.265
Ačkoliv zákon výslovně připouští pouze dva níže rozebrané důvody, pro něž může dárce dar revokovat, nelze tento přístup s poukazem na princip autonomie vůle absolutizovat. S ohledem na dispozitivní povahu právní úpravy závazků totiž není překvapením, že si strany mohou ve smlouvě též sjednat další předpoklady zániku závazku než pouze ty zákonem předvídané, při jejichž naplnění či nesplnění bude dárce oprávněn darování zrušit a z tohoto důvodu chtít dar vrátit. Příkladem může být nesplnění příkazu či naplnění rezolutivní podmínky. Ve své judikatuře tomuto názoru výslovně přisvědčil taktéž Nejvyšší soud.266
7.2.1. Odvolání daru pro nouzi
Dárce má právo dar odvolat, upadne-li po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen.267
Pojem nouze je v této souvislosti spojován pouze s nedostatkem prostředků zabezpečujících nutnou výživu, jež je jako jediná relevantním kritériem strádání dárce, či osoby, k jejíž výživě je dárce ze zákona povinen. Samotná výživa přitom není v zákoně nikde přímo definována a její význam je dovozován naukou a judikaturou. Obyčejně má výživa, resp. výživné zabezpečit nejen úhradu nákladů nutných k přežití (výživa ve vlastním slova smyslu), ale i uspokojit ostatní hmotné a nehmotné potřeby.268 Přitom ani v zákoně užité přízvisko nutná neomezuje rozsah výživy pouze na stravu, nýbrž zahrnuje v sobě i ošacení, bydlení, zdravotní péči a také sociální a kulturní vyžití.269
Xxxxx s Xxxxxxxx jsou toho názoru, že pro posouzení nouze dárce je nutné zohlednit též dávky sociální podpory, které jsou dárci při splnění zákonných kritérií
264 Pokud by se vydání daru domáhali dědicové dárce, výjimka se neuplatní a měli by nárok pouze na to, co z daru ještě zbývá.
265 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 31.
266 „Zákon nevylučuje, aby si dárce s obdarovaným v darovací smlouvě sjednali kromě zákonných předpokladů pro vrácení daru i další podmínky, za nichž lze zrušit vztah z darovací smlouvy.“ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, spis. zn. 33 Odo 105/2001.
267 § 2068 OZ.
268 XXXXXXXXX, Milana. Výživné. In: XXXXXXXX a kol., op. cit. [cit. 11. 2. 2017].
269 ELISCHER, op. cit., s. 131.
k dispozici.270 Podobný názor zastává taktéž Rabová, dle které je nouze dárce ryze ekonomickou kategorií, a proto je pro její kvalifikaci směrodatným údajem skutečnost, zda dárce dosáhne na tzv. existenční minimum.271 Elischer je oproti tomu toho názoru, že i přes pochopitelnou snahu objektivizovat pojem nouze nelze po dárci vyžadovat, aby před revokací daru nejdříve požádal o dávky státní sociální podpory, neboť tato žádost, stejně jako revokace daru, musí být projevem jeho svobodné vůle.272 Podobně se vyslovil například i německý Spolkový soud, dle jehož názoru mají mít nástroje sociálního zabezpečení pouze subsidiární charakter a měly by nastoupit až v případě, že potřebná osoba nemá žádné soukromoprávní možnosti, jak získat svou výživu.273
V souladu s ust. § 2071 OZ však nelze právo revokace daru považovat za absolutní, neboť dárci nenáleží v případě, kdy si stav nouze přivodil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.274 Na toto pravidlo lze nahlížet z několika pohledů. Předně je jím zohledněn fakt, že by bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat po obdarovaném vydání daru jen proto, že se dárce vlastním zaviněným jednáním a nehospodárným životem přivedl do stavu nouze. To v důsledku vytváří taktéž ochranu obdarovaného před šikanózním a zneužívajícím odvoláním daru, neboť mu je v případě, že byl k vydání daru vyzván, dána k dispozici námitka, kterou může poukázat na předešlé nehospodárné jednání dárce. Odejmutí práva revokovat dar je tak třeba vnímat i jako určitou sankci, jejíž možná aplikace motivuje dárce k zodpovědnému nakládání s jeho majetkem.275
7.2.1.1. Povinnost obdarovaného vrátit dar
Jsou-li naplněny důvody pro odvolání daru, má dárce právo dar odvolat, přičemž předpokladem je, že k darování již došlo a obdarovaný dar nabyl do svého vlastnictví. Vyloučena je proto revokace daru u konsenzuální smlouvy, ze které je dárce teprve povinen dar odevzdat; zde přichází v úvahu pouze výše rozebrané odepření daru.
270 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., op. cit., VI., 2014, s.18.
271 Myšleno ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb., o existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. In: XXXXXX, Xxxxxxxx. Odvolání daru pro nouzi dle NOZ (zákon č. 89/2012 Sb.). Ad Notam. 2013, č. 6, s. 12. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 5. 2. 2017]. 272 XXXXXXXX, op. cit., s. 132.
273 Převzato z: BRUNCKO, Xxxxxxxxx. Odvolání daru pro nouzi a vyživovací povinnost obdarovaného. Právní rozhledy. 2014, roč. 19, s. 656 In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 13. 2. 2017].
274 Příkladem zaviněného stavu nouze může být marnotratnost, bezdůvodné zřeknutí, odmítnut, příp. vzdání se (nepředluženého)dědictví, trvale nezřízený a zhýralý život, hráčství, nezodpovědné zadlužování se, život na úkor rodiny, bezdůvodné opuštění zaměstnání, alkoholismus, drogová závislost atp.
275 ELISCHER, op. cit, s. 141.
Zákon v tomto směru dává dárci na výběr, zda bude po obdarovaném požadovat vydání daru zpět, anebo zda bude chtít zaplatit jeho obvyklou cenu, jejíž výše však nesmí přesáhnout míru, v jaké se mu nedostává prostředků k uvedené výživě.276 Obdarovaný je přitom povinen zvolený způsob respektovat a plnit to, co dárce požaduje.
Alternativa zaplacení obvyklé ceny je zajímavá z pohledu jejího vyčíslení. V souladu s ust. § 492 odst. 1 a zejména ust. § 2085 odst. 2 OZ lze konstatovat, že obvyklou cenou darované věci bude kupní cena, za níž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává277, tedy bez ohledu na mimořádné tržní okolnosti, osobní poměry stran smlouvy a především bez zřetele k mimořádné ceně věci odvozené od její zvláštní obliby.278
Sporným zůstává okamžik, k němuž se obvyklá cena zjišťuje. Dle Xxxxxx a Bednáře je jediné spravedlivé řešení analogická aplikace ust. § 1659 OZ o započtení na povinný díl a dědický podíl, dle kterého je rozhodná doba odevzdání věci. Důvodem je myšlenka, že obdarovaný by měl být povinen zaplatit přesně tolik, o kolik jej dárce darováním zamýšlel obohatit.279 Naproti tomu Xxxxxxxx se a priori kloní k závěru, že rozhodujícím okamžikem pro stanovení obvyklé ceny má být zrušení darovací smlouvy, tj. okamžik účinného revokačního projevu.280 Již za účinnosti předešlé úpravy vyslovil odlišný názor taktéž Xxxxx, který nesouhlasí se stanovením obecného pravidla a přiklání se k individualizaci, která by zohlednila okolnosti každého konkrétního případu, včetně morálních a etických aspektů.281
S ohledem na princip zachování právní jistotu považuji posledně uvedený názor za nevhodný a ztotožňuji se spíše s prvně uvedeným závěrem, neboť se mi jeví jako nejspravedlivější.
Zákon se výslovně nezabývá způsobem, jakým má dar být restituován, ani dobu po kterou má restituce probíhat. Myslitelné je proto jednak jednorázové vydání věci jako takové (či její obvyklé ceny), nebo i opakující se plnění – zejm. u darů peněžitého periodického charakteru (splátka, podpora atd.), a to zásadně po celou dobu, co nouze dárce trvá. Z tohoto pohledu může plnění obdarovaného vyústit až ve specificky
276 § 2068 odst. 2 OZ.
277Nebude-li možné hodnotu darované věci tímto způsobem stanovit, neboť se taková věc obvykle neprodává, stanoví ji dle ust. § 1792 odst. 1 OZ in fine soud s přihlédnutím k obsahu darovací smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.
278 ELISCHER, op. cit., s. 133.
279 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 19.
280 ELISCHER, op. cit., s. 168.
281 XXXXX, Xxxxx. In: XXXXX a kol., op. cit., s. 1899.
založenou vyživovací povinnost k dárci. Limitem ovšem stále zůstává, že obdarovaný není povinen plnit více, než kolik se dárci nedostává na prostředky k zajištění nutné výživy. Pokud tedy bylo darováno více, než kolik dárci schází na zaopatření nutné výživy, nedojde k úplné revokaci daru, nýbrž pouze k jeho krácení neboli redukci daru. Hovoříme poté pouze o tzv. částečném odstoupení od darovací smlouvy. Naopak pokud by bylo nutno doplnit dárci na nutnou výživu více, než kolik činila hodnota daru, obdarovaný není povinen tento rozdíl dorovnat, neboť hodnota daru je maximem plnění z titulu revokace.282
Dosavadní nauka uvádí, že obdarovaný je povinen vrátit vše, co na něj darovací smlouvou přešlo, včetně změn, které na předmětu daru mohly v mezidobí nastat, tudíž bylo-li kupříkladu v mezidobí zřízeno k věci zástavní právo, je po odvolání daru předmět daru navrácen i s tímto zatížením.283
Pokud obdarovaný předmět daru, či jeho plnou hodnotu již nemá, uplatní se ve smyslu ust. § 2078 OZ výše uvedené pravidlo společné pro obě revokace.
V případě, že dárce obdaroval postupně více osob, má povinnost přispět dárci na nutnou výživu nejprve ten, kdo byl obdarován jako poslední. Dříve obdarovaní jsou zavázání toliko subsidiárně a pouze v rozsahu, v jakém plnění posledně obdarovaného na nutnou výživu nepostačilo.284 Zákon tedy hledí na restituční povinnost více obdarovaných z hlediska časového a nikoli z hlediska rozsahu darování. Je však třeba připomenout, že úprava je nepochybně dispozitivní a není vyloučena odlišná dohoda zúčastněných osob, tj. dárce a několika po sobě obdarovaných.
Zákon však bohužel mlčí o situacích, kdy je obdarováno více osob současně. Xxxxx s Xxxxxxxx se s touto problematikou vypořádali tak, že tyto osoby budou zavázány dílčím způsobem s ohledem na poměr k hodnotě jimi nabytých darů.285 Elischer naopak tvrdí, že dárce si bude moct vybrat, vůči komu revokaci z důvodu nouze uplatní.286 Shodně přitom všichni úplně vyloučili solidární zavázanost
282 ELISCHER , op. cit., s. 134.
283 XXXXX, Xxxx; ŠVESTKA, Xxxx. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, roč. 4, s. 155 – 159. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 17. 2. 2017].
284 § 2069 OZ.
285 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 20.
286 ELISCHER, op. cit., s. 137.
obdarovaných.287 Osobně se kloním spíše k postoji Elischera, neboť stejně jako úmysl dárce někoho obdarovat, mělo by i určení toho, kdo nadále zůstane obohaceným a kdo má v případě nouze povinnost dar vrátit, pramenit z jeho svobodné vůle. Poměrné krácení by navíc bylo s ohledem na vyčíslení jednotlivých podílů poněkud komplikované.
7.2.1.3. Alternativní plnění a zproštění se povinnosti vrátit dar
Povinnost vrátit dar se obdarovaný může jednostranně zprostit, pokud dárci sám poskytne to, co je k jeho nutné výživě nebo nutné výživě jiné osoby zapotřebí. Toto substituční plnění může být povahou i nepeněžní, neboť obdarovaný může plnit i naturálně v podobě práce, poskytnutím plodů či užitků, zřízením nájemního či pachtovního práva, výměnku, uzavřením smlouvy o důchodu apod. Posouzení, zda je toto plnění odpovídající potřebám nutné výživy, je v rukou dárce. Pokud by však obdarovaný toto své právo uplatnil u soudu jako obranu před revokací daru, bude na úvaze soudu, zda bude považovat plnění za dostačující. Frekvence i způsob substitučního plnění jsou přitom odvislé od dohody dárce s obdarovaným, příp. rozhodnutí soudu, přičemž je vyloučeno, aby trvalo i poté, co pomine stran dárce jeho stav nouze.288
Aby právo dárce revokovat dar taktéž náležitě reflektovalo postavení obdarovaného, má tento za určité situace právo odepřít poskytnutí plnění k zajištění dárcovi nutné výživy. Toto beneficium obdarovanému náleží tehdy, nachází-li se i on sám ve stavu, kdy se mu samotnému, nebo osobám, k jejíž výživě je ze zákona povinen, nedostátá nutné výživy, a nachází se tedy v obdobné nouzi jako dárce.289 Ačkoliv by hledisko nutné výživy mělo být v zájmu pravidel slušnosti a spravedlnosti aplikováno na obě smluvní strany obdobně, nelze jej absolutizovat, neboť potřeby různých lidí mohou být různé. Bude zde proto nutné diferencovat a zohlednit subjektivní aspekty dárce i obdarovaného.
Jelikož zákon nestanovuje (oproti odvolání daru pro nevděk) časově omezenou dobu, v níž se dárce může domáhat odvolání daru, nastiňuje Elischer tři možné varianty
287 Zákon totiž obecně preferuje dílčí závazky a solidaritu připouští pouze na základě smlouvy, zákona či rozhodnutí soudu, což není tento případ (Xxxxxx, Xxxxx). Solidarita by navíc mohla zmařit vůli dárce neodvolatelně obdarovat konkrétní osobu konkrétním darem (Elischer).
288 ELISCHER, op. cit., s. 135.
289 § 2068 odst. 2 OZ.
řešení. Předně uvažuje o použití analogie ve vztahu k odvolání daru pro nouzi, u nějž je možno dar odvolat ve lhůtě jednoho roku s tím, že počátek by bylo vhodné stanovit k okamžiku, kdy je stav nouze dárce prokazatelný (objektivní hledisko), resp. kdy je dárci znám (tj. subjektivní hledisko).290 Druhou možností by mohla být aplikace obecné promlčecí lhůty uplatňované pro majetková práva. Argumentem tohoto postoje je právě úmysl zákonodárce odlišit od sebe oba důvody revokace tím, že pro odvolání daru pro nevděk stanovuje specifickou lhůtu. Xxxxxxxx však favorizuje výklad, dle kterého je dárce oprávněn domáhat se vrácení daru pouze po dobu, po jakou se skutečně nachází v nouzi. Z tohoto hlediska se poté jeví logické, že zákonodárce žádnou speciální lhůtu nestanovil, neboť délka trvání nouze bude vždy záležet na konkrétním případě.291 S posledně uvedenou konstrukcí promlčecí doby se plně ztotožňuji i já, neboť ji vzhledem ke smyslu a účelu revokace považuji za nejspravedlivější.
Právo dar odvolat je „osobním právem dárce, trvá proto po dobu jeho života a jeho smrtí zaniká“.292 Jako takové proto dle ust. § 2070 OZ nepřechází na dárcovy dědice, neboť smyslem odvolání daru je zajištění nutné výživy dárce za jeho života, což z povahy věci vylučuje vymáhání daru po jeho smrti. Smrtí dárce navíc zaniká i jeho zákonná vyživovací povinnost k jiným osobám, která by za jeho života jinak mohla být příčinou revokace.
Avšak uplatil-li dárce právo ještě za svého života a ze strany obdarovaného nebylo plněno, přechází pohledávka z revokace daru po jeho smrti i na dědice.293
Poněkud nekoncepčně zařadil zákonodárce pod uvedené ustanovení zvláštní skutkovou podstatu, jež se netýká přechodu práva, nýbrž pouze rozšiřuje okruh aktivně legitimovaných osob k podání žaloby na vydání daru. Dle druhé věty ust. § 2070 OZ má totiž ten, komu je dárce zavázán k zákonné výživě, právo požadovat za stejných podmínek, aby mu obdarovaný doplnil toho, čeho mu dárce nemůže poskytnout.294 A to za předpokladu, že sám dárce je nečinný a své právo dar revokovat neuplatňuje.295 Prolomení osobního charakteru revokace daru je zde motivováno zejména ochranou
290 K této alternativě se přiklání například x Xxxxxx. In: RABOVÁ, op. cit.
291 ELISCHER, op. cit, s. 137.
292 Důvodová zpráva k OZ, op. cit., s. 809.
293 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 20 – 21.
294 Z okruhu osob, jimž je poskytováno výživné ze zákona přichází v úvahu nezaopatřený potomek dárce (§ 910 odst.1), manžel za trvání manželství (§697), rozvedený manžel dárce (§ 760), vzdálenější potomek (tj. vnuk, pravnuk; § 910 odst. 1 a 3), dědic dárce či vzdálenější předek (§ 910 odst. 1), neprovdaná matka (§ 920). Pozn.: Literatura a judikatura k ABGB zastávaly názor, že právo požadovat výživu má pouze taková třetí osoba, k níž již v době darování vyživovací vztah existoval. In: BRUNCKO, op. cit.
295 Neuplatněním práva dárcem se zde rozumí nepodání žaloby na plnění proti obdarovanému.
práva na výživné osob od dárce odlišných, jež jsou na jím poskytovanou výživu odkázány.296 Právo domáhat se doplnění výživy však třetím osobám trvá pouze za života dárce, neboť nejpozději jeho smrtí vyživovací povinnost zaniká.
V této souvislosti je však třeba vycházet z přednosti zákonné vyživovací povinnosti, kdy např. syn bude muset prvně požadovat výživné od své matky, a teprve poté, nebude-li toto plnění postačovat na jeho nutnou výživu, se bude moct domáhat vydání daru od obdarovaného, s nímž uzavřel darovací smlouvu jeho otec. Z dikce ustanovení je navíc zřejmé, že i samotný otec synovi výživu v nějaké míře může poskytovat (avšak v nedostatečné výši, rozsahu či kvalitě), neboť oprávněný syn má nárok pouze na „doplnění toho, čeho mu nemůže dárce poskytnout“.297
Stejně jako proti dárci, může i vůči vyživované osobě obdarovaný namítat obdobnou vlastní nouzi a odepřít vrácení daru.
Ač to z dikce ustanovení doslova nevyplývá, je vyloučeno, aby dar odvolala s poukazem na nouzi právnická osoba. Ze smyslu a účelu tohoto institutu je totiž zřejmé, že zajištění nutné výživy nelze extenzivně vykládat jako způsob odvrácení insolvence či zamezení likvidace právnické osoby.298
Stejně jako odborná literatura jsem toho názoru, že odvolání daru pro nouzi by mělo být pouze krajní prostředek při vypořádání se s výjimečnou situací. Primárně by totiž nouze dárce měla být řešena jinými institutu soukromého práva, které nezasahují do principu pacta sunt servanda a nenarušují právní jistotu subjektů smlouvy, tj. především obdarovaného.299
7.2.2. Odvolání daru pro nevděk
Vzhledem k tomu, že dárce darováním vyjadřuje svou ryzí štědrost a velkorysost, je z mravního hlediska očekávatelné, že mu obdarovaný na oplátku projeví odpovídající vděčnost a bude se vůči němu i jeho rodině chovat slušně.
Z tohoto poznatku vychází taktéž právní úprava v občanském zákoníku, která v situacích, kdy se obdarovaný nechová k dárci náležitým způsobem a jeho nevděčné chování dosáhne určité intenzity, zakládá dárci právo dar odvolat a požadovat po obdarovaném jeho vrácení.
296 ELISCHER, op. cit., s. 139.
297 RABOVÁ, op. cit.
298 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 19.
299 Upřednostnit je třeba především vyživovací povinnost mezi předky a potomky dle § 915 OZ, na základě které je např. potomek povinen zajisti rodiči slušnou výživu, což je pojem širší než výživa nutná.
Aby však nevděčné chování bylo kvalifikovaným důvodem revokace daru, musí být kumulativně splněny tři předpoklady. Předně se vyžaduje chování obdarovaného, kterým dárci ublíží úmyslně či z hrubé nedbalosti (subjektivní hledisko). Další podmínkou pak je, že toto chování obdarovaného zjevně porušuje dobré mravy (objektivní hledisko) a dárce jej obdarovanému nepromine.300
Vzhledem k tomu, že na odvolání daru pro nevděk jde s výhradami aplikovat judikaturní a doktrinální názory vyslovené k ust. § 630 OZ 1964, bude následující výklad týkající se některých otevřených otázek důkladnější.301
Základním východiskem je, že projevený nevděk má primárně směřovat přímo vůči osobě dárce a nikoliv obecně i k osobám dárci blízkým.302 Důvodem této koncepce je skutečnost, že darování je závazek mezi obdarovaným a dárcem a právě ve vztahu k dárci by vděčnost měla být projevována. K tomu však Xxxxx s Bednářem doplňují, že ačkoliv tak není přímo zmíněno v zákoně, může i porušení dobrých mravů namířené vůči osobám dárci blízkým vést k možnosti dárce odvolat dar z důvodu faktického ublížení jemu samotnému. Příkladem lze uvést nemorální chování obdarovaného vůči osobám dárci blízkým, které je tak závažné povahy, že ve výsledku úmyslně či z hrubé nedbalosti ublíží i dárci samotnému (například urážku dárcova syna může i sám dárce považovat za vlastní ublížení).303
Na druhou stranu je třeba podotknout, že, s ohledem na ryze osobní vztah stran smlouvy, se nevděčného chování může dopustit bezvýjimečně toliko obdarovaný. Důvodem k vrácení daru proto není ani chování, ,,jímž zákonný zástupce nezletilé obdarované hrubě porušuje dobré mravy vůči dárci“.304
Samotný pojem ublížení užitý v ust. § 2072 odst. 1 OZ přitom dle některých názorů není příliš vhodný. Myslitelných důvodů, které mohou vést k odvolání daru je totiž nespočet. Obdarovaný může dárci ublížit „fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod.,“305 tedy jak fyzicky, tak i psychicky. Tento pojem tak v sobě mj. zahrnuje i trestné činy proti svobodě, životu, zdraví, rodině či majetku, jež může obdarovaný spáchat úmyslně či z hrubé nedbalosti, a to bez ohledu na příslušná vývojová stádia trestné činnosti (příprava, pokus, dokonání), včetně všech
300 § 2072 odst. 1 OZ.
301 § 630 OZ 1964: „Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.“
302 Oproti předešlé právní úpravě. Srov. ust. § 630 OZ 1964.
303 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 22.
304 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, spis. zn. 33 Odo 1192/2003.
305 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, spis. zn. 33 Odo 98/2006.
forem účastenství (návod, pomoc, organizace). Ublížení může mít i povahu soukromoprávního deliktu, jako je neoprávněný zásah do osobnosti dárce, porušení soukromí dárce či práva na zachování listovního tajemství.306
Důvodem k odvolání daru však může být i jakékoliv jiné jednání, jež právní předpisy výslovně nepostihují, pokud ubližuje dárci a příčí-li se zjevně dobrým mravům. K tomuto závěru došla i judikatura vykládající ust. § 630 OZ 1964, která je dle mého názoru i nadále použitelná307 a dle které závadné jednání obdarovaného nemusí
„co do rozsahu a intenzity dosáhnout takového stupně závažnosti jednání, které by založilo trestněprávní či správněprávní odpovědnost obdarovaného. Kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného (...), jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle ustanovení § 630 ObčZ; musí se však jednat vždy o takové závadné jednání obdarovaného (…), které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy“.308
Kvalifikovaným porušením dobrých mravů bude nejčastěji jednorázové silně amorální jednání. Může však jít i o několik dlouhodobých zásahů, jež povedou k soustavnému porušování. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že hrubým porušením dobrých mravů budou i méně intenzivní porušování, jejichž důsledkem je hluboké narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, dopustil-li se jich obdarovaný více než třikrát a je- li mezi skutky určitá časová spojitost.309
Občanský zákoník neobsahuje nikde definici dobrých mravů. V ust. § 1 odst. 2 pouze zakazuje ujednání porušující dobré mravy a pro jejich bližší konkretizaci nechává prostor judikatuře a doktríně. Abstraktního uchopení se ujal Ústavní soud, který dobré mravy charakterizoval jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
306 ELISCHER, op. cit., s. 146-147.
307 Ačkoliv pojem „hrubé porušené dobrých mravů“ jak bylo užitu v ust. § 630 OZ 1964 nelze bez dalšího ztotožňovat s dikcí „zjevného porušení dobrých mravů“ dle ust. § 2072 odst. 1 OZ, je dle mého názoru výklad judikatury v tomto případě použitelný, neboť hrubé porušení dobrých mravů je zároveň i porušením zjevným.
308 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, spis. zn. 33 Odo 538/2003.
Názorným příkladem takového jednání může být i situace, kdy obdarovaný bez rozumného důvodu odpojil vodu do bytu užívaného dárcem, čímž bylo dárce znemožněno bydlet ve společném domě. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, spis. zn. 33 Cdo 3979/2014. Starší judikatura za ublížení jako důvod pro odvolání daru považovala kupř. i manželskou nevěru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 1941, sp. zn. Rv I 926/41.
309 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, spis. zn. 33 Cdo 3012/2009.
Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu“.310
Z tohoto důvodu bude taktéž obtížné vymezení porušení dobrých mravů, jež má být zjevné. Bude to zřejmě takové porušení, jehož intenzita dosáhne takové míry, že amorálnost bude průkazná a očividná a nebude ji třeba více dokazovat.311 Xxxxxxxxx pak přízvisko zjevný spojuje se slovem evidentní. V souvislosti s dobrými mravy pak uvádí, že posouzení závisí na konkrétním uvážení soudců - na jejich schopnostech a preferencích. Právní posouzení zjevnosti je z tohoto důvodu silně subjektivní, což v důsledku zároveň znamená, že soudy mají značnou moc.312
Na druhou stranu ne každý protiprávní či amorální čin bude nutně důvodem k revokaci daru, neboť je třeba připustit, že jednání obdarovaného může vyprovokovat sám dárce. K tomuto závěru dospěla již prvorepubliková judikatura, dle které ,,nelze považovati za hrubý nevděk ve smyslu § 948 obč. zák., jestliže obdarovaný v rozčilení, jsa dárcem vyprovokován, pronese urážlivé výroky proti němu; jinak by dárce měl vždy možnost, když později lituje, že dar učinil, vyprovokováním obdarovaného dosíci odvolání daru, což by se příčilo duchu ustanovení § 948 obč. zák. Podstatný znak hrubého nevděku netvoři ani zlý úmysl; jde tu o pojem hrubého nevděku ve smyslu civilněprávním a záleží vždy na subjektivní stránce chování se obdarovaného“.313
Nevděkem obdarovaného ani nebude jeho jednání, jež má prameny v trvajících, dlouhodobých a vzájemně vyvolaných neshodách s dárcem. Nevděkem totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů.314
Okolnosti, na jejichž základě pak hovoříme o kvalifikovaném porušení morálních pravidel, je proto vždy nutno posuzovat s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a to ,,podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce“.315
310 Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, spis. zn. II. ÚS 249/97.
311 ELISCHER, op. cit., s. 149.
312 XXXXXXXXX, Xxxxxx. „Zjevný“ v občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2015, roč. 1, s. 1-5. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx. [cit. 16. 2. 2017].
313 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1936, spis. zn. R I 835/36.
314 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, spis. zn. 33 Odo 98/2006.
315 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, spis. zn. 33 Cdo 5182/2014.
Z konstrukce ust. § 2072 odst. 1 OZ i účelu revokace je zřejmé, že právo dar odvolat má dárce pouze v reakci na nevděčné chování obdarovaného, které nastalo až po uzavření darovací smlouvy, a to jak v reálné či konsenzuální podobě. Dárci je tedy zásadně odepřeno domáhat se vrácení daru s poukazem na chování obdarovaného, jež bylo sice povahou nevděčné, avšak odehrálo se ještě před darovací smlouvou a dárce o něm věděl.316 Z judikatury navíc vyplývá, že chování obdarovaného musí současně nastat nejpozději do doručení výzvy k vrácení daru; k dalšímu negativnímu chování obdarovaného nelze přihlédnout, nebyla-li znovu učiněna výzva k vrácení daru.317
7.2.2.1. Osoby dárci a obdarovanému blízké
Velmi diskutabilní je text druhého odstavce ust. § 2072 OZ, který hovoří o tom, že za odůvodnitelných okolností se za nevděk vůči dárci považuje též zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.318
Dle Xxxxxxxxx se zákonodárce v tomto ustanovení dopustil zjevného lapsu clami, neboť mluví o osobách obdarovanému blízkých a nikoli dárci blízkých, jak má být správně.319 Je toho názoru, že významem tohoto ustanovení je, že nevděku se obdarovaný může dopustit i vůči osobám dárci blízkým.320 K tomuto závěru přispívá též text důvodové zprávy, který odpovídajícím způsobem hovoří o tom, že „dopustí-li se obdarovaný porušení dobrých mravů vůči osobě dárci blízké, může dárci vzniknout právo dar odvolat, jen odůvodňují-li to okolnosti, že tím bylo ublíženo i dárci“.321 Díky tomuto závěru nevznikají pochybnosti o tom, jaké odůvodnitelné okolnosti měl zákonodárce na mysli, neboť jimi má být takové nemravné jednání obdarovaného ve vztahu k osobě dárci blízké, které jako vlastní ublížení skutečně pociťuje i sám xxxxx. Dochází tím také k překonání dosavadních pochybností ohledně problematického pojmu
316 Taktéž judikatura uvádí, že i přes nevděčné chování obdarovaného před uzavřením smlouvy, „je nutné vždy zjistit a poté posoudit, jak se obdarovaný vůči dárci choval po uzavření nadržovací smlouvy“. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, spis. zn. 33 Odo 1420/2005. A dále také, že „dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly“. Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, spis. zn. 29 Cdo 228/2000.
317 Rozsudek Krajského sodu v Ostravě ze dne 19. 3. 2003, spis. zn. 57 Co 25/2003.
318Diskuse se u sporného ustanovení vede např. na portále xxx.xxxxxx.xx. Obczan, komunitní portál o rekodifikaci [online]. [cit. 21. 2. 2017]. Viz elektronické zdroje této práce.
319 Že jde o zjevnou chybu, konstatuje např. i Uhlíř. In: XXXXX, Xxxxx. Praktické zkušenosti s NOZ: Novelizační záměry. Právní prostor [online], publikováno 1. 8. 2014. [cit. 17. 2. 2017].
Taktéž Xxxxx upozorňuje na rozpor s důvodovou zprávou a má za to, že došlo k záměně pojmů. In: XXXXX, Xxxxx. Vrácení daru v nové úpravě aneb odvolání pro nouzi a nevděk. Xxxxxx.xx [online]. XXXXXX.XX a.s. 1999-2017, publikováno 13. 6. 2013. [cit. 17. 2. 2017].
320 ELISCHER, op. cit., s. 153.
321 Důvodová zpráva k OZ, s. 152.
„člen rodiny“, jak byl použit v ust. § 630 OZ 1964 (k tomu více viz úvodní kapitoly
o historickém vývoji).
Naopak Xxxxx s Bednářem jsou toho názoru, že text sporného ustanovení je správný, neboť tato konstrukce vychází z předpokladu, že dárce může mít určitý motiv, proč obdarovanému něco daruje. Je zde proto vytvořen mechanismus pro situace, kdy obdarovaný získá dar, aby byl majetkově zajištěn, a následně se zachová v rozporu s dobrými mravy vůči osobě jemu blízké. V takových výjimečných případech bude sankce za nemorální jednání obdarovaného vůči jemu osobě blízké spočívat v sankci odvolání daru ze strany dárce. Spornou záležitost uzavírají tvrzením, že odvolání daru pro ublížení osobám blízkým dárci je možné extenzívním výkladem dle odstavce prvního, zatímco druhý odstavec má skutečně chránit osoby blízké obdarovanému.322
Osobně se přikláním spíše k názoru Xxxxxxxxx, a to i s ohledem na text důvodové zprávy. Argumentem je dále i ryze osobní vztah dárce s obdarovaným, který dle mého soudu nemůže přesahovat tuto rovinu a takto „jednoduše“ zakládat právo dárce od smlouvy odstoupit pro jednání obdarovaného vůči třetí osobě. Mám za to, že zákonodárce se skutečně dopustil záměny pojmů, avšak bude otázka, jak se s touto problematikou vypořádá judikatura. I samotný nadpis příslušných ustanovení „Odvolání pro nevděk“ evokuje skutečnost, že nevděk má vždy směřovat jednostranně vůči dárci, resp. jeho osobám blízkým, a nikoliv vůči osobám v okolí obdarovaného.
Závěrem lze shrnout, že nejzřetelnější rozdíl v protichůdných názorech se odráží v tom, na základě jakého ustanovení a jakým způsobem se dovozuje právo dárce revokovat dar z důvodu chování obdarovaného v rozporu s dobrými mravy, které bude namířeno proti osobě dárci blízké, a zda bude relevantní i takové jednání vůči osobě blízké obdarovanému. Dle Xxxxxxxxx je totiž právo dárce revokovat dar pro nemorální chování vůči osobě jemu blízké výslovně založeno (s přihlédnutím k chybě textu) v odstavci druhém ust. § 2072 OZ, přičemž ve vztahu k osobám blízkým obdarovanému se jako důvod revokace nepřipouští. Xxxxx s Xxxxxxxx naopak nemorální jednání vůči osobě dárci blízké podřazují pod odstavec prvý, ač v něm tato situace není expresivně vyjádřena. Druhý odstavec poté ponechávají ve znění tak, jak je namířenu ku prospěchu osobám blízkým obdarovanému.
Mám za to, že postoj Xxxxxx a Bednáře je i z tohoto pohledu nelogický. Expresivní vyjádření ochrany osob blízkých obdarovanému se mi totiž jeví
322 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 22-23.
nepřiměřeným k jinak opomenuté výslovné ochraně osob blízkých dárci a jejímu dovozování toliko z prvního odstavce, když ochrana posledně uvedených má být z povahy darování a s ohledem na očekávaný vděk vůči obdarovanému (a jeho rodiny) primární.
7.2.2.2. Povinnost obdarovaného vrátit dar
Pokud nevděk obdarovaného naplní zákonné předpoklady, má dárce právo od smlouvy odstoupit. Podobně jako u odvolání daru pro nouzi platí, že byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru in natura, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.323 Rozdílem však je dikce „není-li to možné“, neboť dárce si ze dvou alternativ nemůže libovolně vybrat, nýbrž zaplacení obvyklé ceny může požadovat právě tehdy, není-li vydání daru objektivně možné.324
Z uvedeného dále vyplývá, že, oproti revokaci z důvodu nouze, může k odvolání daru dojít i v případě, že dar obdarovanému ještě odevzdán nebyl, tedy v případě konsenzuální darovací smlouvy, z níž je dárce zavázán odevzdat dar a ještě tak neučinil. Vzhledem k tomu, že v takovém případě k odevzdání daru vůbec nedošlo, nejde o restituci v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o odstoupení od smlouvy jako u kteréhokoliv jiného závazku.
V této souvislosti je nutné připomenout již citované ustanovení § 2078 OZ, dle něhož platí, že nemá-li již obdarovaný dar ani jeho plnou hodnotu, má dárce v případě revokace pro nevděk vždy nárok na plnou restituci, bez ohledu na to, zda z daru ještě něco má; domáhají-li se však jeho vrácení jeho dědicové, zavazuje obdarovaného odvolání daru k vydání pouze toho, co mu z obohacení ještě zbývá.
Povinnost vrátit dar či zaplatit jeho obvyklou cenu vzniká obdarovanému doručením projevu vůle dárce. Ačkoliv tato výzva může být i ryze neformální, měla by splňovat náležitosti obecně kladené na právní jednání, tzn. být vážná, určitá, srozumitelná a obsahovat vymezení osoby dárce a obdarovaného, vlastní revokační projev a v souladu s judikaturou taktéž charakteristiku nevděčného jednání.325 Právo na vydání daru přitom dárce nemusí uplatnit před soudem, neboť předmět daru nabývá do
323 Ust. § 2072 odst. 1 in fine.
324 Například u darování pozemku, na němž obdarovaný postaví dům a posléze se proti dárci proviní nevděkem. Vzhledem k zásadnímu zhodnocení daru není jeho vrácení možné ani účelné. Proto by byl obdarovaný povinen zaplatit obvyklou cenu pozemku, jakou měl v době darování. In: XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 22. Nebo také darování spočívající v provedení práce, vytvoření díla nehmotné povahy, či v případě zcizení, zničení, spotřebování či opuštění věci. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 167.
325 ELISCHER, op. cit., s. 156.
svého vlastnictví již doručením revokačního projevu obdarovanému.326 Na druhou stranu podmínkou podání sodní žaloby není předcházející výzva obdarovanému, a samotná žaloba proto může být považována za projev revokační vůle dárce.327 To znamená, že výzva bude obdarovanému doručena až spolu s žalobou a zamýšlené právní účinky jednostranného hmotně právního jednání dárce nastanou okamžikem doručení žaloby obdarovanému.328
Pokud se revokace bude týkat nemovité věci a samotná výzva má vést k obnově vlastnictví dárce, bude třeba trvat na písemné formě výzvy, neboť ust. § 560 OZ vyžaduje písemnou formu pro všechna právní jednání, kterými se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věc, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.329 Pro zpětný převod vlastnického práva u nemovitých věci zapisovaných do katastru nemovitostí pak bude (z důvodu apelu na soulad mezi stavem zapsaným a skutečným právním stavem) dále nutný zápis do tohoto veřejného seznamu. Zápis vkladu vlastnického práva má nicméně toliko deklaratorní povahu, neboť k obnovení vlastnického práva došlo ex lege již ke dni revokačního projevu dárce.330
Věcně právní účinky revokace daru vyjádřil zákonodárce výslovně ustanovením
§ 2073 OZ, dle kterého „nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým držitelem“. To jinými slovy znamená, že již sám nevděk mění charakter práva obdarovaného na nepoctivou držbu - tedy, že od okamžiku, kdy se obdarovaný dopustí nevděku, zaniká jeho vlastnické právo k věci. Z této myšlenky lze dovodit závěr, že ačkoliv s odstoupením od smlouvy obecně spojujeme účinky zániku smlouvy ex tunc, při revokaci daru se vlastnické právo k věci dárci obnoví s účinky ex nunc.331 Přitom ale teprve až žádost o vrácení daru má právotvorné účinky, neboť ta je právním
326 „Obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen věc vydat. Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru.“ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, spis. zn. 33 Cdo 3001/2009.
327 Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2000, spis. zn. 10 Co 399/2000.
328 Rozsudek Nejvyššího soudu že dne 12. 12. 2002, spis. zn. 22 Cdo 1620/2001.
329 K takovému závěru došla komentářová literatura i za účinnosti staré úpravy, byť se v té době nesetkala s většinovým souhlasem. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 156.
330 Otázkou zůstává, na základě jaké vkladové listiny se zápis provede, neboť jednostranný projev dárce vkladovou listinou být nemůže z důvodu, že katastrálním úřadům nepřísluší posuzovat otázky hmotného práva. V úvahu proto přichází soudní rozhodnutí, souhlasné prohlášení, či notářský zápis. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 176- 177.
331 Ke shodnému závěru došla i judikatura (Usnesení NS, spis. zn. 33 Cdo 3001/2009). Avšak objevil se i názor opačný, a sice že při revokaci daru dochází ke zrušení darovací smlouvy s účinky ex tunc. In: XXXXX, Xxxxx a kol. Občanský zákoník: komentář. 2 sv. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009, s. 1203.
důvodem vzniku povinnosti dar vrátit.332 Z tohoto důvodu může dárce při odstoupení od smlouvy žádat vrácení daru, neboť je v té době již oprávněný vlastník.
Tato konstrukce je očividně poněkud komplikovaná a citované ustanovení se mi proto jeví jako nevhodně formulované. Praktičtější by bylo zavést pravidlo, dle kterého by nepoctivá držba byla nastolena až okamžikem odvolání daru dárcem.
Konstatování nepoctivé držby je účelné taktéž s ohledem na vyjasnění následného vypořádání dárce s obdarovaným. Dle pravidel pro nepoctivou držbu má totiž obdarovaný povinnost vydat dárci nejen předmět daru, ale i plody a užitky, které dar po dopuštění se nevděku přinesl. Obdarovaný je vedlo toho také povinen nahradit dárci veškerou škodu, která z nepoctivé držby vznikne. Naproti tomu, vynaloží-li obdarovaný nutné náklady pro zachování podstaty věci, náleží mu jejich náhrada.333
Co se týče možností dárce domoci se svého práva, přichází prvně v úvahu svépomoc. Nesplní-li však obdarovaný svou povinnost vydat dárci celý dar nebo jeho obvyklou cenu dobrovolně, může proti němu dárce u soudu podat žalobu na vydání věci, tzv. reivindikační žalobu. Tato žaloba bude svým petitem znít na splnění povinnosti, tedy na vydání věci, a to dle situace buď na vydání věci či zaplacení obvyklé ceny.
Jelikož judikatura považuje žalobu na vydání nemovité věci za technicky nemožnou, musí petit žaloby i následný „výrok soudu odpovídat možnostem výkonu rozhodnutí s tím, že „vydání“ nemovitostí není technicky možné a lze se domáhat toliko jejich vyklizení“.334
Vzhledem k výše uvedeným závěrům o věcně právních účincích samotného revokačního projevu dárce nutno poznamenat, že eventuelní soudní rozhodnutí
o vrácení daru nebude mít konstitutivní povahu, neboť pouze deklaruje povinnost obdarovaného vydat věc dárci.335
Pokud však obdarovaný nebude mít předmět daru již u sebe, protože jej například zničil, zcizil, spotřeboval atd., bude reivindikační žaloba (příp. žaloba na vyklizení) z povahy věci nemožná. Zde dárce musí žalovat na vydání bezdůvodného obohacení, neboť ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 OZ právní důvod plnění odpadl.
332 ELISCHER, op. cit., s. 156.
333 Srov. ust. § 1000 – § 1001 OZ.
334 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2001, spis. zn. 22 Cdo 1968/200.
335 Xxxxx uvádí Xxxxxxxx, přičemž já se s jeho názory ztotožňuji. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 156. Naproti tomu Švestka a Xxxxx za minulé úpravy zastávali názor, že k vrácení daru může dojít jen na základě právotvorného (konstitutivního) rozhodnutí soudu, které tvoří důvod pro provedení zápisu do katastru nemovitostí. In: XXXXX; XXXXXXX, op. cit.
V případech, kdy dárce doloží existenci naléhavého právního zájmu, mohla by být úspěšná též určovací žaloba, tj. žaloba na určení vlastnického práva žalobce. V takových případech soud jako prejudiciální otázku nejprve posoudí účinky revokace a až následně autoritativně určí vlastnické právo. Pokud však nebude prokázán naléhavý právní zájem žalobce, tedy dárce, soud takovou žalobu zamítne.336
Některé závěry soudů se však přiklání k tomu, že u vrácení nemovitých darů lze žalovat zásadně pouze na vyklizení a určovací žalobu použít vůbec nelze.337 Prakticky aplikovatelná bude žaloba na určení vlastnického práva k nemovité věci tam, kdy vyklízení nemovitosti nelze povést, např. proto, že ji obdarovaný neobývá, neužívá, nemá v ní své věci, nebo ji sám fyzicky vyklidil. V tomto případě by byla žaloba na vyklizení bezpředmětná a nemohla by mít naději na úspěch. Z tohoto důvodu svědčí dárci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, kterého se má domoci pomocí určovací žaloby.338 Stejně tomu bude i u revokace darů, jejichž předmětem jsou ideální spoluvlastnické podíly, kdy „z titulu vlastnictví ideálního podílu není možné požadovat vyklizení celé nemovitosti a vyklizení ideálního podílu možné není, protože tento díl určen není. Formou, kterou lze dosáhnout případného uvedení do stavu před darováním, (..) je proto žaloba určovací, kterou by bylo vlastnické právo žalobkyně určeno“339. Je však nabíledni, že tato citovaná dosavadní judikatura ohledně spoluvlastnického podílu bude překonána a určovací žaloba bude přípustná, a to s ohledem na novou úpravu spoluvlastnictví, kdy dle § 1121 a násl. OZ platí, že každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.340
Zákon dárci výslovně zakládá právo prominout obdarovanému jeho nevděčné chování, čímž obdarovanému zůstane zachováno vlastnické právo a poctivá držba k předmětu daru. Z výše uvedené dikce „nevděk činí“ totiž vyplývá, že následné prominutí nevděčného chování bude mít za následek obnovení poctivé držby obdarovaného s účinky ex tunc, tj. jakoby k nevděku nikdy nedošlo.341
336 Za naléhavý právní zájmem procesualistická nauka považuje kupř. určení vlastnického práva k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí, pokud má rozhodnutí obnovit soulad mezi právním a faktickým stavem. In: XXXXXXXX, op. cit., s. 172.
337 Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 1991, spis. zn. 5 Co 1095/91.
338 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6․ 2. 1996, sp. zn. 20 Co 72/95.
339 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002.
340 ELISCHER, op. cit., s. 174.
341 Období mezi tím, kdy se dárce o nevděku dozví a kdy jej obdarovanému promine, tedy období nepoctivé držby, označuje Elischer za pouhé tzv. intermezzo.
Pro samotné promnutí není stanovena žádná forma a může tak být učiněno libovolným způsobem – písemně, ústně i konkludentně. Prominout nevděk lze i mlčky, a to tehdy, neuplatní-li dárce právo na revokaci daru ve stanovené roční lhůtě (viz dále). Jestliže dárce obdarovanému nevděk jednou promine, nemůže pro totožné jednání následně svůj projev vůle změnit a domáhat se vrácení daru. Pokud se však obdarovaný vůči němu opět zachová nevděčným způsobem, bude moct dárce s poukazem na toto nové chování dar bez problému odvolat.342
7.2.2.4. Přechod práva na dědice
Vzhledem k tomu, že právo dárce odvolat dar pro nevděk je taktéž ryze osobní povahy, nepřechází zásadně na jeho dědice a zanikne ve smyslu ust. § 2009 odst. 2 OZ nejpozději smrtí oprávněného, tj. dárce.343 Pokud by však tato konstrukce neměla připouštět žádné výjimky, nebyl by dostatečně naplněn smysl a účel institutu odvolání daru pro nevděk, a to především v situacích, kdy dárce zemře rukou obdarovaného.
Dle ust. § 2074 OZ přechází právo odvolat dar na dárcova dědice tehdy, pokud obdarovaný zabránil dárci v odvolání daru anebo zabránila-li mu v tom vyšší moc. Prvně uvedená hypotéza dopadá zejména na nejextrémnější situace, kdy obdarovaný dárce připraví o život. Obdarovaný mu však v revokaci daru může zabránit i tím, že jej přivede do takového stavu, v němž není schopen své právo na odvolání daru uplatnit.344 Obdarovaný na dárce taktéž může vyvíjet nátlak, a to jak ve fyzické (vis absolutna), či psychické (vis compulsiva) rovině.345
Vyšší moc neboli vis maior chápeme jako kvalifikovanou právní událost, která je za daných podmínek objektivně nepředvídatelná a neodvratitelná.346 Je to tedy taková překážka znemožňující dárci dar revokovat, kterou nikdo nemohl předpokládat a která vznikla nezávisle na vůli dárce. V této souvislosti však nelze za vyšší moc považovat přirozenou smrt dárce, avšak Xxxxx s Bednářem k tomu dodávají, že jede-li dárce za obdarovaným, aby mu sdělil své rozhodnutí o odvolání daru, a zemře-li cestou při dopravní nehodě, naplnila by tato situace předpoklady pro přechod práva na dědice dle citovaného ustanovení.347
342 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol.,VI., 2014, op. cit., s. 22.
343 Pokud však dárce platně revokoval dar ještě za svého života, přechází právo na vydání daru, jako právo majetkové na jeho dědice bez dalšího.
344 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol.,VI., 2014, op. cit., s. 26.
345 ELISCHER, op. cit., s. 179.
346 XXXXX, Xxxxx. Vyšší moc. In: XXXXXXXX a kol., op. cit. [cit. 20. 2. 2017].
347 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol.,VI., 2014, op. cit., s. 26.
Z pohledu právního nástupnictví je zajímavá situace, kdy se dárce xxxxxxx domáhá určení jeho vlastnického práva k předmětu daru ve sporu, na jehož procesní protistraně stojí coby obdarovaný jeho potomek, tj. zákonný dědic. Pokud totiž dárce v průběhu soudního řízení zemře a obdarovaný potomek je jeho jediným dědicem, stane se žalovaný v průběhu řízení právním a procesním nástupcem žalobce a dojde tím v důsledku sukcese ke splynutí osoby žalobce a žalovaného. Z tohoto důvodu nelze v řízení pokračovat pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který soud musí jedině řízení zastavit.348
Přestože to zákon výslovně neuvádí, zaniká dárci právo revokovat dar taktéž smrtí obdarovaného, neboť jeho dědicové nejsou dárci žádným způsobem zavázáni a jejich případný nevděk nebude mít právní význam. Pokud však dárce ještě za života obdarovaného dar platně revokoval, přičemž ten mu jej nechtěl nebo nestihl vydat, může se po smrti obdarovaného domáhat vydání daru i po jeho dědicích.349
7.2.2.5. Lhůta pro odvolání daru
„Dárce se může domáhat vrácení daru v kterémkoli časovém odstupu od uzavření darovací smlouvy, neboť délka doby mezi obdarováním a závadným chováním obdarovaného není nijak omezena.“350 Samotné právo odvolat dar je totiž nepromlčitelné, avšak uplatnění tohoto práva, jako práva majetkového, je časově omezeno.
Oproti revokaci z důvodu nouze stanovuje občanský zákoník v ust. § 2075 výslovnou roční promlčecí lhůtu, ve které může dárce uplatnit své právo dar odvolat. Smyslem této speciální úpravy je, aby obdarovaný nežil neomezeně dlouhou dobu v pochybách, zda se dopustil nevděčného chování, na základě kterého by po něm mohl dárce vyžadovat vrácení daru.
Ačkoliv se jedná o klasické promlčení práva dle ust. § 609 a násl. OZ, je u odvolání daru pro nevděk na rozdíl od obecné úpravy nastaven počátek běhu lhůty specificky. Nepoužije se zde totiž standardní dikce dle § 619 odst. 2 OZ o oprávněné osobě, která se o rozhodných okolnostech „dozvědět měla a mohla“, neboť zde na místo toho lze počátek stanovit trojím způsobem.
Občanský zákoník počátek lhůty předně dovozuje z objektivního hlediska, kdy roční lhůta pro revokaci daru počíná běžet dnem, kdy obdarovaný dárci ublížil. Tato
348 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, spis. zn. 33 Cdo 2148/2007.
349 XXXXXXXX, op. cit., s. 180.
350 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2008, spis. zn. 19 Co 47/2008.
hypotéza ovšem předpokládá, že dárce ví o tom, že se obdarovaný amorálního jednání dopustil. Pokud je nevděk obdarovaného způsoben jednorázovým skutkem, nebude stanovení počátku běhu lhůty činit obtíže. Pokud však závadné chování spočívá v opakovaném a dlouhodobém jednání, vyvstává otázka, od kdy lhůtu počítat. Nutnost tohoto odlišení připustila v obecné rovině i judikatura, dle které „je evidentní, že promlčecí doba bude běžet odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením) a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů“.351
Dosavadní civilní judikatura, zřejmě pod vlivem trestně právní nauky, pak konkrétně na danou problematiku nahlíží dvojím způsobem. Pokud závadné jednání samo o sobě nedosahuje takové intenzity, která by naplňovala pojmové znaky nevděku, budou jednotlivé činy obdarovaného teprve až ve svém souhrnu představovat kvalifikované nevděčné chování. V takovém případě se pak bude lhůta počítat až od posledního jednání, jež završilo a naplnilo pojem nevděku ve všech jeho rozměrech.352
Pokud se však obdarovaný již prvním skutkem dopustil kvalifikovaného nevděku, přičemž jeho chování je dlouhodobé, trvající a opakující se, počne lhůta pro odvolání daru běžet dnem, kdy podmínky pro počátek byly splněny poprvé, tj. již prvním amorálním činem, a to bez ohledu na případnou soustavnost.353
Jsem toho názoru, že posledně uvedené východisko značně upřednostňuje osobu obdarovaného, neboť dárci reálně zkracuje již tak dost krátkou revokační lhůtu. A to proto, že již při prvním projevu nevděku obdarovaného by xxxxx měl zvažovat, zda bude uplatňovat své právo dar odvolat. Nemůže se totiž spoléhat na to, že případné opakující se chování mu lhůtu prodlouží. Značně nespravedlivé se jeví i předpoklad, že ač se obdarovaný vůči dárci bude soustavně chovat nevděčně více jak rok, nemůže dárce dar odvolat s poukazem na to, že závadné jednání započalo před více než rokem. Stejně jako Nekodým354 mám za to, že promlčecí lhůta by měla běžet až od chvíle, kdy
351 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007.
352„Promlčecí doba pro uplatnění nároku na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák.“ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, spis. zn. 33 Odo 429/2003 ve spojení x XXXXXXXX, op. cit., s. 183.
353 „Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. založena na dlouhodobém (soustavném) porušování dobrých mravů, pak pro počátek běhu promlčecí doby nemůže být rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva, neboť promlčecí doba počala běžet dnem, kdy (poprvé) byly naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu a další trvání těchto podmínek je z hlediska promlčení nerozhodné.“ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, spis. zn. 33 Cdo 3776/2012.
354 XXXXXXX, Xxxx. Vrácení daru dle § 409 o. z. Bulletin advokacie. 1976, č. 10-12, s. 15-17.
obdarovaný od svého jednání upustí, a to i z důvodu, že teprve poté bude moct dárce náležitě a se všemi souvislostmi jeho chování posoudit.
Subjektivní počátek běhu lhůty se požije tehdy, dozví-li se dárce o tom, že mu obdarovaný ublížil až později. V takovém případě má právo dar odvolat do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Jako příklad lze uvést ublížení v podobě difamujících výroků, které obdarovaný učinil bez přítomnosti dárce či odcizení věci, o němž by se dárce dozvěděl až s odstupem času.
Propojíme-li závěry o subjektivním a objektivním běhů lhůty, lze vyřknout, že dárci lhůta pro uplatnění práva revokace nikdy nemůže uplynout, aniž by se dozvěděl
o skutečnosti, která by toto právo založila. Vědomost o nemorálním chování obdarovaného je totiž její nezbytnou podmínkou v obou případech.
Třetí hypotéza stanovení počátku lhůty souvisí již s výše rozebraným ust. § 2074 OZ, v jehož smyslu právo revokovat dar přechází na dědice dárce. V těchto případech se uplatní pouze objektivní hledisko, neboť dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.355 Z této dikce dovozuji, že usmrtí-li obdarovaný dárce, mají dědicové stejně jako sám dárce maximální roční revokační lhůtu. Pokud však dárci v revokaci za jeho života zabránila vyšší moc a on následně zemřel, nemá s ohledem na dikci „nejpozději do jednoho roku“ jeho smrt za následek přerušení lhůty. Tak uvádí x Xxxxxx s Xxxxxxx, dle kterých v takových případech pouze doběhne lhůta, která již počala běžet dárci za jeho života. Zde konstruovaná lhůta totiž nemá být lhůtou novou, nýbrž má pouze umožnit doběhnutí té, která započala ještě před dárcovou smrtí, případně aby mohla běžet až po dárcově smrti, pokud jej usmrtil obdarovaný.356
Je-li dar odvolán později než ve výše uvedených lhůtách, soud k právu dárce dar odvolat nepřihlédne, namítne-li obdarovaný jeho opožděné uplatnění.357 Toto pravidlo koresponduje s obecně uplatňovanou námitkou promlčení a má význam pro vznik bezdůvodného obohacení. Pokud totiž obdarovaný dar dobrovolně vrátí i po uplynutí revokační lhůty dárce, činí tak po právu a na straně dárce k bezdůvodnému obohacení dojít nemůže.358
355 § 2075 odst. 1, věta druhá OZ.
356 Například ublíží-li obdarovaný dárci 11 měsíců před jeho smrtí a zabrání-li mu v revokaci vyšší moc, uplyne lhůta pro uplatnění práva jeho dědicům jeden měsíc po jeho smrti. In: XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 27.
357 § 2075 odst. 2.
358 XXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK a kol., VI., 2014, op. cit., s. 28.
Nahlédneme-li do zahraniční doktríny, je z pohledu možnosti odvolání daru zajímavá španělská úprava, která obsahuje detailní pravidla pro revokace daru dárcem. Předně stojí za zmínku, že nevděk je kvalifikován pomocí tří taxativních skutkových podstat, mezi které patří a) spáchá-li obdarovaný delikt proti osobě, cti anebo majetku dárce, b) přičítá-li obdarovaný dárci některý z deliktů, které zavdávají důvod zahájení řízení ex offo či veřejnému obvinění a má proto důkazy a c) neposkytuje-li neoprávněně obdarovaný dárci výživu.359 Španělský zákoník přitom za relevantní považuje toliko nevděk proti dárci a osoby jemu blízké úplně opomíjí. Stejně jako český občanský zákoník pak v článku 652 stanovuje jednoletou promlčecí lhůtu pro uplatnění práva dar odvolat počínající běžet ode dne, kdy se dárce dozví o důvodu nevděku.
Co do ostatních důvodu revokace daru považuji za pozoruhodné, že vedle nesplnění podmínky stanovené darovací smlouvou může dárce dar odvolat též pro pozdější narození dítěte nebo pro jeho neočekávané objevení.360
359 Čl. 648 španělského občanského zákoníku (Código Civil), ze dne 24. 7. 188, ve znění pozdějších předpisů.
360 Čl. 647 a 644 španělského občanského zákoníku (Código Civil), ze dne 24. 7. 188, ve znění pozdějších předpisů.