UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx
Právní regulace obsahu smlouvy v B2C vztazích (z hlediska ochrany spotřebitele)
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: xxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxx, Ph.D. Katedra obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 10.4.2019
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 119 980 znaků včetně mezer.
V Praze dne 10. dubna 2019
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx
Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Xxxxxxx Xxxxxxxx, Ph.D. za veškerou ochotu a vstřícnost při vedení práce, ale též za všechny cenné rady a připomínky, kterých se mi od něj dostalo. Dále xxxx ráda poděkovala své rodině a svým přátelům za veškerou podporu v průběhu studia, díky které se mi podařilo dosáhnout kýženého cíle.
Obsah
2. Xxxxxxx uzavíraná se spotřebitelem 11
2.1. Spotřebitelská smlouva 11
3. Obecné vymezení nepřiměřených ujednání 18
3.2. Vyvratitelná domněnka v § 1813 OZ 19
3.4. Významná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele
3.5. Rozpor s požadavkem přiměřenosti 23
4. Výjimky z obecného vymezení - předmět plnění a cena 29
5. Seznamy nepřiměřených ujednání 32
5.1. Black list a grey list 32
5.2. Příklady nepřiměřených ujednání dle OZ 33
5.2.1. Práva z vadného plnění a náhrada újmy 33
5.2.2. Nevrácení poskytnutého plnění 35
5.2.3. Odložení určení ceny na dobu plnění 36
5.3. Příklady nepřiměřených ujednání ze směrnice 93/13, které OZ nereflektuje 37
5.3.1. Nepřiměřeně vysoké odškodné 37
5.3.2. Automatická prolongace smlouvy 38
6. Právní následky nepřiměřených ujednání 40
6.1. Zdánlivost nebo neplatnost? 40
6.2. Možnost spotřebitele dovolat se nepřiměřeného ujednání 43
6.3. Oprávnění dalších subjektů podpory spotřebitele zahájit řízení v jeho prospěch . 44
6.4. Sankce dle návrhu změny směrnice 93/13 46
Úvod
Tématem mé diplomové práce je poměrně složitá a rozsáhla právní problematika ochrany
spotřebitele. Konkrétně se jedná o právní regulaci obsahu smlouvy ve vztazích B2C s přihlédnutím k ochraně spotřebitele. Přestože obsah spotřebitelských smluv regulují rozličné právní instrumenty, které přispívají k vyrovnání faktické slabší pozice spotřebitele (příkladmo lze obecně ve vztahu k slabší straně uvést zákaz překvapivých ujednání v obchodních podmínkách, úpravu adhezních smluv a konkrétně ve vztahu ke spotřebiteli informační povinnost podnikatele či speciální lhůtu pro odstoupení od smlouvy), s ohledem na předpokládaný rozsah této diplomové práce jsem se rozhodla zaměřit pouze na právní úpravu nepřiměřených ujednání.
Toto téma jsem si zvolila z důvodu, že jej vnímám jako velmi přínosné a nadčasové nejen z hlediska právní úpravy, ale též i pro svůj praktický význam, neboť jako spotřebitel vystupuji v každodenním životě a s problematikou nejen nepřiměřených ujednání se proto budu i nadále setkávat. Navíc je nezbytné brát na zřetel skutečnost, že je spotřebitelské právo jednou z nejfrekventovanějších oblastí vzniku sporů (v roce 2018 Evropské spotřebitelské centrum České republiky pomáhalo smírnou cestou řešit 1075 sporů s podnikateli z jiných zemí Evropské unie a za ten samý rok oddělení mimosoudního řešení sporů České obchodní inspekce obdrželo 3582 návrhů na zahájení mimosoudního řešení spotřebitelského sporu).1 I vzhledem k této statistice se domnívám, že zvýšení povědomí občanů o elementárních právech spotřebitele může pomoci předcházet případným sporům ze spotřebitelských smluv.
Samotné téma práce je velmi aktuální, neboť s vývojem moderních technologií se stávají pokročilejšími i praktiky podnikatelů mající za cíl parazitovat na nevědomosti spotřebitele. Úprava spotřebitelského práva a spotřebitelská politika tak již není jen v zájmu jednotlivých států, ale s ohledem na integrační snahy je řešena i na úrovni Evropské unie, jejímž členem se Česká republika stala v roce 2004. Jak na lokální, tak i evropské úrovni lze pozorovat snahy
o zlepšení postavení spotřebitelů a zkvalitnění jejich ochrany skrze nové právní předpisy. Z tohoto důvodu budou v rámci této práce analyzovány i návrhy novel k předpisům upravujícím nepřiměřená ujednání.
Jak již bylo zmíněno, cílem této práce je hlubší analýza institutu nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Regulace nepřiměřených ujednání vychází ze směrnice 93/13, která byla implementována do OZ. S ohledem na tyto evropské kořeny úpravy budu ve své práci vycházet jak z právních pramenů evropských, konkrétně ze směrnice 93/13 a judikatury SDEU,
tak z českého provedení této směrnice v OZ a judikatury soudů České republiky. Vzhledem k tomu, že se obě oblasti práva, evropská i česká, velmi prolínají, nebudou ani v dílčích kapitolách jednotlivé aspekty od sebe striktně odděleny, ale naopak rozebírány ve vzájemné souvislosti. Vyjma analýzy nepřiměřených ujednání v této práci dále zhodnotím provedenou transpozici, poukáži na její případné nedostatky a pokusím se navrhnout konkrétní řešení těchto zjištěných nedostatků. Z hlediska metodologických postupů bude diplomová práce primárně založena na analýze a syntéze, zároveň však bude v určitých pasážích použita i dedukce, indukce a komparace.
V této práci budu vycházet z českého překladu směrnice 93/13, a to i přestože je tento překlad v některých místech neodpovídající ostatním jazykovým verzím. Směrnice 93/13 v anglické verzi tak spíše hovoří o nekalých, nespravedlivých či zneužívajících podmínkách (unfair terms) než o nepřiměřených ujednáních. Přestože jsou tyto termíny od sebe významově vzdálené, jedná se jen o různá pojmenování konkrétního institutu práva, a proto v této práci budou používány zaměnitelně. Spotřebitelská novela OZ sjednocuje termín na zneužívající ujednání (předpokládaná účinnost 1. července 2020).2
Tato diplomová práce je členěna do několika částí, které spolu logicky korespondují a rozvíjejí hlavní téma nepřiměřených ujednání. Úvodní kapitola nastíní základní právní rámec ochrany spotřebitele společně s důvody, pro které jsou tyto právní nástroje upraveny. Ve vztahu k právní regulaci nezůstanou opominuty ústavní principy, na kterých je tato ochrana vystavěna. Druhá kapitola se zaměří na definice pojmů, které jsou napříč prací používány. Konkrétně se bude jednat o pojem spotřebitelské smlouvy a z něj vycházející pojem spotřebitele a podnikatele ve smyslu OZ a směrnice 93/13. Důraz bude kladen na jednotlivé definiční znaky těchto pojmů a některé související problematické otázky. Stěžejní materie je obsažena v následujících kapitolách, které se již budou výlučně věnovat tématu zneužívajících klauzulí. Třetí část představí obecné vymezení zneužívajících ujednání a test nepřiměřenosti. V úvodu třetí kapitoly bude též učiněna krátká zmínka k minimální harmonizaci a vyvratitelné domněnce, jež uvozuje obecné vymezení nepřiměřených ujednání v OZ. Důraz bude dále v následujících podkapitolách této části kladen zejména na evropskou judikaturu, která se vztahuje k vymezení jednotlivých aspektů obecné klauzule. Xxxxxxx však nezůstane ani judikatura českých soudů. Čtvrtá část se následně bude zaobírat výjimkami, které vylučují aplikaci testu nepřiměřenosti, neboť svou povahou jsou natolik podstatným ujednáním smluv, že je nemálo pravděpodobné, že by je spotřebitel nereflektoval. Pátá kapitola pojedná o rozdílu mezi výčtem nepřiměřených
2 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
ujednání podle směrnice 93/13 a jeho transpozicí do OZ. Vzhledem k velkému množství podmínek zahrnutých v obou výčtech by jejich detailní analyzování výrazně přesáhlo rozsah diplomové práce, a proto budou rozebrána pouze vybraná nepřiměřená ujednání. Poslední část diplomové práce se zaměří na právní následky nepřiměřených ujednání. Pozornost bude věnována nejen důsledkům podle aktuální úpravy, ale rovněž zamýšleným důsledkům obsažených v novele směrnice 93/13.
1. Ochrana spotřebitele
Ochrana spotřebitele a formování pozitivního spotřebitelského práva je jedním ze znaků vyspělých států. Spotřebitelské právo významně ovlivňuje každodenní život a přispívá k rozvoji společnosti a ekonomiky. Vzhledem ke spektru vztahů, které spotřebitelské právo zaštiťuje, není tato oblast vlastní jen právu soukromému, ale velmi neoddělitelně je spjata i s právem veřejným. České i evropské spotřebitelské právo je velmi fragmentárního charakteru, a přestože se již objevily snahy o komplexní právní úpravu, zatím ještě tato myšlenka nebyla realizována.
Potenciál spotřebitelského práva v oblasti hospodářské soutěže a jeho působení na vytvoření a zkvalitnění vnitřního trhu si velmi brzy uvědomila i Evropská unie. Od 70. let minulého století se tak začaly projevovat první snahy o zahrnutí spotřebitelské politiky do komunitárního práva. Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice z roku 1974 se stal první vlajkovou lodí spotřebitelského práva, když upravil pět základních práv spotřebitele – právo na ochranu zdraví a bezpečnost, právo na ochranu ekonomických zájmů, právo na náhradu škody, právo na informace a vzdělání a právo na zastoupení.3 Teprve až Maastrichtskou smlouvou byla spotřebitelská politika vyčleněna jako samostatná oblast.4
Zajištění transparentnosti vztahů B2C a podpora přeshraničního odbytu zboží a služeb jsou skrze materii norem chránící spotřebitele jednou z nejvíce reflektovaných oblastí v rámci sdílené pravomoci mezi členskými státy a Evropskou unií (čl. 4 odst. 2 písm. f) SFEU). Při naplňování této politiky orgány Evropské unie vycházejí z vysoké úrovně ochrany spotřebitele (čl. 114 odst. 3 SFEU a čl. 38 LZPEU). Významnost tohoto cíle je velmi dobře zřetelná, neboť jde o jeden z legitimních důvodů pro omezení základních svobod na vnitřním trhu, zejména volného pohybu zboží a služeb.
K zajištění naplňování vysoké úrovně ochrany spotřebitele Evropská unie přijala program Spotřebitelé na období 2014-2020, na jehož základě cílí zejména na zvýšení bezpečnosti a ochrany zdraví, zajištění práva na informace, včetně podpory vzdělávání a svobody organizovat se a integrování zájmů spotřebitelů do dalších politik Evropské unie (čl. 2 programu Spotřebitelé).
Spotřebitelské právo je chápáno jako oblast práva, která vznikla derogací obecného práva. Lze tedy říci, že spotřebitelské právo je založeno na výjimkách odchylujících se od obecného práva.5 Jak již bylo zmíněno, ochrana spotřebitele v českém právu (okruh
3 Předběžný program o ochraně spotřebitele a informační politice, ve znění publikovaném v Úředním věstníku Evropských společenství C 92 ze dne 24. dubna 1975.
4SELUCKÁ, Xxxxxxx. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2008. ISBN 978-80-7400-037-9, s. 3-4.
5 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010.
odchylných ustanovení od obecného práva) je reprezentována jak normami práva soukromého, tak práva veřejného. Tato průřezovost je dána širokým spektrem vztahů, v nichž spotřebitel vystupuje a v nichž k jeho tíži může být zneužito jeho slabšího postavení ve srovnání s podnikatelem.
Úprava veřejného práva je představována zejména zákony vztahujícími se k technickým požadavkům na výrobky, cenám, bezpečnosti výrobků, hospodářské soutěži, reklamě, spotřebitelskému úvěru, ale i trestněprávním ustanovením. Úprava veřejného spotřebitelského práva je pojímána jako širší pojetí ochrany spotřebitele, v němž se zákonodárce nezaměřuje pouze na kontraktaci podnikatele se spotřebitelem a ochranu spotřebitele ve smluvním procesu, ale obecněji na ochranu zdraví. V rámci této diplomové práce bude z veřejnoprávní úpravy reflektována pouze úprava ZOS.
Základním pramenem soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele je OZ. Ochrana spotřebitele tak nedostala, jak bylo původně zamýšleno při přípravě OZ, vlastní ucelený kodex, ale stala se součástí obecných ustanovení závazkového práva. Přestože v roce 2017 vláda schválila věcný záměr zákona o ochraně spotřebitele, který měl představovat nový komplexní spotřebitelský kodex,6 jeho příprava byla v letošním roce zastavena.7
Ustanovení spotřebitelského práva vycházejí z ochrany slabší strany (§ 433 odst. 2 OZ), když touto stranou je konkrétně spotřebitel. Normy určené k ochraně spotřebitele jsou ze své povahy kogentními a k případnému omezení garantovaných práv spotřebiteli se proto nepřihlíží, resp. spotřebitel se svých garantovaných práv nemůže ani vzdát (§ 1812 odst. 2 OZ). Tato úprava je nicméně kogentní pouze jednostranně, což má za následek možnost sjednání vyšší úrovně práv spotřebitele. Ochrana stanovená OZ ku prospěchu spotřebiteli explicitně nevylučuje kumulaci ochrany podle jiných právních předpisů (§ 3016 OZ). Tento princip je aprobován i v judikatuře SDEU, kdy více směrnic poskytujících spotřebiteli ochranu lze uplatnit na jeden konkrétní vztah.8 Podrobnější analýza ochrany spotřebitele v souvislosti s nepřiměřenými ujednáními bude podána v následujících kapitolách.
Ochrana spotřebitele není samostatně zakotvena jako ústavně zaručené právo v LZPS (na rozdíl od LZPEU) a je proto Ústavním soudem dovozována z obecných principů. Ochrana spotřebitele je tak ze soukromoprávního hlediska koncipována jako omezení autonomie vůle
6 Vláda České republiky. Vláda rozhodla o přípravě nového spotřebitelského zákona a schválila koncepci rodinné politiky. Xxxxx.xx [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxx- rozhodla-o-priprave-noveho-spotrebitelskeho-zakona-a-schvalila-koncepci-rodinne-politiky-159968/.
7 Český rozhlas. Spotřebitelský kodex nebude. Ministerstvo průmyslu přípravu nového zákona po dvou letech zastavilo. Xxxxxxxx.xx [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxxxxx- prumyslu-a-obchodu-spotrebitelsky-kodex-zakon-ochrana-spotrebitelu_1901150855_och.
8 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. dubna 1999, Travel Vac SL proti Xxxxxx Xxxx Xxxxxx Xxxxxxx, C-423/97, bod 22.
subjektů z důvodu promítnutí ústavního principu důvěry v právní jednání jiných osob neboli principu poctivosti podle OZ.9 Vzhledem k neexistenci ideálního konkurenčního prostředí, ve kterém by spotřebitel na jedné straně a podnikatel na druhé měli oba stejnou výchozí pozici, musí existovat právní regulace ke srovnání této faktické nerovnosti. „Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv.“10 Tato faktická nerovnost ve vztahu B2C je s ohledem na princip materiální rovnosti podkladem nejen pro normy spotřebitelského práva, ale i pro diskreci soudů při interpretaci a aplikaci právních norem s cílem nerovnost postavení spotřebitele a podnikatele vyrovnat. Poskytnutá ochrana však není bezbřehá, neboť i v těchto případech je třeba aplikovat princip vigilantibus iura scripta sunt. Ochranu tedy lze v určitých situacích odepřít, a to zejména v těch případech, kdy by měla být použita jako obrana neschopnosti či dokonce lehkomyslnosti spotřebitele.11
Téma spotřebitelské politiky je proto ze své podstaty velmi častým námětem diskuzí a dialogů nejen na úrovni Evropské unie, ale i na domácí politické scéně. Na jejich základě pak bývají pravidelně přijímány programy s cílem uvést konkrétní body spotřebitelské politiky v život a zlepšit tak kvalitu života občanů. Česká republika na program Spotřebitelé navázala prioritami spotřebitelské politiky 2015-2020, které reagují na aktuální vývoj v B2C vztazích a reflektují zejména fenomény globalizace a digitalizace trhu. Mezi klíčové priority bylo zařazeno zajištění bezpečnosti zboží, regulace odpovídající vývoji společnosti současně s nástroji k vymahatelnosti právních norem, efektivnější dozor trhu a podpora spotřebitelských organizací včetně rozvoje informačních a vzdělávacích činností.12 V oblasti legislativy mezi specifické cíle patří zejména zajištění transparentnosti právních norem včetně novelizace OZ a obnovení myšlenky uceleného kodexu spotřebitelského práva.13
9 Nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II.ÚS 3/06.
10 Nález Ústavního soudu ze dne 15. června 2009, sp. zn. I.ÚS 342/09.
11 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009.
12 Ministerstvo průmyslu a obchodu. Priority spotřebitelské politiky 2015-2020 ve znění schváleném Vládou České republiky usnesením č. 5 ze dne 7. ledna 2015, s. 16.
13 Ibid., s. 21.
2. Xxxxxxx uzavíraná se spotřebitelem
Na nepřiměřená ujednání se uplatňuje ochrana poskytovaná spotřebiteli pouze ve vztazích B2C, resp. pouze vztazích vzniklých na základě smlouvy uzavřené se spotřebitelem (OZ zavádí legislativní zkratku „spotřebitelská smlouva“). Spotřebitelskou smlouvu OZ definuje jako smlouvu, kterou uzavírá podnikatel se spotřebitelem (§ 1810 OZ). Specialita závazkových vztahů vzniklých na základě této smlouvy je tak dána subjekty, které smlouvu uzavírají a nikoli smluvními typy. Spotřebitelskou smlouvou proto může být obecně jakýkoliv smluvní typ nevyjímaje smlouvy inominátní, bude-li naplněna podmínka subjektů.14 Úprava spotřebitelských smluv v OZ je obecného charakteru a použije se vždy, když lze OZ použít alespoň subsidiárně, nestanoví-li OZ či zvláštní zákon něco jiného.15
Posouzení postavení jednotlivých stran a tedy i vzniku spotřebitelské smlouvy je nutno vztahovat k okamžiku uzavření smlouvy. Pozdější změna postavení stran či změna subjektu nemá vliv na platnost smlouvy a z ní plynoucích závazků.16 Zařazení smlouvy jako smlouvy spotřebitelské se tak bude odvíjet od konkrétního posouzení postavení smluvních stran, přičemž se obecně klade zřetel na to, jak se jeví jedna strana druhé smluvní straně. Výjimkami z tohoto pravidla jsou ustanovení, v nichž zákon stanovuje fikci či domněnku postavení podnikatele. Obdobnou výjimkou ze subjektivního náhledu druhé strany bude i případ, kdy dojde k zakrývání skutečného postavení strany za účelem získání výhod, které by dané osobě jinak nenáležely.17
SDEU ve své judikatuře ohledně výkladu Bruselské úmluvy dovodil, že ustanovení o spotřebitelské smlouvě lze aplikovat i na jednostranná právní jednání. Slib výhry učiněný podnikatelem, který vyvolal u spotřebitele dojem, že po splnění jednotlivých podmínek mu vznikne nárok na výplatu výhry, zavazuje podnikatele jako povinnost vyplývající ze spotřebitelské smlouvy.18 Obdobně veřejný příslib učiněný v reklamním letáku a adresovaný spotřebiteli, o tom, že může získat zdarma bonus při uzavření kupní smlouvy, je spotřebitelskou smlouvou.19 Aplikaci ustanovení o spotřebitelské smlouvě na jednostranné závazky lze dovodit i z dikce § 1724 odst. 2 OZ, které stanovuje, že se ustanovení o smlouvách použijí přiměřeně i na jednostranná právní jednání, jestliže to není z hlediska povahy projevu vůle či zákonem vyloučeno.
14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010.
15 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016.
16 HULMÁK, Milan. § 1810 [Spotřebitelské smlouvy]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014, s. 400.
17 Ibid., s. 401.
18 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. července 2002, Xxxxxx Xxxxxxx proti Schlanck & Xxxxxx GmbH, C-96/00, bod 53.
19 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012-II.
Smíšené smlouvě, ve které se předmět smlouvy zčásti týká i podnikatelské činnosti, nelze obecně přiznat status spotřebitelské smlouvy a osobě postavení spotřebitele a na něj navazující ochranu.20 Výjimkou, kdy by bylo možno uvažovat o spotřebitelské smlouvě, jsou takové smíšené smlouvy, kdy by vztah jejich předmětu k podnikatelské činnosti byl natolik okrajovým, že by se stal zanedbatelným v kontextu smlouvy jako celku.21 Tento postoj je velkou částí akademiků a praktiků kritizován, neboť i převažující nepodnikatelský účel vyplývající ze smlouvy by měl být podle jejich názoru dostatečně relevantním k uzavření spotřebitelské smlouvy a následné ochraně spotřebitele.22 Podle mého názoru je potřeba primárně zohlednit právě podnikatelskou část účelu smlouvy. Taková osoba je minimálně v tomto rozsahu podnikatelem a tudíž i profesionálem z hlediska informací a vyjednávací síly. Proto se domnívám, že se povaha profesionála při vyjednávání smlouvy projeví natolik, že dokáže překrýt i částečný deficit nepodnikatelského účelu u smíšených smluv a tudíž považuji případnou ochranu za nadbytečnou.
Směrnice 93/13 prodávajícím nebo poskytovatelem (dle terminologie OZ podnikatelem, který bude v této diplomové práci v následujících kapitolách používán zástupně i pro prodávajícího či poskytovatele) rozumí okruh osob, které uzavírají smlouvy v souvislosti se svým povoláním nebo obchodní či výrobní činností, a to bez ohledu na to, zda tak činí jako fyzická nebo právnická osoba (čl. 2 směrnice 93/13). Podnikatel je tak vymezen v souvislosti s prodejem zboží či poskytováním služeb. Zároveň nejsou činěny rozdíly mezi jednáními podnikatele, která se týkají jeho činnosti přímo a nepřímo a nezohledňuje se ani, zda se jedná o obvyklou či neobvyklou činnost podnikatele.23 Proto i v případě činností, které jsou nepřímé či nejsou obvyklou činností podnikatele, se nelze zprostit postavení podnikatele a na něj navazujících povinností vůči spotřebiteli. Podnikatelem tak v této souvislosti byla podle judikatury SDEU určena i společnost, která poskytla svému zaměstnanci úvěr na koupi nemovitosti, ač poskytování úvěrů nepředstavovalo její hlavní činnost.24
20 XXXXXXXXX, Xxxxxx. § 1810 [Spotřebitelské smlouvy]. In: XXXXXX, Xxx, VÝTISK, Xxxxxx, BERAN. Xxxxxxxx a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2017. ISBN 978-80- 0000-000-0, s. 1785.
21 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. ledna 2005, Xxxxxx Xxxxxx proti BayWa AG, C-464/01, bod 39.
22 XXXXX, Xxxxxxxx. § 419 [Spotřebitel]. In: XXXXXX, Xxxxx, XXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-003-1, s. 7.
23 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. března 1991, trestní řízení proti Xxxxxxx Xx Xxxxx, C-361/89, bod 15.
24 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. března 2019, Xxxxx Xxxxxx a Xxxxx Xxxxxx proti Électricité de France, C-590/17, bod 41-42.
Definice podnikatele je v OZ vymezena velmi široce, a to konkrétně čtyřmi způsoby. Rozeznáváme tak materiální definici podnikatele, definici podnikatele pro účely ochrany spotřebitele (obě § 420 OZ), formální definici podnikatele a domněnku podnikatele (obě § 421 OZ). Právní úprava ochrany spotřebitele v B2C vztazích vychází zejména z vymezení podnikatele podle § 420 OZ. Definice podle § 421 OZ budou proto pominuty.
Materiální definice vymezuje podnikatele podle znaků podnikatelské činnosti. Vzhledem k této činnosti je podnikatelem fyzická či právnická osoba, která „[…] samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku […]“ (§ 421 odst. 1 OZ). Materiální definice podnikatele tak nesvazuje jeho určení s formálním oprávněním, nýbrž jej vztahuje k jeho reálné činnosti, a to včetně činnosti neoprávněné. Podnikatelem je tak chápána osoba, která kumulativně naplní všechny uvedené definiční znaky, a to nejdříve k okamžiku realizace konkrétní podnikatelské myšlenky.
Podnikání je tedy činnost, která je prováděna s trvalejším záměrem a je způsobilá přinést podnikateli zisk, přičemž postačuje snaha podnikatele o jeho dosažení. Poskytnutí bezúročné peněžní půjčky tak nemůže být ze své povahy podnikáním, neboť se jedná o jednorázovou činnost, jejímž cílem není dosažení zisku.25 Podnikatelská činnost dále spočívá v nabídce zboží a služeb.26 Podnikatel o své činnosti a její organizaci sám rozhoduje a v konečném důsledku je to on, kdo nese podnikatelské riziko. Z tohoto důvodu podnikatelem není společník či jednatel v obchodní korporaci. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že účast společníka ve společnosti nevykazuje znaky podnikání, neboť je to právnická osoba, jakožto samostatný právní subjekt, která svou činností naplňuje definici podnikání. Z pouhé účasti společníka ve společnosti proto nelze dovozovat, že je společník podnikatelem.27 Obdobně nelze za podnikatele považovat ani společníka, který je zároveň jednatelem společnosti a který uzavřel s advokátem mandátní smlouvu o poskytování právních služeb při převodu podílu ve společnosti a ukončení funkce jednatele. V takovém případě jednatel jakožto fyzická osoba uzavíral smlouvu za účelem osobní potřeby a mimo rámec podnikatelské činnosti.28
Podnikatelem jsou však také osoby, které uzavírají se spotřebitelem smlouvu v souvislosti s vlastní podnikatelskou činností či výkonem povolání a dále jsou to také osoby, které podnikatele přímo či nepřímo zastupují. OZ touto vyvratitelnou domněnkou xxxxxxxxx, že
25 Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 1994, sp. zn. 5 Cmo 27/94.
26 XXXXX, Xxx. [Podnikatel]. In: ČERNÁ, Xxxxxxxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXXXX, Xxxxx, DĚDIČ, Xxx a kol. Obchodní právo – podnikatel, podnikání, závazky s účastí podnikatele. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2016. ISBN 978-80-7552-333-4, s. 60.
27 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97.
28 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014.
ustanovení o podnikatelích se aplikují v případě ochrany spotřebitele i na subjekty, které materiálně nenaplňují všechny znaky podnikatele podle § 420 odst. 1 OZ (zejména se bude jednat o záměr ziskovosti či soustavnost podnikatelské činnosti). Tato úprava reaguje na vymezení podnikatele ve směrnici 93/13, která stanovuje ochranu spotřebitele před všemi profesionály na trhu bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní povahu nebo původ financování.
Za podnikatele tak s ohledem na ochranu spotřebitele bylo určeno svobodné vzdělávací zařízení, které uzavřelo se svou studentkou smlouvu o poskytnutí vzdělání, jejímž předmětem byl splátkový kalendář ohledně dlužných studijních poplatků. SDEU konstatoval, že podnikatelem ve smyslu směrnice 93/13 jsou i subjekty, jejichž činnost je ve veřejném zájmu, a to včetně neziskových subjektů. Stejně tak do definice spadají subjekty, které mají veřejnoprávní status. Uzavření smlouvy o splátkovém kalendáři bylo z hlediska funkčního pojetí podnikatele chápáno jako doplňková a vedlejší činnost vedle činnosti vzdělávací.29 Obdobně do tohoto okruhu neplnoprávných podnikatelů spadají zejména různé rozpočtové a příspěvkové organizace založené státem, kraji či obcemi, které nabízejí služby veřejnosti. Typicky se bude jednat o různá zdravotnická zařízení a nemocnice, divadla či knihovny.30
Podnikatel jako profesionál je povinen k odborné péči spojené s jeho postavením (§ 5 odst. 1 OZ). Již pouhá činnost podnikatele by měla zakládat povinnost s touto péčí, resp. péčí pro danou podnikatelskou činnost obvyklou, jednat.31 Tento požadavek na uplatnění znalostí, dovedností a pečlivosti je spojen s vyšší mírou odpovědnosti, což znamená, že se uplatní domněnka nedbalosti, pokud podnikatel s odbornou péčí nejedná.
Směrnice 93/13 vymezuje spotřebitele jako člověka, který uzavírá smlouvy spadající do věcné působnosti směrnice 93/13 mimo rámec své obchodní či výrobní činnosti nebo povolání. OZ definuje spotřebitele jako fyzickou osobu, která s podnikatelem uzavírá smlouvu nebo s ním jinak jedná, a to za podmínky, že vystupuje mimo rámec své podnikatelské činnosti či výkonu povolání (§ 419 OZ). Přestože existují i další definice spotřebitele upravené v jiných zvláštních zákonech a právních předpisech Evropské unie, vzhledem k zaměření této diplomové práce na zneužívající klauzule, nebudou tyto další autonomní vymezení brána v potaz.
29 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. května 2018, Xxxxx xx Xxxxx – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW proti Xxxxx Xxxx Xxxxx Xxxxxxxx, C-590/16, bod 51 a 58.
30 XXXX, Xxxx. Forma, určitost a neplatnost smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském právu. Metodické aktuality (Svaz účetních). 2017, č. 1, s. 41.
31 XXXXX, Xxxxxxx. § 420 [Podnikatel]. In: XXXXXX, Xxxxx, XXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-003-1, s. 10.
Z hlediska definičních znaků jsou obě vymezení spotřebitele dle směrnice 93/13 a OZ téměř totožné, přičemž obě reflektují, že spotřebitelem na rozdíl od slabší strany může být pouze fyzická osoba. Jak bude dále rozvedeno, směrnice 93/13 je založena na principu minimální harmonizace a tak i v oblasti vymezení spotřebitele by teoreticky členské státy mohly rozšířit okruh spotřebitelů i na jiné subjekty než jsou fyzické osoby. SDEU však při výkladu definice spotřebitele dle směrnice 93/13 úzké vymezení aproboval, když konstatoval, že spotřebitelem může být výhradně člověk jako přirozená osoba a status spotřebitele tak nelze nikdy přiznat právnické osobě.32 Případné rozšíření definice spotřebitele i na právnické osoby v rámci minimální harmonizace by tak podle mého názoru překračovalo hranice vytyčené SDEU a bylo by v rozporu s právem Evropské unie k zajištění efektivnosti vnitřního trhu.
Postavení spotřebitele je vždy odvislé od určitého právního vztahu, který je uzavírán s podnikatelem. Selucká33 přitom poznamenává, že uzavírání smlouvy nelze ztotožňovat s jejím uzavřením, ke kterému strany vůbec nemusí v rámci kontraktačního procesu dospět. Pro posouzení, zda byla uzavírána smlouva se spotřebitelem, bude určujícím především účel činnosti jednajícího.34 „Spotřebitelem proto bude ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale nutně se to vztahuje i na spotřebu jiných osob, například jeho dětí, manžela, rodiny.“35 I osoba, která není podnikatelem, totiž nemusí vždy automaticky naplnit definici spotřebitele a být jako spotřebitel chráněna. Spotřebitelem tak například nebude osoba, která sice ještě postavení podnikatele nemá, ale činí jednání za účelem budoucího provozování podnikatelské činnosti.36
Posouzení, zda jde o spotřebitele, bude samostatně prováděno nejen u hlavních, ale i akcesorických smluvních závazků (typicky se bude jednat o zajištění hlavního závazku například prostřednictvím smlouvy o ručení).37 V případě, že fyzická osoba poskytne zajištění za závazek právnické osoby a tedy podnikatele, budou se z hlediska naplnění definičního znaku jednání mimo profesní činnost zkoumat i vztahy této fyzické osoby k osobě právnické, včetně výkonu funkce statutárního orgánu či účasti na této právnické osobě.38 Splnění podmínky jednání mimo profesní činnost bude dále následováno zjišťováním účelu, za jakým bylo zajištění
32 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. listopadu 2001, Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl, C-541/99 a C-542/99, bod 17.
33 SELUCKÁ, Xxxxxxx [Ochrana spotřebitele]. In: SELUCKÁ, Xxxxxxx, VEVERKOVÁ, Svatava a kol. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. 1. vydání. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-293-6, s. 19.
34 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014.
35 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013.
36 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. července 1997, Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl, C- 269/95, bod 17.
37 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. listopadu 2015, Xxxxxxx Xxxxxx a Xxxxxx Xxxxxx proti Banca Comercială Intesa Sanpaolo România SA a další, C-74/15, bod 26.
38 Ibid., bod 29.
poskytnuto. Spotřebitelem proto nebude osoba, která zajištění poskytne v souvislosti s podnikáním jiné osoby.39
Postavení spotřebitele musí být posuzováno objektivně podle toho, zda daný člověk v předmětném vztahu vystupoval mimo rámec činností patřících k výkonu jeho profese, a to bez ohledu na znalosti či informace, které má k dispozici.40 Výklad objektivního měřítka lze potvrdit v českém právním prostředí odkazem na § 4 odst. 2 OZ, podle kterého závisí-li následek na vědomosti určité osoby, půjde o vědomost, kterou osoba má s ohledem na své postavení při znalosti okolností nastalé situace. Podnikatel jakožto profesionál (§ 5 odst. 1 OZ) tak při uzavírání smlouvy bude posuzovat postavení druhé osoby podle toho, co mu, objektivně hodnoceno, mělo a muselo být zjevné.41 Při hodnocení se tak nelze omezit na pouhé formální označení ve smlouvě, ale i na další skutečnosti, podle kterých bude možné postavení smluvní strany posoudit.42
Táž osoba tak bude při některých jednáních posuzována jako podnikatel a při jiných jako spotřebitel. Tuto dvojakost, kdy jednou lze jednat v rámci profesní činnosti a podruhé pro účely osobní potřeby, lze demonstrovat na příkladu advokáta, který v první situaci uzavírá se svým klientem (fyzickou osobou jednající pro soukromé účely) smlouvu o poskytování právních služeb43 a ve druhém případě sám uzavírá s bankou smlouvu o poskytnutí bezúčelového úvěru44. V prvním případě advokát jako představitel svobodného povolání vystupuje v postavení profesionála a je tedy poskytovatelem služby a nositelem povinností vyplývajících z úpravy nepřiměřených ujednání. Ve druhém případě je smlouva advokátem uzavírána mimo rámec jeho povolání, a i přestože by jeho postavení z hlediska spektra odborných informací bylo možno chápat za vyrovnané podnikateli, z hlediska vyjednávací síly se advokát nachází v postavení spotřebitele a bude před nepřiměřenými ujednáními ze strany banky chráněn. V případě, že by soudy nereflektovaly tuto situaci a podnikateli, který v konkrétním případě vystupuje jako spotřebitel, ochranu nepřiznaly, došlo by tím k porušení základního práva na spravedlivý
39 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. března 1998, Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx, C-45/96, bod 22.
40 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. září 2015, Horațiu Xxxxxx Xxxxxx proti SC Volksbank România SA, C-110/14, bod 21.
41 HULMÁK, Milan. § 419 [Pojem Spotřebitele]. In: XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský Zákoník I: Obecná Část (§ 1- 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014. s. 1598.
42 Nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11.
43 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. ledna 2014, Xxxxxx Xxxx proti Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx, C‑537/13, bod 24.
44 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-110/14, op. cit. sub 40. Bod 26-27.
proces.45 Z hlediska téhož právního jednání však člověk spotřebitelem i podnikatelem zároveň být nemůže.46
V řízení před vnitrostátními soudy jsou tyto povinny v rámci prejudiciální otázky zkoumat, zda má osoba postavení spotřebitele, i když se jej výslovně nedovolává. SDEU dovodil, že pokud by soudy ze své vlastní inciativy nezkoumaly postavení stran, mohlo by to vést k újmě spotřebitele, který by se v souladu s vnitrostátními právními předpisy v občanském řízení zastupoval samostatně bez pomoci advokáta a nenamítl by své postavení a z něj plynoucí práva. S ohledem na zásadu efektivity jsou proto vnitrostátní soudy, pokud mají potřebné informace či je mohou získat na základě žádosti o vysvětlení, povinny postavení stran sporu ověřit z úřední povinnosti.47
45 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1930/11, op. cit. sub 42.
46 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014.
47 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. června 2015, Xxxxxxx Xxxxx proti Autobedrijf Hazet Ochten BV, C-497/13, bod 44 a 46.
3. Obecné vymezení nepřiměřených ujednání
Předtím než přistoupím k samotnému rozboru nepřiměřených ujednání, ráda bych na úvod rozebrala přístup směrnice 93/13 k implementaci evropské úpravy do právních řádů členských států.
Integrace evropských států za účelem vytvoření jednotné unie, která by zahrnovala spolupráci v ekonomické oblasti a vytvoření vnitřního trhu, s sebou přinášela i problémy pro spotřebitele. Ti se při obchodování s podnikateli z jiných států často neorientovali v zahraniční úpravě, čehož bylo využíváno v jejich neprospěch. Ochrana spotřebitele, přestože zůstávala dlouho bez povšimnutí, byla logickým směrem, na který legislativa Evropské unie zacílila pro zajištění fungování hospodářské soutěže. Směrnice 93/13 tak byla jedním z prvních velkých kroků k zajištění ochrany spotřebitele při obchodování na vnitřním trhu, tak aby nebyli odrazeni od objednávek zboží a využívání služeb i mimo svůj stát původu.
Směrnice 93/13 je však pouhým minimálním standardem, který by členské státy měly převzít do svých vnitrostátních právních řádů. Tato částečná a minimální harmonizace dovoluje členským státům stanovit přísnější pravidla pro nepřiměřená ujednání a zajistit tak vyšší úroveň ochrany pro spotřebitele (čl. 8 směrnice 93/13 a bod 12 odůvodnění směrnice 93/13). SDEU dovodil, že je ponecháno zcela na vůli států v celé působnosti směrnice 93/13 přijmout přísnější úpravu než je základ představovaný směrnicí 93/13.48 Řada členských států této možnosti využila a rozšířila ochranu například na všechna smluvní ujednání bez ohledu na negociaci či na ujednání, které vymezují hlavní předmět smlouvy a poměr ceny a kvality dodaného zboží či služby, a které by jinak byly z přezkumu přiměřenosti vyňaty.
Možnosti minimální harmonizace využila při implementaci směrnice 93/13 do OZ i Česká republika a zvýšila tak poskytovanou ochranu spotřebitelům. O odlišnostech, které zakotvila ve prospěch spotřebitele, bude detailněji pojednáno v následujících podkapitolách.
V souvislosti s ochranou spotřebitele stanovenou směrnicí 93/13 se však domnívám, že by mnohem praktičtější byla úprava na bázi plné harmonizace nastavená obdobně jako ve směrnici o právech spotřebitelů. Minimální harmonizace totiž nadále kompletně nesjednocuje úroveň ochrany členských států, ale dovoluje se nadstavbou nad směrnici 93/13 odchýlit. Tato rozličná úroveň tak podle mého názoru nezajišťuje potřebný informační potenciál všem spotřebitelům napříč Evropskou unií. V případě, že spotřebitelé budou požadovat ochranu podle národního práva jiného členského státu než svého domovského z důvodu přeshraničních
48 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc), C-484/08, bod 40.
transakcí, jejich pozice z hlediska informačního spektra bude limitována z důvodu absolutní neznalosti právního prostředí a dalších předpisů toho konkrétního členského státu. Upřednostněním úplné harmonizace v této oblasti by naopak došlo ke kompletnímu sjednocení úpravy nepřiměřených ujednání ve všech členských státech a zajištění rovnocenného postavení všech spotřebitelů v rámci celé Evropské unie.
3.2. Vyvratitelná domněnka v § 1813 OZ
Česká republika provedla znění směrnice 93/13 do obecných ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (část IV. relativní majetková práva, hlava I. všeobecná ustanovení o závazcích v OZ), kdy po obecném vymezení nepřiměřených ujednání následuje výčet zakázaných nepřiměřených ujednání a jejich následek.
Český zákonodárce uvedl obecnou klauzuli nepřiměřených ujednání vyvratitelnou právní domněnkou. Na základě této domněnky soud dovozuje, že ujednání, která v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran, a to v neprospěch spotřebitele, jsou zakázaná. Tuto skutečnost soud předpokládá pouze podmíněně, dokud není prokázán opak.49 V tomto kontextu působí vyvratitelná domněnka nepatřičně, neboť při naplnění obecného vymezení je ujednání nepřiměřeným a tudíž zakázaným. Případný důkaz opaku by tak nastolil absurdní situaci, neboť nelze prokazovat, že při naplnění podmínek se ujednání nezakazuje, když zakázáno je, čili takový důkaz nemůže zákaz daný ustanovením překonat. Podle mého názoru je tak třeba aplikovat výkladové ustanovení § 2 odst. 2 OZ, kdy právním normám „[…] nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Na základě tohoto interpretačního ustanovení společně s konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu50 lze dovozovat, že v případě rozporu mezi doslovným zněním a smyslem a účelem zákona musí být upřednostněn výklad e ratione legis. Zastávám názor, že tak musí slova ustoupit objektivnímu smyslu a účelu právního předpisu a intepretací tak je nutno dojít k tomu, že od nesmyslně vložené vyvratitelné právní domněnky je potřeba odhlédnout a nepřikládat jí žádný význam. Proto se dále domnívám, že by v rámci případné technické novely OZ bylo vhodné vyvratitelnou právní domněnku vypustit.
Na tuto nejasnost reagovalo Ministerstvo spravedlnosti v návrhu spotřebitelské novely OZ, která má mimo jiné napravit nedostatky provedené implementace směrnice 93/13, docílit
49 XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxx, ZUKLÁNOVÁ Xxxxxxxx, Občanské Právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013. ISBN 978-80-7478-325-8, s. 209.
50 Například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl.ÚS-st. 1/96 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006.
souladu s unijním právem a předejít případným sporům, ať již ze strany Evropské komise nebo jednotlivců napadajících chybné provedení směrnice 93/13. Spotřebitelská novela OZ kvituje akademickou debatu ohledně připojené vyvratitelné právní domněnky a navrhuje tuto domněnku z důvodu nelogičnosti odstranit, neboť podmínka naplňující hypotézu § 1813 OZ je vždy zakázanou a nelze prokazovat opak.51
Posouzení aplikace úpravy nepřiměřených ujednání vztahuje evropská úprava na smluvní podmínky, které nebyly individuálně sjednané mezi prodávajícím a spotřebitelem (čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 a bod 12 odůvodnění směrnice 93/13). Směrnice 93/13 tak míří na ujednání, u nichž spotřebitel neměl reálnou šanci jejich obsah ovlivnit. Za podmínku, která nebyla individuálně sjednaná, však nelze považovat takovou, u níž spotřebitel reálnou šanci ovlivnit její znění měl, ale tuto možnost nevyužil.52
Přestože směrnice 93/13 explicitně nepracuje s pojmem spotřebitelských smluv, jsou to právě tyto smlouvy, na které úprava cílí. Rozhodným kritériem pro aplikaci testu nepřiměřenosti ujednání je postavení, resp. vlastnost smluvních stran (čl. 1 odst. 1 směrnice 93/13). Předmět smlouvy tak s výjimkami není rozhodný pro určení, zda smlouva spadá do věcné působnosti směrnice 93/13.53 Vyloučeny jsou smlouvy z oblasti pracovního, dědického a rodinného práva a smlouvy, jimiž se zakládají společnosti nebo sdružení fyzických osob (bod 10 odůvodnění směrnice 93/13). Jako pracovní smlouvu pak nelze hodnotit smlouvu o úvěru uzavřenou mezi společností a jejím zaměstnancem, přičemž platnost smlouvy je podmíněna pracovním poměrem. Pokud by byl pracovní poměr rozvázán, platnost smlouvy by automaticky skončila a úvěr by byl zesplatněn. Taková smlouva však nenaplňuje kritéria pracovní smlouvy vyňaté z posuzování nepřiměřenosti ujednání, neboť neupravuje pracovní poměr ani podmínky zaměstnání.54
Směrnice 93/13 dále výslovně vyjímá kogentní a dispozitivní ustanovení právních řádů členských států, jakož i ustanovení či zásady mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 a bod 13 odůvodnění směrnice 93/13). Tato výjimka se uplatní při splnění předpokladu, že smluvní ujednání odráží právní nebo správní ustanovení, které je právně závazné.55
51 Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
52 HULMÁK, Milan. § 1813 [Zakázaná ujednání]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014, s. 428.
53 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-74/15, op. cit. sub 37. Bod 22.
54 Rozsudek Soudního dvora Evropské C-590/17, op. cit. sub 24. Bod 32.
55 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. září 2014, Xxxxxx Xxxxxxxxx proti SMART Capital a.s., C- 34/13, bod 76.
Transpozice v OZ je v tomto ohledu vůči spotřebiteli mnohem benevolentnější,56 když rozšiřuje použití úpravy nepřiměřených ujednání ve smlouvách mezi spotřebitelem a podnikatelem (§ 1810 OZ) na všechna smluvní ujednání (výjimkám týkajícím se předmětu plnění nebo ceny se budu věnovat podrobněji níže) bez ohledu na to, zda jejich obsah je výsledkem negociace smluvních stran či nikoliv (§ 1813 OZ). Z toho důvodu se domnívám, že nebylo zapotřebí převzít do OZ vykládací ustanovení směrnice 93/13 o adhezních smlouvách, které objasňuje, že podmínky stanovené v takových smlouvách jsou vždy považovány za nesjednané individuálně (čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13). Taková úprava by byla v kontextu § 1813 OZ nadbytečnou. Hlubšímu významu rozdělování podmínek na sjednané a nesjednané, jak jej vidí Hulmák,57 se budu věnovat podrobněji níže při hodnocení požadavku přiměřenosti.
Česká úprava významně reaguje i na okruh spotřebitelských smluv, jejichž součástí se musí dané ustanovení stát (a to včetně nepřiměřených ujednání obsažených v obchodních podmínkách),58 když na rozdíl od směrnice 93/13 nestanoví výčet smluv, které jsou z testu přiměřenosti vyloučeny. Za použití ustanovení o přiměřené aplikaci obecných pravidel závazkového práva, a tedy i úpravy nepřiměřených ujednání, je působnost rozšířena i na práva a povinnosti vzniklé z jiných občanskoprávních vztahů než jsou vztahy obligační a dále i na soukromoprávní vztahy zvláštní úpravou neregulované (§ 11 OZ). Pokud se jedná o spotřebitelskou smlouvu, je možné aplikaci nepřiměřených ujednání vztáhnout i na směrnicí 93/13 výslovně vyloučené smlouvy, a to s jedinou výjimkou, kterou je smlouva pracovní (§ 2401 odst. 2 OZ).
3.4. Významná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele
Úprava směrnice 93/13 i transponované znění v OZ shodně stanovují pro posouzení smluvní podmínky testem nepřiměřenosti kumulativní splnění tří faktorů. Konkrétně se jedná o požadavek významné nerovnováhy práv nebo povinností smluvních stran, daná klauzule je pro spotřebitele nevýhodná a v rozporu s požadavkem přiměřenosti, což znamená, že je nepoctivá (čl. 3 směrnice 93/13 a § 1813 OZ). Vzhledem k tomu, že první dva aspekty jsou vzájemně koherentní, budu je v rámci této podkapitoly analyzovat společně.
Dle SDEU jsou prvky čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 abstraktního znění, a proto v rámci ustálené judikatury SDEU předložil kritéria, která by se měla při zhodnocení splnění významné nerovnováhy v právech a povinnostech posoudit. Podle SDEU je zejména potřeba uvažovat
56 XXXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxxx. § 1813 [Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách]. In: ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx, XXXXX, Xxxxx a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 190.
57 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 52. S. 425.
58 Ibid., s. 424.
dispozitivní úpravu vnitrostátních právních předpisů v situaci, kdy dané ujednání není upraveno dohodou stran. Pomocí tohoto analytického procesu je vnitrostátní soud schopen zhodnotit existenci a míru zhoršení právního postavení spotřebitele vůči právnímu postavení podle vnitrostátního práva.59 Pokud tedy dojde k odchýlení se od dispozitivní úpravy, ať už se jedná o individuálně sjednanou či nesjednanou podmínku, je vždy nutno vzít v potaz právní postavení spotřebitele odvislé od zákonné úpravy a posoudit, o jak závažný zásah do tohoto postavení se jedná. Soudy tak zkoumají zejména „[...] omezení obsahu práv [...] nebo překážky výkonu těchto práv anebo uložení dodatečné povinnosti, kterou vnitrostátní pravidla nestanoví.“60
Nejvyšší soud se při posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele nechal vést výkladem SDEU, a jakožto acte éclairé tento převzal do svého stanoviska.61 Na výklad SDEU Nejvyšší soud dále navázal, když v rámci posouzení využití dispozitivní úpravy analyzoval shodu práv a povinností náležejících smluvním stranám a uzavřel, že za situace, kdy pouze spotřebitel má povinnost zaplatit smluvní pokuty či nese paušální náklady na zaslání upomínky, ač podnikatel není takovými povinnostmi stižen, zakládají daná ustanovení významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele.62 Tento závěr však není možno převzít generálně bez posouzení konkrétních skutečností jednotlivého případu, neboť práva a povinnosti stran se odvíjejí od druhu závazku a případná odlišnost v postavení stran tak nemusí automaticky zakládat nepřiměřenost ujednání.63
Hodnocení rovnováhy práv a povinností se rovněž nemůže omezit jen na plytké a povrchní posouzení, neboť by tím byl založen výrazný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něj vyplývajícími. Tato situace by pak měla za následek narušení práva na spravedlivý proces.64
Pro konstatování nepřiměřenosti je vyžadováno výraznější odchýlení od dispozitivní zákonné normy. Pouze nerovnováha práv a povinností, která je významného rozsahu, zakládá následky plynoucí z nepřiměřených ujednání. SDEU v této souvislosti vyložil, že významnost nerovnováhy není odvislá pouze od ekonomických dopadů na spotřebitele, zejm. nákladů, které
59 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. března 2013, Xxxxxxx Xxxx proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, bod 68.
60 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. ledna 2014, Constructora Principado SA proti Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, C-226/12, bod 23.
61 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. Prosince 2013, sp. zn, Cpjn 200/2013.
62 Ibid.
63 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 52. S. 426.
64 Nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. II.ÚS 1512/12.
musí spotřebitel hradit, ale soudy musí zvážit i závažnost účinků podmínky na práva a povinnosti spotřebitele.65
Za významnou nerovnováhu v právech a povinnostech nebyla například označena ani situace, kdy se spotřebitel zavázal kupní cenu zboží platit ve splátkách po dobu 2 let bez navýšení, přičemž zboží mělo být podnikatelem dodáno až po úplném zaplacení kupní ceny. Taková úprava byla podle soudu v souladu s ustanoveními zakazujícími nepřiměřená ujednání, neboť o dohodnutém postupném placení kupní ceny spotřebitel věděl a lze předpokládat, že jej naopak zvolil z důvodu svých ekonomických zájmů.66 Oproti tomu byla významná nerovnováha v právech stran smlouvy o úvěru shledána v případě ujednání, na základě kterého došlo k prodloužení promlčecí lhůty veškerých práv podnikatele vůči spotřebiteli.67
Jak již bylo výše zmíněno, druhým kumulativním požadavkem pro možné konstatování nepřiměřeného ujednání je nevýhodnost klauzule pro spotřebitele. Ujednání zakládající neprospěch spotřebitele nelze separovat od zbytku smlouvy, ale naopak je potřeba vzít do úvahy celý kontext. Zdánlivě neutrální ustanovení o smluvní pokutě samo o sobě nerovnováhu v neprospěch spotřebitele zakládat nemusí, avšak v kontextu celé smlouvy důsledky z něj vyplývající takovou nerovnováhu založit mohou.68 Naopak je taktéž možné, aby jednotlivá nevýhoda byla v rámci celé smlouvy vyvážena jiným ustanovením.69 Kompenzace takové nevýhody musí být reálná, pouhé prohlášení o zohlednění nevýhody a jejím vyvážení jednostranně začleněné podnikatelem do smlouvy zhoršení postavení spotřebitele nevyvažuje.70
3.5. Rozpor s požadavkem přiměřenosti
Posledním prvkem, který je při testu nepřiměřenosti ujednání zjišťován, je nepřiměřenost dané nerovnováhy. Jak již bylo výše naznačeno, český překlad směrnice 93/13 a na jeho základě provedená transpozice do OZ se mírně odlišují od anglické verze, která pracuje s pojmem dobré víry. Důvodová zpráva k OZ použití jiného termínu objasňuje, když uvádí, že v české právní kultuře je termín dobrá víra již používán v odlišném významu, a proto požadavek proporcionality, jakožto příkaz jednat v objektivní dobré víře, lépe odpovídá českému právnímu pojmosloví.71 Jak trefně komentují Xxxxxxxxxx a Pelikán,72 princip přiměřenosti zdaleka nekoresponduje s výkladem dobré víry zamýšleným směrnicí 93/13. S tímto závěrem se
65 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-226/12, op. cit. sub 60. Bod 22-23
66 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. 20 Co 283/2013.
67 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2008, sp. zn. 25 Co 431/2007.
68 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008.
69 XXXX, Xxxx. Kolik nepoctivosti leží mezi pražským Zličínem a Vršovicemi, Poříčím a Vinohrady? Právní rádce. 2016, č. 5, s. 29.
70 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-226/12, op. cit. sub 60. Bod 29
71 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
72 XXXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxxx., op. cit. sub 56. S. 190.
ztotožňuji, neboť princip dobré víry (good faith) lze podle anglického práva charakterizovat jako princip spravedlivého, otevřeného a férového jednání.73 Otevřeným jednáním se v tendencích anglického práva rozumí, že podmínka bude plně, jasně a čitelně vyjádřena bez skrytých nástrah nebo pastí a férovým jednáním, že podnikatel nezneužije potřeby, nouze, nezkušenosti či slabé vyjednávací pozice druhé strany.74 V tomto pojetí podle mého názoru pojmu anglické dobré víry terminologicky lépe odpovídá český princip poctivosti, jakožto standard chování vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy protistrany (§ 6 OZ). Zatímco je však český princip přiměřenosti (dle OZ poctivosti) objektivním standardem, princip dobré víry užívaný v anglickém právu staví na subjektivním pojetí dobré víry.75 Tato úprava je vůči podnikateli dle českého práva přísnější, což však směrnice 93/13 v rámci minimální harmonizace nevylučuje.
Navrhovaná úprava v rámci spotřebitelské novely OZ předestřené rozpory mezi jazykovými verzemi směrnice 93/13 akcentuje a navrhuje sjednotit terminologii české transpozice s evropskou úpravou zneužívajících ujednání. Definiční znak přiměřenosti by tak měl být nahrazen termínem poctivosti.76 Dle důvodové zprávy k spotřebitelské novele OZ je přiměřenost jedním ze znaků významné nerovnováhy v právech a povinnostech a současné znění tak přiměřenost duplikuje, zatímco definiční znak „dobré víry“ opomíná. Jak jsem zmínila výše, pojem dobré víry v kontextu českého práva není vhodným termínem, a proto Ministerstvo spravedlnosti jako navrhovatel zvolilo pojem poctivosti ve smyslu § 6 OZ, jako českou alternativu nejlépe odpovídající anglickému institutu good faith.
Směrnice 93/13 jako vodítko pro posouzení přiměřenosti zmiňuje, že síla vyjednávacích pozic stran stejně jako pohnutka spotřebitele k uzavření smlouvy hrají významnou roli (bod 16 odůvodnění směrnice 93/13). SDEU vyšel z této premisy a dovodil, že nepřiměřenou je taková klauzule, u níž podnikatel jednající poctivě a přiměřeně nemohl rozumně očekávat, že by s ní v případě negociace o obsahu smlouvy spotřebitel souhlasil.77 Z tohoto důvodu poctivé jednání podnikatele, jehož vyjednávací síla je nezměrně větší, nemusí automaticky zakládat nepřiměřenost, nedojde-li ke zneužití a tím získání výhod nad spotřebitelem. Poctivost jednání je nutno vykládat s ohledem na očekávání, která podnikatel ve spotřebiteli vyvolal na základě předsmluvní informační povinnosti (§ 1811 odst. 2 OZ). Právě podané informace mají pro spotřebitele zásadní význam, když se na jejich základě rozhoduje, zda smlouvu uzavře
73 Interfoto Picture Library Ltd v Stiletto Visual Programmes Ltd [1987] EWCA Civ 6.
74 Director General of Fair Trading v First National Bank plc [2001] UKHL 52.
75 BROWNSWORD, Xxxxx. Contract law: Themes for the Twenty-First Century. 2. vydání. New York: Oxford University Press, U.S.A., 2006. ISBN 978-0199287611, s. 112.
76 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., op. cit. sub 2.
77 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-415/11, op. cit. sub 59. Bod 69.
s úmyslem být podmínkami vázán.78 Podnikatel přitom u takových právních jednání, ale i dalších sdělení musí dostát požadavku jasnosti a srozumitelnosti (§ 1811 odst. 1 OZ), který je provedením čl. 5 směrnice 93/13, kdy pokud i byť některá podmínka smlouvy je spotřebiteli překládána písemně, musí být sepsána jasně a srozumitelně. Tento požadavek je vztažen pouze k písemným smlouvám, přestože forma smlouvy by neměla mít žádnou roli a stejná ochrana podle směrnice 93/13 by měla být poskytována jak smlouvám uzavřeným ústně tak i písemně.
Transparentnost je posuzována nejen co do formy ujednání, ale i co do obsahu. Požadavek transparentnosti tak nezahrnuje jen srozumitelnost z formálního a gramatického hlediska, ale i jasné vysvětlení fungování mechanismu smlouvy (například kurzové riziko vyplývající z fluktuace cizí měny vůči měně domácí) tak, aby spotřebitel mohl zvážit případné ekonomické důsledky jejího uzavření a vzít v potaz související náklady.79
Podle SDEU jasnost a srozumitelnosti bude zachována v případě, že spotřebitel měl možnost si podmínky prostudovat a zhodnotit, zda chce smlouvu uzavřít,80 přičemž uvažujeme
o spotřebiteli v kontextu konceptu průměrného spotřebitele, který je dobře informovaný, pozorný a obezřetný.81 Tento výklad přejal i Nejvyšší soud82 a doplnil, že posouzení průměrného spotřebitele je v současnosti přísnější, neboť se nejedná jen o povrchní či zběžnou pozornost, ale
o její rozumnou míru.83 Průměrný spotřebitel tak neuzavírá smlouvu jen na základě reklamních sloganů či inzerátů, ale pečlivě ověří podmínky smlouvy a zváží nabídky i jiných podnikatelů.84
Koncept průměrného spotřebitele v čase nestagnuje, ale vyvíjí se a přizpůsobuje v rozsahu, v jakém se spotřebitelé stávají informovanějšími. Taktéž sociální, kulturní i jazykové rozdíly mezi členskými státy Evropské unie hrají významnou roli, neboť jsou to právě tyto aspekty, v nichž se odrážejí jednotlivé nuance výkladu konceptu průměrného spotřebitele.85 Je tedy více než pravděpodobné, že i v dalších letech se s ohledem na vývoj koncepce průměrného spotřebitele bude posouzení přiměřenosti ještě zpřísňovat.
78 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb AG proti Verbraucherzentrale Nordrhein‑Westfalen eV, C-92/11, bod 44.
79 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. dubna 2014, Xxxxx Xxxxxx, Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13, bod 71, 75.
80 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. dubna 2012, Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt, C-472/10, bod 27-28.
81 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. července 1998, Gut Springenheide GmbH a Xxxxxx Xxxxx proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung, C-210/96, bod 31.
82 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012. 83 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007. 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008.
85 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. listopadu 1996, Fratelli Graffione SNC proti Ditta Fransa, C- 313/94, bod 22.
Pro případ porušení požadavku transparentnosti se uplatní výkladové pravidlo in dubio contra stipulatorem.86 Podle směrnice 93/13 se tak použije výklad pro spotřebitele nejpříznivější (čl. 5 směrnice 93/13). Směrnice 93/13 dále stanoví, že výkladové pravidlo není možno kombinovat s návrhem organizací podpory spotřebitelů na určení nepřiměřenosti podmínek ve smlouvě (čl. 5 směrnice 93/13 in fine). Transpozicí bylo uvedené výkladové pravidlo převzato do § 1812 OZ, avšak neslučitelnost s návrhem na určení zneužívajících klauzulí není dosud v českém právním řádu nikde reflektována. Neúplným provedením směrnice 93/13 ohledně výjimky z použití výkladového pravidla v případech kolektivních žalob podle čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13 nesplnila Česká republika dostatečně svou povinnost implementace směrnice 93/13 do vnitrostátního právního řádu.87
Přestože interpretační ustanovení směrnice 93/13 nebylo explicitně do OZ přejato, nepřiměřenost nemůže být posuzována izolovaně, nýbrž v kontextu celé smlouvy. Xxxxx tak musí přihlédnout zejména k povaze zboží či služeb, době uzavření smlouvy a dalším okolnostem, stejně jako podmínkám a smlouvám, na něž uzavřená smlouva navazuje (čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13).88 Opět platí, že v souladu s požadavkem přiměřenosti je možná kompenzace dílčí nevýhody jinou výhodou. Tuto nedostatečnou transpozici interpretačního ustanovení, jež je prozatím součástí pouze judikaturního výkladu soudů, spotřebitelská novela OZ reflektuje, když k § 1813 OZ přidává nový druhý odstavec.89
Jak již bylo výše zmíněno, test nepřiměřených ujednání je vyloučen pro podmínky, které se týkají hlavního předmětu smlouvy a poměru ceny a kvality zboží či služeb. Směrnice 93/13 však explicitně povoluje při posuzování přiměřenosti jiných podmínek tyto vzít do úvahy (bod 19 odůvodnění směrnice 93/13). Často tak bude předmět smlouvy, resp. poměr ceny a kvality vzat do úvahy při posuzování přiměřenosti ujednání o místě a času plnění či rozsahu práv z vadného plnění. Tento přístup kvituje i důvodová zpráva k OZ.90
Čech91 poznamenává, že rozšířením okruhu v rámci české transpozice na všechna ujednání se může dostat ochrany i spotřebiteli, kterého není potřeba chránit. Z tohoto důvodu jsou činěny významné rozdíly při posuzování přiměřenosti u ujednání sjednaných individuálně
86 XXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXX-XXXXXXX, Xxxxxxxxx, XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Rethinking EU Consumer Law [online]. 1. vydání. Londýn: Routledge, 2018 [cit. 2019-04-01]. ISBN 978-1-138-058-74-3. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxx.xxxx?xxxxxxxxxxxxx&xxxxxxxx0000000&xxxxxxxxxxx&xxxxxxxxxx&xxxxxxxx&xxx nlabk&AN=1564997, s. 139.
87 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. září 2004, Komise Evropských společenství proti Španělskému království, C-70/03, bod 17 a 22.
88 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, C-472/11, bod 40.
89 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., op. cit. sub 2.
90 Důvodová zpráva, op. cit. sub 71.
91 XXXX, Xxxx, op. cit. sub 69. S. 28.
a ujednání, která byla spotřebiteli podnikatelem předložena bez možnosti jejich obsah ovlivnit. Hulmák92 k posuzování rozdílu podotýká, že individuálně sjednané klauzule nejsou z testu nepřiměřenosti vyloučeny, ale jejich hodnocení není natolik striktní jako u podmínek, které nebyly individuálně sjednány. Tento závěr plyne i z judikatury Nejvyššího soudu, podle které by přezkum přiměřenosti neměl být generálně odepřen jen z důvodu, že ujednání bylo negociováno oběma stranami, neboť i v případě individuálně sjednaných podmínek může podnikatel zneužít svého silnějšího postavení.93 S výše uvedeným názorem souhlasím. Jestliže má průměrný spotřebitel možnost o smlouvě s podnikatelem vyjednávat, bude usilovat o vylepšení svého postavení a má tak reálnou šanci případnou nepřiměřenost ze smlouvy jednáním odstranit. Z tohoto důvodu nevidím potřebu chránit jej stejně striktním testem nepřiměřenosti jako spotřebitele bez možnosti negociace, který má pouze dvě varianty, a to přijmout smlouvu bez výhrad anebo ji vůbec neuzavřít (take it or leave it).
Ústavní soud při svém působení zaujímá protektivní přístup vůči spotřebitelům, když bez ohledu na to, zda bylo či nebylo o smluvních podmínkách vyjednáváno, určité instituty práva považuje při splnění konkrétních skutečností za rozporné s přiměřeností jen z toho důvodu, že jsou vtěleny do obchodních podmínek a nikoli do hlavní smlouvy. Tento postoj Ústavní soud zaujal ve vztahu k smluvní pokutě, u které vymezil podmínky jejího uplatnění ve všeobecných obchodních podmínkách. Nelze tedy generalizovat, že aby byla smluvní pokuta platná, musí být součástí samotné spotřebitelské smlouvy, neboť všeobecné obchodní podmínky jsou nedostačující.94 Ústavní soud zde reagoval na to, že vedle principu autonomie vůle se na nepřiměřená ujednání uplatní i princip ekvity (v tendencích OZ princip poctivosti). Jelikož se spotřebitel primárně zaměřuje na znění smlouvy, kterou podepisuje, zatímco obchodní podmínky zůstávají z hlediska jeho pozornosti často upozaděny, je z hlediska poctivosti zásadní jasnost a srozumitelnost smlouvy i obchodních podmínek. Významnou roli tak hrají i takové faktory jako velikost písma ujednání a jeho umístění v textu.95 Požadavek jasnosti a srozumitelnosti nebude naplněn v případě, kdy je ve smlouvě na smluvní pokutu obsaženou ve všeobecných podmínkách a dalších blíže nespecifikovaných obchodních podmínkách pouze odkázáno, aniž by byla označena konkrétní ustanovení. Z takové neurčité dikce nevyplývají stranám konkrétní práva a povinnosti, neboť zakládají pro spotřebitele překážku skutečně se s ujednáními před
92 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 52. S. 429.
93 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn, Cpjn 200/2011.
94 Nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11.
95 Ibid.
uzavřením smlouvy seznámit.96 Lze tedy obecně konstatovat, že prostý zákaz určitých ujednání, jako jsou smluvní pokuty v obchodních podmínkách, nenaplňuje ochranu spotřebitele před nepřiměřenými ujednáními. Naopak v případě, že jsou taková ujednání zřetelně označena a spotřebitel má možnost se s nimi seznámit a promyslet si, zda smlouvu včetně těchto klauzulí uzavře, uzavřená smlouva bude platná bez dalšího a spotřebitel se nebude moci dovolávat zvláštní ochrany.97
96 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015.
97 Nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. III.ÚS 3725/13.
4. Výjimky z obecného vymezení - předmět plnění a cena
Z použití testu nepřiměřenosti jsou vyloučena ujednání o hlavním předmětu smlouvy a poměru kvality vůči ceně zboží či služby, to však jen za předpokladu, že jsou tyto podmínky sepsány transparentně, tj. jasně a srozumitelně (čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13). Tyto výjimky z věcného přezkumu jsou logickým důsledkem toho, že předmět smlouvy a poměr ceny a kvality jsou primárními elementy, na nichž bude smlouva postavena. Průměrný spotřebitel tak tato esenciální ujednání zváží nejpečlivěji a na jejich základě se rozhodne, zda vůbec bude uvažovat o pokračování v kontraktačním procesu. Vzhledem k významnosti těchto klauzulí, by tak neměla být poskytována ochrana spotřebiteli, který uzavřel smlouvu s nevýhodnými podmínkami.98 To samozřejmě platí v těch případech, kdy podmínky byly jasně a srozumitelně spotřebiteli podány, v opačném případě jsou přezkoumávány jako jakékoli jiné ujednání (k situaci, kdy jsou předmět smlouvy, resp. poměr ceny a kvality přezkoumávány v souvislosti s přiměřeností jiného ujednání viz předchozí kapitolu). Posouzení transparentnosti ujednání je téhož rozsahu jako podle čl. 5 směrnice 93/1399, jehož výkladu jsem se věnovala v předchozí kapitole. Takto vymezené výjimky však musí být vykládány restriktivně.100
Podle SDEU čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví pouze způsob a rozsah přezkumu smluvních klauzulí101 Pojmy hlavní předmět smlouvy a přiměřenost ceny na straně jedné a služeb nebo zboží na straně druhé musí být pro zajištění řádného posouzení vykládány jednotným způsobem nejen v kontextu článku 4 směrnice 93/13, ale v souvislosti se sledovanými cíli směrnice 93/13.102
Hlavním předmětem smlouvy je třeba chápat ujednání, které definují hlavní plnění smlouvy a jako takové jej charakterizují. Takové posouzení činí soud zejména s přihlédnutím k povaze, obecné systematice smlouvy a jejímu právnímu i věcnému kontextu. Oproti tomu ujednání, která mají ve vztahu k samotné podstatě smlouvy vedlejší či doplňkový charakter, do předmětného rozsahu výjimky nespadají.103 Za hlavní předmět smlouvy tak může být požadováno i ujednání úvěrové smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně, podle něhož úvěr má být splacen v téže měně, v jaké byl poskytnut. Určení konkrétní měny poskytnutého úvěru se váže na samotnou podstatu závazku a nikoli na doplňkové ujednání ohledně způsobu platby.104
98 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 52. S. 430.
99 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-26/13, op. cit. sub 79. Bod 69.
100 Ibid, bod 42.
101 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-484/08, op. cit. sub 48. Bod 34. 102 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-26/13, op. cit. sub 79. Bod 37-38. 103 Ibid., bod 49-50.
104 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. září 2017, Xxxxxxxx Xxxxx Xxxxxxxxx a další proti Banca Românească SA, C-186/16, bod 37-38.
Domnívám se, že hlavní předmět smlouvy nelze ztotožňovat s podstatnými náležitostmi jednotlivých smluvních typů, neboť například za podstatnou náležitost je u řady smluvních typů chápána úplatnost obecně a ne konkrétní výše ceny. Za hlavní předmět smlouvy v souvislosti s cenou jsou tak považovány i paušální poplatky, zatímco úroky z prodlení a smluvní pokuty či změna ceny jakožto vedlejší ujednání nejsou z přezkumu vyloučeny.105
Poměr kvality a ceny zboží či služeb je zkoumán z hlediska adekvátnosti poskytovaných protiplnění. Například u cenového ujednání, které není hlavním předmětem smlouvy (v takovém případě by byl test nepřiměřenosti vyloučen podle výše zmíněné výjimky), bude proveden test nepřiměřenosti jen v omezeném rozsahu, kdy adekvátnost ceny a protiplnění nebudou posuzovány.106 Cena v tomto kontextu není chápána pouze jako peněžité plnění, taktéž plnění nepeněžitého charakteru je vyjmuto z posuzování nepřiměřenosti, což lze dovozovat z explicitního zmínění odměny v textaci směrnice 93/13.
OZ přejímá výjimku z obecného vymezení nepřiměřených ujednání v mírně odlišné formulaci, když pomíjí konkrétní vlastnosti ujednání a generálně hovoří o předmětu plnění a ceně při současném zachování podmínky jasnosti a srozumitelnosti (§ 1813 OZ in fine). Přestože transpozice mírně rozšiřuje původní znění směrnice 93/13, na základě nepřímého účinku směrnic lze dovodit, že vnitrostátní soud je povinen transpozici „[…] vykládat v co největším možném rozsahu ve světle znění, jakož i účelu směrnice použitelné v daném případě, tak aby mohlo být dosaženo výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí […]“107. Tato povinnost eurokonformního výkladu však není bezbřehá, neboť je omezena obecnými právními zásadami, které nedovolují vykládat vnitrostátní právo contra legem.108 Obdobně tento problém vyložil i finanční arbitr, podle nějž se za situace, kdy členský stát v rámci svého vnitrostátního práva nepřijme vyšší úroveň ochrany pro spotřebitele, aplikuje úprava v rozsahu daném směrnicí 93/13.109 Docházím tedy k závěru, že i přes mírně odlišnou formulaci, bude rozsah výjimky posuzován podle úpravy směrnice 93/13, neboť rozšíření rozsahu vyloučených ujednání z přezkumu by vedlo k nižší ochraně spotřebitele, než jakou zajišťuje minimální úprava směrnice 93/13, a tedy i k rozporu s principem minimální harmonizace (čl. 8 směrnice 93/13). Tyto výkladové problémy napříště již budou částečně
105 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 52. S. 432.
106 HULMÁK, Milan. Výjimka z kontroly cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2017, č. 12, s. 38.
107 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2014, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s. proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a.s., C-351/12, bod 44.
108 Ibid, bod 45.
109 Nález Finančního arbitra ze dne 8. ledna 2014, č.j. FA/211/2014, sp. zn. 54/SU/2013.
odstraněny, neboť spotřebitelská novela OZ zpřesňuje výjimku týkající se předmětu plnění na hlavní předmět plnění.110
Ve svém stanovisku k výjimkám z obecného vymezení nepřiměřených ujednání Nejvyšší soud uvedl, že bankovní poplatky jsou jednou z částí vícesložkové ceny celého bankovního produktu (úvěr je v této souvislosti chápán jako balíček souvisejících bankovních služeb). Poplatek za správu úvěru je tak cenou plnění, a proto ujednání o něm je za předpokladu transparentnosti vyloučeno z přezkumu nepřiměřených klauzulí.111 Naopak do výjimky o ceně plnění vyloučené z přezkumu zneužívajících klauzulí nelze podřadit a lze tedy v testu nepřiměřenosti posuzovat ujednání smlouvy o úvěru, na jehož základě je banka oprávněna jednostranně měnit výši poplatku za vedení úvěrového účtu v závislosti na změně sazeb vyhlašovaných Českou národní bankou či jiných podmínek na peněžním trhu.112
Závěrem této kapitoly lze podotknout, že i v případě, kdy u ujednání dojde k vyloučení přezkumu nepřiměřenosti, lze využít jiných prostředků ochrany obsahové kontroly ujednání, které nejsou limitovány obdobnými výjimkami. Konkrétně tak lze na ujednání aplikovat například ustanovení o dobrých mravech, lichvě či neúměrném zkrácení.113
110 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., op. cit. sub 2.
111 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn, Cpjn 203/2013.
112 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016.
113 HULMÁK, Milan. Rozsah kontroly cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2018, č. 1, s. 38.
5. Seznamy nepřiměřených ujednání
Směrnice 93/13 vedle obecného vymezení nepřiměřených ujednání obsahuje také výčet podmínek, které mohou být prohlášeny na zneužívající (čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13). Seznam obsažený v příloze směrnice 93/13 je pouze příkladmého charakteru114. Zároveň je tento výčet koncipován jako grey list, a tak konkrétní nepřiměřené ujednání, přestože by spadalo pod podmínku uvedenou v příloze, nepřiměřeným být nemusí a naopak. Vždy bude záležet na posouzení konkrétních okolností dle výše stanoveného testu nepřiměřenosti. Povaha přílohy tak vylučuje automatickou subsumpci podmínky jako nepřiměřené podle směrnice 93/13, nicméně od tohoto podřazení může vnitrostátní soud odvíjet potřebu posoudit zneužívající charakter podmínky.115
Tento základní rámec rozsahu výčtu nepřiměřených ujednání může být členskými státy zúžen či rozšířen při implementaci do vnitrostátního právního řádu (bod 17 odůvodnění směrnice 93/13. Vyjdeme-li z povahy seznamu jako demonstrativního, ze kterého nevyplývá spotřebitelům žádné další právo nad práva zakotvená v čl. 3 až čl. 7 směrnice 93/13, členské státy nemusí výčet zneužívajících podmínek vůbec implementovat jako integrální součást prováděcích ustanovení za podmínky, že forma a metoda implementace směrnice 93/13 poskytují dostatečnou záruku, že veřejnost se se seznamem může seznámit (například v důvodové zprávě).116 Vedle členských států, které nejsou seznamem vázány, se tento účinek projeví i v B2C vztazích, neboť se nelze na základě přílohy směrnice 93/13 dovolat horizontálního účinku.117
Do českého právního řádu byla příloha směrnice 93/13 převzata jako black list obsažený v § 1814 OZ. Veškerá ujednání vypočtená v tomto seznamu tak jsou nepřiměřenými a tudíž zakázanými bez dalšího. Jakmile tedy ujednání naplní jednu z taxativně vymezených podmínek, nepodrobuje se testu nepřiměřenosti a soud je povinen od takového ujednání vždy automaticky odhlédnout.118
Z obsahového hlediska se oba seznamy částečně překrývají, avšak existují podmínky, které český zákonodárce upravil v § 1814 OZ, zatímco v příloze směrnice 93/13 vymezeny nejsou a naopak. V českém seznamu zakázaných ujednání si lze dále povšimnout, že i ujednání,
114 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. duben 2004, Xxxxxxxxxx Kommunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti Ludgeru Hofstetterovi a Xxxxxx Xxxxxxxxxxxxx, C-237/02, bod 20.
115 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-472/10, op. cit. sub 80. Bod 26.
116 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. květen 2002, Komise Evropských společenství proti Švédskému království, C-478/99, bod 21-22.
117 XXXXXX, Xxxxxx. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2014. ISNB 978-80-7478-491-0, s. 109.
118 XXXX, Xxxx, op. cit. sub 30. S. 43.
která by byla jinak vyloučena z testu nepřiměřenosti na základě výjimek, jsou obsažena v black listu, a tudíž jsou bez dalšího zakázaná.119 Jedná se zejména o ujednání, která odkládají určení ceny až do doby plnění a ujednání zakládající právo podnikatele podstatně zvýšit cenu bez současného práva spotřebitele při takovém zvýšení odstoupit od smlouvy (§ 1814 písm. h) a i) OZ).
Odlišnosti mezi povahami unijního a implementovaného seznamu si všímá i spotřebitelská novela OZ, která se nově přiklání k povaze výčtu jako demonstrativního a na bázi grey listu.120 Významnými změnami prošel i obsah výčtu, kdy nově za zneužívající ujednání mohou být například považovány podmínky, které ukládají spotřebiteli nepřiměřenou sankci při nesplnění povinností ze smlouvy (§ 1814 písm. i) spotřebitelské novely OZ). Tato úprava cílí primárně na smluvní pokuty, které jsou častým problémem vyskytujícím se ve vztazích mezi spotřebiteli a podnikateli ze spotřebitelských smluv. Obdobně nově do seznamu jako možná zneužívající ujednání přibydou automatické prolongace závazků, u kterých spotřebiteli není ponechána přiměřená doba pro odmítnutí obnovy smlouvy (§ 1814 písm. n) spotřebitelské novely OZ).
Osobně kvituji tento legislativní počin změny z black listu na grey list, neboť se domnívám, že je z hlediska spotřebitelské úpravy flexibilnější variantou. Přesto bych jako nejvhodnější variantu posoudila kombinaci obou těchto přístupů. Z hlediska zachování právní jistoty by ujednání, která jsou opravdu natolik závažným zásahem do práv spotřebitele, byla zakázaná automaticky. Vedle tohoto seznamu by pak existoval demonstrativní výčet možných nepřiměřených ujednání, jejichž povaha by vždy musela být zkoumána na základě testu nepřiměřenosti. Mám za to, že tento mechanismus by pružně reagoval na konkrétní problematická ujednání, u nichž nelze automaticky konstatovat, že vždy půjde o natolik závažný zásah do práv, a že je tedy nutno ujednání prohlásit za zneužívající. Zároveň by tato varianta nebyla rigidním řešením, neboť indikativní list by poskytoval spotřebitelům dostatečnou představu o tom, čemu mají ve smlouvách věnovat svoji pozornost.
5.2. Příklady nepřiměřených ujednání dle OZ
5.2.1. Práva z vadného plnění a náhrada újmy
OZ jako první z výčtu uvádí, že zakázanými jsou ujednání, která vylučují či jen omezují práva spotřebitele z vadného plnění či práva na náhradu újmy (§ 1814 písm. a) OZ). Vymezení těchto podmínek nelze jednoduše vztáhnout a přiřadit k ujednáním listu směrnice 93/13. Pravděpodobně by tak zahrnovala jak podmínky omezení či vyloučení zákonné odpovědnosti
119 XXXXXX, Milan, op. cit. sub 52. S. 430.
120 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., op. cit. sub 2.
podnikatele v případě smrti či újmy na zdraví bez ohledu na komisivní či omisivní jednání podnikatele (bod 1 písm. a) přílohy směrnice 93/13) a podmínky, které vylučují či omezující práva spotřebitele v případě neplnění či nedostatečného plnění podnikatele (bod 1 písm. b) přílohy směrnice 93/13.)
Vyloučení či omezení povinnosti k náhradě újmy a práva slabší strany na náhradu újmy (§ 2896 a § 2898 OZ) stejně jako omezení rozsahu povinností z vadného plnění (§ 1916 odst. 2 OZ) již zákonodárce na různých místech OZ upravil. Vezmeme-li v úvahu jednostrannou kogentnost spotřebitelských ustanovení (§ 1812 odst. 2 OZ), zakotvení v rámci nepřiměřených ujednání ve vztahu ke spotřebiteli může působit nadbytečně. Dle Vítové121 však jejich výslovné upravení má své opodstatnění, neboť informují spotřebitele o jeho právech.
Podnikatel je na základě úplatné smlouvy se spotřebitelem povinen poskytnout řádné plnění, kterým se rozumí plnění bez vad s vlastnostmi, na kterých se strany dohodly, resp. které jsou pro použití předmětu plnění obvyklé (§ 1814 odst. 1 OZ). Vedle této obecné úpravy existují speciální ustanovení vztahující se k právům z vadného plnění u konkrétních smluvních typů. Pro založení nepřiměřeného ujednání mohou být práva z vadného plnění přímo vyloučena a jako taková spotřebiteli vůbec nevznikají nebo mohou být jen v určitém rozsahu limitována (například podnikatel odmítne při uplatněné reklamaci poskytnout přiměřenou slevu z ceny podle § 1923 OZ).122
Za nepřiměřené ujednání bylo určeno ujednání reklamačního řádu, podle kterého byl spotřebitel povinen zaplatit náhradu nákladů reklamačního procesu i v případě, že vada nebyla na zboží zjištěna. Argumentace podnikatele byla postavena na tvrzení, že v případě neoprávněné reklamace jdou vynaložené náklady na posouzení reklamace k tíži podnikatele a je tedy oprávněn je spotřebiteli naúčtovat. Nejvyšší správní soud zhodnotil, že takové ujednání může spotřebitele odrazovat od využití zákonem garantovaných práv z vadného plnění, neboť v případě neoprávněné reklamace by byl stižen nadbytečnými náklady, a je tedy ze své povahy nepřiměřeným.123
Nahrazení újmy není více konkretizováno, a proto se bude podle ustanovení o závazcích z deliktů hradit majetková i nemajetková újma. Obdobně jako u práv z vadného plnění bude vyloučení náhrady újmy znamenat, že právo na náhradu vůbec nevzniklo. Omezení bude chápáno jako určitá limitace náležejícího práva (například bude vyloučeno právo na ušlý zisk podle § 2952 OZ).
121 VÍTOVÁ, Blanka, op. cit. sub 117. S. 112.
122 HULMÁK, Milan. § 1814 [Demonstrativní výčet]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014, s. 452.
123 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2006, č. j.. 3 As 60/2005-73.
Nepřiměřenost nebyla v souvislosti s vyloučením náhrady majetkové újmy prohlášena u dárkových certifikátů s časovým omezením využití. Sdružení obrany spotřebitelů se v tomto případě domáhalo určení, že podnikatel je v případě nevyužití certifikátu v deklarovaném časovém období povinen naradit spotřebiteli škodu, v opačném případě by nebylo poskytnuto protiplnění a došlo by k bezdůvodnému obohacení ze strany podnikatele. Nejvyšší soud naopak potvrdil, že možnost uplatnit certifikát po přiměřené časové období je adekvátním protiplněním a může-li spotřebitel propadnutí certifikátu jeho uplatněním u podnikatele zabránit, nejedná se o zneužívající ujednání.124
5.2.2. Nevrácení poskytnutého plnění
Dalším příkladem zakázaného ujednání je podmínka umožňující podnikateli ponechat si spotřebitelem poskytnuté plnění, a to i v případě, kdy spotřebitel smlouvu neuzavřel či od ní odstoupil (§ 1814 písm. c) OZ). Na základě takové podmínky by spotřebitel nemohl požadovat poskytnuté plnění nazpět, přestože by mu podle zákona jinak náleželo. Aniž by tedy došlo k synallagmatickému splnění vzájemných plnění na obou stranách, odstoupením, resp. neuzavřením smlouvy, by se podnikatel při nevrácení poskytnutého plnění bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatil na úkor spotřebitele (§ 2991 OZ). Nevrácení plnění podle OZ je mnohem širšího rozsahu než vymezuje evropská úprava. Příloha směrnice 93/13 vztahuje nevrácení plnění výlučně k peněžitým částkám v situaci, kdy spotřebitel smlouvu neuzavře z důvodu jejího zrušení podnikatelem a není mu poskytnuto přiměřené odškodnění (bod 1 písm. d) přílohy směrnice 93/13).
Tímto ustanovením však není obecně dotčeno použití záloh či závdavků před uzavřením smlouvy v B2C vztazích (u konkrétních smluvních typů ve vztahu ke spotřebiteli může být jejich použití vyloučeno). Dotčené ustanovení zejména bude dopadat na situace odstoupení od smlouvy iniciované spotřebitelem a tedy zrušení závazku ex nunc (§ 2004 odst. 1 OZ), přičemž zákonným důvodem pro odstoupení od smlouvy je podstatné porušení smlouvy (§ 2002 odst. 1 OZ).
Jako nepřiměřené bylo Nejvyšším soudem z tohoto důvodu posouzeno ujednání, kterým bylo zkráceno právo spotřebitele požadovat zpět poskytnuté plnění u předčasného ukončení smlouvy z jakéhokoliv důvodu za situace, kdy zákon vrácení plnění stanovuje. Nejvyšší soud potvrdil, že ujednání o nevratnosti již poskytnutého plnění není obecně v závazkových vztazích nepřípustným. Rozporem se zákonem stanovenou úpravou odstoupení od smlouvy a konkrétně v této situaci upravených práv a povinností smluvních stran získává předmětné ujednání povahu zneužívající klauzule a není pro spotřebitele závazné.125
124 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1956/2007.
125 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn, Cpjn 200/2013, op. cit. sub 61.
5.2.3. Odložení určení ceny na dobu plnění
Zvláště zakázanými jsou i ujednání, podle nichž cena za zboží či službu bude stanovena až v době plnění (§ 1814 písm. h) OZ). Tato podmínka je provedením bodu 1 písm. l) přílohy směrnice 93/13, která dohromady upravuje jak odložení určení ceny, tak i zvýšení ceny (§ 1814 písm. i) OZ), přičemž v obou případech musí být naplněn předpoklad, že spotřebiteli nebylo dáno právo od smlouvy odstoupit, je-li konečná cena oproti ceně dohodnuté při uzavírání smlouvy podstatně vyšší. Tento dovětek česká transpozice vypustila. Hulmák126 považuje vypuštění podmínky odstoupení z důvodu podstatného zvýšení ceny za sice mechanickou chybu transpozice, přesto však funkční vzhledem ke konstrukci podmínky. S jeho názorem se ztotožňuji, neboť považuji dovětek za příhodný pouze ve vztahu k podmínce o zvýšení ceny podle § 1814 písm. i) OZ. Ve spojení s odložením určení ceny není použití porovnání konečné ceny s cenou dohodnutou při uzavírání smlouvy možné, neboť z logiky věci v době uzavření smlouvy ještě cena není stanovena.
Směrnice 93/13 dále stanoví, že tato podmínka se neuplatní na obchody s cennými papíry nebo jinými finančními nástroji a smlouvy o nákupu či prodeji cizí měny nebo šeků v cizí měně (bod 2 písm. c) přílohy směrnice 93/13). Vyloučena však není cenová indexace, jestliže ji zákon připouští a způsob cen je výslovně popsán (bod 2 písm. d) přílohy směrnice 93/13). Tato doplňující ustanovení nebyla do OZ transponována.
Jak již bylo výše uvedeno, tato podmínka by za normálních okolností byla vyňata z testu nepřiměřenosti. Podmínky o odložení určení ceny jsou však ve vztahu B2C svojí povahou natolik závažnými, že evropský i český zákonodárce na tento problém reagoval. Tyto klauzule způsobují, že spotřebitel nemá reálnou představu, kolik za poskytnuté zboží či služby zaplatí, a to ani z dispozitivní úpravy zákonných ustanovení.127 Obecné dispozitivní pravidlo stanoví, že výše úplaty u onerozních smluv, není-li dohodnut ani způsob jejího určení, je ujednána ve výši obvyklé v době a místě uzavření smlouvy (§ 1792 odst. 1 OZ). Nebude-li výše takto určena, stanoví ji soud s ohledem na obsah smlouvy, povahu plnění a zvyklosti (§ 1792 odst. 1 OZ in fine). Vedle tohoto obecného ustanovení existují i speciální ustanovení upravující určení ceny (například určení výše kupní ceny movité věci jako ceny obvyklé za srovnatelný předmět prodávaný za srovnatelných podmínek podle § 2085 odst. 2 OZ).
Odkládání určení ceny je zároveň porušením předsmluvní informační povinnosti, neboť podnikatel musí v dostatečné době před uzavřením smlouvy informovat spotřebitele o ceně zboží či služby, případně způsobu jejího výpočtu, a to včetně daní, poplatků a dalších peněžitých
126 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 122. S. 459.
127 XXXXXXXXX, Xxxxxx, op. cit. sub 20. S. 1797.
plnění (§ 1811 odst. 2 písm. c) OZ). Oproti tomu, pokud se cena odvíjí od nákladů na dodání, které nelze určit předem, postačuje, že spotřebitel bude informován o jejich možném dodatečném naúčtování (§ 1811 odst. 2 písm. e) OZ). Odložení určení ceny závislé na nákladech dodání tak nebude ani nepřiměřeným ujednáním.
5.3. Příklady nepřiměřených ujednání ze směrnice 93/13, které OZ nereflektuje
5.3.1. Nepřiměřeně vysoké odškodné
Jednou z netransponovaných podmínek do českého black listu je ujednání o nepřiměřeně vysokém odškodném, které se spotřebitel zavazuje zaplatit, pokud nesplní svůj závazek ze smlouvy (bod 1 písm. e) přílohy směrnice 93/13). Tato podmínka je obsažena v návrhu spotřebitelské novely k § 1814 OZ. Odškodným se rozumí jakákoli sankce za porušení smluvní povinnosti. Zejména se tak bude jednat o klauzule obsahující smluvní pokuty. Jak již bylo rozebráno v rámci předchozích kapitol, smluvní pokuty jsou českými soudy posuzovány podle testu nepřiměřenosti v § 1813 OZ. A priori nelze zároveň shledat, že by všechny smluvní pokuty automaticky měly být nepřiměřenými, směrnice 93/13 uvádí jako potenciální zneužívající klauzuli pouze nepřiměřeně vysoké odškodné. Vzhledem k bohaté judikatuře v oblasti smluvních pokut a komplexnosti tohoto institutu uvádím pouze ilustrativní výběr aspektů, které české soudy při hodnocení nepřiměřenosti výše posuzovaly.
Posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty je vždy odvislé od konkrétních okolností předmětné věci a nelze paušálně generalizovat, že určitá výše již je nepřiměřená, zatímco jiná ne. Samotná výše smluvní pokuty je pouze jedním z kritérií, které jsou při hodnocení zkoumány vedle například charakteru utvrzené povinnosti.128 Z hlediska přiměřenosti výše smluvní pokuty je nutno zohlednit též další sankční a utvrzovací mechanismy jako výši sjednaných úroků z prodlení.129 Posouzení přiměřenosti výše je uplatňováno rozdílně u pevně stanovené výše smluvní pokuty a u smluvní pokuty sjednané sazbou za stanovený časový úsek. Je-li sazba smluvní pokuty obecně přiměřená časové jednotce, nelze namítat nepřiměřenost celkové výše z důvodu dlouhodobého prodlení spotřebitele.130 Nezaplacení smluvní pokuty a její navyšování
o přiměřenou sazbu musí jít s ohledem na autonomii vůle a principy spravedlnosti k tíži spotřebitele, neboť bylo v jeho zájmu smluvní pokutu uhradit co nejdříve.
Za nepřiměřenou smluvní pokutu nebyla posouzena smluvní pokuta zajišťující závazek spotřebitele ze zprostředkovatelské smlouvy nepřevést nemovitost na třetí osobu ve výši předpokládané zprostředkovatelské provize. Podle Nejvyššího soudu smluvní pokuta nezaložila
128 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 7 Cmo 555/2000.
129 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009.
130 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011.
významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, ale naopak vyrovnávala postavení podnikatele, který měl nárok na odměnu jen v případě uzavření zprostředkované smlouvy, přičemž smluvní pokuta utvrzovala povinnost spotřebitele závazek exkluzivity nezmařit. Výši této smluvní pokuty nebylo možné považovat za nepřiměřeně vysokou k zajištěnému závazku, neboť vzhledem k okolnosti, že cílem podnikatele bylo generovat zisk při zprostředkování, případná sankce za porušení ve výši stejné jako sjednaná provize byla posouzena jako adekvátní.131
5.3.2. Automatická prolongace smlouvy
Příloha směrnice 93/13 na svém indikativním listu uvádí jako možnou zneužívající klauzuli automatickou prolongaci smlouvy uzavřené na dobu určitou, jestliže smlouva není spotřebitelem vypovězena, přičemž termín k ukončení smlouvy je nepřiměřeně krátký (bod 1 písm. h) přílohy směrnice 93/13). Tato podmínka nebyla do výčtu OZ přejata. Případná nepřiměřenost tak musí být posuzována podle ustanovení § 1813 OZ. Jak již bylo zmíněno, automatická prolongace závazku je jedna z podmínek, které byly zařazeny do spotřebitelské novely OZ.
Tato klauzule bude zahrnovat podmínky, které automaticky prodlouží smlouvu bez souhlasu spotřebitele, podmínky, kdy doba pro vyjádření nesouhlasu k prodloužení je příliš krátká či ujednání o tom, že spotřebitel musí vyjádřit nesouhlas v určitém časovém období před ukončení smlouvy.132 Nepřiměřeným ujednáním by tak zcela jistě byla klauzule, podle níž by spotřebitel musel vyslovit nesouhlas s prodloužením smlouvy v rozmezí 120. až 150. dne před ukončením smlouvy.133 Takto formulované ujednání nutí spotřebitele dopočítávat konkrétní rozmezí termínu, ve které je oprávněn smlouvu ukončit, přičemž stanovit správný termín nemusí být často jednoduché. Zároveň v takovém případě existuje i vysoké riziko, že spotřebitel daný termín zmešká, neboť bude příslušné ujednání o ukončení hledat až v okamžiku, kdy se bude smlouva chýlit ke konci.
Nejvyšší soud shledal nepřiměřeným ujednání o automatické obnově smlouvy na dobu jednoho roku, jestliže ji spotřebitel nevypoví do třiceti dnů před ukončením písemnou výpovědí. Toto posouzení založil na testu nepřiměřenosti, když vzal zejména v potaz další ujednání smlouvy, které zatěžovaly spotřebitele při prodloužení závazku dalšími povinnostmi. V kontextu
131 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007.
132 VÍTOVÁ, Blanka, op. cit. sub 117. S. 179.
celé smlouvy tak ujednání o prolongaci založilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.134
134 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn, Cpjn 200/2013, op. cit. sub 61.
6. Právní následky nepřiměřených ujednání
6.1. Zdánlivost, nebo neplatnost?
V případě, že je smluvní ujednání nepřiměřené, je následkem podle směrnice 93/13 nezávaznost takového ujednání pro spotřebitele. Pokud lze současně nepřiměřené ujednání od zbytku smlouvy oddělit, smlouva zůstává pro strany nadále platnou (čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13). Směrnice 93/13 tak výslovně nestanoví důsledek nepřiměřeného ujednání, když ten je konkrétně ponechán v gesci norem vnitrostátního práva členských států Evropské unie. SDEU však v tomto kontextu vyložil, že pro reálné vyrovnání postavení smluvních stran spotřebitelské smlouvy, je nezbytný pozitivní vnější zásah. Vnitrostátní soudy jsou proto povinny přezkoumat nepřiměřená ujednání z úřední povinnosti, a to bez ohledu na typ a důvod vzniku procesního řízení.135 Nadto vnitrostátní soud při přezkumu nemůže být omezen žádnou prekluzivní lhůtou stanovenou vnitrostátním právním řádem, která by bránila zhodnocení nepřiměřenosti klauzule, neboť taková úprava by učinila ochranu spotřebitele poskytnutou směrnicí 93/13 méně dosažitelnou.136
Přezkum ex offo tak plně zajišťuje aplikaci kogentního ustanovení směrnice 93/13. Spotřebitel se tak není povinen nepřiměřenosti ujednání dovolávat ze své vlastní iniciativy, neboť kolikráte o nepřiměřenosti podmínky nemusí vůbec tušit.137 Část akademické veřejnosti se domnívá, že soudy v rámci úřední povinnosti zkoumat nepřiměřená ujednání tak mohou činit pouze v případě, že se o důvodech, pro které by měly prohlásit klauzuli za zneužívající, dozví. Jestliže tedy není na nepřiměřenost ujednání poukázáno spotřebitelem a ani nevyjde v rámci řízení najevo, soudy nejsou povinny z vlastní iniciativy po nepřiměřenosti ujednání pátrat.138 Tento závěr považuji za správný, neboť soudy mohou v občanském soudním řízení rozhodovat o nepřiměřených ujednáních z úřední povinnosti pouze za situace, že mají k dispozici potřebné poznatky o právním a skutkovém stavu.139 V opačném případě by z hlediska zajištění principu spravedlivého řízení a kontradiktornosti byly popřeny základní principy občanského procesu založeného na aktivitě účastníků nesoucích povinnost tvrzení a důkazní. Ochrana spotřebitele zajištěná posouzením nepřiměřenosti ujednání ex offo soudy není umenšena ani v případě, kdy
135 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxxx a ostatním, C-240/98 až C-244/98, bod 27-28.
136 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis SA proti Xxxx-Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, C-473/00, bod 36.
137 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. října 2006, Xxxxx Xxxxx Xxxxxxx Claro proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05, bod 30,36.
138 XXXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Milan, XXXXXX, Xxxxxxxx, XXXXXXX, Xxxxx. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku - komentovaný rejstřík judikatury a její použití po rekodifikaci. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2016. ISBN 978-80-7552-090-6, s. 445.
139 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. června 2009, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi, C-243/08, bod 32.
z důvodu použití speciální instrumentů práva jako je notářský zápis s doložkou vykonatelnosti, neproběhlo sporné nalézací řízení před soudem. Přestože je tedy podnikatel oprávněn rovnou iniciovat vykonávací řízení, musí v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 existovat přiměřené a účinné prostředky ochrany proti zneužívajícím klauzulím a spotřebiteli i v této fázi řízení musí být dáno právo napadnout spornou smlouvu před soudem a požadovat přezkum takových klauzulí.140
Vnitrostátní soudy jsou na základě tohoto článku povinny vyvodit právní důsledky z nepřiměřenosti klauzule a neuplatnit ji, tak aby nezavazovala spotřebitele.141 Soudy však nejsou oprávněny nepřiměřené ujednání měnit či doplňovat tak, aby byl zajištěn soulad se směrnicí 93/13 a vnitrostátním právem. Tento výklad koresponduje se zněním směrnice 93/13, neboť pouze neuplatněním podmínky bude dosaženo stavu, kdy smlouva, bude-li to právně možné, bude kontinuálně platit i nadále.142 Soudy nemohou tak například na místo zrušení ujednání o smluvní pokutě pouze moderovat její výši, a to i přestože vnitrostátní právo jim toto oprávnění dává. Takové oprávnění by totiž zakládalo rozpor s dlouhodobým cílem zabránit dalšímu používání nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách (čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13), protože by byl výrazně snížen odrazující účinek úpravy pro podnikatele.143
Přestože soud nesmí měnit či doplňovat obsah nepřiměřených ujednání, SDEU výslovně potvrdil, že soudy mohou omezeně v případě, že neplatnost nepřiměřeného ujednání by vedla ke zrušení celé smlouvy a následným negativním důsledkům vůči spotřebiteli, nahradit nepřiměřené ujednání „[...] dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva pod podmínkou, že toto nahrazení bude v souladu s cílem čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 a umožní obnovit skutečnou rovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran.“144
Podle § 1815 OZ se ke zneužívající klauzuli nepřihlíží. Zároveň je ale dána spotřebiteli možnost, aby se ujednání ve smlouvě, které bylo prohlášené za nepřiměřené, dovolal. Z hlediska gramatického výkladu termínu „nepřihlíží se“ odpovídá institut zdánlivosti právního jednání, kdy o právní jednání nejde a jako takové vůbec nevzniklo (§ 554 OZ). Tento závěr ostatně potvrzuje
140 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary Zrt.proti Attilu Sugárovi, C-32/14, bod 59.
141 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, C-40/08, bod 59.
142 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito SA proti Xxxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxx, C-618/10, bod 65.
143 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. května 2013, Xxxx Xxxxxxxx Xxxxxx Brusse, Xxxxxxxx de Man Xxxxxxxx proti Jahani BV, C‑488/11, bod 58-59.
144 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. ledna 2015, Unicaja Banco SA proti Xxxx Xxxxxxx Xxxxx a další, Caixabank SA proti Xxxxxx Xxxxx Xxxxx Xxxxxxx a další, C-482/13, C-484/13, C-485/13 a C-487/13, bod 33.
i důvodová zpráva, když u výkladu nepřiměřených ujednání zmiňuje, že se na ně hledí jako na právně bezvýznamná.145 Důvodová zpráva dále uvádí, že existence dílčího zdánlivého ujednání je možná a takovém v případě se hledí na smlouvu jako by dílčí ujednání od počátku neobsahovala.146 Tento názor přejímá i Handlar147, když dovozuje, že ustanovení o částečné neplatnosti (§ 576 OZ) se přiměřeně použijí i na částečnou zdánlivost právního jednání. V rozsahu, v jakém lze zdánlivé ujednání od zbytku smlouvy izolovat, aby nebyla narušena existence smlouvy, bude ujednání odděleno.
Oproti tomu Xxxxxxxxxx a Pelikán148 konstatují, že následkem není zdánlivost právního jednání, nýbrž jeho neplatnost. Ta dle jejich názoru totiž nejen že lépe odpovídá možnosti spotřebitele se nepřiměřeného ujednání dovolat, ale umožňuje též zachovat zbytek smlouvy na základě skutečně existujícího institutu částečné neplatnosti (§ 576 OZ). Výše zmíněnou částečnou zdánlivost považují oba za nesmyslnou. Dále konstatují, že není jisté, o jaký typ neplatnosti by se mělo jednat. V úvahu přichází jak neplatnost relativní, které se může dovolat jen osoba, k jejíž ochraně se dané ustanovení vztahuje, tj. spotřebitel (§ 586 OZ), tak neplatnost absolutní, ke které soudy ve stanovených případech přihlíží bez dalšího (§ 588 OZ). Jak už bylo zmíněno, SDEU dovozuje, že vnitrostátní soudy jsou povinny zkoumat nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách, aniž by k tomu dostaly podnět od spotřebitele. Přestože tak ujednání o nepřiměřených podmínkách jsou stanoveny na ochranu specifického okruhu subjektů
– spotřebitelů, přístup SDEU svědčí podle Xxxxxxxxxx a Pelikána spíše ku prospěchu absolutní neplatnosti.149 Obdobně absolutní neplatnost porušení zákazu nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách dovozuje Čech150.
Přestože zdánlivost i absolutní neplatnost právního jednání působí ze zákona a v obou případech k nim soud přihlíží z úřední povinnosti, domnívám se, že v případě nepřiměřených ujednání je následkem spíše absolutní neplatnost. Relativní neplatnost vylučuji, neboť dostatečně nezajišťuje ochranu spotřebitele a je v rozporu s ústavními principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty.151 Jazykový výklad založený na zákonodárcem záměrně použitém spojení
„nepřihlíží se“ by vedl k indikaci, že z důvodu použití tohoto typického slovní spojení se jedná
145 Důvodová zpráva, op. cit. sub 71.
146 Ibid.
147 HANDLAR, Xxxx. § 554 [Následky zdánlivého právního jednání]. In: XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský Zákoník I: Obecná Část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014. s. 1985.
148 XXXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxxx. § 1815 [Důsledky zneužívající povahy klauzule]. In: ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx, XXXXX, Xxxxx a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 198.
149 Ibid, s. 199.
150 XXXX, Xxxx, op. cit. sub 30. S. 41.
151 Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl.ÚS 1/10.
o zdánlivost právního jednání. Na to navazuje i důvodová zpráva, která uvádí, že kromě vad, které se týkají existence právního jednání (§ 551 - §553 OZ), lze nalézt nicotná jednání i u dalších právních jednání napříč celým zákonem a taková jsou pak označena slovy „nepřihlíží se“.152 Myslím si, že je však nutno vzít v potaz i další souvislosti zdánlivosti a neplatnosti právních jednání. Zdánlivost se obecně vztahuje k perfekci právního jednání a tedy znakům, které jsou pro existenci právního jednání nezbytné (vůle, její vážnost, neurčitost, nesrozumitelnost právního jednání). Bez splnění těchto pojmových znaků pak právní jednání vůbec nevznikne. Vedle toho lze v OZ nalézt z terminologického hlediska zdánlivost právních jednání v případech, kdy dojde k porušení zákona jako u § 1813 a § 1814 OZ. Pokud by zamýšleným následkem byla zdánlivost, nepřiměřené ujednání by vůbec nevzniklo. Oproti tomu v případě absolutní neplatnosti ujednání by sice platně vzniklo, ale bylo by stiženo vadou. OZ stanoví, že mezi hlavní důvody neplatnosti patří právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 OZ). Domnívám se, že v dané situaci jazykový výklad odporuje účelu a smyslu normy stejně jako logice a systematice zákona, když naprosto pomíjí význam perfekce a vad právního jednání. Zároveň však kvituji, že ve své podstatě oba tyto instituty vyvolají co do podstaty stejné materiální důsledky, neboť soud na jejich základě od ujednání odhlédne z úřední povinnosti a nebude jej aplikovat. Z výše uvedených důvodů bych na základě povahy obou institutů volila v rámci technické novely OZ zpřesnění důsledků nepřiměřených ujednání ve prospěch absolutní neplatnosti.
6.2. Možnost spotřebitele dovolat se nepřiměřeného ujednání
Jak už bylo nastíněno, v případě, že ujednání ve spotřebitelské smlouvě bylo shledáno nepřiměřeným, spotřebitel se takového ujednání může dovolat. Přestože tato možnost není výslovně stanovena ve směrnici 93/13, dovodíme ji ze zásady kontradiktornosti obsažené v LZPEU. Vnitrostátní soudy jsou povinny jednat v souladu s LZPEU jakožto aktem primárního práva a dodržovat zásadu kontradiktornosti (čl. 47 LZPEU), zejména v případě, že soud rozhoduje na základě důvodu uplatněného bez návrhu stran.153 Soudy členského státu, tak v souladu s touto zásadou jsou povinny informovat strany o zjištění, že smlouva obsahuje zneužívající klauzuli a umožnit jim se k posouzení podmínky vyjádřit.154 Tato informační a poučovací povinnost soudu není limitována a uplatní se na všechny možné typy nepřiměřených
152 Důvodová zpráva, op. cit. sub 71.
153 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. prosince 2009, Evropská komise proti Irsku a ostatním, C‑89/08 P, bod 54.
154 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-472/11 op. cit. sub 88. Bod 31.
ujednání.155 Lze tak dovodit, že spotřebitel může výslovně klauzuli přijmout a ponechat ji v platnosti.
Oproti tomu česká transpozice možnost dovolat se nepřiměřeného ujednání výslovně obsahuje (§ 1815 OZ in fine). Tato varianta může být považována za jakousi obrácenou relativní neplatnost, kdy místo aby se spotřebitel dovolával, že je ujednání vůči němu neplatné, bude se dovolávat jeho ponechání v platnosti. Úspěšně se lze nepřiměřené klauzule dovolat jen u soudu. Prohlášení učiněné ve smlouvě stejně jako upozornění ze strany podnikatele na nepřiměřenost ujednání následované přijetím spotřebitele nezakládá právní následky podle § 1815 OZ in fine.156
6.3. Oprávnění dalších subjektů podpory spotřebitele zahájit řízení v jeho prospěch
Směrnice 93/13 dává členským státům za cíl zajistit přiměřené a účinné prostředky ochrany proti nepřiměřeným ujednáním (čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13). Nadto vnitrostátní úprava musí stanovit oprávnění pro subjekty mající zájem na ochraně spotřebitele požádat soud nebo správní orgán o určení, zda podmínky obsažené ve spotřebitelských smlouvách jsou nepřiměřenými, tak aby případně tyto subjekty mohly využít prostředků k zabránění dalších použití nepřiměřených podmínek (čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13).
Provedení úpravy podnětu nebylo převzato společně s ostatními ustanoveními do OZ, nýbrž je zahrnuto do obecného vymezení oprávnění subjektů založených k ochraně spotřebitele v § 25 ZOS. Tato úprava reprezentuje kolektivní nástroj ochrany zájmů spotřebitelů, konkrétně se jedná o reprezentativní řízení, kterého se spotřebitelé přímo aktivně neúčastní, nýbrž jsou příslušným subjektem podpory spotřebitelů reprezentováni.157 Výsledek řízení tak spotřebiteli reálně nepřináší žádný exekuční titul.158 Reprezentativní řízení v české podobě je omezeno ustanovením § 83 odst. 2 OSŘ, které rozšiřuje překážku litispendence i na další řízení o nárocích jiných osob z téhož protiprávního jednání proti témuž podnikateli. Další omezení je pak dáno v § 159a odst. 2 OSŘ, který rozšiřuje závaznost výroku rozhodnutí i na další osoby, které mají tytéž nároky z téhož protiprávního jednání. Z těchto omezení vyplývá, že je možné konat pro celou skupinu osob pouze jedno jediné řízení, což se svou povahou více blíží myšlence skupinových řízení. Na chybějící úpravu hromadných žalob se již zaměřilo Ministerstvo spravedlnosti, které mělo na základě usnesení vlády České republiky do 31. března 2019
155 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012.
156 HULMÁK, Milan, op. cit. sub 52. S. 476.
157 VÍTOVÁ, Blanka. § 25 [Právní postavení]. In: VÍTOVÁ, Blanka. Zákon o ochraně spotřebitele. Komentář. 1. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 302.
158 XXXXXXX, Xxx, XXXXX, Luboš. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? Bulletin advokacie. 2013, č. 3, s. 19.
předložit návrh zákona o hromadných žalobách.159 Dne 14. března 2019 byl návrh zákona o hromadných žalobách zaslán k meziresortnímu připomínkovému řízení.160
Přestože formulace ustanovení § 25 ZOS je vágní a vůbec nezmiňuje nepřiměřená ujednání, pod právo podat návrh na zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany spotřebitelů u soudu lze subsumovat i podnět soudu k prošetření nepřiměřenosti klauzule. Aktivní legitimaci k podání negatorní žaloby mají sdružení nebo profesní organizace mající oprávněný zájem na ochraně spotřebitele a subjekty dle seznamu oprávněných osob vedeného Evropskou komisí (§ 25 odst. 2 a 3 ZOS). Typicky se bude jednat o spolky, jejichž cílem je ochrana spotřebitelů, veřejnoprávní subjekty se vztahem k ochraně spotřebitele a různé profesní organizace za podmínky, že tyto jsou nadány právní osobností.161 Stranou stojí subjekty zapsané v seznamu vedeném Evropskou komisí a zveřejňovaném v Úředním věstníku Evropské unie. Tyto subjekty mají způsobilost vystupovat před soudem jen na základě zápisu v seznamu.162
Subjekty oprávněné k podání zápůrčí žaloby však nezastupují spotřebitele jako právnické osoby v jeho sporu, taková možnost jim není zákonem výslovně dána (§ 26 OSŘ). Pouze v případech ochrany před diskriminací by vztah zastoupení mohl být dovozen i v rámci ochrany spotřebitele, pokud by se právnická osoba ochraně před diskriminací aktivně věnovala.163
Taktéž pouze oprávněný zájem jakožto morální zájem na sporu je nedostačující pro založení vedlejšího účastenství (§ 93 OSŘ). Vnitrostátní úprava, která vylučuje vedlejší účastenství sdružení na ochranu spotřebitele, je z pohledu SDEU přípustná, neboť nijak nezkracuje oprávnění sdružení domáhat se ochrany skrze právo požadovat posouzení nepřiměřenosti dle čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13.164
Ustanovení čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13, které umožňuje prostředky podle předchozích odstavců podat odděleně nebo společně proti řadě podnikatelů vykonávajícím činnost v témže sektoru či jejich sdružením, používají-li obecné smluvní podmínky, dosud nebylo do českého právního řádu provedeno.
159 Usnesení vlády České republiky ze dne 4. dubna 2018 č. 210 k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách. [online]. [cit. 2019-03-11]. Dostupné z: xxxxx://xxxx.xxxx.xx/xxxxxxxxxx/-/xxxx/XXXXXXXXX0XX.
160 Průvodní dopis Ministra spravedlnosti ČR ze dne 14. března 2019 k návrhu zákona o hromadných žalobách. [online]. [cit. 2019-03-25]. Dostupné z: xxxxx://xxxx.xxxx.xx/xxxxxxxxxx/-/xxxx/0XXXXX0XXXXX.
161 VÍTOVÁ, Blanka, op. cit. sub 157. S. 304.
162 Ibid., s. 305.
163 XXXXXX, Xxxx. § 26 [Zastoupení právnickou osobou a Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí]. In: SVOBODA, Xxxxx, XXXXXX, Xxxx, XXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxxxxx a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. Vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2017, s. 131.
164 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2014, Pohotovosť s. r. o. proti Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, C‑470/12, bod 54.
6.4. Sankce podle návrhu změny směrnice 93/13
Aktuální znění směrnice 93/13 ani OZ nijak neupravují sankční následky porušení norem stanovených k ochraně před nepřiměřenými ujednáními. Na tento nedostatek reaguje iniciativa Evropské komise, která vypracovala a předložila pozměňovací návrh směrnice 93/13 s cílem zlepšit vymáhání právních předpisů Evropské unie na ochranu spotřebitele a zajistit jejich efektivnější dodržování v budoucnu. Podnětem pro tuto reakci bylo zhodnocení kontroly účelnosti práva Evropské unie, které ukázalo, že přestože obecně spotřebitelská úprava odpovídá zamýšleným účelům, plné účinnosti brání chybějící vynucení jejího dodržování.165
Nově zavedené sankce mají zejména odradit od porušování norem stanovených k ochraně spotřebitele před nepřiměřenými ujednání a případná již vzniklá porušení zavčasu zastavit. Novela reflektuje, že díky minimální harmonizaci směrnice 93/13 se úprava sankcí za porušení zákazu nepřiměřených ujednání v rámci Evropské unie výrazně liší. Sjednocením úpravy peněžních sankcí by došlo k zajištění účinných a přiměřených prostředků, které odradí podnikatele ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 od používání zneužívajících klauzulí (bod 5 odůvodnění pozměňovacího návrhu směrnice 93/13).
Pozměňovací návrh směrnice 93/13 vkládá nový článek 8b, který zavazuje členské státy stanovit pravidla sankcí za porušení implementovaných ustanovení směrnice 93/13. Při jejich ukládání mají správní orgány či soudy přihlédnout k okolnostem konkrétního případu a zejména k povaze a závažnosti jednání, počtu dotčených spotřebitelů, zmírňujícím opatřením přijatým podnikatelem, zavinění, předchozímu protiprávnímu jednání podnikatele, získanému prospěchu a dalším přitěžujícím či polehčujícím okolnostem případu (čl. 8b odst. 2 pozměňovacího návrhu směrnice 93/13). Zmíněná kritéria jsou jen pomocného charakteru a není potřeba je zohledňovat zejména u méně závažných protiprávních jednání (bod 8 odůvodnění pozměňovacího návrhu směrnice 93/13).
Systém ukládání sankcí v kontextu celé směrnice 93/13 a fungování mechanismu přezkumu nepřiměřených ujednání nepovažuji za příliš povedený. Vezmeme-li v úvahu, že v současnosti jsou to pouze soudy, které jsou oprávněné k přezkumu nepřiměřených ujednání, a to i z úřední povinnosti, role správních orgánů při ukládání správních sankcí bez navázání příslušných oprávnění kontroly nepřiměřených ujednání je problematická. Případná změna pravomocí a stanovení správních orgánů dozorčími orgány při hodnocení zneužívajících klauzulí
165 European Commission, Commission staff working document, Report of the Fitness Check, SWD(2017) 209 final, ze dne 23. května 2017, s. 82-83.
by zároveň vytvořila mezistupeň v současné struktuře a posunula soudní přezkum z civilního do správního soudnictví, jež je založeno na odlišných zásadách a principech.
Svůj nesouhlas se zavedením sankcí vyjádřila ve svém stanovisku i vláda České republiky, a to zejména z důvodu finančních dopadů na realizaci sankčního systému, kdy bude potřeba zakotvit nové pravomoci dozorčích orgánů a zajistit jejich dostatečné personální obsazení. Související finanční zátěž se odvíjí i od potřebného provedení změn v právních předpisech ochrany spotřebitele a správního trestání.166 Tuto rámcovou pozici vlády České republiky podpořil ve svém usnesení ze dne 6. června 2018 i výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny.167 Po předjednání ve výboru pro záležitosti Evropské unie Senát pozměňovací návrh směrnice 93/13 dne 15. srpna 2018 projednal a schválil, aniž by se k otázce správních sankcí vyjádřil, zaujal stanovisko nebo poskytl doporučení.168
Pozměňovací návrh směrnice 93/13 výslovně nestanoví jednotlivé druhy sankcí, které je možno za porušení vnitrostátních norem o nepřiměřených ujednání udělit, a to s výjimkou pokuty. Při stanovení jejich výše mají příslušné orgány vycházet z výše ročního obratu podnikatele a jeho čistých zisků s přihlédnutím k případné recidivě (čl. 8b odst. 3 pozměňovacího návrhu směrnice 93/13). Pozměňovací návrh směrnice 93/1 pro tato jednání nestanoví maximální limit pokut, ten akcentuje pouze u rozsáhlých protiprávních jednání a rozsáhlých protiprávních jednání s unijním rozměrem (vykládáno ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2394 ze dne 12. prosince 2017 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování právních předpisů na ochranu zájmů spotřebitelů a o zrušení nařízení (ES) č. 2006/2004), kdy by členské státy byly oprávněny uložit pokuty v maximální výši alespoň 4 % ročního obratu podnikatele (čl. 8b odst. 4 pozměňovacího návrhu směrnice 93/13).
Přestože rozsáhlá protiprávní jednání a rozsáhlá protiprávní jednání s unijním prvkem jsou podle svých definic závažným jednáním poškozujícím zájmy spotřebitelů, stanovení minimální hranice pro maximální výši pokuty považuji za přehnané, neboť je členským státům stále ponechán při implementaci prostor pro zvýšení nad daná 4 % ročního obratu. Tím je i nadále zachována možnost diversifikace výše pokut mezi jednotlivými státy a problém
166 Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna. Usnesení výboru pro evropské záležitosti č. 102 z 13. schůze ze dne 6. června 2018, s. 12.
167 Ibid., s. 13.
efektivnosti a přiměřenosti prostředků proti zabránění používání nepřiměřených ujednání není vyřešen.
Rozdělení výnosů z pokut je v diskreci členských států, přičemž při jeho určení by měly přihlédnout k obecnému zájmu spotřebitelů (čl. 8b odst. 5 pozměňovacího návrhu směrnice 93/13). Bylo by tak logickým krokem alespoň část z těchto sankcí v rámci rozpočtového určení vynaložit na činnosti směřující k ochraně spotřebitelů a k podpoře spolků a jiných entit, které se ochranou spotřebitelů zabývají.
Závěr
Z důvodu širokého pojetí tématu byla diplomová práce primárně zaměřena pouze na úpravu nepřiměřených ujednání. Domnívám se, že s ohledem na vytyčené cíle v úvodu práce se mi podařilo úpravu nepřiměřených ujednání komplexně rozebrat za pomoci komparace české a evropské úpravy a analyzovat veškeré problémy spojené s implementací do českého právního řádu. Ráda bych proto v následujících řádcích shrnula nejdůležitější poznatky týkající se ochrany před nepřiměřenými ujednáními a zhodnotila provedení transpozice směrnice 93/13 do OZ.
Mnohost podnikatelů při kontraktaci stejně jako rozmanitá škála produktů činí pro spotřebitele ze současného prostředí spletitou síť, která výrazně snižuje jeho informační potenciál. Takto vzniklý informační deficit společně s rozvojem dalších obchodních praktik mající za cíl přesvědčit spotřebitele, že konkrétní zboží či služby potřebuje, značně snižují vyjednávací schopnost spotřebitele v B2C vztazích. Způsobená faktická nerovnost smluvních stran nachází svůj odraz ve spotřebitelském právu, které se snaží pozice obou stran různými prostředky vyvážit. Jedním z takových prostředků v oblasti regulace obsahu spotřebitelské smlouvy je i ochrana před nepřiměřenými ujednáními ze strany podnikatele.
Současná úprava nepřiměřených ujednání v OZ vychází z evropské směrnice 93/13, která vedle obecného vymezení nepřiměřených ujednání a výkladových pravidel na jejich rozpoznání obsahuje i indikativní seznam možných zneužívajících klauzulí. Směrnice 93/13 jako jeden z prvních evropských předpisů spotřebitelského práva je postavena na minimální harmonizaci. Z tohoto důvodu je česká úprava nepřiměřených ujednání v některých aspektech odlišná. Obecně vzato je možné konstatovat, že český zákonodárce byl při úpravě zneužívajících klauzulí oproti evropskému minimálnímu standardu vůči podnikateli přísnější. Úprava nepřiměřených ujednání tak nedopadá pouze na individuálně nesjednané podmínky, ale i na podmínky, jejichž znění mohl spotřebitel v rámci negociace smlouvy reálně ovlivnit. Tento trend tak může nahrávat i ochraně spotřebitelů, kteří ji vůbec nepotřebují a bezdůvodně je tak na úkor podnikatele zvýhodňovat. De lege ferenda bych proto pozitivně vnímala úpravu směrnice 93/13 jako právního předpisu založeného na plné harmonizaci, která by lépe sjednotila úpravu napříč všemi státy Evropské unie a zpřehlednila platnou právní regulaci pro všechny spotřebitele.
Nepřesné přejetí obecného vymezení nepřiměřených ujednání a výjimek z něj způsobuje celou řadu interpretačních a aplikačních problémů. S ohledem na nepřímý účinek směrnic Evropské unie bude nutné do připravované spotřebitelské novely OZ vykládat znění obecného vymezení zneužívajících klauzulí obsaženou v § 1813 OZ eurokonformně. Srozumitelnost úpravy obecného vymezení je rovněž snížena vyvratitelnou domněnkou, která je podle mého
názoru naprosto nelogickým počinem a s ohledem na výkladová pravidla by od ní mělo býti odhlédnuto. Zastávám názor, že je v současné době nevyhovující i transpozice seznamu nepřiměřených ujednání, když z hlediska efektivnosti právní úpravy a její flexibility by bylo vhodnějším řešením změna z black listu na grey list. S povděkem tak kvituji připravovanou spotřebitelskou novelu OZ, která tyto nedostatky reflektuje. Domnívám se, že odstraněním domněnky společně se zpřesněním požadavku přiměřenosti na odpovídající termín poctivosti a konkretizací výjimek dojde k odstranění současného nevyhovujícího stavu. Simultánním zakotvením výkladového ustanovení budou pro spotřebitele najisto postavena kritéria, ke kterým je nutno přihlížet při posuzování nepřiměřenosti zneužívajících klauzulí.
Změna charakteru seznamu podmínek a obměnění jeho obsahu zajistí, že úprava nepřiměřených klauzulí bude reagovat na moderní trendy praktik používaných podnikateli ve spotřebitelských smlouvách, aniž by výrazně zasahovala do autonomie stran. Podmínka tak automaticky nebude považována za zakázanou, ale s ohledem na posouzení konkrétních skutečností bude teprve posouzen její charakter. Zamýšlené znění přinese nejen z pohledu akademického, ale i praktického větší právní jistotu a flexibilitu, která nepopírá autonomii vůle ve spotřebitelských vztazích. Přesto bych však v této oblasti volila kombinaci obou seznamů. Taxativní výčet absolutně zakázaných ujednání bez dalšího posuzování a demonstrativní indikativní list, který by adresáty norem informoval o možném zneužívajícím potenciálu.
Oproti výše reflektovaným problémům spotřebitelská novela absolutně pomíjí zpřesnění důsledků nepřiměřených ujednání. Pokud by v rámci legislativního procesu zůstal návrh stejný, nedošlo by k vyřešení otázky, zda budou soudy při použití nepřiměřeného ujednání ve smlouvě od něj odhlížet z důvodu nicotnosti či absolutní neplatnosti. Přestože konečný efekt bude jak u zdánlivosti, tak u neplatnosti stejný, domnívám se, že z teoretického hlediska by bylo vhodnější výslovně stanovit jako důsledek absolutní neplatnost.
Kriticky se též stavím k připravenému pozměňovacímu návrhu směrnice 93/13. Přestože akceptuji zamýšlené cíle evropského zákonodárce zvýšit efektivitu vymáhání dodržování spotřebitelského práva nejen v oblasti nepřiměřených ujednání, nemyslím si, že lze tohoto záměru dosáhnout prostřednictvím sankcí ponechaných na úvaze jednotlivých států.
Po zhodnocení právních norem nepřiměřených ujednání se domnívám, že je tato regulace obsahu smlouvy stále jednou z klíčových oblastí soukromoprávní úpravy spotřebitelského práva, která se bude dále progresivně vyvíjet nejen v oblasti legislativní, ale i soudní.
Seznam použitých zdrojů
1. Seznam použité literatury Komentáře, učebnice a monografie
XXXXXXX, Xxx, XXXXX, Luboš. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? Bulletin advokacie. 2013, č. 3, s. 17-25.
XXXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Milan, XXXXXX, Xxxxxxxx, XXXXXXX, Xxxxx. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku - komentovaný rejstřík judikatury a její použití po rekodifikaci. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2016. ISBN 978-80- 0000-000-0.
BROWNSWORD, Xxxxx. Contract law: Themes for the Twenty-First Century. 2. vydání. New York: Oxford University Press, U.S.A., 2006. ISBN 978-0199287611.
XXXX, Xxxx. Forma, určitost a neplatnost smlouvy a dalších právních jednání v novém občanském právu. Metodické aktuality (Svaz účetních). 2017, č. 1, s. 4-47.
XXXX, Xxxx. Kolik nepoctivosti leží mezi pražským Zličínem a Vršovicemi, Poříčím a Vinohrady? Právní rádce. 2016, č. 5, s. 28-30.
XXXXX, Xxxxxxxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXXXX, Xxxxx, DĚDIČ, Xxx x xxx. Obchodní právo – podnikatel, podnikání, závazky s účastí podnikatele. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2016. ISBN 978-80-7552-333-4.
XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxx, ZUKLÁNOVÁ Xxxxxxxx, Občanské Právo hmotné. Svazek
1. Díl první: Obecná část. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR a.s., 2013. ISBN 978-80- 0000-000-0.
XXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXX-XXXXXXX, Xxxxxxxxx, XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Rethinking EU Consumer Law [online]. 1. vydání. Londýn: Routledge, 2017 [cit. 2019-04- 01]. ISBN 978-1-138-058-74-3. Dostupné z:
xxxx://xxxxxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxx.xxxx?xxxxxxxxxxxxx&xxxxxxxx0000000&xxxxxxxxxxx&xxxx e=site&db=nlebk&db=nlabk&AN=1564997.
XXXXXX, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014. ISBN 978-80-7400-535-0.
XXXXXX, Xxxxx. Rozsah kontroly cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2018, č. 1, s. 34-39.
XXXXXX, Xxxxx. Výjimka z kontroly cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2017, č. 12, s. 34-38.
XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský Zákoník I: Obecná Část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9.
XXXXXX, Xxxxx, XXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419- 654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-003-1.
Odborné články a příspěvky ve sbornících
XXXXXX, Xxx, VÝTISK, Xxxxxx, BERAN. Xxxxxxxx a kol. Občanský zákoník. Komentář.
1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1.
SELUCKÁ, Xxxxxxx, VEVERKOVÁ, Svatava a kol. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. 1. vydání. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-293-6.
SELUCKÁ, Xxxxxxx. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2008. ISBN 978-80-7400-037-9.
XXXXXXX, Xxxxx, XXXXXX, Xxxx, LEVÝ, Xxxx, XXXXXX, Xxxxxx a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, 2017. ISBN 978-80-7400-673- 9.
XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx, XXXXX, Xxxxx a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek
V. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2014. ISBN 978-80-7478-638-9.
XXXXXX, Xxxxxx. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2014. ISNB 978-80-7478- 491-0.
XXXXXX, Xxxxxx. Zákon o ochraně spotřebitele. Komentář. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2016. ISBN 978-80-7478-984-7.
2. Seznam použitých internetových zdrojů
Česká obchodní inspekce. Výroční zpráva o činnosti ČOI za rok 2018. Xxx.xx [online]. [cit. 2019-04-02]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxx.xx/xx- content/uploads/2019/03/COI_vyrocni_zprava_2018.pdf
Český rozhlas. Spotřebitelský kodex nebude. Ministerstvo průmyslu přípravu nového zákona po dvou letech zastavilo. Xxxxxxxx.xx [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxx- kodex-zakon-ochrana-spotrebitelu_1901150855_och
DTest. Pozor na automatické prodloužení smluv o dodávce energií. xxxxx.xx [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxx-0000/xxxxx-xx-xxxxxxxxxxx- prodlouzeni-smluv-o-dodavce-energii
Průvodní dopis Ministra spravedlnosti ČR ze dne 14. března 2019 k návrhu zákona o hromadných žalobách. [online]. [cit. 2019-03-25]. Dostupné z: xxxxx://xxxx.xxxx.xx/xxxxxxxxxx/-/xxxx/0XXXXX0XXXXX.
Senátní tisk č. N 123/11. Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS z 5. dubna 1993, směrnice evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů EU na ochranu spotřebitele. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxxxxxx/xxxxxxxxXxxxxxx.xx?xxxxxxxxxx&xxx0000
Usnesení vlády České republiky ze dne 4. dubna 2018 č. 210 k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách. [online]. [cit. 2019-03-11]. Dostupné z: xxxxx://xxxx.xxxx.xx/xxxxxxxxxx/-/xxxx/XXXXXXXXX0XX
Vláda České republiky. Vláda rozhodla o přípravě nového spotřebitelského zákona a schválila koncepci rodinné politiky. Xxxxx.xx [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxxx-xxxxxx- spotrebitelskeho-zakona-a-schvalila-koncepci-rodinne-politiky-159968/
3. Seznam použitých právních předpisů
Listina základních práv Evropské unie, ve znění publikovaném v Úředním věstníku EU C 326 ze dne 26. října 2012
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 254/2014 ze dne 26. února 2014 o víceletém programu pro spotřebitele na období 2014–2020 a o zrušení rozhodnutí č. 1926/2006/ES
Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů EU na ochranu spotřebitele, číslo dokumentu COM(2018) 185 final, 2018/0090 (COD) ze dne 12. dubna 2018
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Předběžný program o ochraně spotřebitele a informační politice, ve znění publikovaném v Úředním věstníku Evropských společenství C 92 ze dne 24. dubna 1975
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
Smlouva o fungování Evropské unie, ve znění publikovaném v Úředním věstníku Evropské unie C 326 ze dne 26. října 2012
Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963, občanský soudní řád
4. Seznam použité judikatury
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. března 1991, trestní řízení proti Xxxxxxx Xx Xxxxx, C-361/89
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. listopadu 1996, Fratelli Graffione SNC proti Ditta Fransa, C-313/94
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. července 1997, Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl, C-269/95
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. března 1998, Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx, C-45/96
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. července 1998, Gut Springenheide GmbH a Xxxxxx Xxxxx proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung, C-210/96
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. dubna 1999, Travel Vac SL proti Xxxxxx Xxxx Xxxxxx Xxxxxxx, C-423/97
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Rocíoovi Murcianovi Quinterovi a ostatním, C-240/98 až C-244/98
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. listopadu 2001, Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl, C-541/99 a C-542/99
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. května 2002, Komise Evropských společenství proti Švédskému království, C-478/99
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. července 2002, Xxxxxx Xxxxxxx proti Schlanck & Xxxxxx GmbH, C-96/00
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis SA proti Xxxx- Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, C-473/00
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. dubna 2004, Xxxxxxxxxx Kommunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti Ludgeru Hofstetterovi a Xxxxxx Xxxxxxxxxxxxx, C-237/02
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. září 2004, Komise Evropských společenství proti Španělskému království, C-70/03
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. ledna 2005, Xxxxxx Xxxxxx proti BayWa AG, C-464/01
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. října 2006, Xxxxx Xxxxx Xxxxxxx Xxxxx proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. června 2009, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi, C-243/08
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, C-40/08
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. prosince 2009, Evropská komise proti Irsku a ostatním, C‑89/08 P
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc), C- 484/08
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. dubna 2012, Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt, C-472/10
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito SA proti Xxxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxx, C-618/10
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, C-472/11
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. března 2013, Xxxxxxx Xxxx proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb AG proti Verbraucherzentrale Nordrhein‑Westfalen eV, C-92/11
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. května 2013, Xxxx Xxxxxxxx Xxxxxx Brusse, Xxxxxxxx de Man Xxxxxxxx proti Jahani BV, C‑488/11
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. ledna 2014, Xxxxxx Xxxx proti Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx, C‑537/13
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. ledna 2014, Constructora Principado SA proti Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, C-226/12
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2014, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s. proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a.s., C- 351/12
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2014, Pohotovosť s. r. o. proti Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, C‑470/12
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. dubna 2014, Xxxxx Xxxxxx, Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. září 2014, Xxxxxx Xxxxxxxxx proti SMART Capital a.s., C-34/13
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. ledna 2015, Unicaja Banco SA proti Xxxx Xxxxxxx Xxxxx a další, Caixabank SA proti Xxxxxx Xxxxx Xxxxx Xxxxxxx a další, C- 482/13, C-484/13, C-485/13 a C-487/13
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. června 2015, Xxxxxxx Xxxxx proti Autobedrijf Hazet Ochten BV, C-497/13
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. září 2015, Xxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx proti SC Volksbank România SA, C-110/14
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary Zrt.proti Xxxxxx Xxxxxxxx, C-32/14
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. listopadu 2015, Xxxxxxx Xxxxxx a Xxxxxx Xxxxxx proti Banca Comercială Intesa Sanpaolo România SA a další, C-74/15
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. září 2017, Xxxxxxxx Xxxxx Xxxxxxxxx a další proti Banca Românească SA, C-186/16
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. května 2018, Xxxxx xx Xxxxx – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW proti Xxxxx Xxxx Xxxxx Xxxxxxxx, C- 590/16
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. března 2019, Xxxxx Xxxxxx a Xxxxx Xxxxxx proti Électricité de France, C-590/17
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl.ÚS-st. 1/96 Nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II.ÚS 3/06
Nález Ústavního soudu ze dne 15. června 2009, sp. zn. I.ÚS 342/09 Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl.ÚS 1/10 Nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I.ÚS 1930/11 Nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. II.ÚS 1512/12 Nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11 Nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. III.ÚS 3725/13
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2006, č. j.. 3 As 60/2005-73 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1956/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012-II Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013,
sp. zn, Cpjn 200/2011
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn, Cpjn 200/2013
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn, Cpjn 203/2013
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 7 Cmo 555/2000
Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 1994, sp. zn. 5 Cmo 27/94 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2008, sp. zn. 25 Co 431/2007
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. 20 Co 283/2013
Nález Finančního arbitra ze dne 8. Xxxxx 2014, č.j. FA/211/2014, sp.zn. 54/SU/2013
Interfoto Picture Library Ltd v Stiletto Visual Programmes Ltd [1987] EWCA Civ 6 Director General of Fair Trading v First National Bank plc [2001] UKHL 5
5. Seznam ostatních zdrojů
Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
European Commission. Commission staff working document, Report of the Fitness Check. SWD(2017) 209 final, ze dne 23. května 2017
Ministerstvo průmyslu a obchodu. Priority spotřebitelské politiky 2015-2020 ve znění schváleném Vládou České republiky usnesením č. 5 ze dne 7. ledna 2015
Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna. Usnesení výboru pro evropské záležitosti č. 102 z 13. schůze ze dne 6. června 2018
Seznam zkratek
Bruselská úmluva - Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
EHS – Evropské hospodářské společenství
LZPEU - Listina základních práv Evropské unie, ve znění publikovaném v Úředním věstníku Evropské unie C 326 ze dne 26. října 2012
OSŘ – zákon č. 99/1963, občanský soudní řád OZ – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
pozměňovací návrh směrnice 93/13 - Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů EU na ochranu spotřebitele, číslo dokumentu COM(2018) 185 final, 2018/0090 (COD) ze dne
12. dubna 2018
program Spotřebitelé - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 254/2014 ze dne 26. února 2014 o víceletém programu pro spotřebitele na období 2014–2020 a o zrušení rozhodnutí č. 1926/2006/ES
SDEU – Soudní dvůr Evropské Unie
SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie, ve znění publikovaném v Úředním věstníku Evropské unie C 326 ze dne 26. října 2012
směrnice 93/13 – Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
směrnice o právech spotřebitelů - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne
25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES
spotřebitelská novela OZ - Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ZOS – zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
Právní regulace obsahu smlouvy v B2C vztazích (z hlediska ochrany spotřebitele)
Abstrakt
Tato diplomová práce se věnuje právní regulaci obsahu spotřebitelské smlouvy z perspektivy spotřebitele. Práce je konkrétně cílena na úpravu oblasti nepřiměřených ujednání, kterou hlouběji analyzuje. Hodnocena je transpozice evropské úpravy a případné nedostatky z ní plynoucí. Diplomová práce je rozdělena do šesti hlavních kapitol, které rozvíjejí téma od obecných základů až ke konkrétním aspektům ochrany spotřebitele před nepřiměřenými ujednáními ze strany podnikatele.
První kapitola pojednává obecně o ochraně spotřebitele, představuje základní charakteristiku spotřebitelského práva a nastiňuje nejdůležitější prameny právní úpravy, včetně ústavních principů.
Druhá část vymezuje základní definice týkající se tématu, které jsou používány napříč celou diplomovou prací. Pozornost je věnována problémům spojeným s pojmy spotřebitelské smlouvy a podnikatele a spotřebitele jako smluvních stran těchto kontraktů.
Třetí kapitola se již zabývá tématem nepřiměřených ujednání, když komplexně pojednává o obecném vymezení zneužívajících klauzulí ve směrnici o nepřiměřených ujednáních a občanském zákoníku. Důraz je kladen na jednotlivé definiční znaky vyložené judikaturou Soudního dvora Evropské unie stejně jako vyšších soudů České republiky. Kriticky je zhodnoceno provedení implementace směrnice o nepřiměřených ujednáních do občanského zákoníku. Diplomová práce v této části reflektuje též návrh novely občanského zákoníku, která má za cíl nedostatky právní úpravy odstranit a přiblížit ji více úpravě evropské.
Čtvrtá kapitola se věnuje výjimkám z obecného vymezení nepřiměřených ujednání a odlišnostem ve znění, které mohou způsobovat interpretační i aplikační problémy.
V páté kapitole jsou vymezeny rozdíly mezi seznamy nepřiměřených ujednání na evropské i národní úrovni. Analyzovány jsou vybrané podmínky ze seznamu implementovaného do občanského zákoníku, stejně jako podmínky, které převzaty do národního právního řádu nebyly.
Závěrečná kapitola rozebírá důsledky spojené s použitím nepřiměřených ujednání. Akcent je kladen nejen na důsledky pro podnikatele, ale i oprávnění pro subjekty podpory spotřebitelů. Poslední část této kapitoly je věnována návrhu novely směrnice o nepřiměřených ujednáních, jež má za cíl zefektivnit vymáhání dodržování spotřebitelské ochrany prostřednictvím sankcí a pokut.
Klíčová slova: nepřiměřená ujednání, ochrana spotřebitele, B2C vztahy, spotřebitelská smlouva
Legal regulation of content of B2C contracts (from the perspective of consumer protection)
Abstract
This diploma thesis is dedicated to the legal regulation of the content of the consumer contract from the perspective of the consumer. In particular, the thesis is aimed at the adjustment of the unfair terms regulation which analyses profoundly. The transposition of the European regulation and possible shortcomings are evaluated. The thesis is divided into six main chapters, which develop the topic from general basics to the specific aspects of the consumer protection against unfair terms used by the entrepreneurs.
The first chapter deals with the consumer protection in general, presents the main characteristics of consumer law and outlines the most important sources of legal regulation, including constitutional principles.
The second part specifies the essential definitions related to the topic and used throughout the diploma thesis. The emphasis is given to the problems associated with the concepts of consumer contracts and entrepreneurs and consumers as contractual parties.
The third chapter looks id detail into the subject of unfair terms when it comprehensively deals with the general definition of unfair clauses in the Unfair Terms Directive and the Civil Code. The emphasis is given to the each individual definition characters laid down by the case- law of the Court of Justice of the European Union as well as by the higher courts of the Czech Republic. The implementation of the Unfair Terms Directive into the Civil Code has been critically evaluated. In this chapter the diploma thesis also reflects upon the proposed draft of the amendment to the Civil Code, which aims to eliminate the shortcomings of the legislation and to bring the regulation closer to the European one.
The fourth chapter summarizes the exceptions to the general definition of unfair terms and differences in wording that can cause interpretative and applicational problems.
The fifth chapter defines the differences between lists of unfair terms at the European and national levels. Selected conditions from the list implemented in the Civil Code are analysed as well as the conditions that were not included in the national legal order.
The final chapter discusses the implications associated with the use of unfair terms. The emphasis is placed not only on the consequences for entrepreneurs, but also on the authorization for the subjects of consumers’ support. The last part of this chapter is dedicated to the proposed amendment to the Unfair Terms Directive, which aims to streamline enforcement of consumer protection using sanctions and fines.