MONITORING JUDIKATURY

MONITORING JUDIKATURY

M O N I T O R I N G J U D I K A T U R Y S O U D Ů Č E S K É R E P U B L I K Y

Období: prosinec 2017 – únor 2018

Nejvyšší soud

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5271/2016

Datum rozhodnutí: 18. prosince 2017

Závěr: Ujednání ve smlouvě o tom, že majitel účtu „daruje zůstatek na účtu a veškerá práva a po- vinnosti s tím spojená“, má povahu smlouvy o po- stoupení pohledávky, a to bez ohledu na to, jak je tako- vá smlouva označena. Pohledávku, kterou má majitel účtu vůči bance na základě smlouvy o běžném účtu, lze postoupit podle ustanovení § 524 „starého“ ob- čanského zákoníku písemnou smlouvou.

Obsah: Spor byl veden o určení rozsahu majetku, jehož vlastníkem měl být zůstavitel ke dni svého úmrtí. Žaloba se mj. týkala po- hledávky k účtu vedenému u ČSOB, a. s., s přesně vyčísleným zůstatkem. Důvodem pro žalobní tvrzení byla v tomto případě ža- lobkyní namítaná neplatnost smluv, kterými zůstavitel ještě za svého života „vyvedl“ pří- slušné majetkové hodnoty ze „svého majet- ku“. Zařazení těchto aktiv do dědictví se pro- to žalobkyně domáhala žalobou. Ve vztahu k darovací smlouvě, jejímž předmětem byla mj. pohledávka k účtu, tvrdila žalobkyně, že

„zůstatek na bankovním účtu není věcí, kte- rou je možno převádět (darovat), ale lze jej zcizit pouze formou postoupení pohledáv- ky“. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že darovací smlouva je ve všech ohle- dech platným právním úkonem. Odvolací soud však rozsudek změnil tak, že určil, že zůstavitel ke dni svého úmrtí byl věřitelem pohledávky k zůstatku na bankovním účtu. Konstatoval, že „peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, nýbrž peněžního ústavu, přičemž maji- teli účtu svědčí obligační právo, aby mu byly na základě jeho příkazu peníze z účtu vypla- ceny“, a že „vkladatel (věřitel) může svou po- hledávku postoupit jinému toliko písemnou smlouvou“, tudíž peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obda- rovat předá vkladní knížku (na jméno) jiné

osobě, popř. prohlásí, že jí peněžní prostřed- ky (vklad) poskytuje jako dar. Bylo-li v posu- zované části darovací smlouvy výslovně uve- deno, že zůstavitel „daruje zůstatek na výše uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a povinnosti s tímto účelem spojená“, je toto jazykové vyjádření „jednoznačné“ a nelze jej vyložit jako uzavření postupní smlouvy. Roz- sudek napadla dovoláním žalobkyně i žalo- vaná s tím, že podle žalované se soud „měl soustředit výhradně na posouzení otázky svobodné a vážně projevené vůle zůstavitele ohledně tzv. zůstatku na účtu a platností jeho písemně provedeného převodu na žalova- nou“, že „chybně upřednostnil jen jazykový projev obsažený v textu druhé darovací smlouvy a nesprávně jej použil na úkor proje- vené vůle zůstavitele“. Nejvyšší soud dovolá- ní v této otázce vyhověl. V posuzované věci zůstavitel „převedl“ na žalovanou „darova- cí“ smlouvou „svůj zůstatek na účtu u ČSOB

a.s. a veškerá práva a povinnosti s tímto účtem spojená“, a proto bylo nutné takový právní úkon vyložit a posoudit jeho platnost. Smlouvou o běžném účtu se banka zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněž- ní prostředky, vyplácet z něj peněžní pro- středky nebo z něj či na něj provádět jiné pla- tební transakce. Prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle § 708 obchodního zá- koníku nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vlo- ženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výpla- tu složených finančních prostředků. Podle ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoní- ku může věřitel svou pohledávku i bez sou- hlasu dlužníka postoupit písemnou smlou- vou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Podle ustanovení § 628 občan- ského zákoníku darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje ob- darovanému a ten dar nebo slib přijímá. Da- rovací smlouva musí být písemná, je-li před- mětem daru nemovitost, a u movité věci tehdy, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci

45

2/2018 JURISPRUDENCE MONITORING JUDIKATURY

při darování. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Po- mocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „do- plňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Jako každý právní úkon musí i smlouva o postoupení pohledávky vyhovo- vat zákonným podmínkám platnosti. Převá- děná pohledávka musí být jednoznačně urče- na (předmět plnění, osoba dlužníka, příp. právní důvod). Ve smlouvě musí být pohle- dávka vymezena tak, aby ze smlouvy bylo jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu, aby ji nebylo možno za- měnit s jinou pohledávkou. Uvedení přesné výše peněžitého plnění však není nezbytnou náležitostí smlouvy. Není rozhodující, zda je smlouva výslovně označena jako smlouva o postoupení pohledávky, poněvadž rozho- dující je obsah dohody. Pod sankcí neplatnos- ti se vyžaduje písemná forma. Pohledávku lze postoupit bezplatně nebo za úplatu (tj. za peněžní částku nebo jinou majetkovou hod- notu). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze přitom ztotož- nit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních vztahů. S ohledem na obsah smlouvy lze pro- to dovodit záměr zůstavitele postoupit po- hledávku žalovanému.

Související judikatura: rozsudek Nejvyš-

šího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010.

Relevantní ustanovení: § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, § 524 a § 628 „starého“ občanského zákoníku.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4478/2016

Datum rozhodnutí: 29. listopadu 2017

Závěr: Plnil-li žalovaný na neexistující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným roz- hodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, pak žalobci vzniká bez- důvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhod- nutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Vzniká-li bezdůvodné obohacení až pra- vomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, nemůže se před tímto okamžikem do- stat obohacený do prodlení s vrácením bezdůvod- ného obohacení a nemůže mu ani vzniknout po- vinnost platit úroky z prodlení.

Obsah: Žalobce domáhající se zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení byl bývalým jednatelem společnosti. V této pozi- ci byl odsouzen rozsudkem trestního soudu za to, že protiprávně prodal pozemky společ- nosti. Adhezním výrokem trestního rozsudku mu byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou společnosti, což učinil. Následně však soud ve sporu o vlastnictví pozemků ur- čil, že jejich vlastníkem je i nadále společnost, neboť příslušné převodní smlouvy jsou abso- lutně neplatné. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto, že pozemky jsou ve vlastnictví žalované, odpadl důvod finanční náhrady a plnění žalobce se stalo bezdůvodným obo- hacením žalované. Bezdůvodné obohacení tedy spočívá v duplicitě plnění ve prospěch žalované, která obdržela náhradu škody za vyvedení předmětných pozemků z jejího ma- jetku, přestože vlastnictví předmětných po- zemků nebyla nikdy zbavena. Soud prvého stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované v da- ném případě nedošlo. Rozsudek soudu, kte- rým bylo deklarováno, že pozemky jsou stále ve vlastnictví žalované, nepůsobí sám o sobě zánik povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu škody a trestní rozsudek, kterým byla žalobci tato povinnost uložena, nebyl změněn ani zrušen, právní důvod pro plnění žalobce tedy stále trvá. Odvolací soud však v relevantním rozsahu rozsudek soudu prv- ního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Mimo jiné byl totiž v rámci pokračujícího trestního řízení vůči žalobci zrušen výrok o povinnosti nahradit škodu a žalovaný (jako poškozený) byl se svým nárokem odkázán na občanskoprávní řízení. V dané věci tedy na- stala situace, kdy žalovaná nikdy nepozbyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, současně však za pozemky obdržela náhradu v podobě jejich obvyklé ceny. Povinnost k ná- hradě škody podle trestního rozsudku neod- povídala hmotněprávním poměrům účastní- ků, žalobce plnil neexistující dluh, čímž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Ža- lobce se v řízení nedomáhá ničeho jiného než vrácení plnění, které žalované nenáleží, vý- kon jeho práva nelze považovat za rozporný s dobrými mravy. Žalovaný podal dovolání, ve kterém v podstatě namítal, že žalobce za- platil na základě výroku trestního rozsudku škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohace- ní žalobce. Žalovaný dále namítal, že mu v roz- poru s judikaturou dovolacího soudu byla ulo- žena povinnost platit úroky z prodlení zpětně

46

MONITORING JUDIKATURY JURISPRUDENCE 2/2018

ke dni, kdy žalobce splnil povinnost ulože- nou mu adhezním výrokem soudu. Podle ná- zoru žalovaného však tomu mohlo být až od zrušení adhezního výroku. Žalovaný koneč- ně namítl, že věc měla být posouzena podle základních zásad občanského práva uvede- ných v § 1 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občan- ského zákoníku, které by se měly aplikovat podle § 3030 občanského zákoníku i ve vě- xxxx posuzovaných podle předchozího ob- čanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého a protiprávního jednání. Žalobce nejprve vy- vedl předmětné pozemky z dispozice žalova- né a poté na nich on, resp. jeho příbuzní po dobu devíti let hospodařili, čemuž žalovaná nemohla nijak zabránit. Žalovaná neměla žádnou reálnou šanci zabránit tomu, aby ža- lobce těžil ze svého protiprávního jednání, k této skutečnosti měl odvolací soud přihléd- nout při rozhodování, zda vůbec, popř. kolik je žalovaná povinna vrátit žalobci z poskyt- nuté náhrady škody. Nejvyšší soud dovolání zčásti vyhověl. Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vyko- natelného rozhodnutí, jež bylo následně zru- šeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudním roz- hodnutím, závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či xxxx- xxx. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo pl- něno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Kupní smlouva však v tomto případě byla absolutně neplatným právním jednáním, na jehož základě k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům nedošlo, žalovaná tedy o své vlastnické právo k pozemkům ne- přišla a škoda spočívající ve snížení jejího ma- jetku o hodnotu pozemků jí nevznikla. Žalob- ce uhradil žalované škodu spočívající ve snížení jejího majetku o hodnotu předmět- ných pozemků na základě vykonatelného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, právní důvod tohoto plnění přitom nespočí- val ani v hmotném právu, protože povinnost žalobce k náhradě této škody podle hmotné- ho práva neexistovala. Žalobce plnil pouze náhradu škody, která měla být žalované způ- sobena odnětím pozemků, tato škoda však žalované podle hmotného práva nevznikla, a proto zrušením výroku o náhradě škody

v trestním rozsudku odpadl právní důvod ta- kového plnění. Co se týče povinnosti uhradit úroky z prodlení, resp. data, od kterého se úrok počítá, praxe Nejvyššího soudu je ustá- lená v závěru, že plnil-li žalovaný na neexis- tující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které ne- odpovídá skutečným hmotněprávním pomě- rům, pak žalobci vzniká bezdůvodné oboha- cení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zru- šeno. Vzniká-li bezdůvodné obohacení až pravomocným zrušením rozhodnutí, na je- hož základě bylo plněno, nemůže se před tímto okamžikem dostat obohacený do pro- dlení s vrácením bezdůvodného obohacení a nemůže mu ani vzniknout povinnost platit úroky z prodlení. V tomto rozsahu bylo tedy dovolání důvodné, a proto Nejvyšší soud rozsudek zrušil.

Související judikatura: rozsudek Nejvyš- šího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011.

Relevantní ustanovení: § 451 „starého“ občanského zákoníku.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2725/2017

Datum rozhodnutí: 5. prosince 2017

Závěr: Užívání společné věci náleží pojmově pod její správu a participace spoluvlastníků na užívání společné věci je ovládána principem majo- rizace. Případná korekce rozhodnutí většinového spoluvlastníka se pak může uskutečnit prostřed- nictvím rozhodnutí soudu podle hlediska slušného uvážení ve smyslu § 1139 odst. 1 občanského zá- koníku. Při rozhodování soudu podle hlediska slušného uvážení jde o to, uspořádat poměry spo- luvlastníků při neshodě o hospodaření se společ- nou věcí tak, aby byl respektován požadavek spra- vedlivého a racionálního řešení, které přinese do spoluvlastnických poměrů určitou stabilitu a po- kud možno zabrání možnosti vzniku dalších kon- fliktů. Rozhodnutí soudu, jež bude výsledkem zalo- ženým na takovém uvážení, přitom bude vždy odrážet individuální okolnosti každého jednotlivého případu. Jakékoliv zevšeobecnění závěrů přijatých v konkrétním rozhodnutí pak bude pro rozhodovací praxi jen velmi obtížné a jejich přenositelnost do poměrů jiné právní věci omezená.

Obsah: Spor byl veden o způsob užívání domu ve spoluvlastnictví mezi rovnodílnými spoluvlastníky (resp. účastníci v opačných

47

2/2018 JURISPRUDENCE MONITORING JUDIKATURY

procesních pozicích měli shodné podíly). Podstata sporu spočívala v tom, že žádný ze spoluvlastníků nechtěl užívat byt v suterénu domu, naopak obě strany chtěly užívat, byť menší, byt v prvním patře. Kromě těchto bytů (prostor) byly v domě další čtyři byty. Sporný byt v prvním patře soud určil k užívání ža- lobkyni, neboť dlouhodobě (po desítky let) užívá právě byty v prvním podlaží. Stávající stav faktického užívání společného domu sice neodpovídá rovnodílnému spoluvlast- nictví obou spoluvlastnických skupin, nicmé- ně účastníci řízení nedeklarovali nutnost do- rovnat nestejný užitek pro jednu ze stran v penězích. Z hlediska hodnoty užívání byl rozdíl mezi prostorami užívanými žalobci na straně jedné a žalovanými na straně druhé v řádech stokorun. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v malé čás- ti, týkající se užívání vedlejších prostor (část chodby, kůlna apod.), jinak jej potvrdil. Říze- ní o určení způsobu užívání společné věci pa- tří mezi ta řízení, u něhož z právního předpi- su vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, přičemž rozhodné kritérium slušného uvážení ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě zohlednil všechny do úvahy přicházející okolnosti. Rozhodnutí soudu respektující kritérium slušného uvážení by přitom mělo spravedli- vě a rozumně uspořádat poměry spoluvlast- níků tak, aby došlo k nastolení jejich klidného soužití a minimalizaci vzniku sporů. S po- ukazem na závěry soudu prvního stupně, je- jichž správnosti odvolací soud přisvědčil, uzavřel, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé, kteří jednají ve shodě, nejsou schopni se dohodnout o způsobu užívání společného domu a vzhledem k rovnodílné- mu spoluvlastnictví každé ze skupin nelze při rozhodování dosáhnout většiny. Kritériu rozhodnému pro rozhodnutí soudu, tj. sluš- nému uvážení, odpovídá, aby byl s přihléd- nutím ke konkrétním okolnostem případu brán zřetel na dosavadní dlouhodobé užívání jednotlivých funkčních souborů místností ža- lobci v prvním patře a žalovanými v přízemí. Odchylku od vzájemného poměru spo- luvlastnických podílů odvolací soud neshle- dal za tak významnou (podle znaleckého po- sudku se jedná o rozdíl ve výši 7,8 % podle výnosů z užívání domu), aby bylo namístě zasahovat do dlouholetého funkčního způso- bu užívání domu. Žalovaní v dovolání odvo- lacímu soudu vytýkali, že svým rozhodnutím porušil zákonné pravidlo upravené v § 1120 odst. 1 občanského zákoníku o tom, že plody

a užitky ze společné věci se dělí podle pomě- rů podílů. Kdyby soud umožnil žalovaným užívání onoho sporného bytu v prvním pod- laží, poměr užívání na obou stranách by byl shodný. Nejvyšší soud dovolání zamítl. Po- dle § 1120 odst. 1 občanského zákoníku se plody a užitky ze společné věci dělí podle po- měru podílů. Podle § 1139 odst. 1 občanského zákoníku navrhne-li některý ze spoluvlastní- ků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účin- ky, aby takové rozhodnutí zrušil nebo je na- hradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušné- ho uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Podle § 1139 odst. 2 občanského zákoníku způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, do- máhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spo- luvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny. Na rozdíl od úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 nový občanský zákoník vymezuje základní hledisko, kterým je uspořádání právních poměrů spoluvlastní- ků podle slušného uvážení. Absence explicit- ně daného hlediska pro rozhodování soudu v poměrech dřívější právní úpravy ovšem ne- byla na překážku tomu, aby soudy obsahově příbuzné hledisko při rozhodování v pomě- rech ustanovení § 139 odst. 2 a 3 starého ob- čanského zákoníku naplňovaly. Vždy šlo o to, uspořádat poměry spoluvlastníků při rozho- dování o neshodě o hospodaření se společ- nou věcí tak, aby byl respektován požadavek spravedlivého a racionálního řešení, které přinese do spoluvlastnických poměrů určitou stabilitu a pokud možno zabrání možnosti vzniku dalších konfliktů. Shodný účel musí plnit i rozhodnutí opřené o hledisko slušného uvážení. Rozhodnutí soudu, jež bude výsled- kem založeným na takovém uvážení, přitom bude vždy odrážet individuální okolnosti každého jednotlivého případu.

Související judikatura: usnesení Nejvyš-

šího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014.

Relevantní ustanovení: § 1120 a § 1139 ob- čanského zákoníku.

48

MONITORING JUDIKATURY JURISPRUDENCE 2/2018

Ústavní soud

Nález Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 2866/17

Datum rozhodnutí: 28. února 2017

Závěr: Právo dítěte podle čl. 12 odst. 1 Úmlu- vy o právech dítěte vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, je jen právem, a nikoliv povinností. O této skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevy- jádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. Uvedené právo totiž zahrnuje také právo mlčet, nevyjadřovat se.

Obsah: Řízení před Ústavním soudem na- vázalo na řízení před obecnými soudy ve věci úpravy poměrů nezletilé dívky. Stěžovatelka, jíž bylo v době podání ústavní stížnosti tři- náct let, byla po rozchodu rodičů v péči mat- ky. Poté, co se u její matky projevilo závažné psychické onemocnění, pro které se o ni mat- ka nebyla schopna starat, byla rozsudkem soudu svěřena do péče otce. Otec stěžovatel- ky s ní původně bydlel v Mikulově, kde s nimi po nějakou dobu žila i její matka. Na podzim roku 2014 se společně se stěžovatel- kou přestěhoval do Rakouska, kde mezi nimi vznikl konflikt, jenž vedl k jejímu umístění do krizového centra. Na Vánoce roku 2014 ji matka bez vědomí otce odvezla do České re- publiky a odmítla ji vrátit. Návrat odmítala také stěžovatelka, která tvrdila, že se o ni otec nestaral a zacházel s ní špatně. Otec tato obvi- nění odmítl a vyjádřil názor, že stěžovatelka je matkou a babičkou ze strany matky zmani- pulovaná. Tyto skutečnosti vedly okresní soud k tomu, aby z úřední moci zahájil řízení o změně péče. Prarodiče stěžovatelky z mat- činy strany v jeho průběhu navrhli, aby byla svěřena do jejich péče, případně do péče ba- bičky, nebo do jejich pěstounské péče. V době zahájení uvedeného řízení o stěžovatelku fakticky pečovala její matka. Tato situace se změnila po vypracování znaleckého posudku na matčin zdravotní stav, kdy byla stěžovatel- ka umístěna do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V něm se přiznala, že si fyzické napadení ze strany otce, k němuž mělo dojít v roce 2014, vymyslela. Okresní soud následně zrušil umístění stěžovatelky v zařízení a rozhodl o jejím okamžitém pře- dání do péče otce. Otec ji odvezl do Xxxxxx- ka, školu však navštěvovala v Mikulově. Otci

bylo nařízeno zajistit pro oba společnou psy- chologickou péči. Situace mezi otcem a stěžo- vatelkou opět eskalovala a stěžovatelka byla po pokusu vyskočit z okna umístěna na psy- chiatrickém oddělení. Od té doby se již do faktické péče otce nevrátila a po dohodě s ním byla umístěna na dobrovolný pobyt v domo- vu pro mládež, kde pobývá doposud. Součas- ně navštěvuje soukromé gymnázium ve Víd- ni. Řízení ve věci péče o nezletilou skončilo zamítnutím návrhu na svěření stěžovatelky do péče prarodičů, neboť dle názoru soudů nebyly dány okolnosti, které by – ať už někte- rá z nich sama o sobě, nebo všechny ve svém souhrnu – odůvodňovaly svěření stěžovatel- ky do péče jiné osoby než otce. Co se týče do- kazování, stěžovatelka byla v průběhu řízení slyšena Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, následně i znalcem, její aktuální přání bylo známo a různými způsoby prů- běžně prověřováno a o jeho obsahu nebylo sporu. Soudy vzaly v potaz i zájem na stabili- zaci psychiky stěžovatelky, které mohlo mno- hočetné, neustále opakované zapojování do řešení právního sporu jejích blízkých se zdů- razňováním důležitosti jejího slova jen stěží prospívat. I v průběhu odvolacího řízení stě- žovatelka své stanovisko a přání opakovaně formulovala, a to nejen při pohovorech s psy- chologem opatrovníka a odbornými zaměst- nanci zařízení, v němž se nyní nachází, ale i bezprostředně osobním dopisem. Svůj po- stoj již delší dobu prezentuje způsobem ne- měnným a celkem jednoznačným a konzis- tentně vyslovuje i určité důvody. Zjišťovat její současný náhled na řešenou problematiku tak nebylo zapotřebí. V ústavní stížnosti stě- žovatelka zpochybnila závěry obecných sou- dů, podle nichž její otec zajišťuje péči o ni vhodným a řádným způsobem. Na základě rozhodnutí otce je totiž již rok a čtvrt v insti- tucionálním zařízení v Rakousku, aniž by z jeho strany byly činěny účinné kroky smě- řující k normalizaci jejich vzájemných vztahů. Jakkoli je třeba respektovat autonomní roz- hodnutí rodiče, jakým způsobem zajistí péči o dítě, obecnému normálu výkonu rodičov- ské odpovědnosti odpovídá vlastní fyzická péče, obzvlášť jde-li o nyní již pubertální dítě, které nevyžaduje soustavnou intenzivní pří- tomnost a podporu pečující osoby. Na argu- mentaci, podle níž je otcem zvolené řešení správné a prokazující jeho výchovnou kom- petenci, by snad bylo možné přistoupit v oka- mžiku, jestliže by dceru pravidelně navštěvo- val, pravidelně s ní telefonoval a nesl náklady jak na umístění v zařízení, tak na docházku

49

2/2018 JURISPRUDENCE MONITORING JUDIKATURY

do jím vybrané soukromé školy. Faktické okolnosti tomu ale neodpovídají. Otec pasiv- ně ponechává řešení situace stěžovatelky vol- ně plynout. Jeho nedostatek empatie se měl projevovat v tom, že se jakékoli podmínky soužití rozhodl nastavovat striktně autoritář- sky, aniž se vypořádal s potřebami a pocity stěžovatelky. Stěžejní pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že jejich rozhodnutím nepředcházelo její slyšení, re- spektive že byla slyšena pouze v roce 2015, a to navzdory tomu, že by mělo jít o prefero- vanou formu zjišťování názoru dítěte. Obecné soudy měly při svém rozhodování nedosta- tečně zohlednit nejlepší zájem stěžovatelky a místo toho jej opakovaně podřídit zájmu otce, který svými autoritativními zásahy – na- příklad předběžnými opatřeními – favorizo- valy. Zcela flagrantní to bylo v situaci, kdy byla stěžovatelka v době eskalovaného a ne- zpracovaného konfliktu předána ze zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc do péče otce, aniž se tak stalo po vhodné terapeutické práci anebo po absolvování návykového reži- mu za pomoci asistovaného styku. Ústavní soud musel nejdříve posoudit otázku aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Ústava ve svém čl. 87 odst. 1 písm. d) umožňuje kaž- dé fyzické nebo právnické osobě podat ústav- ní stížnost k ochraně svých základních práv a svobod. V některých případech však může jejímu podání bránit skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba fakticky nemůže samo- statně jednat a není dán ani jiný subjekt, který by mohl jednat za ni. Bylo by v rozporu s tím- to ustanovením, jestliže by jménem takovéto osoby nemohl ústavní stížnost podat nikdo. K zamezení tohoto následku proto Ústavní soud projedná i ústavní stížnost, kterou jmé- nem dotčené osoby podá subjekt, který pro- káže, že jedná v jejím zájmu a že jinak by ta- kovéto osobě byla upřena soudní ochrana ústavně zaručených základních práv a svo- bod ze strany Ústavního soudu. Tyto pod- mínky byly splněny. Řízení před obecnými soudy ve věcech péče soudu o nezletilé mají být konána a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Požadavku nejlep- šího zájmu dítěte odpovídá nutnost náležitě zohlednit zejména (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální,

materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte. Při zvažování nejlepšího zájmu dítěte musejí obecné soudy brát zřetel na to, že jde o hle- disko přední, nikoli však jediné. Přestože je třeba mu vždy přiznat vysokou prioritu, může být v konfliktu s jinými oprávněnými zájmy (zájmy rodičů, dalších dětí apod.), v důsledku čehož je při jeho používání ne- zbytný určitý stupeň flexibility, umožňující nalézt řešení uvedeného konfliktu v závislos- ti na konkrétních okolnostech. Za účelem zjiš- tění nejlepšího zájmu dítěte musejí být shro- mážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita v tomto směru nedopadá jen na samotné účastníky, ale také na obecný soud, který se s tímto hlediskem musí ve všech svých rozhodnutích vypořádat. Pokud jde o kritérium přání dítěte, za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionál- ně vyspělé, je třeba jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obec- né soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoli na pečlivém a kom- plexním posuzování jeho zájmů. Zjišťování přání nezletilého dítěte v průběhu soudního řízení musí být provedeno komplexně, což předpokládá dodržení a zvažování řady pod- mínek a okolností vztahujících se nejen k hod- nocení postoje nezletilého dítěte, ale i způso- bu jeho zjištění. Při jeho hodnocení musí soud zohlednit věk, rozumovou a emocionální vy- spělost nezletilého dítěte a zvažovat míru ob- jektivity (nezávislosti) jeho postoje. Kromě ji- ného by měl být jeho postoj (zejména u mladších dětí) zjišťován formou nepřímých otázek. Článek 12 Úmluvy o právech dítěte ve svém odst. 1 stanoví, že stát musí zabezpe- čit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí vě- novat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (myšleno vyspělosti). Podle odst. 2 se za tímto účelem dítěti zejména po- skytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v kaž- dém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednic- tvím zástupce nebo příslušného orgánu, při- čemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zá- konodárství. Ústavní soud zdůraznil, že v ří- zeních, jež se bezprostředně dotýkají práv nezletilých dětí, nelze na dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho nelze stavět do role pasivního pozorovatele

50

MONITORING JUDIKATURY JURISPRUDENCE 2/2018

událostí. Ve vztahu k právu nezletilého dítěte být slyšen se uplatní § 867 odst. 2 občanského zákoníku in fine, podle něhož se o dítěti star- ším 12 let má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdě- lit. Tím není řečeno, že obecný soud je za si- tuace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, vždy povinen přistoupit k jeho slyšení přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociál- ně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další spe- cifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte ze slyšení před soudem). Míru rozumové a emo- cionální vyspělosti nezletilého dítěte je totiž nutné posuzovat případ od případu. Nelze

ani vyloučit, že schopnost vyjádřit se ke své- mu budoucímu výchovnému uspořádání bude s ohledem na tuto vyspělost dána i u dí- těte mladšího. Věk 12 let nicméně představuje nejzazší možnou hranici, kdy už dítě je schop- né uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit postoj (přání) dí- těte přímo před soudem.

Související judikatura: nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13.

Relevantní ustanovení: čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Připravil: Xxx Xxxxxx

KNIŽNÍ TIP

Globální problémy profesní etiky právníků

Xxxxx X. Xxxxxxxxx, Xxxx X. Xxxxx, Xxxxxx Xxxx, Xxxxx Xxxxxxxx, Xxxxxxxxx Xxxxxx

Profesní etika právníků se někdy označuje „právo právníků“ nebo

„profesní odpovědnost“. Obojí směřuje ke stejnému cíli. V každo- denní praxi totiž jako právníci čelíme mnoha etickým výzvám. Pro- fesní etika by nám měla pomoci při jejich řešení. Tyto výzvy vyplý- vají z povahy právních profesí jako pomoci či nějaké jiné role při řešení složitých životních situací reálných lidí, které jsou často emočně vypjaté a jde v nich o hodně. Mohou tak snadno svádět ke snaze dosáhnout svého cíle za každou cenu. Nejčastěji se profes- ně etické problémy týkají otázek mlčenlivosti, střetu zájmů, odmě- ňování právníků či obecně regulace jednotlivých právních profesí. Tam to ale nekončí.

Profesní etika se ptá i na roli, kterou jako právníci máme ve společnosti, a na odpovědnost, která se s touto rolí pojí. Odpovědi na tyto otázky hledají právníci takřka po celém světě. Poda- né odpovědi však silně ovlivňuje, v jaké zemi se zrovna právník nachází, zda jde o zemi anglo- amerického nebo kontinentálního systému práva, jak je tam rozvinutá demokracie a právní stát. V České republice narážíme v tomto ohledu na zásadní deficit, protože mnohé z otázek, které tato kniha do hloubky analyzuje, zde zatím nebyly zásadněji diskutovány. Naším cílem proto je vyvolat ve čtenářích co možná nejvíce profesně etických otázek, na které poté společně může- me hledat odpovědi.

Celá kniha je postavená na komparativním přístupu, proto zaručuje, že čtenáře v přemýšlení o profesní etice právníků vytáhne z českých reálií a obohatí je o přístupy mnoha zemí z různých kontinentů. Bude díky tomu cennou pomůckou při řešení běžných etických dilemat každodenní právní praxe. Může však také napomoci při rozhodování příslušných orgánů o etických provi- něních právníků. V neposlední řadě knihu ocení studenti, kteří na jedné z českých právnických fakult budou navštěvovat výuku profesní etiky.

Spoluautory anglické verze všech kapitol jsou Xxxxx X. Xxxxxxxxx a Xxxx X. Xxxxx. Překlad všech kapitol z angličtiny provedl Xxxxxx Xxxx. Doplnění pasáží relevantních z pohledu České republiky provedli Xxxxxx Xxxx, Xxxxx Xxxxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxx.

Objednat můžete na xxxxxx.xxxxxxxxxxxxx.xx

51