Bakalářská práce
Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Kupní smlouva mezi podnikatelem a spotřebitelem
Bakalářská práce
Autor: Xxxxx Xxxxx
Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce: XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx
Praha Duben 2016
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Teplicích dne: 30.3.2016
Poděkování:
Rád bych poděkoval vedoucímu práce XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx za odborný dohled nad bakalářskou prací a svým nejbližším za morální podporu, péči a trpělivost.
Anotace:
Bakalářská práce je rozdělena do dílčích cílů, které obsahují zakotvení ochrany spotřebitele v českém právním řádu. Charakteristiku spotřebitele a podnikatele jakožto smluvní strany kupní smlouvy. Analýzu české právní úpravy dle nového občanského zákoníku s přihlédnutím k předchozí právní úpravě a analýzu Evropského soudního dvora o vymezení osoby spotřebitele
Klíčová slova: Spotřebitel, podnikatel, kupní smlouva, právní úprava
Annotation:
Bachelor thesis is divided to sub-goals that include anchoring consumer protection in czech law systém. Describes consumers and entrepreneur as contractual part of purchase contract. Thesis analyzes of czech legislation by the new Civil Code taking into account the previous legislation and analysis of European court of justice about definition of consumer.
Key words: consumer, entrepreneur, purchase contract, legislation
OBSAH
ÚVOD 6
1 OCHRANA SPOTŘEBITELE 8
2 SMLUVNÍ STRANY SPOTŘEBITELSKÉ KUPNÍ SMLOUVY 12
2.1 Podnikatel 12
2.2 Spotřebitel 14
3 KUPNÍ SMLOUVA 17
3.1 Subjekty kupní smlouvy 18
3.2 Objekt kupní smlouvy 21
3.3 Obsah právního vztahu 25
4 SPECIFIKA PRÁVNÍ ÚPRAVY SPOTŘEBITELSKÉ KUPNÍ SMLOUVY 29
4.1 Obecná ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem 29
4.2 Prodej zboží v obchodě 30
4.3 Smlouva uzavřená mimo prostory obvyklé k podnikání a smlouva distanční
33
5 VYMEZENÍ OSOBY SPOTŘEBITELE V JUDIKATUŘE SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE 36
ZÁVĚR 39
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 41
Právní předpisy 43
Judikatura 43
ÚVOD
Pro předkládanou bakalářskou práci bylo zvoleno téma kupní smlouvy, a to konkrétně uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem. Jedná se o velmi aktuální téma v souvislosti s nedávnou rekodifikací českého soukromého práva a také v souvislosti s právem Evropské unie, které ochranu spotřebitele v tomto smyslu taktéž zakotvuje.
Cílem předkládané práce je nastínit specifika kupní smlouvy mezi podnikatelem jakožto profesionálem ve své odborné činnosti a spotřebitelem jakožto laikem bez odborných znalostí. Dílčími cíli práce jsou:
- otázka smyslu právní ochrany spotřebitele a obecné souvislosti jejího zakotvení v českém právním řádu,
- definice a charakteristika spotřebitele a podnikatele jakožto smluvních stran kupní smlouvy dle českého právního řádu,
- analýza české právní úpravy kupní smlouvy a specifik spotřebitelské kupní smlouvy v rámci nového občanského zákoníku s přihlédnutím k předchozí právní úpravě,
- analýza judikatury Evropského soudního dvora, pokud jde o vymezení osoby spotřebitele.
V souvislosti s uvedenými cíli, resp. dílčími cíli práce bude zvolena také její struktura. První kapitola samotného textu se bude zaobírat otázkami smyslu a potřebnosti právní ochrany spotřebitele, přičemž bude poukázáno na oblasti českého právního řádu, které obsahují ustanovení regulující tuto problematiku. Druhá kapitola se bude věnovat podrobnějšímu vymezení osob spotřebitele a podnikatele v souvislosti s českým občanským právem. Bude zde poukázáno také na odlišnosti oproti předchozí právní úpravě účinné do konce roku 2013.
Třetí kapitola předkládané práce bude analyzovat právní úpravu kupní smlouvy obecně, bude tedy rozčleněna na tři podkapitoly zaobírajíc se subjekty, objektem a obsahem kupní smlouvy. V návaznosti na to pak bude čtvrtá kapitola pojednávat o specifické právní úpravě spotřebitelské kupní smlouvy; první její podkapitola se bude věnovat otázkám obecných ustanovení občanskoprávní úpravy spotřebitelských smluv, druhá podkapitola speciálním
podmínkám prodeje zboží v obchodě a konečně třetí podkapitola smlouvám uzavřeným mimo prostory obvyklé k podnikání a tzv. distančním smlouvám.
Poslední kapitola předkládané práce bude analyzovat rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie týkající se vymezení osoby spotřebitele.
1 Ochrana spotřebitele
Jedním ze zásadních pilířů soukromého práva je rovnost smluvních stran. Pokud dochází k uzavření smlouvy mezi podnikajícím subjektem a spotřebitelem, tato rovnost může být v praxi často potlačována, a to především z toho důvodu, že spotřebitel je v roli laika, kdežto podnikatel, s nímž je smlouva uzavírána, je v dané oblasti odborníkem a pokud tomu tak není, je velmi pravděpodobné, že má takové odborníky k dispozici. Skutečnost, že spotřebitel je v takových vztazích slabší stranou, je umocňována často také tím, že je to právě spotřebitel, kdo spíše potřebuje předmětný kontrakt uzavřít, a tedy také ten, kdo spíše bude druhé straně v jejích požadavcích ustupovat. V neposlední řadě stojí také velmi pravděpodobná ekonomická převaha na straně podnikatele a také jeho možnost stanovovat či měnit jednostranně smluvní podmínky. Ve skutečnosti tedy lze říci, že ač jsou si z právního pohledu v mnohých situacích podnikatel a spotřebitel rovni, v praxi tomu tak zásadně není (k tomu podrobněji viz Nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006).
Jedná se v tomto smyslu především o problematiku tzv. adhezních neboli formulářových smluv, kdy jsou možnosti vyjednávání smluvních podmínek ze strany spotřebitele téměř nulové. Problematické dále může v praxi být znění obchodních podmínek – je velmi pravděpodobné, že silnější strana, tedy podnikající subjekt, spíše prosadí vlastní zájmy, a tedy tyto podmínky budou skutečně tuto stranu zvýhodňovat a naopak spotřebitele činit slabší stranou v tomto právním vztahu (Xxxxxxxxx, 2006).
Z toho všeho vyplývají důvody, proč se český zákonodárce snaží zmírnit dopady uvedené faktické nerovnosti podnikatele a spotřebitele v jejich právních vztazích a spotřebitele tak chránit. K tomu dochází především prostřednictvím zakotvení kogentních ustanovení do příslušných právních předpisů na dané právní vztahy dopadajících tak, aby nebylo možné se od těchto smluvně odchýlit v neprospěch spotřebitele. V tomto smyslu lze také hovořit o tzv. spotřebitelském právu, které se na rozdíl od obecného soukromého, resp. občanského práva vyznačuje mnohými specifiky (Xxxxxx, Švestka, Xxxxxxxxx a kol., 2013, s. 289). Především lze hovořit o tom, že občanské právo jako takové reguluje obecně soukromoprávní vztahy, aniž by bralo větší zřetel na to, kdo je subjektem daných právních vztahů, tedy pro všechny platí shodné zákonné podmínky. Vedle toho však existuje právo spotřebitelské, které se zaměřuje na problematiku nerovnosti stran v případech, kdy jsou smlouvy uzavírány mezi podnikatelským subjektem a spotřebitelem, a reguluje konkrétní otázky těchto vztahů tím způsobem, aby byla tvrdost zákona vůči postavení spotřebitele v praxi co možná nejmenší.
Spotřebitelské právo se tak ve specifických právních vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem snaží o vyrovnání rovnováhy, která byla narušena soukromoprávními ustanoveními právních předpisů, které dopadají obecně na všechny subjekty, jelikož se předpokládá rovnost smluvních stran a také jejich smluvní autonomie. Vztahy, kterými se zabývá předkládaná práce, jsou však právními vztahy velmi specifickými a zároveň v praxi tak často se vyskytujícími, že je vysloveně žádoucí, aby jim byla věnována konkrétnější právní úprava spotřebitelského práva. Zcela zřejmé je, že pokud má dojít k vyrovnání narušené rovnováhy smluvních stran, musí se na druhou stranu zákonodárce také zasadit o to, aby spotřebitel v souvislosti s českým právním řádem nepožíval přílišné ochrany, a tedy v důsledku aplikace příslušných právních norem nedocházelo naopak k znevýhodnění podnikatelského subjektu jako druhé smluvní strany (Xxxxxx, Švestka, Xxxxxxxxx, 2013, s. 294).
S ohledem na zatím uvedené se může zdát, že ochrana spotřebitele je výhradou oblasti soukromého práva, tedy že veřejnoprávní normy tuto problematiku neregulují. Tak tomu však není – spotřebitelé jsou chráněni jak v rovině soukromoprávní, tak v rovině veřejnoprávní. Je nasnadě konstatovat, že tyto dvě právní úpravy na sobě nebudou nezávislé, naopak se často budou prolínat. V praxi pak mohou nastat problémy související s odlišnou terminologií a s odlišným pojetím konkrétních právních pojmů či institutů v rámci soukromoprávní a veřejnoprávní úpravy, neboť nelze hovořit o tom, že by v daném smyslu byly tyto dvě roviny právní regulace ochrany spotřebitele jednotné (Hurdík, 2009, s. 160).
Pokud by měly být porovnány soukromoprávní a veřejnoprávní regulace ochrany spotřebitele, tyto přirozeně musejí souviset se základními charakteristikami soukromého a veřejného práva. Je-li soukromé právo tou oblastí, kde jsou si zásadně strany právního vztahu rovné, znamená to také zásadně, že veškeré nespravedlnosti nebo veškerá protiprávní jednání té které smluvní strany musejí být aktivně napadány druhou smluvní stranou, a to přirozeně v podobě aplikace příslušných soukromoprávních institutů, které této smluvní straně český právní řád poskytuje. Vedle toho je veřejné právo zásadně tím, které své subjekty často do rovného postavení nestaví, a tedy v konkrétních případech pak druhá smluvní strana nemusí disponovat „mocí“ nad tím, jakým způsobem bude případné porušení práva, resp. protiprávní jednání první smluvní strany postihováno. Má-li být stručně uvedeno, jakým způsobem soukromé a veřejné právo problematiku ochrany spotřebitele regulují, lze konstatovat, že zatímco v případě soukromého práva se jedná především o právní úpravu následků jednání, v případě práva veřejného jde především o preventivní opatření (Xxxxx, Xxxxxxx, 2005, s. 162).
Pokud se týká zakotvení konkrétních ustanovení soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele, je v této souvislosti na místě zmínit především zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový občanský zákoník“), představující soukromoprávní kodex souhrnně regulující základy celé soukromoprávní regulace (o občanskoprávní regulaci ochrany spotřebitele podrobněji viz níže v této práci). Veřejnoprávní ochrana spotřebitele je vedle toho obsažena hned v několika právních předpisech, jimiž jsou především zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a další. Konkrétní předměty právní úpravy právě uvedených právních předpisů vyplývají již ze samotných jejich názvů.
Jako poslední možnost v případech, kdy všechny ostatní právní předpisy selhávají, tedy jako prostředek „ultima ratio“ je ochrana spotřebitele zakotvena také v rámci trestního práva, konkrétně tedy v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k závažnosti, jakou v České republice v souvislosti s trestním právem trestná činnost jako taková představuje, je na místě se blíže zaobírat otázkou, jaká konkrétní jednání v oblasti ochrany spotřebitele jsou zákonodárcem vymezena jako trestné činy.
Ustanovení § 253 zakotvuje trestnost poškozování spotřebitele. Skutková podstata tohoto trestného činu je přitom naplněna za předpokladu, že je ze strany trestně odpovědné osoby na cizím majetku způsobena škoda nikoli nepatrná tím, že je poškozován spotřebitel zejména takovým způsobem, že je šizen na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží. V souvislosti s právě uvedeným je vhodné poznamenat, že „škodou nikoli nepatrnou“ je dle ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku zákonodárcem myšlena škoda dosahující částky v rozmezí 5.000,- Kč až 25.000,- Kč.
Kromě toho se však trestného činu poškozování spotřebitele dle ustanovení § 253 odst. 1 trestního zákoníku dopustí také ten, kdo ve větším rozsahu uvede na trh výrobky, práce či služby, přičemž zatají jejich podstatné vady. Pro základní skutkovou podstatu jsou stanoveny sankce v podobě trestu odnětí svobody až na jeden rok, v podobě zákazu činnosti nebo
propadnutí věci. Přitěžujícími okolnostmi, které jsou výslovně stanoveny v rámci kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu, a tedy také spojeny s vyššími trestními sazbami, jsou např. členství pachatele v organizované skupině, získání značného prospěchu pachatele nebo někoho jiného nebo recidiva ve smyslu, že v posledních pěti letech tento pachatel spáchal stejný trestný čin a byl za něj odsouzen.
Veřejnoprávní ochrana spotřebitele regulovaná trestním zákoníkem je dále obsažena také v rámci skupiny hospodářských trestných činů, které je v konkrétních případech možné také považovat za ustanovení chránící spotřebitele.
2 Smluvní strany spotřebitelské kupní smlouvy
2.1 Podnikatel
Vzhledem k tomu, že s účinností od začátku roku 2014 došlo v České republice k rekodifikaci soukromého práva, je na místě v rámci této práce kromě jiného také poukazovat na změny, ke kterým v souvislosti s touto významnou změnou v právní úpravě došlo. Jednou z těchto změn je např. terminologická záměna „dodavatele“ za „podnikatele“, a to právě v souvislosti se spotřebitelskými smlouvami, resp. s označením jejich subjektů.
Předchozí právní úprava účinná do konce roku 2013 byla obsažena v rámci ustanovení
§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“), kde byla definována osoba dodavatele jako osoba, jež v rámci uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci vlastní obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Jak již bylo řečeno, aktuálně účinná právní úprava považuje za jednu ze smluvních stran spotřebitelských smluv podnikatele; tento termín není zcela zřejmě v právním řádu novinkou, pojem podnikatel byl v minulosti regulován v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Konkrétně v jeho ustanovení
§ 2 odst. 2 stálo, že podnikáním je myšlena soustavná činnost, která je prováděna samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Podnikatelem pak dle této právní úpravy účinné taktéž do konce roku 2013 mohly být osoby, které jsou zapsané v obchodním rejstříku, dále osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění, resp. na základě jiného obdobného oprávnění a dále také osoby provozující zemědělskou výrobu, pokud jsou zapsány do evidence v souvislosti se zvláštními právními předpisy. Obchodní zákoník tedy pojem podnikatel spojoval s dispozicí určitým oprávněním k provozování činnosti zásadně ekonomického charakteru.
Pokud byla výše zmíněna rekodifikace českého soukromého práva, je na místě uvést, že právní úpravy nejrůznějších soukromoprávních problematik, které dosud regulovaly mnohé úzce zaměřené soukromoprávní předpisy, byly zakomponovány do jediného soukromoprávního kodexu, jímž je nový občanský zákoník. Je pochopitelné, že se nejedná o jediný soukromoprávní předpis v rámci českého právního řádu, nicméně počet těchto předpisů byl s účinností k 1. lednu 2014 značně redukován. Nový občanský zákoník je tak soukromoprávním kodexem, který reguluje základní otázky všech soukromoprávních oblastí, přičemž podrobnější právní úpravu konkrétní problematiky lze někdy nalézt v souvisejících právních předpisech.
Pokud se týká definice pojmu podnikatel, tato je v aktuálně účinné právní úpravě nového občanského zákoníku uvedena v rámci ustanovení § 420 odst. 1; podle něj je podnikatelem každá osoba, která samostatně na vlastní účet a odpovědnost vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, a to s cílem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Je tak zřejmé, že na rozdíl od někdejší právní úpravy osoby podnikatele v rámci obchodního zákoníku není v současné době „status“ podnikatele vázán na dispozici podnikatelským oprávněním, nýbrž na provozování podnikatelské činnosti, přičemž zákonodárce stanovuje charakteristické znaky této činnosti. Konkrétní osoba je však vždy považována za podnikatele pouze s ohledem na to, že vykonává podnikatelskou činnost (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Od začátku roku 2014 tak český právní řád opustil formální hledisko veřejnoprávního oprávnění k provozování podnikatelské činnosti, když vymezil hledisko materiální spočívající v záměru osoby k soustavné činnosti za účelem zisku – hlavním rozdílem je především skutečnost, že za předchozí právní úpravy nebyla za podnikatele považována osoba, která sice činnost odpovídající charakteristikám podnikatelské činnosti vykonávala, avšak k ní neměla potřebná oprávnění, zatímco dnes je takováto osoba v souvislosti s příslušnými ustanoveními nového občanského zákoníku považována za podnikatele (Xxxxxx, 2013, s. 20).
Nový občanský zákoník však za účelem zvýšení intenzity ochrany spotřebitele pro právní vztahy mezi spotřebitelem a podnikatelem definici podnikatele rozšiřuje, a to ve smyslu, že za podnikatele považuje také každou osobu, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, a dále také osobu, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Jedná se o zcela nové ustanovení, které bylo do českého právního řádu zakotveno zejména za účelem souladu českého práva s právem Evropské unie. Podle něj totiž musí být spotřebitel chráněn i v situacích, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro niž není kritérium zisku významné. Bude tomu tak např. v případech poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti – provozu nemocnic, veřejné dopravy, veřejně prospěšných ústavů apod. – takovými osoba, které ve vztahu k dané činnosti nemají status podnikatele zejména proto, že náleží do veřejného sektoru.
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že podnikatelem dle nového občanského zákoníku může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická.
2.2 Spotřebitel
Vedle podnikatele je stranou spotřebitelského vztahu také spotřebitel. Je zřejmé, že definice podnikatele by měla být rozsáhlejší než definice spotřebitele, a to z důvodu, že podnikatel v daném právním vztahu jedná v pozici spojené s výkonem svého povolání, resp. s obchodní, výrobní nebo obdobnou činností. Spotřebitel však žádné takové postavení v tomto právním vztahu nemá ani mít nemůže, tento jedná mimo svoji podnikatelskou činnost, resp. mimo samostatný výkon svého povolání apod. Právě jasné vymezení osoby spotřebitele je však v rámci spotřebitelského práva klíčové.
Za spotřebitele lze velmi obecně považovat osobu, která užívá, spotřebovává a konzumuje zakoupené zboží (Horová, 2004, s. 7). Je však zcela zřejmé, že uvedené znaky nemohou být těmi, které vyčerpávají definici osoby spotřebitele. V některých případech to dokonce ani nemusí být spotřebitel, kdo v daném právním vztahu věc užívá, spotřebovává nebo konzumuje – existují případy, kdy se tak děje naopak ze strany podnikajícího subjektu (příkladem budiž pronájem nebytových prostor spotřebitelem, kde podnikatel je nájemcem). Laicky lze vzhledem k výše uvedenému říci, že spotřebitel bude v daném právním vztahu tou osobou, která má slabší postavení.
Pokud byl pojem podnikatel definován kromě jiného také v souvislosti s právní úpravou účinnou do konce roku 2013, bude také pojem spotřebitel nejprve „zasazen“ do předchozí soukromoprávní úpravy. Starý občanský zákoník obsahoval vymezení osoby spotřebitele ve svém ustanovení § 52 odst. 3, a to s účinností do 31. července 2010. Spotřebitelem podle něj byla osoba, jež v rámci uzavírání a plnění smlouvy nejednala při své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Je zřejmé, že takováto definice spotřebitele je velmi strohá a nepřesná, a tedy v praxi docházelo k nežádoucím aplikacím tohoto ustanovení ve smyslu, že pod něj byly podřazovány kromě jiného také právnické osoby. Bohužel však v daných souvislostech docházelo k rozporům i v rámci samotné právní úpravy starého občanského zákoníku, jelikož jeho další ustanovení regulující problematiku spotřebitelského práva spotřebitele často chápala v užším slova smyslu (Xxxxxx, Švestka, Xxxxxxxxx, 2013, s. 291).
Bylo-li uvedeno, že tato právní úprava byla účinná do července roku 2010, je nasnadě, že ještě před rekodifikací českého soukromého práva v roce 2014 došlo k novele starého občanského zákoníku, jejímž prostřednictvím došlo ke změně k vymezení osoby spotřebitele. Konkrétně se jednalo o zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, který zakotvil do starého
občanského zákoníku zpřesnění definice spotřebitele v tom smyslu, že se má v určitých případech jednat o osobu fyzickou. Až do účinnosti této novely byl v rámci českého občanského práva protikladem spotřebitele dodavatel, nikoli podnikatel (Xxxxxx, 2013, s. 14).
Zákonodárce v důvodové zprávě k tomuto zákonu uvedl, že se pojem spotřebitel po určitou dobu vyvíjel, nicméně v současné době je žádoucí jej striktně omezit pouze na osoby fyzické jednající za účelem, který nesouvisí s jejich podnikáním či povoláním. Významným souvisejícím důvodem této změny právní úpravy pak byl požadavek na soulad českého právního řádu s evropským spotřebitelským právem. Tento nový přístup tak dle zákonodárce odpovídá primárnímu účelu spotřebitelského práva, jímž je ochrana slabší strany spotřebitelské smlouvy – za tu však nelze považovat osoby právnické, jelikož u těchto lze očekávat v rámci daných jednání vyšší míru profesionality, než je tomu u spotřebitele – fyzické osoby, tedy u spotřebitele v užším slova smyslu. Zákonodárce se konečně vyslovil ve smyslu, že i za nadcházejícího právního stavu bude úroveň právní ochrany právnických osob na dostatečně vysoké úrovni vzhledem k tomu, že minimální standardy ochrany slabších stran jsou dostatečně regulovány jak v rámci starého občanského zákoníku, tak v rámci obchodního zákoníku (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]b).
Co se týká aktuálně účinné právní úpravy definice spotřebitele, tuto lze nalézt v ustanovení § 419 nového občanského zákoníku. Podle něj je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti a také mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem, nebo s ním jinak jedná. V porovnání s předchozí právní úpravou obsaženou ve starém občanském zákoníku došlo k významnému posunu ve smyslu, že napříště je osoba spotřebitele definována pouze v rámci jediného ustanovení, které je účinné pro celé soukromé právo a nakonec i pro příslušné právní předpisy náležející do oblasti práva veřejného, zatímco starý občanský zákoník spotřebitele definoval hned na dvou místech. V ustanovení § 52 odst. 3 starého občanského zákoníku bylo stanoveno, že spotřebitelem se myslí osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. V ustanovení § 54a odst. 4 písm. c) pak byl spotřebitel definován (v souvislosti s novelizací v roce 2010 – viz výše) jako fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Vady uvedeného pojetí zákonodárce spatřoval dle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku především ve skutečnosti, že uvedená různá pojetí spotřebitele
znevýhodňovala podnikání pouze v některých oblastech (především v oblastech finančních služeb sjednaných na dálku), pro které byl spotřebitel vymezen pouze jako fyzická osoba. Vedle toho bylo také poznamenáno, že pojetí spotřebitele v širším slova smyslu, tedy takové pojetí, kdy spotřebitelem může být i právnická osoba, odporuje právu Evropské unie a související judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Vedle toho bylo také dosud účinné právní úpravě vytknuto, že tento pojem spotřebitele zužovala ve smyslu, že jeho osobní status byl spojován s podmínkou uzavírání a plnění smlouvy, což však není přesné – proto také nový občanský zákoník základem obecné právní úpravy považuje pojetí, kdy spotřebitelem je člověk jako fyzická osoba, přirozená, která s podnikatelem uzavírá smlouvu nebo s ním jedná; v tomto smyslu je jednáním myšleno jak jednání faktické, tak jednání právní. Zcela zřejmé je, že tato osoba bude spotřebitelem pouze v situacích, kdy nebude jednat v rámci vlastní podnikatelské činnosti (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
S právě uvedeným tak souvisí účel daného právního jednání – podnikající fyzická osoba tak může v některých situacích být spotřebitelem, v některých nikoli. Příkladem lze uvést fyzickou osobu – podnikatele, který si v papírnictví zakupuje psací potřeby. Pokud jsou tyto zakupovány za účelem soukromého domácího použití, bude tento v daném případě spotřebitelem. Pokud jsou však psací potřeby zakupovány za účelem jejich používání v kanceláři, pak tento v daném případě spotřebitelem být nemůže. V souvislosti s právě řečeným lze uvést rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, podle něhož není rozhodující formální postavení smluvních stran, nýbrž skutečný účel předmětného jednání, a tedy skutečnost, že je fyzická osoba v konkrétní smlouvě označena jako podnikatel, ještě neznamená vyloučení aplikace ustanovení o ochraně spotřebitele, pokud v daném vztahu tato osoba nejedná v rámci své podnikatelské činnosti (Švestka, Xxxxxx, Škárová, Hulmák a kol., 2009, s. 469).
Závěrem této podkapitoly je ještě na místě konstatovat, že pouhá skutečnost, že fyzická osoba není podnikatelem, ještě neznamená, že musí být chráněna jako spotřebitel – patrné to bude např. v situacích neoprávněných podnikatelů, kteří sice nedisponují podnikatelským oprávněním, tedy nejsou podnikateli ve smyslu formálním, avšak – jak již ostatně bylo řečeno výše v této práci – nový občanský zákoník je za podnikatele i přesto může považovat.
3 Kupní smlouva
Smlouvu v obecném slova smyslu je možné charakterizovat jako dvoustranné nebo vícestranné právní jednání, které spočívá ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních stran, které směřují ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které jsou právním řádem s takovými projevy vůle spojovány. Uzavřením smlouvy tedy dojde k tomu, že mezi smluvními stranami vznikne závazek k určitému plnění, resp. práva a povinnosti vůči sobě navzájem. Platí, že smlouva je jedním ze základních institutů soukromého, ale také např. mezinárodního práva (Veselý, 2002, s. 7 a násl.).
Pokud jde o proces uzavření smlouvy, tímto je vlastně postup a sled kroků, které mají za následek vzniklou smlouvu. Tento proces je pak možné analyzovat z několika různých pohledů, a to konkrétně z pohledu psychologického, ekonomického nebo právního (Hulmák, 2008, s. 1- 2). Tyto pohledy spolu velmi často úzce souvisejí (Xxxxxxxx, Xxxx, Xxxxxxxx, 2006). Obecně lze říci, že kontraktační proces začíná nabídkou, která je předložena ze strany jedné potenciální smluvní strany potenciální smluvní straně druhé. Návrh smlouvy se v právní teorii i praxi často nazývá ofertou, subjekt, který tento návrh předkládá, je navrhovatelem nebo také oferentem a subjekt, jemuž je tento návrh adresován, je adresátem nebo také oblátem. Pokud tento návrh přijme, pak je nazýván příjemcem nebo akceptantem (Xxxxx, Kucharský, Xxxxxx, Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2000, s. 17, 360, 366). Aby došlo k platnému uzavření smlouvy, je zřejmé, že celý kontraktační proces musí proběhnout v souladu s českým právním řádem, jakož i, že znění předmětné smlouvy musí být v tomto souladu.
Pokud se předkládaná práce má zaobírat tématem kupní smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, je na místě se zabývat především kupní smlouvou jako jedním z typických druhů smluv, které jsou speciálně upraveny českým občanským právem v rámci nového občanského zákoníku. Koupi a kupní smlouvu tento právní předpis upravuje konkrétně v ustanoveních § 2079 a následujících. Byla tak nahrazena duální právní úprava dříve účinného starého občanského zákoníku a obchodního zákoníku, která vycházela z duality soukromého práva promítnuté do kodifikace obecného občanského práva a vedle toho do zvláštní právní regulace práva obchodního. Tato dualita měla své logické historické opodstatnění, když to nebyla pouze Česká republika, kde takováto právní úprava existovala. Z ostatních právních úprav (např. Švýcarsko, Itálie, Nizozemí nebo Rusko) však již byla odstraněna, a tedy moderní právní systémy takovýto přístup k právní úpravě kupní smlouvy, ale i mnohých dalších institutů, již zásadně neznají (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Česká právní úprava však některá specifika předchozí právní úpravy kupní smlouvy zachovává, a to především pokud jde o právní vztahy mezi podnikateli (např. prodej závodu) (Xxxxxx, 2013, s. 23).
Pokud jde o konkrétní podobu právní regulace kupní smlouvy v novém občanském zákoníku, tato je nejprve upravena obecně, tedy prostřednictvím ustanovení, která jsou společná pro všechny případy kupních smluv. Následují pak speciální části, které upravují koupi movitých věcí, resp. koupi nemovitých věcí a také vedlejší doložky v kupní smlouvě. Závěrem tohoto oddílu nového občanského zákoníku jsou pak připojena ještě zvláštní ustanovení týkající se prodeje v obchodě, která mají význam právě pro oblast spotřebitelského práva ((Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Obecná ustanovení nového občanského zákoníku regulující kupní smlouvu obsahují především pojmové vymezení kupní smlouvy, řešení otázky určitosti kupní ceny, ale také stanovení základních povinností smluvních stran. Zvláštní pozornost zde zákonodárce věnuje otázkám spojeným s přechodem nebezpečí škody na prodávané, resp. kupované věci.
Podle ustanovení § 2079 se prodávající kupní smlouvou zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem této smlouvy, a že mu umožní nabýt vlastnické právo k této věci. Kupující se vedle toho zavazuje k převzetí předmětné věci a k zaplacení kupní ceny. Přitom platí, že nedohodnou-li se tyto smluvní strany jinak, jsou povinny uvedené povinnosti splnit současně. Co se týká kupní ceny, je zákonem v ustanovení § 2080 uvedeno, že se považuje za dostatečně určitě sjednanou, pokud je v rámci kupní ceny stanoven alespoň způsob, kterým tato bude určena. Ze zákona je také dáno, že náklady, které souvisejí s odevzdáním věci, nese prodávající, a naopak náklady související s převzetím věci nese kupující. Dle ustanovení § 2082 přechází nebezpečí škody na věci na kupujícího v okamžiku nabytí vlastnického práva k této věci.
Podrobnějšímu vymezení kupní smlouvy se budou věnovat následující oddíly této podkapitoly.
3.1 Subjekty kupní smlouvy
Otázka, kdo může být subjektem kupní smlouvy, je otázkou klíčovou, pokud má být předmětná kupní smlouva platně uzavřena. Ne každá osoba totiž dle českého právního řádu je způsobilá k platnému uzavření kupní smlouvy. Klíčovou je právní úprava nového občanského zákoníku obsažena v ustanoveních § 15 a následujících, tedy jeho Xxxxx XX s názvem Osoby.
Ustanovení § 15 odst. 1 nového občanského zákoníku definuje pojem právní osobnost. Tou je způsobilost mít práva a povinnosti, a to v mezích českého právního řádu. Vedle toho je pak tímto soukromoprávním kodexem v ustanovení § 15 odst. 2 regulována definice pojmu svéprávnost – tou je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Přitom platí, že jak právní osobnosti, tak ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát, a to zcela ani zčásti. Práva a povinnosti může mít a vykonávat pouze osoba, po které jako jedinému subjektu lze také plnění povinností vymáhat.
Ustanovení § 18 nového občanského zákoníku přitom rozlišuje mezi osobami fyzickými a právnickými, pro které jsou uvedená ustanovení týkající se právní osobnosti společná. Člověk a právnická osoba však mají různý charakter právní osobnosti – rozdíl je především v tom, že člověku je právní osobnost přirozená a přiznávají mu ji také mezinárodní právní dokumenty jako jedno ze základních lidských práv. Český zákonodárce tak nemá možnost právní osobnost člověku odmítnout. Vedle toho však právnické osoby obdobně přiznávaných základních práv v tomto smyslu nepožívají, a tedy je čistě na vůli zákonodárce, zda nejrůznějším entitám způsobilost k právům a povinnostem přizná. Ustanovení § 21 nového občanského zákoníku pak upravuje postavení státu tím způsobem, že tento je v oblasti soukromého práva považován za právnickou osobu.
V souladu s tradičním pojetím je rozlišováno mezi způsobilostí k právům a povinnostem a způsobilostí práva a povinnosti vlastním jednáním nabývat – tradičně byla svéprávnost v českém právním řádu označována jako způsobilost k právním úkonům, s rekodifikací českého soukromého práva však došlo ke změně terminologie s ohledem na to, že právní úkony byly napříště přejmenovány na právní jednání. Lze však konstatovat, že aktuálně účinná právní úprava pojem svéprávnost užívá věcně správně, jelikož je vyjádřením toho, že kdo je schopen vlastním jednáním nabývat subjektivní práva a zavazovat se k povinnostem, ten je osobou
„svého práva“. Český zákonodárce se k pojmu „svéprávnost“ navrátil po dlouhých 64 letech, když z československého právního řádu tento vymizel v souvislosti s rekodifikací v roce 1950 (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Pokud se týká rozdílnosti mezi právní osobností a svéprávností, které jsou pro otázky možnosti být subjektem kupní smlouvy zásadní, lze konstatovat, že fyzická osoba má dle ustanovení § 23 nového občanského zákoníku právní osobnost již od svého narození, a to až do své smrti. Z pohledu závazkového práva je však velmi důležitá svéprávnost, kterou fyzické osoby v souvislosti s ustanovením § 30 nového občanského zákoníku nabývají v plném rozsahu
teprve zletilostí, tedy dovršením osmnáctého roku věku. Kromě toho však může výjimečně člověk dosáhnout plné svéprávnosti také jinými způsoby – přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se přitom neztrácí se zánikem manželství, ani s prohlášením manželství za neplatné. Vedle toho může také dojít k tomu, že dospělý člověk v souladu s právním řádem České republiky svéprávnosti pozbude, a to zcela nebo zčásti. Z toho tedy vyplývá, že pojmy zletilost a svéprávnost nelze zaměňovat, jelikož se v konkrétním případě nemusejí „časově překrývat“.
Dosud uvedené však nelze vnímat ve smyslu, že dokud člověk nenabude svéprávnosti, není způsobilý k právním jednáním. Ustanovení § 31 nového občanského zákoníku k tomuto uvádí, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je k právním jednáním způsobilý, pokud jsou tato svojí povahou přiměřená rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Vedle toho je ze zákona možné, aby zákonný zástupce nezletilému, který není plně svéprávný, udělil souhlas k určitému právnímu jednání – v takových případech je tento nezletilý ze zákona schopen sám právně jednat (zcela zřejmý je předpoklad, že předmětné jednání zákon výslovně nezakazuje). Zákonodárce se v tomto případě opírá o předpoklad, že zákonní zástupci, tedy zpravidla rodiče nezletilého jsou těmi, kdo tohoto nejlépe znají, a tedy také spolu s ním dokážou nejlépe posoudit jeho rozumovou a volní vyspělost, jakož i další individuální schopnosti s konkrétním právním jednáním související. Povolení a charakter povolení ze strany zákonného zástupce přitom nesmí vybočovat z mezí zvyklostí společenského života (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Jak již bylo řečeno, nezletilá fyzická osoba může plné svéprávnosti nabýt i dříve než dovršením osmnáctého roku věku. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je přivolení soudu. Dle ustanovení § 37 nového občanského zákoníku k tomu může dojít na návrh samotného nezletilého a soud má ze zákona povinnost tomuto návrhu vyhovět, pokud nezletilý již dosáhl věku šestnácti let, pokud je schopen sám se živit a sám obstarávat vlastní záležitosti. Nezbytným předpokladem pak je také souhlas jeho zákonného zástupce. Soud návrhu může vyhovět i tehdy, nejsou-li všechny uvedené podmínky naplněny, pokud jsou k tomu dány vážné důvody. Návrh na přiznání svéprávnosti může k soudu podat také zákonný zástupce nezletilého – v tom případě musí vyjádřit tento nezletilý souhlas s návrhem.
Druhým způsobem nabytí plné svéprávnosti před dovršením osmnáctého roku věku je uzavření manželství. Obecně platí, že manželství nemůže uzavřít nezletilý, pokud není plně svéprávný. Podle ustanovení § 672 odst. 2 nového občanského zákoníku však může být
ve výjimečných případech soudem povoleno uzavření manželství nezletilému, který není plně svéprávný a dovršil již šestnáct let věku, pokud pro takové rozhodnutí jsou dány důležité důvody. Pokud tedy dojde k uzavření manželství před dovršením osmnáctého roku věku některého z manželů, pak je tímto okamžikem ze zákona tento plně svéprávným.
Bylo-li dosud pojednáno především o osobách fyzických jako o subjektech kupní smlouvy, je na místě se nyní v dané souvislosti zaobírat také osobami právnickými. Podle ustanovení § 118 nového občanského zákoníku má každá fyzická osoba právní osobnost v celém období od svého vzniku do svého zániku. Existence právnické osoby je přitom dle ustanovení § 126 odst. 1 nového občanského zákoníku zpravidla závislá na jejím zápisu ve veřejném rejstříku (zpravidla se bude jednat o obchodní rejstřík). Jelikož se právnická osoba od osoby fyzické v mnohých aspektech odlišuje, je na místě konstatovat, že některá práva či povinnosti mohou požívat právě jen osoby fyzické, a tedy pro případ osob právnických je způsobilost v tomto směru omezena; typickým příkladem může být způsobilost pořídit platnou závěť apod. (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a). S kupní smlouvou však souvisejí především práva majetková, v nichž nejsou právnické osoby v porovnání s osobami fyzickými žádným způsobem zákonem omezovány.
Ke změně oproti právní úpravě starého občanského zákoníku však s účinností od 1. ledna 2014 došlo, pokud jde o svéprávnost právnických osob. Pokud za předchozí právní úpravy právnická osoba způsobilostí nabývat práva a povinnosti disponovala a statutární orgány za ni jednaly jejím jménem, v novém pojetí právnická osoba svéprávnost nemá, což znamená, že statutární orgán nebo jiný její zástupce jedná nikoli za danou právnickou osobu, nýbrž jako její zástupce. To zcela zřejmě platí také pro případy související s uzavřením, změnami nebo zánikem kupních smluv. Jednání zástupce právnické osoby je však následně připisováno právě této právnické osobě.
3.2 Objekt kupní smlouvy
Lze konstatovat, že kupní smlouva může být uzavřena pouze, pokud se týká koupě a prodeje věci, kterou český právní řád za věc považuje – musí se tedy jednat o tzv. věc v právním slova smyslu. Nový občanský zákoník touto věcí rozumí vše, co je odlišné od osob a co slouží lidské potřebě. Uvedené vymezení věci v právním slova smyslu je v českém právním řádu novinkou s účinností od roku 2014, kdy se zákonodárce koncepčně navrátil do předválečného vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937.
Věc je tedy nově pojata poměrně široce a bylo upuštěno od materialistického a pozitivistického hlediska druhé poloviny devatenáctého století, jež v Československu bylo do právního řádu přeneseno v souvislosti s rekodifikací občanského práva v roce 1950. Aktuálně účinná právní úprav tak věcí v právním smyslu chápe jak věci hmotné, tak i věci nehmotné, jimiž jsou např. ty předměty, které náležejí do kategorií průmyslového vlastnictví a dalších oblastí duševního vlastnictví, ale také předměty v podobě zaknihovaných cenných papírů, investičních nástrojů apod. Toto pojetí má lépe vyhovovat praktickým potřebám i hledisku českého ústavního pořádku. Předchozí právní úprava v rámci starého občanského zákoníku totiž upravovala pouze věci hmotné, nicméně zcela zřejmě došlo k prolomení tohoto pojetí věci v právním slova smyslu jinými právními předpisy regulujícími např. problematiku ochranných známek, průmyslových vzorů, podnikání na kapitálovém trhu a další.
Problémy v souvislosti s předchozí právní úpravou pak mohly nastávat také s ohledem na ústavněprávní a mezinárodněprávní úpravu základních lidských práv a svobod, která obsahuje regulaci ochrany vlastnictví. Příslušná ustanovení těchto právních předpisů chápou vlastnictvím nejen věci v hmotném slova smyslu, nýbrž samozřejmě také věci nehmotné, mezi které jsou např. řazeny i pohledávky.
Pokud se týká samotné definice věci v právním smyslu, je na místě konstatovat, že tuto bylo lze ze starého občanského zákoníku pouze dovozovat, nebyla zde však výslovně uvedena. Zákonodárce v roce 1964 definici tohoto významného právního institutu odmítl s tím, že věc je toliko přírodním faktem, a tedy ji nelze definovat na úrovni právní. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku naopak hovoří o tom, že definice věci v právním slova smyslu není definicí reálných věcí, a tedy nemusí ani nic vypovídat o reálném světě, nýbrž se jedná o definici nominální a takto je nutné na ni také nahlížet. V souvislosti s právě uvedeným lze konečně také namítat, že i dosavadní pojetí věci v právním smyslu, ač tato nebyla výslovně definována, často neodpovídalo realitě, pokud i to, co se ve skutečném světě jeví jako věc, nemuselo být věcí z právního hlediska
Jak již bylo uvedeno, aktuálně účinná právní úprava věci v právním slova smyslu tuto definuje jako vše, co není osobou a zároveň slouží potřebě lidí – aby se tedy jednalo o věc v právním smyslu, je velmi důležité, aby se jednalo o objekt pro člověka užitečný. Tím není rozuměno pouze faktické přinášení užitku konkrétnímu vlastníkovi dané věci, ale také objektivně daná způsobilost dané věci přinášet zejména hospodářský užitek, může se však
jednat i o užitek jiného druhu, např. estetický. Věc v daném smyslu tedy musí být nějakým způsobem pro lidský život prospěšná, s čímž souvisí také to, že má svoji hodnotu.
Výše také byla naznačena souvislost definice věci v právním smyslu s vlastnickým právem – věcí v právním smyslu tedy dle nového občanského zákoníku může být to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva (především tedy právo vlastnické). Musí tedy platit, že věc v právním smyslu je ovladatelná. S pojmem věci v právním smyslu tedy nelze spojovat úplně vše, co může být nebo je pro člověka užitečné. Tomuto pojmu tak nebudou odpovídat např. vzduch, slunce nebo déšť (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Samostatnou skupinu věcí v právním smyslu pak dle nového občanského zákoníku tvoří veřejné statky – těmi jsou dle ustanovení § 490 tohoto zákonného právního předpisu věci, které jsou určené k obecnému užívání. Pro charakteristiku veřejného statku tedy není důležité, zda je daná věc ve vlastnictví soukromém či veřejném, nýbrž to, jakému účelu fakticky slouží, resp. má sloužit. Zákonodárce v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku v tomto smyslu uvádí příklad – pokud zůstavitel povolá dědice s příkazem, dle kterého má tento z uzavřené zahrady, kterou zdědil, nacházející se uprostřed města, vybudovat veřejný park, znamená to, že se okamžikem smrti zůstavitele tento pozemek stane veřejným statkem, a to i když veřejnému užívání ještě neslouží; bude tomu tak proto, že mu sloužit má. Po dědicovi tohoto pozemku se tak ze zákona oprávněné osoby mohou domáhat zpřístupnění této zahrady veřejnosti (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Dosud byly analyzovány definice věci v právním smyslu, které nový občanský zákoník vymezuje pozitivně, avšak tento obsahuje také jejich vymezení v negativním slova smyslu, pokud v ustanoveních § 493 a § 494 stanovuje, co věcí v právním slova smyslu není. Zaprvé tak za věc nemají být považovány lidské tělo ani jeho části, a to ani v případě, že tyto byly od těla odděleny. Věcí v právním smyslu tedy není člověk, což ostatně vyplývá již z výše uvedené definice, že věcí nemohou být osoby, nicméně uvedené ustanovení hovoří o tom, že věcí nemůže být ani mrtvé lidské tělo, ani jeho části. Zákonná ustanovení týkající se věcí v právním smyslu na tyto tedy zásadně použít nelze. Znamená to tedy, že části lidského těla není možné podřizovat běžným ustanovením nového občanského zákoníku o věcech, a to ze zcela zřejmých důvodů, totiž aby bylo zabráněno jejich volnému obchodování. Přesto však existují situace, kdy lidské tělo či jeho části za věci v souladu s českým právním řádem považovat lze – je tomu tak tehdy, pokud to výslovně zakotvuje některý speciální právní předpis pro své účely; samozřejmě
je pak možné legálně s lidskými těly a jejich částmi nakládat jako s věcmi pouze v mezích příslušných právních norem.
Podle ustanovení § 494 nového občanského zákoníku nejsou věcí ani živá zvířata – zákonodárce zde konkrétně hovoří o tom, že tato mají zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadané živé tvory. Pokud se týká ustanovení o věcech v právním smyslu, tato mohou být na živá zvířata použita pouze v té míře, která neodporuje jejich povaze. Jedná se o průlomové ustanovení, na jehož základě jsou živá zvířata pojímána odlišně od předchozí právní úpravy; zákonodárce k této změně v rámci důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku uvádí, že se česká právní úprava „po vzoru dalších evropských úprav a jejich vývoje v posledních dvaceti letech vymaňuje z dogmatu římského práva o ‚bučících nástrojích‘ a z právního pojetí zvířat jako věcí v právním smyslu“ (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a). Tento posun v právním pojetí živého zvířete je nazýván dereifikací a je zobrazením ekologických a etických požadavků ochrany zvířat (Sacker a kol., 1993, s. 713).
Pokud se týká právní úpravy v rámci starého občanského zákoníku, bylo již poznamenáno, že tato zvířata pojímala odlišným způsobem. Živá zvířata v jejích souvislostech byla totiž zásadně považována za movité věci, a to s ohledem na jejich zvláštní povahu. Obecně tak bylo lze konstatovat, že v souladu s tímto právním předpisem mohla být zvířata objektem koupě a prodeje, tedy také vlastnických práv. Vlastník mohl zvíře ztratit, mohl jej opustit apod. Ochrana zvířat tak byla obsažena v rámci jiných právních předpisů, nikoli však ve starém občanském zákoníku.
V současné době tak jsou živá zvířata českým občanským zákoníkem zásadně vyloučena z pojetí jako věci v právním smyslu, nicméně je na místě zdůraznit, že tomu tak je, pouze pokud jde o zvířata živá. Mrtvé tělo zvířete nebo jeho části nejsou novým občanským zákoníkem v rámci negativního vymezení věci v právním smyslu uvedeny, a tedy, tyto jsou za věci v právním smyslu považovány. Jedná se tedy o odlišnost pojetí od mrtvého lidského těla a jeho částí, jak bylo uvedeno výše (Kessler, 2012).
Bylo-li konstatováno, že živé zvíře může být věcí v právním smyslu, pokud toto pojetí v konkrétním případě neodporuje jeho povaze, pak je na místě se ptát, kdy k „odporování jeho povaze“ v praxi může dojít. Zákonodárce v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku uvádí příklad psa, který lpí na svém pánovi – pokud by tento měl být např. předmětem zástavního práva, což by znamenalo jeho odloučení od pána, čímž by tento pes byl vystaven emočnímu strádání a stresu, odporovalo by považování tohoto zvířete za věc v právním smyslu
jeho povaze (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [b.r.]a). Je tedy zřejmé, že velkou roli v posuzování konkrétních situací, kdy může být zvíře považováno za věc v právním smyslu a kdy nikoli, budou hrát právě konkrétní situace, konkrétní psychický stav zvířete a jeho povaha. Zcela zřejmé tak již nyní je, že v reálných situacích bude velmi složité dané okolnosti prokazovat (Kessler, 2012).
Pokud se týká kategorizace věcí v právním smyslu, nový občanský zákoník je tradičně dělí na věci movité a nemovité. Toto členění má zcela jistě podstatný význam, pokud je o nich pojednáváno v souvislosti s kupní smlouvou, a to především z důvodu, že kupní smlouva ohledně nemovitých věcí má některá specifika. Nejprve je ale třeba vymezit, co jsou to movité, resp. nemovité věci. Podle ustanovení § 498 nového občanského zákoníku jsou nemovitými věcmi „pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.“ Veškeré další věci, a to ať již hmotné či nehmotné podstaty, jsou věcmi movitými. Pokud se týká prodeje a koupě nemovitých věcí, ustanovení
§ 2128 odst. 1 nového občanského zákoníku stanovuje požadavek písemné formy kupní smlouvy.
3.3 Obsah právního vztahu
Pokud se týká právního vztahu vyplývajícího z kupní smlouvy, tento je tvořen jednak právy a povinnostmi smluvních stran danými zákonem, jednak právy a povinnostmi, které si tyto smluvní strany ve smlouvě sjednají. Obecně lze dle ustanovení § 2087 a § 2088 nového občanského zákoníku říci, že základní povinností prodávajícího je odevzdat věc, případně také doklady, které se k předmětu kupní smlouvy vztahují, kupujícímu, a tomuto také umožnit nabýt vlastnického práva k této věci v souladu s kupní smlouvou. Co se týká splnění povinnosti odevzdat věc kupujícímu, k tomu ze zákona dojde, pokud je mu umožněno s věcí nakládat v místě plnění a toto je kupujícímu včas také oznámeno. Základními povinnostmi kupujícího jsou pak dle ustanovení § 2119 a následujících nového občanského zákoníku především zaplatit kupní cenu a převzít předmět kupní smlouvy.
Pokud by došlo k situaci, kdy se kupující dostane do prodlení se splněním povinnosti převzít kupovanou věc nebo zaplatit kupní cenu, prodávající je povinen věc pro kupujícího uchovat, má-li sám možnost s věcí disponovat, a to způsobem přiměřeným okolnostem. S tím souvisí oprávnění prodávajícího vymáhat po kupujícím úhradu účelně vynaložených nákladů
vzniklých právě v souvislosti s uvedeným uchováním věci. Je-li kupující v prodlení s placením kupní ceny, pak od něj podle ustanovení § 1970 nového občanského zákoníku může prodávající požadovat kromě kupní ceny také úhradu úroků z prodlení. Kupující naopak není povinen hradit kupní cenu prodávajícímu až do okamžiku, kdy dostane možnost si kupovanou věc prohlédnout. To přirozeně neplatí pro ty případy, kdy byl mezi smluvními stranami dojednán takový způsob předání věci, který tuto prohlídku vylučuje. Kromě kupní ceny je kupující také ze zákona povinen hradit náklady spojené s převzetím věci a naopak je prodávající povinen hradit náklady spojené s odevzdáním věci.
Ohledně splnění uvedených povinností prodávajícího nový občanský zákoník v ustanovení § 2092 říká, že doba, v níž prodávající je podle předmětné kupní smlouvy prodávající povinen plnit, běží ode dne účinnosti smlouvy. Pokud by však kupující měl některou svoji povinnost v daném případě splnit ještě před odevzdáním věci prodávajícím, pak tato doba počíná běžet již od okamžiku splnění této povinnosti.
Je zřejmé, že aby došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, předpokladem je, že se smluvní strany dohodnou alespoň na jejích obligatorních náležitostech, čili především na dostatečné specifikaci předmětu kupní smlouvy a na určení kupní ceny, za kterou se tento bude převádět. V tomto smyslu nemusí kupní smlouva obsahovat konkrétní částku tvořící kupní cenu, nýbrž platná kupní smlouva bude uzavřena i za situace, kdy si smluvní strany v jejím rámci dohodnou způsob určení této ceny. Navíc právní úprava kupní smlouvy týkající se převodu movitých věcí umožňuje smluvním stranám uzavřít kupní smlouvu i bez určení kupní ceny – nový občanský zákoník pro tyto případy stanoví, že za ujednanou kupní cenu se považuje taková cena, za kterou se srovnatelná movitá věc v době uzavření předmětné smlouvy za obdobných smluvních podmínek prodává.
Při sjednávání kupní smlouvy má prodávající povinnost upozornit kupujícího na vady věci, o kterých ví – pokud by k tomu nedošlo, zákon podrobněji upravuje také problematiku odpovědnosti prodávajícího za skryté vady. Ustanovení § 2099 a následující nového občanského zákoníku pak obsahují podrobnou regulaci otázek spojených s právy z vadného plnění a zárukou za jakost. Pokud se jedná místa plnění, toto si smluvní strany v rámci kupní smlouvy sjednají – jak již bylo řečeno, kupující v tomto smyslu nese náklady spojené s odevzdáním, jimiž bude nejčastěji odvoz věci, prodávající pak nese náklady spojené s předáním této věci, tedy především s jejím dovozem.
Bylo-li výše uvedeno, že ze zákona jsou povinny obě smluvní strany plnit současně, pak je na místě poznamenat, že toto ustanovení v celé řadě případů nebude vhodné, a proto je nutné, aby si smluvní strany výslovně dohodly okamžik plnění smluvních povinností. Pokud mezi smluvními stranami již existují některé zvyklosti ohledně těchto otázek, pak platí, že tyto budou mít přednost před zákonem; smluvní ujednání pak zcela zřejmě budou mít přednost jak před zvyklostmi, tak před zákonem (Xxxxxxx, Budíková, Ivičičová, Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx, Štýsová, 2014, s. 112).
Právě uvedené lze dle struktury nového občanského zákoníku aplikovat jak na kupní smlouvy týkající se koupě a prodeje movité věci, tak i nemovité věci. Vedle toho pak nový občanský zákoník obsahuje pro oba uvedené druhy věcí a kupní smlouvu s nimi související specifickou právní úpravu. Pokud jde o koupi a prodej movité věci, jedná se zcela zřejmě o předmět koupě, jímž není věc nemovitá; v konkrétních případech ale může být jako koupě věci movité posouzena i koupě součásti věci nemovité, kterou má kupující podle kupní smlouvy nabýt po oddělení od věci nemovité na věc movitou – příkladem mohou být okna, dveře a další součásti nemovité věci. Nebezpečí škody na věci v případě kupní smlouvy na věc movitou přechází dle ustanovení § 2121 nového občanského zákoníku na kupujícího v okamžiku převzetí věci, resp. v okamžiku, kdy mu je prodávajícím umožněno s touto věcí nakládat.
Jedná-li se v konkrétním případě o smlouvu o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit, nepůjde o smlouvu o dílo, avšak opět o kupní smlouvu ohledně věci movité. O tu se bude jednat také v případech, kdy smluvní strany uzavřou smlouvu o dodání věci, jež má být teprve vyrobena. Xxxxxxx o dílo se vedle toho vyznačuje především tím, že ten, komu má být věc dodána, se zaváže předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení dané věci potřeba, tedy zásadně materiálu k výrobě. Kupní smlouvou také nebude taková smlouva, podle které převážná část plnění dodavatele bude spočívat ve výkonu činnosti (typicky v případech koupě věci a objednání související montáže výrobcem, např. okna). Platí, že kupní smlouvu na movité věci lze sjednat písemně, ale postačí jen její ústní forma (Xxxxxxx, Budíková, Ivičičová, Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx, Xxxxxxx, 2014, s. 113).
Ohledně koupě a prodeje nemovité věci zákon stanoví, že kupující má právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, pokud kupovaný pozemek nemá výměru, která byla určena v kupní smlouvě. Pokud však tento nemá výměru, která je zapsána v katastru nemovitostí, pak toto právo kupující má pouze v tom případě, že to mezi smluvními stranami bylo ujednáno. Kupujícímu náležejí plody a užitky předmětné nemovité věci od okamžiku, který si smluvní
strany v kupní smlouvě sjednaly jako okamžik převzetí nemovité věci kupujícím. V této době také ze zákona přechází nebezpečí škody na věci na kupujícího (Xxxxxxx, Budíková, Ivičičová, Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx, Xxxxxxx, 2014, s. 118).
Koupě a prodej movité věci se od koupě a prodeje nemovité věci ze zákona zásadně odlišuje ve smyslu, kdy je nabyto vlastnické právo k předmětu kupní smlouvy. Vlastnické právo k movité věci přechází na nabyvatele dle ustanovení § 1099 nového občanského zákoníku, pokud se týká o individuálně určenou věc, už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Ustanovení § 1101 nového občanského zákoníku hovoří o okamžiku převodu vlastnického práva k movité věci druhově určené, jež se nabývá nejdříve v okamžiku, kdy lze tuto věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu. Vlastnické právo k nemovité věci však vzniká dle ustanovení § 1105 nového občanského zákoníku až v okamžiku jeho zápisu do veřejného rejstříku, tedy zásadně do katastru nemovitostí.
4 Specifika právní úpravy spotřebitelské kupní smlouvy
4.1 Obecná ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem
Co se týká smluv uzavíraných se spotřebitelem obecně (nikoli tedy pouze smlouvy kupní), nový občanský zákoník upravuje pro tyto speciální ustanovení; konkrétně se jedná o ustanovení § 1810 a následující. Jsou zde stanovena základní pravidla, jaká platí pro smluvní jednání vůči spotřebiteli ze strany podnikatele, resp. základní práva spotřebitele vyplývající z tohoto jeho postavení v daném právním vztahu.
Podnikatel je tak např. povinen všechna sdělení vůči spotřebiteli učinit jasně a srozumitelně, a to v jazyce, ve kterém je předmětná smlouva uzavírána. Uvedené pravidlo bylo do nového občanského zákoníku zakotveno především v souvislosti s příslušnými právními předpisy Evropské unie regulujícími nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách a ochranu spotřebitele jako takovou. V tomto případě se jedná o odlišný právní požadavek, než jaký právní úprava spojuje s určitostí a srozumitelností projevu vůle, jakož se přirozeně jedná také o jiné právní následky. Pokud se spotřebiteli nedostane jasných a srozumitelných sdělení, pak nebude následkem tohoto podnikatelova jednání jeho neplatnost, nýbrž může jít o porušení informační povinnosti, na jejímž základě je dáno také právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy. S nejednoznačnými formulacemi ve smlouvě, které mohou být vykládány různě, zákonodárce spojuje povinnost interpretovat obsah smlouvy tím způsobem, který je pro spotřebitele výhodnější (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [b.r.]a).
Pokud se týká informační povinnosti podnikatele, z ustanovení § 1811 odst. 2 nového občanského zákoníku vyplývá, že pokud jednání mezi podnikatelem a spotřebitelem směřuje k uzavření smlouvy a zásadní skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí, pak má podnikatel povinnost před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, tomuto sdělit:
- svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,
- označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,
- cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní a poplatků,
- způsob platby a způsob dodání nebo plnění,
- náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,
- údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,
- údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných opatření, a
- údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy.
Pokud je se spotřebitelem uzavřena kupní smlouva obsahující ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v jeho neprospěch, považuje zákon tato ujednání za zakázaná. Především se bude jednat o ujednání zakotvená v rámci demonstrativního výčtu ustanovení § 1814 nového občanského zákoníku, tedy např. o ujednání ohledně vyloučení nebo omezení práv spotřebitele z vadného plnění nebo na náhradu škody, ujednání, která zakládají oprávnění podnikatele bez udání důvodu od smlouvy odstoupit a spotřebiteli toto právo nepřiznávající, ujednání zavazující spotřebitele ve smyslu, že je povinen plnit podmínky, se kterými neměl možnost se před uzavřením smlouvy seznámit, ujednání povolující podnikateli jednostrannou změnu obsahu smlouvy apod.
4.2 Prodej zboží v obchodě
Nový občanský zákoník kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě obsahuje také ustanovení specifická pro prodej zboží v obchodě – jedná se o regulaci, která obsahuje některé výjimky a doplnění vůči obecné právní úpravě tak, jak o ní bylo právě pojednáno. Velmi důležitou informací může být skutečnost, že ustanovení týkající se ochrany spotřebitele jsou zásadně kogentní, tedy pokud byla ustanovení upravující kupní smlouvu zásadně dispozitivní a smluvní strany si často mohly dohodnout ohledně té které problematiky režim odlišný od toho zákonného, pak v případě ustanovení, která upravují problematiku spotřebitelských kupních smluv, toto ze zákona možné nebude. Související cíl českého zákonodárce je přitom zřejmý – pokud by bylo možné ustanovení ochraňující spotřebitele vyloučit či smluvně pozměnit, zcela jistě by toho ze strany podnikatelů bylo hojně využíváno v neprospěch spotřebitelů.
Ustanovení § 2160 nového občanského zákoníku zakotvuje přechod vlastnického práva k převáděné věci – obecně pro individuálně určené movité věci platí, že vlastnické právo přechází na kupujícího uzavřením samotné smlouvy, resp. okamžikem její účinnosti. Uvedené
ustanovení však stanoví, že kupující v případech koupě zboží v obchodě nabývá vlastnické právo k věci převzetím této věci. Zásada konsenzuality je tak v daném případě nahrazena zásadou tradice. Vedle toho je specifikován přechod vlastnického práva při samoobslužném prodeji – k tomu dojde v okamžiku zaplacení kupní ceny. Je zřejmé, že pokud je kupujícím věc zničena či poškozena v okamžiku před zaplacením kupní ceny, tedy v okamžiku, kdy k této nemá vlastnické právo, je prodávající oprávněn po tomto požadovat náhradu škody v souvislosti s obecnými občanskoprávními ustanoveními.
Velmi důležité je dbát na shodu faktického stavu zboží s kupní smlouvou. Ustanovení
§ 2161 nového občanského zákoníku hovoří o odpovědnosti prodávajícího za skryté vady. Konkrétně tak prodávající kupujícímu odpovídá za to, že kupovaná věc má vlastnosti, které byly smluvně ujednány, resp. takové vlastnosti, které jsou výrobcem uvedeny nebo které kupující mohl vzhledem k povaze věci nebo na základě reklamy očekávat. Prodávající také odpovídá za to, že je věc vhodná pro účel, k němuž ji výrobce uvádí, nebo ke kterému se takové věci obvykle užívají. Odpovědnost prodávajícího vůči kupujícímu tkví také v tom, že zboží bude mít smluvenou jakost, odpovídající množství nebo míro a v neposlední řadě v tom, že tato věc svojí povahou není v rozporu s právními předpisy. Pokud se jedná o koupi věcí zuživatelných, pak ustanovení § 2163 nového občanského zákoníku uvádí, že musí být vyznačena doba nejkratší trvanlivosti a v případě, kdy se jedná o věc podléhající rychlé zkáze, doba, po kterou lze věc použít.
Velmi důležité je v právním vztahu z kupní smlouvy mezi spotřebitelem a podnikatelem také ustanovení § 2161 odst. 2 nového občanského zákoníku, které zakotvuje zákonnou domněnku ve smyslu, že pokud se v době šesti měsíců od převzetí věci projeví na této věci vada, má se za to, že tato vada existovala již v okamžiku převzetí této věci. Uvedená domněnka je vyvratitelná, což znamená, že prodávající nese důkazní břemeno a pokud prokáže, že v okamžiku předání věci kupujícímu tato vada neexistovala, nebo také pokud tato domněnka odporuje povaze koupené věci, pak je vyloučena (Remeš, 2013). Uvedené pojetí odpovídá také české právní úpravě odpovědnosti prodávajícího účinné do konce roku 2013 – i podle této měl prodávající povinnost dodat kupujícímu zboží bezvadné, a to jak z hlediska kvalitativního, tak z hlediska kvantitativního, a to zcela zřejmě s vlastnostmi a jakostí, které byly smluvními stranami dojednány, resp. které mohl kupující oprávněně očekávat (Xxxxxxxx, 2012).
Ustanovení § 2164 nového občanského zákoníku také prodejci nebrání prodat zboží, které má vadu. Tato vada však nesmí bránit v užívání věci kupujícím k jejímu účelu. Pokud má věc
v tomto smyslu vadu, lze ji ze zákona prodat jen za nižší cenu, než jaká je cena obvyklá pro tuto věc v bezvadném stavu. Prodávající přitom musí kupujícího na vadu upozornit, pokud to není zřejmé již ze samotné povahy prodeje (Xxxxxxx, 2014, s. 123). Příkladem lze uvést keramické talíře na jídlo, jejichž vada spočívá v drobné vadě materiálu, pokud je na kraji talíře poškrábaná glazura. Tato vada představuje pouze vadu materiálu, tento nedostatek však nebrání užívání zboží tak, jak je obvyklé. Prodejce tak tyto talíře může prodávat k jejich účelu, ovšem za sníženou cenu. V dané souvislosti lze doporučit, aby bylo ze strany prodávajícího na vady upozorněno např. v rámci dokladu o koupi, aby případně v budoucnu tento prodávající unesl důkazní břemeno ohledně toho, že kupující byl na vadu před koupí upozorněn a že zboží bylo prodáno za sníženou kupní cenu. Tuto vadu pak zcela zřejmě nemůže kupující reklamovat.
Pokud se nejedná o zboží zuživatelné nebo o zboží podléhající rychlé zkáze, ze zákona má kupující nárok uplatnit právo z vady, která se u koupené věci vyskytla v období dvou let po převzetí. Jedná-li se v této souvislosti o věci zuživatelné a věci podléhající rychlé zkáze, tyto lze reklamovat pouze po dobu vyznačenou zpravidla na jejich obale, tedy po dobu jeho trvanlivosti nebo po dobu, kdy lze danou věc použít. Lze-li konstatovat, že zákon prodávajícímu neukládá povinnost ručit za to, že si koupená věc uchová po dobu čtyřiadvaceti měsíců od jejího předání kupujícímu své obvyklé vlastnosti a že bude způsobilá ke svému užívání, pak je možné uzavřít, že zákonná záruka ve smyslu, v němž byla upravena v rámci předchozí právní úpravy, tak od roku 2014 neexistuje (Xxxxxxxx, Xxxxxxxxxxxxx, s. 306). Tento názor zastává určitá část odborné veřejnosti, nicméně druhá část jí oponuje ve smyslu, že se zákonná záruka za jakost od roku 2014 nezměnila – tomu konečně odpovídá také vyjádření českého Ministerstva průmyslu a obchodu, podle kterého dvouletá zákonná záruka za zboží platí i po rekodifikaci českého soukromého práva (Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2013).
Uvedený nárok kupujícímu nevznikne v případech, kdy věc zakoupil za nižší cenu, a to pouze, pokud by měla být reklamována vada, kvůli které byla kupní cena snížena, dále také na opotřebení věci, které je způsobené jejím obvyklým užíváním. Pokud je prodávána použitá věc, pak se tento nárok nemůže vztahovat na vady, které odpovídají míře používání této věci a jejímu opotřebení, které věc měla již v okamžiku převzetí kupujícím. Konečně zákon vylučuje nárok kupujícího na uplatnění reklamace v případech, kdy to vyplývá z povahy věci.
Ustanovení § 2168 nového občanského zákoníku s právě analyzovaným souvisí – říká, že pokud by si smluvní strany ujednaly zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění, k tomuto ujednání se nebude ze zákona přihlížet. Výjimkou jsou situace, kdy byla na polovinu
zkrácena zákonná doba v případě koupě použitého spotřebního zboží. V souvislosti s reklamací zboží může kupující dle ustanovení § 2169 nového občanského zákoníku požadovat dodání nového zboží nebo výměnu zboží, pokud to není vzhledem k povaze vady nepřiměřené; pokud se vada týká pouze některé součásti věci, může být vyměněna pouze tato součást. Pokud není možná náprava vady ze strany prodávajícího tak, jak bylo právě uvedeno, může kupující od kupní smlouvy odstoupit. Konečně nový občanský zákoník pro případy, kdy kupující od smlouvy neodstoupí a ani neuplatní právo na dodání nové věci bez vad, výměnu součásti nebo opravu věci, tomuto stanovuje právo na přiměřenou slevu. Na tu má kupující ze zákona nárok také tehdy, pokud prodávající nemůže dodat novou bezvadnou věc, vyměnit součást věci nebo věc opravit, resp. také tehdy, pokud prodávající v přiměřené době nezjedná nápravu.
4.3 Smlouva uzavřená mimo prostory obvyklé k podnikání a smlouva distanční
Nový občanský zákoník kromě jiného přinesl také vyšší ochranu spotřebitele, pokud se týká nakupování mimo prostory obvyklé k podnikání. Jedná se tedy o případy podomního prodeje, prodeje na tzv. předváděcích akcích nebo na ulici. Takovouto smlouvou je podle zákona také smlouva, jež byla sice uzavřena v prostorech, které jsou k podnikání obvyklé, nicméně došlo k tomu poté, co byl spotřebitel osloven mimo tento prostor (typicky může jít o situaci, kdy prodávající kupujícího „odchytne“ na ulici a následně jej „vláká“ do prodejny).
Nový občanský zákoník upravuje informační povinnost prodávajícího. Spotřebitel – kupující tak musí před uzavřením smlouvy i při jejím uzavírání disponovat základními informacemi o daném podnikateli – prodejci, o ceně a povaze kupované věci, o odpovědnosti za vady, dodacích a platebních podmínkách. Xxxxxxx je podnikatel v tomto smyslu povinen spotřebitele informovat o jeho právu na odstoupení od smlouvy. Výkon tohoto práva má spotřebiteli usnadnit formulář pro odstoupení od smlouvy, který je podnikatel povinen spotřebiteli předat. Není-li v rámci poučení spotřebitele uvedena informace o tom, že tento nese v případě odstoupení od smlouvy náklady spojené s vrácením zboží, dle ustanovení
§ 1832 odst. 3 nového občanského zákoníku platí, že tyto náklady musejí být spotřebiteli ze strany podnikatele uhrazeny. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda spotřebitel všechny uvedené informace ve srozumitelné podobě tak, aby jim porozuměl každý rozumný člověk, obdržel, leží dle ustanovení § 1839 nového občanského zákoníku na podnikateli.
V případě uzavření smlouvy mimo prostory obvyklé k podnikání nový občanský zákoník dává spotřebiteli možnost odstoupení od smlouvy, a to zpravidla ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne převzetí kupované věci. Na rozdíl od předchozí právní úpravy je nově možné odstoupení od smlouvy v uvedené lhůtě podnikateli odeslat, přičemž aby bylo toto odstoupení od smlouvy platné, není striktně vyžadováno, aby byl použit formulář na odstoupení, který spotřebitel od podnikatele obdržel.
Jak již bylo řečeno, ohledně možnosti odstoupení od smlouvy musí být spotřebitel podnikatelem náležitě informován, a to v písemné formě nebo za předpokladu, že s tím bude spotřebitel souhlasit, v jiné písemné formě. Pro toto poučení však nepostačuje ústní forma. Nedodrží-li prodávající tuto zákonnou informační povinnost vůči kupujícímu, lhůta k odstoupení se ze zákona prodlouží o jeden rok, čili její délka bude činit jeden rok a čtrnáct dnů. Může se konečně také stát, že prodávající tuto povinnost splní dodatečně – pak bude platit, že čtrnáctidenní lhůta k odstoupení od smlouvy počíná běžet až dnem, kdy toto poučení bylo spotřebiteli předáno.
V souvislosti s právě uvedeným je na místě poznamenat, že právo na odstoupení od smlouvy není zákonem dáno pro každou situaci – nový občanský zákoník stanovuje určité konkrétní situace, kdy k němu dojít nemůže, čímž je naopak chráněn podnikatel před zneužitím práva ze strany spotřebitele. Jedná se především o případy, kdy bylo předmětem kupní smlouvy zboží upravené podle přání spotřebitele, zboží podléhající rychlé zkáze, zboží v uzavřeném obalu, které bylo spotřebitelem vyňato a z hygienických důvodů jej není možné vrátit, dále také CD v případech, kdy byl porušen původní obal, a především pak ve všech případech, pokud jde o koupi nemovité věci.
Bylo-li uvedeno, že spotřebitel musí ve lhůtě čtrnácti dnů podnikateli oznámit, že od smlouvy odstupuje, pak nový občanský zákoník stanovuje další čtrnáctidenní lhůtu, ve které je kupující povinen vrátit prodávajícímu zboží, jež bylo předmětem kupní smlouvy, od které kupující odstoupil. Do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy je pak podnikatel povinen vrátit spotřebiteli peněžní prostředky, a to tím způsobem, kterým tyto přijal, pokud spotřebitel nesouhlasí s jiným způsobem. Je však nutné poznamenat, že podle ustanovení § 1832 nového občanského zákoníku podnikatel nemusí peněžní prostředky vrátit dříve, než obdrží zboží od spotřebitele (Sdružení ochrany spotřebitelů Moravy a Slezska, z.s., 2014a).
Stejná práva má spotřebitel také v případech, kdy dojde k uzavření distanční smlouvy, tedy kupní smlouvy uzavřené na dálku nejčastěji prostřednictvím telefonu nebo internetu.
V tomto případě přitom nebude rozhodující, jakým způsobem je zboží přepravováno nebo zda si spotřebitel zboží vyzvedne na prodejně nebo ve výdejním místě osobně, rozhodující je toliko způsob uzavření smlouvy (Sdružení ochrany spotřebitelů Moravy a Slezska, z.s., 2014b).
Právě uvedené oprávnění spotřebitele odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů však vede v praxi často k případům, kdy si spotřebitel tímto způsobem zboží „vypůjčuje“, aniž by u něj existovala jakákoli vůle jej skutečně zakoupit. Bylo by však velmi těžké tato jednání z pozice zákonodárce nějakým způsobem omezit tak, aby se novelizace předmětných ustanovení nedotkla ochrany poctivých spotřebitelů. Pokud totiž spotřebitel uhradí kupní cenu, pak je téměř nemožné odhadovat, zda má skutečně o koupi věci zájem nebo nikoli (Xxxxxxx, 2013, s. 37).
5 Vymezení osoby spotřebitele v judikatuře Soudního dvora Evropské unie
V rámci této kapitoly bude pojednáno o rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie vztahujících se k vymezení osoby spotřebitele. Jak totiž bylo výše v této práci několikrát poznamenáno, záleží velmi na konkrétních okolnostech daného případu, aby bylo možné konstatovat, zda v daném případě byla osoba v postavení spotřebitele nebo nikoli.
Výše také bylo uvedeno, že nový občanský zákoník od roku 2014 nově definuje osobu spotřebitele výhradně jako osobu fyzickou – do té doby bylo možné, aby v některých situacích byla za spotřebitele považována také osoba právnická. Bylo-li v daných souvislostech uvedeno, že tímto ustanovením mj. český zákonodárce chtěl dosáhnout souladu s právem Evropské unie, je na místě uvést také judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která se touto problematikou zaobírala.
Tak např. v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Xxxxxxxx proti Xxxx Xxx KG. pocházejícím již ze dne 21. června 1978, sp. zn. C-150/77, soud rozhodl o tom, že právnická osoba nemůže být považována za spotřebitele. V dané věci se jednalo o kupní smlouvu, kterou uzavřela francouzská společnost Xxxxxxxx se společností Xxxx Xxx KG., kdy jejím předmětem byly obráběcí stroje. Soudní dvůr Evropské unie se vyslovil ve smyslu, že uvedená francouzská společnost nemůže být považována ve smyslu spotřebitelského práva za ekonomicky slabší stranu právního vztahu, pokud nejednala jako soukromá osoba, nýbrž v postavení podnikatele. Podle Evropského soudního dvora je účelem spotřebitelského práva poskytovat právní ochranu kupujícím, kteří jsou v oslabeném postavení z důvodu, že jsou soukromými a konečnými spotřebiteli. Nejedná se tedy o případy nakupování zboží v rámci podnikání či profesní činnosti. Navíc je nutné, aby pojem spotřebitel byl vykládán eurokonformně, tedy nezávisle na právní úpravě jednotlivých členských států.
Tato definice byla ještě upřesněna v souvislosti s dalším rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie, konkrétně s rozhodnutím ve spojených věcech Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl, sp. zn. C-541/99 a C-542/99 ze dne
22. listopadu 2001. V něm bylo kromě jiného uvedeno, že spotřebitelem nemůže být právnická osoba ani v případech, kdy zrovna nejedná ve věci, která souvisí s její podnikatelskou nebo obchodní činností.
V rozsudku ze dne 3. července 1997 ve věci Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl., sp. zn. C-269/95 se jednalo o franchisingovou smlouvu, na jejímž základě měl italský státní příslušník pan Benincova prodávat přípravky pro ústní hygienu, a to v obchodě na území Spolkové republiky Německo. Nedlouho po započetí obchodování však byl obchod v Německu zrušen, načež se xxx Xxxxxxxxx obrátil na německý soud a žádal po něm vrácení částky, kterou do podnikání vložil, a zrušení franchisingové smlouvy – argumentem bylo, že tato není v souladu s německým právním řádem. Ve smlouvě však byla kromě jiného obsažena také prorogační doložka odkazující spory mezi stranami k florentskému soudu. Xxx Xxxxxxxxx však uvedl, že tuto nedodržel a nemusel dodržet, jelikož v době, kdy smlouva byla uzavírána, ještě nebyl podnikatelem. Soudní dvůr Evropské unie však v daném případě uvedl, že ochranu spotřebitele jako ekonomicky slabší strany lze vztahovat především na právní vztahy směřující k uspokojení osobní potřeby jednotlivce, tedy jeho soukromé potřeby. Pokud má být posouzeno, jestli se na konkrétní smlouvu mohou ustanovení spotřebitelského práva vztahovat, je nutné hodnotit především cíl a účel dané smlouvy, nikoli subjektivní postavení smluvních stran. Pana Benincasu nelze dle práva Evropské unie považovat za spotřebitele, pokud předmětná smlouva byla uzavírána ve spojitosti s jeho následnou podnikatelskou činností.
K dalšímu objasnění dané problematiky přispěl také rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Xxxxxx Xxxxxx proti BayWA AG ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. C-464/01. Zde bylo řečeno, že ochrany spotřebitele dle příslušných ustanovení evropského spotřebitelského práva se nemůže dovolávat ten, kdo předmětnou smlouvu uzavřel částečně za účelem soukromým, avšak částečně za účelem obchodním, resp. podnikatelským, pokud právě tento účel nemůže být zanedbatelným. V daném případě se jednalo o případ zemědělce Xxxxxxx Xxxxxxx, který vlastnil poměrně velké hospodářství v Horním Rakousku, kde také spolu se svojí rodinou obýval asi deset místností. BayWa AG je německá společnost provozující obchody se stavebním materiálem a potřebami pro kutilství. Xxx Xxxxxx si u této společnosti v úmyslu výměny tašek na střeše chtěl zakoupit materiál k této opravě, za tímto účelem se několikrát telefonicky dotazoval u této společnosti na ceny různých druhů materiálu, nikdy se však nezmínil o tom, že je zemědělec a výměna střechy souvisí s jeho podnikatelskou činností. Tašky byly zakoupeny a byla s nimi také opravena střecha, nicméně po jisté době tyto začaly vykazovat výrazné rozdíly v barvě, a tak musela být střecha opět opravena. Xxx Xxxxxx se rozhodl soudně vymáhat vrácení kupní ceny tašek a náhradu nákladů s opravou střechy již vzniklých, ale také těch, které ještě v souvislosti s dalšími opravami vzniknou v budoucnu.
S oprávněností vznesení takového nároku však úzce souvisela otázka, zda se jednalo o spotřebitelskou smlouvu nebo nikoli.
Soudní dvůr Evropské unie k tomuto uvedl, že osoba, která uzavřela smlouvu ohledně zboží, jež je částečně určeno k účelu podnikatelskému a částečně k účelu soukromému, nemá právo se dovolávat prospěchu vyplývajícího z právních předpisů regulujících ochranu spotřebitele. Výjimkou mohou být jen případy, kdy je podnikatelský účel natolik okrajový, že má v celkovém kontextu naprosto zanedbatelnou úlohu.
V dalším rozhodnutí, tentokrát ze dne 14. března 1991 Soudní dvůr ve věci Criminal proceedings proti Xxxxxxx Xx Xxxxx, sp. zn. C-361/89, byla řešena otázka týkající se podobné problematiky, totiž, zda podnikající osoba může být považována za spotřebitele, pokud uzavírá smlouvu, která není s její podnikatelskou činností úzce spjata. Soudní dvůr Evropské unie v souladu se svojí ustálenou judikaturou a svým souvisejícím postojem k problematice vymezení subjektů spotřebitelského práva rozhodl ve smyslu, že není podstatné, zda právnická osoba uzavírá smlouvu běžné povahy nebo smlouvu povahy výjimečné – ani v této situaci nemůže být považována za spotřebitele, a to se zřejmým důvodem, že smyslem ochrany spotřebitele je jeho slabší postavení, nemožnost profesionálního jednání v daném právním vztahu.
Zajímavým rozhodnutím v této oblasti je také rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. ledna 1993 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx Inc. proti TVB Treuhandgesellschaft für Vermögensverwaltung und Beteiligungen mbH, sp. zn. C-89/91. V něm se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, ze které vznikla spotřebiteli pohledávka vůči podnikateli. Uvedená pohledávka však byla dále postoupena podnikajícímu subjektu, který se následně před soudem dovolával práv spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie se vyslovil ve smyslu, že i když se jedná o pohledávku vzniklou na základě spotřebitelské smlouvy, nemohou být práva spotřebitele v tomto novém právním vztahu uplatňována, jelikož společnost, jíž byla pohledávka postoupena, spotřebitelem není – naopak koná v rámci své podnikatelské činnosti. Není tak možné na ni nahlížet jako na slabší stranu daného právního vztahu, a tedy nemůže jí být ani přiznán statut spotřebitele.
ZÁVĚR
Pro předkládanou bakalářskou práci bylo zvoleno téma kupní smlouvy uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem. Struktura předkládané práce byla zvolena v návaznosti na jednotlivé dílčí cíle práce, které byly stanoveny v jejím úvodu.
První kapitola se zabývala obecnými otázkami smyslu a potřebnosti právní ochrany spotřebitele. Kromě nich byly také uvedeny základní české právní předpisy, které právní ochranu spotřebitele zakotvují, a to ať již náležející do skupiny veřejného práva, tak i náležející do skupiny práva soukromého. V tomto smyslu bylo pojednáno především o dvou zásadních kodexech českého právního řádu, jimiž jsou trestní zákoník a především pak nový občanský zákoník, a jejich příslušných ustanoveních.
V rámci druhé kapitoly byly vymezeny osoby spotřebitele a podnikatele tak, jak je chápe a v minulosti chápal český právní řád.
Třetí kapitola je kapitolou pojednávající o analýze právní úpravy kupní smlouvy obecně
– za tímto účelem byla rozčleněna do tří podkapitol, kde byly postupně rozebírány podstatné náležitosti tohoto právního vztahu, jimiž jsou subjekty kupní smlouvy, její objekt a obsah.
Na třetí kapitolu pak navázala kapitola čtvrtá, jež analyzovala právní zakotvení ochrany spotřebitele, pokud se jedná konkrétně o kupní smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a podnikatelem. V této kapitole bylo poukázáno zejména na práva spotřebitele vyplývající při uzavření kupní smlouvy s podnikatelem z tohoto jeho postavení. První podkapitola se tak věnovala otázkám obecných ustanovení občanskoprávní úpravy spotřebitelských smluv, druhá podkapitola speciálním podmínkám prodeje zboží v obchodě a třetí podkapitola smlouvám uzavřeným mimo prostory obvyklé k podnikání a tzv. distančním smlouvám.
Poslední kapitola předkládané práce analyzovala rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie týkající se vymezení osoby spotřebitele, který na rozdíl od někdejší české právní úpravy poměrně stabilně považuje za spotřebitele pouze úzký okruh osob, jimiž jsou zásadně osoby fyzické. Vždy však musí být patrné, že se tato osoba nachází v postavení vůči druhé smluvní straně výrazně nevýhodném, a tedy v souladu s právem Evropské unie má požívat statusu spotřebitele.
Cílem předkládané práce bylo v jejím úvodu stanoveno nastínění specifik kupní smlouvy mezi podnikatelem jakožto profesionálem ve své odborné činnosti a spotřebitelem jakožto laikem bez odborných znalostí. Dílčími cíli práce pak byly stanoveny:
- otázka smyslu právní ochrany spotřebitele a obecné souvislosti jejího zakotvení v českém právním řádu,
- definice a charakteristika spotřebitele a podnikatele jakožto smluvních stran kupní smlouvy dle českého právního řádu,
- analýza české právní úpravy kupní smlouvy a specifik spotřebitelské kupní smlouvy v rámci nového občanského zákoníku s přihlédnutím k předchozí právní úpravě,
- analýza judikatury Evropského soudního dvora, pokud jde o vymezení osoby spotřebitele.
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že stanovené cíle práce byly naplněny.
Seznam použitých zdrojů
XXXXXXXX, X., XXXXXXXXXXXXX, L., 2013. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag. ISBN 978-80-7263-819-2.
XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X. x xxx., 2013. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR. ISBN 978-80-7478-326-5.
XXXXXXXX, B. E., XXXX, A. W., XXXXXXXX, R., 2006. Chapter on the Law and Economics of Contracts. In: Handbook of Law and Economics [online]. Vydáno 5. 6. 2006 [citováno
22. 4. 2016]. Dostupné z:
<xxxx://xxxxxxxx00.xxxx.xxx/xxxxxxxx.xxx?XXx00000000000000000000000000000000000000 100400103802708806609111710702011106511907909811903302310603300011110609900
112500308105308604604605000908809001000908807700105510507502402711910211608
7006119022095095109080102001119086015003077110089006099&EXT=pdf>
XXXXXX, X., 2004. Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha: Oeconomica. ISBN 80-245-0690-4.
XXXXXX, X., 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx. ISBN 978- 80-7400-062-1.
XXXXXX, X. x xxx., 2009. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-5042-6.
XXXXX, X., XXXXXXXXX, P., XXXXXX, R., XXXXXX, Č., XXXXXXXXXX, D., XXXXXXX,
V., 2000. Latinsko-český slovník. 1. vyd. Praha: Leda. ISBN 80-85927-82-9.
XXXXX, A., XXXXXXX, J., 2005. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In: Pocta Xxxxx Xxxxxxxx k 80. narozeninám. 1. vyd. Praha: ASPI. ISBN 80-7357- 133-1.
XXXXXXX, X., 2012. Přestává být zvíře věcí? Aneb krátký exkurz do právní úpravy zvířat v novém občanském zákoníku [online]. Vydáno 19. 4. 2012 [citováno 24. 4. 2016]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxx-xxxxx-xxxx-xxxx-xxxxxx-xxxxxx-xx-xxxxxx- upravy-zvirat-v-novem-obcanskem-zakoniku-82444.html>
XXXXXXXXX, X., 2006. K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě. Aplikované právo [online]. [citováno 21. 4. 2016]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx- pdf/43.pdf>
XXXXXXXX, X., 2012. Vybrané dopady nového občanského zákoníku na prodej zboží a poskytování služeb v obchodě [online]. Vydáno 26. 10. 2012 [citováno 23. 4. 2016]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xx- prodej-zbozi-a-poskytovani-sluzeb-v-obchode-85858.html>
Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2013. Dvouletá zákonná záruka na zboží bude platit i po
1. lednu 2014 [online]. Vydáno 10. 5. 2013 [citováno 23. 4. 2016]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx000000.xxxx>
XXXXXXX, X., 2014. Nový občanský zákoník. Smluvní právo. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-5164-1.
XXXXXXX, X., XXXXXXXX, P., XXXXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X., XXXXXXXX, X.,
XXXXXXX, M., 2014. Nový občanský zákoník. Smluvní právo. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-9141-8.
XXXXXX, X., 2012. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele. Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx. ISBN 978-80-7400-446-9.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [b.r.]b. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů [online]. [citováno 22. 4. 2016]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xxxx/xxxxx.xxx?Xx0&XXx0000&XX0x0>
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [b.r.]a. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č 89/2012 Sb., občanského zákoníku [online]. [citováno 21. 4. 2016]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xxxx/xxxxx.xxx?Xx0&XXx000&XX0x0>
XXXXX, X., 2013. Zákonná záruka podle NOZ opravdu končí! [online]. Vydáno 28. 5. 2013
[citováno 23. 4. 2016]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/000>
XXXXXX, X. X. x kol., 1993. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 1. Allgemeiner Teil. AGB-Gesetz. 3. vyd. München: C. H. Xxxx. ISBN 978-34-0635-811-1.
Sdružení ochrany spotřebitelů Moravy a Slezska, z.s., 2014a. Smlouvy mimo obchodní prostory [online]. [citováno 24. 4. 2016]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxx-xxx.xx/xxxx-xx-xx- 2014/smlouvy-mimo-obch-prostory/>
Sdružení ochrany spotřebitelů Moravy a Slezska, z.s., 2014b. Nákup na dálku [online]. [citováno 24. 4. 2016]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxx-xxx.xx/xxxx-xx-xx-0000/xxxxx-xx- dalku/>
SELUCKÁ, M. a kol., 2013. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx. ISBN 978-80-7400-471-1.
XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol., 2009. Občanský zákoník.
Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Xxxx. ISBN 978-80-7400-108-6.
XXXXXX, X., 2002. Xxxxxxx, pakty, dohody. Slovník mezinárodně politických a diplomatických aktů. Praha: Epocha. ISBN 80-86328-05-8.
Právní předpisy
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoníku, ve znění k 31. prosinci 2013.
Zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění k 31. prosinci 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Judikatura
Nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11. Nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. C-541/99 a C- 542/99.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Xxxxxxxx proti Xxxx Xxx KG. ze dne 21. června 1978, sp. zn. C-150/77.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Criminal proceedings proti Xxxxxxx Xx Xxxxx ze dne 14. března 1991, sp. zn. C-361/89.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl. ze dne 3. července 1997, sp. zn. C-269/95.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Xxxxxx Xxxxxx proti BayWA AG ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. C-464/01.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Xxxxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx Inc. proti TVB Treuhandgesellschaft für Vermögensverwaltung und Beteiligungen mbH ze dne 19. ledna 1993, sp. zn. C-89/91.