Čestné prohlášení
Název práce: Teorie společenské smlouvy podle Xxxxxxx a Locka
Xxxxx a příjmení autora: Xxxxxxxx Xxxxxxxx
Osobní číslo: X00000000
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 25. 07. 2012
Xxxxxxxx Xxxxxxxx
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Xxx. Xxxxxxx Xxxxxxxx, Ph. D. za poskytnuté materiály a cenné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. Dále také rodině a přátelům za jejich trpělivost a podporu.
Anotace
Bakalářské práce si klade za cíl uvést čtenáře do problematiky teorie společenské smlouvy v podání Hobbese a Locka. Úvod je věnován popisu politických myšlenek (zejména koncepce politické autority), které předcházely smluvnímu pojetí státu. Dále je zde snaha zachytit historický kontext vzniku obou pojetí. Ústřední část se soustředí na představení obou koncepcí. Struktura tohoto úseku je orientována na možnost jejich srovnání, proto jsou v obou částech zvoleny tematicky podobné podkapitoly. Závěrečná kapitola se věnuje komparaci a interpretaci Xxxxxxxxx a Xxxxxxxxxxx myšlenek. Výklad je založen na názorech současných interpretů. V závěru práce se autorka snaží zhodnotit celkový význam a přínos obou význačných myslitelů.
Klíčová slova
Xxxxxx Xxxxxx, Xxxx Xxxxx, teorie společenské smlouvy, souhlas, přirozený stav, zákon, stát, vláda, suverén, občan, politický závazek, vzpoura.
Abstract
The thesis is focused on introduction and interpretation of the issue of social contract theory presented by Xxxxxx Xxxxxx and Xxxx Xxxxx. An intoduction is devoted to the description of political ideas (in particular the concept of political authority) which preceded the consent-based conception of state. There is also an effort to capture the historical context of birth of the two conceptions. The central part of the thesis is devoted to the presentation of the concepts. The structure of this section should allow for a comparison as the author chooses subheads tematically similar in both parts. The final part offers a comparison and interpretation of Xxxxx and Xxxxxx’x thoughts. The interpretation is based on current interpretations. In conclusion, the author tries to assess the overall importance and asset of the political ideas of the two significant thinkers.
Key words
Xxxxxx Xxxxxx, Xxxx Xxxxx, the theory of social contract, the state of nature, consent, law, state, government, sovereign, citizen, political obligation, rebellion.
Obsah
2 POČÁTKY MYŠLENÍ O SPOLEČNOSTI A STÁTU 10
2. 2 Problematika politické autority 10
2. 2. 1 Čtyři pohledy na zdroj politické autority 11
3. 3. 1 Od nástupu Stuartovců po Slavnou revoluci 16
4. 4 Člověk jako východisko Xxxxxxxxx filosofie 21
4. 5 Přirozený stav aneb Homo homini lupus 22
4. 8 Práva a povinnosti suveréna 29
4. 9 Politické závazky a práva poddaných 30
5. 1 Úvodem ke čtvrté části 34
5. 4 Přirozený stav a přirozený zákon 37
5. 5 Společenská smlouva a vznik státu 39
5. 6. 1 Dělba a rozsah moci 42
5. 7 Právo na odpor a zánik vlády 44
6 Závěrečná komparace a interpretace 46
6. 5 Pojetí státu, suverenity a politického závazku 50
1 ÚVOD
Náš život je omezován pravidly společnosti, ke které příslušíme. Každý z nás si jistě někdy položil otázky - proč mám poslouchat nařízení státu či z jakého důvodu mám platit daně? Představa státu je u mnoha lidí spojena s negativním pocitem. Typické je to například pro naši českou společnost, která byla dlouho sužována komunistickým režimem. Xxxx však má své opodstatnění a život bez něj bychom si v současné době těžko dokázali představit. Význam státu je také hlavním tématem teorie společenské smlouvy.
Pro českou laickou veřejnost je společensko-smluvní koncepce poměrně neznámý termín, což je také jeden z důvodu, proč jsem si vybrala práci na toto téma. Sama jsem o Lockově a Hobbesově teorii společenské smlouvy poprvé slyšela na gymnáziu. Tehdy mě nejvíce zaujala Xxxxxxxxx představa přirozeného stavu jako války všech proti všem. Xxxx Xxxxx mě oslovil svým názorem, že lid má právo se vzbouřit proti své vládě, jestliže ta neplní podmínky smlouvy. Oba tyto body se mi zdají velmi zajímavé, avšak teorie těchto dvou filosofů skýtá ještě mnohem bohatší materiál.
V první kapitole se zaměřím na teze, které předcházely společensko-smluvní teorii. Tato část je nezbytná pro lepší pochopení následujícího textu, neboť Xxxxx ani Xxxxxx nevytvářeli své teorie bez znalosti předešlých politických myšlenek. Oba se vymezili vůči názorům svých antických kolegů, ale přesto jimi byli prokazatelně ovlivněni. V druhé kapitole se budu věnovat společensko-historickému pozadí vzniku teorie společenské smlouvy. Jisté je, že kdyby Xxxxx a Xxxxxx nežili v Anglii v 17. století a nebyli svědky krize, kterou tehdy anglická společnost a stát procházely, jejich teorie by vypadaly zcela jinak, jestli by vůbec nějaké byly. Třetí kapitola už bude pojednávat o samotné teorii v podání Xxxxxxx Xxxxxxx. Představím jednotlivé body koncepce v tematickém pořadí, jakým Xxxxxx postupoval. Důležité je zmínit, že Xxxxxx Xxxxxx byl zastánce absolutismu. Ve čtvrté kapitole se pokusím uvést čtenáře do poznatků o Lockově teorii společenské smlouvy. Oproti Xxxxxxxxx byl Xxxxx obhájce liberální demokracie, s čímž souvisí i zaměření jeho díla na formy omezení vládní moci a základní lidská práva. V páté a poslední kapitole se bude soustředit na komparaci obou pojetí, která jsou často označována za protikladná. V rámci srovnání se tedy budu koncentrovat především na rozpory, ale načrtnu i některé shodné body, které se v jejich pracích dají nalézt. Komparace by však nebyla úplná bez interpretace, a proto tento posudek podložím názory některých významných interpretů jejich díla. Výkladů
Xxxxxxxxx a Xxxxxxx díla je nespočet a často si dost protiřečí, proto vyberu pouze několik základních, které mají hmatatelnou souvislost s mým tématem.
V prvních čtyřech kapitolách práce budu používat zejména metodu deskripce vycházející z prostudované literatury. V páté kapitole, jejímž účelem je srovnání a interpretace společenské smlouvy Xxxxxxx Xxxxxxx a Xxxxx Xxxxx, využiji metodu komparační.
Ve své práci nemám vyšší ambice, než uvést čtenáře do dané problematiky. Mým cílem je popsat nejdůležitější aspekty obou pojetí společenské smlouvy a srovnat jejich závěry, ale i východiska. Teorie společenské smlouvy je velmi obsáhlý koncept a některé jeho části by zajisté bylo vhodné rozpracovat mnohem detailněji. Některé aspekty obou teorií záměrně opomenu (např. náboženství), neboť po rozsahové stránce by to bylo neuskutečnitelné.
2 POČÁTKY MYŠLENÍ O SPOLEČNOSTI A STÁTU
2. 1 Úvodem k první části
V první kapitole se budeme věnovat myšlenkám, které předcházely vzniku teorie společenské smlouvy, především konceptu politické autority. Ve své klasické podobě je společenská smlouva záležitostí 17. a 18. století, avšak pátrání po jejích prvních stopách nás zavede do mnohem hlubší minulosti. Myšlenkami o společnosti a státu se zabývali již velikáni antické a středověké filosofie. Mezi antikou a novověkem leží více než tisíc let, ovšem tato propast je pouze zdánlivá. Středověkou filosofii kromě křesťanství ovládl Xxxxxxxxxxx. Zrod novověku s sebou přinesl dalekosáhlé změny. Ve filosofii je jednou z těchto obměn odklon od Xxxxxxxxxx. Moderní teoretikové společenské smlouvy se sice ve svých dílech vyhraňují vůči antickým filosofům a jejich koncepce jsou v některých bodech diametrálně odlišné, ale kořeny jejich politického teoretizování nalézáme právě v antice.
2. 2 Problematika politické autority
Problematika politické autority je ústředním tématem teorie společenské smlouvy. Jak si ukážeme, je to téma staré jako filosofie sama, ale nadčasové a neustále živé. Než se začneme zabývat jednotlivými náhledy na politickou autoritu, pokusíme se ji nejprve obecně definovat. Xxxx Xxxxxxx vychází při definici z logického předpokladu, že tam, kde je autorita, musí být i podřízenost vůči ní. Politickou autoritu tudíž charakterizuje jako oprávnění vládnout neboli řídit podřízené, kteří by měli uposlechnout - ne ze strachu, ale protože je to jejich morální povinnost.1
1 XXXXXXX, Xxxx. Political philosophy- dimensions of philosophy series. 2. vyd. Colorado: Westview Press, 1997. s. 5.
2. 2. 1 Čtyři pohledy na zdroj politické autority
Nyní se pokusíme rozebrat čtyři teorie politické autority. Jejich geneze spadá do starověkého světa. Tato čtyři pojetí si kladou zejména následující otázky: Odkud pochází politická autorita? Co je jejím obsahem? Má její rozsah nějaké meze? Jak uvidíme, každá z následujících koncepcí na ně odpovídá odlišným způsobem. Jmenovitě to jsou:2
1) teorie tzv. božské autority nebo autority od Xxxx
2) perfekcionistická teorie
3) teorie přirozené podřízenosti
4) smluvní teorie
Podle prvního pojetí vychází panovníkova autorita z autority boží. Po této autoritě se netáže. Spojení panovníka s Bohem je dostatečným důvodem pro respektování jeho autority. Zpochybňovat monarchu je jako bouřit se proti božímu záměru.3 Tuto koncepci lze dále rozdělit na tři typy:4
1) panovník je Bůh v lidské podobě (typické pro starověký Egypt)
2) panovníkovi myšlenky řídí Bůh
3) panovník je zcela lidský, ale politickou moc mu udělil Bůh
Třetí možnost je charakteristická pro celou křesťanskou éru i 17. století. Zastáncem této teorie byl také xxx Xxxxxx Xxxxxx, který své představy předložil v díle Patriarcha čili přirozená moc králů z roku 1635. Xxxx Xxxxx věnuje polemice s jeho názory celé První pojednání o vládě. Filmer byl přesvědčen, že přirozená autorita králů pochází od Xxxx, který ji daroval Xxxxxxx. Xxxx ji dál předal svým potomkům a tak se dostala do rukou dnešních králů, kteří jsou potomci Xxxxxxx. Filmer tedy vykládá politickou moc na principu otcovství a nepřímého předání. On a další zastánci této
2 XXXXXXX, Xxxx, pozn. 1, s. 6-34.
3 XXXXXX, Xxxxx – XXXXXX, Xxxxxx. Political theorists in context. 1. vyd. New York: Routledge, 2004. s. 68.
4 XXXXXXX, Xxxx, pozn. 1, s. 6- 7.
koncepce obhajovali myšlenku, že se nikdo nemůže vzbouřit proti panovníkovi, jediný, kdo mu může sebrat moc, je Bůh sám.5
Perfekcionistická teorie je založena na domněnce, že autorita pramení z našich schopností. Ten, kdo má lepší znalosti a zkušenosti, je nadřazený tomu, kdo je nemá.6 Významným antickým filosofem, který razil tuto ideu, byl Xxxxxx. Ten tvrdil, že autorita vládce je ospravedlnitelná jeho moudrostí. Panovník by měl být schopen poznání ideje dobra. Toto poznání povede k blahobytu státu, protože pomocí něho bude vládce způsobilý tvořit správné zákony a prostřednictvím nich správnou strukturu obce. Tyto myšlenky vycházejí z Xxxxxxxxx pojetí ideálního státu. Xxxxxx vytváří analogii mezi lidskou duší a společností. Společnost má podle něj stejně jako duše tři části - myšlení, statečnost a žádostivost. Rozumnou část společnosti by měli tvořit vládci, statečnost reprezentují strážci a požitkářskou část rolníci, řemeslníci a obchodníci. Zmíněné složky zastávají tři funkce státu. První a základní funkcí je výživa a zisk státu. Tu provádějí řemeslníci. Obranu státu plní strážci a jeho řízení vykonávají vládci. Toto je správná struktura, která povede k uspokojování požitků lidí, tudíž zajistí respektování pravidel a autority suveréna.7 Xxxxxx klade řízení společnosti na vrchol. Rozumný vládce musí řídit tu část společnosti, která nedokáže usměrňovat své vášně, jež jsou příčinou rozporů.8
Následujícím konceptem je teorie přirozené podřízenosti 9, jejímž zastáncem byl další gigant antické filosofie a Xxxxxxxx žák - Xxxxxxxxxxx. Xxxxxxxxxxx své myšlenky vysvětluje na příkladu nerovnosti zvířat. Stejně jako jsou zvířata od své přirozenosti podřízena lidem, tak někteří lidé jsou přirozeně podřízeni jiným a naopak. Xxxxxxxxxxx rozlišuje dvě formy přirozené podřízenosti.
⮚ Podřízenost otroka vůči pánovi
⮚ Nadřazenost muže nad ženou
Otroci ani ženy nejsou schopni rozhodovat ve společenských otázkách, proto vede tato podřízenost k celkovému dobru. Z toho plyne, že podle Xxxxxxxxxx není podřízenost pouze nutností, nýbrž i dobrou věcí, a to pro všechny zúčastněné strany. To nás přivádí
5HAMPTON, Xxxx, pozn. 1, s. 8.
6 Tamtéž, s. 23-28.
7 XXXXXXXX, Xxxxxxx. Xxxxxx. In: XXXXXXX, Xxxxx – XXXXX, Xxxx. Political thinkers from Xxxxxxxx to the present. 1. vyd. New York: Oxfrod University Press, 2003. s. 61-62.
8 XXXXXXX, Xxxx, pozn. 1, s. 25.
9 Tamtéž, s. 10-23.
k závěru, že Xxxxxxxxxxx vycházel z podmínky existence přirozené nerovnosti mezi lidmi.
V tomto ohledu zastával Xxxxxx stejný názor, ovšem zásadním rozporem v jejich politických koncepcích je pohled na zdroj autority. Xxxxxxxxx teorie je mnohem méně elitářská. Tvrdí, že vládcova autorita vyvěrá z jeho znalostí a zkušeností, zatímco Xxxxxxxxxxx říká, že vládcovy autority jsou přirozené schopnosti.10
Jak si ukážeme dále, Evropa v 17. století byla poznamenána mnohými rozbroji, které zapříčinily krizi legitimity soudobého politického řádu. Byla odmítnuta myšlenka přirozené nerovnosti a lidé se začali ptát, jestli se dá panovnická moc odůvodnit boží milostí. S touto krizí je přirozeně spojena reakce tehdejších politických a právních filosofů, která vedla ke vzniku smluvní teorie.11 Podle ní není politická autorita založena na přirozené nerovnosti lidí nebo zvláštních nadáních, ale na vzájemné dohodě mezi suverénem a lidem. Naznačení jistého druhu smluvního vztahu mezi jedincem a státem obsahují již díla Xxxxxxx a Xxxxxxxxxx.12
V Xxxxxxxxx dialogu Kritón můžeme spatřovat podstatné rysy smluvní teorie, zejména z oblasti politických závazků. Dílo obsahuje rozhovor mezi Xxxxxxxx a jeho přítelem Xxxxxxxx ve vězení těsně před Xxxxxxxxxx popravou. Kritón mu nabídl, že podplatí strážce a pomůže mu utéct. Xxxxxxxx však odmítl. Věděl, že nebyl odsouzen spravedlivě, ale raději čelil smrti, než aby nedostál svému závazku vůči Athénám.13
Stopy společenské smlouvy můžeme nalézt také v Platonově Ústavě. A to konkrétně v knize druhé, v Glaukonově odpovědi na otázku, co je spravedlnost. Xxxxxxx se vyhraňuje vůči Xxxxxxxxx pozitivnímu náhledu na spravedlnost. Dle něj je podstatou spravedlnosti její prospěšnost lidem. Byla zavedena jako smlouva mezi lidmi, že si nebudou činit bezpráví a budou uznávat zákony, což pro ně bude výhodné.14
10 XXXXXXX, Xxxx, pozn. 1, s. 26-27.
11 Xxxxxx, J.: Suverenita, právo a legitimita. Praha: Karolinum, 1997. s. 15.
12 XXXXXXX, Xxxx, xxxx. 1, s. 29.
13 XXXXX, Xxxxx. Modern political thinkers and ideas- an historical introduction. 1. vyd. New York: Routledge, 2002. s. 36.
Projevy smluvní teorie nalézáme i u Xxxxxxxxxx – vycházíme z jeho návrhu typologie vlád:
monarchie (vláda jednoho panovníka) aristokracie (vláda několika)
politeia (vláda mnoha)
Xxxxxxxxxxx na rozdíl od Xxxxxxx upozorňuje na špatné formy vlády. Těmi jsou zvrhlé protějšky výše jmenovaných vlád. Za špatný protějšek monarchie označuje tyranii, aristokracie - oligarchii a zvrhlým protějškem políteii je podle něj demokracie. Tímto Xxxxxxxxxxx upozornil na skutečnost, že může existovat i špatný vládce s autoritou, což Xxxxxx zamítl. Pro nás je klíčová právě politeia, což je politické společenství, které bylo utvořeno dohodou svobodných občanů.15
15 XXXXXXX, Xxxx, xxxx. 1, s. 32.
3 DOBOVÝ KONTEXT
3. 1 Úvodem ke druhé části
V následující kapitole se podíváme na historické pozadí vzniku společenské smlouvy. Zaměříme se na hlavní události, které provázely Evropu a především Anglii od začátku novověku po 17. století, což nám dopomůže k pochopení důležitých souvislostí.
3. 2 Změny v Evropě
Novověk s sebou přinesl převratné změny společenského, kulturního, ale i ekonomického charakteru. V celoevropském měřítku můžeme zaznamenat změny mocenských poměrů. Od 16. století začali Habsburkové tvořit říši, nad níž „slunce nezapadá“. Koncem 16. století se k moci ve Francii dostávají Bourboni. Anglie zažívá svůj zlatý věk za vlády Xxxxxxx X.
Dalším typickým znakem novověku jsou náboženské nepokoje. V Anglii byla celistvost křesťanství rozštěpena anglikánskou reformací za vlády Xxxxxxxxx XXXX. a od té doby zde vládla náboženská nejednota. V německých zemích vzniká luteránství. Ve Francii dochází k rozporům mezi katolíky a Hugenoty, které nakonec vyústí až v neblaze slavnou Bartolomějskou noc. Vše nakonec končí až třicetiletou válkou.
V 16. a 17. století rovněž proběhla vědecká revoluce, která je spojena zejména s Xxxxxxxxxx gravitačním zákonem a odmítnutím geocentrické teorie.
3. 3 Anglie v 17. století
17. století v Anglii je označováno za jedno z nejbouřlivějších, ale i nejkrvavějších období vůbec. Na poli ekonomickém probíhá postupný přechod od feudalismu ke kapitalismu.16 Rodí se nová sociální vrstva - podnikatelé, kteří bohatnou a jejich slovo získává ve společnosti váhu. S rozmachem tohoto systému, který je založený na
16 XXXXX, X. Xxxxxxx. Political philosophy: an historical introduction. 1. vyd. Oxford: Oneworld Publications, 2003. s. 118.
soukromém vlastnictví, souvisí rozvoj individualismu.17 Právě proto, že byly roztříštěny staré feudální vazby, král a vysoká šlechta ztratili své významné ekonomické pozice a odteď byli závislí na parlamentu, který spolurozhodoval o státních financích. Tato závislost byla hlavní příčinou sporů krále s parlamentem.
V tomto století zaznamenala velký rozkvět přírodní filosofie. Právě přírodní novověká filosofie a věda měly velký vliv na politickou filosofii, především na její metody poznávání vztahů mezi lidmi ve státě.18
3. 3. 1 Od nástupu Stuartovců po Slavnou revoluci
V roce 1603, když zemřela bezdětná královna Xxxxxxx X., skončilo dlouhé období vlády Tudorovců. Na trůn nastoupil stuartovský xxxx Xxxxx X. Jeho vláda se dá označit za relativně stabilní, především ve srovnání s vládou jeho syna Xxxxx X. I když jeho panování provázela katolická spiknutí a dostal se do sporu s poslanci i puritány, byl mistr manévrů a dokázal pragmaticky posoudit, jak daleko může ve svých požadavcích zajít.19
Kořeny krize, která nakonec přerostla v občanskou válku, můžeme hledat až ve vládě Xxxxx X. Stuarta. Xxxxx se na rozdíl od svého otce neuchyloval ke kompromisům s parlamentem. Situace se stala kritická v době, kdy Xxxxx X. nařídil tzv. nucené půjčky bez souhlasu parlamentu. Událostí, která je označována za předvoj revoluce, byla vzpoura Skotů v roce 1637. Následná válka se Skotskem zahájená v roce 1639 přinesla králi a jeho spojencům několik dílčích porážek. Kvůli nedostatku financí svolal král tzv. krátký parlament. Ani ten však problémy krále nevyřešil a Xxxxx byl nucen po porážce u Newburnu na podzim roku 1640, svolat tzv. dlouhý parlament. Tehdy začal boj mezi panovníkem a politickou opozicí. Tato situace v srpnu 1642 vyústila v občanskou válku, která po prvotních nerozhodných bitvách skončila pro krále nepříznivě. V roce 1645 v bitvě u Naseby vydobyli parlamentariáni velké vítězství. Nakonec byl panovník 30. ledna 1649 popraven.
V Anglii nastalo bezvládí, které s sebou neslo zvyšující se radikalismus. Parlament musel proto ihned jednat a v květnu 1649 odhlasoval zákon, kterým byla
17 XXXXX, Xxxxx, pozn. 13, s. 38.
18HOBBES, Xxxxxx. Výbor z díla. Přel. XXXXX, Xxxxxxx. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988. s. 21.
19 Kovář, Xxxxxx -Tumis, Xxxxxxxxx. Zrození velmoci: Anglie (Velká Británie) na cestě k postavení první světové mocnosti (1603-1746). 1. vyd. Praha: Triton, 2007. s. 17.
Anglie přeměněna na republiku. Její parlament byl však velmi nejednotný, tedy slabý. Situace se vyhrotila v prosinci 1653, kdy umírnění poslanci odešli z parlamentu a radikálové byli vyhnáni armádou. Byla potřeba vláda pevné ruky. Z tohoto důvodu byl jmenován lordem protektorem Xxxxxx Xxxxxxxx, který úspěšně vedl zahraniční politiku a stabilizoval náboženské poměry. Po Xxxxxxxxxxx smrti se úřadu ujal syn Xxxxxxx, ale problémy se natolik vyhrotily, že musel odstoupit. V roce 1660 došlo k restauraci monarchie v čele s Xxxxxx XX. Xxxxxxxx. Dobu jeho vlády můžeme považovat za poměrně klidnou. Potíže nastaly až po Xxxxxxx smrti v roce 1685, kdy na trůn nastoupil Xxxxxx bratr Xxxxx XX. Xxxxxx, tvrdý zastánce katolicismu. To byl také důvod, proč se parlament v roce 1688 rozhodl povolat Xxxxxx Xxxxxxxxxx z Nizozemí. Vilémovo triumfální tažení do Anglie a následné svržení Xxxxxx je známo jako Slavná revoluce. Tato význačná událost uzavírá bouřlivé 17. století v Anglii.20
20 Xxxxx, Xxxxxx -Xxxxx, Xxxxxxxxx, pozn. 19, s. 18- 105.
4 XXXXXX XXXXXX
4. 1 Úvodem k třetí části
V nadcházející kapitole se budeme zabývat představením Xxxxxxxxx teorie společenské smlouvy. Xxxxxxxxx smýšlení ovlivnily traumatické události doby, ve které žil. Sám říkal: „strach je mé dvojče“21 a strach také stál ve středu jeho politické filosofie. Po stručném úvodu do Xxxxxxxxx života a díla se zaměříme na klíčové body jeho smluvní teorie. Nejprve si popíšeme Xxxxxxxx pohled na člověka, z něhož poté vychází při své konstrukci přirozeného stavu. Dále si načrtneme společenskou smlouvu jako spojovací článek přirozeného a společenského stavu. Xxxxxx Xxxxxxxxx filosofie je stát. Při jeho popisu se budeme soustředit především na pravomoci a povinnosti panovníka, na závazky a práva občanů. Zánik státu Xxxxxx neschvaluje - proč tomu tak je, si ukážeme v poslední podkapitole.
4. 2 Xxxxxxxx život 22
V Anglii zmítané strachem z napadení Velkou Armadou se 5. dubna 1588 narodila jedna z největších osobností politické filosofie - Xxxxxx Xxxxxx.23 Xxxxxx byl synem venkovského vikáře z Westportu, nedaleko Malmesbury. I přes své povolání vedl jeho otec marnotratný život a nakonec byl exkomunikován a opustil rodinu. Xxxxxxxxxx opatrovníkem se stal zámožný strýc rukavičkář.
Již ve 14 letech překládal starověké drama z řečtiny do latiny. V období let 1602 až 1608 studoval klasickou literaturu a teologii v Oxfordu. Od svých 20 let žil u Cavendishů, jedné z nejbohatších a nejmocnějších aristokratických rodin své doby. Xxxxxx k nim přišel na doporučení ředitele oxfordské koleje sv. Magdalény jako vychovatel Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, budoucího druhého hraběte z Devonshire. Xxx Xxxxxx byl s touto rodinou spjat po celý svůj dlouhý život a vlastní nikdy nezaložil. První cestu do Francie a Itálie podnikl v roce 1614, kdy doprovázel svého chráněnce.24
21 XXXXX, X. Xxxxxxx, pozn. 16, s. 123.
22 V této části je hlavním zdrojem: NEWEY, Xxxx. Routledge Philosophy GuideBook to Xxxxxx and Leviathan. 1. vyd. New York: Routledge, 2007, s. 8-13.
23 SPARKS, Xxxxx - Xxxxxx XXXXXX, pozn. 3, s. 68.
24 Některé starší zdroje uvádějí, že první cestu do Francie podnikl již v roce 1610. Uvést můžeme například: Úvodní studie k českému vydání Leviathanu v roce 1941.
Po návratu se seznámil s Xxxxxxxxx Xxxxxxx, který ho ovlivnil svou metodou indukce a podnítil v něm velký zájem o studium přírodních věd.
Po předčasné smrti Xxxxxxx Xxxxxxxxxx odjel na druhé turné po Francii a Švýcarsku, tentokrát jako učitel syna xxxx Xxxxxxx Xxxxxxxx. V roce 1629 vydal překlad Xxxxxxxxxxxxx Dějin peloponéské války. Xxxxxxxxxx Xxxxxxx zaujal především svým negativním postojem k demokratickému zřízení. V letech 1634-1636 Xxxxxx doprovázel třetího hraběte z Devonshire na cestě po Francii a Itálii. Na této cestě rozšířil své intelektuální kontakty. Například ve Florencii se seznámil s Galileem. Odvrat od přírodních věd k politice způsobila vyhrocená situace v rodné Anglii. Xxxxxx, jako králův přívrženec, v roce 1640 spolu s rodinou Xxxxxxxxxx emigroval do Paříže. Zde v roce 1642 publikoval latinsky psaný spis De cive (O občanu). Po vydání Leviathanu v roce 1651 musel Xxxxxx čelit mnohé kritice. V té době se proticírkevní ladění knihy jevilo většině čtenářům jako ateismus. Problémem bylo také nepochopení konečné formy dobré vlády, proto byl Xxxxxx odsuzován jak republikány, tak monarchisty. Většina stoupenců monarchie se nedokázala povznést nad fakt, že Xxxxxx připustil i jinou formu vlády.25
V roce 1653 se z emigrace vrátil do rodné Anglie, kde se mu až do restaurace Stuartovců vede dobře. Po jejich návratu k moci je často viněn, že Xxxxxxxxx psal na zakázku Xxxxxxxxxxx diktatury. Po 91 rušných letech umírá Xxxxxx Xxxxxx 4. prosince 1679 na panství Cavendishů, nedaleko Hardwicku.
4. 3 Xxxxxxxxx dílo
Základy práva, O občanu a Leviathan jsou Xxxxxxxxx nejdůležitější politické texty. Základy práva Xxxxxx vydal ještě před občanskou válkou v roce 1640. Spis O občanu zveřejnil v roce 1642, ale začal na něm pracovat již v roce 1630. Na těchto dílech je možné sledovat, jak se postupně mění Xxxxxxxx názor na monarchii v kontextu dobových změn. Ve druhém vydání spisu O občanu z roku 1647 již Xxxxxx nezastával silně absolutistickou monarchii tak neochvějně jako v roce 1642.
Hlavním a nejucelenějším Xxxxxxxxxx dílem je Leviathan.26 Ve snaze přiblížit své názory co nejširší vrstvě spoluobčanů, napsal Xxxxxx toto dílo v angličtině. Upustil zde od původního konceptu založeného na tradiční formě monarchie. Tento odklon je
25 XXXXXX, Xxxxx – XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 3, s. 81.
26 XXXXXXXX, Xxxxxxx, pozn. 7, s. 167-169.
logický – Xxxxxx je svědkem slabosti Stuartovců a už nevěří, že by dokázali poskytnout ochranu anglickému lidu. Sám autor v závěru knihy píše: „A tak jsem dospěl ke konci své rozpravy o církevní a politické vládě, podnícené zmatky přítomnosti.“27 Tato válka a jiné „zmatky přítomnosti“ ho však přiměly k vytvoření teorie, kterou se snažil položit pevný základ soužití občanů ve státě.
Po formální stránce nás bude zajímat frontispis a název knihy. Slovo Leviathan pochází z bible. V knize Job je Xxxxxxxxx popsán takto: „na všechno povýšené svrchu dívá se, všem pyšným šelmám kraluje“ (Job 41:26).28 Mnoho autorů považuje název knihy za paradox. Biblický Leviathan je monstrum, které způsobuje chaos. Naproti tomu Xxxxxxxx Leviathan má přinést řád.29 V jeho podání má však Xxxxxxxxx jako božský netvor potlačit lidskou vzpurnost.
Velice důležitým komponentem Leviathanu je slavný mědiryt od pařížského rytce Xxxxxxxx Xxxxx. V horní polovině titulního listu můžeme vidět nad městem a horami tyčícího se Leviathana, který má podobu krále. Tělo panovníka je složeno z lidí - občanů. V levé ruce drží biskupskou hůl (symbol moci církevní) a v pravé ruce meč (symbol moci světské). V dolní části ilustrace lze pod pravou rukou krále spatřit symboly moci světské. Symboly moci církevní se nacházejí pod jeho levou rukou. Nad Leviathanovou hlavou je biblický citát z knihy Job: „Non est potestas Super Terram quae Comparetus ei.“ Což bychom mohli volně přeložit jako: „Není žádná síla na zemi, která by se mu rovnala.“ Toto vyobrazení je pokládáno za vůbec nejlepší umělecké vyjádření politické teorie.30
27 XXXXXX, Xxxxxx. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2009. s. 485.
28 Bible: překlad 21. století. 1. vyd. Praha: Biblion, 2009. s. 626.
29 NEWEY, Xxxx, pozn. 22, s. 23.
30 XXXXXXXXX, Xxxxx. Xxxxxx Xxxxxx’x visual strategies. In: XXXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. The Cambridge Companion to Xxxxxx'x Leviathan, 1. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007. s. 30-32.
4. 4 Člověk jako východisko Xxxxxxxxx filosofie
Člověk v díle Xxxxxxx Xxxxxxx zaujímá výsostnou roli. O tom se můžeme přesvědčit z jednoduché analýzy jeho “filosofického programu“. Základem jeho filosofických idejí je trojdílný systém zahrnující přírodní filosofii, antropologii a politickou filosofii.31 Důležitá je posloupnost těchto pojmů. Pokud budeme postupovat od politiky, tak východiskem pro pochopení politiky je právě člověk a jeho myšlení. Člověka, jeho vnímání a jednání se Xxxxxx snaží vystihnout na základě vědeckého poznání, jako součást přírody.
Xxxxxxxx pohled na člověka byl ovlivněn fyzikálním atomismem. Stejně jako jsou atomy tvořeny částicemi, je společnost směsicí jednotlivců. Co nesmíme opomenout je, že X. Xxxxxx byl rovnostář. Zastával názor, že jednotlivci jsou si v podstatě rovni a jsou schopni řídit svůj osobní život.32 Na tomto místě si vzpomeňme na výše uvedené názory Xxxxxxx a Xxxxxxxxxx, kteří zaujímali k lidské přirozenosti zcela opačný postoj.
Xxxxxx člověku přisuzuje několik základních atributů. Zaměříme se na smyslové vnímání, řeč, rozum a vášně. První díl Leviathanu je uvozen kapitolou: O smyslovém vnímání. Zde se Xxxxxx ostře vyhranil proti dosavadně převládajícímu aristotelskému pojetí.33 Xxxxxx o předmětech tvrdí: „Jejich jev je však pro nás fantasmatem, a to při bdění stejně jako ve spánku.“34 Jak můžeme vidět na tomto výňatku z textu, Xxxxxx míní, že naše smyslové vnímání je subjektivní. Tato subjektivnost není dána pouze vnímáním jako takovým, ale i pamětí, myšlenkami a především lidskou představivostí.35 Už odedávna platí, že člověk je ten, kdo má rozum a jazyk. I Xxxxxx Xxxxxx vyzdvihl rozum (myšlení) a jazyk jako základní nadání člověka. Vynález řeči Xxxxxx považuje za „nejvznešenější a nejprospěšnější ze všech vynálezů.“36 Lidé se pomocí řeči dorozumívají, bez ní by nemohla existovat žádná organizovaná lidská společnost. Na druhou stranu upozorňuje, že řeč může být i zneužita k negativním účelům. O rozumu Xxxxxx tvrdí, že nejde o „nic jiného než kalkulování, to jest sčítání a odčítání důsledků
31 XXXXXXXXXXX, Xxxx. Sence and nonsence about sence. In: XXXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. The Cambridge Companion to Xxxxxx'x Leviathan, 1. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007. s. 98.
32 XXXXXXX, Xxxx, xxxx. 1, s. 22.
33 Podle Xxxxxxxxxx mají předměty, které vnímáme, svou vlastní esenci, jakousi objektivní podstatu.
34 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 14.
36 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 24.
obecných jmen, dohodnutých pro zaznamenávání a označování našich myšlenek.“37
Tato definice rozumu je typickým vyjádřením Hobbesovy geometrické metody.
Podle Xxxxxxx jsou však lidské bytosti více emocionální než racionální. Mysl lidí je ovládána vášněmi, své touhy označují jako dobro, své averze jako zlo. Odtud pochází Xxxxxxxx názor, že neexistuje objektivní dobro a zlo, protože každý miluje a nesnáší něco jiného.
Cílem Xxxxxxx Xxxxxxx v jeho pojetí člověka bylo ukázat, jak je lidské poznání omylné a čemu bychom se při poznávání měli vyvarovat. Za hlavní problémové oblasti považuje: lidskou představivost, špatné definice, šíření pověr a bludů a zejména lidské vášně. Nicméně Xxxxxxxxxx nejvyšším záměrem bylo „zkrotit moc rozumu vyvolávat válku“.38
4. 5 Přirozený stav aneb Homo homini lupus
Jaký by byl život bez státu? Touto otázkou začíná Xxxxxx Xxxxxx politické teoretizování. Odpovědět na ni se pokouší prezentací svého pojetí přirozeného stavu. Ten, kdo nezná Xxxxxxxxx dílo, si pod tímto termínem představí nejspíše něco pozitivního, harmonického. Tak vnímali přirozený stav i lidé v 17. století. Jejich představa byla úzce spojena s biblickým příběhem o zlatém věku lidstva před vyhnáním Xxxxx a Evy ze zahrady v Edenu.39 Xxxxxxxx přirozený stav je však zcela opačný. Jeho charakteristika obsahuje především tyto momenty:
- přirozený stav je stavem, kdy neexistuje žádná politická moc
- každý je nepřítelem každého
- v tomto stavu neexistuje žádná jistota
- v takovém stavu neexistuje kultura
- nic zde není nespravedlivé, ale ani spravedlivé
- je zde neustále přítomný strach z násilné smrti
37 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 32.
38 NEWEY, Xxxx, pozn. 22, s. 46.
39 XXXXXXXX, Xxxxx. Xxxxxx on the natural condition of mankind. In: XXXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. The Cambridge Companion to Xxxxxx'x Leviathan, 1. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007. s. 111.
Z těchto bodů vyplývá, že život člověka v přirozeném stavu je podle Xxxxxxx opravdu krutý. Je důležité hned na začátku zdůraznit, že Xxxxxx nedefinoval přirozený stav jako jedno velké bitevní pole, ale jako stav, ve kterém je všudypřítomná hrozba války. 40 Proč tomu tak je? Vodítkem k odpovědi je paradoxně rovnost lidí. Xxxxxx je stoupencem stanoviska, že lidé jsou si od své přirozenosti rovni jak v psychických, tak fyzických schopnostech. Samozřejmě každý jednotlivec má trochu jiné nadání. Doslovnou rovnost však Xxxxxx spatřuje v lidské zranitelnosti a zároveň schopnosti zabít. Ani ten nejsilnější člověk si zde nemůže být jist svým životem. Z této rovnosti logicky plyne nedůvěra, kterou Xxxxxx řadí mezi tři bazální příčiny všech rozporů. Těmi jsou krom nedůvěry ještě soupeření a touhu po slávě. Všechny jmenované příčiny sporů povstávají z lidské povahy a podmínek, které v přirozeném stavu panují.
Nedůvěřivost vede lidi k obraně. A jak říká známé přísloví, nejlepší obranou je útok. Příčinou soupeřivosti lidí je touha po zisku. Potřebou úcty a slávy se Xxxxxx zabývá v X. kapitole Leviathanu. Podle něj je základní a nezbytnou lidskou potřebou. Nicméně právě touha po slávě a úctě vede k častým sporům, a to kvůli malichernostem.
Xxxxxx popírá, že by v přirozeném stavu existovala morálka nebo smysl pro spravedlnost.41 Spravedlnost existuje pouze tam, kde je obecná moc. V přirozeném stavu není obecná moc, tudíž ani zákon. I ve státě platí pravidlo, že každý může činit, co mu zákon nezakazuje. Z toho tedy vyplývá, že v přirozeném stavu je vše dovoleno.
Představení poměrů přirozeného stavu dokazuje, že život v něm je pro člověka nevýhodný až neúnosný. To samozřejmě pociťují i lidé, kteří v něm žijí. Jak již bylo řečeno, člověk je bytost nejen emocionální (je puzen strachem ze smrti), ale i racionální (jeho rozum mu říká, že mír je pro něj dobrý). Xxxxxx tyto návody rozumu označuje jako přirozené zákony, o kterých tvrdí, že to jsou „jen závěry nebo teorémy, jež se týkají toho, co vede k sebezáchově nebo sebeobraně.“42 Nejedná se tedy o zákony v pravém slova smyslu, i když je tak nazýváme.
Přirozený zákon po obsahové stránce je: „Předpis neboli obecné pravidlo objevené rozumem, které člověku zakazuje dělat to, co ničí jeho život nebo ho zbavuje prostředků nezbytných k jeho zachování.“43 Základním zákonem přírody je tedy pravidlo, že by měl každý člověk usilovat o mír, pokud je jeho dosažení možné.
40 XXXXX, Xxxxxxxx. An introduction to political philosophy. Oxford: Oxford University Press, 1996. s. 13.
41 Tamtéž, s. 13.
42 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 112.
43 Tamtéž, s. 91.
Pro náš účel je velmi důležitý druhý přirozený zákon, který Xxxxxx odvozuje ze zákona základního: „Člověk má být ochoten, jsou-li ochotni i jiní, vzdát se svého práva na vše do té míry, jakou pokládá za nezbytnou pro mír a sebeobranu, a spokojit se s tak velkou svobodou ve vztahu k jiným lidem, jakou by sám přiznal jiným ve vztahu k sobě.“44 Toto zřeknutí se svobody dělat si, co se nám zlíbí, je elementární podmínkou pro uzavření společenské smlouvy a vznik státu. Xxxxxx nás provází hrůzami přirozeného stavu a tím chce dosvědčit, že lidé žijící v něm mají oprávněný důvod si stát zvolit, a to určuje jeho legitimitu. Přirozený stav má u Hobbese navíc funkci zastrašovací - jestliže občané nebudou dodržovat zákony, a tím pádem bude docházet k neustálým neshodám, může situace nakonec vyvrcholit zánikem společnosti a nastolením přirozeného stavu.45 Zároveň nevěří, že by kdy v minulosti stav přírody skutečně existoval, pouze se domnívá, že Anglie se mu za občanské války přiblížila.46
4. 6 Společenská smlouva
Pakliže se zamyslíme nad významem slova smlouva, patrně si vybavíme dohodu mezi určitými lidmi, která něco zakládá a ze které plynou jistá práva a povinnosti. Akt uzavření společenské smlouvy je mezníkem mezi přirozeným a společenských stavem. Obecně lze na společenskou smlouvu nahlížet ze dvou hledisek.47 Jako na:
1) Historickou událost
2) Hypotetickou smlouvu
Xxxxxx ji nechápe jako historickou událost, tudíž první bod se jeho koncepce netýká.48 Smlouva v jeho pojetí je myšlenkový experiment, který nám má pomoci pochopit a uznat existenci a oprávněnost státu. Společenskou smlouvu Xxxxxx formuluje jako dobrovolně uzavřenou dohodu mezi lidmi o převodu jejich práv do rukou panovníka nebo více osob. Výsledkem uzavření této dohody je organizovaná společnost. Xxxxxx zdůrazňuje, že lidé svá práva panovníkovi nepropůjčili, ale převedli
44HOBBES, Xxxxxx, pozn. 27, s. 92.
45 XXXXXX, Xxxxx – Xxxxxx, XXXXXX, pozn. 3, s. 77.
46 XXXXX, Xxxxxxxx, pozn. 40, s. 7.
47 NEWEY, Xxxx, pozn. 22, s. 69-71.
48 XXXXXX, Xxxxx – Xxxxxx, XXXXXX, pozn. 3, s. 79.
je na něj, čili se jich vzdali.49 Pod tím si však nesmíme představit, že se vzdali veškerých práv. Jak Xxxxxx píše: „nikdo nemůže převést anebo se vzdát svého práva chránit se před smrtí, zraněním a uvězněním“.50 Sám život a jeho ochrana je totiž nezadatelným právem lidí a nejvyšším účelem státu.
K uzavření smlouvy a vytvoření společnosti lidi nevede jejich přirozenost. Xxxxxx nesouhlasí s podstatným bodem Xxxxxxxxxxxx filosofie, že člověk je „zóon politicon“ čili bytost společenská. Sdružování lidí je druhotný jev. Lidé se seskupují, protože si uvědomují prospěch, který jim z toho plyne, tudíž základním motivem není láska k druhým, ale sebeláska.51
Vysvětlili jsme si, co Xxxxxx považuje za smlouvu a co lidi vede k jejímu uzavření, ale zatím jsme se nevěnovali jejímu základnímu předpokladu, kterým je souhlas lidí. Souhlas není pouze hypotetický, ale skutečný. Pokud lidé setrvávají ve společenském stavu, automaticky se smlouvou souhlasí a musí přijmout zákony společnosti, ve které žijí.52
Neodmyslitelnými složkami smlouvy jsou její platnost a dodržování. V přirozeném stavu jsou jakékoli smlouvy a úmluvy neplatné, protože samotná slova nestačí; vždy je potřeba vnější moci, kterou Xxxxxx označuje jako veřejný meč. Nutnost dodržování smlouvy ze strany jedinců je obsažená ve třetím přirozeném zákoně, který zní: „Nechť lidé plní své úmluvy.“53
4. 7 Stát Leviathan
Stát jakožto společenství lidí je umělý člověk, který funguje na bázi stroje. Za jeho zrod bychom mohli označit uzavření společenské smlouvy. Tělo umělého člověka je stejně jako lidské složeno z nezbytných orgánů. Tyto pomyslné orgány, esence jeho bytí jsou zejména: suverenita, úředníci, rádci, odměny a tresty, majetek a bohatství, zákony. Smyslem a cílem života umělého člověka je bezpečnost lidu. I když je to člověk umělý, jeho zdraví je ohrožováno vzpourami, kterým dokonce může podlehnout, když přerostou v občanskou válku. Tímto způsobem Xxxxxx metaforicky popsal podstatu státu.
49 XXXXXXX, Xxxx, xxxx. 1, s. 49.
50 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 98.
51 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 18, s. 134- 135.
52 NEWEY, Xxxx, pozn. 22, s. 102.
53 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 100.
Stát omezuje a částečně řídí náš život. Přesto je život v něm lepší než jeho nelibá alternativa ve formě přirozeného stavu. Vznik státu a důvody pro jeho založení jsme si již popsali. Nyní se nacházíme ve fázi existence státu, která je neodmyslitelně spjata s držitelem suverénní moci. To je zjevné z pasáže o zřízení společné moci, ve které Xxxxxx uvádí, že jediným způsobem „je svěřit veškerou jejich moc a sílu jednomu člověku nebo jednomu shromáždění, které může všechny jejich vůle většinou hlasů přeměnit v jednu vůli“.54
Xxxxxx rozlišuje různé druhy státu. Nejprve se zaměříme na jeho rozdělení států podle vzniku. Zde Xxxxxx zmiňuje dva typy: stát vzniklý ustanovením a stát vzniklý nabytím. Za stát ustanovený se považuje ten, kde lidé zvolili svého představitele, a tím se zavázali souhlasit, ba dokonce přijmout za svůj jakýkoli jeho čin či rozhodnutí. Despotický stát (vzniklý nabytím) je ten, který byl získán násilně. Přepadené obyvatelstvo se ze strachu o své životy dobyvateli podvolilo, čímž autorizovalo veškeré jeho jednání. Není potřebné, aby lidé s osobou suveréna souhlasili, stačí, když jim poskytuje ochranu. Prvořadé je, že v obou případech mají suverén i poddaní stejná práva a povinnosti. Jaké to konkrétně jsou, rozebereme v nadcházejících kapitolách.
Kromě otázky po základním cíli státu, kterým je bezpečnost lidu, si Xxxxxx položil další otázku: Jaká vláda může dosáhnout tohoto cíle?55 Na ni nám dává jasnou odpověď - absolutní monarchie. Kromě této formy vlády hovoří o dalších dvou možnostech- demokracii a aristokracii. Tyto typy vlád charakterizuje na základě počtu držitelů suverenity. V monarchii má suverenitu jeden člověk, v aristokracii shromáždění určitých osob, které se zvláštním způsobem odlišují od ostatních, a v demokratickém zřízení je držitelem suverenity shromáždění poddaných. Xxxxxx popírá existenci jiných zřízení, protože moc může mít buď jeden člověk, více lidí nebo všichni. Žádné jiné alternativy podle něj nejsou. Jistě se můžeme setkat i s výrazy jako tyranie, oligarchie a anarchie. To jsou však pouze odlišné názvy pro výše jmenované vlády, které jim lidé dávají, když s nimi nejsou spokojení.
Své sympatie s monarchií Xxxxxx obhajuje následovně - rozdíl mezi jednotlivými typy vlád není dán rozsahem jejich moci, ale schopností zajistit mír, která je finálním cílem státu a důvodem jeho ustavení. Proč je ale monarchie nejvíce způsobilá zajistit bezpečnost lidu? Největším problémem při výkonu funkce držitele moci je střet soukromého a veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že lidské vášně obvykle vítězí nad
54 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 120.
55 XXXXX, Xxxxx, pozn. 13, s. 17.
rozumem, lidé dávají přednost zájmu soukromému, což v konečném důsledku může vést až k zániku státu. V monarchii, na rozdíl od jiných zřízení, je zájem soukromý shodný s veřejným: „žádný král totiž nemůže být ani bohatý, ani slavný, ani bezpečný, jsou-li jeho poddaní chudí, v opovržení kvůli nedostatku či nesvornosti nebo příliš slabí, aby mohli vést válku proti svým nepřátelům.“56 Naopak v demokratickém nebo aristokratickém zřízení nejde vždy veřejná prosperita ruku v ruce se zájmem jednotlivých osob, které ji zastupují. Jednou z dalších výhod, které Xxxxxx zmiňuje, je jednotnost. Panovník se rozhoduje sám, čili nemůže nastat situace, kdy by nesouhlasil sám se sebou. Ve shromáždění se na rozhodování podílí mnoho lidí, jejichž preference se často neshodují, či si dokonce odporují.
Na druhou stranu Xxxxxx vypočítává i nedostatky monarchie. Mezi ně patří zvláště právo panovníka připravit jednotlivce o veškerý majetek. Což je podle Xxxxxxx velký problém, se kterým se ovšem nepotýká pouze monarchie. Jiným vážným záporem monarchie je skutečnost, že suverenita může přejít do rukou dítěte, které není schopné odlišit dobro od zla, a proto výkonná moc přechází do rukou poručníka nebo shromáždění lidí. Důležitým úkolem státu je tak zajištění nástupnického práva, jinak by se lidé po smrti panovníka nebo vymření příslušníků shromáždění vždy navraceli do přirozeného stavu. Tento problém se demokracie prakticky netýká a v aristokracii jsou noví členové většinou voleni. Největší problémy s nástupnictvím jsou spojeny s monarchií. Panovníka nemůže zvolit nikdo jiný než suverén, kdyby byl nový vládce jmenován nepovolanou osobou, suverénní moc by mu byla pouze propůjčena, což je nemyslitelné. Může se tedy postupovat podle dědického práva, kdy moc přejde na nejbližšího příbuzného bývalého suveréna, nebo na základě rozhodnutí předešlého panovníka. Xxxxxx dokonce považuje za zákonné, když suverén zvolí za svého následníka cizího panovníka, neboť jeho vůle je sjednocenou vůlí všech.
56 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 131.
Rozhodující složkou státní moci jsou politické zákony, neboť bez nich by stát nefungoval. Například i zájmové sdružení má svá pravidla, k jejichž dodržování příslušníky zavazuje samo členství. Ve státě tomu není jinak. Podle Xxxxxxx jsou politické zákony „pro všechny poddané ona pravidla, která jim stát uložil ústně, písemně nebo jiným dostatečným projevem své vůle, aby pomocí nich rozlišovali právo a bezpráví, to znamená, aby rozlišovali, co těmto pravidlům odporuje, a co nikoli.“57 Se vznikem státu tudíž vzniká spravedlnost.
Xxxxxx Xxxxxx dělí zákony na přirozené a pozitivní s tím, že přirozené zákony existují od věčnosti, naopak pozitivní zákony jsou takové, které se jimi staly z vůle lidu. Navzájem se od sebe příliš neliší. Veškeré politické zákony mají základ v zákonech přírodních, které představují jejich nepsanou součást. Nepsanou proto, že jsou v člověku od přirozenosti a nemusí být zveřejňovány. Všechny zákony přírody se dají shrnout pod universální pravidlo: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim! Společný je jim i jejich cíl, jímž je udržování pořádku ve společnosti s ohledem na naší přirozenost.
Nicméně samotné zákony nezmůžou nic, pokud tu není nástroj na vynucení jejich dodržování. Tímto nástrojem se může stát veřejná moc, která má své prostředky k dosažení poslušnosti ze strany občanů. Xxxx jsou především pozitivní a negativní motivace. Panovník může občany odměnit za to, že řádně plní své povinnosti vůči státu. Tato odměna může být ve formě daru nebo mzdy. Opačným příkladem motivace je hrozba trestu. Xxxxxx trestem rozumí „zlo, kterým veřejná autorita postihuje toho, kdo učinil nebo opomenul něco, co tato autorita posuzuje jako přestoupení zákona, a sice za tím účelem, aby se lidská vůle stala poslušnější.“58 Tresty podle Xxxxxxx lidi motivují více než odměny, protože zde figuruje strach o vlastní osobu. Xxxxxx tresty dělí na tělesné, peněžité, hanbu, uvěznění a vyhnanství. Lze je i kombinovat v závislosti na výši provinění vůči státu.
V předcházejících odstavcích jsme se věnovali zákonům. Xxxxxx klade důraz na odlišení zákonů od práv. Lex civilis (politický zákon) je závazek, který nám odjímá svobodu, kterou jsme měli od přirozenosti. Naopak ius civile (politické právo) je svoboda, která nám zbyla. Kapitolu na tomto místě končíme účelně, neboť problematika závazků a práv bude ústředním tématem následujících dvou oddílů.
57HOBBES, Xxxxxx, pozn. 27, s. 184.
58Tamtéž, s. 215.
4. 8 Práva a povinnosti suveréna
Suverén je nositelem svrchované moci a představitelem státu. Neomezenost jeho moci plyne z toho, že mu ji lidé nepropůjčili, ale dobrovolně předali. Moc a souhlas jsou tudíž dva komponenty panovníkovy autority. Svou moc nemůže suverén ztratit ani nemůže porušit smlouvu, protože nepředstavuje smluvní stranu. Skutečnost, že panovník není smluvní stranou, obhajuje Xxxxxx následovně: v přirozeném stavu neexistuje množství lidí jako jedna osoba, a proto by musel uzavřít smlouvu s každým člověkem zvlášť, což je neuskutečnitelné. Panovník není odpovědný svým poddaným, nemůžou ho soudit ani trestat za jeho činy, protože v sobě sjednocuje vůli všech a každý je tudíž autorem jeho činů. Navíc je nemyslitelné, aby se někdo dopustil křivdy na sobě samém.
Klíčovým úkolem panovníka je zajištění bezpečnosti lidu. K tomu mu dopomáhají práva a povinnosti, které jsou s jeho osobou spojeny. Ano, i povinnosti a to přestože má Xxxxxxxx panovník přídomek neomezený. Základní povinností suveréna je, že se nesmí vzdát žádného ze svých suverénních práv. Jeho úkolem je také informovat lidi o právech, které jim přísluší, aby neměli možnost mu odporovat. Mezi další povinnosti panovníka patří řízení vzdělávání a výchovy lidu. Občané musí být vzděláváni a pravidelně informováni zejména v oblasti pozitivního práva, neustále jim musí být připomínány a vštěpovány jejich povinnosti. Poddané je třeba vychovávat k uvědomění, že forma vlády v jejich státě je nejlepší, a to i když zrovna není období konjunktury. Občané by měli být vedeni k úctě vůči suverénovi a smyslu pro spravedlnost. Podle Xxxxxxxxx návodu by k tomuto účelu měly sloužit zejména univerzity a speciální dny, kdy bude zkrácena pracovní doba a místo do práce budou lidé chodit na shromáždění, kde získají poučení o svých povinnostech. Dále by měl panovník se všemi lidmi zacházet jako se sobě rovnými, nikoho vyjma sebe by neměl upřednostňovat. Tímto rovným zacházením se rozumí především rovnost před zákonem. Suverén by neměl stavět význačné osobnosti mimo zákon, neboť to pobuřuje společnost. Nestrannost by se měla týkat i daní - ty by měly být pro všechny rovné, bez ohledu na majetek nebo funkci, a to proto, že stát ochraňuje každého. Xxxxxx dále upozorňuje na důležitost veřejné dobročinnosti.
Povinností a zároveň i právem panovníka je vydávání zákonů, čímž se míní dobrých zákonů. Korektní zákon musí splňovat dva aspekty - Musí být užitečný pro lidi a plně zřetelný. Panovník má také právo zákony kdykoli rušit, z čehož vyplývá, že sám
těmto zákonům nepodléhá, protože nikdo nemůže být, obrazně řečeno, zároveň dlužník a ručitel. K úřadu suveréna patří také povinnost spravedlivého udílení trestů a odměn; to jest podle zásluh, a ne ze msty nebo pro oblíbenost.
Osobnost suveréna je zajisté spojena s mnohými výlučnými právy. Kromě práva na veškerou moc mu náleží právo na svobodné jednání a posuzování. On rozhoduje o tom, co vede k míru a naopak. Ve všech záležitostech je nejvyšším soudcem. Ve válce je nejvyšším velitelem. Náleží mu také rozhodovat o svých rádcích a úřednících. Tím jsme si vyjmenovali práva, která tvoří podstatu panovníkovy suverenity. Tato práva jsou nedělitelná, nepřenosná a věčná.
Z tohoto výčtu panovníkových práv a povinností je zjevné, že vladař má naprosto ojedinělé a výsostné postavení ve státě. Jediný, komu se musí zodpovídat, je Bůh. To nás vede k závěru, že Xxxxxx byl zastáncem teorie „účel světí prostředky“. Tyto
„svévolné prostředky“ panovníka jsou však mnohem lepší než hrůzy války všech proti všem.
4. 9 Politické závazky a práva poddaných
Poddaný je ten, kdo není suverén - jednoduchá, ale výstižná definice. Už samotný původ slova nám hodně napoví o vzájemném vztahu mezi lidmi a jejich vladařem. Základní závazek poddaných vůči suverénovi je poslouchat ho, a tím posilovat jeho moc. To je také nejvyšší zákon státu, který je podstatou trvání společnosti. Z tohoto pravidla a výše zmíněných práv suveréna vycházejí veškeré občanské povinnosti.
Svoboda lidí byla vstupem do společenského stavu omezena. Nemohou si dělat, co se jim zlíbí, ale jejich jednání je řízeno občanskými zákony neboli „umělými řetězy“. Avšak tam, kde zákon mlčí, smí každý konat či nekonat podle vlastního uvážení. Svoboda člověka „tkví v tom, že nenachází žádnou překážku činit, co chce, po čem touží nebo k čemu má sklon.“59 Vzhledem k tomu, že jedinec může být plně svobodný jen v přirozeném stavu, mluví- li se o svobodě obecně, není tím míněna svoboda jednotlivců, ale svoboda státu.
Zásadním a jediným nezadatelným lidským právem je právo na život. Žádná platná úmluva nemůže zahrnovat vlastní tělo. Ochrana života je tudíž výjimka, kdy může poddaný odmítnout nařízení suveréna, aniž by porušil úmluvu, a tím se dopustil
59 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 146.
křivdy. Xxxxxx vyjmenovává konkrétní příklady práva na odpor. Mezi ně patří neuposlechnutí rozkazu zabít sám sebe či někoho jiného. Dále není povinností lidí se přiznat k činu, byť ho spáchali, protože nikoho smlouva nezavazuje, aby vinil sám sebe. Za protiprávní Xxxxxx nepovažuje, když člověk nenastoupí do války z příkazu suveréna, jestliže za sebe pošle náhradu. Ovšem dodává: „Když obrana státu vyžaduje okamžitou pomoc všech, kdo jsou schopni nést zbraň, je povinen pomoci každý, neboť kdyby lidé nechtěli stát zachovat nebo k tomu neměli odvahu, bylo by jeho ustavení marné.“60 U všech výše zmíněných příkladů však nesmíme opomenout skutečnost, že panovník je vždy oprávněn ztrestat neposlušnost smrtí.
Má politický závazek poddaných vůči suverénovi nějaké meze? Xxxxxx tvrdí, že závazek vůči panovníkovi není nehynoucí, jeho trvání plně závisí na trvání moci panovníka poskytovat ochranu. To je účel, pro který ho poslouchají a pro který byl ustaven. Lidé jsou ze svého závazku vyvázáni v následujících případech: a) pokud jsou zajati a podřídí se vítězi; b) v případě, že se panovník vzdá suverenity své i svých dědiců; c) když panovník prohraje válku a sám se podrobí vítězi.
Mezi svobody poddaných patří také zakládání sdružení. Toto právo je plně závislé na povolení suveréna. Proto je důležitým aspektem, že všechna sdružení, ať už politická či soukromá, jsou omezená a závislá. Jediným nezávislým sdružením je stát. Xxxxxx se touto problematikou zabývá zejména proto, aby upozornil, že bez panovníkova povolení jsou sdružení nezákonná a někdy i velmi nebezpečná.
Už jsme se zabývali otázkou svobody, právem na život, právem zakládat sdružení.61 Do úplnosti nám ještě zbývá problematika majetku. Z Xxxxxxxxx výroku, že peníze jsou krví státu, můžeme vyvodit jeho pohled na význam majetku. Ale Xxxxxx nemíní majetkem pouze hmotné statky. Za vlastnictví označuje i život a manželskou lásku. Ve fázi přirozeného stavu měli všichni lidé právo na všechno, což vedlo k válkám. Proto je jednou z nejdůležitějších státních povinností vytvoření vlastnických práv.62 Pravidla soukromého vlastnictví, která stanovuje suverén, říkají, že je nezákonné odejmout něčí majetek. U Hobbese tedy myšlenka nedotknutelnosti soukromého majetku figuruje, avšak nevztahuje se na suveréna a stát. Suverén může komukoli zabrat majetek, když je to pro dobro státu.
60 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 152.
61Termín, právo zakládat sdružení, je použit pouze za účelem popisu Xxxxxxxxxxx myšlenek. V žádném případě ho nesmíme chápat na základě soudobých právních norem.
62 XXXXXX, Xxxxx – XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 3, s. 79.
4. 10 Zánik státu
Podle Xxxxxxx není státu bez suveréna. Panovník je duší státu; ta když odejde, zůstane pouze mrtvola, která rychle podlehne zkáze. Xxxxxx tedy zcela vylučuje možnost sesazení panovníka lidem, a to nejen z utilitárních důvodů, ale také proto, že na to lid nemá principielně právo. Na obhajobu Xxxxxx uvádí několik argumentů:
1) vladař se nemůže dopustit porušení smlouvy, protože není smluvní stranou
2) lid je panovníkovi podřízený, tudíž ho nemůžou svrhnout bez jeho svolení (panovník by byl soudcem a obžalovaným zároveň)
3) kdyby ho svrhli, dopustili by se na něm bezpráví, a to je jako by se dopustili bezpráví na sobě samých
Z výše uvedeného lze vyčíst, že práva panovníka nemohou zaniknout žádným činem. Ale co zaniknout může, je politický závazek, jehož životnost je spjata s panovníkovou schopností chránit životy jeho občanů. Plnění tohoto úkolu suverénovi znemožňují mnohé skutečnosti. Xxxxxx je nazývá choroby státu. Xxxx Xxxxxx míní, kromě vnější agrese, především vnitřní problémy. Mezi ně řadí hlavně špatné státní instituce a nedostatek suverénní moci.
Za druhé Xxxxxx uvádí takové choroby, které vedou ke zkaženosti lidí. Smyšlení lidí kazí například falešná učení. Jedním z nich je dojem, že „je každá soukromá osoba sama posuzovatelem toho, zda je nějaké jednání dobré, nebo špatné.“63 Jako další učení, která vedou k rozkladu státu, uveďme víru v to, že panovník, který podléhá přirozeným božským zákonům, musí podléhat i zákonům politickým. To je však klam, protože nemůže podléhat sám sobě, jakožto tvůrci těchto zákonů. K zániku státu může vést také nauka o neomezeném vlastnickém právu. Suverénovi totiž nesmí být upřeno právo na majetek soukromých osob, protože bez finančních prostředků by nemohl stát chránit před vnějšími, ale i vnitřními nepřáteli. Chorobná je také myšlenka dělitelnosti suverénní moci. Pro Hobbese je rozdělení státním moci synonymem pro rozklad společnosti.
Lidé se nesmějí ohlížet na vládní formy, které vidí u jiných národů. Nebezpečné jsou i knihy starověkých spisovatelů, které lid inspirují k rebelii. Špatné je také přesvědčení, že ve státě je víc suverénů. Mnoho lidí si myslí, že existuje autorita
63 XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 27, s. 223-224.
politická a duchovní, a ty jsou si rovny, nebo ještě hůř, že moc duchovní je nadřazená moci světské.
Uvedeme si zde ještě jednu nemoc státu z Hobbesova výčtu. Tou jsou nepokoje, jejichž příčina tkví v neblahé hospodářské situaci. Panovník by měl činit preventivní opatření, aby se stát těmito chorobami nenakazil a nakonec jim nepodlehl. Jestliže suverén padne, padne stát a zanikne spravedlnost. Lidé se navrátí do přirozeného stavu, kde místo panovníka bude vládnout naprostá anarchie a chaos a nejvyšším lidským cílem se stane záchrana holého života!
5 XXXX XXXXX
5. 1 Úvodem ke čtvrté části
V následující kapitole se budu věnovat představení Xxxxx Xxxxx a jeho politických idejí. Nejprve se zaměřím na Xxxxxx život a dílo. Důležité je podle mého názoru zohlednit i kontext vzniku Dvou pojednání o vládě, což je základní pramen, ze kterého vycházím. V úvodní části ještě nastíním Xxxxxx pohled na člověka, protože sám Xxxxx zastával názor, že k pochopení společnosti je důležité porozumět člověku. Hlavní část práce bude zaměřena na zásadní teze Xxxxxxx společensko-smluvní teorie - přirozený stav, přirozená práva, vlastnictví, společenská smlouva, souhlas, stát, dělba moci, zánik vlády.
Přirozený stav je pro Locka klíčový pojem, pomocí něhož obhajuje roli státu, ale i nezadatelná lidská práva. Tento stav má svůj přirozený zákon, který lidem uděluje přirozená práva. Platnost tohoto zákonu a z něho vyplývajících práv nevyprší s přechodem do společnosti, naopak zůstává nepsanou normou. Předním účelem společenské smlouvy je zajištění míru a bezpečnosti, proto se lidé spojují do společenství a předávají výkonnou moc přirozeného zákona politickým institucím. Xxxxx nedůvěřuje stanovisku, že panovníkův zájem je totožný se zájmem soukromým, proto nesouhlasí s předáním moci jednomu člověku. Nejlepší možností, jak předejít tyranii, je rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a federativní. Pozoruhodná je zejména Xxxxxxx obhajoba zrušení či změny legislativy ze strany občanů.
5. 2 Lockův život
Roku 1632, v době, kdy Xxxxxx píše své De cive, přibyl do puritánské rodiny ze Somersetu nedaleko Bristolu syn, kterého rodiče pojmenovali Xxxx. Život Xxxxx Xxxxx byl plný napětí a společenských změn. Když mu bylo deset let, vypukla v Anglii občanská válka. Jeho rodina se ve sporu přiklonila na stranu parlamentu.64 Xxxxxx otec dokonce bojoval v jeho armádě.65
Svá školní léta prožil Xxxxx na škole ve Westminsteru, kde dosáhl základního humanistického vzdělání. Roku 1652 získal stipendium na Oxfordu. Zde vystudoval nejprve teologii a poté medicínu. Se zdejším scholastickým systémem výuky se však neztotožňoval a často ho později kritizoval.66 Nutno zmínit, že měl i velký zájem o přírodovědu a přírodní filosofii a díky čemuž se seznámil s chemikem Xxxxxxxx Xxxxxx, z něhož se stal Xxxxxx celoživotní přítel a spolupracovník. Další osobností, která Xxxxx velice ovlivnila, byl slavný lékař a zastánce přísného empirismu Xxxxxx Xxxxxxxx.67
Významným mezníkem Xxxxxxx života bylo setkání s lordem Xxxxxx Xxxxxxxx, budoucím hrabětem ze Schaftesbury. Xxxxxxxx Xxxxx natolik zaujal, že z něj udělal svého tajemníka a osobního lékaře. Díky němu Xxxxx stoupá i ve své politické kariéře - na jeho popud je jmenován tajemníkem rady pro obchod a plantáže. Tuto funkci vykonává až do roku 1675, kdy kvůli zdravotním problémům odchází na tři a půl roku do Francie.68
Po odpočinku se Xxxxx vrací v roce 1679 do Anglie. Návrat to není nejpoklidnější, neboť Anglie je opět zmítána silnými společenskými nepokoji, a to zejména kvůli náboženskému přesvědčení Stuartovců. Zatímco byl Xxxxx v cizině, xxxx Xxxxxx zcela změnil svou politickou orientaci. Bývalý králův příznivec se stal vůdcem opozičních whigů.69 Xxxxx ho v jeho aktivitách plně podporoval. Vše nakonec dospělo k několikaměsíčnímu věznění Xxxxxxxx, který po propuštění odchází do Holandska, kde v roce 1683 umírá. Situace pro Locka, kterého si v Anglii každý spojoval s hrabětem ze Schaftesbury, byla neúnosná, a proto se v roce 1683 také uchyluje do emigrace
64 Spor mezi králem a parlamentem je již popsán ve 2. části práce.
65 XXXXXXX, Xxxxxxx. Xxxxx. 1. vyd. Bratislava: Xxxxxx Xxxxxxxx - Vydavateľstvo PT, 2004. s. 7.
66 XXXXXX, X. Xxxxx. Routledge Philosophy GuideBook to Xxxxx on Government. 2. vyd. Londýn: Taylor & Xxxxxxx e-Library, 2002. s. 4.
67 XXXXXXX, Xxxxxxx, pozn. 65, s. 9-10.
68 Tamtéž, s. 10- 13.
69 Whig party byla politická strana v Anglii, která podporovala myšlenku konstituční monarchie.
v Holandsku. Tamější pobyt byl pro Locka velkým přínosem - zlepšilo se mu zdraví a navíc měl čas na literární tvorbu. V roce 1687 se přestěhoval do Rotterdamu. V souvislosti s jeho pobytem zde se diskutuje o tom, xxxxxx se nespojil s nedaleko žijícím princem Xxxxxxx Xxxxxxxxx a nepodněcoval jej k převzetí vlády v Anglii. Po završení anglické Slavné revoluce se Xxxxx vrací do vlasti v únoru 1689. Krátce po návratu se díky vydání svých děl stává slavnou a uznávanou osobností. Kvůli zdravotním problémům odmítá královu nabídku na post velvyslance, místo toho dva roky vykonává funkci odvolacího komisaře. Poslední roky života tráví v Essexu ve společnosti xxxx Xxxxxxxx a lady Xxxxxx.70 Právě zde v roce 1704 končí život tohoto velkého filosofa, který značně ovlivnil liberální ideje moderní doby. O 72 let později se jeho myšlenkami inspiroval Xxxxxx Xxxxxxxxx při tvorbě Deklarace nezávislosti Spojených států amerických.71
5. 3 Lockovo dílo
Než se uchýlíme k samotnému rozboru Dvou pojednání o vládě, je důležité si přiblížit kontext, ve kterém dílo vzniklo, protože vše souvisí se vším. Jak již bylo řečeno, Xxxxx se literární činností začal zabývat v holandském exilu. Xxxxxxx jeho díla vycházejí v rychlém sledu mezi lety 1689 až 1695. Kromě Pojednání si připomeňme ještě Dopis o toleranci, který se mimo jiné zabývá problematikou dělby moci na duchovní a světskou, tudíž bychom ho také mohli řadit k politické filosofii.
Xxxxx svou nejvýznamnější politologicky zaměřenou práci - Druhé pojednání o vládě, vydal těsně po Slavné revoluci. Političtí teoretici vedou už dlouhá desetiletí spory ohledně jeho vzniku a smyslu. Všeobecně se upřednostňuje stanovisko, že Xxxxx napsal Pojednání již v průběhu 80. let. Primárně ho prý psal jako výzvu k revoluci, ne jako její ospravedlnění. Avšak před převratem nenastala příhodná doba k vydání.72 Xxxx interpretace říkají, že ho napsal až po roce 1688. K těmto názorům přispívá fakt, že Xxxxx některé pasáže před vydáním doplnil. To se týká zejména předmluvy, ve které Xxxxx vyjadřuje své přání, aby jeho dílo podpořilo vládu „velikého obnovitele, našeho
70 XXXXXXX, Xxxxxxx, pozn. 65, s. 14- 15.
71 XXXXX, X. Xxxxxxx, pozn. 16, s. 145.
72 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 3.
nynějšího krále Xxxxxx.“73 Neméně k těmto názorům přispívá závěrečná pasáž knihy a zejména § 222, kde můžeme najít přímé odkazy na politiku Xxxxxx XX.74 Doba vzniku ani pohnutky, které Xxxxx vedly k napsání Dvou pojednání o vládě, však nemají vliv na velkolepost tohoto díla.
5. 4 Přirozený stav a přirozený zákon
Xxxxx nezastává názor, že organizovaná společnost vznikla spolu s člověkem. Podle něho se lidé před založením státu nacházeli ve stavu přirozeném. Avšak Xxxxx ho zásadně neztotožňuje se stavem války jako Xxxxxx. Toto je možné vyvodit i z jeho definice přirozeného stavu: „Je to stav dokonalé svobody říditi svá jednání a nakládati se svým majetkem a se svými osobami, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli kohokoli jiného.“75 Xxxxx nepohlížel na přirozený stav pouze jako na teoretický koncept či nástroj. Věřil, že kdysi skutečně existoval, i když to není zaznamenáno. Důkazem mu byly americké kmeny, v nichž spatřoval jistou formu před-společenského uspořádání.76
Vlivným bodem Lockovi teorie je v prvé řadě naprostá rovnost všech lidí v přirozeném stavu - nikdo není nikomu nadřazen. Podle Xxxxx rovnost lidí nezapříčiňuje nepokoje, ale naopak v nás vyvolává respekt k druhým. Je tedy možné hovořit o tom, že Xxxxxx přirozený člověk je bytost morální. I když v přirozeném stavu neexistuje nikdo nejvýše postavený a lidé jsou svobodní a vzájemně si rovní, není to stav zvůle. Xxxx stvořil Bůh, dalo by se tedy říci, že jsou jeho majetkem. Je tudíž jejich nadřízený a oni nemají právo poškodit sami sebe ani druhé osoby. Xxxxx dokonce míní, že lidé mají povinnost druhým pomoci, pokud je to neohrozí.77 Lockovo stanovisko tedy je, že přirozený člověk není řízen pouze sebezájmem. Je zde vynutitel ve formě přirozeného zákona.
73 XXXXX, Xxxx. Dvě pojednání o vládě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. s. 35.
74 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 3.
75 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 140.
76 XXXXX, Xxxxxxxx, pozn. 40, s. 7.
77 Tamtéž, s. 20.
Přirozený zákon má především tyto rysy:78
- je to zákon boží
- je univerzální
- je nezávislý na zvyklostech lidí
- je to rozumový zákon
Tato charakteristika nám však neříká, co konkrétně Xxxxx myslí přirozeným zákonem. Xxxxxx přirozený zákon praví, že „nikdo nemá poškozovati druhého v jeho životě, zdraví, svobodě a majetku.“79 Jeho dodržování má zajistit mír a zachování lidstva. Xxxxx však nepředpokládá, že by se jím lidé automaticky řídili. Proto přirozený zákon uděluje všem lidem práva, mezi které patří i ono k potrestání těch, kteří tento zákon nedodržují. Toto právo bychom mohli vysvětlit jako oprávnění na výkonnou moc přirozeného zákona. Vhledem k tomu, že jsou si všichni lidé rovni, má každý z nich nárok na posouzení, co je a není v souladu s přirozeným zákonem, a měl by též zabránit jeho porušení a případně stanovit trest pro přestupníky.80 Avšak i u Locka existují výjimky, jichž se přirozená práva netýkají. Mezi ně Xxxxx řadí: děti, prosťáčky a blázny.81
Nesmíme však dospět k závěru, že právo na potrestání je totožné s právem na sebeobranu. S ohledem na to, že se toto právo nevztahuje výhradně na poškozené, nemůžeme ho identifikovat jako právo na sebeobranu.82
Nyní si rozebereme konkrétní práva, která zakládá přirozený zákon - právo na život, svobodu a majetek. Život je nejvyšším právem člověka, nikdo kromě Boha ho nemůže člověku odejmout. V případě zabití platí pravidlo: oko za oko, zub za zub. Vražda by se měla trestat smrtí, hlavně proto, aby to zločince odradilo. Právo na svobodu jsme definovali jako svobodu činit cokoli, ale v mezích přirozeného zákona.
Problematika majetkových práv je u Locka poměrně složitá. Mohli bychom si položit dvě otázky: Jak je možné, že v přirozeném stavu, kdy jsou si všichni lidé rovni, má někdo soukromý majetek? Co zakládá právo člověka na tento majetek? Xxxxx na tyto otázky odpovídá svou teorií prvotního nabytí. Xxxxxxx myšlenka prvotního nabytí
78 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 17.
79 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 141.
80 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 21.
81 Tamtéž, s. 167.
82 XXXXX, Xxxxxxxx, pozn. 40, s. 22.
je založena na dvou argumentech.83 Prvním z nich je nutnost zachovat život. Původně byl svět společným vlastnictvím všech lidí. Zároveň to však znamená, že nepatřil nikomu, protože kdyby někdo vzal byť jediné jablko, upřel by ostatním lidem jejich právo na něj. Tak by nikdo nepřežil. Druhým Xxxxxxxx argumentem je lidská práce. Když lidé smísí práci svých těl, která jsou výhradně jejich, s nějakou věcí, stává se tato věc jejich vlastnictvím. Takto Xxxxx odlišil soukromé a společné vlastnictví.
Důležité je také zmínit, že ani právo na vlastnictví není neomezené. Přirozený zákon stanovuje, že každý se má spokojit s tím, co potřebuje pro pohodlný život. Slovy Locka - vlastnictví není příčinou sporů, protože v přirozeném stavu je všeho dost a lidé nemají potřebu zvětšovat svůj majetek, protože k tomu ani nemají důvod.
Přirozený stav však není idylický. Kdyby ano, lidé by neměli potřebu založit společnost a stát. Xxxxx vyjmenovává tři hlavní nedostatky přirozeného stavu.84 Za prvé zde „schází zavedený, pevný a známý zákon přijímaný a uznávaný obecným souhlasem za měřítko práva a bezpráví.“85 Další nevýhodou je, že zde není žádný nestranný soudce. Třetím nedostatkem je malá vůle k zastávání a řádnému vykonání rozsudku. Když to shrneme, problémem přirozeného stavu je otázka trvalé spravedlnosti. Z těchto důvodů se život zde stává postupně nesnesitelný. Nakonec vše může dospět až do stavu války, kde je každý spor řešen násilně. A právě z tohoto důvodu lidé opouštějí přirozený stav a vstupují do společnosti.
5. 5 Společenská smlouva a vznik státu
Kvůli výše jmenovaným nedostatkům přirozeného stavu jsou lidé puzeni k vytvoření společnosti. Z oddílu 77 ve Druhéhém pojednání o vládě můžeme vyvodit Xxxxxx názor, že člověk je od přirozenosti tvor společenský, který nedokáže být sám. Nejprve vytváří malá společenství, jako je rodina nebo společnost mezi pánem a sluhou, až nakonec přistoupí k založení občanské společnosti.
Společenská smlouva jako akt zakládající stát má u Locka „dvě fáze“. První stádium, které je jakýmsi přechodným obdobím mezi přirozeným stavem a státem, je vytvoření komunity - společenství. To vzniká po vzájemné dohodě všech jednotlivců. Je vytvořeno jedno politické těleso se společnou vůlí. Lidé jsou vázáni souhlasem
83 XXXXX, Xxxxxxxx, pozn. 40, s. 153-154.
84 XXXXXXX, Xxxx, xxxx. 1, s. 54.
85 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 199.
podrobit se většině. Bez tohoto závazku by se společenství nemohlo shodnout na jednotném výsledku.86 Ale udržení tohoto společenství není podle Locka reálné. Je to dobrovolné sdružení, které s sebou nese nedobrovolné důsledky - povinnosti. Tato situace je tedy nestabilní a po delší dobu neudržitelná. Jediným úkolem společenství je proto dohoda o vytvoření společné vlády.87
Druhá etapa je vznik politického společenství - státu. K tomu dojde, když se lidé na základě většiny usnesou, jaké vládní formě předají výkonnou moc přirozeného zákona. Můžeme hovořit o tzv. deprivatizaci přirozeného zákona.88 Lidé se vzdají práv, která měli v přirozeném stavu, zejména práva trestat jeho přestupky.
Důležitým komponentem Lockovy společenské smlouvy je dobrovolnost. Násilný vznik vlády Xxxxx považuje za nezákonný. Bez souhlasu nejsou lidé zavázáni k poslušnosti státu. Co si však máme představit pod tímto souhlasem? Xxxxx rozlišuje dva typy:
a) výslovný souhlas
b) tichý souhlas
Společenská smlouva je souhlas výslovný. Ti, jež ji uzavřou, se stávají řádnými a trvalými členy státu a poddanými jeho vlády. Na potomky trvalých členů vlády se však tento závazek nevztahuje. Podle Xxxxx se každý rodí svobodný, omezen pouze přirozenými zákony. Žádná moc na zemi, až na individuální souhlas, nemůže nikoho udělat přímým členem a poddaným. Každý, kdo je na území státu nebo využívá jeho zdrojů, dává svůj tichý souhlas, který ho zavazuje k poslušnosti zákonům dané země. Ten, kdo vládě nedal výslovný souhlas, má možnost kdykoli ze státu odejít nebo založit nový.89
86 XXXXXXX, Xxxx, xxxx. 1, s. 55.
87 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 26.
88 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s.25.
89 XXXXXXX, Xxxxxx. Xxxxx. In: XXXXXXX, Xxxxx – XXXXX, Xxxx. Political thinkers from Xxxxxxxx to the present. 1. vyd. New York: Oxfrod University Press, 2003. s. 186-187
5. 6 Stát
Pojetí státu u Xxxxx Xxxxx bychom mohli z mnoha důvodů označit za liberální.
V Druhém pojednání o vládě můžeme najít základní rysy státu, kterými jsou:
- suverenita lidu
- omezená vláda
- závislost na právu
- dělba moci
Všechny moderní liberální demokratické státy jsou založeny na těchto principech. Dnešní politické systémy však nemůžeme z mnoha důvodů srovnávat x Xxxxxxxx konceptem (už jen proto, že je to pouze teorie, ne praxe). Nicméně Xxxxx je mnohými považován za průkopníka demokratického myšlení.90
Obecně Xxxxx definuje stát jako nezávislé společenství, jehož cílem je dobro lidí, kterého dosáhne zajišťováním základních přirozených práv: na život, svobodu a majetek. Aby tato charakteristika byla úplná, nesmíme zapomenout na politickou moc. Tou Xxxxx míní: „Právo dávati zákony a tresty smrti a tudíž se všemi menšími tresty pro úpravu a zachování vlastnictví a užívati síly společenství při provádění takových zákonů a při obraně státu proti vnějšímu bezpráví.“91
Xxxxx rozlišuje tři základní státní formy - monarchie, oligarchie, demokracie. Odlišným prvkem těchto zřízení je držitel nebo držitelé zákonodárné moci. Základní formy vlády mají mnoho podob. Jmenujme například konstituční monarchii. Xxx Xxxxx je zastáncem demokracie. Nezavrhuje však nedemokratické vlády, protože jejich legitimita je přímo závislá na souhlasu lidu. Absolutní monarchie legitimní není, protože absolutní suverén není závislý na lidech.92
Kritiku absolutní monarchie Xxxxx zformuloval zejména v odmítnutí Filmerových argumentů, kterým věnuje celé první pojednání o vládě. Xxx Xxxxxx Xxxxxx, hlavní obhájce stuartovské monarchie, byl přesvědčen, že: „veškerá vláda je absolutní monarchie.“93
90 XXXXXX, Xxxxx – XXXXXX, Xxxxxx, pozn. 3, s. 103.
91 Tamtéž, s. 140.
92 XXXXXX, X. Xxxxx., pozn. 66, s. 28.
93 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 38.
Tuto myšlenku postavil na několika argumentech. Těmi hlavními jsou:
1) Lidé se nerodí svobodní, od narození jsou poddáni rodičům.
2) Autoritu Bůh daroval Xxxxxxx.
3) Otcovská moc zakládá politickou autoritu.
4) Dnešní králové jsou potomci Xxxxxxx, z čehož pramení jejich svrchovanost.
Xxxxx jeho teorii zavrhuje. Tvrdí, že je postavena na pouhých domněnkách a špatném výkladu Bible. Ve zkratce si uvedeme jeho protiargumenty. Tvrzení o Xxxxxxx svrchovanosti vyvrátil tím, že Bůh nedal svrchovanou moc pouze jemu, ale celému lidstvu. Navíc tato svrchovanost se týká pouze nižších živočichů. Myšlenka otcovské moci jako základu pro politickou autoritu je podle Xxxxx scestná, protože je vůbec nemůžeme srovnávat. Ani dědické právo nelegitimizuje moc současných králů, protože dnes již nikdo nezná přímou linii Xxxxxxx rodu.
5. 6. 1 Dělba a rozsah moci
Rozdělení moci je pro Xxxxx nezbytné opatření, jakýsi preventivní krok, který má zamezit jejímu nahromadění v rukou jedince.94 Xxxxx rozděluje moc na tři složky:
1. Zákonodárná moc
2. Výkonná moc
3. Federativní moc
Je jisté, že není společnosti bez zákonů, tudíž bez moci, která je vytváří. Proto je prvním krokem k občanské společnosti zřízení moci zákonodárné (legislativy). Moc zákonodárná je nejvyšší mocí státu, „jež má právo říditi, jak má být užito síly státu pro zachování společenství a jeho členů.“95 Xxxxx přímo neuvádí, kolik lidí by tuto moc mělo užívat, ale odmítá možnost, aby jí disponoval pouze jeden člověk. Přestože je legislativa nejvyšší institucí, neznamená to, že je neomezená čili absolutní. Má své limity.
94 XXXXX, Xxxxx, pozn. 13, s. 23.
95 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 208.
Jejím smyslem je přinášet zachovávat dobro, pokud tato hranice nemá být překročena, musí splňovat určité podmínky:
1) V prvé řadě musí ctít přirozené zákony neboli vůli boží.
2) Vykonávání moci zákonodárné je podmíněno stálými pravidly.
3) Legislativa nemá právo zkonfiskovat něčí majetek, aniž by to dotyčný dovolil. Jedním z důvodů vstupu lidí do společnosti je právě ochrana vlastnických práv. Podle Xxxxx jsou majetková práva nejvíce ohrožena v absolutní monarchii, protože panovníkův soukromý zájem nemusí být shodný s veřejným. Zvláštním případem jsou daně. Dalo by se říci, že stát občany zbavuje vlastnických práv tím, že od nich vybírá část jejich majetku formou poplatků. Na druhou stranu jsou daně pro fungování státu nezbytné. Jejich vybírání je tedy legitimní, jestliže s ním lidé souhlasí.
4) Moc legislativy je nepřenosná, protože je propůjčená od lidu. Vykonavatelé zákonodárné moci nemají právo ji postoupit, protože jim přímo nepatří. Změnit legislativu nebo ji zcela odstranit je pouze v moci lidu.
Xxxxx si uvědomuje moc, která spočívá v rukou zákonodárců. Kdyby měli právo zákony nejen vytvářet, ale zároveň dohlížet na jejich dodržování a následné vykonávání trestů, mohli by toho zneužívat a lid by tak byl vystaven nebezpečí. Proto je nutné, aby ve státě existovala samostatná moc, „jež by si hleděla provádění zákonů daných a zůstávajících v platnosti.“96 Tuto moc Xxxxx označuje jako výkonnou neboli exekutivu. V žebříčku společenských institucí je níže než moc zákonodárná, dokonce je moci zákonodárné odpovědna. Avšak její funkce je nezastupitelná. Na rozdíl od legislativy je v neustálé pohotovosti, „protože není vždy třeba dávat nové zákony, ale je vždy třeba provádět zákony, jež jsou dány.“97 Její funkcí je také vyvažování legislativy. To jí umožňuje hlavně pravomoc svolávat a rozpouštět zákonodárný sbor. Nyní bychom mohli namítnout - jak může výkonná moc omezovat zákonodárnou, když je jí fakticky podřízena? Xxxxx odpovídá, že tato pravomoc je nutná, protože když lidé uzavírají společenskou smlouvu, nemohou stanovit dopředu veškeré podmínky, neboť ty se musí měnit v závislosti na konkrétní situaci.
Nesmíme opomenout moc federativní, kterou bychom mohli přeneseně označit za „odnož“ moci výkonné. Polem působnosti moci federativní jsou vnější záležitosti
96 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 209.
97 Tamtéž, s. 212.
státu. Pro příklad jmenujme některé z nich: vedení války, uzavírání míru nebo mezinárodních smluv.
V této kapitole jsme se doposud pohybovali v mezích zákona. Co když ale nastane situace, na kterou nebude mít zákon odpověď? V tomto případě se dostává ke slovu prerogativa. Tento pojem Xxxxx vysvětluje jako: „jednání podle rozvahy pro veřejné dobro bez předpisu zákona a někdy i proti němu.“98 Prerogativa není protivníkem zákonodárné moci už jen proto, že mají stejný cíl. Naopak bychom mohli prerogativu označit jako pomocníka legislativy. Zákonodárný sbor nemá šanci vyřizovat všechny naléhavé situace. Navíc časté změny zákonů by nebyly příznivé.
5. 7 Právo na odpor a zánik vlády
Velkou část politických myšlenek Xxxxx Xxxxx tvoří problematika zániku vlády. V Lockově pojetí je lid skrytý suverén, který má právo změnit nebo zrušit vládu, která se zpronevěří svému poslání.99 To jsou dost radikální myšlenky, alespoň na svou dobu. V následující pasáži se budeme věnovat rozdílu mezi zánikem vlády versus státu. Uvedeme si legitimní možnosti zániku vlády.
Xxxxx rozlišuje zánik společnosti a zánik vlády, neboť zánikem vlády nutně nekončí společnost. V opačném případě, když stát podlehne zkáze, vláda dále nemůže setrvávat. Prakticky jedinou eventualitou zániku státu je podle Xxxxx vpád cizí síly. V takové situaci lidé přejdou pod správu přirozeného zákona, protože nejsou povinováni poslušnosti vůči dobyvatelům.
Tyranii Xxxxx označuje za nejhorší formu vlády. Lepší alternativou je i návrat do přirozeného stavu. Lidé mají nejen právo dostat se z područí tyrana, ale také tyranii předejít. Preventivním opatřením může být změna dosavadní vlády. K obměně legislativy může dojít formou výměny zákonodárců nebo změnou vládní formy. V nejlepším případě kombinací obojího.
98 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 217.
99 XXXXX, Xxxxx, pozn. 13, s. 23.
Hlavní příčiny, které vedou ke změně vlády, jsou100:
A) Jednání vlády je v rozporu s přirozeným zákonem.
B) Vláda nejedná v souladu s veřejným dobrem.
C) Vláda ztrácí důvěru lidu.
D) Vláda nejedná v mezích pozitivního práva.
Kdykoli legislativa překročí tato základní pravidla, lid „má právo vzíti si opět svou původní svobodu a zřízením nové legislativy (takové jakou budou považovat za vhodnou) postarat se o svou vlastní bezpečnost a jistotu, což jest účelem, pro který jsou ve společnosti“101 Jako přestoupení pravidel nesmíme chápat malá nedopatření ve veřejných záležitostech, ale závažné opakované porušování práv nebo čin, který je přímo v rozporu s fungováním státu.
Xxxxx sám spatřuje dvě námitky vůči této teorii. První zní - je takto omezená vláda legitimní? Podle Xxxxx ano, neboť možnost změny nejlépe zabrání nepravostem. Druhá se týká stability společnosti. Xxxxx se domnívá, že časté revoluce jsou v takovém státě vyloučeny. Ty hrozí spíše tam, kde jsou lidé bídačeni, a tudíž mají ke vzpourám pádné důvody.
Xxxxx dodává, že ne každý zánik vlády je oprávněný. Násilný nebo bezdůvodný rozvrat zákonodárného sboru je největší zločin. Ten, kdo se ho dopustí, ať je to panovník či poddaný, je pravý vzbouřenec a nepřítel státu.
Kapitolu ukončíme malou, ale podstatnou poznámkou, že ač většina Xxxxxxxxx současníků vnímala povstání občanů jako vzpouru, Xxxxx jim oponuje a říká, že k rebelii může dojít i ze strany vládce, když si drží funkci, která mu již nepatří. Náležitost funkce je totiž přímo závislá na důvěře lidu.
100 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 62-65.
101 XXXXX, Xxxx, pozn. 73, s. 244.
6 Závěrečná komparace a interpretace
Každý posudek je celkové nebo
částečné porovnání dvojího systému údajů - systému člověka posuzovaného a systému člověka posuzujícího.
Xxxxx Xxxx
6. 1 Úvodem k páté části
V této kapitole se zaměříme na srovnání a výklad Xxxxxxxxx a Lockova pojetí společenské smlouvy. Kapitola je rozdělena na šest tematických okruhů. Každý z nich se věnuje srovnání určitého prvku Xxxxxxxxx a Xxxxxxx teorie. Druhou část všech podkapitol tvoří vybrané interpretace jejich myšlenek.
Xxxxxx Xxxxxx a Xxxx Xxxxx oba pocházeli z Anglie, studovali na Oxfordu, zajímali se o přírodní vědy, pohybovali se ve vysokých kruzích, cestovali a v neposlední řadě byli svědky nemálo politických změn. Při tvorbě své koncepce společenské smlouvy oba vyšli z přirozenoprávní teorie. Závěry, ke kterým dospívají, bychom však ve většině případů mohli označit za kontrastní.
Zajímavá a zároveň problematická je otázka interpretace jejich díla. Matematická teorie se dá ověřit celkem snadno. S politickou už to tak jednoduché není, protože svět se mění a s ním i naše představy. Navíc každý teoretik či interpret má svůj vlastní pohled na svět. K prozkoumání Xxxxxxx a Xxxxxxxxx teorie se během třech staletí uchýlilo již mnoho politologů a filosofů. Každý přinesl svůj originální výklad, který některé ohromil, jiní ho zamítli. V dnešní době je dost obtížné posuzovat platnost Xxxxxxxxxxx a Xxxxxxxxx myšlenek, což však neubírá jejich koncepcím na vážnosti. O tom vypovídá už jen fakt, že přetrvaly celá staletí a tvůrci jsou stále jedni z nejcitovanějších sociálních a politických filosofů.
6. 2 Pohled na člověka
Oba filosofové vyšli z předpokladu, že lidé jsou si od přirozenosti rovni. Závěry, které jim z toho plynou, jsou však naprosto odlišné. Xxxxxx pohlíží na rovnost jako na jednu z příčin všech sporů, protože lidé mají rovnou naději, že dosáhnou svých cílů, které se často střetávají s cíly druhých. Jestliže se dostanou do vzájemného sporu, jejich šance na vítězství jsou prakticky vyrovnané. Podle Xxxxx jsou si lidé rovni v oblasti práv, tudíž by se měli navzájem ctít. Xxxxxx člověk má vrozený smysl pro morálku a spravedlnost. Xxxxxx na lidi pohlíží jako na egoisty, kteří vždy myslí především na svůj vlastní užitek.
Xxxxxxxx Xxxxxx upozorňuje na to, že Xxxxxxx myšlenka přirozeného zákona je obtížně ztotožnitelná s jeho naukou o idejích. Na upřesnění - Xxxxx tvrdil, že neexistují vrozené ideje. V tomto momentu si tedy sám odporuje.102
O Xxxxxxxxx se v různých učebnicích můžeme dočíst, že byl zastáncem psychologického egoismu. Tento názor se dnes již považuje za překonaný, avšak diskuse na toto téma pokračuje. Xxxxxxx považoval za psychologického egoistu například Xxxx Xxxxxxx. Xxxxxx XxXxxxxx, Xxxxxx nebo Xxxx tvrdili, že jím nebyl, protože v jeho seznamu lidských vášní můžeme nalézt i lásku.103
6.3 Přirozený stav
Na přirozený stav, který panoval před vznikem jakéhokoli společenství, nahlíží Xxxxxx na rozdíl od Locka jako na nejhorší možnou situaci. Život všech lidí je v něm neustále ohrožen, a proto se z něj musí vymanit. Oba filosofové se liší v použití termínu svoboda. Xxxxxx svobodu vymezuje jako právo dělat cokoli, co povede k záchraně našeho života. Xxxxx definuje přirozený stav jako stav neomezené svobody, přesto je xxxxxxx v jeho pojetí závislá na přirozených zákonech. Xxxxxx problematiku přirozených zákonů rozvíjí také, ale ty jsou podle něj v přirozeném stavu neúčinné,
102 XXXXXX, Xxxxxxx. Xxxxx (1632-1704). In: Interpreting modern political philosophy- from Machiavelli to Xxxx. XXXXXXX, Xxxxxxxx- XXXXXXXXX, Xxxxx. 1. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2002. s. 78.
103 XXXXXXX, Xxxxxxxxx. Xxxxxx (1588–1679). In: Interpreting modern political philosophy- from Machiavelli to Xxxx. XXXXXXX, Xxxxxxxx- XXXXXXXXX, Xxxxx. 1. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2002. s. 53.
protože zde neexistuje vymahač. Xxxxx naopak zdůrazňuje, že přirozené zákony jsou hlavně zákony boží, Bůh je jejich vymahačem. Důležitou roli u Locka hraje právo na potrestání, které se nevztahuje pouze na poškozené.
Styčným bodem Xxxxxxxxx teorie je nedostatek, který podle něj vládne přirozenému stavu a zapříčiňuje soupeření mezi lidmi. V Xxxxxxx pojetí není nedostatek důvodem ke konfliktům, protože příroda je bohatá natolik, aby uspokojila požadavky všech. Pojetí přirozeného stavu se u Locka a Xxxxxxx dost liší, nakonec však oba dospívají ke stejnému závěru, a to, že je potřeba se z něj vymanit a založit společnost. Xxxxxx přirozený stav však není stavem války od počátku do konce jako tomu je u Hobbese. Původně je to stav mírumilovný, který se ale nakonec - zejména kvůli hamižnosti lidí a neexistenci trvalé spravedlnosti - stane téměř nesnesitelný.
Koncepce přirozeného stavu je u Locka přijímána prakticky bez výhrad. Jinak je tomu u Hobbese. Xxxxxxxx Xxxxx spatřuje zásadní rozpor v Hobbesově mínění, že hledání míru, ale i válka jsou racionálními akty. Řešení Xxxxx nachází v rozlišení individuální a kolektivní racionality. Přirozené zákony představují kolektivní racionalitu, která však často není v souladu s racionalitou jedince.104
Nyní se dostáváme k velice zajímavé teorii, která vysvětluje, proč se jedinci v Xxxxxxxxx přirozeném stavu nezřeknou násilí a nedodržují vzájemné dohody, i když by na tom tak byli lépe. Touto teorií je tzv. Vězňovo dilema. Zjednodušeně bychom ho mohli popsat takto: policie zatkne dva podezřelé, nemá však proti nim dostatečné důkazy. Oba se spolu dohodnou, že budou mlčet. Jejich budoucnost závisí na dodržení vzájemné dohody. Situace se může vyvíjet následovně: 1) Vězeň A i B dodrží dohodu o mlčenlivosti, tím pádem budou propuštěni; 2) vězeň A (případně B) promluví, sám bude propuštěn, ale vězeň B, který mlčel, dostane vysokou sazbu; 3) vězeň A i B promluví, oba tedy budou zatčeni, ale na méně let než v druhém případě. Podle této teorie je nejpravděpodobnější vývoj událostí podle třetí možnosti, protože je lepší nedodržet dohodu a získat alespoň něco, než spoléhat na slovo druhého.105 Touto teorií se mimo Neweyho, Xxxxxx a dalších zabývala zejména přední expertka na Xxxxxxxxx dílo Xxxx Xxxxxxx.106 Ta však popírá, že by lidé v Xxxxxxxxx přirozeném stavu vždy jednali na
104 XXXXX, Xxxxxxxx, pozn. 40, s. 15-16.
105 NEWEY, Xxxx, pozn. 22, s. 71-73.
106 XXXXXXX, Xxxx, pozn. 1, s. 43-46.
základě Vězňova dilematu, protože toto jednání by xxx mohlo přinést problémy do budoucna.
6. 4 Společenská smlouva
Prvořadé místo zaujímá v Xxxxxxxxx a Lockově koncepci společenská smlouva, která zakládá a zároveň legitimizuje stát. Xxxxxxxxx společenská smlouva je dohoda mezi lidmi o převodu práv na panovníka výměnou za ochranu jejich života. Xxxxxx na smlouvu pohlíží jako na hypotetickou událost. V jeho podání je smlouva jednostranná - společnost se dohodne na předání práv do rukou suveréna, který má roli osoby na společnosti prakticky nezávislé. Dalo by se říct, že je ze společnosti vyňat. U Locka má založení společnosti dvě fáze. Nejprve se lidé domluví na vytvoření společnosti jako jednoho tělesa, které bude dále rozhodovat na základě většiny. Druhým stádiem je dohoda o předání výkonné moci určité vládní formě. Tímto předáním vzniká stát, jehož úkolem je lidem poskytovat základní vlastnická práva: na život, svobodu a majetek. Důležité postavení v Lockově teorii má tichý a výslovný souhlas. Výslovný souhlas dávají státu jeho zakladatelé. Z toho bychom mohli usuzovat, že pro Xxxxx je společenská smlouva původní smlouvou, pomocí níž naši předkové přešli do občanské společnosti. Další generace, které se přímo nevysloví, že souhlasí s existencí státu, ale přesto v něm žijí a využívají jeho statků, s ním tiše souhlasí. Xxxxxxxxx teorie je založena výhradně na tichém souhlasu. Není možné, aby se panovník dohodl s každým zvlášť, proto také není smluvní stranou. Úkolem Xxxxxxxxx státu je zajistit lidem právo na život, to jim však plně zaručeno není, protože ať se panovník chová jakkoli, smlouvu neporušuje.
Za nejproblematičtější oblast Lockovy smlouvy je obecně považován dvojí souhlas. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx tvrdí, že toto rozštěpení vyvolává otázku, zda Xxxxx předpokládal dvoustupňové společenství s odlišnými právy. Sám totiž tvrdil, že řádným občanem je ten, kdo dá státu výslovný souhlas. Nejasnost můžeme spatřovat i v oblasti politického závazku. Závazky lidí, kteří se přímo nevyslovili pro stát, nejsou tak pevné.
Nemůže se stát, že by toto v konečném důsledku vedlo k rozkladu společnosti?107 Jako příčinu krachu Lockovy teorie vidí tichý souhlas i Xxxxx Xxxxxx.108
U Hobbese je často kritizována myšlenka odstoupení přirozených práv. Xxxx Xxxxxxx zastává názor, že je nemožné, aby se lidé svých přirozených práv zcela vzdali.109 Xxxx Xxxxx hledá rozpor v hypotetičnosti Xxxxxxxxx smlouvy. Ptá se, zda by taková smlouva nezakládala pouze hypotetické závazky. Nakonec však dospívá k závěru, že existence smlouvy není v Xxxxxxxxx pojetí důležitá. Naše závazky nepramení z konkrétní smlouvy, ale ze samotného členství ve společnosti.110
6. 5 Pojetí státu, suverenity a politického závazku
Důvodem pro vytvoření teorie společenské smlouvy byl pro Hobbese i Locka stát. Lépe řečeno - ospravedlnění jeho existence. Oba filosofové se shodli na tom, že nejvyšším účelem státu je zajištění míru a bezpečí, a proto byl také založen. V tomto bodu však veškerá podobnost končí. Xxxxxx byl přívržencem absolutní monarchie, v jejímž čele stojí neomezený suverén. Xxxxxxxx panovník má sice určité povinnosti (např. se nesmí vzdát suverenity), ale jeho pozici charakterizují zejména nesčetná práva. Xxxxxx absolutní monarchii obhajuje na základě tvrzení, že panovníkův zájem je shodný se zájmem veřejným. To je důvod, proč je absolutní monarchie nejzpůsobilejší k naplnění státních cílů. Xxxxx zastává zcela opačné stanovisko, když tvrdí, že moc ve státě musí být rozdělena, protože v rukou jednotlivce by mohla být zneužita. V absolutní monarchii jsou podle něj ohrožena lidská práva nejvíce, protože panovníkův zájem nemusí být ve shodě se zájmem veřejným. Držitelem suverenity je u Locka lid. Xxxxx celkově klade lidská práva výše než práva panovníka či zákonodárného sboru, protože ten je zde pro lid, ne naopak. Kromě dělby moci omezují suverenitu vlády univerzální zákony, podle kterých se musí řídit. Pro Hobbese je zákonodárcem jedině panovník, který může své zákony kdykoli měnit. Xxxxxx věnuje velkou pozornost zejména povinnostem občanů. Za základní závazek považuje poslušnost lidu svému panovníkovi. Občan není povinován uposlechnout suveréna v jediném případě, a to když je jeho příkaz v rozporu se zachováním života.
107 XXXXXX, Xxxxxxx, pozn. 102, s. 62-63.
108 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 34-42.
109 XXXXXXX, Xxxxxxxxx, pozn. 103, s. 54.
110 NEWEY, Xxxx, pozn. 22, s. 98-99.
Xxxxx Xxxxx kritizuje Xxxxxxx za to, že nenašel žádnou střední cestu mezi suverenitou a naprostou anarchií.111 Za Achilovu patu celé Xxxxxxxxx koncepce je pak obvykle označována teorie politických závazků.112 Xxxx Xxxxxxx tvrdí, že panovníkova autorita není ve skutečnosti plně neomezené; už jen proto, že lid ho nemusí ve všech případech uposlechnout.113
Kritika Xxxxxxx pojetí státu se omezuje hlavně na problematiku tichého a výslovného souhlasu, kterou jsme již zmínili výše.
6. 6 Majetková práva
Odlišný je i pohled obou filosofů na majetková práva. Xxxxx řadí právo na soukromý majetek mezi tři nezadatelná lidská práva. Majetek podle něj vzniká již v přirozeném stavu tzv. prvotním nabytím. Xxxxxx Xxxxxx řadí vznik soukromého majetku až do státu, protože v přirozeném stavu mají všichni právo na vše. Xxxxxxxx stát má chránit majetková práva, aby nedocházelo ke sporům. Majetek lidí je však nedotknutelný pouze ze strany spoluobčanů, panovník jim ho zabavit smí. Podle Xxxxx jsou majetková práva nedotknutelná jak ze strany spoluobčanů, tak vlády. U státní moci to platí dvojnásob, protože ta by se měla chovat tak, aby si zasloužila důvěru lidí, kterou do ní vložili. Výjimkou je pouze případ, kdy je zachování soukromého majetku v rozporu s veřejným dobrem.
Mnoho interpretů Xxxxxxxxx myšlenek si pokládá otázku, proč Xxxxx věnoval majetkovým právům ve své koncepci tolik prostoru? To je zajisté i příčina toho, že se většina diskusí soustřeďuje právě tímto směrem. Komplikovaná je především teorie prvotního nabytí, která je dnes považována zpravidla za chybnou. Xxxxxxxx pojetím majetku se široce zabýval americký politolog Xxxxxx Xxxxxx. Svou interpretaci založil na dvou aspektech: A) koncepce prvotního nabytí je neobhajitelná, protože kdyby platilo, že majetek vzniká, když nějakou věc spojíme s naší prací, jak by se potom dal vysvětlit vztah pána a sluhy?; B) rozpor je i v oblasti zásahů státu do soukromého
111 XXXXX, Xxxxx, pozn. 13, s. 19.
112 XXXXX, Xxxxxx – Xxxxxxx, XXXXXXXX. Xxxxxx'x Moral and Political Philosophy. In: Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 12. 3. 2002 [vid. 23. 5. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxx- moral/.
113 XXXXXXX, Xxxxxxxxx, pozn. 103, s. 54.
majetku, protože žádný zásah státu není ospravedlnitelný, ani ten, který je pro blaho státu.114
6. 7 Právo na odpor
Jak Xxxxxx, tak Xxxxx tvrdí, že politický závazek má své meze. Xxxxxx vylučuje právo lidí na sesazení vladaře, protože suverénova práva, která mu lid nevratně odevzdal, jsou neomezená a nemohou zaniknout žádným činem. Politický závazek ale zaniknout může, protože ten je přímo závislý na panovníkově schopnosti zajistit lidu bezpečnost. V Lockově pojetí má právo na odpor významné postavení. Lid podle něj může zrušit či změnit vládu, protože jí svou moc neodevzdal, pouze propůjčil. Jestliže vláda ztratí z nějakého důvodu důvěru občanů, ti pak mají právo ji sesadit. Xxxxx navíc dodává, že návrat do přirozeného stavu je přijatelnější než zvůle panovníka. V ostré opozici je Xxxxxxxxx tvrzení, že každá vláda je lepší než přirozený stav plný násilí.
Ačkoliv je tato teorie u Locka považována za jednu z nejúspěšnějších, přesto má své slabiny. Xxxx Xxxxxxx se ptá, jak je možné, že lid může sesadit vládu, když netvoří jednotné těleso? Podle Xxxxxxx by bylo logické, kdyby si lid svou výkonnou moc mohl vzít nazpět až po zániku vlády.115 Xxxxx Xxxxxx se zaobírá otázkou odpovědnosti lidu. Fungovalo by u lidí, kteří jsou součástí davu, individuální svědomí a rozhodování? Cítili by se odpovědni za své činy?116 To jsou jistě opodstatněné dotazy.
114 XXXXXX, Xxxxxxx, pozn. 102, s. 76.
115 XXXXXXX, Xxxx, pozn. 1, s. 57.
116 XXXXXX, X. Xxxxx, pozn. 66, s. 74.
7 Závěr
Ve své práci jsem se pokusila vyložit pojetí společenské smlouvy u Xxxxxxx Xxxxxxx a Xxxxx Xxxxx. Oba filosofové se s touto problematikou vypořádali po svém. Xxxxxx Xxxxxx jako věčný zastánce absolutní monarchie a Xxxx Xxxxx jako liberální demokrat a obhájce lidských práv. Vyvstává zde otázka, do jaké míry se mohou takto odlišné koncepce srovnávat. Můj názor je, že právě komparace nám dopomůže k jejich hlubšímu pochopení.
V myšlenkách obou filosofů se střetává tradiční a moderní pohled na svět. Doba, ve které žili, byla plná převratných objevů – někteří současníci je s obdivem přijali, jiní obhajovali zažité tradiční ideály. Závislost na tradici je zřetelnější u Xxxxxxx Xxxxxxx, což je také důvod, proč nám jsou jeho myšlenky vzdálenější než Xxxxxxx. Obecně patří Xxxxxx k jednomu z nejvíce osočovaných filosofů.117 Mně osobně je velmi sympatický postoj Xxxxxxxx Xxxxxxxx, který Xxxxxxxxx názory navzdory všem kritikám respektuje a tvrdí, že na něj nesmíme pohlížet pouze z jednoho úhlu pohledu. Některé myšlenky tohoto filosofa jsou podle něj jistě zpátečnické, jiné však nadčasové.118 Názory typu, že Xxxxxx byl arogantní zpátečník, podle mě hraničí s nepochopením jeho osoby a díla. Xxxxxx odmítl ospravedlnění panovníkovy autority milostí boží, na to mu posloužila konstrukce společenské smlouvy. V aktu uzavření společenské smlouvy, ale například i sdružovacím právu, bychom mohli spatřovat demokratické rysy. Jeho pojetí absolutní monarchie také není tradiční. Zajímavá je podle mého mínění Xxxxxxxxx myšlenka, že panovník je jedna konkrétní bytost, která není skrytá za davem ve shromáždění a, i když není odpovědný za své činy, hrozí mu, že zanikne závazek občanů vůči němu, když jim nebude schopen zajistit bezpečí. Zde bychom mohli hledat náznaky kritiky skryté odpovědnosti, což je, zejména dnes, velmi aktuální téma.
Suverenita lidu, omezená vláda, základní lidská práva - tyto termíny jsou alfou a omegou našeho politického systému. V době, kdy Xxxxx tvořil své dílo, však byly považovány za vrcholný radikalismus. Pramení Xxxxxx liberalismus ze záměru prosadit politický vliv Whigů, nebo jeho obhajoba práv vzešla z pocitu sounáležitosti s nově vznikající třídou? Tyto a mnoho dalších otázek bychom si mohli položit, odpovědět na ně se nicméně jednoznačně nedá a podle mě to ani není příliš důležité. Prvořadé je, že
117 XXXXXX, X. X. X. Xxxxxx and his contemporaries. In: The Cambridge Companion to Xxxxxx'x Leviathan. XXXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. 1. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007. s. 413. 118 XXXXXXX, Xxxxxxxxx, pozn. 103, s. 45.
Xxxxx vytvořil dílo, které můžeme bez nadsázky označit za spolutvůrce pozdějších dějin. Vzpomeňme si na Deklaraci nezávislosti USA nebo Velkou francouzskou revoluci. Xxxxxx individualismus je jistě vyhraněnější než Xxxxxxxx. Jednotlivec má význačné postavení, ale i stát má své pravomoci, které ani u Locka nejdou vždy ruku v ruce s prospěchem jedince. Napětí mezi pravomocemi státu a právy lidí je dodnes tíživým tématem a nespíše bude i nadále, dokud bude existovat organizovaná společnost v čele se státní mocí. Můžeme se setkat i s názory, že teorie společenské smlouvy je překonaná a zastaralá koncepce. Podle mě ale není Xxxxxxxxx ani Xxxxxxx teorie předurčena k zapomnění. Doba se jistě mění, ale aktuálnost jejich myšlenek zůstává.
8 POUŽITÉ ZDROJE
Literatura
1) Bible: překlad 21. století. 1. vyd. Praha: Biblion, 2009. ISBN 978-80-87282-00-7.
2) XXXXXXX, Xxxxx – KELLY, Xxxx. Political thinkers from Xxxxxxxx to the present. 1. vyd. New York: Oxfrod University Press, 2003. ISBN-10: 0-19-878194-6.
3) XXXXXXX, Xxxxxxxx- XXXXXXXXX, Xxxxx. Interpreting modern political philosophy- from Machiavelli to Xxxx. 1. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2002. ISBN 0–333- 77242–3.
4) XXXXXXX, Xxxx. Political philosophy- dimensions of phylosophy series. 2. vyd. Colorado: Westview Press, 1997. ISBN 08133-0858-5.
5) XXXXXX, Xxxxxx. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-106-9.
6) XXXXXX, Xxxxxx. Výbor z díla. Přel. XXXXX, Xxxxxxx. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988. ISBN 990001620X.
7) XXXXX, Xxxxx. Modern political thinkers and ideas- an historical introduction. 1. vyd. New York: Routledge, 2002. ISBN 0-415-17477-5.
8) Xxxxxx, J.: Suverenita, právo a legitimita. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80- 7184-470-5.
9) Kovář, Xxxxxx -Tumis, Xxxxxxxxx. Zrození velmoci: Anglie (Velká Británie) na cestě k postavení první světové mocnosti (1603-1746). 1. vyd. Praha: Triton, 2007. ISBN 978- 80-7254-939-9.
10) XXXXX, Xxxx. Dvě pojednání o vládě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965.
11) XXXXXX, Xxxxx – XXXXXX, Xxxxxx. Political theorists in context. 1. vyd. New York: Routledge, 2004. ISBN 0-203-40884-5.
12) XXXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. The Cambridge Companion to Xxxxxx'x Leviathan, 1. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-54521-1.
13) XXXXXX, X. Xxxxx. Routledge Philosophy GuideBook to Xxxxx on Government. 2. vyd. Londýn: Taylor&Francis e-Library, 2002. ISBN 0-415-09533-6.
14) XXXXXXX, Xxxxxxx. Xxxxx. 1. vyd. Bratislava: Xxxxxx Xxxxxxxx -Vydavateľstvo PT, 2004. ISBN 80-88912-73-3.
15) XXXXX, X. Xxxxxxx. Political philosophy: an historical introduction. 1. vyd. Oxford: Oneworld Publications, 2003. ISBN 1–85168–328–3.
16) XXXXX, Xxxxxxxx. An introduction to political philosophy. 1.vyd. Oxford: Oxford University Press, 1996. ISBN 0-19-289251-7.
Internetové zdroje
17) FRIEND, Xxxxxxx. Social Contract Theory. In: Internet encyclopedia of philosophy [online]. 15. 10. 2004 [vid. 28. 6. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xxx.xxx/xxx-xxxx/.
18) XXXXXXX, Xxxxxx. Xxxxxx Xxxxxx. In: Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 11. 3. 2009 [vid. 23. 5. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxx/.
19) XXXXX, Xxxxxx – Xxxxxxx, XXXXXXXX. Xxxxxx'x Moral and Political Philosophy. In: Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 12. 3. 2002 [vid. 23. 5. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxx- moral/.