Vymezení pravomocí EU ve vztahu k členských státům podle Lisabonské smlouvy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Obor veřejná správa

Katedra mezinárodního a evropského práva

Bakalářská práce

Delimitation of Competences of EU and Member States According to the Lisbon Treaty

Xxxxx Xxxxxx 2010/2011

Prohlašuji tímto, že jsem bakalářskou práci na téma "Vymezení pravomocí EU ve vztahu k členských státům podle Lisabonské smlouvy" zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

…..……………………………………..

Xxxxx Xxxxxx

Xxxxxx vedoucímu své diplomové práce, prof. JUDr. Xxxxxxxxx Xxxxxx, CSc., za vedení a rady při psaní této práce. Také děkuji rodinným příslušníkům za podporu, kterou mi při psaní této práce projevovali.

Obsah

1 Seznam zkratek

38

1 Seznam zkratek

EU	Evropská unie
ES	Evropské společenství
ESD	Evropský soudní dvůr
ESUO	Evropské společenství uhlí a oceli
SEU	Smlouva o Evropské unii
SFEU	Smlouva o fungování Evropské unie
ÚS	Ústavní soud
LS	Lisabonská smlouva
Komise	Evropská komise
Rada	Evropská rada

2 Úvod

Jako téma bakalářské práce jsem si vybral problematiku převodu pravomocí z členských států na Evropskou unii, protože mě témata zabývající se Evropskou integrací velmi zajímají. Je to jedna z možných cest, kam se může ubírat naše země a vůbec celá Evropa. Navíc vzhledem ke specifické situaci v naší zemi se dostala problematika Lisabonské smlouvy do povědomí téměř celého národa. Bohužel, často informace poskytované medii, ať už stranící zastáncům nebo odpůrcům Lisabonské smlouvy byly často nepřesné a zkreslené. Proto jsem se rozhodl zpracovat toto téma, abych se dozvěděl přesný stav věci v problematice přenosu pravomocí a mohl s ním seznámit i čtenáře.

Přenos pravomocí je velmi citlivá otázka. Je to dané tím, že se státy do určité míry zříkají své suverenity, kterou si musely mnohdy velmi trnitou cestou vydobýt. Tento problém je navíc velmi komplikován faktem, že ohledně dělení pravomocí mezi členské státy a Evropskou unii panuje mnoho nejasností. Tyto sporné otázky se nedaří jasně zodpovědět ani s pomocí judikatury Evropského soudního dvora či právní vědy. To nahrává různým zájmovým skupinám, aby tyto nejasnosti interpretovaly v souladu se svými záměry.

Cílem této bakalářské práce je tudíž shrnout a analyzovat problematiku přenosu pravomocí z členských států na Evropskou unii podle Lisabonské smlouvy a to jak z teoretického, tak z praktického hlediska. Součástí této analýzy bude i zhodnocení současného stavu. Nejprve bude tato problematika řešena z pohledu teoretického, a to definováním teoretických pojmů, jejich klasifikací a teoretickým rozborem. Poté bude proveden rozbor konkrétních oblastí, které přešly do pravomocí Evropské unie. Vyhodnocení dosažených cílů bude provedeno v závěru práce.

Práce je rozdělena na 2 hlavní části. V první části bude definováno co je pravomoc a důvody jejich přenosu, zdroje pravomocí Evropské unie, klasifikace těchto pravomocí a některé zásady, které se jich týkají. Ve druhé části bude proveden výčet oblastí, kde byly pravomoci převedeny na EU, budou srovnány s předchozím stavem a podrobně rozeberány některé z nich.

Práce bude ukončena závěrem, ve kterém budou okomentovány výsledky práce a současný stav této problematiky.

3 Teorie pravomocí EU a principy uplatňované při jejich přenosu a aplikaci

3.1 Definice pravomoci

Pro potřeby této práce je nutné definovat, co to přesně pravomoc je. V právnickém slovníku je definována takto: „ oprávnění příslušného orgánu vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky“ 1. Konkrétně v případě pravomocí Evropské unie se tato definice mění na „způsobilost mít a používat prostředky k plnění úkolů, vyplývajících z cílů Unie“2. Z této druhé definice také budeme v této práci vycházet.

Na tomto místě by bylo také vhodně ujasnit vztah mezi pojmy kompetence a pravomoci, které spolu úzce souvisí a dochází k jejich záměně. Kompetence je v právnickém slovníku definována jako: „Vymezení okruhů společenských vztahů, v němž státní orgán (popřípadě orgán samosprávy) může, event. musí vykonávat svou pravomoc. Jde o souhrn oprávnění a povinností, které jsou svěřeny právní normou (právními normami) určitému orgánu nebo organizaci“3. Jak již ze samotných definic vyplývá, tak pravomoc je schopnost vydávat normativní a individuální právní akty, zatímco kompetence je vymezena konkrétními druhy vztahů, ve kterých má orgán vykonávat svou pravomoc. Zaměnitelnosti těchto termínů nahrává také to, že jak v angličtině, tak ve francouzštině se slovo pravomoc překládá jako kompetence, respektive la compétance. V českém znění Lisabonské smlouvy bylo naštěstí připuštěno používání pouze slova pravomoc, a tudíž nedochází k případným nejasnostem způsobeným používáním dvou významově podobných výrazů. Toto lze označit za velmi pozitivní, neboť právu EU je často vytýkáno ne zrovna ideální používání pojmů.4

1 Xxxxxxxx, X. a kol. Právnický slovník. 2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2003, s. 726.

2 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 47.

3 Xxxxxxxx, X. a kol. Právnický slovník. 2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2003.

4 Xxxxxxxxx X. Problémy české legislativy související s implementací práva ES/EU. Právní rozhledy 24/2008, s. 884.

3.2 Přenos pravomocí

Důvod přenosu lze hledat v článku 3 Smlouvy o Evropské unii. Tento článek stanovuje cíle, jichž má EU postupně dosáhnout jako například: „Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.“5 Tento článek má několik důležitých významů. Prvním z nich je, že umožňuje posuzovat, zda byla konkrétní pravomoc orgánem EU správně využita. Dalším, ještě důležitějším významem je, že tento článek udává omezení pro tzv. doložku flexibility, jež bude diskutována dále.6

Celý přenos pravomocí se řídí tzv. principem svěřených pravomocí. Ten znamená, že „žádná pravomoc nemůže být původní, všechny jsou odvozené od členských států.“ V praxi to znamená, že se členský stát prostřednictvím například SFEU zřekne pravomoci ve prospěch Unie. Evropská unie tudíž nemá žádnou pravomoc sama od sebe. K tomuto svěření pravomocí dochází pomocí mezinárodních smluv a je trvalého charakteru. Pravomoci, které nebyly výslovně nebo implicitně svěřeny EU zůstávají členským státům.7 Tento Princip je zakotven v článku 5 Smlouvy o EU. V tomto článku jsou také jmenovány zásady subsidiarity a proporcionality, které budou prezentovány později. Celá zásada svěřených pravomocí byla potvrzena v jednom z prvních rozhodnutí Soudního dvora ESUO v případě Algera ( spojené případy C 7 / 56 , 3 / 57 – 7 / 57 ).

Je důležité zmínit, jaké obecné pravomoci se přenášejí ze členských států na EU. Jedná se o pravomoc legislativní, výkonnou a soudní. Nejvýraznější z nich je pravomoc legislativní, která umožňuje tvořit Evropské unii právní akty v oblastech její působnosti. Na tuto pravomoc je úzce navázána také pravomoc výkonná. Na rozdíl od ostatních dvou, zůstala značná

5 článek 3 Smlouvy o Evropské unii

6 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s.13.

7 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 47.

část pravomoci výkonné v rukou členských států. Díky pravomoci soudní může existovat systém evropského soudnictví, které dohlíží na dodržování evropského práva. 8

3.3 Zdroje pravomocí EU

Zdrojem pravomocí EU je primární právo Unie. To se skládá ze zřizovacích smluv a smluv pozměňujících a revidujících tyto smlouvy. Pro nás je nejpodstatnější Lisabonská smlouva (také „Reformní smlouva“), podepsaná roku 2007, účinná od prosince 2009. Zvláštní pozici má částečně také Evropská ústava, která sice nebyla ratifikována, a tudíž není pramenem práva, ale posloužila jako základ pro Lisabonskou smlouvu. Toto se projevuje nejen tak, že obsah Lisabonské smlouvy je do značné míry podobný s obsahem zmiňované ústavy, ale také tak, že po zamítnutí Evropské ústavy neproběhla široká diskuze o náplni Lisabonské smlouvy.9 Dále tam také patří smlouvy přístupové. V těchto smlouvách dochází k základnímu vymezení úkolů, cílů a pravomocí k jejich splnění. Samotné pravomoci jsou pak založeny jednotlivými články těchto smluv. Tyto články jsou obsaženy hlavně ve třetí části SFEU ratifikované v rámci LS. V této části SFEU jsou upraveny pravomoci v oblastech vnitřních politik EU. Pravomoci v některých dalších oblastech, jako například společná zahraniční politika EU nebo mezinárodní obchod, jsou upraveny také v ustanoveních SEU a čtvrté části SFEU.

Dalším zdrojem pravomocí jsou rozsudky Evropského soudního dvora. Ten sice není přímým tvůrcem práva, ale v praxi zaceluje mezery v existujícím právu. V rámci pravomocí EU se tato činnost projevuje tak, že soud rozhoduje o příslušnosti pravomocí v nejasných případech. Pro příklad lze uvést harmonizaci daní. Zatímco u daní z přidané hodnoty je harmonizace v EU velmi detailní, u přímých daní tomu tak není a Soudní dvůr musí posuzovat, zdali harmonizace různých přímých daní odpovídá primárním zdrojům práva. Dalším příkladem vlivu ESD na pravomoci je například případ zákazu

8 Xxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, P., Xxxxxxx, X., Xxxx, X. Evropské právo. 3. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2006, s. 89.

9 Xxxxx, X. The Treaty of Lisbon: Process, architecture and substance. European Law Review

2/2008, s. 137.

tabákové reklamy C-376/98, kde byla uplatněna žaloba proti neplatnosti aktu orgánu EU pro nedostatek pravomoci k vydání aktu10.

3.4 Typy pravomocí EU

Právo Evropské unie zná 2 typy rozdělení pravomocí. První z nich se zabývá rozdělením pravomocí podle jejich existence a rozsahu. Prvním typem jsou pravomoci explicitní. Tyto pravomoci jsou jasně definované v článcích SFEU a nedochází zde ke konfliktům. V některých případech však hrozí, že tyto explicitní pravomoci nebudou dostatečné k naplňování stanovených cílů. Proto existují pravomoci implicitní. Tyto pravomoci jsou zakotveny v článku 216 odstavci 1 SFEU a dávají možnost EU uzavřít smlouvy s třetími státy a mezinárodními organizacemi, pokud jsou k tomu zmocněny Smlouvami, nebo je to nezbytně nutné pro dosažení cílů (cílů uvedených v jednotlivých ustanoveních SFEU a nikoliv těch obecných uvedených v článku 3 SEU). Před přijetím Lisabonské smlouvy byly implicitní pravomoci dány jen judikáty ESD (například AETR (22/70), kde bylo stanoveno, že ES může pro dosažení stanovených cílů v oblasti dopravy, kromě příjímání vnitřních předpisů, také uzavírat mezinárodní smlouvy). Implicitní pravomoci dané článkem 216 SFEU se řadí mezi pravomoci výlučné (viz. dále).11 Tento článek je však kritizován pro vágnost svých definicí, jako například „dotčení společných pravidel“. Xxxxxxxxxx byl také z tohoto pohledu Ústavním soudem ČR.12 Tato jistá vágnost nepochybně povede k sporům před ESD mezi členskými státy, které se mohou odvolávat na článek 4 SEU a články 2-6 SFEU, a EU.13

Dalším typem pravomocí jsou pravomoci subsidiární. Tyto pravomoci mají sloužit tam, kde se opomnělo vybavit EU nějakou konkrétní pravomocí, jejíž potřeba v průběhu vykonávání agendy vyvstala. Na tuto situaci pamatuje článek 352 SFEU (tzv. doložka flexibility). Právní akty přijímané v rámci tohoto článku musí být jednomyslně přijaty Xxxxx a schváleny Evropským

10 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 122.

11 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 48.

12 Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 600.

13 Xxxxxxx V., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 41.

parlamentem. Musí se také výhradně týkat politik EU vymezených Smlouvami.14 Tyto podmínky mají zamezit zneužití tohoto ustanovení, které by jinak mohlo poskytnout EU prakticky neomezenou moc při rozšiřování pravomocí.15 Více o této „flexibilitě“ a článku 352 SFEU budeme mluvit v následující kapitole.

Dalším typem dělení je tzv. dělení vertikální. To rozděluje pravomoci EU do 5 kategorií.

První z nich jsou pravomoci výlučné. Zde přešla pravomoc v daných oblastech na Evropskou unii a členské státy zde nemají žádnou pravomoc vyvíjet vlastní právní aktivitu a dané vnitrostátní právo je nahrazeno právem unijním. Nemohou ji dokonce vyvíjet ani v případě, že právní úprava dané oblasti v unijním právu chybí. Výjimku může dát pouze Evropská unie, pokud členské státy zmocní k provedení aktu, což jsou ale výjimečné případy. Pravomoci výlučné jsou speciální také v tom, že se zde neuplatňuje princip subsidiarity.16

Pravomoci výlučné jsou taxativně vyjmenovány v článku 2 SFEU. Toto lze považovat za velký pokrok, protože v předcházející úpravě neexistoval jasný výčet těchto pravomocí a jejich rozpoznávání nebylo zcela jasné.17 Zabraňuje to vzniku nejasností jako například v případě oblasti ochrany lidských práv, kde až Lisabonská smlouva dala jasný signál, že tato oblast patří spíše mezi sdílené než výlučné pravomoci.18 Před LS se uplatňoval princip, že mezi výlučné pravomoci patří ty, kde má EU povinnost jednat.19

Dalším a zdaleka nejrozšířenějším typem pravomocí jsou pravomoci sdílené. Sdílené pravomoci fungují tak, že členské státy vykonávají své pravomoci v určité oblasti do té míry, do které je nevykonává EU. To se může stát v případě, že EU své pravomoci v těchto oblastech ještě nezačala vykonávat nebo naopak vykonávat přestala. V případě, že se EU svých

14 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 48.

15 Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 583.

16 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 48.

17 Xxxxxxx V., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 35.

18 Xxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, P., Xxxxxxx, X., Xxxx, R. Evropské právo. 3. vydání. Praha:

X. X. Xxxx, 2006, s. 88.

19 Xxxxxxx X. Seknudární normotvorba EU v oblasti ochrany základních práv a princip subsidiarity. Právní rozhledy 12/2009, s. 432.

pravomocí chopí, tak její právní tvorba má přednost před národní. Pod sdílené pravomoci patří také dva zvláštní typy pravomocí20:

• Pravomoci konkurující jsou takové, kde EU prozatím nevyužila své pravomoci a členské státy je tudíž mohou upravovat v mezích daných článkem 4 SFEU. V případě, že budou upraveny unijní úpravou, tak ji členské státy musí respektovat a nahradit jí svou vlastní úpravu. Do této kategorie patří většina sdílených pravomocí.

• Pravomoci paralelní jsou minoritní. Jedná se o pravomoci, kde část úprav dané oblasti náleží členským státům a část náleží EU. Jejich činnosti se vzájemně doplňují.

Hlavní oblasti sdílených pravomocí jsou vyjmenovány v článku 4 odstavci 2 SFEU formou demonstrativního výčtu. To umožňuje v této oblasti EU nejvíc rozšiřovat své pravomoci aktivním uchopováním těchto pravomocí. Tento způsob definice byl také kritizován pro svoji nejasnost a chybějící jasné vymezení těchto pravomocí. Ústavní soud ČR se s těmito námitkami vypořádal odvoláním na fakt, že tento demonstrativní výčet nezakládá samotné pravomoci. Ty musí být uvedeny v konkrétních článcích příslušné smlouvy21. Pro upřesnění těchto pravomocí byl také vydán protokol č. 25 o výkonu sdílených pravomocí připojený k SFEU.

V úpravě předcházející Lisabonské smlouvě nebyly sdílené pravomoci přímo definovány. Byly definovány pouze pravomoci konkurující a paralelní, které ve své podstatě obsahovaly pravomoci sdílené.22

Třetím typem pravomoci dle vertikálního dělení jsou pravomoci podpůrné. V těchto oblastech vykonává EU pravomoc vyvíjet činnost za účelem podpory a koordinace činností členských států. V těchto oblastech EU

20 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 49.

21 Xxxxxxx X., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 35.

22 Xxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, P., Xxxxxxx, X., Xxxx, X. Evropské právo. 3. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2006, s. 88.

nenahrazuje pravomoci členských států a nemůže provádět harmonizaci předpisů.23

Definice podpůrných pravomocí je provedena taxativním výčtem v článku 6 SFEU. Nedochází zde tudíž k nejasnostem jako u pravomocí sdílených. Před Lisabonskou smlouvou nebyly nikde podpůrné pravomoci taxativně uvedeny, ale jejich definice byla stejná.24

V článku 2 odstavci 3 SFEU je uvedena pravomoc koordinační. Týká se jen oblastí hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. EU má pravomoc v souladu s SFEU koordinovat politiku členských států v daných oblastech.25

Posledním a od ostatních odlišným druhem pravomocí, jsou pravomoci, kterými disponuje EU v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato politika je realizována pomocí dohody mezi všemi členskými státy. Oproti ostatním pravomocem jsou tyto pravomoci založeny v SEU (hlava V) a ne v SFEU. Podle ustanovení SEU má EU pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a postupně vymezovat i politiku obranou. Před Lisabonskou smlouvou tvořila společná zahraniční a bezpečnostní politika druhý za tří pilířů EU.26

3.5 Principy subsidiarity a proporcionality

Výkon pravomocí EU se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality. Nejprve si rozebereme zásadu subsidiarity. Ta je obsažena v článku 5 SEU:

„Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.” V praxi tato zásada slouží k zabránění konfliktů způsobených překrýváním sdílených pravomocí. Tato zásada vyžaduje, aby výkony pravomocí EU byly řádně zdůvodněny a aby bylo prokázáno, že vykonání pravomoci na úrovni Unie přinese zřejmé výhody a dané pravomoci

23 Týč V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 49.

24 Xxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, P., Xxxxxxx, X., Xxxx, X. Evropské právo. 3. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2006, s. 88.

25 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 49.

26 Xxx, X. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 50.

nelze vykonat na národní úrovni27. O tom, jestli bude pravomoc EU vykonávána či nikoliv, rozhoduje orgán, který je na začátku legislativního procesu, tedy Komise.28 Ta musí své návrhy legislativních aktů obhajovat podle zásady subsidiarity.

Princip subsidiarity byl definován v Maastrichtské smlouvě a potvrzen v Amsterodamské, ale zmínky o něm lze nalézt už v zakládajících smlouvách ESUO29. Byl také upřesněn několika protokoly. K velkému posílení principu subsidiarity došlo s příchodem Lisabonské smlouvy. Ke stávající kontrole ex ante, kterou prováděly samotné orgány unie se přidala kontrola ex post. Tuto kontrolu umožňuje tzv. žaloba na porušení zásady subsidiarity. Posílena byla i samotná kontrola ex ante. Komise by měla o své normotvorné činnosti informovat národní parlamenty, které by měly 8 týdnů na přezkum navrhovaného opatření z hlediska subsidiarity. V této lhůtě by mohly podat odůvodněnou námitku proti plánovanému opatření. Evropské orgány by toto rozhodnutí musely vzít v úvahu v dalším rozhodování, ale nebudou jím vázány. Přezkumné řízení by bylo provedeno teprve tehdy, pokud by podala námitku třetina států (v případě otázek bezpečnosti a justice čtvrtina). Ochranným prvkem ex post je výše zmíněná žaloba pro porušení zásady subsidiarity. Zatímco dosud mohly žalobou na neplatnost napadat opatření pouze orgány Unie a členské státy, tak v případě tohoto typu žaloby mohou žalobu podat i komory národních parlamentů. To velmi výrazně změní jejich úlohu, protože se stanou také strážci subsidiarity.30

Princip subsidiarity je ovšem také hojně kritizovaný. Je někdy nazýván odbornou veřejností fíkovým listem, všelékem, hatmatilkou, módním slovem či tahem v pokeru.31 Už samotné definici z článku 5 odstavce 3 SFEU je vyčítáno, že zároveň obsahuje slova uspokojivě a lépe. Je zřejmé, že některých cílů by se dalo na státní úrovni dosáhnout uspokojivě, ale na úrovni EU lépe. Toto vzbuzuje otázku, za jakých okolností tedy princip subsidiarity bude

27Belling V., Xxxxx X., Xxxxxxx X. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 29.

28 Týč V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 53.

29 Xxxxxx X., Princíp subsidiarity v Európskom práve, Právník 2/2008, s. 135.

30 Xxxxxxx V., Xxxxx X., Xxxxxxx X. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 30.

31 Xxxxxxxxx X. Subsidiarita v Lisabonské smlouvě – náprava nedostatků? Working papers Fakulty mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze, 8/2009, s. 8.

uplatněn. V praxi se používá spíše druhá část definice a tedy lépe. Další otázky vzbuzuje termín „cíli zamýšlené činnosti“. Jsou těmito cíli myšleny cíle obecné, dané primárním právem, nebo cíle konkrétní činnosti?32 Tyto nejasnosti velmi podkopávají jinak výbornou ideu subsidiarity. Tato idea byla v době před Lisabonskou smlouvou dále devalvována nezájmem institucí EU se subsidiaritou zabývat. Tento problém by snad měla pomoct vyřešit Lisabonská smlouva, i když vzhledem k nevelké vstřícnosti ESD k žalobám pro porušení subsidiarity lze i o tomto pochybovat. Navíc dosud nebyla ani ze strany členských států velká iniciativa při žalobách pro porušení subsidiarity.33 Problémem se ukazuje i být to, že samotný proces testování subsidiarity je mnohdy ovlivněn více politicky než odborně.34 Četná kritika padá i na délku osmi týdenní lhůty pro podání stížnosti pro porušení subsidiarity. Vzhledem k horečnaté aktivitě EU při vydávání nařízení a směrnic je pro parlamenty členských států prakticky nemožné se včas zorientovat zdali nařízení či směrnice porušuje princip subsidiarity a na to ještě odhlasovat podání stížnosti35. Dalším problémem, spojeným s principem subsidiarity, je nová role národních parlamentů. Například francouzská ústavní rada shledala, že je třeba změnit ústavu, aby národní parlament mohl vykonávat tyto nové pravomoci vzešlé ze zásady subsidiarity.36

Další zásadou, mající chránit zájmy členských států, je zásada proporcionality. Ta je definována v článku 5 odstavci 4 SEU jako: „Podle zásady proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv.” Na rozdíl od zásady subsidiarity se neposuzuje vykonatelnost pravomoci, ale pouze způsob tohoto výkonu. Pro uplatňování této zásady platí stejná pravidla i kontrolní mechanismy jako u zásady subsidiarity. Dokonce i případná žaloba pro porušení zásady proporcionality se podává jako žaloba

32 Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 592.

33 Xxxxxxxxx X. Přístup Evropského soudního dvora k principu subsidiarity. Právník 2/2008, s. 152.

34 Xxxxxxxxx X. Subsidiarita v Lisabonské smlouvě – náprava nedostatků? Working papers Fakulty mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze, 8/2009,s. 14.

35 Xxxxxx, X. Nové vystřízlivění Evropy: Lisabonská smlouva. Praha: Bulletin OI č. 200, 2008, s. 10.

36 Xxxxx. X., Xxxxxxx X. „Lisabonská smlouva“ a předběžná kontrola ústavnosti mezinárodních smluv. Právník 5/2008, s. 479.

pro porušení subsidiarity. Na rozdíl od zásady subsidiarity se ale vztahuje také na výlučné pravomoci.37

Obecně by tyto zásady měly sloužit k ochraně před příliš rozsáhlou a horečnatou aktivitou orgánů EU při regulaci mnoha oblastí pravomocí EU. Dílem z důvodu nezájmu členských států, dílem z důvodu nedokonalosti jejich definic a dílem z neochoty orgánů EU je však dle mého názoru jejich reálný přínos poněkud sporný.

3.6 Dynamická a evolutivní opatření

Princip svěřených pravomocí vybavuje EU určitými pravomocemi ke splnění svých cílů. Velmi snadno se však může ukázat, že tyto pravomoci budou pro dosažení cílů nedostatečné nebo, že se změnily podmínky pro plnění těchto cílů. Bylo by velmi nepraktické ratifikovat v každém takovémto případě novou smlouvu, a tudíž je v LS obsaženo několik dynamických opatření, které by tuto situaci měly řešit. Tato opatření mohou mít velký vliv na pravomoci EU, a proto zde budou diskutována.

Prvním z nich je takzvaná doložka flexibility, kterou se nazývá článek 352 SFEU. Toto ustanovení ve své první části stanovuje, že „Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu vhodná ustanovení. Pokud jsou dotyčná ustanovení přijímána Radou zvláštním legislativním postupem, rozhoduje rovněž jednomyslně, na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.“ Článek dále stanovuje omezení, která se vztahují na jeho použití. Jde zejména o zákaz harmonizace předpisů v případech Smlouvami zakázaných a dále jej nelze aplikovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato doložka flexibility už byla ve Smlouvách obsažena i před Lisabonskou smlouvou. Byla však omezena pouze na oblast vnitřního trhu.38

Toto opatření je velmi hojně kritizováno. Je nazýváno blanketním, protože dává velmi široké možnosti rozšiřování pravomocí EU. ESD se navíc

37 Týč V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 54.

38 Xxxxxxx X., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 31.

v minulosti velmi přikláněl k prointegračnímu postoji při posuzování aplikace tohoto článku.39 Proto kromě výše zmíněných omezení byla přijata a k Lisabonské smlouvě připojena 2 prohlášení, která měla více specifikovat použití tohoto ustanovení. První z nich je prohlášení č. 41, které říká, že je vyloučeno, aby použití tohoto ustanovení bylo obhajováno obecnými cíli, jako například mír, blahobyt apod. Musí byt založeno na skutečných cílech EU vyjmenovaných v SEU. Prohlášení č. 42 říká, že nelze přijímat opatření, která by fakticky rozšiřovala pravomoci nad rámec vymezený principem svěření. Tímto prohlášením se de facto zamezuje obcházení potřeby změn Xxxxx. Ve světle těchto prohlášení shledal ÚS ČR, že jde sice o potenciálně nejdynamičtější ustanovení LS, ale nikoliv blanketní a že nedává prostor pro přijetí opatření, která by porušila článek 10a Ústavy ČR40. Přes všechna tato opatření i ujištění ÚS existují stále obavy z tohoto opatření. Ty se odvolávají na vágní a široké vymezení cílů EU, které dává stále velkou možnost normotvůrci EU si obhájit před ESD nezbytnost daného opatření pro dosažení určitého cíle41.

Dalšími z evolutivních opatření zavedených v LS jsou tzv. přechodové klauzule. Ty mají za úkol umožnit změnu substance smluvního základu bez nutnosti měnit Smlouvy klasickým postupem. Tyto klauzule jsou obsaženy jak v SEU, tak ve SFEU a umístěny do mnoha článků: článek 31 odstavec 3 SEU, článek 48 odstavce 6 a 7 SEU, článek 81 odstavec 3 SFEU, článek

153 odstavec 2 SFEU, článek 192 odstavec 2 SFEU, článek 31 odstavec 3

SFEU, článek 312 odstavec 2 SFEU a článek 333 odstavec 1 a 2 Smlouvy o fungování EU. Konkrétním účelem těchto opatření je možnost měnit postupy při rozhodování a příjímání opatření. To znamená například, že se změní pro příště rozhodování Rady v dané věci z jednomyslného na většinové nebo se změní legislativní proces pro příště ze zvláštního na řádný42. Protokol č. 6 „O

39 Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 583, 589.

40 Xxxxxxx X., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 37.

41 Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 590.

42 Xxxxxxx V., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním

úloze národních parlamentů“ však umožňuje tento postup podle přechodových klauzulí vetovat.

Tyto přechodové klauzule se také staly terčem kritiky i přezkumu ústavními soudy jednotlivých zemí EU. Celkem jasná situace je u článku 48 odstavce 6 SEU, který umožňuje zjednodušeným postupem měnit ustanovení třetí části SFEU, která obsahuje jednotlivá ustanovení zakládající pravomoci EU. Z tohoto článku vyplývá, že jakékoliv změny podle výše uvedeného článku mají statut mezinárodních smluv a je požadováno schválení v souladu s předpisy členských států43. Trochu jiná situace je u ostatních přechodových klauzulí. Ve vyjádření vlády ČR k návrhu senátu Ústavnímu soudu ČR na posouzení ústavnosti Lisabonské smlouvy je napsáno, že „při její aplikaci dochází k nepřímé změně Smluv bez toho, že by taková změna byla předmětem ratifikace členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy, jako je tomu u standardních mezinárodních smluv“. Současně je však ve stejném textu obsažen argument, že je možné vycházet z faktu, že k použití těchto ustanovení za stanovených podmínek dávají členské státy pro futuro souhlas ratifikací těchto ustanovení v LS. ÚS ČR v přechodových klauzulích také neshledal porušení ústavnosti a na rozdíl od Ústavního soudu Spolkové republiky Německo, který podmínil svůj souhlas nutností souhlasu národního parlamentu s použitím přechodové klauzule, dále nekladl žádné podmínky. Přesto však tato kontrola byla prostřednictvím konceptu vázaného mandátu vlády v ČR také zavedena.44

Dalším z ustanovení SFEU, které dodává pravomocem EU flexibilitu je článek 20 SEU. Tento článek umožňuje posilněnou spolupráci mezi jednotlivými členskými státy v rámci EU. Posilněná spolupráce se může podle tohoto článku dotýkat pouze nevýlučných pravomocí a musí podporovat cíle EU. O jeho použití se uvažuje jako o poslední instanci v případě, že daná věc není přijatelná pro celek. Posílenou spolupráci povoluje Rada jednomyslně na návrh Komise a se souhlasem EP. Jednomyslnost se však týká jen zúčastněných států a jakýkoliv právní akt přijatý v rámci této spolupráce platí

43 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 177.

44 Xxxxxxx X., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním

jen pro tyto státy. Tato spolupráce musí být i po přijetí otevřená dalším státům, které by se chtěly připojit. V praxi se tato spolupráce projevuje například v Schengenském prostoru nebo ve spolupráci v rámci zemí Beneluxu.45

Je důležité také uvést, že flexibilita se může projevovat nejen rozšiřováním pravomocí, ale i jejich redukcí. Toto je umožněno článkem 242 SFEU na jehož základě lze ze strany členského státu požádat Komisi, aby předložila návrhy na zrušení legislativního aktu.46

Celkově lze výše zmíněné ustanovení označit za jedny z nejvíce prověřovaných a diskutovaných, protože se pohybují „na tenkém ledě“ zásahů do zbytkových pravomocí jednotlivých států. Po zapracování výhrad jednotlivých států však byly v rámci LS ratifikovány a umožňují v případě potřeby přiměřeně rozšiřovat pravomoci EU.

45 Týč V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 56.

46 Xxxxxxx X., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 30.

4 Oblasti pravomocí převedených na Evropskou unii podle Lisabonské smlouvy

4.1 Výčet oblastí s převedenými pravomocemi

Oblasti, ve kterých Lisabonská smlouva převádí pravomoci na EU, jsou vymezeny ve SFEU. Jejich výčet je uveden v článcích 3, 4, 5 a 6 SFEU. Samotné pravomoci však nejsou založeny těmito články. Tyto pravomoci, jejich rozsah a způsob jejich výkonu, zakládají až jednotlivé články SFEU týkající se daných oblastí. Tyto články tudíž určují sice, ve kterých oblastech EU disponuje pravomocemi, ale nedefinují tyto pravomoci jako takové. 47

Článek 3 SFEU pojednává o oblastech, kde EU disponuje výlučnými pravomocemi. Patří mezi ně:

• celní unie;

• stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu;

• měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro;

• zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky;

• společná obchodní politika;

• uzavírání některých mezinárodních smluv.

K poslednímu bodu se vztahují podmínky, že uzavření dané smlouvy musí splňovat některou z těchto podmínek. Buď je uzavření smlouvy dáno legislativním aktem nebo je uzavření smlouvy důležité pro vykonávání vnitřních pravomocí EU a nebo může uzavření ovlivnit některá společenská pravidla.

V článku 4 SFEU jsou vyjmenovány oblasti, kde EU své pravomoci sdílí s členskými státy. V rámci tohoto článku je uveden pouze demonstrativní výčet těchto oblastí. V části 1 téhož článku je pak řečeno, že mezi sdílené pravomoci patří všechny pravomoci v oblastech, kde EU disponuje pravomocemi a zároveň tyto oblasti nejsou vyjmenovány v článcích 3 a 6

47 Týč V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 50.

SFEU. Demonstrativní výčet hlavních oblastí, ve kterých EU disponuje sdílenými pravomocemi, vyjmenovává tyto:

• vnitřní trh;

• sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě;

• hospodářská, sociální a územní soudržnost;

• zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů;

• životní prostředí;

• ochrana spotřebitele;

• doprava;

• transevropské sítě;

• energetika;

• prostor svobody, bezpečnosti a práva;

• společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě;

• výzkum, technologický rozvoj a vesmír;

• rozvojová spolupráce a humanitární činnost.

V případě posledních dvou odrážek EU nesmí bránit členským státům ve výkonu jejich vlastní pravomoci.

V článcích 5 a 6 SFEU je uveden výčet oblastí, kde se uplatňují pravomoci koordinační a podpůrné. Stejně jako v případě oblastí s výlučnými pravomocemi je tento výčet úplný. Patří mezi ně:

• ochrana a zlepšování lidského zdraví;

• průmysl;

• kultura;

• cestovní ruch;

• všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport;

• civilní ochrana;

• správní spolupráce;

• politika zaměstnanosti.

Mezi tyto oblasti také částečně patří i hospodářská a sociální politika, protože Evropská unie v nich také koordinuje spolupráce mezi členskými státy.

EU disponuje též pravomocemi v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky jak již bylo zmíněno v předcházející části.

Jak lze z článků vidět, největší podíl mezi pravomocemi mají pravomoci sdílené a naopak nejméně je pravomocí výlučných. V následujících částech bude proveden rozbor konkrétních pravomocí v některých z těchto oblastí.

4.2 Srovnání se stavem před Lisabonskou smlouvou

Dále bude srovnán stav pravomocí Evropské unie před a po ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Před Lisabonskou smlouvou byly pravomoci převážně určeny Smlouvou o založení Evropského společenství, která byla v Lisabonské smlouvě nahrazena Smlouvou o fungování Evropské unie. Podstatným rozdílem od Smlouvy o fungování Evropské unie je, že v této smlouvě nejsou jasně definovány typy pravomocí. Článek 3 obsahuje pouze taxativní výčet společných politik. Mezi tyto politiky patří:

• zákaz cel a množstevních omezení dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy;

• společnou obchodní politiku;

• vnitřní trh, který se vyznačuje odstraněním překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy;

• opatření týkající se vstupu a pohybu osob;

• společnou politiku v oblasti zemědělství a rybolovu;

• společnou politiku v oblasti dopravy;

• systém zabraňující narušování hospodářské soutěže ve vnitřním trhu;

• sbližování právních předpisů členských států v míře nutné pro fungování společného trhu;

• podporu koordinace politik zaměstnanosti členských států s ohledem na posilování jejich účinnosti rozvíjením koordinované strategie zaměstnanosti;

• politiku v sociální oblasti zahrnující Evropský sociální fond;

• posilování hospodářské a sociální soudržnosti;

• politiku v oblasti životního prostředí;

• posilování konkurenceschopnosti průmyslu;

• podporu výzkumu a technologického rozvoje;

• podporu zřizování a rozvoje transevropských sítí;

• snaha o dosažení vysoké úrovně ochrany zdraví;

• přínos ke kvalitě vzdělání a výchovy;

• politiku v oblasti rozvojové spolupráce;

• přidružení zámořských zemí a území za účelem zvýšení obchodu a společné podpory hospodářského a sociálního rozvoje;

• přínos k posílení ochrany spotřebitele;

• opatření v oblasti energie, civilní obrany a cestovního ruchu.

V následujících kapitolách je pak tento výpis následován podrobným rozborem jednotlivých oblastí. Oblasti pravomocí se zásadně neliší od těch v Lisabonské smlouvě. Při porovnání výčtů lze dovodit, že EU získala nově pravomoci v oblastech správní spolupráce a prostoru svobody, bezpečnosti a práva. To, že nedošlo k masivnímu nárůstu oblastí pravomocí dokazuje i nález francouzské Ústavní rady, která také vidí jedinný zásadní rozdíl v přidání oblasti, bezpečnosti a práva.48 Výraznou změnou však není ani tak mírné rozšíření oblastí pravomocí, ale hlavně jejich přesnější definování a rozdělení. Absence jasného rozdělení v době před LS vedla ke vzniku tzv. šedých zón. V těchto oblastech nebyla otázka pravomocí jasně dána, a tak se velmi důležitou institucí při určování pravomocí stal Evropský soudní dvůr a jeho rozsudky. Příkladem uveďme případ C-86/03, „Žaloba na neplatnost – Odmítnutí Komise povolit používání těžkých topných olejů s mezní hodnotou obsahu síry 3 % hmotnostních na části řeckého území – Směrnice 1999/32/ES – Obsah síry

48 Xxxxx. X., Xxxxxxx X. „Lisabonská smlouva“ a předběžná kontrola ústavnosti mezinárodních smluv. Právník 5/2008, s. 480.

v některých kapalných palivech“. Spor probíhal mezi Řeckem a Komisí o pravomoc Řecka používat topné oleje v rozporu se směrnicí 1999/32/ES. Rozsudky v takovýchto případech se de facto staly zdroji pravomocí EU a dále svým množstvím způsobovaly roztříštěnost zdrojů pravomocí EU. Lisabonská smlouva již tyto prameny obsahuje v sobě a snaží se minimalizovat tyto šedé zóny, a tudíž potřebu určovat pravomoci s pomocí Evropského soudního dvora (což ovšem neznamená, že tento zdroj vymizí, protože se najdou zcela jistě sporné případy i za použití Lisabonské smlouvy). Jako krok k ujasnění vnímá toto rozdělení i ÚS ČR a vytýká, že takovéto rozdělení povede k vyšší právní jistotě na rozdíl od doby, kdy určujícím faktorem byly judikáty ESD.49 Na druhou stranu jsou k vymezení konkrétních pravomocí v některých těchto oblastech jako například v oblasti energetiky použity normy finální místo kondicionálních. To znamená, že místo zmocnění k určité činnosti jsou dány zmocnění k určitým cílům. To opět vytváří prostor pro nejasnost a rozdílný výklad, k čemu EU pravomoc má a k čemu ne.50 Dle mého názoru tedy Lisabonská smlouva nepřinesla revoluci v množství pravomocí přidělených Evropské unii na úkor členských států, ale spíše se snažila zpřehlednit a ujasnit tyto pravomoci, což se, díky výše zmíněnému problému, ne vždy podařilo.

49 Xxxxxxx X., Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o., 2010, s. 35.

50 Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 581.

5 Rozbor vybraných kapitol

V následující části bude proveen podrobnější rozbor některých oblastí pravomocí EU. Diskutována bude jedna oblast z výlučných pravomocí, jedna patřící do sdílených pravomocí a jedna z podpůrných a koordinačních pravomocí. Vybrány byly oblasti, které jsou jednak politicky významné a které jsou něčím zajímavé i z hlediska právního.

5.1 Společná obchodní politika

Společná obchodní politika patří mezi výlučné pravomoci Evropské unie (přestože některé pravomoci týkající se nařízení dovozu a vývozu výslovně umožňují přijímat členským státům opatření v zájmu ochrany bezpečnosti, zdraví a veřejného pořádku). Jejím obsahem je řešení problematiky obchodu s prostorem mimo Evropskou unii. Články ustanovující pravomoci v této oblasti jsou celkem netypicky umístěny mimo část 3 SFEU, kde se nacházejí ostatní ustanovení definující pravomoci v jednotlivých oblastech. Místo toho spadají do části 5 SFEU mezi vnější činnosti EU. Toto bylo provedeno za účelem koordinace vnější činnosti EU ve všech směrech.51

Tato politika se zakládá na jednotných zásadách uplatňovaných v obchodu. Jedná se hlavně o úpravu celních sazeb, uzavírání obchodních a celních dohod pro obchod se zbožím a službami, liberalizační opatření, obchodními aspekty duševního vlastnictví a přímými zahraničními investicemi. Dále se také zabývá ochrannými opatřeními proti dumpingu a subvencování. Jejím cílem je kontrola kvantity dovozu a maximalizace kvantity vývozu za dodržení v zásadě stejných podmínek pro všechny osoby podnikající na území EU. Realizace probíhá v rámci mezinárodních závazků, zejména těch, které byly přijaty v rámci WTO.52

Rámec pro provádění této politiky vytvářejí Evropský parlament a Rada svými nařízeními. V případě, že je třeba sjednat smlouvy s jednou nebo více třetími zeměmi popřípadě s mezinárodními organizacemi se použije článek 218 Smlouvy o fungování Evropské unie s úpravami obsaženými ve článku

51 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 724.

52 Rozehnalová N. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2010, s.

134.

207 SFEU. Tento proces probíhá tak, že Evropská komise dává doporučení Radě, která zmocňuje Komisi jednat, vydává směrnice pro tato jednání a zmocňuje Komisi k podpisu dohod. Své kroky musí Komise konzultovat se zvláštním výborem určeným Radou, kterým je Výbor pro obchodní politiku. Komise také musí Výboru pro obchodní politiku a také Evropskému parlamentu podávat pravidelné zprávy. Z tohoto postupu je patrné, že největší vliv na uzavírání obchodních smluv má Rada a že právě zde se budou členské státy snažit uplatnit svůj vliv.53 Možným problémem, který může při přijímaní obchodních smluv vzniknout je situace, kdy se uzavíraná smlouvy dotýká zahraniční a bezpečnostní politiky. Dle článku 218 SFEU by měl v daném případě jednat vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, ale nikde není řečeno, kdo takové situace posuzuje.54

Při schvalování smluv ve většině oblastí Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou. Výjimku tvoří jednání o smlouvách týkajících se obchodu službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví a přímých zahraničních investicích pokud dané dohody obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost. Výjimkou jsou také dohody o obchodu službami audiovizuálního a kulturního charakteru, pokud ohrožují kulturní a jazykovou rozmanitost Unie (tyto výjimky byly uvedeny v reakci na nátlak Francie) a také obchod se sociálními, zdravotnickými a vzdělávacími službami, pokud by mohly ohrozit vnitrostátní organizaci poskytování těchto služeb.55 U těchto výjimek je taktéž požadována jednomyslnost. Za správnost a soulad smluv s vnitřními předpisy Evropské unie zodpovídají Evropská komise a Rada.

Klíčovou roli při celkovém směřování společné obchodní politiky určuje Výbor pro obchodní politiku, řízený představitelem předsedající země Evropské unie a tvořený zástupci ostatních zemí. Tomuto výboru pomáhají jeho samostatné formace zabývající se konkrétními oblastmi (textilní průmysl, ocel,…) a také zbožové pracovní skupiny Rady. Výbor se pravidelně schází a

53 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 729.

54 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 729

55 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 731.

diskutuje o mnoha bilaterálních i multilaterálních smlouvách, strategickém směřování, ale i o jednotlivých vývozních a dovozních artiklech. Do tvorby této politiky se také začleňují zástupci soukromého sektoru, odborů a dalších nestátních organizací.56

V praxi se například projevuje tato politika bojem proti dumpingu a subvencování. Dumpingem je myšleno prodávání zboží za rozdílnou cenu na domácím a zahraničním trhu (na domácím je prodáván za tržní, zatímco na zahraničním pod cenou).57 Pokud by se domácí podnik dostal do špatné hospodářské situace v důsledku zahraničního zboží prodávaného pod cenou, může podat návrh na antidumpingové řízení. To končí buď zamítnutím, nebo zavedením tzv. Antidumpingového cla. Subvencování je podpora vývozu nebo výroby konkrétního výrobku vládou. Tato subvence může mít různý charakter. V případě prokázání subvence se zavádí taktéž protisubvenční clo na dovoz výrobku.58

Oproti předchozímu stavu došlo v oblasti společné obchodní politiky k několika změnám. První z nich je samotný přechod oblasti do výlučných pravomocí. Toto ulehčuje uzavírání obchodních smluv, protože jsou přijímány výhradně EU a nikoliv jako smíšené. Není tudíž vyžadovaná ratifikace všemi parlamenty členských států, což značně urychluje proces přijímání těchto smluv. Oslabení přímého podílů parlamentů na rozhodování je vyváženo posílením jejich kontrolní funkce. S tímto souvisí také přechod oblasti odstraňování překážek přímých zahraničních investic.59 Tato oblast dosud spadala do sdílených pravomocí nebo do pravomocí členských států, které zde uzavíraly bilaterální smlouvy. Další změnou je zapojení EP do schvalování smluv v rámci řádného legislativního procesu.

56 xxx.xxx.xx

57 Rozehnalová X. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2010, s. 161.

58 Rozehnalová N. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2010, s. 162.

59 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 725.

5.2 Zemědělství a rybolov

Zemědělství a rybolov patří mezi sdílené pravomoci Evropské unie. Zvláštností této oblasti je, že přestože pravomoci, kterými v ní disponuje EU patří mezi sdílené, tak v praxi díky uplatňování principů subsidiarity a proporcionality tvoří normy v této oblasti prakticky jen EU.60 Dalším neobvyklým prvkem je, že oblast zachování biologických mořských zdrojů, která by jinak měla patřit do této oblasti je článkem 3 SFEU vyjmuta a sama o sobě zařazena mezi oblasti s výlučnými pravomocemi. Prvenství má tato oblast v počtu směrnic a nařízení EU, kterými je upravována.61

Tato oblast se zabývá právní úpravou zemědělství, rybolovu a obchodu se zemědělskými výrobky, kterými jsou myšleny živočišné a rostlinné produkty a výrobky po prvotním zpracování, které mají s těmito produkty přímou souvislost (tyto výrobky jsou vyjmenovány v příloze I. SFEU). Cíle této oblasti pravomocí jsou stanoveny v článku 39 Smlouvy o fungování Evropské unie. Prvním z nich je snaha zvýšit produktivitu. Prostředkem k tomu mají být technologický pokrok, optimalizace využití výrobních činitelů a racionální rozvoj výroby. Dalšími cíli jsou stabilizace trhů a zajištění plynulých dodávek za rozumnou cenu ke spotřebitelům. Důležitým cílem je také zajištění odpovídající životní úrovně zemědělcům a to zajištěním jejich individuálních příjmů.

Dále tento článek specifikuje okolnosti, ke kterým se musí při snaze o dosažení těchto cílu přihlížet jako například provádění legislativních úprav postupně a s přihlédnutím k pozici zemědělství a rybolovu v celkovém kontextu hospodářství jednotlivých států a také musí brát v potaz rozdíly mezi jednotlivými členskými státy. Pro dosažení těchto cílů je zřízena společná organizace zemědělského trhu, která má podobu buď společných pravidel hospodářské soutěže, povinné koordinace vnitrostátních systémů organizace trhu nebo přímo evropská organizace trhu, která je používána pro nejběžnější zemědělské produkty jako jsou obiloviny nebo masa. Společná organizace trhu

60 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 783.

61 Xxxxxx, X. Nové vystřízlivění Evropy: Lisabonská smlouva. Praha: Bulletin OI č. 200, 2008, s. 10.

umožňuje regulaci cen, subvencování výroby a odbytu a regulaci dovozu a vývozu. Je však třeba k ní přistupovat opatrně, aby nedošlo k jakékoliv diskriminaci.62

V odstavcích 1, 2 a 3 článku 43 SFEU je rozebírán konkrétní způsob realizace politiky v oblastní zemědělství a rybolovu. Komise předkládá návrhy související se společnou zemědělskou politikou (včetně nahrazení vnitrostátních systémů organizace trhu). Tyto návrhy musí brát v úvahu vzájemnou závislost zemědělských otázek. Opatření jsou přijímána Evropským parlamentem a Radou řádným legislativním postupem po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem. Aplikací řádného legislativního postupu se v této oblasti oproti předcházejícímu stavu posunuly pravomocí směrem k EP.63 Opatření týkající se cen, dávek a podpor a množstevních omezení přijímá Rada na návrh Komise.

Dále je v tomto článku rozebráno, za jakých okolností lze nahradit vnitrostátní organizaci trhu společnou. K tomu musí být splněny 2 podmínky: první z nich je že společná organizace trhu musí poskytnout státům, které se proti ní stavějí a které mají vlastní systém organizace trhu, záruky pro zaměstnanost a životní úroveň dotčených výrobců. To vše s přihlédnutím k úpravám, které jsou možné, a také ke stupni specializace.

Dalším velmi důležitým bodem je v článku 44 SFEU, že v případě, že dochází ke zvýhodnění výrobku vnitrostátními pravidly v nějaké zemi, musí být stanoven vývozní poplatek, aby nebyly znevýhodněny výrobky ostatních zemí. O výši a způsobu tohoto poplatku rozhoduje Komise.64

Nyní si uvedeme příklad fungování politiky Evropské unie v oblasti trhu s obilovinami, a jakým způsobem provádí regulace. Prvním z nich je regulace intervenčních ceny, tzn. nejnižší možné ceny obilí.65 Za nižší než tuto cenu nelze obilí od zemědělců vykupovat, kromě situace, že obilí nesplňuje předpoklady kvality. Dalším mechanismem u obilovin jsou přímé platby

62 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 290.

63 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 288.

64 xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx

65 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010,

zemědělcům. Tento mechanismus byl zaveden, aby nedocházelo k nadprodukci obilí a zabránilo se krachům zemědělců v případě snížení intervenčních cen. Přímé platby jsou vypláceny na hektar a jejich výše závisí na daném typu plodiny, základní obdělávané ploše a kompenzačních platbách. Jsou také dovozovány od regionálních limitů, které vypracovaly jednotlivé státy. Dalším z mechanismů je uvedení půdy do klidu. Každý zemědělec, který chce dostávat přímé platby, je povinen uložit určité procento zemědělské půdy do klidu. Povinnost uvádět půdu do klidu se netýká drobných zemědělců. Výměru půdy uloženou do klidu lze rozšířit i nad povinný rámec, a to na bázi dobrovolnosti. Také v tomto případě náleží zemědělcům kompenzace.66 Poslední mechanismem ochrana vnitřního trhu evropské unie. Obilniny patří mezi nejvíce „komunitárně“ chráněné komodity a jejich dovoz podléhá clu. Základem pro výpočet cla je intervenční cena zvýšená o 55 procent, od které se odečte průměrná světová cena. Jedinou výjimkou je určité množství, které činí asi 5% celkové spotřeby, na které se vztahuje snížená sazba cla. Aby podpořila vývoz evropských obilnin, poskytuje Evropská unie i nadále vyrovnávací dávky při vývozu.67

Po ratifikaci LS se také v oblasti zemědělství a rybolovu projevily určité změny. První a nejviditelnější bylo, že se v samotné názvu oblasti objevilo slovo rybolov. Rybolov byl sice chápán jakou součást zemědělství již od počátku provádění politiky v této oblasti, ale až LS ho obsáhla přímo do názvu oblasti. Další změnou je schvalování rozpočtu společné zemědělské politiky, kde bylo sjednoceno rozhodování jak o povinných výdajích, tak i o nepovinných. Tímto bylo umožněno vstupovat EP do schvalování výdajů i v oblasti povinných výdajů, což mu dříve umožněno nebylo.68 Srovnaly se tak jeho pravomoci v oblasti schvalování výdajů na úroveň pravomocí Rady.

66 xxx.xxxxxxxxxxxx.xx

67 xxx.xxxxxxxxxxxx.xx

68 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010,

5.3 Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a sport

Problematika všeobecného a odborného vzdělávání, mládeže a sportu spadá mezi tzv. podpůrné pravomoci. Evropská unie v této oblasti má pouze roli koordinační, kdy se pouze zasazuje o podporu a rozvoj kvalitního vzdělávání podporou spolupráce mezi členskými státy, a když je to nezbytné legislativně podporuje a doplňuje členské státy. Při všech těchto činnostech však respektuje jejich odpovědnost za obsah a další aspekty výuky. Taktéž, s přihlédnutím k jeho roli ve společnosti, podporuje sport.69

Cíle snažení Evropské unie jsou vyjádřeny v článku 165 odstavci 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. Prvním z nich je rozvoj evropského vzdělávání formou výuky a šíření jazyků členských států. Dalším je podpora mobility jak studentů, tak učitelů a podpora akademického uznávání zahraničních diplomů a započítávání doby studia. Tento cíl má těsnou souvislost s podporou spolupráce mezi vzdělávacími institucemi. Měl by být také kladen důraz na rozvoj výměny zkušeností mezi členskými státy v ohledu společných otázek týkajících se vzdělávání. Rozvoj by měl také probíhat v oblasti dálkového vzdělávání. Směrem ke sportu je cílem podpora evropského sportu jakožto spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a také dosažení spolupráce mezi subjekty sportovních orgánů s cílem ochrany fyzické a mravní integrity sportovců.

Legislativa je v této oblasti pravomocí přijímána Evropským parlamentem a Radou po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů. Tato opatření mají podpůrný charakter a vylučují harmonizaci předpisů v rámci členských států Evropské unie. Rada také na návrh Komise přijímá doporučení v této oblasti.

Důležitým bodem, kterým se politika Evropské unie v této oblasti zabývá je odborné vzdělávání. Tato problematika je v pravomoci EU už od roku 1957.70 Při činnosti v této oblasti Evropská unie respektuje odpovědnost členských států za to, jak je výuka organizována a za její obsah. Cílem snažení Evropské unie vzhledem k odbornému vzdělávání je zejména usnadnění

69 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 611.

70 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 619.

zaměstnancům reagovat na změny v průmyslu pomocí rekvalifikací a odborného vzdělávání. Toto vzdělání by mělo také usnadňovat začlenění a případné znovu začlenění do trhu práce. Dále je to snaha usnadnit přístup k odbornému vzdělání podporou mobility jak školitelů, tak studentů a také podporou spolupráce mezi vzdělávacími institucemi a podniky. Evropská unie se také snaží o rozvoj výměny zkušeností a informací, které jsou univerzálně aplikovatelné, mezi členskými státy. Otázka odborného vzdělávání úzce souvisí má úzké vazby na sociální politiku, zaměstnanost a volný pohyb.71

V praxi se činnost Evropské unie v této oblasti projevuje v několika běžících projektech. Nejznámějším z nich je Xxxxxxx, který podporuje mobilitu studentů a spolupráci univerzit pomocí semestrálních až dvou semestrálních výměnných pobytů. Novější projekt je Erasmus Mundus. Tento projekt umožňuje studentům magisterského studia a akademickým pracovníkům z celého světa získat magisterský titul ve studijních programech, na nichž se podílejí nejméně tři evropské univerzity. Dalším projektem Xxxxxxxx xx Xxxxx, který se zaměřuje na rozvoj spolupráce mezi akademickou a soukromou sférou. Tento projekt je zaměřen především na absolventy a mladé pracovníky. Probíhá formou stáže v zahraničním podniku, kde je stážista placen z peněz vyčleněných na tento projekt.

Posledním z projektů je Xxxxxxxx, který podporuje spolupráci mezi školami a pedagogy pomocí výměnných pobytů.72

Oblast vzdělání a mládeže byla před LS dlouho neměnná. Zakotvena byla Maastrichtskou smlouvou a bez větších změn přežila až doposud. Jedinou velkou změnou byl postoj ke sportu, který byl upraven neratifikovanou Ústavní smlouvou, ze které tuto úpravu převzala LS. Dříve existovala tzv.

„sportovní výjimka“, která znamenala, že se pravomoci EU nevztahovaly na sportovní oblast.73 Určité prolamování této výjimky probíhalo skrz spory před ESD jako například Deliege (C-51/96 a 191/98), kde se jednalo o omezení pravidel volného pohybu pracovních sil sportovními pravidly. Definitivně však byla tato výjimka prolomena až LS, kde získala EU určité pravomoci

71 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 619.

72 xxxx://xxxxxx.xx/xxxxx_xx.xxx

73 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s.611.

v oblasti sportu. Přesto se nepředpokládá, že by došlo v této oblasti k nějakému výraznému navýšení činnosti Komise nebo v judikátech ESD.74

74 Xxxxxxx/Xxxxxxx/Xxxxxxxxx a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010, s. 613.

6 Závěr

V této práci byla podrobně rozebrána problematika převodu pravomocí z členských států na Evropskou unii, a to jak teoreticky tak i prakticky v rámci několika vybraných oblastí pravomocí.

Měl-li bych zhodnotit stav pravomocí EU, tak nemohu vyřknout zcela jednoznačný soud. Stav pravomocí před LS byl místy dost nejasný a samotné zjištění, jestli drží v daném případě pravomoc EU nebo ne, bylo mnohdy více dáno ESD a jeho zkoumáním a výkladem než přímo jasné z primárního práva. V tomto ohledu určitě hodnotím LS jako přínos. Zavedení jasné klasifikace pravomocí a snaha o jejich přesnější vymezení je více než zřejmá a já ji osobně hodnotím jako přínos. Nicméně i zde se vloudily problémy, které mohou v budoucnu způsobit rozepře. Hlavně výše zmíněná finálnost norem není dle mého názoru zcela šťastná. Je otázkou, jestli byl tento typ norem zvolen úmyslně za účelem možného budoucího rozšíření pravomocí nebo je jen produktem nedokonalého psaní těchto předpisů.

Další otázkou je nakolik se povedlo podpořit principy subsidiarity a proporcionality. Zde si myslím, že snaha o větší uplatnění těchto principů selhala. Na vině je opět poněkud vágní definování a také nezájem ze strany zúčastněných institucí, a to jak na straně EU, tak na straně členských států.

Dalším rysem LS je snaha o flexibilitu pravomocí. Zde se hodnocení také provádí těžko. Má-li docházet k progresivnímu vývoji EU, tak nelze k pravomocem přistupovat pouze staticky, protože podmínky, které ovlivňují plnění cílů EU, statické nejsou. Proto si myslím, že flexibilita má v problematice pravomocí své místo. Přesto je to jedna z nekritizovanějších oblastí LS. Opět zde totiž částečně „úřaduje“ ne zcela jasná definice některých ustanovení a dává vzniknout teoretickým sporům mezi zastánci a odpůrci integrace. Nebýt tohoto problému, tak pravděpodobně laická i odborná veřejnost přijme flexibilitu pravomocí mnohem lépe. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli by nešlo definovat pravomoci EU tak dobře, že by flexibility nebylo třeba. Podle mého názoru nikoliv.

Co se týče hodnocení samotných převedených pravomocí tak mnoho změn v oblastech, kde EU pravomocemi disponuje, nenastalo. Spíše se na mnoha místech změnil výkon těchto pravomocí. Jedním z deklarovaných cílů LS bylo

změnit pravomoci v rámci Unijní agendy ve prospěch EP. Toto se myslím povedlo a snížilo demokratický deficit, který je EU vytýkaný75.

Vezmu-li v potaz všechny argumenty pro a proti, tak musím přenos pravomocí na EU podle LS hodnotit spíše kladně. Není to ale v žádném případě hodnocení jednoznačné a je třeba podle mě do budoucna ještě na mnoha ustanoveních při budoucí novelizaci zapracovat.

75 Xxxxxxx X., Oslabování demokratického deficitu evropské normotvorby a federalizace EU. Právník 9/2009, s. 943.

7 Resumé

This bachelor thesis is about problematic of transfer and delimitation of competences from member states to European Union according to Lisbon treaty. I have chosen this topic because I was always interested in European law.

Lisbon treaty was some form of replacement for rejected European constitution and it too caused much disagreement amongst politicians and people. Although Lisbon treaty differs from European constitution; it keeps some ideas from it so it has still many enemies. This caused Lisbon treaty to be perhaps most discussed European treaty. Also some nations were more skeptical than the others and in these nations the discussions were fiery. I am member of one such nation so this discussion also motivated me to choose this topic to learn about this problematic.

In the first part of this thesis I deal with question what are the competences, their classification and principles used in conjunction with these competences. In this part I also mention sources of these competences. Next part names in which areas were competences transferred to European Union by Lisbon treaty. Then they are compared to those that were transferred by previous treaties. In the fifth part I analyze some concrete areas of competences chosen by type and importance. Last part is conclusion in which I present our opinion on a whole problem.

I think that although Lisbon treaty is far from being perfect it still is a step forward. It solves many problems which were raised by tightening the bonds between European states and is solid foundation for future development of European Union. Sadly it also introduces some new and unclear issues and keeps some problems unresolved. Other benefit of Lisbon treaty is strengthening of democratic principles in European Union by giving new competences to member states’ parliaments. Considering all cons and pros I see Lisbon treaty quite positively.

8 Seznam použité literatury

1) Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vydání. Praha: Leges, 2010.

2) Xxxxxxxx, X. a kol. Právnický slovník. 2. vydání. Praha : X. X. Xxxx, 2003.

3) Xxxxxxx/Xxxxxxx/Paldusová a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2010.

4) Xxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, P., Xxxxxxx, X., Xxxx, R. Evropské právo. 3. vydání. Praha : X. X. Xxxx, 2006.

5) Xxxxxx, X. Nové vystřízlivění Evropy: Lisabonská smlouva. Praha: Bulletin OI č. 200, 2008.

6) Xxxxxxx X.,Xxxxx X., Xxxxxxx L. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům. Praha: Xxxx Xxxxx s.r.o.,2010.

7) Xxxxxxxxxxx N. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2010.

8) Xxxxxx X., Princíp subsidiarity v Európskom práve, Právník 2/2008, s. 129-143.

9) Xxxxxxxxx X. Přístup Evropského soudního dvora k principu subsidiarity. Právník 2/2008, s. 145-159.

10)Xxxxxxx X. Seknudární normotvorba EU v oblasti ochrany základních práv a princip subsidiarity. Právní rozhledy 12/2009, s. 431-439.

11)Xxxxxxxxx M. Problémy české legislativy související s implementací práva ES/EU. Právní rozhledy 24/2008, s. 883-887.

12)Xxxxx. X.,Xxxxxxx X. „Lisabonská smlouva“ a předběžná kontrola ústavnosti mezinárodních smluv. Právník 5/2008, s. 473-503.

13)Xxxxxxx X., Oslabování demokratického deficitu evropské normotvorby a federalizace EU. Právník 9/2009, s. 940-953.

14)Xxxxxxxxx X. Je vymezení pravomocí EU ohraničené, rozopznatelné a dostatečně určité?. Právník 6/2010, s. 576-605.

15)Xxxxxxxxx X. Subsidiarita v Lisabonské smlouvě – náprava nedostatků? Working papers Fakulty mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze, 8/2009.

16)Xxxxx, X. The Treaty of Lisbon: Process, architecture and substance.

European Law Review 2/2008, s. 137 – 167.

17)Smlouva o založení EU, 1993. 18)Amsterdamská smlouva, 1997. 19)Smlouva z Nice, 2001.

20)Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, 2007.

21)Rozhodnutí ESD C-7/56, 3/57 – 7/57 Xxxxxx. 22)Rozhodnutí ESD C-86/03, Řecko v. Komise.

23)Webové stránky Evropské unie, xxxx://xxxxxx.xx/xxxxx_xx.xxx (15. 3. 2011).

24)Webové stránky ESD, xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxx/xxxx/x_0/ (15. 3. 2011).

25) Webové stránky Eruoskop,

http:// www. euroskop. cz (15. 3. 2011).

26)Webové stránky Businessinfo,

http:// www. businessinfo. cz/ (15. 3. 2011).

27)Webové stránky Ministerstva průmyslu a obchodu, http:// www. mpo. cz/ (15. 3. 2011).

Document Metadata

Table of Contents

Vymezení pravomocí EU ve vztahu k členských státům podle Lisabonské smlouvy

Document Metadata