OBSAH

OBSAH

1. ÚVOD 2

2. PRÁVA MENŠINOVÉHO AKCIONÁŘE 4

2.1. Pojem menšinového akcionáře 4

2.2. SMYSL OCHRANY 6

2.3. Oblasti ohrožení a práva menšiny 9

2.3.1. Omezení práva podílet se na řízení společnosti 10

2.3.2. Změna práv spojených s akcií po jejich nabytí 12

2.3.3. Změna podílu akcionáře při zvýšení základního kapitálu 12

2.3.4. Změna podílu akcionáře při snížení základního kapitálu 13

2.3.5. Pokles ceny akcií v důsledku ovládnutí kótované společnosti 14

2.3.6. Oslabení pozice při začlenění společnosti do koncernu 16

2.3.7. Ohrožení postavení akcionáře při přeměnách společnosti 19

2.3.8. Jiné porušení práv akcionáře v důsledku usnesení valné hromady 22

3. PRÁVA AKCIONÁŘE S KVALIFIKOVANÝM PODÍLEM 24

3.1. Právo na svolání mimořádné valné hromady 25

3.2. ZAŘAZENÍ ZÁLEŽITOSTI NA POŘAD JEDNÁNÍ VALNÉ HROMADY 34

3.3. Přezkoumání výkonu působnosti představenstva 38

3.4. Právo žádat splacení emisního kursu akcií 39

3.5. Právo žádat náhradu škody proti členovi představenstva 40

3.6. Akcionářská žaloba 40

3.7. Přezkoumání zprávy o vztazích 42

3.8. Právo na odvolání likvidátora 43

4. VEŘEJNÝ NÁVRH SMLOUVY 44

4.1. Ochrana akcionáře při změně postavení 44

4.1.1. Profilované hlasování 44

4.1.2. Informační povinnost 45

4.1.3. Soudní kontrola 45

4.1.4. Ukončení účasti ve společnosti veřejným návrhem smlouvy 46

4.2. Veřejný návrh smlouvy dle § 183a 46

4.2.1. Vývoj právní úpravy veřejného návrhu 53

4.2.2. Vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu 58

4.2.3. Změna druhu akcií nebo omezení převoditelnosti akcií nebo jejího zpřísnění 66

4.2.4. Zvláštnosti postupu u kótovaných účastnických cenných papírů 67

4.2.5. Možnosti obrany menšinového akcionáře 69

5. LIMITY VÝKONU PRÁV MINORITY 72

5.1. Zákaz zneužití práva 72

5.2. Povinnost loajality 75

6. ZÁVĚR 78

7. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 80

8. POUŽITÉ PRAMENY 81

9. SUMMARY 85

1. ÚVOD

Právní úprava ochrany práv menšinového akcionáře patří mezi důležité oblasti evropské legislativy. I tato skutečnost je jedním z důvodů poměrně rychlého vývoje národních právních úprav v této oblasti.

Právní úprava práv menšinových akcionářů se vyznačuje značnou roztříštěností pramenů práva. Základním právním předpisem v české legislativě je obchodní zákoník, nicméně dílčí úpravy najdeme v zákoně o přeměnách společností či zákoně o nabídkách převzetí. Práva akcionářů kótovaných společností jsou obsažena kromě zákona o nabídkách převzetí také v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu.

Účelem této diplomové práce však není komplexní rozbor všech oblastí právní ochrany poskytované menšinovému akcionáři. Zejména se z důvodu jejich značné rozsáhlosti nevěnuji důležitým oblastem práva nabídek převzetí, koncernového práva a problematice tzv. squeeze-outu. Zaměřila jsem se pouze na dvě vybrané oblasti. V prvé řadě se detailně věnuji právům akcionáře s kvalifikovaným podílem na základním kapitálu společnosti, zejména ve vztahu k právu na svolání mimořádné valné hromady a právu na zařazení záležitosti na pořad jednání valné hromady. Druhým tematickým okruhem této práce jsou práva akcionáře vznikající mu v souvislosti s přijetím rozhodnutí o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu, o změně druhu akcií či o (zpřísnění) omezení převoditelnosti akcií na jméno.

Struktura této práce je rozdělena do čtyř kapitol.

Po úvodu následuje druhá kapitola, ve které se zabývám vymezením pojmu menšinového akcionáře a materiálními prameny práva ochrany menšinového akcionáře, tedy vymezením hlavních příčin, které vedly k regulaci v této oblasti. Nastiňuji právní postavení akcionáře jako společníka společnosti s ohledem na povahu akciové společnosti. V této kapitole dále pojednávám v obecném měřítku o tom, jak konkrétně se ohrožení právního postavení akcionáře může projevovat a jak se s těmito potenciálními ohroženími vypořádala platná právní úprava, tedy jaká konkrétní práva dává současný právní řád menšinovým akcionářům k dispozici za účelem korekce nerovnováhy sil mezi minoritou a majoritou. Uvádím přehled ochranných ustanovení, která jsou zakotvena v našem právním řádu.

Třetí kapitola se věnuje otázkám práv akcionáře s kvalifikovaným podílem na základním kapitálu. Podrobně rozebírám jednotlivá práva menšinového akcionáře, podmínky a předpoklady jejich uplatnění, a to zejména ve vztahu k právu akcionáře svolat mimořádnou valnou hromadu a zařadit jím určenou záležitost na pořad jednání valné hromady.

Ve čtvrté kapitole se zabývám negativními dopady rozhodnutí společnosti o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu, změně druhu akcií či (zpřísnění) omezení jejich převoditelnosti na právní postavení menšinového akcionáře. Uvádím, jaká ochranná ustanovení dává zákon menšinovému akcionáři k dispozici, přičemž se zaměřuji zejména na úpravu tzv. veřejného návrhu smlouvy na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů dle § 183a ObchZ a právní vývoj tohoto institutu.

Pátá kapitola pojednává o limitech výkonu práv akcionářské minority, zejména ve vztahu k § 56a odst. 1 ObchZ zakazujícímu zneužití menšiny na úkor většiny a povinnosti loajality akcionáře ke společnosti.

Závěrem uvádím kompletní seznam zdrojů, z nichž jsem čerpala. Pro citaci literatury jsem zvolila jednotnou úpravu. Z důvodu lepší orientace v textu jsou klíčové právní předpisy označeny zkratkami. Jejich význam najde čtenář na konci práce, za samotným textem.

Právní předpisy, z nichž v diplomové práci čerpám, jsou aktuální k datu sepsání této práce, tj. k 16. červnu 2010.

2. PRÁVA MENŠINOVÉHO AKCIONÁŘE

Teorie nahlíží na akciovou minoritu v zásadě dvěma hlavními způsoby.1

Jednak ji chápe jako, ač v právní úpravě nezmiňovaný, ale ve své podstatě mimořádný orgán společnosti sui generis, který vůči společnosti plní duplicitní funkci dozorčí rady; totiž že je mechanismem poskytujícím ochranu zájmům společnosti před nezákonným postupem většiny.

Druhý přístup vychází zejména z hodnocení menšinového akcionáře jako subjektu, jehož chování se řídí především zájmy vlastními, které se se zájmy společnosti mohou, ale nemusí shodovat.

Obchodní zákoník sám pojem menšinový akcionář, akciová minorita nebo jiný obdobný termín nepoužívá.2 Stejně tak nepoužívá ani pojmy menšinová či minoritní práva; s touto terminologií pracuje jen teorie a právní praxe. Je nutno si uvědomit, že jakkoli se hovoří o právech akcionářské minority, přísluší tato práva všem akcionářům, tedy i většinovým. Minoritní práva je tak možno vymezit spíše jako soubor práv, jejichž cílem je poskytnout zvláštní ochranu ohrožené skupině akcionářské minority.

Materiálním pramenem právní úpravy jsou zjištění, že akcionáři nedisponující dostatečně vysokým podílem na základním kapitálu mají neúměrně omezený vliv ve společnosti, a to i tak, že v některých případech fakticky některá akcionářská práva mohou vykonávat buď jen s velkými obtížemi, nebo vůbec. U kapitálových společností se sice počítá s tím, že tvorba vůle společnosti vychází z většinového principu, ale plošná aplikace tohoto principu bez zohlednění všech jeho důsledků by vedla k nepřiměřenému oslabení právního (a tím i ekonomického) postavení menšinových společníků.

2.1. Pojem menšinového akcionáře

Minorita je definována v § 181 odst. 1 ObchZ kvantitativně ve vztahu k výši základního kapitálu. K tomu, aby akcionář nebo akcionáři společnosti mohli uplatňovat práva, která

1 Xxxxx, X. Akciová společnost: systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000, s. 189 a n.

2 Jedinou výjimkou je ustanovení § 161 odst. 1 písm. b) ObchZ.

chrání menšinu, musí být majiteli akcií, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota dosahuje alespoň 5 % základního kapitálu, pokud jde o společnost se základním kapitálem 100 000 000 Kč a méně. U akcionáře společnosti, jejíž základní kapitál přesahuje 100 000 000 Kč, postačí, pokud má akcie se souhrnnou jmenovitou hodnotou ve výši alespoň 3 %. Původní dikce zákona požadovala pro uplatnění práv vlastnictví akcií o jmenovité hodnotě přesahující 5 % a 3 %. Vzhledem k požadavku transpozice Směrnice 2007/36/ES byla zákonem č. 420/2009 Sb. s účinností od 1. prosince 2009 změněna hranice pro výkon akcionářských práv tak, aby požadavkům uvedené směrnice odpovídala. Požadavky směrnice se sice vztahují pouze na kótované společnosti, nicméně český zákonodárce směrnici transponoval plošně, nad rámec i na nekótované společnosti.3 Lze tak shrnout, že česká právní úprava poskytuje v tomto ohledu menšinovému akcionáři vyšší standard ochrany (jedná se o přesahující transpozici komunitární směrnice).4

Pro účely zjištění, zda bylo dosaženo potřebného limitu, se zohledňují veškeré akcie všech forem, druhů a podob, a to včetně zatímních listů a také, pokud bylo zapsáno zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku, poukázek na akcií.5

Z výše uvedeného vyplývá, že ochrana se v tomto případě poskytuje v závislosti na podílu akcionáře na základním kapitálu. Hovoříme zde o tzv. menšině kvalifikované, menšině disponující kvalifikovaným podílem na základním kapitálu.6

Obchodní zákoník však poskytuje akcionářům ochranu i v souvislosti s určitým právem kvalifikovaným postavením, ve kterém se ocitnou, a to bez ohledu na jejich podíl na základním kapitálu. Zákon reaguje na situace, kdy dochází k určité změně ve společnosti, která má nebo může mít zpravidla negativní vliv na právní postavení drobných akcionářů. Charakteristické je rovněž i to, že ohrožený akcionář se na

3 Článek 6 odst. 1 a 2 směrnice stanoví, že hranice požadovaná pro výkon práva akcionáře kótované společnosti zařazovat body na pořad jednání valné hromady a předkládat návrhy k jednotlivým bodům pořadu jednání nesmí být vyšší než 5 % základního kapitálu společnosti. Dikce obchodního zákoníku se tedy upravuje tak, že postačuje, aby podíl akcionáře na základním kapitálu dosahoval alespoň 5 %. Nad rámec požadavků směrnice se z důvodu zachování jednotnosti upravuje znění zákona i pro společnosti, jejichž základní kapitál přesahuje 100 000 000 Kč. Zde bude nově postačovat, aby podíl akcionáře na základním kapitálu dosahoval alespoň 3 % (z důvodové zprávy k zákonu č. 420/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

4 Srov. Král, R. Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2002, s. 29

5 Srov. Xxxxxx, X. Xxxxxxx společnost a Evropská společnost. Praha: ASPI, 2009, s. 231-232.

6 Srov. Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 170.

prosazení takové změny vůbec nepodílel či k této změně došlo dokonce proti jeho vůli. S touto skutečností sice akcionář musí počítat, nicméně v určitých případech zákon tuto přísnost koncepce zmírňuje a poskytuje ohroženému akcionáři ochranné mechanismy, které vyrovnávají neúměrné zhoršení jeho právního a ekonomického postavení. Typicky půjde např. o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu, změnu druhu akcií, omezení převoditelnosti akcií nebo jeho zpřísnění, a to ať už přímo na základě rozhodnutí dle § 186a ObchZ nebo nepřímo v důsledku přeměny společnosti dle zákona o nabídkách převzetí. Důsledkem tak může být, že akcionář, který původně vlastnil akcie, se kterými bylo spojeno např. přednostní právo na výplatu dividendy, toto právo ztrácí. Bylo by jistě nespravedlivé požadovat po akcionáři, který vstupoval do společnosti za jistých podmínek, aby bez dalšího nesl negativní dopad takovéto změny.

Třetí okruh ochrany poskytované obchodním zákoníkem se vztahuje na tzv. mimo stojící akcionáře. Jde o akcionáře, kteří nejsou stranou smlouvy o převodu zisku (§ 190b ObchZ) či ovládací smlouvy (§ 190a a násl. ObchZ).

Zvláštní práva mají akcionáři kótovaných společností – tedy společností, jejichž akcie byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu. Jedná se zejména o právo žádat ukončení účasti ve společnosti za zákonem stanovených podmínek prostřednictvím povinné nabídky převzetí a dále o rozsáhlý soubor informačních práv. Tato oblast je typická roztříštěností právní úpravy. Zvláštní práva akcionářů kótovaných společností jsou zakotvena v obchodním zákoníku, zákoně o nabídkách převzetí a zákoně o podnikání na kapitálovém trhu.

2.2. Smysl ochrany

Osobní společnosti (v našem právu zejména veřejné obchodní společnosti) jsou postaveny na konsensuálním principu. Společník je v postavení smluvní strany. Smluvní princip se projevuje hlavně v tom, že právní základ společnosti – společenská smlouva – může být měněn jen se souhlasem všech společníků. Naopak u kapitálových společností, jejichž hlavním představitelem je akciová společnost, je princip smluvní svobody maximálně potlačen. Tato výchozí konstrukce se odvíjí od hlavního účelu, ke kterému má akciová společnost sloužit – sdružování velkého počtu vkladatelů a shromažďování kapitálu. Akcionář je spíše než v postavení společníka v postavení

investora – poskytnutím vkladu do základního kapitálu společnosti požaduje od společnosti zejména to, že mu bude umožněno podílet se na zisku společnosti; osobní účast na řízení společnosti se od něj příliš neočekává.7

Potenciál akciové společnosti závisí do značné míry na jejím kapitále. Za těchto okolností jsou z hlediska akciové společnosti nejcennější ti akcionáři, jejichž vklad je nejvyšší. Tito akcionáři zároveň nesou největší investorské riziko. Vysoký vklad většinového akcionáře přináší výhody i pro drobného akcionáře, protože společnost disponující vysokým kapitálem může realizovat projekty, na které by nemohla bez vkladu většinového akcionáře dosáhnout, což následně umožní drobnému akcionáři podílet se na zisku z těchto projektů. Proto je vůle společnosti vůlí kolektivní, nikoli individuální; při jejím vytváření jsou rozhodující hlasy většiny, a to nikoli většiny početní, ale většiny disponující vyšším podílem na základním kapitálu společnosti.

Nejvýrazněji se tato skutečnost projevuje v tom, že ke změně stanov není třeba souhlasu každého jednoho akcionáře, ale dochází k ní na základě většinového rozhodnutí. Důsledná aplikace konsensuálního principu by u akciových společností vedla k ochromení jejího chodu. Pokud bychom si totiž představili, že ke změně stanov společnosti či k jakémukoli rozhodnutí společnosti by bylo zapotřebí souhlasu všech akcionářů (jejichž počet může být i v řádech stovek), byla by jakákoli změna stanov fakticky téměř vyloučená.

Tomu, aby se akcionář nemusel osobně účastnit řízení společnosti, je uzpůsobena vnitřní organizace akciové společnosti, která se vyznačuje propracovanou strukturou orgánů s předem danou působností. Dělba moci ve společnosti je předpokladem řádného fungování společnosti a její akceschopnosti.

Práva a povinnosti akcionáře jsou v rozhodující míře dány kogentně zákonem, popřípadě, pokud tak zákon umožňuje, stanovami. Volba investora, který se rozhoduje, zda se stát akcionářem společnosti, je omezena v zásadě pouze na toto rozhodnutí. Čím menší je jeho podíl na základním kapitálu, tím omezenější možnost ovlivňovat vnitřní poměry společnosti má. Při vstupu do společnosti musí akcionář s touto skutečností počítat. Ústavní soud k tomu uzavřel, že „legitimní očekávání držitele akcií nedosahuje takové intenzity jako legitimní očekávání vlastníků jiného majetku vzhledem k tomu, že

7 Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 17.

samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských (vlastnických) práv je odvozen odpočtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost rizika změn postavení jejich společníků, zejména minoritních akcionářů.“8

I když vzhledem k účelu, k jakému akciová společnost slouží, je dělba moci ve společnosti velmi praktická, může vést k nepřiměřené nerovnováze v postavení akcionářů disponujících většinovým podílem na jedné straně a menšinových akcionářů na straně druhé. Problém spočívá v tom, že menšinovému akcionáři nemusí být fakticky umožněn výkon některých svých společenstevních, nemajetkových práv. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí na valné hromadě jsou přijímána většinově (ať už se jedná o většinu prostou nebo kvalifikovanou, popř. doplněnou odděleným, profilovaným hlasováním), odráží pouze vůli akcionáře, který disponuje podílem potřebným k dosažení takového rozhodnutí, a nikoli vůli všech akcionářů účastnících se valné hromady. Takový stav sice není v rozporu se zákonem, ale může vést k tomu, že většinový akcionář zcela ovládne hospodářský potenciál společnosti, ačkoli není majitelem všech akcií.

Zejména pokud většinový akcionář ovládá společnost takovým způsobem, který je pro menšinové akcionáře nevýhodný, nelze takové jednání většinového akcionáře legitimovat prostou obhajobou vyššího vkladu. Většinový akcionář může prosadit přijetí takového rozhodnutí, v důsledku kterého se právní postavení menšinového akcionáře výrazně změní, např. rozhodnutí o vyřazení akcií z obchodování na regulovaném trhu. S takovou změnou svého postavení sice menšinový akcionář při vstupu do společnosti mohl s různou mírou pravděpodobnosti počítat, ale „neodškodnit“ ho za tuto změnu by nebylo zcela spravedlivé. I když se menšinoví akcionáři podílí na základním kapitálu v menším rozsahu, nemohou být svých práv zcela zbaveni. Hodnota souhrnu vkladů menšinových akcionářů navíc nemusí být zcela zanedbatelná. Může rovněž dojít k situaci, kdy akcionář ovládne společnost, aniž by disponoval většinou hlasů, např. využitím rozdrobenosti akcionářské struktury. Tyto nepříznivé důsledky vyplývající z rozdílnosti akcionářské struktury mají zmírnit, popř. vyloučit ochranářská ustanovení zákona. Cílem je poskytnout účinnou a přiměřenou (nikoli však absolutní) ochranu

8 Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března 2003, spis. zn. IV. ÚS 720/01.

menšinovým akcionářům a zároveň umožnit řádné fungování společnosti se zachováním specifik právní povahy akciové společnosti.

Ač obchodní zákoník o právech minority hovoří pouze v souvislosti s ochranou těchto akcionářů, je tato úprava přínosná i pro společnost. Pokud jde o ochranu jejích zájmů, na prvním místě zde stojí statutární orgán a akcionáři. Většinoví akcionáři nemusí mít ale vždy na zřeteli jen zájmy společnosti; jejich jednání může být neseno i pro společnost nevýhodnými motivy. Přitom držitel kontrolního balíku může disponovat i nijak velkým podílem na základním kapitálu (20 – 30%). Obecně na valné hromadě jde o rozhodování většinové jen relativně, když pro přijetí mnoha pro společnost zásadních rozhodnutí není nutný souhlas nadpoloviční většiny (§ 186 odst. 1 ObchZ). Tyto osoby tak např. mohou určovat složení orgánů společnosti. Výsledný dopad pro společnost je pak zcela zjevný.

Oprávnění menšinových akcionářů tak může být i významným nástrojem ochrany zájmů společnosti samé.

Není samozřejmě vyloučené, aby tato práva využíval i většinový akcionář. Ten se ale v postavení ohroženého většinou neocitá; může svou vůli ve společnosti prosadit na valné hromadě i jiným způsobem, např. prostřednictvím svého vlivu na představenstvo.

2.3. Oblasti ohrožení a práva menšiny

V této kapitole se stručně zabývám tím, jaké podoby může ohrožení či omezení práv menšinového akcionáře nabývat, a tím, jak na tato potenciální ohrožení a zásahy do právního postavení akcionáře reaguje právní úprava, tedy jaká práva zákon menšinovému akcionáři poskytuje k vyrovnání převahy akcionářské většiny.

Zjednodušeně řečeno, ohrožení či poškození práv menšinových akcionářů se může projevit jako:

i) omezení práva podílet se na řízení společnosti;

ii) změna práv spojených s akcií po jejich nabytí;

iii) změna podílu akcionáře při zvýšení základního kapitálu;

iv) změna podílu akcionáře při snížení základního kapitálu;

v) pokles ceny akcií v důsledku ovládnutí kótované společnosti;

vi) oslabení pozice při začlenění společnosti do smluvního nebo faktického koncernu;

vii) ohrožení postavení akcionáře při přeměnách společnosti;

viii) jiné porušení práv akcionáře v důsledku usnesení valné hromady, které je v rozporu s právními předpisy, stanovami nebo je – li rozpor mezi skutečným a společností deklarovaným usnesením valné hromady. 9

2.3.1. Omezení práva podílet se na řízení společnosti

Každému akcionáři náleží určitý soubor práv, díky kterým může uplatňovat svůj vliv na řízení společnosti. Teorie tato práva označuje jako účastnická, resp. společenstevní. Z těchto práv je nejvýznamnějším právo účastnit se na valné hromadě, ať už osobně nebo prostřednictvím zmocněnce.

Průběh valné hromady může být rozdělen na několik fází – přípravu valné hromady, její konání a možnost soudního přezkumu průběhu valné hromady.10 Z nich nejvýznamnější je fáze přípravy valné hromady, protože v této fázi je možno nejvíce ovlivnit její průběh a tak i výsledek. V rámci přípravy valné hromady lze rozeznávat následující dílčí kroky:

1) příprava programu valné hromady, 2) identifikace akcionářů, 3) oznamování konání valné hromady, 4) komunikace představenstva s akcionáři před valnou hromadou, 5) registrace účasti akcionářů.11

K určování programu valné hromady, oznamování jejího konání zákonem stanoveným způsobem a veškerým krokům souvisejícím se zajištěním řádného průběhu valné hromady je povoláno představenstvo. Jakkoli ale první fáze průběhu valné hromady – příprava valné hromady – náleží primárně do sféry jeho působnosti, nacházejí své uplatnění i v této oblasti významná akcionářská práva. Jedná se o klasickou trojici práv akcionáře 1) žádat o svolání mimořádné valné hromady, 2) žádat o zařazení záležitosti na valnou hromadu a 3) uplatňovat návrhy a protinávrhy k bodům zařazeným na program valné hromady za podmínek § 180 odst. 5 a 6 ObchZ.

9 Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 171 -172. 10 Filip, V. Procedurální práva akcionářů na valné hromadě. Právní rozhledy, 2010, č. 5. 11 Tamtéž.

Práva akcionáře, která se vztahují ke 2. fázi valné hromady, tedy k jejímu konání, zahrnují právo účastnit se valné hromady, hlasovat na ní a žádat členy představenstva o vysvětlení. Právo účastnit se valné hromady má i akcionář, který vlastní prioritní akcie bez hlasovacího práva. To je zcela přirozené, neboť funkce valné hromady se nevyčerpává pouhým hlasováním a rozhodováním o jejím programu. Valná hromada plní i další důležitou informační funkci.

Vzhledem k tomu, že členové představenstva mají zásadní vliv na průběh valné hromady, je rovněž důležitý způsob, jakým se členy tohoto orgánu stávají. Členy představenstva volí a odvolává valná hromada prostou většinou přítomných akcionářů, pokud stanovy neurčují, že jsou voleni nebo odvoláváni dozorčí radou. Členy dozorčí rady nicméně vždy volí a odvolává valná hromada. To znamená, že i v tomto případě si valná hromada zachovává, byť zprostředkovaný, vliv na složení představenstva. Většinový akcionář proto nebude mít nikdy problém prosadit volbu těch osob do představenstva, které mu vyhovují. K zachování si vlivu na složení statutárního orgánu mu dokonce může postačit i menší kontrolní balík 20 – 30 % akcií společnosti vzhledem k tomu, že valná hromada je usnášeníschopná, pokud jmenovitá hodnota akcií přítomných akcionářů přesahuje 30 % základního kapitálu. K možnému omezení výkonu práva některých akcionářů podílet se na řízení společnosti může dojít tak, že akcionář schopný ovlivňovat složení představenstva může prostřednictvím jemu

„nakloněných“ členů představenstva do přípravy valné hromady zasahovat (např. instrukcemi adresovanými představenstvu ohledně programu této valné hromady), a tak do značné míry předurčovat její výsledek.

Za účelem vyrovnání nepoměru vlivu na přípravu valné hromady mezi většinovým a menšinovým akcionářem dává zákon akcionářům k dispozici práva, o kterých jsem se zmínila výše. Z nich některá náleží všem akcionářům bez rozdílu (právo uplatňovat návrhy a protinávrhy), jiná pak zákon přiznává pouze kvalifikované menšině ve smyslu

§ 181 ObchZ (právo na svolání mimořádné valné hromady a právo na zařazení záležitosti na valnou hromadu). Některá z nich mají výrazněji ochranářskou funkci (právo na svolání mimořádné valné hromady), některá vyjadřují právní postavení akcionáře jako společníka společnosti (právo účastnit se valné hromady).

Možnosti akcionáře podílet se na řízení společnosti posilují dále všechna práva zakotvená v § 181 a § 182 ObchZ. Jedná se o práva tzv. kvalifikované menšiny, o kterých pojednávám níže v kapitole třetí.

Obecně lze však říci, že všechna práva směřují ke zlepšení právního postavení svých nositelů; to je ostatně vlastností každého práva.

2.3.2. Změna práv spojených s akcií po jejich nabytí

Právní postavení akcionářů nemusí být a zpravidla ani není po celou dobu trvání jejich účasti ve společnosti neměnné. Změny ve společnosti mohou být zapříčiněny proměnami akcionářské obce, hospodářských poměrů ve světě apod. Právo akcionáře nezahrnuje i právo na to, aby se jeho právní postavení ve společnosti nikdy nezměnilo (srov. kapitolu 2.2. a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března 2003, spis. zn. IV. ÚS 720/01). Nicméně některá rozhodnutí společnosti (např. rozhodnutí o změně druhu akcií) mohou právní postavení akcionáře natolik významně ovlivnit, že s nimi zákon spojuje vznik některých dalších práv, jejichž účelem je vyvážit zhoršení právního postavení akcionáře.12

2.3.3. Změna podílu akcionáře při zvýšení základního kapitálu

Právní úprava, která by dovolovala změny podílu akcionáře v případě zvýšení základního kapitálu, by byla v rozporu se zásadou rovného zacházení s akcionáři. Od výše podílu akcionáře na základním kapitálu se totiž odvíjí kvantitativní rozsah mnoha jeho práv – počet hlasů, kterými může disponovat na valné hromadě, míra podílu na zisku a likvidačním zůstatku společnosti atd. Proto obchodní zákoník zakotvuje zásadu, že, až na stanovené výjimky, je při zvyšování základního kapitálu nutné zachovat velikost podílu každého akcionáře na základním kapitálu.

Tato zásada platí zcela bezvýjimečně při zvyšování základního kapitálu z vlastních zdrojů.

V případě zvyšování základního kapitálu upisováním nových akcií má každý akcionář přednostní právo na upsání akcií v takovém rozsahu, který odpovídá jeho dosavadnímu podílu na základním kapitálu za předpokladu, že se akcie upisují peněžitými vklady

12 O této problematice blíže pojednávám ve čtvrté kapitole.

(§ 204a odst. 1 ObchZ). Přednostní právo na upsání akcií peněžitým vkladem nemůže být stanovami ani omezeno, ani vyloučeno. Vyloučení či omezení je přípustné pouze v důležitém zájmu společnosti. Děje se tak formou usnesení valné hromady a vždy ve stejném rozsahu pro všechny akcionáře (§ 204a odst. 5 ObchZ).

Nepeněžitý vklad může pro společnost představovat hodnotu nezastupitelnou z hlediska rozvoje jejího hospodářského potenciálu. I zde je ale akcionář chráněn ustanovením

§ 186 odst. 2 ObchZ; zvýšení základního kapitálu upsáním akcií nepeněžitými vklady je možné pouze se souhlasem valné hromady uděleným dvěma třetinami hlasů přítomných akcionářů každého druhu akcií emitovaných společností, tedy profilovaným hlasováním.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí spis. zn. 29 Odo 1630/2006 ze dne 24. června 2008 dovodil, že za obcházení zákonného zákazu vyloučení či omezení přednostního práva jen některých akcionářů lze považovat i postup společnosti, kdy valná hromada vyloučí přednostní právo akcionářů na úpis nových akcií z důvodu existence důležitého zájmu společnosti a rozhodne o zvýšení základního kapitálu úpisem nových akcií předem určeným zájemcem, jímž je osoba jednající ve shodě se stávajícím akcionářem.

2.3.4. Změna podílu akcionáře při snížení základního kapitálu

Snižování základního kapitálu může pro menšinového akcionáře představovat stejnou hrozbu jako proces opačný - tedy hrozbu snížení jeho podílu na základním kapitálu společnosti.

Opatření bránící přeskupení podílů ve společnosti se liší v závislosti na způsobu snižování základního kapitálu. Patří mezi ně zejména následující povinnosti společnosti:

▪ použít ke snížení základního kapitálu přednostně ty akcie nebo zatímní listy, jejichž majitelem je sama společnost;

▪ snižuje-li se základní kapitál snížením jmenovité hodnoty akcií, je nutno tak provést poměrně vůči všem akcionářům;

▪ snižuje-li se základní kapitál vzetím akcií z oběhu losováním, zajišťuje se rovnost akcionářů kontrolou regulérnosti hlasování. Možnost vzetí z oběhu akcie jednoho akcionáře musí být stejně pravděpodobná i pro druhého akcionáře. Obchodní zákoník staví losování pod notářský dohled. Zároveň nelze k losování

přistoupit v těch společnostech, jejichž stanovy to nepřipouští. Tak se zajišťuje, že akcionář již při vstupu do společnosti bude obeznámen s možností, že jeho podíl na základním kapitálu bude snížen losováním akcií.

▪ snižuje-li se základní kapitál na základě veřejného návrhu smlouvy, je nutno dodržet stejné podmínky pro všechny akcionáře. Pokud společnost snižuje základní kapitál vzetím akcií z oběhu na základě veřejného návrhu smlouvy, použijí se pro tento postup přiměřeně ustanovení § 183a odst. 1 věta první a druhá, odst. 2 až 4 odst. 7 ObchZ (§ 213c odst. 3 ObchZ). O snižování základního kapitálu tímto způsobem se zmiňuji dále v kapitole 4.2.

2.3.5. Pokles ceny akcií v důsledku ovládnutí kótované společnosti

Právní i ekonomické postavení akcionáře se v důsledku ovládnutí společnosti jiným akcionářem nebo skupinou akcionářů může výrazně zhoršit. Pokud jde o akcionáře společnosti, jejíž účastnické cenné papíry byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, má tento akcionář právo na ukončení účasti ve společnosti za zákonem stanovených podmínek.13

Právní úprava nabídkové povinnosti byla s účinností od 1. dubna 2008 přesunuta z

§ 183b a násl. ObchZ do § 35 a násl. NaPřev.

Zákon o nabídkách převzetí rozumí nabídkou převzetí zvláštní druh veřejného návrhu smlouvy na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů, kterým se navrhovatel obrací na vlastníky těchto cenných papírů buďto za účelem ovládnutí cílové společnosti, nebo aby splnil svou povinnost uloženou mu zákonem o nabídkách převzetí.

Novela zákona o nabídkách převzetí provedená s účinností ke dni 1. prosince 2009 zákonem č. 420/2009 Sb. upřesnila definici nabídky převzetí.14 Dle důvodové zprávy k zákonu vznikaly v praxi zbytečné výkladové pochybnosti o tom, zda nabídkou

13 Účastnickými cennými papíry se rozumí cenné papíry, se kterými je spojen podíl na základním kapitálu nebo hlasovacích právech cílové společnosti (akcie, zatímní listy), a cenné papíry, se kterými je spojeno právo takové cenné papíry získat (poukázky na akcie, opční listy, vyměnitelné a prioritní dluhopisy). Musí být rovněž emitovány cílovou společností (§ 2 odst 3 NaPřev).

14 Před nabytím účinnosti zákona č. 420/2009 Sb. zněla definice pojmu nabídka převzetí takto:

„Nabídkou převzetí je veřejný návrh smlouvy na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů, kterým navrhovatel projevuje vůli nabýt účastnické cenné papíry v rozsahu, který umožňuje ovládnutí cílové společnosti nebo který následuje po ovládnutí cílové společnosti“. Věta „ … který následuje po ovládnutí cílové společnosti“ byla vypuštěna a nahrazena větou „ … nebo kterým plní povinnost podle tohoto zákona“.

převzetí je i veřejný návrh, který činí osoba, která dříve učinila povinnou nabídku převzetí a svůj podíl jen zvyšuje.15 Proto se v případě zvyšování vlivu ve společnosti poté, co společnost již byla ovládnuta, bude postupovat podle § 183a ObchZ, který upravuje veřejný návrh smlouvy na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů (viz kapitola 4.2.), nikoliv podle zákona o nabídkách převzetí.

Povinná nabídka je na místě tehdy, pokud určitá osoba získá tzv. rozhodný podíl na hlasovacích právech v cílové společnosti, jejíž účastnické cenné papíry jsou obchodovány na regulovaném trhu. Tehdy této osobě vzniká povinnost nabídnout ostatním majitelům účastnických cenných papírů cílové společnosti odkoupení jejich cenných papírů za podmínek, které stanoví zákon o nabídkách převzetí. Nabídková povinnost se týká pouze kótovaných účastnických cenných papírů.

Důvodem zakotvení nabídkové povinnosti právě u kótovaných společností je skutečnost, že akciová společnost, která je ovládána jednou osobou či skupinou osob, není z hlediska investice příliš lákavá. Možnost uplatnění reálného vlivu v takové společnosti je mizivá. Ovládnutí cílové společnosti často vede ke snížení zájmu o účastnické cenné papíry této společnosti a tím také k poklesu jejich kursu. Získání kontroly nad společností tak znamená pro majitele akcií a jiných účastnických cenných papírů společnosti, kteří nejsou ovládající osobou, ekonomickou ztrátu.

Proto se považuje za spravedlivé, aby investor, který vstupoval do společnosti za jistých podmínek, přičemž tyto podmínky mohl činit předpokladem pro vložení investice do společnosti (nákupem jejích účastnických cenných papírů), mohl tuto společnost rovněž opustit.

Existují ovšem i jiné názory – argumenty odpůrců reglementace právní úpravy nabídkové povinnosti, kteří hlásají, že případný neúspěch drobných investorů je jejich podnikatelským rizikem, za který nemohou nést odpovědnost úspěšnější investoři – majoritní akcionáři.

Zákon o nabídkách převzetí poskytuje akcionářům ochranu ve třech situacích:

▪ při nesplnění nabídkové povinnosti;

15 Dostupné na <xxx.xxx.xx/xxx/xxxx/xxxxx.xxx?xx0&xxx000&xx0x0>.

▪ pokud byla v nabídce převzetí uvedena informace, která je nepravdivá nebo neúplná a přitom byla důležitá pro posouzení nabídky převzetí;

▪ pokud výše protiplnění byla v nabídce převzetí stanovena v rozporu se zákonem.

2.3.6. Oslabení pozice při začlenění společnosti do koncernu

Potřeba uspět v konkurenčním prostředí vede ke snahám účastníků hospodářské soutěže spojovat svá aktiva. Vytváření podnikatelských seskupení (koncernů, holdingů či company groups) je přirozeným projevem ekonomické koncentrace v oblasti práva.16 Podnikatelským seskupením ve smyslu § 66a ObchZ se v teorii obecně rozumí takový projev ekonomické koncentrace v oblasti práva, pro nějž je charakteristické propojování jednotlivých právně samostatných subjektů do většího celku,17 ve kterém dochází k faktickému či právnímu, přímému či nepřímému ovlivňování provozu či řízení podniku určité osoby, která je součástí tohoto celku, jinou osobou. V rámci podnikatelského seskupení pak určitá osoba (označovaná jako ovládající osoba) může vykonávat rozhodující vliv na chování jiné osoby (označované jako osoba ovládaná). Tento jev má své stinné i světlé stránky.

Ke kladům patří možnost realizovat velké a mimořádně náročné investiční projekty, výrobou ve velkém minimalizovat náklady a snižovat konečnou cenu pro spotřebitele či podporovat technologický pokrok.18

K záporům se řadí zejména prohlubování nerovnosti ve vnitřních vztazích společnosti, klíčovým pojmem je zde menšinový společník. Vytváření podnikatelských seskupení je vždy závažným zásahem do jeho právního postavení. Subjekt, který vykonává vliv na ovládanou společnost, v ní může prosadit přijetí opatření, které bude výhodné pro seskupení jako celek, nikoli však už pro ovládanou společnost samu. Tím může dojít ke zhoršení ekonomického postavení této společnosti, potažmo jejích akcionářů. Prostředkem právní ochrany postavení menšinových akcionářů je úprava koncernového práva. Předmětem regulace je zejména vymezení ovládacího vlivu a zajištění ochrany

16 Srov. Černá, S. Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku. 2. doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, s. 15.

17 Srov. Xxxxxxxxxx, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 139.

18 Srov. Xxxxxxxxxx, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 119.

věřitelů a společníků. Ochrana je poskytována společníkům všech obchodních společností (nejen akciových) a rovněž členům družstev, nicméně jako nejpotřebnější se právní reglementace jeví zejména v souvislosti s postavením menšinového akcionáře. Obecně je totiž možno na akcionáře pohlížet nejen jako na společníka společnosti, ale rovněž jako na investora – spotřebitele. Fakticky se totiž v případě menšinových akcionářů jedná o osoby, které vkládají svůj přebytečný kapitál do jiných společností za účelem dosažení zisku v podobě dividend, popř. prostřednictvím spekulativního prodeje podílu ve společnosti, aniž by měli v úmyslu se nějak výrazně podílet na chodu společnosti a určovat směr jejího vývoje. Povaha právního vztahu akcionář – investor a společnost je obzvláště prohloubena u společností, jež jsou součástí koncernového seskupení.

Pro podnikatelská seskupení je příznačná existence vztahu ovládání mezi jinak právně samostatnými subjekty. Vztah ovládání může být založen ovládací smlouvou, nebo může vyplývat z faktického uspořádání poměrů mezi subjekty. Způsob ochrany akcionáře se liší v závislosti na základě, na kterém vztah ovládání spočívá.

Koncern je takovým typem seskupení, které se vyznačuje vyšší formou koncentrace spočívající v tom, že jedna nebo více právně samostatných osob jsou podrobeny jednotnému řízení jinou osobou.19 V případě, že mezi osobami existuje vztah ovládání, platí vyvratitelná právní domněnka, že seskupení je koncernem (§ 66a odst. 7 ObchZ). Osoba vykonávající v koncernu řídící vliv se označuje jako osoba řídící. Osoba, vůči níž tento vliv směřuje, se označuje jako osoba řízená.

Ačkoli jsou osoby, které spolu tvoří koncern, právně samostatné, jejich chování je neseno jednotnou vůlí formovanou řídící osobou. Účastníky koncernu mohou být pouze podnikatelé, což plyne z dikce § 66a odst. 7 ObchZ, který hovoří o podnicích řídící a řízené osoby. Naopak vztah ovládání může existovat i mezi nepodnikateli. Z uvedeného plyne, že ovládající vztah mezi nepodnikateli nepovede ke vzniku koncernu. O koncern nepůjde ani tehdy, pokud je sice naplněn předpoklad některé z právních domněnek ovládání, ale ovládající osoba svůj potenciální vliv na provozování či řízení podniku vykonávat nebude.

19 Srov. Xxxxxxxxxx, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 156.

Definice jednotného řízení není ustálená a závisí na právním prostředí. Např. v rakouském právu je pro existenci jednotného řízení rozhodující jednotné finanční plánování v rámci koncernu (užší pojetí koncernu). Německá úprava vychází ze zásady, že jednotným řízením je už i jednotné plánování v alespoň jedné ze základních oblastí podnikání společnosti (širší pojetí koncernu).20 Koncerny rozlišujeme podle toho, na jakém základě je vybudován princip jednotného řízení, na faktické a smluvní.

Ochranu akcionářů ve faktickém koncernu umožňují dva instituty, a to právo žádat soud, aby jmenoval znalce k přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládanou a ovládající osobou (§ 66a odst. 12 ObchZ), a zvláštní úprava práva na náhradu škody (§ 66a odst. 14 ObchZ).

Základní prostředky ochrany akcionářů ve smluvním koncernu zahrnují:

▪ právo na odškodnění dle § 190c odst. 1 a násl. ObchZ;

▪ právo na přiměřené vyrovnání, je-li řízená osoba zavázána převádět zisk či jeho část dle § 190a odst. 1 a násl. ObchZ;

▪ zvláštní úpravu práva na náhradu škody dle § 190b odst. 3, 4 ObchZ;

▪ právo na úhradu ztráty hospodaření dle § 190c odst. 5 ObchZ.

Pro společníky, kteří nejsou účastníky smlouvy o převodu zisku nebo ovládací smlouvy, používá tuzemský zákonodárce legislativní zkratku „mimo stojící společník (akcionář)“. Definice mimo stojícího společníka je důležitá pro určení adresáta ochranných ustanovení. Mimo stojícím společníkem se v českém platném právu rozumí společník, který není účastníkem ovládací smlouvy či smlouvy o převodu zisku (§ 190a ObchZ).21

Vzhledem k tomu, že smyslem koncernového práva je poskytnout ochranu a kompenzaci za negativní zásahy do práv některých společníků, není tato definice interpretována zcela doslovně. Pojem mimo stojícího společníka je chápán funkčně. Proto v postavení mimo stojícího společníka není společník řízené osoby, který nemůže být ohrožen uzavřením některé z koncernových smluv a který může realizovat

20 Srov. tamtéž.

21 Pojem mimo stojící společník sice nepoužívá zákon přímo v ustanoveních § 190b ObchZ týkající se ovládací smlouvy, ale možnost aplikace tohoto pojmu rovněž na společníky osoby podrobené jednotnému řízení na základě ovládací smlouvy vyplývá ze společných ustanovení o ovládací smlouvě a smlouvě o převodu zisku (§ 190c ObchZ). Tato ustanovení přímo označuje i společníky společnosti podrobené jednotnému řízení na základě ovládací smlouvy jako mimo stojící.

ekonomické výsledky vyplývající z uzavřené koncernové smlouvy (v důsledku spojení s řídící osobou).22 Mimo stojícím společníkem tak zejména nebude společník řízené osoby, který má zároveň 100 % podíl na řídící osobě. Stejně tak do této kategorie nebude spadat společník, jehož podíl je v plné výši majetkem řídící osoby. Mimo stojící společník nebude ani osoba, která má s řídící osobou uzavřenu smlouvu o převodu zisku. Všichni tito společníci řízené osoby jsou nějakým způsobem majetkově propojeni s řídící osobou a tak, byť nejsou smluvní stranou koncernové smlouvy, mohou participovat na výhodách, které koncernová smlouva přináší řídící osobě. X. Xxxxx k tomu poznamenává, že mimo stojícím společníkem nemůže být ten, jehož majetek v hospodářském smyslu tvoří jednotu s majetkem řídící osoby, která je příjemcem zisku.23

Ilustrace společníků - akcionářů, kteří nejsou mimo stojícími společníky

AKCIONÁŘ 1

ŘÍZENÁ OSOBA

AKCIONÁŘ 2

smlouva o převodu zisku

100% podíl

smlouva o převodu zisku

AKCIONÁŘ 3

(ŘÍDÍCÍ OSOBA)

AKCIONÁŘ 4

100% podíl

2.3.7. Ohrožení postavení akcionáře při přeměnách společnosti

Zákon o přeměnách společností rozeznává 4 způsoby přeměny společnosti:

▪ fúzí (sloučením nebo splynutím);

▪ rozdělením;

22 Černá, S. Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku. Praha: Linde, 2004, s. 131.

23 Tamtéž.

▪ převodem jmění na společníka a

▪ změnou právní formy.

V souvislosti s přeměnou společnosti dochází v této společnosti k významným změnám, které se mohou projevit zhoršením právního postavení akcionáře zúčastněné společnosti. Zákon přiznává akcionářům především následující práva.

▪ právo na informace;

Zákon o přeměnách společností v § 34 stanoví, že „každý společník nebo člen, který o to požádá, má právo na informace, jež se týkají ostatních zúčastněných společností nebo družstev, jsou-li důležité z hlediska přeměny“. Podle obecné úpravy mohou totiž společníci žádat po statutárním orgánu společnosti pouze informace, které se týkají této společnosti. Pro akcionáře platí nicméně výjimka uvedená ve druhé větě citovaného ustanovení. Akcionáři mohou předmětné informace požadovat pouze na valné hromadě, která schvaluje přeměnu.

▪ právo na zaplacení dorovnání při fúzi, rozdělení, převodu jmění na společníka;

K poškození či ohrožení majetkových práv akcionářů může dojít při takových přeměnách, které provází také změna majetkové účasti společníka. Toto ohrožení tak nevzniká pouze při přeměně v podobě změny právní formy. Při převodu jmění mají akcionáři právo na vypořádání, při fúzi a rozdělení se v projektu fúze nebo rozdělení vždy určuje výměnný poměr akcií a stanoví se případné doplatky na dorovnání.

Podmínky realizace práva na dorovnání stanoví § 45 PřemSpol. Akcionáři mají právo na dorovnání v penězích vůči nástupnické společnosti (v případě fúze či rozdělení) nebo přejímajícímu společníkovi, pokud hodnota jejich podílů či akcií spolu s případnými doplatky, které mají získat po fúzi či rozdělení, není přiměřená hodnotě jejich akcií před fúzí či rozdělením nebo pokud výše vypořádání při převodu jmění na společníka není přiměřená hodnotě jejich akcií ve společnosti před tímto převodem.

▪ právo na ukončení své účasti na společnosti ve vymezených případech;

Zákon o přeměnách společností rozlišuje 2 formy ukončení účasti akcionáře na společnosti, a to odkupem jím vlastněných akcií nebo vystoupením ze společnosti.

Akcionář má právo na vystoupení ze společnosti v případě, že nástupnickou společností není akciová společnost. Je tomu tak při vnitrostátní i přeshraniční fúzi (§ 159 a § 180), rozdělení společnosti (§ 318) a změně právní formy společnosti (§ 382). Obecným předpokladem pro uplatnění práva na vystoupení ze společnosti je skutečnost, že akcionář byl akcionářem společnosti ke dni konání valné hromady, která schválila příslušnou přeměnu a že hlasoval proti uskutečnění této přeměny.

Povinný odkup akcií předpokládá zákon u těch situací, kdy dochází k negativní změně postavení akcionáře ve společnosti, a to v souvislosti s vnitrostátní a přeshraniční fúzí společnosti nebo rozdělením společnosti (§ 145 a 180 PřemSpol a § 308 PřemSpol). Jedná se zejména o případy, kdy se změní právní postavení akcionářů v důsledku výměny akcií za akcie jiného druhu, akcie s omezenou převoditelností nebo nekótované akcie. Aby toto právo akcionář mohl uplatnit, musí splňovat podmínky uvedené v § 145 odst. 1, respektive § 308 odst. 1 PřemSpol. V zásadě se jedná o stejné podmínky, které stanoví zákon ve vztahu k právu na vystoupení, přistupuje ještě podmínka účasti na valné hromadě, která přeměnu schvalovala.

▪ právo podat soudu návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o schválení přeměny a právo podat soudu návrh na vyslovení neplatnosti projektu přeměny;

Právo domáhat se vyslovení neplatnosti projektu přeměny zakotvuje zákon o přeměnách společností v § 52 a násl. Akcionář se může domáhat vyslovení neplatnosti projektu přeměny pouze zároveň s žalobou o neplatnost usnesení valné hromady, kterým byla přeměna schválena. Pouze pokud při vnitrostátní fúzi sloučením schvalovalo projekt fúze představenstvo, lze se domáhat pouze vyslovení neplatnosti tohoto projektu.

Pro řízení ve věcech neplatnosti usnesení valné hromady a neplatnosti projektu přeměny odkazuje zákon o přeměnách společností na obdobné užití ustanovení upravujících řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, tedy § 131 ObchZ.

▪ právo na náhradu škody;

Pro případ vzniku škody akcionářům zúčastněné společnosti zakotvuje § 50 PřemSpol solidární odpovědnost za škodu těch osob, které se na přeměně společnosti nějak podílely. Jedná se o členy statutárních orgánů zúčastněných obchodních společností a družstev, znalce pro přeměnu, znalce oceňující jmění zúčastněné obchodní společnosti

nebo družstva a znalce přezkoumávajícího přiměřenost vypořádání poskytovaného akcionářům při převodu jmění společnosti na společníka. Tyto osoby se mohou zprostit odpovědnosti, pouze pokud prokážou, že jednaly s péčí řádného hospodáře. Důkazní břemeno o tom zákon přesouvá na tyto osoby.

2.3.8. Jiné porušení práv akcionáře v důsledku usnesení valné hromady

Každý akcionář se může domáhat u soudu vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 183 ve spojení s § 131 ObchZ). Vzhledem k zvláštní právní povaze usnesení valné hromady zakotvuje obchodní zákoník speciální úpravu týkající se nápravy vad takového usnesení.24 K aktivní věcné legitimaci akcionáře v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení judikoval Nejvyšší soud, že ztratí – li oprávněná osoba poté, co podala návrh, postavení opravňující ji k jeho podání, přestává pro ni platit zákonem přiznaná aktivní legitimace v řízení, která je zákonem vázána právě na její postavení ve společnosti.25

Důvody neplatnosti stanoví obchodní zákoník v § 131 odst. 1 a 2 (rozpor s právními předpisy, stanovami nebo mezi skutečným a deklarovaným usnesením nebo proto, že deklarované usnesení vůbec nebylo přijato) s tím, že i kdyby tu byl dán důvod neplatnosti, soud neplatnost nevysloví, jsou-li naplněny podmínky předvídané zákonem v § 131 odst. 3.

Od neplatnosti usnesení je třeba odlišovat jeho nicotnost. Xxxxxxx je takové usnesení valné hromady, kterým tento orgán rozhodl o věci, kterou do jeho působnosti nesvěřuje ani zákon, ani stanovy. Takové usnesení nemůže mít právní účinky pro vnitřní poměry společnosti, ani ve vztahu ke třetím osobám.26 Nicotnost vyslovuje soud i bez návrhu (§ 200e odst. 5 OSŘ).

Akcionář, který utrpěl škodu, protože společnost přijala usnesení, které bylo v rozporu s právními předpisy nebo stanovami, má právo na její náhradu a právo na přiměřené zadostiučinění za porušení práv společníka, které může být poskytnuto i v penězích.

24 V rozhodnutí ze dne 17. prosince 1997, spis. zn. 1 Odon 88/97, dovodil Nejvyšší soud ČR, že usnesení valné hromady není právním úkonem, protože jím nedochází ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů vně společnosti. Usnesení valné hromady nemůže být právním úkonem ani proto, že nemá jednu z nezbytných kvalitativních náležitostí právních úkonů, není projevem vůle společnosti, neboť valná hromada není orgánem oprávněným jednat jménem společnosti ve vnějších vztazích.

25 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. srpna 2002, spis. zn. 29 Odo 11/2002.

26 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000, spis. zn. 32 Cdo 524/2000.

Tato práva má i tehdy, pokud soud nevyslovil neplatnost z důvodů uvedených v § 131 odst. 3 ObchZ.

3. PRÁVA AKCIONÁŘE S KVALIFIKOVANÝM PODÍLEM

Práva akcionáře s kvalifikovaným podílem jsou upravena ustanoveními § 181 a § 182 ObchZ. Právních nástrojů ochrany dle těchto ustanovení může využít pouze kvalifikovaná menšina, tak jak je definována v návaznosti na § 181 odst. 1 ObchZ (viz kapitola 2.1.).

V těchto ustanoveních jsou zastoupeny dvě základní zásady: zásada ochrany akcionářské minority a ochrany všech akcionářů (a potažmo i společnosti samotné) před zneužitím pravomoci představenstvem či jeho nekalými praktikami a nečinností.

Zákon zakotvuje právo akcionáře žádat, aby:

i) představenstvo svolalo mimořádnou valnou hromadu (§ 181 odst. 1 ObchZ);

ii) představenstvo zařadilo akcionářem určenou záležitost na pořad jednání valné hromady (§ 182 odst. 1 písm. a) ObchZ);

iii) dozorčí rada přezkoumala výkon působnosti představenstva v akcionářem určené záležitosti (§ 182 odst. 1 písm. b) ObchZ);

iv) dozorčí rada uplatnila vůči členovi představenstva pohledávku společnosti z titulu práva na náhradu škody (§ 182 odst. 1 písm. c) ObchZ);

v) představenstvo podalo žalobu na splacení emisního kursu akcie proti akcionáři, který je v prodlení s jeho splacením nebo zahájilo kaduční řízení (§ 182 odst. 1 písm. c) ObchZ);

vi) soud jmenoval znalce k přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládanou osobou a propojenými osobami podle § 66a odst. 12 ObchZ, jsou-li zde pro to závažné důvody (§ 182 odst. 3 ObchZ);

vii) soud odvolal likvidátora jmenovaného valnou hromadou a nahradil ho jinou osobou (§ 219 odst. 2 ObchZ).

Dále jde o právo akcionáře

viii) na náhradu škody vůči členovi představenstva či na splacení emisního kursu akcie, pokud dozorčí rada či představenstvo nesplnilo svou povinnost dle

§ 182 odst. 1 ObchZ (§ 182 odst. 2 ObchZ).

3.1. Právo na svolání mimořádné valné hromady

Svolávání valné hromady náleží běžně do působnosti představenstva. Valná hromada se svolává ve lhůtách, které určuje podpůrně obchodní zákoník nebo stanovy s minimální zákonnou hranicí jednoročního svolání (§ 184 odst. 3 ObchZ).

Mimořádnou valnou hromadou se pak rozumí každá valná hromada, která je svolávána mimo termíny řádné valné hromady. Představenstvo je povinno svolat mimořádnou valnou hromadu v případě, že:

▪ zjistí kvalifikovanou ztrátu společnosti (§ 193 odst. 1 ObchZ);

▪ zjistí, že se společnost dostala do úpadku (§ 193 odst. 1 ObchZ) a

▪ od akcionářské minority obdrží žádost o její svolání (§ 181 odst. 1 ObchZ).

Ustanovení § 181 odst. 1 ObchZ umožňuje menšinovým akcionářům požádat představenstvo o svolání mimořádné valné hromady k projednání navržených záležitostí. Účelem je posílení práva akcionářské minority účastnit se řízení společnosti. Hlavním předpokladem pro realizaci tohoto práva je, že:

▪ představenstvu byla zaslána žádost o svolání valné hromady;

▪ o svolání požádal oprávněný akcionář či akcionáři dle § 181 odst. 1 ObchZ;

▪ navržená záležitost spadá do působnosti valné hromady a

▪ každý z bodů návrhu byl doplněn odůvodněním nebo návrhem usnesení.

Možnost iniciovat svolání mimořádné valné hromady k projednání určených záležitostí je jedním z nejsilnějších práv menšiny, neboť zjevně představuje nejúčinnější nástroj zákonné kontroly společnosti a ochrany akcionářů, a to nejen menšinových. Praktické využití tohoto institutu je možno spatřovat obzvláště v možnosti obrany akcionářů proti nečinnosti, nekalým praktikám či nikoli řádnému vedení společnosti představenstvem. Jakékoli jiné skutečnosti by zpravidla bylo vhodnější projednat s představenstvem, tedy s orgánem pověřeným obchodním vedením společnosti.

K náležitostem žádosti patří určení záležitosti, která má být projednána, a doplnění každého z bodů návrhu odůvodněním nebo návrhem usnesení.

Aby představenstvo mohlo splnit svou povinnost, musí být ze žádosti zřejmé, jaké záležitosti si menšina přeje projednat. V žádosti musí být uveden návrh programu valné hromady, tj. obsah pozvánky nebo oznámení o konání valné hromady. Pokud akcionáři navrhovaný program valné hromady v žádosti adresované představenstvu neuvedou, běží lhůta, ve které je představenstvo povinno valnou hromadu podle § 181 odst. 2 ObchZ svolat, až od okamžiku, kdy je žádost akcionářů doplněna na požadovaný rozsah.27

Akcionáři se nemohou úspěšně domáhat svolání valné hromady k projednání záležitostí, k jejichž řešení valná hromada není příslušná a které tedy nespadají do její působnosti.28 V takovém případě není představenstvo povinno valnou hromadu svolat. Jednak by valná hromada o těchto otázkách nemohla oprávněně rozhodnout a jednak by to kladlo zbytečné ekonomické a časové nároky na společnost, ostatní akcionáře i členy orgánů společnosti.

S účinností od 1. prosince 2009 (na základě novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 420/2009 Sb.) musí akcionář rovněž žádost doplnit o odůvodnění každého z bodů návrhu či o návrh usnesení. Cílem zákonodárce bylo zamezit svévolným žádostem, které bezdůvodně obtěžují společnost.

Představenstvu z podané žádosti vyplývají dvě základní povinnosti: řádně svolat valnou hromadu (tedy její konání v zákonné lhůtě zajistit a informaci o tom včas a řádně uveřejnit) a také dodržet v návrhu uvedený pořad jednání. O rozhodnutí o svolání valné hromady se usnáší představenstvo jako kolektivní orgán; ke svolání zásadně není oprávněn člen představenstva.29 V opačném případě by přicházela v úvahu možnost napadnout platnost usnesení takto svolané valné hromady.30 Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v krajním případě může valnou hromadu svolat rovněž bývalý člen představenstva (pokud není jiné osoby, která by tak mohla učinit).31

27 Srov. Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 565.

28 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. února 2005, spis. zn. 29 Odo 407/2004.

29 Člen představenstva může svolat valnou hromadu pouze za podmínek uvedených v § 184a odst. 1 ObchZ, tedy pokud se na svolání valné hromady představenstvo neusneslo bez zbytečného odkladu a zákon stanoví povinnost valnou hromadu svolat, anebo pokud představenstvo není dlouhodobě schopno se usnášet.

30 Srov. Xxxx, P. Svolání valné hromady. Právní rádce, 2008, č. 10, s. 4 a násl.

31 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2006, spis. zn. 29 Odo 1023/2005.

Novelizace obchodního zákoníku provedená zákonem č. 420/2009 Sb. zavedla s účinností od 1. prosince 2009 dvojkolejnost lhůt pro konání valné hromady a pro uveřejnění informace o jejím konání v závislosti na tom, zda jde o akcionáře společnosti, jejíž akcie byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, nebo nikoliv.

Lhůta pro konání valné hromady svolávané na základě žádosti oprávněných akcionářů počíná běžet ode dne doručení této žádosti představenstvu. U nekótovaných společností platí, že valná hromada musí být svolána tak, aby se konala nejpozději do

40 dnů ode dne doručení žádosti představenstvu. Oproti společnosti s ručením omezeným je tedy tato lhůta výslovně navázána na okamžik konání, nikoliv svolání valné hromady (srov. § 129 odst. 2 ObchZ). Kótovaným společnostem se lhůta prodlužuje na 50 dnů.

Způsob uveřejnění informace o konání valné hromady je odvislý od formy akcie. Uveřejnění musí vždy proběhnout v souladu se zákonem a stanovami. Akcionářům vlastnícím akcie na jméno se zasílá pozvánka na adresu zapsanou v seznamu akcionářů, protože v tomto případě má společnost možnost akcionáře kontaktovat přímo (tzv.

„push model“). Akcionáři vlastnící akcie na majitele, jejichž identita je společnosti neznámá, se mohou seznámit s konáním valné hromady prostřednictvím oznámení o konání valné hromady, které musí být uveřejněno v Obchodním věstníku a dále jiným vhodným způsobem určeným stanovami (tzv. „pull model“).

V souvislosti s vhodností způsobu uveřejnění oznámení dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. dubna 2007, spis. zn. 29 Odo 311/2006, že účelem § 184 odst. 4 ObchZ (dnes § 184a odst. 2 ObchZ) je právě ochrana akcionářské minority. Nevhodným způsobem uveřejnění (byť zakotveném ve stanovách společnosti) mohou být z účasti na valné hromady nepřímo vyloučeni minoritní akcionáři. To by bylo mimo jiné také v rozporu se zásadou stejného zacházení s akcionáři.

Anonymita akcionářů vlastnících akcie na majitele je prolomena rovněž tehdy, pokud jsou akcie vedené v zaknihované podobě. Nejvyšší soud judikoval, že ačkoli společnost v takovém případě zná totožnost akcionáře, nečiní zaknihovaná podoba akcie na majitele z této akcie akcii na jméno, pokud jde o svolávání valné hromady. Proto i zde se uplatní způsob publicity předepsaný zákonem pro akcie na majitele.32 Pokud si

32 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, spis. zn. 29 Odo 981/2005.

vlastník akcie na majitele přeje zajistit zasílání oznámení o svolání valné hromady na určitou adresu, může za tím účelem v souladu s § 184a odst. 2 ObchZ nechat zřídit zástavní právo alespoň k jedné akcii společnosti jako jistotu na úhradu nákladů za zasílání oznámení na adresu uvedenou v žádosti.

S účinností od 1. prosince 2009 odpadá povinnost inzerovat konání valné hromady také alespoň v jednom celostátně distribuovaném deníku určeném ve stanovách. Pro zajímavost uvádím, že dle názoru Vrchního soudu v Praze vyjádřeného v usnesení ze dne 29. února 2008, spis. zn. 7 Cmo 503/2007, nemusí mít celostátně distribuovaný deník pouze tištěnou podobu, postačí podoba elektronická, zejména webové stránky v síti internet (v daném případě stanovy předpokládaly zveřejňování oznámení na internetových stránkách deníku xxx.xxxxxxxxxxxx.xx). X. Xxxx v této souvislosti poznamenává, že obecně lze sice souhlasit s tím, že elektronická publicita uveřejnění oznámení je účinnější než ta, kterou zajišťují klasická tištěná média, ale při posuzování vhodnosti způsobu uveřejnění oznámení je nutno vycházet z konkrétních poměrů akciové společnosti, zejména z konkrétního složení její akcionářské obce.33 Toto rozhodnutí je však dnes bezpředmětné vzhledem k tomu, že požadavek tohoto způsobu zveřejnění oznámení o konání valné hromady již obchodní zákoník neobsahuje.

Lhůty pro uveřejnění pozvánky nebo oznámení o konání valné hromady stanoví zákon rovněž odchylně u kótovaných a nekótovaných společností. Pozvánka, popř. oznámení o konání valné hromady, musí být uveřejněny ve zkrácené patnáctidenní lhůtě (tedy o polovinu kratší než při „obvyklém“ svolávání valné hromady) před konáním valné hromady, pokud jde o společnosti nekótované. Pro kótované společnosti platí lhůta v délce 21 dnů (vychází z minimální lhůty požadované v čl. 5 odst. 4 směrnice 2007/36/ES).

Akcionáři kótovaných společností mají právo na zvýšený informační standard ve vztahu k náležitostem obsahu pozvánky, respektive oznámení o konání valné hromady a způsobu jeho uveřejňování. Směrnice 2007/36/ES ukládá kótovaným společnostem povinnost zpřístupňovat předepsané informace na internetových stránkách společnosti (čl. 5 odst. 4) a dále povinnost používat takové sdělovací prostředky, od nichž lze rozumně očekávat, že tyto informace zprostředkují účinným způsobem veřejnosti

33 Xxxx, P. Svolání valné hromady. Právní rádce, 2008, č. 10, s. 4 a násl.

v celém Společenství v souladu se zásadou rychlého a nediskriminačního přístupu (čl. 5 odst. 2). Tento požadavek vyplývající z uvedené směrnice promítl český zákonodárce do § 120b odst. 1 a 3 ZPKT, a to pouze ve vztahu k akcionářům kótovaných společností. Zákon dále stanoví povinnost společnosti uveřejnit do 15 dnů ode dne konání valné hromady výsledky hlasování o návrzích (§ 120b odst. 2 ZPKT).

Představenstvo je povinno zachovat program jednání navržený v žádosti akcionáře. Nemůže ho ani měnit, ani doplňovat, ledaže by s touto změnou či doplněním příslušný akcionář, který podal žádost, souhlasil. O změnu pořadu jednání pak půjde, zejména pokud by představenstvo některý bod pořadu úplně vypustilo, ledaže by šlo o záležitost, která do působnosti valné hromady nepatří. O nedovolenou změnu půjde také tehdy, pokud představenstvo změní obsah některého z navržených bodů jednání tak, že věc, která byla předmětem zájmu akcionáře – žadatele, nebude moci být projednána.

Otázka nedovolených změn a doplňování pořadu jednání bude praktická často tehdy, když představenstvo obdrží více žádostí oprávněných akcionářů s odlišnými pořady jednání. Může se stát, že představenstvo, třeba v dobré vůli v zájmu ekonomické a časové efektivity, svolá jedinou valnou hromadu, na které by měly být projednány body navrhované ve všech žádostech. Takovýto postup představenstva by byl nicméně v rozporu s ustanovením § 181 odst. 2 ObchZ, které změnu i pouhé doplnění pořadu jednání váže na souhlas dotčeného akcionáře. Při více žádostech je nutné, aby si představenstvo zajistilo souhlas všech akcionářů, kteří podali žádost o svolání valné hromady. Pokud se všichni žadatelé dohodnou na pořadu jednání, nemá to vliv na běh lhůty pro svolání valné hromady. To znamená, že představenstvo bude povinno dodržet 40 denní, resp. 50 denní lhůtu pro konání valné hromady, která běží ode dne doručení první žádosti. Smyslem úpravy je ochrana minority i ve vztahu k délce lhůty, ve které je představenstvo povinno zajistit projednání navrhovaných záležitostí. Tato lhůta proto v neprospěch žadatele nemůže být prodloužena ani v případě uzavření dohody o doplnění pořadu jednání.34

I akcionáři jsou časově omezeni v možnosti nakládat s obsahem pořadu jednání. Časovým mezníkem, do kterého může akcionář disponovat pořadem jednání uvedeným

34 Dědič, X., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 257.

ve své žádosti, je uveřejnění oznámení nebo rozeslání pozvánek na valnou hromadu. Na pozdější návrhy změn pořadu jednání se pohlíží jako na novou žádost.35

Vzhledem k tomu, že tento institut bývá nezřídka využíván k obraně proti jednání představenstva, nemusí být pro jeho členy představa konání takovéto valné hromady příjemná. Proto obchodní zákoník v § 181 odst. 3 umožňuje akcionáři požádat soud o zmocnění ke svolání valné hromady s navrženým pořadem jednání, pokud představenstvo jeho žádosti nevyhovělo. I zde bych upozornila na rozdílnou úpravu u společnosti s ručením omezením, kde neúspěšný žadatel může přikročit ke svolání mimořádné valné hromady sám, aniž by potřeboval zmocnění soudem.

Řízení o zmocnění akcionáře ke svolání valné hromady je nesporným řízením dle

§ 200e OSŘ. Věcně a místně příslušným je krajský soud, v jehož obvodu se nachází sídlo společnosti akcionáře. Účastníky řízení jsou navrhovatel (akcionář) a společnost. Soud nemusí o věci nařizovat jednání, ledaže by ho bylo třeba k provedení důkazů. Součástí žalobního návrhu by měl být návrh na zmocnění navrhovatele ke svolání valné hromady a ke všem úkonům s tím souvisejícím. Navrhovatel může rovněž označit osobu, která bude plnit funkci předsedy takovéto valné hromady. Soud v řízení zkoumá zejména, zda navrhovatel disponuje akciemi potřebné jmenovité hodnoty, zda podal žádost představenstvu a zda navrhované záležitosti spadají do působnosti valné hromady.

Pokud jde o právo akcionáře žádat o zmocnění, je nutno upozornit rovněž na problematiku aktivní věcné legitimace žadatele a její případné ztráty během řízení. Nejvyšší soud se několikrát zabýval otázkou, k jakému časovému okamžiku je nutné zkoumat, zda navrhovatel (stále) disponuje potřebným podílem na základním kapitálu. Nejprve judikoval,36 že navrhovatel, jehož podíl na základním kapitálu v průběhu řízení o zmocnění poklesl pod zákonem stanovenou hranici, nemůže být ke svolání mimořádné valné hromady zmocněn. Později se ještě k této otázce soud vrátil, když musel dořešit postup, pokud akcionář, jenž nejprve aktivní legitimaci ztratil, ji v průběhu řízení opět nabyl, takže rozhodný práh zákonného podílu dosáhl. Dle závěru Nejvyššího soudu je možno takovému návrhu vyhovět, pokud je navrhovatel aktivně

35 Tamtéž.

36 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2000, spis. zn. 29 Cdo 1300/2000.

legitimován ke dni vydání rozhodnutí soudu.37 K těmto závěrům se Nejvyšší soud ČR znovu vrátil v rozhodnutí ze dne 13. února 2007, spis. zn. 29 Odo 1237/2005.

Z judikatury vyplývá rovněž postup soudu v případě, že akcionář již požádal soud o zmocnění, ale v průběhu řízení před soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím, představenstvo dodatečně svou povinnost splnilo a valnou hromadu svolalo. Dává se přednost i opožděnému svolání valné hromady (po uplynutí 40, respektive 50 denní lhůty), ale s požadovaným programem jednání, který odpovídá žádosti.38

Akcionář může své právo vyplývající ze zmocnění vykonat pouze jednou. Prvým řádným projednáním navrženého pořadu jednání valné hromady, k jejímuž svolání byl zmocněn, se právo akcionáře na projednání jím navržených bodů programu vyčerpává jednou provždy.

Možnost akcionáře domáhat se oprávněně zmocnění ke svolání valné hromady přichází ale v úvahu v případě, pokud představenstvo sice na žádost valnou hromadu svolalo, ale akcionář se domnívá, že usnesení této valné hromady je z nějakého důvodu neplatné. Za těchto okolností se nicméně akcionář nemůže přímo obrátit na soud se žádostí o zmocnění. Platnost či neplatnost usnesení valné hromady svolané představenstvem na základě žádosti akcionáře nemůže být v řízení o zmocnění akcionáře ke svolání valné hromady posuzována jako otázka předběžná, soud si ji nemůže posoudit samostatně. Proto pokud by akcionář měl v úmyslu žádat o zmocnění z důvodu neplatnosti usnesení valné hromady, která projednávala jím navrhovaný pořad jednání (např. pro rozšíření programu jednání, aniž by mělo k tomuto představenstvo souhlas příslušných akcionářů nebo z důvodu vadného uveřejnění pozvánky či oznámení), musí nejprve napadnout platnost usnesení žalobou dle § 183 ObchZ a teprve poté, co byla soudem shledána neplatnost tohoto usnesení, může žádat soud o zmocnění svolat další valnou hromadu se stejným pořadem jednání.39

Obdobně by měl akcionář postupovat, pokud by usiloval o další zmocnění k projednání týchž záležitostí z důvodu neplatnosti usnesení valné hromady, k jejímuž svolání byl již jednou zmocněn.

37 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. května 2002, spis. zn. 29 Odo 657/2001. 38 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000, spis. zn. 32 Cdo 2717/99. 39 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2008, spis. zn. 29 Odo 1205/2006.

Stejné důsledky jako vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem má pro účely řízení o zmocnění rovněž zamítnutí návrhu na zápis skutečností, vyplývajících z usnesení této valné hromady, rejstříkovým soudem.40

Závěrem tak lze shrnout, že soud v řízení o zmocnění akcionáře ke svolání valné hromady zkoumá zejména, zda:

i) má akcionář ke dni rozhodnutí soudu kvalifikovaný počet akcií dle § 181 odst. 1 ObchZ (tedy je k podání žaloby aktivně věcně legitimován);

ii) o svolání valné hromady představenstvo požádal;

iii) má akcionářská žádost všechny zákonem požadované náležitosti;

iv) navržený program jednání spadá do působnosti valné hromady;

v) představenstvo porušilo svou povinnost svolat valnou hromadu k žádosti minoritního akcionáře;

vi) navrhované záležitosti nebyly projednány valnou hromadou a pokud ano, zda usnesení valné hromady týkající se navrhovaných záležitostí bylo shledáno neplatným v řízení dle § 183 ObchZ nebo (dle mého názoru) zda nedošlo k takové změně poměrů, které by nové projednání již projednané záležitosti odůvodňovaly.

Soud rozhoduje usnesením. Pokud navrhovateli vyhoví, musí rozhodnutí ke zmocnění obsahovat mimo jiné též navržený pořad jednání, neboť toto zmocnění není obecné - ke svolání jakékoliv valné hromady, ale ke svolání pouze konkrétní valné hromady s určitým pořadem jednání. Soud vždy určí osobu, jež bude předsedou valné hromady, a to i bez návrhu.

Náklady pro navrhovatele úspěšného řízení a následného konání valné hromady nese společnost. Za tento závazek společnosti ručí společně a nerozdílně členové představenstva, kteří se podíleli na porušení povinnosti svolat valnou hromadu. Společnost může následně na odpovědných členech představenstva požadovat náhradu škody, jež jí vznikla v důsledku protiprávního jednání představenstva, tedy požadovat uhrazení nákladů řízení. Náklady konání valné hromady již po představenstvu

40 Srov. SJ 4/2001, str. 195.

společnost požadovat nemůže, protože tyto by vznikly, i kdyby představenstvo svou povinnost svolat valnou hromadu neporušilo.41

Jakmile se usnesení o zmocnění akcionáře ke svolání valné hromady stane vykonatelným, svolá navrhovatel valnou hromadu způsobem stanoveným v zákoně a stanovách. Vzhledem k tomu, že svolávání navrhovatelem nahrazuje původní svolávání představenstvem na žádost oprávněného akcionáře, dovozuje se, že i zde platí zkrácená 15 denní lhůta pro uveřejnění oznámení či zaslání pozvánky.42 Oznámení či pozvánka musí v tomto případě obsahovat výrok zmocňujícího rozhodnutí, a to včetně úkonů souvisejících se svoláním valné hromady, s uvedením soudu, který rozhodnutí vydal, a dne, kdy se rozhodnutí stalo vykonatelným. Pokud společnost emitovala zaknihované cenné papíry, je zmocněný akcionář oprávněn vyžádat si výpis z evidence zaknihovaných cenných papírů.

K otázce práva menšinového akcionáře na svolání mimořádné valné hromady je třeba ještě podotknout následující. Pokud představenstvo žádosti o svolání vyhoví, ale svolaná valná hromada nebude usnášeníschopná, má tento akcionář právo, aby se postupovalo analogicky, jako když se sejde jakákoli jiná valná hromada akcionářů nevlastnících dostatečnou výši jmenovité hodnoty akcií. Tedy aby byla představenstvem svolána náhradní valná hromada, a to za podmínek uvedených v § 185 odst. 3 ObchZ. Nejvyšší soud dovodil, že akcionář má i v tomto případě možnost podat návrh na své zmocnění soudem, pokud představenstvo ke svolání náhradní valné hromady nepřikročí.43

K soudnímu zmocnění akcionáře nabízí § 199 odst. 1 ObchZ ještě jednu alternativu, která může být využita k naplnění účelu implikovaném v § 181 ObchZ, a to podání podnětu dozorčí radě. Ta je oprávněna svolat mimořádnou valnou hromadu, pokud tak vyžadují zájmy společnosti, přičemž zájmem společnosti může být i ochrana oprávněných zájmů akcionářů. Takový postup může být dokonce i časově a finančně ekonomičtější vzhledem k nulovým nákladům na soudní řízení. Nejvyšší soud došel k závěru, že zájem společnosti na svolání valné hromady je dán, pokud představenstvo

41 Srov. Xxxxx, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 260.

42 Srov. Xxxxx, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, R.. Akciové společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 257.

43 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, spis. zn. 29 Odo 567/2004.

nevyhovělo oprávněné žádosti akcionáře dle § 181 ObchZ. V případě řešeném Nejvyšším soudem šlo o povinnost představenstva svolat náhradní valnou hromadu dle

§ 185 odst. 3 ObchZ, když ta mimořádná, svolaná na akcionářovu žádost, nebyla usnášeníschopná.44

Pro srovnání a možnou legislativní inspiraci bych ještě zmínila německou právní úpravu, která právo akcionářské minority žádat o svolání mimořádné valné hromady váže shodně na relativní podíl akcionáře na základním kapitálu společnosti, nicméně stanovy mohou upravit minimální práh pro uplatnění tohoto práva. Společenstevní úprava tak může být pro menšinového akcionáře pouze příznivější než úprava zákonná (nikdy přísnější); pokud by byla věc dovedena do extrému, mohou stanovy přiznávat právo žádat svolání valné hromady každému akcionáři.45

3.2. ZAŘAZENÍ ZÁLEŽITOSTI NA POŘAD JEDNÁNÍ VALNÉ HROMADY

Akcionářská minorita může žádat, aby představenstvo zařadilo jí určenou záležitost na pořad jednání valné hromady (§ 182 odst. 1 písm. a) ObchZ). Pořad jednání valné hromady zásadně určuje představenstvo v pozvánce, respektive v oznámení o jejím konání. Akcionář nemá právo vznášet námitky proti obsahu programu valné hromady, tak jak byl navržen představenstvem. Může pouze za zákonem stanovených podmínek žádat o jeho doplnění o jím určenou záležitost.

Platná právní úprava je po přijetí zákona č. 420/2009 Sb. v souladu s požadavky, které na členské státy Evropské unie klade čl. 6 odst. 1 písm. a) Směrnice 2007/36/ES. Směrnice členským státům ukládá povinnost zakotvit právo na zařazení záležitosti na pořad jednání valné hromady, předpoklady jeho uplatnění a zároveň stanoví i některé náležitosti žádosti. Právo na zařazení záležitosti na pořad jednání bylo v ObchZ již zakotveno, přijetím harmonizační novely došlo jen k dalšímu upřesnění procedurálního postupu při jeho uplatnění. Nad rámec směrnice má toto právo u nás i akcionářská minorita nekótovaných společností.

Co se týče náležitosti žádosti, ze směrnice vyplývá požadavek, aby každý bod návrhu žádosti byl doplněn odůvodněním nebo návrhem usnesení. Tento požadavek je zcela

44 Tamtéž.

45 § 122 AktG.

jistě naprosto legitimní; zabraňuje šikanózním návrhům ze strany akcionářů a vyžaduje od nich odpovědnější přístup.

Dalším důležitým předpokladem toho, aby záležitost byla způsobilá k zařazení na pořad jednání valné hromady je to, že musí náležet do působnosti tohoto orgánu. Musí tedy jít o záležitost, o které je valná hromada vůbec oprávněna jednat.

Akcionář není časově omezen v tom, kdy nejdříve může tuto žádost podat. V krajním případě tak může učinit již po skončení poslední valné hromady.46

Představenstvo je povinno zařadit navrhovaný bod na jednání valné hromady jedině za předpokladu, že akcionář doručil představenstvu žádost nejméně 20 dní před konáním valné hromady nebo před rozhodným dnem, pokud je určen. Zavedení lhůty k podání žádosti představuje zcela nový požadavek, který je výsledkem transpozice čl. 6 odst. 3 Směrnice 2007/36/ES.

Právní úprava v podobě do 1. prosince 2009, před přijetím zákona č. 420/2009 Sb., nedávala zcela jasnou odpověď na otázku, k jakému dni toto právo akcionáři zaniká, když stanovila pouze desetidenní lhůtu pro uveřejnění doplnění pořadu jednání představenstvem. Akcionář měl tedy právo na zařazení záležitosti pouze tehdy, pokud doručil svou žádost představenstvu včas, tedy tak, aby představenstvo mohlo uveřejnění ve stanovené lhůtě provést. Jinak mohla být záležitost projednána pouze za podmínek stanovených v § 185 odst. 4 ObchZ, tedy za účasti a se souhlasem všech akcionářů společnosti. Zakotvením konkrétní lhůty, ve které je nutno žádost představenstvu doručit, jsou postaveny na jisto vztahy mezi akcionářem a představenstvem a je možno jasně vymezit, zda neuveřejněním doplnění pořadu jednání představenstvo porušilo povinnost.

Na první pohled nemusí být příliš jasný odkaz na rozhodný den, ke kterému se váže počítání lhůty k podání žádosti, pokud si společnost takový den určila. Zákon totiž nespecifikuje, o rozhodný den k jaké události se jedná. Pokud bychom vycházeli ze znění čl. 6 odst. 3 směrnice, můžeme konstatovat, že evropský zákonodárce pouze stanoví povinnost členských států zakotvit ve svých právních řádech k podání žádosti určitou lhůtu počítanou ke dni svolání nebo konání valné hromady, aniž by institut rozhodného dne v této souvislosti jakkoli zmiňoval. Nicméně se domnívám, že v tomto

46 Xxxxx, V. Procedurální práva akcionářů na valné hromadě. Právní rozhledy, 2010, č. 5, s. 153 a násl.

případě půjde o rozhodný den k účasti na valné hromadě, protože směrnice, pokud pracuje s rozhodným dnem, tak vždy ve smyslu rozhodného dne k účasti a hlasování na valné hromadě společnosti.

Právní úprava rozhodného dne vychází z čl. 6 odst. 4 a čl. 7 odst. 2 Směrnice 2007/36/ES, podle které se jedná o den, k němuž se zkoumá vlastnické právo akcionáře k akciím pro účely účasti takového akcionáře na valné hromadě a výkonu hlasovacího práva na ní. Harmonizační novela č. 420/2009 Sb. vztáhla použití tohoto institutu na cenné papíry obou podob; zaknihované i listinné (novelizované znění § 156b ObchZ). Který den je rozhodným dnem k účasti na valné hromadě, mohou určit stanovy nebo rozhodnutí předcházející konání valné hromady (§ 184 odst. 3 ObchZ). Slovní spojení

„rozhodnutí předcházející konání valné hromady“ není dle mého názoru dostatečně určité, neboť z něj jasně nevyplývá, o rozhodnutí kterého orgánu společnosti má jít. Vzhledem k povaze tohoto rozhodnutí a k tomu, že je významově postaveno na roveň stanovám, se domnívám, že by mělo být přijato valnou hromadou, a to většinou hlasů přítomných akcionářů (ve smyslu § 186 odst. 1 ObchZ). Nicméně konečný výklad a vyjasnění problému může přinést až rozhodovací praxe soudních orgánů České republiky.

V závislosti na tom, zda jde o společnost, jejíž cenné papíry byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, či nikoliv, byla zavedena dvojkolejnost možného určení rozhodného dne. V prvním případě musí rozhodným dnem být vždy sedmý den předcházející konání valné hromady. Pouze nekótované společnosti si rozhodný den mohou určit samy. Omezení pro ně spočívá jen v tom, že rozhodný den nemůže předcházet dni konání valné hromady o více jak 30 dnů. Pokud společnost nevyužila práva si rozhodný den určit ve stanovách, zakotvoval obchodní zákoník ve znění před novelou subsidiární určení rozhodného dne – byl to sedmý den před konáním valné hromady. Toto ustanovení však bylo bez náhrady vypuštěno, což může dle mého názoru vyvolávat interpretační komplikace při zjišťování rozhodného dne k účasti na valné hromady u nekótovaných společností, které práva dle § 184 odst. 3 ObchZ nevyužily.

Desetidenní lhůta pro uveřejnění doplnění pořadu jednání valné hromady před jejím konáním zůstává nadále v platnosti. Stejně tak platí i závěr, že pokud nedošlo v dané lhůtě k uveřejnění, je možno záležitost projednat jen za podmínek stanovených v § 185

odst. 4 ObchZ, a to i když akcionář doručil svou žádost představenstvu včas. Důvodem je ochrana ostatních akcionářů, kteří mají právo být včas a řádně informováni o programu valné hromady. Pokud si společnost určila rozhodný den k účasti na valné hromadě, vztahuje se lhůta k uveřejnění pozvánky, respektive oznámení, k tomuto dni.

V souvislosti s právem dozorčí rady svolat valnou hromadu, pokud je to zapotřebí k ochraně zájmů společnosti (§ 199 odst. 1 ObchZ), vyvstává otázka, zda akcionáři mají toto oprávnění analogicky i vůči tomuto orgánu. Názor odborné obce se k této možnosti staví kladně.47

Pokud by se akcionářská minorita dožadovala zařazení záležitosti na pořad jednání mimořádné valné hromady, která byla svolána z podnětu akcionářů dle § 181 ObchZ, mohlo by se tak stát pouze za splnění podmínek stanovených v § 181 odst. 2 ObchZ, tedy zásadně pouze se souhlasem těchto akcionářů (k tomu srov. výklad v kapitole 3.1.). Tato omezení přirozeně neplatí pro mimořádné valné hromady svolané z jiného důvodu

– např. dle § 193 odst. 1 ObchZ.

Obchodní zákoník nestanoví výslovně důsledky nezákonného odmítnutí žádosti představenstvem. Faktické možnosti obrany akcionáře spočívají v zásadě ve dvou možnostech. Pokud by akcionáři nezařazením záležitosti na pořad jednání valné hromady vznikla škoda, mohl by po společnosti požadovat její náhradu. Odpovědnostní vztah se bude řídit obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3 písm. a) ObchZ). Společnost by pak mohla uplatnit regres vůči odpovědným členům představenstva. Lze si však představit, že pro akcionáře může být obtížné vznik takové škody a její výši prokázat.

Druhou a pravděpodobně i využitelnější možností je uplatnit právo na svolání mimořádné valné hromady k projednání navržených záležitostí, které představenstvem nebyly doplněny na pořad jednání valné hromady. Se svoláním valné hromady jsou spojeny nemalé náklady, zejména v případě velkých společností s rozvětvenou akcionářskou strukturou. Na členech představenstva by pak bylo možno žádat, aby v rámci uplatnění odpovědnosti za škodu nesli jejich tíži, a to vzhledem k tomu, že představenstvo porušilo povinnost péče řádného hospodáře tím, že včas neuveřejnilo doplnění programu.

47 Dědič, J.: Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 1821.

De lege ferenda by bylo možno alternativně stanovit, že právo požadovat zařazení záležitosti na pořad jednání valné hromady mají také akcionáři, kteří vlastní určitý minimální absolutní podíl na základním kapitálu. Pro srovnání lze zmínit německou právní úpravu, dle které náleží toto právo akcionářům, kterým náleží podíl ve výši alespoň 500.000 EUR.48 Zakotvení takovéto další dodatečné hranice přináší výhodnější postavení akcionářům společností s vysokým základním kapitálem, kteří by jinak požadované výše relativního podílu nedosáhli. V zemích common law je hranice pro minimální relativní podíl nižší, což je dáno velkou rozptýleností akcionářské základny – investice drobných akcionářů do nákupu akcií jsou zde častějším jevem. Tato skutečnost je ale vyvážena požadavkem držení akcie po jistou minimální dobu.49 Tento požadavek je chápán jako pojistka proti možnému zneužití tohoto práva. Pro úplnost ještě dodávám, že pro případ odmítnutí žádosti představenstvem dává německá právní úprava akcionáři právo žádat o doplnění pořadu jednání soudní cestou.50

3.3. Přezkoumání výkonu působnosti představenstva

Hlavním úkolem dozorčí rady je dle § 197 odst. 1 ObchZ kontrola činnosti členů představenstva. Takovou kontrolu nemůže vykonávat přímo menšinový akcionář. Může si ale tuto kontrolu vynutit na dozorčí radě v případě, že by se chovala liknavě a nevyužívala kontrolních mechanismů, které má k dispozici. V žádosti adresované dozorčí radě uvede akcionář, kterých záležitostí se má přezkum výkonu působnosti představenstva týkat.

Názory na to, zda je dozorčí rada povinna po provedení přezkumu činnosti představentsva podat žadateli zprávu o výsledku své kontroly, se liší. Kupříkladu

X. Xxxxxxx či X. Xxxxxx se domnívají, že dozorčí orgán tuto povinnost má. X. Xxxxxx to zdůvodňuje tím, že v opačném případě by byl znatelně oslabován princip ochrany akcionářské minority.51 Opačný přístup zastává X. Xxxxx, podle kterého povinnost dozorčí rady informovat o výsledku kontroly nevyplývá ze zákona, a proto by akcionáři měli být informováni až na nejbližším zasedání valné hromady v souladu s § 201 odst. 1

48 Srov. § 122 odst. 2 Akt.G.

49 Srov. Xxxxx, V. Procedurální práva akcionářů na valné hromadě. Právní rozhledy, 2010, č. 5.

50 Srov. § 122 odst. 3 Akt.G.

51 X. Xxxxxxx in X. Xxxxxxx, I., Xxxxxx, X. x kol. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006, s. 513 a

X. Xxxxxx. Akciová společnost a Evropská společnost, Praha: ASPI, 2005, s. 280.

ObchZ.52 S tímto názorem souhlasím. Protože se obchodní zákoník výslovně nevyjadřuje k právu akcionářské minority být informován o zjištěném výsledku kontroly neprodleně po jejím provedení, nelze dle mého názoru po společnosti požadovat, aby plnila povinnosti, které jí zákon neukládá. Nicméně se domnívám, že de lege ferenda by bylo vhodné právo na informaci o výsledku provedené kontroly do obchodního zákoníku zakotvit, protože absence takového ustanovení podstatně snižuje účinnost ochrany akcionářské minority. Předpokladem pro vyvolání kontroly představenstva dozorčí radou může být i to, že sama dozorčí rada opomněla, ať už byla důvodem neinformovanost či záměr, kontrolu provést z vlastního podnětu. O to silněji vystupuje do popředí zájem akcionáře – žadatele na právo být informován o jejím výsledku. Poskytnutí informace o provedené kontrole až na valné hromadě může pro akcionáře představovat podstatnou časovou prodlevu.

Výsledky zjištěné kontroly mohou být dozajista též podnětem k realizaci dalších kontrolních práv, zejména práva dozorčí rady svolat valnou hromadu, pokud to vyžaduje zájem společnosti (§ 199 odst. 1 ObchZ).

3.4. Právo žádat splacení emisního kursu akcií

Vkladová povinnost akcionáře náleží k jeho nejdůležitějším povinnostem, které má vůči společnosti. Potřeba včasného splacení emisního kursu akcie vystupuje do popředí tím spíše, že akcionáři neručí za závazky společnosti celým svým majetkem, jako je tomu v osobních společnostech. Z tohoto důvodu obsahuje obchodní zákoník celou řadu ustanovení, která mají zajistit reálnou tvorbu základního kapitálu a jeho udržení. Právo žádat po představenstvu, aby po akcionářích, kteří jsou v prodlení se splacením emisního kursu, splnění této povinnosti vymáhalo, patří k ustanovením, která chrání nejen menšinové akcionáře, ale společnost samu.

Využití tohoto ochranného instrumentu bude praktické zejména tehdy, pokud sami členové představenstva jsou v prodlení se splácením emisního kursu. Neméně obvyklá bude aplikace tohoto ustanovení, pokud emisní kurs nesplácí vlivný akcionář, jehož hlasy vedly ke zvolení členů představenstva a mohou je rovněž odvolat.53

52 X. Xxxxx a kol. Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 1822.

53 Srov. Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 570.

Krom toho mohou oprávnění akcionáři žádat představenstvo, aby uplatnilo postup dle

§ 177 ObchZ, který v krajním případě může vést až k vyloučení odpovědného akcionáře v tzv. kadučním řízení.

3.5. Právo žádat náhradu škody proti členovi představenstva

Pokud jednáním člena představenstva vznikne společnosti škoda, je primárně k její náhradě povoláno představenstvo jako statutární orgán společnosti. Je zjevné, že v důsledku nejrůznějších vazeb, které mohou mezi členy tohoto orgánu a některými akcionáři vznikat, se tato konstrukce vždy nemusí osvědčit. Řešení této situace bylo před přijetím novely obchodního zákoníku zák. č. 142/1996 Sb. značně zdlouhavé. Nabízela se možnost odvolat představenstvo, ale i tuto snahu mohli jeho členové sabotovat nesvoláním valné hromady či nezařazením projednání odvolání na její program.54

Nyní proto k ochraně akcionářů (a zároveň i ochraně společnosti) zákon umožňuje menšinovým akcionářům žádat dozorčí radu, aby nárok z tohoto titulu uplatnila.

3.6. Akcionářská žaloba

K posílení postavení akcionářské minority a akcionářů vůbec slouží rovněž úprava akcionářské žaloby rovněž známé jako tzv. „žaloba ut singuli“ či „actio pro socio“. Její podstatou je oprávnění akcionáře podat jménem společnosti žalobu

▪ na náhradu škody proti členovi představenstva, pokud tak na žádost akcionáře neučinila dozorčí rada dle § 182 odst. 1 písm. c) nebo

▪ na splacení emisního kursu akcie proti akcionáři, pokud tak na žádost akcionáře neučinilo představenstvo dle § 182 odst. 1 písm. d).

Účelem je opět posílit právní postavení akcionáře v těchto situacích a umožnit mu reagovat na nečinnost výše uvedených orgánů společnosti.

Ve své podstatě jde o zvláštní druh jednatelského oprávnění přiznaného na základě zákona menšinovému akcionáři, který může v těchto přesně stanovených věcech jednat

54 Srov. tamtéž.

navenek jménem společnosti, aniž by k tomu potřeboval zmocnění.55 Xxxxxx X. Xxxxxxxxx vyslovuje názor, že akcionáři vystupují v řízení jako zákonní zástupci společnosti.56 Přikláním se k tomu, že dikce zákona, který stanoví, že akcionáři mohou uplatnit příslušné nároky jménem společnosti sami, nikoli že tak činí za společnost (jako její zákonní zástupci), hovoří spíše ve prospěch prvého názoru. Nicméně praktický dopad této otázky nebude velký.

Zákon rovněž vylučuje ingerenci jiných osob než akcionáře, příp. jím zmocněné osoby, do soudního řízení (zákaz ingerence dovozovaný dříve jen judikatorně), nepochybně aby vyloučil svévolné zásahy odpovědných členů představenstva do tohoto řízení.

Náklady soudního řízení ponese společnost. K otázce povinnosti zaplatit soudní poplatek ohledně takové žaloby se již (ve vztahu ke společníkovi společnosti s ručením omezením, kde je ale úprava totožná - § 131 ObchZ) vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. března 2003, spis. zn. 29 Odo 871/2002, když vyslovil, že zaplacením soudního poplatku společníkem vzniká společnosti bezdůvodné obohacení. Společnost má pak samozřejmě právo na zaplacení nákladů vynaložených na soudní řízení na odpovědných členech představenstva z titulu náhrady škody.

Jedná se o řízení nesporné dle § 200e OSŘ, k němuž je věcně a místně příslušný krajský soud, v jehož obvodě má společnost své sídlo. Řízení se zahajuje na návrh oprávněného akcionáře, jeho účastníky jsou navrhovatel a člen představenstva povinný k náhradě škody či akcionář, jež nesplnil vkladovou povinnost. Soud nařizuje jednání, jen je-li třeba provést dokazování. V řízení se zkoumá v prvé řadě aktivní věcná legitimace akcionáře, tedy zda disponuje potřebnou jmenovitou hodnotou akcií; postačí, bude-li splňovat podmínku dle § 181 odst. 1 ObchZ alespoň ke dni rozhodnutí soudu. Dále budou zjišťovány další rozhodné skutečnosti, mimo jiné zda akcionář uplatnil požadavek na splacení emisního kursu akcií u představenstva či náhradu škody u dozorčí rady. V souladu s ustanovením § 120 odst. 2 OSŘ je soud povinen provést i jiné než účastníky navrhované důkazy, což zlepšuje procesní postavení žalobce - akcionáře. Soud rozhodne usnesením.

55 Srov. např. Xxxxxxxxxx, I., Černá S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva.

II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 405.

56 Srov. Xxxxx, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 262.

3.7. Přezkoumání zprávy o vztazích

Ochranu akcionářů ve faktickém koncernu umožňují dva instituty, a to právo žádat soud, aby jmenoval znalce k přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládanou a ovládající osobou (§ 66a odst. 12 ObchZ), a zvláštní úprava práva na náhradu škody (§ 66a odst. 14 ObchZ).

Statutární orgán ovládané společnosti je povinen vypracovat písemnou zprávu o vztazích mezi propojenými osobami (tedy mezi osobou ovládanou a ovládající a osobami ovládanými stejnou ovládající osobou) ve lhůtě 3 měsíců od skončení účetního období, je-li členům představenstva ovládané akciové společnosti jednajícím s péčí řádného hospodáře ovládající osoba známa. Tato zpráva je povinně přezkoumávána vždy dozorčím orgánem společnosti a v případě, že společnost povinna podrobit účetní závěrku kontrole ze strany auditora, rovněž auditorem. Zpráva může být následně ještě podrobena další kontrole, a to ze strany soudu. Soud je povinen na žádost kteréhokoli akcionáře jmenovat znalce za účelem přezkoumání této zprávy. Aktivně věcně legitimován je pouze ten akcionář, který zároveň doloží splnění některého z předpokladů uvedených v § 66a odst. 13 ObchZ.

Právní postavení akcionářské minority ve smyslu § 181 odst. 1 je posíleno tím, že o jmenování znalce k přezkoumání zprávy o vztazích může žádat, aniž by byla vázána omezeními uvedenými v § 66a odst. 13, nicméně musí prokázat existenci závažných důvodů k přezkumu zprávy (§ 182 odst. 3 ObchZ).

Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 23. září 2009, spis. zn. 29 Cdo 3887/2008, k závěru, že „závažným důvodem ve smyslu § 182 odst. 3 ObchZ mohou být důvodné a vážné pochybnosti o správnosti konstatování uvedeného ve zprávě o vztazích, že ze smlouvy uzavřené mezi propojenými osobami nevznikla ovládané osobě újma. Jestliže dojde k převodu významné části majetku ovládané osoby na osoby ovládající za cenu sice určenou na základě znaleckého posudku, nicméně mnohonásobně nižší než je cena určená jiným znalcem, je zde zásadně důvodu pochybovat o tom, že se ovládané osobě dostalo od ovládajících osob ekvivalentního plnění, a tedy že jí nevznikla v důsledku této transakce újma.“

3.8. Právo na odvolání likvidátora

Pokud dochází ke zrušení akciové společnosti s likvidací, má akcionářská minorita právo požádat soud s uvedením důvodů o odvolání likvidátora jmenovaného valného hromadou a jeho nahrazení osobou jinou (§ 219 odst. 2 ObchZ).

Řízení o odvolání a jmenování nového likvidátora je upraveno ustanoveními § 200e OSŘ. Věcně a místně příslušný je rejstříkový soud, v jehož obvodu má společnost sídlo. Řízení se zahajuje na návrh oprávněných akcionářů. O věci není třeba nařizovat jednání, jen neprovádí-li se dokazování. Vzhledem k tomu, že bude třeba objasnit důvody navrhovaného odvolání likvidátora, nebude řízení bez jednání asi příliš častým jevem. Soud o jmenování likvidátora rozhodne usnesením. Předpokladem je souhlas osoby, která se má stát likvidátorem, se svým jmenováním.

4. VEŘEJNÝ NÁVRH SMLOUVY

4.1. Ochrana akcionáře při změně postavení

Když akcionář vstupuje do společnosti (ať už se tak děje upsáním akcií či smlouvou o převodu akcie), činí tak za jistých podmínek, které si může klást jako předpoklad své účasti v této společnosti. Pokud se za jejího trvání tyto podmínky bez jeho souhlasu zásadně změní, nebylo by spravedlivé, aby bez dalšího nesl jejich tíži. Obchodní zákoník proto v § 186a vymezil určitá významná rozhodnutí valné hromady, se kterými spojuje vznik dalších práv ochranného charakteru pro ohrožené akcionáře. Jde o následující rozhodnutí společnosti:

▪ rozhodnutí o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu (§ 186a odst. 1 ObchZ);

▪ rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií na jméno (§ 186a odst. 3 ObchZ);

▪ rozhodnutí o zpřísnění omezení převoditelnosti akcií na jméno (§ 186a odst. 3 ObchZ);

▪ rozhodnutí o změně druhu akcií (z prioritních na kmenové nebo naopak) (§ 186a odst. 3 ObchZ).

K ochraně akcionářů slouží:

▪ profilované hlasování na valné hromadě při přijímání některých rozhodnutí;

▪ informační povinnost představenstva;

▪ soudní kontrola a

▪ právo na ukončení účasti ve společnosti a úprava podmínek, za jakých k ukončení dochází.

4.1.1. Profilované hlasování

Přijetím rozhodnutí o změně druhu akcií a rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií na jméno nebo o jejím zpřísnění dle § 186a odst. 3 ObchZ dochází ke změně stanov společnosti (viz níže). K přijetí rozhodnutí, kterým se mění stanovy společnosti, je potřeba alespoň dvou třetin hlasů přítomných akcionářů (§ 186 odst. 2 ObchZ). Údaj o tom, zda jsou účastnické cenné papíry obchodovány na regulovaných trzích, není

obligatorní součástí stanov. Proto pokud bude přijímáno rozhodnutí dle § 186a odst. 1 ObchZ, půjde o změnu stanov vyžadující kvalifikovanou většinu pouze v případě, že stanovy takový údaj obsahují.

Dále se vyžaduje souhlas alespoň tří čtvrtin přítomných akcionářů vlastnících akcie, jichž se daná změna týká (§ 186 odst. 3 ObchZ). Tento souhlas je potřeba u všech rozhodnutí dle § 186a odst. 1 a 3 ObchZ. Tím je zajištěna vyšší pravděpodobnost toho, že na přijetí příslušného rozhodnutí se dotčení akcionáři budou podílet v co nejvyšší míře.

Představenstvo společnosti má dále vůči akcionářům informační povinnost. Rozhodnutí dle § 186a odst. 1 ObchZ musí být uveřejněno způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady. Pokud jde o rozhodnutí dle § 186a odst. 3 ObchZ, stanoví zákon povinnost oznámit akcionářům způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady den, k němuž byla zapsána změna druhu akcií nebo omezení převoditelnosti akcií do obchodního rejstříku.

4.1.2. Informační povinnost

Informační povinnost představenstva spočívá v tom, že rozhodnutí dle § 186a odst. 1 ObchZ musí být uveřejněno způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady. Pokud jde o rozhodnutí dle § 186a odst. 3 ObchZ, stanoví zákon povinnost oznámit akcionářům den, k němuž byla zapsána změna druhu akcií nebo omezení převoditelnosti akcií do obchodního rejstříku, a to způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady.

4.1.3. Soudní kontrola

Pokud valná hromada přijme rozhodnutí o změně druhu akcií, dochází tím ke změně stanov společnosti (§ 173 odst. 1 písm. m) ve spojení s § 159 odst. 1 ObchZ). Stejné důsledky má i přijetí rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií na jméno nebo o jejím zpřísnění (§ 173 odst. 1 písm. m) ve spojení s § 156 odst. 4 větou první ObchZ). Tyto změny stanov jsou postaveny pod kontrolu soudu, protože nabývají účinnosti až dnem zápisu těchto skutečností do obchodního rejstříku (§ 173 odst. 2 ObchZ). Zápis má tedy konstitutivní povahu. V rejstříkovém řízení soud kontroluje, zda byly při změně stanov dodrženy všechny zákonné podmínky.

4.1.4. Ukončení účasti ve společnosti veřejným návrhem smlouvy

Ani při splnění zákonného požadavku kvalifikované většiny a odděleného hlasování nemá často menšinový akcionář možnost výsledek hlasování ovlivnit. Proto pokud bylo rozhodnutí dle § 186a odst. 1 nebo 3 přijato proti jeho vůli, chrání menšinového akcionáře zákon tím, že mu zaručuje kompenzaci vzniklé ztráty zpeněžením účastnických cenných papírů za přiměřenou cenu. Děje se tak formou veřejného návrhu smlouvy na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů dle § 183a (na základě odkazu v § 186a odst. 4 ObchZ). Veřejný návrh smlouvy dle § 183a ObchZ zajišťuje dostatečnou transparentnost postupu navrhovatele a dodržení minimálního standardu podmínek, za kterých bude odkup akcií menšinového akcionáře realizován. Tím se zabraňuje ekonomickému znehodnocení investice menšinového akcionáře, brání se svévolným diskriminačním opatřením ze strany většinových akcionářů a posiluje důvěra v kapitálový trh.

Právem na ukončení účasti ve společnosti formou veřejného návrhu smlouvy se budu podrobněji zabývat v následující kapitole.

4.2. Veřejný návrh smlouvy dle § 183a

Smlouva jako dvoustranný právní úkon spočívá na vzájemných a obsahově shodných projevech vůle dvou nebo více smluvních stran, směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují.57 Těmito projevy vůle jsou návrh smlouvy a její přijetí.

Právní úkony jsou klasifikovány podle mnoha kritérií; jedním z nich je jejich dělení na právní úkony adresné a neadresné podle toho, zda projev vůle směřuje vůči konkrétní osobě, nebo nikoliv. Návrh smlouvy jako jednostranný právní úkon definuje § 43a OZ jako adresný projev vůle;58 to znamená, že jedním z předpokladů návrhu je (mimo jiné) splnění požadavku určení (adresování) návrhu jedné či více – vždy však individuálně určitým – osobám. V občanském právu je proto návrh smlouvy, který není určen (předán, zaslán) určité osobě, resp. určitým osobám, obecně nepřípustný. Takový projev

57 Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Díl I. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 146.

58 Občanský zákoník definuje návrh smlouvy v § 43a jako projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

vůle, ač by jinak splňoval všechny ostatní náležitosti návrhu smlouvy, bude právně kvalifikován nikoli jako návrh, ale jako výzva k podávání návrhů na uzavření smlouvy. Souladně se k věci vyjadřuje judikatura českých soudů.59

Tato věc připouští polemiku, minimálně v otázce, zda takovýmto restriktivním výkladem ustanovení § 43a odst. 1 OZ nedochází k nepřiměřenému omezení smluvní svobody jednotlivce. X. Xxxxxx se domnívá, že z dikce zákona nelze dovodit, že se jedná o kogentní zákaz návrhu smlouvy, který by byl určen individuálně neurčitým subjektům. Úprava omezující možnost návrhu je podle něj je v rozporu s požadavkem smluvní svobody.60

Na rozdíl od občanského zákoníku obsahuje obchodní zákoník pro případ neurčitosti adresátů návrhu smlouvy právní úpravu veřejného návrhu smlouvy. Jde jednak o obecnou úpravu obsaženou v § 276 a násl. ObchZ a dále o speciální úpravu tzv. veřejného návrhu na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů dle § 183a ObchZ.

Specialita veřejného návrhu dle § 183a ObchZ spočívá jednak v předmětu návrhu (jsou jím účastnické cenné papíry), okruhu adresátů (jsou jimi výlučně majitelé těchto účastnických cenných papírů), v osobě navrhovatele (je jím akciová společnost) a smluvním typu (jde buď o kupní nebo směnnou smlouvu).61

Veřejný návrh dle § 183a ObchZ lze pomocně vymezit jako jednostranný právní úkon, jímž se navrhovatel obrací na konkrétně neurčené osoby, které jsou akcionáři společnosti a mají ty akcie nebo zatímní listy, na něž se návrh vztahuje, přičemž jim navrhuje jejich odkoupení za podmínek uvedených v návrhu.62

Smyslem ustanovení § 183a ObchZ je stanovit jasná pravidla postupu při veřejném odkupu či směně účastnických cenných papírů, zejména s ohledem na určení minimálních náležitostí návrhu a informační práva adresátů návrhu, příp. další povinnosti navrhovatele, pokud jde o povinný veřejný návrh nebo o návrh, jehož předmětem jsou veřejně obchodovatelné účastnické cenné papíry. Postup veřejného

59 Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, spis. zn. 25 Cdo 1454/2000.

60 Hulmák, X. Xxxxxxxxx smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, 2008, s. 69 – 70.

61 Xxxxxx, X. Nová právní úprava veřejného návrhu smlouvy o koupi nebo směně účastnického cenného papíru. Právní fórum, 2008, č. 9.

62 Černá, S. Veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Právní rádce, 1998, č. 6, s. 15.

návrhu dle §183a tak vyžaduje od navrhovatele ve vztahu k adresátům návrhu vyšší standard transparentnosti.

Veřejný návrh na koupi nebo směnu účastnických cenných papírů pokrývá dobrovolné i povinné odkupy činěné na základě právní povinnosti a vztahuje se jak na účastnické cenné papíry obchodované na regulovaném trhu, tak na cenné papíry neveřejných společností.

Obchodní zákoník stanoví v § 183a odst. 8 některé výjimky z postupu dle § 183a. Veřejný návrh dle § 183a předně nevykrývá tzv. marginální odkupy, to znamená, že podle ustanovení tohoto paragrafu se nepostupuje, pokud okruh potenciálních adresátů je menší než 100 osob nebo pokud souhrnná jmenovitá hodnota účastnických cenných papírů, které navrhovatel hodlá odkoupit či směnit, nepřesáhne 1 % objemu emise. Pokud bude mít navrhovatel v těchto případech zájem získat předmětné cenné papíry od neurčitého okruhu subjektů, bude postupovat dle obecné úpravy veřejného návrhu smlouvy dle § 276 ObchZ. S účinností od 1. prosince 2009 byla úprava doplněna o další výjimku, a to pokud jde o nabídky na odkup, které jsou činěny výlučně na regulovaných trzích. To znamená, že postup dle § 183a se neuplatní např. tehdy, pokud je veřejný návrh činěn společností, jež na regulovaném trhu odkupuje vlastní akcie.63

Právní úprava veřejného návrhu smlouvy dle § 183a je považována za natolik komplexní úpravu, že použití obecné úpravy veřejného návrhu dle § 276 ObchZ je vyloučeno.64 V určitých věcech je ale třeba na základě zákonné delegace při postupu při činění veřejného návrhu dle § 183a obdobně užít některá ustanovení zákona o nabídkách převzetí, konkrétně se jedná o ustanovení upravující postup při uzavírání smlouvy, jejích změn a odstoupení od takto uzavřené smlouvy, včetně postupu při částečné nebo podmíněné nabídce převzetí (§ 183a odst. 5 ObchZ). Odkazem na zákon o nabídkách převzetí se zákonodárce chtěl vyhnout opakováním ustanovení obsažených v zákoně o nabídkách převzetí, nicméně je otázkou, zda se tak nestalo na úkor právní jistoty.

63 Srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 420/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

64 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 578.

Lze tak shrnout, že obligatorně se bude dle ustanovení § 183a ObchZ postupovat ve dvou případech:

▪ pokud někdo hodlá dobrovolně širšímu okruhu osob nabídnout odkoupení či směnu účastnických cenných papírů65 nebo

▪ pokud zákon stanoví povinnost takový veřejný návrh smlouvy učinit (např. v souvislosti s přijetím rozhodnutí dle § 186a odst. 1 nebo 3 ObchZ).

K regulaci protiplnění (ceny) nabízeného za odkup účastnických cenných papírů zákon přistoupil u povinného veřejného návrhu ve smyslu § 183a odst. 5 věty první (např. dle

§ 186a odst. 1 a 3). Jistá specifika se mohou uplatnit při dokládání přiměřenosti výše protiplnění ve vztahu k veřejnému návrhu účastnických cenných papírů přijatých k obchodování na regulovaném trhu ve smyslu § 183a odst. 5 věty čtvrté.

Pokud bychom uvažovali v obecné rovině třídění veřejných návrhů smlouvy v obchodním právu na povinné a dobrovolné, rozlišuje současná platná právní úprava čtyři případy povinného veřejného návrhu smlouvy na odkoupení účastnických cenných papírů:66

i) povinnost učinit veřejný návrh smlouvy ve smyslu § 183a ObchZ;

ii) povinnost učinit nabídku převzetí při ovládnutí kótované společnosti dle § 35 a násl. NaPřev;

iii) povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií při přeměně společnosti

podle zákona o přeměnách společností;

iv) povinnost učinit veřejnou nabídku investičních cenných papírů podle § 34 a násl. ZPKT.

K jednotlivým případům odkupové povinnosti bych ráda uvedla následující.

65 Z této povinnosti existuje tzv.marginální výjimka dle § 183a odst. 8 věty druhé ObchZ zmíněná výše. 66 Xxxxxx, X. Nová právní úprava veřejného návrhu smlouvy o koupi nebo směně účastnického cenného papíru. Právní fórum, 2008, č. 9, s. 386.

i) Povinnost učinit veřejný návrh smlouvy ve smyslu § 183a odst. 1 a 3 ObchZ.

Tato povinnost vyplývá z ustanovení:

a) § 186a ObchZ, tedy pokud se akcionář dostane do určitého kvalifikovaného postavení, a to pokud dochází ke změně druhu nebo k omezení převoditelnosti akcií, jejímu zpřísnění nebo k vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na českém či zahraničním regulovaném trhu, a

b) § 213c ObchZ, tedy pokud dochází ke snižování základního kapitálu vzetím akcií z oběhu na základě veřejného návrhu. V tomto případě se nejedná ani tak o povinnost učinit veřejný návrh jako spíše o povinnost postupovat podle vybraných ustanovení § 183a ObchZ. Učinění veřejného návrhu v tomto případě nepředstavuje druhotnou povinnost společnosti poté, co v ní došlo k zákonem předvídaným změnám, jako je tomu v předchozím odstavci (např. změna druhu akcií). To, zda společnost učiní veřejný návrh za účelem vzetí akcií z oběhu, je jejím svobodným rozhodnutím. Pokud tak však učiní, musí dodržet některé povinné náležitosti postupu, konkrétně užít přiměřeně ustanovení § 183a odst. 1 věty první a druhé, odst. 2 až 4 odst. 7 ObchZ (§ 213c odst. 3 ObchZ);

ii) povinnost učinit nabídku převzetí při ovládnutí kótované společnosti dle

§ 35 a násl. NaPřev;

Odkupová povinnost vzniká akcionáři kótované společnosti, který získal rozhodný podíl na hlasovacích právech v cílové společnosti. Rozhodným podílem se rozumí podíl na hlasovacích právech cílové společnosti představující alespoň 30% všech hlasů spojených s účastnickými cennými papíry emitovanými společností. Tento akcionář musí ve lhůtě 30 dnů ode dne, který následuje po dni získání nebo překročení tohoto podílu, učinit nabídku převzetí všem vlastníkům účastnických cenných papírů cílové společnosti přijatých k obchodování na regulovaném trhu.

iii) povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií při přeměně společnosti podle zákona o přeměnách společností;

Zákon o přeměnách společností stanoví předpoklady vzniku povinnosti učinit veřejný návrh v § 145 a § 308. Vychází ze zásady ochrany právního postavení menšinových akcionářů v případě vnitrostátní a přeshraniční fúze (splynutím i sloučením) a rozdělení akciové společnosti. Stanoví okruh oprávněných osob a podmínky vzniku a realizace odkupové povinnosti. Úprava vykazuje značný počet shodných prvků s právní úpravou odkupové povinnosti dle § 186a ObchZ.

Projekt fúze/rozdělení musí obsahovat závazek nástupnické společnosti odkoupit od oprávněného akcionáře akcie, pokud:

a) dochází k výměně akcií za akcie jiného druhu (prioritní za kmenové nebo naopak);

b) dochází ke změně práv spojených s určitým druhem akcií, kterými se zhoršuje postavení akcionáře oproti stavu před zápisem vnitrostátní fúze do obchodního rejstříku;

c) dochází k výměně kótovaných akcií za nekótované;

d) dochází k výměně akcií na majitele nebo akcií na jméno, jejichž převoditelnost není omezena, za akcie na jméno s omezenou převoditelností. Zde se domnívám, že ustanovení by mělo být v souladu s duchem zákona vykládáno tak, že odkupová povinnost by měla vzniknout i v případě zpřísnění omezení převoditelnosti. Stejné výkladové potíže provázely i ustanovení § 186a odst. 3 ObchZ, dokud nedošlo k jeho novelizaci (viz výklad podaný v kapitole 4.2.1.);

e) se společnost rozděluje s nerovnoměrným výměnným poměrem v případě rozdělení společnosti (§ 308 odst. 2 písm. a) PřemSpol).

Okruh oprávněných osob stanoví § 145 odst. 2 zákona o přeměnách ochodních společností. Předpokladem je, že osoba byla akcionářem zúčastněné společnosti ke dni konání valné hromady, která schválila fúzi/rozdělení, že se této valné hromady zúčastnila a proti schválení fúze/rozdělení hlasovala. Na rozdíl od právní úpravy povinného odkupu dle § 186a odst. 1 a 3 ObchZ, který jako jeden z předpokladů pro právo na veřejný návrh stanoví, že osoba nehlasovala pro přijetí příslušného rozhodnutí, vychází zákon o přeměnách obchodních společností z koncepce opačné, když vyžaduje

aktivitu oprávněné osoby – akcionář musí hlasovat proti fúzi, respektive rozdělení; nepostačuje tedy, když se hlasování zdrží. Co se týče vlastníků prioritních akcií, kteří právo hlasovat nemají, domnívám se, že by právo na veřejný návrh měli mít, aby i jim byla poskytnuta ochrana před případným zhoršením právního postavení ve společnosti. Shodně se k tomu vyjadřuje i literatura.67

Právní úprava veřejného návrhu dle zákona o přeměnách společností je úpravou komplexní a speciální k právní úpravě veřejných návrhů zmíněných výše. Subsidiární použití zákona o nabídkách převzetí a právní úpravy veřejného návrhu dle § 183a ObchZ je explicitně vyloučeno (§ 146 odst. 2 a § 309 PřemSpol).

iv) povinnost učinit veřejnou nabídku investičních cenných papírů podle § 34 a násl. ZPKT.

Veřejnou nabídku investičních cenných papírů definuje zákon o podnikání na kapitálovém trhu v § 34 jako jakékoli sdělení širšímu okruhu osob obsahující informace o nabízených investičních cenných papírech a podmínkách pro jejich nabytí, které jsou dostatečné k tomu, aby investor učinil rozhodnutí koupit nebo upsat tyto investiční cenné papíry. Osoba, která má v úmyslu nabízet investiční cenné papíry veřejným způsobem, je povinna tak učinit formou veřejné nabídky dle § 34 a zároveň nejpozději na jejím počátku uveřejnit prospekt cenného papíru, který byl schválen orgánem dohledu nad kapitálovým trhem – Českou národní bankou nebo orgánem dohledu jiného členského státu Evropské unie.

Vztah mezi § 183a ObchZ a zákonem o nabídkách převzetí

Dle § 183a ObchZ se nebude postupovat rovněž tehdy, pokud je na místě aplikace zákona o nabídkách převzetí. Tento zákon obsahuje zvláštní úpravu veřejného návrhu smlouvy činěného v souvislosti s ovládnutím cílové společnosti, který označuje pojmem

„nabídka převzetí“.

Zákon o nabídkách převzetí je další lex specialis k právní úpravě veřejného návrhu dle

§ 276 ObchZ. Tento zákon se uplatní v případě, že určitá osoba zamýšlí prostřednictvím veřejného návrhu nabýt účastnické cenné papíry v rozsahu, který umožňuje ovládnutí

67 Xxxxx, B., Xxxxxx, V. Zákon o nabídkách převzetí, 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 453.

cílové společnosti (dobrovolná nabídka převzetí). Povinnost učinit veřejný návrh smlouvy (povinnou nabídku převzetí) dle § 35 NaPřev bude mít osoba, která získala, popř. překročila rozhodný podíl na hlasovacích právech tzv. cílové společnosti, jejíž účastnické cenné papíry byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu. V obou těchto případech se postupuje podle zvláštní úpravy veřejného návrhu obsaženého v zákoně o nabídkách převzetí.

Účelem dobrovolné (nepovinné) nabídky převzetí je ovládnout společnost, a proto tam, kde bude chybět vůle ovládnout společnost prostřednictvím nabytí účastnických cenných papírů, nepůjde o nabídku převzetí, ale navrhovatel bude povinen postupovat dle § 183a ObchZ (pokud nebudou naplněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle § 183a odst. 8 ObchZ).68 Stejně tak v důsledku zpřesnění dikce zákona o nabídkách převzetí se nebude postupovat podle tohoto zákona, ale podle § 183a ObchZ, pokud navrhovatel bude zamýšlet nabýt účastnické cenné papíry ve společnosti poté, co již dříve učinil povinnou nabídku převzetí a půjde mu tedy již o „pouhé“ zvýšení vlivu v této společnosti.69

Na tomto místě bych ještě ráda upozornila na skutečnost, že povinný veřejný návrh dle

§ 183a a povinná nabídka převzetí se liší v osobě navrhovatele. Na rozdíl od veřejného návrhu smlouvy dle § 186a odst. 1 a 3 či § 213c ObchZ, kde navrhovatelem je vždy akciová společnost, má nabídkovou povinnost dle zákona o nabídkách převzetí vždy ten akcionář, který usiluje o ovládnutí cílové společnosti.

Povinná nabídka převzetí se týká pouze kótovaných účastnických cenných papírů (§ 35 odst. 1 NaPřev), povinný veřejný návrh smlouvy takovéto omezení nezná.

4.2.1. Vývoj právní úpravy veřejného návrhu

Vývoj právní úpravy veřejného návrhu na smlouvy o koupi účastnických cenných papírů doznal od svého prvního zařazení do obchodního zákoníku několika podstatných změn. Vzhledem k jejich četnosti bych se chtěla zabývat pouze těmi, které ze svého pohledu považuji za nejvýznamnější. K zásadním novelizacím se řadí ty provedené

68 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 579.

69 Srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 420/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

zákonem č. 370/2000 Sb. a ty, ke kterým došlo v souvislosti s přijetím zákona o nabídkách převzetí. Okrajově se o nejnovějších změnách v oblasti právní úpravy veřejného návrhu budu zmiňovat i dále v rámci kapitoly pojednávající o postupu uzavírání veřejné smlouvy (srov. kapitolu 4.2.2.).

Právní úprava veřejného návrhu byla poprvé vložena do obchodního zákoníku jeho novelou, zákonem č. 142/1996 Sb., a to pod pojmem „veřejný návrh smlouvy o koupi akcií“. Došlo tak k uzákonění některých nových institutů rozšiřujících ochranu práv a právem chráněných zájmů minoritních akcionářů. Zejména bylo poprvé umožněno, aby určitá skupina akcionářů mohla žádat ukončení účasti ve společnosti prostřednictvím povinného odkupu akcií, a to transparentním postupem veřejného návrhu dle § 183a. Nově vložená ustanovení § 186a přinesla výčet rozhodnutí, která, pokud byla společností přijata, vedla ke vzniku povinnosti společnosti nabídnout dotčeným akcionářům odkup jejich akcií. Okruh rozhodnutí zůstal do současnosti nezměněn. Jednalo se tedy o rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií (dnes „vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu“), změně druhu akcií a omezení převoditelnosti akcií.

Právní ochrana menšinových akcionářů kótovaných společností byla dále rozšířena začleněním dalších případů povinného odkupu akcií v případě, že došlo k ovládnutí společnosti jedním či skupinou akcionářů. Veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií byl za zákonem stanovených podmínek vůči ostatním akcionářům povinen učinit akcionář kótované společnosti, který dosáhl ve společnosti kvalifikovaného postavení tím, že získal buď sám, nebo společně s jinými osobami jednajícími ve shodě podíl na hlasovacích právech, který mu umožnil ovládnutí společnosti nebo pokud jeho podíl a podíl osob jednajících s ním ve shodě na účastnických cenných papírech společnosti dosáhl nebo překročil hranici dvou třetin a tří čtvrtin hlasovacích práv.

Právní úprava veřejného návrhu doznala podstatných změn po přijetí další novely obchodního zákoníku, zákona č. 370/2000 Sb. Novelizace byla inspirována úpravou nabídek převzetí obsaženou v návrhu tzv. Třinácté směrnice.70 Došlo k zavedení odlišné právní terminologie, když původní pojem „veřejný návrh“ byl nahrazen pojmem

70 Jednání nad návrhem Třinácté směrnice vyústila v přijetí směrnice 2004/25/ES, o nabídkách převzetí, ze dne 21. dubna 2004, o které se zmiňuji dále v této kapitole.

„nabídka převzetí“, nově se objevily pojmy „účastnické cenné papíry“ a „cílová společnost“. Na rozdíl od původní právní úpravy se nabídka převzetí vztahovala výslovně nejen na akcie a zatímní listy, ale i na eventuelní jiné cenné papíry cílové společnosti, s nimiž mohlo být spojeno právo účasti na společnosti. Účelem novely bylo upravit právní režim povinných veřejných návrhů (nabídek převzetí) ve vztahu k ovládnutí společnosti souladně s požadavky vyplývajícími z návrhu Třinácté směrnice.

Zmiňovaný zákon č. 370/2000 Sb. rovněž zpřesnil ustanovení § 186a odst. 3 týkajícího se rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií. Výslovně zakotvil, že odkupová povinnost vzniká i tehdy, pokud společnost přijme rozhodnutí, kterým se podmínky omezení převoditelnosti akcií zpřísňují. Dosavadní právní úprava ve znění novely č. 142/1996 Sb. totiž přiznávala právo na odkup akcií pro akcionáře pouze v případě přijetí rozhodnutí, kterým se omezení převoditelnosti akcií zavedlo, aniž by řešila důsledky následných změn v převoditelnosti akcií. Následně provedené změny v omezení převoditelnosti přitom mohou pro akcionáře představovat velmi závažný (a negativní) zásah do jeho právního postavení. Např. když omezení převoditelnosti dle původního znění stanov bylo jen formální a pro akcionáře prakticky nepředstavovalo závažnější překážku v převodu akcií a následně společnost začala podmiňovat možnost převodu akcie souhlasem některého z orgánů společnosti. Tato skutečnost mohla mít výrazný vliv na snížení tržní ceny těchto akcií. Docházelo tak k výkladovým problémům, zda se odkupová povinnost vztahuje rovněž i na případy zpřísnění podmínek převoditelnosti změn.71

Zákon č. 370/2000 Sb. prohloubil ochranu menšinového akcionáře v možnostech obrany proti prodlení společnosti s učiněním povinného veřejného návrhu dle

§ 186a odst. 1 a 3. Za účinnosti původní právní úpravy se v případě prodlení společnosti iniciativa k zahájení kontraktačního procesu přesouvala na akcionáře pod sankcí zániku povinnosti společnosti uzavřít smlouvu. Akcionář byl povinen reagovat na prodlení společnosti podáním návrhu na uzavření smlouvy, a to v prekluzivní lhůtě 60 dnů ode dne následujícího po dni, kdy se společnost dostala do prodlení. Konstrukce byla vlastně obdobná jako u reklamace vad v režimu občanského zákoníku. Kladla nikoli

71 Xxxxxxx, M., Němec, P. Práva akcionáře na odkup akcií. Právní rádce, 1998, č. 1.

zanedbatelné nároky na informovanost a iniciativu akcionářů, zejména pokud budeme o akcionáři uvažovat v intencích investora – spotřebitele.

Zákon č. 370/2000 Sb. postup pro případ prodlení společnosti s učiněním veřejného návrhu změnil. Akcionáři zůstalo právo reagovat na nečinnost společnosti vlastním návrhem, zde ale podobnost skončila. Společnosti doručením návrhu akcionáře vznikla povinnost jeho akceptace do 15 dnů ode dne jeho doručení. Pokud tak neučinila, měl dotčený akcionář právo žádat po společnosti poskytnutí náhrady škody způsobené mu porušením závazku uzavřít smlouvu nebo domáhat se uzavření smlouvy soudní cestou.

Další novela obchodního zákoníku, zákon o nabídkách převzetí, přesunula úpravu práv menšinového akcionáře pro případ prodlení společnosti s návrhem do obecných ustanovení § 183a týkajících se postupu uzavírání veřejného návrhu (odst. 7 citovaného paragrafu). Akcionář dožadující se ochrany již není povinen předkládat společnosti návrh smlouvy a, pokud je společnost s jejím učinění v prodlení, může přímo přikročit k realizaci příslušných práv: tedy žádat nahradu škody nebo domáhat se uzavření smlouvy, a to ve lhůtě 6 měsíců ode dne prodlení společnosti.

Regulace způsobu určení ceny, kterou je navrhovatel povinen zaplatit menšinovému akcionáři v případě povinného veřejného návrhu, prošla rovněž změnami.

Dle původní právní úpravy ve znění zákona č. 142/1996 Sb. se rozlišoval způsob určení ceny v závislosti na tom, zda předmětem návrhu byly akcie kótovaných nebo nekótovaných společností. Zjednodušeně řečeno se v prvním případě cena za akcii stanovila jako vážený průměr cen, které byl0y uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných trzích za období šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Ve druhém případě se pak cena za akcii rovnala hodnotě podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti určeném na základě účetní závěrky.

Dikce zákona zde byla poněkud nejasná.72 Vyjádření vazby na hodnotu podílu akcie na čistém obchodním jmění totiž bylo dále (na konci věty) zopakováno a působilo matoucím dojmem. Nejvyšší soud se rovněž zabýval výkladem tohoto ustanovení s ohledem na způsob určení ceny za prodej akcií, pokud bylo rozhodnuto o zrušení

72 Obchodní zákoník v § 186a odst. 4 stanovil, že „Pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je povinna koupit je alespoň za cenu stanovenou podle § 183c, jinak za cenu, která se rovná hodnotě podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti určeném na základě účetní závěrky sestavené nebo schválené ke dni konání valné hromady připadajícího na tuto akcii.“

jejich veřejné obchodovatelnosti. Dospěl k závěru, že ustanovení § 186a odst. 4 stanovící, že „Pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je povinna koupit je alespoň za cenu stanovenou podle § 183c ……“, je nutno vykládat teleologicky. Ačkoli v době, kdy společnost činí veřejný návrh, nejsou již akcie veřejně obchodovatelné, a tudíž by se § 183c zdánlivě aplikovat neměl, je dle Nejvyššího soudu nutno vzít v úvahu záměr zákonodárce. Nejvyšší soud tak dovodil, že ze způsobu úpravy dané problematiky vyplývá, že zákonodárce měl v úmyslu určit cenu za prodej akcií na základě ceny, za jakou byly veřejně obchodovány, tedy dle § 183c ObchZ.73

Dle další novely obchodního zákoníku, zákona č. 370/2000 Sb., měla cena za akcii splňovat požadavek přiměřenosti ve vztahu k hodnotě akcie. Přiměřenost ceny musela být doložena znaleckým posudkem. Způsob určení ceny se tím sjednotil u společností kótovaných i nekótovaných. Zákon o nabídkách převzetí přesunul úpravu určení ceny do § 183a odst. 5 ObchZ - obecné části úpravy veřejného návrhu (nově se místo pojmu

„cena“ užívá pojem „protiplnění“).

Po jisté legislativně technické úpravě provedené zákonem č. 420/2009 Sb., kterou zmiňuji dále, zůstala koncepce určení ceny zachována dodnes – cena se stanoví s ohledem na požadavek přiměřenosti. Přiměřenost ceny se dokládá vždy znaleckým posudkem. Pokud se návrh týká veřejně obchodovatelných cenných papírů, je možno přiměřenost protiplnění odůvodnit i jinak, pokud tak navrhovatel učiní řádně.

Konečně zákon č. 370/2000 Sb. nově uložil těm akcionářům, kteří na valné hromadě odhlasovali přijetí některého z rozhodnutí uvedeného v § 183a odst. 1 a 3, aby od společnosti vykoupili akcie, které byla tato společnost nucena odkoupit od akcionářů, kteří přijali veřejný návrh dle § 186a. Cena za akcie musí odpovídat ceně, za kterou společnost tyto akcie nabyla od ostatních akcionářů, zvýšená o úrok ve výši úroku vyžadovaného bankami za poskytnutí odpovídajícího úvěru v době, kdy společnost veřejný návrh smlouvy učinila.

Tím, že dříve tato povinnost akcionářů, kteří hlasovali pro přijetí rozhodnutí dle § 186a odst. 1 nebo 3, neexistovala, byla řešena ochrana právního postavení menšinových akcionářů na úkor postavení věřitelů společnosti, neboť společnost nabývala vlastní akcie, což je jev obecně nežádoucí.

73 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2005, spis. zn. 29/Odo 535/2004.

Po zdlouhavých diskuzích nad návrhem Třinácté směrnice (první návrh směrnice vypracovaný pod dohledem prof. X. Xxxxxxxxxxx byl uveřejněn již v roce 1974) byla dne 21. dubna 2004 konečně přijata Směrnice 2004/25/ES, o nabídkách převzetí (která však na rozdíl od svého návrhu nenese označení „Třináctá“), účinnosti nabyla

20. května 2004. V důsledku nutnosti její transpozice do právního řádu České republiky došlo k přesunutí celé právní úpravy nabídek převzetí z § 183a obchodního zákoníku do zvláštního zákona o nabídkách převzetí.

Česká republika byla poměrně dlouho v prodlení s provedením transpozice směrnice; lhůta pro ni uplynula 20. května 2006 a zákon o nabídkách převzetí nabyl účinnosti

1. dubna 2008. Rozpory dosavadní právní úpravy se směrnicí nebyly sice zásadní povahy, protože Česká republika již zákonem č. 370/2000 Sb. přejala podstatnou část úpravy do obchodního zákoníku, když vycházela z návrhu Třinácté směrnice, ale některé z nich přesto existovaly. V obchodním zákoníku tak zůstala pouze právní úprava (opět) veřejného návrhu smlouvy na koupi a směnu účastnických cenných papírů.

4.2.2. Vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu

Společnost, která rozhodla o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu, je povinna do 30 dnů od přijetí tohoto rozhodnutí učinit veřejný návrh smlouvy a umožnit v zákoně uvedeným akcionářům ukončit jejich účast ve společnosti tím, že s nimi uzavře smlouvu na odkoupení jejich účastnických cenných papírů. Majitelé účastnických cenných papírů se tak budou moci rozhodnout, zda návrh akceptují a ukončí svou účast ve společnosti, nebo v ní i navzdory změněným podmínkám setrvají.

Ohledně faktického dopadu rozhodnutí o změně druhu akcií na veřejnou obchodovatelnost těchto akcií Nejvyšší soud ve svém usnesení spis. zn. 29 Odo 213/2001 ze dne 3. ledna 2002 uzavřel, že „rozhodnutí společnosti o změně podoby akcií nelze ztotožnit s rozhodnutím o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodovatelnosti na regulovaném trhu, ačkoli faktický dopad může být stejný. Žádné zákonné ustanovení neurčuje, že v důsledku změny podoby akcií dochází ke zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že v současné

době nelze fakticky s listinnými akciemi na veřejných trzích v České republice veřejně obchodovat.“74 Ke stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud i v usnesení spis. zn. 29 Odo 88/2001 ze dne 24. září 2001.

Pro návrh smlouvy na odkoupení je závazná forma veřejného návrhu (§ 186a odst. 4 ObchZ) ve smyslu § 183a odst. 1 ObchZ. Na postup při uzavírání smlouvy podle § 186a odst. 1 a odst. 3 ObchZ se vztahují ustanovení § 183a ObchZ upravující postup při uzavírání smlouvy na odkoupení nebo směnu účastnických cenných papírů na základě veřejného návrhu. To plyne z dikce ustanovení § 186a odst. 4 ObchZ.

Adresátem veřejného návrhu jsou pouze ty osoby, které

▪ byly ke dni konání valné hromady majiteli účastnických cenných papírů společnosti;75

Vlastníci účastnických cenných papírů mají právo odprodat společnosti pouze ty účastnické cenné papíry, jichž byli vlastníky ke dni konání valné hromady, která rozhodla o zrušení veřejné obchodovatelnosti. Určení osoby, které svědčilo v tento den vlastnické právo, může být obtížné zejména v případě, že společnost vydala listinné akcie na majitele. Zákon proto stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že vlastníkem účastnického cenného papíru ke dni konání valné hromady je osoba, která veřejný návrh smlouvy přijala, a to ohledně těch účastnických cenných papírů, které uvedla v přijetí veřejného návrhu smlouvy.

▪ se nepodílely na přijetí rozhodnutí;

Osobami, které se nepodílely na přijetí rozhodnutí je nutno rozumět ty majitele účastnických cenných papírů společnosti, kteří se buď příslušné valné hromady vůbec nezúčastnili, nebo pro přijetí rozhodnutí nehlasovali. Za osobu nehlasující pro přijetí rozhodnutí se považuje i osoba, která se hlasování zdržela (vůči ní tedy bude veřejný návrh směřovat také).76 V notářském zápisu o rozhodnutí valné hromady musí být jmenovitě uvedeni vlastníci účastnických cenných papírů, kteří hlasovali pro vyřazení z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu.

74 Listinné cenné papíry jsou již v současné době veřejně obchodovatelné na Burze cenných papírů Praha,

a.s. Naopak druhý organizátor regulovaného trhu v České republice, společnost RM-SYSTÉM, česká burza cenných papírů a.s., to neumožňuje.

75 K definici pojmu „účastnické cenné papíry“ viz níže.

76 Dědič, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 454.

V této souvislosti vzniká otázka, jak pohlížet na majitele účastnických cenných papírů, se kterými není spojeno právo hlasovat na valné hromadě (typicky majitele prioritních akcií). Teorie je řadí do kategorie osob, které se valné hromady nezúčastnily, popř. nehlasovaly pro vyřazení.77

▪ se nevzdaly práva na prodej svých účastnických cenných papírů společnosti.

Adresátem veřejného návrhu nebude akcionář, který se tohoto práva vzdal. Prohlášení o vzdání se práva může být učiněno buď přímo na valné hromadě, která rozhodnutí projednávala (pak je součástí notářského zápisu o rozhodnutí valné hromady), nebo mimo valnou hromadu v písemné formě s úředně ověřeným podpisem. Vzdání se práva má právní účinky i vůči právnímu nástupci akcionáře.

Předpokladem výkonu akcionářských práv není vydání cenného papíru, který reprezentuje podíl akcionáře na základním kapitálu společnosti, ale existence závazku určité osoby vnést do společnosti vklad. Určitá osoba může být akcionářem, aniž by vlastnila cenný papír reprezentující podíl na základním kapitálu (akcii, zatímní list). Akcionářem se osoba totiž stává dnem zápisu základního kapitálu, na kterém se svým vkladem účastní, do obchodního rejstříku. To souvisí s tím, že akcie je tzv. nedokonalý cenný papír (§ 155 odst. 1 ObchZ). Oprávněnou osobou z veřejného návrhu je proto i osoba, která ještě nesplatila celou výši emisního kursu akcie a která je proto majitelem zatímního listu, který akcii nahrazuje (samozřejmě za předpokladu, že jsou splněny i ostatní výše uvedené podmínky).

Kromě toho je oprávněnou rovněž osoba, která emisní kurs splatila, ale protože zvýšení základního kapitálu ještě nebylo zapsáno do obchodního rejstříku, nemohlo dojít k emisi akcie. Tuto akcii do zápisu zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku nahrazuje poukázka na akcie. Vzhledem k výše uvedenému nemůže majitel poukázky na akcie vykonávat akcionářská práva, nicméně právo na veřejný návrh má, protože je majitelem účastnického cenného papíru ve smyslu § 183a odst. 1 ObchZ.

Dále bych chtěla podotknout, že obchodní zákoník v § 186a odst. 1 nestanoví zcela jasně, že adresátem veřejného návrhu by měli být pouze majitelé těch účastnických cenných papírů, které byly vyřazeny z obchodování na regulovaném trhu. Na rozdíl od

77 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 620.

§ 186a odst. 3 ObchZ, který omezuje právo na veřejný návrh pouze na majitele těch akcií, jejichž převoditelnost byla omezena či zpřísněna nebo u nichž došlo ke změně druhu akcie (tedy na majitele, kteří byli rozhodnutím přímo dotčeni), není v § 186a odst.

1 uveden obdobný požadavek ve vztahu k vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu. Doslovné znění zákona nevylučuje, že by veřejný návrh měl směřovat i vůči majitelům nekótovaných účastnických cenných papírů.

V praxi přitom může dojít k tomu, že společnost může emitovat kótované i nekótované účastnické cenné papíry. Tato možnost vyplývá z ustanovení § 65 odst. 1 písm. j) ZPKT, který jako podmínku pro přijetí akcií k obchodování na regulovaném trhu stanoví pouze, že žádost o přijetí se musí vztahovat na všechny akcie stejného druhu.78 Z logiky věci však lze dovodit, že odkupová povinnost se vztahuje pouze na vlastníky účastnických cenných papírů, se kterými bylo obchodováno na regulovaném trhu a které z něj byly rozhodnutím valné hromady vyřazeny.

V případě rozhodnutí o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu, jsou předmětem veřejného návrhu pouze ty účastnické cenné papíry, které mají být vyřazeny z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu.

Pojem účastnické cenné papíry je nutno vykládat v návaznosti na definici uvedenou v

§ 183a odst. 1 ObchZ, která jimi rozumí cenné papíry akciové společnosti, se kterými je spojen podíl na základním kapitálu nebo hlasovacích právech společnosti (akcie, zatímní listy), nebo cenných papírů vydaných touto společností, s nimiž je spojeno právo takové cenné papíry získat (poukázky na akcie, opční listy, vyměnitelné a prioritní dluhopisy).

Společnost může rovněž rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části kótovaných akcií. V takovém případě je ale nutné, aby tato část akcií byla zcela jednoznačně identifikovatelná. Identifikace účastnického cenného papíru se provádí pomocí identifikačního označení podle mezinárodního systému číslování pro identifikaci cenných papírů (ISIN) (§ 56 odst. 2 ZPKT). Dle Nejvyššího soudu není podmínka identifikace naplněna u společností, které vydaly ve více emisích veřejně

78 Srov. Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 620 nebo Dědič, X. Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 2264.

obchodovatelné zaknihované akcie téhož druhu a téže jmenovité hodnoty. V takovém případě je totiž všem emisím akcií přiděleno stejné identifikační číslo ISIN.79

Povinné náležitosti veřejného návrhu stanoví § 183a odst. 3 ObchZ. Patří mezi ně vždy následující údaje:

▪ jméno nebo firma a bydliště nebo sídlo navrhovatele;

▪ podstatné náležitosti kupní nebo směnné smlouvy, včetně údaje o výši protiplnění nabízeného za každý účastnický cenný papír, popřípadě dostatečně přesný způsob jeho určení;

▪ doba závaznosti veřejného návrhu smlouvy;

▪ důvody, proč je veřejný návrh smlouvy činěn;

▪ další podmínky uzavření smlouvy na základě veřejného návrhu, včetně způsobu jeho přijetí, okamžiku uzavření smlouvy a možnosti odstoupení od takto uzavřené smlouvy.

Pokud by návrh smlouvy některou ze zákonem požadovaných náležitostí neobsahoval, nešlo by vůbec o veřejný návrh; na jeho základě by nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy.80

Vzhledem k tomu, že zákon přikazuje formu veřejného návrhu, nemůže se akciová společnost obrátit s návrhem přímo na konkrétní osoby, neboť by šlo o porušení zákona.

Návrh musí být vždy uveřejněn v souladu se zákonem. Způsob uveřejnění návrhu se bude odvíjet od způsobu svolávání valné hromady společnosti, jejíž účastnické cenné papíry jsou předmětem veřejného návrhu (§ 183a odst. 2 ObchZ). Způsob svolávání valné hromady stanoví obchodní zákoník nově v § 184a.

Akciová společnost s akciemi na jméno musí návrh uveřejnit zasláním na adresu příslušného akcionáře, tak jak je uvedena v seznamu akcionářů. Pokud společnost vydala akcie na majitele, je povinna uveřejnit návrh v Obchodním věstníku a dále jiným vhodným způsobem, který stanovy určují pro svolávání valné hromady (odpadla povinnost uveřejňovat pozvánku na valnou hromadu, a tedy i návrh alespoň v jednom

79 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. ledna 2002, spis. zn. 29 Odo 213/2001.

80 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 581.

celostátně distribuovaném deníku určeném ve stanovách). Vlastník akcie na majitele, který v souladu s § 184a odst. 2 obchodního zákoníku nechal zřídit zástavní právo alespoň k jedné akcii společnosti jako jistotu na úhradu nákladů za zasílání oznámení o konání valné hromady, má právo na zaslání tohoto oznámení na adresu, kterou uvede v žádosti. Domnívám se, že v případě povinného odkupu lze dovodit právo takového akcionáře na zaslání veřejného návrhu na požadovanou adresu, protože v případě veřejného návrhu dle § 186a odst. 1 a 3 ObchZ bude zástavní věřitel a navrhovatel jednou a touže osobou. Ostatně § 183a odst. 2 ObchZ použití tohoto ustanovení nevylučuje.

K problematice uveřejnění veřejného návrhu smlouvy se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí spis. zn. 29 Odo 981/2005 ze dne 28. února 2006. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že „pokud jsou akcie na majitele vedené v zaknihované podobě, ohledně nichž tak akcionář mohl zjistit, kdo je jejich majitelem, z nich ještě nečiní akcie na jméno, ohledně kterých by byla společnost povinna v souladu s § 183a odst. 2 ObchZ uveřejnit způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolávání valné hromady. Pro posouzení formy akcií je rozhodující forma akcií uvedená ve stanovách a zapsaná v obchodním rejstříku.“

Vzhledem tomu, že povinnost učinit veřejný návrh má sama společnost ve vztahu k vlastním účastnickým cenným papírům, neuplatní se zde § 183a odst. 4 ObchZ upravující informační povinnosti navrhovatele vůči této společnosti – z důvodu totožnosti oprávněného a povinného subjektu.

Lhůta pro učinění veřejného návrhu činí 30 dnů a počíná běžet ode dne, kdy bylo valnou hromadou společnosti přijato rozhodnutí o vyřazení účastnických cenných papírů z českého nebo zahraničního regulovaného trhu.

Výše protiplnění nabídnutá společností za účastnické cenné papíry uvedená ve veřejném návrhu musí být v případě povinného veřejného návrhu přiměřená jejich hodnotě. Za účelem ochrany akcionáře stanoví obchodní zákoník v § 183a odst. 5, že přiměřenost výše protiplnění musí být doložena posudkem znalce. Pro jmenování, odměňování a obsah posudku znalce platí obdobně § 59 odst. 3 a 4.

Splatnost kupní ceny účastnických cenných papírů nabytých na základě veřejného návrhu smlouvy musí být stanovena nejpozději do jednoho měsíce ode dne

následujícího po dni uplynutí doby závaznosti veřejného návrhu smlouvy (§ 186a odst. 4 ObchZ).

Určení doby závaznosti veřejného návrhu smlouvy patří k jeho obligatorním náležitostem. Doba závaznosti veřejného návrhu je ponechána v případě dobrovolného veřejného návrhu na uvážení navrhovatele (§ 183a odst. 3 písm. c) ObchZ). Od přijetí zákona č. 420/2009 Sb. platí s účinností od 1. prosince 2009, že u povinných odkupů (tedy i při zrušení veřejné obchodovatelnosti účastnických cenných papírů), je minimální doba závaznosti 4 týdny ode dne uveřejnění veřejného návrhu.

Stanovy společnosti mohou pro určitá nabývání účastnických cenných papírů vyloučit aplikaci ustanovení § 183a odst. 1 – 4 ObchZ.81 Tato možnost společnosti vyloučit úpravu uvedeného ustanovení platí však jen pro dobrovolné veřejné návrhy. Pokud tedy společnost přijala rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti účastnických cenných papírů, musí vždy postupovat dle § 183a ObchZ.

Smlouva uzavíraná na základě veřejného návrhu (§183 odst. 4 ObchZ, § 25 NaPřev):

▪ na regulovaném trhu je uzavřena podle pravidel regulátora organizovaného trhu;

▪ mimo regulovaný trh je uzavřena doručením oznámení o přijetí veřejného návrhu smlouvy navrhovateli – společnosti.

Společnost je poté povinna oznámit uzavření smlouvy všem osobám, které veřejný návrh smlouvy přijaly. Způsob a lhůta oznámení jsou uvedeny ve veřejném návrhu, maximální délka lhůty pro oznámení však činí 1 měsíc od uplynutí závaznosti veřejného návrhu, jinak platí, že uzavření smlouvy bylo oznámeno.

Společnost nesmí oznámit uzavření smlouvy před uplynutím doby závaznosti veřejného návrhu. Pokud tak učiní, nemá to vliv na platnost smluv již uzavřených.82

Pokud jde o možnost společnosti pokračovat v odkupu účastnických cenných papírů vůči oprávněným akcionářům i po době uplynutí závaznosti veřejného návrhu smlouvy, domnívám se, že tento postup již není možný, neboť by byl v rozporu s kogentní úpravou nabývání vlastních akcií společnosti dle § 161 ObchZ. Ze stejného důvodu

81 Jde o případy, kdy nabídka na koupi nebo směnu je v průběhu po sobě jdoucích 12 měsíců učiněna jen vůči akcionářům vlastnícím dohromady účastnické cenné papíry, jejichž jmenovitá hodnota nepřesahuje 5 % základního kapitálu.

82 Xxxxx, B., Xxxxxx, V. Zákon o nabídkách převzetí, 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 92.

ani není možné v rámci povinného veřejného návrhu odkupovat účastnické cenné papíry od osob, které nesplňují podmínky povinného odkupu.83

Právní úprava částečného a podmíněného veřejného návrhu se může uplatnit pouze u dobrovolně činěných odkupů. Právním základem je § 21 a § 22 NaPřev, a to na základě § 183a odst. 4 věty páté ObchZ.

Částečný veřejný návrh smlouvy (vztahující se pouze na určitý počet účastnických cenných papírů, přičemž platí, že pokud byl návrh přijat nad stanovený počet účastnických cenných papírů, musí navrhovatel zajistit přiměřené uspokojení všech akceptantů) ani podmíněný veřejný návrh smlouvy (podmíněný podmínkou, jejíž splnění nezávisí na úvaze navrhovatele) nepřipadají v případě povinného odkupu z logiky věci v úvahu. Návrh nemůže být částečný, protože společnost musí splnit odkupovou povinnost vůči všem oprávněným akcionářům, a nemůže být ani podmíněn podmínkou, protože by tím docházelo k nepřípustnému omezování kogentně stanovených práv menšinového akcionáře.

Samotné vyřazení účastnického cenného papíru z obchodování na regulovaném trhu upravuje v návaznosti na § 186a odst. 2 ObchZ § 60 ZPKT. Společnost, která rozhodla o vyřazení, je povinna tuto skutečnost

▪ oznámit neprodleně České národní bance a organizátorovi regulovaného trhu a

▪ uveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Ustanovení § 186a odst. 2 ObchZ požaduje rovněž uveřejnění rozhodnutí způsobem, který předepisuje zákon a stanovy pro svolání valné hromady, což zvyšuje informační standard akcionářů.

Poté, co společnost splní všechny povinnosti vyplývající pro ni z přijetí tohoto rozhodnutí (dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu jsou to závazky vyplývající pro společnost vůči akcionářům z veřejného návrhu smlouvy), zašle organizátorovi regulovaného trhu žádost o vyřazení cenného papíru z obchodování na regulovaném trhu.

83 Xxxxxx, X. Nová právní úprava veřejného návrhu smlouvy o koupi nebo směně účastnického cenného papíru, Právní fórum, 2008, č. 9.

Přílohu žádosti tvoří rozhodnutí o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu, doklad o oznámení této skutečnosti České národní bance a doklad o splnění závazků vůči akcionářům vyplývající z rozhodnutí.

Organizátor regulovaného trhu provede vyřazení z obchodování na veřejném trhu bez zbytečného odkladu po obdržení žádosti se všemi přílohami a poté zajistí ukončení obchodování s takovým cenným papírem.

4.2.3. Změna druhu akcií nebo omezení převoditelnosti akcií nebo jejího zpřísnění

Vzhledem k tomu, že postup společnosti při veřejném návrhu smlouvy v případě přijetí rozhodnutí o změně druhu akcií nebo omezení převoditelnosti akcií nebo jejího zpřísnění je shodný jako v případě přijetí rozhodnutí dle § 186a odst. 1, budu se v této kapitole zabývat pouze drobnými odchylkami vyplývajícími z odlišné povahy těchto rozhodnutí. V ostatním odkazuji na výklad podaný v předchozí kapitole.

Lhůta pro učinění veřejného návrhu smlouvy je rovněž třicetidenní. Rozdílný je pouze počátek jejího běhu, který se upíná nikoli ke dni přijetí rozhodnutí valné hromady jako je tomu v případě rozhodnutí dle § 186a odst. 1, ale:

▪ ke dni zápisu změny druhu akcie do obchodního rejstříku, pokud se jedná o toto rozhodnutí nebo

▪ ke dni zápisu omezení nebo zpřísnění převoditelnosti akcie na jméno, pokud dochází k omezení nebo zpřísnění převoditelnosti akcie na jméno.

Při změně druhu akcií mohou vyvstávat otázky ohledně postupu společnosti při výměně akcií z prioritních na kmenové a naopak. U zaknihovaných akcií nepředstavuje řešení této otázky větší problém; změna akcie je realizována zápisem do evidence Střediska cenných papírů. Ve vztahu k listinným akciím může být sporné, zda má společnost nejprve:

▪ vyměnit akcie oprávněných akcionářů a teprve poté je odkoupit;

▪ odkoupit akcie oprávněných akcionářů bez předchozí výměny, poté je zničit a odprodat svým akcionářům nebo třetím osobám již nové, vyměněné akcie nebo

▪ odkoupit akcie oprávněných akcionářů, tyto akcie pak odprodat svým akcionářům nebo třetím osobám a teprve poté přistoupit k jejich výměně.

X. Xxxxxx se domnívá, že společnost by měla postupovat druhým způsobem, tedy nejprve akcie odkoupit, následně přistoupit k jejich výměně a odprodeji akcionářům či třetím osobám.84 Tento postup se jeví zároveň jako nejlogičtější a nejméně zdlouhavý.

Zápis rozhodnutí dle § 186a odst. 3 do obchodního rejstříku oznamuje společnost (představenstvo) způsobem, který předepisuje zákon a stanovy pro svolání valné hromady. Z povahy věci i z dikce zákona (§ 186a odst. 2 ObchZ) vyplývá, že rozhodnutí se neoznamuje ani České národní bance ani organizátorovi regulovaného trhu.

4.2.4. Zvláštnosti postupu u kótovaných účastnických cenných papírů

Ustanovení § 183a odst. 5 věty čtvrté a odst. 6 ObchZ pro případ povinného veřejného návrhu smlouvy, jehož předmětem jsou účastnické cenné papíry, které byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, stanoví pro navrhovatele další dodatečné povinnosti, které jsou odrazem státní kontroly v oblasti podnikání na kapitálovém trhu.

Orgánem dohledu je Česká národní banka. Pokud navrhovatel plní své zákonné povinnosti vyplývající mu vůči tomuto orgánu, je v postavení účastníka správního řízení, Česká národní banka je pak v postavení správního orgánu.

Navrhovateli ukládá zákon v § 183a odst. 5 povinnost předložit veřejný návrh smlouvy České národní bance ke schválení a doložit přiměřenost výše nabízeného protiplnění.

Povinnosti dle § 183 odst. 5 ObchZ má vůči České národní bance navrhovatel veřejného návrhu smlouvy, který

▪ je činěn proto, že tak ukládá zákon, a

▪ účastnické cenné papíry, které jsou jeho předmětem, jsou kótované.

Navrhovatel je povinen předložit veřejný návrh České národní bance a doložit jí přiměřenost výše protiplnění. Česká národní banka musí o návrhu rozhodnout ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení veřejného návrhu, a to tak, že buď rozhodne o zákazu učinit veřejný návrh smlouvy, nebo vyzve navrhovatele k odstranění vad návrhu (včetně

84 Xxxxxx, X. Nová právní úprava veřejného návrhu smlouvy o koupi nebo směně účastnického cenného papíru. Právní fórum, 2008, č. 9, s. 391.

doložení přiměřenosti výše protiplnění) a stanoví mu k tomu dodatečnou lhůtu, přičemž při stanovení lhůty postupuje Česká národní banka dle správního řádu a zohledňuje okolnosti konkrétního případu.85

Pokud navrhovatel nepředloží veřejný návrh smlouvy nebo odůvodnění výše navrženého protiplnění ve stanovené lhůtě, nebo v případě, že veřejný návrh smlouvy nadále vykazuje vady, je Česká národní banka povinna vydat rozhodnutí o zákazu učinit veřejný návrh smlouvy. K tomu má lhůtu v délce 15 pracovních dnů ode dne, který následuje po posledním dni lhůty určené ve výzvě k odstranění vad návrhu.

Česká národní banka tedy nevydává samostatné rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí zakazující, pokud návrh vykazuje vady, které jsou neodstranitelné nebo pokud ani v dodatečné lhůtě vady návrhu nebyly odstraněny. Marným uplynutím lhůty nastává fikce pozitivního rozhodnutí (nedojde k zamítnutí).86 Později vydané zamítavé rozhodnutí by již nemělo právní účinky.

Veřejný návrh smlouvy, jehož předmětem jsou účastnické cenné papíry, které byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, lze učinit až poté, co marně uplyne lhůta pro vydání rozhodnutí České národní banky o zákazu učinit veřejný návrh smlouvy.

Co se týče dokladování přiměřenosti výše protiplnění za kótované účastnické cenné papíry, bude se tak dít zpravidla znaleckým posudkem. Nicméně obchodní zákoník umožňuje navrhovateli doložit přiměřenost i jiným způsobem, pokud bude navrhovatelem jinak řádně odůvodněna. Lze tak učinit zejména odkazem na ceny, za které se účastnické cenné papíry obchodují na regulovaném trhu. O tom, zda byla přiměřenost výše protiplnění řádně odůvodněna jiným způsobem a znalecký posudek se proto nevyžaduje, rozhoduje Česká národní banka ve správním řízení dle § 183a odst. 6 ObchZ.

Na okraj podotýkám, že legislativně technické ustanovení novely obchodního zákoníku, zákon č. 420/2009 Sb., s účinností k 1. prosinci 2010, vypustilo z § 183a odst. 5 sporný dovětek, který navrhovateli umožňoval volbu mezi dokladováním přiměřenosti výše protiplnění nebo dostatečně přesného způsobu jeho určení. Z dikce zákona tak plynulo, že teoreticky by stačilo doložit pouze způsob, jakým byla určena výše protiplnění,

85 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 586.

86 Xxxxxxxx, X. x kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 243 a násl.

nikoli jakým byla určena jeho přiměřenost. Tato nesrovnalost byla zmíněnou novelou odstraněna a nyní je již nesporné, že navrhovatel musí dokládat přiměřenost výše protiplnění.

4.2.5. Možnosti obrany menšinového akcionáře

Pokud společnost neučiní včas povinný veřejný návrh, spočívají možnosti obrany akcionáře v právu domáhat se u soudu buď uzavření smlouvy, nebo náhrady škody. Pokud nabízená výše protiplnění nesplňuje požadavek přiměřenosti, mohou se oprávnění akcionáři domáhat dorovnání tohoto protiplnění.

Do novely obchodního zákoníku provedené zákonem o nabídkách převzetí byla práva majitelů účastnických cenných papírů pro případ prodlení společnosti s veřejným návrhem smlouvy upravena v § 186a odst. 5 a 6 ObchZ. Nyní je úprava soustředěna v

§ 183a odst. 7 ObchZ. Na řízení podle tohoto ustanovení se přiměřeně použijí ustanovení zákona o nabídkách převzetí, konkrétně § 50 a 52 upravující žalobu pro nesplnění nabídkové povinnosti a žalobu na dorovnání.

Pokud je akciová společnost v prodlení s učiněním veřejného návrhu, mohou se osoby, kterým vzniklo právo na odkoupení účastnických cenných papírů, domáhat uzavření smlouvy u soudu (výrok pravomocného rozsudku ukládající společnosti uzavření smlouvy nahrazuje uzavření smlouvy v souladu s § 161 odst. 3 OSŘ). Alternativně mohou oprávněné osoby požadovat náhradu škody, která jim vznikla porušením právní povinnosti odkoupit jejich účastnické cenné papíry. Na řízení se přiměřeně použijí ustanovení § 50 NaPřev upravující žalobu pro nesplnění nabídkové povinnosti.

Lhůta k podání žaloby činí 6 měsíců ode dne, kdy se společnost dostala do prodlení s plněním povinnosti učinit veřejný návrh, tj. po marném uplynutí 30 dnů ode dne přijetí rozhodnutí dle § 186a odst. 1 ObchZ nebo ode dne zápisu skutečností dle § 186a odst. 3 ObchZ do obchodního rejstříku.

Okruh aktivně legitimovaných osob k podání žaloby je vymezen v § 50 odst. 1 NaPřev. Oprávněnou osobou je ten, kdo byl majitelem účastnického cenného papíru společnosti k poslednímu dni lhůty pro splnění povinnosti učinit veřejný návrh. V případě následného převodu účastnického cenného papíru na jinou osobu zůstává žalobní právo původnímu majiteli, tzn. nabyvatel se náhrady škody domáhat nemůže. Účelem je

zajistit poskytnutí práva na náhradu škody pouze těm osobám, k jejichž ochraně byla odkupová povinnost uzákoněna.87 Zákon stanoví rovněž vyvratitelnou právní domněnku aktivní věcné legitimace svědčící vlastníkům účastnických cenných papírů na majitele, pokud tyto osoby byly majiteli účastnických cenných papírů ke dni podání žaloby.

Z přiměřeného použití ustanovení o řízení dle zákona o nabídkách převzetí vyplývá, že bylo-li zahájeno řízení o žalobě, vyvěsí soud na úřední desce oznámení o zahájení řízení a informuje Českou národní banku, jde-li o účastnické cenné papíry, které byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu. Dalším akcionářům se tím prodlužuje lhůta k podání žaloby o další tři měsíce od vyvěšení oznámení, a to bez ohledu na to, že lhůta pro podání žaloby dle § 183a odst. 7 již uplynula.

Zákon o nabídkách převzetí konstituuje závaznost soudního rozhodnutí, kterým se přiznává právo na náhradu škody, pro společnost co do základu přiznaného práva i vůči ostatním osobám, které se domáhají náhrady škody způsobené porušením povinnosti učinit veřejný návrh. Jde o jeden ze zvláštních případů překážky litispendence dle § 83 odst. 2 písm. d) OSŘ. Smyslem je hospodárnost soudního řízení, ale také úspora případných dalších nákladů pro ostatní akcionáře.

Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád stanoví závaznost pouze co do základu přiznaného práva, nebude takové rozhodnutí moci sloužit jako exekuční titul pro ostatní akcionáře v případě, že společnost odmítne jejich požadavek na vyšší odškodnění v souladu se soudním rozhodnutím. V takovém případě se bude muset akcionář obrátit s vlastní žalobou na soud; ten ovšem bude v intencích výše uvedeného vázán předchozím soudním rozhodnutím o určení výše odškodnění. V tomto řízení se proto soud již nebude zabývat otázkou oprávněnosti nároku na náhradu škody, ale pouze jeho výší ve vztahu ke konkrétnímu žalobci.

Řízení o žalobě pro nesplnění povinnosti učinit veřejný návrh patří k nesporným řízením podle § 200e OSŘ a zahajuje se výlučně na návrh, podáním žaloby. Jde o zvláštní typ řízení dle § 120 odst. 2 OSŘ, ve kterém se uplatňuje do jisté míry i zásada vyšetřovací. Tato zásada se projevuje v povinnosti soudu provést i jiné než účastníky navrhované důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu. Pro drobné akcionáře – žalobce, kteří by v klasickém sporném řízení nemuseli unést důkazní

87 Xxxxx, B., Xxxxxx, V. Zákon o nabídkách převzetí. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 138.

břemeno, to může znamenat významné zjednodušení jejich procesního postavení. Věcně příslušným bude krajský soud (§ 9 odst. 3 písm. g) OSŘ), v jehož obvodu má sídlo společnost (§ 200e odst. 1 OSŘ).

Pokud vyšlo najevo, že výše protiplnění nabízená společností není přiměřená, může se akcionář domáhat dorovnání protiplnění, zákon opět odkazuje na přiměřené použití ustanovení § 52 NaPřev o žalobě na dorovnání. Podání žaloby nemá za následek neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností, nicméně žalobce má právo požadovat po společnosti doplacení rozdílu mezi přiměřeným protiplněním a protiplněním od společnosti obdrženým, respektive uvedeným ve veřejném návrhu.

Jinak o soudním řízení o žalobě na dorovnání platí to, co bylo řečeno výše v souvislosti s žalobou pro nesplnění nabídkové povinnosti.

I zde se oznámení o zahájení řízení vyvěšuje na úřední desce soudu a oznamuje na České národní bance, pokud jsou předmětem návrhu kótované cenné papíry. Naopak vyvěšením oznámení o zahájení řízení na úřední desce nedochází k prodloužení lhůty k podání žaloby pro ostatní akcionáře, jako je tomu v předešlém případě. Zákonodárce pravděpodobně usoudil, že informovanost akcionáře dostatečně zajistí již sám veřejný návrh.

Stejně tak platí, že soudní rozhodnutí je co do základu práva závazné i pro další oprávněné. Soud není vázán případným rozhodnutím České národní banky o přiměřenosti výše protiplnění podle § 183a odst. 5 a 6 ObchZ.

5. LIMITY VÝKONU PRÁV MINORITY

5.1. Zákaz zneužití práva

Princip „Neminem laedit, qui iure suo utitur“ (nikomu neškodí ten, kdo vykonává své právo) je jednou z nejvýznamnějších soukromoprávních zásad. Ta ale neplatí naprosto bezvýjimečně. Zneužití práva či dokonce šikanózní výkon práva se nepřipouští.

X. Xxxxx popisoval zneužití práva (abusus iuris) jako chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného.88 Specifickým případem zneužití práva je podle něj šikanózní chování (nebo také šikanózní výkon práva), tedy vykonání práva se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. V obou případech dochází k chování, které je v rozporu s dobrými mravy.

Souladně s teorií je dle názoru Nejvyššího soudu zneužitím práva „… pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu.“89 a šikanou „…takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu.“90 Šikanózní výkon práva je jakýmsi kvalifikovaným zneužitím práva. Takové chování pak není výkonem práva, ale protiprávním úkonem.

Tato otázka je aktuální i ve vztahu k výkonu práv akcionářů, respektive akcionářské minority. Na straně jedné disponuje akcionář širokým spektrem práv, na straně druhé ale nemůže tato práva vykonávat naprosto libovolným způsobem. Omezujícím způsobem vůči společníkovi nepůsobí pouze povinnosti, které uvádí obchodní zákoník výslovně, ale meritorně je akcionář ve výkonu svých práv limitován i dalšími kritérii, v obecné rovině zejména principem dobrých mravů.

Tato zásada formulovaná v § 3 odst. 1 OZ je v režimu obchodních společností konkretizována v § 56a ObchZ. Toto ustanovení, známé také pod názvem „šikanózní klauzule“, které bylo do obchodního zákoníku vloženo jednou z jeho novel, zákonem

88 Xxxxx, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 1995, s. 184.

89 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000, spis. zn. 21 Cdo 992/99.

90 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. září 2004, spis. zn. 22 Cdo 1567/2004.

č. 370/2000 Sb., zakazuje akcionáři zneužití hlasů a jednání znevýhodňujícího jakéhokoliv společníka.

Zákaz zneužití hlasů se tak vztahuje nejen na zneužití hlasů většinou, ale i menšinovými akcionáři a dovozuje se, že i rovností hlasů.91 Z toho plyne, že zákaz zneužití hlasů je obecný a vztahuje se na každého společníka bez ohledu na postavení, v jakém se ve společnosti nachází. Ke zneužití hlasů nemůže docházet na úkor společnosti, ani jiných společníků.

Obsah pojmu zneužití hlasů ve společnosti se odvíjí od samotné povahy vztahu mezi akcionáři a společností a akcionáři navzájem. Jak jsem již zmínila výše, akcionář je především investorem snažícím se zhodnotit svůj vklad poskytnutý společnosti. Většinou každý akcionář vychází z toho, že i role ostatních akcionářů ve společnosti je podobná, tedy že i jejich zájmy se shodují. To, co je v zájmu společnosti, by tedy logicky mělo být i v zájmu všech jejích akcionářů. Problémem zde již může být definice pojmu „zájem společnosti“.

V angloamerické doktríně je tento pojem reprezentován teorií tzv. shareholder value (zájem společnosti je ztotožňován se zájmem jejich akcionářů). Naopak kontinentální pojetí je sociálnější, když zájem společnosti je posuzován jako samostatný statek, oddělený od zájmu akcionářů, zahrnující kromě jejich zájmu také zájem zaměstnanců, věřitelů společnosti, ba dokonce i zájem na „veřejném blahu“, tzv. stakeholder value.92

Domnívám se, že ve vztahu k zákazu zneužití hlasů je relevantní první teorie, o které můžeme zjednodušeně říci, že zájem investora je zájmem společnosti. Pokud se některý z akcionářů bude chovat tak, že jeho jednání bude se zájmem společnosti v rozporu, např. tím, že se pokusí dosáhnout jisté výhody nikoli výkonem svého akcionářského práva (typicky buď zhodnocením svého podílu nebo vyšším podílem na zisku), ale jiným způsobem – prvotní příčinou jeho výhody tedy nebude členství ve společnosti, přičemž zároveň dojde k porušení práv jiného akcionáře, můžeme říci, že jedná v rozporu se zákazem zneužívání hlasů.93

Např. pokud většinový akcionář prosadí zrušení společnosti, jejíž ekonomické výsledky jsou příznivé, jen z toho důvodu, že potřebuje mít k dispozici určitý kapitál, nejde o

91 Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 187.

92 Dědič, J., Xxxx, P. Evropské právo společností. Praha: Bova Polygon, 2004, s.487.

93 Srov. Xxxxxxxxx Xxxxxx. K obecným limitům akcionářských práv. Právní rozhledy, 2007, č. 10.

zneužití hlasů, protože ekonomický prospěch budou realizovat všichni akcionáři prostřednictvím podílu na likvidačním zůstatku (ač by jinak raději upřednostnili stabilní příjem z podílů na zisku). Pokud ale tento akcionář prosadí přijetí rozhodnutí, kterým společnost poskytne půjčku jiné osobě za nevýhodných podmínek, přičemž výhody z toho poplynou pouze tomuto akcionáři, půjde o porušení zákazu zneužití práva.

Právní postavení akcionářské minority je tak ovládáno dvěma zásadami; zásadou ochrany menšinových akcionářů a zásadou zákazu zneužívání jejich práv.

Ač bude tento zákaz spíše vnímán jako potřebný ve vztahu k většinovému akcionáři, nebude v žádném případě prakticky méně využitelná jeho aplikace v kontextu akcionářské minority. Zvláště disponují-li menšinoví akcionáři tzv. blokační menšinou, mohou zamezit přijetí pro společnost mnoha prospěšných rozhodnutí. Např. zabrání zvýšení základního kapitálu nepeněžitým vkladem, když takový vklad by byl pro budoucí pozitivní rozvoj akciové společnosti klíčový, zneužívají svého práva podávat žaloby proti společnosti dle § 182 odst. 2 ObchZ apod.

Ze zahraničí je znám pojem tzv. greenmailingu, jednání, které je formálně v souladu se zákonem, ale ve své podstatě jde o vydírání společnosti minoritním akcionářem. Akcionář zneužívá svá práva, které mu zákon dává na jeho ochranu. Tyto praktiky nalezly uplatnění v tuzemsku až po uzákonění ustanovení chránících drobné akcionáře; do té doby pro ně vlastně nebyl prostor. Praktiky, které tito „profesionální“ minoritní akcionáři využívají, zahrnují nejčastěji svolávání valných hromad, popřípadě účast na valných hromadách a jejich téměř nekonečné protahování a zdržování, ať už různými dotazy nebo formálními protesty. Silnější greenmaileři mohou také blokovat důležitá rozhodnutí valných hromad pomocí soudního napadání průběhu valné hromady. Cílem greenmailera je dosáhnout na majoritním akcionáři mimosoudního vyrovnání, a to i za pětinásobek hodnoty prodávaných akcií. Četné kauzy greenmailingu jsou známy už i v České republice.94

Sankcí za porušení zákazu zneužívání hlasů je zejména založení povinnosti akcionáře nahradit škodu osobám, kterým v důsledku takového protiprávního chování vznikla

94 K z nejznámějších sporů patří např. problematické zvyšování základního kapitálu Komerční banky v roce 1999 v souvislosti s její privatizací, kdy tehdejší minoritní akcionář X. Xxxxxx napadl rozhodnutí společnosti o zvýšení základního kapitálu. Spor se táhl do roku 2000, což pro banku (a stát) představovalo příliš velké časové ztráty.

(§ 261 odst. 3 písm. a) ObchZ a § 373 v návaznosti na § 757 ObchZ), tedy zejména společnosti, příp. dalším akcionářům. Odpovědnost je objektivní s možností liberace (okolnostmi vylučujícími odpovědnost).

Dalším možným následkem může být to, že na hlasy odevzdané na valné hromadě v rozporu s tímto zákazem nebude brán zřetel, popř. usnesení takové valné hromady může být prohlášeno soudem za neplatné.95 Aplikace sankcí přichází v úvahu zejména, pokud motivem k výkonu minoritního práva bylo vymoci pro určitou osobu neoprávněnou výhodu či plnění na úkor ostatních. Např. pokud představenstvo svolalo valnou hromadu na popud akcionáře, kterého k žádosti o svolání valné hromady vedly motivy odporující zákazu zneužívání hlasů, může společnost na akcionáři požadovat uhrazení nákladů, které jí v souvislosti s tímto svoláním vznikly.

Prvorepubliková úprava pro účely zajištění případného práva na náhradu škody z titulu bezdůvodného svolání mimořádné valné hromady umožňovala společnosti vyžadovat na minoritním akcionáři složení jeho akcií u společnosti. Žádost o vrácení těchto akcií před konáním valné hromady se posuzovala jako zpětvzetí žádosti o jejím konání.96

5.2. Povinnost loajality

Zákaz zneužití hlasů je jedním z projevů povinnosti loajality společníka vůči společnosti i ostatním akcionářům. Povinností loajality ke společnosti je vázán každý akcionář. Dle názorů odborné obce je výchozím pilířem povinnosti loajality společníka vůči společnosti již § 830 OZ, který ukládá každému z účastníků sdružení povinnost vyvíjet činnost k dosažení sjednaného účelu způsobem stanoveným ve smlouvě a zdržet se jakékoli činnosti, jež by mohla znemožnit nebo ztížit dosažení tohoto účelu.97 X. Xxxxx uvádí k povinnosti loajality akcionáře vůči společnosti, že „… je základním východiskem všech povinností akcionáře vůči této společnosti. Princip loajality platí obecně v každém soukromoprávním vztahu, tedy i v rámci obchodní společnosti.“98 Dále uvádí jednotlivé funkce této zásady. Zásada slouží jako interpretační pomůcka

95 Srov. Xxxxx, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 369 nebo Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 188.

96 Xxxxxx, X. Xxxxxxx společnost podle norem platných v historických zemích. Praha: X. Xxxxxxx, 1934, s. 89.

97 Dědič, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 367.

98 Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 185.

dílčích povinností akcionáře, má regulační význam v případech výslovně zákonem neupravených pro přílišnou podrobnost. V neposlední řadě plní i derogační funkci, kdy aplikace zvláštní normy by byla nespravedlivá pro rozpor právě s principem loajality.

Povinnost loajality se neuplatňuje výlučně ve vztahu akcionář – společnost, ale rovněž mezi akcionáři navzájem.99

Loajální společník se chová tak, aby:100

▪ aktivně přispíval k naplňování cílů společnosti, pro které se s ostatními společníky spojil, resp. pro které do společnosti vstoupil, a samozřejmě rovněž těmto cílům, byť svou pasivitou, nebránil;

▪ nezneužíval svého postavení a svých práv;

▪ společnosti neškodil a možné škody odvracel;

▪ v krajních případech upřednostňoval zájmy společnosti před zájmy vlastními;

▪ nedocházelo k porušování vnitřních předpisů společnosti.

Nicméně míra loajality není ve všech společenstvích stejná. Nejvýrazněji se projevuje v osobních společnostech; v kapitálových společnostech, jejichž fungování je založeno na zásadě, že vůle společnosti nemusí být vždy v souladu s vůlí každého jednoho společníka, není tak výrazná.

Tuto problematiku lze demonstrovat např. na právní úpravě zákazu konkurence. V osobních společnostech platí pro její členy úplná zápověď podnikání ve stejném předmětu podnikání jako má společnost, naproti tomu u akciových společností zákon tento zákaz pro akcionáře nestanoví. V souvislostí s posouzením ústavnosti právní úpravy vytěsnění (squeeze-out) k tomu judikoval Ústavní soud, že101 „Akciová společnost má jinou povahu než odborová organizace, spolek, politická strana či náboženská společnost. Cílem akciové společnosti je soustředění kapitálu, investování, podnikání a dosahování zisku. Postavení akcionářů proto nelze srovnávat s členskými právy v jiných typech sdružení a společností, když je dáno velikostí jeho investice a

99 Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 186.

100 Dědič, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 367.

101 Nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, Pl. ÚS 56/05.

současně rizika, která z tohoto důvodu nese. Práva akcionářů se proto liší, stejně jako jejich povinnosti.“

Intenzita loajality u akciových společností bude proměnlivou veličinou závislou na mnoha faktorech, jako je zejména charakter akcionářské struktury a výše podílu akcionáře na základním kapitálu či hlasovacích právech. Nelze jistě očekávat stejnou míru loajality od akcionáře společnosti s kótovanými cennými papíry se značně rozptýlenou akcionářskou základnou a akcionáře společnosti s méně společníky, kteří se osobně účastní na výkonu předmětu podnikání společnosti.102 Odpověď na otázku, jestli v konkrétním případě loajalita převáží a akcionář bude muset dát přednost zájmům společnosti před dílčími zájmy vlastními, pak bude muset dát soud.

Stupeň loajality, kterým je vůči společnosti akcionář vázán, bude mít podle mého názoru tedy vliv i na posouzení toho, zda konkrétní chování minoritního akcionáře, které je v rozporu se zájmy společnosti, je zneužitím práva či nikoliv. Jak jsem již zmínila, míra loajality, ke které je společník povinen, není vždy stejná. Vzhledem k tomu, že zákaz zneužití hlasů je projevem povinnosti loajality, bude třeba interpretovat tento zákaz v návaznosti na konkrétní stupeň loajality. Jinými slovy, chování, které by bylo zneužitím práva v osobní společnosti, jím nemusí být ve společnosti akciové, vůči níž a vůči jejímž akcionářům není třeba tak vysoký stupeň loajality dodržovat.

V některých případech tak může být preference vlastního zájmu nad zájmem společnosti a ostatních akcionářů odůvodněna rozdílným stupněm loajality, který musí společník vůči těmto subjektům zachovávat. Dále budeme-li vycházet z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, kterým vyjádřil právo hlavního akcionáře provést nucený výkup akcií (vytěsnění) výlučně z titulu ekonomického, nelze potom upřít obdobné právo (ekonomického chování) ani našemu akcionáři.

Každé jednání potenciálně vykazující znaky zneužití práva (hlasů) a posuzování, zda intenzita takového chování přesahuje to, co lze označit za přiměřenou míru, je nutno provádět velmi citlivě se zřetelem na všechny okolnosti případu.

102 Dědič, J., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 368.

6. ZÁVĚR

Ve své práci jsem se zabývala právní úpravou ochrany práv menšinových akcionářů se zaměřením zejména na oblast ochrany práv kvalifikované menšiny a na právo akcionáře ukončit účast ve společnosti v případě kvalifikovaných změn jeho právního postavení, konkrétně v souvislosti s přijetím rozhodnutí o vyřazení účastnických cenných papírů z obchodování na českém nebo zahraničním regulovaném trhu, o změně druhu akcií nebo zavedení omezení převoditelnosti akcií na jméno, respektive její zpřísnění. Vycházela jsem přitom z odborné literatury, judikatury a textu právních předpisů vnitrostátního a komunitárního práva.

Právní úprava ochrany práv menšinových akcionářů prošla značně rozsáhlým vývojem, který reflektoval polistopadovou změnu politického systému v České republice. Na potřebu zdokonalení právní úpravy ochrany menšinového akcionáře ukazovaly četné případy právní praxe. Významným iniciátorem změn byl rovněž prostřednictvím svých směrnic evropský zákonodárce.

Na jedné straně se zdá, že ochrana práv a oprávněných zájmů menšinových akcionářů je v našem právním řádu zakotvena dostatečně. Právní úprava je poměrně obsáhlá a detailní. Nicméně stále existují příklady z praxe, které dokazují marné úsilí akcionářské minority při uplatňování svých práv.103

Zájmy menšinových a většinových akcionářů se mohou často rozcházet a určit hranici mezi tím, kde je potřeba menšinového akcionáře chránit důvodná a kde je naopak nadbytečná a nepřiměřeně omezující ostatní akcionáře, popřípadě samu společnost, může být obtížné. Je ostatně nutno vzít v úvahu také povahu samotné akciové společnosti, která se svým účelem od ostatních obchodních společností liší, což rovněž předurčuje obsah pojmu „přiměřenost“ ve vztahu k ochraně práv akcionářské minority. Akcionář nemůže očekávat, že jeho právní postavení ve společnosti zůstane po celou dobu jeho účasti neměnné. Vzhledem k tomu, že akcionář je ve své podstatě vlastně investorem, musí nést podnikatelské riziko s tím spjaté. Na druhé straně nelze tuto

103 Z tuzemských kauz mohu vzpomenout např. spor mezi společností ArcelorMittal Ostrava a.s. a jejími menšinovými akcionáři nebo spor mezi společností Unipetrol a jejím menšinovým akcionářem, společností Goldenfrazil, která obviňuje Unipetrol z netransparentního chování a zvýhodňování hlavního akcionáře.

skutečnost vykládat v tom smyslu, že nemá právo na ochranu svého právního postavení, pokud ohrožení překročí jistou hranici. Jako akcionář – poskytovatel vkladu – má mít možnost realizovat užitky plynoucí z jeho společenství.

Domnívám se, že hmotněprávně poskytuje naše právní úprava minoritním akcionářům dostatečné záruky ochrany jejich práv a oprávněných zájmů. Podle dosavadního legislativního vývoje se domnívám, že budoucí perspektiva vývoje této oblasti leží spíše než v rozšiřování katalogu jeho práv v jejich upřesňování.

Nakonec bude vždy záviset na soudní moci, jak k ochraně práv menšinového akcionáře přistoupí v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Např. se může na první pohled zdát, že protesty menšinových akcionářů společnosti ArcelorMittal Ostrava a.s. proti této společnosti, které se mimo jiné týkaly rovněž sporu proti rozhodnutí iniciovanému většinovým akcionářem již po několikátý rok nerozdělit zisk společnosti a nevyplatit akcionářům dividendy, nemají oporu v zákoně (konkrétně dle § 178 ObchZ má akcionář právo na podíl ze zisku, který byl valnou hromadou schválen k rozdělení).104 Nicméně akcionář vkládá do společnosti vklad za účelem ziskání určité protihodnoty v podobě dividend nebo zúročení pozdějším prodejem této akcie. Pokud společnost dlouhodobě vykazuje zisk, který není rozdělován mezi akcionáře, ale neustále netransparentním způsobem převáděn do dalších účetních období, je tento postup společnosti dle mého názoru v rozporu s legitimním očekáváním akcionáře, ač nikoli v rozporu s konkrétním ustanovením zákona.

Klíčový prvek, který může napomoci jak ochraně oprávněných zájmů minoritních akcionářů, tak ochraně práv majoritních akcionářů a společnosti před zneužitím práv ze strany minority, spatřuji v rychlém a kvalitním fungování české justice. Kvality právního státu ostatně nespočívají v jeho přebujelé legislativní činnosti, ale měly by se spíše opírat o efektivní soudní moc, která je schopna vykládat zákon v souladu s jeho duchem a záměrem zákonodárce při respektování práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České repuliky.

104 Dostupné na <xxxx://xxxxxxx.xxxxxxxxxxx.xx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xx-xxxxx- 4-9-mld-korun/383420&id_seznam=1157>.

7. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

NaPřev zákon č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí, ve znění zákona č. 420/2009 Sb.

ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

PřemSpol zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění zákona č. 215/2009 Sb.

Směrnice 2004/25/ES směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze

dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí

Směrnice 2007/36/ES směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze

dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi

ZPKT zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů

AktG Aktiengesetz (BGBl. I S. 1089)

8. POUŽITÉ PRAMENY

Literatura

1) Černá, S. Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku. 2. doplněné vydání. Praha: Linde, 2004

2) Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006

3) Dědič, J.: Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha: Polygon, 2002

4) Dědič, J., Xxxx, P. Evropské právo společností. Praha: Bova Polygon, 2004

5) Dědič, X., Xxxxxxxxx, I., Xxxx, P., Kříž, X. Xxxxxxx společnosti. 6. vydání. Praha:

C. H. Xxxx, 2007

6) Xxxxxx, X. Xxxxxxx společnost a Evropská společnost. Praha: ASPI, 2009

7) Xxxxx, X. Akciová společnost: systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000

8) Xxxxx, B., Xxxxxx, V. Zákon o nabídkách převzetí, 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009

9) Xxxxxxxx, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009

10) Xxxxxx, X. Xxxxxxxxx smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, 2008

11) Xxxxx, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 1995

12) Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Díl I.

4. vydání. Praha: ASPI, 2005

13) Xxxxxxx,I., Xxxxxx, X. x xxx. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006

14) Král, R. Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2002

15) Xxxxxxxxxx, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006

16) Xxxxxx, X. Xxxxxxx společnost podle norem platných v historických zemích. Praha: X. Xxxxxxx, 1934

17) Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kolektiv. Obchodní zákoník: komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009

Články

1) Xxxx, P. Svolání valné hromady. Právní rádce, 2008, č. 10

2) Černá, S. Veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Právní rádce, 1998, č. 6

3) Xxxxxx, X. Nová právní úprava veřejného návrhu smlouvy o koupi nebo směně účastnického cenného papíru. Právní fórum, 2008, č. 9

4) Xxxxx, V. Procedurální práva akcionářů na valné hromadě. Právní rozhledy, 2010, č. 5

5) Xxxxxxx, M., Němec, P. Práva akcionáře na odkup akcií. Právní rádce, 1998, č. 1

6) Xxxxxx, X. K obecným limitům akcionářských práv.Právní rozhledy, 2007, č. 10

Právní předpisy

1) zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

2) zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

3) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

4) zákon č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí, ve znění pozdějších předpisů

5) zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů

6) zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů

7) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi

8) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí

Rozhodnutí

1) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, spis. zn. 1 Odon 88/97

2) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000, spis. zn. 32 Cdo 2717/99

3) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000, spis. zn. 32 Cdo 524/2000

4) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.června 2000, spis. zn. 21 Cdo 992/99

5) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2000, spis. zn. 29 Cdo 1300/2000

6) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. ledna 2002, spis. zn. 29 Odo 213/2001

7) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. května 2002, spis. zn. 29 Odo 657/2001

8) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, spis. zn. 25 Cdo 1454/2000

9) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. srpna 2002, spis. zn. 29 Odo 11/2002

10) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2003, spis. zn. 29 Odo 871/2002

11) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. září 2004, spis. zn. 22 Cdo 1567/2004

12) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. února 2005, spis. zn. 29 Odo 407/2004

13) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, spis. zn. 29 Odo 567/2004

14) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2005, spis. zn. 29/Odo 535/2004

15) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, spis. zn. 29 Odo 981/2005

16) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2006, spis. zn. 29 Odo 1023/2005

17) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. února 2007, spis. zn. 29 Odo 1237/2005

18) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2007, spis. zn. 29 Odo 311/2006

19) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2008, spis. zn. 29 Odo 1205/2006

20) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 2008, spis. zn. 29 Odo 1630/2006

21) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2009, spis. zn. 29 Cdo 3887/2008

22) nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, Pl. ÚS 56/05

23) usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března 2003, spis. zn. IV. ÚS 720/01

9. SUMMARY

Minority shareholders' rights protection

The subject of my Master's degree thesis deals with the minority shareholders' rights protection. With respect to the complexity of the subject, I have decided to focus only on some selected matters, namely the protection of rights of minority shareholders according to the Sec. 181 and 182 of the Commercial Code and the minority shareholders' right to terminate their participation in the company if their legal position in the company changes substantionally. The goal of the paper is to submit a complex view of the issues mentioned above, with regard to the analysis of the literature and respective decisions of the courts and, ideally, to draw the reader's attention to disputable parts of the issue and set down possible solutions.

The rights listed in the Sec. 181 and 182 may be enforced only by the minority shareholders whose participation in the capital stock represents the percentage of at least 3 % or 5 % in case the company's capital stock amounts to more than 100 000 000 Kč or at least 100 000 000 Kč, respectively. The list of rights comprises the right to submit a request for the summon of the extraordinary general meeting, for putting a matter to the schedule of the general meeting, the right to submit a request to the supervisory board for the inspection of the competency of the board of directors, the right to ask the supervisory board for claiming the damages against the member of the board of directors, the right to ask the board of directors for claiming of the payment of the share issuance rate or the application of the procedure according to the Sec. 177 of the Commercial Code, the right to remove the liquidator from the position and the right to require the inspection of the report on the relations between the controlling and controlled person. The shareholders are also entitled to claim damages against the member of the board of directors and claim the payment of the share issuance rate by themselves provided the competent board fail to comply with the duty (the so called

„shareholders´action“ or „ut singuli action“).

With regard to the right to terminate the participation in the company, the company is obliged to make an unaddressed offer of sales or exchange contract on the interest securities under the Sec. 183a of the Commercial Code. The duty of the company is

established provided the company passes particular resolutions mentioned in the Sec. 186a par. 1 and 3 of the Commercial Code, against the shareholder's will. Law regulates the contracting procedure, requisites of the offer and the mode of share value assessment with respect to the price determination.

Klíčová slova (Keywords):

minority shareholder, right to summon extraordinary general meeting, unaddressed contract offer

menšinový akcionář, právo na svolání mimořádné valné hromady, veřejný návrh smlouvy