Vznik mezinárodní kupní smlouvy podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Xxxx Xxxxx a právní věda

Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce

Vznik mezinárodní kupní smlouvy podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Xxxxxx Xxxxxx 2010/2011

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vznik mezinárodní kupní smlouvy podle Xxxxxxx OSN o smlouvách a mezinárodní koupi zboží zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

……………………………

Na tomto místě bych chtěla poděkovat JUDr. Kláře Xxxxxxxxx za cenné rady, podněty a připomínky, které mi pomohly při zpracování této práce. Taktéž bych ráda poděkovala mé rodině a přátelům, kteří mé nikdy nepochybovali.

Obsah:

Úvod 6

1. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží 9

1.1 Důvod vzniku 9

1.2 Podmínky aplikace, mezery v Úmluvě a zásady 10

2. Proces vzniku mezinárodní kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy 13

2.1 Obecně k uzavírání smluv 13

2.2 Uzavírání kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy 14

2.3 Návrh 15

2.3.1 Náležitosti návrhu dle Vídeňské úmluvy 16

2.3.2 Účinnost návrhu 24

2.3.3 Časové působení návrhu 25

2.4 Akceptace 26

2.4.1 Přijetí návrhu prohlášením 27

2.4.2 Přijetí návrhu jiným jednáním 28

2.4.3 Lhůty pro přijetí 30

2.4.4 Pozdní přijetí a zpětvzetí přijetí 32

2.5 Uzavření smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy 33

2.5.1 Uzavření dle „mirror image rule“ 34

2.5.2 Modifikované přijetí 35

2.6 Okamžik uzavření smlouvy 40

3. Nestátní prostředky právní úpravy 41

4. Obchodní podmínky 42

4.1 Včlenění obchodních podmínek do smlouvy 42

4.2 Výhody a nevýhody obchodních podmínek 44

4.3 „Bitva forem“ jako důsledek rozdílných obchodních podmínek 45

4.3.1 Příčiny vzniku „bitvy forem“ 46

4.3.2 Způsoby řešení „bitvy forem“ 47

4.3.3 Shrnutí 54

5. Mezinárodní obchodní zvyklosti 55

5.1 Mezinárodní obchodní zvyklosti a kontraktační proces 57

6. Praktiky stran 59

6.1 Praktiky stran a kontraktační proces 61

Závěr 62

Resumé 65

Prameny 67

Úvod

Současný mezinárodní obchod se uskutečňuje prostřednictvím celé řady složitých obchodních transakcí. Součástí těchto složitých operací na poli mezinárodního obchodování je již odedávna obchodní transakce koupě-prodej, jejímž základem je mezinárodní kupní smlouva. Ta vždy představovala a i v dnešním moderním světě stále představuje nejčastější způsob vzniku závazkového vztahu mezi zahraničními obchodními partnery.

Mezinárodní obchodní prostředí je poměrně dynamické a neustále se rozvíjející. Obchodní vztahy spolu dnes mohou uzavírat zahraniční partneři z různých států potažmo i různých světových kontinentů. Díky globalizaci postupně upadá význam státních hranic a díky moderním technickým a komunikačním prostředkům je možné uzavírat kupní smlouvy nejen osobně ale i na dálku kdekoli a s kýmkoli na světě. To vedlo státy i různé mezinárodní organizace ke snaze o harmonizaci a unifikaci právní úpravy v oblasti mezinárodní kupní smlouvy. Nejvýznamnějším úspěchem těchto snah bylo přijetí Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodni koupi zboží1 (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „Úmluva“) v roce 1980. O významu a kvalitě tohoto dokumentu svědčí i to, že byla, na rozdíl od předchozích podobných smluv, ratifikována již desítkami států z celého světa.

Existence Vídeňské úmluvy vnáší do mezinárodních obchodních vztahů alespoň určitou míru právní jistoty, když stanoví pravidla pro uzavírání mezinárodní kupní smlouvy, vymezuje práva a povinnosti smluvních stran, kterým zároveň ponechává určitou míru volnosti při uzavírání jejich závazku, dále upravuje následky porušení kupní smlouvy jednou ze stran a další otázky s ní související. Na druhé straně, i přes poměrně dlouhou dobu, po kterou je již Úmluva účinná, nemůžeme hovořit o tom, že by její interpretace ze strany soudů, případně jiných odborníků, byla zcela jednoznačná.

Smyslem této práce je vymezit především průběh kontraktačního procesu v režimu Vídeňské úmluvy. Proces vytváření mezinárodní kupní smlouvy je podle mého názoru jednou z nejdůležitějších fází celé obchodní transakce koupě-prodej. Správným postupem při uzavírání jakékoli smlouvy, správným vzájemným pochopením se obou stran a správným a jednoznačným zněním smlouvy lze totiž zamezit vzniku možných sporů v budoucnu. Úkolem obchodních partnerů při uzavírání smlouvy je shodnout se na určitém kompromisu, který bude přijatelný pro obě strany, a na základě něhož bude možné provést celý obchod od

1 Publikována ve Sbírce zákonů jako zák. č. 160/1991 Sb.

začátku až do konce bez jakýchkoli problémů. Především bez nutnosti řešit vzniklé spory zdlouhavou soudní cestou. Obava z vedení mezinárodního soudního sporu vede strany k tomu, že své smlouvy v mezinárodním obchodním styku formulují mnohem podrobněji než ve styku vnitrostátním.2

Vzhledem k tomu že unifikovaná úprava kupní smlouvy ve Vídeňské úmluvě není, jak bylo již výše naznačeno, zcela úplná a jednoznačně vykládaná, a ani národní právní řády se v úpravě kupních smluv samozřejmě neshodují, není samozřejmě v moci obchodníků znát národní právní řád každého svého obchodního partnera. Z těchto důvodů si obchodníci vytváří svá vlastní obchodní pravidla, za kterých jsou ochotni kontrakty uzavírat. Jde o tzv. standardizované smluvní podmínky, které mohou mít podobu obchodních podmínek přikládaných k vlastní kupní smlouvě či podobu formulářových smlouv. Strany se tyto své vlastní podmínky snaží učinit součástí uzavírané smlouvy. Především velké obchodní společnosti jsou často ochotny uzavírat smlouvy pouze na základě svých obchodních podmínek a nejsou ochotny bavit se v rámci kontraktačního procesu o jejich možné změně. Právě tam, kde na sebe v obchodním styku narazí dvě společnosti s vlastními smluvními podmínkami, které se snaží včlenit do smlouvy, může nastat problém, který v případě nepozornosti stran a včasném neodstranění rozporů může vyústit až v soudní při.

Kromě standardizovaných smluvních podmínek ovlivňují obsah smlouvy také další skutečnosti. Ty souvisí s tím, že moderní právní řády i unifikovaná úprava kupní smlouvy v Úmluvě ponechávají v oblasti závazkového práva široké pole působnosti smluvní svobodě stran. Moderní formy spolupráce v oblasti mezinárodního obchodu jsou právem regulovány jen obecnými principy a může se tak prosadit základní zásada moderního závazkového práva, kterou je zásada autonomie vůle stran.3 V mezinárodním obchodním styku se díky tomu v průběhu času vykrystalizovaly tzv. mezinárodní obchodní zvyklosti. Mezi dlouholetými obchodními partnery vznikly tzv. praktiky zavedené mezi stranami. Na poli mezinárodních organizací byly vypracovány nejrůznější obchodní termíny, zásady, kodifikace apod. Všechny tyto skutečnosti mají společné to, že nebyly vytvořeny zákonodárcem žádného státu, ale vznikly dlouholetou praxí, vypracovaly je různé obchodní komory nebo samotní obchodníci, a přesto jsou schopny podstatným způsobem ovlivnit obsah mezinárodní kupní smlouvy. Je

2 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Standardizované formy uzavírání smluv v mezinárodním obchodě. Brno: Masarykova Univerzita, 1991. s. 5.

3 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 220-221.

tedy třeba s nimi ve styku se zahraničím počítat. Společně je označujeme jako tzv. nestátní prostředky právní úpravy.

Nestátním prostředkům právní úpravy bude věnována podstatná část této práce, a to především pokud jde o způsoby jejich včleňování do mezinárodní kupní smlouvy, respektive jejich vliv na kontraktační proces v režimu Vídeňské úmluvy. Ohledně těchto skutečností totiž mohou v praxi nastat nejrůznější spory mezi stranami. Jejich bezproblémové zakomponování do smlouvy a následný jednoznačný výklad je základem pro úspěšný průběh celé obchodní transakce koupě-prodej.

Ve své práci nejprve v krátkosti představím Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, abych se následně mohla věnovat stěžejnímu tématu této práce, kterým je kontraktační proces v režimu Úmluvy. Následně bych se chtěla věnovat nestátním prostředkům právní úpravy a jejich vlivu na proces uzavírá kupní smlouvy v mezinárodním obchodování. Je jasné, že tato problematika je natolik obsáhlá, že mi rozsah diplomové práce nedovolí věnovat se všem otázkám do nejmenších detailů. Přesto se pokusím podstatné problémy důkladně analyzovat a pro více informací odkazovat na použitou literaturu v poznámkách pod čarou. Rozporné otázky bych ráda analyzovala za pomoci vybraných soudních rozhodnutí, přičemž k léta sporným otázkám pokusím přidat svůj vlastní názor vytvořený na základě srovnání různých pramenů literatury i judikatury.

Tato práce by měla potvrdit či vyvrátit tvrzení, že úprava kontraktačního procesu obsažená ve Vídeňské úmluvě je natolik obecná, že si s ní současný mezinárodní obchod nevystačí a skutečně potřebuje vytvářet jiné, tzn. standardizované prostředky právní úpravy?

1. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

1.1 Důvod vzniku

Zahraniční obchod je fenomén, který se neustále rozrůstá tím, jak se otevírají nové komunikační a dopravní cesty, mizí bariéry v podobě státních hranic, překážky typu clo a jiné. Mezinárodní obchodní prostření však není pro většinu obchodníků tak lehce předvídatelné jako prostředí domácí. Důsledkem může být právní nejistota zahraničního obchodu. Obchodníci raději vidí jasně daná pravidla aplikace pro jejich transakce bez ohledu na to, který soud bude nakonec rozhodovat. Z tohoto důvodu mnoho států přijalo v těchto otázkách jednotné hmotné právo.4

Potřeba jednotné úpravy mezinárodní obchodní transakce koupě-prodej je v současnosti nezbytná a nikdo o ní pravděpodobně nepochybuje. Nejvýznamnějším počinem všech unifikačních snah, o které se státy i různé mezinárodní organizace po delší dobu snažily, je bezesporu vytvoření Vídeňské úmluvy, její následná ratifikace a vstup v účinnost. Tento dokument byl sjednán 11. dubna 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni konané pod záštitou OSN. Úmluva vstoupila v platnost poté, co byla v souladu se svým čl. 99 odst. 1 ratifikována potřebným počtem smluvních států dne 1. ledna 1988.

Jménem Československé socialistické republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 1. září 1981. Ratifikační proces byl ukončen uložením ratifikační listiny u generálního tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 5. března 1990. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku následně Úmluva vstoupila v platnost 1. dubna 1991. Po rozpadu ČSFR přešly její závazky na nástupnické státy a Česká republika se tak k 1. lednu 1993 stala smluvní stranou Vídeňské úmluvy. Tu v současné době ratifikovalo již 76 států z celého světa.5

4 XXXXXX, Xxxx xxx. The law of international trade. London: Sweet &Maxwell, 2002. s. 23.

5 Institute of International Commercial Law. CISG DATABASE [online]. Poslední aktualizace 12.7.2010 [citováno 2010-10-18]. Dostupné z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx.xxxx>.

1.2 Podmínky aplikace, mezery v Úmluvě a zásady

Vídeňskou úmluvu tvoří celkem 101 článků, které jsou rozděleny do čtyř částí. První z nich tvoří předmět úpravy a obecná ustanovení. Následuje část věnovaná uzavírání smlouvy, která je stěžejní pro účely mojí práce. Poté je zde část věnovaná koupi zboží a konečně závěrečná ustanovení, mezi kterými mají podle mého názoru velký význam tzv. výhrady, které Úmluva zakotvuje nejspíše proto, aby k ní přistoupilo co možná nejvíce smluvních států.

Předmětem úpravy Vídeňské úmluvy je mezinárodní kupní smlouva. Co je to vlastně kupní smlouva, sama Úmluva nedefinuje. Její znaky tak dovozujeme z čl. 30 a čl. 53, které zakotvují základní práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího. Vídeňská úmluva pouze v čl. 2 vypočítává koupě, na které se nevztahuje. Jde například o koupi zboží pro osobní potřebu, koupi na dražbách, při výkonu rozhodnutí apod. V čl. 3 pak Úmluva vymezuje kupní smlouvu od smlouvy o dílo, na kterou se její ustanovení nevztahují, přičemž toto vymezení je v podstatě shodné s úpravou obsaženou v českém Obchodním zákoníku.6

Vídeňská úmluva se samozřejmě nemůže vztahovat na všechny otázky, které s mezinárodní koupí zboží souvisejí. To je podle mě i jedním z důvodů jejího úspěchu. Proto k ní již přistoupilo tolik států. Teorie v této souvislosti hovoří o tzv. mezerách v úpravě Vídeňské úmluvy. Jde o otázky buď výslovně vyloučené, jako je podle čl. 4 Úmluvy platnost smlouvy nebo účinky, které může mít smlouva na vlastnické právo k prodávané věci, nebo o otázky sice Úmluvou pokryté ale výslovně neupravené. Příkladem takové otázky může být například problematika úroků z prodlení, o kterých se Úmluva zmiňuje v souvislosti s opožděným placením kupní ceny, ovšem jejich konkrétní výší se již nezabývá. Výslovně neupravené otázky se pak řeší v prvé řadě podle obecných zásad, na kterých Úmluva spočívá, následně pak podle právních norem rozhodného práva, tedy konkrétního právního řádu určeného podle pravidel mezinárodního práva soukromého.7

Které konkrétní praktické otázky představují mezery a které tvoří otázky vyloučené, dovozujeme z judikatury, která již měla několik možností vyjádřit svůj názor v této oblasti. Například švýcarský Obergericht kantoru Thurgau ve svém rozhodnutí8 dovodil, že otázka

6 Publikován ve Sbírce zákonů jako zák. č. 513/1991 Sb.

7 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 265-271.

8 Rozhodnutí švýcarského Obergericht des Kantons Thurgau ze dne 19.12.1999, č. ZB 95.22. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

platnosti postoupení pohledávky nespadá do působnosti Vídeňské úmluvy nebo že Úmluva neobsahuje pravidla pro dohody o obchodním zastoupení.

Normy Vídeňské úmluvy jsou dispozitivní stejně jako Úmluva jako celek. Čl. 6 dává stranám smlouvy možnost vyloučit použití Úmluvy nebo kteréhokoli jejího ustanovení, s výjimkou čl. 12, popřípadě účinky těchto ustanovení změnit. Úmluva se stranám nevnucuje a v souladu se zásadou smluvní svobody dává stranám možnost projevit svou vůli. Pokud strany chtějí aplikaci Úmluvy na svůj závazek skutečně vyloučit, musí tak učinit přímo ve své smlouvě, a to pokud možno velmi obratně. Například nemusí stačit odkaz na právní řád země, kterým strany chtějí, aby se jejich závazek řídil, protože pokud je taková země smluvní stranou Vídeňské úmluvy, je Úmluva součástí jejího právního řádu a na závazek se použije.

Účel sledovaný unifikací práva vyžaduje, aby unifikovaná pravidla měla nejen jednotný obsah, ale aby byla pokud možno týmž způsobem vykládána.9 Proto Vídeňská úmluva, která může být v praxi vykládána soudy nejrůznějších zemí, obsahuje vlastní interpretační pravidla v čl. 7, která jsou podle mého mínění sice velmi obecná, ale i tak jsou schopna poskytnout národním soudům určité vodítko, jak Úmluvu vykládat. Ať už v praxi rozhoduje soud kteréhokoli státu, musí při svém rozhodování přihlížet k mezinárodní povaze Úmluvy, podporovat jednotnost při jejím použití a respektovat zásadu dobré víry v mezinárodním obchodu.

Z čl. 11 vyplývá princip bezformálnosti, když Úmluva nevyžaduje, aby kupní smlouva byla uzavřena nebo prokazována písemně. Ani pro změnu nebo ukončení smlouvy není nutná písemná forma. To ovšem neplatí, pokud má jedna ze stran smlouvy místo podnikání v zemi, která učinila vůči tomuto článku výhradu podle čl. 96.

Zásady obecně představují určitá pravidla, principy nebo hodnoty, o které se opírá určité právní odvětví, právní předpis nebo i mezinárodní smlouva. Jedná se zpravidla o principy, které nenajdeme výslovně upraveny nebo definovány v právní normě, ale které byly postupně formulovány judikaturou a právními teoretiky. Nejinak je tomu i u zásad, na kterých stojí Vídeňská úmluva. Tyto zásady rozhodně nejsou bez významu a v oblasti mezinárodního práva mohou mít někdy větší váhu než psané normy. Na nich totiž mnohdy stojí výklad psaných pravidel.

Pro Vídeňskou úmluvu mají zásady význam především při vyplňování tzv. mezer v úpravě, jak již bylo naznačeno výše. Úmluva tak raději spoléhá při výkladu svých

9 XXXXX, Xxxxxx. Obchodní kontrakty II. díl. Praha: Prospektrum, 1994. s. 602.

ustanovení na obecné zásady, než aby odbíhala rovnou k některému národnímu právnímu řádu. I z toho je vidět, jaký význam jim tvůrci Úmluvy přikládají.

V judikatuře patří mezi nejčastěji skloňované zásady například zásada smluvní volnosti stran, což je jedna ze základních zásad celého soukromého práva. Ve Vídeňské úmluvě je vyjádřena dispozitivní povahou téměř všech jejích norem. Dále zásada dobré víry, která je v Úmluvě zakotvena jako jedno z pravidel pro výklad jejích ustanovení. Bohužel zde musím souhlasit s názorem X. Xxxxx, který odkazuje zároveň i na P. Schlechtriema, že zakotvení tohoto principu pouze jako kritéria pro výklad Vídeňské úmluvy a nikoli jako obecného principu pro realizaci práv a povinností smluvních stran vzbuzuje pochybnosti10 a není podle mě příliš šťastné.

Dále s mezinárodním obchodováním samozřejmě souvisí zásada poctivých obchodních styků. Bez tohoto pravidla by podle mého mínění nebylo možné, aby nějaké obchodování, ať už vnitrostátní nebo mezinárodní, fungovalo. Pokud by prodávající nebo kupující obecně vstupovali do obchodní transakce s nepoctivými záměry, mělo by to za následek narušení právní jistoty v mezinárodním obchodě. Nikdo by nemohl věřit nikomu. Nedůvěra mezi obchodními partnery či představa, že můj obchodní partner vstupuje do závazku s nepoctivým záměrem, by jistě byla nemalou překážkou zahraničního obchodu.

V neposlední řadě je nutné zmínit zásadu objektivního hodnocení chování stran smlouvy. Přičemž chování smluvních partnerů by soudy měly hodnotit případ od případu a samozřejmě bez předsudků, tedy objektivně.

Při aplikaci ustanovení Úmluvy na jednotlivé případy v praxi tak musí obecné i rozhodčí soudy zohlednit všechny výše uvedené zásady.

10 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde, 1999. s. 33.

2. Proces vzniku mezinárodní kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy

2.1 Obecně k uzavírání smluv

Mezinárodní kupní smlouva, stejně jako jakákoli jiná smlouva, vzniká na základě souhlasného projevu vůle alespoň dvou smluvních stran. Obsahem takto vzniklého závazkového vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti dvou či více obchodních partnerů. K vytvoření takové kupní smlouvy, s jejímž obsahem budou spokojeny obě smluvní strany, a která v sobě ponese skutečnou vůli obou účastníků kontraktu, vede často zdlouhavá cesta. Je to dáno tím, že každá ze smluvních stran vstupuje do procesu uzavírání smlouvy s určitou představou za jakých podmínek je ochotna popřípadě schopna mezinárodní obchod uzavřít a následně uskutečnit. Představy smluvních partnerů přitom mohou být i značně odlišné. Jsou závislé na ekonomické síle obchodníků, na zázemí, jaké jim dává jejich domovský stát například v podobě právního řádu, na nákladech, které jsou pro obchodníka spojeny s uzavřením a realizací transakce apod.11

Zahraniční obchodní partneři také musí kalkulovat s celou řadou nástrah, které se mohou v průběhu existence závazku objevit a pokud možno je odhalit ještě před jejich vznikem, respektive možnost jejich vzniku předvídat a stanovit tak již ve smlouvě možné způsoby jejich řešení. Vzhledem k tomu, že mezinárodní obchod je všeobecně mnohem náročnější, komplikovanější a nákladnější než obchod vnitrostátní, je podle mého mínění nezbytné, aby procesu jeho uzavírání byla věnována zvýšená pozornost. Předvídavý obchodník, který dostatečně promyslí všechna možná rizika již ve fázi uzavírání smlouvy, se tak může vyvarovat komplikacím, které mohou nastat až v průběhu plnění závazků z kupní smlouvy. Z tohoto důvodu považuji proces uzavírání mezinárodní kupní smlouvy za stěžejní fázi zahraničního obchodování, a proto se také toto téma stalo předmětem mé práce.

Proces uzavírání a následného vzniku smluv označujeme jako tzv. kontraktační proces, jehož výsledkem je existence smlouvy. Právní nauka většinově považuje smlouvu za dvoustranný právní úkon. Podle mého mínění však lze souhlasit spíše s názorem, který považuje smlouvu nikoli za právní úkon dvoustranný, ale za právní úkon dvou stran. Toto pojetí pak chápe smlouvu za právní úkon složený ze dvou jednostranných úkonů, jimiž jsou

11 XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXXXXXX, Xxx; XXXX, Xxxxxx. Mezinárodní obchodní operace. 4. aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2007. s 41-43.

návrh (dále také „nabídka“ nebo „oferta“) a akceptace (dále také „přijetí“).12 Úprava návrhu a přijetí má pouze pomocnou úlohu. Jde o určité zjednodušení, o model, který nejlépe dopadá na běžně uzavírané smlouvy vycházející z otázky a odpovědi na ni.13 Samozřejmě uzavírání smluv v praxi tak jednoduché není.

2.2 Uzavírání kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy

I terminologie a koncepce uzavírání smlouvy dle Vídeňské úmluvy byla předmětem kritik. Ty směřovaly především k tomu, že způsob uzavírání kontraktů dle Úmluvy odpovídá tradiční koncepci vzniklé v 19. století, ovšem moderní způsoby komunikace mezi obchodními partnery ze zahraničí neumožňují, popřípadě umožňují jen velmi obtížně, oddělit nabídku a její přijetí. Kritiky směřující proti úpravě uzavírání kupní smlouvy ve Vídeňské úmluvě ale nejsou zcela přesné.14 Dle mého přesvědčení se dají i tyto moderní prostředky překonat, a to důkladnou analýzou konkrétních případů a určitou abstrakcí, kterou lze tyto dva úkony od sebe vždy oddělit. Navíc Úmluva je platná a účinná pro mnoho států již řadu let a nespočet vnitrostátních soudců a rozhodců tak mělo příležitost vyložit a aplikovat pravidla, která jsou v ní obsažena pro uzavírání smluv. Dle judikatury se tak ukázalo, že část druhá Vídeňské úmluvy, kde jsou tato pravidla obsažena, poskytuje nástroje velmi vhodné pro jimi sledovaný účel, a že tyto nástroje jsou použitelné i pro moderní potřeby dnešní doby.15

Uzavírání smlouvy je upraveno v části II. Vídeňské úmluvy, tj. v článcích 14 až 24. Tato ustanovení regulují návrh na uzavření smlouvy, jeho nutné náležitosti, dobu působení, možnosti zrušení či odvolání a další záležitosti. Dále je v těchto článcích upraveno přijetí nabídky, včetně možných způsobů přijetí. Úmluva zná i tzv. modifikované přijetí, které je pro náš právní řád poměrně atypické. Pro občanskoprávní i obchodněprávní vztahy uzavírané dle českých vnitrostátních předpisů totiž platí, že smlouva je platně uzavřena, pokud existuje

12 XXXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxxxx. Kurz obchodního práva: obchodní závazky. 4. vyd. Praha:

C.H. Xxxx, 2007. s 50.

13 XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Milan. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. s 364.

14 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 288.

15 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Understanding the CISG : a compact guide to the 1980 United Nations convention on contracts for the international sale of goods. 3rd (worldwide) ed. Alphen aan den Rijn : Kluwer Law International, 2008. s. 48.

absolutní shoda mezi návrhem a jeho přijetím. Podle českého práva tak nepřichází v úvahu možnost přijmout návrh s tzv. nepodstatnými změnami, jak to umožňuje Úmluva nebo i právní řády některých jiných států. Úmluva upravuje v části II. také další skutečnosti související s uzavíráním smlouvy jako je okamžik jejího uzavření, možnosti doručení projevu vůle druhé smluvní straně a jiné.

Úprava vzniku mezinárodní kupní smlouvy ve Vídeňské úmluvě samozřejmě není úplná. To souvisí s tím, že ani celková úprava kupní smlouvy v Úmluvě není úplná. Její tvůrci v ní upravili pouze základní otázky týkající se mezinárodní kupní smlouvy, aby docílili co možná nejvyššího počtu smluvních států. V předchozí kapitole jsem naznačila, že jsou otázky jednak výslovně vyloučené z dosahu Úmluvy a jednak otázky spadající do jejího rozsahu, ale Úmluvou nijak neupravené. Výše byl naznačen i způsob, jakým, se vypořádat s takovými otázkami.

Z mého pohledu obsahuje Vídeňská úmluva pouze základní náležitosti návrhu a jeho přijetí a dále jen jiné základní předpoklady pro vznik smlouvy, které se nemohou příliš odlišovat od úpravy vzniku smlouvy dle právních řádů smluvních států. I přes tuto skutečnost nebyly všechny státy při přijímání Úmluvy ochotny přistoupit na úpravu uzavírání smlouvy a vymínily si tak možnost přijetí výhrady dle čl. 92. Podle tohoto ustanovení může smluvní stát při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu k Úmluvě prohlásit, že nebude vázán její částí II. Tyto státy se pak nepovažují za smluvní státy Vídeňské úmluvy ohledně obsahu úpravy v této části.

2.3 Návrh

Návrh obecně představuje projev vůle směřující k uzavření smlouvy. Jde o prvotní fázi kontraktačního procesu, kdy se jedna z budoucích smluvních stran rozhodne uzavřít mezinárodní kupní smlouvu. Své rozhodnutí vtělí do návrhu, který musí obsahovat právním předpisem stanovené náležitosti, a pak jej adresuje určitému subjektu, který se v případě přijetí návrhu stane jejím smluvním partnerem.

V praxi může mít takový návrh podobu nabídky, jako jednostranného právního úkonu představujícího návrh na uzavření smlouvy vycházející z popudu prodávajícího nebo podobu objednávky, jako jednostranného právního úkonu představujícího návrh na uzavření smlouvy vycházející z popudu kupujícího. Samotná obchodní praxe zná řadu dalších termínů pro tyto

úkony, ovšem v oblasti právní se pro tato jednání používá zpravidla termín návrh na uzavření smlouvy.16

Náležitosti návrhu na uzavření mezinárodní kupní smlouvy jsou dvojí. Jednak jsou to náležitosti, které musí odpovídat právním předpisům dotčeného státu určeného dle norem mezinárodního práva soukromého, a to pokud jde o otázky způsobilosti navrhovatele k právním úkonům, aspekty jeho vůle apod. Jednak jsou to náležitosti dané samotnou Úmluvou.

2.3.1 Náležitosti návrhu dle Vídeňské úmluvy

Z článku 14 odst. 1 vyplývají minimální požadavky na návrh na uzavření smlouvy. Vídeňská úmluva vyžaduje, aby projev vůle navrhovatele směřoval k jedné nebo několika určitým osobám, byl dostatečně určitý a navrhovatel musí už v návrhu vyjádřit svou vůli být tímto návrhem vázán v případě jeho přijetí. Dle znění Úmluvy je dostatečně určitý jen takový návrh, ve kterém je označeno zboží, jeho množství a cena, popřípadě návrh obsahuje ustanovení umožňující jejich určení. Aby návrh splňoval podmínky Úmluvy, musí být tyto náležitosti dány kumulativně. Pokud by návrh nebyl určen konkrétní osobě nebo osobám, pak je nutné jej v souladu s článkem 14 odst. 2 považovat pouze za výzvu k podávání nabídek.

Z výše uvedených skutečností právní teorie dovozuje, že Úmluva má na návrh na uzavření kupní smlouvy celkem tři základní požadavky. První, musí jít o „návrh na uzavření smlouvy“, což je standardní předpoklad. Druhý, navrhovatel musí mít v úmyslu „být návrhem vázán v případě jeho přijetí“, což je předpoklad, který odlišuje nabídku na uzavření kontraktu od obecného prodejního katalogu, letáku či reklamy. A konečně třetí, nabídka musí být

„dostatečné určitá“. Ustanovení článku 14 odst. 1 se věnuje pouze třem smluvním otázkám: popis zboží, jeho množství a cena. Jinými slovy všechny ostatní otázky mohou v návrhu zůstat otevřené, ale ne tyto tři.17

Zdánlivě jednoznačné ustanovení však může být v praxi vykládáno smluvními stranami rozdílně. Důsledkem toho může být i řešení jejich sporu soudní cestou nebo za účasti rozhodců. Teprve judikatura aplikací tohoto článku na konkrétní případy přináší odpovědi na

16 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova univerzita, 1993. s. 27.

17 FOLSOM, Xxxxx Xxxxxxxxx; XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxx X. International business transactions. 2nd ed. St. Xxxx, Minn.: West group, 2001. s. 29.

rozmanité otázky, které mohou v praxi při uzavírání smlouvy nastat, a které nejsou tímto ustanovením výslovně řešeny. Právní úprava samozřejmě musí být vždy tak obecná, aby pokryla všechny situace, které mohou v reálném životě nastat. Judikatura obecně, a dle mého názoru v mezinárodním obchodním právu obzvlášť, hraje významnou roli při dotváření práva. Na poli mezinárodního obchodu, který je ovládán obchodními zvyklostmi, zvláštními zásadami, praktikami stran či soukromými kodifikacemi, je tato její role ještě výraznější.

Určitost návrhu

Jde-li o náležitosti návrhu, může vzbuzovat pochybnosti například výklad pojmu „dostatečná určitost návrhu“. Co tedy musí objednávka či nabídka obchodníka konkrétně obsahovat, aby byla považována za dostatečně určitou? Úmluva přináší jisté výkladové vodítko, když druhou větou článku 14 odst. 1 dodává, že návrh je dostatečně určitý, pokud „označuje zboží“ a

„výslovně nebo implicitně stanoví, nebo obsahuje ustanovení pro stanovení množství a ceny“.

Na druhé straně ani návrh obsahující určité množství zboží a jeho přesnou cenu, nemusí být nutně vždy platným návrhem na uzavření smlouvy. Z předchozího jednání smluvních stran nebo z praxe mezi nimi zavedené může vyplývat, že podstatnými jsou i další skutečnosti, například splatnost kupní ceny.18 Musíme si tedy uvědomit, že při posuzování platnosti návrhu si nevystačíme pouze s prostým textem Úmluvy, ale musíme mít neustále na paměti i další skutečnosti, respektive zásady, které mezinárodní obchod ovlivňují a s nimi musíme stále kalkulovat.

Jako příklad z praxe lze uvést například rozhodnutí, kterým byla objednávka činčilových kožešin „střední a lepší kvality“ za cenu „mezi 35 a 65 markami za kus“ shledána dostatečně určitou dle článku 14 odst. 1.19 Tuto skutečnost dovodil rakouský Oberster Gerichtshof ve svém rozhodnutí 2 Ob 547/93 ze dne 10.11.1994.20

V předmětném sporu se soudil rakouský kupující a německý prodávající, kteří spolu uzavřeli kupní smlouvu na prodej určitého množství činčilových kožešin ve střední až dobré kvalitě, přičemž cena byla

18 HULMÁK, Milan. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, str. 1222.

19 XXXXXXXXX, Xxxxxx. The 1980 United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Institute of International Commercial Law.[online]. Poslední aktualizace 1.4.2005 [citováno 6.11.2010]. Dostupné z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxx00.xxxx>.

20 Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ze dne 10.11.1994, č. 2 Ob 547/93 . Dostupný z

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx#xx>.

dohodnuta v rozmezí 35 až 65 marek za kus podle konkrétní kvality. Z uzavřené smlouvy následně vznikl spor o zaplacení kupní ceny.

Rakouský soud, který se věcí zabýval, dospěl k nejprve k aplikaci Vídeňské úmluvy na tento případ a následně mimo jiné dovodil, že takovýto návrh na uzavření smlouvy je dostatečně určitý a je tedy v souladu s článkem 14 odst. 1 Úmluvy. Podmínka dostatečné určitosti návrhu je dle názoru soudu splněna, pokud jsou essentialia negotii výslovně stanovena v nabídce, avšak druhá věta článku 14 odst. 1 umožňuje i tzv. implicitní vyjádření smluvních stran, tj. stanovit kritéria, která následně umožní určit přesnou cenu, definitivní zboží i jeho množství. Rakouský soud si zde pomohl také ustanovením článku 8, který obsahuje obecné zásady pro interpretaci kupní smlouvy a judikoval, že pro platnost nabídky, tj. zda může být na základě předložené nabídky platně přijato, postačí, aby minimální obsah návrhu považovala za dostatečně určitý „rozumná osoba v tomtéž postavení za týchž okolností“ (článek 8 odst. 2). Podle článku 8 odst. 3 Úmluvy by se při určování úmyslu strany nebo významu, který by prohlášení nebo chování přikládala rozumná osoba, měla věnovat náležitá pozornost všem okolnostem případu, včetně jednání stran, praxe, kterou mezi sebou zavedly, zvyklostem a následnému chování stran. V souhrnu tedy platí, že implicitní vyjádření stran ohledně kvality a množství zboží a ohledně ceny, postačí k platnému návrhu na uzavření smlouvy.

Toto rozhodnutí považuji za správné. Dostatečnou určitost návrhu zde nespatřuji v tom, že zboží bylo co do kvality vymezeno jako „dobrá až střední kvalita“ a co se ceny týká, v rozmezí „od 35 do 65 marek za kus.“ Naopak takovou formulaci v návrhu bych považovala za fádní a nepřesnou, která může v praxi vyvolávat nespočet dalších otázek. Dostatečnou určitost však vidím v tom, že Úmluva umožňuje stanovit v návrhu množství zboží a kupní cenu nepřímo. V souladu s tímto také smluvní strany ve zmíněném případě postupovaly, přičemž jejich vyjádření je dostatečně určité na to, aby z něho byla jakost zboží a kupní cena stanovena dodatečně.

Navíc ustanovení článku 6 Vídeňské úmluvy zakotvující zásadu smluvní svobody stran a s ní související zásadu dispozitivnosti norem Úmluvy, umožňuje účastníkům kontraktu odchýlit se od druhé věty článku 14 odst. 1. Strany smlouvy se tak mohou dohodnout, že i návrh, který ponechává otázku kupní ceny otevřenou, je platnou nabídkou na uzavření smlouvy a tento nedostatek se pak vyplní ustanovením článku 55, který obsahuje pravidla pro náhradní určení kupní ceny, jestliže smlouva byla platně uzavřena, avšak není v ní výslovně

nebo nepřímo stanovena kupní cena. Důkazní břemeno ohledně existence platné nabídky, je pak na straně toho účastníka smlouvy, od kterého takový platný návrh vzešel.21

Navíc je uvedené rozhodnutí poměrně výrazně proobchodní, což je zcela v souladu s Vídeňskou úmluvou, kterou je také jako celek za velmi proobchodní.22 To podle mého názoru dokazuje i úprava modifikovaného přijetí v Úmluvě nebo ustanovení o náhradním určení kupní ceny, které se snaží urychlit a zjednodušit kontraktační proces.

Dostatečnou určitost návrhu dovodil i švýcarský soud v jiném rozhodnutí. Šlo o případ, který řešil Handelsgericht švýcarského kantonu St. Gallen.23

Německý prodávající v něm žaloval švýcarského kupující o zaplacení kupní ceny a pochopitelně i o úroky z prodlení. Pro pochopení všech důležitých skutečností se pokusím ve zkratce shrnout skutkový stav věci. Švýcarská společnost zaslala německému partnerovi nepodepsaný fax na objednávku tří zařízení počítačového hardwaru. Německá firma dodala zboží v souladu s faxem. Nebyla jí však zaplacena kupní cena, a proto podala na švýcarskou stranu žalobu. Hlavním argumentem švýcarského společnosti bylo, že nedošlo ke vzniku smlouvy, neboť nepodepsaný fax není platným návrhem na její uzavření.

Soud zde řešil hned dvě poměrně zajímavé otázky. Jednak se zabýval čl. 11 Vídeňské úmluvy, který zakotvuje princip bezformálnosti. Soud rozhodl, že platnému vzniku smlouvy není na překážku to, že fax švýcarské společnosti nebyl podepsaný, neboť dle Úmluvy není nutné, aby smlouva byla uzavřena písemně. Naopak smlouvu lze prokazovat jakýmikoli prostředky, včetně svědků, a tedy i nepodepsaná nabídka je dle Úmluvy platná. Druhou otázkou řešenou v soudním sporu, byla otázka splnění všech podmínek pro platnost návrhu souladu s čl. 14 odst. 1. Soud poznamenal, že návrh uskutečněný faxem představuje nabídkou, neboť značí záměr předkladatele být jím vázán v případě přijetí. Tento záměr německý prodávající správně dovodil z pojmů jako „objednat“, „pořadí objednaného zboží“ nebo

„okamžik dodání“ obsažených ve faxu. Podle názoru soudu jsou tyto pojmy jednoznačné a postačí k tomu, aby celá nabídka byla dostatečně určitá a vyhovovala podmínkám uvedeným pod čl. 14 odst. 1.

Z mého pohledu je nesmírně zajímavé rozhodnutí pařížského odvolacího soudu, ve kterém tamní soud rozhodoval spor vzniklý mezi německým prodávajícím a francouzským

21 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 189.

22 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 294.

23 Rozhodnutí švýcarského Handelsgericht St. Gallen ze dne 5.12.1995, č. HG 45/1994. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

kupujícím.24 Pro účely této práce je judikát zajímavý tím, že se vztahuje nejen k návrhu na uzavření smlouvy a jeho určitosti, ale francouzský soud se v něm zabýval i řadou jiných otázek, kterým se ve své práci věnuji.

Co se týká stručného shrnutí skutkového stavu, šlo zde o již zavedený fungující obchodní vztah, ve kterém německý prodávající dodával francouzskému kupci textil. Obchodní zástupce prodávajícího při návštěvě kupujícího ukázal kupujícímu nový typ tkaniny a nabídl mu jej k prodeji. Následně zaslal prodávající francouzskému kupci dopis v němčině s označení „potvrzení objednávky“ na určité metry látky a na určitou cenu. V dopise také uvedl, jakým způsobem by látka měla být postupně dodána kupujícímu v několika částečných plněních, přičemž tento způsob dodání zboží vyplýval z předchozí praxe, kterou mezi sebou strany zavedly. Kupující přijal první dodávku tkaniny a zaplatil vystavenou fakturu na zboží bez vyjádření jakýchkoli výhrad. Další dodávky však již nepřijal a ani nezaplatil s tím, že na nákup tohoto konkrétního zboží nikdy nebyla uzavřena smlouva. Naopak prodávající tvrdil, že kupní smlouva na dodávku nového typu tkaniny byla platně uzavřena při návštěvě jeho obchodního zástupce u kupujícího. S tím se také obrátil na francouzský soud, u kterého chtěl vymoci zaplacení kupní ceny za nevyzvednutou tkaninu, odebrání nevyzvednuté dodávky a náhradu škody.

Soud ovšem odmítl tvrzení prodávajícího a dovodil, že mezi stranami neexistuje žádný smluvní vztah. Soud nejprve zvažoval, zda kupní smlouva mohla být vytvořena ústně během návštěvy německého obchodního zástupce ve Francii. To by dle znění ustanovení Vídeňské úmluvy neměl být vůbec žádný problém, protože Úmluva je postavena na zásadě bezformálnosti a ústní uzavření smlouvy toleruje. V tomto konkrétním případě však soud rozhodl, s ohledem na kategorické popírání uzavření smlouvy ze strany kupující, že smlouva nebyla platně uzavřena, respektive že prodávajícímu se nepodařilo předložit dostatek důkazů potřebných k prokázání vzniku kontraktu. Toto tvrzení soudu lze jen těžko hodnotit, protože celkový text rozhodnutí je poměrně krátký, jak to ostatně u rozsudků francouzských soudů bývá, a všechny důkazní prostředky, které soud hodnotí, a které jej vedou k určitému závěru, zde nejsou dopodrobna popsány.

Soud také zkoumal otázku, zda mohla být smlouva uzavřena v souladu se zavedenou praxí, protože strany mezi sebou již dříve obchodovaly. Navíc předchozí obchody byly uskutečněny způsobem obdobným tomuto sporu, kdy kupující ústně provedl objednávku zboží a prodávající ji písemně potvrdil. Praxe zavedená mezi stranami je představována individuálními normami chování stran, které se mezi nimi vytvořily během delšího časového období a spočívají ve vzájemném souladném chování, které strany vzájemně tolerují, očekávají jej a předvídají. Tyto praktiky hrají v mezinárodním obchodně poměrně

24 Rozhodnutí francouzského Court of Appeals of Paris ze dne 10.9.2003, bez uvedení čísla. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xx/xxxxx0/000000x0.xxxx#xx>.

významnou roli a při řešení sporů na ně soudy často odkazují a přisuzují jim značnou váhu. Nicméně v tomto sporu soud dospěl k závěru, že i existence praktik zavedených mezi stranami nezbavuje strany povinnosti dostát při uzavírání smlouvy závazků plynoucích z čl. 14 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy, respektive, že nabídka na uzavření smlouvy musí být dostatečně určitá a mlčení kupující samo o sobě není přijetím návrhu.

Soudce tak dovodil, že pokud chtěl prodejce dodat kupujícímu nový druh tkaniny, velmi odlišný od látek dodávaných mezi nimi dříve, nemohl se spoléhat na předchozí již zavedenou praxi. Předmětem smlouvy se teď nově mělo stát úplně jiné zboží, které by muselo být v návrhu dostatečně určitě vymezeno, aby kupní smlouva platně vznikla. Pro dodání nového druhu tkaniny byl tedy potřebný nový návrh se všemi náležitostmi včetně určitosti. Ten zde však nebyl.

Soud se zabýval i dopisem německé strany, který údajně potvrzoval objednávku a měl tedy představovat návrh na uzavření smlouvy ze strany francouzského kupce. Avšak soud dospěl ke zcela opačnému závěru, když objednávku zhodnotil jako nabídku k nákupu, na kterou již kupující nereagoval. Při takovéto interpretaci logicky nemohlo dojít k platnému vzniku smlouvy.

Projev vůle navrhovatel

Mezinárodní obchod je mnohem komplikovanější než obchod vnitrostátní také proto, že mezi obchodníky z různých zemí existuje mnohem více překážek než mezi obchodníky, kteří jsou si blíž. Teď nemám na mysli blízkost danou vzdáleností mezi nimi ale blízkost danou jazykově. Jazyková bariéra mezi subjekty z ciziny může v praxi uzavírání kupních smluv způsobit řadu komplikací a výkladových problémů. Xxxxxxx si tvrdit, že většina zahraničních transakcí je prováděna v angličtině. Je to celosvětově uznávaný jazyk číslo jedna a je nejsnáze naučitelný a dostupný pro obchodníky z různých zemí světa. Řada obchodních termínů v anglickém jazyce je podle mě již ustálena a obchodníkům známa. Přesto může být pro některé účastníky složité vyjádřit v návrhu na uzavření smlouvy zcela přesně svou skutečnou vůli v cizím, tj. nemateřském jazyce.

Obdobně jako určitost návrhu tak i projev vůle navrhovatele bude v konkrétní situaci v případě pochybností vykládán za pomoci čl. 8 Úmluvy, který obsahuje interpretační pravidla pro smlouvy uzavřené v mezinárodním obchodním styku. Při řešení konkrétního sporu by tak soudce či rozhodce zkoumal, jaký byl skutečný úmysl strany, která se v návrhu

ne zcela jasně vyjádřila a jestli druhé straně byl tento úmysl znám nebo jí nemohl být neznám. Pokud by toto zkoumání nevedlo k jednoznačnému výsledku, musel by soud nebo rozhodce vykládat ono nejasné prohlášení podle významu, který by mu přikládala za týchž okolností rozumná osoba v tomtéž postavení jako druhá strana.

Rozhodování takových případů, kde půjde o zjištění konkrétního projevu vůle navrhovatele, jehož nejasnost je dána jazykovou bariérou, respektive nesprávným použitím obchodních termínů v cizím jazyce či jejich rozporným výkladem, může být pro obecné i rozhodčí soudy poměrně oříškem. Na soudce jsou samozřejmě kladeny mnohem vyšší požadavky než na obchodníky, jde-li o jejich jazykové znalosti. Soudci rozhodující mezinárodní spory k tomu musí být patřičně jazykově vybaveni, musí disponovat řadou znalostí a léty praxe. Především zkušenosti budou soudcům při jejich práci pomáhat, protože řada anglických obchodních termínů již byla judikaturou kvalifikována.

Na problém jazykové bariéry částečně naráží rozhodnutí rakouského soudu v Innsbrucku ze dne 1. února 2005.25

Jedná se o poměrně složitý případ, kde bylo řešeno hned několik právních problémů. Pro naše účely je podstatné, že byla uzavřena smlouva mezi rakouskou společností jako kupujícím a hongkongskou společností jako prodávajícím a předmětem smlouvy byla dodávka chemikálií. Kontraktační proces mezi stranami trval delší dobu, během které byla vyměněna řada písemných dokumentů, a proběhlo několik telefonických rozhovorů. Objednávka byla sepsána v angličtině a obsahovala anglický odkaz na obchodní podmínky kupujícího, které byly otištěny na zadní straně objednávky ovšem v němčině. Na realizaci celé zakázky se podíleli dva zaměstnanci čínské společnosti, kteří plynule hovořili německy. Objednávka nikdy nebyla prodávajícím potvrzena a ten přistoupil rovnou k plnění v souladu s touto objednávkou. Dle jeho stanoviska byla smlouva uzavřena již při telefonické komunikaci a objednávky proto nepovažoval za nutné písemně potvrzovat. Následně vznikl mezi partnery spor o kvalitu dodaného zboží a soud musel mimo jiné řešit otázku, zda smlouva platně vznikla a zda jsou obchodní podmínky kupujícího její součástí.

Soud v rozhodnutí kromě jiného dovodil, že prodávající měl vědět, že kupující hodlá obchodovat dle svých smluvních podmínek. Na každé své objednávce na ně anglicky odkazoval a nic na tom nemění skutečnost, že samy podmínky byly sepsány v němčině. Soud uvedl, že je mu známo, že v oblasti Hongkongu je němčina nevýznamným jazykem, nicméně kupující byl jedním z nejvýznamnějších klientů prodávajícího, se kterým hodlal provazovat velké obchody i do budoucna, a proto soud předpokládá při jejich uzavírání větší míru pozornosti a obezřetnosti. Dle soudu nebyl pro prodávajícího problém, aby nechal německé obchodní podmínky přeložit do jiného jazyka. Němčina je koneckonců univerzálním jazykem,

25 Rozhodnutí rakouského Oberlandesgericht Innsbruck ze dne 1.2.2005, č. 1 R 253/04x. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xx/xxxxx0/000000x0.xxxx>.

kterým navíc plynule hovořili i někteří jeho zaměstnanci. Soud opřel tato svá tvrzení o čl. 9 odst. 1 Vídeňské úmluvy, když uvedl, že anglický odkaz na obchodní podmoky byl uveden na přední straně každé objednávky, německé obchodní podmínky byly otištěny na zadní straně rovněž na všech objednávkách a prodávající jejich existenci ani použití nikdy nenamítl. Tím dle závěru soudu vznikla v souladu s čl. 9 odst. 1 Úmluvy ustálená praxe mezi stranami.

Toto rozhodnutí je poměrně dobrým návodem pro soudce a rozhodce, jakým způsobem lze v určitých případech překlenout jazykovou bariéru mezi obchodníky. Odkázat na praxi zavedenou mezi stranami, může být při řešení sporů častokrát mnohem jednodušší, než zkoumání jednotlivých ustanovení a pojmů dle výkladových pravidel zakotvených v čl. 8 Úmluvy. Samozřejmě ne ve všech případech bude možné odkázat na ustálenou praxi stran, protože ta má svá vlastní specifika a pro její užití Úmluva předvídá splnění dalších podmínek.

Problematika určení kupní ceny

Právní teoretikové i jiní odborníci ve svých publikacích často upozorňují na zásadní rozpor v úpravě kontraktačního procesu podle Vídeňské úmluvy, pokud jde o určitost návrhu. Problém vidí v tom, že Úmluva na jedné straně v čl. 14 odst. 1 požaduje, aby návrh na uzavření kupní smlouvy byl dostatečně určitý, a sama považuje za dostatečně určitý jen takový návrh, který výslovně nebo alespoň nepřímo stanoví kupní cenu. Na druhé straně však sama Úmluva v čl. 55 zakotvuje náhradní určení kupní ceny. Existencí čl. 55 tak Úmluva říká, že je možné platně uzavřít kupní smlouvu i bez určení kupní ceny.

Pokud tedy dojde k platnému uzavření kupní smlouvy a jediným „nedostatkem“ takové smlouvy bude chybějící kupní cena, pak se v souladu s čl. 55 presumuje dohoda stran o kupní ceně, která se všeobecně účtovala v době uzavírání smlouvy za takové zboží za srovnatelných okolností v příslušném obchodním odvětví.

Není divu, že vztah čl. 14 odst. 1 a čl. 55 je předmětem dlouhodobých diskusí. V současné době převládá mezi odborníky názor Xxxxxxxx, podle něhož může být na základě čl. 55 platně uzavřena kupní smlouva i bez určení kupní ceny.26 Čl. 14 odst. 1 a čl. 55 totiž upravují odlišné případy. Pokud si smluvní strany vymění návrh a přijetí, aniž by stanovily cenu zboží, nebude smlouva uzavřena, ledaže by byl zřejmý jejich úmysl být vázán smlouvou bez určení kupní ceny. Čl. 14 odst. 1 a čl. 55 tak podle Honnolda mohou být aplikovány

26 XXXXXXX, Xxxx X. Uniform law for international sales under the 1980 United Nations Convention. 3rd. ed. The Hague: Kluwer Law International, 1999. s. 163.

současně. V akademických kruzích se k jeho interpretaci těchto dvou článků kloní i Marsh, Xxxxxxxx nebo Schlechtriem.27

Stejně jako mezi právními teoretiky existují v této otázce rozdílné názory, tak i v judikatuře můžeme najít rozdílná hodnocení praktických případů. Kupříkladu i ve výše popsaném rozhodnutí rakouského soudu o prodeji činčilových kožešin tamní soud akceptoval i s odkazem na čl. 55 Úmluvy ujednání stran o kupní ceně mezi 36 a 65 markami za kus. I judikatura se tak většinově kloní k Xxxxxxxxxx pojetí vztahu mezi čl. 14 odst. 1 a čl. 55 Úmluvy. To podle mě opět souvisí s tím, jak je Vídeňská úmluva proobchodní, jak se snaží nebrzdit strany při uzavírání kontraktů, respektive s tím, že se ji tak odborníci snaží vykládat.

2.3.2 Účinnost návrhu

Návrh na uzavření smlouvy může strana, které je tento určen, přijmout až od okamžiku, kdy je návrh účinný. V souladu s čl. 15 odst. 1 Úmluvy působí nabídka od doby, kdy dojde osobě, které je určena. Sama Úmluva v čl. 24 specifikuje okamžik účinnosti návrhu podle toho, zda byl návrh učiněn ústně nebo byl-li učiněn jiným způsobem. Pokud je projev vůle učiněn ústně, například při jednání obchodníků tváří v tvář, pak je návrh účinný, jakmile je druhé smluvní straně sdělen. Pokud je projev vůle realizován jinými komunikačními prostředky, například poštou nebo e-mailem, pak je návrh účinný od okamžiku, kdy je druhé smluvní straně doručen do vlastních rukou, do místa jejího podnikání, na její poštovní adresu nebo do místa jejího bydliště.

Návrh na uzavření smlouvy je tedy účinný až okamžikem doručení adresátovi. Dle praxe přitom není důležité skutečné doručení a seznámení se adresáta s jeho obsahem. Rozhodný je okamžik, kdy se příjemce objektivně mohl k návrhu dostat. Jestliže například strany uvedou pro svou vzájemnou komunikaci e-mailovou adresu, plní tato roli klasické poštovní schránky. Bude-li nabídka odeslána kupříkladu v pátek odpoledne, bude rozhodující počátek pracovní doby v pondělí ráno.28

27 HULMÁK, Milan. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, str. 1223-1225.

28 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 303.

2.3.3 Časové působení návrhu

Znát přesný okamžik účinnosti návrhu se často může obchodním stranám v praxi vyplatit. A to především v souvislosti s instituty odvolání nabídky a zrušení nabídky.

Samozřejmě může nastat situace, kdy si navrhovatel následně uzavření kupní smlouvy rozmyslí. Mohou ho k tomu vést nejrůznější důvody, ať už například nečekané finanční problémy, neočekávané komplikace související s dopravou zboží nebo jen jeho rozmary.

Zrušení návrhu je jednostranný právní úkon navrhovatele, kterým dochází k zániku návrhu, a to i když je neodvolatelný, pokud jeho zrušení dojde osobě, které je návrh určen, ještě dříve nebo nejpozději současně s návrhem. Ke zrušení tak dochází ještě před tím, než návrh nabude účinků.29 Proto je podle mě celkem bezvýznamné, zda byl návrh označen jako odvolatelný či neodvolatelný. To lze alespoň dovodit z čl. 15 odst. 2 Úmluvy.

Odvolání je také jednostranný právní úkon navrhovatele, který může se svou nabídkou disponovat do chvíle, kdy je smlouva uzavřena. Proto v souladu s čl. 16 odst. 1 Vídeňské Úmluvy, dokud nebyla kupní smlouva uzavřena, může být nabídka odvolána, přičemž takové odvolání musí dojít druhé smluvní straně dříve, než tato návrh přijala, respektive odeslala přijetí.

Sama Úmluva vypočítává v čl. 16 odst. 2 případy, kdy již není možné nabídku odvolat. A to pokud je v ní uvedena lhůta pro přijetí, pak po dobu této lhůty, dále pokud je nabídka výslovně označena za neodvolatelnou a konečně pokud osoba, které byla nabídka určena, mohla důvodně spoléhat na její neodvolatelnost a podle toho jednala. Toto ustanovení je zde ke krytí případů týkajících se nejen předložení nabídky samotné ale i jiných jednání předkladatele nabídky nebo zvláštních okolností případu, ze kterých může příjemce návrhu předpokládat, že nabídka je platná po určitou dobu. Vynaloží-li příjemce oprávněně nějaké náklady v souvislosti s nabídkou, bude nabídka obvykle považována za neodvolatelnou.30 Samozřejmě nabídku již nelze odvolat, jakmile je smlouva uzavřena. Kromě toho, dle čl. 16 odst. 1 Úmluvy, ještě předtím, než dojde k samotnému uzavření smlouvy, je nabídka neodvolatelným závazkem od okamžiku, kdy je její přijetí odesláno navrhovateli.

29 XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Milan. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. s 371.

30 SCHLECHTRIEM, Xxxxx. Uniform Sales Law – The UN-Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Pace Law School Institute of International Commercial Law[online]. Poslední aktualizace 15.6.2000. [citováno 17.11.2010]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx-00.xxxx>.

Předkladatel nabídky může rovněž prohlásit, že je jeho nabídka neodvolatelná. Nemusí to učinit výslovně, ale jeho úmysl být nabídkou vázán jen po určitou dobu lze vyvodit z okolností relevantních pro výklad nabídky a zvláště ze stanovení fixní doby, po kterou je návrh otevřený.31

Poměrně praktickou otázkou je, po jak dlouhou dobu bude navrhovatel svou nabídkou na uzavření kupní smlouvy vázán. Samozřejmě pro případ, že by se nedočkal od druhé smluvní strany žádné odpovědi, nemůže a ani nechce být takovým návrhem vázán navždy. S ohledem na právní jistotu navrhovatele musí jeho návrh po určité době pozbýt účinnosti, i když k tomu žádná se smluvních stran neučiní žádný komisivní úkon. Bude-li obchodník prozíravý, vymezí již ve své nabídce dobu, po kterou bude jeho návrh závazný. Po tuto dobu může příjemce návrh buď přijmout, nebo odmítnout, popřípadě nečinit žádné úkony, které by naznačovaly souhlas s nabídkou. Poté v důsledku nečinnosti osoby, které byl návrh určen, dochází automaticky k zániku nabídky. Pokud navrhovatel termín pro přijetí nabídky v návrhu nestanoví, řeší tento nedostatek sama Vídeňská úmluva, podle které takový návrh zanikne v „době rozumné“. Co je to vlastně doba rozumná dle Vídeňské úmluvy, je dle mého názoru jedna ze zásadních otázek v procesu uzavírání smlouvy a zároveň je to jedna z otázek týkajících se druhé části kontraktačního procesu, tedy akceptace, a proto se této otázce budu podrobněji věnovat v následující kapitole.

2.4 Akceptace

Akceptace neboli přijetí návrhu je jednostranný právní úkon obláta, tj. osoby, které je tento návrh určen, kterým tato osoba s předloženou nabídkou vysloví souhlas a následně ji přijímá. Dle ustanovení čl. 18 odst. 1 Vídeňské úmluvy, kterému ostatně odpovídá i úprava v českém Občanském zákoníku32, je přijetím prohlášení učiněné osobou, které byla nabídka určena, nebo i jiné její jednání naznačující její souhlas s nabídkou.

Příjemcem návrhu neboli oblátem a následně akceptantem bude v prvé řadě osoba, které je takovýto návrh určen. V praxi může vyvstat i otázka zda příjemcem respektive následným akceptantem může být i osoba odlišná od té, které byl návrh původně určen. Například

31 XXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Uniform Sales Law – The UN-Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Pace Law School Institute of International Commercial Law[online]. Poslední aktualizace 15.6.2000. [citováno 17.11.2010]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx-00.xxxx>.

32 Publikován ve Sbírce zákonu jako zák. č. 40/1964 Sb.

v důsledku univerzální sukcese. Takovou otázku samozřejmě Vídeňská úmluva sama výslovně neřeší. Půjde o otázku ležící mimo rozsah Úmluvy a její právní režim se bude řídit normami mezinárodního práva soukromého. Pokud by byla místem řešení sporu Česká republika, pak by se na tento problém použily české kolizní normy. A pokud by se dle českých kolizních norem došlo k závěru, že na věc se má aplikovat české právo, pak bychom odpověď museli hledat v Občanském zákoníku. České právo univerzální sukcesi nikde nevylučuje, ledaže mělo jít o osobní plnění (§579 OZ) nebo ledaže to sám návrh vylučuje. Jestliže to návrh připouští, lze právo na přijetí návrhu rovněž postoupit třetí osobě.33

Samozřejmě soukromé právo, v jehož dosahu se nachází jak Vídeňská úmluva, tak český Občanský zákoník, je ovládáno zásadou autonomie vůle, která dává budoucím smluvním partnerům možnost upravit si řadu otázek dle svých představ. V praxi je podle mého názoru problém v tom, že většina obchodníků není tak prozíravých, případně jsou ještě málo zkušení na to, aby je napadlo, upravit již v návrhu na uzavření smlouvy či přímo ve smlouvě všechny problémové otázky, k jejichž vzniku dochází až po uzavření kontraktu. Poté je již bohužel pozdě na úpravu oněch otázek a smluvní strany po vzniklém konfliktu často nejsou ochotny přistoupit na jakoukoli debatu natož, aby vzniklý problém smírně vyřešily. Pak je jedinou cestou, jak problém jednoznačně a jednou pro vždy vyřešit, vést soudní popřípadě rozhodčí řízení. Částečně si smluvní strany mohou pomoci tím, že neupraví jednotlivé dílčí otázky, které by se v průběhu realizace kontraktu mohly stát spornými, ale vyberou alespoň právní řád, kterým se jejich závazek v oblasti otázek neupravených Vídeňskou úmluvou bude řídit.

2.4.1 Přijetí návrhu prohlášením

O tom, co je to prohlášení, nebudou pravděpodobně v praxi vznikat sporné otázky. I když samozřejmě netvrdím, že se to stát nemůže. Doba jde stále více kupředu a nových moderních komunikačních prostředků stále jen přibývá. To nemusí mít pouze pozitivní efekt. Tyto prostředky bohužel nejsou vždy stoprocentní a i jednoznačné přijetí nabídky v nich obsažené se může kupříkladu ztratit na cestě za oferentem.

Přijetím dle čl. 18 odst. 1 Vídeňská úmluva podle mě rozumí jasně a srozumitelně vyjádřený, bez jakýchkoli výhrad učiněný a včasný souhlas s nabídkou. Pokud by souhlas

33 XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Milan. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. s 373.

nebyl bezvýhradný, je dle Úmluvy možné, aby vznikla platná mezinárodní kupní smlouva, ale tuto situaci je nutno posuzovat nikoli podle čl. 18 odst. 1 ale podle čl. 19 jako tzv. modifikované přijetí.

Vídeňská úmluva nikde nestanoví požadavky na formu přijetí, ani z ní nevyplývá, že by přijetí mělo mít stejnou formu, jakou měla nabídka. Je tedy klidně možné, že obchodník učiní nabídku písemně a odpověď na ni dostane v podobě elektronické nebo i telefonicky.34 To vyplývá ze zásady bezformálnosti, na které je Úmluva postavena.

Nicméně svoboda způsobu prohlášení o přijetí návrhu je určitým způsobem omezena. Navrhovatel je v souladu se zásadou dispozitivnosti a autonomie vůle oprávněn stanovit již ve svém návrhu, jakým způsobem má být tento přijat. Dokonce může stanovit přísnější požadavky, než předepisuje Úmluva v čl. 18 ve spojení s čl. 24. Kupříkladu může požadovat, aby mu přijetí bylo doručeno doporučeným dopisem.35

Z učiněného prohlášení o přijetí nabídky musí jednoznačně vyplývat vůle osoby, jíž je návrh určen, být tímto návrhem vázán. Proto například pouhá informace o obdržení nabídky nebo poděkování36 za ni nemůže být nikdy hodnoceno jako přijetí, protože zde chybí především vůle a projev vůle být nabídkou vázán. V nejlepším případě, který asi v praxi nebude příliš obvyklý, postačí na nabídku oferenta pouhá odpověď „ano“ ze strany obláta. Jakákoli změna návrhu by měla být považována za protinávrh nebo bude posuzována dle pravidel modifikovaného přijetí.

2.4.2 Přijetí návrhu jiným jednáním

Poměrně složitější a v praxi spornější bude přijetí nabídky nikoli výslovným prohlášením osoby, které je návrh určen ale jiným jejím jednáním, které naznačuje její souhlas s nabídkou. Co je to vlastně jiné jednání naznačující souhlas? Odborníka i laika pravděpodobně napadne celá řada jednání, která by teoreticky mohla naznačovat souhlas. Kde je ale ta správná hranice, míra nebo intenzita, ve které již lze spatřovat skutečný a jednoznačný projev vůle naznačující souhlas s nabídkou a ochotu být jí vázán? Takovou hranici lze obecnými

34 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 220.

35 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 220.

36 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 295.

právními normami jen těžko stanovit. Proto ji musí hledat obecné i rozhodčí soudy při řešení konkrétních sporných případů ve své praxi.

Za přibližně třicet let existence Vídeňské úmluvy měli soudci i rozhodci na stole jistě řadu případů, ve kterých řešili otázku, zda předvedené jednání lze považovat za jednání naznačující souhlas s nabídkou či nikoli. Například mnichovský Oberlandesgericht dovodil, že již nákup dodávaného zboží od jednoho ze subdodavatelů postačí k prokázání toho, že došlo k platnému uzavření smlouvy.37

Postupem času z judikatury vyplynulo několik dalších obecných typů jednání, která považujeme za jednání naznačující souhlas s návrhem a na základě kterého vznikne mezinárodní kupní smlouva. Příkladem takovéhoto jednání je například odeslání zboží – i dílčí dodávky – balení zboží pro odeslání kupujícímu, dále v souladu s nabídkou výroba zboží pro příjemce objednávky, přijetí nebo zpracování objednatelova zboží, zaplacení kupní ceny, otevření akreditivu na kupní cenu, uzavření smlouvy ke krytí transakce nebo zahájení výroby. Odeslání faktury nebo její podepsání kupujícím, proplacení šeku zaslaného s nabídkou lze také chápat jako výraz přijetí. Rozhodující je objektivní možnost adresáta pochopit ono jednání. Naopak pouhá příprava prohlášení o přijetí - např. vypracování dopisu – sama o sobě obvykle není vyjádřením úmyslu nabídku přijmout, a to bez ohledu na znění čl. 18 odst. 3.38

Odstavec 3 čl. 18 váže možnost vyjádření souhlasu s nabídkou výše uvedenými nebo jim podobnými úkony, tj. bez předchozího upozornění navrhovatele, na zakotvení této možnosti přímo v nabídce navrhovatele, na praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo na obecné mezinárodní obchodní zvyklosti. Přijetí návrhu je pak účinné od okamžiku, kdy je příslušný úkon – např. odeslání zboží nebo zaplacení kupní ceny – vykonán. K přijetí návrhu tak dochází ještě předtím, než se o tom navrhovatel dozví. Logickým důsledkem tak je, že předkladatel nabídky nemůže svou nabídku odvolat, a to i když je návrh odvolatelný. Jedině v případě, že by toto zrušení došlo do sféry odesílatele plnění dříve, než úkon vyjadřující souhlas s nabídkou provede.39

37 Rozhodnutí německého Oberlandesgericht München ze dne 8.3.1995, č. 7 U 5460/94. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

38 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 221.

39 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Understanding the CISG : a compact guide to the 1980 United Nations convention on contracts for the international sale of goods. 3rd (worldwide) ed. Alphen aan den Rijn : Kluwer Law International, 2008. s. 57.

Podstatný rozdíl mezi čl. 18 odst. 1 a čl. 18 odst. 3 Úmluvy bych viděla v tom, že v případě prvního z obou ustanovení dochází k uzavření smlouvy poté, co přijetí popřípadě jiné jednání naznačující souhlas dojde navrhovateli. Navrhovatel tedy zná přesný okamžik přijetí, který spadá v jedno s uzavřením smlouvy. Ve druhém případě dochází ke vzniku závazku v podstatě ještě před tím, než se navrhovatel o přijetí své nabídky dozví. To je poměrně atypické a pravděpodobně z toho důvodu váže Úmluva takovéto přijetí na další podmínky. Těmi jsou konkrétně praxe zavedená mezi stranami nebo zvyklosti.

Řešení otázky vztahu mezi ustanovením čl. 18 odst. 1 a ustanovením čl. 18 odst. 3 Úmluvy se dotkl i francouzský soud v případě sporu německého prodávajícího a francouzského kupujícího ohledně koupě textilu, který jsem poměrně podrobně popsala výše pod odkazem č. 23. Soud zde mimo jiné zkoumal otázku, zda mohlo dojít k uzavření smlouvy v souladu se zavedenou praxí. Smluvní partneři spolu totiž již obchodovali a obchod, který byl předmětem sporu, byl podobný těm, které byly uzavřeny v minulosti. Nicméně soud v této konkrétní kauze dospět k závěru, že i existence praktik zavedených mezi stranami nezbavuje strany povinnosti dostát při uzavírání smlouvy závazkům plynoucím z čl. 14 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy, tedy že nabídka musí být dostatečně určitá a mlčení kupujícího samo o sobě není přijetím návrhu.

2.4.3 Lhůty pro přijetí

Okamžik, ve kterém se přijetí nabídky stává účinné a smlouva je tedy řádně uzavřena upravuje čl. 18 a jeho odstavec druhý Vídeňské úmluvy. Dle jeho znění se přijetí nabídky stává účinným v okamžiku, kdy vyjádření souhlasu dojde navrhovateli. Pokud však navrhovatel ve své ofertě stanovil přesný termín, ve kterém má být přijata, přijetí není účinné, jestliže vyjádření souhlasu nedojde předkladateli v této době. Pokud žádný časový limit pro přijetí stanoven není, pak Úmluva stanoví, že akceptace musí být učiněna v době rozumné s přihlédnutím k okolnostem obchodu a k rychlosti použitých komunikačních prostředků.

Ačkoli se toto ustanovení na první pohled jeví jako dostatečné, může v praxi nastat řada komplikací. Kupříkladu může předkladatel nabídky v mezidobí svou nabídku zrušit nebo odvolat, akceptant může omylem překročit fixní termín pro přijetí návrhu apod.40

40 XXXX, Xxxxxx X.; XXXXXXXXXX, Xxxxxx X. International business transactions: problems, cases, and materials. New York: Aspen Publishers, 2005. s. 212.

Aby se v praxi předešlo vzniku možných komplikací, bylo by dle mého názoru vhodné, kdyby navrhovatel již ve své ofertě stanovil přesný termín, ve kterém lze jeho nabídku na uzavření smlouvy akceptovat. Úmluva naštěstí pamatuje i na situace, kdy obchodník není takto prozíravý a sama proto stanoví, kdy je přijetí účinné, pokud fixní termín nebyl navrhovatel stanoven. Vídeňská úmluva v této souvislosti hovoří o tzv. době rozumné.

Interpretaci tohoto pojmu však v Úmluvě samotné nenajdeme, a proto se musíme obrátit na judikaturu nebo na učení právních teoretiků a zde hledat obsah tohoto poměrně neurčitého termínu.

Dle Schlechtriema se pojem doba rozumná skládá ze tří prvků: je to doba potřebná k tomu, aby nabídka došla ke svému příjemci, doba potřebná k tomu, aby akceptace došla k navrhovateli a konečně doba, kterou příjemce potřebuje k posouzení návrhu. Celkový čas potřebný při tomto procesu závisí dále na okolnostech uzavíraného obchodu a na komunikačních prostředcích použitých stranami. Rozumnost doby tak závisí především na čase, který příjemce nabídky potřebuje pro její posouzení a zhodnocení, a to zase závisí na dalších a dalších skutečnostech. Jde například o povahu transakce, kolísavost tržních cen, skladovatelnost zboží, účel koupě, o skutečnost, že rozhodovací proces v určité společnosti ovlivňuje rozsáhlá byrokratická síť atd. Dle Schlechtriema může být délka limitu pro přijetí nabídky ovlivněna i tím, zda je odvolatelná či neodvolatelná. Kromě toho, lze někdy délku rozumné doby určit i z obecných zásad a zvyklostí mezinárodního obchodu platných pro určité odvětví nebo pro obchodování s určitými komoditami nebo z předchozí praxe, kterou mezi sebou smluvní partneři zavedli.41 Na tyto obecné zásady, na nichž Vídeňská úmluva stojí nelze nikdy zapomínat.

Poslední věta čl. 18 odst. 2 Úmluvy výslovně upravuje situaci, kdy je návrh na uzavření mezinárodní kupní smlouvy učiněn ústně. Dle jejího znění má být ústní nabídka přijata ihned, pokud z okolností nevyplývá něco jiného.

Druhý odstavec čl. 18 Úmluvy tak navazuje na odstavec první stejného článku a určuje přesný okamžik, kterým smlouva nabude účinnosti. Aby přijetí bylo účinné, musí být především učiněno včas. Pro praktickou stránku věci je důležité mít na paměti, že odesílatel přijetí, tedy akceptant, je tím, kdo nese riziko přenosu informace o přijetí. Tzn. riziko, že zpráva o přijetí návrhu skutečně dojde k oferentovi. Jinými slovy je na akceptantovi, aby

41 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 226-227.

zajistil, že oznámení o přijetí bude skutečně doručeno navrhovateli, tak aby nastaly právní důsledky spojené s přijetím dle Vídeňské úmluvy.42

2.4.4 Pozdní přijetí a zpětvzetí přijetí

Z předchozího textu této práce jasně vyplývá, že kupní smlouva podle Vídeňské úmluvy bude řádně uzavřena jen, pokud odpověď na učiněnou nabídku bude dána včas. Navrhovatel samozřejmě nemůže a ani nechce být svým návrhem vázán věcně. Proto buď sám v návrhu stanoví časový limit pro přijetí, nebo pro případ jeho opomenutí vyřeší situaci sama Úmluva, podle které, když v době rozumné nedojde souhlas navrhovateli, je následné přijetí zásadně neúčinné.

Pravděpodobně proto, že tato úprava by za určitých okolností mohla být příliš tvrdá a mohla by fungovat jako brzda mezinárodního obchodu, obsahuje Úmluva i úpravu podmínek, při jejichž splnění, bude i pozdní přijetí zakládat vznik platné smlouvy. Tato úprava se dle mého mínění snaží odstranit negativní důsledky komunikačních technologii, které mohou výjimečně selhat, krátkodobé opoždění akceptanta, který je zavalen prací a doručil svou odpověď oferentovi jen s minimálním prodlením atd. Je to další z ustanovení, které dokazuje, jak je Vídeňská úmluva proobchodní a jak podporuje vznik mezinárodních kupních smluv.

Konkrétně čl. 21 obsahuje ony podmínky, při jejichž naplnění bude pozdní přijetí považováno za včasné. Obdrží-li navrhovatel pozdní přijetí a chce-li stále ještě, aby vznikla platná kupní smlouva, musí o tom bez odkladu vyrozumět osobu, které byla nabídka určena. Ze znění odstavce prvního čl. 21 dovozuji, že ke vzniku smlouvy se vyžaduje aktivní jednání ze strany příjemce pozdního přijetí. Jinými slovy on musí jednat, aby zvrátil jinak negativní účinky pozdního přijetí.

V případech, kdy zpoždění odpovědi není extrémní, je třeba tuto úpravu považovat za pozitivní. Nicméně i v případě krátkodobého zpoždění, během kterého se radikálně změnily podmínky pro uzavření kontraktu, je vhodné čl. 21 odst. 1 porovnat s jinými ustanoveními Úmluvy a následně je třeba zvážit, zda je takové přijetí účinné či nikoli.43

42 XXXXXXXXX, Xxxxxx. The 1980 United Nations Convention on Contracts for the International Sales of Goods. Pace Law School Institute of International Commercial Law[online]. Poslední aktualizace 1.4.2005. [citováno 24.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxx00.xxxx>.

43 XXXXXXX, Xxxx X. Uniform Law for International Sales under the 1980 United Nations Convention, Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 24.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xx00.xxxx>.

Druhý odstavec čl. 21 pamatuje na situace, kdy je pozdní přijetí zapříčiněno jinými okolnostmi, které nezávisí na vůli akceptanta. Půjde pravděpodobně o skutečnosti vis maior, které odesílatel odpovědi nemůže nijak ovlivnit. Akceptant tedy odpověděl na nabídku řádně a včas, ale chybou na straně jiného subjektu nebo v důsledku vyšší moci se odpověď dostala k navrhovateli se zpožděním. Za této situace by bylo nespravedlivé, kdyby Úmluva považovala toto přijetí za neúčinné. Celý kontraktační proces by byl zmařen a jedinou nápravou by bylo provést jej celý od začátku. To by samozřejmě vyžadovalo další čas, čímž by došlo ke ztrátě finančních prostředků, zkáze zboží apod. Obchodníci by tak mohli úplně ztratit zájem na uzavření smluvního vztahu.

Toto samozřejmě obchod podporující Vídeňská úmluva nechce dopustit, a proto stanoví, že pokud z pozdního přijetí vyplývá, že bylo odesláno za takových okolností, že by došlo navrhovateli včas, kdyby přeprava proběhla obvyklým způsobem, pak má i pozdní přijetí účinky včasného přijetí. Z tohoto znění Úmluvy dovozuji, že pro platné uzavření smlouvy není potřeba další aktivní jednání ze strany navrhovatele nabídky. Naopak, ten by dle následného znění čl. 21 odst. 2 Úmluvy musel výslovně vyrozumět odesílatele pozdního přijetí o tom, že nabídku již považuje za zaniklou. Jednání navrhovatele je tak třeba nikoli pro vznik smlouvy, ale pro odvrácení tohoto účinku.

Na tomto místě bych ještě ráda zmínila, že Úmluva zná i institutu zpětvzetí přijetí, který upravuje v čl. 22. Dle jeho znění může odesílatel přijetí vzít svůj souhlas zpátky, pokud jeho zpětvzetí dojde navrhovateli dříve nebo v okamžiku, kdyby nastaly účinky přijetí. Toto ustanovení se mi nejeví nijak složitě a předpokládám, že ani v praxi nečiní žádné větší komplikace.

2.5 Uzavření smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy

Právní úprava kontraktačního procesu, tak jak byla až doposud popisována, nepředstavuje pravděpodobně pro české obchodníky nic nového či neobvyklého, protože je v podstatě shodná s právní úpravou obsaženou v českém občanském i obchodním zákoníku.

V čl. 19 Úmluvy však najdeme pravidlo, běžně označované jako tzv. modifikované přijetí, které je pro náš právní řád poměrně atypické.

Odstavec první čl. 19 zakotvuje obecně uznávané pravidlo, dle něhož se musí krýt nabídka s akceptací. Avšak odstavec druhý čl. 19 pak stanoví, že i odpověď na nabídku, která obsahuje změny nebo dodatky, může být platnou akceptací a může vést k platnému vzniku

smlouvy. To ale jen za předpokladu, že dodatky a změny podstatně nemění obsah nabídky. Právě toto ustanovení označujeme jako tzv. modifikované přijetí a již na první pohled vzbuzuje nejistotu a pochybnosti o efektivitě své aplikovatelnosti.44

Toho si byli jistě vědomi i samotní tvůrci Vídeňské úmluvy, a proto se pokusili doplnit toto sporné řešení návodem pro rozhraničení podstatných a nepodstatných změn smlouvy, který byl vsunut do třetího odstavce čl. 19.45 Toto ustanovení potom obsahuje výčet dodatků a odchylek, které jsou považovány za podstatnou změnu nabídky. Jediným nedostatkem tohoto řešení, je dle mého názoru skutečnost, že onen výčet je demonstrativní. Nejde tedy o řešení absolutní a je zde ponechám prostor pro praxi, která může tento seznam doplnit nebo posuzovat každý případ jednotlivě podle jeho individuálních okolností. To však může mít nejen pozitivní ale i negativní dopady.

2.5.1 Uzavření dle „mirror image rule“

Odstavec první čl. 19 Vídeňské úmluvy zakotvuje obecný požadavek na obsahovou shodu nabídky a jejího přijetí, když výslovně uvádí, že odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, avšak obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a zakládá protinabídku.

Jedná se o tradiční pravidlo, které vyžaduje zrcadlové překrývání se nabídky a jejího přijetí a je známé téměř všem právním řádům.46 V souladu s tímto tradičním pravidlem smluvní závazky představují výsledek vzájemně si korespondujících projevů vůle, proto přijetí musí přesně odpovídat nabídce. Jakýkoli pokus o změnu či doplnění nabídky není jejím přijetím ale odmítnutím a zároveň zakládá nový protinávrh.47 Proto je také toto pravidlo běžně označováno v zahraničí jako „mirror image rule“. Tedy v překladu něco jako pravidlo zrcadla a jeho obrazu, jež jsou vždy zcela totožné.

44 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 302.

45 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 302.

46 FEJÕS, Xxxxxx. Formation of Contract in International Transaction: The Issue of Battle of the Forms under the CISG and the UCC. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 25.9.2009. [citováno 27.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxx.xxxx>.

47 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 9.

V této souvislosti rovněž vyvstává otázky, zda každá změna, dodatek nebo odchylka od původní nabídky, třeba i triviální, bude zakládat nový protinávrh. Pokud bychom k věci přistupovali striktně, byly by další odstavce čl. 19 nadbytečné. K jejich aplikaci by nikdy nedošlo, soud by se následně vyhnul řešení otázky, jaká změna návrhu je podstatná a jaká nepodstatná.48

V souladu s čl. 19 odst. 1 musí být přijetí, aby bylo účinné, odpovědí na nabídku. Ne však každá reakce na nabídku bude dle Vídeňské úmluvy považována za odpověď, která je přijetím. Odpověď může být například ověřováním nabídky, může obsahovat návrhy na doplnění dalších podmínek, může zkoumat ochotu navrhovatele vyjednávat o možném jiném obsahu smlouvy apod. Půjde o tzv. nezávislou komunikaci mezi obchodníky. Účinky této nezávislé komunikace nejsou nijak upraveny Vídeňskou úmluvou. Zřejmě by neměla být chápána jako odmítnutí nabídky ani jako protinávrh.49

Mirror image rule však není vhodné pravidlo pro moderní obchodní vztahy, které charakterizuje rychlost a pružnost v komunikaci, používání předtištěných formulářových smluv s obchodními podmínkami atd. Každý obchodník si předem vytvoří seznam podmínek pro něho nejvýhodnějších a nejpohodlnějších, které jsou předem připravené ke všeobecnému a opakovanému použití.50

Této skutečnosti si již ve své době jistě byli dobře vědomi autoři Vídeňské úmluvy. Pravděpodobně toto byl jeden z důvodů pro zakotvení dalších odstavců čl. 19, kde je upraveno tzv. modifikované přijetí smlouvy, které umožňuje pružnější vytváření mezinárodních kupních smluv.

2.5.2 Modifikované přijetí

Modifikované přijetí nabídky představuje výjimku z obecného pravidla zrcadlové totožnosti oferty a její akceptace. Čl. 19 odst. 2 Úmluvy stanoví, že odpověď na nabídku, která se jeví

48 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 9.

49 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Understanding the CISG : a compact guide to the 1980 United Nations convention on contracts for the international sale of goods. 3rd (worldwide) ed. Alphen aan den Rijn : Kluwer Law International, 2008. s. 57-58.

50 XXXXX, Xxxxxx. Formation of Contract in International Transaction: The Issue of Battle of the Forms under the CISG and the UCC. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 25.9.2009. [citováno 27.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxx.xxxx>.

přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím. Toto pravidlo je zcela atypické pro český právní řád, který striktně trvá na tom, aby přijetí přesně kopírovalo návrh.

Aby se předešlo absurdní situaci, kdy odpověď na nabídku obsahující pouze minimální odchylky či dodatky bude považována za protinabídku, stanovila Úmluva jakési zmírnění požadavku na striktní dodržování souladu nabídky s jejím přijetím. Za určitých podmínek pak Úmluva umožňuje vznik mezinárodní kupní smlouvy i za situace, kdy podmínky obsažené v návrhu na její uzavření nejsou úplně stejné jako podmínky obsažené v akceptaci.51

Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje další nebo odlišné podmínky, je přijetím, pokud jsou současně splněny tři požadavky. Jednak odesílatel odpovědi sděluje svou akceptaci osobě, která učinila původní návrh. Řekněme, že jde o požadavek personální určitosti. Dále nové podmínky, které jsou obsaženy v odpovědi, zásadně nemění původní nabídku. A konečně předkladatel oferty nic nenamítá proti změnám uvedeným v odpovědi.52

Třetí požadavek vlastně umožňuje navrhovateli zvrátit účinky modifikovaného přijetí. To však vyžaduje jeho aktivní jednání. Úmluva v čl. 19 odst. 2 konkrétně stanoví, že pozměněná odpověď nebude přijetím, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu vznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem odešle oznámení. Navrhovatel má toto právo bez ohledu na povahu změn uvedených v zamýšleném přijetí. To vyvolává otázku dobré víry navrhovatele.53 Ten má pak v praxi silnější pozici a může teoreticky neustále odvracet účinky přijetí i kvůli minimálním změnám v akceptaci. To jistě neprospívá flexibilitě a pružnosti obchodního styku.

Na akceptaci návrhu obsahující změny nebo dodatky se aplikuje ustanovení čl. 19 odst. 2 Úmluvy pouze pro případ, že půjde skutečně o odlišnosti ve smyslu tohoto ustanovení. Ne každá odlišnost musí být nutně dodatkem nebo odchylkou. Jestliže se například strany shodly na jistém znění smluvních požadavků, a pouze použily jiná slova pro pojmenování týchž skutečností, nejedná se o odlišnosti ve smyslu čl. 19 odst. 2. Tato situace může nastat ve

51 XXXXX, Xxxxxx. Formation of Contract in International Transaction: The Issue of Battle of the Forms under the CISG and the UCC. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 25.9.2009. [citováno 27.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxx.xxxx>.

52 FEJÕS, Xxxxxx. Formation of Contract in International Transaction: The Issue of Battle of the Forms under the CISG and the UCC. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 25.9.2009. [citováno 27.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxx.xxxx>.

53 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 10.

chvíli, kdy si jedna ze stran nechá vyhotovit překlad dokumentu, neboť i ten nejlepší překlad zpravidla obsahuje drobná zkreslení. To je dáno slovní bohatostí některých jazyků, existencí respektive neexistencí ekvivalentů, překlepy apod.54 Takovouto situaci lze řešit dle interpretačních pravidel obsažených v čl. 8 Úmluvy.

V podstatě stejná situace nastává, když akceptace obsahuje dodatky a změny, avšak tyto jsou vlastně přepsanou zákonnou normou. V takovém případě opět nejde o doplňující ustanovení ve smyslu čl. 19 odst. 2. Kogentní normy rozhodného práva je nutné vždy pokládat za součást návrhu. Jejich neuvedení v návrhu neznamená jejich vyloučení a naopak jejich uvedení v akceptaci je pouhým upřesněním a nikoli změnou nabídky. Konkrétním příkladem může být návrh, který hovoří o promlčení, neupravuje však délku promlčecí lhůty ani okamžik počátku jejího běhu. Následná akceptace pak stanoví lhůtu i počátek jejího běhu, přičemž tato specifikace je jen opsáním zákonných ustanovení práva rozhodného. Pokud jde o dispozitivní ustanovení, platí o nich totéž, samozřejmě pokud návrh nemá vlastní odlišnou úpravu.55

Čl. 19 odst. 2 umožňující uzavřít smlouvu i s drobnými změnami v přijetí představuje pro některé právní řády, včetně českého, něco zcela nevídaného. Modifikované přijetí by tak dle mého názoru mělo být považováno za výjimku z obecného pravidla obsahové totožnosti nabídky a jejího přijetí. A to o to více proto, že řešení, které nabízí Úmluva, není stoprocentní. Jasný návod pro odpověď na otázku, které přijetí návrhu již podstatně mění podmínky nabídky a které nikoli, neexistuje. Úmluva tak ponechává poměrně výrazný prostor pro nalezení této odpovědi právní teorii a praxi. Ta budu muset posuzovat případ od případu podle jeho individuálních okolností.

Tento nedostatek Úmluvy se její tvůrci pokusili alespoň částečně zhojit v čl. 19 odst. 3, kde jsou výslovně stanoveny některé dodatky a odchylky, které je nutné zásadně považovat za podstatnou změnu nabídky. Samozřejmě není v silách normotvůrce pamatovat na všechny situace, které mohou v praxi nastat, a proto je tento výčet pouze demonstrativní.

Pravděpodobně pro zvýšení právní jistoty v mezinárodním obchodním styku a z prozíravosti při předcházení konfliktů prosazují především američtí právníci při uzavírání smluv tzv. doložku čtyř rohů. V souladu s ní pravidla stanovená jednou ze stran v písemné podobě nemohou být měněna ústní dohodou nebo jednáním druhé strany. Ta mohou být

54 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 304.

55 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 304.

změněna pouze novou písemnou dohodou. Američtí právníci to označují jako tzv. doložku čtyř rohů proto, že celý smluvní vztah by měl být obsažen ve čtyřech rozích písemné smlouvy. Někteří zase hovoří o tzv. NOM doložce, což vyplývá ze slov no oral modification.56 Taková doložka ve smlouvě může být pozitivní v tom smyslu, že dává jednoznačná pravidla pro postup při uzavírání smlouvy a předchází se jí právní nejistotě i jiným sporným situacím. Je však dle mého názoru negativní v tom smyslu, že brání pružnosti mezinárodního obchodu a pro současný moderní a rychlý obchod proto není příliš vhodná.

Podstatné versus nepodstatná změna návrhu

Mezi odchylky a dodatky, které se považují za podstatnou změnu nabídky, Úmluva výslovně řadí ty, které se týkají kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů.

Ustanovení odstavce třetího je považováno za tzv. výkladové pravidlo. Zde uvedené údaje jsou a priory a bez dokazování pokládány za podstatné změny nabídky. Nejedená se však o domněnku nevyvratitelnou. Například s ohledem na jasně vyjádřenou vůli stran, zvláštní okolnosti případu, praxi zavedenou mezi stranami nebo mezinárodní obchodní zvyklosti platné pro určité obchodní odvětví lze prokázat, že půjde o změnu nepodstatnou.57

Poměrně zajímavým názorem je, že jakýmsi návodem nebo výkladovým vodítkem při určování podstatné a nepodstatné změny nabídky může být čl. 25 Vídeňské úmluvy. Ten definuje pojem podstatného respektive nepodstatného porušení smlouvy. V souladu s tímto ustanovením je podstatné porušení smlouvy to, které způsobuje druhé straně takovou újmu, že ji ve značné míře zbavuje toho, co je tato strana oprávněna očekávat podle smlouvy, ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je za týchž okolností nepředvídala. Citované ustanovení sice definuje pojem porušení smlouvy, ale zároveň vymezuje i termín podstatnost. Právě to může vést k závěru, že tento článek může napomoci i při interpretaci pojmu podstatná změna nabídky.58

V průběhu života Vídeňské úmluvy se postupně teorie i praxe ustálily v tom, které skutečnosti, mimo těch výslovně definovaných v čl. 19 odst. 3, budou zpravidla považovány

56 XXXXXX, Xxxx xxx. The law of international trade. London: Sweet & Maxwell, 2002. s. 153.

57 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 304.

58 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 305.

za podstatné a které za nepodstatné. Tak například smluvní pokuta, otázka odstoupení od smlouvy, zrušení a zánik smlouvy, způsob balení nebo odeslání zboží jsou změny, které by dle Schlechtriema měly být zvažovány v každém jednotlivém případě. Naopak ujednání prohlašující ústní dohodu za neplatnou nebo vylučující ústní pozměňovací návrhy k písemné smlouvě musí být považovány za podstatné změny. Podstatnou změnou bude i doložka o volbě rozhodného práva nebo odkaz na obchodní podmínky. Na druhé straně způsob balení zboží nebo jeho odeslání bývají považovány za nepodstatné změny. To však nemusí platit v každém jednotlivém případě.59 V judikatuře je jasně vidět, že soudy se v každém řešeném případě snaží přihlížet k jeho konkrétním okolnostem. Kupříkladu německý soud v jedné věci dovodil, že doložka stanovící, že podání veškerých stížností musí být zasláno do třiceti dnů od data vystavení faktury, je nepodstatnou odchylkou.60 Zajímavý je také závěr francouzského soudu, který rozhodl, že ustanovení o rozšíření otevřené kupní ceny v případě celkového růstu tržních cen je rovněž nepodstatnou změnou.61

Právní důsledky podstatných s nepodstatných změn

Rozlišit v každém jednotlivém případě, zda akceptant do své odpovědi na nabídku zahrnul podstatné či nepodstatné odchylky, je důležité s ohledem na další průběh kontraktačního procesu.

V případě nepodstatných změn, vzniká doručením odpovědi navrhovateli platná kupní smlouva. Jejím obsahem jsou i změny obsažené v akceptaci. Jedinou možností navrhovatele, jak se této situaci bránit, je vznést bezodkladně námitky proti těmto odchylkám. Neučiní-li tak, budou součástí smlouvy jednak podmínky uvedené v nabídce a zároveň změny obsažené v přijetí.

Pokud změny v přijetí budou kvalifikovány jako podstatné, pak v souladu s tradiční teorií budou považovány za odmítnutí původní nabídky a stanou se protinabídkou. Celý kontraktační proces tak teoreticky běží znovu od začátků. Protinabídka by proto měla

59 XXXXXXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 237-239.

60 Rozhodnutí německého soudu LG Baden-Baden ze dne 14.8.1991, č. 4 O 113/90. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xx/xxxxx0/000000x0.xxxx>.

61 Rozhodnutí francouzského soudu Cour de Cassation ze dne 4.1.1995, č. 92-16.993. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xx/xxxxx0/000000x0.xxxx>.

obsahovat všechny nezbytné náležitosti návrhu na uzavření smlouvy, jak jsou vypočteny v čl. 14 odst. 1 Úmluvy. Protinabídka však v praxi pravděpodobně nebude všechny takové údaje obsahovat (například přesné označení zboží, cena, množství atd.), ale stanoví pouze změny a odchylky. Nebude tedy splňovat všechny náležitosti návrhu. V praxi pak bude vykládána za použití čl. 8 a čl. 19 odst. 1, a protože úmyslem stran je stále ještě uzavření smlouvy, vychází se z toho, že protinabídka implicitně zahrnuje údaje a podmínky obsažené v původním návrhu.62

2.6 Okamžik uzavření smlouvy

Na závěr této kapitoly považuji za vhodné uvést, že mezinárodní kupní smlouva je s ohledem na ustanovení čl. 23 Vídeňské úmluvy uzavřena okamžikem, kdy se přijetí nabídky stane účinným. Přijetí se zásadně stává účinným, když dojde ke svému adresátovi. O tomto bylo mnoho napsáno v předchozích částech mé práce. Samotný čl. 23 předpokládám, nebude činit větší problémy.

62 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 305.

3. Nestátní prostředky právní úpravy

V následující části své práce se budu věnovat tzv. nestátním prostředkům právní úpravy, a to v souvislosti se vznikem mezinárodní kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy. Jak již název napovídá, půjde o prostředky právní úpravy, které byly vytvořeny nezávisle na vůli států. Na jejich vzniku se nepodílel normotvůrce, který by k tomu byl nadán speciální pravomocí. Přesto jsou tyto nestátní prostředky právní úpravy poměrně značně schopny ovlivnit kontraktační proces a vůbec celý mezinárodní závazkový vztah.

Jde o normy, které mohou být jak psané tak nepsané podoby. Vytvářejí je sami obchodníci působící na poli mezinárodního obchodního styku, ale i mezinárodní organizace, obchodní komory nebo jiná sdružení. Normy vytvořené v rámci určité skupiny subjektů budou mít dle mého přesvědčení v mezinárodním obchodním styku větší váhu, ale i přesto nejsou právně závazné. K jejich vytvoření totiž nepřispěly státy, a proto jejich dodržování ani nemohou vymáhat.

Možnost jejich tvorby je dána zásadou autonomie vůle stran. Moderní státy respektive jejich právní řády ponechávají v oblasti závazkového práva široké pole působnosti smluvní svobodě stran. Praxe mezinárodního obchodu si proto vytvořila různé technicko-právní postupy a pomůcky, které napomáhají vlastnímu smluvnímu jednání, interpretaci vůle stran, vymezení jejich postavení atd. Jde konkrétně o mezinárodní obchodní zvyklosti, praktiky stran, obchodní podmínky, guide, ale i různé kodexy či principy.63

Nestátní prostředky právní úpravy představují výsledek činnosti, která má sice soukromoprávní základ, ale zároveň se v současné době výrazně podobá legislativní činnosti státu. Jde o vytváření ucelených souborů pravidel a principů pro regulaci smluvních vztahů, které jsou schopny nahradit i rozhodné právo.64

V mezinárodním obchodním styky mají tato pravidla dle mého názoru mnohem větší význam než v právu vnitrostátním. Jsou schopny regulovat nejrůznější práva a povinnosti smluvních partnerů, avšak ve své práci se zaměřím především na jejich vliv na kontraktační proces.

63 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 221.

64 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 221.

4. Obchodní podmínky

Obchodní podmínky představují podle mě nejčastěji používané nestátní prostředky právní úpravy v mezinárodním obchodním styku. Zákonnou definici obchodních podmínek bohužel nenajdeme ani ve Vídeňské úmluvě ani v celém českém právním řádu. Český Obchodní zákoník sice uznává existenci všeobecných obchodních podmínek, když o nich hovoří v § 273, a obdobně i Občanský zákoník, který o nich mluví v § 53a odst. 3, musí s jejich existencí počítat, ale žádný předpis nedává odpověď na otázku, co si pod tímto termínem představit. Odpověď je proto nutné hledat v právní nauce.

Tak kupříkladu X. Xxxxxx definuje obchodní podmínky jako nepřímá smluvní ujednání, protože jejich znění není přepsáno do vlastního textu smlouvy; strany však ve smlouvě projeví shodnou vůli řídit se jimi a jejich obsah se tak stává součástí smlouvy.65 Podle X. Xxxxxx jde o pravidla určující práva a povinnosti smluvních stran, jež jsou pro strany smlouvy závazná na základě jejich projevené shodné vůle se jimi řídit.66 X. Xxxxxxxxxxx vymezuje obchodní podmínky jako předem zpracované, písemné, standardizované texty termínů, obsahující zpravidla údaje o jakosti, záručních lhůtách, odpovědnosti, přechodu vlastnického práva a nebezpečí, platební údaje, rozhodčí klauzuli, klauzuli o výběru rozhodného práva atd., tj. údaje, které lze vypracovat pro neurčité množství sobě navzájem podobných obchodních operací.67

4.1 Včlenění obchodních podmínek do smlouvy

Pro účely této práce je podstatné především to, jakým způsobem obchodní podmínky ovlivňují kontraktační proces. Je tedy otázkou, jak by měli obchodníci postupovat, aby se jejich obchodní podmínky staly součástí mezinárodní kupní smlouvy.

Úkolem obchodních podmínek je usnadnit proces uzavírání smlouvy, mají nahradit zdlouhavé vyjednávání smluvních stran a zároveň umožnit bezproblémový průběh celé

65 XXXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxxxx. Kurz obchodního práva: obchodní závazky. 4. vyd. Praha:

C.H. Xxxx, 2007. s. 60.

66 XXXXX, Xxxxxx. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. I. díl. Praha: Prospektrum, 1993. s. 117.

67 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 233.

obchodní transakce koupě-prodej. Tato jejich pozitivní stránka se ovšem snadno může změnit v negativní.

Subjekty, a mezinárodní obchodníci obzvlášť, se snaží kontraktační proces co nejvíce zjednodušit. Pokud uzavírají velké množství smluv, mají zájem na tom, aby proces uzavírání byl stejný a obsah smluv co nejvíce podobný. Proto požívají různé formy standardizace.68 Právě mezi tzv. standardizované formy uzavírání smluv řadíme i obchodní podmínky.

Bohužel Vídeňská úmluva o začleňování obchodních podmínek do kupní smlouvy mlčí. V teorii i praxi převládá názor, že pokud chybí jakákoli předchozí dohoda, praxe zavedená mezi stranami nebo mezinárodní obchodní zvyklosti, obchodní podmínky samy o sobě se nemohou stát platnou součástí smlouvy. Obchodní podmínky tedy musí být dány druhé smluvní straně k dispozici. Například budou v rámci vytváření smlouvy pravidelně zasílány nebo nabídka či přijetí budou obsahovat jasnou formulaci, které obchodní termíny jsou jejich součástí.69

I přesto že Úmluva nestanoví pravidla pro začlenění obchodních podmínek do smlouvy, nepoužije se na tuto otázku národní úprava stanovící požadavky na připojování obchodních podmínek do smluv ale část druhá Vídeňské úmluvy upravující celý kontraktační proces.70 Tento závěr lze dovodit z čl. 7 Úmluvy, který upravuje problematiku vnitřních mezer a způsob jejich řešení.

Zatímco český Obchodní zákoník řeší otázku včleňování všeobecných obchodních podmínek poměrně striktně kogentním ustanovením § 273, který vyžaduje jejich aktuální znalost nebo jejich přiložení, Úmluva tento problém neřeší vůbec. Stačí proto, pokud na ně navrhovatel odkáže za předpokladu, že tento odkaz je pro druhou stranu pochopitelný a obsah obchodních podmínek seznatelný. Postačí tedy, pokud je zde objektivní možnost seznámit se s obchodními podmínkami.71

68 XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Milan. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. s. 367.

69 XXXXXX, Xxxxxx. Last Shot vs. Knock Out – Still Battle over Battle of Forms Under the CISG. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 1.10.2009 [citováno 10.2.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxx0.xxxx>.

70 HULMÁK, Milan. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, s. 1227.

71 HULMÁK, Milan. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, s. 1227.

Z výše uvedeného vyplývá, že samotná existence smluvních podmínek jednoho z obchodních partnerů ještě neznamená, že budou závazné pro druhého z nich. Tyto podmínky se musí právem uznaným způsobem včlenit do textu samotné kupní smlouvy. Například pouhé přiložení obchodních podmínek k návrhu na uzavření smlouvy bez dalšího nečiní tyto podmínky součástí návrhu. Vhodným nástrojem k začlenění podmínek do smlouvy je tzv. včleňovací doložka.72 Ta může kupříkladu stanovit, že nedílnou součástí hlavní smlouvy jsou obchodní podmínky přiložené ke smlouvě, obchodní podmínky otištěné na zadní straně formuláře, obchodní podmínky vytvořené tou a tou mezinárodní organizací apod. Teoreticky si lze představit i obchodní podmínky sjednané ústně. Dispozitivní ustanovení Vídeňské úmluvy postavené na zásadě autonomie vůle stran toto samozřejmě nevylučují. Nicméně potenciální problémy spojené s prokazováním jejich obsahu tuto

možnost v podstatě vylučují.73

4.2 Výhody a nevýhody obchodních podmínek

Důvodů pro to, že jsou obchodní podmínky v mezinárodním obchodním styku tak oblíbeným a často používaným nástrojem, je hned několik.

Předně jejich existence může značně urychlit celý kontraktační proces tím, že tyto podmínky jsou dopředu vyhotovené a obchodníci se tak nemusí zdržovat dolaďováním nepodstatním smluvních ujednání.

Dále mohou zjednodušit obchodování tím, že zajistí stejná pravidla ve vztahu ke všem obchodním partnerům konkrétního obchodníka a tím pro něho zvýší míru právní jistoty v obchodním styku. Také mohou vhodně doplnit právní úpravu závazkového vztahu nebo změnit pro strany nevyhovující dispozitivní ustanovení právní úpravy.74

Jak to tak bývá, vše má svá pro a proti a tedy i u obchodních podmínek lze nalézt nejen pozitiva ale i určitá negativa. Jedno z nich bych viděla v tom, že obchodní podmínky jsou vždy výhodné jen pro jednu smluvní stranu. Logicky pro tu, která je předkládá. Některé subjekty, především velké mezinárodní společnosti, jsou ochotny obchodovat pouze dle svých

72 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 233.

73 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. s. 28.

74 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. s. 30.

smluvních podmínek a nejsou dokonce ochotny přistoupit ani k jednání o jejich změně. V tom vidím jednak diskriminaci jejich menších smluvních partnerů a jednak brzdu mezinárodního obchodu.

Největší problém, který může v souvislosti s obchodními podmínkami nastat, spatřuji v situaci, kdy každá ze stran předloží při uzavírání kupní smlouvy své vlastní podmínky, ty jsou zcela pochopitelně odlišné, a tato skutečnost zůstane bez povšimnutí. Samotnému kontraktačnímu procesu toto nevadí. Pokud však na základě plnění ze smlouvy vznikne spor, pak tento rozdíl pravděpodobně vyjde najevo a může to vést k těžko řešitelnému problému. Ten označujeme jako tzv. bitvu forem.

4.3 „Bitva forem“ jako důsledek rozdílných obchodních podmínek

Problematika bitvy forem představuje fenomén, který je pro současný mezinárodní obchod běžným jevem. Důsledkem bitvy forem bývají zpravidla rozsáhlé spory mezi stranami kupní smlouvy, které lze jen těžko vyřešit dohodou smluvních stran, a proto o nich musejí jednat soudy obecné či rozhodčí. Jejich rozhodování je však nejednotné a poměrně nestálé.

Otázka bitvy forem je spojena s používáním obchodních podmínek. Právě proto o ní budu hovořit až na tomto místě, i když je zároveň silně spojena s kontraktačním procesem, o kterém bylo pojednáno výše.

Bitva forem a konkrétní způsoby jejího řešení nejsou ve Vídeňské úmluvě zcela jasně upraveny. Úmluva pouze naznačuje, jakým směrem se při rozhodování problému ubírat. Konkrétní výsledek řešení však nepodává. Úmluva ve svém čl. 19 zakotvuje tzv. modifikované přijetí návrhu na uzavření smlouvy, jež lze chápat jako jeden ze způsobů řešení bitvy forem. Při posuzování bitvy forem dle Vídeňské úmluvy DiMatteo odkazujíc s obdobným názorem i na Schlechtriema uvádí, že obchodní podmínky smluvních stran se mohou dostat do nejrůznějších kolizí, že chování stran při uzavírání smlouvy může mít nejrůznější podobu, a proto je nesmírně obtížné najít jednotný vzorec pro řešení bitvy forem.75 Proto nejspíš její autoři upravili bitvu forem jen obecně a řešení nejrozmanitějších případů ponechali na praxi.

75 XxXXXXXX, Xxxxx X. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. s. 68.

4.3.1 Příčiny vzniku „bitvy forem“

Při sjednávání kupních smluv v současném mezinárodním obchodě je pravidlem, že strany jednají nikoli osobně ale na dálku prostřednictvím moderních komunikačních technik. Díky nim si mohou vyměňovat řadu dokumentů, aniž by se sešly tváří v tvář a vyjasnily si sporné otázky. V rámci toho využívají standardizovaných forem uzavírání smluv. Nejběžnějšími z nich jsou zřejmě obchodní podmínky a formulářové smlouvy, přičemž obvykle se setkáváme s jejich kombinací.76 Pro ně je typické, že jsou do smlouvy včleněny nenápadně, jsou psány miniaturním písmem a každá ze smluvních stran se snaží do smlouvy protlačit jen ty své obchodní podmínky.

Samozřejmě, že obchodní podmínky obou smluvních stran budou rozdílné. A právě v tom je celý kámen úrazu.

Bitva forem nastane, když obě strany v průběhu uzavírání smlouvy použijí vlastní obchodní podmínky vtělené obvykle do standardizované formulářové smlouvy. Obchodní termíny jsou zpravidla navrženy tak, aby prospěch z nich měla pouze jedna strana, a to ta, která je předkládá. Proto na sebe tyto smluvní podmínky chtě nechtě vždy narazí, budou v

„bitvě“.77

Pokud se strany dohodnou na podstatných náležitostech dané smlouvy, obvykle již nevěnují pozornost rozdílům ve svých obchodních podmínkách a plnění ze smlouvy bez jakýchkoli protestů uskuteční. Jestliže mezi stranami nedojde ke sporu, rozdíl mezi ustanoveními obchodních podmínek zůstane bez povšimnutí.78 V opačném případě, tedy pokud mezi stranami vznikne spor, vyjde najevo i rozdíl v obchodních podmínkách. Ten pak může mít dalekosáhlé právní následky.

V rámci kontraktačního procesu mohou být vyměňovány postupně nejrůznější dokumenty směřující všechny společně k jedinému cíly – uzavření mezinárodní kupní smlouvy. V těchto dokumentech mohou být obchodní podmínky obsaženy a tedy i vyměněny

76 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 8.

77 FEJÕS, Xxxxxx. Formation of Contract in International Transaction: The Issue of Battle of the Forms under the CISG and the UCC. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 25.9.2009. [citováno 27.1.2011]. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxx.xxxx>.

78 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání,

několikrát. Přesto mohou zůstat ze strany obchodníků bez povšimnutí. Toto lze poměrně výstižně označit jako une conversation des sourds, tedy něco jako rozhovor neslyšících.79

Pokud v důsledku plnění ze smlouvy vznikne spor, pak vzniknou i dvě poměrně zásadní otázky. Za prvé, byl i přes rozdílné obchodní podmínky vytvořen platný kontrakt? Za druhé, pokud kontrakt platně vznikl, jaké smluvní podmínky jsou jeho součástí?80

4.3.2 Způsoby řešení „bitvy forem“

Vyřešením bitvy forem je vlastně nalezení odpovědi na výše položené otázky. Tedy zda pro případ předložení rozdílných ustanovení obchodních podmínek vůbec mohla vzniknout platná kupní smlouva a pokud ano, jaký bude její obsah.

Odpověď na tuto otázku je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. To proto, že ani právní teoretici, ani soudci a rozhodci při řešení konkrétních sporů, nepodávají na tuto otázku jednoznačnou odpověď.

V právní nauce i praxi se postupně vykrystalizovaly dva základní přístupy k řešení otázky bitvy forem. Jde o postupy běžně označované jako tzv. last-shot rule a tzv. knock-out rule. První z nich, zjednodušeně řečeno, vychází z tradiční koncepce obsahové totožnosti nabídky a jejího přijetí. Druhý pak z myšlenky, že smlouva je uzavřena jednáním stran i přesto, že její obsah není úplný.81

Realita je však taková, že ani právní teoretici ani soudci a rozhodci při řešení konkrétních případů nejsou za jedno v tom, jaké pravidlo při rozhodování sporů aplikovat. Pravděpodobně to bude tím, že žádné není zcela ideální a obě mají svá pozitiva i negativa.

V souvislosti s kontraktačním procesem dle Vídeňské úmluvy se soudci dostávají k řešení otázky bitvy forem při hodnocení toho, zda došlo ke vzniku platné kupní smlouvy podle čl. 19 odst. 2, tedy dle tzv. modifikovaného přijetí rozebraného výše. Judikatura k čl. 19 Úmluvy je víceméně jednotná při hodnocení první výše položené otázky, tj. zda vůbec došlo ke vzniku smlouvy. Soudy jsou zpravidla ochotny nalézt v daném případě platný vznik

79 XxXXXXXX, Xxxxx X. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. s. 66.

80 XxXXXXXX, Xxxxx X. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. s. 66.

81 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání,

smlouvy, pokud byly mezi stranami vyměněny příslušné formuláře a byl prokázán obecný záměr uzavřít závaznou dohodu.82 Soudy se však liší v hodnocení podmínek, které jsou do ní zahrnuty. Jde totiž o to, že některé soudy při hledání odpovědi na druhou otázku postupují podle last-shot rule a některé dle knock-out rule. Někteří soudci považují za součást smlouvy ta ustanovení obchodní podmínek, které se vzájemně nevylučují. Odporující si ustanovení pak nejsou považována za součást smlouvy a tyto neupravené otázky jsou posuzovány dle konkrétních ustanovení nebo dle obecných zásad Úmluvy. Tak vypadá rozhodování soudců postupujících v souladu s knock-out rule. Naopak soudci podporující last-shot doctrine považují za součást uzavřené kupní smlouvy poslední předložené obchodní podmínky, na jejichž základě došlo k plnění ze smlouvy a tím i k jejich přijetí.83

Poměrně zajímavé je, že ani nelze určit, pro kterou právní oblast je typické používání té které doktríny. Dokonce ani soudy jednoho státu nejsou za jedno v aplikaci buď jednoho, nebo druhého přístupu. Typickým příkladem je Německo, kde se v judikatuře setkáme jak s řešením dle last-shot rule tak s řešením dle knock-out rule. Proto se právě na rozhodování německých soudů zaměřím.

Řešení a rozhodování dle last-shot rule

Řešení bitvy forem dle pravidel last-shot doctrine spočívá v tom, že v rámci kontraktačního procesu je každý nový dokument obsahující změny oproti původnímu návrhu považován za protinabídku. Last-shot rule v podstatě důsledně sleduje proces uzavření kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy.84 Doktrína, kterou lez česky označit jako „poslední výstřel“, tak řeší problém striktně dle pravidel nabídky a jejího přijetí. Odpověď na nabídku obsahující změny nebo doplnění není přijetím, ale půjde vždy o protinávrh. Takto mohou být dokumenty mezi stranami vyměněny i několikrát za sebou, dokud jedna z nich nezačne konečně plnit. Plnění je pak považováno za souhlas s poslední předloženou protinabídkou. Názor, že plnění představuje souhlas s posledně předloženým protinávrhem je podporován i čl. 18 odst. 1

82 XxXXXXXX, Xxxxx X. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. s. 68.

83 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 306-307.

84 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 307.

Vídeňské úmluvy, který stanoví, že nejen prohlášení, ale i jiné jednání naznačující souhlas s nabídkou, je jejím přijetím.85

Z výše popsaného lze dovodit, že v souladu s last-shot rule vzniká smlouva okamžikem plnění jedné ze stran. Lze také dovodit, že obsahem smlouvy budou obchodní podmínky naposledy předložené a naposledy akceptované. Smluvní podmínky, které v průběhu jednání třeba i několikrát či vícekrát předložila druhá strana, ale nikdy nebyly akceptovány, se součástí kupní smlouvy nestanou.

Tato doktrína je tak právem označována jako last-shot rule, tedy pravidlo posledního výstřelu. Ta ze smluvních stran, která dále vydrží hru vzájemného vyměňování protinávrhů, vyhrává tuto „přehazovanou“ ve smyslu vítěz bere vše.86

Řešení problematiky bitvy forem dle last-shot rule má své zastánce i kritiky.

Jedním z argumentů hovořících pro její používání je, že se snaží nalézt řešení v rámci ustanovení Vídeňské úmluvy a striktně se drží obecných pravidel nabídky a jejího přijetí. Zastánci této doktríny upozorňují především na to, že její pravidla jsou jednoznačná a předvídatelná, protože poslední nabídka se vždy stane součástí smlouvy a o jejím obsahu poté není pochyb.87

Na druhé straně však stojí kritici této doktríny, kteří ji považují za kazuistickou a nespravedlivou metodu řešení. Xxxxxx, která svým jednáním vyjádří konkludentní souhlas s podmínkami smlouvy, nese příliš nespravedlivou zátěž. Dalším argumentem proti je skutečnost, že v praxi nemusí být vždy zřejmé, která strana zaslala obchodní podmínky jako poslední.88 Nemalý problém mohou způsobit také tzv. ochranné klauzule, jež jsou obchodníky často používány. Tyto stanoví, že smluvní strana obchoduje pouze na základě svých

85 XXXXXXX, Xxxx. Art. 19 CISG: The German Approach to the Battle of the Forms in International Contract Law: The Decision of the Ferderal Supreme Court of Germany of 9 January 2002. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 24.1.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxxx>.

86 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 307.

87 XXXXXXX, Xxxx. Art. 19 CISG: The German Approach to the Battle of the Forms in International Contract Law: The Decision of the Ferderal Supreme Court of Germany of 9 January 2002. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 26.1.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxxx>.

88 XXXXXXX, Xxxx. Art. 19 CISG: The German Approach to the Battle of the Forms in International Contract Law: The Decision of the Ferderal Supreme Court of Germany of 9 January 2002. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 26.1.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxxx>.

obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy.89 Pokud obě smluvní strany předloží obchodní podmínky s touto klauzulí, pak i následné plnění jednou ze stran, které by teoreticky mělo vyjádřit konkludentní souhlas s návrhem, mohlo být problematické. Hodnotit totiž takové jednání jako konkludentní souhlas, když při předchozím vyjednávání byly předloženy smluvní podmínky s ochrannou klauzulí, nemusí být vždy spravedlivé. Alespoň dle mého mínění. Pak je vůbec otázkou, zda plnění může být považováno za přijetí návrhu a zda vůbec došlo k platnému vzniku smlouvy.

Last-shot rule aplikoval například německý soud v Saarbrückenu.90

Šlo o kauzu německého kupujícího, který si objednal dveře od francouzského prodávajícího za účelem jejich další distribuce. Na základě objednávky zaslal prodávající kupujícímu potvrzující dopis, který mimo jiné obsahoval odkaz na jeho obchodní podmínky, jejichž součástí bylo i ustanovení, dle kterého „je oznámení vad zboží platné, pokud je doručeno do 8 dnů ode dne doručení“. Právě ohledně vad zboží a jeho oznámení vznikl mezi stranami spor, který musel rozhodnout až soud.

Ten se samozřejmě musel vypořádat s otázkou, zda ustanovení obchodních podmínek prodávajícího je součástí uzavřené smlouvy. Podle názoru soudu byla smlouva platně uzavřena, když kupující převzal zboží při dodání a tímto jednáním vyjádřil zároveň svůj souhlas s obchodními podmínkami předloženými prodávajícím. Převzetí zboží interpretoval soud jako jednání naznačující souhlas s nabídkou, respektive protinabídkou a kupující tím vyjádřil konkludentní souhlas s obchodními podmínkami zaslanými v potvrzujícím dopise. Posledně zaslané a následně skutečným jednáním akceptované podmínky tak považoval za platný obsah smlouvy a v souladu s tím rozhodl i celý spor.

Dalším případem, ve kterém soud interpretoval převzetí zboží jako akceptaci posledního zaslaného návrhu včetně jeho podmínek, je spor řešený u vrchního zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem.91

Tamější soud rozhodoval spor mezi německým kupujícím a italským prodávajícím, kteří spolu uzavřeli smlouvu o prodeji bot. Německá strana objednala 3 240 párů bot, zatímco Italové doručili o 540 párů bot méně. Kupující dodané zboží převzal. Následně vznikl spor o zaplacení kupní ceny, ušlý zisk atd.

Soud vyhodnotil toto jednání stran tak, že objednávka německého kupujícího na 3 240 párů byla nabídkou ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Dodání zboží italským prodávajícím bylo

89 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 306.

90 Rozhodnutí německého Oberlandesgericht Saarbrücken ze dne 13.1.1993, č. 1 U 69/92. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

91 Rozhodnutí německého soudu Oberlandesgericht Frankfurt am Main ze dne 23.5.1995, č. 5 U 209/94. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

kvalifikováno jako protinabídka. Tu kupující dle soudu akceptoval tím, že dodané zboží přijal. Přijetím zboží kupující v souladu s last-shot rule přijal i podmínky uvedené v protinávrhu, to znamená, že akceptoval i menší množství dodaného zboží.

Řešení a rozhodování dle knock-out rule

Přístup dle knock-out rule je založen na domněnce, že strany při uzavíraní smlouvy věnují pozornost především jejím individualizovaným ustanovením a ujednání týkající se obchodních podmínek je příliš nezajímají. Důležité jsou pouze ty skutečnosti, na kterých se strany výlovně dohodly. Podle této teorie může být smlouva platně uzavřena i přes odporující si ustanovení obchodních podmínek. Skutečným obsahem smlouvy se následně stanou výslovně dojednaná individualizovaná ustanovení a také ta ustanovení smluvních podmínek, která se vzájemně nevylučují.92

Na první pohled se knock-out rule ve srovnání s last-shot rule může zdát spravedlivější, protože přináší jakési neutrální řešení. V praxi však lze dle jeho pravidel dospět ke zcela absurdním výsledkům. Vezměme si případ, kdy se obě strany shodnou na řešení sporu v rozhodčím řízení. Obchodní podmínky každé ze stran však mají jiné znění rozhodčí doložky, pokud jde o místo řešení sporu nebo okolnosti mající vztah k rozhodčímu řízení. Při přísném uplatňování knock-out rule by odlišná ustanovení rozhodčí doložky znamenala nemožnost učinit doložku obsahem smlouvy. Ta by tedy žádné ujednání o řešení sporů neobsahovala a případný spor by pak řešily obecné soudy. Přičemž na počátku zde byl jasný úmysl stran řešit rozpory v rozhodčím řízení.93

Dle některých autorů je bitva forem považována za mezeru ve Vídeňské úmluvě a pro její řešení je vhodné využít právě knock-out rule. Otázky, které se v souladu s touto doktrínou nestanou součástí smlouvy, budou řešeny dle ustanovení Úmluvy, popřípadě dle obecných principů, na kterých Úmluva spočívá.94

92 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 8.

93 del XXXXX XXXXXXX VISCASILLAS, Xxxxx. „Battle of the Forms“ Under the 1980 United Nations Convention of Contracts of the International Sales of Goods: A Comparison with Section 2-207 UCC and the UNIDROIT Principles. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 26.1.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxx.xxxx#x*>.

94 XXXXXXX, Xxxx. Art. 19 CISG: The German Approach to the Battle of the Forms in International Contract Law: The Decision of the Ferderal Supreme Court of Germany of 9 January 2002. Pace Law School Institute of

Toto pravidlo je kritizováno například proto, že se až příliš odklání od klasické teorie kontraktačního procesu a nelpí na základním požadavku, dle něhož akceptace návrhu musí být obsahově shodná s nabídkou. Odklání se tedy od čl. 19 odst. 1 Úmluvy. Dalším důvodem kritiky je okolnost, že toto pravidlo bylo odmítnuto samotnými tvůrci Vídeňské úmluvy. V průběhu příprav Úmluvy byl totiž belgickou delegací předložen návrh na řešení bitvy forem přímo do znění Vídeňské úmluvy. Jejich návrh spočíval právě v řešení dle knock-out rule a měl být čtvrtým odstavcem čl. 19. To bylo ovšem tvůrci zavrženo.95

Skutečnost, že belgický návrh byl odmítnut, ještě neznamená, že by pravidlo knock-out rule bylo nepoužitelné nebo že by bylo dokonce v rozporu s Úmluvou. Praktické uplatnění této doktríny můžeme vidět v judikatuře soudů nejrůznějších zemí. Navíc, jak již bylo nastíněno shora, řešení dle knock-out se může jevit jako neutrální, praktičtější a především méně nespravedlivé, než řešení dle last-shot rule, které má vždy jen jednoho vítěze.

Možná proto byla knock-out doctrine výslovně zakotvena v Principech mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT jako jednoznačný způsob řešení bitvy forem. Principy UNIDROIT byly vypracovány nezávislou mezivládní organizací UNIDROIT. Nejsou však závazným nástrojem právní regulace. Použijí se pouze tehdy, pokud se na nich strany smlouvy výslovně dohodnou. Principy UNIDROIT mimo jiné reagují na situaci, kdy je kupní smlouva uzavřena za pomoci obchodních podmínek a výslovně upravují problematiku bitvy forem. Konkrétně článek 2.22 se použije, když se obě strany odvolávají na smluvní podmínky a mezi nimi existují podstatné rozdíly. Smlouva je v takovém případě uzavřena a jejím obsahem se stávají výslovně dohodnutá ustanovení a ta ustanovení obchodních podmínek, která jsou ve své podstatě shodná. Ostatní ustanovení budou vyloučena právě kvůli pravidlu knock-out.96

V rozhodovací praxi soudy někdy raději prohlásí kontrakt za platně uzavřený a jeho kolidujících ustanovení si nevšímají. Tím se totiž vyhnou i řešení otázky, zda odchylky způsobují podstatnou či nepodstatnou změnu nabídky ve smyslu čl. 19 odst. 3. Když soud

International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 26.1.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxxx>.

95 XXXXXXX, Xxxx. Art. 19 CISG: The German Approach to the Battle of the Forms in International Contract Law: The Decision of the Ferderal Supreme Court of Germany of 9 January 2002. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 24.2.2005. [citováno 26.1.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxxx>.

96 XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 10.

z předložených skutečností jasně vidí úmysl stran uzavřít smlouvu, je takováto vůle stran silnější než vzniklé rozpory.97 Zároveň si tím dle mého mínění usnadňují práci.

Aplikaci knock-out rule můžeme nalézt například v rozhodnutí německého soudu v Kehlu.98

V této věci byla uzavřena smlouva o prodeji módního zboží mezi německým kupujícím a italským prodávajícím. Obě strany v rámci kontraktačního procesu předložily své vlastní obchodní podmínky, přičemž obojí obsahovaly ustanovení o volbě práva. Samozřejmě jedny ve prospěch německého práva a druhé ve prospěch práva italského. Xxxxxx zůstal bez povšimnutí a následovalo plnění ze smlouvy. Nato došlo ke sporu týkajícího se kvality dodaného zboží.

Německý soud při řešení sporu nejprve dospěl k aplikaci Vídeňské úmluvy, protože obě strany měly místa podnikání na území jejích smluvních států. Poté soud musel rozhodnout, které právo bude právem rozhodným pro smlouvu. V této souvislosti konstatoval, že ani doložka ve prospěch italského práva obsažená v obchodních podmínkách prodávajícího ani doložka ve prospěch německého práva zakotvená v obchodních podmínkách kupujícího nebude součástí platně uzavřené smlouvy. Soud uvedl, že skutečnost, že strany začaly smlouvu plnit, je důkazem o jejich úmyslu být vázány smlouvou. A to za podmínek, které mezi sebou výslovně dojednaly a za podmínek, které jsou součástí jejich obchodních podmínek a vzájemně se nevylučují. Ani jedna z prorogačních doložek se tak dle soudu nestala součástí kupní smlouvy, a proto soud určit rozhodné právo pro smlouvu dle pravidel německého mezinárodního práva soukromého, tedy dle pravidel fóra, a tímto postupem dospěl k aplikaci italského práva na celý kontrakt.

Za využití knock-out rule postupoval také německý spolkový dvůr při řešení tzv. kauzy sušeného mléka.99

V tomto případě bylo uzavřeno několik smluv o prodeji sušeného mléka od německého prodávajícího směrem k holandskému kupujícímu, který měl mléko distribuovat dalším zákazníkům. Při sjednávání obchodu strany předložily standardní smluvní podmínky, které se však lišily v otázce odpovědnosti za vady zboží. Poté co holandský kupující dodal zboží svým dalším zákazníkům, ukázalo se, že mléko je kyselé. Mezi obchodními partnery tak vznikl spor o to, kdo nese odpovědnost za vady zboží.

Tímto se soud dostal k řešení otázky, zda a jaké z protichůdných ustanovení obchodních podmínek je obsahem smlouvy. Soud došel k závěru, že konflikt smluvních podmínek nemůže

97 CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 307.

98 Rozhodnutí německého soudu Amtsgericht Xxxx ze dne 6.10.1995, č. 3 C 925/93. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

99 Rozhodnutí německého Bundesgerichtshof ze dne 9.1.2002, č. VIII ZR 304/00. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

vést k selhání celého kontraktu. Rozpor stranám nijak nebránil v plnění smlouvy a tím dokázaly, že jejich vůle ohledně uzavření smlouvy je silnější než rozdíly v obchodních podmínkách. Soud v tomto rozhodnutí výslovně hovoří o pravidlech knock-out rule, které aplikoval na daný případ. Sám uvádí, že doktrína je všeobecně přijímána teorií i praxí a v souladu s ní se ani jedny obchodní podmínky nestaly součástí smlouvy.

4.3.3 Shrnutí

Bitva forem představuje fenomén, který je typický pro současný mezinárodní obchod a předpokládám, že bude neustále nabývat na významu. Když v sedmdesátých letech minulého století vznikala Vídeňská úmluva, nebylo pravděpodobně používání obchodních podmínek příliš časté, a proto Úmluva jejich kolizi neupravuje výslovně. Naopak dnes je jejich užívání pravidlem.

Pro odstranění právní nejistoty v mezinárodním obchodním styku by bylo do budoucna vhodné, kdyby se přinejmenším judikatura ustálila v tom, jakým způsobem bude onu problematiku řešit. Je jasné, že ani jedno ze dvou výše představených řešení není zcela ideální. Výslovné zakotvení jednoho z těchto principů do mezinárodně závazného dokumentu, pomineme-li výslovnou úpravu v Principech UNIDROIT, která je nezávazná, nebo aplikování jen jednoho principu v praxi by dle mého přesvědčení pomohlo odstranit rozpory i právní nejistotu v mezinárodním obchodním styku.

5. Mezinárodní obchodní zvyklosti

Mezinárodní obchodní zvyklosti řadíme mezi další tzv. nestátní prostředky právní úpravy, protože k jejich vzniku a závaznosti dochází nezávisle na vůli států. Při vytváření zvyklostí jde o určitý druh spontánního, státem či jeho institucemi přímo neiniciovaného procesu. V souladu s tím si lze klasickou zvyklost představit jako nepsané pravidlo chování. To však dnes již neplatí a klasická nepsaná zvyklost je vytláčena zvyklostmi písemně zachycenými a často i soukromě kodifikovanými na poli mezinárodních organizací, obchodních komor apod.100

Výslovnou definici mezinárodní obchodní zvyklosti ve Vídeňské úmluvě samozřejmě nenajdeme. Z jejího textu lze vyčíst pouze určitou charakteristiku zvyklostí, ze které právní teoretici postupně dovodili několik znaků mezinárodních obchodních zvyklostí. Ty by dle mého názoru měly být dány zásadně kumulativně, aby bylo možné určitou skutečnost považovat za mezinárodní obchodní zvyklost.

Předně musí jít o ustálené chování, které je spojeno buď s určitou činností nebo s určitým druhem zboží. Jiné bude chování obchodníků v bankovním sektoru a jiné bude chování obchodníků s obilím. Příslušný typ chování by měl být v daném odvětví dostatečně známý a rozšířený. Dále by mělo být ono chování zachováváno po určitou delší dobu. Většina autorů se při tom shoduje na tom, že rozhodující není délka sama o sobě ale okamžik uvědomění si nezbytnosti a vhodnosti zachovávání určitých pravidel. K těmto všem znakům přistupuje konečně ještě prvek prostorový.101 Ten ukazuje, kde všude je předmětné chování zachováváno. Aby se jednalo o mezinárodní obchodní zvyklost, je samozřejmé nutné, aby došlo k překročení státní hranice.

Pokud chceme dále hovořit o mezinárodních obchodních zvyklostech v souvislosti s Vídeňskou úmluvou, považuji za nutné uvést, že ta rozeznává zvyklosti dvojího druhu. Obojí jsou uvedeny v čl. 9 Úmluvy, který v podstatě upravuje dvě konkurenční teorie o obchodních zvyklostech. První z nich, upravená v čl. 9 odst. 1, je některými autory označována jako subjektivní a druhá z nich, zakotvená v čl. 9 odst. 2, je pak označována jako

100 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 222.

101 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. s. 82.

objektivní.102 Odstavec první stanoví, že strany jsou vázány pouze takovou zvyklostí, na které se dohodly. Zvyklost, jež by byla straně neznámá, nikdy nemůže být v souladu se subjektivní teorií použitelná pro smlouvu. Jedině, že by taková zvyklost zároveň splňovala podmínky uvedené v čl. 9 odst. 2 Úmluvy. Jednalo by se o tzv. normativní zvyklost.103 Podle Úmluvy takovouto zvyklost strany znaly nebo znát měly, daná zvyklost je v mezinárodním obchodě v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a je jimi zpravidla dodržována. Aplikace obchodních zvyklostí dle čl. 9 odst. 2 je nezávislá na vůli stran; použijí se na daný závazek, pokud strany jejich použití výslovně nevyloučí.104 Z tohoto důvodu je užití těchto podmínek po právu označováno jako objektivní.

Existence normativních zvyklostí v mezinárodním obchodním styku mohou pro obchodníky představovat značné nebezpečí. Krásně to vystihl Z. Kapitán, který je nazval Pandořinou skříňkou, neboť není v silách průměrného obchodníka, aby znal všechny relevantní obchodní zvyklosti.105

Problematikou obchodních zvyklostí se zabýval například rakouský soud,106 který ve svém rozhodnutí uvedl, že ačkoli se Vídeňské úmluva nezabývá platností zvyklostí (čl. 4), zabývá se použitím těchto zvyklostí (čl. 9). Soud uvedl, že aby mohly být zvyklosti považovány za obecně známé a pravidelně používané v mezinárodním obchodě, tedy aby splňovaly podmínky čl. 9 odst. 2 Úmluvy, jejich použití musí být uznáváno většinou obchodníků v příslušném obchodním odvětví.

Jaká konkrétní jednání lze považovat za mezinárodní obchodní zvyklost, je poměrně těžké zobecnit. Záleží totiž na druhu obchodu, který je uzavírán, na zboží, které je jeho

102 PAMBOUKIS, Chalarambos. The Concept and Function of Usages in the United Nations Convention on the International Sales of Goods. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 23.10.2006. [citováno 11.2.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxx.xxxx>.

103 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. s. 83.

104 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. s. 83.

105 XXXXXXX, Xxxxxx. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

Právní fórum, 2008, č. 8, str. 288.

106 Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ze dne 21.3.2000, č. 10 Ob 344/99g. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

předmětem apod. Například švýcarský soud107 řešil otázku, zda zaplacení kupní ceny bankovním převodem na účet prodávající je bez dalšího mezinárodní obchodní zvyklostí dle čl. 9 odst. 2. Soud uznal, že platby prostřednictvím bankovního převodu namísto hotovosti jsou široce využívány mezinárodními obchodníky, nicméně toto využívání není dostačující k prokázání vzniku mezinárodní obchodní zvyklosti. Tento závěr by možná již v současné době neplatil. Přece jen rozhodnutí pochází z roku 1997 a doba již značně pokročila. Nejen že si troufám tvrdit, že současný mezinárodní obchod si nelze představit bez plateb prováděných převodem z účtu na účet, ale navíc se vytvářejí další a řekněme ještě modernější a bezpečnější způsoby placení kupní ceny, kupříkladu dokumentární akreditiv.

5.1 Mezinárodní obchodní zvyklosti a kontraktační proces

Mezinárodní obchodní zvyklosti mohou upravovat vlastní závazkový vztah, tedy práva a povinnosti, jež jsou jeho obsahem, a to za předpokladu, že jsou v rámci kontraktačního procesu vhodným způsobem včleněny do smlouvy. Zároveň ale mohou upravovat i vlastní fázi uzavírání smlouvy.

Jak vyplývá z výkladu uvedeného výše, normativní zvyklosti působí nezávisle na vůli stran a jejich výslovné včlenění do uzavírané smlouvy je tak nadbytečné. Naopak, pokud by strany jejich použití chtěly odvrátit, měly by do smlouvy včlenit ustanovení, dle kterého se na jejich závazek mezinárodní obchodní zvyklosti nepoužijí. Analogicky dovozuji, že toto platí i pro samotný kontraktační proces. I na fázi uzavírání smlouvy se tedy automaticky použijí normativní obchodní zvyklosti, a pokud by strany zamýšlely jejich vyloučení, musely by tak učinit již ve fázi předsmluvní.

Jiná je situace u zvyklostí individuálních. Jejich použití je dáno vůlí stran. Aby tyto zvyklosti upravovaly vlastní závazek, je nutné tyto v rámci uzavírání smlouvy vhodným způsobem učinit součástí vzniklé smlouvy. Jejich včlenění je možné učinit jak výlovně tak konkludentně. Při konkludentním včlenění je samozřejmě nutné počítat s obtížemi při jeho prokazování.108 Aby individuální obchodní zvyklosti upravovaly samotný kontraktační proces, musely by se smluvní strany na jejich aplikaci dohodnout již v předsmluvní fázi.

107 Rozhodnutí švýcarského soudu Zivilgericht Kanton Basel-Stadt ze dne 3.12.1997, č. neuvedeno. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

108 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 279.

I když to není ve Vídeňské úmluvě výslovně uvedeno, v případě konfliktu zvyklostí a ustanovení Úmluvy mají přednost právě obchodní zvyklosti. Podle názoru tvůrců Úmluvy je zakotvení tohoto pravidla přímo do textu Úmluvy zbytečné, neboť přednost zvyklostí dle čl. 9 odst. 1 i dle čl. 9 odst. 2 automaticky vyplývá z čl. 6 Úmluvy, který ztělesňuje princip autonomie vůle stran.109 To bylo judikováno i v řadě soudních rozhodnutí. Kupříkladu v rozhodnutí soudu v německém Saarbrückenu, již zmiňovaném pod odkazem č. 88, soudce konstatoval přednost obchodním zvyklostí před samotnými ustanoveními Úmluvy. Konkrétně uvedl, že se lze odchýlit od čl. 38 a čl. 39, pokud je to v souladu s obchodními zvyklostmi. I když pro daný případ nakonec tuto možnost vyloučil, vyplývá z jeho úvah, že v jiném případě by toto možné bylo.

Otázce vzniku smlouvy v souvislosti s obchodními zvyklostmi se týká i rozhodnutí rakouského soudu.110

Německá a rakouská společnost jednaly o uzavření rámcové smlouvy, přičemž k jejímu definitivnímu uzavření nikdy nedošlo. Krátce na to uzavřely kupní smlouvu o dodávce plynu. Následně vznikl spor o plnění ze smlouvy a musela být zároveň řešena otázka, zda smlouva byla platně uzavřena. Německý prodávající argumentoval tím, že smlouva nikdy nebyla uzavřena, protože kupujícího akceptace nebyla učiněna písemně, jak to vyžadovaly všeobecné obchodní podmínky prodávajícího.

Soud uvedl, že úmysl jedné strany ve fázi vyjednávání o obsahu smlouvy může být závazný pro obě strany dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy jen tehdy, pokud druhá strana o tomto úmyslu ví. Prodávající však neprokázal, že kupující znal jeho obchodní podmínky a že věděl o jeho úmyslu odkázat na rámcovou smlouvu, jejímž obsahem obchodní podmínky měly být, avšak ta nikdy nebyla uzavřena. Písemná forma proto podle soudu nebyla třeba k platnému uzavření smlouvy.

109 PAMBOUKIS, Chalarambos. The Concept and Function of Usages in the United Nations Convention on the International Sales of Goods. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 23.10.2006. [citováno 11.2.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxx.xxxx>.

110 Rozhodnutí rakouského soudu Oberster Gerichtshof ze dne 6.2.1996, č. 10 Ob 518/1995. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

6. Praktiky stran

Dalším nestátním prostředkem právní úpravy, o kterém se dokonce sama Úmluva výslovně zmiňuje, jsou praktiky stran, respektive praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly. Tu nelze v žádném případě zaměňovat nebo ztotožňovat s výše popsanými obchodními zvyklosti. Obchodní zvyklosti jsou normami v tom smyslu, že regulují vztahy mezi neurčitým počtem subjektů, kdežto praxe zavedená mezi stranami představuje vytvoření pravidel individuální povahy.111

Vídeňská úmluva hovoří o praktikách stran ve svém čl. 9 odst. 1, kde stanoví, že strany jsou vázány praxí, kterou mezi sebou zavedly. Samozřejmě Úmluva žádnou vlastní definici praktik dále neuvádí, takže si při hledání obsahu toho pojmu musíme pomoci právní teorií a judikaturou. Například X. Xxxxxxxxxxx vymezuje praktiky stran jako individuální normy chování stran, jejichž původ je v jejich vzájemném chování a které vznikly v delším časovém období u stejného typu vztahů. Jsou podmíněny jednak personálně, což znamená, že se týkají vždy konkrétních smluvních partnerů, jednak časově, což vyjadřuje, že k jejich vzniku je potřeba delšího časového období.112 Z toho vyplývá, že základem praktik je faktické chování stále opakované mezi týmiž obchodníky. Lze tedy předpokládat, že takové chování je již smluvním partnerům dostatečně známé a že v souladu s ním budou postupovat i v budoucnu. Stejně jako v mezilidských vztazích můžeme od lidí, které dobře známe očekávat v určité situaci určitou reakci či chování, tak i mezinárodní obchodník, který již uzavřel s jiným několik smluv dle obdobného vzorce, bude očekávat, že příští závazek bude opět uzavřen dle téhož vzorce. Na jeho straně tak vzniká jakési očekávání.

Očekávání jsou dána vzory chování, které mezi sebou zavedli prodávající a kupující, a vyjadřují představu stran, že tato jednání budou pokračovat. Samozřejmě praktiky nejsou absolutně a navždy závazné, takže pokud strana oznámí druhé straně jejich změnu nebo jejich vyloučení ještě před uzavřením nového kontraktu, pak se na tento zcela logicky nepoužijí. Implicitní očekávání tak lze negovat, a to díky čl. 6 Úmluvy. K použití praktik také nedojde,

111 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. s. 23.

112 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova univerzita, 1993. s. 24-25.

když spoléhání na jejich aplikaci jednou ze stran bude možné zhodnotit jako nerozumné, neboť se podstatně změnily okolnosti uzavírání smlouvy.113

Pro použití praktik je rozhodující praxe zjištěná mezi konkrétními stranami, naopak rozšířenější dodržování určitých pravidel není významné. V každém případě je ke vzniku praktiky potřebná určitá doba jejího dodržování a jistá frekvence. Dle Schlechtriema nemůže mezi stranami vzniknout praxe bez předchozího smluvního kontraktu. Dále uvažuje nad tím, že je nezbytné, aby strany uznaly své opakované jednání za praxi a obdobně jako Xxxxxxx výše tvrdí, že v průběhu jednání vznikají oprávněná očekávání, že strany budou postupovat odpovídajícím způsobem i v budoucnu.114

Okolnost opakovaná mezi stranami dvakrát, nebývá zpravidla považována za dostatečnou k vytvoření praxe mezi stranami.115 To dokazují i příklady ze soudní praxe. Například v již výše citovaném judikátu švýcarský soud116 rozhodoval otázku, zda byla dodávka dvou lodních nákladů uzavřena jako jeden nebo dva různé kontrakty. Tuto otázku nechal nakonec otevřenou a uzavřel, že podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy by ani dva smluvní vztahy nestačily k prokázání praxe mezi stranami. Podobně německý soud117 shledal, že nárok kupujícího na úvěr, který by byl dán praxí zavedenou mezi stranami, neexistuje, neboť výhoda daná kupujícímu prodávajícím v podobě úvěru byla poskytnuta pouze dvakrát, což nestačí k vytvoření praxe mezi stranami dle č. 9 odst. 1 Úmluvy.

Z tohoto názoru i z uvedených příkladů dovozuji, že pro vznik praktiky zavedené mezi stranami je nutné, aby předmětné jednání stran bylo provedeno alespoň třikrát a pokud možno i vícekrát. Je logické, že čím častěji bude jednání opakováno, tím snazší bude pro soud konstatovat, že byla mezi stranami zavedena určitá praxe. Při hodnocení této skutečnosti by soudce či rozhodce samozřejmě měl zvážit všechny další okolnosti řešeného případu.

113 XXXXXXX, Xxxx. O. Article 9 – Usages and Practices Applicable to Contract. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 23.2.2005. [citováno 13.2.2011]. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xx0.xxxx>.

114 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 145.

115 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 145.

116 Rozhodnutí švýcarského soudu Zivilgericht Kanton Basel-Stadt ze dne 3.12.1997, č. neuvedeno. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

117 Rozhodnutí německého soudu Amtsgericht Duisburg ze dne 13.4.2000, č. 49 C 502/00. Dostupný z

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

Pokud jde o prokazování existence praktik zavedených mezi stranami před soudem, nese důkazní břemeno ta strana, která se na praktiky odvolává.118

6.1 Praktiky stran a kontraktační proces

Pokud jde o praktiky zavedené mezi stranami a o jejich vliv na proces uzavírání smlouvy dle Vídeňské úmluvy, bude pravděpodobně nejvhodnější odkázat na to, co bylo výše zmíněno u obchodních zvyklostí, protože situace je zde v podstatě totožná.

Praktiky stran dopadají jednak na vlastní závazkový vztah a jednak upravují samotný proces uzavírání smlouvy. Na rozdíl od individuálních obchodních zvyklostí však není nutné je výslovně včleňovat do smlouvy nebo se na jejich užití dohodnout v předsmluvní fázi. Jejich použití je dáno jejich prostou existencí. Naopak pro případ jejich změny nebo vyloučení z aplikace, musí strana, která toto zamýšlí, informovat o tomto svého obchodního partnera. Domnívám se, že tato informace musí být dána výslovně, neboť konkludentní změnu či vyloučení si lze jen těžko v praxi představit. Jedině snad, že by druhá strana nic nenamítla, konkludentně změnu přijala a postupem času by mohla teoreticky vzniknout nová praktika.

Poměrně zajímavý případ, ve kterém soud dovodil uzavření kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy s ohledem na praxi mezi stranami i na mezinárodní obchodní zvyklosti byl řešen ve Švýcarsku.119

Rakouská společnost zaslala švýcarské společnosti potvrzující dopis (letter of confirmation, kaufmänische Bestätigungsschreiben) jako reakci na objednávku a následně vystavila i fakturu na zaplacení ceny. Její poslední část však zůstala neuhrazena. Švýcarská společnost popřela vznik celé smlouvy s tím, že byla pouze zprostředkovatelem a objednatelem a zároveň i konečným příjemcem byla jiná společnost ve Francii.

Soud rozhodl, že kupní smlouva byla platně uzavřena prostřednictvím potvrzujícího dopisu. Tento závěr opřel o tvrzení, že uzavírání smluv dle potvrzujících dopisů je pravidlo platné jak v rakouském tak i švýcarském právním řádu a lze tedy předpokládat, že strany implicitně využily stejné mezinárodní obchodní zvyklosti (čl. 9 odst. 1). Navíc s ohledem na korespondenci mezi účastníky řízení soud rozhodl, že uzavření smlouvy dle potvrzujícího dopisu představuje praxi zavedenou mezi stranami (čl. 9 odst. 2).

118 SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 145.

119 Rozhodnutí švýcarského soudu Zivilgericht Kanton Basel-Stadt ze dne 21.12.1992, č. P4 1991/238. Dostupný z <xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxXxxx>.

Závěr

V rámci vztahů mezi mezinárodními obchodníky hraje proces uzavírání kupní smlouvy poměrně důležitou roli. Ze závazkového vztahu mohou v jeho průběhu vyplynout nejrůznější práva a povinnosti a úkolem kontraktačního procesu je, tato práva povinnosti, pokud možno jasně, určitě a srozumitelně vymezit a předejít tak budoucím nedorozuměním a konfliktům. Této fázi obchodního vztahu je dle mého názoru nutné věnovat náležitou pozornost. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si téma vzniku mezinárodní kupní smlouvy zvolila jako obsah své diplomové práce.

Právní úprava této oblasti je bezesporu nezbytná. I když každý stát má ve svém právním řádu zakotveny normy upravující vznik kupních i jiných smluv, mezinárodní obchodní prostředí je natolik specifické a obchodování v něm stále častější, že potřeba nadnárodní úpravy v této oblasti byla nevyhnutelná. Nejvýznamnějším počinem všech dosavadním unifikačních snah se, jak se postupně ukázalo, stala právě Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Na rozdíl od všech předchozích pokusů o jednotnou úpravu tuto Úmluvu akceptovaly desítky států, což samo o sobě značí, že její úprava je přijatelná, přiměřeně obecná i dostačující.

V poslední době však vyvstává otázka, zda Úmluva, vytvořená a přijatá před více než třiceti lety, stále ještě odpovídajícím způsobem může regulovat současný moderní mezinárodní obchod? Vznik této otázky souvisí i s tím, že stále více do mezinárodního obchodu zasahují tzv. nestátní prostředky právní úpravy, které tuto oblast samy regulují nebo doplňují. Ve své práci jsem se proto pokoušela najít odpověď na otázku zda, je úprava kontraktačního procesu tak, jak jej zakotvuje Vídeňská úmluva, skutečně pro moderní obchod již nedostačující, a je proto nutné ji doplňovat popřípadě nahrazovat tzv. nestátními prostředky právní úpravy?

Vídeňská úmluva reguluje vznik mezinárodní kupní smlouvy ve své části druhé části v poměrně několik málo článcích, přesto je však jejich význam nesmírný. Zde zakotvená úprava nabídky a jejího přijetí je ve své základní podobě dostatečně jasná a srozumitelná a v podstatě se nijak zvlášť neodlišuje od úpravy, kterou známe z českého právního řádu. Náležitosti a podmínky kladené na ofertu i akceptaci, tak jak byly popsány v kapitole druhé této práce, pravděpodobně nebudou žádnou novinkou ani pro obchodníky z jiných zemí.

Poněkud jiná situace může nastat u tzv. modifikovaného přijetí upraveného v čl. 19 odst. 3 Úmluvy. To kupříkladu českému právnímu řádu známo není. Na druhou stranu si

myslím, že pro vnitrostátní obchod toto ani není tolik potřebné. Obchodníci jsou si totiž blíže, a to jak jazykově tak vzdáleností, jejich komunikace, možnost se dohodnout a obchod uskutečnit je tak mnohem snazší. Naopak mezinárodní obchod, aby byla efektivní a rychlý, potřebuje pružnou právní úpravu. A pravděpodobně toto bylo cílem tvůrců Úmluvy, když do jejího znění vložily úpravu modifikovaného přijetí.

Ve druhé části své práce jsem se věnovala těm, podle mého názoru nejdůležitějším, nestátním prostředkům právní úpravy, které ovlivňují kontraktační proces. Konkrétně jsem pohovořila o obchodních podmínkách, protože představují fenomén, bez kterého si současný mezinárodní obchodní nelze představit a dále o mezinárodních obchodních zvyklostech a praktikách zavedených mezi stranami, protože o jejich existenci výslovně mluví sama Vídeňská úmluva.

I když si osobně myslím, že ustanovení Úmluvy regulují proces vzniku mezinárodní kupní smlouvy zcela uspokojivě, vzniku a rozvoji nestátních prostředků právní úpravy nelze zabránit. Potom by jich mělo být užíváno tak, aby byly ku prospěchu mezinárodnímu obchodu. Jejich úkolem by mělo být především ulehčit a zefektivnit průběh kontraktačního procesu ale i závazku, který na základě něho vznikne. Jejich využití by s sebou nemělo nést vysokou míru právní nejistoty, která je nepochybně brzdou mezinárodního obchodu.

Největší problém a zároveň nebezpečné úskalí mezinárodního kontraktačního procesu spatřuji v tom, že není výslovně upravena a ani praxí rozhodována problematika tzv. bitvy forem. Právě ta souvisí s jedním z nejvýznamnějších nestátních prostředků právní úpravy, kterým jsou obchodní podmínky. Jejich užití s sebou přináší dle mého názoru až zbytečně velkou míru právní nejistoty pro případ, že obchodník není při jejich použití dostatečně obezřetný. Pokud obchodníci bez povšimnutí zahrnou do své smlouvy protichůdné obchodní podmínky a následně mezi nimi vznikne spor, je na poli současného mezinárodního obchodu až příliš nejisté, jak vlastně bude jejich konflikt vyřešen. Výše byly popsány dva možné způsoby řešení, tj. dle pravidel last-shot rule nebo dle pravidel knock-out rule, z nichž však ani jedno není výslovně zakotveno v Úmluvě ani jednotně používáno v praxi.

I když obecná úprava vzniku kupní smlouvy obsažená v Úmluvě je jistě nezbytná, protože musí pojmout nejrůznější situace, které mohou v praxi nastat, problematika tzv. bitvy forem a způsob jejího řešení by si zasloužily výslovnou úpravu. Normy Vídeňské úmluvy týkající se vzniku smlouvy jsou dle mého mínění dostatečné i pro současný mezinárodní obchod, avšak výslovné zakotvení pravidla last-shot rule nebo knoc-out rule pro řešení bitvy forem by ji učinilo ještě preciznější. Touto cestou se vydaly například i mezinárodní obchodní

principy UNIDROIT. Ty zakotvily jako jediný způsob řešení pravidla knock-out doktríny. Zda by Úmluva měla zakotvit last-shot rule či knock-out rule si již nedovoluji tvrdit, protože je těžké, ne-li nemožné, určit, které řešení dochází k lepším výsledkům. Nicméně lepší nějaké řešení přinášející právní jistotu, než žádné. Další variantou, jak dosáhnout vyšší míry právní jistoty bez výslovného písemného zakotvení v Úmluvě, je jednotné rozhodování problematiky bitvy forem dle jednoho z uvedených pravidel v judikatuře obecných i rozhodčích soudů. V praxi to však zatím nevypadá, že by se soudci přikláněli k jedné či druhé doktríně. Spíše naopak. Navíc tento proces ujednocování by mohl trvat i řadu let.

Závěrem lze pro úspěšnou kontraktaci doporučit především opatrnost a obezřetnost na straně obchodních partnerů. Ta by měla směřovat jednak k výběru samotného smluvního partnera a jednak k samotnému uzavírání smlouvy. Při vyjednávání o obsahu budoucí kupní smlouvy by měl každý obchodník myslet na to, že existuje jednak obecné hmotné právo, tj. v této oblasti Vídeňská úmluva, ale že jeho závazkový vztah mohou ovlivnit i jiné tzv. nestátní prostředky právní úpravy. Jejich existence je možná nadbytečná, ale s jejich uplatněním je třeba počítat a pokud možno je obratně využít tak, aby byly ku prospěchu obou smluvních stran.

Resume

The aim of this thesis was to describe the process of conclusion of the international sales contract according to the rules given in the Convention on Contracts for the International Sale of Goods (“CISG”) in regard to the so called non-state means of legal regulation.

The process of conclusion of international sales contract plays a very important role in relationships between international tradesmen. Tradesmen must devote careful attention to the contractual process to prevent the possible future problems. I consider the formation process of an international sales contract to be very significant and therefore, I have chosen this topic to be dealt in my diploma paper.

Legal regulation of the sales contract formation is without any doubt necessary. International business world is very specific and the need of transnational regulation in this field was inevitable. The most significant result of the up-to-now endeavours was the CISG. In contrary to the previous attempts of uniform regulation, CISG was already accepted by the tens of the states. The provisions of CISG are clear and understandable enough, known to the businessmen from different countries.

Recently, the question arises, if the general provisions of CISG could still regulate current modern international trade accordingly. Still and all, CISG was created and accepted more than thirty years ago. Moreover, international trade is today influenced by the so called non-state means of legal regulation. They are for example terms and conditions, international usage and the practices which the parties have established between themselves. These are formed independently from the will of the states and are created by the tradesmen themselves or by the international chambers of commerce. Non-state means of legal regulation could complete or even supersede the provisions of CISG.

In my paper, I have tried to find the answer for the question, if the regulation of the sales contract formation in CISG is so general that it is insufficient for the modern trade, and it is therefore necessary to complete the regulation in CISG and supersede it by the so called non-state means of legal regulation.

CISG regulates the international sales contract formation in its second part. The requirements and conditions of an offer and an acceptance do not in principle differ from the regulation in the Czech law. But the situation is different in the so called modified acceptance which is regulated in Art. 19 par. 3 of CISG. Modified acceptance on the other hand supports

the speed and effectiveness of international trade and is to be considered as a positive phenomenon, although a little bit unpredictable.

In my personal opinion, provisions of CISG regulate the formation process of the international sales contract rather satisfyingly. On the other hand, formation and development of the non-state means of legal regulation could not be prevented. Their usage is positive when they help to make a contractual process easier and faster. In contrary to this, their usage could bring the certain amount of legal uncertainty. The problem arises for example in the case when the contracting parties include to the contract certain terms which are contradictory. The so called battle of forms occurs.

Nevertheless, the way of solution of the battle of forms is in international business law always unsure. In my paper I have tried to describe the possible ways of its solution that is a last-shot rule and a knock-out rule. According to my opinion it cannot be stated which doctrine offers better solution. CISG does not provide us with any solution. A danger for businessmen lies in this. CISG leaves the solution for the judicial decision making but it is unfortunately disunited.

Provisions of the CISG must of course be general in order to include many different practical situations. That is in my opinion positive. Express regulation of the way of battle of forms solution would be helpful. I suppose it would clear out the legal uncertainty from the international trade. It would help also to the legal decision making as it is disunited in regard to the disputes concerning the battle of forms.

To conclude, above all the diligence and circumspection on the business partners´ side is to be recommended for the successful contractation. It should lead firstly to the choice of the contracting partner himself and secondly to the conclusion of the contract alone. While negotiating about the content of the future sales contract, every businessman should keep in mind that the general material law, that is CISG, exists but his relationship could be as well influenced by the other so called non-state means of regulation. Their existence is perhaps redundant; on the other hand it is to be counted with their application and to use them if possible in that way that they could bring a success of both contracting parties.

Prameny

Literatura:

1. XXXXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxx. Uniform application of the international sales law: understanding uniformity, the global jurisconsultorium and examination and notification provisions of the CISG. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2007. 286 s. ISBN 9789041126160.

2. XXXX, Xxxx X. Formation of contracts and precontractual liability. Reprint. Paris: ICC Publishing, 1995. 362 s. ISBN 9284201071.

3. XXXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Xxxxxxx. Kurz obchodního práva: obchodní závazky. 4. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2007. 535 s. ISBN 9788071797814.

4. XXXXXXXXX, Xxxxx xxx; XXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Kommentar zum einheitlichen UN-Kaufrecht : das Übereinkommen der Vereinten Nationen über Verträge über den internationalen Warenkauf, -CISG-Kommentar-. München : C.H. Xxxx'sche Verlagsbuchhandlung, 1990. 787 s. ISBN 3406341934.

5. XXXX, Xxxxxx X.; XXXXXXXXXX, Xxxxxx X. International business transactions: problems, cases, and materials. New York: Aspen Publishers, 2005. 864 s. ISBN 0735539855.

6. XxXXXXXX, Xxxxx X. International sales law: a critical analysis of CISG jurisprudence. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. 241 s. ISBN 0521849802.

7. XXXXXXX, Xxxxxx. Quo vadis CISG?: celebrating the 25th anniversary of the United Nations convention on contracts for the international sale of goods. Bruxelles : Bruylant, 2005. 323 s. ISBN 2802720279.

8. XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Milan. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 650 s. ISBN 9788073802288.

9. FOLSOM, Xxxxx Xxxxxxxxx; XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx; SPANOGLE, Xxxx X. International business transactions. 2nd ed. St. Xxxx, Minn.: West group, 2001. 1175 s. ISBN 0314242341.

10. XXXXXXX, Xxxxx Xxxxx. International Trade Terms: Standard Terms for Contracts for the International Sale of Goods. Praha: RADIX, 1996. 164 s. ISBN 8086031039.

11. XXXXXXX, Xxxx X. Uniform law for international sales under the 1980 United Nations Convention. 3rd. ed. The Hague: Kluwer Law International, 1999. 608 s. ISBN 9041106480.

12. XXXXXX, Xxxx xxx. The law of international trade. London: Sweet & Maxwell, 2002. 432 s. ISBN 0421764805.

13. XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxxxx. The CISG : a new textbook for students and practitioners. München : Sellier. European Law Publishers, 2007. 408 s. ISBN 9783866530201.

14. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. 307 s. ISBN 8072011839.

15. XXXXX, Xxxxxx. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. I. díl. Praha: Prospektrum, 1993. 359 s. ISBN 8085431750.

16. XXXXX, Xxxxxx. Obchodní kontrakty II. díl. Praha: Prospektrum, 1994. 667 s. ISBN 8071750204.

17. XXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. 407 s. ISBN 9788073801083.

18. XXXXXXXXX, Xxxxxx. Understanding the CISG : a compact guide to the 1980 United Nations convention on contracts for the international sale of goods. 3rd (worldwide) ed. Alphen aan den Rijn : Kluwer Law International, 2008. 243 s. ISBN 9789041125897.

19. XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXXXXXX, Xxx; XXXX, Xxxxxx. Mezinárodní obchodní operace. 4. aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2007. 242 s. ISBN 9788024715902.

20. XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: ASPI, 2008. 282 s. ISBN 9788073573331.

21. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 58 s. ISBN 8021007931.

22. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. 555 s. ISBN 807357196X.

23. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Standardizované formy uzavírání smluv v mezinárodním obchodě. Brno: Masarykova Univerzita, 1991. 118 s. ISBN 8021002697.

24. SCHLECHTRIEM, Xxxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG). 2. (English) ed. Oxford : Oxford University Press, 2005. 1149 s. ISBN 0199275181.

25. XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Kupní smlouva v zahraničním obchodě: vývoz. Praha: Agentura Albertina, 1992. 121 s.

Články:

1. XXXXXXXXX, Xxxxxx. Význam obchodných zvyklostí. Právní rádce, 2005, č. 6, str. 31.

2. XXXXXX, Milan. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, str. 1219.

3. CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle článku 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, str. 302.

4. XXXXXXX, Xxxxxx. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum, 2008, č. 8, str. 275.

5. XXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Uzavírání smlouvy. Daně a právo v praxi, 2003, č. 9, str. 44.

6. XXXXXX, Xxxxx. Uzavírání smlouvy se zahraničním obchodním partnerem. Právní rádce, 2002, č. 2, str. 23.

7. XXXXXXX, X. Stručně o Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

Právní fórum, 2007, č. 6, str. 206.

8. XXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxx. Obchodní zvyklosti – důležitý prvek regulace právních vztahů. Právní rádce, 1999, č. 2, str. 8

9. XXXXXXXXX, X. „Bitva forem“ v mezinárodním obchodním styku. Právo pro podnikání a zaměstnání, 2007, str. 6.

Internetová zdroje:

1. xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xxxx-xxx.xxxx

2. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/

Judikatura:

1. Rozhodnutí švýcarského Obergericht des Kantons Thurgau ze dne 19.12.1999, č. ZB 95.22

2. Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ze dne 10.11.1994, č. 2 Ob 547/93

3. Rozhodnutí švýcarského Handelsgericht St. Gallen ze dne 5.12.1995, č. HG 45/1994

4. Rozhodnutí francouzského Court of Appeals of Paris ze dne 10.9.2003, č. neuvedeno

5. Rozhodnutí rakouského Oberlandesgericht Innsbruck ze dne 1.2.2005, č. 1 R 253/04x

6. Rozhodnutí německého Oberlandesgericht München ze dne 8.3.1995, č. 7 U 5460/94

7. Rozhodnutí německého soudu LG Baden-Baden ze dne 14.8.1991, č. 4 O 113/90

8. Rozhodnutí francouzského soudu Cour de Cassation ze dne 4.1.1995, č. 92-16.993

9. Rozhodnutí německého Oberlandesgericht Saarbrücken ze dne 13.1.1993, č. 1 U 69/92

10. Rozhodnutí německého soudu Oberlandesgericht Frankfurt am Main ze dne 23.5.1995, č. 5 U 209/94.

11. Rozhodnutí německého soudu Amtsgericht Xxxx ze dne 6.10.1995, č. 3 C 925/93

12. Rozhodnutí německého Bundesgerichtshof ze dne 9.1.2002, č. VIII ZR 304/00

13. Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ze dne 21.3.2000, č. 10 Ob 344/99g

14. Rozhodnutí švýcarského soudu Zivilgericht Kanton Basel-Stadt ze dne 3.12.1997, č. neuvedeno

15. Rozhodnutí rakouského soudu Oberster Gerichtshof ze dne 6.2.1996, č. 10 Ob 518/1995

16. Rozhodnutí německého soudu Amtsgericht Duisburg ze dne 13.4.2000, č. 49 C 502/00

17. Rozhodnutí švýcarského soudu Zivilgericht Kanton Basel-Stadt ze dne 21.12.1992, č. P4 1991/238.

Právní předpisy:

1. Zák. č. 160/991 Sb., Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

2. Zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník

3. Zák. č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník

4. Principy mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT