Mezinárodní kupní smlouva

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Xxxxx Xxxxxxxxxx

Mezinárodní kupní smlouva

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. Katedra: obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 17. června 2012

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne

Xxxxx Xxxxxxxxxx

Na tomto místě bych ráda poděkovala xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. za odborné vedení, cenné rady a laskavý přístup při psaní této diplomové práce. Dále xxxx chtěla poděkovat mé rodině za vytrvalou a neomezenou podporu během vysokoškolského studia.

Obsah

Seznam použitých zkratek 1

Úvod 2

1. Pojem mezinárodní kupní smlouvy 5

1.1 Vymezení pojmu kupní smlouva 5

1.2 Mezinárodní prvek v kupní smlouvě 7

Subjektivní hledisko 8

Xxxxxxxxxx xxxxxxxx 00

1.3 Hledisko „spotřebitelské“ 11

1.4 Shrnutí 12

2. Způsoby úpravy vztahů z mezinárodní kupní smlouvy 13

2.1 Přímá metoda 14

2.2 Kolizní metoda 16

2.3 Volba práva 17

2.4 Specifické prostředky 18

3. Zákon o mezinárodním právu soukromém 21

3.1 Kupní smlouva v ZMPS 22

3.2 Vztah ZMPS a mezinárodních smluv 24

3.3 Úprava kupní smlouvy v Novém ZMPS 25

4. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 27

4.1 Působnost Římské úmluvy 28

Věcná působnost 28

Časová působnost 31

Prostorově osobní působnost 33

4.2 Volba práva 33

4.3 Právo rozhodné při neexistenci volby práva 35

4.4 Vztah Římské úmluvy k jiným právním instrumentům 37

5. Nařízení EP a Rady (ES) o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 38

5.1 Působnost Nařízení Řím I 39

Věcná působnost 40

Časová působnost 42

Prostorově osobní působnost 43

5.2 Volba práva 43

5.3 Právo rozhodné při neexistenci volby práva 44

5.4 Vztah Nařízení Řím I k jiným právním instrumentům 45

6. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží 48

6.1 Působnost Vídeňské úmluvy 50

Věcná působnost 50

Prostorově osobní působnost 56

Časová působnost 57

Vyloučení a změna účinků Vídeňské úmluvy 58

6.2 Vymezení kupní smlouvy v tzv. smíšených smlouvách 59

Závěr 62

Seznam literatury a pramenů 64

Monografie a učebnice 64

Odborné články tištěné, příspěvky ve sborníku 69

Elektronicky dostupné odborné články 70

Soudní rozhodnutí a rozhodčí nálezy 71

Další prameny. 73

Seznam použitých zkratek

Vídeňská úmluva Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ZMPS Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém

a procesním, ve znění pozdějších předpisů

Nový ZMPS Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém Římská úmluva Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Nařízení Řím I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008

o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

ES Evropská společenství

EU Evropská unie

EP Evropský parlament

Další zkratky jsou vysvětleny v textu v rámci příslušné kapitoly.

Úvod

Závazkové vztahy obecně tvoří nejvýznamnější součást právních vztahů, které jsou předmětem soukromého práva. Důkazem toho jsou zejména četné hospodářské interakce nejen mezi jednotlivci v rámci jednoho státu, ale i různými státy navzájem. V dnešní moderní společnosti tedy nejsou žádným neobvyklým či mimořádným jevem ani tzv. mezinárodní závazkové vztahy.

Jedním z nejvýznamnějších instrumentů závazkového práva je nesporně kupní smlouva, která představuje základní transakci koupě – prodej. Proto nemůže být pochyb ani o tom, že kupní smlouva představuje jeden z nejvýznamnějších institutů i v mezinárodním obchodním styku.

Ačkoliv již byly mnohé otázky týkající se mezinárodní kupní smlouvy zodpovězeny, nelze pochybovat o tom, že téma mezinárodní kupní smlouvy je se vzrůstajícím rozvojem mezinárodního obchodu stále aktuální1. Základním a neustále se opakujícím problémem, s nímž se můžeme při uzavírání smluv v mezinárodním obchodním styku setkat, je nejistota stran týkající se právního režimu smlouvy – tedy nejistota v tom, kterým právem se smlouva a právní otázky z ní vyplývající budou řídit. Jednotlivé právní řády, ač se v podstatě obecného chápání institutu kupní smlouvy shodují, obsahují často dosti výrazné rozdíly v úpravě dalších otázek a skutečností s kupní smlouvou neodmyslitelně spojených.

V praxi bychom se tak mohli setkat i se situacemi, kdy byl problém určování nebo volby rozhodného práva bagatelizován a pozornost mu byla věnována až v okamžiku vzniklého sporu. To by ovšem ve výsledku mohlo mít pro danou smluvní stranu fatální následky. Protože pozdější dohoda je často nemožná, je tedy především v zájmu smluvních stran, aby byla jasně a předem dána kritéria pro určení rozhodného

1 Pro ilustraci uvádím, že obrat českého zahraničního obchodu byl v roce 2010 více než jedenáctinásobně vyšší oproti roku 1989, viz: Česká republika od roku 1989 v číslech [online]. ČSÚ, 2012 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/xxxxxxx.xxx/x/xx_xx_xxxx_0000#00>.

právního řádu – ať stanovená obecně závazným předpisem nebo sjednaných stranami samotnými.

Faktem, který svědčí o významnosti kupní smlouvy pro mezinárodní obchod, je, že již od 20. století můžeme zaznamenávat snahy o vytvoření jednotné právní úpravy (tzv. unifikaci) institutu kupní smlouvy, která by ulehčila orientaci kupujících – prodávajících v mnohdy nepřehledných a složitých úpravách jednotlivých států a zmírnila tak bariéru všestrannému rozvoji obchodních aktivit, jakožto i vedlejší náklady výsledné transakce spojené s právním poradenstvím ve vztahu k právní nejistotě.

Lze konstatovat, že tyto snahy byly – byť přes počáteční obtíže – úspěšné a jejich výsledkem bylo uzavření Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží2. Vídeňská úmluva byla k dnešnímu dni ratifikována již 78 státy3, přičemž v 774 z nich vstoupila v platnost, což umožňuje její aplikaci ve velkém počtu mezinárodních transakcí. Bohužel, jak plyne z dalšího jí věnovanému výkladu, ani přesto nelze Vídeňskou úmluvu považovat za „univerzální“.

Bylo by však přinejmenším krátkozraké myslet si, že Vídeňská úmluva je jediným právním prostředkem regulujícím tak významný instrument. Vedle ní stojí samozřejmě i jiné mezinárodně platné obecně závazné předpisy a v neposlední řadě i národní úprava.

Cílem této práce je vymezit právě věcný a časový rozsah aplikace vybraných obecně závazných předpisů regulujících mezinárodní kupní smlouvu a vymezit jejich vzájemné vztahy. Pro úplné dosažení tohoto cíle se však musím zabývat i dalšími základními otázkami, což se mimo jiné promítá i do struktury této práce.

V prvním okruhu se zabývám samotným vymezením pojmu mezinárodní kupní smlouvy. Vymezení pojmu kupní smlouvy jako takové jistě nečiní v teorii ani praxi

2 Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG). Vžilo se pro ni i označení Vídeňská

úmluva, v textu ji tedy i já uvádím jen jako „Vídeňskou úmluvu“.

3 Status: 1980 - United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. UNCITRAL, 2012 [cit. 2012-05-13]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxx/xx/xxxxxxxx_xxxxx/xxxx_xxxxx/0000XXXX_xxxxxx.xxxx>.

4 Pro stát Republika San Xxxxxx vstoupí Vídeňská úmluva v platnost 1. března 2013.

žádné problémy, nicméně již na tomto místě je třeba upozornit na to, že vymezení mezinárodní kupní smlouvy má svá specifika a ta nelze bez dalšího opomíjet. Vzhledem k důležitosti a do jisté míry komplikovanosti tohoto tématu mu proto věnuji samostatnou kapitolu.

Pro lepší orientaci a pochopení problematiky metod úpravy mezinárodní kupní smlouvy se ve druhém okruhu práce zabývám stěžejními rozdíly mezi jednotlivými metodami úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem a nastiňuji základní výhody a nevýhody takové úpravy.

V následujících okruzích se pak zabývám věcným a časovým rozsahem aplikace konkrétních obecně závazných předpisů, jejichž aplikace v poměrech českého mezinárodního obchodu přichází – dle mého názoru – v úvahu zřejmě nejčastěji. Vzhledem ke stále stoupajícímu vlivu soudního výkladu obecně závazných norem na jejich aplikační praxi se ani v této práci nelze vyhnout zapracování judikatury a jejího vlivu na mezinárodní kupní smlouvu. V rámci příslušných kapitol proto jednotlivé judikáty zmiňuji.

1. Pojem mezinárodní kupní smlouvy

1.1 Vymezení pojmu kupní smlouva

Jak jsem uvedla v úvodní kapitole, kupní smlouva je nejvýznamnějším institutem závazkového práva. Jejím hospodářským cílem je, aby subjekt, který pociťuje nedostatek určité věci, si ji opatřil za úplatu od subjektu, který danou věc má. Kupní smlouvu tak lze, vycházejíce z římskoprávního pojetí, jednoduše charakterizovat jako smlouvu o výměně věci za peníze5. Od doby římského práva prodělalo právo kupní smlouvy mohutný rozvoj a je možné říci, že v současné době téměř ve všech právních řádech je institut kupní smlouvy upraven právními normami v rámci národních právních řádů6.

Legální vymezení obecné kupní smlouvy v českém národním právním řádu obsahuje např. ustanovení § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a ustanovení § 409 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. Ačkoliv se obě ustanovení ve svém vyjádření mírně liší, základní obsah kupní smlouvy z nich vyplývá shodně – předmětem kupní smlouvy je závazek prodávajícího dodat kupujícímu předmět koupě (zboží) do vlastnictví a závazek kupujícího zaplatit za předmět koupě (zboží) prodávajícímu sjednanou kupní cenu7.

Český právní řád zná i další typy kupních smluv, které jsou charakteristické zvláštním předmětem koupě. Takovou smlouvou je např. smlouva o prodeji podniku, o koupi najaté věci8 nebo smlouva o převodu cenných papírů9. Pro účely této práce by

5 XXXXX, Xxxxxxx, Xxxxxxxx XXXXX a Xxxxxx XXXXXXXX. Římské právo. Praha: C.H. Xxxx, 1995, str. 251.

6 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 13.

7 XXXXXXXXX, Xxxxx, Xxxxxxxxx XXXXX a Xxxxx XXXXX. Obchodní zákoník: komentář. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 1002.

XXXXXXX, Xxxx, Xxxx XXXXXX, Xxxxx XXXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 1720.

8 Smlouva o prodeji podniku je upravena ustanoveními § 476 an. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, smlouva o koupi najaté věci je upravena ustanoveními § 489 téhož zákona.

bylo nadbytečné, abych se jimi blíže zabývala, protože tyto smluvní typy zpravidla podléhají speciální právní úpravě i v předpisech práva mezinárodního obchodu, např. Vídeňská úmluva ze své působnosti výslovně vylučuje koupi cenných papírů10.

Pojmovými znaky kupní smlouvy obecně jsou tedy označení prodávajícího, označení kupujícího, předmět koupě, kupní cena, závazek prodávajícího dodat předmět koupě, závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětu koupě a závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu.

Ačkoliv řada předpisů práva mezinárodního obchodu s pojmem kupní smlouva pracuje, jeho definici bychom v nich hledali marně. Vodítkem nemůže být bohužel ani negativní vymezení typů kupních smluv Vídeňskou úmluvou, na které se úprava jí stanovená nevztahuje11. Kvalifikační znaky kupní smlouvy v těchto předpisech je tedy nutné dovozovat z jejich ustanovení12 anebo se obracet na to, jak tento institut chápe národní právní řád.

Předmětem této práce ovšem není kupní smlouva jako taková, ale mezinárodní kupní smlouva. V odborné literatuře se tento pojem často používá promiskue s pojmem mezinárodní koupě zboží, přičemž oba pojmy jsou teorií shodně považovány za rovnocenné13. V dalším výkladu a definici pojmu mezinárodní kupní smlouvy vycházím z obecného pojetí kupní smlouvy.

Slovník českého práva14 definuje mezinárodní kupní smlouvu jako kupní smlouvu uzavíranou v mezinárodním obchodním styku mezi soukromoprávními subjekty (právnickými nebo fyzickými osobami), kdy prodávající a kupující mají své

9 Smlouvu o převodu cenných papírů upravuje ustanovení § 13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění.

10 Srov. čl. 2 písm. d) Vídeňské úmluvy.

11 V případě vyloučení jednotlivých typů kupních smluv z působnosti Vídeňské úmluvy se jedná

o vyloučení dle charakteristického předmětu koupě, smluvní strany nebo způsobu kontraktace. Pojmové znaky kupní smlouvy tímto ale nejsou nijak dotčeny. Tématem aplikace Vídeňské úmluvy se více zabývám v kapitole 6.

12 V případě Vídeňské úmluvy lze kvalifikační znaky odvodit ze čl. 30 a 53, které obsahují vymezení

základních povinností kupujícího a prodávajícího.

13 Např. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách

o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 14.

14 XXXXX, Xxxxxx. Slovník českého práva. Praha: Linde, 2002, str. 606.

sídlo nebo bydliště na území různých států. Jak plyne z následujícího výkladu, tato

definice není bohužel přesná ani úplná.

1.2 Mezinárodní prvek v kupní smlouvě

Mezinárodní kupní smlouva se od kupní smlouvy jako takové liší tím, že ve svém určitém prvku má vztah k zahraničí a tím se dostává do vztahu k určitému cizímu státu. Teorie i zákonná terminologie soukromoprávní vztahy mající vztah k zahraničí označují jako soukromoprávní vztahy (poměry) s mezinárodním prvkem15.

Mezinárodní prvek v soukromoprávním vztahu je dán tehdy, jestliže je vztah k zahraničí u subjektu právního vztahu, skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu, předmětu právního vztahu nebo jde o vztah jinak související či závislý na právním vztahu hlavním řídícím se cizím právem16. Tento výčet odpovídá shodnému vyjádření většiny tuzemských autorů, Xxxxxxxxxx jej však považuje za poměrně úzké a nedostatečné17. Bylo by bohužel nad rámec této práce hodnotit a posuzovat tento názor, proto mi nezbývá než přenechat tuto otázku k řešení jiným autorům.

V případě vymezování pojmu mezinárodní kupní smlouvy však teorie nepracuje primárně s pojmem mezinárodní prvek, ale s tzv. subjektivním a objektivním hlediskem18. Shodně pro oba ale platí, že právě jejich existence či absence ve smluvním vztahu bude rozhodující pro to, zda se bude nebo nebude jednat o mezinárodní kupní smlouvu.

15 K pojmu mezinárodní prvek blíže viz. XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk,

2009, str. 17.

16 Tamtéž, str. 18.

17 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 150.

18 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 14.

Subjektivní hledisko

Subjektivní hledisko spočívá v tom, že smluvní strany, mezi nimiž dochází k uzavření kupní smlouvy, nemají bydliště, sídlo, popř. místo podnikání, na území jednoho státu19. Nezáleží ale na tom, jakou mají smluvní strany státní příslušnost20.

Výhodou tohoto určujícího hlediska je jeho určitost a nepochybnost. Bydliště, sídlo, popř. místo podnikání je poměrně stabilní prvek, který navíc spojuje charakter kupní smlouvy s její ekonomickou podstatou. Jedná se totiž o místo, ve kterém se zpravidla soustřeďuje ekonomická činnost smluvní strany a s nímž je smluvní strana zpravidla úzce spojena, a je proto relativně dobře určitelné. Toto hledisko je navíc poměrně široké díky tomu, že zahrnuje i místo podnikání, čímž pamatuje i na případy, kdy má smluvní strana bydliště či sídlo na území jednoho státu, ale svoji faktickou činnost vyvíjí na území jiného státu.

Při aplikaci požadavku subjektivního hlediska však mohou nastat problémy. Prvním z nich je situace, kdy dojde ke změně bydliště, sídla, popř. místa podnikání jedné nebo dokonce obou smluvních stran. Tato změna může totiž mít následky v té míře, že subjektivní hledisko zcela zmizí21. Proces sjednávání kupní smlouvy totiž může trvat delší dobu a během ní nelze této změně zabránit. Xxxxxxx je tedy zejména to, ve kterém okamžiku je bydliště, sídlo, popř. místo podnikání smluvních stran rozhodující22.

Podle mého názoru bydliště, sídlo, popř. místo podnikání smluvních stran o existenci či neexistenci subjektivního hlediska (a tím i o tom, zda se jedná nebo nejedná o mezinárodní kupní smlouvu) rozhoduje v okamžiku, ve kterém se smlouva

19 Mezinárodní prvek je tedy dán u subjektu právního vztahu.

20 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 14.

21 Typicky půjde o situaci, kdy jedna smluvní strana přestěhuje své bydliště, sídlo, popř. místo podnikání do státu, ve kterém má své bydliště, sídlo, popř. místo podnikání i druhá smluvní strana nebo se přestěhují obě smluvní strany do téhož státu. Tím dojde k zániku vztahu k zahraničí na straně subjektů. 22 Xxxxxxx ponechávám fakt, že tato otázka má význam i pro určení rozhodného práva, které se může se změnou bydliště, sídla, popř. místa podnikání smluvní strany změnit také.

stává platně uzavřenou. Fixace až na okamžik účinnosti smlouvy by totiž mohla přinést smluvním stranám značnou právní nejistotu, protože ke změně bydliště, sídla, popř. místa podnikání smluvní strany by mohlo dojít v době mezi platností a účinností smlouvy. Tím by fakticky mohlo dojít k zániku subjektivního hlediska poté, co byla smlouva platně uzavřena, a smluvní strany by očekávaly, že se jejich závazkový vztah bude řídit konkrétním předpisem aplikovatelným na mezinárodní kupní smlouvu, resp. že jejich závazkový vztah má charakter mezinárodní kupní smlouvy.

Kalenský ovšem poukazuje na to, že doba uzavření smlouvy je obtížně definovatelný pojem23. Důvodem této obtíže může být zejména to, že v některých právních řádech je ke vzniku smlouvy požadováno pouze odeslání přijetí návrhu na uzavření smlouvy, kdežto v jiných právních řádech se vyžaduje i to, aby se o přijetí návrhu adresát dozvěděl24. Ačkoliv by v praxi nemělo stranám činit problémy dokázat dobu odeslání návrhu, při dokazování doby jeho přijetí, resp. seznámení se sním, by se smluvní strany mohly dostat do důkazní nouze. Faktickým prvkem, o který by dle mého názoru bylo v praxi možné opřít tvrzení o okamžiku uzavření smlouvy, by mohlo být uvedení data v písemné smlouvě právě jako data uzavření smlouvy25.

Další problém při posuzování subjektivního hlediska může znamenat fakt, že jedna smluvní strana má své bydliště, sídlo, popř. místo podnikání na více místech, přičemž jedno z nich se může nacházet na i území stejného státu, kde se nachází bydliště, sídlo, popř. místo podnikání druhé smluvní strany.

V tomto případě může být východiskem určení obvyklého bydliště, sídla, popř. místa podnikání, přičemž obvyklost lze odvozovat od nejrůznějších ukazatelů. Např. při výkladu čl. 1 Vídeňské úmluvy z rozhodnutí soudu26 plyne, že místo podnikání

23 XXXXXXXX, Xxxxx. Obligační statut kupní smlouvy v mezinárodním obchodním styku. Praha: ČSAV,

1960, str. 262.

24 Problematikou uzavírání smluv se zabývá např. Xxxxx Xxxxxx Viz. XXXXXX, Xxxxx. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 135.

25 Jsem si ale plně vědoma i nedostatků, které tento přístup má - strany mohou písemnou smlouvu

antedatovat nebo ji mohou uzavřít v ústní formě.

26 Rozhodnutí soudu: Itálie, Tribunale di Rimini, ze dne 26. 11. 2002, ve věci Al Palazzo S.r.l v.

Bernardaud di Limoges S.A., Case No. 3095. [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-05-07]. Dostupné z www:

lze definovat jako „místo, ze kterého je podnikání de facto prováděno, … , což vyžaduje určitou dobu trvání a stabilitu, ale také jisté množství samostatnosti.“ Oproti tomu jiný soud27 došel k závěru, že administrativní jednotka, která pouze obstarává kontakt mezi smluvními stranami, nemůže být považována za místo podnikání ve smyslu Vídeňské úmluvy. Sama Vídeňská úmluva ve čl. 10 písm. a) stanovuje, že: „v případech, kdy strana má více míst podnikání, je rozhodující místo podnikání, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění.“ Jiným ukazatelem by pak mohlo být např. to, ve kterém státě smluvní strana zdaňuje svůj zisk apod.

Objektivní hlediska

První možné objektivní hledisko je dáno tím, že má být zboží odesláno z jednoho státu do druhého28. Xxxxx tvrdí, že: „Za mezinárodní kupní smlouvu se budou považovat i takové kupní smlouvy, které byly uzavřeny mezi osobami, majícími sídlo nebo, bydliště, popř. místo podnikání, na území téhož státu, ale zboží, které je předmětem takové smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, ležícího na území jiného státu.29“ a předmět plnění považuje za významnou součást obsahu kupní smlouvy i z hlediska jejího uznání za mezinárodní kupní smlouvu.30

Úprava Jednotného zákona o koupi zboží a Jednotného zákona upravujícího uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží však spolu s výše popsaným objektivním hlediskem přinesla i další dvě subjektivní hlediska. Tato další objektivní hlediska spočívají v tom, že úkony završující nabídku a její přijetí se neuskutečnily na území

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

27 Rozhodnutí soudu: Francie, Cour d'appel Paris, ze dne 22. 4. 1992, ve věci Fauba France FDIS GC Electronique v. Fujitsu Microelectronik GmbH, Case No. 00-000 000 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-05-07]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

28 Mezinárodní prvek tedy spočívá v transportu předmětu koupě z území jednoho státu do druhého. 29 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 15.

30. Tamtéž.

téhož státu anebo že dodávka věci se má realizovat na území jiného státu než toho, na jehož území se uskutečnily právní úkony vedoucí k uzavření smlouvy. Všechna pak byla považována za doplňková kritéria při posuzování, zda kupní smlouva je nebo není mezinárodní31.

Na tomto místě považuji za nutné zdůraznit, že v dnešní době již bylo ve většině předpisů regulujících mezinárodní kupní smlouvu od požadavku existence byť doplňkového objektivního hlediska upuštěno a že např. i sama Vídeňská úmluva, která de facto nahradila výše uvedené jednotné haagské zákony, stanovuje jako rozhodující pouze subjektivní hledisko.

1.3 Hledisko „spotřebitelské“

Podle Kandy k objektivním a subjektivním hlediskům přistupuje ještě další hledisko spočívající v tom, že cílem kupní smlouvy není, aby kupující předmět koupě získal do svého vlastnictví za účelem vlastní spotřeby, ale aby kupující předmět koupě dále prodal nebo obchodně využil32.

Lze usuzovat, že při formulaci tohoto kritéria Xxxxx vychází především ze znění čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy, který stanovuje, že Vídeňská úmluva se nepoužije na koupi zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti. Někteří autoři33 pak uvádějí, že se jedná souhrnně o vyloučení aplikace na spotřebitelské smlouvy. To již vzhledem k platnému českému spotřebitelskému právu není zcela přesné34.

31 XXXXX, Xxxxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. 12. vyd. Praha: Academia, 1988, 273 s., str. 14.

32 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). 1.vyd. Praha: Linde, 1999, 307 s. ISBN 80-720-1183-9, str. 15.

33 Např. Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx, viz. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu., Praha: ASPI, 2006, str. 260.

34 Zákon č. 155/2010 Sb., který od 1. 8. 2010 novelizoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, totiž změnil definici spotřebitele v českém právu, a oproti úpravě účinné do 1. 8. 2010 ji zúžil pouze na fyzické osoby. K této problematice více viz. kapitola 6.

Pravdou ovšem je, že řada přímých i kolizních národních i mezinárodních předpisů upravuje otázky týkající se spotřebitelských smluv vzhledem k jejich specifičnosti odděleně35. Řada právních řádů totiž vychází z koncepce, že je spotřebiteli jakožto slabší smluvní straně ve smluvním vztahu s profesionálním obchodníkem třeba poskytnout určitou zvláštní ochranu36.

1.4 Shrnutí

Kupní smlouvu tedy lze, vycházeje z výše uvedeného výkladu, definovat tak, že se jedná o kupní smlouvu, která má určitý vztah k zahraničí. Zpravidla půjde o smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají v okamžiku platného uzavření smlouvy bydliště, sídlo, popř. místo podnikání na území téhož státu, přičemž kupující nezískává předmět koupě pro výhradní potřebu svou, rodiny nebo domácnosti.

Pokud tedy v rámci této práce používám pojem mezinárodní kupní smlouva, používám jej ve výše uvedeném smyslu37.

35 Např. Nařízení Řím I v čl. 6.

36 To je i případ českého právního řádu. Viz. např. ustanovení § 51a an. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

37 Můžeme hovořit i o pojetí „mezinárodní kupní smlouvy v užším smyslu“, protože, důsledně vzato,

mezinárodní kupní smlouvou bude každá smlouva, která obsahuje mezinárodní prvek.

2. Způsoby úpravy vztahů z mezinárodní kupní smlouvy

Jak jsem uvedla v předchozí kapitole, mezinárodní kupní smlouva je oproti obecné vnitrostátní kupní smlouvě specifická tím, že se dostává do vztahu k určitému cizímu státu a že tedy do jisté míry dochází ke konfliktu dvou právních řádů. I když má mezinárodní kupní smlouva v důsledku existence mezinárodního prvku do jisté míry mezinárodní povahu, nelze na vztahy z ní plynoucí aplikovat normy mezinárodního práva veřejného38.

Řada autorů odmítá představu, že by se pro soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem používalo v daném státě zásadně, bez jakékoliv změny stejných právních norem jako pro vnitrostátní vztahy. Např. Xxxxxx to odůvodňuje tím, že: „Takový přístup k úpravě vztahů s mezinárodním prvkem by byl nežádoucí. Vedl by

… k nespravedlivým důsledkům pro účastníky; … narušoval by jejich právní jistotu, neboť v případě sporu by rozhodnutí o jejich právech a povinnostech záleželo na tom, ve kterém státě by se rozhodovalo.39“ Pokud se tedy v soukromoprávním vztahu vyskytuje mezinárodní prvek, je nutné uskutečnit výběr či určení rozhodného právního řádu, kterým se bude vztah mezi smluvními stranami řídit. Z tohoto důvodu státy upravují soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem – a tedy i mezinárodní kupní smlouvu – zvláštními metodami úpravy.

V současnosti jsou zpravidla v právních řádech jednotlivých států obsaženy dva základní způsoby úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem (a tedy i mezinárodní kupní smlouvy). Jedná se o tzv. metodu přímou a metodu kolizní.

38 Mezinárodní právo veřejné upravuje vztahy mezi státy a dalšími subjekty mezinárodního práva veřejného. Smluvní stranou mezinárodní kupní smlouvy mohou být samozřejmě i tyto subjekty, pokud ale tomu tak je, vystupují v ní jako soukromoprávní subjekty.

39 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 20.

2.1 Přímá metoda

Přímá metoda úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem je charakteristická tím, že používá zvláštní hmotněprávní normy, které jsou aplikovatelné pouze na soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Tyto tzv. přímé normy, které jsou prostředkem přímé metody úpravy, pak obsahují úplnou nebo dílčí úpravu práv a povinností plynoucích z daného právního vztahu, v našem případě z mezinárodní kupní smlouvy.

Přímé normy stanovují práva a povinnosti smluvních stran bezprostředně a bezprostředně jsou také aplikovány. Vzhledem k tomu jsou zpravidla mezinárodního původu40 a mají formu mezinárodní smlouvy. Způsobem stanoveným ústavním právem příslušného smluvního státu se pak stávají součástí jeho právního řádu a jsou tak postaveny naroveň národním vnitrostátním normám. Přímé normy jsou účinným prostředkem hmotněprávní unifikace, což se projevilo např. v případě úpravy mezinárodní kupní smlouvy prostřednictvím Vídeňské úmluvy.

Uzavření mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy má ovšem své klady i nedostatky. Prvním kladem je fakt, že úprava vztahů mezi smluvními stranami se stává jednotnou a to výrazně eliminuje problémy spojené s otázkou možných rozdílů mezi vnitrostátními předpisy jednotlivých států, jejichž aplikace by jinak přišla v úvahu. Dalším pozitivem je, že se již nejedná o aplikaci cizího práva. Smluvní strany tak mají zpravidla možnost se bez větších těžkostí s obsahem těchto norem seznámit. Díky tomu odpadají náklady na mnohdy komplikované zjišťování obsahu cizích norem, které by na daný smluvní vztah mohly být eventuálně aplikovány41.

40 Sjednávají je mezi sebou státy, které chtějí pro vymezený okruh právních vztahů odstranit rozdíly, které existují mezi jejich národními právními řády. Není neobvyklé, že se tak děje i na popud mezinárodních organizací. Přímé normy jsou účinným prostředkem unifikace. V současnosti není možné, aby jeden stát jednostranně vnutil jinému státu svoji právní úpravu proti jeho vůli, takový postup by odporoval principu nezávislosti a suverenity státu.

41 Problematice nákladů ve vztahu k právní nejistotě se věnuje např. Xxx Xxxxx. Viz. XXXXX, Xxx. The need for a European contract law: empirical and legal perspectives. Groningen: Europa Law Pub., 2005, str. 30.

Problémy může přinést situace, když smluvní státy do dané mezinárodní smlouvy zahrnou tzv. odpojovací klauzuli42. Ta totiž dává smluvním státům mnohostranné mezinárodní smlouvy možnost uzavírat mezi sebou dohody, které ve vzájemných vztazích původní dohodu pozměňují43. Pokud k uzavření takové dohody skutečně dojde, může to znamenat de facto „oslabení“ unifikační schopnosti dané smlouvy.

Podobný následek může mít, pokud daná mezinárodní smlouva umožní smluvnímu státu vyslovit výhradu ke konkrétnímu ustanovení a tím vyloučit jeho aplikaci44 pro dotčené smluvní vztahy. Smluvní strany z dotčených států se tudíž mohou ocitnout v situaci, kdy si dostatečně neověří existenci, resp. neexistenci, takové výjimky, a v konkrétním případě se tak jejich smluvní vztah bude řídit jinými normami, než těmi, které smluvní strany očekávaly v okamžiku uzavření mezinárodní kupní smlouvy.

Zásadním problémem pak je i výklad jednotlivých ustanovení mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy (a v návaznosti na to tedy i jednotlivých práv a povinností plynoucích z mezinárodní kupní smlouvy) soudem či jiným obdobným orgánem, který rozhoduje spor z takové mezinárodní kupní smlouvy. Neexistuje bohužel instituce, která by sjednocovala rozhodovací praxi soudů v jednotlivých otázkách mezinárodních kupních smluv, takže zcela závisí na příslušném národním soudu, jak případné sporné ustanovení vyloží příslušný soud.

42 Odpojovací klauzuli obsahuje např. Vídeňská úmluva ve čl. 90.

43 Odpojovacími klauzulemi se blíže zabývá např. Xxxxxx Xxxxxxxxxx. Viz. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Odpojovací klauzule v mezinárodních smlouvách a v evropském mezinárodním právu soukromém. In: AUC: Pocta Xxxxxx Xxxxxxxx k 80. narozeninám. Praha: Karolinum, 2008, Iuridica, 1/2008, str. 89.

44 Viz. např. čl. 92 a čl. 95 Vídeňské úmluvy.

2.2 Kolizní metoda

Vzhledem k tomu, že má mezinárodní kupní smlouva vztah ke dvěma nebo i více státům – a tím pádem i ke dvěma nebo více právním řádům – je možné podle předem stanovených pravidel vybrat nebo určit jeden právní řád, kterým se tento soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem bude řídit. Pro určení rozhodného práva mají právní řády zvláštní normy, které se nazývají kolizní. Způsob úpravy používající jako svého prostředku kolizních norem se označuje jako kolizní metoda45.

Kolizní norma neobsahuje hmotněprávní úpravu daného vztahu, ale pouze odkazuje na konkrétní právní řád, jehož hmotněprávní normy se pro řešení daných otázek použijí. Prostřednictvím kolizní metody se tak uskutečňuje výběr rozhodného práva na základě tzv. kolizního kritéria46. Kolizní norma však žádný z dotčených právních řádů neupřednostňuje, zachází s nimi zcela jako s rovnými a omezuje se zásadně jen na dosažení kolizně správného řešení47. Lze říci, že kolizní norma má jen organizačně-technickou úlohu.

Použití kolizní normy v případě mezinárodní kupní smlouvy tedy bude znamenat určení rozhodného právního řádu, pomocí jehož hmotněprávních norem dojde ke stanovení konkrétních práv a povinností plynoucích smluvním stranám z mezinárodní kupní smlouvy.

Kolizní normy jsou zpravidla vnitrostátního původu, přičemž i ony vývojem spolupráce mezi státy podlehly unifikaci48 formou mezinárodních smluv, např. významnou úmluvou unifikující kolizní normy a zároveň dotýkající se i mezinárodní kupní smlouvy je Římská úmluva.

45 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 23.

46 Ke kolizním kritériím více viz. XXXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Medzinárodné právo súkromné. Praha: C.H. Xxxx, 2011, str.17.

47 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 25.

48 I v případě úmluv unifikujících kolizní normy se však setkáváme s problematikou odpojovacích klauzulí. K problémům s nimi spojenými platí totéž, co bylo řečeno u výkladu o přímých normách.

Výhoda aplikace kolizních norem na mezinárodní kupní smlouvu spočívá v tom, že kolizní norma odkáže na jediný právní řád, který obsahuje vlastní komplexní úpravu kupní, resp. mezinárodní kupní, smlouvy. Pro smluvní strany takové mezinárodní kupní smlouvy může mít tento postup významné dopady. Pokud totiž podcení kolizní kritéria a kolizní norma nakonec určí za rozhodné jiné právo, než jaké smluvní strany původně očekávaly, bude se řešení případných sporných otázek týkajících se jejich smluvního vztahu odvíjet právě od tohoto určeného práva a ne od práva, o němž si smluvní strany bez dalšího myslely, že se pro jejich vztah uplatní.

2.3 Volba práva

Za další metodu řešení otázek spojených se soukromoprávními vztahy s mezinárodním prvkem lze označit i volbu práva. Ta spočívá v tom, že účastníci soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem na základě vzájemné dohody vyberou rozhodné právo, kterým se bude jejich vztah řídit. Opět se ale nejedná o přímé řešení daných otázek, ale o určení právního řádu, jehož konkrétní ustanovení se na daný vztah použijí.

Považuji za nutné upozornit, že ne všechny právní řády považují volbu práva za samostatnou metodu, např. slovenský právní řád umožňuje pouze kolizní volbu práva. To znamená, že účastníci daného právního vztahu mohou zvolit rozhodný právní řád až po použití kolizní metody, která je odkáže na právní řád obsahující takové ustanovení o volbě práva49.

Řada předpisů mezinárodního práva soukromého, které se aplikují i v případě

mezinárodní kupní smlouvy, stranám volbu rozhodného práva bez dalšího umožňuje50.

Pokud smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy učiní volbu rozhodného práva, měly by zohlednit všechna ustanovení zvoleného právního řádu, protože ten se

49 XXXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Medzinárodné právo súkromné. Praha: C.H. Xxxx, 2011, str.19.

50 Volbu práva umožňuje Římská úmluva, Nařízení Řím I, ZMPS, Nový ZMPS a de facto i Vídeňská úmluva.

ve výsledku bude aplikovat jako celek. Pro účely této práce je nadbytečné zabývat se

blíže dalšími aspekty volby práva, proto je v dalším výkladu nezmiňuji.

2.4 Specifické prostředky

Vedle výše zmíněných způsobů úpravy vztahů (nejen) z mezinárodní kupní smlouvy akceptuje mezinárodní obchodní praxe i další specifické prostředky vzniklé a používané pro úpravu vztahů v rámci mezinárodního obchodu. Bylo by nad rámec této práce rozebírat všechny takové prostředky, proto se v dalším výkladu zabývám především tzv. světovým právem mezinárodního obchodu (lex mercatoria), resp. jeho vybranými dílčími složkami, které mají dle mého názoru nejbližší vztah k mezinárodní kupní smlouvě.

Lex mercatoria je označení používané pro prostředky vytvořené a používané v mezinárodní obchodní praxi k odstranění potíží způsobených rozdíly mezi jednotlivými právními řády. Tyto prostředky rozdíly neodstraňují jako např. přímé normy, ale v konkrétních právních vztazích je překlenují a zabraňují jejich nepříznivým důsledkům pro právní jistotu smluvních stran51.

Kučera52 mezi tyto prostředky řadí mezinárodní obchodní zvyklosti, vykládací pravidla, vzorové smlouvy a obchodní podmínky, což v zásadě odpovídá i názoru některých dalších autorů53. Zároveň však shodně uvádějí, že je nutné odmítnout názory, které tvrdí, že tyto prostředky spolu s rozhodovací praxí soudů tvoří zvláštní právní systém, nezávislý na právních řádech států.

51 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 218.

52 Tamtéž.

53 Např. XXXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Medzinárodné právo súkromné. Praha: C.H. Xxxx, 2011, str. 25.

Důvodem je zejména to, že obecně závazná pravidla chování mohou vytvářet pouze suverénní státy. Tato pravidla se pak mohou vyskytovat ve formě vnitrostátních zákonů, mezinárodních smluv anebo jiných pramenech, které stát sám uzná.

Prostředky, které lex mercatoria zahrnuje, jsou pro smluvní strany závazné pouze tehdy, pokud na ně smluvní strany v konkrétní smlouvě odkážou nebo je do smlouvy přímo zakotví. Uzavřená smlouva se však musí řídit právním řádem příslušného státu. Není však neobvyklé, aby se některé prostředky lex mercatoria staly součástí vnitrostátního právního řádu a tím získaly přímou normativní povahu.

Tak je tomu i v případě českého právního řádu, který v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, výslovně upravuje použití mezinárodních obchodních zvyklostí ustanovením § 730 ve spojení s ustanovením § 264. Podle těchto ustanovení se při určení práv a povinností ze závazkového vztahu (a tedy i kupní smlouvy): „přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem.“ Obchodní zvyklosti, ke kterým se má podle smlouvy přihlížet, navíc mají aplikační přednost54 před dispozitivními ustanoveními zákona55. Předpokladem aplikace výše uvedených ustanovení je ovšem to, že se české právo na základě kolizní normy použije jako rozhodné pro daný závazkový vztah.

Vídeňská úmluva se k mezinárodním obchodním zvyklostem staví tak, že čl. 9 odst. 2 vytváří vyvratitelnou právní domněnku, že mezinárodní obchodní zvyklosti z daného obchodního odvětví jsou součástí kupní smlouvy, pokud se smluvní strany výslovně nedohodly jinak.

Mezinárodní vykládací pravidla jsou doložky, které upravují některé otázky vztahu mezi účastníky (nejen) kupní smlouvy. Doložky se používají prostřednictvím mezinárodně používaných zkratek. Uvedením konkrétní zkratky ve smlouvě pak lze upravit např. splnění povinnosti dodávky, odebrání aj., aniž by byla tato povinnost

54 To ovšem nederoguje nutnost aplikovat kogentní ustanovení zákona – tedy ustanovení, která mají donucovací povahu.

55 XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň:

Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008, str. 206.

v kupní smlouvě více rozváděna. Nejznámějšími a nejpoužívanějšími doložkami jsou tzv. INCOTERMS56. Jejich závaznost je ale dána teprve výslovným ujednáním stran, že se stávají součástí kupní smlouvy57. Český právní řád upravuje otázku užití vykládacích doložek tak, že použijí-li smluvní strany ve smlouvě některé z doložek upravených ve vykládacích pravidlech, má se za to, že zamýšlely dosáhnout doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na která se ve smlouvě odvolaly58.

Za další specifický prostředek regulace vztahů plynoucích z mezinárodní kupní smlouvy lze považovat zásady mezinárodních obchodních smluv, které vypracoval Ústav pro unifikaci mezinárodního soukromého práva Organizace spojených národů UNIDROIT. Jedná se o vyjádření všeobecných pravidel mezinárodního závazkového práva ve formě nezávazné soukromé kodifikace59, jehož cílem je vytvořit souhrn norem určených k celosvětovému použití, bez ohledu na právní tradice, ekonomické a politické podmínky země, v níž mají být aplikovány60. S užitím zásad mezinárodních obchodních smluv se v oblasti mezinárodní kupní smlouvy můžeme setkat zejména při interpretaci Vídeňské úmluvy. I v tomto případě je nutné upozornit, že zásady mezinárodních obchodních smluv lze aplikovat nejen na mezinárodní kupní smlouvu.

56 Jde o Soubor mezinárodních pravidel pro výklad dodacích doložek vydaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži [online]. International Chamber of Commerce, 2012 [cit. 2012-05-20]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxxxxxxx_xxxxxxx/>.

57 XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008, str. 42.

58 Viz. ustanovení § 274 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění.

59 XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx. An international restatement of contract law: the UNIDROIT principles of international commercial contracts. Ardsley, N.Y.: Transnational Publishers, 2005, str. 305.

60 Viz XXXXX, Xxxxxxx. Zásady mezinárodních obchodních smluv, nový trend ve vývoji závazkového práva. In Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 1999, roč. 138, č. 2, str. 108.

3. Zákon o mezinárodním právu soukromém

Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním61, ve znění pozdějších zákonů, je základním českým vnitrostátním předpisem, který upravuje základní otázky v oblasti soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem62.

Účelem ZMPS je podle ustanovení § 1 : „stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.“ Již z tohoto úvodního ustanovení vyplývá, že ZMPS obsahuje kolizní i přímé normy mezinárodního práva soukromého.

Ačkoliv od doby přijetí ZMPS uplynulo bezmála pět desetiletí, právní úprava v něm obsažená ani v dnešní době nepůsobí v praxi větší problémy a ani si jako taková nevyžádala výraznější změny. Dokladem toho je skutečnost, že ZMPS nebyl v minulosti kromě dílčích nepříliš rozsáhlých úprav vyvolaných změnou vnitrostátního hmotného práva a nutností harmonizace určitých oblastí s evropským právem nijak významně novelizován.

Přesto si však v současnosti probíhající proces rekodifikace soukromého práva v České republice vyžádal i rekodifikaci mezinárodního práva soukromého. Nahrazením dosavadní úpravy hmotného soukromého práva novou úpravou (tedy přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech [zákona o obchodních korporacích]) se stala dosavadní právní úprava mezinárodního práva soukromého zastaralou, protože kolizní normy musejí odrážet úpravu vnitrostátního hmotného práva. Vrcholem rekodifikace mezinárodního práva

61 V účinnost vstoupil dne 1. 4. 1964.

62 Před přijetím ZMPS obsahoval úpravu odvětví mezinárodního práva soukromého zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, který převzal kolizní normy obsažené ve vládním návrhu občanského zákoníku, na němž se pracovalo v době první republiky. I ZMPS převzal některá ustanovení jemu předcházejícího zákona.

soukromého pak bylo přijetí „Nového ZMPS“. Ačkoliv je ZMPS s účinností od 1. 1. 2014 zrušen Novým ZMPS, nelze v této práci vynechat úpravu mezinárodní kupní smlouvy v něm obsaženou.

ZMPS je systematicky rozdělen do dvou částí – část I obsahuje ustanovení kolizní a ustanovení o právním postavení cizinců, část II obsahuje úpravu postupu českých justičních orgánů při posuzování a řešení vztahů s mezinárodním prvkem.

Pro potřeby této práce je tedy relevantní zejména část I, konkrétně oddíl 1 (kolizní ustanovení) § 10 ZMPS, který upravuje závazková práva. Nelze však bez dalšího opominout ani ustanovení § 2 ZMPS, které vymezuje vztah mezi ZMPS a mezinárodními smlouvami.

3.1 Kupní smlouva v ZMPS

ZMPS obsahuje pouze kolizní úpravu mezinárodní kupní smlouvy, přímé normy k ní se vážící bychom v něm hledali marně. Jak plyne z výkladu v kapitole 2. (podkapitola 2.2), ZMPS neupravuje konkrétní práva a povinnosti smluvních stran, ale pomáhá jen určit rozhodné právo, kterým se pak tato práva a povinnosti budou řídit.

Ustanovení § 10 odst. 1 ZMPS stanovuje, že: „Nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu.“, čímž de facto navazuje na předchozí ustanovení § 9 ZMPS, které upravuje volbu práva účastníky smluvního vztahu.

Poměrně široký pojem „právní řád, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu63“ poskytuje stejně široký prostor pro úvahy o tom, jaká jsou kritéria tohoto rozumného uspořádání. ZMPS z toho důvodu v § 10 odst. 2

63 ZMPS má ovšem na mysli rozumné uspořádání z hlediska kolizního, nikoliv z hlediska konkrétní

hmotněprávní úpravy.

poskytuje demonstrativní výčet zpravidla aplikovatelných principů, jimiž se řídí závazkové vztahy plynoucí z jednotlivých typů smluv. Pro kupní smlouvu v ustanovení

§ 10 odst. 2 písm. a) ZMPS stanovuje, že se zpravidla řídí právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího v době uzavření smlouvy. Z této formulace však vyplývá, že ustanovení není kogentní a že v případě okolností hodných zvláštního zřetele lze použít i jiný postup.

Např. Nejvyšší soud České republiky v případě projednávaném pod č.j. 20 Cdo 3207/201164, princip sídla prodávajícího neuplatnil a ztotožnil se s názorem nižšího soudu. Mezi českou společností s ručením omezeným (kupující) a rakouskou společností (prodávající) byla uzavřena kupní smlouva o prodeji zařízení na výrobu krátkých těstovin, obě společnosti ve vztahu vystupovaly v rámci své podnikatelské činnosti.

Přesto, že by soud tedy na základě § 10 odst. 2 písm. a) ZMPS měl na uvedenou mezinárodní kupní smlouvu aplikovat rakouské právo, ve výše uvedeném rozhodnutí konstatoval, že: „Pokud jde o právní úpravu, kterou se smlouva řídí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že kromě tzv. Vídeňské úmluvy (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, uveřejněná pod č. 160/1991 Sb.), jež byla v kupní smlouvě výslovně zmíněna, se řídí též českým právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (viz § 9 odst. 1, § 10 odst. 1 ZMPS) … neboť strany si nezvolily právo, jímž se mají řídit vzájemné majetkové vztahy, předmětná smlouva se týkala zařízení, které se v okamžiku uzavření smlouvy nacházelo na území ČR, a smlouva byla uzavřena v ČR.“

Lze tedy shrnout, že pokud si např. smluvní strany, z nichž je prodávající sídlem v cizím státu, nezvolí rozhodné právo, předmět koupě se v okamžiku uzavření kupní smlouvy nachází na území České republiky a zde dojde i k uzavření kupní smlouvy, v souladu s obecným principem rozumného uspořádání bude rozhodným právem

64 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 2.5.2012, č.j. 20 Cdo 3207/2011 [online].

Nejvyšší soud ČR, 2012 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0000X0X000000X00X00000XX000X0X F6?openDocument&Highlight=0>.

české právo. Je tedy zřejmé, že princip rozumného uspořádání pro dotčené smluvní

strany znamená i jistou míru nepředvídatelnosti a nedostatku právní jistoty.

ZMPS výslovně nevylučuje, aby se na jednu kupní smlouvu neaplikovala ustanovení dvou různých právních řádů65. Pokud tedy bude možné jednotlivé části smlouvy od sebe oddělit a rozumnému uspořádání právního vztahu bude odpovídat to, že se tyto oddělené části budou řídit různým právem, měl by být zvolen tento postup.

3.2 Vztah ZMPS a mezinárodních smluv

V úvodních ustanoveních se ZMPS věnuje i svému vztahu k mezinárodním smlouvám. Jde – li tedy o úpravu vztahů (nejen) z mezinárodní kupní smlouvy, je nutné se zabývat otázkou, zda mezi Českou republikou a státem, jehož práva se daná smlouva dotýká, existuje smluvní úprava. Obdobně je třeba také posoudit, zda na tento vztah nedopadá zvláštní úprava stanovená mnohostrannou mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána.

V ustanovení § 2 ZMPS stanovuje, že: „Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.“ Jedná se tedy o jasné vyjádření aplikační přednosti mezinárodní smlouvy66 v případě, že se její úprava ocitne v konfliktu s úpravou obsaženou v ZMPS.

Aplikační přednost mezinárodních smluv nastává v okamžiku jejich účinnosti, počátek této účinnosti splývá s vázaností české republiky mezinárodní smlouvou, pokud mezinárodní smlouva sama nestanoví jiný počátek účinnosti67.

65 Tento stav se nazývá štěpení smlouvy.

66 Tento princip je zcela v souladu s čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších zákonů, který také stanovuje aplikační přednost mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána.

67 XXXXXXX, Milan. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. Praha: C.H. Xxxx, 2004, str. 21.

Pokud mezinárodní smlouva obsahující kolizní normy upravující výběr rozhodného práva, kterou je Česká republika vázána a jejíž účinnost se kryje s účinností ZMPS, stanoví, že se kupní smlouva řídí jiným právem, než právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího v době uzavření smlouvy, použije se pro určení rozhodného práva pravidlo, které obsahuje tato mezinárodní smlouva.

V případě, že mezinárodní smlouva obsahuje přímé normy upravující vztahy plynoucí z mezinárodní kupní smlouvy68, uplatní se v souladu s výše uvedeným výkladem úprava v ní obsažená. Není ovšem vyloučeno ani to, aby se oba předpisy (tzn. MPS i dotčená mezinárodní smlouva) uplatnily vedle sebe69.

3.3 Úprava kupní smlouvy v Novém ZMPS

Nový ZMPS se od ZMPS odlišuje nejenom svou strukturou, ale i úpravou jednotlivých právních vztahů s mezinárodním prvkem. Nový ZMPS totiž obsahuje pouze obecnou kolizní úpravu závazkových práv (smluv), zvláštní ustanovení upravující výlučně kupní smlouvu v něm však již nenajdeme.

Ustanovení § 87 odst. 1 Nového ZMPS stanovuje, že se smlouvy řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Toto pravidlo se v řadě odborných publikací skrývá také pod pojmem princip nejužšího spojení. Při hledání nejužšího spojení je však potřeba vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti případu: místo uzavření smlouvy, místo plnění smlouvy, sídlo, bydliště nebo místo provozovny smluvních stran, povahu a předmět smlouvy atd. Lze tedy mít za to, že i tento princip s sebou nese jistou míru nepředvídatelnosti a nedostatku právní jistoty.

V základním ustanovení k závazkovým právům v § 84 Nový ZMPS vymezuje svoji

působnost ve vztahu k přímo použitelným předpisům EU a mezinárodním smlouvám

68 Takovou mezinárodní smlouvou je např. Vídeňská úmluva.

69 Viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky rozvedené v Podkapitole 3.1 této kapitoly.

tak, že sám sebe omezuje na otázky, které nespadají do rozsahu působnosti těchto předpisů a smluv, ledaže tyto předpisy a smlouvy připouštějí úpravu v něm obsaženou.

Pokud tedy přímo použitelný předpis EU nebo mezinárodní smlouva upravuje kolizní otázky závazkových vztahů (a tedy i mezinárodní kupní smlouvy), je aplikace Nového ZMPS pro tyto otázky vyloučena. Kolizní normy pro určení rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy jsou pak sjednoceny v Římské úmluvě, resp. nařízení Řím I. Jde o univerzální unifikaci, tzn. právního řádu státu, na který tyto kolizní normy odkazují, se použije, i když jde o právní řád státu, který není členským státem EU. S ohledem na obecnou závaznost a přímou použitelnost Nařízení Řím I v České republice se tedy v Novém ZMPS stanoví kolizní úprava jen pro smlouvy, na které se nařízení Řím I nevztahuje70. Vzhledem k tomu, že zvláštní úprava mezinárodní kupní smlouvy je obsažena v mezinárodní smlouvě – Vídeňské úmluvě – kterou je česká republika vázána, bude mít tato smlouva v dotčených otázkách přednost před Novým ZMPS.

70 Viz. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mezinárodním právu soukromém 2011 [online]

Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-x-xxxxxxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxxx/xxxxx-xxxxxx.xxxx>.

4. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Římská úmluva je mezinárodní smlouva uzavřená tehdejšími členskými státy ES, která zavedla jednotná kolizní pravidla pro smluvní závazkové vztahy a vytvořila systém harmonizované volby práva u smluvních závazků v rámci EU. Otevřena k podpisu byla v roce 1980, nicméně iniciativa k jejímu vytvoření pocházela již z roku 196771. Jejím cílem bylo sjednotit úpravu mezinárodního práva soukromého a provést kodifikaci kolizních norem.

Římskou úmluvu však nelze považovat za terciární právo EU72, přesto se považuje za součást evropského práva v širším smyslu. Jako taková platí pouze mezi členskými státy EU, přičemž nové členské státy mají povinnost k ní přistoupit. Česká republika tak učinila v 14. 4. 2005 podepsáním Úmluvy o přistoupení k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. Současně s tím Česká republika přistoupila i k Prvnímu a Druhému protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem ES73.

Římská úmluva je systematicky rozdělena do tří hlav. Hlava I upravuje oblast působnosti Římské úmluvy, hlava II upravuje jednotné normy a konečně hlava III obsahuje závěrečná ustanovení. Pro potřeby této práce je relevantní zejména hlava I a čl. 4 a 17 hlavy II.

71 Report on the Convention on the law applicable to contractual obligations by Xxxxx Xxxxxxxx, Professor, University of Milan, and Xxxx Xxxxxxx, Professor, University of Paris I, Úřední věstník C 282, 31.10.1980, s. 1—50. Tento dokument je nazýván také „Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx“, proto jej i já v textu uvádím pod tímto označením. Protože Úřední věstník z této doby není dostupný a nebyl ani pořízen úřední překlad Zprávy Xxxxxxxx-Xxxxxxx, odkazuji na neoficiální autorský Xxxxxxxxxxx překlad dostupný v: XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 2054 an.

Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx je dostupná v anglickém jazyce např. na stránkách EUR-Lex [online]. EUR-Lex, 2012 [cit. 2012-05-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000%0000%00:XX:XXXX>.

72 K této problematice např. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: Xxxx, 2008, str. 44.

73 Viz. Sdělení ministerstva zahraničních věcí České republiky č. 64/2006 Sb.m.s.

4.1 Působnost Římské úmluvy

Římská úmluva výslovně omezuje svou věcnou i časovou působnost. Xxxxxxxxxx k tomu uvádí, že: „Tato okolnost je důležitá pro vzájemné rozhraničení aplikovatelnosti Římské úmluvy a národního práva, v případě českého práva tedy vymezení vztahu k ZMPS.“ Dle mého názoru má věcné a časové omezení působnosti Římské úmluvy navíc stejný význam i pro její vymezení vůči dalším mezinárodněprávním úpravám kolizního práva upravujícího (nejen) mezinárodní kupní smlouvu.

Úprava vztahu národního práva k Římské úmluvě je plně věcí každého smluvního státu, proto není řešena jednotně. V rámci dalšího výkladu se tedy zabývám jen vztahem k ZMPS a oblastmi relevantními pro mezinárodní kupní smlouvu.

Věcná působnost

Věcná působnost vyjadřuje, na jaké druhově vymezené okruhy právních vztahů

se úprava stanovená Římskou úmluvou použije.

Podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Římské úmluvy se Římská úmluva použije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí. Z této formulace tedy vyplývá, že aplikace Římské úmluvy přichází v úvahu pouze tehdy, obsahuje – li mezinárodní smlouva mezinárodní prvek. Xxxxxxxxxx uvádí74, že by bylo poněkud zavádějící používat v souvislosti s komunitárními předpisy termín mezinárodní prvek a definuje prvek komunitární jako prvek, který se při odhlédnutí od existence komunitárního prostoru jeví z pohledu členského státu jako prvek mezinárodní, tzn. prvek přesahující hranice konkrétního státu, který se nachází na území jiného

74 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 161.

členského státu. Podle Xxxxxxxxxx00 tento pojem vyjadřuje, že určité instrumenty evropského práva omezují svoji regulaci pouze na vztahy vznikající pouze v rámci EU, nicméně jak sama autorka poznamenává, toto omezení na komunitární vztahy není vůbec jednoduché. S tímto názorem lze v zásadě souhlasit. Římská úmluva ovšem neurčuje, jaký a jak intenzivní tento mezinárodní prvek má být. V souladu s obecným pojetím tedy lze mít za to, že tento prvek nesmí být zanedbatelný. Pokud budeme vycházet z objektivních hledisek mezinárodní kupní smlouvy popsaných výše, nelze mít za to, že by mezinárodní prvek v této mezinárodní kupní smlouvě byl zanedbatelný.

Ustanovení čl. 19 odst. 1 Římské úmluvy řeší situaci, kdy se stát skládá z více územních jednotek, z nichž každá má vlastní právní normy upravující smluvní závazkové vztahy. Každá z těchto jednotek se pro účely určení rozhodného práva považuje za zemi, čímž je dán mezinárodní prvek. Římská úmluva však v odst. 2 téhož článku zároveň stanovuje, že stát složený z více územních jednotek Římskou úmluvu aplikovat nemusí, pokud dojde ke kolizi právních řádů výhradně těchto jednotek. Pokud tedy uzavře kupní smlouvu obchodník se sídlem v Londýně (Anglie) a obchodník se sídlem v Edinburghu (Skotsko), bude se na ni z hlediska Římské úmluvy pohlížet jako na mezinárodní kupní smlouvu, ačkoliv oba obchodníci pocházejí z téhož státu (Velká Británie). Vzhledem k výše uvedenému ustanovení však nemá Velká Británie povinnost na takový vztah Římskou úmluvu aplikovat. Pokud však uzavře kupní smlouvu obchodník se sídlem v Edinburghu (Skotsko) a obchodník se sídlem v České republice, je nade všechnu pochybnost, že Římská úmluva se na tento vztah uplatnit musí.

Je však nutné upozornit na to, že Římskou úmluvu lze aplikovat i v případě, že je mezinárodním prvkem (nejen) kupní smlouvy pouze to, že bylo zvoleno cizí právo, kterým se mají vztahy ze smlouvy řídit76. Podle čl. 3 odst. 3 Římské úmluvy však: „v případě, že všechny ostatní okolnosti v okamžiku volby souvisejí pouze s jednou zemí, nesmí být skutečností, že si strany zvolily cizí právo, ať již je volba práva spojena s volbou zahraničního soudu či nikoli, dotčeno použití právních ustanovení, od nichž se podle práva dotyčné země nelze smlouvou odchýlit („kogentní ustanovení“)“. Toto

75 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 4.

00 Xxxxxx, xxx. 216.

ustanovení představuje kompromis mezi dvěma protichůdnými názorovými proudy vytvořený při přípravě textu Římské úmluvy77.

Římská úmluva nedefinuje pojem smluvní závazek, namísto toho v čl. 1 odst. 2 taxativně vypočítává okruhy vztahů, na které se její ustanovení nepoužijí78, mezinárodní kupní smlouva v tomto výčtu samozřejmě chybí. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že na mezinárodní kupní smlouvu obecně tak, jak je definována v kapitole 1., se úprava v Římské úmluvě bude vztahovat vždy, protože se jedná o smluvní závazkový vztah, který obsahuje mezinárodní prvek79 a netýká se oblastí z působnosti úmluvy vyloučených.

Právo rozhodné pro mezinárodní kupní smlouvu se použije v rozsahu stanoveném čl. 10 Římské úmluvy, tedy zejména na výklad smlouvy, plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků (včetně stanovení škody), různé způsoby zániku závazku (včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby) a důsledky neplatnosti xxxxxxx00. Z formulace ustanovení a použití slova „zejména“ plyne, že se jedná o demonstrativní výčet. Podle rozhodného práva se tedy mohou řešit např. i otázky započtení, zadržovacího práva aj.

Považuji za nutné upozornit, že smluvní strany nemají možnost smluvně vyloučit aplikaci Římské úmluvy, protože jim to žádné její ustanovení explicitně ani implicitně neumožňuje.

77 Ne všechny smluvní státy totiž umožňují volbu cizího práva pro čistě vnitrostátní vztahy. Více k tomuto viz. Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx k čl.3 (bod 8).

78 Jedná se o otázky osobního stavu nebo způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům;

smluvní závazkové vztahy týkající se závětí a dědění, majetkových vztahů mezi manželi; práv a povinností z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo z příbuzenství vzniklého manželstvím, včetně vyživovací povinnosti k dětem nemanželského původu; závazkové vztahy z převoditelných cenných papírů; rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudu; otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a právnických osob týkající se vnitřních záležitostí těchto osob, otázky zavazování v osob zastoupení; zakládání trustů a vztahy mezi osobami podílejícími se na trustu; dokazování a soudní řízení; pojistných smluv.

79 Pojem mimosmluvní závazkové vztahy nepřímo vymezuje např. Nařízení EP a Rady (ES) č. 864/2007

o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy v čl. 1 a 2.

80 Považuji za nutné upozornit, že k otázce důsledků neplatnosti smlouvy Velká Británie uplatnila

k Římské úmluvě v jejím čl. 22 odst. 2 písm. b) výhradu a tuto část neaplikovala.

Ustanovení čl. 2 Římské úmluvy zdůrazňuje, že se jako taková má univerzální charakter. Podle uvedeného článku: „Právo určené na základě této úmluvy se použije i v případě, že se jedná o právo státu, který není smluvním státem.“ Není tedy nutné, aby právo určené nebo zvolené na základě Římské úmluvy bylo právem státu, který k ní přistoupil.

Pokud tedy smluvní strany na základě Římské úmluvy provedou volbu práva a zvolí si jako rozhodné např. právo kazašské, budou účastníci i příslušný soud touto volbou vázány. Stejně tak má-li na základě kolizního navázání dojít např. k aplikaci indického práva, neplyne z Římské úmluvy důvod, proč by toto právo nemohlo být aplikováno. Římská úmluva tedy představuje univerzální institut kolizního práva, který se použije i na vztahy s mimokomunitárním prvkem81.

Časová působnost

Časová působnost vyjadřuje, od které doby se Římská úmluva stává součástí právních řádů smluvních států a od které doby vyvozuje své účinky.

Ustanovení čl. 17 Římské úmluvy stanoví, že se Římská úmluva: „vztahuje na smlouvy uzavřené po dni, ke kterému vstoupí pro dotyčný stát v platnost“. Římská úmluva tedy nemá principiálně retroaktivní účinky, protože výslovně stanovuje, že na již uzavřené smlouvy nemá vliv. Římská úmluva ale zároveň neobsahuje žádné ustanovení, které by soudu smluvnímu státu, pro nějž ještě nevstoupila v platnost, bránila aplikovat ji dle zásady ratio scripta82.

Nabytí planosti Římské úmluvy se však musí pro každý členský stát posuzovat individuálně, protože členské státy k ní přistupovaly postupně. S ohledem na čl. 29 odst. 1 Římské úmluvy je nutné upozornit na to, že: „…úmluva vstupuje

81 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 580.

82Srov. Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx k čl. 17.

v platnost prvním dnem třetího měsíce následujícího po uložení sedmé listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení.“ Jak plyne ze Zprávy Giuliano – Lagarde83, výsledný text Římské úmluvy nepřevzal ustanovení původního návrhu požadující ratifikaci všemi devíti smluvními státy. Důvodem bylo to, aby se vstup Římské úmluvy v platnost zbytečně neprotahoval.

Ustanovení čl. 29 odst. 2 Římské úmluvy pak stanovuje pro každý přistoupivší stát, její vstup v platnost na první den třetího měsíce následujícího po uložení listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení. Jednotlivé okamžiky vstupu v platnost týkající se úmluv o přistoupení k Římské úmluvě pro konkrétní státy však upravují samy tyto úmluvy z let 1984, 1992, 1996 a 200584.

Platnost Římské úmluvy je relativně neomezená, její čl. 30 odst. 1 totiž stanovuje, že Římská úmluva „zůstává v platnosti po dobu deseti let ode dne vstupu v platnost v souladu s čl. 29 odst. 1, a to i v případě států, pro něž vstoupí v platnost později“. Následující odstavec téhož článku stanovuje, že nedojde-li k výpovědi, obnovuje se její platnost automaticky vždy na dalších pět let.

Pro Českou republiku vstoupila Římská úmluva v platnost dne 1. 7. 2006, proto se bude vztahovat na kupní smlouvy uzavřené po tomto datu. Z pohledu českého mezinárodního práva soukromého smlouvy uzavřené před 1. 7. 2007 podléhají dosavadní právní úpravě v ZMPS85.

83 Srov. Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx k čl. 27 až 29.

84 Viz. poznámka pod čarou č. 3 k čl. 29 Římské úmluvy v konsolidovaném znění z roku 2005 v českém znění. Úřední věstník C 334/1, 30. 12. 2005.

85 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 215.

Prostorově osobní působnost

Římská úmluva se vztahuje na území všech smluvních států. Určité specifikace, které obsahoval čl. 27 Římské úmluvy, dnes již nejsou účinné, protože čl. 27 Římské úmluvy byl zrušen Úmluvou o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky k Římské úmluvě86 z roku 1992.

4.2 Volba práva

Jak vyplývá i z předchozího výkladu, Římská úmluva umožňuje smluvním stranám (nejen) mezinárodní kupní smlouvy, aby si zvolily právo, kterým se jejich vztah bude řídit. Podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba ale musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu.

Smluvní strany si mohou zvolit jakékoliv právo, tedy i právo nesmluvního státu. Tuto problematiku zmiňuji a rozebírám v subkapitole 4.1, proto jí v této části nevěnuji další pozornost.

Smluvní strany takovou volbu činí nejčastěji prostřednictvím doložky, která je součástí mezinárodní smlouvy, v praxi se však lze setkat i se situacemi, kdy byla volba práva učiněna explicitně. Ačkoli někteří autoři považují za takovou volbu práva i situaci, kdy smluvní strany odkážou na určitý paragraf určitého předpisu87. S tímto tvrzením lze souhlasit, nicméně je vhodné je jistým způsobem upřesnit.

Dle mého názoru se při posuzování takové implicitní volby práva z pohledu

Římské úmluvy musí posuzovat i charakter ustanovení, na které strany odkázaly.

86 Srov. čl. 2 odst. 1 Úmluvy o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, Úř. věst. L 333, 18.11.1992, s. 1—26.

87 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 222.

Pokud smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy odkázaly na obecné ustanovení, pod které de facto nebo i de iure lze zahrnout „kompletní“ úpravu závazků z této smlouvy, lze toto považovat za implicitní volbu práva pro celý závazkový vztah. Oproti tomu, pokud bylo ve smlouvě odkázáno na ustanovení, které řeší jen konkrétní právo či povinnost plynoucí z mezinárodní kupní smlouvy, nelze tento postup za volbu práva pro celý závazkový vztah, ale jen pro tuto konkrétní část. Římská úmluva totiž v čl. 3 odst. 1 větě poslední umožňuje, aby si strany zvolily právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část88.

Pokud smluvní strany v mezinárodní kupní smlouvě odkážou např. na ustanovení § 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, které stanovuje, že stanovená část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, lze mít za to, že strany zamýšlely aplikaci uvedeného předpisu na závazkový vztah jako celek. Pokud smluvní strany ale odkázaly např. jen na ustanovení § 344 uvedeného předpisu, které upravuje pouze odstoupení od smlouvy, lze mít za to, že smluvní strany učinily volbu práva jen pro tento okruh práv a povinností. V ostatních otázkách by tedy podle mého názoru mělo dojít k určení rozhodného práva postupem podle čl. 4 Římské úmluvy.

Podle ustanovení čl. 3 odst. 2 Římské úmluvy se smluvní strany mohou kdykoli dohodnout, že se smlouva bude řídit jiným právem, než kterým se dosud řídila v důsledku předchozí volby práva nebo na základě jiného ustanovení. Toto ustanovení plně podporuje smluvní volnost stran.

Volbou práva pro smlouvy spojené s jedinou zemí se smluvní strany nemohou vyhnout použití kogentních ustanovení právního řádu, s nímž je smlouva spojena. Další specifika volby práva pro smlouvy spojené s jedinou zemí zmiňuji a rozebírám v subkapitole 4.1 v rámci výkladu o věcné působnosti Římské úmluvy, proto jí v této části nevěnuji další pozornost.

88 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 595.

4.3 Právo rozhodné při neexistenci volby práva

Ustanovení čl. 4 odst. 1 Římské úmluvy stanovuje, že: „V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí.“ Toto ustanovení zcela jasně zakotvuje jako obecnou zásadu určení rozhodného práva tzv. princip nejužšího spojení, rozhodným právem tak bude právo státu, k němuž má smlouva nejužší vztah.

Za účelem zjištění, se kterým státem smlouva nejúžeji souvisí, je třeba zvážit všechny okolnosti, které by mohly mít význam pro správné zjištění takové souvislosti. Jak zmiňuje i Zpráva Xxxxxxxx - Xxxxxxx, nemusí jít však jen o okolnosti, které nastaly před uzavřením smlouvy89.

Působnost obecné zásady uvedené v čl. 4 odst. 1 Římské úmluvy ale zásadně modifikují následující odstavce téhož článku. Z nich jsou pro úpravu mezinárodní kupní smlouvy významné jen odst. 2 a 590.

Podle čl. 4 odst. 2 Římské úmluvy platí domněnka, že: „smlouva nejúžeji souvisí se zemí, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění příznačné pro smlouvu, v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště nebo v případě obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby ústředí. Byla-li však smlouva uzavřena při výkonu povolání nebo při provozování živnostenské činnosti této strany, je danou zemí země, v níž se nachází hlavní provozovna, nebo má-li být v souladu s podmínkami smlouvy plněno v jiné než hlavní provozovně, je danou zemí země, v níž se nachází tato jiná provozovna.“ Princip nejužšího spojení je tedy do jisté míry upravován tzv. principem charakteristického plnění.

Charakteristické plnění se zpravidla definuje jako plnění, za které má být placeno.

Podle Xxxxxxxxxx je však takové vymezování kontroverzní a poukazuje na jeho složitost

89 Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx k čl. 4 (bod 2)

90 Ustanovení čl. 4 odst. 3 a 4 Římské úmluvy se aplikují jen v případě smluv o přepravě zboží a smluv

týkajících se nemovitostí.

u některých typů smluv91. V případě mezinárodní kupní smlouvy se však s problémy při určování peněžitého a nepeněžitého plnění nesetkáváme a charakteristickým plněním bude vždy to plnění, které poskytuje prodávající a za něž poskytuje kupující sjednanou úplatu.

V případě mezinárodní kupní smlouvy tak rozhodným bude zpravidla právo státu, v němž má prodávající obvyklé bydliště, ústředí nebo hlavní nebo jinou provozovnu. Nelze však nezmínit, že Římská úmluva už sama nedefinuje, co se pro její potřeby rozumí obvyklým bydlištěm, ústředím nebo hlavní nebo jinou provozovnou. Nelze tedy než nechat na příslušných soudech, aby si tuto otázku v rámci své rozhodovací praxe posoudily sami.

Ustanovení čl. 4 odst. 1 věta 2 Římské úmluvy umožňuje štěpení práva, kterým se smlouva má řídit, v případě, že lze část smlouvy, kterou lze od zbytku smlouvy oddělit, úžeji souvisí s jinou zemí. Podle mého názoru by však postup podle tohoto ustanovení mohl znamenat významný zásah do právní jistoty a proto je nutné velmi pečlivě uvažovat, zda je jeho případná aplikace žádoucí.

Ustanovení čl. 4 odst. 5 Římské úmluvy je řadou autorů označováno za únikovou doložku92. Stanovuje totiž, že: „Odstavec 2 se nepoužije, není-li možné určit předmět plnění. K domněnkám uvedeným v odstavcích 2, 3 a 4 se nepřihlíží, vyplývá-li z okolností jako celku, že smlouva úžeji souvisí s jinou zemí.“ Na základě tohoto ustanovení je tedy nutné i případě mezinárodní kupní smlouvy (ač je v jejím případě charakteristický předmět plnění určitelný) posuzovat, zda úžeji nesouvisí s jinou zemí, než kterou je bydliště či ústředí prodávajícího.

91 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 691.

92 Např. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx v: XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 694, nebo Xxxxxx Xxxxxxxxxx v: XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 229.

4.4 Vztah Římské úmluvy k jiným právním instrumentům

Ustanovení čl. 20 Římské úmluvy výslovně zakotvuje přednost práva ES. Podle tohoto článku Římskou úmluvou: „není dotčeno použití kolizních norem pro smluvní závazkové vztahy ve zvláštních oblastech, které jsou nebo budou obsaženy v právních aktech orgánů Evropských společenství nebo ve vnitrostátních právních předpisech, které byly při provádění takových právních aktů harmonizovány.“ Z uvedeného vyplývá, že kolizní normy přijaté ES anebo v rámci ES v případě střetu s normami obsaženými v Římské úmluvě mají aplikační přednost93, přičemž platí pravidlo lex specialis derogat generalis.

Vztah k jiným úmluvám Římská úmluva vymezuje v čl. 21, kde stanoví, že: „Touto úmluvou není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž smluvní stranou smluvní stát je nebo se jí stane.“ Toto ustanovení ale nehovoří o tom, jestli se týká jen úmluv unifikujících kolizní nebo přímé normy. V praxi se však prosadil bez větších komplikací postup, který zahrnuje obě možnosti. Ostatní mezinárodní úmluvy tedy také mají v případě střetu s normami obsaženými v Římské úmluvě aplikační přednost.

93 Srov. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 251.

5. Nařízení EP a Rady (ES) o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je instrument evropského práva, který sjednotil kolizní úpravu smluvních závazkových vztahů v rámci EU. Jako takové je Nařízení Řím I zařazováno mezi sekundární právo EU a na rozdíl od mezinárodních smluv je závazné v celém svém rozsahu a v rámci členských států EU je přímo použitelné94.

Římská úmluva byla do relativně nedávné doby jedním z mála instrumentů regulujících právní vztahy v rámci ES, který měl formu mezinárodní smlouvy95. Příčiny tohoto stavu pramenily zejména z obtíží při řešení politických otázek96. Cílem ES však nadále bylo udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, přičemž k vytvoření tohoto prostoru mělo ES přijmout opatření týkající se soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu.

Evropská komise předložila na konci roku 2002 tzv. Zelenou knihu o transformaci Římské úmluvy z roku 1980 v komunitární nástroj Společenství a o její modernizaci97. K aktivnímu pokračování v práci na kolizních normách v oblasti smluvních závazkových vztahů vyzval i Haagský program98, přijatý Evropskou radou dne 5. Listopadu 2004. Výsledkem těchto legislativních snah je právě Nařízení Řím I.

94 K tomuto tématu více např. XXXXX, Xxxxx. Evropské právo. Praha: C.H. Xxxx, 2011, str. 92 an.

95 Z toho pramenily potíže nejen při interpretaci, ale i při aplikaci, protože Římská úmluva ve čl. 20 dovolovala smluvním státům k určitým článkům vyslovit výhrady a neaplikovat je.

96 Nejvýraznější neshody mezi členskými státy působilo zejména rozdílné pojetí práva státy z oblasti

kontinentální na jedné straně a angloamerické na straně druhé.

97 Označení tohoto dokumentu je COM (2005) 650 final [online]. EUR-Lex, 2012 [cit. 2012-06-07]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/xxxx/xx/xxx/0000/xxx0000_0000xx00.xxx>.

98 Srov. Haagský program: Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii, Úřední věstník C 50/1,

3. 3. 2005.

Nařízení Řím I tak představuje významný kompromis, kterého členské státy při projednávání sporných otázek dosáhly, a pokrok při unifikaci kolizní úpravy smluvních závazkových vztahů, tedy i vztahů plynoucích z mezinárodní kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že se stále nepodařilo přijmout jednotný kodex, který by unifikoval hmotněprávní úpravu závazkového práva99, můžeme Nařízení Řím I považovat za náhradní řešení tohoto problému.

Hned v úvodu je nutné poznamenat, že Nařízení Řím I do značné míry přebírá řadu ustanovení obsažených v Římské úmluvě, na druhé straně však přináší i jejich modifikace nebo upřesnění. Lze tedy bez dalšího souhlasit s názorem, že Nařízení Řím I staví na osvědčených základech položených Římskou úmluvou100. V následujícím výkladu nebylo možné vyhnout se do určité míry srovnání Nařízení Řím I s jeho faktickou předchůdkyní, Římskou úmluvou. Jak totiž poznamenávají Xxxxx a Xxxxxxx, Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx zůstala i pro Nařízení Řím I významným interpretačním vodítkem101.

5.1 Působnost Nařízení Řím I

Nařízení Řím I stejně jako Římská úmluva pozitivně i negativně vymezuje svoji věcnou, časovou a prostorově personální působnost.

99 V současnosti však v rámci EU probíhají intenzivní jednání o tzv. Principech evropského smluvního

práva, které zcela jistě mají vyhlídky na to, aby se takovým kodexem staly.

100 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 19.

101 LANDO, Xxx a Xxxxx Arnt XXXXXXX. The Rome I Regulation. Common Market Law Review, č. 45, s.

1687-1705, str. 1688 [online]. kluwerlawonline, 2008 [cit. 2012-05-26]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxx.xxx?xxxxxXxxxxxxx&xxxxxxxxxx&xxxxxx0&xxxxxxxXxxxxxxxxxX ommon+Market+Law+Review~Volume+45+%282008%29>.

Věcná působnost

Podle čl. 1 odst. 1 Nařízení Řím I se úprava v něm obsažená použije na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. Toto pozitivní vymezení věcné působnosti je zároveň doplněno negativním vymezením a to tak, že se nevztahuje zejména na věci daňové, celní či správní. Předpokladem aplikace Nařízení Řím I je tedy existence čistě smluvního závazkového vztahu, který nemá vztah jen k právu jednoho státu, a tento závazkový vztah spadá do oblasti občanského nebo odchodního práva102.

V teorii ani praxi není sporu o tom, že v mezinárodní kupní smlouvě, tak jak je definována v kapitole 1., se nachází mezinárodní prvek (proto zde dochází ke kolizi více právních řádů), a že jde o závazkový vztah spadající do oblasti občanského nebo odchodního práva. Proto je bez dalšího jasné, že se Nařízení Řím I bude aplikovat i na úpravu mezinárodní kupní smlouvy.

Zda je vzniklá kolize mezi právními řády výlučně členských států EU nebo členského a nečlenského státu EU, není relevantní, protože i Nařízení Řím I zdůrazňuje svoji univerzálnost (k univerzálnosti Nařízení Řím I viz. výklad níže), tzn. zcela postačí, existuje-li v kupní smlouvě mezinárodní prvek, přičemž se nemusí jednat čistě o komunitární prvek.

Formulace „podle občanského a obchodního práva“ v zásadě odpovídá pojmu

„věci občanské a obchodní“, který je považován za autonomní pojem práva ES a má proto být vykládán v souladu cíli práva ES103. Z toho plyne, že jako takový je zcela

102 Formulace „podle občanského a obchodního práva“ byla do čl. 1 odst. 1 Nařízení Řím vložena pro to, aby byl zachován požadavek bodu 7 Preambule Nařízení Řím I a byla vymezena jeho věcná působnost v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Brusel I“) a nařízením EP a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II).

103 XXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxxxxxxx. The Rome I Regulation: Much ado about nothing?. European Legal Forum, 2008, č. 2, s. 61-120, str. 62 [online]. IPR Verlag GmbH, 2009 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxx-xxx.xxx/xxxxxxx/xxx/x/000.xxx>.

nezávislý na vnitrostátní kvalifikaci104. V praxi tento postup zcela jistě zabezpečuje jednotné použití Nařízení Řím I a podle mého názoru tím umožňuje jeho efektivní aplikaci v souladu s principem právní jistoty smluvních stran. Jak jsem ale zmínila výše, v praxi není podřazení mezinárodní kupní smlouvy tomuto pojmu nijak sporné.

Další negativní vymezení věcné působnosti Nařízení Řím I nalezneme v jeho čl. 1 odst. 2, kde taxativně stanovuje okruhy vztahů, na které se jeho ustanovení nepoužijí105, mezinárodní kupní smlouva v tomto výčtu samozřejmě chybí. Oproti Římské úmluvě se tento rozsah výrazně nezměnil, nejvýznamnější odchylkou je vyloučení předsmluvního jednání, na které se Římská úmluva vztahuje.

Nařízení Řím I se v čl. 22 zabývá státy s více právními systémy, tzn. situací, kdy se stát skládá z více územních jednotek, z nichž každá má vlastní právní normy upravující smluvní závazkové vztahy. Na tomto místě bych chtěla odkázat na výklad týkající se této problematiky podaný v kapitole 4 subkapitole 4.1, protože čl. 22 Nařízení Řím I obsahově zcela kopíruje ustanovení čl. 19 Římské úmluvy.

Ustanovení čl. 2 Nařízení Řím I stanovuje, že: „Právo určené na základě tohoto nařízení se použije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států, či nikoliv.“ Hovoříme tedy o tom, že má univerzální použitelnost. Z toho plyne, že není nutné, aby právo určené nebo zvolené na základě Nařízení Řím I bylo právem státu, který je členským státem EU.

Právo rozhodné pro mezinárodní kupní smlouvu se použije v rozsahu stanoveném čl. 12 Nařízení Řím I, tedy zejména na výklad smlouvy, plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků

104 Při výkladu pojmu „obchodní a občanské věci“ se vychází zpravidla z výkladu analogických pojmů v rámci nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Brusel I“).

105 Jedná se o: otázky týkající se osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním

úkonům; závazky vyplývající z rodinných vztahů a ze vztahů se srovnatelnými účinky (včetně vyživovací povinnosti); závazky vyplývající z majetkových vztahů mezi manželi nebo mezi osobami ve vztazích s účinkem srovnatelným s manželstvím; vztahy ze závětí a dědění; závazkové vztahy vyplývající z převoditelných cenných papírů; rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudu; otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a právnických osob týkající se vnitřních záležitostí těchto osob; otázky zavazování zmocněnce vůči třetí osobě; zakládání trustů a vztahy mezi osobami dotčenými trustem, závazky vyplývající z předsmluvního jednání; vybrané pojistné smlouvy.

(včetně stanovení škody), různé způsoby zániku závazku (včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby) a důsledky neplatnosti smlouvy.

Z formulace ustanovení a použití slova „zejména“ plyne, že se jedná

o demonstrativní výčet. Podle rozhodného práva se tedy mohou řešit např. i otázky započtení, zadržovacího práva aj., které mohou být součástí uzavřené mezinárodní kupní smlouvy. I toto ustanovení plně vychází z Římské úmluvy106.

I zde považuji za nutné upozornit, že smluvní strany nemají možnost smluvně vyloučit aplikaci Nařízení Řím I, protože jim to žádné jeho ustanovení explicitně ani implicitně neumožňuje. Jak plyne z výkladu v subkapitole 5.2, je toto „omezení“ vyváženo širokou svobodou volby práva.

Časová působnost

Ustanovení čl. 28 Nařízení Řím I stanovuje počátek jeho aplikace na smlouvy uzavřené po 17. 12. 2009, přičemž se aplikuje na smlouvy uzavřené včetně tohoto dne107. V porovnání s Římskou úmluvu tak odpadá nutnost zkoumat jeho účinnost pro každý stát individuálně.

Ani Nařízení Řím I nepůsobí retroaktivně, na vztahy z mezinárodní kupní smlouvy uzavřené do 16. 12. 2009 (včetně) se použije úprava stanovená Římskou úmluvou. To je dle mého názoru zcela v souladu s principem právní jistoty tak, jak je v moderních právních kulturách chápán.

106 Srov. čl. 10 Římské úmluvy.

107 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 2026.

Prostorově osobní působnost

Ačkoli by se z obecného charakteru nařízení dalo očekávat, že vždy bude platné a účinné pro všechny státy EU, není tomu tak. Nařízení Řím I se účastní státy EU s výjimkou Dánska. To totiž využilo svého práva plynoucího z primárních norem EU a k Nařízení Řím I se nepřipojilo108. Obdobně si v době schvalování návrhu počínala i velká Británie, nakonec ale k Nařízení Řím I přistoupila109.

Ustanovení čl. 1 odst. 4 Nařízení Řím I stanovuje, že: „V tomto nařízení se

„členským státem“ rozumějí všechny členské státy, na které se vztahuje toto nařízení. V čl. 3 odst. 4 a článku 7 se však tímto pojmem rozumí všechny členské státy.“ Pro úpravu vztahů z mezinárodní kupní smlouvy má význam jen první v citací jmenované110.

5.2 Volba práva

I Nařízení Řím I umožňuje v čl. 3 volbu práva, čímž plně respektuje dosavadní úpravu v Římské úmluvě. V této části odkazuji na výklad v kapitole 4. subkapitole 4.2, k němuž níže doplňuji úpravu tzv. doložky o vnitřním trhu111.

Podle ustanovení čl. 3 odst. 4: „V případě, že se všechny ostatní prvky pro situaci významné v okamžiku volby nacházejí v jednom nebo více členských státech, není volbou jiného rozhodného práva stranami, než je právo členského státu, dotčeno použití těch ustanovení práva Společenství, případně v podobě, v jaké je provedeno v členském státě sídla soudu, od nichž se nelze smluvně odchýlit.“ Záměrem tohoto ustanovení je především vyloučit obcházení kogentních ustanovení práva EU. V případě

108 Srov. bod 45 Preambule nařízení Řím I.

109 K tomu více např. XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších

souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str.573 an.

110 Bližší výklad k tomu viz. subkapitola 5.2.

111 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 260.

mezinárodní kupní smlouvy by mohlo jít např. o zákaz diskriminace a zákaz chování poškozujícího společný vnitřní trh.

5.3 Právo rozhodné při neexistenci volby práva

I Nařízení Řím I upravuje situaci, kdy si strany rozhodné právo nezvolily, a pro jednotlivé smluvní typy stanovuje jednotlivá navázání.

V případě mezinárodní kupní smlouvy, jejíž strany si rozhodné právo, kterým se jejich závazkový vztah bude řídit, nezvolily, v čl. 4 odst. 1 písm. a) stanovuje, že v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno, se smlouva o koupi zboží řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště. Kladně lze hodnotit, že rozdíl od Římské úmluvy Nařízení Řím I v čl. 19 určuje, co se rozumí obvyklým bydlištěm, ačkoliv někteří autoři poukazují na nedostatky použitého vyjádření112.

Na rozdíl od Římské úmluvy již Nařízení Řím I neumožňuje štěpení práva, kterým se smlouva řídí, což je hodnoceno v zásadě pozitivně113. Štěpení je připuštěno de facto pouze tehdy, pokud jej strany provedou volbou práva, soud jej ale při její neexistenci nesmí provést a mezinárodní kupní smlouvu musí podřídit jen jednomu právnímu řádu.

V praxi však může nastat situace, kdy na prvky jedné smlouvy lze pohlížet jako na jednotlivé smluvní typy, proto Nařízení Řím I stanovuje v čl. 4 odst. 2 subsidiární navázání, kritériem je v takovém případě charakteristické plnění. U mezinárodní kupní smlouvy, tak jak je vymezena v kapitole 1., však jeho uplatnění de facto nepřipadá v úvahu114.

112 Např. Xxxxxx Xxxxxx v: FERRARI, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXX. Rome I Regulation: the law applicable to contractual obligations in Europe. Munich: Sellier. European Law Pub., c2009, str. 30.

113 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 702.

114 Obdobně pro ni nepřipadá v úvahu ani uplatnění čl. 4 odst. 4 Nařízení Řím I.

Jako úniková doložka pak slouží čl. 4 odst. 3 Nařízení Řím I, který stanovuje, že: „Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je smlouva zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1 nebo 2, použije se právo této jiné země.“ Obecně je považována jako žádoucí flexibilní element115. Nezbývá než podotknout, že tento případ je u mezinárodní kupní smlouvy již možný.

Pokud tedy např. francouzský obchodník koupí ve Francii od španělského obchodníka zboží, které se nachází na území Francie, mělo by být rozhodným francouzské právo, protože smlouva je zřetelně úžeji spojena s Francií (vzhledem k místu uzavření a tomu, že zboží se již nachází na území Francie), ačkoliv charakteristické plnění poskytuje španělský obchodník. Jak ale poznamenává Xxxxxxxxxx000, v praxi bude záležet i na přístupu příslušného soudního orgánu, Xxxxxxxxxxx pak konstatuje, že od samého počátku bude možné využít interpretačních pravomocí Soudního dvora EU117.

5.4 Vztah Nařízení Řím I k jiným právním instrumentům

Vztah k ostatním ustanovením práva EU Nařízení Řím I upravuje v čl. 23 tak, že upřednostňuje použití kolizních norem stanovených jinými předpisy práva EU, pokud tyto ve zvláštních oblastech stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy.

Zvláštní pozornost Nařízení Řím I dále věnuje svému vztahu k Římské úmluvě.

Ustanovením čl. 24 stanovuje, že v členských státech nahrazuje Římskou úmluvu vyjma

115 XXXXXXXX, Xxxxx. Nařízení Řím I - revoluce v oblasti rozhodného práva pro závazky ze smluv?. Obchodněprávní revue: odborný recenzovaný časopis pro obchodní právo a právo finančních trhů. 2009, č. 2, s. 39-44.

116 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Xxxx, 2008, str. 265 an. 117 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 141.

případů, kdy státy využily svého práva a Nařízení Řím I se neúčastní. Ze členských států

EU je tomu tak pouze u Dánska118, pro které zůstává v platnosti Římská úmluva.

Nařízení Řím I se nijak nedotýká použití mezinárodních úmluv, které stanoví kolizní normy a jejichž stranou je jeden nebo více členských států EU, pokud nejde o mezinárodní úmluvu uzavřenou výlučně mezi dvěma členskými státy EU119 (v tomto případě by měla aplikace Nařízení Řím I přednost).

Ustanovení čl. 25 odst. 1 a 2 Nařízení Řím I však nehovoří o mezinárodních smlouvách, které upravují hmotněprávní normy. V souvislosti s mezinárodní kupní smlouvou tedy vyvstává otázka, jaký bude vztah Nařízení Řím I k Vídeňské úmluvě.

Xxxxxxxxxx poukazuje na to, že norma obsažená v čl. 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy je svým charakterem normou kolizní, která odkazuje na jiný právní předpis a podle něj se tedy toto ustanovení použije přednostně před Nařízením Řím I120.

Pokud bychom však čl. 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy za kolizní normu nepovažovali, bude nutné rozhodné právo určit na základě příslušných ustanovení Nařízení Řím I. Pokud podle takto určeného rozhodného práva přichází v úvahu aplikace Vídeňské úmluvy, bylo by podle Bělohlávka možné na danou situaci pohlížet jako na další odkaz ve smyslu čl. 20 Nařízení Řím I, což by její aplikaci vylučovalo121.

Ustanovení čl. 20 Nařízení Řím vylučuje další odkaz tím, že stanovuje: „Použitím práva země určeným na základě tohoto nařízení se rozumí použití právních norem platných v této zemi s výjimkou jejích norem mezinárodního práva soukromého, nestanoví-li toto nařízení jinak.“ Podle mého názoru byla formulace „normy mezinárodního práva soukromého“ zvolena ne příliš vhodně a bylo by účelnější použít pouze pojem normy kolizní.

118 Viz. subkapitola 5.1.

119 Srov. čl. 25 odst. 1 a 2 Nařízení Řím I.

120 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 1922.

121 Tamtéž.

Souhlasím s uvedeným autorem v tom, že čl. 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy je nutné chápat jako kolizní ustanovení a mám rovněž za to, že vyloučení aplikace Vídeňské úmluvy ve výše popsané situaci by nebylo v souladu s Nařízením Řím I, zejména pak bodem 40 jeho Preambule, který stanovuje, že: „Tímto nařízením by nemělo být dotčeno používání jiných nástrojů obsahujících ustanovení, jejichž účelem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu…“ a bodem 41, který stanovuje, že: „Dodržování mezinárodních závazků přijatých členskými státy znamená, že by tímto nařízením neměly být dotčeny mezinárodní úmluvy, jejichž smluvní stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení.“

6. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Vídeňská úmluva je jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejúspěšnějších instrumentů, který unifikoval přímé normy týkající se práva mezinárodního obchodu. Zájem na předvídatelnosti právních vztahů a s ní související právní jistotě nemají pouze smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy. Je totiž zároveň hodnotou, kterou zajišťuji státy i mezinárodní organizace. Přímá norma ve formě mnohostranné mezinárodní smlouvy pak představuje vysoký stupeň spolupráce mezi státy a příslušnými mezinárodními organizacemi.

Vytvoření a přijetí Vídeňské úmluvy lze považovat za mimořádně významnou událost, která plyne především z potřeby jednotné regulace mezinárodního obchodu, který již od dob středověku zaznamenal výrazný rozmach. Unifikace práva jako taková má své počátky již v 19. století, kdy se začala projevovat sjednocováním významných oblastí mezinárodního práva122.

Snahy o vytvoření společných obchodních pravidel, jejichž vyústěním je Vídeňská úmluva, můžeme sledovat již na počátku 20. století. Neodmyslitelně spojeny jsou s osobou rakouského juristy Xxxxxxx Xxxxxx000. Xxxxx inspiroval Mezinárodní institut pro sjednocení soukromého práva, který unifikaci práva mezinárodního obchodu pojal jako jeden ze svých prvních cílů a v roce 1930 sestavil zvláštní výbor, kterému uložil za úkol vypracovat návrh jednotného práva mezinárodního obchodu.

Další práce na výsledném textu a snahy o unifikaci práva obecně však byly přerušeny druhou světovou válkou a po dlouhou dobu zůstaly jen vizí akademiků. Přesto se však podařilo po prvotním jednání svolat v roce 1964 konferenci do nizozemského Haagu124, na níž byly přijaty dvě úmluvy s textem dvou jednotných

122 V roce 1877 došlo ke sjednocení Yorských a Antverpských pravidel o společné havárii. Blíže viz:

XXXXX, Xxxxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. Praha : Academia, 1988. s. 36.

123 Xxxxxx Xxxxx, 1874 – 1955.

124 SCHLECHTRIEM, Xxxxx. Uniform Sales Law - The UN-Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Vienna: Manz, 1986: [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2000 [cit. 2012-15-03]. Dostupné z www:

zákonů – Úmluva o jednotném zákonu o mezinárodní koupi zboží (tzv. ULIS)125 a Úmluva o jednotném zákonu o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží (tzv. ULFC)126.

Přes všechna očekávání však výše jmenované úmluvy zcela nesplnily očekávání. Zdlouhavý ratifikační proces a to, že obě úmluvy vstoupily pro omezený počet států127 v platnost až po osmi letech od jejich přijetí, předznamenávalo, že jejich efektivita nebude vysoká. Navíc většina smluvních států, která je ratifikovala, využila velké množství výhrad, které úmluvy připouštěly, což unifikaci také neprospělo. Tyto následné problémy byly především výsledkem zásadních neshod v základních otázkách, které se objevily již na konferenci v Haagu128. Vzhledem k výše popsanému tedy potřeba unifikace norem upravujících mezinárodní kupní smlouvu zůstala nadále aktuální.

Z podnětu Maďarské lidové republiky byla Rezolucí Valného shromáždění OSN č. 2202 (XXI.) dne 17. 12. 1966 zřízena Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo. Stěžejním předmětem její činnosti mělo být: „…povzbuzovat harmonizaci a postupnou unifikaci práva mezinárodního obchodu …“129. Po několikaletém úsilí pak tato komise předložila nový návrh úmluvy o mezinárodní koupi zboží, který byl po dalších úpravách předložen ke konečnému schválení na diplomatické konferenci konané v roce 1980 ve Vídni. Této tzv. Vídeňské konference se účastnilo 62 států (včetně ČSSR) a řada mezinárodních organizací130.

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx.xxxx>.

125 The Convention on a Uniform Law of International Sales.

126 The Convention on a Uniform Law on the Formation of Contracts for the International Sale of Goods. 127 Schlechtriem ovšem „neúspěch“ obou úmluv relativizuje a uvádí, že počet států, které je ratifikovaly, sám o sobě není vhodným měřítkem. Je podle něj důležité to, že obě úmluvy dosáhly značného významu v praxi Německa, zemí Beneluxu a Itálii a, že v mnoha zemích byly vzorem pro vnitrostátní obchodní právo.

128 XXXXX, Xxxxxxx. K nabytí platnosti úmluvy OSN upravující smlouvy o mezinárodní koupi zboží. Právní

zpravodaj čs. zahraničního obchodu. 1988, roč. 33, č. 3, s. 2.

129 XXXXX, Xxxxxxx. K některým otázkám unifikace práva mezinárodní koupě. Právní zpravodaj čs. zahraničního obchodu. 1972, roč. 17, č. 6-7, s. 2.

130 XXXXX, Xxxxxx. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Právník. 1981, roč. 120, č. 8, s. 921.

V roce 1986 byla Vídeňská úmluva ratifikována Itálií a USA a tím, že bylo dosaženo předepsaného počtu deseti ratifikací131 ve spojení s ustanovením čl. 99 odst. 1 Římské úmluvy, dne 1. ledna 1988 nabyla platnosti132. K dnešnímu dni byla Vídeňská úmluva ratifikována již 78 státy133.

Vídeňská úmluva se skládá z Preambule a čtyř částí. Části první a třetí jsou rozdělené na kapitoly. Část první kapitola I vymezuje předmět úpravy – tedy mezinárodní kupní smlouvu. Kapitola II obsahuje upřesnění významu některých pojmů a stanovuje základní pravidla interpretace a vyplnění mezer Vídeňské úmluvy. Tato část je pro potřeby této práce stěžejní.

Část druhá obsahuje ustanovení týkající se uzavírání mezinárodní kupní smlouvy, Část třetí stanovuje zejména povinnosti stran mezinárodní kupní smlouvy, část čtvrtá obsahuje závěrečná ustanovení.

6.1 Působnost Vídeňské úmluvy

Věcná působnost

Základní vymezení věcné působnosti Vídeňské úmluvy nalezneme v jejím čl. 1 odst. 1: „Tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech.“, přičemž není podstatné, zda se jedná o smlouvu mající obchodněprávní nebo občanskoprávní povahu134. Z toho vyplývá, že vnitrostátní požadavky nebo definice obchodníka, spotřebitele, podnikatele či jiné možné

131 První stát, který Vídeňskou úmluvu ratifikoval, bylo Lesotho. Své udivení k tomu vyjádřil Xxxx X. Xxxxxxxx v Předmluvě k publikaci: XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxxx XXXXXX. The CISG: a new textbook for students and practitioners. München: Sellier, 2007.

132 XXXXX, Xxxxxxx. K nabytí platnosti úmluvy OSN upravující smlouvy o mezinárodní koupi zboží. Právní

zpravodaj čs. zahraničního obchodu. 1988, roč. 33, č. 3, str. 3.

133 Status: 1980 - United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. UNCITRAL [online]. UNCITRAL, 2012 [cit. 2012-05-13]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxx/xx/xxxxxxxx_xxxxx/xxxx_xxxxx/0000XXXX_xxxxxx.xxxx>.

134 Srov. čl. 1 odst. 3 Vídeňské úmluvy.

kategorizace smluvních stran nemohou mít žádný vliv na použitelnost

Vídeňské úmluvy135.

Vídeňská úmluva stejně jako ZMPS, Římská úmluva a Nařízení Řím I nedefinuje pojem „smlouva o koupi zboží“. Schwenzer136 i Mistelis137 však shodně uvádějí, že kvalifikační znaky takové smlouvy lze dovozovat z čl. 30 a 53 Vídeňské úmluvy. Jsou jimi povinnost prodávajícího dodat zboží a dokumenty s tím související a převést vlastnictví ke zboží, čemuž odpovídá povinnost kupujícího zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku. Xxxxxxxxx pak na stejném místě uvádí, že: „Smlouvy o koupi ve smyslu Vídeňské úmluvy jsou tedy reciproční smlouvy zaměřené na výměnu zboží proti ,ceně´138.“ Při takovém chápání jsou zpravidla z působnosti Vídeňské úmluvy vylučovány barterové obchody139 a dary.

Smlouvou o koupi zboží podle Vídeňské úmluvy bude smlouva obsahující závazek prodávajícího doručit zboží, předat dokumenty ke zboží náležející a převést vlastnické právo ke zboží na kupujícího., a naopak závazek kupujícího zaplatit za zboží kupní cenu a zboží v souladu se smlouvou a Vídeňskou úmluvou převzít.

Neztotožňuji se s názorem, že pojem „cena“ ve smyslu Vídeňské úmluvy by neměl být zužován jen na peníze. Ve vyspělém světě mezinárodního obchodu je dle mého názoru obvyklé, že se cena za zboží sjednává v penězích. Připuštění varianty, že cena může být určena např. protiplněním jiným zbožím, by tedy znamenalo krok zpět k období naturální směny.

135 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 31.

136 Tamtéž.

137 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str. 29.

138 „Contracts of sale in the sense of CISG are thus reciprocal contacts directed at the exchange of goods against the price.“

139 Výměny zboží a služeb za zboží a služby. Takový postup zvolil např. ruský Tribunal of International Commercial Arbitration at the Russian Federation Chamber of Commerce and Industry. Rozhodčí nález: Rusko, Tribunal of International Commercial Arbitration at the Russian Federation Chamber of Commerce and Industry ze dne 4. 3. 2004 (strany nezveřejněny) [online] Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-05-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Ustanovením čl. 2 písm. a) až c) jsou z působnosti Vídeňské úmluvy výslovně vyloučeny určité typy kupních smluv – jde koupi o zboží pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, na dražbách a při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu.

V případě prvního jmenovaného řada českých autorů ve starších dílech140 hovoří o vyloučení spotřebitelských kupních smluv. Toto označení je vzhledem k platnému českému spotřebitelskému právu nepřesné. Zákon č. 155/2010 Sb., který od 1. 8. 2010 novelizoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, totiž změnil definici spotřebitele v českém právu, a oproti úpravě účinné do 1. 8. 2010 ji zúžil pouze na fyzické osoby. Ze znění čl. 2 písm. a) však je patrné, že hovoří o jakékoli osobě, tedy nejen o fyzické. V této souvislosti by tedy bylo vhodnější hovořit striktně o vyloučení zboží kupovaného pro osobní potřebu, protože setrvání u použití pojmu spotřebitelské smlouvy by bylo zavádějící.

Vyloučení zboží kupovaného pro osobní potřebu z působnosti Vídeňské úmluvy však přináší jistý paradox. Ustanovení čl. 1 odst. 3 Římské úmluvy stanovuje, že se nepřihlíží k tomu, zda strany nebo smlouva mají občanskoprávní nebo obchodní povahu. Limitace smlouvy pouze na koupi zboží „pro neosobní spotřebu“ však vede k tomu, že rozsah aplikace Vídeňské úmluvy se zužuje de facto na koupi podnikatelskou, resp. profesionální. Osobní potřebou se pak rozumí koupě pro bezprostřední spotřebu, darování, sběratelský účel apod.141 Není pochyb o tom, že pojmy potřeba rodiny či domácnosti jsou srovnatelné s pojmem osobní potřeba142.

Modifikaci pravidla, že koupě zboží pro potřebu osobní, rodiny nebo domácnosti nepodléhá úpravě ve Vídeňské úmluvě, přináší dovětek čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy, který aplikaci Vídeňské úmluvy na jmenované případy nevylučuje v případě, že prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno k takovému účelu. Tento dovětek lze považovat

140 Např. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Mezinárodní obchodní transakce: multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 30.

141 SCHWENZER, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 50.

000 Xxxxxx, xxx. 51.

za ochranu prodávajícího před pozdějšími možnými konflikty při určování jeho práv a povinností vůči kupci, který může být jakožto spotřebitel chráněn specifickými prostředky (nejen) vnitrostátního práva, jejichž použití nelze ani smluvně suspendovat.

Dražby jsou z působnosti Vídeňské úmluvy vyloučeny, protože mají jiný charakter než běžná koupě a jsou typické zvláštním způsobem kontraktace143. Prodeje na komoditních trzích však do této výjimky zahrnovány nejsou144. Důvodem vyloučení případů koupě zboží při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu z působnosti Vídeňské úmluvy bylo, že si smluvní strany nemohou volně sjednávat podmínky a že i zde je dán zvláštní charakter takové koupě145.

Definice pojmu zboží ve Vídeňské úmluvě rovněž chybí. Jednou z možných by mohla být např. definice, že zboží jsou: „Věci, které jsou v okamžiku dodání movité a hmotné, bez ohledu na skutečnost, zdali jsou pevné (ve smyslu pevného skupenství), použité nebo nove, neživé nebo živé.146“ K této definici mám ale jisté výhrady. V rámci Vídeňské úmluvy totiž není zcela jisté, zda musí jít nutně o hmotné věci – např. u software si není řada autorů zcela jistá v tom, že se na něj Vídeňská úmluva nevztahuje147. U know-how je situace jiná, zde je obecná shoda v tom, že do působnosti Vídeňské úmluvy nespadá148.

Ustanovení čl. 2 písm. d) až f) Vídeňské úmluvy z její věcné působnosti výslovně vylučuje koupě cenných papírů nebo peněz, lodí, člunů, vznášedel, letadel a elektrické energie.

143 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2010, str. 265.

144 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str.47.

000 Xxxxxx, xxx. 48.

146 Srov. UNCITRAL Digest of case law on the United Nations: Article 1. UNCITRAL Digest of case law on the United Nations Convention on the International Sales of Goods – 2008 revision [online]. UNCITRAL, 2008 [cit. 2012-04-10]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxx/xxxxxxx/xxxxx/xxxxxx0000/xxxxxxx000.xxx. s. 5>.

147 Např. XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxxx XXXXXX. The CISG: a new textbook for students and practitioners. München: Sellier, 2007, str. 41.

148 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 36.

K vyloučení koupě cenných papírů z působnosti Vídeňské úmluvy podle některých autorů vedlo to, že její tvůrci brali v úvahu fakt, že cenné papíry nelze považovat za zboží, ale za zvláštní práva149. Dle mého názoru bude stejná situace u tzv. finančních derivátů, které představují obdobně zvláštní práva. V případě peněz se Vídeňská úmluva bude vztahovat na koupi tzv. nefunkčních peněz, tedy takových, které již neslouží jako měna150.

Mimo sféru aplikace Vídeňské úmluvy byla postavena i koupě lodí, člunů, vznášedel a letadel, protože zpravidla podléhají určitým typům registrace a v některých zemích jejich prodej podléhá podobnému režimu jako prodej nemovitostí151. Paradoxem ovšem je, toto se týká pouze prodeje jmenovaných předmětů ve smontovaném stavu, na koupi jednotlivých dílů by se úprava stanovená Vídeňskou úmluvou vztahovala152. Xxxxxxx je, jak příslušný soud posoudí v konkrétním případě, zda pod úpravu ve Vídeňské úmluvě bude či nebude spadat prodej těchto předmětů, pokud byly z registru vyřazeny, ale stále jsou provozuschopné153.

Logický důvod pro vyloučení prodeje elektrické energie z působnosti Vídeňské úmluvy byl ten fakt, že v řadě smluvních států nebyla považována za zboží (resp. věc v právním smyslu) a že mezinárodní prodej elektřiny představuje specifický problém154.

149 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str. 49.

150 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str. 50.

151 K této problematice více např. XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 58. 152 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str. 51.

153 Např. vojenská ponorka, která byla vyřazena z provozu a následně prodána jako určená k likvidaci (sešrotování), nebyla posouzena jako předmět koupě spadající pod úpravu ve Vídeňské úmluvě. Srov. Rozhodčí nález: Rusko, Maritime Arbitration Commission at the Russian Federation Chamber of Commerce and Industry ze dne 18. 12. 1998 (strany nezveřejněny) [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-03]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

154 XXXXXX, Xxxxx X. Report to the Uniform Law Conference of Canada on Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xxxxxx0.xxxx>.

Z výše uvedeného výkladu plyne, že věcná působnost Vídeňské úmluvy je

do značné míry ovlivněna předmětem koupě.

Vídeňská úmluva se aplikuje na uzavírání smlouvy o koupi zboží a práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího vznikající z takové smlouvy. V souladu s čl. 4 se ale Vídeňská úmluva nedotýká posuzování platnosti smlouvy, kteréhokoli jejího ustanovení nebo jakékoli zvyklosti, kterou si strany mezi sebou zavedly, a nedotýká se rovněž účinku, který může mít smlouva na vlastnické právo k prodávanému zboží.

Ustanovení čl. 5 Vídeňské úmluvy dále vylučuje její aplikaci v případě vzniku odpovědnosti prodávajícího za smrt či ublížení na zdraví způsobené prodávaným zbožím kupujícímu nebo jakékoliv třetí osobě.

Předpokladem aplikace Vídeňské úmluvy je samozřejmě to, že smluvní strany smlouvy o koupi zboží mají místa podnikání v různých státech. Pojem „místo podnikání“ pak lze vykládat jako místo, odkud se stabilně po určitou dobu podnikání skutečně provozuje155. Vídeňská úmluva však pamatuje i na situace, kdy mohou mít strany více míst podnikání, a v čl. 10 stanovuje, že: „v případech, kdy strana má více míst podnikání, je rozhodující místo podnikání, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění, s přihlédnutím k okolnostem stranám známým nebo stranami zamýšlenými kdykoli před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření.“

Vymezení nejužšího vztahu a jeho dvojí spojitost - ke smlouvě a zároveň k plnění - v praxi ovšem může přinést nepříliš žádoucí situace, kdy se v průběhu uzavírání smlouvy jeví nejužší spojení se státem A, plnění má proběhnout ve státě B, přičemž smluvní strana má místo podnikání v obou těchto státech156. Nezbývá než konstatovat, že bude záležet na konkrétním soudu, jak danou věc posoudí a kterých dalších ukazatelů využije.

155 Viz např. Rozhodnutí soudu: Itálie, Tribunale di Rimini ze dne 26. 11. 2002 ve věci Al Palazzo S.r.l. v. Bernardaud di Limoges S.A., Case No. 3095. Abstrakt dostupný on-line z:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

156 Viz např. Rozhodnutí soudu: Německo, Oberlandesgericht Stuttgart ze dne 28. 2. 2000 (strany

nezveřejněny), Case No. 5 U 118/99 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

V případech, kdy strana nemá místo podnikání, je v souladu s čl. 10 písm. b) rozhodující její bydliště (sídlo). Pokud by smluvní strany měly místo podnikání v témže státě, nespadala by jejich kupní smlouva pod Vídeňskou úmluvu, protože by jí subjektivní hledisko chybělo. Vídeňskou úmluvu by pak ale dle mého názoru byl možné aplikovat na základě dohody smluvních stran.

Další předpoklad pak představuje čl. 1 odst. 2 Vídeňské úmluvy, který stanovuje, že: „Ke skutečnosti, že strany mají místa podnikání v různých státech, se nepřihlíží, jestliže tato skutečnost nevyplývá buď ze smlouvy nebo z jednání mezi stranami nebo z informací poskytnutých stranami kdykoli do uzavření smlouvy nebo při jejím uzavření.“ Důkazní břemeno toho, že zde tato nevědomost existovala, nese strana, která se domáhá neaplikace Vídeňské úmluvy157.

Prostorově osobní působnost

Budou – li mít smluvní strany kupní smlouvy místo podnikání nebo své bydliště na území různých smluvních států Vídeňské úmluvy, bude se v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) Vídeňská úmluva aplikovat vždy, když půjde o kupní smlouvu, která spadá do její věcné působnosti (viz. výklad výše).

Článek 1 odst. 1 písm. b) Římské úmluvy stanovuje, že: „úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu“.

Hovoříme zde o tzv. kolizním ustanovení Vídeňské úmluvy158, díky kterému lze

rozšířit její prostorově personální působnost i na nečlenské státy. Tím by bylo možné

157 XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxxx XXXXXX. The CISG: a new textbook for students and practitioners. München: Sellier, 2007, str.50.

158 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech

evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C.H. Xxxx, 2009, str. 1922.

aplikovat Římskou úmluvu např. i na mezinárodní kupní smlouvu uzavřenou mezi stranami, z nichž ani jedna nemá místo podnikání nebo bydliště ve smluvním státě. Vzhledem k těmto důsledkům byla na návrh tehdejší ČSSR zahrnuta do textu Vídeňské úmluvy možnost výhrady podle jejího čl. 95159, která v podstatě vylučuje použití ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b). Tehdejší ČSFR takovou výhradu učinila160.

Časová působnost

Vzhledem k tomu, že Vídeňská úmluva je mezinárodní smlouvou, ke které členské státy přistupovaly postupně, bude nutné zkoumat její platnost pro každý členský stát individuálně dle okamžiku uložení listin ratifikačních, o přijetí, schválení nebo přístupu. Konkrétní specifika pro přistoupivší státy upravují čl. 99 a čl. 100 Vídeňské úmluvy.

Přijetí Vídeňské úmluvy potřebnými deseti státy trvalo až do prosince roku 1986, přičemž Vídeňská úmluva vstoupila v platnost k 1. 1. 1988. Tehdejší ČSFR uložila ratifikační listinu u depozitáře 5. 3. 1990. V souladu se 99 odst. 2 pro ni Vídeňská úmluva nabyla platnosti prvního dne následujícího měsíce po uplynutí dvanácti měsíců od uložení ratifikační listiny, tedy 1. 4. 1991. Účinky pro Českou republiku Vídeňská úmluva vyvozuje od 1. 1. 1993.

159 Čl. 95 Vídeňské úmluvy: „Kterýkoli stát může prohlásit při uložení svých listin o ratifikaci, přijeti, schválení nebo přístupu, že nebude vázán ustanovením článku 1 odst. 1 písm. b) teto Úmluvy.“ Zabývat se touto problematikou by ovšem bylo nad rámec této práce, proto se jí blíže nevěnuji.

160 XXXXX, Xxxxxxx. Obecné principy právní úpravy mezinárodní kupní smlouvy: K nabytí platnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v ČSFR. Právník. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 1991, CXXX, č. 5, str. 383.

Vyloučení a změna účinků Vídeňské úmluvy

Ačkoliv by se zdálo, že smluvní volnost stran, na jejichž mezinárodní kupní smlouvu by se měla aplikovat Vídeňská úmluva, je omezena na otázky ve Vídeňské úmluvě neupravené, není tomu tak. Ustanovení čl. 6 Vídeňské úmluvy totiž stanovuje, že: „Strany mohou vyloučit použití této Úmluvy nebo, s výjimkou článku 12, kteréhokoli jejího ustanovení nebo jeho účinky změnit.“ Smluvní strany tak mají účinnou možnost vyloučit „automatickou aplikaci“ Vídeňské úmluvy na základě jejího čl. 1 a de facto si zvolit jiné právo.

Dle mého názoru je třeba posuzovat toto ustanovení ze dvou pohledů. Jedním je situace, kdy je zcela vyloučena aplikace Vídeňské úmluvy, druhým situace, kdy jsou změněny její konkrétní účinky. První jmenovaný pohled je vyjádření zásady práva mezinárodního obchodu, že si smluvní strany mohou zvolit rozhodné právo161. Druhý pohled umožňuje stranám reagovat na možná specifika jejich smluvního vztahu a upravit si ustanovení Vídeňské úmluvy tak, aby zcela vyhovovala jejich potřebám.

Vídeňská úmluva však nestanovuje, jakým způsobem má k takovému vyloučení dojít. Je zcela jistě možné, aby si ruský prodávající a italský kupující sjednaly, že se jejich smluvní vztah bude řídit kazašským zákonem upravujícím kupní smlouvu. Vzhledem k tomu, že Kazachstán není smluvní stranou Vídeňské úmluvy, ta by se neaplikovala.

Pokud si ale tytéž smluvní strany sjednaly, že se jejich smluvní vztah bude řídit francouzským Code Civil bez dalšího ujednání, Vídeňská úmluva se dle mého na jejich smluvní vztah bude aplikovat a Code Civil se uplatní pouze na otázky Vídeňskou

161 XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx. Article 6. In: Xxxxxx-Xxxxxx Commentary on the International Sales Law

[online]. 1987. vyd., 1987, 2005 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

< xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxx-xx0.xxxx>.

úmluvou neupravené, protože Francie je smluvním státem Vídeňské úmluvy a ta je tedy součástí jejího právního řádu162.

V praxi nelze než smluvním stranám doporučit, aby tak účinky Vídeňské úmluvy vyloučily nebo upravily výslovným prohlášením v dané smlouvě anebo jejím dílčím dodatkem.

6.2 Vymezení kupní smlouvy v tzv. smíšených smlouvách

Ustanovení čl. 3 odst. 1 Vídeňské úmluvy stanovuje, že: „Smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, se považují za smlouvy o koupi zboží, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení.“ Na něj pak navazuje odst. 2 téhož článku, který stanovuje, že: „Tato Úmluva se nepoužije na smlouvy, v nichž převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb.“ Vídeňská úmluva se tak snaží nepřímo vymezit kupní smlouvu tak, jak ji používá pro své potřeby, vůči smlouvám v českém právním řádu kvalifikovaným jako smlouvy o dílo.

Odlišující hlediska Vídeňskou úmluvou předložená ale nejsou bohužel zcela přesná. V případě dodání zboží, které má být teprve zhotoveno, může pojem podstatná část věci mít význam buď technický (poměrný objem materiálu dodaného s ohledem na objem vyrobené věci), ekonomický (cena materiálu dodaného s ohledem na cenu vyrobené věci) nebo význam poskytnutých věcí (poskytnutí nezbytných plánů, nákresů).

Pokud by jediným ukazatelem měl být jen jediný z výše uvedených, mohl by

tento přístup vést k nechtěným následkům. Literatura163 typicky uvádí příklad z oblasti

162 Srov. Xxxxxx Xxxxxxxxx, Article 6: Freedom of Contract: Convention as Supplementary Regime. XXXXXXXXX, Xxxxxx. The 1980 United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods: Freedom of Contract: Convention as Supplementary Regime. In: International Encyclopaedia of Laws - Contracts [online]. 2000, 2005 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxx0.xxxx>.

elektrotechniky, kdy jeden dílčí komponent počítače může výrazně ovlivnit fungování dalších komponentů: pokud si kupující objedná od prodávajícího - výrobce počítač se specifikacemi a určí, aby procesor tohoto počítače byl dodán jiným prodávajícím - výrobcem, jde de facto o případ, kdy je podstatná část výrobku (bez procesoru výrobek fungovat nebude) dodána kupujícím. Přesto však v tomto případě jistě nelze hovořit

o tom, že by se na takovou koupi Vídeňská úmluva aplikovat neměla.

Obecně se tedy soudí, že by se ukazatelé měly hodnotit případ od případu a to izolovaně i ve vzájemné souvislosti164. Podle mého názoru by se stejně citlivě měl posuzovat pojem „většina“. Přestože ekonomicky vzato je většinou vždy „část větší než polovina“, mohlo by takové zjednodušení vést v jednotlivých případech ke zcela zbytečnému a nežádoucímu vylučování dotčených smluv z působnosti Vídeňské úmluvy.

Ilustrací uvedené problematiky může být případ X. Xxxxxxx Xxxxx Xxxxxxx v. La Sarl holding Manin Rivière165, kdy francouzský prodávající prodal portugalskému kupci sklad za cenu 500.000 francouzských franků. Tato cena se skládala z ceny skladu ve výši 381.200 franků a ceny zahrnující náklady na demontáž a dodávku ve výši na 118.800 franků. Kupující však s ohledem na vyskytující se vady kovové konstrukce nezaplatil část sjednané ceny, což vedlo k tomu, že na něj prodávající podal žalobu. Francouzský soud, který byl k projednání věci příslušný, zvolil jako ukazatel právě sjednanou cenu a rozhodl o tom, že projednávaná věc spadá do sféry aplikace Vídeňské úmluvy, protože cena poskytovaných služeb spojených s prodejem zboží činila pouze přibližně jednu čtvrtinu hodnoty kontraktu. V tomto případě shledávám postup soudu, kdy volil ekonomické hledisko, zcela adekvátní, protože technické hledisko (objem poskytnutých prací) by bylo v tomto případě těžko určitelné.

163 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str. 55.

164 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 66.

165 Rozhodnutí soudu: Francie, Cour d'appeal (odvolací soud) Grenoble ze dne 26. 4. 1995: X. Xxxxxxx Xxxxx Xxxxxxx v. La Sarl Holding Manin Riviere, Case No. 93/4879 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

V případě Srl Orvitix v. NV Fabelta Ninove166 však soud rozhodl o tom, že Vídeňskou úmluvu neaplikuje. Prodávající se zavázal dodat kupujícímu hardware a softwarový produkt. V souvislosti s tím měl zároveň vytvořit a učinit provozuschopným systém vytvořený dodaným hardware a software. To ovšem vyžadovalo opakované úpravy software. Soud shledal, že poskytované služby byly v závazku prodávajícího určující a proto v souladu s čl. 3 odst. 2 Vídeňské úmluvy ji není na tento případ možné aplikovat. Soud zároveň konstatoval, že není rozhodující, že cena hardware byla vyšší než cena software, který měl být upravován. Vzhledem k charakteru poskytovaných služeb a jejich frekvenci a intenzitě byl v tomto případě použití technického hlediska vhodné a soud dle mého názoru tím, že vyloučil aplikaci Vídeňské úmluvy, postupoval správně.

Obecně ale platí, že strana, která se dovolává neaplikace Vídeňské úmluvy, nese důkazní břemeno167. Konkrétně, pokud kupující nebo prodávající tvrdí, že se na dotčený smluvní vztah Vídeňská úmluva nevztahuje, musí dokázat, že protistrana dodala podstatnou část věcí nutných pro výrobu nebo zhotovení zboží nebo že převážná část jeho závazku vůči protistraně spočívala v poskytnutí prací či služeb168. Finální posouzení ale bude vždy záviset na konkrétní úvaze soudu a okolnostech daného případu.

166 Rozhodnutí soudu: Belgie, Hof van Beroep (odvolací soud) Gent ze dne 24. 11. 2004: Srl Orvitix v. NV Fabelta Ninove, Case No. 1998/AR/2613 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

167 SCHWENZER, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 72.

168 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C.H. Xxxx, 2011, str. 60.

Závěr

Stále rostoucí vliv a význam ekonomického propojení států má dopady i na právní úpravu vztahů v mezinárodním obchodě. Je nemyslitelné, aby se úprava mezinárodní kupní smlouvy bez dalšího opírala jen o vnitrostátní právní předpisy, jejichž aplikace by záležela pouze na tom, jestli bude soud daného státu podle svých procesních předpisů příslušný k řešení případného sporu z takové smlouvy. Základní otázkou, kterou smluvní strany musí při uzavírání smluv v mezinárodním obchodním styku řešit, je, kterým právem se jejich kupní smlouva bude řídit.

Spolupráce jednotlivých států ať na integrační nebo individuální úrovni s sebou přinesla řadu instrumentů. Ty provedly sjednocení především kolizních norem – v Římské úmluvě a Nařízení Řím I. Vedle nich ovšem stojí i sjednocená úprava přímých norem, kterou reprezentuje Vídeňská úmluva. Smluvní strany tak stojí navíc i před otázkou, který z těchto instrumentů a kdy bude mít rozhodující vliv.

Při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy musejí smluvní strany brát ohled na to, zda je stát, v němž mají místo podnikání, nesmluvní stát, smluvní stát či smluvní stát, který učinil výhradu proti jednotlivým ustanovením či využil odpojovací klauzuli, konkrétního instrumentu. Další pozornost musejí věnovat tomu, jak instrumenty řeší svoji vzájemnou kolizi, připadá-li v úvahu aplikace více těchto instrumentů zároveň. Pro laika tedy může být do značné míry obtížné orientovat se v této oblasti a proto nelze než doporučit, aby vždy přizval ke konzultaci odborníka, který ho na možná úskalí bude schopný upozornit.

Nespornou výhodou sjednocené kolizní úpravy v Římské úmluvě a nařízení Řím I je stanovení pevných a jasných pravidel pro určení rozhodného práva smluvních závazkových vztahů – a tedy i mezinárodní kupní smlouvy. Problémem je ovšem jejich omezená prostorově osobní působnost, protože tyto instrumenty jsou součástí právního řádu poměrně omezeného okruhu států. Ve výsledku pak ani neřeší obsahovou stránku rozhodného práva - smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy tak

musejí vynaložit další úsilí a náklady na její zjištění. Přesto se však jedná o spravedlivější a jistější způsob úpravy než nahodilé a objektivně nepředvídatelné určení rozhodného práva, protože smluvní strany předem znají relevantní kritéria.

Ani konkrétnější úprava vzájemných práv a povinností smluvních stran tak, jak ji přináší Vídeňská úmluva, neznamená úplné řešení výše uvedených otázek. Vídeňská úmluva se vztahuje jen na určité typy kupních smluv, které jsou navíc značně omezeny předmětem koupě. Do výkladů jednotlivých pojmů, se kterými Vídeňská úmluva pracuje, navíc zasahuje ve velké míře judikatura národních soudů. Stejně tak omezena je její prostorově personální působnost, byť se počet přistoupivších států neustále zvyšuje.

Vesměs pozitivně lze konstatovat, že všechny uvedené instrumenty umožňují (ať de iure nebo de facto) volbu práva, kterým se mezinárodní kupní smlouva bude řídit. Smluvní strany tím získávají prostředek, kterým lze vyloučit aplikaci pravidel

„vnucovaných“ právní sílou uvedených instrumentů a uspořádat své poměry tak, aby

v prvé řadě vyhovovaly smluvním stranám.

Smluvní strany nebo jejich právní zástupci budou muset vždy pozorně sledovat věcnou, časovou a prostorově osobní působnost instrumentů regulujících mezinárodní kupní smlouvu, protože ta se může v určitých případech krýt nebo naopak nemusí být vůbec dána.

Na závěr lze konstatovat, že vytvoření zcela přesných pravidel, které by bez výjimky zavazovaly všechny státy, není a asi ani nikdy nebude možné. Ve světle mezinárodní spolupráce vždy bude třeba činit kompromisy a každým takovým kompromisem se otevírá cesta problémům spojeným s výkladem a aplikací daného instrumentu.

Seznam literatury a pramenů

Monografie a učebnice

XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx J. Mezinárodní právo soukromé evropských zemí: překlady předpisů mezinárodního práva soukromého s poznámkami a související informace. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, lxvi, 1196 s. ISBN 978-80-7400-309-7.

XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Vyd. 1. Praha: C.H. Xxxx, 2009, 2 sv. (clxviii, 1316 s., s. 1317-2684). ISBN 978-80-7400-176-5.

XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxx mezinárodního obchodu I. 1. vyd. Ostrava: Vysoká

škola báňská - Technická univerzita, 1996, 364 s. ISBN 80-707-8303-6.

XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx. An international restatement of contract law: the UNIDROIT principles of international commercial contracts. 3rd ed. Ardsley, N.Y.: Transnational Publishers, c2005, xiii, 691 x.

XXXXXXX, Xxxx. Význam výhrady podle článku 95 pro aplikaci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží [online]. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra mezinárodního a evropského práva. Vedoucí práce XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxx, Ph.X. Xxxxxxxx z www:

<xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/>.

XXX XXXX, Xxxxx X, Xxxx XXXXXXX a Xxxxxxxx X XXXXXXXXXX. Problems and materials on sales under the Uniform commercial code and the Convention on International Sale of Goods. Cincinnati, Ohio: Xxxxxxxx Publishing, 1993, xxii, 544 s. ISBN 0-87084-152-1.

FERRARI, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXX. Rome I Regulation: the law applicable to contractual obligations in Europe. Munich: Sellier. European Law Pub., c2009, x, 377 p. ISBN 978-3- 0000-0000-0.

XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxxx XXXXXX. The CISG: a new textbook for students and practitioners. München: Sellier, 2007, 408 s. ISBN 978-3-86653-020-1.

XXXXXX, Xxxxx. Uzavírání smluv v civilním právu. Vyd. 1. Praha: C.H. Xxxx, 2008, xiii, 203 s. ISBN 978-80-7400-062-1.

XXXXXXXX, Xxxxx. Obligační statut kupní smlouvy v mezinárodním obchodním styku. 1.

Vyd. Praha: ČSAV, 1960, str. 302.

XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, 307 s. ISBN 80-7201-183-9.

XXXXX, Xxxxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. 12. vyd. Praha: Academia, 1988, 273 x.

XXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx A MISTELIS a Xxxxx del XXXXX XXXXXXX VISCACILLAS. UN

Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG): [commentary]. München: C.H. Xxxx, c2011, lxiii, 1251 s. ISBN 978-1-84113-170-2.

XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008, 407 s. ISBN 978-80- 0000-000-0.

XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. 7., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk,

2009, 462 s. ISBN 978-80-7239-231-5.

XXXXX, Xxxxxx. Slovník českého práva. 3. rozš. a podstatně přeprac. vyd. Praha:

Linde, 2002, 983 s. ISBN 80-7201-377-7.

XXXXXX, Xxx. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009, 473 s. ISBN 978-80-7380-181-6.

XXXXXXXXX, Xxxxxxx. International sales terms. München: C.H. Xxxx, c2010, xv, 173 s. ISBN 978-3-406-60256-6.

XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: Xxxx, 2008, xxxii, 409 s. ISBN 978-80-7400-034-8.

XXXXX, Xxxxxxxxx. Obchodní závazkové vztahy. 2., aktualiz. vyd. Praha: ASPI-Xxxxxxx Kluwer, 2009, 339 s. ISBN 978-80-7357-444-4.

XXXXXXX, Milan. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 2. vyd. Praha: Xxxx, 2004, XII, 342 s. ISBN 80-7179-902-5.

ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXX, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Mezinárodní obchodní transakce: multimediální učební text. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 103 s. ISBN 80-210-3575-7.

ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. Vyd. 2., aktualiz. a dopl., 1. v nakladatelství Masarykovy univerzity. Praha: ASPI-Xxxxxxx Kluwer, 2006, 555 s. ISBN 80-7357-196-x.

XXXXXXXXXXX, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 272 s. ISBN 978-80-210-5240-6.

XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2010, xcvi, 1480 p. ISBN 01-995-6897-9.

XXXXX, Xxx. The need for a European contract law: empirical and legal perspectives. Groningen: Europa Law Pub., c2005, xii, 188 p. ISBN 90-768-7135-3.

XXXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Medzinárodné právo súkromné. 1. vyd. V Prahe: C.H. Xxxx, 2011, xxvii, 622 s. ISBN 978-80-7400-351-6.

XXXXXXXXX, Xxxxx, Xxxxxxxxx XXXXX a Xxxxx XXXXX. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: Xxxx, 2009, xxii, 1375 s. ISBN 978-80-7400-055-3.

XXXXXXX, Xxxx, Xxxx XXXXXX, Xxxxx XXXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Xxxx, 2009, 2 sv. ISBN 978-80-7400-108-6.

XXXXX, Xxxxx, Xxxxxx XXXXXX, Xxxx XXXXXXX, Xxxxxxx XXXX a Xxxxx XXXXXXXXXX.

Evropské právo. 4. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2011, lii, 953 s. ISBN 978-80-7400-333-2.

XXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXX a Xxxxxxx XXXXX. Římské právo. 2. dopl. a přeprac.

vyd., 1. v nakl. Xxxx. Praha: Xxxx, 1995, XXII, 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

XXXXXX, Xxxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha, 2007. Diplomová práce. Karlova univerzita, Právnická fakulta, Katedra obchodního práva. Vedoucí práce Xxxxxx Xxxxxx.

Odborné články tištěné, příspěvky ve sborníku

XXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. Právní rádce: měsíčník Hospodářských novin: měsíčník vydavatelství Economia. Praha: Economia, 2003, roč. 11, č.8. ISSN 1210-4817.

XXXXX, Xxxxxxx. Obecné principy právní úpravy mezinárodní kupní smlouvy: K nabytí platnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v ČSFR. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 1991, CXXX, č. 5. ISSN 0231-6625.

XXXXX, Xxxxxxx. Zásady mezinárodních obchodních smluv, nový trend ve vývoji závazkového práva. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 1999, roč. 138, č. 2, ISSN 0231-6625.

XXXXXXX, Xxxxxx. Má vždy metoda přímá přednost před metodou kolizní?: Vztah kolizního práva a Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. In: Acta Universitatis Carolinae: Pocta Xxxxxx Xxxxxxxx k 80. narozeninám. Praha: Karolinum, 2008. IURIDICA, 1/2008. ISSN 0323-0619.

XXXXX, Xxxxxx. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 1981, CXX, č. 8. ISSN 0231- 6625.

XXXXXXXX, Xxxxx. Nařízení Řím I - revoluce v oblasti rozhodného práva pro závazky ze smluv?. Obchodněprávní revue: odborný recenzovaný časopis pro obchodní právo a právo finančních trhů. 2009, č. 2, s. 39-44. ISSN 1803-6554.

XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Odpojovací klauzule v mezinárodních smlouvách a v evropském mezinárodním právu soukromém. In: Acta Universitatis Carolinae: Pocta Xxxxxx Xxxxxxxx k 80. narozeninám. Praha: Karolinum, 2008. IURIDICA, 1/2008. ISSN 0323-0619.

Elektronicky dostupné odborné články

XXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxxxxxxx. The Rome I Regulation: Much ado about nothing?. European Legal Forum [online]. 2008, č. 2, s. 61-120 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxx-xxx.xxx/xxxxxxx/xxx/x/000.xxx>.

XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx a C. M. BIANCA. Commentary on the International Sales Law. Milan: Xxxxxxx, 1987. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxx-xx0.xxxx>.

XXXXX, Xxxx. Od konce r. 2009 se rozhodné právo pro smlouvy určuje podle nařízení

„Řím I“ [online]. Xxxxxx.xx – sbírka zákonů, judikatura, právo. [cit. 2012-05-11] Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xx-xxxxx-x-0000-xx-xxxxxxxx-xxxxx-xxx-xxxxxxx- urcuje-podle-narizeni-rim-i-60586.html>.

XXXXX, Xxx a Xxxxx Arnt XXXXXXX. The Rome I Regulation. Common Market Law Review [online]. 2008, č. 45, s. 1687-1705 [cit. 2012-05-26]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxx.xxx?xxxxxXxxxxxxx&xxxxxxxxxx&xxxxxx0&xx lues=Journals~~Common+Market+Law+Review~Volume+45+%282008%29>.

XXXXXXXXX, Xxxxxx. The 1980 United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods: Freedom of Contract: Convention as Supplementary Regime. In: International Encyclopaedia of Laws - Contracts [online]. 2000, 2005 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxx0.xxxx>.

XXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Uniform Sales Law: The UN-Convention on Contracts for

the International Sale of Goods. In: CISG DATABASE [online]. 1986, 2000-05-01 [cit. 2012-03-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx.xxxx>.

XXXXXX, Xxxxx X. Report to the Uniform Law Conference of Canada on Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 1999 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xxxxxx0.xxxx>.

Soudní rozhodnutí a rozhodčí nálezy

Rozhodnutí soudu: Francie, Cour d'appel Paris, ze dne 22. 4. 1992, ve věci Fauba France FDIS GC Electronique v. Fujitsu Microelectronik GmbH, Case No. 00-000 000 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012- 05-07]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodnutí soudu: Francie, Cour d'appeal Grenoble ze dne 26. 4. 1995: X. Xxxxxxx Xxxxx Xxxxxxx v. La Sarl Holding Manin Riviere, Case No. 93/4879[online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodčí nález: Rusko, Maritime Arbitration Commission at the Russian Federation Chamber of Commerce and Industry ze dne 18. 12. 1998 (strany nezveřejněny) [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012- 06-03]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodnutí soudu: Německo, Oberlandesgericht Stuttgart ze dne 28. 2. 2000 (strany nezveřejněny), Case No. 5 U 118/99 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodnutí soudu: Itálie, Tribunale di Rimini, ze dne 26. 11. 2002, ve věci Al Palazzo

S.r.l v. Bernardaud di Limoges S.A., Case No. 3095. [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-05-07]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodčí nález: Rusko, Tribunal of International Commercial Arbitration at the Russian Federation Chamber of Commerce and Industry ze dne 4. 3. 2004 (strany nezveřejněny) [online] Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-05-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodnutí soudu: Belgie, Hof van Beroep Gent ze dne 24. 11. 2004: Srl Orvitix v. NV Fabelta Ninove, Case No. 1998/AR/2613 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2012-06-01]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 2.5.2012, č.j.

20 Cdo 3207/2011 [online]. Nejvyšší soud ČR, 2012 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0000X0X000000X00 C12579FE002C8BF6?openDocument&Highlight=0>.

Další prameny

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mezinárodním právu soukromém 2011 [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z www:

<xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-x-xxxxxxxxxxxx-xxxxx- soukromem/navrh-zakona.html>.

Haagský program: Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii, Úřední věstník C 50/1, 3. 3. 2005.

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v

občanských a obchodních věcech („Brusel I“).

Nařízením EP a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové

vztahy (Řím II).

Report on the Convention on the law applicable to contractual obligations by Xxxxx Xxxxxxxx, Professor, University of Milan, and Xxxx Xxxxxxx, Professor, University of Paris I, Úřední věstník C 282, 31.10.1980, s. 1—50.

Sdělení ministerstva zahraničních věcí České republiky č. 64/2006 Sb.m.s.

Úmluva o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, Úř. věst. L 333, 18. 11. 1992, s. 1—26.

Zelená kniha o transformaci Římské úmluvy z roku 1980 v komunitární nástroj Společenství a o její modernizaci, COM (2005) 650 final.

CISGW3; CICG DATABASE: <xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/>.

Český statistický úřad: <xxxx://xxx.xxxx.xx/>.

International Chamber of Commerce: <xxxx://xxx.xxxxxx.xxx/>.

Unilex database: <xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/>.

United Nations Commission on International Trade Law: <xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/>.

Resumé

Cílem této práce je vymezit věcný a časový rozsah aplikace vybraných obecně závazných předpisů regulujících mezinárodní kupní smlouvu a vymezit jejich vzájemné vztahy. Práce se skládá ze šesti kapitol, přičemž každá řeší tematicky odlišnou problematiku mezinárodní kupní smlouvy.

V prvním kapitole se zabývám vymezením pojmu mezinárodní kupní smlouvy vzhledem praktickému i teoretickému chápání, protože vymezení mezinárodní kupní smlouvy má svá specifika oproti vymezení kupní smlouvy v českém právu.

Druhá kapitola rozebírá základní metody právní úpravy v mezinárodním právu soukromém, zároveň jsou v ní nastíněny i základní výhody a nevýhody konkrétní úpravy z hlediska mezinárodní kupní smlouvy. Tuto kapitolu jsem do své práce zařadila pro čtenářovu lepší orientaci a pochopení problematiky obecné úpravy mezinárodní kupní smlouvy.

Ve třetí kapitole se zabývám věcnou, časovou a osobní působností českého zákona o mezinárodním právu soukromém vzhledem k mezinárodní kupní smlouvě. Čtvrtá kapitola pak rozebírá věcnou, časovou a osobní působnost Římské úmluvy, pátá kapitola rozebírá ze stejných hledisek Nařízení Řím I. V šesté kapitole se zabývám věcnou, časovou a osobní působností Vídeňské úmluvy a její aplikací v případě tzv. smíšených smluv. V každé jednotlivé kapitole vymezuji i vztah konkrétního instrumentu k ostatním. Uvedené právní předpisy jsem zvolila proto, že jejich aplikace přichází vzhledem k českému mezinárodnímu obchodu v úvahu nejčastěji.

Vzhledem ke stále stoupajícímu vlivu soudního výkladu na aplikační praxi se ani v této práci nelze vyhnout zapracování judikatury a jejího vlivu na mezinárodní kupní smlouvu. V rámci příslušných kapitol proto jednotlivé judikáty zmiňuji.

Abstract

The purpose my thesis is to analyse the substantive and temporal scope of application of selected general binding rules governing the international sales contract and to analyse their mutual relations. The work is composed of six chapters, each of them dealing with a different issue of international sales contract.

The first chapter deals with the definition of the term international sales contract in view of the practical and theoretical understanding, because the definition of an international sales contract has its own specifics in contrast to the definition of a sales contract in Czech law.

The second chapter discusses the basic approaches of legal regulation in private international law and outlines the basic advantages and disadvantages of specific approaches of legal regulation in private international law in view of the international sales contract in this section. I put this chapter into my work for the better understanding and orientation of reader in issue of general regulation of international sales contract.

The third chapter deals with the substantive, temporal and personal scope of application of the Czech Act on Private International Law in view of the international sales contract. The fourth chapter discusses the substantive, temporal and personal scope of application of the Rome Convention; the fifth chapter discusses aspects of the same questions of Regulation Rome I. In the sixth chapter I deal with the substantive, temporal and personal scope of application of Vienna Convention and its application in the case of mixed contracts. In each chapter I define the relationship of a particular instrument to others. I chose those mentioned general binding regulation because their application comes into account in the most often cases of the Czech international trade.

This work can not avoid of mention of case law and its impact on international sales contract, because of the ever increasing influence of the judicial interpretation on application in practice. Therefore is mentioned relevant case law in the individual chapters.

Klíčová slova

Mezinárodní kupní smlouva

Vídeňská úmluva Rozsah působnosti

Key words

International Sales Contract Vienna Convention

scope of application

Název práce v anglickém jazyce

International Sales Contract