DISERTAČNÍ PRÁCE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA

DISERTAČNÍ PRÁCE

Obchodní kupní smlouva Contract of sale under business law

Zpracovatel: Xxx. Xxxx Xxxxxxx

Školitel: Xxxx. XXXx. Xxxxxxxxxx Xxxxx, XXx.

červen 2014

OBSAH

1. ÚVOD 6

2. HISTORICKÝ EXKURZ 9

2.1. Koupě v římském právu a středověku 10

2.2. Období velkých kodifikací 14

2.3. Vývoj obligačního práva v Československu 15

2.4. Kupní smlouva v občanském zákoníku 16

2.4.1. Definice a podstatné náležitosti 19

2.4.2. Spotřebitelská kupní smlouva 20

3. NADNÁRODNÍ ASPEKTY KUPNÍ SMLOUVY 24

3.1. Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží 25

3.2. Evropské aspekty kupní smlouvy 26

3.2.1. Kupní smlouva v návrhu DCFR 27

3.2.2. CESL 31

4. OBCHODNÍ KUPNÍ SMLOUVA 44

4.1. Pojem 44

4.2. Obchodní kupní smlouva a jiné smluvní typy ,46

4.3. Podstatné náležitosti 50

5. KOUPĚ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 56

5.1. Vybrané změny v kontraktačním procesu 58

5.1.1. Povinnost informovat kupujícího 59

5.1.2. Předsmluvní odpovědnost 65

5.1.3. Oferta a akceptace 67

5.1.4. Obsah a forma kupních smluv 68

5.1.5. Kupní smlouvy uzavírané elektronickými prostředky 70

5.2. Koupě

5.2.1. Systematika nové právní úpravy 74

5.2.2. Koupě ve švýcarském obligačním právu 76

5.2.3. Specifické případy koupě 78

5.2.4. Ochrana spotřebitele a slabší smluvní strany 80

5.3. Mobiliární koupě 86

5.4. Specifika prodeje zboží v obchodě 87

6. PRÁVA A POVINNOSTI SMLUVNÍCH STRAN 89

6.1. Povinnosti prodávajícího 90

6.1.1. Povinnosti prodávajícího dle NOZ 92

6.1.2. Odpovědnost za vady 95

6.2. Povinnosti kupujícího 98

6.2.1. Povinnosti kupujícího dle NOZ 102

6.2.2. Nebezpečí škody na věci 104

6.3. Převod vlastnického práva 105

7. NABÝVÁNÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA OD NEOPRÁVNĚNÉHO 112

7.1. Historický exkurs 112

7.2. Nabytí od neoprávněného ve vybraných právních řádech 113

7.2.1. Německý model (Německo, Řecko, Lotyšsko, Litva) 114

7.2.2. Rakouský model 115

7.2.3. Francie 116

7.3. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného dle § 466 ObchZ 117

7.4. Předpoklady nabytí od neoprávněného – dobrá víra 121

7.5. Rozpor v rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu 131

7.6. Nabytí od neoprávněného v NOZ 137

7.6.1. Zákonem presumované případy nabytí 140

7.6.2. Nabývání použitých movitých věcí 143

7.6.3. Jiné případy nabytí 144

8. VEDLEJŠÍ UJEDNÁNÍ PŘI KUPNÍ SMLOUVĚ 148

8.1. Výhrada vlastnického práva 149

8.2. Výhrada zpětné koupě 151

8.3. Předkupní právo 152

8.4. Koupě na zkoušku 152

8.5. Výhrada lepšího kupce 153

8.6. Cenová doložka 153

9. ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ 154

SEZNAM ZKRATEK

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A JINÝCH PRAMENŮ ABSTRAKT

RESUMÉ SUMMARY

KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem disertační práci s názvem „Obchodní kupní smlouva“ vypracovala samostatně a že jsem uvedla všechny prameny a zdroje, jak je tomu ve vědecké práci obvyklé. Předkládaná práce rovněž nebyla využita k získání jiného titulu.

V Hořovicích dne 6. června 2014

Xxx. Xxxx Xxxxxxx

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě si dovoluji poděkovat paní Xxxx. XXXx. Xxxxxxxxxx Xxxxx, XXx., za odbornou pomoc při zpracování této práce a čas, který mi v souvislosti s její přípravou věnovala.

1. ÚVOD

Na téma kupní smlouvy bylo akademickou i odbornou veřejností publikováno mnoho článků, monografií i odborných statí. Kupní smlouva resp. právní úprava koupě a prodeje1 se v praxi vyskytuje v množství variant a kontraktační proces bývá v určitých případech specifický nejen ke způsobu uzavření kupní smlouvy, 2 ale také k subjektům závazkového právního vztahu.3

Potřeba vymezit a blíže rozebrat právní aspekty tohoto smluvního typu a s ním souvisejících otázek, je přirozeným důsledkem nesporného faktu, že kupní smlouva je již od dob římského práva jedním z nejčastěji využívaných smluvních typů. V obchodním styku je toto téma stěžejní nejen pro samotné uživatele (smluvní strany), ale též pro odbornou veřejnost, která uvedené téma široce zpracovává.

Lze konstatovat, že s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen “NOZ” nebo též „nový občanský zákoník“) je problematika právní úpravy koupě a prodeje a s ní spojených otázek je opět aktuální. Nyní, kdy stojíme na prahu převratné soukromoprávní události, je nutné reflektovat změny nejen v otázce koupě a prodeje vzniklé v důsledku přijetí nového občanského zákoníku, ale také přihlédnout k evropské legislativě za účelem objasnění budoucího vývoje tohoto institutu.

Ačkoliv tématem disertační práce byla obchodní kupní smlouva,4 je vysoce žádoucí učinit v této práci příslušné změny, tak aby byla zhodnocena již účinná právní úprava založená novým občanským zákoníkem a s ní související změny s přihlédnutím k dosavadní právní úpravě obchodní kupní smlouvy dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“ nebo též „obchodní zákoník“). Domnívám se, že

1 dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění

2 typicky v případech kupních smluv uzavírané na dálku, elektronickými prostředky nebo adhezním způsobem

3 Určité korektivy jsou uloženy podnikatelům jako osobám plně profesionálním ve vztahu ke spotřebitelům nebo malým a středním podnikatelům.

4 takto jej používám v celé disertační práci, lze jim rozumět kupní smlouvu uzavřenou dle § 409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Pojmem obchodní kupní smlouvy tak označujeme kontrakty doposud uzavírané v režimu obchodněprávním v souladu s ust. §§ 261 a 262 ObchZ, pojem “obchodní kupní smlouvy” není zákonodárcem výslovně definován.

předložení disertační práce zaměřené pouze na vybrané aspekty obchodní kupní smlouvy dle § 409 ObchZ, by bylo již překonané.

Na druhou stranu nelze právní úpravu obchodní kupní smlouvy dle § 409 an ObchZ zcela opomenout, neboť byla zákonodárcem převzata jako základ právní úpravy mobiliární koupě v novém občanském zákoníku. Je nutno respektovat, že obchodní kupní smlouva, resp. jí založené právní poměry, tedy práva a povinnosti smluvních stran, mohou být v praxi ještě několik dalších let aplikovány.5

Z předestřeného je zřejmý hlavní účel této práce. Zhodnocení změn však nelze učinit zcela izolovaně. Jsem toho názoru, že je zásadní přihlédnout také k vybraným ustanovením evropského smluvního práva, resp. k otázce prodeje a koupě, tak jak jej nyní reprezentuje návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje COM (2011) 635 final ze dne 11.10.2011. (angl .Regulation of the European parliament and Council on a Common European Sales Law., dále jen

„CESL“).

Přestože došlo ke sjednocení obligačního práva, lze teoreticky konstatovat, že na území České republiky přichází v úvahu 5 možných úpravách kupní smlouvy, přičemž toto číslo není nikterak naddimenzované.6 Uvedené souvisí s globalizací a rozvojem přeshraničního obchodu, jehož důsledkem je časté uzavírání (kupních) smluv s mezinárodním prvkem nebo realizace obchodů na úrovni EU.

Domnívám se, že s ohledem na vzrůstající vliv mezinárodního obchodu mezi jednotlivými státy je nutné ohlížet na obchodní kupní smlouvu současně i z pohledu evropského a případně i mezinárodního práva.

Z výše uvedeného je zřejmé, že z důvodu omezeného rozsahu nelze v disertační práci do všech podrobností učinit komplexní rozbor obchodní kupní smlouvy oproti kupní smlouvě upravené v novém občanském zákoníku nebo návrhu CESL. Z tohoto

5 Zákonodárce v přechodných ustanoveních (§ 3028 odst. 3 NOZ) vymezil stěžejní pravidlo pro závazkové právní vztahy, kdy platí, že „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jejich účinnosti.“

6 V této souvislosti mám na mysli právní úpravu obchodněprávní a občanskoprávní kupní smlouvy, kupní smlouvu dle zákona č. 82/2012 Sb., nový občanský zákoník, Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží nebo CESL

důvodu se zaměřuji pouze na vybrané části, které srovnávám nejen s účinnou právní úpravou, ale také s CESL.

Cílem této práce je upozornit na vybrané změny v oblasti koupě, zohlednit dosavadní použitelnou judikaturu a provést komparaci vybraných ustanovení obchodní kupní smlouvy ve světle nového občanského zákoníku a návrhu CESL.

Za tímto účelem si stanovuji následující cíle, jejichž dosažením by měl být dosažen disertační záměr:

1) zhodnotit právní úpravu obchodní kupní smlouvy s přihlédnutím k judikatuře a reflektovat její stávající koncepci s ohledem na vybraná ustanovení (práva a povinnosti smluvních stran, nabytí vlastnického práva od neoprávněného),

2) rozebrat a zhodnotit vybraná ujednání koupě v NOZ a reflektovat vzniklé změny zejména v kontraktačním procesu, specifických případech uzavírání kupních smluv, vzájemných práv a povinností stran, nabytí od neoprávněného),

3) analyzovat otázku nabytí vlastnického práva od neoprávněného v právní úpravě dle ust. § 446 ObchZ a právní úpravě dle NOZ,

4) zohlednit návrh CESL vůči právní úpravě koupě podané novým občanským zákoníkem.

Metody, které si za účelem splnění tohoto cíle aplikuji, jsou vertikálně analytická metoda (zkoumání jednotlivých institutů) a horizontální komparativní metoda (zkoumání vybraných zahraničních právních úprav – především CESL a dále národních právních předpisů ObčZ a ObchZ). Domnívám se, že prostřednictvím těchto metod se lze dobrat k určitých obecně platných závěrů a lze tak naplnit dizertační záměr.

2. HISTORICKÝ EXKURS

„Dějiny člověka jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti“ (Xxxxxxx xx Xxxxx Xxxxxxx)

„Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuncia vetustatis.“7 Historie je cenným zrcadlem právní kultury. Její přínos a kořeny je nutné nést v paměti, především nyní, kdy stojíme na počátku éry nového občanského zákoníku ideově opouštějící dosavadní občanský zákoník.8 Xxxx. Xxxxx v této souvislosti shrnuje, že pro účely přípravy jeho návrhu ideově vycházel „k novému základnímu myšlenkovému ukotvení rekodifikačních prací tak, že se má vyjít z vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 a uchovat z něho, co je životné.“9 Nový občanský zákoník vychází z několika právních vzorů – německého BGB, z vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937, rakouského ABGB nebo z koncepce obligačního práva švýcarského civilního práva.

Xxxxxxx XXX je „oproštění se od leninistické koncepce a opětovný návrat k evropským kontinentálním tendencím.“ 10 Navracíme-li se k právní kultuře, jejíž vývoj byl násilně přerušen totalitním režimem, je účelné mít alespoň obecné podvědomí o dnes již klasických právnících a jejich myšlenkách. V této souvislosti je vhodné zmínit úpravu koupě v římském právu nebo vývoj závazkového práva na území Československa a později České republiky do okamžiku nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. V této souvislosti je vhodné aplikovat dnes již klasické komentáře profesorů Xxxxxxxx, Xxxxxx nebo rozhodnutí soudce Vážného.

7 „Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“ Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx

8 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

9 “Návrh tohoto kodexu vycházel z ABGB z r. 1811 a představoval jeho mírnou revizi, takže uchoval jeho myšlenkovou soudržnost vycházející x Xxxxx, včetně kantovské myšlenky, že hlavní funkcí práva je sloužit jako prostředek k prosazování svobody člověka.” K tomu dále srov. Xxxxx, X. Teoretické a praktické otázky rekodifikace českého občanského práva, ASPI, cit. dne 24.1.2011.

10 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku [online]. 2008, [cit. 12.4.2011]. Dostupný z WWW:

˂xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx˃

Předmětem této stručné historické části dizertační práce je historický exkurs – nejen s ohledem na klasický římskoprávní základ, který jako základ obligačního práva následně výrazně poznamenal stěžejní evropské kodifikace 19. století, ale také s přihlédnutím k vývoji právní úpravy kupní smlouvy na území České republiky. Tento vývoj je završen stručným uvedením občanskoprávní kupní smlouvy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“).

Nutno podotknout, že subkapitola věnovaná kupní smlouvě dle ObčZ pouze ve stručnosti zmiňuje její základní koncepci (tj. právní úprava kupní smlouvy v režimu ObčZ, pojetí spotřebitelské kupní smlouvy, subsidiární aplikace ObčZ a vymezení obchodních závazkových vztahů).

2.1 Koupě v římském právu a středověku

Kupní smlouva (emptio venditio) již od dob římského práva představuje jeden z nejčastěji využívaných smluvních typů, který se s postupným rozvojem ekonomiky vyčlenil z nejstaršího typu obligace - smlouvy směnné. Tato změna byla podmíněna ekonomickým rozvojem a s tím souvisejícím postupným přijetím peněz jako platidla ve společnosti, což se v konečném důsledku promítlo i do jedné ze základních náležitostí kupní smlouvy - závazku kupujícího zaplatit kupní cenu. Povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu zůstává podstatnou náležitostí i dnes a je zásadním faktorem pro odlišení kupní smlouvy od jiných smluvních typů – typicky smlouvy směnné nebo darovací.

Římské právo zpočátku provázela zásada, že “obligace vznikají jen z určitých typických a typizovaných vztahů”11, což bylo projevem počátečního silného formalismu obligačního práva. Teprve s postupným rozvojem byla tato zásada v období císařském vlivem rozrůstajícího se obchodu postupně oslabována a ochrana začala být poskytována i dalším (dříve nežalovatelným) úmluvám.

Římské právo zprvu nerozlišovalo obecné kategorie smluv, ale pouze jednotlivé typy závazků ze smluv. Smlouva (contractus) vznikala stejně jako dnes dvoustranným právním jednáním, z něhož je jedna smluvní strana věřitelem a druhá dlužníkem.12

11 Xxxxx, X., Xxxxx, V., Xxxxxxxx, M.: Římské právo. 2.vydání, Praha : X.X.Xxxx 1995, s. 214

12 Smlouva vznikla buď na základě předepsané formy nebo předepsané kauzy – srov. Xxxxxxxx, X.

Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň : Xxxx Xxxxx, 2011, str. 167

Kupní smlouva se vlivem postupující smluvní svobody smluvních stran vymiňovala z přílišného formalismu,13 a do popředí se dostává projev vůle smluvních stran. K jejímu uzavření docházelo mezi smluvními stranami souhlasným projevem jejich vůle, tedy “volným, jakkoli provedeným souhlasem smluvních stran.” 14 V uvedeném vývoji je patrný postupný rozvoj principu smluvní svobody a důraz na projevy vůle smluvních stran.

Římské právo zpočátku zdůrazňovalo především důvod obligace (kauzu), která charakterizovala konkrétní smluvní typ. Současně musely být kontraktujícími stranami splněny obecné náležitosti týkající se předmětu plnění:

• plnění smlouvy musí být objektivně možné;

• plnění nesmí být v rozporu se zákonem;

• plnění nesmí směřovat proti dobrým mravům;

• plněním nesmí být obcházen zákon;

• plnění smlouvy musí být určité;

• plnění musí být ocenitelné v penězích.15

Z předestřených požadavků je evidentní, že náležitosti kladené na obsah smlouvy přetrvávají do současného českého práva.

Účelem kupní smlouvy byl, stejně jako dnes, závazek prodávajícího věc odevzdat a prodat věc kupujícímu, který oproti tomu měl závazek předmět koupě převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Svojí podstatou byla kupní smlouva (emptio venditio) smlouvou kauzální a synallagmatickou (kontrakt dvoustranný rovný). Přestože byla v postupném rozvoji společnosti považována jako neformální smlouva, některé případy i nadále vyžadovaly dodržení určitých formálních pravidel.

Prodej byl mezi smluvními stranami zpočátku uskutečňován na mancipačním trhu,16 na němž byl prostřednictvím formuláře realizován převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Později se jednotlivé složky jednání začaly uvolňovat a převod vlastnického práva byl podmíněn pouhým převzetím věci.

13 Římské právo rozeznávalo tzv. formální kontrakty, pro něž byla charakteristická jejich forma (ať již písemná nebo verbální), která byla-li dodržena, vznikla obligace za všech okolností. Srov. Op. cit. Xxxxx. X.,Xxxxx, X., Xxxxxxxx, M.: Římské právo, s. 215.

14 op.cit. s. 215

15 op.cit. 218

16 op. cit. s. 46

Postupným vývojem se “převody vlastnictví staly zcela juristicky samostatnými.”17 V této souvislosti hovoříme o kupní smlouvě jako o titulu právního jednání (kauze převodu vlastnictví), přestože samostatný převod vlastnického práva byl následně uskutečněn zvláštním právním jednáním – převzetím věci.18 Tato fáze mohla časově splynout v jeden okamžik s uzavřením kupní smlouvy. Uvedené dalo vzniknout nauce titulu a modu, který byl převzat např. francouzským Code Civil.

Xxxxxxxxx, kdy byla smlouva perfektní, byl okamžik, kdy se smluvní strany dohodly na předmětu koupě a určily jeho cenu. Cena musela být určena v penězích a musela být pod sankcí neplatnosti určena smluvními stranami.19 Takový požadavek se zachoval i v právní úpravě kupní smlouvy uzavřené v intencích ust. § 588 an ObčZ (naopak obchodní kupní smlouva přesné určení kupní ceny nestanovovala, postačovalo, aby taková cena byla v souladu s dobrými mravy a byla přiměřená obchodnímu styku).

Středověké právo se naopak vyznačovalo tím, že kupní smlouva byla kontraktem reálným (věc byla předána skutečným předáním nebo obřadně). Předmětem prodeje byly nejprve věci movité, přičemž uzavření smlouvy a předání věci se dělo (shodně jako ve starověkých civilizacích) na trhu. Předmětem kupní smlouvy mohly být všechny věci právního obchodu – předmět smlouvy závisel na vymezení toho, co bylo středověkým právem považováno za věc.20 V případě prodeje na trhu byla kupní cena uhrazena hotově a věc bezprostředně předána.

Naopak v případě prodeje věcí nemovitých (tradičně půdy) byla smluvní svoboda jednotlivce omezena a prodej mohl být uskutečněn teprve za současného souhlasu všech dospělých členů rodiny. Bez tohoto souhlasu nemohlo dojít k prodeji. Tento vývoj trval poměrně dlouho a teprve „postupným rozkladem tradičních svazků došlo k uvolnění prodeje.“21 Zajímavostí je, že smluvní volnost stran byla při uzavírání (kupní) smlouvy omezována např. i různými tržními řády a zvyklostmi. V případech,

17 op. cit. s. 251

18 Xxxxxxxxxx, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha : Linde Praha a.s., 1997, s. 15

19 Výjimkou z této zásady byla v justiniánském právu koupě s podmínkou, dále srov. op. cit. Xxxxxxxx, str. 252

20 Pojetí předmětu koupě bylo ve středověku chápáno odlišně, předmětem koupě mohly být nejen movité věci, ale také svoboda člověka, nevolník, zástava či renta. Xxxxxxx, M.: Dějiny soukromého práva v Evropě. Nástin, Praha, 1930, nákladem vlastním, s. 22, obdobně Xxxxxxxxxx, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha : Linde Praha a.s., 1997, s. 17.

21 Xxxxxxx, X. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. 1. vydání. Praha : X.X.Xxxx, s. 49.

kdy předmětem kupních smluv byla věc nemovitá, objevoval se jako způsob zajištění závazku tzv. závazek ze správy, jehož podstata spočívala ve skutečnosti, že pokud „po prodeji vymáhala třetí osoba žalobou od kupce koupenou nemovitost, byl prodávající povinen na formální výzvu žalovaného kupce dostavit se k soudu a spor převzít na sebe.“22

S postupným rozvojem ekonomiky a s tím spojeným rozvojem tržních vztahů se z důvodu vyšších kupních cen počala uplatňovat i koupě na úvěr, přičemž tato smlouva byla označována jako smlouva dodací.23

V období středověkého práva lze zřetelně rozeznat počátky právní úpravy nápravy právních vad předmětu koupě (nejprve pouze pro věci nemovité), nejprve v případech, kdy předmět koupě byl získán loupeží nebo krádeží. 24 Nejpropracovanějším středověkým dílem, které zahrnovalo komplexní úpravu závazkových práv, byl městský zákoník Xxxxx Xxxxxxxxx z Koldína v 16. století, který vycházel z římského práva.

Teprve v důsledku pozdější recepce římského práva byla kupní smlouva chápána opět jako kontrakt konsensuální.25 Xxxx. Xxxxxxxxxx v této souvislosti dále uvádí, že prodej s ohledem na předmět koupě, resp. pojem věc, byl v období římského i středověkého práva chápán vždy široce, tedy širokým vymezením, k němuž se s účinností nového občanského zákoníku opětovně navracíme. 26

22 srov. Xxxxxxxx, X. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha : nákladem vlastním, 1945, s 127.

23 Smluvní strany musely počítat se skutečností, že hodnota zboží mohla v důsledku časového období poklesnout. Klíčový okamžik představovalo předání zboží prodávajícím kupujícímu. Relevantní byla vždy cena určená stranami ve smlouvě. Např. při poklesu tržní ceny po převzetí zboží nesl újmu kupující. Op. cit. str. 50.

24 V těchto konkrétních případech se uplatňoval vindikační proces („svod“), jehož podstatou byla

„náprava“ této záležitosti „posledním, případně druhým nebo třetím držitelem, na něhož „svodeni došlo“.

Op. cit. s. 50.

00 Xxxx xxx Xxxxxxx, M. Dějiny soukromého práva v Evropě, Nástin, Praha, 1930, vlastním nákladem, s. 22

- 24.

26 obdobně v dalších evropských kodexech, k podstatnému zúžení došlo v němecným občanským zákoníkem a české soukromé právo po roce 1950, Lze kontatovat, že s pojetím věci v novém občanském zákoníku se k širokému pojetí opětovně navracíme. dále viz Xxxxxxxxxx, I. Obchodní zákoník Komentář, str. 18.

2.2 Období velkých kodifikací

Hovoříme-li o období velkých kodifikací, máme tím na mysli velké kodexy 18. a

19. století přijaté v Německu, Rakousku, Francii. Tyto kodexy vycházeje z římského práva ovlivnily závazkové právo i po 200 letech své existence.

V období tzv. velkých kodifikací bylo na našem území jednotně kodifikováno soukromé právo v roce 1811 přijetím Všeobecného zákoníku občanského č. 946/1811 (dále jen „ABGB“). Rakouský ABGB vychází z římskoprávní tradice, věc je pojata v širokém právním smyslu a v důsledku uvedeného aplikaci právní úpravy kupní smlouvy rozšiřuje.

Rakouské právo upravilo smlouvu trhovou v ust. § 1053 ABGB. „Smlouvou trhovou pouští se věc za jistou sumu peněz jinému. Smlouva trhová, tak jako směnná, jest toliko titul, jímž lze nabýti práva vlastnického. Skutečně ho nabude kupující teprv odevzdáním věci koupené. Až do odevzdání podržuje prodávající právo vlastnické.“ Z definice je patrné, že v obligačním právu převládala římská zásada o titulu a modu a k převodu vlastnického práva docházelo teprve předáním věci. Samotné uzavření trhové smlouvy zakládalo pouze obligační účinky. Smlouva trhová se vyznačovala širokým pojetím věci, předmětem koupě mohly být věci hmotné i nehmotné nebo směnky. Smlouva trhová vyžadovala k uzavření určení trhové ceny určitým způsobem a specifikace předmětu koupě (trhu). Trhová cena nesměla odporovat zákonu, např. nesměla být zkrácena přes polovic.27 Německé právo se oproti stávajícím kodexům vyznačuje tím, že definuje pojem věci poměrně úzce.

Francouzské právo chápe obdobně jako NOZ věci široce a rozlišuje je na věci tělesné a netělesné. Zajímavostí je, že dle francouzského práva lze kupní smlouvou převést nejen věc, ale i jiné právo než právo vlastnické (např. pohledávku).28 Obchodní kupní smlouva je zdaleka nejběžnějším obchodněprávním kontraktem. Přestože není obchodním zákoníkem upravena, její právní úprava je obsažena v titulu „o kupní smlouvě“ v čl. 1582 – 1707 Code Civil (dále jen „CC“), ve zvláštních zákonech a

27 Xxxxxxxx, X., Xxxxxx., X. Kupní smlouvy. Praha: Prospektrum, 2000, s.6.

28 Srov. Xxxxxxx, Xxxxxx xx - Xxxxxxx, X. a kol. Lecons de droit civil, Principaux contract: vente et échange, Paris, Montchestien, 1987, s.2. nebo také Xxxxxxxxxx, I. , Obchodní zákoník, Komentář, str. 18.

nařízeních a zvyklostech, jež některé byly kodifikovány zákonem z 13. června 1866. Kupní smlouva je definována podobně jako kupní smlouva dle XxxxX a jejím účelem je převod vlastnického práva k věci z prodávajícího na kupujícího.

Definice kupní smlouvy je obsažena v čl. 1582 CC „Prodej je dohodou dle níž se jedna smluvní strana zavazuje věc předat a druhá se zavazuje zaplatit.“ (fr: La vente est une convention par laquelle l’un s’oblige á liver une chode, et l’autre á la payer.). V definici není výslovně vyjádřen závazek prodávajícího převést vlastnické právo k předmětu koupě, domnívám se, že tento lze dovodit výkladem, obdobně jako v definici kupní smlouvy uzavřené v režimu ObčZ.

Kupní cena je zpravidla určena dohodou stran, přestože v některých případech a situacích platí cenová regulace. V některých případech jsou zakázány ceny přikázané, diskriminační nebo prodej se ztrátou.29

2.3 Vývoj obligačního práva v Československu

Na základě recepčního zákona č. 11/1918 Sb. zákona a nařízení byl ABGB převzat do československého právního řádu, kde platil až do roku 1950. V roce 1950 jej nahradil „střední“ občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Střední občanský zákoník byl silně poplatný době a okolnostem svého vzniku (tzv. právnická dvouletka). Ústředním motivem bylo omezení majetkových vztahů, měla být zajištěna kontrola a dohled státu nad veškerým majetkem.30 Tento byl v roce 1964 nahrazen občanským zákoníkem č. 40/1960 Sb., který platil na území České republiky až do 31.12.2013.

Oba dva československé civilistické kodexy z druhé poloviny 20. stol. - tedy střední občanský zákoník z roku 1950 (dále jen „OZ 1950“) a občanský zákoník z roku 1964 (dále jen „ObčZ“) byly velmi výrazně ovlivněné socialistickým právem. Silný vliv socialistického práva se promítl následně i do práva obligačního a v určitých ohledech i do právní úpravy kupní smlouvy. V této souvislosti lze hovořit o potlačení

29 Xxxxxx, X. Francouzské obchodní právo. Překlad z francouzského originálu „Droit commercial“. 1.vydání. Nakladatelství Orac s.r.o., 2012, s. 196.

30 Dále srov. Xxxxxx, X. Vývoj československého práva 1945 – 1989. Praha : Linde, 2009. s. 518

základních principů soukromého práva – především smluvní volnosti stran nebo zásahu veřejné moci do soukromoprávních vztahů.31

I do obligačního práva byl zřetelně promítnut projev centrálního plánování. Priorita centrálního hospodářského plánování výslovně vyplývá z ust. § 211 OZ z r. 1950 32 z něhož zcela zřetelně plyne priorita obligačního práva podřízeného centrálnímu hospodářskému plánu.33 V konkrétním případě tak mohlo být za účelem centrálního hospodářského plánu státem zasaženo do práv a povinností mezi stranami smlouvy (např. důraz na uzavření kupní smlouvy s určitým kupujícím). Projevem státního zásahu v oblasti převodů vlastnického práva bylo v oblasti soukromoprávních vztahů zasaženo zcela výrazně, např. uzavření kupní smlouvy jejímž předmětem byla věc nemovitá předcházel souhlas udělený národními výbory nebo notáři. Takto byl zachován dohled státu nad transakcemi s majetkem.

Klíčovým znakem ObčZ byl odklon od stávajících smluvních typů a jejich silná redukce. Novým znakem obligačního práva byly tzv. služby upravené v § 222 – 383 OZ. Xxxx. Xxxxxx situaci zcela výstižně shrnuje, když zmiňuje, že „Smlouvy měly i nadále být základem závazkového práva, ovšem jejich funkce byla zredukována do role obecných ustanovení pro typově vázané závazkové vztahy.“34

2.4 Kupní smlouva v občanském zákoníku

Předmětem této kapitoly je ve stručnosti shrnout právní úpravu kupní smlouvy uzavřenou v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku.

Kupní smlouva, ať již uzavřená v soukromoprávním nebo obchodním režimu, je dvoustranným právním úkonem, jehož smyslem je převod vlastnického práva k předmětu koupě. Jedna ze smluvních stran se zavazuje předmět koupě na druhou smluvní stranu převést za dohodnutou kupní cenu a druhá smluvní strana se ji zavazuje převzít. Není vyloučeno, aby na jedné smluvní straně bylo více účastníků.

31 Xxxxxx, X. a kol. Dějiny československého práva 1945 – 1989. Praha : Auditorium s.r.o., 1. vydání. 2011, str. 370

32 „Závazky vznikají z provádění jednotného hospodářského plánu, z právních úkonů, zejména ze smluv, dále ze způsobení škody, z bezdůvodného obohacení a z jiných v zákonech uvedených skutečností.“

33 Op.cit., Xxxxxx, X. a kol. , s. 369 an.

34 Op. Cit Xxxxxx, X. a kol. 370

Z povahy věci vyplývá, že hovoříme o závazkovém smluvním vztahu synallagmatickém a konsensuálním. Takové vymezení kupní smlouvy je zcela srovnatelné s jinými právními řády.35

Předmětem kupní smlouvy mohly být věci určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně. Věci movité i nemovité. V případě, že předmětem koupě byla věc nemovitá, byla kupní smlouva uzavřena v režimu občanskoprávním, a to i v případě, že byla uzavřena mezi podnikateli a závazkový právní vztah by se řídil obchodním režimem.

Dosavadní právní úprava českého soukromého práva se vyznačovala dvojkolejností závazkového práva a s tím spojeným bilaterálním režimem kupní smlouvy. Oddělená právní úprava obchodní i neobchodní kupní smlouvy byla chápana jako komplexní, k čemuž se klonila i odborná veřejnost.36

V případě absence pravidel obchodní kupní smlouvy byla v souladu s ust. § 1 odst. 2 ObchZ subsidiárně aplikována ustanovení právní úpravy dle občanského zákoníku.

Duplicita tohoto smluvního typu v soukromoprávní úpravě není ojedinělá, obchodní i neobchodní kupní smlouvu obsahují soukromoprávní úpravy dalších evropských nebo i asijských států.37

V některých evropských státech byly tyto duální úpravy postupně odstraňovány a nahrazovány jednotnou úpravou.38 Rovněž v americkém obchodním právu došlo v průběhu 18. století k postupnému setření rozdílů mezi tzv. právem kupců a obecným

35 srov. např. čl. 1582 francouzského CC. Francouzské právo výslovně stanoví, že kupní smlouva je uzavřena shodou vůle prodávajícího a kupujícího, resp. akceptace oferty (nabídky) k uzavření smlouvy kupujícím. V některých případech je toto pravidlo vyloučeno tak, že v některých případech musí dojít ke zpětnému potvrzení oferty oferentem. Mexxxx, X. Xrancouzské obchodní právo. Překlad z francouzského originálu „Droit commercial“. 1.vydání. Nakladatelství Orac s.r.o., 2012, s. 193. Dále viz. Xxxx.xxx., 0.xxxxxx 1990, Rev. Trim. Dr. Civ. 1990, s. 463, pozn. Mexxxx, xxxx.

36 např. xxxx. Xxxxxxxxxx shrnuje tak, že existují dva odlišné smluvní typy – občanskoprávní kupní smlouva a obchodněprávní kupní smlouva

37 např. japonský občanský zákoník obsahuje vyjma obecných ustanoveních společným všem závazkům také část 13 základních smluvních typů, v nichž je uvedena kupní smlouva. Pro potřeby obchodního styku jsou v obchodním zákoníku uvedena speciální ustanovení charakteristická pro obchodní transakce. Oproti české civilistické úpravě však obsahuje ustanovení, že nejprve budou využity obchodní zvyky a v případě, že tyto nejsou, využije se podpůrně právní úprava občanského kodexu. Dále srov. Hixxxxx, X. Xapanese law, 2nd edition. London: Oxford University Press, 2001, s. 185 an.

38 Poprvé Švýcarsko v roce 1881, poté např. Itálie, Nizozemsko, Rusko. Xxxxx, X. x kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Praha: Sagit, a.s., 2012, s. 811 an)

právem39 do té míry, že současné americké právo nerozlišuje speciální úpravu pro vztahy mezi obchodníky navzájem. 40 Trend postupného sjednocení dualistického režimu obligačního práva je charakteristický i pro českou soukromoprávní úpravu na počátku nového tisíciletí, kdy s účinností nového občanského zákoníku stávající dvoukolejnost závazkového práva byl dualismus závazkového práva nahrazen v ust. §§ 2079 – 2183 NOZ jednotou úpravou koupě.

Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) definoval kupní smlouvu v ust. § 588 ObčZ následovně – „Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.“

Z podané definice je zřejmé, že k platnému uzavření kupní smlouvy bylo, vyjma obecných náležitostí kladených na platnost právních úkonů, vyžadováno i splnění podstatných náležitostí kupní smlouvy - dostatečná specifikace předmětu koupě a určení kupní ceny. Občanský zákoník výslovně neuvádí jako jednu z podstatných náležitostí převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího, tak jak zákonodárce výslovně uvedl v případě obchodní kupní smlouvy. Převod vlastnického práva lze ostatně dovodit výkladem, neboť vyplývá ze samotného účelu kupní smlouvy.

Tato základní úprava občanskoprávní kupní smlouvy byla doplněna o speciální ustanovení koupě v obchodě v ust. § 612 až 627 ObčZ, která byla aplikována za předpokladu, že prodávajícím byl podnikatel a prodával zboží v rámci své podnikatelské činnosti. Oproti tomu byl kupujícím osoba fyzická nebo právnická, která nakupuje výrobky pro jiný účel než pro podnikání s těmito výrobky. Kupujícím nemusel být nutně spotřebitel. Úprava o prodeji zboží v obchodě byla doplňující a speciální a aplikovala se přednostně před obecnou úpravou kupní smlouvy, pokud byla

39 Tomuto odpovídá přibližné stírání rozdílu v dualistických právních systémech – Xxxxxxx, M. Základy amerického obchodního práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 244.

40 Současné civilní právo USA – common law ani federální Uniform Commercial Code nebo státní obchodní zákoníky neobsahují speciální úpravu obchodní kupní smlouvy, přestože tyto kodexy se aplikují na vztahy mezi obchodníky navzájem tak i na vztahy mezi obchodníky a spotřebiteli. V případě, že jednou ze smluvních stran je spotřebitel, užijí se též speciální ochranná ustanovení. UCC termín obchodní smlouvy neobsahuje přestože v praxi se tyto termíny vyskytují, nejedná se však o speciální členění. Op. cit. Xxxxxxx, M., s. 244.

určitá otázka upravena rozdílně. Nebylo podmínkou, aby kupující byl spotřebitel. Právní úprava koupě zboží v obchodě je předmětem úpravy NOZ.

Pokud byla kupní smlouva uzavřena nad rámec uvedeného se spotřebitelem, aplikovala se současně ochranná ustanovení §§ 51a - 65 ObčZ, která obsahovala harmonizovaná ustanovení ochrany spotřebitele, ujednání pro spotřebitelské smlouvy uzavírané mimo provozovnu nebo smlouvy uzavírané na dálku.

Důvodem speciální úpravy koupě je snaha zákonodárce omezit nekalé obchodní praktiky nebo ujednání, která jsou vzájemně v hrubém nepoměru nebo způsobují vzájemnou nerovnost stran. Bližší povinnosti ukládá prodávajícímu zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Nelze opominout specifické případy (typy) kupní smlouvy obsažené i v dalších zákonech (zákon o cenných papírech, obchodní zákoník pro případy obchodní kupní smlouvy).41

V případech, kdy předmětem koupě byla věc nemovitá, byla k uzavření platné kupní smlouvy v souladu s ust. § 46 odst. 1 ObčZ vyžadováno písemné formy.

Z občanskoprávní úpravy bylo vyloučeno uzavření kupní smlouvy v případě, kdy předmětem koupě byl prodej podniku nebo jeho části nebo burzovní obchody (tzv. absolutní obchodní vztahy), a to i v případě, pokud druhou ze smluvní strany nebyl podnikatel. V takových případech byla vždy uzavřena obchodní kupní smlouva, přičemž otázky zákonem neupravené se řídily právní úpravou ObčZ.

2.4.1. Definice a podstatné náležitosti

Základní definice kupní smlouvy vyplývají podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, tj. určení předmětu koupě a sjednání ceny. V případě, že si smluvní strany nesjednaly jiná ujednání, řídila se kupní smlouva obecnými zákonnými ustanoveními závazkového práva.

Od jiných smluvních typů se obecně kupní smlouva odlišuje úplatností (v opačném případě by se jednalo o smlouvu darovací nebo směnnou), převodem

41 Koxxxxx, X. x kol. Obchodní zákoník. Úplný text zákona s komentářem. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, s. 1108 an.

vlastnického práva k předmětu (smlouva nájemní), příp. odlišení od smlouvy o dílo na základě kritéria, zda předmět koupě má být teprve zhotoven.42

Předmětem neobchodní kupní smlouvy mohly být jakékoliv věci v právním smyslu, pokud to jejich povaha nevylučovala z obchodování. Věci movité i nemovité. Ze samotné definice obchodněprávní smlouvy výkladem vyplývá, že pro převody věcí nemovitých je vždy aplikována právní úprava neobchodní kupní smlouvy.

Kupní cena musela být vyjádřena v penězích nebo způsobem, který umožní její dostatečné určení. Oproti obchodní kupní smlouvě absence ujednání smluvních stran o výši ceny založilo absolutní neplatnost kupní smlouvy.

2.4.2. Spotřebitelská kupní smlouva

Ochrana spotřebitele prochází na úrovni evropského práva dynamickým vývojem a jako taková přímo ovlivňuje právní řády členských států EU. Ochrana spotřebitele je tématem natolik stěžejním, že představuje jednu z hlavních politik EU.

Vliv evropského práva je pro vnitrostátní legislativu nesporný, směrnice jsou přebírány do vnitrostátních řádů členských států. V důsledku příslušných novel občanského zákoníku došlo k recepci podstatné části spotřebitelských směrnic do právního řádu České republiky. Novelou č. 56/2006 bylo vloženo ustanovení § 51a ObčZ odkazující na evropský původ směrnic. 43 Postupnými novelizaci došlo k začlenění 6 směrnic do občanského zákoníku a v případě části směrnice o ochraně spotřebitele také do zákona o č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Důsledkem přijetí směrnic do vnitrostátního právního řádu je založení ochrany jednotlivce vůči státu z titulu odpovědnosti za škodu vzniklou neprovedením nebo špatným provedením směrnice, dovolání se přímých účinků směrnic pokud byly státem špatně provedeny nebo dovolat se eurokonforního výkladu vnitrostátního práva.44

42 Šxxxxxx, J., Xxxxxxxx, O., Šxxxxxx, M., Xxxxxx, J. x kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. Vydání. Praha

: C.X.Xxxx, 2006, s. 1043.

43 Reflexe na spotřebitelské směrnice je důsledkem vzrůstající tendence Evropské unie k ochraně spotřebitele. V této souvislosti lze hovořit především o směrnici č. 85/577/EHS z 20.12.1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnice Rady č. 93/13/EHS z 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/EC z 20.5.1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. 44 Dále srov. Šxxxxxx, J., Xxxxxxxx, O., Šxxxxxx, M., Xxxxxx, J. x kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C.X.Xxxx, 2006, s. 331.

Československý občanský zákoník č. 40/1960 Sb. již v šedesátých letech minulého století pružně reagoval na moderní právní prostředky ochrany spotřebitele. Ve své části o službách zakotvil pro poskytovatele služeb obecnou kontraktační povinnost, odpovědnost ve formě záruky, pevné ceny nebo zákonem stanovené povinnosti.45

V soukromoprávní úpravě byl korpus pravidel ochrany spotřebitele koncentrován v ust. § 52 až 65 ObčZ, v této souvislosti nelze však hovořit o jediné úpravě norem na ochranu spotřebitele.46

Novelou ObčZ, zákonem č. 367/2000 Sb. byl do starého občanského zákoníku vložen institut „spotřebitelské smlouvy“.47 Zákonodárce v ust. § 52 ObčZ vymezil, že za spotřebitelskou smlouvu se považuje „smlouva kupní, smlouva o dílo případně o jiné smlouvy, pokud na jedné straně je spotřebitel a na druhé dodavatel.“

Z předmětné definice lze konstatovat, že výčet není taxativní a pro posouzení jiných smluv než kupních či o dílo je primární postavení smluvních stran. Existuje shoda,48 že v těchto případech musí dojít ke kumulativnímu splnění další podmínky, za nichž je třeba poskytovat spotřebiteli zvýšenou ochranu – typicky uzavírání distančních smluv, uzavírání smluv na dálku nebo mimo provozovnu.

O „spotřebitelské“ kupní smlouvě hovoříme za předpokladu, že smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (§ 52 odst. 1 ObčZ). Dodavatel je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 2) a spotřebitelem je osoba, která

45 Ve stejném období byl na úrovni EU přijat první akční plán formulující 5 základních práv spotřebitele

– a to právo na ochranu zdraví a tělesné integrity, právo na ochranu ekonomických zájmů, právo na odškodnění, právo na poučení a na právní ochranu. Dále viz Xxxxxxxxxx, I., op.cit., s. 65 an.

46 Ochrana spotřebitele je tématem nejen soukromoprávní úpravy - ve veřejnoprávní oblasti je upravena např. zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákonem č. 445/1991 Sb., živnostenský zákon, zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, atp. Naopak evropské právo upravuje ochranu spotřebitele jako celek, bez odlišení dualismu soukromého a veřejného práva. Shodně Xxxxxxxxxx, I. Obchodní právo. Obligační právo – korporativní rozbor. 4.díl. Praha : ASPI, 2009, s.60.

47 Samotný pojem „spotřebitelská smlouva“ způsoboval interpretační a aplikační problémy, přestože je shodně termín užíván v textu evropských směrnic, česká civilistika se přiklonila k názoru, že se nejedná o samostatný smluvní typ, ale pouze o zvláštní vymezení smluv, na něž se vztahují speciální právní úprava. Šxxxxxx, J., Xxxxxxxx, O., Šxxxxxx, M., Xxxxxx, J. x kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C.X.Xxxx, 2006.

48 Šxxxxxx, J., Xxxxxxxx, O., Šxxxxxx, M., Xxxxxx, J. x kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha

: C.X.Xxxx, 2006, s. 334.

při uzavírání smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 3 ObčZ). Vymezení pojmu spotřebitele by pouhým gramatickým výkladem vedlo k poměrně širokému vymezení - a to skutečnosti, že spotřebitelem může být jak fyzická tak právnická osoba. Spotřebitelem se v souladu s přijatými směrnicemi v zásadě rozumí pouze fyzická osoba uskutečňující operaci mimo rámec své podnikatelské činnosti.

Pro spotřebitelské (kupní) smlouvy platí následující principy:

- neplatná jsou taková ujednání, která byla sjednána v neprospěch spotřebitele, resp. v rozporu s ustanoveními § 51a an ObčZ, o spotřebitelských smlouvách,

- neplatnost takového ujednání se dovozuje i z toho, že je obcházen zákon (§ 39 ObčZ),

- ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele (ust. § 55 ObčZ),

- spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v jeho právech a povinnostech.

Pojem spotřebitelské smlouvy nezpůsobuje při aplikaci problémy, jak ostatně lze shledat v rozhodnutích soudů vyšších stupňů a v tomto ohledu bylo potřebné ujednání spotřebitelských (kupních) smluv ve prospěch spotřebitele (kupujícího) vykládat.49 V této souvislosti je nutné akceptovat, že ochrana spotřebitele byla aplikována i v případě, kdy závazkový právní vztah byl podřízen režimu

49 K povaze nepřiměřených ujednání spotřebitelských smluv se vyslovil Nejvyšší soud České republiky např. ve svém rozsudku ze dne 16. září 2010, 33 Cdo 4601/2008 „Ustanovení (§ 51 an ObčZ) představují obecnou úpravu spotřebitelské smlouvy, kterou je třeba bez dalšího aplikovat na právní režim všech spotřebitelských smluv. Představují transpozici směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách do českého práva. Ochrana poskytovaná spotřebitelům zmíněnou směrnicí vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v předložené smlouvě nepřiměřená; vnitrostátní soud je pak povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice.“

obchodního zákoníku (obchodní kupní smlouva). Nebylo možné, aby v důsledku ujednání smluvních stran dle ust. § 261 ObchZ došlo k faktickému vyloučení ochranných korektivů ochrany spotřebitele. Uvedené je projevem transpozice již uvedených směrnic Rady 93/13/EHS z 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Pokud by obchodní kupní smlouva obsahovala ujednání směřující k právnímu zhoršení postavení strany, která není podnikatelem, obchodní zákoník nezpůsoboval její automatickou neplatnost, ale spojoval s takovým jednáním pouze relativní neplatnost (§

267 ObchZ). Lze shrnout, že z hlediska posouzení toho, zda smluvní strana byla v konkrétním případě v postavení spotřebitele při uzavření (kupní) smlouvy je podstatné materiální hledisko, resp. skutečný účel jednání. 50

Ochrana poskytovaná spotřebitelům se projevuje při aplikaci vnitrostátního práva soudy, které vykládají právo v souladu se zněním a účelem směrnice Rady 93/13/EHS z 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Pokud takové ujednání obsažené v (kupní) smlouvě představuje v kontextu s jejími ostatními ujednáními značnou nerovnováhu k újmě spotřebitele v právech a povinnostech stran dle § 56 odst. 1 ObčZ, je takové ustanovení neplatné.51

Speciální korektivy jsou vyžadovány v případě uzavírání kupních smluv specifickým, zpravidla pro kupujícího „nevýhodným“ způsobem. O takovém specifickém způsobu hovoříme v souvislosti s uzavíráním kupních smluv mimo obchodní prostory podnikatele, distančním způsobem nebo uzavřením formulářové smlouvy.52 Není cílem této práce zevrubně rozebrat kupní smlouvu uzavřenou v režimu ObčZ. Z tohoto důvodu budou speciální ustanovení regulující způsoby prodeje, které byly subsidiárně aplikovány i pro obchodní kupní smlouvy (uzavírání smlouvy distančním způsobem, uzavření adhesní – formulářové – smlouvy nebo uzavření smlouvy mimo prodejní prostory či elektronickým způsobem prostřednictvím internetu) rozebrány s přihlédnutím k úpravě nového občanského zákoníku.

50 Dále srov. op. cit. Šxxxxxx, J., Xxxxxxxx, O., Šxxxxxx, M., Xxxxxx, J. x kol. Občanský zákoník, str. 337.

51 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. Září 2010, sp.zn. 33 Cdo 4601/2008

52 Možnost uzavření smlouvy adhezního typu způsobovalo v praxi určité problémy, neboť k této bývají zpravidla přiloženy všeobecné obchodní podmínky, které obsahují nepřiměřená ujednání. Nebylo výjimkou, že ve všeobecných obchodních podmínkách byla ujednání obsahující např. rozhodčí doložky nebo nepřiměřeně vysoké sankce. Tyto podmínky byly také velice nepřehledné (text na několika stránkách psaný malým písmem) a spotřebitel tak neměl čas si při jejich uzavření dostatečně na místě prostudovat.

3. NADNÁRODNÍ ASPEKTY KUPNÍ SMLOUVY

Právní úpravu obchodní kupní smlouvy (koupě) nelze aplikovat izolovaně, v konkrétním případě je nutné pečlivě posoudit, zda nebude přednostně aplikována mezinárodní nebo evropská právní úprava. Mezinárodní kupní smlouva 53 je v souvislosti s globalizací ekonomického trhu častým jevem a hovoříme o ní v případě uzavření kupní smlouvy smluvními stranami, které mají sídlo nebo místo podnikání, příp. bydliště v různých státech. V této souvislosti hovoříme o (kupní) smlouvě s mezinárodním prvkem.

Existují dva různé způsoby, jimiž teorie přistupuje ke (kupním) smlouvám s mezinárodním prvkem. Způsob jakým jednotlivé státy upravují legislativní stránku věci lze rozlišovat na normy:

- přímé (jednotné právo), které se vyznačují přímou aplikací norem obsahujících přímou úpravu práv a povinností účastníků závazkového vztahu s mezinárodním prvkem. Dosah jejich aplikace je omezen na mezinárodní transakce. Zpravidla mají formu mezinárodní smlouvy. 54

- kolizní normy, odkazují přímo na konkrétní národní právní řád (rozhodné právo), jehož normy tuto otázku následně upravují. 55

53 závazkový právní vztah, v němž strany této smlouvy mají sídlo / místo podnikání či bydliště v jiných státech

54 vyjma Vídeňské úmluvy lze rozlišovat např. Úmluvu OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží,

Úmluva OSn o námořní přepravě zboží, č. 193/1996 Sb., aj. Dále srov. Roxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. 3. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, ČR, a.s., 2010, s. 183 an.

55 mezinárodní mnohostranné smlouvy nebo mezinárodní dvoustranné smlouvy (smlouvy o právní pomoci), Úmluvy o právu použitelném pro závazky ze smluv (tzv. Úmluva Řím I.), normy evropského práva – nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I.) a vnitrostátní předpisy – zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (ZMPS) nebo dříve § 729 ObchZ. Dále srov. tamtéž, s. 178 an.

Tyto metody nelze od sebe striktně rozlišovat, naopak i akademickou obcí je přijímán názor, že metody se vzájemně doplňují. 56 Aplikace Vídeňské úmluvy se vztahuje na soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem. 57 Tato úmluva byla významným inspiračním zdrojem pro přijetí obchodněprávní legislativy.

Z uvedených norem upozorňuji především na Vídeňskou úmluvu a návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné úpravě prodeje (CESL), včetně příslušných ustanovení společného referenčního rámce (DCFR).

3.1. Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva)

Součástí právního řádu České republiky je v souladu s čl. 10 ústavního zákona č. 1/1193 Sb., Ústava České republiky58 Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva). Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která ovlivnila návrh obchodního zákoníku obsahuje normy přímé, které budou aplikovány přednostně před vnitrostátními normami. Aplikace Vídeňské úmluvy se vztahuje pouze na státy, které jsou signatáři smlouvy a pokud mají místo podnikání v různých státech. Zároveň platí i pro všechny smlouvy o koupi zboží, jejichž strany mají místo podnikání v různých státech a pokud se má podle norem mezinárodního práva soukromého použít právního řádu některého smluvního státu. V případě rozporu se zákonným ustanovením se použije mezinárodní smlouva, tedy Vídeňská úmluva.

Úmluva v mezinárodním aspektu představuje jednotnou úpravu koupě, přičemž jejím předmětem je obdobně jako v obchodněprávní úpravě zboží. Vídeňská úmluva

56 Prof. Rozehnalová tento vzájemný vztah přirovnává ke vztahu obecného a zvláštního, přičemž za obecnou metodu regulace považuje metodu kolizní. V návaznosti na vyplnění mezer v právu lze rozlišovat uzavřenou úpravu (principy s podpůrnou aplikací vnitrostátního řádu) nebo úpravu otevřenou za využití norem mezinárodního práva soukromého – Úmluva Řím I, ZMPS

57 V teorii lze dále rozlišit absolutní mezinárodní prvek (smlouva je považována za mezinárodní bez přímé vůle stran, bez vazby na konkrétní právní řád) nebo relativní mezinárodní prvek (smlouva je považována za mezinárodní pouze z pohledu příslušného právního řádu). Dále srov. Roxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. 3. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, ČR, a.s., 2010, s. 178 an.

58 Čl. 10 Ústavy ČR zní: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon použije se mezinárodní smlouva.“

výslovně vylučuje z předmětu koupě věci nemovité, věci spotřebního charakteru, věci nabývané v dražbě, výkonu rozhodnutí dle zákona, cenné papíry, peníze, plavidla, letadla nebo elektrická energie.59

V otázkách, které nejsou přímo v režimu Vídeňské úmluvy upraveny, bude subsidiárně aplikována právní úprava právního řádu, určeného kolizními normami místa řešení sporů, nebo zásad na nichž úmluva spočívá.60

3.2. Evropské aspekty kupní smlouvy

Na úrovni EU nelze nezmínit práci akademických skupin na vývoji jednotného smluvního práva od počátků 80.let minulého století. Dosavadní snahy akademických skupin tak vyústily především v návrhy norem povahy „soft law“, které kromě PECL prezentuje projekt společného referenčního rámce (Common Frame of Reference,

„CFR“) a jeho návrh (angl. „Draft of Common Fame of Reference“, dále též

„DCFR“), který byl představen v roce 2008 a představuje vyústění dosavadní práce a unifikačních snah akademických skupin61 na poli evropského smluvního práva v oblasti

„soft law“ . Jeho záměrem bylo představit možné principy, definice a modelová pravidla pro jednotné evropské soukromé právo, tedy nejen pro kupní smlouvu.62 Přestože míra závaznosti právní úpravy soukromého práva je doposud předmětem bouřlivého vývoje, nutno konstatovat, že DCFR představuje pro vývoj evropského smluvního práva bohatý inspirační zdroj. 63

Na úrovni evropského práva se profiluje návrh jednotné právní úpravy koupě, resp. návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné úpravě prodeje.

59 Srov. Xxxxx, X. Xupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Praha: Linde, a.s., 1999, s. 7.

60 Tamtéž, s. 183

61 zejména o Study Group on a european civil code a Research Group on EC private law (acquis group)

62 akademický návrh pravidel a definic, který měl být v předstupném obsahu jednotného evropského zákoníku soukromého práva

63 Srov. Raban, P. , DCFR – Právní výstup na cestě k Evropskému zákoníku soukromého práva. Karlovarská právní revue. 2008, č. 2/2008, s. 61 an.

3.2.1. Kupní smlouva v návrhu DCFR

Strukturálně byl návrh DCFR rozvržen do obecné a zvláštní části, přičemž zvláštní část představovala komplexní úpravu obligačního práva. Závaznost jednotlivých pravidel byla zamýšlena jako volitelná, není-li v návrhu stanoveno jinak.

Zcela v duchu výsadní zásady obligačního práva, mohou smluvní strany aplikaci takového pravidla zcela nebo částečně vyloučit, případně snížit závaznost jejich účinků (viz kapitola věnovaná kupní smlouvě). Návrh neobsahuje definice ve smyslu striktních a závazných pojmů pro jednotlivé státy EU, ale jejich význam byl spatřován především v tom smyslu, že mají být určitou myšlenkou, spíše eventualitou budoucí univerzální evropské úpravy, což lze zároveň spatřovat v předchozím vývoji.

Návrh DCFR se po svém uveřejnění pochopitelně nesetkal pouze s kladnými a pozitivními ohlasy. Již před jeho představením veřejnosti, vyjádřil Evropský parlament své otázky, jež byly předmětem zasedání dne 21.listopadu 2007. Rovněž akademické kruhy v duchu částečného despektu k návrhu DCFR vyjádřily připomínky, které spočívaly především v absenci výkladových pravidel nebo k možnostem národní interpretace textu. V tomto ohledu mám určité kritické připomínky ke zvolené metodě komparace jednotlivých právních řádů, které v konečném důsledku mohlo vést k otázce

„vhodnosti a upřednostnění určitého právního řádu“ před ostatními právními řády členských států.“64

DCFR je rozdělen do sedmi částí, doplněný o dvě přílohy. Principy (modelová pravidla, „model rules“) představují podstatnou část návrhu, byly editovány prof. Baxxx x dalšími juristy.65 Obligační právo v návrhu představuje poměrně obsáhlou část. Způsob uspořádání pravidel v DCFR vycházel z uspořádání většiny evropských současných kodifikací, což by mělo v případě přijetí jednotné právní úpravy umožnit členským státům přijmout potřebné změny bez podstatné editační práce. Podstatnou, výkladovou částí (Kniha I) představuje nutnou aplikační příručku, především jak

64 BAR et al. Is „therefore surprising: „Whether particular rules might be used as a model for early legislation, for example for the improvement of the internal koherence of the aquis communautaire … is for others to decide.“ Srov. Principles, Definitions and Model Rule sof European private Law: Draft Common Frame of Reference

65 Např. X. Xxxxx, Xxxx Xxxxxxx Xxxxx, Stxxxx, Xxxxx – modelové principy jsou obsažené v Příloze 1 návrhu, Příloha 1 zároveň obsahuje definice nutné pro aplikaci pravidel obsažených v návrhu

aplikovat či vykládat základní pojmy. Následná druhá část (Book II) obsahuje principy smluvního práva PECL, o nichž byla rovněž vedena akademická diskuze, jakým způsobem je do návrhu začlenit a rozdělit (mezi jednotlivé obligations) a jak případně upravit terminologii.66

Třetí část zahrnuje obligace a mimosmluvní závazky, 67 přičemž mnozí akademikové kritizovali jednodušší strukturu než v PECL zejména v tom smyslu, že postrádali jasné uspořádání modelových pravidel, která by chronologicky v DCFR následovala do speciálních skutkových podstat (jednotlivých smluvních typů). S tímto názorem se neztotožňuji, systematika je obdobná systematice PECL, neboť jak je zřejmé z předchozího odstavce, DCFR nejprve obsahuje jednotlivé obecné otázky mluvního práva, následují k specifikaci pravidel. Prof. Bar v této souvislosti dodává, že lze zpozorovat určitou odlišnost mezi DCFR a PECL, a to v tom smyslu, že právní úprava v DCFR obsahuje zřetelnou hranici mezi závazky a smlouvami, tak jak bylo zmíněno.68

Prioritou DCFR je přesnost užívané terminologie, a zároveň byl kladen důraz na jednoduchost textu. Obecně lze konstatovat, že při srovnání PECL a DCFR si lze povšimnout, že některá pravidla byla aplikována do DCFR, avšak byla přeformulována a z principů odvozena se souhlasem Komise pro evropské smluvní právo.69.

66 Rozlišení vyžadovaly zejména klíčové pojmy smlouva a závazek Kniha dvě zahrnuje úpravu smluv a ostatních právních aktů (obecné otázky z obligačního práva – uzavírání, výklad, neplatnost, obsahové náležitosti), naopak příslušná část (Kniha III) zahrnuje závazky v působnosti DCFR – smluvní a mimosmluvní a s nimi související práva – lze shrnout, že v podstatě smlouva (angl. Contract) označuje v návrhu typ dohody případně právního aktu a právním vztahem, jež obvykle zahrnuje soubor práv a povinností, které z toho vyúsťují. dále srov. Study group on a European Civil Code and research Group on EC Private law (Acquis Group): Principles, definitions and model Rule sof European Private law. Draft Common Frame of reference (DCFR) Outline Edition, Sellier european law publishers GmbH, Munich, 2009, p. 31.

67 lze shrnout, že smlouva (angl. Contract) označuje v návrhu typ dohody případně právního aktu a právním vztahem, jež obvykle zahrnuje soubor práv a povinností, které z toho vyúsťují. dále srov. Study group on a European Civil Code and research Group on EC Private law (Acquis Group): Principles, definitions and model Rule sof European Private law. Draft Common Frame of reference (DCFR) Outline Edition, Sellier european law publishers GmbH, Munich, 2009, p. 31.

68 Study group on a European Civil Code and research Group on EC Private law (Acquis Group): Principles, definitions and model Rule sof European Private law. Draft Common Frame of reference (DCFR) Outline Edition, Sellier european law publishers GmbH, Munich, 2009, p. 27.

69 Typickým příkladem je již zmiňovaný a odlišený pojem závazek xx smlouva

Kupní smlouva je upravena v příslušné části A návrhu a byla vymezena obdobně jako v českém právním řádu. Kupní smlouva (smlouva o prodeji zboží, angl. sales contract of goods) je takový závazkový vztah, v němž se jedna smluvní strana, prodávající, zavazuje druhé smluvní straně nebo třetí osobě, že na něj převede vlastnické právo ke zboží (předmětu koupě) buď bezprostředně, tedy v okamžiku uzavření smlouvy nebo v určitý časový úsek v budoucnosti a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.

Pojem goods je zde užit pro označení věcí movitých hmotných,70 přičemž pojem dále odkazuje na similární užití pojmu movables.71 Lze shrnout, že při aplikaci pojmu movables, předmětem kupní smlouvy bude věc movitá, hmotná i nehmotná, nikoli však nemovitost..

DCFR kromě obecné úpravy kupní smlouvy nastínil i její možné varianty rozlišené dle předmětu plnění. V případě níže specifikovaných kupních smluv, bude právní úprava kupní smlouva použita s odchylkami specifickými pro konkrétní předmět smlouvy:

-­‐ smlouvy o prodeji elektřiny,

-­‐ smlouvy o prodeji akcií, obchodních podílů, investičních nástrojů a práv souvisejících s cennými papíry,

-­‐ smlouvy související s jinými formami nehmotného jmění (včetně práv k výkonu závazkového, průmyslového a intelektuálního vlastnictví a dalších převoditelných práv),

-­‐ smlouvy týkající se softwaru a databáze,

-­‐ smlouvy týkající se směny zboží (contract for the barter of goods) nebo aktiv vyjádřených výše.

Úprava kupní smlouvy se nevztahuje na smlouvy o prodeji (contract for sale) nebo směny nehmotného majetku nebo práv souvisejících s nehmotným majetkem. Negativní vymezení aplikace právní úpravy kupní smlouvy se vztahuje na okruh kupních smluv s předmětem prodeje nebo koupi nemovitostí, příp. na kupní smouvy,

jejichž předmět plnění souvisí s nemovitým majetkem.

70 příloha 1 k DCFR

71 Pojem movables je souhrnným označením pro hmotný a nehmotný majetek, nikoli pro majetek nemovitý.

Právní úprava kupní smlouvy zahrnuje také otázku ochrany práv spotřebitelů.72 Vyjma obecného rámce ochrany spotřebitele na úrovni EU, DCFR upravuje problematiku zboží v záruce - zboží musí splňovat specifikaci dle záručního dokumentu nebo přiložené nabídce. S tímto souvisí navrácení zboží nebo jeho oprava, vrácení celé nebo částečné kupní ceny případně poskytnutí jiné formy odškodnění.

DCFR obsahuje ustanovení zahrnujících možnost nabytí od třetí osoby (neoprávněného), přestože primární skutečnost je, že zboží nesmí obsahovat žádné právo nebo nárok třetí osoby,

Problémem, který bude muset citovaná právní úprava v této otázce sjednotit, je institut dobré víry (good faith, bona fides). Dobrá víra představuje základní princip smluvního práva, ale v některých členských státech EU není princip dobré víry aplikován jako obecné pravidlo, které je přímo aplikovatelné.

Pravdou je, že tyto státy mají jiný soubor pravidel, který v podstatě funguje podobně jako dobrá víra, ale není obecným pravidlem. Bude-li právní úprava spotřebitele obsahovat tento princip, bude nejprve nutné k dosažení stejného významu, funkce tento princip nejprve inkorporovat do evropského smluvního práva formou nařízení jak již bylo učiněno 73

V případě sjednocení smluvního práva převládá na úrovni EU pektorální přístup, jehož předpokladem je vždy úprava spíše dílčích otázek. Pro oblast právní úpravy kupní smlouvy se jedná nejen o úpravu práv spotřebitele, kterému je poskytována bohatá ochrana, ale také o jednotící snahy např. v návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné úpravě koupě a prodeje (CESL).

Z dosavadního vývoje v EU i předchozího výkladu v této práci je zřejmé, že spotřebitelé a malé a střední podniky (tedy zejména malé společnosti), nedostatečně využívají potenciálu vnitřního trhu EU, který čítá 500 milionů osob. Z dosavadních provedených výzkumů Eurobarometru v rámci EU vyplynulo, že 44 % spotřebitelů v zahraničí nenakupuje, neboť neznají svá práva 74 , 55 % exportérů

72 meze ochrany jsou označena „spotřebitelskými zárukami“ za prodávané zboží (angl. „consumer gpoods guarantee“).

73 Council Directvive 93/13/EEC, art. 3(1)

74 Bleskový průzkum Eurobarometru č. 299a, Názory na přeshraniční obchody a ochranu spotřebitelů, s.

10. /Online/, dostupné z xx.xxxxxx.xx/xxxxxx_xxxxxxx/xxxxx_xx.xxx, citováno 22.11.2011.

považuje rozdíly ve smluvním právu jako jednu z hlavních překážek příhraničního prodeje spotřebitelům.75

3.2.2. CESL

Významným mezníkem v oblasti vývoje evropského smluvního práva, resp. jednotných pravidel koupě, je 11. října 2011, v němž byl Evropskou komisí předložen k projednání návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné právní úpravě prodeje COM (2011) 635 final – 2011/0284 (angl. „Common European Sales Law“, dále též „CESL“). Návrh je významným mezníkem v oblasti sjednocení smluvního práva. Někteří autoři v této souvislosti dokonce hovoří o CESL jako o kroku k jednotnému smluvnímu právu.76

Předložený návrh navazuje na dosavadní iniciativu a vývoj v oblasti jednotného evropského smluvního práva, 77 a klade si za cíl „lépe vytvořit vnitřní trh a zlepšit jeho fungování tím, že se podnikatelům zjednoduší rozšiřování příhraničního obchodu a spotřebitelům příhraniční nakupování. Tohoto lze dosáhnout samotným a jednotným souborem pravidel smluvního práva, který bude obsahovat i ustanovení na ochranu spotřebitele, která by v rámci vnitrostátního práva členských států měla být považována za druhý systém smluvního práva.“ 78

Přínos návrhu je především jednota a realizace příhraničních transakcí pro malé a střední podniky a evropské spotřebitele bez větších překážek v oblasti nejfrekventovaněji využívaného smluvního typu, kupní smlouvy.

Samotný návrh směřuje k eliminaci vysokých transakčních nákladů, posílení právní jistoty související s aplikací „cizího“ smluvního práva. Kritikové dílčích vnitrostátních úprav prohlašují, že malé a střední podniky se při realizaci příhraničního

75 Eurobarometr 321, Evropské smluvní právo, spotřebitelské transakce, s. 20.

76 Navrhovaná úprava je vyústěním dosavadní skoro desetileté novotvorby zákonodárců EU, z vyhodnocení 181 příspěvků spotřebitelů a podniků z celé Evropské unie, je zřejmé, že členské státy jednoznačně postrádají více koherentní evropské právo. Komise pečlivě zhodnotila veškeré připomínky k Zelené knize.

77 Komise se v rámci strategie Evropa 2020 (IP/10/225) snaží vyřešit překážky na jednotném trhu, aby podnítila hospodářskou obnovu. V červenci 2010 Komise v příslušné zelené knize navrhla několik možností soudržnějšího přístupu ke smluvnímu právu. Poté uspořádala veřejnou konzultaci, která probíhala do 31. ledna 2011 a která přinesla 320 odpovědí. Dne 3. května 2011 dokončila skupina odborníků zřízená Komisí studii proveditelnosti věnovanou budoucí iniciativě týkající se evropského smluvního práva (IP/11/523). Komise v průběhu studie konzultovala zúčastněné subjekty a obdržela 120 odpovědí.

78 Důvodová zpráva CESL

obchodu musí vypořádat až s 26 vnitrostátními právními úpravami smluvního práva (přeložit a najmout k jejich výkladu právníky, což představuje průměrně 10.000 EUR na každý další exportovaný trh. Přizpůsobení internetových stránek zahrnuje průměrné náklady ve výši 3.000 EUR).79 Takové náklady jsou, převážně pro maloobchodníky, kteří nedisponují právním oddělením či odbornými znalostmi na příslušné úrovni, diskriminační.

Z vyjádřeného záměru dále plyne že smyslem uvedeného návrhu je představit spotřebitelům a malým a středním podnikům fakultativní alternativu, kterou by mohli aplikovat při realizaci příhraničních obchodů představením jednotné unijní úpravy kupní smlouvy na zboží, digitální obsah a související služby.

Předložená právní úprava by měla existovat nezávisle na vnitrostátních právních řádech členských států EU a smluvním stranám by byla dostupná jako volitelný instrument pro závazkový právní vztah.80 Fakticky je tak subjektům představena fakultativní možnost, aby si při uzavření smlouvy mohly zvolit pravidla jednotná v rámci celé EU.81.

Podstatou právní úpravy CESL je subsidiarita těchto pravidel k vnitrostátním normám členských států. Záměrem CESL je, že v konečném důsledku nebude vnitrostátní právní systémy nahrazovat, ale bude existovat paralelně vedle těchto vnitrostátních právních úprav jako svébytná soustava uniformních pravidel.82

79 Např. v transakcích mezi podnikateli a spotřebiteli, 55 % společností uvádí následující překážky související se smluvním právem – zjišťování informací o smluvním právu (40%), dodržování různých pravidel na ochranu spotřebitele v zahraničí (38%), získávání právního poradenství ohledně cizího smluvního práva (35%), řešení přeshraničních sporů vyplývajících ze smluv (34%) – dále Srov. Bleskový průzkum Eurobarometr 321, Evropské smluvní právo, spotřebitelské transakce, s. 20.

V případě transakcí mezi podnikateli, 49 % společností, které mají zájem o příhraniční obchody, definují uvedené hlavní překážky – zjišťování informací o cizím smluvním právu (35%), řešení příhraničních sporů vyplývajících ze smluv (32%), právní poradenství ohledně cizího smluvního práva (31%), dohoda o aplikaci konkrétního právního řádu smluvního práva (30%), dále Srov. Bleskový průzkum Eurobarometr 320, Evropské smluvní právo, transakce mezi podnikateli, s. 16.

80 Stanovisko Xxxxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, P. Rámcová pozice / Stanovisko pro Parlament ČR str. 1

81 Evropská unie se opět o krok přiblížila budoucí volitelnému nástroji v oblasti evropského smluvního práva, jenž by měl přinést 500 milionům evropských spotřebitelů více příležitostí pro nákupy přes hranice a zároveň by měl snížit transakční náklady pro malé podniky. Srov. /online/ xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxxxxxxx_xxxxxxxx/xx/xxxxxxxx_xxxx/xxxxxxx_xxx_xx/-xxxxxxxxxxxxx_xxxxx- representation_brussels-publish-cz-evropska_unie-vnitrni_trh_eu- budouci_evropske_smluvni_pravo_je_o_krok.html citováno 28.12.2012

82 „Fakultativní společná evropská právní úprava prodeje bude stimulovat jednotný trh, který je motorem hospodářského růstu. Nabídne podnikům snadný a levný způsob, jak rozšířit své podnikání na nové trhy v Evropě, a spotřebitelům přinese výhodnější koupě a vysokou úroveň ochrany,“ „Dnešní návrh Evropské komise nemá za cíl nahradit vnitrostátní právní úpravy. Jde o inovativní přístup založený na svobodném

Podstatou právní úpravy CESL je subsidiarita těchto pravidel k vnitrostátním normám členských států, v konečném důsledku vnitrostátní právní systémy nebude nahrazovat, ale bude existovat paralelně vedle těchto vnitrostátních právních úprav jako svébytná soustava uniformních pravidel.83

Dle záměru Komise by mělo dojít k překonání roztříštěných právních úprav a při realizaci takového prodeje mezi příhraničními subjekty k zaručení jistoty a garance shodné míry ochrany práv spotřebitele napříč 27 členskými státy.

Účelem navrhované úpravy je odstranění překážek příhraničních obchodů a podpora malých a středních podnikatelů ,84 tedy posílení ochrany smluvních stran při příhraničních transakcích, zlepšit podmínky pro vytvoření a fungování vnitřního trhu poskytnutím jednotného souboru pravidel smluvního práva 85 . V případě malých a středních podniků předložená právní úprava otevře trhy a spotřebitelům přednese lepší nabídku a vysokou úroveň ochrany. Komise dále konstatovala, že představení jediného souboru pravidel pro příhraniční smlouvy pro všech 27 členských států umožní rozvoj obchodu, neboť „kupující na internetu budou mít možnost zvolit si uživatelsky přívětivou evropskou smlouvu s vyšší úrovní ochrany, a to pouhým kliknutím tlačítka na myši..“86

V této věci nesdílím enormně pozitivní přístup evropské Komise, neboť se domnívám, že představení „další“ úpravy kupní smlouvy k již existujícím úpravám přinese možné komplikace běžným uživatelům, a učiní aplikaci práva složitější.

Pro přeshraniční transakce je zamýšleno posílit uzavírání koupě prostřednictvím prostředků umožňující dálkový přístup, internetu. K možnosti kupní smlouvy uzavřené

volbě, subsidiaritě a hospodářské soutěži.uvedla místopředsedkyně Komise a komisařka EU pro spravedlnost Xxxxxxx Xxxxxxxxx. xxxx://xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxx-xxxxxxx_XX-00-0000_xx.xxx

83 „Fakultativní společná evropská právní úprava prodeje bude stimulovat jednotný trh, který je motorem hospodářského růstu. Nabídne podnikům snadný a levný způsob, jak rozšířit své podnikání na nové trhy v Evropě, a spotřebitelům přinese výhodnější koupě a vysokou úroveň ochrany,“ „Dnešní návrh Evropské komise nemá za cíl nahradit vnitrostátní právní úpravy. Jde o inovativní přístup založený na svobodném volbě, subsidiaritě a hospodářské soutěži.

84 Podle tiskové zprávy Komise „malým a středním podnikům společná právní úprava pomůže proniknout na nové trhy, neboť v současné době přes hranice obchoduje pouze 9,3 % ze všech podniků v EU, a podniky tak přicházejí o nejméně 26 miliard EUR ročně“ – tisková zpráva komise ze dne 11.10.2011, č. IP/11/1175.

85 Článek1 odst. 1 CESL

86 Memo EU k navržené úpravě, /online/ dostupné z xxxx://xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxx-xxxxxxx_XXXX-00- 680_cs.htm, citováno 11.1.2013

mezi smluvními stranami prostřednictvím internetu se však přiklonilo pouze 7 % spotřebitelů oproti 33 % spotřebitelů, jež nakupují na internetu ve své domácí zemi.87. Nízký zájem spotřebitelů je založen na komplikacích spojených s dodávkami zboží a již zmiňovaných překážkách související s právním podvědomím o konkrétním prostředí členského státu a související nejistotou právní ochrany. Komise dodává, že přijetí fakultativní úpravy zaručí vysokou ochranu spotřebitele napříč všemi členskými státy, tedy, že zavede evropskou úpravu prodeje jako značku kvality.

Ve vztahu ke spotřebitelům by měla být rozšířeny možnosti nápravy při zakoupení vadného zboží, spotřebitelé v této souvislosti mohou ukončit smlouvu, požádat o výměnu zboží, jeho opravu či slevu z ceny. Aktuálně těmito možnostmi nedisponuje většina spotřebitelů v EU. Na druhou stranu tak eliminací překážek při příhraničních obchodech dojde k podnícení podnikatelů k vývozu na zahraniční trh a spotřebitelům větší volbu výrobků (širší nabídku) za nižší ceny88.

Jak plyne z výše uvedených průzkumů, lze shrnout, že přeshraniční obchod tvoří poměrně úzkou skupinu transakcí ve srovnání s vnitrostátním obchodem, otázkou však je, zda předložený návrh splní očekávaná předsevzetí a usnadní tak obchodování mezi jednotlivými subjekty.

Osobně se domnívám, že smyslem předloženého návrhu je pokus evropských zákonodárců o další sblížení smluvního práva, který by představoval mezistupeň k jednotnému celoevropskému smluvnímu právu. Pravdou rovněž zůstává, že další překážkou je prosazení takové právní úpravy, neboť členské státy doposud vykazovaly jistou obezřetnost vůči přijetí jednotné právní úpravy – tedy takové, která by v konečném vývoji směřovala k přijetí jednotného právního kodexu soukromého práva.

Výhody a nevýhody návrhu CESL lze shrnout jak následuje odděleně pro podnikatele a spotřebitele

.Výhodami pro podnikatele lze shrnout:

- jednotný režim smluvního práva pro všechny členské státy,89

87 Bleskový průzkum Eurobarometru č. 299, Názory spotřebitelů na přeshraniční obchody a ochranu spotřebitelů, s. 15.

88 Průměrné cenové rozdíly činí cca 24 % v rámci EU, znevýhodněni jsou spotřebitelé v menších státech

– Malta, Kypr, ČR, Slovensko, Slovinsko – srov. Eurostat, Statistika v kostce 50/2009 a Zpráva Eurostat (Xxxxxxxx 2009), Srovnání úrovně spotřebitelských cen u 2,500 položek spotřebního zboží.

89 71 % evropských podniků uvedlo, že pokud by si mohly vybrat, používaly by jednotnou právní úpravu prodeje pro veškerý přeshraniční prodej spotřebitelům z ostatních zemí EU

- nižší náklady pro subjekty, které chtějí obchodovat přes hranice (zajištění překladů, nákladů na právní služby),

- možnost rozšíření trhů, nalezení nových obchodních možností, zejména pro malé a střední podniky.90

Výhody pro spotřebitele:

- zaručení stejné míry ochrany spotřebitele napříč EU,

- rozšíření prostředků nápravy v případech zakoupení výrobku v řádu několika měsíců od zakoupení výrobku,91

- větší výběr výrobků a s tím i spojené snižování cen především na internetu,

- větší právní jistota v případě příhraničních transakcích92

- vyšší míra transparentnosti, důvěry spotřebitele,

- jednotné a jasné informace pro spotřebitele před prodejem, povinnost podnikatele poskytovat informace v mateřském jazyce spotřebitele.

Návrh, jehož smyslem je zjednodušit obchodní příhraniční transakce v režimu kupní smlouvy představuje nejen výzvu pro samotné účastníky smlouvy. Je nutné si uvědomit, že pro zákonodárce, soudy nebo akademiky vyvstane otázka, v návaznosti na skutečnost, zda se CESL stane součástí vnitrostátního právního řádu a pokud ano, tak jak se vypořádat s konkurenceschopností národního právního řádu.93

Někteří skeptikové zdůrazňují, že xxxxxxx návrhu je „pokus Komise vytvořit si základnu pro expanzi unijní legislativy do oblasti občanského práva … Komise poslední dobou do omrzení rozpráví o překážkách vnitřnímu trhu, které údajně rozdíly mezi národním právem představují. Je to jasně proto, aby dosáhla na pravomoc obsaženou v článku 114 Smlouvy o fungování EU, podle které Brusel může harmonizovat národní

90 přes hranice obchoduje pouze 9,3 % ze všech podniků v EU, a podniky tak přicházejí o nejméně 26 miliard EUR ročně

91 možnost volby nápravy k dispozici pouze v pěti zemích EU (Francii, Řecku, Litvě, Lucembursku a Portugalsku)

92 44 % spotřebitelů uvádí, že je nejistota, pokud jde o jejich práva, odrazuje od nákupů z jiných zemí EU 93 Xxxxx, Xxx X., The Common European Sales Law (CESL) Beyond Party Choice (April 2012). Maastricht Faculty of Law Working Paper No. 2012/11. /online/ dostupné z: xxxx://xxxx.xxx/xxxxxxxxx0000000, citováno 11.12.2012

právo kvůli fungování vnitřního trhu, a to pohodlně pomocí tzv. řádného legislativního postupu, kde stačí při hlasování v Radě EU kvalifikovaná většina.“ Vyjádřené obavy jsou podpořeny myšlenkou přijetí CESL a s tím i spojeného základu pro plnohodnotný evropský zákoník.

Přijetí citované právní úpravy zahrnuje poměrně podstatnou otázku, na jakém právním základě by tak měl být právní řád do systému vnitrostátních právních řádů včleněn. Na rozdíl od Zelené knihy o smluvním právu 2010, jejímž prostřednictvím mělo dojít ke zvolení právního režimu, který zvolil z právních řádů členských států, návrh CESL si klade za cíl „zavést jednotnou evropskou úpravu kupní smlouvy“ harmonizuje smluvní právo členských států, tím, že vytvoří druhý smluvní režim (kromě národního režimu), který by měl být jednotný pro všechny členské státy napříč celou Evropskou unii a existovat nezávisle na právních řádech jednotlivých členských států. Tento režim by se aplikoval na základě výslovné volby smluvních stran na přeshraniční smlouvy (cross-border contract).“94

V podstatě, pokud si smluvní strany rozhodnout podřídit svůj závazkový právní vztah režimu CESL, nedochází k volbě práva ve smyslu Římské úmluvy, ale naopak, tento vztah bude přímo podřízen speciálnímu právnímu řádu. Někteří autoři hovoří o skutečnosti, že se v tomto smyslu nejedná o 28. režim (28th regime), ale naopak o druhý národní režim (second national regime).95

Je nejasné na jakém právním základě by návrh CESL měl být přijat. Pokud by měl být návrh přijat na základě čl. 114 SFEU, který Komise primárně navrhuje jako právní základ ustanovení (čl. 114 SFEU v konečném důsledku umožňuje Komisi přijmout opatření k harmonizaci vnitrostátního práva s právem EU za účelem vytvoření vnitřního trhu), mám k této aplikaci jisté pochybnosti neboť se domnívám, že přijetí právních norem postupem dle čl. 114 SFEU dochází k přesahu aplikace tohoto článku, jehož primárním účelem je přijmout taková opatření, aby nedocházelo k překážkám na vnitřním trhu EU.

94 Čl. 9 CESL

95 X. Xxxxxxxxxxx, X. Xxxxxx, X.-X. Xxxxxxxxx, X. Xxxxxx, X. Xxxxxxxxxx. Der Vorschlag für eine Vorschlag für eine Verordnung über ein Gemeinsames Europäisches Kaufrecht – Defizite der neučten Textstufe des europäischen Vertragsrechts, JZ/ 6/2012, p. 270.

Aplikaci článku 114 je nutno posuzovat v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudního dvora, konkrétně se skutečností, že opatření dle čl. 114 jsou určená ke zlepšení podmínek vytvoření a fungování jednotného vnitřního trhu. Domnívám se, že v případě, kdy by tento článek měl představovat pro evropského zákonodárce obecnou pravomoc k regulaci vnitřního trhu, došlo by tím k překročení svěřených pravomocí.96.Účelem aktu přijatého na základě článku 114 SFEU musí být zlepšení podmínek pro vytvoření a fungování jednotného trhu, ale takové použití je možné pouze za účelem předcházení vzniku budoucích překážek obchodu plynoucích z různorodého vývoje vnitrostátních právních předpisů. Vznik překážek musí být pravděpodobný a účelem takového opatření musí být jejich prevence.97

Při aplikaci článku 114 SFEU nestačí pouhé rozdíly vnitrostátních právních

řádů, podmínkou aplikace je zároveň taková skutečnost, že tyto rozdíly musí představovat skutečné překážky pro fungování vnitřního trhu. Opatření přijaté na základě citovaného článku tedy směřuje či přispívá k odstranění existujících překážek či jako prevence překážek budoucích. Další podmínkou, je okolnost, že takové opatření směřuje ke sblížení vnitrostátního práva členských států,98 naopak tento článek nelže aplikovat jako základ pro přijetí nového unijního právního institutu případně právní formy překrývající se s vnitrostátními instituty, a to ani v případě, kdy daný akt neupravuje vyčerpávajícím způsobem všechna pravidla použitelná pro daný institut nebo formu, ale v některých ohledech jen podpůrně odkazuje na vnitrostátní právo. 99

Domnívám se, že nejen z výše uvedených důvodů pro přijetí nařízení CESL postupem dle čl. 114 SFEU není nejen reálné, ale že citované ustanovení nepředstavuje dostatečný právní základ. Nejen, že nejsou naplněny podmínky pro aplikaci čl. 114, ale

96 Viz rozsudek ESD ve věci C-376/98, Německo v. Rada "Tabáková reklama I" [5.10.2000], b. 83-84.

97 Viz tamtéž, b. 86.

98 Tato podmínka je ze strany Evropského soudního dvora vykládána poměrně široce. Soudní dvůr připustil, že normotvůrce má prostor pro zvážení metody sbližování, která je nejoptimálnější pro dosažení zamýšleného výsledku. Může v některých případech zahrnovat i vytvoření např. harmonizovaného či jednotného pravidla v oblastech, kde vnitrostátní úprava doposud nebyla. Srov. např. uvedené rozsudky a stanoviska: ESD ve věci C-436/03, Evropský parlament v. Rada [2.5.2006], b. 44, 46, ESD ve věci C-66/04, Spojené království v. Evropský parlament a Rada [6.12. 2005], b. 45, rozsudek ESD ve věci C-66/04, Spojené království v. Evropský parlament a Rada [6.12. 2005], b. 45, stanovisko generálního advokáta ve věci C-436/03, Evropský parlament v. Rada [12.7.2005], b. 59–62.

99 Viz rozsudek ESD ve věci C-436/03, Evropský parlament v. Rada [2.5.2006], b. 40–46 ve věci právního základu nařízení o statutu evropské družstevní společnosti

i ze samotného záměru evropského zákonodárce, kdy profiluje CESL jako „další právní úprava nezávisle existující na vnitrostátních právních řádech“ či 28. režim smluvního práva, který v podstatě bude překrývat již upravené oblasti ve vnitrostátních právních řádech jednotlivých členských států, lze takovou právní úpravu přijmout jako úpravu vycházející z nařízení EU100 (zvláštní, koexistující úprava). Za těchto podmínek nelze mít za to, že účelem navrhovaného nařízení, které ponechává beze změny jednotlivé stávající vnitrostátní právní předpisy, je sblížení práv členských států v oblasti smluvního práva, nýbrž jeho účelem je vytvořit novou úpravu, která se překrývá s vnitrostátními formami.

Vzhledem k zatím nevyjasněné otázce rozsahu a významu překážek pro vnitřní trh, které by vyplývaly z koexistence autonomních vnitrostátních úprav smluvního práva a každopádně vzhledem k paralelní, neharmonizační povaze opatření se ČR domnívá, že článek 114 SFEU není dostatečným právním základem pro přijetí návrhu v jeho současné podobě. Jako vhodnější právní základ se jeví článek 352 SFEU, který v obdobných případech v minulosti posloužil.101

Přijetí CESL by nemělo mít bezprostřední dopady na dosavadní právní úpravu koupě, naopak přijetí tato úpravy představuje nový rozměr. Lze shodně konstatovat, že by tato právní úprava existovala vedle dosavadního národního řádu a měla by zvláštní povahu.

Dle názoru X. Xxxxxxxxx není smyslem citovaného nařízení sblížit vnitrostátní právní úpravu, ale naopak účelem je vytvořit novou právní úpravu, která se překrývá

100 Komise návrh za harmonizační považuje a opakovaně hovoří o vytvoření druhého režimu vnitrostátního práva, ve skutečnosti se však zdá, že návrh vykazuje přesně ty rysy, které vedly v případě C-436/03, Evropský parlament v. Rada týkajícího se právního základu nařízení o statutu evropské družstevní společnosti k závěru, že daný akt harmonizačním nebyl.

101 Zmíněná evropská družstevní společnost 101 stejně jako další obdobné instituty v oblasti práva společností (konkrétně evropská společnost101 a evropské hospodářské zájmové sdružení101) a dále unijní instituty z oblasti práva duševního vlastnictví (konkrétně ochranná známka Společenství101 a průmyslový vzor Společenství101) byly přijaty na základě subsidiární pravomoci obsažené (podle nynějšího číslování) v článku 352 SFEU, podle níž může Unie přijmout vhodná ustanovení tehdy, ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci.101 (Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost existuje nová zvláštní pravomoc pro vytváření unijních institutů duševního vlastnictví, totiž čl. 118 SFEU).

s vnitrostátními úpravami. Navrhovaná právní úprava se vztahuje pouze na soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Přestože se na první pohled může zdát přijetí paralelní úpravy nadbytečné, citované nařízení bude mít bezprostřední vliv na úzkou skupinu smluv s mezinárodním prvkem v oblasti práva spotřebitele.

Je otázkou, zda přijetí „další“ právní úpravy existující paralelně se stávající právní úpravou naplní svůj účel. Domnívám se, že je na uvedené vhodné hledět s jistou kritikou.

V případě, pokud si strany kupní smlouvy (jejichž sídlo nebo místo pobytu leží na adrese v jiných členských státech EU) nezvolí právní řád, kterému podřídí smluvní vztah, použije se v první řadě právní úprava věcně dopadající na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dále jen „nařízení Řím I“.

Citované nařízení však obsahuje speciální úpravu, jež je promítnutím ochrany spotřebitele v evropském právu. Tato úprava se uplatní v případě bude-li jednou ze smluvních stran fyzická osoba, která uzavře smlouvu za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (tj. spotřebitel) s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (tj. obchodník).

V takovém případě se bude kupní smlouva (až na výjimky obsažené v čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I) řídit právním řádem místa, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště. V případě volby práva jednou ze smluvních stran a podřízení smluvního vztahu určitému právnímu řádu, který nezaručuje spotřebiteli ochranu, resp. standard zaručený evropským právem, uplatní se ustanovení, které takovou volbu práva učiní neplatnou („…v důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytne ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva nepoužila“).102

Okruh právních vztahů, na něž se vztahuje právní úprava evropské společné úpravy prodeje, lze definovat za předpokladu kumulativního splnění níže uvedených podmínek:

- výslovný a dobrovolný souhlas smluvních stran,

- přeshraniční smlouva,

102 Čl. 6 odst. 2 nažízení Řím I.

- konkrétní předmět smlouvy (smlouva o prodeji zboží, smlouvy o digitálním obsahu (hudba, film, software, aplikace pro chytré telefony),

- konkrétní subjekty transakce (transakce mezi podnikatelem a spotřebitelem, mezi podnikateli navzájem).

Návrh výslovně stanoví, že evropskou společnou úpravu prodeje lze aplikovat, pouze v případě, že jedna ze smluvních stran bude tzv. obchodníkem (tj. prodávající zboží nebo dodavatel digitálního obsahu nebo jiných souvisejících služeb).

Přestože se návrh CESL primárně vztahuje na přeshraniční smlouvy, předložený návrh nevylučuje použití na domácí transakce, tedy členské státy si v souladu s předloženým návrhem si mohou zvolit, zda podřídí smluvní vztah i na domácí transakce. O příhraničním smluvním vztahu hovoříme tehdy, pokud má jedna ze smluvních stran sídlo v členském státu EU. Přeshraniční smlouva je v duchu CESL taková smlouva uzavřená mezi obchodníky, 103 pokud mají smluvní strany své obvyklé bydliště v různých zemích, z nichž alespoň jedna je členským státem EU.

Domnívám se, že možnost volby vyplývá ze samotného cíle CESL, jehož je nejen harmonizace vnitrostátní právní řády, resp. smluvní právo členských států EU, aniž by bylo nutné měnit vnitrostátní normy smluvního práva členských států. X. Xxxxxxx v této souvislosti hovoří o sekundárním systému smluvního práva“ či

„konkurenci národních právních systémů“.104

Přestože nařízení o společné evropské úpravě prodeje CESL vzniklo na ideji nutnosti harmonizace smluvního práva EU, primární působností je právní úprava koupě a prodeje. Vymezení předmětu smlouvy lze učinit jak z pozitivního tak z negativního vymezení.

Normy obsažené v CESL se budou vztahovat na příhraniční transakce týkající se zboží, dodání digitálního obsahu a poskytování souvisejících služeb, v případě pokud si tak strany smlouvy zvolí. Návrh společné evropské právní úpravy prodeje tak lze s ohledem na normy uedené v návrhu CESL uplatnit na níže uvedené smluvní typy:

103 Obchodníkem je jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která činí právní úkony v souvislosti se svou

živností, podnikání, řemeslem nebo povoláním (čl. 2 písm. e) CESL.

104 Selucká M., a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje.

1. Vydání. Praha : X.X.Xxxx, 2013. s. 223.

i. kupní smlouva

Zbožím návrh rozumí jakoukoli movitou věc s výjimkou elektřiny, zemního plynu, vody a jiných druhů plynu pokud nejsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství

ii. smlouvy o dodání digitálního obsahu,

Zboží je buď dodáváno na hmotném nosiči či nikoli a který uživatel může ukládat, zpracovávat, mít k němu přístup nebo znovu používat bez ohledu na to, zda byl digitální obsah dodáván oproti zaplacení kupní ceny.105

Digitální obsah jsou data vyprodukovaná v digitální podobě bez ohledu na to, zda k tomu došlo podle požadavků kupujícího, včetně video, audio, obrazového a psaného digitálního obsahu, digitálních her, softwaru a digitálního obsahu, který umožňuje personalizaci stávajícího hardwaru nebo softwaru s výjimkami taxativně uvedenými v článku 2 písm. j)

CESL.106

iii. smlouvy o poskytování související služby bez ohledu na to, zda byla za související službu sjednána samostatná cena107

Předmětem služby jsou finanční služby včetně internetového bankovnictví, právního nebo finančního poradenství poskytovaného v elektronické podobě, elektronických služeb v oblasti zdravotní péče, služeb a sítí elektronických komunikací a s nimi spojených zařízení a služeb, hazardních her a vytvoření nového digitálního obsahu a změny stávajícího digitálního obsahu ze strany spotřebitelů nebo jakoukoli jinou interakcí s tvorbou dalších uživatelů.

105 Článek 5 písm. b) CESL

107 Tamtéž, čl. 5 písm c) CESL

Návrh CESL výslovně vylučuje možnost aplikace na okruh smluv s tzv. smíšeným účelem. Podstatu smíšeného účelu smlouvy lze chápat ve smyslu již uvedené definice, tj. smíšený účel smlouvy je situace, kdy smlouva obsahuje jiné prvky než byly vymezeny článkem 5 CESL, konkrétně prodej zboží, dodání digitálního obsahu nebo poskytnutí souvisejících služeb.

Zároveň jsou z působnosti CESL výslovně vyloučeny smlouvy, v nichž obchodník poskytuje nebo se zavazuje poskytnout spotřebiteli úvěr ve formě odložené platby, půjčky nebo jiného podobného finančního ujednání.108

S ohledem na právní postavení smluvních stran lze rozlišovat dvě velké skupiny kontrahentů:109

– primárně smlouvy uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem (na něž cílí primární úprava za použití evropského standardu spotřebitele),

– sekundárním cílem úprava obchodních vztahů, v nichž probíhá transakce mezi určitými skupinami podnikatelů navzájem.

Pro smluvní vztahy podřízené režimu CESL je podstatné, zda je jedna ze smluvních stran v postavení spotřebitele nebo malého a středního podnikatele. S ohledem na postavení smluvních stran CESL rozlišuje následující smlouvy:

i.) B2B Bussiness-to-bussiness contract

smlouvy uzavírané mezi obchodníky navzájem. V takovém případě lze smluvní vztah podřídit režimu CESL jen za předpokladu, že jedna ze smluvních stran je tzv. malým nebo středním podnikem, konkrétně, že zaměstnává méně než 250 osob a současně roční obrat nepřesahuje 50 milionů EUR nebo, v případě malého a středního podniku, jenž má

108 Společnou evropskou právní úpravu prodeje lze použít na smlouvy uzavírané mezi obchodníkem a spotřebitelem, jestliže jsou zboží, digitální obsah nebo související služby téhož druhu dodávány na trvalém základě a spotřebitel za toto zboží, digitální obsah nebo související služby platí po dobu trvání těchto dodávek ve formě splátek – viz článek 6 CESL.

109 naopak např. ve Vídeňské úmluvě není počítáno na B2C kontrakty

sídlo v členském státě jehož měnou není euro nebo ve třetí zemi, odpovídající částku v měně tohoto členského státu nebo třetí země.110

ii.) B2C Business to consumers

smlouvy uzavírané mezi obchodníkem a spotřebitelem, za předpokladu, že obchodník je zároveň prodávajícím

Jak plyne z předloženého nařízení, CESL je strukturováno do osmi částí, z nichž podstatná část upravuje problematiku kupní smlouvy. Úvodní část návrhu zahrnuje obecné zásady smluvního práva, jež musí být smluvními stranami při kontraktaci dodržovány. Zejména principy zásady poctivého obchodního styku, dobré víry nebo zásady smluvní svobody. Příslušná speciální ustanovení uvádím dále v příslušných pasážích této dizertační práce.

110 CESL – ČL. 7 ODST. 2

4. OBCHODNÍ KUPNÍ SMLOUVA

4.1. Pojem

Obchodní zákoník vymezil kupní smlouvu v ust. § 409 ObchZ111 jako smlouvu kterou se „prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.“

Z definice kupní smlouvy vyplývá, že obsahem kupní smlouvy byl na jedné straně závazek prodávajícího dodat kupujícímu zboží (resp. movitou věc) a převést na něj vlastnické právo ke zboží, čemuž odpovídal závazek prodávajícího zaplatit kupní cenu.112 Svojí povahou byla obchodní kupní smlouva závazkem synallagmatickým113 a konsensuálním, tj. pro její vznik postačoval shodný projev vůle obou smluvních stran o podstatných náležitostech smlouvy.

Samotný pojem obchodní kupní smlouvy nebyl zákonodárcem založen, lze jím rozumět kupní smlouvu uzavřenou v režimu obchodního zákoníku. I v případě uzavřené obchodní kupní smlouvy, tedy v případě, kdy závazkový právní vztah byl podvolen obchodněprávnímu režimu, bylo nutné přihlédnut a akceptovat další ustanovení - tyto odlišnosti byly často aplikovány ve vztahu ke spotřebiteli, adhezním smlouvám nebo pro určité způsoby prodeje.

Právní úprava obchodní kupní smlouvy se aplikovala současně pro úplatné smlouvy o prodeji cenných papírů. Jak bylo několikrát upozorňováno, právní úprava obchodních závazků byla především v případě volby smluvních stran (fakultativní právní vztahy) nedostatečná, což mělo za následek komplikace.

111 právní úprava obchodní kupní smlouvy je obsažena v dispozitivních ustanoveních vyjma § 409, 444, 458 a 459 ObchZ, která jsou kogentní.

112 Xxxxxxx, X. a kol. Obchodní zákoník. Úplný text zákona s komentářem. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, str. 1109 an.

113 Charakter synallagmatického závazkového právního vztahu (resp. vzájemné povinnosti plnění smluvních stran) však nelze rozumět jako automatické vázání povinnosti jedné smluvní strany na splnění povinnosti druhé smluvní strany. V případě synallagmatického právního vztahu je každá smluvní strana současně v postavení dlužníka i věřitele. Tedy každá smluvní strana má právo od druhé smluvní strany požadovat plnění, které je současně podmíněno současným protiplněním. Tato práva a povinnosti smluvních stran jsou nejen vzájemná, ale také také vzájemně podmíněná. Dále srov. Xxxxxxx, X., Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, X. A kol.: Občanský zákoník, Komentář, 10. Vydání, Praha, X.X.Xxxx 2006, str. 994 an. Nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. Února 2000, sp.zn. 25 Cdo 2406/98)

Charakteristickým znakem obchodní kupní smlouvy vyplývajícím přímo ze zákonné definice byl předmět koupě, tedy aplikace na úplatná dodání movitých věcí a pouze na subjekty a situace, při nichž aplikace obchodněprávních předpisů připadá v úvahu. 114 Současně jsou omezeny předměty, které nemohou být věcí v právním smyslu (§ 118 ObčZ) a vyloučeny předměty, které jsou vyloučeny z obchodování nebo zákonem omezeny.115

Zákonodárce blíže nevymezoval ani pojem zboží. Z režimu obchodní kupní smlouvy byly při aplikaci výkladových pravidel vyloučeny obchody s nemovitostmi, prodej podniku nebo úplatné převody těch hodnot, jimiž platné právo vlastnost věci nepřiznává.116 Lze konstatovat, že předmětem kupní smlouvy mohla být movitá věc, která nebyla vyloučena z obchodování.117

Zákonodárce a především judikatura soudů vyšších stupňů judikovala požadavek na určitost, resp. dostatečné vymezení a specifikaci předmětu koupě. Předmětem koupě mohou být movité věci určené individuálně, druhově (genericky), hromadně (tzv. universitas rerum) nebo úhrnem („jak stojí a leží“).118 Pokud nebyl mezi smluvními stranami předmět koupě dostatečně specifikován, může být založena co do vymezení předmětu jeho neurčitost, která může za konkrétních podmínek založit neplatnost kupní smlouvy. Tato neplatnost lze překonat výkladem, případně oboustranným souhlasným projevem smluvních stran.119

114 § 261, 262 ObchZ V ostatních případech byla subsidiárně aplikována úprava občanského zákoníku.

115 Nebezpečné výrobky, toxikologické produkty ap.

116 např. obchodní podíl, průmyslová práva aj., srov. Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P. a kol. kurs obchodního práva. Obchodní závazky.. vydání. Praha : X.X.Xxxx, s. 247 Dosavadní právní úprava nevymezovala pojem věci, pouze činila jejich rozlišení na věci movité či nemovité (§ 119 odst. 1 ObčZ ), přičemž nemovitými věcmi byly nemovitosti a věci spojené s pevným základem (§ 119 odst. 2 ObchZ).

117 rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, a z 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010

118 dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp.zn. 32 Odo 441/2003 nebo ze dne 29.2.2012, sp.zn. 33 Cdo 1430/2010

119 v této souvislosti je podstatné zvážit, zda neurčitost předmětu koupě nelze zhojit výkladem, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. Září 2013, sp.zn. 33 Cdo 2884/2012. K otázce neurčitosti právních úkonů srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1997, sp.zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, č. 8, strana 205 nebo obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, str. 372, tj. neplatné jsou jen takové právní úkony, u nichž neurčitost nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 ObčZ), takové úkony (jednání) je pro neurčitost neplatné

Předmět koupě nemusí existovat v okamžiku uzavření kupní smlouvy. V daném případě je nutné pečlivě rozlišovat kupní smlouvu a smlouvu o dílo, jak bude dále rozvedeno. Předmět smlouvy musí být také možný.

Pozitivní vymezení kupní smlouvy v ust, § 409 ObchZ doplňovalo ust. § 410 ObchZ120, které bylo zákonodárcem začleněno z důvodu diferenciace kupní smlouvy a smlouvy o dílo. Lze uzavřít, že ust. §§ 409 a 410 ObchZ ve své komplexnosti představovaly pozitivně-negativní vymezení.121

Definice kupní smlouvy v § 409 ObchZ nerozlišuje, zda v konkrétním případě se zboží nachází v dispozici prodávajícího nebo zda se jedná o zboží, které má být teprve vyrobeno. Hlavní zásadou je, že smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno se považuje za kupní smlouvu. 122 Z této zásady však zákonodárce vyloučil několik výjimek, které mají za následek, že v konkrétním případě se jedná o smlouvu o dílo nikoliv kupní.

4.2. Obchodní kupní smlouva a jiné smluvní typy

Pojem obchodní kupní smlouvy nebyl v zákonných předpisech výslovně definován.123 Otázka vymezení obchodní a neobchodní kupní smlouvy vyplývala z režimu závazkové právního vztahu, resp. zda v konkrétním případě byla kupní smlouva uzavřena v režimu obchodního zákoníku. V případě, že se nebude jednat o obchodněprávní vztah, aplikuje se úprava občanského zákoníku.124

120 § 410 odst. 2 ObchZ stanoví, že za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část závazku strany, která má zboží dodat, spočívá ve vykonání činnosti nebo závazek této strany zahrnuje montáž zboží.

121 shodně Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 153.

122 XXXx. Xxxxx v této souvislosti dodává, že se jedná o zboží určitého typu, na straně kupujícího je zájem o určitý výrobek s jehož vlastnostmi a využitelností má zkušenosti a není pro něj rozhodné, zda je zboží již vyrobené nebo o zboží, které bude teprve vyrobeno. Srov. Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. Vydání. Praha : X. X. Xxxx, 2006, s. 1143

123 Termínem obchodní kupní smlouvy označuji v souladu s aplikací kupní smlouvu, jež byla uzavřena mezi smluvními stranami v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

124 Uvedené je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 33 Cdo 237/98, Právo a podnikání 1999, 6, Příloha: Smlouvy uzavřen mezi osobami uvedenými v § 261 odst. 1 a 2 ObchZ, mj. podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II části třetí obchodního zákoníku, se řídí ustanoveními občanského zákoníku.

Zásadním kritériem pro odlišení kupní smlouvy od kupní smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku bylo vždy třeba důsledně odlišit případy, kdy byla smlouva uzavřena v obchodněprávním režimu.

Tato otázka byla řešena již v Obecném zákoníku občanském. Hlavním posouzením, zda se jednalo o obchodní kupní smlouvu československé právo rozlišovalo, zda alespoň na jedné nebo obou smluvních stranách byl splněn účel

„obchodu“.125

Skutečnost, zda byla v konkrétním případě kupní smlouva uzavřena v režimu občanskoprávním nebo obchodněprávním záležela na pečlivém posouzení, zda smluvní strany podřídily uzavření obchodní kupní smlouvy v režimu obchodního zákoníku – zda lze v konkrétním případě hovořit o obchodním závazkovém vztahu.126

Obchodní zákoník, který vymezil obchodněprávní režim v ust. § 261 ObchZ. Jedná se tak o obchodní závazkové vztahy, tedy ty vztahy, které se budou řídit obchodním zákoníkem. Obchodní zákoník vymezoval následující oblasti, v nichž byla smlouva podřízena obchodnímu režimu (buď kogentní ustanovení obchodního zákoníku případně dohodou smluvních stran):127

1) smlouva byla uzavřena mezi účastníky, kteří mají povahu obchodní z hlediska subjektů, které uzavírají smlouvu a jejich činnosti (§ 261 odst. 1 ObchZ) – závazkové vztahy mezi podnikateli navzájem nebo závazkové vztahy mezi podnikateli na jedné straně a státem nebo státní nepodnikatelskou institucí nebo samosprávnou jednotkou na straně druhé.

125 Civilní právo v této souvislosti nerozlišovalo, zda se jedná o obchod absolutní, relativní nebo fakultativní (dříve akcesorní). Naopak, i kdyby smluvními stranami byly kupci na obou dvou stranách i tak bylo posuzováno, zda účelem obchodněprávní kupní smlouvy je i nadále obchod. Rovněž se nesmělo jednat o nemovitost, neboť by v této rovině šlo o absolutní „neobchod“. Srov např. Xxxxxx, X., Xxxxxxxx,

J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. Reprint původního vydání. Praha : ASPI publishing, 2002, str. 725 an.

126 Shodně Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 17

127 katedra obchodního práva z Masarykovy univerzity v Brně obchodní závazkové vztahy rozlišuje na

skupiny – relativní, typové, kombinované neo fakultativní obchody. Srov. Xxxxxx, X. Xxxxx, X. Xxxxx., P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. Vydání. Praha : X.X.Xxxx, 2007, s 23 an.

Pro naplnění podmínek, aby se jednalo o obchodněprávní vztah musí být kumulativně splněny následující podmínky – v konkrétním případě se musí jednat o vztah mezi podnikateli a současně při vzniku závazkového vztahu musí být jasné, že se jedná o podnikatelskou činnost smluvních stran. Samotné formální uvedení identifikačního čísla ve smlouvě nepostačuje,128 je důležité vždy posoudit smysl a účel právního jednání.

2) absolutní závazkové právní vztahy – pro tyto smluvní vztahy je rozhodující jejich povaha, obchodním zákoníkem se řídí bez ohledu na povahu smluvních stran –např. o smlouvy o prodeji podniku, burzovní obchody a jiné smlouvy taxativně vymezené v ust. 261 odst. 3 ObchZ.

3) fakultativní obchody – smluvní strany se rozhodnou podřídit kupní smlouvu režimu obchodněprávnímu. Xxxx. Xxxxx v této souvislosti hovoří o velmi netradiční možnost, analogii volby práva ve vnitrostátních vztazích, 129 ale současně dodává, že se jedná o konstrukci problematickou a pochybnou.130 Problém způsobovalo zajištění závazků

– bylo platné jen za předpokladu, že osoba poskytující zajištění o zajištění závazku dle obchodního zákoníku věděla.

V případě zajištění pohledávky mající povahu dle § 261 ObchZ, se zajištění ve smyslu ust. § 261 odst. 4 ObchZ řídilo obchodněprávním režimem.

128 Shodně se vyslovil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 22.6.2004, sp.zn. 32 Odo 1196/2003: „Samotné označení smluvních stran včetně jejich identifikačního čísla nedává bez dalšího odpověď na otázku, zda při vzniku závazkového právního vztahu bylo mezi účastníky zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti.“

129 „umožňující i nepodnikatelům (občanům) navzájem nebo podnikatelům ve vztahu k nepodnikatelům

a naopak vymanit se z režimu závazkových vztahů podle občanského zákoníku. Nelze, aby takovou dohodou bylo zhoršeno právní postavení smluvní strany, která je ve slabším postavení, resp. není v postavení podnikatele. V takovém případě je nutné v souladu s ust. § 262 odst. 4 ObchZ vykládat ustanovení ku prospěchu strany, která není podnikatelem. Srov. Xxxxxx, X. Xxxxx, X. Xxxxx., P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. Vydání. Praha : X.X.Xxxx, 2007, s 24 an

130 Srov. Xxxxx, X. Fakultativní obchody. Poznámky k § 262 obchodního zákoníku, Podnikatel’a právo, 2001, č.10, s. 19 an.

V praxi způsobovalo pojetí kupní smlouvy a smlouvy o dílo v některých případech problémy. Vzájemný vztah mezi smlouvou kupní a smlouvou o dílo byl vymezen v ust. § 410 ObchZ. Primárním kritériem, které oba smluvní typy rozlišuje je předmět smlouvy. V této souvislosti lze rozlišit tři základní kritéria pro vzájemné rozlišení smluvních typů.

i. hledisko materiálu131 - v tomto případě je podstatné, kdo dodal materiál, z něhož bude věc zhotovena.

ii. poměr hmoty a práce – pokud je předmětem smlouvy práce, resp. závazek zhotovit určitou věc, jedná se o smlouvu o dílo. Závazek zahrnující montáže se považuje za smlouvu o dílo vždy.

iii. charakter předmětu plnění – toto hledisko je obsaženo v oddílu upravujícím smlouvu o dílo. V souladu s ust. § 536 ObchZ se „dílem se vždy rozumí zhotovení, montáž nebo údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části“. Ve spojení s ust. § 409 ObchZ definující předmět koupě, je zřejmé, že v takových případech nepřipadá uzavření obchodní kupní smlouvy v úvahu.

Ust. § 410 odst. 1 ObchZ Ust. § 410 odst. 2 ObchZ vymezuje vztah mezi smlouvou o dílo a kupní smlouvou.132 Předmětné ustanovení133 zároveň stanoví, kdy lze kupní smlouvu považovat za kupní smlouvu, v případě, že předmětem je zboží, které má být teprve dodáno.

V některých případech je obtížné rozlišit kupní smlouvu od smlouvy o dílo. Kritérium je předmět, resp. míra jeho zhotovení. Za předpokladu, že v konkrétním případě bude předmětem zhotovení, montáž věci, jedná se o smlouvu o dílo.

131 V teoretické rovině pro odlišení těchto smluvních typů buď kritérium individuality myšlenky nebo hledisko materiálu..Toto hledisko individuality myšlenky nebylo do českého soukromého práva převzato, pro více informací srov. Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4.vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2007, s.249.

132 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 153 Kritériem, které odlišuje oba smluvní typy je podstatná část věci

133 § 410 odst. 1 ObchZ

4.3. Podstatné náležitosti

Máme-li hovořit o smluvním typu konkrétní smlouvy, musí být na straně kontraktujících stran splněny podstatné náležitosti konkrétního smluvního typu.

Vyjma obecných náležitostí kladených na právní úkony, musí být dodrženy konkrétní zákonem vyžadované předpoklady, aby mohl být uzavřen konkrétní smluvní typ.134 Nezahrnuje-li smlouva podstatné části, nejde o kupní smlouvu podle ustanovení

§ 409 obchodního zákoníku,135 ale byl by uzavřená nepojmenovaná smlouva.

V právní teorii k tomuto převládá v podstatě shoda. X. Xxxxx 136 v této souvislosti dodává, že podstatnými náležitostmi tohoto smluvního typu je určení zboží a přímé nebo nepřímé určení ceny, ostatní podmínky vztahu vyplývají, budou-li absentovat, z obsahu konkrétní smlouvy.137

Naopak S. Plíva138 (shodně X. Xxxxxxxxxx / Dědič v této souvislosti dodává, že podstatnými náležitostmi kupní smlouvy je nad rámec uvedeného závazek prodávajícího dodat zboží kupujícímu a převést na kupujícího vlastnické právo ke zboží. Převod vlastnického práva prodávajícím na kupujícího v režimu obchodněprávní139 úpravy kupní smlouvy zcela jasně vyplývá ze zákonného ustanovení.

134 Stávající soukromoprávní úprava se odchyluje od římské tradice, dle které mělo vymezení skutkových podstat jednotlivých kontraktů význam pro žalovatelnost. Z tohoto důvodu bylo podstatné podřadit kontrakt pod příslušný smluvní typ. Naopak současná právní úprava podřízením konkrétnímu smluvnímu typu znamená v konečném důsledku to, že budou aplikována současně speciální ustanovení charakteristická pro daný typ smlouvy. Tzv. smíšené smlouvy nebyly v římském právu připuštěny, v případě nemožnosti jejich zařazení byly právně nerelevantní. Dále srov. Xxxxxxxx, X. Obligační právo II. Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluvních. Brno: Brněnské tiskárny, 1946, s. 11 an.

135 Viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 32 Odo 441/2003, ze dne 26.11.2003 Vedle podstatných náležitostí mohou smluvní strany upravit řadu dalších otázek, případně odkázat na obchodní podmínky v souladu s ust. § 273 ObchZ.

136 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11.vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2006, s. 1141. Kupní smlouvu jako závazkový právní vztah v němž je povinností prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu a oproti tomu povinností kupujícího předmět převzít a zaplatit za něj prodávajícímu kupní cenu.

137 Obdobně Xxxxxx, I. a kol. Obchodní zákoník. Úplný text zákona s komentářem. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, str. 1109 an. Určí-li smluvní strany předmět kupní smlouvy a cenu a označí-li smlouvu jako smlouvu kupní, nemusí již další podstatné náležitosti uvádět, neboť vyplývají z textu zákona.

138 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 154.

139 Občanský zákoník definuje v §

V tomto případě se zcela ztotožňuji s názorem XXXx. Xxxxx, záměr smluvních stran uzavřít kupní smlouvu a převést na sebe vlastnické právo k předmětu koupě je zcela jednoznačný a jako takový lze dovodit ze zákonné úpravy. Tento závěr lze nadto odůvodnit i záměrem zákonodárce, který uvedl kupní smlouvu jako jeden z titulů pro převod vlastnického práva.

Vyjma podstatných náležitostí musí být v každém případě dodrženy náležitosti kladené na právní jednání smluvních stran. K platnosti obchodní kupní smlouvy nebylo vyžadováno, aby byla uzavřena v písemné formě, ale pro závěr o vzniku kupní smlouvy je nutné, aby takové právní jednání směřovalo k jejímu uzavření.140

Kupní smlouva vzniká dohodou smluvních stran o celém jejím obsahu, resp. akceptací nabídky (oferty) prodávajícím.141

Přestože zákonodárce nestanovil (až na zákonem specifikované případy) obecně písemnou formu,142 lze sjednání kupní smlouvy v písemné formě pro složitější případy jen doporučit, neboť pozdější dokazování o jejím obsahu by bylo nezřídka složité.

Praxe připouští, aby část obsahu smlouvy byla uzavřena písemně, část ústně (srov. v tomto duchu judikaturu soudů vyšších stupňů - viz např. SJ 11/2001 s. 564

„Není-li předepsána nebo některým z účastníků požadována (§272 ods. 1 ObchZ) písemná forma smlouvy, není vyloučeno, aby ji účastníci uzavřeli zčásti písemně a zčásti ústně. Při hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy.“).

Specifikem obchodních kupních smluv je v podnikatelské praxi uzavření kupní smlouvy za určitých podmínek nebo určitým způsobem, např. převzetím zboží na základě objednávky na staveništi od prodávajícího nebo převzetím zboží kupujícím v závodě prodávajícího. Možnost uzavření kupní smlouvy takovým způsobem byla s ohledem na podnikatelskou praxi subjektů výslovně potvrzena.143

140 srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2012, sp.zn. 32 Cdo 1988/2011

141 Výjimku představuje § 275 odst. 4 ObchZ osoba, které je návrh určen, může vyjádřit souhlas s

návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.

142 Písemná forma je vyžadována např. v případě smlouvy o převodu listinného papíru na jméno dle § 19

odst. 1 CenP, tato náležitost vyplývá ze speciálního zákona

143 Obdobně např. Rozhodnutí NS ČR 1 Odon 119/97, v němž NS rozhodl následovně: „V obchodních vztazích může podle § 275 odst. 4 ObchZ osoba, které je návrh smlouvy určen, s přihlédnutím k návrhu nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle obchodního zákoníku, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu,

Dalším specifikem při uzavírání obchodních kupních smluv je možnost uzavřením adhezním způsobem nebo upravit smluvní podmínky prostřednictvím všeobecných obchodních podmínek, které tvoří nedílnou součást kupních smluv. Takové uzavírání smluv je charakteristické zejména pro praxi velkých podnikatelů, kteří předkládají slabší smluvní straně již vyplněné formuláře nebo část smlouvy určí odkazem na smluvní podmínky. NOZ v této souvislosti zavedl jednotná ochranná ustanovení, jejichž výčet bude obsahem kapitoly 5 této disertační práce.

Obchodní kupní smlouva se od kupní smlouvy v režimu občanského zákoníku současně odlišuje i předmětem plnění, kterým zboží. Výkladem z obecné definice obchodní kupní smlouvy lze konstatovat, že předmětem kupní smlouvy mohou být pouze věci movité. Takové vymezení prakticky odpovídá vymezení předmětu smlouvy dle Vídeňské úmluvy, dle které se úmluva nevztahuje na převody nemovitostí a další úmluvou vymezené případy.

Předmětem kupní smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku může být pouze věc movitá,144 v textu zákona výslovně označovaná jako zboží.145 Obchodní zákoník pojem zboží výslovně nedefinuje.

Věcí movitou je v platné právní úpravě soukromého práva taková věc, která není pozemkem ani stavbou spojenou se zemí pevným základem (tedy ve smyslu § 119/2 ObčZ nemovitost). Nikoliv však veškeré movité věci mohou být předmětem kupní smlouvy. Vymezení pojmu zboží tak učiním za současné subsidiární aplikace § 118 občanského zákoníku. Dle citovaného ustanovení jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní smlouvy, bez vyrozumění navrhovatele. Pokud na základě objednávky kupujícího, která nevylučovala možnost nahradit souhlas provedením určitého úkonu, prodávající uskutečnil plnění zboží a kupující osobně zboží převzal, došlo k přijetí návrhu smlouvy konkludentním jednáním prodávajícího, neboť s přihlédnutím k obsahu objednávky bylo možné vyjádřit souhlas s objednávkou uskutečněním plnění.“, srov. např. Xxxxxx, X. a kol. Obchodní zákoník. Úplný text zákona s komentářem. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, str. 1109 an.

144 Vymezeni věci movité je taková věc, která není ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ věcí nemovitou (tj. pozemek nebo stavba spojená se zemí pevným základem). Určité problémy by mohly vzniknout v případě, kdy zbožím bude dodání energie. M. Xxxxxxxxx aj. Švetska v této souvislosti dodávají, že nelze použit režim obchodní kupní smlouvy, a to z důvodu, že nemají věcnou povahu (Srov. Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X. a kol. Občanské právo hmotné I. Praha: Codex Bohemia, 1995, s. 152). Zcela opačné pojetí zastává např. X. Xxxxx, X. Xxxxxxxxxx (dále srov. Xxxxx, X., Xxxxxxxxxx, X. Kupní smlouva podle obchodního zákoníku. I. část. Právní praxe v podnikání, 1993, č. 3, s 1 an.)

145 Naopak. ABGB v § 1166 stanovil, že předmětem smlouvy trhové, může být kterákoliv hodnota majetková s vyloučením takové, která spočívá především v dlužníkově činnosti. Jinak nebyl předmět koupě ničím omezen, ať se jedná o věc hmotnou nebo nehmotnou.

Pojem zboží judikoval Nejvyšší soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 671/2003, kdy stanovil, že “je jím každá movitá věc, která je předmětem kupní smlouvy ve smyslu § 409 ObchZ…. movitá věc je zbožím i v případě, že nebude dále prodávána.” Z podané definice je evidentní, že pojem zboží je poměrně široký. Např. Judikatura ESD definovala zboží jako „ocenitelné v penězích a schopné jako takové být předmětem obchodní transakce“ ( 7/68 Komise v. Itálie).146

Z obsahu pojmu zboží byly vyloučeny hodnoty, které nebyly věcmi ve smyslu § 118 ObčZ a současně byly vyloučeny z obchodování, neboť to jejich povaha vylučuje. Tyto předměty jsou však z koupě vyloučeny automaticky - bude se jednat převážně o předměty, které zákon z obchodování výslovně vylučuje, případně klade na jejich prodej specifické požadavky (zákaz prodeje/koupě nebezpečných látek, za určitých podmínek střeliv, výbušnin, …).

Problematickým případem bylo pokud předmětem smlouvy měla být dodávka energie (tepla, elektřiny, apod.). Na obchodování s těmito komoditami nebude aplikována právní úprava obchodní kupní smlouvy, neboť tyto nejsou ze své povahy hmotné, nemají hmotnou povahu.147

Z dalších hodnot vyloučených z předmětu koupě dle obchodní kupní smlouvy jsou následující:

-­‐ pohledávky,148

-­‐ dluhy,

-­‐ jiné majetkové hodnoty,

-­‐ bytové jednotky či nebytový prostor.

Obchodní zákoník nečinil rozlišení mezi zbožím, které má kupující již ve své dispozici nebo zboží, které má být teprve vyrobeno. Obchodní zákoník současně v § 410 odst. 1 stanoví, že za jistých podmínek se za zboží považuje i takové, které má být teprve vyrobeno.

146 Obdobně další rozsudky ESD, výslovně vyloučené jsou vše, z čeho je vyloučeno obchodovat (drogy), práva duševního vlastnictví nebo rybolovná, věci osvědčující práva (např. Loterijní lístky).

147 Knapxxxx, X., Švexxxx X. a xol. Občanské právo hmotné I. Praha: Codex Bohemia, 1995, s.102.

148 Obdobně ABGB rozlišoval skupinu věcí nehmotných, tj. pohledávek a tzv. práv imateriálních

(patentové, známkové, autorské,…). Uvedená práva bylo možné učinit předmětem koupě / prodeje, za předpokladu, že tato byla zcizitelná

Z povahy koupě dle obchodního zákoníku byla zákonem vyloučena koupě nemovitostí, která podléhá občanskoprávnímu režimu a vyžaduje jiné požadavky na smlouvu a převod vlastnického práva.149

Předmět koupě mohl být určen jen přibližně, v takovém případě se postupovalo dle § 421 ObčZ aniž by uvedené způsobovalo neplatnost kupní smlouvy.150 V takovém případě postačovalo, aby kupující určil charakteristiku předmětu koupě až dodatečně.151 Z uvedeného je zřejmé, že postačuje způsob, z něhož je patrné o jaké zboží se jedná a které lze dle takového způsobu dostatečně odlišit od jiného zboží.

Obchodní zákoník klade požadavky na řádnou specifikaci zboží, resp. požaduje, aby věc, kterou se prodávající zavazuje kupujícímu dodat (předmět koupě), byla určena jednotlivě nebo co do množství a druhu (§ 409 ObchZ).152

Předmět koupě musí být v kupní smlouvě dostatečně určen, vágní určení předmětu koupě může založit neplatnost kupní smlouvy.153

Specifikace zboží může představovat v konkrétním způsobovat problémy. Např. v případě, kdy předmětem kupní smlouvy je trvalé zásobování určitého druhu.154

Pojem zboží je v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. Rozhodnutí Oberlandesgerich Köln 19 U 282/93 – prodej zboží je charakterizován transferem vlastnictví k předmětu).

Takové vymezení je vcelku pochopitelné a je způsobeno charakteristikou konkrétního předmětu zboží, resp. náležitosti při realizaci jeho transakce.

Např. ABGB nevyžadoval pro kupní (resp. trhovou) smlouvu speciální formu, vyjma smlouvy zavírané mezi manželi (zákon ze dne 25. července 1871 , č.76 ř.z.). obdobně neformální požadavky byly kladeny na převody nemovitostí, nesjednaly-li si smluvní strany jinak. Nutno říci, že požadavek na převod nemovitostí byl doplněn současně vydáním listiny vkladní, tj. průvodní. Dále srov. XXXXXXXX, X., Obligační právo II. Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluvních. Brno : Brněnské listy, 1946, s. 60.

150 Xxxxx, X. Xxxxxx, X., a kol. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem z judikatury od roku 1900. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, s. 709.

151

152 Jednotlivě určené zboží není věc, která je jedinečná, ale taková věc, která je odlišitelná od ostatních věcí charakteristickými znaky (např. u osobního automobilu VIN), z tohoto důvodu nelze identifikovat zboží, které doposud nebylo vyrobeno. Naopak genericky určené zboží je určeno alespoň množstvím zboží.

153 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.2.2004, sp.zn. 26Co 355/2003; Cdo 2056/2010- Nejvyšší soud sice ve své rozhodovací praxi připustil, že kupní smlouva o prodeji zásob může být uzavřena i následně, až po dražbě (srov. rozsxxxx xx dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 763/2002, a ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5070/2009, oba in xxx.xxxxx.xx), bylo tomu tak však v situaci, kdy smlouva o koupi zásob uzavřená shora popsaným způsobem v rámci dražby byla neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (s § 4 odst. 5 zákona č. 427/1990 Sb.) nebyl součástí seznamu provozních jednotek nabídnutých k prodeji soupis zásob podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu a jejich cena (srov. v té souvislosti závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

16. 12. 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod

číslem 42); inventarizace byla provedena až po konání dražby.

154 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 249

Za řádné určení předmětu plnění kupní smlouvy je možné učinit specifikaci předmětu koupě odkazem na již dříve učiněný úkon prodávajícího - není vyloučeno, aby kupující a prodávající v písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili s odkazem na dříve učiněný (rovněž písemný) právní úkon kupujícího (objednávku). To, zda je takový odkaz bez bližší identifikace objednávky neurčitý dle § 37 ObčZ, závisí mimo jiné na zjištění, zda v době uzavření kupní smlouvy zde byly i jiné (zaměnitelné) objednávky mezi týmiž účastníky.155 Obdobně např. odkaz na specifikaci předmětu koupě v jiné již uzavřené smlouvě. V této souvislosti uvádím pro dokreslení rozhodnutí Nejvyššího soudu156 k problému ujednání o předmětu koupě ve smlouvách o zpětném odkupu.

Lze uzavřít, že určení předmětu koupě odkazem na jinou konkrétní listinu,157 je naplněn požadavek na řádnou konkretizaci předmětu plnění kupní smlouvy. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2001 výslovně stanoví, že není vyloučeno, aby prodávající s kupujícím v písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili odkazem na dříve učiněný (rovněž písemný) nezaměnitelný právní úkon – např. identifikovaná objednávka, či v daném případě jasně identifikovaná jiná smlouva.

Naopak řádné určení zboží (resp. jeho druhu a množství) lze nahradit ujednáním o jejich dodatečném určení.

Předmětem koupě je zboží včetně všech součástí (listiny, manuály, návody k obsluze). Tato povinnost je jednou z povinností prodávajícího a bude dále rozebrána.

Není-li určena jakost nebo provedení zboží je kupní smlouva uzavřena platně. Absentující ustanovení zcela vyplňuje zákonodárce (§ 420 odst. 2 ObchZ) a související judikatura, stanoví-li, že vlastnosti zboží se stanoví k přihlédnutí k jeho obvyklému účelu.

155 srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.2003, sp.zn. 29 Odo 166/2001. 156 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 23 Cdo 1325/2012 ze dne 23. Května 2013

157 srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/200, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2003 pod označením 121/2003

5. KOUPĚ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Kupní smlouva zůstává společně se směnnou a darovací smlouvou jedním ze stěžejních smluvních typů. Nový občanský zákoník úpravu koupě sjednotil a přehledně doplnil o ustanovení provázejících evropskou novotvorbu zejména v oblasti ochrany spotřebitele.

Nový občanský zákoník zavedl s účinností od 1.1.2014 jednotný režim obligačního práva, v důsledku čehož došlo k sjednocení duplicitního režimu obchodní a neobchodní kupní smlouvy. Prof. Černá v této souvislosti hovoří o komercializaci kupní smlouvy jako přirozeného důsledku skutečnosti, že jednotná právní úprava koupě bude nově zahrnovat i případy „obchodní koupě“.158 S tímto nezbývá než souhlasit a v tomto ohledu se i zcela ztotožnit s postojem katedry Obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, že obchodní právo 159 představuje integrální součást soukromého práva, ať již jsou jeho normy dekodifikovány ve speciálním kodexu nebo integrovány do jednotného soukromoprávního kodexu. V případě tomto smyslu lze hovořit o „souboru pravidel formulujících odchylky od obecného práva občanského vyvolané zvláštní povahou podnikatele jako obchodního profesionála.““160 Obdobnou koncepci obchodní kupní smlouvy obsahuje i francouzské obchodní právo, které upravuje kupní smlouvu pouze v čl. 1582 až 1701 CC, zvláštními zákony a nařízení a též vybranými zvyklostmi, které byly kodifikovány zákonem z 13. června 1866. Obchodní zákoník právní úpravu kupní smlouvy neobsahuje.161

Koncepci sjednocení právní úpravy shledávám jako vysoce pozitivní, neboť odpadá dosavadní v praxi poměrně komplikovaný režim fakultativních obchodů a s tím spojené ochrany spotřebitele a dalších souvisejících otázek. V případě fakultativních

158 případy „obchodní koupě“ jsou takové, na které by se vztahovala právní úprava obchodní kupní smlouvy dle § ust. 409 ObchZ

159 Obchodním právem lze označit systém právních norem upravujících právní vztahy mezi podnikateli a jako takové je „subsystémem stavícím na obecném právu občanském jako svém koncepčním, regulatorním a terminologickém základu.“ Obchodní právo se současně prolíná s prvky veřejného práva – např. úpravou obchodního rejstříku jako veřejného seznamu nebo např. v úpravě živnostenského podnikání. K tomu viz. Černá, S., Plíva, S. a kol. Podnikatel a jeho právní vztahy. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. 2013. s. 7

160 srov. Černá, S., Plíva, S. a kol. Podnikatel a jeho právní vztahy. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. 2013. s. 7.

161 Mestre, J. Francouzské obchodní právo. Překlad z francouzského originálu „Droit commercial“.

1.vydání. Nakladatelství Orac s.r.o., 2012, s. 191.

obchodů byl „režim komplikovaný o skutečnost, že do něj vstupovala ochrana slabší smluvní strany“. 162 Právní úprava obchodního zákoníku neobsahovala komplexní ustanovení ochrany spotřebitele nebo ochranné korektivy, které musely být při uzavírání obchodní kupní smlouvy subsidiárně aplikovány.

Jednotná právní úprava koupě založená novým občanským zákoníkem se vztahuje i na případy kupních smluv uzavíraných mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo prodeji zboží v obchodě, kdy jednou ze smluvních stran je podnikatel a druhou smluvní stranou je kupující, který uzavírá kupní smlouvu bez výkonu své podnikatelské činnosti (pokud se jedná o malého nebo středního podnikatele či spotřebitele tak v postavení slabší smluvní strany).

Pro takové závazkové vztahy NOZ stanoví určité odchylky, které se aplikují v případě, že stranami uzavřené smlouvy budou podnikatelé nebo se tato činnost bude týkat jejich podnikatelské činnosti. Hovoříme např. o odchylce reflektující pravidlo, které pro podnikatele neplatí (viz ust. § 1751 NOZ odst. 3) nebo pravidlo, které stanoví, že určité pravidlo pro podnikatele neplatí (např. ust. § 1797 NOZ).163

Při aplikaci norem nelze opomenout ochranné korektivy, které jsou aplikovány v závazkových vztazích vůči té smluvní straně, která je ve slabším postavení spotřebitele nebo malého a středního podnikatele nebo pro různé způsoby uzavírání kupních smluv - především pro kupní smlouvy uzavírané distančním způsobem, na dálku nebo smlouvy uzavírané adhezním způsobem. Takové korektivy jsou obsaženy i v evropském smluvním právu, CESL obsahuje ucelený komplex kogentních pravidel na ochranu spotřebitele za účelem posílení prodeje a motivace spotřebitele uzavírat smlouvy.

Z hlediska systematiky a aplikace právní úpravy je třeba mít na paměti, že při aplikaci právních norem upravujících koupi a prodej je třeba současně aplikovat ustanovení ve věci změny, vzniku, zániku či změny závazkového právního vztahu164 nebo současně příslušnou část zákona reflektující právní jednání – v této souvislosti nelze opomenout příslušné části kodexu reflektující absolutní práva (např. typické převody vlastnického práva).

162 dále srov. Černá, S. , K vývoji neobchodní a obchodní kupní smlouvy a několik poznámek je smlouvě o koupi závodu v navrhované úpravě občanského kodexu. In Dědič, J., Kotoučová, J. Podnikatel a rekodifikace obchodního práva., Praha : VŠAP, str. 72 an..

163 str. 28 tamtéž

164 Obecná ustanovení závazkového práva 1724 – 2893 NOZ

5.1. Vybrané změny v kontraktačním procesu

Uzavírání smlouvy v obchodněprávním režimu se řídilo příslušnými ustanoveními § 269 až § 275 ObchZ při současné subsidiární aplikaci starého občanského zákoníku. Smlouva byla uzavřena dohodou stran o celém jejím obsahu. Lze konstatovat, že zákon kladl důraz spíše na formální hledisko, přestože v rozhodnutích soudů vyšších stupňů lze shledat postupující odklon od formálního hlediska.165 Před přijetím nového občanského zákoníku vyžadovalo uzavření kupní smlouvy pečlivé posouzení, zda se konkrétní kontrakt bude řídit obchodněprávním režimem.

Nový občanský zákoník kontraktační proces rozvolňuje, zdůrazňuje princip autonomie vůle smluvních stran a posiluje zásadu dispozivity. V důsledku uvedeného zákonodárce upřednostňuje platnost právních jednání před jejich neplatností. Jde o přirozenou reakci zákonodárce na účel soukromého práva a běžnou povahu soukromoprávních jednání. Zásada „valeat actus quam pereat“ se zřetelně promítá novým občanským zákoníkem v záměru posouzení právního jednání spíše jako platné než neplatné.

Preference relativní neplatnosti před absolutní se projevuje i v případech, kdy některá právní jednání jsou částečně neplatná a má být vyslovena jen neplatnost této části. Oproti ust. § 41 ObčZ zákonodárce zdůraznil, že musí být brán zřetel na zájem stran a to, zda se smluvní strana rozhodla právně jednat, kdyby neplatnost včas rozpoznala. 166 Neplatnost právního jednání je omezena následujícími zákonnými pravidly:

- zachování konverze právního úkonu (§ 575 NOZ),

- zachování částečné neplatnosti právního úkonu (§ 576 NOZ),

- zachování zásady platnosti v případě chyb v psaní a počtech (§ 578 NOZ),

- zachování nemožnosti dovolávat se neplatnosti tím, kdo ji způsobil (§ 579).

165 srov. např. rozhodnutí ÚS sp.zn II.ÚS 571/2006 k přednosti výkladu, který nezakládá neplatnost právního jednání, rozhodnutí ÚS sp.zn. I ÚS 625/2003, odmítající formalismus při výkladu, nebo rozhodnutí sp.zn. I ÚS 331/1998 upřednostňující rozumný výklad

166 Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava : Sagit, 2012, s. 257 an.

Zákonodárce umožnil v případě pravidla dle § 577 NOZ zásah soudní moci do autonomie smluvních stran (resp. ustanovení je projevem moderace soudem) a to v takovém rozsahu, aby odpovídala spravedlivému uspořádání.

Lze shrnout, že nový občanský zákoník klade důraz především na projev vůle smluvních stran, účel právního jednání a upřednostňuje princip smluvní volnosti (§ 1725 NOZ) a zdůrazňuje právní jednání spíše platné než neplatné (§ 574 NOZ).167 Tento postoj hodnotím jako kladný, neboť striktním a přílišným výkladem je zcela potlačen účel právního jednání mezi smluvními stranami.

V rámci změn dochází ke změnám či uvedením nových institutů smluvního práva – především v oblasti obchodních podmínek, výhrady změny okolností, neúměrného krácení, lichvy, úroků nebo v případě smluv uzavíraných adhezním způsobem. Tyto změny budou předmětem následujících dílčích kapitol.

5.1.1. Povinnost informovat kupujícího

O povinnosti informovat kupujícího hovoříme především v souvislosti s ochranou slabší smluvní strany. NOZ i CESL sledují ve svém textu obdobný cíl – informovat slabší smluvní stranu (spotřebitele) o skutečných ekonomických, faktických následcích transakce.

Informační povinnost je poměrně široká a souvisí se vzrůstajícími nároky na ochranu spotřebitele. Informační povinnost byla do českého právního řádu začleněna v důsledku evropské novotvorby 168 a jako taková byla upravena v příslušných ustanoveních starého občanského zákoníku. Selucká dodává, že jediné ustanovení, které

167 Střet mezi projevem vůle a jeho posouzením lze seznat např. německý zákonodárce v § 133 BGB preferoval teorii vůle. Naopak rakouský ABGB preferoval především formu jednání, resp. projevu vůle pod hlediskem poctivého obchodního styku. K tomu srov. Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému zákoníku občanskému. Díl čtvrtý. Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 78 – prof. Sedláček k německému pojetí udává, že „Naši civilistiku nemusí tyto problémy zajímat, poněvadž náš o.z.o. stojí na stanovisku projevu vůle pod hlediskem poctivého obchodu. Tím zachycena je smlouva lépe než v německém občanském zákoníku a není zapotřebí celých pojmových souhvězdí jako na poli německé civilistiky. To co si strana myslí, je zcela nerozhodné. K normativnímu procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy a jen obsah smlouvy je obsahem této právní normy, jen obsah smlouvy je účasten právní moci. Naše soudní praxe o tom nikdy nepochybovala a držela se správné zásady.“

168 např. v důsledku přijetí směrnice na poskytování informací směrnice Evropského parlamentu a Rady

2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu, výčet těchto směrnic je uveden v kapitole 2.4.2. spotřebitelská kupní smlouva této dizertační práce.

bylo zdrojem informační povinnosti v soukromém právu bylo ust. § 43 ObčZ. S tímto nelze zcela souhlasit, neboť v důsledku provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23.9.202 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a s tím souvisejících změnách směrnic byla do českého soukromého práva s účinností od 1. dubna 2006 provedena v § 54b ObčZ informační povinnost, byť jen s ohledem ke (kupním) smlouvám uzavíraným na dálku.169

Informační povinnost kupujícího lze rozeznat i v návrhu Nařízení o společné úpravě koupě a prodeje. Tato informační povinnost je založena jednak na obecných informacích, které je povinen prodávající kupujícímu poskytnout o zboží, možnosti odstoupení od smlouvy ale současně také založena na samotné aplikaci CESL.

Uvážíme-li, že ten, kdo navrhuje obecnou právní úpravu prodeje je zpravidla obchodníkem, musí být spotřebitel (kupující) důsledně informován a souhlasit s použitím pravidel, která jsou odlišná od příslušné vnitrostátní úpravy.170 Souhlas spotřebitele (kupujícího) musí být vyjádřen poté, kdy obdrží informační oznámení, které je přílohou CESL.

Informovaný souhlas spotřebitele tak nevychází pouze z obecného poučení obchodníkem před uzavřením kupní smlouvy, ale také z informovaného souhlasu spotřebitele, který předpokládá pečlivé seznámení se s povahou a aplikací společné právní úpravy prodeje a jejích nejvýraznějších rysech.171

Informační povinnost může být prodávajícím poskytována i v elektronické podobě – v takovém případě obsahuje současně odkaz na internetovou stránku, kde lze získat znění společné evropské právní úpravy prodeje. Tímto není dotčena standardní informační povinnost obchodníka před uzavřením smlouvy vyplývající z vnitrostátních právních předpisů, jimiž se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu.

169 Informační povinnost lze shledat i v dalších zákonech – např. zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů založil informační povinnosti vyplývající z ust. §§ 4 - 7, které musí být spotřebiteli poskytnuty před uzavřením smlouvy nebo informační povinnost uložena např. zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

170 CESL výslovně stanoví, že obchodník by měl informace o aplikaci CESL a jejím používání poskytnout na trvalém nosiči, tato informační povinnost – pokud není možné spotřebitele informovat a kupní smlouva je uzavírána např. telefonicky nebo pokud spotřebitel neobdržel informační oznámení

171 čl. 9 odst. 1, vzor informačního oznámení je uveden v příloze č. 1 této práce Dohodou obchodníka a

spotřebitele lze sjednat použití CESL jako celek, nikoliv částečně.

Návrh CESL zakládá povinnost obchodníka, aby před uzavřením (kupní) smlouvy, resp. před tím než je spotřebitel vázán jakoukoliv nabídkou, spotřebitele výslovně informoval jasným a srozumitelným způsobem o:

• ceně, dodatečných poplatcích a nákladech (tedy výše celkové ceny za zboží, digitální obsah nebo související službu, nelze-li cenu rozumně stanovit předem, tak o způsobu jejího výpočtu, informaci o jakýchkoliv dalších poplatcích za dopravu, dodání nebo poštovné nebo skutečnost, že k ceně mohou být účtovány takové dodatečné poplatky a náklady)

• informace o totožnosti obchodníka (firma, adresa, telefonní číslo příp. e-mail za účelem komunikace)

• informace o smluvních podmínkách (podmínky platby, dodání zboží, digitálního obsahu nebo poskytnutí souvisejících služeb, lhůtu od níž se obchodník zavazuje zboží dodat, dobu na níž je smlouva uzavřena, podmínky pro ukončení smlouvy, informace o existenci a podmínkách pro poskytnutí zálohy)

• informace o právu odstoupit od smlouvy v případě smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory (povinnost uvést lhůty, podmínky a postupy pro výkon tohoto práva, včetně informace, že spotřebitel ponese náklady na vrácení zboží a v jakých případech)

• informace v případě smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory (hlavní znaky zboží nebo digitálního obsahu, které mají být dodány, celkové ceně a dodatečných poplatcích, totožnosti a adrese obchodníka, smluvních podmínkách, právech na odstoupení od smlouvy, existenci a podmínkách prodejní asistenční smlouvy, přístupu k systému alternativního řešení sporů, funkčnosti

• dodatečné informace v případě uzavření smlouvy na dálku nebo mimo obchodní prostory nebo jiných smluv než jsou uvedené

Tyto informace tvoří (vyjma adresy obchodníka) tvoří nedílnou součást (kupní) smlouvy a bez výslovného souhlasu smluvních stran nemohou být měněny.

Návrh CESL obsahuje další ustanovení kogentní povahy, které zakládají informační povinnost obchodníka vůči jinému obchodníkovi před uzavřením smlouvy.172

Povaha podaných informací záleží vždy na posouzení všech okolností – tedy především toho, zda měl dodavatel zvláštní odborné znalosti, povahy informace, pravděpodobného významu informace pro jiného obchodníka, poctivých obchodních zvyklostí v dané situaci nebo povahy informace (čl. 23 odst. 2 CESL).

Návrh NOZ primárně zamýšlel zahrnout ucelený kodex předsmluvních informací, v konečném důsledku se zákonodárce přiklonil ke dosavadní koncepci založené.173

Stará právní úprava občanského ani obchodního zákoníku informační povinnosti komplexně a jednotně pro celé soukromoprávní právo neupravovala,174 přestože v částečném rozsahu byla upravena pro tzv. spotřebitelské smlouvy sjednávané na dálku.

Zákonodárce jednotně zavedl povinnost podnikatele při uzavírání smluv se spotřebitelem vymezením samostatného oddílu 175 komplexně obsahujícího ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem.

Zásadním kritériem je ustanovení § 1811 odst. 1) NOZ, dle něhož je podnikatel povinen činit veškerá sdělení vůči spotřebiteli jasně a srozumitelně v jazyce ve kterém se uzavírá smlouva.

Informace, které musí smluvní strana (spotřebitel) od podnikatele obdržet (nejsou-li tyto skutečnosti zřejmé ze souvislostí) jsou dále vymezeny taxativně a musí být spotřebiteli známé v dostatečném časovém předstihu. Zákon neurčuje lhůtu, v níž má být spotřebitel informován, z ust. § 1811 odst. 2 NOZ lze jednoznačně dovodit, že

172 Čl. 23 CESL výslovně stanoví, že „Před uzavřenímsmlouvyoprodejizboží,dodánídigitálníhoobsahuneboposkytnutí souvisejících služeb obchodníkem jinému obchodníkovi má dodavatel povinnost poskytnout jinému obchodníkovi vhodným způsobem veškeré informace, které se týkají hlavních znaků zboží, digitálního obsahu nebo souvisejících služeb, které má dodavatel k dispozici nebo by je měl mít k dispozici a jejichž nesdělení druhé straně bylo v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním.“

173 Základní povinnosti prodávajícího byly upozornit kupujícího na vlastnosti výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, informace o způsobu použití a údržby výrobků, informace o nebezpečí, které vyplývá z nesprávného použití nebo údržby výrobku. Obdobně JUDr. Selucká a kol. op. cit. str. 8

174 Selucká v této souvislosti hovoří pouze o ustanovení § 43 ObčZ, tj. o povinnosti účastníků smlouvy odstranit vše, co by mohlo vést ke vniku rozporů, Selucká, M. a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2013, s. 7.

175 § 1810 NOZ an

tyto informace musí být spotřebiteli poskytnuty dříve než učiní závaznou nabídku. Domnívám se, že je tak možné informovat spotřebitele v okamžiku předložení této nabídky a v praxi se tak často děje. Spotřebiteli jsou informace předloženy na samostatném písemném oznámení před podpisem smlouvy.

Konkrétně se jedná o následující informace, které musí být spotřebiteli před uzavřením kupní smlouvy známy:

• informační údaje podnikatele (totožnost podnikatele, telefonní číslo, adresa pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj),

• označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,

• cena zboží nebo služby (případně způsob jejího výpočtu vč. daní a poplatků),

• způsob platby a způsob dodání nebo plnění,

• náklady na dodání (nelze-li náklady určit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány),

• údaje o právech vzniklých z vadného plnění, záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,

• údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou,

• údaje o funkčnosti digitálního obsahu vč. technických ochranných opatření,

• údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy.

Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce zcela komplexně upravil v souladu s návrhem CESL a dosavadními přijatými evropskými předpisy informační povinnost spotřebitele v komplexním rozsahu. Informační povinnost se neaplikuje v případech taxativně vymezených v ust. § 1811 odst. 3) NOZ (záležitosti každodenního života má-li dojít ke vzájemnému protiplnění nebo o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči).

Zásadním právem spojeným s neúplností informační povinnosti je právo spotřebitele odstoupit od smlouvy (§ 57 odst. 2 ObčZ). Právo spotřebitele odstoupit

od smlouvy je možné využít v případě B2C (kupních) smluv uzavřených mezi obchodníkem a spotřebitelem na dálku anebo mimo prostory obvyklé k podnikání.

Spotřebitel má možnost odstoupit od smlouvy zpravidla ve lhůtě 14 dnů ode dne kdy došlo k uzavření (kupní) smlouvy:

-­‐ ode dne převzetí zboží

-­‐ je-li předmětem několik druhů zboží nebo dodání několika částí – ode dne převzetí poslední dodávky zboží,

-­‐ je-li předmětem pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode dne převzetí první dodávky zboží.176

Nutno konstatovat, že všechny komparované právní předpisy (ObčZ, ObchZ, NOZ, CESL) umožňují spotřebiteli odstoupit od smlouvy v určité lhůtě (zpravidla 14 dní) bez udání důvodu a bez jakýchkoliv sankcí nebo skrytých poplatků. Současně jsou příslušným právním předpisem stanoveny výjimky, kdy takto od smlouvy odstoupit nelze.177 Např. dle návrhu CESL není možné odstoupit od smluv uzavřených za použití prodejních automatů nebo automatizovaných prostor, smlouvy o dodání potravin, nápojů nebo jiného zboží, smlouvu uzavřenou na veřejné dražbě a dalších případech, které jsou v návrhu pečlivě vymezeny.178 Rovněž není možné odstoupit v případech, kdy zboží bylo dodáno v zapečetěném obalu, který byl porušen, zboží bylo po doručení nenávratně smícháno s jiným zbožím nebo zboží, které představovalo audio nebo videozáznamy nebo počítačové programy v originálních obalech, které byly po dodání porušeny, tedy obecně hygienické nebo zdravotní hledisko. Katalog případů, kdy spotřebitel nemůže od (kupní) smlouvy odstoupit je oproti návrhu CESL novým občanským zákoníkem rozšířen.

Sankcí za neupozornění na právo spotřebitele odstoupit od (kupní) smlouvy je nárok spotřebitele od smlouvy odstoupit. Délka lhůty se z obecné délky 14 dnů prodlužuje v případech, kdy obchodník (podnikatel) nesplnil zákonem vymezené

176 CESL rozšiřuje tyto podmínky o den kdy spotřebitel převzal dodávku hmotného nosiče v případě smlouvy o dodání digitálního obsahu, je-li digitální obsah dodáván na hmotném nosiči nebo dnem uzavření smlouvy pokud není digitální obsah dodáván na hmotném nosiči (čl. 42)

177 NOZ tak stanoví v ustanoveních § 1837 a 1840 týkajících se distančních smluv

178 čl. 4O odst. 2 CESL

informační povinností a spotřebitele nepoučil. V takovém případě se 14 denní lhůta prodlužuje o 1 rok.179

Naopak, pokud je spotřebitel v roční lhůtě poučen obchodníkem o právu odstoupit od smlouvy, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy se spotřebitel o možnosti odstoupení dozvěděl (obdobně čl. 42 CESL). Prodloužení lhůty je novinkou oproti již neúčinné právní úpravě ObchZ a ObčZ.

V souvislosti s odstoupením od smlouvy si dovoluji upozornit na skutečnost tzv. provázaných smluv, 180 tedy smluv, kdy odstoupení od kupní smlouvy vyvolávalo v praxi otázku, zda dojde automaticky k následnému odstoupení od smlouvy o úvěru. S ohledem na stávající judikaturu181 a obecné ochranné korektivy vztahující se na uzavírání smluv se spotřebitelem, bylo dovozeno, že výklad, kterým by bylo dovozeno, že odstoupení od kupní smlouvy nemá vliv na již uzavřenou smlouvu o úvěru je nepřípustný. 182

Spotřebiteli je umožněno odstoupit od smlouvy prostřednictvím webového formuláře. NOZ ve svém ustanovení § 1830 nezakládá obligatorní odstoupení, ani nepředkládá vzor formuláře, jehož prostřednictvím by spotřebitel mohl od smlouvy odstoupit. Naopak CESL tento vzorový formulář obsahuje.

NOZ zároveň specifikuje povinnosti smluvních stran po odstoupení od smlouvy

– spotřebitel je povinen do 14 dnů ode dne odstoupení od smlouvy vrátit podnikateli zboží. Oproti této povinnosti je podnikatel povinen vrátit přijaté peněžní plnění a také náklady na vrácení zboží.183

5.1.2 Předsmluvní odpovědnost

Za zcela nové lze označit právní úpravu předsmluvní odpovědnosti (Culpa in contrahendo), která byla zákonodárcem do nového občanského zákoníku explicitně uvedena. Přestože obchodní zákoník ani předcházející občanský zákoník culpa in

179 nebyl-li spotřebitel poučen dle ust. § 1820 NOZ

180 srov. „doplňkové smlouvy“ viz Selucká, M. A kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2013, s. 37. – typicky se jedná o případy distančních smluv uzavíraných mezi leasingovou společností a spotřebitelem - např. úvěrovou smlouvu a smlouvu o zajišťovacím převodu práva – tedy takový typ smlouvy, kdy závisí na uzavření jedné ze smluv 181 nález ÚS sp.zn. Pl. 1/2010 – povinnost komfortního výkladu vnitrostátního právního řádu s právem EU

182 obdobně tak nově stanoví NOZ v ust. § 1816 nebo shodně čl. 46 CESL

183 výše je omezena ust. § 1832 odst. 2 NOZ – výše nejlevnějšího nabízeného způsobu dodání

contrahendo systematicky a výslovně neupravoval, 184 byla tato otázka předmětem judikatury soudů vyšších instancí185 a lze konstatovat, že v hrubých rysech byla vymezena. Lze souhlasit s Matulou,186 který prohlašuje, že právní úprava předsmluvní odpovědnosti v podstatě potvrzuje již judikaturou učiněné závěry a v tomto smyslu ji lze vnímat jako „deklaratorní“.

Zákonodárce otázku předsmluvní odpovědnosti upravil v samostatném ustanovení § 1729 odst. 1 NOZ, jímž postihl nepotivé jednání při sjednávání smlouvy.187 Důsledkem porušení zásad poctivého jednání má za následek náhradu škody z toho vzniklou, případně vydání bezdůvodného obohacení.

Otázka odpovědnosti za škodu, je založena kdy tak učinila ta strana, která ukončila jednání o smlouvě bez spravedlivého důvodu (tedy kdy došlo k ukončení jednání o smlouvě ve stádiu, kdy se uzavření smlouvy jeví jako velice pravděpodobné). Zásadním hlediskem je posouzení dobré víry.

V souvislosti s judikaturou lze předpoklady vzniku nároku na náhradu škody dovodit s přihlédnutím k dosavadní judikatuře NS za splnění následujících podmínek:

-­‐ existence protiprávního úkonu, resp. druhá strana byla v dobré víře, že k uzavření smlouvy dojde,

-­‐ vznik škody,188

-­‐ příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody,

-­‐ zavinění (úmysl neuzavřít smlouvu) - ve formě úmyslu nebo nedbalosti.

184 lze hovořit pouze o § 271 ObchZ

185 srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 11.10.2006. V daném případě NS ČR dospěl k předpokladům, které podmiňují nárok na náhradu škody v důsledku porušení předsmluvní povinnosti. Dále srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1335/2005, 25 Cdo 127/2007 a 25 Cdo 4147/2008.

186 Matula, Z. Culpa in contrahendo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 80.

187 „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“

188 např. náklady vzniklé v souvislosti se specifickými požadavky druhé strany („Potenciálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Vynaložení těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za - pro uzavření smlouvy konkrétního typu - běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle zmíněných ustanovení občanského zákoníku“)

Lze rozlišit dvě skutkové podstaty culpa in contrahendo - porušení informační povinnosti, resp. ochranu důvěrných informací ve smyslu ust. § 1589 odst. 2 NOZ a ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu dle ust. § 1578 odst. 1 a § 1588 NOZ. Výše náhrady odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

5.1.3. Oferta a akceptace

Pomineme-li změny v terminologii,189 zákonodárce provedl současně změny v kontraktačním procesu. Proces uzavírání smlouvy je souhlasným vyjádřením akceptanta na nabídku oferenta. Nabídka k uzavření kupní smlouvy (resp. právní jednání směřující k uzavření kupní smlouvy) musí splňovat určité náležitosti – ten, kdo jej činí má úmysl uzavřít smlouvu určitého typu s konkrétní osobou, vůči které tuto nabídku činí. Ust. § 1732 NOZ stanoví, že za nabídku se považuje takové právní jednání, které obsahuje podstatné náležitosti (kupní) smlouvy tak, aby kupní smlouva mohla být uzavřena jednoduchým přijetím nabídky. NOZ předpokládá možnost učinit nabídku i vůči neurčitému okruhu osob.190

Tato nabídka musí být přijata v akceptační lhůtě. Není-li akceptační lhůta stanovena, platí, že musí být přijata bezodkladně nebo ve lhůtě přiměřené povaze věci. Nově platí, že odpověď na návrh s nepodstatnou výhradou je přijetím nabídky (§1740 odst. 3 NOZ), naopak mlčení nebo nečinnost neznamenají souhlas.

Zákonodárce tak reagoval na záměr smluvních stran uzavřít smlouvu, když neexistuje racionální důvod popírat uzavření smlouvy případně stíhat smlouvu neplatností v případech, kdy se akceptační prohlášení nepatrně odchyluje od oferty. V tomto ohledu se opouští dosavadní „překrytí“ nabídky a akceptace, kdy jakékoliv odchylky znamenaly protinávrh.

Obdobně CESL zachovává tradiční model uzavření smlouvy a zásadně se neodchyluje od právní úpravy založené ust. § 45 odst. 1 ObčZ. V rámci projevu bezformálnosti lze učinit akceptaci nabídky konkludentně, ústně nebo písemně.

189 NOZ používá pojem nabídka“ nikoli „návrh“, obdobně pojem právní jednání nikoli právní úkon.

190 Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 709.

NOZ přebírá dosavadní právní úpravu ust. § 43a odst. 2 až 4 ObčZ a rozlišuje mezi odvoláním a zrušením nabídky.

Opomenutí podstatných náležitostí kupní smlouvy nezpůsobuje automaticky její neplatnost (§ 1726 NOZ). Pro uzavírání smluv platí následující zásady:

- platné uzavření smlouvy i přes absenci náležitostí (§ 1726 NOZ),

- odpověď na návrh s nepodstatnou výhradou je přijetím nabídky (§ 1743 odst. 3 NOZ),

- obchodní potvrzovací dopis, je-li smlouva uzavřena jinak než v písemné formě ( § 1757 NOZ).

Na druhou stranu nový občanský zákoník zavádí poměrně ucelený komplex pravidel provázející proces kontraktace kupní smlouvy. Primárním principem nového občanského zákoníku je ochrana slabší smluvní strany.

5.1.4. Obsah a forma kupních smluv

Obsah kupní smlouvy Nový občanský zákoník prosazuje neformálnost právního jednání. Smluvním stranám je tak zcela v souladu se stěžejním principem smluvního práva smluvní volnosti ponecháno na vůli sjednat si svobodně smlouvu a určit její obsah. Smluvní strany se mohou zavázat ústně, konkludentně, prostřednictvím e-mailu, není-li zákonem stanoveno jinak.191 NOZ současně omezuje neformálnost právního jednání, resp. zakazuje smluvním stranám ujednat si taková práva a povinnosti, která porušují dobré mravy, veřejný pořádek nebo práva týkajícího se postavení osob, včetně práv na ochranu osobnosti (§ 1 odst. 2 NOZ), která nelze překročit ani s odkazem na dispozivitu právní úpravy.192

191 § 559 NOZ „každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Takové omezení (resp. požadavek na písemnou formu) zákon vyžaduje pro zřízení nebo převod vlastnického práva k nemovité věci a pro právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší koupi nemovité věci (§ 560 NOZ). Hodnotím jako vysoce pozitivní, že zákonodárce imperativnost normy formuluje buď pojmem „zakazuje se“ nebo výslovným ustanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení. Dále srov. Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 61

192 § 1 odst. 2 NOZ , klíčové pravidlo provázející celou soukromoprávní úpravu bylo zvoleno částečně

s ohledem na kritické připomínky vůči § 263 ObchZ, které byla „vytýkána rigidita, nepružné řešení

Takto zvolené interpretační pravidlo na jednu stranu umožňuje smluvním stranám široký prostor pro ujednání, na druhou stranu klade zvýšené nároky na znalost právních norem smluvními stranami. Tento požadavek může klást na uživatele obzvláště pokud nejsou profesionály, pouze „ běžnými uživateli“ zvýšené nároky.193

Forma kupní smlouvy Oproti staré právní úpravě byl značně rozšířen okruh případů, pro něž postačuje ústní forma, 194 zákonodárce se zároveň vypořádal i s případy, kdy smlouva nebyla uzavřena slovy (tj. konkludentně). Uvedené je projevem zásady bezformálnosti právního jednání.

Lze však smluvním stranám kupní smlouvy z hlediska důkazní potřeby doporučit, za předpokladu, že předmět koupě je vyšší hodnoty nebo smlouva obsahuje mnoho ujednání, uzavřít kupní smlouvu písemně nebo si již ústně uzavřenou kupní smlouvu potvrdit. Zákonodárce současně umožnil, aby v případech, kdy smlouva byla uzavřena mezi smluvními stranami jinak než písemně, bylo na žádost jedné ze smluvních stran, potvrdit si obsah písemně (§ 1757 NOZ).

Písemná forma je zachována i při jednání elektronickými nebo technickými prostředky (§ 562 NOZ). Podmínkou platnosti takové koupě je přičitatelnost takového právního jednání určité osobě, tedy podpis, který lze v konkrétních případech nahradit mechanickými prostředky (§ 561 NOZ).

V případě, že kupní smlouva byla uzavřena konkludentně, a smluvní strany této smlouvy si dodatečně nepotvrdily její obsah písemně, zákonodárce zpřesňuje požadavky na jejich posouzení. Především je vyžadováno, že z okolností musí být zřejmý úmysl stran uzavřít určitou smlouvu s takovým obsahem, současně bude přihlédnuto k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám i jiným dokladům (§ 1756 NOZ).

Platí, že pokud smluvní strany považují smlouvu za uzavřenou, přestože v kupní smlouvě absentuje podstatná náležitost, považuje se takový projev vůle za uzavřenou smlouvu, lze-li s přihlédnutím k jejich následnému chování rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání takové náležitosti (§ 1726

nedávající doktríně a judikatuře žádný prostor“ (Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl

2. Vydání. Praha: Linde, 1998, s. 47). Zákonodárce současně kritizuje koncepci dosavadního obchodního zákoníku, s tím, že „výčet ustanovení od nichž se nelze odchýlit, přitahuje pozornost adresáta normy a sugeruje mu představu, že mimo tato omezení je mu dán zcela volný prostor.“ (op.cit. Eliáš, K. a kol. , Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou, s. 61), dále srov. např. Rekodifikace a praxe ročník 1, číslo 7/2013, Praha : Wolters Kluwer, str. 18 an.

193 Je otázkou, jak se „bežný uživatel“ vypořádá s formulací relativně neurčitou, byť

194 nově není např. vyžadována písemná forma v případě ujednání smluvní pokuty

NOZ).195 Uvedené pravidlo je reakcí na problematické případy v praxi, kdy jedna ze smluvních stran začne smlouvu následně rozporovat s poukazem na absenci některých náležitostí (např. barva předmětu, způsob dodání atp.), přestože v rámci předchozího kontraktačního procesu tak učiněno nebylo.

Hlediskem pro posouzení řádně uzavřené smlouvy je toliko chování smluvních stran (tj. zda smluvní strany daly najevo, že považují smlouvu za uzavřenou), tedy materiální hledisko. Za jistě pozitivní lze požadovat ustanovení ust. § 1758 NOZ, kdy nedodržení předepsané formy (kupní) smlouvy způsobuje relativní neplatnost, nikoli absolutní, jak bylo aplikováno v dosavadní soukromoprávní úpravě.

5.1.5. Kupní smlouvy uzavírané elektronickými prostředky

Přetrvávajícím problémem, který nový občanský zákoník upravuje oproti návrhu CESL spíše okrajově, je uzavírání kupních smluv elektronickými prostředky, resp. prostřednictvím počítačové sítě. Jedná se o nezanedbatelné procento uzavíratelných smluv a lze očekávat, že jejich procento bude i nadále vzrůstat – s přihlédnutím k vzrůstajícímu objemu uzavíraných kupních smluv v e-shopech.196

Přestože pojem „electronic contract“ je v anglické literatuře běžně užíván, NOZ ani právní úprava ObčZ a ObchZ pojem „elektronické kupní smlouvy“ nedefinuje.197

V případě elektronických smluv lze více než kdy jindy hovořit o vztazích B2C, které podléhají řadě ochranných korektivů nejen v oblasti ochrany spotřebitele, ale také s ohledem na skutečnost, že jsou uzavírané mimo obchodní prostory a na dálku (prostřednictvím internetu).

Kontraktace elektronických smluv se tak řídila poměrně kusou úpravou § 42 odst. 4 ObčZ, která podmiňovala platnost takto uzavřených smluv kumulativním splněním následujících předpokladů:

195 Toto pravidlo koncepčně vychází z § 155 německého BGB, § 154 BGB mj., stanoví, že nedala-li jedna ze stran při kontraktačním jednání najevo, že smlouvu považuje za uzavřenou

196 Celkový obrat internetového obchodu v České republice (spotřebitelské nákupy zboží) jsou Asociací pro elektornickou komerci APEK odhadovány na 43 miliard korun v roce 2012, dále viz internetové stránky APEK www.apek.cz

197 „Elektronickou kupní smlouvou“ lze označit kupní smlouvy, které jsou uzavírány mezi podnikateli a spotřebiteli např. v e-shopech.

i. možnost zachycení právního úkonu;

ii. určení osoby, která úkon učinila.198

Obdobně lze v této souvislosti aplikovat ust. § 561 a 562 NOZ, resp. obecná ustanovení k formě právních jednání.

Jak vyplývá z výše uvedeného, v případě uzavření kupní smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků je nutné rozlišovat možnost zachycení právního jednání a přičitatelnost tohoto jednání konkrétní osobě, přičemž konkrétní případy budou posuzovány ad hoc se zohledněním konkrétního případu. Např. je-li kupní smlouva uzavírána mezi smluvními stranami prostřednictvím internetu, je za jednání učiněné v písemné formě považován obsah textu, který je tvořen souborem elektronických dat199 a současně opatřen podpisem, který identifikuje určitou osobu.200 Tato problematika byla opakovaně předmětem posouzení Nejvyšším soudem České republiky, který učinil ve věci následující právní závěry.

Dle konstantní judikatury201 platí, že:

i. Otázka písemné formy: email je moderní elektronický prostředek pro přenos obrazů i textu, který dovoluje jednoznačně zachytit obsah jednání i určit jednající osobu. Splňuje tak podmínky pro přiznání písemné

198 V této souvislosti je vyžadován elektronický podpis, Dále srov. např. Selucká, M. a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2013, s. 22.

199 Přičemž text lze zobrazit na přístroji, který je schopen tento text zobrazit

200 Elektronický podpis, ostatně obdobně srov. např. nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS 319/05 , v němž se US mj. zabýval tím, zda elektronické podání se zaručeným elektronickým podpisem je či není rovno podání „klasickému“ v písemné formě. „Ústavní soud je však přesvědčen, že za použití dalších metod výkladu právních norem lze dojít k závěru, že povinnost stěžovatele uvedená v ustanovení § 42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů (dále jen

„zákon o elektronickém podpisu“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (Úřední list ES z 19.1.2000, L 13/12). Cílem této směrnice je odstranit překážky pro elektronickou komunikaci a elektronický právní styk, které vyplývají z různých pravidel o právním uznání elektronických podpisů a o akreditaci tzv. ověřovací služby v členských státech. V čl. 5 směrnice o zásadách Společenství pro elektronické podpisy jsou členské státy zavázány, aby tzv. zamčené elektronické podpisy založené na kvalifikovaných osvědčeních a vytvořené pomocí prostředků pro bezpečné vytváření podpisu byly po právní stránce spojeny se stejnými právními následky jako vlastnoruční podpisy, které jsou na papírovém podkladu. Smyslem a účelem této směrnice je tedy ulehčení použitelností elektronického podpisu a docílení jeho rovnocenného postavení s podpisem vlastnoručním.

201 Rozsudek NS sp.zn. 33 Cdo 3210/2700, v němž soud vyjádřil několik závěrů týkajících se

elektronické kupní smlouvy

formy. Soud ale dále zkoumal, zda bylo jednání platné, tedy zda byl písemný úkon podepsán jednající osobou. Emailová korespondence smluvních stran elektronickým podpisem podepsána nebyla. Zákon ale vyžaduje nahrazení vlastnoručního podpisu elektronickým v případech, kdy je jednání činěno elektronickými prostředky. Jinak písemnosti nelze považovat za podepsané. Nejvyšší soud proto ve zmiňovaném případě uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek nebyla platně uzavřena.

ii. platnost cestovní smlouvy uzavřené pomocí formuláře, nazvaného

„závazná přihláška k zájezdu“ a vystaveného na webové stránce cestovní kanceláře. Zájemkyně tento formulář vyplnila a odeslala jej cestovní agentuře. Následně se však nemohla kvůli nemoci objednaného zájezdu zúčastnit. Cestovní agentura se po ní domáhala uhrazení storno poplatků, které ovšem odmítala zaplatit, protože cestovní smlouva podle ní vůbec nevznikla. Nejvyšší soud jí dal za pravdu. Zákon vyžaduje, aby cestovní smlouva byla uzavřena v písemné formě s tím, že návrh předkládá zájemci cestovní kancelář. Soud nepovažoval vystavený formulář za návrh cestovní smlouvy, protože nebyl určen konkrétnímu zájemci, ale kterémukoli návštěvníkovi webových stránek. K tomu soud doplnil, že takový formulář nesplňuje ani požadavek písemné formy.

Důvod byl podobný jako v předchozím případě: k platnosti je podle zákona vyžadován podpis, v daném případě elektronický. Formulář však nebyl opatřen elektronickým podpisem cestovní kanceláře ani zájemce. Nejvyšší soud proto uzavřel, že cestovní smlouva platně nevznikla, neboť se nejednalo o požadavek písemné formy a také webový formulář nenaplňuje znak adresnosti konkrétní osobě.

Naopak evropská úprava smluvního práva k této otázce věnuje poměrně velký prostor. Je zřejmé, že se především jedná o smlouvy spotřebitelské, na něž se budou aplikovat ochranná ustanovení, a současně ujednání upravující uzavírání smluv distančním způsobem.

Částečné problémy způsoboval okamžik uzavření smlouvy. Praxí bylo ustáleno, že nabídka zboží v e-shopu není návrhem kupujícímu na uzavření smlouvy. Naopak, za okamžik uzavření kupní smlouvy byl určen teprve okamžik akceptace provozovatelem internetového obchodu.202 Smluvním stranám kupní smlouvy nebrání, aby při uzavírání kupní smlouvy ujednaly okamžik jejího uzavření k jinému okamžiku než k okamžiku vyjádření souhlasu s obsahem návrhu, který dojde zpět navrhovateli. Tak ostatně judikoval k otázce okamžiku uzavření - vzniku elektronické (kupní) smlouvy velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněném pod č. 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal následující právní závěr, že

„účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být (jde-li o smlouvu, u níž projevy účastníků nemusí být na téže listině, srov. § 46 odst. 2 větu druhou, obč. zák.) dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi)“.203 Rozhodnutí je zcela v souladu s principem autonomie vůle smluvních stran.

Již nyní je však zřejmé, že NOZ neřeší vybrané otázky spojené s nákupem zboží v e-shopech a přináší e- zásadní nejasnosti, na které podnikatelé v této souvislosti upozorňují:204

- vrácení peněžních prostředků v případě odstoupení kupujícího od smlouvy,

- povinnost poskytnout spotřebiteli obchodní podmínky v aktuálním znění v textové podobě,

- odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží.

202 Dále srov. např. Vučka, J. Elektronické smlouvy - část I: Obecně o uzavírání smluv elektronickou cestou, 28.2.2002, dostupné z http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=71656, cotováno dne 9.2.2014

203 obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2065/2012 ze dne 24. září 2013 - smluvní strany) v citovaném případě Žalobce souhlasil se všeobecnými obchodními podmínkami žalované, v nichž se mimo jiné uvádí, že objednávka je návrhem kupní smlouvy, k jejímuž uzavření dochází až převzetím zboží, a že žalovaná má právo „zrušit objednávku, změní-li se výrazným způsobem cena zboží“ - si totiž dohodou o akceptaci všeobecných obchodních podmínek žalované ujednali, že kupní smlouva bude uzavřena (akceptace návrhu smlouvy nabude účinnosti) až převzetím objednaného zboží žalobcem, a k tomu nedošlo.

204 Viz například podnikatel.cz

5.2. Koupě

5.2.1 Systematika nové právní úpravy

Zákonodárce jednotnou právní úpravu začlenil do samostatného oddílu koupě. Na obecnou definici koupě v ust. § 2079 NOZ, navazují zvláštní ustanovení s ohledem na skutečnost, zda se v konkrétním případě jedná o koupi věci nemovité, závodu nebo koupi věci v obchodě. Odchylná ustanovení pro kupní smlouvu vyplývají také z některých zvláštních předpisů, typicky v případě smlouvy o koupi investičních cenných na kapitálovém trhu nebo odkoupení obchodních podílů společníků.205

Osnova návrhu NOZ se rozhodla systematicky zařadit ustanovení o prodeji závodu do oddílu koupě, čímž zanikla dosavadní úprava prodeje závodu jako samostatného smluvního typu smlouvy o prodeji podniku. Prodej podniku, resp. závodu206 je fakticky variantou koupě, z tohoto důvodu byla obecná úprava koupě pouze doplněna o specifická ustanovení.207

Strukturně je úprava koupě pojata nejprve obecně – obsahující jednotná ustanovení shodná pro všechna pojetí koupě, poté zákonodárce zařadil specifická ustanovení reflektující odlišnosti pro konkrétní skutkový stav. Závěrem jsou připojena zvláštní ustanovení. Toto pojetí je poměrně logické a přehledné, přičemž definitivně odpadnou nejasnosti, zda na konkrétní případ užít komplexní úpravu dle občanského nebo obchodního zákoníku.

Obecná ustanovení vyjma definice kupní smlouvy podávají otázku určitosti kupní ceny, práva a povinnosti stran, okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci nebo koupi věci úhrnem.

V souladu s ust. v § 2079 odst. NOZ zavádí obecnou definici kupní smlouvy:

„kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je

205 Op. Cit. Černá, S., str. 72.

206 NOZ zavádí novou terminologii, závodem se rozumí „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti; má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“

207 Tvůrci NOZ překonali dosavadní výkladový problém, když vymezili, že “koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží“. NOZ výslovně stanovil, že vyloučení jednotlivé položky z koupě nezpůsobuje neplatnost smlouvy za předpokladu, že celek tím neztratí vlastnosti závodu. Z uvedeného vyplývá, že předmětem koupě je vše, co k závodu jako celku náleží. V daném případě se NOZ odklání od stávající judikatury. NOZ umožňuje převod pouze části závodu.

předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.“ I nadále je koupě chápána jako právní jednání, jehož obsahem je na jedné straně závazek kupujícího odevzdat věc a převést na kupujícího vlastnické právo k této věci oproti závazku prodávajícího věc převzít a zaplatit kupní cenu.

Kupní smlouva nadále zůstává smluvním typem, jehož účelem je převod vlastnického práva k předmětu koupě z prodávajícího na kupujícího. Závazek vzniknuvší z kupní smlouvy je v souladu s ust. § 2079 odst. 2 NOZ i nadále synallagmatický („Neplyne-li ze smlouvy něco zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.“

Znakem definice kupní smlouvy (především mobiliární koupě) je zřetelná návaznost na dosavadní obchodněprávní definici kupní smlouvy dle § 409 ObchZ, která byla zákonodárcem přijata bez kazuistických proklamací a nedostatků.208 Návaznost na ObchZ lze spatřit v následujících ustanoveních - právní úpravě odpovědnosti za vady, určení kupní ceny nebo možnosti smluvních stran upravit v kupní smlouvě jakost zboží. Uvedené bude předmětem následujících kapitol.

Obdobná zůstávají pravidla pro odlišení kupní smlouvy od jiných smluvních typů – smlouvy darovací, směnné a smlouvy o dílo. Kupní smlouva se odlišuje od jiných smluvních typů úplatností (smlouva darovací) a výměnou věci za peníze (smlouva směnná) nebo charakterem předmětu koupě (smlouva o dílo).

Specifikem koupě je úplatný převod vlastnického práva. Oproti smlouvě směnné je kupní smlouva odlišena tak, že je předmět vyměněn za jiný předmět, tedy dochází k bezplatné výměně. S odkazem na podstatné náležitosti lze vymezit kupní smlouvu oproti smlouvě o dílo, darovací smlouvě nebo smlouvě směnné. NOZ obdobně jako ObchZ či OZ stanoví v jakém případě je odlišována kupní smlouva a smlouva o dílo:

- Za kupní smlouvu se vždy považuje smlouva o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit (ust. § 2085 odst. 1 NOZ),

208 Původní myšlenka převzít právní úpravu kupní smlouvy dle občanského zákoníku byla opuštěna s odůvodněním vlivu socialistické tendence na její pojetí. Z toho důvodu byla použita právní úprava obchodní kupní smlouvy, která byla očištěna od zbytečné kazuistiky a mnohomluvnosti. Eliáš K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit. 2012, s.812.

- O kupní smlouvu se nejedná, pokud ten, komu má být věc dodána, předal druhé smluvní straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí ( § 2080 NOZ), v takovém případě se jedná o smlouvu o dílo.

Vyjma převodu vlastnického práva k předmětu koupě z prodávajícího na kupujícího, je pro smluvní strany důležitý okamžik, kdy přechází nebezpečí vzniku škody na věci.

5.2.2. Koupě ve švýcarském obligačním právu

Výše zmíněná systematika koupě vychází ze švýcarského obligačního práva, komparací českého obligačního práva se švýcarským lze shledat podobnou kompozici – rozdělení na obecná ustanovení, zvláštní ustanovení a vedlejší ujednání při kupní smlouvě.209

Současný federální švýcarský zákon závazkového práva („Swiss Federal Code of Obligations“ dále jen „CO“)210 byl přijat dne 30. března 1911 a stal se subsidiární součástí Občanského zákoníku („Zivilgesetzbuch“ dále jen „ZGB“) ze dne 10. prosince 1907.211 Švýcarská úprava závazkového práva se vyznačuje následujícími primárními aspekty – ochranou spotřebitele jako zásadním předmětem legislativní činnosti, obecnou soudní kontrolou těchto ustanovení založenou čl. 97 Federální ústavy a konečně důsledným prosazováním principů smluvní svobody (principle freedom of contract). Základními pilíři smluví svobody jsou svoboda uzavřít smlouvu, svobodná volba smluvní strany a svoboda určení obsahu smlouvy.212

Obsah smlouvy může být smluvními stranami libovolně určen, omezený je kogentními zákonnými ustanoveními a obecnými institutem dobrých mravů. Specifikem švýcarského obligačního práva je aplikace zvláštní ochranné normy

209 Ustanovení jsou rozdělena do dvou hlavních částí – všeobecné části (čl. 1 – 183) a části věnované speciálním smluvním typům (čl. 184-551). Všeobecná část obsahuje základní otázky smluvního práva – uzavírání smluv, požadavky kladené na jednotlivé smluvní strany. Část věnovaná speciálním smluvním typům obsahuje ustanovení věnované koupi – koupě je koncipována obdobně jako v NOZ – tedy nejprve obecná ustanovení na něž navazují ustanovení speciální.

211 Oba dva zákony vstoupily v účinnost 1. ledna 1912.

212 Von Tuhr, A., Peter, H. Allgemeiner Teil des schweizeirischen Obligationenrechts. 3. Vydání. 1979, sv. I., s. 247.

obsažené v čl. 27 Zivilgesetzbuch (dále jen „ZGB“), tedy je nepřípustné se smluvně právně takovým způsobem a v takovém rozsahu, který je z hlediska osobní svobody, práva a mravnosti má zůstat sférou vyloučenou z právního styku. Typicky je zakázáno zavazovat se ve sféře nezcizitelné osobní svobody.213

Uzavření kupní smlouvy v systému švýcarského soukromého práva zakládá závazek prodávajícího předat zboží a zaplatit za něj kupní cenu, ale nepřevádí vlastnické právo na kupujícího. Vlastnické právo k věcem movitým přechází na kupujícího teprve v okamžiku jeho fyzického předání, k věcem nemovitým je podmíněno zápisem do veřejného seznamu. Toto je kontrární české právní úpravě, která opouští nauku titulu a modu, která ji provázela několik desítek let.

Rozdílné je riziko přechodu nebezpečí na věci, které přechází již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Tato odlišnost nepodléhá starému římskoprávnímu pravidlu, že riziko přechází na kupce ale bylo ovlivněno francouzským právem, v němž vlastnické právo a s tím spojený přechod nebezpečí škody na věci je realizován v okamžiku uzavření smlouvy.

Movité věci jsou ve švýcarském civilním právu převáděny na základě kupní smlouvy, která nevyžaduje písemnou formu nebo speciální formální náležitosti a může být uzavřena obdobně jako v českém právu ústně nebo dokonce bez výslovného prohlášení. Naopak, švýcarský zákoník vyžaduje speciální formu, aby zabránil kupním smlouvám placeným ve splátkách a v podobných transakcích (články 226 – 228 CO). Obdobně jako v českém právu musí smlouvy o prodeji nemovitých věcí jsou uzavírány ve speciální (zpravidla písemné) formě - například ve formě notářského zápisu (čl. 216 CO). Švýcarsko přijalo Vídeňskou úmluvu o smluvním právu z roku 1980 (CISG).

Podstatné náležitosti kupní smlouvy jsou obdobně jako v českém soukromém právu - povinnost prodávajícího odevzdat věc kupujícímu, vymezení předmětu smlouvy, převod vlastnického práva a zaplacení kupní ceny.

213 Dále viz Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s.78.

5.2.3. Specifické případy koupě

Předmětem kapitoly je rekapitulace speciálních ustanovení navazujících na obecnou právní úpravu. Předmětem této práce jsou především specifické případy koupě mezi podnikateli nebo podnikatelem a malým nebo středním podnikatelem (B2B kontrakty), a kupní smlouvy uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem (B2C kontrakty) s přihlédnutím na ochranné korektivy k těmto skupinám. Z tohoto důvodu není blíže rozváděna koupě závodu nebo koupě nemovitých věcí, přestože je pro úplnost stručně shrnuji v této kapitole.

Pro koupi movité věci, vedlejší ujednání při kupní smlouvě nebo zvláštní ujednání při kupní smlouvě je předmětem následujících kapitol dizertační práce. Tato ustanovení lze přehledně uvést v tabulce:

Tabulka č. 1. – SYSTEMATICKÉ ROZDĚLENÍ ODDÍLU 2) – KOUPĚ
PODODDÍL	Ustanovení NOZ	OBSAH
Obecná ustanovení	§§ 2079 an	Specifická pro všechny smluvní typy, v jejím rámci částečně upraveno …
Koupě movité věci	§§ 2085 – 2127
Koupě nemovité věci	§§ 2128 – 2131
Vedlejší ujednání při kupní smlouvě	§§ 2132 - 2157
Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě	§§ 2158 – 2174
Zvláštní ustanovení o koupi závodu	§§ 2175 – 2183

i. Obecná ustanovení

Obecná ustanovení obsahují základní výše uvedené vymezené kupní smlouvy, na něž navazuje ustanovení o kupní ceně a ustanovení o nebezpečí škody na věci. Tato ustanovení jsou předmětem výkladu v následujících kapitolách – práva a povinnosti stran, kde jsou srovnány oproti dosavadní právní úpravě ObchZ.

ii. Koupě nemovité věci

Obdobně jako dosavadní soukromoprávní úprava NOZ odlišuje koupi jejímž předmětem je věc nemovitá od koupě ostatních věcí. Za tímto účelem zákonodárce vymezil požadavky na koupi věci nemovité, které jsou obsaženy v v ust. § 2128 an. NOZ. 214 K základním premisám vymezeným v ustanovení koupě věci movité215 jsou zákonodárcem vyjmenovány následující odchylky:

- forma dle § 560 NOZ,

- vznik věcného práva podmíněn zápisem do veřejného seznamu,

- speciální ustanovení upravující vady.

Požadavky na formální úpravu kupní smlouvy zůstávají zachovány. I nadále je vyžadována písemná forma takové smlouvy. Z podaných odchylek od obecné právní úpravy je podstatná základní úprava následků vadného plnění – sleva z kupní ceny v případě nesprávné výměry pozemku nebo lhůta pro oznámení skrytých vad ze stavby. Vzhledem ke skutečnosti, že koupě věcí nemovitých by vyžadovala samostatnou práci, ponechávám její úpravu jiným autorům.

iii. Zvláštní ustanovení o koupi závodu

Nový občanský zákoník nepřevzal smlouvu o prodeji závodu (dříve podniku) jako samostatný smluvní typ, pouze uvedl samostatná ustanovení, která zahrnují odchylná ustanovení od obecné právní úpravy koupě.

Smlouva o prodeji podniku byla jako samostatný smluvní typ upravena v ust. 476 - § 488 ObchZ. Nový občanský zákoník definuje kupní smlouvu, jejímž předmětem koupě je podnik v ust. § 2175 NOZ. Citované ustanovení přejímá stávající definici smlouvy o prodeji podniku, když stanoví, že „Koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží.“

214 Forma dle § 560 NOZ

215 Viz § 2131 NOZ „V ostatním se na smlouvu o koupi nemovité věci použijí přiměřeně ustanovení o koupi movitých věcí.“

Aby se předešlo případným komplikacím při prodeji závodu, navrhl zákonodárce, že „o koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnosti závodu.“216 O koupi závodu jde i v případě, že „strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu.“

5.2.4. Ochrana spotřebitele a slabší smluvní strany

Vlivem postupující tendence v evropských dokumentech „soft law“ je kladen důraz na ochranu slabší smluvní strany, který zahrnuje nejen ochranu spotřebitele, ale také se rozšiřuje na „slabší“ postavení malého a středního podnikatele.

Zákonodárce včlenil obecnou úpravu ochrany práv spotřebitele do obecné části závazkového práva, 217 společné všem obligačním vztahům, což lze hodnotit jako velice pozitivní a přehledné gesto. Taková koncepce speciálních ustanovení je aplikována na smlouvy uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem bez ohledu na jejich smluvní typ.

Tento oddíl je následován ustanoveními zahrnující uzavírání smluv distančním způsobem nebo mimo provozovnu.

Zákonodárce prostřednictvím zmiňovaných ustanovení klade na podnikatele speciální požadavky v oblasti informační povinnosti, jejíž porušení je zákonem sankcionováno, resp. v takovém případě je spotřebiteli umožněno od smlouvy odstoupit v zákonem stanovené lhůtě.

i. Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem

Pro kupní smlouvu platí, že pokud jednou ze smluvních stran je spotřebitel (typicky v pozici kupujícího), je nutné respektovat při sjednávání a určení obsahu smlouvy hranice stanovené zákonodárcem pro ochranu spotřebitele ve všeobecných ustanovení o závazcích. Nový občanský zákoník převzal dosavadní harmonizovanou úpravu spotřebitelských smluv ve stávajícím občanském zákoníku, kterou rozšířil o

216 k tomu dále srov. např. Dědič, J. K některým problémům ze smluv o prodeji podniku. Právní praxe, 11993, č. 2, Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava : Sagit, 2012, s. 829.

217 K tomu kriticky viz. např. Tomančáková, B. Smlouvy uzavírané se spotřebitelem v návrhu občanského zákoníku, Právní fórum, 2009, č. 9, str. 368.

povinnosti vyplývající ze směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů. 218 Úprava

„spotřebitelských smluv“ je obsažena v ust. § 1810 – 1819 NOZ a vztahuje se nejen na spotřebitelskou smlouvu, ale také na závazky z ní vyplývající.

Spotřebitelskou smlouvou219 označujeme smlouvu, kterou se spotřebitelem uzavírá podnikatel (§ 1810 NOZ).

Podnikatelem je ve smyslu ust. § 420 a 421 NOZ ten, kdo:

- samostatně a soustavně vykonává na vlastní účet a odpovědnost

výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku,

- je zapsán v obchodním rejstříku,

- má živnostenské nebo jiné oprávnění k podnikání podle jiného zákona (vyvratitelná právní domněnka),

- pro účely ochrany spotřebitele taková osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, případně osoba jednající jménem nebo na účet podnikatele.

Definice podnikatele byla oproti pojmu v ObchZ rozšířena, aby byl zohledněn faktický výkon podnikatelské činnosti. Podnikateli jsou jakožto osobě zcela profesionální a obchodu znalé kladeny povinnosti, aby nemohl svoji kvalitu odborníka ani hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší smluvní strany a k dodržení zřejmé nebo nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Slabší smluvní stranou je míněna dle § 433 odst. 2 NOZ vždy osoba, která vystupuje vůči podnikateli mimo souvislost s vlastním podnikáním.

Spotřebitelem je v souladu s definicí v ust. § 419 NOZ člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Z podané definice

218 Černá, S., Plíva, S. a kol. Podnikatel a jeho právní vztahy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. 1.vydání, s. 67.

219 pojem je nepřesný – nejedná se o speciální smluvní typ, ale je označením pro veškeré smluvní typy (i nepojmenované), pokud jednou ze smluvních stran je spotřebitel a na druhé straně je podnikatel

vyplývá, že spotřebitelem není v žádném případě právnická osoba a naopak spotřebitelem může být při uzavření smlouvy i podnikající fyzická osoba, která jedná mimo svou podnikatelskou činnost.

Primárními zásadami chránícími smluvní stranu v postavení spotřebitele je zásada, že ustanovení odchylující se od norem na ochranu spotřebitele se nepřihlíží a ustanovení, že spotřebitel se nemůže svých práv vzdát.

Další zásadou je, že pokud je možné smluvní ustanovení kupní smlouvy vyložit různým způsobem, aplikuje se výklad, který je pro spotřebitele příznivější (§ 1812 NOZ).

Právní ochrany nepožívají ustanovení, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.

Jak bylo již zmíněno, pokud je smluvní stranou spotřebitel, je podnikatel povinen spotřebitele informovat a to v souladu se zákonem č. 145/2010 Sb. informační povinnost o poskytovaném finančním produktu před uzavřením smlouvy (spotřebiteli jsou sděleny údaje týkající se výše RPSN, informaci o možnosti odstoupení od smlouvy, informaci o splátce, jistině). Tento zůstává v platnosti a nadále bude determinovat rovněž obsah úvěrových smluv se spotřebiteli.

Právo chránící spotřebitele NOZ rozlišuje do tří oddílů, a to obecnou část, část vztahující se na smlouvy uzavírané distančním způsobem nebo mimo provozovnu a timesharing.220

Obecným znakem aplikace těchto norem je skutečnost, že spotřebitel se nemůže svých práv vzdát.221 Zároveň zůstává zachována informační povinnost, právo spotřebitele odstoupit od smlouvy. Obecným pravidlem zůstává, že k ujednáním odchylujících se od norem na ochranu spotřebitele se nepřihlíží.

Obecná ustanovení provázejí směrnici evropského hospodářského společenství č. 93/113/ EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, z těchto ochranných korektivů lze především upozornit na:

220 Není předmětem tohoto příspěvku, timesharing Směrnice 2008/122/ES o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem

221 § 1812 odst. 1 NOZ

Možnost odstoupení od (kupní) smlouvy vychází z dosavadní obchodněprávní úpravy, která byla zákonodárcem modifikována. Zákon přiznává možnost odstoupení smluvní straně za předpokladu, že (i) je mezi smluvními stranami tak ujednáno, (ii.) stanoví-li tak zákon. Odstoupit je možné pro podstatné porušení smlouvy, přičemž podstatným porušením smlouvy rozumíme takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu věděla nebo musela vědět již při uzavření smlouvy , že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala.

Odstoupení je účinné ex tunc a zákonem je přiznána smluvní straně možnost odstoupit pouze v rozsahu nesplněného zbytku plnění částečně plněné smlouvy. Odstoupením zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran a nedotýká se následujících ujednání:

- práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení,

- práva na náhradu škody vzniklé z porušení smlouvy,

- ujednání, která vzhledem k povaze.

ii. Smlouvy distanční a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory

Smlouvy uzavírané distančním způsobem nebo mimo obchodní provozovnu222 jsou zákonodárcem upraveny v ust. §§ 1820 – 1851. Tato ustanovení jsou jednotná a společná všem smluvním typům i inominátním smlouvám uzavřeným v režimu NOZ.

Smlouvy uzavírané mimo provozovnu podnikatele byly upravovány již v osmdesátých letech minulého století (viz např. směrnice 85/557/ES) z důvodu vyloučení zneužívajících klauzulích, které poškozovaly spotřebitele. Již v této směrnici je umožněno, aby spotřebitel mohl od takto uzavřené smlouvy odstoupit a to v zákonem stanovené lhůtě, jejímž smyslem je, aby spotřebitel mohl vyhodnotit povinnosti, které pro něj vyplývají ze smlouvy. O této lhůtě musí být prodávajícím (podnikatelem) písemně informován. Členské státy mají možnost zvážit právní úpravu v tom smyslu, že

222 Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku Směrnice 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku Směrnice 85/577/EHS o ochraně spotřebitele při sjednávání smluv mimo obchodní prostory

mohou zavést přísnější podmínky, jak dodává prof. Pelikánová mohou úplně nebo

částečně uzavírání smluv mimo provozovnu zakázat.223

Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitelů na úseku smluv uzavřených na dálku byla přijata v důsledku ochrany související s technologickým pokrokem. Standardem je zachování informační povinnosti a práva spotřebitele odstoupit od smlouvy. Z aplikace směrnice jsou vyloučeny finanční služby, smlouvy uzavřené pomocí automatů, s telekomunikačními operátory, smlouvy týkající se nemovitostí nebo dražební prodeje.224

Lze konstatovat, že právo kupujícího odstoupit od smlouvy uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem na dálku nebo mimo prostory k podnikání je rozsáhle upraveno. Všechny srovnávané předpisy umožňují kupujícímu odstoupit od smlouvy bez udání důvodů a sankcí. Toto právo není absolutní a je v některých případech omezeno. NOZ v §§ 1837 – 1840 taxativně vymezuje výčet případů na něž se právo odstoupení od smlouvy nevztahuje. Typicky nelze odstoupit od kupních smluv, jejichž předmětem je zboží dodávané v uzavřeném obalu, který byl porušen a zboží tak nelze z hygienických důvodů vrátit.

Oproti dosavadní právní úpravě došlo s účinností nového občanského zákoníku k následujícím změnám v otázce odstoupení. Základní délka lhůty pro odstoupení činí 14 dní od data uzavření smlouvy. Pokud však nebyl spotřebitel o tomto právu poučen,

k ujednáním odchylujícím se od norem na ochranu spotřebitele se nepřihlíží;

Při uzavírání obchodní kupní smlouvy, bylo nutné subsidiárně aplikovat Podnikatel, resp. prodávající, který nabízí prodej zboží koupěchtivému kupujícímu si musí být vědom zpřísněných podmínek, které na něj klade NOZ. Tyto podmínky jsou vyjádřením postupující tendence ochrany slabší smluvní strany a spotřebitele. Podmínky za nichž jsou uzavírány kupní smlouvy jsou pro podnikatele modifikovány ujednáními v případě uzavírání kupních smluv dálkovým způsobem.225

V této kapitole je účelné a naprosto nezbytné zmínit obecná ochranná ustanovení, k nímž musí smluvní strany přihlédnout při uzavírání koupě. Doposud byla

223 Pelikánová, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor: 4. Díl Praha : ASPI, 2009, s. 94.

224 Op. cit. Pelikánová, str. 97

225 V tomto ohledu hovoříme o smlouvách uzavíraných bez fyzické přítomnosti smluvních stran, např. Prostřednictvím internetu, teleshoppingu, faxem atp.

ochrana spotřebitele upravena v ustanovení občanského zákoníku v rámci pasáže tzv. spotřebitelských smluv, přičemž v případě obchodní kupní smlouvy, podřízené v režimu obchodního zákoníku, pokud na jedné straně byl spotřebitel, nebylo možné jej o jeho ochranu zkrátit. Kde na straně jedné byl spotřebitel, bylo nutné aplikovat ochranná pravidla občanského zákoníku. Trh se s rozvojem internetových obchodů samozřejmě rozšiřuje i na formy uzavírání kupních smluv dálkovým způsobem nebo prostřednictvím internetu. Samotné postavené spotřebitele je v rámci evropského práva upraveno v celém komplexu norem.

Obchodní kupní smlouva tak v procesu kontraktace aplikovala informační povinnost spotřebitele před uzavřením obchodné kupní smlouvy a zvláštní úpravě spotřebitele týkající se odstoupení od smlouvy.

Nový občanský zákoník zavádí množství ochranných korektivů, které obecně upravují postavení slabší smluvní strany (zpravidla kupujícího, který je v postavení spotřebitele nebo malého a středního podnikatele).

Tato ustanovení vycházejí ze samotné koncepce ochrany slabší smluvní strany,226 jako projevu komercializace občanského zákoníku. Oproti dosavadní právní úpravě je stran podnikatele zachována povinnost informační a to nejen vůči spotřebiteli, ale vůči slabší smluvní straně obecně. V konkrétním případě to znamená, že na místě kupujícího může být i malý nebo střední podnikatel, zachována je rovněž rozdílná možnost odstoupení kupujícího od kupní smlouvy a zavedena další ustanovení mající ochranný ráz.

Osobně mám vůči zvolenému řešení dílčí výhrady. Do okamžiku přijetí a účinnosti NOZ platilo, že podnikatel (byť nyní v postavení malého podnikatele) byl považován za osobu zcela a plně profesionální, která je natolik znalá, že tím, že se přihlásí k výkonu profesionální činnosti lze od ní důvodně očekávat, že je schopna posoudit rizika z této činnosti plynoucí.

NOZ zavádí v celé komplexnosti specifika, resp. korektivy, které jsou kladeny na podnikatele jakožto osobu zcela profesionální, od níž lze požadovat obecně zvýšené nároky na znalosti, dovednosti a péči. Ust. § 5 NOZ tyto požadavky vyžaduje i v případě, „pokud se taková osoba veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí

226 která jsou aplikována nejen s ohledem na postavení spotřebitele, ale současně na podnikatele

k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu.“ Toto ustanovení platí i pro podnikatele a je projevem ochrany slabší smluvní strany.227

Při uzavírání kupních smluv se spotřebitelem nebo slabší smluvní stranou (malým a středním podnikatelem) je nutno vzít v úvahu příslušné ochranné korektivy NOZ. Ochrana spotřebitele se promítá do zvláštních ustanoveních upravující právní režim prodeje zboží v obchodě. Na koupi závodu se v souladu s NOZ bude aplikovat obecná úprava koupě doplněná o speciální ustanovení.

Zvláštní ochranu poskytuje NOZ kupním smlouvám, které jsou uzavírány na distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory.228 S tímto způsobem uzavření smlouvy spojuje NOZ speciální ustanovení, předkládající kumulativní výčet informační povinnosti prodávajícího. S porušením této povinnosti je spojena sankce. Spotřebitel může v důsledku porušení informační povinnosti od smlouvy odstoupit ve lhůtě, která je prodloužena.

5.3. Mobiliární koupě

V souladu s ust. § 2061 NOZ se jako koupě movité věci posoudí „každá koupě, jejímž předmětem je věc movitá nebo součást nemovité věci, má-li kupující nabýt po oddělení jako věc movitou.“ Pasáž o koupi movité věci v podstatě přejímá dosavadní obchodněprávní úpravu kupní smlouvy. Při pohledu na ustanovení NOZ lze konstatovat, že až na několik výjimek není do právní úpravy kupní smlouvy vneseno mnoho převratných změn.

Pro případy „mobiliární koupě“ zůstává stěžejním předmět smlouvy, jímž je movitá věc. V tomto ohledu přináší NOZ určité změny vyplývající z nové s definicí věci, neboť věcí v právním smyslu je v souladu s ust. § 489 NOZ „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ Z definice je evidentní, že NOZ rozšiřuje pojetí věci oproti ObčZ,229 a navrací se k tzv. širokému vymezení věci, které zahrnuje jak věci

227 Dopadá zejm, na situace, kdy podnikatel jedná bez oprávnění nebo přes zákaz činnosti

228 Uvedené provází část směrnice 2011/83/EU o ochraně spotřebitelů

229 Pojem věci vychází z vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 a novějších zahraničních úprav. NOZ opouští vliv německého a sovětského práva z 50. let 20. stol. Dále srov. Eliáš,

K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012. s. 224.

hmotné tak nehmotné, což vyhovuje praxi. Definice věci odpovídá vlivu přirozenoprávního myšlení230 a jako taková se promítla již do ust. § 285 ABGB – za věc se považovalo „vše, co se liší od osoby a slouží k potřebě lidí.“231 Oproti nemovitým věcem je definice movité věci vymezena negativně, tj. „věcí movitou je vše, co není věcí nemovitou“ (§ 498 NOZ).

NOZ současně stanoví, že nerozhoduje stav, v jakém má kupující věc nabýt. Z tohoto důvodu se ustanovení o mobiliární koupi aplikuje i na případy, kdy je prodána součást věci nemovité (např. plody), které má kupující nabýt podle smlouvy jako věc movitou.232

5.4. Zvláštní ujednání o prodeji věcí v obchodě

Nový občanský zákoník systematicky zařazuje speciální ustanovení pro případy koupě věcí, které jsou předmětem oběhu. Tato část zachovává s určitými stylistickými úpravami zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě ze starého občanského zákoníku. Lze shrnout, že se jedná o následující okruh případů koupě splňujících následující charakteristické znaky:

i. prodávající je podnikatelem a uzavírá kupní smlouvu při výkonu své podnikatelské činnosti;

ii. kupující není podnikatelem nebo nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, který by uzavřel smlouvu při výkonu své vlastní podnikatelské činnosti.

Právní úprava se výrazně neodklání od čl. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES. Prodávající je povinen splnit své povinnosti z kupní smlouvy řádně a včas, tedy předat kupujícímu zboží kvalitativně i kvantitativně bezvadné

230 Resp. teorii nezcizitelných lidských práv a názorů, že člověk nemá být jinému člověku prostředkem (I. Kant)

231 obdobně toto znění výslovně zakotveno v meziválečném návrhu – viz Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 20.

232 Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012. s. 812.

odpovídající sjednané jakosti a vlastnostem sjednanými mezi smluvními stranami nebo očekávanými včetně dokumentů potřebných k jeho předání.

Pokud není věc prodávána v příslušné jakosti, lze ji prodávat za nižší cenu, než by měla věc bezvadná. Prodávající je v takovém případě povinen upozornit kupujícího na skutečnost, že věc má vadu a o jakou vadu jde.

V rámci tohoto oddílu však i nadále zůstávají ustanovení, která jsou doposud sporná. Komplikace představuje především ustanovení § 2165 NOZ, jímž je upraveno právo kupujícího uplatnit právo z vadného plnění, resp. obsahuje ustanovení o dvouleté lhůtě. Citované ustanovené stanoví, že „Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době 24 měsíců od převzetí.“

Někteří právníci výkladem dospěli k závěru, že lhůta 2 let je lhůtou, v níž se vada může projevit (tedy nejedná se o lhůtu pro uplatnění práva).233 Takový výklad ustanovení by byl možný pouze za předpokladu, pokud bychom jej vyložili čistě jazykově bez přihlédnutí k celkovému významu textu zákona.

Domnívám se, že dvouletá lhůta je lhůtou pro uplatnění nároku z vad zboží. Obdobné stanovisko zastává advokátní kancelář PRK Partners, která informovala o konci dvouleté záruky na zboží nebo lze takový záměr dovodit z důvodové zprávy k NOZ.

Zákonodárce charakterizoval právní domněnku vady věci při převzetí v ust. § 2161 odst. 2 NOZ tak, že projeví-li se vada věci do 6 měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při jejím předání. Tedy, pokud by se vada vyskytla např. v 7 měsíci měsících od převzetí, musel by kupující prokazovat, že vada existovala již v době do 6 měsíců od převzetí zboží.

Je třeba si uvědomit, že právní úpravu nelze aplikovat na prodej zboží v obchodě izolovaně, přestože z jazykového výkladu nevyplývá, že nedopadají pouze na spotřebitele. S přihlédnutím k výkladu textu lze konstatovat, že se pravidla vztahují na

„nepodnikatele“ s ohledem na skutečnost, že jednou ze smluvních stran je spotřebitel, je nutné aplikovat vždy ochranné korektivy obsažené v ust. § 1810 an NOZ.

233 K tomuto právnímu názoru se veřejně hlásí Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo průmyslu a obchodu ze dne 14. května 2013

6. PRÁVA A POVINNOSTI SMLUVNÍCH STRAN

Obsahem kupní smlouvy je závazek prodávajícího převést vlastnické právo k věci na kupujícího, odevzdat kupujícímu předmět koupě a umožnit nabýt k němu vlastnické právo. Oproti tomu je kupující povinen věc převzít a zaplatit za ní kupní cenu. 234 Zákonodárce v případě absence ujednání smluvních stran, jasně stanoví základní rámec pro obsah těchto práv a povinností.

Srovnáme-li povinnosti prodávajícího235 v nové a soukromoprávní právní úpravě do 31.12.2013, lze konstatovat, že k větším obsahovým rozdílům nedošlo. K dílčím změnám došlo především v možnostech určení kupní ceny, přechodu nebezpečí škody na věci, povinnosti ve vztahu ke kupujícímu, který je spotřebitelem nebo možnosti prodávajícího za zákonem vymezených podmínek určit dodatečně vlastnosti prodávaného předmětu či možnost svévolného prodeje. Povinnosti kupujícího jsou následující:

- dodat kupujícímu zboží, resp. předmět koupě;

- převést vlastnické právo k předmětu koupě,

- zajistit, aby zboží, které je předmětem koupě bylo v souladu s kupní smlouvou,

- předat kupujícímu doklady ke zboží.

V případě CESL je tato povinnost doplněna o povinnost vztahující se k digitálnímu obsahu. S výše uvedenými povinnostmi prodávajícího souvisí přechod nebezpečí na předmětu koupě nebo odpovědnost za vady předmětu koupě.

234 práva a povinnosti smluvních stran jsou vzájemná (synallagmatická) – viz srov. např. R 1/1979

235 ať již srovnáme dosavadní úpravu obchodní kupní smlouvy s úpravou nového občanského zákoníku či úpravu společného referenčního rámce a Vídeňské úmluvy

6.1. Povinnosti prodávajícího

Základní povinnosti prodávajícího podává starý občanský zákoník v definici neobchodní kupní smlouvy v § 588 ObčZ, a to (i.) povinnost prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu a (ii.) převést na něj vlastnické právo k předmětu koupě.

Obchodní zákoník stanovil v návaznosti na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu 236 povinnosti prodávajícího obdobně: (i.) povinnost prodávajícího dodat 237 kupujícímu zboží a (ii.) převod vlastnického práva na kupujícího, tedy shodně jako občanskoprávní úprava.238

Z definice obchodní kupní smlouvy vyplývá dílčí odchylka je zřejmé, že obchodní zákoník na rozdíl od § 588 ObčZ užívá pojem dodání, nikoliv odevzdání věci. Hovoříme-li v této souvislosti o závazku dodat zboží, máme na mysli „propuštění zboží z vlastní detence s možností jeho nabytí do detence kupujícího.“239

Závazek prodávajícího dodat zboží může být podmíněn např. podpisem přejímacího protokolu nebo zaplacením kupní ceny.240 Co se týče podmínek předání, je primární ujednání mezi stranami obsažené v kupní smlouvě. Strany kupní smlouvy mohou buď částečně odkázat na právní úpravu v obchodním zákoníku, pokud není učiněno žádné ujednání, byla aplikována podrobná právní úprava § 412 an.

Prodávající je současně povinen předat kupujícímu nutné doklady, které se ke zboží vztahují. Prodávající je povinen předat především doklady, které jsou nutné k převzetí a užívání zboží. 241 Nutné doklady jsou v souladu se zákonem doklady

236 čl. 30 Vídeňské úmluvy specifikuje základní povinnosti prodávajícího následovně (i.) povinnost dodat zboží kupujícímu, (ii.) povinnost předat doklady které se k němu vztahují, (iii.) povinnost převést vlastnické právo ke zboží.

237 Obchodní zákoník v návaznosti na úpravu kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy obsahuje oproti § 588 ObchZ povinnost prodávajícího dodat zboží kupujícímu, nikoli jej pouze odevzdat

238 Obchodní zákoník v ust. 409 odst. 1 ObchZ definoval, že „Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něj vlastnické právo k této věci ...“.

239 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 250.

240 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 2 Cdo 1591/2011, ze dne 29.dubna 2013 “kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno, a dovodil, že jestliže se strany kupní smlouvy dohodly na tom, že zboží bude předáno tím, že bude zaplaceno, a učinily tak ve smyslu ustanovení § 450 obch. zák. předání závislým na zaplacení, došlo k předání dřevní hmoty právě tím, že byla zaplacena.”

241 Těmito doklady obchodní zákoník rozumí nejen doklady, které jsou nutné k převzetí a užívání zboží

a dále doklady stanovené ve smlouvě. Povinnost předat doklady ke zboží je podstatná z důvodu, aby měl

nezbytné k převzetí (náložní list, skladištní list, ...) nebo doklady nutné k užívání zboží (servisní, knížky, návody, dokumentace, ...), smluvenými doklady mohou být např. seznamy opraven, náhradních dílů. Okamžik předání podléhá domluvě smluvních stran, v opačném případě jsou dodány v okamžiku předání zboží.242

Pokud by nebyly tyto nutné doklady kupujícímu předány, jednalo by se o porušení povinnosti prodávajícího předat zboží bez vad.243

Obchodní zákoník stanovil v ust. § 412 an podmínky, za nichž došlo k dodání zboží kupujícímu, pokud si smluvní strany nedohodly jinak:

- je-li podle obchodní kupní smlouvy prodávající povinen zboží odeslat, platí, že dodání zboží se uskutečňuje předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího,

- umožnění nakládání se zbožím,

- umožní kupujícímu nakládat se zbožím, v místě, kde má své sídlo.

Není-li v kupní smlouvě dohodnuta doba dodání zboží, platí v souladu s ust. §

419 ObchZ, že prodávající byl povinen zboží v přiměřené lhůtě (k místu dodání a povaze zboží) dodat niž by byl kupujícím vyzván.244

Obchodní zákoník upravoval výčet povinností prodávajícího v ust. § 411 an.

Smluvní strany musí v konkrétním případě pečlivě rozlišit, kdy k okamžiku dodání zboží na základě obchodní kupní smlouvy došlo. Povinnost prodávajícího dodat zboží je zásadní, neboť obchodní zákoník s okamžikem dodání zboží spojuje se dvěma zásadními právními účinky – přechodem nebezpečí nahodilé zkázy nebo zhoršení a přechodem vlastnictví. Pravdou je, že smluvní strany v praxi mohou zvolit

kupující jak právo tak i faktickou možnost věcmi, které jsou předmětem smlouvy disponovat a užívat je. Srov. např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. A kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. Vydání. Praha: C.H.Beck.2006, s. 1114. Obdobně doc. JUDr. Plíva, Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, a.s., 2006, s. 155.

242 Obdobně uvádí § 417 ObchZ, který specifikuje, které doklady musí být prodávajícím kupujícímu předány, aby byla splněna povinnost prodávajícího předat zboží bez vad

243 shodně op. cit. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. A kol. Obchodní zákoník, s. 1149

244 Uvedené představuje výjimku z obecného ustanovení § 340 odst. 2 Obch Z, dle něhož je stanoveno, že

„

odchylné ujednání od zákonné úpravy a určit okamžik přechodu nebezpečí škody na věci nebo okamžik přechodu vlastnictví k věci odlišně.245

Prodávající je současně povinen kupujícímu předat doklady „jež jsou nutné k převzetí a k užívání zboží jakož i další doklady stanovené ve smlouvě.“246

Zboží musí být dodáno v dohodnutém množství, jakosti, provedení a obalu. Závazek prodávajícího dodat věc musí být doplněno záměrem prodávajícího převést vlastnické právo ke zboží na prodávajícího.247

Co se týká samotného dodání zboží, toto je zpravidla ujednáno mezi stranami přímo ve smlouvě. V případě mezinárodního obchodu se budou aplikovat dodací doložky. Neujednají-li si smluvní strany způsob a místo dodání, byla aplikována zákonná úprava obchodního zákoníku.

Výčet není definitivní, může být v každém jednotlivém případě rozšířen o další povinnosti prodávajícího, v návaznosti na konkrétní smluvní ustanovení obsažené ve smlouvě. Smluvní strany si dále mohou ve smlouvě ujednat např. povinnost prodávajícího zaškolit prodávajícího nebo povinnosti doplňující obsah transakce jakož i další povinnosti.

6.1.1. Povinnosti prodávajícího dle NOZ

Úprava mobiliární koupě byla do nového občanského zákoníku převzata z právní úpravy kupní smlouvy obsažené v obchodním zákoníku. V důsledku uvedeného byl převzat také katalog povinností prodávajícího, který je obsažen v samostatném pododdíle.

245 Dohoda o době dodání zboží není podstatnou náležitostí kupní smlouvy, neboť kupní smlouva může platně vzniknout i bez takové dohody, srov. Např. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 32 Odo 849/2006, ze dne 6.12.2007

246 § 417 ObchZ, obchodní zákoník tyto doklady nadále rozlišuje na doklady, které jsou nutné k užívání zboží a doklady, které jsou nutné k jeho užívání. Požadavky na předání dokladů jsou blíže stanoveny v § 418 ObchZ. Předání dokladů ke zboží si mohou smluvní strany sjednat odchylně od okamžiku předání zboží. V případě, že prodávající poruší uvedenou povinnost, zakládá takové porušení vadu věci. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11.vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 1148.

247 § 411 ObchZ „Prodávající je povinen kupujícímu dodat zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží v souladu se smlouvou a tímto zákonem.“

Ust. § 2087 NOZ definuje základní povinnost prodávajícího, tedy že

„Prodávající kupujícímu odevzdá věc, jakož i doklady, které se k věci vztahují, a umožní kupujícímu nabýt vlastnického práva k věci v souladu se smlouvou.“ Ve spojení s dalšími ustanoveními lze provést následující výčet povinností prodávajícího:

- povinnost odevzdat věc kupujícímu;

- povinnost umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k věci;

- povinnost odevzdat kupujícímu doklady vztahující se k věci

- povinnost odevzdat kupujícímu věc ve sjednaném množství, jakosti a provedení.

Je zřejmé, že takové vymezení koresponduje s dosavadní úpravou v ust. § 411 ObchZ obchodní kupní smlouvy a úpravou evropské koupě. Primární povinnosti prodávajícího lze vyčíst z ust. § 2087 an. NOZ, v samostatném pododdíle.248

Povinnost odevzdat věc lze splnit i předáním dopravci, přičemž musí být kumulativně splněny následující podmínky, dle něhož je věc považována za odevzdanou:

- předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího (§ 2090 odst. 1 NOZ); toto pravidlo je omezeno za předpokladu, že kupující je spotřebitel249

- účinky odevzdání nastávají předáním dopravci, označí-li prodávající věc jako zásilku pro kupujícího (§ 2091 odst. 1 NOZ),

- není-li věc prodávajícím označena, nastávají účinky odevzdání okamžikem bezodkladného oznámení prodávajícím kupujícímu, žýe mu věc odeslal, a určí-li ji dostatečně v oznámení (§ 2091 odst. 2 NOZ).

248 Nelze mít však za to, že pododdíl zahrnuje striktní výčet pouze povinností prodávajícího, v některých případech jsou obsažena i jeho práva, případně zahrnuta práva kupujícího. Uvedené je důsledkem synallagmatičnosti závazkového vztahu a jako takové nelze logicky oddělit. Obdobně např. Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Praha: Sagit, a.s., s.814.

249 V takovém případě platí, že okamžikem je doručení § 2090 odst.2 NOZ.

Z výše uvedených pravidel existuje výjimka v případě, že kupující je spotřebitelem. V takovém případě je věc předána teprve předáním dopravcem.

Místo a čas dodání

Místo a čas dodání vyplývá z obecných ustanoveních závazkového práva, zpravidla bude mezi smluvními stranami ujednáno přímo v kupní smlouvě. Pokud budou tyto podmínky absentovat, bude aplikováno ust. § 1954 NOZ, tj. může vyplývat z povahy závazku nebo účelu plnění. Obdobně přistupoval k podmínkám občanský zákoník z roku 1964 i CESL, pro něž je prioritou dohoda smluvních stran.

Pokud takto nelze místo plnění určit, budou aplikována pravidla ust. § 1955 a § 1956 NOZ, pro něž je rozhodné, zda plnění je peněžitého nebo nepeněžitého charakteru.250 Obdobně určoval pravidla pro určení místa dodání (plnění) obchodní zákoník v ust. § 412 ObchZ.251

Čas dodání předmětu se řídí obecným pravidlem uvedeném v ust. § 1908 odst. 2 NOZ, tj. musí být dluh splněn řádně a včas. Doba plnění závisí na vzájemném ujednání smluvních stran, je-li doba plnění mezi smluvními stranami sjednána, je

„dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele“ (§ 1958 odst. 1 NOZ).

Nebylo-li mezi smluvními stranami stanoven čas plnění nebo alespoň nebyl určen jiným způsobem, může věřitel požadovat splnění ihned252 a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu ( § 1958 odst. 2 NOZ).

Návrh ustanovení o místě a času vycházejí z dosavadní soukromoprávní úpravy.

Nový občanský zákoník reagoval na stávající praxi sjednávání doby splatnosti,253

250 Naopak v CESL je takovým rozlišením osoba, s kterou je kupní smlouva uzavírána, v uvedeném duchu se odlišuje spotřebitelská smlouva a smlouva, která nebyla u zavřena se spotřebitelem.

251 Viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha : C.H.Beck, 2006, s. 1145 an.

252 Zákonodárce pojem „ihned“ vymezil (ust. § 1959 písm. e) NOZ) jako dobu do 5 dnů, vyjma dodávce potravin nebo surovin (2 dny) nebo při dodávce strojírenských výrobků (do 10 dnů).

253 Návrh ust. § 1963 odst. 2 transponoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích

když umožňuje prodloužení doby 60 dnů splatnosti v běžných obchodních transakcích jen pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.254

Srovnatelně definuje povinnosti prodávajícího i CESL, přičemž katalog povinností rozšiřuje v čl. 91 o speciální povinnost týkající se smluv jejichž předmětem je dodání digitalizovaného obsahu.255 Nadto lze interpretací textu dovodit, že CESL obsahuje zároveň vedlejší povinnosti prodávajícího, a to povinnosti které jsou obsaženy dále v textu CESL a poté povinnosti, které předurčuje samotná kupní smlouva.256

V podstatě jsou dosavadní povinnosti prodávajícího převzaty v podobném rozsahu, jiné jsou však nároky kupujícího z těchto povinností.

Nový občanský zákoník dále ukládá prodávajícímu v rámci ochrany spotřebitele povinnosti nad rámec, které musí být v případě dodání zboží splněny a jejichž výčet je obsažen v předešlých kapitolách této práce.

6.1.2. Odpovědnost za vady

Důsledkem porušení povinnosti prodávajícího dodat zboží bez vad v ujednaném množství a jakosti mělo za následek možnost kupujícího uplatnit v rozhodné době od převzetí zboží vady. Dosavadní právní úprava odpovědnosti za vady vycházela z volby nároků v návaznosti na skutečnost, zda šlo o vadu odstranitelnou nebo neodstranitelnou. S porušením povinnosti prodávajícího dodat zboží bez vad je spojen nárok kupujícího požadovat odstranění vad nebo jiné nahrazení v návaznosti na skutečnost,

zda zboží bylo převzato s vadami zřejmými, podstatnými, faktickými či právními.

Obchodní zákoník č. 513/1993 obsahoval samostatná ustanovení zákonné odpovědnosti za vady dodaného zboží. V § 422 ObchZ vztahoval zákonnost ustanovení k porušení zákonem stanovené povinnosti § 420 ObchZ upravující bezvadné zboží.

254 Důvody hrubé nespravedlnosti vymezuje blíže citovaná směrnice. Dále srov. Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Praha: Sagit, a.s., 2012, s. 779.

255 (i.) povinnost dodat zboží nebo digitální obsah; (ii.) povinnost převést vlastnické právo k tomuto zboží (včetně hmotného nosiče, na němž je digitální obsah dodáván); (iii.) povinnost zajistit, aby zboží nebo digitální obsah byly v souladu se smlouvou; (iv.) povinnost zajistit, aby kupující měl právo používat digitální obsah v souladu se smlouvou; (v.) povinnost dodat dokumenty ke zboží nebo k digitálnímu obsahu.

256 K tomu dále srov. např. Selucká, M. a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2013, s.95.

Ustanovení o vadách věci se neaplikovala v případech, kdy bylo dodáno „zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách věci“ (§ 422 odst.2 ObchZ). Nad rámec zákonné záruky se dodavatel mohl smluvně zavázat ke smluvní odpovědnosti (záruka za jakost).

ObchZ podmiňoval nároky kupujícího s ohledem na skutečnost, zda dodáním zboží byla záleží na skutečnosti zda dodáním vadného zboží byla porušena smlouva podstatným nebo nepodstatným způsobem.

V případě porušení smluvní povinnosti podstatným způsobem, poskytl § 436 ObchZ kupujícímu volbu spočívající v:

- dodání náhradního zboží za zboží vadné, dodání chybějícího zboží a požadavku odstranění právních vad;

- požadavku odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné;

- požadavku přiměřené slevy z kupní ceny, nebo;

- odstoupení od smlouvy.

V případě dodání zboží s vadami nepodstatným způsobem, může kupující požadovat buď dodání chybějícího zboží nebo slevu z kupní ceny (§ 437 ObchZ). Volbu má kupující učinit a sdělit prodávajícímu co nejdříve.

Nový občanský zákoník pozměnil stávající koncepci odpovědnosti za vady. Zákonodárce opouští dosavadní koncepci vad opravitelných a neopravitelných a zavádí hledisko intenzity. S tímto hlediskem souvisí volba konkrétního nároku, tj. kupující má v případě intenzity porušení v případě podstatného porušení požadovat:

- odstranění vady dodáním nové věci nebo dodáním chybějící,

- opravu,

- slevu,

- odstoupit od smlouvy.

V případě, že vadné plnění porušuje smlouvu podstatným způsobem, zakládá takové vadné plnění nárok kupujícího odstoupit od smlouvy. Kupující je povinen volit nároky v pořadí v jakém jsou specifikovány výše.

V případě méně intenzivního porušení smlouvy, resp. nepodstatného porušení, má kupující právo na:

- odstranění vady,

- přiměřenou slevu,

Zákonodárce současně uvádí podmínky, za nichž lze nárok na odstranění vady uplatnit. Kupující je povinen prodávajícímu vadu oznámit bez zbytečného odkladu a současně sdělit, jaké právo si zvolil. Volbu bez souhlasu prodávajícího nemůže dále měnit.

Na druhou stranu, v případě, že prodávající vady v přiměřené lhůtě neodstraní nebo prohlásí, že je neodstraní, může kupující požadovat slevu nebo odstoupení od kupní smlouvy.

Novinkou je opuštění principu prekluze práv při uplatnění práva z vady. Nový občanský zákoník stanoví, že tato práva se budou nově jen promlčovat. NOZ současně důsledně rozlišuje práva, která vznikají prodávajícímu ze zákona a práva, která vznikají kupujícímu ze záruky za jakost.257

Záruka za jakost nevylučuje záruku ze zákona, může být pouze smluvní. Je-li poskytnuta záruka za jakost, tato nemůže v žádném případě vylučovat či omezovat zákonnou právní úpravu vad z věci.

Občanský zákoník neklade na formu záruky za jakost specifické náležitosti. Je umožněno, že prohlášení o záruce bude poskytnuto v reklamě nebo na obalu.258

257 zárukou za jakost se prodávající zavazuje, že věc bude způsobilá pro určitý účel a zachová si obvyklé vlastnosti

258 bude-li mezi smluvními stranami sjednána něco odlišného, platí ujednání stran

6.2. Povinnosti kupujícího

Právní úprava obchodněprávní kupní smlouvy (resp. katalog povinností kupujícího) vychází z mezinárodní Vídeňské úmluvy, která výslovně uvádí dvě základní povinnosti kupujícího:

- povinnost zaplatit kupní cenu,

- povinnost převzít zboží (resp. dodávku) v souladu se smlouvou.

Tyto povinnosti kupujícího byly srovnatelné v české úpravě obchodní kupní smlouvy, jež vymezuje § 47 ObchZ. – zaplatit za zboží kupní cenu a dodané zboží převzít v souladu se smluvními podmínkami. Vzhledem k povaze citovaného ustanovení (dispozitivní), mohou si smluvní strany specifikovat smluvní ustanovení a tak si vztah přizpůsobit.

Povinnost zaplatit kupní cenu je nedílnou součástí kupní smlouvy nehledě na skutečnost, zda se jedná o obchodněprávní či občanskoprávní variantu. Význam kupní ceny podtrhl již Všeobecný zákoník občanský. ABGB podmiňoval úhradu kupní ceny v penězích, důsledkem čehož nebylo-li placeno v penězích, nejednalo se o smlouvu kupní nýbrž směnnou.259

Dosavadní platná právní úprava podmiňuje vznik povinnosti zaplacení kupní ceny existencí kupní smlouvy,260 určení kupní ceny, resp. její výše se v občanskoprávní a obchodněprávní rovině odlišuje. Projevem synallagmatického závazku – pokud smluvní strany nemají upravena vzájemná práva a povinnosti odlišně od zákonné úpravy je skutečnost, zda prodávajícímu bylo umožněno nakládat se zbožím nebo s doklady, které mu se zbožím umožňují nakládat.261 Je nutné nezaměňovat povinnost

259 V této souvislosti ABGB dále specifikoval, že dle § 1055 se jednalo o kupní (trhovou) smlouvu, pokud peníze tvořily polovinu úplaty.

260 v případě, že by nedošlo k jejímu uzavření (resp. dohodě o podstatných částech tohoto smluvního typu), nelze hovořit o vzniku povinnosti kupujícího k její úhradě. 29 Odo 682/2002

261 srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. Listopadu 2004, sp.zn. 35 Odo 1183/2003

„Samotným uzavřením kupní smlouvy ovšem kupujícímu povinnost zaplatit kupní cenu bez dalšího nevzniká, neboť její vznik je vázán ve smyslu ustanovení § 450 obchodního zákoníku, pokud ze smlouvy nevyplývá něco jiného, na splnění podmínky, že prodávající v souladu se smlouvou a obchodním zákoníkem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Teprve je-li tato podmínka splněna, lze hovořit o vzniku povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a vzniku tomu odpovídajícího práva prodávajícího požadovat zaplacení kupní ceny.“

zaplatit kupní cenu se splatností kupní ceny, která nastává zpravidla po vyzvání prodávajícího, pokud nesplnil v sjednaném termínu nebo bezodkladně.262

Na rozdíl od občanskoprávní úpravy, která striktně vyžaduje, aby byla kupní cena sjednána,263 obchodní zákoník vznik kupní smlouvy bez jejího sjednání připouští. V takovém případě je však kupní smlouva platně uzavřena za předpokladu, že z jednání smluvních stran o uzavření kupní smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít ji i bez takového určení. Z takového jednání nepřímo vyplývá vůle smluvních stran, aby kupní cena byla určena jako cena obvyklá dle § 448 odst. 2 ObchZ. 264

Nelze však kupní cenu určit s odkazem na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnu vyhotoven, neboť smluvním stranám nemůže být v okamžiku uzavírání kupní smlouvy známa výše kupní ceny. Shodně uzavřel Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. Zn 30 Cdo 543/2013 ze dne 13.3.2013, kdy takové ujednání kupní ceny by bylo považováno za absolutně neplatné. 265

262 tamtéž Samotný vznik povinnosti zaplatit kupní cenu je ale nutno odlišovat od splatnosti kupní ceny, která - při absenci jiné dohody - nastává až na základě výzvy, s tím, že nesplní-li kupující závazek zaplatit kupní cenu bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popř. ve lhůtě ve výzvě stanovené, lze hovořit o vzniku prodlení ve smyslu ustanovení § 365 obchodního zákoníku s následky předvídanými ustanovením § 369 odst. 1 obchodního zákoníku.

263 Občanský zákoník naopak v případě nesjednání kupní ceny způsobuje absolutní neplatnost takto uzavřené kupní ceny. Pokud by kupní smlouva neobsahovala ustanovení o ceně, kupní smlouva by nevznikla. O způsobu stanovení ceny občanský zákoník nestanovuje, jediným požadavkem je, aby cena byla sjednána v souladu s platnými právními předpisy dle § 589 ObčZ, v opačném případě je smlouva neplatná dle § 40a ObčZ - konkr. Zákonem o cenách č. 526/1992 Sb., v platném znění (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. Svazek § 488 – 880 , 2008, Praha:Linde, str. 1722. § 589 ObčZ

264 Např. Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 155.

265 "1) Pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno odkazem na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnu vypracován, nemohlo by jít o určitý, a tedy platný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek by nebylo možno překlenout ani výkladem. 2) Neplatnost právního úkonu vyjádřená v § 37 obč. zák. je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný (srov. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSST, ČSR a SSR 1970-1983, vydaný Nejvyšším soudem ČSSR, SEVT Praha, str. 459). Absolutní neplatnost právního úkonu tedy působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. 3 Cz 32/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33/1975). "