Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a mezinárodní obchod Katedra mezinárodního a evropského práva Bakalářská práce Vady faktické dle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží Veronika Teplá
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Obor Právo a mezinárodní obchod
Katedra mezinárodního a evropského práva
Vady faktické dle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
Xxxxxxxx Xxxxx
2014/2015
„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Vady faktické dle Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
…………………………………….
V Poličce, 10. dubna 2015 Xxxxxxxx Xxxxx
Na tomto místě bych velice ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce JUDr. Xxxxx Xxxxxxxxx, PhD. za cenné rady a připomínky, odborné vedení a vlídný přístup při zpracování práce. Dále xxxx chtěla poděkovat své rodině a přátelům za jejich podporu během mého studia.
Obsah
1.1. Podmínky aplikace Úmluvy 10
3.1. Článek 35 odst. 1 Úmluvy 17
3.2. Článek 35 odst. 2 Úmluvy 21
3.2.1. Zboží hodící se pro obvyklé účely 22
3.2.2. Zboží hodící se pro zvláštní účely 26
3.2.3. Zboží v souladu se vzorem nebo předlohou 28
3.2.4. Zabalení zboží a zboží uložené pro přepravu 30
3.3. Vyloučení odpovědnosti prodávajícího 32
Abstrakt
Tato bakalářská práce měla za cíl představit jednotlivá ustanovení Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží týkající se vad faktických. Zároveň práce analyzovala, jakým způsobem a za jakých podmínek jsou chráněny smluvní strany, kupující a prodávající, ve vztahu k faktickým vadám zboží v úpravě úmluvy. Práce je členěna do čtyř kapitol. První stručně popisuje rozsah úpravy úmluvy, především její aplikaci a interpretaci. Předmětem druhé kapitoly bylo definování vadného zboží a rozdělení na vady faktické a vady právní. Třetí kapitola je věnována podrobně vadám faktickým dle ustanovení Vídeňské úmluvy, doplněná příslušnou judikaturou. Čtvrtá kapitola je zaměřena krátce na důkazní břemeno smluvních stran.
Klíčová slova: Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, Vídeňská úmluva, vady zboží, vady faktické, důkazní břemeno.
Abstract
The goal of this thesis is to introduce particular provisions of the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG) concerning non-conformity of goods. The thesis also analyzes the CISG protection conditions in respect of goods non-conformity for contracting partie – the buyer and the seller. The thesis is divided into four parts. The first chapter briefly describes the application and interpretation of the CISG. The second chapter provides the definition of the non-conformity of goods and its division on the factual defects and legal defects. The third part is devoted to factual defects in the CISG supported by relevant courts cases of the contracting states. The last chapter summarizes briefly the burden of proof.
Key words: CISG, Vienna Convention, non-conformity of goods, factual defects, burden of proof.
Seznam zkratek
INCOTERMS Mezinárodní pravidla pro výklad používaných obchodních doložek v zahraničním obchodě.
OSN Organizace spojených národů
VÚ Vídeňská úmluva
UNICITRAL United Nations Commission on International Trade Law, Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo
USA Spojené státy americké
Úvod
Vlivem rostoucí globalizace dochází k neustálému růstu a vývoji zahraničního obchodu, tudíž soukromoprávní společenské vztahy přestávají být pouze otázkou právní úpravy v rámci hranic jednotlivých států, ale naopak určité státy přesahují. Hlavní a nejčastější transakci v oblasti mezinárodního obchodu představuje mezinárodní kupní smlouva, v jejímž případě bylo nutné stanovit právní režim, dle kterého by se tato smlouva řídila. Mezinárodní kupní smlouva se mohla řídit právem národním, ale vzhledem k významnosti mezinárodního obchodu bylo zapotřebí sjednotit dosavadní práva upravující mezinárodní kupní smlouvu.
První vážnější snahy o unifikaci mezinárodní koupě zboží, respektive snahy o unifikaci kupní smlouvy se objevovaly již ve 20. letech 20. století s Mezinárodním institutem pro sjednocení soukromého práva,1 ovšem k nejzásadnějšímu průlomu došlo až v roce 1980, kdy byla ve Vídni Komisí pro mezinárodní právo obchodní podepsána Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „Úmluva“)2, jež vešla v platnost 1. ledna 1988.3 V současné době Vídeňská úmluva představuje nejrozsáhlejší úpravu mezinárodní koupě zboží a je tak vrcholem unifikačních snah v právu mezinárodního obchodu. Jedná se o naprosto zásadní a klíčový právní předpis, který upravuje oblast kupní smlouvy s mezinárodním prvkem, což dokazuje i fakt, že ji do dnešního dne ratifikovalo 83 států.4
Vadnost zboží a otázky s ní spojené, je jakožto součást právních úprav kupních smluv obsažena téměř v každém právním řádu a ochrana smluvních stran, která se týká vad zboží, by měla pokaždé tvořit důležitou část smlouvy. Otázka úpravy vad zboží také tvoří klíčovou součást úpravy kupní smlouvy obsažené ve Vídeňské úmluvě. Vzhledem k obsáhlosti Vídeňské úmluvy, bude tato práce zaměřena pouze na právní úpravu faktických vad zboží. Tuto část Úmluvy si autorka práce vybrala z toho důvodu, jelikož může v praxi představovat pro účastníky smluvního vztahu nemalé problémy. Vídeňská úmluva totiž neupravuje všechny náležitosti kupní smlouvy a také obsahuje pojmy, které jsou všeobecné, a tudíž mohou být v různých státech vykládány odlišnými způsoby.
Samotným cílem práce je analýza částí ustanovení Vídeňské úmluvy, které upravují především faktické vady zboží, a zhodnocení, jakým způsobem a za jakých podmínek je upraveno postavení smluvních stran. Vzhledem k cíli práce se budeme snažit potvrdit nebo naopak vyvrátit pracovní hypotézu:
„Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a kupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“
V první části práce bude krátce popsán rozsah úpravy Vídeňské úmluvy, její aplikace a interpretace. V druhé kapitole bude představeno obecné vymezení vad zboží, charakteristika a jejich hlavní rozdělení na vady právní a vady faktické. Hlavní část práce bude podrobně pojednávat o vadách faktických a důkazním břemeni prodávajícího a kupujícího. Podrobně budou rozebrány jednotlivé odstavce článku 35 Vídeňský úmluvy. Čtvrtá kapitola pak krátce popisuje otázku důkazního břemene kupujícího a prodávajícího. V závěru práce budou zhodnoceny zjištěné informace a zároveň by měla být potvrzena či naopak vyvrácena stanovená hypotéza. Z hlediska omezeného rozsahu se práce nebude podrobněji věnovat vadám právním. Zároveň nebude práce žádným způsobem zahrnovat rozbor ustanovení článku 36 Úmluvy, reklamační proces či další ustanovení obsažené ve Vídeňské úmluvě. Tyto části Vídeňské úmluvy by mohly být předmětem pro budoucí zkoumání.
V rámci vývoje kupní smlouvy ve smlouvu mezinárodní bylo zapotřebí vypořádat se zejména s otázkou, podle práva které země se bude kupní smlouva a veškeré její náležitosti řídit. Jedním z řešení jsou tzv. kolizní právní normy, které v případě právního vztahu s mezinárodním prvkem stanoví právní řád státu, který na daný vztah použijeme. Další možností, kterou můžeme využít, je metoda přímé regulace, tedy použití takové normy, která sama přímo stanovuje práva a povinnosti smluvních stran. Pokud existuje úprava přímá, tak jako je tomu v případě Vídeňské úmluvy, má vždy přednost před úpravou pomocí kolizních norem.
Předmětem Vídeňské úmluvy je mezinárodní kupní smlouva, ovšem v Úmluvě samotné nenajdeme přesnou definici tohoto pojmu. Základní definiční znaky proto vyvozujeme na základě ustanovení článků 30 a 53 Úmluvy, které stanovují povinnosti prodávajícího a kupujícího. Podle článku 30 Vídeňské úmluvy je prodávající povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují a převést vlastnické právo. Článek 53 Úmluvy pak říká, že kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku.
Předmětem úpravy mezinárodní kupní smlouvy ve smyslu Vídeňské úmluvy je zboží, avšak ustanovení Úmluvy se nevztahuje na všechny druhy zboží. Interpretace termínu zboží nepodléhá národnímu právu, jde o typ autonomního výkladu. Můžeme ovšem říci, že tímto termínem se rozumí movité a hmotné věci.5 Z režimu úpravy je vyloučena koupě nemovitých věcí a věcí nehmotných.6 V případě nehmotných věcí v podobě plánů, výzkumů, know-how apod. se ovšem můžeme setkávat se spornými situacemi. Xxxxxxxxxxx uvádí, že převažují názory, které tyto věci vyčleňují z dosahu Úmluvy. Zároveň však dodává, že tento závěr není jednoznačný a existují názory, že pod dosah Úmluvy spadají hmotné i nehmotné movité věci.7 Z předmětu úpravy jsou vyloučeny dle ustanovení článku 2 Úmluvy některé typy zboží a obchodů8 a také případy, kdy se jedná o smlouvu o dílo dle ustanovení článku 3 Úmluvy.9
Vídeňská úmluva umožňuje dva způsoby její aplikace. Ustanovení prvního článku říká, že je zapotřebí, aby a) smluvní strany měly místo podnikání v různých státech za předpokladu, že jsou státy smluvními; b) nebo mají smluvní strany místo podnikání v různých státech, ale na základě ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého ze smluvních států. Jedná se tak o jistý kompromis mezi přímou aplikací v rámci smluvních států a nepřímou aplikací, ke které dochází až za použití norem mezinárodního práva soukromého.10
Ustanovení článku 1 odst. 1 písm. b) tedy rozšiřuje možnost aplikace Vídeňské úmluvy. Právě tento bod Vídeňské úmluvy při jejím schvalování byl terčem mnoha debat, které vyvrcholily v přijetí článku 95, který umožňuje smluvnímu státu při ratifikaci prohlásit, že nebude vázán článkem 1 odst. 1 písm. b). Tímto bodem není vázána například Česká republika.
Pro přímou aplikaci Vídeňské úmluvy je také zapotřebí, aby tato aplikace nebyla stranami výslovně vyloučena na základě článku 6 Úmluvy. Podle článku 6 Vídeňské úmluvy jsou ustanovení dispozitivní jako celek, ale i jednotlivě s výjimkou článku 12 Úmluvy.
Článek 35 Vídeňské úmluvy, kterým se práce bude především zabývat, používá řadu obecných pojmů, které podléhají interpretaci. Úmluva musí být ovšem interpretována odlišně od vnitrostátních úprav. Tedy metody interpretace by neměly být podmiňovány právem, které je platné v místě rozhodujícího orgánu.11 Zde však interpretace Vídeňské úmluvy představuje nemalé problémy, jelikož národní soudy často interpretují Úmluvu odlišně. Z tohoto hlediska je důležité vycházet ze zásad interpretace obsažených v článku 7 odst. 1 Úmluvy.
Zásady interpretace jsou ve Vídeňské úmluvě upraveny takto: „Při výkladu této Úmluvy se přihlédne k její mezinárodní povaze a k potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu.“12 Zásadou mezinárodní povahy ustanovení se má na mysli, že Úmluva má podobu mezinárodní smlouvy, i když je součástí určitého národního práva. Jedná se o normu vytvářející mezinárodně unifikované právo. Význam jednotlivých ustanovení nelze automaticky interpretovat pomocí národního práva. Interpretace termínů Úmluvy je oproti národním právním řádům autonomní. Zásada potřeby zabezpečit jednotnost použití je úzce propojena s první zásadou. U norem mezinárodní povahy, které jsou interpretovány národními soudy, totiž hrozí, že soudy budou používat jiné interpretační metody. Problematická je zejména obecnost zásad. Neexistuje totiž žádná instituce, která by sjednocovala výklad. Při interpretaci je potřeba, aby soudci a rozhodci přihlíželi k judikatuře a odborné literatuře. Zásada dobré víry je dalším požadavkem pro interpretaci ustanovení Úmluvy. Tato zásada má zásadní vliv především na interpretaci pojmů typu „přiměřeně“, „v době dle okolností co nejkratší“ apod. Současně je dobrá víra dle řady názorů obecným principem, na kterém je samotná Vídeňská úmluva postavena.13
Pro začátek je nutné si vysvětlit, co konkrétně je za vady zboží považováno a jakým způsobem jsou vady dále děleny. Podle Xxxxxxxx Xxxxx hovoříme obecně o vadách zboží v případě, kdy je takové zboží v rozporu se smlouvou či zákonem, a to v tom případě, jestliže prodávající nečinil tak, jak mu smlouva ukládá.14 Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx definuje vady jako nesoulad mezi dohodnutým či jinak určeným plněním a plněním poskytnutým.15 Tyto obecné definice jsou však často spojeny s řadou komplikací, zejména co se týče časového hlediska, které je rozhodující pro objevení existence vady a následné odpovědnosti za vady. Vadou zboží rovněž nemusí být pouze znehodnocené zboží, ale také takové zboží, které je v pořádku, avšak neodpovídá předem stanoveným specifikům smlouvy.
Vady můžeme rozdělit do několika kategorií podle řady kritérií. Základním a nejčastějším dělením, se kterým se můžeme v rámci Vídeňské úmluvy setkat, je rozdělení na vady faktické a vady právní.
Za vady faktické můžeme označit takové vady, kdy vlastnosti věcí či zboží neodpovídají vlastnostem dohodnutým smluvními stranami, popřípadě pokud si strany nedohodly smluvní podmínky, musí odpovídat alespoň vlastnostem obvyklým. Ve Vídeňské úmluvě jsou vady faktické a odpovědnost za ně upraveny v ustanoveních článku 35 a následujících. Dle článku 35 Vídeňské úmluvy má prodávající povinnost dodat zboží v množství, jakosti a provedení, dle smlouvy s tím, že jej musí též řádně dle smlouvy opatřit obalem nebo podle zvyklostí stran na základě obecných ustanovení čl. 9 Vídeňské úmluvy.16 Vady faktické můžeme dále dělit na vady kvantitativní a kvalitativní (ty dále na vady jakosti a provedení),17 na vady obalu,18 vady zjevné a skryté,19 vady odstranitelné a neodstranitelné20 a vady zakládající podstatné porušení smlouvy a naopak vady zakládající nepodstatné porušení smlouvy.21 Dále k vadám faktickým můžeme zařadit i specifický případ dodání jiné věci a vady v dokladech nutných k užívání zboží.22
Vady právní jsou ve Vídeňské úmluvě upraveny ustanovením článků 41 až 43. Dělí se na případy, kdy je zboží zatížené právy nebo nároky třetí osoby plynoucí z duševního či průmyslového vlastnictví a následně obecně, kdy je zboží zatíženo právy a nároky třetích osob. Dle ustanovení článku 30 Vídeňské úmluvy je prodávající povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují, a převést vlastnické právo ke zboží, jak vyžaduje smlouva a Úmluva za podmínek stanovených smlouvou a Úmluvou. Vídeňská úmluva však žádným způsobem neupravuje znaky duševního nebo průmyslového vlastnictví. Tyto otázky jsou pak následně řešeny pomocí národních právních řádů. Vzhledem k zadání a rozsahu práce nebude autorka s problematikou vad právních dále pracovat.
Podle Vídeňské úmluvy má zboží faktické vady pokud je v rozporu s ustanovením článku 35. Ustanovení tohoto článku definuje obecné povinnosti prodávajícího při dodávání zboží. Jak už bylo uvedeno výše, prodávající je primárně povinen dodat zboží, které bude odpovídat množství, jakosti a provedení podle předešlého smluvního ujednání a bude takto také zabaleno. Pokud tak prodávající neučiní, poruší tím své povinnosti. V případě že bude takové porušení chápáno jako podstatné,23 může dojít i k odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího na základě ustanovení článku 49 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Vzhledem k mezerám Vídeňské úmluvy je dodání možného vadného zboží primárně posuzováno na základě smlouvy mezi stranami. Jestliže smlouva žádná specifika neobsahuje nebo ta nejsou úplná, použije se ustanovení článku 35, odst. 2 Vídeňské úmluvy, které stanovuje, jaké zboží lze považovat za vadné a jaké nikoliv v případě absence dohody stran.24 Odpovědnost prodávajícího za vady zboží může být následně vyloučena na základě ustanovení článku 35, odst. 3 a to v případech, kdy kupující o vadách zboží v době uzavření smlouvy věděl anebo nemohl nevědět.
V případě, že smlouva bude obsahovat vlastní ustanovení ohledně množství, vlastností či obalu zboží, je nutné ji vykládat pomocí ustanovení článku 8 a 9 Úmluvy. Ustanovení čl. 8 Vídeňské úmluvy výslovně upravuje interpretaci smlouvy, de facto právních úkonů smluvních stran. Nejdůležitějším pravidlem ustanovení čl. 8 je úmysl, který byl druhé straně znám nebo nemohl být znám. Za předpokladu, že se tohoto pravidla nevyužije, postupuje se dle významu, který by jednání či chování strany v dané situaci přikládala rozumná osoba ve stejné pozici jako druhá strana.25 Dle ustanovení čl. 9 odst. 1 Vídeňské úmluvy jsou smluvní strany vázány dohodnutými zvyklostmi a praxí, kterou mezi sebou zavedly. Taková dohoda mezi smluvními stranami může být obsažena ve smlouvě jako takové, může však vyplynout i z praxe stran či mezinárodních obchodních zvyklostí ve smyslu ustanovení čl. 9 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Pokud vzniknou pochybnosti o obsahu ujednání, zejména ve smlouvě, je nutné použít pravidla obsažená v čl. 8 Úmluvy. V opačném případě bude mít přednost text smlouvy.26 V případě zavedení mezinárodních zvyklostí mezi smluvními stranami, mají tyto zvyklosti, pokud není stranami dohodnuto jinak, přednost před ostatními ustanoveními úmluvy.27 I přes výše zmíněné je ovšem nutné pamatovat na to, že smluvní strany mohou vyloučit použití Vídeňské úmluvy, kteréhokoli jejího ustanovení (s výjimkou čl. 12 Úmluvy) nebo jeho účinky změnit na základě ustanovení čl. 6 Úmluvy.
Jak již bylo několikrát v práci zmíněno, ustanovení článku 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy pouze stanovuje povinnost prodávajícího dodat zboží v množství dle smlouvy. Řešení je tedy hlavně na dohodě stran. Pokud prodávající dodá zboží v jiném množství, než bylo sjednáno, mohou se, v zásadě, vyskytnout dvě situace:
prodávající dodá více zboží, než určuje smlouva;
prodávající dodá méně zboží, než stanoví smlouva.
První ze zmíněných situací je upravena v článku 52 odst. 2 Vídeňské úmluvy, který říká, že kupující má možnost přijmout zboží jako celek, odmítnout přijmout přebytečné zboží nebo jeho část. Pokud kupující nadbytečné zboží přijme, je také povinen za něj zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Možnost odmítnout nadbytečné zboží však není neomezená, zvlášť v případech, kdy se jedná o přebytečné nepodstatné množství například u dodání stavebního materiálu. Aby smluvní strany předešly takovému problému, je praktické si v rámci smlouvy sjednat přípustné odchylky od dohodnutého množství (například v podobě procentuální tolerance).28
Pokud dojde k dodání menšího množství zboží, než je původně sjednáno, má kupující povinnost tuto skutečnost neprodleně oznámit prodávajícímu. Při opakovaných nepatrných odchylkách v množství dodaného zboží, kdy kupující nevznesl žádné námitky, může dojít k zavedení praxe podle článku 9 Vídeňské úmluvy. U takto zavedené praxe stran nebude v budoucnu možné dovolávat se vadného plnění ze strany kupujícího.29
Spor o nedodání přesně stanoveného zboží řešil švýcarský Bundesgericht v roce 2004. Kupující si objednal od prodávajícího kabely. Po dodání zboží kupující zjistil, že některé z objednaných kabelů chybí a oznámil to prodávajícímu. Zboží nebylo nalezeno, takže kupující zaplatil pouze cenu dodaného zboží. Soud rozhodl, že vzhledem k tomu, že nebylo dodáno přesně stanovené zboží, kupující měl na takové jednání právo.30
K porušení smlouvy dochází i při jakékoliv odchylce v jakosti zboží i v případě, že se jedná o dodání zboží vyšší jakosti, než bylo ve smlouvě sjednáno.31 Pokud mluvíme o jakosti zboží, nejedná se pouze o faktický stav zboží, ale také o jeho původ. V takových případech se setkáváme pak se zbožím, které si je velice podobné, ale jeho jakost je velice rozdílná.32
Problémem pojmu jakosti zboží je jeho široký výklad. V této otázce například německý Oberlandesgericht München z 13. listopadu 2002 judikoval, že zboží má vadu jakosti díky absenci dostatečného označení. V tomto případě se jednalo o dodání organického ječmene na výrobu piva, na kterém chybělo označení bio kvality produktu.33
V rozhodnutí německého Landgericht Paderborn ze dne 25. června 1996 se jednalo o případ, kdy zásilka surového plastu obsahovala nižší procento podstatných látek a následně vyrobené žaluzie nebyly schopné stínit slunečnímu světlu tak, jak bylo předpokládáno. Soud dal za pravdu kupujícímu a rozhodl, že se jednalo o vadu jakosti zboží.34
V případě špatné jakosti dodaného zboží také rozhodoval francouzský Cour de Cassation ve sporu mezi italským výrobcem vína a francouzskými kupujícími. Smluvní strany uzavřely smlouvu o prodeji vína, avšak některé dodávky byly znehodnoceny přidáním cukru, což mělo za následek vyšší alkoholový stupeň dodaných vín. Soud rozhodl, že jsou tyto dodávky neplatné, jelikož prodávající byl povinen dodat zboží, které bude odpovídat smlouvě, což se nestalo a víno nebylo vhodné ke spotřebě.35
Za porušení smlouvy dle ustanovení článku 35 odst. 1 je považován i kterýkoli rozdíl v provedení zboží. Provedení zboží můžeme chápat jako specifikaci zboží například v oblasti druhu. Vídeňská úmluva se dále nezabývá tím, zda došlo k dodání pouze částečně odpovídajícího zboží nebo zda bylo dodáno zboží zcela jiné. V režimu Vídeňské úmluvy jsou obě plnění považovány za vadu faktickou.36
V případě že došlo k dodání zcela jiného zboží (například ledniček místo televizorů), které je ovšem bezvadné, je toto plnění označováno za tzv. plnění aliud. Plnění aliud se v rámci Vídeňské úmluvy posuzuje rovnocenně s vadným plněním, které je třeba reklamovat. V případech, kdy je dodáno zcela odlišné zboží od požadavků kupujícího, jsou tato plnění hodnocena tak, že zboží nebylo dodáno vůbec.37 Dodání zcela rozdílného zboží může kupující bez větších problémů rychle rozpoznat a vadné plnění oznámit prodávajícímu dle ustanovení článku 39 Úmluvy.
Spor ohledně dodání jiného zboží řešil například dánský Sø og Handelsretten v roce 2002. Jednalo se o spor mezi dánským prodávajícím a ruským kupujícím, kteří uzavřeli smlouvu o prodeji mražených makrel. Dodané makrely neodpovídaly smluvnímu ujednání, což potvrdila i ruská veterinární kontrola, která zjistila, že se jednalo o zcela jiný typ makrel, které nejsou vhodné k lidské spotřebě. Veterinární kontrola je označila za potravu pro zvířata. Dodané ryby byly označeny pomocí latinských názvů (což byla zavedená zvyklost mezi stranami). Soud rozhodl, že se jednalo o dodání jiného provedení zboží, ovšem dodané zboží bylo zároveň řádně označeno latinským názvem. Na základě latinského označení kupující musel zjistit, že se jedná o jiné zboží, takže se nemůže dovolávat porušení smlouvy ve smyslu ustanovení čl. 35 odst. 1, konkrétně ve vztahu vady provedení zboží.38
Za faktickou vadu zboží je v rámci úpravy Vídeňské úmluvy považováno i zabalení či opatření zboží, které přesně neodpovídá podmínkám stanoveným smluvními stranami. Otázka obalu je v mezinárodní obchodní praxi pravidelně považována za záležitost prodávajícího.39 Ten odpovídá za řádné zajištění zboží proti poškození během přepravy. Vzhledem k tomu, že strany smlouvy mohou mezi sebou využívat komplikovanější způsoby přeprav, jako je lodní doprava, kde hrozí například vlivem přírodních podmínek vyšší riziko poškození zboží, je dobré ve smlouvě vymezit přesné požadavky na zabalení zboží. Povinnosti týkající se zabalení zboží mohou obsahovat i jiné úpravy, na které může smlouva odkazovat (např. INCOTERMS). U těchto úprav má povinnost prodávající, pokud není obvyklé dodávat zboží nebalené, zabalit zboží tak, jak to vyžaduje způsob přepravy. Pokud je přeprava zboží otázkou kupujícího, je opatření zboží určováno známostí způsobu přepravy. 40
Pokud si strany výslovně nespecifikovaly jakost, provedení a zabalení zboží ve své smlouvě na základě ustanovení článku 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy nebo je neupravily dostatečně, použije se ustanovení článku 35 odst. 2 Úmluvy. Toto ustanovení formuluje zvláštní požadavky ve vztahu k předmětu plnění, které musí prodávající splnit, aby zboží, které je předmětem takového plnění, nebylo považováno za vadné.41 V případě, že se strany nedohodly jinak, považuje se zboží za vadné s výjimkou případů dále uvedených. Hranice mezi plněním vadným a plněním bez vad je formulováno pozitivně, tedy toto ustanovení charakterizuje plnění, která nelze považovat za vadná. 42 Jedná se o případy, kdy:
se zboží hodí pro účely, pro které se používá zpravidla zboží stejného provedení;
se zboží hodí pro zvláštní účely, o kterých byl prodávající výslovně nebo jiným způsobem obeznámen v době uzavření smlouvy. Výjimku tvoří případy, kdy z okolností vyplývá, že kupující se nespoléhal nebo že nebylo od něj rozumné, aby spoléhal na odbornost, a úsudek prodávajícího;
má zboží vlastnosti vzorku, předlohy či modelu, které prodávající předložil kupujícímu;
je uloženo pro přepravu nebo zabaleno způsobem, který je obvyklý pro takové zboží nebo, nelze-li tento způsob určit, způsobem přiměřeným k zachování a ochraně zboží.43
V rámci systematiky mají podmínky uvedené pod písm. b) druhého odstavce čl. 35 přednost před těmi uvedenými pod písm. a). Stejně tak podmínky uvedené pod písm. c) mají přednost před ustanovením písm. a) druhého odstavce čl. 35 Úmluvy. To znamená, že pouze v případě, kdy zde nebyl zvláštní a zamýšlený účel uveden nebo nebyl předložen vzorek, předloha či model zboží, posuzuje se zboží pro účely obvyklé, pro které se zpravidla používá.44
V případě, že si smluvní strany mezi sebou nedohodly podmínky a zároveň nebyl dán zvláštní účel dodaného zboží na základě ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. b), musí se dané zboží hodit pro účely obvyklého použití dle ustanovení článku 35 odst. 2 písm. a).
Obvyklý účel zboží je posuzován pomocí institutu „rozumné osoby“, která by byla na místě druhé strany za shodných okolností a podmínek. 45 Důležité je také připomenout, že se stále jedná o obchodní vztahy, tudíž zboží, které je bráno jako zboží hodící se pro účely obvyklé, musí být dále způsobilé pro komerční účely a kupující musí být schopen zboží dále prodat.46
Jakou kvalitu by tedy zboží klasifikované jako zboží hodící se pro účely obvyklé mělo mít? V zásadě se můžeme setkat se dvěma názory, které pracují s rozumnou kvalitou zboží a přiměřenou kvalitou zboží. Například Casare Xxxxxxx Xxxxxx uvádí, že v případě neexistence výslovného ustanovení Vídeňské úmluvy není možné určit přesný stupeň kvality, na který má kupující nárok. Kvalita může být více či méně dobrá v rámci povolené míry, nesmí být ale zřetelně pod standardem, který lze rozumně očekávat v závislosti na ceně a dalších okolnostech.47 Ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. a) Úmluvy autorka práce považuje za jedno z nejdůležitějších, které jsou v praxi používány. Vždy je ale nutné přihlížet k vůli stran, zavedeným zvyklostem a obsahu smlouvy.
V souvislosti s otázkou zboží hodícího se pro účely obvyklé můžeme uvést rozhodnutí Netherlands Arbitration Institute ze dne 15. října 2002. Nizozemská firma uzavřela smlouvu s britským kupujícím o dodání směsi surové ropy. Kupující po čase informoval prodávajícího, že další dodávku již nebude akceptovat, jelikož ropa obsahovala vysoké procento rtuti, což mělo za následek nemožnost dalšího zpracování a prodeje. Prodávající se však hájil tím, že kvalita ropy je v souladu se smlouvou, protože nebyly mezi stranami ujednány zvláštní požadavky na jakost. Kupující se naopak hájil tím, že prodávající věděl nebo měl vědět, že se ropa bude používat v rafinériích a vysoký obsah rtuti by způsobil škody. Arbitrážní soud rozhodl, že je třeba ustanovení článku 35 odst. 2 písm. a) vykládat v souladu s rozumným kritériem kvality. Soud odmítl hodnotit průměrnou nebo tržní kvalitu zboží, ale naopak posuzoval přiměřenou kvalitu zboží, kterou je třeba preferovat. Dle rozhodnutí soudu se zboží nehodilo pro účel obvyklý dle ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. a), navíc předešlé dodávky byly vyhovující, takže kupující mohl očekávat konstantní úroveň kvality zboží. 48
Autorka práce je názoru, že v otázce kvality případně účelu zboží je třeba posuzovat okolnosti celé smlouvy. Je nutné vzít v úvahu, v jakém státě bude zboží používáno nebo dále prodáváno, jaké jsou charakteristické vlastnosti obdobného zboží či jaké minimální nároky na jakost jsou požadovány ve státě určení. Pokud jsou standardy v zemi kupujícího vyšší než v zemi prodávajícího, je povinností kupujícího, aby na tuto skutečnost výslovně upozornil.49
Pokud tak kupující neučiní, může se stát, že následně v případném sporu rozhodne soud v jeho neprospěch jako v případě rozhodnutí německého Oberlandesgericht Frankfurt am Main z roku 1994. Soud rozhodoval ve sporu švýcarského prodávajícího a německého kupujícího, kteří uzavřeli smlouvu o prodeji novozélandských slávek. Kupující odmítl zaplatit kupní cenu s tím, že mušle nejsou zcela bezpečné, protože obsahují vyšší procento kadmia než je limit povolený německými úřady. Podle rozhodnutí soudu byly mušle v souladu se smlouvou, jelikož se hodily pro účel, pro který je zboží stejného určení pravidelně užíváno. Navíc si strany nedohodly výslovně či jiným způsobem množství kadmia ve zboží. Soud ovšem rozhodl, že dodané zboží nebylo vadné dle ustanovení čl. 35 Úmluvy.50 Toto rozhodnutí potvrdil i německý Bundesgerichtshof, který také judikoval, že dodání slávek nebylo v rozporu se smlouvou. Dle soudu se nejednalo o porušení smlouvy, jelikož slávky byly stále jedlé, takže byly považovány za zboží hodící se pro obvyklé účely. Soud navíc judikoval, že ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. a) a b) Úmluvy nestanovuje povinnost prodávajícího dodat zboží, které je v souladu se všemi zákonnými nebo jinými předpisy, které jsou platné v zemi kupujícího. Pokud je prodávajícímu sdělen pouze stát, kam bude zboží dodáno, automaticky to nezakládá povinnost prodávajícího zjišťovat si, jaké jsou v zemi dodání platné předpisy. Tato povinnost je ve vlastním zájmu kupujícího, který by podmínky či odkazy na předpisy měl začlenit do smlouvy. Výjimku tvoří pouze ty případy, kdy jsou tyto předpisy v zemi prodávajícího stejné jako v zemi kupujícího. Pokud ovšem smlouva neobsahuje žádný odkaz na předpisy, předpokládá se, že se jimi bude prodávající řídit v těch případech, kdy je bude znát.51
Na toto rozhodnutí navazuje například Audiencia Provincial de Granada, který v roce 2000 řešil spor španělského prodávajícího a amerického kupujícího, kteří uzavřeli smlouvu o dodávce mražených kuřat na Ukrajinu. Před uzavřením smlouvy si kupující prohlédl drůbeží farmu, odkud budou kuřata pocházet. Na základě ukrajinských předpisů však nemohla být kuřata na Ukrajině prodávána. Soud rozhodl, že i když kuřata nemohla být na Ukrajině prodávána, neznamená to, že se nehodila pro obvyklý účel. Kupující si navíc kuřata na farmě prohlédl a souhlasil s jejich dodávkou.52
Podobně rozhodl i rakouský Oberster Gerichtshof dne 25. ledna 2006. Tento soud rozhodl, že se srbský kupující nemůže odvolávat na ustanovení článku 35 odst. 2 písm. a), kdy mu rakouský prodávající prodal vepřová játra. Ta odpovídala kvalitativním standardům Evropské unie, ovšem kvalitou již neodpovídala prodejním standardům v Srbsku.53
Jedná-li se o zboží hodící se pro zvláštní účel, musí o tomto účelu být prodávající výslovně nebo jiným způsobem uvědomen a to v době před uzavřením smlouvy. Výjimku tvoří pouze ty případy, kdy z okolností vyplývá, že kupující se nespoléhal, nebo kdyby od něj nebylo rozumné, aby se spoléhal na odbornost a úsudek prodávajícího.54 Vzhledem k tomu, že je ustanovení článku 35 odst. 2 písm. b) vymezeno úžeji, má přednost před předcházejícím ustanovením písm. a).
V tomto případě je prodávající odpovědný za soulad zboží s jiným než obvyklým účelem. Pokud byl tento zvláštní účel prodávajícímu ze strany kupujícího sdělen nepřímo, bude se jeho odpovědnost posuzovat pomocí institutu „rozumné osoby“. Tedy bude posuzováno, zda by rozumná osoba ve stejné situaci rozpoznala účel, za kterým má kupující v plánu zboží dále využít.55 Sdělí-li kupující prodávajícímu požadavek na zvláštní účel zboží, kupující po tomto sdělení počítá s tím, že prodávající bude vzhledem ke svým schopnostem tento účel schopen rozpoznat a následně splnit.56 Z toho vyplývá, že kupující, který sdělil prodávajícímu zvláštní účel, musí toto sdělení také dokázat. Prodávající má povinnost dodat zboží, jež bude odpovídat požadovanému účelu, pokud ovšem neprokáže, že kupující nespoléhal na schopnost prodávajícího vzhledem ke svému úsudku a schopnostem účel rozpoznat, nebo že toto jednání bylo od kupujícího nerozumné.57
Jako příklad můžeme uvést již výše zmíněné rozhodnutí německého Bundesgerichtshof. Soud rozhodl, že prodávající nejednal v rozporu s ustanovením článku 35 odst. 2 písm. b), jelikož smlouva neobsahovala žádný odkaz na předpisy a kupující o jejich přísnosti neinformoval prodávajícího. V takových případech se předpokládá, že se bude prodávající řídit předpisy pokud je bude znát.58 Sport týkající se zboží zvláštního účelu řešil i francouzský Cour d’Appel de Grenoble mezi francouzským prodávajícím a portugalským kupujícím, kteří uzavřeli smlouvu o dodávce a demontáži hangáru. Kupující odmítl zaplatit třetí splátku s tím, že některé součástky hangáru jsou vadné a hangár nelze znovu smontovat. Soud rozhodl, že prodávající porušil kupní smlouvu dodáním vadných částí a zároveň rozhodl, že zboží nebylo vhodné pro zvláštní účel dle ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. b), který byl prodávajícímu znám (znovupostavení hangáru).59
Nejvyšší soud České republiky v roce 2006 řešil spor mezi českým kupujícím, který si od slovenského prodávajícího objednal koberce. Kupující ve své objednávce specifikoval cenu zboží, počet kusů i účel, ke kterému měly koberce sloužit. Kupující požadoval koberce pro umístění na schody a chodby hotelu, přičemž dodal i přesný obchodní název požadovaných koberců. Kupující převzal zboží, ovšem odmítl zaplatit celou sjednanou cenu, jelikož objevil na zboží vady v podobě uvolňování vláken. Na základě znaleckého posudku bylo zjištěno, že se nejedná o speciální zátěžové koberce, které kupující požadoval. Soud rozhodl, že kupující své požadavky na kvalitu označil pomocí obchodního názvu. Pokud takové koberce nemají vlastnosti zátěžových koberců, nelze, aby splňovaly požadavky kladené na zátěžové koberce. Soud odmítl při sporu aplikaci ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. b), jelikož kupující ve smlouvě dostatečně nesdělil zvláštní účel zboží. Kupující sice požadoval zátěžové koberce, ovšem zároveň je ve smlouvě označil konkrétním obchodním názvem, který zvláštnímu účelu neodpovídal.60
U zboží zvláštního účelu hraje roli i odbornost prodávajícího. Pokud si kupující objedná zboží se zvláštním účelem u prodávajícího, který je v dané oblasti odborník či výrobce, může se kupující spolehnout na jeho zkušenosti (prodávající může upozornit kupujícího např. na nevhodnost materiálu). Pokud se však prodávající požadované oblasti pravidelně nevěnuje, nemusí špatné výrobní postupy či některé závady zboží objevit. Na tomto místě je rovněž velice důležité zdůraznit, že oznámení o zvláštním účelu zboží by mělo být učiněno v době před uzavřením smlouvy, pozdní oznámení ze strany kupujícího prodávajícímu je nedostatečné. 61
Dle ustanovení článku 35 odst. 2 písm. c) není zboží vadné, pokud má vlastnosti zboží, které prodávající předložil kupujícímu jako vzorek nebo předlohu. Kupující bude předpokládat, že dodané zboží bude mít takové vlastnosti, jako měl předložený vzorek nebo předloha. Prodávajícímu v takovém případě vzniká povinnost dodat právě takové zboží, které bude mít vlastnosti vzorku nebo předlohy, pokud tak prodávající neučiní, zboží se považuje za vadné. Výjimkou tvoří pouze případy, ve kterých se smluvní strany dohodly jiným způsobem.
Hlavním cílem používání vzorů a předloh před dodáním výsledného zboží je podrobné popsání zboží a přesné vymezení požadované jakosti.62 Komentářová literatura popisuje rozdíl mezi vzorem a předlohou. Zatímco je vzor chápán jako část zboží zaslaná kupujícímu, předloha představuje pouze model obsahující jen určitou část charakteristik požadovaného konečného zboží. Předloha může být také doplněna o podrobný popis zboží.63 Vzor je tedy mnohem konkrétnější než předloha. U vzoru odpovídá prodávající za jeho vlastnosti, kdežto u předlohy je zapotřebí tyto vlastnosti stanovit. Povinností kupujícího je, aby si vzor či předlohu řádně před uzavřením smlouvy prohlédl, prostudoval a souhlasil s její podobou. Pokud po takovéto domluvě prodávající nedodá požadované zboží, poruší tím smlouvu dle ustanovení článku 35 odst. 2 písm. c).
K této situaci došlo ve sporu mezi americkým prodávajícím a italským kupujícím, který rozhodoval americký U.S. Circuit Court of Appeals. Smluvní strany uzavřely smlouvu o dodávce chladících kompresorů do klimatizace. Prodávající dodal kupujícímu vzor zboží. Kupující se vzorem souhlasil, ovšem po dodávce výsledného zboží přišel na vady. Soud rozhodl, že kupující má nárok na náhradu škody, jelikož dodané kompresory neměly takové vlastnosti, jako sliboval vzor zboží, který byl kupujícím prohlédnut a odsouhlasen.64
Naopak případ, kdy si kupující řádně neprohlédl předložený vzor, i když jeho podobu odsouhlasil, řešil německý Landgericht München. Prodávající dodal příslušný počítačový program k testování, který kupující vyzkoušel a schválil. Program byl tedy prodávajícím dodán a nainstalován, přičemž se strany dohodly na všech podrobnostech prodeje programu. Po nainstalování ovšem kupující zjistil programové vady softwaru a program navíc nefungoval na všech pracovištích, na které byl objednán a nainstalován. Soud rozhodl, že kupující musí zaplatit kupní cenu i s úroky, jelikož předmět smlouvy měl ty vlastnosti jako zaslaný vzorek. Kupující navíc nedodržel lhůtu pro případnou reklamaci – při výskytu problémů zboží nereklamoval, ale požádal prodávajícího o pomoc při zjištěných problémech.65
Podobný případ rozhodoval belgický Rechtbank van Koophandel Hasselt, kdy kupující odmítl převzít objednané letáky, jelikož neodpovídaly schválenému vzoru. Soud rozhodl, že dodané zboží je v kvalitě předloženého vzoru a malá odchylka v barvě letáků nezakládá vadu zboží dle ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. c). Soud judikoval, že porušení ustanovení článku 35 odst. 2 písm. c) ze strany prodávajícího v případě nedodání zboží přesně odpovídajícího dohodnutému vzoru je zapotřebí hodnotit rozumně.66
Můžeme se setkat i se situací, kdy se popis zboží daný smlouvou dle ustanovení článku 35 odst. 1 Úmluvy se odlišuje s představeným vzorem nebo předlohou. Komentářová literatura je názoru, že v takových případech by mělo zboží mít vlastnosti a charakteristiky jak určené smlouvou, tak vzorem či předlohou. Pokud se však stane, že charakteristiky dané smluvně se zásadně liší od vzoru či předlohy, je třeba případ posuzovat jednotlivě a určit, čemu chtěly dát smluvní strany přednost.67 Na základě ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. c) je vzor nebo předloha předkládána prodávajícím kupujícímu. Pokud dojde k opačnému případu, tedy kdy vzor nebo předlohu předloží kupující prodávajícímu, převládá názor, že se jedná o ujednání dle ustanovení čl. 35 odst. 1 Úmluvy.68
Podle ustanovení článku 35 odst. 2 písm. d) zboží odpovídá smlouvě, pokud je uloženo pro přepravu nebo zabaleno způsobem, který je obvyklý pro takové zboží. Pokud tento způsob nelze určit, musí být zboží zabaleno přiměřeným způsobem k zachování a ochraně zboží. Míra obvyklosti je určována otázkou vědomosti o typu přepravy a místě určení, respektive zjištění, jakým způsobem se dané zboží obvykle balí.69
Problém s mírou obvyklosti může ovšem nastat ve chvíli, kdy má dojít k přepravě zcela nového druhu zboží a kde by bylo jen velice těžko zjistitelné, jakým obvyklým způsobem má být zboží zabaleno. Ustanovení článku 35 odst. 2 písm. d) na takovou možnost pamatuje a udává, jak již bylo uvedeno výše, že pokud nelze obvyklý způsob balení zjistit, zabalí se způsobem přiměřeným k zachování a ochraně zboží. Při balení zboží je nutné přihlédnout také ke způsobu přepravy zboží, klimatickým podmínkám, délce přepravy, typu zboží apod.70
V této souvislosti rozhodl Compromex Mexico, že pokud chybí ve smlouvě specifikace obalu zboží, je i přesto povinností prodávajícího opatřit zboží takovým způsobem, aby se jeho jakost nezhoršila během přepravy. Jednalo se o dodávku kandovaného ovoce, které mělo být zabaleno dle dříve poskytnutých vzorků zboží. Při dodání ale kupující zjistil, že zboží je poškozené díky použití nevhodných nádob a krabic. Vzhledem k tomu, že bylo zboží dopravováno lodní přepravou, bylo povinností prodávajícího odeslat zboží ve vhodném obalu k zachování zboží během přepravy.71
Důležitost ochrany zboží během přepravy vyzdvihl svým rozhodnutím i německý Oberlandesgericht Saarbrücken ze dne 17. října 2007. Soud řešil spor mezi italským prodávajícím a německým kupujícím, kteří uzavřeli smlouvu ohledně dodání panelů z přírodního mramoru. Jednalo se o několik dílčích dodávek zboží. Po jedné dodávce kupující žaloval prodávajícího pro poškození zboží, ke kterému došlo během přepravy. Prodávající argumentoval tím, že panely byly zabaleny stejným způsobem jako předešlé dodávky, které byly zcela v pořádku. Proti této formě obalu kupující neměl výhrady, čímž mezi smluvními stranami vznikla zvyklost. Znalecký posudek potvrdil, že k poškození zboží došlo díky špatnému uložení panelů na paletách a jejich špatnému ukotvení. Soud však judikoval, že zavedená zvyklost mezi stranami nemůže být chápána jako implicitní dohoda o podobě obalu, protože je třeba vždy brát v úvahu ochranu zboží při přepravě. Ta byla nedostatečná.72
Vídeňská úmluva ovšem umožňuje, aby si smluvní strany mezi sebou zavedly zvyklost, proto je autorka práce názoru, že výše zmíněný judikát soudu je na místě doplnit ustanovením článku 9 Úmluvy. Ten umožňuje zavedení zvyklosti, problém je však v tom, že už dále nespecifikuje, v jakých oblastech je tato zvyklost možná nebo naopak nežádoucí či dokonce nepřípustná.
Na základě ustanovení článku 35 odst. 3 ve všech výše uvedených případech prodávající neodpovídá dle článku 35 odst. 2 písm. a) až d) za vady zboží, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl nebo nemohl nevědět. V tomto případě míra vědomosti není postavena na čistě subjektivním nebo naopak na čistě objektivním základě. Jedná se o smíšené kritérium, jež obsahuje při hodnocení oba pohledy.73
Vyloučení odpovědnosti prodávajícího se vztahuje pouze ke článku 35 odst. 2 nikoliv ke článku 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Je ovšem nutné odpovědnost prodávajícího a její případné vyloučení posuzovat jednotlivě. Komentářová literatura upozorňuje například na skutečnost, kdy kupující nemá žádnou povinnost si zboží před uzavřením smlouvy prohlédnout. Pokud by ho o to prodávající požádal, i když by mu kupující nevyhověl, znamenalo by to snad možnost odvolání se na neodpovědnost prodávajícího na základě ustanovení článku 35 odst. 3. Úmluvy? Dle komentářové literatury není možné, aby se prodávající zbavil odpovědnosti čistě na základě požadavku kontroly zboží ze strany kupujícího.74 Dle názoru autorky práce je takovýto požadavek na kontrolu často nereálný nebo přinejmenším špatně realizovatelný. Není pravidlem, aby se kupující a prodávající scházeli před uzavřením smlouvy ohledně kontroly zboží. Tato setkání by mohla být mnohdy komplikovaná vzhledem k vzdálenosti států kupujícího a prodávajícího.
Ustanovení článku 35 odst. 3 Úmluvy se ovšem nebude vztahovat na případy, ve kterých prodávající jednal ve vztahu ke kupujícímu podvodně. Vyplývá to z judikátu Oberlandesgericht Köln ze dne 21. května 1996. Italský prodávající a německý kupující uzavřeli smlouvu o koupi ojetého automobilu, přičemž obě strany podnikaly v automobilovém průmyslu. Přiložené dokumenty k automobilu ukazovaly, že byl vůz poprvé registrován v roce 1992. Tachometr také ukazoval méně ujetých kilometrů. Kupující následně prodal vůz svému zákazníkovi, který zjistil, že vůz byl poprvé registrovaný už v roce 1990. Skutečný počet kilometrů na tachometru byl také vyšší. Kupující zaplatil odškodné svému zákazníkovi a stejnou částku požadoval po prodávajícím. Soud rozhodl, že i když mohl kupující zjistit skutečný rok první registrace vozu, prodávající se nemůže zprostit odpovědnosti. Prodávající věděl o vadě v době uzavření smlouvy a neřekl o ní kupujícímu. Soud konstatoval, že i nepozorný kupující musí mít větší ochranu než nepoctivý prodejce.75
V situaci, kdy je zboží v rozporu s ujednáním smlouvy a ustanovením článku 35 Vídeňské úmluvy, se nabízí otázka, kdo ponese důkazní břemeno. Pod samotným pojmem důkazní břemeno si na jedné straně můžeme představit přesvědčování, na straně druhé povinnost předložit důkazy. Smluvní strany musí přesvědčit soud, že na základě tvrzených a předložených skutečností jsou jeho nároky oprávněné.76
Vídeňská úmluva otázku důkazního břemene výslovně neřeší. Nositelem důkazního břemene může být podle situace prodávající i kupující. V zásadě se jedná o to, která ze smluvních stran vyjádří tvrzení, které zároveň strana potřebuje prokázat. V souvislosti s ustanovením článku 35 Vídeňské úmluvy můžeme definovat předmět dokazování. Tímto předmětem je existence faktické vady zboží v době přechodu nebezpečí z prodávajícího na kupujícího. K prokázání faktických vad zboží dochází díky smluvně stanoveným standardům zboží. Tedy základem pro důkazní břemeno je prokázání nesouladu těchto stanovených požadavků s faktickým stavem dodaného zboží. Osoba nesoucí důkazní břemeno je následně povinna dokázat soulad nebo naopak nesoulad se stanovenými podmínkami na základě ustanovení článku 35 odst. 1 nebo musí dokázat, že dodané zboží splňuje nebo naopak nesplňuje podmínky ve smyslu ustanovení článku 35 odst. 2 Úmluvy.77 Největší debata spojená s nesením důkazního břemene vyvstává zejména v případech, kdy došlo k objevení nesouladu zboží v době po přechodu nebezpečí z jedné smluvní strany na druhou.
Ustanovení čl. 35 Úmluvy neobsahuje výslovné pravidlo o rozložení důkazního břemene. Úmluva neupravuje ani to, která ze smluvních stran musí prokázat shodu zboží se stanovenými podmínkami, ani která musí prokázat, že zboží nebylo v souladu v době rozhodné. Smluvní strany ovšem nejsou odpovědné za nesplnění některých z povinností, pokud prokáží, že selhání bylo způsobeno překážkou, kterou nemohly ovlivnit, vyhnout se jí a ani ji rozumně předpokládat v době uzavření smlouvy.78 V odborné veřejnosti se s otázkou důkazního břemene pojí rozdílné názory. Podle některých by měl důkazní břemeno nést zejména prodávající, jiní jsou názoru, že důkazní břemeno by mělo ležet na kupujícím. V praxi ovšem převažuje názor, že důkazní břemeno by se mělo řídit principem blízkosti.79
Z ustanovení článku 39 Vídeňské úmluvy vyplývá, že důkazní břemeno je na prodávajícím, ale pouze v tom případě, když kupující oznámí prodávajícímu objevené vady zboží v přiměřené době poté, kdy je zjistil nebo je zjistit měl. Pokud tak kupující neučiní včas nebo neučiní vůbec, prodávající je důkazního břemene zproštěn. Prodávající rovněž musí prokázat shodu zboží v případech, kdy kupující dosud nepřevzal dodávku nebo nesdělil výhrady ohledně souladu zboží při převzetí. Naopak kupující nese důkazní břemeno na základě ustanovení čl. 35 odst. 1 Úmluvy, kdy fyzicky převzal zboží a musí prokázat vady dodaného zboží v době přechodu nebezpečí z prodávajícího na kupujícího.80 Například ve sporu, který řešil německý Landgericht Frankfurt v roce 1992, nesl důkazní břemeno kupující. Xxxx se povedlo při přechodu nebezpečí prokázat vady dodaného zboží a zároveň informoval prodávajícího o zjištěných vadách v přiměřené době od zjištění těchto vad.81
Důkazní břemeno v rámci ustanovení článku 35 odst. 2 písm. a) nese prodávající. Prodávající je povinen prokázat, že se dodané zboží hodí pro účely, pro něž se používá zpravidla zboží stejného provedení. Na základě ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. b) a c) Vídeňské úmluvy leží důkazní břemeno na kupujícím. V prvním případě musí kupující prokázat zvláštní účel zboží a zároveň musí prokázat, že prodávající o tomto zvláštním účelu věděl před uzavřením smluvní dohody. Prodávající naopak může argumentovat tím, že bylo od kupujícího nerozumné spoléhat se na odbornost a schopnosti prodávajícího. Ve druhém případě pak musí kupující prokázat, že dodané zboží mělo dosáhnout vlastností vzorku nebo předlohy, které mu byly prodávajícím předloženy před uzavřením smlouvy a které kupující odsouhlasil.82 V případě ustanovení čl. 35 odst. 3 Úmluvy nese důkazní břemeno prodávající, který musí prokázat, že kupující v době uzavření smlouvy o vadě věděl nebo nemohl nevědět. Jak již bylo zmíněno, výjimkou jsou případy, kdy prodávající jednal podvodně.
Tato bakalářská práce se zabývala vadami v režimu Vídeňské úmluvy. Konkrétně byla zaměřena na rozbor faktických vad zboží. Cílem práce byla především analýza jednotlivých ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy a zhodnocení, jakým způsobem a především za jakých podmínek je upraveno postavení smluvních stran. Vzhledem k cíli směřovala bakalářská práce k potvrzení nebo naopak vyvrácení této stanovené hypotézy:
„Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a kupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“
Práce byla rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole byly představeny podmínky aplikace Vídeňské úmluvy. Byla rozebrána mezinárodní kupní smlouva jako předmět Úmluvy a její základní definiční znaky dle ustanovení článků 30 a 53 stanovující povinnosti prodávajícího a kupujícího jako smluvních stran. Rovněž byly představeny dva způsoby možné aplikace Vídeňské úmluvy na základě ustanovení článku 1 Úmluvy. Dále se první kapitola věnovala interpretaci samotné Úmluvy, přičemž byly krátce popsány jednotlivé interpretační zásady. Druhá kapitola byla zaměřena na obecnou definici vad a rozdělení na vady faktické a vady právní.
Hlavní částí bakalářské práce byla třetí kapitola, která se podrobně věnovala vadám faktickým dle ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy. Tato kapitola byla rozdělena do několika podkapitol, které analyzovaly ustanovení na základě článku 35 odst. 1 Úmluvy, včetně úpravy množství, jakosti, provedení a obalu zboží. Následující část kapitoly byla zaměřena na ustanovení článku 35 odst. 2 Úmluvy, tedy zahrnovala rozbor ustanovení upravující zboží hodící se pro účely téhož provedení, zboží hodící se pro zvláštní účel, zboží, které by mělo mít vlastnosti vzoru či předlohy a zboží, které je vhodně uloženo nebo zabaleno pro přepravu. Poslední část této kapitoly zahrnovala rozbor ustanovení článku 35 odst. 3 Úmluvy, na základě kterého může být vyloučena odpovědnost prodávajícího. Všechna ustanovení byla rovněž doplněna judikaturou. Ve čtvrté kapitole pak byla krátce nastíněna otázka důkazního břemene kupujícího a prodávajícího ve vztahu k ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy.
Cílem třetí kapitoly bylo na základě poznatků potvrdit nebo naopak vyvrátit platnost hypotézy: „Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a kupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“ Tato hypotéza byla autorkou v práci potvrzena. Je však velice důležité zmínit, že za jistých okolností může mezi postavením prodávajícího a kupujícího docházet k mírné disproporcionalitě.
Rovnocenná ochrana zájmů kupujícího a prodávajícího se projevuje především na možnosti smluvních stran upravit si jednotlivá ustanovení. Vzhledem k tomu, že lze Vídeňskou úmluvu použít pouze na obchodní smlouvy, nedochází (až na výjimky) k zvýhodňování ani kupujícího ani prodávajícího. Od obou smluvních stran se předpokládá určitá profesionalita. To se odráží například v možnosti prodávajícího dokázat, že od kupujícího nebylo rozumné spoléhat se na profesionalitu prodávajícího, který nebyl schopen rozpoznat zvláštní účel, za kterým mělo být zboží použito.
K mírné nerovnosti smluvních stran u řešení faktických vad zboží ovšem může docházet v případech, které nejsou Vídeňskou úmluvou upravovány přímo. Velkým nedostatkem současné úpravy Vídeňské úmluvy je dle autorky práce to, že neřeší otázku důkazního břemene ve smyslu prokázání vadnosti zboží. Důkazní břemeno může nést kupující i prodávající a i když v praxi převažuje názor, že by se důkazní břemeno mělo řídit principem blízkosti, mohou nastat situace, kdy bude jedna se smluvních stran vzhledem k dokazování znevýhodněna. Dalším nedostatkem je nejednotný názor na vykládání standardů kvality zboží. V současné době panují rozdílné názory, zda se má jednat o kvalitu rozumnou nebo kvalitu přiměřenou. V tomto případě může docházet právě k nerovnosti smluvních stran vzhledem k faktickým vadám zboží dle ustanovení č. 35 odst. 1 Úmluvy a to zejména v těch situacích, kdy jsou požadavky na kvalitu zboží vyšší v zemi kupujícího než v zemi prodávajícího. Judikatura se sice přiklání ve prospěch prodávajícího, který neznal a ani nemohl znát potřebné předpisy (pokud mu je kupující nesdělil), ovšem může dojít k situacím, kdy bude rozhodnuto ve prospěch kupujícího. Autorka práce je proto názoru, že by tato skutečnost měla být specifikována vždy pokud možno ve smlouvě. K disproporcionalitě mezi smluvními stranami může dojít i v situacích, kdy se soud odmítl řídit zavedenou zvyklostí mezi smluvními stranami, ale naopak judikoval, že ochrana zboží při přepravě je důležitější, než právě zavedená zvyklost mezi smluvními stranami. Rozhodnutím soudu došlo na základě ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. d) k zvýhodnění kupujícího před prodávajícím.
Na závěr práce je nutné opět připomenout, že výše uvedené informace a poznatky, platí pouze v případech, kdy si smluvní strany nevyloučily použití Vídeňské úmluvy, kteréhokoli jejího ustanovení (s výjimkou článku 12 Úmluvy) nebo jeho účinky nezměnily, pomocí ustanovení článku 6 Úmluvy.
Seznam použitých pramenů a literatury
Odborná literatura
XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxxxx. The CISG. A new textbook for students and practitioners. Munich: Sellier, European Law Publishers, 2007, 408 s., ISBN 978-3-86653-020-1.
XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží). Praha: Nakladatelství Linde Praha, 1999, 321 s., ISBN 80-7201-183-9.
XXXXX, Xxxxxxx. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem), 2. vyd. Praha: Hospodářská komora České republiky, PP Agency, 1995, 109 s., ISBN 8070030380.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, ČR a.s., 2010, 552 s., ISBN 978-80-7357-562-5.
XXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Kommentar zum Einheitlichen UN-Kaufrecht: das Übereinkommen der Vereinten Nationen über Veträge über den internationalen Warenkauf, - CISG. 6., přeprac. vyd. Mnichov: Verlag X.X.Xxxx, 2013, 1444 s., ISBN 9783406644238.
XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on Article 35. In: Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, ed., Xxxxx Xxxxxxxxxxxx & Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Commentary on the UN convention on the international sale of goods (CISG), Third Edition, Oxford: Oxford University Press, 2010. s. 568-594, ISBN 978-0-19-956897-0.
Odborné články
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Několik poznámek k aplikaci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Časopis pro právní vědu a praxi, 1994, ročník II, č. 4, 70-82 s., ISSN 1210-9123.
Elektronické zdroje
XXXXXX, Xxxxxx Xxxxxxx. Article 35. In: Xxxxxx-Xxxxxx Commentary on the International Sales Law. [online]. Milan: Xxxxxxx. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law, 1987, s. 267-283. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxx-xx00.xxxx.
XXXXXXX, Xxxx. O. Uniform Law for International Sales under the 1980 United Nation Convention – 3rd edition, [online]. The Hague: Kluwer law International, In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law, 1999. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxxx.
XXXXX, Xxxxxx. The Burden of Proof for the Non-Conformity of Goods under Art. 35 CISG [online]. In: Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law, 2011, s. 162-180. [cit. 29. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxx0.xxxx.
XXXXXXXXX, Xxxxxx. Article 35 Conformity of the Goods. The 1980 United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. In: HERBOTS, J.; XXXXXXXX, R. (ed.) International Encyclopaedia of Laws – Contracts, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law, 2000. s. 88-99. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxx00.xxxx.
Právní předpisy
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. In ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2014].
UNICITRAL. Status. United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. (Vienna, 1980) [online]. United Nations Commission on International Trade Law. [cit. 25. 11. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxx/xx/xxxxxxxx_xxxxx/xxxx_xxxxx/0000XXXX_xxxxxx.xxxx.
Soudní rozhodnutí
Belgie
Rozsudek Rechtbank van Koophandel Hasselt, Belgie, ze dne 14. 9. 2005, č. A.R. 05/2945, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Česká republika
Rozsudek Nejvyššího soudu, Česká republika, ze dne 29. 3. 2006, č. 32 Odo 725/2004, [online]. In Vlex Czech Republic, Intelligent legal information. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xxx/xxx/-00000000.
Dánsko
Rozsudek Sø og Handelsretten, Dánsko, ze dne 31. 1. 2002, č. H-0126-98, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Francie
Rozsudek Cour d’Appel de Grenoble, Francie, ze dne 26. 4. 1995, č. RG 93/4879, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Cour de Cassation, Francie, ze dne 23. 1. 1996, č. 173 P/B 93-16.542, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Mexiko
Rozsudek Compromex, Mexico, ze dne 29. 4. 1996, č. M/21/95, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Německo
Rozsudek Landgericht Frankfurt, Německo ze dne 9. 12. 1992, č. 3/3 Ob 37/92 [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 23. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Oberlandesgericht Frankfurt am Main, Německo, ze dne 20. 4. 1994, č. 13 U 51/93, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Landgericht München, Německo, ze dne 8. 2. 1995, č. 8 HKO 24667/93, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Bundesgerichtshof, Německo, ze dne 8. 3. 1995, č. VIII ZR 159/94, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Oberlandesgericht Köln, Německo, ze dne 21. 5. 1996, č. 22 U 4/96, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Landgericht Paderborn, Německo ze dne 25. 6. 1996, č. 7 Ob 147/94 [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Oberlandesgericht München, Německo, ze dne 13. 11. 2002, č. 27 U 346/02, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rozsudek Oberlandesgericht Saarbrücken, Německo, ze dne 17. 10. 2007, č. 5 W 255/07-86, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Nizozemsko
Rozsudek Netherlands, Arbitration Institute, Nizozemsko, ze dne 15. 10. 2002, č. 2319, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Rakousko
Rozsudek Oberster Gerichtshof, Rakousko, ze dne 25. 1. 2006, č. 7 Ob 302/05w, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Španělsko
Rozsudek Audiencia Provincial de Granada, Španělsko, ze dne 2. 3. 2000, č. 546/1999, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
Švýcarsko
Rozsudek Bundesgericht, Švýcarsko ze dne 7. 8. 2004, č. 4C.144/2004/lma [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
USA
Rozsudek U.S. Circuit Court of Appeals, USA, ze dne 6. 12. 1995, č. 185, 717, 95-7182, 95-7186, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx.
1 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 3. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, ČR a.s., 2010. s. 251.
2 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. In ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2014].
3 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 253.
4 UNICITRAL. Status. United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. (Vienna, 1980) [online]. United Nations Commission on International Trade Law. [cit. 25. 11. 2014].
5 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 264.
6 XXXXXXX, Xxxx. O. Uniform Law for International Sales under the 1980 United Nation Convention – 3rd edition, [online]. The Hague: Kluwer law International, In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law, 1999. [cit. 20. 3. 2015].
7 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 265.
8 Vídeňská úmluva čl. 2: „Tato úmluva se nepoužije na koupě (a) zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti; (b) na dražbách; (c) při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu; (d) cenných papírů nebo peněz; (e) lodí, člunů, vznášedel nebo letadel, (f) elektrické energie.“
9 Vídeňská úmluva čl. 3: „(1) Smlouva o dodávce zboží, které je vyrobeno nebo vyhotoveno, se považuje za smlouvu o koupi zboží, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení. (2) Úmluva se nepoužije na smlouvy, v nichž převažuje část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb.“
10 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Několik poznámek k aplikaci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Časopis pro právní vědu a praxi, 1994, roč. II, č. 4, s. 73.
11 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 275.
12 Viz článek 7 Vídeňské úmluvy.
13 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 277-278.
14 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží). Praha: Nakladatelství Linde Praha, 1999. s. 100.
15 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 328.
16 XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxxxx. The CISG. A new textbook for students and practitioners. Munich: Sellier, European Law Publishers, 2007. s. 131.
17 Viz článek 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
18 Viz článek 35 odst. 1 a článek 35 odst. 2 písm. d) Vídeňské úmluvy.
19 Viz článek 36 a 39 Vídeňské úmluvy.
20 Viz článek 46 odst. 3 Vídeňské úmluvy.
21 Viz článek 25 Vídeňské úmluvy.
22 Viz článek 30 Vídeňské úmluvy.
23 Vídeňská úmluva čl. 25: „Porušení smlouvy jednou ze stran je podstatné, jestliže způsobuje takovou újmu druhé straně, že ji ve značné míře zbavuje toho, co tato strana je oprávněna očekávat podle smlouvy, ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je nepředvídala za týchž okolností.“
24 XXXXX, Xxxxxxx. Úmluva OSN o smlouvách mezinárodní koupi zboží (s komentářem). Praha: PP Agency, 1995. s. 41.
25 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 279.
26 Tamtéž, s. 280.
27 Tamtéž, s. 282.
28 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 304.
29 XXXXX; XXXXXX, op. cit., s. 131.
30 Rozsudek Bundesgericht, Švýcarsko ze dne 7. 8. 2004, č. 4C.144/2004/lma [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015].
31 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Commentary on Article 35. In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, (ed.). Xxxxx Xxxxxxxxxxxx & Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Third Edition, Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 572.
32 XXXXX; XXXXXX, op. cit., s. 131.
33 Rozsudek Oberlandesgericht München, Německo, ze dne 13. 11. 2002, č. 27 U 346/02, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015].
34 Rozsudek Landgericht Paderborn, Německo ze dne 25. 6. 1996, č. 7 Ob 147/94 [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015].
35 Rozsudek Cour de Cassation, Francie, ze dne 23. 1. 1996, č. 173 P/B 93-16.542, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015].
36 SCHWENZER, op. cit., s. 573.
37 SCHLECHTRIEM,Xxxxx. Kommentar zum Einheitlichen UN-Kaufrecht: das Übereinkommen der Vereinten Nationen über Veträge über den internationalen Warenkauf, - CISG. 6., přeprac. vyd. Mnichov: Verlag X.X.Xxxx, 2013, s. 582.
38 Rozsudek Sø og Handelsretten, Dánsko, ze dne 31. 1. 2002, č. H-0126-98, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 25. 2. 2015].
39 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 304.
40 Tamtéž, s. 304.
41 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Linde Praha a. s., 1999. s. 101.
42 XXXXX, 1999, op. cit., s. 101.
43 Viz článek 35 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
44 SCHWENZER, op. cit., s. 575.
45 XXXXX; XXXXXX, op. cit., s. 135.
46 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Article 35. Conformity of Goods. The 1980 United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods. In: HERBOTS, J.; XXXXXXXX, R. (ed.) International Encyclopaedia of Laws – Contracts, [online]. Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law 2000, s. 88-99. [cit. 20. 3. 2015].
47BIANCA, Casare Massimo. Article 35. In: Xxxxxx-Xxxxxx Commentary on the International Sales Law. [online]. Milan: Xxxxxxx. Pace Database on the CISG andInternational Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law 1987, s. 282. [cit. 20. 3. 2015].
48 Rozsudek Netherlands, Arbitration Institute, Nizozemsko, ze dne 15. 10. 2002, č. 2319, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
49 SCHWENZER, op. cit., s. 578.
50 Rozsudek Oberlandesgericht Frankfurt am Main, Německo, ze dne 20. 4. 1994, č. 13 U 51/93, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
51 Rozsudek Bundesgerichtshof, Německo, ze dne 8. 3. 1995, č. VIII ZR 159/94, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
52 Rozsudek Audiencia Provincial de Granada, Španělsko, ze dne 2. 3. 2000, č. 546/1999, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
53 Rozsudek Oberster Gerichtshof, Rakousko, ze dne 25. 1. 2006, č. 7 Ob 302/05w, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
54 Viz článek 35 odst. 2 písm. b) Vídeňské úmluvy.
55 XXXXX; XXXXXX, op. cit., s. 139.
56 LOOKOFSKY, op. cit. s. 92.
57 XXXXX; XXXXXX, op. cit., s. 139.
58 Rozsudek Bundesgerichtshof, Německo, ze dne 8. 3. 1995, č. VIII ZR 159/94, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
59 Rozsudek Cour d’Appel de Grenoble, Francie, ze dne 26. 4. 1995, č. RG 93/4879, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
60 Rozsudek Nejvyššího soudu, Česká republika, ze dne 29. 3. 2006, č. 32 Odo 725/2004, [online]. In Vlex Czech Republic, Intelligent legal information. [cit. 20. 3. 2015].
61 BIANCA, op. cit., s. 274.
62 XXXXX; XXXXXX, op. cit., s. 139.
63 SCHWENZER, op. cit., s. 583.
64 Rozsudek U.S. Circuit Court of Appeals, USA, ze dne 6. 12. 1995, č. 185, 717, 95-7182, 95-7186, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
65 Rozsudek Landgericht München, Německo, ze dne 8. 2. 1995, č. 8 HKO 24667/93, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
66 Rozsudek Rechtbank van Koophandel Hasselt, Belgie, ze dne 14. 9. 2005, č. A.R. 05/2945, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
67 SCHWENZER, op. cit., s. 583.
68 Tamtéž, s. 584.
69 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 317.
70 Tamtéž, s. 304.
71 Rozsudek Compromex, Mexico, ze dne 29. 4. 1996, č. M/21/95, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
72 Rozsudek Oberlandesgericht Saarbrücken, Německo, ze dne 17. 10. 2007, č. 5 W 255/07-86, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
73 ROZEHNALOVÁ, 2010, op. cit., s. 317.
74 SCHWENZER, op. cit., s. 587.
75 Rozsudek Oberlandesgericht Köln, Německo, ze dne 21. 5. 1996, č. 22 U 4/96, [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 20. 3. 2015].
76 XXXXX, Xxxxxx. The Burden of Proof for the Non-Conformity of Goods under Art. 35 CISG [online]. In: Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law, 2011, s. 167. [cit. 29. 3. 2015].
77 SCHWENZER, op. cit., s. 593.
78 KROLL, op. cit., s. 169.
79 Tamtéž, s. 173.
80 SCHWENZER, op. cit., s. 593.
81 Rozsudek Landgericht Frankfurt, Německo ze dne 9. 12. 1992, č. 3/3 Ob 37/92 [online]. In Pace Database on the CISG and International Commercial Law. Pace Law School, Institute of International Commercial Law [cit. 23. 2. 2015].
82 SCHWENZER, op. cit., s. 594.