Obchodní kupní smlouva (současná úprava a perspektivy)
Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Xxxx Xxxxxx
Obchodní kupní smlouva (současná úprava a perspektivy)
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: xxxx. XXXx. Xxxxxxxxxx Xxxxx, XXx. Katedra obchodního práva
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a tato práce nebyla použita k získání jiného nebo stejného titulu.
Poděkování
Především si dovoluji poděkovat paní xxxx. XXXx. Xxxxxxxxxx Xxxxx XXx., vedoucí mé diplomové práce, za odborné vedení, cenné podněty a připomínky při zpracování této práce a rovněž za veškerou spolupráci.
Také xxxx chtěl poděkovat své rodině – rodičům a sestře za jejich podporu a důvěru nejen při psaní diplomové práce, ale zejména v průběhu celého studia.
Obsah
1. Úvod 3
2. Obchodní kupní smlouva v současné právní úpravě 5
2.1 Pohled do historie kupní smlouvy 5
2.2 Mezinárodní kupní smlouva 7
2.2.1 Pojem mezinárodní kupní smlouvy 7
2.2.2 Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží a cesta k ní 7
2.2.3 Aplikace a použití Úmluvy 8
2.3 Obchodní kupní smlouva – zákonná úprava v ČR 9
2.3.1 Pojem a vymezení obchodní kupní smlouvy 9
2.3.2 Podstatné náležitosti kupní smlouvy 11
2.3.3 Obchodní kupní smlouva a smlouva o dílo – srovnání a rozdíly 21
2.3.4 Přechod nebezpečí škody na zboží 23
2.3.5 Prohlídka zboží a oznámení vad 24
2.3.6 Odpovědnostní vztahy 26
2.3.6.1 Odpovědnost za vady 26
2.3.6.2 Záruka za jakost 29
2.3.7 Nabytí od nevlastníka 30
2.3.8 Nároky z vad zboží 31
2.3.8.1 Vztah odpovědnosti za vady a náhrady škody 34
2.4 Kolizní úprava 35
2.4.1 Nařízení Řím I 35
2.4.2 Nařízení Řím II 36
3. Perspektivy obchodní kupní smlouvy v českém právním řádu 39
3.1 Rekodifikace v českém právním řádu – nový občanský zákoník 39
3.1.1 Obecně k přijetí nové právní úpravy 39
3.1.2 Ke změnám souvisejícím s přijetím NOZ 39
3.2 Kupní smlouva v NOZ 42
3.2.1 Koupě movité věci 42
3.2.1.1 Povinnosti prodávajícího 44
3.2.1.2 Předmět koupě a práva z vadného plnění 44
3.2.1.3 Svépomocný prodej 48
3.2.2 Koupě nemovité věci 49
3.3 Převod vlastnického práva 50
3.3.1 Převod vlastnického práva k věci movité a nemovité 51
3.3.2 Nabytí vlastnického práva od neoprávněného 52
Závěr 56
Přílohy 58
Příloha I. 58
Příloha II. 61
Seznam zkratek 63
Seznam literatury 64
Seznam judikatury 68
Seznam internetových zdrojů 69
Abstrakt 70
Abstract 71
Keywords 73
1. Úvod
Téma obchodní kupní smlouvy jako námět pro diplomovou práci jsem si zvolil především proto, že se jedná o jeden z nejpoužívanějších smluvních typů a to nejen ve smyslu občanskoprávním, ale taktéž obchodněprávním. Současně se v době mého výběru stále hlasitěji skloňovalo přijetí nového občanského zákoníku, proto jsem považoval za praktické podrobit připravovanou úpravu svému zkoumání a zaměřit se tak především na nejbližší perspektivy vývoje uvedeného smluvního typu; zejména z tohoto důvodu jsem se také rozhodl soustředit převážně na národní úpravu, ať již platnou nebo připravovanou.
Cílem této práce však není podat komplexní rozbor jednotlivých právních institutů souvisejících s obchodní kupní smlouvou, většina z nich totiž oplývá potenciálem na samostatnou diplomovou či rigorózní práci, ale zaměřit se pokud možno na ty oblasti, které jsou z hlediska běžného života nejčastější, a jak budou ovlivněny přijetím nové úpravy.
Právě z uvedeného důvodu jsem se rozhodl diplomovou práci strukturovat do dvou hlavních celků. Obsahem prvního je v současnosti platná národní úprava obchodní kupní smlouvy, a to včetně přesahu do mezinárodního práva soukromého a s ním souvisejících kolizních norem přijatých na evropské úrovni. V rámci národní úpravy je pak nejrozsáhleji pojednáno o odpovědnosti za vady a nárocích, které stranám plynou při jejich výskytu a včasné formě oznámení.
Druhý oddíl práce je pak zaměřen na připravovanou úpravu v novém občanském zákoníku, včetně komparace s úpravou stávající. Úpravu kupní smlouvy v novém občanském zákoníku jsem se snažil rozebrat pokud možno komplexně a takovým způsobem, který se neomezuje pouze na obecná konstatování obsahu znění navrhovaných ustanovení. Vlastními vyjádřeními k připravovaným změnám se pak snažím dosáhnout toho, aby práce měla i jistou míru užitečnosti pro praxi, minimálně v rovině poskytnutí vlastního pohledu na novou úpravu nabytí vlastnického práva k nemovitosti od neoprávněného.
V diplomové práci jsem se rozhodl nezaměřovat na perspektivy vývoje obchodní kupní smlouvy na evropské úrovni, jednak z toho důvodu, že tou nejaktuálnější
perspektivou je právě přijetí nového občanského zákoníku, a jednak proto, že evropský rozměr byl poměrně obsáhle rozebrán v nedávné diplomové práci na stejné téma.1
Dovoluji si pouze upozornit, že na místech, kde se v této diplomové práci zmiňuje pojem „smlouva“ má se na mysli obchodní kupní smlouva, nevyplývá-li z povahy textu, že se tímto pojmem rozumí jiný smluvní typ či kupní smlouva podle nového občanského zákoníku.
Diplomová práce vychází z právního stavu ke dni 12.12.2011.
1 XXXXXXX, J., Obchodní kupní smlouva a její perspektivy. (Diplomová práce). Praha: Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. 2009.
2. Obchodní kupní smlouva v současné právní úpravě
2.1 Pohled do historie kupní smlouvy
Kupní smlouva se společně s většinou konsensuálních smluv objevila již ve 2. století př. Kr. a jako emptio-venditio (koupě-prodej, smlouva trhová) doplňovala další smlouvy této skupiny a doby; jmenovitě se jednalo o locatio-conductio (pronájem- nájem), mandatum (smlouva příkazní) a societas (smlouva společenská). Konsensuálním kontraktům dal jejich jméno latinský termín consensus, znamenající shodu vůle, či vzájemný souhlas. Kupní smlouva vyrůstala ze smlouvy směnné a jejím charakteristickým znakem, který se uchoval dodnes, byla výměna věci za peníze. Touto věcí mohla být jakákoli věc in commercio, hmotná či nehmotná, bezvadná či zkažená, stejně jako věc, která vznikne v budoucnu (koupě věci budoucí).2
Na rozdíl od konsensuálního pojetí v římském právu, stala se kupní smlouva v právu středověkém kontraktem reálným3. Kupní smlouva tohoto období bývá též nazývána smlouvou trhovou a její další rozlišení probíhalo podle toho, zda se jí převáděla věc movitá či nemovitá. Právě v tomto období se ve větší míře začínají objevovat ve smluvních ujednáních prvky, z nichž se některé dochovaly až do dnešního období - s převodem na kupujícího přecházelo i nebezpečí škody na věci a kupní cena se zpravidla platila ihned v hotovosti; při převodu nemovitosti pak ručil prodávající za to, že není zatížena právem další osoby, při prodeji věci movité ručil prodávající jen za to, že neprodává věc odcizenou. Ručení za vady faktické nebylo v tomto období známé.4 5
Od počátku 19. století až do roku 1950, tedy více jak sto let platil na našem území Všeobecný zákoník občanský (ABGB)6. Kromě pozoruhodné délky období po jakou se na našem území uplatňoval, svědčí o jeho kvalitě např. i to, že v Lichtenštejnsku platí dodnes. Pro Českou republiku je však mnohem významnější a aktuálnější skutečnost, že
2 XXXXX, X., XXXXX, V., XXXXXXXX, M. Římské právo. 1. vydání. Praha : X.X. Xxxx, 1995, s. 251.
3 Druh smlouvy, k jejímuž uzavření dochází až fyzickým předáním věci, která je předmětem smlouvy.
4 XXXX, X. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vydání. Praha : Leges, 2010, s. 135 a násl.
5 XXXXXXXXXX, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. Díl, § 409 – 565. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 17.
6 Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch – zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský.
posloužil jako hlavní inspirační zdroj pro připravovanou rekodifikaci českého občanského práva a nový občanský zákoník.7
K nahrazení ABGB stejně jako k celkové revizi zákonné úpravy bylo na území našeho státu přistoupeno v letech 1949-1950 po politických změnách způsobených státním převratem r. 1948. Při tvorbě nového právního řádu došlo k přijetí základních zásad známých sovětskému právu a došlo též k převzetí řady institutů a konkrétních právních ustanovení.8
Kodifikace v 60. letech minulého století pak prakticky vedly k rozpadu soukromoprávní úpravy do navzájem nezávislých zákonů. Vedle úpravy kupní smlouvy v občanském zákoníku z roku 1964, kde došlo k redukci úpravy kupní smlouvy do pouhých pěti paragrafů, existovala ještě úprava hospodářského zákoníku.9 Smluvní typ, který je možné označit za obchodní kupní smlouvu, se však v tomto kodexu vyskytoval jako smlouva o dodávce výrobků.10
Přijetí dnes platného obchodního zákoníku11 neznamenalo v tehdejší době pouze prohloubení duality závazkového práva, ale mělo především vyjadřovat přechod od ekonomiky plánovité na ekonomiku tržní. S touto změnou bylo spojeno výrazné oslabení státu v ekonomických vztazích a bylo třeba „zásadně překonat a konstituovat ekonomickou sféru jako pluralitu vzájemně nezávislých a rovnoprávných podnikatelských subjektů, autonomních nositelů vlastnických oprávnění, jakož i podnikatelského rizika. To znamená relativní oddělení sféry veřejného a soukromého práva a stanovení nového pojetí jejich vzájemných vztahů.“12 Sama úprava obchodní kupní smlouvy pak prakticky odpovídá znění obsaženému v Úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboží.13
7 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-07-12]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 580.
8 BOURA, F., Přednášky o československém právu. 1. Vydání. Praha: Rudé právo, 1956, s. 15.
9 Jednalo se o zákon č. 109/1964 Sb.
10 XXXXXXXXXX, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. Díl, § 409 – 565. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 27.
11 Jedná se především o ustanovení § 409 - § 475 obchodního zákoníku.
12 Důvodová zpráva k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ze dne 23.5.1991, obecná část, Poslanecká sněmovna parlamentu, tisk. Č. 684, ASPI ID: LIT33231CZ.
13 Srovnej x XXXXXXXXXX, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. Díl, § 409 – 565. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 29.
2.2 Mezinárodní kupní smlouva
2.2.1 Pojem mezinárodní kupní smlouvy
Směna zboží bezpochyby patří k nejrozšířenějšímu způsobu mezinárodního hospodářského styku a sama mezinárodní kupní smlouva14 jest tak institutem velmi starým a možná i jedním z nejstarších, neboť jejím prostřednictvím probíhal styk mezi jednotlivými státy i v dobách dávno minulých
Současnou mezinárodní kupní smlouvu lze vymezit jako smlouvu:
• „uzavřenou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání na území téhož státu“15, nebo
• „jejímž předmětem je zboží, které má být odesláno z jednoho státu do jiného, přičemž smluvní strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům“16.
2.2.2 Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží a cesta k ní
Jak vyplývá z části diplomové práce pojednávající o historii, stala se východiskem současné úpravy kupní smlouvy v obchodním zákoníku Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží, domnívám se tedy, že je proto vhodné ještě před přistoupením k samotné národní úpravě, zastavit se právě u tohoto mezinárodního dokumentu.
Snaha o unifikaci mezinárodních kupních smluv sahá do meziválečného období, kdy byly pod záštitou Mezinárodního úřadu pro sjednocení soukromého práva v Římě17 zahájeny komparační práce. Výsledkem těchto prací bylo přijetí Haagských konvencí o mezinárodní koupi zboží18. Avšak vzhledem k omezené možnosti aplikace přijatých
14 Teorie není jednotná v užívání pojmů mezinárodní kupní smlouva a mezinárodní koupě zboží. Pojem mezinárodní koupě zboží je považován za přesnější, nicméně termínem vžitým je mezinárodní kupní smlouva. XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, s. 299.
15 Tamtéž s. 300.
16 Tamtéž; případně XXXXX, X. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: Úmuva OSN o mezinárodní koupi zboží. Praha: Linde, a.s., 1999, s. 15.
17 UNIDROIT, jedná se o nezávislou mezivládní organizaci, která má za cíl sledovat potřeby a metody pro modernizaci a harmonizaci soukromého a zejména obchodního práva jak státu, tak skupin států; viz SEKOT, T., UNIDROIT (organizace OSN, pravidla světového obchodu) [online]. 2006-01-13, [cit. 2011-12-11], dostupný z WWW: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx.
18 Úmluva o jednotném zákonu upravujícím mezinárodní kupní smlouvu a Úmluva o Jednotném zákonu týkajícím se uzavírání mezinárodních kupních smluv z roku 1964. Úmluvy však byly kritizovány a ratifikovány pouze malým počtem států.
konvencí, a současně při zohlednění výhrad k nim, bylo i nadále pokračováno v unifikaci na půdě OSN, konkrétně v Komisi OSN pro mezinárodní právo obchodní.19
Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Úmluva“), známá také pod názvem Vídeňská úmluva, byla přijata na Diplomatické konferenci ve Vídni v roce 1980. Úmluva byla vládou ČSFR ratifikována v březnu roku 1990 a vláda ČR tento dokument významně ovlivňující hospodářský styk ratifikovala s účinností ke dni 1. 1. 1993; tím se Česká republika postavila po bok dalším, v té době 49, státům.20
2.2.3 Aplikace a použití Úmluvy
Úmluva publikovaná v českém právním řádu pod číslem 160/1991 Sb., vymezuje v článku prvním svůj účel tak, že upravuje smlouvy mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, za podmínky, že se jedná o státy smluvní nebo jestliže na Úmluvu odkazují normy práva soukromého některého smluvního státu.
Věcná aplikace Úmluvy je však definována i negativním způsobem, a to v článku druhém, kde se uvádí, že se Úmluva nepoužije na koupě: (a) zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, ledaže prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno k takovému účelu, (b) na dražbách, (c) při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu, (d) cenných papírů nebo peněz, (e) lodí, člunů, vznášedel nebo letadel, (f) elektrické energie.
Pokud se týká dalšího vymezení kupní smlouvy v Úmluvě, lze je najít v článku 3 odst. 1, podle kterého se za kupní smlouvu bude považovat i smlouva o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, v případě, že objednávající strana dodá podstatnou část věcí nutných pro výrobu či zhotovení. První odstavec, stejně jako druhý tohoto článku, lze prakticky v totožném znění nalézt i v české úpravě kupní smlouvy v obchodním zákoníku (§ 410 ObchZ). Uvedená skutečnost jen potvrzuje již výše
19 UNCITRAL, komise byla založena v roce 1966 a má za cíl podporu rozvoje harmonizace a unifikace mezinárodního obchodního práva. Dále se zaměřuje na sjednávání vzorových předpisů, legislativních doporučení a mnohostranných mezinárodních smluv; viz SEKOT, T., Komise OSN pro mezinárodní právo UNCITRAL [online]. 2006-01-13, [cit. 2011-12-12], dostupný z WWW: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx.
20 XXXXXX, X., XXXXX, K., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, s. 299 a násl.
řečené, a to, že Úmluva posloužila jako inspirační zdroj k české právní úpravě obchodní kupní smlouvy.
Lze v tomto směru skutečně hovořit pouze o inspiraci, neboť Úmluva ve svých dalších ustanoveních neupravuje účinky uzavřených smluv ani jejich platnost, ale zaměřuje se především na podmínky jejich uzavírání a na práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího.
Nelze se dále alespoň nezmínit o principu smluvní volnosti Úmluvy, který je vtělen do článku 6 a smluvním stranám umožňuje:
• vyloučení aplikování Úmluvy jako celku;
• vyloučení použití jakéhokoli ustanovení, avšak s výjimkou článku 12;21
• změnu účinku jakéhokoli jejího ustanovení, opět s výjimkou článku 12.
Na způsob, jakým má být vyloučení aplikace Úmluvy provedeno, nepanuje jednotný názor. Odpověď dává judikatura, dle níž nepostačuje pouhá prostá volba práva, nýbrž je třeba výslovně uvést, že zvolením práva rozhodného pro smlouvu, strany aplikaci Úmluvy vyloučily. Lze na tomto místě zmínit rozsudek US Court of Appeals for the Fifth Circuit, BP Oil International and BP Exploration&Oil INc v. Empresa Estatal Petroleos de Ecuador, číslo 02-20166 ze dne 11. 6. 2003, ve kterém je formulován uvedený závěr: „If the parties decide to exclude the Convention, it should be expressly excluded by language which states that it does not apply and also states what law shall govern the contract“.22
2.3 Obchodní kupní smlouva – zákonná úprava v ČR
2.3.1 Pojem a vymezení obchodní kupní smlouvy
Zákonná úprava obchodní kupní smlouvy je v obchodním zákoníku vtělena do části třetí, hlavy druhé, § 409 až § 470. K těmto ustanovením se ještě váží „ujednání v souvislosti s kupní smlouvou“ uvedená v § 471 až § 475 ObchZ.
21 Ze znění článku 12 Úmluvy vyplývá, že pokud má smluvní strana místo podnikání ve smluvním státě, který učinil prohlášení podle článku 96 Úmluvy (v zásadě se jedná o prohlášení, že taxativně vyjmenovaná ustanovení povolující jinou, než písemnou formu, neplatí), nepoužijí se ustanovení, která dovolují kontrahovat jinak než písemně.
22 Úplné znění rozsudku lze nalézt na xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxx000&xxxxxxx, obdobně lze k uvedenému zmínit i rozsudek U. S. District Court, N.D., California, č. C 01-20230 JW ze dne 27.7.2001, ve věci Asante Technologies, Inc. V. PMC-Sierra, Inc.
Ačkoli jsou ustanovení o kupní smlouvě v obchodním zákoníku na základě § 261 odst. 1 ObchZ aplikovatelná pouze na vztahy mezi dvěma podnikateli23, které vznikají v souvislosti s jejich podnikáním, a jde tedy o relativní obchodní závazkový vztah, mohou si strany podle § 262 ObchZ písemně dohodnout, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem; v takovém případě se pak podnikatel nemusí nacházet ani na jedné straně smluvního vztahu. Obchodní zákoník pro tyto případy stanoví výjimku, že uvedená dohoda nesmí pod sankcí neplatnosti směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem.
Vymezení obchodní kupní smlouvy je provedeno v § 409 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že „kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.“ Zákonodárce tímto zněním omezil použití obchodněprávní úpravy pouze na věci movité. Budou-li tak zamýšlet podnikatelé v rámci své podnikatelské činnosti prodat či koupit nemovitost24, bude třeba použít ustanovení občanského zákoníku25. Občanský zákoník však konkrétně neuvádí, co rozumět pod pojmem kupní smlouva, nýbrž přímo vymezuje její předmět a práva, která vznikají.26 Pouze pro doplnění uvádím, že nemovitost podle obchodního zákoníku převést lze a to například v rámci prodeje podniku, jehož je nemovitá věc součástí.27
Za kupní smlouvu je dle § 410 ObchZ považována též smlouva o dodání zboží, jehož bude teprve vyrobeno. Bližší výklad k tomuto ustanovení podávám v kapitole věnující se srovnání smlouvy o dílo a smlouvy kupní, ve které se v této souvislosti zabývám mimo jiného vlivem množství vykonané práce prodávajícím a množství
23 Stejné postavení podnikatelů přiznává obchodní zákoník v § 261 odst. 2, 3 i dalším subjektům; především státu a samosprávné územní jednotce, jestliže se jejich vztahy týkají zabezpečování veřejných potřeb.
24 Pojem nemovitost vymezuje § 119 odst. 2 ObčZ - jedná se o pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
25 To plyne jednak ze znění obou zákoníků a jednak toto pravidlo dovodil i Nejvyšší soud v rozhodnutí nacházejícím se pod sp. zn. 33 Cdo 237/98 ze dne 15.12.1998. Soud mimo jiné zohledňuje i ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku, a pro případ, kdy je předmětem koupě nemovitost, určuje, že se má občanského zákoníku užít i na vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků vyplývajících z této smlouvy.
26 Děje se tak v § 588 občanského zákoníku, který uvádí, že „z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.“
27 K převodu nemovitosti mezi podnikateli viz níže kapitolu 2.3.2. bod 2).
dodaného materiálu stranou kupující na určení, o jaký z uvedených smluvních typů se jedná.
Obchodní zákoník se v části upravující kupní smlouvu dále věnuje povinnostem smluvních stran, a v jejich rámci pojednává o odpovědnosti za vady zboží. Protože obchodněprávní úprava odpovědnosti za vady je značně odlišná od způsobu, jakým je upravena v občanském zákoníku a v zákoně o ochraně spotřebitele, rád bych se jí ve své diplomové práci věnoval podrobněji. Konkrétně bych se rád zaměřil na institut záruky za jakost a také na institut nabytí od nevlastníka, který představuje průlom do zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ispe habet, podle které nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má.
2.3.2 Podstatné náležitosti kupní smlouvy
Jak vyplývá z důvodové zprávy k platnému obchodnímu zákoníku, bylo účelem „v souladu s moderními a zejména mezinárodně unifikovanými úpravami obchodních vztahů,“ stanovit pro část pojednávající o obchodních závazkových vztazích smluvní volnost. Tento zákonodárcův krok byl v souvislosti se změnou ekonomického systému logický. Přílišné omezení dispozitivnosti v úpravě vzájemných práv a povinností účastníků by bylo z hlediska dalšího růstu ekonomiky jen stěží obhajitelné.28
Ze samotné dispozitivní zásady, kterou je doslova protkána část pojednávající o obchodních závazkových vztazích, však existují výjimky, které by se daly rozdělit do tří skupin.
Do první skupiny výjimek se řadí § 263 odst. 1 obchodního zákoníku, který taxativně vyjmenovává ustanovení, od kterých se účastnící nemají možnost smluvně odchýlit. Logicky se jedná například o ustanovení zakotvující moderační právo soudu na snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nebo o úpravu celkové doby promlčení.
Druhou kogentní skupinou jsou ustanovení základní, jejichž charakteristiku nám podává § 263 odst. 2 ObchZ, dle kterého se „strany se nemohou odchýlit od základních ustanovení v této části a od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu
28 Důvodová zpráva k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ze dne 23.5.1991, k §§ 261 až 265, Poslanecká sněmovna parlamentu, tisk. Č. 684, ASPI ID: LIT33231CZ.
právního úkonu,“ z uvedeného vyplývá, že se aplikuje především na jednotlivé závazkové a smluvní typy. V praxi to znamená, že mají-li se použít ustanovení obchodního zákoníku pro určitý smluvní typ na kontrakt uzavřený mezi stranami, je třeba, aby tato konkrétní smlouva obsahovala všechny podstatné náležitosti požadované obchodním zákoníkem29. V případě, že tato essentialia negotii stranami uzavřený smluvní typ nemá, nepůjde však ipso facto o smlouvu neplatnou, pouze bude považována za inominátní.
Poslední skupinou ustanovení, od kterých se nelze odchýlit, jsou ta, pojednávající
o formě jednání. Půjde zejména o případy, kdy je pro určitý smluvní typ předepsaná písemná forma.30 Případné nedodržení této náležitosti je sankcionováno absolutní neplatností.31
Druhá skupina výjimek popsaná výše je důležitá k určení základních náležitostí obchodní kupní smlouvy. Ze znění § 409 ObchZ, který uvozuje část věnující se tomuto smluvnímu typu, a nese označení „základní ustanovení“, vyplývá, že základními znaky jsou:
• závazek prodávajícího dodat kupujícímu předmět koupě;
• vymezení či stanovení předmětu koupě - movitou věc (zboží);
• stanovení závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo;
• závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu;
• kupní cena, případně způsob jejího určení.
1) Závazek prodávajícího dodat kupujícímu předmět koupě
Jedná se o základní povinnost prodávajícího, bez které by obchodní kupní smlouva nemohla vůbec vzniknout. Nutnost tohoto závazku je stanovuje § 411 ObchZ a ze smlouvy by tudíž měla tato náležitost minimálně vyplývat. Na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku, kde je stanovena povinnost věc odevzdat (§ 588 ObčZ),
29 Tyto znaky jsou uvedeny na začátku každého dílu druhé hlavy v části třetí obchodního zákoníku. Ve většině případů je nadepsáno jako „základní ustanovení“ případně se tato základnost dá vytušit ze znění daného ustanovení.
30 Obdobně § 46 odst. 1 občanského zákoníku: „písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.“
31 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1273-1275.
zavazuje se prodávající podle zákoníku obchodního k dodání věci společně s předáním dokladů, které se ke zboží mohou vázat. Samotný termín „dodání“ se objevuje s největší pravděpodobností v důsledku inspirace Úmluvou a lze jím rozumět „přepuštění prodávané věci kupujícímu nebo osobě oprávněné k převzetí.“32
K tomu, aby mohlo být zboží považováno za náležitě dodané, je třeba splnit dvě základní podmínky: musí dojít k dodání v dohodnutém čase nebo v časem nedohodnutém, ale vyplývajícím ze zákona; a dále musí být zboží dodáno jako bezvadné.33 Není-li jedna z těchto podmínek splněna, ocitá se prodávající v prodlení. O bezvadnosti plnění pojednávám obsáhleji v části věnující se odpovědnosti za vady a záruce za jakost.
Obchodním zákoníkem jsou dále upraveny místo, způsob a lhůta pro dodání zboží; ačkoli tyto náležitosti tvoří pouze accidentalia negotii obchodní kupní smlouvy, považuji za vhodné se o nich zmínit.
Z příslušných částí zákona vyplývá, že těchto ustanovení bude použito pouze za situace, kdy ve smlouvě nejsou konkrétně vůbec dohodnuty.
Při absenci místa se tak uplatní tzv. zásada odnosnosti. Úprava v § 412 ObchZ stanoví, že „není-li prodávající povinen podle smlouvy dodat zboží v určitém místě, uskutečňuje se dodání zboží jeho předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího.“ Tohoto řešení se však použije pouze v případě, že smlouva stanoví odeslání zboží prodávajícím výslovně. Pokud si strany ve smlouvě toto ujednání nedohodnou, znamená to, že si zboží odebírá sám kupující, ať už osobně nebo prostřednictvím třetí osoby; vždy však za předpokladu, že je oběma stranám známo, kde se toto zboží nachází. Může samozřejmě dojít i k situaci, která bude mimo uvedené alternativy; pak obchodní zákoník dává prodávajícímu možnost splnit dodání tím, že umožní kupujícímu nakládat se zbožím buď v místě svojí organizační složky, kde má být zboží vyrobeno, nebo v místě vlastního sídla podnikání či bydliště. Pokud se jedná o tento případ, bude nutné podat kupujícímu včasné oznámení.
32 XXXXXX, X. Lehrbuch des Schuldrechts. Bd. II. 1. Munchen : X. X. Xxxx, 1986. s. 182.
33 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z., a kol. Obchodní zákoník : Komentář. II. díl. Část třetí. Vydání. Praha : Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1513.
Rád bych v této souvislosti zmínil odlišný výklad, který zaujala xxxx. Xxxxxxx v komentáři k obchodnímu zákoníku, když uvádí, že se jedná o sídlo, místo podnikání či bydliště kupujícího nikoli prodávajícího.34 Tuto možnost však jazykový výklad zákonného znění neumožňuje. Jsem toho názoru, že ani extenzivním výkladem by k tomuto řešení nebylo možno dospět, domnívám se tedy, že se jedná pouze o autorský přepis, nikoli tedy o snahu interpretovat ustanovení zcela mimo zákonnou úpravu. Tuto skutečnost podporuje i fakt, že autorka neodkazuje na žádné soudní rozhodnutí, kde by k obdobnému výkladu došlo.
Se způsobem dodání souvisí i doba, či, dle zákona, lhůta, ve které je nutné zboží dodat. Obchodní zákoník způsob, jakým má být vykládáno slovní vyjádření doby plnění, formuluje jednoznačně v § 415, z tohoto důvodu je proto zajímavější pozastavit se nad případem, kdy v obchodní kupní smlouvě není tato doba uvedena. V obecné části obchodního zákoníku předcházející pojednání o smluvních typech, je, na rozdíl od těch souvisejících s obchodní kupní smlouvou, určeno, že „dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán“ (§ 340 odst. 2 ObchZ). Absence doby dodání však v případě obchodní kupní smlouvy takovou výzvu věřitele (kupujícího) nevyžaduje. Rozhodující je zde povaha zboží a místo dodání, k nimž má být doba dodání přiměřená (§ 416 ObchZ). Alespoň orientační měřítko, vztahující se např. k určitému typu zboží, které by stanovilo, jaký je rozsah doby přiměřené, v současnosti bohužel neposkytuje ani judikatura soudů ani právní teorie. Přiměřenost se tak dovozuje na prvním místě z obchodních zvyklostí. Je-li však mezi účastníky vztahu již vyvinuta jistá ustálená předchozí praxe, bude se přiměřenost posuzovat právě na jejím základě (§ 264 ObchZ). Co ještě lze za přiměřené považovat, tak bude muset v konečné instanci rozhodnout soud případ od případu. Xxxx. Xxxxxxxxxx k uvedené problematice uvádí, že „přiměřenost lhůty musí hodnotit soudce s přihlédnutím k předmětu plnění, ale rovněž k tomu, zda předmět má být teprve vyroben nebo je-li plněno ze skladu, s přihlédnutím k tomu, zda zboží má být před splněním (dodáním) dopravováno a jakým způsobem.“ 35 S předloženým názorem souhlasím a v jeho rámci se domnívám, že maximální dobou přiměřenou by mohl být
34 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z., a kol. Obchodní zákoník : Komentář. II. díl. Část třetí. Vydání. Praha : Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1515.
35 XXXXXXXXXX, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. upravené vydání. 3. Díl, § 261 - 408. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 307 a násl.
i takový časový úsek, při kterém druhé smluvní straně ještě objektivně nevzniká škoda, tedy např. mělo-li být zboží pouze naskladněno a nebylo bezprostředně určeno k dalšímu prodeji či jinému použití, byla by doba přiměřená delší než v případě opačném. Uvedené hledisko přiměřenosti by však spíše mohlo posloužit až v rámci soudního rozhodování, neboť se nelze domnívat, že prodávající bude mít informace
o tom, že kupujícímu již vzniká škoda.
K povinnosti dodat zboží váže výše zmíněný § 411 ObchZ i další, a to povinnost předat doklady, které se ke zboží vztahují; těchto jsou v zákoně uvedeny dva druhy (§ 417 a násl. ObchZ), jedná se o doklady nutné k převzetí zboží (např. přepravní list, skladištní list) a k užívání zboží (technická dokumentace, návody, servisní knížky atd.). Pokud by k předání těchto dokumentů nedošlo, nebude plnění prodávajícího považováno za řádné a současně „v konkrétním případě bude nutno, dojde-li mezi prodávajícím a kupujícím v této otázce k rozporu, objektivně posoudit, které doklady jmenovitě byly v daném případě nutné k převzetí zboží a které k jeho užívání podle obvyklé praxe u daného druhu zboží.“36 Pokud nejsou místo a čas předání dokladů určeny ve smlouvě, dochází k němu v místě dodání zboží a při tomto dodání. Výjimka se stanovuje pro dokumenty, které jsou nutné k převzetí přepravovaného zboží nebo k volnému nakládání s ním. Za situace, že se zboží předává současně při placení kupní ceny, je toto okamžik i pro předání dokladů, v případech, kdy tomu tak nebude, dochází k předání v sídle či v místě podnikání případně bydlišti kupujícího.
2) Vymezení či stanovení předmětu koupě, půjde o movitou věc – zboží
Předmět kupní smlouvy je obchodním zákoníkem vymezen jako věc movitá či zboží. Je zde tedy rozdíl oproti úpravě v občanském zákoníku, kde lze kupní smlouvou převést předmět koupě, v jehož rámci lze převádět i věc nemovitou.37
Pokud se týká samotného zboží, dělí jej praxe do dvou skupin na zboží určené druhově (např. dlažba, obklady, cement) a na zboží určené individuálně (především se
36 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: X. X. Xxxx. 2009. s. 1010.
37 Viz k tomuto kapitolu 2.3.1.
jedná o stroje určitého výrobního čísla a typu).38 Toto dělení je důležité z hlediska vymezení ve smlouvě, protože zboží individuální bude popsáno právě znaky vymezujícími jeho nezaměnitelnost. Naproti tomu u zboží druhově určeného je třeba především určit jeho množství a druh.
Má-li v rámci obchodněprávních vztahů dojít k převodu nemovitosti mezi dvěma podnikateli, není možné použít úpravu v obchodním zákoníku, neboť převod nemovitosti je upraven pouze v zákoníku občanském. Jistý názorový nesoulad panuje ohledně toho, zda na uvedený převod nemovitosti není možné aplikovat kogentní ustanovení obchodní kupní smlouvy, konkrétně tedy § 444, § 458 a § 459 ObchZ. JUDr. Chalupa zastává názor, že ani při aplikaci občanskoprávní úpravy se od těchto ustanovení, právě z důvodu jejich kogentnosti, odchýlit nelze.39 S předloženým názorem nesouhlasím a dovoluji si v této souvislosti zmínit závěr Nejvyššího soudu ČR, který judikoval, že „pokud je předmětem koupě nemovitost, řídí se kupní smlouva režimem občanského zákoníku, a to ust. § 588 a násl., neboť tento smluvní typ není v obchodním zákoníku upraven; občanským zákoníkem se řídí celý vztah založený touto smlouvou.“40 XXXx. Xxxx dále k uvedenému názoru JUDr. Xxxxxxx uvádí, že „smlouva o úplatném převodu nemovitosti bude také v obchodním styku mezi podnikateli vždy kupní smlouvou ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Ustanovení § 409 až § 475 obchodního zákoníku se na ni nepoužijí včetně těch z nich, která jsou kogentní.“41 Kloním se logicky na stranu Nejvyššího soudu ČR, tedy i k názoru JUDr. Čecha, neboť jejich závěry považuji za správné a naprosto v souladu se zájmy zachování právní srozumitelnosti.
XXXx. Xxxx však dále dochází k závěru, že „na smlouvu o koupi nemovitosti mezi dvěma podnikateli, která splňuje předpoklady relativního obchodu, se tak z občanského zákoníku primárně použijí právě jen § 588 až § 610 (úprava kupní smlouvy). Ve zbytku, zejména pokud jde o obecnou část závazkového práva, se vracíme do obchodního zákoníku a jeho ustanovení aplikujeme před občanským zákoníkem.“ K uvedenému dochází XXXx. Xxxx na základě kombinace § 261 odst. 6 a § 1 odst. 2 ObchZ, což je
38 K tomuto např. XXXXX, X.: Ke kupní smlouvě. Právní fórum, 2007, č.4, s. 140; dále pak POKORNÁ, X., XXXXXXX, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1510.
39 CHALUPA, L.: Obchodně- či občanskoprávní vztah mezi podnikateli. Právní rádce, 2009, č.1, s. 50.
40 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 237/98 ze dne 15.12.1998.
41 Xxxx, P., Znovu ke koupi nemovitosti mezi podnikateli. Právní rádce, 2009, č. 3.
zcela jistě dedukce správná, i přesto že se jeví podobně komplikovaně jako výše uvedený názor JUDr. Chalupy. Osobně se nedomnívám, že takové štěpení použití právních norem na jeden smluvní typ je obecně vhodné, vždyť obchodní zákoník, tedy ani jeho obecná část závazkového práva, nebyl od počátku směrován k tomu, aby v jeho rámci bylo možné nemovitost mezi podnikateli převádět. I výše zmíněný judikát vychází z právního stavu před novelou obchodního zákoníku z 1. ledna 2006. Ať se tedy může zdát konstrukce JUDr. Čecha poněkud krkolomná, domnívám se, že Nejvyšší soud ČR by při dalším obdobném sporu judikoval obdobně, neboť se jedná o postup, který je zcela de lege.
3) Stanovení závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo
Již dle základních ustanovení obchodněprávní úpravy kupní smlouvy se prodávající zavazuje k převedení vlastnického práva na kupujícího. Ze zásady dispozitivnosti, prostupující obchodní závazkové vztahy, plyne stranám možnost určení okamžiku přechodu vlastnického práva odlišně od zákonných ustanovení. Důsledkem toho je, jak uvádí xxxx. Xxxxxx, že „vlastnické právo nemusí přejít ani uzavřením smlouvy, ani předáním nebo převzetím věci, ani zaplacením kupní ceny.“42
V praxi jsou možné pouze tři případy, resp. časová určení, kdy má kupující možnost vlastnické právo nabýt. Může se tak v prvním případě stát před předáním zboží za podmínky, že se jedná o zboží určené jednotlivě či podle druhu, které bude v době přechodu práva dostatečně označeno a tím odlišeno od jiného zboží. Tento postup jsou strany v případě jeho volby vždy povinny dojednat písemně, neboť ustanovení § 444 ObchZ je obsaženo v taxativním výčtu kogentních ustanovení § 263 odst. 1 ObchZ a nelze se tak od něj odchýlit.
Další možnost obsahuje § 443 ObchZ, dle kterého kupujícího nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu předáno. Uvedená varianta je nicméně subsidiární povahy, jelikož se jí užije v případě, že není písemnou dohodou stanovena pro přechod práva ani doba před předáním zboží ani po něm.
42 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2007, s. 257.
Dle mého názoru bude především pro prodávajícího z hlediska praktičnosti zcela jistě nejvhodnější sjednat si výhradu vlastnictví podle § 445 ObchZ; vlastnické právo ke zboží tak přejde na nabyvatele až úplným zaplacením kupní ceny, není-li v této výhradě sjednáno jinak (logicky tedy i při částečném zaplacení kupní ceny). V samotné kupní smlouvě není třeba výhradu vlastnictví přímo sjednávat, dohodu o ní lze uzavřít i následně, avšak musí tak být učiněno dříve než dojde k přechodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího.43 Obchodní zákoník neuvádí konkrétní způsob, jakým má být výhrada sjednána, za platnou je tedy v praxi považována i ústní forma. Požadavek písemnosti není ostatně stanoven ani na evropské úrovni, když směrnice 2000/35/ES v čl. 4 požaduje pro platné sjednání kromě jiného zejména výslovnost této výhrady a o písemnosti se nezmiňuje. Osobně jsem spíš zastáncem písemné formy výhrady vlastnictví, a to především proto, že pokud dochází k jakýmkoli časovým odchylkám, ať už ve prospěch jedné či druhé strany, měla by tato ujednání být prokazatelná nejen v době jejich uzavření, ale taktéž později například v případném v soudním řízení. Písemná forma je vyžadována i občanským zákoníkem (§ 601 ObčZ), ani ten však neumožňuje sjednat si výhradu vlastnictví při převodu nemovitosti. Xxxx. Xxxxxx zdůvodňuje uvedený fakt takto: „Pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti je výlučně rozhodující jeho vklad do katastru nemovitostí. Strany však mohou uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost, s odkládací podmínkou např. zaplacení kupní ceny.“44
4) Závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu
Zaplacení dohodnuté ceny patří k základním povinnostem kupujícího, které jsou vymezeny ve čtvrtém oddílu úpravy obchodní kupní smlouvy, konkrétně pak v § 447 - 454. Teorií je samo zaplacení dokonce považováno za důležitější, než
43 K tomuto viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 846/2003 ze dne 30. 3. 2006, ve kterém soud v souvislosti se smlouvou o dílo dovodil mimo jiné toto: ,,Dovolatelce je třeba dát za pravdu v tom, že podle ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. lze výhradu vlastnického práva zhotovitele k nemovitosti zhotovované pro objednatele na základě smlouvy o dílo (uzavřené ve smyslu § 536 a násl. obch. zák.) sjednat dříve, než došlo ke vzniku vlastnického práva objednatele ke zhotovovaným věcem.“
44 XXXXXXXX, M., XXXXXXX, X., XXXXXX, J.: Občanské právo hmotné. Svazek 2., 4. vydání, ASPI, Praha, 2006, s. 179.
stanovení výše ceny, za určitých okolností lze totiž kupní smlouvu uzavřít i bez tohoto určení. 45
Současně obchodní zákoník váže v § 447 na zaplacení ceny kupujícím i jeho povinnost zboží převzít v souladu se smlouvou. Okamžik převzetí je totiž důležitý i z toho důvodu, že na něj jsou navázány instituty přechodu nebezpečí škody na věci a odpovědnosti za vady, o nichž je pojednáno v následujících částech.
Vzhledem k dispozitivnosti uvedených ustanovení je pro vznik povinnosti zaplatit rozhodující především stranami sjednaná smlouva. Je tedy možné za tento okamžik považovat jak samo předání zboží, tak i období před ním či po něm. Pro situaci, že by nebyl vznik povinnosti ve smlouvě upraven, použije se subsidiárně relevantních ustanovení obchodního zákoníku.
Není-li účastníky dohodnuto jinak, plyne ze znění § 450 odst. 1 ObchZ, že „kupující je povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím.“ Současně je však z uvedeného stanovena výjimka, která při neexistenci odlišné dohody mezi stranami, umožňuje kupní cenu nezaplatit, dokud nemá kupující možnost si zboží prohlédnout. Nejvyšší soud k tomuto v usnesení ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3546/2009 uvádí, že „dodání zboží není okamžikem vzniku nároku na zaplacení jeho kupní ceny, ale okamžikem vzniku práva prodávajícího o její zaplacení kupujícího požádat, nevyplývá-li z kupní smlouvy něco jiného, a povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit vzniká na základě výzvy prodávajícího ve lhůtě v ní určené.“ Uvedený závěr soudu se však neuplatní na zboží, které podléhá rychlé zkáze, má zvláštním předpisem stanovenou časově omezenou minimální trvanlivost nebo je jeho jakost či použitelnost limitována biologicky, protože v takovém případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu do 30 dnů.
5) Kupní cena, případně způsob jejího určení
Co je dle českého práva třeba rozumět pod pojmem „cena“, vymezil zákonodárce v předpise pojednávajícím o cenách. Tímto termínem se tak rozumí „peněžní částka
45 XXXXXX, X., XXXXX, K., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2007, s. 251.
sjednaná při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořená při oceňování zboží a dalšího majetku.“46 Kupní cena se tedy vždy vyjadřuje v penězích.
Ačkoli jsem část pojednávající o kupní ceně zařadil mezi základní znaky obchodní kupní smlouvy, činím tak spíše z hlediska přehlednosti a systematiky. Osobně jsem totiž toho názoru, že by k platnému vzniku smlouvy došlo i bez uvedení kupní ceny. Tento postoj vychází z několika faktů; dle mého soudu je smlouva již dostatečně vymezena výše uvedenými podstatnými náležitostmi; situace, kdy není kupní cena ve smlouvě uvedena, je obchodním zákoníkem dostatečně řešena; za jednu ze zásad, na kterých dle § 1 odst. 2 ObchZ spočívá obchodní zákoník, je, jak se domnívám, třeba považovat i zásadu potius valeat actus quam pereat, ze které vyplývá zájem na tom, aby právní úkony byly primárně považovány za platné.
Ve formulaci § 409 odst. 2 ObchZ je uvedeno, že „ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny.“ Týká-li se vůle stran, dovolím si upozornit, že tuto smlouvu uzavírají kupující s prodávajícím proto, aby mohli v rámci své podnikatelské činnosti realizovat zisk.47 Je tedy logické předpokládat, že právě xxxx bude hrát rozhodující roli již při vzniku smluvního vztahu. Pokud by tedy došlo k uzavření obchodní kupní smlouvy bez určení kupní ceny, je třeba v této skutečnosti zcela jistě spatřovat úmysl stran. V uvedeném se proto ztotožňuji s názorem XXXx. Xxxxx,48 který ve vůli stran uzavřít smlouvu bez určení kupní ceny taktéž spatřuje jejich záměr, že má být podle § 448 ObchZ zaplacena taková kupní cena „za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy.“ V praxi by se tudíž při nestanovení kupní ceny ani způsobu jejího výpočtu neměly vyskytovat potíže, neboť postup v této situaci je zákonem upraven a určení výše ceny obvyklé tak bude pouze věcí soudního uvážení případně znaleckého posouzení.
46 Definice ceny je uvedena v § 1 odst. 2 zák. 526/1990 Sb., o cenách ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce.
47 Uvedené vyplývá z definice podnikání, která je uvedena v § 2 odst. 1 ObchZ, podle kterého se podnikáním „rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.“
48 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: X. X. Xxxx. 2009. s. 1002.
V mém stanovisku, že kupní cena není podstatnou náležitostí obchodní kupní smlouvy, ale současně je třeba spatřovat v nestanovení kupní ceny stranami jejich vůli uzavřít smlouvu za cenu obvyklou, tedy kombinuji výše uvedený přístup XXXx. Xxxxx se závěry, které provádí xxxx. Xxxxxx.49
Jak bylo uvedeno výše, strany si mohou cenu stanovit dohodou a tedy pevnou částkou již při uzavírání smlouvy. Další možnost stran spočívá v dohodě ohledně způsobu, jakým bude cena určena. Může se tak stát na základě vzorce nebo i za pomoci „cenové arbitráže“, jejíž podstata spočívá v písemném ujednání mezi stranami, že cenu stanoví buď konkrétní třetí osoba anebo soud.
Xxxx. Xxxxxx uvádí tři základní způsoby, kterými se určuje kupní cena:
• způsob nákladový, kde je cena účtována ve výši odpovídající prokazatelným nákladům, které jsou spojeny s obstaráváním zboží a se započítáním marže;
• způsob tarifní či katalogový, při kterém je cena určena dle ceníku, na jehož základě je zboží prodáváno prodávajícím obecně v okamžiku převzetí zboží kupujícím;
• a konečně způsobem dohody o podmínkách dodávek. Zde je cena určena odkazem na rámcovou smlouvu, která byla mezi stranami uzavřena již dříve za účelem řešení cenových otázek.
2.3.3 Obchodní kupní smlouva a smlouva o dílo – srovnání a rozdíly
Xxxxxxx o dílo je po kupní smlouvě druhým nejpoužívanějším obchodním závazkovým vztahem a přesto, že její úprava spadá do § 563 - 565 ObchZ, umístil zákonodárce do části týkající se kupní smlouvy rozlišovací kritéria resp. hranici, dle které lze oddělit, kdy se ještě jedná o kupní smlouvu a kdy již o smlouvu o dílo.
Rozlišení se vztahuje především na případ, kdy předmětem smlouvy je zboží, které prodávající v určitou chvíli nemá a je tedy třeba, aby jím bylo teprve vyrobeno či jinak opatřeno. Tato situace je typická právě pro smlouvu o dílo, když tou se „zhotovitel
49 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání.Praha: X.X.Xxxx, 2007. s. 251.
zavazuje, k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci.“50
Domněnku, podle které, je-li „uzavřena smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, jedná se o kupní smlouvu,“ pak stanoví § 410 odst. 1 ObchZ. Neuplatní se však bez výjimky; v situaci, kdy se „strana, které má být zboží dodáno, zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí, jichž je zapotřebí k výrobě zboží,“ půjde již o smlouvu o dílo. K vyjádření podstatné části věci, však nepostačí pouhé procentuální vyjádření, tedy množství vyšší, jak 50 %51, ale bude rozhodné, o jakou věc se bude jednat a její charakter. Toto určení označuje teorie a komentářová literatura jako
„hledisko materiálu.“52
Dalším hlediskem je poměr hmoty a práce. Je vymezeno v § 410 odst. 2 ObchZ a jedná se případ, kdy „převážná část závazku strany, která má zboží dodat, spočívá ve vykonání činnosti nebo závazek této strany zahrnuje montáž.“ Práce tak převažuje nad samotným dodáním zboží, ať by se jednalo o hotové, vyrobené či obstarané u třetí osoby. Samotný pojem montáž není právně blíže vymezen, nicméně na základě empirických zkušeností se domnívám, že by tímto pojmem měla být rozuměna situace, kdy složitost zboží a náročnost jeho zprovoznění vyžaduje jistou úroveň odbornosti či součinnost s profesionálem. Xxxx. Xxxxx uvádí, že „podle obchodních zvyklostí lze montáží rozumět ustavení, sestavení, či propojení včetně odzkoušení. Nelze tím však rozumět instalaci, která spočívá pouze v usazení stroje a napojení na zdroje, v takovém případě by se již jednalo o kupní smlouvu.“53 O montáž se může jednat i v případě, že zboží bude sestavováno z dílů.54
XXXx. Xxxxx vymezuje ještě třetí hledisko, které spatřuje v charakteru předmětu plnění. To se již nenachází v ustanoveních týkajících se kupní smlouvy, jako hlediska
50 Relevantní část vymezení smlouvy o dílo, kterak je uvedeno v § 536 odst. 1, 2 ObchZ.
51 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1512.
52 Tamtéž. Případně x XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání.Praha: X. X. Xxxx, 2009, s.1004.
53 XXXXX, X.: Ke kupní smlouvě. Právní fórum, 2007, č. 4, s. 140.
54 XXXXXXXXXX, I. a kol.:Obchodní právo. II. Díl.Codex Praha.2.Přepracované vydání, 1998, s.244.
předcházející, ale smlouvy o dílo. Podle § 536 odst. 2 ObchZ se tak dílem „vždy rozumí zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.“55
2.3.4 Přechod nebezpečí škody na zboží
Okamžik přechodu nebezpečí škody na zboží je vymezen dispozitivními ustanoveními § 455 a § 456 ObchZ jako doba, kdy kupující převezme od prodávajícího zboží nebo, pokud tak není učiněno včas, doba, kdy prodávající umožní kupujícímu nakládat se zbožím a kupující poruší smlouvu tím, že zboží nepřevezme.56 Co se rozumí škodou na zboží, je řešeno odkazem na § 368 odst. 2 ObchZ - jedná se tedy o ztrátu, zničení, poškození nebo znehodnocení věci bez ohledu na to, z jakých příčin k nim došlo. V úvahu by tak mohlo připadat i znehodnocení spočívající v pozdním dodání věci za situace, kdy kupující předmětnou věc potřeboval vzhledem k dalším záměrům do určitého data (nabízí se předvánoční období). Dodáním pozdním tak dochází do jisté míry ke znehodnocení zboží, neboť jeho prodej za plnou cenu např. v důsledku tradičních novoročních slev je obtížnější. V takovém případě by ale záleželo zejména na znění uzavřené smlouvy.
V případě, že kupující přebírá zboží od jiné osoby než je prodávající, přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího v době stanovené pro dodání zboží, pokud mu v této době bylo, nejčastěji dopravcem, umožněno se zbožím nakládat a ten ho o této možnosti uvědomil. Xxxx. Xxxxxxxxxx na základě uvedeného formuluje jednoduchý princip, že „nebezpečí přechází na kupujícího vždy okamžikem, kdy převezme zboží do svého faktického držení nebo alespoň získá možnost zbožím nakládat, tedy i převzít je do svého držení. O této možnosti musí být kupující informován. Není proto možné, aby se prodávající dovolával přechodu nebezpečí, ačkoli neoznámil kupujícímu, že zboží je připraveno k převzetí.“57 Vzhledem ke vzpomínané dispozitivitě je však možné po vzájemné dohodě stran stanovit přechod na kupujícího i odlišně. Nedomnívám se však, že v praxi bude k takovým ujednáním docházet často, když přechod dřívější je krajně nevýhodný pro kupujícího a pozdější pak pro prodávajícího.
55 Viz poznámky pod čarou 48 a 49.
56 Riziko tedy nepřejde, pokud bylo zboží dodáno předčasně v rozporu s kupní smlouvou.
57 XXXXXXXXXX, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. Díl, § 409 – 565. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 215.
Rozhodnou-li se smluvní strany od uvedené dikce smluvně odchýlit, jsou povinny respektovat ustanovení kogentní, § 458 ObchZ, který stanoví, že nebezpečí škody na druhovém zboží nepřechází na kupujícího, dokud není jasně vyznačeno pro účel smlouvy nebo jinak vymezeno; a dále pak § 459 ObchZ, dle kterého je možné si smluvit, že nebezpečí škody přechází před dobou uvedenou výše, a to u zboží určeného individuálně, nebo u zboží určeného druhově, je-li dostatečně odděleno a odlišeno od jiného zboží téhož druhu.
2.3.5 Prohlídka zboží a oznámení vad
Obchodním zákoníkem je kupujícímu stanovena povinnost prohlédnout zboží podle možnosti co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na zboží, přičemž je nutno přihlédnout k povaze zboží (§ 427 ObchZ). Pokud podle smlouvy prodávající zboží odesílá, lze prohlídku odložit do doby, než je dopraveno do místa určení. Jestliže je však zboží během přepravy směrováno do jiného místa určení (prodejna kupujícího či jiná provozovna) nebo je kupujícím znovu odesláno, aniž měl kupující možnost si zboží přiměřeně prohlédnout, a v době uzavření smlouvy prodávající o této okolnosti věděl nebo musel vědět, může být prohlídka odložena až do doby, kdy je zboží dopraveno do nového místa určení. Povinnost zboží prohlédnout se vztahuje i na ty případy, kde byla poskytnuta záruka za jakost.
Neprovedení prohlídky kupujícím nebo prostřednictvím jím určené jiné osoby, má pak za následek, že v případě existence vad zboží, lze uplatit nároky z nich plynoucí, pouze pokud je prokázáno, že zboží mělo vady již v době přechodu nebezpečí škody. Toto dokazování může však být i vzhledem k situacím uvedeným výše, značně obtížné.
Aby mohlo být kupujícímu v soudním řízení přiznáno právo z vad zboží, je nutné, aby podal prodávajícímu zprávu bez zbytečného odkladu poté, kdy vady zjistil, měl vady zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce zboží, nebo kdy mohly být vady zjištěny při vynaložení odborné péče později, nejdéle však do dvou let od doby dodání zboží, případně od dojití zboží do místa stanoveného ve smlouvě. U zboží, kde byla poskytnuta záruka za jakost, se místo zákonem stanovené lhůty uplatní délka této záruční doby (§ 428 odst. 1 ObchZ).
Pozdní oznámení vad, pro které se též užívá výraz notifikace či reklamace,58 vede k jejich nevymahatelnosti proti námitce prodávajícího, že kupující neuplatnil vady ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“; namítat však nelze v případě, že kupující věděl nebo musel vědět o skutečnostech, které jsou příčinou namítaných vad zboží.59 Ze znění je patrné, že důkazní břemeno v tomto případě bude spočívat na kupujícím. Jsem toho názoru, že hlavním kritériem pro toto posouzení bude s největší pravděpodobností povaha vady či její skrytost a v neposlední řadě povaha věci, na které se vada vyskytla. Prokáže-li kupující například, že se jednalo o zboží svojí povahou křehké, které nebylo dostatečně zabaleno a zabezpečeno pro přepravu, v důsledku čehož došlo k poškození věci, přičemž kupující takovou vadu včas neoznámí, lze s jistotou předpokládat, že prodávající nebude mít na námitku nevčasného oznámení nárok.60
Uvedená úprava je projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým) a dopadá rovnoměrně, jak na kupujícího, v jehož zájmu je notifikovat bez zbytečného odkladu, tak na prodávajícího, který za určitých podmínek může uplatnit námitku nedodržení této lhůty. Při pozdní notifikaci nedochází k prekluzi práva, jako je tomu v občanském zákoníku61, ale bude se na ni vztahovat promlčecí lhůta.
Pokud jde o formu, jakou má být notifikace provedena, judikoval Nejvyšší soud, že není třeba písemné formy, neboť „obchodní zákoník obsahuje speciální úpravu písemné formy pouze pro smlouvy, forma právních úkonů jednostranných, mezi něž patří též notifikace vad, se tedy vzhledem k ustanovení § 1 odst. 2, věty druhé, obch. zák. řídí ustanovením § 40 odst. 1 obč. zák., podle něhož nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Pro notifikaci vad zboží zákon písemnou formu nestanoví.“62 Jako vždy je však na místě doporučit volbu takového způsobu notifikace, který neponechává prostor pro pochybnosti v případném soudním řízení a dokazování; tyto nároky písemná forma bezesporu splňuje.
58 Pojem reklamace užívá zejména zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce.
59 Obdobně řeší obchodní zákoník i situaci týkající se právních vad zboží - srovnej § 428 ObchZ, zejména pak jeho odst. 3 se zněním § 435 ObchZ a zvláště jeho odst. 3.
60 Obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1387/2005 ze dne 29.3.2007.
61 Srovnej např. s § 504, § 505, § 599 odst. 1, § 626 občanského zákoníku.
62 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3244/2007 ze dne 30.10.2009.
2.3.6 Odpovědnostní vztahy
Prodávající je povinen splnit svůj závazek plynoucí ze smlouvy řádně; nedošlo-li k takovému plnění, považuje se toto za vadné. Vadnost má za následek nemožnost uspokojení původního závazku, a, není-li v takovém případě odstoupeno od smlouvy, následně i, jak stanoví § 324 odst. 3 ObchZ „změnu obsahu závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění.“ Současně je prodávající v prodlení s plněním původního smluvního závazku se všemi důsledky z toho plynoucími.63
2.3.6.1 Odpovědnost za vady
Není-li dodáno zboží v takové kvalitě a množství, v jakém je požadováno smlouvou či zákonem, jedná se o zboží vadné a prodávající pak za vady do určité zákonem stanovené minimální míry odpovídá. Jedná se však o dispozitivní úpravu, proto je možné si sjednat i od zákona odlišné podmínky a řešení, které budou lépe vyhovovat smluvním stranám. Současně je třeba nezaměňovat pojem odpovědnosti za vady s institutem zákonné záruky, o které hovoří občanský zákoník v § 620. Ta se týká pouze spotřebního zboží a tedy prodeje fyzickým osobám, spotřebitelům. V obchodním zákoníku se tomuto občanskoprávnímu pojmu nejvíce přibližuje záruka za jakost, o které pojednávám níže.
Vady jsou obchodním zákoníkem rozděleny na právní, které „vyvolávají stav, kdy se kupující nedostává do právního postavení, do kterého se splněním závazku dostat měl“64 a faktické, jež „charakterizuje nedostatek reálných vlastností zboží, ať již smluvených, nebo podmíněných účelem, k němuž má být zboží podle smlouvy použito.“65 V praxi se jedná o rozdělení nejčastější, ačkoli obchodním zákoníkem jsou vady členěny například podle odstranitelnosti (odstranitelné, neodstranitelné), na vady, které jsou podstatným či nepodstatným porušením smlouvy apod.
• Vady faktické
63 Povinnost k náhradě škody, pokud vznikla, podle § 373 a násl. ObchZ; povinnost uhradit smluvní pokutu, byla-li sjednána; povinnost řádně splnit závazek apod.
64 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2007, s. 266.
65 Tamtéž.
Jejich vymezení je provedeno § 422 odst. 1 ObchZ, když k jejich vzniku dochází při porušení povinnosti prodávajícího dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jaké určuje smlouva. V praxi se tak vady faktické dělí ještě do dalších kategorií:
o vady kvantity;
o vady kvality;
o vady balení;
o vady v dokladech.
Při vadách kvantity může v zásadě dojít ke dvěma případům; prvním je dodání menšího množství zboží než smluveného, kdy pro takovou situaci zákonodárce stanovil, že nejde o vadu, jedná-li se o částečně plnění. V případě opačném, kdy je dodáno více než množství smluvené, se uplatní § 422 ObchZ, který ponechává kupujícímu možnost zvolit si, zda větší množství přijme či nikoli. Přijetí přebytku nebo jeho části znamená povinnost hodnotu zboží doplatit a to za podmínek stanovených smlouvou.
U vad kvality je dle dikce zákona v prvé řadě rozhodující sjednaná jakost nebo provedení. Pro případy, kdy smlouva uvedené vymezení neobsahuje, je třeba dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě. Pro případ, kdy smlouva i v této věci mlčí, je rozhodující účel, k němuž je takové zboží zpravidla určeno. Nelze se nezmínit o dikci ustanovení § 759 ObchZ, které obsahuje požadavek, aby kvalita věci nebyla v rozporu s právními předpisy o jakosti přípustné k užívání.66 Toto kritérium se nicméně uplatní pouze na vztahy mezi tuzemskými stranami, a to pouze v případě, že věc není určena k vývozu.
Prodávající má též povinnost zajistit zboží takovým způsobem, aby při jeho přepravě nedošlo k poškození, tedy k újmě na jakosti. Povaha obalu by měla být odpovídající druhu zboží a typu přepravy, ať už se bude postupovat podle vytvořené praxe či podle všeobecné povinnosti zabezpečit zboží. Tvoří-li však obal přímou
66 Jedná se např. o zák. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, který v § 8 stanoví výrobcům a dovozcům povinnost uvádět na trh jen bezpečné výrobky. Pod tímto pojmem zákonodárce rozumí „výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti žádné nebezpečí nebo jeho užití představuje pouze minimální nebezpečí, které lze považovat za přijatelné při užívání výrobku vzhledem k odpovídající vysoké úrovni ochrany oprávněného zájmu.“
součást zboží a dojde k jeho poškození, považuje se tato vada přímo za vadu zboží a nikoli obalu (bude se jednat např. o plynové bomby).67
Doklady jsou v § 417 ObchZ rozděleny na dvě skupiny, z nichž první je nezbytná k tomu, aby kupujícího mohl zboží převzít a nakládat s ním. Proto pokud prodávající nedostojí svojí povinnosti a takové doklady nedodá vůbec, nebo je nedodá alespoň v přiměřené lhůtě od chvíle, kdy mělo k dodání dojít, ocitá se v prodlení.68 Při nedodání dokladů z druhé skupiny, nutných k užívání zboží (jedná se nejčastěji o návod k použití), se uvedená skutečnost posoudí jako kvalitativní vada. Současně je prodávajícímu v § 418 ObchZ dána možnost, že pokud předal doklady před dobou smluvenou či stanovenou, může do této doby odstranit jejich případné vady; nesmí tím však kupujícímu způsobit nepřiměřené výlohy či obtíže.
• Vady právní
Dle obchodního zákoníku má zboží právní vadu v případě, že je zatíženo právem třetí osoby a kupující s tímto omezením neprojevil souhlas. Právem třetí osoby se v první řadě rozumí právo vlastnické a dále pak práva průmyslového vlastnictví (označení původu, průmyslové vzory, patenty, ochranné známky apod.). Předmětem právních vad ovšem může být i právo z jiného duševního vlastnictví, jestliže požívá současně právní ochrany podle právního řádu státu, na jehož území má prodávající sídlo nebo místo podnikání, resp. bydliště. Jestliže prodávající současně v době uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět (nikoli tedy vědět měl či mohl), že takové právo požívá právní ochrany podle právního řádu státu, na jehož území má kupující sídlo nebo místo podnikání, případně bydliště, nebo podle právního řádu státu, kam zboží mělo být dále prodáno nebo kde mělo být užíváno, a prodávající o tomto prodeji nebo místu užívání v době uzavření smlouvy věděl, je zboží zatíženo právní vadou taktéž (§ 433 ObchZ).
Sám nárok z právních vad ovšem podle § 434 ObchZ nevznikne, pokud kupující
o právu třetí osoby v době uzavření smlouvy věděl nebo prodávající byl podle smlouvy
67 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání.Praha: X. X. Xxxx, 2009, s. 1013.
68 XXXXXX, X., XXXXX, K., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2007, s. 268.
xxxxxxx při plnění svých povinností postupovat podle podkladů, které mu předložil kupující. Vědomost kupujícího o této vad je dle prof. Pokorné „třeba zcela prokázat a nestačí zde pouze hypotetická možnost, že o zatížení vědět mohl.“69 Osobně se však nedomnívám, že tento závěr je správný; požadavek na dokázání tak abstraktního pojmu, jako je vědomí o určité skutečnosti, zcela, tedy se stoprocentní jistotou, je dle mého soudu neopodstatněný a nevyplývá ani z formulace zákonného ustanovení, důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku či jiné normy nebo judikatury, a pro soudní dokazování je z hlediska náročnosti svého provedení prakticky nepřijatelný. Lze však přisvědčit tomu závěru, že nestačí pouze hypotetická možnost vědomosti o vadě, a je tedy třeba zvolit přísnější měřítko a s tím i vyšší úroveň dokazování, věřím však, že závěr soudu by měl být především obhajitelný před vyšší soudní instancí a že odůvodnění by nemělo připouštět pochybnosti v takové míře, že by byl ponechán prostor pro závěr zcela opačný.
2.3.6.2 Záruka za jakost
Záruka za jakost (v této kapitole dále jen „záruka“) je vymezena v § 429 a násl. ObchZ jako písemný závazek prodávajícího, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti. Záruka tedy kryje jen vady, o kterých to prodávající výslovně prohlásí v záručním listu, či přímo ve smlouvě nebo v dodatku k ní. Obdobné účinky má i vyznačení délky záruční doby nebo doby trvanlivosti nebo použitelnosti dodaného zboží na jeho obalu.
Vedle existence smlouvy, ke které se záruka vztahuje, a písemnosti záručního prohlášení, je další podstatnou náležitostí i stanovení délky záruční doby. Pro délku jejího poskytnutí neplatí žádná omezení a bude tedy záležet především na vůli prodávajícího. Tím se stává ze záruční doby prostředek, kterým lze mnohdy i významně ovlivnit konkurenceschopnost výrobků na trhu či povědomí o prodávajícím případně o výrobci. Není-li smlouvou či záručním prohlášením stanoveno jinak, začíná záruční doba běžet ode dne dodání zboží; pokud je ovšem prodávající povinen zboží odeslat, běží doba ode dne dojití na místo určení. Záruční doba nicméně neběží po dobu,
69 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s.1531.
po kterou kupující nemůže zboží pro vady, za které odpovídá prodávající, užívat (§ 430 ObchZ).
Vzhledem k dispozitivnosti obchodního zákoníku je možné ve smlouvě či v záručním prohlášení stanovit, na jaké vlastnosti zboží se záruka vztahuje nebo naopak vyjmenovat ty, na které se vztahovat nebude. Nevyužije-li prodávající této možnosti, pak platí, co bylo uvedeno výše a tedy, že rozsah je vymezen zákonem obvyklostí účelu použití zboží nebo obvyklostí jeho vlastností.
Odpovědnost za vady, na něž se záruka vztahuje, však prodávajícímu nevzniká, pokud byla vadnost zboží způsobena až po přechodu nebezpečí škody70 na kupujícího vnějšími událostmi; nejčastěji půjde například o vady způsobené vis maior či neodborným zásahem kupujícího. Prodávající nesmí vnější událost zapříčinit a to ani prostřednictvím osoby, s jejíž pomocí závazek plní. Je také povinností prodávajícího existenci liberačního důvodu prokázat.71
2.3.7 Nabytí od nevlastníka
Institut nabytí od nevlastníka, který je vtělen do ustanovení § 446 ObchZ, představuje odchýlení od obecně uznávaného a platného principu známého již z dob práva římského, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, nežli sám má (lat. nemo turpitudinem suam allegare potest, quam ispe habet). Nejedná se však o výjimku pouze ve vztahu k obchodnímu zákoníku, neboť ustanovení s obdobným významem lze nalézt např. v občanském zákoníku72, podobně v zákoně o cenných papírech73 a v neposlední řadě taktéž v zákoně směnečném a šekovém.74 Jak uvádí důvodová zpráva k platnému
70 Viz kapitolu 2.3.4.
71 PLÍVA, S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 177.
72 Viz § 486 ObčZ, který stanoví, že „kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.“
73 Ustanovení § 20 ZCP určuje, že „pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, stává se ten, na koho je cenný papír převáděn, vlastníkem tohoto cenného papíru i tehdy, jestliže převodce neměl právo listinný cenný papír převést, ledaže věděl nebo musel vědět, že převodce toto právo v době převodu neměl. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá.“
74 Konkrétně se jedná o § 16 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce:
„(1) O tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí přitom za nenapsané. Následuje-li po blankoindosamentu další indosament, platí, že podpisovatel tohoto indosamentu nabyl směnky blankoindosamentem.
obchodnímu zákoníku, bylo účelem začlenění nabytí od nevlastníka především zvýšení právní jistoty u kupujícího obchodníka, který nabývá zboží v rámci své podnikatelské činnosti od jiného podnikatele. Jedná se současně o zásadu uznávanou ve většině zahraničních právních řádů.75
Jediným a zásadním předpokladem je v tomto případě dobrá víra kupujícího ve chvíli, kdy s prodávajícím uzavírá kupní smlouvu.
Vzhledem k připravovaným úpravám je o nabytí vlastnictví od nevlastníka dále pokračováno a podrobněji pojednáno v kapitole 3.3.2.
2.3.8 Nároky z vad zboží
Pokud došlo k dodání vadného zboží, a o těchto vadách bylo učiněno náležité oznámení,76 má kupující právo na uplatnění nároků plynoucích z těchto vad. Na rozdíl od občanského zákoníku se zde neposuzuje odstranitelnost či neodstranitelnost vad, ale to, zda se jejich prostřednictvím jedná o porušení smlouvy podstatným či nepodstatným způsobem.
Podstatným se podle § 345 odst. 2 ObchZ rozumí takové porušení smlouvy „jestliže strana porušující v době uzavření smlouvy věděla nebo v této době bylo z její strany rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy.“ Vládly-li by mezi stranami pochybnosti, zda jde nebo nejde o podstatné porušení, stanoví zákon domněnku, že se jedná o porušení nepodstatné. Strany si též mohou ve smlouvě definovat a určit, co se bude podstatným porušením rozumět a co nikoli, a jaká práva budou v takovém případě té které straně náležet.
Na tomto místě se nabízí srovnání s definicí podstatného porušení, která je uvedena v čl. 25 Úmluvy: „Porušení smlouvy jednou ze stran je podstatné, jestliže způsobuje takovou újmu druhé straně, že ji ve značné míře zbavuje toho, co tato strana je
(2) Pozbude-li někdo směnky jakýmkoliv způsobem, není nový majitel, který prokáže své právo způsobem uvedeným v odstavci 1, povinen směnku vydat, ledaže jí nabyl ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.“
75 Důvodová zpráva k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ze dne 23.5.1991, Poslanecká sněmovna parlamentu, tisk. Č. 684, ASPI ID: LIT33231CZ.
76 Viz k tomu výše kapitolu 2.3.5.
oprávněna očekávat podle smlouvy, ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je nepředvídala za týchž okolností.“ Rozdílem oproti české úpravě je tedy především výslovný požadavek na vznik újmy poškozené straně. Domnívám se, že by bylo vhodné v české úpravě uvedený rozdíl odstranit a požadavek na vznik újmy zavést. Lze totiž předpokládat, že by došlo k ulehčení a tím i urychlení případného soudního rozhodování, protože poškozená strana by byla povinna unést důkazní břemeno vzniku újmy a jejího vyčíslení, v opačném případě by jí totiž nárok nebyl přiznán. Poškozená strana by tedy musela přípravě soudního podání věnovat náležitou péči a čas a veškeré rozhodné skutečnosti vyjevit, v případě nevysoké újmy by tak vzhledem k uvedenému, cestu soudního sporu v konečné fázi ani nezvolila.
Je-li podle české úpravy dodáním zboží s vadami porušena smlouva podstatným způsobem, dává § 436 ObchZ, při neexistenci jiného smluvního ujednání, kupujícímu tyto možnosti volby nároku:
• požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné, dodání chybějícího zboží, a požadovat odstranění právních vad;
• požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné;
• požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
• odstoupit od smlouvy.
Volbu mezi uvedeným je nutné provést ve včas zaslané notifikaci prodávajícímu nebo bez zbytečného odkladu po této notifikaci. Lhůtu „bez zbytečného odkladu“ je vzhledem k účinkům spojeným s jejím nedodržením (tedy zejména změna postavení kupujícího na stav, kdy je smlouva porušena pouze nepodstatným způsobem) nutno považovat za prekluzivní.77 Jsem toho názoru, že při výběru mezi nároky by měl kupující zejména zohlednit především jejich časovou náročnost a její vliv na své podnikání. Toto časové hledisko bude vždy spojeno s druhem zboží a účelem, pro který jej zamýšlel kupující využít.78 Jednou zvolený nárok není až na stanovené výjimky,
77 Obdobně POKORNÁ, X., XXXXXXX, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1533.
78 Zcela jistě bude časově výhodnější požadovat výměnu zboží za nové, pokud se jedná o artikl, který má prodávající naskladněn a výměnu tak lze provést operativně v řádu několika hodin. Jiná situace bude panovat, když se bude jednat o nákup stroje, který kupující nutně potřebuje. Zde bude časově
spočívající např. v dodatečně zjištěné neopravitelnosti vad zboží či nepřiměřených nákladech na opravu zboží, možné bez souhlasu prodávajícího měnit. V případě zmíněných výjimek pak může kupující požadovat dodání náhradního zboží, jestliže to sdělí prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, co byl na uvedenou skutečnost upozorněn. Pokud nejsou vady v přiměřené dodatečné lhůtě79 odstraněny nebo prodávající oznámí před uplynutím této lhůty, že vady neodstraní, může kupující od smlouvy odstoupit nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.
Není-li uvedená prekluzivní lhůta dodržena, může kupující požadovat pouze to, co mu náleží při nepodstatném porušení smlouvy; tj. požadovat dodání chybějícího zboží a odstranění ostatních vad zboží, nebo slevu z kupní ceny. Nárok na slevu odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění (§ 439 odst. 2 ObchZ). K rozsahu nároku na slevu judikoval Nejvyšší soud ČR, že „výchozími skutečnostmi pro posouzení výše slevy bude zejména rozsah vadnosti díla, závažnost vad, popř. jak vada (y) omezují či komplikují užívání nebo snižují životnost věci. Výši slevy je tedy nutné stanovit s ohledem na rozhodné okolnosti případu, obvykle proto nelze slevu ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad. Přitom je však třeba mít na paměti, že základním požadavkem, který je třeba respektovat, je aby byla objednateli prostřednictvím tohoto práva (nároku) z odpovědnosti za vady vytvořena (zejména ekonomická) situace blížící se stavu, kdyby mu bylo plněno bez vad. Výše slevy je obvykle stanovena dohodou stran nebo znaleckým posudkem,“80 a tomuto závěru soudu nelze než přisvědčit. Ve výše uvedené formulaci, že „slevu nelze obvykle ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad,“ však lze spatřovat i požadavek soudu, aby sleva byla vyšší než prostředky vynaložené na odstranění vad. Domnívám se, že takový požadavek, který je vlastně určitým druhem finanční satisfakce, je zcela na místě.
výhodnější uvažovat o slevě z kupní ceny případně o opravě, pokud je tato vzhledem k povaze vady účelná.
79 Přiměřenou dodatečnou lhůtou se rozumí nejkratší možná lhůta, kterou nutně musí povinný dostat k dodatečnému plnění. Lze si však samozřejmě smluvit i lhůtu delší. K tomu viz POKORNÁ, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1430.
80 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1299/2008 ze dne 26.5.2010.
2.3.8.1 Vztah odpovědnosti za vady a náhrady škody
Jestliže tak není stranami sjednáno ve smlouvě, nelze podle ustanovení § 440 odst. 2 ObchZ, dosáhnout uspokojení, které lze získat uplatněním některého z nároků z vad zboží, uplatněním jiného nároku z jiného právního důvodu. Nároky z odpovědnosti za vady jsou tedy lex specialis k nárokům plynoucím z náhrady škody; tím je současně zabráněno tomu „aby bylo možno domáhat se mezi týmiž subjekty dvojího plnění založeného na stejných rozhodujících skutkových okolnostech.“81 Sdílím v této věci názor JUDr. Chalupy, který dochází k závěru, že „nelze připustit takový výklad, že by obch. zákoníkem stanovený způsob přednostní aplikace ustanovení o odpovědnosti za vady ve svém důsledku omezoval nároky kupujícího (objednatele) natolik, že by se mu v součtu nároků z odpovědnosti za vady a na náhradu škody nedostalo plné úhrady skutečné škody, tj. minimálně náhrady veškerých účelně vynaložených nákladů na odstranění vad zboží (díla).“82
Xxxx. Xxxxxxxxxx k uvedené problematice správně uvádí, že „odpovědnost za vady zásadně pokrývá jen snížení hodnoty prodaného předmětu.“83 Ve stejném duchu judikoval i Nejvyšší soud, když dospěl k závěru, že: „Uplatněním nároku na náhradu škody se poškozený nehodlá domoci kompenzace hodnoty provedeného díla (opravy vadné věci, slevy z ceny), ale žádá náhradu skutečné škody nebo ušlého zisku, které mu v důsledku vadného plnění vznikly. Porušení povinnosti ze závazkového vztahu jako předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu spočívá v takovém případě v dodání vadného zboží (díla), v důsledku čehož vznikla uplatňovaná škoda. Předpokladem pro řádné uplatnění nároku na náhradu škody je tedy prokázání příčinné souvislosti mezi vadným plněním a vznikem škody. Není nutné prokázat řádné a včasné uplatnění nároku z vad zboží (resp. díla), je nutné pouze prokázat, že zboží (dílo) bylo vadné a že v důsledku toho vznikla uplatňovaná škoda.“84 Je však třeba vzít v potaz ten fakt, že zdánlivě jednoduchá konstrukce, kterou uvádí Nejvyšší soud ČR, může při dokazování kauzálního nexu poškozenému činit značné obtíže, když naprosto jasný stav,
81 CHALUPA, L., Souběh nároku z odpovědnosti za vady a na náhradu škody. Právní rádce, 2002, č.10, s. 19.
82 Tamtéž.
83 XXXXXXXXXX, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. Díl, § 409 – 565. Praha: Linde Praha a. s., 1997, s. 145 a násl.
84 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2247/2007 ze dne 25.6.2009.
tedy vadné zboží - příčinná souvislost - vznik škody, bude spíše výjimkou než pravidlem a celá situace si tak nutně vyžádá kvalitní zpracování znaleckého posudku.
2.4 Kolizní úprava
V rámci Evropské unie v současné době stále neexistuje právní norma, která by unifikovala oblast závazkových právních vztahů, i přesto, že v uvedené oblasti probíhají přípravné práce, zůstávají prozatím spíše na úrovni formulování určitých obecných principů. Tento deficit je alespoň částečně kompenzován vydáváním kolizních norem pro soukromoprávní vztahy, ve kterých se vyskytuje mezinárodní prvek.85
Na české úrovni je uvedená oblast upravena zákonem č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém, který se však od 1.7.2006 již na některé závazkové vztahy nepoužije. Od tohoto dne se pro Českou republiku na závazky ze smluv aplikovala Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, která byla přijata
19. června 1980 v Římě (dále jen „Římská úmluva“)86. Římská úmluva však byla brzy transformována do nařízení, pro které se vžilo označení Řím I,87 a které se aplikuje na smlouvy uzavřené po 17.12.2009. Nelze v této souvislosti opomenout ani nařízení Řím II,88 přijaté poněkud paradoxně dříve než Řím I, a které se aplikuje na mimosmluvní závazkové vztahy.
V obou těchto nařízeních je shodně formulován zákaz zpětného a dalšího odkazu,89 čímž je zabráněno tomu, aby se v případě, že je na základě nařízení určeno rozhodné právo, aplikovaly na vztah mezi stranami normy mezinárodního práva soukromého tohoto státu.
2.4.1 Nařízení Řím I
Podle vymezení, které poskytuje článek 1 odst. 1 (není-li v této kapitole dále uvedeno jinak, vztahují se všechny odkazy na články a nařízení k nařízení Řím I), se Řím I použije na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva
85 Jedná se o vztahy soukromého práva, které mají v některém svém prvku vztah k zahraničí; viz XXXXXX, Z., Mezinárodní právo soukromé. 7. Opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 2009, s. 17.
86 Publikována v České republice jako sdělení č. 64/2006 Sb. m. s.
87 Nařízení (ES) č. 593/2008 Evropského parlamentu a Rady ze dne 17.6.2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.
88 Nařízení (ES) č. 864/2007Evropského parlamentu a Rady ze dne 11.7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy.
89 Pro Řím I je tak stanoveno v článku 20, pro Řím II v článku 24.
v případě kolize právních řádů, přičemž se z uvedených soukromoprávních odvětví současně stanovují výjimky, na které se nařízení nepoužije.90 Univerzální použitelnost uvedená v článku 2 znamená, že pro právo určené na základě nařízení je nerozhodné, zda je právem některého z členských států; není proto vyloučeno ani použití některého ze zámořských právních řádů v případě, že se jím řídí jedna ze smluvních stran.
Pro určení rozhodného práva je na prvním místě relevantní konsenzus stran přímo uvedený ve smlouvě. Volbu práva je však možné provést i konkludentně, musí nicméně jasně vyplývat ze smluvních ustanovení či okolností případu (čl. 3).
Při neexistenci volby pak nařízení v článku 4 autoritativně stanoví, kterého práva má být pro určité smluvní typy použito. Pro smlouvu o koupi zboží je určeno, že se smlouva řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště.91 Pokud však ze všech okolností případu vyplývá, že je smlouva nejúžeji spojena s jinou zemí, je aplikováno právo této země; obdobné pravidlo stanoví nařízení i pro případ, že by na základě právě uvedených kritérií nebylo možno právo rozhodné pro smlouvu určit.
Nařízení současně vymezuje, co konkrétně se řídí právem pro smlouvu rozhodným; jedná se zejména o výklad, plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků, jsou-li stanoveny právem, zánik závazku včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby a důsledky neplatnosti smlouvy (čl. 2).
2.4.2 Nařízení Řím II
Článek 1 (není-li v této kapitole dále uvedeno jinak, vztahují se všechny odkazy na články a nařízení k nařízení Řím II) vymezuje použitelnost nařízení na mimosmluvní závazkové vztahy92 občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů (konkrétně se jedná o civilní delikty, bezdůvodné obohacení, jednatelství bez příkazu a předsmluvní odpovědnost), a současně z působnosti nařízení vyjímá například
90 Článek 1 odst. 2 nařízení Řím I vylučuje z působnosti např. závazky vyplývající z rodinných vztahů, otázky týkající se osobního stavu, majetkových vztahů mezi manželi, závazky vyplývající z předsmluvního ujednání.
91 V souladu se zněním článku 19 se obvyklým bydlištěm obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby rozumí místo jejich ústřední správy; pokud jde o osobu fyzickou, která jedná při výkonu své podnikatelské činnosti je obvyklým bydlištěm její hlavní místo podnikání; pro účely určení obvyklého bydliště je relevantní časový okamžik uzavření smlouvy.
92 Z dikce bodu 11 preambule nařízení Řím II vyplývá, že se nečiní rozdíl mezi závazky vyplývajícími ze subjektivní či objektivní odpovědnosti.
mimosmluvní závazkové vztahy vyplývající z rodinných vztahů, majetkových vztahů mezi manželi a také ty, které vznikají z narušení soukromí a osobnostních práv, včetně pomluvy.93
Stranám je na prvním místě dána možnost zvolit si právo rozhodné dohodou, uzavřenou poté, co došlo ke skutečnosti, která vedla ke vzniku škody. Pokud však účastníci jednají v rámci své podnikatelské činnosti, lze dohodu sjednat i před vznikem této skutečnosti. Volba musí být výslovně vyjádřena nebo musí s dostatečnou určitostí vyplývat z okolností případu (čl. 14). Volba práva je však zcela vyloučena u jednání omezujícího hospodářskou soutěž resp. u nekalé soutěže94 a u porušení práv duševního vlastnictví.95
Není-li stranami zvoleno rozhodné právo, určuje článek 4 pro deliktní právo jako obecné pravidlo lex loci damni infecti, čili právo země kde vznikla škoda; je přitom irelevantní, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež ke vzniku škody vedla. Pokud ale mají poškozený i osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země. Vyplývá-li však z okolností případu, že civilní delikt je úžeji spojen s jinou zemí, použije se právo této jiné země.
Z obecného pravidla jsou podobně jako v nařízení Řím I stanoveny výjimky. Obchodní kupní smlouvě bude jistě nejbližší mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká ze škody způsobené vadou výrobku; zde je rozhodným právo země, v níž měl poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště,96 byl-li výrobek v této zemi uveden na trh.97 Pokud není uvedená podmínka splněna, použije se právo země, ve které byl výrobek pořízen, byl-li v této zemi uveden na trh,98 a jako subsidiární, nedojde-li k naplnění předchozích určovacích kritérií, je nutno použít právní řád země, kde škoda vznikla, a to opět za podmínky, že zde byl výrobek uveden na trh.99 Za situace, že osoba, na které je požadována náhrada škody nemohla rozumně předvídat
93 Úplný výčet mimosmluvních závazkových vztahů, které jsou z působnosti vyjmuty je uvedený v článku 1 odst. 2 nařízení Řím II.
94 Viz článek 6 odst. 4 nařízení Řím II.
95 Viz článek 8 odst. 3 nařízení Řím II.
96 Obvyklé bydliště je v článku 23 nařízení Řím II určeno obdobně jako v nařízení Řím I.
97 Článek 5 odst. 1 písm. a) nařízení Řím II.
98 Tamtéž písm. b).
99 Tamtéž písm. c).
uvedení výrobku v zemi, jejíhož rozhodného práva by se dle předcházejících kritérií mělo použít, aplikuje se právo země, kde má tato osoba obvyklé bydliště.100
Rozhodným právem se dle znění článku 15 nařízení řídí zejména základ a rozsah odpovědnosti, důvody pro vyloučení, omezení a rozdělení odpovědnosti a určení vzniku škody.
100 Článek 5 odst. 2 nařízení Řím II.
3. Perspektivy obchodní kupní smlouvy v českém právním řádu
3.1 Rekodifikace v českém právním řádu – nový občanský zákoník
3.1.1 Obecně k přijetí nové právní úpravy
Již od devadesátých let při Ministerstvu spravedlnosti ČR působila komise pro rekodifikaci občanského práva. Dva členové této komise xxxx. Xxxxx Xxxxx a xxx. Xxxxxxxx Xxxxxxxxx byli pověřeni v roce 2000 tehdejším ministrem spravedlnosti XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx přípravou věcného záměru nového občanského zákoníku. V dubnu roku 2011 byl návrh nového občanského zákoníku spolu s návrhem zákona
o obchodních korporacích a zákonem o mezinárodním právu soukromém předložen Legislativní radě vlády k projednání. Poslanecká sněmovna ČR schválila nový občanský zákoník (dále také „NOZ“ či „Návrh“) dne 9.11.2011, což je první krok k završení jeho více jak desetileté tvorby.101 Původní účinnost byla stanovena na 1. 1. 2013, nicméně zejména vzhledem k rozsáhlosti nové normy, jejího vlivu na prakticky všechny oblasti lidského života, ať už rodinného či pracovního, bylo rozhodnuto, že účinným se tento kodex stane o rok později, tedy 1. 1. 2014. Nový občanský zákoník však čeká ještě náročná cesta Senátem ČR, konečná platnost a účinnost se tak může buď oddálit, nebo v krajním případě vůbec nenastat.
Současně byla při schvalování Poslaneckou sněmovnou ČR přijata široká řada pozměňovacích návrhů, které se však připravované úpravy kupní smlouvy dotkly spíše v rovině oprav některých chyb a přepisů. Pokud se týká ustanovení ostatních, pracuji v diplomové práci s verzí Návrhu, ve které jsou pozměňovací návrhy zohledněny.
3.1.2 Ke změnám souvisejícím s přijetím NOZ
Není cílem této práce podat rozbor všech novinek, které NOZ přináší do českého právního prostředí, proto se budu snažit zaměřit pouze na většinu těch, které obecně či posléze konkrétně souvisí s připravovanými změnami obchodní kupní smlouvy.
101 XXXXXXXXXX, J., Nový občanský zákoník znamená návrat k původním hodnotám [online]. 2011-11-12 [cit. 2011-12-08]. Dostupný z WWW: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxx- volicum/213826.aspx; XXX, Sněmovna podpořila nový občanský zákoník, míří do výboru [online]. 2011-06-08 [cit. 2011-12-08]. Dostupný z WWW: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx- podporila-novy-obcansky-zakonik-miri-do-vyboru/648277&id_seznam=4859.
Hlavní přístupová hlediska nové úpravy jsou shrnuta v důvodové zprávě k NOZ (dále jen „Důvodová zpráva“) jako konvence, integrace, diskontinuita; cílem je pak obnovení pojetí občanského zákoníku jako obecného kodexu. Právě ona integrace je pro další vývoj obchodní kupní smlouvy zásadní, neboť veškerou úpravu závazkových vztahů soukromého práva má nadále sjednocovat pouze NOZ. Za vzor nové úpravě však sloužilo, zejména pokud jde o kupní smlouvu, znění obchodního zákoníku, protože oproti současnému občanskému zákoníku se jedná o normu podstatně mladší a tím i modernější. Z toho tedy plyne, že ačkoli již nebude nadále užíváno pojmu obchodní kupní smlouva, její pozměněná úprava bude existovat nadále pod hlavičkou práva občanského.
Dalším základním rysem nového kodexu je ve vztahu k závazkovým vztahům bezpochyby jejich široká dispozitivnost známá z obchodního zákoníku; tvůrci Návrhu ji uvedli hned do § 1 odst. 2 NOZ, ve kterém stanovuje, že „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Z uvedeného vyplývá, že při rekodifikaci bylo odmítnuto řešení z § 263 ObchZ, tedy taxativní výčet kogentních ustanovení, a došlo k příklonu ke způsobu obsaženému v občanském zákoníku v § 2 odst. 3. V současnosti platná úprava však není přejata zcela. V praxi poněkud problematická formulace platného občanského zákoníku, kdy „není možné odchýlit se od ustanovení, z jehož povahy to vyplývá“, je v § 1 odst. 2 NOZ nahrazena jasněji vymezeným korektivem dobrých mravů, kterážto kategorie je dle Důvodové zprávy „v soukromém právu ustálena, v doktríně dostatečně zpracována a právní praxi nepůsobí větší potíže.“102 Domnívám se tedy, že dobré mravy budou vykládány v souladu s definicí, kterou provedl Ústavní soud103 104. Ujednání mezi účastníky právních vztahů však nově
102 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 610.
103 Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 249/97 – „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“
104 Obdobně viz MATES, J., XXXXXXXX XXXXXXX, Š.: Pár poznámek k úpravě institutu dobrých mravů v NOZ. Bulletin advokacie, 2011, č.7, s. 26.
nesmí porušovat ani veřejný pořádek; tento pojem není v Návrhu blíže definován. Bližší výklad poskytuje Důvodová zpráva, dle které „veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. S tím souvisí i požadavek na transparentní uspořádání soukromých právních poměrů osob.“ Ač se autorům Důvodové zprávy nedá upřít snaha o alespoň obecné vymezení tohoto pojmu, bude třeba si na určitější definici vyčkat spíše v oblasti soudní judikatury; vzhledem ke zkušenostem s institutem dobrých mravů si troufám tvrdit, že bude poskytnuta Ústavním soudem.
V § 263 odst. 2 ObchZ je uvedeno, že smluvní strany se v části pojednávající
o obchodních závazcích nemohou odchýlit ani od základních ustanovení jednotlivých smluvních typů. Podobná formulace v NOZ sice chybí, nicméně nepředpokládám, že její absence, která jen podtrhuje dispozitivnost nové úpravy, by měla zásadní vliv na aplikační praxi. Ostatně z § 1736 odst. 1 NOZ, jenž se shoduje s § 269 odst. 1 obchodního zákoníku, jasně vyplývá, že „zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.“ Uvedené otevírá cestu pro smlouvy nepojmenované, které jsou připuštěny § 1736 odst. 2 NOZ.
Návrh je po vzoru platného obchodního zákoníku založen na principu relativní neplatnosti, vyjádřeného v § 566 NOZ, podle kterého je „na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné;“ a současně dle § 578 odst. 2 NOZ platí, že „nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.“ Z Důvodové zprávy vyplývá, že jedním z hlavních motivů pro tuto úpravu byla inspirace evropskými právními řády; v další řadě je pak tato akcentace relativní neplatnosti projevem odtržení od totalitního právního myšlení, které v sobě současně nese i posílení jednající osoby v možnosti zvolit si, zda bude požadovat neplatnost právního jednání.105 Není třeba připomínat, že tím též dochází k posílení právní jistoty jednotlivce.
105 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 714 - 717.
3.2 Kupní smlouva v NOZ
Koncepce nové úpravy čerpala inspiraci zejména ze švýcarského občanského práva;106 je to patrné zejména na systematice, kdy jsou nejprve formulována obecná ustanovení, která jsou společná všem případům koupě, posléze je upravena kupní smlouva věcí movitých,107 a to včetně odpovědnosti za vady a záruky za jakost, následují odchylky pro stejný smluvní typ týkající se nemovitostí108 a ustanovení
o vedlejších doložkách, jež je možné sjednat. Zde dochází k rozšíření kodifikovaných doložek oproti stávajícím úpravám ať už v platném obchodním či občanském zákoníku. Závěr oddílu je pak věnován úpravě prodeje zboží v obchodě a vše je uzavřeno pododdílem o koupi závodu.
Kupní smlouvou se dle § 2055 NOZ „prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.“ Pro určitost kupní ceny stanovuje NOZ obecně, a nutno dodat, že obdobně jako obchodní zákoník, že je naplněna, pokud je dostatečně určitě ujednán, alespoň způsob jejího určení (§ 2056 NOZ).
3.2.1 Koupě movité věci
Podle § 2061 NOZ se jako koupě movité věci posoudí každá koupě, jejímž předmětem je věc movitá nebo součást nemovité věci, má-li ji kupující nabýt po oddělení jako věc movitou; za kupní smlouvu se dále vždy považuje smlouva
o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit.
Oproti obchodní kupní smlouvě dochází v Návrhu k částečné změně ve formulaci kupní ceny, kdy již není nadále požadováno, jako je tomu v § 409 odst. 2 ObchZ, že kupní cena musí být ve smlouvě určena nebo musí být stanoven alespoň způsob jejího
106 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 595.
107 Pojem věci movité je v NOZ upraven v § 491 odst. 2, jako zbytková kategorie oproti nemovitostem formulací: „Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou movité.“
108 Nemovitostmi se dle § 491 odst. 1 NOZ rozumí „pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.“
určení, nevyplývá-li z vůle stran ji uzavřít i bez tohoto určení. Tvůrci návrhu v § 2061 odst. 2 NOZ zvolili postup opačný; je tak nově určeno, že „mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.“ Není uvedeno, konkrétně jakým způsobem mají strany tuto vůli vyjádřit. Domnívám se však, zejména s ohledem na úvahu rozvinutou v části pojednávající o podstatných náležitostech obchodní kupní smlouvy, že dostatečnému vyjádření plně postačí prosté neuvedení kupní ceny. V takovém případě bude kupní cenou cena obvyklá a ta zcela jistě splňuje i požadavek určitosti vyjádřený v § 2056 NOZ.
Změn doznává také formulace uvedená v obchodním zákoníku vztahující se k odlišení obchodní kupní smlouvy od smlouvy o dílo. V NOZ již bude do kritéria materiálu a kritéria práce zahrnuta i montáž věci, nebude tedy uvedena zvlášť, jako je tomu dosud109. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že ustanovení obdobného znění jako v § 2062 odst. 2 NOZ110 lze nalézt i v článku 3 odst. 2 Úmluvy.111 Lze tedy učinit závěr, že judikatura vážící se v tomto případě k uvedenému ustanovení Úmluvy, může sloužit jako inspirace pro rozhodování a postup soudů i v českém právním prostředí. V judikatuře k Úmluvě lze nalézt rozhodnutí ve věci Xxxxx Xxxxxxx v. W.H.S. Saddlers International ze dne 10. 1. 2006112, ve kterém dochází k formulaci pravidla pro odlišení kupní smlouvy od smlouvy o dílo tím způsobem, že rozhodující je cena zboží v poměru k ceně případné práce, která se v souvislosti s dodáním zboží provádí, ať už jde o montáž, či instalaci. Pokud lze tedy například z faktury dovodit, jaké procento z konečné ceny tvoří provedené práce, a toto procento je nižší než cena zboží, půjde bez pochyby o kupní smlouvu. V opačném případě pak o smlouvu o dílo. Ačkoli se k těmto závěrům v českém právním prostředí při soudním rozhodování mohlo taktéž přihlížet, nevztahovalo se uvedené na montáž, pro kterou se ve vztahu k plnění nevyžadovala převažující část. Předpokládám, že od účinnosti NOZ bude v uvedených
109 Srovnej s § 410 ObchZ.
110 NOZ stanoví, že „za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.“
111 Na základě zmíněného článku se „Úmluva nepoužije na smlouvy, v nichž převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb.“
112 Rozhodnutí je dostupné na xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx či na xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxx0000.
smlouvách či fakturách za provedení plnění z těchto smluv vhodné přesně vyčíslit cenu jednotlivých položek. V případných soudních sporech se tím tak předejde složitému dokazování toho, jakou část konečné ceny montáž nebo výkon jiné činnosti tvořila a o jaký smluvní typ se tedy jedná.
3.2.1.1 Povinnosti prodávajícího
Povinnosti prodávajícího jsou obdobně jako v obchodním zákoníku upraveny NOZ v samostatném oddíle, který však uvádí jednak některá práva prodávajícího, např. právo určit přesné množství, pokud je ve smlouvě stanoveno pouze přibližné, právo určit vlastnosti předmětu koupě, neučiní-li to včas kupující; a jednak i práva kupujícího, jako právo odmítnout dodání přebytečného množství. Nově se oproti stávající úpravě objevuje povinnost při dodatečném určení vlastností předmětu koupě přihlédnout k potřebám kupujícího, které jsou prodávajícímu známy.
Pokud se týká zmíněného dodání přebytečného množství, byl v Návrhu zvolen opačný přístup než v obchodním zákoníku, kde je požadováno, aby kupující s dodáním takovéhoto množství vyslovil souhlas nebo přebytečné množství odmítl; naproti tomu podle NOZ bude kupní smlouva automaticky uzavřena i na přebytečné množství, ledaže je kupující bez zbytečného odkladu odmítne.113
3.2.1.2 Předmět koupě a práva z vadného plnění
Podle obchodního zákoníku je prodávající povinen dodat zboží především v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva. NOZ v § 2071 již nově výslovně neuvádí, že jde o povinnost, ale pouze obecně konstatuje, že prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení.114 Nejsou-li vlastnosti předmětu koupě výslovně ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy či jinak pro účel obvyklý. V případě, že je jakost určena podle smluveného vzorku nebo předlohy, je převzata úprava obchodního zákoníku, a to včetně pravidla, že určuje-li jakost a vzorek smlouva rozdílně, nikoli však rozporně, musí věc odpovídat smlouvě i vzorku příp. předloze (§ 2072 NOZ).
113 Opět se zde tedy projeví zásada relativní neplatnosti, o které je pojednáno v kapitole 3.1.2.
114 Uvedená změna nebude mít na praxi žádný vliv, neboť povinnost je v termínu „odevzdá“ již zahrnuta, je tak otázkou, proč tvůrci Návrhu volili novou formulaci; osobně jsem toho názoru, že ponechání stávajícího, obsahově stejného, znění s výslovným označením, že jde o povinnost, by bylo vhodnější.
Pokud věc nemá vlastnosti uvedené výše v předchozím odstavci, považuje se za vadnou; tato situace pak zakládá kupujícímu právo z vadného plnění.115 Důvodová zpráva uvádí, že dosavadní úprava v obchodním zákoníku je v navrhované úpravě „oproštěna od některých ustanovení generálního významu přenesených do obecné části obligačního práva,116 od ustanovení nadbytečných či kazuistických,“ a že Návrh v případě vadného plnění posiluje právní postavení kupujícího.117 Uvedené konstatování působí dosti odvážně a zcela jistě bude třeba spíše praxí v reálném čase ověřit, do jaké míry je pravdivé. Ono deklarované posílené postavení kupujícího může totiž být výrazně modifikováno právě dosti širokou dispozitivností Návrhu, která posiluje možnost prodávajícího při uzavírání kupní smlouvy, resp. při její případné formulaci, odchýlit se od zákonných ustanovení. Jedná se samozřejmě o možnost odchýlení stanovenou Návrhem pro obě strany smlouvy, nicméně v praxi je běžné, že například všeobecné obchodní podmínky, vztahující se zejména na kupujícího, formuluje pouze prodávající, a kupující se pak může pouze rozhodnout buď podmínky respektovat, nebo se snažit vyhledat jiného prodávajícího, který bude mít všeobecné obchodní podmínky pro kupujícího příznivější. Ujednání, která jsou proti dobrým mravům, sice Návrh zakazuje,118 nicméně rozpor s dobrými mravy musí být stále vysloven soudem, a to je v českém právním podnebí, bohužel, stále záležitost spíše dlouhodobá.
Pro posuzování nároků kupujícího z vad plnění je zachováno hledisko obchodního zákoníku, tedy rozlišování vadného plnění podle toho, zda jde o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy.
Podstatným porušením smlouvy, se nově, poněkud odlišně od současné úpravy, rozumí takové porušení povinnosti „o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala“ (§ 1978 NOZ). Dle § 345 odst. 2 ObchZ, je třeba v době uzavření smlouvy vědět nebo rozumně předvídat, s přihlédnutím k účelu smlouvy,
115 Za vadu je považováno i plnění jiné věci či vada v dokladech nutných pro užívání věci (§ 2075 NOZ).
116 Viz ustanovení o řádném plnění v § 1893 a násl. NOZ.
117 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 1057.
118 Viz blíže kapitolu 3.1.2.
nezájem druhé strany na plnění při takovém porušení smlouvy. Dokázat, že jde o podstatné porušení, je v současné chvíli povinností strany pro toto porušení odstupující119, lze tedy předpokládat, že podle NOZ bude postupováno totožně. Domnívám se však, že na stranu odstupující jsou tímto dokazováním kladeny poněkud vyšší nároky než v dosud platné úpravě. Zcela jistě bude obtížnější prokázat, že druhá strana něco musela vědět, než že to bylo rozumné předvídat. Osobně spatřuji v již tak ne zrovna určitém definování podstatného porušení jeho zpřísnění. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že soudní uvážení v rámci volného hodnocení důkazů, je tím do jisté míry omezeno, neboť prozatím je v případě soudního řízení, především na úvaze soudu, samozřejmě při náležitém unesení důkazního břemene odstupující stranou, zda bude považovat porušení smlouvy za takové, že bylo rozumné předvídat nezájem na jejím uzavření při takovém porušení.
Z hlediska zpřesnění celé konstrukce podstatného porušení, jde jistě o posun vpřed, pomyslnou cenou za toto zpřesnění je však vyšší nárok na dokazování odstupující strany. Pokud se jedná o vztahy obchodněprávní, nemohu s řešením, které zvolili tvůrci Návrhu spočívající ve zpřísnění a zpřesnění, nemohu než souhlasit, protože uzavírání smluv v podnikatelské sféře je povětšinou výsledkem konsenzu smluvních stran, a tak jsou jejich zájmy známé. Je však třeba vzít v úvahu, že v občanskoprávních, tedy spíše spotřebitelských, vztazích má většinou zájem na odstoupení kupující; nelze se tedy ztotožnit s tvůrci Návrhu v tom, že uvedenou konstrukcí je postavení kupujícího posíleno, domnívám se, že na základě výše uvedeného došlo spíše ke ztížení jeho pozice, a to zejména ve zmíněném dokazování.
Nejedná-li se o podstatné porušení smlouvy, je nadále stanoveno, že se jedná o porušení nepodstatné; obdobně pro případ, kdy kupující nezvolí své právo plynoucí mu z podstatného porušení včas (§ 2082 odst. 3 NOZ).
Při vadném plnění znamenajícím podstatné porušení smlouvy má kupující podle Návrhu práva vesměs shodná se současnou úpravou,120 přímo se uvádí právo kupujícího na odstoupení od smlouvy, přiměřenou slevu z kupní ceny, na odstranění vady opravou věci a právo na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodání chybějící
119 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1429.
120 Srovnej s § 436 ObchZ.
věci (§ 2082 NOZ). Nepodstatné porušení pak dává kupujícímu volbu pouze mezi odstraněním vady a přiměřenou slevou z kupní ceny.121 Za odstranění vady se zejména považuje dodání chybějícího množství či oprava věci.122 Prodávajícímu však nebrání nic v tom, aby vadu odstranil například dodáním nového či náhradního zboží;123 v praxi totiž často dochází k situacím, kdy oprava svou ekonomickou nákladností převyšuje cenu věci nové. Otázkou zůstává, jak by prodávající zareagoval na požadavek kupujícího při nepodstatném porušení na odstranění vady dodáním nové věci. Předpokládám, že ani toto řešení totiž není vyloučeno. Od dotčených ustanovení NOZ se totiž lze odchýlit a současně je vše zastřešeno relativní neplatností, pokud by tedy prodávající s kupujícím uzavřeli dohodu, že vada má být odstraněna mimo rámec zákonných ustanovení, nelze tomuto postupu ničehož vytknout. Uvedené ostatně podporuje i znění § 537 NOZ, které stanovuje, že „právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“124
Týká-li se účinků notifikace (reklamace) vad nepřináší Návrh oproti úpravě v obchodním zákoníku žádný zásadní rozdíl. Návrh pozdní oznámení prodávajícímu o vadách, podobně jako to činí platná úprava, nespojuje s prekluzí práva a dosavadní rozdílné soukromoprávní přístupy upravuje tak, že občanskoprávní prekluzi nadále nahrazuje obchodněprávním promlčením.125 Jak se uvádí v Důvodové zprávě „opožděné ohlášení vad nevede k zániku práva kupujícího; soud k němu ex officio nebude přihlížet a práva z vad kupujícímu v takovém případě nepřizná pouze, vznese-li v tom směru prodávající námitku.“126 Jedná se jednoznačně o krok správným směrem, neboť prekluze zakotvená v platné právní úpravě občanského zákoníku bezdůvodně staví
121 Ačkoli se Návrh o slevě či přiměření slevě zmiňuje na více místech, není tento pojem, na rozdíl od úpravy v obchodním zákoníku, konkrétně v § 439 odst. 1, definován. Lze však předpokládat, že při stanovení výše slevy bude ke zmíněnému ustanovení i nadále přihlíženo při současném zohlednění judikatury Nejvyššího soudu ČR. K pojmu přiměřená sleva viz výše kapitolu 2.3.8.
122 XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1534.
123 Musí tak být učiněno do chvíle, dokud kupující neuplatní své právo na slevu nebo neodstoupí od smlouvy (§ 2083 NOZ).
124 Obdobně např. § 548 odst. 2 NOZ a § 1734 NOZ.
125 Srovnej § 428 ObchZ či kapitolu 2.3.5.
126 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 1057.
do výhodnější pozice prodávajícího. Přijetí obchodněprávní úprava je tak do budoucna praktičtější a vhodnější.
Poněkud nadbytečně pak působí § 2087 NOZ, který stanoví, že „neoznámí-li kupující vadu věci včas, pozbývá právo od smlouvy odstoupit.“ Uvedené vyplývá ipso facto z kombinace ustanovení § 2082 NOZ a § 2083 NOZ pojednávajících o následcích nevčasného oznámení vad prodávajícímu. Jak bylo uvedeno výše, nemá kupující v takovém případě právo od smlouvy odstoupit. Lze však uvažovat i o tom výkladu, že tvůrci Xxxxxx, chtěli odstoupení od smlouvy při neoznámení vady věci včas vyloučit právě k prekluzi. Důvodová zpráva zmíněný paragraf blíže nerozebírá, osobně jsem však toho názoru, že se jedná o ustanovení nadbytečné, které ovšem v praxi může působit výkladové problémy, a z hlediska zachování jasnosti by mělo být odstraněno.127
3.2.1.3 Svépomocný prodej
Na závěr této části pojednávající o koupi movité věci se krátce zmíním
o svépomocném prodeji, který je oproti platné úpravě nově kodifikovaným právním institutem (§ 2102 a násl. NOZ); jeho cílem je poskytnout řešení v situaci, kdy je jedna ze smluvních stran povinna převzít věc od strany druhé (může se jednat jak
o kupujícího, tak i o prodávajícího, kterému např. vznikla povinnost převzít věc s vadou od kupujícího) a neučiní tak. Tvůrci Návrhu vycházeli ze správného předpokladu, že nikoho nelze nutit, aby u sebe nepřevzatou věc uchovával po neúměrně dlouhou dobu.
Smluvní strana, která není v prodlení s převzetím věci, má tak po předchozím upozornění prodlévající strany možnost na její účet vhodným způsobem věc prodat poté, co straně v prodlení byla poskytnuta přiměřená lhůta k plnění; tohoto upozornění však není třeba, pokud věci hrozí rychlá zkáza. Domnívám se, že i v případě, že rychlá zkáza věci nehrozí, nebude přiměřená doba poskytnutá k převzetí nějak významně dlouhá. Předpokládám, že aby byl zachován účel uvedeného ustanovení, lhůta by neměla přesáhnout přibližně jeden týden. Neobstojí v této souvislosti ani argumentace prodlévající strany například nadměrným objemem věci, či jejími jinými specifickými rysy, uvedená strana si totiž již při uzavírání smlouvy musela být těchto faktů vědoma a měla tedy možnost se jim přizpůsobit.
127 Bohužel tak nebylo učiněno ani přijatými pozměňovacími návrhy a bude tedy třeba vyčkat, jak s uvedeným ustanovením naloží Senát ČR či následně právní teorie a rozhodování soudů.
Uvedené se použije i v případě, že smluvní strana prodlévá s placením, kterým je předání věci podmíněno. V takovém případě, pokud má strana nacházející se v prodlení skutečně zájem převzít věc, lze předpokládat, že projeví snahu po domluvě se stranou, která má věc u sebe, a které v ten určitý okamžik svědčí právo svépomocného prodeje.
Při svépomocném prodeji se však jedná o prodej cizí věci a z toho důvodu je tedy nutné, aby byl výtěžek prodlévající straně vydán. Kdo takto věci prodal, může si k tíži tohoto výtěžku započíst své účelně vynaložené náklady vzniklé při úschově věci a následně při jejím prodeji.128
3.2.2 Koupě nemovité věci
Koupě věci nemovité jako taková není v současné obchodněprávní úpravě samostatně zakotvena a pro její převod v rámci obchodního styku je proto třeba použít ustanovení občanského zákoníku. K odstranění uvedeného nežádoucí stav dojde přijetím NOZ, který obsahuje smluvní typy i pro případy obchodního styku. Samu kupní smlouvu, jejímž předmětem je věc nemovitá, upravuje Návrh úsporně pouze v § 2104 - 2107. Obligatorně je stanovena písemná forma a to i v případě, že se k nemovitosti smlouvou zřizuje věcné právo. Tvůrci Návrhu, i přesto že pro nemovitost stanovují přiměřené použití ustanovení vztahujících se na koupi věcí movitých, upravují některé následky vadného plnění odchylně.
Pokud má tedy stavba spojená se zemí pevným základem například skrytou vadu, kterou kupující prodávajícímu neoznámil do pěti let od nabytí vlastnictví „soud kupujícímu právo z vadného plnění nepřizná, pokud prodávající namítne, že vada nebyla včas oznámena.“ Prodávající právo na tuto námitku nemá, pokud byla vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věděl nebo musel vědět (§ 2105 odst. 2 NOZ). Uvedené znění je pravým projevem posíleného postavení kupujícího, o kterém se zmiňuje Důvodová zpráva a jedná se o ustanovení v právním řádu žádoucí.
Prodej nemovitostí bude jistě ovlivňovat i návrat zásady superficies solo cedit do českého právního řádu. Stavba se tedy stane součástí pozemku ihned ke dni účinnosti
128 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 1058.
NOZ v těch případech, kde bude existovat jednota ve vlastnictví pozemku a staveb na něm zřízených. To bude znamenat, že pro další úkony včetně koupě a prodeje bude možno v těchto případech disponovat nadále pouze pozemkem; avšak tyto úkony se budou týkat i nemovitostí na něm se nacházejících. V případě nesouladu mezi vlastnictvím pozemku a stavby Návrh stanoví zákonná předkupní práva; tedy předkupní právo vlastníka pozemku ke stavbě a vlastníka stavby k pozemku, či k jeho příslušné části.129
3.3 Převod vlastnického práva
Nabytím vlastnického práva se rozumí případ, kdy se vlastníkem konkrétné věci a nositelem subjektivního vlastnického práva stane někdo, kdo jím dosud nebyl.130 Podle současné právní úpravy je právním důvodem nabytí vlastnického práva tradice, tedy předání a převzetí věci, případně právní skutečnost, která tradici nahrazuje.131
Převod vlastnického práva je zařazen do části třetí Návrhu označené jako absolutní majetková práva a je upraven v § 1091 a násl. Považuji za podstatné upozornit na § 972 NOZ, kterým tvůrci Návrhu deklarují, že od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon. Jedná se tedy o soubor spíše kogentních ustanovení, což je vzhledem k jejich povaze pochopitelné.
Jak uvádí Důvodová zpráva, přiklání se Návrh k ústavnímu principu svobody jednotlivce, který je promítán do soukromé sféry zásadou autonomie vůle. Na základě uvedené zásady dochází ke vzniku subjektivních práv a povinností již projevem vůle stran, čili uzavřením smlouvy a konkrétně k okamžiku její účinnosti (§ 1091 NOZ). Dochází tedy ke změně proti současné úpravě, kde se, není-li dohodnuto jinak, nabývá vlastnictví předáním věci. Návrh ponechává na vůli stran, zda nabytí vlastnického práva odloží smlouvu na pozdější dobu či nikoli.132
129 Viz Ministerstvo spravedlnosti ČR, Stavba je součástí pozemku [online]. [cit. 2011-12-07]. Dostupný z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx-x-xxxxx-xxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx- zmeny/stavba-je-soucasti-pozemku.html.
130 KNAPPOVÁ, M., XXXXXXX, X., XXXXXX, X. Občanské právo hmotné 1. 4. Vydání. ASPI, 2005. s. 348.
131 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 857-858.
132 Tamtéž.
Návrh v § 1092 taktéž reaguje na požadavky právní teorie, praxe a v neposlední řadě na pouze částečné řešení poskytované ustálenou judikaturou. Nadále tak při postupném několikanásobném převodu vlastnického práva k téže věci, která není zapsána ve veřejném seznamu, nabude vlastnické právo osoba, které převodce vydal věc nejdříve (tedy ta, která se ujala držby této věci); nebude-li zde takový nabyvatel, nabývá vlastnické právo osoba, jejíž uzavřená smlouva jako první nabude účinnosti. Vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném seznamu nabude při několikanásobném převodu taková osoba, jejíž právo bude do tohoto seznamu zapsáno jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později. V obou těchto případech je ovšem vyloučena možnost nabytí vlastnictví ve zlé víře, čímž je posílena ochrana dobré víry.133 134
3.3.1 Převod vlastnického práva k věci movité a nemovité
Pro převod vlastnického práva k věci movité zapsané ve veřejném seznamu je nově výslovně stanoveno, že se ho nabývá až zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní předpis stanovuje jinak. Pro věci movité určené druhově bude obecně platit princip známý již nyní z obchodního zákoníku, konkrétně z § 444, tedy že vlastnictví k takové věci se nabývá nejdříve okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.
Pro úpravu převodu vlastnického práva k nemovitosti byly zvažovány dva přístupy; prvním bylo ponechat stávající tzv. registrační princip135 a druhým zavedení principu konsenzuality.136 Osobně jsem spíše zastáncem prvého, neboť klade větší nároky na smluvní strany, aby převod práva zapsaly do veřejného seznamu, což dodává na vážnosti principu materiální publicity, který s ní v českých podmínkách je, a jak vyplývá ze znění § 1097 NOZ, které ponechává i do budoucna registrační princip, bude i nadále spojen.
133 Podle § 7 NOZ se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Dobrá víra se tedy presumuje a ten, kdo dobrou víru popírá, musí unést důkazní břemeno.
134 K uvedenému ustanovení viz blíže závěrečnou kapitolu 3.3.2.
135 Jedná se o zásadu konstitutivního zápisu, kdy nabytí věcného práva k nemovité věci je spojeno se zápisem do veřejného seznamu. Vzhledem k delší proceduře zápisu, se právo nabývá zpětně ke dni podání návrhu.
136 V systému konsenzuálním dochází k nabytí vlastnického práva obdobně jako u věcí movitých již účinností smlouvy, což má především urychlit hospodářský styk.
3.3.2 Nabytí vlastnického práva od neoprávněného137
Institut známý z platného obchodního zákoníku z § 446 přetrvá i v nové kodifikaci soukromého práva avšak podrobněji upravený a pregnantněji formulovaný.138 Dojde tak k překonání nežádoucího dvojího přístupu k tomuto institutu, který v českém právu prozatím panuje. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „z hlediska čl. 11 Listiny základních práv a svobod se tedy nejeví jako odůvodněné odchýlit se od právního pravidla založeného § 446 obchodního zákoníku, nýbrž upravit je jako pravidlo obecného dosahu, které nečiní rozdíl mezi podnikatelem a spotřebitelem.“
Vlastníkem věci se tak podle Xxxxxx stane ten „kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu“ (§ 1101 NOZ). Není tedy zřejmé, že by podobně jako v platné právní úpravě nebylo možné nabýt od nevlastníka, či nově od neoprávněného, nemovitost. Vzhledem k uvedené formulaci však nebude možno nabýt ani další věci movité, které jsou předmětem zápisu ve veřejném seznamu, tedy například některé objekty průmyslového vlastnictví.
Většina řádných titulů nabytí vlastnictví, které uvádí § 1101 NOZ, odpovídá platné úpravě ve zvláštních právních předpisech, či těm, které byly dovozeny praxí;139 nově však dochází k rozšíření i na oblast spotřebitelského práva. Podle vzoru jiných států Evropské unie byla dále doplněna právní konstrukce, na jejímž základě může od neoprávněného nabýt i třetí osoba, pokud získala věc za úplatu od osoby, které vlastník svou věc sám svěřil. Dobrou víru je pak třeba posuzovat vzhledem ke všem okolnostem, tedy i včetně posouzení, zda se nabyvatel držby věci ujal.140
S formulací svěření věci, dle mého názoru souvisí i skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník v platném znění (dále jen „trestní zákoník“ či „TrZ“). Předpokládám, že osoba, která úplatně převedla
137 Dochází ke změně v názvu institutu z nabytí vlastnického práva od nevlastníka na nabytí vlastnického práva od neoprávněného, neboť původní označení nebylo přesné, když i některé oprávněné převody vlastnického práva mohl provést subjekt, který nebyl vlastníkem, např. zástavní věřitel při prodeji obchodního podílu ve veřejné soutěži či veřejné dražbě.
138 Pro znění nové úpravy viz Přílohu II.
139 Jedná se o nabytí ve veřejné dražbě, od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno.
140 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Nový občanský zákoník. 2011-05-18 [cit. 2011-12-07]. Dostupná z WWW: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx, s. 866.
věc, svěřenou jí vlastníkem této věci, na osobu třetí, si předmětnou věc před tímto převodem přisvojila tím způsobem, že s ní nakládala jako s vlastní, a jako takovou ji převáděla. Naplnila tedy skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry141. V úvahu připadá i kvalifikovaná skutková podstatu, tedy spáchání uvedeného činu jako osoba, mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného (§ 206 odst. 4 písm. b) TrZ).142
Nabývání vlastnického práva od neoprávněného však nebude v rámci vymezených hranic možné bez výjimky. Průlom do ochrany dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnického práva od neoprávněného představuje především § 1102 NOZ. Získá-li totiž někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který s takovými věcmi v rámci běžného obchodního styku obchoduje (půjde tedy především o autobazary, zastavárny či obdobný typ obchodu), bude tato věc vlastníkovi věci vydána, pokud prokáže, že ji pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně, a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
Jak jsem uvedl výše, v části Návrhu pojednávající o nabytí vlastnického práva od neoprávněného není výslovně uvedeno, že nabytí věci, zapsané ve veřejném seznamu, tedy zejména nemovitosti, od neoprávněného, bude možné; bude však zajímavé sledovat, jak nová právní úprava obstojí ve světle judikatury, kterou v tuto chvíli rozhodně nelze považovat za jednotnou. Za všechny si dovolím upozornit na aktuální postoje Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR k dané problematice.
Rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 11.5.2011 sp. zn. II ÚS 165/11 došlo totiž ke značnému posílení významu dobré víry právě při nabývání nemovitosti od nevlastníka. V uvedené věci stěžovatel od realitní kanceláře, které byla předmětná nemovitost již dříve převedena, získal za příznivě nízkou cenu nemovitost zatíženou zástavním právem banky v důsledku úvěrů předchozích vlastníků. Po té, co byla
141 „Kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“
142 V rozhodnutí 28/92 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, ročník 1992, se uvádí, že: „Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečování zájmů poškozeného, taková povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. zákonný zástupce nezletilé osoby, opatrovník aj.) anebo ze smlouvy (plné moci).“
nemovitost zbavena zástavního práva, a stěžovatel investoval finanční prostředky do její opravy, rozhodli se původní vlastníci převod realitní kanceláři napadnout žalobou na neplatnost. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí však navázal na dosavadní směr svého rozhodování v případech,143 kdy dochází k nabytí nemovitosti od nevlastníka, a za rozhodující aspekt poskytnutí ochrany nabytým právům označil dobrou víru. Orgán ochrany ústavnosti taktéž zdůrazňuje, že „praxe ve vyspělých demokraciích zohledňuje daleko více skutečnost, že by v případech nabytí od nevlastníka bylo krajně nespravedlivé neposkytovat ochranu právům nabytým v dobré víře. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Ústavní soud dále dovozuje, že nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání, tzn., pokud jednal s osobou zapsanou jako vlastník v pozemkové knize, že by mohlo být jeho vlastnické právo později zpochybněno.“ Na uvedenou problematiku sdílím závěry Ústavního soudu ČR, nemyslím si totiž, že je vhodné, aby nabytí nemovitosti od nevlastníka bylo nepřijímáno bez dalšího; s každým dalším převodem nemovitosti totiž zájem na ochraně dobré víry sílí, a plédování pro absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě došlo, mnohdy i před mnoha lety, k převodu nemovitosti, není na místě.
Opačný názor na uvedenou problematiku však zastává Nejvyšší soud ČR, který výše uvedený nález podrobuje v usnesení sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 ze dne 6.1.2011 kritice a jeho závěry odmítá. Nejvyšší soud vytýká Ústavnímu především ten fakt, že argumentaci, která, dle názoru Nejvyššího soudu, činí obsoletním institut vydržení, a která současně vytěsňuje právní názor, že vlastnické právo k nemovitosti nelze nabýt od nevlastníka chybí „nosné důvody“ na jejichž základě by bylo možné rozhodnutí následovat.
Tvůrci Návrhu se nicméně při jeho tvorbě přiklonili na stranu Ústavního soudu, když, poněkud nesystematicky, mimo část pojednávající o nabytí vlastnického práva
143 Srovnej sp. zn. II. ÚS 77/2000, II. ÚS 1747/2007 či I. ÚS 143/07.
od neoprávněného, ale o několik ustanovení dříve, zakotvují v § 1092 odst. 2 NOZ, že „převede-li strana vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v dobré víře a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později.“ Osobně v této formulaci spatřuji zavedení možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti od neoprávněného a jednoznačné posílení dobré víry nabyvatele. Zmíněné ustanovení totiž nehovoří o tom, že tím, kdo vlastnické právo k nemovitosti převádí, musí být vlastník, ale hovoří se zde pouze o „straně“; argumentem a maiore ad minus lze logicky dojít k závěru, že pokud strana převede vlastnické právo k věci pouze jedné osobě, která je v dobré víře a její právo bude zapsáno do veřejného seznamu, stane se vlastníkem.144
144 Uvedenou domněnku podporuje i znění § 1749 NOZ, kde je stanoveno, že „skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.“
Závěr
V diplomové práci jsem se snažil zaměřit na rozebrání platné právní úpravy obchodní kupní smlouvy, a to jak na úrovni mezinárodní, tak především v platném českém právním řádu. Vzhledem k rozsahu materie nebylo možné postihnout všechny relevantní části v takové míře, kterou zasluhují, proto jsem se v této fázi snažil postihnout zejména úpravu odpovědnosti za vady zakotvenou v obchodním zákoníku.
I přesto, že se jedná o obsáhlou materii s množstvím možných teoretických rozborů, například pokud jde o přiměřenost lhůty či podstatné a nepodstatné porušení smluvní povinnosti, byl jsem poněkud zklamán relativně chudou judikaturou na toto téma, která by dávala příklady a východiska pro praxi. Podobně seznam autorů, kteří se dané problematice, a obchodní kupní smlouvě obecně, věnují, není, i přesto, že se jedná o jeden z nejpoužívanějších smluvních typů, velmi široký. Tento fakt byl však pro mne
o silnou motivací snažit se uchopit téma jinak a nově.
V první části diplomové práce se toto ne vždy daří a nezbývá tak než podat výklad zákonných ustanovení ve světle nové nepočetné judikatury a připojit alespoň vlastní názor a pohled na věc.
O to silnější byla snaha zaměřit se na připravovanou úpravu v novém občanském zákoníku, který po letech příprav nebyl finální podoby a přes Poslaneckou sněmovnu ČR čeká nyní na svůj další osud v horní komoře Parlamentu ČR.
Z hlediska úpravy obchodní kupní smlouvy jde zcela jistě o pokrok kupředu, nová úprava si vzala za cíl spojit úpravu v občanském a obchodním zákoníku do jednoho pregnantněji formulovaného celku, který je zbaven přílišné podrobnosti a celkově působí pro uživatele mnohem srozumitelněji. Tento fakt je pochopitelný, když novou úpravu budou používat, jak osoby fyzické, tak právnické. Právě pro právnické osoby je znalost obchodněprávní úpravy výhodou, neboť nový občanský zákoník si vzor pro úpravu kupní smlouvy vzal právě ustanovení tam uvedená. Pokud se však týká fyzických osob, zcela jistě by větší množství soudní judikatury a odborných statí k pojmům, které jsou doposud známy jen uživatelům obchodního zákoníku, nebylo na škodu.
Vzhledem k tomu, že mne osobně vždy zajímal právní institut nabytí od nevlastníka, snažil jsem se na jeho úpravu v novém občanském zákoníku zaměřit více. Zejména atraktivním se pak jeví tato konstrukce ve vztahu k nabytí vlastnického práva k nemovitosti. V praxi panuje názorový spor mezi dvě nejvyššími soudními orgány v České republice, tedy mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem. Názorové střety obou orgánů vždy způsobují v právní teorii a posléze i v praxi rozruch a rozviřují debaty o tom, na které straně bude od konstantních názorů nakonec ustoupeno. Bohužel nejvíce se uvedené názorové přístupy dotýkají právě účastníků řízení, kteří v soudních sporech tráví nejen množství finančních prostředků, ale zejména i drahocenný čas.
Uvedený stav by však díky schvalované kodifikaci neměl mít dlouhého trvání. Nový občanský zákoník sjednocuje přístup k nabývání vlastnického práva od neoprávněného, a to ať už se jedná o věci movité, kdy jsou formulovány i konkrétní případy, tak jak se osobně domnívám, i pokud jde o nemovitosti resp. věci zapsané do veřejného seznamu. Uvedené dovozuji jednak z akcentu nové normy na dobrou víru a taktéž z ustanovení, která jsou v části pojednávající o převodu a nabytí vlastnického práva obsažena.
I přesto, že nový občanský zákoník má mnoho odpůrců a na jeho přijetí nepanují jednotné názory, je třeba upozornit na ten fakt, že uvedené se nevztahuje k připravované úpravě pojednávající o kupní smlouvě. Osobně navrhované ustanovení považuji za vhodná a věřím, že se v českém právním řádu objeví co nejdříve.
Přílohy
Příloha I.
Vybraná ustanovení z právní úpravy kupní smlouvy v NOZ
Koupě
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 2055
Základní ustanovení
(1) Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že
věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.
(2) Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.
§ 2056
Kupní cena je ujednána dostatečně určitě, je-li ujednán alespoň způsob jejího určení.
. . . . . . . . . . . . .
Pododdíl 2 Koupě movité věci Základní ustanovení
§ 2061
(1) Jako koupě movité věci se posoudí každá koupě, jejímž předmětem není nemovitá věc, jakož i koupě součásti nemovité věci, má-li kupující podle smlouvy nabýt součást po oddělení jako věc movitou. Za kupní smlouvu se vždy považuje smlouva o dodání
spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit.
(2) Mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za
obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.
§ 2062
(1) Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé straně
podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí.
(2) Za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.
. . . . . . . . . . . . .
Předmět koupě
§ 2071
Prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy; jinak pro účel obvyklý.
§ 2072
Při určení jakosti nebo provedení podle smluveného vzorku nebo předlohy musí věc jakostí nebo provedením odpovídat vzorku nebo předloze. Liší-li se jakost nebo provedení určené ve smlouvě a vzorek nebo předloha, rozhoduje smlouva. Určí-li
smlouva a vzorek jakost nebo provedení věci rozdílně, nikoli však rozporně, musí věc odpovídat smlouvě i vzorku nebo předloze.
. . . . . . . . . . . . .
Práva z vadného plnění
§ 2075
(1) Věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2071 a 2072. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v dokladech nutných pro užívání věci.
(2) Plyne-li z prohlášení prodávajícího nebo z dokladu o předání, že prodávající dodal menší množství věcí, nevztahují se na chybějící věci ustanovení o vadách.
§ 2076
(1) Právo kupujícího z vadného plnění zakládá vada, kterou má věc při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projeví až později. Právo kupujícího založí i
později vzniklá vada, kterou prodávající způsobil porušením své povinnosti.
(2) Povinnosti prodávajícího ze záruky za jakost tím nejsou dotčeny.
. . . . . . . . . . . . .
Nebezpečí škody na věci
§ 2097
(1) Nebezpečí škody přechází na kupujícího převzetím věci.
(2) Týž následek má, nepřevezme-li kupující věc, ač mu s ní prodávající umožnil nakládat.
. . . . . . . . . . . . .
Svépomocný prodej
§ 2102
(1) Prodlením strany s převzetím věci vzniká druhé straně právo věc po předchozím upozornění na účet prodlévajícího vhodným způsobem prodat poté, co prodlévajícímu
poskytla dodatečnou přiměřenou lhůtu k převzetí.
(2) To platí i tehdy, prodlévá-li strana s placením, kterým je předání věci podmíněno.
§ 2103
Hrozí-li věci rychlá zkáza a není-li na upozornění čas, není upozornění nutné.
Pododdíl 3
Koupě nemovité věci
§ 2104
(1) Při prodeji a koupi nemovité věci vyžaduje kupní smlouva formu podle § 552. Pro ujednání o výhradě vlastnického práva, o právu zpětné koupě, o zákazu zcizení nebo
zatížení, o výhradě předkupního práva nebo lepšího kupce, jakož i pro ujednání o koupi na zkoušku však postačí i jiná forma, nemá-li být takovým ujednáním k nemovité věci zřízeno věcné právo.
(2) Zřizuje-li se ujednáním o výhradě vlastnického práva, právu zpětné koupě, zákazu zcizení nebo zatížení, o výhradě předkupního práva nebo lepšího kupce nebo ujednáním o koupi na zkoušku věcné právo k věci zapsané do veřejného seznamu, vzniká takové
právo až zápisem do veřejného seznamu.
Příloha II.
Vybraná ustanovení z právní úpravy nabytí vlastnického práva od neoprávněného v NOZ
Část třetí
Absolutní majetková práva Xxxxx XX
Oddíl 2
Pododdíl 7
Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
§ 1101
Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo
f) při obchodu na komoditní burze.
§ 1102
Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
§ 1103
Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1101 nebo 1082, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo
činem povahy úmyslného trestného činu.
§ 1104
Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.
§ 1105
Ustanovení § 1102 až 1104 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu na komoditní burze.
Seznam zkratek
ABGB | Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch – zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský |
NOZ | Sněmovní tisk č. 362/0, vládní návrh občanského zákoníku |
ObchZ | Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce |
ObčZ | Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce |
OchrSpotř | Zák. č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce |
Řím I | Nařízení (ES) č. 593/2008 Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy |
Řím II | Nařízení (ES) č. 864/2007Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy |
TrZ | Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce |
Úmluva | Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží |
ZCP | Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech ve znění platném ke dni uzavření diplomové práce |
Seznam literatury
Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2007.
Xxxxx, X. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. § 221 - § 775. 1. vydání. Praha:Polygon, 2002.
Xxxxx, J., Xxxxxxxxx, J., Podnikatel a rekodifikace obchodního práva. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva. 2009.
Xxxxx, X., Xxxxxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X. a kol., Kurs obchodního práva. Závazkové vztahy. 5. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2005.
Xxxxx, A., Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: Úmuva OSN o mezinárodní koupi zboží. Praha: Linde, a.s., 1999.
Xxxxx, X., Xxxxx, V., Xxxxxxxx, M., Římské právo. 1. vydání. Praha : X.X. Xxxx, 1995.
Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, J., Občanské právo hmotné. Svazek 1., 4. vydání. ASPI. 2005.
Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, J., Občanské právo hmotné. Svazek 2., 4. vydání, ASPI, Praha, 2006.
Xxxxx, L., Obchodní kontrakty. Díl II. Obecná úprava obchodních smluv. Praha. Prospektrum. 1994.
Xxxxxx, X., Xxxxxxxxxx, M., Xxxxxxx a kol., Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008.
Xxxxxx, Z., Mezinárodní právo soukromé. 7. Opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 2009.
Xxxxxx, X., Lehrbuch des Schuldrechts. Bd. II. 1. Munchen : X. X. Xxxx, 1986.
Xxxx, X. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vydání. Praha : Leges, 2010.
Xxxxxxxxxx, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. upravené vydání. 3. Díl,
§ 261 - 408. Praha: Linde Praha a. s., 1997.
Xxxxxxxxxx, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. Díl, § 409 – 565. Praha: Linde Praha a. s., 1997.
Xxxxxxxxxx, X. a kol., Obchodní právo. II. Díl.Codex Praha. 2. Přepracované vydání. 1998.
Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a. s., 2006.
Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, Z., Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. II.díl. Část třetí. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2009.
Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: X. X. Xxxx. 2009.
Xxxxxxx, J., Obchodní kupní smlouva a její perspektivy. (Diplomová práce). Praha: Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. 2009.
Xxxxxxxxxx, J. A., Nařízení Řím I o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. Právní fórum, 2009, č. 11.
Xxxxxxx, V., Uplatnění nároků z odpovědnosti za vady prodané věci a jeho důsledky v majetkové sféře. Právní rozhledy, 2009, č. 23.
Xxxxxxx, V., Uplatnění nároků z odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě. Právní rádce, 2009, č. 7.
Xxxx, P., K výhradě (a nabytí) vlastnictví v obchodním právu. Právní rádce, 2007, č. 8.
Xxxx, P., Xxxxx, K., K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka. Právní rádce, 2007, č. 9.
Xxxx, P., Kdy použít obchodní zákoník a kdy jen občanský zákoník I. Právní rádce, 2007, č. 12.
Xxxx, P., Kdy použít obchodní zákoník a kdy jen občanský zákoník II. Právní rádce, 2008, č. 1.
Xxxx, X., Znovu ke koupi nemovitosti mezi podnikateli. Právní rádce, 2009, č. 3.
Xxxxxxx, M., K vývoji v mezinárodním soukromém právu. Bulletin advokacie, 2009, č. 11
Xxxxxxx, X., Ještě k výpovědi a odstoupení od obchodní smlouvy. Právní fórum, 2009, č. 3.
Chalupa, L., Souběh nároku z odpovědnosti za vady a na náhradu škody. Právní rádce, 2002, č. 10.
Chalupa, L., Obchodně- či občanskoprávní vztah mezi podnikateli. Právní rádce, 2009, č. 1.
Chalupa, L., Více ke kupní smlouvě na nemovitost v režimu obchodního zákoníku. Právní rádce, 2009, č. 7.
Xxxxx, M., Xxxxxxx, O., Oznámení o vadách podle obchodního zákoníku. Právní fórum, 2009, č. 11.
Xxxxx, X. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží jako součást našeho právního řádu. Právník, 1999, č. 1.
Xxxxx, K., Ke kupní smlouvě I. Právní fórum, 2007, č. 4.
Xxxxx, K., Ke kupní smlouvě II. Právní fórum, 2007, č. 5.
Xxxxx, X., Xxxxxxxx Xxxxxxx, Š., Pár poznámek k úpravě institutu dobrých mravů v NOZ. Bulletin advokacie, 2011, č. 7.
Xxxxxxxx, P., Nařízení Řím I – revoluce v oblasti rozhodného práva pro závazky ze smluv?. Obchodní revue, 2009, č. 2.
Xxxx, X., Odpovědnost za vady plnění u kupní smlouvy podle obchodního zákoníku. Právní rádce, 2006, č. 2.
Sehnálek, D., K otázce aplikační přednosti práva Evropské unie v poměru mezi nařízením Řím I a Vídeňskou úmluvou o mezinárodní koupi zboží. Časopis pro právní vědu a praxi, 2009, č. 4.
Xxxx, X., Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy, 2009, č. 10.
Xxxxx, M., Výpověď a odstoupení od smlouvy uzavřené k nepřetržité nebo opakované činnosti v obchodních vztazích. Obchodní právo, 2007, č. 10.
Seznam judikatury
US Court of Appeals for the Fifth Circuit, BP Oil International and BP Exploration&Oil INc v. Empresa Estatal Petroleos de Ecuador, číslo 02-20166 ze dne 11. 6. 2003
U. S. District Court, N.D., California, č. C 01-20230 JW ze dne 27.7.2001, ve věci Asante Technologies, Inc. V. PMC-Sierra, Inc.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 237/98 ze dne 15.12.1998 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 846/2003 ze dne 30. 3. 2006 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3546/2009 ze dne 28. 1. 2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn.32 Odo 1387/2005 ze dne 29.3.2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3244/2007 ze dne 30.10.2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1299/2008 ze dne 26.5.2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2247/2007 ze dne 25.6.2009 Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 24.11.1997
Xxxxx Xxxxxxx x. W.H.S. Saddlers International ze dne 10. 1. 2006 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23.1.2001
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1747/2007ze dne 29.11.20007 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25.2.2009 Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 ze dne 6.1.2011
Seznam internetových zdrojů
xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx
xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx
xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx
xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxx000&xxxxxxx
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx/000000.xxxx
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxx- do-vyboru/648277&id_seznam=4859
xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx
xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxx0000
xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx-x-xxxxx-xxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx- zmeny/stavba-je-soucasti-pozemku.html
Abstrakt
Obchodní kupní smlouva (současná úprava a perspektivy)
Kupní smlouva je jedním z nejpoužívanějších smluvních typů, k jehož uzavírání dochází jak mezi soukromými osobami, tak mezi podnikateli. Vzhledem k připravovanému přijetí nového občanského zákoníku, které bude pro české soukromé právo znamenat jednu z největších změn za posledních téměř 50 let, je jistě vhodné připravované změny tohoto smluvního typu přiblížit a rozebrat.
Cílem mé práce je tedy rozebrat, jak platnou právní úpravu obchodní kupní smlouvy včetně mezinárodní roviny, tak její připravované změny s důrazem na odpovědnost za vady a důsledky plynoucí pro institut nabytí vlastnického práva od neoprávněného obecně a k nemovitosti.
Práci jsem rozdělil do dvou hlavních částí, z nichž první se zaobírá platnou právní úpravou obchodní kupní smlouvy a druhý navrhovanou úpravou v novém občanském zákoníku. Každý z těchto oddílů je pro přehlednost dále rozdělen na řadu menších.
V prvním oddílu se nejdříve zabývám úpravou mezinárodní kupní smlouvy v Úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboží, její aplikací a použitím a následně již zákonnou úpravou obchodní kupní smlouvy v ČR. V rámci platné úpravy pojednávám o podstatných náležitostech obchodní kupní smlouvy, zabývám se odpovědnostními vztahy a v jejich rámci odpovědností za vady a zárukou za jakost. Nároky, které mohou stranám vyplývat při výskytu vad, rozebírám společně se způsobem jejich notifikace. První část pak uzavírám pojednáním o kolizní úpravě vztahující se k soukromoprávním vztahům.
V druhém oddílu nejdříve obecně pojednávám o přijetí nového občanského zákoníku, abych mohl následně navázat rozborem připravované úpravy kupní smlouvy a v jejím rámci pak povinnostmi prodávajícího, rozebráním práv z vadného plnění a jejich uplatnění a úpravou koupě věci nemovité, která bude nadále možná podle jednotné právní úpravy i mezi podnikateli. Vše uzavírám pojednáním o převodu vlastnického k věci movité a nemovité a především rozebráním možnosti nabytí vlastnického práva od neoprávněného s důrazem na nemovitost, přičemž docházím k závěru, že tento bude podle nové úpravy možný.
Abstract
The Commercial contract of purchase (law and perspectives)
The contract of purchase is one of the most concluded contracts between artificial persons as well as between natural legal persons. It is surely appropriate to analyse modifications related to New Civil Code that is being drafted and means one of the biggest legislative changes that is being made in almost fifty years in the Czech private law.
Therefore, the purpose of my thesis is to analyze both an effective law of the commercial contract of purchase including the international level, and forthcoming changes first and foremost related to liability for defects, consequences for the attainment of the ownership from the wrongful proprietor in general as well as in connection with real estate.
I divided the thesis in two main parts; the first one is dealing with an effective law of the commercial contract of purchase, the second one is dealing with legal regulation in New Civil Code according to contract of purchase. Each of these parts is divided into minor chapters for better lucidity.
In the first part I describe International sale of goods regulated by United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods and its application, then by effective law of the commercial contract of purchase in Czech Republic. Within the frame of Czech law I target the essentials of the contract of purchase, relations of liability and liability for defects and contractual warranty within. Afterwards, I analyze the possible claims of the parties in case of defect appearance together with forms of notification. The first part is closed by examination of the conflicting rules of law in the private sphere of the law.
The second part primarily deals with drafting of the New Civil Code in general, to be followed by the chapter about modifications and changes incidental to new codification. In the frame of these changes I analyze obligations of the seller; then I examine possible claims of the parties connected with faulty performance of the contract and its notification. In the next chapter I focus on deed of sale, which will be now possible between legal persons under one legal regulation. The last chapter deals
with transfer of both movable and the real estate property, but mainly analyzes the possibility of acquisition of real estate property from the wrongful proprietor which is, according to New Civil Code, found practicable.
Keywords
The Commercial contract of purchase (law and perspectives)
Keyword: Purchase contract
Wrongful proprietor Civil Code
Klíčové slovo: kupní smlouva
neoprávněný občanský zákoník