Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Diplomová práce Přepravní smlouvy Xx. Xxx Xxxxxxxx 2006/ 2007

„ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a jen s využitím pramenů uvedených v seznamu literatury, které ve všech případech řádně cituji v souladu s příslušnou směrnicí děkana a s citačními zvyklostmi.“

Poděkování:

Xxxxxx mému vedoucímu diplomové práce doc. JUDr. Xxxxx Xxxxxxx XXx. za vstřícnost a cenné rady při konzultacích a během sepisování této diplomové práce.

Obsah

1/ Úvod s. 4

2/ Poznámka k realizaci občanského a obchodního zákoníku v přepravních smlouvách s. 5

3/ Prameny práva přepravních smluv s. 8

4/ Pojmy přeprava a doprava s. 12

5/ Přepravní smlouvy dle ObčZ s. 13

1. Xxxxxxx o přepravě osob ( § 760 an. Obč Z) s. 13

2. Smlouva o přepravě nákladu (§ 765 an. Obč Z) s. 16 6/ Přepravní smlouvy dle ObchZ s. 19

1. Smlouva zasílatelská (§ 601 an. ObchZ) s. 19

2. Smlouva o přepravě věci ( § 610 an. ObchZ) s. 25 3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku ( § 630 an. ObchZ) s. 34 4. Smlouva o provozu dopravního prostředku ( § 638 an. ObchZ)s. 36

7/ Cenné papíry v oblasti přepravy s. 39 1. Úvodní poznámka k cenným papírům obecně s. 39

2. Náložný list s. 40

3. Konosament s. 42

8/ Závěr a doporučení pro případný legislativní proces s. 44

9/ Summary s. 47

10/ Seznam pramenů a literatury s. 49

1. Monografie a odborné články s. 49

2. Judikatura dle výskytu v textu s. 51

3. Seznam právních předpisů s. 52

1/ Úvod

Můžeme říci, že přepravní smlouvy jsou v praxi velmi často využívány. Je to způsobeno tím, že přeprava zboží je plněním blízká dalším smluvním typům. „Použití těchto smluv je široké, zejména pak smlouvy o přepravě věci a smlouvy zasílatelské, a to v souvislosti se smlouvami, jejichž předmětem je hmotné plnění, nejčastěji podle kupní smlouvy dle obchodního zákoníku. Využití těchto smluv totiž zajišťuje, aby se zboží z místa prodávajícího dostalo na místo určené kupujícím (pokud se nejedná o "vlastní odvoz"). V praxi dochází i k situacím, kdy se pro přepravu v jednom "obchodním případu" uzavírá z nadepsaných druhů více smluv než jedna (např. smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci nebo více smluv o přepravě věci apod.).“ 1

V diplomové práci se zabývám přepravními smlouvami, jakožto smluvními typy, které jsou upraveny v občanském a obchodním zákoníku. Věnuji jednotlivým smluvním typům, tak jak jsou upraveny v již zmíněných kodexech, s tím, že důležitou částí mnou zpracované diplomové práce jsou otázky spojené s odpovědností, která může vzniknout při přepravě.

Ve smluvním ujednání jednotlivých smluvních typů hraje důležitou roli autonomie vůle stran – tedy možnost ujednání, které je odchylné od zákonné úpravy, s tím, že se nemůže jednat o ujednání, které by se příčilo podmínkám, které zákon pro tuto problematiku stanovuje. Jednou z částí, kterou se zabývám ve své práci, jsou cenné papíry vztahujícími se k přepravě, s nimiž počítá právní úprava obchodního a občanského zákoníku, s tím, že se jedná spíše v této diplomové práci o okrajovější záležitost.

Jednotlivé statě vysvětluji za pomoci knižních monografií, komentářové literatury, odborných článků a judikatury. Nedílnou součástí musí být samozřejmě právní předpisy, na který je v práci nesčetněkrát odkazováno.

1 Xxxxx, X. Smlouvy k zajišťování přepravy. Právník, 1997, č. 8, s. 9 an.

2/ Poznámka k aplikaci občanského a obchodního zákoníku v přepravních smlouvách

Právní úprava přepravních smluv je v českém právním řádu rozdělena na právní úpravu, která je zakotvena v ustanoveních občanského zákoníku2 (§ 760 an. Obč Z) a v ustanoveních obchodního zákoníku3 ( § 610 an. ObchZ). Jedním z kritérií pro toto rozdělení jsou jednotlivé subjekty, které vstupují do právních vztahů a další stanovené podmínky. Důležitá budou v tomto ustanovení § 261, 2624 ObchZ, která říkají, kdy bude realizován obchodní zákoník. Druhým kritériem je povaha závazkového právního vztahu – tedy to, že některé smluvní typy se řídí vždy obchodním zákoníkem5, bez toho, aniž by bylo rozlišováno, o jaký subjekt se jedná ( podnikatel, nepodnikatel).

Pokud se tedy bude jednat o subjekty ve smyslu § 261/ 16, 27 ObchZ, tak pak bude nutná aplikace zákoníku obchodního. Závazkové právní vztahy, které jsou taxativně stanoveny § 261/3 ObchZ se řídí vždy režimem obchodního zákoníku8. Pokud se však bude jednat o subjekty ve smyslu ustanovení § 262/19 ObchZ, tak pak je možné zvažovat, zda bude využita právní úprava zákoníku občanského, nebo pokud se oba subjekty dohodnou dle dikce § 262/ 2 – tedy písemně, že se bude jejich závazkový právní vztah řídit ustanoveními obchodního zákoníku. V případě, že by jejich ujednání o užití obchodního zákoníku nebylo písemné, tak pak by se jednalo o neplatné ujednání dle § 272/1 ObchZ, s tím, že se jedná o neplatnost relativní10 dle §

2 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, v textu ObčZ.

3 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, v textu ObchZ.

4 V § 261/1, 2 ObchZ upraveny tzv. relativní obchody. Blíže viz Xxxxxx, X. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 7.

5 V našem případě pak důležité jest ustanovení § 261/3 písm d) ObchZ, kde je zmíněna mj. smlouva o provozu dopravního prostředku (§ 638).

6 Podnikatelé, jestliže je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se závazek týká jejich podnikatelské činnosti.

7 Závazkové právní vztahy mezi státem nebo samosprávnými územními jednotkami (obec, kraj) a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.

8 Tzv. typové obchody, či „nominátní obchody“, dříve tzv. absolutní obchody. Viz blíže Xxxxxx, X. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 3 – 5.

9 Závazkový právní vztah mezi dvěma nepodnikateli, nebo závazkový právní vztah mezi podnikatelem a nepodnikatel.

10 „Právní účinky dovolání se relativní neplatnosti (§ 40a obč.z) nastávají dojítím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu.“ Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96.

267/ 1 ObchZ11. Je nutno také pamatovat na důvod neplatnosti proto, že případná dohoda o užití obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem12. Nepodnikatelský subjekt je též chráněn ustanoveními o ochraně spotřebitele dle ObčZ a dle speciálních zákonů13.

Pokud bude užit občanský zákoník, tak pak je možno aplikovat smluvní typ pojmenovaný, nebo innominátní smluvní typ, tak jak jej připouští občanský zákoník v ustanovení § 491. Občanský zákoník upravuje smlouvu o přepravě (§ 760 an.), která se dělí na smlouvu o přepravě osob a smlouvu o přepravě nákladu (zboží). Vedle toho je možné užít innominátní smlouvu, kde by mohlo mj. dojít k společné aplikaci obou těchto ustanovení o jednotlivých přepravních smlouvách. V režimu obchodního práva se však innominátní smluvní typ podle občanského zákoníku neužije14. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nepostihuje specifika jednotlivých typů přepravy ( železniční, říční apod.), obsahuje proto v § 722 zmocňovací ustanovení k podrobnější úpravě osobní a nákladní přepravy zvláštními předpisy, zejména přepravními řády a tarify15.

V režimu obchodního práva se užije innominátní smluvní typ podle § 269/ 2 ObchZ, a dále pak jednotlivé smluvní typy pojmenované v obchodním zákoníku – smlouva o přepravě věci (§ 610 an. ObchZ), smlouva o nájmu

11 „Pro obchodní závazkové vztahy je zde stanovena odchylka od obecného pravidla § 39 ObčZ. Pro případy, kdy jde o ochranu jen jednoho z účastníků obchodního závazkového vztahu, je zde uplatněn princip relativní neplatnosti, tj. jen tento účastník se může neplatnosti právního úkonu dovolat – jinak se považuje tento právní úkon za platný. Toto speciální pravidlo je ovšem dáno jen pro vzájemné závazkové právní vztahy mezi podnikateli.“ Zdroj: Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 1070.

12 § 262/1 ObchZ věta poslední.

13 § 262/4 ObchZ: [...], ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku .

14 Arg. § 1/2 ObchZ, kde je stanoveno, že prioritně se použije ustanovení obchodního zákoníku, při absenci ustanovení pak má být použito občanského práva. Tím, že však obchodní zákoník ustanovení o smlouvě innominátní obsahuje, tak pak je vyloučeno aplikovat smlouvu innominátní dle občanského práva, protože innominátní smlouva dle obchodního zákoníku by měla v tomto případě přednost.

15 Xxxxxx, X., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 394.

dopravního prostředku ( § 630 an. ObchZ), smlouva zasílatelská ( § 601 an. ObchZ) a smlouva o provozu dopravního prostředku ( § 638 an. ObchZ). Kombinace těchto jednotlivých smluvních typů je možná v nepojmenované smlouvě16. Užitím nepojmenované smlouvy dle ObchZ ( a taktéž dle Obč Z) však nesmí být obcházen obchodní (občanský) zákoník, nebo jiný právní předpis. Jednalo by se o neplatné ujednání. Otázkou by bylo, zda takto neplatné ujednání by mohlo být posouzeno jako uzavření nějakého smluvního typu, který zákon výslovně uvádí. SR 6/ 96 s. 149 toto vylučuje: „Neplatnost smlouvy způsobená tím, že se smlouva svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu (§ 24 odst. 1 hospodářského zákoníku, nyní zvláště § 39 obč.z), je objektivní skutečností; taková smlouva nemá právní následky zamýšlené účastníky bez ohledu na to, který z účastníků neplatnost způsobil a zda některý z účastníků uzavřel smlouvu v dobré výře.“ Dle HP 5/80, s. 335:

„Do smlouvy nelze zahrnout ustanovení, které by bylo v rozporu s právním předpisem.“ Bylo by pak možné uvažovat jak o neplatnosti úplné, tak o neplatnosti částečné, tak jak ji připouští obchodní i občanský zákoník. Úř. Sb. 17 900 ( z r. 1940): „Absolutní neplatnost některých ustanovení smlouvy nemá v zápětí neplatnost i ostatních ujednání do smlouvy pojatých a zákonnému zákazu se nepříčících jen tehdy, když takováto ustanovení smlouvy mohou obstát sama o sobě a nejsou-li k ustanovením zákonného zákazu se příčícím v žádném vztahu.“

16 § 269/2 ObchZ, věta první, umožňuje uzavřít smlouvu, která není v ObchZ upravena jako typ smlouvy – není tak vyloučeno, že by nemohla být uzavřena smlouva, která je kombinací několika smluvních typů. Blíže k nepojmenovaným smlouvám viz Xxxxxx, X., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 11, 73 vč. xxxxxxxx pod čarou.

3/ Prameny práva přepravních smluv

Právní úprava v českém právním řádu spočívá na jedné straně v občanském a obchodním zákoníku, na druhé straně je tato úprava doplněna právními předpisy správní povahy. Jedná se v tomto případě o jednotlivé prováděcí předpisy k typům dopravy – tedy zejména zákon o drahách, zákon o silniční dopravě, zákon o civilním letectví apod. Nedílnou součástí přepravních smluv je právní úprava obsažená v přepravních řádech17, kde jsou dopodrobna upravena práva a povinnosti smluvních stran. Přepravní řády jsou prováděcí právní předpisy, které upravují základní přepravní podmínky pro jednotlivé obory dopravy, doplňují obecnou právní úpravu občanského a obchodního zákoníku18. S úpravou práv a povinností smluvních stran počítá jak občanský, tak obchodní zákoník – jedná se o ustanovení § 772 Obč Z a § 629 ObchZ. Vzhledem k tomu, že většina ustanovení v obchodním zákoníku o přepravních smlouvách je dispozitivní, tak pak v přepravních řádech může být velké množství práv a povinností stran závazku upraveno odchylně, samozřejmě dle intencí obchodního zákoníku. Pro určení práv a povinností z přepravní smlouvy vyplývajících bude též důležitá samotná smlouva, která vzhledem k dispozitivnosti většiny ustanovení o přepravních smlouvách v ObchZ bude většinou přesnější, než-li samotný text zákona. Občanský zákoník počítá s tím, že budou na přepravní smlouvy aplikována ustanovení § 760 an. Obč Z, dále pak samozřejmě obecná ustanovení o závazcích ( § 488 an.

17 K vydání přepravního řádu je zmocněna na základě § 771 ObchZ vláda. Přepravní řád musí mít formu nařízení. „Vzhledem k tomu, že nové přepravní řády podle uvedeného zmocnění vláda pro všechny druhy přepravy nevydala, platí v současné době i nadále (viz § 773) některé přepravní řády vydané podle hospodářského zákoníku. Z nich jsou nepoužitelná ta ustanovení, která omezují odpovědnost dopravce stanovenou v § 622 a 624. Jsou však použitelná ta ustanovení, která omezují odpovědnost dopravce v jiných případech (např. v případě škody způsobené prodlením s provedením přepravy). Rovněž jsou použitelná ustanovení, která upravují uplatňování nároků přepravce vůči dopravci, a to i pokud jde o odpovědnost za škodu na zásilce. Platnými přepravními řády jsou tyto: pro veřejnou drážní dopravu (nař. vl. č. 1/2000 Sb., v novelizovaném znění), silniční (vyhl. č. 133/1964 Sb., v novelizovaném znění), letecký (vyhl. č. 17/1966 Sb., v novelizovaném znění).“ Zdroj: Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1154.

18 Xxxxxxxx, O., Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004 , str. 1113; Xxxxx, X., Xxxxx, M., Xxxxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). Praha: Linde, 2006, str. 731 správně připomíná, že se nemusí jednat pouze o prováděcí předpisy k ObčZ a ObchZ, ale též k jiným právním předpisům.

Obč Z), pokud to není vyloučeno povahou věci či jinými právními předpisy ( přepravní řády), který by obsahovaly speciální ustanovení (§ 772 ObčZ).19

Důležitými právními předpisy jsou také mezinárodní smlouvy, které se vztahují k jednotlivým typům dopravy. Právní normy těchto mezinárodních smluv tak unifikují právní úpravu v oblasti přepravních smluv. Zmínit lze například pro železniční dopravu Úmluvu o mezinárodní železniční dopravě ( COTIF, č. 8/ 1985, ve znění pozdějších novel), vč. dodatků A, B20. V letecké dopravě je ČR vázána tzv. Varšavskou smlouvou ( Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, č. 15/ 1935 Sb., ve znění pozdějších doplňků), Haagským protokolem z roku 1955 (Protokol, kterým se mění Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, č. 15/ 1966 Sb., v platném znění), Úmluvou o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem, doplňující Varšavskou úmluvu ( Guadalajská úmluva, č. 27/1968 Sb., v platném znění). V oblasti silniční přepravy se jedná o Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě ( CMR, č. 11/1975 Sb., v platném znění), v mezinárodní námořní přepravě o Úmluvu OSN o námořní přepravě zboží (tzv. Hamburská pravidla o konosamentech, č. 193/ 1996 Sb., v platném znění).

Důležitý je vztah přepravních smluv a Incoterms21. Je nutné upozornit na to, že Incoterms, jakožto mezinárodní obchodní termíny, nezasahují do přepravní smlouvy. Incoterms obsahují práva a povinnost stran v rámci dodání zboží.

Incoterms jsou nejrozšířenějším souborem mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce používaných obchodních doložek v zahraničním obchodě. Žádné z vydaných Incoterms nebyly a nejsou mezinárodní dohodou mající všeobecnou platnost. Incoterms byly zpracovány a vydány nevládní organizací

- Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Incoterms nejsou závaznou normou

19 Xxxxxxxx, O., Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004 , str. 1113; taktéž Xxxxx, X., Xxxxx, M., Xxxxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). Praha: Linde, 2006, str. 731.

20 Dodatek A – CIV, dodatek B – CIM.

21 Jednotlivá znění z let 1953, 1963, 1976, 1980, 1990, 2000.

mezinárodního ani vnitrostátního práva. Stávají se normou smluvního práva teprve tehdy, kdy smluvní strany zahrnou příslušnou doložku do smlouvy. V praxi je proto nutné odvolat se na příslušné Incoterms jak v nabídce, tak i při přijetí a potvrzení objednávky a rovněž v samotné smlouvě. Incoterms se vztahují výlučně na obchodní doložky používané v kupní smlouvě. To znamená, že upravují vztahy pouze mezi prodávajícím a kupujícím.

V žádném případě se Incoterms netýkají přímo nebo nepřímo poměru mezi jednou stranou kupní smlouvy a třetí stranou - dopravcem, který vyplývá z přepravní smlouvy. Je ovšem samozřejmé, že přepravní smlouva musí odpovídat podmínkám kupní smlouvy, tj. i příslušným podmínkám Incoterms, pokud byly do ní vtěleny, jinak může snadno docházet k nedorozumění a omylům. V tom je i určitá souvislost mezi kupní smlouvou a přepravní smlouvou22.

Obchodní zákoník v § 274 počítá s tím, že strany závazku mohou formou nepřímého smluvního ujednání23 odkázat na vykládací pravidla. Použijí-li strany ve smlouvě některé z doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že strany zamýšlely dosáhnout touto doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na něž se strany ve smlouvě odvolaly, jinak vykládacími pravidly, která s přihlédnutím k povaze smlouvy se obvykle používají.

Způsob odkazu na Incoterms může být ve smlouvě dvojí. Prvně může být použit pouze odkaz na Incoterms, bez bližšího určení, které verze Incoterms se má použít. V tomto případě pak bude nutné aplikovat ustanovení

§ 274 ObchZ. Tedy, bude aplikována verze Incoterms, která bude odpovídat s přihlédnutím k povaze smlouvy24. Řešení však může být velmi problematické!

Druhý způsob odkazu bude vypadat tak, že bude odkázáno na Incoterms, a bude určena i verze, tedy 1953, 1963, 1976 apod. V tomto

22 Xxxxxx, V. INCOTERMS 1990 – komentář. ČSOPK 1991, s. 255 an., ASPI Ič. 1442 (LIT).

23 Xxxxx, X. Obchodní smlouva. Právní praxe v podnikání, 1996, č. 2, s. 1 – 13.

24 Např. Xxxxxxxxxx, X. Komentář k § 274 zák. č. 513/1991 Sb., Některá ustanovení o uzavírání smlouvy – Jednání o uzavření smlouvy, ASPI Ič. 17465 (LIT).

případě pak problém při interpretaci smlouvy nemůže nastat, protože určení verze Incoterms je více než jasné.

4/ Pojmy přeprava a doprava

V praxi dochází často k tomu, že jednotlivé pojmy jsou zaměňovány, nebo jsou užívány nesprávně. Definici obsahuje mj. publikace X. Xxxxxxxxxxx

– Právo mezinárodního obchodu25. Holub26 ve svém komentáři přináší nejistotu a terminologickou nejednotnost, která se opakuje i v právních předpisech.

Přeprava označuje veškeré úkony, které souvisejí s přepravením věcí či osob z místa A do místa B prostřednictvím dopravního prostředku. Přeprava tak zahrnuje i další nutné úkony, kterými jsou například naložení a vyložení zboží, skladování zboží, odbavení vývozní a celní dokumentace apod. Přepravcem ( odesílatelem) je pak osoba (subjekt), pro kterou dopravce provádí přepravu. Přepravce je pak ve smluvním vztahu s osobou, která má zabezpečit přepravu. U přepravní smlouvy tak vystupují tři subjekty – odesílatel, dopravce a příjemce27. Odesílatel a příjemce jsou pak přepravce.

Doprava označuje technické úkony nutné k tomu, aby byl zabezpečen provoz dopravních prostředků. Dopravcem je pak ten subjekt, který dopravu provádí.

Jako příklad by bylo možné uvést České dráhy, a.s. Jedná se o subjekt, který zabezpečuje přepravení věci ( zásilky) z místa odeslání do místa určení. Jedná se tedy o dopravce. Hlavní činností českých drah bude provádění přepravy osob a zásilek. Smluvním typem v obchodním právu bude pro české dráhy nejčastější smlouva o přepravě věci dle § 610 an. ObchZ.

Přepravcem je v tomto případě subjekt, který je např. vlastníkem přepravované věci. Na přepravci je pak povinnost například vyřídit celní a vývozní dokumentaci.

25 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 419.

26 „V předpisech o přepravě a o dopravě bývá termínů „doprava“ a „přeprava“ používáno většinou v tom smyslu, že vlastní provoz (způsob provedení přemístění) bývá označován termínem „doprava“, zatímco účel a výsledek této činnosti je označován jako „přeprava“. Přeprava se týká všech druhů dopravy […] a v jejich zásadní úpravě není mezi nimi v podstatě rozlišováno. […].“ Viz Xxxxx, X., Xxxxx, M., Xxxxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). Praha: Linde, 2006, s. 731.

27 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb., Smlouva o přepravě věci. Úvod. Přehled literatury. 1999, ASPI Ič. 17870 (LIT).

5/ Přepravní smlouvy dle ObčZ

Občanský zákoník rozlišuje v hlavě XX. dva druhy přepravních smluv. Prvním druhem je smlouva o přepravě osob, druhým druhem je pak smlouva přepravě nákladu.

Předpokladem aplikace ustanovení občanského zákoníku je neexistence podmínek stanovených v zákoníku obchodním – tedy ve zmíněných §§ 261, 262 ( viz výše).

1. Smlouva o přepravě osob (§ 760 an. Obč Z)

Nominátní smluvní typ přepravy osob upravuje občanský zákoník v části osmé, hlavě XX., oddílu prvním. Oddíl první (a též obdobně i oddíl druhý) je rozdělen na ustanovení o přepravě osob a na ustanovení o odpovědnosti.

Předmětem smlouvy o přepravě osob je vždy cestující, který má právo být přepraven na základě platné smlouvy o přepravě osob vzniknuvší mezi jím a dopravcem do místa určení. Smlouva vzniká v okamžiku, kdy jsou naplněna ustanovení jednotlivých přepravních řádů – např. zakoupením jízdenky (§ 11 silničního přepravního řádu), přijetím objednávky na nepravidelnou hromadnou přepravu osob ( § 26/1 silničního přepravního řádu), nastoupením do dopravního prostředku28 apod29. Spolu s cestujícím je dopravce povinen

28 „Jak již Ústavní soud výše uvedl, smlouva o přepravě v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného dopravního prostředku. Zvláštnost této smlouvy spočívá ve formě úhrady ceny za přepravu, která může být paušálně zálohová (síťové jízdenky), nebo přímá (platba řidiči anebo stanovený způsob znehodnocení předem zakoupené jízdenky při nástupu do vozidla). Tím, že cestující nastoupí do dopravního prostředku, pak konkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby. Mlčky přistupuje i na další, obecně známé vedlejší ujednání smlouvy, totiž mít u sebe platnou jízdenku a na vyzvání ji předložit ke kontrole. Pokud však cestující nezaplatí před zahájením přepravy řádně a včas jízdné, které je cenou za poskytované služby, mlčky souhlasí i s tím, že mu bude účtována smluvní pokuta stanovená a vymáhaná pověřeným pracovníkem dopravce. Použití prostředku městské hromadné dopravy tak i nadále zůstává v plné dispozici občana jako cestujícího a je na jeho úvaze, zda za takto stanovených podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu o přepravě uzavře.“ Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ČR, Xx.x.x.XX, sv. 21, č. 5 – Pl. ÚS 33/2000.

29 Rozdílně od vzniku smlouvy na přepravu osob je však upraven vznik přepravní smlouvy, pokud se jedná o přepravu zboží. Silniční přepravní řád hovoří v § 41 u přepravy zboží o vzniku smlouvy, tak, že smlouva vzniká: a) přijetím objednávky; b) u přepravy ohlášené dopravnímu středisku podle předpisů o řízení nákladní automobilové dopravy převzetím transportního průkazu střediska dopravcem, výjimečně přijetím jiným způsobem vydaného příkazu střediska k provedení přepravy; c) jde-li o přepravu, kterou není třeba již objednávat (§ 40 odst. 1, písm. b) a c)), započetím přepravy; d)

dopravit zavazadlo30 cestujícího, s tím, že není však stanovena povinnost, že zavazadlo musí být dopraveno do místa určení stejným dopravním prostředkem. Povinnost dopravce je zavazadlo dopravit do místa určení, a to tak, že cestující může mít zavazadlo u sebe, nebo odděleně jiným dopravním prostředkem. Dle ustanovení § 762/ 2 ObčZ je však dopravce povinen dopravit zavazadlo nejpozději ve stejnou dobu jako cestujícího příjezd do místa určení. Cestující má povinnost si pak toto zavazadlo vyzvednout, s tím, že pokud si je nevyzvedne, tak dle § 773, resp. § 656/ 2 a 3 ObčZ může dopravce věc prodat ( cestující má 6 měsíční lhůtu pro vyzvednutí si zavazadel, u věcí větší hodnoty pokud známa je adresa, tak nutno vyrozumění majitele věci, aby si ji vyzvednul… viz § 656/2, 3 Obč Z).

Během dopravy je dopravce povinen starat se o cestujícího v tom smyslu, aby mu byla zajištěna bezpečnost a odpovídající pohodlí. Pokud se jedná o přepravu, která je hromadná, tak pak má cestující právo též na použití společenských a kulturních zařízení31. Povinnosti na straně dopravce jsou tedy dopravit cestujícího s případným zavazadlem řádně32 a včas. Pokud by došlo k pochybení na straně dopravce, tak pak se jedná o porušení jeho povinnosti a je nutné snést následek v podobě odpovědnosti.

Odpovědnost v tomto případě bude odpovědností objektivní, kde dopravce bude odpovídat i za náhodu (tedy při absenci zavinění). Pokud je tedy cestující dopraven na místo určení se zpožděním, tak má právo na

pokud nevznikla podle bodů a) až c), převzetím zásilky k přepravě.

30 Silniční přepravní řád v § 17 však nepovoluje cestujícímu přepravu jakéhokoli zavazadla. Vyhláška rozlišuje zavazadla, kterých může být přepravováno maximálně 3 ks, s tím, že jsou možné výjimky a předměty, které nejsou definovány jako zavazadlo – a jsou možné držet je v ruce, popř. na klíně. Jako zavazadlo je možné přepravovat a) věci, které je možno vzhledem k jejich objemu, úpravě, délce nebo váze rychle a bez obtíží naložit a umístit ve vozidle nebo na střeše vozidla, popř. ve zvláštním zařízení pro zavazadla; b) živá zvířata, pokud jsou splněny zvláštní podmínky. Cestujícímu není dovoleno brát s sebou do vozidla a) věci, jejichž přeprava je zakázána všeobecnými právními předpisy nebo opatřeními orgánů státní správy; b) věci nebezpečné, a to v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy;

c) nabité střelné zbraně, s výjimkou střelných zbraní příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, pro jejichž přepravu platí zvláštní předpisy; d) věci, které mohou ohrozit bezpečnost provozu nebo poškodit, popř. znečistit cestující nebo vozidlo, zejména pro nevhodný způsob balení; e) věci, které svým zápachem, odpuzujícím vzhledem apod. by mohly být cestujícím na obtíž; f) zavazadla, jejichž celková váha přesahuje 50 kg.

31 Viz např. § 20 silničního přepravního řádu.

32 Pod slovem „řádně“ bychom měli rozumět jak otázku bezpečnosti přepravy cestujícího, tak řádné dopravení případného odděleně dopravovaného zavazadla.

náhradu škody v podobě ušlého zisku a škody skutečné. Předpokladem uplatnění náhrady škody je, že to přepravní řád dopravce připouští, pokud se jednalo o dopravu pravidelnou ( viz § 34/ 2 silničního přepravního řádu). Pokud se jednalo o dopravu nepravidelnou, tak je dopravce povinen zaplatit cestujícímu škodu, s tím, že rozsah a podmínky náhrady škody stanoví přepravní řád (např. § 34/ 3 silničního přepravního řádu limituje náhradu škody výší ceny jízdného, které bylo sjednáno, zaplaceno, nebo by bylo obvyklé). Další podmínkou pro nárok náhrady škody je uplatnění svého práva včas – tedy bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě šesti měsíců. Uplynutím této lhůty dochází k prekluzi nároku – právo na náhradu škody zaniká.

Pokud vznikla škoda na zavazadlech cestujícího, nebo pokud byla zavazadlo dopravena do místa určení později, tak má cestující právo na uplatnění náhrady škody. Dopravce odpovídá dle ustanovení § 427 an. Obč Z za to, že zavazadla nebudou během cesty poškozena, odcizena, či později dopravena do místa určení, pokud jsou tato zavazadla přepravována spolu s cestujícím. Dopravce odpovídá za škodu, která vznikne na zavazadlech, pokud tato škoda má svůj původ v zvláštní povaze provozu. V případě, kdy škoda má svůj původ v okolnostech provozu, může se provozovatel (tedy dopravce) zprostit své odpovědnosti, pokud prokáže, že škoda byla způsobena okolnostmi nemající svůj původ v provozu, nebo pokud okolnostem způsobujícím škodu nemohlo být zabráněno vynaložením veškerého úsilí ( vis maior).

Pokud jsou zavazadla přepravována do místa určení odděleně od cestujícího, tak pak dopravce odpovídá dle ustanovení o odpovědnosti při nákladní přepravě, tedy dle § 769 an. Obč Z, s tím, že §§ 420, 421, 427 an. nebudou aplikovány33. V tomto případě se jedná o odpovědnost objektivní, s tím, že je možné se jí zprostit, pokud dopravce prokáže některý z liberačních důvodů z odstavce prvního. Pokud vznikne cestujícímu škoda na

33 Taktéž Xxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). Praha: Linde, 2006, s. 738, 739.

zdraví, tak odpovídá dopravce dle ustanovení § 427 an. Obč Z, s tím, že nelze vyloučit též žalobu dle § 11 an. Obč Z, popř. trestní odpovědnost dopravce.

2. Smlouva o přepravě nákladu (§ 765 an. Obč Z)

Oddíl druhý, hlavy XX., části osmé občanského zákoníku upravuje smlouvu o přepravě nákladu. Předmětem tohoto smluvního typu může být pouze náklad (tedy zboží)34. V tomto závazkovém právním vztahu, kde předmětem je přeprava nákladu je dopravce povinen dopravit náklad do místa určení a vydat jej příjemci. Odesílatel má povinnost zboží odevzdat dopravci, zaplatit smluvenou cenu za službu a popřípadě dle § 765/ 2 Obč Z potvrdit písemně na žádost dopravce objednávku přepravy. Povinností příjemce je vyzvednout si zásilku dle § 773 ve spoj. s § 656/ 2 a 3 Obč Z ve lhůtě šesti měsíců. Povinností dopravce je provést přepravu s odbornou péčí a ve stanovené lhůtě, popřípadě na žádost odesílatele písemně potvrdit převzetí zásilky. Subjekt, který má povinnost přepravit zásilku nemusí být shodný s původním subjektem, který je povinen k dopravě. Původní „ dopravce může užít k provedení přepravy i jiných fyzických nebo právnických osob“. Zásilka musí být vyzvednuta příjemcem v krajní lhůtě 6 měsíců, jinak může být prodána (viz blíže § 773, resp. § 656/2, 3 Obč Z). Obdobně bude postupováno, kdy zásilku není možno příjemci doručit z jiných důvodů.

Odpovědnost při přepravě nákladu je upravena § 769 an. Obč Z, s tím, že § 768 je při přepravě nákladu jiným dopravcem nutně využitelný. Dopravce odpovídá za to, že náklad bude doručen do místa určení s odbornou péčí, ve stanovené lhůtě35, bez vad. Na odpovědnost dopravce se nevztahují § 420 a 421 Obč Z, s tím, že dle § 769/3 Obč Z se ustanovení § 427 an. Obč Z neužijí. Odpovědnost je v tomto případě taktéž objektivní, s tím, že dopravce odpovídá i za náhodu. Dopravce se může liberovat pouze dle § 441 Obč Z, pokud byla škoda způsobena zaviněním poškozeného, a to buď částečně či

34 Lze též použít slovo zásilka, tak jak jej uvádí a definuje nařízení vlády č. 1/2000Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní nákladní dopravu, v platném znění, § 2 písm. e).

35 Dodací lhůta by měla být prvně stanovena smlouvou, pokud smlouva v tomto mlčí, tak pak např. vyhláška č. 133/1964 Sb. v § 57/1 hovoří o lhůtách, které jsou závislé na vzdálenosti, do které byla zásilka dopravována.

plně. Dle § 769 neodpovídá za vady dopravce, pokud tyto vady byly způsobeny odesílatelem, příjemcem, vadností zásilky, jejího obalu nebo balení, zvláštností zásilky a kvůli vis maior. Bližší právní úprava může být stanovena přepravními řády36. Např. dle § 46/2 silničního přepravního řádu odpovídá odesílatel za poškození zásilky, pokud byla tato zásilka nedostatečně nebo vadně zabalena.

Dopravce bude povinen k hrazení náhrady škody při vzniku ztráty zboží37 či jeho poškození38 v době od převzetí zásilky do jejího předání příjemci. Bude tak hrazena cena zboží, které bylo zničeno nebo poškozeno, dále též účelné náklady vzniklé s přepravou ztracené či zničené zásilky. Pokud je však zásilka jen poškozena či odcizena v určité části, tak pak je dopravce povinen hradit jen poměrnou část, která je rovna ceně poškození/ odcizení zboží39. Jestliže bylo zboží poškozeno a oprava je možná a účelná, tak pak hradí dopravce opravu tohoto zboží. Pokud vzniknou „jiné škody“ z nákladní přepravy, tak je za ně dopravce odpovědný, pokud byly způsobeny překročením dodací lhůty. Podmínky a rozsah mají stanovit přepravní řády. Jak již bylo zmíněno, § 27/5 přepravního řádu drážního stanoví limitaci náhrady škody. Součet částečných náhrad škody za částečné zničení zásilky nesmí překročit výši náhrady škody za celou zásilku.

To, aby mohlo být právo na náhradu škody přiznáno, je uplatnění svého práva v § 771 Obč Z stanovené lhůtě, která počíná vydáním zásilky

36 Např. § 70/2 písm. e) silničního přepravního řádu hovoří o důvodech, kterými se lze zprostit odpovědnosti při škodě na zásilce. Jedná se v tomto případě o zvláštní povahu zásilky, kterou vyhláška rozumí: za takové škody se považují škody vzniklé přirozenou povahou zásilky , zejména výbušností, samozápalností, hořlavostí, křehkostí, vypařováním, vysycháním, rezivěním, zmrznutím, hnitím, zapařením a u živých zvířat poraněním, uhynutím nebo vyhladověním.

37 Např. § 24/1 drážního přepravního řádu definuje ztracenou zásilku jako zásilku, která nebyla dopravcem přichystána k odběru ve stanici určení do 30 dnů ode dne následujícího po dni uzavření přepravní smlouvy.

38 Drážní přepravní řád definuje v § 24/4 okolnosti, za kterých je považována zásilka za poškozenou nebo částečně ztracenou během přepravy. Jedná se zejména o: a) chybějící nebo porušené nebo neúplné plomby na zásilce nebo na voze, nebo jsou-li zásilka nebo vůz opatřeny plombami, které neodpovídají identifikaci uvedené v nákladním listu, b) viditelné stopy porušení zásilky, např. vytékání, troušení nebo sypání obsahu zásilky, c) zjevné poškození vozu (např. poškozená střecha, podlaha nebo skříň), d) překročení dodací lhůty u snadno zkazitelných věcí.

39 Přepravní řád drážní limituje výši náhrady škody za částeční zničení nebo poškození zásilky v § 27/5 tak, že pokud je součet náhrad při částečné ztrátě zásilky a poškození zásilky vyšší než náhrada škody při úplné ztrátě zásilky, nesmí náhrada škody oprávněnému překročit výši náhrady škody při úplné ztrátě zásilky.

příjemci a končí uplynutím 6 měsíců. Pokud zásilka nebyla vydána, tak šestiměsíční lhůta počíná dnem převzetí zásilky k přepravě. V obou případech se jedná o lhůty prekluzivní, marným uplynutím těchto lhůt právo zaniká.

6/ Přepravní smlouvy dle ObchZ

1. Smlouva zasílatelská ( § 601 an. ObchZ)

Zasílatelská (spediční) smlouva je smluvním typem upraveným obchodním zákoníkem, která má znaky smluv obstaravatelských40 a smluv vztahujících se k přepravě41. Tento fakt lze vyčíst např. z ustanovení

§ 609 ObchZ, kde je vyjádřeno subsidiární použití smlouvy komisionářské.

Smlouva zasílatelská je smlouvou konsensuální, kde nezáleží na povaze jednotlivých subjektů závazku – dle ustanovení § 261/ 3 ObchZ se vždy smlouva zasílatelská řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Podstatnými částmi smlouvy jsou dle § 601 ObchZ závazek zasílatele, že vlastním jménem na účet příkazce obstará přepravu věci ( věcí) z určitého místa do jiného určitého místa, a příkazce se zavazuje, že zaplatí zasílateli úplatu. Zákoník nevyžaduje nutně písemnou formu, pokud však není smlouva uzavřena písemně, má zasílatel právo žádat písemné potvrzení zasílatelského příkazu. Zasílatelský příkaz42 je jednostranný právní úkon, pro nějž je předepsána kogentně písemná forma (§ 264/ 2 ObchZ). Obsah zasílatelského příkazu stanoven zákonem není – buď určí obsah smlouva, nebo minimálně by měl obsahovat povinnosti zasílatele43.

Obstaráním přepravy se rozumí uzavření přepravní smlouvy, a to vlastním jménem na účet příkazce. Strany zasílatelské smlouvy musí dohodnout ve smlouvě místo odeslání a místo určení, není však již kogentně stanoveno, jakým dopravním prostředkem má být provedena přeprava a jakou trasou. Nelze však vyloučit, že i tyto okolnosti budou u složitějších smluv upraveny. Zákon též nevyžaduje určení času plnění jako podstatnou část smlouvy. V případě absence tohoto ujednání ve smlouvě bude aplikováno ustanovení § 340/ 2 ObchZ – příkazce má právo požadovat splnění příkazu ihned po uzavření smlouvy a zasílatel je povinen tohoto příkazu uposlechnout

40 Zejména pak smlouva komisionářská.

41 Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: Linde, 1999, s. 188 an.

42 Zasílatelský příkaz není cenným papírem. Xxx Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. kontrakty. MU 2006, s. 280. Dále též Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 1304.

43 Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5 díl. Praha: Linde, 1999, s. 199.

a splnit závazek bez zbytečného odkladu po požádání. Čas plnění závazku je též možné dodatečně určit – a to samotným věřitelem, nebo i soudně ( viz § 341 ObchZ)44.

Obsahem zasílatelské smlouvy jsou jednotlivá práva a povinnosti, které přináleží subjektům závazku, a to v rozsahu, který jim dává zákoník a případná smlouva. Zasílatel se touto smlouvou zavazuje, že obstará přepravu určitých věcí. Pokud to neodporuje smlouvě, nebo pokud to příkazce nezakáže do započetí přepravy, tak může tuto přepravu zasílatel provést sám45 (§ 605/1 ObchZ). Druhou možností je, že přepravu bude provádět třetí subjekt, se kterým uzavře zasílatel smlouvu o přepravě. Zasílatel může použít pro přepravu dalšího zasílatele – tzv. mezizasílatele. „Mezizasílatelem ve smyslu čl. 380 obch. zák. jest zasílatel, na nějž jiný zasílatel obstarání celé přepravy, adresuje přepravované zboží, by samostatně obstaral jeho další přepravu v určitém přepravním úseku.“46 V tomto případě pak odpovídá za jednání mezizasílatele, jakoby obstaral přepravu sám ( § 605/2 ObchZ).

Povinností zasílatele je plnit pokyny příkazce a upozornit příkazce na případnou zjevnou nesprávnost jeho příkazů. Toto upozornění má prevenční povahu – otázkou je, zda je zasílatel povinen se těmito pokyny řídit i po upozornění na jejich nesprávnost. Xxxx. Xxxxxxxxxx vyvozuje, že je povinen se těmito pokyny řídit, ale nebude pak za případný negativní důsledek odpovědný47, naproti tomu S. Plíva48 říká, že: „I když je pokyn udělen v rámci smlouvy, není zasílatel povinen ho plnit, jestliže jde o pokyn zjevně nesprávný. Za takový je třeba považovat pokyn, jehož chybnost je prokazatelná z jeho obsahu při vynaložení odborné péče ze strany zasílatele. Pokud však příkazce trvá na provedení pokynu, na jehož zjevnou nesprávnost byl zasílatelem upozorněn, je zasílatel povinen podle takového pokynu

44 Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 199.

45 Tzv. samovstup.

46 Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.1931, sp. zn. Rc 10779 Rv I 122/30.

47 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 201.

48 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1136.

postupovat.“ Zasílatel musí posoudit, zda pokyny jsou dostatečné – v opačném případě je povinen vyžádat si další pokyny. Pokud by hrozilo nebezpečí z prodlení, tak nemusí další pokyny vyžadovat a může jednat i bez nich, ale musí postupovat tak, aby byly chráněny co nejvíce zájmy příkazce. Očekává se, že zasílatel bude působit s patřičnou odbornou péčí. Odborná péče je pak předpokládána § 603/ 1 ObchZ.49

Zasílatel je povinen sjednat způsob přepravy a její podmínky s vynaložením odborné péče – a to tak, aby přeprava odpovídala nejlépe zájmům příkazce (§ 603/ 1 ObchZ). „Tyto zájmy má zasílatel poznat ze smlouvy, zasílatelského příkazu, pokynů příkazce nebo jakkoli jinak.“50 Pokud smlouva stanoví, že je zasílatel povinen pojistit zásilku, tak je to jeho povinností. Pokud smlouva v tomto mlčí, tak to povinností zasílatelovou není.

§ 603/ 3 je nutno chápat jako ustanovení speciální k ustanovení § 602/ 1, znamená to, že pokud by dal příkazce příkaz k pojištění, musel by s tím zasílatel souhlasit51.

Jednou z důležitých povinností zasílatele je též sledovat přepravu zásilky – v případě hrozby škody nebo vzniku škody je zasílatel povinen toto ohlásit příkazci, jinak za škodu odpovídá příkazci, že tuto povinnost nesplnil. Při hrozbě podstatné škody a nemožnosti čekat na příkazcovy pokyny je možné zásilku prodat vhodným způsobem na účet příkazce.

Povinností příkazce je předat52 věci k přepravě zasílateli. O těchto věcech musí být zasílatel spraven, o jakou se jedná zásilku, jakou má povahu53. X. Xxxxx připomíná, že: „Toto se týká zejména nebezpečného zboží

49 Viz např. Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 283 an.

50 Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, Praha 1999, s. 203.

51 Tamtéž, s. 206.

52 „Zboží jest zasílatelem převzato, jakmile bylo jeho zaměstnanci z odesílatelových místností naloženo na jeho povozy.“ Viz Vážný – Xxxxxxxxx 20, II: 189, ASPI 6669 (JUD).

53 „Z formulace tohoto ustanovení, jakož i z povahy porušení povinnosti stanovené příkazci však je možné vyvozovat, že se nelze zprostit odpovědnosti za škodu důkazem, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§ 374). Přitom porušení povinnosti může záležet buď v poskytnutí nesprávných údajů nebo v tom, že příkazce zasílateli oprávněně požadované údaje vůbec neposkytl. Pro rozsah a způsob náhrady škody zásadně platí ustanovení obecné úpravy náhrady škody.“ Zdroj: Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1137.

a zboží, které je pouze podmíněně připuštěno k dopravě za splnění podmínek pro přepravu nebezpečného zboží.“54 Druhou povinností příkazce je zaplatit zasílateli přiměřenou zálohu55, která má sloužit k pokrytí výdajů spojených s obstaráváním závazku ( § 607/ 2 ObchZ). Tuto zálohu je zasílatel oprávněn požadovat před započetím plnění závazku, pokud smlouva nebude určovat jinak.

Další z povinností příkazce je zaplatit zasílateli úplatu (provizi) dle ustanovení § 607 ObchZ. Výše úplaty má být stanovena smluvně, v opačném případě má být placena úplata obvyklá. Součástí úplaty není zásadně úhrada nutných nákladů a nákladů užitečně vynaložených56, které zasílatel uhradil za účelem splnění svého závazku. Otázkou je, kdy má zasílatel právo na zaplacení úplaty a nákladů – tedy při splnění jeho závazku, který vyplývá z § 601/ 1 ObchZ, nebo až ukončením přepravy?57 Právo na úplatu (a náklady) vzniká, když zasílatel uzavřel smlouvu/ y a příkazci o tom podal zprávu. Příkazce je poté povinen zaplatit bez zbytečného odkladu. Právem zasílatele k zajištění svých nároků vůči příkazci je, že má k zásilce zástavní právo, pokud má zásilku u sebe ( je tedy u zasílatele), nebo u někoho, kdo ji má u sebe jménem zasílatele ( § 608 ObchZ).

54 Xxx Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 284.

55 Smlouva komisionářská neobsahuje ustanovení o záloze. Úpravu záloh zakotvuje pouze § 571/ 2 ObchZ u smlouvy mandatářské.“ [...] za stanovených podmínek právo na zálohu přiznává mandatáři. Znamená to, že úprava zasílatelské smlouvy je v tomto směru odchylná. Stejné právo přiznával i § 544 odst. 2 ZMO.“ Zdroj: Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 215.

56 „Znění odstavce je vcelku jednoznačné v tom smyslu, že právo na náhradu nákladů vzniká vedle práva na odměnu. Jedná se o odchylku od § 588 ObchZ, jenž obecně pro komisionářskou smlouvu do úplaty zahrnuje i náhradu nákladů. [...] Podle § 544 odst. 1 ZMO „Zasílateli kromě toho přísluší náhrada nutných a užitečných nákladů vynaložených za účelem splnění zasílatelské smlouvy“. Nic, co by připomínalo podivné zdvojení věty v současném zákonném textu, tu nenalézáme. Přesvědčení o omylu jenom posiluje původní komentář X. Xxxxxx, v němž tento autor říká doslova: „Vedle nároku na úplatu má zasílatel nárok na náhradu jak nutných, tak užitečných, tj. účelně vynaložených nákladů…“ (podtrhla I.P.). Z uvedeného je zřejmé, že pro autora nutné a užitečně vynaložené náklady tvoří náklady vynaložené účelně a nepovažuje kategorii účelně vynaložených nákladů za cosi existujícího vedle nákladů nutných a užitečných. Právě k takovému závěru by však musel vést doslovný výklad. Podobně problematický je rozdíl mezi náklady vynaloženými za účelem splnění a náklady vynaloženými při plnění. Jinými slovy obě věty jsou jenom odlišnou formulací práva na náhradu týchž nákladů a bylo by vhodné v rámci novelizace jednu z vět vypustit.“ Zdroj tamtéž, s. 214.

57 Xxx Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 285 - 286.

Zasílatel by mohl mít též zadržovací právo k zásilce, aby došlo k zajištění jeho případné pohledávky vůči osobě, které je povinen zásilku vydat. Zadržovací právo vzniká pak jednostranným právním úkonem oprávněné osoby vůči osobě povinné. Veškeré náležitosti tohoto institutu blíže upravuje občanský zákoník v § 175 an.

Dle § 609 ObchZ mají být podpůrně aplikována ustanovení o smlouvě komisionářské. Vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení můžeme říci, že smluvně lze toto ustanovení vyloučit. Pokud toto ustanovení nebude smluvně vyloučeno, tak budou aplikována podpůrně ustanovení o smlouvě komisionářské, a též i ustanovení o smlouvě mandátní, protože § 589 odkazuje na ustanovení o smlouvě mandátní.58 „Přiměřenou aplikací ustanovení o smlouvě komisionářské na zasilatelskou smlouvu se rozumí takové použití příslušných ustanovení o komisionářské smlouvě, podle kterého se na postavení zasílatele, coby obstaravatele přepravy věci, přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech komisionáře, coby osoby, jež pro komitenta zařizuje vlastním jménem na jeho účet určitou obchodní záležitost.“59

V případě nesplnění některých z povinností je zasílatel povinen snést sekundární závazek v podobě odpovědnosti. Ze strany zasílatele se bude jednat o odpovědnost za nesjednání smlouvy s přepravcem či nesjednání náležité přepravy dle smlouvy určené, neupozornění na nesprávnost pokynů příkazce, neoznámení příkazci o možnosti vzniku škody nebo vzniku škody na zásilce, nepřevzetí si úplaty a užitečných a nutných nákladů – byť je toto spíše hypotetický příklad a v praxi nebude častý.

Ze strany příkazce se bude jednat o odpovědnost za nepředání zásilky zasílateli, neposkytnutí zasílateli správných údajů o obsahu zásilky a její povaze, nezaplacení úplaty za splnění závazu a nezaplacení nutných a užitečných nákladů.

58 Viz též Xxxxx, X. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům. Právní fórum, 2006 , č. 3 , s. 91 – 101 .

59 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2003, sp. zn. Jc 104/2003 29 Cdo 2629/2000.

Důležitá je v otázce odpovědnosti otázka promlčecí lhůty – tedy do kdy je možné vymáhat vzniklou pohledávku, která může být v případě prokázání její existence soudem přiznána. Zákon v § 399 ObchZ počítá se lhůtou jednoroční. Po uplynutí této lhůty nemůže být právo na danou pohledávku soudem přiznáno, ale není vyloučeno, že dlužník tuto naturální obligaci splní.

Pokud zasílatel nesjedná závazek s dopravcem, nebo zboží vůbec nepřevezme – lze se pak domnívat, že se jedná o podstatné porušení smlouvy60, které dává příkazci právo na odstoupení od smlouvy. Příkazce by mohl požadovat případnou náhradu škody ( § 373 ObchZ). V případě nesjednání přepravy zásilky dle smlouvy si myslím, že se může jednat jak o nepodstatné, tak o podstatné porušení smlouvy. Bude záležet na povaze zásilky. Jako možná sankce by asi byla vhodná smluvní pokuta či sleva z úplaty. Pokud zasílatel upozorní na zjevnou nesprávnost pokynů, příkazce bude na těchto pokynech trvat, tak pak není zasílatel odpovědný za případnou škodu, protože neporušil právní povinnost. Pokud neoznámí zasílatel, že se jedná o chybné příkazy a bude podle těchto příkazů jednat, tak pak je možné dovodit, že došlo k porušení povinnosti ( byť se jedná o nesprávné pokyny) a je odpovědný za případnou škodu, která vznikla. Pokud zasílatel neoznámí o možnosti vzniku škody nebo o vzniku škody na zásilce, tak je odpovědný za porušení své povinnosti, s tím, že odpovídá za tuto vzniklou škodu tím, že povinnost nesplnil. Smyslem této notifikace o případných škodách je to, aby bylo zabráněno dalším možným škodám, které by mohly vzniknout. Zasílatel pak bude povinen hradit případnou škodu, pokud o škodě příkazce neobeznámil, a to bez ohledu na zavinění61. Možnost liberace není zákonem vyloučena – lze se tedy liberovat z důvodů uvedených § 374 ObchZ.

V případě nepředání zásilky zasílateli ze strany příkazce se bude jistě jednat, dle mého názoru, o podstatné porušení smlouvy, které zakládá možnost odstoupení od smlouvy.

60 § 345/ 2 ObchZ je v tomto naplněn, protože z okolností vyplývá, že zasílatel nemá zájem na plnění svých povinností, které vyplývají ze smlouvy.

61 Tzv. odpovědnost objektivní – odpovědnost i za náhodu.

Pokud příkazce neposkytne údaje pravdivé o zásilce, případně neúplné, bylo by možné uvažovat jak o podstatném porušení smlouvy, tak o nepodstatném porušení smlouvy. V tomto případě bude záležet též na povaze samotné zásilky a její případné nebezpečnosti jak pro zasílatele samotného, tak i pro jiné subjekty, které by nemusely být na závazkovém vztahu vůbec účastny62. Do prodlení se dostane příkazce též tehdy, kdy nezaplatí zasílateli za splnění jeho závazku. Zaplatit by měl příkazce jak smluvenou úplatu ( příp. úplatu obvyklou), tak náklady, které nejsou zásadně součástí úplaty. Při prodlení s platbou je dlužník dle § 369 ObchZ povinen platby úroků, které mají být stanoveny smluvně, v opačném případě jejich výše má být určena dle ustanovení občanského práva ( § 517/2 Obč Z odkazuje na prováděcí právní předpis, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše z úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, v platném znění). Domnívám se, že případě prodlení s platbou se bude jednat spíše o nepodstatné porušení závazku, kde odstoupení od smlouvy bude možné v případě, kdy je porušiteli závazku stanovena dodatečná lhůta k plnění dle § 346/ 1 ObchZ. Pokud strana, která je v prodlení prohlásí, že není ochotna plnit svůj závazek, tak pak je možné odstoupení od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění (§ 346/ 2 ObchZ).

2. Smlouva o přepravě věci (§ 610 an. ObchZ)

Obchodní zákoník upravuje smlouvu o přepravě63 v ustanovení § 610 an. Jedná se o tzv. relativní obchod dle § 261/1, 2 ObchZ. V tomto je rozdíl mezi smlouvou o přepravě a smlouvou zasílatelskou a o provozu dopravního prostředku, které jsou tzv. nominátními obchody.

Dle ustanovení § 610 ObchZ podstatnými částmi smlouvy, které musí smlouva mimo odesílatele a dopravce obsahovat, jsou povinnost dopravce provést přepravu, určení zásilky, místo odeslání a místo doručení a v poslední řadě závazek odesílatele zaplatit úplatu ( přepravné). „ Na rozdíl od smlouvy o nájmu dopravního prostředku a smlouvy o provozu dopravního prostředku

62 Např. ochrana lidských životů či ochrana životního prostředí.

63 Terminologicky by bylo lepší přejmenovat tento smluvní typ na smlouvu o dopravě.

není podstatnou náležitostí smlouvy o přepravě věci určení konkrétního dopravního prostředku, který má k plnění závazků vzniklých ze smlouvy sloužit, a nejedná se tudíž o nájem dopravního prostředku ani o nájem dopravního prostředku i s posádkou.“64 Podstatnou náležitostí smlouvy není též povinnost odesílatele požádat přepravce k převzetí zboží.

Zákon nevyžaduje pro tento smluvní typ písemnou formu, pokud by si ji však jedna ze stran vymínila, tak druhá ze stran je toto povinna akceptovat ( § 272/ 1 ObchZ), případně pak smlouvu neuzavřít – závazek by pak samozřejmě nevznikl.

V případě, kdy není smlouva sjednána písemně jsou důkazním prostředkem o sjednání smlouvy tzv. dopravní doklady. Tyto doklady nejsou dle zákona o cenných papírech cennými papíry. Dle ustanovení § 263/2 ObchZ musí být toto potvrzení písemné, bez možnosti smluvního vyloučení písemné formy. Těmito dopravními doklady jsou potvrzení o přepravě a písemné potvrzení převzetí zásilky k přepravě. Dle přepravního řádu drážního jsou přepravními dokumenty nákladní list ( § 5). V oblasti dopravy silniční je dopravním dokumentem přepravní list. Náležitosti nejsou stanoveny obchodním zákoníkem, jeho náležitosti stanoví přepravní řád pro silniční dopravu v § 43/2 - tedy název ( jméno) odesílatele a příjemce, obvyklé pojmenování obsahu zásilky a jejího obalu, počet kusů, celkovou váhu zásilky, místo nakládky a místo vykládky, datum a potvrzení převzetí zásilky dopravcem a příjemcem. V mezinárodních smlouvách pak např. čl. 1365 Úmluvy COTIF – CIM. Úmluva CMR vymezuje náležitosti nákladního listu v čl. 666. Přepravní listinu (tedy přepravní list) je povinen řádně vyplněnou

64 Viz Pejšek, X. Xxxxxxxx pohledávek z mezinárodní silniční přepravy. Právní rádce, 2006, č. 1, s. 33

– 34.

65 Nákladní list musí obsahovat dle § 1 vždy: označení stanice určení, jméno a adresu příjemce, pojmenování zboží, hmotnost či obdobný údaj, počet kusu a druh obalu, číslo vozu, podrobný seznam listin vyžadovaných celními či jinými orgány státní správy, jméno a adresu odesílatele. Dle § 2 pak musí nákladní list obsahovat, je-li to zapotřebí všechny ostatní údaje, které jsou vyžadovány Jednotnými právními předpisy. Jiné údaje může nákladní list obsahovat pokud to připouštějí či vyžadují zákony a jiné právní předpisy některého státu, které Jednotné předpisy doplňují nebo tarify které jim neodporují.

66 Nákladní list musí obsahovat: místo a datum vystavení, jméno a adresu odesílatele, jméno a adresu dopravce, místo a datum převzetí zásilky a místo jejího určení, jméno a adresu příjemce, obvyklé pojmenování povahy přepravované věci a druh obalu; u věcí nebezpečné povahy jejich obecně

odevzdat dopravci odesílatel dle silničního přepravního řádu ( § 43/ 1 silničního řádu přepravního) a vyplněný nákladní list předkládá odesílatel pro každou vozovou zásilku podávanou k přepravě. Jako vozovou zásilku lze podat k přepravě jedním nákladním listem i skupinu vozů naloženou stejným druhem věcí nebo živých zvířat určenou jednomu příjemci v jedné stanici určení (§ 3/ 3 drážního přepravního řádu).

Smlouva nebo speciální zákony mohou vyžadovat, aby odesílatel předal dopravci jiné listiny, než přepravní doklady. Pokud odesílatel tyto listiny nepředá vůbec, nebo předá listiny nesprávné či vadné, tak se dostává do prodlení, dopravce v tomto případě se do prodlení dostat nemůže – nemusí proto provádět přepravu, ke které je jinak smluvně zavázán. Odpovědnost za případnou škodu je pak upravena § 757 ObchZ.

Zánik smlouvy je stanoven § 611/3 ObchZ, a dále pak § 324 an. ObchZ. Závazek ze smlouvy o přepravě tedy zaniká splněním, odstoupením od smlouvy a zánikem smlouvy, jestliže odesílatel nepožádal dopravce o převzetí zásilky v době stanovené ve smlouvě, jinak do šesti měsíců od uzavření smlouvy. K zániku smlouvy dochází ze zákona, aniž by kterákoliv ze stran musela činit nějaký právní úkon.67

Podle smlouvy může být dopravce povinen vydat odesílateli při převzetí zásilky k přepravě náložný list, který je cenným papírem dle speciálního zákona ( k náložnému listu viz kapitola o cenných papírech v oblasti přepravy).

Povinností dopravce je provést přepravu do místa určení. Dopravu má provést s odbornou péčí. Odborná péče vyjadřuje, že dopravce je profesionál, k provedení svého závazku musí vynaložit jak pečlivost, tak využít odbornou

uznávané označení, počet kusů, jejich zvláštní značky a čísla, hrubou váhu zásilky nebo jiným způsobem vyjádřené množství zboží, náklady spojené s přepravou (dovozné, vedlejší poplatky, cla a ostatní výdaje vznikající od okamžiku uzavření smlouvy až do vydání zásilky), pokyny potřebné pro celní a jiná úřední jednání, údaj o tom, že přeprava i přes jakoukoliv opačnou doložku podléhá ustanovením této Úmluvy. Nákladní list musí popřípadě obsahovat údaje: zákaz překládky, výdaje, které bere odesílatel na sebe, výši dobírky, která má být vybrána při dodání zásilky, udání ceny zásilky a částky vyjadřující zvláštní zájem na dodání, pokyny odesílatele dopravci týkající se pojištění zásilky, smluvenou lhůtu, ve které má být přeprava provedena, seznam dokladů předaných dopravci. Strany mohou zapsat do nákladního listu ještě jiné údaje, které pokládají za užitečné.

67 Xxx Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1143.

kvalifikaci. Pokud by provedl přepravu sice pečlivě, ale neodborně, tak pak by se jednalo o porušení jeho právní povinnosti, která vyplývá z ustanovení § 617 ObchZ a vznikla by mu odpovědnost68.

Čas plnění závazku by měl být stanoven ve smlouvě, pokud tomu tak není, platí lhůta bez zbytečného odkladu. Dle § 629 ObchZ mohou přepravní řády určit dodací lhůtu jinak. Přepravní řád silniční ( § 57) dává přednost smluvnímu ujednání o dodací lhůtě, v případě nesjednání pak platí lhůty uvedené v odstavci prvém ( např. § 57/1 písm. a) při přepravě do vzdálenosti 150 km - 12 hodin). Drážní přepravní řád upravuje dodací lhůtu v § 9, a to tak, že dodací lhůta pro přepravu zásilky z odesílací stanice do stanice určení se skládá z doby potřebné pro uzavření přepravní smlouvy a odeslání zásilky (tzv. "výpravní lhůta") a z doby potřebné pro přepravu zásilky z odesílací stanice do stanice určení a její přichystání příjemci k odběru ( tzv. " přepravní lhůta"). Dodací lhůta činí pro vozové zásilky minimálně 36 hodin, pro spěšniny taktéž minimálně 36 hodin69. Dopravce se však může s odesílatelem dohodnout i jinak.

Počátek běhu lhůty je stanoven taktéž dispozitivně § 617 ObchZ, s tím, že v pochybnostech tato lhůta počíná běžet dnem následujícím po převzetí zásilky dopravcem. Přepravní řády určují dle intencí obchodního zákoníku počátek běhu lhůty odchylně. Silniční přepravní řád v § 57/4 říká, že dodací lhůta počíná uplynutím 24. hodiny dne, ve kterém byla zásilka přijata k přepravě nebo měla být podle sjednaných podmínek přijata k přepravě, pokud byla bez předchozí dohody s odesílatelem přijata k přepravě až po tomto dni; u zásilek podléhajících rychlé zkáze okamžikem odjezdu vozidla se zásilkou z místa nakládky; při uzavření nové přepravní smlouvy podle § 41 odst. 2

68 Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 257.

69 Dodací lhůta činí (dle § 9/2 drážního přepravního řádu):

a) pro vozové zásilky:

1. výpravní lhůta 12 hodin,

2. přepravní lhůta - za každých i jen započatých 200 km 24 hodin,

b) pro spěšniny:

1. výpravní lhůta 12 hodin,

2. přepravní lhůta - za každých i jen započatých 400 km 24 hodin,

nedohodne-li se dopravce s odesílatelem o dodací lhůtě jinak.

silničního přepravního řádu a při změně přepravní smlouvy podle § 42 cit. vyhlášky okamžikem uzavření dohody. Drážní řád určuje počátek běhu dodací lhůty v § 9/ 3. Dodací lhůta začíná plynout od 0.00 hodin dne následujícího po dni, v němž byla přepravní smlouva uzavřena. Výpravní lhůta se do dodací lhůty započítá pouze jednou bez ohledu na počet zúčastněných dopravců na plnění jedné přepravní smlouvy. Přepravní lhůta se počítá za úhrnnou přepravní vzdálenost ze stanice odesílací do stanice určení. Přepravní vzdálenost se počítá v tarifních kilometrech.70

Povinností dopravce může být předání zásilky příjemci, nebo doručení zprávy příjemci, že přeprava zásilky byla ukončena, a ten si je pak může vyzvednout na určitém místě. Tato povinnost bude vázána na podmínku, že dopravce zná příjemce zásilky. V případě, že dopravce nezná příjemce zásilky, tak pak lze usuzovat, že osobou oprávněnou k vyzvednutí zásilky bude odesílatel, pokud však nebyl vydán náložný list. Byl-li náložný list vydán, tak pak je příjemcem osoba uvedená v § 620/1, 2 ObchZ. Speciální ustanovení na vydání zásilky pak upravuje silniční přepravní řád v § 58/ 1, který počítá s vydáním zásilky náhradnímu příjemci. „Jde o odevzdání zboží příjemci, ukázal- li je skladník dráhy zřízenci příjemcovu, jenž si je odnesl ze skladiště na rampu a tam připravil k odvezení.“71

Pokud je ve smlouvě určen příjemce zásilky, tak ten má právo na nabytí práv ze smlouvy okamžikem, kdy zásilka došla do místa určení (nebo uplynula určitá lhůta pro dojití zásilky) a o vydání zásilky požádá. Dopravce je pak povinen zásilku vydat, pokud to odesílatel nezakázal dle svého dispozičního práva (§ 618/ 1 ObchZ)72. Na příjemce pak přecházejí okamžikem kdy požádal dopravce o vydání zásilky také nároky na náhradu škody na

70Tím, že vyhláška 1/2000 Sb. je vydána jako prováděcí vyhláška k obchodnímu zákoníku, tak pak je možné dospět k výkladu, který uvádí Xxxxxxxxx a kol. „Máme za to, že zásadám, na nichž je obchodní zákoník založen, zejména jeho část upravující závazkové vztahy, odpovídá interpretace, podle které lhůty stanovené přepravními řády obecně nejsou závazné a přepravní lhůtu lze dohodnout ve smlouvě i v případě železniční dopravy a vodní dopravy. Lhůty stanovené v přepravních řádech je patrně třeba považovat za lhůty odpovídající podpůrné lhůtě podle odstavce 1, tj. lhůtě „bez zbytečného odkladu“.“ Zdroj: Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1146.

71 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.1927, sp. zn. Rc 6741 Rv I 815/26.

72 Právo nakládat (přerušení přepravy, vrácení zásilky zpět, apod.) se zásilkou má pak stále odesílatel.

zásilce.

Právem dopravce je, že může svůj závazek splnit prostřednictvím dalšího dopravce, pokud to smlouva nezakazuje ( § 621 ObchZ). V případě odpovědnosti pak dopravce odpovídá, jako by zásilku přepravil sám. Pokud však odesílatel uzavře smlouvy s více dopravci, kteří provádějí přepravu jen na určité části trasy, tak pak každý dopravce by odpovídal za svoji část cesty, kterou zboží přepravoval. Tento způsob přichází v úvahu u tzv. kombinované přepravy – tedy v situaci, kdy je využito různých druhů dopravních prostředků.

Odpovědnost dopravce je možné rozdělit na odpovědnost za škodu na zásilce ( § 622 ObchZ) a odpovědnost za porušení smlouvy o přepravě věci. Dopravce odpovídá za škodu na zásilce, která vznikla v období mezi předáním zásilky dopravci a odevzdáním zásilky příjemci. Jeho odpovědnost za škodu na zásilce je možné pouze rozšířit, nikoliv však omezit ( kogentní ustanovení

§ 622/ 4 ObchZ). „Liberační důvody uvedené v odstavci 2 nemohou být rozšířeny nejen přepravními řády, ale ani smlouvou, neboť by rovněž šlo o omezení odpovědnosti dopravce (viz odstavec 4).“73 Pokud vznikla na zásilce škoda, bude na příjemci ( odesílateli), aby prokázal, že zásilka byla dopravcem převzata, škoda vznikla po převzetí zásilky a že škoda spočívá např. ve zničení nebo ztrátě zásilky. Dopravce má možnost liberace se z důvodů uvedených v § 622/ 2 ObchZ ( např. způsobení škody odesílatelem, příjemcem, škodu způsobila přirozená povaha zásilky74 apod.). V případě neexistence některého liberačního důvody odstavce druhého je možné se liberovat, pokud dopravce prokáže, že nemohl odvrátit škodu i přes vynaložení odborné péče ( § 622/1 ObchZ).

V případě, že na zásilce vznikla škoda a dopravce neodpovídá za škodu na zásilce, protože se liberoval, je povinen vynaložit odbornou péči, aby škoda byla co nejmenší. Toto ustanovení nemá povahu povinnosti prevenční,

73 Xxx Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1150.

74 „Přirozená povaha zásilky je příčinou vzniku škody v případě, že by bez ní škoda na přepravované věci nevznikla (např. příčinou vzniku škody je křehkost přepravované věci).“ Zdroj: tamtéž, s. 1150.

ale odstraňovací.75 V případě vzniku nákladů, které by dopravce vynaložil v souvislosti s povinností dle zmíněného § 622/3 ObchZ, by měl mít dopravce právo na jejich uhrazení dle § 419 Obč Z.76 Pokud by nevynaložil odbornou péči aby zabránil škodě, tak pak bude odpovědný za škodu dle § 757 ObchZ ve spojení s § 373 an. ObchZ. Poškozený bude muset v tomto případě prokázat vznik škody, porušení povinnosti v minimalizaci škody a příčinnou souvislost.

Dopravce je povinen urychleně podat zprávu odesílateli, že vznikla na zásilce škoda. Počátek běhu lhůty o oznámení případné škody na zásilce není zákonem přesně stanoven. Lhůta může běžet od vzniku škody nebo od informovanosti dopravce o škodě. „Zřejmě je třeba považovat dopravce za povinného od chvíle, kdy se o škodě dozvěděl nebo při vynaložení odborné péče mohl dozvědět. Informovanost totiž spadá do rámce jeho odborné péče.“77 Jestliže nabyl práva na vydání zásilky příjemce, je dopravce povinen oznámit toto příjemci. V případě vzniku takové škody a neoznámení vzniku škody odpovídá dopravce při nemožnosti liberovat se za vznik škody na zásilce a též za případnou škodu, která odesílateli ( případně příjemci) vznikla dle ustanovení § 757 ObchZ. Hrozí-li vznik podstatné škody na zásilce, je dopravce oprávněn tuto zásilku vhodným způsobem prodat vlastním jménem na účet odesílatele, pokud není čas na zjištění pokynů od odesílatele78. V opačném případě bude odpovědný za škodu dle ustanovení § 757 ObchZ.

V případě, že dojde k ztrátě nebo zničení zásilky, dopravce je za toto odpovědný, je povinen uhradit odesílateli, případně příjemci cenu, kterou měla zásilka v době, kdy byla předána dopravci. Toto ustanovení je speciální vůči obecné právní úpravě v § 379 ObchZ. Zákoník vylučuje, aby přepravní

75 Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 275.

76 Viz tamtéž, s. 275.

77 Viz tamtéž, s. 276.

78 Dle komentáře Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1151 je nutno rozšířit ustanovení o pokynech odesílatele i o možné pokyny příjemce.

Dopravce může zásilku prodat též tehdy, kdy odesílatel bude v prodlení s pokyny. Xxx Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 295. Taktéž by bylo možné rozšířit o prodlení příjemce.

řády omezily rozsah náhrady škody. Přepravní řády však mohou rozsah náhrady škody rozšířit. V komentáři I. Štenglové79 mají autoři za to, že omezení rozsahu náhrady škody není vyloučeno v případě, že se na tom smluvní strany dohodnou ve smlouvě. „Ustanovení § 624 není pro strany závazné (§ 263) a zákaz omezení odpovědnosti dopravce se vztahuje jen na podmínky odpovědnosti (§ 622 odst. 4) a dále na celou úpravu obsaženou v přepravních řádech (§ 629).“ 80 Pokud došlo k poškození či znehodnocení zásilky, je dopravce povinen uhradit rozdíl mezi cenou, kterou zásilka měla v době převzetí dopravcem a cenou, kterou zásilka má po poškození či znehodnocení.

Způsob náhrady škody se řídí obecným ustanovením dle § 378 ObchZ, náhrada škody bude zásadně placena v penězích. Smluvně by bylo možné dohodnout i jiné způsoby náhrady - návrat v předešlý stav je vylučován, protože není obvyklý81.

Povinností odesílatele je poskytnout dopravci správné údaje o obsahu a povaze zásilky. V případě neposkytnutí takovýchto údajů, nebo poskytnutí údajů chybných, odpovídá odesílatel za škodu, která by dopravci vznikla. Odesílatel se nemůže zprostit dle ustanovení § 373 a 374 ObchZ. V případě uvedení nesprávných údajů se může dopravce zprostit odpovědnosti za škodu na zásilce dle § 622/ 1, 2 písm. a) ObchZ, a to tehdy, kdy nesprávné údaje způsobí, že dopravce bude se zásilkou nakládat jinak, než by s ní nakládal v situaci, kdy by správné a úplné údaje věděl82.

Další povinností odesílatele je zaplatit dopravci úplatu, a to dle smlouvy, případně úplata obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku dopravce83. Nárok na přepravné zásadně vzniká dopravci provedením dopravy do místa určení dle smlouvy84. Pokud nemůže dopravce

79 Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1151.

80 Tamtéž, s. 1151 – 1152.

81 Tamtéž, s. 1152.

82 Rozsah odborné péče by byl tedy odlišný.

83 Vliv bude mít např. druh použití dopravních prostředků apod.

84 Dle § 23/1 přepravního řádu drážního zaplatí odesílatel při podeji spěšniny v odesílací stanici dovozné a další poplatky spojené s přijetím spěšniny k přepravě. Částky vzniklé během přepravy a ve stanici určení zaplatí příjemce při odběru spěšniny, nedohodne-li se dopravce s odesílatelem jinak.

dokončit přepravu pro skutečnosti, za které neodpovídá, nárok na přepravné má v poměrné výši s přihlédnutím k přepravě již uskutečněné. Překážka, která brání dopravci ve splnění závazku nesmí být jen přechodnou. Musí se jednat o překážku, která je trvalá a vylučuje tak jeho plnění – dochází pak tedy k zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění.

Ustanovení § 627 ObchZ je zvláštním ustanovením k § 303 an. ObchZ, které upravuje ručení vznikající ex lege. Jedná se o ručení příjemce za pohledávky, které má dopravce vůči odesílateli týkající se přepravy převzaté zásilky, o nichž příjemce věděl, nebo musel vědět. Příjemce nemusí vědět, že vznikne ručení, ale musí vědět o existenci dopravcových pohledávek.

V případě, že dopravce má zásilku u sebe ( dokud se zásilkou může nakládat), má na ni zástavní právo, které slouží k tomu, že nemusí zásilku vydat85, pokud nedojde k plnění, které smlouva na straně příjemce předpokládá. „Zákonné zástavní právo trvá alespoň tak dlouho, jak dlouho jest náklad u dopravce zadržen nebo uložen, třebaže na sebe převzal povinnost, naložiti s nákladem podle příkazů druhé smluvní strany.“86 Zástavní právo se může vztahovat na všechny dopravcovy nároky, které vyplývají ze smlouvy. Může se jednat zejména o přepravné nebo i o náhradu škody. „Zákonné zástavní právo postihuje celý náklad bez rozdílu, kolik činí dovozné.“ 87 Pokud jde o náhradu škody, tak ta musí být v tomto případě způsobena porušením povinnosti, která vyplývala ze smlouvy. Odstavec druhý

§ 628 ObchZ upravuje speciální ustanovení o přednosti zástavních práv. Ustanovení § 628 ObchZ je speciálním k § 151c Obč Z. Pokud vázne na přepravované zásilce více zástavních práv, tak přednostně bude uspokojeno zástavní právo dopravce, po něm pak nejstarší zástavní právo váznoucí na zásilce. Zástavní právo dopravce má také přednost před zástavním právem zasílatele. Znamená to tedy, že prvně bude uspokojen dopravce, po něm pak nejstarší zástavní právo a zástavní právo zasílatele. O právu zadržovacím viz

85 „Dopravci nelze uložiti, by věci, k nimž mu přísluší zákonné zástavní právo, vydal druhé smluvní straně, a to ani s obmezením, že tak musí učiniti jen proti tomu, že mu tato zaplatí dovozné a skladné.“ Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.1931, sp. zn. Rc 10708 Rv I 1868/30.

86 Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.1931, sp. zn. Rc 10708 Rv I 1868/30.

87 Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.1931, sp. zn. Rc 10708 Rv I 1868/30.

část o smlouvě zasílatelské (str. 23).

3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku ( § 630 an. ObchZ)

Jak samotný nadpis vypovídá, jedná se o druh nájemní smlouvy88, kde předmětem nájmu je dopravní prostředek. Pojmovými znaky tohoto relativního obchodu ( § 261) jsou jednotlivé subjekty tohoto závazku – tedy pronajímatel a nájemce, dále pak předmět tohoto závazku – dopravní prostředek89 a v poslední řadě dočasnost užívání tohoto dopravního prostředku a úplata (nájemné) za danou službu. „Dopravní prostředek může být určen ve smlouvě jak jednotlivě […], tak druhově […].“90 Smlouva musí být uzavřena v písemné formě. Forma smlouvy a pojmové znaky tohoto smluvního typu jsou vyjmenovány v základních ustanoveních smlouvy o nájmu dopravního prostředku; při absenci byť jedné z těchto náležitostí by se jednalo o neplatně uzavřenou smlouvu.

Povinnosti pronajímatele upravuje § 631 tak, že je povinen předat nájemci dopravní prostředek, který je způsobilý k provozu a k užívání dle smlouvy, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží. Druhou povinností je povinnost pronajímatele předat nájemci doklady, které jsou potřebné91. Lhůta pro předání dokladů je stanovena dvojím způsobem – tedy bez zbytečného odkladu, nebo v době, kterou určuje smlouva.

Povinností nájemce je užívat dopravní prostředek tak, jak stanoví smlouva, nebo pokud smlouva v tomto případě mlčí, tak způsobem, ke kterému daný dopravní prostředek složí.

Druhou povinností je užívat daný dopravní prostředek osobně, pokud smlouva nevylučuje, že by mohl být užíván i jinou osobou92. Nájemce je povinen o dopravní prostředek pečovat tak, aby nevznikla na dopravním

88 Obecná úprava nájemní smlouvy dle ObčZ nebude přicházet v úvahu. Xxx Xxxxx, X. Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Právní rozhledy, 1999, č. 7, s. 357 an.

89 Smlouva o nájmu dopravního prostředku je použitelná na všechny druhy dopravních prostředků. Viz tamtéž.

90 Viz blíže: Xxxxx, Z. Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Časopis ekonomické a právní praxe, 1995, č. 12 – 13, s. 186 – 190.

91 Např. technický průkaz automobilu, revizní kniha apod.

92 Z dikce § 632/2 ObchZ vyplývá, že by smlouva musela výslovně uvádět, že i někdo jiný může daný dopravní prostředek užívat. Pokud smlouva mlčí, tak pak je užívání někým jiným vyloučeno.

prostředku škoda. Pokud na dopravním prostředku vznikne škoda, tak za ni odpovídá pronajímatel a je povinen dopravní prostředek vyměnit – protože pak by bylo možné považovat dopravní prostředek poškozený jako za odporující ustanovení § 631/ 1 věta druhá. Předešlá věta však platí pouze v případě, že škoda nebyla způsobena nájemcem popř. osobami dalšími, které měly k dopravnímu prostředku přístup. Pokud tedy byla škoda na dopravním prostředku způsobena nájemcem, nebo osobami dalšími, které měly k dopravnímu prostředku přístup, tak pak má pronajímatel právo uplatnit náhradu škody po těchto subjektech v prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode dne vrácení dopravního prostředku zpět pronajímateli.

Další povinností nájemce je udržovat dopravní prostředek na účet pronajímatele ve stavu, v jakém dopravní prostředek převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Pokud je nájemce povinen opravit dopravní prostředek z důvodu udržování daného dopravního prostředku ( § 633/ 1 + 2), je povinen toto oznámit pronajímateli ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Pokud nebude toto oznámeno a budou provedeny opravy na daném dopravním prostředku, tak pak po uplynutí lhůty 3 měsíců dochází k prekluzi93 práva na proplacení nákladů pronajímatelem nájemci94. Nájemce však má stále právo na proplacení nákladů, kterými došlo k obohacení pronajímatele díky této opravě dopravního prostředku.

Další povinností nájemce je platba nájemného, jehož výše může být stanovena smlouvou, v opačném případě se bude jednat o výši nájemného, která je obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze dopravního prostředku a jeho užívání. Četnost plateb za pronajmutí dopravního prostředku je stanovena rozdílně u nájemní smlouvy kratší než tři měsíce ( v tomto případě se jedná o platbu jednorázovou) a delší než 3 měsíce, kdy je stanovena povinnost platby vždy na konci jednotlivého měsíce. X. Xxxxx připomíná, že na povinnost platby nájemného nemá vliv to, jestli je dopravní

93 § 633 ObchZ.

94 Viz též. Xxxxxxxx, X. Xxxxxxx o nájmu dopravního prostředku. Daně a podnikání, 2002, č. 11, s. 16 an.

prostředek aktivně používán či nikoliv95. Práva a povinnosti stanovená obchodním zákoníkem jsou v tomto stanovena dispozitivně – je tedy možné, že platba nájemného bude upravena ve smlouvě jinak. Povinnost platby nájemného má však výjimku stanovenou § 635 ObchZ, tedy situace, kdy dopravní prostředek je nezpůsobilý k užívání – a tuto nezpůsobilost užívání nájemce nezpůsobil. K této výjimce se však vztahuje nutná notifikace pronajímateli, že dopravní prostředek není možné užívat, a to ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Zákon neřeší situaci, kdy dopravní prostředek lze užívat jen omezeně. Je možné v tomto případě požadovat slevu z nájemného? Pravděpodobně by to bylo možné, v případě smluvního ujednání, které by na tuto situaci pamatovalo, by problém samozřejmě nevznikl.

Závazkový právní vztah zaniká u terminovaných smluv uplynutím doby, na kterou byla daná smlouva sjednána; u smluv, které jsou uzavřeny na dobu neurčitou zaniká právní vztah po uplynutí 30 denní lhůty po vypovězení této smlouvy, popř. i po lhůtě kratší, pokud je to sjednáno ve smlouvě (např. doručením výpovědi). „Nájemní smlouvu lze jednostranně zrušit výpovědí jen v celém jejím obsahu, jen ohledně celého nájemního předmětu, nikoliv jen ohledně jeho části.“ 96 V případě, že by ale tato smlouva upravovala nájem více dopravních prostředků, tak pak by bylo možné odstoupit od části smlouvy, a to ve vztahu k jednotlivému dopravnímu prostředku. Specifickým způsobem zániku závazkového právního vztahu v tomto případě bude zničením věci. Se zánikem smluvního vztahu je pak spojena „ poslední“ povinnost nájemce – a to vrátit dopravní prostředek pronajímateli, s tím, že v případě zničení dopravního prostředku toto bude pravděpodobně nemožné.

4. Smlouva o provozu dopravního prostředku (§ 638 an. ObchZ)

Smluvní typ dle obchodního zákoníku, v němž jsou zkombinovány znaky nájemní smlouvy dopravního prostředku a smlouvy o přepravě věci. Rozdíl je však v tom, že pojetí smlouvy o provozu dopravního prostředku je širší – liší se tím tak od smlouvy nájemní, protože provozce má povinnost

95 Xxx Xxxxx, X. Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Právní rozhledy, 1999, č. 7, s. 357 an.

96 Vážný 13 940 (z r. 1934), shodně též SJ 10/98, příl., s. III.

nejen dopravit určité zboží do cílené destinace, ale má též povinnost zajistit dopravní prostředek k tomuto úkolu, dále pak odpovídá za pohyb tohoto dopravního prostředku a v neposlední řadě odpovídá i za samotnou posádku dopravního prostředku.

Podstatnými částmi smlouvy o provozu dopravního prostředku jsou: vymezení stran obchodu – tedy provozce dopravního prostředku a objednatel, určení dopravního prostředku, který má být k danému obchodu provozcem použit, vymezení provozu – např. určení cest/ y, kterou má provozce s dopravním prostředkem vykonat a v poslední řadě závazek ze strany objednatele zaplatit úplatu provozci. Při absenci jakékoliv podstatné části smlouvy by se jednalo o neplatnou smlouvu. Další podmínkou, která je nutná splnit, aby se jednalo o platně uzavřenou smlouvu je podoba smlouvy – tedy písemnost smlouvy. Opět při absenci písemné smlouvy by se jednalo o neplatnou smlouvu.

Obsahem závazku na straně provozce je povinnost zabezpečit dopravní prostředek, který bude způsobilý k vykonání cest/ y, která jest vymezena ve smlouvě. Musí jít tedy o dopravní prostředek, který bude odpovídat jak způsobu cesty, kterou má vykonat, tak nákladu, který bude převážen. Provozce je povinen vybavit tento způsobilý dopravní prostředek pohonnými hmotami ( resp. aby posádka dopravního prostředku měla umožněno doplnit případné palivo, a to jak možnost doplnění po cestě, popřípadě aby měla posádka pohonné hmoty s sebou), způsobilou posádkou97 ( minimální povinností posádky bude pravděpodobně řidičské oprávnění), dalšími věcmi, které jsou potřebné. V tomto případě by se mohlo jednat o vývozní, celní dokumentaci apod.

Pokud by se stalo to, že některá povinnost provozce byla zanedbána, tak pak je povinen snést následek v podobě odpovědnosti, která je upravena § 631 ObchZ, tedy ustanoveními o odpovědnosti u smlouvy o nájmu dopravního prostředku ( viz výše).

97 V případě nezpůsobilosti posádky bude provozce odpovědný za porušení smluvní povinnosti a ponese odpovědnost – zřejmě na základě § 641 ObchZ jako dopravce. Xxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: Linde, 1999, s. 341.

Druhou – a též nutnou povinností provozce je vykonat sjednané cesty dle smlouvy.

Povinností objednatele jest zaplatit sjednanou úplatu. Úplata je podstatnou částí smlouvy – musí v ní být tedy vymezena její výše, nebo způsob jejího určení. Při absenci sjednání úplaty ve smlouvě – tedy absenci podstatné části smlouvy - by smlouva nemohla vzniknout. S tímto počítá i obchodní zákoník v § 263/2: „ Strany se nemohou odchýlit od základních ustanovení v této části a od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu.“ Smlouva by tak byla neplatná pro rozpor s kogentním ustanovením ObchZ. Otázky splatnosti úplaty být stanoveny nemusí – zákon je výslovně nepožaduje, smluvně by však sjednány být měly.

Právem objednatele je převést požadavek převozu určitého zboží na jinou osobu – tedy, že jiný subjekt má právo požadovat provoz dopravního prostředku. Bude se jednat o cesi dle ustanovení § 524 an. Obč Z. Lze takto převést jen právo, bez dohody s provozcem nelze na jinou osobu převést i povinnosti objednatele, zejména k placení úplaty.98

Ze zákona nevyplývá, že provozce má povinnost pečovat o zboží během přepravy99.

98 Xxx Xxxxx, X. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1990.

4. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, str. 851.

99 Blíže viz Xxxxxx, X., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 413; Srov. § 566 an. zákona č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu, zejména pak § 574 zmíněného zákona.

7/ Cenné papíry v oblasti přepravy

1. Úvodní poznámka k cenným papírům obecně

Právní úprava v České republice neobsahuje definici, která by říkala, co je to cenný papír. Zákon o cenných papírech100 ve svém § 1 uvádí pouze demonstrativní výčet cenných papírů. Cennými papíry jsou podle zmíněného paragrafu zejména akcie, dluhopisy, investiční kupóny, náložné listy a např. skladištní listy. To, že zákon uvádí pouze demonstrativní výčet znamená, že je možné, že některý z cenných papírů ve výčtu uveden není. Jedná se např. o vkladní listy, cestovní šek, poukázka na akcie a vkladový certifikát101 apod.

Teorie definuje cenný papír často jako listinu označenou takto zákonem, s níž jsou spojena subjektivní práva a povinnosti. Práva a povinnosti102 z cenného papíru jsou spojena s listinou cenného papíru takovým způsobem, že není možné je jakkoli vykonávat bez samotného cenného papíru103 104. Dle § 1/2 zákona o Ce P je cenný papír věcí movitou, vztahují se na něj ustanovení občanského zákoníku ( § 118 an.).

Pro otázky spojené s dopravou budou důležitými cennými papíry zejména v § 1/ 1 zmíněný náložný list, nebo našemu právnímu řádu vzdálený konosament, okrajově pak skladištní list105. Právní úprava náložného listu spočívá v zákoně o cenných papírech, kde jsou stanoveny otázky vydávání náložného listu jakožto cenného papíru, dispozice s tímto cenným papírem apod. Dále pak jsou důležitá ustanovení Obč Z o věcech movitých, a hlavně pak obchodní zákoník, který v ustanovení § 612 an. upravuje náložné listy.

100 Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění, v textu zákon o CeP.

101 Viz např. Xxxxxxx Uetzoffer, O., Ziebe, J. Nová úprava cenných papírů v České republice. Právní rozhledy, 1993, č. 1, s. 6 - 10.

102 Práva a povinnosti z cenného papíru tak nemohou bez jeho existence vzniknout, být převedena ani uplatněna.

103 „Specifickým rysem cenného papíru je, že má povahu skripturního závazku, to znamená, že vznik, trvání, možnost převodu závazků a jeho výkon je přímo vázán na existenci cenného papírů (písemnosti), v němž je právo z cenného papíru materializováno.“ Zdroj: Brzobohatý, X. Xxxxxx cenných papírů jako předmětu soukromoprávního vztahu. Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7 – 8, s. 51 – 58.

104 Blíže viz např. Nesnídal, X., a kol. Lexikon. Obchodní právo. Xxxxx, 2001, str. 24.

105 Smlouvu o skladování upravuje obchodní zákoník v § 527 an. Skladovatel se smluvně zavazuje, že převezme věc, kterou bude následně opatrovat a ukladatel se zavazuje, že skladovateli zaplatí skladné. Skladovatel je povinen věc převzít a je povinen vydat o tom potvrzení, a to potvrzení v podobě skladištního listu. Dle zákona o cenných papírech je pak tento skladištní list cenným papírem.

Co se týče konosamentu, tak můžeme říci, že se jedná o cenný papír, který je v českém právním řádu ne příliš obvyklý, jeho právní úprava s ním počítá jedině v zákoně o cenných papírech jako o cenném papíru, který není v § 1 vyjádřen expressis verbis106. Důležitou bude Úmluva Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží107, která upravuje konosamenty v čl. 14 an. Důležitá by byla Haagská pravidla pro konosamenty, která však nejsou pro ČR závazná. Vyhláška č. 160/ 1956 Ú.l., o podmínkách přepravy nákladů po moři, vycházela ze zmíněných Haagských pravidel, ale již byla zrušena zákonem o námořní plavbě (zákon č. 61/2000 Sb., v platném znění). Užití konosamentu v závazkovém vztahu je možné v podobě obchodní zvyklosti, tak jak to připouští ObchZ v § 1 odst. 2, § 264. Dle ustanovení § 756 bude aplikována mezinárodní smlouva (v tomto případě Úmluva OSN o námořní přepravě zboží) přednostně před obchodním zákoníkem, pokud bude rozpor mezi mezinárodní smlouvou a obchodním zákoníkem.

2. Náložný list

Obchodní zákoník definuje náložný list v § 612/ 2 jako listinu, s níž je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem samotného náložného listu108 109. Subjekt, který vydává náložný list je dopravce, dopravce je povinen vydat náložný list pouze v případě, že smlouva o přepravě mu toto ukládá jako povinnost. Pokud smlouva bude v tomto ohledu mlčet, tak pak dopravce povinným není. Smlouva může pouze stanovovat povinnost dopravci náložný list vydat, nemůže však expressis verbis stanovovat, že dopravce není povinen vydat náložný list. Je to proto, že ustanovení § 612/ 1 je kogentní. Náložný list může znít na doručitele, na

106 Xxxxxx Xxxxxxxxxx, I. Komentář k zák. č. 513/1991 Sb. Smlouva o přepravě věci. § 612 odst. 1, ASPI Ič. 17888 (LIT).

107 Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 193/1996 Sb., v textu zkráceno jako „Úmluva“.

108 Jestliže byl vydán náložní list, tak pak může odesílatel požadovat přerušení dopravy, vrácení zásilky pouze po předložení náložného listu (viz § 618/1 ObchZ).

109 „Kdyby majitel náložného listu odmítl potvrdit převzetí zásilky, dopravce ji nemusí vydat. Stejně tak dopravce nesmí vydat zásilku osobě, která sice předloží náložný list, ale není oprávněnou osobou.“ Zdroj viz Xxxxxxxxxx, I. Komentář k zák. č. 513/1991 Sb. Smlouva o přepravě věci. § 612 odst. 2, ASPI Ič. 17888 (LIT).

jméno nebo na řad. Převod práv z náložného listu bude záviset na jeho formě, tedy pokud se bude jednat o náložný list na doručitele, tak jeho převod bude možný cesí, pokud se bude jednat o náložný list na řad, tak se převádí tento cenný papír rubopisem. V případě náložného listu na jméno bude převod možný způsobem postoupení pohledávky (tedy dle § 524 an. Obč Z).

Náležitosti náložného listu jsou stanoveny kogentně v ustanovení § 614/ 1 ObchZ, s tím, že pokud by některá z náležitostí chyběla, nebo byla dohodnuta odlišně, tak se jedná o neplatné ujednání náložného listu. Náležitostmi jsou: firma nebo název a sídlo právnické osoby nebo jméno a místo podnikání, popřípadě bydliště fyzické osoby dopravce, firma nebo název a sídlo právnické osoby nebo jméno a místo podnikání, popřípadě bydliště fyzické osoby odesílatele, označení přepravované věci, údaj, zda byl náložný list vydán na doručitele nebo jméno příjemce, popřípadě údaj, že byl vydán na jeho řad, místo určení, místo a den vydání náložného listu a podpis dopravce.

Existence náložného listu je důležitá z pohledu práv a povinností jednotlivých subjektů. Obsah náložného listu je rozhodný pro nároky osoby oprávněné podle náložného listu. Dopravce má právo dovolávat se vůči osobě oprávněné ustanovení smlouvy uzavřené s odesílatelem, jen pokud jsou obsažena v náložném listu nebo pokud se na tato ustanovení v něm výslovně odkazuje. Vůči osobě oprávněné podle náložného listu může dopravce uplatnit jen námitky, které vyplývají z obsahu náložného listu nebo ze vztahu dopravce k oprávněné osobě.

Při ztrátě či zničení náložného listu je dopravce povinen vydat náhradní náložný list. V tomto případě se jedná o dispozitivní ustanovení, které by mohlo být ve smlouvě stanoveno jinak. Pravděpodobnost, že by si dopravce vymínil ve smlouvě nemožnost vydání náhradního náložného listu zde existuje, ale myslím si, že by se pak mohlo jednat o neplatné ujednání pro rozpor s poctivým obchodním stykem. Zákonodárce měl zde namysli spíše možnosti ujednání v oblasti limitace náhrady škody v případě vzniku škody dopravci při vydání náhradního náložného listu a zneužití listu původního.

3. Konosament

Definici konosamentu můžeme použít z § 2/ 1 vyhlášky 160/1956 Ú.l., kde se praví, že konosament je cenný papír, a že představuje závazek dopravcův vydat náklad převzatý k námořní přepravě, bude- li mu předložen konosament a na něm potvrzeno přijetí nákladu. Úmluva OSN o námořní přepravě zboží také definuje konosament (čl. 1 bod 7), s tím, že se jedná o dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě a o tom, že dopravce převzal zboží nebo je naložil, a jímž se dopravce zavazuje, že vydá zboží při odevzdání tohoto dokumentu. Ustanovení o tom, že zboží má být vydáno na řad jmenované osoby nebo na řad nebo doručiteli, zakládá takový závazek.

Konosament je tedy cenný papír, který ztělesňuje právo požadovat po námořním dopravci vydání zboží, které převzal k přepravě. Konosament vydává dopravce, který dané zboží přepravuje. Podmínkou je, aby byl konosamnet podepsán dopravcem, tak jak to stanovuje Úmluva, tedy, že může podepsat konosament dopravce sám, nebo osoba k tomu zmocněná110.

Náležitosti konosamentu vymezuje Úmluva v čl. 15, s tím, že se jedná o demonstrativní výčet, který může být rozšířen i na další náležitosti. Mezi základní náležitosti patří zejména informace o zboží (např. povaha zboží apod.), zjevný stav zboží111; jméno a hlavní podnikatelské sídlo dopravce; jméno odesílatele; příjemce, jestliže byl odesílatelem jmenován; přístav nakládky podle smlouvy o námořní přepravě a datum, kdy bylo zboží převzato dopravcem v přístavu nakládky; přístav vykládky podle smlouvy o námořní přepravě; počet originálů konosamentu, jestliže je jich více než jeden; místo vydání konosamentu; podpis dopravce nebo osoby jednající v jeho zastoupení; přepravné v rozsahu, v jakém má být hrazeno příjemcem, nebo jiný údaj o tom, že přepravné má hradit příjemce112; prohlášení, o němž je zmínka v

110 Dle čl. 14/2 Úmluvy může podepsat konosament zmocněná osoba dopravcem, nebo kapitán lodi. Pokud podepisuje konosament kapitán lidi, tak pak se pokládá tento podepsaný konosament podepsaný v zastoupení dopravce. Podpis dle následujícího odstavce (tedy dle čl. 14/3 Úmluvy) může být vlastnoruční, nebo např. tištěný ve faksimili.

111 Pokud by bylo toto opomenuto, tak se na zboží hledí, jako by bylo v zjevně dobrém stavu.

112 Konosament, který neuvádí přepravné ani jiným způsobem nenaznačuje, že přepravné má hradit příjemce, ani neuvádí zdržné, které naběhlo v přístavu nakládky a jež je povinen zaplatit příjemce, je

odstavci 3 článku 23; prohlášení, přichází-li to v úvahu, o tom, že zboží bude nebo může být přepravováno na palubě; datum nebo dobu vydání zboží v přístavu vykládky, jestliže to bylo výslovně ujednáno mezi stranami; jakékoliv zvýšené omezení nebo zvýšená omezení odpovědnosti. Důležité je však ustanovení třetího odstavce, které dovoluje, aby náležitosti nebyly uvedeny všechny, podmínkou však je, aby konosament byl v souladu s čl. 7/ 1 Úmluvy.

Pokud má dopravce o některých náležitostech zboží pochyby, má pak možnost učinit výhradu, která obsahuje důvody pochyb dopravce a namítané nepřesnosti v náležitostech zboží. Odesílatel je odpovědný za to, že údaje na konosamentu jsou přesné. Je tak povinen k náhradě škody dopravci, pokud vznikne dopravci ztráta, která vyplývá z nepřesností v konosamentu.

Záruční dopis nebo ujednání, kterým se odesílatel zavazuje nahradit škodu dopravci za ztrátu vyplývající z toho, že dopravce nebo osoba jednající v jeho zastoupení vydala konosament, aniž učinila výhradu ohledně údajů sdělených odesílatelem za účelem jejich uvedení do konosamentu nebo ohledně zjevného stavu zboží, jsou neplatné a neúčinné vůči jakékoliv třetí osobě včetně příjemce, na niž byl konosament převeden. Dopis nebo ujednání jsou platné vůči odesílateli, pokud dopravce nebo osoba jednající v jeho zastoupení tím, že upustila od výhrady, nezamýšlí podvést třetí osobu včetně příjemce, která při svém jednání spoléhá na popis zboží v konosamentu. Jestliže v tomto posledním případě opomenutá výhrada se vztahuje k údajům, které sdělil odesílatel za účelem jejich uvedení do konosamentu, dopravce nemá právo na náhradu škody od odesílatele.

průkazem, pokud nebude prokázán opak, o tom, že příjemce není povinen hradit ani přepravné ani zdržné. Dopravcův průkaz o opaku není však přípustný, jestliže byl konosament převeden na třetí osobu včetně příjemce, která jednala v dobré víře a spoléhala na to, že v konosamentu takový údaj uveden nebyl. Viz čl. 16/4 Úmluvy.

8/ Závěr a doporučení pro případný legislativní proces

Pojem přeprava označuje veškeré úkony, které souvisejí s přepravením věcí či osob prostřednictvím dopravního prostředku, vč. dalších nutných úkonů, kterými jsou například naložení a vyložení zboží, skladování zboží, odbavení vývozní a celní dokumentace apod. Pojem doprava oproti tomu označuje technické úkony nutné k tomu, aby byl zabezpečen provoz dopravních prostředků.

Právní úprava přepravních smluv je upravena v českém právním řádu ve dvou kodexech, a to v občanském a obchodním zákoníku. Otázka aplikace jednotlivých smluvních typů v obou kodexech snad není v praxi problémem, i když spory o tom být mohou. I tak by bylo možné říci, že budoucí rekodifikace soukromého práva bude jistě krok správným směrem, který povede k případnému zjednodušení soukromého práva jako celku.

Právní úprava v občanském zákoníku zahrnuje obecná ustanovení, která se týkají závazků, a dále pak speciálně smluvní typ, který se týká jak přepravy osob tak přepravy nákladu a smluvní typ nepojmenovaný, který se neužije v režimu obchodního práva. Obchodní zákoník upravuje obecnou část závazků, s tím, že v některých ustanoveních je nutně použitelný občanský zákoník, protože na něj obchodní zákoník odkazuje, dále pak obsahuje smluvní typ nepojmenovaný a čtyři pojmenované smluvní typy a právní úpravu náložného listu. Jsou jimi zasílatelská, smlouva o přepravě věci, smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o provozu dopravního prostředku. Smlouva zasílatelská a smlouva o provozu dopravního prostředku jsou tzv. typovými obchody, smlouva o přepravě věci a smlouva o nájmu dopravního prostředku jsou tzv. relativními obchody.

V praxi bychom mohli uvažovat o možnosti vzniku samotného subodvětví práva, které by se zabývalo právními otázkami přepravy, vč. dalších smluvních typů, které jsou v této oblasti zpravidla využívány. Pro praxi by pak byla aplikace smluvních typů a institutů pravděpodobně jednodušší, byť otázku kontraktace by samozřejmě toto nevyřešilo.

Při rekodifikaci by bylo vhodné zvážit, zda je nutné, aby byly všechny stávající smluvní typy byly opět upraveny, nebo zda by postačovalo vypuštění některých smluvních typů, což by pak vyžadovalo užití smluvního typu obecnějšího. Zejména lze zmínit otázku úlohy smlouvy o nájmu dopravního prostředku. Předmětem tohoto smluvního typu je dopravní prostředek, obsahem se tento smluvní typ blíží smlouvě nájemní. Četnost tohoto smluvního typu v praxi nebude nikterak vysoká, proti zachování tohoto smluvního typu by hovořil i ten fakt, že v případě vypuštění tohoto smluvního typu by bylo možné použít smlouvu nájemní dle občanského zákoníku, případně smluvního typu nepojmenovaného. Pokud bude realizována rekodifikace soukromého práva, která ponechá v oblasti obchodního práva jednotlivé smluvní typy, tak pak by bylo dle mého názoru vhodné alespoň minimálně upravit stávající právní úpravu přepravních smluv. Vhodné by bylo, dle mého názoru, změnit název smluvního typu v § 610 an., tedy na smlouvu o dopravě. Je to proto, že předmětem je převoz zboží ( zásilky) z místa A do místa B, nikoliv otázky spojené s dopravou. V návaznosti na tuto změnu by pak bylo vhodné přijetí smluvního typu, který by upravoval komplexně přepravní smlouvu, tedy včetně otázek spojených s dopravou. Předmětem tohoto případného smluvního typu by byla přeprava zboží. Druhou možností by bylo užití smlouvy nepojmenované.

V § 633 ObchZ by bylo vhodné, aby došlo k novelizaci, která by spočívala v ponechání stávajícího textu zákona, ale došlo by k výměně jednotlivých odstavců. Místo odstavce druhého by byl odstavec třetí a pak by teprve následoval stávající odstavec druhý. Výklad a aplikace by byly jednodušší.

§ 607/ 1 ObchZ by bylo dle mého názoru vhodné změnit tak, aby výklad nesváděl k tomu, že zasílatel má nárok jak na nutné, tak na účelně vynaložené náklady. O tomto píše I. Pelikánová113, která ve svém komentáři píše i

„ omylu“ X. Xxxxxx. Např. by bylo možné toto ustanovení změnit takto:

113 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 214.

„…nárok na úhradu užitečných nákladů, které byl zasílatel povinen nutně vynaložit k splnění svého závazku.“ Věta následující by se pak dala vypustit.

V oblasti práva cenných papírů je diskutabilní, zda by bylo vhodné

„ opětovně“ upravit konosament jako cenný papír. Právní úprava v dnešní době nevylučuje užití konosamentu jako obchodní zvyklosti (§ 1/ 2 a § 264 ObchZ), zákon o cenných papírech s konosamentem může počítat, protože v zmíněném zákoně je výčet § 1 demonstrativní. Proti opětovné právní úpravě konosamentu hovoří ten fakt, že v praxi nebude tento institut příliš využíván, a pokud bude, tak stávající právní úprava je použitelná i bez případných změn či doplnění.

Má závěrečná úvaha se týká otázky, zda je vůbec nutná existence přepravních řádů, které jsou prováděcími předpisy k občanskému a obchodnímu zákoníku. Přepravní řády doplňují obecnou právní úpravu občanského a obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že většina ustanovení v obchodním zákoníku o přepravních smlouvách je dispozitivní, tak pak v přepravních řádech může být velké množství práv a povinností stran závazku upraveno odchylně. Odchylně však je možné tato práva a povinnosti upravit již v samotné smlouvě, případně v obchodních podmínkách, na které by bylo možné ve smlouvě odkázat. V případě neexistence přepravních řádů by pak musel být kladen důraz na smlouvu, která by nutně musela být mnohem obsáhlejší. Proto se mi jeví existence přepravních řádů jako nadbytečná. Na druhé straně je však nutno podotknout, že kontraktace případné smlouvy by mohla být velmi složitou. V rámci zjednodušení celého právního řádu si myslím, že by bylo vhodné zvážit, zda je nutná existence takovýchto prováděcích předpisů. Při zachování těchto právních předpisů si myslím, že by byla vhodná alespoň eliminace některých ustanovení v nich obsažených.

9/ Summary

This diploma thesis examines legal regulation of transportation contracts and valuables in transportation law in Czech legal system.

Transportation means a system of carrying (activity of moving) people or things from one place to another using vehicles, roads etc. Conveyance means the process of taking something (goods, animals) or somebody ( persons) from one place to another.

Transportation contracts are regulated in Code of commerce ( Act number 513/1991 Sb.) and in Civil code ( Act number 40/1964 Sb.) in the Czech legal system. These “ basic” codes are supplied by particular acts and international agreements. Lot of reasons and duties are set in rules of highway (133/ 1964 Sb.) or railway ( 1/ 2000 Sb.) transportations. International agreements will be apply in preference according to the Constitution of the Czech republic ( Act number 1/ 1993 Sb., article 10) and according to the Code of commerce § 756. One of the most important sources are contracts, that usually modify legal regulations.

Code of commerce contains four types of transportation contracts, and as „the fifth type“ we can apply innominate contract type. There are: contract of consignment ( § 601 code of commerce), contract of transportation ( § 610 code of commerce), charter agreement (§ 630 code of commerce), and contract for the operation of transport vehicle ( § 638 code of commerce) in the commerce code.

Civil code contains one type of transportation contract in two modifications. There are cargo traffic contract and travel (contract of transportation of persons). Second type is innominate contract.

Reasons and duties of the parties are set in particular acts and in the contract. The contract is usually made according to the act. It is usually allowed by act to modify the duties and the reasons set in the act (ius dispositivum x ius cogens). Ius cogens are set in § 272 code of commerce, another regulations are dispositive – the contractors can modify them. But

this modification can not by made against consumer (§ 262/ 2 code of commerce).

The essential elements of the contract are set in the first paragraph of the type of the contract in the commerce code. The essential elements of the contract of consignment are definition of the contractors ( parties of the contract), obligation to found transportation, definition of the places (the place of destination and the place of start) and obligation to pay payment.

The essential elements of the contract of transportation are definition of the parties of the contact, obligation to transport goods from one place to another, and obligation to pay payment.

The essential elements of the charter agreement are definition of the parties of the contract, obligation to give somebody vehicle, obligation to pay payment.

The essential elements of the contract for the operation of transport vehicle are definition of the parties of the contract, transport of the goods by vehicle, make a trip with this vehicle for the goods – this road is defined in the contract as essential element of the contract too and obligation to pay payment.

Contract for the operation of transport vehicle and charter agreement have to by in written form. Another form of these contracts are null. According to the civil code it is not set the written form in the contracts of carrige and in the contract of transportation of persons.

Valuables in transportation law are set in the Code of commerce, Valuable Act ( Act number 591/ 1992 Sb.) and in international agreements. The valuables are bill of lading, consignment note and dock warrant. Bill of lading is unusual. It is important in international transport.

10/ Seznam pramenů a literatury

1. Monografie a odborné články

❖ Xxxxxx, X., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, s. 551

❖ Xxxxxx, X., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 535

❖ Xxxxxx, X. Obchodní závazky ( obecná úprava, kupní smlouva). 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 362

❖ Xxxxxx, X. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, s. 2 - 15

❖ Brzobohatý, T. Povaha cenných papírů jako předmětu soukromoprávního vztahu. Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7 – 8, s. 51 - 58

❖ Xxxxx, X. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. § 221 až 775. 1. vydání, Praha: POLYGON, 2002, s. 3059 - 4079

❖ Dědič, X. Xxxxxxxxx, I., Zákon o cenných papírech. Komentář. Praha: C.H.Beck, 1997, s. 513

❖ Xxxxx, K., Obchodní smlouva. Právní praxe v podnikání, 1996, č. 2, s. 1

- 13

❖ Xxxxx, X. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2004, s. 946

❖ Xxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). Praha: Linde, 2006

❖ Xxxxx, X., a kol. Lexikon. Občanské právo. Sagit, 2001, s. 512

❖ Xxxxx, X. Xxxxxxxx právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2002, s. 433

❖ Xxxxxxx Uetzoffer, O., Ziebe, J. Nová úprava cenných papírů v České republice. Právní rozhledy, 1993, č. 1, s. 6 – 10

❖ Xxxxxxxx, O., Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 1416

❖ Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. Xxxxxxxx právo hmotné 2. díl třetí: závazkové právo. 4. aktualizované a doplněné vydání. ASPI, 2006, s. 612

❖ Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, J., Xxxxx, P., a kol. Kurs obchodního práva. právo cenných papírů. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 728

❖ Xxxxxxx, X. Několik poznámek k § 262 Obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 1997, č. 7, s. 370 - 372

❖ Xxxxx, X. Obchodněprávní smlouvy. 5. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 316

❖ Xxxxx, X. Poznámky k ustanovení § 262 Obchodního zákoníku. Právní rádce, 1996, č. 7, s. 13 – 14

❖ Xxxxx, X. Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Právní rozhledy, 1999, č. 7, s. 357 an.

❖ Xxxxx, X. Smlouva zasílatelská. Právní rozhledy, 1999, č. 11, s. 566 - 569

❖ Xxxxx, X. Smlouvy k zajišťování přepravy. Právník, 1997, č. 8, s. 9 an.

❖ Xxxxx, X. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům. Právní fórum, 2006, č. 3, s. 91 – 101

❖ Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 419

❖ Xxxxx, X., Xxxxxxxxxx, P. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům. Bulletin advokacie, Praha : Česká advokátní komora, 2004, č. 5, s. 27 - 41

❖ Nesnídal, J., a kol. Lexikon. Obchodní právo. 2. rozšířené vydání. Ostrava: Sagit, 2001, s. 651

❖ Xxxxxx, V. INCOTERMS 1990 – komentář. ČSOPK 1991, s. 255 an., ASPI Ič. 1442 ( LIT)

❖ Pejšek, V. Vymáhání pohledávek z mezinárodní silniční přepravy. Právní rádce, 2006, č. 1, s. 33 - 34

❖ Xxxxxxxxxx, X. Komentář k § 274 zák. č. 513/1991 Sb., Některá ustanovení o uzavírání smlouvy – Jednání o uzavření smlouvy, ASPI Ič. 17465 ( LIT)

❖ Xxxxxxxxxx, X. Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb., Smlouva o přepravě věci. Úvod. Přehled literatury. 1999, ASPI Ič. 17870 ( LIT)

❖ Xxxxxxxxxx, X. Komentář k zák. č. 513/1991 Sb. Smlouva o přepravě věci. § 612 odst. 1, ASPI Ič. 17888 (LIT)

❖ Xxxxxxxxxx, X. Komentář k zák. č. 513/1991 Sb. Smlouva o přepravě věci. § 612 odst. 2, ASPI Ič. 17888 (LIT)

❖ Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku. § 566 – 775. 5. díl. Praha: Linde, 1999, s. 688

❖ Plíva, S. K problematice volby obchodního zákoníku podle jeho § 262. Právo a podnikání, 1995, č. 10, s. 20 - 25

❖ Xxxxxxxx, X. Xxxxxxx o nájmu dopravního prostředku. Daně a právo, 2002, č. 11, s. 16 an.

❖ Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 468

❖ Xxxxxxxxx, X. Obchodní zákoník ve znění zákona č. 370/ 2000 Sb., s důvodovou zprávou, judikaturou, úvodním výkladem a poznámkami. 1. vydání. Praha: IFEC s.r.o., 2000, s. 670

❖ Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1325

❖ Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 1439

❖ Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 1515

❖ Xxxxx, Z. Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Časopis ekonomické a právní praxe, 1995, č. 12 – 13, s. 186 - 190

2. Judikatura dle výskytu v textu

❖ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96

❖ SR 6/96 s. 149

❖ HP 5/80, s. 335

❖ Úř. Sb. 17 900 (z r. 1940)

❖ Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10.1.2001, Xx.x.x.XX, sv. 21, č. 5 – Pl. ÚS 33/2000

❖ Vážný 13 940 (z r. 1934)

❖ SJ 10/98, příl., s. III.

❖ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.1931, sp. zn. Rc 10779 Rv I 122/ 30

❖ Vážný – Xxxxxxxxx 20, II: 189, ASPI Ič. 6669 (JUD)

❖ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2003, sp. zn. Jc 104/2003 29 Cdo 2629/2000

❖ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.1927, sp. zn. Rc 6741 Rv I 815/ 26

❖ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.1931, sp. zn. Rc 10708 Rv I 1868/ 30

3. Seznam právních předpisů

❖ Zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu

❖ Zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění

❖ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění

❖ Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění.

❖ Nařízení vlády č. 1/ 2000 Sb., přepravní řád pro veřejnou drážní dopravu, v platném znění

❖ Vyhláška č. 133/1964 Sb., přepravní řád pro silniční dopravu, v platném znění

❖ Vyhláška č. 160/ 1956 Ú.l., o podmínkách přepravy nákladů po moři

❖ Vyhláška č. 17/ 1966 Sb., přepravní řád letecký, v platném znění

❖ Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 193/ 1996 Sb., o Úmluvě Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží