Bankovní institut vysoká škola Praha
Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra práva
Mezinárodní kupní smlouva
Bakalářská práce
Autor: Xxxxxx Xxxxxxxxx
Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce: JUD. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D.
Praha Červen, 2015
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze, dne 28.4.2015 Xxxxxx Xxxxxxxxx
Poděkování:
Děkuji vedoucí práce mé bakalářské práce JUD. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D. za cenné rady,
výborný přístup a odborné vedení, které mi poskytla při jejím zpracování. Taktéž děkuji své rodině za projevenou podporu a důvěru během celé doby mého studia na vysoké škole.
Anotace:
XXXXXXXXX, Xxxxxx: Mezinárodní kupní smlouva. [Bakalářská práce]. Bankovní
institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Vedoucí práce: JUD. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D. Rok obhajoby: 2015. Počet stran: 54
Tato práce se věnuje analýze mezinárodní kupní smlouvy a všech práv s ní spojenými.
Klíčová slova:
Analýza, mezinárodní, kupní, smlouva , práva a povinnosti, odpovědnost
Annotation:
XXXXXXXXX, Xxxxxx:. International Sales Contract. [Bachelor thesis]. Banking Institute College of Banking in Prague. Department of law. Supervisor: JUD. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D. Year of thesis defence: 2015. Length: 54
This work is dedicated to analysis of international sales contract and all the rights associated with it
Key words:
Analysis, international, sales, contract, rights and obligations, responsibility
OBSAH
2 Mezinárodní kupní smlouva 11
2.1 Prameny právní úpravy vztahující se k mezinárodní kupní smlouvě 11
2.1.1 Východiska plynoucí z mezinárodního práva soukromého 12
2.1.2 Rozpory plynoucí z různých pramenů 13
2.1.3 Přímá a kolizní metoda úpravy 15
2.1.4 Ostatní mechanismy používané k úpravě vztahů 17
2.2 Vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva 18
2.3 Vývoj legislativy v oblasti uzavírání mezinárodní kupní smlouvy 20
2.3.1 Smlouva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží 23
3 Kontraktace mezinárodní kupní smlouvy 26
3.1 Náležitosti kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy 26
3.1.1 Základní části kupní smlouvy 29
3.1.2 Ostatní části kupní smlouvy 30
4 Práva a povinnosti zúčastněných stran 32
4.1 Povinnosti prodávajícího 32
4.3 Práva smluvních stran vyplývající z porušení kupní smlouvy 36
4.4 Odpovědnost smluvních stran za porušení povinností ve smlouvě 37
4.4.1 Odpovědnost za prodlení 37
4.4.4 Ohrožení plnění uzavřené smlouvy 40
4.5.1 Zánik smlouvy splněním 41
4.5.2 Odstoupení od smlouvy 41
4.6 Řešení sporů v mezinárodním obchodě 42
4.6.1 Řešení sporů prostřednictvím soudního řízení 42
4.6.2 Řešení sporů prostřednictvím rozhodčí doložky 43
5 Odpovědnost za škodu při mezinárodním obchodu se zbožím 44
5.1 Úprava odpovědnosti za škodu dle Vídeňské smlouvy 44
5.2 Předpoklady odpovědnosti za škodu 45
5.2.3 Příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vzniklou škodou 48
5.2.4 Předpoklad předvídatelnosti 48
5.3 Vyloučení odpovědnosti za škodu 48
5.3.1 Okolnosti neovlivnitelné smluvními stranami 49
5.3.2 Okolnosti způsobené jednáním smluvní strany 50
Rozhlédneme-li se kolem sebe, dozajista můžeme říct, že denně a téměř na každém kroku se setkáváme s různými výrobky a zbožím, jež na svých etiketách hlásá: made in Taiwan, Korea, China, UK, Germany a spousty dalších. Ta tam je doba, kdy zboží zahraničního původu (výjimku tvořil čilý obchod mezi státy tzv. socialistického bloku v čele s bývalým Sovětským svazem) bylo v našich končinách něčím zvláštním, výjimečným, mimořádným a bylo dostupné v tzv. Tuzexu (tuzemský export), popřípadě na černém trhu.
Stále se zrychlující způsob a styl života, celosvětová globalizace dopadající na mezinárodní obchod, integrační úsilí některých států, jako příklad můžeme uvést Evropskou unii, to vše ovlivňuje dnešní výměnu a pohyb zboží na světových trzích. Vše navíc umocněno rozvojem vědy, techniky a informačních technologií. Málokdo z nás, si však uvědomí, že k tomu, aby mohlo docházet k přesunu zboží z jednoho státu do státu jiného, popřípadě z jednoho kontinentu na druhý musí nutně docházet ke vzniku obchodních vztahů.
Běžný občan při nákupu zahraničního zboží pravděpodobně vůbec nepřemýšlí nad tím, že je zapotřebí stanovit obchodním vztahům nějaký řád, těžko je možné si představit, že každý stát by s každým dalším státem řešil úpravu těchto vztahů samostatně.
Nejdůležitějším smluvním typem dokumentu v oblasti mezinárodního obchodu je bezpochyby kupní smlouva. K dobré funkčnosti obchodních vztahů (v mezinárodní oblasti zůstává nejčastější transakce koupě – prodej) je nutno věnovat velkou pozornost sestavení kvalitní kupní smlouvy, respektující právní normy a obchodní zvyklosti.
Vznik vhodné právní úpravy, platné pro řešení mezinárodního obchodu prošel dlouholetým vývojem a snahami různých mezinárodních organizací, které byly v roce 1980 korunovány uzavřením Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále také Vídeňská úmluva), která je platná dodnes a jejími signatáři
jsou desítky zemí a států z celého světa. Avšak úmluva samotná neupravuje zcela konkrétně podmínky pro oblast mezinárodního obchodu, čímž je zde ponechán prostor pro samostatné právní řády jednotlivých členských zemí Úmluvy a jejich národní právo a zvyklosti.
Cílem našeho pojednání bude pokusit se upozornit na nejdůležitější aspekty vztahující se k uzavírání mezinárodních kupních smluv, tak, aby se i laická veřejnost mohla seznámit s úskalími, která vznikají v rámci mezinárodního obchodního styku.
1 O KUPNÍ SMLOUVĚ OBECNĚ
Dříve, než zde bude pojednáno o mezinárodní kupní smlouvě a její základní charakteristice, je třeba zmínit standardní instrument kupní smlouvy tak, jak se s ní setká běžný občan. Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, dohodnutý projev vůle dvou smluvních stran, který jedné straně (prodávajícímu) zakládá povinnost předmět koupě (zboží) dodat a druhé straně (kupujícímu) zakládá povinnost předmět koupě převzít a uhradit za něj dohodnutou kupní cenu.
Kupní smlouva je základním kamenem závazkových vztahů, je jejich základním smluvním typem. V rámci občanského zákoníku stojí kupní smlouva na prvním místě mezi jednotlivými smluvními typy. S kupní smlouvou se lze setkat i v běžném životě téměř na každém kroku, v jednodušším případě se jedná např. o nákup v obchodě, nákup/prodej uskutečněný mezi obchodními partnery, a to i v rámci mezinárodních obchodních vztahů. Ve složitějších případech bývá kupní smlouva sestavována např. mezi smluvními partnery v oblasti jejich podnikatelských aktivit. Obecně se u kupní smlouvy jedná o kontrakt, který upřesňuje podmínky směny věci za peníze. Prodávající má pak povinnost předat předmět koupě kupujícímu a převést na něj vlastnická práva, kupující má pak povinnost předmět převzít a prodávajícímu zaplatit dohodnutou kupní cenu. Velice podobná pravidla platí pro směnnou smlouvu, u které nedochází k převodu peněz, ale výměně zboží za zboží. 1
Kupní smlouva a právní vztahy z ní vzniklé jsou nezbytným základem každého obchodu.
Kupní smlouva uzavřená v souladu s právními předpisy a obchodními zvyklostmi by měla mít tyto náležitosti:
- určení smluvních stran a jejich identifikačních údajů (jméno, příjmení, trvalé bydliště, případně další údaje)
- předmět smlouvy – specifikace zboží, množství, balení, označení
- cena, která bude za jednotku uhrazena a celková částka v dohodnuté měně
- dodací lhůta, případně termín dodání zboží
- dodací podmínky
- platební podmínky (doba a způsob zaplacení kupní ceny)
- další ustanovení podle dohody stran (jakým způsobem bude zboží přepravováno, kdo zajišťuje dopravu, dále zde bývají zahrnuty slevy, případné záruky, pojištění apod.)
- všeobecné prodejní (nákupní) podmínky bývají uváděny na rubu kupní smlouvy.
Na základě platné právní úpravy je kupující jednoznačně povinen zaplatit kupní cenu, která byla dohodnutá nebo určená, sjednat s prodávajícím místo převzetí zboží, způsob a termín placení, odebrat zboží a poskytnout potřebné spolupůsobení. Naproti tomu kupující je povinen odevzdat zboží, které je předmětem prodeje včetně dokladů, které se ke zboží vztahují, předat zboží k přepravě, umožnit převzetí vlastnického práva, popř. uchovat zboží do okamžiku převzetí.2
Ustanovení o kupní smlouvě je možné využít i u spotřebního zboží, které je nutné nějakým způsobem vytvořit nebo vyrobit, neboť smlouva o dodání se vždy považuje za kupní smlouvu. Nejde však o kupní smlouvu ve chvíli, kdy ten, komu má být věc dodána, předal druhé straně podstatou část toho, co je k jejímu vyhotovení zapotřebí. V tom případě se již jedná o smlouvu o dílo. Jestliže se věc, která je předmětem kupní smlouvy, musí přepravit, pak je věc odevzdána smluvní straně tím, že je předána přepravci.
2 MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVA
Kupní smlouva je nad veškerou pochybnost významným instrumentem v mezinárodním obchodním styku. A je jím již poměrně dlouho. Lze konstatovat, že se tento smluvní institut vyvinul víceméně již paralelně s vynálezem peně z, první propracovanou úpravou kupní smlouvy se zabývalo již klasické římské právo. Předchůdcem koupě byla směna. Význam obou těchto institutů pro mezinárodní obchod je zřejmý. „ Výhody mezinárodní směny zboží spočívají konkrétně v tom, že se jednotlivým státům dostává zboží, jež samy nemohou vyrábět, popř. takové zboží, jehož výroba by pro ně byla spojena s velkými obtížemi, a na druhé straně nadbytečnou výrobu zboží, pro které mají nejlepší podmínky, mohou realizovat prodejem do jiných států a prostředků t akto získaných použít pro nejvhodnější účely z hlediska vlastních zájmů .“3
Význam a výhody mezinárodního obchodu jsou zřejmé. Jednotlivé státy mohou nakupovat to, čeho se jim nedostává nebo to, co sami nemohou vyrobit, resp. by to vyrobily s obtížemi nebo velkými náklady. Na druhé straně je pak možnost nadbytečnou výrobu zboží, která vzniká právě z dobrých podmínek pro výrobu dané komodity v konkrétním státu, vyvést do jiného státu. 4
2.1 Prameny právní úpravy vztahující se k mezinárodní kupní smlouvě
V případě mezinárodních závazkových vztahů, ke kterým je řazena i mezinárodní kupní smlouva, je více než důležité nezpochybnitelně stanovit, kterou z právních norem nebo kterým právním řádem bude předmětný vztah regulován.
Důležité je za dané situace posoudit, zdali je v předmětné operaci vůbec mezinárodní prvek přítomen. Za situace, kdy v předmětné transakci není mezinárodní prvek přítomen, přináleží řešení takovéhoto vztahu do režimu, který
3 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 13
4 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 14
podléhá výhradně příslušné vnitrostátní právní úpravě. V případě, že v předmětné situaci je přítomen mezinárodní prvek, přináleží řešení předmětného vztahu do režimu, který podléhá mezinárodnímu právu soukromému, přičemž mezinárodní právo soukromé “představuje soubor právních norem upravujících soukromoprávní vztahy (tj. vztahy práva občanského, obchodního, rodinného a pracovního) s mezinárodním prvkem, včetně právních norem upravujících postup soudů a jiných orgánů či účastníků, příp. i jiných osob a vztahy mezi nimi vznikající v řízení o občanskoprávních věcech, v němž je obsažen mezinárodní prvek.“5
2.1.1 Východiska plynoucí z mezinárodního práva soukromého
Jako pramen mezinárodního práva soukromého mohou sloužit jednak normy vnitrostátní, ale rovněž také normy mající komunitární či mezinárodní původ. V České republice je základním zdrojem norem vnitrostátního původu zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění. K dalším vnitrostátním právním předpisům, které se vztahují k úpravě mezinárodně obchodních transakcí, patří rovněž zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů a zčásti také zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 61/200 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů, a jiné.
Za nejvýznamnější pramen norem mezinárodního původu lez považovat mezinárodní smlouvy, zde je důležité podotknout, že nutným předpokladem pro vnitrostátní závaznost mezinárodní smlouvy je především subjektivní a objektivní platnost mezinárodní smlouvy a mimo to musí jít současně o takovou smlouvu, která byla ratifikována Parlamentem České republiky, a která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv.
Se vstupem České republiky do Evropské unie (2004) se jedním z významných pramenů mezinárodního práva soukromého staly i normy
5 ROZEHNALOVÁ, N., GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 12
komunitárního práva. S ohledem na existenci společného, později jednotného vnitřního trhu došlo ke vzniku problémů, které pocházely z různorodých místně se lišících právních úprav platných v členských státech Evropské unie. Docházelo ke vzniku problémů spojených s pohybem zboží, služeb a kapitálu, které si vyžádaly přijetí takových opatření, která by eliminovala vznik těchto problémů. Východiskem se stalo sjednocení práva, výsledná unifikace tak přináší v případech, kde není zapotřebí aplikovat vnitrostátní normy, ucelenou jednotnou právní úpravu (unifikace hmotných norem), popřípadě zmíněná unifikace vytváří ucelené kolizní normy, čím dochází k eliminaci potřeby případné aplikace národní kolizní normy (unifikace kolizního práva). 6
Důležitá je zde také ta skutečnost, že samotné právo Evropského společenství je možné považovat za svrchovaný právní řád, který se ve vztahu k právu vnitrostátnímu jednotlivých členských států vyznačuje jistou míro u
„nadřazenosti“, což se projevuje jejím upřednostňováním i před ústavami samotných členských států. Tento princip přednosti je závazný pro veškeré instituce (soudy a úřady) všech členských států a tyto jej musí uznávat a zachovávat.7
2.1.2 Rozpory plynoucí z různých pramenů
Z výše uvedených skutečností je patrná ta skutečnost, že mezinárodní právo soukromé je upravováno třemi různými druhy pramenů různého původu. Z tohoto důvodu se můžeme setkat se stavem, při němž je konkrétní otázka upravována současně s pomocí všech tří typů pramenů, tedy s pomocí pramenů pocházejících z mezinárodních, komunitárních i vnitrostátních norem. S tímto stavem však současně vyvstává otázka týkající se určení aplikační přednosti, jinak řečeno je nutné stanovit, který z pramenů má při aplikaci přednost před ostatními
6 ROZEHNALOVÁ, N., GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 14
7 KŘEPELKA, F., XXXXXXXXXXX, X. Právo Evropské unie:multimediální učební text. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 9
prameny. V zásadě mohou nastat následující situace v kolizích jednotlivých pramenů:
1) vnitrostátní normy spolu s mezinárodními smlouvami – dojde-li k naplnění podmínek uvedených v článku 10 Ústavy, stojí aplikační přednost na straně mezinárodní smlouvy, která tedy v tomto případě má přednost před aplikací norem s vnitrostátním původem. To však neznamená, že by mezinárodní smlouva měla vyšší právní sílu, pouze je zde určeno její přednostní pořadí. Rovněž nelze říct, že by nastala derogace zákona, zákon se jen za předpokladu naplnění daných podmínek stává pro tento případ nepoužitelný. 8
2) Vnitrostátní normy spolu s komunitárními normami – v situaci, kdy se obě normy zabývají úpravou téže problematiky, stojí aplikační přednost na straně norem komunitárního původu, což plyne z primární zásady pro aplikaci práva Evropských společenství.
3) normy mezinárodního původu a normy komunitárního původu - v tomto případě nelze aplikační přednost jednoznačně určit z důvodu vyvíjejících se pravomocí jednotlivých orgánů Evropských společenství a současně i náhledem na vhodnost i nevhodnost použití určitých forem úpravy. Nastaly situace, kdy byly původně uzavřeny mezinárodní smlouvy a po úpravě pravomocí ES byly přijímány jiné normy komunitární. Proto obvykle komunitární normy obsahují vymezení k mezinárodním smlouvám, kterými je členský stát vázán.
4) kolize mezinárodních smluv (střety a souběhy) – jako střet je možné pojmenovat okamžik, při němž nastane situace, že vedle sebe stojí dvě smlouvy, které se vztahují ke stejnému předmětu úpravy, ale žádná z těchto smluv vzniklou situaci s poukázáním na smlouvu druhou neřeší. Jako řešení v případě střetu vztahujícího se k témuž předmětu je možné využít lex posterior derogat legi priori, popřípadě je možné použít tu z úprav, jež poskytne záruku co nejjednoduššího výsledku. V případě smluv, které se nevztahují k témuž předmětu lze užít pravidla lex specialis derogat legi generali, popřípadě pravidla maximální efektivity.9
Jako souběhy mezinárodních smluv je možné označit takové situace, kdy vedle sebe stojí dvě mezinárodní smlouvy, upravující poměry stejných smluvních
8 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2004. s. 117
9 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2004. s. 120
stran a stejného předmětu úpravy, a smlouvy vzájemně obsahují úpravu jedna ke druhé.10
2.1.3 Přímá a kolizní metoda úpravy
Při uzavírání mezinárodních kupních smluv je více než důležité, aby jednotlivé smluvní strany pokud možno opravdu velmi důsledně pamatovaly na veškeré varianty situací, které by během procesu samotné obchodní operace mohly nastat. V některých případech totiž dochází k situacím, kdy se jednotlivé smluvní strany musí v průběhu řešení přiklonit k tomu, či onomu právnímu řádu, a to z toho důvodu, že některé skutečnosti nebyly smlouvou dostatečně srozumitelně a pregnantně definovány a blíže určeny. Pro smlouvy v nichž je obsažen mezinárodní prvek platí, že mohou být usměrňovány dvěma různými metodami, a to jednak metodou přímou nebo metodou kolizní.
Obě tyto metody, jak metoda přímá, tak i metoda kolizní představují základní metody úpravy mezinárodního práva soukromého. Pro přímou metodu je charakteristické přímé užití hmotněprávních norem, v nichž je obsažena regulace práv a povinností zúčastněných stran soukromoprávních vztahů s přítomností mezinárodního prvku. Zcela běžně dochází k využití přímých norem v případě mezinárodních obchodních vztahů. Jako příklad můžeme uvést Vídeňskou úmluvu, Úmluvu OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží, Úmluvu o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) a další.
V případě možnosti použití přímé metody je zapotřebí také uvést existující omezení, které stanoví tak zvané vnitřní a vnější meze úpravy. Vnější meze jsou vymezeny předmětem úpravy daného komplexu přímých norem, jež vymezuje meze vlivu svého účinku, přičemž tento účinek je vymezen buďto věcně (jsou dány kategorie vztahů, které upravuje) nebo stanovením rozsahu mezinárodního dopadu tohoto účinku.11
10 ROZEHNALOVÁ, N., GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 23
11 ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní právo obchodní, část I.: Obchodní transakce. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 33
Ve spojitosti s výše uvedenými vnitřními mezemi je zde na místě také uvést tu skutečnost, že nelze předpokládat, že by předmětné normy upravovaly a pamatovaly na veškeré sporné oblasti. V případech, kdy dochází k takovýmto výpadkům, lze tyto nedostatky účinně řešit za pomoci:
▪ použití úprav vytvořených v souvislosti s pravidly či obecnými principy, jimiž je norma kontrolována za současného vyloučení možnosti aplikovat normy vnitrostátní, jako příklad můžeme uvést text Vídeňské úmluvy, který říká, že vztahy „se řeší podle obecných zásad, na nichž Úmluva spočívá“12,
▪ použití kolizních norem,
▪ použití mezinárodního práva soukromého, zde můžeme opět citovat Vídeňskou úmluvu, která říká, že jestliže obecné zásady chybějí, postupuje se „podle ustanovení právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého .“13
Podstata kolizní metody spočívá v té skutečnosti, že vzhledem k tomu, že v smlouvě samotné není zakomponována přímá úprava smluvních vztahů, odkazuje tato smlouva na použití právního řádu, podle nějž následně dojde k úpravě předmětného vztahu. V této situaci je příznačné položit si otázku:
„kterým právním řádem se řídí daný vztah.“14 Kolizní metoda je na rozdíl od metody přímé použitelná pro uspořádání veškerých vztahů, které jsou upravovány na základě mezinárodního práva soukromého. Skladba kolizní normy je stanovena jednak co do rozsahu (rozsah vztahů upravovaný normou) a jednak co do propojení (s pomocí hraničního ukazatele je vztah propojen s dotčeným právním řádem). Prostřednictvím hraničního ukazatelem nastává propojení mezi právním vztahem a právem určitého státu.
Možnost stanovení rozhodného práva dává stranám výchozí možnost provést volbu rozhodného práva, dotčené smluvní strany tak mají v podstatě možnost zvolit si pro úpravu vzájemných poměrů jakýkoli právní řád, který existuje. V případě že se strany nedohodnou, je aplikace norem dovozena podle výše uvedené metodiky.
12 Čl. 7 sdělení č. 160/1991 Sb., o Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále též jen jako
„Vídeňská úmluva“)
13 tamtéž
14 ROZEHNALOVÁ, N., GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 24
2.1.4 Ostatní mechanismy používané k úpravě vztahů
Oblast mezinárodního závazkového práva nabízí zúčastněným smluvním stranám rozsáhlou míru svobody a volnosti, kterou je možné spatřovat nejen v možnosti svobodné volby smluvního partnera, ale také v možnosti svobodné volby rozhodného práva, formy a způsobu jakým bude smlouva uzavřena, volby obsahu smlouvy a další.
Závazkové smlouvy, které obsahují mezinárodní prvek, bývají většinou daleko obšírněji a zevrubněji formulovány, než je tomu u smluv uzavíraných v případě vnitrostátního obchodního styku, což je nepochybně dáno tou skutečností, že smlouvy spadající do oblasti mezinárodního obchod u jsou usměrňovány výhradně obecnými zásadami.
S ohledem na efektivnost, přehlednost a časovou náročnost není nezbytně nutné formulovat pro každou jednotlivou obchodní transakci samostatný předpis (smlouvu), který by reguloval jednotlivé otázky týkající se daného smluvního vztahu, z tohoto důvodu byly zformulovány uniformní metody, postupy a způsoby, které jsou podpůrným prostředkem pro výklad vůle stran, určení jejich postavení, sestavení a uspořádání smluvních podmínek atd. K těmto prostředkům je možné řadit mezinárodní obchodní obyčeje a zvyklosti, obecně uznávané obchodní termíny, doporučené postupy, typizované formy obvyklé pro uzavírání smluv, ale také kodexy jednání a chování a obecné právní zásady. 15
I navzdory té skutečnosti, že ke vzniku zmíněných pravidel docházelo samovolně, v praxi se často setkáváme s jejich úpravou při aplikaci v konkrétních normách. Zde můžeme jako příklad uvést článek 9 Vídeňské úmluvy, kdy jsou jednotlivé strany jednak vázány jakýmikoli zvyklostmi, na kterých se shodly a současně také praxí, kterou se rozhodly mezi sebou zavést, nebo není -li jinak dohodnuto, vychází se z toho, že se strany dohodly nepřímo, že při uzavírání smlouvy, popřípadě na smlouvu jako celek budou použity zvyklosti, které byly nebo měly být oběma stranám známy, a které jsou v rámci mezinárodního obchodu stranám smlouvy v hojné míře známy, v případě že se jedná o smlouvy stejného
15 ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní právo obchodní, část I.: Obchodní transakce. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 44
druhu v daném obchodním odvětví a povětšinou jsou jednotlivými stranami dodržovány.16
2.2 Vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva
Pokud jde o samotné vymezení pojmu kupní smlouva, pak tedy můžeme konstatovat, že kupní smlouvu chápeme jako „ smlouvu, v níž se jedna strana zavazuje zboží předat a převést vlastnické právo a druhá věc převzít a zaplatit .17 Při definování mezinárodní kupní smlouvy musí být nutně mimo jiného také účasten mezinárodní prvek, který může být vyjádřen v různých formách –
„subjektu, skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu (určitá skutečnost nastala v zahraničí), předmětu právního vztahu, nebo v právním vztahu, který právně souvisí, či je závislý na jiném právním vztahu a tento se řídí jiným právním řádem.“18
Mezinárodní kupní smlouva má jak již bylo zmíněno v sobě navíc nad definici standardní kupní smlouvy zakotvenu tu skutečnost, že smluvní strany nemají bydliště či sídlo nebo místo podnikání v tomtéž státě. Je tedy lhostejné, jaké státní příslušnosti obě strany jsou. Objektivní kritérium je postaveno na tom, že zboží, které je předmětem mezinárodní kupní smlouvy, je odesláno z jednoho státu do druhého. Někdy bývá zmiňováno i to, že se jedná o mezinárodní kupní smlouvu pouze v tom případě, kdy cílem převodu věci není její přímá spotřeba kupujícím, ale její jiné obchodní využití.19
Mezinárodní kupní smlouvu je tedy možné charakterizovat tak, že se jedná o „kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do jiného, přičemž strany věděly nebo
16 Čl. 9 Vídeňské úmluvy
17 ROZEHNALOVÁ, N. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. s. 3
18 ROZEHNALOVÁ, N., GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 13
19 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 14 – 20
zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům. “20
Kupní smlouva byla již zapracována v římském právu, kde byla velice podrobně rozpracována. Byla označována jako „emptio venditio“, a je možné říci, že vývoj kupní smlouvy jako instrumentu pokračuje až do dnešní doby. Na základě svého významu je kupní smlouva součástí všech právních řádů jednotlivých národních států. Pokud je kupní smlouva mezinárodní, probíhá kontrakt mezi dvěma zeměmi, tedy v rámci mezinárodního obchodního styku. Při vymezení základního pojmu „mezinárodní kupní smlouva“ je třeba vzít v potaz subjektivní a objektivní hledisko. 21
Subjektivní hledisko znamená, že obě strany kontraktu nemají bydliště, sídlo či místo podnikání na území jednoho státu. Je tomu tak vždy, lhostejno v jaké zemi má státní příslušnost jakákoliv ze stran. Tento způsob vymezení však s sebou může přinést zásadní problém, neboť se může ukázat důležité určení momentu, kdy je bydliště, sídlo čí místo podnikání určující. Může t o nastat v případě, že dojde ke změně právě v průběhu procesu domlouvání kontraktu, tedy zpracování a uzavírání kupní smlouvy. 22
Další problém s definováním mezinárodní kupní smlouvy se může vyskytnout v případě, kdy smluvní strany mají bydliště, sídlo či místo podnikání na různých místech a jedno z nich se nachází na území obchodního partnera.
Druhé hledisko, které je nutné zmínit, je hledisko objektivní. I tomu je třeba věnovat v rámci vymezení mezinárodní kupní smlouvy potřebnou pozornost. Toto hledisko je postaveno na tezi, že pohyb zboží v rámci kontraktu má být mezinárodní, tedy že musí putovat z jednoho státu do druhého. Z tohoto hlediska tedy bude mezinárodní kupní smlouvou taková smlouva, která je uzavřena mezi smluvními partnery, kteří mají bydliště, sídlo nebo místo
20 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 15
21 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 14
22 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 14
podnikání třebaže i v témže státě, pokud ovšem transakce zboží bude mít příhraniční charakter.23
Je třeba také upozornit na skutečnost, že cílem mezinárodního kontraktu, založeném na mezinárodní kupní smlouvě bude z pozice kupujícího nikoliv spotřeba zboží, jako je většinou u kupní smlouvy vnitrostátní, ale třeba i další obchodní využití. V tomto případě by se dalo o mezinárodní kupní smlouvě říci, že „kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům. “24
2.3 Vývoj legislativy v oblasti uzavírání mezinárodní kupní smlouvy
Od období římského práva, které obsahovalo první propracovanou úpravu kupní smlouvy, prodělalo právo kupní smlouvy velký rozvoj, a tak v současnosti je téměř ve všech právních řádech institut kupní smlouvy upraven právními předpisy v národních právních řádech. Pro mezinárodní obchodní činnost však platí, že právní úprava týkající se vzniku, změn, či zániku smluvních vztahů není v mezinárodním obchodním styku unifikovaná, každý samostatný stá t disponuje vlastní úpravou soukromě právních vztahů - mezinárodní obchodní činnost není výsadou státu a jeho institucí, ale soukromě právních osob. To pro obchodníky znamená jistá rizika při mezinárodní obchodní činnosti, z těchto důvodů je velmi důležitá správná konstrukce mezinárodní kupní smlouvy. Českým právním předpisem upravujícím kupní smlouvu je předpis č. 89/2012 Sb. Nový Občanský zákoník. V současnosti nejrozsáhlejším předpisem upravujícím mezinárodní koupi zboží je Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.
Mezinárodní kupní smlouva byla vymezena také pro účely Úmluvy OSN o promlčení v rámci mezinárodní koupi zboží. Došlo k tomu v roce 1974. Toto
23 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 14
24 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. s. 14
vymezení bylo dlouho diskutováno, neboť bylo neustále podrobováno kritice, která se na vymezení tohoto pojmu snášela v Jednotných haagských zákonech. Tomuto tématu byla také věnována pozornost hlavně proto, že se tato problematika odrazila i v tehdy koncipované unifikační úpravě samotného právního základu mezinárodní kupní smlouvy. 25 Nakonec byla vytvořena definice mezinárodní kupní smlouvy, kterou je možné nalézt v článku 2 písm. A) Úmluvy OSN o promlčení. Je považována za kupní smlouvu mezi kupujícím a prodávajícím, jež v době uzavření kontraktu mají místo podnikání v různých státech. Znamená to tedy, že se přihlíží pouze k subjektivnímu hledisku. Z pohledu vymezení předmětu mezinárodní kupní smlouvy vychází z podobného závěru jako úmluva OSN o promlčení, neboť odmítá objektivní kritéria brát v potaz a naopak definice mezinárodní kupní smlouvy je koncipována na základě obecných subjektivních kritérií, která jsou formulovaná v článku 1, odst. 1 v tomto znění: „Tato úmluva upravuje kupní smlouvy mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech .“26
Problematika týkající se místa podnikání, je řešena v článku 10 písm. a), kde se uvádí, že rozhodujícím místem podnikání je takové místo, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění. Je také nutné přihlédnout ke všem okolnostem, které jsou oběma stranám známy anebo které jsou zamýšleny v okamžiku, kdy se smlouva uzavírá. Pokud některá ze stran nemá místo podnikání, a pokud se stále jedná o mezinárodní kupní smlouvu z hlediska účelu, kdy nedochází uspokojení pouze osobních potřeb, je třeba vzít v potaz na základě subjektivního hlediska to, že rozhodující bude bydliště anebo sídlo smluvní strany, která nemá stanoveno místo podnikání. Vedle toho Úmluva jasně stanoví v článku 1 odst. 3, že pro určení mezinárodního charakteru kupní smlouvy není relevantní to, jaké je státní občanství osob, které smlouvu uzavírají, a ani obchodní či neobchodní povaha smlouvy.
Navíc je v Úmluvě stanoveno, že za mezinárodní kupní smlouvu nelze považovat nákup zboží, které je pořizováno pouze pro osobní potřebu, pro potřeby rodiny anebo pro potřeby domácnosti. O výjimku by se jednalo v případě, že před
25 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. str. 15
26 Čl. 1 odst. 1 Vídeňské úmluvy
uzavřením smlouvy prodávající nevěděl a vědět nemohl, k jakému účelu je toto zboží kupováno, resp. že je kupováno k tomuto účelu.27 Vedle mezinárodního obchodního charakteru je také důležité vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouvy v rámci Vídeňské úmluvy – je důležité stanovit to, co je ještě nutné za kupní smlouvu považovat a co již nikoli. Jedná se tedy o určité ohraničení kupní smlouvy, které jasně vymezí její charakter. Všechny tyto skutečnosti jsou upraveny článkem č. 3 Vídeňské úmluvy. Podle prvního odstavce tohoto článku pod pojmem smlouva je zařazeno také zboží, které bylo vyrobeno, pokud se objednavatel nezavázal dodat podstatnou část věcí nezbytně potřebných pro jeho výrobu. Druhý odstavec stanoví, že se téhož článku nepoužije ve chvíli, kdy převažuje část závazků strany dodávající zboží, vězí ve vykonání prací nebo poskytnutí služeb. Příkladem může být případ, kdy se dodavatel kromě dodání zboží jako takového zaváže i k jeho instalaci apod. Pokud tato instalace, přípa dně další doplňkové služby převažují a samotné dodání tak představuje jen nepatrnou část povinností dodavatele, o kupní smlouvu se podle Vídeňské úmluvy nejedná a nebude ji možno na ni aplikovat. Pokud by dodávka a služby ovšem byly smluveny zvlášť, bude nutné je i takto odděleně posuzovat (což v praxi znamená, že jak na dodávku zboží, tak i na služby spojené s dodávkou, např. instalace, bude uzavřena samostatná mezinárodní smlouva).
Někdy bývá smlouva uzavřená v mezinárodním obchodě označována jako smlouva o mezinárodní koupi zboží anebo také mezinárodní kupní smlouva. Jedná se o závazkový právní vztah. Závazkové právní vztahy jsou definovány tak, že jedna osoba – věřitel, má právo na nějaké plnění (ve formě pohledávky) od jiné osoby – dlužníka, a má právo toto plnění v době splatnosti požadovat. Dlužník naopak musí toto plnění věřiteli poskytnout. Důležitým znakem závazkových právních vztahů je především přesné vymezení počtu subjektů. Platí ale, že na obou stranách závazkového vztahu musí být alespoň jedna osoba. Platí to ve většině případů, i když za předpokladu individuálního řešení těchto osob může být více.
Dalším znakem, který je v tomto kontextu důležitý, je relativnost právního závazkového vztahu. Právě tato relativnost dává možnost různého počtu subjektů,
27 Čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy
respektive musí být alespoň dva. Obě strany, které se účastní závazkového právního vztahu, mají opačné postavení a vzájemně spolu korespondující práva a povinnosti. Právu jedné strany odpovídají povinnosti druhé strany a samozřejmě obráceně. Jde tedy o závazkové vztahy vzájemné, kterým se také říká synallagmatické. Obě strany si tak navzájem poskytují určitý majetkový prospěch (např. zboží za peníze), přičemž takovéto plnění je vzájemně podmíněno. Vzhledem k vyústění závazkových vztahů, jímž bývají dispozice s majetkem, lze jako další znak spatřovat právě jejich majetkový charakter. 28
2.3.1 Smlouva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
Přesné znění dokumentu, který se věnuje problematice koupi zboží na mezinárodním poli, je Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (United Nations Convetion on Contracs for the International Sale of Goods) , zkrácený název je „Vídeňská úmluva“ (tato úmluva byla přijata v roce 1980 na Vídeňské konferenci, odtud její název).
S rozvojem průmyslu na přelomu 19. a 20. století je možné sledovat dynamický rozvoj mezinárodního obchodu. Počátkem 20. století došlo v rámci vzrůstající mezinárodní obchodní výměny k potřebě právně ošetřit na nadnárodní úrovni závazkové vztahy, tedy vytvořit společná pravidla pro mezinárodní ku pní smlouvu. Je tedy možné vysledovat dva základní přístupy, které byly zásadní při historickém vývoji této smlouvy.
V roce 1980 byla přijata Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Římská úmluva. Na tuto smlouvu pak navazuje Nařízení evropského parlamentu a rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 7 (tzv. nařízení Řím I), které je (za splnění požadovaných podmínek) aplikovatelné na smluvní závazkové vztahy vyplývající ze smluv uzavřených od 17. 12.2009. Tyto dokumenty jsou důležité proto, že upravují hlavně pravidla pro určení rozhodného práva ve smluvních závazkových vztazích. Další přístup k této problematice byl založen na snaze vytvořit unifikované mezinárodní prostředí,
28 XXXXX, Z. Vybrané otázky práva mezinárodního obchodu. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998.
s. 51
v rámci kterého by platila jednotná hmotněprávní úprava pro mezinárodní kupní smlouvu. Již v roce 1929 počaly práce na úpravách, které měly za úkol unifikovat mezinárodní příhraniční obchodní výměnu z hlediska kupní smlouvy.
Již v předešlé kapitole bylo uvedeno, že smlouva o mezinárodní koupi zboží je upravena Vídeňskou úmluvou. V článku 1 je uvedeno, co se pod pojmem mezinárodní kupní smlouva skrývá. K aplikaci této smlouvy dochází v případech, kdy je splněna podmínka, že strany kupní smlouvy disponují místy podnikání v různých státech. Podmínkou také je, že státy jsou smluvními stranami této úmluvy a pokud se aplikací mezinárodního soukromého práva dojde k závěru, že je třeba využít právní řád nějakého ze smluvních států. 29
Toto však ne zcela platí pro Českou republiku, neboť zde existuje výhrada, která je založena na článku 95 Vídeňské úmluvy. Této výhrady se Česká republika, stejně jako několik ostatních států, rozhodla využít. Tato výhrada se týká vyloučení vztažení Vídeňské úmluvy na takové případy, ve kterých jak dle kolizní normy, tak i na základě oběma stranami účinné volby práva, kdy se má použít právního řádu některého ze smluvních států Vídeňské úmluvy. Na základě této výhrady je pak omezena možnost použít Vídeňskou úmluvu na takové případy, kdy každá ze smluvních stran má místo podnikání v jiných státech, a obě strany jsou zároveň státy, jež přijaly Vídeňskou úmluvu.30
Vídeňská úmluva upravuje přímo skupinu soukromoprávních vztahů, ve kterých je zakomponován mezinárodní prvek – jde tedy o vztahy konstituované smlouvami o mezinárodní koupi zboží. Znamená to, že pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, využívá se hmotněprávní norma v ní obsažená, není tedy bezpodmínečně nutné odkazovat na kolizní normu. 31
Pro Vídeňskou úmluvu je charakteristická určitá míra dispozitivnosti, což je dáno článkem 6, kde je upravena možnost vyloučení jejího použití stranami kupní smlouvy. Pokud by nebyla použita Vídeňská úmluva, bylo by aplikováno
29 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, K. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 216
30 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, K. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 216
31 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 216
právo, jež je určené kolizními ustanoveními mezinárodního práva soukromého. Aplikace Vídeňské úmluvy tedy automaticky nevyplývá při jakémkoliv obchodním případu, kdy se jedná o mezinárodní koupi zboží. 32
32 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 217
3 KONTRAKTACE MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY
Realizace mezinárodního obchodu (v drtivé většině nákup – prodej zboží) je možný v zásadě jen příslušnými smluvními vztahy, které v oblasti mezinárodní obchodní činnosti vznikají. Samotný dovoz nebo naopak vývoz, dodání nebo pořízení zboží, to vše je realizační důsledek smluvních vztahů. Avšak ani vznik, změna nebo zánik smluvních vztahů nevyplývají z nahodilých úkonů účastníků uzavíraných smluv, ale jsou přesně vymezeny pravidly, která platí pro vznik smlouvy, rovněž tak pro její změnu nebo zánik. Aby obchodní vztah mohl dobře a dlouhodobě fungovat, musí být na jeho začátku určená jasná pravidla, která se opírají o právní předpisy a obchodní zvyklosti, všichni účastníci obchodní transakce by tato pravidla měli respektovat, z tohoto důvodu je velmi nutné věnovat patřičnou pozornost sestavování mezinárodní obchodní smlouvy.
3.1 Náležitosti kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy
Podstatné náležitosti nejsou Vídeňskou úmluvou jasně dány, nicméně v článku 4 se úmluva ohledně předmětu úpravy kupní smlouvy omezuje pouze na popis procesu uzavírání kupní smlouvy a na práva a povinnosti kupující a prodávající strany. Nějaká interpretace, zda má být na daný právn í vztah Vídeňská úmluva použita či nikoli, je podpořena negativním vymezením jejího předmětu, ze kterého vyplývá, že pokud není uvedeno jinak, nevztahuje se na platnost smlouvy nebo její ustanovení ani zvyklosti, a také se nevztahuje na vlastnické právo, jež může smlouva řešit. Pak je tedy nutné se řídit kolizní normou. Článek 14 stanovuje náležitosti, které jsou vyžadovány k dosažení dostatečné určitosti návrhu na uzavření smlouvy, navíc je možné některé skutečnosti – náležitosti kupní smlouvy na základě Vídeňské úmluvy dovodit. V prvé řadě je v návrhu vyžadována identifikace zboží, stejně jako množství a kupní cena zboží. Množství zboží a kupní ceny musí být stanoveny výslovně, anebo nepřímo, popř. je třeba, aby návrh smlouvy obsahoval alespoň ustanovení, ze kterého bude zřejmá skutečnost, tzn., ze kterého bude jejich určení možné. Jelikož je brán ohled k zemím, jež využívají systém common law, situace je o něco komplikovanější na základě článku 55, který stanovuje, že pokud není
cena přímo ani nepřímo stanovena, použije se při nepřímém stanovení výše ceny, jež odpovídá ceně, jež se účtuje v dané době v daném odvětví za jinak stejných podmínek.33
Jelikož neexistuje unifikace, která by byla podobná Vídeňské úmluvě i u ostatních typů smluv, bude třeba, aby se řídili právem, jež je zvoleno na základě kolizních norem.34 Aby byla splněna jedna ze základních podmínek pro užití Vídeňské úmluvy, tedy že smluvní strany kupní smlouvy musí mít místa podnikání v jiných státech, je třeba, aby toto vyplynulo přímo ze smlouvy, tedy ze vzájemného vyjednávání obou smluvních stran, či na základě informací, které si smluvní strany vzájemně poskytly. Pokud toto není splněno, nevyužije se ujednání Vídeňské úmluvy. Výjimky jsou pak stanoveny v článku 2. Jak již bylo uvedeno, jde hlavně o osobní spotřebu či spotřebu rodiny či domácnosti. Nepatří sem však případy, kdy prodávající vůbec neví, s jakým záměrem je zboží kupováno. Vídeňská úmluva se také nevztahuje na zboží, které je zakoupeno na dražbách, při výkonu rozhodnutí nebo na základě rozhodnutí soudu, také se nevztahuje na nákup peněz nebo cenných papírů, člunů, lodí, letadel, vznášedel a elektrické energie.35
Aby bylo možné návrh na uzavření kupní smlouvy na základě Vídeňské úmluvy vůbec považovat za relevantní nabídku, je nutné splnit náležitosti, jež jsou popsány v článku 14 odst. 1. Je třeba, aby byl přesně stanoven adresát návrhu a v případě, kdy je adresátů víc, tak tam musí být uveden každý z nich. Vedle toho, že musí být přesně specifikován adresát, je nutná dostatečná určit ost i v dalších pasážích, jde hlavně o přesné označení zboží a výslovné nebo nevýslovné stanovení jeho množství, kupní ceny, nebo musí být uvedeno ustanovení, které umožní toto určit. Musí být obsažena také vůle navrhovatele, která jasně stanoví závazek v případě přijetí smlouvy. Řešena je i ta situace, kdy
33 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 218
34 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 218
35 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 218
adresát není přesně určen, v tomto případě jde pouze o výzvu k podání na uzavření kupní smlouvy.36
Účinky nabídky jsou dle čl. 15 navázány na okamžik, kdy dojde k osobě, která je adresátem. Druhý odstavec pak uvádí možnost nabídku zrušit, pokud zrušení dojde osobě, které byl návrh určen, nejpozději společně s nabídkou. Jedná se tedy o případ, kdy se nabídka zruší ještě dříve, než začala působit, a tedy dříve, než je možné přihlédnout k neodvolatelnosti, která je zde zakotvena. Jakmile dojde k působení, dle čl. 16 tuto nabídku již zrušit nejde. Může být ale za určitých podmínek odvolána. Aby bylo možné nabídku odvolat, odvolání musí přijít adresátu dříve, než tento adresát odešle její přijetí, a to pouze v takovém případě, že nejde o nabídku, která by byla neodvolatelná. Neodvolatelnou je taková nabídka, která má stanovenu určitou lhůtu pro přijetí, nebo je za neodvolatelnou výslovně označena, popř. neodvolatelnost vyplývá z jiných důvodů.37
Platí, že smlouva je uzavřena tím okamžikem, kdy vstoupí v účinnost přijetí nabídky. To je možné dvěma způsoby:
- Prohlášení adresáta, že nabídku přijímá.
- Jiné jednání, z něho přijetí nabídky přímo vyplývá.
O přijetí nabídky je přímo pojednáno v článku 18. Dle tohoto článku je nabídka přijata tím okamžikem, kdy projev souhlasu je doručen navrhovateli. Před tímto okamžikem je ještě možné nabídku odvolat, nicméně toto odvolání musí navrhovateli být doručeno nejpozději současně s projevem souhlasu. Xxxx stejně, jako je tomu u návrhu.
„Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, avšak obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a je protinabídkou“38. „Avšak odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem odešle oznámení. Jestliže tak neučiní, jsou součástí smlouvy podmínky uvedené
36 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s.219 - 220
37 XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 220
38 Článek 19 odstavec 1 Vídeňské úmluvy
v nabídce se změnami obsaženými v přijetí“39 Dále je Vídeňskou úmluvou stanoveno, že „dodatky nebo odchylky, které se týkají zejména kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů, se považují za podstatnou změnu podmínky nabídky“40.
Lhůty pro přijetí nabídky jsou stanoveny ve článku 20 Vídeňské úmluvy, článek 21 Vídeňské úmluvy řeší záležitosti týkající se pozdního přijetí nabídky.
„Přijetí může být vzato zpět, jestliže zpětvzetí dojde navrhovateli před okamžikem nebo v okamžiku, kdy by nastaly účinky přijetí “41. „Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky se stane účinným“42.
Pro vznik mezinárodní kupní smlouvy není ve Vídeňské úmluvě stanoven požadavek písemné formy, uzavření takovéto smlouvy je možno dokázat různými prostředky, samozřejmě není vyloučena ani možnost svědků. Výjimku tvoří však případy, kdy kterákoli ze smluvních stran má místo svého´podnikání ve smluvní zemi, která s přihlédnutím na své právní předpisy požaduje písemnou formu kupní smlouvy nebo písemné prokázání její existence, a která přistoupila k Vídeňské úmluvě s prohlášením vylučujícím bezformálnost kupní smlouvy. 43
3.1.1 Základní části kupní smlouvy
K důležitým částem kupní smlouvy konstruované podle Vídeňské úmluvy tedy patří:
1. Určení smluvních stran – smluvními stranami musí být osoby, které mají místo podnikání, bydliště nebo sídlo firmy v různých státech. V textu kupní smlouvy je nutno uvést obchodní jméno, forma právnické osoby, sídlo firmy, identifikační číslo, jedná-li se o fyzickou osobu, uvádí se jméno, příjmení a bydliště, popřípadě místo podnikání. Dále je nutno uvést jméno osoby, která jedná za smluvní stranu, nevyplývá-li toto pověření osoby
39 Článek 19 odstavec 2 Vídeňské úmluvy
40 Článek 19 odstavec 3 Vídeňské úmluvy
41 Článek 22 Vídeňské úmluvy
42 Článek 23 Vídeňské úmluvy
43 Článek 20 Vídeňské úmluvy
firmu zastupovat z obchodního rejstříku, je nutné předložení ověřené plné moci.
2. Vůle stran – bývá obvykle uváděna slovy: „výše uvedené strany se rozhodly uzavřít následující smlouvu“, není podstatný název smlouvy, ale její obsah
3. Určení předmětu smlouvy (zboží) – ve smlouvě musí být konkrétně stanoveno, o jaké zboží se jedná, nebo alespoň uvedeno množství nebo způsob, jakým bude určeno (obvykle je určením popis zboží). Dalším znakem stanovující předmět je množství zboží. Můžeme se setkat s přesným určením množství, ale i s přibližným (např. u surovin v sypkém stavu).
4. Určení ceny – smluvní strany se můžou ve smlouvě dohodnout na ceně zboží nebo na způsobu, jakým bude cena určena.
3.1.2 Ostatní části kupní smlouvy
Kromě podstatných částí smlouvy v souvislosti s právními náležitostmi, je důležité se zabývat i právně ne zcela podstatnými, ale ekonomicky nutnými náležitostmi. Jedná se o záležitosti platebních a dodacích podmínek .
1. Stanovení doby dodání – doba, kdy má být předmět smlouvy dodán podle ujednání ve smlouvě dodáno smluvní straně. Doba dodání mívá vliv na stanovení ceny zboží, v případě jejího nedodržení hrozí prodávajícímu vznik nepříznivých okolností – úhrada penále, reklamace, v některých případech i možnost odstoupení kupujícího od smlouvy. Z pohledu dodací doby se obchody dělí na obchody dodávkové a obchody promptní.
a) Obchody dodávkové – u těchto obchodů se užívá více dodacích lhůt, kterými se přesně nebo přibližně stanoví, kdy má být předmět smlouvy kupujícímu dodán:
přibližná dodací lhůta (např. „do 5 měsíců od uzavření kupní smlouvy“)
přesně určená dodací lhůta(např. do „15.05.2015“) postupná dodací lhůta (např. „každý týden 500 kg“)
dodací lhůta „na odvolávku“ – tato lhůta dává možnost kupujícímu manipulovat s dobou dodací lhůty, odvolávat zásilky tehdy, když zboží potřebuje. Pro prodávajícího jde o nevýhodnou lhůtu, zboží
musí mít vyrobeno a připraveno k dodání kupujícímu podle jeho dispozic.
- fixní lhůta – u této lhůty bývají ve smlouvě sjednány přísné sankce za její nedodržení, při jejím nedodržení může kupující od smlouvy odstoupit a toto odstoupení od kupní smlouvy může přinést prodávajícímu uhrazení jiných škod (např. kupující nakoupí požadované zboží od náhradního dodavatele za vyšší cenu a rozdíl ceny bude požadovat po původním prodávajícím).
b) Obchody promptní – dodací lhůty „ihned“, „promptně“, „ihned ze skladu“ apod., u těchto obchodů se jedná o dodání do sedmi dnů od uzavření kupní smlouvy.
Vídeňská úmluva se v článku 33 zabývá některými otázkami v souvislosti s dobou dodání.
V den určený ve smlouvě či určitelný dle smlouvy (čl. 33 odst. a) Kdykoli v průběhu lhůty, stanovené ve smlouvě nebo podle smlouvy určitelné, ledaže by z okolností bylo zřejmé, že doba dodání je určována kupujícím (čl. 33 odst. b)
V přiměřené lhůtě od okamžiku uzavření smlouvy ve zbylých případech (čl. 33 odst. c)
2. Stanovení způsobu dodání – smluvní strany ve smlouvě stanoví, jakým způsobem a na jakém místě bude předáno a převzato zboží, kdo uhradí náklady na dopravu a pojištění během přepravy předmětu smlouvy.
3. Stanovení způsobu a termínu úhrady kupní ceny – tzn. platební podmínky – smlouva by měla obsahovat alespoň měnu, ve které má být úhrada ceny provedena, místo úhrady (obvykle uvedení banky, prostřednictvím které bude úhrada provedena), čas do kdy má být kupní cena uhrazena, a způsob, jakým bude zaplaceno – v hotovosti, převodním příkazem, směnkou, apod.
4. Stanovení dokladů, které má prodávající předat kupujícímu – není určeno Vídeňskou úmluvou, že kupní smlouva musí obsahovat určení dokladů, které má prodávající předat kupujícímu, ale z praktických důvodů je vhodné tento údaj do smlouvy zařadit – při mezinárodních obchodech se používají např. inkasní, dopravní, skladovací, pojišťovací dokumenty a jiné pomocné doklady, které bývají vystaveny z důvodů rozdílných předpisů některého ze států.
5. Stanovení rozsahu záruky a délky záruční lhůty – prodávající není povinen poskytnout záruku na předmět smlouvy, je-li však kupujícímu poskytnuta, musí být ve smlouvě sjednána.
4 PRÁVA A POVINNOSTI ZÚČASTNĚNÝCH STRAN
Práva a povinnosti smluvních stran vyplývají zejména z uzavřené kupní smlouvy, ale i z praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly a zvyklostí, na kterých se dohodly, dále práva i povinnosti smluvních stran upravuje Vídeňská úmluva a obecné zásady, na nichž je úmluva postavena. Stane-li se, že na základě výše uvedeného není možno práva a povinnosti zúčastněných stran určit, bude použito předpisů právního řádu určeného v souladu s ustanoveními mezinárodního práva soukromého.
4.1 Povinnosti prodávajícího
1) Dodat zboží (článek 31 a následující Vídeňské úmluvy)
K uzavření obchodu musí prodávající splnit své povinnosti řádně a včas. Stanoví-li smlouva dodací lhůtu, je prodávající povinen dodat předmět smlouvy v této dodací lhůtě.
Je-li předmět smlouvy dodán před termínem, který byl stanoven pro dodání, může prodávající až do tohoto termínu dodat chybějící část nebo chybějící množství zboží nebo dodat náhradní zboží za dodané vadné zboží, ale jen v případě výkon tohoto práva nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené obtíže nebo nepřiměřené výdaje. Kupujícímu je zachován nárok na náhradu škody pod Vídeňské úmluvy.
Předmět smlouvy musí být dodán v množství, jakosti a provedení, jak bylo stanoveno ve smlouvě, a prodávající musí je připravit k předání (zabalit, opatřit) tak, jak určuje smlouva.
Prodávající nesmí kupujícímu dodat zboží, které je omezeno právem nebo nárokem třetí osoby, uvedené neplatí pouze v případě, že by s tímto kupující výslovně souhlasil.
Správné dodání zboží obsahuje i dodání předmětu smlouvy na místo, které bylo určeno ve smlouvě. Není-li místo určeno smlouvou, potom je určeno
podle způsobu předání zboží kupujícímu. V případě, že prodávající zajišťuje kupujícímu přepravu zboží, je místem předání místo, kde první přepravce zboží přebírá. V případě, že prodávající přepravu předmětu smlouvy nezajišťuje, je místem plnění místo, kde je předmět smlouvy skladován nebo vyráběn, pokud bylo toto místo při uzavírání smlouvy oběma smluvním stranám známo, jinak je místem plnění místo podnikání prodávající tak jak bylo v době uzavírání smlouvy.
2) Zajistit přepravu zboží (článek 32 Vídeňské úmluvy)
a) V případě, že prodávající předává zboží podle smlouvy nebo podle Vídeňské úmluvy smluvenému dopravci a zboží není zřetelně označeno tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o zboží sjednané smlouvou značkami na tomto zboží, dopravními doklady nebo jinak, je prodávající povinen zaslat kupujícímu oznámení o odeslání zásilky a zboží v něm přesně specifikovat.
b) Je-li prodávající na základě smlouvy povinen zajistit přepravu zboží, je povinen uzavřít smlouvy nezbytné pro přepravu do sjednaného místa určení dopravními prostředky, které odpovídají daným okolnostem a za podmínek, které jsou běžné pro takovou přepravu.
c) V případě, že prodávajícímu z ostatních ujednání ve smlouvě nevyplývá povinnost pojistit dopravu zboží, je povinen kupujícímu poskytnout na jeho žádost veškeré důležité údaje, které jsou nutné k uzavření pojištění.
3) Předat doklady vztahující se ke zboží (článek 34 Vídeňské úmluvy)
Doklady vztahující se ke zboží je prodávající povinen předat kupujícímu v době a místě a způsobem, jež jsou stanoveny ve smlouvě. Předá-li prodávající kupujícímu doklady související se zbožím před stanovenou dobou, má možnost do této doby odstranit jakékoli vady těchto předaných dokladů, ale to pouze v tom případě, že tímto nebudou kupujícímu způsobeny nepřiměřené obtíže nebo nepřiměřené náklady. Kupujícímu zůstává zachován nárok na náhradu škody podle Vídeňské úmluvy.
Dokumenty vztahující se ke zboží mohou být různých druhů a vztahují se k předmětu smlouvy přímo (např. osvědčení původu, návod k použití apod.) nebo nepřímo – vztahují se k dodávce zboží (např. doklady související s přepravou) nebo k úhradě ceny.
4) Převést vlastnické právo k předmětu smlouvy (článek 30 Vídeňské úmluvy)
Vídeňská úmluva stanoví, že „prodávající je povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují, a vlastnické právo ke zboží, jak vyžaduje smlouva a tato Úmluva za podmínek stanovených smlouvou a stanovených touto Úmluvou.“44 Blíže Vídeňská úmluva převod vlastnického práva neupravuje, pokud se tedy smluvní strany nedohodnou ve smlouvě, bude záležitost nabytí vlastnického práva posuzována podle rozhodného práva, které si smluvní strany zvolí nebo bude stanoveno na základě kolizních norem.
5) Dbát o zachování zboží
Nachází-li se kupující v prodlení s převzetím dodávky zboží nebo je v prodlení se zaplacením kupní ceny, na které je navázáno dodání zboží, je povinen prodávající o zboží, které má v držení nebo může jinak s ním nakládat, dále je povinen vykonat opatření přiměřená okolnostem případu k zachování zboží. Toto zboží pak může zadržet do doby, než kupující splní své závazky a uhradí vynaložené náklady v přiměřené výši.45
4.2 Povinnosti kupujícího
1) Zaplatit kupní cenu (článek 54 a následující Vídeňské úmluvy)
Kupující je povinen uhradit za zboží kupní cenu a převzít dodávku v souladu se smlouvou a Vídeňskou úmluvou. Pokud kupní cena nebyla ve smlouvě stanovena, předpokládá se ta skutečnost, že smluvní strany, pokud nedaly najevo jinou vůli, nepřímo stanovily kupní cenu odpovídající kupní ceně, která se všeobecně účtovala v době, kdy byla uzavírána kupní smlouva, za takové zboží za srovnatelných okolností v přináležejícím odvětví. V případě, že kupní cena se odvíjí z váhy zboží, je rozhodujícím údajem v případě pochybností čistá váha zboží. K vlastnímu zaplacení kupní ceny musí dojít v souladu s uzavřenou kupní smlouvou včas a řádně, to znamená způsobem a na místě, jak bylo určeno ve smlouvě. Jestliže smlouvou nebyla kupujícímu stanovena povinnost uhradit kupní cenu v určitém jiném místě, vzniká mu povinnost tuto prodávajícímu uhradit a) v místě podnikání nebo b)
44 Článek 30 Vídeňské úmluvy
45 Článek 85 – 88 Vídeňské úmluvy
v místě předání zboží.46 Není-li stanovena úhrada kupní ceny smlouvou v určité době, je povinen ji kupující zaplatit v okamžiku, kdy mu prodávající umožní nakládat se zbožím nebo doklady, které takovéto nakládání se zbožím umožňují. Prodávající má právo na zaplacení kupní ceny navázat povinnost předat zboží nebo doklady ke zboží (neprovede plnění dříve , než bude uhrazena kupní cena). Povinnost kupující zaplatit zboží nevzniká, dokud mu není umožněno si zboží prohlédnout, pokud se smluvní strany ve smlouvě nedohody jinak (článek 58 Vídeňské úmluvy).
2) Převzít dodávku (článek 60 Vídeňské úmluvy)
Povinnost kupujícího převzít dodávku se zakládá na provedení všech úkonů, které lze předpokládat jako potřebné k tomu účelu, aby prodávající měl možnost dodat zboží (např. stanovit dispozice potřebné k přepravě zboží – určit způsob dopravy, stanovit přepravce, vyřídit potřebná povolení apod.) a v samotném převzetí zboží. Místo předání zboží a doba předání zboží jsou řešeny dodací podmínkou, zrcadlově jsou tyto podmínky řešeny v povinnosti prodávajícího dodat zboží.
3) Dbát o zachování zboží
Kupující je povinen převzít zboží pouze v případě, kdy prodávající splní svoji povinnost předat zboží v souladu s uzavřenou smlouvou, popř. v souladu se zákonnými ustanoveními. Ve chvíli, kdy prodávající tuto povinnost nesplní, vzniká kupujícímu povinnost učinit opatření potřebná k zachování zboží. V případě, že může se zbožím v místě určení nakládat a uplatnit právo zboží odmítnout, je kupující povinen na náklady prodávajícího zboží převzetí. Tato povinnost odpadá v případě, že by na převzetí zboží byla navázána podmínka úhrada kupní ceny nebo nepřiměřené obtíže a náklady. V případě, že kupující zboží převezme, má do doby, kdy prodávající uhradí vynaložené přiměřené náklady, zadržovací právo k tomuto zboží.
46 Článek 57 Vídeňské úmluvy
4.3 Práva smluvních stran vyplývající z porušení kupní smlouvy
Vídeňská smlouva umožňuje oběma smluvním stranám, jak kupujícímu tak prodávajícímu v případě, že dojde k porušení povinností stanovených smlouvou, aby uplatnili nároky.
Kupujícímu v případě porušení povinností stanovených ve smlouvě prodávajícím je umožněna volba z následujících nároků:
- právo na plnění, ke kterému byl prodávající povinen,
- právo na náhradní plnění (výměna vadného zboží za bezvadné),
- právo na odstranění vady provedením opravy
- právo na slevu z ceny, tento je možno uplatnit jen v případě vadného plnění,
- právo na odstoupení od smlouvy v případě závažného porušení této smlouvy prodávajícím,
- právo na náhradu škody, tuto může kupující uplatnit vedle již uvedených nároků uplatnit vždy.
Prodávající při nesplnění povinností stanovených ve smlouvě kupujícím může:
- požadovat plnění, k němuž je kupující povinen,
- odstoupit od kupní smlouvy v případě závažného porušení kupní smlouvy kupujícím,
- provést za kupujícího specifikaci zboží, pokud povinnost specifikaci provést kupující měl a ani po dodatečné lhůtě ji nesplnil,
- požadovat náhradu škody, tuto může prodávající uplatnit vedle ostatních nároků vždy.
Oběma smluvním stranám rovněž Vídeňská úmluva poskytuje možnost požadovat úroky z prodlení, které souvisí s opožděním úhrady jakékoliv peněžité částky, např. kupní ceny, vrácení kupní ceny, náhrady škody apod. Úroky
z prodlení jsou obvykle stanoveny zákonem nebo finančními ústavy v tom kterém místě a čase, mohou však být určeny smluvními stranami samými.
4.4 Odpovědnost smluvních stran za porušení povinností ve smlouvě
Porušením povinností, které byly stanoveny kupní smlouvou, vyplývá smluvním stranám odpovědnost, jedná se o odpovědnost za prodlení , za vady a za škodu.
Za prodávajícím jde odpovědnost za prodlení, pokud nedodá zboží nebo doklady ke zboží ve sjednané nebo přiměřené lhůtě. Není-li sjednána fixní smlouva, závazek prodávajícího dodat zboží nebo doklady nezaniká. Zmíněný závazek trvá do doby, než k jeho zániku dojde jiným způsobem, např. dohodou stran nebo odstoupením od smlouvy. Kupující má nárok stanovit prodávajícímu dodatečnou přiměřenou lhůtu, aby mohl splnit svoji povinnost. Během této dodatečné lhůty potom není oprávněn od smlouvy odstoupit, pouze v případě, že mu prodávající dá na vědomí, že ani během této lhůty svoji povinnost nesplní.
Pokud v důsledku prodlení je způsobena kupujícímu škoda, má nárok na její náhradu. Toto právo kupujícího na náhradu škody není dotčeno ani případným odstoupením od smlouvy.
Co se týká prodlení, kupující může být v prodlení zejména s uhrazením kupní ceny. V tomto případě má prodávající nárok na úhradu úroků z prodlení kupujícím. Rozhodující pro výpočet úroků je jejich výše jak byla stanovena ve smlouvě, v případě, že smlouva otázku úroků z prodlení neřeší, pak zhledem k tomu, že Vídeňská úmluva v žádném ze svých článků výši úroků z prodlení neupravuje, je jejich výše určena podle rozhodného práva, na základě kterého byla kupní smlouva sestavována. Kromě úroků z prodlení má prodávající nárok na náhradu škody.
Odpovědnost za vady vzniká v případě, že prodávající dodá kupujícímu vadné zboží, když tyto vady jsou:
- faktické
- právní.
Není podstatné, zda prodávající vadu zboží zavinil či nikoli, jedná se o odpovědnost objektivní.
Zboží má faktické vady, jestliže není v souladu se smlouvou co do množství, jakosti, provedení a balení, jinak jestliže je nevhodné pro účely, pro které se zpravidla užívá, nebo pro účely zvláštní, v případě, že na ně byl prodávající výslovně nebo i nepřímo upozorněn při uzavírání smlouvy. Zrovna tak je zboží vadné, pokud je uskladnění nebo balení není provedeno způsobem obvyklým nebo alespoň přiměřeným. V případě, že bylo zboží nakoupeno podle vzorku nebo předlohy, jestliže nemá zboží takové vlastnosti, jaké měl vzorek nebo předloha, může být takové zboží označeno jako vadné.
O právních vadách u zboží mluvíme v případě, kdy je zboží omezeno právy nebo nároky třetích osob. Prodávající není odpovědný za ty vady zboží, které byly kupujícímu v době uzavírání kupní smlouvy známy nebo o kterých nemohl nevědět.
Rozhodným okamžikem pro posouzení vad zboží je chvíle přechodu nebezpečí škody na zboží z prodávajícího na kupujícího. Přechod nebezpečí je ve Vídeňské úmluvě považován jako přechod nebezpečí s placením kupní ceny. Na něm totiž může být závislé, zda kupující zaplatí úplnou kupní cenu, přestože je zboží ztracené nebo poškozené, anebo zda prodávající nesplnil povinnost vyplývající z kupní smlouvy i přesto, že zboží vyexpedoval včas a v pořádku. Tato chvíle je podle Vídeňské úmluvy, není-li smlouvou stanoveno jinak, závislá na způsobu dodání zboží.
Jestliže kupní smlouva obsahuje přepravu, přechází nebezpečí na kupujícího v okamžiku a v místě předání zboží prvnímu dopravci, nebo v případě, že je prodávající povinen předat zboží přepravujícímu na určeném
místě, přechází nebezpečí na kupujícího v okamžiku předání zboží dopravci na určeném místě. Podmínkou však je, že zboží je nepopiratelně určeno pro účely smlouvy, např. označením na tomto zboží, ve zprávě pro kupujícího nebo v dopravních dokladech. Jedná-li se o zboží, které je přepravováno v době prodeje, je okamžikem přechodu nebezpečí moment uzavření smlouvy nebo moment předání zboží dopravci, pokud dopravce vystavil dokument y dokladující smlouvu o přepravě.
V ostatních případech je momentem přechodu nebezpečí doba, kdy kupující zboží převezme, respektive kdy mu je dáno k dispozici, jestliže je v prodlení s převzetím tohoto zboží.
Za vady, které nastanou po okamžiku přechodu nebezpečí, odpovídá prodávající v tom případě, že na zboží poskytl záruku, nebo v případě, že je vada zboží způsobena skutečností, že byla porušena některá jeho povinnosti vyplývající ze smlouvy.
Práva z odpovědnosti za vady jsou závislé na ujednání stran a podle Vídeňské úmluvy na povaze porušení povinností.
V případě vad týkající se množství má kupující nárok požadovat dodání chybějíc zboží nebo má nárok od smlouvy odstoupit. V případě dodání většího množství než bylo stanoveno smlouvou, má právo přebytečné množství zboží odmítnout. Pokud jej však přijme, je povinen kupující za ně zaplatit cenu, která odpovídá poměru k ceně stavené ve smlouvě.
V případě vad jakosti a provedení, mají-li charakter odpovídající podstatnému porušení smlouvy,47 náleží kupujícímu v souladu s Vídeňskou úmluvou požadovat po prodávajícím náhradní zboží, opravu, (oboje za podmínky, že tento požadavek uplatní současně s oznámením vad nebo v době přiměřené po učiněném oznámení), slevu z ceny nebo může odstoupit od kupní smlouvy. V případě, že si smluvní strany neujednají výši slevy, odvíjí se tato od poměru mezi cenou zboží, které by bylo bez vad, a hodnotou, kterou mělo doopravdy
47 Rozlišení podstatného porušení a nepodstatného porušení je možno stanovit při sestavování smlouvy v souladu s článkem 6 nebo s využitím článku 25 Vídeňská úmluvy
dodané zboží. V okamžiku, kdy prodávající vady odstraní nebo kupující odmítne plnění, které mu bylo prodávajícím v souladu s uzavřenou smlouvou nebo Vídeňskou úmluvou nabídnuto, přichází o právo na slevu. Odstoupit od uzavřené smlouvy má právo kupující ihned, respektive v přiměřené lhůtě, kdy zjistil, že došlo k porušení povinností.
Jedná-li se o vadné plnění, kdy je smlouva porušena nepodstatným způsobem, má právo kupující podle Vídeňské úmluvy požadovat opravu, slevu nebo může od kupní smlouvy odstoupit, ale až po uplynutí dodatečné lhůty k plnění, respektive k odstranění vad, popřípadě uhrazení slevy.
Odpovědnost za škodu vzniká jako obecný následek porušení povinností stanovených ve smlouvě jednou ze smluvních stran, jestliže v příčinné souvislosti s nesplněním povinnosti jednou smluvní stranou vzniká druhé smluvní straně škoda (majetkové újma). Této problematice je podrobněji věnována následující kapitola této práce.
4.4.4 Ohrožení plnění uzavřené smlouvy
Vedle okamžiků, kdy došlo k porušení uzavřené smlouvy, nastávají i situace, kdy sice k porušení smlouvy nedošlo, nicméně je možno předpokládat, že k porušení v kratším nebo delším časovém úseku dojde. Smluvní strana má nárok pozastavit plnění svých povinností, když po uzavření smlouvy vyjde najevo, že druhá smluvní strana není schopna splnit podstatnou část svých povinností vyplývajících ze smlouvy, a to z důvodů vážené nezpůsobilosti poskytnout plnění, či v důsledku počínání při přípravě plnění smlouvy nebo v průběhu samotného plnění. V těchto případech má prodávající nárok zamezit předání zboží, a to i v případě, kdy má kupující doklady, které ho k vydání zboží opravňují. Strana, která plnění zadržela, musí o tomto o kroku druhou stranu neprodleně informovat. Jakmile smluvní strana, které bylo pozastavení plnění sděleno, poskytne přiměřené zajištěné svého závazku, je smluvní strana, která po zastavení plnění provedla, povinna v plnění pokračovat.
4.5 Zaniknutí smlouvy
Z možností zániku kupní smlouvy upravuje Vídeňská úmluva jen zánik splněním závazku a odstoupení od smlouvy. Ostatní další možnosti zániku kupní smlouvy je určeno právním řádem státu, který je při kontraktaci kupní smlouvy právem rozhodným.
Pokud všechny povinnosti obou smluvních stran určené smlouvou, byly splněny včas a řádně, dochází k zániku kupní smlouvy splněním.
Odstoupení od uzavřené smlouvy má za následek zánik povinností stanovených smlouvou, s výjimkou práva na náhradu škody, ustanovení řešících práva a povinnosti smluvních stran pro variantu odstoupení od smlouvy a ustanovení týkajících se řešení sporů mezi stranami.
V případě, že před dobou plnění smlouvy je evidentní, že jedna strana smlouvu podstatně poruší, má druhá strana nárok od uzavřené smlouvy odstoupit. Strana, která od smlouvy hodlá odstoupit, by o tomto měla druhou stranu v případě, že je to časově možné, vyrozumět. Toto oznámení však není nutné za okolností, kdy druhá strana prohlásila, že své povinnosti vyplývající ze smlouvy nesplní.
V případě, že před odstoupením od smlouvy již došlo k plnění, je strana, která plnění vyplývající ze smlouvy zcela nebo zčásti provedla, oprávněna požadovat, aby plnění, které provedla, bylo vráceno. Jedná-li se o vrácení peněžního plnění, musí být částka vrácena zpět společně s úroky.
Kupující nemá možnost odstoupit od smlouvy v případě, že nemůže zboží vrátit ve stavu, v jakém je přijal. To neplatí v případě, jestliže nemožnost vrátit zboží ve stavu, v jakém je obdržel, není způsobena jeho chováním či opomenutím, a dále když zboží nebo jeho část byla zničena nebo znehodnocena v důsledku jeho prohlídky, anebo v případě, že zboží nebo jeho část byla prodána, spotřebována
či pozměněna při obvyklém užívání dříve než vady zboží byly nebo měly být zjištěny.
4.6 Řešení sporů v mezinárodním obchodě
V mezinárodním obchodě platí stará zásada, že lepší je špatný smír dnes, než vyhraný soudní spor za několik let. Přesto velmi často nastávají v souvislosti s porušováním povinností stanovených mezinárodními smlouvami situace, které nelze vyřešit jinak než právní cestou, tedy sporem. Aby mohlo být sporům předejito, je nutno takové situace předvídat již při kontraktaci mezinárodních smluv, a to nejen v ustanoveních týkajících se hmotněprávních otázek, ale i v ustanoveních procesních.
4.6.1 Řešení sporů prostřednictvím soudního řízení
Vzhledem k okolnosti, že státy jsou si vědomy, že vzájemné uznávání soudních rozhodnutí je nutná podmínka mezinárodního obchodu, za splnění některých předpokladů poskytují cizozemským rozhodnutím účinky vlastních rozhodnutí. Tomuto postupu obyčejně předchází ratifikace dvou nebo vícestranné mezinárodní smlouvy, někdy však dostačuje i pouhá faktická vzájemnost při uznávání vlastních soudních rozhodnutí v cizím státě.
Základním vnitrostátním předpisem pro určení mezinárodní soudní pravomoci českých soudů je § 37 a následující Zákona o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. v platném znění a zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.
Po vstupu České republiky do Evropské unie stalo se i pro Českou republiku závazné Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občasných a obchodních věcech, jež upravuje pro členské státy Evropské unie nejen příslušnost soudů ve vztazích s tak zvaným mezinárodním prvkem, ale i podmínky uznávání a výkonu rozhodnutí ve výše uvedených záležitostech. Nařízení má s výjimkami Dánska a zámořských území spadající pod jurisdikci a výsost členských zemí EU přímé a bezprostřední účinky ve všech členských státech Evropské unie. Nařízení stanovuje uznávání a výkon
cizozemského rozhodnutí poměrně nezávisle na vnitrostátním řízení o vý konu rozhodnutí. Samotný výkon rozhodnutí s tím související úkony budou však i nadále podléhat vnitrostátnímu právnímu řádu státu, kde má být pravomocné rozhodnutí vykonáno.
4.6.2 Řešení sporů prostřednictvím rozhodčí doložky
Pro řešení sporů mezi stranami v rozhodčím řízení musí smluvní strany sepsat rozhodčí smlouvu nebo doložku, tímto předkládají svůj spor senátu či rozhodci, kteří byli ustanoveni pro případ vzniku sporu, nikoli obecnému soudu. Rozhodčí řízení může být vedeno u stálých rozhodčích soudů nebo u rozhodců vybraných stranami pouze pro řešení dotyčného sporu, aniž by nutně museli příslušet k jakékoliv instituci. Rozhodčí řízení probíhá jednoinstančně a proti vydanému rozhodčímu nálezu neexistuje opravný prostředek.
Výhodou rozhodování sporu v rozhodčím řízení oproti soudním řízením před obecným soudem je jeho rychlost, menší nákladovost, bývá prováděno rozhodci specializovanými na problematiku mezinárodních obchodních smluv. Rozhodnutí rozhodčího soudu se obecně dostává většímu mezinárodnímu uznání než rozhodnutí národních soudů.
5 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PŘI MEZINÁRODNÍM OBCHODU SE ZBOŽÍM
Porušením povinností, které jsou stanoveny v kupní smlouvě, vzniká oběma smluvním stranám odpovědnost za prodlení, vady a škodu.
5.1 Úprava odpovědnosti za škodu dle Vídeňské smlouvy
Institut odpovědnosti za škodu upravuje Vídeňská úmluva v článku 45 odstavec 1 písmeno b) a v článku 61 odstavec1 písmeno b), které poskytují základ pro možnost požadovat náhradu škody, když tento nárok je poskytován oběma smluvním stranám, kupujícímu i prodávajícímu. Ustanovení výše uvedených článků dává kupujícímu i prodávajícímu v případě nesplnění povinností druhou stranou možnost uplatnit i jiné nároky (ze strany kupujícího se jedná o plnění in natura, dodání náhradního zboží, slevu z kupní ceny a odstoupení od smlouvy, ze strany prodávajícího se jedná o plnění in natura, specifikaci zboží a odstoupení od smlouvy), vztah mezi uplatněním náhrady škody a ostatními nároky upravuje článek 45 odstavec 2 a článek 61 odstavec
2. Uplatnění náhrady škody může být použito souběžně s ostatními nároky, které definuje Vídeňská úmluva.
Na výše uvedené články Vídeňské úmluvy navazují článek 74 – 77 Vídeňské úmluvy. Článek 74 Vídeňské úmluvy upravuje předpoklady potřebné pro splnění vzniku na nárok na náhradu škody. Je stanoven předpoklad protiprávnosti, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi nimi a předvídatelnosti výše škody. Článek 75 a článek 76 Vídeňské úmluvy upřesňuje základní ustanovení pro konkrétní situace. Jedná se o případy odstoupení od smlouvy, za jakých okolností dojde nebo nedojde k náhradnímu obchodu. Článek 77 potom stanovuje povinnost pro poškozenou stranu činit opatření ke zmenšení škody.
Článek 79 a článek 80 upravuje vyloučení odpovědnosti – jsou zde stanoveny důvody, které vylučují odpovědnost za škodu, v důsledku čeho nemůže poškozená strana požadovat náhradu škody.
Ustanovení článku 25 Vídeňské úmluvy definuje, kdy je porušení mezinárodní smlouvy podstatné. Do náhrady škody se toto ustanovení promítá v souvislosti s články 75 a 76 Vídeňské úmluvy.
Je nutno zde zmínit návaznost na ustanovení článku 6 Vídeňské úmluvy, který stanovuje, že strany mohou smluvním ujednáním vyloučit použití kteréhokoliv ustanovení Vídeňské úmluvy s výjimkou článku 12 nebo jeho účinky změnit, z čehož vyplývá, že smluvní ujednání má vždy před Vídeňskou úmluvou přednost.
Z předpokladů uplatnění nároku na škodu dle článku 74 a v souvislosti s článkem 45 a 61 je zřejmé, že Vídeňská úmluva koncipuje odpovědnost za škodu na objektivním principu,48 neboť pro její vznik není nutné zavinění. Nedbalostní forma konání je dostačující, a to nejen pro nárok na náhradu škody, ale i pro ostatní nároky stanovené Vídeňskou úmluvou. Z tohoto vyplývá, že poškozená strana nemusí prokazovat zavinění druhé strany, ale prokazuje prot iprávnost, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi.
5.2 Předpoklady odpovědnosti za škodu
V případě, že v rámci mezinárodního obchodu smluvní strana poruší některou z povinností, která byla stanovena smlouvou, Vídeňskou úmluvou popřípadě domácím právním řádem, který upravuje mezery ve Vídeňské úmluvě, může na jeho straně, za předpokladu naplnění určitých podmínek, dojít ke vzniku odpovědnosti za škodu, kterou porušením stanovených povinností způsobil. Uplatnění odpovědnosti za škodu se v oblasti mezinárodního práva liší od právních běžných občanskoprávních úprav, v nichž je odpovědnost za škodu stanovena jako subjektivní, tedy jako odpovědnost za zavinění, zatímco v právu vztahujícímu se k mezinárodnímu obchodu je uplatňován princip odpovědnosti objektivní, což znamená, že strana, která poruší smluvní ustanovení, odpovídá za následek bez zřetele na zavinění.
48 GRULICH, T. Důsledky účelového přerušení kontraktačního jednání. Právní rádce, 25.08.2008, č. 5/2008,
s. 18
Aby mohlo dojít k uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu ze strany poškozené, je zapotřebí, aby došlo k naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Těmito jsou protiprávnost, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vzniklou škodou, a předpoklad předvídatelnosti škody.
Náhrada škody může být poškozenou smluvní stranou uplatňována pouze v případě, že škoda vznikla porušením povinností protistranou, může se jednat
o porušení povinností stanovených ve smlouvě nebo porušení povinností stanovených Vídeňskou úmluvou. Ve Vídeňské úmluvě není požadována podmínka zavinění, důležité je, zda došlo k porušení povinností, to znamená, že fakt zda porušení povinností bylo zaviněné nebo nezaviněné, nemá při zkoumání odpovědnosti za škodu dle Vídeňské smlouvy rozhodující vliv.
Protiprávnost může tedy spočívat v jednání nebo opomenutím tam, kde je to vyžadováno (například prodávající neposlal zboží, přestože k tomuto byl na základě smlouvy povinen). Může jít o nesplnění povinnosti, pozdní splnění povinnosti (prodlení) nebo vadné plnění.49
O porušení povinností smluvními stranami tedy můžeme hovořit, např. když prodávající nedodá zboží, nepřevede vlastnické právo ke zboží, nepředá doklady, které se vztahují ke zboží, kupující nezaplatí kupní cenu, nepřevezme dodávku zboží a podobně.
Samozřejmým předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik reálné škody. Pojem škody Vídeňská úmluva nedefinuje, ale již z římského práva je známé členění hmotných škod na dvě základní formy – škodu skutečnou a ušlý zisk. Obě formy jsou rovnocenné a existence jedné z nich není podmínkou pro vznik a uplatnění formy druhé.50
49 XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde, 1999. s.165
50 XXXXXX, X. Xxxxxxx škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 1. vyd. Praha:C. H. Xxxx, 2007. s.7
Článek 74 Vídeňské úmluvy určuje, že výplata náhrada škody je prováděna vždy v penězích, neboť je zde míněno, že náhrada škody způsobené jednou stranou obsahuje částku, která odpovídá ztrátě, včetně ušlého zisku, již byla způsobena druhé straně jako následek porušení smlouvy. Provést náhradu škody v naturáliích není možné, což je dáno tím, že plnění in natura je připuštěno jako samostatný nárok pro určité případy porušení smlouvy (viz článek 46 odstavec 1, jako právo kupujícího a článek 62 jako právo prodávajícího).51
Náhrada škody dle Vídeňské úmluvy za ztrátu nebo ušlý zisk by měla být provedena v plné výši, a to až do hodnoty její předvídatelnosti, měl by však být zamezeno obohacení. Náhrada škody nesmí přinést zisk, poškozená smluvní strana má pouze nabýt stejnou finanční pozici, v jaké by se nacházela, kdyby byla smlouva řádně dodržena.
Vídeňská úmluva však stanoví možnost smluvních stran uplatnit při porušení smlouvy i jiné nároky, a to i souběžně s nárokem na náhradu škody. Z těchto jiných nároků je nejpodstatnější právo na odstoupení od smlouvy, které je vázáno na podstatné porušení smlouvy. Odstoupení od smlouvy má za důsledek skutečnost, že stranám zanikají povinnosti, které byly smlouvou dohodnuty. Není tím, jak již bylo zmíněno dotčeno právo na náhradu škody. Možnost nár ok odstoupení od smlouvy a nároku požadovat náhradu škody je stanoveno v článcích 75 a 76 Vídeňské úmluvy.
Vídeňská úmluva v článku 75 upravuje pravidla pro náhradu škody v případě, kdy poškozená strana odstoupila od smlouvy a sjednala si náhradní obchod za podmínky, aby ke sjednání náhradního obchodu došlo přiměřeným způsobem a v přiměřené době po odstoupení od smlouvy. V případě, že poškozená strana uskutečnila náhradní obchod, je oprávněna požadovat škodu, k terá vznikla rozdílem mezi cenou zboží, která byla dohodnuta ve smlouvě a cenou smluvenou v náhradním obchodě.52
51 ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 365
52 Článek 75 Vídeňské úmluvy
5.2.3 Příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vzniklou škodou
Dalším předpokladem pro odpovědnost za způsobenou škodu je přímá souvislost mezi porušením uzavřené smlouvy a vzniklou škodou. M usí být prokázáno, že ke škodě došlo následkem protiprávního jednání, a současně také musí být prokázáno, že kdyby nedošlo k porušení povinností ve smlouvě stanovených, ke škodě by nedošlo.
5.2.4 Předpoklad předvídatelnosti
Předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je i předvídatelnost. Existence podmínky předvídatelnosti vychází ze snahy omezit uplatnění požadavku náhrady škody na rizika předvídatelná53 , zmírňuje tak přísnou objektivní odpovědnost za škodu, která byla způsobena nezaviněně. Podmínka předvídatelnosti je rozpoznatelná ve článku 74 Vídeňské úmluvy
- předvídat škodu má smluvní strana porušující smlouvu,
- pokud se některé okolnosti, které způsobily vznik škody, vyskytly až po zavření smlouvy, není možno je do úvah o předvídané škodě zahrnout
- náhrada škody nesmí přesáhnout předvídanou ztrátu a zisk
- je nutno předvídat samotnou možnost vzniku škody.
5.3 Vyloučení odpovědnosti za škodu
Existují okolnosti, které vylučují odpovědnost za škodu vyplývající z porušení smlouvy a jsou významným prvkem odpovědnosti za škodu, jak ji upravuje Vídeňská úmluva. Pokud takové okolnosti nastanou, odpovědnost smluvní strany, která povinnosti určené smlouvou porušila, nevzniká. Z toho vyplývá, že pokud je nutné, aby pro vznik odpovědnosti za škodu byly splněny nutné předpoklady, je nutno zkoumat, zda je splněn i předpoklad, že neexistují okolnosti, které by vyloučily odpovědnost za škodu. Ve Vídeňské úmluvě je tato skutečnost upravena v článku 79, kdy je zde určeno, že smluvní strana není odpovědná za nesplnění jakékoliv povinnosti, když podá důkaz o tom, že toto
53 ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 360
nesplnění bylo zapříčiněno překážkou, jež nebyla závislá na její vůli, a kterou nemohla rozumně předpokládat při uzavírání smlouvy – tak zvaná vyšší moc.54
Článek 80 Vídeňské úmluvy naproti tomu upravuje případy, které jsou způsobeny jednáním nebo opomenutím druhé strany.
5.3.1 Okolnosti neovlivnitelné smluvními stranami
Co se týče okolností, které vylučují odpovědnost smluvních stran, upravuje Vídeňská úmluva jejich účinky jen v souvislosti s náhradou škody. Na ostatní nároky vyplývající z nesplnění povinností se tyto okolnosti nevztahují. Pokud tedy strana, která povinnosti porušila, se dovolává vyloučení odpovědnosti podle článku 79 Vídeňské úmluvy z důvodu stojících mimo její dosah, zprošťuje se tímto pouze povinnosti nahradit škodu, nárok na uplatňování ostatních práv poškozené smluvní strany tímto nezaniká.
Dispozice k tomu, aby smluvní strana nebyla odpovědná, je prokázání skutečností, že:
- nastalo porušení povinnosti způsobené překážkou, která zapříčiní úplnou nemožnost splnění povinností stanovených smlouvou,
- tato překážka nemohla být ovlivněna vůlí smluvní strany (např. živelné pohromy, války, společenské události, politické události, stávky – pouze však generální, nikoliv stávka u jednoho zaměstnavatele, ale také zavedení právních předpisů, které nemohla smluvní strana předpokládat, např. zákaz obchodování),
- nelze rozumně předpokládat, že by překážku mohla smluvní strana předpokládat v době uzavření smlouvy (např. záplavy),
- nelze rozumně předpokládat, že by smluvní strana překážku nebo její následky odvrátila.
Porušující smluvní strana k vyloučení odpovědnosti však při splnění výše uvedených podmínek, má povinnost druhé straně oznámit zejména to, že překážka, ke které došlo, má za následek skutečnost, že není možno plnit úplně nebo částečně, a že tento stav je pouze trvalý nebo dočasný, což je stanoveno rovněž
54 Článek 79 Vídeňské úmluvy
ve článku 79 Vídeňské úmluvy, z tohoto ustanovení je rovněž patrné, že porušující strana zodpovídá za to, že tuto informaci poškozená strana obdrží. Pokud tomuto tak není, je strana dovolávající se zproštění odpovědnosti odpovědná za škodu, která porušením povinností poškozené straně vznikne. 55
Ze článku 79 odstavce 3 Vídeňské úmluvy však vyplývá, že vyloučení odpovědnosti je účinné pouze po dobu, po kterou překážka trvá. Ve chvíli, kdy překážka pomine, smluvní strana musí pokračovat v plnění povinností.
Vídeňská úmluva v článku 79 odstavec 2 upravuje i situaci, kdy má odpovědnost za škodu vzniknout nesplněním požadavku vlivem jednání třetí osoby (třetí osobou nejsou např. zaměstnanci smluvní strany, nejčastěji to bývají subdodavatelé). Pokud se u třetí osoby vyskytnou okolnosti vyšší moci a dodavatel není schopen zajistit plnění u někoho dalšího, pak dodavatel za nesplnění třetí osoby odpovědný není a okolnosti vylučující odpovědnost nastanou stejně, jako kdyby závazek plnil on sám.
5.3.2 Okolnosti způsobené jednáním smluvní strany
Dalším druhem okolnosti, které vylučují odpovědnost, je stanoven ve článku 80 Vídeňské úmluvy, jedná se o vliv jednání nebo opomenutí dr uhé strany. Základ tohoto ustanovení vězí ve skutečnosti, že ani jedna ze smluvních stran se nemůže odvolávat na nesplnění povinnosti druhé strany a požadovat z tohoto nesplnění nároky, když svým jednáním nebo opomenutím k tomu nesplnění přispěla (např. nedodala dopravní instrukce apod.). Zde je tedy příčinou určitě jednání druhé strany, nikoliv vyšší moc.
Velmi důležitý rozdíl je v tom, že vyloučení odpovědnosti podle článku 80 se lze dovolat nejen u náhrady škody, ale u všech nároků vyplývajících z porušení povinnosti.56
55 Článek 79 Vídeňské úmluvy
56 Článek 80 Vídeňské úmluvy
ZÁVĚR
Z hlediska uskutečňování mezinárodního obchodu dochází ke vzniku mezinárodních smluvních obchodních vztahů. Dovoz, vývoz, dodání nebo pořízení zboží, je pak již jen realizačním důsledkem vzniklých smluvních vztahů. K tomu, aby obchodní vztah dobře a dlouhodobě fungoval, je zapotřebí stanovit jasná pravidla, která vychází jednak z právních předpisů, ale také z obchodních zvyklostí, a mimo to je pro úspěšné fungování také důležitá závaznost a vázanost pro všechny účastníky obchodní transakce.
Významnou a nejrozšířenější transakcí vyskytující se v mezinárodním obchodě je mezinárodní kupní smlouva. Samotné sestavení a uzavření mezinárodní kupní smlouvy si vyžaduje náležitou pozornost.
Jednotlivé státy světa mají otázky vztahující se k uzavírání kupních smluv, jichž se účastní mezinárodní prvek, jednak upraveny prostřednictvím mezinárodního práva soukromého, ale mimo to jsou tyto otázky také řešeny s pomocí Vídeňské úmluvy, jejímž cílem je unifikovat úpravu problematiky uzavírání kupních smluv s mezinárodním prvkem.
V tomto pojednání bylo upozorněno na možnost využití jednotlivých pramenů úpravy mezinárodní smlouvy, z nichž se jako jednou z nejdůležitějších jeví Vídeňská smlouva. V práci jsme se dále obecně zabývali jednotlivými částmi kupní smlouvy, právy a povinnostmi, které ze smlouvy smluvním stranám po jejím uzavření vyplývají, rovněž tak riziky, která obchodníkům vyplývají z porušení smlouvy.
Závěrem si dovolíme konstatovat, že jsme se zabývali po našem soudu velmi zajímavým tématem, jehož kvalitní a důkladná znalost může v současnosti, kdy je obchodování se zahraničním prvkem denní praxí, být ku pomoci mnoha subjektům. Samozřejmě existuje mnoho dalších zvláštností a okolností, které zde nebyly popsány, ale máme za to, že toto pojednání může být nápomocna osobám, které jsou začátečníky na poli mezinárodního obchodu, aby získaly obecný přehled týkající se kontraktace mezinárodní smlouvy, jakož i úskalí, která s touto problematikou mohou souviset. Přičemž nesmírně důležité je věnovat pozornost
otázkám týkajícím se odpovědnosti za škodu. Správně formulovaná mezinárodní kupní smlouva může předcházet mnohým budoucím potížím a nedorozuměním.
POUŽITÉ ZDROJE
XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P. a kol. Kurs obchodního práva: Obchodní závazky. 5.vydání, Praha: C. H. Xxxx, 2009. 600 s. 978-80-7400-337-0
XXXXX, X. Xxxxx smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách
o mezinárodní koupi zboží). 1. vyd. Praha: Linde, 1999. 307 s. ISBN 80-7201-183-9
XXXXXXXX, X., XXXXXXXXXXX, X. Právo Evropské unie:multimediální učební text.
2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 78 s. ISBN 978-80-210-4431-9.
XXXXXX, X., XXXXXXXXXX, M., XXXXXXX, X. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. 408 s. ISBN 978-80-7380-108-3
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 58 s. ISBN 80-210-0793-1
ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní právo obchodní. I. část. Obchodní transakce. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 227 s. ISBN 80-210-1518-7
ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2004. 400 s. ISBN 978-80-7478-004-2
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. 555 s. ISBN 80-7357-196-X
ROZEHNALOVÁ, N., GONSORČÍKOVÁ, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů: multimediální učební text pro studenty bakalářského studia a ekonomických oborů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 77 s. ISBN 80-210-3515-3
XXXXXX, X. Xxxxxxx škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 1. vyd. Praha:C.H.Beck, 2007. 105 s. ISBN 978-80-7179-729-6
XXXXX, Z. Vybrané otázky práva mezinárodního obchodu. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998, 252 s. ISBN 80-7079-882-3
GRULICH, T. Důsledky účelového přerušení kontraktačního jednání. Právní rádce, 25.08.2008, č. 5/2008. s. 18
Sdělení č. 160/1991 Sb. m. s., Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva) Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 61/200 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů, a jiné