PRÁVNICKÁ FAKULTA

PRÁVNICKÁ FAKULTA

MASARYKOVY UNIVERZITY

OBČANSKÉ PRÁVO

Katedra občanského práva

RIGORÓZNÍ PRÁCE

Dědická smlouva

Xxx. Xxxxx Xxxxxx

2014

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: „Dědická smlouva“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

Poděkování

Tuto studii věnuji svému prarodiči Xxxxxxxxx Xxxxxxx,

jehož zjevná i skrytá důmyslná činnost zejména vedla k dokončení předkládané práce.

SEZNAM ZKRATEK

XXXX Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, JGS Nr. 946/1811

BGB Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom

2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch Artikel 4 Absatz 5 des Gesetzes vom 1. Oktober 2013 (BGBl. I S. 3719) geändert worden ist

BGE sbírka soudních rozhodnutí Die Entscheidungen des Schweizerischen Bundesgerichts

Gl. U. sbírka soudních rozhodnutí Sammlung von civilrechtlichen Entscheidungen des k. k. obersten Gerichtshofes (tzv. Xxxxxxxxx a Ungerova sbírka)

Gl. U. N. F. sbírka soudních rozhodnutí Sammlung von civilrechtlichen Entscheidungen des k. k. obersten Gerichtshofes – neue Folge (tzv. Xxxxxxxxx a Ungerova sbírka, nová řada)

NotŘ zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

NOZ zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ObčZ zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

OR Bundesgesetz vom 30. März 1911 betreffend die Ergänzung des Schweizerischen Zivilgesetzbuches (Fünfter Teil: Obligationenrecht), SR 220

OSŘ zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

ZGB Schweizerisches Zivilgesetzbuch vom 10. Dezember 1907, SR 210

ZoVR zák. č. 304/2013, o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob

ÚVOD

Po více než šedesáti letech se do českého právního xxxx xxxxxxxx institut dědické smlouvy. Širší povědomost o tomto pořízení pro případ smrti již mezi laiky, ale též mezi právnickou veřejností za tu dobu víceméně vymizela. Ačkoli v rámci přípravných prací na novém občanském zákoníku zaznívaly výzvy k odborné debatě o chystané právní úpravě, o dědické smlouvě doposud nebylo českými moderními autory napsáno mnoho; až na článek Xxxxxxx Xxxxxx se jednalo spíše o kratší glosy k jednotlivým otázkám, anebo o příspěvky poskytující pouze všeobecný popis institutu dědické smlouvy, sloužící spíše informování veřejnosti než hlubším úvahám. Na vydání komentářové literatury se v současné době stále teprve čeká. Vzniká proto do jisté míry informační deficit, který zapříčiňuje nejistotu o tom, jak se k dědické smlouvě stavět a jak vykládat jednotlivá ustanovení nového občanského zákoníku dědickou smlouvu regulující. Cílem této práce je proto zejména upozornit na možné interpretační zdroje, které by snad mohly dopomoci v počátečních nejistých fázích výkladu nového právního předpisu, kdy ještě neexistuje česká judikatura.

Práce tak činí zejména s využitím švýcarské literatury a judikatury, neboť důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku výslovně uvádí, že autoři nového občanského zákoníku převzali právě úpravu ze švýcarského občanského zákoníku – Schweizerisches Zivilgesetzbuch ze dne 10. 12. 1907, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZGB). Tato skutečnost je v práci ostatně ověřena a demonstrována krátkým srovnáním české a švýcarské právní úpravy. Protože dědická smlouva v ZGB má dlouholetou tradici (již od počátku účinnosti ZGB v roce 1912), byla jí v uplynulých stu letech ve Švýcarsku věnována značná pozornost. Práce se opírá zejména o novější literaturu (Xxxxxxxx-Xxxxxxxx, Breitschmid, Xxxxxxxx, Abt), která již reflektuje zároveň i poznatky starších autorů. Z uvedených důvodů je právě švýcarské právní prostředí považováno za naprosto nejvhodnější pro účely této práce. V určité možné míře je však využíváno též staré rakouské a československé prvorepublikové literatury a judikatury, která dovoluje svou aplikaci pro řešení současných obtíží – je nutno přiznat, že úprava dědické smlouvy dle starého císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů1 (dále jen ABGB) se od současné úpravy zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen NOZ) přece jen liší i v podstatných znacích. Je tedy nutné zachovat jistou míru opatrnosti při přejímání poznatků českého a rakouského právního prostředí před rokem 1951. V práci tak nachází uplatnění

1 Patent vom 1ten Junius 1811. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. JGS Nr. 946/1811.

zejména srovnávací metoda, kdy není upozorňováno pouze na shodné znaky dřívější rakouské (československé) a švýcarské právní úpravy, ale též na jejich odlišnosti od české stávající regulace.

Z důvodu velmi malé zpracovanosti tématu vlivem nové právní úpravy se práce opírá v nemalé části o vlastní úvahy autora, které přirozeně mohou vyvolat nesouhlas (za všechny autorovo odmítnutí dělit dědické smlouvy na pozitivní a negativní, když v zahraničí je takové dělení běžně uváděno). Některá témata v práci rozebíraná by se mohla jevit snad jako nadbytečná (úvaha o aplikovatelnosti spotřebitelského práva na dědickou smlouvu, pasáž o lichvě a neúměrném zkrácení apod.), když v konečném důsledku se mnohdy stejně dospívá k závěru, že konkrétní problematika nenalezne v případě dědické smlouvy využití; přesto jsem považoval za důležité uvést i odůvodnění, která vedou k vyloučení aplikace některých částí právní úpravy. To právě z důvodu novosti této právní úpravy, aby hned zpočátku byl dán určitý podklad argumentace pro diskuzi, která ustanovení nového občanského zákoníku jsou vůbec na dědickou smlouvu použitelná. Domnívám se, že čím dříve se vymezí pole působnosti právní úpravy na dědickou smlouvu, tím hlouběji se potom bude moci právní teorie i praxe zaměřovat na podstatná a důležitá témata a nebude již nutné se dále utápět v bezbřehém rozšiřování diskuze.

Systematicky je práce členěna na tři nosné kapitoly – náležitosti a rozsah dědické smlouvy a její účinky. Kapitoly o náležitostech dědické smlouvy jako právního jednání a jejím rozsahu do značné míry odpovídají zájmu, který tomuto právnímu institutu věnovala dosavadní literatura – ta se soustředila právě spíše na formální aspekty dědické smlouvy, jakými je vymezení subjektů, možného rozsahu dědické smlouvy a její forma. Menší pozornost již byla věnována účinkům dědické smlouvy (zejména pak charakteru „čekatelství“, nikoli však skutečného práva smluvního dědice k zůstavitelovu majetku) – právě těmi se zaobírá třetí kapitola.

Uvedeným tématům sekundují spíše teoretické kapitoly postavení dědické smlouvy mezi pořízeními pro případ smrti a o typologii dědických smluv a též drobnější úvahy o zajištění dědické smlouvy a využitelnosti spotřebitelského práva na dědickou smlouvu. Zvláštní pozornost je věnována ust. § 1589 NOZ, ke kterému je zaujímán poněkud kritický názor z důvodu jeho obtížné interpretovatelnosti. Zvláštní kapitola naopak není věnována dědickým smlouvám uzavřeným mezi manžely, jejichž specifika jsou nastíněna v rámci typologie dědických smluv. Přirozený závěr tvoří pojednání o zániku dědické smlouvy, jež je pojato jako výčet titulů zánik způsobujících, a k těm konečně přistupuje zamyšlení nad nutností vrátit plnění přijatá zůstavitelem od smluvního dědice v případě zániku úplatné dědické smlouvy.

1 INTERPRETAČNÍ VÝCHODISKA A DĚDICKÁ SMLOUVA JAKO STARONOVÝ INSTITUT ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU

Při pohledu na text NOZ, upravující dědickou smlouvu (pactum successorium), ale i jiné právní instituty, je nutné si položit otázku, jakým způsobem zákonná ustanovení interpretovat. Na dřívější právní úpravu a dosud vytvořenou judikaturu k ní se vážící není možné spoléhat, když NOZ staví v určitých subodvětvích občanského práva na poněkud pozměněných zásadách a zavádí též právní instituty, které občanský zákoník z roku 1964 neznal. Jako interpretační východiska se jeví prvotně deklarovaný účel nové úpravy spolu se zásadami nového dědického práva, vyjádřenými v důvodové zprávě k NOZ a odborné literatuře.

K interpretačním východiskům je dále nutno počítat i aplikační poznatky soudů a myšlenky právní teorie, vycházející z někdejší rakouské (československé) právní úpravy dědické smlouvy před rokem 1951, a v neposlední řadě se nabízí též srovnání se zahraniční právní úpravou, kterou se zákonodárce v případě dědické smlouvy inspiroval.

1.1 Účel právní úpravy a zásady nového dědického práva

Xxxxx Xxxxx upozorňuje na skutečnost, že NOZ opouští poněkud rigidní charakter socialistické2 právní úpravy s jedním možným způsobem řešením problému, a zavádí liberálnější úpravu „různých cest“ vedoucích k určitému výsledku.3 Při užití teleologického výkladu je nutno uvážit, že zákonodárce v nové dědicko-právní úpravě klade zejména větší důraz na vůli zůstavitele a rozvoj smluvní volnosti. Tak i Xxxxxx Xxxxxx zdůrazňuje, že „vše, zejména v dědickém právu, směiuje piedevším k poznání a respektování skutečné vůle a pohnutek zůstavitele, které jej vedly k určitému právnímu jednání“4.

Z konkrétních zásad nového dědického práva se jmenují5 princip zachování hodnot, princip přechodu na jednotlivce (koncepce individualistického dědického práva), princip rovnosti, princip univerzální sukcese, princip úřední ingerence a pro

2 XXXXX, Xxxx; XXXXXXX, Xxxxxxxx. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2003, s. 9 an., a poté x XXXXX, Xxxxx. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 5, s. 97 an. docházejí k závěru, že principy do roku 2013 platného dědického práva mají svůj původ v tzv. středním občanském zákoníku z roku 1950.

3 XXXXX, Xxxxx. Právo stavby. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 10, s. 273.

4 XXXXXX, Xxxxxx. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012,

roč. 18, č. 3, s. 3.

5 XXXXX, 2003, op. cit., s. 97 an. Stejně uvádí již XXXXXX, Xxxxxxx. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Xxxxxx & Kohout, 1905, s. 9–38.

oblast dědických smluv budou mít největší význam patrně zásada volnosti zůstavitele ve volbě dědice a princip volnosti dědice ve volbě dědictví přijmout (resp. odmítnout).6 Posledně jmenované zásady se dobře shodují s účelem nové právní úpravy.

Výše uvedené zásady převzal i ABGB s drobnými odchylkami7 již z práva římského, s výjimkou principu úřední ingerence.8 Avšak dvě specifické dědicko-právní zásady, obsažené v právu římském, jako by dědická smlouva v úpravě NOZ negovala. Již z ustanovení NOZ, že dědickou smlouvou nelze pořídit o celém zůstavitelově majetku, lze dovodit možnost, že dědění bude realizováno z více dědických titulů (např. dědické smlouvy a zákona). Římskoprávní zásada Nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest9 tak zde uplatnění nenachází – srov. explicitní § 1476 NOZ, dle kterého dědické důvody mohou působit i vedle sebe.10 Obdobně i zásada Ambulatoria est voluntas defuncti usque ad supremum vitae exitum se s charakterem dědické smlouvy, fixující vůli zůstavitele, rozchází.11 Římské právo ostatně dědickou smlouvu k delačním důvodům nezařazovalo.12

1.2 Jiné civilní kodexy

Dědická smlouva v právní úpravě NOZ je všeobecně nahlížena jako staronový právní institut v českém právním řádu13 a zároveň co institut náležející k tradičním evropským civilněprávním kodifikacím. Pokud kontinuita s ObčZ není v tomto případě dovoditelná, lze dle mého názoru spatřovat zejména dva důležité zdroje konkrétních interpretačních poznatků: Obecný zákoník občanský (ABGB), obsahující úpravu

6 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstiíkem. Praha: Sagit, 2012, s. 601. V důvodové zprávě jsou zásady nového dědického práva vymezeny velmi obdobně.

7 Např. modifikovaný princip adiční.

8 XXXXXX, op. cit., s. 38.

9 Podrobněji viz XXXXX, Xxxxx. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. 20, č. 3, s. 228–234.

10 Tak ovšem platilo již v ABGB – srov. XXXXXXX, Xxxx. Dědické právo. 2. vyd. Praha: Vesmír, 1926,

s. 19, XXXXXX, Xxx. Právo občanské. V. Právo dědické. 3. doplněné vyd. Praha: Všehrd, 1937, s. 14.

11 XXXXX, Xxxxx. Římskoprávní vlivy v českém dědickém právu v 19. až 21. století. Právník. 2012, roč. 151, č. 12, s. 1314.

12 Xxxxx Xxxxxxx spatřuje možnost naplnění znaků dědické smlouvy snad pouze u vojenských testamentů – srov. ČERNOCH, Radek. Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy? Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. 21, č. 1, s. 51–54. V pozdním vývoji římského práva se objevil i specifický institut mortis causa capio, jenž zahrnoval každé poskytnutí pro případ smrti, které nebylo testamentem ani odkazem a nemělo vlastní pojmenování. Jako zvláštní právní institut však dědická smlouva v římském právu nefigurovala. Srov. XXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxx. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s. 331–390.

13 Srov. kupř. XXXXX, Xxxx. Několik úvah k dědické smlouvě obsažené ve vládním návrhu nového

občanského zákoníku. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 5, s. 5.

dědické smlouvy na našem území před rokem 1951, a za druhé potom Schweizerisches Zivilgesetzbuch – ZGB,14 ze kterého právní úprava dědické smlouvy v NOZ vychází přímo. Pokud pomineme důvodovou zprávu k NOZ, pak pro poznání smyslu a obsahu úpravy dědické smlouvy v českém právním prostředí považuji právě shora citované zdroje za primární a zásadní prameny. K obdobnému závěru, platnému však pro NOZ jako celek, dospěl ostatně i Xxxx Xxxxxxxx, který tvrdí, že právě ABGB a ZGB lze označit za nejvýraznější inspirační zdroje autorů NOZ.15

1.2.1 Schweizerisches Zivilgesetzbuch – ZGB

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ z roku 2011 jasně osvětluje, že navrhovaná právní úprava NOZ, pokud jde o dědickou smlouvu, „piejímá obsah ust.

§ 512 an. a § 534 an. ze švýcarského občanského zákoníku“.16 Zjevným se též zdá, že

§ 1582 odst. 1 NOZ svým zněním přejímá § 494 odst. 1 ZGB a § 1588 odst. 2 NOZ

přejímá § 494 odst. 3 ZGB, § 1586 NOZ potom § 496 ZGB, § 1584 odst. 1 NOZ přejímá

§ 468 odst. 1 a 2 ZGB. Inspirace ZGB je tak popravdě ještě mnohem širší, než důvodová zpráva uvádí – nad to zejména ustanovení §§ 468, 494 a 496 ZGB jsou do NOZ recipována téměř doslovně.

Přesto, že důvodová zpráva se dovolává ust. §§ 512 an. a 534 an. ZGB výslovně jako obsahového zdroje NOZ, vykazuje právě tato část úpravy dědické smlouvy v NOZ největší odchylky od ZGB. Obsah § 512 ZGB (dědická smlouva ke své platnosti vyžaduje formu veřejného posledního pořízení; strany dědické smlouvy musí svou vůli prohlásit současně za přítomnosti úřední osoby oprávněné k sepisování veřejných listin (Urkundsbeamte) a dvou svědků) je dle mého názoru z větší části – vyjma požadavku dvou svědků – naplňován ust. §§ 1582 odst. 2 a 1584 odst. 2 NOZ. Naopak ale zejména ust. § 514 ZGB, o možnosti jednostranně odstoupit od dědické smlouvy, v úpravě NOZ týkající se dědické smlouvy explicitně obsažen není (tuto možnost však lze odvodit z obecných ustanovení o zániku závazků, § 2001 an. NOZ). Obdobně i situace regulovaná v § 515 ZGB (vypořádání obohacení zůstavitele, pokud mu bylo smluvním dědicem plněno a zůstavitel smluvního dědice přežil) NOZ přímo neupravuje.

Je možné si položit otázku, do jaké míry je obsah ZGB do NOZ recipován (event. adaptován) skutečně věrně. Pokud je pouze adaptován obsah ustanovení, nikoli recipováno jejich znění, může docházet k disproporcím. Pokud však má být dle důvodové zprávy přejat obsah ustanovení §§ 512 an. a 534 an. ZGB, potom zajisté do

14 Schweizerisches Zivilgesetzbuch ze dne 10. 12. 1907.

15 XXXXXXXX, Xxxx. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní

rozhledy. 2008, roč. 16, č. 19, s. 711 an.

16 XXXXX a kol., op. cit., s. 649.

takové míry, že přinejmenším základní podstata dědické smlouvy má být vykládána právě jako úprava obsažená v ZGB. Otázka není řešena samoúčelně, neboť její zodpovězení má význam pro závěr, zda lze použít judikaturu švýcarských soudů i na české právní prostředí po nabytí účinnosti NOZ.

Shora bylo zjištěno, že švýcarská úprava je do českého právního řádu přejímána obsahově věrně (částečně dokonce v pouhém překladu) či alespoň do té míry, aby nedocházelo k zásadním rozporům. Z toho důvodu nespatřuji překážku i pro „recepci“ švýcarské judikatury, ke které by se české obecné soudnictví mohlo přihlásit obdobně, jako Ústavním soudem je často citována judikatura Spolkového ústavního soudu SRN.17 Pro takový závěr hovoří již jen skutečnost, že zatímco na území dnešní České republiky představovala dědická smlouva po šedesát let prakticky mrtvý právní institut, ve Švýcarsku jsou právní vztahy vycházející z ustanovení ZGB o dědické smlouvě podrobovány soudnímu přezkumu kontinuálně již déle než sto let.18

Citace judikatury cizozemských soudů v rozhodnutích soudů tuzemských může vyvolávat rozpaky. Avšak při obsahově částečně prakticky totožné, částečně obsahově nerozporné právní úpravě, a s ohledem na skutečnost, že na domácí půdě se mnoha interpretačních zdrojů nelze dopátrat, považuji právě utilitární „recepci“ švýcarské judikatury za přijatelnou. To zejména v situaci, kdy samotná důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ se k švýcarské právní úpravě staví jako k hlavnímu východisku nové úpravy dědické smlouvy.

1.2.2 Obecný zákoník občanský – ABGB

Právní úprava dědické smlouvy v NOZ vykazuje již na první pohled řadu odlišností od charakteru ustanovení v někdejším ABGB.19 Pouhá skutečnost, že ABGB dovoloval možnost uzavřít platnou dědickou smlouvu toliko mezi manžely, resp. snoubenci,20 tuto starou právní úpravu ze zdrojů ustanovení o dědické smlouvě v NOZ

17 Z poslední doby např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 711/13 ze dne 16. 5. 2013, usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 aj.

18 Schweizerisches Zivilgesetzbuch nabyl platnosti dne 10. 12. 1907, účinnosti pak dne 1. 1. 1912.

19 Nelze však podléhat obvyklému dojmu, že právě ABGB představoval nejstarší právní úpravu dědického práva na území Českých zemí. Krátký úvod do problematiky staré právní úpravy podává SCHELLE, Xxxxx. ABGB a dědické právo. In: XXXXX, Xxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxx (eds.). Dny práva – 2010 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2010, nestr. Exkurs do dědických systémů různých zeměpisných oblastí Českých zemí v období 16. a 17. století, pro sociální skupinu poddanské vrstvy, přináší PROCHÁZKA, Xxxxxxxx. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963,

s. 453–511.

20 Hofdekret Nr. 1340 JGS vom 25. 6. 1817. Jeho obsah je adaptován do ust. § 1592 odst. 2 NOZ.

a priori poněkud diskvalifikuje.21 Přesto však se nedomnívám, že je namístě ABGB v ohledu dědických smluv zanedbat. Samotná důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ z roku 2011 se k původnímu právnímu stavu před rokem 1951 přímo hlásí („Dědická smlouva je zvláštní institut dědického práva, existující v iadě evropských zemí… Znalo jej i naše právo, dokud nebyl občanským zákoníkem z r. 1950 ze soukromého práva vymýcen. Osnova sleduje návrat k tomuto institutu.“).22 Zejména právní kontinuita s ABGB, resp. cílená diskontinuita se socialistickými úpravami občanského práva z let 1950 a 1964, se zdá být věcí, které autoři NOZ přisuzují nemalý význam.23 Pro případ dědické smlouvy není nutné brát v úvahu ani poválečný vývoj ABGB, neboť ustanovení §§ 601–602, § 803 a §§ 1249–1254, upravující podstatným způsobem institut dědické smlouvy, jsou v dnes účinném znění rakouského občanského zákoníku stejná jako v jeho znění předválečném.24

Ačkoliv personální dopad ustanovení o dědické smlouvě v ABGB (ve spojení se zák. č. 75/1871 ř. z.,25 ve znění pozdějších předpisů – notářským řádem) byl mnohem užší než v NOZ, základní charakteristika dědické smlouvy jako právního institutu zůstává v obou případech obdobná – dědická smlouva dle úpravy ABGB byla chápána jako samostatný důvod univerzální sukcese, avšak zároveň spočívající na shodné vůli stran, a zařazována k pořízením pro případ smrti.26 Jako vnější forma dědické smlouvy byl vyžadován notářský spis (též v osnově připravovaného občanského zákoníku z roku 193727), byla možná konverze v závěť a jiné podobnosti.

V základních otázkách dědické smlouvy proto považuji za vhodné vydat se též cestou judikatury předválečných soudů československých či rakousko-uherských, aplikujících právě ustanovení ABGB, a též tehdejší odborné literatury domácí

21 Ke stejnému principu se přihlásily i osnova a následně vládní návrh občanského zákoníku z roku 1938, který nikdy nebyl přijat. Srov. XXXXXX, Xxxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx x xxx. Komentái k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 5. Praha: X. Xxxxxxx, 1937, s. 555.

22 XXXXX a kol., op. cit., s. 649.

23 Srov. XXXXX, Xxxxx. Noblesa civilistické tradice a postmoderní přístupy k občanskému právu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 8, s. 413 an., nebo XXXXX, Xxxxx. Legendy o osnově občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 17, s. 632. K návratu některých dříve platných právních institutů dědického práva dále např. XXXXX, Xxxxx. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. Ad Notam. 2009, roč. 15, č. 2, s. 41 an.

24 Srov. JGS (Justizgesetzsammlung) Nr. 946/1811, ve znění pozdějších předpisů (ke dni 14. 9. 2013

naposledy novelizován zák. BGBl. I Nr. 179/2013).

25 Zákon č. 75/1871 ř. z., jímž se zavádí nový řád notářský. In: Zákonník říšský pro království a země

v říšské radě zastoupené, roč. 1871, částka XXXII., s. 161 an.

26 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 556 a 557.

27 Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní tiskárna, 1937.

provenience. Rozumí se české i rakouské, které zanechali tehdejší autoři relativní dostatek – užít lze zejména poznatky Zeillerova komentáře, samozřejmě komentáře Xxxxxx, Sedláčka a kolektivu dalších autorů, ale též více literárně zaměřených prací, jakými jsou studie Ungera, Tilsche, Krčmáře, Svobody a jiných.

2 CHARAKTER DĚDICKÉ SMLOUVY MEZI POŘÍZENÍMI PRO PŘÍPAD SMRTI

2.1 Obecná charakteristika

NOZ v § 1491 stanoví, že pořízeními pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.28 Xxxxxx Xxxxxx připomíná, že v širším smyslu by bylo možné přiřadit k pořízením pro případ smrti i prohlášení o vydědění a povolání správce pozůstalosti.29 Dědickou smlouvu lze i tak označit za jediný typ dvoustranného pořízení pro případ smrti, jak plyne z úvodního zákonného ustanovení o dědické smlouvě § 1582 odst. 1 NOZ – dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá (obdobně i § 1484 NOZ hovoří o smlouvě se zůstavitelem – předpokládá tedy dvoustranné, eventuálně vícestranné ujednání).

Xxx Xxxxx Xxxxxxx00 ve svém komentáři naznačuje a Xxxxxxxxx Xxxxxx výslovně podtrhuje, že dědická smlouva je jednak pořízením pro případ smrti, jednak smlouvou, a je tedy smíšeným právním institutem (gemischtes Geschäft).31 Proto „musí býti

28 Systematicky je dovětek vklíněn mezi ustanovení o závěti, kdy mu není vyčleněn ani samostatný pododdíl III. hlavy zákona, a lze tak podotknout, že zběžnému pohledu do zákonných ustanovení poněkud uniká. Konečně i důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ z roku 2011 uvádí, že dovětek sice může jako samostatné pořízení pro případ smrti obstát, avšak své opodstatnění nalézá právě v závěti („Dovětek je chápán jako doplnění, dodatek k závěti (tiebaže může existovat i sám o sobě), tedy ve své podstatě jako její součást, nikoli jako zvláštní samostatný titul dědický.“) Srov. XXXXX a kol., op. cit., s. 602. Oproti původnímu vládnímu návrhu však dovětek nakonec do přijatého znění NOZ jakožto pořízení pro případ smrti explicitně zařazen byl, a to v § 1491.

29 Xxxxxx předpokládá, že k pořízením pro případ smrti se bude vztahovat i interpretační ust. § 764 NOZ o posuzování majetkových práv bývalých manželů v řízení o dědictví podle pokynů (dle Xxxxxx i. e. podle posledního pořízení zemřelého manžela) manžela, které učinil za života. Srov. XXXXXX, 2012, op. cit., s. 3 an. Jako pořízení pro případ smrti chápe listinu o ustanovení správce dědictví i Xxxxxx Xxxxx – srov. XXXXX, Xxxxxx. Ještě jednou k obnově některých institutů dědického práva a dědického řízení. Ad notam. 2005, roč. 11, č. 5, s. 157.

Jako dvoustranné právní jednání pro případ smrti by dle mého náhledu bylo možné kvalifikovat i zřeknutí se dědického práva podle § 1484 NOZ, neboť nastoupení účinků zřeknutí se v praxi projeví až se smrtí zůstavitele – právní jednání je zacíleno právě až na období po zůstavitelově smrti. Protože však se nejedná o právní jednání, kterým by zůstavitel (event. s dalšími osobami) pořizoval o svém majetku, nelze zřeknutí se dědického práva přiřazovat k pořízením pro případ smrti.

30 „Erbverträge sind also eine Art von gemischten Geschäften“, „...das erstere, gleich xxxxx Xxxxxxxxx, ein Versprechen von der einen, und die Annahme von der anderen Seite erfordern…“ xx. XXXXXXX, Xxxxx. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. Dritter Band, Zweyte Abtheilung. Wien, Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1813, s. 632.

31 SVOBODA, op. cit., s. 58 uvádí smíšenou právní povahu dědické smlouvy. Xxxxx Xxxxx hovoří

o hybridním charakteru dědické smlouvy. Srov. XXXXX, Xxxxx. O dědické smlouvě a rozvodu

šetieno piedpisů daných pro smlouvy“.32 Odborná literatura se též shoduje např. v požadavku způsobilosti zůstavitele nejen k pořízení pro případ smrti, nýbrž i obecné způsobilosti kontraktační. Ostatně i důvodová zpráva k NOZ praví, že „dědická smlouva je tedy smíšený právní útvar mezi smlouvou a závětí… a tudíž na ni dopadají jak ustanovení o smlouvě, tak o závěti.“33 Pokud se pro dědickou smlouvu užijí ustanovení o smlouvě, pak jsou míněna nejenom obecná ustanovení o závazcích obsažená v části

IV. hlavě I. NOZ, ale přirozeně i ustanovení o právních skutečnostech (náležitostech právních jednání) obsažená v části I. hlavě V. NOZ. Xxxxxx, zda i na tak specifické soukromoprávní jednání, jakým je dědická smlouva, tedy převážně institut dědického práva, lze užít i obecná ustanovení o závazcích, jsou zodpovězeny výslovně ust. § 11 NOZ – uvedená ustanovení se užijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.34 Právě ve slově „přiměřeně“ lze spatřovat kámen úrazu. S ohledem na to, že dědická smlouva oproti smlouvám jiným oplývá určitými specifiky, bude hrát otázka přiměřenosti užití obecných ustanovení o závazcích svou úlohu kupř. při úvaze, zda na dědickou smlouvu jsou použitelná velmi významná ustanovení o lichvě a neúměrném zkrácení.35 Jak ovšem podotýkají Pavelka a Xxxx, v každém případě se na dědickou smlouvu užije zásada pacta sunt servanda.36

O dvojím charakteru dědické smlouvy vypovídá skutečnost, že k jejímu platnému vzniku je zapotřebí za prvé právní jednání pro případ smrti, které spočívá v ustanovení dědice, za druhé v právním jednání mezi živými, za které je nutno považovat jednak ofertu zůstavitele, jednak akceptaci učiněnou smluvním dědicem. Xxxxx Xxxxx charakterizuje obsah dědické smlouvy jako testamentární ustanovení dědice spojené se smluvním závazkem zůstavitele zdržet se změny takového

manželství – krátké zamyšlení nad návrhem úpravy dědického práva. Bulletin advokacie. 2004, roč. 34, č. 4, s. 61.

32 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 557.

33 Stejně SVOBODA, op. cit., s. 58. Protože ale zákon určuje podstatné náležitosti dědické smlouvy dostatečným způsobem, a odlišuje ji tak od ostatních smluvních typů, smluv smíšených nebo nepojmenovaných, nelze patrně o dědické smlouvě hovořit jako o kontraktu inominátním. Srov. XXXXXXXX-XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Der Erbvertrag: Bindung und Sicherung des (letzten) Willens des Erblassers. Zürich, St. Gallen: DIKE Verlag AG, 2008, s. 72–77.

34 Obdobným ustanovením ve švýcarském soukromém právu je § 7 ZGB, odkazující na spolkový zákon ze dne 30. 3. 1911 o doplnění občanského zákoníku (Bundesgesetz vom 30. März 1911 betreffend die Ergänzung des Schweizerischen Zivilgesetzbuches (Fünfter Teil: Obligationenrecht). 35 Srov. kapitola 4.3.4.

36 XXXXXXX, Xxx; XXXX, Xxxxx. Dědická smlouva a odkaz. Rekodifikační novinky. 2013, roč. 2, č. 9,

s. 6, či XXXXX, op. cit., s. 61.

ustanovení.37 Ungerovu charakteristiku je nutné vnímat cum grano salis, kdy oproti běžnému ustanovení dědice závětí existují pro ustanovení dědice dědickou smlouvou jistá omezení (tehdy §§ 1251 a 1253 ABGB), jak upozornil Xxxxxx Xxxx.38

Veškeré typy jednostranných pořízení pro případ smrti vyžadují k vyvolání svého zamýšleného účinku projev vůle dědice učiněný výslovně či konkludentně, konáním i opomenutím, a to po smrti zůstavitele. Dosavadní právní úprava zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen XxxX) zakotvovala v §§ 464 a 465 zákonnou fikci – jednostranné pořízení pro případ smrti i zákon představovaly jednu z nemnoha výjimek právního řádu, kdy mlčení znamenalo souhlas – i pokud dědic po smrti zůstavitele zůstal nečinným, resp. dal svým počínáním konkludentně najevo, že dědictví nechce odmítnout, nastala zákonná fikce, že dědictví přijímá, a účinky pořízení pro případ smrti tak nadešly i bez xxxxxxxx konání. V NOZ je uvedený princip zachován s tím, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 NOZ) a dědici je k dispozici několik instrumentů, kterými lze nabytí dědictví pro osobu dědice odvrátit. Zachována je i zákonná fikce při neodmítnutí dědictví ve lhůtě (§ 1487 NOZ).39

Uvedené pravidlo však je modifikováno pro jediné dvoustranné či vícestranné pořízení pro případ smrti, dědickou smlouvu. Dědická smlouva ke svému právoplatnému vzniku a způsobilosti vyvolat zamýšlené právní účinky vyžaduje aktivní konání dvou smluvních stran, které výslovně projeví svou vůli být smlouvou vázány, a to ještě před smrtí zůstavitele. Smluvní projev vůle tak je závazkem, který zakládá zůstaviteli zejména povinnost zdržet se darování či zřizování dalších pořízení pro případ smrti, které by s dosavadní dědickou smlouvou byly neslučitelné. Pro budoucího dědice, který je smlouvou k dědění povoláván, existuje dle § 1485 odst. 1 NOZ možnost jednostranného odmítnutí dědictví, nevylučuje-li však tuto možnost samotná dědická smlouva. S ohledem na zásadu vše je dovoleno, co není zákonem výslovně zakázáno, lze z ust. § 1490 NOZ dovodit i možnost smluvního dědice vzdát se dědictví ve prospěch jiného dědice. Jedná se tak o jakési svébytné prolomení zásady

37 XXXXX, Xxxxx. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Sechster Band. Das österreichische Xxxxxxxx. Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1871, s. 113.

38 XXXX, Xxxxxx. Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes. Zweiter Band: 5. Buch, Xxxxxxxx. Reichenberg: Xxxxxxxx Xxxxxxx Ges. m. b. H., 1923, s. 239 a 240. Mayr charakterizuje dědickou smlouvu jako ustanovení za dědice jedné smluvní strany či obou, které je zcela samostatným dědickým titulem, nespočívajícím v závěti zůstavitele, nýbrž vzniklým souhlasným projevem vůle obou stran smlouvy. 39 Jak vysvětluje důvodová zpráva, nebyla zvolena cesta dědických přihlášek, mj. s odůvodněním, že

„formality mají být po soukromých osobách požadovány co nejméně“ a je zapotřebí „vyžadovat po dědici spíše výslovný projev vůle, že dědictví nechce, protože takových prohlášení bude méně“. Srov. XXXXX a kol., op. cit., s. 684.

pacta sunt servanda,40 či snad omezenou analogii ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, kdy se uplatní výhrada rebus sic stantibus v obměněné podobě – nikdo nemůže být nucen dědit předluženou pozůstalost (leda že by dědická smlouva sama vylučovala odmítnutí dědictví a dědic neuplatnil výhradu soupisu dle §§ 1704 a 1705 NOZ).41 Právě uvedenou zásadu „nikdo není povinen přijmout pozůstalost, která mu napadla“, přiřazuje Xxxxx Xxxxx k základním východiskům pojetí úpravy dědického práva v NOZ.42 Na druhou stranu, ani tato zásada není v NOZ dodržena důsledně – s ohledem na výše uvedenou možnost jejího smluvního vyloučení přímo v samotné dědické smlouvě. Narážíme zde tak na podivuhodný případ, kdy dědická smlouva fixuje nejen zůstavitelovu vůli aktuální v určitém okamžiku, nýbrž může fixovat také vůli dědice. Ten tak může být nucen přijmout pozůstalost, která mu napadne, i v případě, že v průběhu času se jeho vůle k takovému přijetí změnila ve zcela negativní, byť lze tomuto závěru oponovat.

Xxxx Xxxxxxx shrnuje stroze a přitom trefně, že dědická smlouva se dá nejlépe popsat výrazem „dvoustranného, závazného ustanovení za dědice.“43 Dědická smlouva je tak sice právním úkonem pro případ smrti, avšak činěným mezi nejméně dvěma živými. Dosavadní právní úprava právní úkon tímto způsobem kombinovaný neznala, ba smlouvám, podle kterých měl být plněn závazek dárce teprve po jeho smrti, přisuzovala absolutní neplatnost.44 Je tedy zřejmé, že NOZ přesouvá v případě dědické smlouvy jisté nároky na projev vůle dědice do stádia před smrtí zůstavitele (přirozeně zejména u dědických smluv úplatných), nikoli až po jeho smrti, jako tomu bylo v dosavadní právní úpravě.45

Nová právní úprava tak zejména posiluje roli dědice, kterému je umožněno uplatnit svou vůli ještě v období zůstavitelova života, kdy doposud nenastoupily

40 Zde ve smyslu dědické smlouvy se mají zachovávat.

41 Domnívám se, že možnost odmítnutí dědictví se uplatní v případě předlužené pozůstalosti i tehdy, pokud to dědická smlouva vylučuje – již jen s ohledem na zásady ochrany dobré víry a legitimního očekávání, kdy smluvní dědic podepisuje dědickou smlouvu patrně v dobré víře, že dědická smlouva je uzavírána v souladu se svým účelem povolat dědice existujícího majetku, a s legitimním očekáváním, že smrtí zůstavitele nabude práva k aktivní pozůstalosti, nikoli pouze k dluhům. Opačný výklad by dle mého názoru patrně mohl narážet na ústavněprávní limity.

42 XXXXX, 2003, op. cit, s. 99.

43 SVOBODA, op. cit., s. 58.

44 Srov. § 428 odst. 3 ObčZ a též § 461 odst. 1 ObčZ – dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. NOZ pamatuje na darování pro případ smrti výslovně v § 2063, kdy darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posoudí zpravidla jako odkaz. Nová právní úprava představuje tedy zvrat v novém umožnění donatio mortis causa.

45 Dosavadní úprava omezovala vůli dědice zejména na nejpodstatnější rozhodnutí, učiněné výslovně nebo i konkludentně, a sice zda dědictví přijme či odmítne. Srov. ust. §§ 463 an. ObčZ.

neodvratné následky se smrtí jakožto právní událostí spojené, a nenechává dědice pouze v roli pasivního pozorovatele, postaveného se smrtí zůstavitele v podstatě před hotovou věc, jejíž následky může odvrátit pouze včasně učiněným prohlášením. Na druhé straně klade nová právní úprava výraznější požadavky na rozvážnost eventuálního dědice, který se prostřednictvím institutu dědické smlouvy může sám rozhodnout, zda bude za dědice povolán – s podotknutím, že odvrácení následků nabytí dědictví pro něho může být zapříčiněním sjednané dědické smlouvy velmi obtížné, ne-li nemožné.46

2.2 Dědická smlouva a právní síla pořízení pro případ smrti

Důvodová zpráva výslovně uvádí, že ust. § 1476 NOZ, které stanoví dědické tituly, volí jejich posloupnost dle jejich právní síly47 (k tomu srov. § 1672 NOZ, který potvrzuje, že zákonodárce s různou právní silou dědických titulů počítá – dědic, jehož právní důvod je slabší, má být soudem odkázán k uplatnění svého práva žalobou).48 Na první místo je řazena dědická smlouva, a to i před závěť; oproti původní právní úpravě § 461 ObčZ staví NOZ zákon jakožto dědický titul teprve na třetí pozici – uvedená úprava tak demonstruje, že zůstavitelova vůle v určení svého dědice není determinována právním předpisem, a zůstavitelova svobodná volba je tím zachována. Do pozice dědického titulu silnějšího staví dědickou smlouvu i § 1673 odst. 1 NOZ:49

„Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopienou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný.“50

Již nemožnost uzavřít platnou dědickou smlouvu jinak než ve formě veřejné

listiny51 (a tedy stanovení přísnějších požadavků pro vznik dědické smlouvy než

46 V tomto ohledu srov. § 1485 odst. 1 NOZ. Jak prozaicky uvádějí Xxxxxxx a Xxxx: „Lehkovážné a nepromyšlené uzaviení dědické smlouvy tak může v některých situacích zůstaviteli, ale i jeho dědicům, výrazně znepiíjemnit život.“ XXXXXXX, XXXX, op. cit., s. 6.

47 Různou právní sílu dědických titulů dle NOZ reflektují např. x XXXXXX, Xxxxxx. Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku V. Ad notam. 2006, roč. 12, č. 2, s. 55 an., a XXXXXXXX, Xxxxx. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. 20, č. 3, s. 296.

48 XXXXX a kol., op. cit., s. 601.

49 Zcela v obdobném duchu interpretoval též ABGB Xxx Xxxxxx: „Je-li ziízena smlouva dědická, ale nedojde účinnosti, postoupí delace k dědicům testamentárním, jestliže byl ziízen testament.“ XXXXXX, 1937, op. cit., s. 14. Mnohem explicitněji se vyjádřil Xxxx Xxxxxxx: „...nejsilněji určuje dědice smlouva dědická, nezměnitelná bez souhlasu druhé strany smluvní, méně silně poslední poiízení, kdykoli změnitelné, pokud je zůstavitel živ, nejméně nárok podle zákona.“ SVOBODA, op. cit., s. 19.

50 O pojmu „pravost“ listiny s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 617/99 blíže XXXXXX, 2012, op. cit., s. 3 an.

51 Srov. §§ 567–569 NOZ.

u závěti) též napovídá, že zákonodárce přisuzuje dědické smlouvě největší význam ze všech pořízení pro případ smrti. Důvodová zpráva k § 1491 NOZ uvádí, že dědická smlouva je oproti obvyklejší závěti institutem speciálním a co do právní síly

„mocnějším“.52 Skutečnost, že dědická smlouva se ze závěti vyvinula, dotvrzuje i ust.

§ 1591 NOZ, které umožňuje zachovat platnost pořízení pro případ smrti, jež nenaplní znaky dědické smlouvy, avšak postačuje k tomu, aby bylo posouzeno jako platná závěť. Závěť je tedy vůči dědické smlouvě právním institutem subsidiárním, pro případ, že by projev vůle zůstavitele neměl zejména potřebnou formu dědické smlouvy.53

Přesto však je dědická smlouva systematicky zařazena až za ustanovení o závěti, což důvodová zpráva vysvětluje menší obvyklostí a menší četností dědických smluv oproti závěti, ze které se dědická smlouva navíc vyvinula. Své výhrady proti takovému systematickému řazení uplatňuje Xxxxxxx Xxxxxxxxx, která upozorňuje zejména na větší vhodnost systematiky dle právní síly upravovaných institutů – tedy na prvním místě dědická smlouva, teprve na druhém závěť. Souhlasit lze i s nevhodností argumentace důvodové zprávy, která předpokládá menší obvyklost a četnost dědické smlouvy, přestože dědická smlouva je v českém právním řádu zaváděna nově po šedesáti letech.54 Takové tvrzení se zdá být přinejmenším odvážným; Xxxxx Xxxxxxxxxxx uvádí zjištění francouzské notářské obce, že ve Francii k roku 2004 činil poměr dědických smluv mezi pořízeními pro případ smrti 37 %, při čemž však se toto číslo v jednotlivých regionech významně odlišovalo, a to mezi 3–78 %.55 Lze předem odhadnout právě pro oblast České republiky, jakého významu nakonec dědická smlouva mezi pořízeními pro případ smrti dosáhne?

52 XXXXX a kol., op. cit., s. 613.

53 Za pozornost stojí rozsudek Nejvyššího soudního dvora ve Vídni ze dne 21. 9. 1881, č. 15038.

In: Juristische Blätter. 1882, roč. 11, č. 17 – příloha, s. 205–208, dotýkající se staré úpravy ABGB:

„v piípadě pochybnosti, zda jde o dědickou smlouvu či o vzájemnou závěť, je na místě upiednostnit vzájemnou závěť. Bez ohledu na existující dědickou smlouvu může každý z manželů za života platně činit darování pro piípad smrti.“ Xxxxxx k tomu dodává, že „dědické smlouvy jsou podle §§ 602, 1249 a 1278 obč. z. výjimkou.“ Zde tedy jako subsidiární právní jednání ve vztahu k dědické smlouvě byla považována i vzájemná závěť.

54 XXXXXXXXX, Xxxxxxx. Závěť v návrhu nového kodexu občanského práva. Několik poznámek

k dědické smlouvě. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 5, s. 157.

55 XXXXXXXXXXX, Xxxxx. Vor Art. 494–497. In: XXXXXXX, Xxxxxxxx; XXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxx (eds.). Zivilgesetzbuch. II., Art. 457–977 ZGB, Art. 1–61 SchlIT ZGB. 3. vyd. Basel: Xxxxxxx und Xxxxxxxxxxx, 2007, s. 213.

3 TYPOLOGIE DĚDICKÝCH SMLUV

3.1 Pozitivní a negativní (?)

Ačkoliv ze základní legální definice dědické smlouvy, obsažené v § 1582 odst. 1 NOZ, plyne pozitivní charakter dědické smlouvy (tedy ustanovení dědice či odkazovníka), je možné se setkat i s názory, že mezi dědické smlouvy lze počítat i právní jednání, jehož důsledkem je vyloučení dědice, resp. vyloučení čekatelského práva na dědictví.56 Tyto smlouvy jsou označovány jako tzv. negativní dědické smlouvy. V NOZ je tento typ smluv zastoupen v § 1484, tedy v podobě právního institutu zřeknutí se dědictví (renunciace). Švýcarské právo upravuje smlouvu o zřeknutí se dědického práva (Erbverzichtvertrag, Erbauskauf) v § 495 ZGB a tamní právní teorií je Erbverzichtvertrag běžně přijímána jako negativní dědická smlouva.57

Zřeknutí se práva je možné nepochybně dohodou mezi zůstavitelem a třetí osobou, která by jinak měla právo na nabytí dědictví. Jedná se tedy též o vícestranné právní jednání pro případ smrti, obdobně jakým je dědická smlouva – zřeknutí se dědictví a dědická smlouva jsou tak nepochybně právními instituty v leckterém ohledu podobnými. Přesto však se z právně teoretického ohledu zdráhám zřeknutí se práva za dědickou smlouvu označit, a to z několika důvodů.58 Prvním z nich je pozitivní charakter legální definice dědické smlouvy dle § 1582 odst. 1 NOZ. Hlavní charakteristikou dědické smlouvy je ustanovení dědice či odkazovníka, nikoli jeho pouhé vyloučení. Za další – dědická smlouva je zákonem výslovně počítána k delačním

56 Ust. 1484 odst. 1 NOZ se výslovně vztahuje na „dědické právo“. S použitím § 1477 odst. 2, že

„odkazovník není dědicem“, lze touto cestou dospět k závěru, že dědickou smlouvou dle § 1484 se nelze předem zříci práva odkazu

57 XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 216 a 224–227; XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 91–92; XXXX, Xxxxx;

XXXXXXXX, Xxxxxxxx a kol. Das Schweizerische Zivilgesetzbuch. Zürich: Schulthess, 2002, s. 476 aj. Že se ve švýcarském právu jedná o nazírání vycházející ještě z pandektistické modernizace kantonálního práva ve 2. polovině 19. století, dokládá pojetí zřeknutí se práva coby negativní dědické smlouvy i v komentáři k občanskému zákoníku kantonu Zürich – srov. XXXXXXXXXX, Xxxxxx Xxxxxx. Privatrechtliches Gesetzbuch für den Kanton Zürich. 4. Band: Xxxxxxxx. Zürich: Xx. Xxxxxxxxx, 1865, s. 186.

58 Za pozornost stojí, že zařazení zřeknutí se práva k dědickým smlouvám postrádá v českém právním prostředí i historickou tradici – Xxxxxx ve svém komentáři uvádí, že zřeknutí se práva dle

§ 551 tehdejšího ABGB nelze k dědickým smlouvám počítat, i když z jiných důvodů – Xxxxxx považoval s ohledem na tehdejší právní úpravu dědickou smlouvu za jistý typ smlouvy svatební, kdežto zřeknutí se dědického práva mohly činit i jiné osoby než manželé či snoubenci. Srov. XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 554. Tato překážka v dnešní právní úpravě NOZ odpadla. Z obdobných důvodů jako autor této práce však odmítá coby dědickou smlouvu považovat zřeknutí se dědického práva Xxxxxxx: „Ačkoli tu jde o zieknutí se dědictví, nelze smlouvu pokládati za závěť nebo dědickou smlouvu (nikdo se tu neustanovuje za dědice ani snad není jisto, kdo tedy bude dědicem).“ Srov. XXXXXXX, op. cit., s. 18.

důvodům.59 Pokud zřeknutí se práva neobsahuje pozitivní ustanovení dědice, nelze jej přirozeně k delačním důvodům zařazovat, tedy nesplňuje jednu z charakteristik dědické smlouvy. Zákonodárce nepřiřazuje zřeknutí se práva k dědické smlouvě ani systematicky, neboť ustanovení o obou právních institutech se nalézají v různých dílech hlavy III. NOZ.60

Dle mého náhledu tak je dělení dědických smluv na pozitivní a negativní pro účely právní úpravy NOZ pouhou právně teoretickou konstrukcí bez pádného opodstatnění.

3.2 Úplatné a bezúplatné

Hlavním účelem dědické smlouvy je dle zákona povolání dědice či odkazovníka. Pokud je povolání činěno bez dalšího, jedná se o dědickou smlouvu bezúplatnou. Protože zákon neobsahuje výslovný zákaz zůstaviteli, podmínit povolání dědice či odkazovníka povinností smluvního dědice poskytnout určité plnění, lze hovořit též

o dědických smlouvách úplatných. Právě zajištění plnění od smluvního dědice může pro zůstavitele představovat hlavní důvod, proč dědickou smlouvu vůbec uzavírat. Nemusí se přitom jednat o poskytnutí plnění jednorázového, ani peněžitého. Z historických zvyklostí plyne spíše snaha zůstavitele zajistit si důstojné stáří tím, že smluvní dědic bude o něj osobně pečovat (též coby jakási obdoba výměnku). Dědická smlouva tak v podstatě často může předcházet sporům z rodině-právních vztahů, kde existuje vzájemná vyživovací povinnost.

Zákon nezakazuje ani ustanovení, které ukládá smluvnímu dědici nebo odkazovníku plnit i osobám odlišným od zůstavitele; tak kupř. i švýcarská judikatura dovodila, že v úplatné dědické smlouvě může být smluvní dědic či odkazovník zavázán poskytovat plnění jinému zůstavitelovu dědici.61

Předčasný zánik dědické smlouvy, zejména z důvodu dovolání se neplatnosti smlouvy jednou ze stran, a nutnost vydat bezdůvodné obohacení (kterážto povinnost bude z logiky věci stíhat zůstavitele, jenž přijal za života určité plnění od smluvního dědice) může poměry mezi stranami úplatné dědické smlouvy náležitě zkomplikovat. Obtíž bude představovat stanovení hodnoty osobní péče o zůstavitele, kterou se zůstavitel bude mít obohatit. Otázka je o to palčivější, pokud půjde o osoby s vzájemnou vyživovací povinností (typicky rodiče a děti) – nebude osobní péče o pro

59 Tak uvádí např. již klasický Ottův slovník naučný, 7. díl. Xxx Xxxx: Praha, 1893, s. 129–130.

60 Ovšem v ZGB je situace obdobná – § 495 je součástí 3. oddílu 14. části, kdežto ustanovení

o dědické smlouvě pozitivní až součástí oddílu následujícího.

61 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 30. 9. 1971 ve věci Xxxxxxx v. Xxxxxxxx, BGE 97 II 201.

zůstavitele o zůstavitele zahrnuta již v rodině-právních ustanoveních zákona, resp. lze se vůbec dovolávat vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v osobní péči potomka o předka? Rozpor s dobrými mravy lze u takového dovolávání se práva na vydání bezdůvodného obohacení předvídat.

Teoreticko právní diskuzi může vyvolat zařazení dědické smlouvy ke smlouvám synallagmatickým či asynallagmatickým. Právě v souvislosti s dělením dědických smluv na úplatné a bezúplatné přichází tato otázka do popředí. Literatura popisuje jako synallagmatické „dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním).“62 Nejasnost způsobuje úvaha, zda určení dědice lze pojmout jako plnění. Protože již z existence úplatných dědických smluv plyne, že jde o právní jednání (ať již bude chápáno jako konání – určení dědice, či opomenutí – neurčení dědice jiného), pro jehož faktickou realizaci je strana závazku ochotna poskytnout protiplnění, nezdráhal bych se určení dědice či odkazovníka za plnění označit. Protože u dědických smluv bezúplatných nemá zůstavitel možnost po smluvním dědici vymáhat jakékoliv protiplnění, a určení dědice není na takové protiplnění nijak vázáno, půjde o vztah asynallagmatický. Naproti tomu u dědických smluv úplatných, kde zůstavitel bude oprávněn i odstoupit od smlouvy z důvodu neposkytování náležitého protiplnění smluvním dědicem, bude patrně lze hovořit o vztahu synallagmatickém.63

Švýcarská literatura přiřkla smluvnímu dědici z úplatné dědické smlouvy dokonce možnost pozastavit své plnění zůstaviteli, pokud ten nebude schopen či ochoten smluvnímu dědici prokázat, že jeho čekatelské právo na nabytí očekávaného dědictví (v určité hodnotě či jakosti) není ohroženo.64 Z toho důvodu dovozuje též charakteristiku úplatné dědické smlouvy jako funkcionálního synallagmatu. Jvo Xxxxxxxx připomíná též skutečnost, že jakási objektivní nerovnost plnění u úplatných dědických smluv nevylučuje nutně jejich synallagmatickou povahu, neboť synallagma spočívá v podstatě ve výměně plnění mezi smluvními stranami, které mohou hodnotu plnění poměřovat velmi subjektivně (navíc hodnota plnění je odvislá od data nápadu dědictví, které je při uzavírání dědické smlouvy přirozeně nejisté). Na překážku není

62 XXXXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxxx; XXXXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Milan a kol. Občanský zákoník I, II.

2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1648.

63 K podobnému názoru dospívá x XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 82–89 (dědické smlouvy úplatné jsou dle názoru autorky synallagmatickými závazky v širším smyslu).

64 XXXXXXXX, Xxxx. Zur Sicherung des erbvertraglich oder letztwillig bindend Bedachten durch Feststellungsurteil, Vormerkung und Gewährung einstweiligen Rechtsschutzes. In: XXXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXXXXXXXXX, Xxx x xxx. (eds.). Festschrift für Xxxxxxx Xxxxxxx zum 70. Geburtstag am 21. April 1995. Berlin, New York: De Gruyter, 1995, s. 483 an.

ani fakt, že v dědické smlouvě je poměřováno plnění mezi živými a plnění pro případ smrti. Synallagmatickou povahu úplatných dědických smluv je však dle něho nutno zkoumat v každém konkrétním případě, v závislosti na vůli smluvních stran.65

3.3 Určující dědice – určující odkazovníka

Dělení dědických smluv na určující dědice a určující odkazovníka vyplývá již ze základní legální definice dědické smlouvy, obsažené v § 1582 odst. 1 NOZ. Dělení napovídá i § 1477 odst. 2 NOZ, který stanoví, že odkazovník není dědicem; zásadní rozdíl mezi určením dědice a odkazovníka spočívá v abstraktnosti či konkrétnosti práva, které je mu pořízením pro případ smrti zřizováno.66 Švýcarská právní teorie uvažuje s dědickými smlouvami, jimiž se určuje odkazovník, též, a užívá pro ně právního termínu „Vermächtnissverträge“.67

I když odkazovník získává dědickou smlouvou aleatorní čekatelské právo68 na vydání určité věci, event. věci určitého druhu, či zřízení určitého práva, neznamená tato určitost a konkrétnost, že se po smrti zůstavitele skutečně a nezvratně stane vlastníkem věci (i ve smyslu věci nehmotné) – platí tak pro něj obdobná pravidla jako pro dědice. Zůstavitel není v dispozici se svým majetkem za života omezován víc, než že nemůže uzavírat darovací smlouvy nebo pořízení pro případ smrti, která by byla s účelem dědické smlouvy v rozporu. I konkrétní věci, přislíbené odkazovníku, tak může zůstavitel během života nenávratně pozbýt. Za uvážení stojí též, že zůstavitel může až do své smrti jakost věci (případně množství genericky určené věci) zhoršovat. Odkazovníku proto má před uzavřením dědické smlouvy úplatné přijít na mysl, že zejména zboží spotřebního charakteru (automobily aj.), ale též i starožitnosti apod. mu mohou být z pozůstalosti zůstavitele vydány v bídném stavu.

3.4 Dvoustranné – vícestranné – ve prospěch třetí osoby

Co do počtu smluvních stran je základním typem dědické smlouvy smlouva dvoustranná. Nejpřirozenějším postupem bude uzavření jednoduché dědické smlouvy mezi jedním zůstavitelem a jedním smluvním dědicem. Xxxxx tak již z dědicko-právní zásady přechodu pozůstalosti na jednotlivce. V praxi však může vyvstat snaha uzavírat dědické smlouvy s pluralitou subjektů – zůstavitel bude určovat víc dědiců, dědice

65 XXXXXXXX, Xxx. Willensmängel des Gegenkontrahenten beim entgeltlichen Erbvertrag. Bern, Stuttgart, Wien: Verlag Xxxx Xxxxx 1998, s. 54–70, s. 403–404.

66 Srov. § 1477 odst. 1 NOZ – odkazovníku se zřizuje pohledávka na vydání určité věci, event. jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.

67 Srov. XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 37–38.

68 Srov. kapitola 6.1.

a pro zůstavitele odkazovníka, víc odkazovníků, případně též bude chtít ujednat plnění ve prospěch třetí osoby. V úvahu přichází též dědická smlouva s pluralitou zůstavitelů, eventuálně i taková dědická smlouva, ve které budou vystupovat pouze dva právní subjekty, avšak s kombinovaným postavením – typicky manželé se budou určovat smluvními dědici navzájem, a zároveň tak budou mít i postavení zůstavitelů.69

Švýcarské právo připouští pluralitu smluvních dědiců či odkazovníků dlouhodobě.70 Je možné ustanovit více dědiců o stejném či různém podílů na pozůstalosti, připouští se též určení primárních a sekundárních dědiců (Vorerben, Nacherben) nebo náhradních (substitučních) dědiců. Xxxxxxxxxxx též uvádí, že ve vícestranné dědické smlouvě podle švýcarského práva projevují svou vůli jeden či více zůstavitelů.71

Mimo náhradnictví a svěřenského nástupnictví NOZ o takových možnostech u dědické smlouvy mlčí; text zákona užívá jednotné číslo, kromě dědické smlouvy manželské či snoubenecké. Důvodová zpráva pouze uvádí, že účastníci dědické smlouvy se mohou ustanovit dědici navzájem.72 Naopak u závěti NOZ jasně zakazuje společnou závěť více osob, s odůvodněním, že právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele – z toho důvodu tedy zůstavitel nemůže pořídit společně s jinou osobou.73 Není jasné, zda odmítnout pluralitu zůstavitelů i u dědické smlouvy – argumentem a silentio legis by se dalo dovodit, že pluralita zůstavitelů u dědické smlouvy podle XXX je přípustná, když u závěti to zákon výslovně stanovuje, u jiného pořízení pro případ smrti však nikoliv. Na druhé straně se nabízí i názor, že pokud je právo určení dědice osobním právem zůstavitele u závěti, může takový výklad platit jistě i u dědické smlouvy. Zde však je zároveň osobní, niterný charakter práva určit dědice poněkud narušován již samotným vícestranným charakterem dědické smlouvy, která vždy bude výsledkem určitého střetu názorů dvou či více stran.

Ohledně primárních a sekundárních dědiců a dědiců substitučních (poddědiců) obsahuje NOZ příslušnou úpravu v §§ 1507–1511 (náhradnictví) a §§ 1512–1524

69 Srov. § 1592 odst. 1 in fine NOZ, kde je pro manžele taková dědická smlouva umožněna výslovně. V rozsudku Spolkového soudu ze dne 30. 10. 1969 ve věci Xxxxxx X. x. Xxxxxxxxx X., BGE 95 II 519, byla projednávána dědická smlouva, kterou se výhradními dědici vzájemně určovali manželé a dále určili zároveň i náhradního dědice.

70 XXXX, Xxxxx. Testament und Erbvertrag. Wie man in der Schweiz ein Testament und einen Erbvertrag errichtet. 3. revidované vyd. Zürich: Polygraphischer Verlag, 1955, s. 119 an., BREITSCHMID, op. cit., s. 214.

71 XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 214.

72 XXXXX a kol., op. cit., s. 649.

73 Tuto zásadu stanovil již střední občanský zákoník – zák. č. 141/1950 Sb. – v § 535 a převzal ji i zák. č. 40/1964 Sb.

(svěřenské nástupnictví čili fideikomisionární substituce). Protože úprava je systematicky zařazena mezi ustanovení o závěti, vzniká opětovně otázka, zda lze uvedené právní instituty využít i pro dědickou smlouvu (nota bene, když ustanovení

o náhradnictví ani o svěřenském nástupnictví odkaz na ustanovení o dědické smlouvě neobsahují). Odkázat tak lze opět na výše uvedené úvahy o interpretaci a silentio legis. Na druhé straně nespatřuji rozumný důvod, proč umožnit náhradnictví a svěřenské nástupnictví toliko pouze u závěti a neumožnit zůstaviteli i v dědické smlouvě ustanovení např. poddědice – to zejména i s ohledem na fakt, že uzavírání smluv ve prospěch třetího občanské právo neomezuje a též u dědické smlouvy je výslovně povoleno i ustanovení třetí osoby dědicem.

Zákon tedy jasné řešení nedává. Nezbývá než se opět uchýlit k dispozitivnímu charakteru právní úpravy a zásadě vyjádřené v ust. § 574 NOZ, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Domnívám se tedy, že XXX nezakazuje dědickou smlouvu s pluralitou dědiců, odkazovníků ani zůstavitelů.

Pokud zůstavitel projeví svou vůli tak, že ustanoví více odkazovníků či určí dědicům konkrétně vyjádřené podíly na pozůstalosti, může s ohledem na relativně volnou dispozici zůstavitele se svým majetkem dojít k situaci, kdy po smrti zůstavitele bude některému z dědiců či odkazovníků určená část pozůstalosti vydána, jinému však nikoliv, neboť ji zůstavitel již za života spotřeboval či zničil. S ohledem na prvek nejistoty v dědické smlouvě nelze v takovém případě uplatňovat vůči „šťastnějším“ dědicům a odkazovníkům žádné nároky na vyrovnání prospěchu z pozůstalosti. Domnívám se, že není možné užít ani obecná ustanovení o odkazech § 1605 odst. 2 a § 1631, neboť smluvní odkazovník nemá z dědické smlouvy na vydání odkazu nárok, pokud se předmět odkazu v pozůstalosti nedochoval do zůstavitelovy smrti.

Ohledně dědických smluv ve prospěch třetích osob (tedy osob, které nejsou stranou dědické smlouvy) je zapotřebí poukázat na skutečnost, že zůstavitel se sjednáním dědické smlouvy nezavazuje přímo této třetí osobě, která není smluvní stranou, nýbrž právě své smluvní straně, že třetí osobu ustanoví dědicem. I co do plnění vůči třetí osobě tak není závazek zůstavitele z dědické smlouvy jednostranně odvolatelný, neboť se jedná o závazek mezi zůstavitelem a druhou smluvní stranou, i když tato není smluvním dědicem. Tento závěr, vyplývající ze současné právní úpravy, vytváří další z rozdílů oproti starému ABGB – protože dědická smlouva jako delační důvod mohla působit výlučně vůči manželu, ustanovení třetí osoby dědicem obsažené v dědické smlouvě nebyla proto posuzována jako ustanovení dědické smlouvy, nýbrž jako jednostranně odvolatelné jiné pořízení pro případ smrti, které je v listině s dědickou smlouvou obsaženo. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 7. října 1942, sp. zn. Rv I 217/42,74 jež považuje za jednostranně odvolatelnou fideikomisionární substituci zřízenou ve prospěch substituta, který není stranou dědické smlouvy.

V dalším textu bude pro jednoduchost povinná strana dědické smlouvy označována jako smluvní dědic, i když ne ve všech případech tedy musí být smluvní dědic stranou dědické smlouvy.

3.5 Mezi manžely

Dědická smlouva uzavřená mezi manžely, eventuálně mezi snoubenci představuje starý právní institut, platící na území Xxxx ještě podle ABGB jako jediný tehdy umožněný typ dědické smlouvy (srov. § 602 ABGB) a zároveň třetí delační důvod vedle zákona a závěti. S dědickou smlouvou mezi manžely počítal i vládní návrh nového občanského zákoníku z roku 1938.75

Xxxxxx zařazoval dědickou smlouvu ke smlouvám svatebním,76 právě proto, že mohla být uzavřena pouze mezi manžely, eventuálně dle dvorního dekretu č. 1340 Sb.

z. s. ze dne 25. 6. 181777 i mezi snoubenci, avšak perfekce a nastoupení účinků takové smlouvy byla podmíněna uzavřením sňatku.78 Judikatura přinesla i závěr, že dědickou smlouvu mohou uzavřít dobrovolně rozvedení manželé.79 Nabývání práv z dědických smluv bylo umožněno též pouze mezi manžely.80 K důvodům zániku dědické smlouvy bylo počítáno prohlášení manželství za neplatné (§ 1265 ABGB),81 eventuálně neuzavření manželství snoubenci, dále rozluka manželství (§ 1266) pro nepřekonatelný odpor či z jiného důvodu – zde však bylo zkoumáno zavinění na rozvratu manželství

74 Uveřejněno ve Vážného sbírce pod č. 18359.

75 Srov. XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 555.

76 Patrně i s ohledem na systematiku zákona – § 602 ABGB obsahoval ohledně dědických smluv výslovný odkaz na ustanovení o svatebních smlouvách.

77 Hofdecret vom 25ten Junius 1817, an sämmtliche Appellations-Gerichte, einverständlich mit der Hofcommission in Justiz-Gesetzsachen. JGS Nr. 1340/1817.

78 Ibidem, s. 558.

79 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 13.749 ze dne 29. 12. 1886 – Gl. U. 11.316.

80 Nejvyšší soud Rakouské republiky ve Vídni dospěl v rozsudku sp. zn. Ob II 559/24 ze dne 7. 10. 1924 k závěru, že ujednání dědické smlouvy je neplatné, pokud z ní má vzniknout právo třetí osobě mimo manželů, i když se jedná o potomky jednoho z manželů. Dle rozsudku Nejvyššího soudního dvora č. 8839 ze dne 10. 12. 1863 – Gl. U. 1838 bylo možné v listině ujednat i vznik práv třetím osobám, avšak takové ujednání nebylo dědickou smlouvou, nýbrž závětí obsaženou mezi ujednáními o dědické smlouvě. Stejně XXXXX, Xxxxxx. Úvaha nad některými instituty dědického řízení a dědického práva. Ad notam. 2000, roč. 6, č. 4, s. 73–75. Xxxxxxxxx Xxxxx však upozorňuje, že ABGB umožňoval manželům uzavření společné závěti, ve které mohli manželé ustanovit za dědice

i osoby třetí – srov. XXXXX, Xxxxxxxxx. K otázce smluvního zřeknutí se dědického práva, pořizování vzájemných závětí a uzavírání dědických smluv. Ad notam. 2001, roč. 7, č. 1, s. 18–19.

81 Xxx XXXX, op. cit., s. 239.

a nevinnému manželu zůstalo právo z dědické smlouvy zachováno. Důvodem zániku dědické smlouvy byl konečně i rozsudek o nedobrovolném rozvodu manželství (§ 1264 ABGB).

Mnoho ze staré právní úpravy využil i moderní zákonodárce v NOZ. Výslovné podotknutí, že účinky dědické smlouvy uzavřené snoubenci nastanou teprve uzavřením manželství, obsahuje § 1592 odst. 2. Po vzoru starého odkazu § 602 ABGB na svatební smlouvy obsahuje i NOZ v § 718 odst. 2 propojení manželského majetkového práva s dědickou smlouvou; pokud manželé smluvně uspořádají majetkové poměry pro případ zániku manželství též smrtí, považuje se v této části taková smlouva za smlouvu dědickou, má-li její náležitosti. K zániku dědické smlouvy dochází i v NOZ prohlášením manželství za neplatné82 (§ 1593 odst. 2 NOZ), pouze s „časovou“ výjimkou, pokud manželství zaniklo již dříve smrtí jednoho z manželů. Rozvod manželství pak působí jako důvod zániku dědické smlouvy pouze tehdy, když tak dědická smlouva výslovně stanoví. Primárně tedy práva a povinnosti z dědické smlouvy rozvodem manželství nezanikají. Za zmínku v tomto ohledu snad stojí rozsudek švýcarského Spolkového soudu,83 podle kterého je platná dědická smlouva uzavřená mezi manžely v době rozvodového řízení. Takový závěr je přirozený i pro české právní prostředí – neboť manželství je rozvedeno až právní mocí rozsudku, nikoliv podáním žaloby o rozvod. I kdyby dědická smlouva sama stanovila, že zaniká rozvodem manželství, nastane její zánik teprve právní mocí rozsudku.

V obvyklých případech, kdy dědická smlouva sama nespojí svůj zánik s rozvodem manželství, se teprve po rozvodu každý z rozvedených manželů může domáhat speciální žalobou,84 aby dědickou smlouvu zrušil soud formou rozsudku. Rozsudek tak bude mít konstitutivní charakter.85 I zde, po vzoru staré právní úpravy, bude soud přihlížet k zavinění na rozvratu manželství a žalobu zamítne, pokud bude

82 Úprava neplatnosti manželství v §§ 680–686 NOZ.

83 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 25. 6. 1996, zn. BGE 122 III 308.

84 Dle mého názoru se nebude jednat o žalobu určovací ve smyslu § 80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), neboť nejde o určení, zda tu právní vztah je či není (tedy deklaratorní charakter). Mezi účastníky řízení nebude patrně sporným, zda dědická smlouva byla uzavřena, ale účastníci se budou domáhat autoritativního zrušení právní skutečnosti, aby tato již nevyvolávala další právní následky (konstitutivní charakter). Právní zájem na takovém řízení plyne již ze zákona, proto jej dle mého nebude nutné před soudem tvrdit ani prokazovat. V tomto ohledu srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000 či Rozsudek téhož ze dne 11. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2568/98.

85 Domnívám se, že při takovéto určovací žalobě nebude nutné prokazovat naléhavý právní zájem žalobce dle § 80 písm. c) OSŘ, neboť právní zájem na určení právního vztahu plyne již ze samotného zákona, který s tímto typem žaloby výslovně počítá. V tomto ohledu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 673/2011 ze dne 13. 3. 2012.

směřovat vůči straně, která rozvrat manželství nezavinila a zároveň s rozvodem nesouhlasila.86 Xxxx tedy bude zjevně povinen vyřešit jako předběžnou otázku míru zavinění stran na rozvodu manželství, a dle tohoto závěru již bude zároveň určen nutný výsledek sporu.87 U tzv. nesporných rozvodů podle § 757 NOZ tento problém samozřejmě nevzniká, když obě strany s rozvodem manželství souhlasí.

Ačkoliv přirozeným obsahem dědické smlouvy uzavřené mezi manžely se zdá být vzájemné ustanovení za dědice obou manželů, nic nebrání ani jednostrannému ustanovení dědicem pouze u jednoho z manželů, jak upozorňuje Xxxxx Xxxxx.88

Jistě nepraktickým ustanovením takové dědické smlouvy by byla její úplatnost, spočívající v osobní péči smluvního dědice o zůstavitele-manžela. V případě rozvodu manželství by nastala zásadní potíž, kdy pravděpodobně ani jeden z účastníků dědické smlouvy by již neměl na osobní péči o druhého manžela zájem. Nejpřirozenějším řešením by pak bylo uzavření dohody o zániku takového závazku podle § 1981 NOZ. Ostatní způsoby vedoucí k zániku dědické smlouvy, jako je zrušení dědické smlouvy soudem podle § 1593 odst. 1, druhá věta NOZ, by mohly narazit na různé obtíže.

86 V tomto ohledu se mi zdá zvláštní interpretace Xxxxxxx Xxxxxxxxx, dotýkající se tehdejšího

§ 1336 návrhu XXX z roku 2005 – autorka uvádí, že „soud návrhu nevyhoví, podala-li jej osoba, která zapiíčinila rozvrat manželství nebo která s rozvodem nesouhlasila.“ (srov. KARHANOVÁ, op. cit.,

s. 163) Přitom znění tehdy navrhované se od konečného přijatého znění zákona neliší: „Soud návrhu nevyhoví, směiuje-li proti tomu, kdo nezapiíčinil rozvrat manželství a s rozvodem nesouhlasil“ – srov. Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2005, s. 517. Dostupné online: Internetové stránky Nový občanský zákoník, <xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/XX_xxxxx_0000.xxx> [cit. 17. 8. 2013]. Nesouhlas s rozvodem manželství dle mého náhledu zákonodárce vztahuje pouze k osobě, proti které žaloba směřuje, nikoli proti osobě, která žalobu podala. Obdobně obě podmínky, kdy soud žalobě nevyhoví, by měly být splněny zároveň, nikoli pouze jedna z nich.

87 § 1593 odst. 1, třetí věta NOZ nedává soudu možnost zrušit dědickou smlouvu, pokud by dospěl k závěru, že žaloba směřuje vůči straně, která se na rozvratu manželství nepodílela a s rozvodem nesouhlasí.

88 HOLUB, op. cit., s. 61.

4 NÁLEŽITOSTI DĚDICKÉ SMLOUVY

Jak již bylo uvedeno, dědická smlouva má sice specifické postavení pořízení pro případ smrti, nadále však zůstává především právním jednáním. Při úvahách

o uzavření dědické smlouvy tak vytanou na mysli v první řadě patrně náležitosti dědické smlouvy jako právního jednání.

I za nové občanskoprávní úpravy lze dospět k původní obecné charakteristice, že právním úkonem (právním jednáním) je projev vůle fyzické nebo právnické osoby směřující ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností.89 V platnosti tak nadále zůstanou i teoretické poučky o náležitostech právních úkonů, které ke své bezvadnosti vyžadují splnění náležitostí subjektu, vůle, projevu vůle, vztahu vůle a jejího projevu a náležitosti objektu.90

Při zkoumání veškerých náležitostí dědické smlouvy – jak náležitostí obecného právního jednání, tak pořízení pro případ smrti, je dobré mít na paměti obecná ustanovení §§ 574 až 576 NOZ: na právní jednání je nutno hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné; umožněna je konverze neplatného právního jednání na právní jednání jiné, jehož podstatné znaky splňuje a přitom vyjadřuje vůli jednající osoby; zákon obsahuje též salvatorní ustanovení, týkající se neplatnosti oddělitelných částí právního jednání.

4.1 Náležitosti subjektu

4.1.1 Subjekty dědické smlouvy

Subjekty dědické smlouvy jsou na prvním místě zůstavitel, který povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice, a za další pak druhá smluvní strana

– nejčastěji v pozici smluvního dědice, jenž takové ujednání přijímá. Druhá smluvní strana však nemusí mít postavení smluvního dědice vždy; rozdílná situace bude panovat u dědické smlouvy, kterou je za dědice určována třetí osoba. Jako o subjektu dědické smlouvy lze tehdy hovořit i o třetí osobě, která je smlouvou povolávána za dědice; dle švýcarské právní teorie však nelze třetí osobu považovat za stranu smlouvy

– nejedná se o pravou smlouvu ve prospěch třetího, kdy třetí osoba nabývá nároku požadovat vydání jí přislíbeného plnění, nýbrž o pouhou smlouvu mezi dvěma

89 XXXXXXX, Xxxx. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2007, s. 162.

90 XXXXX, Xxxxx; XXXXX, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2007, s. 127 an.

stranami, na jejímž základě má být plněno třetí osobě,91 s tím, že po smrti jedné ze stran je plnění třetímu neodvolatelným.92

NOZ hovoří v oblasti dědického práva na místě dědiců či odkazovníků pouze o osobách, nikoli o fyzických osobách. Z ust. § 1478 NOZ vyplývá zcela zřejmě, že za dědice i odkazovníka lze povolat i osobu právnickou (eventuálně i takovou, která má teprve vzniknout do jednoho roku od smrti zůstavitele; tak je možné povolat za dědice i nadaci, která má být právě dědickou smlouvou založena). Dědicem nebo odkazovníkem může být i nasciturus, narodí-li se živý; srov. § 25 NOZ.

Ohledně zůstavitelů je z povahy věci jasné, že zůstavitelem může být toliko osoba fyzická – ostatně tak plyne i z § 1479 NOZ, který stanoví, že dědické právo vzniká smrtí (nikoli zánikem) zůstavitele. Ke stejnému závěru došla i právní teorie za dob účinnosti ABGB – „osudy jmění osoby právnické po jejím zaniknutí neiídí se piedpisy práva dědického.“93

Za speciální subjekty považuje zákon manžele. Ustanovením o dědické smlouvě uzavřené mezi manžely je věnována samostatná část práce.94

4.1.2 Způsobilost subjektů k uzavření dědické smlouvy

Jak uvádí důvodová zpráva, s ohledem na smíšený charakter dědické smlouvy je k platnému uzavření dědické smlouvy vyžadována nejen pořizovací způsobilost osob, ale i způsobilost zavázat se smluvně.95 Vyvstávají tak otázky týkající se zejména svéprávnosti osob.

§ 581 NOZ stanoví, že není-li osoba plně svéprávná,96 je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá; neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Požadavek svéprávnosti zůstavitele dědické smlouvy opětovně stanoví i § 1584 odst. 1 NOZ, který primárně vyžaduje plnou

91 XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 214; XXXX, XXXXXXXX a kol., s. 627. Ohledně rozdílu mezi pravou smlouvou ve prospěch třetího a smlouvou, kde třetí osoba nemá nárok na vydání plnění jí přislíbeného, srov. XXXXXX, Xxxxx. Schweizerisches obligationenrecht. Allgemeiner Teil ohne Deliktsrecht. 2. vyd. Zürich: Schulthess 1988, s. 473–474, 476–477.

92 Rozsudek Spolkového soudu ve věci Xxxxxx X. v. Xxxxxxxxx X. ze dne 30. 10. 1969, BGE 95 II 519,

522. O odvolatelnosti dědické smlouvy ve prospěch třetí osoby však také MAYR, op. cit., s. 240.

93 XXXXXX, 1937, op. cit., s. 3–4.

94 Srov. kap. 3.5.

95 XXXXX a kol., op. cit., s. 649. Obdobně i SVOBODA, op. cit., s. 58, nebo XXXXXX, 1937, op. cit., s.

53. Dle Krčmáře nemohl být nedostatek způsobilosti pořizovat pro případ smrti odstraněn žádným způsobem; nedostatek způsobilosti zavazovat se smluvně pouze s povolením vrchnoporučenského, resp. vrchnoopatrovnického úřadu.

96 Legální definice svéprávnosti (dříve v podstatě způsobilost k právním úkonům) je obsažena v § 15 odst. 2 NOZ – svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem.

svéprávnost a zároveň i zletilost zůstavitele. Výjimku z uvedené zásady tvoří případy zůstavitelů s omezenou svéprávností,97 kteří mohou uzavírat nebo měnit dědické smlouvy pouze se souhlasem opatrovníka.98 Ustanovení neobsahuje nutnost předchozího souhlasu. Je obtížné určit, zda se jedná o pouhé nedopatření, či úmyslné opomenutí zákonodárce; ani důvodová zpráva bližší vysvětlení neobsahuje. S ohledem na pravidlo obsažené v § 574 NOZ však dle mého náhledu bude patrně možné užít extenzivní výklad ustanovení, a tedy konvalidovat následným opatrovníkovým souhlasem i dědickou smlouvu učiněnou zůstavitelem s omezenou svéprávností, bez předchozího souhlasu opatrovníka.

V rámci srovnání se švýcarskou právní úpravou lze poukázat na § 468 odst. 1 ZGB. Ten stanoví, že dědickou smlouvu může jako zůstavitel uzavřít pouze ten, kdo je alespoň podmíněně způsobilý k právním úkonům99 a dovršil věk 18 let. Lze tak dovodit, že nezletilí dle švýcarského práva způsobilost platně pořídit pro případ smrti o svém majetku formou dědické smlouvy nemají. Pořizovat však mohou osoby pod opatrovnictvím, které se vztahuje i na uzavírání dědických smluv, a to se souhlasem svého zákonného zástupce.

Za pozornost stojí, že požadavek plné svéprávnosti je speciálním ustanovením

§ 1584 odst. 1 NOZ uplatňován pouze vůči zůstaviteli, nikoli proti smluvnímu dědici. Je tedy pravděpodobně možné, aby vznik práv a povinností z dědické smlouvy přijala i osoba nezletilá či jiná osoba bez plné svéprávnosti, za předpokladu, že k takovému právnímu jednání bude individuálně a konkrétně právě tato osoba způsobilá ve smyslu

§ 581 NOZ, eventuálně aby se za ni zavázal opatrovník či poručník, byť s přivolením soudu. Ostatně již Xxxxxxx ve svém komentáři počítal s možností, že za splnění určitých podmínek mohou přijmout prostřednictvím dědické smlouvy „neškodnou“ pozůstalost i nezletilí.100 Roučkův komentář též s ohledem na § 545 ABGB připomíná, že kontrahent, který se povolává za dědice, nemusí mít ani dědickou způsobilost v době uzavírání smlouvy, nýbrž až v okamžiku nápadu dědictví.101

K užití výše provedeného extenzivního výkladu ust. 1584 odst. 1 NOZ opravňuje též nutnost uzavírat dědickou smlouvu ve formě veřejné listiny, tedy za účasti úřední osoby, která by měla být způsobilá účastníkům dědické smlouvy význam zamýšleného právního jednání náležitě objasnit a být schopná alespoň v určitých případech

97 K tomu srov. ust. §§ 55 NOZ an. 98 Srov. též MAYR, op. cit., s. 240. 99 Urteilsfähig – srov. § 16 ZGB.

100 XXXXXXX, op. cit., s. 634. Nezletilí do věku 18 let pouze ústně před soudem (srov. § 569 ABGB), nezletilí nad 18 let věku pouze s povolením soudu (srov. § 233 ABGB).

101 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 557.

rozpoznat, zda osoba činící právní jednání je k němu způsobilou vzhledem ke svému věku či zdravotnímu stavu.102

Speciální ustanovení omezují v rozsahu pořizovací volnosti osoby omezené ve svéprávnosti pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu. Takové osoby mohou podle § 1585 odst. 2 NOZ ve spojení s § 1528 odst. 2 dědickou smlouvou pořizovat nejvýše o polovině pozůstalosti, přičemž zbývající polovina připadne zákonným dědicům.103

Ačkoli úpravy způsobilosti k uzavření dědické smlouvy osob omezených ve svéprávnosti se v zákoně lze přímo dopátrat, ustanovení NOZ výslovně nepamatují na případy osob se smyslovým postižením – přesto, že tyto případy jsou dosti podrobně regulovány v ustanoveních týkajících se závěti. Může nastat otázka, zda se užije analogicky §§ 1535 až 1537 NOZ i na dědickou smlouvu? Zákon analogické použití ustanovení upravujících závěť i na dědickou smlouvu neupravuje. Pokud však je dědická smlouva označována za nejsilnější dědický titul a měla by posilovat vůli zůstavitele, potom je dle mého názoru na místě stanovit pro její právoplatný vznik stejné nebo přísnější podmínky jako u závěti. Uspokojivou odpověď na danou otázku přináší zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen NotŘ), jenž se pro sepis dědické smlouvy nutně použije s ohledem na §§ 1582 odst. 2 a § 3026 NOZ. Specifika pořizování osob se smyslovým postižením (příp. i osob, které neznají jazyk, ve kterém je právní jednání činěno) formou notářského zápisu (svědci, důvěrník, tlumočník) obsahuje uvedený předpis v §§ 65–69.

Speciální dědickou nezpůsobilost pro oblast dědického práva upravují ust.

§§ 1481–1484 NOZ. Jde jednak o případy, kdy se subjekt dopustí některého blíže specifikovaného zavrženíhodného jednání proti zůstaviteli,104 jeho manželu, předku či

102 Pokud jsou na úřední osobu sepisující veřejnou listinu o závěti kladeny § 1538 NOZ požadavky přesvědčit se o vážnosti, rozvaze a absenci donucení, lze zajisté očekávat, že úřední osoba bude schopna eliminovat i křiklavé případy nesvéprávnosti osob, resp. jejich nezpůsobilosti k uzavření dědické smlouvy.

103 Z tohoto ustanovení tak plyne, že čtvrtina pozůstalosti, která nesmí být dědickou smlouvou dotčena podle § 1585 odst. 1 NOZ, bude vypočítávána právě z té poloviny celé pozůstalosti, o které smí osoba s omezenou svéprávností uzavřít dědickou smlouvu. Podobný názor zastává x XXXXXXXX, op. cit., s. 296. Osoba s omezenou svéprávností tak může ve svém důsledku pořídit dědickou smlouvou pouze o 37,5 % celé pozůstalosti.

104 Specifické případy vyloučení dědice ze zákonné posloupnosti představuje § 1482 NOZ. Jedná se

jednak o manžela dopouštějícího se vůči zůstaviteli jednání naplňujícího znaky domácího násilí, pokud v den zůstavitelovy smrti probíhá z tohoto důvodu řízení o rozvod manželství, dále o rodiče zbaveného rodičovské zodpovědnosti pro významné zanedbávání či zneužívání rodičovské péče o zůstavitele.

potomku, nebo proti jeho poslední vůli, a dále o potenciální dědice, kteří se svého dědického práva předem zřekli smlouvou se zůstavitelem. Z logiky věci a s užitím teleologického výkladu zákonných ustanovení (tedy aby potencionální dědic při splnění podmínek §§ 1481–1484 NOZ nenabyl pozůstalost ani její část přinejmenším ze zákona) plyne, že dědickou nezpůsobilost z výše uvedených důvodů bude možné vztáhnout pouze na pozitivní dědické smlouvy, nikoliv na smluvní zřeknutí se dědického práva. § 1483 NOZ stanoví, že kromě případu uvedeného v § 1482 odst. 1 NOZ se vyloučení z dědictví podle zákonné posloupnosti nevztahuje na potomky vyloučených dědiců, a to ani tehdy, když vyloučený dědic svého potomka přežije.

4.1.3 Zakládaná nadace jako specifický subjekt dědické smlouvy

Bylo již uvedeno, že i právnická osoba může být smluvním dědicem,105 ať již v pozici druhé smluvní strany dědické smlouvy, nebo v pozici třetí osoby. Zákon však pamatuje na zvláštní využití pořízení pro případ smrti, tedy i dědické smlouvy, jako nadační listiny. Podle § 309 odst. 1 NOZ se totiž zakládá nadace nadační listinou, kterou může být zakládací listina nebo pořízení pro případ smrti. Právě dědická smlouva jako by se pro založení nadace nabízela, když podle § 309 odst. 4 je u nadační listiny vyžadována forma veřejné listiny – stejně jako u dědické smlouvy.

Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx a Xxxxx Xxxxxxxx uvádějí bez bližšího odůvodnění, že

„povolání nadace za dědice piichází v úvahu v piípadě, že nadace bude ustavena závětí zůstavitele.“106 Pro takto restriktivní výklad však nenalézám v zákoně opodstatnění, když zákon hovoří o pořízeních pro případ smrti, mezi které je dle § 1491 NOZ výslovně počítána i dědická smlouva; lze provést též srovnání se švýcarskou právní úpravou (viz níže), která obsahuje obdobnou právní terminologii jako český NOZ.

Nadace, která má být dědickou smlouvou teprve založena, přirozeně nemůže figurovat jako strana dědické smlouvy. Může se ocitnout toliko v postavení osoby třetí, která bude určena dědicem. S kým tedy zůstavitel bude dědickou smlouvu ve prospěch třetí osoby – zakládané nadace – uzavírat? Podle mého náhledu je vcelku lhostejné,

o jakou půjde osobu. Zákon nestanoví žádné zvláštní požadavky na osobu uzavírající dědickou smlouvu, kterou má být založena nadace, kromě obecných náležitostí subjektu. Je pouze pravděpodobné, že se bude jednat o osobu zainteresovanou na

105 Právě z tohoto důvodu nemůže být dědickou smlouvou zřízen svěřenský fond, jehož zřízení pořízením pro případ smrti je zákonem předpokládáno. Svěřenský fond totiž je entitou bez právní subjektivity, tedy není ani fyzickou, ani právnickou osobou, a nemůže dědit. Srov. XXXX, Xxxxx. Institut svěřenského fondu v NOZ. Bulletin advokacie. 2014, roč. 43, č. 1–2, s. 28, a XXXXX a kol., op. cit., s. 593.

106 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxx. Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentái. Praha: C. H. Xxxx, 2013, s. 323.

vzniku nadace, která nejspíše v životě budoucí nadace bude zastávat určitou významnou roli a bude členem správní rady či dozorčí rady nadace. Je však představitelná i jiná pohnutka takové smluvní strany dědické smlouvy k jejímu uzavření, např. osoba uzavírající takovou dědickou smlouvu za odměnu, kterou jí za to zůstavitel zaplatí. Ba konečně zákon dle mého názoru nebrání, aby stranou takové dědické smlouvy byla i osoba naprosto uměle vytvořená pro tento účel (např. spolek).

Podle § 311 odst. 1 NOZ se při založení nadace pořízením pro případ smrti vnáší vklad povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu. V takovém případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele. Uvedená možnost vyhovuje i omezení

§ 1478 NOZ, které stanoví, že způsobilým smluvním dědicem je i právnická osoba, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele. Nadace je tedy přímo smrtí zůstavitele založena, resp. její založení tehdy nabude účinnosti, přitom ale musí vzniknout do jednoho roku od tohoto okamžiku. Nadace dle § 315 odst. 1 NOZ vzniká zápisem do veřejného rejstříku, kterým je dle §§ 31–34 zák. č. 304/2013, o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen ZoVR) nadační rejstřík. Podle § 94 odst. 1 ZoVR rejstříkový soud provede zápis ke dni uvedenému v návrhu, nejdříve však ke dni jeho provedení.

Zákon předpokládá pro dědickou smlouvu, která je nutně pořizována ve formě notářského zápisu, zjednodušené přezkumné řízení rejstříkovým soudem bez vydání usnesení – nebude tedy nutné čekat na právní moc usnesení.107 Rozhodnutí o zápisu provede rejstříkový soud do 5 dnů ode dne podání návrhu, případně ode dne zaplacení soudního poplatku;108 je tedy vidno, že lhůty stanoví zákon velmi krátké. Proto není patrně nutné obávat se o včasný vznik nadace do jednoho roku od smrti zůstavitele – pokud by navrhovatel zaplatil soudní poplatek pozdě, řízení muselo být přerušeno a objevily se vady návrhu, tak i v takovém případě bude zajisté možné v jednoroční lhůtě od smrti zůstavitele provedení zápisu nadace do nadačního rejstříku stihnout.

Ve Švýcarsku panoval právní názor, podle kterého je zřízení nadace dědickou smlouvou neplatné;109 zřídit nadaci bylo možné pouze jednostranným pořízením pro případ smrti, které bude obsažené v listině s dědickou smlouvou. Tato praxe však začala být kritizována právní teorií; problém byl odstraněn novelizací nadačního práva,

107 § 92 ZoVR: Rejstříkový soud provede zápis, aniž by o tom vydával rozhodnutí, mají-li navrhované zapisované skutečnosti podklad v přiloženém notářském zápisu; v takovém případě rejstříkový soud kromě skutečností podle § 90 zkoumá pouze to, zda notářský zápis splňuje požadavky kladené na něj jiným zákonem.

108 § 96 odst. 1 a § 97 odst. 1 ZoVR.

109 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 9. 7. 1970 ve věci Xxxxxx a spol. proti Xxxxxxxxx und Xxxxxxx Xxxxxxxxx-Stiftung, BGE 96 II 273. Rozsudek Spolkového soudu ze dne 13. 12. 1979 ve věci Kantonalbank von Bern proti Xxxxx-Xxxxx-Stiftung, BGE 105 II 253.

která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2006.110 Podle § 493 ZGB ve spojení s § 81 ZGB je nyní již zřízení nadace dědickou smlouvou též přijímáno.111

4.2 Náležitosti projevu vůle – forma dědické smlouvy

NOZ v § 1582 odst. 2 stanoví, že dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny. Tento požadavek platí dle § 1484 odst. 3 i pro zřeknutí se dědického práva, některými autory označované za negativní dědickou smlouvu. Veřejnou listinou se rozumí dle ust. § 567 NOZ listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon, s výhradou existence takových vad listiny, kdy se na ni má hledět, jako by veřejnou listinou nebyla. Přechodná ustanovení v § 3026 NOZ obecné ustanovení § 567 NOZ specifikují tak, že veřejnou listinou se rozumí notářský zápis, který může být nahrazen rozhodnutím orgánu veřejné moci, kterým se schvaluje smír nebo jiný projev vůle, jehož povaha to xxxxxxxxxx.000 Náležitosti notářského zápisu o právním úkonu stanoví NotŘ v §§ 62–71.

Nutná forma veřejné listiny je způsobilá zabezpečit při kontraktaci účast třetí nestranné osoby, znalé práva, a omezit tak nejrůznější negativní jevy v chování účastníků budoucí smlouvy a jim blízkých osob – zejména prosazování vlastních zájmů smluvního dědice nevybíravými a manipulativními prostředky vůči zůstaviteli. Zřetel je dobře brát i na druhou stránku věci, kdy nutnost uzavřít dědickou smlouvu způsobem v podstatě úředním ohlašuje budoucím stranám zamýšlené dědické smlouvy, že jde

o právní jednání zásadní se závažnými důsledky pro obě strany. Právě přísnějším formálním požadavkem na dědickou smlouvu vyjadřuje i zákonodárce svůj zájem na určité čistotě právních vztahů mezi zůstavitelem a smluvním dědicem. V těchto okolnostech lze shledávat pozitiva nové právní úpravy.

110 Písm. I spolkového zákona ze dne 8. 10. 2004 (Stiftungsrecht), BBl. 2005, s. 4545–4554. Novelizací byl nahrazen dřívější výraz „letztwillige Verfügungen“ širším výrazem „Verfügungen von Todes wegen“. Právě termín „Verfügungen von Todes wegen“ odpovídá českému termínu „pořízení pro případ smrti“.

111 Dále srov. XXXXXX, Xxxx Xxxxxx. Revision des schweizerischen Stiftungsrecht. Private. Das Magazin für Vermögensberatung und Private Banking. 2004, roč. 5, č. 5, s. 20–21. XXXXXX, Xxxxxxx. Die europäische Stiftung. Berlin: De Gruyter, 2007, s. 142.

112 ABGB ve spojení se zák. č. 75/1871 ř. z., § 1 a 56 písm. a) stanovoval pro formu dědické smlouvy podmínky přísnější – forma notářského zápisu nemohla být nahrazena rozhodnutím orgánu veřejné moci; nestačilo ani uzavření smlouvy před soudem (rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 7942 ze dne 13. 7. 1886, Gl. U. 11.112). Dědická smlouva musela též splňovat náležitosti alografní závěti (srov. XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 557), což předpokládalo účast tří svědků (srov. § 579 ABGB, nebyla-li dědická smlouva uzavírána za přítomnosti dvou notářů) – někdejší právní úprava se tak blížila dnešní švýcarské, srov. níže.

ZGB stanoví formální náležitosti dědické smlouvy poněkud odlišně. Dědická smlouva uzavřená dle švýcarského práva vyžaduje dle § 512 ZGB ke své platnosti formu veřejného posledního pořízení (srov. § 499 ZGB), kdy účastníci dědické smlouvy navíc mají svou vůli projevit za současné přítomnosti obou (resp. všech) účastníků před úřední osobou113 a listinu podepsat před úřední osobou a dvěma svědky. Přitom podpisem dědické smlouvy se dle judikatury rozumí kromě samotného parafování listiny i zároveň učiněné výslovné prohlášení vůči svědkům, které obsahuje souhlas stran s obsahem dědické smlouvy (srov. § 501 odst. 1 ZGB, který se užije jako lex generalis k § 512).114 Nic však nebrání tomu, aby listina obsahující návrh dědické smlouvy byla připravena již předem a před úřední osobou a svědky pouze podepsána.115 Švýcarská právní úprava se tak blíží specifickým ustanovením českého NotŘ pro

osoby se smyslovým postižením. Na jednu stranu se jeví přísnější s ohledem na nutnou přítomnost svědků i v případech osob bez smyslového postižení, na druhou stranu povoluje stranám smlouvy pouhé podepsání listiny, kterou si strany mohou i samy připravit, a to i před jinou úřední osobou než před notářem116 – česká právní úprava vykazuje v tomto ohledu větší rigidnost.

V souvislosti se švýcarským právem i starým ABGB přichází do úvahy též možnost smíšení dědické smlouvy a závěti, eventuálně dědické smlouvy a jiného smluvního typu. Nedomnívám se, že by český NotŘ zakazoval vyhotovit notářský zápis o smíšeném právním úkonu. NOZ též nepřikazuje, že by listina s dědickou smlouvou nutně musela obsahovat pouze jeden smluvní typ; s ohledem na proklamovanou zvýšenou smluvní volnost, kterou má NOZ přinášet, se lze přiklonit k závěru, že takové právní jednání bude platné. Švýcarská judikatura přinesla pro tuto otázku výslovné řešení – dědická smlouva může vedle ujednání smluvního charakteru obsahovat i pořízení poslední vůle, které je jednostranně odvolatelné.117 I švýcarská právní teorie

113 Nevyžaduje se však přímo simultánní jednání stran smlouvy. Srov. XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 279.

114 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 22. 6. 1934 ve věci Xxxxxxx proti Xxxxxxx-Blocherer, BGE 60 II 272. Kdy však je prohlášení před svědky učiněno, zda před podpisem nebo až po podpisu listiny, je bez významu. Rozsudek Spolkového soudu ze dne 31. 10. 1991 ve věci C. proti G., BGE 117 II 246 dovodil, že chybějící datum je formální vadou způsobující neplatnost posledního pořízení.

115 Rozsudek Spolkového soudu ve věci Xxxx a spol. proti Xxxx a spol. ze dne 25. 11. 1927, BGE 53 II 442; rozsudek Spolkového soudu ve věci Adler a Kanton Basel-Landschaft proti Bauer ze dne 13. 9. 1929, BGE 55 II 235; rozsudek Spolkového soudu ve věci Xxxxxxx proti Xxxxxxx-Blocherer ze dne 22. 6. 1934, BGE 60 II 274.

116 Úřední osoby oprávněné ke spolupůsobení při uzavírání dědických smluv specifikuje kantonální právo.

117 Rozsudek Spolkového soudu ve věci R. proti P. ze dne 6. 11. 1975, BGE 101 II 305. Závěr podporuje

i švýcarská právní teorie – srov. XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 216–217, se zde cit. další literaturou, kdy

tento závěr běžně přijímá, stejně jako možnost kombinace dědické smlouvy s dalšími smluvními typy mezi živými.118 Podobně i rozhodovací praxe starého rakouského soudnictví, stejně jako literatura, přinesla množství rozsudků, které uvedenou tezi podporují.119 Za všechny Gl. U. 12.580120 – uvedení jednostranných pořízení v dědické smlouvě nečiní je samo o sobě neodvolatelnými, Gl. U. 3812121 – povolání třetích osob za dědice v dědické smlouvě jest jen poslední pořízení, nebo velmi zřetelný závěr rozsudku Gl. U. 1838122 – v dědické smlouvě lze také sjednat ustanovení ve prospěch třetích osob. Práva z toho plynoucí se ovšem nezakládají na dědické smlouvě, nýbrž na závěti, která jest v dědické smlouvě obsažena; dle rozsudku Gl. U. 3651123 bylo možné tímto způsobem do dědické smlouvy zakomponovat i odkazy, obdobně i rozsudek Gl. U. 2627124 uvedl, že v dědické smlouvě lze ve prospěch druhého manžela pořídit též částkou menší než třemi čtvrtinami pozůstalosti a o zbytku lze ve smlouvě pořídit, a to odkazy ve prospěch třetích osob. Civilní soudnictví před rokem 1900 tak s právními úkony, které směšovaly dědickou smlouvu s jiným pořízením pro případ smrti, běžně počítaly. I pro české právní prostředí lze, dle mého názoru, předvídat z pragmatických důvodů (úspora času, ale zejména též finančních prostředků) takový vývoj, kdy jedním notářským zápisem bude řešena zůstavitelova závěť i dědická smlouva.125 Už jen s ohledem na skutečnost, že NOZ zakazuje pořídit dědickou smlouvou o celé

do dědické smlouvy je tak možno zakomponovat např. ustanovení správce dědictví, vydědění, zřízení nadace apod.

118 XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 41–42, 44–47, 84. K obdobnému závěru dochází např.

XXXXXXXX, op. cit., s. 49–53. Dále kupř. rozsudky Spolkového soudu ze dne 6. 11. 1975 ve věci

R. v. P., BGE 101 II 305 an., ze dne 9. 7. 1970 ve věci Xxxxxx a spol. proti Xxxxxxxxx und Xxxxxxx Xxxxxxxxx-Stiftung, BGE 96 II 273. Ve švýcarské právní teorii existují různice, zda v dědické smlouvě obsažená ustanovení lze v prvé řadě považovat za neodvolatelná, není-li zvláštního důvodu pro jinou interpretaci – tedy zda lze užít jakési favorizace pro jednostrannou neodvolatelnost pouze z toho důvodu, že ujednání je obsaženo v dědické smlouvě. K tomu srov. XXXXXXXX XXXXXX, Xxxxxx. Aufhebung von Erbverträgen. Der Treuhandexperte. 2005, roč. 12, č. 2, s. 95 a tam uvedenou literaturu.

119 Právní věty rozsudků ze staré Glaserovy a Ungerovy sbírky cit. v českém překladu dle XXXXXX, Xxxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx x xxx. Komentái k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 3. Praha: X. Xxxxxxx, 1936, s. 166 a XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 558–566. O možnosti existence jednostranně odvolatelných ustanovení v dědické smlouvě srov. např. Unger, s. 114.

120 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 881 ze dne 30. 1. 1889.

121 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 7003 ze dne 14. 6. 1870.

122 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 8839 ze dne 10. 12. 1863.

123 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 8352 ze dne 11. 1. 1870.

124 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora č. 6875 ze dne 3. 10. 1866.

125 Jiná je ovšem otázka právní praxe, kdy bude v konkrétních případech záviset zejména na ochotě notáře vyhotovit jediný notářský zápis o takto smíšeném právním úkonu. Bez vlivu zajisté nebude ani případný postoj notářské komory.

pozůstalosti – čtvrtina pozůstalosti musí zůstat zůstaviteli volná pro jednostranné pořízení pro případ smrti.

Pokud by české právní prostředí přijalo takovýto závěr, bylo nutné zamýšlet se nad určitostí odlišení smluvních a jednostranně odvolatelných částí smíšeného právního jednání v konkrétním případě a podrobovat celý text právního jednání důkladné interpretaci, aby bylo, lidově řečeno, zjištěno, kde už končí dědická smlouva a začíná závěť či jiný smluvní typ. Potažmo – bylo by např. lze spekulovat i o možnosti konverze pouze některých částí dědické smlouvy v závěť? § 576 NOZ obsahuje

„salvatorní“ ustanovení, kdy týká-li se důvod neplatnosti pouze oddělitelné části právního jednání, je neplatnou jen tato část (potažmo pouze pro tuto část lze užít konverzi v závěť?). Z pohledu znění speciálního ust. § 1591 NOZ však patrně není takovýto závěr dovoditelný, když v případě nedodržení náležitostí vnější formy či

§§ 1584 a 1585 NOZ je následkem konverze dědické smlouvy v závěť zřejmě jako celku.

V každém případě, pokud jde o vnější formu takovýchto smíšených právních jednání, jejichž součástí bude kromě jiného i dědická smlouva, bude vždy nutné zachovat formu veřejné listiny, aby právní jednání jako celek s dědickou smlouvou bylo platné. Pokud nebudou formální náležitosti dodrženy, nabízí se již uvedená možnost konverze zamýšlené dědické smlouvy v závěť podle § 1591 NOZ. Předmětné smíšené právní jednání, neuzavřené ve formě veřejné listiny, by tedy i tak mohlo být platným jako celek, avšak s tím rozdílem, že by neobsahovalo dědickou smlouvu, nýbrž závěť.

Za pozornost v této souvislosti stojí i ust. § 582 odst. 1 NOZ. Z něho vyplývá, že právní jednání neučiněné ve formě, kterou vyžaduje zákon, je sice neplatným, avšak vadu nedostatku formy lze konvalidovat dodatečně stranami. K uvedené normě se pojí i interpretační zásada nového dědického práva ctít ve zvýšené míře vůli zůstavitele. Pokud však dědická smlouva nepřipouští jinou formu než veřejné listiny, nelze konvalidaci dědické smlouvy neplatné pro nedostatek formy provést jiným způsobem, než v podstatě celé její znění znovu „přepsat“ formou notářského zápisu, eventuálně rozhodnutím orgánu veřejné moci. Z právně teoretického hlediska se zde nabízí spíše úvaha, zda takovýto zápis dědické smlouvy má pouze deklaratorní charakter a toliko potvrzuje existenci již uzavřené dědické smlouvy, nebo zda se jedná o konstitutivní právní jednání. Domnívám se, že zodpovězení této otázky může mít dopad v případech úplatných dědických smluv, kdy by eventuální plnění smluvního dědice zůstaviteli bez platně uzavřené dědické smlouvy bylo nutné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (plnění bez platného závazku dle § 2993 NOZ). Takový závěr by bylo možno učinit, pokud by následné zhotovení notářského zápisu o dědické smlouvě nebylo posouzeno

jako konvalince již existující, formálně vadné dědické smlouvy, ale konstitutivní založení nového pořízení pro případ smrti.

Pouze okrajově či spíše závěrem – Notářskou komorou České republiky je v současné době vedena centrální evidence závětí, obdobně od roku 2009 i centrální evidence manželských smluv. Je očekávatelné, že v souvislosti s nabytím účinnosti NOZ bude novelou notářského řádu zavedena i zvláštní centrální evidence dědických smluv, pokud tyto vyžadují ke své platnosti formu veřejné listiny, tedy nepochybně ve většině případů notářského zápisu;126 uvažovat by bylo možné i o zjednodušené, resp. spojené verzi centrální evidence posledních pořízení.

Ohledně obsahu projevu vůle – dědické smlouvy je zapotřebí odkázat na § 553 NOZ, který vyžaduje takovou míru srozumitelnosti a určitosti dědické smlouvy, aby bylo možné alespoň výkladem zjistit její obsah. Pokud tak nebude lze učinit ani interpretací, nebude se jednat o dědickou smlouvu, ale ani o jiné právní jednání, neboť NOZ sankcionuje takový nedostatek právního jednání nicotností. Jakési salvatorní ustanovení představuje § 553 odst. 2 NOZ, které zakládá fikci existence právního jednání od počátku, pokud byl projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn.

4.3 Náležitosti vůle

Právní teorie, ve shodě s právní úpravou NOZ, považuje za náležitosti vůle obvykle její danost, svobodu, vážnost a neexistenci omylu ve vůli.127

Nedostatek danosti vůle má za následek nikoliv neplatnost právního jednání, nýbrž jeho neexistenci; obdobné platí i pro švýcarskou právní úpravu – není-li dán animus testandi, je následkem nicotné právní jednání (kupř. simulovaná právní jednání).128 V této souvislosti je dobře upozornit na předsmluvní ujednání stran, kterým se strany zavážou v budoucnu uzavřít dědickou smlouvu. Švýcarské právo považuje takovou dohodu za neplatnou.129 Ačkoliv česká právní úprava takové ustanovení neobsahuje, lze takovou interpretaci dle mého názoru dovodit se stejným

126 Pokud by de lege ferenda byla zavedena povinnost jiným orgánům veřejné moci ohlásit Notářské komoře České republiky uzavření dědické smlouvy formou rozhodnutí takového orgánu, došlo by k absolutní eliminaci výskytu „neznámých“ dědických smluv v průběhu či po proběhnutí dědického řízení.

127 XXXXX, XXXXX, op. cit., s. 128–130. NOZ upravuje danost vůle v § 551 a též v § 554 – ke zdánlivému právnímu jednání (i. e. non negotium) se nepřihlíží; podle § 552 NOZ nejde o právní jednání ani tehdy, pokud chybí vážnost vůle. § 587 NOZ upravuje relativní neplatnost právního jednání, učiněného bez svobodné vůle – tedy pod pohrůžkou tělesného nebo duševního násilí, vyvolávajícího vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozby nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu.

128 Rozsudek Spolkového soudu ve věci Ortler x. Xxxxxx ze dne 12. 4. 1946, BGE 72 II 154 an.

129 Rozsudek Spolkového soudu ve věci AX v. BX a CX ze dne 2. 12. 1982, BGE 108 II 405, 406.

odůvodněním, jako to učinila švýcarská judikatura i odborná literatura130 – § 16 NOZ neumožňuje, aby se někdo vzdal své právní osobnosti a svéprávnosti, a to i pouze zčásti, a učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. Uzavřením jakési smlouvy o budoucí dědické smlouvě se tak budoucí zůstavitel bude omezovat ve své svéprávnosti pořídit o svém majetku pro případ smrti. K takovému ujednání by se tedy nemělo přihlížet, a to podle znění zákona ex offo. Za úvahu stojí též eventuální rozpor s dobrými mravy.131

Nedostatek vážnosti vůle způsobuje neplatnost právního jednání s případnou odpovědností jednajícího, nedostatek svobody vůle způsobuje pouze relativní neplatnost právního jednání, které může namítat ten, který právní jednání učinil pod hrozbou tělesného nebo duševního násilí. Otázky však může vzbuzovat eventuální neplatnost dědické smlouvy z důvodu jiných omezování svobody vůle jednajících stran (zejména zůstavitele jednajícího v tísni). Relativně jednoduchým podmínkám danosti, vážnosti a částečně i svobody vůle sekunduje také komplikovanější požadavek, že vůle jednajícího má být prostá omylu. Právě problémům omylu při uzavírání dědické smlouvy a použitelnosti ustanovení NOZ o lichvě a neúměrném zkrácení na dědickou smlouvu bude věnována důkladnější pozornost.

4.3.1 Omyl při uzavírání dědické smlouvy

Ačkoli právní teorie rozlišuje zejména mezi omylem ve vůli132 a omylem v projevu, dle nové právní úpravy (§§ 583–585 NOZ) jsou explicitně rozlišovány jiné dva druhy právního omylu při právním jednání. Jedná se za prvé o omyl v rozhodujících okolnostech, za druhé omyl v nepodstatných okolnostech. Obsah těchto právních termínů není zcela ujasněn. I s ohledem na absenci bližší legální definice (a dosavadní zažité ust. § 345 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vychází i § 2002 odst. 1 NOZ) se bude pravděpodobně vyvíjet tendence interpretovat pojem „rozhodující okolnost“ jako

130 Pojednávaný případ by bylo lze podřadit pod ust. § 27 odst. 1 ZGB, který prohlašuje za neplatná smluvní ujednání, kterými strana poškozuje svou volnou způsobilost právně jednat (Rechts- oder Handlungsfähigkeit). Srov. XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Das Personenrecht der ZGB. Zürich: Verlag Schulthess, 2001, marg. 766 a 767.

131 Okrajem lze podotknout, že takovým ujednáním stran bez předepsané právní formy by v podstatě docházelo k obcházení požadavku na formu veřejné listiny, kteréžto ustanovení je v zákoně zakotveno zejména kvůli posílení vědomí stran smlouvy o závažnosti jejich konání. I kdyby snad dohody o uzavření budoucí dědické smlouvy měly být platnými, bylo by nutné je dle mého názoru uzavírat formou veřejné listiny.

132 Též vnitřní omyl – jednající měl nesprávnou, případně nedostatečnou, představu o právních

účincích právního úkonu. Jako příklady omylu se obvykle uvádějí error in negotio, error in corpore, error in persona, error in qualitate a error in quantitate. Srov. XXXXXXX, XXXXXX, XXXXXXX, HULMÁK a kol., op. cit., s. 434.

takovou, při jejíž správné a úplné vědomosti by mýlící se osoba neměla zájem na plnění povinností z takového právního jednání, čili by takové právní jednání neučinila. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2987/2000 ze dne 27. 3. 2001: „Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměiena k jinému právnímu úkonu), piedmětu, a to buď totožnosti piedmětu (error in corpore) nebo podstatné vlastnosti piedmětu (error in qualitate), osoby (error in persona), popi. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující.“ Jiné řešení nabízí švýcarské právo v ust. § 24 odst. 1 bod 4 spolkového zákona ze dne 30. března 1911, týkajícího se doplnění švýcarského občanského zákoníku (pátá část: závazkové právo – Obligationrecht) (dále jen OR), kde užitý pojem „Grundlagenirrtum“ značí spíše omyl v takových okolnostech, které mýlící se osoba považuje za podstatné náležitosti právního jednání (essentialia negotii), bez jejichž naplnění právní jednání platně nevznikne. Zároveň i druhé straně musí být seznatelné, že mýlící se strana přikládá předmětným okolnostem takový význam.133 Judikatura však rozšířila neplatnost dědické smlouvy nejenom z důvodu existence „Grundlagenirrtum“, nýbrž také kvůli omylu v pohnutce, pokud je pravděpodobné, že zůstavitel by při správné znalosti věcí dal přednost neplatnosti dědické smlouvy před platností.134 Taková interpretace se již více blíží českému pojetí.

4.3.2 Omyl o budoucím stavu věcí

V souvislosti s dědickou smlouvou, kde mezi právním jednáním a nastoupením jeho účinků existuje dlouhá časová prodleva, však lze očekávat jako naprosto nejčastější případ omyl o budoucím stavu věcí. Dědickou smlouvou je zejména vůle budoucího zůstavitele fixována v určitém stavu věcí, a tato fixace platí stále i v době, kdy nastane i podstatná změna tohoto stavu. Budoucí zůstavitel tak v mnoha případech zajisté bude mít zájem na tom, aby dědická smlouva pozbyla platnosti z důvodu rebus sic stantibus.

Z pohledu české právní praxe se úvaha nad neplatností právního jednání

z důvodu omylu o budoucím stavu věcí jeví absurdní. Přesto však právě v této otázce

133 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 4 C 37/2004. Dále rozsudek téhož ze dne

1. 11. 1973 ve věci Züblin x. Xxxxxxx.

134 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 14. 6. 1968 ve věci Greter a spol. x. Xxxxxxx, BGE 94 II 139, závěr potvrzen opět rozsudkem Spolkového soudu ze dne 17. 6. 1993 ve věci W. v. F, BGE 119 II 208.

zůstává dosud švýcarská právní teorie rozpolcená135 a existuje řada autorů, kteří jsou ochotni se touto otázkou vážně zaobírat a dospět k závěru, že i omyl o budoucím stavu věcí je za určitých předpokladů důvodem relativní neplatnosti právního jednání (tedy i dědické smlouvy).136 Takový závěr je odvozován zejména z ust. § 2078 odst. 2 německého BGB, které tak stanoví výslovně. K takovému závěru dospěl i švýcarský Spolkový soud v rozhodnutích uveřejněných ve sbírce pod zn. BGE 109 II 105137 a BGE 118 II 297138; tato rozhodnutí jsou však v současné době též předmětem kritiky.139

Omyl o budoucím stavu věcí je částí švýcarské právní teorie řazen pod tzv. Grundlagenirrtum – omyl o podstatných okolnostech, které dle obecného přesvědčení tvoří nutný základ smlouvy (§ 24 odst. 4 OR). Tento Grundlagenirrtum může být zároveň důležitý i u posuzování omylu v pohnutce dle § 24 odst. 3 OR (Motivirrtum čili omyl v pohnutce) – ten je obecně nepodstatný, ledaže by předmět omylu dosáhnul intenzity podstatné okolnosti.140

Jvo Grundler141 poznamenává, že ve švýcarské právní teorii panují dalekosáhlé spory, zda právě u dědické smlouvy se může mýlící se osoba dovolávat jakéhokoliv omylu podle § 469 ZGB, či pouze podstatných omylů, vymezených v §§ 23 a 24 OR, resp. jaké intenzity musejí tyto omyly dosáhnout. Při tom však významná část judikatury ze systematických důvodů a s ohledem na francouzskou a italskou právní úpravu dovozuje, že § 469 ZGB se užije i na dědickou smlouvu jakožto pořízení pro případ smrti.142 Xxxxxx Xxx,143 ostatně v souladu s Grundlerem,144 shrnuje převládající

135 Srov. XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 328 an., dále např. XXXX, Xxxxxx. Japanische, deutsche und schweizerische Irrtumsregelungen. Tübingen: Xxxx Siebeck, 2006, s. 121, a tam uvedenou další literaturu.

136 Srov. XXX, Xxxxxx. Die Ungültigkeitsklage im schweizerischen Xxxxxxxx. Unter besonderer Berücksichtigung von Zuwendungen an Vertrauenspersonen. Basel, Genf, München: Xxxxxxx & Xxxxxxxxxxx, 2002, s. 80–81.

137 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 7. 6. 1983 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxxxxx AG proti Gemeinde

Aclens a COOP Schweiz.

138 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 5. 5. 1992 ve věci I. proti S. Z právní věty vyplývají požadavky pro omyl o budoucím stavu věcí, aby mohl být nahlížen jako tzv. Grundlagenirrtum, a jako takový způsobit relativní neplatnost právního jednání: „Voraussetzung für das Vorliegen eines Grundlagenirrtums ist, dass einerseits die sich auf den Irrtum berufende Partei fälschlicherweise annahm, ein zukünftiges Ereignis sei sicher, und anderseits auch die Gegenpartei nach Treu und Glauben im Geschäftsverkehr hätte erkennen müssen, dass die Sicherheit für die andere Partei Vertragsvoraussetzung war. Dabei muss es sich um einen Irrtum über eine objektiv wesentliche Vertragsgrundlage gehandelt haben.“

139 XXXX, op. cit., s. 121.

140 XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 325.

141 XXXXXXXX, op. cit., s. 103 an.

142 Autor uvádí rozhodnutí BGE 53 II 102, BGE 72 II 156 a BGE 99 II 383.

143 ABT, 2002, op. cit., s. 81–82.

mínění teorie ohledně dědické smlouvy a omylu v pohnutce, ke kterému by se částečně dal přiřadit i tzv. Grundlagenirrtum. Dle té je nutné odlišovat, zda jde o omyl na straně zůstavitele, či smluvního dědice, zda se jedná o dědickou smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda jde o omyl v pohnutce prostý (pouhé naděje, očekávání bez reálného a důvodného základu) či kvalifikovaný. U smluvního dědice je jakýkoliv omyl o budoucích okolnostech nepodstatný a pro platnost dědické smlouvy bezvýznamný; užije se ust. § 24 odst. 2 OR a nikoliv speciální ustanovení pro pořízení pro případ smrti v § 469 odst. 1 ZGB. Při omylu zůstavitele u dědické smlouvy úplatné je zapotřebí chránit dobrou víru a legitimní očekávání smluvního dědice, který zároveň poskytuje zůstaviteli plnění – z toho důvodu se též užije zejména ust. § 24 odst. 2, avšak na druhé straně zároveň se podotýká, že omyl o budoucích okolnostech má u dědických smluv přece jenom větší váhu než v obecné právní úpravě závazkové a je možné očekávat, že u jistých případů kvalifikovaných, omluvitelných omylů o budoucích okolnostech je možné uvažovat i o neplatnosti dědické smlouvy. Pokud jde o dědické smlouvy bezúplatné, je nutné rozlišovat omyl v pohnutce prostý od kvalifikovaného – omluvitelného.

Pokud tedy jde o případ, kdy je kvalifikovaný omyl v pohnutce považován za důvod neplatnosti dědické smlouvy, a zároveň tento omyl v pohnutce dosáhne intenzity Grundlagenirrtum podle § 24 odst. 4 OR, je možné dovodit neplatnost dědické smlouvy. Mezi takový případ by se dal teoreticky zařadit i omyl o budoucím stavu věcí. S takovým názorem některých švýcarských právních teoretiků však dle mého není možné souhlasit.

Již ze samotné podstaty dědické smlouvy, jejíž právní účinky nastávají v nejisté budoucí době, dle mého názoru plyne, že strany smlouvy nemohou nikdy rozumně pokládat jakoukoliv budoucí událost či stav za jisté. Budoucnost je vždy stižena nejistotou a jakékoliv úvahy o budoucím stavu jsou pouhými spekulacemi bez řádného důvodu; stejně tak odvolávání se na dobrou víru zde není na místě. Pokud vezmeme v potaz dosavadní českou judikaturu,145 potom dle mého náhledu nelze omyl o budoucím stavu věcí považovat za tzv. omyl omluvitelný, a již jenom z tohoto důvodu se strana nemůže takového omylu úspěšně dovolávat. V tomto ohledu považuji

144 XXXXXXXX, op. cit., s. 115 an.

145 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 ze dne 19. 12. 2002: „O omluvitelný omyl nejde, pokud mýlící se osoba z nedbalosti nevyužila možnost ověiit skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy měla-li možnost se takovému omylu vyhnout.“ V případě budoucích skutečností tyto přirozeně ani ověřovat nijak nelze.

za velmi rozumný a jedině akceptovatelný závěr Xxxxxxxxx Xxxxxxxx-Xxxxxxxx,146 která právní význam omylu o budoucím stavu věcí na poli dědické smlouvy odmítá.

Na druhé straně je nutné mít na zřeteli ustanovení obecné části závazkového práva o změně okolností (§§ 1764–1766 NOZ). Uvedené však dopadá spíše na možnost, obtížnost a hodnotu plnění, a nikoliv zejména na vývoj vzájemných vztahů mezi zůstavitelem a smluvním dědicem. O této otázce bude pojednáno níže.

4.3.3 Neplatnost z důvodu omylu

Nejzásadnějším důsledkem omylu je neplatnost právního jednání. Ta však nastává dle § 583 a § 584 odst. 2 NOZ pouze v případech:

1) že mýlící se byl v omyl o rozhodujících okolnostech uveden druhou stranou právního jednání, nebo

2) že mýlící se byl v omyl o jakýchkoliv okolnostech uveden lstí druhé strany právního jednání (eventuálně i třetí osobou, na jejímž činu měla druhá strana právního jednání podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět – srov. § 585 NOZ, druhá věta).

Rozlišování mezi absolutní a relativní neplatností právních jednání však dle

§ 586–588 NOZ není postaveno na exaktní bázi, neboť za absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží ex offo, je považován zjevný rozpor právního jednání s dobrými mravy nebo rozpor se zákonem zároveň narušující veřejný pořádek, nebo nemožnost plnění, ke kterému právní jednání zavazuje, již od počátku.

Speciální úprava omylu, obsažená v ust. §§ 1529–1531 NOZ, se týká toliko závěti

a pro dědickou smlouvu není použitelná.

Pro oblast dědických smluv je tedy myslitelná jak absolutní (zejména rozpor s ust. §§ 1582 odst. 2, 1584 a 1585 NOZ), tak relativní (např. prostý rozpor s dobrými mravy, bezprávná výhružka) neplatnost, i když nejjistějším postupem vedoucím k neplatnosti dědické smlouvy zůstane zajisté dovolání se této neplatnosti oprávněnou osobou.147 Nastává otázka, kdo je osobou oprávněnou dovolat se neplatnosti dědické smlouvy – zůstavitel, smluvní dědic, eventuálně kterákoliv třetí osoba, která osvědčí právní zájem? § 586 odst. 1 NOZ stanoví, že je-li neplatnost právního jednání

146 XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 332.

147 HURDÍK, Xxx a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2013, s. 180 uvádí, že relativní neplatnosti právního jednání je zapotřebí se dovolat u soudu v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Tento názor však, v souladu s dosavadní judikaturou dotýkající se ObčZ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod zn. R 77/2012 civ.), kritizuje XXXXXX, Xxxx. Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 5, s. 172 an., který se domnívá, že dovolat se relativní neplatnosti lze i projevem vůle adresovaným účastníku právního jednání.

stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku jen tato osoba. Protože přímo v rámci ustanovení dědické smlouvy nenalézáme speciální ustanovení o neplatnosti z důvodu omylu, které by bylo stanoveno k ochraně některé ze stran smlouvy či k ochraně třetí osoby, nezbývá než „volná úvaha“, která snad v budoucnu bude více korigována judikaturou. Ani dosavadní literatura nedává na tuto otázku jiné odpovědi než zcela abstraktní.148

Právní úprava Švýcarska obsahuje mimo obecných náležitostí právních jednání a jejich neplatnosti z důvodu omylu v OR také speciální úpravu pro neplatnost pořízení pro případ smrti v ZGB (ne toliko u závěti, jako NOZ v §§ 1529–1531). Tak

§ 469 odst. 1 ZGB stanoví, že pořízení pro případ smrti je neplatné vždy, pokud je vůle zůstavitele ovlivněna omylem, lstí, výhružkou nebo donucením. Xxxxxx Xxx000 ve shodě s dřívější literaturou i judikaturou150 uvádí, že u speciální úpravy § 469 ZGB pro pořízení pro případ smrti není nijak rozhodné, o jaký typ omylu jde – zda o tzv. Erklärungsirrtum (omyl v projevu vůle), Motivirrtum (omyl v pohnutce151), Grundlagenirrtum či omyl v osobě, věci či množství. Švýcarský zákon tedy pro neplatnost dědické smlouvy z důvodu omylu vymezuje velmi široké pole. Nicméně taková úprava pro českou dědickou smlouvu chybí.

Česká právní úprava, jak za starého ObčZ, tak za NOZ, je v tomto ohledu mnohem striktnější. Patrně jedinou podobností mezi českou a švýcarskou právní úpravou neplatnosti dědické smlouvy z důvodu omylu jsou tzv. rozhodující okolnosti, uvedené v § 583 NOZ. Švýcarská právní teorie předpokládá možnost napadnout dědickou smlouvu žalobou o neplatnost mimo jiné i pro tzv. Grundlagenirrtum, a dovolat se tak její neplatnosti. Grundlagenirrtum je § 24 odst. 1 písm. 4 OR popisován jako omyl o takových okolnostech, které jsou pii běžném společenském styku považovány za nutný základ smlouvy.152 Grundlagenirrtum je výslovně považován za důvod neplatnosti smlouvy. Domnívám se, že pro české právní prostředí lze patrně

148 TICHÝ, Luboš. § 586. In: XXXXXXX, Xxxx; XXXXXX, Xxx; XXXXX, Xxxxx a kol. Občanský zákoník. Komentái. Svazek I. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, s. 1478; TICHÝ, Luboš. Obecná část občanského práva. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 309–311; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Komentái, srovnání se zahraničím a vybraná platná judikatura. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2013, s. 151–161.

149 ABT, 2002, op. cit., s. 80

150 Srov. např. již citovaná rozhodnutí Spolkového soudu BGE 67 II 13, BGE 75 II 280.

151 Dle OR není Motivirrtum řazen mezi tzv. wesentliche – podstatné omyly, a tedy v obecné právní rovině nezpůsobuje neplatnost smlouvy.

152 § 24 odst. 1 písm. 4 OR: „wenn der Irrtum einen bestimmten Sachverhalt betraf, der vom Irrenden nach Treu und Glauben im Geschäftsverkehr als eine notwendige Grundlage des Vertrages betrachtet wurde“.

tyto okolnosti běžně považované za nutný základ smlouvy ve smyslu § 24 odst. 1 písm. 4

OR přeložit právě jako rozhodující okolnosti ve smyslu § 583 NOZ.

4.3.4 Lichva a neúměrné zkrácení versus dědická smlouva?

Z nové právní úpravy jako by se na první pohled vytratila úprava relativní neplatnosti právního jednání z důvodu existence tísně. Právě tíseň zůstavitele jako důvod uzavření úplatné dědické smlouvy si lze představit velmi snadno. Pro jednostranné právní jednání by v některých případech bylo lze vztáhnout případy tísně na rozpor s dobrými mravy jako další důvod neplatnosti právních jednání dle § 580 odst. 1 NOZ; tíseň jako důvod neplatnosti153 se týká pouze smluv, tedy dvoustranných právních jednání, jakožto součást nově zavedeného právního pojmu lichva (§ 1796 NOZ). Nabízí se také otázka možnosti využití nového institutu neúměrného zkrácení (laesio enormis) na dědickou smlouvu.

Pro oba uvedené instituty platí, že důvodová zpráva k NOZ jejich využitelnost pro dědické smlouvy výslovně neuvádí a celkově je k předmětným zákonným ustanovením dosti skoupá. Jejich použitelnost i pro případy dědických smluv by se na první pohled dala odvodit z ust. § 11 NOZ, který obecná ustanovení obligačního práva vztahuje i na vznik, změnu nebo zánik jiných soukromých práv a povinností. Nezbývá tedy, než prozkoumat obsah konkrétních ustanovení vztahujících se k předmětným právním institutům přímo.

Neúměrné zkrácení154 zakládá podle § 1793 odst. 1 NOZ možnost zkrácené strany dovolat se zrušení smlouvy (tedy relativní neplatnost právního jednání), kterou se strany dohodly o vzájemném plnění, je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana. Zrušení smlouvy je však dle § 1795 možné se dovolávat pouze v propadné lhůtě 1 roku od uzavření smlouvy.

Xxxxx Xxxxxxx000 považuje laesio enormis v NOZ v podstatě za pouhou reakci na využití zvláštního případu omluvitelného omylu jednající osoby, která je zkrácenou stranou. Institut neúměrného zkrácení je možné využít pouze v případech, kdy zkrácená strana v okamžiku svého právního jednání o hrubém nepoměru plnění

153 Ve spojení s hrubým nepoměrem majetkové hodnoty plnění z uzavírané smlouvy k vzájemnému plnění. Srov. § 1796 NOZ.

154 O neúměrném zkrácení naposledy XXXXXXXX, Xxxxxx. Návrat laesio enormis do občanského práva. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 5, s. 165–171.

155 XXXXXXX, Xxxxx. Návrat laesio enormis do českého práva. Právní rozhledy. 2013, roč. 21, č. 5, s. 181

an.

nevěděla, a přitom zvýhodněné straně existence takového nepoměru musela být známa.156

Zásadní omezení možnosti užít institut laesio enormis na dědickou smlouvu představuje ust. § 1794 odst. 1 NOZ. Právo podle § 1793 NOZ nevznikne mimo jiné, pokud důvod vzájemného nepoměrného plnění spočívá ve zvláštním vztahu mezi stranami. S ohledem na charakter dědické smlouvy, kterou pořizuje zůstavitel o svém majetku pro případ smrti ve prospěch smluvního dědice, lze patrně tento vztah zůstavitel – smluvní dědic označit za zvláštní vztah mezi stranami. Právo podle § 1793 NOZ nevznikne též, pokud nelze již výši zkrácení zjistit. Z povahy věci plyne, že pokud se zůstavitel či smluvní dědic bude chtít dovolat neúměrného zkrácení, bude výše tohoto zkrácení s ohledem na neznámý obsah budoucího dědictví nezjistitelná, a tudíž ostatně ani nebude lze hovořit o omylu zůstavitele v poměru plnění. Ačkoliv např. švýcarská judikatura provádí extenzivní výklad obdobného ustanovení ZGB a dovozuje použitelnost neúměrného zkrácení „téměi na všechny smlouvy, napi. i na smlouvy

o narovnání nebo o vypoiádání dědictví“,157 s ohledem na výše uvedené překážky nebude možné dle mého náhledu institut neúměrného zkrácení pro dědickou smlouvu využít.

Lichva, upravená v § 1796 NOZ, slibuje podobné obtíže při eventuální aplikaci na dědickou smlouvu jako neúměrné zkrácení. I lichva je v nové právní úpravě institutem relativním – k jeho užití je nutné zohlednit poměr majetkových hodnot vzájemných plnění stran smlouvy; tyto majetkové hodnoty musí být v hrubém nepoměru. Podobně jako u neúměrného zkrácení je však nutné zohlednit specifikum dědických smluv, které jsou uzavírány v době, kdy hodnota plnění zůstavitele – tedy hodnota budoucího dědictví, není před zůstavitelovou smrtí známa. Ani lichva tak podle mého názoru nebude z tohoto důvodu pro dědickou smlouvu použitelná.

Pokud byly z oblasti dědických smluv eliminovány neúměrné krácení i lichva, nezbývá než konstatovat, že NOZ nedává zůstaviteli příliš možností dovolat se neplatnosti či zrušení dědické smlouvy z důvodu jejího uzavření v tísni, jak byla tíseň chápána dosavadním občanským zákoníkem. Z důvodu chybějící právní úpravy tísně v NOZ by bylo možné neplatnost dědické smlouvy z takového důvodu dovozovat

156 Srov. ust. § 1793 odst. 1 in fine: to neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

157 Rozsudek Spolkového soudu ve věci Xxxxxx-Xxxxxx x. Xxxxxx-Xxxxxx ze dne 13. 3. 1958 (BGE 84 II 355) cituje ZIMA, Xxxx. K pokusu o uzákonění institutu laesio enormis. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 9, s. 328 an. Možnost užití institutu neúměrného zkrácení i pro dědickou smlouvu s odkazem na § 21 OR uvádí např. XXXXXX, Xxxx. Schweizerisches Privatrecht. Bd. 4. Xxxxxxxx. Basel, Stuttgart: Xxxxxxx und Xxxxxxxxxxx, 1978, s. 221.

patrně pouze s využitím ustanovení o dobrých mravech, což zůstává prostředkem značně nejistým.

4.4 Shoda vůle s projevem

Předně je nutné podotknout, že s neshodou mezi vůlí a projevem se v případě dědických smluv bude možné setkat patrně ve velmi malém procentu jednání. Tato skutečnost souvisí již s faktem, že pro dědickou smlouvu je vyžadována forma veřejné listiny (nejčastěji notářského zápisu),158 která předvídá účast a náležité poučení úřední, práva znalé osoby. Případné prokázání neshody vůle a projevu smluvní strany tak bude úkolem nadmíru obtížným.

Podle § 1584 odst. 2 NOZ je navíc umožněn platný vznik dědické smlouvy pouze osobním jednáním stran – není tedy umožněno její uzavření prostřednictvím zástupce159 (ke stejnému závěru dochází i švýcarská právní praxe).160 Již tato skutečnost přispívá k omezení případů neshody vůle smluvní strany s jejím projevem. Pokud však k neshodě vůle a projevu dojde, není dle mého názoru zajisté vyloučeno užití i starší judikatury dotýkající se tohoto právního problému. Zapotřebí bude pouze akcentovat vyšší důraz na zjištění pravé voluntas testatoris, na níž má být v nové právní úpravě brán největší zřetel.

Mentální rezervace jakožto jednostranná vědomá neshoda vůle a projevu161 nezpůsobuje neplatnost právního jednání pouze za takových okolností, kdy by skutečná vůle jednající osoby nebyla druhé straně známa, resp. by jí ani nemohla být známa vzhledem k okolnostem případu.162 V opačném případě by šlo o neplatnost právního jednání pro nedostatek vážnosti vůle (oboustranné).

4.5 Náležitosti plnění

Požadavky na určitou kvalitu plnění, které má být podle uzavírané dědické smlouvy realizováno, zůstávají v základních rysech v podstatě stejně jako za dosavadní občanskoprávní úpravy.

158 Srov. ust. § 567 a § 3026 odst. 2 NOZ.

159 Důvodová zpráva, konsolidovaná verze, s. 394.

160 Rozsudek Spolkového soudu ve věci AX v. BX a CX ze dne 2. 12. 1982 (BGE 108 II 405).

161 XXXXXXXX, Xxxxx a kol. Právnický slovník. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 331.

162 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2188/2006 ze dne 13. 3. 2008. Dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 290/2003 ze dne 12. 8. 2003: „Pokud jedna strana chce smlouvu uzaviít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být ziejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.“

Plnění musí být především možné. Právní jednání, podle kterého má být plněno něco nemožného, je neplatné dle § 580 odst. 2 NOZ (předběžná nemožnost plnění). Neplatnost právního jednání nastává též při následné nemožnosti plnění, dle

§ 2006 NOZ. V případě dědické smlouvy je nemožnost myslitelná pouze u plnění smluvního dědice, tedy pouze u dědických smluv úplatných. V případě následné nemožnosti plnění, a tím i zániku dědické smlouvy pro neplatnost ze zákona, bude na místě spravedlivé vypořádání obohacení zůstavitele z dosud přijatých plnění smluvního dědice. Domnívám se, že ustanovení § 2007 NOZ bude pro případy dědických smluv využitelné též – dojde-li k nemožnosti pouhé části plnění, zanikne závazek v celém rozsahu, pokud s ohledem na jeho povahu a účel je jasné, že plnění zbytku nemá pro věřitele význam. Takový následek bude nutné posuzovat v každém individuálním případě zvlášť; pokud totiž dojde k nemožnosti pouhé nepatrné části plnění smluvního dědice, může i přesto mít zůstavitel nadále zájem na trvání dědické smlouvy.

Druhou charakteristikou náležitého plnění je jeho dovolenost. Dle § 580 odst. 1 nesmí plnění odporovat zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, nebo se příčit dobrým mravům. Již s ohledem na abstraktnost užitých právních termínů lze očekávat vznik interpretačních obtíží tohoto ustanovení. Je jistě otázkou, zda s nabytím účinnosti nového civilněprávního kodexu nastane nějaký zvrat v posuzování obsahu termínu „dobré mravy“. Domnívám se, že využití dosavadní judikatury dotýkající se dobrých mravů smysl ani účel nové právní úpravy nebrání – vždyť všeobecné nazírání mravnosti nemůže být zvráceno pouhým jediným právním předpisem; časová propast mezi ustanoveními ObčZ a NOZ je překlenována právě judikaturou, reagující na aktuální společenské „vývojové trendy“. Oproti staré právní úpravě lze shledat určitou změnu a nadstavbu v požadavku na zákonnost plnění pouze v případě, že tak vyžaduje smysl a účel zákona. Důvodové zprávy k přijímaným zákonům tak v civilněprávním ohledu nabudou ještě větší závažnosti než doposud.

Náležitosti plnění má patrně smysl posuzovat pouze u dědických smluv úplatných ve vztahu k plnění smluvního dědice. Plnění zůstavitele, kterým je ustanovení smluvního dědice, nelze považovat za rozporné s dobrými mravy patrně nikdy, pokud má být respektována zůstavitelova vůle. Na zvlášť křiklavé případy v tomto ohledu pamatují ust. §§ 1481–1483 NOZ o speciální dědické nezpůsobilosti.

5 MAJETKOVÝ ROZSAH DĚDICKÉ SMLOUVY ANEB VOLNÁ KVARTA

Zůstavitel je ve svém pořizovacím oprávnění prostřednictvím dědické smlouvy zákonem omezen. Podle § 1585 odst. 1 NOZ nesmí uzavřít dědickou smlouvu o čtvrtině své pozůstalosti, tak aby tato čtvrtina zůstala volná pro pořízení dle zvlášť projevené vůle, zároveň nesmí zůstavitel pořízením pro případ smrti zkrátit na povinném dílu ani nepominutelné dědice. Důvodová zpráva uvádí, že má-li zbývající čtvrtina pozůstalosti podle výslovného předpisu v § 1585 NOZ zůstat volná tak, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle, „nesmí být jeho poiizovací volnost omezena právem na povinný díl či jiným omezením.“ Důvodová zpráva tak zákonný požadavek, aby měl zůstavitel možnost o čtvrtině své pozůstalosti např. pořídit závětí, pojímá vskutku materiálně. Výslovně tuto nutnost uvádí ABGB – a to i v aktuálním rakouském znění – v § 1253, kterým se zákonodárce pravděpodobně inspiroval (ZGB obdobnou kvartu u dědických smluv neobsahuje). § 1253 ABGB výslovně stanovil „čistou čtvrtinu“, na které nesměl váznout žádný povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh. Předválečná literatura z toho dovozovala výpočet této čisté čtvrtiny tak, že od pozůstalosti se odečtou dluhy (včetně dluhů dědictví, jako jsou náklady pohřbu či náklady soupisu a ocenění pozůstalosti; neodečítají se však dluhy, které vyplývají z poslední vůle, jako jsou např. odkazy), dále povinné díly nepominutelných dědiců a z této zbylé „čisté“ části pozůstalosti byla vypočtena hledaná čtvrtina.163 Vedle sebe se tak staví pojmy „volná čtvrtina“ a „čistá čtvrtina“. Domnívám se, že přes mírně odlišné označení jde o pojmy obsahově totožné.

NOZ stanoví, že při posledním pořízení formou dědické smlouvy čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná. Ve světle výše uvedeného obsahu důvodové zprávy tak nemá být tato čtvrtina zatížena právem na povinný díl nepominutelného dědice164 či jiným omezením. K těmto dvěma požadavkům lze uvést následující poznámky:

163 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 565; MAYR, op. cit., s. 307.

164 Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Nepominutelným dědicům náleží z pozůstalosti povinný díl. Tato právní úprava obsažená v §§ 1642 a 1643 odst. 1 NOZ zůstává do svého obsahu stejná jako v předchozím občanském zákoníku – srov.

§§ 479 ObčZ. V té se však hovoří pouze o potomcích a není činěno výslovného rozdílu mezi dětmi zůstavitele a jejich potomky. Podle § 1644 odst. 2 NOZ se nepřihlédne k části pořízení pro případ smrti, která by povinný díl nepominutelného dědice nezohledňovala. Dřívější právní úprava, účinná od 1. 4. 1983, pro tyto případy dovozovala částečnou relativní neplatnost části takového pořízení pro případ smrti – srov. § 40a ve spojení s § 479 ObčZ. Zásadní změna s novým civilněprávním kodexem nastává také ve stanovení výše povinného dílu nepominutelných dědiců. Zatímco dříve činila tato výše u nezletilých potomků celý jejich zákonný podíl a u zletilých potomků polovinu jejich zákonného podílu, podle § 1643 odst. 2 NOZ činí tato výše u nezletilých pouze tři čtvrtiny

a/ Výpočet povinného dílu nepominutelného dědice se stanoví v hlavních rysech stejným způsobem v NOZ jako za účinnosti ABGB – od pozůstalosti se pro účely výpočtu povinného dílu odečtou dluhy zůstavitele a jiné závady, které na majetku zůstavitele vázly již v době zůstavitelovy smrti, avšak neodečítají se odkazy a jiné závady pozůstalosti vznikající z posledního pořízení zůstavitele.165 Nutné je počítat též s automatickou kolací – započtením na povinný díl podle §§ 1660 a 1661 NOZ; pouze v kolaci spočívají určité drobné rozdíly mezi NOZ a ABGB.

b/ Co konkrétně patří mezi jiná omezení? § 1585 odst. 1 NOZ hovoří o volné čtvrtině pozůstalosti. Pozůstalost je § 1475 odst. 2 NOZ definována jako celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jmění pak definuje § 495 druhá věta NOZ jako souhrn majetku a dluhů osoby. Do pozůstalosti tedy náleží i dluhy. Pokud má zůstat volná k jiným způsobům pořízení čtvrtina pozůstalosti, pak do této volné čtvrtiny spadají i dluhy, které je nutné odečíst od pozůstalostních aktiv.

V důsledku předchozích úvah mám tedy za to, že pro výpočet volné čtvrtiny pozůstalosti dle NOZ lze použít Roučkova či Mayrova výpočtu čisté čtvrtiny pozůstalosti dle ABGB – od zůstavitelova majetku se odečtou dluhy, to však mimo dluhů vycházejících ze zůstavitelova pořízení pro případ smrti, a povinný díl nepominutelného dědice. Čtvrtina ze zbývající hodnoty pozůstalosti potom tvoří hledanou volnou kvartu.

V důsledku § 1585 odst. 1 NOZ tak zůstavitel v praxi bude balancovat mezi Xxxxxxx a Charybdou, kterou tvoří povinný díl nepominutelných dědiců a další zbývající závady na pozůstalosti (dluhy, odkazy), aby byla dodržena volná čtvrtina pozůstalosti. Domnívám se, že pro zůstavitele bude činit obtíže odhadnout výši hodnoty povinného dílu konkrétního nepominutelného dědice, který může být zkracován prostřednictvím kolace o majetek, který zůstavitel poskytl nepominutelnému dědici i před mnoha lety, natož potom odečítat ještě další dluhy a hodnotu odkazů. Lze očekávat, že z opatrnosti bude zůstavitel uzavírat dědickou smlouvu raději o mnohem menší části pozůstalosti, než o které by mohl. Z důvodu obtížné odhadnutelnosti výše různých dílů pozůstalosti je také pravděpodobné, že určité „zbytkové“ části pozůstalosti zůstanou pořízeními zůstavitele nedotčeny a bude u nich nastupovat intestátní dědická posloupnost. Tím se bude dědické řízení přirozeně komplikovat. Ostatně komplikace dědického řízení nastane i v případě

zákonného podílu, u zletilých pouhou čtvrtinu. Výše povinných dílů nepominutelných dědiců má určitý dopad též do sféry dědických smluv.

165 Srov. § 1655 odst. 1 a § 1656 NOZ a §§ 784 a 786 ABGB. Dále srov. XXXXXX, 1937, op. cit., s. 133.

nesprávného odhadnutí volné čtvrtiny pozůstalosti, neboť následkem porušení ust.

§ 1585 odst. 1 NOZ o volné čtvrtině bude částečná neplatnost dědické smlouvy.166 Zdali

však neplatnost absolutní či neplatnost relativní?

Neplatnost v takovém případě dovozoval již ABGB.167 Ten však nerozlišoval mezi neplatností absolutní a relativní, jak činí NOZ v §§ 586 až 588. Absolutní neplatnost zde nastává v případě právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (o ostatních důvodech absolutní neplatnosti nemá smyslu v případech dědických smluv hovořit). Rozpor se zákonem při porušení § 1585 odst. 1 NOZ sice nepochybně shledáme, avšak narušení veřejného pořádku jakožto právem neurčeného pojmu168 zde dovodíme sotva. Zdá se tak, že porušení § 1585 odst. 1 NOZ bude sankcionováno toliko relativní neplatností. Je však v daném případě neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby? Dle komentáře k původnímu ABGB se jednalo čistě o ochranu zůstavitele;169 za současné situace zůstává tato otázka otevřenou. Může se tedy dovolat částečné relativní neplatnosti dědické smlouvy pro porušení ustanovení o volné čtvrtině pouze zůstavitel, nebo i další osoby mající na tom právní zájem?

Do NOZ byly zahrnuty dosavadní judikaturní závěry170 o tom, že k povinným dílům nevyloučených nepominutelných dědiců nepřirůstá uvolněný povinný díl vyloučeného nepominutelného dědice – srov. § 1645 NOZ.171 V případě, kdy některý z nepominutelných dědiců bude z dědictví vyloučen (platné vydědění výslovně nebo mlčky dle § 1651 odst. 2 NOZ, dědická nezpůsobilost, odmítnutí dědictví, kolace aj.), tak ovšem není zcela jasné, zda uvolněný povinný díl vyloučeného nepominutelného dědice bude přirůstat k třem čtvrtinám pozůstalosti, o kterých může zůstavitel pořídit dědickou smlouvou, anebo propadne intestátní posloupnosti (v takovém případě si lze dobře představit, že pozůstalost připadne dědicům i z více jak tří různých dědických

166 Obdobná situace nastane třeba i v případě, kdy zůstavitelem vyděděný nepominutelný dědic se dovolá neplatnosti vydědění. Tím se přirozeně zvětší i čtvrtina pozůstalosti, která musí zůstat volná.

167 Srov. např. XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, s. 566.

168 XXXXXXXX, op. cit., s. 1020, praví hned v úvodu, že veřejný pořádek představuje právním předpisem neurčený pojem.

169 XXXXXXX, op. cit., s. 638. Volná kvarta (v tehdejší právní úpravě však čistá kvarta) byla zavedena, dle kouzelných slovních obratů Zeillerova komentáře, kvůli tomu, že zůstavitel se mnohdy láskou ke svému manželu či lichotkami nechává strhnout k neuvážené štědrosti, které později často lituje.

170 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod zn. R 19/2013 civ.

170 Xxxx xxx. § 1645 NOZ se při výpočtu povinných dílů ostatních nepominutelných dědiců postupuje, jako by z dědického práva nebyl vyloučen ten nepominutelný dědic, jenž se povinného dílu zřekl (zásada exheredatus partem facit ad minuendam). Podíl vyloučeného tak způsobuje poměrné zmenšení ostatních povinných dílů.

titulů – dědickou smlouvou bude určen smluvní dědic nezatížené části pozůstalosti, ze zákona budou dědit nevyloučení nepominutelní dědicové a o zbývající části majetku může zůstavitel pořídit závěť s dovětkem). Řešení přinese patrně až soudní praxe. Mám za to, že uvolněný povinný díl vyloučeného nepominutelného dědice intestátní dědické posloupnosti nepropadne a stane se součástí pozůstalostní masy, o které může zůstavitel pořizovat dědickou smlouvou. Takové řešení by odpovídalo charakteru právní úpravy, kdy dědická posloupnost podle zákona je vymezena až na posledním místě po posloupnosti z dědické smlouvy a závěti a kdy je kladen větší důraz na vůli zůstavitele. Lze si ovšem zajisté představit i odlišnou právní argumentaci.

Eliminovat problém s povinným dílem může zůstavitel tím, že uzavře

s nepominutelným dědicem smlouvu o zřeknutí se dědického práva. Ta vyžaduje dle

§ 1484 odst. 3 NOZ též formu veřejné listiny, stejně jako dědická smlouva. Nabízí se proto možnost uzavřít smíšené právní jednání při jediné schůzce s notářem, které by se účastnili zůstavitel, nepominutelný dědic i smluvní dědic. Jak by se k takové možnosti stavěla notářská praxe, si netroufám odhadnout.

Redukci majetkového rozsahu dědické smlouvy u zůstavitelů s omezenou svéprávností bylo pojednáno v kapitole o náležitostech subjektů dědických smluv, a není tedy již účelem této kapitoly se k danému tématu znovu navracet.

6 ÚČINKY DĚDICKÉ SMLOUVY

6.1 Aleatorní čekatelské právo

S účinností dědické smlouvy nastává mezi zůstavitelem a smluvním dědicem tzv. princip koexistence – smluvnímu dědici vzniká pouze jakési aleatorní čekatelství,172 avšak přímé právo ke konkrétnímu zůstavitelově majetku získává pouze tehdy, když přežije zůstavitelovu smrt ve stavu dědické způsobilosti. Před tímto okamžikem není smluvní dědic oprávněn se domáhat svého nároku na dědictví přímo, zejména reivindikační či negatorní žalobou, i když je dědickou smlouvou za dědice povolán.173 K ochraně svého práva má možnost využít toliko právní prostředky nepřímé, kterými jsou kupř. žaloba o neúčinnost zkracujících darovacích smluv či posledních pořízení, která nejsou slučitelná s dědickou smlouvou, podle § 1588 odst. 2 NOZ. O aleatorním charakteru práva smluvního dědice lze hovořit z toho důvodu, že zůstavitel není i po uzavření dědické smlouvy omezen ve svém právu nakládat se svým majetkem, až na zákonné výjimky pořízení pro případ smrti a darovacích smluv; zůstavitel tak může během života veškerý svůj majetek spotřebovat, a očekávaná naděje smluvního dědice na získání zůstavitelova majetku se tak nemusí splnit – dle okolností, které závisejí pouze na zůstaviteli.

Z uvedeného plyne důležitý závěr, že smluvní dědic se vůči zůstaviteli nestává věřitelem, pokud jde o zůstavitelův majetek. Důsledkem tohoto faktu bude např. i nepoužitelnost institutu relativní neúčinnosti pro zůstavitelovy úkony, kterými mrhá se svým majetkem – § 590 odst. 2 NOZ tuto možnost dává věřiteli pouze tehdy, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem, kterým je

172 Jsem si vědom, že pojem „čekatelské právo“ je nutné užívat s opatrností a náležitým objasněním jeho obsahu. Pojem „čekatelství“ uvádí v českém právním prostředí např. XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 564. Termín Anwartschaft užívají i někteří švýcarští autoři, i když s tou výhradou, že je nutné zohlednit definici takového pojmu, jak je kde v konkrétním případě užívána. Kupř. německý autor Xxxxxx Xxxxx odmítá, že by smluvnímu dědici z dědické smlouvy vznikalo

„pravé“ čekatelské právo, a to právě kvůli neomezení zůstavitele nakládat se svým majetkem. Srov. XXXXX, Xxxxxx. Der Vertrag zugunsten Dritter. Tübingen: J. C. B. Xxxx (Xxxx Xxxxxxx), 1995, s. 208. MAYR, op. cit., s. 243 označuje vztah smluvního dědice k pozůstalosti jako „aufschiebend bedingtes Xxxxxxxx“. Z uvedených důvodů užívám pojmu „aleatorní čekatelské právo“, který má značit výrazně omezenou vymahatelnost takového práva smluvního dědice.

173 Srov. ze švýcarské literatury ANGST-XXXXX, Xxxxx. Die Rechtsstellung des Erben vor Eintritt des Erbfalles. Zürich: Juris, 1984, s. 24 – smluvnímu dědici chybí před smrtí zůstavitele možnost právní ochrany z jeho čekatelství. XXXXX, Xxxxxx. Schadenersatz für entgangenes Erbe? Zur Haftung des Beraters in der Nachlassplanung. Aktuelle juristische Praxis/Pratique Juridique Actuelle. 2012, roč. 21, č. 5, s. 675 uvádí též rozsudek Apelačního dvora v Bernu z 24. února 1957 (publ. v Zeitschrift des bernischen Juristenvereins. 1959, roč. 95, s. 459), který výslovně shrnuje, že čekatelství smluvního dědice není právem a nelze z něj dovozovat žádnou pohledávku vůči zůstaviteli.

dlužníkův věřitel zkracován. Protože ale smluvní dědic není v tomto ohledu věřitelem zůstavitele, nemůže se tímto způsobem dovolat relativní neúčinnosti zůstavitelova nehospodárného jednání.

Aleatorní čekatelské právo, které smluvnímu dědici z dědické smlouvy vznikne, je dle § 1588 odst. 1 NOZ nepievoditelné, není-li v dědické smlouvě ujednán opak. Tedy sjednají-li si tak strany, může docházet ke změnám v subjektu dědické smlouvy čistě z jeho vůle, bez nutnosti následného souhlasu druhé smluvní strany. Nová právní úprava je v tomto ohledu odlišná od ABGB, kdy možnost převodu čekatelského práva z dědické smlouvy na zůstavitele nebyla možná.174

Může nastat otázka, zda aleatorní čekatelské právo z dědické smlouvy může piejít na třetí osobu. Ze zákonného termínu „převést své právo na jiného“ lze jazykovým výkladem dospět k závěru, že zakázán je a priori pievod, nikoli piechod práva. Poněvadž dědické právo je i v NOZ vystavěno na principech univerzální sukcese a piechodu majetku na jednotlivce,175 není tedy možné ani v nové právní úpravě pievádět práva na dědice pořízením pro případ smrti. Tímto způsobem dospějeme k závěru, že smluvnímu dědici není zakázáno zahrnovat jeho práva vyplývající z dědické smlouvy do posledního pořízení – zakázáno je mu a priori pouze tato práva převádět, což právě případ pořízení pro případ smrti není. Uvedenou argumentaci podporuje i ust. § 1589 odst. 2 NOZ – pokud zůstavitel odevzdá svůj majetek ještě za života smluvnímu dědici, potom platí, že práva a povinnosti z dědické smlouvy piecházejí na dědice smluvního dědice, není-li dojednáno něco jiného (obdoba § 534 odst. 3 ZGB – taktéž dispozitivní povahy). Zákon tedy dokonce počítá i s určitým konkrétním případem přechodu aleatorního čekatelského práva na právního nástupce smluvního dědice. Pokud je zákonem explicitně umožňován konkrétní případ přechodu práv z dědické smlouvy, potom nemůže být tato možnost zároveň vyloučena.

Lze však uvést i další úvahy, dotýkající se přechodu čekatelského práva z dědické smlouvy. Tak např. jisté ochrany jsou hodny též zájmy smluvního dědice vycházející z úplatné dědické smlouvy, kdy smluvní dědic takto povolaný za svého života již poskytnul zůstaviteli plnění; předemřením zůstavitele by při striktně jednostranném výkladu NOZ mělo jeho plnění teoreticky (a přirozeně zcela nespravedlivě) přijít vniveč. Na druhé straně je však zapotřebí uvážit užití výkladu teleologického, neboť umožnění dědění čekatelského práva by znamenalo v mnohých případech příkrý rozpor s vůlí zůstavitele, která má být novou právní úpravou

174 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 564.

175 XXXXX a kol., op. cit., s. 600.

chráněna na prvním místě.176 Aleatorní čekatelské právo by tak v konečném důsledku po smrti smluvního dědice, avšak stále za života zůstavitele, přešlo na třetí osobu, s níž zůstavitel vůbec nepočítal.

Švýcarský ZGB řeší tuto otázku jednoznačně a výslovně ust. § 515. Dle odst. 1 zanikají účinky dědické smlouvy se smrtí smluvního dědice, pokud tento předemře zůstavitele. Dle odst. 2, který se týká úplatných dědických smluv, jsou dědici smluvního dědice oprávněni požadovat po zůstaviteli vydání obohacení, které mu bylo poskytnuto smluvním dědicem v rámci plnění dědické smlouvy (ustanovení však má dispozitivní povahu!). Ustanovení nelze užít v případě, že zůstavitel odevzdá svůj majetek ještě za života smluvnímu dědici – tehdy zákon předvídá přechod práv z dědické smlouvy na dědice smluvního dědice.177 Pokud český zákonodárce přejímá obsah ustanovení ZGB, týkajících se dědické smlouvy, i do NOZ, přikláním se potom i z tohoto důvodu k interpretaci NOZ ve smyslu ZGB.

Domnívám se proto, že i v českém právním prostředí dědická smlouva stojí a padá s právní subjektivitou smluvního dědice a s výjimkou § 1589 odst. 2 NOZ z ní práva na třetí osoby nepřecházejí. V rámci spravedlivého uspořádání vzájemných vztahů je pak u úplatných dědických smluv nutné vypořádání bezdůvodného obohacení, které zůstaviteli vzniká se smrtí smluvního dědice v podobě přijatých plnění vycházejících z dědické smlouvy, a to z důvodu právního jednání, které odpadlo. Jedná se však o otázku, která postrádá jasného řešení – jak je uvedeno výše, lze nalézt určitá opodstatnění pro oba výklady.

Pokud se aleatorní čekatelské právo se smrtí zůstavitele skutečně změní v pravé právo dědické, získá smluvní dědic stejná práva jako dědic z jiného dědického titulu. Jak shrnuje Xxxxxx, „byl-li někdo dědickou smlouvou ustanoven za dědice, deferuje se mu v piípadě delace a má stejná práva, jaká vůbec z delace vyplývají, tudíž smluvní dědic má na vůli dědictví piijmouti.“178 Je tedy zřejmé, že i smluvní dědic může po smrti zůstavitele dědictví odmítnout či učinit výhradu soupisu – takový závěr je přirozený, když napadlé dědictví může být předlužené, obtížené velkým množstvím odkazů apod.

176 XXXXX a kol., op. cit., s. 642; XXXXXX, 2012, op. cit., s. 3. Dále srov. např. ust. § 1502 NOZ, zacílené též na ochranu projevené vůle zůstavitele.

177 Srov. XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 288. Srov. § 534 ZGB.

178 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 563–564.

6.2 Fixace vůle zůstavitele

6.2.1 Obecné úvahy

Jak bylo výše uvedeno, z některých zákonných ustanovení, z důvodové zprávy i z odborné literatury lze dovodit, že dědická smlouva je nejsilnějším dědickým titulem. Lze tak snad jednoduchou logickou cestou dospět k závěru, že pokud dědická smlouva oplývá vyšší právní silou než závěť, přičítá zákonodárce právě dědické smlouvě nejlepší způsobilost naplnit svobodnou vůli zůstavitele (Xxxxx Xxxxxxxx vyjadřuje svůj názor,179 že „dědická smlouva je velmi silným dědickým titulem, v němž je xxxx xxxxxx autonomie vůle zůstavitelům“)? Pokud přijmeme představu, že zůstavitelova vůle při uzavírání dědické smlouvy bude vycházet z úplných informací

o smluvním dědici a z dobrého odhadu o vývoji budoucích vztahů se smluvním dědicem, potom by bylo možné takový závěr učinit.

Dědická smlouva je pro zůstavitele závazná co do ustanovení dědice, nikoli však do dalšího xxxxxx000 – zůstavitel může i přes existující platnou dědickou smlouvu dále nakládat se svým majetkem až do jeho úplného spotřebování, až na jisté výjimky:

K omezení vůle zůstavitele co do dispozice se svým majetkem je nutné počítat darování a pořízení pro případ smrti, která by byla s dědickou smlouvou v rozporu (§ 1588 odst. 1, odst. 2 NOZ). Po zůstaviteli se však nepožaduje, aby svůj majetek udržoval nebo případně rozmnožoval ve prospěch smluvního dědice.181

Dědickou smlouvu lze tak označit též jako právní institut, který oproti jiným typům pořízení pro případ smrti do značné míry nerespektuje římskoprávní zásadu ambulatoria est voluntas defuncti usque ad supremum vitae exitum, neboť dědická smlouva v podstatě fixuje vůli zůstavitele, aktuální v určitém okamžiku, bez valného ohledu na její následně přirozeně nastávající změny.182 Zajímavé je v tomto ohledu právně teoretické dělení, ke kterému dospěla švýcarská právní teorie i praxe.183 Dle této existují poslední pořízení (letztwillige Verfügungen) a pořízení pro případ smrti (Verfügungen Todes wegen); do první skupiny náleží závěť, do druhé pak dědická smlouva. Pořízení pro případ smrti neobsahují zůstavitelovu skutečnou poslední vůli,

179 XXXXXXXX, op. cit., s. 296.

180 TUOR, XXXXXXXX a kol., op. cit., s. 611 a 627 an.

181 XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 221.

182 Za ještě větší pozornost stojí ust. § 1485 odst. 2 NOZ, které umožňuje smluvně fixovat též vůli dědice, jenž tak ztratí možnost v budoucnu dědictví z dědické smlouvy odmítnout.

183 To se projevilo více než zřejmě u interpretačního problému § 81 ZGB ohledně zřizování nadace pořízením pro případ smrti – srov. např. XXXXXX, Xxxxxxx. Die europäische Stiftung. Berlin: De Gruyter, 2007, s. 142.

ale pouze jeho vůli existentní před určitou dobou, kterou však zároveň sám zůstavitel zafixoval prostřednictvím dědické smlouvy i do budoucna.

Způsobit zánik nastoupivších účinků fixace vůle u dědické smlouvy lze více způsoby, které jsou blíže popsány v kapitole o zániku dědické smlouvy. Protože fixace vůle je neoddělitelnou náležitostí dědické smlouvy, není možné, aby zanikly účinky fixace vůle bez současného zániku samotné dědické smlouvy; v opačném případě by se jednalo o pouhý nezávazný příslib a jednostranné právní jednání. Ze způsobů zániku dědické smlouvy je na tomto místě dobré upozornit zejména na již rozebíranou neplatnost z důvodu chybějících náležitostí právního jednání, ale také na možnost odstoupení. Právě ujednání dalších možností odstoupení mimo těch v zákoně jmenovaných představuje významné ulehčení důsledků dědické smlouvy pro její účastníky, kteří touto cestou mohou fixaci vůle omezit. Je proto vhodné, aby smluvní strany při sjednávání dědické smlouvy věnovaly možnostem odstoupení náležitou pozornost.

6.2.2 Výhrady – smluvní důvody odstoupení či rozvazovací podmínky

Xxxxxxxxx Xxxxxxxx-Xxxxxxxx, ale též Xxxxx Xxxxxxxxxxx či Xxx Xxxxxxxx000 považují za přípustné ujednání výhrad v dědické smlouvě, a to jak výhrad umožňujících zánik dědické smlouvy, tak i její změnu. Možnost uplatnění blíže specifikovaných výhrad od 1. 1. 2006 umožňuje výslovně i nové ust. § 86a ZGB. Jako výhrady definuje Xxxxxxxx-Xxxxxxxx smluvně sjednané klauzule, umožňující jednostranné zrušení či změnu jinak závazných ujednání ještě za života zůstavitele. Někteří švýcarští autoři takovou možnost výhrad v dědické smlouvě odmítají s tím, že dědické smlouvě by tak byl odňat její závazný charakter a stala by se v podstatě jednostranným pořízením pro případ smrti.185 Je však skutečností, že obsah výhrady i její samotné sjednání vychází toliko z vůle stran, nikoliv ze zákona. Osobně zde tedy spatřuji oproti jednostrannému pořízení pro případ smrti významný rozdíl. Švýcarská právní teorie přisuzuje takovým výhradám charakter rozvazovací podmínky,186 i když z pohledu českého práva si např. právě Xxxxxxxx-Xxxxxxxx v podstatě protiřečí, když na jedné straně se připojuje k názorům považujícím výhrady v dědické smlouvě za rozvazovací podmínky, na druhé straně však zároveň dodává, že dědická smlouva zůstane platnou, pokud se oprávněná strana rozvazovací podmínky nedovolá.187

184 XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 416 an., XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 284, XXXXXXXX, op. cit., s. 149–153.

185 Srov. dle XXXXXXXX-MILAUER, op. cit., s. 419, pozn. 1182.

186 Ibidem, s. 429.

187 Ibidem, s. 432.

S podmínkami („výminkami“) v pořízeních pro případ smrti počítal i ABGB, jak stanovil § 695: „Zůstavitel může svoje ustanovení omeziti výminkou, určením času, piíkazem nebo projeveným úmyslem.“ V následujícím ustanovení § 696 byly výslovně jmenovány podmínky odkládací a rozvazovací. § 1251 ABGB stanovil aplikaci obecné úpravy podmínek i na dědickou smlouvu: „Co bylo iečeno o výminkách pii smlouvách vůbec, toho musí býti použito i na dědické smlouvy mezi manžely.“ Tak souhlasí i Xxx Xxxxxx,188 který pouze podotýká, že pro dědické smlouvy nenalezne využití tehdejší

§ 900 ABGB, podle kterého právo, vázané na odkládací podmínku, přecházelo i na dědice.

Výhrady umožňující zánik dědické smlouvy se dle mého názoru uplatní i v současném českém právu. Jejich charakter lze patrně posoudit též jako rozvazovací podmínky – mimo jiné. Zákon stanovení podmínek v pořízeních pro případ smrti umožňuje na základě ust. § 1551 an. a 1561 an. pro závěť a § 1587 NOZ pro dědickou smlouvu. Posledně jmenované odkazuje na obecná ustanovení §§ 548 a 549 NOZ (nepoužije se tedy úprava vedlejších doložek v závěti),189 jež obsahují i úpravu podmínky rozvazovací. I rezolutivní podmínku je tak možné do dědické smlouvy pojmout. Tomuto závěru napovídá i průběh legislativních prací na NOZ – ačkoliv původní návrh zákona v tehdejším ust. § 1329 uváděl, že rozvazovací podmínku v dědické smlouvě sjednat nelze (což např. Xxxxxx Xxxxxx označil za standardní řešení)190, do konečného znění NOZ nebylo toto ustanovení zařazeno.

Právo však zaniká již nastoupením rozvazovací podmínky, aniž by bylo nutné se toho dovolávat, nesjednají-li si strany něco jiného.191 Je tedy možné ujednat si i takovou rozvazovací podmínku, která zánik dědické smlouvy vyvolá teprve tehdy, až se jí zůstavitel (event. druhá smluvní strana) dovolá. Česká právní praxe je tedy doposud od švýcarské teorie poněkud odlišná.

Stejného důsledku lze dle mého přesvědčení docílit též na základě ustanovení obecné části závazkového práva § 2001 NOZ – výhrada v dědické smlouvě se totiž může podřadit i pod smluvní důvody odstoupení od dědické smlouvy, pokud je strany výslovně ujednají jako důvod odstoupení. Protože výhrady samy o sobě nejsou pořízeními pro případ smrti, nejsou omezeny typově. Zákon neomezuje smluvní

188 XXXXXX, 1937, op. cit., s. 54.

189 XXXXX a kol., op. cit., s. 650. Důvodová zpráva demonstruje na použití obecné úpravy vedlejších doložek smluvní povahu dědické smlouvy.

190 XXXXXX, Xxxxxx. Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku II. Ad Notam. 2005, roč. 11, č. 5,

s. 166 an. Podobně KARHANOVÁ, op. cit., s. 164.

191 Z poslední judikatury rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4342/2011 ze dne 30. 4. 2013. Dále např. XXXXXXX, XXXXXX, XXXXXXX, HULMÁK a kol., op. cit., s. 330, nebo XXXXXXXX, op. cit., s. 783.

svobodu a umožňuje i inominátní smlouvy; domnívám se tedy, že i jednotlivá smluvní ustanovení – výhrady – nejsou zákonem omezena, mimo obecných korektivů (dobré mravy).192

Mezi sjednáním dědické smlouvy a nápadem dědictví může uplynout značně dlouhá doba. Smluvní důvody odstoupení, eventuálně změny dědické smlouvy je proto vhodné koncipovat dosti široce, tak aby dopadaly na co největší počet případů, které mohou eventuálně nastat. Na druhou stranu je nutné vyvážit tuto šíři i dostatečnou konkretizací, aby nevznikly interpretační obtíže. Sjednání smluvních důvodů odstoupení tedy nepředstavuje úkol zdaleka jednoduchý a bude vyžadovat značnou kontraktační zkušenost.

6.2.3 Ochrana zůstavitele a fixace vůle

Z předestřených účinků dědické smlouvy, fixující zejména vůli zůstavitele, je jasné, že dědická smlouva vyžaduje jistou pevnost vůle, předvídavost a rozvážnost zůstavitele. Právě zejména jeho projev vůle vtělený do dědické smlouvy postrádá jednostranné odvolatelnosti, až na zákonem vymezené případy; čelit tomuto následku částečně lze vhodně sjednanými výhradami – rozvazovacími podmínkami či smluvními důvody odstoupení od dědické smlouvy.

Domnívám se, že zákonodárce klade na kvalitu, stálost vůle zůstavitele a jeho obezřetnost vysoké, až akademické požadavky, jejichž skutečné splnění však ve velké míře případů nelze reálně očekávat. Je tedy k posouzení, zda dědická smlouva volnost vůle zůstavitele ve svých faktických důsledcích spíše neomezuje.193 Mám za to, že pokud zákonodárce staví vůli zůstavitele do popředí před zájmy jiných osob,194 není zcela na místě ponechávat zůstaviteli zároveň možnost svazovat si ruce vlastním neuváženým právním jednáním s trvalými následky, nýbrž naopak, paradoxně, poskytnout vůli zůstavitele ochranu před sebou samotnou. A to zvlášť, pokud se jedná o právní institut, který z domácího právního řádu vymizel na více než šedesát let, a právní povědomí běžných právních subjektů o jeho obsahu není na vysoké úrovni. Za takových podmínek se institut dědické smlouvy může velmi snadno stát dvojsečnou

192 Srov. též kapitoly 10.9. a 10.10. o zániku dědické smlouvy odstoupením, splněním rozvazovací podmínky a uplynutím času.

193 Nabízí se poněkud nepěkné přirovnání k trvalosti vůle, projevené při uzavírání manželství. Právě manželství představuje dle mého názoru k chvíli činění posledního pořízení srovnatelný, obdobně závažný okamžik v lidském životě, kdy subjekt projevující svou vůli si je vlivem tradice a dlouhodobého společenského přesvědčení vědom jeho důležitosti a kýžené trvalosti jeho výsledku. Přesto dle statistických údajů dospěje u značné části manželství změna vůle jednoho či obou manželů do takového stadia, že manželství zanikne rozvodem.

194 XXXXXX, 2012, op. cit., s. 3.

zbraní v rukou zůstavitele, který nedokáže dostatečně odhadnout budoucí vývoj. Právě výše uvedená možnost výhrad v dědické smlouvě by mohla takové negativní následky eliminovat.

Předestírám též k úvaze, ryze z pragmatických důvodů, zda neomezit možnost uzavření platné dědické smlouvy pouze mezi subjekty, kde faktická změna vůle zůstavitele tolik nepodléhá nejrůznějším vlivům a vykazuje vyšší stálost. Za úvahu stojí návrh Xxxxx Xxxxxx000 omezit dědickou smlouvu pouze na fyzické osoby v blízkém poměru rodinném či obdobném. K tomuto názoru se mohu v podstatě připojit, byť tedy z jiného důvodu, než jakým je pouhá zneužitelnost dědické smlouvy jako nástroje prosazování zájmů třetích osob mimo zůstavitelovu rodinu (typicky věřitelé zůstavitele či jeho rodinných příslušníků). Omezení rozsahu personálního dopadu ustanovení o dědické smlouvě není zcela neobvyklé – konečně i v někdejší úpravě ABGB (srov. ust.

§ 1249) existovala možnost platně uzavřít dědickou smlouvu pouze mezi manžely, podmíněně též mezi snoubenci, a dědici mohli být ustanoveni též jen manželé.

6.2.4 Použitelnost změny okolností na dědickou smlouvu?

S touto otázkou však souvisí též problematika změny okolností, regulovaná v §§ 1764–1766 NOZ. Dojde-li ke změně okolností tak podstatně, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě. To platí však pouze za předpokladu, že dotčená strana nemohla takovou změnu rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy či se stala dotčené straně až poté známou. Důsledkem jednání stran o smlouvě, plynoucího z uplatnění práva dle § 1765 odst. 2 NOZ, může být buďto privativní či kumulativní novace, nebo smluvní zánik smlouvy. Nedohodnou-li se strany a uplatnila-li dotčená strana své právo u druhé strany – obvykle v hmotněprávní lhůtě 2 měsíce,196 může k návrhu kterékoliv z nich změnit nebo zrušit smlouvu soud podle § 1766 odst. 1 NOZ.

Důležitá je skutečnost, že zákonodárce neužívá imperativu a soudu nestanoví povinnost změnit nebo zrušit smlouvu, byť by dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky stanovené v § 1765 odst. 1 NOZ. Je možné se tedy přít o to, zda právní úprava

195 XXXXX, op. cit., s. 8.

196 V zákoně použitý výraz „má se za to“ je zákonodárcem pojímán jako znak vyvratitelné domněnky – srov. XXXXX a kol., op. cit., s. 53. Strana, která směřuje soudu svůj návrh podle § 1766 odst. 1 NOZ, tak má možnost prokázat, že dvouměsíční lhůta není přiměřená k tomu, aby strana musela zjistit změnu okolností.

změny okolností bude použitelná i na dědickou smlouvu. Již v rámci této práce byl odmítnut význam omylu o budoucích okolnostech pro platnost dědické smlouvy. Mezi budoucí okolnosti, podléhající vývoji, bude zajisté možné zařadit i hodnotu plnění stran dědické smlouvy a jejich vzájemnou ekvivalenci.

§ 1765 NOZ spočívá na vyhodnocení ekvivalence plnění stran. Ustanovení dopadá na změny v hodnotě plnění a z něj plynoucí zvýhodnění či znevýhodnění stran nad určitou míru. Zhodnocování ekvivalence plnění u dědické smlouvy je vrcholně obtížné, založené na výrazně subjektivní bázi – byť by se jinak jevila jistá objektivní nerovnost plnění. Pozůstalost, resp. dědictví přirozeně běžně obsahuje předměty mající pouze cenu obliby, zejména ale hodnotu plnění zůstavitele je prakticky nemožné stanovit, neboť i hodnota potencionálního dědictví po zůstaviteli se mění každým okamžikem a může zaznamenat nečekané výkyvy. Navíc se jedná

o poměřování hodnoty plnění mezi živými a plnění pro případ smrti.

Dle mého názoru je proto velmi nesnadné stanovit, zda práva a povinnosti stran dědické smlouvy jsou v takové nerovnováze, aby docházelo k hrubému znevýhodnění jedné ze stran. Právě z těchto důvodů je nasnadě názor, že na dědickou smlouvu není možné aplikovat právní úpravu reflektující změnu okolností, obsaženou v §§ 1764–1766 NOZ. Uplatnění tohoto názoru však zároveň brání ust. § 2 odst. 3 NOZ o výkladu a použití právního předpisu, které nesmí být v rozporu s dobrými mravy…

Mnoho křiklavých případů, na které by ustanovení o dobrých mravech dopadalo, však v praxi bude vyloučeno z ochrany podle § 1766 NOZ, neboť se bude jednat o změnu poměrů, kterou šlo rozumně předpokládat. Namátkou je možné si představit zůstavitele, který ustanoví smluvního dědice oproti pravidelnému vyplácení konkrétně určené částky, aniž do dědické smlouvy zakomponuje inflační doložku.

Domnívám se, že v praxi bude nutné k použití institutu změny okolností u dědické smlouvy přistupovat s krajní opatrností a využívat jej skutečně toliko v konkrétních případech, kdy by výklad právního předpisu byl v rozporu s dobrými mravy. Ostatně je možné předpokládat, že takových případů bez toho nebude velké množství, neboť mnoho z nich bude eliminováno právě tím, že dotčená strana dědické smlouvy mohla takový vývoj vnějších okolností rozumně předpokládat.

Jiný důvod užití zákonné klauzule rebus sic stantibus pro dědické smlouvy však dle mého přesvědčení není myslitelný. I zde lze užít argumentaci, předestřenou u omylu o budoucím stavu věcí (rozlišování mezi omylem o budoucím stavu věcí a klauzulí rebus sic stantibus nepokládám za smysluplné, i když část švýcarské

literatury a dokonce i soudní praxe bere tuto možnost vážně197). S ohledem na aleatorní moment dědické smlouvy – která tedy již sama v sobě díky svému charakteru obsahuje nejistotu pro obě strany – a navíc možnost rozumně předpokládat budoucí změny v hodnotě plnění apod. se institut změny okolností u dědické smlouvy obecně nepoužije. Takový názor sdílí např. i Xxxxxxxxx Xxxxxxxx-Xxxxxxxx, s níž se v tomto ohledu plně ztotožňuji.198 Dle mého se tedy nabízí pouze jediná, velmi omezená cesta pro užití tohoto institutu u dědické smlouvy, a to s využitím ustanovení o dobrých mravech.

Na druhé straně však zároveň neodmítám, aby si strany v dědické smlouvě sjednaly výhradu – rozvazovací podmínku či smluvní důvod odstoupení od smlouvy, ve které sjednají srozumitelný a dostatečně konkrétní a určitý důvod, pro který může být v budoucnu smlouva zrušena či změněna (hyperinflace apod.).199

6.3 Vznik povinnosti smluvního dědice plnit – u dědických smluv úplatných

Dědickou smlouvou úplatnou ustanovuje zůstavitel protistranu či třetí osobu dědicem a protistrana se zavazuje poskytnout za to dědici plnění. Již výše bylo uvedeno, že vzájemný právní vztah účastníků úplatné dědické smlouvy je právní teorií pojímán jako synallagmatický, tedy plnění stran je vzájemně podmíněno. Přitom plnění zůstavitele je ve své podstatě poskytnuto již samotným uzavřením dědické smlouvy a ustanovením dědice.

Plnění smluvního dědice může být také splněno jednorázově, avšak může být poskytováno i v pravidelných plněních na způsob smlouvy o důchodu, může spočívat klasicky též v osobní péči o zůstavitele či jiných konáních či opomenutích smluvního dědice. Jak bylo uvedeno výše, švýcarská právní teorie upozorňuje, že u dědických smluv lze obtížně poměřovat hodnotu vzájemných plnění zůstavitele a smluvního

197 XXXXXXXX, op. cit., s. 140–141, cituje rozsudek BGE 118 II 300. U omylu o budoucím stavu věcí, který může jako tzv. Grundlagenirrtum vyvolat neplatnost dědické smlouvy, má strana smlouvy určitou konkrétní, nesprávnou představu o budoucím stavu věcí a je přesvědčena o její správnosti, zároveň druhá strana si je vědoma toho, že při správné představě o těchto okolnostech by k uzavření dědické smlouvy vůbec nedošlo. Oproti tomu u klauzule rebus sic stantibus nemají strany dědické smlouvy žádnou představu o budoucích okolnostech a změna budoucích okolností ani nebyla předvídatelná. Osobně odmítám jak možnost využití omylu o budoucím stavu věcí, tak i klauzule rebus sic stantibus pro dědické smlouvy, z výše uvedených důvodů, k nimž patří zejména aleatorní moment dědické smlouvy a obecně nutnost předvídat i neočekávané změny.

198 XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 346–353.

199 XXXXXXXX, op. cit., s. 149–153. Důvody srov. v předchozí kapitole.

dědice a ekvivalence vzájemných plnění nehraje roli kvůli výrazně subjektivnímu

hodnocení každou stranou.200

Protože se jedná o dluh ze závazku (neboť na dědickou smlouvu se užijí i ustanovení o právu závazkovém), je i dluh z dědické smlouvy smluvní dědic povinen poskytovat řádně a včas v souladu se samotnou smlouvou a ust. § 1908 odst. 2 NOZ.201 Pokud tak neučiní, vystaví se nastoupení odpovědnosti – nejtypičtěji patrně za prodlení, jinak i za vady a potažmo za majetkovou újmu.

6.4 Neúčinnost pořízení pro případ smrti a darování podle § 1588 odst. 2 NOZ

§ 1588 NOZ stanoví, že dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal za svého života podle xxxxxxx. Pořídí-li však zůstavitel pro případ smrti nebo uzavře-li darovací smlouvu tak, že to s dědickou smlouvou není slučitelné, může se smluvní dědic dovolat neúčinnosti těchto právních jednání. Oproti staré právní úpravě rakouské tak došlo k určitému zpřísnění pro dispozice zůstavitele se svým majetkem. § 1252 ABGB nestanovil omezení pro darování; literatura dovozovala pouze omezení pro testamentární pořízení pro případ smrti.202

Při posuzování darování učiněných zůstavitelem bude nutné zkoumat slučitelnost takových právních jednání s dědickou smlouvou. Ne každé darování, co do svého rozsahu, bude nutně vyvolávat pochybnosti o slučitelnosti s dědickou smlouvou. Neslučitelným darováním by mohla být dispozice s převážnou částí zůstavitelova majetku, ovšem kde přesně vést hranici mezi přípustným a nepřípustným rozsahem, zůstane na judikatuře. Na věc lze pohlížet i z jiného pohledu – neslučitelné s dědickou smlouvou bude patrně takové darování, které by „fakticky činilo dědicem“ někoho jiného než smluvního dědice. Bylo by tedy snad možné posuzovat slučitelnost darování i podle toho, zda bylo darování jako celek učiněno jenom jednomu obdarovanému či většímu množství osob.

Xxxxx Xxxxxxxx si klade otázku, zda za současné právní úpravy bude moci smluvní dědic úspěšně napadnout darování zůstavitele k dobročinným účelům.203 Obecný zájem na takových dispozicích s majetkem ve prospěch kultury, sociálně potřebných jedinců, zdravotnictví apod. naráží na zájem jednotlivce – smluvního

200 Xxx xxxx. XXXXXXXX, op. cit., s. 54–70.

201 Dlužník musí svůj dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.

202 Srov. XXXXX, op. cit., s. 114, XXXXXXX, op. cit., s. 60, MAYR, op. cit., s. 244 aj. Na druhé straně ovšem judikatura neshledávala rozpor s dědickou smlouvou, pokud zůstavitel po jejím uzavření učinil darování pro případ smrti – srov. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ve Vídni ze dne 21. 9. 1881, č. 15038. In: Juristische Blätter. 1882, roč. 11, č. 17 – příloha, s. 205–208.

203 DOBEŠOVÁ, op. cit., s. 297.

dědice, v jehož faktický neprospěch by taková darování byla učiněna. Jak uvádí Xxxxx Xxxxxxxx, v německém právním prostředí nezakládá darování pro případ smrti možnost dovolat se jeho neúčinnosti,204 a to kvůli interpretaci úpravy § 2287 BGB – podle něho má smluvní dědic nárok napadnout smlouvu, kterou zůstavitel ve třech letech před svou smrtí zkracuje dědicův případný výhled na dědictví. Zde spatřuji oproti české úpravě podstatný rozdíl. Z § 1588 odst. 2 NOZ neplyne, že by měly být zohledňovány něčí zájmy či výhled, a proto i při posuzování darování k dobročinným účelům zůstane dle mého interpretačním hlediskem pouze slučitelnost s dědickou smlouvou, jak bylo uvedeno výše. Nedomnívám se tak, že by darování k dobročinným účelům měla být v této souvislosti posuzována jinak než veškerá jiná darování.

Odkaz je možné zřídit jako součást pořízení pro případ smrti.205 Podle § 1588 odst. 2 NOZ se může smluvní dědic dovolat neplatnosti pořízení pro případ smrti, které není slučitelné s dědickou smlouvou. Takovou možnost má zajisté i u pořízení pro případ smrti, které obsahuje odkazy. Zákon však nedává jasnou odpověď na otázku, zda bude možné dovolat se neplatnosti pořízení pro případ smrti, ve kterém určí zůstavitel za dědice stejnou osobu jako v dědické smlouvě, avšak oproti dědické smlouvě obtíží svou pozůstalost odkazy. Je snad možné vést úvahu o tom, zda jeden či dva bezvýznamné odkazy v takovém pořízení pro případ smrti jsou slučitelné s dědickou smlouvou, resp. xxxxx ještě a jak významných odkazů by slučitelnost s dědickou smlouvou splňovalo. Pokud má zůstavitel možnost zmařit alespoň částečně účinky dědické smlouvy prohýřením svého jmění ještě za života, domnívám se, že zásadě zachování hodnot by lépe odpovídalo, kdyby zůstavitel měl možnost určité dispozice se svým majetkem pro případ smrti formou odkazů i v rámci omezení § 1588 odst. 2 NOZ. Kvantifikace takovýchto dovolených odkazů by, samozřejmě, zůstala na bedrech judikatury a aplikace práva v rámci posuzování okolností konkrétních případů.

Úvahu Xxxxxx Xxxxxx o konkurenci několika dědických smluv existujících vedle sebe206 považuji za využitelnou pouze pro případ uvedený shora, kdy veškeré souběžně existující dědické smlouvy budou určovat téhož dědice a od sebe se budou odlišovat pouze ustanovením odkazů. Pokud má z Xxxxxxxx úvahy vyplynout možnost uzavření více dědických smluv s různými smluvními dědici, avšak vzájemně si konkurujících, pak takovou možnost nepovažuji sice za vyloučenou, avšak smluvní dědic z původní dědické smlouvy bude mít nepochybně možnost dovolat se neplatnosti následujících.

204 Ibidem, s. 295.

205 § 1594 odst. 2 NOZ. Samotný odkaz není pořízením pro případ smrti, srov. § 1491 NOZ.

206 XXXXX, Xxxxx. O dědické smlouvě a rozvodu manželství – krátké zamyšlení nad návrhem úpravy dědického práva. Bulletin advokacie, roč. 2004, č. 4, s. 63.

Pokud základním smyslem dědické smlouvy je ustanovení dědice, potom uzavření každé další dědické smlouvy s jiným smluvním dědicem nutně musí být v rozporu a neslučitelné s dědickou smlouvou předchozí. Možnost dovolat se neplatnosti následných konkurujících dědických smluv dovozuji z ust. § 1588 NOZ, které zakazuje pod sankcí relativní neplatnosti zůstaviteli pořídit o svém majetku pro případ smrti tak, že by to s (dříve uzavřenou) dědickou smlouvou nebylo slučitelné.

K § 1588 odst. 2 NOZ uvádí Xxxxxx Xxxxxx, že jde o relativní neúčinnost podle § 589 NOZ;207 o relativní neúčinnosti, případně neúčinnosti hovoří i Elšík208 a Pavelka, Xxxxxxxxxxx a Šmíd.209 S takto striktním závěrem nemohu souhlasit, neboť tomu neodpovídá znění zákona právě v úpravě relativní neúčinnosti. Žaloba o relativní neúčinnost podle § 589 NOZ může být využita v případě, že právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele. Opět je nutné si uvědomit, že věřitel (zde smluvní dědic) žádnou pohledávku vůči zůstaviteli nemá, natož vykonatelnou. Oproti názoru citovaných autorů se též nedomnívám, že by smluvní dědic smrtí zůstavitele tento nárok získal proti tomu, na koho přešel majetek z neúčinných právních jednání – stále totiž nebude naplněn předpoklad § 589 NOZ, že by dlužník (tedy zemřelý zůstavitel) svým jednáním zkracoval vykonatelnou pohledávku věřitele – v době jednání dlužníka taková pohledávka vůbec neexistovala a tato okolnost se smrtí dlužníka nijak nezmění. Právní nástupce dlužníka-zůstavitele potom zase svým vlastním jednáním žádnou pohledávku smluvního dědice nezkracuje, když smluvní dědic nemá žádnou pohledávku, pouze aleatorní čekatelské právo.

Švýcarský ZGB upravuje v § 519 žalobu o neplatnost právního jednání (Ungültigkeitsklage), která se uplatní při nesvéprávnosti subjektu, vadách vůle, při rozporu se zákonem a porušení dobrých mravů. Naproti tomu žaloba o neúčinnost (Herabsetzungsklage) dle § 522 an. ZGB je využitelná při překročení testovací volnosti zůstavitele (poškození povinných dílů nepominutelných dědiců). Komentář k ZGB uvádí, že právní jednání zůstavitele uvedená v § 494 odst. 3 ZGB jsou napadnutelná (anfechtungsbar); zároveň však žalobu, kterou lze jednání zůstavitele napadnout, označuje za „herabsetzungsähnliche Anfechtungsklage“ – tedy žalobu s obdobnými účinky jako žaloba o neúčinnost podle § 522 an. ZGB210 Ani švýcarská právní teorie však

207 XXXXXX, 2012, op. cit., s. 5.

208 XXXXX, op. cit., s. 8.

209 XXXXXXX, Xxx; XXXXXXXXXXX, Xxxx; XXXX, Xxxxx. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. Rekodifikační novinky. 2013, roč. 2, č. 5, s. 5.

210 BREITSCHMID, op. cit., s. 223 i s uvedením literatury, s. 224. Stejně ABT, Xxxxxx. Die Anfechtungsklage bei erbvertragswidrigen Verfügungen. Anwalts/Revue de l‘Avocat. 2011, roč. 14, č. 11–12, s. 478.

není zcela jednotná a existují i menšinové názory, které pro případy § 494 odst. 3 uvádějí žalobu na neplatnost.211 Judikát Spolkového soudu z 6. 11. 1975212 shrnuje, že pro případy právních jednání uvedených v § 494 odst. 3 ZGB nalézá analogického užití právní úprava §§ 522 a 523 ZGB žaloba o neúčinnost. Tato analogická žaloba však najde uplatnění teprve po smrti zůstavitele!213

Dle mého mínění tedy není možné bez dalšího uzavřít, že žaloba podle § 1588 odst. 2 NOZ se rovná žalobě o relativní neúčinnost podle § 589 NOZ. Bude patrně možné dovodit judikatorní závěr, že některá ustanovení § 589 an. lze analogicky vztáhnout na odpůrčí žalobu podle § 1588 odst. 2, která zůstává zcela samostatným typem žaloby. Tímto způsobem lze vyřešit problém, na která naráží Xxxxxx Xxxxxx v souladu se závěry švýcarské literatury – dovolat se neúčinnosti darování a pořízení pro případ smrti, nejsoucí v souladu s dědickou smlouvou, bude možné teprve po smrti zůstavitele; Xxxxxx si zde klade otázku, zda v této době vůbec bude smluvní dědic ještě mít zachovanou lhůtu k podání žaloby dle § 589. Domnívám se, že pokud žaloba podle

§ 1588 odst. 2 NOZ je samostatným typem žaloby a ust. § 589 an. se užijí pouze analogicky, není smluvní dědic lhůtami uvedenými v §§ 590 a 591 NOZ nutně vázán. K obdobnému závěru dospěla ostatně i švýcarský judikatura – pokud je dědic omezen v dispozici se zděděným majetkem pořízením pro případ smrti svého právního předchůdce, a přes toto omezení s majetkem disponuje, mohou oprávněné osoby podat žalobu bez lhůty o neúčinnost takových dispozic.214

K typické žalobě o neúčinnost podle § 1588 odst. 2 NOZ (resp. § 494 odst. 3 ZGB) se švýcarský Spolkový soud vyjádřil obšírněji v rozsudku 62 II 132.215 Dle závěrů tohoto judikátu není podmínkou žaloby, aby zůstavitel jednal v úmyslu poškodit smluvního dědice. K žalobě není aktivně legitimováno společenství všech dědiců, nýbrž toliko ten dědic, k porušení jehož práv došlo.

Naproti uvedenému lze souhlasit s názorem Xxxxxxx Xxxxxx, že dovolávat se neúčinnosti závěti, která není slučitelná s dědickou smlouvou, bude zbytečné. Pokud

§ 1590 NOZ stanoví, že zrušit své povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel pořízením závěti, která ke své účinnosti vyžaduje souhlas smluvního dědice, pak bez

211 XXXXXXXX, Xxxx. Die Ungültigkeit der Verfügungen von Todes wegen. Bern: P. G. Xxxxxx, 1954.

212 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 6. 11. 1975 ve věci S. R. proti P., BGE 101 II 305.

213 Tak i ABT, 2011, op. cit., s. 479.

214 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 4. 12. 1964 ve věci Knie proti Xxxxx a spol., uveřejněn ve sbírce pod zn. 90 II 476. Obdobně rozsudek Spolkového soudu ze dne 21. 6. 1963 ve věci Graf a Graf- Jéquier proti Commune d’Ollon, uveřejněn ve sbírce pod zn. 89 II 182, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 17. 2. 1955 ve věci Xxxxx proti Xxxxxxx, uveřejněn ve sbírce pod sp. zn. 81 II 22.

215 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 13. 7. 1936 ve věci Xxxxxxxx a spol. proti Xxxxxx a spol.,

uveřejněný ve sbírce pod zn. 62 II 132.

jeho souhlasu nenabude účinnosti sama o sobě a není nutné se prohlášení takové neúčinnosti domáhat vydáním soudního rozhodnutí.

6.5 Qui bono? Xxxx zůstavitel a smluvní dědic v roli škůdců

V rámci objektivnosti pohledu na problém je však nutné pozastavit se nad klasickou otázkou qui bono?

Zůstavitel, disponující možností testovat prostřednictvím kdykoli odvolatelné závěti, patrně nebude shledávat zvlášť opodstatnitelné důvody, proč fixovat svou vůli bezúplatnou dědickou smlouvou, pokud sleduje pouze vlastní zájem. V praxi proto bude nepochybně převládat dědická smlouva úplatná, kterou bude zůstavitel uzavírat s vidinou zajištění konání či strpění něčeho smluvním dědicem. Smysluplnou volbou by se dědická smlouva mohla zůstaviteli jevit v případě, že by byla podmíněna kupř. péčí smluvního dědice o zůstavitele (kterážto péče by se tak stala pro smluvního dědice rázem atraktivnější). Je však zároveň nepochybné, že péče smluvního dědice

o zůstavitele v průběhu času nemusí již vykazovat takovou „kvalitu“ a vztah zůstavitele ke smluvnímu dědici se zcela promění v negativní; s ohledem na zásadu pacta sunt servanda však bude dosažení zániku dědické smlouvy dosti obtížné.

§ 1252 ABGB ponechával zůstaviteli, jehož poměr ke smluvnímu dědici se zcela proměnil v negativní, možnost překazit nastoupení faktických materiálních účinků platně uzavřené dědické smlouvy – a to tím způsobem, že zůstavitel mohl svým majetkem za života volně disponovat – spotřebovat jej, zcizit, ba dokonce i darovat jej pro případ smrti. Zákon zůstaviteli nezakazoval dokonce ani takové dispozice s majetkem inter vivos, které sledovaly pouhé poškození smluvního dědice.216 Naproti tomu úprava NOZ zakotvuje v § 1588 odst. 2 nový institut odpůrčí žaloby proti právním úkonům zůstavitele, učiněným mortis causa, nebo v podobě darování inter vivos, pokud takové úkony nejsou slučitelné s dědickou smlouvou – čili zkracují budoucí obohacení smluvního dědice z dědictví. XXX tedy předkládá právní úpravu vůči zůstaviteli přísnější než ABGB. Pokud nebude přijat přes výslovné znění zákona extenzivní výklad ust. § 1588 odst. 2 NOZ, bude zůstaviteli stále zachována možnost zbavit se majetku ještě za svého života jeho spotřebováním, aby zmařil uspokojení smluvního dědice.217 Zůstavitel však nebude moci darovat pro případ smrti podstatnější části svého majetku, případně patrně i obcházet uvedené ustanovení prostřednictvím kupní či směnné smlouvy, kdy jako protiplnění za svůj majetek přijme zcela mizivou

216 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 564.

217 Vzhledem k doslovnému znění § 1588 odst. 1 NOZ zde patrně nepůjde o jednání in fraudem legis, když samotný zákon dává zůstaviteli libovůli nakládání se svým majetkem za života, kromě darování.

hodnotu.218 Zůstavitel tak je ve své eventuální roli úmyslného škůdce svého smluvního dědice NOZ zčásti omezován, a dosažení následků škůdného úmyslu je tak poněkud oddalováno. Nedomnívám se však, že by tato právní úprava zůstaviteli v podobných majetkových dispozicích zabránila. Pokud zůstavitel nemá možnost platně změnit svou vůli, aby po jeho smrti připadlo jeho jmění určité osobě, a zároveň ani nemá možnost činit darování svého majetku, které by účelu nechtěné dědické smlouvy odporovalo, může tak snadno nastat zvrácený důsledek takové situace – že zůstavitel bude vyvíjet snahu ještě během svého života urychleně veškerý svůj majetek nerozvážně prohýřit nadměrnými výdaji, uzavíráním nevýhodných kupních smluv apod. Uvedené možné (a vcelku přirozené) chování tak bude se tak nutně dostane do střetu se zásadami dědického práva – principem zachování hodnot a principem přechodu práv na jednotlivce.219 Stojí proto za úvahu, zda po vzoru německého práva (§ 2287 BGB) nezakotvit takovou právní úpravu, jež by z omezení § 1588 odst. 2 NOZ vyjmula darování k dobročinným účelům – uvedený problém by však bylo nutné podrobit širší diskuzi.

Smluvní dědic bezpochyby uvítá nabytí jistoty ohledně vůle zůstavitele, kterou mu dědická smlouva může přinést. Pro smluvního dědice je jistě výhodnější, když v jeho prospěch uzavře zůstavitel dědickou smlouvu, následkem které je v dispozici se svým majetkem přece jen výrazně omezen, než aby ustanovil dědice pouze závětí, odvolatelnou až do posledního okamžiku zůstavitelova života. Možnost, že se dědická smlouva stane smluvnímu dědici v průběhu času nevítanou, se však jeví jako dobře možná. Dědická smlouva sice nebrání smluvnímu dědici dědictví odmítnout či žádat soupis pozůstalosti, avšak pokud se smluvní dědic zaváže poskytovat zůstaviteli plnění a zůstavitel bude se svým majetkem zacházet tak nerozvážně, že se jeho hodnota bude rapidně zmenšovat, je cesta ven pro smluvního dědice také obtížná.

Není tedy nemyslitelné, že smluvnímu dědici vytane na mysli poskytovat zůstaviteli plnění takovým způsobem, že pro podstatné vady plnění bude zůstavitel donucen od dědické smlouvy odstoupit.220 Nepovažuji za pravděpodobné, že by se zůstavitel reálně domáhal po smluvním dědici, aby řádně plnil ze smlouvy – zůstavitel uzavírající úplatnou dědickou smlouvu obvykle k takovému postupu bude mít své

218 Jak již bylo uvedeno, domoci se relativní neúčinnosti zůstavitelova právního jednání kvůli mrhání majetkem zde nebude možné kvůli znění § 590 odst. 2 NOZ; neúčinnosti se může dovolat pouze věřitel, kterým však smluvní dědic není – má pouze aleatorní čekatelské právo k zůstavitelovu majetku.

219 XXXXXX, op. cit., s. 15–16.

220 Těmto myšlenkám se lze vyvarovat sjednáním smluvní pokuty pro případ neposkytování plnění smluvním dědicem řádně a včas.

důvody, jakými bude věk, zdravotní stav, nedostatek financí. Pokud se bude jednat

o plnění peněžité, byl by zůstavitel nucen podávat pravidelně žaloby o plnění jednotlivých splátek, aby si zajistil určitý přísun peněz od smluvního dědice. Pokud půjde o plnění nepeněžité (osobní péče o zůstavitele, zajištění bydlení apod.), je představa kvality vymoženého plnění vůbec tristní. Při jistých okolnostech, provázejících současné soudní řízení (průtahy v řízení, finanční náročnost, pokud nedojde k osvobození od povinnosti platit soudní poplatky a ustanovení právního zástupce), je téměř jisté, že zůstavitel by o plnění smluvního dědice bez toho byl připraven po dobu několika měsíců, spíše let221 vedení soudního řízení. Během této doby by mu tedy nebyly poskytovány sjednané finance, nebyla by mu poskytována péče, ubytování apod.

Pokud srovnáme postavení zůstavitele a smluvního dědice, má dle mého mínění smluvní dědic mnohem snazší možnost, jak se dědické smlouvy fakticky zbavit, než zůstavitel. Xxxx Xxxxx též upozorňuje na rozmanité možnosti zneužití institutu dědické smlouvy v neprospěch zůstavitele.222 Dědická smlouva v právní úpravě NOZ tak s ohledem na své faktické důsledky není dle mého názoru ani tak institutem k ochraně a respektu vůle zůstavitele, jako spíše převážně institutem k ochraně zájmů smluvního dědice.

Jak bylo uvedeno výše, může dědická smlouva svými důsledky svádět smluvní strany k podivuhodným nežádoucím jednáním, která budou mít pramálo společného s dosažením obecného dobrého. I z toho důvodu, aby bylo těmto jevům zabráněno, je u dědické smlouvy v každém případě přímo nutná dostatečně důkladná informovanost právních subjektů, zejména potom zůstavitele. I když ust. § 1582 odst. 2 NOZ vylučuje uzavření dědické smlouvy v jiné podobě než formou veřejné listiny, nepovažuji za vhodné ponechat poučovací úlohu pouze úřední osobě přítomné při uzavírání dědické smlouvy, ale zabezpečit včasné informování zůstavitele o významu a dopadu dědické smlouvy již v období časově předcházejícím (kupř. prostřednictvím médií, náležitým poučením právního zástupce zůstavitele apod.). To již z důvodu, že poučení úřední osoby je ze své povahy koncentrováno do jediného nedlouhého okamžiku, kdy právně neznalý účastník dědické smlouvy, již tak dost stresovaný přítomností v neznámém prostředí notářské kanceláře, je nucen napnout veškeré možnosti vnímání ke krátkému

221 Průměrná délka civilního soudního řízení v České republice v roce 2011 činila 284 dní. Statistická ročenka České republiky 2012. Český statistický úřad: Praha 2012, s. 726. Dostupné online: Internetové stránky Českého statistického úřadu

<xxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/0000xxxxxxxxxx.xxx/x/X0000X0000/xXxxx/000000.xxx> [cit. 7. 2. 2014].

222 XXXXX, op. cit., s. 8.

poučení úřední osoby, jež bude zajisté obsahovat množství všeobecně nerozšířených právních termínů o odlišném významu, než jaký mohou mít v běžné mluvě.

7 OBTÍŽNĚ INTERPRETOVATELNÝ § 1589 NOZ

7.1 Odst. 1

Důvodová zpráva k NOZ uvádí, že „dědickou smlouvou se zakládají majetkoprávní důsledky pro piípad smrti zůstavující smluvní strany. Právo na dědictví, které z této smlouvy vzniká, piedpokládá zůstavitelovu smrt a nastoupení dědice v toto právo. Proto se nijak nedotýká majetkových poměrů smluvních stran za jejich života. Dědická smlouva zakládá povolání smluvní strany za dědice – a jen to. Smluvnímu dědici má piipadnout to, co po zůstavitelově smrti z jeho majetku zbude.“223

Pokud se dopad dědické smlouvy má časově omezovat pouze na období po smrti zůstavitele, potom se na první pohled zdá být s tímto úmyslem zákonodárce v rozporu ust. § 1589 NOZ. Uvedené ustanovení explicitně pamatuje na možnost stran dědické smlouvy „převést“ na smluvního dědice majetek ještě za života zůstavitele.

Z formulace „dohodnou-li se strany“ lze přirozenou systematickou interpretací vyvodit, že dohodu o převodu majetku za života musí učinit strany dědické smlouvy. Méně jasným se zdá být význam ustanovení ve smyslu časovém – musí se strany dědické smlouvy na převodu majetku zůstavitele za života dohodnout právě v dědické smlouvě, nebo se může jednat o klasickou smlouvu nájemní, výprosu, výpůjčku…, kterou zůstavitel přenechává smluvnímu dědici do užívání majetek, a teprve určitý čas poté strany uzavřou dědickou smlouvu?224 K uvážení se nabízí také možnost fiduciárního převodu vlastnického práva budoucího zůstavitele s rezolutivní podmínkou – jakási obměna někdejšího tzv. darování pro případ smrti (donatio mortis causa), kde figurovala podmínka suspenzivní.

Úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě dle mého soudu vylučuje možnou interpretaci, že k přenechání majetku za života může dojít dědickou

223 XXXXX a kol., op. cit., s. 650.

224 Uvažovat zde zajisté nelze o smluvních typech, jejichž důsledkem je převod vlastnického práva k majetku – pokud by zůstavitel ještě za svého života převedl na jiného vlastnické právo k majetku kupř. smlouvou kupní či darovací, nemůže již následná dědická smlouva o tomtéž majetku vyvolávat žádné účinky, neboť nikdo nemůže na jiného převést víc práv, než má sám – v tomto případě víc, než má sám v okamžiku smrti. Pokud bychom připustili odlišný výklad, bylo by zapotřebí mít na paměti též daňové dopady takových ujednání mezi zůstavitelem a smluvním dědicem – pokud by došlo k převodu majetku za života zůstavitele na smluvního dědice např. kupní smlouvou, vystavovaly by se smluvní strany nebezpečí povinnosti zaplatit relativně vyšší daň z příjmu oproti dani dědické atp.

Pokud bychom snad eventuálně připustili nepravděpodobnou možnost, že smlouva vzešlá z § 1589 NOZ představuje zcela nový, zvláštní a samostatný titul k nabytí vlastnického práva k majetku, potom by zajisté bylo nutné ošetřit takové převody majetku i z finančněprávního hlediska, kupř. pomocí analogie k některé z existujících transferových daní.

smlouvou, když tato má vyvolávat důsledky až v období po smrti zůstavitele. Již ABGB v § 1252 stanovil, že právo, které vzniká z dědické smlouvy, předpokládá zůstavitelovu smrt; komentář k obecnému zákoníku občanskému kvalifikoval účinek vyplývající pro smluvního dědice z dědické smlouvy jako pouhé čekatelství, nikoli však právo, neboť dědická smlouva „zakládá povolání dědice, nic více“.225 Ostatně právě proto je dědická smlouva v § 1491 NOZ výslovně řazena mezi pořízení pro případ smrti. Poněkud krkolomnou eventualitou snad zůstává uzavření dvou smluv v jedné listině, jejíž text se bude zčásti vykládat jako ustanovení dědické smlouvy a zčásti jako některý ze smluvních institutů ze skupiny přenechání věci k užívání jinému či výše zmíněný fiduciární převod práva. Taková možnost, s ohledem na proklamovanou smluvní volnost stran a přednost platnosti právního ujednání (§ 574 NOZ), novou právní úpravou patrně vyloučena není226 – za předpokladu zachování formy veřejné listiny vyžadované ust. § 1582 odst. 2 NOZ. Je však nutné si uvědomit, že ustanovení obsažená v listině obsahující dědickou smlouvu, která budou vykládána jako smlouva

o přenechání věci k užívání jinému či fiduciární převod práva, nepodléhají ustanovení

o dědické smlouvě a její jednostranné neodvolatelnosti, nýbrž se budou řídit ustanoveními kupř. o nájmu apod. Je tedy dle mého soudu možné dovodit, že samotné přenechání majetku smluvnímu dědici již za života bude úkonem jednostranně odvolatelným, pokud nastane splnění podmínek, které uvádějí právě ustanovení

o nájmu, výpůjčce či výprose aj.

Samotný transfer práva k majetku zůstavitele označuje zákonodárce v § 1589 odst. 1 jako převod, v odst. 2 téhož jako odevzdání. Pokus o jazykovou interpretaci selhává. Formulace „převede majetek“ jako by odkazovala na § 1099 an. NOZ o převodu vlastnického práva, tedy zřejmě na cesi. Cese způsobuje převod, nikoli přechod práva. Přitom pokud je majetek dědicem získáván z dědicko-právního titulu, jedná se

o přechod práva.227 Za použití interpretace § 1589 ve smyslu převodu vlastnického práva k „budoucí pozůstalosti“ tedy smluvní dědic nezíská zůstavitelův majetek na základě titulu dědického, nýbrž z titulu běžného právního úkonu mezi živými (tedy ne z dědické smlouvy).228 Pokud ale jednou bude převedeno vlastnické právo k majetku za

225 XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 564.

226 I s ohledem na § 582 odst. 1 NOZ, který výslovně počítá s možností uzavření projevu vůle, jenž obsahuje více právních jednání. Pro takový případ stanoví, že neplatnost jednoho z obsažených právních jednání nezpůsobuje sama o sobě neplatnost zbývajících právních jednání.

227 XXXXX, XXXXX, op. cit., s. 215 a 216. ŠVESTKA, XXXXXX, XXXXXXX, HULMÁK a kol., s. 751, též

s. 877, uvádí přechod práva na základě závěti.

228 Tedy by např. nastala i změna oprávněné osoby z věcných břemen zřízených ve prospěch vlastníka nemovitosti, kterou převzal smluvní dědic.

života zůstavitele, nemůže znovu přejít po jeho smrti. Je tedy zřejmé, že tato interpretace není přijatelnou, neboť ust. § 1589 odst. 1 in fine by tak nedávalo smysl.

Naopak formulace „odevzdání ještě za života“, obsažená v § 1589 odst. 2 NOZ, napovídá interpretovat termín jiným směrem. Jsem toho náhledu (s ohledem na shora uvedené), že je nutné předmětný transfer vykládat pouze jako odevzdání majetku do užívání, eventuálně pak jako fiduciární, nikoli však definitivní převod vlastnického práva k majetku.229 Pokud by podle § 1589 NOZ nastal definitivní převod vlastnického práva k majetku zůstavitele, neměla by pak dědická smlouva smysl – konečné účinky by nastaly ještě za života zůstavitele, a v podstatě by se tak kryly s účinky, které mají nastoupit teprve po jeho smrti. Taková dědická smlouva by de facto nebyla právním jednáním mortis causa, ale inter vivos.

Švýcarské právo obsahuje obdobné ustanovení jako český § 1589 NOZ v § 534 ZGB. Oproti shora prezentovaným úvahám a závěrům uvádí švýcarská odborná literatura,230 že uzavřením takové dědické smlouvy, ve které se zůstavitel zavazuje odevzdat svůj majetek smluvnímu dědici ještě za života, nastávají účinky tzv. převzetí majetku podle § 181 OR a že smluvní dědic se tímto stává vlastníkem majetku, věřitelem pohledávek k němu se vážících a že může navrhnout zápis vlastnického práva do pozemkové knihy – tedy že nabývá tzv. plné právo.231 Piotet232 uvádí ve shodě s mnou výše uvedeným názorem, že dědická smlouva jakožto právní jednání pro případ smrti nemůže představovat právní titul pro převod majetku mezi živými; jako řešení navrhuje posouzení právního jednání podle § 534 ZGB jako smíšeného právního jednání – dědické smlouvy ve spojení s podmíněným darováním. S tímto řešením nemohu souhlasit z již výše uvedeného důvodu, že pokud by došlo za života zůstavitele k darování jeho majetku, nemohou vedle sebe existovat dva právní tituly pro jediný převod práva – tedy darování a ještě dědická smlouva. Pokud je majetek darován, ztrácí nad ním zůstavitel právní panství, a nemůže o něm pořídit pro případ smrti. Naopak

229 K tomu srov. předchozí poznámka. Oproti staré právní úpravě (§ 460 zák. č. 40/1964 Sb.) neobsahuje již NOZ ustanovení, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. XXXXX a kol., op. cit., s. 684, k této skutečnosti uvádí, že dědické právo může dospět i později – „pii dědění ze závěti nebo podle dědické smlouvy může být dospělost dědického práva vázána na splnění podmínky, doložením času nebo pii povolání svěienského nástupce.“ Při tom ale dědického práva a práva na odkaz se nabývá již smrtí zůstavitele – srov. §§ 1479 a 1620 NOZ. Přesto se ale domnívám, že důvodem transferu vlastnického práva zůstává i při nové právní úpravě smrt zůstavitele, a tedy by se mělo v případě právních úkonů pro případ smrti i nadále jednat o přechod práva, nikoli převod.

230 Která též označuje následek dědické smlouvy podle § 534 ZGB jako tzv. „antizipierte Erbfolge“ – předjímanou dědickou posloupnost.

231 XXXXXXXX-XXXXXXXX, op. cit., s. 37; autorka odkazuje též na TUOR, XXXXXXXX a kol., op. cit., s. 476 aj., s. 628 an. Dále XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 387.

232 PIOTET, op. cit., s. 183.

určení dědice dědickou smlouvou a zároveň darování majetku téže osobě postrádá logiku, již jenom s ohledem na daňové důsledky takových právních jednání.

S převzetím zůstavitelova majetku ještě za života zůstavitele by zároveň mělo dojít i k převzetí dluhů a břemen váznoucích na majetku („pozůstalosti“), odkazů a povinných dílů smluvním dědicem, jak dovodil již Xxxxxxx.233 Zde vzniká otázka

o splatnosti odkazů a povinných dílů (splatnost dluhů se převzetím majetku nebude nijak měnit). Protože nejsem přítelem takového řešení, kdy by převzetím majetku smluvním dědicem mělo přecházet zároveň i vlastnické právo, potom při akceptaci takovéhoto výkladu potíž se splatností odkazu odpadá – splatnost by se měla odvozovat od smrti zůstavitele, jak stanoví zákon v §§ 1624–1626 NOZ. Je však možné představit si i opačný názor – pokud by se v případě § 1589 odst. 1 NOZ jednalo

o převod vlastnického práva na smluvního dědice, potom postrádá smysl, aby se splatnost odkazu odvozovala až od smrti zůstavitele, který v té době již se svým majetkem převedeným na smluvního dědice nebude mít fakticky a vlastně ani právně nic společného. Jako přijatelnější výklad by se tehdy jevilo odvozovat splatnost odkazu od okamžiku převzetí majetku smluvním dědicem, byť ovšem taková interpretace nemá ve výslovném znění zákona oporu – jde tak spíše o úvahu de lege ferenda. Nejedná se o otázku čistě akademickou, neboť pro odkazovníky i neopominutelné dědice má praktický význam. Hodnota a stav odkazu nebo faktická velikost povinného dílu totiž bude jiná ve chvíli převzetí majetku smluvním dědicem a v okamžiku smrti zůstavitele.

7.2 Odst. 2

Ust. § 1589 odst. 2 NOZ stanoví, že „uskutečnilo-li se odevzdání ještě za života, piecházejí práva a povinnosti z dědické smlouvy na dědice smluvního dědice, ledaže bylo ujednáno něco jiného.“ Zákon zde tedy počítá se situací, která vzdáleně připomíná jakési věcněprávní účinky dědické smlouvy. Předemření zůstavitele jeho smluvním dědicem zde neznamená zánik dědické smlouvy, jako by tomu muselo být v jiných případech, ale způsobuje právní nástupnictví do existující dědické smlouvy univerzálním sukcesorem smluvního dědice. Zde je nutno podotknout, že zákon nástupnictví neomezuje toliko na zákonné dědice smluvního dědice, ale na kterékoliv, tedy i závětní a jiné z dědické posloupnosti. Ve své podstatě tedy zákon předvídá jakési nucené svěřenské nástupnictví.

V praktickém důsledku tak zůstavitel převede (neřešme nyní, jakou právní

formou) na smluvního dědice právo ke svému majetku inter vivos, avšak dočká-li se

233 XXXXXXX, op. cit., s. 638.

zůstavitel smrti svého smluvního dědice, dostane se jeho majetek ještě za jeho života do rukou cizího člověka, třebas zůstavitelem nenáviděného, a tento dědic smluvního dědice převezme u úplatných dědických smluv povinnost plnit ve prospěch zůstavitele

– tedy např. osobní péči o něj. Takový důsledek může pro zůstavitele způsobit doživotní „mrzutosti“. Vyhnout se tomuto následku by snad bylo možné zahrnutím výslovného svěřenského nástupnictví do dědické smlouvy. I tak ovšem skýtá postup podle § 1589 NOZ pro zůstavitele nebezpečí nechtěných následků, když na zůstavitele jsou kladeny zvýšené požadavky co do vědomí o charakterových vlastnostech smluvního dědice, ale ještě i jeho dědice (který přirozeně nemusí být zůstaviteli znám, pokud dědické právo dědici smluvního dědice vznikne z posloupnosti testamentární).

Pakliže ovšem smluvní strany využijí dispozitivnosti § 1589 odst. 2 NOZ a ujednají v dědické smlouvě „něco jiného“, tedy zejména že práva a povinnosti z dědické smlouvy nepřecházejí na dědice smluvního dědice, potom nelze dospět k jinému závěru, než že dědická smlouva se smrtí smluvního dědice zanikne234 (smluvní dědic předemřel zůstavitele, tedy dědická smlouva nemůže vyvolat svůj zamýšlený účinek a být způsobilým dědickým titulem). Co ovšem v této situaci se zůstavitelovým majetkem, který ještě za svého života odevzdal smluvnímu dědici?

a/ Je obtížně akceptovatelná myšlenka, že se zánikem dědické smlouvy by sice zůstavitelův majetek zůstával dědicům smluvního dědice (neboť na smluvního dědice byl zůstavitelův majetek převeden ještě za života zůstavitele), avšak ti by nebyli obtíženi povinnostmi z dědické smlouvy, a zůstavitel by tak ještě za svého života (prostřednictvím dědického titulu!) přišel o svůj majetek bez protiplnění.

b/ Pokud xxxxxx připustili možnost, že odevzdáním majetku nabyl smluvní dědic k majetku vlastnické právo, se zánikem dědické smlouvy by mělo být toto vlastnictví z výše uvedeného důvodu popřeno (snad prostřednictvím výslovné/eventuálně konkludentní – zákonné rozvazovací podmínky ujednané v dědické smlouvě?) a dědic smluvního dědice by měl povinnost tento majetek zůstaviteli zpětně vydat – pravděpodobně k výzvě zůstavitele adresované dědici smluvního dědice, potažmo pak v důsledku řízení o určovací žalobě zůstavitele.

234 Xxxxx Xxxxxxxx počítá s § 1589 NOZ jako důvodem zániku dědické smlouvy. Srov. XXXXXXXX, op. cit., s. 297. Xxxxxxxx však považuje odevzdání majetku ještě za života zůstavitele za důvod zániku dědické smlouvy zřejmě bez dalšího. S ohledem na znění § 1589 odst. 2 NOZ nemohu s tak striktním závěrem souhlasit, neboť pokud práva a povinnosti z dědické smlouvy mají po smrti smluvního dědice přejít na jeho dědice, potom ještě v této době musí dědická smlouva existovat a vyvolávat právní účinky. Není tedy možné, aby dědická smlouva bez dalšího zanikla již v okamžiku odevzdání majetku zůstavitele smluvnímu dědici inter vivos.

V případě nabytí vlastnického práva smluvním dědicem by s jeho smrtí dědická smlouvy zanikla a jím nabytý majetek od zůstavitele by bylo ve vztahu k dědicům smluvního dědice možné posoudit jako bezdůvodné obohacení.

c/ Pokud by odevzdáním zůstavitelova majetku smluvnímu dědici nedošlo k převodu či přechodu vlastnického práva, nýbrž pouze ke vzniku oprávnění užívat majetek na základě některého relativního majetkového práva, potom by se smrtí zůstavitele toto relativní právo obvykle přecházelo na dědice smluvního dědice a zanikalo by následně obvyklými způsoby zániku závazků – nebyla-li by v dědické smlouvě sjednána rozvazovací podmínka.

Xxxxxx Xxxxxx000 upozorňuje na další z možných výkladů § 1589 odst. 2 – šlo by

o případ, kdy „bylo dle odst. 1 ujednáno, že dědická smlouva se nadále vztahuje i na ostatní, než již pievedený majetek, a nabyvatel poté zemie, piecházejí práva a povinnosti z dědické smlouvy na dědice smluvního dědice za piedpokladu, že tak bylo stranami ujednáno.“ Takový výklad by kombinoval otázky položené výše; otázka s vypořádáním/nevypořádáním majetku odevzdaného smluvnímu dědici za života by zůstávala aktuální (tedy dědická smlouva by zanikala částečně pouze ve vztahu majetku odevzdanému smluvnímu dědici?) a navíc by se další, později nabytý zůstavitelův majetek vydával všanc třetí osobě – dědici smluvního dědice.

Interpretace § 1589 odst. 2 NOZ je nejistá, neboť přichází v úvahu více variant řešení. Každé z nich však podle mého názoru vyvolává další problematické otázky a umožňuje více eventuálních vyústění. Z mého pohledu proto představuje § 1589 NOZ vcelku nadbytečné ustanovení, které způsobuje více obtíží než praktického užitku. Převod práv k majetku zůstavitele ještě za života lze provést např. cestou nájemní smlouvy se sjednaným symbolickým nájemným, eventuálně výprosou, nebo s definitivními účinky převodu vlastnického práva zejména smlouvou darovací.236 Nabízí se též smíšená smlouva darovací se smlouvou o důchodu, pokud zůstavitel si chce zajistit plnění od smluvního dědice. Existence § 1589 tak podle mého mínění není nezbytná.

235 XXXXXX, 2012, op. cit., s. 6.

236 Darovací smlouva učiněná ve prospěch smluvního dědice zajisté nebude neslučitelné s dědickou smlouvou ve smyslu § 1588 odst. 2 NOZ.

8 DĚDICKÁ SMLOUVA A OCHRANA SPOTŘEBITELE?

Na první pohled prazvláštním dojmem může působit otázka, zda lze dědickou smlouvu zařadit ke smlouvám spotřebitelským, resp. zda se ustanovení právních norem k ochraně spotřebitele užijí i na dědické smlouvy. Při hlubším zkoumání se však problém přestává jevit zcela jednoznačně.

Kvůli smíšenému charakteru dědických smluv coby pořízení pro případ smrti na jedné straně, ale zároveň i relativních závazků na druhé straně nalézají využití též ustanovení části čtvrté NOZ. Právě v hlavě prvé, ve všeobecných ustanoveních

o závazcích, je obsažena právní úprava smluv uzavíraných se spotřebitelem. Systematika zákona tedy aplikaci ustanovení o spotřebitelských smlouvách na dědickou smlouvu nebrání.

Jaké úlohy by však podnikatel a spotřebitel mohli hrát v dědické smlouvě? Je téměř nemyslitelné, aby zůstavitel uzavíral dědickou smlouvu jako podnikatel, i když u úplatných dědických smluv snad ani taková okolnost vyloučena být nemusí – díky vidině vytvoření zisku, generovaného z plnění smluvního dědice. Zákonné definici podnikatele237 se uzavření dědické smlouvy nepříčí na straně zůstavitele, natož pak na straně smluvního dědice, kde lze přirozeně očekávat „zištný“, ekonomický motiv smluvního dědice k uzavření takové smlouvy. Prakticky si lze úlohy spotřebitele a podnikatele v dědické smlouvě představit kupř. tehdy, když si zůstavitel z různých důvodů potřebuje zajistit ubytování, stravování a osobní péči, avšak na její úhradu nemá k dispozici hotové prostředky. Z toho důvodu uzavře dědickou smlouvu, ve které jako smluvního dědice ustanoví právnickou osobu-podnikatele, provozující ubytovací zařízení, při čemž tato právnická osoba bude mít povinnost poskytovat zůstaviteli až do jeho smrti ubytování etc.

Roztříštěnou úpravu spotřebitelského práva Evropské unie sjednotila poměrně nová směrnice č. 2011/83/EU.238 Směrnice obsahuje relativně rozsáhlý výčet oblastí, pro které nenalezne užití. Pro posouzení dědických smluv stojí za zmínku čl. 3 odst. 3, písm. a) a b), podle kterého směrnice nedopadá na smlouvy o poskytování sociálních a zdravotních služeb (naproti tomu se však směrnice užije dle čl. 3 odst. 1 i na smlouvy

237 § 420 odst. 1 NOZ: Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

238 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. Publikována v Úředním věstníku Evropské unie č. L 304/64 z 22. 11. 2011.

o poskytování služeb, spočívajících v dodávce vody, tepla, plynu atp.). Podle čl. 3 odst. 3 písm. e) a f) se směrnice nepoužije též na smlouvy, kterými dochází k dispozicím s nemovitým majetkem, výstavbě nových budov a pronájmům bytů. Zejména však přímo na dědické smlouvy dopadá ust. čl. 3 odst. 3 písm. i), podle kterého se směrnice nevztahuje na smlouvy, které jsou dle předpisů členských států uzavírány za spoluúčasti státního úředníka, který musí být ze zákona nezávislý a nestranný a musí prostřednictvím vyčerpávajícího právního prohlášení zajistit, že spotřebitel smlouvu uzavírá výhradně po zralé úvaze a s vědomím jejího právního dosahu.

Dle § 1582 odst. 2 ve spojení s § 3026 odst. 2 NOZ je pro dědickou smlouvu vyžadována forma notářského zápisu. Pokud pomineme jisté nutné nuance překládaného ustanovení směrnice (notář nemůže být v současné době považován čistě za nezávislého a nestranného státního úředníka), je dle mého názoru možné dovodit, že směrnice sama tímto ustanovením výslovně vylučuje své použití na dědické smlouvy. Zde je tedy jasno. Jak ovšem naložil s implementací směrnice český zákonodárce?

Zákon neobsahuje jednotný taxativní výčet oblastí, pro něž se ustanovení NOZ k ochraně spotřebitele nepoužijí. Obecně se úprava neužije na smlouvu uzavíranou za účelem vyřizování záležitostí každodenního života, pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření (§ 1811 odst. 3, písm. a) NOZ – kvůli dlouhodobějšímu charakteru dědické smlouvy však dle mého přesvědčení na tento problém nedopadá), na smlouvy o poskytování zdravotní a sociální péče, smlouvy, jejichž předmětem je vznik, převod či zánik práva k nemovité věci a nájem bytu či výstavba nové budovy, a také smlouvy o dodávce potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby (§ 1840 písm. a), b), d), e) a g) NOZ). O jiných ustanoveních tohoto typu nemá v souvislosti s dědickou smlouvou smysl hovořit. Na první pohled tak je výčet ustanovení, vylučujících použití ustanovení o spotřebitelské smlouvě, obdobný evropské směrnici. Zákon však nepřejal nejdůležitější ustanovení čl. 3 odst. 3 písm. i)

o smlouvách povinně uzavíraných za přítomnosti státního úředníka.

A priori tedy spotřebitelská ustanovení pro dědickou smlouvu – pro níž je vyžadována forma veřejné listiny – vyloučena nejsou. Ačkoliv důvodová zpráva239 hovoří o souladu § 1840 NOZ s evropskou směrnicí, o nepřevzetí čl. 3 odst. 3 písm. i) se nezmiňuje. Pokud však jsou obecná ustanovení o spotřebitelských smlouvách vyloučena pro poskytování sociálních a zdravotních služeb, nájem bytu, dodávku potravin a nápojů a jiného zboží běžné spotřeby, je zřejmé, že na dědické smlouvy

239 XXXXX a kol., op. cit., s. 747.

s úplatou spočívající v osobní péči o zůstavitele a podobných činnostech jsou

spotřebitelská ustanovení prakticky vyloučena.

Zbývá tedy klasická úplatná dědická smlouva, kde úplata spočívá v poskytování peněz či zboží, kterého se neužívá k běžné spotřebě. Pokud by byla uzavřena úplatná dědická smlouva mezi spotřebitelem jako zůstavitelem a podnikatelem jako smluvním dědicem, při čemž smluvní dědic by měl zůstaviteli poskytovat plnění z této zbytkové kategorie (plnění, kterého se neužívá k běžné spotřebě), potom se domnívám, že na takovouto dědickou smlouvu by ustanovení k ochraně spotřebitele mohla skutečně dopadat. Jsem však zároveň toho náhledu, že v praxi se s takovým typem dědické smlouvy bude lze setkat pouze velmi zřídka, pokud vůbec.

9 DĚDICKÁ SMLOUVA A ZAJIŠTĚNÍ ČI UTVRZENÍ DLUHU

Protože na dědickou smlouvu se užijí i zákonná ustanovení o relativních majetkových právech, přichází do úvahy též zajišťovací instituty obecné části závazkového práva, které mohou naleznout uplatnění u úplatných dědických smluv. Dědická smlouva je závazkem dlouhodobým a značně nejistým; je pravděpodobné, že z toho důvodu bude jak mezi zůstaviteli, tak zejména ale mezi smluvními dědici zájem jakýmkoliv způsobem zajistit, že plnění ze smlouvy bude poskytováno řádně a včas. Je však možnost zajištění dluhu z dědické smlouvy pro obě smluvní strany obsahově obdobná?

V prvé řadě je nutno pozastavit se nad charakterem vzájemných práv a povinností z dědické smlouvy. Jak bylo uvedeno výše, z právně teoretického hlediska lze dědickou smlouvu považovat za synallagmatický závazek, kdy plnění poskytují obě smluvní strany navzájem. V úplatné dědické smlouvě se smluvní dědic zavazuje poskytovat zůstaviteli konkrétní plnění – právo bydlení, stravu, osobní péči, ale též konkrétně určené pravidelné plnění peněžité. Na poskytnutí takových sjednaných plnění vzniká zůstaviteli nárok a lze je označit jako dluh smluvního zůstavitele. Zůstavitel však dle § 1582 odst. 1 NOZ dědickou smlouvou pouze povolává druhou smluvní stranu či třetí osobu za dědice nebo odkazovníka. O tom, že by se měl zůstavitel zavazovat k poskytnutí konkrétního majetku pro případ smrti, nenalézáme v zákoně zmínky. Ostatně § 1588 NOZ umožňuje zůstaviteli nakládat se svým majetkem za života dle libosti. Smluvnímu dědici tak z dědické smlouvy vzniká pouze nárok, aby se stal zůstavitelovým dědicem, nikoli však nárok na vydání konkrétního (resp. jakéhokoliv) majetku. Zůstaviteli nevzniká dluh vůči smluvnímu dědici, spočívající v zajištění dostatečného majetku, který na dědice má po smrti zůstavitele přejít.

Vzhledem k uvedenému je dle mého možné učinit následující závěry:

a/ řádné a včasné splnění dluhu smluvního dědice, spočívajícího v poskytování konkrétního peněžitého či nepeněžitého plnění zůstaviteli, je možné zajistit či utvrdit různými zajišťovacími instituty, neboť jde o dluh, na jehož splnění má zůstavitel právní nárok. Použití zde mohou nalézt jak zajišťovací instituty věcněprávní, tak i obligační.240 V samotné listině obsahující dědickou smlouvu, popřípadě i v jiné listině

dodatečně nebo předběžně sepsané, tak bude možné sjednat i zástavní právo

k zajištění splnění dluhu smluvního dědice (dle § 1309 odst. 1 a § 1311 odst. 1 NOZ

240 Blíže srov. RABAN, Xxxxxxx a kol. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno:

Xxxxxx Xxxxx, 2013, s. 68–84.

zástavní právo zajišťuje splnění dluhu, jehož výše je určitá, případně lze jeho výši zjistit kdykoli v době trvání zástavního práva), dohodnout bude možné i ručení (§ 2018 an. NOZ) či zajišťovací převod práva (§ 2040 an. NOZ). V dědické smlouvě by dle mého náhledu mohla být sjednána preventivně i smluvní pokuta (§ 2048 an. NOZ), neboť zákon takovému ujednání nebrání, a smluvní dědic bude moci svůj dluh jistě i uznat.

Menšího uplatnění zjevně nalezne finanční záruka (§ 2029 an. NOZ), neboť nebude patrně k nalezení mnoho výstavců, kteří by byli ochotni vystavit záruční listinu k zajištění plnění značně dlouhodobých dluhů. Obdobně dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů zde nepovažuji za přiléhavý zajišťovací institut vzhledem k dlouhodobému charakteru dluhu smluvního dědice.

b/ dluh zůstavitele vůči smluvnímu dědici je splněn již samotným sjednáním dědické smlouvy, v níž zůstavitel ustanovuje smluvního dědice. K ničemu jinému se zůstavitel dědickou smlouvou nezavazuje, pokud pomineme částečná omezení dle

§ 1588 odst. 2 NOZ (darování a pořízení pro případ smrti neslučitelná s dědickou smlouvou). Nemá proto dle mého náhledu již smysl provádět zajištění takového dluhu zůstavitele. Předběžné zajištění dluhu ještě před uzavřením dědické smlouvy, které by nutilo zůstavitele uzavřít dědickou smlouvu, není možné, neboť by se jednalo o rozpor s osobnostním právem zůstavitele (viz výše).

Užití zajišťovacích institutů pro zachování zůstavitelova majetku smluvnímu dědici z titulu samotné dědické smlouvy nebude možné. Zajistit lze toliko řádné a včasné splnění dluhu, resp. právního nároku smluvního dědice. Protože ale smluvní dědic nemá nárok na zůstavitelův majetek, pouze aleatorní čekatelské právo, nelze takovéto čekatelství zajistit. Opačný výklad nemá podle mého názoru oporu v zákoně, kdy např. zástavní právo či zadržovací právo lze zřídit či uplatnit pouze k zajištění dluhu (explicitně v §§ 1309 odst. 1 a 1311 odst. 1, 1395 odst. 1, 2010 odst. 1, 2018 odst. 1 NOZ aj.). I důvodová zpráva uvádí, že na budoucí dědictví nelze požadovat zajištění.241

Právní úprava ABGB zakazovala zajištění práv k majetku dědice z titulu dědické smlouvy dokonce výslovně v § 1252 in fine,242 přestože dědická smlouva mohla být vložena do veřejných knih.243

Dle právní teorie švýcarské244 však je přípustné zvláštní ujednání mezi zůstavitelem a smluvním dědicem, ve kterém se zůstavitel sám omezí

241 XXXXX a kol., op. cit., s. 651.

242 Právo, které vzniká, předpokládá zůstavitelovu smrt; nemůže býti smluvním dědicem, nepřežije- li zůstavitele, ani na jiné převedeno, ani býti žádáno zajištění hledíc k budoucímu dědictví. Stejně UNGER, op. cit., s. 114, nebo SVOBODA, op. cit., s. 60.

243 Dále např. XXXXXX, XXXXXXXX a kol., 1937, op. cit., s. 564.

244 Srov. XXXXXXXXXXX, op. cit., s. 222, a tam uvedenou literaturu. Též XXXXX, op. cit., s. 675 aj.

v budoucím nakládání se svým majetkem určitým způsobem. Takové smluvní omezení – závazek zůstavitele – může být vloženo i do pozemkové knihy a zůstavitel dokonce může poskytnout smluvnímu dědici jistotu, že tento závazek splní. Možnost zajištění zde tedy nepramení ze samotné dědické smlouvy, nýbrž z odlišného samostatného závazku zdržet se určitého jednání, který má jiný charakter než dědická smlouva. Tak uvedl též Spolkový soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. listopadu 1944 ve věci Xxxxxx proti Xxxxxxxx-Xxxxx a spol.245 Tato možnost má ovšem své mantinely, neboť naráží opět na osobnostní práva zůstavitele. Ten se ujednáním nemůže zcela vyloučit z dispozice se svým majetkem.

Sám pociťuji určitou zdrženlivost k přijetí výše uvedené švýcarské teoretické koncepce. Je evidentní, že pokud český zákon výslovně dává zůstaviteli možnost nakládat se svým majetkem za života libovolně (s konkrétně uvedenými omezeními), je z mého pohledu uzavírání takových ujednání mezi zůstavitelem a smluvním dědicem jednáním in fraudem legis.

V souvislosti s tím je na místě uvést ještě zajímavou diskuzi švýcarské civilistiky ohledně úplatných dědických smluv, kdy i smluvní dědic poskytuje protistraně plnění, a je tedy na místě chránit též jeho oprávněné zájmy. Z obecné části úpravy závazkového práva (§ 82 OR) je tak možno aplikovat na dědickou smlouvu též ustanovení o oprávnění smluvního dědice připraveného k plnění zůstaviteli požadovat, aby mu dědic prokázal též svou připravenost plnit; smluvní dědic je oprávněn též pozastavit své plnění zůstaviteli v případě, že budoucí nárok smluvního dědice bude ohrožen.246 Xxxx Xxxxxxxx000 z tohoto vztahu zůstavitel-smluvní dědic dovozuje další z důvodů pojímat dědickou smlouvu jako funkcionální synallagma. Osobně však považuji tento názor za problematický, neboť naráží na obtíž uvedenou výše – možnost pozastavit plnění je dána, pokud dochází k ohrožení nároku. Stejně tak může smluvní strana požadovat prokázání připravenosti plnit smysluplně pouze tehdy, pokud protistrana je povinna plnit. Protože zůstavitel svou povinnost plnit splnil již ustanovením dědice v dědické smlouvě, a další povinnost nemá, těžko může po něm smluvní dědic žádat, aby mu prokázal svou připravenost ke splnění neexistující povinnosti.

Možnou úvahu zde vyvolává situace, kdy zůstavitel by jednal v rozporu s ust.

§ 1588 odst. 2 NOZ a pořídil by pro případ smrti, popř. učinil darování, které by bylo

v přímém rozporu s obsahem dědické smlouvy. Smluvní dědic má tehdy možnost

245 Uveřejněno ve sbírce pod č. BGE 70 II 263.

246 BREITSCHMID, op. cit., s. 221.

247 XXXXXXXX, op. cit., s. 483 an.

dovolat se neúčinnosti takových právních jednání zůstavitele. Lze však tato omezení v dispozici se zůstavitelovým majetkem posoudit jako povinnost zůstavitele zdržet se takových darování a pořízení pro případ smrti? Respektive má smluvní dědic nárok, aby se zůstavitel zdržel právních jednání uvedených v § 1588 odst. 2 NOZ? Dle mého názoru zákon zůstaviteli taková jednání nezakazuje a pouze zakládá smluvnímu dědici možnost zabránit jejich důsledkům, pokud to uzná za vhodné.

Obdobou Kuchinkeho právního názoru v českém právním prostředí by se mohla jevit ustanovení §§ 1911 a 1912 NOZ, která stanoví, že mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta strana, která ... je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou; kdo má při vzájemném plnění splnit napřed (zde patrně smluvní dědic), může své plnění odepřít až do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění ... zajištěno.248 Je diskutabilní, zda tato ustanovení NOZ lze vůbec na případy dědických smluv využít. U § 1911 se jedná o vzájemné plnění stran zároveň, u § 1912

o vzájemné plnění stran v různém časovém okamžiku. U dědické smlouvy úplatné plní zůstavitel svou smluvní povinnost již samotným ustanovením smluvního dědice, smluvní dědic naopak může poskytovat úplatu jednorázově při podpisu dědické smlouvy (tedy zároveň s plněním zůstavitele), nebo i ve formě důchodu či osobní péče (tedy později než zůstavitel). Může však zůstavitel fakticky odepřít plnění – pozastavit ustanovení smluvního dědice? Dle mého názoru je to pojmově vyloučeno. Na druhé straně snad není možné si představit situaci, pro kterou by byl smluvní dědic oprávněn odepřít své plnění zůstaviteli, když zůstavitel již své plnění poskytnul samotným podpisem dědické smlouvy.

Uzavření dědické smlouvy tak dle mého názoru pro smluvního dědice zůstane právním jednáním s nejistým faktickým účinkem, stejně jako tomu bylo za časů ABGB, s tím, že zajištění nároku smluvního dědice nebude možné.

248 § 1912 NOZ, věta za středníkem, však umožňuje takový postup strany závazku jen tehdy, je-li plnění druhé strany ohroženo okolnostmi, které u ní nastaly, a které nebyly a neměly být straně známy, když smlouvu uzavřela.

10 ZÁNIK DĚDICKÉ SMLOUVY

Svým zánikem přestane dědická smlouva vyvolávat právní účinky. K docílení tohoto stavu však bude zapotřebí naplnění odlišných předpokladů než u závěti, neboť dědická smlouva je pořízením dvoustranným či vícestranným. Je proto vhodné pokusit se o shrnutí důvodů zániku dědické smlouvy, ať již na základě právních jednání či právních skutečností.

10.1 Smrt nebo zánik smluvního dědice

Není-li v dědické smlouvě stanoveno svěřenské nástupnictví (fideikomisionární substituce) ve prospěch svěřenského nástupce, který přežije předního dědice, nastane smrtí smluvního dědice (eventuálně smluvních dědiců) zánik dědické smlouvy. Takový následek lze dovodit z ust. § 2006 NOZ – smrtí dědice nastane následná nemožnost plnění, neboť není komu plnit. Právo z dědické smlouvy není převoditelné za života a nepřechází ani na dědice smluvního dědice, leda by bylo ujednáno již zmíněné svěřenské nástupnictví. K tomuto závěru mě vede skutečnost, že smrtí věřitele (zde smluvního dědice, v jehož prospěch plní zůstavitel tím, že jej ustanoví svým dědicem) dle § 2009 odst. 2 NOZ právo věřitele zaniká, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Dle § 1582 odst. 1 NOZ jsou stanoveny podstatné náležitosti dědické smlouvy tak, že dědic či odkazovník musí ustanovení za dědice své či třetí osoby přijmout. Pokud smluvní dědic, smluvní odkazovník či třetí osoba zemřou (zaniknou), pro jejich případného univerzálního či singulárního právního nástupce nebude již dán souhlas druhé smluvní strany dědické smlouvy. Z tohoto lze dedukovat, že právo z dědické smlouvy je omezeno toliko na osobu ve smlouvě uvedenou, nikoli však na její dědice ani jiné singulární právní nástupce – neboť ustanovení za dědice takovýchto osob druhá smluvní strana dědické smlouvy nepřijala.

Smrt fyzické osoby upravuje NOZ v dílu 2, oddílu 1. Dle ust. § 23 ztrácí fyzická osoba okamžikem smrti právní osobnost, a tím s ohledem na § 15 odst. 1 i způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. Zánik právnické osoby (která též může vystupovat v roli dědice, a to zřejmě i smluvního dědice) dle §§ 185 a 186 nastává buďto dnem výmazu z veřejného rejstříku, je-li právnická osoba do takového rejstříku zapsaná, anebo skončením likvidace, není-li právnická osoba zapsaná do veřejného

rejstříku.249 Obdobně jako u fyzické osoby smrtí, i právnická osoba zánikem ztrácí právní osobnost.

Za zvláštní případ je nutné považovat nenarození nascitura živým. Protože na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům,250 je tradičně i nasciturus s podmíněnou právní osobností považován za subjekt dědického práva.251 Neboť zákon nebrání dědickým smlouvám ve prospěch třetího (ba výslovně je umožňuje v § 1582 odst. 1 NOZ), lze si představit i dědickou smlouvu, ve které za dědice bude ustanoven nasciturus. Xxxxxxxx-li se však dítě živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo – tak stanoví § 25 in fine NOZ. Není-li smluvního dědice, zaniká i dědická smlouva a nastupuje dědická posloupnost intestátní.

Ztratí-li smluvní dědic právní osobnost – tedy de iure přestane existovat – před smrtí zůstavitele, potom s ohledem na charakter dědické smlouvy jako právního jednání mortis causa musí nutně přijít účinky dědické smlouvy vniveč. Stejný závěr platí i pro případ, kdy smluvní dědic-nasciturus právní osobnost vůbec nenabude. Není-li dědice, který by mohl v budoucnu dědictví nabýt, potom dědická smlouva nikdy nemůže vyvolat zamýšlené právní účinky, a její další existence tak postrádá smyslu.

Pokud nastane právní skutečnost, jakou je smrt či nenarození smluvního dědice, lze na takovou situaci dle mého názoru užít ust. § 2009 odst. 2 NOZ o zániku závazku smrtí věřitele, neboť plnění z dědické smlouvy (jak bylo uvedeno výše, je dle mého názoru možné i ustanovení dědice považovat za zůstavitelovo plnění)252 je omezeno výhradně na osobu smluvního dědice. Tuto okolnost potvrzuje i další fakt: pokud smluvní dědic předemře zůstavitele, nastoupí posloupnost intestátní – dědit budou dědicové zákonní. Není totiž přípustné, aby dědili závětní dědicové smluvního dědice, neboť aleatorní čekatelské právo z dědické smlouvy není převoditelné na třetí osoby.253 Jeho převoditelnost by popírala základní zásadu dědického práva, a sice autonomii vůle zůstavitele; zůstavitel by tak ještě za svého života nebyl schopen určit, komu po jeho smrti připadne pozůstalost.

249 Dle § 1 odst. 1 ZoVR mají být veřejnými rejstříky spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností.

250 Dle staré zásady Nasciturus iam pro nato habetur quotiens de commodo eius agitur. Uvedenou

formuli cituje x XXXXX a kol., op. cit., s.79.

251 Srov. např. XXXXX, op. cit., s. 20, XXXXXX, Xxx. Právo občanské. I. Výklady úvodní a část všeobecná. 3. doplněné vyd. Praha: Všehrd, 1936, s. 136, SVOBODA, op. cit., s. 14 aj.

252 Srov. kap. 3.2.

253 KARHANOVÁ, op. cit., s. 163–164.

Zvláštní situace nastane v případě, kdy je uzavřena dědická smlouva s jedním smluvním dědicem a ostatní dědicové se předem zřeknou svého dědického práva – pokud smluvní dědic nebude z jakéhokoliv důvodu dědit, pozbývají účinky zřeknutí se dědického práva ostatních dědiců účinky.254

Pokud již došlo k plnění z úplatné dědické smlouvy a smluvní dědic zůstavitele předemřel, mají ostatní dědicové právo žádat vydání toho, oč se zůstavitel obohatil ke dni smrti smluvního dědice.255

10.2 Dědická nezpůsobilost

Nezpůsobilost dědice pro dědění z kteréhokoliv dědického titulu256 znala i dosavadní úprava v § 469 ObčZ, podle kterého nedědil, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele. Stanoven byl pouze jediný liberační důvod, a sice, že zůstavitel dědici takové jednání odpustil. Nová právní úprava § 1481 NOZ setrvává v podstatě na stejných základech, doposud platné důvody dědické nezpůsobilosti pouze více konkretizuje a rozšiřuje. Tak ustanovení o „činu povahy úmyslného trestného činu“ odbourává otázky, zda se musí jednat o jednání, jež bylo jako trestný čin pravomocně označeno v trestním řízení; okruh poškozených takovým trestným činem dědice se rozšířil o další předky a potomky mimo rodičů a dětí zůstavitele; zavrženíhodný čin proti zůstavitelově poslední vůli byl osvětlen taxativním výčtem.

Veškeré tyto důvody dědické nezpůsobilosti se budou vztahovat i na smluvního dědice, kterému dědické právo vzniklo z dědické smlouvy. Takový závěr dovozuji z důvodu systematického zařazení § 1481 NOZ před ustanovení o jednotlivých dědických titulech a navíc kvůli absenci bližšího ustanovení, které by dopad § 1481 omezovalo pouze na dědické právo vycházející z konkrétního dědického titulu.

Oproti dosavadnímu stavu nová právní úprava v § 1482 NOZ přidává dva zcela nové důvody dědické nezpůsobilosti, reagující na případy domácího násilí mezi manžely a případy zneužívání nebo zanedbávání rodičovské odpovědnosti. V obou případech se však jedná o vyloučení z dědění podle zákonné dědické posloupnosti. Posledně uvedené důvody tak nebudou zakládat zánik dědické smlouvy, která není titulem dědické posloupnosti zákonné.

254 § 1586 NOZ.

255 KARHANOVÁ, op. cit., s. 164.

256 Stejný rozsah dědické nezpůsobilosti platí kupř. i v německé právní úpravě BGB – srov.

XXXXXXX, Xxxxx; ECK, Xxxxxx. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, roč. 10, č. 2, s. 34 an.

10.3 Vydědění

Není pochyb o tom, že vydědit257 lze i smluvního dědice, který je zároveň dědicem nepominutelným, a který uzavřením dědické smlouvy již nabyl aleatorní čekatelské právo nejenom ke svému povinnému dílu pozůstalosti, nýbrž i k další části, specifikované v dědické smlouvě zejména v podobě podílu. Nic na tom nemění ani zásada pacta sunt servanda a z ní vyplývající oboustranná závaznost dědické smlouvy. Možnost vydědění ze zákonem stanovených důvodů258 nelze zůstaviteli upřít.

U úplatných dědických smluv, které zaniknou vyděděním smluvního dědice, bude opět nutné provést navrácení toho, oč se zůstavitel od vyděděného smluvního dědice obohatil. Plynutí promlčecí doby se zde smluvní dědic nemusí obávat, a to s ohledem na § 610 odst. 2 NOZ – v případě zrušení nebo neplatnosti závazku přihlédne soud k námitce promlčení nároku na vydání toho, co strana z takového závazku nabyla, pouze pokud by promlčení mohla namítat i druhá strana.

10.4 Odmítnutí dědictví smluvním dědicem, výhrada soupisu smluvního dědice

Dědic obecně nemůže být k přijetí napadlého dědictví nucen.259 Uvedené platí zejména pro případy, kdy dědictví je předluženo, eventuálně není zcela jasný rozsah zůstavitelových závazků, které by se měly stát součástí dědictví. Na uvedené případy pamatuje zákonodárce instituty odmítnutí dědictví (§§ 1485–1489 NOZ) a výhradou soupisu.260

Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl. Zákon stanoví v § 1487 NOZ prekluzivní lhůtu k učinění výslovného projevu vůle vůči soudu, kterým dědic dědictví odmítá. Tato lhůta činí 1 měsíc, v případě jediného bydliště dědice v zahraničí pak 3 měsíce. Soud však může uvedenou lhůtu prodloužit, jsou-li pro to důležité důvody.

Pro smluvního dědice je v § 1485 odst. 1 NOZ stanovena specifická podmínka

k využití práva odmítnout dědictví, a sice že taková možnost může být dědickou

257 Vydědění popisuje NOZ v § 1646 odst. 1 jako možnost nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.

258 § 1646 odst. 1 NOZ stanoví důvody vydědění velmi obdobně staré právní úpravě, až na některé nuance ve formulaci textu – kupř. odsouzení nepominutelného dědice pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Zcela nový důvod vydědění lze spatřovat v ust. § 1647 NOZ, kdy zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Vydědění je v tomto případě poněkud omezeno v tom smyslu, že povinný díl nepominutelného dědice může zůstavitel listinou o vydědění pouze zůstavit dětem nebo dalším potomkům vyděděného.

259 U dědické smlouvy srov. např. MAYR, op. cit., s. 244.

260 Obdobně HOLUB, op. cit., s. 61, poznámka 2.

smlouvou vyloučena. Zákon tedy výslovně počítá s možností, že si zůstavitel a smluvní dědic v dědické smlouvě vyloučí možnost budoucího využití institutu odmítnutí dědictví smluvním dědicem.

Zákon dává smluvnímu dědici (jako ostatně všem ostatním dědicům) jisté dobrodiní vyloučit jednostranným projevem vůle negativní důsledky, které jej mohou s napadnutím dědictví postihnout. Podotýkám, že dle § 1485 odst. 1 NOZ vzniká právo odmítnout dědictví až po smrti zůstavitele. Pokud by tedy smluvní dědic uzavřel v době před smrtí zůstavitele smlouvu, kterou by vyloučil odmítnutí budoucího dědictví, zbavoval by se tak práva, které mu může vzniknout až v budoucnu. S ohledem na vývoj občanského práva po roce 1989 v tomto případě zákonodárce zjevně dal přednost autonomii vůle smluvních stran před dřívější kogentní úpravou

§ 574 odst. 2 ObčZ, která zakazovala právnímu subjektu vzdát se práv, která mu v budoucnu mohou teprve vzniknout.261 Současná právní úprava NOZ již obdobné ustanovení neobsahuje, a tedy i takové předběžné vyloučení odmítnutí dědictví patrně bude možné v souladu s §§ 1485 odst. 1 NOZ sjednat.

Osobně se domnívám, že ujednat vyloučení možnosti odmítnout dědictví je pro smluvního dědice krajně nevýhodné, neboť zůstavitel může až do smrti se svým majetkem disponovat, až na některá zákonná omezení, dle libosti, tzn. může svůj majetek zcela prohýřit a způsobit i předlužení dědictví. Avšak – i předlužené dědictví je dědictvím, a proto se na něj stále vztahuje dědická smlouva. Pokud si tedy smluvní dědic vyloučí dědickou smlouvou možnost odmítnout dědictví, může být po smrti zůstavitele nucen k převzetí předluženého dědictví, potažmo tedy k převzetí povinnosti splnit zůstavitelovy dluhy.

Jedinou možností, jak zabránit nastoupení povinnosti hradit zůstavitelovy dluhy i nad rámec ceny (aktivní hodnoty) dědictví, je výhrada soupisu pozůstalosti v zákonné prekluzivní lhůtě, kterou soud z důležitých důvodů prodlouží;262 obdobné účinky jako výhrada soupisu má i nařízení soupisu pozůstalosti soudem z důvodů

261 Ke vzdání se práva, jež může v budoucnu teprve vzniknout, srov. XXXXXXX, Xxxx. Vzdání se práv, která mohou v budoucnu teprve vzniknout, podle § 574 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 18, s. 659–663. Příspěvek obsahuje i krátké představení opačných názorů, klonících se k nutnosti aplikace tehdy kogentního ust. § 574 odst. 2 ObčZ, i názor kompromisní.

262 Dědic musí uplatnit výhradu soupisu ústně před soudem, případně prohlášením písemným, zaslaným soudu. Lhůta pro uplatnění výhrady soupisu činí 1 měsíc od vyrozumění soudem o této možnosti; soud však tuto prekluzivní lhůtu z důležitých důvodů prodlouží – zřejmě i bez návrhu, jak plyne ze znění zákona. Srov. § 1674 odst. 2 a § 1675 NOZ.

uvedených v § 1685 odst. 2 NOZ.263 Možnost učinit výhradu soupisu pozůstalosti nemůže zůstavitel dědici upřít; dědic však se svým jednáním může o výhodu učiněné výhrady soupisu připravit z důvodů uvedených v § 1681 a § 1688 NOZ. Pokud učinilo výhradu soupisu více dědiců, hradí tito dluhy zůstavitele společně a nerozdílně, každý z nich však pouze do výše svého dědického podílu – srov. § 1707 NOZ.

10.5 Zánik závazku dohodou

Ze smíšené povahy dědické smlouvy jakožto pořízení pro případ smrti na jedné straně, jako smlouvy na straně druhé, plyne, že kromě samotných ustanovení dědického práva se užije i obecná část úpravy práva závazkového. § 1981 NOZ stanoví, že stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový. Zánik závazku dohodou se zajisté uplatní i u dědických smluv, kde zůstavitel se smluvním dědicem z jakéhokoliv důvodu nebudou mít nadále zájem na tom, aby smluvní dědic skutečně nabyl zůstavitelovo dědictví, eventuálně aby smluvní dědic poskytoval zůstaviteli plnění (švýcarský ZGB upravuje možnost smluvního zániku dědické smlouvy výslovně v § 513 odst. 1). K takovým případům patrně nejběžněji bude patřit situace, kdy smluvní dědic pozbude ekonomických možností poskytovat nadále zůstaviteli plnění, sjednané v dědické smlouvě. Pokud zůstavitel nebude mít zájem vymáhat takové plnění po smluvním dědici v prodlení soudně (dle § 1969 NOZ), zejména když není reálné skutečné vymožení ani exekuční cestou, zůstává zánik dědické smlouvy dohodou nejsnazším způsobem, jak nepříjemnou situaci vyřešit.

S ohledem na ust. § 564 NOZ je zapotřebí připomenout, že dohoda stran dědické smlouvy o jejím zániku bude vyžadovat formu veřejné listiny.264 K takovému závěru napovídá i § 1590 NOZ, který upravuje možnost zániku dědické smlouvy pořízením závěti zůstavitelem; k účinnosti však závěť vyžaduje souhlas smluvního dědice, který musí mít formu veřejné listiny. Tedy i v tomto případě je k nabytí účinnosti zániku dědické smlouvy nutný projev vůle ve formě veřejné listiny.

Zánik závazku může způsobit několik typů dohod – privativní novace, dohoda o zrušení závazku – dissoluce, dohoda o prominutí dluhu či vzdání se práva, dohoda

263 Soupis pozůstalosti nařídí soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou, z důvodu nejistoty, kdo je dědicem, žádá-li o to věřitel podle § 1709 NOZ nebo osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný vážný důvod – srov. § 1685 odst. 2 NOZ.

264 U zřeknutí se dědického práva stanoví § 1484 odst. 3 NOZ tuto formu explicitně.

o započtení a dohoda o narovnání.265 Jsem však přesvědčen o tom, že na právní vztahy vyvolané dědickou smlouvou nebude možné využít všechny tyto typy.

U privativní novace aplikační obtíže neshledávám. Dosavadní dědická smlouva se ruší, pokud ji strany dohodou o změně obsahu nahradí závazkem novým, a přitom dosavadní smlouva nemůže vedle nové obstát (§ 1902 NOZ).266 Opět se uplatní přísný požadavek formy veřejné listiny a výlučně osobního jednání stran. Stejně tak bude vyhlížet formální přísnost i u dohody o zrušení závazku, kde se obě smluvní strany vzájemně zprošťují závazků, a dohody o narovnání.

U dissoluce (§ 1981 NOZ) je nutné si uvědomit, že se zrušeným závazkem zaniká současně i závazek druhé strany a jestliže byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u peněžitého závazku spolu s úroky (dříve dispozitivní § 573 ObčZ

– nebylo-li stranami ujednáno jinak; nyní § 1981 ve spojení s § 2993 in fine NOZ – zrušení závazku způsobuje bezdůvodné obohacení).

Použití dohody o vzdání se práva či o prominutí dluhu (§ 1995 an. NOZ) pro způsobení zániku dědické smlouvy se snad zdá podivné. Podle mého názoru však nenalézáme zákonných ani právně teoretických překážek pro takový postup,267 pokud půjde o dědickou smlouvu bezúplatnou – tedy asynallagmatickou.268 Smluvní dědic může navrhnout zůstaviteli, že se vzdá práva být ustanoven dědicem, a pokud s tím bude zůstavitel souhlasit, potom dědická smlouva zanikne.

Dohoda o započtení (§ 1991 NOZ) nebude možná jako důvod zániku dědické smlouvy. Dluh zůstavitele vůči smluvnímu dědici je splněn již samotným uzavřením dědické smlouvy – ustanovením dědicem, a tak ze strany smluvního dědice není proti čemu započítávat. O jednostranném započtení platí totéž.

Jako zánik dědické smlouvy dohodou lze charakterizovat i zřeknutí se dědického práva dle § 1484 NOZ – i v tomto případě se jedná o smlouvu mezi zůstavitelem a dědicem. Lze mít za to, že pokud zůstavitel a smluvní dědic po sjednání

265 HANDLAR, Xxxx. K problematice rozlišování dohod působících změnu a zánik závazku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 23, s. 848. Týž. Dohoda stran jako důvod změny a zániku závazků v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 19, s. 694–696.

266 RABAN a kol., op. cit., s. 63.

267 Lze si představit námitku, že právní úprava dědického práva je kogentní a nelze svévolně rozšiřovat důvody, kterými se dědic může zbavit svého dědického práva (odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědického práva ve prospěch jiného). Je ale nutné mít stále na zřeteli smíšený charakter dědické smlouvy, která je sice pořízením pro případ smrti, avšak zároveň i smlouvou, respektující svobodnou vůli stran a zakládající se naopak na dispozitivní právní úpravě.

268 HANDLAR, 2006, op. cit., s. 694, praví, že „na rozdíl od dohody o zrušení závazku u prominutí dluhu (či vzdání se práva) dochází k zániku závazku jednostranného.“ U úplatné dědické smlouvy však jde o závazek synallagmatický.

platné dědické smlouvy dohodnou, že smluvní dědic se dědictví zřekne, je možné takové ujednání považovat za projev vůle směřující k zániku dědické smlouvy. Domnívám se, že při zřeknutí se dědického práva nedochází k zániku závazku od počátku, a tedy zůstavitel nebude povinen vrátit smluvnímu dědici do té doby přijatá plnění.

Jako na specifický důvod zániku dědické smlouvy dohodou lze nahlížet na situaci, kdy zůstavitel pořídí závěť s dědickou smlouvou neslučitelnou (§ 1588 odst. 2 NOZ), a to se souhlasem smluvního dědice. Jedná se v podstatě o jakousi zvláštní formu smluvního zániku dědické smlouvy, přinejmenším částečného. V opačném případě, pokud bude závěť uzavřena bez souhlasu smluvního dědice, se smluvní dědic bude moci dovolat neúčinnosti závěti, ke které se pak nepřihlédne. Takové jednání zůstavitele však pravděpodobně nezpůsobuje neplatnost závěti.269 Závěť zůstane i nadále platnou, bude pouze relativně neúčinná vůči smluvnímu dědici; je dokonce možné, že částečně i proti dědické smlouvě obstojí, a to v té části, kterou nemaří uspokojení smluvního dědice (zejména je-li závětí určen univerzální dědic, pak závěť bude platná o čtvrtině pozůstalosti, o které nelze pořídit dědickou smlouvou). Pokud jde o souhlas smluvního dědice, není jasné, zda má jít o souhlas předchozí či následný.

10.6 Dovoláním se neplatnosti

Je-li dědická smlouva absolutně neplatná (§ 588 NOZ), přihlíží k její neplatnosti soud ex officio. Je-li neplatná pouze relativně, je třeba se neplatnosti dovolat (§ 586 NOZ). Zákon neřeší striktně, která ustanovení obsahují absolutní a která relativní neplatnost; Xxxxx Xxxxx uvádí, že v NOZ je pravidlem neplatnost relativní, absolutní neplatnost je potom výjimkou.270 Bude proto nutné s ohledem na okolnosti případu posuzovat, zda je dán rozpor s dobrými mravy a v jaké intenzitě (zda se právní jednání příčí dobrým mravům zjevně) a zda dědická smlouva odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek. V obou případech se na neplatnou dědickou smlouvu hledí, jako by nikdy nevznikla a obnovuje se status quo ante.

Právní úprava dědické smlouvy hovoří o neplatnosti v § 1591 NOZ – dědická smlouva může být neplatná z důvodu rozporu s ust. §§ 1584 a 1585 NOZ (způsobilost zůstavitele, osobní jednání stran, volná kvarta) a pro rozpor s ustanoveními

o smlouvách podle části čtvrté NOZ. Přirozeně je myslitelná též neplatnost pro rozpor

s ustanoveními o právních jednáních podle části první, hlavy páté NOZ.

269 XXXXXX, 2012, op. cit., s. 5.

270 TICHÝ, Obecná část občanského práva, 2014, op. cit., s. 311.

Jak již bylo uvažováno v kapitole o relativní neplatnosti dědické smlouvy z důvodu omylu,271 nenabízí nová právní úprava a ani dosavadní literatura jednoznačnou odpověď na otázku, kdo vlastně je osobou oprávněnou dovolat se neplatnosti dědické smlouvy – zda zůstavitel, smluvní dědic (v pozici smluvní strany i třetí osoby), eventuálně kterákoliv třetí osoba, která osvědčí právní zájem.

Úprava dědické smlouvy dle mého obsahuje ustanovení, zakládající možnost dovolat se relativní neplatnosti k ochraně zájmu nějaké osoby ve smyslu § 586 odst. 1 NOZ. Jedná se o § 1591 ve spojení s § 1584 odst. 1 a § 1585 odst. 2 NOZ, tedy ustanovení na ochranu zájmu zůstavitelů nemajících plnou svéprávnost. S ohledem na Zeillerův komentář, osvětlující důvod zařazení ustanovení o volné kvartě,272 se domnívám, že i ust. § 1585 odst. 1 NOZ je stanoveno k ochraně zájmu zůstavitele. Relativní neplatnosti dědické smlouvy z uvedených důvodů se tak dle mého mínění může dovolat pouze zůstavitel. Je však zároveň otázkou, zda by neplatnost z důvodů § 1584 odst. 1 a § 1585 odst. 2 NOZ nezakládala dokonce neplatnost absolutní – tehdy by bylo možné k ní přihlížet i ex offo.273 Naproti tomu relativní neplatnosti podle § 1584 odst. 2 NOZ a z důvodu rozporu s ustanoveními obecné části závazkového práva se bude moci dovolávat přinejmenším i druhá strana dědické smlouvy, a jsem toho názoru, že i třetí osoba-smluvní dědic, neboť dědická smlouva se jej bude dotýkat bezprostředně. Při rozporu s ustanoveními o právních jednáních z hlavy první NOZ bude zapotřebí postupovat obezřetně, neboť zde se, dle mého, nabízí možnosti absolutní i relativní neplatnosti, v závislosti na běžném či zjevném rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem (např. prostý omyl aj.). Za příklad absolutní neplatnosti bude patrně nutné považovat nedostatek formy veřejné listiny, což dovozuje např. Xxxxx Xxxxx.274

Na druhou stranu je nutné vzít v úvahu ust. § 579 odst. 1 NOZ, které stanoví pravidlo „způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.“ Opět nastává nejasnost, kdo ze smluvních stran způsobil neplatnost dědické smlouvy, když smlouvu podepsaly obě strany. Pokud by se jednalo např. o vyvolání omylu, lest, výhružku nebo

271 Srov. kap. 4.3.3.

272 XXXXXXX, op. cit., s. 638.

273 To připouští i ZUKLÍNOVÁ, op. cit., s. 158–159, která dodává, že bude potřebné posuzovat okolnosti každého konkrétního případu, a tedy že ve výsledku bude možné posoudit některá právní jednání jako relativně neplatná, jiné absolutně – při čemž lze očekávat spíše absolutní neplatnost.

274 TICHÝ, Obecná část občanského práva, 2014, op. cit., s. 309–310. Právě ustanovení o formě zabezpečuje, že strany dědické smlouvy by měly být náležitě poučeny o obsahu a charakteru uzavíraného právního úkonu odborně znalou osobou – tedy ustanovení o formě slouží k ochraně zájmů obou stran dědické smlouvy a dle mého patří k vůbec nejzákladnějším ustanovením, upravujícím tento právní institut.

násilí jedné strany, potom je situace jasná. Pokud však obě smluvní strany uzavřely dědickou smlouvu běžnou nedbalostí a neznalostí zákona, a způsobily by tak rozpor dědické smlouvy se zákonem, nemohla by se neplatnosti zřejmě dovolat žádná ze smluvních stran, a tato možnost by zůstala zachována snad pouze třetí osobě- smluvnímu dědici, eventuálně i jiným osobám, které by na tom osvědčily právní zájem.

U úplatných dědických smluv nastane při dovolání se jejich neplatnosti nutnost vrátit přijatá plnění dle zásad bezdůvodného obohacení. Pro zůstavitele může tato povinnost představovat zvlášť velkou zátěž, ke které se může přidat i komplikace s určením hodnoty přijatého plnění, pokud půjde o plnění nepeněžité. Je tedy vhodné, aby zůstavitel dobře rozvážil, zdali se mu vůbec z ekonomického hlediska vyplatí dovolat se neplatnosti dědické smlouvy (také s ohledem na aktuální výši jeho předpokládaného dědictví).

Je třeba mít se na pozoru před plynutím času, neboť i na možnost namítat relativní neplatnost se vztahuje promlčení. Oprávněná osoba se musí relativní neplatnosti dovolat do tří let od okamžiku, kdy právo námitky mohlo být uplatněno poprvé, jinak se její právo promlčí (§ 619 odst. 1 NOZ) – tedy nejčastěji od okamžiku, kdy bylo právně jednáno.275 To platí i u dědické smlouvy, která je obecně koncipována jako právní jednání vyvolávající účinky dlouhodobě.

10.7 Rozvodem manželství, je-li tak v dědické smlouvě sjednáno.

Tuto možnost zániku dědické smlouvy upravuje § 1593 NOZ (rozvodem manželství se neruší práva a povinnosti z dědické smlouvy, ledaže dědická smlouva určí něco jiného). Pokud chtějí strany dědické smlouvy – manželé či snoubenci – vyvolat zánik dědické smlouvy již samotným rozvodem manželství, musí si tuto možnost v dědické smlouvě výslovně sjednat.

10.8 Rozhodnutím soudu o zrušení dědické smlouvy po rozvodu manželství

V případě rozvedených manželů, kteří si v dědické smlouvě neujednali její zánik okamžikem rozvodu manželství, dává zákon v § 1593 odst. 1 NOZ každému z rozvedených manželů možnost obrátit se na soud s žalobou o zrušení dědické smlouvy. Pokud však tato žaloba bude směřovat proti manželu, který s rozvodem nesouhlasil a rozvrat manželství nezapříčinil, soud žalobě nevyhoví. Soud tedy při řízení o žalobě o zrušení dědické smlouvy bude nucen řešit jako předběžnou otázku, zda žalovaný souhlasil s rozvodem manželství, a pakliže nikoliv, přijde na řadu řešení další předběžné otázky, zda žalovaný zapříčinil rozvrat manželství. Je tedy evidentní,

275 TICHÝ, § 586, 2014, op. cit., s. 1478.

že soud se při rozhodování o žalobě neobejde bez připojení spisu z řízení o rozvod manželství účastníků. Protože příčiny rozvratu manželství bude soud zkoumat pouze v případě, že žalovaný manžel s rozvodem nesouhlasil, lze očekávat, že toto zjišťování bude probíhat pouze provedením důkazu obsahem rozvodového spisu – pokud se totiž vlivem nesouhlasu jednoho z manželů nejednalo o tzv. rozvod „nesporný“, pak soud rozsáhlejším dokazováním zjišťoval příčiny rozvratu manželství již v řízení o jeho rozvodu.

Rozhodnutím soudu v řízení o určovací žalobě, kdy se žalobce domáhá určení neplatnosti dědické smlouvy zejména z důvodu vad vůle, dědická smlouva nezaniká, neboť svým rozhodnutím soud pouze deklaruje neplatnost dědické smlouvy ex tunc.

10.9 Odstoupením

Dle § 2001 NOZ může smluvní strana od smlouvy odstoupit, pokud takovou možnost stanoví sama smlouva, nebo pokud tak stanoví zákon. Lze si tedy představit i ujednání stran dědické smlouvy o tom, za jakých podmínek lze od dědické smlouvy odstoupit. Na zřeteli je nutno mít zejména důvody jmenované přímo zákonem, a sice prodlení dlužníka (§§ 1969 a 1977 NOZ) – přesněji prodlení smluvního dědice s plněním u úplatné dědické smlouvy, pokud takové prodlení zakládá porušení smluvní povinnosti podstatným způsobem. Mezi zákonem dané důvody pro odstoupení dále patří tzv. známka nejistoty dle § 1912 odst. 2 a § 2002 odst. 2 NOZ a některé další specifické právní skutečnosti – pro oblast dědických smluv, resp. plnění smluvního dědice zůstaviteli, je myslitelné např. způsobení nemožnosti plnění dle

§ 1927 či zmaření práva volby dle § 1928.276

Podmínky odstoupení od smlouvy blíže specifikují ust. §§ 2001 až 2005 NOZ. Samotný oddíl zákona, pojednávající o dědické smlouvě, možnost odstoupení od dědické smlouvy úplatné neobsahuje. To na rozdíl od švýcarského ZGB, který na tuto možnost pamatuje speciálním ustanovením § 514, s odkazem na právní úpravu obligačního práva, a to pro případy, kdy smluvním dědicem není zůstaviteli náležitě poskytováno sjednané plnění.

V případě NOZ lze tuto možnost dovozovat ze smíšené povahy dědické smlouvy, na niž se použije i úprava obecné části závazkového práva. V rámci smluvní svobody se tak, dle mého, sjednání vcelku libovolných důvodů pro odstoupení od dědické smlouvy meze nekladou.277 Právě sjednáním v zákoně neuvedených

276 RABAN a kol., op. cit., s. 115–116.

277 Srov. kapitola 6.2.2 o výhradách v dědické smlouvě. Při sjednávání však je nutné mít na zřeteli následnou nutnost vracení přijatého plnění ze zaniklé smlouvy.

důvodů odstoupení od dědické smlouvy může být prolomena jinak dosti striktní fixace vůle zůstavitele. Při sjednávání dědické smlouvy je tak vhodné věnovat tomuto problému náležitou pozornost.

10.10 Následná nemožnost plnění

Při bezúplatných dědických smlouvách, kde za plnění zůstavitele lze považovat již samotné ustanovení smluvní strany či třetí osoby za dědice v dědické smlouvě, ustanovení o následné nemožnosti plnění uplatnění logicky nenaleznou. Již samotnou dědickou smlouvou je závazek splněn. Odlišná bude situace u dědických smluv úplatných – synallagmatických. Tehdy je následnou nemožností plnění ohrožen závazek smluvního dědice poskytovat plnění zůstaviteli.

Ze smíšeného charakteru dědické smlouvy plyne i užití obecných ustanovení

o závazkovém právu. Tak dle § 2006 NOZ zanikne i dědická smlouva pro nemožnost plnění, stane-li se dluh smluvního dědice vůči zůstaviteli po vzniku dědické smlouvy nesplnitelným. Obdobně se užijí i ust. § 2007 o zániku závazku při částečné následné nemožnosti plnění a § 2008 o náhradě škody při včasném neoznámení nemožnosti plnění.

10.11 Uplynutí času, splnění rozvazovací podmínky

Na první pohled podivně může působit vize dědické smlouvy uzavřené na dobu určitou. Při bližším zamyšlení si lze představit dokonce dva typy takových dědických smluv – v prvním typu by dědická smlouva po uplynutí sjednané doby bez dalšího jako celek zanikala a nastupovala by intestátní dědická posloupnost, případně by zůstavitel měl možnost nově pořídit pro případ smrti. Druhý typ by představoval dědickou smlouvu se dvěma, nebo i více, smluvními dědici pro různé časové období (tedy příkladem: po smrti zůstavitele bude smluvním dědicem po dobu 20 let osoba A, poté osoba B), se stanovením určité doby.

Nejedná se o fabulaci – z literatury tuto možnost zmiňuje např. Xxxxx Xxxxx.278 Na oba dva jmenované typy jmenovaných dědických smluv však zejména výslovně pamatuje ust. § 1513 NOZ, které stanoví, že povolá-li zůstavitel dědice s podmínkou279 nebo na určitou dobu, považuje se to za zřízení svěřenského nástupnictví. Podmínky v dědické smlouvě zákon výslovně povoluje ust. §§ 548 a 549 ve spojení s § 1587 NOZ.

Xxxxxxx je, zda by se pod ustanovení § 1513 NOZ dala podřadit i taková hypotetická dědická smlouva na dobu určitou, podle které by její účinky pro některého

278 HOLUB, op. cit., s. 62.

279 Počítá se s umožněním odkládací i rozvazovací podmínky. Srov. XXXXX a kol., op. cit., s. 623.

z účastníků zanikly, pokud nastane v budoucnu nejistá nahodilá okolnost (např. smrt zůstavitele až po určitém datu – příkladem: když zůstavitel zemře do roku 2040, bude jeho dědicem A, když po 2040, bude jeho dědicem B). Takové ustanovení by bylo nutné posoudit jako rozvazovací podmínku.

Mohou existovat i vcelku rozumné a opodstatněné důvody k takovému postupu. Zůstavitel si lehce spočítá, že pokud zemře až po určitém roce, bude již jeho smluvní dědic ve vysokém věku, a z toho důvodu by rád svěřil svůj majetek (buď přímo v téže dědické smlouvě, nebo jiným pořízením pro případ smrti) dalšímu smluvnímu dědici, který v té době bude ve věku mladším a majetek mu může přijít více vhod a může nalézt i účelnějšího využití. Protože ust. § 1513 NOZ hovoří pouze o povolání dědice s podmínkou (nikoli tedy jedině o odkládací podmínce), nebude patrně vzniku uvedeného hypotetického třetího typu dědické smlouvy nic bránit – ostatně i důvodová zpráva takový výklad podporuje a s rozvazovací podmínkou v dědické smlouvě počítá. Smluvní dědic je v takovém případě v postavení předního dědice až do doby, než nastane rozvazovací podmínka.280

Při nastoupení rozvazovací podmínky či uplynutí sjednané určité doby u dědické smlouvy úplatné bude nepochybně nutné následné vypořádání. V opačném případě by se zůstavitel na úkor smluvního dědice bezdůvodně obohacoval přijetím jeho plnění z právního důvodu, který odpadl. Jako rozvazovací podmínka by měla být posouzena výhrada281 v dědické smlouvě, nebude-li stranami taková výhrada ujednána jako důvod odstoupení od smlouvy. Nastoupením rozvazovací podmínky dědická smlouva zanikne, aniž by bylo nutné činit další právní úkon.

280 Naopak v případě odkládací podmínky je smluvní dědic v postavení svěřenského nástupce.

281 Srov. kapitola 6.2.2.

11 VRÁCENÍ POSKYTNUTÉHO PLNĚNÍ

Při zániku úplatné dědické smlouvy za života zůstavitele (zejména odstoupením, splněním rozvazovací podmínky, dovoláním se neplatnosti – ať už relativní či absolutní) stíhá zůstavitele povinnost vydat veškeré plnění, které od smluvního dědice z důvodu dědické smlouvy přijal (§ 2991 ve spojení s § 2993 NOZ). Nelze-li plnění vydat, je nutné poskytnout smluvnímu dědici jeho ekvivalent v penězích ve výši obvyklé ceny, a to dle zásad bezdůvodného obohacení (§ 2999 odst. 1 NOZ).282 Právo smluvního dědice na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny všeho, co zůstaviteli poskytnul, bude trvat bez ohledu na ust. §§ 3000 a 3001 NOZ, neboť dědická smlouva, na jejímž základě bylo plněno, má charakter oboustranné úplatnosti

– tak plyne z § 3002 NOZ. Smluvní dědic poskytuje zůstaviteli sjednané plnění

a zůstavitel plní tím, že ustanoví druhou smluvní stranu nebo třetí osobu dědicem.

Následek dovolání se neplatnosti úplatné dědické smlouvy posoudil švýcarský Spolkový soud nikoliv jako bezdůvodné obohacení condictio ob causam finitam, ale condictio indebiti;283 naproti tomu po odstoupení od dědické smlouvy bude nutné shledávat condictio ob causam finitam, neboť dědická smlouva jako právní jednání platně existovala a bylo z ní plněno po právu.

Pokud smluvní dědic plnil zůstaviteli z titulu dědické smlouvy hmotné věci, potom se nabízí reivindikační žaloba k dosažení navrácení věcí smluvnímu dědici. Pokud dojde v mezidobí ke zničení, spotřebování věci, převod vlastnictví věci na třetí osobu, která vlastnické právo nabude v dobré víře284 a podobné případy, uplatní se jako subsidiární řešení žaloba o vydání bezdůvodného obohacení.

Patrně nejběžnějším způsobem plnění u úplatné dědické smlouvy však bude patrně plnění opakující se, ať již v peněžité či nepeněžité formě. Tehdy bude přicházet v úvahu žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Při takovém dlouhodobém plnění bude mnohdy obtížné zpětně stanovovat hodnotu např. osobní péče o zůstavitele, poskytování stravy, ubytování apod. Stanovení obvyklé ceny takových hodnot bude úkolem znalce, neučiní-li sporné strany hodnotu takového plnění nespornou. Jak při nepeněžitém, tak při peněžitém plnění a náhlé nutnosti vydat takové přijaté plnění

282 Zároveň však, bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, nevznikne právo na peněžitou náhradu v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání - § 2999 odst. 1 druhá věta NOZ.

283 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 21. 6. 1966 ve věci Xxxxxx X. May Management Intercol AG proti Xxxxxxxxxxxx, BGE 92 II 179. Rozsudek Spolkového soudu ze dne 7. 6. 1988 ve věci A. proti Frau X., BGE 114 II 131.

284 Xxx xxxx. § 2005 odst. 1 NOZ – odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva

a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře

najednou vznikne zůstaviteli povinnost urychleně plnit nemalé částky. Pro zůstavitele ve vyšším věku může být taková povinnost likvidační. Nabízí se otázka, zda v některých zvlášť křiklavých případech bude právo smluvního dědice na vrácení přijatého plnění požívat právní ochrany, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy; lze si jistě představit případ, kdy smluvní dědic zavázaný k dlouhodobému dílčímu plnění dostane potřebu opatřit si větší peněžní částku, a z toho důvodu přestane poskytovat sjednané plnění zůstaviteli, v naději, že zůstavitel z toho důvodu odstoupí od smlouvy a bude nucen smluvnímu dědici vyplatit za několik let zpětně přijatá dílčí plnění.

Nutnost úvahy vzbuzuje ust. § 2004 NOZ. Odst. 3 tohoto ustanovení říká, že

„zavazuje-li smlouva dlužníka k nepietržité či opakované činnosti nebo k postupnému dílčímu plnění, může věiitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do budoucna.“ Obdobně odst. 1 pak „plnil-li dlužník zčásti, může věiitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění.“ V rámci spravedlivého uspořádání vztahů však nelze připustit, aby odstoupení mělo pouze účinky do budoucna nebo jen pro nesplněný zbytek plnění i pro smluvního dědice – ten sice přestane mít povinnost poskytovat plnění, ovšem zároveň není myslitelné, aby přišel o náhradu za plnění již zůstaviteli poskytnutá. Zůstavitel by se totiž obohatil bez jakéhokoliv protiplnění, protože jediným protiplněním za plnění smluvního dědice je pouze ustanovení dědicem; to však s odstoupením přichází zcela vniveč. S ohledem na charakter dědické smlouvy tak dle mého názoru nemá ust. § 2004 NOZ praktický význam.

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti zůstaviteli se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě – subjektivní tříleté (§ 629 odst. 1 NOZ), objektivní desetileté (§ 638 odst. 1 NOZ).285 Ačkoliv Spolkový soud ve Švýcarsku dovodil ve svém rozsudku BGE 114 II 131, 143,286 že objektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení u dědické smlouvy neplatné pro vady vůle počíná běžet již samotným poskytnutím plnění (čímž rozdělil tamější právní teorii na dva tábory287), domnívám se, že s ohledem na jasné znění § 621 NOZ288 bude v českém právním řádu počínat objektivní promlčecí doba u bezdůvodného obohacení vždy pouze od doby, kdy se oprávněná osoba dozví o bezdůvodném obohacení a o osobě povinné k jeho vydání – ať již k obohacení došlo za jakýchkoliv okolností. Navíc je nutné zohlednit též ustanovení

285 Úmyslné nabytí bezdůvodného obohacení a patnáctiletá promlčecí doba dle § 638 odst. 2

v případě dědické smlouvy patrně nebude přicházet v úvahu.

286 Rozsudek Spolkového soudu ze dne 7. 6. 1988 ve věci A. proti Frau X., BGE 114 II 131.

287 Literatura srov. dle XXXXXXXX, op. cit., s. 386, pozn. 1630.

288 Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

§ 610 odst. 2 NOZ.289 To platí dokonce i v případě zdánlivého právního jednání. Závěr švýcarské judikatury tak v českém právním prostředí dle mého přesvědčení uplatnění nemůže nalézt.

289 V případě zrušení nebo neplatnosti závazku a nutnosti vrátit si plnění přihlédne soud k námitce promlčení nároku na vydání toho, co strana z takového závazku nabyla, pouze pokud by promlčení mohla namítat i druhá strana.