Contract

1 PRAMENY PRÁVA

Dříve, než bude pojednáno o jednotlivých institutech právní úpravy pracovnělékař- ských služeb, považuji za účelné stručně představit jednotlivé právní předpisy, při nichž je třeba při analyzování daných institutů vycházet.

1.1 Listina základních práv a svobod

Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České re- publiky, obsahuje některá obecná ustanovení, která na problematiku pracovnělékař- ských služeb přímo dopadají.

Dle článku 28 Listiny mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky s tím, že podrobnosti stanoví zákon.

Dle článku 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Občané mají na zákla- dě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Obě ustanovení vytýčují určitý základní rámec, v němž se budeme při studiu právní úpravy pracovnělékařských služeb pohybovat. Listina na jednu stranu garan- tuje právo na uspokojivé pracovní podmínky. Sem lze podřadit i právo zaměstnance na ochranu zdraví při práci, včetně práva na nepřidělování práce, k níž zaměstnanec není zdravotně způsobilý. Tomuto právu samozřejmě musí odpovídat řada navazu- jících povinností zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, včetně povinnosti vyslat zaměstnance na lékařskou prohlídku a řídit se při zařazo- vání zaměstnance k práci závěry lékařského posouzení. S tím souvisí obecné právo na ochranu zdraví, kam spadá i právo na odborné služby lékaře, který posoudí za- městnancovu zdravotní způsobilost k práci. Tímto lékařem v českém právním řádu až na výjimky není registrující praktický lékař zaměstnance, nýbrž specializovaný subjekt vybraný zaměstnavatelem – poskytovatel pracovnělékařských služeb. Lis- tina sice – v kontextu veřejného zdravotního pojištění – hovoří o právu na bezplat- nou zdravotní péči, podmínky této „bezplatnosti“ nicméně stanoví zákon. Zákonná ustanovení tak mohou stanovit i konkrétní případy, kdy určité zdravotní služby jsou poskytovány za úhradu. Jak uvidíme dále, v případě pracovnělékařských služeb lze o jejich bezplatnosti hovořit jen ve velmi omezené míře, když zejména náklady pra- covnělékařské prohlídky musí vždy uhradit buď zaměstnavatel, nebo zaměstnanec.

Kromě výše uvedených ustanovení lze s ohledem na cíle této publikace odkázat i na článek 10 Listiny, podle něhož má každý právo, (i) aby byla zachována jeho

lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, (ii) na ochra- nu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a (iii) na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuží- váním údajů o své osobě. Toto ustanovení ve svém důsledku mimo jiné zakotvuje i základní úroveň ochrany zaměstnance před bezdůvodnými zásahy do jeho integri- ty a soukromí. Jeho logickým dopadem je pak zakotvení široké ochrany soukromí zaměstnance v rámci předpisů na ochranu osobních údajů. Na povinnost dodržovat a šetřit dané základní právo je navíc zapotřebí myslet i při aplikaci jiných právních předpisů, včetně předpisů pracovnělékařských.

1.2 Evropské právo

V evropském právu nalezneme odkaz na pracovnělékařské služby v článku 14 směr- nice č. 89/391/EHS, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Ten požaduje, aby byla v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi přijata opatření pro zajištění vhodného dohledu nad zdra- vím zaměstnanců ve vztahu ke zdravotním a bezpečnostním rizikům, kterým jsou v práci vystaveni. Tato opatření musí být pojata tak, že pokud si to zaměstnanec přeje, může se podrobit lékařské prohlídce pravidelně. Směrnice dále uvádí, že lé- kařské prohlídky mohou tvořit součást státního systému zdravotní péče.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že – na rozdíl od některých jiných právních úprav – v oblasti pracovnělékařských služeb je míra harmonizace v oblasti pracov- nělékařských vztahů relativně nízká. Je na národním zákonodárci, jakým způsobem požadavek směrnice naplní. Výše uvedené požadavky jsou natolik obecné, že asi není žádné pochybnosti o tom, že český právní řád tyto požadavky splňuje. Pravi- delné provádění prohlídek zákon zakotvuje jako pravidlo, nad rámec kterého může zaměstnanec kdykoliv o provedení prohlídky požádat. Pochybnosti by tak neměly vznikat ani v tomto směru.

1.3 Úmluvy Mezinárodní organizace práce

Mezinárodní organizace je mezinárodní odbornou organizací, která je přidružena OSN, a k jejím hlavním činnostem patří přijímání mezinárodních úmluv a doporu- čení v oblasti pracovněprávních vztahů a sociálního zabezpečení. Zatímco meziná- rodní úmluvy nabývají účinnosti pro členské státy, mezi něž patří i Česká republika, ratifikací, doporučení státům neukládají povinnosti a nepodléhají ratifikaci.

Pro oblast pracovnělékařských služeb je z úmluv MOP důležitá zejména Úmlu- va MOP č. 161, o závodních zdravotních službách (Occupational Health Services Convention) z roku 1985, která byla v ČR publikována vyhláškou Ministerstva za- hraničních věcí č. 145/1988 Sb. Jedná se tak o mezinárodní smlouvu, která byla

ratifikována jiným způsobem, než jak předvídá čl. 10 Ústavy (v souladu s předpisy platnými před rokem 1993 neproběhla ratifikace úmluvy Parlamentem), a neplatí tak závěr čl. 10 Ústavy o její přednosti před zákonem. Z úmluvy nicméně pro Čes- kou republiku vyplývá řada povinností týkajících se národní legislativy.

Úmluva zakotvuje zejména povinnost členských států postupně zavádět závodní zdravotní služby pro všechny pracovníky ve všech odvětvích hospodářské činnosti a všech podnicích včetně veřejného sektoru.

Článek 5 Úmluvy obsahuje demonstrativní výčet úkolů závodních zdravotních služeb. Patří k nim stanovení a vyhodnocení nebezpečí, která ohrožují zdraví na pracovišti, dohlížení na činitele v pracovním prostředí a pracovní zvyklosti, které mohou ovlivňovat zdraví pracovníků, poradenství o plánování a organizování prá- ce, včetně uspořádání pracovišť, jakož i poradenství o zdraví, bezpečnosti a hygieně při práci a ergonomii a individuálních a hromadných ochranných pomůckách, do- hled na zdraví pracovníků a další úkoly.

Důležitou zásadu obsahuje článek 10, podle něhož personál poskytující závod- ní zdravotní služby má být plně pracovně nezávislý na zaměstnavateli, pracovnících a jejich zástupcích, pokud existují, se zřetelem k funkcím uvedeným v článku 5. Sta- novení kvalifikace tohoto personálu je úkolem lokálního práva, resp. lokálních úřadů. Článek 12 stanoví, že dohled na zdraví pracovníků ve vztahu k práci nesmí být pro ně spojen se ztrátou na výdělku, musí být bezplatný a konat se pokud možno

v pracovní době.

Články 14 a 15 stanoví informační povinnosti zaměstnavatele vůči závodním zdravotním službám, a to pokud jde o všechny známé a podezřelé skutečnosti v pra- covním prostředí, které mohou ovlivňovat zdraví pracovníků, a o onemocněních pracovníků a nepřítomnosti v práci ze zdravotních důvodů. Zaměstnavatel ale nemá požadovat na personálu, který poskytuje závodní zdravotní služby, aby ověřoval důvody nepřítomnosti v práci.

Dalšími úmluvami MOP, které se na problematiku pracovnělékařských služeb vzta- hují, jsou mj. Úmluva MOP č. 171, o noční práci, Úmluva MOP č. 155, o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí, a dále řada úmluv týkajících se bezpečnos- ti a ochrany zdraví specifických skupin pracovníků (děti a mladiství, pracovníci v do- lech, pracovníci ve stavebnictví, pracovníci v obchodě a kancelářích apod.).

Kromě úmluv je problematika pracovnělékařských služeb taktéž obsahem do- poručení MOP č. 171, o závodních lékařských službách, z roku 1985. Doporuče- ní v č. II. detailně popisuje úkoly pracovnělékařských služeb. Uvádí, že význam závodních lékařských služeb by měl být převážně preventivní. Poskytovatelé pra- covnělékařských služeb by měli sestavit program činnosti přizpůsobený podnikům, v nichž pracují, zaměřený na jejich dohledovou i konzultační a informační činnost. Útvary závodní lékařské služby by měly být, pokud je to možné, umístěny na praco- višti nebo poblíž pracoviště, nebo by měly být organizovány tak, aby jejich činnosti byly vykonávány na pracovišti. Může přitom jít o služby určené pro jediné pracovi- ště, nebo pro více pracovišť. Služby by měly být poskytovány multidisciplinárními týmy, jejichž složení bude určeno podle povahy povinností, které mají. Služby by

rovněž měly mít dostatečný technický personál s vyškolením a zkušenostmi v ob- lastech jako pracovní lékařství, pracovní hygiena, ergonomie a podobně.

Jak bylo uvedeno výše, doporučení Mezinárodní organizace práce nejsou práv- ně závazná, a výše uvedený text tak nereprezentuje víc než jen představu, jak by pracovnělékařské služby měly být poskytovány a realizovány. Realita v členských státech nicméně může být odlišná.

1.4 zákon o zdravotních službách

Poskytování zdravotních služeb je na zákonné úrovni normováno jednak záko- nem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a jednak zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Oba předpisy nabyly účinnosti k 1. 4. 2012 (s výjimkami popsanými níže). Jejich přijetí bylo součástí zdravotnické reformy, kdy tyto předpisy nahradily předchozí, podle předkladatelů i odborné veřejnosti již zastaralé předpisy (zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Jed- ním z hlavních proklamovaných cílů dle předkladatelů přitom bylo posílení práv pacientů a odstranění vrchnostenského postavení lékařů a jasnější vymezení práv a povinností hlavních aktérů právních vztahů ve zdravotnictví.1

Zákon o zdravotních službách neobsahuje právní úpravu pracovnělékařských služeb, neboť ta je vyhrazena zákonu o specifických zdravotních službách. Protože však § 2 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách zakotvuje subsidiární použití zákona o zdravotních službách na otázky zákonem o specifických zdravot- ních službách výslovně neupravené, je třeba při řešení řady souvisejících otázek ze zákona o zdravotních služeb vycházet.

Zákon o zdravotních službách obsahuje rozsáhlé definice pojmů jako zdravotní služby, pacient nebo poskytovatel zdravotních služeb, jakož i další pojmy, s nimiž se setkáme i v kontextu zákona o specifických zdravotních službách. V ustanovení

§ 11 a násl. zakotvuje veřejnoprávní podmínky k výkonu činnosti poskytovatele zdravotních služeb, které platí i pro poskytovatele pracovnělékařských služeb.

Čtvrtá část zákona poté detailně upravuje a rozvádí práva pacienta. Za zcela základ- ní a nejdůležitější lze přitom považovat právo na to, aby byly pacientovi poskytová- ny služby jen s jeho svobodným a informovaným souhlasem (§ 28 odst. 1 zákona). K dalším zákonem garantovaným právům patří:

■ právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni (§ 28 odst. 2 zákona);

■ právo na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdra- votních služeb [§ 28 odst. 3 písm a) zákona];

1 Srov. xxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx-xx-xxxxx-xxxxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxx-xx-xxxxx- kvetna_4870_2160_1.html (včetně prezentace, na kterou odkazovaný web dále odkazuje).

■ právo na svobodnou volbu lékaře, tj. zvolit si poskytovatele oprávněného k po- skytnutí zdravotních služeb, které odpovídají zdravotním potřebám pacienta, a zdravotnické zařízení, pokud tento zákon nebo jiné právní předpisy nestanoví jinak [§ 28 odst. 3 písm. b) zákona];

■ právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele, popřípadě zdravot- nického pracovníka, než který mu poskytuje zdravotní služby; to neplatí, jde-li o poskytování neodkladné péče nebo o osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence [§ 28 odst. 3 písm. c) zákona];

■ právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem, a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb [§ 28 odst. 3 písm. e) bod 3. zákona];

■ právo znát jméno, popřípadě jména, a příjmení zdravotnických pracovníků a ji- ných odborných pracovníků přímo zúčastněných na poskytování zdravotních služeb a osob připravujících se u poskytovatele na výkon zdravotnického povo- lání, které jsou při poskytování zdravotních služeb přítomny, popřípadě prová- dějí činnosti, které jsou součástí výuky [§ 28 odst. 3 písm. g) zákona];

■ právo odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních slu- žeb přímo zúčastněny, a osob připravujících se na výkon povolání zdravotnické- ho pracovníka [§ 28 odst. 3 písm. h) zákona].

Pokud jde o právo na svobodnou volbu lékaře, ustanovení § 29 odst. 2 písm. b) zákona uvádí, že možnost volby poskytovatele a zdravotnického zařízení se na pra- covnělékařské služby nevztahuje. Jak uvidíme dále, tento závěr neplatí bezvýjimečně a zakotvení daného práva ve výše uvedeném výčtu tak rozhodně není samoúčelné.

Další velmi podstatné právo pacienta vyplývá z ustanovení § 51 zákona, který zakotvuje přísnou povinnost mlčenlivosti poskytovatele, zdravotnických pracovní- ků a jiných odborných pracovníků a dalších osob uvedených v § 51 odst. 5 zákona, a to ve vztahu ke všem skutečnostem, které se dozvěděli v souvislosti s poskytová- ním zdravotních služeb. Toto právo – spolu se zásadou svobodného a informované- ho souhlasu a zásadou svobodné volby lékaře – lze dle mého názoru považovat za jedno z nejdůležitějších práv pacienta dle nové právní úpravy.

Povinnost mlčenlivosti může být prolomena jen v zákonem uvedených přípa- dech. Jde o případy zproštění povinnosti mlčenlivosti pacientem [zákon v § 51 odst. 2 písm. b) předpokládá, že takto zproštěn může být jen poskytovatel, a niko- li konkrétní pracovník], předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb, popřípadě sdělování údajů pro účely soudních a obdobných řízení v rozsahu stanoveném zákonem.

Ustanovení § 51 odst. 1 písm. c) zakotvuje výjimku pro povinnost mlčenlivosti i pro

„sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta“. V souvislosti s pra- covnělékařskými službami tak bude zapotřebí zkoumat, do jaké míry zvláštní zákon (tedy zákon o specifických zdravotních službách) tuto výjimku naplňuje.

Zákon dále podrobně upravuje zásady vedení zdravotnické dokumentace a na- kládání s ní. V dalších částech zákona nalezneme i ustanovení týkající se procesu stížností a kontrolní činnosti, respektive správních deliktů.

1.5 zákon o specifických zdravotních službách

Jak lze zjistit již z přehledu hlav zákona o specifických zdravotních službách, jed- ná se o „sběrný“ předpis, který upravuje některé zvláštní postupy při poskytování zdravotních služeb, které se svojí povahou do obecného předpisy (kterým je zákon o zdravotních službách) nehodí, byť původní záměr zákonodárce, aby tento předpis do sebe „pohltil“ všechny zvláštní zákony týkající se tohoto předmětu, nezůstal zcela naplněn.2 Pracovnělékařské služby a problematika vydávání lékařských posudků jsou tak jen jednou z oblastí, kterou se zákon o specifických zdravotních službách (o němž tato práce na řadě míst pro zjednodušení referuje jen jako o „zákonu“) zabývá.

Jak již bylo naznačeno výše, úprava pracovnělékařských služeb nahradila problematiku tzv. závodní preventivní péče. Ta byla tradičně upravena zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Velká zdravotnická reforma, jejíž podstatná část nabyla účinnosti k 1. dubnu 2012, však zákon o péči o zdraví lidu zrušila.

Zákon o specifických zdravotních službách nabyl účinnosti k 1. dubnu 2012. Ustanovení § 98 odst. 1 zákona nicméně zavedlo jednoroční přechodné období, v němž bylo možno poskytovat pracovnělékařské služby až do 30. 3. 2013 podle do- savadní právní úpravy, s výhradou povinnosti zaměstnavatele hradit tyto služby dle nově přijatého zákona. K tomuto ustanovení bylo vydáno stanovisko Ministerstva zdravotnictví ČR3, jímž byli adresáti práva ujištěni o tom, že ministerstvo aplikační rozsah daného přechodného ustanovení chápe jako relativně široký a zahrnující mj. i povinnosti účastníků pracovněprávních vztahů v oblasti lékařských prohlídek. Byť původní význam citovaného ustanovení byl pravděpodobně mnohem užší,4 jednalo se patrně o jediný možný operativní prostředek, jak vyřešit právní nejistotu prame- nící z toho, že prováděcí vyhláška k zákonu byla vydána až s ročním zpožděním, jakož i z odborné kritiky, jíž byl nový zákon vystaven. K tomu víc dále.

Od svého nabytí účinnosti zákon o specifických zdravotních službách prošel

několika novelami, které se dotkly i problematiky této publikace. Zatím nejvý- znamnější novela byla provedena zákonem č. 202/2017 Sb., který nabyl účinnosti k 1. 11. 2017.

2 Srov. XXXX, Xxx.: Legislativní smršť ve zdravotnictví: Nové právní předpisy. Zdravotnické fórum. 2012, 6/2012. ISSN 1804-9664.

3 Srov. text xxxxxxxxxx xxxxxxxx zde: xxxx://xxx.xxxx.xx/Xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxx-x-xxx- chodnemu-opatreni-98-odst1_6099_2539_11.html.

4 Srov. zejména komentář poskytnutý v článku Xxxxxx, J.; Xxxxx, P. Povinné vstupní lékařské pro- hlídky externistů na vysokých školách?, publikováno na serveru xxx.xxxxxx.xx dne 15. 2. 2013, přímý odkaz: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xx- vysokych-skolach-89180.html.

Úprava pracovnělékařských služeb – kromě výše uvedeného přechodného usta- novení – je v rámci zákona soustředěna do jeho čtvrté hlavy, která pojednává o po- sudkové péči a procesech při vydávání lékařských posudků, právech a povinnos- tech zúčastněných stran při poskytování pracovnělékařských služeb, postupu při posuzování zdravotní způsobilosti osob a také o příslušných postupech v souvislosti s posuzováním a uznáváním nemocí z povolání. Kromě ustanovení zaměřených na pracovněprávní vztahy bychom zde nalezli i právní úpravu týkající se posuzování zdravotní způsobilosti ke vzdělávání, k tělesné výchově a sportu.

Obsah dané úpravy bude podrobně rozebrán v následujících pasážích publikace.

1.6 Vyhláška o pracovnělékařských službách

V souladu se zmocňovacím ustanovením § 60 zákona o specifických zdravotních službách vydalo Ministerstvo zdravotnictví vyhlášku č. 79/2013 Sb., o pracovně- lékařských službách a některých druzích posudkové péče (dále v celém textu této práce též jen „prováděcí vyhláška“).

Prováděcí vyhláška nabyla účinnosti dnem svého vyhlášení dne 3. 4. 2013, tedy tři dny po skončení ročního přechodného období a více než rok od nabytí účinnosti zákona. Ukončila tím nemalé obavy praxe v situaci, kdy byl sice přijat nový zákon o specifických zdravotních službách, ten nicméně v řadě praktických aspektů odka- zoval na neexistující prováděcí právní předpis, s jehož obsahem se nakonec adresáti práva museli seznamovat až v době účinnosti nové právní úpravy.

Nabytím účinnosti vyhlášky zároveň skončilo období, kdy detailní aspekty po- skytování pracovnělékařských služeb byly upraveny směrnicí ministerstva zdravot- nictví č. 49/1967 Věstníku MZd ČSR o posuzování zdravotní způsobilosti k práci (PP-265-20.11.67). Tento předpis – přinejmenším pokud jde o faktickou autoritu5 – přežil i okamžik, kdy opatření ministerstev pozbyla účinnosti v souladu s § 14 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Právní řád obohacoval o určitý právně-historický aspekt, když ještě mnoho let po roce 1989 normoval postupy při „náboru pracovníků prováděném národními výbory“.

Obsahem prováděcí vyhlášky je v souladu s § 60 zákona o specifických zdravot- ních službách zejména podrobné stanovení obsahu, organizace a rozsahu pracovně- lékařských služeb, jakož i jejich dokumentace. Xxxxxxxx dále detailně popisuje ob- sah, periodicitu a další aspekty lékařských prohlídek a zakotvuje náležitosti žádosti o provedení pracovnělékařské prohlídky a lékařského posudku.6

Vyhláška byla novelizována k 15. 12. 2017 na základě novely č. 436/2017 Sb., která reaguje především na změny zákona o specifických zdravotních službách od listopadu 2017.

5 Srov. např. odkaz na směrnici v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2785/2010.

6 Viz též Xxxxx, X., Xxxxxxxx, P. Vyhláška o pracovnělékařských službách – poznámky, problémy a souvislosti. Práce a mzda. č. 5/2013.

1.7 zákoník práce

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „zák. práce“), obsahuje relativně komplexní úpravu pracovněprávních vztahů. Tato právní úprava je protkána odkazy na problematiku pracovnělékařských služeb, a zejména lékařských posudků, které poskytovatelé pracovnělékařských služeb vydávají.

Podle § 41 odst. 1 zák. práce je povinností zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci, (i) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkou- mává (dále v textu též jen „lékařský posudek“), dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci, (ii) nesmí-li podle takového lékařského posudku dále konat dosa- vadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného or- gánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, (iii) jestliže je to podle takového lékařského posudku nutné v zájmu ochrany zdraví jiných fyzických osob před infekčním onemocněním, nebo (iv) je-li zaměstnanec pracující v noci podle takového lékařského posudku uznán nezpůsobilým pro noční práci. Mzdové nároky zaměstnanců v případě některého převedení jsou upraveny v § 139 zák. práce.

Podle § 45 zák. práce požádá-li zaměstnanec o převedení na jinou práci nebo pracoviště, popřípadě o přeložení do jiného místa, protože podle doporučení posky- tovatele pracovnělékařských služeb není vhodné, aby dále konal dosavadní práci nebo pracoval na dosavadním pracovišti, zaměstnavatel je povinen mu to umožnit, jakmile to dovolí jeho provozní možnosti. Práce a pracoviště, na které zaměstnance převádí, musí být pro zaměstnance vhodné.

Podle § 52 zák. práce může zaměstnavatel dát výpověď v souvislosti se zdra- votním stavem zaměstnance jen tehdy, opírá-li se o lékařský posudek, podle něhož zaměstnanec (i) nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, popř. dosáhl na pracovišti urče- ném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, nebo (ii) pozbyl vzhledem k svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdra- votní způsobilost. Před doručením výpovědi z jednoho z výše uvedených důvodů je třeba vzít v potaz i § 67 odst. 2 zák. práce, týkající se nároku na odstupné.

Skutečnost, že je zaměstnanec pracující v noci dle lékařského posudku do- časně nezpůsobilý pro noční práci, představuje jeden z případů ochranné doby dle § 53 zák. práce. Ochranná doba se v takovém případě nevztahuje na skončení pracovního poměru výpovědí dle § 52 a) a b) [s výjimkou přemístění zaměstnava- tele v mezích místa (míst) výkonu práce, ve kterých má být práce podle pracovní smlouvy vykonávána].

Podle § 56 odst. 1 písm. a) zák. práce je naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnancem, jestliže zaměstnanec dle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu

neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiné pro něho vhodné práce.

Nad rámec povinných lékařských prohlídek zaměstnanců, které zakotvuje zákon o specifických zdravotních službách, zakotvuje § 94 odst. 2 zák. práce povinnost za- městnavatele zajistit, aby zaměstnanec pracující v noci byl vyšetřen poskytovatelem pracovnělékařských služeb v případech a za podmínek stanovených pro pracovnělé- kařské služby zákonem o specifických zdravotních službách. Úhrada poskytnutých zdravotních služeb nesmí být na zaměstnanci požadována.

Dle § 102 odst. 6 zák. práce zaměstnavatel spolupracuje s poskytovatelem pra- covnělékařských služeb při poskytování první pomoci. Taktéž je jeho povinností ve spolupráci s tímto poskytovatelem zajistit vyškolení a vybavení zaměstnanců, kteří organizují na pracovišti poskytnutí první pomoci.

Dle § 103 zák. práce má zaměstnavatel povinnost zaměstnancům sdělit, u kte- rého poskytovatele pracovnělékařských služeb jim budou poskytnuty pracovnělé- kařské služby a jakým druhům očkování a jakým pracovnělékařským prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit, umožnit zaměstnancům podrobit se těmto očkováním, prohlídkám a vyšetřením v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví a dále nahradit zaměstnanci, který se podrobí pracovnělé- kařské prohlídce, vyšetření nebo očkování případnou ztrátu na výdělku.

Ustanovení § 106 odst. 4 písm. b) zák. práce naopak ukládá zaměstnancům pod- robit se pracovnělékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními právními předpisy.

Z § 108 odst. 3 zák. práce vyplývá povinnost zaměstnavatele informovat odbo- rovou organizaci a zástupce pro oblast BOZP, popřípadě jejich všechny zaměstnan- ce, o výběru a poskytování pracovnělékařských služeb.

Podle § 235 odst. 3 zák. práce je jeden z případů, kdy zaměstnanci vzdor před- časnému ukončení kvalifikační dohody nevzniká povinnost k úhradě nákladů, napl- něn i tehdy, jestliže zaměstnanec dle lékařského posudku pozbyl zdravotní způso- bilosti ke své práci.

Ustanovení § 238 odst. 2 zák. zakazuje zaměstnávat těhotnou zaměstnankyni, za- městnankyni, která kojí, a zaměstnankyni-matku do konce devátého měsíce po poro- du pracemi, pro které nejsou podle lékařského posudku zdravotně způsobilé. V sou- vislosti s tím § 239 odst. 1 zák. práce uvádí, že koná-li těhotná zaměstnankyně práci, která je těhotným zaměstnankyním zakázána nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je zaměstnavatel povinen převést ji dočasně na práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako na dosavadní práci. Obě ustanovení neobsahují odkaz na to, že by předmětný lékařský posudek musel vydávat poskytovatel pracovnělékařských služeb – k tomu viz část 5 dále.

Podle § 245 odst. 2 zák. práce, jestliže je zakázáno zaměstnávat mladistvého zaměstnance prací, pro kterou se mu dostalo výchovy k povolání, protože je její výkon mladistvým zaměstnancům zakázán nebo protože podle lékařského posud- ku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb ohrožuje jeho zdraví, je

zaměstnavatel povinen do doby, než bude mladistvý zaměstnanec moci tuto prá- ci konat, poskytnout mu jinou přiměřenou práci odpovídající pokud možno jeho kvalifikaci.

Podobně jako u zaměstnanců pracujících v noci normuje § 247 odst. 1 zák. prá- ce, že i mladiství zaměstnanci mají být poskytovatelem pracovnělékařských služeb vyšetřeni před vznikem pracovního poměru a před převedením na jinou práci, jakož i pravidelně podle potřeby, nejméně však jedenkrát ročně. Zákoník práce nestanoví, že by mladiství zaměstnanci měli právo o provedení prohlídky požádat; tuto mož- nost tak budeme dovozovat z ustanovení § 55 odst. 1 písm. d) zákona o specifických zdravotních službách. Taktéž obsah § 247 odst. 3 zák. práce, podle něhož při uklá- dání pracovních úkolů mladistvému zaměstnanci je zaměstnavatel povinen řídit se lékařským posudkem vydaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb, působí v komparaci s § 55 odst. 1 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách poněkud duplicitně, když „úkoly“, které zaměstnavatel zaměstnancům ukládá, musí vždy vycházet ze „zařazení“ zaměstnance.

Letmou zmínku o vydávání posudků konečně obsahuje § 347 odst. 1 zák. práce, týkající se ohrožení nemocí z povolání. Uvádí, že lékařský posudek o ohrožení ne- mocí z povolání vydává poskytovatel zdravotních služeb příslušný k vydání lékař- ského posudku o nemoci z povolání.

1.8 zákon o ochraně veřejného zdraví

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je podobně jako zákon o spe- cifických zdravotních službách předpisem, který problematiku ochrany a podpory veřejného zdraví normuje z více různých úhlů pohledu. V sedmém dílu druhé hlavy zákona nalezneme ustanovení o ochraně zdraví při práci.

Pro účely této publikace je asi nejdůležitější úprava kategorizace prací. Všech- ny práce se dle § 37 odst. 1 zákona rozdělují do čtyř kategorií podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví. První kategorie je kategorií zbytkovou, do níž se řadí nejméně rizikové práce, které nebyly zařazeny do jiné kategorie. O zařazení do druhé – rizikovější kategorie roz- hoduje zaměstnavatel a své rozhodnutí pouze oznamuje orgánu ochrany veřejného zdraví, kterým je v tomto případě místně příslušná hygienická stanice. Ten může danou práci také zařadit do zvláštní kategorie druhé – rizikové. O zařazení práce do třetí nebo čtvrté kategorie rozhoduje zpravidla příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, a to na základě žádosti zaměstnavatele.

Za rizikové práce zákon označuje jednak práce zařazené do třetí a čtvrté ka- tegorie, a dále práce zařazené do druhé kategorie, o nichž zvláštní právní předpis nebo rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví stanoví, že jsou rizikové. Zákon pro rizikové práce stanoví zvláštní požadavky na zaměstnavatele, včetně vedení evidence xxxxxxxxxx prací.