Úvodník

OBSAH

Úvodník

Xxxxx Xxxxxx: Český biotop, aneb o politické neprůchodnosti

zdravého rozumu 4

Články

Xxxxx Xxxxx: Břemeno substancování v civilním soudním řízení 7

Xxxxx Xxxxx: Xxxxxxx, smlouva o koupi najaté věci 19

Xxxxxx Xxxxx xxx.: Ještě k tzv. prohlášením záměrů

(letters of intent) 31

Xxxxxxx Xxxxx: K možnosti účasti právního zástupce poškozeného

a svědka při jejich výslechu v přípravném řízení 42

Xxxxxx Xxx: Vysokoškolské učebnice proti obcházení zákona v praxi vyšetřování (k náležitostem vyrozumívání obhájce

o vyšetřovacích úkonech) 51

Xxxxx Xxxxx: Několik poznámek k účinkům prohlášení konkurzu

na řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí (k příspěvku

P. Baudyše) 53

Xxxx Xxxxx: Poznámky k úvaze Xxxxx Xxxxxxx „Účinky prohlášení

konkurzu na řízení o povolení vkladu do katastru“ 56

Xxxxx Xxxxx: Xxxxxx (kuchyňského nádobí) na objednávku, aneb

smluvní pokuta versus (nejen) dobré mravy 58

Přečetli jsme za Vás 73

Z judikatury

• Předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánů

veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni 75

• K otázce omezení osobní svobody obviněného před rozhodnutím

o vazbě 76

• K podmínkám vydání rozsudku pro zmeškání při dodatečném

předložení plné moci právního zástupce 79

• K otázce rozhodování o nákladech řízení při zastavení řízení

pro nezaplacení soudního poplatku 86

• Kdy nepřísluší advokátovi odměna za sepis vyjádření k odvolání 87

• K otázce náhrady za promeškaný čas advokáta 88

• K aktivní legitimaci osoby vykonávající právo hospodaření se

státním majetkem 90

Obsah

• Odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká pohledávka

věřitele, ani závazek ručitele 92

• K otázce identifikace budovy, která nemá vlastní číslo popisné 95

• Pobyt cizinců v České republice – zrušení ust. § 14 odst. 1 písm. f) a odst. 4 zák. č. 193/1992 Sb. nálezem Ústavního

soudu 96

• Změna stanoviska v otázce zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v případech, kdy stěžovatel je sám

advokát 97

Z České advokátní komory

1) Informace o schůzi představenstva konané

ve dnech 12. – 13. 4. 1999 99

2) Zprávy z legislativních výborů 100

3) Informace o výsledku advokátních zkoušek v I. pol. 1999

– 1. termín 106

4) Semináře pro advokátní koncipienty – změna místa konání 106

Z kárné praxe

Neodstranění vad podání, které mělo za následek odmítnutí návrhu,

je závažným porušením povinnosti advokáta. 107

Názor

Převažují pozitiva (nová forma vzdělávání koncipientů má

za sebou křest) – Xxxx Xxxxxxxx 108

Sbírka útěchy

Ještě k vyrozumění obhájce dle § 165 odst. 2) tr. ř., aneb trumfové

eso (Xxx Xxxxxxxx) 111

Víte, že (Xxxxxxxxx Xxxxx) 113

Z odborného tisku (Připravuje Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx) 114

Tisk o advokacii (Připravuje Xxxxx Xxxxxxxxx) 121

Ze zahraničí

Advokacie v Dánsku – Ivo Xxxxxxxx 000

Předseda SAK k otázce sloučení advokacie a komerčních právníků na Slovensku a k problematice nového zákona

o advokacii 133

Vyšlo č. 1/99 Bulletinu slovenské advokacie 135

Obsah

Různé

1) Propůjčení významného rakouského vyznamenání prezidentovi

Notářské komory ČR 137

2) Změna v zabezpečování výkonu vazby pro Okresní soud

Nymburk – sdělení 137

3) Nabídka intenzivních seminářů v New Yorku 137

4) Instrukce pro vyšetřovatele a policejní orgány k postupu

v trestním řízení – výňatky vztahující se k obhajobě 138

5) Přehled vazebních věznic v ČR 149

6) Přehled věznic v ČR pro příjem odsouzených do výkonu trestu

odnětí svobody 151

7) Adresář soudů ve Slovenské republice 153

8) II. ročník celostátního golfového turnaje české advokacie 157

9) Celostátní turnaj advokacie v tenise 1999 159

Nakonec 161

Inzerce 162

Bulletin advokacie jako jediný odborný časopis přináší pravidelně informace o obsahu periodik z oblasti práva a hlavních souvisejících oborů.

Dnes na stranách 114 – 120.

ÚVODNÍK

Český biotop, aneb o politické neprůchodnosti zdravého rozumu

Morálka nedostala na zadek, jak si mnozí z nás myslí, teprve v naší všelikou nemravností vykřičené době, nýbrž ve skutečnosti už dávno v minulém století, kdy ji svým historizujícím pojetím začali relativizovat Xxxx a Xxxxxxxxx. Pro oba právě uvedené pány přestala být morálka, natož soubor nějakých etických pravidel, uni- verzální civilizační hodnotou – alespoň ve smyslu různých civilizací, a tudíž od- chylných etických pravidel – a stala se historicky účelovou normotvorbou, kterou jedna skupina lidstva nesledovala nic jiného, než pokoření či porobu nějaké jiné skupiny lidstva. Náš starý známý Xxxx tedy pochopitelně považoval morálku za třídní záležitost, vymyšlenou vždy tou kterou vládnoucí třídou, za účelem úspěš- ného vykořisťování člověka člověkem, a došel tudíž k nekompromisnímu závěru, že taková morálka, kterou si stanovily vládnoucí třídy pro ovládání vykořisťova- ného zbytku lidstva, je na houby a nemůže mít žádnou legitimitu ani závaznost. Xxxxxxxxx šel na morálku taky od lesa, ale z jeho druhé strany. Morálku si podle něho nevymysleli ti, kteří mají nárok světu vládnout a někdy mu také vládli, nýbrž zcela paradoxně naopak ovládaní rabové, kteří chtějí ničit svobodného nadčlově- ka a jeho přirozenou morálku, která se projevuje jako vůle k moci a věčné návra- ty téhož. Ta morálka, která snad ještě teá jakž takž platí, je tedy morálka otroků a lidstvo se nepohne ani o píá dopředu, dokud se této otrocké morálky nezbaví a dokud nezavládne přirozená, ničím nespoutaná individuální mravnost příslušní- ků k moci vyvolené a vůlí k moci vybavené panské části lidstva.

Vy, vážení přátelé, kdož se mnou v roce 1999 žijete v místech, pro něž jsem si od biologů a ekologů a podobných lidských druhů dovolil vypůjčit název český bio- top, dáte možná za pravdu mému pronikavému postřehu, že v tomto biotopu neži- je už žádný živočišný druh, který by nepatřil v pohledu na morálku buá k marxis- tům nebo k nietzscheánům či chcete-li k pánům nebo kmánům, a to k živočišným druhům počítám i psy a kočky, mezi nimiž lze také bezpečně rozlišovat nafoukané a vyhýčkané mazlíčky s bezmeznou vůlí k moci a potulné párie a proletáře, jimž je- jich morálka velí kousnout své nadzvířecí protějšky při každé příležitosti do ucha nebo do jiných částí těla. Téměř úplné vyhynutí živočišných druhů, jež by se stále ještě cítily vázány vůbec nějakými pravidly, pak v českém biotopu způsobuje ně- které další pozoruhodné jevy, dosud vědecky zcela neprozkoumané, z nichž bych dnes snad skromně upozornil na dva. Jsou to jevy empiricky nazývané prostředí

Úvodník

(někdy též rámec) a průchodnost (někdy též neprůchodnost). Možná, že nedo- statky mého všeobecného vzdělání, nebo nedostatečná vědecká objasněnost těchto termínů, mi brání v jejich náležitém uchopení a pochopení, a tak, rád to při- znávám, kdykoliv se o těchto pojmech mluví, vypadám jako hlupák.

Tak třeba ta část živočišstva, která obývá náš biotop, straní Xxxxxxxxxxxx a je nadána sice vůlí k moci, nikoliv však zdravým rozumem, kdysi rozpůjčovala ně- jakých mizerných pár stovek miliard jiným, rovněž vůlí k moci nadaným, živoči- chům, nepochybně s přesvědčením, že dojde k věčným návratům téhož. Věčné návraty téhož se však nekonaly, neboť mezitím rabská morálka příznivců Marxo- vých donutila xxxxxxxxxxxx k úhybným pohybům, jež spočívaly zejména ve vy- myšlení pojmu prostředí, konkrétně řečeno pak právní prostředí. S údivem pozo- ruji, jak tento manévr funguje, a nemohu se zbavit dojmu, že vůle k moci, jako základ každého morálního principu, se začíná už uplatňovat i tam, kde bych to ne tak zcela čekal; a vůle k moci je zase jako vždy spojena se ztrátou zdravého rozumu. I ten nejhloupější advokát, jako třeba já, celkem chápe, že je jistý rozdíl mezi tím, dát si pohledávku přisoudit a faktickým vymožením této pohledávky. Žádné právní prostředí nevydojí z jalové krávy tele a z dlužníka, který je plajte, ani korunu, a to ani v případě, že nalézací rozsudky budeme dostávat do dvou dnů a staccatový rytmus dražebních kladívek se jako tamtamy rozezní v draž- bách mimo exekuci po celé zemi. Tento divoký tamtamový rej může možná zlá- kat teenagery obojího pohlaví a historizující moralisty obojího ražení, se zdravým rozumem však nemá nic společného. Zkrátka já, jako ten hloupý, obyčejný ad- vokát, prostě odmítám nést jakoukoliv rozumnou odpovědnost za úhybné výro- ky, jako že se podcenilo právní prostředí, když se ve skutečnosti podcenil zdra- vý rozum, nebo za propagandistická hesla, jako že právní rámec rešájet vsjo, když vsjo rešájet zdravý rozum. Ten velí nepůjčovat stovku na nádraží někomu, kdo byl prý právě okraden a potřebuje se dostat do Českého Krumlova (ledaže chci udělat dobrý skutek), ani pět miliard vekslákovi, který si za ně zítra prý zpri- vatizuje zlatý důl nebo třeba Vítkovické železárny. Zmíněné osoby totiž nejsou, jak patrno, ubohé oběti zlodějů nebo ušlechtilí privatizéři, nýbrž podvodníci, jak by nás o tom zdravý rozum měl zdravě informovat. Záhadný termín právní pro- středí nemá se ztrátou zdravého rozumu co dělat a pochybuji, že by se mi váže- ní politici a legislativci nevysmáli, kdybych svou nevymožitelnou stovku přisuzo- val vadám jakéhosi pýtického právního prostředí. Řeklo by se mi prostě, že jsem blbec bez zdravého rozumu, když jsem tu stovku půjčil. Ani panská, ani třídní mo- rálka nemá zkrátka s blbostí co dělat, a tudíž tu není žádný důvod ohlašované- mu zběsilému bušení tamtamů ještě snad aplaudovat, pokud zrovna nejsme fa- nynky skupiny Pink Pigs nebo fanoušci FC Blešany.

Ještě horší je situace v otázce průchodnosti. Většina záležitostí, jež v jiných biotopech běžně fungují v souladu se zásadami zdravého rozumu, je v českém

Úvodník

biotopu neprůchodná, a mám-li být i zde konkrétní, je politicky neprůchodná. Řeknete-li dnes například někde, že zajištění rovnosti při přístupu k právům je spojeno s jistým rozpočtovým nákladem, a to patrně nikoliv větším než tři sta mi- lionů korun, což je v podstatě současný stav zajišťování nákladů povinných ob- hajob, setkáte se obvykle se zdvořilým úsměvem a se rčením, že tato záležitost je v důsledku stavu státního rozpočtu politicky neprůchodná. Uzavřít musíte, že politicky neprůchodné je v českém biotopu zajištění lidských práv, zejména pak práva na rovný přístup k justici. Průchodnost práv těch, kteří jsou nadáni vůlí k moci, případně těch, kteří chápají morálku po marxisticku třídně – všimněte si, jak je to jedno – je však zcela bezproblémová. Na otázku, kolik stála právní po- moc renomovaných zahraničních a snad i tuzemských advokátních a auditor- ských kanceláří pro nejrůznější státní instituce k tíži státního rozpočtu, se sotva dočkáte odpovědi. To panská, ani třídní statistika nesleduje. Je to desetinásobek těch ubohých tři sta milionů, nutných na procesní výpomoc těm, jimž ekonomic- ká a sociální situace nedovoluje se řízení o jejich právech rovnocenně zúčastnit? Je to víc? Nevím, myslím, že je to víc. Zase znova: panská a třídní morálka kon- tra zdravý rozum.

Vím, co je to neprůchodnost tlustého střeva. Tomu se říká zácpa neboli kon- stipace. Moc nerozumím tomu, co je to politická konstipace. Nebudu daleko od pravdy, pomyslím-li si, že politická konstipace znamená převahu nietzscheánské nebo marxovské vůle k moci nad zdravým rozumem.

Teá se vám musím, vážení čtenáři, na závěr omluvit. Bude trochu nechutný. Klasickým terapeutickým prostředkem pro léčbu konstipace je klystýr. Trpíme-li politickou konstipací, jak náš zdravotní stav diagnostikují sami političtí představi- telé, nezbývá patrně nic jiného, než terapie jakýmsi politickým klystýrem. Třeba se nám po něm trochu uleví a v našem českém biotopu zase ožijí i ony zdánlivě vyhynulé živočišné druhy, které své morální přístupy k podstatným problémům soužití nejrůznějších lidských společenství založí víc na předporozumění zdravé- ho lidského rozumu, než na excentricky nebezpečných, jakýkoliv řád relativizují- cích, jenom zdánlivě kontroverzních přístupech panské a třídní morálky.

Mezi Xxxxxx a Xxxxxxxxxx nebyl nakonec tak veliký rozdíl, že ne? Oni na to jenom šli od lesa, ale každý z jeho druhé prokleté strany. Zkusme na to jít z lesa zdravého rozumu, tak jako všude jinde.

Xxxxx Xxxxxx Květen 1999.

ČLÁNKY

Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, DrSc.

Brno

Břemeno substancování v civilním soudním řízení

ÚVOD

Civilní proces je poměrně složitou činností mnoha subjektů, jež mají v řízení růz- ná postavení a vystupují ve zvláštních, navzájem značně rozdílných, procesních ro- lích. Má-li být právní regulace tak složité společenské činnosti efektivní, musí od- povídat složitosti svého předmětu. Nelze vycházet pouze z norem pozitivního prá- va (civilního soudního řádu), ale je třeba brát v úvahu také poznatky právní teorie, která v oblasti civilního práva procesního byla vždy široce rozvinutá; právě tak je nutno přihlížet k soudní praxi, neboť judikatura soudů umožňuje nezbytné dotváře- ní pozitivních ustanovení procesního práva a je i v tomto směru nenahraditelná.

Mnohé právní konstrukce i celé procesní instituty, které rámcově vyplývají z norem civilního práva procesního, avšak svoji konečnou formu mohou nabývat pouze za pomoci procesní právní teorie a na základě bohaté praktické činnosti soudů, byly u nás v letech 1948 až 1989 opomíjeny, ba zcela vypadly z povědo- mí právnické veřejnosti, ačkoliv byly známy a uplatňovaly se v době předmni- chovské republiky a jsou trvalou součástí právní kultury vyspělých zemí.

Do uvedené skupiny pojmových konstrukcí a procesních právních institutů patří také tzv. břemeno substancování, které sice může vyvolávat některé kon- troverzní úvahy i názorová střetnutí, jak tomu nasvědčuje i současná odborná li- teratura vyspělých evropských zemí, nelze však pochybovat o tom, že pro bře- meno substancování jako procesní právní institut lze nalézt oporu jak v teorii ci- vilního procesu, tak v pozitivní právní úpravě civilního soudního řádu i v praktic- ké činnosti soudů.

PROCESNÍ BŘEMENA V CIVILNÍM SOUDNÍM ŘÍZENÍ

V současné době je u nás pojem procesního břemena téměř výlučně spojo- ván s problematikou dokazování v civilním soudním řízení, v němž se uplatňu- je jako břemeno důkazní. Je nutno si však uvědomit, že v průběhu historického

vývoje vznikla celá obsáhlá nauka o procesních břemenech, která zdaleka ne- může být redukována na poznatky o břemenu důkazním. V této souvislosti mu- sela být řešena také otázka vzájemného vztahu procesních břemen a procesních povinností. V minulosti se někteří významní představitelé procesní právní vědy domnívali, že v civilním právu procesním a v civilním procesu nevznikají sporným stranám žádné procesní povinnosti, ale pouze procesní břemena, která jsou prá- vě pro civilní právo procesní typická. Většinou se však dodnes uplatňuje názor, podle něhož vedle procesních břemen vznikají v civilním řízení stranám také ně- které procesní povinnosti, jejichž počet ovšem nedosahuje podle mínění součas- ných autorů ani jednu desítku. Jen velmi zřídka se pak setkáváme s názorem, který odmítá konstrukci procesních břemen a připouští pouze existenci proces- ních povinností.

Zvláštní pozornost zasluhuje pojmové vymezení procesních břemen. Převa- žuje mínění, že v případě procesních břemen váže právní norma nepříznivé ná- sledky pro jednu z procesních stran na její nečinnost v řízení. Těmto následkům se může procesní strana vyhnout jen tím, že se určitým procesním jednáním bře- mena zprostí (že toto břemeno „unese“). Naopak zase o procesní povinnost jde v případě, kdy právní řád vyžaduje od procesní strany určité jednání a za poru- šení povinnosti k tomuto jednání ukládá sankce. Strana, nerespektující procesní břemeno, nejedná protiprávně, neboť neporušuje žádnou povinnost, nanejvýš pouze jedná v rozporu se svými vlastními zájmy. Zákon totiž v případě proces- ních břemen ponechává chování procesní strany výlučně na její svobodné vůli a nedonucuje tuto stranu k určitému procesnímu jednání. Záleží pouze na její vol- né úvaze, jaké procesní úkony učiní nebo neučiní. I když jí zákon hrozí nepřízni- vými následky za určité procesní chování, resp. za nečinnost v určité procesní si- tuaci, neukládá procesní straně, jak má v řízení postupovat. Stanovení proces- ních břemen místo procesních povinností lze považovat za účinnější, demokra- tičtější, pružnější a šetrnější způsob stimulace procesní strany k určitému proces- nímu jednání, než je ukládání procesních povinností, neboť zákonodárce pouze využívá zájem strany na příznivém výsledku sporu.

Bylo by nesprávné se domnívat, že mezi procesními povinnostmi a procesní- mi břemeny existuje nepřeklenutelná hranice. Společným jmenovatelem obou těchto procesních institutů je jejich spojitost s procesní sankcí. Stanovením ne- příznivých následků určitého postupu procesní strany v civilním řízení právní řád stimuluje takové její chování, které zákonodárce považuje v dané situaci za při- měřené a žádoucí. Negativní vymezení podmínek uplatnění následků procesního břemena nic nemění na pozitivním vymezení žádoucího a očekávaného chová- ní, jež lze z formulace procesního břemena vždy jednoduše odvodit. Nerespek- tování procesního břemena má v podstatě vždy jen jedinou pozitivní alternativu, kterou lze chápat jako sankcionovanou procesní povinnost.

Rozvoj uplatnění procesních břemen je spojen s moderním vývojem civilního procesu, který položil důraz na svobodu procesních stran v civilním řízení, ale ta- ké na volbu způsobů a prostředků k dosahování procesních cílů. Demokratické a humánní pojetí civilního procesu vedlo k odmítnutí klasické konstrukce sankcí za nesplnění procesních povinností, k maximálnímu omezení přímého donucení k plnění těchto povinností a k položení rozhodujícího důrazu na sankce, které mají výlučně procesní charakter a nejlépe odpovídají podstatě civilního procesu. Kdyby každé, byť sebemenší pochybení procesní strany v civilním procesu by-

lo chápáno jako porušení povinnosti a bylo spojeno s prosazováním přímého do- nucení, s uplatňováním přísných majetkových sankcí (pořádkové pokuty, náhra- dy škody apod.) včetně občanskoprávní (hmotněprávní) odpovědnosti nebo do- konce trestněprávního postihu, byl by celý civilní spor chápán účastníky řízení ja- ko jejich neúměrné a nepřijatelné zatížení rizikem, jemuž je nutno se vyhnout. Strany by nebyly stimulovány k uplatnění civilněprocesní ochrany svých práv, ale značné nebezpečí přísných sankcí všeho druhu by je od hledání ochrany u sou- du spíše odradilo. K této praktické stránce přistupují také hlediska ideová, spo- jená s ochranou lidských a občanských práv, včetně lidské důstojnosti.

Aby moderní zákonodárce vyloučil možnost uplatňování celého množství růz- norodých sankcí za porušení procesněprávních povinností, nemůže legislativně technicky postupovat jinak než tak, že se z hlediska velké většiny procesních si- tuací vzdá uplatnění samotného pojmu a termínu procesní povinnosti. Jen tak může dosáhnout toho, aby za porušování procesních povinností nebyly uplatňo- vány také např. občanskoprávní sankce, jež mohou být důsledkem porušení ja- kékoliv primární povinnosti, tedy i povinnosti ukládané normami jiného právního odvětví než odvětví občanského práva hmotného.

Uplatněním procesních břemen je umožňováno, aby sankce za nerespektování procesního břemena spočívala výlučně jen ve zhoršení procesní situace strany, která neodvrátila nepříznivé následky tohoto břemena. I když sankcí je zpravidla neúspěch ve sporu, kdy strana zatížená procesním břemenem podlehne ve sporu druhé procesní straně, může mít nerespektování procesních břemen také za ná- sledek jen zhoršení vyhlídek na příznivé soudní rozhodnutí ve věci. Jakékoliv jiné sankce, ať již stanovené právem procesním nebo právem občanským, trestním, správním či pracovním atp., jsou uplatněním procesních břemen vyloučeny.

SUBSTANCOVÁNÍ SKUTKOVÝCH PŘEDNESŮ A NÁVRHŮ PROCESNÍCH STRAN

Substancováním rozumíme hodnocení skutkových přednesů a návrhů stran z hlediska jejich určitosti. Podmínka řádného substancování není splněna v pří- padě neurčitých, paušálních a příliš obecných tvrzení, která neumožňují jejich

věcné přezkoumání. Nesubstancovaný přednes nedovoluje posoudit, zda je právně významný, ani nemůže být dokazováním zjištěno, zda odpovídá pravdě. Substancování předpokládá takovou konkretizaci tvrzených skutečností, aby mohly být učiněny konkrétním předmětem dokazování. Skutkové tvrzení je do- statečně substancováno, může-li soud přezkoumat, zda uplatňované právo v pří- padě pravdivosti takového tvrzení skutečně vzniklo.

Minimální požadavky, které je nutno v podobě substancování klást na před- nesy stran, určují, za jakých předpokladů má být vůbec procesní straně poskyt- nuta právní ochrana. Proto má v civilním procesu základní význam otázka, zda určité tvrzení nebo popírání je v souladu s civilním soudním řádem také v oblas- ti požadavků kladených na substancování skutkových přednesů stran.

Problematika substancování je poměrně široká. Může se vztahovat nejen na skutečnosti tvrzené v žalobním návrhu, ale také např. na různé důkazní návrhy podávané v průběhu řízení, neboť i předmět dokazování musí být substancován. Skutečnosti vnějšího světa jsou zpravidla tak složité a vnitřně členité, že po- drobnost a určitost jejich vylíčení může být stupňována téměř neomezeně a čas- to je vyloučeno, aby žalobce již v žalobním návrhu podrobně vysvětlil všechny skutečnosti, na které konkrétně poukáže teprve žalovaný v rámci své obrany. Proto je nutno rozlišovat mezi „úplností“ a „určitostí“ skutkových tvrzení. Skutko- vé přednesy lze považovat za úplné, jestliže pokrývají všechny skutkové znaky právní normy, na níž se bezprostředně zakládá uplatňovaný nárok nebo subjek- tivní právo. V této souvislosti např. žalobce neunese břemeno tvrzení, jestliže ně- které skutkové znaky nárokové právní normy nepokryje žádným skutkovým tvr- zením (např. žalobce uplatňující nároky z kupní smlouvy neuvede skutečnosti,

z nichž by byla patrná dohoda smluvních stran o kupní ceně).

Hranice „úplnosti“ přednesů se nachází tam, kde neúplnost má za následek, že skutková tvrzení nelze subsumovat pod právní normu, která uplatňovaný ná- rok upravuje. Naproti tomu požadavek „určitosti“ přednesů je daleko širší, ne- boť strany v civilním procesu nesou odpovědnost za dostatečné shromáždění skutkového materiálu potřebného k pravdivému zjištění skutkového stavu sou- dem. Přednes musí být natolik určitý, aby mohla být konkrétně vymezena vy- světlovací povinnost odpůrce. Tvrzení procesní strany musí být do té míry kon- krétní a určité, aby odpůrce přesně věděl, ke kterým skutečnostem má za- ujmout stanovisko. Je nutno tedy substancovat i vedlejší skutkové okolnosti. Bude-li např. žalobce nejen tvrdit, že se uskutečnilo určité smluvní jednání, ale také přesně uvede, zda k němu došlo za osobní přítomnosti odpůrce, v určitém čase a v určitém místě, je tím současně umožněno druhé straně podat protidů- kaz, z něhož by např. vyplynulo, že v uvedené době a na označeném místě ža- lobce nemohl být přítomen, protože se nacházel na zcela jiném místě (např. na služební cestě).

Často nelze předem přesně určit, kdy obsah skutkových tvrzení je dostačují- cí. Někdy postačí nižší, jindy je zase potřebný vyšší stupeň konkretizace. Např. jestliže ve sporu o vrácení půjčky žalovaný tvrdí, že žalobce mu poskytl více půj- ček, z nichž sporná půjčka byla řádně splacena, je nutno mnohem přesněji kon- kretizovat okolnosti poskytnutí jednotlivých půjček než v případě, byla-li poskyt- nuta pouze půjčka jediná. Potřebný stupeň určitosti skutkových přednesů lze proto zpravidla stanovit až při plném rozvinutí kontradiktorního sporu, v němž se musí každá strana podrobně vyjádřit a podat vysvětlení ke skutkovým předne- sům druhé procesní strany.

BŘEMENO SUBSTANCOVÁNÍ

K tomu, aby procesní strana formulovala své skutkové přednesy a návrhy s potřebnou přesností a určitostí, tedy aby i její skutkové přednesy a návrhy by- ly náležitě substancovány, nemůže být donucována žádnou přímou sankcí, ani sankcí nepřímou, která by překračovala meze vlastního procesního postupu. Je- dinou sankcí, kterou může být v dané souvislosti procesní strana postižena, je zhoršení jejího procesního postavení, resp. nepříznivá změna v jejích vyhlídkách na příznivé soudní rozhodnutí. Tento způsob sankcionování je charakteristický pro všechna procesní břemena, včetně břemena substancování, které ztěžuje určitou procesní stranu.

Procesní sankce odpovídající břemenu substancování mohou být koncipová- ny různými způsoby. Jestliže např. soudce považuje sporné skutkové tvrzení procesní strany za tak nedostatečně substancované, že není způsobilé být jed- noznačným předmětem důkazu, nenařídí na okolnost jeho pravdivosti žádné dokazování a ve svém dalším postupu toto tvrzení pomine, jako kdyby nebylo vůbec předneseno. Tak postupuje v případě, jestliže přednesy nemůže hodno- tit z hlediska jejich pravdivosti, poněvadž byly učiněny nekonkrétně, nejasně a bez potřebného vylíčení bližších skutkových okolností. Podobně zase nedo- statečné substancování skutkových údajů v žalobním návrhu zcela vylučuje možnost vydání kontumačního rozsudku ve prospěch žalobce. V případě nedo- statečně substancovaných důkazních návrhů, z nichž není např. patrno, které konkrétní skutečnosti mají být předmětem důkazu, popřípadě není náležitě kon- kretizován samotný důkazní prostředek (osoba svědka, soukromá nebo veřejná listina apod.), soud neprovede navržené důkazy, resp. takové důkazní návrhy odmítne.

Uplatňování břemena substancování nelze považovat za pouhý důsledek prag- matického postupu soudu bez hlubšího, principiálního zdůvodnění. Požadavek substancování lze totiž přesvědčivě vyvodit ze struktury občanského soudního řádu, v němž se uplatňuje zásada projednací, která charakterizuje a vymezuje

především způsob získávání informací v civilním sporném řízení. Potřeba dosta- tečné určitosti skutkových přednesů stran souvisí se samotnou podstatou civilní- ho procesu, v němž sporné strany se samy mají postarat o uveden nutných in- formací do konkrétního řízení a jejich přínos pro shromáždění skutkového mate- riálu je stimulován osobním zájmem stran na vysvětlení skutkových okolností. Neurčité a nekonkrétní přednesy jsou v rozporu se zákonnou metodou činnosti soudu v civilním řízení. Tím nabývá požadavek substancování skutkových před- nesů stran své zakotvení v právním řádu.

V českém civilním soudním řádu i v soudní praxi již dlouhou dobu nebyla bře- menu substancování věnována pozornost. V sousedních vyspělých zemích je to- mu zcela opačně. Jak vyplývá z různých, na sobě nezávislých pramenů, jsou v civilních sporech rozhodnutí soudů Spolkové republiky Německo nejméně ve třiceti procentech projednávaných věcí založeny na zjištění nedostatečně sub- stancovaných přednesů žalobce nebo žalovaného. Příliš rozdílná není ani situa- ce v sousedním Rakousku.

Literatura vyspělých západních zemí však netají a nezastírá ani mnohá ne- bezpečí a úskalí institutu břemena substancování, jež může být pro nedostatek profesionální vyzrálosti nebo dokonce záměrně soudy uplatňováno nesprávným způsobem. Soud může např. svým neúměrně přísným posuzováním požadav- ku substancování jen zakrývat svůj názor, že uplatňovaný nárok je nepravdě- podobný a kdyby nařídil složité dokazování, zůstalo by i potom přednesené tvr- zení sporným. Složité odůvodnění svého rozhodnutí, kterým by byla žaloba za- mítnuta na základě hodnocení důkazů, soud nahradí jednoduchým poukazem na nedostatečně substancované přednesy procesní strany. Příliš přísné poža- davky kladené na substancování mohou být také motivovány jen snahou soudu o úsporu času. V písemném vyhotovení rozhodnutí soud pouze stručně a rám- cově uvede, že skutkový přednes nedosáhl nutnou míru substancování. Pod zá- minkou nedostatečně substancovaných přednesů se také soud může snažit jen vyhnout potřebnému obsáhlému dokazování. Poukaz na nedostatečné sub- stancování může být rovněž jen důsledkem vnitřního mínění soudu, že respek- tování určitého skutkového přednesu strany by vedlo k nespravedlivým výsled- kům. Může nastat i situace, za které otázka uplatnění břemena důkazního, jeho dělení, přesouvání atp. se může soudu jevit tak složitá, že se jejímu řešení ra- ději vyhne poukazem na porušení pravidel o substancování skutkového před- nesu procesní stranou. Na nedostatek substancování může soud posléze pou- kázat i z toho důvodu, aby se nemusel odchýlit od ustálené judikatury vyšších soudů.

Uvedené příklady možného nesprávného uplatnění břemena substancování ukazují, že tento institut může být poměrně snadno využíván k procesním cílům, které odporují jeho skutečnému poslání a významu v civilním procesu. Při nedo-

statku zkušeností českých soudů s posuzováním břemena substancování může být v zájmu hlubšího pochopení tohoto institutu snad vhodné poukázat na xxxx- katuru zahraničních soudů, zejména sousední Spolkové republiky Německo.

BŘEMENO SUBSTANCOVÁNÍ V JUDIKATUŘE ZAHRANIČNÍCH SOUDŮ

Judikatura německých soudů uplatňuje velmi uvážlivý přístup k posuzování otázek dostačujícího substancování skutkových přednesů a návrhů stran. Tak např. rozhodnutí německého Spolkového soudu (dále jen BGH) publikované v časopise Neue Juristische Wochenschsift (dále jen NJW), ročník 89, str. 719, se zabývá problematikou substancování v souvislosti s realizací zákonného po- žadavku, podle něhož mají soudy učinit všechno pro to, aby vyrovnaly eventuál- ní zaviněné průtahy procesních stran. Podle uvedeného rozhodnutí Spolkového soudu nižší soudy nemohou za účelem vyrovnání uvedených průtahů vycházet z přehnaných požadavků na substancování důkazního návrhu procesní strany, jež by jim umožnily odmítnout výslech již předvolaného svědka, který se nedo- stavil k jednání, aby tímto postupem zabránily odročení ústního jednání k opě- tovnému předvolání svědka a urychlily tak konečné vyřízení věci.

Podle ustálené německé judikatury musí skutkové přednesy procesní strany obsahovat dostatečně konkrétní údaje o času, místu a bližších okolnostech, aby byla odpůrci umožněna spravedlivá, věcně odůvodněná obrana; odpůrci musí být poskytnuta možnost přezkoumání skutkových tvrzení druhé procesní strany k zaujetí věcného stanoviska k těmto tvrzením (BGH, NJW, r. 92, str. 1967). Skutkové přednesy nebo popírání, jež těmto požadavkům neodpovídají, má soud posuzovat tak, jako kdyby nebyly učiněny. Skutkové tvrzení strany, jež nebylo napadeno dostatečně substancovanými přednesy druhé strany, považuje se za doznané (BGH, NJW, r. 93, str. 1200).

Podle judikatury Spolkového soudu otázku, zda přednes je dostatečně sub- stancován, nelze posuzovat abstraktně, na základě obecně se uplatňujícího kri- téria, ale je nutno vždy vycházet z konkrétní procesní situace; záleží na tom, jak podrobné, resp. vnitřně diferencované jsou skutkové přednesy odpůrce. Břeme- no substancování může přecházet z jedné procesní stany na druhou, a to i ně- kolikrát za sebou, podle toho, jak jsou skutkové přednesy stran postupně více upřesňovány, doplňovány a konkretizovány.

Podle judikatury německých soudů význam a účel břemena substancování spočívá nejen v tom, aby byla umožněna účinná obrana druhé procesní strany, ale také ve způsobilosti tohoto institutu sloužit přesnému vymezení sporného materi- álu. Jestliže skutkový přednes jedné strany je dostatečně určitý, musí na něj dru- há strana odpovědět se stejnou určitostí. Nedostatečně substancovaná skutková

tvrzení soud pomine, s výjimkou případů, kdy žalovaná strana popírající tvrzení žalobce nemá o skutkových tvrzeních žalobce žádné vědomosti a poznatky, ne- boť sporné skutečnosti nebyly předmětem jejího jednání ani předmětem jejího smyslového vnímání (§ 138 odst. 4 ZPO). Posuzování určitosti přednesů a návr- hů stran nesmí být ztotožňováno s jejich pravděpodobností. I nejisté skutečnosti mohou být podle německé soudní praxe uváděny procesní stranou jako existují- cí. Je teprve otázkou hodnocení důkazů, zda takové skutkové tvrzení je pravdi- vé. Nedostatečně substancovaná odpověá na řádně substancovaný přednes druhé procesní strany je ovšem v zásadě důvodem k tomu, aby soud takovou od- pověá pominul, jako kdyby nebyla vůbec učiněna. Jestliže procesní strana není schopna nebo nemá vůli své skutkové přednesy podrobněji precizovat, je vyso- ce pravděpodobné, že její tvrzení jsou nepravdivá. I když v tomto smyslu neurči- tost a nepravděpodobnost přednesů spolu velmi úzce souvisí, důvodem odmít- nutí přednesu není jeho nepravděpodobnost, ale jeho neurčitost. Posuzování otázky, zda přednesy procesní strany jsou nebo nejsou dostatečně substanco- vány, nemá sloužit hodnocení důkazů, ale má zabránit zneužití civilního procesu neodpovědnou procesní stranou. Nároky kladené soudem na určitost skutkových přednesů mohou být vyšší v případě skutkových okolností, jež jsou proces- ní straně důvěrně známy, a naopak musí být nižší, jestliže se strana vyjadřuje např. o obchodní nebo osobní sféře jiného subjektu, tedy o skutečnostech, jež nemůže podrobně znát. Proto postačí, jestliže v takovém případě ve svém skut- kovém přednesu poukáže pouze na určité „opěrné body“, na nichž se zakládá rozhodný skutkový stav. Funkce břemena substancování spočívá podle němec- kého Spolkového soudu v tom, aby každá procesní strana plně a jednoznačně vysvětlila svá skutková tvrzení, jestliže se v nich v důsledku vyjádření odpůrce objeví určité nejasnosti, nepřesnosti a mezery. Naopak zase funkci břemena substancování nelze spatřovat v urychlování řízení, ani v posuzování věrohod- nosti skutkových přednesů stran, ani v tom, aby odpůrci byly vytvářeny příznivé podmínky k popírání žaloby a k vítězství ve sporu (BGH, NJW, 92, 2428; BGH, NJW, 62, 1394; BGH, NJW 84, 2888). Podle Spolkového soudu je substancová- ní pouze tehdy nedostatečné, jestliže soud na základě skutkových přednesů pro- cesní strany nemůže posoudit, zda jsou naplněny zákonné předpoklady, na něž jsou vázány právní následky tvrzených skutečností (BGH, NJW, RR 93, 189). V konkrétní věci Spolkový soud vyslovil, že v případě, jestliže se uskutečnilo ví- ce osobních jednání mezi spornými stranami ohledně uzavření smlouvy, musí ze skutkových přednesů strany vyplývat, při kterém z těchto jednání, a jakým způ- sobem došlo ke shodnému projevu vůle kontrahentů (BGH, NJW, 62, 1394).

Jestliže procesní strana nerespektuje břemeno substancování, předpokládá se, že skutková tvrzení druhé procesní strany nepopírá, resp. že je uznává (BGH, NJW, 93, 1203). V průběhu celého řízení i během eventuálního řízení odvolací-

ho však může dodatečnými přednesy splnit to, co jí ukládá břemeno substanco- vání. Pokud ovšem soud hodlá nepřihlédnout k přednesům procesní strany, o nichž se domnívá, že nejsou dostatečně substancovány, musí na to předem stranu upozornit, aby na základě poučení poskytnutého soudem přesně věděla, v jakém směru má své přednesy doplnit. Neposkytnutí takového poučení je po- važováno za hrubé porušení povinností soudu. Po poskytnutí poučení o potřebě dokonalejšího substancování musí soud poskytnout procesní straně dostatečný čas k doplnění skutkových přednesů. Nemůže např. bezprostředně po poučení strany o nedostatku substancování soudní jednání ukončit (BGH, NJW, 97, 441). Pokud strana svůj skutkový přednes po poučení soudem doplní, avšak ani po tomto doplnění není substancování dostačující, musí být soudem opětovně pou- čena o potřebě dalšího precizování přednesu (Oberlandesgesicht München, Ju- ristenzeitung, ročník 97, str. 188).

BŘEMENO SUBSTANCOVÁNÍ A SEKUNDÁRNÍ BŘEMENO TVRZENÍ

Jestliže procesní strana, která je jinak povinna podat potřebné skutkové vy- světlení, se nezúčastnila příslušného děje, resp. průběhu rozhodných skutečnos- tí a nemá o nich žádné bližší poznatky, ačkoliv její odpůrce má možnost podrob- nější údaje uvést, může být od něho – jak dovozuje Spolkový soud (BGH, NJW, 90, 3151) – požadováno, aby zbavil procesní stranu, která potřebné poznatky ne- má, její povinnosti podrobně přednést všechny rozhodné skutečnosti a umožnit tak jejich dostačující substancování. Spolkový soud v této souvislosti hovoří o se- kundárním břemenu tvrzení (v odborné literatuře je v daném směru často zmiňo- vána tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem). Před- pokladem vzniku sekundárního břemena tvrzení procesní strany je však nezbytná okolnost, že druhá procesní strana ve svých skutkových tvrzeních uvede alespoň tzv. „opěrné body“, na nichž se zakládá skutkový stav, který je nutno blíže vysvětlit (BGH, NJW, 97, 128). Soud tedy může za uvedených okolností žádat o vysvětle- ní určitých skutkových okolností stranu, která má k těmto skutečnostem blíže než strana, kterou zatěžuje břemeno substancování. Pokud procesní strana nemůže pro nedostatek podrobnějších poznatků podat substancovaný přednes, nezna- mená to ještě, že druhé straně bez dalšího vzniká ohledně rozhodných skuteč- ností vysvětlovací povinnost. Taková povinnost ji zatěžuje pouze v případě, jestli- že strana, kterou jinak zatěžuje břemeno substancování, se nacházela mimo prů- běh rozhodného skutkového děje (BGH, NJW, 90, 3151; NJW 97, 128).

Sekundární břemeno tvrzení je za určitých předpokladů vyvozováno také z principu dobré víry („Grundsatz von Treu und Glauben“). Straně nezatíže- né důkazním břemenem může takto vznikat povinnost poskytnout odpůrci určité

informace, které by mu ulehčily uplatnění potřebných důkazů. V této souvislosti se jedná zejména o specifikaci skutečností, které jsou straně nezatížené důkazním břemenem dobře známy a naopak strana, které nese důkazní břemeno, takové poznatky nemá, anebo jí mohou být přístupné pouze za cenu nepřiměřených těž- kostí. Předpokladem uplatnění principu dobré víry je okolnost, že rozhodné sku- tečnosti může strana nezatížená důkazním břemenem bez jakýchkoliv potíží ob- jasnit a že s ohledem na okolnosti případu a při respektování jejích zájmů lze ta- kový postup od ní požadovat. Princip dobré víry je aplikován rovněž v případech, jestliže skutečnosti, které má strana zatížená důkazním břemenem dokázat, jsou podle obecné zkušenosti vysoce pravděpodobné (BGH, NJW, 94, 2289).

ZVÝŠENÍ POŽADAVKŮ KLADENÝCH NA BŘEMENO SUBSTANCOVÁNÍ

Uplatňování pravidel o důkazním břemenu, podle nichž každá strana je po- vinna dokázat skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo nebo nárok, ve- de k závěru, že procesní strana je povinna podat i negativní důkaz, jestliže nor- ma hmotného práva váže uplatňované právní účinky na předpoklad, že určité skutečnosti nenastaly. Podání negativního důkazu je ovšem zpravidla značně obtížné. Právní praxe proto zvyšuje nároky kladené na substancování přednesů, jimiž odpůrce popírá tvrzení strany zatížené důkazním břemenem, že určité sku- tečnosti nenastaly, resp. nejsou dány. Ze soudní praxe lze uvést případ, kdy ža- lobce, zastoupený advokátem, neměl úspěch ve sporu, protože podle závěrů soudu nedokázal pravdivost svých tvrzení, na nichž zakládal žalobu. V dalším sporu žalobce uplatnil proti svému advokátovi nárok na náhradu škody a uváděl, že advokát nenavrhl v původním řízení výslech důležitého svědka, jehož jméno i adresu mu žalobce předtím výslovně sdělil. Advokát na svoji obranu uvedl, že jeho mandant mu sice původně sdělil jméno i bydliště svědka, jehož výslech měl být navržen soudu, později však změnil své stanovisko a z osobních důvodů po- žádal svého advokáta, aby výslech uvedeného svědka nenavrhoval. Podle sta- noviska Spolkového soudu jestliže mandant uplatňuje vůči svému advokátovi ná- rok na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy o zastupování, musí obranu advokáta jednoznačně vyvrátit, neboť ve sporu zatěžuje žalujícího mandanta dů- kazní břemeno. Důkaz negativní skutečnosti, že totiž nepožádal dodatečně ad- vokáta, aby výslech svědka u soudu nenavrhoval, je ovšem tak obtížný, že mu- sí být vyrovnán zvýšením požadavků na substancování skutečností, na nichž ad- vokát zakládá svoji obranu (BGH, NJW, 87, 1322).

V jiném případě žalobce uváděl, že prodal žalovanému pozemek za kupní cenu, která byla ve skutečnosti dojednána mezi stranami v podstatně větší vý- ši, než bylo uvedeno ve smlouvě uzavřené před notářem. Podle německé xxxx-

katury může být presumpce úplnosti a správnosti notářské listiny o kupní smlou- vě vyvrácena, avšak skutková tvrzení, na nichž má být vyvrácení domněnky za- loženo, podléhají zvýšeným požadavkům na jejich substancování (Oberlandes- gericht Köln, Zeitschrift für Wirtschafts – und Bankrecht, Wertpapier – Mitteilun- gen, Teil IV, 76, 323).

Podobně v případě, kdy zaměstnavatel ukončil pracovní poměr se zaměst- nancem, protože v rozporu s pracovní smlouvou se nedostavil k výkonu služby, nemůže zaměstnanec ve sporu pouze paušálně popírat tvrzení žalobce, že jed- nal v rozporu s obsahem pracovní smlouvy, ale musí podrobně uvést skuteč- nosti, které mu zabránily splnit pracovní povinnosti. Jeho skutková tvrzení v tom- to směru podléhají přísnějším požadavkům na substancování (Bundesarbeitsge- richt, NJW, 77, 167).

Podle stanoviska Spolkového soudu ve sporu o to, zda smlouva byla uzavře- na bez podmínky nebo s odkládací podmínkou, nese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že smlouva byla bezpodmínečná, procesní strana, která ze smlouvy vy- vozuje svá práva. Druhá procesní strana, která se ve své obraně odvolává na od- kládací podmínku, popírá účinnost uzavřené smlouvy. Její skutková tvrzení pod- léhají zvýšeným požadavkům na substancování (BGH, NJW, 85, 497).

SNÍŽENÍ POŽADAVKŮ KLADENÝCH NA BŘEMENO SUBSTANCOVÁNÍ

Tak jako judikatura sousedních západních zemí uplatňuje v některých přípa- dech přísnější požadavky na substancování, v jiných souvislostech zase břeme- no substancování zmírňuje, aby vyrovnala informační deficit jedné z procesních stran, jako je tomu např. ve sporech o náhradu škody, v nichž poškozený nemá informace, jimiž disponuje škůdce.

Ve sporech o náhradu škody způsobené pacientovi chybnou činností lékaře při výkonu jeho povolání soudní praxe připouští ulehčení břemena substancová- ní, jež zatěžuje pacienta. Tím má být vyrovnáno horší procesní postavení paci- enta, který nemá odborné medicínské znalosti a zpravidla mu není podrobně známý ani průběh odborných zákroků, jež lékař na něm provedl, anebo které ne- učinil, ač je učinit měl. Proto německý Spolkový soud v zájmu uplatnění zásady

„rovnosti zbraní“ procesních stran neklade na podrobnost a určitost přednesů ža- lobce tak přísné požadavky, jako na substancování přednesů lékaře (BGH, NJW, 81, 630). Postačí, když pacient pouze v hrubých rysech uvede, které jednání lé- kaře považuje za nesprávné, a jaká škoda v důsledku toho vznikla. Žalobce mů- že jen rámcově přednést důvody svého podezření, že lékař se dopustil chyby ve svém postupu, kdežto lékař se při popírání neúplného a nepřesného přednesu pacienta nesmí omezit na pouhé popírání, lze-li od něho požadovat blíže speci-

fikovaný a podrobně substancovaný přednes (BGH, NJW, 87, 1479). Avšak ta- ké od samotného soudu judikatura vyžaduje zvýšené úsilí o pravdivé objasnění věci; soud má vhodnými otázkami a připomínkami adresovanými pacientovi usi- lovat o doplnění jeho skutkových přednesů (BGH, NJW, 84, 1409) a zpravidla ta- ké vykonat znalecké dokazování. Pokud přednes pacienta nepostačí jako vý- chodisko pro znalecký posudek, má doplňující skutkové okolnosti zprostředkovat soud (BGH, Versicherungsrecht, 71, 764). Soudní praxe také trvá na osobní účasti a výslechu pacienta před soudem ((BGH, NJW, 90, 2828).

Další významnou skupinou sporů, v nichž soudní praxe připouští zmírnění bře- mena substancování, jsou spory související s krádežemi motorových vozidel. Ně- mecká soudní praxe vychází z poznatku, že při uplatnění nároků na náhradu ško- dy vůči pojišťovně nemá pojištěný vlastník odcizeného automobilu zpravidla možnost splnit obvyklé požadavky kladené na břemeno substancování a břeme- no důkazní. Proto je podstatně zmírňováno břemeno substancování spojené s objasňováním skutečností, předpokládaných hmotným právem ke vzniku náro- ku na pojistnou náhradu škody (Oberlandesgericht, judikát publikovaný v časo- pise Versicherungsrecht, 94, 854). V případě krádeže motorového vozidla nelze klást na substancování a dokazování rozhodných skutečností příliš přísné poža- davky, neboť v mnoha takových případech žalobce nemá možnost podat po- drobné skutkové vysvětlení, a kdyby bylo od něho požadováno, zůstal by z hle- diska účelu pojistné smlouvy bez ochrany. Proto postačí, jestliže přednese skut- ková tvrzení, z nichž lze na základě obecné životní zkušenosti s dostatečnou pravděpodobností usuzovat, že pojištěná věc byla odcizena způsobem, který je stanoven v pojistné smlouvě. Soud vychází pouze z nepřímých důkazů (indicií), které dostatečně zřetelně charakterizují „vnější obraz“ odcizení pojištěného vo- zidla. Takový důkaz je podle německé soudní praxe podán, jestliže je zjištěno, že pojištěné vozidlo bylo na určitém mstě v určitou dobu odstaveno a později tam již nebylo nalezeno (BGH, NJW, 95, 2169). Při takto redukovaných požadavcích na břemeno substancování a břemeno důkazní soudní praxe považuje za po- stačující důkaz výslechem žalobce jako účastníka řízení. Pokud však žalobce na- vrhne výslech svědků k prokázání „vnějšího obrazu“ krádeže, má být takový dů- kaz vykonán (BGH, NJW, 97, 1988). Soud se nemá spokojit s výslechem účast- níka, není-li žalobce v důkazní nouzi. Jsou-li však dány konkrétní, nesporné a do- kázané skutečnosti, které nasvědčují tomu, že žalobce není důvěryhodnou oso- bou, anebo jestliže z jiných důvodů vznikají závažné pochybnosti o pravdivosti jeho přednesů, soud ke zmírnění břemena substancování nepřistoupí (BGH, NJW, 96, 1348; NJW 97, 973).

Ke zmírnění břemena substancování dochází též ve sporech o náhradu ušlé- ho zisku, o náhradu škody, která teprve v budoucnosti vznikne, i v některých ji- ných sporech.

ZÁVĚR

Existenci procesního institutu břemena substancování lze i v našich podmín- kách jednoznačně vyvodit z ustanovení civilního soudního řádu a z jeho základ- ních zásad, zejména zásady projednací. Uplatňování břemena substancování se může podstatně zvýšit efektivnost civilního soudního řízení. Vzniká však také ne- bezpečí, že břemeno substancování bude uplatňováno nesprávně, v rozporu s jeho posláním a účelem civilního procesu. Proto je nutno institut břemena sub- stancování používat s potřebnou opatrností a na základě vysokých praktických i teoretických profesionálních znalostí.

Xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, XXx.

Právnická fakulta, MU Brno

Xxxxxxx, smlouva o koupi najaté věci

OBECNĚ K OTÁZKÁM LEASINGU

Smlouvu o koupi najaté věci – smlouvu pojmenovanou, uzavíranou podle

§ 269 odst. 1 a § 489 obchodního zákoníku, nelze v našem obchodním právu zto- tožňovat s leasingovou smlouvou, kterou lze u nás realizovat jako smlouvu nepo- jmenovanou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, i když obecně jde u smlou- vy o koupi najaté věci o smlouvu, která provádí tzv. „leasingové operace“.

Termín leasing pochází z anglického slova „to lease“ (obvykle překládaného jako „pronajímat“) a běžně se používá v obchodně finanční terminologii.

Každému potenciálnímu investorovi se nabízí zejména tyto možnosti: koupit zařízení z vlastních prostředků nebo provést koupi za prostředky získané úvěrem anebo získat užívání prostřednictvím leasingu. Posléze uvedený způsob může mít svoje výhody.

Leasing bývá obecně charakterizován jako smlouva o pronájmu výrobních prostředků nebo výrobků dlouhodobé spotřeby za dohodnuté částky na určité období. Leasing byl ve své specificky obchodně finanční roli používán již v pa- desátých letech v USA, v roce 1952 zde byla ustavena UNITED STATES LEA- SING CORPORATION. Do Evropy se dostává v 60. letech již jako osvědčený způsob odbytu výrobků s nemalými ziskovými ambicemi. Původně byl leasing realizován uvnitř každé země, avšak možnost zvyšování zisku a vyváženého ka- pitálu leasing internacionalizovala.

Postupně se vyčlenily zejména dvě skupiny leasingu, a to leasing finanční a leasing operativní.

Finanční leasing je založen na „dlouhodobém pronájmu“, upraveném přísluš- nou smlouvou, v jejímž rámci vlastník zařízení převádí na uživatele v podstatě všechna rizika a výnosy spojené s vlastnictvím daného majetku.

V průběhu dohodnutého nájemního vztahu by nájemce (tzv. leasse) měl pro- najímateli (tzv. lessor) prostřednictvím dohodnutých splátek uhradit pořizovací náklady předmětu i úrokové náklady z dané finanční transakce. Ve splátkách jsou zahrnuta i rizika těchto operací a pochopitelně i odpovídající zisková marže.

Při operativním leasingu pronajímatel nejen vlastní daný předmět, nýbrž jej i udržuje. Jde zpravidla o „krátkodobý pronájem“ specifických druhů strojů, do- pravních prostředků, počítačových systémů apod., kde v průběhu pronájmu ne- dochází k plné amortizaci tohoto zařízení.

Stále rostoucí podíl leasingu na trhu investic vyspělých zemí vede k zamyšle- ní nad tím, co působí rozvoj této formy podnikání. V literatuře se uvádí, že jde především o tyto faktory:

– narůstající potřeby kapitálových investic v důsledku zostřující se konkuren- ce při snižující se schopnosti jednotlivých podnikatelů samofinancovat tyto potřeby,

– velká rizika pro kapitál vnášený do investic, které jsou předmětem ostrého konkurenčního boje a u nichž rozhodující roli v úspěchu na trhu hraje fak- tor času,

– rychlé morální a hospodářské zastarávání výrobků dlouhodobé spotřeby, především však u těch, jejichž časová efektivní využitelnost je omezena dy- namikou vědeckotechnického rozvoje.

Svoji roli zde sehrávají i aspekty psychologické. Dochází ke změně myšlení v podnikatelské činnosti, která je charakterizována obecnější změnou vztahu k režimu vlastnickému na jedné straně a uživatelskému na straně druhé.

Ve vyspělých státech se uvádějí podrobné charakteristiky výhod leasingu pro uživatele. V obecné poloze mají tyto charakteristiky význam i pro uživatele tu- zemské. S rozvojem soutěžních podmínek při podnikání našich oprávněných fy- zických a právnických osob bude nepochybně význam těchto faktorů vzrůstat.

Zásadní výhody leasingu pro uživatele bývají specifikovány takto:

– leasing může krýt až 100 % nákladů na pořízení daného předmětu, v ně- kterých případech se nepožaduje žádný počáteční vklad nebo záloha,

– leasing neváže provozní kapitál nebo úvěry,

– v leasingu se nevyskytují úvěrové podmínky a investiční omezení,

– leasing poskytuje výhody cash flowes – splátky nájemného umožňují roz- počtování a prognózy této finanční kategorie, přičemž lhůta leasingu je ob- vykle odvozena z užitečné životnosti zařízení,

– leasing může představovat i určitou obranu proti inflačnímu vývoji, pokud zařízení je nakupováno za běžnou cenu a spláceno z budoucích výnosů,

– je to způsob, jak získat k dlouhodobému užívání větší majetkové složky bez zvýšení kapitálové základny,

– leasing ve vyspělých zemích zjednodušuje i daňové a účetní řízení (odpisy z majetku jsou totiž záležitostí a povinností vlastníka),

– leasing může být i jinak výhodný z hlediska daňového, může totiž jít o ode- čitatelnou položku (provozní náklady).

Na leasing, kromě výše uvedeného, je třeba se také dívat jako na úsporný typ technického rozvoje.

Leasing má ovšem výhody i pro poskytovatele:

– umožňuje diverzifikaci úspěšných transakcí a tím rozšiřuje možnosti pro úspěšné finanční podnikání a dosahování zisků,

– může eventuálně snižovat i podnikatelské riziko, neboť pro vlastníka je snadnější získat zpět pronajatý majetek, než je tomu např. v případě hypo- téky. Hodnota zpět získaného majetku může být sice snížena špatným za- cházením, zkušenosti ze zemí s rozvinutou ekonomikou však ukazují, že stabilita při těchto operacích vzrůstá,

– leasing za určitých podmínek může zvýšit ziskovou marži, protože vlastník při vhodné hospodářské politice získává doplňkový výnos z poskytovaných služeb,

– leasingová smlouva může být uzavřena rychleji než např. smlouvy inves- tiční.

V Německu je smlouva o operativním leasingu klasifikována jako smlouva ná- jemní. Složitější je to u finančního leasingu. „Podle jednotlivých autorů jde o smlouvu kupní, smlouvu o obstarání obchodu, smlouvu úvěrovou, smlouvu smíšenou, smlouvu sui generis, smlouvu nájemní, respektive obvykle atypickou nájemní smlouvu. Posledně jmenovaný typ je v novější době zastoupen v litera- tuře poměrně výrazně.“1)

Ve Velké Británii existuje značná volnost při uzavírání různých smluv. Zejmé- na však může jít o hire purchase contract (smlouva o koupi najaté věci), finance lease contract (smlouva o finančním leasingu) a operating lease contract (smlou- va o operativním leasingu).

Zajímavé jsou ovšem i poznatky z tak vyspělé země, jakou je nepochybně Švý- carsko. Finanční leasing se zde v oblasti investic a nemovitostí řeší „smlouvou o přenechání věci k používání“. Poskytování spotřebního zboží soukromým oso- bám se přitom nepovažuje za formu leasingu, ale za „nájemní“ smlouvu o prode- ji na splátky. Subjekty začleněné do Svazu švýcarských leasingových společnos- tí – VSLG dbají, aby zákazníci používali objekty leasingových smluv k hospodář- ským nebo živnostenským účelům. Na rozdíl od některých jiných států neexisto-

valy ve Švýcarsku daňové výhody z leasingu a nebyla přípustná varianta leasin- gu spočívající v tom, že vlastník prodá věc leasingové společnosti a současně s tím uzavře s touto společností na stejnou věc leasingovou smlouvu.

Rakouské soukromé právo nezná – podobně jako i ostatní právní řády – leasin- govou smlouvu jako samostatný smluvní typ. Pokud jde o smlouvu, která je zákla- dem operativního leasingu, plně se využívá nájemní smlouvy. Co se týká finanční- ho leasingu, názory o druhu smlouvy tvoří širší spektrum, úvahy se vedou zejména o atypické nájemní smlouvě a o zvláštním typu smlouvy o přenechání věci.

Prodej na splátky, respektive „úvěrový prodej“, je typický spíše pro trh kupují- cího, na němž dodavatel soutěží o zákazníka, a ne pro trh prodávajícího s mono- polními výrobci, který v některých odvětvích u nás zatím do určité míry převládá. Prodej s použitím úvěru existuje u nás prakticky nejčastěji v té podobě, že od- běratel, nemá-li dostatek prostředků, uzavírá úvěrovou smlouvu s peněžním ústa- vem. V podstatě tedy existuje převážně úvěr bankovní při nízkém počtu případů sjednaného obchodního úvěru. (Ten ovšem mnohdy fakticky nastává neplacením

pohledávek prodávajících. Výše faktického obchodního úvěru je přitom značná.)

„Úvěrový prodej“ je přitom obecně založen na tom, že odběratel splácí zaří- zení dodavateli. Zařízení splácí postupně ve sjednaných lhůtách. Podstatný roz- díl je v tom, že v dosavadním převažujícím způsobu placení (s bankovním úvě- rem pro odběratele) je v otázkách placení zvýhodněn dodavatel, protože by měl zásadně dostat plně zaplaceno ve vztahu k plnění. Naopak při obchodním úvě- rovém prodeji je prodávající pod větším tlakem z hlediska kvality servisu, příp. dalších souvisejících činností.

Při rozhodování o tom, zda volit přímý nákup, investiční úvěr či leasing (jsou- li v daném případu dostupná všechna řešení), je vhodné sestavit porovnání, je- hož výsledky mohou být ovšem v jednotlivých případech rozdílné.2)

K DRUHŮM LEASINGU

Z teritoriálního hlediska rozlišujeme leasing vnitrostátní a mezinárodní. S po- stupem integrací vyspělých průmyslových států světa a integrací bankovního a finančního sektoru se do popředí pozornosti dostává leasing mezinárodní. Stručně (a zjednodušeně) lze tento leasing definovat jako poskytnutí zařízení vlastníkem se sídlem v jedné zemi uživateli v zemi jiné. Klíčovou otázkou je po- chopitelně volba práva, kterým se bude řídit daná leasingová smlouva.

Zde by zásadně neměly vzniknout problémy vzhledem ke skutečnosti, že prin- cip neomezené volby práva u závazkových vztahů s mezinárodním prvkem dnes platí jako obecná zásada ve všech moderních právních řádech. Chybí-li volba práva, bude příslušný soud či rozhodčí soud rozhodovat v souladu se svými ko- lizními normami. V rámci našeho práva bude příslušný orgán postupovat podle

ustanovení § 10 zákona č. 97/1963 Sb. Přicházel by v úvahu právní řád sídla le- asingové společnosti jako strany, jejíž činnost je pro leasingovou smlouvu cha- rakteristická.

Je ovšem třeba uvážit ještě další specifika, případně zajištění vývozního a do- vozního povolení, zda pro danou obchodní operaci neexistuje jen vymezený okruh oprávněných subjektů, měnová a devalvační rizika, celní překážky a zvláštní ob- chodní přirážky.

Mezinárodní leasing lze dále rozlišovat do skupin podle zapojení subjektů: s leasingovými společnostmi, s bankami a finančními společnostmi s výrobci za- řízení a dodavateli, s joint ventures (podniky se zahraniční majetkovou účastí).

Tradiční formy leasingu v ekonomicky vyspělých státech – leasing finanční a operativní – můžeme podle jiného kritéria třídit na leasing přímý a nepřímý.

Na přímém leasingu se účastní dvě strany – výrobce nesoucí i funkci leasin- gové společnosti a nájemce.

Na tzv. leasingu nepřímém se zpravidla vedle výrobce, který produkuje zboží, a kromě uživatele, podílí leasingová společnost (event. i peněžní ústav – banka), která přejímá funkci kupujícího a financujícího. Existují tedy tři základní subjekty leasingu: výrobce, dodavatel (poskytovatel) a uživatel. Čtvrtý subjekt, který vy- stupuje zejména v zahraničním finančním leasingu, je garant. Bez garance dnes většina zahraničních leasingových společností není ochotna poskytovat své služ- by tuzemským klientům. Funkci garanta do zahraničí však může plnit jen prvo- třídní banka, které uživatel nemusí být znám; její garanci pak uživatel zajišťuje zá- rukou jeho banky. Při nepřímém leasingu se tedy může zúčastnit větší počet sub- jektů, ale popř. i finanční konsorcia apod.

Nepřímý leasing lze zajišťovat dvoustrannými smlouvami, respektive více- strannou kontraktací. Pokud je uzavírán větší počet smluv, je třeba mít na zřete- li při jejich uzavírání obsah smluv dalších.

U leasingu lze rozlišovat jeho různé způsoby, zejména

– leasing bez nároku na koupi nebo obnovu, tj. nejjednodušší formu, kdy je stanoveno stejné měsíční nájemné po celou dobu, zbytková hodnota stro- je zůstává vlastníkovi;

– leasing s nárokem na koupi, kdy vlastnictví stroje přechází na uživatele po skončení leasingu a po zaplacení dohodnuté částky pronajímateli;

– leasing s počáteční splátkou s nárokem na koupi, tj. počáteční, jednorázo- vá splátka (např. 10 % nebo 30 % hodnoty stroje nebo zařízení) a dále stej- né měsíční nájemné po celou dobu, umožňující pronajímateli snížit potřebu svých prostředků (včetně úvěru) s využitím dostatku prostředků nájemce;

– leasing s úhradou nájmu předem a požadavkem koupě, kdy určitý počet splátek nájemného se hradí při podpisu smlouvy a nahrazují se tak splátky nájemného na konci období;

– leasing s nárokem na nákup za vyšší než zbytkovou (zůstatkovou) hodno- tu; leasing s úhradou nájmu předem za kupní cenu vyšší, než je zbytková hodnota (jde o kombinaci předchozích dvou forem);

– leasing s postupně rostoucím nájmem, jímž se umožňuje dosáhnout po- stupně rostoucí výnos předpokládané potřeby zdrojů nebo zamezit důsled- kům inflace u pronajímatele;

– leasing se záručním depozitem (které tvoří např. i akcie, obligace a jiné cenné papíry) a odkupní cenou vyšší, než je zbytková hodnota, kdy uživa- tel skládá pronajímateli záruční vklad, který zpravidla nahrazuje částku čás- tečně splacenou předem atd.

V zemích usilujících o přechod k tržnímu hospodářství není podíl leasingu na celkových investicích tak vysoký jako ve vyspělých zemích. Mezi nejzávažnější odlišnosti patří zatím především uzavírání leasingových kontraktů na výrazně kratší dobu, dané jak nedostatečným objemem vlastních i úvěrových zdrojů lea- singových společností, tak i nedostatkem záruk na straně leasingových nájemců. V České republice lze očekávat další rozšíření leasingových operací. Daří se pře- konat dřívější překážku rozvoje, tedy to, že doposud rozvoji leasingu chyběla tzv. leasingová „infrastruktura“, čímž je myšlena legislativa, institucionální zabezpe- čení i příslušní specialisté.

MOŽNÝ OBSAH LEASINGOVÉ SMLOUVY

Pro usnadnění kontraktace subjektů, které zatím nemají zkušenosti s uzavírá- ním leasingové smlouvy, je uváděn možný obsah, který by měla smlouva mít. Tento uváděný obsah smlouvy jsme doplnili a následně ho uvádíme.

Smlouva by mohla obsahovat podle povahy obchodního případu (kromě obec- ných právních předpokladů na smlouvy kladených) popis objektu leasingu (lze do- poručit oboustranně odsouhlasenou specifikaci v příloze smlouvy), popis příslu- šenství, místo objektu (respektive místo a způsob plnění), předání objektu, údaje o instalaci nebo montáži, účel použití, pojištění objektu3) osobu, která bude pro- vádět a hradit údržbu, postup pro řešení vzniklých škod na objektu, možnost pře- nechání objektu třetímu subjektu, postup pro případy porušení smlouvy, důsledky ukončení doby platnosti smlouvy (koupě, možnost nové smlouvy, nové použití ob- jektu), případně příslušné rozhodčí místo, které bude řešit případné spory.

Nelze ovšem opomenout i ujednání o době plnění (dílčích plnění) a o ceně i účtování a placení. Často se volí takový způsob placení a termíny splátek, kte- ré mají vztah k výnosům najímaného zařízení. Typickou zásadou tu je „pay as you earn“ (plať, jak dostaneš). Přitom ve smlouvách budou řešeny i otázky dal- ší, například smlouvou stanovené zrušení smlouvy, doprava, záruky, zajišťová- ní náhradních dílů, servisu, uvádění do provozu, zkoušky, sankce, případně roz-

sah náhrady škody, specifikování případů tzv. podstatného porušení smlouvy apod.

V minulém období – za platnosti hospodářského zákoníku – se leasingové smlouvy mezi organizacemi v tuzemsku koncipovaly zásadně mezi ostatními ne- pojmenovanými smlouvami podle ustanovení § 352 hospodářského zákoníku, přičemž bylo vhodné, aby v konkrétní smlouvě byla ustanovení podrobnější, ve srovnání s ostatními druhy smluv. Při smlouvě rámcovější konstrukce byla mož- nost použití ustanovení § 357 odst. 2 hospodářského zákoníku. Specifický smluvní typ pro leasing hospodářský zákoník neznal.

V současné době se kontraktace leasingu provádí převážně za realizace usta- novení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku jako tzv. nepojmenovaná smlouva;4) je potřeba zásadně dohodnout celý obsah smlouvy a musí zde být určena práva a povinnosti stran. Často se přitom odkazuje na obchodní podmínky podle § 273 obchodního zákoníku (např. na Všeobecné podmínky Asociace leasingových společností ČR)5). Obsah smlouvy by měl být přitom poměrně bohatý.6)

K realizaci obchodního případu je však možno využít i pojmenované smlouvy

– smlouvy o koupi najaté věci.

SMLOUVA O KOUPI NAJATÉ VĚCI

Podle základního ustanovení tohoto smluvního typu podle § 489 obchodního zákoníku si smlouvou o koupi najaté věci strany ujednají v nájemní smlouvě ne- bo po jejím uzavření, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku. Smlouva o koupi najaté věci vyžaduje písemnou formu.

Vzhledem ke kogentnímu ustanovení § 269 odst. 1 a § 272 obchodního zá- koníku považujeme základní ustanovení za kogentní (zprostředkovaně kogentní). Kromě přesného označení smluvních stran a přesného určení předmětu ná-

jmu a budoucí koupě tvoří podstatné části smlouvy

– ujednání (v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření) o oprávnění nájemce koupit najatou věc nebo soubor věcí,

– doba (termín), kdy oprávnění vznikne (stačí, je-li uvedeno, zda během plat- nosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku).7)

Sjednání oprávnění koupě a doby, kdy oprávnění vznikne, bude tedy buá v nájemní smlouvě, která bude i smlouvou o koupi najaté věci (bude uzavřena jedna smlouva) nebo bude uzavřena nájemní smlouva a návazně smlouva o koupi najaté věci (budou uzavřeny smlouvy dvě). Může být uzavřen zřejmě i dodatek nájemní smlouvy řešící problematiku koupě najaté věci.

Vzhledem k tomu, že právní úprava Smlouvy o koupi najaté věci v obchodním zákoníku je stručná (§ 489 – § 496 obchodního zákoníku), měly by být potřebné

otázky řešeny v konkrétní smlouvě. Tyto otázky je přitom možno řešit odkazem na přesně určené obchodní podmínky. Při ujednání ve smlouvě je nutné přesně uvést, jaké podmínky byly použity.

Vznik různých obchodních podmínek podle § 273 obchodního zákoníku pro smlouvu o koupi najaté věci (i pro leasing) můžeme kladně hodnotit. Připomíná- me však (což platí i pro jiné obchodní podmínky), že se nejedná o žádný před- pis; použití podmínek jako celku či jednotlivých článků podmínek se sjednává. Toho by si měli být vědomi zejména uživatelé.

Smluvní ujednání přitom musí být v souladu s kogentními ustanoveními záko- na. Z toho pohledu lze např. ve smlouvách posuzovat i konkrétní ujednání o smluvních pokutách a o jejich výši (mj. vzhledem k zásadám poctivého ob- chodního styku a dobrým mravům).

Pro budoucí změnu právní úpravy doporučujeme, aby byl výslovně do zá- kladního ustanovení smlouvy o koupi najaté věci ke slovům „koupit najatou věc nebo soubor najatých věcí“ doplněn i pojem „podnik“, který je předmětem speci- fické povahy podle obchodního zákoníku. Praxe se sice chová de lege lata tak, že předmětem plnění může být podnik, vhodnější však bude výslovné uvedení pojmu podnik (vedle věci a souboru věcí) v textu zákona.

Co se týká předepsané písemné formy smlouvy (viz ustanovení § 489 ob- chodního zákoníku), dnes by mohly být dodatky smlouvy provedeny i ústní for- mou (viz ustanovení § 272 odst. 2 obchodního zákoníku), pokud si smluvní strany neujednají, že změny smlouvy musí být písemné. To doporučujeme (ne- jen zde, ale obecně pro všechny případy smluv podle třetí části obchodního zá- koníku, kde se jedná o písemnou formu smlouvy), de lege ferenda zvážit a pří- padně změnit např. tak, jak to provádí občanský zákoník (stačilo by vypuštění příslušného textu o změnách a zrušení písemné smlouvy z obchodního záko- níku).

Základní ustanovení smlouvy o koupi najaté věci určuje, že smlouvu o koupi najaté věci si strany sjednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření. Pokud smlouvu o koupi najaté věci (která je obchodně právní) sjednávají strany v ná- jemní smlouvě, může se jednat o smlouvu o nájmu dopravního prostředku, kte- rá je obchodně právní nebo o smlouvu nájemní, která je občanskoprávní. V po- sléze uvedeném případu má smlouva dvě oddělené části – občanskoprávní ná- jem a obchodně právní koupi najaté věci. To může v praxi činit problémy, i když je takto sjednaná záležitost realizovatelná.

De lege ferenda však doporučujeme zvážit návrh jiného textu základního ustanovení, které by určovalo, že se smlouva o koupi najaté věci sjednává při uzavření nájemní smlouvy nebo po jejím uzavření.

Uzavírání smlouvy o koupi najaté věci při uzavření smlouvy nájemní by ve vět- šině případů vedlo k uzavření dvou smluv a snížilo by případy některých praktic-

kých „směsí“ občanskoprávních a obchodně právních ujednání při povrchním provádění kontraktace „v nájemní smlouvě“.

Na základní ustanovení navazuje dispozitivní ustanovení § 490 obchodního zákoníku, které určuje: Je-li nájemce oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci během platnosti nájemní smlouvy, doručením písemného oznámení8) o uplatnění tohoto práva v souladu se smlouvou o koupi najaté věci nájemní smlouva zaniká, i když byla sjednána na určitou dobu.

Doručením písemného oznámení o uplatnění tohoto práva v souladu se smlou- vou o koupi najaté věci tedy nájemní smlouva zaniká, i když byla sjednána na ur- čitou dobu, zaniká však pochopitelně i tehdy, byla-li sjednána na dobu neurčitou. Je-li pak nájemce oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci po ukončení nájemní smlouvy, zaniká toto právo podle dispozitivního ustanovení § 491 ob- chodního zákoníku, neoznámí-li oprávněná strana druhé straně písemně vůli

koupit najatou věc bez zbytečného odkladu po zániku nájemní smlouvy.

Zatímco předchozí ustanovení § 490 obchodního zákoníku řešilo situace, kdy je nájemce oprávněn ke koupi během platnosti nájemní smlouvy, ustanovení

§ 491 obchodního zákoníku řeší případy, kdy má nájemce toto oprávnění ke kou- pi věci po skončení nájmu. Pokud se smluvní strany dohodou od § 491 neodchýlí, musí nájemce svoji vůli uplatnit bez zbytečného odkladu. Může však být dohod- nuta jiná vhodná konkrétní lhůta. Ať půjde v daném případu o lhůtu „bez zbyteč- ného odkladu“ nebo o konkrétní lhůtu, nebude-li vůle v této lhůtě projevena, oprávnění nájemce zanikne – jde o lhůtu prekluzivní. Přitom nezáleží na důvodu, z jakého nájemní vztah zanikl.

Pro oznámení je předepsaná písemná forma, přestože lze tuto formu úkonu doporučit, je možné – vzhledem k tomu, že je ustanovení dispozitivní – dohod- nout formu ústní, popř. lze zřejmě i dohodnout, že pokud bude nájemce po skon- čení smlouvy v určité době mlčet, považuje se to za vyjádření souhlasu s koupí. Oznámí-li podle dispozitivního ustanovení § 492 obchodního zákoníku písem- ně oprávněná strana v souladu se smlouvou o koupi najaté věci druhé straně, že uplatňuje právo na koupi věci, jež je nebo byla předmětem nájemní smlouvy, vzniká ohledně této věci doručením tohoto oznámení kupní smlouva. Oprávněná

strana má postavení kupujícího a druhá strana postavení prodávajícího.

Toto ustanovení navazuje na text § 489. Jedná se o opci. Oprávněná strana se rozhodne, zda svoje právo uplatní a pokud ano, vnikne kupní smlouva. I zde uvádí § 492 písemnou formu. Kupní smlouva bude začasté podléhat režimu ob- chodního zákoníku, bude-li však uzavřena smlouva, kdy je předmětem plnění ne- movitost, půjde o kupní smlouvu podle občanského zákoníku.

Protože kupní smlouva vzniká podle § 492 doručením oznámení, měly by pod- le našeho názoru smluvní strany smlouvy o koupi najaté věci uvést podstatné části této kupní smlouvy už ve smlouvě o koupi najaté věci.

Obecně je vždy třeba zvážit jak řešit daný případ. Zda se bude řešit s použi- tím smlouvy o koupi najaté věci, či zda se obchodní případ bude řešit tak, že se uzavře nájemní smlouva a smlouva o budoucí smlouvě, či nájemní smlouva a ujednání o předkupním právu nebo jiným způsobem. Jednotlivá řešení se ovšem od sebe významně liší. Např. právo z ujednání o předkupním právu se může realizovat jen tehdy, pokud se kupující rozhodne věc prodat.

Navazující ustanovení § 493 obchodního zákoníku určuje, že vznikem kupní smlouvy (§ 492) přechází na kupujícího vlastnické právo k movité věci. Vlastnic- ké právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí. Nebezpečí škody na věci přitom přechází na kupujícího vznikem kupní smlouvy (§ 492).

Zdůrazněme, že ustanovení § 493 obchodního zákoníku je kogentní. Zatímco u kupní smlouvy uzavírané podle § 409 je možno smluvně konstruovat, kdy přechází vlastnické právo, zde zákon tuto možnost nedává. Již uzavřením kupní smlouvy přechází k movité věci na kupujícího vlastnické právo. Vzhledem k to- mu, že je obecně možné uzavírat smlouvu s pozdější účinností, objevily se dota- zy, zda tomu tak může být i zde, domníváme se, že vzhledem k textu tohoto usta- novení nikoli.

Vlastnické právo k nemovitostem přechází na základě zákona č. 264/1992 Sb. (předchozí text obchodního zákoníku mluvil o tom, že vlastnické právo k nemo- vitosti přechází registrací podle zvláštních předpisů) vkladem do katastru nemo- vitostí.9)

Přecházení nebezpečí škody na věci, které je u kupní smlouvy podle § 409 mož- no vhodně smluvně upravit, je zde stanoveno kogentně. Problematické může být toto ustanovení zejména u nemovitostí, kdy nebezpečí škody na věci přechází vznikem kupní smlouvy a vlastnictví přechází vkladem do katastru nemovitostí.

Není-li podle dispozitivního ustanovení obchodního zákoníku v ujednání urče- na kupní cena rozhodná při využití práva najatou věc koupit a ani způsob jejího určení, je kupující povinen zaplatit kupní cenu určenou podle § 448 odst. 2. Na určení kupní ceny nemá vliv poškození nebo větší opotřebení věci, za něž je od- povědný nájemce (§ 494 odst. 1).

Kupní cenu je kupující povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po vzniku kupní smlouvy (§ 494 odst. 2).

Může být tedy sjednána cena, resp. způsob jejího určení. Není to však podle

§ 489 podstatnou částí smlouvy. Nejsou-li cena ani způsob jejího určení sjedná- ny, odkazuje § 494 na použití § 448 odst. 2, které je zařazeno v obchodním zá- koníku v ustanoveních kupní smlouvy. Domníváme se, že tento odkaz však ne- platí pro kupní smlouvu na nemovitosti – viz § 261 odst. 6 obchodního zákoníku. Pak ovšem první věta 1. odst. nemusela být v textu smlouvy o koupi najaté věci zařazena, platil by zde totiž stejně zákonný text o ceně kupní smlouvy podle ob- chodního zákoníku.10)

Z druhé věty odst. 1 plyne, že na určení kupní ceny nemá vliv poškození ne- bo větší opotřebení (ke kterému může dojít podle našeho názoru např. intenziv- nějším než předpokládaným užíváním) věci, za něž je odpovědný nájemce.

Text druhého odstavce bude ve smlouvě velmi často doplňován, případně na- hrazen jiným textem. Bude sjednávána nejen splatnost, ale i vyúčtování (faktu- rování) a způsob placení. Předpisová úprava fakturace tč. v obchodním právu není, přestože se o ní uvažuje.

Pro posuzování vad věci jsou rozhodné vlastnosti, které měla mít najatá věc (viz § 495 odst. 1 obchodního zákoníku).

Lhůty pro oznámení vad koupené věci se přitom počítají ode dne, kdy nájem- ce převzal najatou věc (viz § 495 odst. 2 obchodního zákoníku).

Nepřejde-li vlastnické právo k najaté věci na kupujícího a prodávající neod- straní tuto vadu v přiměřené dodatečné době, kterou mu kupující určí, může ku- pující od smlouvy odstoupit (viz § 495 odst. 3 obchodního zákoníku).11)

Ustanovení § 495 obchodního zákoníku je celé dispozitivní. Diskusní je, zda u textu § 495 odst. 1 jde o odpovědnost za vlastnosti již v průběhu nájemního vztahu nebo až z kupní smlouvy. Přikláníme se k názoru, že jde o odpovědnost již u nájmu. Zákonodárce totiž mluví o najaté věci a kupní smlouva přitom vůbec vzniknout nemusí.

Kromě textu ustanovení § 495 odst. 2 bude dále aplikovatelné i ustanovení

§ 425 odst. 2 u věcí movitých. Přitom lhůty pro oznámení vad podle § 495 odst. 2 běží ode dne, kdy nájemce převzal najatou věc, tedy před vznikem kupní smlouvy. Z možných právních vad upravuje text § 495 odst. 3 jen tu, kdy na kupujícího nepřejde vlastnické právo. Zdá se, že toto ustanovení by se mělo naplnit zejmé- na u nemovitostí. Pro věci movité platí totiž dispozitivní ustanovení § 446 a ku- pující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem pro- dávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za úče-

lem jeho prodeje.

Může se ovšem objevit i jiná právní vada než to, že nepřejde vlastnické prá- vo, potom by se využilo ustanovení § 436 obchodního zákoníku.

Odstoupení od smlouvy z titulu uvedeného v § 495 odst. 3 je možno realizo- vat až po poskytnutí přiměřeně dodatečné doby (ačkoli obecně je možné od- stoupení od smlouvy při jejím podstatném porušení, bez poskytnutí takové doby). Diskuse se přitom vedou o tom, které smlouvy se odstoupení týká. Domníváme se, že jde o odstoupení od smlouvy kupní.

Podle prvého odstavce posledního ustanovení tohoto smluvního typu, tj. pod- le § 496 obchodního zákoníku, může smlouva stanovit, že po určité době plat- nosti nájemní smlouvy je nájemce oprávněn nabýt bezplatně vlastnické právo k najaté věci, jestliže toto právo uplatní vůči pronajímateli.

Podle § 496 odst. 2 obchodního zákoníku přitom nabyvatel vlastnického prá- va podle § 496 odstavce 1 obchodního zákoníku není oprávněn u najaté věci uplatňovat její vady s výjimkou právních vad, ledaže je mu poskytnuta záruka za jakost.

Zákon tímto dispozitivním ustanovením umožňuje i takové smluvní řešení, že by nájemce nehradil žádnou kupní cenu, a přesto nabyl vlastnictví. Půjde zřejmě o ty situace, kdy úhrada byla provedena v jednotlivých splátkách. Podle zákona jde ovšem o oprávnění nájemce, kterého nemusí využít.

Dispozitivní ustanovení § 496 odst. 2 redukuje pro nabyvatele vlastnického práva podle § 496 odst. 1 možnost uplatňovat vady věci. Jak vyplývá z textu zá- kona, jde ovšem jen o redukci zákonných vad faktických nikoli právních vad a vad ze záruční odpovědnosti, která jsou pro kupní smlouvu upravena v § 429

– § 430 obchodního zákoníku.

ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA

Pro budoucí změnu právní úpravy doporučujeme, aby byl výslovně do zá- kladního ustanovení smlouvy o koupi najaté věci ke slovům „koupit najatou věc nebo soubor najatých věcí“ doplněn i pojem „podnik“.

Doporučujeme de lege ferenda zvážit i návrh na další změnu základního usta- novení, že se „smlouva o koupi najaté věci sjednává při uzavření nájemní smlou- vy nebo po jejím uzavření“.

Poznámky

1) Xxxxxxxxxxx, N.: Leasingová smlouva z pohledu mezinárodního práva obchodního, Právník, 1992, č. 2, s. 132.

2) Viz např. Xxxx, X. – Xxxxx, X.: X xxxxxxxx, Čs. Profit, 1992, č. 33.

3) Stanovisko publikované v časopisu Soudní rozhledy, 1996, č. 10, s. 128: Leasingové splátky zahrnují všechny služby poskytovatele leasingu související s pronajímanými věcmi, není-li sjednáno, že tyto služby, zejména pojištění pronajímaných věcí, budou hrazeny zvlášť.

4) Stanovisko publikované v časopisu Obchodní právo, 1995, č. 10, s. 22: Uzavření lea- singové smlouvy mezi účastníky je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jde-li o nájem věci, která je poskytována a má být používána pro účely podni- katelské činnosti.

5) K otázkám leasingu viz např. Xxxxx, X.: Xxxxxxx, Daňová a hospodářská kartotéka, 1998, č. 19, část B, s. 233-9 a tam citovaná literatura.

6) Viz mj. jednotlivé části přílohy Leasing, Právní rádce, 10/1998, s. I – VIII.

7) K těmto otázkám viz např. Xxxxxxxxxx, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Pra- ha, Linde Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství B. Xxxxxxxxx a J. Tuláčka 1997, s. 351 – 356.

8) K tomu viz stanovisko publikované v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 6, s. 145: Jde- li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (pozn. au- tora: Ustanovení § 490 je však dispozitivní.), musí být určitost projevu vůle dána obsa- hem listiny, na níž je zaznamenán.

9) K tomu viz Nález Ústavního soudu, sv. IV, č. 96 (1996): Návrh vkladu vlastnického prá- va do katastru nemovitostí je možno podle názoru Ústavního soudu podat v časově ne- omezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle. Uzavřením smlouvy vznikl kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k nemovitostem a prodávajícímu rovněž obligační nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny. Zaplatili-li tedy kupující prodávajícímu kupní cenu, splnili svou závazkovou povinnost z uzavřené smlouvy, lhostejno v jakém stadiu se na- chází věcněprávní aspekt věci, neboť v projednávaném případě nejde o závazky ze sy- nallagmatické smlouvy, pro niž je typická vzájemná vázanost plnění.

10) Xxx Xxxxxxxxxx, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Praha, Linde Praha – Práv- nické a ekonomické nakladatelství B. Xxxxxxxxx a J. Tuláčka 1997, s. 361.

11) Viz rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí R 22/1976: Odstoupit lze ovšem jen od smlouvy, která byla řádně uzavřena.

Xxx. Xxxxx Xxxxxx, Dr.

advokátní koncipient, Praha

Ještě k tzv. prohlášením záměrů (letters of intent)

V Bulletinu advokacie č. 10/1998 vyšel článek Xxx. Xxxx Xxxxxxxxxx s ná- zvem „Letters of intent neboli tzv. dopisy o záměru“. Autorka v něm, v naší lite- ratuře zřejmě jako jedna z prvních, nastiňuje právní problematiku instituce ang- licky nazývané letters of intent.

Jako letters of intent se v praxi označují listiny vyhotovované v průběhu jed- nání o uzavření smlouvy nebo komplexu smluv, v nichž jsou zachyceny výsled- ky dosavadního jednání nebo záměry stran pro jeho další pokračování. Je to in- stituce faktická, jež jako taková není právem upravena (ani v našem právu, ani v právních řádech kontinentálního právního systému). Přesto (nebo právě proto) vyvolává její právní posouzení řadu otázek.

Zatímco v citovaném článku autorka představuje problematiku letters of intent především z hlediska již syntetizovaných poznatků o přístupech k ní v právních řádech některých evropských zemí, je cílem tohoto článku zamyslet se nad ní systematičtěji z hlediska platného českého práva.

Kromě úvah nad samotným pojmem letter of intent, jež jsou mimo jiné předpokladem nalezení vhodného českého protějšku tohoto anglického výrazu (oddíl I.), se při posuzování této instituce z hlediska českého právního řádu kla- de zejména otázka první povahy letters of intent (oddíl II.), jejich právní zá- vaznosti (oddíl III.) a právních následků, které v souvislosti s nimi mohou nastat (oddíl IV.).

I. POJEM LETTER OF INTENT (PROHLÁŠENÍ ZÁMĚRŮ)

Instituce letters of intent pochází z anglického, potažmo angloamerického právního prostředí. Souvisí zejména se dvěma instituty anglického smluvního práva (law of contracts), a to s vůlí kontrahentů založit právní vztah jako jednou z nutných podmínek uzavření (právem vymahatelné) smlouvy (contract) a dále s tzv. ujištěními (representations).

Jak známo, anglické právo nezná řadu obecných institutů spadajících v práv- ních řádech kontinentálního právního systému zpravidla do obecné části systé- mu občanského práva nebo práva závazkového, mezi jiným ani institut právního úkonu. V souvislosti s tím se při vymezení smlouvy jako základního institutu ang- lického práva nevychází z žádných ještě obecnějších kategorií, nýbrž její vznik anglické právo podmiňuje přítomností jistých nutných prvků (elements), jimiž jsou dohoda (agreement), záměr stran založit právní vztahy (intention of creating le- gal relations, contractual intention), smluvní způsobilost (capacity to contract), existence protiplnění (consideration), ledaže smlouva má formu listiny s pečetí (deed), a konečně neexistence vad smlouvy.1) Právě existence záměru stran za- ložit právní vztah je klíčová pro odlišení smlouvy (contract) od právem nevyma- hatelné dohody (agreement).2)

Zatímco u dohod mezi členy rodiny nebo v rámci společenského styku (do- mestic agreements) se spíše předpokládá, že strany neměly v úmyslu se svou dohodou právně zavázat, u dohod uzavíraných v obchodním styku naopak platí domněnka, že strany zamýšlely uzavřít právně závaznou smlouvu.3) Stranám ale nic nebrání v tom, právní závaznost dohody výslovně nebo implicite vyloučit. Jedním z případů ujednání nebo projevů, které nezakládají smlouvu, jsou právě letters of intent.4) Tyto listiny, pokud neobsahují žádné další závazky, k ničemu nezavazují.5) Podobně jako v našem právu není ani v anglickém právu rozhodu- jící název příslušné listiny, ale povaha příslušných ujednání, a tak samozřejmě není vyloučeno, že listina označená jako letter of intent bude částí svých ujed- nání nebo dokonce všemi svými ujednáními zakládat mezi stranami smlouvu. Pak také samozřejmě v této části již nejde z hlediska právního o letter of intent, ale o smlouvu.

Nicméně může mít letter of intent, ačkoli neobsahuje smluvní (tj. vymahatel- ná) ujednání, určitý právní význam. Bude tomu tak zejména tehdy, obsahuje-li ujištění (representation) některého z kontrahentů nebo lze-li takové prohlášení a za určitých okolností i mlčení o určité skutečnosti z letter of intent vyvodit. Práv- ní účinky tohoto ujištění se liší od ujištění obsažených ve smlouvě; zde jde o předsmluvní ujištění.6) V případě nepravdivého předsmluvního ujištění učině- ného fraudulentně (fraudulent misrepresentation), tedy buá s vědomím, že je ne- pravdivé, nebo bez důvěry v jeho pravdivost, nebo neuváženě, aniž by se oso- ba učinivší nebo činící ujištění zabývala tím, zda je pravdivé, nebo nepravdivé, se postižená strana může domáhat zrušení (rescission) smlouvy, která na jeho zá- kladě později byla uzavřena, a náhrady škody. I v případě nepravdivého před- smluvního ujištění učiněného nikoli fraudulentně, nevinně (innocent misrepre- sentation) má postižená strana alespoň právo na zrušení posléze uzavřené smlouvy. Podmínkou je, aby ujištění mělo podstatný vliv na uzavření smlouvy. Tak například ve věci Xxxxx v. Land and House Property Corporation popsal pro- dávající nemovitosti jejich budoucímu kupujícímu svého nájemce jako „žádoucí- ho“, ačkoli ten byl v prodlení s placením nájemného, a na základě tohoto prohlá- šení byla později uzavřená kupní smlouva zrušena.7)

Po těchto úvahách můžeme tedy letter of intent ve sféře angloamerického práva definovat jako prohlášení jedné nebo více stran jednajících o uzavření smlouvy, učiněné v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy, které neobsahu- je závazky právně vymahatelné jako závazky ze smlouvy. Zpravidla, jak již bylo řečeno, se v něm popisují záměry stran budoucí smlouvy nebo potvrzují výsled- ky dosavadního jednání (nebo samozřejmě obojí). Jelikož letters of intent jsou in- stitucí našemu právu neznámou, převzatou právě z angloamerického právního prostředí, nezbývá nám než předpokládat, že strany jednající v rámci této insti- tuce u nás zamýšlejí dosáhnout podobných účinků jako v oblasti angloamerické- ho práva a z vymezení letters of intent v angloamerickém právu vycházet i při dalších úvahách.

Jelikož jde o listinu sice nezakládající smluvní ujednání, avšak jež může mít ji- stou právní relevanci, a také vzhledem k tomu, že stejně tak dobře jako formu dopisu jedné strany může mít formu listiny připomínající smlouvu podepsané oběma nebo všemi kontrahenty, lze pro překlad termínu letter of intent do češti- ny doporučit výraz prohlášení záměrů. Tento termín jednak napovídá, že tato lis- tina může mít určitou právní váhu, jednak nesvádí k falešné představě, že musí mít formu dopisu, což je slovo mající v češtině na rozdíl od angličtiny a dalších ja- zyků jen význam psaní zasílaného nějakému adresátovi nebo adresátům.8) (Ostatně ani jiné anglické právní termíny obsahující slovo „letter“, např. letter of comfort, letter of consent, letter of credit, se do češtiny nepřekládají slovem „do- pis“).

II. PRÁVNÍ POVAHA PROHLÁŠENÍ ZÁMĚRŮ

Právní povahou prohlášení záměrů máme na mysli, zda je lze z hlediska pů- sobení norem našeho právního řádu považovat za právní skutečnost, případně jakého druhu, zejména zda je lze považovat za právní úkon.

Představa, že by prohlášení záměrů mohlo být právním úkonem, což je otáz- ka, na niž narazila již autorka citovaného článku, intuitivně vyplývá z toho, že jde o volní akt osoby nebo osob, jež prohlášení činí. Nejde pouze o otázku právně teoretickou, protože právní úkony nejsou jen teoretickou konstrukcí, ale jsou ja- ko jeden ze základních institutů našeho práva upraveny zejména v občanském zákoníku a kvalifikace určitého jednání jako právního úkonu s sebou nese celou řadu důsledků, např. co se týče interpretace nebo vad právních úkonů.

Právní úkon definuje známé ust. § 34 občanského zákoníku jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, kte- ré právní předpisy s takovým projevem spojují“. Pojem právního úkonu, patrně vzhledem k mimořádnému stupni své obecnosti, v sobě skrývá několik velmi ob- tížných teoretických otázek, nad nimiž se v právní teorii vede již více než sto let rozsáhlá a složitá diskuse, jež zatím nebyla (a zřejmě ani v brzké době nebude) uzavřena.9) S ohledem na to nelze než přisvědčit názoru Xxxxxxxx, že v ust.

§ 34 občanského zákoníku je právní úkon definován „celkem případně“.10) Nic- méně právě ve vztahu k prohlášením záměrů a podobným společenským jevům vyvstává ve své plné problematičnosti jedna z ústředních otázek koncepce práv- ního úkonu, na niž ust. § 34 občanského zákoníku nedává jednoznačnou odpo- věá, totiž do jaké míry je podmínkou existence právního úkonu to, aby si osoba činící příslušný projev vůle byla vědoma právních následků svého jednání a/ne- bo je chtěla vyvolat.11)

Řečeno s určitým zjednodušením, lze se k této problematické otázce posta- vit dvojím způsobem: buá tak, že projevená vůle musí aspoň v zásadě způso- bení určitých právních následků zamýšlet, nebo tak, že vůle na vyvolání práv- ních následků zaměřena být nemusí, neboť tyto následky nastanou tak jako tak.12) U nás (s jistými modifikacemi) převažuje stanovisko druhé, které koncis- ně (byť poněkud pýthicky) vyjádřil Xxxxxx Xxxxx slovy, že „právní úkon zakládá právní vztah tehdy, jestliže projevená vůle objektivně ke vzniku právního vztahu směřuje“.13)

Přijetí tohoto stanoviska (jehož odůvodnění přesahuje meze tohoto článku) znamená, že vůle kontrahentů založit prohlášením záměrů právní vztah nemá v našem právu (na rozdíl právě od práva anglického) přímý vliv na to, zda jím právní vztah bude, či nebude založen. Lidská vůle není v našem právu sama o sobě autonomním pramenem práva, tak, aby mohla sama určovat právní rele- vanci lidského jednání. Může samozřejmě do značné míry určovat obsah tzv. au- tonomního práva, tj. práva tvořeného samotnými účastníky právních vztahů,

avšak rozhodovat o tom, co je pramenem autonomního práva (tj. i co je právní úkon), může jen právo heteronomní, kterým je v našem oboru úvahy platné čes- ké právo.

Z toho vyplývá závěr, že samotné ustanovení prohlášení záměrů o tom, že je

„nezávazné“ nebo že jeho určité části jsou „nezávazné“, nebo naopak že jeho ur- čité části „závazné“ jsou apod., je samo rovněž „nezávazné“, tj. není autonom- ním pramenem práva, jakousi normou o normách v oblasti autonomního práva.

Dalším závěrem vyplývajícím z této úvahy je, že listina označená jako letter of intent nebo podobně z hlediska našeho práva za právní úkon považována může být a nemusí. Bez ohledu na své označení a bez ohledu na případná usta- novení o „právní závaznosti“ bude prohlášení záměrů právním úkonem tehdy, půjde-li o jednání secundum legem, se kterým náš právní řád spojuje určité právní následky. Půjde-li o jednání secundum legem (tj. nikoli contra legem), kterému náš právní řád žádné právní následky nepřičítá, nepůjde ani o právní úkon. Konečně bude-li se jednání, kterým někdo činí prohlášení záměrů, naše- mu právnímu řádu příčit, bude-li contra legem, není třeba pochybovat o tom, že to bude úkon protiprávní (a i jako takový bude samozřejmě spojen s určitými právními následky).

Zbývá otázka, jaké právní následky podle našeho práva by prohlášení zámě- rů jako jednání secundum legem mohlo mít, a jaký druh právního úkonu by to te- dy byl.

Domnívám se, že odhlédnuto od případů zjevně přitažených za vlasy, kdy ob- sah „prohlášení záměrů“ bude v příkrém protikladu s označením příslušné listiny, přicházejí v úvahu v podstatě pouze kvalifikace prohlášení záměrů činěného jed- nostranně jako oferty a kvalifikace prohlášení záměrů činěného více stranami na- vzájem jako smlouvy, např. jako smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu ust.

§ 50a občanského zákoníku, popř. §§ 289 a násl. obchodního zákoníku. Při in- terpretaci příslušné listiny za účelem zjištění, zda jde o ten který právní úkon a zda jde vůbec o právní úkon, by bylo třeba postupovat podle ust. § 35 občan- ského zákoníku, resp. podle téhož ustanovení analogicky, a v případě vztahu mezi podnikateli zčásti rovněž analogicky podle ust. §§ 266 a 264 obchodního zákoníku. Ust. § 266 obchodního zákoníku se při tom na rozdíl od ust. § 35 ob- čanského zákoníku vztahuje na postup při interpretaci jakéhokoli „projevu vůle“, takže je přímo (nikoli až cestou analogie) aplikovatelné i na otázku, zda daný pro- jev vůle je právním úkonem, či ne. Samozřejmě jak ust. § 35 občanského záko- níku, tak ust. 266 obchodního zákoníku ukládají při interpretaci přihlédnout mimo jiné k „vůli“, resp. „úmyslu“ jednající osoby, takže by bylo možno namítnout, že pro právní posouzení prohlášení záměrů je stejně rozhodující vůle jednajících a předchozí teoretické úvahy byly zbytečné. Je ovšem nasnadě, že vůle, resp. úmysl jednajícího je z hlediska obou kodexů jen jedním z mnoha východisek pro

interpretaci; neméně důležité např. je, jaký význam danému projevu vůle přiklá- dá jeho adresát, ve vztazích mezi podnikateli dále i praxe, kterou strany mezi se- bou zavedly atd.

Naopak je podle mého názoru vyloučeno kvalifikovat prohlášení záměrů jako jakýsi jednostranný právní úkon sui generis, neboť naše právo žádné inominátní jednostranné právní úkony nezná. Aby vznikl z jednostranného právního úkonu závazek nebo aby měl jiné právní účinky, musí takový druh právního úkonu (na- př. splnění dluhu nebo veřejný příslib) právo předvídat a tyto účinky stanovit (což ostatně platí i o dvoustranných nebo vícestranných právních úkonech, pouze s tím rozdílem, že je možné uzavřít i nepojmenovanou smlouvu).

Pro zajímavost se můžeme zamyslet i nad tím, jak bychom prohlášení zámě- rů posoudili, kdybychom stáli na stanovisku, že o právní úkon jde jen tehdy, za- mýšlí-li osoba činící právní úkon aspoň v zásadě způsobit určité právní následky. Mohlo by se zdát, že pak by (podobně jako v anglickém právu) měl úmysl stran se prohlášením záměrů nezavázat za následek bez dalšího, a priori, že zavázá- ny nebudou. To ovšem je v našem právním prostředí jednak právněpoliticky na pováženou vzhledem k absenci ochrany slabšího účastníka, jednak to vyvolává další obtížný teoretický problém, jak posoudit právní povahu projevu vůle nezpů- sobit právní účinky (byl by to právní úkon?), ani nemluvě o nepřekonatelných dů- kazních obtížích v případě, kdyby nastal spor. To vše potvrzuje správnost kon- cepce, podle níž právní úkon „nevyžaduje subjektivní vůli založit právní vztah a tedy ani vědomí, že je projevem právní vztah zakládán.“14)

Obtíže, na které naráží opačný přístup, lze ilustrovat na současném němec- kém právu. Judikatura německých soudů považuje „vůli jednajícího, aby jeho jed- nání mělo povahu právního úkonu“ (Rechtsbindungswille), sice za podmínku pro to, aby šlo o právní úkon, zároveň však přihlíží i k vědomí adresáta právního úko- nu, a jelikož „vůli jednajících zpravidla nelze zjistit“, posuzuje právní závaznost příslušného aktu podle „stavu zájmů stran podle zásady dobré víry s ohledem na zavedené mravy“ (nur unter Berücksichtigung der Interessenlage beider Par- teien nach Treu und Glauben mit Rücksicht auf die Verkehrssitte“).15)

Závěr, že prohlášení záměrů v daném případě právním úkonem není, samo- zřejmě ještě neznamená, že nebude mít žádný právní význam. Jak již bylo zmí- něno, bylo by možno je zejména posoudit jako úkon protiprávní, který sám o so- bě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi (zpravidla právními událostmi) bude mít za následek jisté odpovědnostní závazky, ať již ve sféře soukromého práva ne- bo např. v oblasti práva trestního.

Pro úplnost je ještě třeba dodat, že jiná situace nastane, bude-li se věc posu- zovat podle jiného než českého práva, např. podle práva anglického (kolizní aspekty této problematiky si tento příspěvek ovšem neklade za cíl rozebírat). Pak je v zásadě irelevantní přemýšlet o tom, zda prohlášení záměrů je či není právním

úkonem, neboť tento institut anglické právo nezná. V takovém případě nevznik- nou žádné zvláštní problémy, neboť instituce letters of intent zapadá do anglické- ho právního systému a tamní právní kultury a příslušné další instituce anglického práva, zcela jiné než naše, zejména ty, jež jsme popsali shora, na ni navazují.

III. PRÁVNÍ ZÁVAZNOST PROHLÁŠENÍ ZÁMĚRŮ

Termínů „závaznost“, popř. „závazný“ používá (a i v minulosti používala) řada právních předpisů, převážně z oblasti veřejného práva včetně práva procesního, a často se používá i v praxi, aniž by bylo vždy zcela jasné, co to „závaznost“, po- př. „právní závaznost“ vlastně je. V současné době se v našich soukromopráv- ních kodexech tohoto termínu užívá v ust. § 743 obchodního zákoníku, kde se hovoří o „zániku závaznosti ujednání“ o omezení prodeje. V souvislosti se smlou- vou jinak naše současné právo používá termínu „vázanost smlouvou“, čímž se ale míní totéž jako při užití termínu „závaznost“.

V teorii se závaznost někdy považuje za jeden z definičních prvků právní nor- my, popř. za znak práva vůbec.16) Lze ji definovat jako vlastnost příkazu spočíva- jící v tom, že adresát příkazu je povinen příkaz uposlechnout.17) Otázkou je, zda o závaznosti lze mluvit i v souvislosti s něčím jiným než s příkazem (v nejširším smyslu); často se např. hovoří o závaznosti posudku, o závaznosti doporučení apod. Domnívám se, že v právnickém diskursu má smysl mluvit jen o závaznosti příkazu, a to ve smyslu, jak jsme ji právě definovali. Užití termínu „závazný“ v právní řeči v souvislosti s něčím jiným než s příkazem je zpravidla metonymic- ké vyjádření závaznosti určitého příkazu (nevyřčeného nebo vyřčeného jinde), na- př. závaznost doporučení znamená závaznost příkazu doporučení vzít v potaz a vypořádat se s ním při určité rozhodovací činnosti apod. Jestliže takováto inter- pretace není možná, nedává predikát „závazný“ apod. v daném případě smysl.

Příkazy, jimž můžeme přisoudit závaznost, mohou samozřejmě vyplývat jak z heteronomního, tak autonomního práva, tedy i z některých právních úkonů, ty- picky ze smluv. Lze uvažovat i o závaznosti příkazů vyplývajících z jiných nor- mativních systémů než z práva, ty však právě proto, že stojí mimo systém práva, z hlediska práva závazné nejsou. Závazností v právní řeči máme pochopitelně na mysli pouze závaznost z hlediska práva, závaznost právní.

Listina označená jako prohlášení záměrů bude tedy (metonymicky řečeno) závazná za kumulativního splnění dvou podmínek:

1. jednak, že obsahuje určitý příkaz nebo příkazy nebo že z ní určitý příkaz nebo příkazy je možno dovodit (přičemž samozřejmě takový příkaz obvy- kle nebývá vyjádřen z hlediska gramatického rozkazovací větou a z hle- diska lexikálního není nutné, aby bylo vyjádřeno slovy typu „je povinen“,

„zavazuje se“ apod.),

2. jednak, že jde o právní úkon.

O právní závaznosti prohlášení záměrů nemá proto smysl mluvit v souvislos- ti s určitými ujištěními či konstatováními určitého faktického stavu, např. popisem situace na trhu, stavu nemovitosti apod. Naopak lze uvažovat o právní závaz- nosti ujednání stanovícího určité chování stran, např. postup směřující k uzavře- ní smlouvy nebo postup při jejím plnění, a to i když je vyjádřeno pouhým konsta- továním typu „A podá žádost o stavební povolení, bude zajištěno posouzení vli- vů projektu na životní prostředí ze strany B“ apod. Jednou z nutných podmínek pro závěr, že takováto ujednání jsou právně závazná však je, že kvalifikujeme příslušné jednání jako právní úkon, tedy jako smlouvu, popř. ofertu (jejíž závaz- nost spočívá v závaznosti smlouvy vzniklé v případě jejího přijetí).

IV. PRÁVNÍ NÁSLEDKY PROHLÁŠENÍ ZÁMĚRŮ

Právní následky jsou pojem širší než právní závaznost. I když prohlášení zá- měrů právně závazné není, neznamená to ještě, že nemůže způsobit žádné právní následky, tedy že nemůže mít samo o sobě nebo ve spojení s jinými sku- tečnostmi za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností nebo jiný vliv na práva nebo povinnosti nebo aspoň na jejich zjištění (důkazní hodnotu). Pokusme se jednotlivé právní následky, které ve sféře soukromého práva při- cházejí v úvahu, rozebrat.

1. Na prvním místě je skutečně možné, že listina označená jako prohlášení zá- měrů bude právně závazná. Jak jsme ukázali, půjde pak ovšem zpravidla o smlouvu nebo o nabídku na uzavření smlouvy, a bude tedy mít (popř. v té čás- ti, jíž lze povahu smlouvy nebo nabídky jejího uzavření přičíst) účinky smlouvy nebo nabídky. V tomto případě nelze v právní řeči o žádném prohlášení záměrů, ale ani o „právně závazném dokumentu“, „závazném dopisu o záměru“ apod. ho- vořit. Užívání podobných termínů v souvislosti se smlouvou nebo nabídkou smlouvy je nevhodné, neboť může povahu příslušného právního úkonu v očích zejména neprávnické veřejnosti zcela zatemnit.

2. V úvahu připadá, že prohlášením záměrů uvede jednající osoba někoho v omyl o skutečnosti, jež je rozhodující pro uskutečnění právního úkonu (typicky prohlášením záměrů předjímané smlouvy), a osoba uvedená v omyl tento práv- ní úkon učiní. Takový právní úkon je relativně neplatný (ust. § 49a ve spojení s ust. § 40a občanského zákoníku). K tomu může v praxi dojít celkem často, na- př. když v prohlášení záměrů budou s vědomím některé ze stran uvedeny ne- pravdivé údaje o vlastnostech předmětů anticipované smlouvy apod.

3. Prohlášení o záměru může mít vliv na interpretaci smlouvy na základě něj uza- vřené (popř. jiného právního úkonu v souvislosti s prohlášením záměrů učiněného).

Zejména by z něj bylo možno soudit na vůli osob smlouvu uzavírajících ve smyslu ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku, popř. jejich dobrou víru ve smyslu ust. § 35 odst. 3, resp. na úmysl kontrahentů ve smyslu ust. § 266 odst. 1 a 2 obchodního zá- koníku, tím spíše, že obchodní zákoník ve svém ust. § 266 odst. 3 výslovně ukládá při zjišťování těchto úmyslů přihlédnout mj. k jednání o uzavření smlouvy.

Vyloučeno by ale ani nebylo usoudit z obsahu prohlášení o záměru např. na to, že určitý právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází ve smyslu ust. § 39 nebo jím má být zastřen jiný právní úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 občanského zákoníku. To je však již méně pravděpodobné, ne- boť lze předpokládat, že osoby mající v úmyslu uskutečnit podobnou protiprávní transakci nebudou své záměry vtělovat do formalizované listiny. Vyloučeno to ovšem v naší současné nevyvážené právní kultuře není.

Konečně jako docela praktická se mi jeví možnost, že z prohlášení záměrů by bylo možno dovodit konverzi neplatného právního úkonu na právní úkon platný ve smyslu § 41 odst. 1 občanského zákoníku, např. když vlastní smlouva nebu- de obsahovat esenciální náležitosti smlouvy, za kterou se prohlašuje, a z pro- hlášení záměrů bude možno usoudit, jakou smlouvu měli účastníci ve skuteč- nosti v úmyslu uzavřít apod.

4. Ust. § 271 obchodního zákoníku zakotvuje povinnost k náhradě škody způ- sobené únikem důvěrných informací. Strana, které byly při jednání o uzavření smlouvy poskytnuty informace označené jako důvěrné, nesmí tyto informace prozradit třetí osobě nebo je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoli. Kdo poruší tuto povin- nost, je povinen k náhradě škody.

Takové informace mohou být obsaženy právě v prohlášení záměrů včetně to- ho, že budou v prohlášení záměrů označeny za důvěrné. Jindy budou v prohlá- šení záměrů označeny za důvěrné informace, které přímo v prohlášení záměrů obsaženy nebudou a druhé straně budou poskytnuty jiným způsobem, třeba i ústně, nebo naopak prohlášení záměrů bude obsahovat určité informace, aniž by obsahovalo zmínku o jejich důvěrné povaze, ta však vyplyne z jiného projevu vůle příslušné strany.

Ve všech těchto případech bude mít prozrazení těchto informací nebo jejich zneužití pro potřebu neoprávněné strany za následek povinnost k náhradě ško- dy, jež tím případně druhé ze stran mohla vzniknout.

5. Problematická by v našem právu zřejmě byla odpovědnost za přerušení jednání.

To je institut známý např. současnému francouzskému právu. Uzavření tzv. accord de principe (zásadní dohody), což je instituce podobná anglofonnímu let- ter of intent učiněnému oběma stranami (nejde o smlouvu – contrat), zakládá

povinnost stran pokračovat v dobré víře v jednání na dohodnutých základech.18) Svévolné přerušení jednání (rupture des négociations) má za následek povinnost k náhradě škody, přičemž současná francouzská judikatura této odpovědnostní povinnosti připisuje smluvní (nikoli deliktní) povahu.19)

Domnívám se, že v našem právu by svévolné přerušení jednání mohlo být po- važováno v některých případech za úmyslné jednání proti dobrým mravům ve smyslu ust. § 424 občanského zákoníku a zakládat povinnost k náhradě škody ex delicto. Zřejmě by ovšem šlo pouze o výjimečné, frapantní případy. Naopak z existence pouhého prohlášení záměrů by nebylo možno dovodit povinnost k náhradě škody vzniklé porušením povinnosti ze závazkového vztahu ve smys- lu ust. § 373 a násl. obchodního zákoníku.

6. Jak naznačila již autorka citovaného článku, vyhotovení prohlášení záměrů místo určitého právního úkonu, kdy jedna ze stran měla za to, že jde o platný právní úkon, a v důsledku toho jí vznikla škoda, by zakládalo povinnost druhé strany k náhradě této škody, jestliže druhá strana tuto neplatnost způsobila (tzv. odpovědnost za neplatnost právního úkonu dle § 268 obchodního zákoníku). Ta- to možnost se mi však jeví jako velmi nepravděpodobná, neboť bude jistě řídké, aby neplatnost zamýšleného právního úkonu způsobila pouze jedna ze stran a druhá ze stran o ní nevěděla.

Podobně výjimečným případem by podle mého názoru byl závazek k vydání bezdůvodného obohacení získaného z neplatného právního úkonu. Šlo by o pří- pad, že by smlouva, na základě níž bylo plněno, nebyla platnou smlouvou, ale prohlášením záměrů. To je totiž jeden z případů, kdy by jednání, na jehož zá- kladě bylo plněno, bez ohledu na jeho označení bylo možno kvalifikovat jako smlouvu.

Ze systematického hlediska se oba důsledky zmíněné pod tímto bodem je- ví spíše jako důsledky neplatnosti smlouvy než jako důsledky prohlášení zá- měrů.

V. ZÁVĚR

Prohlášení záměrů (letters of intent) jsou v naší právní kultuře cizorodou insti- tucí. Je to instituce využívaná zejména v právní kultuře angloamerické a při me- zinárodních obchodních transakcích, na jejichž zvyklosti měla angloamerická právní kultura značný vliv. V těchto oblastech také v praxi nevyvolává zvláštní právní obtíže, mj. vzhledem k zavedeným obchodním zvyklostem a možnosti aplikace zahraničního práva. Implantace této instituce do našeho právního pro- středí je problematická a vyžaduje přinejmenším seznámit se s tím, jaký význam má v právním prostředí, z něhož vzešla, a zamyslet se nad ní z hlediska našeho práva. Závěry takových úvah lze stručně vyjádřit takto:

1. Prohlášení záměrů (letters of intent) můžeme definovat v souladu s význa- mem, který tento pojem má v angloamerickém právním prostředí, jako pro- hlášení činěné jednou nebo více stranami v průběhu jednání o uzavření smlouvy, které potvrzuje dosavadní jednání nebo předjímá jeho další prů- běh, ale nezakládá smluvní závazky.

2. Prohlášení záměrů tedy není právně závazné, tj. nezakládá povinnost stran chovat se v souladu s příkazy, které obsahuje. Jestliže listina takto ozna- čená nebo její část závazná je, není to již prohlášení záměrů, ale smlouva, popř. jiný typizovaný právní úkon.

3. Přestože je nezávazné, může mít prohlášení záměrů právní význam, ze- jména může mít vliv na platnost budoucí smlouvy a ne její interpretaci, a za určitých podmínek může založit povinnost k náhradě škody.

Poznámky:

1) Viz např. Xxxxxxxxxxxx’x Business Law, Fifteenth Edition by Xxxx Xxxxxx and Xxxxx

M. Schmitthoff, London, Sweet & Maxwell Ltd., 1991, str. 3 a násl.; Chitty on Con- tracts, Twenty-Second Edition, Volume I, London, Sweet & Maxwell Ltd., 1961, str. 2.

2) Tento závěr je v angloamerickém právu a literatuře převažující a platí téměř za xxxxxx- ný; k jiným názorům srov. G. H. Treitel: The Law of Contract, Ninth Edition, London, Sweet & Maxwell, str. 160 a násl.

3) Xxxxxxxxxxxx’x Business Law, str. 4.

4) The law of Contract, str. 155; Xxxxxxxxxxxx’x Business Law, str. 12.

5) např. Xxxxxxxxxxxx’x Business Law, str. 12

6) srov. Chitty on Contracts, str. 117.

7) Chitty on Contracts, str. 117–147.

8) Slovník spisovného jazyka českého, I, Academia, Praha 1989, str. 366.

9) srov. např. Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Smlouva, Academia, Praha 1985, str. 55 a násl.

10) Xxxxxx Xxxxx: Teorie práva, 1. vydání, X. X. Xxxx, Praha 1995, str. 142.

11) srov. např. Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Smlouva, Academia, Praha 1985, str. 58 a násl.

12) srov. tamtéž.

13) Xxxxxx Xxxxx: Filosofické problémy socialistického práva, Academia, nakladatelství ČSAV, Praha 1967, str. 230.

14) tamtéž.

15) Xx. Xxxxxx Xxxxxxx: Allgemeiner Teil des BGB, 5. neubearbeitete Auflage, C. F. Müller Juristischer Verlag, Heidelberg, str. 78 a násl.

16) Xxxxxx Xxxxx: Teorie práva, 1. vydání, X. X. Xxxx, Praha 1995, str. 149.

17) Uvažovat o tom, zda tomu tak je, není pro nás podstatné a téma tohoto příspěvku to ani nedovoluje.

18) srov. Xxxxxxx Xxxxxxx: Traité de droit civil, la formation du contract, 3e édition, L. G. D. J., Paris, str. 316.

19) srov. tamtéž.

Xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, XXx.

advokát, Brno

K možnosti účasti právního zástupce poškozeného a svědka při jejich výslechu v přípravném řízení

I. ÚVODEM

V minulosti se v praxi v podstatě vůbec nevyskytovaly případy, kdy se svědek po orgánech činných v přípravném řízení dožadoval, aby při jeho výslechu byl přítomen jeho právní zástupce. Nebylo tomu tak ani od roku 1993, kdy se sou- částí ústavního pořádku České republiky stala Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), v níž je mj. obsažen také čl. 37 odst. 2 tohoto znění: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány ve- řejné správy, a to od počátku řízení.“ Ani od roku 1993 se nevyskytovaly žádos- ti svědků, aby se jejich výslechu po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění určité osobě mohl zúčastnit právní zástupce, přesto, že nic nebránilo odkázat na cit. článek Listiny.

Změna v pohledu některých svědků, stejně jako advokátů, nastala teprve poté, co byl vydán a publikován Nález ústavního soudu sp. zn. II ÚS 98/95, v němž Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, a to v konkrétním případě občana, jemuž policejní orgán nevyhověl žádos- ti, aby podání jeho vysvětlení mohl být přítomen jeho právní zástupce, na základě již uzavřené smlouvy o právní pomoci. I když v tomto případě šlo o nález senátu Ústavního soudu, jež se dotýkal konkrétního případu jediného stěžovatele, nikoliv o nález pléna Ústavního soudu s obecnou platností, jeho dopad v každodenní pra- xi je značný. Někteří svědci žádají vyšetřovatele, s odkazem na čl. 37 odst. 2 Listi- ny, aby umožnili účast při svědeckém výslechu jejich právnímu zástupci, a to na zá- kladě plné moci. V praxi většina vyšetřovatelů a státních zástupců považuje účast právního zástupce při výslechu svědka za nepřijatelnou, neboť ji trestní řád neu- možňuje. Někteří vyšetřovatelé však se souhlasem státního zástupce, s odkazem na čl. 37 odst. 2 Listiny, účast právního zástupce svědka v některých trestních vě- xxxx připouštějí. Tento odlišný výklad existující v praxi orgánů činných v trestním ří- zení nelze považovat za žádoucí. Zcela nepřijatelný je pak dvojí přístup v konkrét- ní trestní věci, kdy několika svědkům je účast právního zástupce při jejich výslechu umožněna a u dalších pak dovolena není. Proto považuji za vhodné blíže upozor- nit na tento stav a naznačit, co může přispět ke sjednocení výkladu v teorii i praxi.

II. POŠKOZENÝ A SVĚDEK DLE TRESTNÍHO ŘÁDU

V praxi je mnohdy pokládána otázka, zdali je možná účast právního zástupce při výslechu poškozeného a svědka. Na takto položenou otázku nelze poskyt- nout jednu odpověá shodnou jak pro poškozeného, tak pro svědka. Vyjdeme-li z trestního řádu, potom je z pohledu práva právní zastoupení postavení svědka zcela odlišné od postavení poškozeného. Jedná se tedy o dvě naprosto odlišné otázky. Prvou otázkou je možnost účasti právního zástupce při výslechu poško- zeného. Druhou otázkou je účast právního zástupce při výslechu svědka, ať již v přípravném řízení, či v hlavním líčení nebo odvolacím řízení.

Ustanovení § 12 odst. 6 tr. ř. obsahuje zákonný výklad pojmu strana. Xxxxxxx se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškoze- ný a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce: stejné po- stavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede, nebo která podala opravný prostředek.

V uvedeném výčtu je jednou ze stran poškozený. Mezi stranami však není vý- slovně uveden svědek. Ten však může být osobou, jež má stejné postavení ja- ko strana, avšak pouze v případě, že uplatní svědečné (§ 104 tr. ř.).1)

Poškozený, jeho oprávnění a možnosti uplatnění nároku na náhradu škody, jsou upravena v hlavě druhé, oddílu sedmém trestního řádu. Poškozeným je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální ne- bo jiná škoda (§ 43 odst. 1 tr. ř.). Poškozenému jsou v ustanoveních § 43 – § 51 tr. ř. přiznána konkrétní oprávnění. Jedním z oprávnění poškozeného je to, že se může dát zastupovat v trestním řízení zmocněncem (§ 50 odst. 1 tr. ř.), jimž mů- že být zásadně nejen advokát, nýbrž kterákoliv osoba, jejíž způsobilost k práv- ním úkonům není omezena (§ 50 odst. 2 tr. ř.). Jsou-li v trestním řízení probírá- ny skutečnosti tvořící předmět státního tajemství, může být zmocněncem poško- zeného pouze advokát, nebo osoba, která se může seznamovat se státním ta- jemstvím na příslušném úseku (§ 50 odst. 3 tr. ř.). Na rozdíl od civilního řízení je v trestním řízení zmocněncem v praxi nejčastěji advokát.2)

Zmocněnec poškozeného je oprávněn činit za poškozeného návrhy a po- dávat za něj žádosti a opravné prostředky a je oprávněn zúčastnit se všech úkonů, jichž se může zúčastnit poškozený (§ 51 tr. ř.). Zmocněnec se tedy mů- že účastnit výslechu poškozeného, příp. konfrontace, nebo rekognice, hlavní- ho líčení (§ 196 an. tr. ř.) a veřejného zasedání odvolacího soudu (§ 263 tr. ř.). Proto je zmocněnec oprávněn žádat již v přípravném řízení vyšetřovatele o vy- rozumívání o všech úkonech, jichž se může poškozený účasnit. Poškozený a jeho zmocněnec také mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědků dle § 65 odst. 2 tr. ř., činit si z nich vý- pisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí (§ 65 odst. 1 tr. ř.).

V části první trestního řádu, konkrétně v hlavě páté, je obsažen oddíl druhý s názvem svědci (§ 97 až § 104 tr. ř.). Zde však žádná úprava oprávnění svěd- ka, v obdobném smyslu jako u poškozeného obsažena není. Především není v trestním řádu výslovně zmíněna možnost, aby si svědek zvolil zmocněnce či právního zástupce, který by byl oprávněn účastnit se jeho výslechu. Vzhledem k tomu zde není obsažen ani výčet oprávnění zmocněnce či právního zástupce svědka v jednotlivých stadiích trestního řízení.

III. DŘÍVĚJŠÍ JEDNOTNÁ PRAXE

Do nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 98/95 byla praxe orgánů činných v přípravném řízení zcela jednoznačná, neboť se opírala výslovně o úpravu ob- saženou v trestním řádu.

Pokud šlo o účast právního zástupce při výslechu poškozeného, vycháze- lo se z § 51 tr. ř., dle něhož byl právní zástupce poškozeného jako zmocněnec poškozeného oprávněn účastnit se všech úkonů, jichž se může zúčastnit poško- zený, tedy zásadně výslechu poškozeného, příp. konfrontace nebo rekognice.

Pokud šlo o účast právního zástupce při výslechu svědka, i zde se vy- cházelo z trestního řádu, který účast právního zástupce svědka v přípravném ří- zení neupravuje.

IV. SOUČASNÁ NEJEDNOTNÁ PRAXE

Po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu se však vytvořily dva diamet- rálně odlišné pohledy na účast advokáta při výslechu poškozeného, stejně jako svědka. Prvý přístup, vesměs orgánů činných v přípravném řízení, nadále vy- chází z trestního řádu, tedy z dřívějšího jednotného výkladu, který uvádím výše. Druhý přístup, zejména zastávaný některými poškozenými, svědky a jejich práv- ními zástupci, vychází z odůvodnění citovaného nálezu, v němž Ústavní soud uvedl: „Okresní ředitelství Policie ČR v Teplicích, jakožto orgán veřejné moci, svým postupem, spočívajícím v zabránění využití práva na právní pomoc stěžo- vateli, v souvislosti s podáním vysvětlení porušilo čl. 37 odst. 2 Listiny, v němž se výslovně uvádí, že každý má od počátku řízení právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to pro- to, že podmínka řízení je ve věci podání vysvětlení dána naplněním znaku řídi- cího postavení okresního ředitelství policie jakožto orgánu, který se na postupu podílel. Tímto svým postupem Okresní ředitelství Policie ČR v Teplicích ve svých důsledcích porušilo též čl. 1 a dále čl. 2 odst. 2 spolu s odst. 3 Listiny a stejně tak čl. 1, čl. 2 odst. 1, 3, 4 Ústavy, zakotvující princip primátu občana nad stá- tem. Na tom nic nemění nedostatek výslovné právní úpravy v zákoně

č. 283/1991 Sb. Námitka nedostatku právní úpravy, jako důvod pro odmítnutí práva na právní pomoc, odpovídá čistě pozitivistickému nazírání na právo, které rovněž nekoresponduje s požadavkem právního státu. Na závěr odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že právo na právní pomoc při podání vysvětlení neznamená povinnost policie advokáta v každém případu zajistit, ale pou- ze povinnost toto zastoupení umožnit“.

Argumenty z odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, které jsou uvádě- ny v souvislosti s podáním vysvětlení občanem dle § 12 zákona o policii č. 283/1991 Sb., ve znění novel, se vztahují i na podání vysvětlení dle § 158 odst. 3 tr. ř..3)

Otázkou však v současnosti zůstává, zdali je možno dovodit, že tyto argumen- ty, zejména ty, jež jsou zde uvedeny tučně, se vztahují i na možnost účasti právní- ho zástupce při výslechu poškozeného a svědka, byť je nález výslovně neuvádí.

Faktem je, že trestní řád nedává svědkovi stejná oprávnění jako poškozené- mu. Účast právního zástupce, jako zmocněnce poškozeného, při jeho výslechu je dle § 51 tr. ř. možná, zatímco účast právního zástupce svědka (není-li zároveň poškozeným) není dle trestního řádu možná.

Když orgány činné v přípravném řízení v současnosti vychází z úpravy obsa- žené v trestním řádu, umožní účast právního zástupce poškozeného jako zmoc- něnce při jeho výslechu v přípravném řízení, neumožní však účast právního zá- stupce svědka (který není poškozeným).

Když poškozený i svědek vycházejí z čl. 37 odst. 2 Listiny, či event. z odů- vodnění cit. nálezu Ústavního soudu, dožadují se umožnění účasti svého právní- ho zástupce při svém výslechu, zejména pak v přípravném řízení. Argumentují tím, že dle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc před státními orgány a že dle názoru Ústavního soudu není nedostatek právní úpravy důvo- dem pro odmítnutí práva na právní pomoc. Zdůrazňují, že pokud poškozený či svědek žádají o své zastoupení při výslechu, je orgán činný v trestním řízení po- vinen jim toto zastoupení umožnit. Usuzují, že principy, které jsou obsaženy v ná- lezu Ústavního soudu, platí nejen před zahájením trestního stíhání, nýbrž také v průběhu trestního řízení, které je řízením před státním orgánem.

V literatuře není dosud tento problém řešen, neboť cit. nález, ani čl. 37 odst. 2 Listiny nebyl v uvedených souvislostech vykládán. Usuzuji, že nutně bude muset dojít k sjednocení výkladu, což nebude snadné, neboť dvě stanoviska existující v praxi jsou diametrálně odlišná. Vydá-li Nejvyšší soud jakékoliv stanovisko, lze očekávat podání ústavní stížnosti těch, kteří zastávají opačný názor. Jaký názor bude zastávat Ústavní soud nelze předjímat.

Část jeho rozhodnutí totiž vychází z doslovného výkladu trestního řádu (byť z Listiny a Ústavy lze dovodit jiný výklad) a část z výkladu obsaženého v Listině a Ústavě (byť v trestním řádu je jiný výklad). Také některé senáty (soudci) mají jiné přístupy k výkladu než jiné senáty (soudci).

Pokud vyjde Ústavní soud ze stejného odůvodnění jako v cit. nálezu, pak lze očekávat, že dovodí, že i svědek má právo na právní pomoc, tzn. na své za- stoupení před orgány činnými v trestním řízení, což by si vynutilo novelizaci trestního řádu a zakotvení těchto oprávnění do hlavy páté oddílu druhého trest- ního řádu. Zásadních změn by musela doznat i hlava třináctá (hlavní líčení) a šestnáctá (odvolací řízení). Pro orgány činné v trestním řízení by bylo nároč- nější nejen konání přípravného řízení, nýbrž i hlavního líčení a odvolacího ří- zení.

Pokud však Ústavní soud vyjde z ustanovení § 12 odst. 6 tr. ř., které obsahuje zákonný výklad pojmu strana a kde ve výčtu je jednou ze stran poškozený, avšak není zde výslovně uveden jako strana svědek (ten může mít stejné postavení ja- ko strana pouze v případě, že uplatní svědečné), potom může vyložit věc dle plat- ného trestního řádu, konkrétně dle hlavy druhé, oddílu sedmého, jež dává poško- zenému jako straně konkrétní oprávnění (§ 43 – § 51), včetně oprávnění dát se zastupovat v trestním řízení zmocněncem, jímž může být nejen advokát, nýbrž kterákoliv osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena. Zároveň mů- že uvést, že svědek dle oddílu druhého hlavy páté tato oprávnění nemá.

V. PUBLIKOVANÝ PŘÍPAD Z PRAXE

Předtím, než Ústavní soud vydal Xxxxx se sp. zn. II ÚS 98/95, byla praxe or- gánů činných v trestním řízení zcela jednotná. Účast právního zástupce při vý- slechu svědka v trestním řízení byla vyloučena. Problémy se v praxi nevyskyto- valy, a to především proto, že advokáti zásadně nežádali orgány činné v trest- ním řízení o umožnění účasti při výslechu svědka. Pokud se snad taková žádost ojediněle objevila, byla nepochybně zamítnuta a advokátovi, jako právnímu zá- stupci svědka, nebyla umožněna účast při jeho výslechu.

V současnosti se však v praxi začínají objevovat protichůdné názory na to, zdali svědek má při svém výslechu v průběhu trestního řízení právo na účast právního zástupce, či nikoliv.

Nejkontrastněji se to projevilo v široce publikované trestní věci obviněného JUDr. Xxxxxx X. Z informací prezentovaných ve sdělovacích prostředcích vyply- nulo, že v této trestní věci v průběhu přípravného řízení umožnil vyšetřovatel právnímu zástupci svědků účast při jejich výsleších, konaných v průběhu jedno- ho dne, a to zřejmě s odkazem na čl. 37 odst. 2 Listiny. Když se právní zástup- ce dostavil druhý den s plnou mocí k výslechu dalších svědků, nebyla mu účast při jejich výsleších umožněna, zřejmě s odkazem, že tuto možnost trestní řád ne- obsahuje. Tehdejší městský státní zástupce v Praze XXXx. Xxx Xxxxxxxx pak na dotaz televizního reportéra sdělil, že na možnost účasti právního zástupce při vý- slechu svědka není jednotný názor.

Co však výrazně demonstrovala tato trestní věc? Vzhledem k nejednotnosti výkladu došlo u svědků v daném případě k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož „všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni“. Svědkové, u jejichž výsle- chu nemohl být státní zástupce přítomen, se právem cítili znevýhodněni oproti svědkům, u jejichž výslechu právní zástupce přítomen byl. To, že jeden den by- lo umožněno právnímu zástupci svědků účastnit se jejich výslechu a druhý den nikoliv, jednoznačně ukazuje, že i v praxi orgánů činných v přípravném řízení se začínaly objevovat určité pochybnosti o tom, zdali lze účast právního zástupce svědka odmítnout pouhým odkazem na trestní řád, který s touto možností nepo- čítá.

Vše naznačuje tomu, že v praxi orgánů činných v trestním řízení došlo ná- sledně k opětovnému sjednocení názorů, tedy účast právního zástupce při vý- slechu svědka v trestním řízení se od počátku roku 1998 znovu nepřipouští, a to s odkazem na úpravu obsaženou v trestním řádu, která s takovou možností ne- počítá.

Ukazuje se, že zdůvodnění státních zástupců, kteří reagují na stížnosti, či po- dání svědků, jejichž právnímu zástupci neumožnil vyšetřovatel účast při výslechu, rozlišují právo na právní pomoc podle případných následků, které by pro ně mo- hla mít účast při jednání před státním orgánem, tzn. např. při výslechu před vy- šetřovatelem. Státní zástupci nejednou uvádějí, že osoba podávající vysvětlení dle

§ 12 zákona o policii nebo dle § 158 odst. 3, 4 tr. ř. si na rozdíl od svědka nemů- že být jista svým budoucím procesním postavením. Uvedená argumentace není přesvědčivá, neboť v praxi existují případy, kdy je proti svědkovi po jeho protoko- lárním výslechu zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění dle § 160 odst. 1 tr. ř.. Nejednou pak dochází i k zadržení svědka a případně i k jeho vzetí do vazby.

VI. ÚSTAVNÍ STÍŽNOST

Část advokátů se však s odkazem na článek 37 odst. 2 Listiny dožaduje umožnění své účasti při výslechu svědka v trestním řízení, a to na základě plné moci. Jsou k tomu inspirováni dvěma skutečnostmi. Především citovaným nále- zem Ústavního soudu a také zmíněnou trestní věcí JUDr. Xxxxxx X., v níž byla ad- vokátovi, jako právnímu zástupci několika svědků, umožněna účast při jejich vý- slechu v přípravném řízení. Přitom se ukazuje, že právě široká publicita tohoto případu přivedla některé svědky na myšlenku vyhledat před svým výslechem ad- vokáta a požádat jej, aby se účastnil jejich výslechu v trestním řízení.

Není pochyb o tom, že současný dvojí přístup aplikační praxe je zcela nepři- jatelný. Nelze akceptovat stav, kdy s odkazem na výslovnou úpravu obsaženou v ustanovení § 97 až § 104 tr. ř. je účast právního zástupce při výslechu svědka vyloučena a jindy s odkazem na čl. 37 odst. 2 Listiny umožněna.

Je známo, že několik advokátů, jimž nebyla umožněna účast při výslechu svědka v přípravném řízení, připravuje, příp. podává jménem svých klientů ústav- ní stížnost, ve které navrhují, aby Ústavní soud vydal takový nález, kterým by umožnil účast právního zástupce (zejména advokáta) při výslechu svědka v trestním řízení.

Nechci předjímat rozhodnutí Ústavního soudu. Přesto konstatuji, že pokud v určité trestní věci bylo žádosti některých svědků o účast právního zástupce při výslechu svědka vyhověno, zatímco stejná žádost jiných svědků byla odmítnuta, zřejmě došlo k porušení článku 37 odst. 2 Listiny. Některým občanům totiž bylo jako svědkům přiznáno právo na právní pomoc v určitém řízení a jiným bylo toto právo v témže řízení odepřeno. Je otázkou, zdali nedošlo také k porušení člán- ku 37 odst. 3 Listiny, dle něhož „všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni“. V zmíněném trestním řízení totiž svědkové, jejichž právnímu zástupci nebyla do- volena účast při jejich výslechu, se cítili výrazně znevýhodněni před jinými svěd- ky, jejichž právnímu zástupci byla účast při výslechu umožněna. Svědkové, je- jichž právní zástupce musel před zahájením výslechu odejít z výslechové míst- nosti, nepociťovali v řízení rovnost se svědky, při jejichž výslechu vyšetřovatel umožnil přítomnost právního zástupce.

Zastávám názor, že výklad zákona, stejně jako Listiny, musí být ve vztahu ke všem svědkům totožný. Odlišné přístupy k výkladu práv svědků lze hodnotit ja- ko jejich faktické znerovnoprávňování v určité konkrétní trestní věci, což je ne- přijatelné. Takovouto aplikaci právních norem lze totiž hodnotit jako zákonem ne- odůvodněné dělení svědků na dvě skupiny, se zcela odlišnými právy. Právě toto faktické rozdělení svědků v jedné trestní věci na ty, kteří mohou být vyslechnuti v přítomnosti právního zástupce, a na ty, kterým je toto právo upřeno, ukazuje nezbytnost jednoznačného řešení tohoto problému nálezem Ústavního soudu.

VII. POSTAČIL BY JUDIKÁT NEJVYŠŠÍHO SOUDU?

Je známo, že orgány činné v trestním řízení v současnosti vesměs důsledně vycházejí z trestního řádu, který s možností účasti právního zástupce při výsle- chu svědka nepočítá. V této souvislosti se objevuje názor, že celou situaci není nutno řešit ústavní stížností a vydáním Nálezu Ústavního soudu, nýbrž že posta- čí vydání judikátu Nejvyššího soudu, který by s odkazem na čl. 37 odst. 2 Listiny účast advokáta při výslechu svědka umožnil. V této souvislosti usuzuji, že vydá- ní takového judikátu by zřejmě situaci neřešilo. Víme, že Listina základních práv a svobod byla vyhlášena předsednictvem ČNR dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (č. 2/1993 Sb.). Listina je účinná od 1. 1. 1993, shodně s Ústavou České republiky (č. 1/1993 Sb.). Přesto nebyl v uplynulých pě- ti letech účinnosti Listiny shledán důvod k novelizaci ustanovení § 97 an. tr. ř. ve

smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Z judikatury je pak zřejmé, že nebyl shledán důvod k tomu, aby Nejvyšší soud vydal stanovisko, dle něhož by svědek, který je v trest- ním řízení předvolán, aby vypovídal, má vzhledem k čl. 37 odst. 2 Listiny právo, aby při jeho výslechu byl přítomen právní zástupce (advokát).

Zastávám názor, že pokud by se dospělo k tomu, že článek 37 odst. 2 Listiny („každý má od počátku řízení právo na právní pomoc v řízení před státními orgá- ny“) se vztahuje i na výslech svědka v trestním řízení a námitka nedostatku práv- ní úpravy v trestním řádu není důvodem odmítnutí práva na právní pomoc, neby- lo by možno se spokojit pouze s tímto stanoviskem v podobě judikátu Nejvyšší- ho soudu. Usuzuji, že tento výklad by šel nad rámec současné úpravy druhého oddílu hlavy páté trestního řádu. Ustanovení § 97 až § 104 tr. ř. jsou koncipová- na tak, že vylučují účast právního zástupce svědka při jeho výslechu. V případě aplikace článku 37 odst. 2 Listiny na výslech svědka v trestním řízení se mi jeví nezbytnou novelizace trestního řádu, k níž může dospět z vlastního popudu sám zákonodárce, nebo k níž může dát popud Ústavní soud svým Nálezem.

Po pěti letech účinnosti Listiny nedospěl zákonodárce k potřebě změny usta- novení trestního řádu, jež se týkají možnosti účasti právního zástupce při výsle- chu svědka. Tudíž lze usuzovat, že ke změně ustanovení upravujících účast svědka v trestním řízení lze dospět reálně jen v případě, že v důsledku ústavní stížnosti vydá Ústavní soud nález, jímž vysloví, že svědek má právo na účast právního zástupce při svém výslechu. Pokud by takto Ústavní soud rozhodl, po- tom by zřejmě odložil vykonatelnost tohoto nálezu tak, aby byl poskytnut čas k novelizování ustanovení § 97 až § 104 tr. ř., týkajících se svědka. Usuzuji, že v uvedených ustanoveních by musela být v takovém případě formulována oprávnění svědka, zejména pak možnost, aby si svědek zvolit advokáta (práv- ního zástupce) jako svého zmocněnce, který je oprávněn účastnit se výslechu svědka.

Obdobně postupoval Ústavní soud již v minulosti. Tak např. dne 2. 7. 1997 Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/97 zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Xxxxxxx ČR, ve znění pozděj- ších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 3 Listi- ny, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Vzhle- dem k potřebě legislativního řešení otázky zadržení podezřelého důsledně v trestním řádu plénum Ústavního soudu odložilo účinnost vykonatelnosti nále- zu na 1. červenec 1998.

Ve svém právním rozboru obsaženém v části III. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/97 Ústavní soud mj. uvedl, že ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo podezřelého je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Za-

držená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo propus- tit na svobodu.4) Dodávám, že parlament se dne 12. 6. 1998 usnesl na změně dvou zákonů. Ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. došlo ke změně Listiny zá- kladních práv a svobod v čl. 8 odst. 3 věta druhá takto: „Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.“ Znamená to, že doba zadrže- ní osoby byla v Listině prodloužena z 24 hodin na 48 hodin. Tato změna doby zadržení obsažená v Listině se odrazila i ve změně ustanovení § 75 věta po- slední tr. ř., § 76 odst. 4 věta poslední tr. ř., § 77 odst. 1 věta první tr. ř., v nichž je upravena doba zadržení podezřelého a obviněného vyšetřovatelem tak, že se tato doba prodloužila z 24 na 48 hodin. Zmíněná novela Listiny, stejně jako na ni navazující novela trestního řádu, nabyla účinnosti 1. ledna 1998. Od toho dne se maximální doba zadržení podezřelého či obviněného prodlužuje z 24 na 48 ho- din, tj. na dvojnásobek.

VIII. NÁLEZ SENÁTU, NEBO ROZHODNUTÍ PLÉNA ÚSTAVNÍHO SOUDU?

V praxi se v současnosti hovoří o tom, jestli by o ústavní stížnosti ve věci kon- krétního stěžovatele, jehož právnímu zástupci nebyla umožněna účast při výsle- chu svědka, měl rozhodovat senát Ústavního soudu, či jeho plénum. Někteří ad- vokáti usuzují, že ústavní stížnost podaná ve věci jediného navrhovatele přesa- huje jeho vlastní zájmy, a proto by bylo vhodné, aby o této ústavní stížnosti roz- hodlo plénum Ústavního soudu. To je nepochybně možné, zřejmě však nikoliv nezbytné, pokud vycházíme z komentáře k Ústavě České republiky. V něm se uvádí, že „závaznost rozhodnutí ústavního soudu (nálezů i usnesení) vyplývá z jejich právní moci. Závaznost rozhodnutí ústavního soudu nepůsobí jen na účastníky řízení, ale vůči všem orgánům a osobám. Závaznost rozhodnutí Ústav- ního soudu však nelze chápat tak, že by jeho nálezům byla formálně přiznána povaha práva... To však neznamená, že fakticky by nálezy ústavního soudu ne- měly váhu precedentu, neboť všechny státní orgány budou vycházet z předpo- kladu, že i další věci bude ústavní soud posuzovat shodně. Ústavní soud se ovšem od svých předchozích nálezů může odchýlit za podmínek stanovených v § 23 zák. č. 182/1993 Sb.“5)

Je faktem, že většina nálezů ve věci určitého ústavního stěžovatele je vydá- vána senátem, nikoliv plénem Ústavního soudu. Přesto orgány činné v trestním řízení, pokud jde o výklad trestního řádu, z nálezu v konkrétní věci vycházejí, ne- boť usuzují, že by Ústavní soud i v další shodné věci rozhodl stejně.

Literatura a prameny:

1) Xxxxx, P. – Xxxx, X. – Xxxx, X. – Xxxx, F.: Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha. X. X. Xxxx 1997, str. 103.

2) K oprávněním poškozeného srov. blíže: Xxxxx, J.: Poškozený v trestním řízení a rozho- dování o náhradě škody v adhezním řízení, Příručky Ministerstva spravedlnosti ČR, sv. 54, Praha 1994.

3) Srov. blíže: Xxxxxxx, P.: Účast advokáta při podávání vysvětlení občana ve světle ná- lezu Ústavního soudu, Bulletin advokacie, č. 2/1998, str. 37–46.

4) Srov. blíže: Xxxxxxx, P.: Doba zadržení podezřelého dle § 77 odst. 1 tr. ř. ve světle ná- lezů Ústavního soudu, Trestní právo, č. 11/1997, str. 3–8.

5) Srov.: Xxxxxxxx, X. – Xxxxxxx, X. a kolektiv: Ústava České republiky. Komentář. 1. vy- dání. Praha, X. X. Xxxx 1997, str. 150.

XXXx. Xxx Xxxxxx, XXx.

Vysokoškolské učebnice proti obcházení zákona v praxi vyšetřování

Diskuse o aplikaci ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. nekončí.

Bylo by se dalo očekávat, že v této otázce zjedná jasno článek předsedy se- nátu Nejvyššího soudu A. Draštíka v čísle 7-8 časopisu Trestní právo. Trestní ko- legium Nejvyššího soudu musilo zde ústy svého člena poučit nejen některé vy- šetřovatele, ale i senát vrchního soudu a soudkyni Ústavního soudu o tom, že řádné vyrozumění obhájce o vyšetřovacím úkonu samozřejmě vyžaduje i sděle- ní, který konkrétní svědek má být vyslechnut.

Glosa X. Xxxxxxxxx a X. Xxxxxxx v č. 4 Bulletinu advokacie názorně předved- la přetrvávání vyšetřovací praxe neuvádět jména svědků při vyrozumívání obháj- ců o vyšetřovacích úkonech – praxe, kterou tam v uvedeném případě schválil ře- ditel okresního úřadu vyšetřování a obecně Nejvyšší státní zastupitelství stano- viskem č. 4/96 Sb. v. s. NSZ.1)

Nejnověji byl výklad přijatý trestním kolegiem NS potvrzen shodnou interpre- tací dvou autoritativních děl právní vědy.

Počátkem dubna t. r. se objevily na knižním trhu dvě stěžejní knihy, určené pro studijní a praktickou potřebu. V nakladatelství Linde vyšla vysokoškolská učebni- ce Trestní právo procesní prof. Císařové a kolektivu, nakladatelství X. X. Xxxx

vydalo Kurs trestního práva. Trestní právo procesní (autoři xxxx. Xxxxx, xxx. Xxxxxxxxxx, Xx. Xxxxx a kolektiv). Obě díla vykládají znění § 165 odst. 2 shodně a zcela jednoznačně.

Prvně zmíněná učebnice uvádí:

„Sdělení vyšetřovatele musí též obsahovat takové údaje..., které umožňují specifikaci toho kterého vyšetřovacího úkonu. V případě výslechu svědků to na- příklad znamená, že vyšetřovatel uvede i jména svědka, kterého chce vyslýchat“ (str. 269, autor xxx. Xxxxxxx, který v dalším textu odůvodňuje podrobně nutnost identifikace svědka ve shodě s dosavadní literaturou a též s poukazem na čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b Evropské úmluvy).

V Kursu trestního práva uvádí xxxx. Xxxxx na str. 357–8:

„Ve vyrozumění je třeba uvést, o jaký vyšetřovací úkon se bude jednat; je ne- přípustné, aby vyšetřovatel pouze obecně oznámil obhájci, že ‘bude vyslýchat svědky’, aniž by je konkretizoval.“

Pokud výjimečně nejde o svědka ohroženého z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 tr. ř., je „nepřípustnost“ návyku nesdělovat jména svědků tak očividná, že každý pokus o opačný výklad by při výuce právní teorie a trestního práva mohl být vhodným školským příkladem obcházení práva.

Je samozřejmé, že utajit totožnost ohroženého svědka podle druhé věty § 165 odst. 1 tr. ř. je možné teprve, když se svědek u vyšetřovatele utajení domáhal (§ 101a tr. ř.), nikoli do zásoby.

Pokud by se nezákonná aplikace § 165 odst. 2 tr. ř. měla vyskytovat i nadá- le, jde o to, co by obhájci měli proti takové praxi podniknout.

Nasnadě je (po vyčerpání všech procesních prostředků) vyvolat podáním ústavní stížnosti závazný nález Ústavního soudu.

Nelze ovšem žádat, aby podle § 74 zákona č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu byl text citovaného odstavce 2 zrušen jako neústavní, protože ve smyslu stálého rozhodování ústavního soudu zrušení zákona, jehož znění vyvolalo neústavní po- stup veřejné moci, nepadá v úvahu, lze-li zákon vyložit způsobem konformním s ústavou.2)

Jiná možnost zásadního rázu byla naznačena jinde v tomto čísle Bulletinu, v poznámce (7) recenze knihy X. Xxxxxxxxx a X. Xxxxx: Pokud by se i nadále ob- jevovaly případy uvedené praxe, musila by advokacie přeorientovat svůj přístup k podávání důkazních návrhů již v přípravném řízení. K návrhům, aby svědci ob- hajoby byli vyslechnuti ve vyšetřování, měli by se obhájci rozhodnout jen pokud by měli jistotu, že budou o termínu výslechu svědků vyrozuměni řádně, to jest s uvedením jmen svědků. Jinak by bylo v očividném zájmu klientů (§ 16 zákona o advokacii) sečkat s návrhem a navrhnout svědka až před soudem, kde by ob- hájce mohl jeho výslech nejen kontrolovat, ale podle § 215 odst. 2 tr. ř. jej pro- vést sám.

Poznámky:

1) Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918–1996 (vyd. Xxxxx X., Xxxxxxxx X., Xxxxxx X., Xxxxxxx M.), Praha 1997, str. 417.

2) Plenární nález z 4. 2. 1977, sv. 7, č. 13 Sb. n. a u. Ú. s.: „Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud při tom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nut- no se při tom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální ar- gumentaci.“

Xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, XXx.

Právnická fakulta MU Brno, advokát

Několik poznámek k účinkům prohlášení konkurzu na řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí (k příspěvku Xxxxx Xxxxxxx)

Xxxx Xxxxxx s pečlivostí sobě vlastní analyzuje různé situace, které mohou vzniknout jako důsledek časové souvislosti dvou odlišných druhů řízení – řízení o vkladu vlastnického a jiného věcného práva do katastru nemovitostí a řízení

o konkurzu. In concreto je jejich společným jmenovatelem majetek úpadce (kri- datáře). Praxe již dříve signalizovala problémy vznikající z nedostatečné regula- ce vzájemné vazby těchto řízení a lze konstatovat, že příslušné orgány k nim při- stupovaly nejednotně. Nakonec, napomohla tomu i novelizace inkriminovaného ustanovení § 14 zák. č. 328/1991 Sb. provedená zák. č. 94/1996 Sb.

Na rozdíl od autora se však domnívám, že naznačené pochybnosti nebyly stanoviskem Nejvyššího soudu uveřejněným pod č. R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek odstraněny.1) Lapidární konstatování „že prohlášením konkurzu se přerušuje i řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí“, bez bližší argumentace, nic neřeší. Jeho formulace totiž dokládá nepochopení pod- staty vkladového řízení. Podle § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se ex lege přerušují řízení o nárocích, které se tý-

kají majetku patřícího do konkurzní podstaty. Vklad do katastru nemovitostí, resp. řízení o jeho povolení, se sice může týkat majetku kridatáře, není však ří- zení o nároku. Na tomto místě lze nejprve připomenout obecnou charakteris- tiku nároku jako vlastnosti subjektivního práva spočívající v jeho vynutitelnosti státní mocí, event. svépomocí oprávněné osoby. Na tuto argumentaci logicky musí navázat charakteristika vkladu do katastru nemovitostí. Je notorietou, že české právo navazuje na dogma o titulu a způsobu nabývání vlastnictví,2) což znamená, že příslušná smlouva o převodu nemovitostí vyvolává mezi smluvní- mi stranami obligační účinky, jinými slovy, převodce se takovou smlouvou za- vazuje, že svoje vlastnické právo převede. K dovršení převodu, tj. k nastoupe- ní věcněprávních účinků, je nezbytný modus, který je realizací smlouvy.3) Pod- le současné právní úpravy spočívá modus ve vkladu do katastru nemovitostí. Samotný vklad není ani rozhodnutím (jak se praxe ještě často domnívá), ani právním úkonem, je konstitutivním úředním zápisem, který je výsledkem pro- cesu před katastrálním úřadem. Podle § 14 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zá- pisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, po novelizaci pro- vedené zákonem č. 90/1996 Sb. se za vklad považuje zápis do katastrálních operátů. Vlastní průběh procesu před katastrálním úřadem se skládá ze dvou částí. První z nich je řízení, v němž katastrální úřad zkoumá, zda jsou splněny zákonem předepsané podmínky pro vklad. Předmětem tohoto řízení evidentně není žádný nárok (srov. také rozsah přezkumné činnosti katastrálního úřadu li- mitovaný v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb.). Jsou-li stanovené podmínky na- plněny, katastrální úřad rozhodne o povolení vkladu. Poté nastupuje druhá eta- pa, která je provedením vlastního zápisu vyvolávajícího věcněprávní účinky. Vazbu obou částí procesu vyjadřuje ustanovení § 2 odst. 3 věta první zák. č. 265/1992 Sb., které – i přes určité nedostatky – nelze interpretovat jinak, než že provedení vkladu bez jeho pravomocného povolení nemůže vyvolat věcně- právní účinky s vkladem obvykle spojené. Ani tato druhá etapa není řízením o nároku.

Na okraji nelze ponechat ani význam zpětných účinků ke dni podání návrhu na vklad. Je mi totiž znám případ, kdy návrh na vklad byl podán v roce 1994, ří- zení o vkladu bylo opakovaně přerušováno, až po více než dvou letech návrh ka- tastrální úřad zamítl. Proti zamítavému rozhodnutí podal jeden z účastníků oprav- ný prostředek, krajský soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí katastrálního úřadu, jakož i opravný prostředek nemají relevanci, protože na prodávajícího byl na počátku roku 1996 prohlášen konkurz, přitom smlouva byla uzavírána v do- bě, kdy o případném úpadku prodávajícího vůbec nemohlo být uvažováno (je smutné, že jedním z důvodu úpadku byl nedostatek finančních prostředků, které mohl prodávající získat z prodeje nemovitosti). Zpětné účinky vkladu ke dni po- dání návrhu na vklad jsou podpůrným argumentem pro dodržování zásady, že ja-

kékoliv skutečnosti nastalé po podání návrhu na vklady nejsou pro povolení vkla- du a jeho provedení právně významné. O tom, že citované stanovisko Nejvyšší- ho soudu je svojí stručností současně povrchní, svědčí i takto položená otázka: Jak by měl postupovat katastrální úřad v případě, že k prohlášení konkurzu do- šlo po povolení vkladu, ale ještě před jeho provedením, takže ještě před změnou vlastnického práva. Vždyť i v takovém případě byl ještě kridatář v době prohlá- šení konkurzu vlastníkem převáděné nemovitosti.

Naznačený závěr není žádnou ochranou dlužníků. Po prohlášení konkurzu má správce konkurzní podstaty k dispozici všechny právní instrumenty, které mu umožňují napadnout smlouvu, jež byla titulem pro provedení vkladu, zejména od- porovatelnost (§ 15 a § 16 zák. č. 328/1991 Sb.). Konec konců, i při řešení vy- plývajícím z důsledků stanoviska Nejvyššího soudu, pokud jeden z účastníků na- vrhne pokračování v přerušeném řízení (a dá se předpokládat, že jím nebude správce konkurzní podstaty), lze dospět k naprosto stejnému závěru (jen se pře- rušením řízení prodloužila doba vkladu, která je dosud často – díky nevyužití prin- cipu vigilantibus iura – i dobou nejistoty, např. v tom, kdo z účastníků smlouvy ponese následky nahodilé zkázy nebo nahodilého zhoršení, komu přísluší užitky atd.).

Obdobné závěry platí také pro vklad jiných věcných práv týkajících se ma- jetku kridatáře (zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemenu, před- kupní právo s věcněprávními účinky). Pouze u zástavního práva jsou důsledky jeho vzniku v určité době před prohlášením konkurzu, resp. před podáním ná- vrhu na jeho prohlášení, upraveny odchylně [§ 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 328/

/1991 Sb.].

Poznámky:

1) Je zajímavé, že o konkrétních důsledcích prohlášení konkurzu na řízení před katastrál- ním úřadem neuvažuje X. Xxxxxx při komentování § 14 (viz Xxxxxx, F.: Zákon o konkur- zu a vyrovnání, komentář, 3. vydání, Praha 1998, str. 96 a násl.).

2) Viz např. Xxxxx, V.: O převodu vlastnictví smlouvou, Ad Notam 3/1995, str. 49 a násl.

3) Přesvědčivě charakterizuje modus X. Xxxxxx při jeho odlišení od smlouvy: Vždyť při věcné smlouvě o převod vlastnictví jde o shodné projevy stran (jejichž obsahem jest převod vlastnictví jedné strany na stranu druhou), kdežto při odevzdání jde o hmot- ný akt, jímž se ona smlouva o převod vlastnictví realisuje (plní), tudíž jest to akt so- luční. Tento hmotný akt (soluční) čili odevzdání spočívá u movitosti v odevzdání (v tradici), u nemovitostí zapsaných v knihovním zápise (v intabulaci)... Xxx Xxxxxx, F., Xxxxxxxx, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, II. díl, Praha 1935, str. 478–479.

XXXx. Xxxxx Xxxx

advokát, Praha

Poznámky k úvaze Xxxxx Xxxxxxx

„Účinky prohlášení konkurzu na řízení o povolení vkladu do katastru“

Článek Xxx. Xxxxx Xxxxxxx mě velice zaujal. Spolu s autorem se domnívám, že výklad Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998 č. j. Cpjn/19/98 část XXIV je více než diskusní.

V prvé řadě si položme otázku, co všechno zahrnout pod pojem „Řízení o ná- rocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku?“ Řízení o vkladu vlastnického práva do ka- tastru nemovitostí je řízením správním. Správní orgán posuzuje, zda účastníci ří- zení učinili takové právní úkony, které jsou z hlediska právního řádu potřebné k tomu, aby správní rozhodnutí mohlo být v individuálním případě vydáno. Úpadce má ve vlastnictví nemovitý majetek, který chce převést na jiný subjekt nebo naopak, úpadce chce nějaký nemovitý majetek na smluvním základě od vlastníka získat. Převod majetku z úpadce na jiný subjekt či naopak převod ma- jetku z jiného subjektu na úpadce se děje na základě svobodné a vážné vůle jednajících stran. To znamená, že účastníci smluvního vztahu musí uzavřít ta- kovou smlouvu, která splňuje požadavky právního řádu České republiky a je te- dy platná. Institut vkladu pak funguje jako proces, který po platném uskutečně- ní potřebných právních úkonů a tedy po platném uzavření smlouvy zkonstituuje účinnost smlouvy, tedy umožňuje, aby nový vlastník mohl vykonávat veškerá svá práva a povinnosti potřebné k řádnému výkonu absolutního vlastnického práva. Podle mého soudu zde tedy nejde o nějaký spor o to, zda někdo má či nemá nárok na získání či naopak na převedení vlastnického práva k nemovité věci. Výklad Nejvyššího soudu České republiky je tedy podle mého soudu více než široký a je spíše účelový. Tento výklad tedy nespoléhá na skutečnost, že usnesení o prohlášení konkurzu se zasílá i příslušnému katastrálnímu úřadu, kde je tato skutečnost poznamenána, ale uvedené stanovisko chce zamezit to- mu, aby příslušný správní orgán „posvětil“ případy, kdy majetek úpadce je zmenšován s úmyslem zkrátit věřitele.

Autor se vrací k dřívější právní úpravě, kdy prohlášení konkurzu na majetek dlužníka nemělo účinek na vklad vlastnického práva. Autor si klade otázku, zda by v daném případě nebylo dostatečnou zárukou a brzdou konání úpadce, kdy by stačilo, že správce konkurzní podstaty je ze zákona právním nástupcem a te-

dy i procesním nástupcem úpadce v řízení o povolení vkladu do katastru nemo- vitostí. Nastolený problém však není problémem pouze právním, ale problémem především praktickým. Autor článku se v podstatě v celém jeho obsahu zabývá reálnou situací, kdy příslušný katastrální úřad neví o tom, že byl konkurz prohlá- šen a v řízení pokračuje. Autor nastoluje dokonce otázku, že katastrální úřad ne- jen v řízení pokračuje, ale řízení i ukončí.

Uvedený problém se však podle mých zkušeností netýká pouze katastrálních úřadů, ale i soudů. Kolegové i kolegyně z praxe mi potvrdí, že zejména okresní soudy v řadě případů nevědí o tom, že na majetek úpadce byl prohlášen kon- kurz. Z tohoto důvodu jsem si i já několikrát kladl otázku, jak pohlížet na úkony soudu, které nastanou poté, co řízení je ze zákona přerušeno, aniž o tom soud musí vydávat jakékoli usnesení. Jestliže soud vydá příslušné usnesení, toto usnesení je doručeno, a lze se proti němu z důvodů uvedených v zákoně odvo- lat. Pokud se odvolat proti určitému usnesení nelze, protože například pouze upravuje průběh řízení, jde podle mého soudu o nicotný úkon soudu. Jestliže ovšem uplyne lhůta k podání odvolání a účastník řízení v té době neví, že došlo k prohlášení konkurzu na majetek úpadce, problém se zvětšuje. Pokud bych uvažoval s obnovou řízení, jeví se mi tento postup rovněž problematický. Je to způsobeno tím, že ve smyslu § 228 odst. 1 lze použít obnovu řízení jako mimo- řádného opravného prostředku pouze proti pravomocnému rozsudku nebo pra- vomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Jak z tohoto hle- diska i zde vůbec hodnotit postup soudu, který měl přerušeno ze zákona řízení a tedy nesměl rozhodovat vůbec. Je jakékoli usnesení či dokonce rozsudek ve věci samé v takovémto případě možné napadnout formou obnovy řízení? Pokud bych dále uvažoval například s důvody pro obnovu podle § 228 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř., mohou být tam uvedené důvody použity pouze tehdy, jestli mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Důvodem pro obnovu by však nebylo příz- nivější rozhodnutí ve věci, ale skutečnost, že soud nesměl a nemohl vůbec vy- dávat jakékoli usnesení či dokonce rozsudek ve věci samé.

Domnívám se tedy, že uvedený problém je daleko širší a složitější než ten, který pouze pro správní řízení týkající se vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastoluje autor.

Další otázku, kterou autor pokládá, je situace, kdy je zahájeno původní řízení o vkladu do katastru, toto řízení je přerušeno, a poté dojde k prodeji nemovitos- ti v konkurzu a správce konkurzní podstaty či nabyvatel zahajují další správní ří- zení o vkladu vlastnického práva k téže nemovitosti. Zde bych viděl jednoduché řešení v tom, že původní návrh vezme správce konkurzní podstaty jako právní nástupce úpadce v tomto řízení zpět. Je tedy odstraněna překážka jednou za- hájeného řízení, a poté lze podat nový návrh na vklad vlastnického práva po pro- deji nemovitosti v konkurzu.

Jsem velmi rád, že se autor, který je odborníkem na zápisy vlastnických práv do katastru nemovitostí, z titulu svého pracovního zařazení dotkl problému, kte- rý zajímá všechny, kdo se zabývají problematikou konkurzu a vyrovnání. Uvítal bych, kdyby se i ostatní kolegyně a kolegové, kteří se touto problematikou zabý- vají, připojili se svými diskusními návrhy.

Xxx. Xxxxx Xxxxx

justiční čekatel Krajského soudu v Ústí nad Labem

Prodej (kuchyňského nádobí) na objednávku, aneb smluvní pokuta versus (nejen) dobré mravy

ÚVOD

Již po delší dobu oscilují mezi soudy prvního a druhého stupně, ale také do- konce s procesním dovršením u soudu dovolacího, mnoha advokátům známé spory, jejichž hmotněprávní základ spočívá v prodeji kuchyňského nádobí na ob- jednávku, kterýžto je – níže popsaným způsobem – realizován jistou obchodní společností.

Dá se říci, že tyto zdánlivě bagatelní spory (nejen co do výše peněžního pl- nění, ale zejména pak co do právního posouzení merita věci), ve světle dalších souvislostí, především poté, co v jednotlivých případech došlo k zaktivizování soudního řízení, nabraly úctyhodné „právní“ gradace. To když z té či oné spor- né strany zaznívaly protichůdné právní argumenty, které by se v souhrnu moh- ly věcně odlišit jako spor o aplikaci smluvní pokuty versus spor o aplikaci do- xxxxx mravů.

Tak, jak plynul čas, kumulovala se tomuto proběhnuvšímu času také soudní rozhodnutí, s jejichž nepatrnou výsečí – zato však dokonce z několika soudních krajů – měl jsem možnost se obeznámit.

V těchto rozhodnutích, jak také i méně pozorný čtenář bude muset zaregist- rovat, zazněly ze strany soudů toho či onoho instančního stupně různé právní ar- gumenty a rozličné právní názory. Xxxx také korespondovaly proměnlivé pro- cesní úspěchy (neúspěchy) téhož žalobce (jisté obchodní společnosti) a proces- ní neúspěchy (úspěchy) rozličných žalovaných.

A protože výseč těchto rozhodnutí – zejména pak níže citované rozsudky Nej- vyššího soudu ČR – tvoří vcelku solidní a v praxi nepochybně využitelný infor- mační základ, přistoupil jsem k jisté sumarizaci těchto v rozhodnutích vyslove- ných právních názorů.

Následující řádky tedy vypovídají, jak napadlé právní věci – odvíjející se v pod- statě ze stejného skutkového a právního základu – byly (nejen) soudy I. a II. stup- ně rozsouzeny. Jelikož není cílem rozebírat tato soudní rozhodnutí – též s ohle- dem na relevanci právních závěrů Nejvyššího soudu ČR – nechť je mi čtenáři prominuto, pokud jednotlivá rozhodnutí nebudu (místem procesního soudu, spi- sovou značkou ani dnem vydání) konkretizovat.

SKUTKOVÉ A PRÁVNÍ ASPEKTY PŘÍPADŮ, ANEB SITUACE V PŘEDSOUDNÍM STADIU

Aby nedošlo k nějakému nepochopení, již úvodem podotýkám, že tam, kde bude zmínka o žalobci či o prodávajícím, míní se tím jistá obchodní společnost. Tam, kde bude zmínka o žalovaném (žalované) či o kupujícím, míní se tím kon- krétní fyzická osoba, která se kupní smlouvou zavázala za podmínek níže rozve- dených koupit předmětné kuchyňské nádobí.

Jak lze zjistit z několika soudních rozhodnutí, potenciální kupující (a posléze také žalovaní) vnímali „předkontraktační jednání“ spíše jako něco nezávazného. Není proto divu, když v té či oné formulační a co do obsahu skutkových souvis- lostí vždy v trochu pozměněné formě se tu a tam objevovalo, že kupř. „žalova- ný se zúčastnil párty, kde uzavřel kupní smlouvu na nádobí, které se mu líbilo. Původně se domníval, že to není příliš závazné, protože vše probíhalo v pro- středí, kde se opékaly buřty, podával se alkohol, přičemž na této párty byl již od poledních hodin. K podpisu smlouvy došlo v podvečer. Xxxxxxxx, se kterou uza- víral smlouvu, žalovaného zvláštním způsobem neupozorňovala na všechny okolnosti, smlouvu však podepsal. Když to řekl doma manželce, ta žalované- mu vynadala. Žalovaný proto napsal, že z rodinných důvodů od smlouvy odstu- puje...“

Za to skutkový děj, vylíčený žalobcem v podaných žalobách, byl již mnohem věcnější. Povětšinou se odvíjel od konstatování, že žalobce (prodávající) uzavřel s žalovaným (kupujícím) kupní smlouvu. Podle smlouvy žalovaný od žalobce koupil za dohodnutou kupní cenu (...) DEM (placeno mělo být v přepočtu na Kč) sadu nádobí (...). Kupní cena měla být zaplacena v pravidelných splátkách, zbo- ží bylo určeno druhově a mělo být žalovanému předáno až po zaplacení kupní ceny. Součásti kupní smlouvy bylo ujednání o smluvní pokutě, že v případě ne- zaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude smlouva zrušena v neprospěch ku- pujícího a že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní

pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží. S ohledem na odstoupení žalovaného od kupní smlouvy se proto žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty v shora uvedené výši.

Kupující jako důvody pro „storno“ (zrušení či odstoupení od) smlouvy zejména

– v dopisech (učiněných někdy prostřednictvím svých právních zástupců) adre- sovaných prodávajícímu – uváděli (mimo již prvně shora uvedený důvod), nej- častěji, že:

– „zboží se jeví jako nadnesené, jelikož podobné vlastnosti má i zboží z té- hož materiálu, prodávané za podstatně nižší ceny“,

– „cena zboží neodpovídá cenovým předpisům“,

– „koupené zboží nemá Vámi tvrzené vlastnosti (že se nepřipaluje, lze péci bez tuku, lehce myje, pouze se nahřeje a jídlo se dovaří“,

– „k podpisu kupní smlouvy došlo po předcházející ‚párty‘ až v noci, kdy jsem byl pod vlivem ‚slovní obratnosti‘ Vašeho dealera“,

– „Vaše zástupkyně zneužila vzniklé situace, kdy se požíval alkohol, poža- dovala neprodlené podepsání kupní smlouvy, v důsledku čehož jsem byl uveden v omyl“ či „smlouva je neplatná pro nedostatek souhlasu manželky a také proto, že neobsahuje žádné oprávnění kupujícího, jen jeho povin- nosti vůči prodávajícímu“,

– „kupní smlouva je neplatná s ohledem na ujednání ceny v německé měně“,

– „kupní smlouva je neplatná podle § 49a o. z., neboť jsem ji uzavíral v pře- svědčení vyvolaném Vaším zástupcem, že objednané nádobí mi bude do- dáno již po vánocích r. (...). Tento omyl je z mého hlediska podstatný, ne- boť, kdybych si uvědomil, že objednané zboží mi bude dodáno až po spla- cení všech splátek, nebyl bych smlouvu uzavřel“,

– „smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy“,

– „... protože (...) nezaplatila na kupní cenu čtyři po sobě jdoucí splátky, dů- vodně se domnívala, že jste přijali její způsob nečinnosti jako odstoupení od smlouvy“,

– „kupní smlouva neodpovídá požadavkům kladeným občanským zákoníkem na právní úkony, zejména s ohledem na jejich srozumitelnost a jednoznač- nost“, atd.,

– „kupní smlouvu jsem uzavřel v omylu, protože jsem vycházel ze skuteč- nosti, že uzavřenou smlouvu mohu kdykoli zrušit bez sankce smluvní po- kuty (...), byl jsem při uzavírání smlouvy Vaší reprezentantkou poučen tak, že pokud si to do prvé splátky rozmyslím, nemusím nic platit a tedy zboží odebrat“.

Jak je tedy vidno, kupující měli velmi rozličné právní názory na uzavření kup- ní smlouvy. V mnoha případech kupující odmítli plnit závazky, k nimž se právě tou kterou smlouvou zavázali. Tyto právní věci tudíž následně ve stovkách pří-

padů napadaly u přísl. soudů. Podívejme se proto blíže, jak ve vybraných pří- padech byly předmětné spory soudy prvé a následně odvolací instance roz- hodnuty.

SOUDNÍ ŘÍZENÍ A VYBRANÁ ROZHODNUTÍ

Ačkoliv v mnoha případech kupní smlouvy vykazovaly stejný obsah (jak již by- lo vpředu popsáno), jednotlivá soudní rozhodnutí se co do vyložených právních závěrů a tedy co do meritorních rozhodnutí od sebe velmi odlišovala. Zdánlivě jednoduché právní případy se tak staly předmětem různých právních názorů, jak nahlížet v tom kterém případě na vzniknuvší závazkový právní vztah, na ujedná- ní o smluvní pokutě či jak se např. vypořádat s námitkou žalovaného (kupující- ho), že smlouva je pro nesrozumitelnost a neurčitost neplatná, nebo že je ne- platné ujednání o smluvní pokutě, a to pro rozpor s dobrými mravy.

S postupem doby se tak počaly objevovat v uvedených sporech přísl. roz- hodnutí, která vzápětí (v drtivé většině) byla napadána opravnými prostředky. Případy se tak staly předmětem řízení u odvolacích soudů.

Sloučíme-li právní názory prvoinstančních a odvolacích soudů, zjistíme, že v předmětných věcech se otevřelo celé spektrum v jednotlivých rozhodnutích vy- slovených právních názorů. Ty lze pro účely tohoto příspěvku rozčlenit kupř. ná- sledovně:

1) Kupující je povinen zaplatit smluvní pokutu

V mnoha případech soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že kupní smlouva je platná, a protože žalovaný (kupující) od smlouvy odstoupil, vznikla mu povinnost zaplatit žalobci (prodávajícímu) smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny.

Tak např. jistý soud své rozhodnutí, kterým bylo podané žalobě vyhověno, odůvodnil tím, že ve smlouvě obsažená ujednání o smluvní pokutě vázaná na storno kupní smlouvy je třeba vyložit tak, že z jazykového výkladu výrazu stor- no je zřejmé, že se jedná o zrušení či odstoupení od smlouvy. Jestliže ve smlou- vě je samostatně uveden důvod ke zrušení kupní smlouvy ze strany prodávají- cího pro nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek kupujícím (v neprospěch ku- pujících a tedy s důsledkem smluvní pokuty), pak další ujednání o tom, že v pří- padě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží, se musí vztahovat nejen k případu zrušení smlouvy, výslovně uvedenému ve smlouvě, ale také ke každému stornu – tedy zrušení či odstoupení od smlouvy při splnění podmínek vyjádřených v § 544 ObčZ, tedy porušením smluvních povinností. Zrušení smlouvy žalovanou z rodinných a fi- nančních důvodů je považováno za odstoupení od smlouvy, k němuž došlo je-

jím oznámením žalobci, že smlouvu ruší. V takové situaci nelze jednání žalova- né posuzovat jinak, než jako porušení smluvních ujednání spočívajících v tom, že žalovaná odmítá plnit to, k čemu se platně ve smlouvě zavázala a je tedy na místě uložení sjednané smluvní pokuty v požadované výši, která odpovídá 25 % ze smluvní ceny zboží tak, jak bylo ujednáno a to ke dni, kdy došlo ke stornu smlouvy, tedy kdy projev vůle kupující odstoupit od smlouvy došel žalobci (pro- dávajícímu).

K častým námitkám žalovaných, že kupní smlouva byla uzavřena bez sou- hlasu druhého manžela a je tudíž relativně neplatná pak soudy poznamenávaly, že námitky tohoto charakteru nejsou důvodné. Zejména proto, že kupní smlou- vou, na jejímž základě mohlo být zboží manžely do (tehdy) BSM teprve získáno, není úkonem týkajícím se společné věci, nýbrž úkonem, který může platně i bez souhlasu druhého manžela uzavřít jeden z manželů, který je však sám z takové- ho úkonu zavázán.

2) Kupní smlouva byla uzavřena v omylu

V jiném případě se soud zabýval otázkou aplikace ustanovení § 49a ObčZ. Žaloba byla zamítnuta proto, že soud po provedeném dokazování dospěl k zá- věru, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel žalovaný (kupující) v omylu, když vy- cházel ze skutečnosti, že uzavřenou smlouvu může zrušit bez sankce smluvní pokuty. Právě z tohoto důvodu byla smlouva shledána neplatnou jako právní úkon uzavřený v omylu podle § 49a ObčZ, který je tudíž neplatný.1)

3) Ujednání o smluvní pokutě je podle § 37 ObčZ neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost.

Jiným rozsudkem byla rovněž žaloba zamítnuta, a to z důvodu uvedeném v podtitulu. Soud dospěl k závěru, že pojem „storno“, jenž byl formulačně užit v kupní smlouvě, není pojmem občanského práva hmotného, přičemž ze smlou- vy uzavřené účastníky nevyplývá jednoznačná definice tohoto pojmu. Termín

„storno“ – poznamenal dále soud – může znamenat i odstoupení od smlouvy a v případě platného odstoupení je opětovné ujednání o smluvní pokutě v rozpo- ru s ust. § 544 ObčZ. Nadto smluvní vyjádření podmínek o smluvní pokutě je na- tolik obecné, že připouští i opačné výklady; právě pro tuto nespecifikovanost ujednání je takové ujednání neplatné. Dále je ujednání o smluvní pokutě nesro- zumitelné i proto, že sám žalobce v souzené věci uplatňuje smluvní pokutu v si- tuaci, kdy ani podle něj ke zrušení (stornu) kupní smlouvy nedošlo, ač podmín- kou uplatnění smluvní pokuty má být právě „storno“ smlouvy. Přitom i žalobcem je „storno“ jako zrušení smlouvy vykládáno. Soud konečně poznamenal, že pod- le ujednání ve smlouvě má činit smluvní pokuta 25 % smluvní ceny zboží, tedy kupní ceny, která je však dohodnuta v DEM. Výška měsíčních splátek se potom

vypočítává tak, že splátka v DEM se násobí středním kurzem v den splátky dle kurzu banky. Takto však nebylo postupováno u výše smluvní pokuty a nebylo po- drobně stanoveno, jak bude kupní cena dohodnutá v DEM převáděna na Kč, v jakém kurzu a podobně. Navíc, k výši smluvní pokuty 25 % kupní ceny dohod- nuté v DEM a přepočtené na Kč, lze dospět dle smlouvy teprve až po uplynutí splatnosti všech splátek, pokud se vychází z písemného znění smlouvy. Pro vý- ši smluvní pokuty stanovené s použitím kurzu platného ke dni splatnosti neza- placené splátky není ve smlouvě žádný podklad. Pro přepočet smluvní pokuty na Kč není ani stanoveno, zda má být použito kurzu středního či prodejního. Výše smluvní pokuty tedy nebyla dohodnuta určitě a srozumitelně.

4) Snížení smluvní pokuty za užití ust. § 3 ObčZ (dobré mravy)

V dalším případě byla soudem žalobci přiznána smluvní pokuta toliko ve výši 10 % (namísto 25 %) smluvní ceny, což bylo odůvodněno mj. tím, že prezentaci žalovaným později objednaného zboží byla přítomna i manželka žalovaného, která zjevně dala najevo svůj nesouhlas s tím, že by za nabízených podmínek mělo být nádobí do jejího spoluvlastnicví získáno. Soud své rozhodnutí dále odů- vodnil tím, že vedla-li pak za těchto okolností zmocněnkyně navrhovatele žalob- ce žalovaného k uzavření smlouvy, je vymáhání smluvní pokuty, která by převy- šovala 10 % smluvní ceny v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).

V téže právní věci byl také vysloven právní názor, že smluvní pokuta sjedna- ná účastníky podle ust. § 544 ObčZ je výrazem jejich smluvní volnosti, umocně- né navíc do jisté míry tím, že zákonná úprava v tomto případě nedovoluje soudu výši sjednané smluvní pokuty moderovat (na rozdíl např. od úpravy tohoto insti- tutu v obchodním zákoníku). Ani takto soudem přijatý závěr však soud nezbavu- je možnosti a zároveň povinnosti s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okol- nostem jednotlivého případu zkoumat, zda vymáhání takové pokuty v celém roz- sahu vyplývajícím z uzavřené smlouvy, neodporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 ObčZ). Smluvní volnost subjektů občanského práva nemůže mít za následek stav, kdy jejich vzájemná slušnost, respektování (...) zájmů i základní morální normy nebudou fungovat jako korektiv výkonu jejich práv a povinností. V daném případě tedy smluvní pokuta přesahující 10 % smluvní ceny by byla odporující do- xxxx mravům, když takový závěr je podepřen konkrétními skutkovými zjištěními v posuzované věci, takže jde o úvahu respektující obecně mravní kritérium cho- vání subjektů občanskoprávních vztahů naznačené zákonným ustanovení § 3 ObčZ a přitom nevybočující z rámce tohoto ustanovení ve vztahu k dokazovaným zjištěným okolnostem případu.

Také v jiném případě soud snížil smluvní pokutu na 10 % smluvní ceny. Roz- hodnutí bylo mj. odůvodněno tím, že z kupní smlouvy lze dovodit, že umožňuje účastníku, aby jednostranně kupní smlouvu zrušil, ovšem pod sankcí zaplacení

smluvní pokuty. Přitom ujednání o smluvní pokutě je nutno považovat za ujed- nání platné a závazné. Soud dále dovodil, že za situace, kdy není výslovně zá- konem stanoven limit smluvní pokuty, je třeba vycházet z toho, že pokuta nesmí přesahovat to, co by byl limit z hlediska § 3 ObčZ při zhodnocení okolností pří- padů, včetně zájmů na plnění hlavního závazku. V souzené věci pak nelze od- hlédnout od toho, že ke zrušení smlouvy žalovaná přistoupila krátce po jejím uza- vření a že objednané zboží zřejmě nebylo zadáno do výroby. S ohledem na to je proto sjednaná smluvní pokuta relativně vysoká. Soud uzavřel, že limit pokuty, pokud přesahuje 10 % kupní ceny, je v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ.

K výčtu zreferovaných případů, kde soudy ve vztahu k výši smluvní pokuty aplikovaly dobré mravy, lze konečně přiřadit následující rozhodnutí, kde soud za- vázal žalovanou povinností zaplatit smluvní pokutu v částce odpovídající 10 % (namísto 25 %) smluvní ceny zboží. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v sou- zené věci shledal důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 ObčZ, pro které bylo přiznání smluvní pokuty navrhovateli v celém, účastníky smluvně ujednaném čtvrtinovém rozsahu smluvní ceny zboží, odporovalo v této konkrétní posuzované věci do- xxxx mravům. V odůvodnění meritorní výrokové znělky se mj. poukazuje, že ža- lovaná je invalidní důchodkyní odkázanou na důchod jako jediný zdroj vlastního příjmu, její potřeby diabetičky jsou přitom vyšší než běžné. Za ještě podstatnější pak soud považoval zjištění depresivních stavů, objevujících se u žalované po- dobně jako prudce se měnící nálady v důsledku její duševní poruchy. S přihléd- nutím k poněkud atypickému způsobu života, kdy žalovaná v důsledku mnoha- letých duševních potíží a protektorskému postoji jejího partnera2) nevstupuje běž- ně do právních a širších společenských vztahů, nelze než konstatovat, že před- mětnou kupní smlouvu žalovaná uzavírala v situaci pro ni podstatně obtížnější, než pro jiné, běžné klienty žalobce. Povinností žalobce či jeho jednatele jistě ne- bylo zkoumat tyto okolnosti uzavírané kupní smlouvy. Jde však přece jen o okol- nosti svým způsobem výjimečné, pro něž soud zhodnotil vymáhání smluvní po- kuty v rozsahu vyšším než 10 % ceny předmětu kupní smlouvy, za takový výkon práva žalobce, který by odporoval dobrým mravům.

K aplikování institutu dobrých mravů bylo přistoupeno také v dalším referova- ném rozhodnutí. Soud totiž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kup- ní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce (prodávají- cí) využil neinformovanosti žalovaného (kupujícího) k tomu, aby jí uzavřel pro ža- lovaného za nevýhodných podmínek, v rozporu s jeho úmyslem získat objedna- né zboží do vánoc (...). Podle názoru soudu je v rozporu s dobrými mravy i sjed- naná smluvní pokuta. S přihlédnutím k tomu, že se žalovaný rozhodl odstoupit od smlouvy na základě nedostatečného poučení o podmínkách dodání zboží bezprostředně po podepsání smlouvy a tuto skutečnost neprodleně sdělil žalob-

ci, je smluvní pokuta ve výši 25 % smluvní ceny zboží nepřiměřeně vysoká. Uplatnění smluvní pokuty vůči žalovanému je proto v daném případě šikanózním výkonem práva, jehož úmyslem je poškodit žalovaného.

5) Mezi žalobcem a žalovaným nebyl založen žádný závazkový právní vztah (kupní smlouva)

Do spektra rozličných právních názorů lze ostatně začlenit i rozhodnutí sou- du, jímž byla žaloba zamítnuta z důvodu, že mezi žalobcem a žalovaným neby- la uzavřena žádná kupní smlouva a nebyl tudíž založen jinak žalobcem tvrzený závazkový právní vztah. Důvody vedoucí soud k tomuto závěru se především od- víjely z hodnocení obsahu písemné kupní smlouvy. Z předmětné smlouvy totiž soud zjistil, že žalovaný si objednal zboží (...) s tím, že kupní cenu zaplatí ve 24 splátkách. Tuto kupní smlouvu podepsal jako kupující žalovaný. Vedle podpisu žalovaného bylo otištěno jméno (...) s podpisem této osoby (dle tvrzení žalobce šlo o jeho reprezentantku). Ve spodní části (vpravo dole) cit. smlouvy pak bylo otištěno razítko „Z. spol. x. x. x. X., X. 19, H. K.“ s nečitelným podpisem. Pod uve- denými podpisy a razítkem pak v předtisku kupní smlouvy jsou uvedeny další subjekty, jednak Z. I. Č. a Z. H. A., Š., které dle této smlouvy „přebírají záruku za převzaté platby a zaslání objednaného zboží“. Konečně ve smlouvě je předtiště- na také společnost „Z. spol. s r. o. Č., S. nám. 9, Č. B.“ V odůvodnění svého roz- hodnutí soud mj. poznamenal, že v projednávané věci bylo řízení před soudem zaktivizováno návrhem, jenž podal žalobce označený jako „Z. I. spol. s r. o., Č. X., X. 11“. Žalobce své právo domáhat se po žalovaném zaplacení smluvní pokuty v zažalované výši odvíjí od kupní smlouvy (...), kterou měl uzavřít se ža- lovaným. Z obsahu této kupní smlouvy – praví se dále v odůvodnění rozsudku

– však nelze dovodit, že by z ní vznikl závazkový právní vztah mezi žalobcem a žalovaným. Jestliže tedy žalobce v daném případě neosvědčil jím ve skutko- vém ději podaného návrhu tvrzený hmotněprávní titul (uzavření kupní smlouvy s ujednáním o smluvní pokutě), neprokázal tudíž, že je v této právní věci hmot- něprávně legitimován, tedy že mu svědčí právo domáhat se po žalovaném spl- nění platební povinnosti (zaplacení smluvní pokuty) z titulu uzavření kupní smlou- vy. Již z tohoto důvodu, aniž by soud hodnotil v dalších souvislostech vlastní ob- sah kupní smlouvy s ujednáním o smluvní pokutě, nemohl být žalobce ve sporu procesně úspěšný.

6) Zamítnutí žaloby pro její předčasnost s odkazem na ust. § 560 ObčZ

O tom, že se právní názory notně rozcházely, svědčí další soudní rozhod- nutí, které žalobu zamítlo především z následujících důvodů. Soud předně po- znamenal, že z ustanovení § 588 ObčZ, které stanoví, že z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj pro-

dávajícímu dohodnutou cenu, lze dovodit, že kupní smlouvou je založen synal- lagmatický závazkový právní vztah, jehož účelem je úplatný převod vlastnictví z prodávajícího na kupujícího. Protože podle § 560 věty první ObčZ mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit, a protože v da- né věci žalobce neprokázal, ostatně ani netvrdil, že by žalovanému objednané zboží dodal, dospěl soud k závěru, že žaloba je předčasná a nelze jí proto vy- hovět.

7) K odstoupení od kupní smlouvy nedošlo

Zajímavé je také následující rozhodnutí soudu, kterým byla předmětná žalo- ba zamítnuta jako nedůvodná. Soud své rozhodnutí opřel o to, že žalobce neu- činil k tomu, aby byla zrušena kupní smlouva v neprospěch kupujícího, platný právní úkon, tj. odstoupení od smlouvy. Soud vycházel z toho, že mezi účastní- ky byla uzavřena smlouva o prodeji nádobí zn. G., přičemž bylo dohodnuto, že smlouvu je možno zrušit v neprospěch kupujícího v případě, že nezaplatí čtyři po sobě jdoucí splátky. Toto ujednání bylo soudem posouzeno jako dohoda o odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ s tím, že to- to oprávnění přísluší pouze prodávajícímu. Žalobce nedoložil odstoupení od smlouvy a tento úkon neučinil ani součástí žaloby. Za popsané situace tudíž ne- došlo k platnému odstoupení od smlouvy, tedy ujednání ve smlouvě stanovené stále platí a žalovanému dosud nemohla vzniknout povinnost zaplatit žalovanou smluvní pokutu.

8) Kupní smlouva byla zrušena v okamžiku nezaplacení 4 po sobě jdoucích splátek

Jako poslední lze ve stručnosti zreferovat právní názor soudu, v němž byla mj. zaměřena pozornost na otázku časového okamžiku zrušení smlouvy. Soud před- ně dovodil, že kupní smlouva neodporuje obsahu ani účelu zákona, že není dán žádný právní důvod pro závěr o její absolutní neplatnosti, příp. relativní neplat- nosti, že se nepříčí dobrým mravům, ergo že byla platně uzavřena. K jejímu zru- šení však došlo – jak se podává v odůvodnění rozsudku – až okamžikem, kdy žalovaný nezaplatil žalobci (prodávajícímu) podle dalšího smluvního ujednání (ze smlouvy vyplývajícího) po sobě 4 jdoucí splátky. Soud v odůvodnění tohoto roz- hodnutí také poznamenal, že ve smlouvě je sice uvedeno, že smluvní pokutu je kupující povinen zaplatit v případě storna kupní smlouvy, avšak vzhledem k to- mu, že pojem „storno“ občanský zákoník nezná, je tento termín třeba vykládat tak, že se bude jednat právě o případ, kdy smlouva bude zrušena pro nezapla- cení čtyř po sobě jdoucích splátek, k čemuž právě v dané věci došlo, a žalova- nému tak vznikla povinnost smluvní pokutu zaplatit.

ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY

Jak již bylo v úvodu tohoto příspěvku avizováno, v několika případech bylo proti rozsudkům odvolacích soudů podáno odvolání, v důsledku čehož se k před- mětným věcem – ve formě rozhodnutí – vyjádřil též Nejvyšší soud ČR. Z pěti roz- hodnutí dovolacího soudu, které mám k dispozici, lze pak předmětnou proble- matiku rozčlenit – stran zvýraznění vyslovených právních názorů – následovně:

Ad 3) Ujednání o smluvní pokutě je určité a srozumitelné

V rozsudku ze dne 18. 4. 1996 sp. zn. 1032/96 se Nejvyšší soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o výši smluvní pokuty. K tomu poznamenal, že: „Výše smluvní pokuty se ve smlouvě odvíjí od kupní (smluvní) ceny vyjádřené v DEM, jejíž zaplacení bylo rozloženo do 24 splátek při přepočtu na Kč pomocí středního kurzu banky (od 1. 1. 1993 se jí rozumí ČNB) platného v den splatnosti konkrétní splátky. Tato zásada, že výše plnění v Kč se určuje pomocí kurzu (střed) v době splatnosti závazku, vy- plývá ze smlouvy jako zjevně všeobecná. Aniž by smlouva obsahovala výslov- nou úpravu, je logicky a systematicky dovoditelné, že nebyly-li splátky sjednány v neprospěch kupujícího – i v případě plnění celého zůstatku dluhu je rozhodují- cí kurzovní relace DEM a Kč (střed) v den, kdy se toto plnění uskuteční. Proto ta- ké tehdy, když povinnost k plnění vzniká stornem, je rozhodující střední kurz plat- ný v době, kdy storno smlouvy nastane, to jest, kdy odpovídající projev vůle ku- pujícího dojde prodávajícímu. Tím, že je kurz takto fixován, je určena i smluvní cena, resp. 25 % z ní, a v důsledku toho je i stanoven způsob určení smluvní po- kuty ve smyslu § 544 odst. 2 obč. zák.

Závěr odvolacího soudu o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě (o stanovení její výše) je tedy nesprávný proto, že obsah pří- slušné vůle je slovním, logickým a systematickým výkladem jejího vyjádření ob- jektivně – a tím i pro žalovaného – zjistitelný“.

Z tohoto rozhodnutí (mj. publikovaném v ASPI) pak byla k otázce ujednání o smluvní pokutě zformulována tato redakční právní věta:

Ujednání o tom, že smluvní pokuta činí procentní podíl z kupní ceny v cizí mě- ně, není neurčité nebo nesrozumitelné (§ 37 a § 544 ObčZ) jen proto, že zapla- cení kupní ceny v Kč bylo rozloženo do splátek, určených kursem platným v den jejich splatnosti.

Ad 6) K otázce plnění (z časového hlediska) ze synallagmatického závazko- vého právního vztahu

Pod označeným bodem byl shora zreferován právní názor soudu, dle které- ho žaloba – s ohledem na ust. § 560 ObčZ – byla podána předčasně. Tento právní názor byl však rozsudkem dovolacího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn.

2 Cdon 1356/96, publikovaném také v ASPI, překlenut následující právní argu- mentací:

„Zamítavé rozhodnutí (...) vychází z názoru, že už ze samotného synallagma- tického charakteru kupní smlouvy (§ 588 obč. zák.) vyplývá vzájemná vázanost plnění ve smyslu § 560 věty první obč. zák., a že se proto prodávající (tj. žalob- ce) nemůže domáhat na kupujícím (tj. žalovaném) zaplacení kupní ceny, jestliže dosud sám nesplnil svůj závazek dodat mu objednané zboží (...).

Typickým znakem závazkových právních vztahů je, že práva a povinnosti je- ho účastníků jsou ve vzájemné relaci: povinnost dlužníka splnit závazek odpoví- dá právu věřitele na plnění. V závazkovém právním vztahu, jenž vznikl z kupní smlouvy, je obsaženo více jednotlivých práv a povinností jeho účastníků. Kupují- cí je dlužníkem prodávajícího, pokud jde o zaplacení kupní ceny a jeho věřitelem, pokud jde o předání koupené věci (...).

Pro posouzení vzájemných práv a povinností účastníků kupní smlouvy je v pr- vé řadě rozhodující obsah jejich ujednání, pokud neodporuje kogentním ustano- vením hmotného práva. Ust. § 560 obč. zák., stejně jako většina norem v oblasti závazkového práva, je normou dispozitivní, která připouští, aby si účastníci ujed- nali něco jiného, a která se nemůže uplatnit proti vůli účastníků smlouvy namísto toho, co si sami dohodli. Kromě případů, kdy podmíněnost a vzájemná vázanost práv a povinností vyplývá přímo ze zákona (§ 457 obč. zák.), jde v občansko- právních vztazích o vzájemnou podmíněnost plnění pouze tam, kde to vyplývá z dohody účastníků (zaplacení oproti předání, koupě „z ruky do ruky“ apod.).

Jestliže však, jak je tomu v daném případě, z obsahu kupní smlouvy a ze skut- kových zjištění soudů nevyplývá, že by povinnost žalovaného zaplatit kupní cenu byla vázána na splnění povinnosti žalobce předat mu předmět koupě, nýbrž nao- pak bylo zjištěno, že splatnost závazku každého z nich byla ve smlouvě dohod- nuta k jinému časovému okamžiku, přičemž žalovaný se zavázal plnit předem, je aplikace ust. § 560 věty první obč. zák. na nárok uplatněný žalobou nesprávná“.

Vyslovený právní názor byl pak formulačně včleněn do této právní věty:

Jestliže z obsahu kupní smlouvy nevyplývá, že povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu je vázána na splnění povinnosti prodávajícího odevzdat předmět kou- pě, ustanovení § 560 věty první obč. zák. se neuplatní.

Ad 8) K výkladu pojmu „storno“ kupní smlouvy a k otázce odstoupení od smlouvy v návaznosti na ujednání o smluvní pokutě

Pod bodem 8) tohoto příspěvku byl ve stručnosti vyložen právní názor soudu ohledně časového okamžiku zrušení kupní smlouvy. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96 však s tímto vysloveným právním názorem nesouhlasil, když uvedl: „Závěr (...) soudu o tom, že za stavu, kdy občanský zákoník pojem „storno“ nezná, je tento termín třeba vykládat tak, že se bude jednat právě o případ, kdy smlouva bude zrušena pro nezaplacení

čtyř po sobě jdoucích splátek, a kupujícímu tedy vzniká povinnost zaplatit smluv- ní pokutu, není správný.

Není totiž důležité, byla-li vůle vyjádřena pomocí pojmu, který občanský zá- koník nezná; podstatné je, že jeho význam je běžně dostupný a s pojmy občan- ským zákoníkem užívanými identifikovatelný. Lexikální význam storna je zřejmý potud, že představuje ekvivalent výrazu zrušení, přičemž zrušení smlouvy je již pojmem legálním (srov. např. § 48 odst. 2, § 457, § 507, § 648 odst. 2 obč. zák.) a stejně jako odstoupení od smlouvy je úkonem (i jednostranným), který směřu- je k jednoznačně určeným důsledkům (§ 457 obč. zákoníku). Jsou-li tyto důsled- ky shodné, je z hlediska určitosti a srozumitelnosti pojmu storna nevýznamné, jestliže zahrnuje odstoupení od smlouvy i její zrušení. Pojmu storna kupní smlou- vy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten případ ku- pující povinen zaplatit, lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je opráv- něn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu“.

Z hlediska dalších níže popsaných souvislostí si proto zapamatujme, že do- volací soud zde dospěl k závěru, že kupující je oprávněn podle dohody účastní- ků od smlouvy odstoupit.

V témže rozhodnutí se pak dovolací soud obšírně zaobíral ujednáním stran o smluvní pokutě. Přitom dospěl k následujícímu právnímu závěru:

„Rozhodující pro posouzení dané věci je proto právě skutečnost, že žalovaný dopisem ze dne (...) xxxxxxx sdělil, že kupní smlouvu vypovídá, neboť právě tím- to jeho jednostranným úkonem došlo z jeho strany ke „stornu“ smlouvy, tedy k odstoupení od ní. Neplacení splátek kupní ceny by sice teoreticky bylo možno považovat za porušení smlouvy, avšak nikoliv v daném případě, neboť zaplace- ní majetkové sankce nebylo pro takovýto případ dohodnuto, nýbrž bylo vázáno na storno kupní smlouvy (odstoupení od ní, zrušení).

(...) Institut smluvní pokuty (...) je jedním z právních prostředků zajištění závaz- ků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému spl- nění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjed- nání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající“.

K tomu dále dovolací soud poznamenal, že: „Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1obč. zák.), nerozhod- no, zda k tomuto odstoupení (majícímu za následek zrušení smlouvy – § 48 odst. 2 obč. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účast- níků, nemůže být porušením povinnosti.

Jestliže tedy v daném případě byla kupní smlouva zrušena ze strany žalova- ného jeho jednostranným úkonem, který od ní odstoupil, pak s ohledem na ob- sah předmětného ujednání účastníků ve smlouvě obsaženého nelze dospět k ji- nému závěru, než že žalovaný vykonal právo, které mu podle smlouvy náleželo nikoliv že porušil smluvní povinnost.“

Cit. rozhodnutí dovolacího soudu je informačně zajímavé ještě pro jeden uči- něný právní názor. K otázce ujednání o smluvní pokutě a k vývodům na toto ujed- nání tímto soudem již vysloveným, se v další části rozsudku navazuje s tím, že by bylo „třeba posoudit, zda předmětné ujednání obsažené ve smlouvě účastní- ků (...) (byť označené jako smluvní pokuta) je možné s ohledem na jeho obsah zhodnotit v souladu s výše uvedeným ve smyslu citovaného ustanovení § 491 obč. zákoníku (§ 51 obč. zák.), přičemž je nezbytné mít na zřeteli, že atypické smlouvy, ač nejsou v zákoně upraveny, jsou právním důvodem vzniku závazků za podmínky, že neodporují obsahu nebo účelu zákona (§ 51 obč. zák.), a že i pro smlouvy nepojmenované a smíšené platí nejen ustanovení § 39 obč. zák., ale i další ustanovení o platnosti právních úkonů“.

Konečně neméně zajímavým je také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

25. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 977/97, v němž předmětem podrobného právního roz- boru byla rovněž otázka zrušení, resp. odstoupení od kupní smlouvy. V této sou- vislosti lze pak z uvedeného rozhodnutí vyjmout následující stěžejní pasáže, kte- ré jsou – pakliže by byla založena v jednotlivých případech podobnost skutkové- ho základu (nelze totiž vyloučit různé jiné modifikace formulářových kupních smluv, které se možná plasticky přizpůsobovaly poznatkům z dosavadní rozho- dovací praxe) – co do právního posouzení merita věci nejpřiléhavější:

„...odvolací soud vyšel z úvahy, že odstoupení od smlouvy bylo ve zmíněné smlouvě dohodnuto a vyplývá z ustanovení smlouvy. Závěr o tom, že by i žalo- vaný měl možnost podle smlouvy od ní odstoupit, není ovšem z této smlouvy vy- voditelný. Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, smlouva účastníků neobsahuje žád- né výslovné ujednání o tom, že by žalovaný byl oprávněn od této smlouvy od- stoupit. Samotné ujednání, ve smlouvě zmiňující se o „stornu“ smlouvy, nikterak o případné možnosti žalovaného odstoupit od smlouvy nevypovídá a krajský soud ani sám logicky nezdůvodňuje, proč dospívá k opačnému závěru. Navíc uvedené ujednání je systematicky řazeno za ujednání opravňující žalobce, niko- liv však žalovaného, od smlouvy odstoupit (§ 48 odst. 1 o. z. ve spojení s § 35 odst. 2 o. z.) a mají zřetelnou vzájemnou návaznost.

(...) V posuzované věci pak nedošlo ani ke zrušení předmětné kupní smlouvy na základě rozvazovací podmínky, neboť rozvazovací podmínka v kupní smlou- vě nebyla mezi účastníky sjednána. Obsah smluvního ujednání, že při nezapla- cení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch ku- pujícího (žalovaného), lze správně vyložit ve smyslu vykládacího pravidla v usta-

novení § 35 odst. 2 o. z. pouze jako dohodnutou možnost odstoupení od smlou- vy žalobcem v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit čtyři po sobě jdoucí splátky kupní ceny, což je sjednaný důvod pro odstoupení smlouvy žalob- cem ve smyslu ust. § 48 odst. 1 o. z. Z toho vyplývá, že není správný závěr od- volacího soudu a soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný od kupní smlou- vy platně odstoupil a smlouva byla současně zrušena na základě rozvazovací podmínky, neboť obsah odpovídající vůle vtělené do návrhu kupní smlouvy slov- ním (jazykové vyjádření v neprospěch kupujícího) a logickým (systematické řa- zení předmětného ujednání za ujednání opravňující žalobce) výkladem jejího vy- jádření bez pochybnosti objektivně, a tím i pro žalovaného, pochopitelným, tuto možnost vylučuje. Z těchto důvodů je logicky nesprávný i právní závěr, že žalo- ba na zaplacení kupní ceny není důvodná, neboť na základě platného odstoupe- ní od smlouvy žalovaným a v důsledku rozvazovací podmínky došlo k zániku zá- vazku žalovaného na zaplacení kupní ceny vyplývajícího z předmětné kupní smlouvy. Protože žalobce od kupní smlouvy neodstoupil a kupní smlouva tak ne- byla zrušena, nedošlo k zániku závazku žalovaného zaplatit žalobci kupní cenu a ke vzniku nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty.

ZÁVĚR

Shora rozvedená problematika ve světle vybraných soudních rozhodnutí jen potvrzuje, jak z často na první pohled „jednoduchých“ právních úkonů mohou při verifikaci z nich nastanuvších právních následků vyplynout mnohdy složité práv- ní konstrukce a jak z často zdánlivě zažitých – z hlediska frekventované aplika- ce – právních institutů tu a tam vznikají – ve vztahu k právnímu posouzení před- mětné věci – větší či menší (samozřejmě vždy na základě konkrétního rozhod- nutí soudu vyššího instančního stupně) pochybení.3)

Retrospektivní pohled nad několika soudními případy by však měl být přede- vším jistým mementem vůči těm občanům, kteří budou napříště vystaveni – více či méně podobným – situacím, které byly popsány shora. Vpředu vyložené soud- ní případy by měly být také i jistým mementem pro podnikatele, a to jako „důkaz“ toho, kterak lze – a s odkazem na jak různorodé „argumenty“ – nenaplňovat (či chcete-li – porušovat) jinak vůči všem poctivým lidem – předpokládám – stejně obsahově znějící parémii „pacta sunt servanda“, tedy že smlouvy je třeba dodr- žovat.4)

Poznámky:

1) K tomu srov. např. „vnější omyl – stejně jako omyl vnitřní, tedy ve vůli samotné (spočí- vající v nesprávné či nedostatečné představě o právních následcích, jež z právního úko-

nu nastanou), je však právně významný jen v případě, že na jeho vzniku a uplatnění by- la účastna druhá strana některých ze způsobů uvedených v zákoně“ (z odůvodnění roz- sudku Krajského soudu v O. ze dne 29. 10. 1996 sp. zn. 13 Co 866/96, jenž cituje prof. xx. Xxxxxxx ve svém článku „K některým potížím s druhou domněnkou otcovství“ na str. 332–333 časopisu Správní právo č. 6/1998.

2) Manžel žalované ve své výpovědi potvrdil, že na předváděcí akci ke známým s man- želkou nejel právě proto, že o koupi žalobcem nabízeného zboží neměl zájem a z to- hoto důvodu výslovně žádal manželku, aby na předváděcí akci nic nepodepisovala. Podle svědka je žalovaná totiž často pod vlivem duševní poruchy, projevující se u ní častými depresemi. Má sice plnou způsobilost k právním úkonům, často se však u ní mění náladové stavy a i z těchto důvodu se proto svědek snaží vyloučit manželku z ja- kýchkoli zátěžových situací. Prakticky po léta ji zastupuje při vyřizování podstatnějších i běžných záležitostí, žalovaná je ve vztahu k okolí tak trochu naivní a výrazně nezku- šená. Nebyla ostatně schopna ze zdravotních důvodů se zúčastnit ani soudního jedná- ní (k jejímu výslechu přistoupil soud mimo jednání), žalovaná je pro tento svůj zdravot- ní stav již od r. 1970 plně invalidní, v současné době jako diabetička navíc užívá inzulin a drží přísnou dietu.

3) Je otázkou, jak by bylo rozhodováno v případě, byla-li by v rámci kupní smlouvy též uza- vřena rozhodčí doložka s tím, že spor, který in eventum mezi stranami vznikne, bude rozhodován rozhodcem „ad hoc“, jemuž by strany také umožnily, aby spor rozhodoval podle zásad spravedlnosti. Jedno je však jisté již nyní. Rozhodčí řízení by bylo jednoin- stanční (nebylo-li by stranami ujednáno jinak) a velmi rychlé.

4) Na věc lze však pohlížet také z jiné strany. Tak např. na „základě nedobrých zkuše- ností s praktikami některých firem, které používají způsob tzv. přímého prodeje, kdy se výrobek dostává ke spotřebiteli mimo maloobchodní síť prostřednictvím osobního kon- taktu s distributorem pamatovala Rada EU přijetím směrnice 85/577 ze dne 20. 12. 1985. V případech, kdy smlouvy byly sjednány mimo obchodní prostory, ukládá pro- dávajícímu povinnost písemně informovat spotřebitele o jeho právu odvolat smlouvu během sedmi dnů. (...) Co se týče (...) formulářových smluv, také v této otázce platí směrnice Rady Evropy 93/13 ze dne 5. 4. 1993, který chrání spotřebitele při nákupu zboží a služeb od podnikatele před tzv. zneužívajícími klauzulemi. Jedná se o taková ustanovení smluv, která nebyla sepsána jednotlivě, ale v předem formulovaných stan- dardních smlouvách, takže na jejich obsah nemohl mít spotřebitel žádný vliv. Pokud taková klauzule způsobuje v rozporu s požadovanou spolehlivostí a důvěrou na úkor spotřebitele značný a neospravedlnitelný nepoměr v právech a povinnostech smluv- ních partnerů, je pro spotřebitele nezávazná“ (in Xxxxxxxx, J.: Příliš vzdálené normy, Právní rádce č. 1/1999, s. 21).

PŘEČETLI JSME ZA VÁS

Xxxx, Xxx: Některé právní aspekty vztahu lékaře a pacienta. Zdravotnictví a právo č. 4/99, s. 2–3.

Xxxxx, který nekomunikuje náležitě s pacientem, porušuje jeho práva. Patří sem i informace o rizicích, které s sebou nesou diagnostické a terapeutické vý- kony. Při alternativních možnostech léčby má rozhodnout pacient. Jiné alternati- vy nemá lékař tajit. Až na zákonem stanovené výjimky lze zdravotní výkony pro- vádět alespoň s předpokládaným souhlasem nemocného. Pacient musí být kva- lifikovaně poučen, aby se mohl rozhodnout. Poučení pacienta při vizitě před ostatními pacienty je nepřípustné. Poučovací povinnost má některá specifika, na- př. ve vztahu k osobám psychicky alterovaným, nezletilým nebo nevyléčitelně nemocným. Zde je třeba klást důraz na slova zákona o poučení „vhodným způ- sobem“.

Vážné spory mezi lékaři a právníky se vedou, zda nemocný z infausní pro- gnózou má právo na ryze pravdivou a vyčerpávající informaci či zda naopak lze přistoupit na tzv. milosrdnou lež. Na jedné straně se argumentuje, že nesdělí-li lékař ihned otevřeně plnou pravdu, může poškodit práva pacienta (např. roz- hodnutí podnikatele o významných otázkách podnikání, sepis či změna závěti apod.). Na druhé straně se argumentuje nešetrností vůči nemocnému při sdě- lení nepříznivé DG a prognóze. Pacient by tak mohl být i vážně psychicky po- škozen. Podle platné úpravy není zde povinnost sdělovat přesnou DG ani pro- gnózu, pouze povinnost „vhodným způsobem poučit o povaze onemocnění a potřebných výkonech“. Podle Etického kodexu je zadržení nepříznivých infor- mací možné individuálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V ta- kových případech, pokud nemocný neurčil jinak, mají být informováni rodinní příslušníci nebo osoby blízké. Podle příslušné evropské úmluvy má každý prá- vo na informace o svém zdraví, avšak přání jednotlivce nebýt informován má být plněno. Výjimečně ze zákona právo na informaci omezit, je-li to v zájmu ne- mocného.

K některým ekonomickým otázkám: Platná úprava nepřipouští v souvislosti s péči hrazenou z veřejného pojištění přijmout od pacienta žádnou úhradu, to však neznamená zákaz nadstandardních služeb, které si pacient na vlastní žá- dost hradí (např. přijetí pacienta mimo ordinační dobu).

Nelze však přednostně přijímat pacienty, kteří mají dohodu o nadstandardních službách, v řádných ordinačních hodinách lékaře.

Státní i nestátní zdravotnické zařízení je oprávněno přijímat sponzorské dary, ty však nesmí souviset s posudkovou a rozhodovací činností lékaře. ■

Přečetli jsme za Vás

Xxxxxxx A., Xxxxx X., Xxxxxxxx I.: K výkonu trestu obecně prospěšných prací. Trestní právo č. 4/99, s. 16–21.

Instruktivní příspěvek ke koncepci a aplikačním otázkám tohoto nového tres- tu. Úvod obsahuje výklad o subjektech, které výkon trestu zajišťují. Jádrem je podrobná informace o připravované judikatuře k tomuto trestu. Poslední část ob- sahuje několik poznatků z probační praxe. Obsahuje tyto oddíly: Komunikace s obcemi, Vyjadřované problémy a obavy ze strany obcí, Přeměna trestu na ne- podmíněný trest odnětí svobody, Rozšíření pracovních možností OPP, K počtu hodin trestu OPP. ■

Xxxxxxxx, Xxxxxxxxx: Podnikatel v roli poškozeného. Právní rádce č. 3/99, s. 9–11.

Přehledný informativní článek o postavení poškozeného v trestním řízení, je-li jím podnikatel. Jednotlivé oddíly: Kdo je poškozený, Rozsah práv, Doplnění do- kazování, Nahlížení do spisu, Přezkoumání postupu vyšetřovatele, Účast v hlav- ním líčení, Právo na informace (která rozhodnutí se poškozenému doručují, resp. o jakých úkonech je poškozený vyrozumíván), Podávání opravných prostředků, Náhrada škody, Exekuční titul, Zajištění nároku, Souhlas poškozeného k trestní- mu stíhání, Podmíněné zastavení trestního stíhání, Narovnání, Nepřipuštění po- škozeného, Právní pomoc.

Autor konstatuje, že často podnikatelé, kterým nebylo včas a řádně plněno, podávají na svého obchodního partnera trestní oznámení, přičemž kalkulují s tím, že se zalekne případné aktivity policie a svůj dluh raději uhradí. Není-li podezře- ní z trestného činu důvodné, jde o zneužívání i trestního práva. Rovněž odsou- zeníhodné je, jestliže podnikatelé podaným trestním oznámením chtějí řešit svo- ji důkazní nouzi pro případný obchodní spor. Autor dále upozorňuje, že kompli- kovanost deliktů, na nichž je poškozený podnikatel, je značná. Jestliže oznamo- vatel (advokát), podává trestní oznámení a zastupuje poškozeného, vyžaduje to nejen dobrou znalost trestního práva, ale i mnoha předpisů z řady dalších práv- ních oblastí (obchodní, daňové a finanční právo). ■

Xxxxxxx, Xxxxx: Dvojnásobná doba zadržení. Právní rádce č. 3/99, s. 16–18.

Autor, advokát v Brně, podrobně rozebírá novelu Listiny základních práv a svobod a trestního řádu, podle níž od 1. 1. 1999 se mění maximální doba za- držení podezřelého vyšetřovatelem z 24 na 48 hodin. Výklad je rozdělen do těch- to oddílů: Změna Listiny, Zadržený obviněný, Rozporuplné reakce, Časová tíseň, Právo na obhajobu, Zadržený podezřelý, Postup po zadržení, Lhůta pro rozho- dování, Problematické zkrácení, Přínos pro zadržené, Nemusí být využita. Autor

Přečetli jsme za Vás / Z judikatury

hodnotí prodloužení lhůty z hlediska zadržené osoby podstatně kladně. Vytváří se reálnější možnost dosažitelnosti obhájce, možnost porady s ním a účasti ob- hájce při výslechu zadrženého jak podezřelého, tak i po sdělení obvinění i obvi- něného. Autor zdůrazňuje, že doba 48 hodin je maximální, nemusí být však vždy dodržena, obviněný či podezřelý má být propuštěn neprodleně, pokud dojde k rozptýlení podezření a nejsou shledány či jsou rozptýleny vazební důvody. K to- mu může dojít v kteroukoliv dobu zákonem stanovené 48hodinové lhůty. ■

Brejcha, Aleš: Odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci. Právo a zaměstnání č. 3–4/99, s. 41–48.

Komplexní výklad problematiky podle nového předpisu (zák. č. 82/98 Sb.). Stať obsahuje tyto oddíly: Charakter odpovědnosti státu a předpoklady jejího vzniku, Osobní rozsah odpovědnosti a okruh oprávněných subjektů, Obecné podmínky náhrady škody, Speciální podmínky náhrady škody v souvislosti s roz- hodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, Nesprávný úřední postup, Regresní náhrada, Společná odpovědnost, Promlčení, Procesní ochrana účast- níka řízení a jeho postup při uplatnění nároku.

Upozorňujeme v této souvislosti na článek, otištěný na stejné téma v Bulleti- nu advokacie (XXXx. X. Xxxxxxx: Nová úprava odpovědnosti za škodu způso- benou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postu- pem, BA č. 8/98, s. 24 a násl.). ■

(X. Xxxxxx)

Z JUDIKATURY

Předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánů veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni

Jestliže stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí okresního sou- du, ačkoliv na základě podané stížnosti rozhodl ve věci též krajský soud, musí být návrh jako zřejmě neopodstatněný odmítnut.

Ústavní soud usnesením z 27. 10. 1998 sp. zn. I. ÚS 349/98 odmítl stížnost obhájce proti usnesení okresního soudu, jímž byla stěžovateli jako obhájci v trestní věci stanovena podle ust. § 151 odst. 2, 3 tr. řádu odměna a náhrada

hotových výdajů. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením krajského soudu zamítnuta.

Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení okresního soudu, kterým bylo podle jeho názoru porušeno základní právo zaručené v čl. 28 Ústavy ČR, podle něhož má zaměstnanec právo mimo jiné na spravedlivou odměnu za práci. Ten- to článek lze analogicky aplikovat i na odměnu advokáta za realizované úkony právní služby dle vyhlášky č. 177/96 Sb., a na vztah soudu jako státní instituce pověřující ex offo k výkonu obhajoby určité osoby.

Dále stěžovatel konkretizuje, v jaké části nedošlo k přiznání vyúčtovaného vý- konu obhajoby.

Z odůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti:

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze usnesení okresního soudu, ačkoli na základě jeho stížnosti rozhodoval ve věci usnesení krajský soud. Právě toto rozhodnutí krajského soudu je nepochybně tím rozhodnutím, jež musí být ústav- ní stížností v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústav- ně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže do- jít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vy- loučeno právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném usnesení okresního soudu, pak by usnesení krajského soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že senát Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších před- pisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ostatně tak po- stupoval Ústavní soud i ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce ná- lezů a usnesení – Svazek 7, vydání 1, Praha, X. X. Xxxx 1997 – usnesení č. 2, v níž konstatoval, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni.“ ■

K otázce omezení svobody obviněného před rozhodnutím o vazbě

Do vazby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu je třeba včítat nejen dobu, po kterou byla osoba podezřelá ze spá-

chání trestního činu zajištěna podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zá- kona č. 283/1991 Sb., ve znění platném do 1. 7. 1998, tak, jak to vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném pod č. 23/1997 Sb., ale i dobu, po kterou byla její osobní svoboda bezprávně omezena způsobem contra legem.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 305/97 ze dne 12. 8. 1998

Z odůvodnění:

Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a obou připojených spisů procesních soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ze spisu Okresního soudu v Kladně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se dne 12. 6. 1997 v 9.00 hod. dobrovolně dostavil na písemné předvolání na Obvodní oddělení Policie ČR v Kladně, a poté byl převezen služebním vozidlem k podání vysvětlení na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně. Zde byl posazen do čekárny a je- ho spis byl předán vyšetřovateli, který v 10.15 hod. po prostudování spisu uvedl, že spis je na sdělení obvinění, a že stěžovatele musí někdo hlídat. Od 10.20 hod. do 14.25 hod. byl pak stěžovatel v čekárně hlídán policistou, aby čekárnu neopus- til, a ve 14.25 hodin byl podle sepsaného protokolu o zadržení obviněného zadr- žen, když mu bylo předtím podle sepsaného záznamu ve 13.10 hodin sděleno ob- vinění. Okresní státní zastupitelství v Kladně následně navrhlo podle § 68 trestního řádu vzetí stěžovatele do vazby a tento návrh byl dne 13. 6. 1997 předán Okre- snímu soudu v Kladně. Z protokolu o výslechu stěžovatele před soudcem Okres- ního soudu v Kladně dne 13. 6. 1997 v 15.45 hodin vyplývá, že stěžovatel a jeho obhájce soudce upozornili, že k zadržení stěžovatele došlo dříve než ve 14.25 ho- din dne 12. 6. 1997, jak bylo uvedeno v protokolu, a navrhli vyslechnout jmenovi- tě označené svědky, kteří by to mohli potvrdit. Soudce k tomuto návrhu uvedl, že při rozhodování o vazbě bude vycházeno ze spisového materiálu jemu předlože- ného a z výpovědi stěžovatele. Svým usnesením ze dne 13. 6. 1997 pak soudce Okresního soudu v Kladně rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvede- ných v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že z předloženého spisu není zřejmé, že by zadržení stěžovatele předchá- zelo zajištění stěžovatele podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., jež by bylo možno považovat za omezení osobní svobody, a které by se počítalo do lhůty 24 hodin. Časovou prodlevu mezi dostavením se stěžovatele k vyšetřovateli a započetím je- ho výslechu, případně sdělení obvinění, nelze podle okresního soudu považovat za omezování osobní svobody podle § 75, § 76 trestního řádu.

Stěžovatel podal proti usnesení o vzetí do vazby stížnost, v níž poukazuje

– stejně jako v ústavní stížnosti – na fakt, že jeho osobní svoboda byla omezena

již v okamžiku převezení na úřad vyšetřování, kdy byl umístěn v čekárně uza- vřené mříží, ovládanou službou, rozhodující o tom, kdo čekárnu může opustit, a navíc byl po celou dobu do doby zadržení hlídán policistou. Krajský soud v Pra- ze však stížnost jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu za- mítl. V odůvodnění Krajský soud v Praze uvedl, že se stěžovatel na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně dostavil 12. 6. 1997 dobrovolně a zadržen byl téhož dne ve 14.25 hodin. Zadržení nepředcházelo zajištění podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z výpovědi obviněného před soudcem Okresního soudu v Kladně nevyplývá, že by se odchodu z budovy úřa- du vyšetřování před svým zadržením výslovně domáhal, a že by mu byl tento od- chod znemožněn. Soudce Okresního soudu v Kladně, jako soud I. stupně, tedy postupoval zcela správně, když shledal, že zákonná 24hodinová lhůta byla za- chována.

Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud ze zjištění, že stěžovatel, který se na policii dobrovolně dostavil na předvolání, byl v době od 10.15 hodin do 14.25 hodin, kdy byl podle protokolu zadržen, na Okresním úřadu vyšetřová- ní Policie ČR v Kladně omezen na své svobodě. Jak vyplývá ze stěžovatelova návrhu i úředních záznamů uložených v připojeném soudním spisu (list č. 26 a 27), byl stěžovatel po tuto dobu nuceně držen na určitém místě, tj. v čekárně úřadu vyšetřování, kterou bylo možno opustit pouze pokud to připustila služba obsluhující mříž oddělující čekárnu od schodiště. Stěžovatel byl navíc po celou dobu hlídán příslušníkem policie, který stěžovateli sdělil, že z čekárny nemůže odejít. Je přitom nerozhodné, zda se opuštění čekárny stěžovatel výslovně do- máhal a odchod mu byl přitom znemožněn, jak podmínil touto skutečností po- souzení omezení osobní svobody Krajský soud v Praze. Samu skutečnost, že se stěžovatel domáhal odchodu jen slovně a nikoliv důraznějším způsobem, nelze vykládat ve prospěch možnosti omezovat za těchto podmínek osobní právo svo- body pohybu. Listina v čl. 8 odst. 2 výslovně stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Jestliže ve stěžo- vatelově případě došlo k omezení jeho osobní svobody, je třeba vnímat rozdíl mezi omezením a zbavením osobní svobody pouze jako rozdíl ve stupni nebo in- tenzitě a nikoliv jako rozdíl ve své podstatě.

Nelze zde tedy přisvědčit právní argumentaci Okresního soudu v Kladně, že před zadržením stěžovatele dne 12. 6. 1997 ve 14.25 hodin soud nezjistil jiné omezení osobní svobody stěžovatele, které by se do lhůty 24 hodin nutné k po- dání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby počítalo. Stěžovatelova osobní svo- boda byla totiž omezena v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny právě proto, že omeze- ní osobní svobody stěžovatele před jeho zadržením ve 14.25 hodin nebylo mož- no podřadit pod instituty zadržení obviněného (§ 75 trestního řádu) nebo zdrže- ní osoby podezřelé (§ 76 trestního řádu), ani pod institut zajištění podle § 14 zá-

kona č. 283/1991 Sb. Faktickým omezením stěžovatelovy osobní svobody však byl současně dotčen čl. 8 odst. 3 Listiny, který stanoví, že zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Ústavní soud má za to, že do doby zadržení obviněného podle příslušných usta- novení trestního řádu bylo třeba včítat nejen dobu, po kterou byla osoba pode- zřelá ze spáchání trestného činu zajištěna podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění platném do 1. 7. 1998, tak, jak to vyjád- řil Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném pod č. 23/1997 Sb., ale i dobu, po kterou byla její osobní svoboda bezprávně omezena způsobem contra legem.

Podal-li tedy v tomto případě státní zástupce návrh na vzetí do vazby místo to- ho, aby stěžovatele propustil na svobodu (§ 75 věta třetí trestního řádu), nemohly obecné soudy o takto nezhojitelným nedostatkem zatíženém návrhu věcně roz- hodnout. Pokud tak přesto učinily, porušily tím ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny.

Ústavní soud proto, aniž by zkoumal důvody vazby podle § 67 písm. c) trest- ního řádu, ústavní stížnosti vyhověl a stížností napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2, 3 Litiny zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) záko- na č. 182/1993 Sb.

Poznámka: po vydání napadených rozhodnutí obecných soudů došlo ke změně zákona č. 283/1991 Sb., ke změně Listiny základních práv a svobod a tr. řádu. Právní věta s přihlédnutím k provedeným změnám však zůstává v plat- nosti.

Nález zaslal a právní větou opatřil XXXx. Xxx Xxxxxxxx, advokát, Kladno. ■

K podmínkám vydání rozsudku pro zmeškání při dodatečném předlože- ní plné moci právního zástupce

Dodatečné předložení plné moci právního zástupce (srov. R 12/1995 Sb. rozh.) je možné pouze v případě, že tento zástupce před předložením plné moci některý úkon při zastupování účastníka učinil. Z hlediska posouzení podmínek pro zrušení rozsudku pro zmeškání (§ 153 odst. 4 o. s. ř.) však při náhlé indispozici zástupce, jehož zplnomocnění nebylo před jednáním soudu předepsaným způsobem doloženo, je však byť i prokazatelná exi- stence mandátní smlouvy mezi zástupcem a zastupovaným irelevantní a neúčast zástupce při prvním jednání soudu, ke kterému se nedostavil ani řádně předvolaný a poučený odpůrce, není omluvitelným důvodem pro zrušení vydaného rozsudku pro zmeškání.

(Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 268/97, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost)

Z odůvodnění:

Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1996, č. j. 30 Cm 36/95–18, byla žalovanému N, s. r. o., v Praze 1 (stěžovateli) uložena povin- nost zaplatit žalobci – J. P., F. F., v Praze 1 částku 2 555 847,60 Kč s 18% úro- kem z prodlení od 9. 2. 1995 do zaplacení a dále částku 123 206,– Kč na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce JUDr. J. Z., to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Uvedená částka představovala – podle žaloby – žalob- covy nároky vyplývající ze smlouvy uzavřené se žalovaným (stěžovatelem) o vy- pořádání vzájemných vztahů „přicházejících v úvahu“ v souvislosti s výrobou filmu, zejména doplatek ceny, smluvní pokuty a daň z přidané hodnoty. Z odůvodnění to- hoto rozsudku plyne, že Krajský obchodní soud v Praze rozhodl podle ustanovení

§ 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro zmeš- kání, neboť shledal, že v daném případě byly splněny podmínky pro jeho vydání.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 8. 10. 1996 odvolání spolu s návr- hem na zrušení rozsudku pro zmeškání z důvodů uvedených v § 153b odst. 4

o. s. ř. Krajský obchodní soud v Praze tento návrh usnesením ze dne 14. 10. 1996, č. j. 30 Cm 36/95–24, zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že neshledal dů- vody pro zrušení rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaný byl řádně poučen o ná- sledcích nedostavení se k jednání a k nařízenému jednání se přesto bez omluvy nedostavil. Důvody uváděné žalovaným, tj. onemocnění jeho právního zástupce v době jednání (23. 9. 1996), jsou prý právně irelevantní, neboť žalovaný udělil plnou moc svému právnímu zástupci ke dni 27. 9. 1996, tj. až po datu jednání soudu prvního stupně, při kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. 10 Cmo 573/96 potvrdil citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, odmítl odvolá- ní žalovaného proti shora uvedenému rozsudku téhož soudu ze dne 23. 9. 1996, č. j. 30 Cm 36/95–18, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na ná- hradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého usnesení nejprve Vrchní soud v Praze, shodně se sou- dem prvního stupně, posoudil žalovaným uváděné důvody zmeškání účasti na jednání u Krajského obchodního soudu v Praze jako účelové a irelevantní. Od- volací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a proto napadené usne- sení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

Vrchní soud se dále v souladu s ust. §§ 201 a 202 odst. 1 o. s. ř. zabýval otáz- kou přípustnosti odvolání proti rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud proto pře- zkoumal, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a zda

jeho vydání nevylučovala povaha věci či zda není v rozporu s právními předpisy (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.).

Vrchní soud nejprve konstatoval, že žalobce v žalobním návrhu ze dne 20. 1. 1995 – s odkazem na smlouvu ze dne 21. 4. 1994, uzavřenou mezi účastníky ří- zení – uplatnil vůči žalovanému nárok na zaplacení výše uvedené částky s úro- kem z prodlení. Žalovanému dále bylo řádně a včas doručeno předvolání k jed- nání na den 23. 9. 1996, přičemž byl poučen o následcích nedostavení se k jed- nání, tj. o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Žalovaný se však k tomuto prvnímu jednání bez včasné a řádné omluvy nedostavil a žalobce – který byl pří- tomen osobně – navrhl, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Poně- vadž soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o případ, kdy rozsu- dek pro zmeškání nelze vydat (§ 153b odst. 3 o. s. ř.) a shledal předpoklady sta- novené v ust. § 153b odst. 1 o. s. ř. za splněny, správně rozsudkem pro zmeš- kání žalobě vyhověl. Odvolací soud proto neshledal podané odvolání za důvod- né a přípustné a podle ust. § 218 odst. 1 písm. c) je jako nepřípustné odmítl, a to bez jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stíž- ností. V ní uvedl, že postup soudu je v rozporu s ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se především domnívá, že došlo ke zcela nesprávnému posouze- ní otázky „zplnomocnění“. Poukázal na to, že „vztah mezi zmocnitelem a zmoc- něným nevzniká vystavením plné moci, ale uzavřením příslušné smlouvy, v pří- padě klienta a advokáta se jedná o smlouvu mandátní. Plná moc je pouze do- kladem, jímž se zmocněnec prokazuje třetím osobám, včetně orgánů veřejné moci. Datum na plné moci proto nevypovídá o tom, kdy... skutečně vznikl vztah zastoupeného a zástupce. Výše uvedené se vztahuje nejen na zmocnění obec- né, ale i na zmocnění procesní. Není podstatné, kdy byla plná moc založena do spisu, ale kdy byla uzavřena smlouva o zastupování v soudním sporu“. Xxxxx- xxxxx rovněž odkázal na toleranci ze strany soudní praxe, např. při dodatečném zakládání plných mocí do spisu, a dovolal se dále významu a účelu institutu „kon- tumačního rozsudku“. Prohlásil, že neměl v úmyslu řízení jakýmkoli způsobem mařit a zdůraznil, že užití tohoto rozsudku „v pochybnostech, kdy rozhodujícím momentem je nesprávně vyplněné datum na plné moci, je zcela zjevně v rozpo- ru se základními zásadami demokratického procesního práva“.

Z toho stěžovatel dovozoval, že soudy nesprávně aplikovaly institut rozsudku pro zmeškání „na případ, který byl přinejmenším nejednoznačný v posouzení okol- ností zmeškání prvního nařízeného jednání ve věci“ a že soudy nesprávně posou- dily vznik vztahu mezi zastoupeným a zástupcem, „když bez dalšího považovaly

datum na formuláři plné moci za datum vzniku smluvního vztahu, ačkoli plná moc má charakter pouhého dokladu, jímž se zastupitelský vztah osvědčuje vůči třetím osobám“. Stěžovatel konečně uvedl, že se Vrchní soud v Praze v odvolacím říze- ní nevypořádal s argumentem, že na základě žalobních tvrzení nebylo možné vy- nést rozsudek pro zmeškání, neboť z nich nevyplýval titul nároku a z odůvodnění napadeného usnesení není patrno, jak soud tuto otázku hodnotil.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a aby bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. 10 Cmo 573/96, zrušeno. Stěžovatel prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem ne- trvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zá- konné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení – Vrchní soud v Praze a vedlej- ší účastník – J. P., podnikatel podnikající pod obchodním jménem F. F. se sídlem v Praze 1.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření nesouhlasil s názorem stěžovatele, že

„datum vystavení písemné plné moci advokáta, které je pozdější než datum zmeškaného prvního jednání, není rozhodnou skutečností, když k uvedení po- zdějšího data písemné plné moci došlo administrativním nedopatřením,“ a kon- statoval, že vnitřní ujednání mezi účastníkem a zvoleným zástupcem nemá práv- ní význam. Do data vystavení plné moci jedná účastník bez zástupce a tomu pod- le § 49 o. s. ř. odpovídá rovněž právní úprava doručování. Pokud se stěžovatel zmiňuje o soudní praxi tolerující dodatečné zakládání plné moci zvoleného zá- stupce do spisu, Vrchní soud v Praze připomněl, že taková praxe se může týkat pouze případů, kdy úkon byl učiněn za účastníka zvoleným zástupcem a teprve dodatečně byla řádně udělená plná moc předložena. Tím je pak „odstraněn od- stranitelný“ nedostatek podmínek řízení, v němž je možné pokračovat, a za úko- ny účastníka lze považovat i úkony učiněné jeho zástupcem. Tento výklad však na řešený případ nedopadá. Obdobně prý nemá oporu ve znění § 153b o. s. ř. právní názor stěžovatele, podle kterého lze toto ustanovení aplikovat především v případech, kdy účastník má zájem řízení protahovat, vyhýbat se mu, či řízení ja- kýmkoli způsobem mařit. Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku jsou v uvedeném ustanovení stanoveny přísně a mimo to je jeho vydání ve stanove- ných případech podle § 153b odst. 3 o. s. ř. zcela vyloučeno. Posouzení toho, zda v konkrétním případě bude rozsudkem pro zmeškání rozhodnuto – jestliže pod- mínky pro jeho vydání shledá soud za splněny – ponechává zákon podle odst. 1 citovaného ustanovení na úvaze soudu. Odvolací soud opětovně uvedl, že sdílí názor soudu prvního stupně, který v daném případě správně rozsudkem pro zmeškání rozhodl. Vrchní soud konečně nepovažoval za opodstatněnou ani stě- žovatelovu námitku, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly spl-

něny, neboť tvrzení o skutkových okolnostech sporu prý neopravňovaly rozhod- nutí soudu v neprospěch žalovaného. Podle názoru Vrchního soudu v Praze je totiž z obsahu návrhu na zahájení řízení zřejmá odůvodněnost uplatněného ná- roku po hmotněprávní stránce. Možnosti uvést skutečnosti zpochybňující opráv- něnost nároku žalobce a navrhnout k jejich prokázání důkazy, žalovaný nevyužil, jednání, na které byl řádně pozván, se bez důvodné a včasné omluvy nezúčas- nil, byť byl o následcích nedostavení se k prvnímu jednání ve věci řádně poučen, takže s nepříznivými následky musel být srozuměn.

Podle názoru Vrchního soudu v Praze z uvedených důvodů nedošlo ani roz- hodnutím odvolacího soudu, ani rozhodnutím soudu prvního stupně „k porušení stěžovatelem uváděných závazných předpisů.“ Vrchní soud konečně prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Vedlejší účastník X. X. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především pouká- zal na to, že cestou ústavní stížnosti nemůže být přezkoumáváno rozhodnutí zá- visející na úvaze soudu v mezích zákona. Vrchní soud věc posoudil v mezích své kompetence a jeho volná úvaha – i kdyby nebyla správná – porušením ústavou zaručených práv a svobod není a ústavní stížnost nemůže být z takového důvodu podávána. V daném případě však obecné soudy institut rozsudku pro zmeškání aplikovaly správně, neboť neshledaly, že by stěžovatel zmeškal jednání z omluvi- telných důvodů. V takovém postupu nelze spatřovat porušení jeho základních práv a svobod. Vedlejší účastník dále připomněl, že ustanovení, jejichž porušení stěžo- vatel vytýká, jsou převážně obecné povahy, a pokud by ústavní stížnost byla dů- vodná, měla by být opřena též o další články Listiny, neboť práva „z uváděných ustanovení“ porušena nebyla. Dále vedlejší účastník blíže rozebral okolnosti a dů- vody, z kterých lze usuzovat na to, že zástupce stěžovatele neměl dne 23. 9. 1996 řádnou plnou moc a že stěžovatel jednání toho dne evidentně zmeškal.

Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:

Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je v roz- poru s ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svo- bod (dále jen „Úmluva“).

Stěžovatel tedy v prvé řadě tvrdí, že „postup soudu“ je v rozporu s článkem 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokra- tický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a s článkem 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stě- žovatel však neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení těchto obecných usta- novení a z jejího obsahu to jednoznačně dovodit nelze. Ani Ústavní soud ne-

shledal, že by Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím citované články po- rušil. V tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit.

Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouští se omylu, neboť – jak vyplývá z příslušného soudního spisu – mu nijak nebylo bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého prá- va u Krajského obchodního soudu v Praze a posléze u Vrchního soudu v Praze domáhal. Stěžovatel rovněž konkrétně neuvádí, v čem – jak prohlašuje – není postup obecných soudů v souladu s článkem 10 Ústavy, který upravuje závaz- nost a právní sílu tam uvedených mezinárodních smluv a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby byla jeho záležitost spravedli- vě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnos- ti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ani Ústavní soud sám nedospěl pod- le obsahu spisu a ústavní stížnosti k názoru, že by obecné soudy citované člán- ky Ústavy a Úmluvy porušily.

Stěžovatel nesprávnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze spat- řuje – jak již bylo dříve uvedeno – především v tom, že obecné soudy nespráv- ně posoudily vznik vztahu mezi zastoupeným a zástupcem a nesprávně apliko- valy institut rozsudku pro zmeškání. Tím současně v ústavní stížnosti (přímo i ne- přímo) namítá, že se Vrchní soud nevypořádal v odvolacím řízení s argumentem, že na základě žalobních tvrzení nebylo možné vynést rozsudek pro zmeškání, neboť z něj nevyplývá titul žalobního nároku.

Tyto námitky nelze akceptovat.

Co se týká otázky dodatečného předložení písemné plné moci, je nutno kon- statovat, že ust. § 28 odst. 1 o. s. ř. neřeší formu dohody o plné moci, ale uvádí, že zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buá pro celé řízení nebo jen pro určité úkony. Jedná se tedy o jediné dva způso- by, jakými lze udělení plné moci soudu prokázat. U obou forem (tj. u listiny o udě- lení plné moci nebo u soudního protokolu) musí být rovněž zřejmé, že zástupce pl- nou moc přijal. Z toho také vyplývá, že rozsah plné moci a datum uvedené (třeba i v důsledku tvrzeného administrativního nedopatření stěžovatele) na vystavené pí- semné plné moci s sebou nese významné procesní důsledky, například z hlediska doručování podle § 49 o. s. ř. Proto také v tomto případě bylo doručováno pouze stěžovateli a nikoli jeho zástupci. Názor stěžovatele, že v souzené věci (a též obec- ně) je rozhodující již uzavření mandátní smlouvy a nikoli udělení plné moci, lze te- dy stěží sankcionovat, nehledě k tomu, že by to ve svých důsledcích v řadě přípa- dů vedlo k obcházení zákona a mnohdy i k tomu, že by instituce rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř. mohla být neutralizována.

V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně řádně doru- čil stěžovateli písemné předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci a podle zá-

kona jej náležitě poučil. Jestliže stěžovatel jednání bez důvodné a včasné omlu- vy zmeškal, nelze omluvu uskutečněnou po skončení jednání, při němž byl roz- sudek pro zmeškání vydán, považovat za včasnou ve smyslu § 153b odst. 1

o. s. ř. [K tomu srovnej publikovaný názor judikatury: Právní rozhledy, X. X. Xxxx, 5/95, str. 207; viz také Xxxxx, X. – Xxxxxx, X. – Xxxxxxx, M.: Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání, Praha, X. X. Xxxx 1997, str. 400 – dále jen

„Komentář“.] Akutní zdravotní indispozice, pro kterou žalovaný (stěžovatel), po- př. jeho právní zástupce, jednání zmeškal, by sice (jako omluvitelný důvod ne- účasti) mohla být – jak lze dovodit i z uvedené judikatury – důvodem k postupu dle § 153b odst. 4 o. s. ř., avšak tuto možnost nelze na souzenou věc vztáh- nout, neboť stěžovatel, který se k jednání nedostavil, se akutní zdravotní indis- pozice nedovolává a jeho právní zastoupení soud při vydání rozsudku pro zmeškání zkoumat – jak vyplývá z výše uvedeného – nemohl, protože jeho exi- stence k rozhodnému dni (23. 9. 1996) osvědčena nebyla. Vzhledem k tomu je dodatečná omluva neúčasti právního zástupce při jednání dne 23. 9. 1996 ire- levantní.

Pokud se stěžovatel dovolává soudní praxe tolerující dodatečné zakládání pl- né moci zvoleného zástupce do spisu, jedná se pouze o případy, kdy úkon byl učiněn za účastníka zvoleným zástupcem a teprve dodatečně byla řádně uděle- ná plná moc předložena. Dodatečným předložením plné moci je nedostatek pod- mínky řízení odstraněn (podrobněji srov. bod 5, na str. 83 citovaného Komentá- ře); k názoru soudní praxe na případy, kdy byla dodatečně předložená plná moc, která byla udělena až poté, co zmocněnec již za účastníka provedl některé úko- ny, lze odkázat na bod 6. na str. 83 citovaného Komentáře (srov. publikovaný ná- zor judikatury: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná NS ČSFR, NS ČR a NS SR, R 12/85). Uvedený výklad – jak plyne z obsahu spisu – se však na posuzovaný případ nevztahuje.

Rozsudkem pro zmeškání podle ust. § 153b o. s. ř. může obecný soud roz- hodnout o žalobě za předpokladu splnění přísných podmínek uvedených v odst. 1 tohoto ustanovení, přičemž odstavec 3 citovaného předpisu kategoricky uvádí, v jakých věcech je vydání takového rozsudku vyloučeno. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelovu pojetí významu a účelu tzv. kontumačního rozsudku, který podle něho spočívá v sankcionování toho účastníka řízení, jež se snaží řízení protaho- vat, vyhýbat se mu nebo jej případně zjevně mařit. Zavádějící je však i další stě- žovatelova úvaha spočívající v účelovém spojení myšlenky o aplikaci institutu rozsudku pro zmeškání pouze na zjevné a nepochybné případy a stěžovatelem uváděné pochybnosti, podle kterých „užití rozsudku pro zmeškání, resp. potvr- zení jeho správnosti v pochybnostech, kdy rozhodujícím momentem je nespráv- ně vyplněné datum na plné moci, je zcela zjevně v rozporu se základními zása- dami demokratického procesního práva“. Nelze totiž spojovat přísné podmínky

aplikace rozsudku pro zmeškání s okolnostmi a datem udělení plné moci a dů- kazů o tom vůči obecnému soudu.

Pokud stěžovatel napadá skutečnost, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal v odvolacím řízení s argumentem, že na základě žalobních tvrzení nebylo možné vynést rozsudek pro zmeškání, neboť z něj nevyplývá titul nároku, nelze přehléd- nout – ve shodě s právním názorem literatur (viz bod 5 na str. 398 citovaného Ko- mentáře) – že zákon (v ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř.) vytváří „fikci“, podle kte- ré „pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, tý- kajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalo- bě rozsudkem pro zmeškání“. Výše uvedený Komentář (tamtéž) v této souvislosti uvádí, že zmeškání totiž nemá za následek, že žalovaný spor bez dalšího prohrá- vá, neboť obecný soud je povinen „tímto způsobem ‘zjištěný’ skutkový stav právně posoudit a kontumační rozsudek může vydat jen tehdy, jestliže je nárok žalobce po právu“. Poněvadž z obsahu podrobného žalobního návrhu vyplývá odůvodněnost titulu uplatněného nároku po hmotněprávní stránce a stěžovatel nevyužil možnos- ti uvést skutečnosti, které by zpochybnily oprávněnost nároku žalobce, ani nena- vrhl k jejich vyvrácení žádné důkazy a bez důvodné a včasné omluvy se k prvnímu jednání nedostavil – ač byl k němu řádně pozván a podle zákona poučen – musel s nepříznivým následky svého zmeškání počítat. Ústavní soud v tomto směru od- kazuje zejména na vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti.

Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavní- mi zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účast- níků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Usnesení zaslal a právní větou opatřil XXXx. Xxxx Xxxxx, advokát v Praze.

■

K otázce rozhodování o nákladech řízení při zastavení řízení pro neza- placení soudního poplatku

Ve skutečnosti, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního po- platku ze žaloby, lze spatřovat zavinění žalobce, které je důvodem k aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 větě první o. s. ř. (povinnost hradit náklady řízení).

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 12. 1998, č. j. 3 Cmo 541/97–51.

Z odůvodnění:

Proti usnesení, kterým soud prvního stupně řízení zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby žalobcem) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá prá- vo na náhradu nákladů řízení, podal včas odvolání žalovaný, ovšem jen proti výro- ku o nákladech řízení. Namítal, že žalobce tím, že nezaplatil soudní poplatek ze ža- loby, zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Domáhal se změny usnesení soudu prvního stupně v napadené části tak, aby mu byla přiznána náhrada nákladů říze- ní v částce 12 820,– Kč a dále náhrada nákladů vzniklých v odvolacím řízení.

Odvolací soud v napadené části věc projednal (§ 214 odst. 2 písm. c), e),

§ 206, § 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

Ve skutečnosti, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby, lze spatřovat zavinění žalobce, které je důvodem k aplikaci ustanove- ní § 146 odst. 2 větě první o. s. ř..

Za situace, kdy se soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení vůbec nezabývá okolnostmi, na základě nichž dospěl k závěru, že je namístě aplikace ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani výší účelně vynaložených nákladů žalovaného, který je zastoupen advokátem, je usnesení soudu prvního stupně v napadené části nepřezkoumatelné, a to v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř.

Rozhodnutí zaslal a právní větu připravil XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx, advokát v Brně. ■

Kdy nepřísluší advokátovi odměna za sepis vyjádření k odvolání

Odměna advokáta za sepis vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. d) adv. tar.] nepřísluší, jestliže advokát ve vyjádření neuvedl žádnou novou okolnost, týkající se skutkových nebo právních úvah, a je nepochybné, že takové vyjádření nebylo potřebné k účelnému bránění práva žalovaného.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni z 23. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 556/98.

Citovaným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve vý- roku o věci samé. Pro účely publikace se otázka meritorního rozhodnutí pone- chává stranou. V souvislosti s náklady odvolacího řízení citujeme z odůvodnění: Také v odvolacím řízení měl žalovaný převážně úspěch (z osmi devítin), ná- leží mu proto náklady dle zásad § 142 odst. 2 o. s. ř. ve výši sedmi devítin. Účel- ně vynaloženými náklady jsou odměna advokáta za dva úkony (převzetí zastou- pení a účast při odvolacím jednání), jízdné k jednání odvolacího soudu a ztráta

času, celkem 3 912,50 Kč, z toho činí poměrná částka dle výsledků řízení při- bližně 3 000,– Kč. Proto byl dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobce za- vázán zaplatit žalovanému náklady v této výši.

Za účelně vynaložené náklady řízení však odvolací soud nepovažoval odměnu advokáta za sepis vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.], neboť ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznat lze jen náhradu těch nákladů, kte- ré byly potřebné k bránění nebo uplatnění práva. V uvedeném vyjádření však ža- lovaný doslovně opsal znění odvolání žalobce a poté v dalším odstavci opakoval skutkové a právní závěry, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Neuve- dl v něm ani jedinou novou okolnost, týkající se skutkových nebo právních úvah, a je nepochybné, že toto vyjádření nebylo potřebné k účelnému bránění práva ža- lovaného.

Právní věta redakce. ■

K otázce náhrady za promeškaný čas advokáta

Jestliže byl obhájce vyrozuměn o termínu prostudování spisu podle

§ 166 odst. 1) tr. ř. a tento úkon se pak nekonal, aniž o tom byl obhájce vy- rozuměn, přísluší mu odměna ve výši poloviny úkonu podle § 14 odst. 2 ad- vok. tarifu i náhrada za promeškaný čas spolu s jízdným bez ohledu na to, že se úkon měl konat v místě značně vzdáleném od sídla advokáta.

Advokát není povinen ověřovat si, zda úkon, k němuž byl předvolán, se bude konat.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 4. 3. 1999, sp. zn. 5 To 123/99.

Z odůvodnění:

Usnesením okresního soudu byla obhájci stanovena odměna a náhrada ho- tových výdajů za zastupování odsouzeného T. H. v celkové výši 4 189,50 Kč.

Proti usnesení podal obhájce včas stížnost, v níž namítal, že okresní soud po- chybil, když mu nepřiznal náklady obhajoby v přípravném řízení za den 19. 6. 1998. Tehdy mělo být konáno seznámení s výsledky vyšetřování, k němuž byl řádně pozván, toto se však nekonalo v důsledku nepřítomnosti obviněného, kte- rý byl přemístěn do jiné věznice. Okresní soud vyslovil názor, že obhájce si mo- hl ověřit, zda se úkony skutečně budou konat, a to dotazem ve věznici i u vyšet- řovatele, neboť jde o velkou vzdálenost i vysoké náklady. Obhájce má za to, že takovéto důvody okresního soudu jsou právně zcela irelevantní. Sám telefonicky ověřoval u vyšetřovatele, zda seznámení proběhne a bylo to potvrzeno. Není je-

ho povinností činit dotazy u příslušné věznice. Poukazoval i na skutečnost, že k dalšímu seznámení s výsledky vyšetřování se již omluvil a konání úkonů ono- ho dne 19. 6. 1998 si ověřoval a bylo to potvrzeno. Sešel se tehdy i s vyšetřo- vatelem a následně bylo zjištěno, že obviněný přítomen není. Proto obhájce po- žadoval, aby mu byly přiznány náklady obhajoby i za výše uváděný den v roz- sahu, jak účtoval.

Krajský soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených v § 147 odst. 1 tr. řádu a dospěl k závěru, že stížnost obhájce je důvodná.

Okresní soud v daném případě krátil odměnu obhájce v tom směru, že nepři- znal odměnu za den 19. 6. 1998, kdy se mělo konat seznámení s výsledky vy- šetřování v Ostrově nad Ohří. Odůvodňuje svůj závěr tak, že obhájce si sám měl ověřit ve věznici, případně i u vyšetřovatele, zda se seznámení bude skutečně ko- nat a vzhledem k tomu, že jde o velkou vzdálenost a náklady jsou vysoké. V této souvislosti také nepřiznal režijní paušál za den 29. 9. 1998, neboť nešlo o úkon, ale o promeškaný čas, k němuž tento paušál nenáleží. Krajský soud však dospěl k závěru, že okresní soud pochybil, pokud obhájci nepřiznal náhradu za den 19. 6. 1998 v tom rozsahu, jak ji obhájce účtoval. Bylo dostatečně prověřeno, že obháj- ce na tento den byl pozván k seznámení s výsledky vyšetřování a dostavil se k ně- mu společně s vyšetřovatelem, který pak potvrdil, že k výslechu nedošlo z důvo- du přemístění obviněného do jiné věznice. Stejná skutečnost vyplývá i ze sdělení Vězeňské služby ČR v Ostrově nad Ohří s tím, že o přemístění obviněného ne- podali včas zprávu vyšetřovateli. Proto nelze klást obhájci za vinu, že k sezná- mení s výsledky vyšetřování kritického dne skutečně odjel, přičemž lze uvěřit i je- ho tvrzení, že se předem dotazoval u vyšetřovatele, zda úkon proběhne. V té do- bě ani sám vyšetřovatel nevěděl o přemístění obviněného, a proto oba do vězni- ce přijeli, když není povinností obhájce, aby ještě dotazem v příslušné věznici xxxx- xxxxx, zda se tam obviněný skutečně nachází. Je pravda, že jde o velkou vzdále- nost, nicméně obhájce byl vyzván k seznámení s výsledky vyšetřování a bylo je- ho právem i povinností se k němu dostavit. Navíc ze spisu vyplývá, že obhájce se neúčastnil žádných dalších výslechů, které ve věci probíhaly na Okresním úřadě vyšetřování v Karlových Varech a rovněž tak se neúčastnil dalšího seznámení s výsledky vyšetřování dne 29. 6. 1998, k němuž se omluvil. Proto obhájce má ná- rok na polovinu úkonu ve výši 450,– Kč, který se nekonal ve smyslu ust. § 14 odst. 2 advokátního tarifu i na náhradu za promeškaný čas spolu s jízdným v té výši, jak je obhájcem účtována. Stejně tak mu náleží režijní paušál za oba úkony, kte- ré se nekonaly, a to ze dne 19. 6. a 29. 9. 1998. Proto byla nově obhájci přizná- na odměna v celkové výši 11 583,50 Kč, když jinak v dalších položkách byla od- měna přiznána správně.

Rozhodnutí zaslal XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxx, advokát, Karviná. ■

K aktivní legitimaci osoby vykonávající právo hospodaření se státním majetkem

Stát může právo hospodaření převést na jiné subjekty (rozpočtové or- ganizace, příspěvkové organizace), které vlastním jménem vykonávají správu a hospodaření s majetkem nikoliv vlastním, ale státním. Jestliže při výkonu práva hospodaření vstupují subjekty, které jsou zadány právem hospodaření se státním majetkem, do vztahů občanskoprávních, činí tak rovněž vlastním jménem.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 1997, č. j. 39 Co 366/97.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. února 1997, č. j. 5 C 173/96.

Z odůvodnění:

Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti ža- lované vyklidit ubytovací jednotku v Praze a předat ji žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že právo hos- podaření k předmětnému domu bylo zapsáno ve prospěch České republiky

– M. V. a podle smlouvy o převodu práva hospodaření došlo k převodu před- mětného domu včetně pozemků z České republiky – B. P. na Českou republiku

– M. V. Subjektem práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy o převo- du práva hospodaření je Česká republika – M. V., a pokud se žalobce označil pouze jako M. V., takto označený subjekt není aktivně legitimován ve sporu, a proto byla žaloba zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce a namítal, že aktivní legi- timace M. V. vyplývá z jeho povinností, daných mu jako organizaci s právem hos- podaření k domu v Praze. Právo hospodaření získal na základě smlouvy o pře- vodu hospodaření ze dne 29. 12. 1995 s účinností od 1. 1. 1996. Vlastníkem předmětné nemovitosti je český stát, zastoupený M. V. Žalobce má proto právo vykonávat vlastnická práva, zejména se domáhat ochrany vlastnických práv. V souladu s § 6 vyhl. č. 119/1988 Sb. je jednou ze základních povinností organi- zací hospodařících s národním majetkem využívat právní prostředky k ochraně svěřeného národního majetku. Požadavek na vyklizení ubytovací jednotky před- mětné nemovitosti je právem i povinností žalobce, nikoliv vlastníka, který svěřu- je právo hospodaření ke svému majetku právnickým osobám, v daném případě žalobci, aby nemusel vystupovat svým jménem. Pokud soud I. stupně dospěl

k závěru o nedostatku aktivní legitimace, měl řízení zastavit pro nedostatek pod- mínek řízení. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vráce- na soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla v písemném vyjádření potvrzení rozsudku jako věcně správného.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předchá- zelo jeho vyhlášení (§ 212 odst. 1, 2 o. s. ř.) a řízení dále doplnil (§ 213 odst. 2

o. s. ř.).

Ze smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29. 12. 1995, která byla uza- vřena mezi Českou republikou B. P. a Českou republikou M. V. zjistil odvolací soud, že předávající na základě svého práva hospodaření k domu v Praze a pří- slušným parcelám předal bezúplatně právo hospodaření k nemovitostem pře- jímajícímu. Bezúplatný převod je realizován v souladu s ustanovením vyhl. č. 119/1988 Sb. a na základě dislokačního rozhodnutí M. S. N. M. P. ze dne

15. 3. 1995 a jeho dodatku ze dne 15. 5. 1995, jež jsou nedílnou součástí smlou- vy. Citovaným dislokačním rozhodnutím byl objekt ponechám v majetku státu s tím, že právo hospodaření se převede na M. V.

Z výpisu z katastru nemovitostí odvolací soud zjistil, že jako vlastník je uve- dena Česká republika – M. V.

Po takto doplněném dokazování, které byl odvolací soud nucen provést pro- to, že soud I. stupně rozhodnutí odůvodnil zjištěními z listinných důkazů, ač tyto důkazy podle § 122 odst. 1 a § 129 odst. 1 o. s. ř. při jednání neprovedl, a do- spěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozhodnutí.

Soud prvního stupně postupoval správně, jestliže se nejprve zabýval věcnou legitimací účastníků, konkrétně žalobce. Stát – Česká republika a M. V. jsou sa- mostatné, od sebe odlišné subjekty právních vztahů. M. V. má přitom dvojí po- vahu. Jednak je ústředním orgánem státní správy, který v rozsahu své působ- nosti jedná za stát, není však nositelem práv a povinností, jejichž nositelem je stát a jednak je rozpočtovou organizací, tj. právnickou osobou, která vstupuje do právních vztahů a je nositelem práv a povinností z těchto vztahů (např. pracov- něprávních nebo občanskoprávních včetně majetkových). Soud I. stupně sice posuzoval aktivní legitimaci žalobce správně podle smlouvy o převodu práva hospodaření, citované výše (ač opomněl důkaz touto listinou provést), ale vyvo- dil z ní nesprávný právní závěr. Stát, jako právnická osoba (§ 21 ObčZ), může mít vlastní majetek, některý majetek smí být dokonce pouze ve vlastnictví státu (obecně čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stát může právo hos- podaření převést na jiné subjekty (rozpočtové organizace, příspěvkové organi- zace), které vlastním jménem vykonávají správu a hospodaření s majetkem ni- koliv vlastním, ale státním. V obchodních vztazích je tato zásada uzákoněna

v ust. § 761 ObchZ a ust. § 64, § 65, a § 347 hosp. zák. Jestliže při výkonu prá- va hospodaření vstupují subjekty, které jsou nadány právem hospodaření se státním majetkem, do vztahů občanskoprávních, činí tak vlastním jménem. Žád- ný právní předpis neodůvodňuje a neumožňuje posuzovat právní postavení těch- to subjektů odlišně podle charakteru právního vztahu, kterým se právo hospoda- ření realizuje. O tom, že uplatněné právo na vyklizení domu svým obsahem pat- ří mezi práva a povinnosti subjektu hospodařícího s domem, ve kterých jsou pro- story umístěny, není důvod pochybovat.

Soud I. stupně, veden nesprávným právním názorem, neprovedl důkazy ke zjištění skutkového stavu tak, aby mohla být posouzena důvodnost žaloby. Zjišťování skutkového stavu přímo odvolacím soudem by znamenalo porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a poškodilo by účastníky v jejich prá- vu podat proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu řádný opravný prostře- dek. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stup- ně k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř.]. K odvolacím vý- hradám žalobce se sluší poznamenat, že důsledkem nedostatku aktivní legiti- mace je zamítnutí žaloby a nikoliv zastavení řízení, jak se žalobce mylně do- mnívá.

Rozhodnutí zaslal a právní větou opatřil Xxx. Xxxxxxx Xxxxx, advokát v Pra- ze. ■

Odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká pohledávka věřitele, ani zá- vazek ručitele

Ručením je zajištěna pohledávka věřitele, tzn. právo na vrácení po- skytnutí peněžních prostředků a zaplacení úroku. Tato pohledávka od- stoupením od smlouvy nezaniká, pouze se mění podmínky, za nichž je dlužník povinen věřitelovu pohledávku uspokojit (nastává splatnost celé pohledávky). Jestliže tedy odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká po- hledávka věřitele vůči dlužníkovi, nezaniká ani akcesorický závazek ruči- tele.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci z 27. 10. 1998 čj. 4 Cmo 180/97–67 Tímto rozsudkem rozhodl vrchní soud tak, že druhý žalovaný (ručitel) společ-

ně a nerozdílně s první žalovanou (dlužnicí ze smlouvy o úvěru) je povinen za- platit žalobci (poskytovali o úvěru), částku 658 422,– Kč do tří dnů od právní mo- ci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto pl- nění povinnost druhého žalovaného. Žalobci vůči druhému žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Z odůvodnění:

Krajský obchodní soud z 2. 10. 1996, čj. 29 Cm 80/95–42 uložil prvé žalova- né povinnost zaplatit žalobci částku 658 422,– Kč a nahradit mu náklady řízení v částce 38 895,– Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Vůči druhému žalovanému byla žaloba zamítnuta s tím, že druhý žalovaný nemá právo na ná- hradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Rozsudek napadl pouze ve výroku týkajícím se druhého žalovaného, když nesouhlasí s tím, že žaloba vů- či němu byla zamítnuta. Považuje za nesprávný názor soudu prvního stupně, že odstoupením žalobce od úvěrové smlouvy zanikl ručitelský závazek druhého ža- lovaného. Žalobce naopak zastává názor, že odstoupením od smlouvy o úvěru existence pohledávky ze smlouvy o úvěru není dotčena, tato pohledávka neza- niká, pouze se mění podmínky, za nichž je dlužník povinen věřitelovu pohledáv- ku uspokojit, a to v tom smyslu, že celá pohledávka se stává splatnou na žádost věřitele. Nelze tedy dle názoru žalobce dovodit, že ručitelský závazek jako ak- cesorický zanikl se závazkem dlužníka. Domáhal se proto změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude i vůči druhému žalovanému vyhověno.

Druhý žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předchá- zelo jeho vydání, to vše v mezích podaného odvolání, to je pouze ve vztahu k 2. žalovanému (ustanovení § 206, § 212 odst. 1, 2 o. s. ř.). Odvolací soud do- spěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Brně dne 15. 2. 1995 se žalobce domáhal vy- dání rozsudku, jímž by byli prvý a druhý žalovaní uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 658 422,– Kč a náklady řízení. Skutkově tvr- dil, že na základě smlouvy o úvěru č. 500364/93 ze dne 20. 5. 1993 právní před- chůdce žalobce poskytl prvé žalované střednědobý úvěr ve výši 570 000,– Kč. Úvěr byl zajištěn smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kde jako ručitel vystupuje druhý žalovaný. Prvá žalovaná nesplnila podmínky úvěrové smlouvy a po odstoupení žalobce od úvěrové smlouvy činí její závazek vůči ža- lobci spočívající v nesplacených splátkách, úrocích a debetním zůstatku běžné- ho účtu celkem 658 422,– Kč a tento nebyl uhrazen ani po upomínce. Soud pr- vého stupně provedl důkaz smlouvou o úvěru č. 500364/93 ze dne 20. 5. 1993 a smlouvou o zástavním právu k nemovitostem ze dne 10. 5. 1993. Na základě těchto důkazů a shodného tvrzení žalobce a prvé žalované o odstoupení žalob- ce od úvěrové smlouvy ke dni 31. 12. 1994 a výši dluhu pak shledal žalobu vůči prvé žalované důvodnou. Ve vztahu k druhému žalovanému vycházel ze zjiště- ní, že tento se smluvně zavázal pro případ, že prvá žalovaná neuhradí ani po vý-

zvě pohledávku z titulu úvěrové smlouvy, uhradit celou pohledávku za ni. Dospěl k závěru, že vznikl ručitelský závazek druhého žalovaného, avšak se zánikem úvěrové smlouvy v důsledku odstoupení od této smlouvy zaniklo i ručení závaz- ku z úvěrové smlouvy. Proto ve vztahu k druhému žalovanému žalobu zamítl. Odvolací soud závěry soudu prvého stupně o zániku ručení nesdílí.

Po částečném doplnění dokazování odvolací soud poněkud odchylně zjišťuje skutkový stav věci ve vztahu k druhému žalovanému. Žalovaný dle znění jím uzavřené smlouvy převzal ručení za závazek prvé žalované vůči odpůrci, a to za dluh na úvěrovém účtě ve výši 570 000,– Kč s příslušenstvím. Ze shodných tvr- zení žalobce a prvé žalované (tedy věřitele a dlužníka) je prokázáno, že dluh pr- vé žalované v zažalované výši nebyl uhrazen.

Podle ustanovení § 303 ObchZ., kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem. Podle ustanovení § 306 odst. 1 ObchZ. věřitel je oprávněn domáhat se splnění zá- vazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přimě- xxxx době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Podle ustanovení § 311 odst. 1 ObchZ., ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje.

Podle ustanovení § 349 ObchZ. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.

Podle ustanovení § 506 ObchZ. je-li dlužník (z úvěrové smlouvy) v prodlení s vrácením více než dvou splátek, nebo jedné splátky po dobu delší než tři mě- síce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky.

Předmětem sporu zůstává otázka, zda odstoupením věřitele od smlouvy o úvěru dochází k zániku jeho pohledávky zajištěné ručením.

Podle názoru odvolacího soudu je třeba přisvědčit odvolací argumentaci ža- lobce, že ze smlouvy o úvěru vzniká dlužníkovi povinnost vrátit poskytnuté pe- něžní prostředky a zaplatit úroky. (Ručením je zajištěna pohledávka věřitele, tzn. právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zaplacení úroků.) Tato pohledávka odstoupením od smlouvy nezaniká, pouze se mění podmínky, za nichž je dlužník povinen věřitelovu pohledávku uspokojit (nastává splatnost celé pohledávky). Jestliže tedy odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká po- hledávka věřitele vůči dlužníkovi, nezaniká ani akcesorický závazek ručitele. Ostatně v konkrétním případě ze samotného ručitelského prohlášení druhého žalovaného, které je obsaženo v tzv. Smlouvě o zástavním právu, je naprosto zřejmé, že se zavázal uspokojit věřitele, jestliže prvá žalovaná (dlužník) neu- hradí pohledávku na úvěrovém účtě vedeném žalobcem z titulu poskytnutého úvěru. Takováto situace nastala a žaloba vůči druhému žalovanému je proto dů- vodná.

Jelikož soud prvého stupně zaujal odlišný právní názor a rozhodl nesprávně, odvolací soud podle ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený výrok roz- sudku tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Pokud jde o výrok o nákladech řízení, tento se opírá o ustanovení § 224 odst. 1

o. s. ř. a § 142 a násl. o. s. ř. Xxxxxxx měl sice ve věci úspěch i vůči 2. žalované- mu, ten však doložil, že jeho sociální poměry odůvodňují mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci, když jeho měsíční výdělek činí 8 000,– Kč hrubé- ho a vyživovací povinnost má celkem k pěti dětem, z toho čtyři jsou nezletilé.

Rozhodnutí zaslal XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxx, advokát v Brně. Právní věta re- dakce. Odůvodnění upraveno pro publikační účely. ■

K otázce identifikace budovy, která nemá vlastní číslo popisné

Jestliže se žalobce domáhá vyklizení budovy, která nemá vlastní číslo popisné a není samostatně zapsána v katastru nemovitostí, stačí pro její identifikaci v žalobě uvést, v které části pozemku parcelního čísla, uvede- ného v žalobě s konkrétní specifikací, se nemovitost nachází.

Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 9. 1998, sp. zn. 15 Co 532/98–44 Citovaným usnesením Městský soud jako soud odvolací zrušil usnesení ob-

vodního soudu pro Prahu 4 z 4. 8. 1998 sp. zn. C 174/96–37 ve věci o vyklizení nemovitosti a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhá, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizenou mu odevzdat budovu bývalých stájí v levé části pozemku č., které v žalobě uvedl, v Praze 4 - Krči, ve směru od ulice X. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud prvního stupně vázán právním názorem, který vyslovil odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 31. 10. 1997 č. j. 51 Co 405/97–28, vyzval podle § 43 odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 8. 7. 1997 žalobce, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy doplnil žalobu o skutková tvrzení, o něž opírá svůj ná- rok o dostatečně určitý, přesný a srozumitelný žalobní petit a skutečnosti v ta- kovém rozsahu, který by vylučoval možnost záměny s jiným skutkem. Žalobce byl zároveň upozorněn, že nedoplní-li žalobu v uvedené lhůtě, bude řízení za- staveno.

Žalobce na výzvu reagoval tím, že doplnil žalobu o skutková tvrzení, nikoliv však o další přesnější specifikaci sporné nemovitosti.

Soud prvního stupně napadeným usnesením řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavil s odůvodněním, že žaloba nadále trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat, jelikož neobsahuje dostatečně určitý, přesný a jasný žalobní petit. Zároveň rozhodl, že žalobce je podle § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 1 750,– Kč za právní zastoupení.

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, v němž namítal, že žaloba je v označení sporné nemovitosti zcela konkrétní, neboť na uvedeném pozemku na levé straně ve směru z ulice X. se žádná jiná stavba než budova bývalých stájí nenachází. Vzhledem k tomu, že žaloba je dostatečně jasná a určitá a splňuje i ostatní náležitosti, navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.

Odvolání je důvodné.

Žaloba je způsobilá k věcnému projednání, pokud splňuje náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř., zejména musí být jasná a určitá. Pokud se jedná o vykli- zení nemovitosti, musí být nemovitost specifikována tak, aby nemohla být zamě- nitelná s jinou nemovitostí a aby žalobní petit byl vykonatelný. Odvolatel v souze- ném případě namítá, že v levé části označeného pozemku se jiná stavba nena- chází. Vzhledem k tomu, že se jedná zřejmě o nemovitost, která není samostat- ně zapsána v katastru nemovitostí a nemá vlastní číslo popisné, není dle názoru odvolacího soudu její další bližší specifikace možná a žalobní petit je možno po- kládat za dostatečně jasný, určitý a tedy i rozhodnutí o něm za vykonatelné.

Žaloba tedy splňuje náležitosti uvedené v § 79 odst. 1, 2 o. s. ř. a je způsobilá k věcnému projednání. Odvolací soud proto podle § 221 odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 2 o. s. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozhodnutí zaslal JUDr. PhDr. Xxxxxxx Xxxxxxx, advokát v Praze. Právní vě- ta redakce. Odůvodnění upraveno pro publikační účely. ■

Pobyt cizinců v České republice – zrušení ust. § 14 odst. 1 písm. f) a odst. 4 zák. č. 193/1992 Sb. nálezem Ústavního soudu

Nálezem Ústavního soudu z 26. 5. 1998, který byl otištěn v částce 55 pod č. 160/1998 Sb. zák., bylo zrušeno ust. § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 193/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské federativní republiky a dále ust. § 14 odst. 4 téhož zákona, prvé dnem 13. 5. 1998, druhé dnem

vyhlášení ve Sb. zákonů, tj. dnem 13. 7. 1998

Ke zrušení citovaných ustanovení došlo na základě ústavní stížnosti stěžova- telky proti pravomocnému rozhodnutí Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby

cizinecké a pohraniční policie, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí Policie ČR, odd. cizinecké policie v Klatovech. Tímto roz- hodnutím byl stěžovatelce zakázán pobyt na území ČR a byla jí uložena povin- nost opustit území ČR s poučením, že odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá od- kladný účinek.

Podle ust. § 14 odst. 1 písm. f) cit. zák. cizinci může být zakázán pobyt na území ČR nejméně na jeden rok, jestliže porušil povinnost stanovenou tímto zá- konem nebo jiným obecně závazným právním předpisem. Toto ustanovení zru- šil Ústavní soud ČR z toho důvodu, že je značně obecné a nevylučuje možnost svévole. Z ústavního principu úcty k právům a svobodám člověka a občana – kte- rý je rovněž nezbytným prvkem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy – vyplývá nutnost, aby ve věcech tak zásadních zásahů do základních práv a svobod fyzických osob, jakým rozhodování o zákazu pobytu nesporně je, byla již sama zákonná úprava dostatečně přesná a vyjadřující předvídatelné ná- sledky chování fyzické osoby. Ústavní soud dospěl k závěru, že cit. ust. je v roz- poru s čl. 1 Ústavy a s čl. 14 odst. 1 Listiny v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Podle § 14 odst. 4 cit. zák. odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu nemá odkladný účinek. Podle názoru Ústavního soudu odvolání proti rozhodnutí o zá- kazu pobytu, není-li mu přiznán odkladný účinek, prakticky přítomnost toho, ko- mu byl zakázán pobyt, vylučuje, neboť odvolací řízení se zpravidla koná až poté, co taková osoba musela území ČR opustit. Tím je rovněž znemožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, popř. navrhovat i důkazy další. Tato osoba má vůči státu v řízení nerovné postavení, což porušuje jednu ze základních pod- mínek spravedlivého procesu – princip rovnosti zbraní. Napadené ustanovení je proto v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny.

Naproti tomu Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti, pokud se stěžovatel- ka domáhala zrušení § 15 odst. 2) cit. zák., podle něhož cizinci, kterému byl za- kázán pobyt na území ČR, se může určit k vycestování do zahraničí přiměřená, nejdéle však 30denní lhůta. Podle názoru Ústavního soudu toto ustanovení není protiústavní a je srovnatelné co do zásady s obdobnými ustanoveními i v někte- rých jiných právních řádech. ■

Otiskujeme podstatnou část dopisu, který zaslal redakci Xxx. Xxx Xxxxxxx, ad- vokátní koncipient v Jičíně, v němž upozorňuje na významnou změnu stano- viska v otázce zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v pří- padech, kdy stěžovatel je sám advokát.

Podle nynější aplikační praxe Ústavního soudu je třeba, aby i advokát, jako stěžovatel, byl sám zastoupen jiným advokátem v řízení před Ústavním soudem.

Děje se tak na základě stanoviska pléna publikovaného ve Sbírce rozhodnutí ÚS Pl. ÚS–st.1/96, kdy bylo rozhodnuto odlišně od dosavadní praxe, která vyplýva- la z právního názoru III. senátu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 89/94.

V původním senátním rozhodnutí bylo konstatováno, že není třeba, aby byl advokát jako stěžovatel před Ústavním soudem ČR zastoupen jiným ad- vokátem, protože je reprezentován zákonem předepsaným způsobem. To- to stanovisko bylo publikováno v Bulletinu advokacie č. 3/1995. V tomto případě dovodil ÚS svůj právní názor z toho, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, ale je tře- ba zákon vykládat v kontextu jeho smyslu a účelu. Uznal, že postavení advoká- ta a jeho odbornost postačují, aby mohl před ÚS vystupovat bez zastoupení ji- ným advokátem. Tento právní názor byl změněn výše uvedeným stanoviskem pléna ÚS takto: „Smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/

/1993 Sb., o Ústavním soudu, je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenci- ace vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez dife- renciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kva- lifikace účastníků nebo vedlejších účastníků.“

Odůvodnění usnesení se opírá zejména o tyto argumenty:

1) V řízení před ÚS je třeba, aby byla zachována vyšší míra objektivity účast- níků řízení. K tomu dochází právě tím, že se advokát na věci zúčastněný nechá zastoupit jiným advokátem, který na věci neparticipuje a je osvobozen od sub- jektivního nazírání na věc samou.

2) Ačkoli § 63 zákona č. 198/1993 Sb. umožňuje přiměřené použití o. s. ř., zá- kon sám tuto problematiku řeší a jde tudíž o speciální ustanovení úpravu v o. s. ř. vylučující.

3) Z hlediska rozdílné obligatornosti zastoupení osoby s právnickým vzdělá- ním v civilním a trestním řízení je ÚS toho názoru, že řízení před ním nelze pod- řadit ani pod jeden typ řízení. Zde ÚS naráží na to, že není možné v řízení před ním pro oblast civilního procesu zastoupení nevyžadovat a pro oblast trestní po- vinné zastoupení vyžadovat, neboť řízení před ním je univerzální.

Smyslem tohoto dopisu není polemizovat s rozhodnutím ÚS, ale pouze upozor- nit odbornou veřejnost na nutnost nechat se zastoupit advokátem ve smyslu

§ 30 zák. č. 192/1993 i v těch případech, kdy je stěžovatel sám advokátem. Z mých zkušeností musím konstatovat, že praxe se již s tímto problémem do-

kázala vypořádat a advokáti se sami jako stěžovatelé věnují sepisu svých stíž- ností a opatřují si pouze plné moci svých kolegů, aby jejich podání netrpělo va- dou spočívající v nedostatku zastoupení. Je totiž stavovskou ctí kvalitně vypra- covat ústavní stížnost a v řízení před ÚS uspět. ■

Z ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY

1) Informace o schůzi představenstva ČAK konané ve dnech 12. – 13. 4. 1999

V pořadí 26. schůze představenstva ČAK se konala ve dnech 12. – 13. 4.

1999 v Praze.

První den schůze byl věnován řízením o pozastavení výkonu advokacie a po- zastavení výkonu praxe advokátního koncipienta.

Úterní zasedání započalo kontrolou zápisu z minulé schůze představenstva a zprávou o činnosti předsedy a členů představenstva. Následovaly pak tyto bo- dy programu:

Příprava sněmu v r. 1999. Xx. Xxxxxx a další členové představenstva refe- rovali o průběhu regionálních setkání advokátů. Dr. Xxxxxx poté informoval o pří- pravném předběžném programu sněmu a o snížení rozpočtu. Po diskusi před- stavenstvo vzalo na vědomí informace o regionálních setkáních a rozhodnutí o případném příspěvku na ples odložilo na příští schůzi.

Povinné zastoupení advokátem, výpomoc s procesními náklady účast- níků. Představenstvo vzalo na vědomí informaci Xx. Xxxxxxx o stavu projedná- ní novely zákona o advokacii. Uložilo poté Xx. Xxxxxxxxx, Dr. Račokovi a Dr. Pa- pežovi účastnit se jednání ústavněprávního výboru a výborů poslanecké sně- movny Parlamentu ČR, Xx. Xxxxxxxxx pak informovat ministra spravedlnosti o návrhu předchozího souhlasu ministra spravedlnosti k trestnímu stíhání advo- káta.

Novela tr. ř., o. s. ř., související výpomoc s procesními náklady, reforma justice. Po informaci Xx. Xxxxxxx o stavu věci a diskusi bylo rozhodnuto, že v Hospodářských novinách bude uveřejněn článek obsahující všeobecné upo- zornění na obtíže justiční reformy včetně tr. ř. a o. s. ř. Článek připraví Dr. Čer- mák. Představenstvo dále uspořádá tři semináře – k problematice tr. ř. (Dr. Man- dák), o. s. ř. a výpomoc s procesními náklady (Xx. Xxxxxx) a obecně k reformě justice (Dr. Balík).

Advokátní tarif. Dr. Račokovi a Dr. Papežovi bylo uloženo zjistit stav prací na advokátním tarifu i stanovisko legislativního odboru MS ČR k otázce DPH.

Doporučení Rady Evropy o svobodě výkonu profese advokáta. Dr. Čer- mák odkázal na písemný návrh doporučení. Xx. Xxxxxxxx sdělila, že materiál je připravován po dobu dvou let Radou Evropy k zefektivnění justičního procesu. Dr. Xxxxx navrhl, aby materiál byl využíván pro argumentaci Xxxxxx ještě před je-