Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ve své práci s názvem Společenská smlouva v 17. – 00.xx. a ve 00.xx. (srovnání) se zaměřím na představení nejvýznamnějších přirozenoprávních koncepcí jednak v době jejich vzniku v období 17. a 18. století, a dále pak v době jejího oživení v období 20. století. V závěru práce se pokusím o srovnání pojetí společenské smlouvy v těchto dvou různých obdobích.

V první části práce se na začátku krátce zmíníme o společenských podmínkách a událostech, na jejichž pozadí vznikly první koncepce teorie společenské smlouvy, následně se budeme zabývat konkrétními koncepcemi tohoto období. První představenou významnou společensko-smluvní koncepcí bude teorie společenské smlouvy v podání anglického filozofa Xxxxxxx Xxxxxxx. Ve stručnosti se podíváme na jeho život a události, kterými byl ve svém myšlení nejvíce ovlivněn, poté se budeme detailněji zabývat jeho pojetím společenské smlouvy – tím, co jí předcházelo až ke státu, jakožto výsledku této smlouvy. Podobně jako v případě Xxxxxxx a jeho myšlení budeme postupovat v představení dalších dvou významných koncepcí teorie společenské smlouvy v jejím počátku, a to v podání Xxxxx Xxxxx a Xxxx-Xxxxxxxx Xxxxxxxxx.

V úvodu druhé části práce se v krátkosti podíváme na historický kontext oživení přirozenoprávní teorie, načež se blíže seznámíme s Xxxxxx Xxxxxxx, americkým filozofem, jehož myšlení významně přispělo k oživení této teorie a k reformaci politické filozofie vůbec. Poté si představíme Xxxxxxx Xxxxxxxx, filozofa významného v oblasti lidských práv, budeme se zabývat zejména jeho kritikou Xxxxxxxxxx úvah.

Ve třetí části práce si shrneme body, které jsou pro jednotlivé koncepce nejpodstatnější, zaměříme se na podobnosti a odlišnosti mezi nimi a pokusíme se o celkové srovnání představených koncepcí.

Závěr práce předloží krátké shrnutí těch nejdůležitějších poznatků, která tato práce přinesla.

2. Historické pozadí vzniku prvních koncepcí teorie společenské smlouvy

2.1 Společenské změny v Anglii 17. století

S prvním uceleným konceptem společenské smlouvy1 se poprvé setkáváme v 17. století, období, kdy se Anglie začala zbavovat své někdejší zaostalosti a nabývat významu světové velmoci. Vydala se cestou kapitalistického rozvoje, který se stal silným impulsem pro rozvoj mnoha věd. V této změněné společenské atmosféře byly strnulé formy středověkého scholastického myšlení stále více pociťovány jako něco nepatřičného, co překáží celkovému rozmachu. Vznikaly různé snahy o destruování omylů, nepravd, předsudků a falešného vědomí.2

V Anglii populární deismus3 a ztráta autority církve vedly k hledání odpovědí na otázku po původu autority, podstaty státu a státní moci. Hledání podmínek legitimity státní moci a její uspořádání tak, aby byl zajištěn mír ve státě, bylo to, co v tehdejší době zaměstnávalo myslitele v oblasti politické filozofie, kterými byli Xxxx Xxxxx či Xxxxxx Xxxxxx.

2.2 Období válek v Anglii

17. století bylo v Anglii obdobím plným politických konfliktů, náboženských válek a válek občanských.

Historickou událostí, která v utváření konceptu společenské smlouvy v 17. století ovlivnila především Xxxxxxx Xxxxxxx, byla občanská válka v Anglii (1642- 1651). V této válce stáli proti sobě roajalisté (přezdívaní „kavalíři“) s parlamentaristy (známými jako „kulatohlavci“), tedy zastánci upřednostňující jako společenské uspořádání monarchii, proti těm, kteří uznávali parlamentní formu vlády. Válka vedla ve vítězství parlamentu nad monarchií, načež se Anglie roku 1649 stala republikou.

Xxxxxx byl zastáncem monarchie a před vypuknutím této občanské války se snažil lidem ukázat, jak lze v Anglii žít bez občanských válek, a to za neomezené

1 „Pod pojmem společenská smlouva je třeba si představit fiktivní koncept, který pomáhá vyložit a zdůvodnit jisté uspořádání společenských vztahů, dohodu mezi autonomními, svobodnými a rovnými individui, která se zřeknou části svých soukromých práv ve prospěch jimi zřízené či legitimované suverénní moci tak, aby byla trvale zajištěna práva obecně žádoucí.“ Kolektiv autorů: Filosofický slovník. Olomouc: Olomouc, 1998, s. 371.

2 Xxxxxxx, I.: Nástin dějin evropského myšlení (od Xxxxxxx x Xxxxxxxxxxx). Praha – Litomyšl: Paseka, 2002, s. 262.

3 „Filozofické koncepce náboženství, jež pro jeho legitimaci připouštějí pouze rozumové, nikoli nadpřirozené (např. zjevení) důvody.“ Kolektiv autorů: Filosofický slovník , s. 80.

královské moci. Po vypuknutí občanské války v Anglii se uchýlil do Francie, jejíž vláda ho ovlivnila v dalších úvahách o politické moci. Později již netrval na neomezené královské moci, nicméně na absolutní nadřazenosti státní moci jako takové trvat nepřestal.

2.3 18. století – doba osvícenství

Zatímco v 17. století docházelo k počátečním změnám ve způsobu tehdejšího myšlení, 18. století představovalo přímo převrat. Bylo dobou osvícenství - směru, jenž znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení, Anglii a Francii, tedy země významné z hlediska prvních koncepcí teorie společenské smlouvy, nevyjímaje.

Osvícenství odmítá religiozitu baroka, proti zbožnosti staví především racionalismus a humanismus, je silně ovlivněno vědou tehdejší doby, ale zároveň se částečně vrací k antice. Do popředí se dostávají pojmy jako právo, rozum, člověk a vzdělanost, na svět přicházejí nové pojmy jako občan a občanská společnost, lidská práva či přirozené právo (Xxxx-Xxxxxxx Xxxxxxxx), se kterým se současně vyvíjí i teorie společenské smlouvy.

V této době prudce vzrostl zájem o vzdělání, především u měšťanstva, které se začalo více angažovat ve veřejném životě, což ve své podstatě vyústilo ve Velkou francouzskou revoluci.

2.4 Velká francouzská revoluce

Velká francouzská revoluce je obdobím dějin Francie v letech 1789 až 1799 a je považována za přelom v evropských dějinách. Pro demokracii a spravedlnost byla klíčovou událostí. Cílem Francouzské revoluce bylo zrušit panovnický absolutismus za účelem vytvoření občanské demokratické společnosti, ve které bude panovat rovnoprávnost.

Roku 1789 byla sepsána Deklarace práv člověka a občana jakožto základ ústavy. Kromě zrušení dělení společnosti na tři základní stavy (šlechtu, církev, poddané) deklarovala rovnost všech lidí před zákonem, svobodu slova a náboženství. Nová ústava ve Francii byla tehdy nejdemokratičtější ústavou Evropy.4 Revoluce ve Francii vytvořila

4 O něco dříve – roku 1776 – bylo v USA sepsáno Prohlášení nezávislosti, jež bylo vyústěním bojů mezi severoamerickými koloniemi a Velkou Británií. O převážnou většinu sepsání tohoto prohlášení se zasadil Xxxxxx Xxxxxxxxx, který vyšel ze zásad přirozenoprávní filozofie a představil základní politické principy republikánské ideologie. Po 150 letech se tak kolonie Britské Ameriky změnily ve svazek svobodných států.

první moderní občanskou společnost a nastolila nový společenský systém, základem legitimity vlády se stala suverenita lidu.

3. Teorie společenské smlouvy v 17. – 18. století

3.1 Absolutistická politická filozofie Xxxxxxx Xxxxxxx

Významným novověkým filozofem, který se důkladněji zabýval teorií společenské smlouvy a detailně ji popsal, byl anglický filozof Xxxxxx Xxxxxx (1588- 1679).

Xxxxxx absolvoval univerzitu v Oxfordu, poté vstoupil do služeb šlechtické rodiny Xxxxxxxxxx, u kterých působil jako učitel a tajemník. Tento jeho vztah ke šlechtické rodině měl pro jeho život osudový význam: jednak mu zjednal přístup do politických a intelektuálních kruhů v Anglii, ale i v Evropě, ale také vedl k jeho angažovanosti ve prospěch roajalistické strany, v důsledku níž musel ze země uprchnout. Utekl do Paříže, kde žil v exilu 11 let. Po svém návratu do Anglie byl pod ochranou Xxxxxxx Xxxxxxxxx – lorda protektora.

Prvním Xxxxxxxxxx politicky laděným dílem byly Základy práva přirozeného a politického (první část tvoří slavné pojednání O lidské přirozenosti) z roku 1640, významným dílem byla o dva roky později trilogie Elementy filosofie, jejíž nejpodstatnější část z hlediska politické filozofie tvoří O občanu, stěžejním Xxxxxxxxxx dílem v oblasti teorie společenské smlouvy je Leviathan z roku 1651. Pro název díla si Xxxxxx zvolil biblickou mořskou nestvůru, která mu symbolizuje společnost, přesněji stát (v knize Jóbově: „zvíře, jemuž se žádné jiné nevyrovná“). Název díla sám o sobě vypovídá o tom, že jeho teorie má k liberalismu daleko, jejím účelem totiž bylo zdůvodnit panovnický absolutismus.

Při psaní těchto děl byl Xxxxxx ovlivněn především dobou, ve které žil, době, která byla poznamenána konflikty, náboženskými nepokoji a občanskou válkou. Tyto okolnosti ho vedly k úvahám o podmínkách, které jsou nutné pro zajištění stability a života v míru. Východisko z válečného stavu spatřuje v ustavení svrchované absolutní moci, a to formou společenské smlouvy, která zároveň umožní fungování takové moci.

3.1.1 Stav přírodní – válka všech proti všem5

Přestože se lidé na první pohled liší, a to zejména tělesně, považuje Xxxxxx lidi

5 Bellum omnium contra omnes; war of every man against every man.

v podstatě za stejné a sobě rovné: „lidé si jsou od přírody rovni“6, a to nejen po stránce fyzické, ale i rozumové – prozíravost podle něho není totiž nic jiného než zkušenost, tedy schopnost získaná, kterou nabýváme, když se něčím zabýváme. Z této rovnosti se ovšem zároveň rodí i nepřátelství, a to pokud po stejné věci, kterou může získat jen jeden, touží více lidí. A tak z rovnosti vzniká vzájemná nedůvěra – nedůvěra v ostatní, kteří se můžou postavit proti nám, ať už sami nebo společnými silami, nedůvěra, ze které se rodí válka.

Dalšími příčinami lidských sporů, jež plynou z lidské přirozenosti, jsou vzájemná soupeřivost a touha po slávě. Za stavu plného nedůvěřivosti, soupeření a touhy po slávě, bez společné politické moci, která by lidi udržovala v bázni, jde podle Xxxxxxx o válku všech proti všem. Každý je každému nepřítelem, člověk je člověku vlkem.7 Tento stav, Hobbesem nazývaný stav přírodní, v němž vládne absolutní svoboda a egoismus, není uspokojivý pro nikoho, dokonce ani pro ty nejsilnější, které může časem oslabit nemoc či samotné stáří. V přírodním stavu tak žijí lidé se strachem o svůj život, jsou osamělí a jejich život je ubohý.

Důsledkem takového stavu je mimo jiné i to, že nic v něm nelze označit za nespravedlivé. Pojmy jako spravedlnost, nespravedlnost, právo či křivda zde totiž nemají své místo – v takovém světě není nic spravedlivé, ani nespravedlivé: „tam, kde není obecná moc, není zákon, a kde není zákon, není ani nespravedlnost.“8 Spravedlnost a nespravedlnost nejsou totiž vlastnosti ducha, ani vlastnosti lidského těla, nýbrž vlastnosti, které platí až na úrovni společnosti.

3.1.2 Přirozené právo a přirozený zákon

„Přirozené právo (ius naturale) je „svoboda každého člověka uplatňovat svou moc, jak sám chce, k zachování své vlastní přirozenosti, to znamená svého vlastního života …“9; což ve svém důsledku znamená, že člověk má ve jménu zachování svého vlastního života právo na všechno – může užívat a vlastnit vše, co sám chce. Takové právo tedy dovoluje vše.

Naproti tomu přirozený zákon (lex naturalis) je „obecné pravidlo objevené rozumem, které člověku zakazuje dělat to, co ničí jeho život nebo ho zbavuje prostředků nezbytných k jeho zachování, a opomíjet to, pomocí čeho – jak věří – by se mohl

6 Xxxxxx, T.: Leviathan aneb látka, forma a moc státu církevního a politického. Přeložil Xxxxx Xxxxx. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 87.

7 Tamtéž, s. 162.

8 Tamtéž, s. 90.

9 Tamtéž, s. 91.

nejlépe zachovat.“10 Existují dva základní přirozené zákony. Tím prvním je vyhledávání a zachovávání míru, lze-li ho dosáhnout, pokud to možné není, je třeba se bránit, přičemž na svou obranu lze užít jakýchkoli prostředkům, tedy užít svého přirozeného práva. Z prvního přirozeného zákona lze pak odvodit druhý, který říká, že „každý má být ochoten, jsou-li ovšem zároveň ochotni všichni ostatní, vzdát se dle svého úsudku práva na vše a spokojit se s takovou svobodou se zřetelem k ostatním, jakou by on sám poskytl jiným se zřetelem k sobě.“11 Jinými slovy, dokud si někdo nechává právo na vše, zůstává vůči ostatním ve stavu válečném, a bylo by tedy nesmyslné vzdávat se svého přirozeného práva, pokud by tak neučinili ostatní. Z druhého zákona je pak odvozen zákon třetí, kterým je plnění sjednaných úmluv. Bez tohoto zákona není spravedlnosti, jelikož tam, kde není smlouva, nemůže být nic nespravedlivé – vše je dovoleno a stav války trvá.

Jak je z výše uvedeného patrné, Xxxxxx rozlišuje právo a zákon. Zatímco právo je svoboda jednat či se jednání zdržet, zákon zavazuje k jednomu z nich.

3.1.3 Společenská smlouva a stát

Jediným východiskem z válečného stavu je uzavření smlouvy, prostřednictvím které si lidé navzájem postupují svá práva za účelem zajištění života. „Postupují-li si lidé svá práva navzájem, říká se tomu smlouva.“12 Člověk se některých svých práv vzdává a jiná odevzdává ve prospěch druhých, vždy však z vlastní vůle, proto své rozhodnutí nemůže již nikdy zrušit. Smlouvu tedy nelze svévolně zrušit, a v souladu se třetím přirozeným zákonem by lidé měli sjednané smlouvy vykonávat. Jak ale říká Xxxxxx „smlouvy bez meče nejsou než holá slova“13, proto je zapotřebí určité donucovací moci.

Zákony totiž samy o sobě nedávají jistotu, že budou dodržovány – v lidské přirozenosti je porušování zákonů, a to kdykoli lidé vidí, že jejich porušení přinese větší dobro či menší zlo, než jejich dodržení. Tedy k tomu, aby byly přirozené zákony dodržovány, je třeba ustanovit nějakou veřejnou moc, tedy stát, který bude dodržování přirozených zákonů trvale vyžadovat, dohlížet na ně a trestat jejich porušování.

Tedy důvodem, proč lidé zakládají stát (commonwealth)14, je snaha vymanit se ze stavu války, stavu, který trvá, pokud neexistuje žádná společná moc, která by

10 Tamtéž, s. 91.

11 Tamtéž, s. 167.

12 Tamtéž, s. 169.

13 Tamtéž, s. 201.

14 Latinsky civitas.

zajišťovala dodržování zákonů. Zákonů, kterých je třeba, aby existovala nějaká spravedlnost, aby lidé mohli žít spokojenější život. Cílem státu je tedy vlastní bezpečí jeho občanů – jedině stát umožňuje mír a právně chráněné vlastnictví lidí.

3.1.4 Hobbesův stát Leviathan

Stát je množství lidí, jež je sjednocené v jednu osobu či jedno shromáždění, které, či kterému, svěří lidé veškerou svou moc a sílu.15 Stejně tak, jak tato jedna osoba přemění všechny vůle ve vůli jedinou, které jsou všechny vůle podřízeny, jsou úsudky všech těchto lidí podřízeny jejímu úsudku. Tuto skutečnou jednotu v jedné osobě nazývá Xxxxxx „Leviathan“, právě jemu vděčíme za mír a ochranu.

Takovou osobu, které je svěřena veškerá moc, nazývá Xxxxxx suverénem, jenž disponuje absolutní mocí, ostatní jsou poddaní. Suverénní moci lze dosáhnout buď přirozenou silou, anebo vzájemnou dohodou lidí. V případě vzájemné dohody lidí vzniká stát ustavením, v případě prvním se jedná o stát vzniklý nabytím.

Suverén – panovník je tím, kdo stanovuje pravidla, tím, kdo má právo soudit a rozhodovat spory, tím, kdo trestá. Co panovník nemůže žádat, je něčí smrt či poškození jeho života, pokud ovšem jeho čin neohrožoval účel, pro který vznikl samotný stát. Právo odporu proti ohrožení svého života je totiž jedním z práv, kterých se nemůže nikdo vzdát, ani převést je na někoho jiného, tedy ani na panovníka.

Bez panovníkova souhlasu nemůže být jeho moc převedena na nikoho jiného, svou moc nemůže ani pozbýt, jeho moc je nedělitelná. Panovník může být svržen jen je- li stát dobyt, nicméně poté je nahrazen panovníkem jiným, taktéž suverénním, a tak absolutní stát a režim v něm zůstanou beze změny.

3.1.5 Tři různé formy státu

V závislosti na tom, kolik lidí je nositeli moci, rozlišuje Xxxxxx tři různé formy státu. Pokud je nositelem moci jedna osoba, jedná se o monarchii, pokud je nositelem moci shromáždění, sestávající se pouze z některých lidí, jedná se o aristokracii, v případě, kdy suverenitu má shromáždění všech, tak se jedná o demokracii. Jiné druhy vlád Xxxxxx neuznává, v případě tyranie, oligarchie a anarchie hovoří o týchž třech vládách, jenže neoblíbených16.

15 Stát je „jedna osoba, jejíž vůle smlouvou mnoha lidí má být přijímána za vůli jich všech, takže může užívat veškeré moci a prostředků každého jednotlivce k udržení míru a ke společné obraně.“ Xxxxxx, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu). Přeložil Xxxxx Xxxx. Česká Akademie Xxxxxxxxx Xxxxxx pro vědy, slovesnost a umění, 1909, s. 71.

16 Xxxxxx, T.: Leviathan aneb látka, forma a moc státu církevního a politického, s. 130.

Xxxxxx pokládal za nejlepší formu státu monarchii, protože v takovém politickém zřízení mají soukromý zájem panovníka a zájem veřejný k sobě nejblíže, resp. jsou si totožné, což nejvíce napomáhá zachování míru a bezpečnosti lidu. Naopak velkou slabinou monarchie je, že panovník může jednat nespravedlivě, může porušovat práva, a to čistě ve svém vlastním zájmu. Tento nedostatek Xxxxxx ovšem nijak neřeší a poukazuje na to, že totéž se může přihodit i tam, kde je moc v rukou shromáždění.

3.1.6 Shrnutí Xxxxxxxxxxx myšlenek o politické moci

Přirozený stav je podle Xxxxxxx válkou všech proti všem, je to stav, v němž není žádných zákonů, lidé si dělají, co chtějí. Pokud lidé chtějí žít v míru, musí opustit tento stav – musí se vzdát některých svých práv a přijmout určité závazky v podobě zákonů. Společenská smlouva podle Xxxxxxx tkví v tom, že se lidé dobrovolně vzdají některých svých práv za podmínky, že tak učiní i všichni ostatní v dané společnosti.

Společenská smlouva je smlouvou mezi lidmi, nikoliv smlouvou s panovníkem, ten je až výsledkem smlouvy. Většinou (lidí) je zvolena osoba (či shromáždění osob), která (které) bude prosazovat podmínky stanovené společenskou smlouvou. Tímto způsobem je zvolen suverén, který má v rukou veškerou státní moc. Ti, kteří s původní smlouvou nesouhlasí, se musí podrobit většině, jinak mohou být většinou po právu zničeni. Nesouhlas není možný ani v situaci, kdy je smlouva již uzavřena a poddaní chtějí vládce svrhnout. Nelze trestat nikoho, kdo má svrchovanou moc, jelikož lidé mu ji předali z vlastní vůle.

Xxxxxxxxx politická filozofie je zaměřena na popis fungování absolutistického státu s cílem zajistit stabilitu ve společnosti. Xxxxxx, který zažil občanskou válku, byl pravděpodobně motivován snahou zabránit jejímu opakování.

3.2 Individualistická sociálně-politická filozofie Xxxxx Xxxxx

3.2.1 Xxxxxx život a formování jeho názorů

Xxxx Xxxxx se narodil roku 1632 v puritánské, proti králi opozičně naladěné rodině. Vystudoval Oxfordskou univerzitu, poté medicínu a stal se lékařem.

Xxxxx prožil období anglické buržoazní revoluce, výrazně ho ovlivnila revoluce z roku 1688 a s ní spjatý nástup Xxxxxx Xxxxxxxxxx na anglický trůn.

Důležitým aspektem, který výrazně ovlivnil Xxxxxx život a myšlení, bylo setkání s lordem Xxxxxxxx, pozdějším hrabětem ze Shaftesbury. Xxxxx se přestěhoval

do jeho domu, kde působil jako vychovatel a lékař jeho syna. Pod vlivem lorda a jeho hostů se postupně formovaly Xxxxxxx názory politické a ekonomické.

Xxxxx byl v souvislosti s pozdějším pádem lorda Xxxxxxx pronásledován, strávil čtyři roky ve Francii, pět let v Holandsku, načež se roku 1688 nastálo vrátil do Anglie a díky přátelství s Xxxxxxx Xxxxxxxxx působil ve státních službách. Zemřel roku 1704.

Jeho nejvýznamnějšími díly v oblasti politické filozofie byly spisy Dopisy o toleranci (první vyšel roku 1689, druhý roku 1690, třetí roku 1692) a Dvě pojednání o vládě (1690). První pojednání o vládě je polemikou se sirem Xxxxxxxx Xxxxxxxx, resp. jeho prací Patriarcha čili přirozená moc králů z roku 1680, obsahem Druhého pojednání o vládě, které bylo vydáno i samostatně, jsou Xxxxxxx názory na společnost, člověka a stát. Polemika s X. Xxxxxxxx zde nebyla prokázána, Xxxxx tvrdil, že Xxxxxxxxx teorii společenské smlouvy neznal a jeho Leviathan nečetl.

3.2.2 Přirozený stav podle X. Xxxxx

Vymezením přirozeného stavu se Xxxxx zabývá ve Druhém pojednání o vládě. Jedná se o stav, který předchází vzniku jakékoliv politické moci. Základní charakteristikou přirozeného stavu je dokonalá svoboda jedince v řízení jeho jednání a nakládání se svým majetkem, a to v mezích přirozeného zákona. V tomto stavu panuje rovnost lidí od přirozenosti, a právě tato rovnost tvoří základ vzájemné lásky jednotlivců.

Podle Xxxxx tento svět nikdy nebyl a nebude bez řady lidí, kteří žijí v tomto přirozeném stavu. To, že máme pouze málo dokladů o existenci takového stavu vysvětluje Xxxxx tím, že vzájemná láska ihned pudila lidi ve vytváření společnosti, jež vždy předcházelo vzniku písemnictví. Proto písemné doklady o přirozeném stavu nemohly ani vzniknout a proto státy neví nic o svém vytvoření.

V přirozeném stavu není svoboda stavem libovůle. Člověk sice má nekontrolovatelnou svobodu sám nad sebou a nad svým majetkem, ale svobodu zahubit sám sebe či jinou osobu nikoliv. V přirozeném stavu vládne přirozený zákon, kterým je sám rozum, který nás učí při vzájemné rovnosti a nezávislosti nepoškozovat jeden druhého. „Všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku.“17

Tento přirozený zákon rozumu neubírá nic ze svobody člověka, ale naopak svobodu rozšiřuje, je řízením rozumně a svobodně jednajícího člověka podle jeho

17 Xxxxx, X.: Druhé pojednání o vládě. Přeložil Xxxxx Xxxx. Praha: Svoboda, 1992, s. 32.

vlastního zájmu a vždy v souladu s obecným dobrem. Samotné provádění přirozeného zákona je v rukou každého člověka, což znamená, že lidé mají právo trestat přestupky proti tomuto zákonu, mají tak moc jeden nad druhým. Přičemž mírou v trestech jim budiž jejich klidný rozum a čisté svědomí, tedy odplata úměrná danému přestupku, sloužící k výstraze a k náhradě.

Ten, kdo porušuje přirozený zákon rozumu, dává najevo, že pro něho není tento zákon závazný, řídí se jinými pravidly než je rozum a obecná slušnost, a to pravidly síly a násilí. Pokud se nejedná o omyl, je toto porušování přirozeného zákona podle Locka vyhlášením válečného stavu s ohroženým. Tímto způsobem ti, kdo porušují přirozený zákon, ohrožují přirozený stav válkou.

3.2.3 Lockova smluvní teorie

Základní nevýhodou v přirozeném stavu je, že při vzniklých sporech chybí nestranný soudce, každý je soudcem ve vlastní věci a výkon trestu není příliš objektivní. Chybí moc, která by podporovala spravedlivý rozsudek, výsledkem tudíž je, že v přirozeném stavu trvá válečný stav, kdy se jedna křivda oplácí další křivdou. Aby se lidé vyvarovali tohoto válečného stavu, vytvářejí společnosti. Tento důvod pro vytvoření společnosti, tedy únik před válkou všech proti všem, jež hrozí v přirozeném stavu, je u Locka a Hobbese stejný. U Locka je navíc dalším důvodem pro vytvoření společnosti ochrana nezcizitelných přirozených práv na život, svobodu a majetek, jež Xxxxx v souhrnu nazývá vlastnictví, a snaha lidí užívat své vlastnictví v míru a bezpečnosti.

Lidé se prostřednictvím vzájemné smlouvy spojují do společnosti, aby si její společnou silou dokázali zajistit a ochránit svá vlastnictví a stanovit stálá pravidla jednání.18 Lidé se vzdávají své výkonné moci přirozeného práva – moci konat vše, co pokládají za vhodné pro zachování sebe sama a jiných v mezích přirozeného zákona a zároveň se vzdávají moci trestat přestupky proti přirozenému zákonu, a to ve prospěch vzniku občanské společnosti, resp. svrchovaného státu. Tedy moc, kterou svým spojením lidé postupují, je pouze moc nutná k účelům, pro které se ve společnost spojují.

Ke vstupu jednotlivce do občanské společnosti je třeba jeho vlastního souhlasu, jelikož platí, že lidé jsou svobodní, nicméně po vstupu do takovéto společnosti se už člověk do přirozeného stavu sám vrátit nemůže.

3.2.4 O vlastnictví

Vlastnictví má ve Xxxxxx pojednání o vládě dvojí podobu. Jednak v širším pojetí znamená právo člověka na sebe sama – vlastnictví své vlastní osoby, další podobu na sebe vlastnictví bere ve formě hmotných statků, majetku. Podle Xxxxx vzniká lidem právo na majetek přirozeně – každý si může brát z přírody prostředky ke své obživě bez souhlasu druhých. Jelikož je práce jeho rukou jeho vlastnictvím, cokoliv si z přírody vezme a smísí se svou prací, stává se tak jeho vlastnictvím. Zároveň však stejný přirozený zákon, jenž nám vlastnictví dává, toto vlastnictví omezuje. Každý může vlastnit pouze tolik, kolik potřebuje ke svému životu a spotřebuje dříve, než se to zkazí. Cokoliv nad toto patří druhým. Podle Xxxxx by toto pravidlo pro spravedlivou velikost majetku mohlo platit i nadále, nebýt vynálezu peněz, cenné věci nepodléhající zkáze, a tiché dohody lidí, která jim dává jejich hodnotu a zároveň zavádí větší majetky a právo na ně. Tímto se lidé stali nerovnými.

3.2.5 Stát a moc ve státě

Jak jsme již výše zdůvodnili, hlavním účelem, proč se lidé spojují ve státy19 je zajištění zachování jejich vlastnictví. K tomu je třeba pevný a známý zákon, který bude uznávat většina, a dále nestranný soudce, který bude rozhodovat všechny spory za pomoci těchto zákonů. To vše v přirozeném stavu schází.

Úkolem státu je zajišťovat mír, bezpečnost a veřejné dobro společnosti. Do lidských práv, která u Locka znamenají vlastnictví – viz kapitola O vlastnictví – nesmí stát nijak zasahovat, nikomu nemůže vzít část jeho vlastnictví bez jeho vlastního souhlasu, má tedy omezenou moc, moc zákonodárnou. Ta má právo řídit, jakým způsobem má být užito síly státu pro zachování společnosti, je spojenou mocí všech členů společnosti a má právě tolik moci, kolik ony osoby měly v přirozeném stavu, než tuto svou moc státu odevzdaly. Zákonodárná moc musí vždy jednat v souladu se známými zákony a pomocí známých oprávněných soudců, svou moc nemůže žádným způsobem postoupit jiným.

Zatímco nejvyšší státní moc, moc zákonodárná, zákony dává, provádění a dozor nad dodržováním zákonů má v rukou moc výkonná. Důraz je kladen na oddělení těchto dvou typů moci, výkonná moc je podřízena zákonodárné moci, nicméně má právo ji svolávat a rozpouštět.

19 „Státem“ Xxxxx míní kterékoliv nezávislé společenství; v latině označované slovem „civitas“.

Třetí mocí, kterou Xxxxx uznává, je moc federativní, tj. moc vypovídat války a uzavírat mír, moc všech smluv se všemi mimo stát. Tuto moc Xxxxx přenechává samotnému panovníkovi, který sám je schopný provádět rychlá rozhodnutí. V souvislosti s touto mocí uznává Xxxxx několik výjimek, kdy státní moc nepodléhá stanoveným zákonům, a to v tzv. nepředvídatelných událostech. Hovoří o tzv. prerogativě, což je „moc jednat podle rozvahy pro veřejné dobro bez předpisu zákona.“20

Právo na odpor vůči ustavené moci má lid hned v několika případech. Zejména pokud dojde ke změně nejvyšší státní moci, tj. legislativy a dále pokud představitelé státní moci jednají proti důvěře, která jim byla svěřena. Tak může dojít k rozpadu státní moci, a to když je narušen účel, pro který stát vznikl. Moc připadne zpět těm, kteří ji postoupili, a ti s ní znovu naloží tak, jak budou pokládat za nejvhodnější pro zajištění svého klidu a bezpečnosti. Moc lidu vzbouřit se proti státní moci kdykoliv jedná proti důvěře, které jí byla svěřena, je podle Locka tou nejlepší ochranou proti vzpouře a nejpravděpodobnějším prostředkem, jak jí zabránit.21

3.2.6 Lidská práva

Problematika lidských práv je u Locka jedním z velkých témat, svými názory koncepci lidských práv výrazně ovlivnil. Právy člověka, do kterých zahrnuje život, svobodu a majetek, přeznamenává Xxxxx takové pozdější dokumenty, jakými jsou Deklarace nezávislosti USA22, která hovoří o právu na život, svobodu a úsilí o štěstí, Deklarace práv člověka a občana23, která vedle rovnosti hovoří o svobodě, vlastnictví, bezpečnosti či odporu proti útlaku, či Všeobecná deklarace lidských práv24, hovořící o právu člověka na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Pojetí lidských práv u Locka je značně individualistické a má řadu nedostatků. Jednotlivce staví mimo společnost, práva člověka vidí jako daná, neměnná, mající podobu nároků jedince vůči společnosti. Xxxxx nevidí a ani nemůže vidět nutnost vývoje samotných lidských práv v průběhu dějin, nevidí odlišné pojetí práv v různých třídních kodexech. Tyto nedostatky jeho myšlení jsou nejvýrazněji vidět na jeho představě spravedlivého rozdělení majetku podle práce – blíže viz kapitola O

20 Tamtéž, s. 125.

21 Tamtéž, s. 44.

22 Z roku 1776.

23 Vydaná roku 1789 Národním shromážděním na počátku Velké francouzské revoluce.

24 Přijata Valným shromážděním OSN roku 1948.

vlastnictví, kde Xxxxx nevidí omezenost plochy volné půdy, nebere v potaz populační vývoj, ani nechápe společenský charakter práce v souvislosti s rozvojem kapitalismu.

3.2.7 Xxxxx versus Xxxxxx

Xxxx Xxxxx i Xxxxxx Xxxxxx mají velmi podobné východisko, kterým je přirozený stav – stav plný nejistoty a nebezpečí. Lidé se v něm řídí přirozenými zákony, které ale samy o sobě nejsou schopny uchovat rozumný řád, a to z důvodů výše popsaných, proto je nutná společenská smlouva. Dále už se Xxxxx a Xxxxxx výrazně rozcházejí. V čem konkrétně se jejich koncepce liší, na to se blíže podíváme v samostatné kapitole Shrnutí a srovnání teorie společenské smlouvy v 17. – 18. století s teorií ve 20. století.

3.3 Racionalistická teorie přirozeného práva – Xxxx- Xxxxxxx Xxxxxxxx

3.3.1 Xxxxxxxxxx život

Xxxx-Xxxxxxx Xxxxxxxx byl významným francouzským filosofem švýcarského původu. Narodil se v Ženevě roce 1712, a jelikož mu matka záhy po porodu zemřela, žil jen s otcem. Ten ho v jeho deseti letech poslal k pastoru Xxxxxxxxxxxxx. Xxxxxxxx citově velmi strádal a postupem času se jeho nejvýraznější vlastností stala sebelítost. Vystřídal řadu zaměstnání, provázela ho řada neúspěchů a závislostí. Až vztahem se švadlenou Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx, která se stala jeho životní družkou, se jeho život stabilizoval. Na úspěch a uznání, po kterých toužil, si ovšem musel počkat až do svých devětatřiceti let, kdy se zúčastnil soutěže Dijonské akademie na téma „Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze, nebo zušlechtění mravů?“ Se svou Rozpravou o vědách a umění, kde rozvinul myšlenku, že pokrok je synonymem zkaženosti, soutěž vyhrál a stal se tak slavným.

Mezi jeho přátele patřili např. Xxxxxxxx, Xxxxxxx či Xxxx, ale pro svou nesnášenlivost a podezíravost si je později, stejně jako své blízké, znepřátelil.

Xxxxxxxx zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1778 ve Francii, deset let před vypuknutím francouzské revoluce, a je považován za jejího duchovního předchůdce. Zasloužil se o rozvoj demokratické teorie, ale i různých kolektivistických teorií.

3.3.2 Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi

Toto pojednání napsal Xxxxxxxx koncem roku 1753 a počátkem roku 1754. Jedná se o zdrcující kritiku sociálních poměrů, které tou dobou vládly v předrevoluční feudální Francii. Xxxxxxxx hledá a nachází příčiny sociální bídy v kultuře a civilizaci, právě ty podle jeho názoru činí člověka nešťastným. Pravou příčinou nerovnosti mezi lidmi, vzniku státu, různých zločinů a válek, apod. je podle něho soukromé vlastnictví. Co už objevit nemůže je, že původ soukromého vlastnictví je ve zvýšené výrobnosti a výrobních poměrech, které společně umožňují vyrábět nad vlastní potřebu a zhodnocovat cizí pracovní sílu. Xxxxxxxx vidí pouze nepřirozenost feudálního systému, jeho neudržitelnost, a cítí, že soukromé vlastnictví je příčinou společenské nerovnosti. Východisko spatřuje v návratu k přírodnímu stavu lidstva, zničení veškerých dosavadních kulturních a civilizačních vymožeností, které jsou ovšem neproveditelné. Nezbývá než druhá možnost, kterou je pesimistické východisko, které má u Xxxxxxxxx podobu v konci všech mravů a ctností, slepé poslušnosti otroků, pro které platí jediný zákon, kterým je despotova vůle.25

3.3.3 Vývoj soukromého vlastnictví a vznik společenské nerovnosti

Hlavní příčinu politické a společenské nerovnosti viděl Xxxxxxxx v soukromém vlastnictví: „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“ a našel dosti prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“26 Celé lidstvo by bylo ušetřeno velké spousty válek, zločinů a běd, kdyby onoho člověka nikdo neposlouchal a nezapomněl, že ovoce patří všem a země žádnému.

Xxxxxxxx dokázal rozlišit dva druhy nerovnosti – jednu nazývá přirozenou nebo tělesnou, jelikož je vytvořena přírodou a spočívá na rozdílnosti pohlaví, věku, apod., druhou nazývá nerovností mravní či politickou (společenskou), protože závisí na jakési úmluvě a je schválena souhlasem lidí, spočívá ve výsadách jedněch a omezení druhých.27 Xxxxxxxx dospěl k přesvědčení, že společenská nerovnost mezi lidmi neexistuje odjakživa, ale vznikla až s vývojem soukromého vlastnictví.

Prvním pocitem člověka bylo jeho bytí, první starostí člověka byla péče o jeho zachování. Pud člověka naučil využívat plody země, všechny nezbytné potřeby pro

25 Xxxxxxxx, X.: Předmluva k českému vydání. In Xxxxxxxx, X.-X.: O původu nerovnosti mezi lidmi. Přeložila Xxxxxxxxx Xxxxxxx-Xxxxxxxxxx. Praha: Svoboda, 1949, s. 6.

26 Xxxxxxxx, X.-X.: O původu nerovnosti mezi lidmi, s. 61.

27 Tamtéž, s. 27.

zachování jeho rodu. Ovšem netrvalo dlouho a objevily se první nesnáze, které člověk musel překonávat. Byl nucen vyrobit si různé nástroje, osvojit si práci s nimi, pracovat s ohněm. Začal přirozeně vnímat určité vztahy mezi odlišnými tvory, využívání jedněch tvorů jinými, začal si uvědomovat svou svrchovanost nad ostatními živočichy, což probudilo jeho pýchu. Vlivem nutnosti se začal dočasně sdružovat s jinými lidmi za účelem dosažení svého vlastního blahobytu, jediné příčiny lidského jednání. Lidé tak poprvé získali jakousi představu o vzájemných závazcích a prospěchu. Zjistili, že řada bojů je pro ně jednodušší, když se sdruží a čelí jim společně. Ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoc druhého, kdy zpozoroval, že je užitečné, aby jeden měl zásoby pro dva, zmizela rovnost a zavedlo se vlastnictví. Bylo to hutnictví a rolnictví, jejichž objev vyvolal revoluci – civilizovaly člověka a zahubily lidské pokolení. Z obdělávání půdy vzniklo její rozdělování a z poznaného vlastnictví první pravidla spravedlnosti. Poměry v tomto stavu by mohly zůstat stejné, kdyby zůstalo stejné nadání, ale jelikož tento stav nic neudržovalo, byl brzy zlomen, protože díky přirozené nerovnosti dokázal jeden vyrobit daleko více než druhý. Konkurence, soupeření a rozpor zájmů jsou prvním následkem vlastnictví a doprovodným jevem rodící se společenské nerovnosti.

První příčinu nerovnosti spatřuje tedy Xxxxxxxx jednak v majetku, jednak ve vzájemné závislosti jednoho člověka na druhém. Tato závislost se ve stavu přírodním nevyskytuje a podle jeho názoru byla způsobena až rozvojem dělby práce a vývojem civilizace.

Druhým stupněm nerovnosti mezi lidmi je pro Xxxxxxxxx vznik státu. Za vznikem státu, resp. za nabídkou společenské smlouvy, stojí bohatí lidé, kteří chtěli ochránit svůj majetek a výsadní postavení před těmi, kteří je ohrožovali a mohli se proti nim spojit. Smlouva měla chránit všechny, ale ve skutečnosti chránila soukromé vlastnictví jako takové. Stát tedy vznikl jakožto důsledek společenské – majetkové nerovnosti. A výsledkem bylo, že nejenže nevyřešil protiklad mezi chudými a bohatými, ale přidal protiklad nový, a to protiklad mezi ovládanými a vládnoucími. Tato společenská smlouvy je podle Xxxxxxxxx vlastně nespravedlivá a je třeba ji změnit.

Třetím stupněm společenské nerovnosti byl přechod od smluvní zákonité moci k moci despotické, spočívající na vládcově libovůli. Vládce se všemožně snažil postarat o to, aby jeho úřad zůstal v jeho rodině, vládnutí se tak stalo dědičným. Všichni se tak znovu stávají rovni jeden druhému, jelikož nikdo nic neznamená a poddaní nemají jiného zákona, než vůli svého pána, ten nemá jiné pravidlo, než své vlastní vášně. Tímto

se uzavírá pomyslný kruh a vracíme se zpět na začátek, kdy si všichni byli rovni. Zde znovu vládne právo silnějšího, nastává nový přírodní stav, který je ovšem od toho původního, čistého, dost odlišný – je totiž plodem zkaženosti.

3.3.4 Teorie společenské smlouvy

Teorií společenské smlouvy se Xxxxxxxx zabývá ve svém díle nazvaném O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, které dopsal v roce 1761 ve Francii, v roce 1762 vyšlo v Amsterdamu první vydání tohoto díla. Zatímco výše jsme si popsali nespravedlivou formu společenské smlouvy, v tomto díle přichází Xxxxxxxx s takovou podobou společenské smlouvy, která by byla spravedlivá a zajistila rovnost mezi lidmi. Touto knihou se Xxxxxxxx zařadil mezi klasiky právního, politického a sociálního myšlení.

Xxxxxxxx byl zastáncem koncepce společenské smlouvy jako zdroje legitimity státu. Byl obhájcem rovnosti lidí, ostře kritizoval feudální vztahy a despocii. Proti osvícenskému zbožštění rozumu, kultury a civilizace vyzvedl přírodu a cit.

Za jedinou přirozenou společnost považuje Xxxxxxxx rodinu. Děti zůstávají spjaty s otcem jen tak dlouho, jak je nutné pro jejich zachování, a jakmile tato potřeba ustane, přirozené pouto se zničí – děti se stávají opět nezávislými. Pokud zůstávají s otcem nadále spjaty, není to již více přirozené, nýbrž pouze dobrovolné, rodina je udržována vlastní dohodou.

Rodina je prvním vzorem státní společnosti – státu, přičemž hlava státu je obrazem otce a lid je obrazem dětí. Lidé, jež se rodí rovni a svobodni, zcizují – dávají či prodávají – svou svobodu jen pro svůj užitek. Xxxxxx, který se poddává druhému do otroctví, se prodává přinejmenším, aby získal svou obživu. Proč se ale zaprodává celý národ?

Podle Xxxxxxxxx lidé ve svém vývoji dospěli do stádia, kdy překážky v zachování přirozeného stavu jsou tak velké, že jim sám jedinec nemůže dále čelit. Přirozený stav se stává neudržitelným, a aby se lidský rod zachoval, je třeba změny ve způsobu jeho života. Lidé musejí spojit své síly a společně se řídit, jen tak mohou zvítězit nad odporem, který jim překážky v jejich životech kladou.

Tímto přechodem od stavu přirozeného ke stavu občanskému přichází člověk o řadu výhod, zároveň tím ale velké výhody získává. „Společenskou smlouvou ztrácí člověk svou přirozenou svobodu a neobmezené právo na vše, co jej svádí a čeho může

dosáhnouti; získá občanskou svobodu a vlastnické právo ke všemu, co má.“28 Pud v chování člověka je nahrazen spravedlností, jeho činy dostávají morální posvěcení, které dříve postrádaly. Jeho schopnosti se rozvíjejí a myšlení rozšiřuje, city se zušlechťují, zkrátka z hloupého a omezeného zvířete se stává bytost myslící, člověk.

Základní problém, který společenská smlouva řeší je: „Nalézti formu sdružení, které by bránilo a ochraňovalo vší společnou silou osobu a majetek každého člena, a podle níž každý by poslouchal jenom sama sebe, i když se sloučí se všemi, a zůstával svobodným jako dříve.“29 Zjednodušeně řečeno zní společenská smlouva v Xxxxxxxxxxx podání takto: „každý z nás dává svou osobu a všechnu svou moc pod nejvyšší řízení obecné vůle30; a přijímáme zároveň každého člena jako nedělitelnou část celku.“31 Tímto sdružujícím aktem vzniká hromadné těleso, které zároveň dostává svou jednotnost, své já, svůj život a svou vůli. Toto kolektivní těleso je státem, je-li pasivní, a suverénem, je-li aktivní, přičemž suverén32 je subjektem obecné vůle tohoto tělesa.

Aby společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, že „kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen celým tělesem: to znamená jen, že bude nucen, aby byl svobodný.“33 Taková je podmínka, která zaručuje chod státu, a která jediná činí legitimními občanské závazky, které by bez ní byly nesmyslné a snadno zneužitelné.

Ovšem aby se národ vůbec mohl stát národem, musí tomuto aktu předcházet akt jiný. Pro Xxxxxxxxx je tímto aktem první dílčí smlouva, předchozí úmluva, která zavazuje k tomu, aby se menšina podrobila volbě většiny, pokud je volba nejednohlasná. Touto prvotní smlouvou je zákon o většině ve volbách, smluvní zřízení, jež předpokládá alespoň jednou jednohlasnost.

3.3.5 Vláda a její formy

Stát je veřejná osoba, právnické a hromadné těleso, které má stejné hybné síly jako svobodné jednání. Tou první příčinou je síla, která je v případě státního tělesa mocí výkonnou, druhou je vůle, kterou u státní moci představuje moc zákonodárná. Vše, co se ve státě děje, je, či má být, v jejich součinnosti.

28 Tamtéž, s. 30.

29 Tamtéž, s. 24.

30 Xxxxxxxx rozlišuje vůli všech a vůli obecnou – zatímco vůle všech je mechanický souhrn jednotlivých vůlí ve společnosti, obecná vůle vyjadřuje obecné blaho.

31 Tamtéž, s. 25.

32 Suverén je Xxxxxxxxxxx synonymem pro moc zákonodárnou, vyjadřující obecnou vůli.

33 Tamtéž, s. 29.

Zatímco zákonodárná moc náleží pouze lidu, výkonná moc nemůže patřit celku, záleží totiž jen v jednotlivých aktech. Náleží vládě, tělesu, které je prostředníkem mezi poddanými a suverénem, a která zajišťuje výkon zákonů a udržování občanské a politické svobody. Vláda je tedy zákonitý výkon výkonné moci, kterou je pověřen kníže či úředník.

Podle Xxxxxxxxx je vláda tím slabší, čím více má úředníků. Nejaktivnější vládou je podle něho vláda jedince. Důvodem je vůle: zatímco v osobě úředníka se nacházejí tři odlišné vůle – vlastní vůle daného jedince, dále společná vůle úředníků (vůle tělesa) a vůle národa (vůle svrchovaná), v případě vlády jednoho muže je vůle jedince a vůle tělesa dokonale sloučena. Tím se vůle dostává na nejvyšší možný stupeň intenzity, a jelikož od stupně moci závisí užívání moci, a jelikož se absolutní moc vlády nemění, je právě vláda jedince nejaktivnější vládou.

Xxxxxxxx rozlišuje tři hlavní formy vlády: demokracii, která je vládou většiny, aristokracii, která je vládou malého počtu úředníků a monarchii, vládu jedince. Co se týče nejvhodnější vládní formy, ta je dána především velikostí a bohatstvím daného státu – ne každá vládní forma je vhodná pro každou zemi. Všeobecně platí, že demokratická vláda je nejvhodnější pro malé a chudé státy, aristokratická pro státy střední, co do velikosti, i co do bohatství, a vláda královská (monarchie) je nejvhodnější pro státy bohaté a veliké. Tedy čím větší stát, tím menší počet úředníků by v něm mělo vládnout.

„Kdyby byl národ bohů, vládl by si demokraticky. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi.“34 Pravá demokracie, v přísném slova smyslu, podle Xxxxxxxxx nikdy neexistovala a existovat nebude. Opravdová demokracie je totiž možná jen tam, kde neexistuje soukromé vlastnictví. Navíc je proti přirozenosti, aby velký počet vládl počtu malému. Lid by tak musel být neustále shromážděn a rozhodovat o věcech veřejných, což si lze jen těžko představit. Tato vláda předpokládá řadu dalších neslučitelných věcí.

3.3.6 Xxxxxxxxxx odkaz

Xxxxxxxx byl značně kontroverzní osobností. Přestože psal o výchově a vyzdvihoval výchovu k přirozenosti a nezkaženosti, sám se o svých pět dětí nikdy nestaral a odevzdal je po jejich narození do sirotčinců, kde nejspíš brzy zemřely. Kritizoval dědičnost stavů a šlechtické konvence, přesto přijímal pozvání bohatých šlechticů a přijímal finanční dary. Hlásal návrat k přírodě, ale sám se v ní zdržoval

34 Xxxxxxxx, X.-X.: O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Přeložila xxx. XXXx. Xxxxxxx Xxxxxx. Dobrá Voda: Xxxx Xxxxx, 2002, s. 79.

minimálně. Podobných rozporů byla v jeho životě a myšlení celá řada. Přesto byl vzorem pro bezpočet následovníků a jeho filozofický odkaz je nemalý.

Velký vliv měl Xxxxxxxx ve Francouzské revoluci. Stal se jejím duchovním otcem a revolucionáři se na něho často odvolávali, byl jim vzorem. Známé heslo volnost, rovnost, bratrství má xxxxx xxxxxxxxxxxxx původ, jeho kniha O společenské smlouvě se stala biblí pro jednoho z čelních představitelů Francouzské revoluce – Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxxxxx.

Zejména díky kritice nastupujícího kapitalismu ztělesňovalo Xxxxxxxxxxx dílo v době průmyslové revoluce obavy z pokroku; z jeho myšlenek a názorů na společenskou nerovnost bohatě čerpali Xxxx a jiní.

Xxxxxxxx byl představitelem preromantismu, literárního směru, který předcházel romantismu. Protestoval proti nespravedlivosti, zdůrazňoval primát citu nad rozumem – znovu probudil citovost, a to jakožto základ lidských práv a povinností.

„Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech.“35 Podle Xxxxxxxxx je člověk od přírody dobrý, byl zkažen až společností, a jelikož jediný způsob, jak člověk může být šťastný a spokojený je v prostém a čistém životě, domníval se, že je třeba vrátit se k počátečnímu, nezkaženému, jednoduchému stavu.

V oblasti politické filozofie má Xxxxxxxx zásluhu na rozvoji demokratické teorie, zejména svou snahou o skloubení dvou zdánlivě protichůdných hodnot, a to rovnosti a svobody. I když jsou si lidé rovni v právech, nemusí si být rovni ve výsledku

– svoboda totiž přináší i nerovné výsledky, přestože je startovní čára pro všechny stejná. Xxxxxxxx si tento rozpor mezi svobodou a rovností uvědomoval a snažil se jej řešit. Jelikož síla věcí směřuje ke zničení rovnosti, je třeba jiné síly, která bude usilovat o udržení rovnosti, a tou má být síla zákonodárství státu.

Xxxxxxxx byl filozofem osvícenství, nikoliv však filozofem liberalismu, jelikož jeho stát je autoritářský a totalitní. Řídí veškeré aspekty lidské činnosti, a to včetně myšlení. Obecná vůle, o které píše, je v podstatě autoritářský nástroj a každý, kdo se ocitne v opozici vůči ní, se dopouští omylu. Ačkoliv je Xxxxxxxxxx stát státem absolutistickým, může v něm jedinec podle Xxxxxxxxxxx názoru dosáhnout svobody a vyšší morálky.

35 Tamtéž, s. 12.

4. Teorie společenské smlouvy ve 20. století

4.1 Historický kontext

K oživení ideje přirozeného práva dochází ve 20. století, a to zejména po 2. světové válce. Obnovou ideje přirozeného práva byla znovu otevřena otázka vztahu přirozeného práva a morálky. Zatímco ztotožňování přirozeného práva s morálkou je jednoznačně odmítáno, chápání přirozeného práva jakožto zvláštního výrazu mravních hodnot má své opodstatnění.36

Klasická doktrína přirozeného práva je postavena na třech premisách. Tou první je univerzálnost a nezměnitelnost přirozeného práva, druhou premisou je, že se jedná o vyšší právo, které je nadřazeno pozitivnímu právu, třetí premisa je, že obsah přirozeného práva je zjistitelný lidským rozumem.37

Relativismus, který se projevoval v soudobém učení o přirozeném právu, nemohl ovšem zabránit pokusům o interpretaci přirozeného práva k podpoře opačných, antihumánních a antidemokratických tendencí, ať už v rámci ideologie německého nacismu nebo marxismu.38 Nikdo ze zastánců přirozenoprávní teorie nepopírá, že existuje právo pozitivní, rozdíl mezi jednotlivými teoriemi tkví v rozdílném vymezení tohoto práva – formulaci normativního obsahu přirozeného práva. Právní normy se následně posuzují jako souladné s přirozeným právem, nebo se odmítají.

Na přelomu 50. a 60. let 20. století zájem o problematiku přirozeného práva v západní Evropě opadl. Ke znovuoživení přirozenoprávní teorie a teorie společenské smlouvy dochází v 70. letech i v USA. Jedním z nejvýznamnějších amerických filozofů, zabývajících se touto problematikou, byl Xxxx Xxxxx, na jehož myšlení a úvahy se zaměříme v následující kapitole.

4.2 Liberální politická filozofie Xxxxx Xxxxxx

Xxxx Xxxxxx Xxxxx (1921-2002), profesor harvardské univerzity, je považován za jednu z nejvlivnějších osobností politického myšlení 20. století. Jeho dílo výrazně oživilo a reformovalo celou politickou filozofii, mělo vliv na morální a sociální filozofii, politologii, právní vědu a další vědní obory, a zásadně ovlivnilo to, jakým způsobem je dnes vnímána spravedlnost.

36 Kubů, L. a kolektiv: Dějiny právní filosofie. Olomouc: Právnická fakulta Univerzity Palackého, 2002, s. 106.

37 Tamtéž, s. 106.

38 Tamtéž, s. 106.

Zásadní událostí, která na Rawlse silně zapůsobila, byla druhá světová válka. Xxxxxxxxx nacistické Německo a jeho spojence, a také svržení atomové bomby na Hirošimu, které jako voják sám zažil.

4.2.1 Teorie spravedlnosti – spravedlnost jako slušnost

Xxxxxxxx teorie spravedlnosti je protipólem převládajících teorií utilitaristických, jichž byl Rawles kritikem. Za největší nedostatek utilitarismu Xxxxx považoval to, že v jeho rámci mohly být zájmy jedinců obětovány zájmu celku. A jelikož ostatní kritikové utilitarismu nedokázali teorii spravedlnosti jakkoliv systematizovat, pokusil se o to Xxxxx sám. Snažil se najít novou koncepci, jež by nabízela alternativní vysvětlení spravedlnosti a byla by dokonalejší než dosud převládající utilitarismus. Východiskem mu byla tradiční teorie společenské smlouvy

17. a 18. století (zejména Xxxxx a Xxxxxxxx), ve které nacházel nejvhodnější způsob pro vytvoření nejpřiměřenějšího mravního základu demokratické společnosti. „Je mým záměrem předložit koncepci spravedlnosti, která generalizuje a uvádí na vyšší rovinu abstrakce známé teorie společenské smlouvy.“39

Teorií spravedlnosti se Xxxxx zabýval ve své první knize Teorie spravedlnosti (1971). Tato kniha je Xxxxxxxxx stěžejním dílem – jsou v ní shromážděny jeho články a práce napsané za celkem dvanáct let.

Hlavním předmětem tohoto díla je tedy pojem spravedlnosti, dále zde Xxxxx definuje utilitarismus, se kterým v díle polemizuje, a také definuje podmínky tzv. původního stavu, které jsou nezbytným východiskem pro rozvinutí teorie společenské smlouvy v oblasti spravedlnosti.

Xxxxx stejně jako Xxxxxxxxxxx pokládá spravedlnost za základní ctnost veškerých společenských institucí, na které jsou založena nedotknutelná práva jednotlivců. Svou teorií navazuje na teorii společenské smlouvy 17. století – neměl ambice přinést do oblasti teorie spravedlnosti nějakou novou závažnou myšlenku, spíše se snažil o systematizaci myšlenek dřívějších teoretiků společenské smlouvy. Jeho teorie je teorií procedurální spravedlnosti, kde hlavní otázkou je, na jakých principech spravedlnosti se mohou svobodní a rozumní lidé v rovné výchozí situaci shodnout.

Jeho teorie spravedlnosti je pojetím spravedlnosti jakožto slušnosti (férovosti). Jde o takovou verzi společenské smlouvy, ve které si občané za férových podmínek volby volí férové principy společenského uspořádání – základní normy a strukturu dané

39 Xxxxx, X.: Teorie spravedlnosti. Přeložil xxxx. xx. Xxxxx Xxxxx, DrSc. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995, s. 21.

společnosti.40 Tyto principy slušnosti by poté měly usměrňovat všechny ostatní, ve společnosti uzavřené, dohody.

Xxxxx vychází z tzv. původní situace či původního stavu, kdy lidé, svobodní, rovnoprávní a racionálně jednající, hypoteticky uzavírají s ostatními lidmi společenskou smlouvu. To probíhá za tzv. závojem nevědomosti41, jelikož nikdo z těchto lidí netuší, jaké místo bude v budoucí společnosti zaujímat, nezná své třídní postavení nebo sociální status, zároveň ani nezná své vlastní vlohy či schopnosti. Nezávisle na svých zájmech tak lidé rozhodují o pravidlech, která by v budoucí společnosti měla platit pro všechny. Tím je podle Xxxxxx zajištěna férovost jejich rozhodování a nikdo nebude zvýhodněn ani znevýhodněn na základě přírodních daností či společenského statusu.

Xxxxx se domnívá, že za takových podmínek volby pravidel by lidé v podstatě jednomyslně volili dvě základní hodnoty. Tou první by byla občanská a politická svoboda, druhá hodnota by brala v potaz sociální a ekonomické nerovnosti mezi lidmi, a tyto nerovnosti by určitým způsobem omezovala.

Z toho vycházejí dvě pravidla spravedlnosti jakožto slušnosti: první pravidlo je princip svobody42, podle kterého mají mít všichni rovné základní svobody43, druhý princip se týká možných sociálních či ekonomických nerovností mezi lidmi dané společnosti, které jsou přijatelné pouze pokud jsou spojeny s úřady a postaveními, ke kterým má každý přístup (princip rovnosti šancí či příležitostí)44 a pokud nejvíce prospějí těm, kdo jsou nejméně zvýhodněni (princip diference).45 Přičemž „nesmíme ospravedlnit rozdíly v příjmech nebo organizačních pravomocích na základě toho, že nevýhody v jedné určité pozici by byly vyváženy většími výhodami v jiné.“46 Rawlsovo lexikální uspořádání pak stanovuje prioritu jednotlivých principů, přičemž princip

40 „Pojetí spravedlnosti jako slušnosti odpovídá původnímu stavu rovnosti, stavu přírody v tradiční teorii společenské smlouvy. Tento původní stav si ovšem nesmíme představovat jako nějaký skutečný historický fakt, neřku-li jako nějaké primitivní stádium kultury. Musíme ji chápat jako čistě hypotetickou situaci….“ Xxxxxx, s. 21.

41 Veil of ignorance.

42 „Každá osoba má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které jsou slučitelné s obdobnými svobodami pro jiné lidi.“ Xxxxx, J.: Teorie spravedlnosti, s. 48.

43 Svědomí a myšlení, osobní svoboda a politická práva.

44 „Čistá procedurální spravedlnost je naopak charakterizována tím, že neexistuje žádné nezávislé kritérium pro správný výsledek, nýbrž jenom taková korektní nebo slušná procedura, že výsledek je právě tak korektní nebo slušný, ať již je jakýkoliv, jenom pokud tato procedura byla řádně uplatněna." Tamtéž, s. 62.

45 „Sociální a ekonomické nerovnosti mají být upraveny tak, aby (a) se u obou dalo rozumně očekávat, že budou ku prospěchu kohokoliv, a (b) byly spjaty s pozicemi a úřady přístupnými pro všechny." Tamtéž, s. 60.

46 Tamtéž, s. 50.

svobody má vždy přednost před ostatními principy a princip rovnosti šancí má přednost před principem diference.

Kromě výše uvedených principů, vztahujících se na základní strukturu společnosti, definoval Xxxxx i principy pro jednotlivce ve společnosti. Těmito principy jsou v první řadě princip slušnosti a dále princip přirozené povinnosti. Princip slušnosti zavazuje k tomu, aby člověk jednal v souladu s danými pravidly určité spravedlivé instituce, pokud chce využívat výhody, které mu nabízí. Princip přirozené povinnosti se týká všech lidí a platí mezi nimi nezávisle na institucionálních vztazích. Jedná se zejména o povinnost vzájemné pomoci či povinnost neubližovat ani nepoškozovat druhou osobu, apod.

Fungování spravedlivé společnosti je založeno zejména na politickém uspořádání takové společnosti, důležitými aspekty jsou svoboda, tolerance a zákonitosti. Dobré společenské uspořádání tedy musí zajistit odpovídající rozdělení všech práv a povinností a musí zajišťovat vhodné rozdělování společenských statků pro své členy. Všichni členové dané společnosti musí znát a uznávat stejné principy spravedlnosti a základní společenské instituce musí tyto principy spravedlnosti obecně splňovat.

V souhrnu Xxxxxxxx společenské uspořádání zaručuje svobodu všem, zaručuje, že i to nejhorší společenské postavení bude přijatelné, každému se dostává uznání a nikdo není nikomu pouhým prostředkem – na rozdíl od utilitarismu, kde princip užitku sice také zachází s lidmi jako s cíli, ale zároveň i jako s prostředky. Tím je zároveň zajištěna stabilita systému a smysl pro spravedlnost.

4.2.2 Rawlsův politický liberalismus

Politickým liberalismem a zejména politickou legitimitou, se Xxxxx zabývá v dalším ze svým děl – v Politickém liberalismu (publikován v roce 1993 v New Yorku, slovensky v roce 1997 v Prešově).

Xxxxx byl později donucen poupravit své pojetí spravedlnosti. Jelikož moderní demokratické společnosti mají pluralistický charakter, vyznačující se přítomností různorodých náboženských, morálních a filozofických doktrín, není možné, aby stabilita společnosti byla výhradně založena na Rawlsem dosud předkládané koncepci spravedlnosti. A tak se Xxxxx za předpokladu pluralismu snaží rozvinout pojem spravedlnosti a nalézt konsens o univerzálních zásadách spravedlnosti. Zavádí pojem rozumného pluralismu, ve kterém není možné, aby se s jedinou doktrínou ztotožnili úplně všichni.

Zásadní otázkou politického liberalismu, kterou se Xxxxx zabývá, je: „Čím je dána možnost dlouhodobé existence stabilní a spravedlivé společnosti svobodných a rovnoprávných občanů, zásadně rozdělených rozumnými, avšak neslučitelnými náboženskými, filozofickými a morálními doktrínami?“47

Xxxxx lehce pozměnil dvě zásady spravedlnosti, které dříve definoval. První ze zásad považuje Xxxxx za konstitutivní, druhou zásadu za regulativní.

První zásadu na základě kritiky změnil ve zcela kvantitativní: každá osoba má stejné právo na zcela adekvátní systém stejných základních svobod, který je spojitelný/slučitelný s příslušným systémem svobod pro všechny.

Druhá zásada zní: společenské a ekonomické nerovnosti musí splňovat dvě podmínky: musejí být spjaty s úřady a pozicemi, které za všech okolností nechávají otevřené férovou rovnost šancí a za druhé musejí přinést co největší výhodu pro nejméně zvýhodněné členy společnosti.

Podle Rawlse obě zásady spravedlnosti zohledňují rozdílné potřeby a zároveň i postoje jednotlivých lidí v politickém společenství, a to tak, že je možné je posuzovat na společné bázi pro spravedlivý společný život, jež umožňuje projednávat sporné otázky a usměrňovat konflikty.

Co se týče politické legitimity, je to politický liberalismus, který umožňuje ospravedlnění politického režimu v dobře uspořádané západní společnosti liberálně demokratického typu. Jedině liberální politická koncepce přijatelná pro všechny občany může být základem ospravedlnění. Ve své politicko-liberální teorii počítá Xxxxx víceméně jen s principem svobody, který je nejen nutnou podmínkou spravedlnosti, ale i legitimity. Naopak princip diference není pro politický liberalismus nutností, nýbrž jen možností, jakožto základ spravedlnosti.

4.2.3 Právo národů

V díle Právo národů (1999) aplikuje Xxxxx svou teorii spravedlnosti na mezinárodní vztahy. Své myšlenky rozšiřuje jednak za účelem vytvoření zásadních linií zahraniční politiky liberálních demokratických společností a jednak pro obecnější účel, kterým je možnost vytvoření světové společnosti národů.

V pozadí jeho představy mezinárodních vztahů stojí dva motivy. Tím prvním je myšlenka, že největší katastrofy v dějinách lidstva byly způsobeny politickou nespravedlností. Tímto druhem nespravedlnosti byly způsobeny takové hrůzy jako

47 Xxxxx, X.: Politický liberalizmus. Přeložil Xxxxx Xxxxxxxx. Prešov: Slovacontact, 1997, s. 4.

masové vraždy, genocida, náboženské perzekuce apod. Druhým motivem je myšlenka, že i ty nejvíce katastrofické události mohou vymizet, pokud onu politickou nespravedlnost odstraníme pomocí zavedení spravedlivých institucí a následováním spravedlivých sociálních opatření.

Xxxxx pracuje se třemi základními druhy společnosti. Jednak hovoří o liberálních demokratických národech západního typu, a dále o slušných neliberálních národech, přičemž oba tyto druhy národů považuje za dobře uspořádané, tzv. slušné, a dále hovoří o národech, které dobře uspořádané nejsou. Svoji teorii společenské smlouvy jakožto východisko pro vytváření principů spravedlivého soužití aplikuje jednak na vztahy mezi národy liberálními, ale i na vztahy mezi národy liberálními a neliberálními.

Xxxxx vyžaduje striktnější dodržování lidských práv, která jsou ovšem pojímána v multikulturní podobě, jež se snaží zbavit nánosů egocentrismu a respektovat různorodost dobře uspořádaných národů, které ovšem nemají liberálně demokratický charakter. Tímto jsou dány možnosti mírového soužití dobře uspořádaných společností, které sice nejsou liberálně demokratickým zřízením, ale dodržují lidská práva a svým občanům umožňují, aby se podíleli na vládě, a to prostřednictvím konzultační hierarchie, založené na společně sdílených hodnotách dané společnosti. Tyto dobře uspořádané společnosti, sdružené pod Zákonem národů, jsou následně ve vztahu ke společnostem, které dobře uspořádány nejsou a které jsou zdrojem nestability na mezinárodní půdě.

4.2.4 Shrnutí – stěžejní body Rawlsovy koncepce spravedlnosti

• Koncepce spravedlnosti specifikuje základní práva a povinnosti a stanovuje poměrné podíly v rozdělování hmotných prostředků.

• Principy spravedlnosti jsou formulované pouze pro základní strukturu společnosti (a její hlavní instituce).

• Koncepce spravedlivé společnosti vychází z pojetí společnosti jakožto dobrovolného systému kooperace.

• Cílem je nalézt obecně závazné etické normy, a to za souhlasu všech, kterých se tyto normy mají týkat.

4.2.5 Kritika Rawlse

Obdivovatelem a zároveň i kritikem Xxxxxxxx přístupu byl jeho kolega z Harvardské univerzity Xxxxxx Xxxxxx (1938-2002). Nesouhlasil zejména s jeho

pojetím spravedlnosti jakožto výsledku vzájemné dohody lidí pod závojem nevědomosti. Pro Nozicka spravedlnost znamenala úctu k právu jedince na vlastnictví sebe samého, jeho majetku a svobodnému nakládání s tím, co je mu vlastní. Xxxxxx nesouhlasil dále s tím, aby stát měl právo na přerozdělování statků lidem za účelem spravedlivého rozdělení. Jelikož všechny statky vznikají lidskou činností a lidé mezi sebou uzavřeli dohodu o oboustranně výhodné výměně svých schopností a svého úsilí, patří takto vytvořené statky jejich tvůrcům a není třeba, aby je stát přerozděloval.

Podle Xxxxxxx by lidé měli mít právo naprosto dobrovolně rozhodovat o tom, jak naloží s věcmi, které sami vyrobili, stát by v této věci neměl mít žádnou pravomoc. V tom vidí skutečnou svébytnost jedince, na kterou klade zvláštní důraz. A pokud lidé svůj majetek nabudou spravedlivou cestou, ať už s ním naloží jakkoliv, výsledek, plynoucí z dohody dobrovolných výměn, bude vždy spravedlivý. Potom nerovnost může být také spravedlivá.

Významným Xxxxxxxxx kritikem je i Xxxxxx Xxxxx Xxxxxxx, jehož myšlenkám se věnuji v další kapitole.

4.3 Xxxxxx Xxxxx Xxxxxxx

Xxxxxx X. Xxxxxxx je významný americký filozof práva, představitel politické filozofie. Narodil se v roce 1931 ve Spojených státech, absolvoval Harvardskou a Oxfordskou univerzitu, po ukončení studií pracoval jako asistent slavného amerického soudce X. Xxxxx, poté jako právník.

Xxxxxxx je radikálním zastáncem lidských práv, jenž odmítá pozitivistické pojetí práva a popírá souvislost práva s morálkou.

„Žijeme v právu a z práva. Právo nás dělá tím, čím jsme: občany, zaměstnanci, lékaři, manželkami a majetníky. (...) Jsme poddaní říše práva, i když diskutujeme, co z toho pro nás plyne.“48

4.3.1 Teorie práva

Ve své knize Když se práva berou vážně (1977) Xxxxxxx vymezuje a obhajuje liberální teorii práva. Zároveň tvrdě kritizuje jinou teorii, široce považovanou za liberální, kterou sám nazve vládnoucí teorií práva.49 Tato teorie se skládá ze dvou částí, přičemž první část je teorií právního pozitivismu, jež vymezuje nutné a dostatečné

48 Xxxxxxx, X.X.: Law´s empire. Harvard University Press, 1986, Předmluva (neočíslována).

49 Xxxxxxx, R.M.: Když se práva berou vážně. Přeložil Xxxxxx Xxxxxxxx. Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 7.

podmínky pro to, aby nějaká věta o právu byla pravdivá, a podle které pravda vět o právu tkví ve faktech o pravidlech, druhá část je teorií utilitarismu, jež se zabývá tím, co by právo mělo být a jak by se měly chovat obecně známé právní instituce a podle které by tyto instituce měly sloužit obecnému blahu a ničemu jinému.

Obecná teorie práva podle Xxxxxxxx musí být normativní i pojmová. Normativní část musí zahrnovat teorii tvorby práva, která musí obsahovat teorii legitimity a teorii legislativní spravedlnosti, dále musí zahrnovat teorii soudcovského rozhodování, která musí obsahovat teorii sporu a teorii jurisdikce, a nakonec musí zahrnovat teorii dodržování práva, která musí obsahovat teorii vynucování a teorii dobrovolné poslušnosti.

Posledním filozofem, který předložil teorii práva, byl podle Dworkina Xxxxxx Xxxxxxx. Pojmová část jeho teorie – právní pozitivismus – vychází z předpokladu, že právo tvoří jasná a jednoznačná praxe či institucionální rozhodnutí, odmítá, že by legislativa byla produktem nějaké společné či skryté obecné vůle.

4.3.2 Spravedlnost a práva – kritika Rawlse

Značnou část svých úvah věnuje Dworkin tématu spravedlnosti, zabývá se Xxxxxxxxx teorií, kterou analyzuje a kritizuje. V první řadě kritizuje čistou hypotetičnost smlouvy, s níž Xxxxx ve své teorii pracuje, a kterou Xxxxxxx za smlouvu v podstatě nepovažuje, jelikož hypotetická smlouva neskýtá samostatný argument, proč je slušné smlouvu dodržovat a vynucovat její ustanovení. Naopak silným argumentem, proč řešit vzniklé spory určitým způsobem, by pro Dworkina byla sama skutečnost uzavření dohody o řešení vzájemných sporů určitým způsobem, na které by se lidé předem domluvili. A to nehledě na důvody, které by smluvní strany k uzavření dohody vedly.50

Za špatný argument považuje Xxxxxxx argumentaci původním stavem. Pokud ji bereme jako argument pro to, že je slušné ony dva principy spravedlnosti, o nichž Xxxxx uvádí, že by je lidé ve svém zájmu v původním stavu volili, aplikovat, zamýšlíme ji brát jako argument pro to, že pokud by člověk souhlasil s určitými principy, byl-li by předem tázán, je slušné na něho aplikovat tyto principy i později, tedy za jiných okolností, i když zrovna nesouhlasí.51 Proto je důležité rozlišovat dvojí význam, když o něčem uvažujeme jako o tom, co je v našem zájmu. Xxxxxxx rozlišuje antecendentní zájem a zájem aktuální. Říká, že pokud má původní stav skýtat nějaký argument, pak se

50 Tamtéž, s. 196.

51 Tamtéž, s. 197-198.

musí jednat o argument spojený s představou zájmu antecendentního. Není totiž v aktuálním zájmu každého ony dva principy spravedlnosti zvolit, protože ve chvíli, kdy bude závoj nevědomosti odhalen, někteří lidé zjistí, že by pro ně bylo lepší, kdyby zvolili princip jiný. Soud o antecendentním zájmu závisí především na okolnostech, za kterých se činí a také na znalostech, které jsou dostupné tomu, kdo ho činí. To, že určitá konkrétní volba je v konkrétním čase a v situaci značné nejistoty v něčím zájmu, není dobrým argumentem pro to, že by bylo slušné tuto volbu na něm vynucovat později v situaci daleko většího poznání.52

Podle Xxxxxxxx však nejistota spjatá s původním stavem zcela nelikviduje argumentaci na základě antecendentního zájmu, ale pouze omezuje oblast, ve které se soukromý zájem může prosazovat. Tento argument ukazuje, že jakmile se pomocí nejistoty vyloučí evidentně neslušné principy, jsou ony dva principy spravedlnosti v zájmu každého.

Za správný argument pro oba principy spravedlnosti by Xxxxxxx považoval situaci, kdy neexistuje žádný závoj nevědomosti, lidé naopak dobře znají své schopnosti a preference, a za podmínek, které vylučují evidentně neslušné principy (protože to tak bylo zkrátka stanoveno), by bylo v zájmu každého shodnout se na těchto dvou principech.53

Podle Xxxxxxxx pro Rawlse není původní stav základem jeho argumentace, ani nástrojem výkladu jeho metody reflektované rovnováhy54, je jedním z významných reálných produktů jeho teorie. Je jakýmsi bodem na půli cesty nějaké hlubší teorie se třemi hlavními rysy – metodou reflektované rovnováhy, společenskou smlouvou a samotným původním stavem. S těmito třemi hlavními rysy Dworkin pracuje.

Dworkin stejně jako Xxxxx rozlišuje obecnou myšlenku, že nějaká fiktivní smlouva je vhodným nástrojem uvažování o spravedlnosti, a konkrétnější rysy původního stavu, chápané jako jakási konkrétní aplikace této obecné myšlenky.55 Xxxxx se domnívá, že všechny teorie spočívající na jakési fiktivní společenské smlouvě spolu souvisejí a zásadně se tak liší od ostatních teorií. Xxxxxxx je podle něho silným argumentem pro jeho principy, protože ztělesňuje filosofické zásady, které přijímáme,

52 Tamtéž, s. 198-199.

53 Tamtéž, s. 199.

54 Technika reflektované rovnováhy vychází z toho, že se v našem každodenním životě opíráme o jakýsi smysl, pro to, že určitá politická rozhodnutí či uspořádání jsou spravedlivá a jiná nespravedlivá. Zároveň vychází z toho, že jsme schopni si tyto bezprostřední intuice uspořádat do určitého pořadí podle toho, jak moc jsou jistá. Xxxxx, X.: Teorie spravedlnosti, s. 26.

55 Tamtéž, s. 216.

nebo které bychom přijali, kdybychom o nich přemýšleli. Xxxxxxx se snaží zjistit, jaké ony principy jsou: „dva principy vytvářejí teorii spravedlnosti, která je budována na hypotéze jakési smlouvy.“56 Fiktivní smlouvu nelze podle Xxxxxxxx z výše již uvedených důvodů považovat za základní premisu či postulát této teorie, je třeba ji chápat jako jakýsi mezistupeň v rámci nějaké širší argumentace, jenž je sám produktem nějaké hlubší politické teorie.57 Dworkin se tedy pokouší identifikovat rysy takové hlubší teorie, která ospravedlní Xxxxxxxx použití smlouvy, přičemž taková teorie nemůže být teorií teleologickou, nýbrž musí být konkretizací teorie deontologické.58

Taková teorie, jež by byla teorií politickou a jež by jako pomocný nástroj mohla zahrnovat smlouvu, by mohla vycházet z cíle, z práva, anebo z povinnosti. Teoriím, které vycházejí z cíle, jde o blaho konkrétního jedince ovšem jen potud, pokud jeho blaho přispívá k určitému stavu věcí, který je pokládán za dobrý, nezávisle na tom, jaký by podle jednotlivce měl být. Naproti tomu teorie vycházející z práva či z povinnosti umisťují do centra pozornosti jednotlivce a za zásadní považují jeho chování či rozhodnutí. Rozdíl mezi nimi je, že teoriím vycházejícím z povinnosti jde o morální kvalitu činů jednotlivce, zatímco teoriím vycházejícím z práva jde spíše o nezávislost individuálního jednání než o konformitu.59 Xxxxxxx říká, že společenská smlouva je tak spíše teorií vycházející z práva než jakoukoliv jinou teorií. Společenská smlouva dává každé ze smluvních stran právo veta: pokud se smlouvou jedna ze stran nesouhlasí, smlouva se neuzavře. Původní stav je pouze jednou z interpretací smlouvy, a v jakékoliv jiné interpretaci, ve které mají smluvní strany určité vědomosti, pomocí kterých mohou svou situaci odlišit od situace ostatních, se veto stává rozhodujícím.

Podle Xxxxxxxx má smlouva skutečný smysl pouze v případě výchozí teorie, která bere za základ právo. Základní myšlenkou teorie vycházející z práva je, že jednotlivci mají zájmy, které, pokud si to přejí, jsou oprávněni chránit. Smlouva je vynikajícím nástrojem jednak pro rozlišení mezi vetem při výkonu práv, považovaných za základní, a vetem kvůli zájmu, který takto chráněn není, jednak vynucuje požadavky konstruktivního modelu argumentace.

56 Tamtéž, s. 217.

57 Tamtéž, s. 217.

58 „Tj. teorie, která neinterpretuje dobro nezávisle na tom, co je správné, ani právo jako to, co maximalizuje dobro.“ Xxxxx, J.: Teorie spravedlnosti, s. 30.

59 Xxxxxxx, R.M.: Když se práva berou vážně, s. 220-221.

Výchozí teorie, na které stojí původní stav, musí být teorií vycházející z práva – musí se jednat o takovou teorii, jež se opírá o pojmy práv, která jsou přirozená v tom smyslu, že nejsou plodem žádné legislativy, hypotetické smlouvy či konvence.

Užití společenské smlouvy způsobem, jakým ji užívá Xxxxx, tedy podle Dworkina předpokládá výchozí teorii, která vychází z přirozených práv. Každý, jehož souhlasu je ke smlouvě zapotřebí, má právo veta, jehož hodnota je ovšem omezena skutečností, že jeho soud musí vycházet spíše z jeho zájmu antecendentního než zájmu aktuálního. Nevědomost stran v původním stavu lze chápat jako jakýsi mezní případ nevědomosti, kterou lze v jisté podobě nalézt v klasických smluvních teoriích, nevědomost je pro smlouvu přirozená. Xxxxxxx původní stav je tedy mezním případem, jelikož muži a ženy v něm neznají žádné zájmy, které mají. To samo o sobě je ještě nečiní neschopnými jakéhokoliv rozhodnutí, nicméně rozhodnutí, které činí, musí být velmi abstraktní. Základním právem Xxxxxxxx teorie tedy podle Xxxxxxxx nemůže být právo na nějaký konkrétní individuální cíl, nýbrž musí to být nějaké právo abstraktní. Nejžhavějšími kandidáty, jež se nejčastěji objevují v běžně známých koncepcích politické teorie na tuto roli, jsou právo na svobodu a rovnost. Co se práva na svobodu týče, Xxxxx vyjmenovává celou řadu základních svobod, které si jeho lidé zvolí, aby je chránili pomocí svého prvního principu spravedlnosti – Xxxxx však tento princip chápe především jako produkt smlouvy než jako její podmínku.60 Právo na svobodu tedy oním abstraktním právem nebude. S rovností je to jinak: stav nevědomosti v původním stavu je takový, že na ochraně rovnosti musí mít antecendentní zájem všichni lidé – na rozdíl od jiných smluvních situací, kdy nevědomost je méně úplná a jednotlivci tak mohou mít různé antecendentní zájmy. Sám Xxxxx rozlišuje dvě koncepce rovnosti: rovnost v souvislosti s rozdělováním statků a rovnost týkající se vážnosti. První rovnost je vymezena druhým principem spravedlnosti, nicméně fundamentální je rovnost druhá. Je to právo na rovnou pozornost a úctu, které náleží všem lidským bytostem jako morálním subjektům, je to jediné právo, které neplyne ze smlouvy, ale předpokládá ji v její koncepci.61

Podle Xxxxxxxx lze tedy říci, že Xxxxxxxx spravedlnost jako slušnost vychází z předpokladu jakéhosi přirozeného práva všech lidí na rovnou pozornost a úctu, práva každé lidské bytosti. V tom se podle něj Xxxxx liší od klasiků teorie společenské smlouvy – předpokladem pro něj na rozdíl od nich není, že lidé mají právo na určité

60 Tamtéž, s. 229.

61 Tamtéž, s. 230-231.

svobody, ale že mají právo na rovnou pozornost a úctu při vytváření politických institucí, přičemž toto základní právo na rovnost podle Rawlse vyžaduje liberální ústavu.

5. Shrnutí a srovnání teorie společenské smlouvy v 17. – 18. století s teorií ve 20. století

V následující kapitole se pokusím o vystižení nejzásadnějších myšlenek v jednotlivých koncepcích teorie společenské smlouvy v době jejího největšího rozkvětu, tj. v 17. a 18. století, a dále ve 20. století, zaměřím se na to, co je pro tyto koncepce společné a zároveň v čem se liší.

5.1 Odlišnosti v původním stavu

Všichni představitelé teorie společenské smlouvy, kterými se v této práci zabýváme, pracují s původním, přirozeným stavem. Jejich chápání přirozeného stavu se ale v některých bodech liší.

• Hobbesovi lidé jsou bytosti, které jednají výhradně na základě svých vášní a pudů, jsou od přírody výlučnými egoisty, kteří sledují jen své vlastní zájmy. Přirozený stav v pojetí Hobbese je čistě hypotetická konstrukce, je vnímán jako stav naprosté anarchie, kde vládne libovůle. Z lidské přirozenosti plynou příčiny sporů, které v přirozeném stavu vyúsťují ve válku všech proti všem.

• Xxxxx se spíše než na přírodní danosti člověka zaměřuje na práva lidí, zejména na právo na život, svobodu a majetek. Přirozený stav v pojetí Locka je stavem rovnosti a svobody, stav, kde vládne přirozený zákon, který představuje rozum. V přirozeném stavu stojí lidi příliš mnoho sil zabezpečovat svá práva, vzniklé spory postrádají nestranného soudce, který by hájil spravedlnost, chybí stálá pravidla jednání. Spolu s vynálezem peněz, který zapříčinil nerovnosti, přicházejí konflikty, měnící tento mírový přirozený stav ve stav plný nejistot a násilí.

• Ideálem šťastného a dobrého člověka byl pro Xxxxxxxxx divoch ve svém přirozeném prostředí. V přirozeném stavu byl tedy člověk dobrý, zlom nastal díky vynálezu železa a zemědělství, člověk začal vyrábět více, než sám spotřeboval, což ve svém důsledku zapříčinilo majetkovou nerovnost.

• Původní stav u Rawlse je stavem svobody a rovnosti mezi lidmi, který musíme chápat jako čistě hypotetickou situaci. K jejím podstatným vlastnostem patří, že nikdo nezná své místo ve společnosti, své třídní postavení, ani sociální status, nezná své šance při rozdělování přírodních vloh a schopností. Za této situace jsou racionálními lidmi voleny principy spravedlnosti pro základní strukturu společnosti, přičemž tyto principy jsou výsledkem slušné dohody nebo jednání.

• Dworkin Xxxxxxx původní stav charakterizovaný závojem nevědomosti označuje za mezní případ nevědomosti. Původní stav musí podle něho stát na teorii, která vychází z přirozených práv, které nejsou plodem žádné legislativy ani hypotetické dohody. Za toto přirozené právo, ze kterého Xxxxxxxx spravedlnost jako slušnost vychází, považuje Dworkin právo na rovnou pozornost a úctu, nikoliv právo na určité svobody, jak je tomu u klasiků teorie společenské smlouvy.

5.2 Důvody pro vytvoření společenské smlouvy

Společným důvodem pro vytvoření společenské smlouvy je u klasiků teorie společenské smlouvy snaha o vymanění se ze stávajícího nevyhovujícího stavu.

• U Hobbese je hlavním důvodem pro vytvoření státu únik z válečného stavu – zajištění míru a bezpečnosti lidu, jejich sebezachování.

• Stejný důvod se objevuje i u Locka, ovšem neméně důležitým důvodem pro vytvoření společnosti je pro něho zabezpečení lidských práv – zachování vlastnictví každého.

• Prvním důvodem pro vytvoření společenské smlouvy u Xxxxxxxxx byla ochrana majetkové nerovnosti, v podstatě se jednalo o smlouvu bohatých proti chudým. Podle Xxxxxxxxx tato první nespravedlivá společenská smlouva byla nezbytná pro vytvoření podmínek pro vznik a uzavření druhé, spravedlivé společenské smlouvy, která by zajistila rovnost lidí, a to nikoli rovnost majetkovou, nýbrž rovnost mravní a legitimní.

• V Rawlsově teorii spravedlnosti jako slušnosti, kterou sám nepovažuje za žádnou teorii společenské smlouvy, jsou objektem původní dohody principy spravedlnosti stanovené pro základní strukturu společnosti, principy, které mají usměrňovat všechny další dohody, a které specifikují

typy společenské kooperace, na kterých je možné se podílet a možné formy vlády.

5.3 Výsledek společenské smlouvy

Výsledkem společenské smlouvy je u všech představitelů teorie společenské smlouvy 17. a 18. století, kterými se v této práci zabýváme, stát.

• U Hobbese na základě smlouvy (vzájemně si neškodit a neubližovat) vzniká stát, člověk přechází ze stavu přirozeného do stavu společenského, a to tak, že se každý zříká části svých nároků ve prospěch společnosti, aby výměnou za to získal od ní ochranu. Tímto člověk předává státu své prvotní právo, které uplatňoval v přirozeném stavu, tj. neomezené právo na vše, světská moc je proto v podstatě mocí neomezenou, absolutní.62

• Občanská společnost, potažmo stát, u Locka vzniká tím, že se lidé vzdají své výkonné moci přirozeného práva ve prospěch svrchovaného státu. Odlišnost od Xxxxxxxxx pojetí je zřejmá: zatímco u Hobbese lidé odevzdávají do rukou státu veškerou svou moc, u Locka lidé postupují pouze část své moci, a to moc nezbytnou k účelům, pro které společnost vytvářejí.

• U Xxxxxxxxx k přechodu z přírodního stavu do stavu občanského dochází společenskou smlouvou, ve které člověk ztrácí svou přirozenou svobodu a neomezené právo na vše a získává občanskou svobodu a vlastnické právo – svou osobu a všechnu svou moc dává pod nejvyšší řízení obecné vůle, která představuje obecné blaho.

• U Rawlse původní dohoda nezakládá nějakou specifickou formu vlády, nýbrž stanovuje principy platné pro další dohody, prostřednictvím kterých si lidé volí ústavu a legislativu k vydávání zákonů atd.

„Společenská situace je spravedlivá, je-li taková, že se touto posloupností hypotetických dohod dospělo k obecnému systému pravidel, který ji vymezuje.“63

62 Xxxxxxx, I.: Nástin dějin evropského myšlení, s. 274.

63 Xxxxx, X.: Teorie spravedlnosti, s. 22.

5.4 Stát a jeho atributy

Úloha a pravomoci státu se v koncepcích klasiků teorie společenské smlouvy značně liší. Pojďme se nyní blíže podívat na to, jaký stát v jejich pojetí společenské smlouvy vzniká a jaké má atributy.

• U Hobbese společenskou smlouvou vzniká absolutní stát s neomezenou a nedělitelnou mocí. Společenská smlouva je v jeho podání nezvratná – poddaní nemohou svrhnout panovníka bez jeho souhlasu, nemohou ani žádným způsobem měnit zřízení. Ani po dobytí státu a svržení panovníka absolutní stát a jeho režim nezanikají. Xxxxxx úlohu státu ve vztazích mezi lidmi přeceňoval, jeho sociální filosofii lze proto nazvat etatismem (z fr. l´état – stát).

• U Locka vzniká občanská společnost a stát, který má moc omezenou (zákonodárnou). Do lidských práv nesmí nijak zasahovat, jeho úkolem je zajištění míru, bezpečnosti a veřejného blaha. Svržení státu Xxxxx připouští, a to v případech, kdy je státní moc zneužívána, nicméně považuje ho za nežádoucí, proto klade důraz na funkčnost státu a kontrolu státní moci, které tomu mohou zamezit. Dělení státní moci považuje za nejlepší prevenci jejího zneužití. Xxxxx, jakožto velký kritik politického autoritářství a absolutismu, bývá považován za zakladatele moderního liberalismu, zejména kvůli omezení státní moci, na kterém trvá, a zároveň pro zákaz zasahování státu do lidských práv.

• Dalším rozdílem mezi Xxxxxxxxxx státem a státem Xxxxxxxx je podřízenost zákonům: zatímco v Lockově státě jsou zákonům podřízeni všichni bez výjimky, na Xxxxxxxxx suverénního panovníka se občanské zákony nevztahují, stojí mimo společenskou smlouvu. Toto vyjmutí panovníka z podrobení zákonům, a tím danou faktickou nepostižitelnost státní moci, považoval Xxxxx za absurdní.

• Obecná vůle u Xxxxxxxxx je suverénní, a proto ji nemůže uzurpovat ani jedinec ani sbor. Jejím subjektem je vždy lid, národ. Je nedělitelná, národ se jí nemůže za žádných okolností vzdát. Xxxxxxxx pro svou demokracii nepřipouští žádný systém reprezentace, zastupitelské demokracie, trvá na přímé demokracii. Přestože Xxxxxxxx ve svém myšlení vychází z víry v demokracii a svobodu, jeho stát je ve svém důsledku autoritářský a

totalitní, jelikož řídí veškeré aspekty lidské činnosti, včetně lidského myšlení.

5.5 Závěrečné srovnání

Zřídkakdy se společenská smlouva považuje za historickou událost, spíše se používá jako hypotetický konstrukt, pomocí kterého lze demonstrovat, jakou hodnotu má vláda a z čeho plyne občanova politická zavázanost, tedy jeho povinnost vůči ní.64 I když je původní stav čistě hypotetická situace, je důležité si uvědomit, že stát (jak předkládají klasické koncepce teorie společenské smlouvy) a právo by uzavřením společenské smlouvy mohly vzniknout, pokud by se z takové situace skutečně vycházelo. Teoretikové společenské smlouvy chtějí, aby občané jednali tak, jako by tuto smlouvu skutečně uzavřeli.

Klasičtí teoretikové společenské smlouvy (Xxxxxx, Xxxxx, Xxxxxxxx) pracovali s původním, předspolečenským stavem a stavem společenským. V přirozeném stavu jsou lidem připisována základní práva, která jsou nezcizitelná. Lidé se v tomto stavu těší neomezené svobodě, ale řada negativních stránek tohoto stavu zapříčiňuje touhu lidí po pevném řádu a stabilitě. Na základě svého svobodného rozhodnutí vstupují do smluvního stavu, vzniká politická společnost se svou svrchovanou mocí, která má lidem zmiňovaný řád a stabilitu zajistit a být garantem pro dodržování stanovených pravidel. Podstatou koncepcí klasických teorií společenské smlouvy je tedy vznik politické společnosti, vysvětlení vzniku politických institucí v této společnosti a také nalezení zdroje legitimity těchto institucí.

Lidé dobrovolně přijímají úmluvu, která je založená na jejich vlastním souhlasu a dobrovolně se vzdávají některých svých práv výměnou za garanci dodržování veškerých práv, na které mají jakožto občané státu nárok. Společenská smlouva je tak prostředkem přechodu člověka ze stavu původního, přirozeného, ve stav společenský. Úkolem společenské smlouvy mělo být vymezení základních pravidel pro život lidí ve společnosti a zároveň zavedení těchto pravidel do právního systému. Prostřednictvím společenské smlouvy vyjadřují lidé své přesvědčení, že instituce společnosti, struktura dané společnosti a vztahy v ní jsou výsledkem dohody lidí, na této dohodě závislých. Legitimita takového uspořádání spočívá v přesvědčení smluvních stran, že zvolené uspořádání je takové, jaké si sami zvolily.

64 Xxxxxxx, X.: Politologie. Přeložil Xxxxxx Xxxxxxxx. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2008, s. 119.

Xxxxx, který na klasiky (zejména na Locka a Xxxxxxxxx) navazuje, také pracuje s původním stavem, ve kterém lidé, kteří mají svá základní práva, uzavírají hypotetickou dohodu. Ovšem účelem této dohody není primárně ochrana lidských práv ani ochrana a bezpečí lidí samotných, důraz je kladen na rovné (férové) podmínky všech lidí, kteří tuto fiktivní dohodu, obhajující sociální spravedlnost, uzavírají. Touto dohodou nevzniká stát ani politická či jiná společnost, tato dohoda pouze stanovuje základní principy (spravedlnosti), na kterých budou stát všechny další dohody. Společenská smlouva a principy spravedlnosti vznikají tedy ruku v ruce, ve stejném momentu. Společenská smlouva v tomto pojetí není tedy prostředkem ke změně společenství jako takového ani prostředkem k vytvoření nové společnosti, nýbrž nástroj sloužící k legitimitě principů stanovených na úrovni základní struktury společnosti v původním stavu, nástroj, který představuje základní stavební kámen pro budoucí normativní systém společnosti.

6. Závěr

Tato práce si kladla za cíl představit nejvýznamnější koncepce teorie společenské smlouvy v době jejího vzniku, tj. v období 17. – 18. století a dále v době jejího znovuoživení, tj. v období 20. století. Blíže jsme se seznámili s těmi nejzávažnějšími úvahami jednotlivých představitelů teorie společenské smlouvy, konkrétně s myšlením X. Xxxxxxx, X. Xxxxx a X.-X. Xxxxxxxxx, co by klasiků této teorie, a s myšlením X. Xxxxxx a jeho následovatele X. Xxxxxxxx, co by moderních myslitelů. V závěrečné kapitole této práce jsme jejich myšlenky shrnuli a ukázali, v kterých bodech se jejich teorie nejvíce podobají a v čem se liší.

Společenská smlouva je dobrovolně uzavřená dohoda mezi jednotlivci, jejímž důsledkem je počátek vzniku organizované společnosti, státu. Ve své klasické podobě má teorie společenské smlouvy tři prvky. Prvním prvkem je představa hypotetické bezstátní společnosti (původní, přirozený stav), ve které neomezená svoboda vede k tomu, že lidé žijí osamělý, bídný život (Xxxxxx), ve které vynález peněz a vzniklé konflikty mění mírový stav ve stav plný násilí a nejistot (Xxxxx), ve které nadvýroba jednotlivců ve svém důsledku zapříčiňuje společenskou nerovnost, kterou je třeba odstranit (Xxxxxxxx). Dalším prvkem je snaha o únik z tohoto (přirozeného) stavu uzavřením společenské smlouvy, vzájemné dohody mezi lidmi. Tím lidé fakticky uznávají, že jedině svrchovaná moc jim může zajistit vytoužený řád, stabilitu a bezpečí.

Třetím prvkem je vázanost občanů společenskou smlouvou k poslušnosti státu, konec konců z vděčnosti za nastolený řád, stabilitu a bezpečí, které jim může poskytnout jedině systém politického vládnutí.

V jednotlivých teoriích jsme si ukázali, že myslitelé pracovali se stejnou výchozí pozicí (původním stavem) a prostřednictvím společenské smlouvy v jejích různých podobách došli k výsledku, který byl ve své podstatě také stejný (stát). Kromě odlišností, týkajících se samotné vzájemné dohody lidí, se výrazně lišily i podmínky ve výsledném stavu (státě).

Různí myslitelé přišli s různými alternativami svrchované moci. Pro Hobbese byl jedinou alternativou silný, absolutistický stát, který jediný byl schopen zajistit řád ve společnosti, Xxxxx byl naproti tomu přesvědčen, že jedině liberálně uspořádaná společnost, podobně jako příroda, spontánně obnovuje svou rovnováhu a řád. Xxxxxx, zastánce absolutní monarchie, svou teorií obhajoval absolutismus, který byl podle jeho názoru lepší ze dvou možných variant (druhou variantou byla anarchie). Naproti tomu Xxxxx byl zastáncem liberalismu, svou naturalistickou filozofií obhajoval konstituční monarchii, Xxxxxxxx byl zastáncem radikální demokracie a obhajoval demokratickou formy vlády. Na Xxxxx a Xxxxxxxxx navazuje Xxxxx, který stejně jako oni klade velký důraz na dohodu založenou na souhlasu všech zúčastněných. Snaží se o sloučení teorie sociální spravedlnosti s liberalismem, jeho politický liberalismus je tak sociálně orientovaný.

Co se týče pozdějších vlivů představených teorií, Xxxxxxxxx myšlení mělo značný vliv na fašismus a nacismus, Xxxxx ovlivnil různé liberální a konzervativní směry. Xxxxxxxxxxx dílo působilo na vývoj demokratické teorie, ale i kolektivistických doktrín. Jeho myšlení ovlivnilo marxisty a anarchisty, ještě později Novou levici65; své kořeny u něj nachází socialismus. Xxxxxxxx politická filozofie ovlivnila jak moderní liberály, tak sociální demokraty.

V současné době si lze jen velice těžko představit, že by teorie společenské smlouvy, tedy čistě hypotetická smlouva, a to v jakékoliv své podobě, mohla fungovat jakožto právoplatná smlouva pro stanovení jakýchkoliv závazných principů či pravidel. Dnes totiž platí, že jen to, co je psáno, je dáno, a i to se velká řada lidí snaží nějakým způsobem obejít, ve svůj vlastní prospěch. Nicméně historický význam teorie

65 „Pro Novou pravici nebo alespoň její neoliberální křídlo je příznačná výrazná antipatie vůči státním zásahům do ekonomického a společenského života, vyvěrající z přesvědčení, že stát je parazit, který ohrožuje jak individuální svobodu, tak ekonomickou bezpečnost.“ Xxxxxxx, A.: Politologie, s. 123.

společenské smlouvy, vyplývající z jejích historických zásluh, je nemalý, navíc, jak jsme si ukázali, přispěla tato teorie ve 20. století k oživení politické filozofie, a to když na scénu politické filozofie vrátila kontraktualistické teorie ve spojení s problémem sociální spravedlnosti.

Seznam použité literatury

• Xxxxxxx, R.M.: Když se práva berou vážně. Přeložil Xxxxxx Xxxxxxxx. Praha: OIKOYMENH, 2001.

• Xxxxxxx, X.: Politologie. Přeložil Xxxxxx Xxxxxxxx. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2008.

• Xxxxxx, T.: Leviathan aneb látka, forma a moc státu církevního a politického. Přeložil Xxxxx Xxxxx. Praha: OIKOYMENH, 2009.

• Xxxxxx, T.: Základy filosofie státu a společnosti (O občanu). Přeložil Xxxxx Xxxx. Praha: Česká Akademie Xxxxxxxxx Xxxxxx pro vědy, slovesnost a umění, 1909.

• Xxxxxxxxxxx, I.: Dějiny společenských teorií. Brno: Vydavatelství MU, 2000.

• Kolektiv autorů: Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998.

• Kubů, X. a kolektiv: Dějiny právní filosofie. Olomouc: Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2002.

• Xxxxx, X.: Druhé pojednání o vládě. Přeložil Xxxxx Xxxx. Praha: Svoboda, 1992.

• Xxxxxxxxxx, K.: Xxxx Xxxxx – spravedlnost a společenská smlouva (Diplomová bakalářská práce). Brno: Masarykova univerzita, 2005.

• Xxxxxx, X., Xxxxxxx, J.: Stručná historie států, USA. Praha: Nakladatelství Svoboda, 2003.

• Xxxxx, X.: Politický liberalizmus. Přeložil Xxxxx Xxxxxxxx. Prešov: Slovacontact, 1997.

• Xxxxx, X.: Teorie spravedlnosti. Přeložil xxxx. xx. Xxxxx Xxxxx, DrSc. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995.

• Xxxxxxxx, X.-X.: O původu nerovnosti mezi lidmi. Přeložila Xxxxxxxxx Xxxxxxx- Xxxxxxxxxx. Praha: Svoboda, 1949.

• Xxxxxxxx, X.-X.: O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva.

Přeložila xxx. XXXx. Xxxxxxx Xxxxxx. Dobrá Voda: Xxxx Xxxxx, 2002.

• Xxxxxxx, I.: Nástin dějin evropského myšlení. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002.

Internetové zdroje

• Xxxxxxxxxx, M.: Spravedlnost bez soukromého vlastnictví? [online, cit. 10. listopadu 2010]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxx_xxxxxxxxxx_xxxxxxxxx.xxx

• Xxxxxx, M.: Loučení s nejvlivnějším politickým myslitelem současnosti [online, cit. 15. listopadu 2010]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxx.xxx?xxxxxx000&xxxxxxx000000

• Pojem spravedlnosti v politickém myšlení F.A. Xxxxxx a X. Xxxxxx [online, cit.

20. listopadu 2010]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxxx.xx/000000-xxxxx- spravedlnosti-v-politickem-mysleni-f-a-hayeka-a-j-rawlse.php

• Xxxxxx, M.: Xxxxxxxx: předchůdce francouzské revoluce [online, cit. 25. ledna 2011]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/000/xxxxxxxx- predchudce-francouzske-revoluce

• Xxxxxx, X.: Vývoj ekonomického myšlení [online, cit. 10. dubna 2011]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxx.xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx?xxxxxxx:XxxXXxxXXXXX:xxxxx xx.xxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx_xxxxxxx/0000/XXXXX_xxxxx_xxxxxxxxxxxx_xxxxx ni.doc+Xxxxxx+Xxxxxx&xx=10&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&lr=lang_cs:

• xxxx://xxxx.xxxx.xx/xxx/xxxxx/xxxxx/Xxxxx0.xxxx

• xxxx://xxxxxxxxxx.xxxxxxxx.xx/xxxxx.xxx

• xxxx://xxxxxxxxxx.xxxxxxxx.xx/0x.xxx

• xxxx://xx.xxxxxxxxx.xx

Document Metadata

Table of Contents

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Document Metadata