ANALÝZA POTŘEB DĚTÍ V KONTEXTU POBYTOVÉ PÉČE
TVORBA ANALÝZY POBYTOVÁ PÉČE V KONTEXTU POTŘEB DĚTÍ A KRAJSKÉHO MODELU SÍTĚ SLUŽEB PRO
RODINY S DÍTĚTEM/DĚTMI UMÍSTĚNÝMI V ÚSTAVNÍ PÉČI A RODINY ODEBÍRÁNÍM DÍTĚTE/DĚTÍ OHROŽENÉ
ANALÝZA POTŘEB DĚTÍ V KONTEXTU POBYTOVÉ PÉČE
SocioFactor s.r.o.
2022
Zadavatel:
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
Zpracovatel:
SocioFactor s.r.o.
Souhrnná výzkumná zpráva vznikla v rámci řešení projektu Podpora systémových změn v oblasti služeb péče o ohrožené děti, mladé lidi a rodiny v České republice, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0009381 financovaného Evropskou unií z Evropského sociálního fondu, a to v rámci Operačního programu Zaměstnanost.
Vydal SocioFactor s.r.o.
Obsah
1. Potřeby dětí a sítě služeb – základní východiska 19
2. Zjišťování potřeb a potřebnosti 25
2.1. Klasifikace a typy potřeb 26
2.2. Přístupy k potřebnosti služeb 30
2.3. Potenciál zjišťování potřeb, potřebnost služeb a síťování 35
3. Nenaplňované potřeby dětí 38
3.1. Potřeby dětí ohrožené odebráním dítěte mimo péči rodičů 38
3.1.1. Potřeby dětí v perspektivě příčin a rizikových faktorů odebírání 38
3.1.2. Potřeby dětí zachycené ve výzkumech a analýzách 44
3.1.3. Vyhodnocování potřeb dítěte a jeho rodiny a IPOD 46
3.2. Potřeby dětí po odebrání dítěte mimo péči rodičů 51
3.2.1. Vymezení základních psychických potřeb 52
3.2.2. Další přístupy k potřebám dětí 57
4. Příklady dobré praxe v nastavování sítě služeb podporující naplňování práva dítěte na život v rodinném prostředí 59
5. Představení metodologie návrhu krajských modelů sítí 65
5.1. Identifikace nenaplněných potřeb dětí 67
5.2. Identifikace potřebných a relevantních služeb 70
5.3. Návrh Krajských modelů sítí služeb 72
6. Analýza nenaplněných potřeb dětí a rodin 73
6.1. Potřeby dětí v rodinách a rizikové faktory 74
6.1.1. Biologické a fyziologické potřeby 74
6.1.4. Potřeba úcty a uznání 86
6.1.8. Sebetranscendence/duchovní potřeby 93
6.2. Potřeby dětí v zařízeních 94
6.2.1. Fyziologické a biologické potřeby 94
6.2.2. Potřeba bezpečí a jistoty 98
6.2.3. Sociální potřeby 104
6.2.4. Potřeba úcty a uznání 114
6.2.5. Poznávací potřeby 115
6.2.6. Estetické potřeby 123
6.2.7. Seberealizace 123
6.2.8. Sebetranscendence/duchovní potřeby 128
6.3. Další zjištění 130
6.4. Další rizikové faktory 130
7. Krajský model sítě služeb – srovnání krajů, systémová doporučení a principy 135
7.1. Krajský model sítě služeb 135
7.2. Konceptualizace návrhové části krajského modelu sítě služeb 136
7.3. Strategie kraje zaměřené na zajišťování potřeb a práv dětí 139
7.4. Srovnání priorit podle krajů 141
7.5. Systémová a dílčí doporučení 148
Seznam literatury 160
Použité zkratky 165
Seznam obrázků a tabulek 166
Manažerské shrnutí
Cílem analýzy „Pobytová péče v kontextu potřeb dětí a Krajského modelu sítě služeb pro rodiny s dítětem/dětmi umístěnými v ústavní péči a rodiny odebíráním dítěte/dětí ohrožené“ bylo zpracovat 14 dílčích modelů sítě služeb pro každý kraj s důrazem na preventivní služby pro rodiny s dítětem/dětmi umístěnými v ústavní péči a rodiny odebráním dítěte/dětí ohrožené. A to za účelem zajistit maximálnímu počtu dětí, pokud to umožňuje prioritní sledování zájmu dítěte, zachování rodičovské péče, a tím přispět ke snížení celkového počtu dětí umístěných v ústavní péči. Krajský model sítě služeb je specificky zaměřen na podporu dětí umístěných v pobytové péči a jejich rodin.
Výstupem předmětu plnění je dokument, který tvoří dvě části – analytickou a návrhovou část, přičemž obě části lze použít samostatně, jedná se o dvě samostatně existující studie. Hlavní výzkumná otázka zněla následovně: Jaké služby by měly být na úrovni kraje zajištěny, aby naplňovaly potřeby
„ohrožených“ dětí? Provázely ji tři vedlejší výzkumné otázky: (1) Jaké jsou nenaplněné potřeby
„ohrožených“ dětí umístěných v ústavní péči a ohrožených odebráním z rodiny? (2) Existují k nenaplňovaným potřebám odpovídající služby? (3) Jsou tyto služby k dispozici na úrovni jednotlivých krajů?
Analýza potřeb dětí v kontextu pobytové péče je členěna do dvou částí. První část se skládá ze čtyř kapitol. V první kapitole jsou uvedena základní východiska v oblasti potřeb dětí a síťování služeb. Druhá kapitola se zabývá zjišťováním potřeb a potřebnosti. Jsou zde informace o klasifikaci a typech potřeb, přístupech k potřebnosti služeb a potenciálu zjišťování potřeb, potřebnosti služeb a síťování. Třetí kapitola se věnuje nenaplňovaným potřebám dětí tak, jak jsou zachyceny v odborných zdrojích. Uvádí výsledky rešerše odborné literatury a dalších zdrojů, které se věnují potřebám dětí ohroženým odebráním a umístěním mimo prostředí vlastní rodiny nebo následně umístěným v pobytové péči. Čtvrtá kapitola představuje příklady dobré praxe v nastavování sítě služeb podporující naplňování práva dítěte na život v rodinném prostředí. Přináší informace o pěti příkladech dobré praxe. Druhou část zprávy uvozuje představení metodologie, která byla využita při zpracování obou částí – analýzy potřeb dětí v kontextu pobytové péče a návrhů krajských modelů sítě služeb. Analýza nenaplněných potřeb dětí a rodin přináší výsledky ze zjišťování potřeb dětí a jejich rodin. Identifikované potřeby jsou výsledkem zpracování vyhodnocení a IPOD dětí umístěných v zařízeních pobytové péče a rozhovorů provedených s mladými dospělými, kteří byli v minulosti umístěni v zařízeních, a rodiči, kterým hrozilo odebrání dětí z péče nebo jim byly děti z péče odebrány. Potřeby jsou děleny na potřeby dítěte v rodinném prostředí a potřeby dítěte v zařízení. Závěrečná kapitola odkazuje na výsledky zpracování 14 návrhů krajských modelů sítí služeb, které jsou zpracovány jako samostatné dokumenty, přičemž se věnuje otázce srovnání krajů, přináší systémová doporučení a zmiňuje principy, jimiž by se mělo síťování řídit.
Hlavní zjištění
Srovnání priorit a cílů
Na úrovni krajů lze rozlišit čtyři základní modely priorit, které směřují k naplňování identifikovaných potřeb. Liší se podle vlivu intervenující proměnné, kterou je míra ekonomického vyloučení rodin. Nepříznivé ekonomické ukazatele na úrovni krajů a celkový socioekonomický kontext se promítají do vyššího ekonomického vyloučení rodin (jejich ohrožení), což se projevuje především vylučováním z pracovního trhu, nedostatečným přístupem ke zdrojům a ocitnutím se rodin pod hranicí chudoby. Ale zejména podmiňují přítomnost základních potřeb. Dále modely odlišuje přítomnost témat z oblasti zdraví (zejm. eliminace dopadů na zdraví dítěte) a dále důraz na posilování vazeb, vztahů a motivací.
První model priorit se vyznačuje značným vlivem celkového nepříznivého socioekonomického kontextu a vysokou mírou ekonomického ohrožení rodin s dětmi, který se promítá do nenaplněných základních potřeb. V jeho centru je priorita zvýšení odolnosti rodiny. Tato priorita reaguje na potřebu adaptovat celý rodinný systém na změny, kterým je rodina vystavována, a poukazuje na nezbytnost systematického zvyšování resilience rodiny jako celku. V základu priorit se nalézá priorita zajištění ekonomického bezpečí. Reaguje především na skutečnost, že se ekonomicky ohroženým rodinám nedostává z různých příčin přístupu ke zdrojům (především placené zaměstnání, bydlení), což provází řada rizikových jednání. Rodiny a v nich děti díky značné míře ekonomického ohrožení postrádají zajištění některých základních potřeb, mezi nimiž jsou třeba nepříznivé hygienické podmínky, podpora péče o duševní zdraví dětí (traumata, sebepoškozování), předcházení užívání návykových látek dětmi (téma závislostí obecně). Vedle toho se objevuje i priorita související se spektrem potřeb, které se v pomyslné pyramidě potřeb nalézají na opačném pólu a týkají se seberealizace dítěte, sebepojetí, budování identity, podpora zájmů a poznávací potřeby.
Druhý model priorit se vyznačuje menším vlivem socioekonomického kontextu a absencí nutnosti zabezpečovat základní potřeby. V jeho centru nalézáme opět prioritu zvýšení odolnosti rodiny, která poukazuje na potřebu adaptovat celý rodinný systém na změny, kterým je rodina vystavována. V základu modelu se rovněž nalézá priorita zajištění ekonomického bezpečí. Pozornost z hlediska uspokojování potřeb zde ale více míří ke dvěma prioritám z vyšších pater pomyslné pyramidy potřeb: sebevědomí/sebehodnocení a seberealizaci. Ty nabývají mnohem širšího obsahu a většího významu. Co to znamená pro síť služeb? Je to jednoznačně velká výzva, neboť služby je potřeba směřovat na jedné straně ke zvyšování resilience rodiny a na druhé straně k rozvoji spektra služeb, které míří k uspokojování potřeb seberealizačních, uznání, sebenaplnění a potřeb poznávacích.
Třetím modelem priorit je model se zastoupením priority týkající se zdraví. Tento model je podobný modelu prvnímu. Nalézáme v něm centrální prioritu zvyšování resilience rodiny, taktéž priority zajištění ekonomického bezpečí i podporu identity a seberealizace dítěte. Rozdíl je ale v tom, že zde nenalézáme
základní potřeby, ty nahrazuje priorita směřující přímo do oblasti zdraví – především na eliminaci dopadů na zdraví dítěte. Zde je v oblasti služeb kromě jiného tématem řešení služeb sociálně- zdravotního pomezí.
Čtvrtým modelem priorit klade důraz na posilování vazeb, vztahů a motivací s méně zastoupenými potřebami z vyšších pater – seberealizačních, uznání, sebenaplnění a potřeb poznávacích. Tento model se z hlediska potřeb koncentruje významně na témata spojená s odolností rodin a posilování vztahů – reaguje na potřebu péče o vztahy a budování silných vazeb, dále na práci s motivacemi. Co to znamená pro oblast služeb? Z hlediska potřeb by se měly orientovat významným způsobem na posilování odolnosti rodin a vztahů a vazeb.
Popis priorit
Priorit, které byly z hlediska naplňování potřeb vymezeny, bylo celkem sedm. Dvě priority jsou základní a univerzální – setkáváme se s nimi napříč všemi kraji. Jedná se o Zvyšování resilience rodiny a Zajištění ekonomického bezpečí. Další dvě se vyskytují jen v některých krajích – jedná se o Zabezpečení základních potřeb a Eliminaci dopadů na zdraví. Další prioritou je Posílení vztahů, vazeb a motivací. Poslední dvě priority se vážou k potřebám seberealizace a sebevědomí, tedy vyšším patrům potřeb. Patří sem Podpora zájmů dítěte a seberealizace a Podpora identity, sebevědomí a sebehodnocení. Dále je stručně představujeme.
Zvyšování odolnosti (resilience) rodiny
Zvyšování odolnosti rodiny je centrální prioritou napříč všemi kraji. Téma je společnou a klíčovou prioritou, která napovídá mnohé o tom, kam je potřeba směřovat preventivní služby v rámci sítí služeb pro děti a jejich rodiny. Priorita reaguje především na potřebu adaptace na změny v rodině a nesrozumitelnost a nejasnost pravidel a nastavování hranic, které by měly posilovat jistotu a předvídatelnost jednání, tím i naplňovat potřebu stability prostředí a psychického bezpečí. Kvalitu partnerského života, stejně jako kvalitu života celé rodiny a dětí, ovlivňuje rovněž značná nestabilita bydlení. Rodiče s dětmi střídají krátkodobá bydlení, pobývají u příbuzných, v nevyhovujících podmínkách, což mnohdy provází rozdělení rodiny. Značné dopady na bezpečnost rodinného prostředí mají různé změny. Důležité je jejich přijetí a zvládnutí. Jejich důsledky bývají značné, provází je nestabilita uvnitř rodiny a různé formy patologických forem jednání. Zásadní dopady se týkají narušení blízkých vztahů, což dítě značně ohrožuje.
Proto je důležité věnovat se předcházení problémů v partnerských vztazích, posilovat kohezi (soudržnost) rodiny, řešit konflikty a problémy v partnerských vztazích, akceptovat dítě v rámci konfliktů, zvládat změny v rodině a jejich dopady na rodinné vztahy, ošetřovat rozvodové a porozvodové situace s důrazem na postavení dítěte, rozšiřovat nedostatečné rodičovské/výchovné kompetence, ochraňovat děti před fyzickým i psychickým násilím, eliminovat dopady domácího násilí na děti,
pracovat s výchovnými problémy dětí, podporovat důvěru ve služby a pomoc a zajišťovat stabilní bydlení.
Zajištění ekonomického bezpečí
Další klíčovou prioritou je zajištění ekonomického bezpečí. Priorita reaguje na potřebu předcházet či řešit dluhy a exekuce a dále mít zajištěný přístup k zaměstnání rodiče/rodičů a rovněž si ho udržet. Ekonomické bezpečí odkazuje ke schopnosti zajistit rodičům přístup k základním ekonomickým zdrojům, ale i ke schopnosti předcházet tomu, aby rodiny o ekonomické zdroje nepřicházely. Je proto pochopitelné, že cíle mají preventivní ráz.
Mezi cíle patří předcházení vzniku dluhů a zadlužování, řešení situace vzniklého zadlužení, podpora zaměstnanosti jedince, rozvoj zaměstnatelnosti na úrovni jedince, adaptace na zaměstnání, dostatečné finanční rodinné poradenství, zvládání krizového hospodaření rodiny, nabývání finanční gramotnosti, schopnost vyhledat a přijmout pomoc a orientace v možnostech zajištění ekonomických zdrojů.
Eliminace dopadů na zdraví
Priorita je jistou variantou k prioritě základních potřeb. Klade ale důraz především na eliminaci dopadů nepříznivé sociální a ekonomické situace na zdraví dětí. Z hlediska potřeb se zde objevují témata zajištění dostatečné výživy, hygienických podmínek, zajištění preventivní lékařské péče, kdy dítěti není zajištěna návazná odborná lékařská péče v návaznosti na zdravotní stav dítěte, nebývají respektována a naplňována doporučení lékaře. Doporučení se obvykle týkají medikace dětí – pravidelného užívání léků či užívání léků vůbec, potřeby kontinuální péče, doporučení využití konkrétní terapeutické péče, potřeby pokračovat v léčbě. Nedostatečná pozornost je věnována duševnímu stavu a zdraví dětí. Projevují se násilnými či agresivními projevy, záchvaty vzteku, mívají psychické potíže, které pramení z negativních prožitků (rozvod rodičů, nedostatečná pozornost věnovaná dítěti, přetěžování dítěte apod.) a traumat (deprivace, různé formy násilí na dětech, hrubě zanedbaná péče apod.). Objevují se i případy sebepoškozování dětí v reakci na nepříznivé podmínky a situace, užívání návykových látek dětmi.
Není zřejmé, jak se s dětmi pracuje a s jakými výsledky. Vzhledem k tomu, že psychické potíže dětí mohou pramenit z výchovného působení rodičů/pečujících osob a/nebo se vlivem působení rodičů/rodiny zlepšují či zhoršují, dalo by se očekávat, že by intervence měly mířit i k rodičům a práci s rodinným systémem, což bývá ojedinělé. Rodiče v tomto směru potřebují podporu prostřednictvím konzultace a rady v konkrétní obtížné situaci, kdy nevědí, jakým způsobem s dítětem jednat. Cílem je podpořit péči zaměřenou na eliminaci dopadů traumat, zajistit péči o duševní zdraví dětí a předcházet užívání návykových látek dětmi, podpořit preventivní lékařskou péči, rozvinout spolupráci s lékařem.
Zabezpečení základních potřeb
Základní potřeby se vztahují především k zajištění dostatečné výživy dětí – eliminace podvýživy, úbytku na váze a chybějících potravin, pestrosti stravy (absentuje ovoce a zelenina). Nedostatečná
výživa dětí byla zaznamenána zejména v rodinách, které se potýkají s existenčními potížemi, ale i tam, kde dochází ke kumulaci problémů, případně jsou rodiče závislí na návykových látkách.
Téma naplňování základních potřeb je sice okrajovější, ale poukazuje na okruhy nenaplňovaných potřeb vedle již zmiňované dostatečné výživy i k zajištění osobní hygieny dětí včetně hygienických podmínek v domácnostech. Ukazují se zde témata, která se váží ke zcela základním biologickým a fyziologickým potřebám dětí.
Posílení vztahů, vazeb a motivací
Priorita míří k posilování vztahů, vazeb a motivací. Potřebou je zejména rozvíjet a posilovat blízké vztahy na úrovni rodiny (vícegenerační rozměr) a blízkého okolí (vrstevnické vztahy). Posilovány mají být pozitivní blízké vztahy. Pro dítě je důležité někam patřit (sounáležitost). S pozitivní motivací souvisí také vzor chování, který dítě hledá ve svém okolí, mezi jedinci, kteří jej obklopují. Chování dítěte ve značné míře ovlivňuje rodinné prostředí, ze kterého si dítě přináší hodnoty, ztotožňuje se se způsobem života rodiny a zaujímá podobné postoje.
Podpora zájmů dítěte a jeho seberealizace
Priorita míří k naplňování potřeb týkajících se seberealizace a zájmů dítěte. Potřeba volnočasových aktivit souvisí s rozvojem dovedností, talentu, ale také schopností naplnit čas, stát se součástí kolektivu. Pro děti a mládež jsou potřeba kroužku odpovídajícího jejich zájmu, potřeba podpory jejich zájmů, individuální přístup, důležité pro to, aby zažívaly pocit uznání, rozvíjely mnohé tzv. měkké dovednosti (přijetí prohry, spolupráce apod.) a byly podporovány ve svých zájmech. Dítě by mělo být podporováno ve vlastních zájmech.
Podpora identity, sebevědomí a sebehodnocení
Priorita směřuje k naplňování potřeb souvisejících s podporou identity, sebevědomí a sebehodnocení. Což vyplývá z toho, že dítě potřebuje procházet procesem socializace a budováním sociální identity a být přijímáno nejen ve své rodině, ale také ve vrstevnické skupině, ve škole a přijmout sebe samo, mít se rádo takové, jaké je. V případě, kdy dítě nemá dostatečné sebevědomí, pocit sounáležitosti, může se dopouštět rizikového chování (útěky, krádeže, experimentování s návykovými látkami) jako snahy na sebe upozornit, vydobýt si své místo, získat uznání ve skupině, popřípadě se tohoto chování dopouští společně s dítětem, které je pro něj důležitým kamarádem, kamarádkou, autoritou. Dítě potřebuje být oceňováno a chváleno. Uznání snahy dítěte posiluje jeho sebevědomí a sebedůvěru.
Potřeba posilovat sebevědomí dětí, zvýšit sebehodnocení, je patrná zejména u dětí, které byly v průběhu svého života někým ponižovány, zažily násilné chování, nenaplňovaly očekávání pečujících osob. Nízké sebevědomí/sebehodnocení dětí je dáváno do souvislosti se špatnými vztahy v rodině, se sebeobviňováním dětí ze selhání.
Systémová a dílčí doporučení
Z návrhu priorit, cílů a služeb na úrovni krajů vyplynula celá řada doporučení, která přesahují možnosti krajů a mají systémový charakter. Dále je uvádíme v bodech.
Návrhy systémových doporučení
1. Větší podpora prevence a preventivních služeb
Ukazuje se, že mezi službami zaměřenými na dítě a rodinu by preventivní služby měly hrát významnou roli. Ve skutečnosti tomu tak není. Je to dáno částečně tím, že systém služeb je aktivován až v okamžiku, kdy je problém evidentní a je potřeba intervence, částečně tím, že prevence neprošla pořádnou konceptualizací a má v sociální oblasti nízkou legitimitu. Klíčová je zde absence rozvinutého preventivního myšlení, schopnosti systémově předcházet vzniku sociálních problémů (které dobře známe a máme je popsané) a nakonec i dovednosti vyvinout potřebné služby preventivního charakteru s adekvátní výbavou – s metodami a postupy. Povědomí o prevenci je nízké, což vede k tomu, že jsou směšovány různé přístupy a pod prevencí jsou zahrnuty odlišné koncepty a pojetí (např. prevence nízké odolnosti rodin je zaměňována s prevencí kriminality). Řada sociálních programů klade důraz spíše na řešení důsledků jevů než na jejich předcházení. Potřebné je z hlediska prevence specifikovat priority a cíle, aniž bychom je strukturovali obvyklým rezortním způsobem vidění.
Celkově platí, že preventivní role služeb a programů je poměrně nízká. Je potřeba systematicky a finančně podporovat přípravu a realizaci preventivních programů pro děti i rodiče, rodiny. Je potřeba na úrovni služeb vymezit, v čem spočívá jejich preventivní působení, programy a služby náležitě připravovat a plánovat, a nakonec také měřit jejich dopady. Nabízí se posílit primární programy prevence a otevřít je tématům spojených s posilováním vztahů a vazeb a více je otevřít reflexi potřeb v oblastech posilování resilience, různých forem gramotnosti, utváření sociálních vztahů.
2. Systematická podpora rozvoje kvality služeb pro rodiny a děti a zvyšování výkonnosti poskytovatelů služeb
Systémy sítí krajských služeb naráží na své limity z hlediska dalšího financování a rozšiřování spektra služeb. Jeví se nám jako přínosné zaměřit pozornost více dovnitř do prostředí organizací poskytujících služby. Otázka kvality např. sociálních služeb byla doposud spojována se standardizovanými nástroji, zejména Standardy kvality sociálních služeb. Ty zajišťují základní povinný standard, nicméně příklady za zahraničí ukazují, že je potřeba se věnovat otázce kvality mnohem šířeji a zavádět a rozvíjet takové nástroje, které kvalitu cyklicky zvyšují a míří nad povinný rámec. Některé příklady a zkušenosti v Česku již existují, nicméně je potřeba podpořit zavádění (nadstavbových) modelů kvality v mnohem větším měřítku. Modelem kvality máme na mysli nikoliv konkrétní jednotlivý postup práce či techniku, ale komplexnější logicky ucelenou metodu orientující se na systematický proces, jejímž výsledkem je zvýšení kvality (výkonnosti) organizace či služby.
Pro sítě služeb to může představovat značný přínos. Rozvoj kvality může iniciovat vznik řady nových a relevantnějších služeb vůči potřebám rodin a dětí. Dále může pomoci identifikovat rezervy a zejména pak být alternativou vůči důrazu na kvantifikace. Vytvoří prostor pro řadu kvalitativních ukazatelů. Dalším benefitem je celkové zvýšení výkonnosti organizací poskytujících služby.
3. Kontinuální síťování služeb pro rodiny a děti na úrovni krajů a koordinace sítí služeb
Existuje potenciál, ale i volání po saturaci řady potřeb formou síťování služeb. Kraje učinily zkušenost v rámci minulého projektu s výsledky síťování a tato byla hodnocena jako velmi přínosná. Síťováním nemáme na mysli výslednou podobu spektra služeb, či jejich „sestavení“ do seznamu, ale aplikaci metody síťování, která může mít různé cíle a formy provádění. V kraji panuje spokojenost s dříve podporovanou službou krajského síťaře, v současnosti nic podobného neexistuje. Síťování dokáže lépe využít spolupráci služeb, koordinovat je a směřovat k naplňování měnících se potřeb. Doporučujeme zavést pozici krajských koordinátorů sítí služeb pro rodinu a děti, která bude trvalá a bude podporována formou vzdělávání v oblasti uplatnění metody síťování.
Propojování služeb, organizací je systematickou, plánovanou a promyšlenou činností, kterou by měl zajišťovat pověřený koordinátor. Sítě by měly propojovat daleko širší spektrum služeb, které lze angažovat do prevence, raných služeb či intervence. Metodický postup by měl vést k vytvoření funkční sítě služeb, nikoliv náhodně a příležitostně, ale řízeně, a to na základě principu síťování.
Také se nabízí větší zapojení do sítě služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny i takových služeb, které stojí mimo rámec registrovaných sociálních služeb, jedná se o služby komunitního charakteru, dobrovolnictví, svépomoc.
4. Podpora resilience (odolnosti) rodin
Vzhledem k centrální prioritě, která se ukázala napříč všemi kraji z hlediska naplňování potřeb, je důležité se začít systematicky věnovat posilování odolnosti rodin. Resilience je koncept, který označuje schopnost nějakého sociálního systému vstřebat rušivé podněty nebo jim čelit, odolávat zátěžím do té míry, aby systém zachoval svou strukturu, funkce a přetrval v čase. Popisuje míru, do které je systém schopný adaptace na situaci, sebeorganizace a učení se. Zvýšení míry resilience se projevuje tak, že je sociální systém schopný zvládnout náročné situace s menšími dopady, aniž by to vedlo k jeho ohrožení či rozpadu. Resilience má blízko k sociálně-ekologickému modelu, vyjadřuje schopnost lidí zvládat změny a úspěšně se jim přizpůsobovat.
Doporučujeme do služeb vnést přístup zvyšování resilience a podnítit služby, které mají za cíl odolnost rodiny zvyšovat. Jak se ukazuje, problémy způsobuje z velké části nízká schopnost rodin odolávat a adekvátně reagovat na změny vnějšího prostředí, což vede k tomu, že se na ně neadaptují a dochází z hlediska dětí k vážnému narušování vztahů a vazeb v rámci rodinného systému. Je potřeba posilovat kolektivní vnímanou účinnost (kontrolu nad událostmi), která odkazuje k pocitu smysluplnosti
rodinného systému, k tomu, nakolik dokážou členové spolupracovat na dosažení cílů a s resiliencí skupiny vůči životním těžkostem. Vysoká vnímaná kolektivní účinnost rodiny je protektivním faktorem ve vztahu např. k užívání návykových látek.
Existují různé způsoby, jak resilienci posilovat a rozvíjet. Jedná se o rozvoj určitých vlastností, které pomáhají rodinám odolávat vůči změnám přicházejících zejména z vnějšího prostředí, adaptovat se v krizových situacích a úspěšně čelit různým výzvám. Je potřeba služby učit technikám rozvoje resilience.
Z hlediska resilience a rovněž ekonomického bezpečí je důležité rozvíjet celou řadu rodičovských kompetencí. Nejedná se jen o kompetence výchovné, ale širokou škálu kompetencí, které jsou potřebné pro běžné sociální fungování. Ideální je, pokud k tomu dochází co nejvíce individuálním způsobem.
Na místě je zvyšovat různé formy gramotnosti (zdravotní, finanční) v rámci rodinných systémů, a to na mezigenerační úrovni. Resilience by měla být posilována v rámci blízkých vztahů a vazeb, jehož součástí jsou i mezigenerační vztahy. Má smysl podporovat služby, které dokážou rodinu změnami v jejich prostředí provázet. Potřebujeme rozšířit praxi o metody posilující rezistenci a adaptaci na úrovni domácností/rodin vůči změnám ve vnějším prostředí.
5. Rozvoj sociální práce zaměřené na vztahy
Jak se zdá, značným deficitem je malá orientace služeb na téma práce se vztahy a vazbami. V rámci sociálně-ekologického modelu, který jsme využili, se v centru modelu nalézá jedinec, dítě, které je nositelem potřeb a oklopují ho další úrovně – představují vnější prostředí. Udržování vztahů s blízkým okolím a kvalita vztahů mezi jeho aktéry je pro dítě určující. Pro dítě jsou významné vztahy v rodině (i širší), ve škole, s vrstevníky, s nimiž se dítě stýká. Aby byly naplněny potřeby dítěte, je nezbytné pojmenovat i potřeby tohoto blízkého okruhu a adekvátně na ně zacílit relevantními službami. Proto doporučujeme v rámci všech forem vzdělávání sociálních pracovníků zařazovat témata týkající se práce s rodinou jako celkem, vztahovým systémem. Je vhodné pracovníky coby profesionály vzdělávat v tématech rozvíjení a budování vztahů, jedná se o jiný princip sociální práce než individuální.
Budování vztahových vazeb pomáhá k nabývání sebejistoty, sociálních kompetencí a resilienci ve smyslu schopnosti snášet zátěž. Pokud jsou vztahy pevné, působí na dítě a osobu blízkou uspokojivě a uvolněně, pomáhají mu organizovat a strukturovat vlastní procesy. Je důležité záměrně na budování vztahů pracovat a rozvíjet je. Sociální pracovníci by si měli osvojovat metody a techniky práce se vztahy v rámci blízkých vztahů. Je vhodné rozvíjet osvojování metod skupinové sociální práce a práce s rodinnými systémy s prvky antropologických přístupů a porozumění fungování sociálních sítí a vazeb (včetně znázorňování). Osvojovány by měly být zobrazovací techniky, které umožňují členům rodiny zachytit sebe, rodinné vztahy, rodinnou strukturu a dynamiku, sociální sítě, životní podmínky,
biografické události. Tyto nástroje lze využít nejen v rámci posouzení životní situace, ale zejména jako základ pro rozvíjení silných vztahů či práci na vztazích slabých.
Služby by měly působit na rodinný systém tak, aby se vztahy nerozpadaly nebo se nestávaly nebezpečnými. To souvisí i s důrazem na zajištění potřeb fyzického bezpečí dítěte (uvnitř rodin), což vede k potřebě zajistit specializované služby pro děti, které jsou zasaženy domácím násilím či jinými formami násilí. Dítě by mělo být součást řešení domácího násilí. Součástí práce se vztahy by měly být i programy posilování mezigenerační solidarity, vztahů mezi prarodiči a dětmi.
6. Zvyšovat ekonomické bezpečí rodin
Analýza ukázala, že napříč kraji vyvstává potřeba zajištění ekonomického bezpečí. Takové zjištění není ničím novým, ale vede nás k uvědomění si toho, jak silným a intervenujícím faktorem je ekonomická bezpečnost z hlediska snížení resilience rodiny a celkového ohrožení dítěte. Děti žijí v rodinách majících velké problémy s placením dluhů, jsou nejohroženější. Proto je potřeba nabízet řešení, která umožní předcházet či řešit dluhy a exekuce a dále zajistit rodinám přístup ke zdrojům, zejména rodičům k placenému zaměstnání. Doplňovat kompetence mimo jiné i v oblasti hospodaření či finanční gramotnosti.
7. Zjišťování a analýza potřeb jako systémový nástroj
Ukazuje se, že abychom byli schopni potřeby zjišťovat, vyhodnocovat, třídit a nalézat ty „skutečné“, je zapotřebí do různých procesů zavádět metody analýzy potřeb. S obtížemi při zjišťování potřeb se setkáváme na různých úrovních systému a v různých podobách.
Obecné doporučení míří k systému služeb jako celku a zavádění analýz potřeb jako součástí svého působení. Je potřeba posilovat vazbu služby vůči potřebám klientů (viz výše doporučení týkající se kvality služeb). Aby toto fungovalo, je potřeba služby učit, jak správně zjišťování potřeb ve své praxi provádět a jak potřeby vyhodnocovat, třídit a promítat do designů služeb.
8. Využití infrastruktury bez ohledu na rezortní klasifikaci
Je potřeba zvážit kapacity a možnosti širšího institucionálního prostředí, která není využívána ve prospěch rodiny (např. forma komunitních škol) a inovativním způsobem přemýšlet, zdali nelze instituce více otevřít pro řadu rodinu podporujících aktivit. To se může týkat aktivit komunitního či svépomocného charakteru, volnočasové aktivity.
9. Prevence ztráty bydlení a sociální bydlení
Jedním z důležitých témat souvisejících s odolností rodin je stabilizace rodin prostřednictvím sociálního bydlení a prevence ztráty bydlení. Doporučujeme využívat programy podpory sociálního bydlení a rovněž se zaměřit na domácnosti, kterým hrozí ztráta bydlení. Ale ani azylové bydlení (azylové domy),
které je správně na úrovni krajů vnímáno za pobytovou službu na přechodnou dobu, není často dostupné pro rodiny s dětmi.
10. Služby sociálně-zdravotního pomezí
Evidentní je potřeba věnovat se v řadě krajů službám, které jsou na rozhraní služeb sociálních a zdravotních, tzv. sociálně-zdravotní pomezí. Dopady řady nepříznivých faktorů na zdraví jsou značné a mají přesah do úrovně saturace základních potřeb. Doporučujeme rozvíjet a podporovat služby, které budou spojovány do komplexnějších celků. Služby, které se nalézají na pomezí resortních praxí a mentalit by měly být podporovány.
11. Mezioborová spolupráce
Řada potřeb poukazuje na nutnost mezioborových a meziresortních spoluprací. Příkladem je potřeba zavádět do základních škol sociální práci. Podporovány by měly být formy interdisciplinární práce. Jedná se o systematickou a řízenou práci, která může mít různé cíle – hledat řešení napříč institucemi, vytvářet nové metody a postupy, rozvíjet stávající (např. případové konference).
12. Provádění experimentálního výzkumu
Je potřeba podporovat sociální aplikovaný výzkum, aby realizoval teoretické a experimentální práce zaměřené na získávání nových poznatků a dovedností pro vývoj nových nebo podstatně zdokonalených postupů a služeb, zejména v oblastech, které se objevují v dalších doporučeních (resilence, síťování, kvalita služeb, zjišťování potřeb, vyhodnocování efektivity sítí služeb, evaluace, aj.). Je potřeba rozšiřovat znalostní základnu a disponovat daty, od nichž se dají odvozovat systémové změny. Výzkum založený na vědeckých poznatcích a důkazech je schopen generovat nové poznatky a fakta a stát se základem pro uplatňování politiky evidence v tématu ohrožených rodin a dětí.
Další doporučení
▪ Existuje poptávka po řadě odborných služeb, kterou není možné uspokojit. Poptávka se týká např. služeb psychiatra, psychologa. V řadě poskytovaných služeb by mohly být podporovány a vytvářeny odborné pozice, které by mohly částečně saturovat poptávku již na půdě některých služeb. Je zde možnost buď odborné pozice získat (např. psychologové na OSPOD) nebo je u sociálních pracovníků odbornost zvyšovat formou vzdělávání např. v oblasti základní diagnostiky nebo vztahové terapie. Potenciál je spatřován v možnosti odborně rozvíjet pracovníky sociálně aktivizačních služeb a službu více přizpůsobit potřebě pracovat se vztahy a zvyšování odolnosti rodin.
▪ Pozornost je potřeba věnovat službám zaměřeným na identitu, seberealizaci a poznávací potřeby dětí. Jedná se o potřeby z vyšších pater potřeb, které jsou důležité, a do budoucna bude
potřeba vytvářet širší spektrum služeb, které budou akceptovány jejich uživateli – dětmi. Měla by být podporována práce se sebevědomím dítěte, jeho posilováním. Ukazuje to na potřebu pracovat na psychickém bezpečí dětí a podpořit budování identity dítěte.
▪ V řadě krajů rezonuje nedostatečná kapacita pěstounské péče. Je potřeba hledat způsoby, jak pěstounskou péči více posílit.
▪ Důležité je podporovat uživatele služeb v tom, aby svou situaci řešili sami. Otevírá se zde prostor pro větší participaci na řešení a případnou svépomoc. Své místo zde mají např. rodinné konference, které potřebují podpořit na pozici jejich koordinátorů, případně svépomocné skupiny.
▪ Potřeba rozvíjet řadu nových metod, přístupů a technik vytváří prostor pro podporu inovativních přístupů, ale třeba i pro výměny dobrých praxí. Doporučujeme podporovat výměny zkušeností a zajistit přístupy k příkladům dobré praxe (domácím i zahraničním).
Úvod
Jedním ze základních faktorů nezbytných pro zdravý vývoj dítěte je „zdravé“ rodinné prostředí. Sociálně fungující rodina je místem, kde se dítě cítí dobře, bezpečně, místem, kde v každé situaci a v každé fázi svého života dítě nalézá pochopení, pomoc a podporu. V rodině má dítě možnost poznat a učit se, jak funguje rodinný systém, jakou roli v něm mají jednotliví členové včetně dítěte samotného.
I přes uvedené a mnohokrát v praxi ověřené tvrzení je v Česku stále spousta dětí, které nemají možnost vyrůstat v rodině, ať již biologické nebo v té, která z různých důvodů rodinu biologickou nahrazuje. Tyto děti vyrůstají v prostředí, jehož označení samo o sobě nezní příliš vřele, a to v prostředí institucionálním. Umístění dětí do „institucí“, tedy zařízení pro výkon ústavní výchovy navíc nebývá opatřením, které by bylo dočasné, krátkodobé, mnoho dětí setrvává v těchto zařízeních i po dobu několika let.
Aby k tomu docházelo co nejméně, je potřeba věnovat se především prevenci. Jako zásadní se jeví zahájení práce s dítětem a jeho rodinou již v době, kdy se objeví první známky nestandardní situace, tedy takové, které buď samo dítě, jeho rodiče nebo třetí strana vnímají jako nežádoucí, problematické, zátěžové, ohrožující. Jedná se o chvíle, kdy je narušována rovnováha mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání životních situací a požadavky, které jsou kladené na rodinu vnějším prostředím. Problémem je, že ne zcela efektivní prevence vede k tomu, že se systém pomoci zaměřuje výhradně na intervence, které k rodinám s dětmi směřují až v okamžiku, kdy se nakumulovalo množství problémů. Před intervencí nastávají různé formy rané pomoci, které jsou poskytovány v okamžiku, kdy se objevuje potřeba pomoci, a objevují se potřeby, které by měly být saturovány. Prevence by ale měla oběma formám ještě předcházet.
V okamžicích evidence narušení rovnováhy se otevírá prostor pro celou škálu subjektů, které mohou dítěti a jeho rodině pomoci. Na základě dobře nastavené spolupráce aktérů napříč resorty, například sociálních pracovníků, pedagogů, lékařů, psychologů a mnoha dalších, by mělo dojít k zachycení problémů a jejich řešení ještě v počáteční rané fázi. Koordinační roli v těchto situacích mohou hrát sociální pracovníci obcí. Při posuzování, zda má být dítě a jeho rodina „pouze“ klientem pracovníků obecné sociální práce nebo už „patří“ OSPOD, ale existují v praxi jednotlivých úřadů významné rozdíly. Svoji úlohu hrají stále ne zcela vyjasněné role obecné sociální práce a OSPOD v systému ochrany dětí, do hry někdy vstupují i vztahy mezi jednotlivými pracovišti, respektive pracovníky jednotlivých oddělení či odborů. Místo rychlé a efektivní intervence do situace dítěte a jeho rodiny jsou tak řešeny kompetenční spory a nevyjasněné hranice pro intervence různých aktérů. Jedním z nežádoucích efektů těchto situací je kromě oddálení řešení situace dítěte a možného rizika dalšího prohlubování jeho ohrožení také nedůvěra veřejnosti k práci sociálních pracovníků, především pak orgánů SPOD.
V případě, že je dítě vyhodnoceno jako ohrožené a je zařazeno do evidence OSPOD, je dalším krokem posouzení míry jeho ohrožení a přijetí odpovídajících opatření zanesených do individuálního plánu ochrany dítěte. I zde se setkáváme s řadou rezerv. Kromě toho, že některé plány nereflektují potřeby i zdroje samotného dítěte a zdroje rodiny, se někdy prosazuje centralizovaný přístup, v jehož důsledku se sociální pracovníci OSPOD ocitají v roli výhradních aktérů, kteří se na tvorbě a realizaci individuálního plánu ochrany dítěte podílí. Příčin, proč nemusí být aktivizovány různé zdroje a formy pomoci a podpory ohroženému dítěti, je více. Může k nim patřit řada obtíží pramenících z náročnosti práce při tzv. síťování služeb, uplatňování metody, která představuje systematickou, plánovanou a promyšlenou činnost a vede k vytvoření funkční sítě různých služeb. Optimálně nastavená a dobře fungující síť služeb reagující na potřeby dětí a rodin, jejíž součástí je i přes jistou výlučnost svého postavení orgán SPOD, může být významným faktorem umožňujícím setrvání dítěte v rodině, která v péči o dítě v danou chvíli selhává. Všechny možnosti pomoci a podpory dítěti a jeho rodině je nezbytné využít i v situacích, kdy je dítě z rodiny odebráno nebo poté, kdy je ústavní výchova ukončena. V opačném případě hrozí riziko řetězení problémů a opakovaných „návratů“ dítěte do ústavního prostředí.
Z výše uvedeného vyplývá, že tématu nastavování sítí služeb pro děti a jejich rodiny je třeba věnovat značnou pozornost. Jednou z prvních snah o systematické řešení byl projekt MPSV „Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně-právní ochrany dětí“ realizovaný v letech 2016 až 2019. Po něm následovaly další projekty na regionální úrovni, z nichž některé ještě stále probíhají. Nabývané zkušenosti poukazují na potřebu podporovat sociální fungování, včasně předcházet problémům, aktivizovat sítě pomoci kolem rodiny a dítěte, akcentovat potřeby dítěte a rozvíjet schopnost na ně reagovat, zapojovat do pomoci různorodé odborné perspektivy a aktéry a narušovat přitom mentální a administrativní bariéry s cílem zužitkovat synergické efekty spolupracujících služeb, systém pomoci koncipovat šířeji.
Jak víme z výzkumu aktérů sítě služeb, diverzifikaci služeb způsobuje značné tříštění systému péče a brání jeho efektivnímu řízení a koordinaci. Spíše než o síti by bylo vhodnější hovořit o mnohovrstevnaté mozaice, která vznikala v průběhu desítek let. Lze v ní najít, vedle konzervativních přístupů a zvykem daných kolektivních řešení, tendence zavádět do systému inovativní a transformační prvky více individuálního charakteru. Spolupráci brání odlišné logiky a cíle jednotlivých segmentů, což se promítá do komplikovaných vztahů, stejně jako do upozadění zájmů dětí a rodin, které jsou obvykle stavěny do pasivnější pozice klientů. Jednotlivé složky systému spadají gesčně pod různá ministerstva a prolínají se v něm různé způsoby řízení a přístupy k právům a potřebám dítěte. Jak zmiňovala zpráva v roce 2014, resortně rozdělený systém nebere ohled na potřeby dětí, příslušná součást se zaměřuje pouze na dílčí oblast v životě dítěte (zdraví, vzdělávání atd.). Obecně je podceňován význam stabilních vztahů dítěte k blízkým osobám. V některých případech je činnost zaměřena na saturaci zájmů jednotlivých segmentů systémů, které se více než na prospěch dítěte orientují na sebezáchovu a udržení se ve stávající podobě.
Komplikované řídící struktury znemožňují sledování výkonů a efektivity využívání finančních prostředků. (Analýza sítě služeb pro práci s rodinami a dětmi, 2014)
Systém, který si klade za cíl garantovat ochranu dítěte, musí disponovat stabilními nástroji pro její zabezpečení. Služby pro děti, mládež a rodiny lze poskytovat na formálním či neformálním základě (svépomoc, občanské iniciativy atd.). Podle návrhu optimalizace je na místě se zabývat otázkou vztahu klienta a služby, mírou ingerence veřejné správy a kompetenčními vztahy mezi veřejnou správou a nestátním sektorem. Mezi nedostatky systému patří to, že stávající orientace systému nepreferuje preventivní práci s rodinami, je podceňován význam přirozených vztahů a vazeb dítěte na blízké osoby, v rozhodovacích procesech není dostatečně zohledňován názor dítěte a ve spolupráci mezi klíčovými aktéry systému existují bariéry ve spolupráci. (Návrh optimalizace řízení systému ochrany práv dětí a péče o ohrožené děti, 2015)
Cílem analýzy „Pobytová péče v kontextu potřeb dětí a Krajského modelu sítě služeb pro rodiny s dítětem/dětmi umístěnými v ústavní péči a rodiny odebíráním dítěte/dětí ohrožené“ je zpracovat 14 dílčích modelů sítě služeb pro každý kraj s důrazem na preventivní služby pro rodiny s dítětem/dětmi umístěnými v ústavní péči a rodiny odebráním dítěte/dětí ohrožené, tzn. za účelem zajistit maximálnímu počtu dětí, pokud to umožňuje prioritní sledování zájmu dítěte, zachování rodičovské péče, a tím přispět ke snížení celkového počtu dětí umístěných v ústavní péči. Krajský model sítě služeb je specificky zaměřen na podporu dětí umístěných v pobytové péči a jejich rodin.
Výstupem je dokument, který tvoří dvě části, analytická a návrhová část, přičemž obě části lze použít samostatně, tj. jedná se o dvě ucelené a samostatně existující studie.
První analýzu čtenář aktuálně drží v ruce. Jedná se o Analýzu potřeb dětí v kontextu pobytové péče, dokument, který je zpracován za celou ČR. Druhou část tvoří Krajský model sítě služeb – pro rodiny s dítětem/dětmi umístěnými v ústavní péči a rodiny odebíráním dítěte/dětí ohrožené, jedná se o 14 samostatných návrhů zpracovaných podle jednotlivých krajů. Krajský model tvoří celkem 14 samostatných dokumentů.
Hlavní výzkumná otázka, kterou jsme si kladli, zněla následovně: Jaké služby by měly být na úrovni kraje zajištěny, aby naplňovaly potřeby „ohrožených“ dětí? Provázely ji tři vedlejší výzkumné otázky:
(1) Jaké jsou nenaplněné potřeby „ohrožených“ dětí umístěných v ústavní péči a ohrožených odebráním z rodiny? (2) Existují k nenaplňovaným potřebám odpovídající služby? (3) Jsou tyto služby k dispozici na úrovni jednotlivých krajů?
Text Analýzy potřeb dětí v kontextu pobytové péče je členěn do několika kapitol. První část tvoří čtyři kapitoly. V první kapitole jsou uvedena základní východiska v oblasti potřeb dětí a síťování služeb. Druhá kapitola se zabývá zjišťováním potřeb a potřebnosti. Zjišťování potřeb patří v České republice
k málo využívaným postupům. Přitom potřeby klientů lze považovat za jeden z ústředních konceptů v oblasti poskytování sociálních služeb, kdy posuzování potřeb tvoří nejen jádro individuálního plánování služby, ale i základní bod pro plánování sociálních služeb. Jsou zde informace o klasifikaci a typech potřeb, přístupech k potřebnosti služeb a potenciálu zjišťování potřeb, potřebnosti služeb a síťování. Třetí kapitola se věnuje nenaplňovaným potřebám dětí tak, jak jsou zachyceny v odborných zdrojích. Uvádí výsledky rešerše odborné literatury a dalších zdrojů, které se věnují potřebám dětí ohroženým odebráním a umístěním mimo prostředí vlastní rodiny nebo následně umístěným v pobytové péči. Čtvrtá kapitola představuje příklady dobré praxe v nastavování sítě služeb podporující naplňování práva dítěte na život v rodinném prostředí. Přináší informace o pěti příkladech dobré praxe, které se vyznačují inovativností, ve čtyřech z nich pak jde o projektové aktivity, které usilují o vnesení nových prvků či přístupů do českého prostředí.
Druhou část zprávy uvádí představení metodologie zpracování návrhu krajských modelů sítí. Je zde uveden celkový metodologický postup výzkumu včetně užitých metod a technik, kontextu a cílů jednotlivých fází, které byly využity při zpracování obou částí – analýzy potřeb dětí v kontextu pobytové péče a návrhů krajských modelů sítě služeb. Analýza nenaplněných potřeb dětí a rodin přináší výsledky ze zjišťování potřeb dětí a jejich rodin. Identifikované potřeby jsou výsledkem zpracování vyhodnocení a IPOD dětí umístěných v zařízeních pobytové péče a rozhovorů provedených s mladými dospělými, kteří byli v minulosti umístěni v zařízeních, a s rodiči, kterým hrozilo odebrání dětí z péče nebo jim byly děti z péče odebrány. Potřeby jsou rozděleny na dva základní druhy – potřeby dítěte v rodinném prostředí a potřeby dítěte v zařízení. Závěrečná kapitola odkazuje na výsledky zpracování 14 návrhů krajských modelů sítí služeb, které jsou zpracovány jako samostatné dokumenty, přičemž se věnuje otázce srovnání krajů, přináší systémová doporučení a zmiňuje principy, jimiž by se mělo síťování řídit.
1. Potřeby dětí a sítě služeb – základní východiska
Pokud se věnujeme zjišťování a posléze naplňování potřeb dětí, je na místě nejdříve představit základní vymezení ve vztahu k potřebám a právům dětí a k nastavování sítě služeb. Dítě je nositelem mnoha práv garantovaných především Úmluvou o právech dítěte a od ní se odvíjí celá řada dalších předpisů různé právní síly. Mezi základní práva patří právo dítěte být v péči a výchově rodičů, právo dítěte na vzdělávání, ochranu před násilím, zanedbáváním a další. Zásadní roli v ochraně práv dětí hrají rodiče jako nositelé rodičovské odpovědnosti.
Z právních předpisů je zřejmé, že při ochraně práv dětí má svoji úlohu také stát, ten by však měl do výkonu rodičovské odpovědnosti zasahovat jen v co nejmenším možném rozsahu pouze v situacích, kdy je ohrožen zdravý vývoj dítěte či jeho život. Takový zásah však vždy musí splňovat kritéria nejlepšího zájmu dítěte. K tomu se ale váže celá řada otázek, které si lze klást: Co je v zájmu dítěte a co je pro něj nejlepší? Jaké jsou potřeby dítěte, které z nich a do jaké míry musí zůstat nenaplněné, aby byl zásah do rodiny zvenčí oprávněný? Které dítě lze označit za dítě ohrožené?
V zahraniční odborné literatuře se ve vztahu k ohroženým dětem setkáváme s různými pojmy. Patří mezi ně např. „endangered child“, „child at risk“, „vulnerable child” (ohrožené – ve smyslu zranitelné dítě),
„child in need“ (dítě v nouzi). Ve všech těchto případech je za ohrožené označeno dítě, které samo sebe nedokáže ochránit před nedostatečnou nebo nevhodnou péčí ze strany rodičů nebo dalších osob, které jsou za jeho výchovu a péči odpovědné. V českém prostředí je základní právní normou upravující pojem
„ohrožené dítě“ § 6 Zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Toto ustanovení definuje možné oblasti ohrožení dítěte a situace bezprostředně ohrožující dítě na zdraví nebo životě. Zároveň vymezuje případy rizikového chování samotného dítěte.
O zájmu dítěte hovoří čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ Nejlepší zájem dítěte je základním principem jeho ochrany. Při jeho aplikaci v praxi se setkáváme s některými limity. Často jsou do nejlepších zájmů dítěte projektovány zájmy osob, které o dítěti rozhodují, jejich představy o tom, co je pro dítě správné a potřebné, mnohdy také zájmy instituce, kterou dítě navštěvuje nebo v ní pobývá. V příslušných metodikách je proces zjišťování nejlepšího zájmu dítěte rozdělen na dvě části, a to na posuzování nejlepšího zájmu a poté jeho určení.
Dobře vedený proces zjišťování nejlepšího zájmu dítěte musí splňovat několik kritérií. Jedním ze základních je participace. Participační práva dítěte spočívají v právu dítěte mít informace, právu vyjádřit svůj vlastní názor a právu podílet se na rozhodování o věcech, které se ho bezprostředně týkají. Názor dítěte nemusí být ve všech situacích rozhodující a za každých okolností akceptovaný, ale vždy
mu musí být věnována náležitá pozornost a vytvářen prostor pro jeho artikulaci. Dalším kritériem je přístup k dítěti jako jedinečné osobnosti. Překážkou v tomto směru mohou být různé nereflektované stereotypy, nebo dokonce předsudky. V neposlední řadě je kritériem při posuzování nejlepšího zájmu dítěte jeho právo na život v přirozeném prostředí, tedy v biologické rodině. Odebrání dítěte z rodiny musí být vždy považováno za krajní řešení poté, kdy byly vyčerpány všechny možnosti pomoci a podpory rodičů i samotného dítěte, anebo v situacích, kdy je dítě bezprostředně ohroženo na zdraví či životě.
V souvislosti s ochranou práv dětí se setkáváme také s pojmem „blaho dítěte“. V různých právních předpisech se vyskytuje společně s pojmem nejlepší zájem dítěte, v praxi ale jejich obsahy často splývají. Zjednodušeně „blaho dítěte“ představuje jeden ze základních principů rodinného práva a
„zájem dítěte“ konkrétní uplatňování tohoto principu.
V rámci ochrany práv dětí a péče o ně patří k základním požadavkům uspokojování potřeb dítěte. Pokud se má dítě zdravě vyvíjet a být v dospělosti schopné si většinu svých potřeb zajistit samo, je nezbytné odpovídajícím způsobem uspokojovat jeho potřeby již od narození. Cesty a nástroje k uspokojování potřeb konkrétního dítěte mohou být velmi rozmanité. Ovlivňuje je například věk, výchova, rodinné zázemí a mnoho dalších aspektů. Hovoříme-li o nutnosti individuálního přístupu, musíme potřeby dítěte nejenom dobře znát a akceptovat v perspektivě jednotlivce, ale také musíme pátrat po specifickém způsobu jejich uspokojování. V průběhu historie se přístup k potřebám dětí postupně vyvíjel, ve 20. století vznikla řada základních teorií potřeb. Velká část těchto teorií dělí potřeby na biologické, psychické a sociální, přičemž uspokojování všech těchto potřeb je považováno pro další zdravý vývoj dítěte za nezbytné.
K základním biologickým potřebám se řadí zejména zajištění výživy přiměřené věku a zdravotnímu stavu dítěte, hygieny, jejíž součástí je čistota, teplo, světlo a další. K psychickým potřebám jsou řazeny například potřeba dostatečného množství odpovídajících podnětů, potřeba chápání smysluplnosti světa, potřeba otevřené budoucnosti, potřeba přijetí, jistoty a potřeba vlastní identity.
Odpovídající stimulaci potřebuje dítě jak pro svůj zdravý fyzický, tak psychický vývoj. Ze spousty podnětů, kterých se mu zvenčí dostává, se postupně stávají poznatky a zkušenosti, dítě začíná lépe vnímat svět kolem sebe, začíná mu rozumět. Uspokojování potřeby otevřené budoucnosti se u dítěte projevuje snahou o získávání dalších nových znalostí, zkušeností, snahou učit se novým věcem. Neuspokojení této potřeby vede u dítěte k rezignaci a apatii.
Potřeba vlastní identity spočívá v poznání vlastního „já“, v pozitivním přijetí sebe sama, v poznání své vlastní hodnoty pro okolí. Pocit vlastní identity dítě ukotvuje ve společnosti, má vliv na jeho budoucí prožívání a utváření sociálních vztahů. Ztráta nebo oslabení vlastní identity je pro další vývoj dítěte
ohrožujícím faktorem, dítě může mít pocit osamění a zbytečnosti. Projevy ztráty identity jsou podobné projevům separační úzkosti, jako například v situaci, kdy je dítě odloučeno od matky.
Za základ zdravého vývoje dítěte je pokládáno zejména uspokojení potřeb jistoty, bezpečí a stálosti. K uspokojování těchto potřeb dochází pomocí interakce dítěte s dalšími členy rodiny, širším sociálním zázemím i se společností. Již od svého narození potřebuje dítě stabilní, citově vřelé prostředí a potřebuje být v kontaktu se svými nejbližšími. Zásadní roli má v tomto ohledu kontakt s rodičovskou osobou, a to zejména v rané fázi života dítěte. Tento kontakt by měl být trvalý, intenzivní, intimní a oběma stranám by měl přinášet pohodu a radost. Tato osoba musí o dítě nejen pečovat, ale také mu soustavně projevovat náklonnost a lásku. Některými autory je tato osoba označována za „mateřskou osobu“. Předpoklad, že dítě získá kladné citové pouto k člověku, který ho jen nakrmí, zajistí jeho hygienické potřeby, případně si s ním pohraje, bez splnění podmínky intimity a trvalosti vztahu, neplatí.
Pokud dítěti zejména v počátečním období života schází člověk, který je „jen jeho a jen pro něj“, k naplnění potřeby jistoty a bezpečí nedojde. Dítě se nenaučí vytvářet a plnohodnotně prožívat vztahy s druhými lidmi, což se přenáší i do období dospělosti v podobě poruchy citové vazby (attachmentu).
V odborné literatuře se můžeme ještě setkat s dalšími kategoriemi potřeb dětí, patří k nim specifické potřeby. Jedná se o soubor zvláštních potřeb, které plynou ze zvláštností či odlišností konkrétního dítěte, jako je například jeho zdravotní znevýhodnění. Dalším důvodem existence zvláštních potřeb je specifická situace, ve které se dítě nachází, například zanedbávání, domácí násilí, sociální izolace a další. Proto, aby mohly být specifické potřeby dítěte naplněny, je třeba využít specifických postupů nebo opatření.
Středem zájmu jsou kromě všech již zmíněných i vývojové potřeby dětí, které jsou považovány nejen za samostatnou kategorii potřeb, ale zároveň jsou pokládány za významnou hodnotu a předpoklad všech potřeb ostatních. Aby se dítě mohlo vyvinout ve zralého a spokojeného dospělého jedince, je třeba, aby jeho vývojové potřeby byly naplněny ve správnou dobu, odpovídajícím způsobem a správnými lidmi, především rodiči. Toto je jeden ze základních předpokladů teorie Xxxxx Xxxxxx System Psychomotor (PBSP). Podle PBSP existuje pět základních vývojových potřeb, kterými jsou potřeba „mít své místo“ (cítit se chtěné, milované, mít pozornost), potřeba sycení (nejen ve smyslu výživy, ale i láskyplného kontaktu, informací, podnětů), potřeba podpory, potřeba ochrany a potřeba hranic a řádu, přičemž naplňování těchto potřeb je dosahováno ve třech formách – doslovné naplňování, symbolické naplňování a naplňování potřeb po dosažení autonomie. Autoři této teorie v situaci, kdy je potřeba naplněna jen zčásti, hovoří o jejím deficitu. Pokud není některá z potřeb naplněna vůbec, může dojít u dítěte až k deprivaci. Jednou z možností jak pracovat s nedostatečně nebo zcela nenaplněnými potřebami je podle autorů tohoto přístupu psychoterapie.
Naplňování potřeb dětí je zejména v poslední době jedním z klíčových témat odborníků zabývajících se problematikou ochrany jejich práv. Pozornost se zaměřuje zejména na potřeby dětí umístěných do náhradní péče, ale i dětí, které vyrůstají v ústavních zařízeních. Kritici současného systému institucionální péče poukazují především na skutečnost, že dětem v zařízeních pro výkon ústavní výchovy není možné kromě jiných zajistit uspokojení potřeby individuálního a emočně stabilního vztahu, chybí jim zmíněná „mateřská osoba“. Výsledkem tohoto stavu může být kromě poruchy citové vazby i psychická deprivace. Čím dříve k jejímu vzniku u dítěte dochází, tím závažnější jsou její následky v budoucnu. Lze předpokládat, že mnohé z nich přetrvají do dospělosti. Citové strádání dítěte navíc často doprovází vážné zdravotní problémy a poruchy vývoje. Nemůžeme polemizovat s tvrzením, že zařízení institucionální péče některé potřeby dětí naplňují. Děti zde mají k dispozici kvalitní stravu, odpovídající prostředí k bydlení, dostatek oblečení, chodí pravidelně do školy a na přípravu na vyučování mají vytvořeny potřebné podmínky, mohou se věnovat svým koníčkům, mají zajištěnu lékařskou péči. Přes to všechno podle výzkumů realizovaných v České republice i v zahraničí tyto děti prospívají často hůře než jejich vrstevníci.
Na zařízení ústavní péče je tedy třeba pohlížet jako na místa, kde může být dětem zajištěna pomoc a ochrana v situaci akutního ohrožení, kde dochází k zajištění jejich základních potřeb a kde je jim zajištěno bezpečí. S ohledem na další a celkový zdravý vývoj dítěte však ústavní výchova nepostačuje a nemůže saturovat potřeby v takovém rozsahu, jak je tomu v rodinném prostředí.
Ke zjišťování potřeb dětí slouží analýza potřeb. Jedná se o specifický typ analýzy, která má svou metodologii, v české sociální práci a praxi ale není využit její potenciál (více viz další kapitoly).
Významnou úlohu v zajišťování potřeb a ochraně práv ohrožených dětí mají orgány sociálně-právní ochrany. Situace dětí a jejich rodin bývají v praxi ale natolik komplikované, že již od počátku je potřebná spolupráce s celou řadou odborníků z různých oblastí. Díky multidisciplinární spolupráci mohou být problémy v rodině, potřeby dítěte a cesty k jejich naplnění nahlíženy z různých úhlů pohledu. Následná pomoc dítěti a rodině potom nabývá mnohem komplexnější a efektivnější podobu. Spolupráce různých aktérů se ukazuje jako nezbytná i v době, kdy dítě a jeho rodina potřebují pomoc a podporu, ale situace není tak vážná, aby dítě muselo být vyhodnoceno jako dítě ohrožené. To nás směřuje více k podpoře prevence.
Aby situace dětí a rodin mohly být řešeny komplexně v rámci multidisciplinárních týmů, musí být dobře nastavena síť služeb. K tomu je využívána celá řada postupů a nástrojů. Jedním ze základních je stanovení potřebnosti služeb v daném regionu, kterému předcházejí sociodemografické analýzy a analýzy potřebnosti. Sociodemografické analýzy slouží nejenom k získání informací o současné situaci obyvatel daného regionu, ale zároveň jako podklad pro nástin potřebnosti služeb v budoucnu.
Analýzy potřebnosti služeb jsou vesměs obsáhlými dokumenty. Některé z nich jsou zaměřeny na zjištění potřebnosti celé škály služeb, jiné zjišťují potřebnost konkrétní služby nebo služeb řešících konkrétní situace. Dokumenty obsahují informace získané od klientů i poskytovatelů služeb, širší veřejnosti, některé pracují se statistickými daty. Součástí těchto analýz jsou i vyjádření zástupců samospráv k tomu, které služby jsou potřebné z jejich pohledu a především které služby jsou schopni a ochotni podporovat. Lze se ale setkat i s analýzami, ve kterých jsou kritérii potřebnosti služby pouze data (kapacity služeb, jejich využití, počty klientů, kterým byla služba ve sledovaném období poskytnuta, případně počty neuspokojených žádostí o službu z důvodu naplnění kapacity služby) a hodnocení kvality stávajících služeb, případně jejich dostupnosti uživateli služeb. Pokud služba chybí, je tento stav často pouze konstatován bez bližšího vysvětlení a přiblížení možných rizik, které může absence služby přinést. Na úrovni krajů jsou ve strategických dokumentech udávány podmínky pro rozšiřování pobytových služeb pro děti (dětské domovy) ve vazbě na změny demografické situace. Jiná kritéria se neobjevují.
Další metodou využívanou pro zjišťování a nastavování potřeb, hledání zdrojů a cest k řešení situace v oblasti sociálních služeb je komunitní plánování. Na úrovni krajů je komunitní plánování a zpracování odpovídajícího dokumentu (střednědobého plánu sociálních služeb) stanoveno zákonem. Obce tuto povinnost nemají, přesto metodu komunitního plánování v praxi běžně využívají. Přístup ke komunitnímu plánování i úroveň jednotlivých komunitních plánů se od sebe liší. V mnoha obcích, po jisté počáteční nedůvěře a tápaní, je ke komunitnímu plánování přistupováno jako k nástroji, který může přispět k nastavení, udržení a dalšímu rozvoji sítě služeb na daném území. Pro další zefektivnění a zkvalitnění procesu komunitního plánování mnohé obce realizují nebo realizovaly projekty zaměřené na tuto oblast, stejně tak je tomu u mnoha krajů (projekty „Podpora komunitního plánování sociálních služeb“1 , „Podpora poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb při procesu střednědobého plánování“2 a další). Mnohde je ale komunitní plánování stále spíše jen formální záležitostí a teze, že plánovat se má „s občany a pro občany“, zde příliš neplatí. Informace získávané prostřednictvím komunitního plánování mohou být postiženy nižší validitou, což má více příčin (dominantní nahlížení optikou poskytovatelů služeb, nízkým povědomím o inovačních službách, různorodým a nesouvislým vykazováním dat o uživatelích služeb, obtížná artikulace potřeb uživateli služeb včetně dětí apod.).
Pro stanovování potřebnosti služeb bývá uplatňována metoda síťování. Síťování zahrnuje systematickou a organizovanou práci při vyhodnocování, rozvoji a udržování sítí. Může se jednat o neformální sítě, případně formální sítě pomoci, kam patří například síť sociálních služeb. V rámci
1 např. Podpora komunitního plánování sociálních služeb v Brně, Podpora komunitního plánování sociálních služeb v Jihočeském kraji
2 např. Podpora zadavatelů a poskytovatelů sociálních služeb při procesu střednědobého plánování sociálních služeb v MSK
vytvořené sítě dochází ke sdílení zdrojů, dovedností, kontaktů, znalostí a rovněž k dosahování cílů. V rámci práce s dítětem a rodinou vychází síťování z předpokladu, že k zajišťování potřeb a ochraně práv dětí, především dětí ohrožených, je nezbytná zmíněná mezioborová a mezirezortní spolupráce. Současná klientská rodina s dítětem je zatížena celou řadou vzájemně se ovlivňujících problémů. Může jít o nedostatek financí, problémy s bydlením, zdravotní a sociální znevýhodnění, ztrátu zaměstnání, nízké kompetence rodičů v péči o děti a domácnost a další. Už jen z tohoto výčtu je zřejmé, že jeden pracovník, případně jedna služba, nemůže mít pro řešení těchto nepříznivých situací potřebné kapacity.
Síťování služeb pro děti a jejich rodiny je nekončící proces, jehož základním smyslem je podpora vybudování a fungování dostupné, stálé, ale přitom dostatečně flexibilní sítě služeb, která bude schopna reagovat na potřeby dětí a jejich rodin a dostatečně chránit jejich práva. Důležitou roli má při síťování odborný pracovník – koordinátor služeb, síťař. Jeho úkolem je podpora orgánů sociálně právní ochrany dětí a dalších aktérů, pomoc při vzájemném vyjasňování jejich kompetencí a rolí v síti, podpora spolupráce aktérů, vyhledávání prázdných míst v síti a další. Zároveň musí umět přenášet k jednotlivým aktérům nové postupy a principy práce s dětmi a jejich rodinami. Výstupem síťování je systém vzájemně propojených institucí, organizací a dalších aktérů, kteří na konkrétním území (obce s rozšířenou působností) poskytnou pomoc a podporu (nejen) ohroženým dětem a jejich rodinám v takovém rozsahu a kvalitě, která umožní většině dětí setrvání v jejich biologické rodině a minimalizuje počet dětí umisťovaných do ústavní péče.
2. Zjišťování potřeb a potřebnosti
Zjišťování potřeb patří v České republice k málo využívaným postupům. Přitom potřeby klientů lze považovat za jeden z ústředních konceptů v oblasti poskytování sociálních služeb (Xxxxxxxxx, Xxxxxx, Xxxxxxx, Xxxxxx, 2011), kdy posuzování potřeb tvoří nejen jádro individuálního plánování služby (Xxxxxxxxx, Xxxxxxx 2002), ale i základní bod pro plánování sociálních služeb (Xxxxxxxxx, 2008; Xxxxxx, Koldinská et al., 2009).
Proto je nezbytné se nejdříve poohlédnout po samotném vymezení toho, jakým způsobem jsou v praxi potřeby zjišťovány a z jakých perspektiv lze na potřeby nahlížet. Jedná se o teoretické přístupy, bez nichž ale není možné dobře koncipovat, připravovat ani provádět zjišťování potřeb. Dávají nám možnost nahlížet na potřeby z různých úhlů a perspektiv, strukturovaně a ověřovat si, že při jejich identifikaci neopomíjíme některou z důležitých perspektiv.
Základním analytickým přístupem je tzv. analýza potřeb. Jedná se o analytický postup, jehož cílem je odhalit a označit mezery, nalézt nedokonalosti a reagovat na ně prostřednictvím intervenčních programů, které vyvstávají z toho, co analýza zjistí. Analýza potřeb je prakticky orientovaná a její provedení předchází pojmenování potřeb. V českém prostředí je málo využívaná, přitom ji lze použít pro zjišťování potřeb v různých oblastech lidské činnosti a následné přípravě programu či intervence, které k naplnění potřeb povedou. Analýza využívá různé výzkumné metody a techniky a její přednost spočívá mimo jiné v tom, že je dokáže vhodně kombinovat. Nachází široké uplatnění v oblasti intervencí a zásahů do reality, protože se orientuje na konkrétní výstupy a doporučení, po nichž zadavatelé služeb volají. Dokáže postihnout potřeby zúčastněných stran – uživatelů služeb, jejich poskytovatelů i zadavatelů.
Neexistuje jediné vymezení analýzy potřeb. Částečně za to může skutečnost, že je analýza potřeb využívána v různých oblastech zájmu. Využívá různé výzkumné přístupy a vychází z různě pojatých konceptů lidských potřeb. Jednou označuje procesuální přístup sloužící k identifikaci potřeb, vycházející z nalézání problémů jedinců, sociálních skupin či organizací a také způsobů jejich řešení. Nebo označuje praktický nástroj, který podporuje naše rozhodování při alokaci zdrojů a plánování programů v oblastech vzdělávacích, zdravotních a sociálních služeb (McKillip, 1998). Případně systematické pátrání po užitečných informacích o potřebách, aby byly následně uspokojeny v rámci rozhodovacích politik nebo intervenčních programů (Reviere, 1996). Vymezení mají jedno společné – představují analýzu potřeb jako propracovaný metodologický i teoretický nástroj, se kterým nelze nakládat ledabyle. Analýza potřeb je analytickým postupem, který nás prostřednictvím vybraných výzkumných metod a technik (a jejich kombinací) vede ke zjištění nedokonalostí či nedostatků ve vymezené oblasti zájmu – k odhalení faktických potřeb (Topinka, 2008). Obecně je vymezována jako proces hledání rozdílu mezi aktuálním stavem a žádoucím stavem (Xxxxx et al., 2007).
Analýza potřeb vyvolává změnu. Stojí tak na počátku zlepšení či nápravy stávajícího neuspokojivého stavu. „… není a ani nemůže být strnulým postupem, naopak musí brát v úvahu situovanost, různost kontextů a působících vlivů, reflektovat pohyb, změnu, nejednoznačnosti a vývoj. Ke zkoumaným subjektům přistupuje jako k jednajícím aktérům, nikoliv k pasivně nezúčastněným objektům“ (Topinka, 2008: 330). Současně platí, že zohledňuje skutečnost, že se i potřeby rozvíjí a mění v čase, jsou situované (tj. mají vztah ke konkrétnímu místu) a kontextuální, ale může i v podobných situacích a totožných časech dospět k různým výsledkům. Analýza potřeb je dvoustupňová. V první fázi pátráme po problémech jedinců, skupin či organizací, ve druhé „objevujeme“ příslušné potřeby, které třídíme a uspořádáváme tak, aby na jejich základě mohly vznikat intervenční programy nebo designy služeb. Samotná identifikace potřeb nestačí, musí na ni navázat vyvolání a řízení změny – aplikace v praxi. Špatný způsob nakládání s jejími výsledky, neochota potřeby akceptovat, neporozumění potřebám, selhání při plánování změn či jejich řízení, to vše dokáže výsledky zjišťování potřeb devalvovat. V tomto ohledu jsou identifikace potřeb a způsob jejich naplňování neoddělitelné. Fakt pojmenování potřeb, ale už samotný proces jejich pojmenovávání, vyvolává obavy. Identifikace potřeb současně znamená připuštění problémů a nedokonalostí. Z hlediska poskytování sociálních a dalších souvisejících služeb jde o připuštění existence nesouladu mezi nabízenou službou (či službami) a potřebami uživatelů. Tím to ale nemusí končit, protože své potřeby mají i další vlivoví aktéři – příbuzní a přátelé klientů, stakeholdeři či zadavatelé služeb.
Odhalování nedostatků v konceptualizaci služeb, práci sociálních pracovníků, řízení organizace, nevyhovující vnitřní kultury, stereotypním přístupu ke klientům apod. může u poskytovatelů služeb vyvolat pocit ohrožení. Pojmenovávání potřeb vyžaduje vysokou míru otevřenosti vůči procesu i jeho výsledkům.
2.1. Klasifikace a typy potřeb
Akademická vymezení potřeb jsou různá. Shodují se v tom, že potřeby jsou motivy, konstrukty či silami, které podmiňují jednání člověka. Potřebou rozumíme něco konkrétního, co je pro jedince či sociální skupinu žádoucí. A. H. Xxxxxx před více než sedmdesáti lety potřeby hierarchicky uspořádal do pyramidy, přičemž je seřadil od základny takto: fyziologické (hlad, žízeň, dýchání atd.), potřeby bezpečí a jistoty, potřeby lásky (citové odezvy), úcty a uznání, sebeaktualizace (seberozvoje, vyniknutí). Každá z pěti úrovní potřeb zahrnuje další konkrétní potřeby. Potřeby výše postavené jsou méně významné, což ale neplatí absolutně. C. F. Xxxxxxxx přepracoval zmíněný koncept a potřeby rozčlenil do tří kategorií – potřeby existence, vztahu k lidem a růstu a rozvoje. Jiné klasifikace rozlišují potřeby na primární a sekundární. Mezi primární náleží biologické a fyziologické potřeby, které se vztahují k udržení fyzické existence jedince. Mezi sekundární pak potřeby sociální či kulturní, které vyvstávají z primárních potřeb či procesu socializace, bývají označovány za sociální. Vztahují se k jedinci coby sociální bytosti a jsou dále diferencovány např. podle sociálních pozic, objemu kulturního a
ekonomického kapitálu (Bourdieu 1998). Ale i sociální potřeby mají své úrovně, jak dokládá ve svém členění X. Xxxxxxxx, který rozlišuje čtyři:
a) normativní, které určují instituce a profesionální pracovníci v sociálních službách,
b) pociťované, které vycházejí od objektů sociální práce (nemusí být artikulované),
c) vyjádřené, vycházející od objektů i subjektů sociální práce (ty jsou veřejně vyslovovány),
d) komparativní, vymezené jako rozdíl v uspokojování sociálních potřeb mezi dvěma podobnými skupinami. (Xxxxxxxx 1972)
Tomuto členění se budeme dále věnovat podrobněji. Ze zmíněného členění potřeb, blíže i sociálních potřeb, vyplývá, že potřeby můžeme uchopit z různých úhlů pohledu – v sociální oblasti v rámci dimenze normativní či žité, subjektivní či objektivní.
Identifikované potřeby ovlivňuje perspektiva, kterou zvolíme hned v počátku jejich zjišťování. Obvyklé v sociálních službách je, že při identifikaci potřeb se dotkneme celé řady typů potřeb z různých dimenzí. Je potřeba rozlišovat, které potřeby se váží k samotnému poskytovateli, organizaci jako celku, které jsou více individuální, a navíc jak spolu tyto potřeby vzájemně interagují. Nelze opomenout, že některé potřeby bývají artikulované ve vzájemných přímých interakcích pracovníků poskytovatelů služeb s klienty, takže i samotná klientela vnímá, co pracovníci říkají, a reaguje na jejich potřeby (nejen pracovníci na klienty). Důležité jsou i další působící okolnosti, např. naléhavosti a významnosti potřeb, počet jejich nositelů apod. Obvyklé je rozlišování potřeb podle kritérií:
a) primárnosti potřeb,
b) nositelů potřeb,
c) aktuálnosti potřeb,
d) jejich kvality/kvantity.
Podle kritéria primárnosti lze dále rozlišit potřeby na existenční, spjaté s fyziologickým přežitím a základními biologickými potřebami, dále sociální související s životem člověka ve společnosti, institucionálními a kulturními formami života, participací na společenském životě. Poslední potřeby sebeaktualizační souvisí s rozvojem a perspektivami jedince, skupiny či celé organizace. Patří k nim například naplňování osobních přání a cílů, identifikace s organizací, uplatňování vlastních nápadů a připomínek k poskytování služby, duchovní potřeby.
Výchozím bodem mnoha analýz potřeb je individuální úroveň, která zohledňuje jedinečné a individuální potřeby vzhledem ke konkrétní životní situaci jedince. U poskytovatele služeb se může jednat o pracovní profil zaměstnance při současném zohlednění úrovně vzdělání, zkušeností, osobnosti. Z hlediska uživatele služeb je pozorována konkrétní životní situace, jedinečný životní příběh se všemi jeho zvraty a zvláštnostmi. V centru pozornosti se například ocitají sociální pracovník nebo uživatel služeb jako jedinečné lidské bytosti se svými osobitými biografiemi.
Individuální úroveň analýzy se zabývá individuálními potřebami jednotlivců. Právě na této úrovni se setkáváme se „subjektivně“ pociťovanými potřebami, které mohou být v rozporu s představami a cíli zadavatele či poskytovatele sociálních služeb, nebo mimo jejich možnosti naplnění. Každý sociální pracovník onu subjektivitu ve své praxi pocítil – vyslovené potřeby klienta se vymykaly běžným způsobům, které má třeba standardně vymezená sociální práce k dispozici. Zde se setkáváme s jedním z klíčových momentů analýzy. Pociťovaná potřeba totiž nemusí být potřebou faktickou a úkolem analýzy je právě odlišit potřeby faktické od těch subjektivních. Současně ale platí, že subjektivní sdělení nemůžeme zlehčovat, naopak je potřeba na ně reagovat a pracovat s nimi. Často totiž stojí za nízkou efektivitou cílově orientované sociální práce, kdy se „společně“ nastavené cíle nedaří naplňovat.
Jiné potřeby vyvstávají na úrovni skupiny a týmu. Vycházíme z předpokladu, že interakce v rámci skupiny vyvolávají další potřeby, přičemž řada z nich je společná všem členům skupin. Zaměstnanci pracují ve skupinách a týmech, uživatelé služeb pobývají v kolektivních zařízeních nebo jim jsou přiřazeny společné skupinové charakteristiky (osoby bez přístřeší, zdravotně postižení, děti opouštějící ústavní výchovu atd.). Ocitají se v podobných životních situacích, musí zdolávat obdobné překážky, žijí v přibližně stejných podmínkách, řeší identické problémy, mají i shodné potřeby. V čem se tyto potřeby liší od individualizovaných? Vyvstávají z interakcí, vzájemných vztahů a složitého vyjednávání mezi pracovníky a uživateli, z podobné životní situace – jsou produktem sociálního života. Skupinové potřeby uživatelů sociálních služeb mohou být velmi různorodé, např. udržování kontaktu s rodiči,
zajištění bydlení po ukončení ústavní či náhradní rodinné péče, zajištění odlehčovacích služeb zdravotně postiženým. Skupinové potřeby se mohou týkat také příbuzných či dalších blízkých osob (viz teorie sociálních sítí), jejichž vliv na životní situaci bývá mnohdy nedoceněn.
Třetí úroveň potřeb produkuje organizace jako celek. Naše životy se odehrávají v institucionalizovaných prostředích, jsme členy různých typů organizací. Organizační potřeby jsou pro poskytovatele sociálních služeb důležité, souvisí s jejich působením, organizačními hodnotami, vizemi, misemi, cíli a vnitřní kulturou. Organizace ovlivňují poskytované služby, zaměstnance i klienty. Vyznačují se určitou organizační kulturou, která ovlivňuje dění uvnitř i vystupování organizace směrem navenek. Jsou složitými sociálními útvary, jejichž organizační kulturu utvářejí kolektivní postoje zaměstnanců k práci, nadřízeným, cílům, pravidlům a postupům. V jejich rámci se utváří představy o tom, jaké služby jsou pro klienty potřebné, jaký má být jejich rozsah, a také se liší svou výkonností a kvalitou jejich poskytování. Tyto potřeby mají mnohem větší prostor pro to být slyšeny, protože jsou definovány z mocensky dominantní pozice.
Existují i jiná kritéria, podle nichž se dají potřeby třídit. Můžeme rozlišit potřeby současné a budoucí. Potřeby současné jsou ty, které lze naplnit okamžitě nebo v poměrně krátkém časovém úseku. Zejména se jedná o změny v prostředí nebo organizaci, které jsou neodkladné nebo znamenají okamžitou podporu již probíhajících procesů. Nebo ty, které mají vést k okamžitému zlepšení tíživé situace skupiny klientů. Budoucí potřeby mají strategičtější ráz a jsou spojeny s představami o budoucnosti, dlouhodobými úkoly a cíli.
Dalším rozlišovacím kritériem potřeb bývá kvalita a kvantita potřeb. Kvalitativní potřeby odrážejí povahu problému, který máme řešit, porozumění jeho hloubce a obsahu. Kvantitativní potřeby naopak specifikují, kolik zaměstnanců či klientů má dané potřeby a jaké vyčíslitelné úsilí bude nutné vynaložit k naplnění cílů.
V této pasáži jsme poukázali na různorodost třídění potřeb a kritérií, jimiž lze potřeby poměřovat. Kritéria pomáhají orientovat se ve směsici různých potřeb a rozhodnout se, kterými má smysl se zabývat. Chceme-li zjišťovat potřeby, je na místě zohlednit jejich nositele, primárnost, aktuálnost a kvalitativní a kvantitativní rozměr a při stanovování potřeb přihlížet k tomu, z jaké perspektivy na potřeby nahlížíme, z jakých úrovní je pozorujeme, kdo je jejich nositelem a s jakými limity se v důsledku setkáváme.
2.2. Přístupy k potřebnosti služeb
Obtíž, se kterou se hned zpočátku v teoretické rovině setkáváme, spočívá ve vymezení potřeby jako procesu identifikace „rozdílu mezi tím, co je, a tím, co je žádoucí.“ (Xxxxxxxx, Xxxxxx 1998: 35). Tím
„co je“, je myšlen současný stav, a tím „co je žádoucí“ zase stav, který je optimální, ideální. Zatímco reálný „současný“ stav jsme schopni popsat, pozorovat a poznat na úrovni různých nositelů potřeb, obtížnější je to se „standardním stavem“, k němuž se chceme přiblížit. Současný stav představuje momentální situaci, kterou chceme nějakým způsobem vylepšit, kultivovat, s níž nejsme spokojeni, poznamenávají ji vady a nedostatky, provází viditelné sociální problémy. Chceme ji zlepšit, dosáhnout
„standardního stavu“.
Identifikaci potřeb provází, že do ní hned na počátku vneseme zvenčí normativní předpoklad – vyslovíme se k podobě „žádoucího stavu“. Jedná o stav, jehož chceme dosáhnout, který považujeme za žádoucí, standardní, optimální, plánovaný nebo dosažitelný v určeném časovém horizontu. Obvykle tento normativní předpoklad neprochází kritickou reflexí, protože je dán normou, případně podmíněn obvyklými představami, někdy i ideologiemi ve smyslu soustav hodnot, myšlenek, postojů a výpovědí o tom, jaký by měl být svět, ve kterém chceme žít. Je potřeba uvědomit si, že přístup k formulování žádoucího stavu je v principu mocensky nerovný – větší příležitosti a možnosti ho formulovat mají ti, kteří služby designují a koncipují, než ti, kteří je užívají. Tedy ti, kteří jsou v roli zadavatelů, případně poskytovatelů služeb. Vymezení žádoucího standardního stavu se odvíjí od obecných cílů sociální práce, systémových standardů nebo aktuálních potřeb plynoucích z momentální neutěšené situace, nedostatku informací o problému, hledání optimálního nastavení sociálních služeb, z představ o nejpříznivějším chodu organizace a efektivitě služeb, z plánování či cílů, kterých má organizace dosáhnout.
Procesuálnímu uchopení analýzy potřeb se věnovat nebudeme3, zaměříme se na reflexi toho, jakým způsobem bývá formulován žádoucí stav. Xxxxxxxx (2006) inspirován pojetím Xxxxx uvádí čtyři diskursy, které formují různé přístupy k určení toho, co je potřebou aktuální a jak má být žádoucí cílový stav vymezen.
3 Samotnou realizací analýzy potřeb a jejími postupy se zabývají v sociální oblasti některé návodné texty (Topinka 2008, 2007; Xxxxxxxx, 2000).
• Zmiňuje se o charitativním diskursu, kdy je sociální služba chápána jako dar dobrodince potřebnému (prosebníkovi), přičemž pracovník (v tomto diskursu „filantrop“) posuzuje, zda jedinec zasluhuje pomoc (je potřebný) nebo je v tíživé situaci vlastní vinou a pomoc nezasluhuje (nebo má být naopak potrestán).
• Profesní diskurs připisuje klientovi, obecně uživateli služby, relativně pasivní roli a při posuzování jeho potřeb především zohledňuje, jakými znalostmi, schopnostmi a dovednostmi nedisponuje (chybějící kompetence), a na toto posouzení navazuje sociální intervence. Pracovník v roli profesionála (ale může se jednat o experty v širším slova smyslu), vybaven zvláštními znalostmi a způsoby poznání a zodpovídající se profesi a zaměstnavateli, se významným způsobem podílí na formulování ideálu, k němuž je potřeba klienta provázet. Dodáváme, že se tento přístup diverzifikuje mírou zapojení klienta do procesu (jeho participace).
• Manažerský diskurs nahlíží na sociální službu jako na produkt určený pro spotřebitele, konzumenta, přičemž se práce zaměřuje na určení potřeb klienta (spotřebitele) a na vyhledání přiměřených zdrojů pro jejich uspokojení. Podstatné je zde rozpoznání, kdo je vlastně zadavatelem služeb, kdo jejich zprostředkovatelem a kdo konečným klientem a jaké jsou mezi těmito úrovněmi vztahy a definice nárokovosti a obsahu služby (minimální standardy, vymezení tzv. cílových skupin). Potřeby bývají stanovovány mimo pracovníky služeb, např. na úrovni Evropské unie, státu, donátora, nikoliv na úrovni profesionála jako v předchozím případě. Hodnocení naplňování potřeb probíhá např. formou evaluace, přičemž vyvstává nutnost doložit výsledek managementu organizace či donátorovi v nejširším slova smyslu. V případě SPOD určuje potřeby například Úmluva o právech dítěte, Zákon č. 359/19999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.
• Poslední diskurz je označen jako tržní, kdy je sociální služba pojímána jako zboží a klient jako zákazník, který je nakupuje, má mnohem aktivnější roli než v předchozích modelech, protože se předpokládá, že se jeho požadavky přímo promítají do konceptualizace služby (obsahu, množství), takže práce je spíše formou naplňování zakázky.
Zdá se, že nejdominantněji je v Česku uplatňován manažerský diskurs, typický důrazem na standardizaci kvality služeb, pokusy o efektivní plánování služeb na regionální úrovni či na případovou práci s klienty (Navrátil, 2006). V praxi sociální práce se tento diskurs poměrně často proplétá s prvky profesního diskursu. V manažerském diskursu, a ještě více v diskursu tržním platí, že potřeba klienta je konstrukt vzniklý vyjednáváním mezi zainteresovanými subjekty (Xxxxxxxxx, Xxxxxx, Xxxxxxx, Xxxxxx 2011). Nejinak je tomu i v oblasti SPOD, kde se setkáváme s prolínáním diskurzu manažerského (legislativa, metodiky, nařízení, dotační tituly) s diskurzem profesním, kdy jsou potřeby vymezovány především sociálním pracovníkem (vyhodnocování potřeb dětí).
V praxi kolem sociálních problémů vznikají celé sociální systémy s mnoha zainteresovanými stranami, jejichž pojetí problémů a tím i potřeb se střetávají (Goolishian, Xxxxxxxxx, 1998; Xxxxxxx, 1994). Je zapotřebí uvést, že se jedná o teoretické přístupy, hranice mezi nimi bývají tenké, mnohdy se v praxi prolínají a také se jednotlivé diskurzivní přístupy vyvíjí v čase. Patrné je to na příkladu aplikace konceptu paradigmatu pohledu na veřejné služby označovaném jako New Public Management, které je už ale v mnoha ohledech překonané. Klíčovými tématy jsou finanční kontrola, hodnota odpovídající vynaloženým prostředkům, zvýšení efektivity, identifikace a stanovení cílů, průběžné monitorování výkonu a silné pravomoci vrcholového vedení. Od konce 80. let 20. stol. se ukazuje, že si v nové ekonomice nevystačíme s finančními údaji jako s klíčovým indikátorem (Xxxxxxxxx, Xxxxx 2003). Roste důležitost nefinančních faktorů, jako je loajalita zákazníků, spokojenost zaměstnanců, interní procesy organizací a zavádění inovací. Zvýšený důraz je kladen na nefinanční opatření (Xxxxxx, Xxxxxxx 2001, Xxxxxxx, Xxxxxxx 1997). Xxxxx (2002) popisuje novější koncept měření výkonu (Performance Measurement) jako „proces kvantifikace efektivnosti a účinnosti minulého jednání“. Moullin (2003) poukazuje na to, „jak dobře jsou organizace spravovány a jakou hodnotu dodávají zákazníkům a dalším stakeholderům“. Zatímco jsou standardy kvality interním operativním nástrojem, indikátory výkonu jsou komunikovaným projevem jejich „zdraví“ vůči vnějšímu světu (Xxxxxxxxxxxx, Xxxxxxx, Xxxxxxx 2007:1). Takže pozorujeme i v rámci manažerského diskurzu přesun více ke kvalitativní rovině procesu identifikace potřeb při zapojení mnohem širšího spektra aktérů, kteří se na definování žádoucího stavu podílí. Pozornost je věnována diskurzu samotné službu poskytující organizace, která definuje plánovaný výkon a určuje, jak bude měřen prostřednictvím formulování ukazatelů, míří ke sledování a měření výkonnosti poskytovatelů služeb na základě stanovených ukazatelů a cílů efektivity, účinnosti a dopadu (Xxxxxxxx, 2003). Bititci (1997) definuje řízení výkonnosti jako proces, při kterém organizace integruje své výkony do svých strategií a cílů. Měření výkonnosti (Plant, 2006) je považováno za jeden z prvků obecného systému řízení, který obsahuje řadu základních komponent, které společně tvoří systém řízení výkonnosti.
Jak jsme uvedli již dříve, jedno ze základních třídění sociálních potřeb (Xxxxxxxx 1972) rozeznává čtyři úrovně potřeb, které jsou výrazem toho, z jaké perspektivy jsou nahlíženy a pojmenovávány. Nyní se budeme jednotlivým perspektivám a přístupům věnovat podrobněji.
▪ Normativní potřeby
Normativní potřeby určují instituce a profesionální pracovníci v sociálních službách. Odborník, expert, vědec určuje, co je v dané situaci potřebou. Činí tak na základě své expertní zkušenosti a obeznámenosti s problémovou situací. Do požadovaného standardu se promítá obsah expertního vědění, které je souborem vlastních zkušeností a také obecného povědomí o problému a potřebách (zkušenosti jiných, znalost odborníků, zkušenosti ze zahraničí apod.). Odborník určuje, co se jedinci nebo celé „cílové“ skupině nedostává, co potřebuje. Také rozhoduje o tom, kdo by měl být příjemcem pomoci a v jakém
rozsahu. Rozlišuje, jaké jsou potřeby z hlediska kvalitativního, ale i kvantitativního. Označení potřeb za normativní vychází především z toho, že jsou dány někým zvenčí, kdo nesdílí životní zkušenost a klientskou perspektivu.
Obecně ale můžeme za normativně stanovené potřeby považovat všechny, které přichází z vnějšího prostředí. Stanovují je odborníci napříč celým spektrem zadavatelů i poskytovatelů služeb. Takže se může jednat o pracovníka ministerstva, který odůvodňuje aktivity programového období, které ovlivní konkrétní projekty v sociální oblasti, manažera velké neziskové organizace, vedoucího odboru sociálních služeb v konkrétní obci či kraji, akademického pracovníka, výzkumníka, terénního sociálního pracovníka. Spektrum těchto expertů je velmi široké a proměnlivé, stejně tak i jejich možnost a příležitost potřeby stanovovat a ve veřejném prostoru prosazovat. Normativně stanovené potřeby jsou limitované – podmiňuje je zmíněný obsah expertního vědění, jehož je ten který expert držitelem. Expertní vědění bývají různě obsáhlá, a nemá smysl si zastírat, že často ovlivněná osobními přístupy, hodnotami a postoji odborníků. Mnohdy je nejasný vztah k potřebám, jak je definují uživatelé služeb. Obsahy vědění se navíc vyvíjí v čase. Za příklad v Česku může sloužit pojetí potřeb osob bez domova, které se během tří dekád rozvinulo z úrovně několika experty definovaného pojetí až do obsáhlé odbornosti a dokonce i odborných specializací. Rovněž je potřeba reflektovat, že normativní přístup je hodně ovlivněn pozicemi expertů, které jsou mnohdy v konfliktu, zastávají různé role a reprezentují různá pracoviště, takže se do potřeb promítají i potřeby institucionální a vůbec celé hodnotové řády.
Vymezování normativních potřeb provází skutečnost, že odráží pouze postoje a hodnoty těch, kteří je definují, a nemají žádný vztah ke skutečným potřebám klientů. O různorodých postojích expertů jsme se již zmínili, mohou být příčinou toho, že se nedaří nalézt konsenzuální vymezení žádoucího stavu, problémů, a tím pádem ani potřeb.
V perspektivě našeho výzkumu se jedná o potřeby, které vyslovují pracovníci působící ve spektru služeb
– deklarovaných z různých úrovní institucí, které ovlivňují podobu péče o ohrožené děti, včetně služeb pobytové péče, které působí na daném území kraje, nebo jinak ovlivňují podobu služeb v místě.
▪ Pociťované potřeby
Název, který v rámci akademických přístupů zdomácněl, nepovažujeme za příliš šťastně zvolený. I tyto potřeby jsou svým způsobem normativní. Označení vyjadřuje, že se jedná o potřeby, které vycházejí od objektů sociální práce a, jak uvádí Xxxxxxxx, nemusí být artikulované. Je to pochopitelné, protože aby artikulovány byly, musí k tomu být překonán monopolní a mocensky nerovný přístup, kdy jsou potřeby definovány odborníky a experty, nikoliv klienty. Paradoxně se jedná právě
o manažerský diskurz, který narovnává klientský vztah a přiznává klientům v procesu aktivnější roli.
Dává jim minimálně právo vyjadřovat se k potřebám a hodnotit, zdali je daná služba byla schopna uspokojit či nikoliv.
Celkově se jedná o přístup, který dává prostor klientům, aby sami pojmenovávali a vyjadřovali svá přání a byli na ně dotazováni. Způsob pojmenování potřeb je ale manipulativní. „Pociťovaností“ jsou potřeby degradovány do role potřeb, které jsou subjektivní. Mají tudíž malý vztah k potřebám „objektivním“, skutečným, jsou neverifikované a tudíž mnohdy nesprávné. Domníváme se, že zde dochází k neporozumění. Postup analýzy potřeb má v sobě zakomponován prvek, který potřeby hodnotí z hlediska jejich oprávněnosti, ale činí tak v přímém vztahu k cíli a představě o ideálním stavu. Neupírá právo klientům pojmenovat, jak si tento ideál představují, v tomto přístupu jsou oni těmi experty na řízení svého života. Poté jsou potřeby tříděny podle toho, zdali podporují způsoby jednání, které vedou k naplnění cíle. Označení potřeb za „subjektivní“ je zavádějící a zastírá skutečnost, že i mnohé pojmenovávání potřeb z perspektivy normativní, tedy odborníky, jsou rovněž subjektivní – jsou v rovinách domněnek, představ, očekávání, emocí, hodnot, přesvědčení a ideologií. Identifikování potřeb není nikdy pouze jejich popisem, nýbrž má vždy určitý normativně preskriptivní rozměr, tj. vždy je nějak ovlivněné hodnotami, postoji, znalostmi či osvědčenými postupy těch, kteří je formulují (Kavalír 2006: 27). Do označení se promítá nízká akceptace identifikace potřeb klienty služeb. Z normativního hlediska nejsou jejich potřeby objektivní, případně jsou dokonce mylné, neboť se jedná o měřítka lidí s nepřiměřenými očekáváními, dezorientovaných, nevědoucích toho, že je nějaká služba k dispozici, neznalých svých nároků, neschopných si přiznat vlastní limity, případně z hlediska věku neschopných své potřeby vyjádřit a sdělit (např. děti).
V našem výzkumu jsou tyto potřeby zastoupeny perspektivou dětí – uživatelů služeb.
▪ Vyjádřené potřeby
Další typ potřeb se generuje v podobě potřeb, které jsou vyjádřené, vycházející od objektů i subjektů sociální práce a jsou veřejně vyslovovány. Jsou vyjádřené nějakým činem (sepsání odvolání, manifestem, výzvou, veřejným dopisem, odborným textem, žádostí, stížností apod.). Obvykle vychází z roviny uživatelů služeb, ale i z perspektivy odborníků či organizací, kteří potřeby verbalizují v rámci svých advokačních činností. Předpokládá se, že k takovému veřejnému deklarování potřeb dochází v situaci, kdy je sociální problém intenzivně vnímán a aktéři ho mají potřebu uveřejnit, publikovat a sdílet s ostatními za účelem hledání řešení. Výhodou je, že u těchto potřeb je patrná jejich naléhavost a obvykle je dobře identifikovatelný zdroj – obvykle nositel potřeb. To, že jsou potřeby veřejně deklarovány, ale neznamená, že jsou i akceptovány a ostatní aktéři na jejich naléhavost nahlíží stejně. To, co se o nich dá říci, je, že jsou známé. Není však jisté, jak na ně bude prostředí a celý sociální kontext reagovat. Někdy mohou být potřeby vyjadřovány nezáměrně, nejsou součástí žádné strategie jejich zviditelnění (dochází k němu spíše nahodile) nebo jsou potřeby uváděny např. v dokumentaci sociálních služeb, aniž by si toho byli její tvůrci vědomi.
V našem výzkumu jsou tyto potřeby zastoupeny perspektivou institucí a expertních sdělení, která jsou často uvedená ve veřejných dokumentech a stanoviscích. Také se zaměřujeme na artikulované potřeby, které jsou v konkrétních místech nenaplněné.
▪ Komparativní potřeby
Posledním typem potřeb jsou potřeby komparativní. Ty jsou vymezené jako rozdíl v uspokojování sociálních potřeb mezi dvěma podobnými skupinami (klientů, zadavatelů, uživatelů nebo jejich kombinací). Potřeby vyvstávají z uplatnění metody komparace, tedy postupu, kdy je nejdříve specifikován předmět srovnávání, jsou vymezeny srovnávané vlastnosti (např. kontextuální proměnné), posouzena komparabilita, určeny techniky srovnávání a nakonec i způsob zhodnocení získaných informací a systematika výstupů. Z hlediska zjišťování potřeb může být identifikace pojata jako kontextuální analýza, tj. může se orientovat na zjišťování rozdílů mezi jevy přibližně stejného charakteru, avšak nalézajících se v systémových kontextech různé úrovně (např. v různých krajích České republiky). Předmětem zjišťování nemusí být jen kvantitativní rozdíly, ale např. i podmíněnost potřeb, rozdílnost jejich nositelů, působení institucí či naplňování potřeb v různých typech organizací poskytujících sociální služby, vlivy charakteru sociálního zázemí apod. Tento přístup je běžně rozšířený v kulturní a sociální antropologii. Jiný přístup směřuje k utřídění potřeb nebo k typologizaci ve smyslu hledání ideálních typů. Komparací zjištěné rozdíly mezi určitými sociálními objekty jsou v tomto případě přednostně použity pro sestavení typologií objektů různého řádu – v našem případě typů potřeb různých úrovní (např. na úrovni konkrétní služby, souboru stejných služeb v místě nebo souboru služeb poskytovaných na různých místech různými poskytovateli). Zajímavý je potenciál identifikace tzv. budoucích potřeb, kdy se na základě porovnání různých vývojových modelů služeb zjišťuje, jak se potřeby vyvíjí, případně dospívá k jejich predikci a prognóze. Možnosti komparací jsou z hlediska zjišťování potřeb značné, často jsou jednoduše proveditelné – studují se potřeby v různých službách pobytové péče a z jejich porovnání můžeme rozpoznat, které potřeby jsou sdílené, které naopak specifické a navázané k určitému typu zařízení.
Z hlediska našeho výzkumu pracujeme s odlišností potřeb napříč různými typy pobytových zařízení, v nichž mladiství pobývají a po zletilosti je opouštějí, a sledováním specifik na krajské úrovni.
2.3. Potenciál zjišťování potřeb, potřebnost služeb a síťování
Z výše uvedeného vyplývá, že je nutné průběžně reflektovat a uvádět, z jaké pozice je potřebnost služeb definována, a zastoupení jednotlivých promluv ve výzkumu vyvažovat. Tomu je uzpůsoben navrhovaný design výzkumu, který dává prostor v zastoupení zmíněným typům potřeb. Výzkum se musí vypořádat také s tím, že nemusí existovat shoda na potřebách a ponechá je tudíž více v rovině otevřenosti vůči diskusi. Svým způsobem se stane nástrojem k vyjádření potřeb (viz třetí typ potřeb podle Xxxxxxxxxxx konceptu). Uvedené typy potřeb se vyskytují souběžně a spolupůsobí na výslednou podobu potřebnosti
služeb. Při souběžné analýze všech čtyř druhů potřeb mohou nastat různé kombinace a situace, které již v sobě obsahují jistá vodítka pro příslušná opatření (více viz Xxxxx 1997). Můžeme se ocitnout v následujících situacích:
- Potřeba bude zcela evidentní a zřejmá, skutečná a nezpochybňovaná na žádné z úrovní.
- Potřeba bude odborně deklarovaná, ale neexistuje po ní poptávka, ale ani nabídka služby.
- Potřeba nebude akceptovaná odborníky, ale bude pociťovaná, žádaná i poskytovaná.
- Potřeba bude deklarovaná odborníky, pociťovaná i žádaná, ale nebude k dispozici.
- Potřeba bude deklarovaná odborníky, ale klienti ji nebudou ani nepociťovat ani požadovat.
- Potřeba bude deklarovaná odborníky, nebude ani pociťovaná, ani žádaná, ani naplňovaná.
- Odborníci se na potřebách neshodnou.
- Budou existovat služby bez ohledu na potřeby.
- Bude pociťovaná i žádaná služba, kterou odborníci nedoceňují ani nepozorují.
- Služby na potřeby nereagují, ani je neakceptují.
Situací může nastávat více, pokud ještě přihlédneme k tomu, že mohou existovat regionální rozdíly. Z hlediska komplexního posuzování potřeb je nutné disponovat informacemi a daty
a) o aktuálním stavu služeb, b) o žádoucím stavu, c) o celkovém sociálním kontextu.
Potřebnost služeb vypovídá o tom, do jaké míry jsou služby schopné uspokojovat spektrum vymezených potřeb. Bývá uchopována různými způsoby. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje dostupnost jako možnost obdržet péči v případě, kdy ji člověk potřebuje, s ohledem na to, aby tyto služby byly dostatečně kvalitní a efektivní (Nerud et al., 2016). Potřebnost bývá vymezována prostřednictvím několika znaků, které rovněž souvisí s její dostupností. Patří k nim např. dostupnost ve smyslu existence služby, dostupnost služby v daném místě, finanční dosažitelnost a kulturní a společenská dostupnost. Potřebnost zúžená do prostoru pouhé prostorové či jiné dostupnosti služeb je ale omezující. Nezabývá se skutečnou potřebností služeb v přímé vazbě na identifikované potřeby.
Pokud budeme zjišťování potřeb zasazovat do širšího rámce procesu síťování služeb, začneme tím, že necháme vzájemně střetnout jednotlivé typy potřeb a z této konfrontace (mnohdy bolestivé) vyvstane tzv. skutečná poptávka – popis žádoucích služeb v přímém vztahu ke konsenzuálně vyjednaným a pojmenovaným potřebám. Poptávka bývá doplňována o výsledky komparativních potřeb, které ji rozšiřují, případně upozorňují na regionálnost potřeb nebo jejich budoucí projekci. Dalším krokem je, že se tato poptávka porovnává s aktuální nabídkou služeb a testuje se, do jaké míry jsou potřeby naplněny a do jaké nikoliv. Tímto způsobem je ověřeno, že existují služby saturující poptávku, ale současně jsou objeveny služby, u nichž je naplňování potřeb sporné – více či méně se míjí s potřebami. Objevují se tím služby, které je potřeba do sítě služeb doplnit, rozvinout či posílit. Poté je potřeba vzít
v úvahu, aby se služby staly dostupnými pro své uživatele – kulturně, prostorově, jazykově, časově, kapacitně (odbornost, informovanost), finančně a byly kvalitní a byly začleněny do místních sítí služeb.
Důležité je klást důraz na hledání tzv. faktických potřeb v analytickém procesu, na jejichž základě můžeme konfrontovat stávající systém služeb. Nejen že iniciuje změnu, ale odhaluje i mnohé slabiny, o kterých jsme neměli ani tušení. Přináší nové neotřelé pohledy, poskytuje adekvátní podklady pro diskusi nad směry zlepšení, pro argumentaci a přesvědčování. Tím, že odhaluje některé nedostatky, působí současně i preventivně – předchází tomu, aby se nesaturované potřeby staly zdrojem vážných sociálních problémů. Mezi největší přínosy zjišťování (analýzy) potřeb patří odhalení faktických potřeb aktérů, zapojení perspektivy uživatelů, iniciování změny, podpora kvality služeb, konkrétnost výsledných doporučení, přenositelnost výsledků do praxe, poskytnutí inspirace, otevřenost novým podnětům a nápadům, umění přinést neotřelé náhledy a překvapit, podpora argumentace a přesvědčování a zabránění plýtvání časem, energií a financemi (Topinka 2008). Může zhodnotit současný stav poskytování služeb pro danou lokalitu, jejich přijatelnost a dostupnost, využití sociálních služeb a jejich kapacitní vyváženost, faktické potřeby všech aktérů sociálních služeb, nedostatky při poskytování sociálních služeb, kvalitu poskytovaných služeb, koordinaci služeb, podnítit plány ve smyslu projektování a designování služeb, nutnost zásahů do praxe a soulad změn z hlediska naplnění potřeb nebo korespondenci sociálních služeb s potřebami aktérů sociálních služeb. Analýza potřeb umí ověřit, zda sociální a další související služby odpovídají potřebám, a pokud ne, pojmenovává tyto mezery a umožňuje nově navrhovat design služeb či navrhovat služby nové a doplňovat je do sítě služeb.
3. Nenaplňované potřeby dětí
Cílem této kapitoly je navázat na předchozí část, ve které jsme mimo jiné popisovali zjišťování potřeb a uvedli, že je v ČR stále málo využívaným přístupem, přestože zjišťování potřeb by mělo být integrální součástí plánování sociálních služeb. Zmínili jsme, jakým způsobem jsou potřeby zjišťovány, z jakých perspektiv lze na potřeby nahlížet a jak je lze klasifikovat. Následující text předchází vlastním analýzám potřeb dětí a rodin tak, jak byly zaznamenány v IPOD nebo identifikovány prostřednictvím rozhovorů. Uvádí výsledky rešerše odborné literatury a dalších zdrojů, které se věnují potřebám dětí, které jsou ohrožené odebráním a umístěním mimo prostředí vlastní rodiny nebo následně umístěné v pobytové péči. Jak dále uvidíme, odborná pozornost je v těchto ohledech zaměřena velmi nerovnoměrně. Je zapotřebí uvést, že jednoznačné dělítko potřeb dětí před odebráním a po něm neexistuje. Literatura se potřebám ohrožených dětí specificky příliš nevěnuje (spíše se řeší potřeby dětí obecně). V popisech potřeb dětí umístěných v pobytové péči nebývají příliš odlišovány potřeby, které jsou vyvolány pobytem v nich a které jsou dřívějšího data, spíše je to výčet celého konglomerátu málo tříděných potřeb.
3.1. Potřeby dětí ohrožené odebráním dítěte mimo péči rodičů
Umisťování dětí mimo péči vlastních rodičů v Česku je významným mechanismem, do značné míry podmíněným i kulturně4, prostřednictvím něhož se dítě ocitá mimo prostředí vlastní rodiny, a na který navazují pobyt mimo původní rodinu a s tím spojené velmi zásadní zásahy do života dětí s dlouhodobými následky.
3.1.1. Potřeby dětí v perspektivě příčin a rizikových faktorů odebírání
Popisu příčin umisťování dětí mimo péči vlastních rodičů v České republice v období let 2014 až
1. pololetí 2016 se věnovala výzkumná Zpráva o příčinách umisťování dětí mimo vlastní rodinu z perspektivy OSPOD (SocioFactor, 2017). Jedná se o studii, která se věnuje příčinám odebrání, které velmi úzce souvisí s celou řadou nenaplněných potřeb na straně dětí i na straně rodičů. Z kvantitativního dotazování pracovišť OSPOD vyplynulo, že nejčastějšími příčinami odebrání dítěte z péče rodičů jsou zanedbávání výchovy/péče o dítě a výchovné problémy dítěte. Mezi významné příčiny odebrání dítěte z péče rodičů patří opuštění/vzdání se dítěte, týrání dítěte a nedostatečné rodičovské kompetence. Mezi dalšími častěji zastoupenými příčinami odebrání byly projevy syndromu CAN, úmrtí rodiče a nemoc rodiče, trestná činnost či výkon trestu odnětí svobody, zneužívání dítěte, špatná sociální a bytová situace a nezájem rodičů. Z perspektivy pracovníků OSPOD zaznívaly zřídka i následující příčiny: zdravotní stav dítěte, konflikty mezi rodiči a domácí násilí či žádost dítěte.
4 Ve smyslu zformovaných vědění, přesvědčení, morálních koncepcí, tradovaných způsobů jednání, navyklých přístupů a zvyklostí spojených s odebíráním dětí z rodiny.
O nenaplňování základních potřeb se dozvídáme při zanedbávání výchovy/péče rodiči. Zmiňováno bylo zanedbání péče rodiči, a to špatnou péčí rodičů či zanedbáním výchovy rodiči. Zaznívalo, že rodiče nejsou schopni zabezpečit dítěti základní potřeby, jako jsou strava, zdravotní péče, bydlení, hygiena apod. Tento stav souvisí, podle odpovědí, se špatnou ekonomickou situací rodičů, mnohdy spojenou s nezaměstnaností a zadlužeností a byl mnohdy uváděn ve spojení s častým užíváním návykových látek a alkoholu rodiči. Výchovné problémy dítěte byly popisovány spíše z hlediska projevů, mezi které patřily protiprávní jednání a trestná činnost dítěte, agresivita, nerespektování autority, mnohdy v souvislostí s užíváním návykových látek. Zmiňovány byly jevy jako záškoláctví, toulání, útěky z domova, agresivita obecně a vůči rodičům a vrstevníkům, závislosti a zneužívání návykových látek, nerespektování autorit a pokynů rodičů. Pokud se respondenti vyjadřovali k věku dětí s výchovnými problémy, obvykle se jednalo o období dospívání, jakýsi kritický okamžik přinášející celou řadu výchovných problémů.
Dále v textu uvádíme objasnění zmíněných pojmů:
- Opuštění/vzdání se dítěte je ve zprávě popisováno jako „konání“ matek, zřídka obou rodičů, které zanechají dítě v porodnici a vzdají se výchovy dítěte ihned po narození. Pouze v jednotlivých případech bylo uváděno opuštění dítěte staršího věku, umístění dítěte do ZDVOP z důvodu hospitalizace matky nebo přechod dětí do pěstounské péče prarodičů.
- Závislost rodičů je prezentována jako drogová závislost, závislost na alkoholu či kombinace obojího. Patologické hráčství bylo zmíněno výjimečně. V souvislosti se závislostmi byla zmiňována nezapočatá nebo neúspěšná léčba a také patologická závislost, která brání rodiči v péči o dítě, případně vede ke ztrátě bydlení, ohrožení života dítěte apod.
- Týráním dítěte je respondenty myšleno psychické i fyzické týrání, nadměrné fyzické trestání dítěte. V některých případech bylo týrání uváděno ve spojitosti se zanedbáváním výživy dítěte, špatnou lékařskou péčí a zanedbáváním. Respondenti, kteří odebrání spojovali se syndromem CAN, se zmiňovali o zanedbávání dítěte, jeho týrání psychickém a fyzickém, někdy ve spojení se zneužíváním, které se projevuje fatálními následky na dítěti. Uváděli příčinu onemocnění rodičů, včetně duševního onemocnění, méně často mentální postižení či špatný blíže určený zdravotní stav rodiče.
- Nedostatečné rodičovské kompetence jsou popisovány jako kumulace problémových faktorů, které jsou spjaty s osobnostními rysy rodiče, s mentální retardací, přenosem vzorců chování, kdy rodiče v dětství sami vyrůstali ve špatných podmínkách.
- Alarmující špatná bytová a sociální situace byla zmiňována ve spojení s dalšími příčinami, obvykle zanedbáváním péče. Nezájem rodičů byl respondenty popisován jako neprojevení opravdového zájmu, zanechání dítěte u rodičů či nezájem o děti pečovat i přes snahu OSPOD. (Zpráva o příčinách umisťování dětí mimo vlastní rodinu z perspektivy OSPOD, 2017)
Pokud vezmeme v úvahu závažnost jednotlivých příčin, které mohou vést k odebrání dítěte, lze z nich odvozovat i naléhavost potřeb ohrožených dětí. Rozlišujeme je z hlediska pravděpodobnosti:
- Vyšší pravděpodobnost odebrání dítěte je spojována s tělesným týráním dítěte, psychickým týráním dítěte, zneužíváním dítěte, opuštění rodiči a vzdání se dítěte (např. z důvodu vysokého počtu dětí). Rovnoměrně rozloženou pravděpodobnost odebrání dítěte zpráva dává do souvislosti se zanedbávání výchovy dítěte, výchovnými problémy dítěte, trestnou činností rodičů, závislostí rodiče na alkoholu a závislostí rodiče na návykových látkách (vyjma alkoholu).
- Nižší pravděpodobnost odebrání dítěte byla spojována s nedostatečnými rodičovskými kompetencemi, zdravotním znevýhodněním dítěte, nepříznivým zdravotním stavem rodičů (bez hospitalizace), finanční situací rodiny, špatnou bytovou situací, ztrátou bydlení, závislostí rodiče – patologickým hráčstvím, neshodami mezi rodičem a dítětem, výskytem domácího násilí a konfliktů mezi rodiči.
Zmíněné problémy a jejich příčiny poukazují na složitost životních situací a tím i komplexnost potřeb. S ohledem na uvedené je patrné, že nositeli potřeb jsou především děti, ale také rodiče a sociální pracovníci, kteří intervenují a byli v tomto případě těmi, kteří normativní potřeby určují z pohledu své profese. Dále se ukazuje, že se potřeby liší podle naléhavosti, nositelů, aktuálnosti a jejich případné kumulace.
Zpráva o příčinách umisťování dětí mimo vlastní rodinu z perspektivy OSPOD (SocioFactor, 2017) dále identifikuje rizikové faktory, které podle sociálních pracovníků vedou k ohrožení dětí umístěním mimo péči vlastních rodičů. Výzkumníci je rozdělili do kategorií – na rizikové faktory na úrovni dítěte, rodičů a jiné rizikové faktory. Uvádíme nejdříve faktory týkající se dětí, poté i rodičů.
Početnou kategorii rizikových faktorů na úrovni dítěte představují rizikové faktory plynoucí z nevhodné či nedostatečné péče či prostředí – narušené citové vazby mezi dítětem a rodičem, citová deprivace, absence rodičovských vzorů či vzory nevhodné, vysoké nároky rodičů, početnější
sourozenecké skupiny, žití v sociálně vyloučené lokalitě, rizikové prostředí a stigmatizace. Dalším rizikovým faktorem je znevýhodnění či nemoc dítěte. Objevují se také výchovné problémy, kam autoři zařadili například záškoláctví, trestnou činnost, agresivitu, nezvladatelné chování dítěte. Tematizovány byly problematické vztahy mezi dítětem a rodiči. Zneužívání návykových látek a závislosti provázely další výchovné problémy. Objevila se také poznámka ohledně chybějících odborníků, kteří by pracovali s rodinou jako celkem. Vedle návykových látek a alkoholu byl zaznamenán výskyt závislostí na sítích a počítačových hrách. Jako další rizikový faktor na úrovni dítěte byla identifikována trestná činnost dětí.
Rizikové faktory
plynoucí z nevhodné či nedostatečné péče, prostředí
Trestná činnost
Znevýhodnění,
nemoc
Rizikové
faktory na úrovni dítěte
Problematické
vztahy mezi dítětem a rodiči
Výchovné
problémy
Užívání
návykových látek a závislosti
Mezi rizikové faktory na úrovni rodičů patří zejména nedostatečné rodičovské kompetence. Do této kategorie autoři zařadili především nedostatečnou péči rodičů, agresivitu a osobnostní rysy rodiče. Neuspokojivou ekonomickou a sociální situaci rodičů respondenti spojovali s výskytem násilí mezi rodiči, rodičem samoživitelem, nezaměstnaností, zadlužeností, pobytem v sociálně vyloučených lokalitách, chudobou, nestálým bydlením a také životem bez partnera či nalezením partnera nového. Dalšími rizikovými faktory jsou závislost rodičů, onemocnění a špatný zdravotní stav rodičů (zejména psychiatrická onemocnění a vysoký věk rodičů) a trestná činnost rodičů, případně ztráta zájmu o dítě, pocit studu, strachu a odsouzení a také nespoluprácies institucemi či krytí nevhodného či trestné jednání jiné osoby vůči dítěti.
Trestná
činnost rodičů
Rizikové
faktory na úrovni rodičů
Onemocnění,
špatný zdravotní stav rodičů
Užívání
návykových látek a závislosti
Neuspokojivá
ekonomická a sociální situace
Nedostatečné rodičovské kompetence
Potřeby se generují v celkovém sociálním kontextu, proto nemůžeme být překvapeni, že se mezi jinými rizikovými faktory objevují vlivy narušeného sociálního prostředí, zejména nízká kvalita života ve vyloučených lokalitách, vlivy party a vrstevníků, chybějící podpora vlastní (i širší) rodiny, opakované stěhování rodin, nedostatek sociálního bydlení a potřebných vhodných služeb.
V rámci téže analýzy (Zpráva o příčinách umisťování dětí mimo vlastní rodinu z perspektivy OSPOD, 2017) byla vypracována vícepřípadová studie zaměřující se na identifikaci nejčastějších příčin odebírání dětí. Z analýz jednotlivých případů odebraných dětí vyplynuly mimo jiné významné rizikové faktory, které má smysl zmínit. Je rovněž na místě uvést, že se jedná o výsledky dosažené kvalitativním přístupem na základě detailního rozboru dětských (klientských) biografií.5 Analýza nahlíží na případy z perspektivy chronologie (tedy dynamiky) a dále zúčastněných aktérů – dětí, rodičů a sociálních pracovníků. Zjištění, že mají případy své fáze, ale také vývoj (lineárně sestupný, sinusoidu), poukazují z hlediska potřeb na další intervenující proměnnou, kterou je čas. Tak, jak se vyvíjí jednotlivé dětské biografie, tak se s nimi i mění potřeby dětí. Pokud zjištění budeme interpretovat dále, tak se i nové potřeby vyvíjí v čase a mohou se podle aktuální situace měnit velmi rychle a významně (slovy teorie kvalitativně i kvantitativně). To znamená, že by měly být potřeby dětí analyzovány opakovaně, zejména s ohledem na jejich vývoj a události v jejich životě, případně proměny životních situace. Analýza na závěr dává nahlédnout do celé škály rizikových momentů, v nichž se generují potřeby dětí či rodičů.
5 Jsou výjimečné v tom, že v nich nedominuje výhradně normativní perspektiva jedné profese, ale informace byly zpracovávány z vícero stran, byly triangulovány a také odrážely, byť ne příliš, i vyjádření samotných dětí k vlastní situaci.
Analýza opírající se o vícepřípadové studie (Zpráva o příčinách…,2017) uvádí následující rizikové momenty na straně dětí:
- Nezvládnutá sourozenecká rivalita, agrese vůči sourozenci, konflikty
- Rané diagnózy stanovované v rámci prvních intervencí (ADHD apod.)
- Nezvládnutí zátěže při kontaktech s rodiči a kratších pobytech v rodině (při umístění do ústavní péče)
- Vytvoření si vazby na skupinu vrstevníků s rizikovým způsobem života
- Užívání návykových látek
- Absence ve výuce
- Násilné projevy vůči rodičům, sourozencům, spolužákům
Dále analýza vycházející z vícepřípadové studie (Zpráva o příčinách…,2017) zmiňuje rizikové momenty na straně rodičů, kterými jsou:
- Popírání otcovství, absence otce od narození dítěte
- Neplacení výživného a nezájem o dítě ze strany biologického otce
- Propuknutí duševního onemocnění rodiče
- Zhoršení zdravotního stavu rodiče
- Ocitnutí se nového partnera rodiče v rodině
- Obecně velmi slabá a absentující role otce ve výchově
- Výskyt domácího násilí, frekventované násilné projevy a vztahy
- Rozvod a znejistění pozice dítěte po rozvodu
- Rozpady partnerství a opakující se neúspěšné vztahy rodičů
- Narození sourozence (obvykle nevlastního)
- Agrese vůči dítěti s výchovnými problémy, preference silových řešení
- Nezvládnutí zátěže při kontaktech s dítětem a jeho kratších pobytech v rodině (při umístění do ústavní péče); volba únikových strategií a vyhýbání se kontaktu s dítětem
- Nezaměstnanost, prekérní zaměstnání
- Finanční tíseň, žití z jediného příjmu – dávek
- Zadlužení rodiče
- Neustálé změny místa pobytu rodiny
- Strategie vyhýbání se intervencím OSPOD, skrývání problémů
- Nerozvíjení se rodičovských kompetencí ani s rostoucím počtem dětí – reprodukce neúspěšnosti (opakující se odebírání dalších dětí)
- Ztráta bydlení, nestabilní bydlení, nevhodné bytové podmínky (hygiena, stísněnost, ztráta soukromí)
- Pohybování se s nevyhovujícím bydlení – azylové domy, ubytovny
- Bezdomoví rodiče
- Rezignace rodiče na řešení v důsledku pociťovaného tlaku
- Odmítání nabízených služeb (např. SAS, terapií), malé zapojení se, nereagování na nabídky služeb
- Obvyklá kumulace problémů a mnohočetné sociální vyloučení
- Užívání návykových látek, alkoholová závislost
- Izolace rodiny od okolí, konfliktní sousedské vztahy
- Pasivita rodiče, nezájem o řešení, nezájem o dítě
- Úmrtí rodiče
- Umístění rodiče do výkonu trestu a jeho návrat
- Mezigenerační přenos nízkých rodičovských kompetencí a kapacit (sami rodiče byli v ÚV)
- Nezájem o sourozence, kteří jsou v různých formách náhradní péče
- Nekomunikace dítěte se sociálním pracovníkem, odmítnutí spolupráce
- Nízký zájem o kontaktování a návštěvy dítěte umístěného v ústavní či jiné péči
- „Krytí“ prohřešků dítěte, ukrývání před sociálním pracovníkem
- Opožděné rozhodnutí rodiče řešit problém, který je už zcela vyhrocený
- Široká škála výchovných problémů, nízký věk dítěte
3.1.2. Potřeby dětí zachycené ve výzkumech a analýzách
Téma analýzy potřeb dětí nalézáme rozptýlené napříč spektrem různých výzkumů a analýz, které vznikly v rámci výzkumů pro MPSV6. Z naší sekundární analýzy rozptýlených informací a poznámek o potřebách dětí jsme sestavili jejich následující výčet potřeb, které jsou prostřednictvím výzkumu zaznamenány.
Identifikované potřeby jsme třídili podle tří základních kategorií: vývojových potřeb dítěte, rodičovské kapacity a rodiny a prostředí. Při pročítání analýz a výzkumných zpráv jsme zachycené potřeby postupně přiřazovali do daných kategorií, čímž vzniknul následující přehled.
a) Vývojové potřeby dítěte
- Vytvoření příznivých podmínek od momentu narození, případně ještě před ním; pozornost na sebe více poutá až období školního věku, kdy jsou problémy dětí více viditelné, je potřeba se věnovat i dřívějším období a naplňování potřeb dětí raného a předškolního dětství
6 Dostupné např. na: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxx/
- Lepší adaptace na situace rozpadu rodin; momenty rozpadu rodin provází proměny dětských pojetí (prekonceptů) a poznání ohledně důležitosti rodiny, která se ztrácí před očima, potřebou je dítě podpořit v orientaci v nové situaci
- Adaptace na nové vztahy rodičů, nové rodiny, sourozence apod.; rozpad rodin ústí v navazování nových partnerských vztahů a sociální prostředí dítěte doznává zásadních proměn, to si musí zvykat na nové lidi kolem sebe
- Zajištění bezpečí a ochrany před domácím násilím a jeho důsledky; ohrožené děti jsou přítomny v prostředí, které poznamenává tolerance vůči různým formám násilí
- Zabránění „pendlování“ dětí (rodiny i instituce), potřeba často neměnit zásadním způsobem bydliště a prostředí, to se týká také množství dětí, které putují mezi pobytovými zařízeními
- Zajištění diagnostiky, ale s podmínkou, že na ně naváže následná odborná péče, která bude s výsledky dále pracovat
- Potřeba nechat slyšet hlas a názor dítěte na vzniklé situace, dítě je pasivním objektem, není slyšet „dětská pojetí“
- Sledování zdravotního stavu dítěte, ten je důležitým signálem všemožných ohrožení
- Doprovázení při řešení zdravotního stavu dítěte, koordinace péče se zdravotnickým personálem
- Zajištění kontaktu s rodičem i při pobytu mimo rodinu: pro dítě je potřebný a současně emočně zátěžový, je předpokladem pro možný návrat do rodiny
- Navozování a znovu nastolování pocitu důvěry ve vztahu dítě – rodič; pobyt dítěte mimo rodinu vede dítě k přehodnocování vztahu s rodičem, může znamenat nový začátek ve vztahu, který je potřeba redefinovat a budovat
- Potřeba přicházet v raném věku do kontaktu s širším okolím, nejen s rodinou; uzavřenost nepříznivého rodinného prostředí znamená, že ho dítě přijímá jako běžný způsob života, ke kterému nemá žádné porovnání nebo alternativu
- Zajištění přítomnosti „pozitivního“ vzoru, modelu, kontakt s „alternativními“ způsoby života jiných rodin, s vrstevníky
b) Rodičovská kapacita
- Posilování vztahů mezi členy rodiny, zajištění pocitu bezpečí a stability pobytem v místě: posílení stability domova
- Posilování mezigenerační solidarity
- Posílení schopnosti rodičů řešit krizové situace (s ohledem na přítomnost dětí)
- Příprava na rodičovskou roli, přijetí zodpovědnosti, vědomí zodpovědnosti ke druhým
- Intervence v předrozvodovém období krizí a těsně porozvodovém, apel na potřeby dítěte
- Posilování účasti komplexu rodinných konstelací na řešení situací, práce s rodinou jako celkem, nikoliv s vybranými rolemi
- Intenzivní sociální práce s rodiči v okamžiku, kdy je dítě mimo rodinu
- Nutnost učit se rodičovským kompetencím, které nejsou v rodinách předávány, rodič je nemá příležitost nabýt a rozvíjet (nutnost učení se)
- Přerušení přenosu negativních vzorců mezi generacemi uvnitř rodin
- Posílení motivace rodičů pro návrat dítěte do rodiny, motivace ke změně
- Překonání nedůvěry rodiče vůči institucionálním vstupům a intervencím, které jsou vnímány jako ohrožující a trestající
- Podpora v momentech rezignace rodiče, kdy reakcí na problémové chování dítěte je jeho vymístění z rodiny
- Potřeba řešení dluhové problematiky
c) Rodina a prostředí
- Rozvoj zaměstnatelnosti a zaměstnanosti rodiče/rodičů
- Rozvoj finanční gramotnosti rodiče/rodičů
- Podpora rodin v oblasti krizového bydlení, zejména ale udržení bydlení a přístupu ke standardnímu bydlení vůbec
- Stabilizace rodiny na jednom místě
- Dřívější identifikace rodin v obtížné životní situaci, preventivní působení
- Možnosti zapojování prarodičů, využití jejich potenciálu a zájmu
- Nespokojení se s momentem vymístění dítěte z rodiny, během jeho pobytu mimo rodinu rozvoj kompetencí rodičů a řešení sociálních problémů
- Umění rozlišit situace, kdy sanace není skutečně možná
- Podpora případových konferencí a interdisciplinárního přístupu
- Začleňování rodiny do místní komunity
3.1.3. Vyhodnocování potřeb dítěte a jeho rodiny a IPOD
Vyhodnocování potřeb dítě už bylo uvedeno v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Dále pak ve vyhlášce č. 473/2012 Sb. o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zde se objevila povinnost určení a posouzení individuálních potřeb a zájmů dítěte a také určení potřeb rodiny. Novelou zákona č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně, jež nabyla účinnosti
1. 1. 2013, byly do výkonu orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) začleněny dvě významné metody sociální práce s ohroženými dětmi. Jednalo se o vyhodnocení potřeb dítěte a jeho rodiny a individuální plán ochrany dítěte (dále také jako IPOD). Jedná se o standardizovaný postup, který směřuje k hodnocení stavu dítěte a komplexnímu rozboru situace v rodině. Má vést k podpoře řádné výchovy a příznivého vývoje dítěte v jeho rodině, a pokud není to možné, tak mimo ni. Systém objektivizuje řadu
postupů od identifikace dítěte, přes jeho vstupní a komplexní hodnocení, až po vytváření individuálního plánu ochrany (Pemová, Ptáček 2012). Součástí tohoto postupu je identifikace potřeb, která předchází vytvoření IPOD.
Vyhodnocování potřeb se věnuje Vyhodnocování potřeb dětí. Praktický průvodce. Metodika vyhodnocování (Lumos 2014). Nejdříve se poohlédneme po tom, jaké místo má zjišťování potřeb v celém procesu sociální práce, a poté uvedeme, s jakým rámcem potřeb metodika pracuje.
Úvodní vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny stojí na počátku celého procesu, jeho smyslem je určení aktuální míry ohrožení dítěte za účelem stanovení rychlosti, razance a intenzity okamžité intervence. (Xxxxxx, Ptáček 2012). Pokud stanovené vyhodnocení situace postačuje, není indikována potřeba komplexního podrobného vyhodnocení, může následovat ukončení případu. V opačném případě dochází k vytvoření individuálního plánu podpory (IPOD) a naplňování jeho kroků.
Metodika popisuje proces vyhodnocování potřeb dítěte jako komplexní činnost, založenou na důkazech, vedenou krok po kroku. Metodika se při návrhu vyhodnocování inspirovala rozdělením potřeb dětí na tři oblasti (Cleaver, Xxxxxx 2004: 18): vývojové potřeby dítěte, rodičovská kapacita a rodina a prostředí a vznikl tím vyhodnocovací rámec. Ten vychází z rozčlenění potřeb do tří tematických skupin.7
7 Pokud vyjdeme ze schématu autorů Xxxxxxx, Xxxxxx (2004: 18), tak se v odborné literatuře objevují (velmi rozptýleně) následující potřeby dětí:
a) Vývojové potřeby dítěte
- Rozvoj osobnosti, individuality a identity dítěte, rozhodování a nezávislosti
- Podpora zdravého vývoje
- Poskytnutí prostoru k sebevyjádření, sebeprezentaci a podílení se na rozhodování
- Naplňování vzdělávacích potřeb
- Podpora emočního vývoje
- Participace na rodinných vztazích
- Zapojení do sociálního okolí a dění, schopnost jednat mimo rámec rodiny
- Být naslouchán a možnost informovat o svém pojetí a prožívání
- Rozvíjení vztahů s příbuznými
- Společné trávení volného času s rodiči
- Přítomnost pozitivních rodičovských vzorů a možnost adaptace
- Uchopování rozdílů mezi rodinným a vlastním dětským pojetím reality
- Potřeba vlastního prostoru a soukromí
- Čas pro sebe a na sebe
- Podílení se na „kultuře“
- Vazby a vztahy s ostatními dětmi
- Přístup k rodinné paměti
b) Rodičovská kapacita
- Výchova k rodičovství na školách
- Dovednost poskytování základní péče dítěti
- Nabízení citové podpory
- Stimulace dětí
- Určování výchovných hranic a předávání norem a hodnot
- Stabilita rodinného prostředí a vztahů
- Schopnost kooperovat s okolním prostředím ve vztahu k zajištění potřeb dítěte
Na začátku procesu vyhodnocování potřeb má proběhnout úvodní vyhodnocení situace dítěte a je třeba zvážit, zda je následně vhodné a potřebné provést podrobné vyhodnocení potřeb dítěte. Následuje podrobné vyhodnocování potřeb dětí, a to v případě, že z úvodního vyhodnocení vyplynulo, že je třeba provést podrobné zjišťování potřeb dítěte.
Vyhodnocování se skládá z více částí. Nejdříve dochází ke zjišťování potřeb dítěte. Podle metodiky se jedná o zásadní fázi celého procesu, kdy jsou zjišťovány potřeby dětí, rodičovská kapacita a rodinné a sociální zázemí dítěte. Spočívá v rozhovorech s dítětem, s rodiči, návštěvách domácností (ohlášené i neohlášené), konzultacích s odborníky a dalšími zainteresovanými osobami, v pozorování. Všechna zjištění si hodnotitelé zaznamenávají, včetně zdrojů, odkud informace získali. Následuje analýza situace a potřeb dítěte – nespočívá v pouhém zjišťování silných stránek, ale v analýze situace, v jejím celkovém zhodnocení. Poté se přechází k vyhodnocení rizik, kdy jsou posuzovány ochranné a rizikové faktory v rodině. Po zjišťování potřeb je zpracováván individuální plán, pracuje se s dítětem a s rodinou na realizaci plánu a může docházet i k přehodnocení plánu.
- Schopnost vytvářet dimenzi prostoru a času věnovanému dítěti
- Vyvážení prostoru mezi školním a předškolním vzděláváním a prostoru pro působení rodiny
- Vazba na komunitu a sociální okolí
- Rozvoj rodičovských dovedností a přenášení zkušeností a informací
- Zapojení se do sféry rodinné politiky
- Příprava na rodičovství
- Schopnost reagovat na vývojové potřeby dítěte
- Celoživotní rozvoj (vzdělávání) v kompetencích
c) Rodina a prostředí
- Identifikace problémů rodiny s pomocí sociální práce
- Eliminace negativních vlivů přicházejících ze širšího rodinného prostředí nebo socioekonomického prostředí
- Fungování širšího rodinného rámce
- Přítomnost a podpora širší rodiny
- Vhodné bydlení a bytové podmínky
- Zaměstnanost rodičů, ekonomická stabilita a dostatečné ekonomické zdroje
- Soudržnost rodiny a vztahů
- Vazba na okolí – kulturní, sociální apod.
- Schopnost zvládat krizové situace a zátěže
- Podpora sociálních sítí
Obrázek 1: Proces vyhodnocování
Zdroj: Lumos, 2014
Metodika uvádí, že má být ověřováno, zdali jsou naplňovány všechny vývojové potřeby dítěte, a to přiměřeně jeho věku – v oblasti zdraví, učení se, emočního vývoje a chování, rodinných a sociálních vztahů, sociální prezentace, identity, samostatnosti a sebeobsluhy. Také je nutné ověřit rodičovskou/pečovatelskou kapacitu, zda rodiče naplňují potřeby dítěte adekvátním způsobem. Sem
patří rodičovská kapacita v oblasti základní péče, zajištění bezpečí a ochrany, citová vřelost, stimulace a podněty, vedení, určení hranic a stabilita. Rodina a prostředí zahrnuje rodinnou historii a fungování rodiny, širší rodinu, bydlení, finanční situaci, sociální začlenění rodiny a komunitní zdroje.
Potřeby jsou tříděny následovně:
a) Vývojové potřeby dítěte8
b) Rodičovská kapacita9
c) Rodina a prostředí10
Středem vyhodnocování je dítě. Má se vyhodnocování účastnit, a to nejen jako objekt k pozorování, ale také jako subjekt, který se k vyhodnocování vyjadřuje. Dítě má být do procesu zapojeno v každém věku, přiměřeně jeho rozumovým schopnostem. Nelze provést vyhodnocení potřeb dítěte, pokud není dítě přítomno. Názor dítěte je pro vyhodnocování velmi důležitý a každé vyhodnocování potřeb se týká pouze jednoho dítěte.
Z hlediska technik analýzy potřeb metodika doporučuje rozhovor s dítětem, rozhovor s rodičem (rodiči, pečovateli), rozhovor s dalšími členy domácnosti (sourozenci, babičkami apod.), rozhovor s odborníky, kteří jsou s dítětem a rodinou v kontaktu, zprávy či vyjádření, hodnocení od dalších odborníků, pozorování či dotazník. Důraz je kladen na rozhovory. Množství získaných informací má sociální pracovník vyhodnotit. Metodika uvádí, že analýza zjištěných údajů je zásadní fází celého vyhodnocovacího procesu (Lumos, 2014: 15). Je třeba shrnout zjištěná fakta, vyzdvihnout ta
8 Zdraví (všeobecný zdravotní stav – aktuální zdravotní stav kojence, dítěte nebo mladistvého; tělesný vývoj – prostředky mobility kojence, dítěte nebo mladistvého, úroveň tělesné nebo sexuální zralosti/opoždění vývoj), učení se (vývoj řeči, jazyka a komunikace – schopnost komunikovat s ostatními efektivně, se sebedůvěrou a přiměřeně, pochopení, odůvodnění a řešení problémů – schopnost pochopit a utřídit si informace, racionálně uvažovat a řešit problémy), účast na učení, vzdělávání a zaměstnání – míra, do které má dítě nebo mladistvý přístup ke vzdělávání, pracovní přípravě a výcviku), emoční vývoj a chování (emocionální a sociální reakce kojence, dítěte nebo mladistvého na rodiče, pečovatele a ostatní osoby mimo rodinu; chování dítěte nebo mladistvého, zda toto chování nastává v určité situaci, nebo ve všech prostředích), rodinné a sociální vztahy (schopnost empatie a budování stabilních a vřelých vztahů s lidmi, včetně rodiny, vrstevníků a širší komunity), identita a sociální prezentace (rostoucí smysl uvědomění si sebe sama jako nezávislé a cenné osoby), samostatnost a sebeobsluha (získání praktických, emocionálních a komunikačních kompetencí důležitých pro zvýšení samostatnosti).
9 Základní péče (míra, do které jsou naplňovány potřeby kojence, dítěte nebo mladistvého), zajištění bezpečí a ochrany (míra, do které jsou děti a mladiství chráněni před újmou nebo nebezpečím, včetně sebepoškozování), citová vřelost (zajištění citové vřelosti ve stálém rodinném prostředí, které dodává kojenci, dítěti či mladistvému pocit ocenění), stimulace a podněty (přispíváme k učení a intelektuálnímu rozvoji dětí tím, že je podporujeme a poskytujeme jim podněty a vytváříme příležitosti pro sociální kontakt), vedení a hranice (umožňujeme dítěti nebo mladistvému zvládat své vlastní emoce a chování), stabilita (zajištění stálého rodinného prostředí, které dodává kojenci, dítěti či mladistvému pocit jistoty a stability).
10 Rodinná historie, fungování rodiny (dopad rodinných situací a zkušeností), širší rodina (vztahy rodiny s příbuznými a nepříbuznými osobami), bydlení (zajištění bydlení, dostatečné vybavení), zaměstnání (kdo z domácnosti pracuje, jaký je jeho pracovní režim a jaké proběhly změny), finanční situace (finanční aspekty – dlouhodobý příjem domácnosti), sociální začlenění rodiny a komunitní zdroje (širší kontext obce nebo čtvrti, kde kojenec, dítě nebo mladistvý žije, jakož i dopad na ně, včetně podrobných informací o dostupných zařízeních a službách)
nejdůležitější a celkově zhodnotit situaci. Je třeba vzít v úvahu, která oblast je momentálně v rodině nejpalčivější, a to s ohledem na bezpečí a zájem dítěte.
Potřebám dětí a rodin se také věnuje Interaktivní katalog jevů a služeb pro rodiny a děti.11 Potřeby jsou zde vymezeny následovně. „Potřeby dětí a jejich naplňování jsou klíčovým východiskem pro vyhodnocení situace dítěte, včetně možných rizik ohrožujících dítě a zdrojů opory. Zřetel na naplňování potřeb dítěte by měl určovat způsoby řešení rizikových jevů, podobu optimální sítě podpůrných subjektů a také jednotné principy, kterými se tyto subjekty při své práci řídí. Výčet šesti hlavních potřeb je odvozen ze strukturovaného vyhodnocování situace dítěte a rodiny dle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.“ 12 A tříděny jsou podle šesti tematických oblastí: tělesné a duševní zdraví, materiální zajištění rodiny, vztahy mezi rodiči a dětmi, sociální vztahy, bezpečí a učení se, u nichž uvádí tři kategorie rizikových faktorů. Rizikové faktory jsou spatřovány na straně dítěte, na straně rodičů či pečující osoby a na straně rodiny a prostředí. Rizikové faktory na straně dítěte vycházejí z oblasti zdraví, učení se, emočního vývoje a chování, rodinných a sociálních vztahů, sociální prezentace, identity, samostatnosti a soběstačnosti. Rizikové faktory na straně rodičů (resp. pečovatelů) vycházejí z oblastí, jako je základní péče, zajištění bezpečí a ochrany, citové vřelosti, stimulace a poskytování podnětů, vedení a stability. Rizikové faktory na straně rodiny a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, ovlivňují vývoj dítěte. Determinanty v této oblasti jsou zejména historie a fungování rodiny, širší rodina, úroveň bydlení, finanční situace, sociální začlenění rodiny a komunitní zdroje.
3.2. Potřeby dětí po odebrání dítěte mimo péči rodičů
Dále se věnujeme tomu, jak jsou tematizované potřeby dětí, které byly umístěné mimo prostředí vlastní rodiny a ocitly se následně v pobytové péči. K potřebám, které vznikají v situaci ohrožení dítěte, přibývají nové, jiné se více či méně transformují a výsledkem je nový konglomerát potřeb, který mimo jiné odráží i potřeby vyvolané pobytem v zařízení či oddělením od sociálního prostředí, na které byly děti zvyklé. Jak uvádí dánský výzkumník Xxxxxxxx (2009: 215–217), obecně „víme“, co je důležité pro vývoj dítěte v pobytové péči. Všeobecně panuje poměrně shoda na klíčových hodnotách, na které klást při péči o děti důraz – „víme“, že pro správný vývoj dítěte je důležitý pocit bezpečí, navázání a udržení klíčových vztahů atd. Problém ale nastává, pokud tyto hodnoty překlopíme v praxi. Zatímco na obecné úrovni panuje relativní shoda, v případě každodenního života, do nějž jsou uvedené hodnoty implementovány, dochází k rozporům v názorech jednotlivých vědců a pracovníků. Např. zatímco někteří pracovníci považují televizi (a její sledování) v podstatě za terapeutický nástroj stejně jako třeba kreslení a malování, jiní považují sledování televize za „podřadné“, případně mu přisuzují spíše
11 Dostupné na: xxxx://xxxxxxx.xxxxxxxxxxxxxx.xx/
12 xxxx://xxxxxxx.xxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxx/xxxxxxxxx.xxx/x/xxxx
negativní vliv. Střetává se zde mnoho názorů, aktuálně vyvolaných potřeb, momentální jednání a normativní rámce. Čím více se blížíme od teorie k praxi, tím více se v rovině každodenních praktik objevuje více nejasností a neshod.
Téma potřeb dětí (v pobytové péči) je značně komplexní a lze na ně nahlížet z mnoha různých perspektiv. Záleží také na oborovém přístupu – jinak jsou potřeby nahlíženy prismatem psychologie, sociální práce, filozofie, sociologie aj., přičemž vždy dochází k akcentaci specifických hodnot, které jsou zakotveny v pozici, z níž tyto disciplíny nahlíží na svět. Stejně tak značně rozdílné je, pokud potřeby dětí v pobytové péči zkoumáme „shora“, tj. skrze teorii, případně „zdola“, tj. když dáváme hlas samotným dětem (třebaže v ideálním případě by tyto dva přístupy měly spolu koexistovat v synergickém vztahu). Mnohdy problém spočívá v tom, že potřeby nejsou z různých důvodů zjišťovány.
Následující text proto není pokusem o popsání výčtu potřeb dětí v pobytové péči ani o hledání
„skutečných“ potřeb, které tyto děti mají. Spíše má posloužit k ilustraci různých pohledů a postojů, které různé obory a způsoby nahlížení na téma poskytují, a poukázat tak na komplexnost potřeb a přístupů. Jako východisko nám poslouží texty od Matějčka a Xxxxxxxxxx, které zasadíme do širšího kontextu, tj. propojíme je s dalšími studiemi zkoumajícími potřeby dětí v pobytové péči a studiemi „dávajícími hlas“ samotným dětem. Na samotný závěr pak přejdeme k uchopení potřeb skrze teorii uznání, která nabízí odlišný pohled na potřeby dětí, nevychází totiž z psychologie, ale sociální filozofie. Právě skrze pluralitu jednotlivých zdrojů (a prostředí, z kterých pochází) chceme ukázat na komplexnost tématu potřeb dětí v pobytové péči. Je to důležité, neboť v navazující analytické části se budeme s touto komplexností bezesporu setkávat – zpracováváme rovněž písemné záznamy a rozhovory dětí či mladých dospělých, které se během některé z etap jejich života v pobytovém zařízení nalézaly.13 Dá se tedy předpokládat, že se budou do procesu kódování a kategorizování dat promítat.
3.2.1. Vymezení základních psychických potřeb
Pakliže hovoříme o potřebách dětí v pobytové péči, nelze nezmínit jméno českého dětského psychologa Xxxxxx Xxxxxxxx. Xxxxxxxx se během svého života věnoval zejména potřebám dětí, dále zdůrazňoval důležitost rodiny a společně s Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx významně přispěl ke konceptualizaci psychické deprivace (Národní centrum podpory transformace sociálních služeb 2012, p. 5). Xxxxxxxx a Xxxxxxxxx (1986, 1992) na základě studií ze zařízení různého typu a přímo z konkrétních rodin popsali čtyři
13 Zbývá jen dodat, že záměrem tohoto textu není podpora ani diskreditace žádných forem péče, a to jak těch institucionálních, tak těch neinstitucionálních. Cílem je ilustrovat potřeby dětí v institucích pobytové péče a poukázat na úskalí naplňování konkrétních potřeb. Text není kritikou pracovníků těchto institucí, neboť, jak píše Xxxxxxxx, „ti často jednají s nejlepšími úmysly a vydávají mnoho sil na to, aby dětem kompenzovali nepřítomnost rodiny“ (Xxxxxxxx, 2007: 4). Píšeme-li tedy o problematickém naplňování dané potřeby, jedná se o systémový problém, nikoliv personální. Naše perspektiva se zaměřuje na proces generování potřeb dětí v měnících se životních situacích a podmínkách.
základní psychologické potřeby, k nimž pak po dalším bádání a zkoumání přidali potřebu pátou. Konkrétně se jedná o:
- potřebu stimulace
- potřebu smysluplného vidění světa
- potřebu životní jistoty
- potřebu identity
- potřebu otevřené budoucnosti
Pakliže nejsou tyto základní psychické potřeby uspokojovány v dostatečné intenzitě po potřebný čas, dochází k psychické deprivaci dítěte. Mezi její mnohé projevy patří především neschopnost navázat a udržet funkční sociální vztahy, nepřiměřené sebehodnocení, inklinace k závislostem a v raném věku může vézt i k chudému řečovému projevu a ztrátě „přirozené dětské zvědavosti“ (Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx, 2011). Jinými slovy řečeno, nedostatečné naplnění psychických potřeb má dalekosáhlé dopady na trajektorii života dítěte a na to, jak naplněný tento život bude. Jiní autoři mluví i o tom, že pobyt v deprivačním prostředí vede k limitaci vývoje mozku, což může mít různé následky, jako např. ovlivnění kognitivních schopností daného jedince (Xxxxxxxx, 2004: 4).
Potřeba stimulace
Potřeba stimulace spočívá především v dostatku a pestrosti kvalitních podnětů, které stimulují psychický vývoj dítěte. Tuto potřebu pociťujeme už od útlého věku, a to po celý život, třebaže v raném dětství může mít její neuspokojení nejcitelnější důsledky. Xxxxxxxx přitom udává, že dítě již v posledních měsících těhotenství má paměť, učí se a je v jakémsi kontaktu se svou matkou – reaguje na její duševní stavy a interaguje s jejím organismem (Xxxxxxxx 1994: 5). Lze tedy tvrdit, že tuto potřebu děti pociťují i v prenatálním období. V této fázi je uspokojení dané potřeby relativně „jisté“, po porodu se tato situace ale může změnit. Přitom matka bývá zprvu největším zdrojem podnětů pro dítě. Pakliže tedy matka absentuje, naplnění této potřeby může být velmi problematické. Podněty totiž nespočívají jen v prostředí a předmětech (např. hračkách), jež dítě obklopují, ale rovněž je potřeba dítěti věnovat pozornost, hrát si s ním, povídat si a dávat mu něhu (Xxxxxxxx, 1994b).
Xxxxx Xxxxxx argumentuje, že dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje vyrůstat v rodinném prostředí, které mu může poskytnout dostatečný počet podnětů a také pocit kontinuity. Instituce pobytové péče tuto roli rodiny nedokážou plnohodnotně nahradit, a tak, jak vyplývá z Xxxxxxxx studie, děti z dětských domovů (při porovnání s dětmi v náhradní rodinné péči a s dětmi v biologické rodině) „byly z intelektového hlediska skupinou nejslabší a tou i zůstávají. Ve všech parametrech intelektového výkonu dosahují též nejmenšího posunu” (Xxxxxx et al., 2015: 32–33). Role pobytové péče při naplňování této potřeby je tedy, jak vyplývá z uvedené studie, problematická.
Budeme-li přistupovat k potřebě stimulace na obecnější rovině, můžeme najít určité styčné body s konceptem socializace, při níž se člověk „včleňuje do společnosti“. Socializace totiž probíhá zejména skrze tzv. významné druhé, typicky se jedná o rodiče, případně blízkou rodinu, později učitele, přátele atp. Xxxx významní druzí člověka formují jak po psychologické stránce (kterou Xxxxxxxx coby psycholog akcentuje), ale dále mu předávají i jazyk, vědění, dovednosti a samotné vnímání světa. Socializace tedy významně ovlivňuje nejen to, „jak člověk žije“, ale i to, jak na život a svět jako takový nahlíží. Socializaci lze rozdělit na primární, sekundární a terciární, přičemž nejvíce určující je primární, kdy jsou jedinci významní druzí „vnuceni“ a on je vnímá v podstatě jako nezpochybnitelné a jejich způsob života (tj. jejich představy o světě) jako jediný skutečný a pravý (Xxxxxx, Xxxxxxxx, 1999).
Jak ale zmiňuje Xxxxxxxx, tato potřeba stimulace nespočívá jen v prostředí, ale zejména v pozornosti, která je dítěti věnována (Xxxxxxxx, 1994a), tj. že si s ním někdo povídá, dává mu najevo své city k němu atd., tudíž by mělo být dítěti poskytnuto nejen prostředí poskytující dostatečnou stimulaci, ale také by měly být zajištěny dostatečně stimulující vztahy dítěte.
Prozatím jsme popisovali potřebu stimulace především z pohledu velmi raného dětství. Nicméně tato potřeba trvá v průběhu celého života. Od svého prostředí a podnětů v něm skrze socializaci přebíráme mnohé, a to i dovednosti a vzdělání. V rámci této potřeby se dětí učí každodenním činnostem a obecně důležitému vědění. Např. výzkumná agentura Ipsos na základě svého šetření upozorňuje, že dětem z dětských domovů často chybí praktické informace pro život, např. jak „zařizovat věci na úřadech“, jaký je rozdíl mezi čistou a hrubou mzdou, obecně finanční gramotnost atd. (Ipsos 2015). Z toho vyplývá další konkrétní potřeba dětí v pobytové péči (v rámci potřeby stimulace). Lze totiž předpokládat, že dítě v rodině tyto dovednosti získá právě skrze své významné druhé, a to ať pozorováním, tak prostřednictvím pomoci či podpory, které mu tito významní druzí poskytnou. Instituce pobytové péče tedy musí nahrazovat i tuto funkci rodiny, tj. učení se každodenním dovednostem a dovednostem důležitým pro život ve společnosti obecně.
Potřeba smysluplného vidění světa
S potřebou stimulace souvisí potřeba smysluplného světa. Dítě se učí světu, do kterého bylo vrženo, snaží se v něm objevit řád a pochopit ho. Aby tato potřeba byla naplněna, musí mít dítě kolem sebe vhodné okolí, které je relativně stálé a podněty v něm nesmí být chaotické (Národní centrum podpory transformace sociálních služeb 2012: 5). Potřebné je zajistit dostatečně pestré a proměnlivé prostředí (kvůli potřebě stimulace), které zároveň bude působit smysluplně, bude v sobě obsahovat řád. Takovéto prostředí pak může poskytnout dobrou a funkční výchozí pozici dítěte pro vstup do života a fungování v něm.
Jedním z klíčových slov této potřeby je stabilita, která patří do faktorů, jež mají na zdravý vývoj dítěte zásadní vliv. Kromě narušení vývoje dítěte může narušování stability prostředí či její úplná absence být významným faktorem, který zvyšuje u dětí kriminalitu (Xxxxxxx et al. 2001: 94).
Konkrétně pod potřebou zajištění stability (ve světle shora řečeného) si pak lze představit potřebu zabránění „pendlování“, ke kterém v některých případech dochází mezi rodinou a institucemi, př. mezi institucemi samotnými (SocioFactor, 2015: 554). Tato potřeba vyplývá i ze zahraniční studie, v rámci níž byly realizovány focus skupiny s dětmi v dětském domově. Děti se zde vyjádřily v tom smyslu, že si nepřejí často měnit prostory (ve smyslu stěhování se) a zároveň v tomto směru necítí pochopení ze stran personálu, který si dle nich neuvědomuje, jak nepříjemné a náročné takové stěhování je (Calheiros, Xxxxxxxx, 2014). Dítěti by zároveň měla být poskytnuta podpora, aby se necítilo samo a v rámci možností byl brán zřetel na jeho vlastní potřeby a přání.
Potřeba jistoty
Třetí potřeba, a sice potřeba jistoty, spočívá především v jistotě vztahů s dítěti blízkými lidmi. Důležitou roli zde pochopitelně hraje matka, nicméně pro obecné naplnění potřeby vztahů (a jistoty v ně) jsou důležité osoby, které Xxxxxxxx pojmenovává jako „jeho (dítěte) lidé“. Zdůrazňuje, že naplnění této potřeby nespočívá v činění určité příjemnosti, jako třeba krmení, ale zejména v zajištění pocitu bezpečí a jistoty, tudíž „jeho člověkem“ může být i někdo jiný než matka. Pro dítě je určující psychologické rodičovství, a nikoliv jen to biologické. I když Xxxxxxxx dodává, že v drtivém počtu případů jdou tyto dva typy rodičovství ruku v ruce a biologické rodičovství dláždí cestu rodičovství psychologickému (Xxxxxxxx 1994a: 14–15).
Dítě zkrátka potřebuje mít „své lidi“, potřebuje, aby tu byli pro něj, aby se na tyto své lidi mohlo spolehnout. Mateřská a otcovská láska jsou dle Matějčka přírodní mechanismy, které uspokojují psychické potřeby (dítěte), přičemž on sám tuto potřebu u dětí vnímá jako nejdůležitější (Xxxxxxxx 1994a). Xxxxxxxx s Xxxxxxxxxx upozorňují, že vyžadování této potřeby ze strany dítěte může mít více forem, např. zatímco některé děti jsou aktivnější a o pozornost si „samy řeknou“, jiné mohou být pasivnější, třebaže stále vyžadují pozornost (Xxxxxxxx, Xxxxxxxxx, 2011). Zároveň dodává, že v lidech je inherentně zakotvená úzkost (a to kvůli tomu, že nežijeme jen podle zvířecích pudů a instinktů) a pokud je dítě na tuto úzkost samo (a nemá jistotu, že se může spolehnout na jiné), může to mít dalekosáhlé negativní důsledky (Xxxxxxxx 1994a: 106–107). Pokud dítě nemá kolem sebe dospělou osobu, která v něm vzbuzuje důvěru a pocit bezpečí, může být traumatizováno a ohroženo v dalším sociálním vývoji. Může být také později k ostatním lidem nezdravě podezřívavé a mít problémy s navazováním vztahů a styků s dalšími lidmi (Xxxxxx, Xxxxxxxx, Xxxxxxxx, 2011).
K potřebě jistoty se pojí i potřeba pocitu bezpečí. Mezi dětmi v pobytové péči se může objevovat strach ze spoluobyvatelů dané instituce, dále strach ze šikany a strach z fyzického napadení. Ve studii, kterou
prováděl britský Ofsted, byly tyto tři obavy nejčastějšími odpověďmi na otázku, co je největším nebezpečím v dětském domově (Ofsted, 2009).
Potřeba identity
Potřeba identity je pro dítě klíčová k tomu, aby si uvědomovalo vlastní já, aby si bylo vědomo důsledků svého jednání, aby si kladlo cíle, bylo na sebe hrdé, anebo naopak naštvané, je-li to pro danou situaci adekvátní. V tomto směru tedy vyžaduje od svého okolí, že mu bude dávat najevo vnímání jeho vlastní existence a respekt k ní. V praxi to znamená chválení, povzbuzování, ujišťování, ale také dávání najevo, že se od dítěte očekává zodpovědnost, určité chování atp.
V obecnějším slova smyslu pak lze tuto potřebu vnímat jako potřebu mít dostatek možností a prostoru k expresi své identity a jedinečnosti. Přitom když v rámci studie prováděné Ofstedem byla dětem napříč různými dětskými domovy položena otázka, jaký je největší rozdíl mezi dětským domovem a jejich (biologickou) rodinou, tak nejčastější odpovědí bylo, že v dětském domově je více pravidel a procedur (Ofsted, 2009: 13). K problematičnosti naplňování potřeby identity přispívá také např. erární oblečení (které omezuje vyjádření své osobnosti skrze svůj oblíbený styl oblékání), nemožnost mít u sebe určité vlastní věci, ostříhání či snaha potlačit identitu dítěte spjatou s jeho historii mimo instituci (Xxxxxxxxx, 2015: 18). Silná regulace sice vede k předvídatelnosti, bezpečnosti (Xxxxxxxx, 2010: 220–221), ale z dítěte se taká může stát jen pasivní objekt, na jehož názor není brán zřetel a kterému není umožněno dostatečně projevovat svou osobnost (SocioFactor, 2015: 554). K naplnění potřeby identity je přitom potřeba pravého opaku.
K potřebě identity dále nepochybně patří pocit sounáležitosti, pocit, že dítě „někam patří“. Jak už bylo řečeno v rámci primární socializace, své prvotní významné druhé (tj. zejména rodiče) si nevybíráme, nicméně postupem času máme čím dál více možností stýkat se s lidmi, u kterých cítíme jistou blízkost vytvořenou skrze společné názory, společný vkus atp. Je pak logické, že i děti v institucích pobytové péče chtějí trávit čas spíše s lidmi, ke kterým chovají sympatie a ne antipatie. Pakliže tuto možnost nemají, necítí sounáležitost a necítí se „jako mezi svými“ (Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx). I když je zcela pochopitelné, že si děti nemohou vybrat, jaké děti s nimi budou v zařízení, je potřeba, aby si mohly hledat a budovat pocit sounáležitosti třeba skrze to, s kým budou sdílet svůj pokoj a s kým ne.
Potřeba otevřené budoucnosti
Poslední potřebou je potřeba otevřené budoucnosti, jejíž naplnění dává životu určitý směr a určité směřování. K tomu, aby dítě mělo pocit „otevřené budoucnosti“, potřebuje mít motivy, zájmy a hodnotové orientace (Helus, 2004: 117–122), přičemž tyto složky získá např. skrze uspokojení potřeby stimulace. Jsou-li tyto podmínky splněny, dítě se na budoucnost těší, má své plány a fantazie.
Pokud jde přitom o budoucnost, děti z institucí pobytové péče před sebou zpravidla mají značné výzvy: musí si vybudovat vlastní domácnost a zajistit zaměstnání, přičemž často vyrůstaly v prostředí, kde se s těmito aktivitami příliš nesetkávaly či jen zprostředkovaně. „Značná výzva“ je přitom eufemismus, jelikož odchod dítěte z instituce a jeho „postavení se na vlastní nohy“ je skutečně náročným a kritickým obdobím (Ipsos 2015).
Mladiství a mladí dospělí opouštějící ústavní výchovu nebo náhradní rodinnou péči po dosažení zletilosti čelí obrovskému riziku selhání a neúspěchu. Zletilostí se mění ze dne na den celý jejich život. Ročně se jedná přibližně o dva tisíce mladých lidí. Opouští místa, kde o ně bylo postaráno. Nejsou si schopni nalézt zaměstnání či bydlení. Stávají se bezdomovci, uživateli návykových látek, páchají trestnou činnost, provozují prostituci a jsou postiženi nesčetnými sociálními patologiemi. Sami si nedokážou pomoci a nemají xxxxxx xxxxxxxx, kdo by xxx xxxxxx. Proto se ocitají v systému sociální péče a více než dvě třetiny z nich využívají sociální služby. (SocioFactor, Shrnutí inovativního řešení, 2021)
Potřeba otevřené budoucnosti v tomto případě vyplývá tedy zejména z motivace a schopnosti (a víry v tyto schopnosti) postavit se budoucnosti, která je v případě dětí z pobytové péče velmi nejistá a svízelná. Jak ukazuje výzkum zmíněného Xxxxxx, mezi překážky (kromě těch, které jsou zmíněné výše, jako např. nedostatek schopností a znalostí, dovedností potřebných pro každodenní život) patří přílišná fixace na vychovatele v dané instituci (Ipsos, 2015). Mnohé děti spoléhají na to, že vychovatel, nebo vychovatelka bude řešit jejich problémy, př. bude znát řešení. Tyto děti se později, když jim vychovatel nebo vychovatelka nejsou k dispozici, ocitají ve svízelné situaci, mají-li si samy volit vhodné strategie řešení problémů. V tomto směru do potřeby otevřené budoucnosti nespadá jen motivace, nacházení vlastních zájmů atp., ale také vybavení dětí kompetencemi pro zvládání různých životních situací, do kterých se v budoucnosti s největší pravděpodobností dostanou (hledání práce, zřizování domácnosti aj.).
3.2.2. Další přístupy k potřebám dětí
Zatímco v předchozí části textu nám jako výchozí pozice posloužily potřeby, jak je vymezili psychologové Xxxxxxxx a Xxxxxxxxx, chceme v následující pasáži poukázat i na jiné možnosti nahlížení potřeb dětí.
Německý filozof Xxxx Xxxxxxx přišel s teorií uznání (Honneth, 1995), která tvrdí, že pro pochopení sociálních vztahů a poměrů musíme pochopit vztahy mezi jednotlivci na (inter)subjektivní úrovni. Podstatné pro nás je, že tato teorie, jak navrhují Houston a Dolan (2008) prohlubuje pohled na dětskou péči a dětské potřeby. Warming (2015) v návaznosti na Honnetha postuluje tři typy uznání, a sice emocionální, legální a sociální uznání, přičemž každý typ představuje jakousi specifickou potřebu.
Prostředkem k dosažení emocionálního uznání jsou péče a láska. Tato potřeba tedy úzce souvisí s intimitou jedince. Zdrojem péče a lásky jsou pro děti zpravidla jejich vlastní rodiče, z čehož logicky vyplývá, že jiná forma péče by měla v maximální možné míře tuto roli napodobit, jinak hrozí, že potřeba nebude naplněna, což vede u dětí k pocitům osamocení a nízkému sebevědomí. Zatímco lze předpokládat, že péči tyto instituce nabízejí tak nějak „automaticky“ (je to jejich poslání), emocionální složka této potřeby již tak zřejmá být nemusí.
Druhým typem je legální uznání, přičemž jeho dosažení je možné prostřednictvím respektování člověka a jeho práv. Skrze toto uznání je v člověku budována důvěra v to, že má smysl dodržovat určitá etická pravidla. Pokud tedy není tato potřeba naplněna, hrozí, že dítě nebude cítit morální odpovědnost za své skutky.
Třetím a posledním typem uznání je uznání sociální, kterého bývá dosaženo skrze solidaritu a sociálního uznání jedince coby plnohodnotné bytosti. Je-li tato potřeba naplněna, člověk dokáže sám sebe vnímat jako užitečného pro ostatní a cítí se být součástí společnosti. Toto vnímání přitom vyplývá z přesvědčení, že člověk má určité kompetence a dovednosti, které mají přínos nejen pro něj samotného, ale i pro ostatní (van Leeuwen, 2007: 183). Potřeba sociálního uznání je uspokojována skrze kolektiv, u dětí často ve škole anebo v komunitě přátel. Potřebou může být větší zapojování do kolektivních činností (Warming, 2015: 258).
Současně je nutné potřeby nazírat v kontextu, v němž jsou generovány. V nejširším slova smyslu lze hovořit o tom, že jádrem potřeb jsou hodnoty (hodnota bezpečí, komfortu, ocenění aj.) (Xxxxx 1997), přičemž tyto hodnoty samy o sobě se stávají příliš abstraktními. Tato abstrakce je překážkou pro hledání způsobů, jak potřeby v praxi naplňovat. Ve výsledku jsou něčím, co Xxxxxxxx označuje za racionalizované mýty (Xxxxxxxx, 2010: 223). Racionalizované jsou proto, že zní logicky, všichni se na nich shodnou, ale postrádají konkrétní obsah a říkají jen velmi málo o tom, co děti ve skutečnosti potřebují. Příliš obecný a vágní popis potřeb přináší riziko, že mohou být různě interpretovány (Xxxxxxxx, 2010: 216). Xxxxxxxx doporučuje, že je při identifikaci potřeb dobré neuvažovat o potřebách dětí jen v obecné rovině, ale i na té každodenní, praktické. Např. určit jakou roli v naplňování potřeb hrají běžné aktivity, jestli třeba procházku brát jako pohybovou aktivitu, a tedy pevnou součást programu, anebo ji brát jako něco, co se „dává za odměnu“ a je to svým způsobem zábava (př. jestli oba přístupy nejsou zčásti „pravdivé“) (Ibid.). Je tedy třeba překročit hranici „obecnosti“ a vnímat také každodenní situace a praktiky, z nichž jednotlivé potřeby vyvěrají a skrze něž jsou tyto potřeby také naplňovány. To je už ale více doporučení směřující ke konkrétním analýzám potřeb dětí v konkrétních místech. V navazující analýze se jisté míře obecnosti nevyhneme.
4. Příklady dobré praxe v nastavování sítě služeb podporující naplňování práva dítěte na život v rodinném prostředí
Následující část přináší pět příkladů dobré praxe, které se různým způsobem vztahují k nastavování sítě služeb podporující naplňování práva dítěte na život v rodinném prostředí. Ve všech případech se jedná o inovativní postupy, ve čtyřech z nich pak o projektové aktivity, které se snažily či snaží vnést do českého prostředí nové prvky či přístupy, způsoby myšlení.
4.1. Projekt „Multidisciplinární spolupráce v Moravskoslezském kraji“
Projekt „Multidisciplinární spolupráce v Moravskoslezském kraji“ volně navazuje na projekt MPSV
„Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně-právní ochrany dětí“ realizovaný v letech 2016 až 2019, jehož cílem bylo především posílení mezirezortní a multidiscliplinární spolupráce v oblasti péče o ohrožené děti a jejich rodiny v ČR.
Realizace stávajícího projektu je rozložena do 34 měsíců (září 2019 až červen 2022). Základním cílem projektu je nastavit na úrovni obcí s rozšířenou působností v rámci Moravskoslezského kraje efektivní spolupráci mezi orgány veřejné správy, neziskovým sektorem a dalšími aktéry, kteří pracují s dětmi, a jejich rodinami a vytvořit diskusní prostor pro řešení situací, se kterými se jednotliví aktéři ve své práci potýkají.
První klíčová projektová aktivita je zaměřena na podporu síťování služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny na lokální úrovni, podporu dalšího rozvoje služeb, případně hledání cest ke vzniku služeb nových, jejichž potřebnost byla na území dané ORP identifikována. Dále je tato aktivita zacílena na podporu zavádění prvků interdisciplinární spolupráce do praxe (Cochemský model) a přenos osvědčených praxí ze zahraničí. Očekávaným výstupem dané aktivity je zavedení pravidelných multioborových setkání v rámci jednotlivých obcí s rozšířenou působností, analýza služeb a potřeb v kontextu pomoci a podpory ohroženým dětem a jejich rodinám v ORP, které nebyly zapojeny do projektu MPSV, a vytvoření návrhu minimální sítě služeb včetně příkladů osvědčené praxe.
Dílčími plánovanými výstupy jsou doporučené postupy pro tvorbu a rozvoj sítě služeb aplikovatelné v rámci celého Moravskoslezského kraje. Veškeré činnosti v rámci první aktivity reflektují nejen potřeby a požadavky obcí či jednotlivých aktérů, ale zároveň jsou v souladu se Střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb v Moravskoslezském kraji.
Druhá klíčová aktivita je zaměřena na podporu profilace pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí prostřednictvím akreditovaných vícedenních výcviků, jejichž základním tématem je přístup
orientovaný na řešení. Dílčí částí této aktivity je realizace akreditovaného sebezkušenostního výcviku pro vybrané pracovníky Odboru sociálních věcí KÚ MSK.
Výstupem poslední klíčové aktivity je zajištění odborných služeb ve vybraných lokalitách, a to na základě poznatků získaných lokálními síťaři při realizaci stávajícího projektu zčásti doplněného o poznatky ze zmíněného projektu předchozího.
Protože velká část členů stávajícího projektového týmu byla zapojena do realizace projektu MPSV, mohou využít svých vlastních poznatků a zkušeností získaných při síťování a zároveň i již dříve navázaných kontaktů. Nově zapojení členové obohatili tým o své zkušenosti z praxe v sociálních službách a o nové pohledy na problematiku na síťování.
Nespornou výhodou při realizaci projektu je úzký kontakt projektového týmu s pracovníky Odboru sociálních věcí KÚ MSK. Ti tak mají aktuální přehled o stavu sítí služeb pro rodiny s dětmi na území do projektu zapojených ORP, o potřebnosti služeb i o potřebách jednotlivých aktérů včetně orgánů OSPOD. Zároveň je možné prostřednictvím lokálních síťařů a dalších členů týmu přenášet vize a cíle kraje na lokální úroveň.
4.2. Projekt „Podpora rozvoje rodičovských kompetencí“
Projekt „Podpora rozvoje rodičovských kompetencí“ pomáhal rodinám, které jsou dlouhodobě nebo opakovaně zařazeny do evidence SPOD. Stěžejní aktivitou projektu bylo sestavit a pilotně ověřit specifický intervenční program pro rodiny s dětmi, který pomohl rodičům posílit jejich rodičovské kompetence a zplnomocnit je v jejich rodičovské roli. Do programu byli zapojeni rodiče společně se svými dětmi. Prostřednictvím intenzivní spolupráce s rodinou, odborné podpory a společných pozitivních prožitků celé rodiny byly posilovány nejen rodičovské kompetence řešit problémy v rodině, ale také vzájemná soudružnost a podpora jednotlivých členů rodiny.
Realizátorem projektu byl Moravskoslezský kraj v období od září 2017 do srpna 2020. V rámci projektu byly kromě programu podpory rodičovských kompetencí zajištěny také služby pro rodiny s dětmi a setkávání pracovníků OSPOD.
Účast rodin v programu byla zprostředkována prostřednictvím zástupců OSPOD. Klíčovou roli sehrály v rámci práce s rodinou terénní sociální pracovnice zaměstnané Krajským úřadem Moravskoslezského kraje, které byly metodicky vedené odbornou gestorkou a garantkou. Pracovnicím byly vytvořeny velmi flexibilní časové a organizační podmínky práce s rodinou. Celkem 8 terénních sociálních pracovnic pracovalo se 30 rodinami. Spolupráce s každou rodinou netrvala déle než jeden rok. Podpořené rodiny využily celou řadu odborných služeb jako rodinnou terapii, vzdělávací aktivity, další podpůrné aktivity a víkendový program.
Jako příklad dobré praxe realizovaný v rámci projektu lze určitě vnímat víkendovou aktivitu pro podpořené rodiny. Pro mnoho dětí i dospělých byla významná zkušenost, že s nimi rodiče zažívají různé dobrodružné aktivity. Rodiče a děti se poznali v úplně nových situacích. Práce s rodinou byla pro terénní sociální pracovnice po absolvování společného víkendu zcela jiná. Rodinu poznaly mnohem lépe a prohloubilo to jejich vzájemnou důvěru. Jedná se o poměrně snadno přenositelný příklad sociální práce s rodinou.
Dalším příkladem dobré praxe je práce terénních sociálních pracovnic, které do rodiny již vstupovaly s nasmlouvaným balíčkem odborných služeb, které po mapování potřeb rodiny v rodině mohly využít. Pracovnice tedy mohly pracovat v rámci multioborového týmu.
Výsledky evaluace, kterou zajistili výzkumníci SocioFactor s.r.o., jsou výbornou zprávou pro ty, kteří chtějí rodičovské kompetence podporovat a rozvíjet. Evaluace ukázala, že se tato investice vyplatí a má smysl. Je užitečná pro rodiče a zejména děti.
4.3. Projekt „Inovativní přístupy k podpoře ohrožených rodin s dětmi v Pardubickém kraji“
Projekt se skrze implementaci inovativních postupů v oblasti sociálně-právní ochrany dětí na území Pardubického kraje snaží podpořit ohrožené rodiny s dětmi. Základní důraz projektu je kladen na zlepšování sítě služeb pro rodiny v krizových situacích. Jako hlavní aktéři, v jejichž prostředí má ke změnám docházet, jsou do projektu zapojena oddělení sociálně-právní ochrany dětí měst Česká Třebová, Žamberk a Lanškroun. Partnerem projektu jsou organizace Gov Lab s.r.o. (do projektu zapojena jakožto realizátor provádění změnou) a Univerzita Pardubice (do projektu vstupující v roli evaluátora). Časově je projekt ohraničen obdobím od října 2019 do prosince 2022.
Ke dlouhodobému zvyšování kvality služeb zapojených OSPOD je v rámci projektu využívána metoda Vanguard, kterou ve spojitosti se svou proměnou využil OSPOD v Amsterdamu. Zároveň však také projekt využívá designu změřeného na člověka (HCD) a inspiruje se aktuálními poznatky z inovací sociálních služeb ve Velké Británii. Skrze tyto metody a přístupy se realizátoři projektu snaží vytvořit prostor pro individuální přístup k jednotlivým případům rodin, v rámci kterých může OSPOD efektivně koordinovat týmovou spolupráci (mezi rodinou, sítí služeb a samotným OSPOD) a minimalizovat činnosti, které nemají přímý dopad na klienta, a tudíž nejsou v rámci efektivity práce vnímány jako nezbytné.
Metoda projektu je založena na analýze systému okolo rodin v krizi z perspektivy účelu systému. Projekt tak směřuje k podpoře pracovníků OSPOD a k rozvoji jejich schopností tak, aby byl co nejlépe nastaven mechanismus sítě poskytování služeb rodinám v krizi a tím bylo zajištěno bezpečí dítěte. V tomto smyslu byly stanoveny čtyři základní oblasti – kvalita signálu (že rodina potřebuje pomoc), pochopení
kontextu rodiny (aby byly služby přizpůsobeny klientům), formy doporučování (jaké služby jsou poskytovány) a efekty poskytovaných služeb (tedy k čemu nakonec vedou).
Každý jednotlivý OSPOD zapojený do projektu působí v jiném městě a má tudíž dostupné jiné podpůrné služby, jiné vztahy s dalšími institucemi apod. Smyslem projektu je tak rozvinout cyklus zlepšování, který umožní každému OSPOD smysluplně zkoušet a zapracovávat nejrůznější techniky do běžného fungování institucí/služeb okolo rodin v krizi.
Zapojeným OSPOD pomáhá projekt mapovat systém sítě služeb, jejich kvalitu, míru zainteresovanosti a efektivitu, například za pomocí vytvoření živých grafických map. Ty znázorňují různé aktéry a jejich pozice vzhledem k OSPOD jak na vertikální rovině (př. vláda ČR, MPSV, Pardubický kraj, vedení města, soudy aj.), tak na horizontální rovině, kde se jedná o síť organizací spolupracující s konkrétním OSPOD (př. psychologové, lékaři, školy, ústavní péče, soudy aj.). Mimo jiné je pak například v rámci projektu využívána také metoda puntíkového monitorovacího hodnocení, která slouží k hodnocení kvality sítě služeb okolo rodin v krizi a filtraci rizikových partnerů či naopak vyzdvihnutí kvality partnerů spolehlivých.
4.4. Cochemská praxe
Cochemská praxe je jednou z metod práce s rodinným prostředím v době řešení manželské odluky, rozvodu. Jejím cílem je, aby do celého procesu byli zapojeni oba rodiče aktivně. Argumentem pro využití Cochemské praxe je rovněž důraz na posilování rodičovských kompetencí ve smyslu přijetí zodpovědnosti za výchovu a vzdělávání společného potomka i po ukončení partnerství. Oproti tomu je minimalizován zásah vnějších institucí, které by měly fungovat jako průvodci, ale nikoliv jako ti, kdo řeší situaci za samotné rodiče. Do celého procesu je pak dle možností a věku zapojeno také dítě. Právě míra nutného zapojení je však častým tématem diskuzí odborníků, kteří se metodou Cochemské praxe zabývají.
Celý proces má několik fází, není nutné projít všemi. Cílem je, aby rodiče mezi sebou uzavřeli dohodu, ve které si stanoví, jak budou oba nadále pečovat o dítě. Základem je společná schůzka OSPOD, dále sepsání dohody a její představení na jiném soudním roku. V případě, že se rodiče nedohodnou, může být rodičům nařízeno, aby navštěvovali do procesu zapojené odborné pracovníky, kteří jim pomohou se vzájemnou komunikací a nevraživostí znemožňující společnou dohodu.
Základem Cochemské praxe je tedy multioborová spolupráce. Do procesu jsou zapojeny, či dle konkrétního případu mohou být zapojeny, tyto subjekty: soud, OSPOD, advokáti, soudní znalec, mediátor, psycholog v poradně. Cochemská praxe klade důraz na spolupráci jednotlivých subjektů, v centru je zájem dítěte a rychlé ukončení rodičovské sporu s důrazem na nutnost zapojení obou rodičů stejně, nejde tedy o to, aby například jeden z rodičů „vyhrál“.
V rámci celého procesu probíhá komunikace s oběma rodiči, a to na společných schůzkách. Důvodem je minimalizace pocitu privilegovanosti jednoho z rodičů, ani jednomu z rodičů není umožňováno, aby se snažil na pracovníky institucí působit individuálně. V průběhu procesu je zdůrazňováno, že na prvním místě je dítě a jeho zájmy a potřeby, včetně potřeby obou rodičů. Partneři tak musí upozadit vzájemnou nevraživost a přijmout „profesionální rodičovskou roli“. Zde kritici metody upozorňují na možnou nerovnost v partnerství. Někteří kritici se domnívají, že metoda nemůže být užívána plošně tam, kde dochází k nějaké formě partnerského násilí či je zcela narušená rovná komunikace, například přílišnou dominancí jednoho z partnerů.
Jak je již uvedeno, cílem je vytvořit společnou dohodu. Na rodiče je apelováno, aby uzavřeli dohodu, pokud možno co nejdříve. Důraz na rychlost vychází z předpokladu, že pro dítě je rozvod rodičů již tak náročným obdobím. Proto by mu mělo být nejen co možná nejdříve vysvětleno, co se děje, ale také by pro něj měla být situace jasně čitelná díky nastaveným pravidlům výchovy a vzdělávání. Kritici se však obávají, že přílišný důraz na rychlost může mít negativní vliv na kvalitu dohod, které jsou spíše formálním dokumentem, se kterým nejsou oba rodiče ztotožněni, a případ se tak může brzy vrátit zpět do aktivní fáze řešení prostřednictvím institucí.
Celý proces klade rovněž velký důraz na samotné pracovníky OSPOD. Ti se stávají spíše průvodci a mediátory. Zvládnout rozhovor s oběma rodiči, kteří jsou aktuálně ve fázi vzájemného obviňování či nevraživosti, je náročné a vyžaduje po pracovnících OSPOD řadu nových dovedností na pomezí mediace.
V rámci metody je rovněž diskutována míra zapojení dítěte. Dítě by mělo být celým procesem rozvodu zasaženo co možná nejméně, zároveň by však mělo být o všem dostatečně informováno. Je tedy potřeba dobře posoudit, jaká míra aktivního zapojení (jednání s pracovníky relevantních institucí, sdělování vlastních představ o tom, kde a jak by chtělo žít) je potřebná a nutná.
4.5. Tým pro ohrožené děti
Tým pro ohrožené děti (TOD) byl vytvořen v rámci oddělení SPOD Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Hradec Králové v září roku 2017. Jedná se o inovativní prvek, jehož prostřednictvím jsou řešeny ty nejnáročnější případy veřejnoprávní ochrany příznivého vývoje dětí před nepřiměřeným ohrožením. K tomu se řadí zejména případy CAN, případy s násilím mezi rodiči s nepřiměřeným zásahem do příznivého vývoje dětí, rodičovské spory s nepřiměřeným ohrožením příznivého vývoje dětí.
Tým pro ohrožené děti je specializovaný tým tvořený třemi členy, zkušenými pracovníky OSPOD, a je veden vedoucí oddělení. Důležitou roli v něm hraje týmovost, vzájemná zastupitelnost a informovanost, za dodržení podmínky jednoho vedoucího případu. Tým působí ve třech rovinách. První rovinou je
sdílení případů uvnitř týmu, což má za následek, že pracovník není na složitý případ sám, dochází ke snížení psychické zátěže na jednotlivce. Členové týmu jsou si navzájem poradci i „kontrolou“. Druhou rovinou jsou týmové intervize pro pracovníky OSPOD, tzv. bálintovské skupiny. Jedná se de facto o možnost či povinnost (v případě nařízení vedoucí OSPOD) konzultací složitějších případů s TOD. Účelem těchto konzultací není stanovení konkrétního jediného správného postupu v případu, ale předání inspirací, nalezení nevyčerpaných možností a rozvoj odbornosti pracovníka, který s případem přichází. A konečně třetí rovinou je působení na klienty OSPOD v zájmu ochrany ohroženého dítěte, kdy vstup Týmu pro ohrožené děti do případu přináší jisté varovné signály.
Jak již zaznělo TOD je pohotový při přenosu informací, při hledání rozmanitých řešení v rámci případů a využívání nástrojů přímé práce s dětským klientem a jeho rodinou. Důležitou komponentou činnosti TOD je expertní panel, který má TOD po ruce a jehož zkušeností a znalostí může využít a který je prvkem multidisciplinární spolupráce. Expertní panel představují odborníci z různých oblastí – terapeut, psycholog, etoped, právník, pediatr, zástupce státní či městské policie apod. S těmito odborníky TOD může konzultovat své postřehy, postupy, zažádat o odborné stanovisko.
Tým pro ohrožené děti se osvědčuje zejména v těch případech, kdy je zapotřebí nejen rychle jednat z důvodu ochrany oprávněných zájmů dětí, ale také v případech, kdy je potřeba komplexně nahlédnout na řešený případ či situaci klientů OSPOD a jejich měnící se potřeby.
5. Představení metodologie návrhu krajských modelů sítí
Níže uvádíme komplexní metodologický postup výzkumu včetně užitých metod a technik, kontextu a cílů jednotlivých fází, které byly využity při zpracování obou částí – analýzy potřeb dětí v kontextu pobytové péče a návrhů krajských modelů sítě služeb. V této kapitole popisujeme celkovou metodologii, která byla využita při zpracovávání této analýzy, ale i krajských modelů. Ukazuje, jakými způsoby jsme dospěli ke srovnání krajských modelů a návrhům doporučení, které jsou uvedeny v dalších kapitolách.
Metodologie výzkumu vycházela z přístupu progresivního plánování (bottom up). Tento typ plánování postupuje z mikro úrovně na makro úroveň, tedy směrem od uživatelů ke stakeholderům, tvůrcům politik. Jádrem analýzy je zjištění nenaplněných potřeb dětí v pobytové/ústavní péči, jejich rodin a dětí a rodin, které jsou odebráním dítěte ohrožené. Další vrstvu tvoří služby a instituce, které s dětmi a rodinami pracují a které jsou důležitým zdrojem dat o možnostech a limitech aktuální sítě služeb. Poslední vrstvu představují stakeholdeři a tvůrci politik, jejichž úkolem je zabezpečit funkční síť služeb zajišťujících naplňování potřeb jednotlivých skupin.
Výzkumné téma se věnovalo naplňování potřeb dětí v pobytové péči nebo ohrožených umístěním do pobytové péče (dále dětí) na úrovni krajů. Výzkumný problém představovala skutečnost, že nevíme, do jaké míry krajské modely sítí služeb zahrnují služby pro rodiny s dítětem/dětmi umístěnými v ústavní péči a rodiny odebráním dítěte/dětí ohrožené, nevíme, jaké služby v nich chybí, nebo nejsou dostatečné v takové podobě, aby měly přímou návaznost na potřeby dětí a dokázaly je naplňovat („byly relevantní“). Potřeby dětí se mění a vyvíjí, jak jsme uvedli v teoretické části – nejsou naplňovány na úrovni nefunkční rodiny, děti se ocitají v ústavní péči, kde jsou některé potřeby saturovány, ale další nikoliv. Hledali jsme možnosti, jak různorodé a navíc v krajích částečně se lišící potřeby dětí naplnit.
Hlavní výzkumná otázka zněla: Jaké služby by měly být na úrovni kraje zajištěny, aby naplňovaly potřeby „ohrožených“ dětí? Provázely ji další tři vedlejší výzkumné otázky:
▪ Jaké jsou nenaplněné potřeby „ohrožených“ dětí umístěných v ústavní péči a ohrožených odebráním z rodiny?
▪ Existují k nenaplňovaným potřebám odpovídající služby?
▪ Jsou tyto služby k dispozici na úrovni jednotlivých krajů?
Logický rámec
Poměrně komplexní zadání, limity dosavadního způsobu zjišťování potřeb a značná různorodost datových zdrojů nás vedly k sestavení logického rámce analýzy. Logický rámec představuje postup a návaznost prací v jednotlivých fázích výzkumu. Jeho základem bylo, že jsme provedli a) analýzu
nenaplněných potřeb dětí, b) identifikovali potřebné a relevantní služby. Poté jsme nechali obě perspektivy střetnout. Z tohoto porovnání potřeb a služeb vzešly návrhy krajských modelů sítí služeb.
Vydali jsme se tedy cestou porovnání toho, jaké potřeby jsou nenaplňované a jaké služby jsou vůči nim relevantní a k dispozici. Jedná se o jiný přístup v porovnání s tím, jak jsou obvykle nastavovány krajské sítě služeb. Vychází z kvalitativního zachycení nenaplněných služeb, nikoliv z obvyklých kvantifikací podle hlavních výkonnostních ukazatelů vykazovaných poskytovatelů služeb či následného provedeného benchmarkingu. Nechali jsme porovnat model nenaplněných potřeb ohrožených dětí se stávající podobou služeb v krajích, na základě čehož následně vznikal návrh modelů sítě služeb na úrovni krajů.
Nejdříve jsme identifikovali nenaplňované potřeby – analyzovali jsme přitom kvalitativní rozhovory provedené se současnými či bývalými klienty ústavní péče, potřeby uváděné v Podrobných vyhodnoceních a IPOD a dalších dokumentech. Následovala syntéza všech zjištění, kdy jsme vyznačili podobnosti a odlišnosti napříč kraji, přičemž výsledkem byl výčet verifikovaných a validizovaných potřeb v podobě obecného modelu, do něhož byla vyznačována specifika za kraje.
Následně jsme identifikovali potřebné a relevantní služby a na základě analýzy dokumentů na úrovni krajů a ORP dospěli k výčtu služeb, které jsou relevantní a jsou buď k dispozici, nebo jsou popsané jako chybějící. Ten jsme doplnili o výsledky analýzy služeb mezi pracovníky OSPOD na úrovni ORP a další
„tvrdá“ data (SPOD, sociodemografické kazatele). Následovala sumarizace potřebných a relevantních služeb, jejich shrnutí s přihlédnutím ke krajové odlišnosti. Vznikl tak výčet potřebných a relevantních služeb.
Nakonec jsme přistoupili ke zmiňované konfrontaci nenaplňovaných potřeb s výčtem potřebných a relevantních služeb, z čehož vzešlo celkem 14 návrhů Krajských modelů sítí služeb. Porovnávány byly provedené sumarizace nenaplněných potřeb a sumarizace potřebných a relevantních služeb. Na tomto základě vznikaly návrhy priorit, cílů a aktivit, které byly validizovány odborným panelem, jehož součástí byli také pracovníci krajů. Ve 13 krajích proběhly skupinové diskuse, do nichž se zapojili pracovníci z úrovně managementu služeb. Návrhy byly doplňovány a upřesňovány, čímž vzniklo 14 návrhů modelů krajských sítí.
Tvorba modelů si nekladla za cíl vytvářet paralelní či konkurenční dokument ke stávající sítí služeb, ale vnést do ní perspektivu odvíjející se od potřeb dětí a rodin a tedy vytvořit prostor pro její doplnění, rozšíření či verifikaci.
Postup prací uvedený v logickém rámci ilustruje následující obrázek. Dále v textu specifikujeme všechny dílčí kroky, které vedly k návrhu modelů služeb.
Obrázek 2: Mapa návaznosti výzkumných prací (logický rámec)
5.1. Identifikace nenaplněných potřeb dětí
Identifikace nenaplněných potřeb dětí se skládala ze tří dílčích částí: Artikulace nenaplněných potřeb dětmi v pobytové péči či ohrožených odebráním, Analýzy Podrobného vyhodnocení a IPOD a analýzy Nenaplňovaných potřeb obecně v tematických dokumentech. Ukončila je shrnující sumarizace nenaplněných potřeb. V následující tabulce jsou uvedeny specifikace všech těchto částí.
Tabulka 1: Metodologie identifikace nenaplněných potřeb dětí
Dílčí část analýzy | Cíl | Metoda/technika | Kontext | Výsledek |
A. Artikulace nenaplněných potřeb dětmi v pobytové péči | Zjistit jaké potřeby nebývají naplňovány: a) v rámci ústavní | Kvalitativní rozhovory se současnými či bývalými klienty – dětmi. Provedeno | Rodiny a děti vyhledávány prostřednictvím NNO (SAS, doprovázející | Výčet identifikovaných potřeb, které nejsou (nebyly) saturovány. |
či ohrožených | péče, b) v rámci | 20 | organizace). | |
odebráním | ohrožených | polostrukturovaných | Osloveno široké | |
rodin s rizikem | rozhovorů. | spektrum rodin, | ||
odebrání | dětí či mladých | |||
dítěte/dětí. | dospělých | |||
(ohrožené | ||||
odebráním; | ||||
vyrůstající v | ||||
ústavní/pobytové | ||||
péči; děti, které | ||||
se vrátily do | ||||
rodin před | ||||
dosažením | ||||
zletilosti). | ||||
B. Analýza | Zjistit jaké | Kvalitativní | Zpracovávání | Výčet |
Podrobného | potřeby se | sekundární analýza | IPOD je | identifikovaných |
vyhodnocení a | objevují v rámci | dokumentů, | základním | potřeb ve vztahu |
IPOD | normativní | zpracování | nástrojem | k rizikovým a |
roviny (práce s | mentálních map | sociální práce s | ochranným | |
dítětem v rámci | (kategorizace). | ohroženým | faktorům, které | |
SPOD). Potřeby | Analyzováno | dítětem a jeho | se objevují v | |
odvozovány od | celkem 500 | rodinou. | Podrobném | |
popisovaných | dokumentů | Podkladem pro | vyhodnocení, | |
problémů, | (vyhodnocení, | zpracování IPOD | případně IPOD, | |
rizikových | IPOD). | je vyhodnocení | tříděné po | |
faktorů | situace dítěte a | krajích | ||
(signalizují, co | jeho rodiny. | (kategorizace | ||
není | V Podrobném | kvalitativních | ||
saturováno, | vyhodnocení by | dat). | ||
důvody | měly být | |||
odebrání dětí) a | uvedeny rizikové | |||
ochranných | faktory, ochranné | |||
faktorů (co se | faktory a měly | |||
má posilovat). | vyplývat | |||
nenaplněné | ||||
potřeby dítěte | ||||
X. Xxxxxxxxxxxx | Zjistit jaké | Kvalitativní analýza | Vyhledání | Výčet |
potřeby | potřeby se | dokumentů | zdrojů, které se | identifikovaných |
obecně v | objevují (jsou | (výzkumů, | věnují tématu | potřeb, které se |
tematických | uváděny) | dokumentů MPSV, | potřeb dětí | objevují v |
dokumentech | v sekundárních | odborných textů). | v pobytové péči | dokumentech. |
zdrojích. | a potřeb dětí a | |||
rodin ohrožených | ||||
odebráním dítěte | ||||
a vyhodnocení | ||||
z hlediska |
popsaných potřeb. | ||||
D. Sumarizace | Sumarizace | Týmový | Na základě | Výčet verifikovaných a validizovaných potřeb na expertní úrovni. K dispozici obecný model (a případně jeho specifika za kraje). |
nenaplněných | jaké nenaplněné | brainstorming, | zjištění z dílčích | |
potřeb | potřeby se | Expertní panel | částí analýzy | |
(shrnutí) | objevují a | provedení | ||
verifikace, | syntézy všech | |||
včetně | zjištění, | |||
krajových | vyhledání | |||
odlišností. | podobností a | |||
odlišností napříč | ||||
kraji. |
Limity identifikace nenaplněných potřeb dětí
Při zjišťování nenaplňovaných potřeb dětí jsme použili tři druhy datových zdrojů a tím zajistili dostatečnou datovou triangulaci. Je ale potřeba uvést, že každou dílčí část provází vlastní limity.
Artikulace nenaplněných potřeb dětmi v pobytové péči či ohrožených odebráním byla zpracována kvalitativním výzkumem, takže data jsou vysoce validní, ale nelze je jednoduše zobecňovat. Poukázala však na významnost potřeb. Analýza Podrobného vyhodnocení a IPOD14 se potýkala s tím, že jsme sekundárně zpracovávali dokumentaci, kterou vytvářeli sociální pracovníci. Vyhodnocovat jsme mohli tedy jen to, co pracovníci OSPOD zaznamenali a jaké potřeby dokázali rozpoznat. Své poznatky již interpretovali (pracovali jsme již s interpretacemi někoho jiného) a také při vytváření záznamů mohlo být mnoho skutečností opomenuto či vynecháno, neboť jim v danou chvíli autoři záznamů nepřikládali význam. OSPOD sám vybíral a zasílal zprávy, docházelo tedy k tzv. samovýběru – zprávy byly zasílány s různými motivacemi, z čehož může plynout nadreprezentace určitých případů.15 Při analýze jsme se museli obejít mnohdy bez kontextu daného případu. Vliv měla také samotná formální a účelová stránka zpracování. Vyhodnocení ani IPOD nebyly zpracovávány za výzkumným účelem. Měly selektivní charakter a výzkumníci se na mnoho „bílých míst“ nemohli doptávat.
14 Zpracovávání individuálního plánu ochrany dítěte je základním nástrojem sociální práce s ohroženým dítětem a jeho rodinou. První individuální plán by měl být zpracován do jednoho měsíce od počátku poskytování sociálně-právní ochrany dítěti a jeho rodině. Podkladem pro zpracování IPOD je vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny. Anonymizované Podrobné vyhodnocení a IPOD zasílaly OSPOD na MPSV, kde je pracovníci komentovali, připomínkovali, prováděli metodickou reflexi. Na základě této reflexe pak v některých případech pracoviště OSPOD vyhodnocení a IPOD doplnila a opětovně zaslala MPSV, v některých nikoliv. Předpokládali jsme, že v Podrobném vyhodnocení měly být uvedeny rizikové faktory (šířeji důvody odebrání dítěte z rodiny), ochranné faktory a také by z něj měly vyplývat nenaplněné potřeby dítěte, které se by se následně měly promítnout do IPOD.
15 Zasílány byly pravděpodobně zprávy, kde se očekávala zpětná vazba, perfekcionistické příklady, obtížně řešitelné případy apod.
V případě rozhovorů s mladými dospělými a rodiči byly částečně limitující paměť a vzpomínání participantů, kteří se ve svých výpovědích vraceli do minulosti. Xxxxx se vytratit některé události a souvislosti, výpovědi ovlivňovaly resentimenty a vzpomínání, které mohlo provázet vytěsňování méně příjemných vzpomínek. Zároveň bylo ve výpovědích patrné kladení důrazu na okolnosti, které byly sledovány v rámci sociálně-právní ochrany dětí (bydlení, docházení dětí do školy apod.) a/nebo byly předmětem spolupráce se sociální službou.
5.2. Identifikace potřebných a relevantních služeb
Identifikace potřebných a relevantních služeb se skládala ze čtyř dílčích částí: Potřebnost služeb z hlediska procesů síťování, Potřebnost služeb z hlediska sociodemografických údajů, Zastoupení sociálních služeb podle krajů a Relevance a potřebnost služeb z hlediska OSPOD. Ukončila je shrnující sumarizace potřebných a relevantních služeb. V následující tabulce jsou uvedeny specifikace všech těchto částí.
Tabulka 2: Metodologie identifikace potřebných a relevantních služeb
Dílčí část analýzy | Cíl | Metoda/technika | Kontext | Výsledek |
A. Potřebnost služeb z hlediska procesů síťování | Zjistit jaké služby jsou k dispozici (včetně služeb pobytové péče pro děti) a jak je popisována jejich potřebnost v každém kraji. | Kvalitativní sekundární analýza dokumentů např. střednědobé plánování soc. služeb, komunitní plánny měst a obcí, aj. | K dispozici byly dvě úrovně dokumentů z procesů síťování služeb – na obecní a krajské úrovni. | Výčet služeb, které jsou relevantní a jsou buď k dispozici, nebo jsou popsané jako chybějící. |
B. Potřebnost služeb z hlediska sociodemografických údajů | Zjistit jaký je „datový“ kontext zastoupení zkoumané skupiny (děti ohrožené odebráním, děti v pobytových zařízeních) – její „kvantifikace“ po krajích a za ČR. | Sekundární analýza datových zdrojů např. OSPOD – výkazy V20, data ČSÚ, výkonové ukazatele MŠMT, ÚP, MPSV. | K dispozici jsou různé datové zdroje kvantifikující zkoumanou skupinu. | Zpracovaná data v podobě tabulek a map, přehled o četnosti skupiny či jevů. |
X. Xxxxxxxxxx sociálních služeb podle krajů | Zjistit jaký je „datový“ kontext zastoupení sociálních služeb určených pro zkoumané skupiny (děti ohrožené odebráním, děti v pobyt. zařízeních) | Sekundární analýza datových zdrojů, např. Registr sociálních služeb, krajské sítě sociálních služeb, výkonové ukazatele MŠMT, MPSV. | K dispozici jsou datové zdroje kvantifikující sociální služby. | Zpracovaná data v podobě tabulek a map. |
D. Relevance a potřebnost služeb z hlediska OSPOD | Zjistit jak hodnotí relevanci a potřebnost služeb (zdrav., sociál., návazných, komunit.) poskytovatelé služeb se skupinami (děti ohrožené odebráním, děti v pobyt. zařízeních). | Dotazníkové šetření mezi vedoucími pracovníky OSPOD na úrovni ORP. | On-line dotazník s formulovanými výčty služeb k jejich posouzení. | Zpracovaná data – tabulky a mapy v členění podle krajů. |
E. Sumarizace potřebných a relevantních služeb (shrnutí) | Sumarizovat potřebné a relevantní služby s přihlédnutím ke krajové odlišnosti. | Týmový brainstorming. | Sumarizovány výsledky předchozích výzkumných činností vztahující se k identifikaci potřebných a relevantních služeb. | Výčet potřebných a relevantních služeb. |
Limity identifikace potřebných a relevantních služeb
Při identifikaci potřebných a relevantních služeb jsme použili čtyři druhy datových zdrojů a tím zajistili dostatečnou datovou triangulaci. Je ale potřeba uvést, že se k nim vážou jistá omezení. Limitujícími byly rozsahy dostupných dat, způsoby vykazování dat a jejich různé existující definice a výklady. Během analýzy se měnily některé dokumenty, neboť byly nahrazovány aktuálnějšími (např. byl přijat nový
strategický plán). Některé dokumenty byly obtížněji dostupné. Zejména na úrovni obcí se v dokumentech neobjevovaly informace o potřebách, na které by měly služby reagovat. Například u služby Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež se zdálo z popisů, že je očekávána spíše než sociální služba volnočasová aktivita.
5.3. Návrh Krajských modelů sítí služeb
Posledním krokem bylo provedení komparace modelu nenaplněných potřeb ohrožených dětí se stávající podobou služeb v krajích, na základě čehož vznikal návrh modelů sítě služeb na úrovni krajů.
Návrh Krajských modelů sítí služeb se skládal ze dvou dílčích částí: Komparace a Validizace odborným panelem. Ukončila je finalizace návrhu priorit a dílčích cílů. V následující tabulce jsou uvedeny specifikace všech těchto částí.
Tabulka 3: Metodologie návrhu Krajských modelů sítí služeb
Dílčí část analýzy | Cíl | Metoda/technika | Kontext | Výsledek |
A. Komparace Sumarizace nenaplněných potřeb a Sumarizace potřebných a relevantních služeb | Provedení komparace modelu nenaplněných potřeb ohrožených dětí se stávající podobou služeb v krajích. | Komparace. | Porovnávání potřeb se službami. Strukturace prostřednictvím ekologického modelu. | Zvýraznění potřebných a relevantních služeb, poukázání na místa nepokrytá službami. |
B. Validizace odborným panelem krajů a návrh priorit | Validizovat zjištění na úrovni krajů a navrhnout schéma prioritních služeb. | Skupinová diskuse v kraji (manažeři v oblasti řízení služeb). | Zajištění organizace skupinových setkání – zpracování podkladu k diskusi, vedení diskuse. | Návrh priorit, cílů a služeb. |
C. Finalizace návrhu priorit a dílčích cílů | Shrnutí priorit a dílčích cílů do systematické podoby. Vznik 14 krajských verzí návrhů sítí služeb. | Návrhový design (tabulky) – třídění podle ekologického modelu. | Rozpracování a doplnění návrhů priorit, dílčích cílů a souborů služeb podle vrstev ekologického modelu. | 14 návrhů priorit, dílčích cílů a souborů služeb po krajích. |
6. Analýza nenaplněných potřeb dětí a rodin
V následující kapitole předkládáme výsledky analýzy potřeb dětí a jejich rodin. Identifikované potřeby jsou výsledkem zpracování vyhodnocení a IPOD dětí umístěných v zařízeních pobytové péče16 a rozhovorů provedených s mladými dospělými, kteří byli v minulosti umístěni v zařízeních, a rodiči, kterým hrozilo odebrání dětí z péče nebo jim byly děti z péče odebrány. V kapitole o metodologii odpovídá tato část výsledkům analýzy zaměřené na artikulaci nenaplněných potřeb dětmi v pobytové péči či ohrožených odebráním a podrobnému vyhodnocení a IPOD. Jedná se tedy o výsledky kvalitativních analýz. Potřeby jsou rozděleny na dva základní druhy – potřeby dítěte v rodinném prostředí a potřeby dítěte v zařízení.
S ohledem na cíl naší práce, kdy jsme směřovali k hledání relevantních preventivních služeb, které přesahují rámec potřeb spjatý s ústavní péčí, bylo potřebné zaměřit se nejdříve na identifikování všech potřeb dětí. Vzhledem k tomu, že se jednalo i o děti žijící v zařízeních pobytové péče, objevovaly se potřeby, které se týkaly jejich životní situace. Na analytické rovině jsme proto potřeby třídili a potřeby vážící se ke konkrétním aspektům pobytu v zařízeních jsme ponechávali stranou. Pátrali jsme po potřebách, které přesahovaly hranice zařízení a týkaly se i rodinného prostředí.
Všechny tyto identifikované potřeby byly ve druhém kroku analýzy roztříděny do dvou hlavních kategorií: a) potřeby dětí v rodinách a b) potřeby dětí v zařízeních. Zde již bylo rozlišováno, které z potřeb se vážou k rodinnému prostředí, a které zase k pobytu v ústavní péči. Takové rozdělení lze provést na analytické úrovni, ve skutečnosti jsou oba komplexy potřeb propojeny a interagují spolu.
Identifikované potřeby byly dále tříděny. Výzkumníci pátrali, pro skupiny kódů vytvářeli kategorie potřeb a ty pojmenovávali. Využili pojmy z teorie a potřeby označili následovně: biologické a fyziologické, jistoty a bezpečí, sociální potřeby, potřeby úcty a uznání, poznávací potřeby, estetické potřeby, seberealizaci a sebetranscendenci (duchovní potřeby).
V následujícím textu jsou potřeby postupně představeny a popsány – nejdříve ve vazbě na rodinné prostředí, poté k zařízením. Pro každou kategorii byl vypracován diagram uspořádání jednotlivých potřeb v podobě mentální mapy. Na konci jsou uvedena některá další zjištění, která se přímo nevztahují k potřebám dětí a rodin, ale bylo nezbytné je uvést.
Následující části jsou řazeny podle identifikovaných kategorií potřeb.
16 ZDVOP, DD, DDÚ, DDŠ, DOZP, VÚ
6.1. Potřeby dětí v rodinách a rizikové faktory
6.1.1. Biologické a fyziologické potřeby
Obrázek 3: Biologické a fyziologické potřeby, rizikové faktory
6.1.1.1. Hygienické podmínky
Hygienické podmínky v rodinách dětí, respektive nedostatky v nich, se vztahují k čistotě prostředí, dodržování osobní hygieny, čistotě oblečení a také k dostupnosti hygienických potřeb. Z vyhodnocení se dozvídáme o nevhodných hygienických podmínkách, nepořádku v domácnostech,
o tom, že děti chodí špinavé, mají zanedbaný chrup, domácnost nedisponuje hygienickými potřebami apod. V průběhu rozhovorů naši participanti tuto oblast reflektovali – pro nedostatečnou osobní hygienu a špinavé či zapáchající oblečení byli terčem posměchu vrstevníků. Jeden z participantů například uvedl:
„… začala jsem chodit do školy čistá a voňavá a spolužáci se mi přestali smát, že smrdím.“
6.1.1.2. Výživa
Ve vyhodnoceních se dozvídáme o dětech, u kterých byla zjištěna podvýživa, úbytek na váze (u malých dětí) nebo informace o tom, že v rodině chybí potraviny „… rodiče neměli zaměstnání, neplatili nájem a děti žebraly o jídlo …“, „(děti) … vyjídají zbytky v KFC“. Častá je solidarita širší rodiny právě při zajištění potravin „… v domácnosti rodičů bylo opakovaně zjištěno, že rodiče nebyli schopni zajistit potraviny pro děti, ty poté zajišťovala babička …“ Nedostatečná výživa dětí byla zaznamenána zejména v rodinách, které se potýkají s existenčními potížemi, dochází v nich ke kumulaci problémů, případně jsou rodiče závislí na návykových látkách. Během rozhovorů bylo zajištění pravidelné stravy zařízením vnímáno jako významné pozitivum, pokud potřeba v rodině nebyla uspokojována.
Popisovány jsou případy, kdy dítě vyžadovalo pro zdravý vývoj speciální dietní stravu, kterou rodiče nezajistili. Nedozvídáme se však, proč tomu tak bylo. Zda proto, že rodiče neměli dostatek informací
o potřebách i důsledcích či dostatek financí na její zabezpečení nebo zda tomu tak bylo z důvodu laxního přístupu rodičů. Nezabezpečení dietní stravy dítěti způsobovalo další zdravotní potíže. Některé děti se potýkaly s obezitou a pro jejich zdraví bylo potřeba zabezpečit „zdravou stravu“, dostatek ovoce a zeleniny. Zda pobyt v zařízení přinesl výsledky v této oblasti, se nedozvídáme.
6.1.1.3. Zdraví, zdravotní péče
Každé dítě by mělo mít zajištěnou preventivní lékařskou péči, právě docházka na preventivní prohlídky, či jejich zjištění, bývá důvodem pro zahájení sociálně-právní ochrany dítěte. Stává se však, že dítě při přijetí do pobytového zařízení není v péči žádného pediatra. V některých případech není rodičem zajištěna odborná lékařská péče v návaznosti na zdravotní stav dítěte.
Jedním z jevů, se kterými jsme se v průběhu analýzy setkali, je nerespektování doporučení lékaře či jiného odborníka (psychologa, psychiatra, pracovníka SVP apod.). Doporučení se vztahovala k medikaci dětí – pravidelnému užívání léků či užívání léků vůbec, potřebě kontinuální péče, doporučení využití konkrétní terapeutické péče, potřeby pokračovat v léčbě, neukončení pobytu
v psychiatrické léčebně apod. Setkali jsme se tak s případy, kdy dítě bylo během dvou let v péči tří různých středisek výchovné péče.
Mezi potřeby dětí spjaté s lékařskou péčí jsme zařadili také potřebu zdravotnických pomůcek (brýle, rovnátka, invalidní vozík apod.).
6.1.1.4. Duševní zdraví
Děti mívají násilné či agresivní projevy, záchvaty vzteku, psychické potíže, které pramení z jejich negativních prožitků (rozvod rodičů, nedostatečná pozornost věnovaná dítěti, přetěžování dítěte apod.) a traumat (deprivace, různé formy násilí na dětech, hrubě zanedbaná péče apod.).
Z vyhodnocení se také dovídáme o dětech s mentální retardací, mentální retardaci s poruchami chování diagnostikovanou psychiatrickou poruchou, jejíž příčiny nejsou blíže popsány nebo jsou spjaty např. s dědičností onemocnění.
Z vyhodnocení se dovídáme o tom, které odborníky dítě navštěvuje, nemáme však mnoho informací o tom, jak se v důsledku zjištění s dítětem pracuje. V některých případech se dovídáme, že dítě reaguje na medikaci dobře, po přechodnou dobu došlo ke zlepšení nebo naopak, že se projevy dítěte nezlepšují či zhoršují. Jen málokteré dítě nepotřebuje zajistit odbornou lékařskou péči.
Vzhledem k tomu, že psychické potíže dětí mohou pramenit z výchovného působení rodičů/pečujících osob a/nebo se vlivem působení rodičů/rodiny zlepšují či zhoršují, dalo by se očekávat, že také rodiče se stanou „objektem odborného působení“, bude pracováno s celým rodinným systémem, což se stává pouze ojediněle. Rodiče v tomto směru potřebují podporu prostřednictvím konzultace a rady v konkrétní obtížné situaci, kdy nevědí, jakým způsobem s dítětem pracovat, dlouhodobou spolupráci a podporu při zvyšování svých výchovných kompetencí (vedení a hranice), naučit se dítě pečovat, pracovat na přijetí dítěte.
6.1.1.5. Ohrožování vlastního zdraví
Užívání návykových látek dětmi či experimentování s návykovými látkami je poměrně častým jevem. Mladiství nejčastěji kouří, pijí alkohol, dále užívají THC či pervitin. Ne vždy si uvědomují rizika svého jednání, mívají tendenci zlehčovat dopady, vnímat například THC jako lék. Mladiství rovněž mívají tendence k užívání alkoholu. K užívání návykové látky dochází také často pod vlivem vrstevnické skupiny. Někdy je však užívání návykových látek přímo či nepřímo podporováno rodiči, respektive rodiče sami či starší sourozenci jsou uživateli návykových látek, popřípadě vzniklo podezření, že dítěti sami návykovou látku poskytli, či nezamezili jejímu užití.
S dětmi a mladistvými se řeší také sebepoškozování, kterého se někteří dopouští. Sebepoškozování je reakce na nevhodné podmínky, zátěžové situace, nedostatek sebevědomí, podpory, traumatické či negativní zkušenosti. Děti a mladiství mohou mít sklony k sebepoškozování také nepřímo, kdy si v návalu vzteku ubližují a mají sklony k demonstraci sebevražedného chování. V mnoha případech je potřeba, aby dané chování bylo konzultováno s odborníky, pracovalo se s příčinami, traumatickým/negativním zážitkem či došlo k předepsání vhodné medikace.
6.1.1.6. Fyzické zdraví (zdravotní postižení)
Část dětí, s ohledem na jejich zdravotní postižení, bude s nejvyšší pravděpodobností po celý zbytek svého života potřebovat individuální různě intenzivní podporu. Do této kategorie potřeb jsme zařadili specifické potřeby dětí jakými jsou potřeba stereotypu, pomoci při zvládání denních činností, pomoci při pohybu, nehlučného prostředí nebo péče jiné osoby.
Potřeba stereotypu či nehlučného prostředí byla identifikována například u dětí s autistickými rysy. Pomoc při pohybu se vztahuje k dětem, které z důvodů zdravotního postižení (zrak, pohybový aparát) v současnosti nedokáží pohybovat samy. Některé děti potřebují pomoci při zvládání denních činností
– při oblékání, stolování, nosí pleny apod. Postižení některých dětí je bohužel tak značné, že vyžaduje
celodenní péči druhé osoby.
Obrázek 4: Potřeba bezpečí, rizikové faktory
6.1.2.1. Ekonomické bezpečí
Ekonomické bezpečí dítěte je naplňováno prostřednictvím jeho rodičů, rodiny. Je spojeno s finanční stabilitou rodiny, jejím materiálním zajištěním. Rodina by měla disponovat finančními prostředky na úhradu potřeb dítěte, bydlení a s ním spojených služeb, na úhradu mimořádných výdajů.
Finanční stabilizace
Špatná finanční situace se dotýkala vekého spektra rodin, které se potýkají s dluhy a exekucemi. U značné části se jednalo o dluhy na nájemném, které přinášejí také bytovou nestabilitu. Dozvídali jsme se o nedostatku finančních prostředků na vybavení domácnosti, absenci hraček, oblečení, potravin, hygienických potřeb. V případech, kdy se rodiče snaží své dluhy splácet, jedná se o „běh na dlouhou trať“, a přestože na počátku snahu mají, v průběhu tohoto procesu selhávají. „Nebyli jsme schopni hradit nájem i platit dluh … nechtěli jsme, aby nám dluh rostl, tak jsme platili ten dluh a začali jsme mít zase dluh na nájemném.“
Špatná finanční situace byla spjata s nezaměstnaností, absencí stálého zaměstnání, neschopností rodičů (mnohdy i přes i jejich snahu) si zaměstnání udržet. Časté je dlouhodobé žití z dávek hmotné nouze, nezřídka i nevyužití všech možností dávkového systému nebo nevyužívání vůbec. V případě rodičů cizinců se nezaměstnanost či případně nelegální zaměstnání pojí s absencí potřebných dokladů, které mohou být potřeba také pro čerpání podpory v rámci dávkového systému (pokud na jeho využití má cizinec nárok).
Rodiny bývají také podporovány širší rodinou, finančně či materiálně, a k závažným potížím dochází v momentě, kdy je již širší rodina nemůže či nechce nadále podporovat. Situace může být ale také opačná, kdy rodina, přestože sama nedisponuje dostatkem finančních prostředků, podporuje širší rodinu.
Špatná finanční situace je spjata také s nízkou finanční gramotností, kdy rodiče sice disponují určitými finančními prostředky, ale neumí s nimi hospodařit. „Když se mi nějaké peníze dostanou do rukou, chci udělat radost okolí.“ „Schopnost hospodařit se svěřenými prostředky matka nezvládá.“
Materiální potřeby
V průběhu rozhovorů s rodinami a také z vyhodnocení vyplývá, že část rodin z důvodu finanční nedostatečnosti potřebuje podporu v materiální podobě. Identifikovali jsme potřebu hraček, potravin či zajištění stravy pro děti, pomoci se zařízením bytu, zajištění hygienických potřeb, oblečení.
Rodiny se potýkají s nedostatkem materiálních potřeb, které jsou jim často zprostředkovávány prostřednictvím neziskových organizací, setkali jsme se ale také s tím, že materiálně dětem pomáhala paní učiteka „… dala nám oblečení, zaplatila třeba školní exkurze“. V případě zajištění stravy se nejedná pouze o potravinovou pomoc, ale také o zajištění bezplatných obědů pro školní děti. Část rodin se zdráhá či odmítá nabízenou materiální pomoc přijmout, což však může souviset s využitím podpory prostřednictvím sociálních služeb obecně.
6.1.2.2. Fyzické bezpečí
Psychické násilí formou ponižování či znevažování dítěte jsme zaznamenali jak v rodinném prostředí, tak v zařízeních. V rodinném prostředí se psychické násilí obvykle pojí s násilím fyzickým. Xxxxxxxx se o tom, že pečující osoba „volí neadekvátní tresty“, „ponižuje dítě, dopouští se verbální agrese“. K fyzickému násilí na dětech v rodinách docházelo jak ze strany rodičů, tak i jiných pečujících osob, ojediněle sourozenců. V rodinách, kde k násilí na dětech docházelo, jsme souběžně zaznamenali nízké výchovné kompetence rodiče/pečující osoby či nízké rodičovské kompetence obecně, užívání návykových látek rodiči, potíže finančního charakteru odrážející se také do oblasti zajištění bydlení a/nebo také „narušení“ rodiny příchodem nového partnera jednoho z rodičů. V případech, kdy o dítě pečovala jiná osoba než rodič, bylo psychické či fyzické napadání dítěte spojováno s neuspokojováním nároků pečující osoby, například při nástupu do školy. Sexuální násilí se dotýká jak chlapců, tak dívek a bývá doprovázeno ztrátou důvěry dítěti ze strany matek, některé matky nebyly schopny situaci racionálně uchopit, obvykle v případě, kdy je pachatelem nový partner matky (popření, neschopnost řešení a kumulace zátěže). Starší děti se stávají těmi, kteří dají podnět svému okolí, uvedou, že je na nich pácháno násilí a o umístění do zařízení samy projeví zájem, nechtějí v rodině nadále setrvávat.
Jednou z potřeb ve vztahu k velmi malým dětem je potřeba nenechávat dítě/děti bez dozoru, samotné v domácnosti či pobíhající po ulici.
Bezpečí dítěte je ohroženo také v případech, kdy je dítě na útěku nebo se toulá. Zároveň útěky a toulání mohou být projevem narušeného pocitu bezpečí dítěte, důsledek dřívějšího negativního prožívání. Útěky bývají spojeny s pácháním protiprávního jednání, zejména krádežemi, užíváním návykových látek, promiskuitním sexuálním chováním.
6.1.2.3. Psychické bezpečí
V průběhu analýzy jsme se setkali s případy přetěžování dětí, nesením nadměrné odpovědnosti dítětem, kterou vnímají děti samotné či jejich okolí, typicky související s péčí o sourozence obvykle mladší než jsou ony samy. Přetěžování dítěte jsme zaznamenali také s přenášením starostí rodičů na dítě (partnerské potíže, problémy s dluhy apod.) nebo se snahou dětí o zabránění jejich odchodu z rodiny, kdy se dítě snaží převzít veškerou péči o rodinu (např. obstarávání jídla, přípravy svačin, hlídání sourozenců). Péče starších sourozenců o ty mladší je v některých případech také popisována jako snaha starších dětí o odvrácení hrozícího umístění mimo rodinu, které tyto děti již vnímají či v minulosti již krátkodobě zažily. Přetěžování dítěte jsme zaznamenali také v situacích, kdy jsou do dítěte promítány ambice pečující osoby. Pokud dítě přes veškerou „snahu a péči pečující osoby“ tyto ambice nenaplňuje, odráží se to na vztahu pečující osoby k dítěti.
Psychické násilí na dětech je spojeno také s ponižováním dětí, verbální agresí vůči dětem ze strany rodičů či pečujících osob. K ohrožení psychického bezpečí dítěte dochází také v rodinách s výskytem partnerského násilí páchaného za přítomnosti dětí, které se mnohdy pojí s násilím páchaným na dětech, závislostmi rodičů, rozvodovou či porozvodovou situací.
Stabilita prostředí
Psychické bezpečí dítěte je spojeno s atmosférou v rodině, stabilním rodinným prostředím s jistotou/předvídatelností reakcí a dění, jasně nastavenými pravidly. Stabilita má tedy trojí rozměr – stabilní vztahové prostředí, stabilita ve smyslu jistoty dění (předvídatelnost reakcí, jasně nastavená pravidla) a stabilita prostředí (bydlení).
Zejména pro rodiče, kteří se potýkají s kumulací obtíží, je zajištění stabilního bezpečného prostředí
složité. Jednotlivé obtíže jsou přitom často pevně provázané.
Rodiče mohou žít sami v komplikovaném partnerském vztahu, vztahu s výskytem domácího násilí, či vztahu nerovném – matka velmi submisivní, otec velmi dominantní (či naopak). Mnohdy je domácí prostředí charakterizováno jako prostředí s častými konflikty a hádkami, nejen mezi rodiči, ale také mezi dalšími příbuznými, se kterými rodina žije. Může docházet také k častému střídání partnerů, rodiči se nedaří navázat dlouhodobý, uspokojivý partnerský vztah. Doposud bezpečné rodinné prostředí bývá také narušeno změnami v rodině – rodiči nezvládnutou rozvodovou situací, příchodem nového partnera jednoho z rodičů a narušením rolí v rodině, narozením/přijetím dalšího dítěte.
S ohledem na zkušenosti, ale také osobnostní charakteristiky a charakteristiky rodinného prostředí může být pro dítě obtížné respektovat pravidla a autority, včetně rodičů a učitelů. Pravidla v rodině mohou být nejasná, odvislá od nálady rodičů, popřípadě se rodiče příliš nezajímají o to, jak a kde dítě tráví čas. Dítě je zvyklé rozhodovat si o svém dni samo, popřípadě autoritám nevěří. Z dat přitom vyplývá, že výchovné metody rodičů nebývají jednotné, jeden z rodičů se často na výchově podílí jen velmi minimálně, případně může výchovu a vzdělávání svým chováním pravidelně narušovat nevhodným chováním, agresí, vulgarismy. Často si rodiče nevědí rady s tím, jak nastavit pravidla a jak docílit jejich dodržování ze strany dětí. Obtížnější je to u dětí, které jsou medikovány z důvodu psychiatrického onemocnění, popřípadě závislosti na návykových látkách apod. Z analyzovaných dat není možné zjistit, jak se pracuje na tom, aby dítě vnímalo pravidla jako ochranný a pozitivní, tedy nikoliv pouze omezující mechanismus. Ukazuje se, že nejdůležitější je aktivní zájem o dítě a zjištění příčin jeho neochoty poslouchat dospělé a akceptovat pravidla. V některých případech jsou děti a mladiství de facto
„mladými dospělými“, jsou zvyklí, že si většinou záležitostí musí zařídit sami, bez vnější pomoci a je pro ně obtížné přijmout pravidla či příkazy, požadavky zvnějšku. Někdy děti reagují agresivně, a to i vůči matkám. Je otázkou, na kolik dítě opakuje výchovným působením zvnitřněné vzorce.
Kvalitu partnerského života, stejně jako kvalitu života celé rodiny a dětí, ovlivňuje bytová nestabilita. Rodiče s dětmi střídají krátkodobá bydlení, pobývají u příbuzných, v nevyhovujících podmínkách, dochází k rozdělení rodiny – matka s dětmi odchází do azylového domu. Sehnání a udržení si odpovídajícího kvalitního bydlení komplikují dluhy na nájemném, nezaměstnanost, ale také partnerské konflikty. Děti mívají opakovanou zkušenost se změnou prostředí či pobytem mimo rodinu.
S bytovou nestabilitou se pojí střídání škol, což má značný vliv na školní úspěšnost dětí, jejich začlenění do třídního kolektivu.
6.1.2.4. Reflexe způsobu života rodiči
Rodiče se sami potýkají s celou řadou problémů, které jim brání či znemožňují zodpovědně plnit požadovanou a očekávanou rodičovskou roli. Nositeli potřeby reflexe způsobu života rodičem jsou instituce, rodiče i děti. U každého z nich je však vycházeno z odlišných předpokladů. Pro instituci se může jednat o prvek nezbytný pro to, aby dítě mohlo dále setrvat v rodině, aby prostředí, ve kterém dítě žije, bylo vnímáno jako bezpečné. Z poskytnutých dat není ovšem možné usuzovat, nakolik se jedná
o potřebu vyslovenou samotnými rodiči, na kolik oni sami mají vždy náhled nad svou situací, či ji považují za problémovou. Z dat není možné ani vyvodit, na kolik se jedná o potřebu vždy explicitně pociťovanou dítětem. Respektive, nakolik si samo dítě uvědomuje, že chování či životní situace rodiče je příčinou řady problémů.
Základem je motivace ke změně. Ta je komplikovaná především v případech, kdy matky žijí v komplikovaném partnerském vztahu či ve vztahu s výskytem partnerského násilí. Motivace je obtížná taktéž v případě, kdy se rodiče potýkají se závislostmi. Důležitým aktérem motivace, či institucí, která dokáže rodiče namotivovat, ale také je podpořit při řešení, jsou sociální pracovníci/pracovnice a sociální služby. Podstatná je motivace k (aktivní) spolupráci se sociální službou, sdělování podstatných informací a oboustranná důvěra. Pro rodiče může být obtížné o své situaci stále s někým hovořit, mohou mít pocit, že nevidí řešení. Kromě sociálních služeb hraje důležitou roli nejbližší okolí či širší rodina. Vztahy v širší rodině mohou mít různou podobu. Z dostupných dat je možné vyvodit, že rodiče ohrožených dětí jsou sami z komplikovaného prostředí, popřípadě také vyrůstali v dětském domově. Vztahy uvnitř rodiny jsou narušené, chybí příbuzenská „záchytná síť“. Ne vždy nejbližší rodina nabízí dostatečnou podporu, z dat vyplývá, že někdy je situace rodiny natolik komplikovaná a dlouhodobá, že nejbližší okolí již nemá energii pro další podporu.
Obrázek 5: Sociální potřeby, rizikové faktory
6.1.3.1. Vztahy v rodině
Zájem o dítě/pozornost
Pro děti je důležité, aby o ně měli rodiče zájem. Potřeba pozornosti se netýká jen pozornosti ze strany rodičů, ale také širšího okolí – vrstevníků, pracovníků školy. Pocit nedostatečné pozornosti může stejně jako pocit nedostatečného uznání vést k rizikovému či problematickému chování – dítě si pozornost začne vynucovat, upozorňuje na sebe, narušuje výuku, vzteká se, snaží se převzít iniciativu ve vrstevnické skupině, popřípadě vyhledává společnost starších lidí. Páchání protiprávní činnosti, útěky z domova, agresivní chování, to vše může být prostředkem, jak získat pozornost okolí. Z dostupných dat není ovšem možné určit, zda nezájem není skutečnou příčinou výchovných problémů. Participanti ve svých výpovědích zmiňují, že jim chyběl zájem rodičů. Rodiče jejich chování považovali za problémové a místo změny vlastního přístupu volili ústavní výchovu. „… rodiče mi nikdy nepomohli, ne doopravdy, jen mě strkali do léčebny, ale já jsem nepotřebovala léčebnu, ale podporu, pomoc.“ Nižší
pozornost také pociťují děti se zkušeností s rozvodem rodičů, příchodem nového partnera rodiče či narozením dalšího sourozence.
Pro některé děti je obtížné přijmout změnu v rodině, jako je rozvod/rozchod či příchod nového partnera/partnerky rodiče do domácnosti. Děti odmítají poslouchat „novou autoritu“, odmítají přijmout novou situaci. Děti ale také mívají pocit, že na ně po rozvodu rodiče již nemají dostatek času, že o ně neprojevují dostatečný zájem. V některých rodinách se vyskytovalo domácí násilí. Násilí byly děti většinou přítomny, popřípadě jim byly samy přímo zasaženy – matka či otec na ně byly vulgární, zažívaly pocity strachu, obav. Matky často nedokázaly partnera opustit, popřípadě se k němu vždy po chvíli vrátily. „Policajti u nás doma byli několikrát do měsíce, vždy partnera vyvedli ven, ale matka jej vzala hned zpět.“ Matkám bývá doporučena spolupráce s vhodnou institucí, kterou však často nevyužily, neobrátily se na ni. „I přes její snahu (pozn. matky) se opět vyskytuje domácí násilí ze strany jejího stávajícího manžela, ten měl opět užívat drogy, hrát automaty. Matka přesto s manželem obnovila soužití…“
Specifickou situací je potřeba zájmu o dítě s postižením. Pro rodiče může být obtížné přijmout postižení potomka, popřípadě upravit své podmínky tak, aby mohli dítěti zajistit dostatečné zázemí.
Pozitivní vztah/vazby
Stabilní pozitivní vztah a vazby mohou dětem chybět jak v rodinách, tak v zařízeních. Dovídáme se o dětech, které do zařízení přicházejí z rodin (i pěstounských) a vykazují známky citové deprivace, prožitých traumat (násilí, zanedbávání). Někteří rodiče neumí s dítětem navázat blízký pozitivní vztah, neumí projevovat dítěti lásku. Někteří rodiče si s dětmi přestali rozumět, došlo k narušení vztahů v rodině – příčinami jsou generační rozdíly, nástup puberty, výchovné problémy, na které rodič neuměl adekvátně reagovat, narušení vztahu jako důsledek změn v rodině. Důvodem absence blízkého vztahu mezi rodiči a dítětem a nenaplnění této potřeby může souviset také se závislostí rodiče na návykových látkách. Se stabilním blízkým pozitivním vztahem také souvisí potřeba naplnění lásky, tedy mít někoho kdo bude milovat mne a já budu moci milovat jeho.
Dítě potřebuje mít si s kým popovídat o svých pocitech a zkušenostech, komu se svěřit, někoho, kdo mu porozumí a pochopí, potřebuje důvěrný vztah. Dětí, které zažívají nepříznivou situaci v rodině, hledají ve svém okolí osobu, které by se mohly svěřit, a také pomoc či radu „… s jednou z dobrovolnic jsem do dneška v kontaktu a byla první, komu jsem se svěřila se svou rodinnou situací, a také pedagogové… (o učitelce) vyjadřovala nám podporu, ale také nám dala energii svůj život změnit…“ Důvěrný vztah může dětem, zejména těm starším, poskytnout také kamarád.
Jednou z identifikovaných potřeb je potřeba udržet rodinu pohromadě. Tuto potřebu nejčastěji spojujeme s rodiči/pečujícími, ale také s dětmi. Rodiče uváděli, co vše museli zvládnout, aby „mohli
mít děti u sebe“ – najít si bydlení, podrobit se testování na nepřítomnost návykových látek, „… musela jsem spolupracovat, jinak by mně děti vzali“. Právě potřeba udržet rodinu pohromadě byla hnacím motorem k dosažení z vnějšku požadovaných změn. Také naši participanti uváděli, že nejdůležitější pro ně bylo, aby zůstali jako rodina pohromadě. V případě některých dětí pozorujeme snahu o plnění rodičovské role – zabezpečit vše potřebné k tomu, aby nedošlo k jejich odebrání z rodiny.
Vztahy se sourozenci
Především (nej)starší sourozenci mívají tendenci starat se o své sourozence, zastávat rodičovskou roli. Starší sourozenci si také mohou více uvědomovat komplikovanou rodinnou situaci, mají obavy z toho, co bude s nimi i dalšími sourozenci ve chvíli, kdy matka/rodiče nezmění svůj způsob života a budou umístěni do zařízení.
Sourozenci však nejsou jen pozitivním elementem v životě dětí. Nejstarší děti někdy mívají pocit, že se jim rodiče dostatečně nevěnují, že všechnu pozornost věnují především mladším sourozencům. V případech extrémní sourozenecké rivality se dítě/mladistvý chová k sourozencům agresivně, popřípadě nerespektuje ani rodiče. Rodiče naopak mohou mít pocit, že všechnu pozornost věnují dítěti s výchovnými problémy, které na sebe strhává všechnu pozornost, a na mladší sourozence tak již nezbývá tolik času. V krajních případech je možné setkat se také se sexuálním zneužitím ze strany sourozenců, a to bez ohledu na pohlaví. Rodiče jsou v těchto situacích značně nejistí v tom, jak situaci řešit.
Vztahy s vrstevníky
Dozvídáme se o dětech, které tráví s vrstevníky veškerý svůj volný čas, obvykle v negativní konotaci
„poflakování se“ v partě, dopouštění se krádeží, vandalství, toulání se do noci, experimentování s návykovými látkami. Touha po začlenění do vrstevnické skupiny může u některých dětí být příčinou rizikového chování, děti se nechají navádět (manipulovat) jinými dětmi, předvádí se před nimi, chtějí si získat jejich obdiv, přijetí.
Nevhodné či agresivní chování se může projevovat v zařízení, ve škole, může být také jedním z důvodů, proč došlo k umístění dítěte do zařízení. Nevhodné chování směrem k vrstevníkům často odráží prožité zkušenosti, potřebu sanovat nedostatečnou pozornost (domnělou i skutečnost), získat si uznání, ale také předem se bránit případné agresi ze strany vrstevníků. To se objevuje především u dětí/mladistvých, kteří byli v minulosti vystaveni nějaké formě násilí či ponižování. Z analyzovaných dat vyplývá, že agresivní, nevhodné chování může být také reakcí na dlouhodobou nestabilitu v životě dítěte, popřípadě se jedná o nápodobu chování rodičů. „Nezletilý byl… obětí šikany, nezapadal do kolektivu, byl terčem posměšků a fyzických ataků. Ve chvíli, kdy nezletilý vycítil možnost zapadnout do kolektivu, byl pro to schopen udělat cokoliv, i dopouštět se činů jinak trestných.“ Je zde potřeba náhledu na vlastní chování, získání důvěry. Z dostupných dat vyplývá, že děti/mladiství si často
uvědomují své jednání, avšak mívají tendenci ho omlouvat, popřípadě neví, jak změnit vzorce chování. Dítě tedy může potřebovat citlivou podporu při navazování kamarádských vztahů, ale také pocit sebejistoty.
Typickým respektive „nejvíce viditelným“ prostředím, ve kterém se projevuje nevhodné či agresivní chování dítěte vůči vrstevníkům a také naopak, kdy je dítě terčem posměšků, urážek či fyzického napadání, je škola. Děti a mládež se ve třídním kolektivu mohou potýkat s nepřijetím pro svůj socioekonomický status (např. oblečení, hygiena), používání vulgarismů a nevhodné chování ke spolužákům, nepřijetím také z důvodu výskytu rasismu.
Obtížné může být naplňování potřeby vrstevníků kamarádů v případě dětí se zdravotním postižením, kdy jsme se setkali s případy sociální izolace. Pro rodiče bylo obtížné zajistit dítěti sociální kontakt.
Obrázek 6: Potřeba úcty a uznání, rizikové faktory
Dítě potřebuje být přijímáno nejen ve své rodině, ale také ve vrstevnické skupině, ve škole a přijmout sebe samo, mít se rádo takové jaké je. V případě rodičů jsme zaznamenali případy obtížného přijetí či nepřijetí dítěte se zdravotním postižením, mentální retardací či psychiatrickou diagnózou, negování odlišné sexuální orientace dítěte. Ve vyhodnoceních jsou například obsaženy informace o tom, že rodiče by si přáli, aby jejich dítě bylo „normální“. Z výpovědí našich participantů je patrné, že potřebovali pracovat na sebepřijetí – přijetí svého tělesného handicapu, své sexuální orientace či na „zlepšení svého obrazu před sebou samým“.
Pro dítě je důležité někam patřit. V případě, kdy dítě nemá dostatečné sebevědomí, pocit sounáležitosti, může se dopouštět rizikového chování (útěky, krádeže, experimentování s návykovými látkami) jako snahy na sebe upozornit, vydobýt si své místo, získat uznání ve skupině, popřípadě se tohoto chování dopouští společně s dítětem, které je pro něj důležitým kamarádem, kamarádkou, autoritou.
Každé dítě potřebuje být oceňováno a chváleno. Protikladem je ponižování, zesměšňování dítěte, jeho neakceptace, o čemž jsme se již zmiňovali dříve. Pozitivní motivace dětí je uváděna zejména ve spojitosti se školními výsledky, kdy pochvala a povzbuzení dokáží dítě namotivovat k lepším výkonům.
„Pokud je chválen, je velmi motivován a snaží se přesvědčit, že vše zvládne.“ Formou pozitivní motivace je také úspěch, který děti potřebují zažít, a motivuje je k lepším výsledkům. Každá pochvala a uznání snahy dítěte posiluje jeho sebevědomí a sebedůvěru. S pozitivní motivací souvisí také vzor chování, který dítě hledá ve svém okolí, mezi jedinci, kteří jej obklopují. Chování dítěte ve značné míře ovlivňuje rodinné prostředí, ze kterého si dítě přináší hodnoty, ztotožňuje se se způsobem života rodiny a zaujímá podobné postoje. Vyhodnocení obsahují řadu situací a tvrzení, ze kterých je možné usuzovat na to, že se pracovníci domnívají, že některým dětem chybí dobrý vzor v rodině a blízkém okolí. „K dotazu, co ho ke krádežím vedlo, uvedl, že byl od mala rodiči nucen okrádat babičku, staršího sourozence, krást v obchodě apod.“
O nízkém sebevědomí dětí nebo potřebě posilovat sebevědomí dětí, zvýšit sebehodnocení se dovídáme z vyhodnocení i rozhovorů, zejména u dětí, které byly v průběhu svého života někým ponižovány, zažily násilné chování, nenaplňovaly očekávání pečujících osob. Naopak přehnané sebevědomí je dáváno do kontextu se zakrýváním vlastní nejistoty. Nízké sebevědomí si mnohé děti nesou ze svého domova i ze zařízení. „Matka byla velmi kritická… nepodporující, … přejala jsem matčin obraz o mě samé a dlouho jsem žila v přesvědčení, že jsem neschopná a nemám šanci vystudovat střední školu ani vysokou.“ Nízké sebevědomí/sebehodnocení dětí je dáváno také do kontextu se špatnými vztahy v rodině, se sebeobviňováním dětí ze selhání.
Jaxxxxxxx xorma násilí na dětech je projevem nerespektování dítěte. V užším slova smyslu můžeme o respektu hovořit v kontextu respektování názoru dítěte, který předpokládá možnost vyjádření vlastního názoru, který je považován za legitimní a dospělý k němu bude přihlížet, brát jej v potaz. Tato potřeba se projevovala zejména u starších, dospívajících dětí. Setkali jsme se také s odlišným pohledem rodiče na tuto potřebu, který byl dán odlišným sociokulturním prostředím, v němž rodiče vyrůstali a žili, a v němž je od dítěte vyžadována absolutní poslušnost (vietnamská komunita).
Obrázek 7: Poznávací potřeby, rizikové faktory
6.1.5.1. Porozumění životní situaci
Pro děti, které mají zkušenost s umístěním do dětského domova, výchovného ústavu, popřípadě jim umístění hrozí, je specifickou poznávací potřebou porozumění situaci, ve které se ocitlo, znalost a pochopení příčin dění. Je důležité, aby se děti orientovaly v situaci.
Obtížnou životní situací, na níž může dítě reagovat, je také rozvod či rozchod rodičů. Dítě potřebuje znát důvody rozchodu, a co to pro něj znamená. Zároveň je nutné, aby rodiče pojali zodpovědně svou
rodičovskou roli, o dítě se aktivně zajímali, pomáhali mu zvládnout situaci a porozumět jí. Je nezbytné, aby oba rodiče zůstali pro dítě rodičem i po rozchodu. S rozchodem či rozvodem souvisí také příchod nového partnera či partnerky, či nevlastních sourozenců, nového vlastního sourozence. I zde je potřeba, aby dítě situaci porozumělo a nepřipadalo si odstrčené.
6.1.5.2. Rozvoj finanční gramotnosti
Finanční gramotnost rodičů, jejich schopnost hospodařit a plánovat výdaje v souladu s příjmy, bývá v mnoha rodinách příčinou obtížné životní situace, která může být nepřímým důvodem pro umístění dětí do dětského domova. U dětí vyrůstajících v ohrožených rodinách je proto potřeba zaměřit se na osvojení si finančních kompetencí, které minimalizují riziko opakování rodinných vzorců.
Finanční kompetence se pojí se schopností zaměřit se na budoucnost, být motivován k ukončení (středoškolského) vzdělání.
6.1.5.3. Vzdělávání, učení se
Pokud budeme na vzdělávání nahlížet v širším slova smyslu, pak lze do vzdělávání zahrnout jakékoliv podněty z vnějšku, které vedou k rozvoji dítěte. V tomto slova smyslu se dovídáme v případě malých dětí, že dítě potřebuje více pozitivních podnětů, více péče, potřebuje rozvíjet motoriku apod. Jako důležitá je vnímána také předškolní příprava a docházka dítěte do mateřské školy, zejména v případech, kdy rodinné prostředí není vnímáno jako dostatečně stimulující a také jako prostor k socializaci dítěte „… do žádného předškolního zařízení nedocházela a nedochází. Rodiče nejsou schopni ji připravit do školy, není dostatečně podnětné prostředí a rodiče se dětem nevěnují.“ Obvykle se nedozvídáme více o tom, z jakého důvodu se rodiče dítěti nevěnují, zda si s dětmi neumějí hrát, nevědí jakým způsobem se dítěti věnovat nebo zda dítěti nechtějí věnovat více péče, nemají dostatek času apod. Z jakého důvodu dítě nenavštěvuje předškolní zařízení, se také nedozvídáme.
Při vstupu do základního vzdělávání je důležitá připravenost dítěte, která může mít zásadní vliv na kladný vztah ke škole, k učení se, školní úspěšnost. V rámci vyhodnocení se často dovídáme, že je potřeba podpořit dítě při přípravě do školy, zabezpečit dítěti pomůcky na vyučování, pomoci s domácími úkoly apod. Beze sporu mnozí rodiče na přípravu dětí do školy nekladou důraz, není to při četnosti potíží, se kterými se potýkají, priorita, jednoduše na to nemají čas nebo nejsou schopni dítěti s přípravou do školy, s ohledem na vlastní mentální kapacitu a znalosti, pomoci. Často se dovídáme
o podpoře dítěte při přípravě do školy v podobě doučování nebo o dohledu nad přípravou prostřednictvím neziskových organizací, doučovacích aktivit. Specifickými případy jsou děti cizinců, kteří se potýkají s jazykovou bariérou a vyjma pomoci se zvládnutím běžného učiva potřebují intenzivní podporu ve zvládnutí českého jazyka.
Motivace ke vzdělávání bývá spjata se vzory v rodině a také se zkušeností rodiny s uplatněním vzdělání v životě. Souvisí tedy s širším hodnotovým rámcem celé rodiny. Setkáváme se s reprodukcí chování napříč generacemi, nezájmem rodiče o školní výsledky dítěte. „Rodina nepovažuje vzdělání za důležité, a ve stejném duchu vychovávají všechny děti, které mají svěřeny v péči. (Dítě) opakovaně sděluje, že na pomocné práce nepotřebuje mít ani základní školu… Nemá potřebu nad tím přemýšlet, ačkoliv mu bylo mnohokrát sdělováno, že žít na úkor státu se nedá celý život. (Dítě) to vidí ve své rodině, že takhle se dá žít a považuje to za normální, že nikdo do práce nechodí.“ Motivace dětí je bezesporu vyjma hodnotového rámce úzce spjata s jejich školními výsledky a také s věkem dítěte.
„Donutit“ dítě k pravidelnému docházení do školy je pro rodiče náročné. „Nevím si s ním rady, nic na něho neplatí.“ Můžeme se domnívat, že v těchto případech se jedná o nízké či chybějící výchovné kompetence rodičů, rodiče nejsou schopni i přes svou vůli docházení dítěte do školy zajistit, v opačném případě dítě „ochraňují“ a absenci omlouvají. Zameškávání povinné školní docházky se váže zejména k druhému stupni základní školy a pojí se také s dalšími negativními jevy – krádeže, toulání, útěky, agresivní projevy dítěte „… nerespektování mámy, které je svěřen do péče, kouření v brzkém věku, zvyšující se absence a problém zvládnout povinnou školní docházku“.
Časté stěhování rodiny vede ke změně školy, a tudíž také třídního kolektivu. Nestabilní zázemí komplikuje kontinuální vzdělávání, a to především v případě, kdy ke změně školy dochází v průběhu školního roku.
Některé děti nejsou motivovány k nástupu či dokončení střední školy, děti nevidí ve vzdělání smysl, škola je nebaví. Setkali jsme se také s nezajištěním potřebných pomůcek dítěti pro odbornou praxi.
6.1.5.4. Speciální vzdělávací potřeby
Tato potřeba se týká dětí, které potřebují individuální přístup při vzdělávání. Jedná se o podpůrná opatření od poskytování individuální podpory v rámci výuky a přípravy na výuku, využívání poradenských služeb školy, školských poradenských zařízení, zajištění často zmiňovaného individuálního vzdělávacího plánu až po zajištění služeb asistenta pedagoga dětem, které s ohledem na své charakteristiky, schopnosti a dovednosti potřebují, aby se jim někdo více věnoval, podporoval je při přípravě do školy a učení. Děti mohou nést následky skutečnosti, že jejich matka užívala v době těhotenství návykové látky, popřípadě v prvních měsících či letech života žily v nepodnětném prostředí, kde nebyly dostatečně rozvíjeny jejich potřeby, pocházejí z odlišného sociokulturního prostředí. Děti mohou mít problém s delším soustředěním, také jejich motivace ke vzdělávání může být nižší. Některé děti pak potřebují zcela speciální vzdělávání, docházet do speciální mateřské, základní či střední školy.
Na straně některých rodičů se setkáváme s laxním přístupem k zajištění služeb PPP pro dítě, které by měly vést k nastavení potřebné individuální podpory. Dále s potřebou edukace a podpory rodičům,
kteří ne vždy na speciální vzdělávací potřeby dětí dokáží reagovat. Pro rodiče může být náročná péče o dítě, které potřebuje speciální přístup. Ne všichni rodiče jsou pak ochotni, popřípadě mají dostatečnou kapacitu (náročnější) přípravu dítěte do školy zvládnout.
6.1.5.5. Pozitivní motivace
Pozitivní motivace souvisí především se vzděláváním, pravidelnou školní docházkou, ale také zamezením rizikovému chování (útěky, návykové látky apod.). Dítě potřebuje být chváleno, mít pocit, že rodiče mají o něj, jeho vzdělávání a volný čas zájem, jeho úspěchy jsou pro ně důležité. Pozitivní motivace je také důležitá při studiu na střední škole, dítě je motivováno ke vzdělávání, uvažování o budoucnosti.
Pozitivní motivace je spjata s pozitivním vzorem, který má dítě v blízkém okolí. Právě motivace ke vzdělání může být negativně ovlivněna absencí vzorů v této oblasti – nízká kvalifikace rodiče, neuplatnitelnost na trhu práce apod.
6.1.5.6. Dovednosti a znalosti vedoucí k samostatnosti a zodpovědnosti
Z dat vyplývá, že dítě svým chováním většinou reaguje na nějakou nelehkou situaci v domácnosti. Pokud je domácnost jinak funkční, dostatečně stabilní a podporující, dítě mívá samo motivaci své chování zlepšit, je však zároveň potřeba pracovat také s rodiči. Dítě často reaguje na nedostatečně sanované potřeby, především zájmu ze strany rodičů, pozornosti, podnětů, materiálního zajištění. Rodiče nebývají dostatečnou autoritou, dítě je neposlouchá, „žije si vlastní život“, utíká z domova, odmítá chodit do školy apod. Se samostatností a zodpovědnosti značně souvisí edukace rodičů, ale také eliminace rizikového chování na straně dítěte. Je důležité, aby si dítě uvědomovalo možné důsledky svého jednání, které mohou vést k umístění do ústavní výchovy, ale také mohou limitovat jeho budoucí uplatnění, mohou mít dopad na jeho fyzické i psychické zdraví.
Děti resp. mladiství by měli získat náhled na své chování a jeho důsledky. Měli by více přemýšlet před tím, než zareagují, domýšlet dopady svého chování, jednání. V některých případech se v analyzovaných datech uvádí, že dítě si dle svého sdělení uvědomuje možné následky, avšak je mu to jedno. Nemá motivaci ke změně jednání. V mnoha případech je však patrné, že dětem chybí pozitivní motivace, pochvala, uznání, mohou být zvyklé na to, že jsou negativně přijímány a rezignovat na změnu. Nevhodné, rizikové či protiprávní jednání bývá často spojováno se začleněním do „party“, s touhou akceptace ze strany vnějším okolím. Děti se mohou chovat dominantně také v kolektivu dětí v zařízení, ve třídě, nevhodně na sebe upozorňovat, narušovat aktivity, tedy všemožně na sebe strhávat pozornost. Je potřeba, aby měly dostatek empatie k druhým lidem ve svém okolí. V některých případech je schopnost nahlížet na své jednání limitována kognitivními, rozumovými schopnostmi. Dítě potřebuje
individuální přístup, převažuje u něj potřeba po rychlém uspokojení vlastních potřeb, bez ohledu na dlouhodobé následky.
O naplňování estetických potřeb v rodinách se příliš nedovídáme. Estetické potřeby dítěte bychom na základě dostupných dat mohli zúžit pouze na estetiku prostředí – domácnosti, bližšího či širšího prostředí, ve kterém děti žijí. Některá domácí prostředí jsou popisována jako pěkná či standardně zařízená apod. Z některých lze usuzovat, že příliš estetické potřeby nenaplňují, domácnost je neurovnaná s nedopalky po zemi, je cítit zápach apod. Estetikou prostředí můžeme rozumět také bližší či širší okolí. Samotný fakt, že dítě obývá ubytovnu či žije v sociálně vyloučené lokalitě, však nemusí být známkou nenaplnění estetických potřeb.
Obrázek 8: Seberealizace, rizikové faktory
6.1.7.1. Participace dítěte, rozhodování o své přítomnosti a budoucnosti
Děti mají potřebu rozhodovat o své přítomnosti a budoucnosti. V rámci pobytu doma, u rodičů, se objevovala potřeba, kterou jsme nazvali „potřeba opustit domov, odejít z domu“. Je zřejmé, že se jedná o potřebu vycházející z negativních prvků v domácnosti – rodiče užívající návykové látky, nepodnětné prostředí apod. Dominantní potřebou je zde tedy bezpečí, jistota, poznávací a estetické potřeby, či seberealizace, tedy potřeby, které nejsou v rodinném prostředí dostatečně sanovány. Tyto děti často samy vyhledaly odbornou pomoc a požadovaly umístění do zařízení, soužití s rodiči pro ně bylo vyčerpávající, stresující.
6.1.7.2. Smysluplné trávení volného času
Potřeba volnočasových aktivit souvisí s rozvojem dovedností, talentu, ale také schopností naplnit čas, zapadnout do kolektivu. Pro děti a mládež jsou potřeba kroužku odpovídajícího jejich zájmu, potřeba podpory jejich zájmů a individuální přístup důležité pro to, aby se nenudily, ale také zažívaly pocit uznání, rozvíjely mnohé tzv. měkké dovednosti (přijetí prohry, spolupráce apod.).
Rodiče nemají vždy dostatek financí a možností zajistit dítěti relevantní kroužek, nezřídka nemají rodiče příliš zájem o rozvoj dítěte, nezajímají se o jeho volný čas, to bývá často spojeno s celkově nepodnětným prostředím. „Doma nebyl nikdy klid a už vůbec ne prostor pro jakékoliv rozvojové aktivity.“ Najít si prostor pro vlastní aktivity je také obtížné v mnohačetných rodinách, sourozenci musí nezřídka pomáhat s péčí o své bratry a sestry. V některých případech pak nechtějí rodiče, ale také pěstouni dítě podporovat v těch zájmech, po kterých dítě touží, navrhují jiné alternativy, které jsou dle nich vhodnější. U dětí s výchovnými problémy se objevují obavy, aby například krxxxxx xojových umění nebyl jen další oporou pro nevhodné a agresivní jednání. Potřeba umět si poradit s volným časem je také důležitým faktorem pro osamostatnění, život mimo zařízení.
Především pro děti, které se v domácnosti musí starat o mladší sourozence, pomáhat příliš s chodem domácnosti, popřípadě jsou na ně ze strany rodičů kladeny přílišné starosti (řešení s dětmi partnerské záležitosti, záležitosti související s finančním chodem domácnosti apod.) se objevovala potřeba mít čas pro sebe, na své zájmy.
6.1.8. Sebetranscendence/duchovní potřeby
Dle Maslowova sem patří také zážitky a zkušenosti, které člověka dále formují, naplňují. Nenaplňování této potřeby se tak může odrážet v útěcích, neochotě poslouchat nařízení rodičů. Útěky dítěte mohou být dány mnoha důvody, může se jednat o reakci na problémové domácí prostředí, nedostatečné zázemí. Ale také se může jednat o potřebu po nových zážitcích a dobrodružstvích. A to včetně experimentování s návykovými látkami, vstupování do nebezpečných situací.
O naplňování duchovních potřeb dětí se z vyhodnocení ani rozhovorů nedozvídáme.
6.2. Potřeby dětí v zařízeních
Také potřeby dětí v zařízeních a jejich rodin jsou výsledkem zpracování vyhodnocení a IPOD dětí umístěných v zařízeních pobytové péče a rozhovorů provedených s mladými dospělými, kteří byli v minulosti umístěni v zařízeních, a rodiči, kterým byly děti z péče odebrány.
Text je doplněn o zjištění MPSV, které v letech 2019-2022 v rámci projektu „Podpora systémových změn v oblasti služeb péče o ohrožené děti, mladé lidi a rodiny“ v klíčové aktivitě KA3 „Systémové návštěvy ústavních zařízení“ realizovalo 155 jednodenních návštěv v zařízeních pobytové péče typu dětský domov, dětský domov pro děti do 3 let, dětský domov se školou, výchovný ústav, (dětský) diagnostický ústav, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a domov pro osoby se zdravotním postižením. Pro výstup z KA3 „Pracovní podklady z aktivity KA3“ byly většinovým zdrojem informací tzv. zprávy z realizace návštěv, které zpracovával projektový tým zejména na základě poznatků zjištěných z rozhovorů s dětmi žijícími v zařízeních a z rozhovorů s personálem, který v zařízeních pracuje. Autoři výstupu vycházejí také z dalších praktických zkušeností, neboť se návštěv pobytových zařízení aktivně sami účastnili. Zjištění MPSV jsou v textu citována a pro přehlednost podbarvena.
6.2.1. Fyziologické a biologické potřeby
6.2.1.1. Hygienické podmínky
Na hygienické podmínky v zařízeních je nahlíženo jako na zajištěné. V případě dětí umístěných v zařízeních je popisováno, zda jsou hygienické návyky dětí vžité či nikoliv a dítě vyžaduje nad osobní hygienou dohled, zda na hygienu dbá či nikoliv. Také při rozhovorech s dětmi bylo zajištění hygienických podmínek v zařízení zmiňováno jako jeden z přínosů „…mít základní hygienické potřeby,
… čistou postel“.
6.2.1.2. Výživa
Během rozhovorů bylo zajištění pravidelné stravy zařízením vnímáno jako významné pozitivum, pokud potřeba v rodině nebyla uspokojována.
6.2.1.3. Zdraví, zdravotní péče
Duševní zdraví
Děti se v průběhu svého dosavadního života potýkaly s méně či více negativními zážitky a zkušenostmi, kterých je celá řada – od nezajištěných základních potřeb, přes zanedbanou péči, nezájem rodičů vedoucí v pocit vlastní nedostatečnosti či selhání, až po fyzické či sexuální násilí, kterého se
na nich dopustily nebo před kterým je nedokázaly ochránit blízké osoby. Tato traumata s sebou nesou vnější projevy, jakými jsou pomočování dětí i v pozdějším věku, nízká sebedůvěra, impulzivita, konfliktní jednání, sebepoškozování, únik z reality a další. Každé dítě se s těmito zkušenostmi vyrovnává jinak, každé potřebuje jinou či jinak intenzivní podporu, psychická odolnost každého z nich je odlišná. Tyto děti a mladiství by měli mít zajištěnu kontinuální psychologickou, terapeutickou či psychiatrickou péči. V některých případech se místo stabilizace dítěte a kontinuální práce s ním (péče o něj) dovídáme o jeho přemisťování mezi zařízeními z důvodu chybějící psychologické péče v zařízení původním.
Nevyřešená traumata z dětství se mohou promítat také do dospělého života. Jedna z našich participantek, která byla znásilňována partnerem matky, uváděla, že se jí všechny negativní prožitky
„vrátily s narozením vlastních dcer“ a začala se potýkat s depresemi.
„Problematická je dostupnost péče o psychické zdraví dětí. Řada zařízení využívá služeb psychologa, ať již je přímo zaměstnancem zařízení či se zařízením externě spolupracuje, mnoho zařízení však podporu odborníka na duševní zdraví k dispozici nemá. Z pohledu naprosté většiny zástupců personálu, se kterými jsme během našich návštěv hovořili, jsou kapacity psychologů v péči o děti potřebné, ale nedostatečné. Problematické z pohledu pracovníků vedení zařízení je kromě jiného i financování psychologů, kdy je třeba často si vypomáhat prostředky z časově omezených projektů, které nejsou stabilním příjmem zařízení. Pracovníci dětských domovů si také často stěžují na nedostatek pedopsychiatrů. Dokonce i v zařízení specializovaných na děti s psychiatrickou diagnózou (zpravidla oddělení s léčebně výchovným režimem v rámci školských zařízení) popisuje personál problém s dostupností odborníků, kdy využívají služeb nasmlouvaných pedopsychiatrů, kteří do zařízení zajíždějí
– těchto pedopsychiatrů je však nedostatek, obvykle vedou vlastní praxi, k tomu zajišťují pedopsychiatrickou podporu v dalších několika zařízeních v určitém regionu, a jejich kapacity bývají naplněny. Obdobné obtíže pracovníci popisují také u dalších odborníků na duševní zdraví dětí, jako jsou dětští psychologové, nebo terapeuti.
Závažnost zásahu do rodinného života, jakou je oddělení dítěte od rodiny, předznamenává, že situace, ve které se dítě nacházelo a nachází, velmi pravděpodobně vedla k jeho traumatizaci. Z toho pak vyplývá nezbytnost vědomé, dlouhodobé a systematické práce s traumatem každého dítěte, které se v ústavní péči nachází. Z výpovědí pracovníků ústavních zařízení při tom vyplývá, že na tuto roli většinou nejsou připraveni a v rámci zařízení pak téměř nikdy nemají možnost systematické a dlouhodobé podpory a metodického vedení ze strany některého z odborníků na duševní zdraví. Často dochází k situacím, kdy pracovníci, ať už se jedná pracovníky přímé péče (vychovatelé, tety atp.), či další odborný personál (etoped, spec. pedagog) interpretují důsledky traumatu, či citové deprivace dítěte jako „poruchy chování“ a snaží se o „korekci“ takového chování nevhodnými strategiemi (opatření ve výchově ve formě trestů, různých omezení apod.). Setkali jsme se i s tím, že psychiatr, navázaný na zařízení terapii
zaměřenou na zpracování minulosti a z toho pramenících traumat dětem jednoznačně nedoporučoval jako pro tuto klientelu „zbytečnou“.
Některá zařízení (nejčastěji ZDVOP, v některých případech i DD, DDÚ a VÚ) navzdory zmíněným problémům dokážou zajistit kontinuální terapeutickou podporu dětem včetně odborné a metodické podpory pracovníků odborníkem na duševní zdraví. Např. v jednom zařízení ZDVOP je terapeut stálým členem pracovního týmu, který je v intenzivním kontaktu jak s dětmi, tak i zaměstnanci. Účastní se také pravidelných porad pracovníků zařízení a metodicky je podporuje, kdy spolupracuje s pracovníky přímé péče na tvorbě plánu práce s dítětem a přístupu k němu.
V některých zařízeních děti využívají služeb Střediska výchovné péče, je-li v místě dostupné, jindy zařízení uvádí, že dětem v ústavní péči nejsou služby SVP dostupné. Některá zařízení, nejčastěji DDÚ a VÚ, sice disponují kapacitami odborníků na duševní zdraví, nicméně režim těchto zařízení, až na výjimky, nezohledňuje dostatečně trauma dětí a neumožňuje je efektivně řešit. Setkali jsme se i s tím, že nesmlouvavý přístup pracovníků přímé péče o děti vyloženě působil proti snahám odborných pracovníků ústavu.
Celkově lze konstatovat, že hustota sítě terapeutických služeb v rámci ČR je nedostačující a v některých regionech, kde jsou služby terapeutů zcela nedostupné, zůstává zajištění kontinuální dlouhodobé péče
o psychické zdraví dětí jedním z nejvýraznějších témat.“ (MPSV, 2022)
Ohrožování vlastního zdraví
Také během pobytu v zařízeních se mezi dětmi užívají návykové látky, zejména dochází ke kouření, pití alkoholu, užívání THC či pervitinu. Užívání THC, pervitinu či alkoholu bývá spojováno s dobou, kterou děti tráví na útěku.
Některé děti a mladiství se dopouští sebepoškozování. Sebepoškozování je reakce na nevhodné podmínky, zátěžové situace, nedostatek sebevědomí, podpory, traumatické či negativní zkušenosti. Objevují se případy, kdy pracovníci sebepoškozování nevnímali jako závažnou situaci.
„Otázka rizikových návyků a závislostí je v zařízeních řešena různým způsobem. Rizikové návyky dětí, které si přinášejí z předchozího života, se většina ústavních zařízení snaží v každodenním provozu eliminovat – v první řadě jde o kouření, alkohol, ale i závislost na moderních technologiích. Kouření i alkohol jsou přirozeně ve všech zařízeních zakázány. Některá zařízení vytvářejí dojem, že se v něm například problém s kouřením nevyskytuje, ač poznatky z návštěv ukazují, že tomu tak není. Jiná zařízení reflektují, že například se staršími dětmi nedobrovolně a zcela abstinujícími od silného kuřáckého návyku je složité udržet každodenní soužití. Někde je proto tiše tolerováno, že děti kouří na samostatných vycházkách, mají nařízeno kouřit alespoň mimo dohled ústavu a kohokoli z pracovníků. Vesměs všem v zařízení bývá známo, kde se v okolí nacházejí „tajná“ místa, kde mají kuřáci uloženy cigarety, které
si při vycházkách vyzvedávají. Xxxxx je tolerováno, že dítě jde „s košem“, ale fakticky jde o to, aby si mohlo udělat kuřáckou pauzu. Při hovorech o utrácení kapesného bývají cigarety jedním z hlavních artiklů, vedle fastfoodových pokrmů a energetických nápojů. K restrikcím bývá přistupováno i ohledně užívání mobilu či počítače, nejčastěji odevzdáváním mobilu na noc či vypínáním ústavní wi-fi. Nicméně zařízení, která se snaží přiblížit rodinné atmosféře, preferují individuální dohodu s dítětem i v oblasti těchto aktivit.“ (MPSV, 2022)
Fyzické zdraví/zdravotní postižení
Část dětí, s ohledem na jejich zdravotní stav, bude s nejvyšší pravděpodobností po celý zbytek svého života potřebovat individuální podporu různé intenzity. Potřeby dětí jsou v tomto případě stejné jako v případě jejich pobytu v domácím prostředí - potřeba stereotypu či nehlučného prostředí, pomoc při pohybu, při zvládání denních činností nebo potřeba celodenní péče druhé osoby.
„Co se týče péče o somatické zdraví, tato potřeba bývá ze strany zařízení zajištěna většinou dostatečně. Ústavy jsou obvykle dobře provázány s pediatry v lokalitě, kteří dětem poskytují standardní základní péči, běžnou i u dětí, žijících v rodinách. Děti jsou většinou přihlašovány k pediatrům v místě sídla zařízení, pouze v případě zařízení sídlících ve velkých městech, či v jejich blízkosti jsme se setkali s dobrou praxí ponechání dítěte v péči jeho původního lékaře.
Zařízení obvykle dokážou zajistit péči lékařů-specialistů, pokud to zejména fyzické zdraví dětí vyžaduje
– buď pokračuje péče u specialisty, ke kterému dítě docházelo před pobytem v ústavu, nebo je vyhledán specialista nový. Zařízení rovněž obvykle nemají problém se zajištěním logistiky dojíždění za zdravotními službami. Zdravotní péče je tradičně v dostatečné míře zajištěna v zařízeních na pomezí zdravotní a sociální služby, jako jsou dětská centra nebo domovy pro osoby se zdravotním postižením. V některých případech, zejména větších zařízení, jsme se však setkali i s praxí, kdy lékař dojíždí do zařízení a vyšetřuje postupně většinu, či všechny děti. Jakkoliv je takový postup pochopitelný z hlediska zjednodušení logistiky ze strany zařízení, nejedná se o běžný způsob návštěvy lékaře, kdy děti z rodinného prostředí obvykle k lékaři dojíždí a ne naopak. U malých dětí nebo u dětí s postižením je samotná cesta k lékaři vytržením z každodenní rutiny a jedním z prvků socializace. V dlouhodobějším horizontu je pak kolektivní péče o zdraví dětí kontraproduktivní i v ohledu přípravy na samostatnost. Některá zařízení naopak přistupují k návštěvě lékaře i jako k možnosti aktivizace rodiny dítěte, kontaktují rodiče před každou návštěvou lékaře dítěte a pracovníci potvrzovali, že se rodiče dětí velmi často návštěv lékaře skutečně účastní.“ (MPSV, 2022)
Obrázek 9: Biologické a fyziologické potřeby, rizikové faktory
6.2.2. Potřeba bezpečí a jistoty
Pro zdárný vývoj dítěte je důležitý pocit stability a bezpečí, což obzvláště platí u traumatizovaných dětí, které v rodinách zažívaly násilí (ať už psychické, nebo fyzické), byly závažně zanedbávány apod. Pro pocit bezpečí dítěte je dále důležité, aby znalo důvody svého oddělení od rodičů a vědělo, za jakých podmínek a v jakém časovém horizontu bude možný jeho návrat do rodinného prostředí.
Bohužel i umístění do zařízení, které pro mnohé může být příchodem do bezpečí, pro mnohé znamená nové negativní zkušenosti. Zkušenost participantů nebyla jednotná. Pro některé znamenal příchod do zařízení zlepšení situace, dostatek materiálního zázemí. Především zpočátku pro ně bylo například
o Vánocích překvapením, kolik dárků dostali, že měli po celý rok dostatek jídla, čisté oblečení. U některých se však jednalo o velký životní skok, kterému nerozuměli. Museli odejít ze známého prostředí, od spolužáků, kamarádů.
6.2.2.1. Ekonomické bezpečí
Analýza dokumentů ukázala, že v případě umístění dítěte v zařízení je na něj pohlíženo jako na osobu ekonomicky zajištěnou, která nemá žádné nenaplněné potřeby finančního rázu. Jinými slovy řečeno, dítěte se nedotýkají potíže ekonomického charakteru, které se objevují u jeho rodiny.