zákon o zdravotních službách)

Důvodová zpráva k návrhu novely zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

(zákon o zdravotních službách)

I. Obecná část

A. Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace podle obecných zásad

1. Důvody předložení

Název: Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) a souvisejících právních předpisů

Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace

Navrhované změny zákona o zdravotních službách reagují na poznatky vyplývající z aplikace tohoto zákona v praxi. Změny zákona neporušují zákaz diskriminace.

Navrhované změny zároveň reagují na Doporučení Výboru OSN pro práva dítěte ze dne 17. července 2011 k plnění Úmluvy o právech dítěte, Národní strategii ochrany práv dětí přijatou usnesením vlády ČR č. 4 ze dne 4.1. 2012 a Akční plán k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí 2012-2015 přijatý usnesením vlády č. 291 ze dne 11.4.2012.

Zásadní nedostatky zákona (poskytování zdravotní péče nezletilým pacientům, výuka a provádění praxí studentů u poskytovatelů zdravotních služeb, výuka provádění některých život zachraňujících zdravotních výkonů na těle zemřelého v rámci prováděné pitvy, umožnění poskytování domácí zdravotní péče ve vlastním sociálních prostředí pacienta, vypuštění povinnosti provádět klasifikaci pacienta podle Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví) se podařilo odstranit již v rámci poslanecké novely zákona o zdravotních službách.

Další zásahy do zákona byly provedeny na základě rozhodnutí Ústavního soudu, který dne 27. 11. 2012 vydal nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 (nález byl publikován dne 10. prosince 2012 ve Sbírce zákonů, částka č. 160/2012 pod č. 437/2012 Sb., s datem účinnosti 10. prosince 2012). Na základě tohoto rozhodnutí se ruší časové omezení platnosti dříve vysloveného přání, ruší se zřízení Národního registru zdravotnických pracovníků a nebude povinně prováděna tzv. přeregistrace poskytovatelů zdravotních služeb.

Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace

Cílem dalších předkládaných změn je zejména odstranit aplikační nejasnosti zákona o zdravotních službách v praxi.

Zásadní koncepční změny:

1) Zcela nově se zákonem definuje skutečnost, že poskytování zdravotních služeb je službou v obecném hospodářském zájmu. S ohledem na pravidla obsažená ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) regulující hospodářskou soutěže, je nutné konstatovat, že poskytovatelé zdravotních služeb jsou subjekty vykonávající hospodářskou činnost ve smyslu SFEU, a budou proto plně podléhat ustanovením o hospodářské soutěži.

2) Novelou zákona (společně se změnami provedenými v zákoně o veřejném zdravotním pojištění a zákoně o sociálních službách) dochází k naplnění programového prohlášení vlády ze dne 4. 8. 2010 po té, co byl v roce 2012 zamítnut návrhu věcného záměru zákona o dlouhodobé zdravotně-sociální péči v Legislativní radě vlády. Z původního návrhu však ve své kompetenci může Ministerstvo zdravotnictví naplnit pouze dílčí cíle. Další dílčí úpravy byly připraveny ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí a jsou součástí doprovodné novely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Novelou zákona se upřesňují podmínky poskytování zdravotních služeb, tak jak předpokládají definice následné a dlouhodobé lůžkové péče uvedené v §9 zákona o zdravotních službách. Tato oblast nebyla v minulosti uspokojivě legislativně ani věcně upravena. Tomu odpovídá i nevyhovující praxe v dnešních léčebnách pro dlouhodobě nemocné a specializovaných odborných léčebných ústavech, která není v souladu s moderními trendy v následné a dlouhodobé péči v evropském kontextu. Zákon o zdravotních službách předpokládá jasné oddělení zdravotních služeb od služeb sociálních, což je nezbytné právě v oblasti dlouhodobé lůžkové péče i domácí péče.

Nejasnosti v náplni poskytovaných zdravotních služeb a nemoderní medicínská praxe v této oblasti se odrážejí v nesprávně nastavených úhradách a v podmínkách úhrad z veřejného zdravotního pojištění. Z toho plyne neefektivita financování následné a dlouhodobé lůžkové péče i domácí péče, ale také nejasný nárok na bezplatnou péči včetně neuspokojené poptávky po této péči při stárnutí populace.

Původní záměr samostatného zákona o dlouhodobé péči předpokládal vytvoření společného prostředí pro oblast dlouhodobé (zdravotně-sociální) péče, nicméně byl také postaven na jasném rozlišení dlouhodobé sociální a dlouhodobé zdravotní péče. Navíc vytvářel určité meziresortní instituty zlepšující dostupnost této péče a zajišťující koordinaci mezi oběma systémy. Bez zvláštního zákona je tedy možné situaci částečně řešit formou novel již existujících zákonů a některé zastřešující agendy je nezbytné tvořit v přímé spolupráci s MPSV.

Jednou ze zásadních změn v této oblasti je ta skutečnost, že již nadále nebude umožněno, aby poskytovatelé sociálních služeb poskytovali ošetřovatelskou zdravotní péči bez získání oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Pokud bude tedy poskytovatel sociálních služeb mít nadále zájem poskytovat zdravotní péči (např. dlouhodobou lůžkovou, domácí péči atd.), bude muset získat po splnění zákonem stanovených podmínek vlastní oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Důvodem předkládaných změn je nepřesné vymezení služeb na sociálně zdravotním pomezí, riziko dvojího financování nebo podfinancování služeb a nejistota pacientů a klientů a dále zlepšení dostupnosti sociální a zdravotní péče pro občany, kteří vyžadují kombinaci obou druhů péče. Cílem předkládaných návrhů je jasné oddělení sociálních služeb od služeb zdravotních zvýšení jistoty pro občany vyžadující oba druhy péče a zlepšení dostupnosti služeb posílením ošetřovatelské péče v domácím prostředí.

Na společný návrh MZ ČR a MPSV budou novelizována a harmonizována ustanovení zákonů provazující sociálně zdravotní pomezí:

• Zařízení sociálních služeb, pokud bude mít zájem poskytovat zdravotní péči, musí získat vlastní oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a to jak na poskytování lůžkové péče, tak zejména na poskytování domácí péče – viz. výše

• Zrušení smluvní povinnosti zdravotních pojišťoven k registrovaným poskytovatelům sociálních služeb.

• Zrušení § 52 zákona o sociálních službách s odloženou účinností.

• Změna seznamu zdravotních výkonů s dopadem na úhrady domácí péče.

• Řízení o přiznání příspěvku na péči se nepřeruší ve fázi poskytování dlouhodobé lůžkové péče (nyní je řízení zahájeno a přerušeno).

Resort MPSV zároveň musí uvažovat, jakým způsobem zajistit dostatečné kapacity sociálních služeb do budoucna, kdy počet starších osob a potřeba služeb sociální péče poroste. Jedná se následující možnosti:

• Posilování neformální péče včetně vzdělávání

• Podpora terénních sociálních služeb

• Podpora provazování terénních sociálních služeb s komerčně poskytovaným ubytováním a stravováním

• Nové možnosti dávkování léků pro zařízení sociálních služeb i neformální pečující balením v lékárně (zároveň dojde k úspoře léčiv)

3) Zákon zavádí nově možnost poskytovat bez získání oprávnění mimo zdravotnické zařízení zdravotní výkony v rámci preventivní péče zaměřené na předcházení onemocnění a jeho včasné rozpoznání, a to na základě povolení uděleného krajským úřadem. Tyto zdravotní služby bude moci poskytovat pouze poskytovatel zdravotních služeb, a to po omezenou dobu. Zákon tím reaguje na probíhající praxi, kdy např. ve stanech na náměstích jsou prováděna vyšetření mateřských znamének, odběry krve na stanovení hladiny cukru v krvi atd. Ministerstvo zdravotnictví nechce bránit těmto preventivním aktivitám, ale vzhledem k tomu, že jde o poskytování zdravotní péče, musí být stanova určitá pravidla, zda kterých bude možno tyto činnosti vykovávat.

4) Stávající znění zákona o zdravotních službách upravuje zdravotní služby a zaopatření poskytované v dětských domovech pro děti do 3 let věku, které nemohou vyrůstat v rodinném prostředí, zejména dětem týraným, zanedbávaným, zneužívaným a ohroženým ve vývoji nevhodným sociálním prostředím nebo dětem zdravotně postiženým. Tyto služby jsou v současné době poskytovány pouze dětem umístěným v těchto zařízeních a vysoký počet těchto dětí je předmětem časté kritiky. Západoevropské země podporují vznik multidisciplinárních komunitních center v rámci resortu zdravotnictví, která nabízejí odborné a vysoce specializované služby ohroženým dětem a jejich rodinám. Na základě prvních pozitivních zkušeností (kupř. Dětské centrum Znojmo, Dětské centrum Veská apod.) Ministerstvo zdravotnictví již v roce 2005 zahájilo proces transformace ústavní péče pro děti do 3 let věku v dětská centra, jejichž cílem je poskytování komplexní odborné péče ohroženým dětem a jejich rodinám - s převahou služeb ambulantních a minimalizací služeb lůžkových. Tato dětská centra již v současnosti pečují o všestranný rozvoj dětí, jejichž vývoj je ohrožen. Cílem navrhované změny je nadále zajišťovat poskytování potřebných služeb zejména dětem s perinatální zátěží a zdravotním rizikem, se zdravotním postižením, dětem týraným, zanedbávaným a zneužívaným, a to nejenom formou péče ústavní (lůžkové) jako dosud, ale nově také formou ambulantní, popř. i ve vlastním sociálním prostředí dítěte. Rozšířením dosud poskytovaných služeb o služby ambulantní, popř. ve vlastním sociálním prostředí dojde nejen k zajištění dostupnosti takovýchto dosud neexistujících a potřebných služeb, ale také k postupné minimalizaci počtu dětí umístěných na lůžko dětských center a zároveň k efektivnímu využití stávajícího věcného, technického a odborného personálního vybavení těchto zařízení.

Do dětských center by měly být děti přijímány zejména ze zdravotních a zdravotně sociálních důvodů, nikoliv z důvodů čistě sociálních. Tento pobyt dítěte v zařízení by měl být vždy chápán jako dočasný (přechodný), k vyřešení situace, pro kterou bylo dítě do zařízení přijato. Nemá být trvalým či dlouhodobým řešením osudu dítěte, ale je třeba ho považovat za pomoc dítěti a jeho rodině.

Navrhovaná změna legislativně řeší přeměnu stávajících domovů pro děti do 3 let věku v dětská centra, obecně specifikuje jejich činnost a zároveň reaguje na Doporučení Výboru OSN pro práva dítěte ze dne 17. července 2011 k plnění Úmluvy o právech dítěte, Národní strategii ochrany práv dětí přijatou usnesením vlády ČR č. 4 ze dne 4.1. 2012 a Akční plán k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí 2012-2015 přijatý usnesením vlády č. 291 ze dne 11.4.2012, ze kterých vyplývá mimo jiné potřeba řešit situaci ohrožených dětí včetně nabídky ambulantních a terénních služeb pro tyto děti a jejich rodiny.

5) Další zásadní změnou je vypuštění kompetencí krajů za zajištění pohotovostních služeb a povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb podílet se na jejich zajištění. Koncept pohotovostní služby již v současné době neodpovídá zcela požadavkům kladeným na zdravotní služby poskytované na náležité odborné úrovni (lege artis). Pro řádné poskytování pohotovostních služeb je nezbytná dostupnost odpovídajícího komplementu a možnost konziliárního vyšetření specialistou. Vhodným nástrojem pro poskytování zdravotní péče pacientům s náhlým zhoršením zdravotního stavu je budování urgentních příjmů nemocnic, kde lze využít potenciál organizační (jednotné místo pro pacienty), provozní (komplement, návaznost lůžkových oddělení) a administrativní (zdravotnická dokumentace z předchozích poskytování zdravotní péče). Tento model se již v minulosti osvědčil v zahraničí a v některých regionech ČR.

6) Nově bude požadována povinná registrace nezletilých pacientů u poskytovatelů zdravotních služeb v oboru praktické lékařství pro děti a dorost.

Další úpravy zákona jsou okomentovány ve zvláštní části.

Rizika spojená s nečinností:

Pokud nedojde k realizaci navrhovaných změn zákona o zdravotních službách a souvisejících právních předpisů, nedojde k navrhovanému zlepšení stávajícího stavu a některá ustanovení zákona budou nadále vyvolávat aplikační nejasnosti.

Dále nedojde k naplnění části programového prohlášení v oblasti reformních opatření v péči o seniory a hendikepované pacienty.

2. Návrh variant řešení

Návrh možných řešení včetně varianty „nulové“

1. Varianta: nulová varianta – nebude vydán právní předpis

Zůstane zachován stávající stav.

V oblasti úpravy následné a dlouhodobé péče se nezmění současný stav. I nadále budou hrazeny úkony indikované lékařem. Bude zajištěna (v případě potřeby) zdravotní péče v pobytových službách prostřednictvím odborného personálu. V této variantě mnohdy doplácí zdravotní výkony poskytovatelé sociálních služeb ze svých rozpočtů, což je systémově nesprávné. Uživatelé služeb budou nadále vystaveni riziku, že poskytovaná zdravotní péče bude oklešťována a poskytována méně kvalifikovaným personálem v zájmu úspor z výše uvedeného důvodu. Nedojde k systémovému kroku, který by posílil transparentnost celého systému a oddělil sociální služby od služeb zdravotních.

2. Varianta: novela stávajícího právního předpisu (zákona o zdravotních službách) a předpisů souvisejících

Tato varianta znamená novelizaci zákona o zdravotních službách, zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a příslušných prováděcích právních předpisů.

Dotčené subjekty

Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo práce a sociálních věcí, kraje a krajské úřady, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Vězeňská služba, Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická komora, pacienti, poskytovatelé zdravotních služeb, zdravotničtí pracovníci, zdravotní pojišťovny, poskytovatelé sociálních služeb, orgány sociálně právní ochrany dětí

3. Vyhodnocení nákladů a přínosů

Problematika, která má být upravena, je vzhledem ke své obecné aplikovatelnosti značně rozsáhlá co do počtu skupin subjektů a oblastí regulace, jichž se bude dotýkat. Současně však navrhované řešení vychází především z dosavadní praxe.

Je těžce realizovatelné vyčíslení nákladů a přínosů pro jednotlivé oblasti či skupiny, a proto se hodnocení variant zabývá především komplexním zhodnocením nákladů a přínosů navrhovaných řešení, a to zejména z pohledu naplnění stanoveného cíle.

Přínosem je jednoznačné vydefinování oblastí, které v praxi činily aplikační nejasnosti.

Nově navrženou úpravou řešení následné a dlouhodobé péče nedojde k navýšení výdajů ze státního rozpočtu. Dojde k systémovému vynakládání prostředků. Bude zajištěno transparentně oddělené vynakládání veřejných prostředků na zajištění sociálních služeb a zdravotních služeb.

Podle nově navrhované právní úpravy poskytovatelé sociálních služeb buď získají vlastní oprávnění k poskytování zdravotních služeb (ať už formou lůžkové péče nebo domácí péče) nebo budou pro svoje klienty využívat externí poskytovatele domácí péče.

Předpokládá se, že oddělení sociálních a zdravotních služeb, včetně odděleného financování, bude znamenat ekonomické úspory na straně MPSV, a to především díky změnám v oblasti služeb sociální péče ve zdravotnických zařízeních. Úspory se dají očekávat i v osobních nákladech na zdravotnické pracovníky.

Konzultace

V průběhu samotné tvorby návrhu novely zákona probíhaly za účelem dosažení co nejvhodnějšího řešení předmětného problému formální či neformální konzultace s dotčenými subjekty, tj. především s odbornou veřejností, krajskými úřady, ostatními rezorty.

Hlavním tématem diskusí bylo vyjasňování si aplikačních nejasností v praxi, kdy nejzávažnější problém (poskytování zdravotní péče nezletilých pacientům) se podařilo vyřešit již v rámci poslanecké novely zákona.

4. Návrh řešení

Zhodnocení variant a výběr nejvhodnějšího řešení

Jako optimální se jeví zpracování rozsáhlejší novely zákona o zdravotních službách.

Implementace a vynucování

Pokud jde o činnosti, které budou muset jednotlivé subjekty v důsledku implementace nové právní úpravy provádět, jedná se v zásadě o činnosti, které provádí i v současné době.

Určité nové činnosti spočívají v požadavku, aby poskytovatelé sociálních služeb získali po splnění zákonem stanovených podmínek oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Na vynucování regulace (kontrole poskytovatelů) se budou podílet Ministerstvo zdravotnictví, příslušné správní orgány (krajské úřady), Státní ústav pro kontrolu léčiv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost.

Implementace dílčích změn bude též v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí.

Kontakty a prohlášení schválení hodnocení dopadů

Xxxxx, která zpracovala závěrečnou zprávu RIA:

XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxx

Ministerstvo zdravotnictví

Odbor zdravotních služeb

Tel: x000000000000, e-mail: xxxxxx.xxxxxxxx@xxxx.xx

B. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná právní úprava bude náležet do skupiny právních předpisů upravujících právní podmínky pro naplnění ústavního práva každého na ochranu zdraví a ústavního práva občanů na bezplatnou zdravotní péči ve smyslu čl. 31 Listiny základních práv a svobod a dále právo na ochranu lidské důstojnosti, soukromý a rodinný život a tělesnou integritu; návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

C. zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Návrh novely zákona není v rozporu s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie.

D. ZHODNOCENÍ SOULADU NAVRHOVANÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY S MEZINÁRODNÍMI SMLOUVAMI, JIMIŽ JE ČESKÁ REPUBLIKA VÁZÁNA A PRÁVNÍMI AKTY eVROPSKÉ UNIE

K oblasti poskytování zdravotních služeb se úzce vztahuje Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně) (dále je „úmluva“). Aplikace úmluvy má zajistit každému člověku nedotknutelnost jeho práv a základních svobod a zajistit mu důstojnost a svébytnost. Úmluva zejména upravuje právo pacienta na informace, nezbytnost poučení pacienta a vyslovení jeho souhlasu před každým zákrokem. Povinností příslušných subjektů je již od 1.října 2001 řídit se ustanoveními této úmluvy bez ohledu na to, zda je uvedená problematika implementována do vnitrostátního právního řádu. Návrh zákona implementuje jednotlivé články úmluvy.

Navrhovaná právní úprava bude jedním z právních předpisů vytvářejících podmínky pro plnění závazků České republiky v oblasti ochrany zdraví a poskytování zdravotních služeb, jak vyplývají z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) a Evropské sociální charty (sdělení č. 14/2000 Sb.m.s.).

Návrh zákona zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství, konkrétně určitou část Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči.

Je respektována směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, která byla do právního řádu převzata zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovaná úprava zákona je v souladu s články 7 a 8 citované směrnice.

Rovněž jsou zohledněny obecné zásady práva Evropských společenství a Evropské unie vztahující se na oblast zdravotních služeb.

Právní úprava je též v souladu s Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jejíž článek 8 zakotvující právo na respektování soukromého života, který v sobě zahrnuje i právo na respektování duševní a fyzické integrity, se vztahuje na celou řadu oblastí, které zákon upravuje.

Tento návrh zákon je v souladu se zásadami volného pohybu služeb tak, jak jsou ve vztahu ke zdravotním službám vykládány Evropským soudním dvorem. Rovněž zohledňuje Závěry Rady o společných hodnotách a zásadách ve zdravotnických systémech Evropské unie.

Návrh zákona není v rozporu s právem Evropských společenství a Evropské unie.

Navrhovaná právní úprava není v rozporu s  mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Návrh zákona je plně slučitelný s právem Evropské unie. Judikatura Evropského soudního dvora se nedotýká problematiky, která je upravena tímto zákonem.

E. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí

Navrhovaná právní úprava neovlivní negativně podnikatelské prostředí České republiky, nebude mít negativní sociální dopady a ani dopady na životní prostředí.

Případné finanční náklady spojené s navrhovanou novelou budou zajištěny z prostředků poskytovatelů zdravotních služeb a jejich zřizovatelů, popř. z tuzemských nebo zahraničních dotačních prostředků (dotační programy MZ, Norské fondy apod.).

Dojde ke snížení nákladů poskytovatelů zdravotních služeb v případě bližší specifikace povinnosti předávat zprávy o poskytovaných zdravotních službách poskytovateli, který další zdravotní služby indikoval a popř. též registrujícímu praktickému lékaři. V současné době je tato povinnost stanovena pouze poskytovateli a její splnění znamená zvýšené finanční náklady spojené se zasláním požadované zprávy doporučeným dopisem, a to z důvodu ochrany údajů uváděných ve zprávě. Novela umožní, aby bylo možno zprávu předat též prostřednictvím pacienta.

V souvislosti s navrhovanou transformací dětských domovů pro děti do 3 let věku na dětská centra, která jsou v současné době hrazena z prostředků zřizovatele, kterými jsou v převážné většině kraje, dále obce a v jednom případě MZ – nedojde ke změně financování.

V případě zrušení konceptu pohotovostních služeb bude záležet na rozhodnutí jednotlivých krajů, zda vůbec a případně jakou formu zajištění „pohotovostních služeb“ budou v regionu realizovat. Od toho se bude odvíjet případné ušetření finančních nákladů na tyto činnosti.

S určitými náklady budou muset počítat ti poskytovatelé sociálních služeb, kteří doposud poskytovali ošetřovatelskou péči, ale současně nenaplňovali minimální personální zabezpečení a věcné a technické vybavení pro konkrétní druh a formu poskytované zdravotní péče. Tito poskytovatelé sociálních služeb budou muset nově naplnit „zdravotnické standardy“, které si mohou vyžádat určité finanční náklady. Bude ale čistě na rozhodnutí poskytovatele sociálních služeb, zda se pro tyto změny rozhodne a podřídí se zdravotnické legislativě.

Nová úprava následné a dlouhodobé péče Navrhovanými úpravami nedojde k zatížení kapitoly 313 – MPSV.

F. sociální dopady a dopady ve vztahu k  zákazu diskriminace

Návrh zákona nemá žádné negativní sociální dopady a ani dopady ve vztahu k zákazu diskriminace.

G. dopady ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Zpracování osobních údajů reguluje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o ochraně osobních údajů umožňuje zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů, jestliže se provádí zpracování na základě jiného zákona nebo pro plnění povinnosti stanovené jiným zákonem, dále pro účely statistické a vědecké. Citlivé údaje je možné zpracovávat, jedná-li se o zpracování při zajišťování zdravotní péče, ochrany veřejného zdraví, zdravotního pojištění a výkon státní správy v oblasti zdravotnictví podle zvláštního zákona nebo se jedná o posuzování zdravotního stavu v jiných případech stanovených zvláštním zákonem.

Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné stanoví, že rodná čísla lze využívat, stanoví-li tak zvláštní zákon.

Novelou zákona není dotčeno ustanovení, podle kterého lze rodné číslo a další osobní údaje vést ve zdravotnické dokumentaci a Národním zdravotnickém informačním systému.

H. zhodnocení korupčních rizik

Z tohoto hlediska může být rizikovou zejména oblast kontrolní činnosti a ukládání sankcí. Současná právní úprava týkající se obecně výkonu kontrolní činnosti však již obsahuje dostatečná opatření vedoucí k minimalizaci korupčního chování.

II. Zvláštní část

­K § 1 odst. 2

S ohledem na pravidla obsažená ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) regulující hospodářskou soutěže, je nutné konstatovat, že poskytovatelé zdravotních služeb jsou subjekty vykonávající hospodářskou činnost ve smyslu čl. 49, 56 a 101 a násl. SFEU, a budou proto plně podléhat ustanovením o hospodářské soutěži. Pravidla veřejné podpory ukládají státům notifikovat Komisi veřejnou podporu před jejím poskytnutím, přičemž Komise rozhodne o slučitelnosti podpory s vnitřním trhem (viz čl. 107 SFEU a násl.). Na poskytovatele zdravotních služeb se však bude vztahovat výjimka z těchto pravidel, jíž je možné stanovit na základě čl. 106 odst. 2 SFEU, který se týká poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (tj. závazků veřejné služby) a nepůjde tedy o veřejnou podporu ve smyslu čl. 107 SFEU.

Služby obecného hospodářského zájmu (dále jen „SGEI“) jsou podskupinou služeb obecného zájmu, které mají hospodářskou (resp. ekonomickou) povahu. Je nutné zdůraznit, že ekonomický rys SGEI se vztahuje na povahu činnosti a nikoli její zájem, resp. cíl. Z toho vyplývá, že i některé služby v sociální oblasti mohou být pojímány jako SGEI. Na služby, které mají ekonomickou povahu, se vztahují soutěžní pravidla, a tedy i pravidla veřejné podpory. Členské státy mají širokou pravomoc v uvážení, kterou službu budou považovat jako SGEI.

K § 2 odst. 4 nové písm. c)

V praxi se objevily pochybnosti o tom, zda lze pod vymezenou definici zdravotní péče podřadit též zdravotní služby za účelem úpravy fyzického zjevu pacienta, jestliže k této úpravě nevedou zdravotní důvody. Jde např. o výkony plastické chirurgie vedoucí ke změně fyzického vzhledu pacienta. Z těchto důvodů doplněny tyto zdravotní výkony mezi definici zdravotní péče.

K § 3 odst. 5

Výklad institutu registrace ke konkrétnímu lékaři působí v praxi aplikační problémy. Není zřejmý právní a odpovědnostní vztah mezi pacientem a konkrétním lékařem, když práva a povinnosti jsou stanoveny pro poskytovatele zdravotních služeb.

Změna umožňuje, aby pacient neměl svého konkrétního registrujícího lékaře. Tento postup umožňuje a zároveň zaručuje § 28 odst. 3 písm. b) zákona. Podle uvedeného ustanovení má pacient právo na volbu poskytovatele a zdravotnické zařízení. Nemůže si tedy zvolit konkrétního lékaře. Půjde-li tedy o poskytovatele zdravotních služeb, který má více zaměstnanců - lékařů v oboru všeobecný praktický lékař nebo praktický lékař pro děti a dorost, zubní lékařství nebo gynekologie, bude pacient „svěřován“ do péče lékaře v daném oboru ad hoc. Tento lékař bude mít k dispozici informace o pacientově anamnéze a předchozích vyšetřeních a léčbě pouze ze zdravotnické dokumentace. Zvláště u praktických lékařů se tak nadále nepočítá s navázáním bližšího kontaktu mezi lékařem a pacientem. Tato změna se navrhuje i s tím vědomým, že při zmizení bližších kontaktů mezi praktickým lékařem a pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, může být v budoucnu ztížena i spolupráce s orgány sociálních služeb nebo s orgány sociálně právní ochrany dětí.

K § 4 odst. 4 písm. b)

Ustanovení uvádí, co se rozumí oborem zdravotní péče pro účely tohoto zákona, tedy i to, jaký obor je možné uvést v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. V zákoně je nesprávně uvedeno „obory certifikovaných kurzů“, neboť obory certifikovaných kurzů neexistují.

Zmiňované ustanovení u nelékařských pracovníků staví na stejnou úroveň tyto obory:

1. odbornosti nelékařských zdravotnických pracovníků (dle z. č. 96/2004 Sb.)

2. obory specializačního vzdělávání (dle nařízení vlády č. 31/2010 Sb.)

3. obory certifikovaných kurzů nelékařských zdravotnických pracovníků podle jiného  právního předpisu (odkaz na z. č. 96/2004 Sb.)

Problematiku certifikovaných kurzů upravuje zákon č. 96/2004 Sb., v ustanoveních § 61 - 64, přičemž doklad o absolvování certifikovaného kurzu je upraven v ustanovení § 64 následujícím způsobem:

-     o absolvování certifikovaném kurzu je vydán certifikát.

-     v certifikátu jsou uvedeny činnosti, k nimž absolvent kurzu získal zvláštní odbornou způsobilost,

Z uvedeného vyplývá, že se nejedná o obor certifikovaného kurzu (v dokladu o absolvování certifikovaného kurzu není uveden obor zdravotní péče tak, jak s tím počítá v ustanovení § 4 odst. 4 písm. b) zákon o zdravotních službách), ale jedná se o činnosti, které může daný pracovník na základě úspěšného absolvování certifikovaného kurzu vykonávat. Formulace uvedená v zákoně č. 372/2011 Sb., je tudíž nesprávná a je třeba ji upravit. Záměrem zákona není, aby byly poskytovány pouze vybrané činnosti jednotlivých nelékařských povolání, proto je třeba dané ustanovení upravit.  Rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb pouze na některé činnosti nelékařských zdravotnických pracovníků není pro praxi žádoucí.

Pro příklad uvádíme některé existující certifikované kurzy (existuje celkem 243 cert. kurzů - aktualizováno ke dni 16.4.2012):

- Katetrizace močového měchýře u muže. Čistá intermitentní katetrizace.

- Bazální stimulace

- Laktační poradenství

- Rozvoj znalostí a dovedností v komunikaci nelékařských pracovníků ve zdravotnictví

- Mentor klinické praxe ošetřovatelství a porodní asistence

- Základní kurz v Roschachově metodě

- Manuální lymfodrenáž

- Techniky mízní drenáže

- Poradenství a časná intervence v oblasti návykového chování

K § 9 odst. 3

Účelem navrhované úpravy je umožnit provést v souladu se zákonnou úpravou systémové změny při zajišťování poskytování následné a dlouhodobé lůžkové péče.

Zákon o zdravotních službách je „obecným“ právním předpisem, proto při úpravě zajištění poskytování následné a dlouhodobé lůžkové péče výslovně nezohledňuje možné omezení poskytování této péče ve vztahu k její úhradě z veřejného zdravotního pojištění. Tato úhrada je předmětem úpravy zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Úhrada dlouhodobé a následné lůžkové péče z veřejného zdravotního pojištění se bude na základě souběžné novely zákona č. 48/1997 Sb. poskytovat jen po určité (v zákoně č. 48/1997 Sb.) stanovené období. V případě následné péče to budou 2 měsíce, v případě dlouhodobé péče 3 měsíce.

Případné další poskytnutí této péče za úhradu z veřejného zdravotního pojištění bude možné, s ohledem na individuální potřeby pacienta a při zohlednění kritérií stanovených v prováděcím právním předpise, na základě souhlasu revizního lékaře zdravotní pojišťovny, jíž bude pacient pojištěncem. A s ohledem na charakter poskytovaných zdravotních služeb bude zákonem stanovena výjimka z časového limitu úhrad v případě léčby tuberkulózy.

Nově se požaduje, aby pacient před umístěním na lůžko následné péče byl hospitalizován na lůžku akutním. Též na lůžko dlouhodobé péče bude moci být přijat pacient až po hospitalizaci na lůžku akutní nebo následné péče. Posloupnost poskytování jednotlivých forem péče v pořadí akutní – následná, akutní – dlouhodobá nebo následná – dlouhodobá vychází z  předpokladů, že zdravotní stav téměř každého seniora (na lůžcích následné a dlouhodobé péče jsou v 90% hospitalizováni senioři) se akutně zhorší v domácím prostředí zpravidla na základě probíhajícího onemocnění, které nemá typické klinické příznaky. Symptomatologie nemocí ve vyšším věku se významně redukována. Často se akutně probíhající onemocnění projeví zcela jinými obtíženi a příznaky (např. infarkt myokardu jen zmateností, akutní zánět slepého střeva jen nevolností a náhlou ztrátou soběstačnosti). Postupem non lege artis by bylo, kdyby pacienti, kteří ztratili soběstačnost nebo došlo ke zhoršení kognitivních schopností v domácím prostředí nebo v zařízení sociálních služeb byli přímo z vlastního sociálního prostředí odesílání k hospitalizaci na následné nebo dlouhodobé lůžko bez provedených vyšetření k hospitalizaci s dg. - rodina nezvládá péči nebo pro zhoršení soběstačnosti k rehabilitaci apod.

U těchto situací je nutné vždy vyloučit probíhající onemocnění, proto je zákonem stanoven požadavek na iniciální hospitalizaci na akutním lůžku a poté teprve překlad na lůžko následné nebo dlouhodobé. Stejná situace nastává při zhoršení stavu nemocného na lůžku dlouhodobé péče, kde je minimalizovaný úvazek lékaře a nepočítá se s velkými vyšetřovacími možnostmi. 

Pro bližší vysvětlení výše uvedeného lze jako příklad uvést:

Pacient je hospitalizován na lůžku dlouhodobé lůžkové péče již se zhojeným defektem (poraněním), ale je nechodící a stále krmen do PEGU (hadička zavedená skrz břišní stěnu do žaludku, která slouží k podávání stravy). Z hlediska vývoje jeho zdravotního stavu již není potřebné další poskytování lůžkové péče, ať již dlouhodobé nebo následné. Takový pacient se pak může stát při splnění podmínek podle zákona o sociálních službách klientem sociálních služeb nebo bude propuštěn do domácího prostředí, protože veškeré potřebné „obslužné“ činnosti (péči o hygienu, domácnost), včetně krmení do PEGU mohou provádět pečovatelé nebo rodina. Tyto činnosti nemusí být prováděny zdravotnickým pracovníkem při poskytování zdravotní péče.

K § 9 odst. 4

V případě pacientů s tuberkulózou, pacienti, jejichž zdravotní stav vyžaduje poskytnutí lůžkové péče v oboru psychiatrie nebo návykové nemoci, je stanovena výjimka a tito pacienti nemusí být na lůžko následné péče přijímáni pouze po předchozí hospitalizaci na akutním lůžku a na lůžko dlouhodobé péče pouze po předchozí hospitalizaci na lůžku akutním nebo následném.

V případě tuberkulózy  (TBC) jsou zvláštnosti především v indikacích k hospitalizaci a v délce pobytu. Na lůžko následné nebo dlouhodobé péče je pacient přijímán přímo bez předchozí hospitalizace na akutním lůžku na plicním oddělení, to pro zajištění okamžité izolace při podezření  na TBC. Diagnóza TBC trvá více jak dva měsíce, čímž by se přesáhla doba hospitalizace na následném lůžku a nebyla by stanovena ani základní diagnóza.  Následné péči o pacienty s TBC neodpovídá definice následné péče a to především, že musí být stanovena diagnóza a že pacientův zdravotní stav má být stabilizovaný. Na následném lůžku se diagnóza stanovuje a zdravotní stav zdaleka není stabilizovaný, pacient se začíná teprve léčit.  Léčba trvá minimálně 6 měsíců.

V případě psychiatrie a návykových nemocní je též stanovena výjimka s ohledem na charakter poskytované péče a diagnostické spektrum pacientů. V mnoha případech pacient nepotřebuje hospitalizaci na akutním lůžku a je přímo hospitalizován na lůžku následné péče.

K § 9 odst. 5

Zákon stanoví zmocnění k vydání nového právního předpisu, který budou stanovena kritéria pro přijetí pacienta na lůžko následné lůžkové péče a lůžko dlouhodobé lůžkové péče, kritéria pro ukončení hospitalizace na lůžku následné lůžkové péče nebo lůžku dlouhodobé lůžkové péče, základní nástroje k hodnocení funkčního stavu pacienta, indikační kritéria, určující druh a rozsah poskytování zdravotních služeb následné a dlouhodobé lůžkové péče, kritéria k hodnocení úspěšnosti poskytovaných zdravotních služeb.

Stanovená zdravotní kritéria určí, zda pacient může profitovat z poskytování zdravotní péče, z jakého typu služeb bude profit největší (zda z intenzivnější rehabilitace na lůžku následné péče nebo z hospitalizace na dlouhodobém lůžku apod.). V případě, že profitabilita z poskytování zdravotních služeb nebude žádná, pacient bude pokračovat pouze v systému sociálních služeb a tam může být skórování, stanovování handicapů a potřebnosti sociálních služeb zcela odlišné.

K § 11 odst. 2 písm. b), § 11 odst. 8, § 70 odst. 2 písm. d), § 70 odst. 4, § 73 odst. 1 písm. d), § 74 odst. 2 písm. a), § 74 odst. 3 písm. b), § 75 odst. 1 písm. c), § 107 odst. 1

Vypouští se ustanovení, podle kterého byl poskytovatel sociálních služeb oprávněn poskytovat zdravotní služby bez získání oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Byla tím nastavena nerovnováha mezi poskytovateli zdravotních služeb a poskytovateli sociálních služeb, kteří podle zákona o sociálních službách poskytovali ošetřovatelskou zdravotní péče. Uvedené ustavení se upravuje též ve vazbě na novou úpravu poskytování dlouhodobé péče.

Další §§ jsou upraveny s ohledem na výše uvedenou změnu.

Na tuto změnu reaguji i doprovodná novela zákona o sociálních službách.

K § 11 odst. 5

Zákon stanoví, že zdravotní služby mohou být poskytovány pouze ve zdravotnických zařízeních v místech uvedených v oprávnění k poskytování zdravotních služeb a vzhledem k charakteru některých činnosti stanoví z tohoto pravidla výjimky. Nově se mezi výjimky doplňuje též poskytování zdravotních služeb podle nového § 11a.

K §§ 11a, 11b a 11c

Ustanovení § 11 odst. 5 umožňuje v taxativně stanovených případech poskytovat zdravotní služby i mimo zdravotnické zařízení. Kromě těchto případů existuje i řada zdravotně výchovných a jiných akcí, v jejichž rámci dochází k provádění zdravotních výkonů (např. odběrů krve, vyšetření mateřských znamének), které jsou realizovány mimo prostory zdravotnického zařízení a bez stanoveného věcného a technického vybavení. Tyto akce nelze předem taxativně vyjmenovat. Jsou však zdravotně prospěšné akce zaměřené na prohloubení výchovy k péči o vlastní zdraví a včasné rozpoznání onemocnění v případech specifických skupin obyvatelstva, které zpravidla nedochází k poskytovatelům zdravotních služeb.

Povolení k poskytování preventivní péče mimo zdravotnické zařízení udělí krajský úřad pouze poskytovateli, který má řádné oprávnění, má svoje zdravotnické zařízení a služby mimo zdravotnické zařízení poskytuje pouze mimořádně za účelem preventivní péče.

K § 14 odst. 1 písm. b) a § 16 odst. 1 písm. b)

Dochází k sjednocení pojmů s novým občanským zákoníkem, který již nepoužívá pojem osoba způsobilá k právním úkonům.

K § 15 odst. 1 písm. a)

Doplňuje se kompetence krajského úřadu k vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb v případě, že bude vybudováno pouze kontaktní pracoviště v případě poskytování domácí péče. Podle definic uvedených v zákoně není kontaktní pracoviště považováno za zdravotnické zařízení.

K § 15 odst. 1 písm. b) a d)

Vymezuje se jednoznačně kompetence Ministerstva spravedlnosti k vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

K § 16 odst. 1 písm. f) a g)

Mezi podmínky udělení oprávnění se doplňuje oprávnění k užívání kontaktního pracoviště, jde-li o poskytování pouze domácí péče, neboť podle definic uvedených v zákoně není kontaktní pracoviště považováno za zdravotnické zařízení.

Další podmínkou pro udělení oprávnění je splnění požadavků na vybavení dopravními prostředky, jde-li o poskytování zdravotnické záchranné služby, zdravotnické dopravní služby nebo přepravy pacientů neodkladné péče.

K § 16 odst. 1 písm. j) a § 18 odst. 2 písm. a) bod 7

Podle § 13 zákona č. 18/1997 Sb. o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, musí  žádost o povolení k nakládání se zdroji ionizujícího záření obsahovat

• u fyzické osoby jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, adresu místa trvalého pobytu nebo bydliště, případně jméno a příjmení, rodné číslo, bylo-li přiděleno, adresu místa trvalého pobytu nebo bydliště odpovědného zástupce, je-li ustanoven;

• u právnické osoby název a právní formu, sídlo nebo adresu umístění organizační složky na území České republiky, byla-li zřízena, identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno, jméno a příjmení, adresu místa trvalého pobytu nebo bydliště osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem, (dále jen „identifikace“), evidenční číslo, pokud již bylo Úřadem přiděleno, předmět a rozsah činnosti, pro kterou je povolení žádáno, místo provozování činnosti, způsob jejího zabezpečení, dobu jejího trvání a způsob ukončení činnosti.

Žádost o povolení musí být doložena výpisem z obchodního rejstříku, je-li žadatelem právnická osoba zapisující se do obchodního rejstříku.

Právnické osoby podle zákona o zdravotních službách (§ 18 odst. 2 písm. c)) mohou žádat o vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb, pokud byly zřízeny a zápis do obchodního rejstříku ještě nebyl proveden. Pokud však ke své činnosti budou používat zdravotnické prostředky užívané k lékařskému ozáření, musí žádost o udělení oprávnění doložit í  povolením k činnosti od SÚJB  a SÚJB nemůže povolení bez výpisu z obchodního rejstříku vydat.

Možným postupem je tedy buď vydat oprávnění k poskytování zdravotních služeb bez vybavení  zdravotnickými prostředky užívanými k lékařskému ozáření, pokud je to možné,  a po získání povolení od SÚJB oprávnění změnou doplnit (to jde např. u zubních lékařů, kterým je možno vydat oprávnění i bez vybavení rtg přístroji pokud mají smluvně zajištěno použití přístroje jiného poskytovatele). Druhou možností je zápis do obchodního rejstříku na jinou činnost než poskytování zdravotních služeb, pak by následovala  žádost o povolení a nakonec vydání oprávnění.

Vzhledem k tomu, že obě možnosti jsou pro poskytovatele zdravotních služeb administrativně i finančně náročné a zbytečné, navrhuje se vypuštění těchto ustanovení.

K § 17 písm. a)

Kromě fyzických osob bude nově i v případě právnických osob překážkou udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb zákaz činnosti spočívající v poskytování zdravotních služeb.

K § 18 odst. 1 písm. a) bod 4

Specifikuje se obsah žádosti o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Nově se doplňuje rozsah lékárenské péče, která je poměrně široce definována v § 5 odst. 2.

Závazné stanovisko Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“) k technickému a věcnému vybavení zdravotnického zařízení, v němž  bude poskytována lékárenská péče podle § 15 odst. 2 zákona o zdravotních službách, rozsah činnosti obsahuje, tento rozsah činnosti je (a musí být)  předmětem posouzení v rámci procesu vydávání závazného stanoviska a různý rozsah činnosti lékáren též přímo vyplývá z vyhlášky č. 92/2012 Sb., která stanoví požadavky na technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení (lékárny si mohou zřizovat odborná pracoviště, mohou připravovat sterilní léčivé přípravky, připravovat a dodávat léčivé přípravky zdravotnickým zařízením lůžkové péče atd.).

Některé činnosti jsou lékárnám umožněny (pokud jsou pro ně náležitě technicky a věcně vybaveny) přímo zákonem o léčivech, ale současně tento zákon v ustanovení § 79 odst. 9 výslovně uvádí, že v rozhodnutí vydaném podle zvláštního právního předpisu, kterým je právě zákon o zdravotních službách, lékárně, která léčivé přípravky připravuje nebo léčivé látky a pomocné látky kontroluje, musí být rozsah přípravy, kontroly a odebírající lékárna výslovně uvedeny. Dále zákon o léčivech v § 82 odst. 4 výslovně stanoví, že pokud lékárna vydává léčivé přípravky jiným lékárnám nebo poskytovatelům lůžkové péče, musí být jako odebírající uvedena v rozhodnutí vydaném lékárně podle zvláštního právního předpisu, kterým je opět zákon o zdravotních službách. 

Jedná se tedy o zjevný nesoulad dvou zákonů, kdy zákon o léčivech vyžaduje, aby v oprávnění k poskytování zdravotních služeb vydaném podle zákona o zdravotních službách byly uvedeny některé skutečnosti, které však zákon o zdravotních službách mezi náležitostmi oprávnění k poskytování zdravotních služeb neuvádí.

Uvádění rozsahu činnosti zdravotnických zařízení lékárenské péče v oprávněních k poskytování zdravotních služeb je nezbytné pro řádný výkon kontrolní činnosti Ústavu prováděné na základě zákona o léčivech (§ 13 odst. 2 písm. g) a § 101 odst. 4), ale i samotného zákona o zdravotních službách (§ 108 odst. 3). Porušení povinností stanovených v § 79 odst. 9 a § 82 odst. 4 zákona o léčivech provozovatelem lékárny  je správním deliktem (§ 103 odst. 10 písm. c) nebo e) zákona o léčivech), avšak bez příslušné úpravy zákona o zdravotních službách by takové protiprávní jednání nemohlo být postihováno.

K § 18 odst. 1 písm. b) bod 2

Jde o sjednocení požadovaných údajů.

K § 18 odst. 2 písm. a) body 2 a 3, odst. 2 písm. c) body 2 a 3

Zákon vyžaduje, aby k žádosti o udělení oprávnění byl doložen doklad o bezúhonnosti. Pro upřesnění se doplňuje, že jde o jiný doklad než výpis z evidence Rejstříku trestů. Jedná se o doklad prokazující splnění podmínky bezúhonnosti vydaný státem, jehož je fyzická osoba občanem (jedná se o cizince) a doklad vydaný státem, ve kterém se fyzická osoba zdržovala v posledních třech letech nepřetržitě déle než 6 měsíců - viz § 13 odst. 2.

K § 18 odst. 2 písm. a) bod 4

Návrh řeší případy, kdy jde o poskytovatele zdravotních služeb nelékaři a vedoucím zaměstnancem je nelékař. Podle současného znění by poskytovatel uváděl pouze jejich počet pracovníků v členění podle odborné způsobilosti, bez uvedení údajů o vedoucích zaměstnancích.

K § 18 odst. 2 písm. a) bod 6

Jedná se o upřesnění v návaznosti na § 149 správního řádu.

K § 19 odst. 1 písm. b)

Upravují se náležitosti rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb ve vazbě na úpravu provedenou v § 18 odst. 1 písm. a) bod 4.

K § 19 odst. 4

Zkrácením lhůty pro zaznamenání udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb do Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb odstraňujeme rozpor s § 4 odst. 3 zákona č. 111/2009 Sb., podle kterého se údaje do základního registru zapisují ve lhůtě 3 pracovních dnů.

K § 20 odst. 2 a 3

Jde o sjednocení požadovaných údajů.

K § 22 písm. c)

Jedná se o upřesnění v návaznosti na ustanovení § 18 odst. 1 písm. b) bod 1 a odst. 2  písm. c) bod 1.

K § 25 odst. 2

Dochází ke sjednocení lhůt pro zaslání rozhodnutí o změně, odejmutí nebo pozastavení oprávnění k poskytování zdravotních služeb oprávněným subjektům.

K § 27 odst. 1 písm. a) a odst. 3

Vzhledem k tomu, že kontaktní pracoviště v případě poskytování pouze domácí péče není považováno za zdravotnické zařízení ve smyslu zákona, doplňuje se do zákona oprávnění k užívání i těchto prostor v případě pokračování v poskytování zdravotních služeb po zemřelém poskytovateli.

K § 27 odst. 3

Prodlužuje se lhůta, do které musí být zahájeno poskytování zdravotních služeb v případě úmrtí poskytovatele jinou fyzickou nebo právnickou osobou, a to z 60 na 120 dnů.

Původně nastavená lhůta byla pro potřeby praxe nepřiměřeně krátká a nesplnitelná.

K § 28 písm. e) bod 2

Text se uvádí do souladu s pojmy používaným v novém občanském zákoníku.

K § 28 písm. e) bod 3

Upřesňuje se, kdy o zamezení přítomnosti zákonných zástupců nebo dalších osob při hospitalizaci nezletilého pacienta nebo pacienta omezeného ve svéprávnosti rozhoduje ošetřující zdravotnický pracovník. To samé platí pro vyloučení osob blízkých nebo určených pacientem při poskytování zdravotních služeb pacientovi.

K § 29 odst. 1 písm. a)

Jde o legislativně technickou úpravu vyplývající ze změny názvu poskytovatele příslušné zdravotní služby souvislosti s navrhovanou změnou § 43.

K § 33 odst. 6

Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytováním zdravotních služeb.

Zákonem se stanoví, že toto právo náleží v případě nezletilých pacientů nebo pacientů omezených ve svéprávnosti zákonnému zástupci.

K § 38 odst. 1 písm. b)

Dosud platné znění ustanovení umožňuje hospitalizovat pacienta pouze, pokud je zjevně pod vlivem návykové látky, což pro praxi přináší problémy; není vždy možné pouze na základě „fyzických“ projevů jednoznačně potvrdit, zda je pacient pod vlivem návykové látky nebo zda jsou jeho projevy zapříčiněny jinou zdravotní poruchou; k učinění takového závěru je třeba provést odborná vyšetření.

K § 38a

V praxi vyvolalo ustanovení § 38 odst. 1 písm. b), které vymezuje hospitalizaci (ve zdravotnickém zařízení, nejčastěji v psychiatrické léčebně) bez souhlasu pacienta aplikační problémy.

Nelze zaměňovat zásah zdravotnické záchranné služby na místě „události“, jejíž úkoly stanoví zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, s poskytováním zdravotních služeb poskytovateli lůžkové péče, kteří pacienta hospitalizují. Úkolem zdravotnické záchranné služby je mimo jiné poskytování přednemocniční neodkladné péče osobám se závažným postižením zdraví nebo v přímém ohrožení života. O následné hospitalizaci nerozhoduje zdravotnický pracovník zdravotnické záchranné služby. O skutečnosti, zda nastaly podmínky pro hospitalizaci pacienta ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b), rozhoduje zdravotnický pracovník cílového poskytovatele akutní lůžkové péče (nejčastěji psychiatr).

Též další podmínka, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, pokud nebylo možno hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí odvrátit jinak, je pro praxi zmatečná. Zajistit zdravotní službu (péči) se zohledněním potřeb pacienta je součástí postupu lege artis (viz např. § 31 odst. 2 písm. c) a d), § 46 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona). Zvážení a navrhnutí jiných způsobů poskytnutí zdravotních služeb (jiné odvrácení hrozby pro pacienta nebo jeho okolí), než je hospitalizace pacienta, musí zvážit a navrhnout (doporučit) k tomu odborně způsobilý zdravotnický pracovník poskytovatele zdravotních služeb (ambulantní nebo lůžkové péče). Zdravotničtí pracovníci zdravotnické záchranné služby plní úkoly v rozsahu zákona č. 374/2011 Sb. Jde-li tedy o zásah na místě události, není zřejmé, jakým jiným způsobem by bylo možno za stávajících podmínek poskytování zdravotních služeb (to je úkolů zdravotnické záchranné služby) hrozbu odvrátit, než poskytnutím přednemocniční neodkladné péče.

K § 39 odst. 3

Při poskytování zdravotních služeb je třeba rozlišovat dvě skupiny případů, kdy dochází k omezení pohybu pacienta:

a) omezení pohybu bezprostředně nesouvisí s provedením výkonu – stávající § 39,

b) omezení pohybu, které je podmínkou pro bezpečné provedení výkonu.

Do zákona se proto doplňuje, že za použití omezovacího prostředku se nepovažuje omezení, které souvisí s bezpečným provedením zdravotního výkonu.

Jde např. o situaci, kdy je nezbytné při poskytování zdravotní péče přidržet nezletilého pacienta. Toto „omezení“ je nezbytné pro například navození důvěry mezi zdravotnickým pracovníkem a dítětem nebo pro bezpečné poskytnutí příslušného zdravotního výkonu.

Dále může jít o situace, kdy z důvodu neklidu pacienta po operaci, ve fázi probouzení se z narkózy, je pacient neklidný a třeba jej přikurtovat z důvodu zajištění jeho bezpečnosti.

K § 41 odst. 1 nové písmeno f)

Stávající zákon neřeší dostatečným způsobem poskytování komplexních zdravotních služeb dětem s důrazem na preventivní péči. Některé děti se proto nacházejí mimo systém zdravotních služeb, vymykají se systému povinného očkování, neúčastní se pravidelných preventivních prohlídek, jejichž součást je rovněž hodnocení funkčnosti rodiny a případné ohroženosti dítěte prostředím.

Toto ustanovení se navrhuje doplnit o povinnost nezletilého pacienta být registrován u poskytovatel v oboru praktické lékařství pro děti a dorost. Důvodem navrhované změny je skutečnost, že některé děti nejsou registrované u praktických lékařů a nemají tak zajištěn přístup k veškerým zdravotním službám, zejména preventivní péči. V souvislosti s navrhovanou úpravou se zároveň navrhuje změna zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, v tom smyslu, že pokud děti nemají zajištěno výše uvedené právo, je na ně nahlíženo jako na děti, na které se vztahuje sociálně právní ochrana.

K § 41 odst. 1 nové písmeno g) a h)

Doplňuje se nová povinnost pacienta předat zprávu o poskytnutých zdravotních službách poskytovateli, který hospitalizaci nebo odborné vyšetření indikoval a též registrujícímu poskytovateli v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost.

Uvedení doplnění má vazbu na úpravu provedenou v § 45 odst. 2 písm. f) a g).

K § 41 odst. 2

Úprava provedena v návaznosti doplnění povinností v odstavci 1.

K § 43

Navrhovanou změnou dochází k transformaci stávajících dětských domovů pro děti do 3 let věku v dětské centra, která zajišťují multidisciplinární zdravotní péči a služby dětem se specifickými zdravotními potřebami a také jejich rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dětí. Tato péče je poskytována nejen formou lůžkovou, jako tomu bylo dosud, ale také potřebnou formou ambulantní a ve vlastním sociálním prostředí dítěte.

Součástí navrhovaných změn bude také novelizace prováděcích vyhlášek k zákonu č. 372/2011 Sb. (vyhl. č. 56/2012 Sb., vyhl. č. 99/2012 Sb.), u kterých se jedná pouze o legislativně technickou úpravu vyplývající ze změny názvu dětských domovů pro děti do 3 let věku na dětská centra. To platí o i navrhované novele zákona č. 48/1997 Sb..

K § 44

Jde o legislativně technickou úpravu vyplývající ze změny názvu poskytovatele příslušné zdravotní služby souvislosti s navrhovanou změnou ust. § 43.

K § 45 odst. 2 písm. c)

Vzhledem k tomu, že rozlišení provozní a ordinační doby zejména u ambulantních poskytovatelů činí v praxi potíže, dochází k upřesnění této povinnosti.

K § 45 odst. 2 písm. d)

Vzhledem k tomu, že kontaktní pracoviště v případě poskytování pouze domácí péče není považováno za zdravotnické zařízení ve smyslu zákona, doplňuje se do zákona povinnost poskytovatele zdravotních služeb opatřit též toto kontaktní pracoviště viditelným označením obsahujícím obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména a příjmení poskytovatele, a identifikační číslo, bylo-li přiděleno.

K § 45 odst. 2 písm. f) a g)

Stávající znění zákona klade plnou odpovědnost za doručení zprávy jinému lékaři na lékaře, resp. poskytovatele odesílajícího, což při důsledném dodržení (zasílání doporučenou poštou nejlépe s doručenkou) znamená výrazné navýšení nákladů poskytovatelů zdravotních služeb.

Mnozí z nich proto postupují tak, že zprávy posílají po samotných pacientech, přičemž na kopii si do své dokumentace nechají od pacienta podepsat, že bere na vědomí, že jde o zprávu určenou jeho registrujícímu praktickému lékaři.

Problém je v tom, že pacient si svůj slib třeba ihned po opuštění ambulance může rozmyslet, protože jeho nic než vlastní morálka nenutí slib dodržet, ale lékař, kterému slíbil, že zprávu předá, je i tak odpovědný za to, zda zpráva dojde nebo nedojde na místo určení.

Ustanovení se proto doplňují o možnost předat zprávu pro registrujícího všeobecného praktického lékaře a praktického lékaře pro děti a dorost též prostřednictvím pacienta, nebo jeho zákonného zástupce.

Dále považujeme za potřebné, aby zpráva o poskytnutých zdravotních službách byla předána též pacientovi, a to s důvodu jejího využití např. při přivolání zdravotnické záchranné služby.

K § 45 odst. 2 písm. l) a § 110 odst. 1 písm. a) a odst. 2

Koncept pohotovostní služby (dříve lékařské služby první pomoci), který měl v minulosti velký význam v systému poskytování zdravotní péče již v současné době neodpovídá zcela požadavkům kladeným na zdravotní služby poskytované na náležité odborné úrovni (lege artis).

Pro řádné poskytování pohotovostních služeb je nezbytná dostupnost odpovídajícího komplementu a možnost konziliárního vyšetření specialistou.

Vhodným nástrojem pro poskytování zdravotní péče pacientům s náhlým zhoršením zdravotního stavu je budování urgentních příjmů nemocnic, kde lze využít potenciál organizační (jednotné místo pro pacienty), provozní (komplement, návaznost lůžkových oddělení) a administrativní (zdravotnická dokumentace z předchozích poskytování zdravotní péče).

Tento model se již v minulosti osvědčil v zahraničí a v některých regionech ČR.

K § 45 odst. 2 písm. n)

Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, zakládá a umožňuje situace, kdy je konkrétní osoba pojištěna, ale svou písemnou konkrétní smlouvu nemá, nemůže tedy správnímu orgánu kopii pojistné smlouvy doložit. Například pojišťovna UNIQA a.s. vydává klientům pouze pojistku podle § 9 zákona. Dále jsou zde případy, kdy Svaz praktických lékařů a Česká stomatologická komora uzavřely s pojišťovnami rámcové smlouvy a lékař může doložit uzavření pojistné smlouvy buď pojišťovnou akceptovanou (podepsanou) přihláškou, která má veškeré náležitosti pojistné smlouvy, nebo  potvrzením od České stomatologické komory (pojištění zde vzniká dnem, kdy ČSK obdržela přihlášku k pojištění).  Je třeba narovnat formulačně  ustanovení v souladu s reálným stavem způsobu zajištění tohoto pojištění tak, aby správní úřad i žadatel o oprávnění měli k dispozici přesné znění zákona.

K § 46 odst. 1 písm. a)

Není v možnostech poskytovatele, aby zajistil, že pacient bude seznámen se svými právy a povinnostmi. Poskytovatel může nanejvýš vytvořit podmínky pro to, aby se pacient se svými právy a povinnostmi a s vnitřním řádem mohl seznámit, a to tak, že mu vnitřní řád zpřístupní a případně vysvětlí a zodpoví mu otázky ohledně jeho práv a povinností. Úplný seznam práv a povinností pacienta nelze při běžném chodu pracoviště pacientovi podat. Běžně jsou však k dispozici např. na odděleních nemocnic „charty práv pacientů“, prostřednictvím kterých se pacient může seznámit se svými právy a povinnostmi.

K § 46 odst. 1 písm. e)

Při mimořádných událostech, hromadných nehodách nebo otravách, průmyslových haváriích nebo přírodních katastrofách je nezbytné vypomoci poskytovateli zdravotnické záchranné služby při poskytování zdravotní péče, tato výpomoc by však měla být předem dohodnutá, aby poskytovatel lůžkové péče mohl současně zajistit plnění povinnosti dané mu § 47 odst. 1 písm. d), na jehož základě je povinností poskytovatele jednodenní a lůžkové péče zabezpečit poskytování zdravotních služeb i v době mimořádné události. V případě požadavku poskytovatele zdravotnické záchranné služby nad možnosti poskytovatele lůžkové péče, by nemohl splnit svou základní povinnost danou mu oprávněním, a to zajistit kvalitní poskytování zdravotních služeb. Tato povinnost je navíc sankcionována, aniž by poskytovatel zdravotních služeb měl možnost takovou situaci ovlivnit.

K § 47 odst. 1 písm. b)

Rozšiřuje se okruh osob, u kterých je umožněn pobyt ve zdravotnickém zařízení společně s nezletilým pacientem nebo pacientem omezeným ve svéprávnosti o jiné osoby odpovědné za výchovu.

K § 47 odst. 1 písm. e)

Vzhledem k přípravě transformace fakultních nemocnic na univerzitní a s ohledem na odpovědnost kraje za zajištění zdravotní péče, je nutné, aby kraj měl možnost ovlivnit činnost poskytovatelů jednodenní nebo lůžkové péče v době mimořádných událostí a krizových situací. Z těchto důvodů je nutné, aby kraj projednával všechny traumatologické plány poskytovatelů jednodenní nebo lůžkové péče bez ohledu na správní úřad, který jim uděluje oprávnění nebo kdo je jejich zřizovatelem. Tato povinnost by se měla vztahovat i na poskytovatele zdravotních služeb v působnosti Ministerstva obrany, protože i tito poskytovatelé poskytují zdravotní péči obyvatelstvu na území kraje, někdy dokonce i pro několik krajů z důvodu provozu specializovaných center.

K § 47 odst. 1 písm. f)

V praxi nastávají situace, kdy do následné nebo dlouhodobé péče jsou překládáni pacienti, kteří musí užívat ne zcela běžné léčivé přípravky a poskytovatel následné nebo dlouhodobé péče tyto léky běžně neordinuje a tudíž je při překladu pacienta nemá k dispozici a ani nemá dostatečný časový prostor pro jejich zajištění.

Navíc je vůči segmentu následné a dlouhodobé péče nespravedlivé, aby  vybavení pacienta léky na tři dny v rámci propuštění bylo platné nákladově jen pro "koncovou" část zařízení před propuštěním domů. Při tisících hospitalizací jde o nezanedbatelné náklady, které při nízkých úrovních úhrad v následné a dlouhodobé péči již hrají roli.

Nově se tedy doplňuje, že poskytovatel je povinen pacienta vybavit léčivými přípravky a zdravotnickými prostředky i při překladu do zdravotnického zařízení následné nebo dlouhodobé lůžkové péče

K § 47 odst. 3 písm. d)

S účinnosti od 1.1.2015 se všem poskytovatelům lůžkové péče a od 1.1.2018 všem poskytovatelů, jednodenní a ambulantní péče stanoví nová povinnost týkající se předávání údajů do Systému hlášení nežádoucích událostí.

Od roku 2008 byl v ČR vybudován v rámci projektu kvality MZ „Národní systém hlášení nežádoucích událostí“. Do tohoto systému se zapojilo přes 70 poskytovatelů lůžkové péče. Pro zajištění jednotného postupu sběru dat byla zpracována Metodika hlášení a analýzy nežádoucích událostí v lůžkových zařízeních. Metodika byla připravena po vzoru obdobných systémů v zahraničí (Velká Británie, Dánsko, Austrálie). Jedná se o systém hlášení nežádoucích událostí s využitím Mezinárodní klasifikace WHO, která umožňuje statistické vyhodnocování hlášení. Od ledna 2013 systém rutině spravuje ÚZIS.

Ustanovit a rozvíjet zavedení nerepresivního národního hlášení nežádoucích událostí definují zejména:

• doporučení Rady EU 2009/C/01 z 9. června 2009, o bezpečnosti pacientů včetně prevence a kontroly infekcí spojených se zdravotní péčí a Doporučení Rady EU 2002/77/EC z 15. listopadu 2011 - Shromažďovat informace o NU prostřednictvím dalšího vývoje systémů podávání zpráv a evidence poznatků, zajistit, aby podávání zpráv o nežádoucích událostech probíhalo  v nerepresivním duchu a vyhodnocovat vývoj v podávání zpráv, tj. množství zpráv podaných odbornými zdrav. pracovníky, ostatním zdrav. personálem a pacienty.

• Akční plán kvality a bezpečí zdravotních služeb na období 2010 – 2012, který se bude v návaznosti na Doporučení Rady EU 2002/77/EC z 15. listopadu 2011 viz výše, aktualizovat na Akční pán kvality a bezpečí zdravotních služeb na období 2013- 2014.

K § 47a

V návaznosti na řešení problematiky následné a dlouhodobé lůžkové péče se stanoví poskytovatelům nová povinnost spočívající v zajištění provedení hodnocení funkčního stavu pacienta přijatého do péče. Hodnocení funkčního stavu znamená komplexní provedení konkrétních vyšetření a testů a následné zhodnocení dosažených výsledků, na jejichž základě lze stanovit funkční schopnosti pacienta – tj. především míru jeho soběstačnosti/samostatnosti a míru postižení kognitivních schopností. Na základě těchto zjištěných funkčních handicapů je pak možné nastavit rozsah potřebné dopomoci fyzické, organizační, psychické a léčebné pro konkrétního pacienta.

Komplexní funkční vyšetření má část medicínskou (laboratorní vyšetření, zobrazovací vyšetření a další) a část „testovací“. Výsledky medicínských vyšetření zjišťují zdravotní stav, fázi onemocnění a zdravotní (somatické nebo psychické postižení) způsobené chorobou, např. chronická bronchitida přechází postupně do CHOPN a má určité fáze výkonnosti plic, které jsou mapovatelné odbornými vyšetřeními a určují „dechovou schopnost“ pacienta, tím i předurčují např.jeho fyzickou výkonnost a fyzickou zátěž, kterou může absolvovat. Určitá stádia CHOPN jsou spojena vždy s omezením soběstačnosti a i často s poruchou kognitivních schopností. Míru tohoto postižení, tj. co člověk nezvládne v péči o sebe sama a co nepromyslí nebo není schopen samostatně zorganizovat, mapují funkční testy. Všechny choroby u pacientů, kteří vyžadují následnou péči a dlouhodobou péči běží stejným způsobem, tedy současně somatické onemocnění a s ním i funkční nedostatečnost, proto tito nemocní tento typ péče potřebují.

Ve vazbě na souběžnou novelu zákona o sociálních službách se ukládá poskytovatelům dlouhodobé lůžkové péče další povinnost spočívající v informování obecního úřadu obce s rozšířenou působností o hospitalizaci pacienta na lůžku dlouhodobé péče a sděluje úřadu závěr funkčního vyšetření pacienta, které bude muset být provedeno bezprostředně po přijetí do péče. V současné době může sice pacient požádat o přiznání příspěvku na péči v průběhu hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, ale krajská pobočka Úřadu práce přeruší řízení o příspěvku na dobu, po kterou je pacient hospitalizován. Tato situace je v praxi nevyhovující.. Obecní úřad provede šetření, zda bude pacientovi potřebné po ukončení hospitalizace poskytnout návazné sociální služby a v případě potřeby informuje krajskou pobočku Úřadu práce, která zahájí opětovné řízení o přiznání příspěvku na péči.

K § 48 odst. 2 písm. e)

Upřesňuje se, že poskytovatel může ukončit péči o pacienta v případě, že pacient přestal poskytovat součinnost. Z původní znění se dalo dovodit, že součinnost přestal poskytovat poskytovatel zdravotních služeb.

K § 51 odst. 2 písm. e)

Podle § 93 odst.1 zákona č. 372/2011 Sb. má i osoba blízká právo podat stížnost na poskytování zdravotních služeb zemřelému pacientovi, nicméně toto právo naráží na omezení povinnou mlčenlivostí poskytovatele podle § 51 zákona č. 372/2011 Sb. Za porušení povinné mlčenlivosti se nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění. Osoba blízká zde (ani pro účely šetření stížnosti dle § 93 odst. 1 cit. zákona) vyjmenována není. V tomto smyslu vytváří zákon poněkud nesystematicky nerovné postavení mezi stěžovateli – pacienty a stěžovateli – osobami blízkými zemřelému pacientovi a proto se tato nerovnováha napravuje.

K § 51 odst. 5 písm. g)

Mezi osoby, které jsou povinny zachovat mlčenlivost patří též např. nezávislí odborníci a členové nezávislých odborných komisí, kteří se podílejí na šetření stížností. Proto se povinnost mlčenlivosti rozšiřuje na další osoby, které v souvislosti se svou činností vykonávanou na základě zákona o zdravotních službách zjistí informace o zdravotním stavu pacienta.

K § 55 odst. 1 písm. i)

Pokud vede poskytovatel zdravotnickou dokumentaci pouze v elektronické podobě ukládá zákona za povinnost, aby informační systém, ve kterém je zdravotnická dokumentace vedena, musí umožňovat vytvoření speciální kopie uložené zdravotnické dokumentace ve formátu čitelném a zpracovatelném i v jiném informačním systému.

V praxi vznikly nejasnosti, o jaký formát zdravotnické dokumentace se má jednat. Problémy mají zejména krajské úřady, které v případě zákonu poskytovatele přebírají zdravotnickou dokumentaci a jsou povinny zajišťovat výpisy nebo kopie zdravotnické dokumentace nebo ji předávat nově zvoleným poskytovatelům.

Z těchto důvodů je nově zakotveno, že musí být umožněn export zdravotnické dokumentace do formátu PDF. Stejný formát je použit ve vyhlášce č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, kdy v § 23 je uvedeno, že vstupním datovým formátem statických textových dokumentů a statických kombinovaných textových a obrazových dokumentů je datový formát Portable Document Format for the Long-term Archiving (PDF/A, ISO 19005).

K § 59 odst. 1

Zákonem by neměla být stanovena možnost zveřejnit tuto informaci buď na veřejně přístupném místě, nebo (tj. popřípadě) na internetových stránkách (jak je to nyní uvedeno). Určitě jsou pacienti, kteří nemají přístup na internet. Text se zpřesňuje tak, by zůstala povinnost podat informaci na veřejně přístupném místě a popřípadě také na internetu.

K § 59 odst. 2

Doplnění ustanovení reaguje na případy z praxe. V případě, kdy dochází k ukončení poskytování zdravotních služeb z rozhodnutí poskytovatele, je povinnost poskytovatele uveřejnit tuto informaci na veřejně přístupném místě po dobu 60 dnů. Po tuto dobu si mohou pacienti v rámci svobodné volby zvolit nového poskytovatele, kterému původní poskytovatel předá zdravotnickou dokumentaci. Pokud pacient toto právo nevyužije, ať již z nezájmu nebo z důvodu, že se o ukončení praxe nedozvěděl, předá poskytovatel zdravotnickou dokumentaci svému nástupci, pokud se takový zájemce objevil.

Je třeba ale následně umožnit pacientovi zvolit si jiného poskytovatele, kterému musí nástupce původního poskytovatele zdravotnickou dokumentaci v souladu se zákonem předat.

K § 59 odst. 3 a § 61 odst. 2

Vzhledem k tomu, že mezi zaměstnavatelem a poskytovatelem pracovnělékařských služeb se ve smyslu zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách uzavírá vždy písemná smlouva o jejich poskytování, navrhuje se, aby byla sice ponechána lhůta 60 dnů jako „záměr“ tyto služby ukončit, avšak tato lhůta musí být navázána na výpovědní lhůtu zakotvenou v písemné smlouvě. Stejný princip se pak navrhuje i pro zaměstnavatele, neboť i on musí mít právo od smlouvy s poskytovatelem odstoupit. Tím, že se ponechá lhůta 60 dnů při záměru od smlouvy odstoupit, ponechává se dostatek časového prostoru k tomu, aby obě smluvní strany mohly na vzniklou situaci reagovat ještě předtím, než začne běžet řádná výpovědní lhůta.

Zdůraznění toho, že jde o originál zdravotnické dokumentace je nezbytné s ohledem na to, že se v praxi vyskytly případy, kdy poskytovatel předával zdravotnickou dokumentaci zaměstnanců dalšímu poskytovateli v kopii a za tyto dokonce požadoval finanční kompenzaci od zaměstnavatele, přestože mu tento zákon předávaní zdravotnické dokumentace, ukládá jako povinnost.

K § 65 odst. 2 písm. g)

Zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nestanovuje pro inspektory Ústavu při výkonu kontroly specifické požadavky na vzdělání, a proto ne všichni inspektoři splňují požadavky pro osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, jak dosud zní ustanovení § 65 odst. 2 písm. g) zákona o zdravotních službách ohledně jejich oprávnění nahlížet do zdravotnické dokumentace. V rámci odborné způsobilosti jsou přitom inspektoři průběžně proškolováni, jak zacházet s dokumentací, která obsahuje citlivé osobní údaje a mimo jiné je jim uložena ustanovením § 49 zákona č.123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinnost mlčenlivosti. K uvedenému je třeba poznamenat, že inspektoři Ústavu po dobu účinnosti zákona č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, při své činnosti na základě dřívějšího ustanovení § 67b odst. 10 písm. p) zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nahlíželi do zdravotnické dokumentace pacientů a nebyla vůči jejich činnosti vznesena stížnost ani nedošlo k porušení povinnosti mlčenlivosti.

Současně v dalším právním předpisu je uvedena povinnost zaznamenat použití zdravotnických prostředků při poskytování zdravotních služeb. Jedná se o vyhlášku č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, v níž je v ustanovení § 1 odst. 2 písm. e) a v § 2 písm. f) uvedeno, jaké záznamy jsou součástí zdravotnické dokumentace. V rámci řádného výkonu kontrolní činnosti i šetření nežádoucích příhod je třeba zjistit identifikaci zdravotnického prostředku a jeho použití u konkrétního pacienta, a proto je nahlížení do zdravotnické dokumentace inspektory Ústavu nezbytné.

Na základě výše uvedeného se navrhuje provést novelizaci § 65 odst. 2 písm. g) zákona o zdravotních službách a nevyžadovat pro možnost nahlížení do zdravotnické dokumentace inspektorem Ústavu nutnost dosažení způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Touto novelizací přitom bude i nadále zajištěna ochrana zdravotnické dokumentace pacienta před jejím zneužitím.

K § 65 odst. 2 písm. k)

Orgány ochrany veřejného zdraví neprovádí v rámci své působnosti u poskytovatelů zdravotních služeb jen výkon státního zdravotního dozoru, ale též podle § 62a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, epidemiologické šetření k ověřování diagnózy infekcí a ověřování ohniska nákazy. Ustanovení § 88 odst. 3 písm. d) zákona č. 258/2000 Sb. stanoví, že zaměstnanci orgánů ochrany veřejného zdraví jsou oprávněni v rozsahu nezbytně nutném pro výkon zákonem stanovených oprávnění nahlížet do zdravotnické dokumentace.

Dosavadní znění zákona o zdravotních službách brání orgánům ochrany veřejného zdraví uvedené činnosti vykonávat a tím brání např. zapojení České republiky do celoevropských prevalenčních studií výskytu infekcí spojených s poskytováním zdravotní péče, kdy za současného právního stavu není možné dodržet požadavky celoevropského protokolu studie pokud jde i standardní vzorek poskytovatelů zdravotních služeb stanovený v protokolu. Studii mohou provádět pouze ti poskytovatelé, kteří mají vlastní zdravotnický personál pro kontrolu infekcí.

K § 65 nový odst. 4

V praxi vznikla nejistota ohledně nahlížení do zdravotnické dokumentace pacienta osobami, které pacient určil. Původní zákon o péči o zdraví lidu obsahoval ustanovení, podle nějž bylo zdravotnické zařízení  povinno zajistit, aby osoba, která může nahlížet do zdravotnické dokumentace, anebo si může pořizovat výpisy, opisy nebo kopie, nezjistila osobní údaje třetích osob. A právě ochrana údajů těchto třetích osob není v zákoně o zdravotních službách upravena. Typicky se jedná např. o údaje o zdravotním stavu rodičů (rodinná anamnéza), které byly právě tímto ustanovením chráněny.

K § 66 odst. 1

Ustanovení dáno do souladu s § 65 odst. 2 ve kterém je zakotveno právo uvedených osob na pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické dokumentace.

K § 66 odst. 3

Zákon stanoví právo striktně vyjmenovaným osobám pořídit si kopii zdravotnické dokumentace. V případě, že si kopii nepořídí tato osoba sama, pořídí její kopii poskytovatel.

Za poskytnutí kopie může poskytovatel požadovat úhradu po pacientovi, zákonném zástupci pacienta, osobě určené pacientem, osobě blízké. Zákon ale nestanoví možnost požadovat úhradu po dalších osobách uvedených v § 65 odst.2.

Není věcný důvod např. pro to, aby poskytovatel nesl náklady na pořízení kopií zdravotnické dokumentace pro soudního znalce. Navíc v řadě případů není ani účastníkem takového řízení. Zdravotnická dokumentace je často velmi rozsáhlá a mzdové i materiální náklady při pořizování kopií či výpisu jsou nemalé. Nelze na poskytovateli spravedlivě požadovat, aby tyto náklady šly bez náhrady k jeho tíži.

Kromě soudních znalců se mezi subjekty, po kterých může poskytovatel požadovat úhradu doplňují i členové Výboru CPT, osoby provádějící hodnocení kvality.

K § 66 odst. 7

Stanoví se povinnost poskytovateli zajistit vytvoření kopie zdravotnické dokumentace pro potřeby šetření stížnosti příslušným správním orgánem.

K § 72 odst. 1 písm. g)

Nově bude součástí Národního zdravotnického informačního systému též Systém hlášení nežádoucích událostí, do kterého budou poskytovatelé povinni předávat některé údaje. Současně byly doplněny povinnosti správce při zajištění ochrany osobních dat.

Odůvodnění vzniku Systému hlášení nežádoucích událostí je uvedeno u § 47 odst. 3.

Postupně budou do tohoto systému předávat požadované údaje všichni poskytovatelé zdravotních služeb. V rámci přechodných ustanovení jsou stanoveny odlišné lhůty pro hlášení pro poskytovatele lůžkové péče a pro poskytovatele jednodenní a ambulantní péče.

K § 74

Dochází k zpřesnění údajů zaznamenávaných do Národního registru poskytovatelů.

Součástí Národního registru poskytovatelů jsou identifikační údaje poskytovatele v rozsahu uvedeném v rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Zákon stanoví, které údaje zaznamenané v Národním registru poskytovatelů jsou veřejně přístupné. Z důvodu ochrany osobních údajů není veřejně přístupná adresa místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby a odborného zástupce a jejich datum narození. Vzhledem k tomu, že v rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotních služeb jsou též adresa místa trvalého nebo hlášeného pobytu a datum narození vedoucího organizační složky státu nebo územního samosprávního celku, nově se doplňuje, že i údaje o těchto osobách nejsou veřejně přístupné.

K § 78

Upravuje se rozsah zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu, a to ve vztahu k žádosti o vydání oprávnění k přístupu k osobním údajům a dalším údajům vedeným ve zdravotnických registrech. Vyhláška bude nově obsahovat též výčet anonymizovaných údajů, postup, způsob, formu, periodicitu a lhůty jejich předávání do Systému hlášení nežádoucích událostí.

K § 78a

Xxxxx definuje co se rozumí porodem, potratem a mrtvě narozeným dítětem. Uvedené definice obsahovala zrušená vyhláška č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky.

V § 3a se jednoznačně rozlišuje pojem porod a potrat. Toto rozlišení je možné pouze s vymezením definic živě a mrtvě narozeného dítěte. Podle předchozích zrušených definic uvedených ve vyhlášce č. 11/1988 Sb. se považovalo za potrat i narození dítěte, které vykazovalo známky života, mělo méně než 500 g a nepřežilo 24 hodin. To se nyní má posuzovat jako živě narozené dítě, proto je nutné jednoznačně legislativní ukotvení definice porodu.

Definice vymezují jednoznačný výklad pojmů pro poskytovatele zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení došlo k porodu, potratu nebo narození mrtvého dítěte a má sloužit zejména pro poskytovatele zdravotních služeb v oboru gynekologie a porodnictví, kteří zapisují údaje do zdravotnické dokumentace, pro poskytovatele sociálních služeb, pro vykazování údajů do NZIS, jako podklad pro matriky, pro účely statistických hlášení (Hlášení o narození) požadovaných Českým statistickým úřadem, pro oblast pohřebnictví pro vymezení mrtvě narozeného dítěte a potratu.

Zároveň jsou definice podkladem i pro další administrativní úkony např. zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, se odvolává na definici mrtvě narozeného dítěte, na zápis do matriční knihy je vázána výplata sociálních dávek (porodné), neboť s pojmem živě narozené dítě operuje i zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, kde je v § 44 vymezena podmínka nároku na porodné.

K § 82 odst. 1

Odstraňuje se terminologická chyba, s tím, že správně má být použit pojem plodové vejce bez plodu.

K § 84 odst. 2 písm. b)

Mezi subjekty, které mohou provádět prohlídky těl zemřelých mimo zdravotnické zařízení již nebude nadále spadat lékař (fyzická osoba). Problém v praxi nastal v případě uzavírání smluv na ohledání těla zemřelého, kdy zdravotní pojišťovny uzavírají smlouvy pouze s poskytovateli zdravotních služeb.

K § 86 odst. 2

Upřesňují se podmínky, komu lze rodná čísla zemřelých pacientů předávat. Pozůstalí potřebují rodné číslo nejen pro sjednání pohřbu, ale též pro zajištění dalších úkonů spojených s vyřízením pozůstalosti. Matriky zapisují rodné číslo na základě Listu o prohlídce zemřelého do knihy úmrtí (viz. § 21 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení).

K § 88 odst. 3 písm. a)

Navrhované doplnění upřesňuje fakt, že v případě náhlého úmrtí mimo zdravotnické zařízení prohlížející lékař buď nestanoví příčinu smrti vůbec (jedná se o povinnou pitvu), nebo ji sice stanoví, ale nikoliv jednoznačně (s určitou pravděpodobností vyplývající z míry mu v tu chvíli dostupných anamnestických informací, výsledku prohlídky těla zemřelého apod.).

K § 88 odst. 6

Upřesňuje se, že anatomické pitvy provádí a přepravu těla zemřelého k pitvě hradí lékařská fakulta univerzitní vysoké školy.

K § 89

Účelem této normy je v současné době umožnit pozůstalým odmítnout v určitých případech pitvu, která by jinak byla povinná. V praxi se jedná nejčastěji o případy dle § 88 odst. 2 písm. c), tj. o úmrtí dětí z chorobných příčin (vesměs onkologická onemocnění). U těchto letálně končících chronických onemocněních dětí je požadavek rodičů na neprovedení pitvy legitimní a provedení pitvy by bylo neúčelné (z podstaty věci již byla dříve provedena rozsáhlá klinická vyšetření a pitva by již nepřinesla žádné nové informace). Naopak u náhlých či traumatických úmrtí dětí mimo zdravotnické zařízení je z celospolečenského hlediska provedení pitvy nezbytné z důvodu vysokého rizika výskytu možného týrání, epidemiologicky závažných infekčních chorob (např. meningitidy) apod. Přesné stanovení podmínek, kdy je či není možné upustit od pitvy na žádost pozůstalých, je tedy ze společenského hlediska velmi významné (i s ohledem na fakt, že někdy se může příbuzný sám přímo podílet na smrti jemu osoby blízké). Impulzem (a nutnou podmínkou) k odbornému posuzování, zda konkrétní případ splňuje zákonné podmínky pro upuštění od pitvy, je za současné úpravy vyjádření nesouhlasu s pitvou - v praxi téměř výhradně ze strany pozůstalých. V okamžiku nabytí účinnosti § 115 občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) však bude nesouhlas člověka s pitvou vyplývat přímo ze zákona. Z povahy věci však vyplývá, že ke zkoumání, zda budou splněny podmínky pro upuštění od pitvy (zřejmá příčina úmrtí), bude stále docházet zejména z podnětu pozůstalých, nově však již neformálnímu. Navrhovaná změna tedy i po nabytí účinnosti NOZ zachovává stávající právní stav, tj. možnost upuštění od pitvy na žádost pozůstalých za podmínky, že příčina úmrtí je zřejmá a nejedná se současně o případ tzv. absolutně povinné pitvy (jako jsou např. úmrtí vězňů, podezření na lékařské pochybení a ostatní).

K § 89 odst. 4

V okamžiku nabytí účinnosti § 115 NOZ, bude nesouhlas člověka s pitvou vyplývat přímo ze zákona. Dosavadní znění se tedy stane neaplikovatelným.

K § 89 nový odst. 4 písm. b)

Současné znění umožňuje s přihlédnutím na konkrétní provozní situaci patologicko-anatomického či soudně-lékařského pracoviště korigovat indikace k pitvám ze strany klinických prohlížejících lékařů, a to v případě nepovinných pitev, které prohlížející lékař nařídit mohl, ale současně nemusel. Po nabytí účinnosti NOZ by ve stávajícím znění toto ustanovení ztrácelo smysl, neboť nařízení „nepovinné“ pitvy by s ohledem na presumovaný nesouhlas s pitvou bylo protiprávní. Proto navrhujeme znění upravit pro použití v relativně vysokém počtu náhlých úmrtí mimo zdravotnické zařízení, kdy prohlížející lékař nemusí mít v danou chvíli dostatek informací a není schopen příčinu úmrtí stanovit „jednoznačně“, ale pouze s určitou pravděpodobností (jak upřesňuje navrhovaná novelizace § 88 odst. 3 písm. a).

K § 90

Rozmezí teplot 0°C až 2°C pro uložení těla zemřelého neodpovídá podmínkám běžně stanoveným ve vyspělých zahraničních zemích pro zdravotnická zařízení provozující patologie a soudní lékařství (Pathology, Forensic Pathology). Pokud je tělo zchlazené na teplotu cca 0 °C, je nutné provést pitvu až odloženě, po zvýšení teploty těla alespoň na + 4 °C. Předkládaný teplotní režim (+ 2°C až + 4 °C), dle dostupných informací, neodporuje platným hygienickým předpisům v ČR ani doporučením WHO. Dosažení nižší teploty rovněž zbytečně ekonomicky zatěžuje provoz chladících zařízení pro zemřelé a prodražuje uložení těl zemřelých.

K § 92

Navrhuje se lépe a jednoznačněji naformulovat zmocnění, na základě kterého je vydáván prováděcí právní předpis.

K § 93 odst. 1 písm. e)

Navrhuje se doplnit možnost podat stížnost též zaměstnavatelem, a to pro případy, že zaměstnavatel má pochybnost například zda skutečně byly provedeny všechny lékařské prohlídky, které je nezbytné provést podle prováděcí právního předpisu nebo má pochybnost, že požadovaná úhrada lékařských prohlídek neodpovídá rozsahu provedených vyšetření. Pro zaměstnance pak musí být dána možnost podat stížnost v případě, že mu nebyly indikovány lékařské prohlídky v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem.

K § 94 odst. 1

Termíny stanovené správnímu orgánem pro vyřízení stížnosti na postup poskytovatele při poskytování zdravotních služeb u případů, u kterých bude třeba ustavit nezávislého odborníka či nezávislou odbornou komisi jsou podle mnohaletých zkušeností krajských úřadů nesplnitelné. Zákonem se dává správnímu orgánu povinnost prošetřit stížnost v určité lhůtě v případech, které jsou plně závislé na činnosti odborníků, kterými správní orgán nedisponuje a navíc tito odborníci pracují v režimu dobrovolnosti, nikoliv povinnosti. Správní orgán se musím vždy přizpůsobit časovým možnostem těchto odborníků (jde o odborníky vysoce kvalifikované a tedy značně pracovně vytížené), spolupráce je jejich dobré vůli. Pro srovnání uvádíme, že vypracování znaleckých posudků soudními znalci se podle našich zjištění pohybují v termínech od 6 měsíců do 24 měsíců.

K § 94 odst. 2

S ohledem na probíhající praxi se doplňuje, že pokud pacient zemřel, může souhlas s nahlížením do zdravotnické dokumentace pacienta vyslovit osoba blízká zemřelému pacientovi.

K § 94a

Zákon postrádá jakýkoliv popis činnosti nezávislého odborníka. Uvést popis činnosti nezávislého odborníka považujeme za nutné, neboť takto se předejde dohadům, jaký výstup a v jakém rozsahu má pro potřeby správního orgánu vypracovat. Na rozsah jím vykonané práce navazuje a samozřejmě i případná odměna.

K § 95 odst. 1 písm. a)

Doplňuje se povinnost předsedy nezávislé odborné komise vyžádat si ke stížnosti písemné vyjádření.

Zákon opomněl uvést činnost odborného zpravodaje, který bude, stejně jako tomu bylo dosud, pro činnost komise nezbytný. Pojem odborného zpravodaje považujeme za nutné v zákoně uvést mimo jiné i z důvodu potřeby vyšší odměny za jeho práci.

K § 95 odst. 1 písm. c)

Podle navrhované úpravy bude přizván patolog nebo soudní lékař pouze v případě, kdy byla provedena pitva.

K § 95 odst. 4

V případě, že se některý z členů odborné komise nebude moci jednání zúčastnit, stanoví se mu povinnost předložit předsedovi komise písemné vyjádření ke stížnosti se závěrem, zda byl při výkonu zdravotních služeb dodržen náležitý odborný postup a zda je nebo není dána příčinná souvislost mezi nedodržením náležitého odborného postupu a újmou na zdraví nebo poškozením zdraví s následkem smrti.

K § 95 odst. 5 a 6

Stanoví se povinnost odborného zpravodaje vypracovat pro potřeby prošetření stížnosti odborné stanovisko, které obsahuje souhrn podstatných údajů ze zdravotnické dokumentace a popis poskytnuté zdravotní péče.

Odborné stanovisko využívají další členové odborné komise.

K § 97

Sdělování jmen nezávislého odborníka nebo členů odborné komise stěžovateli je pro mnohé odborníky vykonávající svou činnost na základě dobrovolnosti, nikoliv povinnosti, naprosto nepřijatelné.

Tato podmínka nikoliv pouze zkomplikovala, ale téměř znemožňuje šetření většiny stížností.

K uvedené změně zasílám podporující vyjádření krajských úřadů:

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále zákon) ukládá krajským úřadům povinnosti v rámci šetření stížností při nutnosti ustavení nezávislého odborníka či nezávislé odborné komise.

Jedná se zejména 3 zásadní problematické body:

1. zákon ukládá povinnost zveřejnit jméno odborníka či odborníků (odborník tedy nemusí souhlasit se zveřejněním svého jména),

2. zákon ukládá termíny, které úřad není schopen naplnit, neboť je nucen se přizpůsobit ochotě a možnostem odborníků,

3. zákon neupravuje možnost odborníky adekvátně odměnit za jejich práci, resp. spíše toto vylučuje.

Odborníci ale fungují na principu dobrovolnosti, zákon jim žádnou povinnost nestanovil, není tak možné jejich spolupráci na šetření stížnosti ani jejich účast v odborné nezávislé komisi za stanovených podmínek nijak vynutit.

Podmínka sdělování jmen odborníků přímo znemožňuje šetření většiny stížností, neboť již v minulosti se krajské úřady setkali s pokusy jak ze strany stěžovatelů, tak ze strany dotčených poskytovatelů zdravotních služeb, zjistit jména odborníků se slovy „já si to s ním vyřídím“, „dám ho k soudu“. Za takové situace je pochopitelné, že odborníci, účastnící se dosud činnosti v odborných komisích, nemají zájem v další spolupráci pokračovat. Lze navíc konstatovat, že sdělováním jmen nezávislých odborníků a členů nezávislé odborné komise bude ohrožena jejich nezávislost jako poradního orgánu krajského úřadu, neboť tak mohou být vystavováni tlaku z obou stran sporu, tedy jak stěžovatelů, tak poskytovatelů zdravotních služeb. Odborníci nemají čas ani zájem se zpovídat u soudů, navíc pro účely soudní by měli být primárně určeni soudní znalci, nikoliv nezávislí odborníci spolupracující s krajskými úřady, stanovisko odborníků je podkladem pro rozhodovací činnost krajského úřadu jako správního orgánu v otázce dohledu nad činností poskytovatelů zdravotních služeb a nemůže tedy sloužit k jiným účelům, ať již trestním či občanskoprávním, ke kterým právě vždy slouží znalecký posudek.

Od účinnosti zákona č. 372/2011 Sb. se Krajskému úřadu Ústeckého kraje za podmínek zákona nepodařilo ustavit ani jednu odbornou komisi, stížnosti se hromadí. Pro každý jednotlivý případ zveřejňují na úřední desce a internetu poptávku odborníků za podmínek zákona, dosud se ani jeden nepřihlásil, tedy na poptávku nereagoval.

Z databáze krajského úřadu, ve které je cca 200 odborníků v současné době 3 přislíbili, že by eventuálně souhlasili se zveřejněním jména (s adekvátní odměnou), ale pouze v případě, že nenajdou pochybení. Pokud by ho našli, věc by vrátili, neboť nemají zájem a čas chodit k soudům, kde by obhajovali svůj odborný názor. K tomuto účelu jsou určeni soudní znalci, kterými oni nejsou.

Konkrétní případ z Krajského úřadu ústeckého kraje:

Na základě podané stížnosti vznikla potřeba odborníka znalého provozu v psychiatrické léčebně. Byli obesláni všichni ředitelé PL v ČR, byli obesláni všichni soudní znalci pracující v PL.

Výsledek: pokud vůbec přišla odpověď, byla typu ...z důvodu pracovní vytíženosti bohužel není možné ... Ze soudních znalců částečně souhlasně odpověděl jeden, který si dal za podmínku vyšetřit osobně stěžovatele s tím, že stěžovatel za ním musí přijet. Samozřejmě s požadavkem na adekvátní odměnu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je v hmotné nouzi a není jak mu zaplatit cestu na druhou stranu republiky, nebylo možné věc realizovat. Požádali tedy o součinnost PL, která je p.o. kraje. Ředitel PL nařídil lékařce vypracovat potřebu odborné stanovisko. Lékařka po prostudování zdravotnické dokumentace stěžovatele nesouhlasí se zveřejněním svého jména z obavy o svoji bezpečnost a život.

Závěr z pohledu krajských úřadů:

Podmínky pro šetření stížností dané zákonem 372/2011 Sb. jsou v praxi pro krajské úřady neproveditelné, celý systém šetření stížností v oblasti zdravotnictví se za podmínek zákona zhroutil. Není možné dávat zákonem povinnosti úřadu, který je plně závislý na dobré vůli odborníků - externistů. Navíc úřad ani nedostal prostor pro připomínkování výše uvedených podmínek, neboť problematika sdělování jmen odborníků by do zákona vložena až na základě poslanecké iniciativy při projednávání ze zdravotních výboru PSP ČR.

Odborníci jsou získáváni na základě dobrovolnosti, principu dobré vůle, tedy jim nelze klást podmínky a nařizovat termíny, požadovat zveřejnění jmen.

Na druhou stranu občané mají právo na prošetření stížností v oblasti zdravotnictví a je nutné konstatovat, že šetřením stížností došlo k odhalení a napravení mnohých nesprávných postupů, a tím i k ochraně pacientů, u konstatování příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem a újmou na zdraví či smrtí pak bylo podáno několik trestních oznámení. Je proto nutné v zájmu naplnění práv občanů se přizpůsobit požadavkům a možnostem odborníků, neboť bez jejich spolupráce nikdo nic neprošetří.

Praxe od 1.4.2012 potvrdila předpoklady, že podmínky dané zákonem nejenom ztíží, ale dokonce znemožní šetření stížností, u kterých je potřeba nezávislý odborník či nezávislá odborná komise.

V případě šetření stížností budou krajské úřady nezávisle na své vůli či na svých možnostech porušovat zákon zejména v těchto bodech:

1. Termíny – nelze dodržet, hrozí žaloby z nečinnosti,

2. (Ne) zveřejňování jmen nezávislých odborníků – těmi několika málo, kteří přikývli na spolupráci, bylo neoficiálně sděleno, že pokud v případu uvidí pochybení, celý spis nám vrátí, neboť nemají zájem chodit po soudech a být atakováni dotčenými poskytovateli; nezávislí odborníci nechtějí zveřejňovat svá jména (při zveřejnění se automaticky stávají závislí, neboť se obávají dalších možných důsledků pro jejich osobu a šetření tak může postrádat nutnou objektivitu); abychom mohli stížnosti šetřit, musíme jim slíbit nezveřejnění, pokud je přesto zveřejníme, už nám nikdy nevyhoví, navíc, pokud je někdo fyzicky napadne, není jasné, kdo ponese odpovědnost v případě nějaké újmy, neboť oni se zveřejněním jména již prvotně nesouhlasili,

3. (Ne) možnost odměňování – při dodržení zákona odborníky nelze odměnit, při zachování dosavadní praxe – uzavírání DPP – se jedná o porušení zákona s případnou trestněprávní odpovědností jednotlivých úředníků za nehospodárné vynakládání veřejných prostředků.

Přitom praxe do 31.3.2012 byla vyhovující, všechny stížnosti byly řádně a objektivně prošetřeny.

Pokud správní orgán nesplní povinnost mu danou zákonem, může čelit žalobě proti nečinnosti, kdy povinnost může být vynucována ukládáním pořádkových pokut, nebo žalobě na náhradu nemateriální újmy, neboť újma dle Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku vzniká již samotným porušením práva. Judikatuře Evropského soudu pro lidská práva již vyšel vstříc i Nejvyšší soud. Zákonem danými podmínkami občané ztratili šanci na nezávislé posouzení případů ve zdravotnictví ze strany krajského úřadu. Práva pacientů nebude možné naplnit.

K § 98 odst. 1 a 2

Navrhuje se jednoznačné vymezení skutečnosti, že jde o proces externího hodnocení kvality a bezpečí. V současné době je tento dobrovolný proces poskytovateli zdravotních služeb zaměňován za interní hodnocení kvality, které je naopak povinné.

Dochází ke zpřesnění definice tak, aby nedocházelo k záměně se zaváděním technických norem, které se týkající se pouze systému managementu kvality. Úprava tohoto odstavce je nyní plně v souladu s následujícím textem zákona i související vyhlášky.

K § 98 odst. 5 a 6

Stanoví se další požadavky na fyzické a právnické osoby, které mají zájem získat oprávnění k provádění hodnocení kvality a bezpečí a to z důvodu zajištění jejich vyšší kvality.

Shodně s úpravou týkající se udělování oprávnění k poskytování zdravotních služeb navrhujeme, aby i v případě odnětí oprávnění k provádění hodnocení kvality a bezpečí mohla fyzická nebo právnická osoba podat novou žádost  o udělení oprávnění k provádění hodnocení kvality a bezpečí  až za 3 roky ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o odnětí oprávnění.  

K § 99 odst. 1 písm. a) bod 4

Na základě zkušeností s dosavadním způsobem udělování oprávnění, prakticky ve 100% nebyl žadatel, kvůli nutným úpravám, schopen zahájit provádění hodnocení kvality dle tohoto bodu. Proškolení hodnotitelů je možno udělat na základě udělení rozhodnutí MZ a následného proškolení auditorů ve schváleném systému

K § 99 odst. 2

Doplňují se další požadavky, které má žadatel o oprávnění doložit. Postup při řešení neshod musí být řešen v pravidlech procesu hodnocení, vzhledem k různým textům vydávaných certifikátů a různým způsobům uvedení návaznosti na udělené rozhodnutí MZ, je žádoucí sjednotit a zkontrolovat, zda je text certifikátu v souladu s požadavky zákona.

K § 101 odst. 1

Nově se doplňuje lhůta, do které osoba, která získala oprávnění k provádění hodnocení kvality a bezpečí uveřejňuje na svých internetových stránkách hodnotící standardy a to s ohledem na kontrolní činnost Ministerstva zdravotnictví.

K § 101 odst. 2

Vzhledem k problémům k získávání kvalifikovaných auditorů a dokládání jejich vzdělání a praxe je třeba právě v této oblasti zajistit hlášení veškerých změn.

K § 102 odst. 3

Před zahájením řízení o odejmutí oprávnění k  provádění hodnocení kvality a bezpečí poskytne nově ministerstvo držiteli oprávnění přiměřenou lhůtu k zjednání nápravy. Lhůta musí být stanovena s ohledem na konkrétní podmínky a její konkrétní stanovení zákonem je problematické. Při stanovení lhůty bude ponechán prostor pro správní uvážení.

K § 104 odst. 3

V zájmu zajištění nestrannosti a objektivnosti hodnocení kvality a bezpečí se nově stanoví podmínka, která vylučuje z hodnocení osoby, které hodnocenému poskytovateli poskytují konzultační činnost.

K § 110

Kompetence krajů upraveny v návaznosti za zrušení povinnosti organizovat a zajišťovat pohotovostní služby.

K § 112 odst. 7 a 8

Doplňuje se oprávnění ministerstva stanovit v případě ustanovených center vysoce specializované péče indikátory kvality a výkonnosti poskytované zdravotní péče, které bude mít poskytovatel, kterému byl přidělen statut centra povinnost sledovat a uveřejňovat.

K § 113 odst. 1

Doplňuje se, že statut centra vysoce specializované péče zaniká též uplynutím doby, pokud byl statut centra udělen na dobu určitou.

K § 114 až 117

Správní delikty se upravují v návaznosti na úpravu povinností fyzických osob, právnických osob a poskytovatelů.

K § 119 odst. 2

Zákon uvádí, že „činnost nezávislých odborníků a členů nezávislých odborných komisí ustavených podle tohoto zákona je jiným úkonem v obecném zájmu, při němž těmto odborníkům náleží náhrada platu nebo mzdy; odborníkům, kteří nejsou v pracovním poměru nebo obdobném pracovním vztahu, avšak jsou výdělečně činní, přísluší náhrada ušlého výdělku za dobu, po kterou se účastnili na činnosti komise, v jimi prokázané výši, nejvýše však ve výši průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené a zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů pro účely zaměstnanosti“, což je cca 136,- Kč /hod.

Zákon vůbec nezmiňuje odborníky důchodce, odměnu pro přizvaného právníka, pokud není zaměstnancem úřadu. Náhrada ušlého výdělku v prokázané výši – cca 136,- Kč /hod připadá v úvahu u podnikatelských subjektů, a to pouze po dobu činnosti komise ustavené dle § 94 odst. 4 písm. b). Zákon též nezmiňuje náhradu ušlého výdělku u odborníka – podnikatelského subjektu.

U odborníků zaměstnanců, ustavených jak dle § 94 odst. 4 písm. a),  tak dle § 94 odst. 4 písm. b) se podle zákona vše děje v režimu jejich pracovního poměru a v rámci jejich platu či mzdy, tedy jim nenáleží žádná odměna (jedná se pouze o refundaci zaměstnavateli), tak fakticky vykonávají činnost zcela zdarma a za takových podmínek nelze očekávat zájem odborníků na značně časově náročné odborné činnosti komise.

Odměnu na základě uzavření dohody o provedení práce pro nezávislé odborníky či členy nezávislé odborné komise dosud zákon vůbec nepřipouští.

Z těchto důvodů dochází k úpravě ustanovení. Za činnost nezávislých odborníků, členů nezávislých odborných komisí a přizvaných osob bude příslušet pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu cesty a účasti na jednání, pokud tyto skutečnosti zasahují do pracovní doby, včetně náhrady prokázaných jízdních výdajů, a dále odměna za práce spojené s činností.  Náklady spojené s těmito činnostmi se hradí z rozpočtu příslušného správního orgánu.

K § 121 odst. 1

Při formulaci tohoto ustanovení došlo v poslední větě k legislativní chybě. Držitelé registrace podle dosavadních právních předpisů nemohou k žádosti o oprávnění podle nového zákona předložit náležitosti nutné k udělení registrace podle tohoto zákona. Podle tohoto zákona, tj zákona o zdravotních službách lze doložit pouze náležitosti k udělení oprávnění.

Slovo „doložit“ navrhujeme nahradit slovem předložit vzhledem k tomu, že některé kraje vyvozují ze slova „doložit“ povinnost držitelů registrace podle dosavadních právních předpisů doložit k žádosti o oprávnění doklady podle § 18 odst.2 zákona, zatím, co v § 121 odst.5 je výlovně řečeno, že žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb obsahuje náležitosti uvedené v § 18 odst. 1.

K § 127a až 127g

Doplňují se nová přechodná ustanovení.

K doprovodné novele:

K novele zákona č. 48/1997 Sb.:

K bodu 1 a 2: Jedná se o legislativně technickou úpravu vyplývající ze změny názvu poskytovatele příslušné zdravotní služby souvislosti s navrhovanou změnou ust. § 43 zákona č. 372/2011 Sb.

K bodu 4: Jedná se o úpravu navazující na doplnění § 47 zákona č. 372/2011 Sb.

K bodu 5: Stále častěji se setkáváme ze strany poskytovatelů s  vybíráním tzv. registračních poplatků při přijetí do péče, či tzv. každoročních udržovacích poplatků za ponechání pacienta v péči, a to od několika stokorun až po několik tisíc korun. Dle našich zjištění se v současné době jedná zejména o odbornosti: gynekologie, oftalmologie, stomatologie. Což bude nově zákonem zakázáno.

K bodu 6: Zákonem se stanoví maximální délky hospitalizace pacienta na lůžku následné a dlouhodobé péče. Tyto limity jsou stanoveny s ohledem na medicínské zkušenosti, podle kterých jsou zdravotní důvody hospitalizace za dobu 2 měsíců v péči následné a 3 měsíců v péči dlouhodobé uspokojivě vyřešeny. Zdravotní stav je stabilizovaný a další poskytování zdravotních služeb na zdravotnickém lůžku již nevede ke zdravotnímu zlepšení stavu nemocných. Tato medicínská zkušenost je léty prověřena praxí a prodlužující se pobyt pacientů ve zdravotnickém zařízení nad tyto limity jsou v drtivé většině ze sociálních důvodů. V případě, že nastanou u nemocného hospitalizovaného na lůžku následné péče komplikace, které by znemožnili poskytování zdravotnických služeb, pro které je pacient na tomto lůžku hospitalizován a tím prodloužily jeho pobyt (např. infekce horních cest dýchacích, která může zpomalit rehabilitaci o 14 i více dnů) bude ošetřující lékař kontaktovat revizního lékaře a žádat o prodloužení hospitalizačního pobytu. Revizní lékaři mají praktické i odborné zkušenosti ke kvalifikovanému rozhodnutí o pokračování další péče na konkrétním typu lůžka. 

K novele zákona č. 359/1999 Sb.:

Navrhovanou změnou je obsahem rodičovské zodpovědnosti mimo jiné péče o zdraví nezl. dítěte a zajištění přístupu ke komplexním zdravotním službám s důrazem na preventivní péči a preventivní prohlídky, které zajišťuje „praktický lékař“ a tudíž považujeme za nezbytnou registraci u poskytovatele zdravotních služeb v oboru praktické lékařství pro děti a dorost. Viz výše odůvodnění k § 28 odst. 2.

K novele zákona č. 634/2004 Sb.

Podle názoru MZ není správné, aby byl stanoven správní poplatek pouze za změnu/odnětí oprávnění, neboť by tím mimo jiné docházelo k určité nerovnosti mezi poskytovateli zdravotních služeb, což by mohlo působit diskriminačně. Měly by být stanoveny rovné podmínky jak při změně/odnětí oprávnění, tak při změně/zrušení registrace.  

K novele zákona č. 256/2001 Sb.

Podle zákona o pohřebnictví je umožněno v zákonem stanovených případech, aby poskytovatel zdravotních služeb projevil zájem o využití lidských pozůstatků pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům. Pro potřeby vědy, výzkumu a k výukovým účelům se v souladu se zákonem o zdravotních službách provádějí anatomické pitvy. Anatomické pitvy mohou provádět pouze univerzitní vysoké školy, které mají akreditovaný bakalářský nebo magisterský studijní program, jehož absolvováním se získává odborná způsobilost k výkonu zdravotnického povolání, na k tomu určených pracovištích.

Současné znění zákona o pohřebnictví toto vylučuje, neboť univerzitní vysoké školy (lékařské fakulty) nejsou poskytovateli zdravotních služeb.

K novele zákona č. 240/2000 Sb.

Jedná se o legislativně technickou úpravu vyplývající z nepřesné změny provedené tzv. změnovým zákonem č. 375/2011 Sb.

Podle stávajícího znění krizového zákona je hejtman oprávněn za krizových stavů koordinovat poskytování zdravotních služeb, v původním znění však koordinoval „poskytování zdravotnické pomoci“. Vzhledem k odpovědnosti kraje za zajištění poskytování zdravotních služeb by vak hejtman měl koordinovat „činnost poskytovatele zdravotnické záchranné služby a poskytovatelů jednodenní a lůžkové péče, jejichž zdravotnické zařízení se nachází na území kraje“. Xxxx uvedení poskytovatelé mají povinnost zpracovat traumatologický plán a podílí se tak na řešení mimořádných událostí a krizových situací. Pokud hejtman nezvládne koordinaci, požádá kraj o koordinaci Ministerstvo zdravotnictví v souladu s § 11 uvedeného zákona.

K novele zákona č. 108/2006 Sb.

k novelizačnímu bodu 1 a 4 – V současné době může sice pacient požádat o přiznání příspěvku na péči v průběhu hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, ale krajská pobočka Úřadu práce přeruší řízení o příspěvku na dobu, po kterou je pacient hospitalizován. Tato situace je v praxi nevyhovující. Z těchto důvodů se zákonem o zdravotních službách ukládá poskytovatelům dlouhodobé lůžkové péče nová povinnost spočívající v informování obecního úřadu obce s rozšířenou působností o hospitalizaci pacienta na lůžku dlouhodobé péče a sděluje úřadu závěr funkčního vyšetření pacienta, které bude muset být provedeno bezprostředně po přijetí do péče. Obecní úřad provede šetření, zda bude pacientovi potřebné po ukončení hospitalizace poskytnout návazné sociální služby a v případě potřeby informuje krajskou pobočku Úřadu práce, která zahájí opětovné řízení o přiznání příspěvku na péči.

k novelizačnímu bodu 2 - Zrušení druhé věty § 36 zákona vyplývá z potřeby upravit současné, v praxi často nevyhovující, zajištění a financování zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb. Důvodem předložení je snaha odstranit existující nerovné podmínky poskytovatelů v přístupu k finančním zdrojům podle toho, zda jsou zdravotnickým zařízením nebo poskytovatelem sociálních služeb. Požadavek úpravy reaguje i na trendy ve vývoji demografické struktury (stárnutí populace), které budou doprovázeny zvýšenou potřebou zdravotních i sociálních služeb. Současné nesystémové řešení zabezpečení a hrazení zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb bude činit bez náležité korekce stále větší překážky v poskytování dlouhodobé péče.

Úhrada zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb se provádí z veřejného zdravotního pojištění. Z prostředků příspěvku na péči být hrazena nemůže. Naléhavost úpravy spočívá v požadavku plného hrazení veškeré zdravotní péče, která je poskytnuta. Z praxe je známo, že je vykazována necelá 1/3 skutečně poskytnuté péče. Otázkou tedy je, z jakých zdrojů pobytová zařízení péči hradí a zda v současném systému nedochází k porušování rozpočtových pravidel dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

Problematika zajištění a hrazení zdravotní péče má konsekvence i do oblasti práv uživatelů sociálních služeb. Důsledkem této nevyhovující úpravy je, že někteří poskytovatelé (například domovy pro seniory) neposkytují ani v odděleních tzv. zvýšené péče pro uživatele levné zdravotní služby ošetřovatelského typu (hydratace infuzemi, péče o stomie). Současný trend nahrazovat personál zajišťující tuto péči méně kvalifikovanými lidmi (sanitáři) vede k většímu pohybu uživatelů mezi domovy pro seniory a akutními lůžky v nemocnicích.

Současný nevyhovující systém ve svých důsledcích způsobuje, že ani do kapacitně malých pobytových zařízení, kde výše proplácených úhrad nepostačuje na mzdy zdravotních sester, není ze strany zdravotních pojišťoven umožněn vstup jiného (externího) poskytovatele (terénní, domácí péče). Na druhou stranu je patrný trend snižování kapacit v souvislosti s transformací. Dochází tak ke zbytečnému zatěžování rozpočtu poskytovatele.

k novelizačnímu bodu 3 - § 52 je koncipován jako opatření dočasného charakteru, tzv. sociální lůžko. Péče o uživatele je zajištěna do doby, než uzavře smlouvu s klasickým poskytovatelem sociálních služeb nebo než se vrátí domů. V praxi však uživatelé zůstávají na sociálních lůžkách i několik let, mají smlouvy na dobu neurčitou a ani zdravotnické zařízení, ani sociální pracovníci obce jim jinou službu nehledají. Zdravotnická zařízení tak využívají volných lůžkových kapacit.

Věcné odbory obou resortů nejsou zastánci tzv. sociálních lůžek. Je však žádoucí zrušení ustanovení avizovat s odloženou účinností, aby poskytovatelé měli dostatek času se na zrušení připravit a zajistit péči o klienty.

K novele zákona č. 301/2000 Sb.

Poskytovatelé zdravotních služeb mají za povinnost uvádět ve vyúčtování zdravotním pojišťovnám rodná čísla pojištěnců. Problém s uvedením této povinnosti nastávají v praxi v případě novorozenců, kterým byla poskytnuta zdravotní péče a u kterých dochází k přidělování rodných čísel často až po propuštění ze zdravotnického zařízení. Dříve fungující praxe, kdy byla rodná čísla novorozenců sdělována poskytovatelům na jejich žádost přímo matričními úřady, je ze strany matričních úřadů, resp. Ministerstva vnitra odmítána s odkazem na § 25 zákona č. 301/2000 Sb., kdy není poskytovatel zdravotní služeb poskytující zdravotní péči novorozenci uveden v taxativním výčtu oprávněných subjektů.

Pokud není rodné číslo novorozence sděleno poskytovateli zdravotních služeb dodatečně zákonným zástupcem, je jedinou možností pro poskytovatele pokusit se zákonné zástupce aktivně oslovovat, což však v praxi přineslo problémy.

Z těchto důvodů nejsou poskytovatelé zdravotních služeb schopni ve věci úhrady zdravotních služeb poskytnutých novorozencům účelně komunikovat se zdravotními pojišťovnami a termíny úhrad z veřejného zdravotního pojištění se neúměrně prodlužují.

Navrhovaná úpravy byla již založena zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kdy tato úpravy byla vložena do § 2f zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Toto ustanovení však nabude účinnosti až 1.1.2015.

Z těchto důvodů navrhuje doplnění zákona o matrikách s tím, že přepokládáme nabytí účinnosti dříve.

36