UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxxxxx Xxxxxxx
Lichevní smlouvy v občanském právu
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. PhDr. Xxxxx Xxxxxxxx, Ph.D. Katedra občanského práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 13. dubna 2017
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 13. dubna 2017
Xxxxxxxx Xxxxxxx Autor diplomové práce
Poděkování
Děkuji svému vedoucímu, doc. JUDr. PhDr. Xxxxxx Xxxxxxxxxxx, Ph.D., za jeho cenné rady, připomínky a podněty, kterých se mi dostalo při psaní této diplomové práce.
OBSAH
2. Vymezení lichvy ve smyslu § 1796 OZ 7
2.1 Znaky skutkové podstaty lichvy 9
2.1.1 Subjektivní znaky lichvy 9
2.1.2 Objektivní znaky lichvy 14
II. Důsledky sjednání lichevní smlouvy 26
1. Důsledky sjednání lichevní smlouvy obecně 28
1.1 Neplatnost lichevní smlouvy 28
1.1.1 Relativní anebo absolutní neplatnost lichevní smlouvy 29
1.1.2 Možnost zachování lichevní smlouvy v platnosti nebo její celková neplatnost 42
1.1.2.1 Možnost zachování lichevní smlouvy v platnosti podle § 577 OZ 42
1.1.2.2 Částečná nebo celková neplatnost lichevní smlouvy 54
1.1.3 Konkurence úpravy lichvy a neúměrného zkrácení 58
2. Specifika lichevní smlouvy uzavřené se spotřebitelem 74
3. Specifika lichevní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany
Resumé 110
Abstract 111
Název práce v anglickém jazyce 112
Klíčová slova 112
Key words 112
SEZNAM ZKRATEK
ABGB | Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (rakouský občanský zákoník) |
BGB | Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník) |
BGH | Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) |
ČNB | Česká národní banka |
DCFR | Draft Common Frame of Reference (Návrh společného referenčního rámce) |
DZ | Důvodová zpráva k OZ |
SpotřÚ | Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru |
NS ČR | Nejvyšší soud České republiky |
NS ČSR | Nejvyšší soud Československé republiky |
ObčZ 1964 | Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník |
ObchZ | Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník |
OR | Obligationenrecht (švýcarský spolkový zákon týkající se závazkového práva) |
OZ | Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník |
OZO | Zákon č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský (ABGB) |
o.s.ř. | Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád |
p.a. | per annum (ročně) |
PECL | Principles of European Contract Law (Principy evropského smluvního práva) |
RPSN | Roční průměrná sazba nákladů |
RŘ | Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů |
SDEU | Soudní dvůr Evropské unie |
TrZ | Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník |
UNIDROIT | Mezinárodní institut pro unifikaci soukromého práva |
ÚS ČR | Ústavní soud České republiky |
Ústava | Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky |
ÚVOD
Zásadní zákaz lichvy, coby jeden z tradičních ochranných mechanismů závazkového práva, není překvapivě tématem, o které by právní doktrína jevila přílišný zájem. Vyjma literatury komentářového typu se problematice sjednávání neekvivalentních smluv dlouhodobě věnuje jen několik málo autorů.1 Znovuzakotvení výslovné úpravy lichvy do tuzemského soukromého práva, z něhož se s účinností středního občanského zákoníku na více než půl století vytratila, přitom s ohledem na textaci ustanovení § 1796 a § 1797 OZ a jejich (z hlediska historického i komparativního neobvyklé) systematické zařazení mimo úpravu neplatnosti coby následku právního jednání učiněného v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem přináší řadu výkladových obtíží, na jejichž řešení se hodlám v této práci zaměřit.
S vědomím složitosti problému lichvy a z ní vyplývající mnohosti možností uchopení tématu si vzhledem k omezenému rozsahu práce nečiním nárok na vyčerpávající pojednání o institutu lichvy. Přestože uznávám význam a potřebu poznání institutu lichvy z hlediska jeho dějinného vývoje a z hlediska jeho širšího zasazení do systému práva, hodlám se v této práci soustředit spíše na praktické otázky spojené s porušením zákazu lichvy. Zatímco je totiž v jiných pracech věnován prostor
1 XXXXXXXX, X. K pochybnosti o povaze neplatnosti pro rozpor se zákonem a o následcích, které působí trestný čin v občanském právu. Právní rozhledy. 2016, č. 6, s. 214 – 218 (citace: XXXXXXXX, K pochybnosti ); XXXXXXXX, X. Xxxxxx jako sporný institut obecné závazkové části nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 13 – 14, s. 467 – 473 (citace: XXXXXXXX, Xx- xxxx); XXXXXXXX, X. Xxxxxxx slabší smluvní strany ve světle nového občanského zákoníku [online]. Brno, 2013, 138 s. [cit. 2016-04-14]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/ (cita- ce: XXXXXXXX, Xxxxxxx); XXXXXXXX, X. Xxxxxxxxx neúměrného zkrácení v systému občanského práva [online]. Brno, 2015,
127 s. [cit. 2016-04-15]. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/ (citace: XXXXXXXX, Neúměrné zkrácení); XXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx aspekty lichvy po rekodifikaci soukromého práva ve srovnání s německým pojetím trestného činu lichvy. Státní zastupitelství. 2015, roč. 13, č. 1, s. 27-32 (citace: XXXXXXXX, Trestněprávní aspekty lichvy);
XXXXX, X. Xxxxxxxxxxx resp. nepřiměřené znevýhodnění založené smlouvou a lichva. Právní rozhledy. 1999, č. 8, s. 404 – 407 (citace: XXXXX, Nepřípustné znevýhodnění); XXXXX, X. Xxxxxx s dobrými mravy a zákonným zákazem. Právní rádce. 2000, č. 6, s 250 (citace: XXXXX, Rozpor s dobrými mravy 2000); XXXXX, X. Xxxxxx s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vydání. Praha: Xxxx, 2004. 320 s. (Citace: XXXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004); XXXXX, X. Xxxxxxx svoboda nebo smluvní spravedl- nost?. Právní rozhledy. 1998, č. 1, s. 11 – 13 (citace: XXXXX, Smluvní svoboda); XXXXXX, X. Xxxx a střední podnikatelé jako slabší strana v hospodářském styku?. Obchodněprávní revue. 2014, č. 11-12, s. 316-321 (citace: XXXXXX, Malí a střední podnikatelé);
XXXXXX, X. Některé důsledky zákonného a soudcovského ohledu na „slabou“ a „slabší“ vyjednávací pozici obchodního partnera. Obchodněprávní revue. 2011, č. 1, s. 10-18 (citace: XXXXXX, Některé důsledky); XXXXXX, X. Xxxxxxx rovnosti a ochrana slabšího. Právní fórum. 2004, roč. 1, č. 4, s. 129- 132 (citace: XXXXXX, Princip rovnosti.); XXXXXX, X. Xxxxxxx svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. 516 s. (citace: XXXXXX, Smluvní svoboda); XXX- XXX, X. Xxxxxxxxxxxxxx ochrana slabšího obchodního partnera. Bulletin advokacie. 2015, č. 7-8, s. 24-36 (citace: XXXXXX, Sou- kromoprávní ochrana); XXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxxx a veřejnoprávní korekce subjektivní a objektivní vyjednávací síly ve smluv- ních obchodních vztazích (základní struktura problému). Obchodní právo. 2014, č. 7, s. 246 a násl. (citace: XXXXXX, Soukromo- právní a veřejnoprávní korekce).
zevrubnému popisu vývoje intitutu lichvy v čase2, objasnění jeho právně-filozofického pozadí na půdorysu střetávajících se právních zásad3 nebo komparaci právní úpravy lichvy se srovnatelnými zahraničními úpravami 4 , otázce následků sjednání lichevní smlouvy za účinnosti nového občanského zákoníku se v tuzemské doktríně nedostává tolik pozornosti, resp. je často pojednána pouze okrajově, bez podrobnějšího odůvodnění prosazovaných závěrů, případně s připuštěním různých výkladových variant, bez poskytnutí konkrétních vodítek pro uplatnění té které z nich.
Vzhledem k tomu, že je otázka následků porušení zákazu lichvy v právní teorii většinově opomíjena a mezi autory, kteří jí věnují pozornost, sporná, spočívá těžiště zájmu této práce právě ve snaze zjistit, jakým způsobem nový občanský zákoník reaguje na sjednání lichevní smlouvy a jak se následky sjednání lichevní smlouvy odráží v právním postavení stran, které lichevní smlouvu uzavřely, a to při zohlednění povahy těchto stran.
Cílem této práce je zodpovědět, zda porušení zákazu lichvy způsobuje relativní nebo absolutní neplatnost lichevní smlouvy, zda je možno uvažovat o zachování lichevní smlouvy v platnosti moderací nepřiměřené výše plnění nebo dovozením neplatnosti toliko části lichevní smlouvy, nebo zda je možno při respektování smyslu a účelu zákazu lichvy zajistit ochranu zneužitého i jinými prostředky, a to se zohledněním specifik spotřebitelských lichevních smluv a lichevních smluv uzavřených s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.
Ve snaze odhalit důsledky uzavření lichevní smlouvy se nevyhnu potřebě zmapování jednolivých přístupů k řešení předestřených otázek a konfrontaci s dosud publikovanými názory. Při objasňování významu zákazu lichvy a důsledků jeho porušení budu uplatňovat jednotlivé výkladové metody, zejména výklad gramatický, systematický, historický a zvláště pak teleologický. S ohledem na odlišné pojetí úpravy
2 XXXXXXXXX, X. Xxxxxx v občanském právu [online]. Brno, 2016, 61 s. [cit. 2017-01-04]. Diplomová práce. Masarykova univer- zita, Právnická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/ (citace: XXXXXXXXX, Lichva); XXXXXXX, X. Xxxxxx v občanském právu [online]. Brno, 2013, 118 s. [cit. 2016-04-15]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakul- ta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/00000/xxxxx_x/ (citace: NEKOVÁŘ, Lichva). PONÍŽIL, X. Xxxxxxx slabší smluvní strany v závazkových vztazích formou zákazu lichevní smlouvy [online]. Brno, 2007, 111 s. [cit. 2016-04-10]. Rigorózní práce. Masary- kova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/00000/xxxxx_x/ (citace: PONÍŽIL, Ochrana slabší smluvní strany).
3 XXXXXXXX, Xxxxxxx; PONÍŽIL, Ochrana slabší smluvní strany.
4 XXXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXXXXX, X. Xxxxxx: trestný čin a společenský jev. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014. (citace: KOU- DELKA, Lichva); XXXXX, Nepřípustné znevýhodnění.;XXXXX, Rozpor s dobrými mravy. SALAČ, Smluvní svoboda.
lichvy a úpravy neplatnosti právního jednání v tuzemském právním řádu a zahraničních právních řádech a toliko podpůrnou povahu komparativního výkladu budu komparativního argumentu používat střídmě – jen na místech, kde má zvláštní význam.
Přestože je samotná úprava lichvy poměrně stručná, zodpovědné postihnutí tématu se neobejde bez hlubší analýzy souvisejících pravidel (tj. pravidel, jejichž použití přichází v úvahu, nebo pravidel, jejichž aplikaci předpokládájí někteří autoři). Jakkoliv se může zdát, že se některé pasáže této práce vzdalují ústřednímu tématu lichvy, nebo že jsou rozsahově neproporcionální, nelze je (např. pojednání věnující se výkladovým otázkám vyplývajícím z právní úpravy neplatnosti právního jednání) vzhledem k úzkému propojení analyzovaných ustanovení považovat za samoúčelné.
Tato práce bude rozdělena na dvě části. První část, ve které bude institut lichvy vymezen prostřednictvím analýzy definičních znaků lichevní smlouvy, poslouží jako odrazový můstek pro řešení otázek spojených s porušením zákazu lichvy, kterými se bude podrobně zabývat část druhá – nejprve obecně a poté se zohledněním specifik důsledků lichevní smlouvy uzavřené se spotřebitelem a s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.
I. VYMEZENÍ LICHVY
1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA
V souvislosti s tzv. rekodifikací soukromého práva byla do českého právního řádu vtělena výslovná úprava civilního deliktu lichvy. Institut lichvy upravuje § 1796 a § 1797 OZ, přičemž definiční znaky lichvy vymezuje § 1796 OZ podobně jako § 218 TrZ. Podle § 1796 OZ je „smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru,“ neplatná. Spojením lichevní smlouvy s následkem neplatnosti dochází k zakotvení výslovného zákazu lichvy také v soukromém právu.
Ustanovení § 1796 OZ, které s porušením zákazu lichvy spojuje následek neplatnosti lichevní smlouvy, není výrazem formálního přístupu nového občanského zákoníku k pojetí principu autonomie vůle, ani projevem lhostejnosti zákonodárce k dodržování ekvitních zásad na poli občanského práva.
Zásada autonomie vůle není absolutní. Nelze ji totiž ztotožňovat se zásadou svobody jednotlivce, spočívající v relativní nezávislosti jedince na státu, ani o ní proto uvažovat v intencích přirozeného práva. 5 Na rozdíl od svobody jednotlivce existuje smluvní autonomie toliko v rozsahu zákonné delegace 6 , nikoliv nezávisle na objektivním právu. Smluvní volnost (jako jeden z projevů autonomie vůle 7 ) se tak uskutečňuje toliko v intencích právního řádu. Smluvní strany jsou tedy při sjednávání smlouvy omezeny kogentními normami a korektivy veřejného pořádku a dobrých mravů.
Právní úprava lichvy omezuje smluvní volnost požadavky na obsah smlouvy a požadavky na kvalitu procesu sjednávání smlouvy a její důvod pouze pro případ excesu. O lichevní smlouvu půjde až v případě, kdy k sjednání plnění, jehož hodnota
5 HURDÍK, X. Xxxxxx soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 36 (citace: HURDÍK, Zásady).
6 XXXXX, Smluvní svoboda.
7 Zásada autonomie vůle zahrnuje svobodu sdružovací a svobodu vlastnictví a dále (jako její možné podkategorie) též svobodu smluvní a testovací.
převyšuje protiplnění poskytované druhou stranou kvalifikovaným způsobem, jedna strana zneužije okolnosti, která činí druhou stranu zvláště zranitelnou.
K lichvě dochází tedy typicky v situaci nerovnosti smluvních stran, kdy smluvní strana v postavení silnější strany zneužije subjektivního momentu na straně smluvního partnera (spočívajícího v jeho nepříznivé ekonomické nebo sociální situaci nebo v nedostatku jeho intelektových schopností), který oslabuje jeho pozici při vyjednávání o podmínkách smlouvy a ovlivňuje kvalitu jeho rozhodnutí, zda lichevní smlouvu uzavřít či nikoliv, resp. který deformuje proces uváření jeho svobodné vůle.
Stanovením následku neplatnosti lichevní smlouvy na ochranu slabší strany nedochází přitom k popření autonomie vůle stran,8 resp. smluvní volnosti, neboť ta se může plně prosadit jenom v případě, že smluvní strany mohou vlastní vůli (alespoň v určité míře) ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích9 bez toho, aby jeden ze smluvních partnerů mohl jednostranně (takřka autoritativně) rozhodnout o právech a povinnostech druhého10. Nemůže-li smluvní strana svobodně zvolit osobu smluvního partnera a podílet se na formování obsahu smlouvy (z důvodu nerovnosti dosahující určitého stupně), nelze mluvit o zachování principu smluvní autonomie ani trvat na prosazení účinků zásady pacta sunt servanda. 11 V důsledku potlačení požadavku alespoň elementární materiální rovnosti smluvních stran by následně mohlo dojít k vymizení autonomie vůle vůbec. 12
S ohledem na výjimečnost okolností, za nichž byla lichevní smlouva uzavřena, a zavrženíhodnost jednání lichváře, nelze odepření právních účinků smlouvě lichevní povahy vnímat jako oslabení právní jistoty strany, která se dovolává pravidla „smlouva zavazuje“.
Ostatně lze podotknout, že lichevní smlouva je jen konkretizovaným případem nemravného právního jednání, které by bylo postižitelné i v případě nedostatku konkrétní zákonné úpravy. Byť se může uplatnění korektivu dobrých mravů rozcházet
8 XXXXXX, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3, s. 109 – 116.
9 Rozhodnutí NS ČR ze dne 3. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008.
10 Rozhodnutí ÚS ČR ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12.
11 Rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004, rozhodnutí NS ČR ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007.
12 BEJČEK, Princip rovnosti.
s požadavkem na předvídatelnost práva (resp. s požadavkem na jednoznačnost a jasnost právních norem), odstranění smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy není narušením právní jistoty stran smlouvy. Právní jistota je totiž součástí širšího systému ideje práva spojeného s očekáváním účelnosti a spravedlivosti práva. 13 Platnosti právního jednání učiněného v rozporu s dobrými mravy se proto nelze dovolávat z důvodu nedostatku výslovné úpravy zákazu určitého jednání v zákoně s odkazem na ochranu legitimního očekávání a právní jistoty. 14 Na právo totiž nelze nazírat jako na systém právních pravidel izolovaně od účelu právních norem a požadavku na jeho elementární spravedlnost. Poměřování právního jednání korektivem dobrých mravů je namístě právě tam, kde by formální a mechanické uplatňování právních pravidel vedlo k neudržitelným výsledkům;15 zákon, resp. právní jednání učiněné (zdánlivě) v souladu se zákonem, nemůže činit službu nemorálnosti16.
2. VYMEZENÍ LICHVY VE SMYSLU § 1796 OZ
Nový občanský zákoník zakotvil úpravu lichvy obsaženou v § 1796 a 1797 OZ neobvykle 17 , a to mimo úpravu neplatnosti právního jednání odporujícího dobrým mravům,18 v části zákona věnované úpravě obsahu závazků.19 Po stránce obsahu se však skutková podstata lichvy v § 1796 OZ příliš neliší od toho, jak byla upravena v § 879 odst. 2 bod 4 OZO nebo jak byla vymezena skutková podstata civilního deliktu lichvy soudní praxí v situaci nedostatku výslovné úpravy lichvy ve starém občanském zákoníku. Při vymezování jednotlivých definičních znaků se lze proto (se zohledněním dobových specifik a dílčích odlišností jednotlivých úprav) opřít také o závěry prvorepublikové doktríny a závěry dovozené v judikatuře Nejvyššího soudu ČR.
13 XXXXXXXXX, F. Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff. 2. vydání. Wien, NewYork: Springer-Verlag, 1991, s. 290 a násl., citováno podle MELZER, X. Xxxxxxxxxxx nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 34 (citace: MELZER, Metodologie).
14 Srov. § 1796 OZ ve spojení s § 1797 OZ.
15 HURDÍK, Xxxxxx, s. 122.
16 MEDICUS, D. Allgemeiner Teil des BGB. 10. Auflage. München: C. F. Xxxxxx, 2006, s. 295, citováno podle XXXXXXXX,
Xxxxxxx, s. 25.
17 Srov. úpravu německého práva, rakouského (potažmo tuzemského prvorepublikového) práva a švýcarského práva, kde je lichva upravena zvlášť (§ 138 odst. BGB, § 879 bod 4 ABGB, čl. 21 OR) coby exemplární příklad právního jednání učiněného v rozporu se zákonem či dobrými mravy zakázaného v předcházejícím ustanovení (§ 138 odst. 1 BGB, § 879 odst. 1 ABGB, § 20 OR).
18 § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ.
19 Část čtvrtá Hlava I. Díl 3 OZ.
Osobní působnost úpravy lichvy není § 1796 OZ omezena, avšak § 1797 OZ stanoví, že ochrana proti lichevnímu jednání ve smyslu § 1796 OZ nenáleží podnikateli, který uzavřel lichevní smlouvu při svém podnikání.20
Z textu § 1796 OZ se podává, že lichevní může být smlouva, jíž se strany zavážou, že si navzájem poskytnou plnění. Z toho vyplývá, že do věcné působnosti
§ 1796 OZ nespadají jednostranná právní jednání nebo bezúplatná dvoustranná či vícestranná právní jednání. Z podstaty věci se § 1796 OZ nemůže dovolat osoba, která uzavřela např. darovací smlouvu.21,22 Ustanovení § 1796 OZ se vztahuje především na úplatné smlouvy bez ohledu na to, o jaký smluvní typ jde, inominatátní smlouvy nevyjímaje. Přestože se o lichvě hovoří nejčastěji v souvislosti se smlouvou o úvěru nebo o zápůjčce, § 1796 OZ nepostihuje jen případy úvěrové lichvy, ale rovněž např. lichvu nájemní (smlouva o nájmu) nebo lichvu věcnou (nejčastěji kupní smlouva). Znaky lichevní smlouvy mohou vykazovat také např. smlouvy o dílo, pracovní smlouvy, pojistné smlouvy, smlouvy o ubytování či smlouvy o přepravě. Ačkoliv (zpravidla) nejde o smlouvy úplatné, není z věcné působnosti § 1796 OZ vyloučena ani dohoda o narovnání23 nebo dohoda o novaci.24
Smlouva uzavřená za okolností naplňujících subjektivní znaky lichvy může být kvalifikována jako lichevní z důvodu, že se jí jedna strana zavázala k plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění druhé strany. Lichevním ve smyslu § 1796 OZ může být proto pouze ujednání o předmětu závazku (charakteristickém plnění smlouvy a úplatě). Zákaz lichvy se proto zásadně vztahuje na ujednání nepřiměřené výše úplaty za poskytnuté protiplnění, ať už jde o nepřiměřenou výši kupní ceny, nájemného nebo úroku (popřípadě ujednání o úroku ve spojení s ujednáními o různých poplatcích a náhradách nákladů spojených s poskytnutím úvěru, kdy až jejich souhrn představuje úplatu za poskytnutí úvěru). Porušení zákazu lichvy ve smyslu § 1796 OZ naopak
20 K problematice lichevní smlouvy uzavřené mezi podnikateli v rámci podnikatelského styku viz kapitola Specifika lichevní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.
21 Samozřejmě jen v případě, že darovací smlouva je skutečně darovací smlouvou, nikoliv toliko jednáním zastírajícím jiné (úplatné) právní jednání. Předmětem přezkumu z hlediska souladu s § 1796 OZ by pak bylo právě toto jiné - disimulované právní jednání.
22 Viz rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. Opačně XXXXXXX, T., PODRAZIL, P., XXXX, X. Xx- klady závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016, s. 212 (citace: XXXXXXX/PODRAZIL/XXXX, Základy).
23 § 1903 odst. 2 OZ a contrario.
24 Xxxxxx in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Xxxx, 2014, s. 338 (citace: HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V.).
nezakládá pouze vedlejší ujednání, byť je takové nepřiměřené, neboť je nelze (materiálně) považovat za ujednání o úplatě za poskytnuté plnění.25
2.1 Znaky skutkové podstaty lichvy
Jak je patrné z formulace § 1796 OZ, skutková podstata lichvy se skládá ze třech znaků, a to znaků jednak objektivní a jednak subjektivní povahy.
Objektivní znak spočívá v požadavku hrubého nepoměru vzájemných plnění, ke kterým se strany zavázaly ve smlouvě. Samotná skutečnost sjednání hrubě neekvivalentní smlouvy však nepostačuje k závěru o její lichevní povaze.26 Podmínkou kvalifikace smoluvy jako lichevní je také naplnění některého subjektivního znaku na straně zneužitého a subjektivního znaku na straně zvýhodněného lichváře současně.27
2.1.1 Subjektivní znaky lichvy
S ohledem na podobnost skutkové podstaty trestného činu lichvy 28 je podle ustálené soudní praxe 29 možné pro účely posouzení naplnění subjektivních znaků civilního deliktu lichvy vycházet z výkladu uvedených znaků podaného trestněprávní judikaturou.
Subjektivní znaky na straně zneužitého vystihují jeho oslabené postavení spočívající v objektivním (tíseň) nebo subjektivním (rozrušení) stavu nebo spočívající v jeho osobě, resp. vlastnosti (nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti). 30 Jde o znaky, jejichž působením dochází k narušení svobody rozhodování poškozeného, ať už v důsledku naléhavé nesnáze, nebo v důsledku
25 Více viz kapitola Není lichva jako lichva.
26 Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 28. srpna 2014, sp.zn. 30 Cdo 2884/2014, rozhodnutí NS ČR ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 rozhodnutí NS ČR ze dne 11. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 5040/2007, rozhodnutí NS ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 2950/2005, rozhodnutí NS ČR ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, rozhodnutí NS ČSR ze dne 15. května 1930, sp. zn. Rv I 770/30 (Vážný 9916).
27 Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. března 2011, sp. zn. 1180/2010, kterým Nejvyšší soud ČR posvětil smlouvu o převodu bytu, protože nebylo prokázáno, že kupující zneužil konkrétního oslavujícího momentu na straně prodávajícího (zůstavitele), na- vzdory tomu, že protihodnota poskytnutá kupujícím za byt o hodnotě 1 250 000 Kč nedosahovala ani 10 % tržní ceny bytu; protihodnota spočívala toliko v zaplacení kupní ceny ujednané ve výši 85 011 Kč (odpovídají zvýhodněné ceně, za kterou zůstavitel nabyl byt coby dlouhodobý nájemce od obce) a ve vyrovnání dluhů zůstavitelky na nájmu a službách ve výši 12 819 Kč a 12 500 Kč.
28 § 218 TrZ.
29 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, rozhodnutí NS ČR 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013.
30 XXXXXXXX, Lichva; XXXXX, L. Obecná část občanského práva. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 252 (citace: XXXXX,
Obecná část).
nedostatku schopnosti úsudku. K naplnění skutkové podstaty lichvy postačuje, je-li naplněn byť i jen jeden z těchto znaků.
Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace zneužitého vyvolaná jeho naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není momentálně v jeho možnostech. V důsledku nedostatku alternativy je zneužitý odkázán na plnění nabízené lichvářem, s nímž uzavře smlouvu, kterou by – nebýt tísně – neuzavřel.31 Zneužitý ve stavu tísně totiž vnímá uzvaření lichevní smlouvy jako menší zlo. Jedná s určitou vnitřní výhradou, jíž zákon (výjimečně) přiznává právní relevanci.32
Tíseň obvykle spočívá v nepřiznivé hospodářské či sociální situaci trvalé či přechodné povahy. Někdy může být důsledkem špatného psychického stavu zneužitého způsobeného např. obavami o osobu blízkou,33 jenž na zneužitého doléhá s takovou závažností, že uzavření lichevní smlouvy vnímá jako menší zlo. (Ze zjištěného stavu tísně osoby blízké však nelze automaticky dovozovat, že se v tísni ocitl též zneužitý.34)
Soudní praxe jako tíseň posuzuje také určitou hospodářskou nesnáz, která nastala v důsledku splatnosti dluhu, jehož nesplacení může vážným způsobem ohrozit majetkové poměry zneužitého nebo jeho společenské postavení 35 např. v důsledku hrozby ztráty takřka veškerého majetku či hrozby ztráty obydlí (např. v případě nařízení dražby bytu zneužitého v rámci exekučního řízení)36. Na stav tísně nelze usuzovat pouze na základě konstatování existence dluhu (z hry karet).37 Skutečnost, že strana uzavřela smlouvu, jíž se pro případ prodlení zavázala k placení vysokých úroků z prodlení, stav tísně sama o sobě vyvolat nemůže. 38 Podle Nejvyššího soudu ČR nejde o smlouvu uzavřenou v tísni v případě, kdy si dlužník, který v době uzavření předmětné smlouvy nesplácel některé své dluhy, půjčuje za lichevní úrok proto, aby si zachoval určitý životní standard (nákup vánočních dárků, nákup drahé pračky), a to ani tehdy, použije- li část prostředků získaných na základě smlouvu o zápůjčce na úhradu splatného dluhu
31 Rozhodnutí ÚS ČR ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. II. ÚS 714/2000.
32 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2000, sp. zn. 3 To 904/99, [R 5/2001 tr.].
33 Rozhodnutí NS ČR ze dne 11. prosince 2013 , sp. zn 28 Cdo 2645/2013.
34 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. 35 Rozhodnutí NS ČR ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 6 Tdo 1483/2012-30 36 Rozhodnutí NS ČR ze dne 16. února 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016.
37 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
38 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
z jiné smlouvy o zápůjčce.39 To však neznamená, že se v tísni nemůže ocitnout i osoba, která má dostatek prostředků k jejímu odstranění, avšak momentálně je nemá k dispozici40 (např. protože daleko od civilizace utrpěla autonehodu). Nejvyšší soud ČR posoudil jako stav tísně také případ, kdy zneužitý (společník) „nezbytně potřeboval investovat peněžní prostředky do svého podnikání, aby se v souvislosti s odchodem svého předchozího společníka nedostal do úpadkové situace.“41 K existenci stavu tísně na straně osoby, která potřebuje finanční prostředky na vstupní investici při zahájení podnikání, se však Nejvyšší soud ČR staví skepticky s ohledem na alternativní zdroje obživy.42
Nezkušenost spočívá v nedostatku životní nebo profesní zkušenosti, pro který není dotyčný schopen řádně hájit svoje zájmy.43 Projevuje se zejména nedostatečnou znalostí cen a nákupních možností, často ve spojení s důvěřivostí k lichváři.44
Nedostatek zkušeností je obvykle presumován u mladistvých a nováčků v oboru. 45 Na druhou stranu není vyloučeno, aby za nezkušenou byla považována rovněž osoba, která s ohledem na svůj vysoký věk již není schopna zkušenosti nabyté v průběhu života uplatnit v konkrétní životní situaci.46
V každém případě je však nezbytné posuzovat nezkušenost osoby individuálně s ohledem na její skutečné životní zkušenosti a schopnosti ve vztahu ke konkrétní majetkové transakci.
Vyloučeno tedy není, aby nezkušenou byla i osoba ve středním věku, neboť
„[n]ezkušenost (...) může vyplývat z různých okolností, které se týkají např. nedostatečné znalosti cen, odhadu vlastních schopností a finančních možností při vyřizování majetkových záležitostí.“ 47 Ve vztahu k složitějším transakcím týkajícím
39 Rozhodnutí NS ČR ze dne 3. prosince 2014, sp. zn. 3 Tdo 1131/2014.
40 Rozhodnutí NS ČSR ze dne 19. října 1925, sp. zn. Zm II 247/25.
41 Rozhodnutí NS ČR ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
42 V rozhodnutí NS ČR ze dne 16. února 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, Nejvyšší soud ČR popřel existenci tísně, protože pociťovaná potřeba podnikat nebyla „nijak naléhavá v tom smyslu, že by její nenaplnění pro ně mělo nějaké vážné, zejména existenční, násled- ky,“ neboť „podnikání jako zdroj příjmů tu bylo možné nahradit zaměstnáním v pracovním nebo jiném obdobném poměru, dávkami ze sociálního zabezpečení apod.“.
43 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 366.
44 Xxxx in XXXXX, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. díl. Praha: C. H. Xxxx, 2012, s. 2168 (citace: XXXXX a kol., Trestní zákoník).
45 TICHÝ, Obecná část, s. 252.
46 Rozhodnutí NS ČR ze dne 14. března 2012, sp. zn. 11 Tdo 552/2011.
47 Rozhodnutí NS ČR ze dne 24. října 2013, sp. zn. 8 Tdo 560/2013.
se realit (sjednání zpětného odkupu) může být za nezkušenou považována např. i osoba se středním vzděláním pracující ve společnosti poskytující finanční služby. 48 Méně shovívavě soudy hodnotí, dovolává-li se zneužitý nezkušenosti ve vztahu k jednoduchým transakcím, k jejichž posouzení postačí obecná životní zkušenost.49
Platí tedy, že v každém jednotlivém případě je třeba zohlednit, zda mohl zneužitý s ohledem na své dřívější zkušenosti rozpoznat lichevní povahu smlouvy, anebo zda jednal toliko nepozorně anebo ledabyle.50 Vzhledem k § 4 OZ (zejm. § 4 odst. 2 OZ) nebude nezkoušenou ve smyslu § 1976 OZ osoba, která sice nemá zkušenost s vyřizováním určité záležitosti, avšak je dostatečně intelektově vybavená a zkušená na to, aby rozpoznala svoji nezkušenost a vyhledala odbornou pomoc. S ohledem na přítomnost prvku zneužití slabiny zneužitého lichvářem, ochrany § 1796 OZ nebude pravděpodobně zbavena osoba, jíž snížená schopnost úsudku nedovolí reflektovat deficit vlastních zkušeností.
Rozumová slabost je projevem nedostatku rozpoznávací schopnosti zneužitého, která mu znemožňuje objektivně posoudit hodnotu vlastního plnění a hodnotu nabízeného protiplnění.51 Příčinou může být nízký intelekt, duševní choroba nebo např. opožděný vývoj. Může jít rovněž o toliko dočasné narušení intelektové a volní složky způsobené vlivem navýkových látek52 (např. opilostí53).
Také lehkomyslnost je důsledkem nedostatku schopnosti úsudku,54 pro nějž není zneužitý schopen adekvátně vyhodnotit realitu a náležitě posoudit dopady vlastního právního jednání ve všech souvislostech, včetně rizik s ním spojených. 55 , 56 Lehkomyslnost nespočívá v tom, že by o možných důsledcích svého jednání lekhomyslný vůbec nevěděl, ale v tom, že jim nepřiznává náležitou váhu (podceňuje
48 Rozhodnutí NS ČR ze dne 11. února 2015, sp. zn. 3 Tdo 73/2015.
49 Rozhodnutí NS ČR ze dne 25. září 2001, sp. zn. 7 Tz 226/2001, podle něhož osoby pokročilého věku „měl[y] dostatek všeobecných životních zkušeností, které jim umožňovaly spolehlivě se orientovat v tak jednoduché záležitosti, jakou bylo porovnání výše závazku vrátit do 6 měsíců částku 88 800 Kč s výší částky 60 000 Kč získané ve formě půjčky.“.
50 Rozhodnutí NS ČR ze dne 14. března 2012, sp. zn. 11 Tdo 552/2011.
51 Xxxx in XXXXX a kol., Trestní zákoník, s. 2168.
52 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 336.
53 Rozhodnutí NS ČR ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 7 Tdo 717/2013.
54 XXXXXX, X. Dobré mravy v německém právu. Právní rozhledy. 1999, č. 9, s. 466 – 471 (citace: XXXXXX, Xxxxx xxxxx).
55 Xxxx in XXXXX a kol., Trestní zákoník, s. 2168.
56 Rozhodnutí NS ČR ze dne 17. září 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015.
xxxxxx, přeceňuje vlastní schopnosti) z důvodu své nerozvážnosti, neopatrnosti nebo nedostatku starosti (např. v situaci hráčské vášně).57
Od rozumové slabosti a lehkomyslnoti, které jsou přímým důsledkem oslabení zneužitého po intelektové stránce, se rozrušení odlišuje svým původem v emoční složce duševního života zneužitého. K oslabení schopnosti rozpoznat a uvážit důsledky určitého právního jednání dochází v důsledku prudkého hnutí mysli zneužitého způsobeného bezprostředně předcházející událostí, která hluboce zasáhla jeho city (např. úmrtí osoby blízké, rozvod).58
O povaze výčtu prvků defomormujících svobodu vůle zneužitého uvedeného v § 1796 OZ panují spory. Část právní doktríny považuje výčet za toliko demonstrativní,59 část za vyčerpávající60.
Domnívám se, že podle § 1796 OZ bude možno posoudit i situace kořistění z jiného než výslovně zakotveného příkladu slabiny zneužitého, spočívajícího např. ve zneužití opodstaněné důvěry zneužitého druhou stranou či ve zneužití závislosti zneužitého na smluvním partnerovi.61, 62 Při naplnění ostatních znaků skutkové podstaty lichvy se i v těchto případech uplatní následek neplatnosti lichevní smlouvy bez dalšího (§ 1796 OZ).
Pokud by byl výčet subjektivních znaků lichvy taxativní, bylo by možné uvažovat o posouzení uvedených příkladů podle § 1796 OZ per analogiam – především s ohledem na úpravu jím předvídaného důsledku uzavření lichevní smlouvy. Neekvivalentní smlouvu uzavřenou v důsledku vědomého zneužití takové slabiny zneužitého, která není uvedena ve výčtu v § 1796 OZ, by bylo samozřejmé možné posoudit z hlediska souladu s dobrými mravy63 (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 OZ)64.
57 Xxxx in XXXXX a kol., Trestní zákoník, s. 2168.
58 Tamtéž.
59 XXXXXXXX, Neúměrné zkrácení, s. 48; Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 336.
60 TICHÝ, Obecná část, s. 252.
61 Rovněž § 879 bod 4 ABGB a čl. 21 OR vypočítává subjektivní znaky na straně zneužitého pouze příkladmo. Uvedené skutečnosti uvádí ve výčtu subjektivní znaků lichvy též čl. II-7:207 DCFR, čl. 4:109 PECL, čl. 3.2.7 UNIDROIT.
62 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 336.
63 Xxxxx in XXXXXXX, K, XXXXXX, B., XXXXXX, X., XXXXXXXXX, X., XXXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXX,
F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 4, (§§ 859 až 1089). Repr. pův. vyd. z r. 1936. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 132 – 133 (citace: XXXXXX/XXXXXXXX, Komen- tář IV.).
64 TICHÝ, Obecná část, s. 252.
Podmínkou naplnění skutkové podstaty lichvy je dále zneužití subjektivního momentu na straně zneužitého lichvářem k vyjednání zvlášť nevýhodné smlouvy. Naplnění subjektivního znaku lichvy na straně lichváře nevyžaduje, aby lichvář nepříznivý stav zneužitého vyvolal nebo se podílel na jeho vzniku. Předpokládá však, že z takového stavu lichvář vědomě a úmyslně těžil ve vlastní prospěch.65 Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy postačí zavinění lichváře ve formě nepřímého úmyslu.66 Podmínkou lichvy v § 1796 OZ je, že zvýhodněný věděl nebo z okolností musel vědět jak o existenci některého z oslabujících prvků na straně zneužitého, tak o existenci rozdílu mezi hodnotou plnění a hodnotou nabízeného protiplnění dosahujícího intezity hrubého nepoměru ve vzájemných plněních.67
Podmínkou naplnění objektivního znaku lichvy je kvalifikovaný nepoměr mezi plněním a protiplněním, ke kterému se strany smlouvy zavázaly. Skutková podstata lichvy tedy v prvé řadě předpokládá, že byla mezi stranami uzavřena smlouva, resp. smlouva, na jejímž základě si mají navzájem poskytnout plnění, přičemž plnění, k němuž se jedna strana zavázala, je v hrubém nepoměru k plnění poskytnutému druhou stranou. K závěru o rozsahu nepoměru vzájemných plnění nelze dospět na základě prostého srovnání jejich hodnot (obvyklé ceny v místě a čase), nýbrž je „zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho [ze] (…) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).“68 Protihodnota za poskytované plnění přitom nemusí nezbytně spočívat toliko v protiplnění sjednaném v dotčené smlouvě, jestliže je výše protiplnění stanovena s ohledem na další závazky, které vyplývají ze smluv uzavřených mezi stranami v souvislosti s dotčenou smlouvou.69, 70
65 Rozhodnutí NS ČSR ze dne 20. června 1922, sp. zn. Rv I 301/22. 66 Rozhodnutí NS ČR ze dne 29. března 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001. 67 Petrov in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 337.
68 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
69 Ústavní soud v rozhodnutí ÚS ČR ze dne 21. února 2012, sp. zn. II. ÚS 3842/11, potvrdil rozhodnutí NS ČR ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 3132/2011, podle něhož nejde o hrubý nepoměr ve vzájemných plněních za situace, kdy byl domek prodávajícího převeden na kupujícího za cenu 500 000 Kč, k jejímuž vypořádání mělo dojít v ročních splátkách ve výši 25 000 Kč, když bylo zároveň ve prospěch prodávajícího zřízeno věcné břemeno na dobu 40 let spočívající v bezplatném užívání bytu v domě kupujícího zajišťujícího prodávajícímu kvalitnější a důstojnější bydlení, jehož hodnota byla soudem vyčíslena minimálně částkou
Pro účely posouzení nepoměru vzájemných plnění je rozhodná hodnota plnění k okamžiku uzavření smlouvy. Změna hodnoty předmětu plnění (např. v důsledku vývoje cen na trhu) nemůže vést k dodatečnému zhojení rozdílu v hodnotách plnění zjištěnému k okamžiku uzavření smlouvy, ani nemůže hrubý nepoměr mezi hodnotami plnění v budoucnu založit.
Samotný požadavek hrubého nepoměru vzájemných plnění, který vymezuje
§ 1796 OZ toliko jako neurčitý právní pojem, se objevuje rovněž v úpravě neúměrného zkrácení (§ 1793 odst. 1 OZ).
V případě lichvy není absence vodítek pro odlišení prostého od kvalifikovaného nepoměru vzájemných plnění ničím neobvyklým. 71 Naopak vymezení kvantitavního prvku neúměrného zkrácení pomocí neurčitého právního pojmu představuje v tuzemském právním řádu novinku, když § 934 OZO vymezoval laesio enormis jako zkrácení přes polovinu. Na příště však v obavě z nespravedlností vyplývajících z mechanické aplikace takového nebo jiného pevně stanoveného kvantifikačního kritéria nový občanský zákoník od konkretizace výše ještě přijatelného rozdílu hodnot vzájemných plnění ustupuje. Lze však očekávat, že § 934 OZO bude i nadále sloužit jako jakési interpretační vodítko, avšak elastické kritérium hrubého nepoměru dovolí soudu postihovat také případy, kdy nepoměr vzájemných plnění ještě nedosáhne ½ (aby zvýhodněný nemohl zkráceného zbavit práva na zrušení hrubě neekvivalentní smlouvy poskytnutím plnění na úrovni 50,1 % hodnoty protiplnění poskytnutého zkráceným). Požadavek kvalifikovaného nepoměru v úpravě neúměrného zkrácení tak bude naplněn rozsahem nepoměru vzájemných plnění pohybujícího se v určitém intervalu kolem ½, jehož rozpětí se bude měnit spolu s rozsahem a povahou posuzované transakce; podle
1500 Kč měsíčně, celkově tedy částkou 720 000 Kč, přestože – jak soudy připustily - se celková doba splatnosti kupní ceny (20 let) zdá být s ohledem na zdravotní stav prodávajícího docela dlouhá. Obdobně též rozhodnutí NS ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 2950/2005. Z toho nevyplývá, že by smlouvou podobného znění nemohla být neplatná pro rozpor s dobrými mravy v případě, že by podmínky splatnosti ceny byly takto ujednány a věcné břemeno zřízeno v očekávání blízké smrti prodávajícího.
70 V rozhodnutí NS ČR ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 6 Tdo 1416/2014, naopak Nejvyšší soud ČR odmítl do hodnoty protiplnění za převod bytové jednotky zahrnout hodnotu prací obžalovaného vykonávaných ve prospěch poškozené na její zahradě či hodnotu dalších „služeb“ ve prospěch poškozené, které měly spočívat např. v opakovaném odvozu poškozené na chatu či návštěvách poškozené, „neboť se jednalo o společenské aktivity kamarádů, ze kterých sám obviněný měl požitky“ a „[s]polečenská úsluha, kterou pachatel (...) poskytl poškozené osobě, není závazkem z právního jednání, takže tato aktivita nemůže být ani předmětem zápočtu na plnění poskytnuté pachateli poškozenou osobou.“
71 § 879 odst. 2 bod 4 OZO.
některých názorů tak soud bude moci poskytnout ochranu při nižší úrovní nepoměru ve vzájemných plněních v případě mnohamilionového plnění a naopak.72
Pro účely postihu lichvy coby případu závažného zneužívajícího právního jednání je namístě přistupovat ke stanovení ještě přijatelného rozdílu ve vzájemných plněních přísněji.73 Vzhledem k tomu, že k okolnosti nápadného nepoměru vzájemných plnění přistupuje ještě prvek zneužití, lze o naplnění kritéria hrubého nepoměru pro účely kvalifikace smlouvy jako lichevní uvažovat i při nižší míře nepoměru, než jakou vyžaduje § 1793 OZ.74 Výše rozdílu mezi hodnotou plnění a protiplnění nezbytná pro naplnění požadavku hrubého nepoměru se může měnit také v závislosti na míře, v jaké budou naplněny subjektivní znaky lichvy. O co intenzivnější bude tíseň, nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení nebo lehkomyslnost na straně zranitelného, nebo o co zavrženíhodnější bude jednání zvýhodněného, bude v rámci tzv. pohyblivého systému75 pro závěr o porušení zákazu lichvy stačit nižší míra nepoměru vzájemných plnění. Naopak při menší závažnosti zneužívajícího jednání nebo nižší intenzitě působení okolnosti, která činí zneužitého zvláště zranitelným, bude možné za hrubý nepoměr vzájemných plnění považovat až nepoměr většího rozsahu.
Pružnost kritéria hrubého nepoměru dovoluje soudní praxi vymezit rozsah nepoměru vzájemných plnění, pro který je třeba kvalifikovat smlouvu jako lichevní, v závislosti na smluvním typu lichevní smlouvy. Specifika jednotlivých smluvních typů jsou při vymezení objektivního znaku lichvy zohledňována též německou doktrínou76 (přestože obecně uplatňuje kritérium ½77).
Při posuzování toho, zda konkrétním právním jednáním dochází k naplnění objektivního znaku civilního deliktu lichvy, nelze s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe uplatňovat kritéria dovozená v judikatuře trestních soudů 78 (o civilní
72 XXXXXXX, X. Zákaz neúměrného zkrácení. In: xxx.xxxxxx.xx [online]. Publikováno 12. listopadu 2008 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-00000.xxxx.
73 Xxxxxxxxxx a Pelikán in XXXXXXX, X., XXXXXX, X. XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 157 (citace: ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V.).
74 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 337.
75 Tamtéž.
76 XXXXXXXX, Trestněprávní aspekty lichvy.
77 XXXXXX, X. Xxxxxx enormis. Obchodněprávní revue. 2011, č. 11, s. 319-325 (citace: XXXXXX, Laesio enormis).
78 S ohledem na podobnost skutkové podstaty civilního deliktu lichvy a trestného činu lichvy je však podle judikatury civilních soudů možné závěry trestních soudů zohlednit při výkladu subjektivních znaků lichvy. Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
lichvu půjde i při nižší míře nepoměru ve vzájemných plněních). Zvláště patrný je rozdílný přístup trestních a civilních soudů k vymezení rozsahu nepoměru vzájemných plnění nezbytného k naplnění znaku hrubého nepoměru v případě úvěrové lichvy.
Mez nepoměru potřebného pro naplnění kritéria hrubého nepoměru při úvěrové lichvě občanskoprávní judikatura vymezuje poněkud neurčitě. Soudní praxe nepoměřuje výši úroků sjednanou ve smlouvě kritériem úrokové míry obvyklé v příslušném segmentu trhu.79 Např. podle rozhodnutí NS ČR ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, je lichevní taková výše úroků, která podstatně přesahuje horní hranici úrokové míry v době uzavření smlouvy obvyklé, přičemž zjištění, zda a kolikanásobně přesahuje horní hranici úrokové míry poskytované bankami, má být podle rozhodnutí NS ČR ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodující pro posouzení toho, zda sjednaná úroková míra přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatně.
Podle judikatury je požadavek hrubého nepoměru v případě úvěrové lichvy naplněn sjednáním úroku ve výši 10 % z dlužné částky zapůjčené na jediný den (tj. 121,6 % p.a.)80 nebo úroku ve výši 5 % p.m. (tj. 60 % p.a.), resp. úroku ve výši čtyřnásobku horní hranice obvyklé úrokové míry, která se v rozhodné době pohybovala v rozpětí 9 až 15 % p.a.81
Podle Nejvyššího soudu ČR nelze vyloučit, že jako přiměřený bude posouzen i úrok ve výši dvojnásobku nebo dokonce trojnásobku obvyklé úrokové míry v případě, že jeho výše bude odůvodněna např. vyšší mírou rizika nesplacení na straně klienta, pro kterou dlužník nedosáhnul na bankovní úvěr.82
Z hlediska trestního práva není vyloučeno, že pro závěr o spáchání trestného činu lichvy postačí úroková sazba nižší než 65 % p.a.83, 84 Trestní soudy – pro účely posouzení rozsahu nepoměru vzájemných plnění – zahrnují do hodnoty plnění poskytovaného dlužníkem podle smlouvy nejen plnění připadající na úplatu za úvěr či
79 XXXXXXX, X. Ještě jednou o nepřiměřených úrocích, ale nejen o nich. Ad Notam. 2008, č. 2, s. 63 – 64.
80 Rozhodnutí NS ČR ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005.
81 Rozhodnutí NS ČR ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
82 Rozhodnutí NS ČR ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005.
83 Rozhodnutí NS ČR ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012.
84 V rozhodnutí NS ČR ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, Nejvyšší soud ČR stanovil, že o trestný čin lichvy půjde vždy, přesahuje-li výše úroku 70 % p.a. V rozhodnutí NS ČR ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003, bylo kritérium hrubého nepoměru naplněno již úrokem ve výši 66 % p.a.
zápůčku (úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, odměna za poskytnutí úvěru, poplatek na za správu úvěru, apod.), ale i plnění poskytovaná dlužníkem podle vedlejších ujednání smlouvy (úrok z prodlení, smluvní pokuta), a to v případě, kdy je z ujednání o krátké lhůtě splatnosti jistiny v kombinaci se smlouvu o zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy patrný záměr věřitele dosáhnout zesplatnění úvěru a uspokojení pohledávky na jistinu navýšenou o částky připadající na smluvní pokutu a úrok z prodlení realizací sjednaného zajištění. Z toho důvodu trestní soudy dovodily, že je skutková podstata trestného činu naplněna i tehdy, byl-li stranami sjednán úrok ve výši 44,1 % p.a.85, ve výši 41 % p.a.86 či dokonce ve výši 28,8 % p.a.87. Avšak s ohledem na odlišné právní posouzení významu nepřiměřeného ujednání např. o smluvní pokutě nebo úroku z prodlení v občanském právu nelze uvažovat o zobecnění takových závěrů či
o přenositelnosti závěrů trestněprávní judikatury do rozhodovací praxe civilních soudů.88
Z výše uvedeného je patrné, že občanskoprávní judikatura neobjasňuje, kdy dojde k naplnění hrubého nepoměru vzájemných plnění v případě, že bude úrok sjednán ve výši přesahující horní hranici obvyklé úrokové sazby více než dvojnásobně a méně než trojnásobně. Situace na úvěrovém trhu zůstává nepřehledná i po přijetí nového občanského zákoníku. Zákonná výše úroku 89 (pro jednotlivé segmenty trhu) coby referenční bod, jímž by bylo možno poměřovat přiměřenost ujednání o výši úroku, nebyla dosud stanovena. Zásadně vhodnější kritérium obvyklé úrokové míry vymezuje
85 Viz rozhodnutí NS ČR ze dne 3. prosince 2014, sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, ve kterém soud při posouzení úvěrové lichvy zohlednil skutečnost, že pohledávky z úvěrové smlouvy (jistina ve výši 60 000 Kč a úrok ve výši 44,1 % p.a.) byly zajištěny smlouvou o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti o hodnotě 1 687 000 Kč.
86 Věřitel poskytl dlužníku částku 350 000 Kč (která v sobě zahrnovala provizi pro veřitele ve výši 24 500 Kč) za odměnu ve výši 377 200 Kč (téměř 108 % půjčené částky). Vedle navýšení půjčené částky odpovídající úrokové míře 41 % p.a. v důsledku ujednání o provizi a odměně, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za platbu neidentifikovanou správným variabilním symbolem, ztráta výhody splátek pro prodlení dlužníka s plněním byť i jen části splátky po jeden den, zákonný úrok z prodlení, smluvní pokuta ve výši 0,5 % z celkové dlužné částky za den prodlení s úhradou splátky, jednorázová pokuta ve výši 52 500 Kč, smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a exekutorský zápis o uznání dluhu s doložkou přímé vykonatelnosti. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že „[p]řestože část smluvních ujednání byla vázána na to, zda se dlužníci dostanou s placením dluhu do prodlení, celá smlouva byla s ohledem na konkrétní poměry dlužníků nastavena tak, že xxxx reálně své povinnosti hradit převzatý závazek řádně a včas nemohli dostát. Tato vědomost byla také důvodem, proč věřitel svoji pohledávku zajistil exekutorským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti. Proto bylo nezbytné do souhrnu plnění na straně dlužníků zahrnout nejen sjednanou odměnu a provizi, ale rovněž další částky plynoucí z realizace uvedených zajišťovacích institutů.“ Viz rozhodnutí NS ČR ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 3 Tdo 834/2014.
87 „V daném případě byla úvěrová smlouva uzavřena dne 2. 8. 2010, přičemž splátky byly rozloženy na 300 měsíců, tj. na dobu 25 let. Vzhledem k tomu, že poškozené bylo v době uzavření výše uvedené smlouvy cca 78 let, aby úvěr řádně splatila, musela by se ve zdraví dožít 103 let. Z uvedeného vyplývá, že poškozená svým závazkům mohla dostát jen stěží, čehož si evidentně byli vědomi i obvinění, a proto (s ohledem na nereálnost dodržení splátek ze strany poškozené) sjednali pro sebe úvěrovou smlouvu včetně zajišťovacího převodu vlastnického práva k bytu poškozené, přičemž úvěrová smlouva je s ohledem na úrok ve výši 28,8 % p.a., zajišťovací a sankční nástroje a zjevnou nereálnost splnění ze strany poškozené smlouvou lichevní.“ Viz rozhodnutí NS ČR ze dne 17. září 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015.
88 Více viz kapitola Není lichva jako lichva.
89 Srov. § 1802 věta první OZ.
§ 1802 OZ nevhodně90 – bez zohlednění vlastností dlužníka (jeho příjmů, schopnosti splácet úvěr z jiných zdrojů, schopnosti poskytnout adekvátní zajištění, apod.) a specifik úvěru či zápůjčky (účel úvěru, výše jistiny, podmínky splatnosti jistiny, apod.). Ani v souvislosti s přijetím nového zákona o spotřebitelském úvěru91 zákonodárce nevyužil příležitosti k zakotvení nejvyšší přípustné úrokové sazby, jejíž překročení by při naplnění subjektivních znaků lichvy vedlo k závěru o lichevní povaze smlouvy. Z hlediska předvídatelnosti práva a právní jistoty vůbec se však jeví vhodnější německý přístup k vymezení výše lichevních úroků, který omezuje prostor k volné úvaze soudu stanovením hranice přiměřenosti vzájemných plnění pomocí hlediska relativního (hodnota plnění nemá převyšovat hodnotu protiplnění o přibližně více než 100 %) a absolutního (hodnota plnění nesmí převyšovat hodnotu protiplnění o více než 12 p. b.) rozdílu mezi plněním a protiplněním.92
Otázkou hrubého nepoměru v případě věcné lichvy se Nejvyšší soud ČR poprvé zabýval v rohodnutí NS ČR ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, ve kterém dovodil skutkovou podstatu civilního deliktu lichvy a stanovil, že o lichevní kupní smlouvu jde tehdy, byla-li sjednaná kupní cena podstatně nižší, než kolik by činila obecná cena věci bez toho, aby se vyslovil k použitelnosti kritéria ½. Uzavřel však s tím, že naplnění objektivního znaku lichvy nasvědčuje skutečnost, že kupující, který získal nemovistost za 329 000 Kč, tuto následně zcizil za 2 000 000 Kč. 93 Otázkou stanovení hranice hrubého nepoměru mezi plněním a protiplněním s ohledem na kritérium 1/2 uplatňované prvorepublikovou úpravou laesio eneromis se – jakožto otázkou bez zásadního právního významu – Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí NS ČR ze dne 17. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 1776/2007, odmítl zabývat a potvrdil rozhodnutí
90 Byť se uplatní judikaturou dovozený závěr, podle něhož je za místo bydliště nebo sídla dlužníka je nutno považovat celou Českou republiku (rozhodnutí NS ČR ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1214/2005).
91 Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
92 Xxxxxxxxxx, X. xxx. X. xxx Xxxxxxxxxxx Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen. Zweites Buch. Recht der Schuldverhältnisse. §§ 244–248 (Geldrecht). 13. vydání. Berlin: Sellier-de Gruyter, 1997, s. 563–575, citováno podle DOČKAL, T. Přiměřenost výše smluvených úroků a smluvených úroků z prodlení. Právní rozhledy. 2013, č. 22, s. 778-782.
93 Sjednanou cenu je však nezbytné posuzovat ve vztahu k ceně obvykle požadované za věc stejného druhu nebo její substitut na relevantním trhu. S ohledem na kritérium relevantního trhu nelze srovnávat ceny stejného zboží na různých trzích (pochopitelně se liší ceny téhož zboží v supermarketu, v non-stop večerce, v restauraci), nebo ceny zboží s cenami (toliko zdánlivě substituovatelného) luxusního zboží. V případě jedinečnosti věci (např. vyrobené na zakázku), jejíž obvyklou cenu nelze stanovit srovnáním cen na trhu, lze vycházet z její nákladové ceny navýšené o přiměřenou marži stanovené s ohledem na povahu věci (např. prestiž zhotovitele věci), nejde-li ovšem o věc, jejíž hodnota je určena toliko s ohledem na nabídku a poptávku jako cena mimořádné obliby (např. vzácný obraz) (srov. § 1792 odst. 1 věta druhá OZ). Kritérium nákladové ceny navýšené o přiměřený zisk (coby ceny, s níž je pro účely zjištění lichvy možné poměřovat cenu sjednanou např. za dodávky energií), je namístě v situaci narušení konkurenčního prostředí v důsledku existence monopolů či oligopolů.
odvolacího soudu, který shledal kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy proto, že sjednaná cena předmětných nemovitostí byla minimálně o 1/3 nižší než cena, za kterou se daly prodat v daném místě a čase. Přísnost závěru však může být odůvodněna zvláštními okolnosti případu. 94 V jiných případech, kdy kupující získal nemovitost za necelé 2/3 obvyklé ceny (62 %, 95 62,5 % 96 ), totiž Nejvyšší soud ČR k závěru o naplnění požadavku hrubého nepoměru vzájemných plnění nedošel. Naopak bylo podstatně nižším shledáno např. plnění, které dosahovalo toliko 26,5 %, 97 29,4 %,98 1/3,99 44 %,100 45 %101 obvyklé ceny protiplnění.
Podle trestní judikatury je objektivní znak u věcné lichvy naplněn v případě, že
„hodnota uskutečněného plnění (…) nedosahuje ani poloviny obvyklé tržní ceny.“102 Civilní judikatura uvádí kritérium poloviny obvyklé ceny pouze jako příklad nepoměru v hodnotách plnění (jež si strany poskytují podle kupní smlouvy), kterým může dojít k naplnění objektivního znaku lichvy. 103 Rozhodnutí, podle něhož lze uvažovat o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené (za okolností uvedených v rozhodnutí) starým, vážně nemocným člověkem proto, aby „půjčil synovci (...) částku 450.000,- Kč, kterou získal prodejem tohoto bytu, ačkoliv cena obvyklá tohoto bytu byla oproti kupní ceně dvojnásobná“ za situace, kdy obvyklá cena zjištěná znalcem činí 804 104 Kč, 104 naznačuje, že požadavek hrubého nepoměru je možno naplnit i poskytnutím plnění přesahujícího ½ ceny obvyklé (cca 56 % obvyklé ceny).
Kritérium ½ uplatňuje pro případ věcné lichvy také německá doktrína. O zvlášť hrubý nepoměr, s nímž je spojena domněnka zavrženíhodné pohnutky na straně zvýhodněného, půjde při prodeji nemovitosti v případě, že předražená cena dosahuje téměř dvojnásobku jeho obvyklé ceny. Podle německé judikatury nepostačuje
94 Nutno podotknout, že z popisu skutkového děje vyplývá, že kupní smlouva byla uzavřena jednatelem společnosti bez vědomí druhého jednatele, který byl současně majoritním společníkem společnosti, s osobou prvnímu jednateli blízkou, přičemž její splatnost byla rozložena do 7 let.
95 Rozhodnutí NS ČR ze dne 5. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 3436/2006.
96 Rozhodnutí NS ČR ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1316/2011.
97 Rozhodnutí NS ČR ze dne 5. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 3436/2006.
98 Rozhodnutí ÚS ČR ze dne 21. května 2012, sp. zn. I. ÚS 927/12.
99 Rozhodnutí NS ČR ze dne 16. března 2016, sp. zn 30 Cdo 5322/2015.
100 Rozhodnutí NS ČR ze dne 16. února 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016. 101 Rozhodnutí NS ČR ze dne 11. února 2015, sp. zn. 3 Tdo 73/2015. 102 Rozhodnutí NS ČR ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. Tdo 717/2013.
103 Viz „např.“ v rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, či „může zakládat. (..) např.“ v rozhodnutí NS ČR ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013.
104 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010.
k naplnění tohoto znaku předražení kupní ceny o 80 % nebo o 84 %, ale předražení alespoň o 90 %.105
Německá doktrína uplatňuje zvláštní přístup k otázce hrubého nepoměru také ve vztahu k jiným typům smluv. O nájemní lichvu podle ní jde, přesahuje-li nájemné za byt nájemné obvykle požadované v daném místě a čase za srovnatelný byt o 50 %. V případě podnikatelského nájmu se požaduje předražení nájemného o 100 %. Pracovní smlouva se považuje za lichevní, nedosahuje-li sjednaná mzda ani 2/3 tarifní mzdy nebo mzdy obvykle placené za srovnatelnou práci v daném odvětví v určitém regionu. Další pravidla dovodila německá judikatura i pro tzv. jiná lichevní plnění (kvality hrubého nepoměru dosáhne odměna za zprostředkování ubytování sjednání ve výši o překračující výši odměny obvykle požadované za tyto služby o 50 %).106
3. NENÍ LICHVA JAKO LICHVA
Nevyvážené smlouvy, které vykazují lichevní povahu s ohledem na okolnosti, za nichž byly sjednány, avšak které nenaplňují znaky skutkové podstaty civilního deliktu lichvy vypočtené v § 1796 OZ, mohou být předmětem přezkumu z hlediska jejich souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ.
Podle soudní praxe107 např. není přípustné, aby stavu tísně na straně snoubenky snoubenec zneužil ke sjednání nápadně nevýhodné předmanželské smlouvy. 108 V minulosti byla pro svou lichevní povahu poměřována korektivem dobrých mravů např. smlouva o zúžení společného jmění manželů.109
Neplatnost smlouvy jako celku pro porušení zákazu lichvy ve smyslu § 1796 OZ lze dovozovat pouze v případě, že je hrubě nevyvážené plnění, které si mají strany poskytnout podle ujednání o předmětu smlouvy a ceně za něj.
Domnívám se, že § 1796 OZ nemíří na situace, kdy je nepříznivého subjektivního momentu na straně zneužitého využito silnější stranou pouze ke sjednání
105 Rozsudek BGH (Spolkový soudní dvůr) ze dne 26. ledna 2014, sp. zn. ZR 249/12 (překlad Xxxxxxx, M. In Právní rozhledy, 2014, č. 10, citováno podle XXXXX, X. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2015, s. 217).
106 XXXXXXXX, Trestněprávní aspekty lichvy.
107 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. září 2011, sp. zn 22 Cdo 579/2010.
108 XXXXXX, M. Judikatura Nejvyššího soudu z pohledu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Olo- mouc: ANAG, 2014, s. 424 (citace: XXXXXX, Judikatura).
109 Rozhodnutí NS ČR ze dne 11. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4007/2014.
nepřiměřeně vysokého úroku z prodlení110 či nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty111, ani na situace, kdy je nepřiměřená toliko výše RPSN112.
Nepřiměřená výše RPSN sama o sobě není důvodem pro posouzení smlouvy jako lichevní. 113 Výše RPSN pouze odráží současnou hodnotu celkové ceny úvěru (zahrnující úroky a některé náklady spojené s poskytnutím úvěru) přepočítanou na roční bázi. S ohledem na složitost výpočtu má RPSN omezenou vypovídací hodnotu, neboť se např. s ohledem na různé podmínky splatnosti (celkovou dobu splatnosti a frekvenci splátek) výpočet RPSN liší i v případě, že je výše jistiny úvěru, výše smluvního úroku a výše nákladů zahrnutých do RPSN stejná.
Úroky z prodlení ani smluvní pokuta potom nemají povahu úplaty jakožto protiplnění za poskytnuté plnění stricto sensu. O jejich uplatnění lze uvažovat toliko v případě porušení smlouvy. Navzdory odlišnostem uvedených institutů lze říci, že se oba vyznačují sankční a motivační funkcí. Hrozbou vzniku nové povinnosti odpovědnostní povahy motivují oba instituty dlužníka k řádnému a včasnému splnění povinnosti. Na toliko sankční povaze institutu úroku z prodlení nemůže nic změnit ani to, že Ústavní soud ČR pro účely posuzování přiměřenosti jejich výše připustil, že úroky z prodlení jsou – podobně jako smluvní úroky – v podstatě úplatou za možnost užívání peněžité sumy dlužníkem po dobu, kdy je věřitel v důsledku dlužníkova prodlení z dispozice s penězi vyloučen, a že závěr o nepřiměřenosti úroků z prodlení by z toho důvodu neměl být založen na porovnání sjednané a zákonné výše úroků z prodlení, nýbrž na porovnání sjednané výše úroků z prodlení s obvyklou výší smluvních úroků při zohlednění okolností konkrétního případu.114
Ujednání o výši úroků z prodlení nebo výši smluvní pokuty jsou navíc předmětem zvláštní úpravy. 115 V zájmu zachování platnosti smlouvy (která je jinak
110 Opačně např. Pexxxx xn HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 338; RUXXXXXX, E. Xxxxxxx xlabší smluvní strany v závazkovém právu (vyjma spotřebitelských smluv) v novém občanském zákoníku [online]. Brno, 2014, s. 42. [cit. 2016-05-02]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/ (citace: RUXXXXXX, Ochrana slabší smluvní strany).
111 Opačně např. XXXXXXXX, Lixxxx, s. 100; RUXXXXXX, Ochrana slabší smluvní strany, s. 42.
112 Opačně např. JAXXXXXX, Lixxxx; XXXXXXXX, X. XXXXXXXXXXXXX, L. Xový občanský zákoník: nejdůležitější změny.
1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 237 (citace: XXXXXXXX/ PIXXXXXXXXXXX, Nový občanský zákoník).
113 Rozhodnutí NS ČR ze dne 28. února 2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012, rozhodnutí NS ČR ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 4 Tdo 1446/2013.
114 Rozhodnutí ÚS ČR ze dne 7. května 2009, sp. zn. I ÚS 523/07. Obdobně též rozhodnutí ÚS ČR ze dne 1. července 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.
115 § 1963 až 1964 OZ, § 1970 OZ, § 1972 OZ; § 2051 OZ.
v části týkající se ujednání o podstatných náležitostech a podstatných částech bezvadná) je (s ohledem na § 576 OZ) třeba ujednání o výši úroků z prodlení či o výši smluvní pokuty sjednané za zvláštních okolností popsaných v § 1796 OZ (sic!) posuzovat podle zvláštních ustanovení,116 příp. z hlediska jejich souladu s dobrými mravy (podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ).117
Pouhá hrubá nepřiměřenost vedlejšího ujednání ke kvalifikaci smlouvy jako lichevní ve smyslu § 1796 OZ nepostačuje. Dovozovat neplatnost smlouvy jako celku není proto nutné ani v případě, že je s ohledem na výši úvěrové jistiny a krátkou lhůtu splatnosti prodlení dlužníka s vrácením jistiny nevyhnutelné. Před následky spojenými s prodlením dlužníka v podobě narůstání dluhu o úroky z prodlení a smluvní pokutu, které jsou sjednány v nepřiměřené výši, je dlužník dostatečně chráněn. Smlouva zůstane zachována. Neplatná bude pouze v části ujednání o smluvní pokutě (úroku z prodlení), které se příčí dobrým mravům. Vzhledem k tomu, že pro případ, že je takové ujednání absolutně neplatné, zákon nepočítá s možností moderace výše smluvní pokuty (úroku z prodlení), ani pro případ, že je sjednaná neplatně, nestanovuje její výši dispozitivně, nebude dlužník po dobu prodlení s vrácením jistiny věřiteli povinen smluvní pokutu ani úroky z prodlení platit.
V případě, že došlo v důsledku prodlení dlužníka k náhradnímu uspokojení věřitele na základě smlouvy o zajištění pohledávky, náleží dlužníku právo na hyperochu 118 odpovídající (zjednodušeně řečeno) rozdílu mezi hodnotou věci či částkou získanou zpeněžením věci a hodnotou pohledávky věřitele vyplývající z platně
116 § 1963 až 1964 OZ, § 1970 OZ, § 1972 OZ; § 2051 OZ.
117 Okolnost zneužití zvlášť znevýhodňujícího momentu ve spojení se skutečnosti nápadně nepřiměřené výše ujednání o úroku z prodlení nebo smluvní pokuty odůvodňuje použití korektivu dobrých mravů namísto aplikace zákonných ustanovení § 1970 OZ a § 2051 OZ. Před vstupem nového občanského zákoníku v účinnost byla možnost moderace smluvní pokuty upravená v § 301 ObchZ podmíněna platností ujednání o smluvní pokutě (rozhodnutí NS ČR ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006). Nepřiměřenost výše smluvní pokuty (v režimu obchodního zákoníku) sama o sobě k závěru o její neplatnosti nevedla, když § 301 ObchZ pro ten případ (jako lex specialis vůči § 39 ObčZ 1964, resp. § 265 ObchZ) počítal s moderací smluvní pokuty. Moderace smluvní pokuty však byla vyloučena, byla-li nepřiměřená smluvní pokuta ujednaná za okolností, které se příčily dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatná (viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 3707/2007, rozhodnutí NS ČR ze dne
26. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012). I za účinnosti nového občanského zákoníku lze očekávat, že oprávnění soudu k moderaci nepřiměřené smluvní pokuty (§ 2051 OZ) bude omezeno na případy ujednání o smluvní pokutě, která by jinak byla posouzena jako toliko relativně neplatná (námitku relativní neplatnosti by soud posoudil jako návrh na snížení výše nepřiměřené smluvní pokuty). Okolnost zneužití situace dlužníka ke sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, odůvodňuje posouzení ujednání o smluvní pokutě jako nemravného, a proto absolutně neplatného (§ 588 OZ). [Obdobně Xxxxx in MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. § 419 – 655. Praha: Leges, 2014, s. 36 (citace: MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III); TINTĚ- RA, T. Xxxxxxx xokuta v ČR a Evropě. Praha: Leges, 2015, s. 150; opačně např. Černá in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V.,
s. 597)]. V takovém případě nesmí soudu přistoupit k moderaci nepřiměřené výše smluvní pokuty podle § 2051 OZ, ani podle § 577 OZ. [Obdobně XXXXXXX, T. Smluvní pokuta v ČR a Evropě. Praha: Leges, 2015, s. 153; opačně např. XXXXXXXX, P. Postavení a ochrana věřitele v novém soukromém právu – aktuální otázky. Srovnávací komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 49 (citace: XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele)].
118 §1368 odst. 1 OZ ve spojení s § 1370 věta druhá OZ, § 1337 OZ,§ 2044 odst. 2 OZ.
sjednané smlouvy. Věřitel tak nemůže dosáhnout snížení hyperochy tím, že na její část započte např. částku odpovídající neexistující pohledávce na úroky, úroky z prodlení nebo smluvní pokuty.
Vzhledem k tomu, že občanský zákoník zajišťuje ochranu dlužníka prostřednictvím práva na hyperochu, není třeba dovozovat, že je smlouva o zajištění pohledávky neplatná z důvodu existence nepoměru mezi výší zajišťované pohledávky a hodnotou předmětu zajištění. 119 Jinak by se vzhledem k omezeným možnostem dlužníka nabídnout věřiteli jiný způsobilý předmět zajištění (než např. byt) mohlo stát úvěrové financování pro takové dlužníky nedostupným.
Je však nezbytné připomenout, že neplatnost zajišťované pohledávky (resp. neplatnost lichevní smlouvy, na základě které vznikla) nepůsobí neplatnost (jinak bezvadné) smlouvy o zajištění; zajištění však – z důvodu jeho akcesorické povahy120 – nevznikne121,122 (příp. nevznikne ukojné právo ze zástavy123)124.
Pro účely kvalifikace smlouvy jako lichevní ve smyslu § 1796 OZ nebude proto možné vycházet z trestněprávní judikatury,125 podle níž je skutková podstata trestného činu lichvy naplněna jednáním, které lze – s ohledem na komplex podmínek smlouvy (nepřiměřená výše úroku z prodlení anebo smluvní pokuty, krátka doba splatnosti, ztráta splátek) anebo souvisejících (zejména zajišťovacích) smluv – hodnotit jako pro dlužníka likvidační, aniž rozdíl mezi hlavním plněním a protiplněním ze smlouvy sám o sobě naplňuje objektivní znak lichvy. To však nebrání tomu, aby (za předpokladu, že vykazuje subjektivní znaky lichvy) bylo takové právní jednání shledáno absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ z důvodu jeho záměrně likvidační povahy i tehdy, nedosahuje-li míra nepoměru vzájemných plnění v pokladové smlouvě intenzity hrubého nepoměru.
119 Srov. § 113 SpotřÚ, který zakazuje přezajištění pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru výslovně.
120 Rozhodnutí ÚS ČR ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. ÚS II. 1148/2007, rozhodnutí NS ČR ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 2500/2014.
121 Rozhodnutí NS ČR ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, rozhodnutí NS ČR ze dne 26. března 2014, sp. zn. 21 ICdo 14/2014, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 26. února 2015, sp. zn. ÚS III. 2632/2014.
122 XXXXX, M. Zajištění a utvrzení dluhů. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx. 2016, s. 104.
123 Rozhodnutí NS ČR ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003.
124 Richter in XXXXXX, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2013,
s. 1069; Králík a Mixxx xn ŠVESTKA, J., XXXXXX, J., ŠXXXXXX, M., HUXXXX, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1092 (citace: ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., 2009).
125 Rozhodnutí NS ČR ze dne 17. září 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015, rozhodnutí NS ČR ze dne 27. sprna 2014, sp. zn. 3 Tdo 834/2014.
Závěrem uvádím, že například také německá doktrína rozlišuje mezi nemravnými lichevními jednáními, která naplňují znaky skutkové podstaty lichvy upravené zvlášť v § 138 odst. 2 BGB, a jednáními lichvě podobnými, která úzce vymezené znaky lichvy ve smyslu § 138 odst. 2 BGB nenaplňují, jsou však neplatnými podle generální klauzule dobrých mravů (§ 138 odst. 1 BGB).126
126 BOXXXX, Dobré mravy; SAXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004, s. 59.
II. DŮSLEDKY SJEDNÁNÍ LICHEVNÍ SMLOUVY
Obecně vzato – zejména s ohledem na požadavek právní jistoty a požadavek předvídatelnosti práva vůbec – lze zakotvení pojmových znaků lichvy přímo v textu zákona uvítat.
Co do vymezení definičních znaků civilní lichvy nedochází v souvislosti s rekodifikací občanského práva materiálně k žádným změnám; ustanovení § 1796 OZ je pouhým odrazem § 218 TrZ v soukromém právu a zakotvením závěrů ustálené soudní praxe.
Již v rozhodnutí NS ČR ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že smlouva naplňující znaky dnes vypočtené v § 1796 OZ je jako lichevní absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 ObčZ 1964, ledaže naplňuje také znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy (§ 218 TrZ), a je proto podle § 39 ObčZ 1964 absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (nezávisle na povaze subjektů, které jsou stranami lichevní smlouvy).
Novinku tedy nový občanský zákoník přináší co do úpravy důsledků sjednání lichevní smlouvy, neboť § 1796 OZ explicitně stanoví, že je lichevní smlouva neplatná, a § 1797 OZ vylučuje možnost podnikatele dovolat se neplatnosti lichevní smlouvy uzavřené při jeho podnikání.
Vzhledem ke změně koncepce neplatnosti právního jednání v novém občanském zákoníku, která je postavena na odmítnutí trendu paušálního hodnocení127 protiprávních jednání jako (absolutně) neplatných, 128 , 129 není jasné, zda se judikatorní závěry
127 Rovněž za účinnosti starého občanského zákoníku se (i bez výslovného zakotvení pravidel odpovídajících § 580 a § 574 OZ) však právní doktrína dovozovala, že každý rozpor se zákonem nemusí nutně vyvolat neplatnost právního jednání. K tomu viz např. XXXX, X. Xeště k neplatnosti pro rozpor se zákonem. Právní fórum. 2009, č. 3, s. 95 a násl.; TELEC, I. Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem. Právní rozhledy. 2004, č. 5, s. 161-168; SAXXX, X. X problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku. Právní rozhledy. 1997, č. 10, s. 510 – 513 (citace: SAXXX, K problematice rozpo- ru se zákonem).
K prioritě výkladu právního jednání, který nezakladá jeho neplatnost v případě, že podle teleologického výkladu ustanovení, jež je právním jednáním porušeno, smysl a účel ustanovení takový následek nevyžaduje, viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, rozhodnutí NS ČR ze dne 5. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, rozhodnutí ÚS ČR ze dne
6. dubna 2005, sp. zn. II ÚS 87/04, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11.
128 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb, občanský zákoník (konsolidovaná verze), citováno podle XXXXX, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 41 (citace: Důvodová zpráva k OZ podle XXXXX, Důvodová zpráva).
129 Ustanovení § 574 a násl. OZ, zejm. § 574, 580, 581, 582, 584, 586, 587 a 588 OZ.
o absolutní neplatnosti lichevní smluvy prosadí i v podmínkách nového rekodifikovaného soukromého práva či nikoliv. Právní doktrína se rozchází rovněž v pohledu na význam § 1797 OZ a jeho výklad v kontextu (zejména) § 433 OZ130, § 6 OZ131, § 8 OZ132 a § 580 odst. 1 OZ a 588 OZ133. Vzhledem k dikci § 1979 OZ zůstává nejisté, zda (pokud vůbec) a případně z jakých důvodů budou sankcí neplatnosti napříště postihována právní jednání vykazující znaky lichevní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.
Ani samotný fakt explicitní úpravy definice lichevní smlouvy v zákonném ustanovení však není v tomto směru bez významu, a to zejména z hlediska kvalifikace důvodu neplatnosti lichevní smlouvy. Bez výslovné úpravy v zákoně mohlo být právní jednání vykazující znaky lichevní smlouvy poměřováno jen prismatem jeho souladu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že se hledisko dobrých mravů uplatní toliko podpůrně 134 – v případě, že na určitou situaci nepamatuje některé ze zákonných ústanovení, příp. že toto zákonné ustanovení nepostihuje určitou situaci dostatečně z hlediska výsledku, k němuž jeho aplikace vede135 – není jeho aplikace při existenci
§ 1796 OZ namístě. Důvodem neplatnosti lichevní smlouvy bude napříště (nejen v případě trestní lichvy) její rozpor se zákonem.136 S ohledem na znění § 1797 OZ však zůstává otázkou, do jaké míry bude uvedený závěr možné vztáhnout i na lichevní smlouvu uzavřenou podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.
Přestože se zákonodárce pokusil stanovit důsledky sjednání lichevní smlouvy v zákonném textu, nelze pro její neúplnost považovat úpravu § 1796 a 1797 OZ za zdařilou. Na otázku, kdy bude lichevní smlouva považována za neplatnou a zda půjde o neplatnost relativní či absolutní, nedává odpověď ani stručná důvodová zpráva k těmto ustanovením, ani k ustanovením, jejichž aplikace přichází v úvahu. V dalším textu se proto budu problematikou platnosti lichevní smlouvy a dalších důsledků
130 Zákaz zneužití slabší strany podnikatelem.
131 Zákaz nepoctivého jednání.
132 Zákaz zneužití práva.
133 Zákaz protiprávního jednání narušujícího veřejný pořádek a zákaz zjevně nemravného právního jednání (jehož porušení je spojeno, vyžaduje-li to smysl a účel zákona, s následkem absolutní neplatnosti právního jednání).
134 JAXXXXXX, Ocxxxxx, s. 34; RUXXXXXX, Ochrana slabší smluvní strany, s. 39; SAXXX, Rozpor s dobrými mravy 2000; SAXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004, s. 70.
135 Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 17. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, rozhodnutí NS ČR ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002.
136 To platí minimálně ve vztazích, v nichž vystupuje podnikatel v postavení slabší strany mimo rámec své podnikatelské činnosti, a ve vztazích mezi nepodnikateli.
vyplývajících ze skutečnosti, že mezi stranami byla uzavřena (neplatná) lichevní smlouva, podrobněji zabývat.
1. DŮSLEDKY SJEDNÁNÍ LICHEVNÍ SMLOUVY OBECNĚ
1.1 Neplatnost lichevní smlouvy
Ustanovení § 1796 OZ výslovně stanovuje, že je smlouva, jejímž sjednáním dochazí k naplnění definičních znaků lichvy, neplatná. Jako takové vylučuje uvedené ustanovení aplikaci § 580 odst. 1 OZ v části, ve které podmiňuje závěr o neplatnosti právního jednání učiněného v rozporu se zákonem provedením testu smyslu a účelu zákona. Teleologický výklad porušeného ustanovení přichází totiž v úvahu jen tehdy, nestanovuje-li následek rozporu právního jednání se zákonem explicitně přímo tato ustanovení; 137 takové ustanovení (tzn. i § 1796 OZ) pak představuje lex specialis vůči generální klauzuli v § 580 odst. 1 OZ.138
Z dikce § 1796 OZ nevyplývá, zda má být lichevní smlouvy neplatná absolutně či relativně. Z hlediska úrovně ochrany, jaké se podle zákona dostává zneužitému, jde přitom o otázku zcela zásadní, neboť zatímco absolutně neplatná smlouva nepůsobí žádné účinky ex tunc bez dalšího a soud k její neplatnosti přihlédne z moci úřední,139 relativně neplatná smlouva strany zavazuje140 a je ponecháno na iniciativě strany, v jejíž prospěch je neplatnost smlouvy zákonem stanovena, zda se takové neplatnosti dovolá,141 přičemž toto její právo podléhá promlčení142. Z hlediska dopadů do právního postavení smluvních stran smlouvy je neméně zásadní, zda je lichevní smlouva neplatná v celku nebo jen částečně. Názory představitelů právní doktríny se různí, stejně jako metody přístupu k řešení uvedených problematických otázek.
137 Odbobně SALAČ, K problematice rozporu se zákonem; Handlar in LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 2081 (citace: LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I.)
138 XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele, s. 63.
139 § 588 OZ.
140 § 586 odst. 2 OZ stanoví fikci platnosti smlouvy, dokud není její neplatnost oprávněnou stranou namítnuta.
141 § 586 odst. 1 OZ.
142 § 609 ve spojení s § 611 a 629 OZ. Právo dovolat se relativní neplatnosti se za účinnosti starého občanského zákoníku promlčovalo jako jiná majetková práva, viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, rozhodnutí NS ČR ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002.
1.1.1 Relativní anebo absolutní neplatnost lichevní smlouvy
V právní doktríně nepanuje shoda na tom, zda je důvodem neplatnosti (každé, nebo jen některé) lichevní smlouvy prostý rozpor se zákonem, kvalifikovaný rozpor se zákonem nebo prostý či kvalifikvaný rozpor s dobrými mravy. V důsledku toho se autoři rozchází také v kvalifikaci následků porušení zákazu lichvy. Právní doktrínu lze rozdělit do několika názorových proudů, podle toho, zda jednotliví autoři dospívají k závěru, že lze lichevní smlouvy kvalifikovat jako
• zásadně relativně xxxxxxxx;000
• zásadně absolutně neplatné;144
• relativně neplatné nebo i absolutně neplatné, a to
• v závislosti na tom, zda lichevní jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestné činu lichvy či nikoliv;145
• a také v závislosti na míře, v jaké lichevní jednání odporuje dobrým mravům;146
143 JAXXXXXX, K pochybnosti; Pexxxx xn HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 340; XXXXXXX, P. Xxxxxxxx xkrácení a lichva podle nového občanského zákoníku. [online] Brno, 2014, s. 18. [cit. 2016-04-14]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Práv- nická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/.
144 XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele, s. 63; Mexxxx xn MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 783 a 785; Po- hl in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 1493; XXXXXX, Judikatura, s. 422; XXXXXXXXXX, I. Některé otázky smluvního práva ve světle OZ. In ZOUFALÝ, Xxxxxxxx (ed.). XXI. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2013, s. 471 – 526; XXXXX, J. Xxxxxxx xchrany slabší smluvní strany [online]. Brno, 2013, 157 s. [cit. 2016-05-14]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: xxxx://xx.xxxx.xx/xx/000000/xxxxx_x/; XXXXX, P. Xxxxxxxx xkrácení a lichva dle nového občanského zákoni- ku. In: xxx.xxxxxx.xx [online]. Publikováno 25. června 2012 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx- zkraceni-a-lichva-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-83728.html (citace: XXXXX, Neúměrné zkrácení a lichva).
145BEJČEK, Malí a střední podnikatelé; XXXXXXXX, P. a kol. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku. Komento- vaný rejstřík judikatury a jejího použití po rekodifikaci. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 89 a 421 – 422; XXXXXXXX/ PIX- XXXXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 237; XXXX, P. Jak relativní je neplatnost v novém občanském zákoníku? In: xxx.xxxxxxxx.xxx [online]. Glatzová & Co - Legal News, Prosinec 2014. [cit. dne 20. 9. 2016]. Dostupné z: xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxx-xxxx-xxx-xxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxx-x-xxxxx-xxxxxxxxx- zakoniku.pdf); DOČKAL, X. Xxxxxx xřiměřenosti a její odraz v neúměrném zkrácení a lichvě. Právní rozhledy. 2014, č. 9, s. 310 -
317. (citace: DOČKAL, Zásada přiměřenosti); Elek in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 703 (citace: HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI.); XXXXX, B. Co víc zavazuje: smlouva nebo zákon?. In XXXXXXXX, P., XXXXX, K., XXXXX, B., LIXXX, P., XXXXXXXX, D. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 91 (citace: Xxxxx xn XXXXX a kol., Občanské právo pro každého); JAXXXXXX, Lixxxx; JAXXXXXX, Nexxxxxx xkrácení, s. 51; JAXXXXXX, Ocxxxxx, s. 50 a 62; JAXXXXXX, Trestněprávní aspekty lichvy; KAXXXXXXX, Lixxxx, s. 34 – 35; NEXXXXX, Lichva, s. 85; XXXXXXXX, A. Obecně o závazkovém právu. In XXXXX, M., XXXXXXXX, A. Nový občanský záko- ník. Problémy a úskalí. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2014, s. 165 (citace: XXXXX/XXXXXXXX, Nový občanský zákoník); RUXXXXXX, Ochrana slabší smluvní strany, s. 42; XXXXXXX/PODRAZIL/XXXX, Základy, s. 212 až 213. O této možnosti se Xxxxxxxxxx x Pelikán výslovně nezmiňují, posouzení lichevní smlouvy jako absolutně neplatné nevylučují, nelze proto vyloučit, že s absolutní neplatností lichevní smlouvy, kterou byl spáchán trestný čin, počítají; viz Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 157 až 159. Pexxxx xepovažuje z hlediska soukromoprávního posouzení platnosti lichevní smlouvy trestněprávní kvalifikaci za relevantní, viz Pexxxx xn HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 340. Proti závěru o absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, kterou byl spáchán trestný čin, se vymezuje Jaxxxxxx xž ve svém pozdějším článku, viz JAXXXXXX, K pochybnosti.
146 BEJČEK, Malí a střední podnikatelé; DOČKAL, Zásada přiměřenosti; Xxxxx in XXXXX a kol., Občanské právo pro každého,
s. 91; JAXXXXXX, Lixxxx; XXXXXXXX, A. Obecně o závazkovém právu. In XXXXX/XXXXXXXX, Nový občanský zákoník,
s. 165. S ohledem na skutečnost, že Xxxxxxxxxx x Pelikán smýšlí o kritériu zjevnosti jako o kvantitativním, lze předpokládat, že se rovněž přiklánějí k možnosti kvalifikace lichevní smlouvy jako absolutně či relativně neplatní v závislosti na míře v jaké odporu- je dobrým mravům či zákonu, viz Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 158, a Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠXXXXXX, J., XXXXXX, X. XXXXX, J. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 43. (citace: ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I.).
• či v závislosti na míře, v jaké je lichevní jednání v rozporu se zákonem;147
• nebo v závislosti na druhu subjektivní znaku na straně zneužitého.148
Zastánci kvalifikace lichevní smlouvy jako relativně neplatné opírají tento závěr
o výklad § 1796 OZ jako ustanovení sloužícího výhradně na ochranu jedné ze stran smlouvy ve smyslu § 586 odst. 1 OZ. Podle některých 149 není možné o absolutní neplatnosti lichevní smlouvy uvažovat s ohledem na § 1797 OZ, podle něhož není podnikatelům dovoleno „dovolat se“ neplatnosti lichevní smlouvy. Z doslovného znění
§ 1797 OZ se tedy dovozuje, že lichevní smlouva strany zavazuje do doby, než se její neplatnosti oprávněný dovolá, a že soud bez toho, aby byla vznesena námitka neplatnosti, k vadě smlouvy z vlastní iniciativy nepřihlédne.
Někteří autoři dospívají k závěru o relativní neplatnosti lichevní smlouvy navzdory pochybnostem 150 , zda je zneužitý (právní laik) dostatečně chráněn před lichvářskými praktikami v situaci, kdy přezkum platnosti lichevní smlouvy závisí na jeho iniciativě, právo dovolat se neplatnosti podléhá promlčení a prostor k jeho uplatnění limitují pravidla o koncentraci řízení151.
Z četných odkazů na § 574, 580 a 586 OZ v argumentaci lze dovozovat, že posouzení lichevní smlouvy jako neplatné podle § 586 odst. 1 OZ lépe odpovídá duchu nového občanského zákoníku. Přestože je podle důvodové zprávy základním východiskem úpravy respekt k smluvní autonomii a její ochrana,152 občanský zákoník se s deklarovanou maximou sám rozchází v řadě ustanovení, která zakotvují širokou pravomoc soudu k zásahu do obsahu právního jednání ultra petitum153 nebo která pro určité případy obsah právních jednání stanovují přímo.154 Zákon sám tak s ingerencí
147 DOČKAL, Zásada přiměřenosti.
000 XXXXXXX, X. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy. 2008, č. 3, s. 86 – 94 (citace: PELIKÁN, Několik poznámek).
149 Elek in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI., s. 42.
150 NEKOVÁŘ, Lixxxx, s. 85. Ruxxxxxx xléduje pro relativní neplatnost lichevní smlouvy, přestože jinak (vycházeje z chybného předpokladu, že uvedené ustanovení dopadalo i na případy lichevní smlouvy) nepovažuje prostředky ochrany předpokládané § 49 ObčZ 1964 za dostatečné: „Nedosahovalo-li ujednání této intenzity [rozporu s dobrými mravy], mohl účastník od pro něho nevýhodné smlouvy odstoupit. Mimojiné i z toho důvodu nebyla využitelnost § 49 ObčZ dostatečně efektivní.“ Viz RULÍKOVÁ, Ochrana slabší smluvní strany, s. 42.
151 Viz např. § 114c, 118a, 118b a 175 o.s.ř.
152 Důvodová zpráva k OZ podle XXXXX, Důvodová zpráva, s. 41.
153 Např. § 577, § 1800 odst. 2 OZ.
154 Uvedeného paradoxu si všímá také Hexxxxxxx, který za taková ustanovení považuje např. § 364 a 1781, § 1972, § 1793, § 1765,
§ 1800 odst. 2, § 2051, § 2249 odst. 3, § 2374 odst. 2, § 2620 odst. 2 a 2622 odst. 1, § 2795 odst. 3, 3004 odst. 2 nebo § 3027 OZ
do právního jednání počítá. Tomu, že zákon dává přednost zachování smlouvy v platnosti (i za cenu popření vůle stran) spíše než ochraně autonomie vůle, nasvědčuje rovněž to, že soudu neumožňuje přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy i v případech, kdy je zřejmé, že uzavření smlouvy není výsledkem svobodného rozhodnutí smluvní strany.155
Aniž to autoři, kteří prosazují posouzení lichevní smlouvy jako relativně neplatné, úvadějí výslovně, lze dovodit, že jednání v rozporu s § 1796 OZ nepovažují za zjevně narušující veřejný pořádek nebo zjevně odporující dobrým mravům.
Autoři, kteří připouštějí, že lze za určitých okolností kvalifikovat lichevní smlouvu také jako absolutně neplatnou, rozlišují mezi prostou formou lichevní smlouvy a kvalifikovanou formou lichevní smlouvy.
Za prvé se má o kvalifikovanou formu lichevní smlouvy jednat tehdy, dojde-li uzavřením lichevní smlouvy rovněž k naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 218 TrZ. Aniž se literatura vyjadřuje k důvodu, pro který spojuje s následkem absolutní neplatnosti pouze případy trestní lichvy, lze se domnívat, že tak činí proto, že za případ, kdy uzavřením lichevní smlouvy dochází k narušení veřejného pořádku podle
§ 588 OZ, považuje až případ, kdy lichva dosahuje takové závažnosti, která odůvodňuje její postih prostředky ultima ratio.
Pro případ, že uzavřením lichevní smlouvy nedochází zároveň k naplnění skutkové podstaty trestného činu, odmítá část právní doktríny dovozovat absolutní neplatnost lichevní smlouvy, a to buď proto, že § 1796 OZ nepovažuje za ustanovení na ochranu veřejného pořádku (pročež lichevní smlouva není právním jednáním, kterým je narušen veřejný pořádek)156, nebo proto, že § 1796 OZ sice považuje za ustanovení na ochranu veřejného pořádku a každou lichevní smlouvu považuje za právní jednání,
a konstatuje, že „[p]řestože, že se v § 1725 větě druhé OZ stanová, že vůle stran je nejvyšší zákon, OZ poskytuje v některých případech širokou kompetenci k zásahu do obsahu smluv českým soudům[,]“ aniž zákon jasně vymezuje kritéria, která budou soudy uplatňovat při rozhodování o obsahu smluv. Za takového stavu úpravy pak „rozpor se svobodou rozhodovat o obsahu smluv“ považuje za „evidentní“; viz HEIDENHAIN, S. Změny v české právní úpravě ochrany spotřebitele z německého pohledu. In TICHÝ, L. (ed.) Ochrana spotřebitele. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014, s. 139 a 142.
Nad otázkami souvisejícími s kvalitativní změnou pojetí postavení a úlohy soudu se v podobném duchu pozastavuje Xxxxx viz XXXXX, M. Zásahy soudu do úpravy smlouvou založených závazkových vztahů. In XXXXX, B., XXXXXX, V. (eds.). Soukromé právo na cestě. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2010, s. 378 – 382 (citace: XXXXX, Zásahy soudu).
155 Např. § 587 OZ.
156 Viz např. XXXXXXXX, Trestněprávní aspekty lichvy.
kterým se narušuje veřejný pořádek, ale následek absolutní neplatnosti spojuje až s lichevní smlouvou závažnějšího charakteru (kterou je naplněna skutková podstata trestného činu), kterou dochází k narušení porušení veřejného pořádku zjevně157.
Požadavek rozporu se zákonem, kterým je zjevně narušen veřejný pořádek, vyjádřený v § 588 OZ však nesměřuje k hodnocení míry, v jaké právní jednání porušuje zákon, ale ke kvalitě ustanovení, s nímž je protiprávní jednání v rozporu. Veřejný pořádek lze totiž vymezit jako souhrn právních pravidel obsažených v právním řádu, na nichž spočívají základy sociálního řádu určité společnosti, 158 resp. jako souhrn základních východisek právního řádu, „na kterých je třeba bezvýhradně trvat“.159
Použitelnost sankce absolutní neplatnosti trestní lichvy proto nelze odvozovat z faktu, že je lichevní jednání trestným činem, resp. že závažnost lichevního jednání odůvodňuje jeho postih prostředky trestního práva. Rozhodující je povaha, smysl a účel konkrétního zákonného ustanovení.
Ne každé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku je stanoveno na ochranu veřejného pořádku ve smyslu § 588 OZ. Určující je konkrétní objekt toho kterého trestného činu.160 Například objektem trestného činu podvodu je toliko ochrana majetku určité osoby (ochrana jednotlivce), a proto podle ustálené judikatury nevede odsouzení pachatele trestného činu podvodu k absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené v omylu; má zůstat na posouzení podvedené strany, zda trvá na zachování smlouvy nebo namítne její neplatnost.161 Naopak objekt trestného činu lichvy je širší – zahrnuje také zájem na ochraně společnosti (před uplatňováním hrubě nepřiměřených podmínek v závazkových vztazích, v jejichž důsledku mohlo docházet k hospodářsky neopodstatněným přesunům majetku a ke značným negativním sociálním dopadům).162, 163 Z toho důvodu lze považovat § 218 TrZ za ustanovení stanovené na ochranu veřejného pořádku a lichevní jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu
157 Viz např. DOČKAL, Zásada přiměřenosti.
158 XXXXX, X. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie. 2015, č. 9, s. 13-24.
159 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 785.
160 XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele, s. 63.
161 Rozhodnutí NS ČR ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005.
162 Rozhodnutí NS ČR ze dne 12. ledna 2005, sp. zn 5 Tdo 1282/2004.
163 XXXXXXXX, Xxxxxx, s. 193; XXXXXXXX, Trestněprávní aspekty lichvy.
za absolutně neplatné 164 pro rozpor se zákonem, kterým je zjevně narušen veřejný pořádek ve smyslu § 588 OZ165.
Skutečnost, že je § 1796 OZ stanoven na ochranu zneužité strany, nevylučuje, že slouží i jinému účelu – na ochranu veřejného zájmu – a jako takový je součástí veřejného pořádku.166 Stejně tak není pochyb o tom, že součástí veřejného pořádku jsou např. také normy spotřebitelského práva, přestože primárně slouží ochraně jednotlivce (spotřebitele). Tak jako by „veřejnému pořádku odporovalo hromadné a systematické vnucování nepřiměřených smluvních podmínek zájemcům o uzavření smlouvy“, 167 odporovalo by mu i hromadné a systematické uplatňování lichvářských praktik. Rovněž vzhledem k tomu, že je § 1796 OZ odrazem § 218 TrZ, lze předpokládat, že výslovný zákaz lichvy do předpisu soukromého práva zákonodárce zakotvil nejen ve snaze ochránit zneužitou stranu lichevní smlouvy, ale i ve snaze dosáhnout vymýcení lichvy vůbec.
Byť např. Dočkal uznává, že § 1796 OZ slouží na ochranu veřejného pořádku, lichevní jednání učiněné v rozporu s ním považuje jen za relativně neplatné, ledaže dosahuje takového stupně závažnosti, že je jím veřejný pořádek dotčen „zjevně“. Požadavek „zjevnosti“ narušení veřejného pořádku ve smyslu § 588 OZ nelze ztotožňovat s požadavkem určitého vyššího stupně intenzity rozporu právního jednání s ustanovením sledujícím ochranu veřejného zájmu.168 Bylo-li by ponecháno na vůli strany, zda se dovolá relativní neplatnosti jednání narušujícího veřejný pořádek či nikoliv, znamenalo by to, že by bylo podle zákona přípustné posoudit jako právně relevantní i ta (proti)právní jednání učiněná v rozporu s veřejným pořádkem, resp. že zákon na zachování veřejného pořádku kategoricky netrvá. Tím by došlo k vyprázdnění podstaty veřejného pořádku; 169 nelze než souhlasit s Melzerem, že „[k]ategorie
164 Rozhodnutí NS ČR ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001.
165 Xxxxxx Xxxxxxxx ve svém posledním článku prosazuje, aby se jako relativně neplatná posoudila i taková lichevní smlouva, kterou byla naplněna skutková podstata trestného činu lichvy, opíraje se o závěry soudní praxe týkající se přezkumu platnosti smlouvy, kterou byl spáchán trestný čin podvodu (sic!), viz XXXXXXXX, K pochybnosti.
166 Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 16; Xxxxxx a Tégl in MELZER, F., XXXX, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013, s. 61 (citace: MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I.).
167 XXXXX, X. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie. 2015, č. 9, s. 13-24.
168 Podle Tichého se ve vztahu k ustanovením na ochranu spotřebitele či jiné slabší strany uplatní korektiv veřejného pořádku až při
„masivním zneužití práv“., viz Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1489.
169 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 785; Melzer a Tégl in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 56 – 57, 60.
pravidel, na jejichž dodržení je třeba bezvýhradně trvat, avšak někdy tak trochu zase nikoliv, nedává dobrý smysl.“170
Rozlišování mezi prostou formou lichevní smlouvy (civilní lichva) s následkem relativní neplatnosti, a kvalifikovanou formou lichevní smlouvy (trestní lichvy) s následkem absolutní neplatnosti je problematické rovněž z hlediska právní jistoty a předvídatelnosti práva vůbec. Za účinnosti starého občanského zákoníku bylo sjednání lichevní smlouvy – jak v případě civilní lichvy, tak v případě trestní lichvy – spojeno se sankcí absolutní neplatnosti. Lichevní smlouva byla považovaná v každém případě za neplatnou automaticky; soud k takové vadě přihlížel ex offo a žalované plnění nemohl přiznat bez ohledu na to, jestli trestní soud odsoudil lichváře nebo trestní stíhání zastavil např. z toho důvodu, že pachatel lichvy požívá imunity. Lichva byla zcela zapovězena jak trestním, tak civilním právem. V rovině soukromoprávních následků proto hledisko rozsahu hrubého nepoměru vzájemných plnění (jakožto jednoho z kritérií, kterým se poměřovalo, zda lichevní jednání naplňuje rovněž znaky skutkové podstaty trestného činu či nikoliv) nečinilo potíže. Podle nastíněné koncepce prosté a kvalifikované formy lichevní smlouvy však nelze vyloučit, že civilní soudy posoudí vadu smlouvy spočívající v neekvivalentnosti plnění ještě jako případ čistě civilní lichvy a (v případě absence námitky relativní neplatnosti) přiznají lichváři plnění podle lichevní smlouvy rozhodnutím s účinky res iudicata, přestože se později ukáže (např. v trestním řízení), že uzavřením lichevní smlouvy došlo rovněž k naplnění skutkové podstaty trestného činu, a bylo proto namístě, aby soud lichevní smlouvu v civilním řízení z vlastní iniciativy posoudil jako neplatnou. Není přijatelné, aby za pomoci prostředků státního donucení bylo možné dosáhnout vymožení lichevní smlouvy, kterou byl spáchán trestný čin, což lze považovat za další z argumentů proti dovozování různých forem civilní lichvy a různých druhů soukromoprávních následků pro různé formy lichvy.
Druhý případ kvalifikované formy lichevního jednání (se kterým část právní doktríny spojuje sankci absolutní neplatnosti lichevní smlouvy) má představovat
170 Melzer a Xxxxxxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 721.
lichevní jednání závažné natolik, že dosahuje intenzity „zjevného“ rozporu s dobrými mravy.
Východiskem uvedeného závěru je domněnka, že § 1796 OZ není ustanovením, jehož porušením by byl dotčen veřejný pořádek. V opačném případě by aplikace korektivu dobrých mravů nepřicházela v úvahu, když se tento uplatní toliko subsidiárně171 – v případě, že právní jednání není možné postihnout týmiž následky podle jiných zákonných ustanovení.172 Byť se kategorie veřejného pořádku a kategorie dobrých mravů obsahově překrývají,173 jsou z hlediska kvalifikace důvodů absolutní neplatnosti právního jednání ve vztahu exkluzivity; posouzení právního jednání jako absolutně neplatného z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem vylučuje posouzení tohoto právního jednání jako absolutně neplatného z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy.
Uvedený závěr se dále zakládá na domněnce, že z dikce § 588 OZ vyplývá zákonodárcova vůle rozlišovat mezi prostým rozporem s dobrými mravy (který způsobuje toliko relativní neplatnost) a kvalifikovaným rozporem s dobrými mravy (který způsobuje absolutní neplatnost).174 Podle tohoto názoru se potom § 1796 OZ – jako zvláštní případ zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy – vztahuje pouze na ta lichevní jednání, která odporují dobrým mravům málo; pro prostý rozpor se zákonem, kterým nedochází ke zjevnému narušení veřejného pořádku (§ 1796 OZ podle tohoto názorového proudu neslouží k ochraně veřejného pořádku), je lichevní jednání relativně neplatné. (Nelze však vyloučit, že stoupenci tohoto názorového proudu spatřují důvod relativní neplatnosti lichevního jednání nikoliv v jeho rozporu se zákonem, nýbrž v jeho rozporu s dobrými mravy.) Korektiv dobrých mravů ve smyslu § 588 OZ se uplatní subsidiárně toliko na závažnější případy lichevního jednání, které zákon (§ 1796 OZ)
171 Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1444.
172 Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne , sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, podle něhož se § 3 odst. 1 ObčZ 1964 (postihující výkon práva v rozporu se dobrými mravy) nepoužije, jestliže přímá aplikace zákonného ustanovení vede k témuž výsledku.
173 Melzer a Tégl in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 59 a 61.
174 Jak uvádí např. Xxxxx: „I pro rozpor s dobrými mravy je však právní jednání neplatné jen relativně. (...) Důvodem absolutní neplatnosti, ke které soud přihlédne i bez návrhu, je totiž pouze zjevný rozpor právního jednání s dobrými mravy. Aby šlo
o absolutní neplatnost právního jednání, musí tedy jít o kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy.“ Viz XXXXX, X. Xxxxxx skutečnosti. In XXXXX/XXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 104. Např. podle Xxxxxxx „zákonodárce přikazuje soudci využít přiměřené míry uvážení s vzít v úvahu míru rozporu právního jednání s dobrými mravy. Jinak řečeno míra konfliktu musí být určitým způsobem vyšší než průměrná..“ Viz Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1487.
nepostihuje dostatečně a jehož závažnost odůvodňuje použití přísnější sankce, tedy sankce absolutní neplatnosti.
Zastánci tohoto názoru pojímají požadavek „zjevnosti“ rozporu právního jednání s dobrými mravy uvedený v § 588 OZ nesprávně jako otázku intenzity nemravnosti právního jednání. Kritérium míry, v jaké právní jednání odporuje dobrým mravům, má být určující pro rozhodnutí, zda je nemravné jednání neplatné absolutně či relativně.
S ohledem na pojetí dobrých mravů coby mimoprávních hodnot společných určité společnosti na určitém stupni vývoje, které jsou chápány „jako nezpochybnitelné minimum slušnosti všech spravedlivě uvažujících jedinců“, 175 však nelze ponechat toliko na soukromé iniciativě strany nemravného právního jednání, zda budou dobré mravy v právním styku dodržovány.176 Jak zdůrazňuje Melzer „[občanský zákoník] stojí na stanovisku, že i rozpor s dobrými mravy je důvodem absolutní neplatnosti. Tato skutečnost má vliv [i] na posouzení povahy neplatnosti ve zvláštních případech (např. v případě lichvy). Tomuto řešení je – alespoň při stávajícím pojetí kategorie dobrých mravů – nutno přisvědčit. Odlišné pojetí by např. vedlo k důsledku, že v případě nedovolání se relativní neplatnosti by veřejná moc (soud) autoritativně ukládala nemravné povinnosti, a co více, v rámci výkonu rozhodnutí by nemravná ujednání i vynucovala státním donucením!“177
Pro úplnost je třeba doplnit, že výraz „zjevný“ bývá částí právní doktríny konotován s požadavkem na očividnost, patrnost či prokazatelnost rozporu právního jednání s dobrými mravy. 178 S tím souvisí i obava, že podle § 588 OZ nebude postihován rozpor právního jednání s dobrými mravy v případě, že zůstane pro složitost či sofistikovanost právního jednání dobře maskován či dokonce skryt, a to přestože takové právní jednání bude nemravné. Takový význam však požadavku „zjevnosti“ nemůže být přikládán. Jak podotýká Gschnitzer, závěr o protiprávnosti právního jednání učiněného v rozporu s výslovným zákonným zákazem lze učinit jednoduše, „[c]o však
175 XXXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004, s. 220.
176 Melzer a Tégl in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 56 - 57.
177 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 785.
178 XXXXXXXXX, Z. „Zjevný“ v občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2015, č. 1, s. 1-5.
zákon výslovně nezakazuje, musí být protiprávní zjevně.“ 179 Při hledání významu požadavku zjevnosti je třeba vycházet z povahy korektivu dobrých mravů (příp. veřejného pořádku) jako neurčitého právního pojmu o proměnlivém obsahu. Aby byla ingerence do autonomie vůle (v podobě následku absolutní neplatnosti) ospravedlněna, musí být nepochybné a jednoznačné, že je právní jednání vůbec v rozporu hodnotou, která je zřejmě součástí souboru hodnot chráněných korektivem dobrých mravů. Nebude-li možné k takovému závěru dospět, právní jednání nebude možné kvalifikovat jako nemravné, a proto neplatné. Výrazu „zjevně“ tak zákon používá spíše ve smyslu
„jednoznačně“ či „nepochybně“.180
Podle toho, zda je určité právní jednání ve zjevném rozporu s dobrými mravy, se takové právní posoudí buď jako platné, nebo jako neplatné (požadavek zjevnosti rozporu s dobrými mravy tedy není kritériem, podle kterého se stanoví, zda je právní jednání neplatné absolutně nebo relativně 181 ). Každé jednání učiněné v rozporu s dobrými mravy bude, vyžaduje-li jeho neplatnost smysl a účel zákona, neplatné absolutně.182
Přestože Xxxxxx000 uznává, že lichevní smlouva patrně představuje zjevný rozpor s dobrými mravy, což by svědčilo ve prospěch její absolutní neplatnosti, důvod pro postup podle § 588 OZ (lex generelis) nevidí, když zákon v § 587 OZ (lex specialis) spojuje se sankcí (toliko) relativní neplatnosti i „typově závažnější právní jednání“, 184 tj. i právní jednání, které trpí vadou vůle vyvolanou hrozbou násilí, příp. lstí. Samotný fakt, že k donucení přistoupí ještě další prvek, kterým je naplněna definice lichvy (hrubý nepoměr vzájemných plnění), podle Xxxxxxx neumožňuje nahlížet na lichvu jako zvláštní případ donucení. Z hlediska právních důsledků podle něj nedává smysl posuzovat právní jednání, jímž se donucená strana zavázala k výrazně neekvivalentnímu plnění, jinak než právní jednání, k němuž byla strana donucena (třebaže jej strana
179 X. Xxxxxxxxxx in Klang, H., Xxxxxxxxxx, F. Kommentar zum Allgemeinen bürgelnlichen Gesetzbuch. Band IV. 2. vydání. Wien: Österreichische Staatsdruckerei, s. 183, citováno podle Melzer a Xxxxxxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 721.
180 Melzer a Xxxxxxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 721.
181 Viz např. XXXXXXXXX, X. Xxxxxx jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Komentář. Srovnání se zahraničím a vybraná platná judikatura. 2. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2013, s. 157 (citace: XXXXXXXXX, Právní jednání); XXXXXXXXX, M. Občanskoprávní skutečnost. In XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2. aktualizované a dopněné vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 191 - 192 (citace: DVO- ŘÁK a kol., Občanské právo hmotné).
182 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2087; Xxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 785.
183 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 340.
184 Tamtéž.
odmítala z jiných závažných důvodů, např. z důvodu neochoty se dlouhodobě zavázat nebo obav vztahujících se k důvěryhodnosti protistrany, její spolehlivosti či solventnosti atd.), tím spíše když se obě právní jednání mohou postupem času ukázat pro donucenou stranu jako výhodná. Xxxxxx proto dochází k závěru, že smlouva, která vykazuje definiční znaky lichvy vymezené v § 1796 OZ, je na základě § 587 OZ per analogiam neplatná pouze relativně.185
Ustanovení § 587 OZ samotné však budí značné kontroverze.186 Je projevem diskontinuity soukromého práva. Právní jednání postižená vadou svobody vůle v důsledku vis compulsiva byla dosud posuzována jako absolutně neplatná. Vyšly-li v řízení najevo skutkové okolnosti187 nasvědčující tomu, že strana uzavřela smlouvu pod nátlakem, soud za účelem ochrany donucené strany k vadám její vůle přihlédl a platnost smlouvy přezkoumal z vlastní iniciativy.188 Zdá se však, že napříště (opět v zájmu proklamované ochrany autonomie vůle, která je však samotným § 587 OZ do jisté míry popřena189) zákon neumožňuje, aby se soud otázkou platnosti smlouvy zabýval ex offo, ačkoliv z jemu známých skutečností vyplývá, že smlouva nebyla uzavřena dobrovolně. Je-li této osobě i nadále vyhrožováno, nelze spoléhat na její ochotu protivit se původci hrozby a v soudním řízení namítat relativní neplatnost. Skutečnost, že se právo dovolat se neplatnosti nepromlčí po dobu, po kterou je na donuceného vyvíjen nátlak (§ 650 OZ), 190 neposkytuje donucenému dostatečnou ochranu, neboť soudu neumožňuje ex offo přezkoumat, zda je důvodem pasivity oprávněného k námitce neplatnosti jeho spokojenost se stavem věcí nebo trvající nátlak. Nelze vyloučit, že dříve než se donucený fakticky bude moci dovolat neplatnosti smlouvy, domůže se vyděrač plnění ze smlouvy, které mu bylo přiznáno soudním
185 Tamtéž.
186 S ohledem na celosvětový trend posilování ochrany lidské osobnosti kritizuje návrat k zásadě quamquam coactus tamen voluit, přinejmenším ve vztahu k právním jednáním učiněným pod hrozbou tělesného násilí, Xxxxxxxxx; viz ZUKLÍNOVÁ, Právní jednání,
s. 155; XXXXXXXXX, M. Občanskoprávní skutečnost. In XXXXXX a kol., Občanské právo hmotné, s. 187.
187 Není-li důvod absolutní neplatnosti tvrzen ani jinak nevyjde v řízení najevo, soud po něm nepátrá a nenahrazuje tak zákonem předpokládanou aktivitu účastníků sporného řízení, které z povahy věci je ovládáno zásadou projednací, nikoliv vyšetřovací (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, rozhodnutí NS ČR zde dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, rozhodnutí NS ČR ze dne 20. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 2526/2009, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09.
188 Rozhodnutí NS ČR ze dne 27. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4244/2010.
189K tomu Xxxxx uvádí: „Stanovení (...) toliko relativní neplatnost[i] jednání, k němuž byl někdo donucen hrozbou fyzického nebo duševního násilí však relativizuje všechny hodnoty, k nimž se občanský zákoník hlásí (...). Je samozřejmě pravdou, že každý má především pečovat o svá práva (což je vyjádřeno již římskou maximou vigilantibus iura scripta sunt, práva jsou psána pro ty ostražité), ale stanoví o jednání, k němuž byl někdo donucen důvodnou hrozbou fyzického násilí, že jde o jednání platné (dokud se ohrožený jeho neplatnosti nedovolá), se zdá být bezohledností, urážející obyčejné lidské cítění, jíž právě samotná občanský zákoník v ustanovení § 2 odst. 3 zakazuje.“ Xxx XXXXX, X. Xxxxxx skutečnosti. In XXXXX/XXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 97.
190 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2130.
rozhodnutím s účinky res iudicata. Z toho důvodu snad soudy přijmou za své, že je možné i bez návrhu přezkoumat platnost právního jednání učiněného pod nátlakem (alespoň v případě, že donucený k takovému přistoupil pod hrozbou násilí) z hlediska jeho souladu s dobrými mravy a s přihlédnutím k smyslu a účelu § 587 OZ posoudit jako platné pouze takové právní jednání učiněné z donucení, o němž beze zbytku platí, že „třebas donucen, přece jen chtěl“ 191 (např. v případě, že se donucený domáhá plnění ze smlouvy, která je pro něj výhodná).192
Kategorickému závěru o analogické aplikaci § 587 OZ na situaci lichvy brání fakt, že § 1796 OZ postihuje vztahy jiné kvality; pokrývá širší spektrum nepříznivých životních situací na straně zneužitého (zahrnuje i případy, kdy tíseň či rozrušení nebyly vyvolány kořistníkem) právě ve spojení okolností hrubého nepoměru vzájemných plnění.193 Na rozdíl od § 587 OZ ustanovení § 1796 OZ nemíří na situace, kdy byl zneužitý donucen uzavřít smlouvu, která je nepřiměřená z jiného důvodu než proto, že se jí strana zavázala k plnění, které podstatně převyšuje plnění nabízené protistranou.194 Ustanovení § 1796 OZ představuje lex specialis vůči 587 OZ. Lichevní smlouva se proto posoudí podle § 1796 OZ ve spojení s § 588 OZ vždy jako absolutně neplatná.
Dovozovat pouze relativní neplatnost lichevní smlouvy by ostatně nebylo vhodné ani proto, že § 650 OZ, podle něhož se staví promlčecí lhůta pro vnesení námitky relativní neplatnosti, brání-li jejímu uplatnění hrozba (nebo omyl oprávněného) vyvolaná druhou stranou nebo její osobou blízkou, nepamatuje na případy, kdy je oprávněný v možnosti napadnout platnost smlouvy omezen srovnatelnými okolnostmi. Je přitom představitelné, že zneužitý v tříleté promlčecí lhůtě nebude moci napadnout lichevní smlouvu (např. v důsledku trvajícího stavu tísně a závislosti na lichváři) nebo toho nebude schopen (např. v důsledku trvající rozumové slabosti). V takovém případě
191 Podle Důvodové zprávy lze totiž osobu donutit „i k tomu, aby jednala ke svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké,“ přičemž pro takové případy „není důvod konstruovat (...) absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I tu se dává přednost autonomii vůle, před hlediskem zákonné šablony.“ Viz Důvodová zpráva k OZ podle XXXXX, Důvodová zpráva, s. 261.
192 Podobně jako v případě podle § 1815 OZ. K § 1815 viz poznámka č. 235.
193 S názorem Xxxxxxx se rozchází rovněž Xxxxxx: „Bezprávná výhrůžka (...) vyvolává stav, který může ve spojení s dalšími okolnostmi (zejména hrubý nepoměr vzájemných plnění) naplnit skutkovou podstatu lichvy dle § 1796. V tomto případě nastávají právní následky lichvy, tj. absolutní neplatnost.“ Viz Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 783.
194 V případě, že byla strana donucena přistoupit k nepřiměřeným podmínkám stanovených ve vedlejších ujednáních smlouvy, lze uvažovat o neplatnosti smlouvy pouze v části tohoto ujednání (§ 576 OZ). Pro případ, že je (kvalifikovaným způsobem) nepřiměře- né ujednání o hlavním předmětu smlouvy (ujednání o úplatě), zákon dovozuje neplatnost celé smlouvy (§ 1976 OZ).
hrozí, že dříve, než odpadnou důvody, které zneužitému bránily iniciovat její přezkum, vymůže lichvář plnění podle lichevní smlouvy.
Konečně závěr, podle něhož je lichevní smlouva relativně neplatná ve smyslu
§ 586 odst. 2 OZ, nelze dovozovat z toho, že lichvu s následkem relativní neplatnosti spojuje také rakouská úprava institutu, o níž se řada autorů195 opírá v domnění, že jsou závěry rakouského práva přenositelné do českého práva z důvodu domnělé podobnosti rakouské a české právní úpravy lichvy. V kontextu rakouské právní úpravy, která relativní neplatností postihuje právní jednání učiněná v rozporu s dobrými mravy,196 není překvapivé, že se jako relativně neplatné posoudí také lichevní jednání nebo právní jednání učiněné z donucení, když jde pouze o konkretizované případy nemravného právního jednání. Naopak české právo přiznává korektivu dobrých mravů jiný význam a nemravné právní jednání sankcionuje absolutní neplatností (§ 588 OZ).197 Rakouské pojetí relativní neplatnosti se navíc zásadně liší. Soud totiž může právní jednání podrobit přezkumu z hlediska jeho souladu s dobrými mravy, aniž se jeho nemravnosti oprávněný dovolá, vyjdou-li v řízení najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že bylo právní jednání učiněno v rozporu s dobrými mravy.198 S možností přezkoumat platnost právního jednání i bez návrhu česká koncepce relativní neplatnosti nepočítá.
Podle dalšího přístupu lze posoudit lichevní smlouvu jako relativně nebo absolutně neplatnou podle toho, zda konkrétní okolnost, které bylo zneužito k uzavření lichevní smlouvy, trvale brání zneužitému v tom, aby se lichevní smlouvě v případě potřeby mohl sám bránit. Touto optikou nahlížel Xxxxxxx na problematiku následků lichevní smlouvy před vstupem nového občanského zákoníku v účinnost.199 Absolutní neplatnost lichevní smlouvy nebylo podle něj třeba dovozovat, uzavřel-li lichvář takovou smlouvu s osobou ve stavu tísně, „neboť zde lze očekávat, že poté, co tato tíseň pomine, bude se zkrácená smluvní strana sama pokoušet smlouvu zrušit nebo naopak
195 DOČKAL, Zásada přiměřenosti; XXXXXXXX, Xxxxxx; Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 340.
196 MATES, Xxx, XXXXXXXX XXXXXXX, Šárka. Pár poznámek k úpravě institutu dobrých mravů v OZ. Bulletin advokacie. 2011, č. 7-8, s. 26-32.
197 Srov. s Xxxxxxxx, který sice uznává, že se občanský zákoník díky § 588 OZ přibližuje spíše německému právu, konstatuje však, že „principům, z nichž [nový občanský zákoník] vychází, je vlastní spíše [rakouský] přístup” ke koncepci dobrých mravů; viz Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 340.
198 XXXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004, s. 70; Krejčí in XXXXXX, P. (vyd.) Kommentar zum Allgemainem bürgerlichen Gese- tzbuch. I. Band. 3. vydání. Komentář k § 879, m. č. 248a, citováno podle podle Xxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 785.
199 PELIKÁN, Několik poznámek.
bude mít nějaký jiný důvod smlouvu zachovat; ponechání zrušení smlouvy na její vůli je tak pružnější a spravedlivější řešení, které přitom poskytuje dostatečnou ochranu, než paternalistické určení neplatnosti smlouvy ex lege. To samé však již neplatí pro další zmíněné případy klasické lichvy, kdy s obdobným návratem k „racionálnímu uvažování“ nelze u poškozeného subjektu příliš počítat, a kdy je tedy namístě stanovit neplatnost smlouvy i proti případné vůli poškozeného subjektu.“ 200
Domnívám se, že jakkoliv má uvedený přístup určitou logiku, nemá oporu v novém občanském zákoníku. Co je však podstatnější, nemá oporu ani ve starém občanském zákoníku, neboť vychází z mylného předpokladu, že právo za jeho účinnosti spojovalo s uzavřením lichevní smlouvy se zneužitým ve stavu tísně pouze právo zneužitého odstoupit od lichevní smlouvy, nikoliv následek absolutní neplatnosti lichevní smlouvy. Přitom podle dobové právní doktríny201 i ustálené soudní praxe202 přistoupení prvku vědomého zneužití tísně v kombinaci se sjednáním hrubého nepoměru ve vzájemných plněních odlišovalo smlouvu lichevní od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (podle § 49 ObčZ 1964) a odůvodňovalo posouzení lichevní smlouvy jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle
§ 39 ObčZ 1964. Z toho důvodu lze na předestřený výklad hledět spíše jako na snahu
o vysvětlení (domněle) odlišného přístupu zákona k postihu různých typů lichevního jednání v závislosti na tom, který z výčtu subjektivních znaků na straně zneužitého byl při uzavřené lichevní smlouvy naplněn. S ohledem na to, že se zakládá na mylném předpokladu, je relevance tohoto přístupu diskutabilní. Uvedený přístup nepovažuji za přínosný ani v rámci úvah o úpravě následků lichvy de lege ferenda, když relativní neplatnost (právo dovolat se neplatnosti právního jednání podléhá promlčení) vytváří prostor pro další úspěšné působení lichvářů v praxi v rozporu s veřejným zájmem.
S ohledem na výše řečené nelze než uzavřít s tím, že lichevní smlouva ve smyslu
§ 1796 OZ je zásadně stižena absolutní neplatností. Ustanovení § 1796 OZ podle mého názoru nesleduje toliko ochranu zneužité strany, ale je stanoveno na ochranu společnosti jako celku. Dovozuji proto, že právní jednání učiněné v rozporu se zákazem v § 1796
200 Tamtéž.
201 XXXXXX, X. Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu. Právní rozhledy. 2003, č. 7, s. 331 – 333.; Švestka in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., 2009, s. 312.
202 Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 29. července 2015, sp. zn 30 Cdo 1793/2015.
XX je právním jednáním učiněným v rozporu se zákonem, jímž je zároveň zjevně narušen veřejný pořádek, spojeným s následkem absolutní neplatnosti podle § 588 OZ. 203 Takový závěr považuji za vyhovující jak z hlediska ochrany zneužitého, tak z hlediska nezbytnosti ochrany veřejného zájmu (potírání lichvářských praktik za účelem jejich eliminace coby nežádoucího společenského jevu). (K významu § 1979 OZ viz kapitola Specifika lichevní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.)
To, že se lichevní smlouva posoudí jako absolutně neplatná i podle nového občanského zákoníku naznačuje konečně i názor Ústavního soudu ČR vyslovený v obiter dictu rozhodnutí ÚS ČR ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16:
„[P]řestože se relevantní judikatura [podle které jsou lichevní smlouvy absolutně neplatné podle § 39 ObčZ 1964] vyvinula na půdorysu dřívějšího občanského zákoníku, který byl také aplikovatelný v nyní posuzované věci, nový občanský zákoník nepřinesl v této oblasti zásadní změny, kromě toho, že lichevní smlouvu výslovně zneplatnil (…).“
1.1.2 Možnost zachování lichevní smlouvy v platnosti nebo její celková neplatnost
Byť dikce § 1796 OZ („[n]eplatná je smlouva”) svědčí o úmyslu zákonodárce stíhat neplatností lichevní smlouvu jako celek, právní teorie nepřistupuje k výkladu dotčeného ustanovení jednotně a neshoduje se na tom, zda má být lichevní smlouva neplatná ve své celistvosti nebo jen částečně nebo zda je možné její obsah modifikovat soudním rozhodnutím podle § 577 OZ.
1.1.2.1 Možnost zachování lichevní smlouvy v platnosti podle § 577 OZ
K možnosti zachovat závazek vyplývající z lichevní smlouvy v soudem modifikované podobě postupem podle § 577 OZ se část právní doktríny kloní z důvodu nezbytnosti zajištění ochrany zájmů zneužitého v obavě, že by důsledky neplatnosti lichevní smlouvy mohly (v podobě povinnosti neprodleně vydat, oč se zneužitý obohatil
– např. celou úvěrovou jistinu) dopadnout na zneužitého tíživěji, než kdyby zůstal lichevní smlouvou vázán (a zůstala zachována např. výhoda plnění ve splátkách).
203 I v případě, že by zákaz lichvy nebyl býval stanoven zákonem výslovně, lichevní jednání by (stejně jako za účinnosti starého občanského zákoníku) zjevně odporovalo dobrým mravům a bylo by z toho důvodu absolutně neplatné.
Někteří proto dovozují, že je možno („částečnou“ 204 ) neplatnost lichevní smlouvy v zájmu zachování smlouvy v platnosti napravit soudní moderací ujednání o nepřiměřeně vysoké úplatě podle § 577 OZ.205
Podle tohoto názorového proudu nebrání formulace hypotézy § 577 OZ použití uvedeného ustanovení na případ lichvy. O rozsahu působnosti § 577 OZ se však v právní doktríně vedou spory. Spočívá-li důvod neplatnosti právního jednání i v něčem jiném než „jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu“, je podle Xxxxxxx možné postupovat podle § 577 OZ, ledaže by šlo o samostatný důvod neplatnosti. Aplikaci § 577 OZ proto prý nevylučuje fakt, že je smlouva neplatná pro nezákonné určení rozsahu jen ve spojení s další podmínkou, jako je tomu v případě lichevního jednání. 206 Aniž se Tichý vyjadřuje k možnosti použití moderačního práva soudu ve vztahu k lichvě, naznačuje, že § 577 OZ na takové případy nemíří, když vada lichevního jednání kromě hrubého nepoměru vzájemných plnění spočívá rovněž v deformaci svobody vůle na straně jednajícího při uzavírání smlouvy.207 Výslovně odmítá použití § 577 OZ na případy lichvy Handlar.208
Ve prospěch použití § 577 OZ svědčí, že samotný fakt zneužití oslabujícího subjektivního momentu na straně zneužitého k sjednání prostého (nikoliv kvalifikovaného) nepoměru vzájemných plnění nepostačuje k naplnění skutkové podstaty lichvy a k závěru o neplatnosti lichevní smlouvy. Skutečnost narušení svobody vůle v době uzavírání smlouvy sama o sobě nepředstavuje nezávislý důvod neplatnosti, o kterém hovoří Xxxxxx. 209 Na druhou stranu však ani samotná skutečnost sjednání hrubého nepoměru vzájemných plnění není důvodem neplatnosti právního jednání,210 požadovaném v hypotéze § 577 OZ.
204 XXXXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx, s. 62; XXXXXXXX, Ochrana slabší smluvní strany, s. 42.
205 XXXXXXXX, P. a kol. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku. Komentovaný rejstřík judikatury a jejího použití po rekodifikaci. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 88 (citace: XXXXXXXX a kol., Soudní judikatura); XXXXXXXX/ XXX- XXXXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 237; XXXXXXXXX, Xxxxxx, s. 29; XXXXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx, s. 50 a 62; Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 341; XXXXXXXX, Ochrana slabší smluvní strany, s. 42; XXXXXX, Judikatu- ra, s. 425.
206 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 341.
207 „Soud je oprávněn postupovat podle komentovaného ustanovení [§ 577 OZ] jen tehdy, když vadné jednání splňuje ostatní obsahové předpoklady, o volních a formálních nemluvě (viz slova ‘jen v nezákonném určení’).” Viz Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1431.
208 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2067.
209 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 341.
210 Nejinak tomu bude za účinnosti nového občanského zákoníku; okolnost hrubého nepoměru ve vzájemných plnění sama o sobě neumožnuje kvalifikovat právní jednání ani jako případ neúměrného zkrácení (musí přistoupit okolnost omylu ohledně skutečnosti
Zákon výraznou nerovnováhu vzájemných plnění reprobuje jen v případě přistoupení další okolnosti – okolnosti spočívající v omylu ohledně vlastnosti předmětu plnění podstatné pro určení její hodnoty, a to za předpokladu, že se o téže okolnosti nemýlí také protistrana (v případě neúměrného zkrácení; § 1793 odst. 1 OZ ve spojení s § 1794 odst. 2 in fine OZ), či okolnosti spočívající ve zranitelnosti jedné strany a jejího vědomého zneužití protistranou (v případě lichvy; § 1796 OZ). Pro případ neúměrného zkrácení zákon s možností modifikace smlouvy podle § 577 OZ nepočítá; jejím důsledkem není neplatnost takové smlouvy, jak vyžaduje § 577 OZ, ale toliko její napadnutelnost návrhem na zrušení smlouvy (§ 1793 odst. 1 OZ). Vzhledem k podobnosti lichvy a neúměrného zkrácení nedává smysl, aby zákon v jednom případě připustil nápravu ujednání o úplatě soudem a podržení platnosti (lichevní) smlouvy a v druhém případě nikoliv. 211
Zda je namístě restriktivní výklad uvedeného ustanovení nebo výklad ve prospěch jeho široké aplikace neosvětluje ani důvodová zpráva k § 577 OZ (je překvapivě kusá na to, jaké novum široké oprávnění soudu k adaptaci smlouvy za účelem jejího zachování v platnosti v českém právním řádu představuje). Historickým výkladem lze však dovodit, že zákonodárce zamýšlel omezit oprávnění soudu k ingerenci do právního jednání stran jen na případy zákonem zvlášť upravené, když se v důvodové zprávě k § 555 až 558 OZ uvádí, že „není důvod, nejde-li
o mimořádné případy zvlášť upravené, otvírat soudu jako orgánu veřejné moci příliš velký prostor k tomu, aby do projevů vůle soukromých osob ze své moci a bez návrhu vstupoval a aby obsah jejich právních jednání doplňoval nebo měnil“.212
Systematicky je § 577 OZ řazen za ustanovení o částečné neplatnosti (§ 576). Není však přiléhavé směšovat institut částečné neplatnosti (§ 576 OZ) s institutem změny nezákonného určení rozsahu soudem (577 OZ) v tom smyslu, že je naposledy
relevantní pro určení výše plnění a posouzení ekvivalence vzájemného plnění na straně zkráceného), ani jako případ lichvy (musí přistoupit okolnost nepříznivé situace nebo stavu zkráceného a jejich vědomého zneužití lichvářem).
211 Také komentáři Bezoušky k rozhodnutí NS ČR ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005 (podle něhož je hrubý nepoměr ve vzájemných plněních, založený sjednáním úplaty ve výši 10 % z jistiny za zapůjčení jistiny na jediný den, důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy i tehdy, nejsou-li zároveň naplněny subjektivní znaky lichvy), lze rozumět tak, že spíše pochybuje o přípustnosti použití moderačního práva soudu podle § 577 OZ na případy lichvy: „Rozpor s dobrými mravy lze indikovat i nadále. Xxxxxxx je, jaký dopad bude mít na platnost smlouvy. s ohledem na § 577 je možné právní jednání udržet v platnosti a moderovat výši sjednaných úroků. Otázkou je, zda v daném případě nepůjde o lichvu a bude se aplikovat § 1796.“ Viz XXXXXXXX a kol., Soudní judikatura, s. 89.
212 Důvodová zpráva k OZ podle XXXXX, Důvodová zpráva, s. 253.
uvedené jen zvláštním případem prvého. 213 Zatímco v případě částečné neplatnosti smlouvy se na místo neplatného ujednání ve smlouvě prosadí pravidlo stanovené dispozitivní zákonnou úpravou, postupem podle § 577 OZ nedochází k nahrazení neplatného ujednání, ale k jeho modifikaci.
O částečné neplatnosti smlouvy lze uvažovat pouze tehdy, týká-li se důvod neplatnosti její obsahově oddělitelné části, tedy takové části, bez níž smlouva ve zbytku obstojí, za předpokladu, že by strany smlouvu bývaly byly uzavřely i bez neplatné části, rozpoznaly-li by její neplatnost včas.
V případě, že by se neplatnost smlouvy týkala podstatné náležitosti smlouvy214 nebo jiného podstatného kusu smlouvy (bez něhož by strany smlouvu nebývaly uzavřely), smlouva by byla při aplikaci § 576 OZ zcela neplatná vždy, zatímco při aplikaci § 577 OZ by podle části právní doktríny 215 smlouva mohla být zachována v platnosti, pakliže by v modifikované podobě odpovídala hypotetické vůli stran. 216 Z toho se podává, že by při použití § 577 OZ bylo možné změnou obsahu vůle stran zhojit neplatnost smlouvy 217 jako celku 218 (a v případě, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, dokonce konstituovat novou smlouvu, použije-li se § 577 OZ i na případ absolutně neplatné smlouvy, jak naznačuje Handlar219). V takovém případě by § 577 OZ otevřel prostor pro zásah soudu do smluvní autonomie stran v bezprecedentním rozsahu.
Ustanovení § 574 OZ svědčí ve prospěch výkladu § 577 OZ in favor negotii, a tudíž benevolentnějšímu výkladu podmínek aplikace § 577 OZ v tom smyslu, že k jejich naplnění dojde i v případě jednání, jehož neplatnost není způsobena čistě jen nezákonností určení rozsahu. Avšak proto, že oprávnění soudu určovat obsah smlouvy
213 Srov. XXXXXXXXX, Právní jednání, s.122. XXXXXXXXX, M. Občanskoprávní skutečnost. In XXXXXX a kol., Občanské právo hmotné, s. 194. XXXXX, X. Xxxxxx skutečnosti. In XXXXX/XXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 104.
214 Tzv. essentialia negotii, tj. náležitosti smlouvy přepokládané základními ustanovení zákonné úpravy toho kterého smluvní typu.
215 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2068; Xxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 708.
216 Nutno podotknout, že značně zavádějící je v tomto ohledu důvodová zpráva, podle níž „Částečná neplatnost se však nemusí týkat je dílčí klauzule nebo dílčího ujednání oddělitelného od ostatního obsahu právního jednání, ale také nezákonného určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu. Ani v takových případech není nezbytné vždy vyslovovat neplatnost, protože postačí úprava nezákonného rozsahu.“ Viz Důvodová zpráva k OZ podle XXXXX, Důvodová zpráva, s. 258.
217 XXXXXXXXX, M. Občanskoprávní skutečnost. In XXXXXX a kol., Občanské právo hmotné, s. 196.
218 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2068.
219 „V případě absolutní neplatnosti platí, že právní jednání, resp. ta jeho část, která je dotčena vadou, nevyvolává od počátku zamýšlené právní následky. Pokud následně dojde k nápravě vady a odstranění nezákonného určení rozsahu právního jednání, stane se právní jednání, resp. vadou původně dotčená část od tohoto okamžiku platnou a způsobilou právní následky vyvolat.“ Viz Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2067.
i v jejích podstatných částech a mimo rámec vymezený návrhy stran s ohledem na jejich hypotetickou vůli, představuje výjimku z pravidla, že obsah smlouvy určují strany smlouvy samy, je namístě spíše restriktivní výklad podmínek, za nichž se takové oprávnění soudu realizuje (srov. rovněž čl. 2 odst. 3 Ústavy). Takový výklad vede k odmítnutí použití § 577 OZ na případy lichvy.220
I v případě, že by do působnosti § 577 OZ spadaly rovněž případy lichvy, je třeba uvažovat, zda výsledek jeho aplikace vyhovuje ochrannému účelu pravidla
§ 1796 OZ.
Ustanovení § 577 OZ předpokládá možnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou úplatu za plnění lichváře nebo zvýšit nepřiměřeně nízkou úplatu poskytnutou lichvářem jako protiplnění pouze na takovou úroveň, že lze ještě uvažovat o tom, že by k uzavření takové smlouvy strana hypoteticky přistoupila (resp. že by k uzavření smlouvy přistoupila každá rozumná a poctivě jednající osoba v postavení strany smlouvy, rozpoznala-li by neplatnost smlouvy v době jejího uzavírání 221 ). Xxxxxx se naopak domnívá, že soud může (za určitých okolností) postupem podle § 577 OZ nepřiměřenou úplatu požadovanou lichvářem snížit i pod tuto úroveň, „jak lze dovodit též z § 2999 odst. 1 věty druhé“ OZ.222 Je pravdou, že § 2999 OZ umožňuje pro případ, že bylo plněno na základě neplatného právního jednání odepřít navrácení plnění (byť pouze plnění peněžité náhrady, není-li dobře možné navrátit to, co bylo plněno na základě smlouvy) v plném rozsahu, příčí-li se to účelu právní normy, která vylučuje platnost právního jednání. Kritérium hypotetické vůle smluvních stran ovšem soudu nedovoluje nepřiměřenou výši úplaty moderovat jinak než směrem k výši úplaty obvykle požadované za obdobné plnění za obdobných podmínek na trhu.223,224
220 Prostor k použití § 577 OZ je dále výrazně zúžen v důsledku existence speciální úpravy případů nezákonného určení rozsahu. Podle § 1792 odst. 2 OZ se namísto ceny sjednané v rozporu s právními předpisy o cenách uplatní cena přípustná podle těchto předpisů. Zmocnění soudu k moderaci ve prospěch spravedlivého uspořádání práv a povinností stran - vždy k návrhu dotčené strany
- zakotvuje zákon zvlášť pro případ ujednání o výši úroku z prodlení, je-li hrubě nespravedlivé vůči věřiteli (§ 1972 OZ), ujednání o nepřiměřené výši úroků z prodlení a o nepřiměřené lhůtě splatnosti pro případ závazků ze smluv o dodání zboží a služeb uzavřených mezi podnikateli (§ 1963 a 1964 OZ), ujednání o nepřiměřené výši smluvní pokuty (§ 2051 OZ) i pro případ nepřiměřeného (např. časového, územního) omezení strany zavázané konkurenční doložkou (§ 2975 odst. 3). Uvažovat o použití
§ 577 OZ naopak lze v případě, že oprávněný (slabší strana) uplatní návrh na moderaci ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku z prodlení (§ 1970 OZ dispozitivně nestanoví výši úroku pro případ neplatného ujednání o úrocích).
221 XXXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004, s. 269.
222 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 341.
223 Nelze předpokládat, že by se strana v době uzavírání smlouvy podrobila sankci v podobě nízké úplaty za poskytnuté plnění. Konečně i Xxxxx uvádí, že „výsledek hypotetického výkladu nesmí být v rozporu se skutečnou vůli stran.“ (Viz Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1433.) Také Xxxxxx předpokládá (pro případ aplikace § 577 OZ na lichevní smlouvy) možnost snížit nepřiměřené plnění pouze v rozsahu lichevní přirážky; viz XXXXXX, Laesio enormis.
Jak vyplývá z výše uvedeného, sjednáním lichevní smlouvy si při aplikaci § 577 OZ lichvář přijde vždy na své; buď se zneužitý realizaci smlouvy nebude bránit a lichvář vymůže plnění nepřiměřené výše podle smlouvy, nebo při uplatnění moderačního práva soudu dostane sice nižší, pořád však přijatelné plnění v obvyklé výši. Je proto pochybné, zda je taková modifikace smlouvy slučitelná s ochranným účelem ustanovení § 1796 OZ, když od sjednávání lichevních smluv lichváře nejen že neodrazuje, ale dokonce jej (s ohledem na nulové riziko, které podstupuje) motivuje k dalšímu porušování zákazu lichvy.225 Ustanovení § 577 OZ tak sice poskytuje ochranu zneužitému v konkrétním případě, neumožňuje však, aby neplatnost stanovená coby následek lichevního jednání v § 1796 OZ plnila funkci sankce vůči lichváři a skrze ni též funkci jakési generální prevence vůči potenciálním lichvářům. Přitom „sankčně- motivační působení neplatnosti (...) posiluje, někdy dokonce fakticky vůbec umožňuje ochranu slabší strany.“226
I z toho důvodu zůstává otázkou, zda by se přece jen neměl prosadit následek předvídaný přímo v § 1796 OZ jako lex specialis vůči § 577 OZ coby obecnému ustanovení. Uvedenému závěru svědčí i to, že je § 1796 OZ kogentním ustanovením (stanovením neplatnosti lichevní smlouvy zákonodárce vyjádřil jeho zákaz ve smyslu
§ 1 odst. 2 OZ), 227 které se musí prosadit vždy. Stejně tak se vždy musí prosadit následek, který jako kogentní pravidlo stanoví.228
224 Požadavek hypotetické vůle stran kromě toho směřuje spíše k odmítnutí § 577 OZ coby základu pro tzv. platnost zachovávající redukci v kontextu českého práva. Tento institut slouží k redukci nemravné nebo nezákonné výše nebo rozsahu určitého plnění na plnění ve výši, která už není nemravná nebo nezákonná (resp. na horní hranici toho, co je ještě přípustné), nikoliv na plnění výši, ke které by se zavázala každá rozumná a poctivá osoba v postavení strany smlouvy, jak vyžaduje dikce § 577 OZ.
225 Melzer hovoří o motivačním působení moderace ve prospěch porušování pravidel obecně; viz Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 709. Tichý s ohledem na účel úpravy zákazu protiprávního a nemravného právního jednání vylučuje konverzi neplatného právního jednání odporujícího zákonu nebo dobrým mravům na takové platné právní jednání, které by bylo z hlediska dobrých mravů ještě akceptovatelné, a to i pro případ lichvy, neboť „[t]akovou konverzi, která by se rovnala redukci ve prospěch zachování právního jednání ‚za každou cenu‘, je třeba odmítnout“; viz TICHÝ, Obecná část , s. 305.
226 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 709.
227 XXXXXX, X. Xxxxxxx slabší strany a dispozitivnost a kogentnost právních norem v soukromém právu. Soudce. 2016, č. 4,
s. 24 a násl.
228 Reflexí tohoto obecně přijímaného závěru je čl. II.-7:302 DCFR, podle něhož se právní následky právního jednání učiněného v rozporu se zákonným ustanovením stanoví podle obecného ustanovení v odstavci druhém, které soudu umožňuje s ohledem na vymezená kritéria posoudit právní jednání jako absolutně neplatné, relativně neplatné, a to zcela nebo jen částečně nebo zachovat jeho platnost v modifikované podobě, s výjimkou případu podle odstavce 1, tj. s výjimkou případu, kdy následek stanoví pro případ svého porušení kogentní norma samotná.
Přitom podle von Bara je lichva (unfair exploitation) upravená čl. II-7:207 DCFR příkladem kogentního ustanovení ve smyslu čl. II- 1:102 DCFR (party autonomy); viz von BAR, C., XXXXX, X. Xxxxxxxxxx, definitions and model rules of European private law: draft common frame of reference (DCFR) [online]. In: xx.xxxxxx.xx. S. 175. [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxx_xx.xxx (citace: BAR/CLIVE, DCFR).
Modelová pravidla UNIDROIT PICC (2010) označují ustanovení o lichvě [čl. 3.2.7 (gross disparity)] jako kogentní výslovně v čl. 3.1.4.
Pro úplnost je třeba doplnit, že hypoteticky (za předpokladu přípustnosti aplikace § 577 OZ na lichevní smlouvy) by použití moderačního práva soudu přicházelo v úvahu jen pro případ lichevních smluv stíhaných následkem relativní neplatnosti, neboť jen u takových lze díky fikci jejich platnosti do doby, než se oprávněná strana neplatnosti dovolá,229 uvažovat o zachování jejich platnosti. Jakkoliv nejsem příznivcem kvalifikace lichevní smlouvy jako toliko relativně neplatné, převažující část právní doktríny závěr o relativní neplatnosti prosazuje. Otázkou vhodnosti rozdílného režimu z hlediska možnosti zachování smlouvy v platnosti podle § 577 OZ pro případ prosté lichvy a pro případ kvalifikované lichvy se tito autoři nezabývají, přestože v případě kvalifikované lichvy (např. trestní lichvy) dovozují, že je lichevní smlouva neplatná absolutně.
Možnost konvalidace absolutní neplatnosti lichevní smlouvy je sporná, tím spíše když důvod neplatnosti lichevní smlouvy spočívá v ujednání o podstatných náležitostech smlouvy, příp. v ujednání o podstatných částech smlouvy, jejichž nedostatek působí neplatnost celé lichevní smlouvy.230
Se zhojením absolutní neplatnosti smlouvy jako celku s účinky ex nunc výslovně počítá Handlar.231 Praktický význam takové úpravy není zcela jasný. V případě, že smlouva absolutně neplatná nezavazuje strany od počátku a soud modifikací neplatného ujednání může založit její platnost až s účinky ex nunc, stranám nic nebrání dosáhnout téhož efektu sjednáním nové smlouvy. Ledaže by byl takový postup stanoven pro případ neochoty stran k (nákladné) renegociaci. Zůstává však otázkou, do jaké míry je přípustné nahrazovat skutečnou vůli stran k uzavření (zhojení) smlouvy rozhodnutím soudu učiněným pouze s ohledem na jejich hypotetickou vůli.
Zhojení celkové absolutní neplatnosti smlouvy s účinky ex tunc vyvolává pochybnosti ohledně kvalifikace jednání strany smlouvy učiněného v době od uzavření smlouvy do doby, než byla smlouva rozhodnutím soudu „uzavřena“ platně. Není jasné,
229 § 586 odst. 2 OZ.
230 Problematickým je však také závěr o možnosti zhojení absolutní neplatnosti byť i jen vedlejšího ujednání ve smlouvě. V předrekodifikačních časech nebyla moderace nepřiměřené smluvní pokuty podle § 301 ObchZ přípustná v případě, že byla sjednána jako absolutně neplatná. Lze očekávat, že moderace výše nepřiměřené smluvní pokuty na ještě přijatelnou mez podle
§ 2051 OZ také nepřichází v úvahu v případě, kdy bude ujednání smluvní pokuty v nepřiměřené výši, které je výsledkem zneužíva- jícího jednání věřitele, posouzeno jako nemravné, a proto absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ. K podrobnostem viz poznámka č. 117.
231 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2067 – 2068.
zda by takové jednání mělo být nahlíženo jako jednání podle smlouvy, nebo zda by takovým jednání mohlo dojít k porušení smlouvy.232 Postup podle § 577 OZ v případě konvalidace absolutně neplatné smlouvy jako celku by předpokládal intenzivnější zapojení soudu co do rozsahu, v jakém by smlouvu musel modifikovat; nevystačil by pouze s moderací ujednání o úplatě, alébrž by byl nucen upravit i řadu dalších smluvních podmínek. 233 Konečně by byla popřena povaha absolutně neplatného právního jednání coby jednání neplatného ex tunc.
Z teoretického hlediska představuje možnost konvalidace absolutní neplatnosti celé smlouvy kuriozitu, a proto je třeba ji odmítnout. (Přípustnost konvalidace absolutní neplatnosti právního jednání nelze dovozovat ani z § 553 odst. 2 OZ234, z § 1815 OZ235 nebo z § 582 OZ236.)
232Byla strana (po čase neschopná pro přemrštěnou výši splátek dodržet splátkový kalendář) v prodlení s plněním absolutně neplatné smlouvy, kterou nebyla vázána? Vymáhal věřitel oprávněně sankce z důvodu prodlení dlužníka s plněním absolutně neplatné smlouvy?
233 Např. podmínek týkajících se dodacích lhůt, celkové doby pro splacení úvěru, apod., tak aby se dlužník, nedostal do prodlení s plněním smlouvy již k okamžiku právní moci rozhodnutí
234 Přípusnost konvalidace absolutní neplatnosti nelze dovozovat (s použitím argumentu a maiori at minus) z toho, že zákonodárce v § 553 odst. 2 OZ (zdánlivě) výslovně připouští dokonce zhojení nicotnosti (obdobně Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 573 – 574). Koncepce zhojitelnosti nicotnosti s účinky ex tunc část právní doktríny oprávněně kritizuje (viz např. TICHÝ, Obecná část , s. 310; Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 1978 – 1983). Samotný § 553 odst. 2 OZ koncepci nicotnosti nabourává, když připouští zhojitelnost aktu, který z pohledu práva není (non negotium) a o jehož nápravě nelze proto uvažovat. Zhojovací právní jednání (dodatečné vyjasnění obsahu projevu vůle) se nemá k čemu vztáhnout, když je původní nicotné právní jednání „ničím“, vždy tak bude představovat nové právní jednání (s účinky ex nunc). Také Xxxxxx pochybuje o přípustnosti zhojení jednání zdánlivého pro neurčitost nebo nesrozumitelnost s účinky ex tunc s ohledem na nezbytnost ochrany práv a oprávněných zájmů třetích osob. (Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 570). Nutno dodat, že samotné pojetí zdánlivosti právního jednání je značně problematické, když nicotnost právního jednání není podle nového občanského zákoníku pouze důsledkem nedo- statku vůle na straně jednajícího, ale také důsledkem nedostatku projevu vůle (§ 553 OZ). O nicotné právní jednání proto nepůjde v případě nesrozumitelnosti a neurčitosti projevu vůle tam, kde je možné pochybnosti o jeho obsahu vyjasnit výkladem vůle stran s ohledem mmj. na to, co právnímu jednání předcházelo, a na to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam takovému jednání přikládají (§ 556 odst. 2 OZ). O nicotnosti právního jednání lze uvažovat pouze tehdy, nebude-li pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle možné ani výkladem vůbec zjistit, jaká byla vůle stran. V případě, kdy byla vůle projevena alespoň v hrubých rysech určitě, nikoliv však v takové míře detailu, která je nezbytná pro řádné splnění založeného závazku, má smysl uvažovat spíše o neplatnosti takového právního jednání (§ 586 OZ) s možnosti jeho následné konvalidace.
235 Přípustnost konvalidace absolutní neplatnosti nelze opírat ani o § 1815 OZ („K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.“). Následek nicotnosti zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě (§ 1813 OZ) nelze dovozovat z použití „nepřihlíží se“ v dikci § 1815 OZ, opíraje se o tvrzení v důvodové zprávě k § 554 OZ (jde proti pravidlům formální logiky dovozovat z textu § 554 OZ – je-li právní jednání zdánlivé, pak se k němu nepřihlíží - platnost opačné implikace). V právní doktríně se lze setkat i s názorem opačným (viz např. Xxxxxxxxx in XXXXXXXXX, I., XXXXX, B., XXXXXXX, X., XXXX, X., XXX, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. C. H. Xxxx, 2013, s. 429; XXXXXXXXX, M. Občanskoprávní skutečnost. In XXXXXX a kol., Občanské právo hmotné, s. 187); Xxxxx má dokonce za to, že zákon spojení „nepřihlíží se“ používá v ustanoveních na ochranu důležitého zájmu, s jehož porušením z toho důvodu spojuje přísnější sankci než jen sankci absolutní neplatnosti (XXXXX,
B. O kogentnosti, vypořádání újmy a ručení vlivné osoby ve světle nového soukromého práva. Obchodněprávní revue. 2013, č. 1,
s. 13-16). Nicotnost však nelze považovat za sankci právního jednání (když v takovém případě z hlediska práva o právní jednání nejde), neboť představuje pouze označení fakticity. Obecně proto platí, že „[n]icotnost (zdánlivost) není a nemůže být následkem vady úkonu (projevu vůle) jednoduše proto, že nelze provést vadně něco, co povedeno nebylo. (…) Jinak řečeno, pokud subjekt vůli neměl, pak ji nemohl projevit, a už vůbec při tomto „projevu“ nemohlo dojít k vadám,“ které by stíhala nějaká sankce (viz RU- BAN, R., XXXXXX, P. Několik poznámek k otázce nicotnosti v občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 23, s. 857-864). Pro účely výkladu § 1815 OZ a následků spojených s porušením zákazu inkorporace zneužívajících klauzulí do spotřebitelských smluv je však důležitější, že nedává žádný smysl dovozovat pro protiprávní jednání jeho nicotnost, když s jednáním učiněným v rozporu se zákonem spojuje § 580 odst. 1 OZ jeho neplatnost (vyžaduje-li to smysl a účel zákona). Navíc je zdánlivost jednání koncipována v § 551 až 554 OZ jako důsledek jednání postiženého závažnými vadami vůle a jejího projevu, nikoliv jeho rozporu se zákonem (obdobně Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1354), stejně tak zdánlivost pouze ve vztahu k právní jednáním trpícím vadou nedostatku vůle – např. § 16 odst. 2, 19 odst. 2, 32 odst. 2, 53, 1634 odst. 3 OZ – dovozuje a o nicotnosti pro rozpor se zákonem neuvažuje Melzer, (Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 572.). Konečně výklad, podle něhož by byla protiprávní jednání kvalifikována jako zdánlivá, je neudržitelný, neboť by vedl k závěru, že na protiprávní jednání, jež strany učinily
K omezené praktické využitelnosti postupu podle § 577 OZ (a přípustnosti jeho aplikace vůbec) pravděpodobně vede nešťastná formulace jeho hypotézy, když tato jako s předpokladem aplikace dotčeného ustanovení počítá s neplatností právního jednání, nikoliv toliko s jeho nezákonností.237 Zákonodárce v § 577 OZ nezakotvuje zmocnění soudu k modifikaci (moderaci) ujednání o určení rozsahu jako jedno z alternativních řešení nezákonnosti právního ujednání 238 (srov. s úpravou konkurenční doložky
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, by šlo hledět, jako by se nestala, jako by byla právně bezvýznamná (a patrně také nepostižitelná). Z dikce ustanovení § 1815 proto neplyne, že je možné považovat zneužívající klauzule za nicotné (srov. Hulmák in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 478).
Možnost spotřebitele dovolat se zneužívající klauzule tedy není důkazem o přípustnosti konvalidace nicotnosti právního jednání. Zakotvení této možnosti do § 1815 OZ představuje pouze reakci na judikatorní závěry SDEU, který za účelem zajištění ochrany spotřebitele a odrazujícího efektu zákazu používání zneužívajících klauzulí v praxi (čl. 6 odst. 1 Směrnice 93/13/EHS Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) požaduje, aby národní soudy ex offo přihlížely k zneužívajícím klauzulím, nepřiznávaly jim žádný účinek (ani je nemodifikovaly do přijatelné podoby) s výjimkou případu, kdy je to z hlediska ochrany zájmu spotřebitele vhodné a spotřebitel s tím souhlasí (rozhodnutí SDEU ze dne 4. června 2009, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi, C-243/08). Použití konkrétního nástroje k docílení požadovaného efektu však evropské právo nepředepisuje. V podmínkách českého právního řádu přichází v úvahu dovozovat absolutní neplatnost takových klauzulí, neboť v kontextu civilního řízení, které je jinak ovládáno zásadou projednací, dovoluje soudu přezkoumávat ustanovení spotřebitelských smluv z hlediska jejich eventuální zneužívající povahy i bez návrhu. Evropské právo však nevyžaduje, aby soudu dospěly k závěru o neplatnosti zneužívajících. Naopak stanovuje, že dříve než národní soud odepře zneužívající klauzuli účinek, musí dotazem na spotřebitele zjistit jeho stanovisko nezbytné pro posouzení ne/rovnováhy práv a povinnosti smluvních stran a případně zneužívající klauzuli zachovat v platnosti. Nejde proto hovořit o absolutní neplatnosti zneužívající klauzule, tak jak ji známe v kontextu českého práva, ale jakýsi zvláštní typ neplatnosti, jehož specifika mají původ v evropském právu (Xxxxxxxxxx a Pelikán hovoří o tzv. jednostranné neplatnosti, kdy je „nepřiměřené ujednání (...) ex offo neúčinné vůči spotřebiteli, spotřebitel sám se jej ale dovolat může.“ Viz Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 199.) Ani § 1815 OZ proto nelze považovat za důkaz toho, že zákon připouští konvalidaci absolutní neplatnosti.
Nutno podotknout, že k závěru o přípustnosti zachování zneužívající klauzule dospěl SDEU při přezkumu prorogačního ujednání zakládajícího výlučnou místní příslušnosti soudu vzdáleného stovky kilometrů od bydliště spotřebitele pro případ, kdy se spotřebitel k tomuto soudu dostavil a kdy by odmítnutí soudu věc meritorně projednat pro spotřebitele znamenalo nezbytnost vynaložení dalších nákladů spojených s účastí na novém soudním řízení u jiného soudu (nezbytnost dalšího čerpání pracovního volna atd.) (rozhodnutí SDEU ze dne 4. června 2009, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi, C-243/08). Z toho důvodu lze pochybovat o vhodnosti zobecnění závěru, ke kterému vedly výjimečné okolnosti kauzy Pannon, a jeho zakotvení jako obecného pravidla v § 1815 OZ (namísto ponechání prostoru pro úvahu soudu, který v souladu se směrnicemi načrtnutými v judikatuře SDEU posoudí, zda v konkrétním případě převáží soukromý zájem spotřebitele na zachování zneužívající klauzule nad veřejným zájmem na ochraně společnosti před používáním zneužívajících klauzulí v spotřebitelských smlouvách.
236 Konečně na přípustnost konvalidace absolutní neplatnosti právního jednání nelze usuzovat z § 582 OZ, které dovoluje napravit neplatnost právního jednání pro nedostatek formy doplněním formy, avšak to jen v případě, kdy zákonem požadovaná přísnější forma právního jednání nemá plnit zajišťovací funkci (resp. není stanovena za účelem ochrany třetích osob před fingovaným práv- ním jednáním a zajištění prokazatelnosti okamžiku, k němuž byla smlouva uzavřena) a jejímž nedodržením nedochází k narušení veřejného pořádku, se kterým zákon spojuje následek absolutní neplatnosti. (Obdobně MELZER, X. Xxxxxxxxxx právního jednání v návaznosti na nedodržení formy. Právní rádce. 2013, č. 7, s. 32 a násl.; Xxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 767.)
237 Předpokladem aplikace § 577 OZ je existence nezákonnosti právního jednání spočívající v takové vadě, která vyvolává neplat- nost právního jednání, resp. naplňuje kritérium § 580 odst. 1 OZ. Vada, pro kterou je právní jednání v rozporu se zákonem, aniž smysl a účel zákona vyžaduje z důvodu ochrany právního styku nebo účastníků jeho neplatnost, nespadá do působnosti § 577 OZ. Obdobně viz Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1432; Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s.2066.
238 Ani z toho důvodu proto nelze na § 577 OZ hledět jako na právní základ pro tzv. platnost zachovávající redukci, když při použití platnost zachovávající redukce nedochází k odstranění celého neplatného ujednání a jeho nahrazení ujednáním novým, ale pouze ke změně nezákonného nebo nemravného ujednání, resp. k odstranění ujednání pouze v takové jeho části, pro kterou se stává nezá- konným či nemravným.
Příkladem pokusu o uplatnění této metody v praxi bez toho, aby byl soud k moderaci nepřiměřenosti ujednání zvlášť zmocněn, je např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 3/2008, který odmítl posoudit ujednání o úroku ve výši 104 % p.a. jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy v plném rozsahu, neboť je (přece) obvyklé, že půjčky bývají poskytovány za úroky, a proto je „za výkon práv, který není v rozporu s dobrými mravy, (...) nutno označit tu část [věřitelova] nároku, ve které lze považovat jím požadovaný úrok za obvyklý. Tudíž žalobcův nárok na obvyklou výši úroku z půjčky požívá právní ochrany, avšak část úroku požadovaného nad touto hranicí již této ochrany nepožívá a je nutno v tomto rozsahu odmítnout výkon práva pro rozpor s dobrými mravy dle uvedeného ustanovení.“ V situaci, kdy zákon spojoval s nepřimeřeností ujednání o úroku pouze následek neplatnosti ujednání o úroku (bez oprávnění soudu moderovat jeho nezákonnou nebo nemravnou výši), však Nejvyšší soud ČR odmítl takový postup jako nepřípustný (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, rozhodnutí NS ČR ze dne 4. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009).
v § 2975 OZ239 atd.240).241 Prosazuje tak přístup odlišný od toho, který je obsažen např. v DCFR,242 jehož čl. II.-7:302 odst. 2 stanoví pro případ právního jednání učiněného v rozporu s kogentním ustanovením (nepředepisuje-li následek svého porušení toto ustanovení samo243) různé následky (oprávnění soudu posoudit protiprávní jednání jako platné nebo jako neplatné, a to zcela nebo z části, nebo oprávnění soudu pozměnit protiprávní jednání nebo jeho účinky), přičemž soud o použití toho kterého z nich rozhodne s ohledem na okolnosti případu podle toho, který z těchto následků je vhodnější 244 (obdobně též ustanovení čl. 3.3.1 UNIDROIT PICC 245 nebo čl. 15:102 PECL 246 ). Z teoretického hlediska volí modelová pravidla přijatelnější přístup. Pro uplatnění moderačního oprávnění soudu se nevyžaduje, aby bylo právní jednání nejprve kvalifikováno jako neplatné. Úprava obsažená v modelových pravidlech proto nevytváří prostor pro úvahy o následném zhojení neplatnosti jako důsledku použití moderačního oprávnění soudu, resp. nevede k prolomení doktrinálně všeobecně přijímaného závěru
o nepřípustnosti zhojení absolutní neplatnosti.
Ani v případě, kdy je dovozována toliko relativní neplatnost lichevní smlouvy, neposkytuje § 577 OZ (za předpokladu, že by hypoteticky dopadal na případy lichvy) zneužitému dostatečnou ochranu.
Právo podat námitku neplatnosti podle § 586 odst. 1 OZ nebo návrh na zahájení řízení podle § 577 OZ by náleželo pouze tomu, v jehož prospěch je neplatnost stanovena, 247 tedy zneužitému. Tato práva se promlčují. Byť by měl zneužitý k dispozici více nástrojů obrany, nelze předpokládat, že by byl jako právní laik (ve většině případů) schopen posoudit jejich význam a užitečnost (z hlediska různých následků, které působí) a uplatnit ten z nástrojů, který nejlépe vyhovuje jeho zájmům a potřebám. Přitom dovoláním se neplatnosti by zneužitý přišel o právo navrhnout
239 § 2975 odst. 3 OZ: „Zakazuje se konkurenční doložka omezující zavázanou stranu více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany; poruší-li se zákaz, může soud na návrh dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit, nebo prohlásit za neplatnou.“
240 Např. předpokladem použití moderačního práva soudu podle § 1963 a 1964 OZ či § 1972 OZ není neplatnost ujednání; na ujed- nání, na která uvedená ustanovení dopadají, hledí zákon jako na neučinná (nikoliv neplatná).
241 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2066 – 2067.
242 BAR/XXXXX, DCFR, s. 565 - 569.
243 Čl. II.-7:302 odst. 1 DCFR.
244 Čl. II.-7:302 odst. 3 DCFR.
245 International Institute for the Unification of Private Law: UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts 2010 [online]. Rome, 2010, s. 124 - 133. [cit. 2016-05-30] Dostupné z www: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxx0000/xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx0000-x.xxx.
246 LANDO, O. Principles of European contract law. Part III. Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 215.
247 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2086.
soudu modifikaci smlouvy podle § 577 OZ. 248 I kdyby soudní praxe přistupovala v zájmu ochrany slabší strany ke korekci vadného ujednání podle § 577 OZ i bez návrhu, jak navrhuje Xxxxx, 249 v soudním řízení, v němž se zneužitý dovolává neplatnosti smlouvy, by již pro použití moderačního práva soudu nebylo místo; smlouva se od okamžiku, kdy je námitka neplatnosti doručena do právní sféry protistrany, stává neplatnou od počátku,250 takže o zachování její platnosti nemůže býti déle řeč. Konečně zákon s možností protistrany vlastním jednáním zvrátit následky uplnění námitky relativní neplatnosti (narozdíl od modelových úprav251) nepočítá.252
Zachování platnosti lichevní smlouvy nelze dosáhnout ani s použitím tzv. doplňujícího výkladu smlouvy. Nejedná se o výklad právního jednání ve smyslu § 554 a násl. OZ, neboť při doplňujícím výkladu soudce nevykládá vůli projevenou stranami ve smlouvě s cílem zjistit obsah jednotlivých smluvních podmínek s ohledem na význam, které mu strany v době uzavření smlouvy či později přikládaly. Smyslem doplňujícího výkladu je doplnit mezeru ve smlouvě o vhodné „ujednání“, které by si strany bývaly sjednaly pro řešení určité situace, kdyby byly bývaly předvídaly, že taková situace může nastat.253
Proti přípustnosti jeho uplatnění v kontextu českého práva hovoří historický výklad nového občanského zákoníku vycházející ze znění důvodové zprávy k § 555 OZ, podle níž není důvod nad rámec případů zvlášť upravených zákonem otevírat soudu jakožto orgánu moci veřejné prostor k tomu, aby ze své moci a bez návrhu zasahoval
248 Tamtéž.
249 XXXXX, Zásahy soudu, s. 381.
250Námitka relativní neplatnosti je hmotněprávním úkonem, jehož účinky nastávají ex lege doručením námitky druhé straně. Lze ji uplatnit soudně i mimosoudně. V obou případech účinky nastávají „jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich.“ (rozhodnutí NS ČR ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007). Je-li tedy námitka uplatněna u soudu, nastávají její účinky až dojitím projevu vůle obsaženého v procesním podání druhé straně (viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 15. února 2007 , sp. zn. 21 Cdo 948/2006, nebo rozhodnutí NS ČR ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003; viz např. XXXXXX, X. Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 5, s. 172-177.)
251 Viz čl. II-7:207 odst. DCFR, čl. 4:109 odst. 3 PECL a čl. 3.2.7 odst. 3 UNIDROIT PICC, které s odepřením efektu námitky relativní neplatnosti výslovně počítají, když opravňují stranu, která je adresátem námitky relativní neplatnosti, přesto soudu navrhnout adaptaci smlouvy, a to za podmínky, že takový návrh uplatní bez zbytečného odkladu poté, co obdrží námitku neplatnosti smlouvy, a o této skutečnosti bez zbytečného odkladu informuje protistranu, která se neplatnosti smlouvy dovolala. O tom, že soud v takovém případě považuje námitku neplatnosti ze neúčinnou, hovoří výslovně rovněž komentářová literatura; např. k čl. 3.10 UNIDROIT PICC 2010 (Gross disparity) viz VOGENAUER, S., XXXXXXXXXXXXXXXX, J. Commentary on the UNIDROIT principles of international commercial contracts (PICC). Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 455 (citace: VOGENAUER/ XXXXXXXXXXXXXXXX, UNIDROIT).
252 Oprávnění zvýhodněného dosáhnout doplněním toho, oč byl zkrácený zkrácen, zachování smlouvy, jíž došlo k neúměrnému zkrácení, není srovnatelným příkladem, neboť do doby, než soud smlouvu konstitutivním rozhodnutí zruší, zůstává smlouva v platnosti; návrh zkráceného na zrušení smlouvy nemá na platnost ani závaznost smlouvy vliv.
253 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 498 – 499.
do projevů vůle soukromých osob a doplňoval nebo měnil obsah jejich právního jednání.254
Doplňující výklad však není popřením principu autonomie vůle stran. Ba právě naopak, doplnění mezery ve smlouvě soudem o pravidlo formulované s ohledem na smysl a účel smlouvy a zájmy stran umožňuje, aby se autonomie vůle stran plně prosadila i ve vztahu k otázce, na jejíž úpravu strany nepomyslely. 255 O vhodnosti doplňujícího výkladu lze uvažovat zejména v případě, kdy je subsidiární aplikace dispozitivní zákonné úpravy nevhodná vzhledem k atypičnosti konkrétního případu nebo neobvyklé konstelaci zájmů stran256 nebo v případě, kdy z vůle stran vyplývá, že svůj vztah odmítly podřídit dispozitivní úpravě.257
Zakotvením principu poctivosti v § 6 OZ, principu autonomie vůle v § 3 odst. 1, odst. 2 písm. d) OZ a pravidla § 545 OZ258 zákon sám vytváří předpoklady pro použití doplňujícího výkladu.259 Jeho uplatnění v zájmu zachování platnosti lichevní smlouvy však nepřichází v úvahu, neboť slouží primárně k doplnění smlouvy pro případ zapomenutého ujednání260 (nikoliv neplatného ujednání).
Předpokladem přípustnosti použití tohoto výkladu je platná smlouva 261 a skutečnost, že z vůle stran vyplývá odmítnutí aplikace dispozitivní úpravy 262 . Překážkou doplňujícího výkladu je absence ujednání o podstatných náležitostech smlouvy a tzv. subjektivně podstatných bodech smlouvy 263 (tj. ujednáních
o podstatných kusech smlouvy, bez nichž by strany nebyly bývaly smlouvu uzavřely). Doplňujícím výkladem není možné doplnit či nahradit neplatné ujednání o úplatě v (lichevní) smlouvě, když takové zpravidla představuje ujednání o podstatných kusech smlouvy. Přestože je podle Melzera možné doplnit mezeru vzniklou ve smlouvě v důsledku neplatnosti ujednání, jde proti smyslu korektivní funkce zásady poctivosti,
254 Důvodová zpráva k OZ podle XXXXX, Důvodová zpráva, s. 253.
255 Lavický in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 78 – 79.
256 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 503. 257 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 502. 258 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 497.
259 Lavický in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 78. Doplňování smlouvy je dovozováno z principu poctivosti i b jiných právních řádech, viz např. čl. 2 odst. 1 ZGB, § 157 BGB, resp. § 242 BGB, § 914 ABGB, čl. 1135 Code civil, čl. 1366 Codice civile; viz Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 496.
260 Lavický in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 78 – 79; Xxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 492.
261 Büche in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band I. 5. Vydání. München: C. H. Xxxx, 2005, komentář k § 157, m. č. 26, citováno podle Xxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 508.
262 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 501.
263 Melzer in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. III., s. 508.
aby doplňující výklad (který je projevem zásady poctivosti) sloužil k hojení vad smlouvy vyvolaných jednáním v rozporu s principem poctivosti spočívajícím v nedostatku ohleduplnosti vůči zájmům smluvního partnera 264 (což je pro lichvu typické).
Při formulaci pravidla doplňovaného do smlouvy navíc přihlíží k hypotetické vůli stran. Doplnění mezery ve smlouvě vzniklé v důsledku neplatnosti ujednání o nepřiměřené úplatě ujednáním o úplatě ve výši, za kterou by se hypoteticky každá jiná rozumná a poctivá osoba ještě zavázala plnit, by odporovalo zásadě, podle níž nikdo nesmí těžit z vlastní nepoctivosti (§ 6 odst. 2 OZ). Použití doplňujícího tedy není vhodné ani proto, že omezuje prostor pro potrestání lichváře a preventivní působení zákazu lichvy a nevyhovuje ochrannému účelu ustanovení § 1796 OZ.
1.1.2.2 Částečná nebo celková neplatnost lichevní smlouvy
Vzhledem k tomu, že § 577 OZ nelze na případy lichvy použít, zbývá posoudit, zda je smlouva uzavřená v rozporu se zákazem lichvy v § 1796 OZ neplatná v plném rozsahu nebo jen částečně.
Neplatnost lichevní smlouvy jako celku předpokladá § 1796 OZ výslovně. Zvláštní úprava následku porušení zákazu lichvy obsažená v kogentním ustanovení
§ 1796 OZ vylučuje úvahy o aplikaci obecné úpravy neplatnosti. Tomu, že § 1796 OZ nevyžaduje neplatnost celé smlouvy náhodou, nasvědčuje i úprava neúměrného zkrácení. 265 Ustanovení § 1793 OZ zmocňuje soud pouze ke zrušení smlouvy jako celku. Lichevní smlouva ve smyslu § 1796 OZ bude proto zásadně neplatná v plném rozsahu, jak předpokládá § 1796 OZ.
Testu pravidla o částečné neplatnosti však budou podrobeny smlouvy lichevní povahy, které nelze kvalifikovat jako lichevní ve smyslu § 1796 OZ (proto, že nevykazují znaky lichvy tam uvedené)266 nebo smlouvy lichevní povahy, které spadají
264 Melzer a Tégl in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 102.
265 Lichva i neúměrné zkrácení postihují situace, kdy je nevyvážený obsah smlouvy výsledkem vady vůle jedné ze stran smlouvy.
266 Viz kapitola Není lichva jako lichva.
do působnosti § 1796 OZ, avšak jeho aplikaci v části předepisující následek brání § 1797 OZ267.
Podle obecné úpravy neplatnosti se neplatnost smlouvy jako celku nevyžaduje, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části smlouvy, která je oddělitelná od jejího ostatního obsahu, za předpokladu, že smlouva bez této neplatné části obstojí, a dále za předpokladu, že by strany smlouvu bez této neplatné části uzavřely, rozpoznaly-li by její neplatnost včas.268
Spočívá-li vada lichevní smlouvy v ujednání o podstatné náležitosti smlouvy, je naplnění podmínky obsahové oddělitelnosti takového ujednání jen těžko představitelné. I v případě, kdy ujednání o úplatě, resp. její výši, nepatří mezi essentialia negotii daného smluvní typu, nelze v situaci, kdy zákon výši úplaty pro případ neplatnosti ujednání o úplatě nestanovuje, předpokládat, že by strany byly ochotny uzavřít smlouvu jako bezúplatnou. V takovém případě proto není možné o částečné neplatnosti lichevní smlouvy uvažovat.
Proto, že právní úprava jednotlivých smluvních typů v starém občanském zákoníku přiznávala ujednání o úplatě různý význam, docházela soudní praxe na základě aplikace pravidla o částečné neplatnosti k různým výsledkům v závislosti na smluvním typu lichevní smlouvy.
Zatímco lichevní kupní smlouva (podléhající režimu starého občanského zákoníku) byla v důsledku neplatnosti ujednání o úplatě coby podstatné náležitosti kupní smlouvy269 posouzena jako neplatná v plném rozsahu,270 existence podpůrného ustanovení o výši úroku stanoveného pro případ neplatnosti ujednání u úroku v úvěrové smlouvě 271 vytvořila prostor pro zachování platnosti lichevní smlouvy o úvěru 272 . Absence podpůrné úpravy výše úroku pro případ neplatnosti ujednání o úplatě ve smlouvě o půjčce,273 vedlo naopak k závěru o neplatnosti celé smlouvy o půjčce,
267 Viz kapitola Specifika lichevní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání.
268 § 576 OZ.
269 § 558 ObčZ 1964.
270 Rozhodnutí NS ČR ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001.
271 § 502 odst. 1 ObchZ.
272 Rozhodnutí NS ČR ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, rozhodnutí NS ČR ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009.
273 § 657 a násl. ObčZ 1964.
neboť nebylo možné očekávat, že by strany bývaly byly uzavřely smlouvu o půjčce jako bezúplatnou.274,275
Míra, v jaké byl zneužitý před lichvou a jejími důsledky chráněn, stejně jako míra, v jaké byla lichva sankcionována, závisela, jak plyne z výše uvedeného, na typu lichevní smlouvy. S ohledem na nezbytnost zajištění postihu každého případu lichvy však není takový přístup žádoucí.
Situace se od vstupu nového občanského zákoníku v účinnost změnila. Diskrepanci mezi úpravou zápůjčky 276 a úvěru 277 , která vedla při použití pravidla
o částečné neplatnosti k zásadně odlišným závěrům, zákonodárce odstranil. Úprava
o úrocích je zakotvena mimo úpravu konkrétního smluvního typu (§ 1802 až 1806 OZ).
Podle formulace hypotézy § 1802 OZ, 278 toto ustanovení pamatuje pouze na případy, kdy konkrétní výše úroků nebyla stranami v době uzavření smlouvy sjednána, 279 nikoliv na případy, kdy výše úroků sjednána byla, leč neplatně280. I tehdy, bude-li možné posoudit ujednání o lichvářském úroku jako ujednání oddělitelné od zbytku smlouvy, čemuž nasvědčuje (podle závěrů dříve vyslovených v judikatuře) dikce § 1802 OZ,281 nedostatek dispozitivního pravidla stanovujícího výši úroku pro případ, že je ujednání o lichvářském úroku neplatné, nedovoluje podržet lichevní smlouvu o půjčce ani lichevní smlouvu o úvěru v platnosti, neboť nelze předpokládat, že by ji obě strany bývaly byly uzavřely bez neplatného ujednání o úroku (jako bezúplatnou).
274 Ujednání o lichvářském úroku působilo neplatnost smlouvy o půjčce v plném rozsahu, neboť přestože ujednání o výši úroku nebo ujednání o úroku vůbec nepatřilo mezi podstatné náležitosti smlouvy o půjčce a bylo proto od zbytku smlouvy oddělitelné, nejevilo se jako pravděpodobné, že by strany, uzavřely smlouvu o bezúplatné půjčce, když dříve projevily vůli sjednat úplatnou smlouvu o půjčce.
275 Např. rozhodnutí NS ČR ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
276 § 2390 až 2394 OZ.
277 § 2395 až 2400 OZ.
278 Srov. § 502 odst. 1 ObchZ: „Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.“
279 Obdobně § 502 odst. 1 věta druhá ObchZ.
280 Srov. § 502 odst. 1 větě třetí ObchZ.
281 Viz rozhodnutí NS ČR ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, ve kterém Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že
„úprava smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku se od úpravy smlouvy o půjčce, jejímž výkladem se zabýval výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, významně liší již tím, že ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše v úvěrové smlouvě sjednána. Zakotvuje ostatně (v poslední větě) výslovně i řešení situace vzniklé tím, že strany sjednají v úvěrové smlouvě úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona. Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou uzavřenou podle § 497 a násl. obch. zák. posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (úvěrové smlouvy), jež se týká úroků a odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže v tomto právním rámci uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích (z příčin tvrzených dovolatelkou) nezpůsobuje v souzené věci neplatnost úvěrové smlouvy jako celku.“
Nově zákon nevytváří podmínky pro zachování platnosti smlouvy o úvěru při aplikaci ustanovení o částečné neplatnosti (srov. např. § 7 odst. 2 Wuchergesetz, 282 který počítá s úročením lichevní smlouvy úrokem ve výši odpovídající dvojnásobku základní sazby stanovené rakouskou národní bankou v době uzavření smlouvy). Lichevní ujednání o úroku tedy způsobí podle § 576 OZ neplatnost lichevní smlouvy
o úvěru (půjčce) jako celku.
Jak vyplývá z úpravy obsažené v základních ustanoveních jednotlivých smluvních typů, nový občanský zákoník nepovažuje ve většině případů ujednání o výši úplaty za podstatnou náležitost smlouvy.283 Závěr o obsahové oddělitelnosti ujednání
o výši úplaty se proto za účinnosti nového občanského zákoníku prosadí častěji.
Podobně jako § 502 odst. 1 věta první a druhá ObchZ stanovuje § 1792 odst. 1 OZ obecně a řada ustanovení v úpravě jednotlivých smluvních typů zvlášť284 pravidlo pro případ, že strany záměrně uzavřely smlouvu bez ujednání o konkrétní výši úplaty nebo způsobu jakým bude určena. 285 Ani tato ustanovení však nezakotvují pravidlo
o výši úplaty pro případ, že bude ujednání o úplatě neplatné. Sjednání úplatné smlouvy
o nulové úplatě může stěží vyhovět kritériu hypotetické vůle stran, jehož naplnění je podmínkou omezení neplatnosti smlouvy pouze na její část podle § 576 OZ.
282 Podle § 7 odst. 2 Wuchergesetz platí, že je-li poskytnutí úvěru dle dříve uvedených ustanovení (z důvodu porušení zákazu lichvy) neplatné, poškozený má od přijetí do zpětného uhrazení jistiny povinnost platit úroky ve výši dvojnásobku základní sazby platné v době uzavření smlouvy. Poškozený může peněžní prostředky vrátit ve lhůtě uvedené ve smlouvě. Ustanovení, dle kterých svědčí poškozenému další práva, zůstávající nedotčena. („Ist jedoch die Gewährung oder Verlängerung von Kredit nach den vorstehenden Bestimmungen nichtig, so hat der Benachteiligte für den erhaltenen Kreditbetrag vom Empfangstag bis zur Rückzahlung - sofern im Vertrag nicht eine geringere Verzinsung vorgesehen ist - Zinsen in der Höhe des Zweifachen des im Zeitpunkt der Schließung des Vertrags geltenden Basiszinssatzes zu vergüten. Er kann für die Rückzahlung des Erhaltenen die im Vertrag vorgesehenen Zahlungsfristen in Anspruch nehmen. Bestimmungen, nach denen der Benachteiligte in besonderen Fällen weitergehende Rechte hat, bleiben unberührt.“)
283 Např. ujednání o výši kupní ceny bylo podstatnou náležitostí kupní smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku (§ 558 ObčZ 1964). Naopak úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku umožňovala uzavření kupní smlouvy i bez určení konkrétní kupní ceny nebo sjednání způsobu, jakým bude určena, vyplývala-li ze smlouvy vůle stran sjednat kupní cenu dodatečně (§ 409 odst. 2 ObchZ). Podle § 2079 OZ není ujednání o výši ceny podstatou náležitostí kupní smlouvy. (Obdobně SELUCKÁ, M. a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. 1. Vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2013, s. 65 – 71.) Ujednání o výši ceny díla je podle § 631 ObčZ 1964 podstatnou náležitostí smlouvy o dílo uzavřenou v v režimu občanského záko- níku. Smlouvu o dílo lze uzavřít bez ujednání o výši ceny díla podle § 536 odst. 1 ObchZ (za předpokladu § 536 odst. 3 ObchZ) a také podle § 2586 odst. 1 OZ (za předpokladu § 2586 odst. 2 OZ).
Ke změně nedochází v obecné úpravě nájmu; stejně jako dnes (podle § 2217 OZ) není ujednání o výši nájemného podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu ani podle § 663 ObčZ 1964 (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 2824/2009, o náležitostech smlouvy o nájmu nemovitosti). Naopak se změnila povaha ujednání o výši nájemného v úpravě nájmu bytu; napříště ujednaní o výši nájemného nebude podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu (§ 2246 OZ, srov. s § 685 a 686 ObčZ 1964).
284 § 1802 (pojmenované – smlouva o zápůjčce, smlouvu o úvěru - i nepojmenované smlouvy, které předpokládají placení úroku),
§ 2085 odst. 2 (koupě movitých věcí), § 2217 (nájem), § 2366 odst. 1 písm. a) (licence), § 2468 (komise), § 2480 (zasilatelství),
§ 2499 (obchodní zastoupení), § 2564 (přeprava věci), § 2586 odst. 2 (dílo), § 2657 (smlouva o kontrole); srov. § 2636 odst. 2 (péče o zdraví).
285 Výše úplaty bude stanovena podle § 1792 odst. 1 OZ pouze tehdy, jestliže strany daly najevo nebo z okolností uzavření smlouvy jinak vyplývá, že zamýšlely smlouvy uzavřít jako úplatnou i bez konkrétního ujednání o výši úplaty nebo že zamýšlely smlouvu uzavřít jako úplatnou s úplatou ve výši předpokládané § 1792 odst. 1 OZ. Ustanovení § 1792 odst. 1 však neumožňuje nahradit ujednání o úplatě jako takové, neboť ujednání úplatnosti smlouvy je zpravidla podstatnou náležitostí smlouvy a náleží toliko stranám smlouvy. Obdobně viz Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 150.
S ohledem na význam ujednání o úplatě coby podstatného části smlouvy a obtížnost naplnění testu § 576 OZ z důvodu nedostatku dispozitivní úpravy výše úplaty, nebude zpravidla možné dojít k závěru o částečné neplatnosti lichevní smlouvy, a to ani tehdy, nepůjde-li o lichevní smlouvu, pro kterou následek absolutní neplatnosti smlouvy jako celku stanoví § 1796 OZ ve spojení s § 588 OZ (resp. ani tehdy, půjde-li
o nemravnou smlouvu lichevní povahy, jejíž neplatnost se posoudí podle obecných ustanovení, tj. podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ).
1.1.3 Konkurence úpravy lichvy a neúměrného zkrácení
Podle části právní doktríny286 lze lichevní jednání (některé případy) postihovat jak podle ustanovení o lichvě (§ 1796 OZ), tak podle ustanovení o neúměrném zkrácení (§ 1793 a násl. OZ).
Skutečnost, že jednání spočívající ve zneužití omylu (vyvolaném nedostatečnými kognitivními schopnostmi osoby) ke sjednání hrubě nepoměrného plnění naplňuje definici lichvy, podle Xxxxxxxx nebrání posouzení takového jednání jako případu neúměrného zkrácení, když neúměrné zkrácení „předpokládá zneužití a kořistění z vady vůle v podobě neznalosti právně relevantní skutečnosti (hodnoty, vlastnosti)“287 a tento omyl zkráceného může být důsledkem např. jeho nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení (nikoliv však tísně).288 V takovém případě má být ponecháno na vůli zkrácené strany, zda uplatní právo požadovat zrušení smlouvy v jednoleté prekluzivní lhůtě nebo využije (podle Xxxxxxxx časově neomezené289) právo dovolat se relativní290 neplatnosti smlouvy.291
V prvé řadě je třeba úvahy o vyloučení konkurence úpravy neúměrného zkrácení a lichvy odmítnout proto, že dopadají na odlišné situace a jsou tak ve vztahu obecného a zvláštního. Je-li důvodem hrubého nepoměru vzájemných plnění nesprávný odhad ceny plnění zkráceným v důsledku jeho omylu o cenotvorných vlastnostech předmětu plnění, jde o neúměrné zkrácení, jestliže zkracující o omylu zkráceného věděl,292 aniž
286 XXXXXXXX, Xxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx, s. 50 a 62; XXXXXXXX, Xxxxxxxx zkrácení, s. 73; XXXXXX, Laesio enormis.
287 XXXXXXXX, Neúměrné zkrácení, s. 72.
288 XXXXXXXX, Neúměrné zkrácení, s. 73.
289 XXXXXXXX, Xxxxxxx, s. 70.
290 Xxxxxxxx spojuje s lichevní smlouvu sankci relativní neplatnosti, ledaže je jí spáchán trestný čin.
291 XXXXXXXX, Xxxxxxx, s. 69. XXXXXXXX, Neúměrné zkrácení, s.72.
292 § 1793 ve spojení s § 1794 odst. 2 in fine OZ.
věděl nebo nemohl nevědět, že je takový omyl důsledkem nezkušenosti, slabomyslnosti či rozrušení zkráceného. Jestliže však zkracující věděl nebo mohl vědět, že je uvedená situace výsledkem omylu zkráceného zapříčiněného jeho nezkušeností, slabomyslností nebo rozrušením, nepůjde o případ neúměrného zkrácení, ale lichvy ve smyslu § 1796 OZ jako lex specialis.293 Ostatně lichvu od neúměrného zkrácení neodlišuje pouze prvek vědomého zneužití nepříznivého stavu na straně smluvní partnera, ale i přístup k hodnocení rozsahu nepoměru vzájemných plnění pro účely naplnění kritéria hrubého nepoměru.
V situaci, kdy zákon spojuje lichvu s následkem absolutní neplatnosti, pak nemá smysl proti lichevní smlouvě, která zároveň vykazuje znaky neúměrného zkrácení, brojit návrhem na zrušení smlouvy podle § 1793 OZ. Absolutně neplatná smlouva je neplatná od okamžiku svého uzavření automaticky. Nelze od ní proto odstoupit, dovolat se její relativní neplatnosti nebo ji zrušit dohodou stran.294 Již prvorepubliková doktrína k úpravě lichvy a laesio enormis (coby předloze současné právní úpravy) dovozovala, že v případech, kdy se neúměrně zkracující smlouva „podobá“ smlouvám nedovoleným (zejména lichevním), soud k obraně zkráceného nepřihlíží, toliko prohlásí smlouvu za neplatnou. 295 (Rovněž výklad úpravy ve starém občanském zákoníku zastávaný soudní praxí296 potvrzuje, že strana, která uzavřela smlouvu v tísni, nemůže s úspěchem od takové odstoupit podle § 49 ObčZ 1964, jde-li o smlouvu, která vykazuje znaky lichvy a je proto absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle
§ 39 ObčZ 1964.) Zneužitému zkrácenému (v jedné osobě) nenáleží proto právo na zrušení neplatné lichevní smlouvy ve smyslu § 1793 OZ ani podle nové úpravy.
Nutno však podotknout, že o nedostatku konkurence úpravy laesio enormis a lichvy uvažují autoři v situaci, kdy lichevní smlouvu považují za relativně neplatnou. Ani za předpokladu, že je lichevní smlouva neplatná pouze relativně, však nespatřuji smysl v rozšíření obrany proti lichvě o nástroje předvídané úpravou neúměrného zkrácení.
293 Rozhodnutí NS ČR ze dne 29. července 2015, sp. zn 30 Cdo 1793/2015.
294 Rozhodnutí NS ČR ze dne 10. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006.
295 Xxxxxxxx in XXXXXX/XXXXXXXX, Komentář IV., s. 394.
296 Rozhodnutí NS ČR ze dne 29. července 2015, sp. zn 30 Cdo 1793/2015.
Nelze si nevšimnout, že omezení možnosti napadnout smlouvu jednoletou prekluzivní lhůtou se stává z pohledu zneužitého bezvýznamným, když i po jejím marném uplynutí zůstává zneužitému zachována možnost obrany, a to v podobě širší palety nástrojů ochrany.
Podle § 1793 odst. 1 OZ se muže zneužitý domáhat pouze zrušení smlouvy297 v soudním řízení298. Podle propagátorů relativní neplatnosti lichevní smlouvy se může zneužitý domáhat buď neplatnosti (de facto také zrušení) smlouvy (bez možnosti lichváře předejít zneplatnění smlouvy doplněním toho, oč byl zneužitý zkrácen), nebo odstranění vady spočívající v hrubém nepoměru ve vzájemných plnění za současného zachování smlouvy v platnosti návrhem na modifikaci smlouvy podle § 577 OZ, na základě něhož soud rozhodne o změně rozsahu plnění za účelem spravedlivého uspořádání práv a povinností stran smlouvy (čímž dosáhne stejného efektu jako při rozhodnutí o návrhu na zrušení neúměrně zkracující smlouvy, kterým soud zkracujícímu uloží povinnost doplnit, oč zkráceného zkrátil, to však i proti vůli lichváře). Není proto jasné, v čem by měla spočívat výhoda kvalifikace (relativně neplatné) lichevní smlouvy zároveň jako případu neúměrného zkrácení.
1.2 Bezdůvodné obohacení
Bezdůvodné obohacení, k němuž došlo přijetím plnění bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné lichevní smlouvy), si lichvář a zneužitý vypořádají podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.
Obecně platí, že si strany navzájem vydají to, oč se obohatily (§ 2991 odst. 1 OZ), ledaže je podle zvláštního ustanovení právo ochuzeného na vydání předmětu bezdůvodného obohacení vyloučeno nebo omezeno. Pro posouzení následků neplatnosti lichevní smlouvy mají význam především § 2998 a § 2999 OZ, které stanovují výjimky z obecné úpravy bezdůvodného obohacení v závislosti na důvodu neplatnosti smlouvy
297 Zkrácený nemá právo navrhnout doplnění toho, oč byl zkrácen, a dosáhnout tak zachování smlouvy v platnosti. Toto právo § 1793 odst. 1 OZ přiznává pouze zkracujícímu. Podle Němce je možnost předejít zrušení smlouvy, kterou došlo k neúměrnému zkrácení, věcí dohody zkráceného a zkracujícího; viz XXXXX, Neúměrné zkrácení a lichva. Výklad, podle něhož nemůže zkracující předejít zrušení smlouvy bez součinnosti nebo souhlasu zkráceného, jde však proti textu 1793 odst. 1 OZ, který právo na zrušení smlouvy zkrácenému přiznává s výjimkou případu (signalizována použitím výrazu „ledaže“), kdy zkracující doplní, oč byl zkrácený zkrácen.
298Obdobně XXXXXXXX, Neúměrné zkrácení, s. 73; XXXXXX, Laesio enormis; XXXX, P. K pokusu o uzákonění institutu laesio enormis. Právní rozhledy. 2012, č. 9, s. 328-332.
se zohledněním smyslu a účelu právní normy, která je smlouvou porušena. S ohledem na zvláštní charakter lichevní smlouvy a motivace jejích stran nabývají na významu rovněž ustanovení, která váží rozsah předmětu bezdůvodného obohacení na poctivost (dobrou víru)299 obohaceného (§ 3000 až 3002 OZ, srov. s § 3003 a § 3004 OZ).
Ochuzeného, který plnil podle lichevní smlouvy, zákon práva na vydání bezdůvodného obohacení (přímo) nezbavuje. Podle § 2998 OZ právo na vydání bezdůvodného obohacení nevznikne osobě, která již druhému zaplatila nebo poskytla jiné plnění za to, aby něco vykonal za zakázaným nebo zcela nemožným účelem. S vyloučením práva ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení tedy
§ 2998 OZ počítá pouze pro případ, kdy má protiplnění obohaceného spočívat ve výkonu určité činnosti (facere). 300 Na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle lichevní smlouvy (coby závazků typu dávám, abys dal) se proto § 2998 OZ nepoužije.301
Rozsah, v jakém je obohacený povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat (příp. nahradit), se liší podle toho, zda je poctivým nebo nepoctivým příjemcem obohacení.
299 Pojmy jsou v úpravě bezdůvodného obohacení používány jako vzájemně zaměnitelné; viz Petrov in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 1869 (cita- ce: HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI.).
300 BÍLKOVÁ, X. Xxxxxxxxxx obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 393 – 394 (citace: XXXXXXX, Komentář); XXXXX, J., XXXX., L., XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxx obohacení. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016,
s. 75 (citace: XXXXX/XXXX/XXXXXXX, Bezdůvodné obohacení); Petrov in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI., s. 1947.
301 Vzhledem k tomu, že § 2998 OZ stanovuje toliko výjimku s pravidla, je namístě jeho restriktivní výklad. Dotčené ustanovení proto nelze vztáhnout na všechny případy, kdy se strany zavázaly k nedovolenému plnění smlouvou neplatnou pro rozpor se zákonem (lichevní smlouvou) nebo pro rozpor s dobrými mravy. Použití § 1174 OZO (předloha § 2998 OZ) na případy, kdy se na uzavření nedovolené nebo nemravné smlouvy podílely obě strany, odmítla prvorepubliková právní věda proto, že v situaci, kdy obohacený přijal plnění poskytnuté ochuzeným podle neplatné smlouvy, aniž sám podle smlouvy plnil, vede jeho aplikace k nepřípustnému zvýhodnění obohaceného; obohacený nemá ani povinnost ochuzenému přijaté plnění vrátit, ani povinnost poskyt- nout ochuzenému plnění, k němuž se zavázal v neplatné smlouvě. Uvedené ustanovení z toho důvodu nepředstavuje nástroj, který by smluvce spolehlivě odradil od uzavírání nedovolených a nemravných smluv, když obohacenému (za popsaných okolností) po- skytuje možnost ponechat si předmět bezdůvodného obohacení navzdory tomu, že sám jednal protiprávně, resp. když obohacenému poskytuje „prémii za nemorálnost“. (Xxx Xxxxx in XXXXXX, B., XXXXXXXX, X., XXXXXX, F., XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 5, (§§ 1090 až 1341). Repr. pův. vyd. z r. 1937. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 378.) I vzhledem k tomu, že by mohlo být uvedeným způso- xxx de facto aprobováno jednání bezdůvodně obohaceného lichváře, nelze uvažovat o rozšíření působnosti § 2998 OZ na případy lichvy i z důvodu nevhodnosti důsledků jeho aplikace na vypořádání bezdůvodného obohacení z lichevní smlouvy.
Jako disincentiva může § 2998 OZ působit jen v případě, že má za úplatu někdo vykonat (facere) něco nedovoleného nebo zcela nemožného. Ten, kdo má za nedovoleným účelem konat (nájemný vrah), se vystavuje riziku, že za vykonanou činnost nedostane zaplaceno, neboť na plnění z neplatné smlouvy nemůže úspěšně žalovat, pročež není k nedovolenému konání motivován dříve, než dostane zaplaceno. Ten, kdo vybízí druhého ke konání za nedovoleným účelem, si naopak nemůže být jist, že druhý vykoná, co si smluvili, když ten, kdo má konat, není podle § 2998 OZ povinen k navrácení úplaty v případě, že konat nebude, což snižuje jeho motivaci platit předem. Na případy, kdy ten, kdo vybízí druhého ke konání za nedovoleným účelem, dosud druhé straně neplnil,
§ 2998 OZ nedopadá. Tyto případy jsou dostatečně řešeny úpravou právního jednání učiněného v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy – smlouva je neplatná.
Vzhledem k tomu, že je definičním znakem lichvy vědomé vykořistění situace zneužitého k získání majetkového prospěchu v neodůvodněné výši, nelze lichváře považovat za poctivého příjemce, který má z přesvědčivého důvodu za to, že mu předmět bezdůvodného obohacení náleží 302 . 303 Rozsah obohacení lichváře na úkor zneužitého určuje § 3003 a § 3004 OZ.
Na zneužitého bude třeba hledět jednou jako na poctivého a jindy jako na nepoctivého příjemce podle okolností případu. (V dalším textu budu při určování rozsahu povinností zneužitého vycházet z předpokladu, že je poctivým příjemcem.) Při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy, není zneužitý coby poctivý příjemce chráněn před tím, aby se v důsledku vypořádání dostal do mínusu podle § 3000 a § 3001 OZ.304 To, oč se obohatil zneužitý plněním přijatým na základě neplatné lichevní smlouvy, se stanoví podle § 3002 OZ.
Pro stanovení rozsahu, v jakém si strany lichevní smlouvy budou nakonec povinny poskytnout plnění z titulu bezdůvodného obohacení, má význam rovněž § 2999 OZ. Ustanovení § 2999 OZ zmocňuje soud k moderaci výše peněžité náhrady za předmět bezdůvodného obohacení s ohledem na smysl a účel právní normy, pro rozpor s níž je právní jednání neplatné. 305 Dovoluje tedy, aby se prosadil ochranný, sankční i preventivní účinek neplatnosti lichevní smlouvy stanovené v § 1796 OZ.306
Ustanovení § 2999 odst. 2 ve spojení s § 2999 odst. 1 věta druhá OZ totiž nepřiznává lichváři v postavení ochuzeného právo na peněžitou náhradu ve sjednané (nepřiměřené) výši, ale toliko náhradu ve výši odpovídající obvyklé výši úplaty v případech, kdy se takový výsledek nepříčí smyslu a účelu zákazu lichvy, nebo náhradu nižší (či dokonce nulovou) v případech, kdy by přiznání náhrady ve výši odpovídající výši obvyklé úplaty (nebo vůbec nějaké náhrady) odporovalo smyslu a účelu zákazu lichvy proto, že by lichváře a potenciální lichváře dostatečně neodradilo od sjednávání lichevní úplaty. Xxxxxx, v jakém bude zneužitý povinen poskytnout
302 Srov. § 992 věta první OZ (poctivý příjemce bezdůvodného obohacení vymezen s ohledem na vymezení poctivé držby).
303 XXXXX/XXXX/XXXXXXX, Bezdůvodné obohacení, s. 139.
304 § 3002 odst. 1 OZ.
305 Srov. § 458 odst. 1 ObčZ 1964 a jeho výklad (viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. července 2008, sp. zn. 33 Odo 921/2006, rozhodnutí NS ČR ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014).
306 Obdobně BÍLKOVÁ, Komentář, s. 414; XXXXX/BRIM/XXXXXXX, Bezdůvodné obohacení, s. 157; Xxxxx, K. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 1268 (citace: ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. VI.).
lichváři peněžitou náhradu, bude možné podle § 2999 OZ redukovat, ať už je v konkrétním případě poctivým nebo nepoctivým příjemcem obohacení.
Nutno zdůraznit, že § 2999 OZ nepřipouští korekci výše úplaty (pro kterou je smlouva neplatná) v případě, že je možná její naturální restituce. 307 Přiblížení uvedeného ustanovení jeho předloze v čl. VII.-6:103 DCFR 308 (který s možností redukce plnění připadajícího na vypořádání bezdůvodného obohacení počítá obecně) brání systematický výklad § 2999 odst. 2 OZ. 309 Sankční efekt § 2999 OZ se tak omezuje jen na případy, že vydání úplaty není dobře možné.
S ohledem na sankční povahu ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé OZ a jeho uplatňování v souladu se zásadou proporcionality (sankci lze použít jen v případě a v rozsahu, v jakém je potřebná k preventivnímu působení při zachování přiměřeného poměru mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení310) je při rozhodování o rozsahu, v jakém bude za plnění z neplatné lichevní smlouvy poskytnuta peněžitá náhrada (v případě, že předmět plnění nelze vydat in natura), brán zřetel na specifika jednotlivých typů lichevních smluv a okolnosti konkrétního případu.
Nelze vyloučit, že se sankční účinek § 2999 OZ ve spojení s § 1796 OZ v plné míře prosadí při postihu úvěrové lichvy, kdy je (s ohledem na masovost výskytu úvěrové lichvy a nezbytnost jejího vymýcení) namístě uvažovat o snížení peněžité náhrady za výkon užívacího práva k peněžním prostředkům, které obohacený zneužitý získal na základě úvěrové smlouvy, na úroveň nulové úrokové sazby. Tím není dotčeno právo lichváře na vrácení jistiny.311
S ohledem na zachování zásady přiměřenosti lze předpokládát, že se při postihu nájemní lichvy neuplatní stejně přísný přístup. Je pravděpodobné, že lichváři bude de iure i de facto zachováno právo na vydání bezdůvodného obohacení, byť bude rozsah
307 Obdobně BÍLKOVÁ, Komentář, s. 415.; Xxxxx, K. in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. VI., s. 1268.
Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI., s. 1957.
308 Čl. VII.-6:103 (Protiprávnost): „„Je-li smlouva či jiné právní jednání, dle kterého bylo obohacení obdrženo, absolutně neplatné pro rozpor… s právním pravidlem donucující povahy nebo byla-li pro takový rozpor uplatněna relativní neplatnost, pak obohacený není povinen k vydání obohacení v rozsahu, v jakém by se vydání příčilo účelu, na němž je takové pravidlo… založeno.“ (citováno podle Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI., s. 1956.)
309 Při výkladu § 2999 odst. 2 OZ není možno přehlížet hypotézy prvního a třetího odstavce téhož ustanovení.
310 Wendehorst, Ch. In Bamberger/Xxxx Xxxx`scher Online-Kommentar BGB. 31. Vydání. München: C. H. Xxxx, 2014, § 817, m. č. 20, citováno podle Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. VI., s. 1957.
311 Ustanovení § 2999 OZ dopadá toliko na situace, kdy naturální restituce předmětu obohacení není možná. Vydání peněžitého plnění poskytnutého bezdůvodně obohacenému – úvěrové jistiny – in natura je v zásadě možné vždy.
peněžité náhrady za výkon užívacího práva k předmětu nájmu redukován pod úroveň odpovídající výši obvyklého nájemného. O razantnějším snížení peněžité náhrady, např. na úroveň výše nákladů na základní provoz bytu (nákladů na zajištění nezbytných služeb v bytě), lze uvažovat pro případ vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné lichevní smlouvy o nájmu bytu v domě v sociálně vyloučené oblasti (zejména je-li výše tržního nájemného požadovaného za srovnatelný byt na relevantním trhu výrazně deformována v důsledku masového uplatňování nájemní lichvy, kdy je přísnější potrestání lichváře namístě.312
Vzhledem k tomu, že v případě věcné lichvy bude vydání předmětu bezdůvodného obohacení in natura (např. plnění poskytnutého na kupní cenu) často možné, prostor pro sankční působení § 2999 OZ se tím do značné míry zužuje. Na významu nabývá ochrana zneužitého prostřednictvím rozšíření předmětu bezdůvodného obohacení, k jehož vydání je povinen nepoctivý příjemce podle § 3004 OZ (ale i prostřednictvím dalších ustanovení úpravy bezdůvodného obohacení313).314
312 Aplikace § 2999 OZ vede k různým výsledkům v závislosti na tom, zda se v postavení zneužitého ocitne pronajímatel nebo nájemce. Dotčené ustanovení totiž nepamatuje na případ, kdy bylo sjednáno nepřiměřeně nízké nájemné; ustanovení § 2999 odst. 1 věta druhá OZ („právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se se to příčí smyslu a účelu pravidla“) nepřipouští potrestání lichváře coby nájemce prostřednictvím sankčního zvýšení peněžité náhrady za užívání bytu nad úroveň obvyklého ná- jemného. Z hlediska ochrany zneužitého pronajímatele tak nabývají na významu ustanovení rozšiřující rozsah předmětu bezdůvod- ného obohacení pro případ, že je obohaceným nepoctivý příjemce. Podle § 3004 OZ bude lichvář povinen vydat zneužitému prona- jímateli kromě peněžité náhrady ve výši obvyklého nájemného také vše, co obohacením získal, včetně plodů a užitků (např. nájem- né, které inkasoval z titulu podnájmu).
313 Např. § 2995 OZ zakládá přímý nárok ochuzeného vůči třetí osobě stojící mimo závazek z neplatné nebo zrušené smlouvy na vydání předmětu obohacení pro případ, že ekonomické závislosti zneužitého lichvář zneužil a přiměl jej k plnění ve prospěch třetí osoby; např. v případě, že prostřednictvím zneužitého plnil lichvář dluh vůči svému věřiteli, zákon zneužitému umožňuje, aby se domáhal vydání předmětu obohacení po třetí osobě anebo požadoval peněžitou náhradu po lichváři.
314 Míra sankčního a odrazujícího účinku § 2999 OZ se liší v závislosti na tom, která strana smlouvy je v postavení zneužitého a lichváře také v případě věcné lichvy.
Kupříkladu zcizí-li zneužitý věc za zlomek její obvyklé ceny na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené s lichvářem, je lichvář primárně povinen k naturální restituci (vrácení věci); jako nedobrověrný příjemce lichvář věc a vše, co z ní nabyl, včetně plodů a užitků vydá zneužitému in natura, příp. in relato, a nahradí mu užitek, který by jinak získal, ve výši ceny obvykle požadované za užívání věci (§ 3004 ve spojení s § 2999 odst. 1 věta první OZ). Právo zneužitého na vydání či peněžitou náhradu plodů a užitků (např. lichvářem inkasovaného nájemného za pronájem koupené věci) nemůže lichvář vyloučit tím, že spřízněnému partnerovi jako osobě stojící mimo závazek z neplatné smlouvy přenechá věc k užívání nebo požívání, neboť na takové situace pamatuje § 2994 OZ, který zneužitému přiznává vůči třetí osobě ve zlé víře právo na náhradu toho, oč se obohatila neoprávněným užíváním nebo požíváním věci (srov. § 457 ObčZ 1964 a jeho používání v soudní praxi; viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 28. února 2012, 32 Cdo 129/2012, rozhodnutí NS ČR ze dne 20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 1617/2011, rozhodnutí NS ČR ze dne 14. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 989/2012). Není-li dobře možné věc zneužitému vrátit, např. proto, že ji lichvář zničil nebo spotřeboval, poskytne lichvář zneužitému za věc ní peněžitou náhradu, nikoliv však jen ve výši sjednané (nepřiměřeně nízké) úplaty, pro kterou je lichevní smlouva neplatná, ale ve výši obvyklé ceny této věci (podle § 3002 odst. 1 ve spojení s § 2999 odst. 2 za středníkem, § 2999 odst. 1 věta první OZ). Zcizil-li lichvář věc za úplatu, náleží zneužitému právo volby mezi peněžitou náhradou ve výši odpovídají ceně, za kterou lichvář věc zcizil (§ 3004 odst. 1 věta druhá OZ) a peněžitou náhradou ve výši obvyklé ceny (§ 3004 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 2999 odst. 2 za středníkem, § 2999 odst.1 věta první OZ). Zneužitý prodávající je naproti tomu povinen lichváři in natura vrátit, co mu bylo plněno na kupní ceně, tj. kupní cenu ve výši sjednané (nepřiměřeně nízké) kupní ceny (§ 3000 OZ). Právo na peněžitou náhradu výkonu užívacího práva k peněžním prostředkům lichváři nenáleží (§ 3002 odst. 2 OZ a contrario).
Naopak v případě, že je zneužitým kupující (kupuje věc draze), je lichvář povinen vrátit plnění in natura (přemrštěnou kupní cenu) spolu s peněžitou náhradou za dočasné užívání penežních prostředků ve výši ceny obvyklé (§ 3004 věta první ve spojení § 2999 odst. 1 věta první OZ) spolu s tím, co případně z těchto nabyl (úroky) in natura (§ 3004 věta první OZ) nebo peněžitou náhradou ve výši ceny obvyklé (§ 3004 věta první ve spojení § 2999 odst. 1 věta první OZ). Zneužitý kupující vydá lichváři věc in natura (§ 3000 OZ); jeho povinnost k náhradě za užívání věci v rozsahu odpovídajícího jeho prospěchu (§ 3002 odst. 2 OZ) může být případně redukována postupem podle § 2999 odst. 1 věta druhá OZ. V případě, že naturální restituce věci není možná, poskytne
Z výše uvedeného plyne, že posouzením lichevní smlouvy jako absolutně neplatné a vypořádáním bezdůvodného obohacení podle uvedených pravidel je možné dosáhnout naplnění smyslu a účelu ustanovení § 1796 OZ spíše než postupem podle
§ 577 OZ, který (za předpokladu jeho hypotetické aplikace) nedovoluje (s ohledem na kritérium hypotetické vůle) nepřiměřeně vysokou úplatu redukovat pod úroveň ceny obvyklé a který tím pádem neodrazuje od dalšího porušování zákazu lichvy.
Postup podle § 577 OZ bývá částí právní doktríny prosazován proto, že umožňuje zachovat smlouvu v platnosti a ochránit tak zneužitého před tíživostí důsledků neplatnosti spočívající v povinnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení najednou a ihned. Požadavku lichváře na okamžité vydání předmětu bezdůvodného obohacení v plném rozsahu lze však odepřít právní ochranu proto, že odporuje zásadě nemo turpitudinem suam alegare potest.
Výslovným zakotvením zásady poctivosti a zákazu prospěchu z vlastní nepoctivosti v § 6 OZ se zákonodárce přihlásil k těmto zásadám jakožto východiskům nového občanského zákoníku a vtělením mezi prvních čtrnáct ustanovení jim přiznal mimořádný význam. Ustanovení § 6 OZ však není toliko generální klauzulí principu poctivosti, ale představuje též přímo aplikovatelné pravidlo, jehož dodržování se lze domáhat proti tomu, kdo jedná nepoctivě (tzn. kdo porušuje povinnost „šetřit práva a legitimní zájmy druhého a jednat tak, jak je to podle stavu vědomé jednajícího slušné a čestné“315), tedy i proti lichváři.
Zákaz těžit z vlastního nepoctivého nebo protiprávního jednání vyjádřený v § 6 odst. 2 OZ představuje kvalifikovaný případ obecnějšího zákazu zneužití práva, který se uplatní mimo zvláštní vztah vyznačující se prvkem důvěry a loajality (§ 8 OZ).316 Následky výkonu práva odporujícího zásadě poctivosti (loajality) § 6 OZ nestanovuje. Posoudí se proto podle § 8 OZ, který se uplatní subsidiárně.317 Formulace, podle níž zneužití práva nepožívá právní ochrany, vyjadřuje nikoliv (jen) pokyn k odepření
namísto věci zneužitý lichváři peněžitou náhradu ve výši ceny nikoliv sjednané, ale obvyklé, příp. snížené (§ 3002 odst. 1 ve spojení s § 2999 odst. 2 za středníkem, § 2999 odst. 1 OZ), případně náhradu za užívání věci v rozsahu odpovídajícím jeho prospěchu (§ 3002 odst. 2 OZ).
315 Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 38 – 39.
316 Melzer a Tégl in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 119 – 120.
317 Xxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 151.
soudní ochrany zneužití práva,318 ale vyjadřuje i to, že zneužití práva nepožívá ochrany právního řádu, resp. že právní řád právo neposkytuje319.320 Zákaz zneužití práva stejně jako zákaz prospěchu z vlastní nepoctivosti působí účinky (a chrání zneužitého) i mimo soudní řízení. K jednání lichváře v rozporu s uvedenými pravidly přihlédne soud ex offo, aniž zneužitý námitku nemo turpitudinem suam alegare potest uplatní.
V případě uvěrové lichvy se podle § 6 odst. 2 OZ může zneužitý bránit okamžitému nástupu povinnosti vrátit celou jistinu (coby předmět bezdůvodného obohacení)321 a dosáhnout tak zachování lhůty i výhody splátek pro vrácení jistiny.322 Právo požadovat vrácení jistiny před lhůtou splatnosti stanovenou v neplatné smlouvě je lichváři odepřeno také podle německého práva.323 Ani českému právnímu řádu ostatně není odložení dlužníkovy povinnosti vrátit jistinu poskytnutou mu věřitelem na základě neplatné smlouvy k pozdějšímu okamžiku úplně cizí (viz § 87 odst. 1 věta třetí SpotřÚ324).
318 Skutečnosti, že podle § 8 OZ zneužití práva nepožívá právní ochrany, nelze rozumět tak, že je právo procesně nevynutitelné. To by mimo jiné znamenalo, že by se účinky zákazu mohly prosadit toliko v řízení před soudem, zatímco právo (lichváře) by nadále trvalo ve formě naturální obligace, jejímuž splnění právní řád nebrání, nýbrž ji aprobuje.
Právními účinky (prostého i kvalifikovaného) zákazu zneužití není omezen výkon práva, ale právo samotné. Ani důvodová zpráva nepovažuje zneužití práva za výkon subjektivního práva, nýbrž za protiprávní čin, z čehož se podává, že nelze-li subjektivní právo vykonat, neexistuje. K tomu Xxxxxxxxx uvádí: „Kdyby totiž zákazem zneužití nebylo omezeno samotné zneužívané právo, nebylo by možné o protiprávním činu nebo obraně proti němu hovořit (právu se nelze bránit, právo je třeba vynucovat).“ Viz Xxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 173.
319 Obsah subjektivního práva je tak určen nejen normou, od které se odvozuje, ale též zákazem zneužití, který stanovuje meze subjektivního práva; mimo tyto subjektivní právo subjektu náleží [v případě, že je (zdánlivé) subjektivní právo vykonáváno za jiným účelem než, k němuž je právní řád poskytl].
320 Xxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 172 až 173.
321 O použití námitky nemo turpitudinem suam alegare potest coby de facto obraně proti zesplatnění úvěru uvažuje Xxxxxx v souvislosti s řešením důsledků zrušení smlouvy vykazující znaky neúměrného zkrácení podle § 1793 OZ (pro případ lichvy však počítá se zachováním platnosti relativně neplatné smlouvy podle § 577 OZ). Viz XXXXXX, Laesio enormis.
322 S ohledem na § 6 odst. 2 OZ nebude věřitel moci před uplynutím této lhůty dosáhnout náhradního uspokojení práva na vrácení jistiny realizací zajištění v případě, že smlouvou o zajištění bylo sjednáno zajištění budoucí pohledávky vzniklé z titulu bezdůvod- ného obohacení.
323 Ustanovení § 817 věta druhá BGB stanoví, že právo na vydání toho, co bylo plněno, na základě neplatné smlouvy, nevznikne, jestliže v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy jednaly obě strany (smlouva je neplatná z příčin na obou stranách smlouvy).
Německá doktrína, která k aplikaci uvedeného ustanovení přistupuje pružně, dospěla k závěru, že v případě, kdy je smlouva neplatná z důvodu protiprávního jednání věřitele, jako je tomu v případě úvěrové lichvy, není rozumné odepřít dlužníkovi (zneuži- tému) právo požadovat nazpět to, co věřiteli bez právního důvodu plnil (úplatu za úvěr, tj. lichevní úroky). Naopak věřiteli právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady za užívání úvěrové jistiny (ani ve výši úroku obvykle požadovaných bankami, ani ve výši snížené) nenáleží. Zároveň by však podle Xxxxxxxxxxx, Unberatha a Xxxxxxxxx neměl být § 817 věta druhá BGB vykládán tak, že vylučuje rovněž právo věřitele požadovat vrácení hodnoty úvěrové jistiny, neboť vylučuje toliko věřitelovo právo požadovat vrácení hodnoty úvěrové jistiny před uplynutím doby ujednané v neplatné smlouvě. Ve výsledku se dlužník stává oprávněným užívat úvěrovou jistiny bezúplatně. Viz MARKESINIS, B., XXXXXXXX, H., XXXXXXXX, X. The German Law of Contract. A Comparative Treatise. 2nd edition. Portland: Hart Publishing Oxford and Portland, 2006, s. 251- 252.
324 Ustanovení § 87 odst. 1 SpotřÚ stanoví pro případ, že se spotřebitel dovolá neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele posoudit jeho úvěruschopnost, povinnost spotřebitele „vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“, s cílem předejít tomu, aby se dlužník v důsledku neplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru coby sankce určené k postihu poskytovatele nedostal do prodlení (Ministerstvo financí ČR: Důvodová zpráva k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. In: www. xxxx.xx [online] Publikováno 15. září 2015, s. 29. [cit. 2016-10-29] Dostupné z www: xxxx://xxx.xxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxx/xxxxx-xxx-xxxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxx/xxxxxxxxxx-xxxxx-xxx- spotrebitele/ministerstvo-financi-predklada-vlade-nav-22582).
Při současném snížení peněžité náhrady za užívání jistiny na nulu (§ 2999 odst. 2 za středníkem OZ ve spojení s § 2991 odst. 1 věta druhá OZ), zneužitý de facto získá bezúplatný úvěr (zápůjčku) při zachování podmínek jeho splacení sjednaných v neplatné smlouvě (příp. při zachování možnosti jeho splacení v přiměřené době, pokud již tato sjednaná lhůta splatnosti uplynula nebo zakrátko uplyne).
Také v případě nájemní lichvy chrání § 6 odst. 2 OZ zneužitého nájemce před požadavkem lichváře na vyklizení bytu (domu, nebytového prostoru) po dobu trvání nájmu, kterou si strany sjednaly v nájemní smlouvě, nebo dobu přiměřenou (dostatečnou pro opatření náhradního bydlení a vyřízení záležitostí spojených s přestěhováním), jestliže strany uzavřely nájemní smlouvu na dobu neurčitou nebo nájemní smlouvu na dobu určitou v případě, že do uplynutí této doby zbývají léta.
Koneckonců navzdory tomu, že podle ustálené soudní praxe není v případě, že žalovanému nesvědčí od počátku platný titul k užívání bytu, přípustné zamítnout žalobu vlastníka na vyklizení bytu (místnosti, nebytového prostoru) na základě § 3 odst. 1 ObčZ 1964, Nejvyšší soud ČR dovodil, že je o zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy možné opřít rozhodnutí, kterým takové žalobě vyhoví a vlastnické právo žalobce omezí stanovením delší lhůty pro vyklizení bytu. 325 Nevyloučil však rovněž, že
„uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).“326 Tento závěr může najít uplatnění v situacích, kdy na vyklizení bytu bude žalovat lichvář, který za přemrštěné ceny hromadně pronajímá byty v sociálně vyloučených lokalitách.
325 Rozhodnutí NS ČR ze dne 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1746/2007.
326 Rozhodnutí NS ČR ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99. Důvodem řešení kolize ústavně garantovaného práva vlastnik majetek a práva na bydlení ve prospěch později uvedeného (zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ 1964, resp. § 8 OZ, příp. § 6 odst. 2 OZ) může podle rozhodnutí NS ČR ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, být bezútěšná sociálně situace rodiny s nezletilými dětmi, jejíž členové by v důsledku vyklizení domu ztratili jakoukoliv lidsky důstojnou možnost k bydlení, stali by se z nich bezdomovci, čímž by vznikly i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí. Proto pokud se žalobce (který se stal vlastníkem domu, ve kterém rodina bydlí, udělením příklepu v dražbě v rámci exekučního řízení) „domáhá vyklizení domu, ve kterém žalovaní s nezletilým dítětem bydlí, přičemž žalovaní nemají možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy by nešlo jen v případě, že by žalovaní svévolně poškozovali práva žalobce ještě dalším závažným způsobem (např. poškozovali by dům, bezdůvodně odmítali platit přiměřenou částku za užívání domu apod.)“.
Po dobu trvání oprávnění nájemce užívat byt (odvozeného z § 6 OZ) se – s ohledem na povinnost vzájemné loajality a ohledu vůči zájmům protistrany (§ 6 odst. 1 OZ) – budou práva a povinnosti nájemníka a pronajímatele řídit obecnou úpravou nájmu [nájemce bude pro futuro povinen platit pronajímateli nájemné ve výši obvyklého nájemného (příp. ve výši přiměřeného nájemného, budou-li ceny na trhu deformovaný v důsledku praxe uplatňované lichváři), pronajímatel bude oprávněn ukončit nájem jen způsobem a z důvodů stanovených zákonem, atd.].
Před povinnosti vydat věc nebo peněžitou náhradu bez zbytečného odkladu chrání § 6 odst. 2 OZ zneužitého i coby oběť věcné lichvy.
Je nezbytné připomenout, že také uplatnění námitky nemo turpitudinem suam alegare potest ze strany zneužitého samozřejmě podléhá přezkumu z hlediska souladu s kritériem poctivosti (§ 6 OZ), resp. se zákazem zneužití práva (§ 8 OZ).
Pro úplnost je třeba dodat, že ochraně zájmů zneužitého svědčí i úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě aboslutně neplatné lichevní smlouvy. Právo na vydání bezdůvodného obohacení plněním získaným bez právního důvodu 327 nebo z právního důvodu, který odpadl, 328 se promlčuje nejpozději deset let ode dne, kdy k obohacení došlo (§ 621 OZ, § 638 odst. 1 OZ).329 Vzhledem k tomu, že kvalifikace lichvy vyžaduje lichvářovo vědomé kořistění ze stavu tísně či jiného subjektivního momentu na straně zneužitého, lichvář nabyl obohacení úmyslně 330 a právo zneužitého na jeho vydání se promlčuje v patnáctileté objektivní promlčecí lhůtě331 (§ 638 odst. OZ).
V případě, že je předmětem bezdůvodného obohacení plnění poskytnuté na základě neplatné lichevní smlouvy, je pro počátek běhu (tříleté 332 ) subjektivní promlčecí lhůty rozhodné 333 to, kdy zneužitý získal poznatky, které mu dovolily
327 Absolutně neplatná smlouva.
328 Relativně neplatná smlouvy (jestliže se včas oprávěný neplatnosti dovolal).
329 Srov. § 107 odst. 2 ObčZ (tříletá objektivní promlčecí lhůta).
330 Občanskoprávní judikatura vychází při posuzování úmyslu na straně obohaceného z pojetí úmyslu v trestním právu – rozhodujícím znakem úmyslu je přechozí vědomost obohaceného, o tom, že svým jednáním získává (přímý úmysl) nebo může získat, s čímž je srozuměn (úmysl nepřímý), hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáleží (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 20. února 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002.
331 Srov. § 107 odst. 2 ObčZ 1964 (desetiletá objektivní promlčecí lhůta).
332 § 619 OZ, § 629 odst. 1 OZ.
333 § 621 OZ.
dovodit, že je smlouva absolutně neplatná, nebo kdy zneužitý neznalý vad, pro něž je smlouva absolutně neplatná, zjistil, že bezdůvodné obohacení vzniklo z jiného důvodu a že právo na jeho vydání může uplatnit u soudu 334 (např. v důsledku uplatnění domnělého práva na odstoupení od smlouvy protistranou 335 ). Právo na vydání bezdůvodného obohacení však může zneužitý uplatnit nejpozději do uplynutí objektivní promlčecí lhůty. Ta je pro případ, že se obohacený obohatil úmyslně, prodloužena na patnáct let.336 Objektivní promlčecí lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy k obohacení fakticky došlo, 337 tedy kdy bylo na základě neplatné smlouvy plněno. Ve vztahu k dlouhodobým závazkům z lichevních smluv má význam, že jednotlivé částky poskytované lichváři postupně (splátky lichevního úroku, lichevní nájemné) představují z hlediska promlčení samostatné nároky a objektivní (i subjektivní) promlčecí lhůta proto běží pro každý zvlášť.338
1.3 Náhrada škody
V případě, že z důvodu absolutní neplatnosti lichevní smlouvy vznikla zneužitému škoda, lze uvažovat o jeho právu na náhradu škody podle § 579 odst. 2 OZ. Z toho, že se ve formulaci prvního odstavce dotčeného ustanovení hovoří o námitce neplatnosti, nelze dovodit, že by se § 579 OZ ve zbytku upínal pouze na případy relativní neplatnosti právního jednání, když je toliko projevem obecně platné zásady nemo turpitudinem suam allegare potest,339 příp. projevem zákazu zneužití práva340.
Právo na náhradu škody podle § 579 odst. 2 OZ náleží pouze osobě, která o neplatnosti nevěděla. Xxxxxx podílela-li se strana smlouvy na způsobení její neplatnosti tím, že smlouvu uzavřela navzdory tomu, že si byla vědoma přítomnosti vady způsobující neplatnost smlouvy, nese důsledky takového jednání sama.
Při doslovném výkladu by právo domáhat se náhrady škody bylo vyloučeno i v případech, kdy strana (vědoma si vady právního jednání spočívající v nedostatku
334 XXXXX/BRIM/XXXXXXX, Bezdůvodné obohacení, s. 177 a 178.
335 Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012.
336 § 638 odst. 2 OZ.
337 Rozhodnutí NS ČR ze dne 27. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014.
338 Rozhodnutí NS ČR ze dne 10. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3532/2009, rozhodnutí NS ČR ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014.
339 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2072.
340 Tichý in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 1436.
svobodné vůle) uzavřela smlouvu např. v důsledku donucení. S ohledem na ochranný účel ustanovení stanovují neplatnost (také) na ochranu jedné ze stran právního jednání (§ 587, § 1796 OZ) je třeba vykládat dotčené ustanovení spíše restriktivně a jako právně relevantní hodnotit pouze takovou vědomost jednajícího o vadě právního jednání, která je významná z hlediska jeho rozhodnutí, zda k právnímu jednání přistoupí. V případě lichvy tak aplikace § 587 odst. 2 OZ zásadně vyloučena není, neboť – jak uvádí Handlar – „[p]okud vědomost o vadě právního jednání není z tohoto pohledu významná, nelze jednajícímu odepřít právo na náhradu škody způsobené neplatností takového právního jednání, ani když o neplatnosti právního jednání věděl (tak např. je- li uzavřena lichevní smlouva, při které bylo zneužito tísně druhé strany, není podstatné, že tato strana věděla o své tísni a o hrubě nevýhodných podmínkách smlouvy, protože vědomost těchto skutečností nezakládá podíl této strany na vadě právního jednání)“.341 Míra, v jaké zneužitý o skutečnostech naplňujících skutkovou podstatu lichvy věděl, však může mít vliv na posouzení toho, do jaké míry se na způsobení neplatnosti podílel a v jakém rozsahu mu bude (či nebude) škoda nahrazena. Konečně i jeho právo je poměřováno kritériem poctivosti (§ 6 OZ) či zákazem zneužití práva (§ 8 OZ) a jako takové může být s ohledem na okolnosti konkrétního případu zneužitému (který s možností neplatnosti smlouvy a následné kompenzace kalkuloval již v době uzavření smlouvy) odepřeno.
Pojmově lze také uvažovat o náhradě škody způsobené zneužitému zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem (§ 1796 OZ) na ochranu práva zneužitého ve smyslu § 2910 OZ, příp. porušením dobrých mravů ve smyslu ve smyslu § 2909 OZ (v případě, že nemravné právní jednání nebude porušením výslovného zákazu lichvy v § 1796 OZ). Bude-li mít škoda původ v neplatnosti lichevní smlouvy, uplatní se § 579 OZ přednostně.
1.4 Dílčí závěr
Lichevní smlouva je absolutně neplatná jako celek. Absolutní neplatnosti jako následku porušení zákazu lichvy je třeba dát přednost před relativní neplatností s ohledem na zajištění ochrany zneužitého. Přezkum platnosti lichevní smlouvy proto
341 Handlar in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 2075.
nebude záviset na soukromé iniciativě zneužitého. K neplatnosti lichevní smlouvy soud (rozhodčí soud) přihlédne i bez návrhu zneužitého z úřední povinnosti, a to bez ohledu na pravidla koncentrace řízení v jakékoliv fázi nalézacího řízení.
Absolutní neplatnost lichevní smlouvy představuje vhodný nástroj ochrany dlužníka před lichvářem také pro případ, že si ten bude chtít právo na uspokojení lichevní pohledávky zajistit na základě smlouvy o zajištění pohledávky. S ohledem na akcesorickou povahu zajištění však např. zástavní právo nevznikne, nevznikne-li platně zajišťovaná pohledávka; lichváři proto nevznikne ani právo na náhradní uspokojení pohledávky zpeněžením předmětu zajištění (zástavy).
Nápravy neplatně sjednaného dluhu nelze spolehlivě dosáhnout ani jeho utvrzením podle § 2053 OZ. Byť neexistence dluhu nepůsobí sama o sobě neplatnost právního jednání, jímž byl dluh uznán,342 je uznání dluhu toliko skutečností zakládající vyvratitelnou domněnku trvání dluhu. Zneužitému tak zůstává zachováno právo obrany.
Stejně jako k právnímu jednání, kterým uznává neexistující dluh, může zneužitý přistoupit k dohodě o narovnání v důsledku omylu o podstatné skutečnosti vyvolaném lstí lichváře, pročež bude jedno nebo druhé právní jednání neplatné. 343 Pohledávku nelze založit ani dohodou o narovnání, 344 když je lichvářova dobrá víra ohledně existence pohledávky z absolutně neplatné lichevní smlouvy vůči zneužitému vyloučena.345
Vymáhání absolutně neplatné pohledávky prostředky státního donucení je pro lichváře komplikované i v případě, že je lichevní smlouva sjednána ve formě exekutorského nebo notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, neboť takový zápis má toliko formální povahu a (ačkoliv je exekučním titulem) sám o sobě nezakládá právní důvod pro přijetí vymáhaného plnění věřitelem. Nemá-li tedy lichvář podle hmotného práva nárok na plnění z lichevní smlouvy pro její absolutní neplatnost,
342 Rozhodnutí NS ČR ze dne 21. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1232/2004, rozhodnutí NS ČR ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001.
343 § 2053 až 2053 OZ ve spojení s § 583 OZ (příp. § 584 odst. 2 OZ); § 1904 věta první OZ.
344 Rozhodnutí NS ČR ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010.
345 § 1904 věta druhá OZ.
nemůže se jej s úspěchem domoci ve vykonávacím řízení; soud pro nedostatek oprávnění zastaví nařízený výkon rozhodnutí346 i bez návrhu347.348
I za situace, kdy § 31 RŘ nedovoluje soudu rozhodčí nález (kterým nebylo rozhodnuto o sporu se spotřebitelem349) přezkoumat z hlediska jeho věcné správnosti,350 lze obavy ze zneužití rozhodčího řízení, coby nástroje k legalizaci lichvy, 351 mírnit poukazem na rozhodnutí ÚS ČR ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13. Navzdory tomu, že obecně platí, že se platnost rozhodčí smlouvy posuzuje samostatně (tj. nezávisle na smlouvě, v souvislosti s níž je uzavřena nebo jejíž je součástí), dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že i samostatně sjednaná a formálně bezvadná rozhodčí smlouva může být posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, byla-li uzavřena za nestandardních okolností v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, které vykazovaly znaky lichvy.
Uvedené rozhodnutí naznačuje, že ani tehdy, byla-li rozhodčí smlouva uzavřena mezi podnikateli nebo mezi nepodnikateli, nebude možné její platnost posuzovat izolovaně od lichevní smlouvy, s níž souvisí, neboť vůle zneužitého k uzavření rozhodčí smlouvy byla deformována týmiž okolnostmi, které vedly k uzavření lichevní smlouvy. 352 Právo totiž „musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by
346 § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
347 § 269 odst. 1 o.s.ř.
348 Rozhodnutí NS ČR ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000.
349 Viz § 31 písm. g) RŘ ve znění účinném do 30. listopadu 2016, který se uplatní pro řízení zahájená na základě rozhodčích smluv uzavřených se spotřebitelem před tímto datem i nadále (čl. IX bod 1 a 2 zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru). V souladu s požadavky evropského spotřebitelského práva zákonodárce zanesl do rozhodčího řádu celou řadu prvků k zajištění ochrany spotřebitele, včetně možnosti přezkumu rozhodčího nálezu v rámci řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodčího nálezu ve vykonávacím (exekučním) řízení (§ 3 a § 31 až 35 RŘ ve znění účinném do 30. listopadu 2016). Podle § 2 RŘ nesmějí být spory se spotřebitelem řešeny v rozhodčím řízení na základě rozhodčí smlouvy sjednané po 30. listopadu 2016.
350 § 31 písm. g) RŘ umožňuje soudu rozhodčí nález meritorně přezkoumat toliko ve vztahu k předmětu plnění [za nedovolené lze považovat pouze plnění reprobované vnitrostátním právem (např. drogy, zbraně apod.), nikoliv plnění podle lichevní smlouvy]. K zákazu revisio á fond viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, rozhodnutí NS ČR ze dne 29. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012 nebo rozhodnutí NS ČR ze dne 29. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 3396/2012.
351 XXXXXXXX, Xxxxxx, s. 148 – 149.
352 Konečně i v uvedeném případě neposuzoval Ústavní soud ČR čistě spotřebitelský vztah, když poškozená stěžovatelka uzavřela lichevní smlouvu za účelem získání prostředků k zahájení podnikatelské činnosti a podnikatel, který si byl vědom toho, že je stěžo- vatelka nesolventní, protože není jinému věřiteli schopna splatit dluh ve výši 60 000 Kč, jí přesto půjčil řádově vyšší částky se záměrem získat její nemovitost na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnické práva. Srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 („Nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru – pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, a to bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu sjednání takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tedy
mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces.“353
Uvedený závěr otevírá prostor pro procesní obranu proti rozhodování sporu z lichevní smlouvy v rozhodčím řízení354 a pro odklizení rozhodčího nálezu, kterým rozhodčí soud (např. z důvodu ekonomické spřízněnosti s osobou lichváře355) lichváři přiznal plnění z absolutně neplatné lichevní smlouvy (přestože je zrušení rozhodčího nálezu pro jeho věcnou nesprávnost vyloučeno356) v přezkumném řízení357.
Při současné ochraně zneužitého před okamžitým nástupem povinnosti vracet předmět bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy prostřednictvím pravidla nemo turpitudinem suam alegare potest nabízejí pravidla o vypořádání bezdůvodného obohacení – na rozdíl od navrhovaného postupu podle § 577 OZ – prostor pro postih lichvy a její úplné vymýcení.
Pravidla o vypořádání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné lichevní smlouvy poskytují prostor pro korekci výše peněžité náhrady náležející lichváři se zohledněním smyslu a účelu zákazu lichvy. Současně úprava bezdůvodného obohacení rozlišující mezi poctivým a nepoctivým obohaceným představuje subtilní nástroj, pomocí něhož lze odstínit případné zavrženíhodné motivace zneužitého.
jednalo o stav obdobný (pro spotřebitele) nepřípustným formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům.“).
353 Rozhodnutí ÚS ČR ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13.
354 Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy uzavřené v lichevní situaci se podle § 15 odst. 1 RŘ bude muset rozhodčí soud zabývat (i při řešení sporu mezi podnikateli nebo mezi nepodnikateli) v rámci přezkumu podmínek řízení z úřední povinnosti po dobu celého řízení. (To platí i ve vztahu k civilnímu soudu, viz § 106 odst. 1 o.s.ř.)
355 Jak se obává Xxxxxxxx, viz XXXXXXXX, Lichva, s. 148 – 149.
356 Rozhodčí nález nelze zrušit, i když zavazuje k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy; viz rozhodnutí NS ČR ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007.
357 Zneužitý (podnikatel) může v řízení o zrušení rozhodčího nálezu namítat neplatnost rozhodčí smlouvy a dosáhnout tak zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ve spojení s § 33 ŘŘ, vznesl-li námitku nepříslušnosti rozhodčího soudu k řešení sporu již v rané fázi rozhodčího řízení v souladu s § 15 odst. 2 RŘ. Jde-li o spor se spotřebitelem, přihlíží k takové vadě rozhodčího nálezu soud i bez návrhu.
2. SPECIFIKA LICHEVNÍ SMLOUVY UZAVŘENÉ SE SPOTŘEBITELEM
Smlouvy uzavřené se spotřebitelem podléhají zvláštnímu režimu ochrany podle
§ 1811 a násl. OZ. Přestože spolu úprava lichvy a úprava spotřebitelské smlouvy úzce souvisí, zákonodárce jejich vzájemný vztah neobjasňuje.358
S ohledem na potřebu eurokomformního výkladu ustanovení, která mají původ ve směrnicové úpravě, je otázkou, do jaké míry úprava zneužívajících klauzulí obsažená v § 1813 až 1815 OZ 359 omezuje prostor pro aplikaci § 1796 OZ a do jaké míry umožňuje, aby se prosadily rovněž následky spojené s porušením zákazu lichvy předpokládané českým právem.
Čl. 6 odst. 1 Směrnice 93/13/EHS360 stanovuje členským státům EU povinnost zajistit, aby zneužívající klauzule nebyly vůči spotřebiteli vymahatelné. Přestože obecně platí zásada národní procesní autonomie, evropská judikatura za účelem zajištění ochrany spotřebitele ukládá národním soudům povinnost přezkoumat ujednání spotřebitelské smlouvy z hlediska jejich přiměřenosti a povinnost zajistit, aby ujednáními, která jsou zneužívajícími klauzulemi, nebyl spotřebitel vázán.361 Vyjde-li v řízení najevo skutečnost, která odůvodňuje přezkum ujednání z hlediska jeho přiměřenosti, soud jej provede i bez návrhu v jakékoliv fázi řízení.362
Pro účely posouzení zneužívající povahy klauzulí obsažených ve spotřebitelské smlouvě musí soud zjistit, zda jednotlivá ujednání spadají do působnosti směrnice, resp.
358 Obdobně XXXXXXXXXX, I. Některé otázky smluvního práva ve světle OZ. In ZOUFALÝ, Xxxxxxxx (ed.). XXI. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2013, s. 471 – 526.
359 Úprava je transpozicí Směrnice 93/13/EHS, má tedy původ v evropském právu.
360 Směrnice 93/13/EHS Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlou- xxxx (dále také jen „Směrnice 93/19/EHS“ nebo jen „směrnice“).
361 Rozhodnutí SDEU ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Tocióvi Muricanovi Quinterovi a ostatním, C- 240/98 až C-244/98.
362 Soud k přezkumu ujednání přistoupí u úřední povinnosti v jakékoliv fázi řízení, i tehdy rozhoduje-li o návrhu na vydání platební- ho rozkazu (viz rozhodnutí SDEU ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito SA proti Xxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx, C- 618/10), o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (viz rozhodnutí SDEU ze dne 26. října 2006, Xxxxx Xxxxx Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05; rozhodnutí SDEU ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, C-472/11; rozhodnutí SDEU ze dne 4. června 2009, Pannon GSM Zrt. proti Xxxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx, C-243/08) o návrhu na zastavení výkonu rozhodčího nálezu, notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, příp. o návrhu na výkon těchto exekučních titulů v případě, že vnitrostátní právo dovoluje soudu přezkoumat podkladovou smlouvu z úřední povinnosti i tehdy, nejde-li o smlouvu uzavřenou se spotřebitelem (viz rozhodnutí SDEU, ze dne 14. března 2013, Xxxxxxx Xxxx proti Caixa d´Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C- 415/11; rozhodnutí SDEU ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, C – 40/08; rozhodnutí SDEU ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovosť s.r.o. proti Xxxxx Xxxxxxxxxx, C-76/10).
zda jsou sjednána individuálně či nikoliv, 363 zda jde o ujednání vymezující hlavní předmět smlouvy a jeho cenu transparentně, a není-li tomu tak, zda jde o ujednání, která v rozporu s dobrou vírou zakládají v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech. 364 V zájmu naplnění cíle směrnice, kterým je zabránit inkorporaci zneužívajících klauzulí do spotřebitelských smluv vůbec365, soud zachová smlouvu v platnosti s tím, že ujednání, které je zneužívající klauzulí, odepře účinky bez toho, aby jeho nepřiměřenost moderoval, 366 neboť „[t]ato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (…), jelikož s vědomím, že sice má být rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, ale že vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, by uvedení prodávající či poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem zajištěny.“367
Testu přiměřenosti nepodléhají ujednání o hlavním předmětu smlouvy a jeho ceně, ledaže jsou ujednána v rozporu s požadavkem transparentnosti. 368 Přezkum takových ujednání z hlediska jejich zneužívající povahy provede soud ex officio.369 Modifikace ujednání o hlavním předmětu smlouvy a jeho ceně rozhodnutím soudu není (z důvodů uvedených výše) přípustná. Avšak vzhledem k tomu, že neplatnost těchto ujednání (coby ujednání o podstatném kusu smlouvy) působí neplatnost celé smlouvy, v jejímž důsledku by se postavení spotřebitele mohlo stát horším než v situaci, kdyby smlouva zůstala v platnosti, je podle evropské judikatury možné podržet smlouvu v platnosti nahrazením neplatného ujednání pravidlem stanoveným dispozitivním ustanovením, obsahuje-li takové ustanovení národní právní řád a je-li to v zájmu ochrany spotřebitele.370
363 Rozhodnutí SDEU ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito SA proti Xxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx, C-618/10; rozhodnutí SDEU ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt proti Xxxxx Xxxxxx a Xxxxxxxx Xxxxxx, C-472/11.
364 Rozhodnutí SDEU ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Tocióvi Muricanovi Quinterovi a ostatním, C- 240/98 až C-244/98.
365 Čl. 7 odst. 1 Směrnice 93/13/EHS.
366 Rozhodnutí SDEU ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito SA proti Xxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx, C-618/10; rozhodnutí SDEU, ze dne 30. května 2013, Xxxx Xxxxxxxx Xxxxxx Brusse a Xxxxxxxx de Man Xxxxxxxx proti Jahani BV, C-488/11.
367 Rozhodnutí SDEU ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito SA proti Xxxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx, C-618/10.
368 Čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13/EHS.
369 Rozhodnutí SDEU ze dne 15. březen 2012, Xxxx Xxxxxxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxxx v. S.O.S. finance, spol. s.r.o., C-453/10; rozhodnutí SDEU z e dne 30. dubna 2014, Xxxxx Xxxxxx a Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13.
370 Rozhodnutí SDEU z e dne 30. dubna 2014, Xxxxx Xxxxxx a Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13.
(Z výše uvedeného mj. vyplývá, že ujednání o hlavním předmětu smlouvy a ceně, které je zneužívající klauzulí, nelze modifikovat postupem podle § 577 OZ. Vzhledem k tomu, že české právo nestanovuje pro případ neplatnosti ujednání o úplatě její výši dispozitivně, 371 působí neplatnost takového ujednání neplatnost celé smlouvy.372)
Xxxxxxx však je, do jaké míry bude nutno postupovat v souladu s evropskou úpravou (s principy dovozenými judikaturou SDEU) v situaci, kdy se zákonodárce při transpozici směrnice od předlohy ve směrnici odchýlil.
Cílem směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách je zajistit ochranu spotřebitelů před ujednáními, která nebyla individuálně sjednána a které v rozporu s požadavkem dobré víry vytváří v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu práv a povinností,373 s výjimkou ujednání o hlavním předmětu a ceně nebo odměně jako protiplnění, pokud byla sjednána jasně a srozumitelně374. Podle směrnice jsou předmětem přezkumu pouze ujednání, která nebyla sjednána individuálně 375 (ujednání, která byla sepsána předem, aniž spotřebitel mohl ovlivnit jejich obsah, zejména ujednání, která jsou součástí smlouvy uzavřené adhézním způsobem376).
Ustanovení § 1813 OZ však na jedné straně ochranu spotřebitele zužuje, neboť z přezkumu přiměřenosti vylučuje (kromě ujednání o hlavním předmětu smlouvy a ceně za něj) rovněž ujednání o plněních toliko přidružených k hlavnímu předmětu smlouvy, a na druhé straně ochranu spotřebitele rozšiřuje, když přezkumu přiměřenosti podřizuje ujednání, kterými nebyly nerovnováha v právech a povinnostech podnikatele a spotřebitele založena podnikatelem záměrně v rozporu s dobrou vírou, a ujednání, která byly stranami smlouvy vyjednána individuálně.
Skutečnost, že § 1813 OZ rozšiřuje výluku z testu přiměřenosti na ujednání o předmětu smlouvy nebo ceně za něj, představuje rozpor se směrnicovou úpravou, podle níž se uvedená výjimka uplatní pouze na ujednání o hlavním předmětu smlouvy a ceně
371 Srov. § 1792 odst. 2 OZ, který s takovou možností počítá pro případ, že by výše úplaty byla dispozitivně stanovena cenovým předpisem.
372 K významu § 1815 OZ viz poznámka č. 235.
373 Čl. 3 odst. 1 Směrnice 93/13/EHS.
374 Čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13/EHS.
375 Čl. 3 odst. 1 Směrnice 93/13/EHS.
376 Čl. 3 odst. 2 Směrnice 93/13/EHS.
nebo jiné odměny za něj. 377 Vzhledem k tomu, že vynětí z přezkumu přiměřenosti představuje pouze výjimku z pravidla, uplatňuje se v evropské judikatuře restriktivní výklad pojmu hlavní předmět smlouvy.378 S ohledem na nezbytnost eurokomformního výkladu pojmu předmět smlouvy nebo ceny za něj v § 1813 OZ musí být testu přiměřenosti podrobena i ujednání, která mají „ve vztahu ke klauzulím definujícím samotnou podstatu smluvního vztahu doplňkový charakter“,379 bez ohledu na to, zda byla sjednána jasně a srozumitelně (např. ujednání o náhradě nákladů spojených s vedením účtu a o platbách různých poplatků ve smlouvě o spotřebitelském úvěru380).381
Opuštění kritéria dobré víry naopak nepředstavuje z hlediska souladu se směrnicí problém. Podle § 1813 OZ bude ujednání nevymahatelné bez ohledu na subjektivní postoj podnikatele (tj. i v případě, kdy nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran není výsledkem záměrného jednání podnikatele učiněného v rozporu s povinností poctivosti). 382 Vzhledem k tomu, že směrnice neusiluje o plnou harmonizaci, mohou členské státy zakotvením přísnější právní úpravy zajistit spotřebitelům vyšší standard ochrany.383
Ze stejného důvodu směrnicová úprava nevylučuje možnost členského státu podrobit testu přiměřenosti také ujednání o podstatných kusech smlouvy (hlavní předmět a cena), 384 která byla sjednána určitě, jasně a srozumitelně. 385 Tím spíše směrnice nevylučuje přezkum spotřebitelských smluv z hlediska jejich souladu s veřejným pořádkem či dobrými mravy.
377 Čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13/EHS.
378 Rozhodnutí SDEU z e dne 30. dubna 2014, Xxxxx Xxxxxx a Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13.
379 Viz rozhodnutí SDEU ze dne 26. února 2015, Xxxxxx Xxxxx a Xxxxx Xxxxxx Xxxxx v. SC Volksbank România SA, sp. zn. C- 143/13, podle něhož rizikový příplatek označený jako poplatek za správu úvěru zpravidla nespadá pod pojem hlavní předmět smlouvy (s ohledem na účel takového plnění a jeho vztah k plnění, které je charakteristické pro úvěrovou smlouvu).
380 Obdobně BEJČEK, X. Xxxxxxx spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti?. Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 477-482.
381 Srov. stanovisko NS ČR ze dne 23. dubna 2014, sp.zn. Cpjn 203/2013, který vylučuje z přezkumu přiměřenosti ujednání o platbě paušálního poplatku za správu úvěru proto, že ujednání, kterým byla ujednána správa úvěru a poplatek za ni nelze považovat za ujednání o předmětu smlouvy a ceny za něj. Opačně rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 7. června 2011, sp. zn. XI ZR 388/10.
382 Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 190.
383 Čl. 8 Směrnice 93/13/EHS.
384 BEJČEK, X. Xxxxxxx spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti?. Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 477- 482; XXXXXXX-WALTEJN, X. Xxxxxxx spotřebitele a všeobecné obchodní podmínky. In TICHÝ, L. (ed.) Ochrana spotřebitele. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014, s. 49 (citace: Xxxxxxx-Waltejn in TICHÝ, Ochrana spotřebitele); XXXXXX, B. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 65.
385 Rozhodnutí SDEU ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc), C-484/08; rozhodnutí SDEU ze dne 15. březen 2012, Xxxx Xxxxxxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxxx v. S.O.S. finance, spol. s.r.o., C-453/10.
Přestože jsou ustanovení § 1813 až 1815 OZ zařazena mimo obecnou úpravu obsahu závazků do zvláštního dílu občanského zákoníku, nezdá se jako pravděpodobné, že by stanovením speciální úpravy pro nevyvážené spotřebitelské smlouvy chtěl zákonodárce vyloučit takové smlouvy z působnosti § 1796 OZ.
Ať už byla ujednání o hlavním předmětu nebo ceně ujednána transparentně či nikoliv, posoudí se spotřebitelská smlouva vykazující znaky lichvy jako lichevní podle
§ 1796 OZ (coby ustanovení pro ten případ zvláštního vůči § 1813 a násl. OZ). Podle
§ 1813 a násl. OZ lze neplatnost386 ujednání o hlavním předmětu a ceně dovodit, byla-li sjednána netransparentně, v případě, že nepoměr vzájemných plnění nedosahuje intenzity hrubého nepoměru, nebo v případě, že nepoměr vzájemných plnění intenzity hrubého nepoměru dosahuje, aniž jsou naplněny subjektivní znaky lichvy.
Uvedený závěr se uplatní, i když byla ujednání o hlavním předmětu nebo ceně sjednána individuálně. 387 Přestože § 1813 OZ rozšiřuje ochranu spotřebitele mimo rámec působnosti směrnice, 388 (s ohledem na potřebu jednotného uplatňování evropského práva) se pravděpodobně i ve vztahu k individuálně sjednaným ujednáním prosadí eurokomformní výklad pojmu hlavní předmět smlouvy nebo ceny za něj a závěry SDEU ohledně následků spojených se zneužívající klauzulí.389
Vzhledem k tomu, že důsledky sjednání lichevní smlouvy, které dovozuji v této práci, dobře balancují jak zájem na ochraně zneužitého, tak zájem na postihu a odrazení lichváře, spojení lichevní spotřebitelské smlouvy se sankcí absolutní neplatnosti celé smlouvy není samo o sobě v rozporu s požadavky evropského práva. Podržení smlouvy v platnosti (nahrazením neplatného ujednání o podstatném kusu smlouvy pravidlem stanoveným dispozitivní úpravou) SDEU upřednostňuje, pokud by se např. v důsledku zneplatnění smlouvy stala „zbývající dlužná částka úvěru (...) okamžitě splatnou, což by
386 O významu § 1815 OZ více viz poznámka č. 235.
387 Podle Xxxxxxx-Waltejnové se přezkum přiměřenosti individuálně sjednaných ujednání ve spotřebitelské smlouvě uplatňuje také ve Francii, Litvě a skandinávských zemích. Viz Xxxxxxx-Waltejn in TICHÝ, Ochrana spotřebitele, s. 50.
388 Evropské právo takové rozšíření ochrany spotřebitele nevylučuje, i když historický výklad směrnice nasvědčuje opačnému závěru. Cílem směrnice není kompenzovat nedostatek schopnosti spotřebitele hájit své zájmy, ale náprava informační asymetrie, která může spotřebiteli bránit v úspěšném prosazování jeho zájmů. Od původního návrhu směrnice, podle něhož se ochrana spotře- bitele měla uplatnit i ve vztahu k individuálně sjednaným ujednáním smlouvy, bylo upuštěno z důvodu obavy, že by možnost ná- sledné soudní kontroly přiměřenosti úplaty za poskytované plnění vedla k demoralizaci spotřebitele (ke ztrátě spotřebitelovy moti- vace provádět srovnání nabídek na trhu a vyjednávat o obsahu smlouvy i v situaci, kdy může prosadit své zájmy). Viz XXXXXXX,
M. Smluvní autonomie a ochrana spotřebitele. In TICHÝ, L. (ed.) Ochrana spotřebitele. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014, s. 44.
389 Rozhodnutí SDEU ze dne 18. října 1990, Massam Dzodzi v Belgian State, C-297/88 a C-197/89.
mohlo přesahovat finanční možnosti spotřebitele, a postihovat tak spíše jeho než věřitele, který by tak v důsledku nebyl odrazen od vkládání takových klauzulí do smluv, jejichž uzavření nabízí“.390 Je-li tedy zajištěna ochrana zneužitého spotřebitele před povinností neprodleně vydat plnění získané na základě lichevní smlouvy (bez právního důvodu) prostřednictvím § 6 odst. 2 OZ, neplatnost celé smlouvy není spotřebiteli na újmu.
Ve vztahu k úvěrové lichvě je třeba uvedené závěry korigovat s ohledem na zvláštní úpravu v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
Zákon o spotřebitelském úvěru řeší situaci úvěrové lichvy různě (poněkud nesystémově) v závislosti na tom, zda zranitelnosti zneužitého k sjednání hrubého nepoměru vzájemných plnění vědomě zneužil poskytovatel spotřebitelského úvěru s oprávněním nebo bez oprávnění.
Pro případ, že smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavře tzv. osoba, která není oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr, v § 161 SpotřÚ stanoví, že „spotřebitelský úvěr není úročen a k jiným ujednáním o platbách na spotřebitelský úvěr se nepřihlíží“.
Osobou neoprávněnou ve smyslu § 161 SpotřÚ přitom není každá osoba, poskytující spotřebitelský úvěr, která nemá příslušné oprávnění, ale jen taková osoba, která nemá příslušné oprávnění, ačkoliv je povinna je míti. Toto oprávnění je povinen mít poskytovatel spotřebitelského úvěru, tedy ten, kdo poskytuje spotřebitelský úvěr jako podnikatel. 391 Ustanovení § 161 SpotřÚ patrně vychází z domněnky, že kdo poskytuje spotřebitelský úvěr podnikatelským způsobem, aniž proto má oprávnění České národní banky, dopouští se nekalých praktik, proto je namístě jej přísně sankcionovat odepřením úplaty za to, že spotřebiteli poskytnul úvěr.
Vztah § 161 SpotřÚ (a vůbec celého zákona) k obecné úpravě občanského zákoníku důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru392 neobjasňuje. Přestože
§ 161 SpotřÚ postihuje smlouvu o spotřebitelském úvěru z důvodu vady na straně
390 Rozhodnutí SDEU z e dne 30. dubna 2014, Xxxxx Xxxxxx a Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13.
391 § 3 odst. 1 písm. d) SpotřÚ.
392 Srov. Ministerstvo financí ČR: Důvodová zpráva k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. In: www. xxxx.xx [online] Publikováno 15. září 2015, s. 46. [cit. 2016-10-29] Dostupné z www: xxxx://xxx.xxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxx/xxxxx-xxx- spotrebitele/spotrebitelsky-uver/distribuce-uveru-pro-spotrebitele/ministerstvo-financi-predklada-vlade-nav-22582.
subjektu závazku (z důvodu nedostatku oprávnění, nikoliv z důvodu vady obsahu smlouvy nebo okolností, za kterých byla sjednána), uplatní se jako lex specialis přednostně před úpravou lichvy v § 1796 OZ (konečně fikce bezúplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru vylučuje, aby na danou smlouvu bylo možné hledět jako na lichevní).
Z hlediska následků se sice obě úpravy liší (neboť zatímco lichevní smlouva zůstává podle § 161 SpotřÚ v platnosti, je lichevní smlouva v režimu obecné úpravy zásadně absolutně neplatná), smyslu a účelu zákazu lichvy však vyhovují vzhledem k tomu, že obě kladou důraz jak na ochranu zneužitého (možnost vrátit jistinu ve sjednané lhůtě), tak na postih lichváře (nulová úplata za přenechání jistiny k užívání zneužitému, odepření práva na okamžité vydání jistiny).
Pro případ, že je lichevní smlouva o spotřebitelském úvěru sjednána oprávněným poskytovatelem, zákon o spotřebitelském úvěru zvláštní ustanovení neobsahuje. Lichevní smlouva se proto posoudí podle obecné úpravy lichvy v občanském zákoníku jako absolutně neplatná (§ 1796 ve spojení s § 588 OZ). Případná neplatnost ujednání o úplatě za spotřebitelský úvěr vyústí v neplatnost celé smlouvy. Zákonodárce ostatně na dispozitivní úpravu výše úroku pro tento případ nepamatoval (na rozdíl např. od § 7 odst. 2 Wuchergesetz,393 který počítá s úrokem v punitivní výši odpovídající dvojnásobku základní sazby stanovené rakouskou národní v době uzavření smlouvy).394
Poskytovatel se může v některých případech dopustit úvěrové lichvy v rozporu s povinností poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tomu, o jehož schopnosti splácet úvěr nejsou pochybnosti (§ 86 odst. 1 věta druhý SpotřÚ). Lichevní smlouvu v takovém případě nelze kvalifikovat pouze jako relativně neplatnou podle § 87 odst. 1 věta druhá SpotřÚ, neboť porušení zákazu lichvy je z důvodu současného narušení veřejného pořádku spojeno zásadně s následkem absolutní neplatnosti lichevní smlouvy (§ 1796 OZ ve spojení s § 588 OZ). Konečně zakotvení povinnosti soudu přihlížet k vadám spotřebitelské smlouvy uzavřené v rozporu s povinností posoudit úvěruschopnost
393 Více viz poznámka č. 282.
394 S punitivním snížením sjednané úrokové sazby na úroveň reposazby stanovené ČNB a neplatností ujednání o jiných platbách počítá § 110 SpotřÚ pouze pro případ, že došlo k porušení povinnosti uzavřít smlouvu v předepsané formě s uvedením informace o úrokové sazbě, RPSN a celkové částce, kterou má spotřebitel vracet, nebo povinnosti vydat spotřebiteli vyhotovení takové smlouvy.
spotřebitele (nejen v případě úvěrové lichvy) z úřední povinnosti lépe vyhovuje (za předpokladu garance ochrany spotřebitele v případě okamžitého „zesplatnění“ úvěru prostřednictvím § 6 odst. 2 OZ) též požadavkům směrnicové úpravy395, která členským státům ukládá povinnost zakotvit v právním řádu sankce způsobilé postihovat porušování stanovených povinností a efektivně takovému předcházet396.397
Pro zneužitého dlužníka nemusí být snadné rozpoznat, zda je osoba, s kterou uzavřel některou ze smluv spadajících do působnosti uvedeného zákona, 398 podnikatelem, ani zda osoba, která je podnikatelem, uzavírá úvěrové smlouvy pouze ojediněle proto, že její podnikatelská činnost spočívá v něčem jiném (a není proto poskytovatelem spotřebitelského úvěru), nebo podobné smlouvy uzavírá s větším množstvím spotřebitelů soustavně za účelem dosažení zisku v rámci své podnikatelské činnosti (a je proto poskytovatelem spotřebitelského úvěru povinným mít oprávnění).
Skutečnost, že zneužitý nebude schopen odhadnout, zda se ohledně lichevní smlouvy uplatní následky stanovené § 161 SpotřZ nebo následky stanovené obecnou úpravou občanského zákoníku, nebude zneužitému na újmu. Soud (stejně jako v případě vady způsobující absolutní neplatnost lichevní smlouvy) přihlédne i bez návrhu k tomu, že smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřel poskytovatel bez oprávnění.399
V případě, že se úvěrové lichvy dopustí neoprávněný poskytovatel spotřebitelského úvěru, není smlouva neplatná, ale toliko bezúplatná ve smyslu § 161 SpotřÚ. Naopak poskytne-li lichevní spotřebitelský úvěr poskytovatel, který má oprávnění poskytovat spotřebitelský úvěru ve smyslu § 7 až 9 SpotřÚ, bude třeba podle obecné úpravy lichvy dovodit absolutní neplatnost lichevní smlouvy (§ 1796 OZ ve spojení s § 588 OZ).
395 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice 2008/48/ES“). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU ze dne
4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 (dále jen „Směrnice 2014/17/EU“).
396 Čl. 23 Směrnice 2008/48/ES, čl. 38 odst. 1 Směrnice 2014/17/EU.
397 Obdobně SLANINA, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXX, P., WACHTLOVÁ, L., FLÍDR, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komen- tář. Praha: C. H. Xxxx, 2017, 440.
398 § 2, 4 a 5 SpotřÚ.
399 Opačně SLANINA, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXX, P., WACHTLOVÁ, L., FLÍDR, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komen- tář. Praha: C. H. Xxxx, 2017, 779.
3. SPECIFIKA LICHEVNÍ SMLOUVY UZAVŘENÉ S PODNIKATELEM V POSTAVENÍ SLABŠÍ STRANY PŘI JEHO PODNIKÁNÍ
Podle Petrova400 a Kindla401 § 1797 OZ (jako lex specialis) vylučuje přezkum platnosti lichevní smlouvy uzavřené s podnikatelem jako slabší stranou podle § 580 OZ ve spojení s § 588 OZ (jako lex generalis) bez ohledu na to, zda se lichevní jednání příčí dobrým mravům nebo zda naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy (§ 218 TrZ), neboť opak by znamenal popření výjimky stanovené v § 1797 OZ.
Výsledek gramatického výkladu § 1797 OZ však vede k popření základních zásad, na nichž je nový občanský zákoník vystavěn, neboť se rozchází s principem ochrany slabší strany, jenž se odráží např. v § 3 odst. 2 písm. d) OZ a § 433 OZ. S ohledem na obecnou platnost principů poctivosti (§ 6 OZ), zákazu zneužití práva (§ 8 OZ), ochrany slabší strany [§ 3 odst. 2 písm. d) OZ, § 433 OZ] či ochrany dobrých mravů a veřejného pořádku (§ 588 OZ) není (také podle převažující části právní doktríny402) namístě zbavit podnikatele v postavení slabší strany možnosti ochrany proti lichváři.
Podle důvodové zprávy § 1797 OZ respektuje dosavadní úpravu § 267 odst. 2 ObchZ, která odepírá podnikateli právo odstoupit od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek podle § 49 ObčZ 1964. Vyloučení aplikace § 49 ObčZ 1964 v podnikatelských vztazích však podle dosavadní právní úpravy (navzdory pochybnostem 403 ) nebránilo posouzení lichevní smlouvy uzavřené mezi podnikateli jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy,404, 405 příp. pro rozpor se zákonem
400 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 342.
401 XXXXX, M. Věci obecně. In: XXXXX/XXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 116.
402 BEJČEK, Malí a střední podnikatelé; BEJČEK, Soukromoprávní ochrana; XXXXXX, Smluvní svoboda, s. 57; XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele, s. 63; XXXXXXXX/ XXXXXXXXXXXXX, Nový občanský zákoník, s. 237; DOČKAL, Zásada přimě- řenosti; Xxxxx in XXXXX a kol., Občanské právo pro každého, s. 91; Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 158.
403 XXXXXX, Některé důsledky; XXXXXXXXXX, I. Komentář k obchodnímu zákoníku - 3.díl: § 261-408: Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 1998, s. 77.
404 XXXXX, X. Obchodní zákoník: komentář. Díl IV, § 221 - § 775, důvodové zprávy, rejstřík. Praha: Polygon, 2002, s. 3287.
405 Např. v rozhodnutí NS ČR ze dne 26. září 2012, sp. zn. 9 Cdo 3667/2010, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že důvodem neplatnosti dohody o narovnání ohledně „sporné“ pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi podnikateli může být neexistence pohledávky v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce z důvodu její lichevní povahy. Specifika přezkumu smluv uzavřených mezi podnikateli z hlediska jejich lichevní povahy, resp. z hlediska jejich souladu s dobrými mravy, řešena např. v rozhodnutí NS ČR ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, rozhodnutí NS ČR ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3083/2015, rozhodnutí NS ČR ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008.
v důsledku naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy 406 (s ohledem na přistoupení prvku vědomého úmyslného kořistění z nepříznivého stavu na straně slabšího podnikatele, kterým se lichevní smlouva odlišuje od smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 49 ObčZ 1964). O historický výklad založený na odůvodnění § 1797 OZ se proto opřít nelze, když vychází z předpokladu totožnosti úpravy § 49 ObčZ 1964 a § 1796 OZ a přehlíží fakt, že § 267 odst. 2 ObchZ nezbavoval podnikatele ochrany proti lichvě.
Vynětí podnikatele z režimu ochrany poskytovaného § 1796 OZ představuje podle Xxxxxxx „konkrétní provedení sankce za to, že nejednal s odbornou péčí, neboť v § 5 odst. 1 in fine ObčZ se praví, že jde k tíži podnikatele, nejedná-li s odbornou péčí,“ přičemž „jednání v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti, což je u lichvy vedle samotného zkrácení také vyžadováno, je v příkrém vnitřním rozporu s požadavkem vynaložení odborné péče. Je tudíž možné uzavřít, že požadavek odborné péče při právním jednání představuje takovou míru starostlivosti a obezřetnosti, při které se tak jednající právní subjekt nemůže nechat zkrátit nebo nemůže uzavřít lichevní smlouvu, neboť to musí odhalit ještě před uzavřením zkracující nebo lichevní smlouvy.“ 407 Uvedená argumentace však opomíjí, že se uvedené ustanovení nevztahuje pouze na podnikatele. Podle § 5 odst. 1 OZ lze totiž určitý vyšší standard péče očekávat od každé osoby, o které se veřejnost může důvodně domnívat, že je příslušníkem určitého povolání či stavu (ať je podnikatelem či nikoliv) bez ohledu na to, zda jím skutečně je. Povinnost jednat s odbornou péčí tudíž neodlišuje podnikatele od jiných osob a nemůže být důvodem odepření ochrany před lichvou toliko ve vztahu k podnikateli (§ 1797 OZ). Kromě toho nelze akceptovat výklad, podle něhož je standard odborné péče všeobjímající, jak naznačuje Dočkal. Standard odborné péče stanoví § 5 OZ za účelem ochrany klientova legitimního očekávání určité míry kompetentnosti od osoby, která navenek vystupuje jako odborník.408 Povinnost výkonu určitého povolání či určité profese lege artis nezahrnuje také povinnost mít odborné znalosti a potřebné schopnosti mimo oblast expertízy konkrétní osoby (podnikatele).
406 Rozhodnutí NS ČR ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. 5 Tdo 416/2005, rozhodnutí NS ČR ze dne 30. března 2005, sp. zn. 3 Tdo 98/2005, rozhodnutí NS ČSR ze dne 19. října 1925, sp. zn. Zm II 247/25 (Vážný 2147/1927), rozhodnutí NS ČSR ze dne 23. února 1925, sp. zn. Zm I 705/24 (Rozh. Tr NS č. 389/1925).
407 DOČKAL, Zásada přiměřenosti.
408 Melzer a Csach in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 94; Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 34.
Tím spíše pak nemůže § 1797 OZ platit za sankci porušení povinnosti odborné péče, když omezení možnosti obrany proti lichvě nedopadá toliko na smlouvy uzavřené podnikatelem při výkonu jeho podnikatelské činnosti, resp. činnosti, která je předmětem jeho podnikání, ale na širší okruh smluv uzavřených podnikatelem při jeho podnikání.
Je však pravdou, že systémové snížení ochrany podnikatele – slabší strany, charakterizované minimalizací externích zásahů do smluvní volnosti podnikatelů, 409 vyplývá z předpokladu profesionality podnikatelského styku410. Na podnikatele, který se dobrovolně vystavil tvrdosti obchodního světa, jsou kladeny vyšší nároky jako na profesionála schopného prosazovat a hájit své zájmy. Nedostatky fikce profesionality (vycházející z předpokladu formální rovnosti podnikatelů bez ohledu na jejich rozdílné postavení na trhu a vyjednávací pozice) se odhalují na pozadí rostoucí diverzifikace ekonomiky zejména ve vztazích mezi korporacemi a drobnými živnostníky (kteří mají co do svých schopností a zkušeností blíže ke spotřebiteli než k profesionálnímu obchodníkovi). 411 Ekonomickou realitu světa obchodu současnosti zákonodárce zohledňuje stanovením zákazu zneužití postavení v hospodářském styku 412 či zakotvením formálně statusové ochrany malých a středních podnikatelů413. Jeví se jako nesystémové, aby zákonodárce na jedné straně v § 433 OZ zakazoval podnikateli zneužít svého postavení a závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy v právech a povinnostech stran (a např. de facto rozšířil ochranu před používání zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách i na smlouvy uzavřené se slabší stranou v podnikatelském styku 414 za podmínek stanovených v § 433 OZ) a současně paušálně vyloučil ochranu podnikatele – slabší strany před (závažnějšími) případy zneužití popsanými v § 1796 OZ, když v obou případech může být proces kontraktace stižen srovnatelnými poruchami vůle na straně podnikatele (vyvolanými např. závislostí zneužitého ve stavu tísně na plnění nabízeném podnikatelem415), pro
409 XXXXXX, Některé důsledky.
410 Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 158.
411 Tamtéž.
412 § 433 odst. 1 OZ.
413 § 1315 odst. 3 OZ, § 1964 odst. 2 OZ, § 1972 odst. 2 OZ.
414 XXXXXX, X. Xxxxxxx úskalí racionality obchodních podmínek. Právní rozhledy. 2015, č. 18, s. 611-621; XXXX, X. Xxxxxxx podnikatele jako slabší strany. In ČERNÁ, X., XXXXXXXXX, I., XXXXXXXXXX, I., DĚDIČ, J. a kol. Obchodní právo – podnika- tel, podnikání, závazkv s účastí podnikatele. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2016, 427.
415 V takovém případě by za popsaných okolností podnikatel v postavení slabší strany byl chráněn před smlouvou o zápůjčce za přimeřenou úplatu, s krátkou lhůtou splatnosti (stanovenou záměrně tak, aby byl pro dlužníka nesplnitelná) a ujednáním o úroku z prodlení a smluvní pokutě v drakonické výši, která by byla v částech nepřiměřených ujednání neplatná (podle § 433 OZ), nikoliv však před lichevní smlouvou o zápůjčce za lichevní úplatu (podle § 1797 OZ).
které lze o smlouvě jakožto výsledku autonomie vůle smluvních stran hovořit toliko formálně.
Odepření soukromoprávní ochrany proti lichvě (v kombinaci se závěrem o relativní neplatnosti lichevní smlouvy) vzbuzuje pochybnosti také ohledně možnosti trestněprávního postihu lichevního jednání, a to i v těch nejzavrženíhodnějších případech lichvy mezi podnikateli, když může úvahy o použití prostředků ulmita ratio vylučovat absence méně razantní (jakékoliv) občanskoprávní reakce. 416 Zatímco Xxxxxxxxx upozorňuje, že by v takovém případě nebylo možné lichváře trestně stíhat, je-li poškozeným podnikatel,417 Xxxxxxxx takový výklad odmítá jako absurdní418 a Xxxx z toho důvodu uvažuje o možnosti zneplatnění lichevní smlouvy uzavřené mezi podnikateli pro její rozpor s dobrými mravy419.
Vzhledem k široce definovanému objektu trestného činu lichvy – který slouží nejenom k ochraně zájmu poškozeného spočívajícího v možnosti svobodně nakládat se svým majetkem, ale rovněž k ochraně zájmu společnosti jako celku před nežádoucími lichevními praktikami vůbec – není pochyb o tom, že jeho spácháním dochází k narušení veřejného pořádku. Podle mého soudu je tudíž možné uvažovat
o absolutní neplatnosti smlouvy, vykazující znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy, pro rozpor se zákonem v případě, že smysl a účel zákona takový následek vyžaduje (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ), i tehdy nelze-li s ohledem na znění
§ 1797 OZ kvalifikovat smlouvu jako lichevní ve smyslu § 1796 OZ. Opačný výklad by vyústil v legitimizaci lichevních praktik poskytnutím prostředků státního donucení k úspěšnému vymožení lichevního plnění ve prospěch lichváře odsouzeného za uvedený trestný čin. Skutečnost, že lichevní smlouvou není naplněna skutková podstata trestného činu, nebrání jejímu posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy.
Xxxxxxxx sice připouští, že § 1797 OZ poskytuje prostor úvahám o toliko relativní neplatnosti lichevní smlouvy,420 upozorňuje však, že každé nemravné jednání
416 XXXXXXXX, Xxxxxx, s. 88;
417 XXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx možnosti a limity ochrany slabší strany – příklad lichvy. Rodinné listy. 2016, č. 4, s. 15 a násl.
417 XXXXXXXX, Lichva, s. 88.
418 Tamtéž.
419 XXXX, F. Některé zásadní souvislosti nové úpravy soukromého práva s postihem hospodářské a majetkové kriminality. Bulletin advokacie. 2015, č. 9, s. 25-31.
420 XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele, s. 62.
(bez ohledu na míru závažnosti jeho rozporu s dobrými mravy) a každé jednání, jímž došlo k narušení veřejného pořádku nebo jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu lichvy, stíhá sankce absolutní neplatnosti. 421 Domnívá se proto, že množina případů, kdy bude možno uvažovat o relativní neplatnosti lichevní smlouvy, je prázdná a že pravidlo § 1797 OZ je ve vztahu k podnikatelům obsoletní.422
Výklad, který by opomenul některé ustanovení zákona jako zcela bezvýznamné (s výjimkou případů křiklavého rozporu takového ustanovení s ideou spravedlnosti423), však podle mého názoru není akceptovatelný. Navzdory bezrozpornosti textace § 1797 OZ lze však – za účelem prosazení možnosti spravedlivého postihu zvlášť zavrženíhodného jednání – jeho dopad ve vztahu k podnikatelům contra verba legis zúžit použitím teleologické redukce424 jen na případy, kdy je odepření ochrany proti lichváři odůvodněno specifiky podnikatelského styku vyplývajícími ze zvláštního postavení podnikatele coby profesionála. Konečně korektiv dobrých mravů, jenž se uplatní v zájmu o nalezení spravedlivého řešení tam, kde by formální aplikace právní normy vedla k neudržitelným výsledkům, 425 nemůže být z povahy věci využíván způsobem, který by legitimizoval oportunistické chování jedné ze stran nebo k takovému dokonce vybízel (resp. nemůže se stát nástrojem eliminace smluv, jejichž nevýhodnost je toliko výsledkem nedbalého nebo lhostejného přístupu podnikatele k vyjednávání).
Aplikací uvažovaných korektivů tedy nelze výjimku stanovenou § 1797 OZ zcela potlačit. 426 O lichvě nebude možné uvažovat, zneužije-li podnikatel či nepodnikatel v postavení silnější strany subjektivního momentu na straně podnikatele v postavení slabší strany, který je v zásadě neslučitelný s povahou podnikatele coby profesionála (typicky lehkomyslnosti). Omezená bude také možnost podnikatele dovolat se vlastního rozrušení nebo rozumové slabosti (např. na případy, kdy lichvář tento stav záměrně vyvolal nebo kdy záměrně přistoupil ke kontraktaci v situaci, v níž obvykle
421 XXXXXXXX, Postavení a ochrana věřitele, s. 63.
422 Tamtéž.
423 Případ Radrbruchovy klauzule.
424 MELZER, Metodologie, s. 211 – 212 a 248 - 250.
425 HURDÍK, Xxxxxx, s. 122.
426 Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. V., s. 158.
k vyřizování obchodních záležitostí nedochází427). Namítat vlastní nezkušenost428 bude možné, jen bude-li tato omluvitelná (např. pro složitost transakce uskutečňované mimo oblast jeho zaměření, proto, že zneužitý nevykonává vlastní nezávislý úsudek spoléhaje na radu protistrany, která zneužije jejich vztahu důvěry,429 nebo proto, že je důsledkem takové nepředvídatelné události, která omezuje schopnost zneužitého racionálně uvažovat). V zásadě není vyloučeno, aby se zneužitý bránil proti lichevní smlouvě uzavřené v tísni (např. v tísni, která je důsledkem nepředvídatelné údalosti).430
Nemravnost smlouvy bude třeba posuzovat podle okolností případu zejména s ohledem na vztah mezi kontrahenty (míra závislosti zneužitého na lichváři) a možnost podnikatele obstarat si potřebné informace či pomoc odborného poradce. Např. informační deficit na straně zneužitého podnikatele bude omluvitelný v situaci tísně, jejíž naléhavost nedovoluje podnikateli srovnat konkurenční nabídky nebo konzultovat podmínky smlouvy s odborníkem (skutečnost, že se kadeřnice neorientuje v tržních cenách instalatérských prací, jí v případě vážné poruchy vodovodního potrubí v domě nebude možné přičítat k tíži, jestliže instalatér zneužije její naléhavé potřeby zabránit dalším škodám na majetku pronajatého prostoru provozovny a vědom si toho, že je kadeřnice odkázana na jeho pomoc, stanoví cenu ve výši několikanásobku ceny na trhu obvykle požadované za pohotovostní služby srovnatelného druhu431).
Zdrženlivý přístup k přezkumu neekvivalentních smluv uzavřených v rámci podnikatelského styku se prosazuje také v soudní praxi, která vychází z předpokladu vyššího standardu právního vědomí podnikatele a vyšší míry jeho obezřetnosti a odolnosti vůči negativním důsledkům plynoucím z podnikatelské činnosti. 432 Obzvláště v případě, kdy se majetková transakce z hlediska své složitosti neliší od právních jednání, ke kterým podnikatel běžně přistupuje v rámci svého podnikání,
427 Např. na oslavě společného známého podstrčil opilému obchodnímu partnerovi nevýhodnou smlouvu.
428 Důvodem neplatnosti lichevní smlouvy může být podle německé doktríny nezkušenost podnikatele při vyřizování obchodních záležitostí sama nebo – týka-li se určitých oblastí – v kombinaci s prvkem, který nezkušenost omlouvá (např. nízký věk, příslušnost k jinému kulturnímu okruhu). Viz BOHATA, Dobré mravy.
429 Typicky vztah klient – advokát.
430 Podle německého práva může jít o lichevní smlouvu i v případě smlouvy uzavřené s podnikatelem v situaci tísně, která je důsled- kem nepředvídatelné události, ohrožení hospodářské existence či dobré pověsti podnikatele. Viz BOHATA, Dobré mravy.
431 Není vyloučenost, aby se v popsaném případě havárie v postavení slabší strany momentálně ocitla i velká korporace.
432 Rozhodnutí NS ČR ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3083/2015, rozhodnutí NS ČR ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015.
odmítá Nejvyšší soud ČR kvalifikovat smlouvu uzavřenou mezi podnikateli jako lichevní, přestože jinak naplňuje objektivní znak lichvy.433
S ohledem na výše řečené, nelze než uzavřít s tím, že (při zohlednění specifik podnikatelského styku) nevylučuje § 1797 OZ přezkum platnosti lichevní smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikání z hlediska jejího souladu se zákonným ustanovením stanoveným na ochranu veřejným pořádku (§ 218 TrZ) nebo z hlediska jejího souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ. 434
Vzhledem k tomu, že lichevní smlouvu uzavřenou mezi podnikateli nebude podle § 1797 OZ možno subsumovat pod zvláštní ustanovení § 1796 OZ, podle něhož je následkem porušení zákazu lichvy neplatnost celé lichevní smlouvy, je nezbytné založit rozhodnutí o důsledcích nezákonného či nemravného ujednání o úplatě v lichevní smlouvě na výsledcích testu smyslu a účelu zákona ve smyslu § 580 odst. 1 OZ a testu částečné neplatnosti lichevní smlouvy ve smyslu § 576 OZ. S ohledem na závažnost porušení zákazu nemravného (lichevního) jednání a absenci ustanovení, která dispozitivně stanovují výši úplaty pro případ, že ji strany sjednaly neplatně, nepředpokládám, že by bylo možné lichevní smlouvu uzavřenou mezi podnikateli posoudit jinak než jako neplatnou v plném rozsahu.
V části, ve které § 1797 OZ vylučuje právo podnikatele dovolat se neplatnosti lichevní smlouvy je možné text zákona podržet a vyložit jej jako konkretizaci zákazu prospěchu z vlastního nepoctivého jednání (§ 6 dost. 2 OZ).435 Navzdory tomu, že soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního jednání z úřední moci, je (také) podle právní
433 Nejvyšší soud ČR kupříkladu v rozhodnutí NS ČR ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, odmítl posoudit jako absolutně neplatnou smlouvu o převodu nemovitost, za cenu která dosahovala úrovně třetiny obvyklé ceny nemovitosti, s tím, že
„v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb.“
434 Také zahraniční právní řády přiznávají ochranu před lichevními smlouvami všem subjektům bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele či nikoliv, viz např. § 879 odst. 2 bod 4 ABGB, § 138 BGB, čl. 21 OR nebo čl. 1407 QuebecCC. Rozdíl v režimu ochrany podnikatelů nečiní ani modelová pravidla, viz čl. II-2:207 DCFR, čl. 4:109 odst. 2 PECL a čl. 3.2.7 UNIDROIT. Vogenauer a Xxxxxxxxxxxxxxxx zdůrazňují, že postih lichvy nabývá na významu v podnikatelských vztazích vyznačujících se závislosti jednoho smluvní partnera na druhém také v kontextu mezinárodním obchodu, např. ve vztazích mezi holdingovými a dceřinými společnostmi či finančními institucemi a jejich klienty; viz VOGENAUER/ XXXXXXXXXXXXXXXX, UNIDROIT, s. 450, 451 a 453.
435 Za nadbytečné by z téhož důvodu bylo možné označit také ustanovení § 579 odst. 1 OZ.
doktríny436 přípustné odepřít právní relevanci námitce absolutní neplatnosti vznesené tím, kdo primárně neplatnost způsobil a chce pro sebe z neplatnosti právního jednání uplatnit výhodu. 437 Takový postup přichází v úvahu, lze-li s přihlédnutím k stanovisku druhé strany dovodit, že smysl a účel zákona nevyžaduje, aby nezákonnost nebo nemravnost právního jednání vyvolaly jeho neplatnost438 (např. trvá-li podnikatel, který uzavřel lichevní smlouvu v postavení slabší strany, na zachování smlouvy, kterou obě strany dlouhodobě plní).439
Je třeba zdůraznit, že se sankce neplatnosti smlouvy uzavřené v podnikatelském styku prosadí pouze výjimečně – pouze ve vztahu k nejkřiklavějším případům neekvivalentních smluv za předpokladu, že jsou naplněny jak objektivní, tak subjektivní znaky lichvy. Není proto důvod, proč by se měli podnikatelé vyhýbat kontraktaci se smluvními partnery, kteří jsou např. v ekonomické nesnázi, zaváží-li se smlouvou k plnění, jehož hodnota podstatným způsobem (hrubě nepřiměřeně) nepřevyšuje hodnotu protiplnění nabízeného protistranou. Stejně tak nemusí mít obavu o osud (byť) nápadně výhodné smlouvy, jestliže byla sjednána, aniž mohl zvýhodněný podnikatel vědět o okolnostech, pro které přistupuje k takové smlouvě jeho obchodní partner.
Pro úplnost je třeba dodat, že podnikatele, který uzavřel lichevní smlouvu nikoliv při svém podnikání, § 1797 OZ ochrany podle § 1796 OZ nezbavuje. Výjimka v § 1797 OZ tak nedopadá například na podnikatele podle formy,440 který nepodniká,441 je-li z okolností druhé straně zřejmé, že podnikatel podle formy (konkrétní) smlouvu neuzavírá v rámci nebo za účelem svého podnikání (není podnikatelem ve smyslu § 420 odst. 1 OZ).442
436 Lavický in LAVICKÝ a kol., Komentář, Sv. I., s. 73; Xxxxxxxxxx a Pelikán in ŠVESTKA a kol., Komentář, Sv. I., s. 43;
Xxxxxxxxx in MELZER/TÉGL, Komentář, Sv. I., s. 158 a 174; XXXXX, Rozpor s dobrými mravy 2004, s. 70.
437 Srov. rozhodnutí NS ČR dne 26. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005, rozhodnutí NS ČR dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012.
438 Obdobně jako podle § 1815 OZ. K § 1815 OZ viz poznámka č. 235.
439 Srov. výklad k neplatnosti právního jednání učiněného z donucení (s. 38 a 39).
440 § 421 odst. 1 OZ.
441 Např. veřejná obchodní společnost založená nikoliv za účelem podnikání, ale za účelelm správy vlastního majetku.
442 Xxxxxx in HULMÁK a kol., Komentář, Sv. V., s. 341.
ZÁVĚR
Zákaz lichvy je tradičním institutem soukromého práva. Výslovná úprava civilního deliktu lichvy v novém občanském zákoníku však představuje novinku. Nový občanský zákoník upravuje zákaz lichvy a následky spojené s jeho porušením v § 1796 OZ. S ohledem na nejednotný přístup právní doktríny k vymezení rozsahu působnosti
§ 1796 OZ, je cílem první kapitoly této práce objasnění dosahu zákazu lichvy v § 1796 OZ prostřednictvím vymezení jednotlivých znaků skutkové podstaty civilního deliktu lichvy. Těžiště této práce spočívá v kapitole druhé, která se zaobírá důsledky sjednání lichevní smlouvy při zohlednění smyslu a účelu zakotvení zákazu lichvy v § 1976 OZ.
S ohledem na definici lichvy v § 1796 OZ lze o porušení zákazu lichvy uvažovat pouze v případě, že porucha ekvivalence smlouvy vyplývá z ujednání o předmětu smlouvy a úplatě za něj za předpokladu, že míra, v jaké plnění převyšuje protiplnění poskytované druhou stranou, dosahuje intenzity hrubého nepoměru. O lichevní smlouvu půjde až v případě, kdy k sjednání plnění, jehož hodnota převyšuje protiplnění poskytované druhou stranou kvalifikovaným způsobem, jedna strana zneužije okolnosti, která činí druhou stranu zvláště zranitelnou. Vzhledem k tomu, že k okolnosti hrubého nepoměru vzájemných plnění a poruše vůle na straně zneužitého přistupuje ještě prvek zneužití, lze o naplnění kritéria hrubého nepoměru pro účely kvalifikace smlouvy jako lichevní uvažovat i při nižší míře nepoměru, než jakou vyžaduje § 1793 OZ.
Důvodem kvalifikace smlouvy jako lichevní je tedy zásadně nepřiměřenost ujednání o úplatě za plnění poskytované protistranou, ať už jde o nepřiměřenou výši kupní ceny, nájemného nebo úroku (příp. nepřiměřenou výši úplaty za poskytnutí úvěru sestávající z úroku, odměny za sjednání úvěru, provize za zprostředkování úvěru či plateb za vedení účtu). K porušení zákazu lichvy ve smyslu § 1796 OZ naopak nedochází, je-li smlouva nepřiměřená jen ve vedlejším ujednání, kterým se strana zavazuje k plnění v nepřiměřené výši, jež však (materiálně) není úplatou za plnění poskytované podle smlouvy. Podle mého názoru tedy nelze smlouvu kvalifikovat jako lichevní proto, že je jí sjednána nepřiměřená výše úroků z prodlení nebo smluvní pokuty. Úroky z prodlení ani smluvní pokuta nemají povahu úplaty jakožto protiplnění za poskytnuté plnění stricto sensu; k jejich plnění je dlužník povinen až případě
porušení smlouvy. Na ochranu dlužníka proti nepřiměřeným ujednáním o úroku z prodlení nebo o smluvní pokutě pamatuje zákon zvlášť, aniž vylučuje jejich přezkum z hlediska souladu s dobrými mravy.
V souvislosti se změnou koncepce neplatnosti v novém občanském zákoníku panují v právní doktríně spory ohledně významu zakotvení výslovné úpravy následku porušení zákazu lichvy v § 1796 OZ a významu vyloučení aplikace této úpravy pro případ, že je zneužitou stranou podnikatel, který uzavřel lichevní smlouvu při svém podnikání (§ 1797 OZ).
Veřejný pořádek a dobré mravy představují soubor základních pravidel právního řádu a základních hodnot společenského řádu, na jejichž dodržování je třeba bezvýhradně trvat. Neztotožňuji se proto s názorem, podle něhož může být nezákonné nebo nemravné protiprávní jednání relativně nebo absolutně neplatné podle toho, v jaké míře odporuje zákonu nebo dobrým mravům. Mají-li být veřejný pořádek a dobré mravy zachovány bezvýhradně, nelze ponechat na iniciativě strany právního jednání, zda a kdy se korektiv dobrých mravů či veřejného pořádku prosadí. Pojmově proto nelze jejich porušení sankcionovat toliko relativní neplatností právního jednání. Podle toho, zda je právní jednání ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem či s dobrými mravy, se právní posoudí pouze buď jako platné, nebo jako neplatné. Jako neplatné se pak posoudí právní jednání, které porušuje takové ustanovení, které je nepochybně a jednoznačně stanoveno na ochranu veřejného pořádku, nebo které odporuje takové hodnotě, která zřejmě patří mezi základní hodnoty společnosti. Právní jednání učiněné ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy bude, vyžaduje-li jeho neplatnost smysl a účel zákona, neplatné vždy absolutně (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 OZ).
S ohledem na teleologický výklad § 1796 OZ a právní úpravu následků právního jednání učiněného v rozporu se zákonem, jimž je zjevně narušen veřejný pořádek, nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy (§ 588 OZ), v této práci odmítám většinově prosazovaný názor, podle něhož je lichevní smlouva neplatná relativně.
Nelze souhlasit s tím, že § 1796 OZ stanovuje následek neplatnosti lichevní smlouvy toliko na ochranu poškozené strany. Smysl a účel zákazu lichvy má širší
význam, který spočívá nejen v ochraně práva jednotlivce svobodně nákladat se svým majetkem, ale rovněž v ochraně společnosti před působením lichvářů vůbec.
Zákaz lichvy stanovuje § 1796 OZ ve veřejném zájmu jako jedno z pravidel na ochranu veřejného pořádku. K jeho porušení přihlédne soud i bez návrhu (§ 1796 OZ ve spojení s § 588 OZ). Úvahy o zachování smlouvy v platnosti proto, že smysl a účel zákona nevyžaduje, aby její rozpor se zákonem vyvolal také její neplatnost (§ 580 odst. 1 OZ), zákonodárce vyloučil stanovením následku neplatnosti lichevní smlouvy přímo v § 1796 OZ.
Z hlediska souladu s dobrými mravy může být přezkoumána rovněž smlouva lichevní povahy, která nespadá do působnosti § 1796 OZ proto, že nenaplňuje znaky skutkové podstaty lichvy vypočtené v § 1796 OZ. Ustanovení § 1797 OZ podle mého názoru nebrání tomu, aby jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ byla posouzena rovněž smlouva uzavřená s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání, vyznačuje-li se vážnou poruchou ekvivalence, poruchou vůle na straně zneužitého a prvkem zneužití. Z hlediska principu bezrozpornosti právního řádu není přijatelné na jedné straně prosazovat platnost zásady ochrany slabší strany [§ 3 odst. 2 písm. d) OZ, § 433 OZ] a zakazovat nepoctivé jednání (§ 6 OZ), zneužití práva (§ 8 OZ) a právní jednání v rozporu veřejným pořádkem či dobrými mravy (§ 588 OZ), a na druhé straně připustit takový výklad § 1797 OZ, podle něhož by se podnikatel proti lichevnímu jednání (coby konkretizovanému případu nepoctivého a nemravného právního jednání) nemohl vůbec bránit. Stejně tak však není možné § 1797 OZ zcela opomenout jako obsoletní. Za účelem prosazení možnosti spravedlivého postihu zvlášť zavrženíhodného lichevního jednání, lze však dopad
§ 1797 OZ ve vztahu k lichevním smlouvám uzavřeným s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání contra verba legis zúžit použitím teleologické redukce jen na případy, kdy je odepření ochrany proti neekvivalentní smlouvě odůvodněno specifiky podnikatelského styku vyplývajícími ze zvláštního postavení podnikatele coby profesionála. Za lichevní nebude možno považovat jakoukoliv smlouvu, při jejímž uzavření dojde k naplnění skutkové podstaty lichvy popsané v § 1796 OZ. Naopak se některých z tam uvedených subjektivních znaků podnikatel nebude z povahy věci moci dovolat vůbec (např. lehkomyslnosti), zatímco jiné subjektivní znaky bude možné
považovat jako právně relevantní pouze ve výjimečných případech (např. nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení). Možnost kvalifikace smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany jako lichevní, a proto nemravné, přitom s ohledem na nezbytnost přítomnosti prvku vědomého zneužití momentální slabiny podnikatele k vyjednání plnění, které záměrně podstatně (kvalifikovaným způsobem) převyšuje protiplnění nabízené protistranou, nepovede k nejistotě v právním styku. Je totiž vyloučeno, aby nepodnikatel nebo podnikatel, který je momentálně v postavení silnější strany, uzavřel lichevní smlouvu, aniž by o její lichevní povaze nevěděl.
Lichevní smlouva ve smyslu § 1796 OZ je absolutně neplatná v plném rozsahu bez dalšího, jak předpokladá § 1796 OZ. Smlouva lichevní povahy neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 OZ může být částečně neplatná spíše jen teoreticky. Ujednání o výši úplaty ve většině případů nový občanský zákoník totiž nepovažuje za podstatnou náležitost smlouvy. Posiluje tak možnost posoudit ujednání o úplatě jako obsahově oddělitelné od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 OZ. Pro případ, že byla výše úplaty stranami smlouvy sjednána neplatně, zákon ale její výši dispozitivně nestanovuje. Sjednání úplatné smlouvy o nulové úplatě přitom může stěží vyhovět kritériu hypotetické vůle stran, jehož naplnění je podmínkou omezení neplatnosti smlouvy pouze na její část podle § 576 OZ.
O moderaci nepřiměřené výše úplaty v zájmu zachování lichevní smlouvy v platnosti postupem podle § 577 OZ nelze uvažovat vzhledem k tomu, že je lichevní smlouva absolutně neplatná a že konvalidace absolutní neplatnosti není přípustná. I kdyby však lichevní smlouva měla být neplatná pouze relativně, nepřichází aplikace
§ 577 OZ v úvahu. Ustanovení § 577 OZ zmocňuje soud k zásahu do obsahu právního jednání pro případ, že důvod jeho neplatnosti spočívá toliko v nezákonném určení množstevního neho jiného rozsahu. Důvodem neplatnosti lichevní smlouvy je však hrubý nepoměr vzájemných plnění pouze v kombinaci s prvkem zneužití poruchy vůle na straně slabší strany; sám o sobě tedy neplatnost smlouvy nepůsobí (viz § 1793 odst. 1 OZ, § 1796 OZ). Na případy lichvy proto § 577 OZ nedopadá.
Narozdíl od názoru, který se prosazuje v právní doktríně, nepovažuji postup podle § 577 OZ za vhodný ani s ohledem na smysl a účel § 1796 OZ. Výsledek aplikace
§ 577 OZ totiž odporuje ochrannému účelu zákazu lichvy. Domnívám se, že kritérium
hypotetické vůle stran, kterým je soud ve svém uvážení omezen podle § 577 OZ, nedovoluje soudu moderovat nepřiměřenou výši úplaty jinak než směrem k výši obvyklé úplaty. Možnost modifikace smlouvy podle § 577 OZ tudíž od sjednávání lichevních smluv lichváře nejen že neodrazuje, ale dokonce jej (s ohledem na nulové riziko, které podstupuje) motivuje k dalšímu porušování zákazu lichvy. Postup podle
§ 577 OZ tak sice zneužitého chrání před tíživými důsledky neplatnosti lichevní smlouvy v podobě povinnosti neprodleně lichváři vydat, oč se zneužitý obohatil (např. celou úvěrovou jistinu), neumožňuje však, aby neplatnost stanovená coby následek lichevního jednání v § 1796 OZ spolu s oprávněním soudu k moderaci rozsahu bezdůvodného obohacení podle § 2999 OZ plnily funkci sankce vůči lichváři a (jejím prostřednictvím též) funkci generální prevence vůči potenciálním lichvářům.
Na ochranu zneužitého pamatuje zákon v úpravě bezdůvodného obohacení. Pravidla o vypořádání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné lichevní smlouvy poskytují prostor pro moderaci rozsahu bezdůvodného obohacení se zohledněním smyslu a účelu zákazu lichvy (§ 2999 OZ). Současně úprava bezdůvodného obohacení rozlišující mezi poctivým a nepoctivým obohaceným představuje subtilním nástroj, pomocí něhož lze odstínit případné zavrženíhodné motivace zneužitého při zachování možnosti potrestání lichváře redukcí peněžité náhrady, která mu náleží z titulu bezdůvodného obohacení v případě, že předmět bezdůvodného obohacení není dobře možné vydat. Při současné ochraně zneužitého před okamžitým nástupem povinnosti vydat lichváři předmět bezdůvodného obohacení (příp. vyklidit byt v případě nájemní lichvy) v důsledku neplatnosti lichevní smlouvy prostřednictvím pravidla nemo turpitudinem suam alegare potest (§ 6 odst. 2 OZ) vytvářejí pravidla o vypořádání bezdůvodného obohacení – narozdíl od navrhovaného postupu podle § 577 OZ – prostor pro postih lichvy a její úplné vymýcení.
S ohledem na úpravu bezdůvodného obohacení a ochranu zneužitého stanovením zákazu prospěchu z vlastního protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal, není neplatnost lichevní smlouvy zneužitému na újmu.
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Odborné monografie
XXXXXX, X., XXXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx
k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 5, (§§ 1090 až 1341). Repr. pův. vyd. z r. 1937. Praha: Codex Bohemia, 1998. 866 s. ISBN 80-85963-90-6.
XXXXXX, X. Xxxxxxx svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. 516 s. ISBN 978-80-210-8185-7.
XXXXXXXX, P. Postavení a ochrana věřitele v novém soukromém právu – aktuální otázky. Srovnávací komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, 92 s. ISBN 978-80- 0000-000-0.
XXXXXXXX, P. a kol. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku. Komentovaný rejstřík judikatury a jejího použití po rekodifikaci. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016. 748 s. ISBN 978-80-7552-090-6.
XXXXXXXX, P., XXXXX, K., XXXXX, B., XXXXX, P., XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx
právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014. 360 s. ISBN 978-80-7478- 493-4.
XXXXXXXX, X. XXXXXXXXXXXXX, X . Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013. 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2.
XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxx obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2015. 541 s. ISBN 978-80-7400-579-4.
XXXXX, X., XXXXXXXXX, I., XXXXXXXXXX, I., XXXXX, X. x xxx. Obchodní právo –
podnikatel, podnikání, závazkv s účastí podnikatele. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2016. 736 s. ISBN 978-80-7552-333-4.