z právní praxe
xxxxxx.xx
Xxxxxxxx & Xxxxxx
z právní praxe
Omezující klauzule ve smlouvách o obchodním zastoupení
Smlouva o obchodním zastoupení (v angloamerickém právu známá jako agency) upravená v ustanoveních § 2483 až 2520 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.; dále jen „občanský zákoník“) je moderním typem distribuční smlouvy, jejímž prostřednictvím organizuje zastoupený distribuční síť pro své zboží či služby.
Významnou otázkou při sjednávání tohoto typu smluv je také vztah obchodního zastoupení k soutěžnímu právu, zejména pokud jde o klauzule omezující zástupce při určování prodejních cen nebo omezující jeho obchodní aktivity na určitou územní oblast.
Kdy existuje mezi zástupcem a zastoupeným soutěžní vztah?
Pro určení, zda omezující klauzule spadají do působnosti § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (zákon č. 143/2001 Sb., v platném znění), který zakazuje dohody mezi soutěžiteli narušující soutěž, je rozhodující, zda obchodní zástupce nese finanční a obchodní rizika transakce, kterou je pověřen navrhnout nebo uzavřít jménem a na účet zastoupené- ho. Smlouva o obchodním zastoupení totiž nespadá do rámce zakázaných dohod podle
§ 3 odst. 1 zákona, jestliže obchodní zástup- ce nenese žádné nebo pouze zanedbatelné finanční riziko při sjednávání a uzavírání urči- tého obchodu v zájmu zastoupeného. V těchto případech je obchodní zástupce považován soutěžním právem za subjekt, který nevystu- puje na trhu samostatně, ale je součástí (po- mocníkem) zastupovaného subjektu. Zástupce i zastoupený tak budou tvořit jednu hospodář- skou jednotku[1] a jakákoliv omezení obchodní svobody zastoupeného nebo obchodního zá- stupce nebudou předmětem regulace ze stra- ny soutěžního práva. Pokud však obchodní zá- stupce ponese vlastní podnikatelské riziko při sjednávání a uzavírání obchodů pro zastoupe- ného, smlouva o obchodním zastoupení může spadat do rámce dohod narušujících soutěž, neboť se bude jednat o vztah uzavíraný mezi dvěma nezávislými soutěžiteli. V těchto přípa- dech nesmí být obchodní zástupce ze strany zastoupeného nijak omezován, aby mohl vy- rovnat náklady a hospodářská rizika spojená s uzavíranými obchody.
Přestože rozložení hospodářských rizik mezi zastoupeného a zástupce je nezbytné posuzo- vat případ od případu s přihlédnutím ke všem ekonomickým i právním okolnostem, Evrop- ská komise ve svých Pokynech k vertikálním omezením[2] uvádí demonstrativní výčet ri- zik, jejichž absence ospravedlňuje závěr, že předmětná smlouva o obchodním zastoupení nespadá do zákazu dohod narušujících soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jedná se o případy, kdy vlast-
•
nické právo ke smluvnímu zboží nepřechází na obchodního zástupce, a současně zástupce nenese žádné z následujících rizik:
Zástupce nenese náklady spojené s do- dáním smluvního zboží, včetně nákla- dů na dopravu (to však podle Pokynů k vertikálním omezením nevylučuje, aby zástupce přepravoval smluvní zbo- ží, pokud náklady na dopravu ponese zastoupený);
xxx.xxxxxx.xx I XXXXXX.XX magazine I 4/2015 I 49
z právní praxe
xxxxxx.xx
•
•
zástupce nenese náklady spojené se skladováním zboží a neprodané zboží je oprávněn vrátit zmocniteli bez jakýchko- liv poplatků (otázkou však je, zda finan- cování zásob, které má zanedbatelný význam pro daný smluvní vztah, může samo o sobě vést k závěru, že zástupce je samostatným obchodníkem);[3]
•
zástupce neodpovídá za škodu způso- benou smluvním zbožím vyjma případů, kdy škoda vznikla zaviněním obchodní- ho zástupce (tato kategorie zřejmě míří na případy, kdy zástupce převezme od- povědnost za škodu způsobenou vadou zboží);
•
zástupce neručí za splnění povinností tře- tí osobou vyjma případů, kdy k nesplnění došlo v důsledku zástupcem zaviněného jednání (účastníci smlouvy tedy nemo- hou ani smluvně rozšířit odpovědnost zá- stupce za splnění závazků třetí osobou);
•
zástupce se nepodílí na nákladech spoje- ných s podporou prodeje, jako jsou např. náklady na zveřejnění reklamních inzerá- tů (domnívám se, že toto kritérium by se mělo uplatnit pouze v případě vynucování úhrady těchto nákladů ze strany zastou- peného, ale nikoliv v případě zástupcem dobrovolně převzatého závazku k úhradě určité části nákladů);
•
zástupce nenese náklady na vybavení obchodních prostor nebo školení zaměst- nanců, ledaže jsou tyto náklady plně uhrazeny zastoupeným (Pokyny k verti- kálním omezením blíže nevysvětlují, proč by neměl zástupce nést náklady určené na podporu jeho podnikatelské činnosti; relevantním ukazatelem by zde mělo spí- še být, zda se jedná o náklady odpovída- jící činnosti zástupce, nebo náklady, které jsou zpravidla vynakládány samostatný- mi obchodníky); a
zástupce nevykonává na stejném výrob- kovém relevantním trhu další činnosti vy- žadované zastoupeným, ledaže náklady s tím spojené plně hradí zastoupený.
Lze shrnout, že ve smlouvách o obchodním za- stoupení je nezbytné posoudit, zda obchodní zástupce vystupuje pouze v úloze pomocníka zastoupeného (tzv. pravá dohoda o obchodním zastoupení) nebo v postavení samostatného obchodníka, který nese riziko s uskutečně- ním daného obchodu (tzv. nepravá dohoda o obchodním zastoupení). V případech, kdy obchodní zástupce převezme některé z výše uvedených rizik, lze v souladu s povinností tzv. eurokonformního výkladu předpokládat, že předmětná smlouva o obchodním zastou-
pení bude spadat do rámce dohod narušujících soutěž ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
•
Důsledky shora podaného rozlišení mezi tzv. pravou a nepravou dohodou o obchodním za- stoupení jsou pro smluvní strany zcela zásadní. V případě pravé dohody o obchodním zastou- pení, kdy je obchodní zástupce považován za součást zastoupeného, jsou totiž omezení uložená obchodnímu zástupci vyňata z působ- nosti § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Zejména se může jednat o následující omezující klauzule:
•
Omezení území, na kterém je zástupce oprávněn vykonávat svoji činnost a pro- dávat smluvní zboží nebo služby;
•
omezení okruhu osob, kterým smí zástup- ce prodávat smluvní zboží nebo služby;
dodržování závazného stanovení cen a ji- ných obchodních podmínek při prodeji zboží a služeb konečným spotřebitelům.
V těchto případech se bude jednat o tzv. doplň- ková omezení, která jsou nezávadná vzhledem k tomu, že obchodní zástupce je pouze „pro- dlouženou rukou“ zastoupeného, který nese veškerá finanční a obchodní rizika vyplývající z daného smluvního vztahu a musí tak mít za- chovánu možnost určovat svoji vlastní obchod- ní politiku a marketingovou strategii v rámci soutěže s konkurenty.
Naopak, pokud je smlouva o obchodním za- stoupení uzavřena mezi samostatnými soutě- žiteli ve smyslu soutěžního práva, tj. obchodní zástupce přebírá určitá rizika spojená s rea- lizací obchodu, bude se na danou smlouvu vztahovat § 3 odst. 1 zákona, a to včetně tzv. blokové výjimky,[4] která stanoví podmínky, za kterých jsou vertikální dohody narušující hospodářskou soutěž vyjmuty ze zákazu dohod narušujících soutěž. Zde je třeba připomenout, že bez ohledu na tržní podíly smluvních stran budou jakékoliv závazky zástupce dodržovat při prodeji zboží ceny stanovené zastoupeným považovány za tzv. černé (zakázané) klauzule, kterým nelze výjimku poskytnout (srov. čl. 4 písm. a) blokové výjimky).
Závěr
Pro posouzení platnosti smlouvy o obchodním zastoupení má po právní stránce zásadní vý- znam i její posouzení z hlediska veřejnoprávní úpravy ochrany hospodářské soutěže. Přestože tuzemská právní úprava ochrany hospodářské soutěže výslovně neupravuje problematiku ob- chodního zastoupení, je třeba říci, že výše uve- dené principy obsažené v soutěžním právu EU jsou zohledňovány při aplikaci vnitrostátního
práva na ochranu hospodářské soutěže v roz- hodnutích tuzemského antimonopolního úřadu i správních soudů.[5]
•
............................................................................
Xxx. Xxxxx Xxxxx, Ph.D., advokát
člen České asociace pro soutěžní právo Xxxxxxxx & Xxxxxx, s.r.o.
Poznámky
[1] Pro účely soutěžního práva může být
v určitých případech dva nebo více subjektů považováno za jednoho soutěžitele z důvodu vlastnictví nebo kontrolního vlivu. Ačkoliv podnikatelé budou mít samostatnou právní subjektivitu, jejich ekonomické vazby
budou natolik úzké, že budou považováni
za jednoho soutěžitele. Typickým příkladem může být dohoda mezi mateřskou a dceřinou společností. Tato smluvní ujednání sice mohou být formálně označena jako dohoda mezi soutěžiteli, ale dohoda tohoto typu nebude spadat do působnosti § 3 odst. 1 zá- kona, neboť zúčastněné společnosti tvoří tzv. jednu ekonomickou jednotku, v jejímž rámci nemá dceřiná společnost reálně možnost ovlivňovat své jednání na trhu.
[2] Viz čl. 12 a násl. Pokynů pro vertikální omezení (Commission Guidelines on Vertical Restraints, 2010/C 130/01).
[3] Tribunál ve svém rozsudku ve věci Daimler Chrysler nepřisvědčil názoru Komise, podle něhož měl závazek zástupce koupit určitý počet předváděcích vozidel dokladovat zá- věr o nepravém obchodním zastoupení (viz body 108 a 109 rozsudku).
[4] Nařízení Evropské komise č. 330/2010 o apli- kaci článku 101 odst. 3 Smlouvy na určité druhy vertikálních dohod a jednání ve vzá- jemné shodě.
[5] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, č. j. 7 Afs 40/2007, ve věci SAZKA, rozhodnutí Úřadu pro ochra- nu hospodářské soutěže ze dne 3. 12. 2004, č. j. S 141/04-7198/04-ORP, ve věci JIZERSKÉ PEKÁRNY; ze dne 8. 9. 2005, č. j. S 22/05- 5201/05-OOHS, ve věci JELÍNEK – výroba
nábytku.
50 I XXXXXX.XX magazine I 4/2015 I xxx.xxxxxx.xx