OBSAH

OBSAH

ÚVOD 3

I OBECNĚ O ROZHODČÍM ŘÍZENÍ 5

II ROZHODČÍ SMLOUVA 10

III ROZHODČÍ ORGÁN 16

3.1 Osoba rozhodce 16

3.1.1 Ustanovení a kvalifikace rozhodce 16

3.1.2 Povinnosti rozhodce 19

3.1.3 Odpovědnost rozhodce 20

3.1.4 Odměňování rozhodce 21

3.1.5 Postavení rozhodce ve srovnání s postavením veřejného činitele a s postavením úřední osoby 24

3.2 Stále rozhodčí soudy 26

3.3 Soudy ad hoc 31

IV ROZHODČÍ ŘÍZENÍ V ČR 33

4.1 Úvod 33

4.2 Historie rozhodčího řízení v ČR 35

4.3 Současná právní úprava rozhodčího řízení v ČR 40

4.3.1 Zásady rozhodčího řízení 40

4.3.2 Subjekty rozhodčího řízení 46

4.3.3 Druhy rozhodčích řízení 48

4.3.4 Formy rozhodčího řízení 50

4.3.5 Arbitrabilita 51

4.4 Přezkoumání a zrušení rozhodčího nálezu 59

4.4.1 Přezkoumání rozhodčího nálezu 59

4.4.3 Zrušení rozhodčího nálezu 61

4.5 Uznání a výkon rozhodčího nálezu 67

4.5.1 Výkon českého rozhodčího nálezu 67

4.5.2 Uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu v České republice 69

4.6 Závaznost rozhodčích nálezů 71

V ROZHODČÍ SOUD PŘI HOSPODÁŘSKÉ KOMOŘE ČESKÉ REPUBLIKY A AGRÁRNÍ KOMOŘE ČESKÉ REPUBLIKY 73

5.1 Úvod 73

5.2 Řízení před rozhodčím soudem 75

5.3 Skončení rozhodčího řízení 77

5.4 Náklady rozhodčího řízení 79

VI DOMÉNOVÉ SPORY 81

6.1 Řešení sporů ohledně doménových jmen „cz“ 81

6.1.1 Stručná historie domény „cz“ 81

6.1.2 Řešení sporů mezi CZ.NIC a držitelem doménového jména 83

6.1.3 Řešení sporů mezi držitelem doménového jména a třetí osobou 84

6.2 Řešení sporů ohledně doménových jmen „eu“ v ČR 85

6.2.1 Stručná historie domény „.eu“ 85

6.2.2 Způsoby řešení sporů vyplývající z doménových jmen „.eu“ .86

VII POSTAVENÍ OBECNÝCH SOUDŮ V ROZHODČÍM ŘÍZENÍ 88

VIII ROZHODČÍ PRAVIDLA UNCITRAL 91

8.1 Úvod 91

8.2 Průběh rozhodčího řízení 92

8.3 Rozhodčí nález 93

8.4 On-line řešení sporů 94

ZÁVĚR 96

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 98

Úvod

Rozhodčí řízení je po klasickém soudním řízení druhým nejrozšířenějším způsobem, jak řešit spory. Jedná se o mimosoudní způsob řešení sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. Tento způsob řešení sporů v posledních několika letech zažívá rozmach a bývá využíván zejména jako náhrada civilního procesu při řešení majetkových sporů, jelikož jednou z výhod tohoto způsobu řešení sporů je jeho neveřejnost, jakož i rychlost či nižší náklady ve srovnání s běžným soudním řízením.

Ovšem na druhou stranu je třeba si uvědomit, že tento způsob řešení sporů přináší s sebou i řadu nevýhod, jako je například nemožnost přezkoumání rozhodčích nálezů soudem, resp. jejich soudní přezkum je možný pouze ve výjimečných, zákonem vymezených případech.

Hlavní a v podstatě jedinou právní normou upravující rozhodčí řízení v ČR je zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, který rozhodčí řízení upravuje hlavně v obecné rovině. Tento zákon prošel v roce 2012 zásadní proměnou týkající se zvýšení míry ochrany spotřebitele, jelikož za dobu téměř dvaceti let jeho aplikace praxe ukázala, že v řadě otázek či problémů v praxi byla právní úprava rozhodčího řízení nedostatečná, resp. jistá nedokonalost či naopak přílišná obecnost této právní normy umožňovala v praxi časté zneužívání práva v souvislosti se spotřebitelskými spory či v souvislosti s tzv. rozhodčími centry, což byly instituce rozhodující v rámci rozhodčího řízení, avšak stojící mimo zákon o rozhodčím řízení. Nezřídka docházelo k vydávání nezákonných rozhodnutí, které jsou přesto brány na roveň rozsudkům obecných soudů, včetně případně následné exekuce.

Ochrana spotřebitele bylá dále rozšířena novelou č. 303/2013 Sb., účinnou od 1.1.2014, a to zejména v oblasti soudního přezkumu rozhodčího nálezu.

Nicméně i přes značné právní úpravy a zpřísnění podmínek rozhodčího řízení v posledních dvou letech je často tato oblast alternativního

řešení sporů laickou veřejností chápána jako sféra podvodníků či jako součást nekalých obchodních praktik.

Tato práce má ukázat jakým způsobem rozhodčí řízení funguje v obecné rovině, přičemž někde má upozornit na ožehavé otázky či aplikační problémy tohoto typu alternativního řešení sporů.

I Obecně o rozhodčím řízení

Rozhodčí řízení stejně jako i ostatní druhy alternativního řešení sporů v České republice zažívá v posledních letech velký rozmach, ačkoliv z historického hlediska má rozhodování civilních, zejména komerčních sporů, před rozhodci větší tradici než rozhodování před obecnými soudy (viz kapitola 4.2.). Zvyšující se poptávka po rozhodčím řízení, resp. po alternativních způsobech řešení sporů je vyvolána především nízkou efektivností soudnictví v ČR, jelikož soudy jsou značně přetíženy a není výjimkou, že některé spory se vlečou i několik let. Hlasy volající po reformě justice se ozývají prakticky ze všech stran, avšak konkrétní řešení je zatím v nedohlednu.

První otázkou, kterou si strany případného sporu položí je, zda se jejich spor podřídí klasickému řízení soudnímu či řízení rozhodčímu. Základními rozdíly a výhodami oproti soudnímu řízení je rychlejší vyřízení sporu a tím i nižší finanční náklady, snadná vymahatelnost rozhodčího nálezu, jelikož rozhodčí nález se stává vykonatelným okamžikem doručení, flexibilnější možnost využití moderních technologií, neformálnost a neveřejnost. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že řada institutů v rozhodčím řízení, jež jsou odlišné od soudního řízení může být, jak výhodou tak i nevýhodou. Toto se týká např. jednoinstančnosti rozhodčího řízení, kdy může nastat problém v případě, jestliže bylo o sporu rozhodnuto neodborně či nebyl zjištěn řádně skutkový stav či došlo k nesprávnému posouzení důkazů, v takovém případě strany už nemají možnost tento nedostatek namítnout. Jako určitou nevýhodu rozhodčího řízení spatřuji osobně ve velké variabilitě při jmenování rozhodců, kdy rozhodci nemusejí splňovat odborné předpoklady. Vzhledem ke shora uvedenému faktu, kdy proti rozhodčímu nálezu není možnost opravného prostředku, může snadno dojít k nesprávnému rozsouzení věci ovšem bez možnosti nápravy. Zákon sice připouští v určitých případech zrušení rozhodčího nálezu soudem, avšak za poměrně přísných podmínek a tedy ne každé nesprávné rozhodnutí lze takto zhojit.

Základním pramenem práva, který upravuje rozhodčí řízení v ČR je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Tento zákon nebyl po dlouhá léta nijak zásadně novelizován, což je v právním řádu ČR jev poměrně neobvyklý. Poměrně velkou změnou prošel ZRŘ teprve v posledních dvou letech, t.j. v roce 2012 (zákon č. 19/2012 Sb. účinný od 1.4.2012) a v roce 2013 (zákon č. 91/2012 Sb. a zákon č. 303/2013 Sb., oba účinné od 1.1.2014.). Tyto uvedené novely znamenaly zásadní průlom v oblasti sporů ze spotřebitelských smluv. V podstatě se dá říci, že nyní máme dva hlavní typy rozhodčího řízení, a to rozhodčí řízení obecné, které představuje minimální zásahy státu, resp. právních norem do rozhodčího řízení a vše podřizuje vůli stran s minimálními zákonnými mantinely danými ZRŘ a rozhodčí řízení spotřebitelské, kdy tento typ rozhodčího řízení je více a detailněji upraven v zákoně na úkor volnosti stran a rovněž tento typ řízení klade větší důraz na ochrany „slabší“ strany sporu, t.j. spotřebitele.

V souvislosti s rozhodčím řízením vyvstává otázka jaká je právní povaha rozhodčího řízení. Odpověď na tuto otázku není nijak jednoduchá. Postupem času se mezi odborníky zabývajícími se problematikou rozhodčího řízení vytvořily čtyři základní teorie: jurisdikční, smluvní, smíšená a autonomní. Posouzení právní povahy rozhodčího řízení, resp. přiklonění se k jedné z uvedených teorií je významné např. z důvodu posouzení odpovědnosti rozhodce za jím vydaný rozhodčí nález (viz blíže kapitola 3.13.1.3).

Jelikož řada institutů rozhodčího řízení je zcela nejednoznačná, a to jak v právní teorii, tak i v právní praxi, je potřeba se zmínit o těchto teoriích, z nichž je odvozována podstata rozhodčího řízení. Podle níže uvedených teorií jsou dále odvozovány i některé sporné otázky rozhodčího řízení, které nejsou upraveny zákonem, např. odpovědnost či odměna rozhodce.

a) Teorie jurisdikční

Podle této teorie je rozhodčí činnost delegovaným výkonem soudní činnosti, a tedy výkonem veřejné moci. Stát v tomto případě delegoval svoji moc na soukromou osobu. Zastánci této teorie vycházejí z předpokladu, že rozhodčí řízení má kontradiktorní povahu. Každá ze stran sporu trvá na svém

stanovisku a toto stanovisko se snaží prosadit. Rozhodci proto vykonávají skutečnou rozhodovací pravomoc, která je jim svěřena zákonem. Z tohoto pohledu je rozhodcem vydaný rozhodčí nález jurisdikčním aktem. Po dobu rozhodování sporu se rozhodce stává „soudcem“ a rozhodčí nález je třeba chápat jako rozsudek.1

b) Teorie smluvní

Tato teorie vychází ze skutečnosti, že instituce rozhodce má smluvní základ. V současné době můžeme u této teorie rozlišovat dvě její podoby, a to klasickou a moderní smluvní teorii. Podle klasické smluvní teorie je základem rozhodčího řízení rozhodčí smlouva, jež dává rozhodcům pravomoc rozhodovat. „Rozhodce vystupuje jako zástupce stran a jeho funkce spočívá v tom, že má zjistit, na čem se dohodly strany v hlavní smlouvě a poté to uvést v rozhodčím nálezu. Z tohoto důvodu je i sám rozhodčí nález smlouvou, kterou uzavírají nebo podepisují rozhodci jako zástupci sporných stran.“2 Ovšem moderní smluvní teorie dovozuje, že rozhodci nevystupují jako zástupci sporných stran a že rozhodčí nález není smlouvou. Přesto však zastávají názor, že rozhodčí řízení svou povahou nepatří do civilního procesu, nýbrž do práva smluvního. Rozhodčí smlouva je v tomto případě považována za smlouvu sui generis, která se řídí vlastními pravidly a prolíná se jak do smluvního soukromého práva, tak i do rozhodčího řízení.

Já osobně shledávám slabinu této teorie ve dvou skutečnostech. V případě, kdy se strana povinná odmítne výroku rozhodčího nálezu podřídit, český právní řád umožňuje straně oprávněné podat návrh na výkon rozhodnutí, který je prováděn veřejnou mocí. Toto ve svém důsledku znamená, že státní moc výsledek rozhodčího řízení uznává a dokonce v případě výkonu jeho rozhodnutí aktivně přispívá k jeho naplnění. Dále v případě spotřebitelských sporů jsou zákonem daná určitá pravidla, které strany sporu musí respektovat. Je rovněž omezena smluvní volnost ve výběru rozhodce a je větší možnost zásahu státu do již vydaného rozhodčího nálezu v podobě zrušení rozhodčího nálezu soudem.

1 Viz Xxxxxxx K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 21

2 c.d. xxxxxx, str. 20

c) Teorie smíšená

Tato teorie se vyskytuje zejména v rakouské a německé právní teorii. Lze zde pozorovat prolínání prvků smluvní i jurisdikční teorie. Vychází z toho, že rozhodci vykonávají státní rozhodovací moc nikoliv na základě ustanovení v úřad veřejnou mocí, ale iniciativou stran. Z tohoto důvodu jsou tedy rozhodci činní nikoliv jako orgány státu. Strany přitom pouze smluvně stanoví pravomoc rozhodce, tj. že mu poskytnou oprávnění spor projednat a rozhodnout. Ve chvíli, kdy je rozhodce jmenován, vystupuje jako soudce a vydává pro strany závazné a vykonatelné rozhodnutí. Podle této teorie je rozhodčí nález něco mezi rozsudkem a smlouvou.

d) Teorie autonomní

Tato teorie je nejmladší ze shora uvedených teorií, kdy její autoři odmítli přijmout předchozí tři teorie. Dle této teorie se musí rozhodčí řízení pojímat jako celek a dále je nutné pátrat po jeho účelu. Z tohoto důvodu by měla právní úprava rozhodčího řízení odpovídat potřebám jeho adresátů.3

e) Teorie funkcionální komparability

Xxxxxxx Xxxxx ve své publikaci zmiňuje ještě tuto další teorii, která bývá uplatňována zejména ve spojených státech, kdy je porovnáváno postavení soudce a arbitra. Raban zde uvádí: „Rozhodnutí je založeno na fukční srovnatelnosti aktů a rozhodnutí těchto jednotlivců s akty a rozhodnutími soudce.“4

Světlo do otázky, zda rozhodčí řízení spadá do oblasti práva veřejného nebo soukromého vneslo rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. ÚS 174/02 ze dne

15. července 2002, které uvádí, že rozhodčí nález není rozhodnutím orgánu veřejné moci a moc rozhodce není delegovanou svrchovanou mocí státu, nýbrž pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.

„Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávací ve smyslu § 585 občanského zákoníku.

3 Viz tamtéž, str. 22

4 C.d. Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 133

Výsledek je pak kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen.“ Předmětné usnesení Ústavního soudu, které se zabývalo rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, lze analogicky vztáhnout i na ostatní rozhodčí soudy i rozhodčí řízení ad hoc. Na základě uvedeného rozhodnutí lze dojít k závěru, že rozhodčí řízení nespadá do oblasti práva veřejného, nýbrž do sféry práva soukromého. Z citovaného usnesení lze odvodit, že Ústavní soud je zastáncem teorie smluvní, ovšem zde musím dodat, že ne každý se s tímto usnesením Ústavní soudu ztotožňuje. Vůči citovanému usnesení Ústavního soudu uvádí Xxx Xxxxxxx0 odkazující na argumenty Xxxxxxxxxx Xxxxxxx následující: „ZRŘ v § 1 stanoví, že arbitráž je řešením majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. Má-li být rozhodce nestranný a nezávislý, stěží může při vydávání rozhodčího nálezu působit jako zástupce stran. Pokud by jako zástupce stran (nebo i jen jedné z nich) skutečně vystupoval, nemohl by ve věci působit jako rozhodce, neboí by byla dána důvodná pochybnost o jeho nepodjatosti. Tento argument zřejmě Ústavní soud nevzal v úvahu při formulování svého právního názoru a s ohledem na tuto skutečnost je třeba k jeho právnímu názoru také přistupovat.“6

Jak je vidět na shora uvedených citací, určit přesně povahu rozhodčího řízení není jednoduché a dosud o tomto panují mezi odbornou veřejností nejednotné názory. Já osobně si myslím, že postavení rozhodce je v podstatě shodné s postavením soudce, jelikož rozhodce je ten, kdo rozhoduje mezi dvěma stanovisky stran sporu a jeho rozhodnutí je pro strany sporu závazné.

5 viz článek Sklenář, J., Význam právní povahy arbitráže z hlediska potřeby trestněprávní ochrany osoby rozhodce (článek 30430) in xxx.xxxxxx.xx

6 c.d. xxxxxx

II Rozhodčí smlouva

Základem rozhodčího řízení je platná rozhodčí smlouva. Strany určitého právního vztahu se tak mohou dohodnout, že jejich spory budou namísto soudu řešeny rozhodčím orgánem. Rozhodčí smlouva může být součástí právě uzavírané smlouvy (ta obsahuje ujednání o tom, že všechny spory, které vzniknou v souvislosti s jejím uplatňováním, budou místo soudního řízení řešeny rozhodcem či rozhodci) nebo může být uzavřena dodatečně až po vzniku sporu a může se týkat jen určitého již vzniklého sporu. Rozhodčí smlouva je závazná i pro nástupce stran, pokud toto není ve smlouvě výslovně vyloučeno.

Podmínky, při jejichž splnění mohou strany uzavřít platnou rozhodčí smlouvu stanovuje ZRŘ v § 2. Musí se jednat i) o majetkový spor, s výjimkou sporu vzniklého v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, ii) k jeho projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc obecného soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon. ZRŘ dává tak základ pro založení pravomoci rozhodců v ČR. Rozhodčí smlouvu tedy nelze uzavřít ohledně sporů, vznikajících v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu. Dále se rozhodčí smlouva nemůže vztahovat na spory, které patří do pravomoci obecných soudů, ani na projednání věci, v nichž strany nemusí zaujímat protikladné právní postavení (právní tvrzení stran musí být sporná). Ve věcech směnečných a šekových, jimiž se ZRŘ výslovně nezabývá, může být podle zahraniční literatury a judikatury uzavřena rozhodčí smlouva, avšak pouze za předpokladu, že proběhne normální rozhodčí řízení s výslechem obou stran.7

V současné době není Česká republika vázána žádnou mezinárodní smlouvou, která by zakládala tzv. obligatorní pravomoc rozhodců, což

7 viz článek Xxxxx J., Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů, ASPI

znamená možnost projednání sporů, aniž by byla uzavřena platná rozhodčí smlouva.8

Uzavření platné rozhodčí smlouvy má důležité právní účinky, protože dochází k derogaci jurisdikce obecného soudu, tzn. kterákoliv ze stran může vznést v případě podání žaloby u obecného soudu námitku nedostatku jeho pravomoci. Samotné uzavření rozhodčí smlouvy ovšem neznamená zahájení rozhodčího řízení, neboť to je zahájeno až podáním žaloby.

Rozhodčí smlouva (lat. compromis) může být uzavřena buď jako smlouva s rozhodci, v případě již vzniklého sporu, nebo jako rozhodčí doložka (lat. clause compromissoire) pro všechny spory vzniklé v budoucnu mezi stranami.

Úprava rozhodčí smlouvy je obsažena v ustanovení § 3 odst. 1 ZRŘ. Toto ustanovení ZRŘ bylo ve větší míře novelizováno v souvislosti s ochranou spotřebitele, resp. došlo k podstatným změnám v úpravě rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Předně musí být rozhodčí smlouva uzavřena písemně, jinak je neplatná. Za písemně uzavřenou se považuje i tehdy, je-li sjednána telegraficky nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejího obsahu a určení osob které rozhodčí smlouvu sjednaly. Tvoří-li rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy ( § 3 odst. 2 ZRŘ). Toto neplatí u spotřebitelských smluv, kdy rozhodčí smlouva musí být sjednána samostatně, tedy na samostatné listině, podepsané oběma stranami. Dle důvodové právy k vládnímu návrhu zákona se za samostatné sjednání rozhodčí smlouvy považuje pouze její sjednání na samostatné listině, proto aby měl spotřebitel možnost výběru, jestli ji podepíše či nikoliv.

Podle nové právní úpravy ZRŘ provedené zákonem č. 19/2012 Sb. platí, že sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být, pod sankcí neplatnosti, sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek jimiž se řídí hlavní smlouva. Podle téže novely musí uzavření rozhodčí smlouvy předcházet vysvětlení,

8 viz článek Xxxxxxx Xxxxxxxxx, Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení? in Bulletin advokacie 10/2005

resp. poučení spotřebitele ze strany podnikatele o následcích uzavření rozhodčí doložky, a to s dostatečným předstihem. Kromě toho musí rozhodčí doložka se spotřebitelem obsahovat další podrobnosti o rozhodčím řízení. Jedná se o: (i) informace o rozhodci nebo stálém rozhodčím soudu – z rozhodčí smlouvy musí být zjevné, který rozhodce bude spor rozhodovat, popř. musí být stanoven způsob, jak má být rozhodce (rozhodci) určen; (ii) informace o způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení – v případě rozhodce ad hoc nestačí uvést pouze odkaz na rozhodovací řád zvoleného rozhodce, ale je nutné tento rozhodčí řád, jestliže existuje, přiložit k rozhodčí smlouvě nebo ho učinit součástí textu rozhodčí smlouvy, pokud rozhodčí doložka svěřuje rozhodování sporu stálému rozhodčímu soudu, je tento požadavek splněn také odkazem na statuty a řády stálých rozhodčích soudů; (iii) informace o odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání; (iv) informace o místu konání rozhodčího řízení; (v) informace o způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli – do 1.4.2012 bylo Nejvyšším soudem judikováno, že doručování rozhodčího nálezu nelze sjednat odlišně od úpravy obsažené v OSŘ, nyní toto možné je, ovšem musí to být sjednáno v rozhodčí smlouvě, popř. je to uvedené v rámci rozhodčího řádu, který je připojen k rozhodčí smlouvě; (vi) informace o tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonavatelný.

V případě, že rozhodčí smlouva neobsahuje informace uvedené v ust.

§ 3 odst. 5 ZRŘ, může tato skutečnost být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, včetně možnosti zrušení rozhodčího nálezu soudem z moci úřední (k tomu blíže v kapitole 4.4.3).

Účastníky řízení před rozhodci mohou být osoby fyzické i právnické. Platná rozhodčí smlouva váže přitom podle zákona také právní nástupce účastníků ( § 2 odst. 5 ZRŘ ), ať již jde o sukcesi univerzální nebo singulární, pokud to strany ve smlouvě výslovně nevyloučí.

Rozhodčí smlouvu nelze uzavřít ohledně sporů, vznikajících v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon. Posléze se rozhodčí smlouva nemůže vztahovat na projednání věci, v nichž strany nemusí zaujímat protikladné právní postavení (právní tvrzení stran musí být sporná).

Rozhodčí řízení lze konat i tehdy, kdy není mezi stranami uzavřena žádná rozhodčí smlouva. V takovém případě však žalovaný musí vyjádřit s tímto řízením souhlas, resp. musí projevit svou vůli. Tento souhlas ovšem nemůže být dán mlčky. Jestliže rozhodci zjistí, že žalovaný vznesl námitku nedostatku jejich pravomoci z důvodů neexistence rozhodčí smlouvy nebo se vůbec nevyjádří, přichází v úvahu pouze jediný postup, a to zastavení rozhodčího řízení usnesením. Tento požadavek mimo jiné rovněž vyplývá z Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.

Mezi odbornou veřejností se v minulosti objevovaly i opačné názory, že mlčením lze založit pravomoc rozhodců.9 Tento názor však je v rozporu přímo s Listinou základních práv a svobod, kde podle čl. 38 odst. 1 nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Uzavření rozhodčí smlouvy v takovém případě znamená, že se strany dobrovolně vzdávají svého práva na zákonného soudce. Nečinnost žalovaného tudíž nelze vykládat jako jeho souhlas vzdání se takového práva.

Nelze tedy vést rozhodčí řízení bez zmíněné platné písemné rozhodčí smlouvy vztahující se na daný konkrétní právní spor. Názor podezřelého rozhodce, Xx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, že pravomoc rozhodce je založena pasivitou žalovaného ve vztahu k výzvě rozhodce, je naprosto v rozporu se zákonem (zákonem o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), a to tak, že tento rozpor musí být uvedenému rozhodci vědom a jeho činnost je tak v rozporu i s trestním zákoníkem.

Nicméně projednání věci v rozhodčím řízení neznamená automatické vzdání se právní ochrany. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21.6.2012 sp. zn. 29 Cdo 5146/2009, kde uvedl, že projednání věci v rozhodčím řízení znamená pouze přesunutí této záležitosti na jiný rozhodující orgán, který nalézá právo; jinak by bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů.

ZRŘ upravuje také podmínky zániku rozhodčí smlouvy, popřípadě lze tyto podmínky ze znění zákona vyvodit. K zániku uvedené smlouvy dochází především splněním jejího účelu. Dále rozhodčí smlouva může zaniknout i z

9 názor prezentovaný rozhodcem Bc. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx

jiných důvodů. Může se tak stát např. uplynutím dohodnuté smluvní doby nebo uskutečněním dohodnuté podmínky jejího zrušení, dále dohodou smluvních stran o zrušení rozhodčí smlouvy nebo dohodou smluvních stran o zrušení hmotněprávního vztahu, který leží v základech rozhodčí smlouvy, popřípadě pravomocným meritorním rozhodnutím řádného soudu o takovém vztahu. K zániku rozhodčí smlouvy dochází také tehdy, jestliže oprávnění k projednání a rozhodnutí věci přejde na řádný soud ( § 34 odst. 1 ZRŘ ).10

Spornou otázkou mezi odbornou veřejností zůstává povaha rozhodčí smlouvy. Zda se jedná o smlouvu hmotněprávní, procesněprávní či smíšenou.

Hmotněprávní pojetí je nejstarší teorií pojetí rozhodčí smlouvy. V podstatě znamená to, že stát do právních vztahů jednotlivců nemá zájem zasahovat a proniká do nich jen zvolna. Xxxx smyslem rozhodčí smlouvy bylo nikoliv to, že bude státní jurisdikce vyloučena, ale to, že jejich spor bude nějakým způsobem rozhodnut. K tomuto pojetí inklinují mj. němečtí teoretici, kteří v rozhodčí smlouvě vidí typ mimoprocesní smlouvy.11 Tento názor podporuje i judikatura německých soudů, jelikož rozhodčí smlouva bývá posuzována podle hmotněprávních ustanovení.

Ovšem procesněprávní pojetí považuje rozhodčí smlouvu za smlouvu procesní, především z důvodu, že se jedná o vynětí sporu z pravomoci soudů do pravomoci rozhodců, resp. vyloučení státního soudnictví a možnosti procesní námitky Dále je argumentováno právními účinky smlouvy stejně jako tím, že rozhodčí smlouva nezasahuje do materiálního základu sporu a nepřináší stranám žádnou novou hmotněprávní základnu.12 A v neposlední řadě je zde argument, že právní povaha rozhodčí smlouvy se odvozuje od povahy rozhodčí řízení samotného.

Vzhledem k oběma teoriím uvedeným výše, povahu rozhodčí smlouvy je třeba hledat někde uprostřed. Například jestliže procesněprávní vztah vzniká podáním žaloby, pak vztah z rozhodčí smlouvy vzniká dříve a je vztahem výlučně mezi stranami sporu. Rozhodčí smlouva tedy existuje vedle hmotněprávního vztahu – stejně jako řada dalších vztahů - a má význam pouze do budoucnosti, z hlediska možného budoucího sporu. Dle

10 viz článek Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů, Xxxxx J., ASPI

11 viz Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, Raban, Xxxxxxx, str. 51

12 viz tamtéž, str. 52

mého názoru, lze tedy v rozhodčí smlouvě spatřovat jak pojetí hmotněprávní tak i procesněprávní, které ovšem přichází až se vznikem sporu.

III Rozhodčí orgán

Rozhodčím orgánem může být jeden nebo několik rozhodců, stálý rozhodčí soud či rozhodčí soud ad hoc.

3.1 Osoba rozhodce

3.1.1 Ustanovení a kvalifikace rozhodce

Rozhodcem může být na základě ust. § 4 ZRŘ pouze fyzická osoba. Dalšími podmínkami jsou, že rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý, bezúhonný a způsobilý k právním úkonům a dále cizinec13, v případě, že je podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům, postačí, je-li způsobilý k právním úkonům podle práva České republiky a rovněž ječ bezúhonný a zletilý. U českého občana je dále potřeba, aby mu výkon funkce rozhodce neznemožňovala zvláštní překážka jako je např. funkce soudce, soudce Ústavního soudu ČR nebo státního zástupce. Naopak nutno poznamenat, že např. českým notářům nebrání žádný právní předpis funkci rozhodce vykonávat.

V otázce předpokladů pro výkon funkce rozhodce došlo ke změně v souvislosti s novelou ZRŘ účinnou od 1.4.2012. Novela zavedla pro rozhodce určeného rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv povinnost takového rozhodce být zapsán na speciálním seznamu rozhodců. Tento seznam rozhodců vede Ministerstvo spravedlnosti a má sloužit k zajištění některých kvalitativních předpokladů u osoby rozhodce, a to s cílem zajištění určité úrovně rozhodčího řízení a s tím spojené vyšší míry ochrany spotřebitele. Vedle údajů o rozhodcích zapsaných do seznamu, které musí být na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti povinně zveřejňovány, se zde stanoví i konkrétní požadavky kladené na takové rozhodce. Do předmětného seznamu rozhodců lze zapsat pouze takovou fyzickou osobu, která je vysokoškolsky vzdělaná v oboru právo.

13 Účinnost do 31.12.2013

Novela ZRŘ účinná od 1.1.2014 jde v této otázce ještě dál, když v novelizované části šesté ZRŘ uvádí seznam rozhodců vedený ministerstvem vnitra, kteří mohou být rozhodčí doložkou určeni k rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv.

Na výše uvedeném poměrně jednoduchém výčtu podmínek vidíme, že rozhodce, vyjma spotřebitelských sporů, může prakticky dělat kdokoliv. Na jedné straně je to pochopitelné z hlediska větší pružnosti a efektivity rozhodování sporů, zejména to umožňuje být rozhodcem širokému spektru osob z nejrůznějších oblastí lidské činnosti, což je jistě výhoda. Na druhou stranu ovšem není zde kontrola, resp. požadavky na kvalitu rozhodců jako je tomu například u soudců. ZRŘ pouze stanovuje obecnou podmínku, že osoba rozhodce, stejně jako osoba soudce, musí být nestranná a nezávislá na stranách sporu. Rozhodčí nález RsP 53/95 shledává pochybnost o nezávislosti a nestrannosti rozhodce například tehdy, pokud rozhodce jmenovaný stranou mimo seznam rozhodců vedený Rozhodčím soudem působí v téže advokátní kanceláři, v jaké působí právní zástupce strany.

Jinak je tomu u většiny rozhodčích řízení institucionálních, kde je určitá kvalifikace rozhodců vyžadována. Např. podle čl. IV odst. 1 Statutu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR na listinu rozhodců může být zapsána osoba, která si svou činností osvojila způsobilost pro funkci rozhodce a jejíž vědomosti a zkušenosti včetně znalosti práva ve spojení s osobními vlastnostmi dávají záruku úspěšného výkonu funkce rozhodce.

Toto bych považovala za jednu ze slabin rozhodčího řízení v ČR.14 Dle mého názoru by se do ZRŘ měly jisté požadavky na kvalifikaci rozhodců začlenit, alespoň požadavek na vysokoškolské vzdělání. Tento požadavek by mohl být podle mě – alespoň zpočátku – dostačující a teprve praxe by ukázala další potřeby, které by měly být kladené na osoby rozhodce. Nevidím důvod, proč by osobou rozhodce měla být pouze osoba s právnickým vzděláním, jelikož v současné době je jistě mnoho oblastí, kde je výhodnější, aby spor rozhodoval rozhodce z jiného než právnického oboru, např. z oboru ekonomie, IT apod.

14 V některých jiných státech určité kvalifikační předpoklady na osoby rozhodce mají a v některých dokonce může být osobou rozhodce pouze ten, kdo má právnické vzdělání (např. u Rozhodčího soudu Bulharské obchodní a průmyslové komory).

K přijetí funkce rozhodce musí být vysloven souhlas toho, kdo má být rozhodcem. Přijetí musí být učiněno v písemné formě. Smluvní poměr mezi stranami a rozhodcem o výkonu rozhodcovské činnosti má pak povahu soukromoprávního vztahu se všemi právními důsledky, jež z toho vyplývají.

Rozhodce rozhoduje buď sám, a nebo jako člen rozhodčího senátu. Počet rozhodců a způsob jejich určení je uveden v rozhodčí smlouvě. Strany sporu nejsou ve výběru osoby rozhodce nijak omezovány. Musí být pouze splněny některé zákonné podmínky, jako např. podmínky osoby rozhodce uvedené výše, dále neslučitelnost funkce rozhodce s některými dalšími funkcemi, jako je např., jak je výše uvedeno, funkce soudce, soudce Ústavního soudu ČR či státního zástupce, a dále že konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje ustanovení o určení nebo jmenování rozhodců, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito pak zvolí rozhodce předsedajícího.

K ustavení rozhodců anebo k výkonu jejich funkce nebude někdy moci dojít pro překážku na straně rozhodců (§ 8 ZRŘ) nebo smluvních účastníků (§ 9 ZRŘ). Podle ustanovení § 9 ZRŘ jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoliv strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců. Příslušný soud rozhoduje v nesporném řízení, aniž by musel nařídit ústní jednání. Ustanovení § 8 ZRŘ upravuje postup v případě, podjatosti budoucích rozhodců. Platí tedy že ten, kdo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho podjatosti a pro něž byl jako rozhodce vyloučen. Ustanovení § 8 ZRŘ dále obsahuje oznamovací povinnost rozhodce při rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv o tom, zda v posledních třech letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. Úpravou podjatosti se ještě zabývá ustanovení § 11 ZRŘ, které se týká rozhodců již určených nebo jmenovaných.

3.1.2 Povinnosti rozhodce

V případě, že někdo přijme funkci rozhodce, je nadále povinen tuto funkci vykonávat v souladu s příslušnými právními předpisy, je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem funkce, pokud nebyl této povinnosti zproštěn a této funkce se může vzdát jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem stran. Povinnost zachovávání mlčenlivosti o skutečnostech spojených s výkonem funkce rozhodce se opírá mimo jiné o obecně uznávanou a ve většině právních řádů zemí světa výslovně zakotvenou zásadu neveřejnosti rozhodčího řízení. Je to právě neveřejnost rozhodčího řízení, proč si strany volí tento způsob řešení sporu. Jako příklad lze uvést snahu o maximální ochranu obchodního tajemství, které může být v případě soudního sporu ohroženo. Ohledně povinnosti mlčenlivosti platí, že pokud nebyl rozhodce zproštěn této povinnosti stranami sporu, rozhoduje o zproštění mlčenlivosti z vážných důvodů předseda okresního soudu, v jehož obvodu má rozhodce bydliště a v případě, že nemá rozhodce bydliště na území ČR, tak rozhoduje předseda obvodního soudu pro Prahu 1.

Právní povinnosti rozhodců je nutno vzhledem k závažnosti jejich funkce přesně specifikovat. Především je to povinnost náležitě provést rozhodčí řízení. Dále je to povinnost rozhodců písemně vyhotovit a vlastnoručně podepsat přijatý rozhodčí nález. Rozhodci jsou povinni být objektivní. I když tato povinnost není přímo vynutitelná, je porušení nebo ohrožení požadované objektivity rozhodce důvodem k jeho vyloučení, o němž na návrh kterékoliv strany rozhodne řádný soud. Strany se však mohou dohodnout také o jiném postupu při vyloučení rozhodce (§ 12 odst. 2 ZRŘ).

Rozhodci mohou vyslýchat svědky, znalce i strany jen tehdy, když se dobrovolně dostaví. Nemohou použít vůči nim žádné donucovací prostředky. O tyto prostředky mohou ovšem rozhodci požádat státní soud.

Mezi další povinnosti rozhodce patří povinnost vzdát se funkce ve smyslu ust. § 12 ZRŘ. Toto ustanovení odkazuje na ust. § 11 ZRŘ, kde jsou uvedeny okolnosti, pro něž je jmenovaný rozhodce vyloučen z projednání věci. Jsou to jednak okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a jednak okolnosti, pro něž by byl jako rozhodce vyloučen z jiných důvodů, např. chybí-li předpoklady pro nezávislé

a nestranné rozhodování nebo pozbyl-li rozhodce těchto předpokladů v důsledku změny osobních vztahů ke stranám. Jestliže se rozhodce odmítne své funkce dobrovolně vzdát, v takovém případě připouští zákon možnost, aby se strany dohodly o postupu jeho vyloučení. Není-li taková dohoda obsažena již v rozhodčí smlouvě, může být uzavřena kdykoliv dodatečně, zpravidla až po vzniku předmětné situace. Nejčastějším východiskem jak řešit takovou situaci, je podat návrh na soud a soud pak také posoudí oprávněnost návrhu.

3.1.3 Odpovědnost rozhodce

Co se týče odpovědnosti rozhodce či rozhodčího senátu za vydaný rozhodčí nález, ZRŘ tuto otázku nijak neřeší. K posouzení odpovědnosti rozhodce za jeho činnost je třeba vycházet z teoretického pojetí rozhodčího řízení. Jak už bylo uvedeno výše, názory odborné veřejnosti na charakter rozhodčího řízení potažmo na charakter rozhodčí smlouvy a postavení rozhodců se různí a postupem času se vytvořily čtyři teorie rozhodčího řízení: jurisdikční, smluvní, smíšená a autonomní.

V teorii jurisdikční je rozhodčí činnost delegovaným výkonem soudní činnosti, a tedy výkonem veřejné moci. Za této situace přichází v České republice v úvahu posouzení odpovědnosti za škodu dle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V případě teorie smluvní, by měli rozhodci odpovídat za zaviněné porušení povinností podle zásad smluvního práva. Úskalí tohoto výkladu lze spatřovat v tom, že není zcela jasné, kterou úpravu smluvního práva je na smlouvu mezi rozhodcem a stranami třeba aplikovat. Předně je třeba si položit otázku, zda může dojít při výkonu rozhodčí činnosti k základním předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu, bereme-li v úvahu že základním předpokladem je porušení právní povinnosti. V praxi by se patrně obtížně prokazovalo ono porušení právní povinnosti, jelikož i v rozhodčím řízení se např. aplikuje zásada volného hodnocení důkazů. Nejblíže posouzení odpovědnosti rozhodce dle teorie smluvní je ust. § 725 občanského zákoníku15, které

15 Dle zákona č. 89/2012 Sb. účinného od 1.1.2014 § 2430 a násl.

stanovuje povinnost příkazníka jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí. Ovšem i toto „určení odpovědnosti“ má svá úskalí, a to zejména v tom, že by strany neměly svoji odpovědnost, za to že se nechovaly podle práva a tudíž došlo k potřebě vyřešit spor za účasti třetí osoby, přenášet na rozhodce.

Ve smíšené teorii, jak už bylo uvedeno shora, se vychází ze skutečnosti, že rozhodci vykonávají státní rozhodovací moc nikoliv na základě ustanovení v úřad veřejnou mocí, ale z iniciativy stran, které jsou ve sporu. Z toho plyne, že rozhodci nejsou činní jako orgány státu a nelze tudíž na ně ani vztahovat právní předpisy týkající se odpovědnosti státu. Odpovědnost rozhodce nemůže jít dále než odpovědnost soudce. Z toho plyne, že pro odpovědnost rozhodce musí být splněny předpoklady odpovědnosti soudce.16

3.1.4 Odměňování rozhodce

Dále bych se v souvislosti o osobou rozhodce zmínila i o otázce odměňováni rozhodce. Stejně jako problematika odpovědnosti rozhodců, tak ani otázka odměňování rozhodců není v ZRŘ nijak upravena, ačkoliv je všeobecně uznáváno, že rozhodce má na odměnu právo. Tento problém nastává tehdy, jestliže účastníci neučinili dohodu o krytí nákladů řízení v rozhodčí smlouvě, a to buď tím, že nesjednali pravomoc některého stálého rozhodčího soudu, kde je otázka krytí nákladů řešena či výslovně v rozhodčí smlouvě založili pravomoc rozhodců ad hoc v tzv. neinstitucionalizovaném rozhodčím řízení. Vzhledem k absenci ustanovení o odměně rozhodce v ZRŘ přichází v úvahu použití analogie legis ve smyslu ust. § 853 občanského zákoníku.

V souvislosti s odměnou rozhodce opět nabývá na významu k jaké teorii rozhodčího řízení se přikloníme – zda k jurisdikční, smluvní, smíšené či autonomní. Xxxx. Xxxxxxxxxx je toho názoru, že základem pravomoci rozhodců, resp. stálého rozhodčího soudu k rozhodnutí sporu je rozhodčí smlouva, „která v mezích ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces

16 Viz též Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 133

suspenduje právo domáhat se práv u nestranného a nezávislého soudu“.17 Xxxx. Xxxxxxxxxx se zde přiklání k teorii jurisdikční, ovšem s výhradou, že zde dochází k delegaci státní moci.

Já osobně bych se přikláněla – zejména v souvislosti s určením odměny rozhodci – k teorii smluvní, s tím, že smlouva s rozhodci je smlouvou nepojmenovanou. V takovém případě pak přichází v úvahu použití analogie u více smluvních typů jako např. smlouva mandátní dle ust. § 566 obchodního zákoníku, smlouva o dílo dle ust. § 536 a násl. obchodního zákoníku či ust § 631 a násl. občanského zákoníku. Je třeba si však uvědomit, že analogii je možno použít jen v takovém případě, kdy sama nepojmenovaná smlouva příslušný aspekt zakládaného vztahu ve smyslu ust. § 491 odst. 2 občanského zákoníku neupravuje jinak.

Odpověď na otázku odměňování rozhodců, resp. výše odměny rozhodce můžeme nalézt spíše v zahraniční literatuře. Např. v německé literatuře je zastáván názor, že prioritu by měla mít úprava smluvní a jestliže tato úprava chybí, pak přichází v úvahu analogie či přímá aplikace smlouvy služební (Dienstvertrag).18 Náš právní řád vychází ze zásady úplaty sjednané. Jestliže není úplata sjednaná, pak se vychází z výše obvyklé, nikoliv odpovídající, přičemž v jiných právních řádech tomu může být naopak.19

Dalším určitým řešením může být určení výše odměny podle Pravidel rozhodčího řízení UNCITRAL (k pravidlům UNCITRAL podrobněji v kapitole VIII).

Avšak nedomnívám se, že by tato roztříštěnost v oblasti určování odměny rozhodců byla v rámci rozhodčího řízení něčím prospěšným, ba naopak. Asi nejsnazším řešením by bylo vtělit úpravu odměňování rozhodců přímo do ZRŘ či alespoň učinit právní odkaz ať už na Pravidla UNCITRAL či na zvláštní právní předpis, např. advokátní tarif, pochopitelně za předpokladu, že i nadále by zůstala prioritou smluvní úprava. Zajisté si není těžké představit, že se v praxi vyskytuje řada případů, kdy rozhodčí doložka

17 viz Xxxxxxxxxx, X., Nárok rozhodců na odměnu a způsob jejího stanovení in Bulletin advokacie 1/2006, str. 34

18 viz Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 123

19 např. v angloamerické oblasti se vychází při určování výše odměny z časové náročnosti sporu bez ohledu na výši hodnoty předmětu sporu; v Německu se stále vedou diskuse, zda by se odměna rozhodců ad hoc neměla odvíjet od odměny advokátů

výši odměny rozhodců nijak neupravuje, a to tím spíš, že rozhodčí řízení – zejména rozhodčí řízení před rozhodci ad hoc – bývá využíváno i laickou veřejností, resp. veřejností bez právnického vzdělání, a proto na takovéto ustanovení může být jednoduše při tvorbě rozhodčí smlouvy zapomenuto.

Mimo otázky odměňování rozhodců je zde, resp. do roku 2013 zde byla rovněž problematická otázka náhrady nákladů řízení. V praxi absence ujednání o náhradě nákladů řízení působila nezřídka problémy, jelikož některé rozhodčí soudy používaly vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení20 a některé zase vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. V mé advokátní praxi jsem se setkala s rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem Rozhodčího soudu České republiky se sídlem Konviktská 291/21, Praha 1, který přiznal náhradu nákladů řízení podle paušální vyhlášky 484/2000 Sb. Ovšem v témže roce (2012) rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodl o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu. Xxxx. Xxxxxxxxxx v minulosti upozorňoval, že použití paušální vyhlášky 484/2000 Sb. pro výpočet nákladů právního zastoupení pro řízení před rozhodci je poněkud sporné21, a to především z důvodu, že řízení před rozhodci není řízením podle občanského soudního řádu, nýbrž použití OSŘ je pouze ve smyslu ust.

§ 30 ZRŘ subsidiární. Ovšem podle mého názoru, jestliže je v ZRŘ ustanovení zakotvující subsidiaritu OSŘ, pak se domnívám, že se tato subsidiarita dá použít i na případy určení odměny rozhodců, a to tím spíš, jestliže přímou právní úpravu této problematiky český právní řád postrádá. Otázka náhrady nákladů řízení přestala činit problémy v souvislosti s Nálezem Ústavního soudu sp. zn. 25/12 ze dne 17.4.2013, kterým byla paušální vyhláška č. 484/2000 Sb. dne 7.5.2013 zrušena. Náhrada nákladů řízení se nyní počítá, jak v klasickém soudním řízení, tak v rozhodčím řízení podle advokátního tarifu.

20 Tato vyhláška byla v průběhu roku 2013 zrušena Ústavním soudem, nyní se náhrada nákladů řízení počítá podle advokátního tarifu.

21 viz Xxxxxxxxxx, X., Nárok rozhodců na odměnu a způsob jejího stanovení in Bulletin advokacie 1/2006, str. 36

3.1.5 Postavení rozhodce ve srovnání s postavením veřejného činitele a s postavením úřední osoby

Vzhledem k funkci rozhodce jakožto rozhodovacího orgánu pokládám za nutné se na závěr této kapitoly stručně zmínit o srovnání postavení rozhodce s postavením úřední osoby, dříve veřejného činitele (do doby účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Výklad, resp. definici pojmu „veřejný činitel“ bylo třeba hledat v trestní právu, přesněji řečeno v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a to v ust. § 89 odst. 9: Veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Obsah tohoto pojmu se projevoval zejména v míře odpovědnosti veřejného činitele za výkon jeho činnosti a jaká ochrana je takové osobě poskytována ve srovnání s jinými osobami, které ovšem status veřejného činitele nemají.

V citovaném ustanovení byl veřejný činitel definován obecným způsobem, přičemž speciální právní úprava byla poté uvedena u jednotlivých případů skutkových podstat trestných činů. Kdy spáchání trestního činu proti veřejnému činiteli nebo naopak veřejným činitelem má za následek ten, že se jedná o kvalifikovanější skutkovou podstatu, která je přísněji trestána.

Ze shora uvedené definice vyplývalo, že pro všechny osoby, které jsou zákonem považovány za veřejné činitele, jsou shodné určité zákonné znaky, které musí každá taková osoba kumulativně splňovat. Těmito znaky jsou (i) skutečnost, že se jedná o voleného nebo jiného odpovědného pracovníka státního orgánu samosprávy nebo příslušníka ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, (ii) podílejícího se na plnění úkolů společnosti a státu, který (iii) při plnění těchto úkolů používá pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za jejich plnění svěřena, přičemž takový druh ochrany je poskytován v případech, kdy (iv) trestná činnost je či má být páchána v souvislosti s pravomocí a odpovědností takového veřejného činitele.22

Naproti tomu pojem uvedený v trestním zákoníku 40/2009 Sb. v ust.

§ 127 pojem „úřední osoba“, který nahradil dřívější pojem „veřejný činitel“ obsahuje taxativní výčet „profesí“, resp. osob, za které trestní zákoník

„úřední osobu“ považuje. Osoba rozhodce zde ovšem – narozdíl od osoby finančního arbitra, notáře aj. – uvedena není. S ohledem na ustanovení trestního zákoníku tak, již nelze osobu rozhodce považovat za úřední osobu

Ačkoliv se v případě rozhodčího řízení – podobně jako u soudního řízení – jedná o způsob řešení sporů, který je součásti veřejné moci (zejména s přihlédnutím k právní závaznosti a vynutitelnosti rozhodčích nálezů), nejedná se zde o přímý výkon veřejné moci.23 Na rozhodce se nevztahuje žádná zvláštní ochrana, jelikož se jedná o soukromoprávní subjekty, a nikoliv o osoby nadané státní mocí. Tato skutečnost ve svém důsledku znamená, že činy rozhodců budou považovány za trestné pouze tehdy, pokud by takovými byly i v případě jejich spáchání proti jakékoliv jiné osobě. S tím bohužel souvisí další skutečnost, a sice, že rozhodci jsou, na rozdíl od soudců, zranitelnější vůči tlaku, který by na ně mohly strany vyvíjet. Nutno poznamenat, že v praxi bohužel k takovým nepříznivým tlakům dochází. V této skutečnosti vidím další slabinu rozhodčího řízení. Je sice pravda, že rozhodčí řízení je nestátní institucí rozhodující majetkové spory v soukromé sféře, nicméně je potřeba si uvědomit, že i v rámci takového soukromého charakteru rozhodčího řízení musí rozhodce rozhodovat v rámci platných zákonů a zákonné delegace. Nezřídka se stává,

22 viz též Xxxxxxxxxx, A. J., Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo, 1. vydání, nakl. X.X.Xxxx, 2008, str. 796

23 K tomu srov. Xxxxxxxxxx, X. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, nakl. X.X.Xxxx, Praha 2004. str. 21

že spor je v souladu s příslušnými právními předpisy vyřešen zcela proti vůli jedné „silnější“ strany sporu ve prospěch strany „slabší“.

K nastolené problematice bych krátce upozornila na usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15. července 2002, v němž Ústavní soud došel k závěru, že „Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci. ... Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří eventuelně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.“

3.2 Stále rozhodčí soudy

Zákon v ust. § 13 odst. 1 ZRŘ připouští, aby za určitých stanovených předpokladů byly zřizovány stálé rozhodčí soudy: „Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští.“. Tyto stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Nejedná se o soud ve smyslu řádného soudu dle OSŘ, nýbrž spíše o jakousi instituci, která zabezpečuje činnost rozhodců, kteří projednávají spor. Pravomoc rozhodčího soudu je dána tehdy, jestliže vyplývá z rozhodčí smlouvy. Rozhodčí soudy přitom mohou být buď obecné, tedy určené k rozhodování všech civilních sporů, nebo speciální, což je častější případ, určené jen pro určitý druh sporů.

V ust. § 13 odst. 4 ZRŘ je uvedeno, že nikdo nesmí používat při výkonu své činnosti takové označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud. Toto ustanovení vyjasnilo do té doby spornou otázku postavení tzv. rozhodčích center, což bylo jakési sdružení rozhodců, a to jak bez vlastní právní subjektivity, tak i s vlastní právní subjektivitou, které poskytovalo administrativní, organizační a technickou podporu rozhodčímu řízení. Jednalo se tedy o jakousi instituci zastřešující a poskytující zázemí rozhodcům ad hoc. Vzhledem k tomu, že těchto rozhodčích center bylo v ČR poměrně dost a přitom se jednalo o instituce stojící jaksi mimo zákonem stanovené podmínky rozhodčího řízení dané

ZRŘ, zejména s ohledem na ust. § 13 ZRŘ, které měli často povahu s.r.o.,

a.s. či občanského sdružení, byla jejich činnost s účinností od 1.4.2012 fakticky zrušena. Nyní veškeré rozhodčí soudy musí splňovat náležitosti ust.

§ 13 ZRŘ a jsou tudíž stálými rozhodčími soudy.

Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům jednotlivých rozhodčích soudů či institucí, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. Jak už bylo uvedeno výše v kapitole II rozhodčí smlouvy v případě spotřebitelských sporu musí obsahovat informace o způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení.

Řada odborníků na rozhodčí řízení doporučuje, aby se strany obracely přednostně na stálé rozhodčí soudy před soudy ad hoc, které jsou zárukou určité kvality vedeného rozhodčího řízení a následně vydaných rozhodčích nálezů.

V souvislosti s rozhodčími soudy vzniká otázka, jaký je vztah mezi rozhodci a rozhodčími soudy. Touto problematikou se zabývá XXXx. Xxxxx ve své knize Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí. Podle JUDr. Rabana je možno vztah rozhodců a rozhodčích soudů vysvětlovat trojím způsobem: (i) „buďto rozhodci rozhodují jako osoby, jež jsou vykonavateli vůle této instituce a jsou vůči této instituci v nějakém závislém poměru, a strany jsou v právním vztahu pouze k této instituci“ nebo (ii) „naopak tato instituce vykonává služby pro tyto rozhodce a strany jsou ve vztahu k rozhodci“ nebo (iii)

„rozhodčí instituce vykonává služby jak pro strany na jedné straně, tak i pro rozhodce na straně druhé“.

Touto otázkou se zabýval Ústavní soud ČR. Jestliže si strany zvolily tu možnost, aby jejich majetkový spor rozhodl nikoliv konkrétní rozhodce, nýbrž stálý rozhodčí soud, pak jsou rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty nebo jedinými rozhodci rozhodčího soudu, nikoliv jeho rozhodců jako soukromých osob.24 Z uvedeného vyplývá, že rozhodce je v takovém případě pouze v určitém právním vztahu vůči rozhodčímu soudu, kterému je za svoji činnost odpovědný a kterým je rovněž odměňován. Tento výklad je odvozován především ze skutečnosti, že rozhodčí soud rozhoduje spory za

24 Viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.7.2002, sp.zn. IV. ÚS 174/02

předpokladu, že jeho pravomoc vyplývá z rozhodčí smlouvy. V případě této teorie je tedy rozhodce vůči stranám ve vztahu „subdodavatelském“.25

Ovšem mezi odbornou veřejností se vyskytuje i názor jiný, podle kterého „rozhodčí soud působí jako servisní organizace pro rozhodce“.26 Např. Xxxxxxxxxxxx, X. – Xxxxxxx, X. ve své publikaci Zákon o rozhodčím řízení – Komentář uvádějí, že stálé rozhodčí soudy nejsou soudy ve smyslu obecného soudu, nýbrž jedná se o spíše o instituci, která organizačně a administrativně zajišťuje činnost rozhodců.27 Podle tohoto názoru tedy strany sporu nevstupují vůči rozhodčímu soudu do žádného vztahu, ale pouze prostřednictvím rozhodčího soudu vstupují do vztahů k rozhodcům. Podle této teorie by se jednalo o určitý druh komisionářské smlouvy, „na základě které by se rozhodčí instituce zavázala vlastním jménem na účet rozhodce činit vůči stranám úkony, jež by měl činit rozhodce sám, včetně vyinkasování záloh na jeho odměnu a náklady“.28

Poslední teorie, kterou zmiňuje Xxxxxxx Xxxxx je, že rozhodčí soud působí v rozhodčím řízení jako samostatný činitel, tzn. že rozhodčí soud nečiní pouze určitého prostředníka mezi rozhodcem a stranami sporu, nýbrž je skutečně vázán určitými povinnostmi jednak ke stranám a jednak k rozhodcům. Soud má v tomto případě určitá oprávnění, jimiž může rozhodovat o postupu rozhodčího řízení, avšak hlavní rozhodovací činnost vykonává rozhodce sám. Vůči stranám vykonává rozhodčí soud činnost zejména obstaravatelskou, kdy navazuje v zastoupení stran styk s rozhodcem jmenovaným stranou, zajišťuje kontakt s druhou stranou a následně styk s rozhodcem jmenovaným druhou stranou apod. Na druhou stranu je to rovněž rozhodce sám, kdo vstupuje do smluvního vztahu s rozhodčím soudem, který za něj obstarává záležitosti potřebné k jeho rozhodovací činnosti na základě rozhodčí smlouvy. Soud např. inkasuje zálohu na odměnu rozhodce a na náklady rozhodčí činnosti, vede spisový materiál apod.

25 Viz Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 137

26 Viz tamtéž

27 Xxx Xxxxxxxxxxxx, J. – Xxxxxxx, V. a kol: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář , 1. vydání, Praha C.H. Xxxx 1996, str. 50

28 c.d. Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 137

Tento vztah se vyskytuje např. v případě, kdy není jednáno podle řádu konkrétního soudu, např. je-li jednáno v ad hoc řízení podle Řádu UNCITRAL.

Předním stálým soudem a jedním z nejvýznamnějších v České republice je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kterému je v této práci věnována celá jedna kapitola (viz kapitola V). Dalšími významnými stálými rozhodčími soudy na území České republiky jsou Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno.29 Z dalších rozhodčích soudů, popř. rozhodčích institucí, působících na trhu poskytovatelů arbitrážních služeb v České republice, lze zmínit Rozhodčí soud České republiky, Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc, Rozhodčí soud při (EACCL) či Rozhodčí institut v Praze, které byly zřízeny aktem aplikace práva orgánu státní moci na základě zákona a zároveň splňují podmínky ust. § 13 ZRŘ.

Dle názoru JUDr. Luďka Lisseho, Ph.D. jsou Rozhodčí soud České republiky, Společnost pro rozhodčí řízení, a. s., Rozhodčí soud při EACCL či Rozhodčí institut v Praze právnickými osobami soukromého práva vzniklými a působícími na základě ust. § 18 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku a ustanovení příslušných zákonů, na jejichž základě byly založeny. Na rozdíl od Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jsou v oblasti občanského práva hmotného i procesního nadány vlastní právní způsobilostí a jejichž jednání a jimi učiněné právní úkony jsou přičitatelné výhradně této právnické osobě, nikoliv České republice nebo některé její organizační složce či jinému obdobnému organizačnímu útvaru státu.30

S výše uvedeným názorem nesouhlasím. Předně je otázkou, zda stále rozhodčí soudy zřízené zákonem jsou právnickými osobami ve formě s.r.o. nebo a.s. Domnívám se, že stálé rozhodčí soudy ve smyslu § 13 ZRŘ by takovou právní formu mít neměly, jelikož v takovém případě je režim rozhodčího soudu podřízen soukromému právu, konkrétně režimu obchodního zákoníku, což ovšem značně zmírňuje delegaci státní moci v případě rozhodování sporů na další subjekty mimo klasických soudů. Na druhou stranu se ovšem řada rozhodčích soudů, které uvádí XXXx. Xxxxx sama prezentuje jako stálé rozhodčí soudy a výslovně se distancují od toho,

29 Tyto soudy v podstatě nefungují, proto jediným stálým aktivním rozhodčím soudem je RS HK AK

ČR

30 Xxx Xxxxx, X., článek Postavení stálých rozhodčích soudů in Právní rádce 10/2006

že by snad měly být tzv. rozhodčími centry.31 Další z rozhodčích soudů uváděných JUDr. Lissem zase mají své řády, které opět ve smyslu § 13 odst. 2 ZRŘ mohou vydávat pouze stálé rozhodčí soudy a tyto jednací řády musí být publikovány v Obchodním věstníku.32 Určité světlo do uvedené problematiky vnesla poslední novelizace § 13 ZRŘ, která doplnila výše uvedený čtvrtý odstavec zakazující komukoliv používat při výkonu své činnosti takové označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud podle ZRŘ, není-li k používání takového označení oprávněn podle jiného právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu.

Na závěr bych se v souvislosti s rozhodčími soudy zmínila o jejich odpovědnosti, neboť tato otázka stejně jako u odpovědnosti rozhodců není nijak řešena. Řada zahraničních rozhodčích institucí se snaží zařadit do svých řádů určitý typ generální exkulpační klauzule. Řády RSHK AKČR žádné takové ujednání neobsahují a neobsahuje je ani vzorový zákon UNCITRAL ani jeho pravidla. Je to dáno především z důvodu ust. § 574 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je jakákoliv dohoda, kterou se někdo vzdává svých práv, která mohou v budoucnu vzniknout, neplatná. Toto ustanovení se dá rovněž aplikovat a i na případnou náhradu škody, která by byla vyloučena rozhodčí smlouvou odvoláním se na příslušný řád. Takovou výjimku by bylo možné učinit pouze, že by byla zakotvena přímo v zákoně. Odpovědnost, resp. „neodpovědnost“ rozhodčích soudů je obdobná odpovědnosti rozhodců samých. Její rozsah je dán právní úpravou soudcovské odpovědnosti, kterou je v tomto případě nutno použít analogicky, jelikož se náš právní řád výslovně o imunitě rozhodčích soudů ani rozhodců samých nezmiňuje.

31 Např. na webových stránkách Rozhodčího institutu xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xx je uvedeno, že tento je občanské sdružení, které se zabývá veškerými právními otázkami, vývojem legislativy a souvisejícími okolnostmi majícími vztah k rozhodčímu řízení podle legislativy České republiky. Rozhodčí institut v Praze sdružuje osoby, které se zabývají rozhodčím řízením a umožňuje jim konzultační zázemí o obecných otázkách a problémech, jež se v rozhodčím řízení vyskytují a dále, že Rozhodčí institut v Praze není „rozhodčím soudem“ ani tzv. rozhodčím centrem.

32 Např. Společnost pro rozhodčí řízení, a.s., se xxxxxx Xxxxxxxx 00, Xxxxx 0 na svých webových stránkách xxx.xxxxxxxx-xxxxxx.xx má vyvěšený Jednací o organizační řád, upravující průběh rozhodčího řízení.

3.3 Soudy ad hoc

Rozhodčí soudy mohou být vytvářeny ad hoc, tedy jako rozhodčí soudy (rozhodčí komise) vytvořené pouze k určitému účelu. Základní rozdíl mezi rozhodci jmenovanými ad hoc stranami a stálými rozhodčími soudy spočívají zejména v tom, že: (i) jmenování rozhodců záleží většinou pouze na vůli sporných stran, zákonem je minimálně regulováno a (ii) rozhodčí soudy mají většinou stálý charakter, jejich postavení je dáno buď zákonem nebo statutem.

V rozhodčím řízení ad hoc tedy rozhoduje spor jakákoliv osoba či osoby, kterou si strany vybraly podle svého uvážení. Nevýhodou takového typu volby rozhodce může být, že strany spory nebudou chtít svěřit rozhodování rozhodci, kterého vůbec neznají a neznají tak ani kvalitu jeho rozhodování, a naopak mohou váhat svěřit rozhodování sporu rozhodci, kterého znají blíže, jelikož u takové osoby může vzniknout pochybnost o její nepodjatosti.

Z pohledu praxe rozhodčí řízení ad hoc přináší mnohem více problémů než institucionalizované rozhodčí řízení. Jelikož je zde absence řádu, který by upravoval průběh rozhodčího řízení, záleží především na dohodě stran, jak se dohodnou na postupu. Například lze sjednat, že řízení proběhne bez nařízení ústního jednání, mohou být dohodnuty lhůty, v nichž jsou strany povinny se vyjádřit k žalobnímu návrhu či jinému podání dalších účastníků, lze dohodnout způsob provádění důkazů aj. V praxi mohou nastat dvě problematické situace, a to jednak, jestliže podrobnější úprava, jak bude probíhat rozhodčí řízení chybí a dále, jestliže je taková úprav příliš podrobná, což má za následek, že strany sporu jsou potom takovou dohodou příliš svazováni a rozhodčí řízení může částečně ztratit svoji flexibilitu. Jako příklad příliš podrobné úpravy uvádí prof. Bělohlávek33: „V této rozhodčí smlouvě bylo sjednáno, že ústní jednání musí být nařízeno do dvou týdnů od konstituování fóra (§ 5 – 12 ZRŘ, pozn. autora) a rozhodci jsou povinni jednat nepřetržitě do vyřešení sporu a zasedat vždy minimálně šest dnů v týdnu, každý jednací den minimálně osm hodin, a to až do vyřešení sporu. Nelze se divit, že účastníci takového řízení měli velký

33 Xxxxxxxxxx, J. A., Tuzemská právní praxe a veřejnost objevují výhody rozhodčího řízení in Bulletin advokacie 2/2006, str. 20

problém nalézt osoby rozhodců, které by byly ochotny akceptovat své jmenování a podřídit se režimu této dohody.“ Xxxx. Xxxxxxxxxx je zastáncem toho názoru, že dohoda ohledně postupu v řízení by měla být jednoduchá, obsahující vhodnou volbu procesních pravidel, které se budou na řízení aplikovat. Jako nejpraktičtější se jeví sjednání pravomoci některého stálého rozhodčího soudu, které přístup rozhodců k přípravě projednání sporu a jejich postup sledují.34

34 viz tamtéž

IV Rozhodčí řízení v ČR

4.1 Úvod

Jak už jsem uvedla v úvodu základní právní normou upravující rozhodčí řízení v ČR je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, který nabyl účinnosti dne 1.1.1995 a nahradil dřívější právní úpravu obsaženou v zákoně 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. Ačkoliv v posledních letech lze zaznamenat zvýšený zájem o tento typ řízení, není tato oblast zdaleka natolik podrobně upravena, jako civilní řízení před soudy jako orgány veřejné moci. Jedná se sice o řízení, které je kontradiktorním nalézacím řízením, avšak od poloviny 20. století až do přijetí zákona č. 216/1994 Sb. bylo u nás výlučně doménou zahraničně-obchodních vztahů. Dá se říci, že z tohoto důvodu má na postupy v řízení před rozhodci mezinárodní praxe podstatně větší vliv, než by mohla mít na řízení před obecnými soudy v civilních věcech.

ZRŘ byl za dobu své téměř dvacetileté účinnosti 5x novelizován, a to v letech 2006 – 2012, což je na ČR poněkud neobvyklé, neboť náš právní řád se vyznačuje nepřeberným množstvím novelizací téže právní normy a není výjimkou, že právní norma než projde celým legislativním procesem a je vyhlášena ve Sbírce zákonů, je vzápětí následována nejednou novelou. Zatím nejrozsáhlejší novelou ZRŘ byl zákon č. 19/2012 Sb. s účinností od 1.4.2012. Tato novela přinesla podstatnou změnu v oblasti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Od. 1.1.2014 vstoupí v platnost novela č. 91/2012 Sb. a 303/2013 Sb., které dalším podstatným způsobem upraví zejména otázky rozhodčího řízení u spotřebitelských sporů.

Při posuzování právní povahy rozhodčího řízení rozlišujeme, zda jde o řízení fakultativně založené na základě smlouvy, tj. řízení ve sporech o majetkové nároky podle ZRŘ , nebo zda jde o řízení obligatorně založené na

základě zákona, tj. zpravidla řízení u jiného orgánu v rámci dělené pravomoci (§ 8 OSŘ).

Fakultativní rozhodčí řízení znamená smluvní přenesené (nikoliv zákonné podle § 7, odst. 1, poslední část věty OSŘ) pravomoci k projednání a rozhodnutí určitých sporů ze soudů, do jejichž pravomoci tyto spory jinak patří (§ 7 OSŘ), na rozhodce jako soukromé osoby. Výsledkem činnosti rozhodců je rozhodnutí věci rozhodčím nálezem, který nabývá účinků pravomocného a vykonatelného soudního rozsudku.35

Rozhodčí řízení má několik základních rysů, které jej oddělují od klasického soudního řízení, na druhou stranu je rozhodčí řízení přesto jakýmsi druhem klasického řízení soudního. Tato skutečnost vyplývá jednak z toho, že se v rozhodčím řízení uplatňuje řada stejných zásad jako v soudním řízení, ale především, v ust. § 30 ZRŘ je zakotveno, že právní úprava občanského soudního řízení, resp. úprava v OSŘ se použije přiměřeně i na rozhodčí řízení. Na druhou stranu jsou však zde na první pohled patrné rozdíly mezi oběma řízeními spočívající především v následujících výhodách pro strany sporu v případě klasického, nikoliv spotřebitelského, rozhodčího řízení:

- strany sporu vybírají sudiště a mají možnost si libovolně vybrat rozhodce nebo rozhodčí soud;

- strany sporu určují počet rozhodců tím, že sjednají, že spor bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců;

- strany sporu volí „své“ rozhodce, kteří sice musejí postupovat nezávisle a nestranně, avšak přesto zde zůstává velká výhoda v tom, že je možno jmenovat rozhodce podle svého uvážení;

- strany sporu si mohou zvolit stálý rozhodčí soud, pokud nechtějí, aby spor rozhodovali rozhodci ad hoc;

- strany sporu ovlivňují náklady řízení, přičemž u stálých rozhodčích soudů jsou pravidla o nákladech součástí základních předpisů o činnosti soudu;

- strany sporu určují místo, ve kterém se pak řízení koná;

- strany sporu mají vliv na stanovení pravidel pro postup řízení tím, že zvolí některý existující řád stálého rozhodčího soudu či jiné instituce popřípadě zformulují svá individuální pravidla;

35 viz též Xxxxxx, P., Poznámky k rozhodčímu řízení, ASPI, publikovaný názor na území ČR, 1995

- strany sporu nejsou při řízení „obtěžovány“ veřejností a médii, jelikož rozhodčí řízení je neveřejné a pokud s tím, strany nesouhlasí, nemohou se ho zúčastnit jiné osoby;

- strany sporu mohou předkládat písemnosti v cizím jazyce, protože rozhodci přijímají listiny v originálních zněních a strany mají možnost si vybrat rozhodce, který ovládá jazyk řízení;

- strany sporu mohou sjednat rozhodování „ex aequo et bono“ tedy, aby rozhodci řešili spor podle zásad spravedlnosti bez nutnosti aplikovat nějaké konkrétní právo (toto neplatí v případě spotřebitelských sporů);

- strany sporu mají omezenou možnost „druhé instance“, jelikož rozhodčí řízení je jednoinstanční a nález může být přezkoumán jinými rozhodci jen pokud se na tom strany dohodly;

- strany sporu získají rychleji právní moc a vykonatelnost, neboť jakmile je písemné vyhotovení rozhodčího nálezu doručeno stranám (a nelze-li rozhodčí nález přezkoumat nebo lhůta k podání žádosti o přezkoumání marně uplynula), nabývá dnem doručení účinku pravomocného rozhodčího nálezu a je soudně vykonatelný;

- strany sporu jsou chráněny proti hrubým nesprávnostem, protože pro takové nesprávnosti je možné požádat o zrušení nálezu soudem anebo zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu;

- strany sporu mohou snadněji vykonat rozhodčí nálezy v zahraničí, neboť na základě Newyorské úmluvy z roku 1958, která je základem pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů a váže více než 130 států světa, jsou rozhodčí nálezy vykonatelné takřka po celém světě.

4.2 Historie rozhodčího řízení v ČR

Předtím než se začnu podrobněji zabývat aktuálním rozhodčím řízem na území ČR, je namístě stručný exkurz do jeho historie.

Přibližně od 9. století začalo na našem území docházet k tomu, že začínaly vznikat první soudy v souvislosti se vznikem státu jako něčeho nadřazeného vůči rodovým organizačním útvarům. Od té doby mohly orgány státu uskutečňovat rozhodnutí soudů bez ohledu na vůli stran a

měly možnost donutit je fyzickým nátlakem, aby se jim podrobily.36 Avšak i po vzniku soudní organizace v rámci státní organizace se i nadále zachovávala možnost rozhodovat spory na státu nezávislými jedinci, kteří tak hráli roli rozhodců. Od 13. století se mohly strany podrobit rozhodčímu řízení zásadně v každém sporu a v každém stadiu soudního řízení.

Ohledně rozhodčí smlouvy byl proveden zápis, který musel obsahovat předmět rozhodčího řízení, jména stran a rozhodců, lhůtu, ve které měl být nález vyhlášen a nakonec sankce pro případ, že by se strana nechtěla nálezu podrobit.37 Vynesený rozhodčí nález, stejně jako rozhodčí smlouva, byly pro strany závazné. V případě, že strana porušila rozhodčí smlouvu anebo neplnila rozhodčí nález, mohl její odpůrce podat žalobu o zaplacení pokuty stanovené ve smlouvě o plnění nálezu. V případě, že rozhodčí nález strana neplnila, tak ho mohl soud i zrušit. Proti rozhodčímu nálezu nebylo možné podat opravný prostředek, avšak bylo možné, aby strana žalovala rozhodce.

Během 15. a 16. století se projevovaly snahy vyřizovat spory nikoli soudní cestou ale smírem.

Během 18. století došlo k několika zásadním změnám ve vývoji civilního procesu. Za vlády Xxxxxx XX. xošlo jednak k oddělení trestního a civilního řízení a dále došlo k první kodifikací civilního procesu. V roce 1781 byl vydán První civilní soudní řád, který tak nahradil zásady procesního práva upravené Obnoveným zřízením zemským z roku 1627. Tento První civilní soudní řád platil na území tehdejší habsburské monarchie až do roku 1895, kdy byl nahrazen novým civilním soudním řádem s účinností od 1. ledna 1898, jehož autorem byl xx. Xxxxxxxxx Xxxxx.00

Civilní soudní řád č. 113/1895 ř.z. upravoval rozhodčí řízení. Podmínkou rozhodčího řízení byl platný projev soukromé vůle, podle něhož měla být jistá sporná věc rozhodnuta soukromými osobami. Tato vůle musela být vyjádřena ve smlouvě stran, přičemž bylo zapotřebí, aby se tato smlouva vztahovala na určitý spor z jistého právního a mezi stranami již existujícího vztahu. Mohlo se jednat o spor, který mezi stranami už vypukl nebo v budoucnu hrozilo, že vypukne, o němž by jinak byly oprávněny

36 viz Xxxxxxx Xxxxx, Scxxxxxxxx Xxxxx, Rozhodčí řízení, str. 13

37 viz tamtéž

38 viz tamtéž, str. 18

rozhodovat soudy. Další podmínkou bylo, aby strany byly oprávněny uzavřít smír o předmětu sporu. Existence platné rozhodčí smlouvy měla za následek, že pro takový spor nebyly řádné soudy příslušné. V civilním soudním řádu byla rovněž ustanovení upravující mechanismus jmenování rozhodců a vlastního rozhodčího řízení. Zákon umožňoval několik způsobů ustanovování rozhodců. Rozhodce mohl být jednak jmenován už v rozhodčí smlouvě. V případě, že tomu tak nebylo, mohlo být ve smlouvě alespoň ustanovení o počtu a způsobu jmenování rozhodců. Smlouva mohla stanovit, že si každá ze stran zvolila osobu rozhodce, nebo toto bylo svěřeno jen jedné ze stran, dále mohlo být stanoveno, že si obě strany zřizují osobu rozhodce společně anebo bylo stanoveno, že jmenování rozhodce je svěřeno třetí osobě. V případě, že se strany nemohly dohodnout na jmenování rozhodce, učinil tak soud na návrh stran. Co se tyče osoby rozhodce, tak tu rakouský procesní řád přesně nespecifikoval, pouze vylučoval z možnosti být rozhodcem soudní úředníky, pokud byli v aktivní službě.

Rozhodci byli vázaní zákonem tak, že museli před vydáním výroku vyslechnout strany, dále museli zajistit skutkový stav případu, o němž rozhodovali a dále rozhodčí výrok musel být vydán písemně. Ovšem v případě výslechu stran, svědků a znalců, za účelem zjišťování skutkového stavu případu neměli rozhodci žádnou donucovací pravomoc. Po projednání věci vynášeli rozhodci rozhodčí výrok, který však nesměl odporovat hmotněprávním předpisům a rovněž nemohl odsuzovat jednu stranu k činu z právního hlediska nepřípustnému nebo nedovolenému. Zákon dále zakotvoval i možnost domáhat se neúčinnosti rozhodčího výroku u soudu například z důvodu, že rozhodce překročil hranice své působnosti, při vadách rozhodčího výroku, odporoval-li výrok nezměnitelným právním předpisům aj.

Ohledně vykonatelnosti rozhodčího výroku platilo podle exekučního rakouského řádu z roku 1896, že exekučními tituly byly jednak rozhodnutí rozhodčích soudů, jednak smíry uzavřené před těmito soudy.

Zákon č. 67/1875 ř.z., o burzovních obchodech, umožňoval vytvořit burzovní rozhodčí soudy. Tyto soudy byly příslušny pro spory z burzovních obchodů, pro spory z obchodů se zbožím uzavřených mimo burzu v případě

„a) byla-li každá ze stran orgánem veřejné správy, obchodní společností,

výrobním nebo hospodářským společenstvem, členem nebo navštěvovatelem burzy nebo osobou jež se zabývá prvotní výrobou, zpracováním výrobků nebo výměnou takových movitých věcí, jež byly předmětem dotčeného obchodu; b) bylo-li předmětem obchodu, z něhož spor vznikl, zboží, s nímž na dotčené burze lze obchodovat; c) podrobily-li se buď obě strany písemnou smlouvou výroku burzovního rozhodčího soudu, nebo šlo-li o protokolované obchodníky, členy nebo návštěvníky burzy a tixx xřijali bez námitek závěrečný list, v němž byla obsažena doložka, že spory z toho kterého obchodu mají být rozhodnuty burzovním rozhodčím soudem“.39

Postavení příslušných soudů bylo přenecháno stanovám burzy, přičemž uvozovací zákon zakotvoval základní principy, kterými se řízení mělo řídit. Jednalo se např. o to, že rozhodci byli vybíráni z rozhodčí listiny skládající se jednak z rozhodců burzovních a rozhodců k burze nenáležejících, přičemž do listiny byly vybírány ty osoby, které označily obchodní a živnostenské komory, za předpokladu, že měli bydliště v sídle rozhodčího soudu, dále platilo, že členem rozhodčího soudu (s hlasem poradním) musel být tajemník, který byl zároveň právníkem, že řízení muselo být veřejné a řada dalších principů.

Vztah mezi burzovními rozhodčími soudy a řádnými soudy byl mimo jiné vymezen tak, že prohlásil-li právoplatně rozhodčí soud svou nepříslušnost nebo odmítl-li žalobu z důvodů uvedených v zákoně, byl tímto výrokem řádný soud vázán, takže projednání předmětné věci nemohl odepřít. Nález rozhodčího burzovního soudu podléhal přezkumu soudu řádných, k tomu sloužila jednak zmateční stížnost, jednak žaloba o neúčinnosti rozhodčího nálezu. Příslušným byl v takovém případě soud I. instance, a to obchodní soud podle místa v jehož obvodu měl burzovní rozhodčí soud svoje sídlo.

Dalším typem rozhodčích soudů byly rozhodčí komise pro závody se závodními výbory. Na základě zákona č. 330/1921 Sb., byly zřízeny závodní výbory pro každý samostatný výdělečně činný závod, v němž bylo trvale zaměstnáno minimálně 30 zaměstnanců. Rozhodčí komise měly v podstatě dvojí úkol, a sice veřejnoprávní a soukromoprávní. Mezi veřejnoprávní úkoly

39 c.d. z tamtéž, str. 27

patřilo např. vyřizování stížností pojících se k členství závodního výboru, spory o rozsah práv a povinností členů závodního výboru apod. Do oblasti soukromoprávního charakteru patřilo např. propouštění dělníka, který byl alespoň tři roky nepřetržitě v podniku zaměstnán. Pro jednání před touto rozhodčí komisí platil občanský soudní řád, avšak s určitými odlišnostmi jako např. to, že u jednání byla vyloučena veřejnost, o námitkách proti členu rozhodčí komise z důvodů jeho vyloučení nebo předpojatosti rozhodoval předseda komise, a to s konečnou platností.

Mezi další rozhodčí soudy patřily rozhodčí soudy hornické, rozhodčí komise pro pracovní spory z domácké práce a rozhodčí soudy bratrských pokladen.40 Během období první republiky zde dále působily rozhodčí výbory živnostenských společenstev, rozhodčí komise pro úpravu služebního poměru v kovoprůmyslu, jejíž existenci si vynutily časté konflikty mezi podnikateli a zaměstnanci, dále rozhodčí soudy mzdové, které sloužily k upravení pracovního a služebního poměru ve stavebních živnostech, rozhodčí soudy stavební, jakož i tzv. soudy cenové vytvořené na základě zákona o stavebním ruchu (č. 45/1922 Sb.), dále rozhodčí soud dělnického úrazového pojištění a rozhodčí soudy pro nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců.

Pro všechny výše uvedené typy rozhodčích soudů platil rakouský civilní soudní řád, který byl nahrazen až v roce 1950, a to zákonem č. 142/1950 Sb. vytvořeným v období tzv. právnické dvouletky a s účinností od 1.1.1951. Mezi hlavními rozdíly oproti dřívějším úpravám rozhodčího řízení bylo omezení možnosti uzavřít rozhodčí smlouvu. Tu bylo možné sjednat jen tehdy, jestliže jednou ze stran byla československá právnická osoba. Jako obligatorní rozhodčí soudy působily: 1) rozhodčí soudy podle zákona č. 228/1946 Sb., o rozhodčích soudech, pro úpravu některých závazků národních podniků, 2) rozhodčí soudy podle zákona č. 225/1947 Sb., o myslivosti a 3) rozhodčí soudy podle zákona č. 2/1952 Sb., o vynálezech a zlepšovacích námětech. Kromě těchto rozhodčích soudů existoval v té době ještě jeden typ obligatorního rozhodčího soudu, a to na základě zákona č. 143/1946 Sb., o úpravě pracovních poměrů dotčených

40 Rozhodčí soudy hornické byly zřízeny v sídlech revírních rad při hornictví, a to v Praze, Plzni, Trutnově, Mostě, Karlových Varech, Českých Budějovicích, Moravské Ostravě, Brně a Bratislavě. V Praze byl zřízen také vrchní hornický soud.

důsledky národní revoluce v roce 1945. V důsledku tehdejší orientace Československa na východ a vytvoření RVHP byl v roce 1949 zřízen ministerstvem zahraničního obchodu Rozhodčí soud Československé obchodní komory.

V šedesátých letech 20. století došlo k dalším změnám v oblasti rozhodčího řízení. Jednak byl institut rozhodčího řízení včetně výkonu rozhodčích nálezů upraven samostatně zákonem č. 98/1963 Sb., který nabyl účinnosti s tehdy novým občanským zákoníkem a občanským soudním řádem dne 1.4.1964. Rozhodčí řízení tedy přestalo být součástí obecného civilně procesního předpisu. Další změnou bylo to, že rozhodčí smlouvy bylo možno nadále uzavřít jen ve sporech o majetkové nároky z mezinárodního obchodního styku. Tento právní stav v podstatě přetrval až do roku 1994, ačkoliv v roce 1992 už došlo k některým úpravám (zákon č. 214/1992 Sb., zákon č. 229/1992 Sb., zákon ČNR č. 301/1992 Sb.). K hlavním důvodům proč byl tento stav nadále neudržitelný patřila především skutečnost, že se rozhodčí řízení dalo použít pouze na spory o majetkové nároky vznikající v mezinárodním obchodním styku.

4.3 Současná právní úprava rozhodčího řízení v ČR

4.3.1 Zásady rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení je stejně jako občanské soudní řízení ovládáno několika zásadami. Jedná se o následující zásady:

1) Zásada rovnosti účastníků

2) Zásada dispoziční

3) Zásada projednací

4) Zásada volného hodnocení důkazů

5) Zásada neveřejnosti

6) Zásada ústnosti prolomená zásadou písemnosti

7) Zásada přímosti prolomená zásadou nepřímosti

8) Zásada rychlosti a hospodárnosti řízení

Zásada rovnosti účastníků

V rozhodčím řízení, stejně jako v občanském soudním řízení, mají účastníci rovné postavení. Rovnost účastníků řízení před soudem vyplývá z ust. čl. 96 Ústavy a z ust. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tato práva zaručená ústavními zákony je třeba aplikovat i na i na rozhodčí řízení, což tedy znamená, že všichni účastníci mají stejné právo předkládat rozhodci potřebné návrhy, navrhovat důkazy či vyjadřovat se ke všem skutečnostem. Ust. § 18 OSŘ zakotvuje právo účastníka soudního řízení, jednat před soudem ve své mateřštině, totéž platí i pro jednání před rozhodcem. Rozhodce je povinen zajistit účastníkům rozhodčího řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Účastníci jak občanského soudního řízení, tak i rozhodčího řízení nemají ovšem pouze práva, nýbrž i povinnosti. Jedna z hlavních povinností vyplývá z ust. § 101 OSŘ, kde je stanoveno, že účastnící soudního řízení mají povinnost přispívat k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že budou tvrdit pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, označí důkazní prostředky a budou se řídit pokyny soudu. K určitému prolomení této zásady došlo novelou 19/2012 Sb. v souvislosti se zvýšením ochrany spotřebitele u spotřebitelských sporů, jelikož spotřebitel je v rozhodčím řízení nově chápán jako slabší smluvní strana.

Zásada dispoziční

Tato zásada představuje jednu z nejtypičtějších zásad v civilním řízení. Opakem je zásada oficiality, typická především pro oblast práva veřejného. Tyto zásady stanovují, kdo je oprávněn disponovat s řízením, resp. s předmětem řízení. V rozhodčím řízení se tato zásada projevuje tak, že účastníci řízení činí procesní úkony vůči rozhodci, přičemž nejčastěji se jedná o podobu návrhů, jako např. podání žaloby, návrh na doplnění dokazování, návrh na opravu odůvodnění rozhodčího nálezu aj. Přitom platí, že vůči druhému účastníkovi rozhodčího řízení mohou být procesní úkony učiněny jen prostřednictvím rozhodce, jinak jsou neplatné.

Dispozičními úkony jsou v rozhodčím řízení následující úkony:41

- návrh na zahájení řízení

- změna návrhu na zahájení řízení

41 viz Xxxxxxx Xxxxx, Scxxxxxxxx Xxxxx, Rozhodčí řízení, str. 58

- zpětvzetí návrhu na zahájení řízení

- uznání nároku

- obrana odpůrců a jeho námitky

- vzájemný návrh

- smír.

Jednou z nejčastějších dispozic s předmětem řízení je změna žaloby žalobcem, kterou umožňuje ust. § 95 OSŘ. Určitý průlom do tohoto práva žalobce představuje souhlas soudu, resp. rozhodce se změnou žaloby. Od změny žaloby je ovšem třeba rozlišovat případy, kdy se podáním pouze odstraňují vady žaloby. Rovněž za změnu žaloby ve smyslu ust. § 95 není možné považovat, jestliže žalobce pouze mění právní kvalifikaci svého nároku, a to z důvodu, že žalobce nemusí svůj nárok vůbec právně kvalifikovat, to je úkolem rozhodce. Vzhledem k povinnosti žalobce pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti, pak doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek uvedených v jiném ustanovení zákona rovněž není možné považovat za změnu žaloby.

Za změnu žaloby je třeba považovat takovou změnu, která se vztahuje k původnímu petitu. Žalobce může tedy považovat buď méně, nebo více než bylo požadováno v původním petitu, nebo může požadovat něco jiného. Jestliže žalobce zmenšuje obsah toho, co původně požadoval, pak se nejedná o změnu žaloby, ale o částečné zpětvzetí žaloby. Za změnu návrhu je možné považovat pouze takovou změnu, která spočívá v tom, že navrhovatel požaduje více než původně, nebo požaduje něco jiného. Výjimečně lze za změnu návrhu považovat i případ, kdy dojde ke změně tvrzeného skutkového stavu beze změny petitu. V případě, že by změnou žaloby došlo k situaci, že by nebylo možné použít výsledky dosavadního řízení jako podklad pro řízení o změně žaloby, pak rozhodce změnu žaloby nepřipustí a pokračuje v řízení o původním návrhu. V takovém případě, dochází k promítnutí zásady hospodárnosti řízení, kterou by měl rozhodce dodržovat. Žalobci pak nezbývá než uplatnit svůj nárok v novém řízení.

Vzhledem k tomu, že rozhodčí řízení patří mezi řízení sporná, kde podstatou je spor mezi dvěma subjekty, pak právě zásada dispoziční dává oběma stranám řadu možností, jak dosáhnout svého cíle. Kromě už shora uvedeného je nejčastěji využívaným dispozičním právem žalovaného využití námitek, které směřují k popření podstaty a oprávněnosti tvrzeného

žalobcova nároku. Kromě námitek může žalovaný podat proti žalobci vzájemný návrh dle ust. 97 OSŘ.

Rozhodčí řízení může skončit i uzavřením smíru mezi stranami sporu za předpokladu, že rozhodce takový smír schválí.

Zásada projednací

Podstata této zásady spočívá v tom, že tvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a navrhovat důkazy k jejich zjištění je záležitostí účastníků řízení. Opakem této zásady je zásada vyhledávací či vyšetřovací, která spočívá v tom, že předmětem dokazování i způsob, jímž bude provedeno, určuje přímo soud nebo jiný státní orgán. Účastníci sporného řízení jsou povinni označit důkazy pro svá tvrzení, což rovněž platí pro řízení rozhodčí. Rozhodce tedy nezjišťuje skutečný stav, ale stav skutkový, který ve svém důsledku znamená, že rozhodce zjišťuje tzv. procesní pravdu, která ovšem nemusí být shodná s objektivní skutečností. Rozhodce zpravidla provádí pouze důkazy, které byly navrženy. V případě však, že v řízení vyjde najevo potřeba provést důkaz, který není navržen účastníky řízení, pak takový důkaz rozhodce provede. Důkazní povinnost má stejně jako v občanském soudním řízení žalobce, který, pakliže chce spor vyhrát, musí unést břemeno důkazní.

Zásada volného hodnocení důkazů

Tato zásada je zakotvena v ust. § 120 OSŘ a znamená, že o tom, které procesní důkazní prostředky budou použity, rozhoduje soudce, resp. rozhodce. Opakem této zásady je zásada legální teorie důkazní, která je historicky starší a která platila hlavně ve středověkém typu soudního řízení, kdy soud byl v důkazním řízení vázán příslušnou právní normou, která mu předepisovala, jaký důkaz má v kterém případě použít a rovněž bylo předepsáno, jak který důkaz třeba hodnotit, např. svědectví šlechtice mělo větší váhu než svědectví poddaného. V ust. § 125 OSŘ je stanoveno, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze objasnit skutečný stav věci. OSŘ až na určité výjimky nepřiznává žádnému důkaznímu prostředku vyšší váhu než důkaznímu prostředku jinému. Výjimku představuje ust. § 135 odst. 1 OSŘ, podle kterého je soud, resp. rozhodce vázán rozhodnutím jiného orgánu – např. o tom že byl spáchán trestný čin. V takovém případě

musí rozhodce vycházet z této skutečnosti, aniž může zkoumat, zda je jeho obsah pravdivý.

Zásada neveřejnosti

V oblasti této zásady dochází k průlomu ve vztahu podobnosti občanského soudního řízení a rozhodčího řízení. V občanském soudním řízení platí zásada veřejnosti vyplývající z Ústavy, kdy toto znamená mimo jiné, že i v případě, kdy je veřejnost z řízení vyloučena, se rozsudky vyhlašují vždy veřejně. Oproti tomu rozhodčí řízení probíhá za „zavřenými dveřmi“, což představuje jednu z výhod pro strany sporu oproti občanskému soudnímu řízení. Je třeba si uvědomit, že v rozhodčím řízení velmi často dochází k řešení obchodních sporů o nemalé finanční částky, kdy stranami sporu jsou veřejně známé subjekty, kterým by přílišná popularita či prosté

„odkrytí“ jejich finanční situace nemuselo být příjemné či dokonce mohlo být kompromitující.

V souvislosti se zásadou neveřejnosti bych se zde zmínila o jejím vlivu na institut překážky věci zahájené – litispendence, upravené v ust. §

83 OSŘ, což znamená, že zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Co se týče rozhodčího řízení tak, je zde rozhodčí nález Rozhodčího soudu při HKČR a AKČR Rsp 668/05, kde po podání žaloby během ústního jednání, přesněji řečeno z ústního projevu strany žalované, vyplynulo, že v dané věci jsou u téhož rozhodčího soudu vedeny paralelně ještě dva další spory, oba rozhodované jediným rozhodcem, avšak ve všech třech případech jiným jediným rozhodcem. Tyto informace byly rozhodci poskytnuty přímo stranami sporu. Rozhodovaný spor v tomto případě dle spisových značek napadl k rozhodčímu soudu jako první, což bylo pro rozhodce zcela dostatečné, aby pokračoval v rozhodování sporu, jelikož se jednalo o věc zahájenou jako první. Důležitým aspektem v tomto případě je, že každý případ projednávaný u shora uvedeného rozhodčího soudu, resp. před rozhodci je „ojedinělý“ a v případě neexistence shody rozhodců v daných sporech nemají rozhodci ani přístup k jakýmkoliv informacím ohledně stavu řízení v jiných věcech, a to právě v důsledku zásady neveřejnosti, a dále strany samy neuplatnily námitku litispendence, navzdory skutečnosti, že jim byl předmět a stav řízení ve všech třech sporech podrobně znám. V rozhodčím řízení tedy

s ohledem na zásadu neveřejnosti platí, že strany musí námitku litispendence samy uplatnit, jinak k ní nelze přihlédnout.

Zásada ústnosti prolomená zásadou písemnosti

Zásada ústnosti úzce souvisí i se zásadou veřejnosti. Ústnost řízení představuje také důkladnější projednání věci. Opakem zásady ústnosti je zásada písemnosti. Zásada ústnosti znamená, že se rozhoduje na základě poznatků o skutečnostech, jež byly získány ústním podáním. Ovšem v některých případech je vyžadována písemná forma, jako např. podání musí být v písemné podobě, plná moc musí být písemná, jednání musí být zaznamenáno do protokolu, rozsudek musí mít písemnou podobu apod. Rozhodčí řízení, které je ovládáno zásadou neveřejnosti, může být v některých případech ovládáno zásadou písemnosti, a to v takovém případě, kdy si strany sporu v rozhodčí doložce předem dohodnou, že rozhodce může rozhodnout bez jednání.

Zásada přímosti prolomená zásadou nepřímosti

Na zásadu ústnosti navazuje zásada přímosti spočívající v požadavku, aby se ten, kdo rozhoduje, dostal do přímého styku s účastníky řízení i s jednotlivými důkazními prostředky. Výjimku představuje možnost, aby za účastníky řízení jednali jejich zástupci. V rozhodčím řízení je zásada přímosti prolomena v situaci, kdy se aplikuje zásada písemnosti. V takovém případě rozhodce rozhoduje bez slyšení stran jen na základě písemných materiálů.

Zásada rychlosti a hospodárnosti řízení

V této zásadě se projevuje vůle zákonodárce zefektivnit soudní jednání. Tato zásada je zakotvena v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v ust. § 6 a § 100 odst. 1 OSŘ a právě pro rozhodčí řízení je typická. Tato zásada fakticky odlišuje rozhodčí řízení od řízení soudního.

Z uvedeného výčtu zásad rozhodčího řízení je vidět, že se ve velké míře tyto zásady shodují se zásadami obecného civilního soudního řízení, avšak jak jsem uvedla výše, na zásadě neveřejnosti rozhodčího řízení je například vidět, že se zde neuplatňuje zásada litispendence, tj. překážka již zahájeného soudního řízení. Kromě uvedeného rozhodčího nálezu se k této

problematice dále vyjadřuje rozhodčí nález RsP 57/7842, a to ve vztahu k zahájenému soudnímu řízení u zahraničního soudu. Ačkoliv žalovaná strana vznesla námitku litispendence z důvodu probíhajícího soudního řízení u zahraničního soudu, „rozhodci tuto námitku odmítli s poukazem na ust. §

63 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a zásadu v něm obsaženou, že rozhodnutí cizího soudu nemá přímý, automatický exteritoriální účinek, nýbrž předpokládá uznání československými orgány. Nemá-li tedy cizí rozhodnutí bezprostřední účinek, nemá jej tím spíš zahájení řízení u cizího soudu.“

Podle rozhodčího nálezu RsP 186/8843 projednání a rozhodnutí věci nebrání ani konání konkursního řízení na majetek účastníka řízení v zahraničí, a to i tehdy, je-li podle zahraničního práva tento účastník zbaven nebo omezen v procesní způsobilosti, stačí, jestliže má procesní způsobilost podle tuzemského práva.

4.3.2 Subjekty rozhodčího řízení

Subjekty civilního řízení jsou činitelé, kteří jsou nositelé práv a povinností, jimiž vstupují do civilněprocesních vztahů a vykonávají vliv na průběh řízení v občanskoprávních věcech.44

Úvodem bych se zmínila o subjektech civilního řízení, kterými jsou jednak ti, kteří jsou ze zákona oprávněni rozhodovat o právech, povinnostech a právem chráněných zájmech fyzických a právnických osob a státu – tedy především jsou to soudy, ale mohou to být i rozhodci, jedná-li se o rozhodčí řízení – a jednak ti, o jejichž právech, povinnostech a právem chráněných zájmech je v řízení rozhodováno – těmi jsou účastníci řízení nebo-li procesní strany.

Účastníci rozhodčího řízení stojí proti sobě jako navrhovatelé a odpůrci, které jsou v našem právním řádu nazýváni shodně jako v civilním procesní řízení: žalobce a žalovaný. Z ust. § 90 OSŘ vyplývá, že žalobcem je ta osoba, která na základě tohoto ustanovení podá proti jiné osobě žalobu, tímto úkonem se vymezí, kdo je žalobce a kdo žalovaný, z čehož

42 xxx.xxxxxxxxxxxx.xxx - judikatura z arbitrážní praxe

43 tamtéž

44 viz. Xxxxxxx Xxxxx, Scxxxxxxxx Xxxxx: Rozhodčí řízení, str. 66

logicky vyplývá, že žádné další osoby nemohou být v těchto případech účastníky řízení. Neznamená to ovšem, že se vždy bude jedna pouze o dva účastníky řízení, neboť je možnost, aby na straně žalobce nebo žalovaného stálo více osob, tzv. společenství. Jedná-li se o společenství na straně žalobce, jde o aktivní společenství, na straně žalovaného se pak jedná o pasivní společenství.

Existují dva druhy společenství: samostatné a nerozlučné. V samostatném společenství je každý společník vůči odpůrci samostatný, jehož právní úkony nemají vliv na práva a povinnosti ostatních účastníků řízení. Nastává v případě, kdy žalobu podá více osob, nebo v žalobě je označeno více žalovaných, nebo do řízení přistoupil další žalobce nebo žalovaný. Společná zde je jen procesní stránka – žaloba se týká všech společníků a rozhodce pokud nenařídil vyloučení věci, jedná o nich společně a rozhoduje o nich jediným rozhodčím nálezem. Může však nastat i situace, kdy rozhodce jedná o všech společně a pak rozhodne částečným nálezem jen ohledně některého ze společníků.

Druhým typem je nerozlučné společenství, kdy účinek rozhodčího nálezu se vztahuje na všechny společníky. Určitým problémem v praxi může být, jak rozeznat, kdy se jedná o samostatné a kdy o nerozlučné společenství. Zde je rozhodující povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva, avšak většina společenství účastníků má povahu samostatného společenství.45

Stejně jako v soudním řízení i v rozhodčím řízení se vyskytují i vedlejší účastníci řízení (vedlejší intervence). Vedlejší účastník řízení vystupuje v řízení vedle hlavního účastníka. Vedlejší účastenství je přípustné pouze v případě, jestliže má osoba, která může do řízení vstoupit jako vedlejší účastník, právní zájem na výsledku tohoto řízení.

V právní teorii jsou rozlišovány dva případy postavení vedlejšího účastníka řízení:46 a) rozhodnutí ve sporu vydané ve věci samé se sice projeví v právní sféře vedlejšího účastníka řízení, avšak nikoliv přímo, což je upraveno v ust. § 93 odst. 3 OSŘ, kdy vedlejší účastník je ve sporu jen třetí osobou, která nemůže činit žádné dispoziční úkony; b) právní moc rozhodnutí přímo zavazuje i vedlejšího účastníka, jelikož rozhodčí nález

45 Viz též Xxxxxxx Xxxxx, Scxxxxxxxx Xxxxx, Rozhodčí řízení, str. 66

46 Viz tamtéž, str. 69

přímo upravuje právní poměr i ohledně něho, v tomto případě má vedlejší účastník v řízení podobné postavení jako má nerozlučný společník.

Od subjektů, tedy i účastníků, řízení je třeba rozlišovat osoby zúčastněné na řízení, což jsou osoby, které se sice řízení účastní, ale o jejichž právech, povinnostech a právem chráněných zájmech není v řízení rozhodováno. Těmi jsou např. svědci či znalci. Tyto osoby se v ojedinělých případech mohou účastníky řízení stát, a to v případě, že se jedná např. o znalečném či svědečném.

4.3.3 Druhy rozhodčích řízení

Rozhodčí řízení můžeme rozdělit do několika skupin: ad hoc, institucionální, fakultativní a obligatorní.

4.3.3.1 Řízení ad hoc

V případě rozhodčího řízení ad hoc, se strany sporu dohodnou, že jejich spor bude projednán jedním nebo několika rozhodci, které si strany vyberou nebo které jmenuje k tomu oprávněná osoba. Při tomto výběru nejsou strany vázány žádnou listinou či seznamy rozhodců ani zvláštními pravidly, pouze zákonem.

Ve srovnání s institucionálním rozhodčím řízením umožňuje ad hoc arbitráž stranám pružnější přizpůsobení procesních pravidel a jejich aplikace povaze sporu. V případě rozhodčího řízení ad hoc platí, že strany sporu mají možnost vybrat si procesní pravidla, podle kterých mají rozhodci postupovat. Tato možnost není u stálých rozhodčích soudů např. u rozhodčího řízení probíhajícího před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Tato situace vyplývá ze skutečnosti, že dle ust. § 13 odst. 2 ZRŘ platí, že stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Ust. § 13 odst. 3 ZRŘ pak říká, že v případě, že se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2.

4.3.3.2 Institucionální rozhodčí řízení

V případě institucionálního rozhodčího řízení je spor projednávám před stálými rozhodčími soudy, které lze zřídit pouze na základě zákona dle

ust. § 13 odst. 1 ZRŘ. Každý stálý soud si vydává svá pravidla, podle kterých pak rozhodčí řízení před ním probíhá. Ust. § 13 odst. 2 ZRŘ stanoví, že tyto řády musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Součástí řádu zpravidla bývají i pravidla o nákladech rozhodčího řízení a o jejich placení stranami.

Oproti řízení ad hoc má institucionální rozhodčí řízení řadu výhod. Předně mají strany usnadněný výběr rozhodců, kdy mohou vybírat z listiny rozhodců. Dále se nemusí s rozhodcem dohadovat na jeho odměně, jelikož jednoduše zaplatí poplatek dle sazebníku poplatků. Rovněž v případě smrti rozhodce rozhodčí smlouva nezaniká a spor může být rozhodnut jiným rozhodcem.

Na druhou stranu tento typ řízení má proti řízení ad hoc i určité nevýhody, jako je např. určitý nedostatek odborníků z řad rozhodců na konkrétní problematiku či určitá „těžkopádnost“ tohoto typu řízení vzhledem k nutnosti dodržovat vnitřní pravidla stálého rozhodčího soudu.

Na základě výše uvedených faktorů a i přes určité nevýhody, je institucionální řízení v praxi považováno za bezpečnější a efektivnější, a je proto častěji využíváno než řízení ad hoc.

Stále rozhodčí se dají dále rozdělit na rozhodčí soudy s obecnou působností, tedy jsou oprávněny rozhodovat veškeré spory, což je např. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky. Dalším typem jsou rozhodčí soudy se zvláštní působností, tyto soudy jsou oprávněny rozhodovat pouze spory z určitého okruhu právních vztahů, např. Burzovní rozhodčí soud, který vznikl na základě už neplatného zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, nyní je působnost tohoto soudu upravena zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (ust.

§ 72).

4.3.3.3 Rozhodčí řízení fakultativní a obligatorní

V případě obligatorního řízení, je zde dána rozhodčí doložka, která zavazuje smluvní strany v případě sporů vzniklých v budoucnu řešit spor v rámci rozhodčího řízení.

V případě, že mezi stranami vznikne spor, avšak není uzavřena rozhodčí doložka, pak záleží na stranách, zda se za účelem vyřešení jejich sporu obrátí na rozhodce, za podmínek ZRŘ (tzn. především, že tento spor

je arbitrovatelný), či se obrátí na věcně a místně příslušný soud a řízení poté bude probíhat v mezích OSŘ. V tomto případě hovoříme o rozhodčím řízení fakultativním.

4.3.4 Formy rozhodčího řízení

Nejstarší a nejrozšířenější formou rozhodčího řízení je řízení písemné, případně ústní, konané před rozhodcem. Toto rozhodčí řízení je ve většině případů rozhodováno na základě předložených písemných důkazů, ústní jednání arbitr svolává většinou jen tehdy, když je k objasnění skutkového stavu nutný či vhodný výslech některé ze stran anebo svědků. Tento typ řízení je tedy založen především na zásadě písemnosti, přičemž podání, vyjádření, rozhodnutí a další nezbytné listiny jsou doručovány prostřednictvím držitelů poštovní licence, popř. elektronicky s elektronicky zaručeným podpisem a do datové schránky adresáta. Rozhodčí řád upravuje postup řízení, řídí se jím rozhodci a na základě rozhodčí doložky či rozhodčí smlouvy je závazný pro strany sporu.

Ovšem v posledních letech v souvislosti s rozvojem a rozmachem techniky, zejména internetu, vznikla nová forma rozhodčího řízení, a to rozhodčí řízení on-line. Tento druh rozhodčího řízení ještě dále zvýrazňuje výhody arbitráže, většina písemného styku mezi rozhodcem a stranami totiž probíhá prostřednictvím internetu.

On-line rozhodčí řízení je zajišťováno např. Českou asociací pro arbitráž47 a funguje následujícím způsobem. Česká asociace pro arbitráž zřizuje pro každý konkrétní spor tzv. elektronické sudiště, přičemž do sudiště mají přístup pouze rozhodce a strany sporu, podobně jako je tomu u soudního spisu. Přístup do sudiště je šifrován, čímž je zajištěn bezpečný přístup všech účastníků do sudiště. Výhody on-line rozhodčího řízení tkví především v tom, že veškeré dokumenty jsou doručovány v zásadě pouze elektronickou cestou do e-mailových schránek stran sporu a dále zveřejněny

/vyvěšeny/ v sudišti. Rozhodnutí arbitra se doručují podepsané zaručeným elektronickým podpisem a zveřejňují v sudišti, přičemž jeho umístěním do

47 více informací na xxx.xxxxx-xxxxxx.xx

elektronického sudiště a uplynutím stanovené lhůty se stávají pravomocnými a vykonatelnými.

Česká asociace pro arbitráž zajišťuje, kromě shora uvedeného on-line rozhodčího řízení také písemné rozhodčí řízení, kde může rozhodce rozhodnout na základě Rozhodčího řádu České asociace pro arbitráž bez konání ústního jednání, a to pouze na základě předložených písemných důkazů.

On-line rozhodčí řízení rovněž probíhá u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v případech sporu o doménová jména (k tomu blíže v kapitole VI.).

Kromě shora uvedeného dělení rozhodčího řízení je rovněž třeba vzít v úvahu, že od 1.4.2012 lze v širším pojetí hovořit o dvou základních typech rozhodčího řízení v ČR, a to obecné (klasické) rozhodčí řízení a spotřebitelské rozhodčí řízení. Vzhledem k závažnosti rozdílů a vzhledem k tomu, že toto dělení nelze chápat jakou pouhé „pracovní“ rozdělení, zmiňuji se o rozdílech v jednotlivých kapitolách, a proto není nutné se zde o tomto zmiňovat podrobněji.

4.3.5 Arbitrabilita

Pojem arbitrabilita znamená, okruh právních vztahů, které mohou být kromě obecných soudů rozhodovány i soudy rozhodčími, tedy co všechno může být předmětem rozhodčího řízení. Ačkoliv tyto právní vztahy nejsou rozhodovány obecnými soudy, které představují jednu ze složek státní moci, tak státní moc se zavázala uznávat a vykonávat rozhodčí nálezy, pokud byly dosaženy zvláštním postupem, který probíhá z iniciativy stran, za jejich participace a způsobem, který připouští právní normy upravující rozhodčí řízení.

V právní teorii je arbitrabilita rozlišována na arbitrabilitu objektivní, která je dána konkrétním právním řádem a arbitrabilitu subjektivní, kdy si strany sami zúží předmět rozhodčího řízení. Obecně lze přitom konstatovat, že arbitrabilita subjektivní se může pohybovat výlučně v rámci arbitrability objektivní. Arbitrabilitu objektivní musí rozhodci a rovněž soudy ve vztahu k rozhodčímu řízení posuzovat z moci úřední, avšak arbitrabilita subjektivní

je posuzována obvykle výlučně tehdy, je-li uplatněna účastníkem rozhodčího řízení námitka nedostatku pravomoci. Neuplatnění takové námitky zpravidla představuje fikci vzniku arbitrability subjektivní, i kdyby tato jinak dána nebyla.48

Dále se v právní teorii vyskytuje i pojem širšího a užšího pojetí arbitrability.49 „Prvé pojetí spočívá v tom, že arbitrabilní spory jsou pouze ty, které se odehrávají v oblasti vztahů, jejichž formulace je ponechána zcela na vůli stran, aniž by byl dotčen jakýkoliv celospolečenský zájem, a druhé v tom, že výhradnímu rozhodování státu jsou vyčleněny jen čistě vertikální zásahy řízení společnosti, zatímco smíšené, tj. ty, které sice dispozici stran učinit jdou, avšak zasahují i do zájmu ostatních, jsou ponechány arbitrovatelnosti, se projevují i ve dvojím způsobu zákonného vymezení arbitrovatelných sporů.“

Základní vymezení arbitrability je v ZRŘ v ust. § 2 odst. 1 a 2, podle kterého se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. A dále, že rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Z uvedeného vyplývají tři podmínky, jak už bylo uvedeno v kapitole II, které musí být splněny, aby bylo možno o věci rozhodovat v rozhodčím řízení: (i) musí se jednat o majetkový spor, (ii) tento spor lze projednat v soudním řízení nebo to umožňuje přímo zákon a (iii) o předmětu sporu lze uzavřít smír.

Pojem „majetkový spor“ ZRŘ nedefinuje, avšak právní teorie považuje za takový spor, spor jehož předmětem je majetek nebo jiná majetková hodnota vyjádřitelná v penězích, bez ohledu na skutečnost, zda jde o spor směřující k povinnosti plnit, činit, popř. se zdržet určitého jednání či něco strpět, nebo spor na určení právního vztahu. Xxxx. Xxxxxxxxxx toto vymezení dále rozvádí, kdy za pojem „majetek“ považuje soubor věcí movitých i nemovitých, práv a jiných majetkových hodnot, které patří

48 viz Xxxxxxxxxx, A., Arbitrabilita pracovněprávních sporů in Bulletin advokacie 9/2007, str. 23 49 viz též Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 74

určitému subjektu.50 Za věci pak považuje ovladatelné hmotné předměty, či ovladatelnou přírodní energii, která slouží potřebám lidí. Pohledávkami jsou zejména vklady na vkladních knížkách, na jiných účtech, právo na vyplacení dividend, práva na plnění ze závazkových vztahů. Xxxx. Xxxxxxxxxx se dále zamýšlí v souvislosti s pojmem „majetek“ i nad pojmem „jiné majetkové hodnoty“, za které považuje hodnoty, které nelze hmotně uchopit, nejedná se o hmotné předměty, avšak přesto se jedná o hodnoty ocenitelné. Patří sem vklady do obchodních společností, know-how apod. Určitou problematiku v souvislosti s výkladem pojmu „majetek“ může přinést otázka autorských práv, jelikož tato práva ve smyslu ust. § 10 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku není možné ocenit.

K definici majetkových práv ve vztahu k příslušnosti rozhodčího soudu či rozhodců k projednání sporu v rozhodčím řízení judikoval např. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 10 Cmo 414/95 ze dne 15. listopadu 1995: Majetkovým právem je třeba rozumět jak právo na majetkové plnění, tj. plnění ocenitelné v penězích, tak i určovací návrh, který se vztahuje na určení existence či neexistence takového práva. Majetkem, resp. majetkovým právem, je nutno rozumět i obchodní podíl společníka ve společnosti s ručením omezeným.

Otxxxxx xe, zda je arbitrovatelný požadavek na nahrazení projevu žalovaného spočívající v uzavření kupní smlouvy. Dopad takového rozhodnutí by bezpochyby naplňoval definici „majetková práva“ tak, jak je o tom pojednáno výše. Jsem toho názoru, že tento požadavek žalobce by arbitrovatelný byl, jelikož v konečném důsledku se jedná o majetkové právo spočívající ve vyslovení povinnosti druhé straně uzavřít kupní smlouvu.

Další podmínkou je, aby se jednalo o spory, které lze rozhodnout obecnými soudy v občanském soudním řízení. Z ust. § 30 ZRŘ dále vychází subsidiarita OSŘ vůči rozhodčímu řízení. Podle ust. § 2 a § 7 OSŘ projednávají soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Podle ust. § 7 OSŘ může být soudní pravomoc rozšířena o další věci, např. podle § 10 občanského zákoníku o omezení způsobilosti k právním úkonům, zrušení a

50 viz Xxxxxxxxxx, A., Arbitrabilita pracovněprávních sporů in Bulletin advokacie 9/2007, str. 27

likvidace společnosti podle § 68 obchodního zákoníku, zápisy do obchodního rejstříku apod. Tyto případy vzhledem k povaze věci nemohou být předmětem rozhodčího řízení, jelikož se buď nejedná o sporná řízení, nebo se jedná o řízení, v nichž není možno uzavřít smír. § 2 odst. 1 ZRŘ dále umožňuje projednávání i takových sporů, které nespadají do pravomoci obecných soudů, ale stanoví to zvláštní právní předpis. V tomto směru došlo novelou účinnou od 1.4.2012 k rozšíření objektivní arbitrability, jelikož do té doby byly z rozhodčího řízení vyloučeny spory, které jinak náležely do pravomoci jiných orgánů. Jako příklad tohoto rozšíření objektivní arbitrability mohu uvést zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, který byl rovněž novelizován v souvislosti s novelou č. 19/2012 Sb. ZRŘ. V § 127 odst. 6 zmiňovaného zákona je uvedeno, že k řešení sporů rozhodovaných podle tohoto zákona lze sjednat rozhodčí doložku. Do té doby byly spory podle uvedeného zákona rozhodovány pouze Českým telekomunikačním úřadem, nebyla zde tedy dána pravomoc obecného soudu a tudíž ani nebylo možné uzavřít rozhodčí doložku.

Možnost, aby o předmětu sporu šlo uzavřít smír je další podmínkou, aby spor mohl být projednán v rozhodčím řízení. Smírem lze ve smyslu ust.

§ 99 OSŘ řízení skončit, připouští-li to povaha věci. Povaha věci nepřipouští uzavření smíru u jednostranných právních úkonů a dále tam, kde hmotněprávní úprava vylučuje, aby si strany mezi sebou upravily vztahy dispozitivními právními úkony.51

Kromě výše uvedeného existuje ovšem i okruh určitých majetkových sporů, které nemohou být předmětem rozhodčího řízení. Jedná se o spory ohledně osobního stavu (např. rozvod manželství), spory v nichž obecné soudy zahajují řízení z moci úřední podle § 81 odst. 1 OSŘ (např. prohlášení za mrtvého), spory u nichž je rozhodčí řízení vyloučeno jejich povahou (např. dohoda o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem), spory u kterých hmotné právo nepřipouští dohodu účastníků (např. zrušení společného jmění manželů), spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory. Spornou otázkou v právní teorii je, zda jsou z pravomoci rozhodců vyloučeny spory týkající se právních nároků

51 např. se může jednat o situaci, kdy žalobce požaduje, aby rozhodci prohlásili za neplatnou určitou smlouvu např. z důvodu, že nebyla uzavřena v písemné formě, ač zákon písemnou formu vyžaduje

k nemovitostem, vzhledem k tomu, že konstitutivní rozhodčí nálezy by za této situace byly zároveň i podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Xxxxxxx Xxxxx je toho názoru, že nález v rozhodčím řízení nebude mít obsah přechodu vlastnického práva, nýbrž pouze konstatování, jímž se osvědčuje vlastnické právo k nemovitosti.52 Přitom ust. § 5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., zákon o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) výslovně připouští, že vlastnické právo k nemovitostem může být předmětem soudního smíru.

Ačkoliv se na první pohled zdá vymezení arbitrabilty dle ust. § 2 odst.

1 a 2 ZRŘ jednoduché, přesto se zde vyskytují některé komplikované oblasti, v nichž je otázka arbitrability sporná či dokonce vyloučená. Kromě už výše uvedené oblasti autorských práv jsou to dále případy, kdy by mohla nastat překážka veřejného pořádku, která není překážkou danou objektivně.53 Dále přichází v úvahu situace, kdy nedostatek volní dispozice stran s některými právy může založit překážku arbitrability, či jsou konfrontována práva s účinky inter partes s účinky erga omnes.54

Řadu diskusí v právní teorii a praxi vyvolává otázka arbitrability pracovněprávních sporů. Vzhledem k důležitosti této otázky a vzhledem ke skutečnosti, že řešení pracovněprávních sporů v rozhodčím řízení nabývá na významu, tak se o této problematice zmíním trochu obšírněji.

Za účinnosti starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb., byla většina odborné veřejnosti toho názoru, že rozhodčí řízení v případě pracovněprávních sporů není možné uplatnit. Tento právní názor ovšem nezastává např. prof. jelikož dle Xxxxxxxxxx, který je toho názoru, že by rozhodčí řízení v oblasti pracovněprávních sporů bylo v současné době

52 viz Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí, C.H. Xxxx v Praze 2004, 1. vydání, str. 74

53 viz Xxxxxxxxxx, A.,, Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie 9/2007, str. 27

54 k této věci judikoval Ústavní soud Nález ze dne 4.10.2006 sp. zn III. ÚS 269/2005 „Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.“

něčím novým55, smyslu ust. § 207 - 216 starého zákoníku práce ve znění účinném do 31.1.1991 byly pracovněprávní spory projednávány rozhodčími komisemi ustanovenými a řízenými odborovými orgány na jednotlivých pracovištích a soudy. Přesto však xxxx. Xxxxxxxxxx xe toho názoru, že svým charakterem se nejednalo jednoznačně o rozhodčí řízení, nýbrž spíše o jakýsi mezistupeň mezi rozhodčím řízením a mediací, „o obligatorní předprocesní stadium ve smyslu podmínky pro vznik pravomoci obecných soudů, které byly často způsobilé flexibilně a efektivně dospět k řešení pracovněprávního sporu ve velmi krátké lhůtě“.56

V praxi se ovšem téměř (či dokonce vůbec) rozhodčí řízení v oblasti pracovního práva nevyskytovalo. Ustanovení § 207 starého zákoníku práce ve znění účinném od roku 1992 stanovilo, že spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o nároky z pracovního poměru projednávají a rozhodují soudy, z čehož se vyvozovalo, že se jedná o výjimku k ustanovení § 2 ZRŘ, které vymezuje předmět rozhodčích smluv, resp. předmět rozhodčího řízení, a tudíž že je rozhodčí řízení v pracovněprávní oblasti vyloučené.57 Nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. žádné ustanovení obdobné § 207 starého zákoníku práce neobsahuje, z čehož se dá dnes odvodit, že rozhodčí řízení v pracovněprávních sporech, za předpokladu, že se zároveň jedná o spor majetkový, je možné a nic nebrání uzavření rozhodčí smlouvy na tyto případy.

Nad případným uzavřením rozhodčí smlouvy pro pracovněprávní spor je třeba se zamyslet důkladněji. Předně je třeba si uvědomit, že jednou ze zásad rozhodčího řízení, je možnost rozhodovat nikoliv podle platných právních předpisů, nýbrž i podle zásad spravedlnosti, což umožňuje ust. §

25 odst. 3 ZRŘ. Pouze pro úplnost upozorňuji, že v případě, že je spor rozhodován podle zásad spravedlnosti, tak se rozhodci mohou odchýlit od hmotněprávní úpravy. Rozhodování podle zásad spravedlnosti ovšem s sebou v oblasti pracovního práva může přinést nejeden problém. Zákoník práce totiž obsahuje řadu ustanovení chránící zaměstnance jakožto slabší stranu pracovněprávního vztahu, a právě tuto ochranu může rozhodování podle zásad spravedlnosti prolomit.

55 viz Xxxxxxxxxx, A., Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie 9/2007, str. 23

56 c.d. Xxxxxxxxxx, A., Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie 9/2007, str. 23

57 viz též Xxxxxxxx, P., Rozhodčí řízení a nový zákoník práce in Bulletin advokacie 7-8/2007, str. 54

Jako příklad lze uvést ustanovení o náhradě škody dle zákoníku práce. Zaměstnanec v případě jím způsobené škody odpovídá zaměstnavateli do čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního platu. Avšak právě toto ustanovení se v některých případech nemusí jevit jako spravedlivé. Pro příklad uvedu stejnou hypotetickou situaci, jež uvedl Xxxx Xxxxxxxx xe svém článku58 věnovanému zamyšlení se nad vztahem rozhodčího řízení a pracovněprávních sporů. V praxi může nastat situace, kdy je škoda způsobena hrubou a neomluvitelnou nedbalostí zaměstnance, přičemž majetkové poměry takového zaměstnance jsou více než uspokojivé. Na druhé straně ovšem stojí zaměstnavatel, kterému vznikla jednáním zaměstnance značná škoda, která ve svém důsledku může znamenat ukončení činnosti takového zaměstnavatele, které s sebou nese např. i ztrátu zaměstnání ostatních zaměstnanců, ztrátu pracovních míst v daném regionu, který může být už tak postižen velkou nezaměstnaností. Nebo se ani nemusí jednat o velký typ zaměstnavatele – organizaci, nýbrž může se jednat o zaměstnavatele – fyzickou osobu, která za jednání svého zaměstnance odpovídá, ale která nemá dostatek finančních prostředků ke krytí způsobené škody. V případě, že by takový typ sporu rozhodovali rozhodci podle zásad spravedlnosti, pak by mohli v rozhodčím nálezu určit, že dotyčný zaměstnanec je povinen k náhradě škody převyšující čtyřapůlnásobek jeho průměrného měsíčního platu. Rozhodčí nález v takovém případě nebude ani přezkoumatelný – za předpokladu tedy, že nebude dohodnut opak – a nebude ani zrušitelný ze strany státních soudů, ačkoliv takový rozhodčí nález bude v rozporu s hmotným právem, jelikož tuto situaci není možné podřadit pod žádné ustanovení uvedené v ust. § 31 ZRŘ, které v určitých případech připouští, aby soud na návrh kterékoliv strany rozhodčí nález zrušil.

Podobných případů v oblasti pracovního práva si lze v praxi představit mnoho. To s sebou nutně přináší riziko, že zaměstnavatelé si tuto svoji výhodu uvědomí a začnou rozhodčí doložky vkládat v hojné míře do pracovních smluv. Nabízí se otázka, zda se na takové jednání nedá pohlížet jako na jeden ze způsobů jak obejít hmotněprávní ustanovení zákona.

58 Xxxxxxxx, Xxxx: článek Rozhodčí řízení a nový zákoník práce in bulletin advokacie 7-8/2007

Mezi odbornou veřejností rovněž panuje nejednota v tom, zda je možné rozhodčí smlouvu uzavřít i v jiných pracovněprávních sporech, např. ve sporech týkajících se platnosti či neplatnosti ukončení pracovního poměru. Někteří odborníci zastávají názor, že pracovněprávní spor je spor majetkový, a to včetně sporu o platnost či neplatnost skončení pracovního poměru.59

Stejně jako Xxxx Xxxxxxxx xe svém článku, tak i já bych se přikláněla k tomu, aby bylo do zákoníku práce začleněno ustanovení vylučující možnost řešit pracovněprávní spory v rozhodčím řízení, a to především s ohledem na nerovné postavení smluvních stran v pracovněprávním vztahu.

Podobně jako v případě rozhodčích doložek v pracovněprávních smlouvách jsou značně diskutabilní i rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Nutno ovšem dodat, že novela ZRŘ provedená zákonem č. 18/2012 Sb., upravila do jisté míry uzavírání rozhodčích doložek a následné rozhodčí řízení týkajících se spotřebitelských smluv. K tomu blíže kapitola II. Právní úprava spotřebitelských smluv je upravena zejména ust. § 55 a 56 občanského zákoníku60. V případě posuzování platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě se k těmto ustanovením občanského zákoníku musí přihlédnout. Ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku říká: Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Citované ustanovení zákona je třeba vykládat ve světle směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jelikož zmiňovaná ustanovení představují implementaci této směrnice do právního řádu ČR.61 Příloha této směrnice pak podrobněji rozvádí výčet podmínek, které jsou považovány za nepřiměřené. Podle písmene q) přílohy je za nepřiměřenou považována i podmínka, jejímž cílem nebo následkem je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto

59 Viz též Hýblová, Xxxxx, článek Rozhodčí řízení v pracovněprávních vztazích

60 od 1.1. § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.

61 viz též Pall, Xxxxx, Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách – ANO či NE? na xxx.xxxxxx.xx

práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Ve sporech ze spotřebitelských smluv jsou rozhodci vždy povinni zohlednit předpisy na ochranu spotřebitele. ZRŘ výslovně nezakazuje, aby spotřebitelské spory byly rozhodovány podle zásad spravedlnosti, pouze zavazuje rozhodce k aplikaci předpisů, jejichž účelem je ochrana spotřebitele.

4.4 Přezkoumání a zrušení rozhodčího nálezu

Jednou ze zásad rozhodčího řízení je jeho jednoinstančnost, což znamená, že proti rozhodčímu nálezu není možné podat odvolání. Přesto však ZRŘ určitou kontrolu či možnost zrušení rozhodčího nálezu připouští.62 Doručený rozhodčí nález lze jednak přezkoumat jinými rozhodci nebo zrušit obecným soudem.

Od účinnosti novely ZRŘ č. 303/2014, t.j. od 1.1.2014 je v ZRŘ v ust.

§ 19a výslovně uvedeno, že písemnosti se doručují do datové schránky, není-li to možné, doručuje se na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo která je uvedena v rozhodčí smlouvě. Teprve pokud ani druhý způsob doručení není možný, doručuje se na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo která je uvedena v rozhodčí smlouvě.

4.4.1 Přezkoumání rozhodčího nálezu

ZRŘ připouští v ust. § 27 přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci při splnění následujících podmínek: strany se tak dohodly již v rozhodčí smlouvě, přezkoumání rozhodčího nálezu je možné pouze na základě žádosti jedné strany nebo obou stran, rozhodčí nález mohou přezkoumat jen jiní rozhodci či může být přezkoumán jediným rozhodcem (ale vždy se

62 V praxi dokonce může nastat i situace, kdy při podpisu smlouvy, která obsahuje rozhodčí doložku, se druhá strana sice rozhodčímu řízení podvolí, ale jestliže se jí rozhodčí nález nebude líbit, tak se stejně odvolá k obecnému soudu.

bude jednat o rozhodce jiného, než který přezkoumávaný rozhodčí nález vydal) a žádost o přezkoumání musí být zaslána druhé straně ve lhůtě stanovené rozhodčí smlouvou, jinak ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu té straně, která o přezkoumání rozhodčího nálezu žádá.

Přezkoumání rozhodčího nálezu nadále patří do rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení ZRŘ, což znamená, že rozhodci při přezkoumávání rozhodčího nálezu postupují stejně jako v případě, kdy je rozhodováno o meritu sporu. Z uvedeného vyplývá, že přezkoumání rozhodčího nálezu soudem je vyloučeno.

Co se týče výsledku přezkumu, mohou nastat tři situace: (i) přezkoumaný rozhodčí nález je potvrzen, (ii) přezkoumaný rozhodčí nález je změněn a (iii) přezkoumaný rozhodčí nález je zrušen a rozhodčí řízení je zastaveno pro nedostatek procesních podmínek řízení.

Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1961 (74/1959 Sb.), Vzorový zákon UNCITRAL ani Rozhodčí pravidla UNCITRAL institut přezkoumání rozhodčího nálezu neupravují.

Nutno poznamenat, že v praxi se institut přezkoumání rozhodčího nálezu prakticky nevyužívá, a to především z důvodu, že strany volí cestu rozhodčího řízení, jak rozhodnout určitý spor hlavně vzhledem k rychlosti rozhodčího řízení, ve srovnání se soudním řízením. Důležitým prvkem, který se podílí na urychlení rozhodčího řízení je právě jeho jednoinstančnost.

Novelou ZRŘ č. 19/2012 Sb., účinnou od 1.4.2012 byla do ust. § 32 ZRŘ doplněna možnost přezkoumání rozhodčího náleze ex offo. Toto se týká pouze spotřebitelských sporů a v případě, že spotřebitel podal návrh soudu na zrušení rozhodčího nálezu. Soud v takovém případě vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 písm. a) až d) (rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, rozhodčí smlouva je neplatná, ve věci se zúčastnil nepovolaný rozhodce, rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců) a písm. h) (rozhodčí smlouva týkající se spotřebitelských sporů neobsahuje informace požadované v ust. § 3 odst. 5 ZRŘ).

Dále u spotřebitelských sporů a v případě, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu podal spotřebitel, soud vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, aniž by o to

spotřebitel požádal. O odložení vykonatelnosti musí soud rozhodnout do sedmi dnů od podání návrhu a v této době nelze rozhodčí nález vykonat.

Na závěr bych dodala, že ve smyslu ust. § 27 ZRŘ lze přezkoumat pouze rozhodčí nález, kterým bylo rozhodnuto o meritu věci a kterým rozhodčí řízení skončilo, nelze tedy přezkoumat jiná procesní usnesení rozhodců.

4.4.3 Zrušení rozhodčího nálezu

Rozhodci ani stálé rozhodčí soudy nemají právo zrušit rozhodčí nález. Jestliže by totiž kontrolu rozhodčích nálezů měl provádět týž nestátní rozhodčí orgán, který ve věci rozhodoval, pak by to zcela jistě odporovalo Listině základních práv a svobod (čl. 36 Listiny). Určitou výjimku zde představuje Washingtonská úmluva63, na základě které mají smluvní státy zajištěné, že rozhodčí nález nemůže zrušit žádný obecný soud.

Ktxxxxxxxx xe stran, v případě, že se domnívá, že rozhodčí nález byl vydán v rozporu s právními předpisy, může podat návrh na jeho zrušení obecným soudem. Totéž platí i pro rozhodčí nález, který byl vydán jinými rozhodci při přezkoumání rozhodčího nálezu podle ust. § 27 ZRŘ.

Návrh na zrušení rozhodčího nálezu lze podat pouze ve státě, kde byl vydán.64 Z tohoto důvodu je důležité, aby v rozhodčím nálezu bylo také uvedeno místo vydání. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu může podat pouze strana rozhodčího řízení, a to do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li ZRŘ jinak. Podání návrhu nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Avšak na žádost povinného může soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit v případě, že by okamžitým výkonem rozhodčího nálezu hrozila vážná újma.

Ust. § 31 ZRŘ jmenuje podmínky, za kterých lze zrušit rozhodčí nález obecným soudem:

63 Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států z roku 1965 (vyhlášena pod č. 420/1992 Sb.) – je to z důvodu, že se jedná o rozhodčí nález, kdy jednou ze stran je suverénní stát. 64 viz Viz Xxxxxxx K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 167

a) V případě, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, tzn., že zde byl nedostatek arbitrability (viz též kapitolu 4.3.5).

b) Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, byla zrušena nebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Může se jednat o případy, kdy rozhodčí smlouva nebyla uzavřena písemně či byla později stranami zrušena, nebo byla uzavřena na dobu určitou a ta uplynula před vydáním rozhodčího nálezu.

c) Na rozhodování ve věci se účastnil rozhodce, který nebyl povolán k rozhodování. Strany se mohly v rozhodčí smlouvě dohodnout na určitém rozhodci, a rozhodčí nález byl vydán úplně někým jiným nebo se může jednat o případ, kdy rozhodce, který byl v mezidobí jmenován soudcem, taktéž nebyl oprávněn spor rozhodnout.

d) Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců. Tato situace může nastat, jestliže nebyl rozhodčí nález u tříčlenného senátu usnesen alespoň dvěma rozhodci.

e) Straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Což znamená, že straně musí být zasílány veškeré písemnosti týkající se rozhodčího řízení, musí jí být poskytnuta možnost vyjadřovat se ve věci, podávat návrhy na provedení důkazů, musí být řádně obeslána k ústnímu jednání apod.

f) Rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění nemožnému či nedovolenému. Např. jestliže žalobce žádal o přisouzení určité částky v USD, nelze mu v rozhodčím nálezu přiznat částku v EUR či v naturálním plnění, popř. přisoudit náklady na právní zastoupení, aniž o to žádal. Zde je vidět patrný rozdíl mezi rozhodčím a soudním řízení, protože jestliže žalobce v soudním řízení neuvede do petitu žaloby, že žádá o uhrazení ze strany žalovaného náklady řízení, pak soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje vždy.

g) Rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

h) Rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5 ZRŘ, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo

nepravdivé. Jsou to zejména informace o rozhodci nebo stálém rozhodčím soudu, o způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení aj., blíže popsáno v kapitole II.

i) V případě, že se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení podle ust. § 228 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Prvním důvodem, kdy lze žádat o obnovu řízení, je existence skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Druhým důvodem je, lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pakliže mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Obecný soud může buď návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítnout nebo rozhodčí nález zrušit.

Jestliže obecný soud dojde k závěru, že zde nejsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 31 ZRŘ, pak takový návrh zamítne. Dále bude návrh zamítnut rovněž v případě, kdy se návrh opírá o důvody uvedené v ust. § 31 písm. b) ZRŘ (rozhodčí smlouva je neplatná) a

c) (rozhodování se účastnil rozhodce, který nebyl povolán), jestliže strana, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, tento důvod neuplatnila v rozhodčím řízení, ač mohla, nejpozději než se začalo jednat ve věci samé, což znamená, že strana tak musela vznést námitku nedostatku pravomoci. Toto neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv. V jednání o věci pak může soud vycházet i z výsledků týkajících se zjištění skutkového stavu, kterých bylo dosaženo v předchozím rozhodčím řízení. Soud může sám stanovit kvalifikaci pro zrušení rozhodčího nálezu, tj. odchylně od kvalifikace navrhovatele, přitom ovšem vychází ze skutkového vztahu vymezeného návrhem65.

V případě, že obecný soud návrhu vyhoví a rozhodčí nález zruší, pak mohou nastat dvě situace, s nimiž souvisí i další postup projednání a rozhodnutí sporu.

Jestliže je rozhodčí nález zrušen z důvodu uvedeného v ust. § 31 písm. a), b), g) a h) ZRŘ (neexistuje platná rozhodčí smlouva, spor není

65 Viz též Xxxxxxxxxx, j. Xxxxxxxx, Změny v rozhodčím řízení in Bulletin advokacie 5/2012

arbitrovatelný, či bylo o spotřebitelském sporu rozhodnuto v rozporu s hmotným právem nebo nebyla dodržena informativní povinnost v rozhodčí smlouvě ohledně rozhodčího řízení dle § 3 odst. 5 ZRŘ), pak obecný soud pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Věc pak už dále nebude možno projednat v rozhodčím řízení.

V případě, že obecný soud zruší rozhodčí nález z jiného důvodu než z toho, že neexistuje platná rozhodčí smlouva či z nedostatku arbitrability, z důvodů uvedených v ust. § 31 písm. c) až f) nebo i) pokračuje se k návrhu některé ze stran v rozhodčím řízení na základě rozhodčí smlouvy. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen z důvodu v ust.

§ 31 písm. c) ZRŘ (rozhodce neměl způsobilost být rozhodcem v tomto sporu) jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Strany sporu se však v tomto případě mohou dohodnout jinak a pak i tito rozhodci se mohou zúčastnit nového projednání. Jestliže by se tito rozhodci přesto nového projednání a na rozhodnutí věci opět podíleli (pokud se tak strany nedohodnou), bylo by to důvodem pro zrušení budoucího rozhodčího nálezu. Z ust. § 31 ZRŘ vyplývá, že navrhovatel může žádat pouze o zrušení rozhodčího nálezu, pak se požadované zrušení rozhodčího nálezu v tomto řízení stává věcí samou, o které musí soud rozhodnout ve smyslu ust. § 152

odst. 1 OSŘ rozsudkem.

Ohledně možnosti zrušení rozhodčí nálezu soudem byl v této věci vydán nález Ústavní ho soudu sp. zn. III. ÚS 460/01, kde Ústavní soud vyslovil závěr, že „pokud účastník podal k soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. (straně nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat), o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak jde o procesní prostředek, vyplývající z tohoto ustanovení. Proto byl návrh v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.“

Mezi odbornou veřejností způsobilo poměrný rozruch připuštění možnosti domáhat se zrušení rozhodčího nálezu, jestliže rozhodce rozhodl spotřebitelský spor v rozporu s hmotným právem. Zde se naskýtá otázka, zda ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení zakotvená do ZRŘ zákonem č. 19/2011 Sb. už není poněkud příliš. Nově ZRŘ spotřebitele chrání nejen při uzavírání rozhodčích doložek, nýbrž stanovuje i poměrně široké možnosti

důvodů domáhat se zrušení rozhodčího nálezu soudem, včetně možnosti zkoumat hmotněprávní základ daného sporu. Ačkoliv je bezesporu vhodné a přínosné, že skoro po dvaceti letech platnosti ZRŘ došlo k vymezení podmínek ve vztahu ke spotřebitelům a spotřebitelským smlouvám, pak vzhledem k dosti široké míře této ochrany nastává otázka, zda rozhodčí smlouvy ve vztahu ke spotřebiteli zcela nevypustit. Současná ochrana spotřebitele v ZRŘ s sebou dle mého názoru přináší právní nejistotu vůči subjektům, které jsou se spotřebitelem ve smluvním postavení.

Lhůta k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu soudem je tříměsíční a začíná běžet ode dne doručení rozhodčího nálezu. K otázce této lhůty se vyjádřil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 9.5.2012 sp.zn. 23 Cdo 3728/2011, kde uvedl: „Ustanovení § 32 ZRŘ je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 ZRŘ v průběhu řízení. Omezení pro právo je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (např. koncentrace řízení).“

V případě, že se jedná o spotřebitelský spor, resp. návrh na zahájení řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem podal spotřebitel, soud vždy zkoumá, zda není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) a písm. h) ZRŘ. Tato ochrana spotřebitele zahrnuje judikaturu Evropského soudního dvora, pokud jde o ochranu spotřebitele. Nicméně sporným se jeví automatické přezkoumání důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve spotřebitelském sporu dle § 31 písm. d) (rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců), neboť takový postup překračuje ochranu spotřebitele ve smyslu judikatury Evropského soudního dvora a komunitárního práva.66

Závěrem této kapitoly bych se stručně zmínila o zrušení rozhodčích nálezů dle Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1961 (176/1964 Sb.) a dle Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států z roku 1965, tzv. Washingtonská úmluva (420/1992 Sb.).

66 Viz Xxxxxxxxxx, J. Xxxxxxxx, článek Změny v rozhodčím řízení in Bulletin advokacie 5/2012

V případě mezinárodního sporu rozhodovaného na území ČR má Evropská úmluva přednost před ZRŘ, z tohoto důvodu se bude v případě zrušení rozhodčího nálezu aplikovat právě tato úmluva. Článek IX. Evropské úmluvy vyjmenovává důvody, na základě kterých může obecný soud ve státě, kde byl rozhodčí nález vydán rozhodčí nález zrušit:

a) strany rozhodčí smlouvy byly podle práva, které se na ně vztahuje, nezpůsobilé k jednání či předmětná smlouva není platná podle práva, jemuž se strany touto smlouvou podrobily, nebo jestliže takové právo neoznačily, podle práva státu, kde nález byl vydán;

b) strana, která žádá o zrušení, nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jiných důvodů se v řízení vyjádřit;

c) nález se týká sporu, na který se nevztahuje smlouva s rozhodci nebo který není v mezích rozhodčí doložky, či nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah smlouvy s rozhodci nebo rozhodčí doložky;

d) složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s čl. IV. Evropské úmluvy.

Důvody, pro které je možno rozhodčí nález zrušit dle Evropské úmluvy, jsou podobné jako ty, které uvádí ZRŘ. Evropská úmluva ovšem nestanovuje postup ani lhůty pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.

Jiná situace je v případě, že dochází ke zrušení rozhodčího nálezu podle Washingtonské úmluvy, která připouští ve vztahu k doručovanému rozhodčímu nálezu jeho výklad, přezkoumání a zrušení. Každá strana může požádat o přezkoumání rozhodčího nálezu Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic, resp. generálního tajemníka Střediska. Tato žádost musí být uplatněna do 90 dnů po zjištění určité skutečnost, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje rozhodčí nález, ne však déle jak tři roky ode dne, ke kterému byl rozhodčí nález vydán. Žádost je rozhodována stejnými rozhodci, kteří vydali rozhodčí nález. Nutno konstatovat, že Washingtonská úmluva obsahuje podobné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jako Evropská úmluva nebo ZRŘ, avšak s jednou výjimkou, která spočívá v tom, kdo rozhoduje o zrušení rozhodčího nálezu. Po přijetí žádosti předseda správní rady určí ze seznamu rozhodců tříčlenný výbor ad hoc.

4.5 Uznání a výkon rozhodčího nálezu

Rozhodčí nález je konečný a pro strany závazný, doručením stranám nabývá účinků pravomocného soudního rozhodnutí. Avšak i v případě vydaného rozhodčího nálezu může nastat situace, kdy strana povinná se odmítne výroku rozhodčího nálezu podřídit. V takovém případě nezbývá straně oprávněné nic jiného než zvolit cestu výkonu rozhodčího nálezu (exekuce).

Při výkonu rozhodčích nálezů je třeba rozlišovat, zda se jedná o výkon rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení na území České republiky, který je v takovém případě považován za český rozhodčí nález, nebo v zahraničí, jelikož každý z nich podléhá jinému právnímu režimu.

4.5.1 Výkon českého rozhodčího nálezu

Jak je uvedeno výše pro určení, zda se jedná o český rozhodčí nález, je rozhodující, že byl vydán na území České republiky, nerozlišuje se přitom, zda bylo rozhodnuto o sporu vnitrostátním či o sporu s mezinárodním prvkem.

ZRŘ neupravuje postup při výkonu českých rozhodčích nálezů. Pouze dílčí úpravu je možno nalézt v ust. § 35 ZRŘ, podle něhož může strana, proti níž je nařízen výkon rozhodčího nálezu, přestože nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, a to kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpise (zde je odkaz na § 268 OSŘ) i tehdy, jestliže:

a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f) ZRŘ,

b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu

c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v rozhodčím řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno,

d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomuto zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.

Při výkonu rozhodčího nálezu se postupuje podle části VI. OSŘ. Výkonem rozhodčího nálezu je možné pověřit také soudní exekutory, kteří postupují podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Spornou se v praxi může zdát otázka, zda může být usnesení vydané v rozhodčím řízení předmětem výkonu rozhodnutí. Soudy výkonu rozhodnutí či soudy exekuční, resp. soudci, kteří podle rozvrhu práce měli o těchto návrzích rozhodnout, si tuto otázku pokládali, tj. zda i usnesení vydaná rozhodci ad hoc či rozhodčími soudy představují exekuční tituly či nikoliv. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v několika svých rozhodnutích a zaujal takový právní názor, že i rozhodčí usnesení takový titul - při splnění všech dalších náležitostí – představují. Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm.

c) zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem rozhodčí nález, který se stal vykonatelným (srov. § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jestliže rozhodčím nálezem, jenž meritorně řeší majetkový spor, bylo rozhodnuto také o odměně a náhradě nákladů rozhodčího řízení, je nepochybné, že i v této části, jež má povahu usnesení, jde o způsobilý podkladový titul. Pak ovšem - a v tom se odvolací soud nemýlil - také usnesení, jímž se ve smyslu § 23 zákona č. 216/1994 Sb. končí rozhodčí řízení (bez meritorního rozhodnutí majetkového sporu), je (nikoliv podle písmene g/, nýbrž také podle písmene c/ ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) - ukládá-li povinnost plnit - způsobilým titulem, nabylo-li vykonatelnosti.67

Ovšem Xxxxx Xxxxx xe ve svém článku „Usnesení vydané rozhodcem jako exekuční titul“68 přiklání k opačnému názoru. Dle něj ZRŘ explicitně spojuje s rozhodčím nálezem pouze vykonatelnost, přičemž ani prostřednictvím ust. § 30 ZRŘ (subsidiarita OSŘ) nelze otázku vykonatelnosti vztahovat k rozhodcem vydanému usnesení, „poněvadž cit. pravidlo chování se vztahuje toliko „na řízení před rozhodci“, tedy na procedurální postupy, nikoliv však ve vztahu k rozšíření výčtu rozhodnutí, která mohou představovat exekuční tituly“. Dále tento autor upozorňuje na

67 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005

68Vrcha, Xxxxx, Usnesení vydané rozhodcem jako exekuční titul in Právní rádce 2/2007, str. 63

fakt, že ani OSŘ ani exekuční řád neuvádějí výslovně usnesení rozhodců jako exekuční tituly a tudíž shora citovaný závěr Nejvyššího soudu je v rozporu s jazykovým výkladem OSŘ a exekučního řádu.

Na druhou stranu je nutné si rovněž položit otázku, jaký smysl by měl pravomocný rozhodčí nález, pokud by nemohl být vykonatelný, resp. exekučním titulem. Jsem toho názoru, že po změně právní úpravy týkající se rozhodčích center, otázka vykonatelnosti rozhodčích nálezů přináší o dost méně problémů než tomu bylo v minulosti, kdy rozhodčí nálezy vydávali různí pochybní rozhodci schovávající se za tzv. rozhodčí centra.

4.5.2 Uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu v České republice Rozhodujícím kriteriem zda se jedná o český nebo cizí rozhodčí nález je místo vydání (území státu), kde byl rozhodčí nález vydán. Za uznání cizího rozhodčího nálezu je považováno, jestliže se cizímu rozhodčímu nálezu přisuzují stejné právní účinky, jaké má český rozhodčí nález.

V ust. § 38 ZRŘ69 je uvedena základní podmínka pro uznání cizích rozhodčích nálezů, kterou je zaručení vzájemnosti. „Vzájemnost v mezinárodním právu soukromém a procesním je přiznání určité výhody účastníkovi nebo postup tuzemského orgánu určitým způsobem pouze tehdy, jestliže je stejná výhoda nebo stejné postavení přiznáno českému účastníku orgánem cizího státu, jehož osoba je účastníkem řízení v tuzemsku.“70 Vzájemnost se podle téhož ustanovení považuje za zaručenou rovněž v případě, kdy cizí stát prohlásí všeobecně cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti. V teorii mezinárodního soukromého práva se rozlišuje vzájemnost formální a materiální, kdy materiální vzájemnost spočívá na faktické činnosti, tj. poskytování určitých výhod, aniž by byla uzavřena nějaká mezinárodní smlouva. V případě uznání cizích rozhodčích nálezů se jedná o vzájemnost formální.

69 S účinností novely ZRŘ č. 91/2012 Sb., t.j. od 1.1.2014 jsou § 35a až 40 ZRŘ zrušeny. Úprava uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů je od 1.1.2014 zakotvena v zákoně 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který v části sedmé bude upravovat otázky uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, do té doby upravené v ust. § 35a až § 40 ZRŘ. Fakticky bude nová právní úprava totožná se současnou.

70 C.d. Xxxxxxx X., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 179

Podle ust. § 40 ZRŘ se uznání cizího rozhodčího nálezu nevyslovuje zvláštním rozhodnutím, nýbrž cizí rozhodčí nález se uzná tak, že se k němu přihlédne, jestliže jsou zachovány podmínky uvedené v ust. § 39 ZRŘ. Ust.

§ 39 ZRŘ pak stanoví podmínky, za kterých uznání nebo výkon cizího rozhodčího nálezu bude odepřeno. Jedná se např. o situaci, kdy rozhodčí nález není podle práva státu, kde byl vydán vykonatelný, či je stižen vadou uvedenou v ust. § 31 ZRŘ nebo rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku.

Vykonatelnost rozhodčích nálezů je zakotvena převážně v mnohostranných mezinárodních smlouvách, což činí tuto proceduru jednodušší ve srovnání s uznáním cizích soudních rozhodnutí, jejichž úpravu lze nalézt spíše v bilaterálních mezinárodních smlouvách. Nejvýznamnější je Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která v současnosti váže více jak 120 států, dále je to Evropská úmluva o mezinárodní arbitráži, jež je závazná pro více jak 30 států. Z posledně jmenované úmluvy vychází ustanovení ZRŘ upravující uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů. Vzhledem k dikci zákona v ust. § 47 ZRŘ, které hovoří o použití ZRŘ pouze v případě, že nestanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána něco jiného, pak se na uznání cizích rozhodčích nálezů ZRŘ použije velmi výjimečně, protože zejména Newyorská úmluva z roku 1958 obsahuje úpravu celé problematiky. Tato úmluva nestanovuje smluvním státům procesní pravidla pro postup při uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, tuto úpravu ponechává na právních předpisech jednotlivých států. Podle článku III. Newyorské úmluvy platí, že pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů nesmí být stanoveny tíživější podmínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon tuzemských rozhodčích nálezů.

K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů dle Newyorské úmluvy dochází tak, že strana, která o uznání a výkon žádá, musí exekučnímu orgánu předložit spolu se žádostí (i) originál rozhodčího nálezu řádně potvrzený nebo jeho řádně ověřenou kopii, (ii) originál písemné rozhodčí smlouvy nebo její řádně ověřenou kopii.

Newyorská úmluva zná stejně jako ZRŘ institut odepření uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů a důvody pro to rozděluje do dvou skupin. Prvou skupinu tvoří důvody, pro které strana může žádat o odepření uznání

cizího rozhodčího nálezu, např. strany rozhodčí smlouvy byly podle zákona, který se na ně vztahuje nezpůsobilé k jednání, strana, proti níž je rozhodčí nález uplatňován nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce aj. Druhou skupinu pak tvoří případy, kdy sám exekuční orgán může bez návrhu uznání a výkon odepřít, což může nastat v případě, že zjistí, že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva země, kde je o uznání a výkon žádáno, nebo že uznání a výkon rozhodčího nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem dotčené země.

Závěrem nutno dodat, že odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu českým soudem neznamená, že by se toto opatření dotýkalo platnosti rozhodčího nálezu. Takový rozhodčí nález může být nadále uznán a vykonán v jiném státě, za předpokladu, že předmětný rozhodčí nález splní podmínky pro uznání a výkon tohoto druhého státu.

4.6 Závaznost rozhodčích nálezů

Rozhodčí nález se po svém vydání a následném doručení oběma stranám stává závazným pro strany sporu a zároveň přímo vykonatelným. Otázkou však je, zda je možno vztáhnout některé průlomové principy v rozhodčím nálezu i do jiného probíhajícího soudního řízení. Dle obecné teorie práva se dají soudní rozhodnutí jakožto akt aplikace práva do jisté míry chápat (a také jsou tak často v praxi chápána) i jako jeden ze způsobů dotváření práva. Strany sporu v civilním soudním řízení často na podporu své argumentace využívají odkazy na vydané soudní rozhodnutí v podobném případě jako je ten jejich. Otázkou je, zda lze podobnou praxi uplatnit i rozhodčím řízení.

Předně je třeba se vypořádat s právní povahou rozhodčího řízení jako takového. Touto problematikou jsem se zabývala v kapitole I. Stěžejní opět tedy bude, z pohledu jaké teorie budeme na povahu rozhodčího řízení nahlížet. Řada předních českých teoretiků v oblasti rozhodčího řízení se přiklání k teorii jurisdikční, dle které je rozhodčí činnost považována za delegovaný výkon soudní činnosti, a tudíž výkon veřejné moci. „Rozhodčí nález čerpá svou moc a sílu nikoliv z vůle stran, ale z vůle státu (zákona), který rozhodčí řízení připustil a jeho výsledku v podobě rozhodčího nálezu

přiznal účinky pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí.“71 V případě tedy, že budeme vycházet z jurisdikční teorie, pak závaznost rozhodčího nálezu je projevem stejné moci jako závaznost soudního rozhodnutí.

Druhým úskalím, se kterým je třeba se v této otázce vyrovnat, je široké spektrum subjektů působících jako rozhodci a vydávající rozhodčí nálezy. Na rozdíl od systému klasických soudů v případě rozhodčího řízení nejsou subjekty působící jako rozhodčí orgán nijak uceleny, ani nikde není uveden jejich taxativní výčet. ZRŘ pouze stanoví určité mantinely, v rámci kterých mohou subjekty působit jako rozhodčí orgán. Přitom každý takový rozhodčí orgán působí do jisté míry jako samostatný subjekt, který v mezích zákona vydává platné a vykonatelné rozhodčí nálezy. Je proto otázkou, zda lze zásadu vyjádřenou v jednom rozhodčím nálezu použít jako podpůrný argument v jiném rozhodčím řízení.

Přitom některým obecným principům, které mají reálný základ v platných právních předpisech, je možné přiznat obecnou právní závaznost v rámci jakéhosi dotváření práva, jako je tomu u soudních řízení. Jestliže totiž pohlížíme na rozhodčí řízení jako na delegovaný výkon soudní moci, pak i rozhodčím nálezům by měly být přisuzovány podobné „vlastnosti“, resp. právní důsledky jako soudním rozhodnutím, což znamená, že i rozhodčí nálezy by se pro oblast rozhodčího řízení měly podílet na určitém dotvářením práva, a to zejména s ohledem na relativně stručnou právní úpravu rozhodčího řízení na území ČR.

Jestliže například Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR vydá rozhodčí nález s nějakým průlomovým rozhodnutím a tuto zásadní právní větu zveřejní, pak by tato právní věta měla být určitým způsobem právně závazná i pro ostatní rozhodčí orgány v podobných věcech ve stejném smyslu, jak je k tomu přistupováno v oblasti soudních rozhodnutí.

Z povahy věci je jasné, že tuto určitou „závaznost“ rozhodčích nálezů lze použít u stálých rozhodčích soudů než rozhodců ad hoc, kde převládá soukromoprávní charakter s minimem možného zásahu zvenčí.

71 c.d. Sklenář, X., Význam právní povahy arbitráže z hlediska potřeby trestněprávní ochrany osoby rozhodce (článek 30430) in xxx.xxxxxx.xx

V Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky

5.1 Úvod

Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (v této kapitole dále jen „rozhodčí soud“) je v ČR nejvýznamnějším stálým rozhodčím soudem zřízený na základě ust. § 13 ZRŘ. Vzhledem k jeho významu pro rozhodčí řízení v ČR se tomuto rozhodčímu soudu budu věnovat podrobněji v jednotlivých podkapitolách této části mé práce.

Tento rozhodčí soud byl zřízen výnosem Ministerstva zahraničního obchodu ze dne 27.5.1949, kterým byl zároveň vydán jeho původní Statut a Řád. V té době tento rozhodčí soud působil při Československé obchodní komoře.. Později v r. 1980 byl jeho název změněn na Rozhodčí soud při Československé obchodní a průmyslové komoře a na základě ustanovení zákona č. 223/1994 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.1995 se stal stálým rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.

ZRŘ uvádí v ustanovení § 13, že stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Rozhodčí řízení před rozhodčím soudem je v současné době upraveno Řádem, účinným od 1.7.201272, Zvláštním dodatkem Řádu pro rozhodčí řízení pro spotřebitelské spory (platný od 4.4.2008), Zvláštním dodatkem Řádu pro rozhodčí řízení on-line (Řád on-line účinný od 1.6.2004), Dodatkem č. 1 ke Zvláštnímu dodatku Řádu pro rozhodčí řízení on-line (účinný od 1.7.2007), Řádem pro řešení sporu o domény (účinný od 15.6.2010), Řádem pro vnitrostátní úhradové spory ve zdravotnictví (účinný od 1.3.2011). Rozhodčí soud rovněž vede seznamy rozhodců, a to Seznam

72 Viz xxx.xxxxxxxx.xx

rozhodců, Seznam rozhodců pro spotřebitelské spory, Seznam rozhodců jmenovaných ad-hoc a Seznam rozhodců pro úhradové spory ve zdravotnictví. Rozhodci jsou většinou advokáty, universitními pedagogy apod.

Rozhodčí soud aktivně spolupracuje se zahraničními stálými rozhodčími soudy, o čemž svědčí, že rozhodčí soud uzavřel smlouvy o spolupráci s rozhodčími soudy nebo obchodními či jinými komorami v Rakousku, Japonsku, Číně, Kazachstánu, Ukrajině, Rusku, Indii, Tchajwanu, na Maltě a s Americkou asociací rozhodců.73

Co se týče pravomoci rozhodčího soudu, tak ta vyplývá jednak z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, dále z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami a rovněž z písemných projevů stran v zahájeném rozhodčím řízení, ze kterých je patrná nepochybně vůle podřídit se pravomoci tohoto rozhodčího soudu.

Nedostatek pravomoci rozhodčího soudu musí strana namítnout nejpozději při prvním podání v řízení. K pozdějšímu uplatnění námitky se přihlédne jen v případě, jde-li o věc, která svou povahou nemůže být projednávána v rozhodčím řízení. Podobně to platí i v řízení před soudem, kdy námitku existence platné rozhodčí smlouvy musí účastník řízení uplatnit nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, tedy v rámci žalobní odpovědi dle ust. § 106 odst. 2 OSŘ.

Rozhodčí soud se skládá z předsednictva, rozhodců a tajemníka. V čele rozhodčího soudu je předsednictvo, jehož třináct členů je jmenováno na dobu tří let představenstvy Hospodářské komory České republiky a Agrární komory České republiky. Členem předsednictva může být jmenován pouze ten rozhodce, který je zapsaný na listině rozhodců vedené rozhodčím soudem. Předsednictvo volí předsedu a dva místopředsedy. Předsednictvo řídí rozhodčí soud, dohlíží na řádný chod rozhodčího řízení. Tajemník rozhodčího soudu se zabývá organizační činností rozhodčího soudu, poskytuje informace o rozhodčím řízení, pochopitelně za podmínek zachování mlčenlivosti o skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu své funkce.

73 Viz Xxxxxxx, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 56

Za několik desítek let trvající existence rozhodli rozhodci v řízení před Rozhodčím soudem více než 7 tisíc sporů, v převážné míře z oblasti světového zahraničního obchodu.

Rozhodčí soud je jedinou institucí na světě, která v roce 2005 získala oprávnění rozhodovat doménové spory o domény .EU. Od zahájení prvního sporu o doménu .EU bylo u Rozhodčího soudu rozhodnuto téměř 1000 sporů. Ty mohou být vedeny ve všech jazycích Evropské unie (kromě maltštiny a irštiny) využívaje jedinečné on-line platformy. Jako čtvrtá instituce na světě a druhá v Evropě získal rozhodčí soud v roce 2008 oprávnění celosvětového správce Internetu ICANN rozhodovat spory o doménová jména generické rodiny domén (.com, .org, .net, atd). Od 6. května 2009 může rozhodčí soud také rozhodovat spory o doménová jména

.xx.xx.

5.2 Řízení před rozhodčím soudem

Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem probíhá obvykle podle jeho Řádu, publikovaném v Obchodním věstníku a na webových stránkách rozhodčího soudu, popř. podle jiných řádů uvedených v kapitole 05.1., pokud si strany sporu nedohodnou něco jiného.

Rozhodčí řízení se zahajuje podáním žaloby rozhodčímu soudu. Podmínkou projednání žaloby je zaplacení poplatku rozhodčího řízení. Co má žaloba obsahovat je stanoveno v jednotlivých řádech, nikoliv v ZRŘ.

V rozhodčím řízení nemohou rozhodci vydat žádný platební rozkaz, rozhodčí nález pro uznání či pro zmeškání. Rozhodčí řízení končí ve smyslu ust. § 23 ZRŘ právní moci rozhodčího nálezu nebo doručením usnesením o zastavení řízení.

Na rozdíl od soudního řízení závisí počet vyhotovení žaloby, která se podává rozhodčímu soudu, na počtu rozhodců. V praxi to funguje tak, že v případě, že je jeden rozhodce podává se žaloba ve trojím vyhotovení, v případě, že jsou rozhodci tři, pak v pěti vyhotoveních. Ke každému vyhotovení musí být přiloženy listinné důkazy, na které se žalobce odvolává, a to opět v počtu pro každého účastníka sporu, rozhodce a do spisu vedeného rozhodčím soudem. Z logiky věci toto neplatí v případě

podání do datové schránky rozhodčího soudu nebo prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu rozhodčího soudu s elektronicky zaručeným podpisem. Na rozdíl od klasického soudního řízení tak mají strany sporu k dispozici kompletní spis po celou dobu řízení.

Stejně jako u ostatních rozhodčích řízení, tak i u rozhodčího řízení před rozhodčím soudem je možné konat jednání i v jiném jazyce než v češtině, ovšem po dohodě stran a se souhlasem senátu. Dále podle Řádu platí, že písemnosti mohou předkládat strany sporu v jazyku kontraktu nebo v jazyku, ve kterém si mezi sebou korespondovaly. V případě potřeby rozhodčí soud rozhodne o překladu dokumentů či o zajištění služby tlumočníka. Se souhlasem stran pak může rozhodčí senát konat ústní jednání, popř. i vynést rozsudek v jiném jazyce.

Podání žaloby však neznamená, že strany sporu nemohou dále vyjednávat o smírném řešení sporu. V případě, že dospějí ke smírnému urovnání všech nároků uplatněných žalobou, měl by žalobce vzít žalobu zpět v plném rozsahu a rozhodčí soud pak usnesením rozhodčí řízení zastaví. Rozhodčí řízení bude rovněž zastaveno v případě, že žalobce nezaplatí soudní poplatek.74

Po podání žaloby a zaplacení poplatku je kopie žaloby spolu s přiloženými písemnostmi, listinou rozhodců a příslušným Řádem zaslána žalovanému k žalobní odpovědi. Ohledně doručování platí úprava obsažená v Řádech a nikoliv v OSŘ. Písemnosti se stranám sporu zasílají tajemníkem rozhodčího soudu na adresu, kterou strana uvedla, nebo zvolenému právnímu zástupci, popř. do datové schránky. Jestliže strana po zahájení řízení změnila adresu a tuto skutečnost rozhodčímu soudu neoznámila, pak platí, že je doručení platně provedeno odesláním písemnosti na její poslední adresu. Rozhodčí soud sám není jako nestátní instituce oprávněn zjišťovat adresu žalovaného, nepodařilo-li se doručit žalobu na adresu, kterou v žalobě uvedl žalobce. V takovém případě může rozhodčí soud požádat žalobce, aby novou adresu žalovaného zjistil sám. Jestliže si adresát doručení rozhodčího soudu určené do vlastních rukou nevyzvedl, ač mu to

74 Placení poplatků před stálými rozhodčími soudy je upraveno různě. U některých platí žalobce stanovenou zálohu (např. ve Vídni), u jiných platí každá ze stran polovinu poplatku, a jestliže nezaplatí žalovaný svoji polovinu, je ji povinen zaplatit žalobce, když žalobce svoji povinnost nesplní, řízení se zastavuje (např. ve Stockholmu) – citace x Xxxxxxx K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 66

bylo doručující poštou oznámeno či ho odmítl převzít, pak platí dle ust. § 10 Řádu, že doručení je platné. U obyčejných písemností je lhůta k uložení zkrácena na 5 dnů. Ve svém důsledku to znamená, že žalovaný nepřevzetím žaloby řádně mu zaslané rozhodčím soudem nemůže zabránit uskutečnění rozhodčího řízení a rozhodnutí ve věci. Řády pamatují také na situaci, kdy se nepodaří doručit na poslední známou adresu účastníka, který si nezvolil ani právního zástupce ani zmocněnce k přijímání písemností. V takovém případě je předseda rozhodčího soudu oprávněn jmenovat opatrovníka k přijímání písemností.

Současně s doručovanou žalobou je žalovaný vyzván k žalobní odpovědi, a aby jmenoval rozhodce. Kromě odporování uplatněných nároků může žalovaný také nároky uplatněné žalobou uznat či podat protižalobu.

5.3 Skončení rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení končí jednak právní mocí rozhodčího nálezu a jednak doručením usnesení v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Rozhodčí nález se vydává v řízení, kdy se rozhoduje ve věci samé. V rozhodčím nálezu se dále ukládá povinnost nahradit náklady řízení. V některých případech se vydává rozhodčí nález na základě žádosti stran, aby rozhodčí nález byl vydán podle smíru jimi uzavřeného. Z ust. § 24 ZRŘ vyplývá pro rozhodce povinnost působit kdykoli v průběhu celého řízení na strany, aby se dohodly na smírném řešení sporu. Na žádost stran lze smír uzavřít ve formě rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález podle smíru uzavřeného stranami lze vydat pouze, pokud smír není v rozporu s právními předpisy.

Ust. § 44 odst. 2 Řádu konkretizuje případy, kdy může být vydáno usnesení o zastavení řízení, tj. rozhodčí nález se nevydává: (i) žaloba byla vzata zpět žalobcem; (ii) není-li dána pravomoc Rozhodčího soudu a (iii) není-li zaplacen poplatek za rozhodčí řízení. Usnesení o zastavení rozhodčího řízení vydává rozhodčí senát, popř. jediný rozhodce. Jestliže rozhodčí senát, popř. jediný rozhodce nebyl ještě ustaven, pak vydává usnesení o zastavení rozhodčího řízení předseda rozhodčího soudu

Rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně a alespoň většinou rozhodců podepsán. Výrok nálezu musí být

určitý. Zásadně musí být nález také odůvodněn, ledaže se strany dohodly jinak, to neplatí v případě spotřebitelských smluv.

Při rozhodování se rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným. Mohou ovšem také rozhodovat „ex aequo et bono“ – podle zásad spravedlnosti, avšak za podmínky, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily. Toto opět neplatí u sporů ze spotřebitelských smluv.

ZRŘ neobsahuje žádná ustanovení o tom, že rozhodčí nález může mít různou podobu. Toto vyplývá z ust. § 38 odst. 6 Řádu, které hovoří o mezitimním a částečném rozhodčím nálezu.

Mezitimní rozhodčí nález se vydává v případě, kdy je pro rozhodce a strany výhodnější nejdříve vyřešit otázku, zda je uplatněný nárok vůbec opodstatněný a teprve poté se bude projednávat jeho výše.

Částečný rozhodčí nález je vydáván v případě, že je dostatečně vyjasněna jenom část projednávaného předmětu sporu. V takovém případě mohou rozhodci prohlásit řízení ohledně této části sporu za skončené a vydat částečný rozhodčí nález s tím, že v ostatních částech bude pokračováno v řízení a bude o nich rozhodnuto. Počet částečných rozhodčích nálezů v jednom sporu není omezen.

Nejčastěji je rozhodčí nález vydáván v podobě konečného rozhodčího nálezu, kterým se rozhoduje o všech uplatněných nárocích a protinárocích v konkrétním sporu, včetně úhrady nákladů řízení. Vydáním konečného rozhodčího nálezu rozhodčí řízení končí a zpravidla zaniká rozhodčí smlouva.

Podle ust. § 42 Řádu je možné vydat doplňující rozhodčí nález, a to na žádost strany sporu podanou do 30 dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu a v případě, že se ukáže, že nebylo rozhodnuto o všech nárocích stran. Zpravidla se tento doplňující rozhodčí nález vydává na základě nového ústního jednání s předvoláním stran.

Vydání rozhodčího nálezu je zcela v kompetenci rozhodců či rozhodce. Předseda rozhodčího soudu ani jeho předsednictvo nemají oprávnění zasahovat rozhodcům do projednávání sporů. Výjimku tvoří případy, kdy se projednává námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu popř. námitky o odmítnutí rozhodců. Dále platí, že rozhodci nejsou povinni předkládat rozhodčímu soudu návrh rozhodčího nálezu k posouzení nebo jeho formálnímu potvrzení. Skutečnost, že je rozhodčí nález po formální stránce

v pořádku, potvrzují svým podpisem rozhodčího nálezu předseda rozhodčího soudu a tajemník rozhodčího soudu.75

V praxi může nastat situace, kdy některý z rozhodců nemůže či odmítá rozhodčí nález podepsat (např. z důvodu nemoci nebo že s ním nesouhlasí). V takovém případě předseda rozhodčího soudu uvede tuto skutečnost v rozhodčím nálezu a potvrdí ji svým podpisem.76

5.4 Náklady rozhodčího řízení

Náklady u rozhodčího soudu se skládají z (i) poplatku za rozhodčí řízení, (ii) poplatku za přezkum, (iii) poplatku za zvláštní jmenování předsedy rozhodčího senátu, (iv) správních nákladů rozhodčího soudu, (v) zvláštních nákladů vznikajících rozhodčímu soudu a (vi) vlastních výloh stran. ZRŘ otázku nákladů rozhodčího řízení neupravuje. Náklady rozhodčího řízení jsou obsaženy v jednotlivých Řádech jsou jejich nedílnou součástí.

(i) Poplatek za rozhodčí řízení slouží k částečnému krytí všeobecných nákladů spojených s činností rozhodčího soudu. Poplatek se vybírá za každý spor.

(ii) Poplatek za přezkum slouží k částečnému krytí nákladů spojených s řízením o žádosti o přezkoumání usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu (§ 25 odst. 4 až 7 Řádu).

(iii) Xxxxxxxx za zvláštní jmenování předsedy rozhodčího senátu slouží k částečnému krytí nákladů spojených se zvláštním jmenováním předsedy rozhodčího senátu dle § 23 odst. 5 Řádu.

(iv) Správní náklady rozhodčího soudu jsou zvýšené náklady vznikající rozhodčímu soudu v souvislosti s projednáváním konkrétního sporu a hradí se paušální částkou vedle poplatku.

(v) Zvláštní náklady vznikající rozhodčímu soudu jsou náklady, k nimž dochází při projednávání konkrétního sporu, zejména prováděním důkazů, vyplácením znalečného, konáním ústních jednání mimo sídlo rozhodčího soudu, pořizováním překladů písemností, protokolováním v cizím jazyce, vyplácením odměny tlumočníkovi, proplácením cestovních a ubytovacích

75 Viz Xxxxxxx X., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 133

76 Viz tamtéž, str. 134

výloh rozhodců, úhradou nákladů souvisejících s činností pověřené osoby apod., hradí se ve výši skutečných nákladů takto vzniklých.

(vi) Vlastní výlohy stran jsou výdaje, které strany vynakládají na právní zástupce v souvislosti s ochranou svých zájmů, a to cestovní a ubytovací výlohy a honoráře těchto právních zástupců.

Výše poplatku závisí na hodnotě sporu. U tuzemských sporů v hodnotě do 50.000.000,- Kč činí poplatek 4% z hodnoty sporu, nejméně však 10.000,- Kč. U sporů vyšší hodnoty je poplatek tvořen pevnou částkou a procentem z hodnoty sporu převyšující určitou částku. Výše poplatku není omezena. V případě ostatních (mezinárodních sporů) je konstrukce výpočtu poplatku obdobná, avšak k poplatku se ještě připočítává paušální poplatek na správní náklady. Jinak je tomu o rozhodčího řízení on-line, kde je stanoven poplatek ve výši 3% z hodnoty sporu, nejméně však 3.000,- Kč a nejvýše 1 mil Kč. U spotřebitelských sporů je poplatek ve výši 3% z hodnoty sporu, nejméně však 800,- Kč. Koná-li se řízení o spotřebitelském sporu a vynáší-li se rozhodnutí v jiném jazyku než v češtině (slovenštině), poplatek se zvyšuje o příplatek 2.000,- Kč.

Poplatek se dále zvyšuje o 75% v případě urychleného projednání sporu do 2 měsíců a o 50% v případě projednání do 4 měsíců.

Poplatek se snižuje o 10% rozhoduje-li se spor jen na základě předložených písemností bez ústního jednání či vydává-li se rozhodčí nález bez odůvodnění (lze pouze na žádost stran), o 20%, jestliže spor rozhoduje jediný rozhodce, 50%, jestliže žalobce vzal žalobu zpět minimálně 7 dní (musí být v této lhůtě doručeno soudu) před datem nařízeného ústního jednání. V případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu se poplatek nevrací.

Poplatek jde zpravidla k tíži té strany, která ve sporu nebyla úspěšná. Bylo-li žalobě vyhověno zčásti, rozdělí se úhrada mezi strany sporu, a to v poměru přisouzené a zamítnuté části žalobního nároku. Strany se mohou mezi sebou dohodnout i o jiném rozdělení poplatku. Tato situace nastává nejčastěji v případě smíru a dohoda o rozdělení poplatku je poté součástí rozhodčího nálezu.

VI Doménové spory

6.1 Řešení sporů ohledně doménových jmen „cz“

6.1.1 Stručná historie domény „cz“

Doména cz vznikla krátce po rozdělení tehdejšího Československa na přelomu let 1992-93. Původní doména cs zanikla a na jejím místě se objevily nové domény cz a sk. Pravděpodobně největší změnou, ke které došlo od té doby v našem doménovém prostoru, je liberalizace registrací v roce 1997 a jejich zpoplatnění v roce následujícím. V roce 1998 se na scéně objevilo sdružení CZ.NIC, které od té doby definuje pravidla pro přidělování doménových jmen v doméně nejvyšší úrovně TLD .cz.

CZ.NIC, z. s. p. o., je zájmové sdružení právnických osob, založené roku 1998 předními poskytovateli internetových služeb. V současné době má již více než 100 členů. Hlavní činností sdružení je provozování registru doménových jmen .CZ, zabezpečení provozu domény nejvyšší úrovně CZ a osvěta v oblasti doménových jmen. CZ.NIC je členem mezinárodních organizací, které sdružují obdobné organizace ve světě (CENTR, ccNSO, ITU a dalších) a také členem sdružení EURid, spravujícího evropskou doménu

.EU.

Před CZ.NICem spravoval doménu tehdejší registrátor XXxxx, který registroval domény jak svých zákazníků, tak svých konkurentů a také zákazníků svých konkurentů. Z důvodu, že by taková situace mohla být chápána jako střet zájmů, bylo rozhodnuto převést pravomoci na nezávislou instituci, přičemž EUnet nadále fungoval jako technický správce domény. Součástí změn bylo zároveň zpoplatnění registrací.

Zpočátku mohly domény registrovat pouze organizace, a to ještě za podmínky, aby název domény měl vztah k firmě společnosti. Toto pravidlo mělo omezit počet registrovaných domén úplným vyřazením fyzických osob z nároku na držení domény a výrazným omezením jmen, které mohly

registrovat společnosti. Po zavedení plateb za domény došlo k rušení domén nezaplacených.

V souvislosti s registrací domén vyvstal v průběhu času problém se spekulanty, kteří si nechali zaregistrovat určitou doménu, čímž takovou doménu zabrali pro pozdějšího uživatele, kterému by název dotčené domény více vyhovoval.77 Takové jednání je z hlediska práva nutno považovat za jednání v nekalé soutěži, přesněji řečeno jedná se o nekalou zabraňovací soutěž.78 Jako reakci na toto počínání spekulantů zavedl CZ.NIC možnost tzv. mimořádné žádosti, což znamená, že pokud je nějaká doména blokována spekulantem, ale není zaplacena (což je běžný stav, spekulanti za doménu zaplatí obvykle až ve chvíli, kdy mají šanci ji se ziskem prodat a do té doby ji blokují), může na ni zájemce uplatnit speciální žádost. V případě, že zájemce současně uhradí registrační poplatek, je pak nezaplacená doména po uplynutí lhůty splatnosti předčasně vydána právě tomuto zájemci. Toto řešení problém se spekulanty plně neodstranilo, ale alespoň ho zmírnilo. Mělo by především omezit jednání ve zlé víře a snahy hraničící s vydíráním.79

Jedním ze stěžejních dokumentů v oblasti registrace domén „.cz“ jsou Pravidla registrace upravující postupy a podmínky registrace domén, včetně např. jaká doménová jména lze registrovat či jaká jsou práva osob uvedených v registru. Pravidla registrace dále uvádějí postup pro řešení sporů o doménová jména (viz níže).

Spory o doménová jména se rozdělují na dvě základní skupiny, a to spory mezi sdružením CZ.NIC a držitelem doménového jména a mezi držitelem doménového jména a třetí osobou.

77 např. kauza týkající se registrací příjmení českých poslanců

78 takové jednání bývá označováno jako „cybersquatting“ (angl. Squat = bezprávně se usadit), což je registrace domény za účelem následného prodeje nebo účelem zabraňovacím, patří sem např. i to, že není zjevný žádný jiný důvod registrace domény ve vztahu k uživateli, který nemá k doméně žádný zjevný vztah

79 na hranici vydírání se pohybují především aktivity ve stylu "zaregistroval jsem si doménu se jménem vaší firmy, chci na ni umístit pornografii; doménu ode mě nicméně můžete odkoupit."

6.1.2 Řešení sporů mezi CZ.NIC a držitelem doménového jména Spory mezi sdružením CZ.NIC a držitelem doménového jména týkající se doménových jmen registrovaných držitelem jsou na základě ustanovení článku 15.1. Pravidel registrace doménových jmen v doméně „.cz“ řešeny Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v českém jazyce a podle řádu tohoto soudu. Pravidla registrace byla vydána sdružením CZ.NIC a obsahují pravidla pro registraci doménových jmen v doméně „.cz“. Aktuální Nová Pravidla registrace doménových jmen v ccTLD.cz80 jsou v platnosti od 1.12.2012.

Každý žadatel o registraci je povinen odsouhlasit aktuální znění Pravidel registrace jako podmínku registrace doménového jména. K tomu, aby rozhodčí smlouva platně vznikla, je nutné, aby žalovaný prokazatelně odsouhlasil aktuální znění registrace. Pravidla registrace a jejich akceptace ze strany držitele registrace domény v doméně „.cz“ představují smlouvu mezi držitelem registrace a sdružením CZ.NIC. Obsahem této smlouvy jsou práva a povinnosti držitele registrace a sdružení CZ.NIC jako správce národní domény „.cz“ ve vztahu k registraci a zároveň představují smluvní závazek držitele doménového jména ve prospěch třetí strany – žalobce ve sporu ohledně tohoto doménového jména, podřídit se pravomoci Rozhodčího soudu při HKČR a AKČR v případech, která Pravidla registrace předpokládají. Rozhodčí řízení probíhající před Rozhodčím soudem při HKČR a AKČR je rozhodčím řízením on-line a řídí se příslušným řádem a pravidly (k tomu blíže kapitola V).

Dokument Pravidla alternativního řešení sporů, v platnosti od 1.4.2012, obsahuje ustanovení o řešení sporů o užívání doménového jména a tzv. rozhodčí veřejnou nabídku (čl. 2 Pravidel alternativního řešení sporů), jejíž ustanovení by mělo přispět k rychlejšímu řešení sporů o doménová jména v doméně .CZ. S tím je spojena povinnost Držitele doménového jména vyjádřit kvalifikovaný souhlas s platným zněním Pravidel alternativního řešení sporů.

Rozhodčí řízení probíhá elektronicky, bez fyzické přítomnosti stran, a to na on-line platformě dostupné na adrese xxxxxx.xxxx.xx. Spor může být rozhodován jedním nebo třemi rozhodci, kteří jsou stanoveni v souladu s

80 country code Top Level Domain (doména nejvyššího stupně, tzv. národní doména) České republiky

Řádem pro řešení sporů o domény .cz; rozhodcem může být pouze osoba uvedená v seznamu rozhodců.

6.1.3 Řešení sporů mezi držitelem doménového jména a třetí osobou

Tuto problematiku řeší článek 16. Pravidel registrace. Tento článek nabádá strany, aby spor vyřešily smírnou cestou. Teprve v případě, že se sporné strany nedohodnou na smírném řešení sporu, pak mohou věc řešit v rámci platných právních předpisů, tedy prostřednictvím rozhodčího řízení nebo obecných soudů. Na žádost sporných stran může sdružení CZ.NIC vystupovat jako zprostředkovatel (mediátor) smírného řešení takového sporu.

Sdružení CZ.NIC zruší delegaci nebo registraci doménového jména nebo doménové jméno převede či pozastaví možnost převodu doménového jména na jinou osobu, jestliže tak stanoví vykonatelné soudní nebo správní rozhodnutí nebo výrok rozhodce či rozhodčího soudu.

V případě, že dojde ke zrušení delegace nebo registrace doménového jména a zároveň nebude rozhodnuto o povinnosti převodu doménového jména, sdružení CZ.NIC po zrušení registrace doménového jména po dobu 1 měsíce od takového zrušení registrace neumožní opětovnou registraci téhož doménového jména jiné osobě, než osobě, která se zrušení registrace vůči původnímu držiteli domáhala, případně subjektu, na který taková osoba toto své právo písemně převedla. V případě, že osoba, která se zrušení registrace domáhala, či subjekt, na který taková osoba toto právo převedla, požádají v uvedené lhůtě o registraci doménového jména,provede sdružení CZ.NIC jeho registraci na dobu 1 měsíce a držitel je povinen vybrat si pro doménové jméno registrátora

V rozhodnutí musí být jednoznačně identifikováno doménové jméno, kterého se rozhodnutí týká a rovněž držitel doménového jména, kterého se rozhodnutí týká. Podmínkou provedení úkonů požadovaných rozhodnutím není účast sdružení CZ.NIC v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Sdružení CZ.NIC tak provede požadované úkony i v případě, že není žalovanou stranou a žaloba směřovala pouze proti držiteli předmětného doménového jména.

Pro názornou představu uvádím v Příloze 1 nejčastější varianty používané v rozhodnutích týkajících se doménových jmen.

Z ustanovení Pravidel alternativního řešení sporů vyplývá, že třetí osoba, která se domnívá, že registrací konkrétního doménového jména byla dotčena její práva, může se rozhodnout řešit tento spor buď s využitím obecného soudu nebo s využitím Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Rozhodne-li se taková třetí osoba pro Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, je držitel doménového jména na základě zmíněné rozhodčí veřejné nabídky povinen podrobit se tomuto řízení.

6.2 Řešení sporů ohledně doménových jmen „eu“ v ČR

Vzhledem k tomu, že užívání domény .eu se v poslední době v České republice rozšiřuje, zmíním se zde i o problematice sporů ohledně této domény.

6.2.1 Stručná historie domény „.eu“

Počátky vzniku domény .eu spadají do období roku 1997 a vzešly z organizace EuroISPA, která sdružuje největší evropské poskytovatele internetových služeb Zásadní zmínka o vzniku této jednotné domény pro státy Evropské unie padla na zasedání v Lisabonu (březen 2000), kdy Rada Evropy označila vytvoření domény právního řádu „eu“ za jednu ze svých priorit v souvislosti s urychlením a podporou elektronického obchodu. Následovalo přijetí nařízení EC/733/2002 ze dne 22.4.2002 o implementaci domény právního řádu „.eu“.

Původní idea počítala s tím, že doména bude využita pouze pro účely orgánů EU či institucí, které jsou řízeny prostřednictvím těchto orgánů. Později se však rozhodlo, ze doména .eu bude nabídnuta všem subjektům nebo organizacím sídlícím na území EU.81 Doménové jméno .eu si může zaregistrovat jakákoli společnost, jednotlivec nebo organizace sídlící v Evropské unii.

81 viz Xxxxxxx, M, článek Doména .eu – počet registrací roste, chybí ale obsah in xxx.xxxx.xx

Na základě shora uvedeného nařízení byl zřízen European Registry for Internet Domains, označovaný též zkratkou „EURid“, jedná se o registr, který je samostatným subjektem a je pověřen organizací, správou a řízením otázek souvisejících s doménou „.eu“. EURid spravuje a provozuje .eu jako nezisková organizace od roku 2003. Na rozdíl od českého sdružení XXX.XX tento registr sám nepůsobí jako registrátor, jeho úkolem je především vytvářet, formulovat a kontrolovat dodržování pravidel pro registraci a používání doménových jmen v rámci uvedené domény nejvyšší úrovně (TLD) .eu.82 Registrace domén .eu probíhají přes tzv. akreditovaného registrátora, jejichž seznam je k dispozici na stránkích xxx.xxxxx.xx.

V souvislosti s novou doménou bylo potřeba vypracovat určitá pravidla, aby nemohlo dojít ke spekulacím či nelegálnímu registrování domén (tak jako se tomu dělo např. v ČR, viz výše). EURid proto rozhodl, že první dvě fáze registrací, tzv. Sunrise periods, budou určeny výhradně pro žádosti podané veřejnými institucemi a soukromými společnostmi na základě ochranných a obchodních známek. Volná fáze registrací byla zahájena až 7.4.2006.

6.2.2 Způsoby řešení sporů vyplývající z doménových jmen „.eu“ Mezi další úkoly EURidu (kromě výše uvedených) patří vytvoření systému mimosoudního způsobu řešení sporů, a to tak, aby byl co nejvíc flexibilní a efektivní.

Pravidla týkající se implementace a funkcí domény prvního řádu „.eu“ a principů, jimiž se řídí registrace, byla vyhlášena ve formě nařízení EC/874/2004 ze dne 28.4.2004. Toto nařízení mimo jiné stanovuje možnost zrušení doménového jména na základě některého vhodného postupu alternativního řešení sporů – ADR (Alternative Dispute Resolution). Dle ADR je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR příslušný k projednávání sporů vyplývajících z doménových jmen „.eu“ od roku 2006.

Průběh řízení v rámci ADR je podrobně pospán v Pravidlech pro řešení sporů o domény ".eu" (Pravidla ADR) a Doplňujících pravidel ADR. Dle článku B1(a) Pravidel ADR může řízení zahájit jakákoli osoba nebo subjekt

82 viz též Xxxxxxxxxx, J. A., článek Projekt domény prvního řádu „.eu“ in Právní rádce 12/2005, str. 5

podáním žalobního návrhu k poskytovateli v souladu s těmito pravidly. Poskytovatelem se přitom rozumí, poskytovatel služby ADR, kterého vybere subjekt, u kterého nechala žalovaná strana zaregistrovat doménové jméno, které je předmětem žalobního návrhu, tzv. registrátor.

VII Postavení obecných soudů v rozhodčím řízení

Obecné soudy ve vztahu k soudům rozhodčím realizují jednak pomocnou funkci a jednak funkci kontrolní.83 Do funkce pomocné bude patřit především jmenování rozhodce, vyloučení rozhodce, předběžné opatření, zproštění mlčenlivosti, provedení důkazů, úschova rozhodčího nálezu, odepření uznání a výkonu. Mezi funkce kontrolní pak to bude hlavně zrušení rozhodčího nálezu a odepření výkonu.

Jelikož je rozhodčí řízení postaveno na principu dobrovolnosti, což znamená, že rozhodci mohou po stranách či třetích osobách vyžadovat pouze ty úkony, které budou realizovány dobrovolně a dále že rozhodci nemohou jít nad rámec pravomocí, které jim přiznává ZRŘ. Rozhodci nemají donucovací pravomoc ani nemohou svými rozhodnutími zavazovat třetí osoby. Z tohoto důvodu vykonává některé úkony soud – jako svou pomocnou funkci.

ZRŘ umožňuje několik případů, kdy mohou obecné soudy zasáhnout do rozhodčího řízení. K rozhodování podle ZRŘ je dle ust. § 43 místně příslušný soud, (i) v jehož obvodu se koná či konalo rozhodčí řízení, je-li toto místo v tuzemsku, (ii) kde by se konalo řízení, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy, (iii) k řízení dle § 9 (jmenování rozhodce soudem, pokud se strany včas nedohodly) a § 12 odst. 2 ZRŘ (rozhodování o vyloučení rozhodce) sídlo nebo bydliště navrhovatele nebo odpůrce, nelze-li v tuzemsku zjistit místní příslušnost. Věcná příslušnost je pak dána v ust. § 41 ZRŘ, je to soud, který by byl příslušný k řízení dle zvláštního předpisu - § 9 OSŘ – kdyby nebylo rozhodčí smlouvy.

Předně je to ust. § 9 ZRŘ, na základě něhož, jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo jestliže jmenovaní rozhodci nemůžou ve stejné lhůtě shodnout na

83 viz též Xxxxxxxxxxx, N., Rozhodčí řízení v obchodním styku. Vztah soudů rozhodčích a soudů obecných, ASPI Publishing, str. 173

Xxxxxxxxxxx sama uvádí, že někteří autoři toto dělení odmítají, např. Xxxxxxxxxxxx, J: Úloha národních soudů – podpora nebo dohled, EMP, 1 – 2, 1998, str. 43 a násl.

osobě předsedajícího soudce, pak o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce rozhodne na návrh kterékoliv strany soud, pokud se strany nedohodli jinak.

Dále soud rozhoduje ve smyslu ust. § 12 odst. 2 ZRŘ o vyloučení soudce, který je podjatý.

Dle ust. § 6 odst. 2 ZRŘ předseda soudu rozhoduje o tom, zda má být rozhodce z vážných důvodů zproštěn mlčenlivosti (viz kapitola 3.1).

Dle ust. § 20 odst. 2 ZRŘ soud provádí procesní úkony na dožádání rozhodců nebo rozhodčího soudu, které si je nemohou vykonat sami. Soud není oprávněn posuzovat, zda požadované provedení důkazů je účelné; může však dožádání odmítnout, jestliže požadovaný procesní úkon zákon nepřipouští.84

Pouze soud rovněž na základě ust. § 22 ZRŘ rozhoduje o předběžném opatření. Právo navrhnout předběžné opatření mají pouze strany sporu a nikoliv rozhodci. V tomto ustanovení se odráží potřeba v některých situacích soudního vstupu a prozatímně upravit poměry účastníků rozhodčího řízení.

„Ve starších úpravách je tato pravomoc dána výlučně soudům obecným a je pouze v dispozici strany. Pod vlivem Vzorového zákona se lze setkat i s úpravami, které pravomoc dávají v omezeném rozsahu i rozhodcům, případně úpravami, které rozhodcům dávají právo navrhnout soudu provedení předběžného opatření.“85 Řízení o návrhu na předběžné opatření se řídí ust. § 74 až 77 OSŘ.

Ust. § 29 ZRŘ zakotvuje povinnost úschovy rozhodčích nálezů. Stálé rozhodčí soudy mají tuto povinnost po dobu 20 let od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodci jsou povinni do 30 dnů od právní moci rozhodčího nálezu předat tento nález do úschovy okresnímu soudu, v jehož obvodu byl rozhodčí nález vydán. Jestliže byl rozhodčí nález vydán mimo území ČR do úschovy se nevydává.

V neposlední řadě obecný soud rozhoduje o zrušení rozhodčí nálezu dle ust. § 31 ZRŘ (viz blíže kapitola 04.4) a také ve věcech exekuce rozhodčího nálezu.

84 viz Xxx Xxxxxxxxxxxx, J. – Xxxxxxx, V. a kol, Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář , 1. vydání, Praha C.H. Xxxx 1996, str. 79

85 c.d. viz tamtéž

Z výše uvedeného vyplývá, že role obecných soudů je v rozhodčím řízení velmi důležitá až nepostradatelná. Kontrolní funkce obecných soudů poté vnáší do rozhodčího řízení záruky právního státu.

VIII Rozhodčí pravidla UNCITRAL

8.1 Úvod

Rozhodčí pravidla UNCITRAL jsou souborem procesních pravidel pro rozhodčí řízení, především pro rozhodčí řízení ad hoc. Pravidla byla předložena Komisí OSN pro právo mezinárodního obchodu (UNCITRAL) a schválena Valnou hromadou OSN dne 15. prosince 1976 v New Yorku. Rozhodčí pravidla (rozhodčí řád) jsou pro strany závazná jen ve sporech z investiční činnosti (tj. stát vs. cizí investor). Ovšem, jak jsem už uvedla výše, tak strany sporu i v případě probíhajícího řízení před stálým rozhodčím soudem si mohou na základě ust. § 13 odst. 3 ZRŘ v rozhodčí smlouvě stanovit, že se nebudou řídit rozhodčími pravidly řádů stálých rozhodčích soudů. Za těchto okolností si strany sporu mohou vytvořit vlastní procesní pravidla nebo použít pravidla UNCITRAL. Vzhledem k této skutečnosti se zde o těchto pravidlech zmíním, právě s ohledem na jejich použitelnost i na území ČR, a to dokonce i na jejich užití při rozhodčím řízení probíhajícím před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.

V čl. 1 odst. 1 těchto pravidel je stanoveno, že se použijí, jestliže se strany na jejich použití v písemné rozhodčí smlouvě dohodnou. Zároveň si rovněž mohou strany písemně změnit jednotlivá ustanovení Rozhodčích pravidel UNCITRAL.

Jak je uvedeno výše UNCITRAL arbitrážní pravidla byla schválena UNCITRAL dne 28.4.1976 a Valné shromáždění OSN je přijalo dne 15.12.1976 s cílem napomoci odstranit překážky mezinárodního obchodu, a to podporou rozvoje harmonizace a unifikace mezinárodního obchodního práva. Valné shromáždění pak požádalo generálního tajemníka o uvedení pravidel ve všeobecnou známost a doporučení k celosvětovému použití.86

86 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, str. 167

Určení orgánu oprávněného ke jmenování, na kterém se strany nedohodly bylo svěřeno generálnímu tajemníku Stálého rozhodčího soudu v Haagu (PCA)87, a to z důvodu, že UNCITRAL jako organizace podřízená OSN nemohla převzít institucionální vedení rozhodčího řízení podle svého rozhodčího řádu. Činnost UNCITRAL se zaměřuje na sjednávání unifikačních vzorových předpisů, mnohostranných mezinárodních úmluv, legislativních doporučení, poskytování informací o judikátech vycházejících z jednotlivých unifikačních dokumentů, technickou pomoc při provádění právních reforem a na pořádání regionálních a národních seminářů.

Organizace UNCITRAL má v současnosti 60 členských států volených Valným shromážděním, přičemž členství je strukturováno tak, aby byly zastoupeny všechny regiony i s jejich hospodářskými a právními systémy. Česká republika je členským státem od roku 2005. Činnost UNCITRAL je zajišťována mj. 6 pracovními skupinami, z čehož jednu skupinu tvoří oblast arbitráže.88

8.2 Průběh rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení se zahajuje oznámením jedné strany (žalobce) druhé straně (žalovanému) o zahájení rozhodčího řízení. Den, kdy toto oznámení došlo žalovanému, se pak považuje za zahájení řízení a zároveň se tímto dnem zahajuje proces vytvoření rozhodčího senátu.

Jelikož za rozhodčími pravidly UNCITRAL nestojí žádná rozhodčí instituce, musí být dohoda o použití pravidel doprovázena dohodou o určení orgánu oprávněného ke jmenování rozhodců. Jako takový orgán přichází v úvahu některý z institucionálních soudů či konkrétní osoba rozhodce, na kterém se strany dohodnou v rozhodčí smlouvě.89

V případě, že se strany předem nedohodly na počtu rozhodců, a to buď jednom nebo třech rozhodcích, pak platí, jestli žalovaná strana

87 tento soud je v současné době činný také jako instituce soukromé obchodní arbitráže

88 další skupiny jsou: soukromé financování projektů infrastruktury, dopravní právo, elektronický obchod, úpadkové právo a zajišťovací instrumenty, článek Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL, Sekot, T.

89 např. děkan Právnické fakulty v Brně, viz Xxxxxxx, K.: Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, str. 156

nevysloví souhlas s tím, aby byl spor projednán jedním rozhodcem, že spor bude rozhodovat tříčlenný rozhodčí senát.

Jestliže orgán pro jmenování odmítne jmenovat rozhodce nebo jestliže se strany na žádném orgánu pro jmenování nedohodnou, pak se může kterákoliv ze stran obrátit na generálního tajemníka stálého rozhodčího soudu v Haagu, aby určil orgán pro jmenování. Na takto určený orgán pro jmenování se poté může kterákoliv strana obrátit, aby určil chybějícího rozhodce. Generální tajemník sám žádného rozhodce nejmenuje.

Rozhodčí pravidla UNCITRAL nestanovují žádné zvláštní předpoklady pro osobu rozhodce. V praxi ovšem může nastat situace, kdy jedna ze stran odmítne jmenovaného rozhodce a druhá strana s tímto odmítnutím nesouhlasí. V takovém případě (jestliže se zároveň konkrétní rozhodce odmítne funkce vzdát) pak rozhodne o takovém odmítnutí (i) orgán pro jmenování, jestliže původně tento orgán rozhodce jmenoval; (ii) orgán pro jmenování, jestliže tento orgán sice rozhodce nejmenoval, avšak byl pro jmenování určen; (iii) ve všech ostatních případech orgán pro jmenování, který bude určen postupem pro určení orgánu pro jmenování. Tento postup se zvolí i v případě, kdy rozhodce nevykonává svoji funkci, ať už de facto či de iure.

Místem konání rozhodčího řízení je místo, které určí strany, jinak toto místo určuje rozhodčí senát. Platí zásada, že rozhodčí nález musí být vydán v místě konání rozhodčího řízení. Dále je v dispozici stran rozhodčího řízení v jakém jazyku se rozhodčí řízení povede. V případě, že se strany nedohodnou, pak jazyk či jazyky v jakém se řízení povede určí rozhodčí senát.

Ve své podstatě se průběh rozhodčího řízení podle pravidel UNCITRAL nijak zvlášť neliší od průběhu rozhodčího řízení podle ZRŘ.

8.3 Rozhodčí nález

Při rozhodování sporu použije rozhodčí senát právo, které si strany zvolily jako právo rozhodné. V případě, že k volbě práva nedošlo, použije rozhodčí senát práva rozhodného podle kolizní normy, kterou bude považovat

v daném případě za použitelnou a která se na projednávanou věc nejlépe hodí. Prostřednictvím takto vybrané kolizní normy vybere rozhodné právo, podle kterého spor rozhodne, přitom ovšem musí vzít v potaz obchodní zvyklosti použitelné v daném případě. Rovněž může rozhodčí senát rozhodnout podle zásad spravedlnosti, ale jen v případě, že byl k tomu stranami zmocněn a zároveň to připouští právo aplikovatelné na rozhodčí řízení.

Kromě konečného rozhodčího nálezu může rozhodčí senát vydat také předběžný, mezitímní nebo částečný rozhodčí nález. Vždy však musí být rozhodčí nález usnesen většinou rozhodců a musí být vydán písemně. Pokud se strany nedohodnou jinak, musí být rozhodčí nález odůvodněn.

Kterákoliv ze stran může do 30 dnů od doručení rozhodčího nálezu požádat rozhodčí senát o výklad rozhodčího nálezu a výklad musí být proveden do 45 dnů od obdržení žádosti. Ve lhůtě 30 dní mohou strany rovněž požadovat provedení oprav v psaní, počtech atp.

8.4 On-line řešení sporů

Jelikož v současnosti neexistuje efektivní a cenově přiměřený celosvětový systém řešení sporů z elektronických nákupů a vzhledem k mezinárodnímu přesahu elektronického obchodování, zahájila proto Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL, práce na vytvoření globálního systému ODR (Online Dispute Resolution), tedy online řešení sporů. Tato pravidla by se měla primárně zaměřit na přeshraniční spory z elektronických transakcí s relativně nízkou hodnotou, avšak probíhající ve velkém množství, a to jak ve vztahu mezi podnikateli navzájem, tak i ve vztahu ke spotřebitelům.

Česká republika se účastní mezi prvními pilotního projektu tohoto typu on-line řešení sporů. Na jednom z posledním zasedání pracovní skupiny UNCITRAL koncem května 2012 představili zástupci ČR výsledky I. etapy pilotního projektu pro online řešení sporů na základě těchto připravovaných pravidel. "Jednoduché a efektivní řešení sporů z nákupů na internetu bude účinným nástrojem pro vyřízení reklamací českých kupujících, když budou nakupovat z pohodlí domova kdekoliv na celém světě. Jednotný a účinný

celosvětový systém pro řešení sporů z elektronických transakcí by měl ale zejména zvýšit důvěryhodnost českých internetových prodejců v očích zahraničních kupujících a usnadnit tak našim obchodníkům expanzi na světových trzích," vysvětlil ministr průmyslu a obchodu Xxxxxx Xxxx.90

Česká republika je jedním z průkopníků řešení sporů přes internet a je vnímána jako expert na technologické aspekty nově vyvíjených parametrů pro ODR. V současnosti funguje online rozhodčí řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, což je jedním ze čtyř sudišť na světě pro doménové spory dle pravidel "správce internetu" organizace ICANN.

90 c.d. viz článek První výsledky pilotního projektu on-line řešení sporů na xxx.xxx.xx

ZÁVĚR

Ve shora uvedeném textu jsem se pokusila shrnout hlavní principy rozhodčího řízení jako určitého typu alternativního řešení sporů k soudnímu řízení. Ačkoliv původním záměrem bylo, aby v České republice existoval určitý protipól k civilnímu řešení sporů, kde by si strany mohly jednak zvolit způsob řešení jejich sporu, jednak zvolit rozhodce a kde by cesta k vyřešení takového sporu byla rychlejší a v neposlední řadě i levnější než v klasickém soudním řízení. Tuto myšlenku navíc umocnila i skutečnost, že soudy začínaly být značně zahlceny neustále se rozšiřující soudní agendou.

Bohužel, jak jsem se snažila ukázat v textu této práce, při současné právní úpravě rozhodčího řízení na základě zákona č. 216/1994 Sb. se postupně stalo, že většina výhod rozhodčího řízení byla jaksi zatlačena do pozadí jeho nevýhodami. Za velmi přínosné považuji novelu 19/2012 Sb., která zásadním způsobem ovlivnila rozhodčí řízení ve vztahu ke spotřebitelským sporům. Do té doby bylo rozhodčí řízení jedním z nástrojů, jak zcela legálním způsobem mohlo dojít ke zneužití práva a k porušení dobrých mravů. Velké riziko zde představovaly především rozhodci ad hoc a tzv. rozhodčí centra. Na druhou stranu třeba se zamyslet i nad tím, zda neustálé posilování ochrany spotřebitele již nejde proti smyslu zákonů a taková ochrana nepřináší právní nejistotu do vztahů, kde je jedním účastníků spotřebitel. Ochranu spotřebitele dále posílila novela ZRŘ č. 303/2013 Sb., účinná od 1.1.2014. Úpravou rozhodčího řízení výše uvedenými novelami, se rozhodčí řízení, dle mého názoru, vydalo správným směrem. Je třeba si však uvědomit, že „všeho moc škodí“ a je možné, že u určité části (ne)odborné veřejnosti je současná úprava rozhodčího, zejména část týkající se spotřebitelských sporů řízení vnímána negativně, jelikož v zákoně uvedená míra ochrany spotřebitele může vnášet určitou právní nejistotu mezi podnikatele. Je možné, že pokud se bude právní úprava rozhodčího řízení nadále ubírat

směrem čím dál tím větší ochrany spotřebitele, dojde k opět ke značnému oslabení tohoto způsobu řešení sporů a k omezení jeho užití v praxi.

Další určitou nevýhodu či potřebu právní úpravy de lege ferenda vidím v řadě otázek, které nejsou v současné době nijak řešeny, např. odpovědnost rozhodce.

Nicméně celkově hodnotím současnou právní úpravu rozhodčího řízení za pozitivní a tudíž schopnou být plnohodnotnou alternativou ke klasickému soudnímu řízení.

Seznam použité literatury

1) Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxx X.: článek Arbitrabilita pracovněprávních sporů in Bulletin advokacie 9/2007

2) Xxxxxxxxxx, Xxxxxxxxx: článek Nárok rozhodců na odměnu a způsob jejího stanovení in Bulletin advokacie 1/2006

3) Xxxxxxxxxx, A. J.: článek Projekt domény prvního řádu „.eu“ in Právní rádce 12/2005

4) Xxxxxxxxxx, J. A.: článek Tuzemská právní praxe a veřejnost objevují výhody rozhodčího řízení in Bulletin advokacie 2/2006

5) Xxxxxxxxxx, J. A.: Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo, 1. vydání, nakl. X.X.Xxxx v Praze, 2008

6) Xxxxxxxxxx, X. Xxxxxxxx: článek Změny v rozhodčím řízení in Bulletin advokacie 5/2012

7) Xxxxxxxx, Xxxxxx: článek Poznámky k připravované novele zákona o rozhodčím řízení in Právní rozhledy 7/2011

8) Xxxxx Xxxxx: článek Postavení stálých rozhodčích soudů in Právní rádce 10/2006

9) Xxxxx J.: článek Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů, PaP, 1995 (ASPI)

10) Xxxxxxxxxxxx, Xxxxx, Xxxxxxx, Xxxxx: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, Komentář, 1. vydání, Praha,

C.H. Xxxx 1996

11) Xxxxx, Xxxx a Xxxxxxx, Xxxxxxxx: článek Rozhodčí smlouva se spotřebitelem ve světle novely ZRŘ in xxx.xxxxxx.xx, článek č. 84546

12) Xxxxxxx, Xxxxxx: článek Rozhodčí řízení před tzv. rozhodčími centry in Bulletin advokacie 7-8/2005

13) Xxxxxxxx, Xxxx: článek Rozhodčí řízení a nový zákoník práce in Bulletin advokacie 7-8/2007

14) Xxxxx, Xxxxxxx: článek Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení in Právní rádce 11/2005

15) Xxxxx Xxxxxxx: Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, C. H. Xxxx, Praha, 2004

16) Xxxxxxxxxxx, Xxxxxxx: Rozhodčí řízení v obchodním styku. Vztah soudů rozhodčích a soudů obecných, ASPI Publishing, 2002

17) Xxxxxxx, K.: článek Rozhodování vnitrostátních sporů v rozhodčím řízení – Česká a slovenská právní úprava in Právní rádce 10/1998

18) Xxxxxxx Xxxxxxxxx: článek Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení? in Bulletin advokacie 10/2005

19) Xxxxxxx Xxxxxxxxx: Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Xxxx Xxxxx, Dobrá voda 2003

20) Xxxxxxx, K.: článek Rozhodčí řízení v České republice (ASPI)

21) Xxxxx Xxxxx: článek Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL, xxx.xxx.xx

22) Xxxxxxx Xxxxx, Xxxxxxxxxx Xxxxx: Rozhodčí řízení, Eurolex Bohemia, Praha 2002

23) Xxxxxxx, Xxx: článek Význam právní povahy arbitráže z hlediska potřeby trestněprávní ochrany osoby rozhodce (článek 30430) in xxx.xxxxxx.xx

24) Xxxxx, Xxxxx: článek Usnesení vydané rozhodcem jako exekuční titul in Právní rádce 2/2007

25) Xxxxxxx, Xxxxxx: Doména .eu – počet registrací roste, chybí ale obsah, xxx.xxxx.xx

26) Xxxxxxxxx, Xxxxx a kolektiv: Civilní právo procesní, 2. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha a.s., 2002

Internet xxx.xxx.xx xxx.xxxxxxxx.xx xxx.xxxx.xx xxx.xxxxxx.xx

xxx.xxxxxxxxxxxx.xx xxx.xxxxxxxx-xxxxxx.xx