Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Mezinárodní smlouva jako pramen práva Evropské unie

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právo a právní věda

Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce

Mezinárodní smlouva jako pramen práva Evropské unie

Xxxxxxxx Xxxx 2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Mezinárodní smlouva jako pramen práva Evropské unie“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Těrlicku dne 13. 3. 2013 …………………….. Xxxxxxxx Xxxx

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé diplomové práce panu JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D. za jeho odborné vedení, cenné rady a vstřícnost, se kterou jsem se z jeho strany setkala. Velmi ráda bych poděkovala svým rodičům, manželovi a kamarádce Xxxxxx, kteří mě během celého studia i při psaní diplomové práce neuvěřitelně podporovali.

Abstrakt

Tato diplomová práce se zabývá mezinárodní smlouvou coby pramenem práva Evropské unie. Práce nejprve vymezuje pojmy mezinárodní právo veřejné a právo Evropské unie, a následně tyto dva právní systémy porovnává. Cílem diplomové práce je poskytnout čtenáři přehled o všech typech mezinárodních smluv, které se v právu Evropské unie vyskytují, a dále objasnění postupu při jejich uzavírání. Nechybí ani rozbor specifik, které k mezinárodním smlouvám uzavíraným Evropskou unií neodmyslitelně patří.

Abstract

This diploma thesis deals with the international agreement as a source of the European Union law. Firstly, the thesis defines the concept of international public law and European Union law, and consequently these two legal systems are compared. The thesis aims to provide the reader with an overview of all types of international agreements that in European Union law exist and further clarify the procedure to close them. There is also an analysis of the specifics of international agreements in the European Union law.

Klíčová slova

Evropská unie, mezinárodní právo veřejné, Evropský soudní dvůr, pravomoc, mezinárodní smlouva, závaznost, přímý účinek.

Key words

The European Union, public international law, the European Court of Justice, authority, international treaty, obligation, the direct effect.

Obsah

1 Úvod 7

2 Vztah práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného 10

2.1 Mezinárodní právo veřejné 10

2.2 Právo Evropské unie 15

2.3 Komparace práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného 17

3 Prameny práva Evropské unie 20

3.1 Akty tvořené členskými státy 20

3.2 Mezinárodní smlouvy uzavírané v rámci Evropské unie 22

3.3 Akty, které nevytváří subjekty práva Evropské unie 22

4 Mezinárodní smlouvy uzavírané v rámci práva Evropské unie 24

4.1 Vnitřní smlouvy Evropské unie 26

4.2 Smlouvy uzavřené členským státem před vstupem do Evropské unie 29

4.3 Smlouvy uzavřené členskými státy po vstupu do Evropské unie 31

4.4 Vnější smlouvy Evropské unie 33

4.5 Smíšené dohody 41

5 Vznik mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie 44

5.1 Mezinárodní smlouvy uzavírané před Lisabonskou smlouvou 44

5.2 Pravomoc Evropské unie k uzavírání dohod 46

5.3 Postup Evropské unie při sjednávání dohod 52

5.4 Závaznost mezinárodních smluv v právu Evropské unie 56

5.5 Kontrola slučitelnosti dohod s právem Evropské unie 57

6 Specifika mezinárodních smluv v právu Evropské unie 60

6.1 Předběžné provádění dohod 60

6.2 Přímý účinek zřizovacích smluv Evropské unie 60

6.3 Přímý účinek mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií 63

7 Závěr 69

8 Seznam použitých zdrojů 72

8.1 Monografie, učebnice a odborné články 72

8.2 Judikatura 76

8.3 Právní předpisy 79

9 Seznam použitých zkratek 80

1 Úvod

Mezinárodní smlouvy jsou v prostředí Evropské unie jedním z klíčových pramenů práva. Upravují vztahy mezi Evropskou unií a členskými státy či mezinárodními organizacemi, případně mezi členskými a nečlenskými státy. Mezinárodní smlouvy také dříve upravovaly řadu vnitřních vztahů v rámci Evropské unie. Vzhledem k rostoucím pravomocím Evropské unie bylo však mnoho těchto „vnitřních“ mezinárodních smluv nahrazeno sekundárními akty unijního práva. Používání nařízení (aktů sekundárního práva) pro regulaci vnitřních vztahů Evropské unie se preferuje z důvodu jejich větší rychlosti a pružnosti oproti mezinárodní smlouvě. Dalším důvodem pro častější využívání těchto nařízení je také fakt, že ESD má obligatorní pravomoc pro jejich jednotný výklad. I přesto však dodnes existuje celá řada mezinárodních smluv, které vnitřní unijní vztahy upravují.

Prostřednictvím mezinárodních smluv lze regulovat mnoho oblastí. Evropská unie je vázána stovkami mezinárodních smluv, které upravují například obchodní vztahy, otázky životního prostředí, sociální zabezpečení nebo právní spolupráci mezi stranami smlouvy.¹

Právě existence tak velkého množství mezinárodních smluv s různým obsahem, které lze sjednat různými způsoby, mě motivovala k výběru tohoto tématu pro mou diplomovou práci. Před vypracováním diplomové práce byla stanovena tato hypotéza: „Mezinárodní smlouvy se v prostředí práva Evropské unie uplatňují především v jejích vnějších vztazích s nečlenskými státy či mezinárodními organizacemi. Pro vnitřní vztahy Unie začínají být mezinárodní smlouvy nadbytečným nástrojem právní regulace.“ V závěru této diplomové práce se zaměřím na to, zda byla daná hypotéza potvrzena, či nikoli. Na tomto místě bych rovněž ráda vymezila základní cíle své diplomové práce. Prvním z nich je poskytnutí základního přehledu o mezinárodních smlouvách, které se vyskytují v právu Evropské unie, jejich obsahu a hierarchii. Druhým cílem práce je pak objasnění postupu při sjednávání mezinárodních smluv. Za poslední cíl bych ráda označila vymezení specifik mezinárodních smluv se zvláštním zřetelem na jejich přímý účinek a dovolatelnost.

Tato diplomová práce je strukturována do pěti věcných kapitol. V první z nich se věnuji vztahu mezinárodního práva veřejného a práva Evropské unie. Kapitola obsahuje vymezení pojmu mezinárodní právo veřejné a pojmu právo Evropské unie, dále se pak zabývá jejich intepretací a jednotlivými charakteristikami. Po představení práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného popisuji vztah těchto dvou právních systémů a provádím jejich celkovou komparaci.

Druhá věcná kapitola diplomové práce se zabývá prameny práva Evropské unie. Obsahuje stručný přehled všech pramenů práva Evropské unie pro lepší orientaci čtenáře. Mezinárodním smlouvám, jako pramenu práva Evropské unie, vyhradím zbytek této práce, a proto o nich v této kapitole bude pouze zmínka v rámci komplexního výčtu pramenů unijního práva.

Další z hlavních kapitol nese název „Mezinárodní smlouvy uzavírané v právu Evropské unie“ a je rozčleněna na pět podkapitol. První z nich jsem věnovala mezinárodním smlouvám uzavíraným v rámci vnitřních vztahů Evropské unie – tedy vnitřním mezinárodním smlouvám Evropské unie. Zde se budu zabývat v prvé řadě smlouvami, v nichž se na jedné straně nachází samotná Evropská unie a na straně druhé jeden či více jejích členských států. Dalším druhem vnitřních mezinárodních smluv v rámci Evropské unie jsou smlouvy uzavírané mezi členskými státy navzájem. Druhá podkapitola pak pojednává o mezinárodních smlouvách, které členské státy uzavřely před vstupem do Unie, a hned podkapitola následující řeší problematiku smluv uzavřených členským státem po vstupu do Evropské unie. V kapitole je pak pojednáváno o mezinárodních smlouvách uzavíraných vně Evropské unie – tedy o vnějších smlouvách. Tyto může Evropská unie realizovat vůči třetím, tj. nečlenským státům, nebo vůči mezinárodním organizacím. Ani na jeden z obou druhů vnějších mezinárodních smluv tudíž ve své práci nezapomenu. Třetí věcná kapitola je pak uzavřena pojednáním o smíšených dohodách, které jsou uzavírány Evropskou unií společně s členskými státy – oba tyto subjekty tedy vystupují jako jedna strana smlouvy.

Čtvrtá věcná kapitola popisuje proces samotného vzniku mezinárodní smlouvy. První podkapitola popisuje stručně mezinárodní smlouvy, které byly uzavírány před Lisabonskou smlouvou. Dále kapitola řeší pravomoc Evropské unie k uzavírání mezinárodních smluv. Zvláštní pozornost v ní věnuji výslovné pravomoci Evropské unie k uzavírání mezinárodních smluv, která je stanovena článkem 216 Smlouvy o fungování Evropské unie. Další podkapitola pojednává o postupu Evropské unie při sjednávání mezinárodní smlouvy vnější – tedy se třetím státem či mezinárodní organizací. Popíšu zde obecný i zvláštní postup sjednávání těchto smluv. V této podkapitole se budu také zabývat problematikou závaznosti mezinárodní smlouvy v rámci Evropské unie. Poslední dvě podkapitoly jsou pak vyčleněny závaznosti mezinárodním smluv a kontrole slučitelnosti dohod s právem Evropské unie.

Poslední, pátá věcná kapitola nese název „Specifika mezinárodních smluv v právu Evropské unie“. Ve svých třech podkapitolách pojednává o problematice předběžného provádění dohod, dále o přímém účinku a dovolatelnosti zřizovacích smluv a také mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií.

Při zpracování své diplomové práce jsem použila metodu deskriptivní, monografickou a částečně také komparativní (v kapitole věnované vztahu mezi mezinárodním právem veřejným a právem Evropské unie). Upřednostňovala jsem používání a citování judikatury Evropského soudního dvora, který má velmi podstatnou a důležitou roli při interpretaci práva Evropské unie, a proto je pro účely této diplomové práce mnohem přínosnější než samotné právní předpisy. Samozřejmě jsem rovněž čerpala z české a zahraniční literatury, odborných článků a internetových zdrojů.

2 Vztah práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného

Tématem této diplomové práce jsou mezinárodní smlouvy jako pramen práva Evropské unie. Ač by se mohlo zdát, že zmiňovat v této práci mezinárodní právo veřejné je zcela zbytečné, při bližším zamyšlení je jasné, že mezinárodní smlouva se bez mezinárodního práva veřejného neobejde.

2.1 Mezinárodní právo veřejné

V literatuře se objevuje pojem mezinárodní právo i mezinárodní právo veřejné. Tyto pojmy jsou všeobecně chápány jako synonyma – to značí, že mezi nimi není žádný rozdíl ve významu a můžeme je používat, jak uznáme za vhodné. Od mezinárodního práva a mezinárodního práva veřejného je pak třeba striktně diferencovat pojem mezinárodní právo soukromé, „které se od práva vnitrostátního odlišuje mezinárodním (cizím) prvkem“². Mezinárodní prvek může spočívat v subjektech, předmětu právního vztahu nebo skutečnosti, která je pro právní vztah jakkoli významná.

V této práci budu používat termín mezinárodní právo veřejné, jelikož jdeo terminologicky přesnější pojem.

Ze samotného pojmu „mezinárodní“ právo z logiky věci vyplývá, že se jedná o právo, které se uplatňuje mezi národy. Tak tomu ale ve skutečnosti není, jelikož mezinárodní právo se odehrává na úrovni státní – mělo by tedy být označováno jako právo mezistátní. „Toto označení se však v historickém vývoji a praxi neujalo.“³

2.1.1 Definice pojmu mezinárodní právo veřejné

Mezinárodní právo veřejné jakožto pojem nemá jednu jasnou a konkrétní definici, která by se používala ve všech případech, a stala se tak definicí univerzální. Mezinárodní právo veřejné lze definovat jako „soubor právních norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství“⁴.

Všeobecně lze mezinárodní právo veřejné chápat jako soubor právních norem, které upravují vzájemné vztahy (tedy práva a povinnosti) mezi jeho subjekty. Pro pochopení podstaty mezinárodního práva veřejného je důležité si tyto subjekty vymezit. Za subjekt mezinárodního práva veřejného lze považovat každý útvar, kterému tento právní řád přiznává práva či povinnosti. Podmínkou k tomu, aby útvar mohl být považován za subjekt mezinárodního práva veřejného, je jeho způsobilost k právům a povinnostem. Neexistuje univerzální výčet subjektů mezinárodního práva veřejného, ale obecně se za tyto subjekty považují státy, mezinárodní organizace, jednotlivci a rovněž takzvané zvláštní politické jednotky.

„Mezinárodní právo veřejné má v současné době obrovský rozsah – od kosmických expedic přes dna oceánů, ochranu lidských práv, zachování míru až po ochranu životního prostředí.“⁵

2.1.2 Charakteristiky mezinárodního práva veřejného

Mezinárodní právo veřejné má mnoho zvláštností a charakteristik. Jednou z těch nejdůležitějších, která s sebou nese i hodně dalších, je fakt, že mezinárodní právo veřejné obsahuje mnoho nepsaných, obyčejových norem, které hrají v celém právním řádu významnou roli. S existencí obyčejového práva souvisí i skutečnost, že některá pravidla mezinárodního práva veřejného jsou méně rozvinutá a určitá než normy vnitrostátní. Z existence obyčejového práva vyplývá, že mezinárodní právo veřejné je zčásti založeno na dobrovolném plnění jednotlivých subjektů.

Subjekty mezinárodního práva veřejného fungují na principu souřadnosti, který je vyjádřen zásadou svrchované rovnosti. Tato zásada by se dala formulovat jako nemožnost nadřízenosti a podřízenosti mezi státy.

Důležitým problémem je i kontrola plnění závazků v mezinárodním právu veřejném. „Vzhledem k horizontálnímu a koordinačnímu charakteru mezinárodního práva je zcela přirozené, že mezinárodněprávní úprava odpovědnosti je méně přesná a méně diferencovaná než vnitrostátní pojetí, které většinou rozlišuje např. mezi civilní a trestní odpovědností či smluvní a mimosmluvní (deliktní) odpovědností. Oproti tomu v mezinárodním systému chybí přesné rozlišování mezi punitivními aspekty odpovědnosti a institutem náhrady škody.“⁶ Otázce kontroly plnění závazků v mezinárodním právu se věnoval Xxxxxx-Xxxxx Xxxxx, jenž charakterizuje tři základní momenty systému mezinárodní kontroly. V mezinárodním právu zcela chybí centrální mechanismus kontroly, proto každý stát vykonává tuto kontrolu sám („banalita“) a podle vlastních národních zájmů („subjektivita“). „Reciprocita“ se v systému mezinárodní kontroly vyjadřuje realizací kontroly v bilaterálním poměru.⁷

Mezinárodní právo veřejné je poměrně mladým právním systémem, z čehož vyplývá, že ještě není tak propracovaný jako právní systémy vnitrostátní. Přesto je však velmi progresivní a neustále se rozšiřuje různými směry, zasahuje do dalších a dalších mezinárodních vztahů (životní prostředí) a přijímá do svého systému nové subjekty.⁸

2.1.3 Prameny mezinárodního práva veřejného

„Mezinárodní právo veřejné se od práva vnitrostátního liší především tím, že nelze vždy jednoznačně určit, zda je konkrétní situace regulována právním předpisem. Mezinárodní právo veřejné není oproti vnitrostátnímu právu tolik přístupné, jasné a koherentní. Navíc v mezinárodním právu veřejném neexistuje univerzální zákonodárce, či hierarchická soustava soudů a tribunálů.“⁹

Prameny mezinárodního práva veřejného můžeme dělit na materiální a formální. Materiální prameny mezinárodního práva veřejného se dají charakterizovat jako veškeré skutečnosti a okolnosti, které vedly státy k úpravě konkrétních vztahů. Vyústěním těchto materiálních pramenů jsou pak formální prameny mezinárodního práva veřejného, jež můžeme chápat jako samotné zdroje, z nichž je možné se dozvědět konkrétní obsah práva. „V mezinárodním právu lze formální prameny dělit na základní a pomocné. K základním pramenům mezinárodního práva patří mezinárodní smlouvy a mezinárodní obyčeje. Pomocné prameny jsou:

• obecné zásady právní,

• vnitrostátní akty států,

• soudní rozhodnutí,

• akty mezinárodních organizací,

• akty států,

• princip spravedlnosti též označovaný jako ekvita,

• učení nejkvalifikovanějších znalců mezinárodního práva (doktrína mezinárodního práva).“¹⁰

V mezinárodním právu veřejném lze dále rozlišovat jednostranné a vícestranné prameny práva. Vícestranným pramenem mezinárodního práva veřejného je mezinárodní smlouva.

Mezi jednostranné prameny mezinárodního práva veřejného řadíme:

• notifikaci,

• protest,

• uznání,

• zřeknutí se práva.

Notifikací rozumíme veřejné a oficiální prohlášení skutečnosti určitého státu, pokud toto oznámení podmiňuje platnost jiných aktů, jež na výše uvedené skutečnosti navazují. Může nastat situace, kdy dá stát najevo, že akt některého ze subjektů mezinárodního práva nepovažuje za závazný. Tento stav je v mezinárodním právu nazýván protestem. Pokud však stát akt subjektu mezinárodního práva přijme jako právně závazný, pak jde o tzv. uznání. Poslední jednostranný pramen mezinárodního práva veřejného je označován jako zřeknutí se práva. Jde o oficiální prohlášení státu, ve kterém se vzdává práva dovolat se pravidla mezinárodního práva.¹¹

V mezinárodním právu veřejném se vyskytuje také ius cogens – jde o právo, které nelze nahradit dohodou stran. „Mezi ustanovení takovýchto kogentních norem patří například zákaz genocidy, otrokářství, mučení či pirátství.“¹²

Prameny mezinárodního práva veřejného mohou mít různé formy, které vymezil Mezinárodní soudní dvůr OSN ve svém Statutu (v právním řádu České republiky lze tento Statut najít ve vyhlášce ministra zahraničních věcí ze dne 16. 1. 1947, č. 30/1947 Sb.) Výše zmíněný dokument byl sice vydán „pouze“ Mezinárodním soudním dvorem, a nejde tedy o předpis, který by byl obecně závazný pro všechny státy, avšak smluvními stranami tohoto Statutu se staly téměř všechny státy světa.¹³ Z výše uvedených důvodů lze považovat výčet pramenů mezinárodního práva veřejného uvedený v čl. 38 statutu za všeobecně uznávaný. Podle Statutu rozlišujeme tyto formy pramenů mezinárodního práva veřejného:

1. mezinárodní úmluvy, ať obecné či zvláštní, stanovící pravidla výslovně uznaná státy ve sporu,

2. mezinárodní zvyklost jako průkaz obecné praxe přijímané za právo,

3. obecné zásady práva, uznané civilizovanými národy,

4. soudní rozhodnutí a nauku nejvíce kvalifikovaných spisovatelů různých národů jakožto pomůcku pro určování právních pravidel.¹⁴

Z logiky věci vyplývá, že na právo Evropské unie mají z výše uvedených pramenů mezinárodního práva veřejného nejužší návaznost mezinárodní smlouvy – jim je také věnována tato diplomová práce. Podle mého názoru je však důležité uvést alespoň stručný výčet všech pramenů mezinárodního práva, jelikož Evropská unie je bezesporu subjektem mezinárodního práva veřejného, a proto musí tyto prameny respektovat.

2.2 Právo Evropské unie

Právo Evropské unie je zcela jedinečný systém práva, který ve své podstatě obsahuje prvky mezinárodního práva i práva vnitrostátního, avšak jako celek nepatří ani do vnitrostátního práva členských států, ani do práva mezinárodního. Právo Evropské unie totiž vykazuje v porovnání s právem mezinárodním či vnitrostátním znaky značné originality.

„Pojem právo Evropské unie není v moderní teorii práva členských států Evropské unie jen účelovým označením určitého souboru právních norem, ale svébytným systémem práva.“¹⁵

U práva Evropské unie existují tři základní teoretické modely jeho povahy. Z těchto vyplývá, že právo Evropské unie je součástí práva vnitrostátního, součástí práva mezinárodního, ale je také samostatným právním systémem.¹⁶

2.2.1 Charakteristika práva Evropské unie

Evropská unie (EU) je mezinárodní organizace, která se od ostatních výrazně odlišuje a skýtá velké množství charakteristik. Významným subjektem, který se podílí na specifikování povahy práva Evropské unie, je Evropský soudní dvůr (ESD), který tak činí pomocí svých rozhodnutí.

„Mezinárodně právní subjektivita Evropské unie je zakotvena přímo ve zřizovací smlouvě. Díky tomuto systému je nalezena citlivá rovnováha mezi orgány Evropské unie a členskými státy.“¹⁷ Právní subjektivita Evropské unie je, jak již bylo zmíněno, zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii (SEU), kde článek 47 praví „Unie má právní subjektivitu.“¹⁸ Toto prosté konstatování však do Smlouvy o Evropské unii zavedla až Lisabonská smlouva.¹⁹ V „předlisabonské“ éře to bylo se subjektivitou Unie velmi složité a dá se říct, že prakticky neexistovala. Právní subjektivita Evropské unie je derivativní – tedy odvozená od členských států. Blíže se budu právní subjektivitě Evropské unie a především způsobilosti k uzavírání mezinárodních smluv věnovat v kapitole „Vznik mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie“.

Pravomoc k vytváření právního systému získala EU od členských států, které proto musely omezit svou suverenitu v její prospěch. Vzniklé právní normy jsou závazné nejen pro členské státy, ale i pro jejich příslušníky.²⁰

Unijní právo bývá označováno také pojmem „acquis communautaire“, který byl poprvé použit v Maastrichtské smlouvě²¹. V odborných slovnících je tento pojem překládán jako „komunitární bohatstv퓲². Acquis communautaire označuje všechna pravidla práva EU v jakékoli formě, která se vztahují k její činnosti. „Doktrína přednosti, jak byla rozvinuta na základě dosavadních zakládacích Smluv Evropským soudním dvorem, patří i podle Lisabonské smlouvy k acquis communautaire.“²³ Stát vstupem do Evropské unie akceptuje acquis communautaire „plně a bezvýhradně, včetně jeho zásad a principů stanovených zejména judikaturou Evropského soudního dvora.“²⁴

Zřizovací smlouvy Evropské unie a mezinárodní smlouvy, jež je mění či doplňují, mají velmi charakteristické postavení, které se podobá ústavě. Tyto smlouvy tvoří primární právo Evropské unie a veškeré ostatní akty s nimi musí být v souladu.

Právo Evropské unie neobsahuje komplexní úpravu všech odvětví a problémů. Tento právní řád má spíše fragmentární povahu a doplňují jej vnitrostátní předpisy jednotlivých členských států.

2.3 Komparace práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného

Srovnávat tyto dva právní systémy je vzhledem k jejich velké rozdílnosti značně složité. Přesto se pokusím zaměřit na hlavní rozdíly, které by vystihly jejich podstatu.

Zřejmě nejzásadnější rozdíl spatřuji v samotné podstatě a formě existence jednotlivých právních řádů. Mezinárodní právo veřejné je souborem norem, jež upravují práva a povinnosti mezi svými subjekty, kterými mohou být státy, jednotlivci, mezinárodní organizace nebo zvláštní politické jednotky (viz výše). Každý z výše uvedených subjektů se stává součástí mezinárodního práva veřejného pouze splněním určitých podmínek, které jsou dány pro získání subjektivity. Na druhé straně, Evropská unie je zcela specifickým druhem mezinárodní organizace, a jako taková má členské státy. Proces, ve kterém se stát stává členským státem Evropské unie je velmi složitý a zdlouhavý. Stát musí splňovat mnoho podmínek, které unijní právo stanovuje. Na tomto místě se nabízí otázka, zda Evropská unie, jakožto mezinárodní organizace, je, či není subjektem mezinárodního práva veřejného. Nečlenské státy a ostatní mezinárodní organizace v současné době, zvláště pak v souvislosti s Lisabonskou smlouvou, považují Evropskou unii (samozřejmě i EURATOM) za nositele mezinárodněprávní subjektivity. „Toto dokládají mj. uplatňováním práva diplomacie a legace, včetně uznání výsad a imunit EU a jejích představitelů, či uzavírání mezinárodních smluv, které byly před přijetím Lisabonské smlouvy sjednány téměř výhradně mezi ES na straně jedné a státy a mezinárodními organizacemi na straně druhé.“²⁵

Specifikem mezinárodního práva veřejného je zásada svrchované rovnosti států. Tato zásada je vyjadřována souřadným postavením států – žádný ze států nemůže být podřízen moci jiného státu ani jiné vnější moci. Členské státy Evropské unie dobrovolně omezily svou svrchovanost v její prospěch. Z tohoto důvodu se v rámci práva Evropské unie neuplatňuje zásada svrchované rovnosti, což je další okolnost, která ho odlišuje od mezinárodního práva veřejného.

Dalším evidentním rozdílem mezi právem Evropské unie a mezinárodním právem veřejným je skutečnost, že v rámci mezinárodního práva veřejného chybí svrchovaná moc, která by mohla stanovit povinnosti všem subjektům, a také následně plnění těchto povinností kontrolovat a případně vynucovat. Evropská unie má pevně stanovenou soustavu orgánů, které výše uvedené funkce zajišťují.

Mezinárodní právo veřejné nemá v rámci svých pramenů stanovenou hierarchii. To značí, že nikde není uvedeno, že by existovaly právní akty, které by těm ostatním byly nadřazeny a s nimiž by všechny ostatní musely být v souladu. Právo Evropské unie má naopak hierarchii právních norem pevně stanovenou. Zřizovací smlouvy a všechny ostatní akty, které je mění či doplňují (primární právo) jsou v postavení Ústavy Evropské unie. V praxi to znamená, že veškeré právní akty musejí být se zřizovacími smlouvami v souladu. V rámci právních norem práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného existuje rovněž značná nevyváženost, co se hmotných a procesních norem týká. V rámci mezinárodního práva veřejného výrazně převažují normy práva hmotného a procesní normy se vyskytují jen zřídka. Právo Evropské unie má dostatek hmotných právních norem, se kterými korespondují normy procesní.

Důležitý je způsob, jakým je mezinárodní právo veřejné i právo Evropské unie uplatňováno v členských státech. Obě právní odvětví bývají aplikovány především prostřednictvím vnitrostátních soudů – obecných i ústavních. „Judikatura Ústavního soudu České republiky je ve vztahu k právu EU stále ještě značně neustálená a v jednotlivých rozhodnutích lze pozorovat odchylky od řešení, přijatých v těch minulých.“²⁶

Závěrem této kapitoly je nutno podotknout, že oba právní systémy – tedy právo Evropské unie a mezinárodní právo veřejné – existují současně vedle sebe, avšak jsou na sobě závislé. „Prvotním hybatelem je právo mezinárodní. Jeho smlouvy ES zřídily, vybavily ho určitými kompetencemi a prosazují se vůči normám ostatních právních řádů zásadou, podle níž stát nemůže namítat proti jinému státu vlastní právo, aby se vyhnul závazkům, které mu takové smlouvy ukládají.“²⁷ Toto tvrzení odvozuji ze skutečnosti, že Evropská unie vznikla na základě mezinárodního práva veřejného, bez jehož existence by nebylo možné provádět některé akty (například uzavírat mezinárodní smlouvy s nečlenskými státy či mezinárodními organizacemi).

3 Prameny práva Evropské unie

Prameny práva Evropské unie se vyskytují v mnoha formách, přičemž se jedná o normy různé povahy. Za prameny unijního práva lze považovat mezinárodní smlouvy, obecné právní zásady a akty orgánů Evropské unie. Tento výčet obsahuje formy pramenů unijního práva, které se vyskytují nejčastěji. Rozhodně však není výčtem taxativním, jelikož v prostředí unijního práva se vyskytují i další formy pramenů práva. Vzhledem k rozmanitosti pramenů, jejich forem a procesu vstupu v platnost lze říci, že: „prameny evropského práva nelze pojímat v jejich tradičním výkladu v právní teorii, a to zejména proto, že právo Unie je komplexem norem sui generis.“²⁸

Prameny práva Evropské unie mají svou hierarchii založenou na právní síle. Na vrcholu pomyslné pyramidy stojí zřizovací smlouvy a všechny akty, které je revidují či doplňují. Na stejné úrovni v hierarchii pramenů nacházíme i obecné právní zásady. Pod výše uvedenými se nalézají další prameny unijního práva, které jim nesmí odporovat a musí s nimi být v souladu. Mezi tyto prameny patří právní akty orgánů Evropské unie, mezinárodní smlouvy uzavírané mezi Evropskou unií na straně jedné a nečlenským státem či mezinárodní organizací na straně druhé, případně konstantní judikatura Evropského soudního dvora.

Podle mého názoru je nejpřehlednější kategorizovat prameny práva Evropské unie strukturálně – tedy podle subjektu nebo způsobu jejich tvorby.

3.1 Akty tvořené členskými státy

Právní akty, na jejichž vzniku se podílí členské státy, mají pro právo Evropské unie obrovský význam. Tyto normy mají vzhledem ke svému původu originární povahu. Jsou totiž vytvářeny členskými státy samotnými. Jedná se o právní akty států, které jsou subjekty mezinárodního práva veřejného a jsou vytvářeny výhradně na principu souhlasu a dobrovolnosti. V právu Evropské unie mohou normy vytvářet přímo členské státy. „Tyto akty tvoří především zřizovací smlouvy a další akty, které je doplňují a pozměňují, dále pak subsidiární smlouvy a akty zástupců členských států.“²⁹

3.1.1 Zřizovací smlouvy

Všeobecná definice zřizovacích smluv neexistuje. Xxxx by se však označit jako mezinárodní smlouvy, na jejichž základě Evropská unie existuje.

Zřizovací smlouvy a všechny akty, které je revidují či doplňují, tvoří „tvrdé jádro“ unijního práva. Lze je chápat jako nadřazené právní akty, se kterými musí být všechny ostatní v souladu a nesmí jim odporovat. K postavení zřizovacích smluv v rámci mezinárodních smluv se vyjádřil i Soudní dvůr v jednom ze svých rozhodnutí, když uvedl, že „zřizovací smlouvy jsou více nežli pouhými mezinárodními smlouvami“³⁰.

„Zřizovací smlouvy formulují zejména cíle a rozsah věcné působnosti společné politiky EU, vymezují institucionální strukturu, zakotvují zásady dělby moci a kompetence, určují složení a pravomoci jednotlivých orgánů a institucí, včetně zmocnění k vydávání aktů sekundárního práva.“³¹ Z předešlého jasně vyplývá, že předmět i právní režim zřizovacích smluv je odlišný od běžných mezinárodních smluv. Výklad těchto smluv provádí ESD na základě dohody všech členských států.³²

Zřizovací smlouvy je možné měnit a doplňovat. Tento proces je však složitější a zdlouhavější než při změně mezinárodní smlouvy, jež je založena na mezinárodněprávním základě a kterou lze měnit v podstatě jen dohodou smluvních stran. Revize či doplnění zřizovacích smluv probíhá jak na úrovni vnitrostátní, tak na úrovni orgánů Evropské unie. Procedura spojená se změnou zřizovacích smluv může spočívat v řádném nebo zjednodušeném postupu pro přijímání změn a je upravena článkem 48 Smlouvy o Evropské unii.

Naroveň zřizovacích smluv se staví smlouvy rozpočtové a zejména smlouvy o přístupu nových členů.³³

3.1.2 Subsidiární smlouvy

Mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy, které se týkají zajištění činnosti Evropské unie a jsou sjednány na její půdě, se nazývají smlouvy subsidiární. Tyto smlouvy více rozvedu v následující kapitole.

3.1.3 Akty zástupců členských států

Tyto akty se zcela odlišují od jiných aktů unijního práva. Sjednávají se v situacích, kdy členové Rady nevystupují jako orgán Evropské unie, ale jako zástupci svých mateřských zemí. Akty zástupců členských států se mohou dotýkat nejrůznějších oblastí a mohou mít také rozdílnou podobu – od mezinárodních smluv sjednávaných ve zjednodušené formě až po nezávazná stanoviska.³⁴

3.2 Mezinárodní smlouvy uzavírané v rámci Evropské unie

Slouží k regulaci vnějších vztahů Evropské unie prostřednictvím mezinárodního práva. Mezinárodním smlouvám v rámci Evropské unie se budu podrobně věnovat později.

3.3 Akty, které nevytváří subjekty práva Evropské unie

Jedná se o obecné zásady práva Evropské unie, které vznikly zobecněním již existujících pravidel práva unijního, ale také těch, které jsou obsaženy v právních řádech členských států. Zdroje těchto zásad jsou dvojí – „většinu z nich Evropský soudní dvůr extrapoloval z právních řádů členských států. Ve své rozhodovací činnosti s nimi pak zachází tak, jako kdyby byly součástí komunitárního práva. Druhým zdrojem zásad jsou takové, které se týkají dělby pravomocí mezi ES a členské státy.“³⁵ Tyto zásady jsou pak zakotveny přímo v primárním právu Evropské unie.

Velmi důležitá je zásada přímého účinku unijního práva, která byla formulována rozhodnutím Soudního dvora ze dne 5. 2. 1963 označovaným jako Xxx Xxxx en Loos podle stěžovatele, kterým byla nizozemská společnost. Přímý účinek je také obsažen v článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). „Přímý účinek mají takové normy, které přiznávají jednotlivcům (fyzickým nebo právnickým osobám) práva nebo jim ukládají povinnosti, a to samy, bez prostřednictví jiné právní normy.“³⁶ V praxi se tato zásada projevuje možností jednotlivce dovolat se normy práva Evropské unie, která existuje nad rámec práva vnitrostátního, a dovolávaný orgán má povinnost tuto normu aplikovat.

K základním zásadám práva Evropské unie, které se vztahují k jeho aplikaci, patří i zásada odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva vůči jednotlivcům a také zákaz diskriminace osob podle státní příslušnosti.³⁷

4 Mezinárodní smlouvy uzavírané v rámci práva Evropské unie

Mezinárodní smlouvy jsou jedním ze základních právních dokumentů v rámci práva Evropské unie, avšak vychází z mezinárodního práva veřejného, jež je také definuje jako písemné ujednání subjektů mezinárodního práva, které stanovuje těmto subjektům práva a povinnosti a řídí se mezinárodním právem.³⁸ Evropská unie je na mezinárodních smlouvách existenčně závislá, protože právě ony tvoří její právní základ (zřizovací smlouvy) a zároveň slouží k regulaci jejích vnitřních i vnějších vztahů.

Důležité je vymezit si samotný pojem mezinárodní smlouva, jejž můžeme definovat jako „ujednání dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodněprávní účinky a řídí se mezinárodním právem.“³⁹ Mezinárodní smlouva se však těší rovněž legální definici, která je obsažena v článku 2 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu: „smlouva je mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv.“⁴⁰

Úvodem této kapitoly bych ráda poskytla čtenářům obecný přehled všech typů smluv, které jsou v rámci unijního práva uzavírány. Těmi nejzákladnějšími jsou tzv. zřizovací smlouvy, o nichž již bylo pojednáno v předchozí kapitole. Problematika zřizovacích smluv je velmi specifická a obsahově velmi rozsáhlá, proto jí v této práci nebude již věnována další pozornost.

Evropská unie prostřednictvím mezinárodních smluv reguluje své vnější vztahy. „Konkrétně se jedná o mezinárodní smlouvy uzavírané mezi Evropskou unií na jedné straně, kdy na straně druhé stojí mezinárodní organizace či nečlenský stát (státy).“⁴¹ Tyto mezinárodní smlouvy jsou často označovány jako „vnější smlouvy Evropské unie“ a budou popsány v této kapitole.

Mezinárodní smlouvy upravují rovněž vztahy uvnitř Evropské unie. Tyto smlouvy označované jako „vnitřní smlouvy Evropské unie“ charakterizuje fakt, že je uzavírá Evropská unie s členským státem (či státy), popřípadě členské státy navzájem.

Ve své práci bych se ráda věnovala i problematice smluv uzavřených členskými státy před jejich vstupem do Evropské unie (ES).

Považuji proto nyní za vhodné vymezit terminologicky jednotlivé druhy mezinárodních smluv:

• pojem mezinárodní smlouva je označením, které vyplývá z mezinárodního práva veřejného a užívá se vždy, když se o mezinárodních smlouvách hovoří obecně jako o pramenu práva,

• smlouvy, které tvoří právní základ Evropské unie (smlouvy primárního práva) označujeme Smlouvy,

• vnější smlouvy Evropské unie, tedy ty uzavírané mezi Unií a nečlenským státem nebo mezinárodní organizací, nazýváme dohody,

• vnitřní smlouvy Evropské unie (mezi Unií a členským státem či mezi členskými státy navzájem) nesou označení úmluvy.⁴²

„Zavedené označení neodpovídá běžné mezinárodněprávní praxi a je v právu Evropské unie ryze účelové.“⁴³

4.1 Vnitřní smlouvy Evropské unie

Vnitřní smlouvy byly uzavírány především v minulosti s ohledem na skutečnost, že v některých oblastech neexistovala pravomoc ES (ta byla rozšířena až Amsterodamskou smlouvou), a proto bylo nutné tyto otázky řešit pomocí mezinárodních smluv (tj. za pomoci mezinárodního práva veřejného). „Jednalo se především o právní spolupráci ve věcech občanských a obchodních, případně trestních. Obdobně ve věcech trestních byly používány namísto ne příliš úspěšných úmluv prameny sekundárního práva EU, především rámcová rozhodnutí.“⁴⁴ Do množiny vnitřních smluv Evropské unie řadíme také smlouvy uzavřené mezi členským státem a Evropskou unií. Tyto smlouvy jsou uzavírány vzhledem ke skutečnosti, že na některé státy se díky výjimce nevztahuje obecný unijní režim, ale na straně Evropské unie i daného státu existuje zájem tyto vztahy upravit. Vztah mezi Unií a daným státem je tak upraven mezinárodním právem, avšak pouze v rámci unijního práva (podobně jako vztah mezi Unií a nečlenskými státy).

4.1.1 Smlouvy mezi členskými státy Evropské unie

Mezinárodní smlouvy uzavírané mezi členskými státy, které jsou spojeny Evropskou unií, se nazývají subsidiární smlouvy. Z výše uvedeného vyplývá, že ne každá smlouva uzavřená mezi členskými státy je smlouvou subsidiární, jelikož ta musí být spjata s fungováním unijní politiky. „Jako principiální se jeví otázka ohledně toho, co se stane v případech konfliktů mezi ustanoveními subsidiárních smluv a zřizovacích smluv. Řada subsidiárních smluv obsahuje výslovná ustanovení tohoto druhu. Pokud tomu tak není, je nutno vycházet ze samotné povahy zřizovacích smluv jako aktů vyšší právní síly, se kterými všechny ostatní prameny práva musí být v souladu.“⁴⁵

Tyto smlouvy byly uzavírány především před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost a dnes už ztrácí na významu, jelikož většina z nich byla nahrazena akty sekundárního práva Evropské unie. Jako příklad lze uvést Římskou úmluvu o právu rozhodném pro závazky ze smluv z roku 1980, která byla nahrazena Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

„Mezinárodní smlouvy, které členské státy uzavírají mezi sebou navzájem, ale netýkají se Evropské unie, nejsou součástí unijního práva.“⁴⁶ Příkladem takové smlouvy je Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku.

4.1.2 Smlouvy mezi Evropskou unií a členskými státy

Mezinárodní smlouvy, v nichž se na jedné straně nachází Evropská unie a na straně druhé je jeden či více členských států, jsou v unijním právu ojedinělé. K uzavírání takovýchto smluv dochází v situaci, kdy členský stát neuznává pravomoc Evropské unie v některé oblasti a tento nesouhlas vyjádří v souladu s unijním právem – v této oblasti má proto daný stát výjimku. „Daná právní úprava se na něj může vztáhnout jen cestou klasického mezinárodního práva, tedy prostřednictvím mezinárodní smlouvy.“⁴⁷

V současné době je takovým státem Dánsko. Jeho specifické postavení zahrnuje rovněž Amsterodamská smlouva v Protokolu o postavení Dánska, který vychází z toho, že Dánsko neuznalo pravomoc Evropské unie ve věcech justiční spolupráce v civilních věcech a také odmítlo ustanovení V. hlavy Smlouvy o fungování Evropské unie. V minulosti bylo uzavřeno mnoho úmluv (mezinárodních smluv mezi členskými státy Evropské unie) se zaměřením na mezinárodní civilní řízení a kolizního práva.⁴⁸ K nejznámějším patří Římská úmluva o právu rozhodném pro závazky ze smluv, Bruselská úmluva o pravomoci soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních či Bruselská úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Právě zmíněná Amsterodamská smlouva přiznala Evropskému společenství pravomoc k regulaci otázek v těchto úmluvách upravených, a tak se tyto začaly rychle nahrazovat sekundárními akty práva (především nařízeními). Vůči Dánsku, které tuto pravomoc ES neuznalo, zůstaly v platnosti původní úmluvy. „Existovala tedy dvojí úprava – nařízeními mezi všemi členskými státy kromě Dánska a úmluvami mezi členskými státy a Dánskem.“⁴⁹ Tuto kuriózní a nezvyklou situaci řeší v současnosti mezinárodní smlouvy, díky nimž nařízení, která nahradila dřívější úmluvy, jsou závazná pro Dánsko, avšak ne v režimu unijním, ale mezinárodněprávním. V praxi to znamená, že Dánsko může svůj vztah vůči Evropské unii v rámci takto uzavřených mezinárodních smluv kdykoli přehodnotit a učinit tak pouhou změnou mezinárodní smlouvy.

Příkladem mezinárodních smluv uzavíraných mezi Evropskou unií a Dánskem jsou:

• Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech,

• Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních,

• Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o kritériích a mechanismech pro určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v Dánsku nebo jiném členském státě Evropské unie a o systému „Eurodac“ pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy.

4.2 Smlouvy uzavřené členským státem před vstupem do Evropské unie

V této podkapitole se budu věnovat mezinárodním smlouvám, které uzavřel některý z členských států předtím, než vstoupil do Evropské unie (Evropského společenství, ES) s dalším nečlenským státem. Takové smlouvy nejsou nikterak ojedinělé, neboť před vstupem státu do Evropské unie existovala jediná možnost regulace vztahů s jinými státy – prostřednictvím mezinárodního práva veřejného (tedy prostřednictvím mezinárodních smluv). Níže popsané řešení kolize takovýchto smluv s unijním právem je však použitelné pouze pro smlouvy, ze kterých státům vyplývají konkrétní práva a povinnosti – smlouvy inter partes.⁵⁰ „U smluv erga omnes je situace jiná – nejsou zde konkrétní závazky mezi jednotlivými stranami, ale absolutní povinnost „jednostranně“ zajistit určitý smluvní režim bez ohledu na vztahy mezi jednotlivými stranami.“⁵¹ Povaha smluv erga omnes je typická například pro úmluvy unifikující kolizní právo a především pro smlouvy z oblasti lidských práv. Vztah SFEU a smluv erga omnes však není jasný a prozatím na tento problém nereagoval ani ESD.

Na smlouvy uzavřené členským státem před vstupem do Evropské unie reaguje i SFEU, a to konkrétně v článku 351. Podle tohoto ustanovení nejsou práva a povinnosti vyplývající z těchto mezinárodních smluv Smlouvami (myšleno zřizovacími smlouvami) dotčeny. Toto pravidlo je však v rozporu s jednou ze základních zásad mezinárodního veřejného i unijního práva – pacta sunt servanda, tedy „smlouvy se mají dodržovat“. Zřejmě právě vzhledem k této zásadě je v článku 351 SFEU také stanoveno základní pravidlo pro řešení případných „konfliktů“ mezi smlouvou uzavřenou členským státem před vstupem do Evropské unie a unijním právem, které mohou spočívat i v jejich neslučitelnosti:

„Pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné se Smlouvami, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V případě potřeby si členské státy poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a zaujmou případně společný postoj.“⁵²

Z této formulace podle mého názoru nevyplývá závazek odstranit zjištěné neslučitelnosti, avšak pouze povinnost členského státu využít všech vhodných prostředků k jejich odstranění. Pokud tedy stát nevyvine potřebnou snahu k odstranění neslučitelností, pak porušuje SFEU. Proto je důležité si ujasnit, co vlastně pojem „všechny vhodné prostředky“ obsahuje. „Všechny vhodné prostředky zahrnují zejména tyto dvě činnosti:

1. Snažit se ukončit platnost dřívější smlouvy. Je-li možná výpověď nebo jiné jednostranné ukončení platnosti smlouvy pro daný stát, je třeba je využít.

2. Snažit se o renegociaci smlouvy tak, aby byla uvedena do souladu s právem EU.

Není-li to možné nebo než se tak stane, je třeba se snažit
o odstranění rozporů interpretačně, tedy interpretovat závazky ze smlouvy „eurokonformně.“⁵³

Problematiku smluv uzavíraných státy před vstupem do Evropské unie řeší i ESD v mnoha svých rozhodnutích – například ve věci Budějovický Budvar, národní podnik proti Xxxxxx Xxxxxxxx GmbH (C-216/01) či Komise Evropských společenství proti Švédskému království (C-249/06). Veškerá dříve vydaná judikatura pak byla shrnuta Evropským soudním dvorem v rozsudku Xxxxx Xxxxxxxx, provdaná Ventouras, proti Deutscher Luftpool a další (C-301/08):
„V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je předmětem čl. 307 prvního pododstavce ES upřesnění, v souladu se zásadami mezinárodního práva, že se uplatňování Smlouvy nedotýká závazku dotyčného členského státu dodržovat práva třetích států vyplývající z dřívější smlouvy a plnit své povinnosti. Z rovněž ustálené judikatury nicméně vyplývá, že ustanovení smlouvy uzavřené před tím, než vstoupila v platnost Smlouva, se nelze dovolávat ve vztazích uvnitř Společenství.“⁵⁴

Na tomto místě je třeba podotknout, že článek 307 Smlouvy o ES, o kterém se ESD zmiňuje ve výše uvedeném rozhodnutí, je dnešní článek 351 SFEU.

Xxxxxxx zůstává, zda se článek 351 SFEU vztahuje také na smlouvy, které mezi sebou uzavřely státy, jež se následně staly členy Evropské unie. Podle vyjádření Evropského soudního dvora však článek 351 SFEU chrání především zájmy nečlenských států. Z výše uvedeného lze pak jednoduše dovodit, že práva a povinnosti vyplývající členským státům ze smluv uzavřených před vstupem do Evropské unie, jsou plně nahrazeny unijním právem, především pak SFEU a SEU.

4.3 Smlouvy uzavřené členskými státy po vstupu do Evropské unie

Smlouvy, které členské státy uzavírají se třetími státy po vstupu do Evropské unie, jsou v rámci unijního práva velmi specifické a nelze je zařadit do vnějších, ani do vnitřních smluv Evropské unie, proto jim vyhrazuji vlastní podkapitolu.

Sjednat novou smlouvu po vstupu státu do Evropské unie je „vyloučeno v oblastech, v nichž podle SFEU uplatňuje své pravomoci EU. Členský stát k tomu nemá pravomoc, s výjimkou případů, kdy k tomu dostal od EU svolení.“⁵⁵ V oblastech, kde Evropská unie nemá pravomoci, členské státy mezinárodní smlouvy se třetími státy uzavírat mohou.

Problematikou takových smluv se zabýval i ESD. Ve svém rozhodnutí Komise Evropských společenství proti Lucemburskému velkovévodství
(C-266/03) Soudní dvůr odpověděl na otázku, zda může členský stát uzavřít mezinárodní smlouvu s nečlenským státem v poli působnosti, kde uplatňuje pravomoc Evropská unie, ale prozatím v něm žádnou mezinárodní smlouvu neuzavřela. V tomto případě se jednalo o situaci, kdy členský stát – Lucemburské velkovévodství – sjednal, uzavřel, ratifikoval a uvedl v platnost tři dohody s Českou republikou, Rumunskem a Polskou republikou o vnitrozemské vodní dopravě. Spor vznikl proto, že k uzavírání smluv o pravidlech říční přepravy byla Komise zmocněna rozhodnutím Rady, které bylo vydáno dříve, než byly sjednány předmětné dohody, avšak do dne vydání předmětného rozhodnutí ESD Společenství neuzavřelo žádnou dohodu. Přesto, když se Komise dozvěděla o tom, že Lucemburské velkovévodství uzavřelo výše uvedené dohody, zahájila řízení o nesplnění povinnosti vyplývající z článku 226 Smlouvy o ES a poté podala žalobu k ESD. V žalobě bylo namítáno porušení výlučné vnější pravomoci Společenství ve smyslu rozsudku ze dne 31. 3. 1971 zvaném „AETR“ a dále porušení zásady loajální spolupráce, která vyplývala z článku 10 Smlouvy o ES.⁵⁶

Argument o porušení výlučně vnější pravomoci byl Evropským soudním dvorem zamítnut, avšak zároveň uvedl, že „povinnost loajální spolupráce se uplatní obecně a nezávisí na výlučné či nevýlučné povaze dotyčné pravomoci Společenství, ani na případném právu členských států sjednávat závazky se třetími zeměmi.“⁵⁷ Zásada loajální spolupráce se dá vyjádřit jako povinnost členských států respektovat Evropskou unii, a pomáhat jí při plnění úkolů, které vyplývají ze Smluv. Zásada loajální spolupráce se uplatňuje i v opačném směru – Evropská unie musí respektovat členské státy a pomáhat jim.

Vzhledem k předchozímu lze dovodit závěr, že pokud členské státy uzavřou mezinárodní smlouvu se třetí zemí v situaci, kdy je tato pravomoc svěřena Evropské unii, avšak ta v dané věci prozatím žádnou mezinárodní smlouvu neuzavřela, poruší tím právo Evropské unie a taková smlouva bude s největší pravděpodobností Evropským soudním dvorem považována za smlouvu v rozporu se zásadou loajální spolupráce, která je upravena v článku 4 Smlouvy o Evropské unii.

4.4 Vnější smlouvy Evropské unie

„Vnější smlouvy se dají charakterizovat jako vícestranné závazné akty, kdy na jedné straně smlouvy je vždy Evropská unie a na té druhé je buď mezinárodní organizace, nebo nečlenský stát.“⁵⁸ Z této definice vyplývá, že vnější smlouvy se uzavírají na základě mezinárodněprávním, nikoli unijním. Můžeme tudíž říct, že prostřednictvím vnějších smluv Evropská unie přenáší své „myšlenky“ na nečlenské státy a mezinárodní organizace, čímž dochází ke sbližování a postupnému sjednocování dotčených právních řádů. Smlouvy mezi Evropskou unií a nečlenským státem či mezinárodní organizací označuje SFEU jako mezinárodní smlouvy (například v článku 3, v němž říká, že jejich uzavírání je ve výlučné pravomoci Evropské unie), ale také jako dohody (článek 217, kde je stanovena pravomoc Evropské unie uzavřít dohody o přidružení). V této kapitole budu vnější smlouvy označovat jako dohody – pro větší přehlednost a lepší odlišení od vnitřních smluv.

„V praxi vnějších smluv EU rozlišujeme jak vnější smlouvy v klasické mezinárodní formě, tak tzv. sekundární vnější akty.“⁵⁹ Vnější smlouvy lze podle klasického mezinárodního práva dělit na smlouvy sjednané v plné formě, ve zjednodušené formě a na smlouvy tacitní.⁶⁰

1. Vnější smlouvy v klasické mezinárodní formě

• Dohody v plné formě: Za mezinárodní smlouvy v plné formě lze označit takové dohody, které jsou opatřeny podpisy zástupců států, jež vyjadřují jejich vůli být takovouto dohodou vázáni. Zástupce státu musí mít při podpisu dohody řádně vystavenou plnou moc. Vnitrostátní právní řády členských států určují, kdo je oprávněn vydat plnou moc k uzavření dohody. V rámci práva České republiky je tato osoba určena přímo Ústavou – jedná se o prezidenta republiky.

• Dohody ve zjednodušené formě: Dohody ve zjednodušené formě vznikají prostřednictvím výměny nót, úředních sdělení či vzájemných prohlášení. Zatímco u dohod sjednaných v plné formě je konsenzus všech smluvních stran obsažen na jedné listině, u dohod sjednaných ve zjednodušené formě tomu tak není. V praxi sjednání dohod ve zjednodušené formě probíhá tak, že jeden stát pošle diplomatickou nótu a druhý stát ji pošle také, ale s poněkud jiným zněním. Obsah dohody je pak třeba odvozovat z těchto jednostranných úkonů států.

• Dohody tacitní: Tacitní dohody vznikají pouze na základě konkludentního chování zúčastněných stran. I když jsou dohody označovány jako tacitní – tedy dohody sjednané mlčky – neznamená to, že pouhé mlčení, tj. nečinnost, jednoho státu způsobí vznik takové dohody. Vždy musí existovat konkludentní chování všech zúčastněných států, které nedává vzniknout pochybnosti o neexistenci konsenzu. Otázkou zůstává, kdy a jak je ukončena platnost a účinnost takové dohody. Zjednodušeně lze říci, že tacitní dohody zanikají stejně jednoduše, jako vznikají – tedy chováním stran, jež se odlišuje od původního konkludentního jednání.

2. Sekundární akty

• Vnější smlouvy je možné uzavírat rovněž prostřednictvím tzv. paritních orgánů, které se skládají ze stejného počtu zástupců obou smluvních stran. Takovým paritním orgánem je „např. rada přidružení u asociačních dohod, a to zpravidla s cílem správy vnější smlouvy a rozhodování sporů na ni založených“⁶¹. Takovéto akty jsou ESD považovány za součást unijního práva, jak vyplývá z několika jeho rozhodnutí: „akty orgánů zřízených dohodou jsou důležité pro jednotnou interpretaci komunitárního práva.“⁶² Přestože můžeme tyto dohody považovat za součást unijního práva, jsou závazné i pro jejich druhou stranu. Většinou se tak stává na základě souhlasu, který druhá strana konstatuje přímo v textu dohody. Z rozhodnutí ESD také vyplývá, že vnější unijní právo může mít přímý účinek pro členské státy.⁶³

Co se typologie dohod týká, lze říci, že Evropská unie uzavírá tři typy dohod, které můžeme rozdělit podle míry spolupráce na dohody obchodní, dohody o spolupráci a dohody o přidružení.⁶⁴

4.4.1 Povaha vnějších smluv

Právní povahu dohod z velké míry formuloval a neustále dotváří ESD. Z jeho judikatury vyplývá, že dohody mají trojí povahu⁶⁵:

1. Jsou součástí mezinárodního práva veřejného: Tato povaha dohod jednoznačně vyplývá z faktu, že jednou stranou dohody je vždy nečlenský stát či mezinárodní organizace – tedy subjekt mezinárodního práva veřejného. Pokaždé tedy existuje minimálně jedna strana dohody, která nepodléhá unijnímu právu, a proto se takové dohody mohou řídit jedině mezinárodním právem veřejným.

V praxi to znamená, že dohody musí vzhledem ke svým subjektům respektovat mezinárodní právo veřejné a musí se jím řídit.

2. Jsou součástí práva Evropské unie: Pokud se dohody řídí mezinárodním právem veřejným, pak je důležité si ujasnit, zda vůbec patří do práva Evropské unie. Na tuto otázku odpověděl ESD například ve svém rozhodnutí ze dne 9. 2. 1982 Polydor Limited a RSO Records Inc. proti Harlequin Records Shops Limited a Simons Records Limited, kde stanovil, že tyto dohody tvoří „integrální součást práva ES“⁶⁶.

„Dohoda byla schválena rozhodnutím Rady ze dne 5. dubna 2001, pokud jde o Společenství, vstoupila v platnost dne 28. června 2004. Z toho plyne, že od tohoto posledně uvedeného data jsou ustanovení této úmluvy podle ustálené judikatury nedílnou součástí právního řádu Společenství (rozsudky ze dne 30. dubna 1974, Haegeman, 181/73, Recueil, s. 449, bod 5, a ze dne 30. září 1987, Demirel, 12/86, Recueil, s. 3719, bod 7).“⁶⁷ v tomto rozsudku ESD stanovil, že dohody jsou součástí práva Evropské unie od jejich vstupu v platnost.

3. Jsou součástí vnitrostátního práva členských států: Dohody se stávají součástí vnitrostátního práva členských států v momentě, kdy se stanou součástí práva Evropské unie vzhledem k tomu, že jsou zde aplikovatelné.

Vše výše uvedené má následující základní důsledky:

1. Dohody jsou závazné.

2. Dohody jsou hierarchicky nadřazeny sekundárnímu právu: „Dohody, které Evropská unie uzavře, jsou závazné nejen pro orgány unie, ale také pro členské státy.“⁶⁸ Dohody se tedy stávají pramenem práva Evropské unie, které se se svou povahou řadí mezi primární a sekundární právo Evropské unie.

Přednost dohod před sekundárním právem byla opět konstatována ESD, a to konkrétně například v rozsudku Algemene Scheeps Agentuur Dordrecht BV proti Inspecteur der Belastingdienst: Douanedistrict Rotterdam (C 311-04). „V tomto ohledu je třeba rovněž připomenout, že přednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím před texty sekundárního práva Společenství (rozsudek ze dne 10. ledna 2006, IATA a další, C-344/04, Sb. rozh. s. I-403, bod 35) velí vykládat tyto texty v co největším možném rozsahu v souladu s těmito dohodami (rozsudky ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C-61/94, Recueil, p. I-3989, bod 52, a ze dne 1. dubna 2004, Bellio X.xxx, C-286/02, Recueil, s. I-3465, bod 33).“⁶⁹

3. Dohody mohou mít přímý účinek.

4. ESD má rozsáhlou jurisdikci při výkladu a aplikaci dohod.⁷⁰

Body 1, 3 a 4 budou v této práci rozebrány v následujících kapitolách, proto se jim na tomto místě nebudu již více věnovat.

4.4.2 Rozpor vnějších smluv s právem Evropské unie

V primárním právu Evropské unie existuje tzv. institut posudku o slučitelnosti zamýšlené dohody se Smlouvami, který je vydáván ESD. Tento proces zabraňuje tomu, aby vnější smlouva byla v rozporu s primárním právem Evropské unie. Cílem tohoto řízení je „předcházet komplikacím, které by vyplývaly ze sporů týkajících se slučitelnosti smlouvy s mezinárodními smlouvami vážícími Společenství. Soudní rozhodnutí eventuálně konstatující, že některá smlouva je neslučitelná se Smlouvou, by způsobilo vážné potíže nejen na úrovni komunitární, ale i v mezinárodních vztazích, a mohlo by poškodit všechny dotčené strany.“⁷¹ Nutno však podotknout, že tento proces je pouze fakultativní, a může si ho vyžádat pouze členský stát, Evropský parlament, Rada či Komise.⁷²

V hierarchii pramenů unijního práva nalezneme vnější smlouvy mezi právem primárním a sekundárním. Aby nedocházelo k rozporu dohod se sekundárním právem, mají orgány Evropské unie povinnost vytvářet a vykládat akty sekundárního práva v souladu s uzavřenými dohodami. Pokud tak činí v rozporu s nimi, pak může být takový akt prohlášen ESD za neplatný, a to z důvodu porušování primárního unijního práva.

Důležitou otázkou je však závaznost vnějších dohod, které mají podle unijního práva vadu, pro třetí státy či mezinárodní organizace. „Vnější smlouva je především součást mezinárodního práva veřejného, protože druhou smluvní stranou je další subjekt mezinárodního práva. Proto podléhá mj. obyčejovému režimu, kodifikovanému ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969.“⁷³ Hlavní zásadou Vídeňské úmluvy o smluvním právu je zásada pacta sunt servanda, která je zakotvena v jejím článku 26: „Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“⁷⁴ Fakt, že smlouva má vady podle unijního práva, však nezpůsobuje její neplatnost podle práva mezinárodního, a z toho lze dovodit, že pokud se strany smlouvy nedohodnou na zániku takové dohody (výpověď, odstoupení) podle čl. 42 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, pak je tato pro obě smluvní strany závazná.

4.4.3 Smlouvy mezi Evropskou unií a nečlenskými státy

Vnější vztahy s nečlenskými státy jsou pro Evropskou unii velmi důležité a jediným vhodným právním nástrojem pro jejich úpravu jsou dohody, jelikož není možné „mimounijní“ vztahy řešit na bázi práva Evropské unie, avšak pouze na základě mezinárodněprávním. Obsahově jsou dohody velice rozmanité – upravují téměř vše od právní spolupráce až po obchodní vztahy. „Největší počet těchto smluv se týká oblasti společné obchodní politiky, tedy ekonomických vztahů ES (EU) navenek. Jsou jich dnes řádově stovky, neboť některé z nich se týkají i malých detailů obchodní spolupráce. Méně početné a tím zajímavější jsou nepochybně smlouvy sjednané v oblastech jiných.“⁷⁵

4.4.4 Smlouvy mezi Evropskou unií a mezinárodními organizacemi

Také vztahy mezi mezinárodními organizacemi a Evropskou unií, obdobně jako vztahy mezi Unií a třetími státy, lze řešit prostřednictvím mezinárodních smluv jakožto pramenů práva. V této podkapitole se budu věnovat typům smluv, které mezi sebou mohou uzavírat Evropská unie a mezinárodními organizace, ale nikoli samotnou způsobilostí Evropské unie k jejich uzavírání – touto se bude zabývat následující kapitola.

Evropská unie je sama mezinárodní organizací, i když s velkými specifiky. V případě vztahů více mezinárodních organizací se jako prameny práva však neuplatňují pouze mezinárodní smlouvy, ale je třeba brát v potaz i ostatní prameny mezinárodního práva – především mezinárodní obyčeje. Povinnost Evropské unie respektovat mezinárodní právo vyplývá z několika rozhodnutí EDS. „Evropské společenství musí respektovat mezinárodní právo při výkonu svých pravomocí.“⁷⁶

„Druhy smluv, které uzavírá Evropská unie s mezinárodními organizacemi, lze rozdělit podle toho, jaké důsledky tyto smlouvy pro Unii mohou mít. Prvním typem jsou smlouvy, které zakládají členství Evropské unie v mezinárodní organizaci. Prostřednictvím mezinárodní smlouvy je možné rovněž zakládat závazky spočívající v nejrůznější spolupráci mezi mezinárodními organizacemi. A konečně prostřednictvím takové mezinárodní smlouvy může jedna mezinárodní organizace z druhé sejmout určitý závazek a vykonávat jej sama.“⁷⁷ Celkem tedy z obsahového hlediska existují tři typy mezinárodních smluv uzavíraných v rámci mezinárodních organizací.

Vztah Světové obchodní organizace (World trade organization – dále jen WTO) a Evropské unie je pro její vnější vztahy stěžejní. „WTO je organizace, která zakládá pravidla mezinárodního obchodu prostřednictvím konsenzu mezi jeho členskými státy a řeší mezinárodní obchodní spory mezi členskými státy.“⁷⁸ Vznik této mezinárodní organizace se datuje do roku 1995, kdy nahradila Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). V současné době má WTO 157 členů a jejím generálním ředitelem je Xxxxxx Xxxx. Právem WTO „rozumíme komplex platných mezinárodních smluv, které byly přijaty na půdě této organizace a které upravují v rámci její působnosti vztahy mezi smluvními stranami navzájem a mezi nimi a WTO samotnou.“⁷⁹ Evropská unie definitivně přijala mezinárodní smlouvy WTO rozhodnutím Rady ze dne 22. 12. 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, a to v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání. Toto vyplývá z rozhodnutí ESD – Portugalská republika proti Radě Evropské unie.⁸⁰

Velmi delikátní je vztah mezi Evropskou unií a Organizací spojených národů (dále jen OSN). Všechny členské státy Evropské unie jsou zároveň i členy OSN. Evropská unie samotná však jejím členem není. Takové členství je vyloučeno chartou OSN: „Za členy Organizace spojených národů mohou být přijaty všechny ostatní mírumilovné státy, které přijmou závazky obsažené v této Chartě a podle úsudku Organizace jsou způsobilé a ochotné tyto závazky plnit.“⁸¹ Z tohoto článku jasně vyplývá, že členem OSN se může stát pouze „mírumilovný stát“, nikoli mezinárodní organizace. Vztah mezi Unií a OSN není upraven ani mezinárodní smlouvou. Vyvstává tudíž otázka, zda Evropská unie musí respektovat Chartu OSN vzhledem k faktu, že všechny členské státy ji dodržovat musí. Podle mého názoru musí Evropská unie povinně dodržovat závazky vyplývající z Charty OSN. Za první oporu svého tvrzení považuji fakt, že Charta OSN je považována za jeden z pramenů mezinárodního práva veřejného vzhledem k tomu, že smluvními stranami jsou téměř všechny státy světa. Další oporu nalézám v rozhodnutí ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxx proti Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství: „Ačkoli Společenství není členem Organizace Spojených národů, je třeba mít za to, že je na základě samotné Smlouvy o svém založení vázáno povinnostmi vyplývajícími z Charty Spojených národů stejně, jako jsou jimi vázány jeho členské státy. Společenství jednak nemůže porušovat povinnosti vyplývající pro jeho členské státy z této Charty ani bránit jejich plnění. Krom toho je povinno, na základě téže Smlouvy, kterou bylo založeno, přijmout při výkonu svých pravomocí veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnilo svým členským státům tyto povinnosti splnit.“⁸² Z výše uvedených skutečností vyplývá podle mého názoru povinnost Unie respektovat Chartu OSN, avšak zřejmě nejvhodnější by bylo, kdyby vztahy mezi nimi byly upraveny mezinárodní smlouvou, jako je tomu v případě Evropské unie a Rady Evropy v Dohodě mezi Evropským společenstvím a Radou Evropy o zahájení úzké spolupráce ze dne 10. února 1999.

4.5 Smíšené dohody

„Smíšené dohody jsou jedním z nejdůležitějších, zároveň však také nejkomplexnějších a nejspornějších nástrojů, které Evropská společenství vytvořila v souvislosti se svými vnějšími vztahy v rámci mezinárodního práva.“⁸³ Specifikum smíšených dohod spočívá v tom, že jsou uzavírány nejen Evropskou unií samotnou, ale také jejími členskými státy. „To, že na straně EU figuruje větší počet signatářů (členské státy, EU, SESAE), nesmí ale zastřít skutečnost, že tato množina signatářů je, zejména pro účely odpovědnosti, jedinou stranou dané vnější smlouvy. To je zřejmé i z označení smluvních stran, kdy celá množina signatářů z EU je ‚na straně jedné…‘, zatímco druhá smluvní strana je ‚na straně druhé‘.“⁸⁴ Smíšené dohody se musí týkat sdílených pravomocí Evropské unie a členských států, jelikož Unie smí sama uzavírat pouze dohody, které spadají do jejích výlučných pravomocí. Nutno však podotknout, že i v případě výlučných pravomocí Unie bývá často vyžadována forma smíšené dohody. Podle mého názoru jsou tyto dohody využívány především proto, že tato forma téměř zcela vylučuje budoucí legislativní spory mezi členskými státy a Evropskou unií. Dohody rovněž umožňují dosažení výsledků, které jsou žádoucí pro všechny jejich účastníky.

Velký problém u smíšených dohod se projevuje při jejich sjednávání a uzavírání, ale také při jejich implementaci. „Co se týká implementace smíšených smluv, je nezbytné vyřešit, kdo (který orgán) musí přijmout nezbytnou legislativu, a kdo bude odpovědný za jejich aplikaci.“⁸⁵ Otázce implementace smíšených dohod se věnoval i ESD, který se vyjádřil, že „členské státy a Evropské společenství jsou povinny úzce spolupracovat při plnění svých závazků, vyplývajících ze smíšených dohod v oblastech sdílených kompetencí.“⁸⁶ Smíšené smlouvy často způsobují „podstatné zpoždění použitelnosti příslušných smluv: např. dohoda o spolupráci EU – Alžírsko podepsaná 26. 4. 1976 nabyla účinnosti až 1. 11. 1978.“⁸⁷

Technika smíšených smluv je obsažena i v primárním právu Evropské unie, a to konkrétně ve Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii (SESAE). „Dohody nebo smlouvy uzavírané s třetí zemí, mezinárodní organizací nebo příslušníkem třetí země, jejichž stranami je kromě Společenství jeden nebo více členských států, vstoupí v platnost teprve tehdy, když všechny příslušné členské státy oznámí Komisi, že tyto dohody nebo smlouvy se staly použitelnými v souladu s předpisy jejich příslušného vnitrostátního práva.“⁸⁸

Aktuálně jsou pro právo Evropské unie nejvýznamnější smíšené dohody, které jsou označovány jako „dohody o přidružení“. Jsou upraveny v primárním právu Evropské unie, konkrétně v SFEU. „Unie může uzavřít s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi dohody o přidružení, které stanoví vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení.“⁸⁹ Tuto definici pak doplnil ESD tak, že jde o „dohodu vytvářející zvláštní a privilegované vztahy se třetím státem, jenž se musí přinejmenším částečně podílet na režimu Společenství.“⁹⁰

Z podstaty smíšených dohod vyplývá, že je vyžadováno, aby jejich obsah všechny členské státy vykládaly stejným způsobem. „Proto má ESD výlučné právo výkladu takového ustanovení.“⁹¹ Soudy členských států se tak musí v případě jakýchkoli pochybností obrátit na ESD s předběžnou otázkou.

5 Vznik mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie

„V právu Evropské unie je možné nalézt rysy tradiční mezinárodní organizace a také některé rysy federace. Unii lze tedy považovat za nový typ mezinárodních organizací, které mají skutečnou moc nad svými členskými státy.“⁹² Proces vzniku mezinárodních smluv v právu Evropské unie je velmi složitý a zdlouhavý. V předešlé kapitole jsem se zabývala jednotlivými druhy mezinárodních smluv a jejich specifiky. V této kapitole, která se věnuje právě vzniku mezinárodních smluv, se budu zaobírat především pravomocí Evropské unie k jejich uzavírání. Dále se zaměřím na postup při sjednávání dohod – tedy vnějších mezinárodních smluv. Zvláštní pozornost zde bude věnována závaznosti mezinárodních smluv jak pro členské státy, tak zvláště pro Evropskou unii samotnou.

„Smlouva o založení ES udělila institucím pravomoc nejen při přijímání opatření komunitárního práva, nýbrž i při sjednávání dohod s nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi.“⁹³ Významným mezníkem pro Evropskou unii jako celek, avšak hlavně pro její pravomoci ke sjednávání dohod, je Lisabonská smlouva, která byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, ratifikována 3. listopadu 2009 a v platnost vstoupila 1. prosince 2009.

5.1 Mezinárodní smlouvy uzavírané před Lisabonskou smlouvou

Výše zmíněná Lisabonská smlouva „ustanovila jednotný institucionální rámec pro činnost celé Evropské unie, především tím, že založila její právní subjektivitu.“⁹⁴ Osobně se přikláním k názoru, že v „předlisabonské“ době Evropská unie subjektivitu neměla, jelikož jí nebyla členskými státy svěřena. Derivativní nabytí právní subjektivity prostřednictvím svých členských států je u mezinárodních organizací nezbytné. V současné době je subjektivita Evropské unie deklarována prostřednictvím jednoduchého konstatování v článku 47 SEU: „Unie má právní subjektivitu.“⁹⁵ Další velký otazník zůstával u otázky, zda mezinárodní smlouvy uzavírané Evropskou unií před Lisabonem mohou zavazovat členské státy. Na tuto problematiku reagovala Amsterodamská smlouva ve svém Protokolu č. 4, v němž stanovila, že „články 24 a 38 tehdejší smlouvy EU a veškeré dohody z nich vyplývající neznamenají přenos pravomocí členských států na EU.“⁹⁶

Toto ustanovení Protokolu č. 4 pak poněkud negoval článek 24 odst. 5 bývalé smlouvy o Evropské unii: „Členský stát, jehož zástupce v Radě prohlásí, že tento stát musí splnit své ústavní předpisy, není touto dohodou vázán; ostatní členové Rady se mohou dohodnout na předběžném provádění dohody.“⁹⁷ Z této formulace jasně vyplývá, že pokud zástupce členského státu v Radě takové prohlášení neučiní, je tento stát dohodou vázán. „Je-li učiněno takové prohlášení, není členský stát dohodou vázán. A contrario není-li prohlášení učiněno, členský stát vázán je? Co vlastně znamená v tomto případě být vázán dohodou, kterou uzavřela jen EU bez členských států? Musíme patrně vycházet z praxe ES (zejména článek 300 odst. 7 Smlouvy ES), tedy pokud jde o závazky z dohody, členský stát je ve stejném postavení, jako kdyby byl smluvní stranou.“⁹⁸

Lze tedy shrnout, že „před Lisabonskou smlouvou Evropská unie nemohla sjednávat dohody vlastním jménem, ale pouze prostřednictvím členských států“⁹⁹, tyto pak měly možnost využít článku 24 odst. 5 Smlouvy o Evropské unii a nebýt takovou dohodou vázány. „Mezinárodní dohody sjednané předlisabonskou Evropskou unií je tak třeba považovat za smlouvy, jejichž stranou je nejen EU jako taková, ale také členské státy EU, s výjimkou těch, které by to odmítly (například na základě vnitrostátního neschválení smlouvy podle bývalého článku 24 odst. 5 Smlouvy o EU). Tyto státy také odpovídají druhé smluvní straně (zpravidla třetímu státu) za provádění smlouvy.“¹⁰⁰

Všechny tyto sporné otázky již neplatí pro mezinárodní dohody uzavřené Evropskou unií po Lisabonské smlouvě. U mezinárodních smluv uzavřených před Lisabonem se však musí i dnes postupovat podle výše uvedených pravidel.

5.2 Pravomoc Evropské unie k uzavírání dohod

Evropská unie je mezinárodní organizace a jako taková má omezenou – derivativní – právní subjektivitu v tom smyslu, že ji ohraničují její smluvní státy; SEU: „Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.“¹⁰¹ Lze tedy tvrdit, že Evropská unie, jakožto mezinárodní organizace, má podle mezinárodního práva veřejného pravomoc k uzavírání mezinárodních smluv.

Dále se chci zaměřit na pravomoc Evropské unie k uzavírání dohod podle samotného unijního práva. Tyto pravomoci rozdělím na explicitní, implicitní a subsidiární. V obecné rovině však můžeme rozlišovat pravomoci výlučné a sdílené. „Důsledkem výlučnosti je, že členské státy nesmějí vykonávat konkurenční paralelní pravomoci, ale mohou ve specifických případech pouze získat svolení Společenství k podniknutí jednotlivého jednání: takové svolení má být výslovné.“¹⁰² Výlučná pravomoc tedy znamená absolutní pravomoc Evropské unie řešit konkrétní záležitosti, jelikož členské státy se této pravomoci zcela vzdaly v její prospěch. V případě sdílených pravomocí pak mohou v určitých situacích jednat členské státy i Evropská unie. Toto jednání může být nezávislé, paralelní nebo konkurenční.

Problém však nastává, pokud mezinárodní smlouva obsahuje ustanovení, z nichž některá spadají pod pravomoc výlučnou a další pod pravomoc sdílenou. Touto problematikou se zabýval i ESD a dospěl k následujícímu závěru: „Pokud přezkum aktu Společenství ukáže, že sleduje dvojí účel nebo že má dvě složky, a pokud je možné identifikovat jeden hlavní nebo převažující účel, kdy druhý je pouze vedlejší, musí být opatření založeno na jediném právním základu, a sice tím, který je vyžadován v onom hlavním účelu výjimečně, pokud je prokázáno, že opatření sleduje současně několik cílů, které jsou neoddělitelně spjaty, aniž by jeden byl druhotný a nepřímý ve vztahu k druhému, může být opatření založeno na odpovídajících právních základech.“¹⁰³

5.2.1 Pravomoci explicitní

Pravomoci Evropské unie k uzavírání dohod jsou stanoveny především přímo v primárním unijním právu – konkrétně v SFEU. Takové pravomoci se označují jako výslovně stanovené.

Stěžejním ustanovením pro výslovné pravomoci je článek 216 SFEU. Primárně je stanovena pravomoc Evropské unie ke sjednávání mezinárodních smluv v případě, kdy to SFEU či SEU ve svých ustanoveních připouští.

SEU poskytuje Evropské unii výslovnou pravomoc k uzavírání dohod ve svém článku 8 – jedná se o dohody o spolupráci se „zeměmi v sousedství“. Pro tyto účely „může Unie s dotyčnými zeměmi uzavírat zvláštní dohody. Tyto dohody mohou obsahovat vzájemná práva a povinnosti, jakož i možnost vyvíjet společnou činnost. Jejich provádění podléhá pravidelným konzultacím.“¹⁰⁴ Další explicitní pravomoc je v SEU uvedena v článku 37, který je součástí kapitoly o společné zahraniční a bezpečnostní politice. „Unie může uzavřít dohody s jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi v oblastech spadajících do této kapitoly.“¹⁰⁵

V SFEU nalezneme explicitně vyjádřených pravomocí více. Jednou z těch nejvýznamnějších je pravomoc k uzavírání dohod v oblasti vnějších obchodních vztahů – tedy společné obchodní politiky, která je definována článkem 207 SFEU: „Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie.“¹⁰⁶ Konkrétně je explicitní pravomoc ke sjednávání dohod vyjádřena v čl. 207 odst. 2 SFEU. Příklady takových dohod jsem uvedla dříve v této práci, proto nepovažuji za nutné na tomto místě jejich výčet znovu opakovat.

Další explicitní pravomoc Evropské unie se týká dohod spojených s prováděním politiky rozvojové spolupráce, jejímž cílem je snížení a následně odstranění chudoby. Čl. 209 odst. 2 SFEU výslovně zakládá pravomoc Evropské unie k uzavírání dohod v této oblasti, avšak také stanoví, že není dotčena pravomoc „členských států vést jednání na mezinárodní úrovni a uzavírat mezinárodní smlouvy“¹⁰⁷. Pravomoc k uzavírání dohod v oblasti rozvojové spolupráce má jak Evropská unie jakožto mezinárodní organizace, tak její jednotlivé členské státy.

Podobně jako u rozvojové spolupráce se řeší pravomoc členských států a Evropské unie v oblasti hospodářské, finanční a technické spolupráce se třetími zeměmi. „V rámci svých pravomocí spolupracují Unie a členské státy se třetími zeměmi a příslušnými mezinárodními organizacemi. Způsoby spolupráce Unie mohou být upraveny dohodami mezi Unií a danými třetími stranami. První pododstavec se nedotýká pravomoci členských států vést jednání na mezinárodní úrovni a uzavírat mezinárodní smlouvy.“¹⁰⁸

Dále v SFEU nalezneme explicitní pravomoci v čl. 214 odst. 4, kde se jedná o dohody ve sféře humanitární pomoci. Ta je definována čl. 214 SFEU jako „cílená pomoc a podpora obyvatelstvu třetích zemí postiženému přírodními nebo člověkem způsobenými pohromami, aby byly zajištěny humanitární potřeby vyplývající z těchto různých situac퓹⁰⁹. Dohody o přidružení je Evropská unie oprávněna se třetími zeměmi či mezinárodními organizacemi sjednávat na základě čl. 217 SFEU. Další explicitní pravomoc pak nalézáme v čl. 219 odst. 3 SFEU, která je spojena s otázkami měnového a kurzovního režimu.

Specifické explicitní pravomoci nalézáme v článcích 220 a 221 SFEU. „Unie naváže veškerou účelnou spolupráci s orgány Organizace spojených národů a jejími odbornými organizacemi, s Radou Evropy, s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.“¹¹⁰ Otázkou zůstává, co vše lze zařadit pod pojem „veškerá účelná spolupráce“. Vzhledem k tomu, že všechny subjekty uvedené v tomto článku, včetně Evropské unie, jsou mezinárodními organizacemi, pak lze dovodit, že tento pojem zahrnuje rovněž mezinárodní smlouvy jakožto klasický pramen mezinárodního práva. Poslední explicitní pravomoc k uzavírání dohod se vztahuje k diplomatickému zastoupení Unie ve členských, ale i nečlenských státech – konkrétně se jedná o článek 221 SFEU. „O uzavírání smluv se nezmiňuje, ale pokud jde o třetí státy, vyžaduje navázání diplomatických styků uzavřením dvoustranných dohod.“¹¹¹

Z podstaty explicitních pravomocí vyplývá, že je nezbytné omezit jejich rozsah. Proto jsou stanoveny podmínky k tomu, aby pravomoc byla považována za výlučnou. „První z nich je taková, že jednání členských států by vážně poškodilo pozdější jednání Společenství. Druhá pak tkví v tom, že společný právní rámec je zcela nezbytný.“¹¹²

5.2.2 Pravomoci implicitní

Širší pojetí implicitních pravomocí je následující: „Existence konkrétního úkolu, nebo funkce předpokládá existenci jakékoli pravomoci rozumně nezbytné k dosažení tohoto úkolu či funkce.“¹¹³ Implicitní – tedy nevýslovné – pravomoci k uzavírání dohod se dají charakterizovat jako takové, které lze vyčíst z jednotlivých ustanovení smlouvy, popřípadě ze sekundárních unijních aktů. Tyto pravomoci byly v konkrétních případech uznány ESD. „Dosavadní stav, kdy byla nevýslovná pravomoc uplatňována na základě judikatury ESD, zakončil tím, že nevýslovné případy Lisabonská smlouva zahrnula do výslovných.“¹¹⁴ Dnes můžeme implicitní pravomoci nalézt v čl. 216 SFEU. Dohody lze uzavřít „je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politiky Unie, nebo je stanoveno právně závazným aktem Unie, nebo se může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti.“¹¹⁵

Jedno z prvních rozhodnutí ESD, které založilo implicitní pravomoci Evropské unie k uzavírání dohod, se nazývá Komise Evropských společenství proti Radě Evropských společenství a bývá označováno jako AETR (dle Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě). V tomto sporu se jednalo o pravomoc ES ke sjednání dohody AETR, kdy tehdejší Smlouva ES nezakládala výslovnou pravomoc ES k uzavírání mezinárodních smluv v otázce dopravy, ale umožňovala ES přijímat sekundární akty v této oblasti. Komise Evropských společenství se domnívala, že pokud Smlouva upravuje vnitřní pravomoci ES, pak se tyto dají analogicky použít i na sjednávání mezinárodních smluv.

Rada Evropských společenství však zastávala opačný názor – inkriminované ustanovení se podle jejího stanoviska v žádném případě nevztahovalo na vnější vztahy ES. Tento rozpor byl předložen ESD k řešení. ESD ve svém rozsudku konstatoval, že pravomoc nemusí být udělená přímo Smlouvou ES, ale může vycházet z jejích ustanovení, či z aktů přijatých na základě těchto ustanovení.¹¹⁶ v dalších rozhodnutích ESD konstatoval, že je nutné při určování pravomocí Evropské unie ke sjednávání dohod přihlížet k obecnému rámci pravomocí, aby bylo zjištěno, zda je Evropská unie zmocněna k uzavírání dohod v konkrétních oblastech.¹¹⁷ „Ještě dál šel ESD v sérii osmi rozhodnutí Open Skies. Stanovil dokonce výlučnou pravomoc ES při sjednávání leteckých dohod se třetími státy, pokud jde o určité jejich aspekty, čímž mělo být zabráněno diskriminaci při poskytování tohoto typu služeb na vnitřním trhu.“¹¹⁸

Pro implicitní pravomoci jsou důležité podmínky jejich existence. Ty jsou čtyři – specifický cíl stanovený uvnitř Evropské unie, nutnost jakéhosi vnějšího jednání k dosažení tohoto cíle, existence převažující Unijní úpravy a nedotčenost unijního práva.

5.2.3 Pravomoci subsidiární

Subsidiární pravomoc je definována v SFEU takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.“¹¹⁹ Zjednodušeně řečeno – subsidiární pravomoci jsou takové, které nelze odvodit explicitně (přímo z primárního práva), ani implicitně (z judikatury ESD). „Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu vhodná ustanovení.“¹²⁰ Ovšem je třeba zdůraznit, že neexistuje žádné pravidlo, které by přesně definovalo oblasti se sdílenou pravomocí a které by umožňovalo přesně vymezit pravomoci ve všech oblastech.¹²¹

5.3 Postup Evropské unie při sjednávání dohod

Kompletní postup při sjednávání dohod upravuje SFEU ve svých článcích 218 a 219. Úprava obsažená v SFEU je velmi jednoznačná, čímž je značně omezena pravděpodobnost vzniku případných právních problémů.

5.3.1 Obecný postup

Obecný postup pro přijímání dohod popisuje čl. 218 SFEU: „dohody mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi se sjednávají a uzavírají podle následujícího postupu.“¹²² Podnět ke sjednání dohody, který je adresován Radě, může podat Komise, popřípadě vysoký představitel Evropské unie, pokud se jedná o dohody v oblasti společné obchodní a zahraniční politiky. Rada samotná pak po obdržení takového podnětu jmenuje vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie. Zajímavé je, že SFEU ani jiný legislativní dokument Evropské unie blíže nespecifikuje „vyjednavače“ mezinárodních smluv. Lze však říct, že vyjednavač Unie je v celém procesu klíčovou postavou, přičemž většinou jde o jednoho z představitelů Unie, který se věnuje problematice, jež je obsahem sjednávané dohody. V momentě, kdy je znění dohody úspěšně konzultováno každou její budoucí stranou, „Rada rozhodne o zmocnění k podpisu dohody, o jejím prozatímním provádění i o jejím uzavření.“¹²³ Xxxxxxxx je také forma, kterou Rada schvaluje návrh vnější formy. Činí tak „buď formou nařízení, anebo rozhodnutí sui generis bez adresáta, přičemž přednost je dávána spíše formě nařízení, aniž by bylo možné přesně vystopovat důvod této přednosti.“¹²⁴ Ke schválení dohody je ve většině případů zapotřebí dosažení kvalifikované většiny (v celém procesu). Aby byla podepsaná dohoda platná a závazná pro členské státy, musí projít ještě procesem ratifikace. Vzhledem k tomu, že mezi okamžikem podpisu dohody a jejím vstupem v platnost může být značná časová prodleva, je Xxxx dána pravomoc rozhodnout o jejím prozatímním provádění.

Do celého procesu sjednávání mezinárodních smluv je vtažen i Evropský parlament, který musí být okamžitě informován o všech úkonech s tím spojených.¹²⁵ V některých případech, pokud se nejedná o dohody spojené se společnou zahraniční a bezpečností politikou, je zapotřebí souhlasu Evropského parlamentu pro uzavření dohody. Jedná se o následující oblasti – dohody o přidružení, dohoda o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dohody vytvářející zvláštní institucionální rámec zavedením postupů spolupráce, dohody mající významný dopad na rozpočet Unie a konečně dohody v oblastech, na něž se vztahuje buď řádný legislativní postup, nebo zvláštní legislativní postup, v němž je vyžadován souhlas Evropského parlamentu. „V naléhavých případech se mohou Evropský parlament a Rada dohodnout na lhůtě pro vydání souhlasu.“¹²⁶

V ostatních případech Evropský parlament plní v procesu přijímání dohody funkci konzultanta. Tato konzultace probíhá prostřednictvím zaujetí stanoviska k věci ve lhůtě, která je stanovena Radou. Pokud se Evropský parlament v dané lhůtě nevyjádří, platí fikce souhlasu a Radě je dána pravomoc k rozhodnutí.

Specifikem při přijímání dohod jsou situace, kdy Rada nerozhoduje kvalifikovanou, ale jednomyslnou většinou. Jde o případy, kdy se dohody týkají „oblasti, kde je pro přijetí aktu Unie požadována jednomyslnost, jakož i v případě dohod o přidružení a dohod podle článku 212 se státy, které jsou kandidáty na přistoupení. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně o dohodě o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; rozhodnutí o uzavření této dohody vstoupí v platnost po schválení členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“¹²⁷

5.3.2 Zvláštní postup

Zvláštní postup při sjednávání mezinárodních smluv se uplatní v oblasti smíšených dohod, dohod o systému směnných kurzů, obchodních dohod a také u dohod spadajících do společné zahraniční a bezpečnostní politiky.¹²⁸ Dále se jen v krátkosti zaměřím na proces sjednávání dohod v jednotlivých výše uvedených oblastech.

O smíšených smlouvách již pojednávala předchozí kapitola. V procesu přijímání smíšených dohod mají členské státy právo veta. „Technika smíšených smluv klade zvýšené nároky na spolupráci orgánů EU se členskými státy nejen při uzavírání takové vnější smlouvy, ale i při její aplikaci.“¹²⁹ Z logiky věci je vzhledem k nutné spolupráci Evropské unie a členských států celá procedura velmi zdlouhavá. Příkladem budiž Dohoda o přírodním kaučuku z roku 1979, která byla uzavřena až 8. 4. 1982.¹³⁰

Pro dohody o systému směnných kurzů platí, že rozhoduje Rada na doporučení Komise, která se zde plně účastní celé procedury. Další změnou oproti řádnému procesu je pak orgán, který do něj vstupuje. V tomto případě se nejedná o Evropský parlament, ale o  Evropskou centrální banku, s níž musí být dohoda konzultována. Rada rozhoduje jednomyslně.

Při uzavírání obchodních dohod se používá v podstatě obecného postupu pro sjednávání mezinárodních smluv, avšak s malými změnami. Komise iniciuje uzavření dohody u Rady, která ji poté zpětně zmocní k jejímu vyjednávání. „Komise při vedení těchto jednání konzultuje zvláštní výbor, který určí Xxxx, aby jí v tomto úkolu napomáhal, a řídí se směrnicemi, které jí Rada může poskytnout. Komise podává zvláštnímu výboru a Evropskému parlamentu pravidelně zprávu o stavu jednání.“¹³¹ Zpravidla Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, ovšem ve výjimečných případech je ke schválení potřebný souhlas jednomyslný. Jedná se o dohody v oblasti obchodu a služeb, obchodních aspektů duševního vlastnictví a přímých zahraničních investic. Dalšími dohodami, v nichž se požaduje jednomyslný souhlas, jsou dohody v oblasti kulturních a audiovizuálních služeb, pokud by mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie. Poslední oblastí vyžadující jednomyslný souhlas jsou dohody v oblasti obchodu se sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, jestliže by mohly narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování.¹³²

Společná zahraniční a bezpečnostní politika je v právu Evropské unie oblastí, ve které je uzavíráno mnoho dohod. Opět můžeme říct, že platí obecný postup podle článku 218 SFEU, ale s drobnými odchylkami. Podnět ke sjednání dohody podává Radě vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, nikoli Komise. Dalším významným rozdílem je fakt, že do procesu přijímání dohody není vůbec vtažen Evropský parlament. Rada musí u většiny takových dohod rozhodnout jednomyslně. Výše zmíněná speciální úprava se uplatní jen tehdy, „týká-li se zamýšlená dohoda výlučné nebo zejména společné zahraniční a bezpečnostní politiky.“¹³³ Instancí, která posuzuje, zda dohoda spadá do společné zahraniční a bezpečnostní politiky, nebo nespadá, je ESD, který formuloval kritéria pro toto posouzení v rozsudku Ecowas.¹³⁴ Tato kritéria se pak používají pro posouzení všech následujících dohod.

5.4 Závaznost mezinárodních smluv v právu Evropské unie

Otázku závaznosti mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií pro členské státy řeší SFEU. „Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“¹³⁵ Fakt, že dohoda, která byla sjednána Evropskou unií, je závazná i pro členské státy, může znamenat určitý právní problém, a to zejména proto, že členské státy nemohou přijetí dohody a její celkové znění ovlivnit. „EU sjednává smlouvy k tíži členských států, které jsou následně povinny je provádět.“¹³⁶ Členský stát je tedy ve velmi zajímavém postavení, jelikož není smluvní stranou dohody, ale je jí vázán.

Výše popsané je výjimka z obecné zásady mezinárodního práva, podle které dohody nesmí poskytovat oprávnění, ani zavazovat třetí státy. Tuto výjimku nalezneme ve Vídeňské úmluvě o  smluvním právu: „Třetímu státu vznikne závazek z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu tímto ustanovením vytvořit závazek a jestliže třetí stát tento závazek výslovně přijme písemnou formou.“¹³⁷ Tato úprava však bohužel nepostačuje pro účely práva Evropské unie, protože Vídeňská úmluva o smluvním právu upravuje vztahy mezi státy, tudíž Unie (jakožto mezinárodní organizace) nemůže být její smluvní stranou. Vztah mezi Evropskou unií a jejími členskými státy se tedy řídí pouze vnitřními právními akty, což v případě závaznosti dohody znamená čl. 216 odst. 2 SFEU.

Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení SFEU upravuje vnitřní vztahy mezi Evropskou unií a členskými státy. Evropská unie proto nemůže vytvářet závazky členských států vůči třetím zemím. Lze tedy říct, že závaznost dohod vyplývající z článku 216 odst. 2 SFEU je vnitřní.

5.5 Kontrola slučitelnosti dohod s právem Evropské unie

Přímo v primárním právu Evropské unie je obsaženo ustanovení, které dovoluje členským státům, Evropskému parlamentu, Radě či Komisi vyžádat si posudek ESD o slučitelnosti zamýšlené dohody se Smlouvami – myšleno je SFEU a SEU.¹³⁸ „Jde o analogii principu předběžné kontroly ústavnosti mezinárodních smluv, které znají ústavy některých států (např. Francie, ČR).“¹³⁹ V případě, že stanovisko vydané ESD zamítavé, nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost. Z toho vyplývá, že zamýšlená dohoda musí být zamítnuta, nebo musí dojít ke změněně ustanovení Smluv, které jsou se zamýšlenou dohodou v rozporu.

Důležité je vymezit pojem „zamýšlená dohoda“. Dohoda se stává závaznou a nezměnitelnou teprve okamžikem jejího podpisu. Před podpisem jde pouze o záměr dohodu uzavřít. Má-li být dohoda změněna, „musí být zavržena a sjednána znovu celým opakovaným postupem včetně podpisu.“¹⁴⁰ Otázkou, ve kterém stádiu sjednávání dohody je možné požádat ESD o kontrolu slučitelnosti s primárním právem, se již několikrát zabýval ESD. Například v případě Mezinárodní dohody o přírodním kaučuku byla žádost o stanovisko podána v době, kdy text dohody nebyl ještě plně dojednán. Předmět dohody byl tedy znám a bylo zahájeno její vyjednávání. ESD se v této věci vyjádřil tak, že předložený text je dostatečný k vytvoření kvalitního stanoviska.¹⁴¹

Další problém je formulace ustanovení, podle kterého „nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost.“¹⁴² Je nesmyslné vázat rozpor zamýšlené dohody s ustanovením Smluv na vstup dohody v platnost. Mnohem lepší by bylo jej vázat na její ratifikaci. Čl. 218 odst. 11 SFEU tak zakazuje Xxxx dát souhlas s uzavřením dohody, která je podle ESD neslučitelná s primárním právem Evropské unie. „Pokud by tento souhlas již dán byl a dohoda byla ratifikována, nelze jejímu vstupu v platnost dodatečně zabránit, neboť v tomto stadiu se již řídí výhradně ustanoveními dohody, nikoli projevy vůle smluvních stran.“¹⁴³

Žádost o posouzení slučitelnosti zamýšlené dohody s primárním právem může obsahovat kromě otázek ohledně právního základu dohody také otázky o typu pravomoci (výlučná či sdílená – viz podkapitola „Pravomoc Evropské unie k uzavírání dohod“).

Kromě výše popsané předběžné kontroly slučitelnosti dohod s primárním právem Evropské unie existuje také kontrola následná, která je představována možností podat žalobu na neplatnost rozhodnutí Rady o uzavření dohody. Při využití tohoto institutu může stěžovatel přímo vytýkat konkrétní rozpory mezi dohodou a primárním právem. „Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněž přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.“¹⁴⁴ Taková žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne vyhlášení příslušného aktu, nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl, popřípadě ode dne, kdy byl navrhovateli oznámen.¹⁴⁵ Počátek běhu lhůty pro podání žaloby je v SFEU popsán dost nejasně.

Není divu, že se touto otázkou zabýval i ESD, který judikoval, že rozhodnutí o uzavření mezinárodní smlouvy musí být zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie a okamžik tohoto zveřejnění je rozhodný pro počátek běhu lhůty.¹⁴⁶ Pokud ESD shledá, že žaloba pro neplatnost rozhodnutí Rady o ukončení dohody je opodstatněná, ESD „prohlásí napadený akt za neplatný od počátku“¹⁴⁷. Problém však tkví v tom, že dohody se řídí mezinárodním právem a pokud ESD prohlásí napadený akt za neplatný, projevuje tím vůli jedné smluvní strany dohody nebýt jí vázán. K ukončení platnosti takové dohody je zapotřebí složité procedury, která je svěřena Radě.

„Evropský soudní dvůr při plnění svého úkolu zajišťování jednotné interpretace a aplikace evropského práva poskytuje nejen institut posudku o slučitelnosti zamýšlené dohody, ale rovněž provádí výklad mezinárodních smluv sjednaných Evropským společenstvím.“¹⁴⁸

6 Specifika mezinárodních smluv v právu Evropské unie

Mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie mají mnoho specifik a odlišností od mezinárodních smluv uzavíraných na „běžné“ mezinárodní úrovni. Těmto specifikům bych se ráda věnovala v této kapitole své diplomové práce a budu se snažit čtenáři poskytnout o nich základní přehled.

6.1 Předběžné provádění dohod

S ohledem na výše popsaný proces sjednávání mezinárodních smluv a následné nutnosti ratifikace v jednotlivých členských státech může docházet ke značným časovým prodlevám mezi sjednáním dohody a jejím vstupem v platnost. Pokud je však problém obsažený v konkrétní dohodě závažný, či vyžaduje-li situace z jakéhokoli důvodu okamžité uplatňování práv a povinností z ní vyplývajících, lze využít institutu předběžného provádění dohod. „Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí, kterým dá zmocnění k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu uplatňování před vstupem v platnost.“¹⁴⁹ Tato situace může být řešena také tzv. prozatímními dohodami, které nepodléhají schválení parlamentů smluvních států. Poslední možností je pak „předběžné provádění na základě rozhodnutí mezinárodního orgánu – týká se zatím pouze revize Dohody z Cotonu, kde je tímto orgánem Rada ministrů ACP-ES.“¹⁵⁰

6.2 Přímý účinek zřizovacích smluv Evropské unie

Tato podkapitola se stručně věnuje přímému účinku a dovolatelnosti smluv, kterými byla Evropská unie zřízena. Zásada přímého účinku je jednou z nejdůležitějších v celém právu Evropské unie. „Je důsledkem povahy tohoto práva jako autonomního právního řádu, platného nejen mezi Unií a členskými státy, ale i uvnitř těchto států vedle práva vnitrostátního.“¹⁵¹ Přímý účinek se uplatňuje za splnění určitých podmínek u všech aktů Evropské unie, tedy i u mezinárodních smluv, které Unie sjednala.¹⁵² Zásada přímého účinku není vyjádřena v primárním, ani v sekundárním právu Evropské unie, ale byla vytvořena ESD. Za stěžejní jsou považovány rozsudky Van Gend en Loos (26/62) a Costa v. Enel (6/64).

Podstata přímé aplikace mezinárodních smluv spočívá v tom, že jednotlivec (subjekt vnitrostátního práva některého z členských států) se může přímo dovolávat ustanovení platné mezinárodní smlouvy, která byla sjednána v rámci práva Evropské unie (tedy mimo meze vnitrostátního práva). Vnitrostátní orgány, ať již státní, nebo soudní, musí aplikovat ustanovení konkrétních mezinárodních smluv vůči jednotlivcům bezprostředně. V prostředí českého právního řádu se tato zásada označuje jako „bezprostřední vnitrostátní závaznost“. Mezinárodní smlouva se stane přímo vnitrostátně účinnou na základě jejího podřadění do vnitrostátního právního řádu. „To je zpravidla provedeno odkazem na mezinárodní smlouvy v ústavě nebo jednotlivých zákonech.“¹⁵³

V rámci právního řádu České republiky se jedná o čl. 10 Ústavy: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“¹⁵⁴ Takové mezinárodní smlouvy jsou označovány termínem „self-executing“. Pokud tedy jakákoli mezinárodní smlouva, která splňuje podmínky stanovené čl. 10 Ústavy České republiky, stanoví konkrétní pravidlo chování pro jednotlivce, může se tento jednotlivec přímo dovolávat práv, která mu z ní vyplývají.

Pro existenci zásady přímé aplikace mezinárodních smluv musí být splněny tři podmínky. První z nich je, že ustanovení konkrétní mezinárodní smlouvy musí být přímo aplikovatelné na jednotlivce bez nutnosti vydání dalšího předpisu, který by ji prováděl. Druhou podmínkou je, že mezinárodní smlouva musí být součástí vnitrostátního práva. Toto se v prostředí České republiky děje na základě výše zmíněného čl. 10 Ústavy České republiky. Poslední podmínkou pro uplatnění zásady přímé aplikace mezinárodních smluv je skutečnost, že použití ustanovení mezinárodní smlouvy nesmí být podmíněno žádnými výhradami či podmínkami – typicky se jedná o nutnost vytvoření prováděcí instituce. „Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být ustanovení smlouvy uzavřené Společenstvím s třetí zemí považováno za bezprostředně použitelné, pokud s ohledem na jeho znění, jakož i účel a povahu smlouvy, obsahuje jasnou a přesnou povinnost, která nepodléhá, co se týče jejího splnění nebo účinků, přijetí jakéhokoli následného aktu.“¹⁵⁵

„Dovolatelnost se dá charakterizovat jako možnost jednotlivce dovolat se ustanovení konkrétní mezinárodní smlouvy tím, že poukáže na konkrétní ustanovení takové smlouvy s cílem uplatnit svůj nárok.“¹⁵⁶ Dovolatelnost je širší pojem než přímý účinek. Dovolatelnost neslouží jen k uplatnění konkrétního nároku, ale jejím prostřednictvím se dá dosáhnout i neplatnosti aktu sekundárního unijního práva, který je v rozporu s mezinárodní smlouvou.

Otázkou zůstává, zda se lze dovolat mezinárodní smlouvy, jež nemá přímý účinek. Z logiky věci by se mohlo zdát, že to není možné. Také ESD se k tomuto názoru zprvu přikláněl, a to kupříkladu v několikrát zmíněném rozsudku Xxx Xxxx en Loos. Velmi záhy však vyšlo najevo, že mezinárodní smlouvy mohou jednotlivce ovlivňovat také v případě, že jejich ustanovení nemají přímý účinek, a došlo tak i ke změně judikatury ESD. Příkladem budiž rozhodnutí Xxxxxx, v němž ESD konstatoval, že „dovolatelnost ve smyslu přímého účinku není podstatná, jelikož se nezkoumá platnost národního opatření, ale jde o výklad ustanovení Dohody.“¹⁵⁷ V dalším rozhodnutí pak EDS konstatoval, že Akty Unie je nutné interpretovat v souladu s ustanoveními mezinárodních smluv, čímž opět dovolatelnost uznal.¹⁵⁸

6.3 Přímý účinek mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií

Problematice přímého účinku mezinárodních smluv, které uzavřela Evropská unie s nečlenským státem či mezinárodní organizací se mnohokrát věnoval Evropský soudní dvůr (dříve Soudní dvůr Evropského hospodářského společenství). Za stěžejní lze v této oblasti označit rozhodnutí International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit. Dá se říci, že tento rozsudek vytvořil jakousi doktrínu, kterou se ESD řídí při svém rozhodování v podobných otázkách dodnes, i když rozhodnutí bylo vydáno před více než čtyřiceti lety. V této věci šlo o řízení o předběžné otázce, kdy byly ESD položeny dvě otázky – „první vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda platnost opatření, které přijaly orgány Společenství, rovněž odkazuje ve smyslu článku 177 Smlouvy o EHS na jejich platnost podle mezinárodního práva.“¹⁵⁹ Druhá otázka byla vázána na pozitivní odpověď na otázku první. Dotaz zněl, zda „Nařízení Komise č. 459/70, 565/70 a 686/70, která stanovila ochranná opatření dovozu jablek ze třetích zemí, jsou neplatná z důvodu rozporu s článkem XI Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT).“¹⁶⁰ Evropská unie v době vydání tohoto rozsudku nebyla smluvní stranou Všeobecné dohody o clech a obchodu, ale společná obchodní politika spadala do její výlučné pravomoci – „závazky smluvních států GATT byly brány jako závazky EHS“¹⁶¹. Při rozhodování se ESD zaměřil na otázku, zda se může jednotlivec, tj. V tomto případě International Fruit Company NV, dovolávat ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu. ESD určil, kdy se jednotlivec může dovolávat neplatnosti aktu Evropské unie v souvislosti s jeho rozporem s mezinárodní smlouvou. Lze to pouze tehdy, když ustanovení smlouvy zakládají přímo právo jednotlivců dovolávat se ho před soudem. ESD proto posuzoval, zda Všeobecná dohoda o clech a obchodu taková práva jednotlivcům poskytuje a dospěl k závěru, že tomu tak není, „z důvodu velké flexibility jednotlivých ustanovení GATT, která umožňují derogace i jednostranné výjimky ze strany členských států.“¹⁶² Závěr ESD byl takový, že nemůže být napadána platnost nařízení, která stanovují ochranná opatření pro dovoz jablek ze třetích zemí. Toto rozhodnutí tedy jasně ukazuje na negativní postoj ESD k přiznávání přímého účinku či dovolatelnosti práva WTO ze strany jednotlivce.

Důležitou oblastí, kde se projevuje názor ESD na přímý účinek smluv sjednaných Evropskou unií, je její vztah s Mezinárodní obchodní organizací (WTO). Smlouvy WTO jsou velmi specifickou součástí unijního práva, a dokonce je jim přiznávána přednost před sekundárním právem Evropské unie.¹⁶³ Z toho vyplývá, že akty sekundárního práva nesmí být v rozporu se smlouvami WTO. Otázkou však zůstává, zda mají smlouvy WTO přímý účinek a zda se jich mohou jednotlivci či členské státy dovolávat.

Odpověď na výše položené otázky lze nalézt například v rozsudku Opel Austria GmbH v. Rada, který se týká nejen přímého účinku, ale také dovolatelnosti.¹⁶⁴ Toto rozhodnutí přiřklo přímý účinek mezinárodní smlouvě, která nebyla dosud platná – konkrétně se jednalo o Dohodu o Evropském hospodářském prostoru. Ve sporu šlo o to, že Rada přijala Nařízení (ES) č. 3697/93 o odnětí celních koncesí. Toto nařízení bylo přijato jen pár dní před vstupem Dohody o Evropském hospodářském prostoru v platnost, a bylo s touto dohodou v rozporu. Žalobce Opel Austria GmbH postupoval na základě zásady dobré víry v mezinárodním právu podle Dohody o Evropském hospodářském prostoru, a tedy v rozporu s výše uvedeným nařízením. ESD rozhodl o zrušení Nařízení Rady (ES) č. 3697/93 o odnětí celních koncesí, jelikož bylo přijato v rozporu s Dohodou o Evropském hospodářském prostoru, která sice ještě nebyla platná, ale byl vydán definitivní souhlas s její ratifikací. ESD odůvodnil svůj závěr tím, že: „Rakousko bylo v legitimním očekávání nové úpravy, jejíž vstup byl k 1. 1. 1994 jistý. Soud rovněž uznal přímý účinek článku 10 Dohody o Evropském hospodářském prostoru, který vyrovnávací clo zakazoval.“¹⁶⁵

I přes výše zmíněný negativní postoj ESD v několika vybraných rozhodnutích umožnil jednotlivcům dovolávat se Všeobecné dohody o clech a obchodu k neplatnosti aktu sekundárního práva. Příkladem budiž rozhodnutí Nakajima All Precision Co. Ltd proti Radě Evropských společenství. V této věci ESD připustil „přezkum aktu sekundárního práva s ohledem na pravidla obsažená ve Všeobecné dohodě o clech a obchodu, a to v případě, že akt sekundárního práva Unie je určen k provedení konkrétního závazku stanoveného Dohodou GATT.“¹⁶⁶ Skutkově šlo o žalobu pro neaplikovatelnost nařízení o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních s tím, že tato nařízení jsou v rozporu s antidumpingovým kodexem GATT. ESD akceptoval, že žalobce se zde nedomáhá přímého účinku předpisů GATT, jako se o to pokoušel žalobce v rozsudku International Fruit.¹⁶⁷ Dalším příkladem rozhodnutí, kde ESD připustil možnost dovolávat se Dohody GATT k neplatnosti aktu sekundárního práva, je rozhodnutí Fediol.¹⁶⁸

Zlomovým pak mělo být rozhodnutí Portugalská republika proti Radě Evropské unie z roku 1999. Šlo totiž o spor, který byl řešen až po všech změnách, které přinesly Dohody o WTO. Díky nim od 1. 1. 1994 padly zcela nebo alespoň z části některé argumenty týkající se možnosti dovolat se dohod GATT, respektive WTO před soudem, což bylo formulováno především v rozhodnutí International Fruit NV. Mechanismus řešení sporů ve WTO je po přijatých změnách mnohem rigidnější. V tomto konkrétním případě „Portugalsko napadlo rozhodnutí Rady o schválení memoranda k dohodě ES s Indií a Pákistánem o liberalizaci obchodu s textilem, jelikož šlo dle názoru Portugalska o dokument neslučitelný s obecnými pravidly GATT.“¹⁶⁹ Rozhodnutí Rady bylo přijato kvalifikovanou většinou, avšak podle Portugalska mělo být přijato jednomyslně, jelikož šlo o prováděcí akt komunitárního práva k mezinárodní smlouvě. Tento argument Xxxxxx dvůr neuznal a znovu upozornil na některé skutečnosti, které již byly vyjádřeny v předchozí judikatuře. Nejdříve se ESD zabýval otázkou, zda bylo úmyslem stran dát Dohodě WTO přímý účinek, poté zkoumal konkrétní ustanovení, na které se Portugalsko odvolávalo. Závěr ESD byl překvapivě stejný, jako v případě International Fruit. Tedy, „že dohody se nelze dovolávat pro zpochybňování platnosti aktu sekundárního práva ES.“¹⁷⁰ Toto rozhodnutí bylo podle mého názoru značně překvapivé, neboť neodráželo změny předcházející jeho přijetí.

Velmi zajímavá je i otázka přímého účinku asociačních dohod, které Evropská unie uzavírá se státy usilujícími o členství v Unii. Vůbec poprvé se ESD přidružením zabýval ve stěžejním rozsudku Demirel¹⁷¹ V roce 1987. V této věci šlo o vízum za účelem sjednocení rodiny a ESD byl dotázán, zda mají některá ustanovení Ankarské (asociační) dohody mezi Tureckem a EHS přímý účinek. Vláda Velké Británie a Německa se snažily zpochybnit jurisdikci ESD, kdy tvrdily, že ESD nemá pravomoc vykládat ustanovení dohod upravujících vztahy mezi členským státem a třetí zemí. K pochybnostem o jurisdikci se ESD vyjádřil zamítavě s odůvodněním, že za plnění za plnění povinností z Asociační dohody je odpovědná Evropská unie, nikoli jednotlivé členské státy. Z dřívější judikatury ESD vyplývá, že dohody uzavřené podle článku 238 Smlouvy o založení EHS se stávají součástí komunitárního práva v momentě nabytí účinnosti podle norem mezinárodního práva. V tomto rozhodnutí se ESD vyjádřil i k podmínkám, které musí ustanovení Asociační dohody splnit, aby jim byl přiznán přímý účinek. „Ustanovení dohody uzavřené mezi Společenstvím a třetí zemí musí být považováno za bezprostředně použitelné, pokud s přihlédnutím k jeho znění, účelu a povaze samotné dohody, stanovuje jasnou a přesnou povinnost, která pro své provedení nevyžaduje vydání jakéhokoli následného aktu.“¹⁷² Ustanovení Asociační dohody, která byla v tomto sporu napadána, však podle ESD výše zmíněné podmínky pro přímý účinek nesplňují, jelikož nejsou dostatečně přesné a z tohoto důvodu není možné se jich přímo dovolávat. ESD však stanovil, že některá ustanovení Ankarské dohody a jejího dodatkového protokolu mají přímý účinek a lze se jich přímo dovolat.

Dalším důležitým rozsudkem v oblasti asociačních dohod je případ Sevince¹⁷³, kde ESD stanovil, že rozhodnutí Rady o přidružení jsou součástí práva Evropské unie. Tím si ESD přivlastnil jurisdikci o těchto rozhodnutích a připustil pro ně i možnost řízení o předběžné otázce. Zároveň v tomto rozhodnutí ESD určil, že vybraná ustanovení takových rozhodnutí Rady mají přímý účinek.¹⁷⁴

Lze tedy shrnout, že pojetí přímého účinku ustanovení asociačních dohod se liší od pojetí přímého účinku pro ustanovení práva EU. Obě pojetí se však shodují v požadavku na konstrukci samotné normy, která musí být jednoznačná a bezpodmínečná. Při určování přímého účinku ustanovení asociačních dohod je nutné také brát ohled na formulaci cílů dohody a její celkovou povahu. S přímým účinkem asociačních dohod bývá často spojován pojem „aplikační asymetrie“, který spočívá v tom, že zatímco občan nečlenského státu se může určitých práv z asociační dohody dovolat před národními soudy členských států, občané Evropské unie se obdobných práv ve třetí zemi dovolat nemohou.¹⁷⁵

Přímý účinek u klasického práva Evropské unie je obyčejně považován za pravidlo. Uplatňuje se vždy, když jsou splněny určité podmínky, mezi které patří přímá aplikovatelnost, bezpodmínečnost a jednoznačnost normy – tedy její nezávislost na prováděcích předpisech členských států. Oproti tomu mezinárodní smlouva uzavřená Evropskou unií není vždy svou povahou určena přímo jednotlivci, i když ostatní podmínky pro přiznání přímého účinku splňuje. ESD, který bývá označován jako „pán“ určování přímého účinku norem unijního práva, se k dohodám uzavřenými Evropskou unií s nečlenskými státy či mezinárodními organizacemi staví odmítavě s odůvodněním, že účelem těchto dohod není právní úprava poměrů jednotlivců. V dílčích rozhodnutích však stanovil podmínky, kdy lze přiznat jednotlivým ustanovením takových dohod přímý účinek a také možnost jednotlivce se tohoto ustanovení přímo dovolávat.

7 Závěr

V této diplomové práci jsem se pokusila rozebrat materii mezinárodních smluv, které se vyskytují v právu Evropské unie, jakožto velmi významných pramenů unijního práva. Na několika místech práce bylo již řečeno, že mezinárodní smlouva je v mnoha případech jediným právním nástrojem k regulaci vnějších vztahů mezi Unií a třetími subjekty, ať již nečlenskými zeměmi či mezinárodními organizacemi. Závěr své diplomové práce chci pojmout jako její shrnutí, především prostřednictvím vyhodnocení naplnění cílů stanovených v úvodu.

V prvé řadě se chci však zmínit o vlivu, který měla na unijní právo Lisabonská smlouva, jež vstoupila v platnost 1. prosince 2009. V předlisabonské době byl velký problém s právní subjektivitou Unie. Na základě závěrů kapitoly věnované této problematice nelze dovodit nic jiného, než že právní subjektivitu Evropská unie vůbec neměla. Přesto však hojně uzavírala mezinárodní smlouvy, ať již vnější, či vnitřní. Evropská unie se tedy chovala, jako by právní subjektivitu měla. Tento problém byl do budoucna vyřešen právě Lisabonskou smlouvou, jelikož ta založila právní subjektivitu Evropské unie. Lisabonská smlouva také přinesla značné změny v oblasti pravomoci Unie k uzavírání mezinárodních smluv. Nedošlo ani tak k jejich rozšíření, nýbrž k zapracování mnoha dřívějších implicitních pravomocí přímo do ustanovení Smluv, což z nich dělá pravomoci explicitní. Lisabonská smlouva bezesporu přinesla mnoho dalších významných změn pro Evropskou unii jako celek, těmi se však tato práce nezabývá.

Hypotéza, která byla stanovena v úvodu této práce, by měla být v jejím závěru potvrzena, či vyvrácena. Podle mého názoru byla daná hypotéza v textu diplomové práce převážně potvrzena, ovšem nikoli bezvýhradně. Tvrzení, že se mezinárodní smlouvy v prostředí unijního práva uplatňují především v jejích vnějších vztazích, je nevyvratitelné. Četné odborné publikace dokonce uvádějí, že se jedná o jediný vhodný právní nástroj k úpravě vztahů mezi Evropskou unií
a nečlenským státem či mezinárodní organizací.¹⁷⁶ Ovšem tvrzení, že pro vnitřní vztahy Unie začínají být mezinárodní smlouvy nadbytečným nástrojem právní regulace, lze napadnout určitými výhradami. Kompetence Evropské unie se neustále rozšiřují a značně vzrostly i její pravomoci v oblasti regulace vnitřních vztahů. Vztahy mezi Unií a členskými státy jsou tak regulovány prostřednictvím aktů sekundárního práva. Existují ovšem situace, kdy i tyto vnitřní vztahy musí být regulovány mezinárodními smlouvami. Jsou to ty, kdy členský stát neuzná pravomoc Evropské unie v některé oblasti a tento nesouhlas vyjádří v souladu s unijním právem. Lze tedy shrnout, že mezinárodní smlouvy v prostřední vnitřních vztahů Evropské unie začínají pozbývat důležitosti, zároveň by se však bez nich ani v současné době unijní právo neobešlo.

Nyní se zaměřím na vytyčené cíle práce a jejich naplnění.

Prvním cílem mé diplomové práce bylo poskytnutí základního přehledu o mezinárodních smlouvách, které se v právu Evropské unie vyskytují. Tento cíl byl splněn ve čtvrté kapitole „Mezinárodní smlouvy uzavírané v rámci práva Evropské unie“, kde jsem uvedla všechny druhy mezinárodních smluv, jež se v unijním prostředí vyskytují. V dílčích podkapitolách jsem následně rozebrala obsah jednotlivých smluv a jejich specifika. Domnívám se, že tento cíl se mi podařilo splnit a že po přečtení této práce bude mít čtenář ucelenou představu o všech mezinárodních smlouvách, které se v prostředí Evropské unie vyskytují.

Jako druhý cíl své práce jsem si stanovila objasnění postupu při sjednávání mezinárodních smluv. Tomuto cíli jsem se věnovala v páté kapitole nazvané „Vznik mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie“. Zde jsem se snažila rozebrat ustanovení Smlouvy o Evropské unii i Smlouvy o fungování Evropské unie, ale také využívat judikaturu, která se této problematiky týká. Z procesu vzniku mezinárodních smluv v unijním právu vyplývá závěr, že mezinárodní smlouvy a zejména pak jejich právní základ musí vycházet z jejich cílů a jejich vznik nesmí být založen na názoru orgánu Evropské unie, který smlouvu uzavírá. V souvislosti s naplněním tohoto cíle jsem se dotkla i otázky pravomoci Unie k uzavírání mezinárodních smluv.

Posledním stanoveným cílem této práce bylo vymezení specifik mezinárodních smluv se zvláštním zřetelem na jejich přímý účinek a dovolatelnost. Tato problematika byla rozebrána v šesté kapitole, kterou jsem označila jako „Specifika mezinárodních smluv v právu Evropské unie“. Při vypracovávání kapitoly jsem dospěla k závěru, že „pánem“ přímého účinku je Evropský soudní dvůr, který zpravidla přiznává přímý účinek těm ustanovením zřizovacích smluv, která obsahují konkrétní a přesně vymezenou povinnost či právo jednotlivce, k jehož uplatnění není třeba žádného dalšího prováděcího aktu. Fakt, že některá ustanovení mezinárodních smluv mohou být přímo a bez dalších aktů aplikována na jednotlivce považuji za správný a opodstatněný vzhledem k lepšímu postavení jedince i k účelu práva Evropské unie jako celku. Složitější je pak situace u mezinárodních smluv, které uzavírá Evropská unie. K přiznání jejich přímého účinku se Evropský soudní dvůr staví veskrze negativně. Jsou ovšem případy, kdy je některým ustanovením takových mezinárodních smluv přímý účinek přiznán.

Závěrem bych chtěla podotknout, že problematika mezinárodních smluv v právu Evropské unie je velmi složitá a rozsáhlá. Vzhledem ke stanovenému rozsahu práce jsem byla nucena některé otázky řešit poněkud povrchněji, než jsem původně zamýšlela. Nicméně doufám, že čtenáři byl poskytnut komplexní náhled na problematiku mezinárodních smluv v prostředí práva Evropské unie. Při zpracování práce jsem se snažila pracovat jak s literaturou českou i zahraniční, tak s právními předpisy a judikaturou ESD. Jak již bylo uvedeno v úvodu práce, přednost byla dána soudním rozhodnutím, jelikož Evropský soudní dvůr se dá označit za „spoluautora“ unijního práva. Navíc použitá judikatura je velmi dobře dostupná nejen v rámci specializovaných právních systémů, ale také na internetu, a to dokonce v četných jazykových mutacích.

8 Seznam použitých zdrojů

8.1 Monografie, učebnice a odborné články

• XXXX, Xxxxxxx. Handbook of international law. 2nd ed. New York: Cambridge University Press, 2010. 527 s. ISBN 978-052-1133-494.

• XXXXXXXXX, Xxxxxx a Xxxxxxxx XXXXXXXXXXX. The EU presence in international organizations. New York: Routledge, 2011. 186 s. ISBN 978-020-3844-472.

• XXXXXXXX, Xxxxx a Xxxxxx XXXX. The European Union´s vertical order of competences: the current law and proposals for its reform. Common Market Law Review. The Hague: Kluwer Law International, 2002, roč. 32, č. 2, s. 227-268, ISSN 0165-0750.

• XXXXX, Xxxx-Xxxxx. Lisbon Treaty: The Readable Version. 2. edition. Eastbourne: Gardners Books, 2008. 257 s. ISBN 87-876-9272-4.

• XXXXXXXXX, Xxx, Xxxxxx XXXXX a Xxxxx XXX. Lisabonská smlouva – nový rámec pro mezinárodně právní postavení Evropské unie a její vnější činnosti. Současná Evropa. Praha: Oeconomica, 2010, roč. 15, č. 2 [online]. XXXX 0000-0000. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx-xxxxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx-xxx.xxx

• XXXXX, Xxxx. Competence: clarity, conferral, containment and consideration. European Law Review. London: Sweet & Xxxxxxx, 2004, roč. 29, č. 3, s. 323-334. ISSN 0307-5400.

• ČEPELKA, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. 761 s. ISBN 80-864-3257-2.

• XXXXXXXX, Xxxx a Xxxx XXXXXXXXX. Law and practice of EU external relations: salient features of a changing landscape. New York: Cambridge University Press, 2008. 484 s. ISBN 978-052-1899-239.

• D'ASPREMONT, Xxxx, Xxx XX XXXXXXX a Xxxxx XXXX. Formalism and the sources of international law: a theory of the ascertainment of legal rules. 4th ed. New York: Oxford University Press, 2011. 266 s. ISBN 01-996-9631-4.

• XXXXX, Xxxxxxxxx. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Leges, 2011. 448 s. ISBN 978-808-7212-868.

• XXXXX, Pierre-Xxxxx. International Control and State Responsibility. In: XXXXXXX, Xxxxxx et al. Völkerrecht zwischen normativem Anspruch und politischer Realität. Festschrift für Xxxx Xxxxxxx zum 65. Geburtstag. Berlin: Xxxxxxx & Humblot GmbH, 1994.

• FOLSOM, Xxxxx Xxxxxxxxx. Principles of European Union law. St. Xxxx, MN: Thomson/West, 2005. 552 s. ISBN 03-141-5469-8.

• XXXXXXX, Xxxxxx X. The foundations of European Union law: an introduction to the constitutional and administrative law of the European Union. 7th ed. New York: Oxford University Press, 2010. 501 s. ISBN 978-019-9566-754.

• XXXXXXXXX, Xxxx. Obecné principy smíšených smluv a jejich implementace do národních právních řádů. In: Xxxxx, Xxxxx. Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi: Shrnutí vystoupení – Holdgaard [online]. Ministerstvo životního prostředí, [2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/X0000000000X0XX0/xx/xxxxxxx_x_xxxxxx
  _ochrane/$FILE/OMV-Holdgaard_ceske_shrnuti2-20110113.pdf

• XXXXXXXX, Xxxxxx a Xxxxxxx XXXXX. European union law: text and materials : updating supplement. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. 214 s. ISBN 978-052-1070-133.

• XXXXXXXX, Xxxxxx. European Union public law: cases and materials. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. 563 s. ISBN 978-052-1181-235.

• XXXXXXXX, Xxx. An introduction to international institutional law. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 527 s. ISBN 978-052-1736-169.

• XXXXXXX, Xxxx. Vztah práva Evropské unie a právního řádu ČR očima tří rozhodnutí Ústavního soudu. Soudní rozhledy. Praha: C. H. Xxxx, 2008, roč. 14, č. 10, s. 366. ISSN 1211-4405.

• XXXXXXXXX, Panos. The European Union’s external relations a year after Lisbon. The Hague: Centre for the law of EU external relations. 2011. 146 s. ISBN 1878-9587.

• XXXXXXXXXX, Xxxx. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 551 s. ISBN 978-80-210-4474-6.

• XXXXXXXXXX, Xxxx. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 551 s. ISBN 978-80-7239-218-6.

• XXXXXXXXXX, Xxxx. Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva obecně a v českém právu zvláště. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. 106 s. ISBN 80-723-9074-0.

• XXXXX, Xxxxxxxx. A propos de l'accord instituant l'Organisation mondiale du commerce et de l'accord sur les marchés publics: la question de l'invocabilité des accords internationaux conclus par la Communauté européenne. Révue trimestrielle de droit européen. Paris: Éditions Dalloz, 1997, roč. 33, č. 3, s. 399-428. ISSN 035-4317

• XXXX, Xxxxxx et al. IISD model international agreement on investment for sustainable development negotiators handbook. Winnipeg: International Institute for Sustainable Development = Institut international du développement durable, 2005. 105 s. ISBN 18-955-3665-0.

• XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Přednost práva EU a Lisabonská smlouva. Jurisprudence: specialista na komentování judikatury. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, roč. 18, č. 1. s 12-17. ISSN 1212-9909 [1802-3843].

• XXXXXX, Xxx. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 473 s. ISBN 978-807-3801-816.

• XXXXXXXX, Xxxxx. Účinky mezinárodních smluv sjednaných Evropským společenstvím ve vnitrostátním právu členských států EU – reflexe současného stavu a budoucího vývoje. Právník. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, roč. 149, č. 2., s. 113-122. ISSN 0231-6625.

• XXXXXXXXXX, Xxxx. Problém povahy evropského práva a jeho odraz v evropské doktríně. Jurisprudence: specialista na komentování judikatury. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2010, roč. 19, č. 5, s. 24-29. ISSN: 1212-9909 [1802-3843].

• XXXXX, Xxxxx a Xxxxx ARMATI. EU constitutional law: an introduction. Portland, Or.: Hart, 2010. 260 s. ISBN 18-411-3917-3.

• ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXX. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 299. ISBN 978-802-1040-731.

• XXXXXXXX, Xxxxx. Aktuální otázky přednostní aplikace komunitárního práva ve vztahu k Listině základních práv a Lisabonské smlouvě. Právny obzor. Bratislava: Ústav štátu a práva Slovenskej akadémie vied, 2009, roč. 92, č. 6.

• XXXX, Xxxxxxx X. International law. 6th ed. New York: Cambridge University Press, 2008. 1542 s. ISBN 978-052-1728-140.

• XXXXX, Xxxxxx. Pojem odpovědnosti v mezinárodním právu. Jurisprudence: specialista na komentování judikatury. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, roč. 18, č. 4, s. 32-40. ISSN: 1212-9909 [1802-3843].

• XXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxx XXXXX a Xxxxxxxxx XXXXX-XXXXXXX. EU law. 9th ed. New York: Oxford University Press, 2006. 695 s. ISBN 978-019-9279-593.

• STRÁŽNICKÁ, Viera. Európska integrácia a právo Európskej únie. 1. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2009. 312 s. ISBN 978-808-9447-008.

• XXXXXXX, Xxxxx. Ke vztahu mezinárodních závazků EU a jejích členských států. iPrávník [online]. Praha: C. H. Xxxx, 2002 [cit. 3. 12. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxx/xxx_0000/xx-xxxxxx-xxxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-xx-x-xxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxx.xxxx

• XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. 135 s. ISBN 978-808-7146-200.

• XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523.

• XXXXXXX, Xxxxxxx. K otázce pramenů evropského práva – současný stav a perspektivy v intencích ústavního vývoje. Právní fórum. Praha: ASPI, 2006, roč. 3, č. 4, s. 109-120. ISSN 1214-7966.

• XXXXX, Xxxxx. Čtyřjazyčný slovník evropského práva: anglicko-česko-francouzsko-německý = European glossary : English-Czech-French-German. 3. rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. 222 s. ISBN 80-720-1571-0.

• XXXXX, Xxxxx. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2011. 953 s. Právnické učebnice. ISBN 978-807-4003-332.

• XXXXXXXXX, Christian a Xxxx-Xxxx XXXXXXXXX. The fundamental rules of the international legal order: Jus Cogens and obligations Erga Omnes. Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2006. 471 s. ISBN 90-041-4981-3.

• TÝČ, Xxxxxxxx, SEHNÁLEK, Xxxxx, XXXXXXX, Radim. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878.

• XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In: Kandalec, Xxxxx et al. Dny veřejného práva (2007, Brno, Česko): sborník abstraktů příspěvků z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007. S. 151. ISBN 978-802-1044-302.

• XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. A aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608.

8.2 Judikatura

• Posudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1975, posudek 1/75. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964, věc C-6/64. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971, věc C-22/70. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až 24/72. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1976, věc C-3, C-4,
  C-6/76. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1982, věc C-270/80. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982, věc C-104/81. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987, věc C-12/86. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989, věc C-70/87. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, věc C-192/89. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, věc C-69/89. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 1991, věc C-361/88. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1992, věc C-286/90. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého senátu) ze dne 22. ledna 1997, věc T-115/94. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1998, věc C-122/95. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998, věc C-53/96. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1999, věc C-149/96. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 15. července 2004, věc C-213/03. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 9. září 2004, věc
  C-450/03. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 2. června 2005, věc
  C-266/03. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. září 2005, věc T-315/01. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. ledna 2006, věc
  C-344/04. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. ledna 2006, věc
  C-311/04. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. října 2009, věc
  C-301/08. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Stanovisko Evropského soudního dvora ze dne 4. října 1979, sp. zn. 1/78. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Stanovisko Evropského soudního dvora ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 2/00. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Stanovisko Soudního dvora ze dne 19. září 2007, věc C-91/05. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

8.3 Právní předpisy

• ČESKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora, ze dne 26. 6. 1945, vyhláška ministerstva zahraničních věcí 30/1947 Sb. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Maastrichtská smlouva, 92/C 191/01. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Smlouva o Evropské unii, 97/C 340/01. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Smlouva o fungování Evropské unie. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Vídeňská úmluva o smluvním právu, přijatá dne 29. 5. 1969 ve Vídni. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

• Vyhláška ministra zahraničních věcí o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku, č. 30/1947. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting.

9 Seznam použitých zkratek

EU Evropská unie

ES Evropské společenství

EHS Evropské hospodářské společenství

ESD Evropský soudní dvůr

GATT Všeobecná dohoda o clech a obchodu

SESAE Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii

SEU Smlouva o Evropské unii

SFEU Smlouva o fungování Evropské unie

WTO Světová obchodní organizace

1 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608. S. 89.

2 XXXXXX, Xxx. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 473 s. ISBN 978-807-3801-816. S. 28.

3 XXXXXX, Xxx. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 473 s. ISBN 978-807-3801-816. S. 26.

4 XXXXXXXXXX, Xxxx. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 551 s. ISBN 978-80-210-4474-6. S. 15.

5 XXXX, Xxxxxxx X. International law. 6th ed. New York: Cambridge University Press, 2008. 1542 s. ISBN 978-052-1728-140. S. 196.

6 XXXXX, Xxxxxx. Pojem odpovědnosti v mezinárodním právu. Jurisprudence: specialista na komentování judikatury. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, roč. 18, č. 4, s. 32-40. ISSN: 1212-9909 [1802-3843].

7 XXXXX, Pierre-Xxxxx. International Control and State Responsibility. In: XXXXXXX, Xxxxxx et al. Völkerrecht zwischen normativem Anspruch und politischer Realität. Festschrift für Xxxx Xxxxxxx zum 65. Geburtstag. Berlin: Xxxxxxx & Humblot GmbH, 1994. S. 307.

8 XXXXXXXXXX, Xxxx. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 551 s. ISBN 978-80-7239-218-6. S. 174.

9 XXXX, Xxxxxxx. Handbook of international law. 2nd ed. New York: Cambridge University Press, 2010. 527 s. ISBN 978-052-1133-494. S. 47.

10 D'ASPREMONT, Xxxx, Xxx XX XXXXXXX a Xxxxx XXXX. Formalism and the sources of international law: a theory of the ascertainment of legal rules. 4th ed. New York: Oxford University Press, 2011. 266 s. ISBN 01-996-9631-4. S. 15.

11 XXXXX, Xxxxxxxxx. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Leges, 2011. 448 s. ISBN 978-808-7212-868. S. 94.

12 TOMUSCHAT, Christian a Xxxx-Xxxx XXXXXXXXX. The fundamental rules of the international legal order: Jus Cogens and obligations Erga Omnes. Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2006. 471 s. ISBN 90-041-4981-3. S. 157.

13 XXXXXXXXXX, Xxxx. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 551 s. ISBN 978-80-7239-218-6. S. 174.

14 Vyhláška ministra zahraničních věcí o  chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o  mezinárodní organisaci, konané v San Francisku, č. 30/1947. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 11. 2012].

15 XXXXX, Xxxxx. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2011. 953 s. Právnické učebnice. ISBN 978-807-4003-332.

16 XXXXXXXXXX, Xxxx. Problém povahy evropského práva a jeho odraz v evropské doktríně. Jurisprudence: specialista na komentování judikatury. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2010, roč. 19, č. 5, s. 24-29. ISSN: 1212-9909 [1802-3843].

17 XXXXXXXX, Xxxxxx. European Union public law: cases and materials. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. 563 s. ISBN 978-052-1181-235. S. 131.

18 Smlouva o  Evropské unii, 97/C 340/01. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 11. 2012].

19 XXXXXXXX, Xxxxxx a Xxxxxxx XXXXX. European union law: text and materials : updating supplement. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. 214 s. ISBN 978-052-1070-133. S. 5.

20 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. ledna 2006, věc C-311/04. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [3. 11. 2012].

21 Maastrichtská smlouva, 92/C 191/01. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 11. 2012].

22 XXXXX, Xxxxx. Čtyřjazyčný slovník evropského práva: anglicko-česko-francouzsko-německý = European glossary : English-Czech-French-German. 3. rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. 222 s. ISBN 80-720-1571-0. S. 13.

23 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Přednost práva EU a Lisabonská smlouva. Jurisprudence: specialista na komentování judikatury. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, roč. 18, č. 1. S 12-17. ISSN 1212-9909 [1802-3843].

24 XXXXXXXX, Xxxxx. Aktuální otázky přednostní aplikace komunitárního práva ve vztahu k Listině základních práv a Lisabonské smlouvě. Právny obzor. Bratislava: Ústav štátu a práva Slovenskej akadémie vied, 2009, roč. 92, č. 6, s. 485-499.

25 XXXXXXXXX, Xxx, Xxxxxx XXXXX a Xxxxx XXX. Lisabonská smlouva – nový rámec pro mezinárodně právní postavení Evropské unie a její vnější činnosti. Současná Evropa. Praha: Oeconomica, 2010, roč. 15, č. 2 [online]. [Cit. 7. 11. 2012]. XXXX 0000-0000. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx-xxxxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx-xxx.xxx

26 XXXXXXX, Xxxx. Vztah práva Evropské unie a právního řádu ČR očima tří rozhodnutí Ústavního soudu. Soudní rozhledy. Praha: C. H. Xxxx, 2008, roč. 14, č. 10, s. 366. ISSN 1211-4405.

27 XXXXXXXXXX, Xxxx. Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva obecně a v českém právu zvláště. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. 106 s. ISBN 80-723-9074-0. S. 51.

28 STRÁŽNICKÁ, Viera. Európska integrácia a právo Európskej únie. 1. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2009. 312 s. ISBN 978-808-9447-008. S. 45.

29 XXXXXXX, Xxxxxxx. K otázce pramenů evropského práva – současný stav a perspektivy v intencích ústavního vývoje. Právní fórum: český právnický měsíčník. Praha: ASPI, 2006, roč. 3, č. 4, s. 109-120. ISSN 1214-7966.

30 Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964, věc C-6/64. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 11. 2012].

31 XXXXXXX, Xxxxxxx. K otázce pramenů evropského práva – současný stav a perspektivy v intencích ústavního vývoje. Právní fórum: český právnický měsíčník. Praha: ASPI, 2006, roč. 3, č. 4, s. 109-120. ISSN 1214-7966.

32 XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In: Kandalec, Xxxxx et al. Dny veřejného práva (2007, Brno, Česko): sborník abstraktů příspěvků z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007. S. 151. ISBN 978-802-1044-302.

33 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608. S. 78.

34 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608. S. 78.

35 FOLSOM, Xxxxx Xxxxxxxxx. Principles of European Union law. St. Xxxx, MN: Thomson/West, 2005. 552 s. ISBN 03-141-5469-8. S. 125.

36 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010, 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608. S. 103.

37 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010, 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608. S. 96.

38 XXXX, Xxxxxx et al. IISD model international agreement on investment for sustainable development negotiators handbook. Winnipeg: International Institute for Sustainable Development = Institut international du développement durable, 2005. 105 s. ISBN
18-955-3665-0.

39 ČEPELKA, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. 761 s. ISBN 80-864-3257-2.

40 Vídeňská úmluva o  smluvním právu, přijatá dne 29. 5. 1969 ve Vídni, čl. 2 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 11. 2012].

41 XXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxx XXXXX a Xxxxxxxxx XXXXX-XXXXXXX. EU law. 9th ed. New York: Oxford University Press, 2006. 695 s. ISBN 978-019-9279-593. S. 347.

42 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. Student. ISBN 978-808-7212-608. S. 88.

43 XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In: Kandalec, Xxxxx et al. Dny veřejného práva (2007, Brno, Česko): sborník abstraktů příspěvků z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007. S. 151. ISBN 978-802-1044-302.

44 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878.

45 XXXXXXX, Xxxxxxx. K otázce pramenů evropského práva – současný stav a perspektivy v intencích ústavního vývoje. Právní fórum. Praha: ASPI, 2006, roč. 3, č. 4, s. 109-120. ISSN 1214-7966.

46 XXXXXXXX, Xxxxx. Účinky mezinárodních smluv sjednaných Evropským společenstvím ve vnitrostátním právu členských států EU – reflexe současného stavu a budoucího vývoje. Právník. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, roč. 149, č. 2., s. 113-122. ISSN 0231-6625.

47 TÝČ, Xxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxx. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 138.

48 XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In: Kandalec, Xxxxx et al. Dny veřejného práva (2007, Brno, Česko): sborník abstraktů příspěvků z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007. S. 151. ISBN 978-802-1044-302.

49 XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In: Kandalec, Xxxxx et al. Dny veřejného práva (2007, Brno, Česko): sborník abstraktů příspěvků z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007. S. 151. ISBN 978-802-1044-302.

50 XXXXX, Xxxxx a Xxxxx ARMATI. EU constitutional law: an introduction. Portland, Or.: Hart, 2010. 260 s. ISBN 18-411-3917-3. S. 68.

51 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 148.

52 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 351. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 13. 11. 2012].

53 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 147.

54 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. října 2009, věc C-301/08, bod 18, 19. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 13. 11. 2012].

55 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 148.

56 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 2. června 2005, věc C-266/03, bod 25. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 13. 11. 2012].

57 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 2. června 2005, věc C-266/03, bod 58. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 11. 2012].

58 XXXXXXXX, Xxxx a Xxxx XXXXXXXXX. Law and practice of EU external relations: salient features of a changing landscape. New York: Cambridge University Press, 2008. 484 s. ISBN 978-052-1899-239. S. 186.

59 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 40.

60 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 40.

61 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 40.

62 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, věc C-192/89, shrnutí, bod 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 18. 11. 2012].

63 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, věc C-192/89, shrnutí, bod 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 18. 11. 2012].

64 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 41.

65 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 36.

66 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1982, věc C-270/80, bod 9. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 11. 2012].

67 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. ledna 2006, věc C-344/04, bod 36. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 11. 2012].

68 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 216 odst. 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 11. 2012].

69 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. ledna 2006, věc C-311/04, bod 25. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2012].

70 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 37.

71 Posudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1975, posudek 1/75. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 11. 2012].

72 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 11. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 1. 12. 2012].

73 XXXXXXX, Xxxxx. Ke vztahu mezinárodních závazků EU a jejích členských států. iPrávník [online]. Praha: C. H. Xxxx, 2002 [cit. 3. 12. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/
pravo-evropske-a-mezinarodni/art_3690/ke-vztahu-mezinarodnich-zavazku-eu-a-jejich-clenskych-statu.aspx

74 Vídeňská úmluva o  smluvním právu, přijatá dne 29. 5. 1969 ve Vídni, čl. 26. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 10. 12. 2012].

75 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 137.

76 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1992, věc C-286/90, bod 9. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 12. 2012].

77 BLAVOUKOS, Xxxxxx a Xxxxxxxx XXXXXXXXXXX. The EU presence in international organizations. New York: Routledge, 2011. 186 s. ISBN 978-020-3844-472. S. 24.

78 XXXXXXXX, Xxx. An introduction to international institutional law. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 527 s. ISBN 978-052-1736-169. S. 258.

79 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXX. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 299. ISBN 978-802-1040-731. S. 76.

80 Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1999, věc C-149/96, bod 9. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 12. 2012].

81 Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora, ze dne 26. 6. 1945, vyhláška ministerstva zahraničních věcí 30/1947 Sb. čl. 4 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 12. 2012].

82 Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. září 2005, věc T-315/01, bod 4. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 16. 12. 2012].

83 XXXXXXXXX, Xxxx. Obecné principy smíšených smluv a jejich implementace do národních právních řádů. In: Xxxxx, Xxxxx. Sborník mezinárodní konference o  aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi: Shrnutí vystoupení – Holdgaard [online]. Ministerstvo životního prostředí, [2009] [cit. 20. 12. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/X0000000000X0XX0/xx/xxxxxxx_x_xxxxxx_xxxxxxx/
$FILE/OMV-Holdgaard_ceske_shrnuti2-20110113.pdf

84 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 53.

85 XXXXXXXXX, Xxxx. Obecné principy smíšených smluv a jejich implementace do národních právních řádů. In: Xxxxx, Xxxxx. Sborník mezinárodní konference o  aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi: Shrnutí vystoupení – Holdgaard [online]. Ministerstvo životního prostředí, [2009] [cit. 20. 12. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/X0000000000X0XX0/xx/xxxxxxx_x_xxxxxx_xxxxxxx/
$FILE/OMV-Holdgaard_ceske_shrnuti2-20110113.pdf

86 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 9. září 2004, věc C-450/03, bod 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 21. 12. 2012].

87 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 55.

88 Smlouva o  založení Evropského společenství pro atomovou energii, čl. 102. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 12. 2012].

89 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 217. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 22. 12. 2012].

90 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987, věc C-12/86, bod 9. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 23. 12. 2012].

91 XXXXXXXXX, Xxxx. Obecné principy smíšených smluv a jejich implementace do národních právních řádů. In: Xxxxx, Xxxxx. Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi: Shrnutí vystoupení – Holdgaard [online]. Ministerstvo životního prostředí, [2009] [cit. 23. 12. 2012]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/X0000000000X0XX0/xx/xxxxxxx_x_xxxxxx_xxxxxxx/
$FILE/OMV-Holdgaard_ceske_shrnuti2-20110113.pdf

92 XXXXXXX, Xxxxxx X. The foundations of European Union law: an introduction to the constitutional and administrative law of the European Union. 7th ed. New York: Oxford University Press, 2010. 501 s. ISBN 978-019-9566-754. S. 10.

93 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982, věc C-104/81, bod 11. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 27. 12. 2012].

94 XXXXXXXXX, Panos. The European Union’s external relations a year after Lisbon. The Hague: Centre for the law of EU external relations. 2011. 146 s. ISBN 1878-9587. S. 7.

95 Smlouva o  Evropské unii, článek 47. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 12. 2012].

96 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 141.

97 Smlouva o  Evropské unii, čl. 24 odst. 5. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 12. 2012].

98 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 143.

99 BONDE, Xxxx-Xxxxx. Lisbon Treaty: The Readable Version. 2. edition. Eastbourne: Gardners Books, 2008. 257 s. ISBN 87-876-9272-4. S. 242.

100 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 145.

101 Smlouva o  Evropské unii, čl. 5 odst. 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 29. 12. 2012].

102 XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. 135 s. ISBN 978-808-7146-200. S. 36.

103 Stanovisko Evropského soudního dvora ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 2/00, bod 23. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 12. 2012].

104 Smlouva o  Evropské unii, čl. 8 odst. 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 12. 2012].

105 Smlouva o  Evropské unii, čl. 37. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 12. 2012].

106 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 207 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 12. 2012].

107 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 209 odst. 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 12. 2012].

108 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 212 odst. 3. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 12. 2012].

109 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 214 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 12. 2012].

110 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 220 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 31. 12. 2012].

111 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 128.

112 XXXXXXXX, Xxxxx a Xxxxxx XXXX. The European Union´s vertical order of competences: the current law and proposals for its reform. Common Market Law Review. The Hague: Kluwer Law International, 2002, roč. 32, č. 2, s. 227-268, ISSN 0165-0750.

113 XXXXXXX, Xxxxxx X. The foundations of European Union law: an introduction to the constitutional and administrative law of the European Union. 7th ed. New York: Oxford University Press, 2010. 501 s. ISBN 978-019-9566-754. S. 105.

114 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 124.

115 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 216 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2013].

116 Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971, věc C-22/70, bod 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2013].

117 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1976, věc C-3, C-4, C-6/76, bod 16. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 3. 1. 2013].

118 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 125.

119 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 4. 1. 2013].

120 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 352 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 4. 1. 2013].

121 XXXXX, Xxxx. Competence: clarity, conferral, containment and consideration. European Law Review. London: Sweet & Xxxxxxx, 2004, roč. 29, č. 3, s. 323-334. ISSN 0307-5400.

122 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 1. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 4. 1. 2013].

123 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 51.

124 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 51.

125 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 10. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 4. 1. 2013].

126 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 6. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 4. 1. 2013].

127 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 8. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 4. 1. 2013].

128 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 53.

129 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 55.

130 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 55.

131 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010. 244 s. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. S. 57.

132 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 207 odst. 4. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 1. 2013].

133 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 3. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5 1. 2013].

134Stanovisko Soudního dvora ze dne 19. září 2007, věc C-91/05. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 1. 2013].

135 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 216 odst. 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 1. 2013].

136 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-808-7212-608. S. 94.

137 Vídeňská úmluva o  smluvním právu, přijatá dne 29. 5. 1969 ve Vídni, čl. 35. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 5. 1. 2013].

138 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 11. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

139 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-808-7212-608. S. 92.

140 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-808-7212-608. S. 92.

141 Stanovisko Evropského soudního dvora ze dne 4. října 1979, sp. zn. 1/78, bod 34. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

142 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 11. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

143 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-808-7212-608. S. 92.

144 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 263. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

145 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 263. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

146 Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1998, věc C-122/95. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

147 Smlouva o  fungování Evropské unie, čl. 264. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 7. 1. 2013].

148 XXXXXXXX, Xxxxx. Účinky mezinárodních smluv sjednaných Evropským společenstvím ve vnitrostátním právu členských států EU – reflexe současného stavu a budoucího vývoje. Právník. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, roč. 149, č. 2., s. 113-122. ISSN 0231-6625.

149 Smlouva o fungování Evropské unie, čl. 218 odst. 5. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 1. 2013].

150 TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 179 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 385. ISBN 978-802-1053-878. S. 135.

151 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-808-7212-608. S. 103.

152 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. ledna 2006, věc C-311/04. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 1. 2013].

153 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-808-7212-608. S. 103.

154 ČESKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., čl. 10, Ústava České republiky In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 1. 2013].

155 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 15. července 2004, věc C-213/03, bod 39. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 8. 1. 2013].

156 XXXXX, Xxxxxxxx. A propos de l'accord instituant l'Organisation mondiale du commerce et de l'accord sur les marchés publics: la question de l'invocabilité des accords internationaux conclus par la Communauté européenne. Révue trimestrielle de droit européen. Paris: Éditions Dalloz, 1997, roč. 33, č. 3, s. 399-428. ISSN 035-4317.

157 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998, věc C-53/96, shrnutí. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

158 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 1991, věc C-361/88. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

159 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až 24/72, bod 2. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

160 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až 24/72, bod 3. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

161 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXX. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 299. ISBN 978-802-1040-731. S. 81.

162 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až 24/72, bod 25. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

163 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXX. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 299. ISBN 978-802-1040-731. S. 79.

164 Rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého senátu) ze dne 22. ledna 1997, věc T-115/94. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

165 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx a Xxxxxxxx XXX. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 299. ISBN 978-802-1040-731. S. 81.

166 Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, věc C-69/89, shrnutí. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

167 Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, věc C-69/89. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

168 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989, věc C-70/87. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

169 Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1999, věc C-149/96, bod 4. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

170 Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1999, věc C-149/96, bod 90. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

171 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987, věc C-12/86. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

172 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987, věc C-12/86, bod 14. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

173 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, věc C-192/89. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

174 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, věc C-192/89, bod 14. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 9. 1. 2013].

175 XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. 135 s. ISBN 978-808-7146-200. S. 191.

176 Např. XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy; SVOBODA, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU.