UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxxxx Xxxxxxx
Etapy vývoje státoprávního uspořádání Československa
Osudy ideje státní smlouvy
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Xxx. XXXx. Xxxx Xxxxxxx, dr. h. c.
Katedra politologie a sociologie
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu) : 14. 08. 2017
Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Xxxxxxx Xxxxxxx
V Praze dne
Děkuji panu Xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxxx, dr. h. c., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné podněty k tématu diplomové práce a účinnou pomoc při nalezení souvislostí, v jejichž kontextu bylo možno nahlédnout na zkoumané státoprávní procesy ze širší perspektivy.
Obsah
2. 1 Američtí krajané a formování zahraničního odboje 6
3. 1 Formování vnitrostátního odboje 9
3. 2. Washingtonská deklarace 10
4 Státoprávní a územní uspořádání 12
4. 2. Slovenské problémy x Xxxxxx 13
4. 3. Pařížská mírová jednání 14
4. 4. Ústavní listina Československé republiky 15
5. 3. Výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava 20
5. 4. Zákon o autonomii Slovenska 22
5. 5. Vznik Slovenského státu a Ústava Slovenské republiky 23
6 Návrat ke společnému státu 24
6. 2. Košický vládní program 26
6. 4. Ústava Československé republiky 29
7 Federalizace v roce 1968 a její úskalí 32
7. 1. Centralizace moci v roce 1960 32
7. 2. Problémy asymetrického modelu 33
7. 5. Ústavní zákon o Federaci 36
8. 3. Xxxxxxxx volby v roce 1990 41
9. 1. Vyjednávání o státní smlouvě 43
10. 1. Xxxxxxxx volby v roce 1992 53
1 Úvod
Státoprávní uspořádání vzájemných vztahů Čechů a Slováků prošlo jistým vývojem během 75 letého trvání společného státu. Tento vývoj lze rozčlenit do jednotlivých etap, které mohou umožnit lepší a komplexnější pochopení česko-slovenských vztahů. Zkoumané etapy vývoje státoprávního uspořádání jsou v této práci představovány kapitolami a jejich podkapitolami. Výchozí etapou je etapa budování společného státu nazvaná „Dohody o spojení“. Tato etapa je nesmírně důležitá, protože právě v tomto období vznikaly základy budoucího státoprávního vývoje. Prostřednictvím dalších kapitol, pod kterými jsou skryty klíčové procesy ve společném státě, se práce ubírá směrem k ideji státní smlouvy jakožto možného východiska státoprávních procesů.
Obsahem diplomové práce proto je popis vývoje vztahů Čechů a Slováků z hlediska ústavněprávního a státoprávního s občasným politologickým hodnocením historických státoprávních procesů. Cílem diplomové práce je prokázat potřebnost přijmout takovou smlouvu, jejímiž stranami budou oba národy a která položí zdravé základy společného soužití. Takovou smlouvu, která vytvoří rovnoprávné postavení obou národů ve společném státě tak, aby ani jeden z národů nepovažoval svou úlohu za méněcennou, která bude respektovat jejich právo na sebeurčení, právo na zachování jejich národně kulturního dědictví a která jim umožní aktivně se stejnou měrou podílet na osudu společného státu. Mou povinností studia těchto vztahů musí jednoznačně být jejich zasazení do celkového dobového kontextu. Z toho důvodu se zaměřím nejen na výklad klíčových státoprávních dokumentů, ale i na výklad dějinných událostí, které se státoprávními procesy bezprostředně souvisely. Druhým, neméně důležitým cílem práce je dokázat, že rozdělení společného státu, jímž tato práce končí, se nestalo ani nahodile, ani na něm převážně nenesli vinu pouze jeho protagonisté, ale bylo výsledkem celé řady událostí, jimiž byl vývoj státoprávního uspořádání společného státu Čechů a Slováků provázen.
2 Dohody o spojení a záruky
2. 1 Američtí krajané a formování zahraničního odboje
Vyhlášení prvního nezávislého československého státu, prvního společného státu Čechů a Slováků, jak je všeobecně známo, předcházelo formování československého politického exilu. V této akci sehrály významnou úlohu krajanské spolky v zahraničí, zejména ve Spojených státech, konkrétně v Chicagu, Clevelendu a Pitsburgu vznikající na přelomu 19. a
20. století. Češi a Slováci zde vydávali vlastní noviny, pořádali kulturní akce a zakládali vlastní školy. Spolupráce obou národů se začala významně prohlubovat po vypuknutí 1. světové války.
V reakci na události vzniká Česko-Slovanský pomocný výbor a zahajují se akce proti Rakousku-Uhersku, ve kterých se angažuje i Slovenská liga v Pittsburgu. Český krajanský tisk dne 22. srpna 1914 vyzývá k uchopení vlastního osudu českého národa do rukou amerických krajanů, kteří se, na rozdíl od domácích Čechů, mohou v zemi svobody k odstranění zastaralé monarchie přičinit: „Dnešní vážná situace v Čechách žádá rázné činy i od nás. Dnes nebo nikdy, musí býti heslem každého Čecha, člena národa utiskovaného 300 let. Dnes nebo nikdy, se nám dává příležitost postaviti národ náš v řadu národů jiných, aby sám sobě určoval budoucí svůj osud. A jelikož naši bratři v Čechách nemohou v přítomné době a snad v nejbližší budoucnosti zcela nic učiniti, jest na nás, abychom něco učinili my, jsouce zde v zemi svobody“1
Spojování sil zahraničního odboje se odehrávalo v různých formacích, přičemž významnou úlohu sehráli Sokolové, kteří po vypuknutí války vytvořili Slovanský sokolský svaz, jež zahrnoval jednoty české, slovenské, slovinské i chorvatské. Zasloužily se však i ženské spolky, přičemž nejvýznamnější organizací českou byly „Včelky“ a slovenskou
„Priadky“. Hlavním úkolem T. G. Xxxxxxxx, jež byl uznán vůdčí osobností národně osvobozeneckého hnutí, bylo sjednocení zdejšího krajanského hnutí jak mezi existujícími českými spolky, tak i mezi těmi slovenskými.
Již 22. září 1915 se České Národní Sdružení (dále jen „Č. N. S.) slučuje se Slováky a roku 1918 má 350 poboček a více než 200 000 členů. Č. N. S. vyvíjí masivní propagační činnost, jejímž cílem je informovat americkou veřejnost o událostech v Habsburské monarchii a k tomuto účelu jsou pořádány veřejné sbírky. 6. července 1915 pronáší T. G. Xxxxxxx svůj první protirakouský projev a po příchodu dalších českých politiků do zahraničního exilu
1 BLÍŽKOVSKÝ, Xxxxxxx a kol. Živé hodnoty Masarykova Československa. Brno: Občanský a odborný výbor ve spolupráci se statutárním městem Brnem a Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, 2009, s. 53.
vzniká Český komitét zahraniční. Tento pak 14. listopadu 1915 vydává prohlášení, ve kterém označuje jako svůj cíl nezávislý československý stát a v únoru 1916 se mění v Českou národní radu a následně v Československou národní radu.
Novým úkolem krajanského hnutí je vybudování československé armády a za tímto účelem v červnu 1917 odplouvá M. R. Xxxxxxxx do Ameriky, která zde též po Francii vyslovila souhlas s nabíráním dobrovolníků. V polovině srpna 1917 v Chicagu probíhá jednání se zástupci Slovenské ligy, Č. N. S. a dalšími významnými krajanskými organizacemi. „Vznik československé autonomní armády ve Francii považovali krajané v Americe za faktické uznání budoucího samostatného státu Čechů a Slováků“2. Do armády se přihlásilo přes 30 tis. Čechů a přes 12 tis. Slováků. Čísla odráží faktickou převahu Čechů vzhledem k počtu lidí hlásících se k české a slovenské národnosti. Češi a Slováci jsou tak zastoupeni v československých legiích proporčně, a proto je společná akce k vybudování armády obou národů zcela stejně hodnotná. Společnými silami dochází k vybudování početné armády, která již vzbuzuje respekt na mezinárodním poli. V průběhu pobytu T. G. Masaryka v USA došlo k významnému posunu ke konstituování samostatného československého státu, když 30. května 1918 podepsal dohodu o společném státu s představiteli českých a slovenských krajanských organizací a 19. června 1918 dosáhl podpory amerického prezidenta
X. Xxxxxxx.
Finálním dokumentem, považovaným za zakládající listinu samostatného Československa, je Washinghtonská deklarace z 18. října 1918. Spolupráce českých a slovenských krajanů se pozitivně projevila i ve schopnosti dát dohromady rekordních více 1 300 000 dolarů finančních prostředků k dosažení společného cíle.
O vznik samostatného československého státu se velkou měrou zasloužila právě krajanská sdružení. Nejaktivnější krajanská sdružení byla americká, francouzská a ruská, přičemž nejdůležitější úlohu sehrála právě ta americká, jelikož v zámoří se formovala spolupráce Čechů a Slováků.
Základem vyjednávání o vzniku společného státu nezbytně musely být představy o státoprávním uspořádání a výsledkem těchto jednání kompromis mezi představami obou národů, z nichž každý sledoval své národní zájmy. „Slováci Čechy potřebovali vždycky – hrozilo jim jinak rozpuštění v maďarském moři. Češi Slováky začali potřebovat s podobnou
2 BLÍŽKOVSKÝ, Xxxxxxx a kol. Živé hodnoty Masarykova Československa. Brno: Občanský a odborný výbor ve spolupráci se statutárním městem Brnem a Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, 2009, s. 55.
naléhavostí až tehdy, když bylo jasné, že rámcem budoucího osudu bude samostatná republika.“3 Prvním výsledkem společného úsilí se stává tzv. Clevelandská dohoda, na níž se shodli zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdružení v Clevelandu již 22. 10. 1915 a jejímž cílem se stala samostatnost českých zemí a spojení českého a slovenského národa, byla prvním dokumentem o společném postupu amerických krajanů slovenského a českého původu. Podstatou této dohody se stalo 5 požadavků vyjádřených v následujícím usnesení:
1. Samostatnost českých zemí a Slovenska.
2. Spojení českého a slovenského národa ve federativním svazku států s úplnou národní autonomií Slovenska, s vlastním sněmem, s vlastní státní správou, úplnou kulturní svobodou, tedy i s úplným užíváním jazyka slovenského, vlastní správou finanční a politickou, se státním jazykem slovenským.
3. Volební právo: všeobecné, tajné a přímé.
4. Formu vlády: personální unie s demokratickým státním zřízením, podobně jako v Anglii.
5. Tyto body tvoří základ oboustranné dohody a mohou být doplněné, popřípadě rozšířené jen na základě oboustranné dohody.4
Ze slovenských požadavků lze jednoznačně podtrhnout požadavek federace a úplné národní autonomie Slovenska a není pochyb o tom, že v dokumentu zazněly. Problém je však spatřován v závaznosti tohoto dokumentu, a to nikoliv v závaznosti právní, kterou Clevelandská dohoda nikdy neměla, ale v závaznosti politické. „Při sestavování tohoto sborníku dokumentů se z přístupných pramenů nepodařilo zjistit úplný seznam účastníků clevelandské konference. Nelze proto zhodnotit, do jaké míry šlo o skutečně politicky legitimní představitele českého a slovenského národa.“5
Představy o státoprávním uspořádání nového samostatného státu Čechů a Slováku se přetavily do nové dohody uzavřené dne 30. 5. 1918 v Pittsburghu. Účastníky dohody byli tentokrát nejen představitelé českých a slovenských krajanských organizací ale i T. G. Xxxxxxx. Tato dohoda, stejně jako Clevelandská, neměla právní význam, nicméně o významu
3 XXXXXXX Xxxx, xxxxxxxxxxxx. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 98.
4 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 26.
5 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 27.
politickém již nemůže být pochyby. Samotné usnesení Pittsburské dohody, které též doznalo některých úprav oproti dohodě Clevelandské, bylo publikováno v této podobě:
Schvalujeme politický program, usilující o spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z českých zemí a Slovenska.
Slovensko bude mít svojí vlastní administrativu, svůj sněm a svoje soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole, na úřadech a ve veřejném životě vůbec. Česko-slovenský stát bude republikou, konstituovaný jako demokratický.
Organizace Čechů a Slováků bude ve Spojených státech podle potřeby a měnící se situace, při společném dorozumění, prohloubená a upravená.
Podrobná ustanovení o zřízení česko-slovenského státu se ponechává osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům.6
Z textu usnesení byl oproti Clevelandské dohodě vypuštěn požadavek federace a text již nepracuje ani s pojmem národ. Přibyla však pomlčka v označení Československého státu, která se stane v budoucnu symbolem sporů. Základem zůstal, jak vyplývá z věty druhé, požadavek neurčité autonomie. „Dohoda fakticky nahradila tzv. Clevelandskou dohodu“.7
3 Vyhlášení nezávislosti
3. 1 Formování vnitrostátního odboje
Vyhlášení nezávislosti Československa předcházelo nejen formování zahraničního odboje, ale i odboje vnitrostátního. Oficiálními politickými orgány byly Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor. Významným úspěchem zahraničního odboje, konkrétně X. Xxxxxx, byla nota států Dohody z 12. prosince 1916, která obsahovala výzvu k osvobození Čechoslováků od nadvlády Rakousko-Uherska. Předsednictvo Xxxxx však odmítlo podpořit zahraniční odboj a vydalo prohlášení, ve kterém se hlásilo k monarchii. To se však setkalo s velkým odporem veřejnosti a dne 17. května 1917 vzniká Manifest českých spisovatelů, který vyzývá české poslance, aby hájili národní zájmy. Podstatný posun v přístupu českých poslanců znamenala tzv. Tříkrálová deklarace z 6. ledna 1918, v jejímž prohlášení poslanci požadují právo na sebeurčení národů.
6 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 32.
7 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 32.
Dne 13. června 1918 již dochází k reorganizaci Národního výboru československého podle výsledků posledních parlamentních voleb v roce 1911 jako nejvyšší politické reprezentace českých zemí. „Členy nebyli úmyslně slovenští zástupci, aby nebyli vystaveni persekuci maďarské vlády.“8 Posledním krokem, který bylo třeba podniknout, bylo ustanovení nové československé vlády. Tomu se stalo oznámením X. Xxxxxx 14. října 1918 z rozhodnutí ze dne 26. září 1918 o ustavení československé vlády. Prezidentem a předsedou vlády se stal T. G. Xxxxxxx, ministrem zahraničí X. Xxxxx a ministrem vojenství M. R. Xxxxxxxx.
Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, také tzv. Washingtonská deklarace, bylo učiněno 16. října 1918. Deklarace odmítá účast českého a slovenského národa v „habsburské lži-federaci“ a zpochybňuje
„existenční oprávnění“ Rakousko-Uherského státu.
Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světového míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení. Odmítáme svatokrádežné tvrzení, že moc dynastie habsburské hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Xxxxxxxxx na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.9
Dále pak deklarace hovoří o ideálech moderní demokracie, přijímá lidskoprávní zásady, odvolává se na americkou deklaraci nezávislosti a zavazuje se přijmout základní práva svobody jako je svoboda slova, tisku, náboženská svoboda, svoboda literatury a umění, práva shromažďovacího a petičního a odluku církve od státu. Deklarace je zakončena následujícím prohlášením.
8 XXXX, Xxxxx. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: LINDE PRAHA a. s., 2003, s. 326.
Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná;
- na základech demokracie bude lidstvo reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vchází. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.10
Podstatné pro účel zkoumání vztahu českého a slovenského národa je, že Deklarace již nerozeznává dva národy, nýbrž hovoří pouze o jednom, o tom československém a československý stát zavazuje býti republikou. Tím Deklarace potvrzuje trend nastolený Pittsburskou dohodou, která se pojmům český národ a slovenský národ začala vyhýbat. Státním zřízením má být též republika a otázce slíbené autonomie Slovenska se nevěnuje vůbec. Konečné rozhodnutí o Ústavě samé však ponechává „zákonitě zvoleným zástupců osvobozeného a sjednoceného národa“. Otázka federace a slovenského národa, vycházející z tzv. Clevelandské dohody, zdají se býti dávno zapomenuty. Otázka vytvoření správní autonomie Slovenska však zůstává v té době stále aktuální a nezodpovězena.
Deklarace zástupců slovenských politických stran hlásících se k československému státu, také tzv. Xxxxxxxxx deklarace či Deklarace slovenského národa, je prohlášení, ve kterém se představitelé slovenského veřejného života otevřeně přihlásili k ideje československého státu. Dokument vznikl 30. října 1918 v Turčianském sv. Martině, kde se sešlo 106 představitelů slovenského veřejného a kulturního života. Účastníci deklarace však nevěděli, že v den, kdy se schází, existuje samostatné Československo již dva dny, tedy od 28. října 1918, kdy byl přijat zákon o zřízení samostatného státu československého. Deklarace tudíž odráží jejich zcela svobodnou vůli podílet se na společném státě. Obsahově tato deklarace však vyjadřuje cosi více, vyjadřuje trochu jiný pohled Slováků na vlastní existenci v rámci československého státu.
Deklarace Slovenského Národa
Zastupitelé všech slovenských politických stran, shromážděných dne 30. října v Turčianském Sv. Martině a organizovaní v Národní radě slovenské větve jednotného česko- slovenského národa, trvají na zásadě práva sebeurčení národů, přijaté celým světem. Národní
10 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 37.
rada vyhlašuje, že ve jménu česko-slovenského národa nacházejícího se v hranicích Uherska, je jedině ona oprávněna hovořit a konat. 11
Z úvodního odstavce deklarace vyplývá, že Slováci vytvořili Národní radu jako nejvyšší slovenský orgán, jenž jen on je nadán pravomocí rozhodovat o vlastním osudu. V textu lze najít i rozpory. V nadpise o sobě Slováci hovoří jako o slovenském národu, přičemž v textu samotném se označují za větev jednotného národa česko-slovenského. Stejně jako v Pittsburské dohodě si nelze nevšimnout pomlčky mezi oběma národy v názvu společného státu.
Přestože Slováci založili deklaraci na koncepci „slovenské větve jednotného československého národa“, nelze se ubránit celkovému dojmu, že oni sami sebe považovali za něco víc, než jen větev. Druhý odstavec Martinské deklarace popisuje, stejně jako Washingtonská deklarace, útrapy, které si Slováci zažili, avšak s tím rozdílem, že sužovatelem nebyla Habsburská dynastie ale Uhersko. Lze si tak všimnout i toho, že Slováci mají jinou historii, jiné problémy a jiné trápení než Češi. „Čeští politici si však neuvědomovali rozsah a složitost problémů, které vyplývaly z toho, že Slovensko bylo jinak historicky a hospodářsky utvářené, sociálně jinak stratifikované, jinak politicky a duchovně (a zejména nábožensky) orientované, po staletí začleněné do jiné státní struktury. Problematikou státoprávního postavení Slovenska v budoucím československém státě se tak prakticky nikdo nezabýval.“12
4 Státoprávní a územní uspořádání
Prozatímní ústava byla přijata zákonem o prozatímní ústavě ze dne 13. listopadu 1918 Národním výborem na jeho poslední schůzi a měla provizorní charakter. Národní výbor, jakožto nejvyšší orgán státu nahradilo Národní shromáždění, jež bylo obsazeno podle stejného klíče jako Národní výbor a rozšířeno na 256 zástupců. Pro budoucí postup k přijetí řádné Ústavy je podstatný § 4 tohoto zákona, který přisuzuje Národnímu shromáždění pravomoc zákonodárnou a dozorčí nad mocí výkonnou do doby, než se ustanoví sněmovna vzešlá z řádných voleb.
11 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 41.
12 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 41.
Republikánská forma státního zřízení není v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřena, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Praze. Podle § 18 má vláda určit, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správy. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xx. Xxxxx Xxxxxx, který se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného Československa. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené v Říšské radě, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil v podvečer 28. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru a přímo se tak podílel na vzniku společného státu.
Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizována. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920.
4. 2. Slovenské problémy x Xxxxxx
Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomu, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat území, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které řídil již zmiňovaný Xx. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádku.
13 XXXX, Xxxxx. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: LINDE PRAHA a. s., 2003, s. 333.
Pomoci Xxxxxxxxx k udržení pořádku však museli československé ozbrojené síly a několik tisíc slovenských dobrovolníků. Výsledkem bylo zrušení maďarské správy a samosprávy.
Situace se však nadále vyostřovala a po vyhlášení Maďarské republiky rad bylo československou vládou zavedeno na Slovensku stanné právo, uzavřeny hranice s Maďarskem a vyhlášena částečná mobilizace. Československá armáda provedla koncem dubna 1919 postup na maďarské území, koncem května byla však vytlačena maďarskou rudou armádou, která získala pod kontrolu část východního a jihovýchodního Slovenska. Maďarsko však dostalo ultimátum od států Dohody a během krátké doby zhruba jednoho měsíce bylo celé území Slovenska zpět pod kontrolou československé vlády.
Slováci nebyli jediní, kteří měli problémy s početnou menšinou ve státě. Dosud nebyla vyřešena otázka poměru Čechů a Němců a jejich zastoupení v nejvyšších orgánech státu, lépe řečeno Němci nebyli zastoupeni vůbec. Československo okamžitě po svém vzniku muselo čelit snahám Němců o odtržení pohraničních oblastí (Liberec, Ústí nad Labem, Pošumaví a část jižních Xxxx, Znojmo). Po krachu vyjednávání s německou stranou bylo Československo donuceno sáhnout k silovému řešení a během prosince 1918 obsadilo československé vojsko příhraniční oblasti dotčené separatismem. Tyto historické hranice již nebyly po ozbrojeném zásahu zpochybňovány. Na počátku roku 1919 se však rozhořel nový spor, tentokrát s Polskem o území Těšínska, který přerostl do ozbrojeného konfliktu mezi oběma státy. Ten musely znovu ukončit státy Dohody diplomatickou intervencí.
Bylo potřeba urychleně řešit územní uspořádání poválečné Evropy a to nejen v otázce hranic Československa. Výsledek měla přinést pařížská mírové konference, jež vytvořila tzv. versailleský systém, který měl být do budoucna zárukou míru v Evropě. Pařížská mírová konference byla pořádána vítězi první světové války v zimě roku 1919. Projednávaly se zde mírové podmínky mezi státy Dohody, jejich spojenci a poraženými centrálními mocnostmi. Jednání, která na konferenci probíhala, byla víceméně ovlivněna mocenskými zájmy vítězných mocností. Malé či střední státy byly k jednání přizvány, ale otázky kontinentu s nimi nebyly komunikovány. Poražené státy se nemohly jednání účastnit. Již před samotnou konferencí bylo zřejmé, že podmínky míru budou diktovat vítězové, konkrétně „Velká pětka“ tvořená Spojeným královstvím, Francií, Itálií, USA a Japonskem.
Územní požadavky na pařížské konferenci přednesla československá delegace v čele s Xxxxxx Xxxxxxxx a Dr. Xxxxxxxx Xxxxxxx. Důležitou otázkou bylo, zda Československo opře své požadavky o historický princip či princip etnický. Oba principy měly svá pro a proti,
zvítězil však princip historický, který měl zajistit pro Československo historická území českých zemí, na kterých se nacházela početná německá (sever a jih Xxxx) a polská (Těšínsko) menšina. Princip etnický naopak akcentoval právo na sebeurčení národů. „Zásada národního sebeurčení platila za této situace jen a jen pro Čechy: Němci se v Československu ocitli proto, že princip sebeurčení byl v náš prospěch vylepšen výhodným vytýčením hranic podle historického práva.“ 14 Ve středoevropských poměrech by však jeho důsledné uplatňování znamenalo značnou roztříštěnost, v horším případě posílení územního rozsahu poražených mocností, přesněji řečeno Rakouska a Německa. Státy dohody potřebovaly tyto mocnosti naopak oslabit a vytvořit protiváhu.
Navzdory původním záměrům československé delegace se součástí nového státu stala Podkarpatská Rus a naopak dalekosáhlé požadavky k vytvoření pětikilometrového koridoru, který by spojoval Československo se Srby a Chorvaty, vyslyšeny nabyly. Nedošlo ani k požadovanému připojení Kladska a Hlubčicka, rozsah přiděleného území Slovenska, Těšínska, Vitorazska a Valticka byl pak podstatně redukován.
Nelze však tvrdit, že by byla československá delegace neúspěšná, nově vzniklá republika se svým rozsahem stala významným konkurentem ve středoevropském prostoru a do budoucnosti o svá území již pouze přicházela. Vymezení hranic bylo nakonec provedeno prostřednictvím několika mezinárodních smluv, z nichž Versailleská mírová smlouva stanovila československou hranici s Německem, Saintgermainská smlouva s Rakouskem a Trianonská s Maďarskem.
4. 4. Ústavní listina Československé republiky
První československá ústavní listina byla přijata zákonem ze dne 29. února 1920 a byla výsledek širokého kompromisu politických stran. Práce na jejím znění se však odehrávaly v tajnosti před veřejností. Vypracováním bylo pověřeno ministerstvo vnitra, které vedl Xxxxxxx Xxxxxx a autorem samotného textu je profesor Xxxx Xxxxxxx. Inspirací této Ústavní listině byla ústava americká, ústava francouzské 3. republiky a rakouská prosincová ústava z roku 1867.
Preambule, která vychází z ústavy americké, je uvozena slovy „My, národ československý“. Odráží se v ní koncepce československého národa, který se dělí na dvě větve, českou a slovenskou. Tato koncepce se objevuje nejen ve Washingtonské deklaraci, ale i v tzv. Martinské deklaraci, jež byla projevem svobodné vůle slovenské inteligence. Jeden
14 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 98.
pohled na výklad historických souvislostí tohoto konceptu nabízí Xxx. Xxx Xxxxxxx:
„Koncepce československého národa nebyla projevem jednostranné ignorace existence slovenského národa českou většinou. Naopak. Slovenskému národu, kterému hrozila totální maďarizace, který neměl zdaleka dostatečně silnou vlastní inteligenci, politickou reprezentaci a sociálně-kulturní zázemí, přinesli právě čeští vojáci, učitelé, vědci, lékaři, státní úředníci atd. záchranu národní existence.“15.
S tímto výkladem se lze ztotožnit, ale je potřeba ho doplnit. Přestože Češi nikdy Slováky neutlačovali a vytvoření společného svobodného Československa jim dali prostor rozvíjet svou vlastní identitu, nelze tvrdit, že „slovenská větev československého národa“ je pojem totožný s pojmem „slovenský národ“. Ostatně na tom stála samotná koncepce, která nerozdělovala Čechoslováky na národ český a slovenský, pravděpodobně proto, aby mezi nimi vytvořila jednotu, určité pojítko, které jim zabrání uplatňovat vlastní národní zájmy v tak malé zemi jakou Československo v tehdejší Evropě v porovnání s ostatními státy bylo. Ze strany Slováků to mimo jiné byl i sňatek z rozumu. Slováci potřebovali zcela pragmaticky zachránit svou existenci a neměli sílu vyjednat si v novém státě lepší postavení hned při jeho vzniku. Češi je zcela jistě neignorovali, nedali jim však v novém státě takové postavení, které by si byli Slováci za jiných okolností zcela jistě vyjednali.
Předmětem ústavní úpravy dále je autonomní postavení Podkarpatské Rusi, které se nikdy nepodařilo zcela zrealizovat. Nejvyšším orgánem ve státě se znovu stalo Národní shromáždění, které bylo rozděleno mezi dvě komory, tak jak je známe dnes, poslaneckou sněmovnu (300 členů) a senát (150 členů). Do obou komor Národního shromáždění se zavedlo všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo podle volebního systému s poměrným zastoupením a s volebním obdobím na 6 (PS) a 8 let (Senát). Ústavní listina nerozlišovala zastoupení Čechů a Slováků v nejvyšších orgánech státu.
5 Druhá republika
Expanze Německa do sousedních zemí byla dlouhodobě pečlivě připravovaným plánem. Svou úlohu v podrobení Československa sehrála Sudetoněmecká strana (SdP), vedená K. Henleinem. Ta se stala po volbách v roce 1935 fakticky nejsilnější stranou, jelikož měla podporu dvou třetin početné německé národnostní menšiny. Tuto masivní podporu
15 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 71.
československé německé veřejnosti zajistila SdP propaganda hitlerovského Německa, která ji dokázala přesvědčit, že v Československu trpí útlakem.
Vláda ČSR, pod nátlakem západních spojenců, začala sudetským Němcům činit ústupky. Pokaždé když přistoupila na stávající požadavky, objevily se požadavky nové. Prezident X. Xxxxx byl pod neustálým tlakem velmocí, které nepovažovaly Německo za vlastní hrozbu. Přestože mělo Československo garantováno hranice s Německem vzájemnou dohodou o územním statu quo hranic Evropy, která vzešla z jednání Belgie Velké Británie, Francie, Itálie, Německa, Polska a Československa v Locarnu v roce 1925, platně uzavřenou dohodu o smírčím vyřizování sporů s Německem a spojeneckou garanční smlouvu o vzájemné pomoci s Francií, uplatňovala se tzv. politika appeasementu. Ta však měřila dvojím metrem. Xxxxxxx Xxxxxxxx bylo velmocemi vyhrožováno, že pokud nepřistoupí na stále se stupňující požadavky sudetských Němců a hitlerovského Německa, odepřou Československu svou podporu v případě ozbrojeného konfliktu. Nepředjímejme však událostí.
V roce 1935 byla v Praze podepsána spojenecká dohoda se Sovětským svazem, který se o rok dříve stal členem Společnosti národů, ze které v té době postupně odcházely mocnosti na ose Berlín – Řím – Tokio. Situace se počala stupňovat v roce 1936, když Německo vstoupilo do demilitarizovaného pásma v Porýní a vypovědělo dohodu o územním statu quo hranic Evropy. V roce 1938 už vrcholilo napětí a Xxxxxx veřejně prohlašoval, že připojí území ČSR k Říši. Československá vláda promptně odpovídala na požadavky sudetských Němců vlastními návrhy, ti však v září tohoto roku úplně přestali vyjednávat.
V květnu, během voleb do obecní samosprávy, za shromažďování německých vojsk podél hranic vypukly v pohraničí nepokoje. Za této situace vláda ČSR vyhlásila dne 20. května částečnou mobilizaci, která se uskutečnila za nadšené podpory československého tisku a veřejnosti během jediného dne. Ozbrojené síly byly rozmístěny do sudetského pohraničí, kde zajistily nerušený průběh voleb. Anglická vláda v této vyhrocené situaci vyslala do Československa svého zmocněnce xxxxx X. Xxxxxxxx, aby prozkoumal stav, ve kterém se německá národnostní menšina nachází. Ten však nepostupoval objektivně a doporučil vládě ČSR, aby Německu postoupila svá pohraniční území, na která si dělají sudetští Němci nárok. Poté už události nabraly rychlého spádu.
12. září 1938 pronesl Xxxxxx v Norimberku projev, kterým vyzval sudetské Němce k puči. Nato v pohraničí vypukly nové nepokoje, které československá vláda rychle potlačila a donutila tak organizátory stáhnout se za hranice do Německa. Již 15. září se setkal britský premiér X. Xxxxxxxxxxx s Xxxxxxxx a společně s ministerským předsedou Francie X. Xxxxxxxxxx podpořil územní požadavky Německa. 19. září byly britskou a francouzskou
vládou předloženy vládě ČSR tyto požadavky jako ultimátum, které pražská vláda odmítla. Spojenci však prostřednictvím svých velvyslanců vyvinuli na prezidenta X. Xxxxxx tak silný tlak, jenž v Xxxxxxxx vzbudil zdání, že už není žádných spojenců, kteří by se za Čechoslováky postavili, a proto mu podlehl. Vzhledem k jeho autoritě vyhověla i československá vláda. To však vyvolalo mohutný odpor veřejnosti, a proto vláda odstoupila a prezident jmenoval novou v čele s generálem X. Xxxxxxx. Ta vyhlásila dne 23. září všeobecnou mobilizaci.
Den předtím však proběhla již druhá schůzka N. Xxxxxxxxxxxx s Hitlerem, kde byly nové rozsáhlejší územní požadavky, do kterých bylo zahrnuto i Polsko a Maďarsko. Xxxxxx se nedokázal smířit se situací, že jeho armáda bude čelit na hranicích obraně československé armády, která byla pro takový boj dobře vybavena moderním systémem opevnění. Proto vyvinul nový tlak na britskou vládu a dal ultimátum k vyklizení pohraničí do 14 hodin 28. září. X. Xxxxx si dobře uvědomoval, že československá armáda nemůže čelit několikanásobné přesile fašistického Německa, obzvlášť v situaci, kdy Československo všichni západní spojenci opustili. Proto prezident i vláda ČSR dne 30. září přijali podmínky, které byly dohodnuty zástupci Anglie, Francie, Německa a Itálie na konferenci svolané do Mnichova o den dříve. Tento tzv. Mnichovský diktát byla dohoda podepsána zástupci výše uvedených velmocí bez účasti Československa. Do myslí Čechů se tento pokořující moment naší historie vžil pod slovy: „O nás, bez nás“. Xxxxxx z Mnichova nebude nikdy zapomenuta a v procesu evropské integrace jistě sehraje významnou roli.
Podstatou mnichovské dohody bylo odstoupení sudetoněmeckého území, podmínky odstoupení, jeho způsob a opatření, které k jeho odstoupení bylo potřeba učinit. Samotné vyklizování mělo podle dohody začít 1. října a mělo probíhat v etapách. V některých oblastech mělo být zabezpečeno lidové hlasování o odtržení a v některé měly být odstoupeny bez hlasování. Obsazování území německými vojsky mělo probíhat až do 10. října, fakticky však proběhlo dříve. Československá vláda měla být zodpovědná za to, že všechna zařízení nacházející se na odstupovaném území budou zanechána bez poškození či zničení.
Obecným pravidlem k určení odstupovaných území, konkrétně uvedených pod římskými písmeny v dohodě, bylo, že se na daném území nachází více jak z 50% německá národností menšina. Pravidlo však bylo několikrát porušeno samotným Německem, které do svých územních požadavků v mnichovské dohodě zahrnulo i taková území, kde byla německá národnostní skupina podstatně menší.
V československé a české koncepci právní kontinuity se ustálil názor, že tzv. Mnichovská dohoda byla od počátku neplatná. Nejen, že byla dohoda učiněna nátlakem a bez účasti Československa, byla též v rozporu s mezinárodním právem a vnitrostátním právem
československým. Uznání jejího zneplatnění pak Xxxxx od velmocí dosáhl již v průběhu druhé světové války. Část veřejnosti se dodnes domnívá, že Xxxxx svou zemi zradil.
Jak ukazuje další vývoj, Xxxxx měl naopak postup k udržení Československa dobře promyšlený a po abdikaci z 5. října emigroval do Velké Británie, kde začal vyjednávat poválečnou podobu státu v předmnichovských hranicích. Xxxxx předvídal, že se Xxxxxx u Československa nezastaví a že konflikt ve střední Evropě přeroste v konflikt celoevropský, a proto svou historickou úlohu rozpoznal v exilu.
Svou příležitost, v situaci, kdy byl činěn na vládu ČSR nátlak ze všech stran od spojenců po nepřátele, aby se podřídila německým požadavkům, vycítila klerofašistická Ľudová strana na Slovensku. Stejně jako sudetští Němci x Xxxxxxxx strana začala stupňovat své požadavky. „Postupně však stále větší část slovenské veřejnosti cítila protičesky, ať již autonomisticky či separatisticky. Xxxxxx Xxxxxx měl půdu pro své autonomistické a Xxxxxxxxx a ostatní pro separatistické tažení připravenou. Připravili ji především – Češi.“16
Již v červnu, po květnových nepokojích v pohraničí, podala Xxxxxxxx klerofašistická strana v Národním shromáždění návrh zákona o autonomii Slovenska. Tlak této strany po mnichovské dohodě ještě podstatně zesílil. Slovenské strany sjednotily svůj postup a začaly předkládat stále nové návrhy vládních nařízení, které zřizovaly slovenské národní orgány a předávaly jim kompetence. Zástupci ľudové strany se 6. října sešli se zástupci ostatních slovenských stran v Katolickém domě v Žilině, kde uzavřeli dohodu o společném prosazování zákona o slovenské autonomii. Téhož dne vydal výkonný výbor Slovenskej ľudové strany tzv. Žilinský manifest.
Nelze si nepovšimnout, že Slovenská ľudová strana hned v úvodu manifestu prohlašuje svůj výkonný výbor za právoplatného představitele slovenského národa. Je to zásadní rozdíl od podobných dokumentů, které formovaly vznik československého demokratického státu a které vždy hovořily ve jméně určitého prozatímně založeného orgánu, v němž existovalo pluralitní zastoupení, nikoliv ve jméně jediné politické strany. Předznamenává tak budoucí poměry ve slovenském politickém systému, v němž nebudou mít místo jiné strany než právě Xxxxxxxx fašisté.
Mnichovská dohoda čtyř velmocí podstatně změnila státní a politické poměry ve střední Evropě. My Slováci, jako svébytný slovenský národ žijící od věků na území Slovenska,
16 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 100.
uplatňujeme své právo na sebeurčení, a proto se dovoláváme mezinárodní garance nedělitelnosti své slovenské národní jednoty a námi obývané země.17
Takto zní druhý odstavec, ve kterém lze spatřit faktickou snahu o vytvoření samostatného státu podle zásady sebeurčení národů, nikoliv jen o pouhou autonomii v rámci Československa.
Slováci neměli po první světové válce síly žádat tak rozsáhlá práva a kompetence jako nyní, ve chvíli kdy je Československo na kolenou. Sám Hlinka ještě v roce 1926 v USA řekl:
„Okamžitá autonomie by nám uškodila. Nejsme na ni připraveni“. Xxxxxx však vždy patřil k radikálnímu křídlu slovenské politiky, pouze však čekal na svou šanci.
V textu manifestu lze najít slepá místa, která svědčí o zjevném nepochopení mezinárodní situace.
Jsme za mírové řešení všech sporných problémů v duchu mnichovské dohody. Protestujeme co nejrozhodněji proti tomu, aby byly hranice Slovenska určovány bez nás, bez právoplatných zástupců slovenského národa.18
Mnichovská dohoda ve své podstatě dohodou nebyla, dohoda je vždy založena na konsenzu zúčastněných stran, nikoliv jednostranným diktátem, kterým právě mnichovská dohoda doopravdy byla. Dohoda o prosazování zákona o autonomii Slovenska, jež byla širokým konsenzem slovenských politických stran, předpokládala, že nebudou předkládány další požadavky. Fašistický manifest slovenského národa šel však o mnoho dále a jeho publikace v deníku SLOVÁK namísto Žilinské dohody nezaskočila pouze Čechy, ale i samotné Slováky.
5. 3. Výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava
Období mezi mnichovským diktátem a zřízením Protektorátu Čechy a Morava obecně nazýváme druhou republikou. Po abdikaci prezidenta X. Xxxxxx bylo potřeba najít nového prezidenta, přijatelného pro Hitlerovo Německo, se kterým nezbylo okleštěnému Československu nic jiného, než přistoupit na těsnou hospodářskou spolupráci. Zvolen byl dne
30. listopadu 1938 XXXx. Xxxx Xxxxx, který působil jako soudce Nejvyššího správního soudu.
15. prosince byl vydán tzv. zmocňovací zákon, který předal prezidentovi a vládě širokou zákonodárnou pravomoc. Prezident byl tímto zákonem zmocněn k vydávání dekretů ke změně
17 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 270.
18 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 270.
ústavy a ústavních zákonů na základě jednomyslného návrhu vlády. Vláda dále mohla k úpravě poměrů ve státě vydávat nařízení.
Parlament, který o téměř veškerou moc ve státě přišel, se 16. prosince po schválení rozpočtového provizoria, rozešel. Poté už nebyl svolán. Začala likvidace samosprávných orgánů, zavedla se cenzura tisku, zastavovala se činnost politických stran a začaly se zřizovat kárné pracovní tábory. V noci ze 14. na 15. března 1939 obsazuje německá armáda Čechy a Moravu. Jedná se o bezprecedentní krok, který se Xxxxxx již ani nesnažil ospravedlnit vymyšlenými záminkami tak jako v případě odstoupení pohraničí. Stačil mu k tomu pouhý písemný souhlas prezidenta X. Xxxxx, který si od něj vynutil hrozbou násilí. Dne 16. března 1939 zřídil Xxxxxx na obsazeném území výnosem říšského kancléře Protektorát Čechy a Morava.
Označení protektorát zcela chybně napovídá, že se jedná o určitou ochranu autonomie jedné země, poskytované zemí jinou. V případě zemí jako jsou Andora, San Xxxxxx, Island a Gdaňsk, kde po první světové válce existoval protektorát, tomu možná tak bylo, ne však v případě Československa. Xxxxxxxxx záměry s Československem nebyly motivovány jeho ochranou, ale naopak jeho okupací, úplným ovládnutím a pokořením československého národa.
V preambuli výnosu se alibisticky konstatuje, že Česko-Slovensko je jednak ohrožením míru v Evropě proto, že nedokázalo organizovat soužití národnostních skupin a jednak, že je v rozkladu, který si zapříčinilo samo. Skutečně pozoruhodná je však poslední věta, předcházející prvnímu článku výnosu.
Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:…19
Je zřejmé, že Xxxxxx sám sebe povýšil za jakéhosi zachránce národů, jenž má na mysli pouze blaho okupovaného národa československého a národa německého. Výše uvedené je vlastně tedy jediné zdůvodnění výnosu o zřízení protektorátu Čechy a Morava.
Výnos má celkem 12 článků a lze se v nich dočíst o dvojím občanství, dvojích právech a povinnostech na základě národní příslušnosti, o jisté formě autonomie protektorátu, která však musela být vykonávána ve shodě se všemi potřebami Říše, o jmenování „Říšského protektora v Čechách a na Moravě“ říšským kancléřem a jeho oprávněních, o ochraně
19 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 341, 342.
příslušníků protektorátu v cizině, o bezpečnostním dohledu Říše, o zákonných platidlech, o oprávnění Říše vydávat právní předpisy s platností pro protektorát a zřizovat v něm říšské úřady a konečně o oprávnění Říše činit v zásadě jakákoliv opatření k udržení veřejného pořádku. Poslední 12. článek se věnuje právní kontinuitě, když ponechává v účinnosti platné právo, jen pokud není v rozporu s existencí protektorátu.
5. 4. Zákon o autonomii Slovenska
Poté co byla přijata Žilinská dohoda (nezaměnit s Žilinským manifestem), nic již fakticky nebránilo uskutečnění autonomie Slovenska. Již ten den, kdy byla dohoda přijata, jmenovala pražská vláda X. Xxxx ministrem pro správu Slovenska. Ten mohl dále navrhnout další členy připravované autonomní vlády. Na rozhodujících pozicích státního aparátu na Slovensku byli odvoláváni čeští a židovští úředníci a dosazováni fašisté. Slováci začali pracovat na legalizaci autonomního stavu, ve kterém se Slovensko reálně nacházelo. Ačkoliv měla pražská vláda své problémy s řešením hospodářské krize zapříčiněné odstoupením svých území, svolala nakonec na naléhání slovenských politiků parlament, který dne 19. listopadu 1938 schválil v rozporu s Ústavní listinou zákon o autonomii Slovenska.
Ústavní zákon ze dne 22. listopadu 1938, o autonomii Slovenskej krajiny se ve své preambuli odvolává na Pittsburskou dohodu, ze které má vyplývat záruka úplné autonomie. Ve skutečnosti však z této dohody vyplývá pouze nepřímo ve smyslu neurčitého správního rozdělení. Faktem však zůstává, že, nikoliv právně ale politicky závazná, Pittsburská dohoda a její nenaplněný duch, stala se živnou půdou slovenského separatismu. Ústavní zákon má dvě části, přičemž část první je věnována úvodním ustanovením a část druhá změně Ústavní listiny. Nejviditelnější změnou je samotný název Československé republiky, jež je doplněn pomlčkou mezi Českem a Slovenskem. Jde sice o změnu ne příliš podstatnou, pro slovenskou veřejnost však zásadní v chápání vzájemných vztahů Čechů a Slováků.
Ani okolnosti, za nichž byl tento ústavní zákon přijat, nelze z hodnocení vynechat. K přijetí zákona bylo totiž potřeba 3/5 hlasů všech poslanců a senátorů. Poslanců však bylo přítomno pouze 144 z celkových 300 a senátorů 78 z celkových 150. Zákon byl nadto přijat za stavu, kdy Československo nemělo prezidenta. Lze tudíž prohlásit, že přijetí zákona bylo protiústavní. „Ústavní zákon č. 299/1938 Sb.z. a n. (a podobně ústavní zákon č. 328/1938 Sb.z. a n., o Podkarpatské Rusi) formálně mluvil jen o autonomii obou zemí (krajin). Slovo
„federace“ se v žádném dokumentu v té době neobjevilo. Přesto tímto ústavním zákonem fakticky přestalo být Československo unitárním státem a změnilo se v asymetrickou federaci.
Bylo to konečně vyjádřeno i ve změně názvu státu, který se nadále jmenoval Česko- Slovensko.“20
Na území Slovenska se zavedl jediný oficiální jazyk ve školách a na úřadech. Ve styku s orgány veřejné správy však dostali Češi výjimku k používání jazyka českého. Na území Slovenska pak zavedl tzv. krajinskou příslušnost, která se nabývala automaticky podle domovského práva.
5. 5. Vznik Slovenského státu a Ústava Slovenské republiky
Ve stejný den, kdy byla Xxxxxx jmenována v Praze nová vláda X. Xxxxxx, byla jmenována nová vláda i na Slovensku vedená X. Xxxxx. Následně, v prosinci roku 1938, byly uspořádány na Slovensku volby. Kandidátní listiny byly však obsazeny pouze lidmi kolaborujícími s Xxxxxxxxx stranou a žádní opoziční kandidáti nebyli připuštěni. Tento vývoj již v podstatě předznamenal Žilinský manifest.
Po volbách se situace na Slovensku dál vyostřovala a přes 9 tis. českých úředníků a 26 profesorů dostalo ultimátum k opuštění Slovenska. Bylo zřejmé, že konečným cílem slovenských separatistů není autonomie. Zájem o úplné odtržení Slovenska neměli pouze tamní fašisté, ale i Xxxxxx, kterému situace pomáhala naplnit vlastní záměr úplného rozbití republiky.
Poslední snaha pražské vlády čelit odstředivým tendencím Slováků, tím, že vyhlásí výjimečný stav a odvolá Tisovu vládu, minula se svým účinkem a vytvořila pouze obavy slovenské veřejnosti z toho, že jim chtějí Češi jejich nabytou autonomii vzít. Xxxxxx za této situace pozval Tisa do Berlína a sdělil mu své plány s Čechy a Moravou. Dal mu na výběr, Slováci buď vyhlásí samostatnost, nebo je nechá napospas Maďarům.
Nový Slovenský stát by jen těžko existoval bez určitých mezinárodních záruk, a proto Tiso svolal zasedání krajinského sněmu do Bratislavy na 14. března 1939. Nejdříve vláda X. Xxxxxx podala demisi a poté slovenští poslanci v tajném hlasování rozhodli o Vyhlášení slovenské státní samostatnosti.
Povaha samostatnosti Slovenska byla však pouze zdánlivá. Jak již bylo řečeno, Slovensko mohlo v tehdejší neutěšené situaci existovat jen za podpory nacistického Německa a proto 23. března 1939 uzavřelo s Německem smlouvu o ochraně. Tím se fakticky ocitlo pod přímým německým dozorem stejně jako Čechy a Morava. Vzhledem k tomu, že slovenská vláda na rozdíl od té pražské s Německem otevřeně kolaborovala, nebyly obyvatelé Slovenska
20 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 283.
objektem přímé německé perzekuce. Proto dodnes existují na Slovensku lidé, kteří vnímají toto období pozitivně. Německo se touto smlouvou zavázalo poskytovat Slovensku ochranu jeho nezávislosti a integritě území výměnou za tzv. ochrannou zónu, ve které mohli Němci vybudovat vojenská zařízení a udržovat brannou moc.
Slováci přese vše neměli příliš na výběr, buď je mohlo spolknout Maďarsko, nebo si mohli na svém území vládnout relativně sami, avšak za předpokladu, že budou Německu po ruce. I tato forma samostatnosti měla však své meze. Mezi oběma zeměmi byly uzavřeny hospodářské dohody (protokol o hospodářské a finanční spolupráci z 18. března 1939 a smlouva o vojenském hospodářství z 30. ledna 1940), které fakticky umožnily Němcům hospodářskou a finanční kontrolu nad slovenskou centrální bankou a slovenskými podniky. Postupně pak došlo k obsazení ústředních slovenských úřadů tzv. berátory, jimiž byli němečtí poradci.
Nový stav bylo potřeba ústavně legalizovat. Proto 21. července 1939 přijal sněm Slovenského státu ústavu na návrh zvláštní komise sestavené předsednictvem Hlinkovy slovenské ľudové strany.
Ústava Slovenského štátu se ve své preambuli dovolává boží ochrany a křesťanské pospolitosti. O spojení křesťanského náboženství se státem jasně vypovídá formulace slibu slovenského prezidenta.
Přísahám na boha všemohoucího a vševědoucího, že jako prezident slovenské republiky budu věrným strážcem ústavy a zákonů, že budu mít vždy na paměti mravní a hmotné povznesení lidu a povedu stát tak, aby se v něm uplatňoval duch křesťanské lásky a spravedlnosti. Tak mi pán bůh pomáhej.21
Podle § 58 se měl slovenský národ na moci ve státě podílet prostřednictví Hlinkovy strany, čímž ústava fakticky zakotvila ústřední úlohu jedné strany ve státě. Tuto úlohu znovu potvrdil zákon o Hlinkovej slovenskej ľudovej strane přijatý 22. října 1942.
6 Návrat ke společnému státu
Do separatismu a fašizace Slovenska nebyl zapojen celý slovenský národ. Demokratické ideové směry, stejně jako Xxxxx, spatřili svou historickou úlohu v budování exilové opozice. Roztříštěná slovenská inteligence se musela sjednotit, aby mohla účinně
21 XXXX, Xxxxx. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: LINDE PRAHA a. s., 2003, s. 496.
bojovat proti politickým, hospodářským a kulturním změnám na Slovensku. Nejaktivnějším v tomto úsilí byla politická skupina kolem Xx. Xxxxx Xxxxxxx a Komunistická strana Slovenska, za kterou lze zmínit pozdějšího prezidenta X. Xxxxxx.
V průběhu roku 1943 se začaly dostavovat značné neúspěchy v Xxxxxxxxx plánu podrobit si kontinent a bylo potřeba se začít připravovat na to, co přijde, až skončí válka. V prosinci téhož roku proto došlo tzv. Vánoční dohodou k vytvoření ilegální Slovenské národní rady jako jednotného centra protifašistické fronty na Slovensku a přijetí jejího programu.
Program Slovenské národní rady má celkem 11 bodů, z nichž první čtyři se věnují úloze a cílům SNR. Těmi jsou jednotný slovenský odpor, příhodné převzetí veškeré politické moci do řádných voleb, uspořádání svobodných voleb a dorozumění postupu s česko-slovenskou vládou. Druhá část se věnuje zásadám, na nichž má být vytvořen budoucí stát.
Přejeme si, aby národ slovenský a národ český, jako nejpříbuznější slovanské národy, utvářely své další osudy v nové Č-SR, společném to státě Slováků a Čechů a na základě principu rovný s rovným.22
V této větě se v podstatě nachází vše, co potřebujeme vědět pro pochopení přístupu slovenské strany k vytvoření nového poválečného státoprávního uspořádání Československa. Slováci vyjadřují zcela dobrovolně, stejně jako kdysi v Pittsburské dohodě, že chtějí sdílet společný stát s Čechy.
Od Pittsburské dohody se však mnohé změnilo. Slovenský národ dospěl a získal sebevědomí. Tuto skutečnost nelze Slovákům vyčítat, naopak nyní mohou být Čechům rovnocennými partnery. Nyní mohou přinést do společného státu svůj vklad a vrátit tak Čechům to, že jim po období celé první republiky umožnili a pomohli rozvinout se jak hospodářsky, tak kulturně. Rovnocenné postavení obou národů je v dohodě vyjádřeno prostřednictvím zásady „rovný s rovným“. Znovu se zde objevuje již několik let známý fenomén a to pomlčka v názvu Česko-Slovenska, tolik Čechy přehlížené a přitom tak jednoduché a jednoznačné přání Slováků, jehož uskutečnění nebrání a nemůže z logiky věci bránit žádný závažný důvod.
Další body programu se týkají demokratických a lidskoprávních zásad, na nichž si Slováci přejí znovu stavět a zahraničněpolitické orientace na SSSR, která, jakkoliv se v budoucnu ukáže nešťastná, pragmaticky vyvěrá z mnichovské zrady západních spojenců.
22 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 547.
Dalším podstatným a zároveň závěrečným bodem, který stojí za hlubší rozbor, je úprava budoucích národnostních poměrů.
O definitivní úpravě těchto otázek rozhodnou – a to jmenovitě o ústavněprávní úpravě poměru slovenského národa k národu českému – ze slovenské strany výlučně svobodně zvolení (určení) zástupci slovenského národa.23
Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, obecně označovaný za program národní a demokratické revoluce, byl přijat na první schůzi československé vlády dne 5. dubna 1945 v Košicích. Program má celkem 16 článků a je velice obsáhlý, proto zde nalezne své místo pouze část týkající se úpravy vzájemných vztahů Čechů a Slováků. V prvé řadě je nutno poznamenat, že se program nese v duchu opuštění koncepce čechoslovakismu jako jednoho národa, jenž má větev českou a větev slovenskou. Text rozeznává národy dva, český a slovenský. Nová koncepce dvou svébytných národů dostává konkrétní rysy již v čl. III odstavce věnovaném úpravě poměrů v československé armádě.
Vláda se postará, aby v nové čsl. armádě bylo plně respektováno státoprávní postavení Čechů a Slováků podle zásady „rovný s rovným“ a aby Slovákům se dostalo ve všech ústředních institucích přiměřené zastoupení. V jednotné čsl. armádě bude zavedena plná rovnoprávnost a rovnocennost slovenštiny a češtiny jako jazyků velících i služebních. V rámci jednotné čsl. branné moci a při zachování plné jednotnosti velení a armádní organisace budou tvořeny slovenské národní vojenské jednotky, jak se o tom podrobněji mluví ve zvláštní hlavě o stanovisku vlády ke slovenské otázce.24
Další částí, která se věnuje otázce národnostních poměrů v novém poválečném uspořádání, je celý IV. článek košického programu.
Vláda se bude jako první domácí vláda republiky pokládat za ztělesnění česko- slovenského státního společenství, založeného na nových zásadách. Činíc konec všem starým sporům a vycházejíc z uznání Slováků jako nacionálně svébytného národa, bude vláda od prvních svých kroků důsledně se snažit, aby v česko-slovenském poměru byla uskutečněna zásada „rovný s rovným“, a aby tak bylo uplatněno skutečné bratrství mezi oběma národy.
23 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 547.
24 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 24.
Uznávajíc, že Slováci mají býti pány ve své slovenské zemi, stejně jako Češi ve své české národní domovině, a že republika bude obnovována jako společný stát rovnoprávných národů, českého a slovenského, vyjádří vláda toto uznání důležitými státně politickými akty. Bude spatřovat ve Slovenské Národní Radě, opírající se o národní výbory v obcích a okresech, nejen oprávněnou představitelku samobytného slovenského národa, nýbrž i nositelku státní moci na území Slovenska (moci zákonodárné, vládní a výkonné), jak to odpovídá zvláštní dohodě Slovenské Národní Rady s presidentem republiky a s československou vládou v Londýně. Společné státní úkoly bude vláda jako centrální vláda republiky provádět v nejužší součinnosti se Slovenskou Národní Radou a se sborem slovenských národních pověřenců jako výkonným vládním orgánem Slovenské Národní Rady.
V rámci nově budované jednotné československé branné moci a na základě jednotných služebních úřadů budou tvořeny národní slovenské vojenské útvary (pluky, divise atd.), složené převážně z mužstva, poddůstojníků a důstojnictva slovenské národnosti a používající velící a služební řeči slovenské. Důstojníci a gážisté bývalé slovenské armády, pokud se neprohřešili proti národní cti Slováka a nebudou podléhati trestnímu stíhání pro svoji činnost za bývalého zrádcovského režimu, budou převzati do čs. Armády ve své dosavadní hodnosti, při čemž bude směrodatné dobrozdání a doporučení Slovenské Národní Rady.
Nová vláda republiky bude se starat, aby při ústavním řešení poměru národa slovenského a českého byly konstituovány slovenské orgány moci zákonodárné, vládní a výkonné, tak jako je má dnes slovenský národ ve Slovenské Národní Radě.
O budoucím rozdělení kompetence mezi orgány vlády ústřední a slovenské dohodnou se legitimní zástupci národa českého a slovenského. V ústředních státních úřadech, institucích a hospodářských orgánech celostátního významu bude Slovákům zabezpečeno při řešení zastoupení co do počtu i významu.25
Košický program ve výše uvedeném znění působil pro Slováky jako pojistka. Jakkoliv se slovenská inteligence v tomto programu vymezila proti fašismu a separatismu, který Slovensko v roce 1938 – 1945 postihl, bylo zřejmé, že již není cesty zpět. Aby slovenské politické strany napříště zabránily těmto tendencím, vyjednaly si pro Slovensko zvláštní postavení. Úprava vztahů mezi Čechy a Slováky měla být provedena jak v ústavněprávním, tak i politickém a hospodářském ohledu podle zásady „rovný s rovným“. Slovensko se již nikdy nemělo ztratit v obnovené republice jako pouhý region. Nyní bylo potřeba provést zásadní reformu směrem k federativnímu uspořádání.
25 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 26.
V procesu politické poválečné transformace nedošlo k úplnému obnovení tradičního systému politických stran. Místo tohoto systému, ve kterém hraje svou roli jak vládnoucí koalice, tak i opozice, která působí jako jakási demokratická rovnováha, vznikla jednotná Národní fronta. Vedle republikových orgánů přibyla síť národních výborů. Ty se dělily na místní, okresní a zemské, které však byly pouze dva v Praze a Brně. Slovensko mělo vlastní národní orgány, jimiž byla Slovenská národní rada a Sbor pověřenců. Některé tradiční politické strany nadále existovaly, jejich podoba se ale v Česku a na Slovensku lišila.
Na českém území byly hlavní silou Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová, Československá sociálně demokratická strana dělnická a Komunistická strana Československa. Na Slovensku působily strany dvě, nově vzniklá slovenská Demokratická strana (1944) a Komunistická strana Slovenska.
Zjednodušený politický systém se na Slovensku zformoval již koncem srpna roku 1944 za Slovenského národního povstání. Demokratická strana vznikla jako opozice komunistické straně a zformoval se v ní veškerý slovenský nekomunistický odboj.
„Od května 1945 fungoval v obnoveném Československu omezený počet stran, které měly buď socialistický či sociálně reformní program, nebo nehodlaly poválečným přeměnám bránit bez ohledu na vlastní kritický postoj k řadě společenských procesů a systémových přeměn.“26 Vedle socializujících tendencí byl zřejmý i příklon k Sovětskému svazu, jak ostatně vyplývá i z Košického programu. Národní fronta se stala v transformovaném politickém systému nejdůležitějším politickým orgánem v zemi. Vznikla již během války jako centrála protifašistického odboje. Po válce se změnila ve vládní koalici. Toto řešení mělo pouze provizorní charakter.
Nový parlament, nyní bez Senátu, měl vzejít z demokratických voleb v roce 1946 a zajistit proměnu vlády dosud složené z představitelů politických směrů sloučených v Národní frontě. Volby měly rozhodnout o politickém složení ústavodárného Národního shromáždění (dále jen „ÚNS“), které by dostalo za úkol přijmout novou Ústavu a poté by jeho členům zaniklo funkční období. ÚNS byl jednokomorový orgán, který měl 300 členů a v jehož čele stál 24členný Stálý výbor. Slovákům se do ústavního zákona o ÚNS podařilo prosadit i zásadu zákazu majorizace a to v otázkách státoprávního postavení Slovenska.
26 MALÍŘ Xxxx; XXXXX Xxxxx a kol. POLITICKÉ STRANY Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004. Brno: Xxx Xxxxxx, 2005, s. 1126.
Samotné volby se řídily principem poměrného zastoupení a vázaných kandidátek, což znamenalo, že kandidovat mohly pouze ty strany, které byly zastoupeny v Národní frontě. Naopak byli zakázáni agrárníci, političtí živnostníci a národní demokraté, což byly relativně velké strany a tedy případná silná konkurence. Tím fakticky došlo k vyloučení úplné plurality. Voličům, kteří nesouhlasili s výběrem kandidátů, bylo umožněno, na návrh komunistů, vhodit do urny bílé lístky. To bylo však řešení přinejmenším zvláštní a nemělo žádný reálný dopad na politickou proměnu. „Předpokládalo se, že tuto možnost využijí především stoupenci zakázaných stran.“27 Nejít k volbám se prakticky rovnalo sankci do 10 tis. korun, s výjimkou lidí starších 70 let.
Volby byly nakonec uskutečněny, po několikerých posunech termínu, dne 26. května 1946. V českých zemích jasně zvítězila KSČ se 40,17 % hlasů, následovaná národními socialisty se ziskem 23,66 %, lidovci s 20,23 % a sociálními demokraty s 15,18 % hlasů. Na Slovensku však volby dopadly o poznání jinak. Vítězství totiž neslavila Komunistická strana Slovenska, která získala 30,37 %, ale Demokratická strana, která dosáhla v dnešním porovnání neuvěřitelných 62 % hlasů. Zastoupení však na Slovensku získaly i dvě nové strany, Xxxxxx slobody a Strana práce s 3,37 a 3,11 % hlasů.
6. 4. Ústava Československé republiky
Po volbách měla být ustavena nová vláda, ještě předtím se však sešly politické strany Národní fronty, a to především na nátlak komunistů, aby se domluvily na státoprávním uspořádání Čechů a Slováků. Výstupem těchto jednání se stala tzv. třetí pražská dohoda, která měla oslabit důsledky politického úspěchu Demokratické strany na Slovensku. Součástí dohody byla nejen unifikace českého a slovenského práva, ale také úprava způsobu přijímání zákonů platných pro celé území republiky. Bylo dohodnuto posílení vlády na úkor Slovenské národní rady a specifický postup obnovy Slovenské národní rady a slovenských národních výborů.
Celkové tendence byly evidentně centralizační a v rozporu s Košickým programem. Zásluhu na tom mají primárně komunisté, kteří si potřebovali pro budoucí převzetí vlády a státu vytvořit prostor pro státní centralizaci a totalitarizaci společnosti. V čele vlády stanul poprvé v historii Československa komunista Xxxxxxx Xxxxxxxx. KSČ společně s KSS měla ve vládě 9 členů, slovenští Demokraté, lidovci a národní socialisté dostali každý po 4 vládních křeslech a sociální demokraté 3.
27 XXXX Xxxxxx. Zápas o nové Československo1939-1946. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s. 181.
Klíčové bylo přijetí nové ústavy, která musela projít skrz ÚNS. Pro přípravu návrhu nové ústavy byl zřízen ústavní výbor. V tomto výboru měly poměrné zastoupení politické strany sdružené v Národní frontě a tvořilo jej celkem 36 členů. Předmětem sporů byla hlavně otázka míry decentralizace a postavení národních výborů. Autor textu xxxx. Xxxxxxxx Xxxxx vycházel z Ústavy z roku 1920 a její koncepce československého národa.
§ 3
Československá republika je jednotný národní stát Čechů a Slováků.28
Národní shromáždění je podle návrhu 300členné a volební období činí 5 let. Návrh obsahuje zásadu zákazu majorizace v otázkách postavení Slovenska a zřizuje zemské sněmy v Čechách (100 členů), na Moravě (60 čelenů) a na Slovensku (70 členů). Zemským sněmům je přiznána moc zákonodárná ve věcech náležející jejich územní oblasti, avšak pouze v rámci zákonů Národního shromáždění. Přestože staví profesor Xxxxx na koncepci čechoslovakismu, snaží se vytvořením zemských směrů vyjít vstříc i slovenským požadavkům. Je ale zřejmé, že tento návrh není v otázkách samostatné působnosti Slovenska dostatečný, a proto přichází i s alternativním návrhem označeným jako „Alternativa rezestupová“. Ta, ačkoliv stále staví na koncepci čechoslovakismu, nabízí mnohem širší decentralizaci.
§ 15
1. Národní shromáždění má pro celé území Československé republiky výlučnou moc zákonodárnou, pokud není ústavním zákonem přenesena na jeho národní rady.
…
§ 16
…
2. Poslanci Národního shromáždění, zvolení v Čechách, tvoří českou národní radu, poslanci, zvolení na Moravě a ve Slezsku, tvoří moravskoslezskou národní radu, a poslanci, zvolení na Slovensku, slovenskou národní radu.29
Návrhy znění těch částí ústavy, které se týkají Slovenska, vypracovaly též slovenské strany (Komunistická strana Slovenska, Demokratická strana a Strana slobody). Návrh
28 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 238.
29 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 272.
Demokratické strany zprvu počítal s federativním uspořádáním Československa. Vizi československé federace však Demokratická strana opustila, a to vzhledem ke zřejmé neprůchodnosti návrhu u českých politických stran. Začala tedy prosazovat tzv. asymetrický model, ve kterém by existovala vedle Národního shromáždění a vlády Slovenská národní rada a Sbor pověřenců s tím, že jejich postavení je ve vztahu k prezidentovi stejné.
§ 1
1. Zákonodárná moc pro celé území Československé republiky ve věcech celostátní povahy (a pro území Xxxx, Moravy a Slezska ve věcech české národní povahy) vykonává Národní shromáždění (Sněm) a pro území Slovenska ve věcech slovenské národní povahy Slovenská národní rada.30
Návrh ústavy podle profesora Xxxxxx však asymetrický model odmítal. Svůj návrh předložila i Strana slobody, která vycházela z dodatku a tzv. „rozestupové alternativy“. Tento návrh se lišil od návrhu profesora Xxxxxx tím, že zakládal pouze dvě národní rady, českou a slovenskou (chyběla moravskoslezská). „Návrh byl jistým pokusem skloubit unitární stát s některými federativními prvky.“31
Všechny návrhy měly být projednány koncem února v Národní frontě. K tomu však v důsledku únorového komunistického převratu nikdy nedošlo. Východiskem pro Ústavu z 9. května 1948 se stal společný návrh KSČ a KSS.
Článek II
/1/ Československá republika je jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských národů, Čechů a Slováků.32
Článek IX
/1/ Národním orgánem moci zákonodárné na Slovensku je Slovenská národní rada. Má 100 členů (poslanců), volených na Slovensku na dobu šesti let.33
30 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 276.
31 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 276.
32 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 331.
33 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 332.
Z textu je na první pohled patrno opuštění koncepce čechoslovakismu jako jednotného národa. V květnové Ústavě se Čechům a Slovákům sice přiznává plná rovnoprávnost, nicméně ta se již neodráží v státoprávním uspořádání obou národů a zdá se proto být jakousi formulí pro potěšení oka. Ústava na rozdíl od návrhu profesora Xxxxxx staví na asymetričnosti. Jinými slovy říká, že je tu Národní shromáždění pro celou republiku a vedle něj Slovenská národní rada jako slovenský národní orgán bez své české obdoby. Nadto je třeba zdůraznit, že v působnosti Slovenské národní rady se nacházejí pouze záležitosti péče a rozvoje národní kultury, péče o školství, veřejné zdravotnictví, slučování a rozlučování obcí a okresů, zvelebování půdy atp. a to vše navíc za předpokladu, že nejsou některé z těchto věcí upraveny zákony s celostátní působností. O všech zákonech Slovenské národní rady rozhoduje československá vláda a podepisuje předseda této vlády. Přitom Ústava hovoří o slovenských národních orgánech jako o představiteli svébytnosti slovenského národa. Pojem svébytnosti národů tak dostává v představách komunistů zcela nový rozměr.
7 Federalizace v roce 1968 a její úskalí
7. 1. Centralizace moci v roce 1960
Ve dnech 5. – 7. července 1960 se konala celostátní konference KSČ. Na této konferenci byl přednesen referát Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, který pojednává o výsledcích diskuze nad návrhem nové Ústavy Československé republiky. Referát mimo jiné hovoří i o novém postavení slovenských národních orgánů. Prostřednictvím vzletných slov jim přiznává větší autoritu, kterou však následně popírá prohlášením, že v nové organizaci státu dojde k upevnění zásady řízení z jednoho centra.
Centralistické tendence potvrzuje i samotný text nové Ústavy, která byla přijata dne 11. července 1960 jako Ústava Československé socialistické republiky. Působnost Slovenské národní rady je v nové Ústavě omezena na vydávání zákonů v případě, že je k tomu zmocněna zákonem Národního shromáždění nebo zvláštní úpravu vyžaduje zabezpečení hospodářského a kulturního vývoje. Sbor pověřenců jakožto výkonný orgán je nahrazen Předsednictvem SNR a zároveň dochází k posílení národních výborů, které jsou napřímo řízené ústřední vládou. Faktický rozsah samostatné kompetence slovenských národních orgánů byl téměř zanedbatelný. „Slovenská národní rada rozhodovala, pokud jde o tvorbu národního důchodu
v 2,1 %, pokud jde o jeho využití v 2,7 %.“34 Ústavu Československé socialistické republiky lze tudíž jednoznačně označit za centralistickou.
7. 2. Problémy asymetrického modelu
Slovenská národní rada jako vrcholný slovenský národní orgán vznikla účelově již koncem roku 1943, tedy ještě během druhé světové války. Jejím úkolem bylo převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání. 1. září 1944 vydala nařízení Slovenské národní rady č. 1/1944 Sb. n., jímž začala vykonávat zákonodárnou, vládní a výkonnou moc na Slovensku až do doby, než budou konstituovány legitimní slovenské orgány.
Těsně před koncem druhé světové války byl v Košicích domluven vládní program, který počítal s některými federativními prvky ve věcech státoprávního uspořádání Československa. Ústavní krize v roce 1948, opuštění návrhu Ústavy z pera profesora Xxxxxx a následné přijetí komunistické květnové Ústavy vedlo k absolutnímu nerespektování Košické vládní dohody. Slovákům byla předhozena jakási návnada v opuštění koncepce čechoslovakismu a ústavním zakotvení existence Slovenské národní rady, jejíž autonomní postavení v procesu spoluutváření kulturního a hospodářského života na Slovensku bylo mizivé. Zároveň však nedošlo k vytvoření symetrických orgánů v Čechách a na Moravě, proto hovoříme o tzv. asymetrickém modelu.
Vzhledem k zhruba dvojnásobné národností převaze Čechů nad Slováky a absenci zásady zákazu majorizace v Národním shromáždění došlo fakticky k tomu, že Češi vládli Československu z Prahy a Slováci začali zjišťovat, že prostřednictvím jejich národních orgánů mohou pramálo uplatňovat svůj vliv. „Tak zvaný asymetrický model bylo především institucionalizované pokrytectví. Tedy chabá a proto iritující náplast na nezhojené ambice Slováků. Nebo spíše roubík než náplast? Také nedomrlý kompromis mezi imperativem centralismu a tzv. principy leninské národnostní politiky – vždyť SSSR je také přeci jaksi federativním svazkem! Nechtěné dítě rozpaků nad tím, že slovenské národní orgány vznikly už během povstání a postavily tak moskevskou a londýnskou emigraci před hotovou věc? Nebo také – cosi, co mají Slováci navíc! Tak soudil mnohý bodrý Xxxx, který si neviděl ani na špičku nosu, a takových bylo a je mnoho. Vždyť Slováci mají přece i svou komunistickou stranu a vlastně všechno, všechny organizace mají ještě jednou v národním provedení. Bylo třeba mnoho důvtipu k tomu, aby se rozpoznalo, že toto navíc má ve skutečnosti hodnotu
34 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 107.
minusovou? Asymetrický model byl přece výrazem toho, že Slovensko sice patří Slovákům, ale Československo – Čechům. Žádal od třetiny obyvatel státu pouze loajalitu.“35
Obrodný proces v Československu přináší s sebou kulturně-politickou revoluci. Zatímco Češi soustřeďují svou pozornost na demokratizaci režimu, Slováci opět využívají situace, aby si prosadili nové „autonomní“ postavení. Zásadní rozdíly ukázal sjezd spisovatelů v červnu 1967 v Praze. Sjezd, na kterém mimo jiné vystoupil s projevem Xxxxxx Xxxxxxx, který o rok později proslul se svým manifestem „2000 slov“, jehož text publikovali Literární noviny. „Atmosféra v Praze a v Bratislavě se v létě 1967 téměř diametrálně lišila. V Praze očekávali od sjezdu všechno nebo nic a byli připraveni riskovat a ztratit všechno. Slovákům cesta do Prahy ani nestála za to. Taková solidarita ještě před několika lety a takový nedostatek dorozumění před sjezdem, který nakonec znamenal vyhlášení války režimu! Xxxxxx, jenž se choval k slovenským spisovatelům stejně autoritativně jako k českým…“36
Slováci místo toho zaměřili svou pozornost na vlastní kulturní obrodu, kterou vlastně Češi již prožili svým obdobím národního obrození. Na Slovensku dochází k obnově Matice slovenské, kolem níž se shlukuje celý slovenský národ. Nejvýznamnějším literárním časopisem se stává Kultúrný život, ve kterém se začíná veřejně psát o federaci. V jeho redakci se objevují jména jako Xxxxx nebo Xxxxx a patří k těm nejaktivnějším. „Češi se sami viděli jako demokraté a Slováci jako federalisté.“37 Rozdíl byl spatřován i v tom, jak se Češi a Slováci dívají na svou historii a která období jsou pro ně nejvýznamnější. Zatímco pro Čechy je to první republika, pro Slováky jazyková odluka od Čechů. Iniciativu na jaře 1968 přebírá Nové slovo, v jehož redakční radě se usídluje Xxxxx, a formuluje slovenské nacionální postoje.
Dne 15. května 1968 došlo k vytvoření odborné vládní komise, která dostala za úkol připravit návrh ústavního zákona, který by řešil neudržitelný stav státoprávního postavení obou národů v ČSSR. Tomu však předcházelo přijetí akčního programu Komunistické strany Československa, který konstatoval nutnost překonání asymetrického modelu z důvodu jeho nezpůsobilosti zajistit rovnoprávné státoprávní postavení Čechů a Slováků. Samotným
35 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 109. 36 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 111. 37 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 116.
podkladem pro ústavní zákon o federaci se ale nejdříve stal Návrh zásad federativního uspořádání ČSSR ze 7. srpna 1968.
V dokumentu se poprvé otevřeně hovoří o federaci a principu sebeurčení národů. První čtyři body označují oba národy za svébytné, rovnoprávné a uvádí skutečnosti, pro které tyto bratrské národy vytváří onen státoprávní svazek. Zcela konkrétní a zásadní je až bod pátý.
5. Československou federaci tvoří dva rovnoprávné národní státy – Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Ve společném zájmu svěřují část své suverenity a z ní vyplývající kompetence společnému federálnímu státu. Suverenita národních států tím nezaniká ani se nekonzumuje v suverenitě federálního státu. Suverenita federálního státu a suverenita národních států existují a působí vedle sebe.38
Z první věty je patrno opuštění tzv. asymetrického modelu vytvořením dvou republik, z čehož vyplývá nutná potřeba vytvoření symetrických orgánů, tedy České národní rady. Otázkou však je, jak mohou vedle sebe působit suverenita národních států a suverenita státu federálního.
Moderní vymezení státní suverenity vychází z předpokladu existence nezávislé státní moci na jiných mocenských institucích uvnitř i vně státu, kterou takto formuloval Xxxx Xxxxx. V současném globalizovaném světě se prosazuje i teorie tzv. suverenity limitované, která vychází z předpokladu, že nad vnitrostátním právním řádem existuje právo mezinárodní, jež je mu nadřazeno. Ve federaci pak platí, že státní suverenita je omezena vertikální dělbou moci mezi federálními orgány a členskými státy. „Státní suverenita v moderním státě se přirozeně realizuje státní organizací, součinností ústavních orgánů, především pak orgánů moci zákonodárné a moci výkonné, ale i moci soudní. Uvnitř státu se uskutečňuje především zákonodárstvím a tzv. výsostnými pravomocemi moci výkonné, nálezy Ústavního soudu, judikaturou soudních orgánů zejména vyšších a nejvyšších soudů. V mezinárodním ohledu je to zejména sjednání, schvalování a ratifikace mezinárodních smluv důležitého politického významu, vysílání ozbrojených sil do zahraničí, vyhlášení válečného stavu apod.“39
Lze se tudíž domnívat, že příslušná věta nedává smysl. V případě, že cílem ustanovení bylo zdůraznit, že oba státy do federace vstupují dobrovolně jakožto suverénní státy a
38 XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa III 1960-1989. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2007, s. 164.
39 XXXXXXXX, Xxxxxx a kol., 1. díl Obecná státověda. Praha: Linde Praha a. s., 1998, s. 74.
subjekty mezinárodního práva, možné řešení lze nalézt v přijetí státní smlouvy, jejímiž stranami by byly právě takové subjekty.
Další body těchto zásad předpokládají specifickou úpravu v oblasti kompetencí vymezeny tři druhy: výlučná federální, společná, výlučná národní), hospodářství, rozpočtu a správní organizace v přijetí ústavního zákona. Spíše jen okrajově, nicméně jako svědčící o ignoraci právních a ekonomických pojmů, lze zmínit termín „regulovaná tržní socialistická ekonomika“, který se zde objevuje a ve své podstatě nedává vůbec žádný smysl.
7. 5. Ústavní zákon o Federaci
Československá federace byla konstituována ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. dne 27. října 1968. Podle důvodové zprávy návrh ústavního zákona především nahrazuje ustanovení třetí až šesté hlavy Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960, tedy postavení Národního shromáždění, prezidenta republiky, vlády a Slovenské národní rady.
V hlavě první obsahuje navrhovaný ústavní zákon základní principy československé federace, konstituování společného státního svazku, konstituování dvou národních států, vymezení hranic státu a rovnoprávné postavení obou jazyků.
Hlava druhá upravuje dělbu kompetencí mezi federální stát a oba národní státy, jejich vzájemné postavení je rovné. Kompetence, jak již vyplývá z návrhu zásad, se dělí do tří skupin. Do první skupiny patří věci, které jsou ve výlučné kompetenci Československé socialistické federativní republiky a jejichž výkonem se pověřují jen federální orgány a národní státy v nich nemají žádnou kompetenci. V druhé skupině se nacházejí oblasti, které spadají společné kompetence, tedy kompetence federativní republiky tak kompetence národních států. Ve třetí skupině jsou všechny ostatní oblasti, které spadají do výlučné kompetence národních států. Tato hlava dále upravuje dělbu kompetencí v oblasti národohospodářského plánování, finanční soustavy, rozpočtové soustavy, peněžní emise, výběru daní, cenové politiky a zahraničního obchodu.
V hlavě třetí je upraveno postavení, organizace a pravomoc Federálního shromáždění jako vrcholného orgánu státní moci v zemi. Federální shromáždění je organizované podle principu federace do dvou komor, jimiž jsou Sněmovna lidu a Sněmovna národů. Tyto sněmovny jsou rovnoprávné, ačkoliv jsou založeny na jiném principu. První komora se obsazuje na základně proporčního zastoupení z celkového počtu obyvatel a rozhoduje tudíž většinově. Druhá komora je zastoupena paritně, tzn. má stejný počet poslanců zvolených
Českou a Slovenskou republikou a je vyloučena možnost majorizace neboli přehlasování jednoho národa druhým.
Hlava čtvrtá se věnuje úpravě pravomocí prezidenta Československé socialistické federativní republiky. Sídlo úřadu prezidenta je nyní nejen v Praze jakožto hlavním městě ČSFR i ČSR, ale i v Bratislavě, hlavním městě SSR.
Hlava pátá upravuje postavení vlády ČSFR, které se prakticky od dosavadní úpravy neliší s tím rozdílem, že vzniká nová funkce státního tajemníka. Každé ministerstvo má podle návrhu svého státního tajemníka, který vždy musí mít občanství druhého státu, než toho, které má příslušný ministr. Zřízení této funkce úzce souvisí s federativním principem státoprávního uspořádání, jelikož zajišťuje podíl na rozhodování ve federální vládě a federálních ústředních orgánech oběma národům. Ústava rozeznává dva typy federálních ústředních orgánů, a to federální ministerstva a federální výbory.
Hlava šestá se věnuje Ústavnímu soudu ČSFR, jehož úlohou je podle důvodové zprávy garance nezasahování do výlučné kompetence jak federálního státu státy národními, tak států národních státem federálním.
Hlava sedmá konečně odstraňuje dosavadní asymetrii v národních orgánech tím, že konstituuje vedle slovenských národních orgánů i české národní orgány. Těmi jsou Česká národní rada a Slovenská národní rada jako vrcholné zastupitelské sbory, a vláda České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky jako nejvyšší výkonné orgány státní moci v obou republikách. Na rozdíl od Federálního shromáždění jsou oba zastupitelské sbory jednokomorové.
Hlava osmá obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení, která se snaží vyřešit přechodný stav, v němž dosud neexistuje Česká národní rada tím, že dokud tento orgán nebude navolen na základě tohoto ústavního zákona, vykonává svou působnost podle ústavního zákona č. 77/1968 Sb.
Česká národní rada byla tímto zákonem koncipována nikoliv jako český národní zákonodárný orgán, ale jako prozatímní orgán ústavní politické reprezentace. Tento dočasný orgán musel být navolen nepřímo Národním shromážděním na návrh Národní fronty buď ze zvolených poslanců Národního shromáždění v českých krajích, nebo z osobností českého veřejného života. Zatímco Slovenská národní rada nadále existovala ve své dosavadní podobě jako legitimní slovenský národní orgán a pouze rozšířila své zastoupení, v Česku se vytvořil pouze provizorní národní orgán, do kterého museli být navoleni titíž čeští poslanci z Národního shromáždění, aby Česká národní rada mohla vůbec plnit své povinnosti. „Mnoho chuti z české strany k takovým krokům nebylo však především proto, že nyní již nebylo déle
možné zakrývat rozpaky: k čemu vlastně bude ten český stát? – Česká socialistická republika? Jaké cíle má sledovat, jakou politiku hájit? Existují vůbec nějaké české zájmy? A jak budou Češi své zemi-státu říkat? Čechy? Nebo přece jen Česko?“ 40 Poslanci prozatímní ČNR se staly i některé významné osobnosti veřejného života. Tito lidé však byli nuceni hned následujícího roku 1969 během procesu normalizace složit své poslanecké mandáty, jako např. Xxxxxx Xxxxxxxx.
Asymetrie tak prakticky pokračovala až do roku 1971, kdy se uskutečnily již několikrát posouvané volby. Při schvalování tohoto zákona došlo i na připomínku jihomoravského poslance, jenž žádal zřízení i Moravskoslezské rady, která by měla totožné postavení s tou českou a slovenskou. Slováci byli naštěstí proti. „Není nikterak možné popřít, že Čechům se jejich vlastní identita ukázala v hodně problematickém světle… Češi prozatím byli nuceni smiřovat se s představou, že budou mít prostě na starosti větší polovinu republiky. Vždyť do té doby se Češi identifikovali nejspíše s Čechoslováky. Tato česká nejistota se vyjeví v ještě překvapivějším a pro Čechy více deprimujícím světle, vzpomeneme-li na požadavky Moravy na tripartitní podobu federace.“41
8 Polistopadové hořkosti
Etapa polistopadového vývoje Československa začala zprvu zcela neškodně. Prezident Xxxxxx Xxxxx, který se těšil velké prestiže jak u české, tak slovenské veřejnosti začal z pozice svého úřadu a využívaje jeho zákonodárné iniciativy téměř okamžitě poté, co se ho ujal, navrhovat ústavní změny. Při jeho prvním projevu ve Federálním shromáždění padly hned tři návrhy a to na změnu státních symbolů, názvu armády a názvu státu. Prezident, ve své dobré vůli zbavit se co nejdříve nálepky komunistického režimu, navrhl vypustit z názvu státu slovo
„socialistická“. „Zdálo by se, že uprostřed laviny transformačních opatření, která před Federálním shromážděním stála, změnit název státu nebude sebemenší problém. Při zpětném pohledu se však ukazuje, jaký význam tato epizoda měla: za prvé byla zvěstovatelem toho, co teprve přijde; za druhé umožňovala nahlédnout do prvních fází Xxxxxxx prezidentství; za třetí byla dokladem, jakou roli hrají symboly; konečně v neposlední řadě byla příkladem
40 XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 124-125.
41 XXXXXXX Xxxx, Osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990, s. 125.
neznalosti, která přispívá k etnickému konfliktu a stává se psychologickou překážkou dorozumění.“42
Xxxxx však nepočítal s tím, ačkoliv měl, že bez předchozího projednání Federálním shromážděním, nebude, nyní již v systému parlamentní demokracie, snadné takový návrh okamžitě schválit. Poté, co bylo oddáleno rozhodnutí Federálního shromáždění, rozpoutala se na toto téma veřejná diskuze. O tom, že má být vypuštěno slovo „socialistická“ v zásadě nikdo nepochyboval, spor se však stočil k názvu státu jako takového. Slováci přišli s návrhem pomlčky mezi Českem a Slovenskem. Proti tomu však začali někteří čeští poslanci ve jménu zastydlého čechoslovakismu bojovat. Ta nešťastná pomlčka, kterou si Slováci tolik toužili v názvu společného státu mít již v Pittsburské dohodě, Martinské deklaraci, Vánoční dohodě a Košickém vládním programu.
Tento spor byl zapříčiněn především neznalostí historického vývoje vzájemných vztahů Čechů a Slováků. Jedna skupina Čechů tento spor vůbec nechápala, druhá obhajovala Slováky opovrhovaný čechoslovakismus a třetí skupina se domnívala, že pomlčka v češtině vyjadřuje na rozdíl od slovenštiny rozdělení nikoliv spojení a tak navrhovala názvy dva, jeden v češtině bez pomlčky a druhý ve slovenštině s pomlčkou. Xxxxx okamžitě a s nadšením slovenské veřejnosti přijal za svůj i návrh, který zněl „Česko-Slovenská republika“. Slováci v tomto ohledu byly jednotní a prosazovali nyní již Xxxxxx návrh s pomlčkou, ke kterému se kladně vyjádřil i Ústav pro jazyk český. V dolní komoře byli ale přehlasováni Čechy, kteří návrh zamítli a do horní komory pustili pouze návrh, který oni sami považovali za kompromisní, tedy „Československá federativní republika“. Ten však zase v horní komoře zamítli Slováci s využitím principu zákazu majorizace. „I když ne všichni čeští poslanci byli proti pomlčce a ne všichni slovenští pro ni, dostal spor jasnou národnostní podobu.“43
Spor byl nakonec vyřešen přijetím nedomrlého kompromisu „Česká a Slovenská Federativní Republika“. Zanechal však za sebou napáchané škody, které ukázal průzkum veřejného mínění z června 1990. Pouze 39 % respondentů zhodnotilo vztahy mezi Čechy a Slováky jako přátelské, kdežto 41 % je hodnotilo otevřeně jako nepřátelské.
42 XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000, s. 61.
43 RYCHLÍK Xxx, ROZDĚLENÍ ČESKO-SLOVENSKA. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s. r. o., 2012, s. 136.
Na začátku dubna 1990 se na naléhání slovenské strany poprvé schází vlády obou republik. Výsledkem jednání bylo prohlášení, které zdůrazňovalo svébytnost a celistvost národních republik oproti dřívějšímu centralistickému systému, potřebu přijmout nová rozpočtová pravidla a novou Ústavu, která by však měla být odvozena od Ústav obou národních republik. Jednání probíhala znovu v červnu téhož roku, nyní již po volbách. Český premiér Xxxx Xxxxxxx si dobře uvědomoval, že je třeba učinit revizi česko-slovenských vztahů a že tato revize zahrnuje i nové vymezení kompetencí obou republik ve vztahu k federaci. Proto se na tomto i dalších jednáních snažil vyjít vstříc slovenské vládě zastoupené premiérem Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx. Mezi oběma panovala dokonalá shoda na tom, že se má ústavodárný proces obrátit a veškerá iniciativa má vycházet zdola, tedy od obou republik. Ty by měly předložit seznam kompetencí, které budou ochotny postoupit federaci.
Na další schůzce ze srpna Xxxxxx navrhoval navrácení se k ústavnímu modelu rozdělení působnosti z roku 1968 a přenesení rozsáhlých kompetencí na národní státy. V působnosti federace měla zůstat jen obrana, hospodářství, měnová a zahraniční politika. Vše ostatní mělo přejít na republiky. Federální vláda však takový model odmítla. Shoda mezi republikami a federální vládou ale dosažena byla a to na základních zásadách. Podle nich by do působnosti federace spadala národní obrana, ochrana státních hranic, zákoníky, měnová politika, peněžní emise, zahraniční politika, regulace v oblasti trhu práce, daňová, celní a cenová politika, otázky životního prostředí, Interpol a nově by byla vymezena působnost v dopravě a spojích. Mělo být vytvořeno 10 expertních komisí, které by na základě těchto zásad vytvořily zcela konkrétní návrhy. První úhyb z domluvených zásad však přišel záhy a to od slovenské vlády, která oznámila vytvoření „Ministerstva mezinárodních vztahů“.
Výstupy expertních komisí přinesly rozpaky, možná i proto, že byly připraveny příliš narychlo. Nepodařilo se vyjasnit některé kompetence a tak se jednání vrátila z úrovně expertní zpět na úroveň politickou. Xxxxxx začal příliš horentně přebírat iniciativu a ukazovat ramena na své české partnery, aby získal politické body doma na Slovensku. Situaci sám vyhrotil tím, že začal dávat svým politickým partnerům lhůty do konce roku, jejichž nedodržení by podle jeho slov mohlo zapříčinit vážnou politickou krizi. Češi se nechtěli nechat zatáhnout do této politické hry, a tak se podařilo na setkání představitelů tří vlád a tří zákonodárných sborů dne
5. listopadu schválit text kompetenčního zákona.
Federální vláda však požadovala zahrnout do textu i další ustanovení, která by vyjasnila působnost federálních orgánů. Xxxxxx se znovu uchýlil k výhružkám, zřejmě pod tlakem domácí politické situace, kdy musel soupeřit o voliče s dr. Xxxxx Xxxxxxxxxxxx. Český
premiér Xxxx Xxxxxxx, ač kritizován domácími politiky za měkký přístup, viděl svou roli jako moderátora vztahů mezi federální a slovenskou národní vládou, jejichž vztahy byly napjaté.
„Ze setkání, ke kterému za účasti předsedů zákonodárných sborů republik došlo 13. listopadu v Praze, konečně vzešel text, nad nímž bylo dosaženo shody, pouze však za cenu toho, že některé věci, o nichž se konsenzu nepodařilo dosáhnout, se budou řešit ve zvláštních zákonech nebo v nových ústavách.“ Kompetenční zákon se tak dostal konečně do všech tří parlamentů.
Česká národní rada, které předsedal xx. Xxx Xxxxxxx, text ale nepodpořila, a tak začalo nové kolečko sporů. Xxxxxx dokonce vyhrožoval Xxxxxxxxxx, že bude nulifikovat federální zákony. Situace se nakonec zklidnila, možná i díky Havlovu ústavnímu návrhu, který měl zakotvit možnost referenda o rozdělení federace a jeho kritických slovech na adresu slovenského premiéra. Návrh byl nakonec Federálním shromážděním s velkou převahou schválen. To však nezabránilo dalším sporům ani do budoucna. Nedokonalými zákony se musel nakonec zabývat i Ústavní soud.
8. 3. Xxxxxxxx volby v roce 1990
Po listopadu 1989 byly první svobodné volby uspořádány v červnu roku 1990. Tyto volby se vyznačovaly hlavně tím, že, ačkoliv byly svobodné a demokratické, neexistoval zcela ještě systém tradičních politických stran a už vůbec neexistovalo pravolevé třídění politické spektra. To vše muselo nevyhnutelně přijít až po volbách. V České republice drtivě zvítězilo Občanské fórum (OF) s 53,2 %, za které se českým premiérem stal xx. Xxxx Xxxxxxx, následované Komunistickou stranou se 13,5 % hlasů, které si udržela dodnes. Po 8,7 % a 7,9
% získala Křesťanská a demokratická unie s Hnutím za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. OF byla platforma, která stála za změnou režimu a také proto, ač jako velice nesourodé uskupení, získala mezi veřejností tak silnou podporu. Její obdoba Veřejnost proti násilí (VPN), za kterou se slovenským premiérem stal Xxxxxxxx Xxxxxx, získala na Slovensku 32,5 %, Křesťansko-demokratické hnutí Xxxx Xxxxxxxxxxxxx si připsalo zisk 19%, Komunistická strana 13,8 %, Slovenská národní strana se svým separatistickým programem 11 % a konečně sdružení maďarských stran, které vybojovalo 8,6
% hlasů. OF společně s VPN pak logicky ovládly Federální shromáždění.
Bylo zřejmé, že česká politická scéna je o poznání sjednocenější než ta slovenská. Prvním střípkem, který stál na počátku fragmentace české politické scény, bylo vytvoření frakce v OF již na podzim roku 1990. Toto uskupení si ve Federálním shromáždění a České národní radě říkalo Demokratická pravice. Jejím lídrem se stal tehdejší federální ministr
financí Xxxxxx Xxxxx, jehož názory v oblasti ekonomické transformace byly neslučitelné s názory některých dalších předních představitelů OF. V jisté návaznosti o dva měsíce později vznikla další frakce nazvaná Liberální klub, v jejímž čele stál xx. Xxxxxxxxx. Nevyhnutelně pak následovaly vnitřní spory o politické směřování OF.
Na návrh Xxxxxx se dohodlo, že se OF promění ve standardní politickou stranu a volné uskupení, které půjdou do voleb v roce 1992 v koalici. Mělo jít o jakousi řízenou demolici Občanského fóra, které v únoru 1991 pod Xxxxxxxxx vedením přijme tzv. „lánské dohody“ a bude rozděleno podle již zmíněného klíče. „O dva měsíce později, v dubnu 1991, bude na troskách Občanského fóra a pod předsedou Xxxxxxxx Xxxxxxx založena Občanská demokratická strana (ODS) jako nejsilnější frakce někdejšího OF. Zahrne přibližně dvě třetiny jeho bývalých registrovaných členů a většinu regionálních manažerů, čímž vlastně převezme organizační aparát OF.“44 Vedle Občanské demokratické strany (ODS) v čele s Xxxxxxx, vznikne Občanské hnutí (OH) zastoupené Rychetského Liberálním klubem, Československá sociální demokracie a Občanská demokratická aliance.
Na Slovensku se dostalo do určité vnitřní krize i VPN, jehož předsedou byl Xxxxx Xxx. Toho začal Xxxxxx obviňovat z programového selhání při uskutečňování ekonomických reforem. Následovalo vzájemné osočování, které vyvrcholilo obviněním Xxxxxxx ze zneužití materiálů tajné policie, kterého se měl dopustit jako ministr vnitra. Vyšetřování se ujal výbor Slovenské národní rady. Poté, co předložil SNR svou zprávu, rozhodli poslanci usnesením, že má zůstat tajná, a k obviněním ze zneužití informací tajné policie se vůbec nevyjádřili.
Xxxxxx v březnu 1991 se svými spolupracovníky z VPN odešel a založil Hnutí za Demokratické Slovensko (HZDS). Gál se z politiky stáhl na Londýnskou univerzitu z důvodu, že společně se svou rodinou čelil útokům pro svůj židovský původ. Předsednictvo SNR se 23. dubna rozhodlo Xxxxxxx i některé jeho ministry odvolat, aby zabránilo hrozící politické i ústavní krizi. Ve funkci jej nahradil xx. Xxx Xxxxxxxxxxx, který by v Praze považován za rozumnou alternativu. Xxxxxx toto však využil ve svůj prospěch a obvinil Prahu z komplotu. Za strůjce svého odstranění považoval Xxxxxxx Xxxxx. Traduje se, že Mečiar české reprezentaci řekl, že se vrátí a že jich bude víc. X Xxxxxxx „federalisty“ se stává Xxxxxx
„separatista“ a jeho hutí začíná mezi slovenskou veřejností významně posilovat svou pozici.
44 XXXXXXX Xxxx, Po Devětaosmdesátém – Rozpomínání a přemítání. Praha: Nakladatelství Academia Středisko společenských činností AV ČR, 2015, s. 143.
9 Hledání funkční federace
9. 1. Vyjednávání o státní smlouvě
Přeskupení sil na slovenské politické scéně do značné míry ovlivnilo další vyjednávání o státoprávním uspořádání. Toto období mělo přinést naději na udržení společného státu. Ne snad proto, že by Čarnogurský méně usilovně obhajoval slovenské zájmy než Xxxxxx, právě naopak, ale hlavně proto, že jeho přístup byl mnohem konstruktivnější než Mečiarův. Idea státní smlouvy se poprvé objevila 4. února 1991 na jednání svolaném prezidentem Xxxxxxxx Xxxxxx v hradní restauraci Vikárka. S touto představou přišel Xxx Xxxxxxxxxxx, předseda slovenské strany KDH, kterou zakládal v roce 1990. Za českou stranu se jednání zúčastnil premiér České republiky xx. Xxxx Xxxxxxx.
Hlavním důvodem Xxxxxxxxxxxxx ideje státní smlouvy se staly okolnosti, za nichž vznikla federace v roce 1968 (viz kapitola „Federalizace v roce 1968 a její úskalí). Federace byla totiž vytvořena v okupované zemi. Proto vznik takové federace, nehledě na další okolnosti státní centralizace a totalitarizace společnosti, zcela postrádal legitimitu, vzešlou z opravdové vůle lidu.
Státní smlouva se měla stát pevným základem společného státu obou národů jakožto právně závazný dokument mezi oběma republikami. Čarnogurský prosazoval, aby tato smlouva byla přijata ještě před přijetím federální ústavy, jelikož jen ona by byla vyjádřením svobodné a suverénní vůle rovnoprávných republik vytvořit společnou federaci. Specifický přístup vyjádřil Čarnogurský k integraci v evropských strukturách. „Když slyšíme z mnoha úst, že republiku čeká v Evropském společenství jen jedna stolička, potom odpověď KDH zní, že chceme vymoci pro republiku stoličky dvě a na evropské vlajce dvě hvězdičky tak, aby Slovensko mělo pro sebe vlastní stoličku a vlastní hvězdičku. Samozřejmě to samé pro Českou republiku. Nechceme pro republiku méně, chceme pro republiku více.“ 45
Další jednání o státoprávním uspořádání nabrala rychlého sledu událostí. Již dne 4. března předložil X. Xxxxxxxxxxx účastníkům jednání hotový návrh státní smlouvy. Zároveň s tímto návrhem byl předložen i pracovní návrh slovenské ústavy, jejíž přijetí naopak nutně muselo předcházet přijetí státní smlouvy. Návrh státní smlouvy se na čas stal součástí oficiálního postoje slovenské vlády.
17. června 1991 vznikla v Kroměříži dohoda parlamentních politických stran o tom, že základem společného státu bude státní smlouva a federální ústava. Samotný vznik federace
45 ČARNOGURSKÝ Xxx, Cestami KDH. Prešov: Vydavateľstvo Xxxxxxx Xxxxx v spolupráci s Xxxxxxxxxx združením Hlbiny, 2007, s. 156-157.
měl být založen na smluvním principu. Přičemž federální ústava, základní dokument státu, měla vzniknout na principu ratifikačním. To znamená, že by musela být ratifikována národními parlamenty. Xxxxxxx však zůstala právní forma takové smlouvy, respektive kdo bude smluvní stranou. To se také stalo ústředním tématem dalších rozhovorů mezi českou a slovenskou reprezentací. Podle Xxxxxxxxxxxxx návrhu měla být smlouva uzavřena mezi republikami, nikoliv jejich orgány. České straně se toto řešení příliš nelíbilo a argumentovala nutností federaci nejdříve rozdělit, aby následně obě republiky jakožto suverénní státy mohly takovou smlouvu přijmout. Tím by však podle Čechů došlo k přetržení státní kontinuity. Skutečně ale mohlo jít o něco trochu jiného, o jistou obavu z toho, že nám Slováci v mezičase utečou, jak naznačoval Xx. Xxxxxxx.
Diskuze se následně přesunula do ústavněprávní a mezinárodněprávní roviny. Otázka spočívala v tom, zda jsou republiky, které jsou součástí federace, oprávněny uzavřít státní smlouvu podle mezinárodního práva.
V rovině politické šlo spíše o to, zda doopravdy existuje zájem takovou dohodu uzavřít. Podle českého premiéra Xxxxx Xxxxxxxx bylo možno nalézt vzor ve smlouvách, jež byly uzavřeny mezi členskými státy Spojených států amerických a následně autorizovány federální ústavou. Tam totiž nešlo o státní smlouvu z mezinárodněprávního pohledu. Stejně tomu tak bylo v případě úmluv mezi německými spolkovými zeměmi. Ke sporné otázce se vyjádřil i předseda ústavní komise SNR Xxxxx Xxxxx, který uvedl: „nikdo na slovenské straně nepožaduje mezinárodní smlouvu, ale smluvní základ vztahů mezi oběma republikami“46. Jinými slovy nemělo jít o mezinárodní smlouvu, ale o tzv. mezi republikovou, jejíž strany by nebyly subjekty mezinárodního práva, ale práva státního.
Kompromisní řešení sporu nabídl až prezident Xxxxx, který inicioval jednání vrcholných představitelů všech tří vlád a parlamentů. Na tomto jednání, které se uskutečnilo dne 3. listopadu 1991 na Hrádečku u Trutnova, navrhl, aby smlouvu uzavřely Česká národní rada se Slovenskou národní radou jménem České a Slovenské republiky. Tam také navrhl časový sled zákonodárného procesu. Státní smlouva měla být v tomto znění schválena národními radami ještě tentýž měsíc, aby mohl být následně předložen návrh federální ústavy Federálnímu shromáždění jakožto společná iniciativa obou republik. Podle Xxxxxxx plánu měly národní rady přijmout své vlastní ústavy již v zimě a na jaře roku 1992 by Federální shromáždění rozhodlo o federální ústavě.
46 XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000, s. 97.
Celý proces by byl zakončen tím, že federální ústavu by následně ratifikovaly národní parlamenty a tím by všechny tři ústavy a státní smlouva nabyly účinnosti. Xxxxx, stejně jako již několikrát v minulosti, viděl ze své perspektivy zákonodárný proces příliš jednoduše a rychlost, jakou měly být přijaty všechny dokumenty, si spíše vysnil. Jednání na Hrádečku však skončila bez konsenzu.
Dne 9. listopadu pronesl Xxxx Xxxxxxx smířlivý projev, jímž vzpomněl na všechny těžkosti, s nimiž se museli Slováci ve společném státě s Čechy potýkat, a vyjádřil podporu volnějšímu svazku obou národů, které popsal jako „dvojdomek“. Vlády obou národních republik spolu znovu jednaly 11. listopadu v Častá – Papiernička. Smlouva se schvalovala článek po článku a věta po větě. Nepodařilo se schválit jen minimum ustanovení, nicméně velice podstatných, česká strana například neschválila navrhované znění stran smlouvy, jimiž měla být „Česká národní rada jménem České republiky a Slovenská národní rada jménem Slovenské republiky...". Shodu se však podařilo nalézt alespoň na ostatních zásadách návrhu smlouvy o státoprávním uspořádání. Domluvený postup se prakticky kryl s návrhem Xxxxxxx Xxxxx. Právním základem společného státu se měla stát federální ústava. Ta by vycházela ze státní smlouvy a nabyla platnosti poté, co s ní vysloví souhlas národní rady. Národní rady by podle navržených zásad musely schvalovat jakoukoliv změnu federální ústavy ve věcech patřících do společné působnosti vymezené státní smlouvou.
Na klíčové otázky, kdo jsou smluvní strany a jaký právní charakter má smlouva mít, se nakonec podařilo nalézt odpověď až na jednání předsednictev národních rad 10. ledna 1992 v Praze. Kompromis spočíval v tom, že smlouvu uzavřou mezi sebou Česká a Slovenská republika reprezentované svými národními radami. O mezinárodněprávní variantě státní smlouvy se již nejednalo, státní smlouva měla dostat svůj státoprávní charakter.
Na dalších jednáních probíhajících v Bratislavě 23. ledna 1992 byly ustaveny expertní komise ČNR, SNR a vlád ČR, SR a ČSFR. Komise pak během několikadenního vyjednávání v Milovech, probíhajícího od 3. do 8. února 1992, zpracovaly návrh Smlouvy o zásadách státoprávního uspořádání společného státu. Právě v Xxxxxxxx byla konečně smlouva schválena oběma vládami.
Návrh Smlouvy o zásadách státoprávního uspořádání společného státu se skládal z preambule, 4 hlav a 35 článků.
Preambule
My, lid České republiky a my, lid Slovenské republiky, reprezentováni svými zástupci v České národní radě a Slovenské národní radě,
vycházejíce z práva národů na sebeurčení a respektujíce jejich právo utvářet si svobodně způsob národního a státního života,
uznávajíce svrchovanost České republiky a Slovenské republiky, vyjadřující svébytnost českého a slovenského národa a uznávajíce současně základní práva národností žijících v České republice a Slovenské republice,
vyjadřujíce svou vůli žít ve společném státě,
zároveň oceňujíce desetiletí našeho společného státního života, vyjadřujíce však potřebu úpravy našeho vzájemného vztahu na přesněji vymezených základech,
oceňujíce všechny dobré stránky a výsledky dosavadního spolužití našich národů, národnostních menšin a etnických skupin ve společném státě,
jsouce si vědomi, že nová ústava společného státu po schválení Českou národní radou a Slovenskou národní radou založí pokračování společného státu na novém, smluvním základě vůle republik ke společnému státnímu soužití,
jsme se dohodli na těchto zásadách státoprávního uspořádání společného státu:
Citovaný text naznačuje výsledek dosažený kompromisem v otázce právní formy státní smlouvy, a to hned v první větě, která nepřímo označuje obě republiky jakožto strany smlouvy, avšak zastoupené ČNR a SNR, právě proto, aby bylo možné smlouvu uzavřít podle státního nikoliv mezinárodního práva a nedošlo tak ke státní diskontinuitě.
Preambule nám však říká mnohem více. Na rozdíl od ústav demokratických, základních kamenů demokratických systémů nehovoří toliko o zásadách lidskoprávních, ale více o zásadách národnostních. Protože právě ty jsou pro takovou státní smlouvu podstatné. Její ambicí totiž není dát rámec právům a povinnostem svému lidu, jeho voleným zástupcům a základním ústavním institucím, ale vytvořit rámec vztahů, podle něhož mají být uspořádány státoprávní vztahy obou národů. Proto vyjmenovává principy jako je právo na sebeurčení
národů, přiznává České a Slovenské republice svrchovanost, dotýká se však i základních práv národností žijících v obou republikách, jejichž úprava musí být předmětem až všech tří ústav.
Nejdůležitějším aspektem je svobodná vůle republik, kterou prostřednictvím smlouvy vyjadřují, a to vůle pokračovat v tradici společného státu a přijetí společné ústavy, která bude založena na smluvním základě. To znamená, že vznikne zdola, což je ostatně jeden z těch základních bodů, na kterém mezi oběma vládami panovala jasná shoda. Podle čl. 31 odst. 1 smlouvy, se měla stát základním zákonem společného státu ústava. V tomto ustanovení se promítl předem domluvený princip smluvní a ratifikační. Před přijetím společné ústavy bylo potřeba přijmout státní smlouvu a teprve potom ratifikovat ústavu národními parlamenty. V textu smlouvy se nikde nehovoří o státoprávní formě společného státu (vyjma čl. 24, který říká, že zákonodárným orgánem společného státu je Federální shromáždění), lze tudíž dovodit, že cílem je federace.
Domluvené zásady ale spíše připomínají volnější svazek, než je federace. Vždyť už při prvních jednáních v Kroměříži koketoval Xxxxxx s myšlenkou konfederace. Navržené
„ústupky“ Slovákům nejen v oblasti kompetencí naznačovaly spíše konfederativní uspořádání. Před tím však varoval český premiér Xxxx Xxxxxxx a řada dalších vrcholných představitelů Federace.
Hlava první
Základní ustanovení
Čl. 1
…
(3) Obě republiky respektují navzájem svou svrchovanost a svrchovanost společného státu. Každá z obou republik může ze společného státu vystoupit nebo ho může souhlasně rozdělit. Mohou tak učinit pouze na základě přímého vyjádření vůle většiny svých občanů všeobecným hlasováním.
V uvedeném ustanovení lze sledovat promítnutí závazku referenda, se kterým poprvé přišel prezident Xxxxxx Xxxxx. Smlouva v tomto bodě zavazuje obě republiky přijmout takovou ústavu, která možnost vystoupení či rozdělení federace zakotví. I tato koncepce všelidového hlasování o osudu obou národů se tak stává prostředkem k naplnění zásady svrchovanosti.
Následující ustanovení hlavy první deklarují postavení národních rad jako představitelů svébytnosti a svrchovanosti obou národů a upravují jejich působnost. Dále je deklarováno demokratické zřízení společného státu; platnost základních práv a svobod pro celé území státu; uznání principů demokratických, humanistických a právního státu; vymezení území státu, jeho hranic a možnost jejich změny jen ústavním zákonem; vlastnictví společného státu, české a slovenské republiky, přičemž konkrétní úprava je ponechána ústavám a zákonům; rovnoprávné postavení jazyků a občanství jako společné státní a národní.
Hlava druhá
Působnost společného státu
… Čl. 10
Společnému státu náleží v oblasti zákonodárné moci a výkonné moci:
a) zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv, zastupování společného státu v mezinárodních vztazích a rozhodování v otázkách války a míru.
Tím není dotčeno právo České republiky a Slovenské republiky vystupovat svým jménem v zahraničních vztazích v souladu se zahraniční politikou společného státu. Jde o právo:
aa) České republiky a Slovenské republiky uzavírat ve věcech, které patří do jejich působnosti vymezené ústavou společného státu, svým jménem mezinárodní smlouvy; způsob zabezpečení souladu takových smluv se zahraniční politikou společného státu upraví zákon společného státu.
ab) uzavírat se součástmi spolkových a federativních států dohody o spolupráci v oblastech působnosti národních republik,
ac) zastupovat Českou republiku nebo Slovenskou republiku a přijímat zahraniční zastoupení v oblastech, které patří do jejich působnosti; postavení těchto zastoupení se řídí právním řádem platným na území přijímajícího subjektu,
Působnost společného státu a jednotlivých národních států v oblasti zahraniční politiky byla předmětem vyjednávání již předtím, než byla nastolena myšlenka státní smlouvy. Slováci si během vyjednávání o rozdělení kompetencí stěžovali na to, že si Češi uzurpují navazování významných mezinárodních vztahů. Některé zahraniční delegace však ani nevěděly, zda se mají obracet na federální či národní orgány. Slováci měli své zastoupení i ve
federálních delegacích. Přesto bylo potřeba zahrnout slovenské požadavky určité mezinárodně právní subjektivity do státní smlouvy.
Do působnosti společného státu v oblasti zákonodárné a výkonné moci tak spadá uzavírání mezinárodních smluv a zastupování společného státu v mezinárodních vztazích. Republiky jsou rovněž oprávněny uzavírat mezinárodní smlouvy a zastupovat stát navenek, ale jen v těch oblastech, které spadají do jejich působnosti a pouze ve jménu České či Slovenské republiky. Konkrétní úprava jejich působnosti má být předmětem úpravy ústavní. Takto obecné rozdělení kompetencí je zcela pochopitelné, když se vezme v úvahu, že jednání nad rozdělením kompetencí již jednou přinesla spory a nyní bylo potřeba jednat rychle a přijmout pouze rámcovou úpravu státoprávních vztahů. Do působnosti společného státu v oblasti zákonodárné a výkonné moci jsou pak dále zahrnuty: obrana; měna a emise; devizová politika společného státu; rozpočtová politika společného státu; statistika; oblast spojů; správa společného majetku; hmotné rezervy; metrologie a kontrola společné působnosti. Státní smlouva pak ještě taxativně vyjmenovává působnost v oblasti zákonodárné, do které spadá například: regulace cen; kapitálový trh; energie; účetnictví; vyhlašování právních předpisů; vydávání cestovních dokladů; ochrana hospodářské soutěže a ochrana dat. Dále jsou pak upraveny právní oblasti, které patří též do působnosti společného státu.
Hlava třetí
Nejvyšší státní orgány společného státu
Čl. 24
Zákonodárným orgánem společného státu je Federální shromáždění, které tvoří přímo volené dvě komory:
- poslanecká sněmovna
- senát vytvořený na principu parity
Spolurozhodování senátu se vztahuje v zásadě na okruh věcí, pro které doposud platí zákaz majorizace.
V hlavě třetí jsou upraveny federální orgány a princip zákazu majorizace. Horní komora parlamentu je postavena na principu parity, který znamená rovné rozdělení křesel podle národnosti. Princip zákazu majorizace platí v jisté formě již od ústavních změn roku 1968 a prakticky vychází již ze samotného principu parity. Další ustanovení téže hlavy hovoří o prezidentu jako o hlavě společného státu, který je volen zákonodárným orgánem společného státu, tedy Federálním shromážděním; vládě jako o kolegiálním orgánu, odpovědnému
Federálnímu shromáždění; v neposlední řadě také o konstituování Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Čl. 29
Při obsazování funkcí nejvyšších orgánů společného státu se dbá na rovnoprávné zastoupení občanů obou republik.
V čl. 29 se znovu objevuje princip rovnoprávného zastoupení obou národů, a to při obsazování všech funkcí nejvyšších orgánů. Toto ustanovení zajišťuje, aby se oba národy mohly podílet na řízení společného státu a byly tak zcela naplněny principy rovnosti.
Hlava čtvrtá
Společná a závěrečná ustanovení
… Čl. 31
(1) Základním zákonem společného státu je ústava, kterou přijme zákonodárný orgán společného státu. Ústava společného státu má vycházet z této smlouvy. Ústava společného státu nabude účinnosti až po vyslovení souhlasu zákonodárnými orgány České republiky a Slovenské republiky.
Předmětem úpravy hlavy čtvrté jsou společná a závěrečná ustanovení, která zapracovávají postup přijímání ústavních zákonů a jejich změn. Konkrétně výše uvedený čl. 31 upravuje postup přijetí společné ústavy, tak, jak byl předem domluven. Státní smlouva má být přijata přednostně a až poté ústava společného státu, která z ní má vycházet. Ta musí být však ratifikována národními rady.
Návrh státní smlouvy se dostal jako sněmovní tisk č. 577 z roku 1992 do České národní rady, ze které byl vrácen 10. února 1992 k opravě chyb technického charakteru kanceláří ČNR. Návrh Smlouvy o zásadách státoprávního uspořádání společného státu byl návrhem slovenským a Češi proto takticky vyčkávali, než tento návrh posvětí Slovenská národní rada. Aby se návrh dostal do pléna SNR, musí tento návrh ještě schválit předsednictvo SNR. Samotná idea státní smlouvy byla předmětem diskuzí na plénu SNR ještě předtím, než byl její konkrétní projednán v předsednictvu SNR. O náladách poslanců SNR k otázce česko-
slovenských vztahů dosti vypovídá stenozáznam projevu „otce“ státní smlouvy xx. Xxxx Xxxxxxxxxxxxx z poslední schůze SNR předtím, než bylo o návrhu definitivně rozhodnuto.
„Vážené poslankyně, vážení páni poslanci,
otevřeně musím říci, že zneužívám § 19, že jsem se přihlásil, ale myslím si, že je to snad potřebné, protože diskuze, která se tak odchyluje víc bokem, evidentně nepomůže tématu, které chceme nějak uzavřít. Dovolil bych si, pokud jste ochotní mě vyslechnout, ve zkratce říci několik slov k tomu, co se děje s námi, okolo nás, a co se tedy snažíme nějak posunout dopředu. Už v této rozpravě zaznívá stále jedno a to samé téma, ovšem v dvou podáních. Jedno podání stále chce svrchovaný stát, svrchované Slovensko, politiku i ekonomiku, kterou si řídíme samy. O tom stejném tématu jiná část poslanců i veřejnosti, nás stále přesvědčuje, že jsme kolonií, že nám Češi všechno berou, že Češi jsou ti, kteří nás zbídačili a okrádají ještě i dnes, atd. To je skutečnost, takto, z těchto dvou zorných úhlů se problém neustále posuzuje. Myslím si, že jeden i druhý pohled, pokud sleduje jen takové subjektivní konstatování, nic neřeší, a v žádném případě nás neposouvá ani o milimetr dopředu k samotnému řešení. Můžeme to snad říci i přesto, že Křesťanskodemokratickému hnutí se právě vyčítá, že je málo transparentní, že stejně razantně neprosazuje konfederaci, jako jsem to tu před chvílí slyšel od zástupců stran, které ještě před dvěma-třemi měsíci na toto téma ani nehovořili.“ 47
Návrh Smlouvy o zásadách státoprávního uspořádání společného státu projednalo předsednictvo Slovenské národní rady 12. února 1992. Pro návrh hlasovalo 10 členů a proti bylo též 10 členů předsednictva. Tímto předsednictvo SNR nepřijalo návrh státní smlouvy o společném státu. Vzhledem k tomu, že se z 20 členů vyslovilo pro návrh pouze 10 z nich, nemohl být návrh předložen ke schválení Slovenské národní radě.
Zajímavostí však zůstává, že proti návrhu hlasovali 4 z 6 členů předsednictva, kteří byli zároveň členy Xxxxxxxxxxxxx KDH, které návrh smlouvy předložilo. Důvody, pro které měli poslanci hlasovat proti návrhu, byly až podezřele iracionální. Například měli tvrdit, že Čarnogurský na ně nechutně tlačil nebo že na ně ministr obrany řval. Výsledky hlasování ve významné míře však ovlivnila skutečnost, že ve vládním KDH docházelo v tomto období ke sporům, které vyústily do založení nové politické strany Slovenského Křesťansko- demokratického hnutí (SKDH). Lze se domnívat, že hlasování poznamenaly i blížící se parlamentní volby, před kterými si relevantní politické strany nechtěly svázat ruce. Vždyť i z výše uvedeného stenozáznamu je patrno, že nálady ve společnosti byly významně ovlivněny
nešťastným vývojem státoprávního uspořádání společného státu. Tyto nálady pak ještě podpořili mazaní politici, kteří v nich viděli příležitost, jak levně získat politické body.
Poté, co nebyl návrh Státní smlouvy schválen předsednictvem SNR, označilo předsednictvo ČNR 5. března 1992 další jednání se Slovenskou stranou za bezpředmětná. Pomyslnou tečkou za touto kapitolou se stalo usnesení SNR č. 295 z 1. dubna 1992, přijaté na její 23. schůzi.
„Slovenská národní rada
1. bere na vědomí
Informaci předsedy Slovenské národní rady o procesu státoprávního uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky a o procesu přípravy Ústavy Slovenské republiky s připomínkami,
2. považuje
a) proces přípravy Ústavy Slovenské republiky v tomto volebním období za skončený;
b) jednání s českou národní radou o státoprávním uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky v tomto volebním období za skončené;
3. konstatuje, že
a) Ústava Slovenské republiky nebyla přijata v tomto volebním období, zejména pro názorovou nejednotnost;
b) nepřijetí smlouvy a ukončení vyjednávání s Českou národní radou o státoprávním uspořádání má příčiny na obou dvou stranách;
4. doporučuje budoucímu slovenskému parlamentu,
a/ aby navázal na výsledky dosažené v přípravě ústavy Slovenské republiky a na veřejnou diskuzi;
b/ aby, vycházejíc z práva národů na sebeurčení, pokračoval po volbách v jednání s Českou národní radou o všech možných formách spolužití s Českou republikou;
c/ aby při dořešení státoprávního uspořádání nadále pokračoval ústavní cestou.“48
SNR výmluvně uvádí, že příčina v neúspěchu je na obou stranách. Ano, do jisté míry, zejména z historického pohledu. To, že se ČNR Státní smlouvou již nehodlala zabývat, má však racionální důvod, a to ten, že nebyla dokonce připuštěna ani do pléna SNR. Pro českou stranu s v tu chvíli jednalo o mrtvý dokument. Důvody, proč někteří členové předsednictva SNR a zároveň KDH hlasovali proti návrhu vlastního předsedy, lze jen těžko nalézt. Můžeme polemizovat nad kupčením s hlasy, naplněním vlastních politických ambicí či prosté neochotě podpořit návrh férové smlouvy, který lze bezpochyby označit za jakýsi pomyslný vrchol celého vývoje státoprávního uspořádání společného státu Čechů a Slováků.
10 Rozpad společného státu
10. 1. Xxxxxxxx volby v roce 1992
Druhé demokratické svobodné volby se uskutečnily 5. – 6. června 1992. Volilo se jednak do Federálního shromáždění a jednak do obou národních rad. Tyto volby byly pro další směřování federace zcela zásadní. Témata, která jim ovšem dominovala, měla v obou republikách zcela jiné pořadí priority. V Čechách se stala nejvýznamnější vůdčí silou ODS ve spojení s Křesťanskodemokratickou stranou (KDS). Na Slovensku jím bylo Mečiarovo HZDS. Předsedovi ODS Xxxxxxx Xxxxxxxx se podařilo z voleb udělat „referendum“ o ekonomické transformaci. Na Slovensku se naopak dostala do popředí otázka dalšího státoprávního vývoje společného státu. Xxxxxx sliboval vyhlášení svrchovanosti Slovenské republiky, přijetí slovenské ústavy s vlastním slovenským prezidentem, vyhlášení referenda o způsobu státoprávního uspořádání vztahů s Českou republikou a uzavření smlouvy mezi Slovenskou a Českou republikou. Jakkoliv byl Xxxxx znám svým dosti neústupným přístupem k federaci, který se dá označit slovy: „všechno nebo nic“, zaměřil svůj program spíše na ekonomické otázky, ve kterých byl a je jako ekonom a bývalý prognostik silný. Xxxxxx hrál na jasnou národoveckou strunu. Ze slovenských stran to však nebylo HZDS, které šlo v tomto směru nejdále. Hnutí za osvobození Slovenska otevřeně prosazovalo samostatný slovenský stát. Xxxxxx si nejspíš už tehdy plánoval samostatné Slovensko, dost možná si ale dobře uvědomoval, že s otevřeným separatismem by u slovenské veřejnosti narazil a navíc by odkryl všechny své karty před českými partnery, kteří by mohli říkat „podívejte se, to Xxxxxx rozbíjí federaci“.
48 23. schůze, funkční období 1990 – 1992. Usnesení SNR č. 295 k plnění usnesení Slovenské národní rady ke státoprávnímu uspořádání. Dostupné z xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxx/0000xxx/xxxxxxxx/000xxxxx/x000000.xxx
ODS/KDS ve volbách s přehledem zvítězila. Dosáhla zisku 29,73 % v ČNR, 33,90 % ve Sněmovně lidu (SL) a 33,43 % ve Sněmovně národů (SN). Druhou nejsilnější stranou se stala KSČM se 14,05 % v ČNR, 14,27 % v SL a 14,48 % v SN. Přes pětiprocentní kvorum se ještě dostala ČSSD (6,53 % ČNR, 7,67 % SL a 6,06 % SN), KDU-ČSL (6,28 % ČNR, 5,98 %
SL a 6,08% SN), rasistická strana Xxxxxxxxx xxxxxx SPR-RSČ (5,98 % ČNR, 6,48 % SL a 6,37 % SN), Liberálně-sociální unie – LSU (6,52 % ČNR, 5,84 % SL a 6,06 % SN) a ODA, která se s 5,93 % dostala pouze do ČNR. OH, nástupce OF, skončilo těsně pod prahem 5 % klauzule. „Z volebních výsledků nejvíce překvapila totální devastace stran politického středu a z toho vyplývající polarizace směrem k „pravici“ v České republice a směrem k
„levicovému“ národnímu populismu na Slovensku.“49 Tam si jasné vítězství připsalo HZDS, které získalo v SNR 37, 26%, v SL 33,54 % a v SN 33,85 % hlasů. Druhá následovala s velkým odstupem Strana demokratické levice (SDĽ), která získala 14,70 % v SNR, 14,44 % v SL a 14,04 % v SN. KDH, významná demokratická síla, skončilo sice lépe než OH, jeho český partner, přesto zaznamenalo významnou ztrátu a připsalo si tak 8,88 % v SNR, 8,96 % v SL a 8,31 % v SN. Do obou dvou parlamentů se ještě dostala SNS (7,93 % SNR, 9,39 % SL a 9,35 % SN) a koalice maďarských stran (7,42 % SNR, 7,37 % SL a 7,39 SN). Do Sněmovny národů se ještě dostala Sociálně demokratická strana na Slovensku (SDSS) s 6,09
% hlasů. Z výsledků je zřejmé, že posílily strany, které žádaly buď samostatnost či volnější svazek, jakým mohla být konfederace.
V České republice i na Slovensku zvítězily politické síly, které byly dosti asertivní v prosazování svých názorů, i proto byly pravděpodobně českými a slovenskými voliči vybrány. „Xxxxx ihned deklaroval, že jediným možným partnerem na Slovensku je HZDS a veřejně prohlásil, že dohoda s Mečiarem je možná.“ 50
Vyjednávání o státoprávním uspořádání nově zvolených politiků za Českou a Slovenskou republiku mělo celkem 6 kol.
K prvním rozhovorům došlo již 8. června v Brně ve vile Tugendhat. Schůzka byla zprvu utajovaná a po jejím skončení se účastníci nechtěli k projednávaným věcem příliš vyjadřovat. Následujícího dne se však k vyjádření odhodlal Xxxxxx Xxxxx. Češi měli formulovat
49 XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000, s. 147.
50 RYCHLÍK Xxx, ROZDĚLENÍ ČESKO-SLOVENSKA. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s. r. o., 2012, s. 301.
nepřekročitelné podmínky, jimiž bylo opětovné zvolení Xxxxxxx Xxxxx do funkce prezidenta a model tzv. funkční federace. Naopak, Češi byli ochotni pustit Slováky do klíčových funkcí ve federální vládě. Funkční federace v podání Xxxxxxx Xxxxxx znamenala standardní federativní model s tím, že mezinárodně právní subjektivitu má federace, nikoliv republiky. Ten už však dříve Slováci odmítli a prosazovali uskupení volnější s mezinárodněprávní subjektivitou republik. Během jednání s Xxxxxxxx údajně padla i myšlenka jakéhosi ekonomicky- obranného uskupení, unie. To bylo pro Xxxxxx zcela nepřijatelné a v přístupu Xxxxxxx viděl snahu definitivně skoncovat s federací. Mečiarovi lidé z HZDS zas naopak obvinili Xxxxxx a ODS, že na jednání přišli s požadavkem unitárního státu.
Druhé kolo vyjednávání dne 11. června se stejně jako první odehrávalo v noci za zavřenými dveřmi, tentokrát na Malé straně v sekretariátu ODS. „Nekonečná diskuze se zaměřila na význam slov federace, konfederace, unie a samostatný stát.“51 Diskuze se vedla také o společné měně. Slováci údajně požadovali dvě emisní banky, to však Xxxxx jednoznačně odmítl jako ekonomicky nemožné. Xxxxx nebyl ze schůzky příliš nadšený a na tiskové konferenci prohlásil, že jednání nijak nepokročila. HZDS budoucí podobu společného státu vázalo na referendum. Podle místopředsedy HZDS Xxxxxxx Xxxxxx by nejdřív Slovensko mělo přijmout Deklaraci svrchovanosti Slovenské republiky, schválit ústavu a až následně uspořádat referendum o tom, zda cílem má být federace nebo volnější svazek. Xxxxxx se vyjádřil k jednání až 12. června na tiskové konferenci, na kterou byl odepřen přístup řadě českých a zahraničních novinářů, a zopakoval, že HZDS bude prosazovat konfederaci. Zároveň však pochválil Xxxxxx za konstruktivní přístup. Mezitím už začalo docházet k separatistickým náladám i mezi českou veřejností.
Delegace České a Slovenské republiky se znovu sešli 17. června v sídle ODS. „ODS byla rozhodnuta přimět HZDS k jednoznačnému rozhodnutí mezi koaliční federální vládou funkčního, decentralizovaného státu, nebo dočasnou federální vládou, pověřenou přípravou rozdělení.“52 Pro druhou variantu se podle ODS měli vyslovit Slováci. Začalo vyjednávání o složení dočasného kabinetu federální vlády. Po rozdělení křesel začal Xxxxx podezírat Xxxxxxx, že chce za české peníze vybudovat na Slovensku novou infrastrukturu. Začal tedy prosazovat co nejkratší přechodné federální vlády a co nejrychlejší dospění k finální dohodě. Americký ústavní právník Xxxx Xxxxx charakterizuje toto kolo vyjednávání jako „překročení Rubikonu“.
51 XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000, s. 161.
52 XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000, s. 163.
Obě delegace ve čtvrtém kole znovu zasedaly už 19. června v Bratislavě. Z tohoto jednání vznikla dohoda ODS a HZDS, podle níž mělo dojít do 30. září ústavní cestou k dohodě o státoprávním uspořádání. Dokument konstatuje rozpory obou stran v pohledu na státoprávní uspořádání. ODS považuje za jediné možné východisko federaci s jednou mezinárodněprávní subjektivitou a HZDS trvá na konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik. Zároveň obě strany uzavřely dohodu „Zásady programového prohlášení vlády“ nad programem dočasné federální vlády. V prvním dokumentu se hovoří vytvoření dvou států s mezinárodněprávní subjektivitou jako o možnosti. Nikde se neobjevuje slovo rozdělení, tendence směřující k rozdělení jsou však v textu dokumentu patrné. Dobře si toho byly vědomy i opoziční strany v Česku a na Slovensku. Proto jejich předsedové začali tlačit na prezidenta Xxxxx, aby se do jednání ze své pozice zapojil mnohem aktivněji. Proti rozdělení vystupovalo Xxxxxxxxxxxxx KDH, česká sociální demokracie, Liberálně sociální unie a Křesťanská a demokratická unie.
Dne 17. července schválila Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, kterou před volbami HZDS veřejně slibovalo. Předmětem deklarace bylo právo slovenského národa na sebeurčení. Proti deklaraci se vyslovilo jen KDH a maďarská koalice. Xxxxxx tvrdil, že deklarace je symbolický akt, jiní ji však vnímali jako akt prohlášení nezávislosti. Okamžitě do několika minut po vyhlášení deklarace rezignoval prezident Xxxxxx Xxxxx. Páté kolo vyjednávání proběhlo mezi 22. a 23. červencem. Obsahem jednání byla činnost a reorganizace federálních orgánů a institucí.
O 4 dny později vznikla dohoda, podle níž měli společně poslanci ODS a HZDS předložit ve Federálním shromáždění návrh ústavního zákona o způsobu zániku federace a o řešení majetkových a jiných vztahů. Obě politické strany odmítly referendum. Xxxxxx to zdůvodnil tím, že v případě, že by se Slovensko jednostranně vyslovilo pro vystoupení, ocitlo by se z hlediska nástupnických práv v nevýhodné pozici. Xxxxx zase tvrdil, že pokud by se referendem rozhodlo o pokračování společného státu, neodstranilo by to odstředivé tendence Slováků. Oba hlavní aktéři se znovu sešli 26. srpna v brněnské vile Tugendhat, kde mezi sebou často hovořili jen mezi čtyřma očima. Jednání, stejně jako ta minulá, probíhalo až do noci a bez účasti veřejnosti. „Tiskovky se zásadně nekonají za světla, dramatičnost chvil umocňuje noční déšť, protagonisté se skromným úsměvem prohlašují, že budou pokračovat až
do kuropění, zatímco my, obyčejní smrtelníci, budeme nerušeně spát.“53 Těsně před půlnocí
26. srpna 1992 předstoupili oba premiéři před novináře, aby veřejnosti sdělili, že k rozdělení federace dojde 1. ledna 1993.
Závěr
Studium zásadních a klíčových státoprávních dokumentů zasazených do kontextu historických události ukázalo řadu poznatků. Češi a Slováci se dokázali pragmaticky semknout a spolupracovat na společné věci vždy, když měla být pro oba národy přínosná. Tento fakt prokazuje zdařilá organizace českých a slovenských krajanů v Americe. Krajanské hnutí, složené z řady organizací českých i slovenských, přispělo k vytvoření nového poválečného Československa nejen materiálně, když prostřednictvím různých národních sbírek vytvořilo potřebný finanční kapitál, ale i lidsky tím, že dokázalo díky desetitisícům dobrovolníků vytvořit vlastní armádu.
Výsledkem této činnosti byl zřetelný politický tlak na vrcholné představitele států Dohody, který vedl k uznání samostatného československého státu. Češi i Slováci tím sledovali vlastní národní zájmy, které byly logicky jiné. Češi Slováky potřebovali jednak proto, aby zvýšili své šance na uznání nového státu a jednak proto, aby snížili význam podílu německé menšiny, která na českém území existovala historicky. Slováci zase potřebovali zachránit svou národní kulturu a národní jazyk, a evidentně neměli sílu na to, aby vůbec uvažovali o vytvoření samostatného slovenského státu. Slovákům doslova hrozila totální maďarizace. Výstupem vyjednávání o společném státu se staly vzájemné dohody.
Nejdůležitějšími politickými dokumenty, které se staly základem pro vzájemnou spolupráci, byly Clevelandská a Pittsburská dohoda. Tyto politické dohody vyjadřovaly dobrovolnou vůli obou národů podílet se na vytvoření společného státního celku. Dohody však nerozlišovaly slovenský a český národ, ale vnímaly je jako dvě větve jednoho národa československého podle tzv. teorie čechoslovakismu. Obě dohody se pro Slováky v budoucnu staly mnohem důležitějšími než pro Čechy samotné. Bylo tomu proto, že jim slibovaly neurčitou formu správní autonomie, což bylo ještě umocněno tím, že za druhou z uvedených dohod převzal politickou odpovědnost T. G. Xxxxxxx.
Koncepce československého národa se však brzy začala ukazovat jako jakýsi umělý konstrukt. První náznaky možného problému ukázaly Washingtonská a Martinská deklarace.
53 XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000, s. 172.
Zatímco v té první se od začátku do konce hovoří o jednom československém národu, v té druhé se objevují jisté vnitřní rozpory, možná úplné neporozumění ideji čechoslovakismu a možná neochota takový stav přijmout. Ačkoliv tedy Xxxxxxxxx deklarace formálně přijímá koncept ideje čechoslovakismu, tak na druhé straně otevřeně hovoří i o národu slovenském. Jak ukazuje Prozatímní ústava z roku 1918 i Ústavní listina Československé republiky z roku 1920, nedošlo k promítnutí slovenských požadavků do ústavního zřízení. Na Slovensku bylo však mnoho jiných starostí, na které bylo potřeba upřít pozornost, než by mohlo být snad handrkování se s Čechy. Na Slovensku bylo potřeba nejdřív vyřešit problém x Xxxxxx, zastaralým právním řádem a v neposlední řadě vytvořit infrastrukturu. Slováci tímto sňatkem z rozumu získali zhruba 20 let, během kterých mohli téměř nerušeně rozvíjet svou národní kulturu, hospodářství a vzdělanost. To jim nelze za žádných okolností vyčítat, ale naopak přát. Růst nespokojenosti se stavem, za kterého Češi popírají existenci slovenského národa a nevnímají je jako plnohodnotné partnery ale jako součást sebe samých, se naplno projevil v tu nejnešťastnější dobu. Nelze však vinit pouze Slováky, vždyť i oni nadšeně mobilizovali, odhodláni bránit proti Xxxxxxxxx svou zemi, Československo. Gradaci separatismu na Slovensku přímo předcházelo předání českého pohraničí Německu bez boje. Druhá republika se nesla jich v duchu rozkladu státu i společnosti, což bylo ostatně i cílem nacistů. Svou úlohu v odtržení Slovenska nakonec sehrál i Xxxxxx, který Slovákům slíbil bezpečí, které jim Československo již zaručit reálně nemohlo. A tak znovu pragmaticky dali přednost udržení
vlastní identity místo hrozící maďarizace.
Projevem těchto událostí se stal nejdřív Žilinský manifest, poté přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a nakonec přijetí Ústavy Slovenské republiky. Související fašizace Slovenska však musí nezbytně zůstat temným obdobím slovenských dějin a Slováci se nesmí smířit s oslavováním tohoto období. Již během války došlo k zásadní události a to vytvoření Slovenské národní rady. Ta se do budoucna stala určitým garantem svébytnosti slovenského národa, ale bohužel také výrazem nešťastného asymetrického modelu. Bylo evidentní, že poválečné státoprávní uspořádání Československa musí vypadat jinak.
Vánoční dohoda požadovala pro Slováky princip „rovný s rovným“ a Košický vládní program šel ještě mnohem dál. Žádal vytvoření slovenských orgánů moci zákonodárné, vládní a výkonné, a rozdělení kompetencí mezi ústřední a slovenské orgány. Ačkoliv není slovo
„federace“ v textu přítomno, je zřejmé, že realizace těchto požadavků by muselo znamenat vytvoření federace. V roce 1946 přišly volby a s nimi obrovské překvapení, zatímco v Česku zvítězili komunisté, na Slovensku slavila drtivé vítězství Demokratická strana. Únorový puč ale všechny naděje na rovné státoprávní uspořádání definitivně rozpustil.
S komunistickým režimem přišla tvrdá centralizace státu, místo samosprávných územních celků vznikly národní výbory přímo řízené centrální vládou a nová ústava nerespektovala nic z Košického vládního programu. Jistý svěží vítr přineslo pražské jaro. Ne příliš povedená komunikace mezi českou a slovenskou inteligencí však předznamenala neúspěch požadovaných reforem. Zatímco Češi slovem i písmem bojovali za demokratizaci společného státu, Slováci začali stejně usilovně prosazovat federalizaci. Zcela nepochopitelně, každý bojoval sám za svou věc, ačkoliv tyto reformy měly jít ruku v ruce. Federaci založenou na rovnoprávném postavení obou národů a decentralizaci státní správy mohla garantovat jedině demokratizace státu a společnosti.
Normalizace přece jen přinesla alespoň tu federalizaci. Ústavní zákon o federaci obsahoval mnoho vzletných pojmů, Slováci však dostali jen po málu kompetencí, přičemž i ty jim byly nakonec odebrány ústavními zákony v 70. letech. Přesto, že k uskutečnění federalizace došlo již v roce 1968, k definitivnímu odstranění asymetrie národních orgánů prakticky došlo až zvolením právoplatných zástupců do České národní rady v roce 1971. Toto období je příznačné pro viditelnou snahu o nalezení jistého modelu, který by umožnil oběma národům přistoupit ke společnému státu z jejich výchozího postavení jakožto suverénních států. Snaha o nalezení federativního modelu je však podrážena faktem, že ke vzniku federace dochází během okupace a samotný vznik proto postrádá legitimitu. Takový model, jehož stěžejním právním konstruktem bude státní smlouva, se podaří najít až za více než 30 let.
Polistopadové události přináší jakousi hořkost. Vede se bezvýznamný spor o pomlčce v názvu státu, která je pro Slováky tolik důležitá (objevuje se od Pittsburské dohody ve všech slovenských státoprávních dokumentech) a Čechům ublížit nemůže. Vede se také diskuze o rozdělení kompetencí, jejímž výsledkem je kompromis. Debata však úzce souvisí s představami o budoucím státoprávním uspořádání společného státu. Xx. Xxx Xxxxxxxxxxx přichází nejdříve s ideou státní smlouvy a vzápětí i s konkrétním návrhem Xxxxxxx o zásadách státoprávního uspořádání společného státu. Jeho cílem je nahradit federaci, postrádající legitimitu, již novým zcela legitimním státním svazkem, založeným na dobrovolném smluvním principu.. S jeho českým protějškem někdejším premiérem dr. Xxxxxx Xxxxxxxxx probíhá vyjednávání s jednoznačným cílem, dohodnout se na pokračování společného státu. Vede se spor o to, zda má mít smlouva charakter mezinárodněprávní či státoprávní, jednání však probíhají v konstruktivním duchu. Česká i Slovenská vláda je kritizována za ústupky druhé straně.
S návrhem smlouvy je po několika měsíčním vyjednávání mezi českou a slovenskou delegací vysloven souhlas, nikoliv však ještě národními orgány. Postup je stanoven
následovně. Národní rady přijmou na základě smluvního principu státní smlouvu, která bude uzavřena mezi oběma republika v zastoupení jejích národních orgánů. Na základě státní smlouvy podle principu „zdola“ bude navržena federální ústava, kterou následně národní rady ratifikují, oba návrhy ve zmíněném pořadí schválí federální shromáždění, čímž jak státní smlouva, tak federální ústava a obě národní ústavy nabydou účinnosti ve stejný okamžik. Návrh smlouvy odstraňoval prakticky všechny překážky, které by mohly stát v cestě zrovnoprávnění postavení obou národů. Zajišťovala rovný přístup k nejvyšším státním orgánům, širokou decentralizaci společného státu a hlavně by symbolizovala oboustrannou dohodu dvou svébytných národů vytvořit společný státní útvar. Z irracionálních důvodů však někteří vlastní členové Xxxxxxxxxxxxx KDH v předsednictvu SNR hlasovali proti návrhu smlouvy, přestože byla v tomto znění po několikadenním jednání v Xxxxxxxx již schválena oběma vládami. Řešení státoprávního postavení českého a slovenského národa ve společném státě bylo odloženo do červnových voleb roku 1992.
Tyto volby však zcela zamíchaly kartami a posadily proti sobě dvě silně asertivní osobnosti, jimiž byl na straně slovenské Xxxxxxxx Xxxxxx a na straně české Xxxxxx Xxxxx. Xxxxxx přichází posílen, tak jak sliboval a s jistou nedůvěrou k Čechům, které podezřívá za to, že stáli za jeho odvoláním.
Obě strany zasedly ke společnému stolu, aby znovu jednali o budoucí podobě státoprávního uspořádání. Věcnost však vystřídala ješitnost a výsledkem jednání se místo kompromisu stala „rozvodová“ dohoda. Jakkoliv mohou být argumenty obou vůdčích politických stran, tedy ODS a HZDS, důvodné, okolnosti jednání, která mezi nimi probíhala, přináší jisté pochyby o legitimitě. Často se jednalo jen mezi čtyřma očima, v noci a za zavřenými dveřmi, běžné však ani nebylo to, že tato jednání probíhalo během letních práznin. Konečné rozhodnutí o rozdělení pak nevzešlo z referenda, jehož uspořádání se dlouho předpokládalo, ale právě na těchto hermeticky uzavřených jednáních. Jedna z nejproblematičtějších okolností vůbec je prostý fakt, že spolu vyjednávali představitelé politických stran, nikoliv legitimní představitelé orgánů státu a proto není vůbec zřejmé, na základě čeho se sešli, když neměli mandát k jednání. Vlády obou republik, za běžných okolností oprávněny spolu jednat, nebyly v této krátké době po volbách ještě jmenovány. Výsledná dohoda o rozdělení, která vzešla z těchto jednání krátce po volbách, neměla žádnou oporu v tom, co zúčastněné strany slibovali občanům ve volbách. Jediným demokratickým řešením proto mohly být pouze nové volby nebo referendum.
Závěrem, lze konstatovat, že se podařilo prokázat, že návrh státní smlouvy byl jednoznačně historicky nejlepším model, jak zajistit rovnoprávné postavení obou národů ve
společném státě. Též se podařilo prokázat, že rozdělení společného státu Čechů a Slováků nebylo pouze jakýmsi nahodilým okamžikem ve společné historii vývoje státoprávního uspořádání Československa, ale spíše jeho vyústěním. V tomto bodě sehrála významnou roli nedůvěra Slováků zapříčiněná nesplněnými sliby, a proto nenaplněnými očekáváními.
V této práci nezbyl prostor pro detailnější srovnání návrhu Smlouvy o zásadách státoprávního uspořádání společného státu s jinými státními smlouvami, na jejichž základě vznikaly federace v zahraničí. Proto by bylo možné práci do budoucna o takovou právní komparaci rozšířit.
Použité prameny a literatura
BLÍŽKOVSKÝ, Xxxxxxx a kol. Živé hodnoty Masarykova Československa. Brno: Občanský a odborný výbor ve spolupráci se statutárním městem Brnem a Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, 2009.
XXXXXXX Xxxx, osmašedesátý. Praha: nakladatelství Rozmluvy v Praze, 1990.
XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005.
XXXX, Xxxxx. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: LINDE PRAHA a. s., 2003.
XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II 1945- 1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006.
MALÍŘ Xxxx; XXXXX Xxxxx a kol. POLITICKÉ STRANY Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004. Brno: Xxx Xxxxxx, 2005.
XXXX Xxxxxx. Zápas o nové Československo1939-1946. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011.
XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa III 1960- 1989. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2007.
XXXXXXXX, Xxxxxx a kol., 1. díl Obecná státověda. Praha: Linde Praha a. s., 1998.
XXXXX Xxxx, Česko - Slovensko: konflikt roztržka rozpad. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2000.
RYCHLÍK Xxx, ROZDĚLENÍ ČESKO-SLOVENSKA. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s. r. o., 2012.
XXXXXXX Xxxx, Po Devětaosmdesátém – Rozpomínání a přemítání. Praha: Nakladatelství Academia Středisko společenských činností AV ČR, 2015.
ČARNOGURSKÝ Xxx, Cestami KDH. Prešov: Vydavateľstvo Xxxxxxx Xxxxx v spolupráci s Xxxxxxxxxx združením Hlbiny, 2007.
XXXXXX Xxx a kol., Vývoj československého práva 1945 – 1989. Praha: LINDE PRAHA a. s., 2008.
XXXXX Xxxxxx, Občianske politické strany na Slovensku v rokoch 1944 – 1948. Bratislava: Vydavateľstvo slovenskej Akadémie ved, 1999.
XXXXXXXXX Xxxxx, Realizácia a normalizačná revízia česko-slovenskej federácie (september 1968 – december 1970) Dokumenty. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2011.
Seznam zkratek
ČSFR – Československá federativní republika ČSR – Československá republika
ČSSR – Československá socialistická republika ČNR – České národní shromáždění
SNR – Slovenské národní shromáždění SL – Sněmovna lidu
SN – Sněmovna národů OF – Občanské fórum
VPN – Veřejnost proti násilí OH – Občanské hnutí
ODS – Občanská demokratická strana HZDS – Hnutí za Demokratické Slovensko KDH – Křesťanskodemokratické hnutí
SKDH - Slovenské křesťanskodemokratické hnutí SDĽ – Strana demokratické levice
SDSS – Sociálně demokratická strana na Slovensku
SPR-RSČ – Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa KDÚ-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová LSU - Liberálně-sociální unie
ČSSD – Československá strana sociálně demokratická
Summary
The diploma thesis deals with the draft of state treaty, which should become the basis for the fair and equal position of the Czech and Slovak nations in the common state. The State Treaty is embedded in the context of historical state law processes. The thesis is therefore divided into chapters that are focusing on the most important stages of the evolution of the Czechoslovakian constitutional order. The individual stages are constituted by mutual agreements, declarations, constitutional laws, their legal interpretation, and the interpretation of specific historical events directly related to the law-making processes. It was an excellent co-operation among American compatriots during the First World War to create a new state, but also the unfulfilled agreements from Cleveland and Pittsburgh, and the unfortunate idea of Czechoslovakism. The Second World War brought about the need for a new constitutional order, which was expressed by the Košice government program. However, this was not fulfilled, primarily for the February coup and the centralization of state power. The federalization in 1968, led by the Communists, brought about the late removal of the asymmetric model, but failed to create a consistent decentralization and a fair division of competences. The evolution culminated in the non-acceptance of the draft state treaty and the subsequent division of the federation.
The aim of the thesis was to prove the exceptional role of the state contract, to which the evolution of the state legal order was directed. Indeed, the State Treaties could, in comparison with other state guarantees, become the most effective method of achieving the maintenance of the common state of the Czechs and Slovaks on sound basis and with respect for the differences of both nations. The related objective was to prove that the failure of the Slovak National Council to accept the treaty and the subsequent division of the federation was not an accidental moment in the history of the common state, but their outcome. We have found that the evolution of the Czechoslovakian constitutional settlement is accompanied by certain doubts. At the very beginning there were several guarantees of self-governing or autonomous status of the Slovaks in the common state. However, they have not been filled for decades and the Slovaks began to lose confidence that the common state with the Czechs is the best possible model for them. This fact first manifested itself in the critical moments of 1938 and then by the definitive division of the common state.
Stages of the evolution of the Czechoslovakian constitutional order
Abstrakt v angličtině
The diploma thesis deals with the draft of state treaty, which should become the basis for the fair and equal position of the Czech and Slovak nations in the common state. The State Treaty is embedded in the context of historical state law processes.
Klíčová slova v angličtině: Czechoslovakia, State Treaty Abstrakt v češtině
Diplomová práce pojednává o návrhu státní smlouvy, která se měla stát východiskem pro spravedlivé a rovnoprávné postavení českého a slovenského národa ve společném státě. Státní smlouva je zasazena do kontextu historických státoprávních procesů.
Klíčová slova v češtině: Československo, Státní smlouva