Contract

2 KATEGORIE MEZINÁRODNÍCH SMLUV PODLE JEDNOTLIVÝCH KRITÉRIÍ

2.1 Počet smluvních stran

Mezinárodnı́ smlouvy se předevšı́m dělı́ podle počtu smluvnı́ch stran na dvou- stranné (bilaterální), resp. vícestranné a mnohostranné (multilaterální).

Smlouva dvoustranná je i taková, kdy vı́ce smluvnı́ch subjektů tvořı́ jednu „stranu“ (Evropská dohoda o přidružení ČR k Evropským společenstvím uzavřená mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé). Smlouva

vícestranná (napr. trı̌ ́stranná) se od mnohostranné smlouvy lišı́ tı́m, že se nepředpo-

kládá rozšıřenı́ počtu stran, které majı́ mezi sebou určitý specifický vztah. Mnohostranná smlouva uzavřená mezi státy určitého regionu a upravujı́cı́ otázky s tı́mto regionem spjaté je smlouvou oblastní (regionální) (smlouvy uzavírané v rámci Rady Evropy). Smlouva, jı́ž jsou nebo mohou být vázány téměř všechny státy mezinárodnı́ho společenstvı́ všech ge- ografických oblastı́, má univerzální charakter (Charta OSN, Pařížská unijní úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, významné kodifikační a unifikační úmluvy).

Smlouvy dvoustranné majı́ téměř výhradně kontraktuálnı́ povahu – řešı́ otázky společného zájmu pouze obou zúčastněných států bez přı́mých právnı́ch důsledků pro státy dalšı́. Jejich náplnı́ bývajı́ napr.̌ :

a) vymezenı́ vzájemné státnı́ hranice, pohraničnı́ režim,

b) postavenı́ občanů druhého státu, řešenı́ dvojı́ho státnı́ho občanstvı́, vı́zová po- vinnost,

c) vzájemné diplomatické a konzulárnı́ styky,

d) doprava mezi oběma státy,

e) podmı́nky vzájemného obchodu, ochrana investic,

f) politické otázky (smlouvy o přátelstvı́, vzájemné pomoci),

g) xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx vztahů (justičnı́ spolupráce, ochrana duševnı́ho vlast- nictvı́),

h) spolupráce v jakékoli dalšı́ oblasti (školstvı́, kultura, cestovnı́ ruch apod.). Smlouvy mnohostranné se mohou se týkat zejména:

a) politických otázek, jako je mı́rové řešenı́ sporů, zákazu použitı́ sı́ly, ochrany lid- ských práv, postavenı́ azylantů a uprchlı́ků,

b) otázek humanitárnı́ho práva včetně způsobů vedenı́ války,

c) sociálnı́ch otázek (úmluvy Mezinárodnı́ organizace práce),

d) ekonomické spolupráce, zejména mezinárodnı́ho obchodu, dopravy, spojů,

e) právnı́ch otázek (mezinárodnı́ právo soukromé, ochrana duševnı́ho vlastnictvı́, včetně unifikace práva),

f) kodifikace celých odvětvı́ mezinárodnı́ho práva (mořské právo, smluvnı́ právo, diplomatické právo aj.),

g) ustavenı́ mezinárodnı́ch organizacı́ (statuty).

2.2 Možnost přístupu k mnohostranné smlouvě

Podle možnosti přı́stupu dalšı́ch států se mnohostranné smlouvy rozlišujı́ na

− uzavřené, kdy nelze přistoupit pouhým jednostranným aktem nového státu. Vyžaduje se jeho přijetı́ (tedy rovněž aktu opačného – ze strany již stávajı́cı́ch smluvnı́ch stran), a to pouze na základě souhlasu všech těchto stran (např. NATO, zřizovací smlouvy Evropské unie, Luganská úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech),

− otevřené, kdy lze přistoupit na základě pouhého jednostranného aktu přistu- pujı́cı́ho státu (např. Světová poštovní unie) a

− polootevřené (resp. polouzavřené), kdy přı́stup nového státu je vázán na spl- něnı́ určitých podmı́nek a tı́m i na souhlas dosavadnı́ch smluvnı́ch stran, který někdy uděluje jejich jménem určitý orgán (typické u některých mezinárod- nı́ch organizacı́ – OSN, taktéž některé Haagské úmluvy v oblasti mezinárodního práva soukromého, kde stávající smluvní státy mohou vznášet proti přístupu námitky).

2.3 Forma smlouvy

Prakticky všechny smlouvy jsou v dnešnı́ době uzavı́rány písemně. Ústní forma (tzv. gentlemen's agreement) je rovněž možná, avšak v praxi zcela nevhodná kvůli mož- ným pochybnostem o jejı́m obsahu. Smlouvy v ústnı́ formě nepodléhajı́ Vı́deň ské úmluvě o smluvnı́m právu a nelze je ani registrovat u OSN (článek 102 Charty OSN), a proto dnes již prakticky patřı́ minulosti. Rovněž jejich vnitrostátnı́ schvalovánı́ je velmi problematické, nebo spı́še nemožné, a proto se uplatň ujı́ jen v mimořádných si- tuacı́ch (vojenský konflikt).

Konkludentní jednání si lze v mezinárodnı́m právu těžko představit. Někdy se uvádı́ jako zcela zvláštnı́ forma přiměřená výjimečným okolnostem použití symbolu (vztyčenı́ bılé vlajky na znamenı́ vzdánı́ se, je-li akceptováno druhou stranou).

Podle způsobu sjednání písemné smlouvy se rozlišuje (v praxi pouze u dvoustran- ných smluv) forma slavnostní (plná) a forma zjednodušená. Výrazně převládajı́ smlouvy uzavřené běžným způsobem (tj. v plné formě), tedy na jedné listině, obsahujı́cı́ podpisy obou smluvnı́ch stran, které o smlouvě společně jednaly a jejichž zástupci se k podpisu sešli na určeném mı́stě.

Méně významné smlouvy, jejichž rychlé sjednánı́ nečinı́ potı́že, neboť je často věcı́ rutiny, vznikajı́ někdy na základě pouhé výměny diplomatických nót. Zástupci smluv- nı́ch stran se ke sjednánı́ takové smlouvy ani nemusı́ sejı́t a jejich podpisy jsou tudı́ž na různých listinách. Jsou to smlouvy uzavřené tzv. formou zjednodušenou – v diploma- tické mluvě sous forme simplifiée. Přı́kladem takové smlouvy je již zmı́něné Ujednání o zrušení vízové povinnosti pro držitele diplomatických a služebních pasů mezi vládou ČSFR a vládou Pákistánské islámské republiky (forma je dobře patrná i ze sdělenı́ č. 328/1992 Sb.).

Francouzská smluvnı́ praxe označuje za smlouvy uzavřené ve zjednodušené formě ty, které nepodléhajı́ schválenı́ Parlamentu (v našem pojetı́ smlouvy vládnı́ a resortnı́ – viz dále).

2.4 Smlouvy pravotvorné a kontraktuální, smlouvy s účinky erga omnes a inter partes

O rozlišovánı́ smluv na pravotvorné a kontraktuálnı́ již bylo pojednáno. S nı́m úzce souvisı́ rozlišovánı́ podobné, a to podle účinků smlouvy na smluvnı́ strany.

Mezinárodnı́ smlouvy mohou zakládat účinky jen ve vztazích mezi stranami, nebo v obecném měřítku, tedy bez ohledu na další smluvní strany. Jedná se o vy- mezenı́ pů sobnosti smlouvy. Jako základnı́ zásada platı́, že smlouva zavazuje jen smluvnı́ státy. Méně zřejmá je ovšem odpověď na otázku, vůči komu smlouva zava- zuje. Kontraktuálnı́ smlouva zakládá závazky jen vů či druhé smluvnı́ straně, resp. ostatnı́m smluvnı́m stranám. U pravotvorných smluv je ovšem tato odpověď mnohem složitějšı́. Je třeba zkoumat, zda daná pravotvorná smlouva je založena na recipro- citě, jak je tomu u smluv kontraktuálnı́ch nebo zda je pro její uplatnění reciprocita nerozhodná.

Věhlasný britský internacionalista a bývalý soudce Mezinárodnı́ho soudnı́ho dvora Xxxxxx Xxxxxxxxxxx dělil mezinárodnı́ smlouvy takto:

1. Kontraktuálnı́, tj. ty, které obsahujı́ recipročnı́ úpravu práv a povinnostı́ stran.

2. „Interdependent“, tj. smlouvy, kde plněnı́ každé strany má smysl a je tedy závislé na plněnı́ ostatnı́ch stran. Vzájemné závazky ze smlouvy jsou „bilateralizovány“. Tento smluvnı́ typ se velmi blıžı́ dnešnı́mu pojetı́ smluv pravotvorných inter partes.

3. Pravotvorné smlouvy, stanovı́cı́ absolutnı́ a „integrálnı́“ závazek, který musı́ být plněn za všech podmı́nek bez ohledu na ostatnı́ smluvnı́ strany. Jsou to v našem pojetı́ pravotvorné smlouvy s účinky erga omnes, tedy takové, u nichž jsou zá- vazky „jednostranné“, tedy nemá smysl reciprocita.

Toto dělenı́ smluv je důležité pro mezinárodnı́ smlouvy, které majı́ přı́mý dopad na vnitrostátnı́ subjekty. Správná kategorizace je nezbytná pro zjištění, zda daná smlouva,

upravuje-li vztahy jinak upravené právem vnitrostátním, tak činí výlučně a vnitrostátní úpravu tak nahrazuje, nebo nevýlučně, tedy tak, že existuje vedle úpravy vnitrostátní nebo jiné smluvní.

a) Pravotvorné smlouvy kontraktuálnı́, které jsou založeny na reciprocitě, upra- vujı́ vztahy pouze mezi smluvnı́mi státy – v tom je jejich smysl. Jejich pravidla se tedy uplatň ujı́ vždy jen vůči jinému smluvnímu státu – tedy inter partes. Tak napr.̌ Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (1961), která smluvně kodi- fikuje obyčejové právo této oblasti, je aplikovatelná jen mezi smluvnı́mi státy.

Totéž platı́ napr. o Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (1980).

Pravidel těchto úmluv se nelze dovolávat vůči státu, který nenı́ jejich smluvnı́ stranou. Třetı́ státy tak nejsou vůbec dotčeny. Tyto smlouvy označujeme jako inter partes.

b) Xxxxxxx s účinky erga omnes naproti tomu zavazujı́ smluvnı́ státy k určitému chovánı́ bezpodmínečně, bez reciprocity, ba dokonce bez jakékoli návaznosti na jiné smluvnı́ strany. Neaplikují se jen vůči smluvním státům, ale obecně – vždy, vůči všem. Zakládají pro každý smluvní stát závazky absolutní povahy. Ty- pický je tento charakter u úmluv z oblasti ochrany lidských práv, u Haagských úmluv unifikujı́cı́ch koliznı́ právo apod. Smluvnı́ státy se těmito smlouvami za- vázaly k respektovánı́ úpravy obsažené ve smlouvě, a to nikoli ve vztazích k jiným státům, ale vždy – je to svým způsobem jednostranný závazek, zajiš- ťujı́cı́ určitý právnı́ standard uplatň ovaný orgány smluvnı́ho státu.

c) Některé smlouvy majı́ smı́šenou povahu, neboť obsahujı́ ustanovenı́ spadajı́cı́ do obou kategoriı́ (Bernská úmluva na ochranu děl literárních a uměleckých – 1886).

Jak poznat, do které z uvedených kategoriı́ daná smlouva patřı́? Základnı́ kritéria jsou dvě:

1. Povaha smlouvy, resp. jejı́ch ustanovenı́. Je-li možno při aplikaci smlouvy iden- tifikovat právnı́ vztah k jinému smluvnı́mu státu, půjde o smlouvu inter partes.

Nenı́-li to možné, má smlouva obecnou působnost (napr. smlouvy týkajı́cı́ se

ochrany lidských práv). Zde nejde o závazek vůči konkrétnı́mu státu, ale o ga- ranci určitých práv, tedy určitého standardu obecně.

2. Aby byly odstraněny pochybnosti, některé smlouvy obsahujı́ klauzuli „erga

omnes“. Napr. clǎ ́nek 11 U' mluvy o právu použitelném pro dopravnı́ nehody

(1976) stanovı́: Použití … této Úmluvy není závislé na podmínce vzájemnosti. Úmluvy se použije i v případě, kdy rozhodným právem je právo státu, který není smluvní stranou této Úmluvy. Toto ustanovenı́ tak zcela nahrazuje vnitrostátnı́ úpravu téže otázky obsaženou v zákoně (zde v § 15 zákona č. 97/1963 Sb.).

Vı́deň ská úmluva toto dělenı́ nezmiň uje výslovně, ale z některých ustanovenı́ vy- plývá, že ho nepřı́mo respektuje.