Obsah

Lisabonská smlouva je dalším, tentokrát velmi výrazným, krokem k hlubší integraci členských států Evropské unie. Vznikla jako reakce na neúspěch Xxxxxxx o Ústavě pro Evropu a po strastiplné cestě samotné přípravy a zejména ratifikačních procesů dospěla ke své platnosti počínaje 1. prosincem 2009. Snaží se vyrovnat se třemi důležitými aspekty rozvoje EU, s růstem počtu členských států na současných 27, s dalším posilováním sféry vlivu EU a s omezováním demokratického deficitu evropských orgánů i EU jako celku.

Práce si klade za cíl zkoumat účel (smysl, podstatu) institucionálních změn zavedených Lisabonskou smlouvou, jeho primární východisko, praktické uplatnění u orgánů Evropské unie při jejich činnosti, výsledné efekty a dopady.

Práce hledá odpovědi na následující otázky:

jaký je deklarovaný účel institucionálních změn zavedených Lisabonskou smlouvou?
jak je tento účel přenášen do struktury, pravomocí a způsobu rozhodování orgánů Evropské unie?
je tento účel naplňován?
jak se změnilo postavení jednotlivých členských zemí?

Práce je vedle úvodu a závěru rozdělena do třech částí. Druhá kapitola analyzuje podstatu, smysl a účel institucionálních změn, podává stručný přehled o orgánech EU, pojednává o posílení vlivu občanů, o dělbě pravomocí mezi EU a členskými státy, vysvětluje důležité zásady subsidiarity a proporcionality, koncepci oboustranné flexibility, doložku flexibility a institut přechodové klauzule.

Třetí kapitola přináší podrobný pohled na změny ve struktuře, pravomocích a způsobu rozhodování orgánů EU, soustředí se přitom výhradně na změny zavedené Lisabonskou smlouvou, aniž by podávala komplexní přehled o těchto orgánech EU. Podrobně mapuje Evropský parlament, Evropskou radu, Xxxx a Evropskou komisi, rámcově pak Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a Účetní dvůr. Akcentuje význam vnitrostátních parlamentů v rozhodovacích procesech EU. Nejvíce prostoru přitom věnuje Radě, kde dochází k významným změnám v oblasti hlasování, nových formací Rady, předsednictví a také ke zřízení nové funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Čtvrtá kapitola shrnuje poznatky kapitoly třetí a hodnotí, zda byly (resp. budou) podstata, účel a smysl institucionálních změn naplněny.

Metodicky je použit postup analytický, studiem publikačních, časopiseckých, legislativních a internetových zdrojů, komparace dosažených poznatků a jejich přehledné zpracování, hodnocení dosažených poznatků a finální syntéza, shrnující výsledky práce.

2Podstata, smysl a účel institucionálních změn

Lisabonská smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, v platnost vstoupila po ratifikaci všemi členskými státy 1. prosince 2009. Mění do té doby platné zakládací smlouvy, tj. Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, přičemž první jmenované ponechává původní název, druhou přejmenovává na Smlouvu o fungování Evropské unie.

Lisabonská smlouva reaguje na nepříznivou odezvu, s níž se setkala ústavní terminologie použitá ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu. Přesto i LS vyvolala a vyvolává řadu kritických reakcí. V některých členských zemích byla nastolena otázka, zda Evropská unie nesměřuje k federálnímu nadstátu. Historická zkušenost prozatím ukázala, že federalistické tendence evropských integračních uskupení lze realizovat v ekonomické oblasti, ale obtížně v oblasti politické. Podle závěrů většiny odborných expertíz, včetně nálezů ústavních soudů, Evropská unie není federálním nadstátem, nadále zůstává společenstvím „svého druhu“.^¹

Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu se Lisabonská smlouva zbavuje ústavní terminologie a jakékoli vnější podobnosti s předchozím dokumentem, obsahová substance nicméně zůstává i v LS zachována.^²

Lisabonská smlouva ruší pilířovou strukturu EU (Evropská společenství jako první pilíř, společná zahraniční a bezpečnostní politika jako druhý pilíř a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech jako třetí pilíř). Právní subjektivita byla dosud přiznána jen Evropským společenstvím (prvnímu pilíři), dle LS má nově právní subjektivitu Evropská unie jako celek. Tím jsou odstraněny existující spory, zda je EU subjektem ve smyslu mezinárodního práva či nikoli.^³ Rozšíření suverenity Evropských společenství na suverenitu Evropské unie jako celku je kritiky LS spojováno s rozšířením pravomocí orgánů EU na úkor členských států.^⁴

Přestavbou EU, jejím interním sjednocením a zjednodušením dochází k historicky největšímu rozšíření materiálních kompetencí EU, zejména v oblasti spojeného prvního a třetího pilíře. Původní druhý pilíř zůstává relativně samostatný, nově je zastřešen právní subjektivitou EU a osobnostmi, které jej prezentují.^⁵

Lisabonská smlouva zjednodušuje řadu unijních procesů, zpřehledňuje systém pravomocí výlučných, sdílených, koordinačních, podpůrných či doplňkových v pramenech primárního unijního práva. Ve vztahu pravomocí EU a členských států jsou přehledně vymezeny pravomoci v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva, někdejšího třetího pilíře EU. Tato oblast se stává novou sdílenou pravomocí EU. Soudní dvůr Evropské unie získal plnou jurisdikci v oblasti policejní a justiční spolupráce. EP a Rada mohou řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla týkající se vymezení trestných činů a sankcí v oblastech mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem.^⁶

2.1Orgány Evropské unie

Orgány Evropské unie představují základní institucionální rámec pro realizací cílů a ochranu hodnot EU. Cílem přijetí Lisabonské smlouvy bylo upravit smluvní rámec tak, aby byla zajištěna akceschopnost EU po rozšíření na 27 zemí a aby bylo umožněno rozšíření o nové země. To si vyžádalo úpravu vnitřní struktury a rozhodovacích pravidel jednotlivých orgánů, ale také úpravu pravomocí jednotlivých orgánů, se kterou souvisí vyváženost jejich vzájemných vztahů.^⁷

Orgány Evropské unie jsou^⁸:

Evropský parlament
Evropská rada
Rada
Evropská komise
Soudní dvůr Evropské unie
Evropská centrální banka
Účetní dvůr

SEU poprvé zařazuje Evropskou radu mezi řádné orgány EU, postavení ER se však výrazně nemění. Nadále bude vytvářet především politická stanoviska a rozhodovat o budoucím směřování Unie, legislativní funkci však nadále vykonávat nebude. Nově bude rozhodovat o využití zjednodušeného postupu pro změny Smluv či využití možnosti posílené spolupráce, čímž ovlivní budoucí podobu EU, tempo integrace a vnitřní diferenciaci. Nově se vytváří funkce stálého předsedy Evropské rady, který přebírá některé pravomoci vedoucího představitele země vykonávající rotující předsednictví v Radě (především vytváření konsensu v rámci ER, koordinace evropských politik na nejvyšší úrovni, reprezentace EU navenek).^⁹

Předsednická země již nebude dle LS vykonávat předsednictví v nově vzniklé Radě pro zahraniční věci. Této formaci Rady bude předsedat vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Jedná se o nově vytvořenou funkci, propojující činnost Rady a Evropské komise v oblasti vnějších vztahů.^¹⁰

Vytvořením výše uvedených dvou nových funkcí dochází k omezení vlivu členských států (zejména předsednické země) v oblasti vnější reprezentace EU, neztrácí však vliv na formulování priorit ve vnějších vztazích. Omezení vlivu členských států v této oblasti je zdůvodňováno snahou o důslednou koordinaci vnější politiky a má být kompenzováno intenzivnějším zapojením Evropského parlamentu, např. v podobě souhlasu s uzavíráním mezinárodních smluv.^¹¹

V oblasti legislativní a rozpočtové přichází Rada o dosavadní výsadní postavení při přijímání legislativních aktů a rozpočtu EU. Dochází k posílení pozice Evropského parlamentu, který nově plní legislativní a rozpočtovou funkci na stejné úrovni s Radou. EP posiluje princip odpovědnosti výkonné moci, čímž vytváří tlak na Radu. Je to však Xxxx, která v konečné fázi rozhoduje o schválení všech legislativních aktů a mezinárodních závazků.^¹²

Postavení Evropské komise, základního exekutivního orgánu EU, se výrazně nemění, lze však očekávat zvýšený tlak ze strany EP na vytváření přímé politické odpovědnosti Komise Evropskému parlamentu. V legislativní oblasti se posiluje iniciační monopol EK zrušením možnosti jediného členského státu podat legislativní návrh v oblasti Prostoru svobody, bezpečnosti a práva, která je nahrazena iniciativou skupiny (alespoň jedné čtvrtiny) členských států. Současně dochází k omezení tohoto monopolu, když ve zvláštních případech mohou podněty podávat rovněž EP, ECB, SD, EIB nebo 1 milion občanů^¹³. Rozšíření počtu oblastí, v nichž Rada rozhoduje o legislativních návrzích kvalifikovanou většinou, činí možnost tlaku na modifikaci návrhu Komise ze strany členských států obtížnější.^¹⁴

Lisabonská smlouva posiluje postavení Evropského parlamentu. S ohledem na předchozí období, kdy bylo postavení EP podhodnoceno (omezené legislativní pravomoci), dochází k postupnému vyrovnávání jeho postavení. Nadále zůstává významný počet oblastí, ve kterých je EP pouze konzultován nebo je o nich pouze informován.^¹⁵

Lisabonská smlouva rozšiřuje pravomoci Soudního dvora Evropské unie, v důsledku posilování integrace v oblasti spolupráce ve věcech justice a vnitra. SD získal jurisdikci v této oblasti, navíc bude rozhodovat žaloby týkající se dodržování zásady subsidiarity. Stane se tak kompetenčním soudem rozhodujícím o rozsahu pravomocí EU a členských států.^¹⁶

2.2Posílení vlivu občanů

Naplněním přímého vztahu občana k Evropské unii je zejména jeho podíl na tvorbě evropského práva prostřednictvím jím volených zástupců do Evropského parlamentu a do parlamentů národních. Posílení vlivu občana na evropskou normotvorbu a jeho postavení k evropským institucím se v LS projevuje následovně^¹⁷:

Omezení právotvorné iniciativy monopolizované Evropskou komisí; ve zvláštních případech mohou být legislativní akty přijímány z podnětu skupiny členských států nebo Evropského parlamentu, na doporučení ECB nebo na žádost SD nebo EIB^¹⁸. LS počítá s možností tzv. občanské iniciativy, kde jeden milion občanů z většího počtu členských států může vyzvat Evropskou komisi k předložení určitých návrhů^¹⁹.
Posílení úlohy Evropského parlamentu^²⁰; převažující procedurou rozhodování se stává spolurozhodování EP a Rady, přejmenované na řádný legislativní postup.^²¹
Posílení úlohy národních parlamentů^²²; vnitrostátní parlamenty jsou informovány o veškerých návrzích evropských legislativních aktů a mohou uplatňovat odůvodněná stanoviska k tomu, zda je návrh v souladu se zásadou subsidiarity. Mají k dispozici mechanismus žluté a oranžové karty, mohou iniciovat soudní kontrolu dodržování této zásady (viz kapitola 3.6). Dále mají právo veta vůči uplatnění přechodové klauzule (viz kapitola 2.6).
Rozšíření možností přístupu občana k unijním soudním institucím, především podáváním žalob na neplatnost aktů EU neprivilegovanými žalobci.^²³
Listina základních práv Evropské unie se Lisabonskou smlouvou stala právně závazným dokumentem.

2.3Dělba pravomocí mezi EU a členskými státy

Vymezení pravomocí vychází ze zásady „svěření“ a výkon takto svěřených pravomocí je v oblasti pravomocí sdílených podřízen zásadám subsidiarity a proporcionality. Lisabonská smlouva nově uvádí, že „Unie jedná pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy, pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách“^²⁴. Oproti dosavadní SES dochází Lisabonskou smlouvou k podrobnému systematickému vymezení pravomocí Evropské unie. Tato úprava společně s následnou judikaturou přispěje k vyjasnění některých sporných otázek v oblasti rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy.^²⁵

EU má svěřeny jednak výlučné pravomoci (Čl. 3 SFEU), jednak pravomoci sdílené EU a členskými státy (Čl. 4 SFEU). Nově jsou upraveny pravomoci EU podporující, doplňující a koordinující činnosti členských států (Čl. 5 a 6 SFEU), samostatně ještě pravomoc EU vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky. Článek 2 odst. 2 SFEU stanoví, že v oblasti sdílené pravomoci mohou vytvářet a přijímat právně závazné akty EU i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala nebo v rozsahu, v jakém EU přestala svou pravomoc vykonávat. Oblasti spadající do pravomocí sdílených jsou vymezeny formou demonstrativního výčtu. Toto ustanovení umožňuje věcné rozšiřování pravomocí EU formou jejich aktivního uchopení. Pravomoci členských států v oblasti sdílené jsou pak upraveny jako zbytkové, aniž by byl blíže vymezen jejich rozsah a výkon. Rozšiřování pravomocí EU v této oblasti by mělo být ze strany členských států kontrolováno využitím brzd v podobě nových mechanismů kontroly zásady subsidiarity a proporcionality.^²⁶

U sdílených pravomocí v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru a v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci je sdílení mezi EU a členskými státy paralelní, nikoli komplementární, EU tedy nemá při výkonu těchto sdílených pravomocí přednost.^²⁷

Otázka pravomocí EU (a další otázky) byla řešena Ústavním soudem na základě návrhu Senátu Parlamentu ČR. Dle názoru Vlády ČR vymezení a klasifikace pravomocí zavedená LS neznamená, že by tím EU získávala jakékoliv atributy federálního státu. Kategorie výlučných pravomocí není nová a LS tento pojem nijak nerozšiřuje. Obava z předem obtížně identifikovatelné sféry unijní normotvorby není odůvodněná, LS přesně vymezuje oblasti, v nichž může normotvorba EU probíhat.^²⁸

2.4Zásada subsidiarity a proporcionality

Podle zásady subsidiarity^²⁹ jedná EU v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovní ústřední, regionální či místní, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie. Podle zásady proporcionality^³⁰ nepřekročí obsah ani forma činnosti EU rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv.

Zásady subsidiarity a proporcionality patří stejně jako v předchozích Smlouvách mezi základní zásady fungování EU, LS nově zavádí některé nástroje a mechanismy sloužící ke kontrole dodržování těchto zásad. Zásada subsidiarity by měla zaručit optimální dělbu pravomocí mezi EU a členské státy, aby se na unijní úrovni neregulovalo, co lze uspokojivě regulovat na úrovni národní, regionální či komunální. Zásada proporcionality by měla zajistit, aby právní regulace byla přiměřená danému účelu a nebyla zbytečně zatěžující pro občany, podniky a jiné subjekty.^³¹

Podmínky nastavení využití této zásady jsou definovány přísně. To je ospravedlňováno tím, že systém evropské legislativy si musí zachovávat svoji dynamiku. Proto bylo třeba najít kompromis mezi touto dynamikou a možností dát všem 27 členským státům prostor ovlivnit legislativu ve stádiu jejího vzniku.^³²

2.5Koncepce oboustranné flexibility a doložka flexibility

Přijetím LS došlo k formálnímu zakotvení pravidla, že pravomoci mohou být přenášeny nejen z členských států na EU, ale také opačně z EU zpět na členské státy, pokud se jejich výkon na úrovni EU ukáže jako neefektivní.^³³ Existují dvě varianty naplnění této koncepce oboustranné flexibility. První je možnost zrušení legislativních aktů z důvodu porušení zásady subsidiarity nebo proporcionality, druhou je změna zakládacích smluv^³⁴. Jde o zásadní změnu, protože dosavadní evropská integrace vycházela z doktríny stále těsnější Unie a nepředpokládala, že by někdy mohlo dojít k navrácení některých již přenesených pravomocí zpět na členské státy.^³⁵ (Podobně „revoluční“ je možnost členského státu vystoupit z EU^³⁶).

Podobně znějící je tzv. doložka flexibility^³⁷, která umožňuje přijmout na unijní úrovni nezbytná opatření i tehdy, pokud k tomu sama Xxxxxxx neposkytuje explicitní zmocnění. Dosud bylo možné využít tento postup k dosažení cílů a fungování vnitřního trhu, nově je rozšířen i na oblast ostatních politik. Bariérou pro nepřiměřené užití tohoto postupu mají být jednomyslné rozhodování v Radě, souhlas EP namísto dosavadní konzultace, pojistka proti obcházení zákazu harmonizace a kontrolní mechanismus zapojující vnitrostátní parlamenty, kdy je Evropská komise povinna upozornit vnitrostátní parlamenty na návrhy založené na doložce flexibility^³⁸. Opatření přijatá tímto způsobem musí respektovat rámec stanovený v SEU a nesmí rozšiřovat pravomoci EU nad tento rámec^³⁹. Dále je vyloučena možnost použití takového postupu v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky.^⁴⁰

Aby tedy mohla EU doložku flexibility využít, musí být kumulativně splněny dvě podmínky materiální povahy (nezbytnost dosažení některého z cílů EU a působení v rámci politik vymezených primárním právem EU) a dvě podmínky procesní povahy (jednomyslné schválení v Radě, souhlas EP). Společně s dvěma prohlášeními^⁴¹ a zásadou subsidiarity tak kladou meze extenzivnímu výkladu a nepřiměřenému užití této doložky.^⁴²

Soudní dvůr Evropské unie navíc ve své ustálené judikatuře stanovil jednoznačná omezující kritéria, dle kterých je volba doložky flexibility jako právního základu oprávněná pouze tehdy, když žádné jiné ustanovení zakládacích Smluv neposkytuje orgánům EU nezbytnou pravomoc pro přijetí tohoto aktu.^⁴³

2.6Přechodová klauzule

LS zavádí institut tzv. přechodové klauzule (obecná passarela). Evropská rada podle ní může tzv. zjednodušeným postupem se souhlasem EP jednomyslně rozhodnout o změně Smluv, aniž by následovala ratifikace v členských zemích. Jde o případy přechodu od jednomyslného rozhodování v Radě k rozhodování kvalifikovanou většinou nebo přechodu od zvláštního legislativního postupu k řádnému legislativnímu postupu. Pokud se proti rozhodnutí v půlroční lhůtě vysloví jediná komora národního parlamentu, rozhodnutí je vetováno.^⁴⁴

Uplatnění tohoto institutu sice podléhá souhlasu ze strany EP, současně však zůstává v platnosti kontrola na úrovni členských států ze strany vnitrostátních parlamentů. Nedochází tedy k oslabení vnitrostátního parlamentního mandátu, ani k narušení principu svrchovanosti států při přijímání mezinárodněprávních závazků.^⁴⁵

3Změny ve struktuře, pravomocích a způsobu rozhodování orgánů EU

3.1Evropský parlament

„Evropský parlament vykonává společně s Xxxxx legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace …. Volí předsedu Komise … Členové Evropského parlamentu jsou volení na dobu pěti let …. Evropský parlament volí ze svých členů předsedu a předsednictvo.“^⁴⁶

První přímé volby do EP se konaly v roce 1979. Předtím existovalo tzv. Parlamentní shromáždění, do kterého nominovaly své zástupce národní parlamenty členských států. Počet členů EP se postupně navyšoval a měnil v závislosti na přistupování nových členských států. Na počátku volebního období 2004 – 2009 byl počet poslanců 732, po přistoupení Bulharska a Rumunska 785.^⁴⁷

Od volebního období 2009-2014 se snižuje počet členů EP ze 785 na 751 (počet křesel pro Českou republiku se snižuje z 24 na 22), maximální počet pro jeden členský stát je stanoven na 96, minimální počet na 6. Vychází se ze zásady sestupné poměrnosti, aby se rozložení křesel v EP co nejméně odlišovalo od rozložení obyvatel EU. Tato zásada znamená, že menší členské země mohou mít vyšší poměr poslanců v EP na jednoho obyvatele, než velké členské země. LS na rozdíl od SES neuvádí rozdělení počtu křesel EP mezi členské státy, zavazuje ER, aby na podnět EP a s jeho souhlasem jednomyslně rozhodla o jeho složení.^⁴⁸

Protože LS vstoupila v platnost až po volbách do EP v červnu 2009, ve kterých dle tehdy platných Smluv činil počet poslanců 736, byl počet poslanců pro zbývající část volebního období 2009 – 2014 navýšen na 754^⁴⁹.

Lisabonskou smlouvou dochází k podstatnému posílení role EP; zvyšuje se počet oblastí podléhajících spolurozhodovací proceduře. EP již není primárně kontrolním a konzultativním orgánem, plní rovněž legislativní a rozpočtovou funkci na stejné úrovni s Radou, které je rovnocenným partnerem. Převažující procedurou (cca 95% veškeré evropské legislativy) pro přijímání právních aktů a ostatních aktů se stává spolurozhodování EP a Rady, jež se přejmenovává na řádný legislativní postup.^⁵⁰ Rozhodnutí EP má stejnou váhu jako rozhodnutí Rady. Návrh právního aktu musí schválit obě instituce; pokud jedna z nich nesouhlasí, návrh není přijat. EP může přijmout pozměňující návrhy k návrhu EK a ve druhém čtení k následné pozici Rady. Poslanci EP tedy mohou prosadit do výsledných rozhodnutí vlastní pozměňovací návrhy.^⁵¹

Zvláštní legislativní postupy vycházejí z dosavadního fungování EU a s Lisabonskou smlouvou ustupují do pozadí. Uplatňují se pouze u politicky citlivých rozhodnutí. Odráží to i skutečnost, že Rada musí v takových případech rozhodovat jednomyslně. Mezi zvláštní legislativní postupy patří konzultace (EP má právo vyjádřit se k návrhu EK, Rada smí rozhodnutí přijmout až po seznámení se s postojem EP, názor poslanců však není pro Xxxx závazný) a souhlas (EP musí s návrhem souhlasit, jinak jej Rada nemůže schválit, EP však nemůže předkládat pozměňovací návrhy).^⁵² Rozšiřuje se okruh oblastí, ve kterých EP musí vyslovit s rozhodnutím souhlas. Nadále zůstává několik oblastí, ve kterých je EP pouze konzultován, nebo není zapojen vůbec.^⁵³

Nejvýznamnější oblastí, kde bude EP oproti dosavadní úpravě spolurozhodovat s Radou, je oblast justiční spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce. Dále bude EP nově spolurozhodovat při provádění společné zemědělské a společné rybářské politiky, v některých otázkách týkajících se volného pohybu osob, v oblasti vízové politiky a přistěhovalecké politiky, při přijímání některých opatření hospodářské a měnové politiky, opatření v oblasti dopravy, strukturálních fondů aj.^⁵⁴

Důležitou oblastí, vyžadující souhlas EP, je přechodová klauzule (obecná passarela), rovněž zavedená Lisabonskou smlouvou (viz kapitola 2.6).

Lisabonskou smlouvou byl zrušen legislativní proces vzájemné spolupráce Rady a EP (tzv. kooperační postup). Jednalo se o komplikovanou proceduru, v rámci které EP, Rada i EK mohly působit na přijetí právního aktu. Kooperační postup se ukázal být neefektivní (SES předepisovala tento postup pouze ve 4 případech v oblasti hospodářské a měnové politiky).^⁵⁵

Jednou z pravomocí EP je legislativní iniciativa. Byla zakotvena již v SES a umožňuje EP nezávazně iniciovat legislativní proces prostřednictvím žádosti předložené Evropské komisi (ve Smlouvách existují i články, které dávají EP pravomoc k pravé, tedy závazné legislativní iniciativě, např. návrh na provedení volby svých členů nebo status ombudsmana.) EP nicméně pouze žádá (většinou hlasů všech svých členů), dává podnět Komisi k předložení vhodného návrhu, může Komisi navrhnout podstatné náležitosti návrhu a lhůtu pro předložení takového návrhu. Tuto iniciativu může EP využít jen v případě, že je jí třeba k provedení Smluv. Jen tehdy může EP následně zvážit podání žaloby na nečinnost Komise, pokud Komise vhodný návrh nepředloží. Komise nemá povinnost žádosti EP o předložení podnětu vyhovět. Nově dle LS je však povinna informovat EP o tom, jaké důvody ji vedly k tomu požadovaný návrh nepředložit.^⁵⁶

EP a Rada stanoví zvláštním legislativním postupem roční rozpočet EU^⁵⁷. Dosud se v rozpočtu rozlišovaly povinné^⁵⁸ a nepovinné^⁵⁹ výdaje, přičemž o povinných výdajích, tvořících téměř polovinu rozpočtu EU, EP nerozhodoval. Lisabonská smlouva takové rozlišování výdajů ruší, EP a Rada tedy nově schvalují celý rozpočet.^⁶⁰

Evropský parlament se rovněž podílí na volbě osobností zastupujících EU. Volí předsedu Evropské komise (nově většinou hlasů všech svých členů namísto dosavadní většiny odevzdaných hlasů^⁶¹), jako sbor schvaluje předsedu EK, vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (z titulu jeho funkce místopředsedy EK) a ostatní členy EK.^⁶²

Evropský právotvorný proces ani po těchto změnách není srovnatelný s klasickým způsobem přijímání zákonů v systému parlamentní demokracie. Dokud tvorba evropského práva neprobíhá výlučně parlamentním způsobem a právotvorná pravomoc je dělena mezi EP a výkonné orgány EU, zejména Xxxx a EK, nemůže Evropská unie splňovat pojmové znaky federativního státu.^⁶³

3.2Evropská rada

„Evropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Nevykonává legislativní funkci^⁶⁴. Evropskou radu tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Evropská rada zasedá dvakrát za půl roku … rozhoduje … konsensem … volí svého předsedu kvalifikovanou většinou na dobu dva a půl roku … může být zvolen dvakrát po sobě.“^⁶⁵

Evropská rada je Lisabonskou smlouvou poprvé formálně zařazena mezi orgány EU, stává se tak součástí institucionálního rámce EU. Jednání ER nově vede (namísto hlavy státu nebo předsedy vlády členského státu předsedajícího EU) „stálý“ předseda ER, který EU zastupuje také navenek v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Předseda ER je v podstatě nejvyšším představitelem EU, někdy bývá označován i jako prezident. Nesmí zastávat žádnou vnitrostátní funkci.^⁶⁶ Prvním stálým předsedou Evropské rady je od 1. prosince 2009 xxxxxxxx Xxxxxx Xxx Xxxxxx.

Cílem vytvoření funkce stálého předsedy ER bylo zajistit vyšší stabilitu a čitelnost ER jak ve vnitřních vztazích EU, tak v její vnější činnosti, a nahradit šestiměsíční rotační předsednictví kontinuálním předsednictvím jedné osoby. Předseda ER má především reprezentativní roli a zastupuje EU zejména na pravidelných summitech se třetími zeměmi.^⁶⁷

Zřízení funkce předsedy ER oslabuje úlohu předsedy vlády či hlavy státu vykonávajícího předsednictví. Předseda ER přebírá povinnosti a pravomoci vedoucího představitele předsednické země; má se však pravidelně scházet a úzce spolupracovat s rotujícím předsednictvím a EK. V případě nepřítomnosti je zastupován představitelem předsednické země. Předseda vlády zůstává nadále odpovědný za program i výsledky předsednictví své země v Radě.^⁶⁸

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku svou účastí na jednáních ER nahrazuje dosavadní působení ministrů zahraničí členských zemí, do jeho působnosti je svěřena Evropská služba pro vnější činnost.^⁶⁹

Evropská rada rozhoduje konsensem, tedy všeobecným souhlasem bez hlasování. Za vytváření konsensu odpovídá předseda Evropské rady. Přijímání konsensu se účastní i předseda ER a předseda EK, jiných forem rozhodování, při kterém se hlasuje (jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou), se však žádný z předsedů neúčastní. Mezi nové pravomoci ER patří její možnost vyzvat předsedu Evropského parlamentu k vystoupení před ER. Předseda EP nicméně není povinen pozvání přijmout. ER je nově nápomocen generální sekretariát Rady. Je to důsledek skutečnosti, že ER se stala orgánem EU, a proto potřebuje své administrativní a odborné zázemí.^⁷⁰

Významnou novou pravomocí Evropské rady je rozhodování (kvalifikovanou většinou) o seznamu složení Rady a o způsobu předsednictví v jednotlivých složeních Rady. Dle článku 16 SEU je povinně vytvářena Rada pro obecné záležitosti a Rada pro zahraniční věci. Ostatní složení (formace), ve kterých bude Rada zasedat, nejsou v zakládacích smlouvách stanoveny. Aktuálně existuje celkem 10 složení Rady (vč. dvou povinně vytvářených)^⁷¹. Evropská rada rozhoduje o předsednictví jednotlivých složení Rady s výjimkou Rady pro zahraniční věci, které předsedá vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Doposud o předsednictví rozhodovala sama Rada, která aktuálně platným rozhodnutím stanovila předsednictví až do poloviny roku 2020. Evropská rada by měla rovněž ustanovit vždy trojici členských států po dobu 18 měsíců (tzv. předsednické trio), jejíž každý člen 6 měsíců předsedá jednotlivým složením Rady (s výjimkou Rady pro zahraniční věci) a další dva členové jsou mu nápomocni.^⁷²

V rámci spolupráce ER a Rady se v některých oblastech dostává do popředí top-down přístup namísto dříve aplikovaného bottom-up přístupu. Návrhy EK byly nejdříve podrobně projednány v pracovních skupinách Rady, mezi ministry, a pak se teprve dostaly na stůl prezidentů a předsedů vlád. Nyní dochází k inverzi přístupu, což vede k posílení ER na úkor Rady a sektorových ministerstev.^⁷³

3.3Rada

„Rada vykonává společně s Evropským parlamentem legislativní a rozpočtovou funkci … se skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni … rozhoduje … kvalifikovanou většinou … zasedá v různých složeních … Předsednictví jednotlivých složení … zajišťují zástupci členských států v Radě na základě systému rovné rotace …“^⁷⁴

Rada je jedním z vrcholů institucionálního trojúhelníku Evropská komise – Rada – Evropský parlament. Rozhodující měrou se podílí na rozhodovacích a normotvorných procesech v EU. Souhlasem Rady jsou podmíněna všechna zásadní rozhodnutí v EU, schvalování legislativních aktů, uzavírání mezinárodních závazků i schvalování rozpočtových opatření. Prostřednictvím Rady uplatňují členské státy své národní zájmy a postoje k aktuálním i budoucím otázkám. Rada funguje na principu rovnosti (každý stát má jednoho zástupce), principu specializace (různé rezortní formace Rady) a principu politického mandátu.^⁷⁵

Pravomoci Rady se Lisabonskou smlouvou sice příliš nemodifikují, dochází ale ke třem významným změnám^⁷⁶:

hlasování kvalifikovanou většinou se stává obecným způsobem rozhodování^⁷⁷ v Radě, mění se pravidla pro stanovení kvalifikované většiny a blokační menšiny (viz kapitola 3.3.1).
vzniká nová funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (viz kapitola 3.3.2), která nahrazuje a personálně slučuje dosavadní funkce generálního tajemníka – vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, komisaře EK pro vnější vztahy a předsedy jedné z formací Rady – Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy. Vysoký představitel EU předsedá Radě pro zahraniční věci, je jmenován Evropskou radou se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou.
mění se formace Rady; Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy je rozdělena na Radu pro obecné záležitosti a Xxxx pro zahraniční věci (viz kapitola 3.3.3). Předsednictví jednotlivých formací Rady, kromě Rady pro zahraniční věci, je nadále zajišťováno zástupci členských států v Radě na základě systému rovné rotace (viz kapitola 3.3.4).

Radě je v její činnosti nápomocen generální sekretariát pod vedením generálního tajemníka jmenovaného Xxxxx.^⁷⁸ Rada již nejmenuje zástupce generálního tajemníka, ruší se i funkce vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (nahrazuje se funkcí vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku). Generální sekretariát je hlavní odbornou a organizační strukturou, která pomáhá předsednictví při organizaci a koordinaci činnosti Rady a zajištění kontinuity její práce a nově asistuje i předsedovy Evropské rady.^⁷⁹

Rada stejně jako Evropský parlament disponuje „iniciační“ pravomocí vůči Evropské komisi. Rada nemůže sama navrhnout přijetí legislativního aktu EU, protože skutečnou iniciační pravomoc má až na výjimky (viz kap. 2.2) EK. Může však požádat EK o předložení vhodného návrhu^⁸⁰. EK není povinna návrh předložit, nově však musí tento postup odůvodnit. Pokud EK Radě nevyhoví, mohla by se Rada bránit podáním žaloby na nečinnost. V praxi se EK návrhy Rady či EP na předložení legislativního návrhu dosud necítila vázána. Zde lze ze strany EP nebo Rady očekávat tlak na EK.^⁸¹

„Iniciační“ pravomoc Rady a Evropského parlamentu není novinkou. Jde o významnou pravomoc přispívající k rovnováze mezi orgány EU. S ní souvisí koncepce „oboustranné flexibility“ (viz kap. 2.5), kterou nově zavádí Lisabonská smlouva. Pokud dle tohoto konceptu dojde přijetím legislativního aktu k porušení principu subsidiarity nebo proporcionality, může zrušení tohoto aktu iniciovat právě Rada (zpravidla na základě podnětu či výzvy od členského státu nebo skupiny členských států).^⁸²

V zájmu zvýšení demokratické odpovědnosti Rady zavádí LS ustanovení^⁸³, podle kterého Rada v případě projednávání návrhu legislativního aktu a hlasování o něm zasedá veřejně. Každé zasedání Rady má dvě části – část určenou k projednávání legislativních aktů a neveřejnou část věnovanou nelegislativním činnostem.^⁸⁴

3.3.1Hlasování v Radě

Lisabonská smlouva výrazně mění parametry pro stanovení kvalifikované většiny, používané pro rozhodování v Radě a v Evropské radě. Zatímco v případě Rady je rozhodování kvalifikovanou většinou standardní procedurou, v případě Evropské rady, která standardně rozhoduje konsensem, se jedná o zvláštní formu rozhodování. LS zavádí tři podstatné změny^⁸⁵:

nové vymezení kvalifikované většiny od 1. listopadu 2014,
přechodné období od 1. listopadu 2014 do 31. března 2017, kdy může členský stát požádat, aby bylo hlasováno podle stávajícího vymezení kvalifikované většiny,
stanovení počtu obyvatel nebo počtu členských států, nutných k odmítnutí návrhu

Před přijetím LS bylo mezi 27 členských států rozděleno 345 hlasů podle počtu obyvatel. Ke schválení návrhu je třeba 255 hlasů z nejméně poloviny, tj. 14 členských států, v případě, kdy Rada rozhoduje bez návrhu Evropské komise, musí 255 hlasů reprezentovat alespoň dvě třetiny, tj. 18 členských států. Členský stát může rovněž požádat o ověření, zda členské státy hlasující pro návrh zastupují nejméně 62% obyvatel EU. Pro přijetí rozhodnutí kvalifikovanou většinou je tedy třeba současně splnit tři kritéria, počet hlasů, počet států a (na vyžádání) počet obyvatel. Blokační menšina je stanovena na 91 hlasů, 14 resp. 10 členských států, nebo 38% obyvatel, přičemž zde naopak stačí splnit jedno kritérium.^⁸⁶

Nově (od 1. listopadu 2014) již nemají členské státy přidělen vážený počet hlasů, kvalifikovaná většina je vymezena nejméně 55 procenty členů Rady (15 členů), a nejméně tolika členy, kteří zastupují alespoň 65 procent obyvatelstva EU. V případě, kdy Rada nerozhoduje na návrh Evropské komise nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, je kvalifikovaná většina vymezena 72% členů Rady (20 členů) a 65% obyvatelstva EU. Blokační menšina je stanovena na 13 resp. 8 členských států nebo 35% obyvatel. Blokační menšinu musí nově tvořit nejméně čtyři členové. Německo, Francie a Velká Británie, které mají více než 35% obyvatel EU, tak nemohou zablokovat rozhodovací proces.^⁸⁷

Prohlášením k ustanovením Smluv (č. 7)^⁸⁸ mohou členové Rady, kteří zastupují alespoň 75% obyvatel nebo 75% členských států nutných k vytvoření blokační menšiny, v přechodném období (1. 11. 2014 - 31. 3. 2017) požadovat, aby hlasování v Radě kvalifikovanou většinou bylo odloženo. Tím je dán prostor k tomu, aby jednání o návrhu po přiměřenou dobu pokračovala s cílem dosažení širšího konsensu v Radě. Jedná se o pojistku proti těsnému přehlasování skupiny členů Rady, která by měla s přijatým rozhodnutím zásadní problém. Po skončení přechodného období se použije stejný mechanismus pro odložení hlasování, přičemž oba parametry se snižují o 20% na 55% obyvatel nebo 55% členských států nutných k vytvoření blokační menšiny.^⁸⁹

Nová pravidla rozhodování kvalifikovanou většinou tedy opouští metodu váženého počtu hlasů, zachovávají a modifikují kritéria počtu států a počtu obyvatel. Počet obyvatel potřebný k přijetí návrhu se zvyšuje z 62% na 65% a na rozdíl od předchozí úpravy je automatický, nikoli jen „na vyžádání“ členského státu. Počet členských států potřebný k přijetí návrhu se zvyšuje z 50% (14 členských států) na 55% (15 členských států). V případě že Rada nerozhoduje na návrh EK nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, zvyšuje se počet členských států z 66,67% (18 členských států) na 72% (20 členských států).

Zvýšení kritéria počtu států má být zárukou pro malé a střední státy EU (kterých je většina) před prosazováním zájmů několika velkých států EU. Zvýšení kritéria počtu obyvatel je naopak zárukou pro velké členské státy před dominancí malých a středních států.^⁹⁰ Navýšení kritéria počtu států o jeden resp. dva členské státy však nepředstavuje razantní změnu a pravděpodobně nepovede k výraznému posílení pozice malých a středních členských států.

Nové nastavení parametrů kvalifikované většiny v LS snižuje váhu hlasů a pozitivní hlasovací potenciál všech členských států. Důvodem je zvýšení minima potřebného pro souhlas u kritéria počtu států z 50% na 55% a u kritéria počtu obyvatel z 62% na 65%. Tento systém hlasování má působit na členské státy, aby při prosazování návrhů více hledali kompromisní řešení a při hlasování v Radě více spolupracovali.^⁹¹ To platí v případě, kdy se v dané oblasti nezměnil způsob hlasování, tedy kdy Rada setrvává u rozhodování kvalifikovanou většinou nebo přechází z hlasování prostou většinou. V častějších případech, kdy se na rozhodování kvalifikovanou většinou přechází z rozhodování jednomyslného, nebo kdy se jedná o nové oblasti, teze o větším důrazu na kompromis ztrácí svou platnost, protože přijetí rozhodnutí by mělo být o něco snazší.

Negativní hlasovací potenciál členských států se naopak zvyšuje, s výjimkou zemí, které mají nyní v Radě přidělen vyšší počet vážených hlasů, než odpovídá počtu obyvatel. To je dobře vidět v případě České republiky, kdy se negativní hlasovací potenciál mírně zvyšuje u kritéria počtu států i kritéria počtu obyvatel (až 7,69% blokační menšiny), díky vypuštění metody váženého počtu hlasů, kde Česká republika disponuje 13,19% blokační menšiny, však dochází k poklesu negativního hlasovacího potenciálu téměř na polovinu. Na druhou stranu malé země vč. České republiky posiluje případná situace, kdy se stanou jedním ze čtyř členských států tvořících blokační menšinu.^⁹²

Pro posouzení reálné změny proporcí mezi jednotlivými členskými státy, zejména mezi velkými státy na jedné straně a malými a středními státy na druhé straně, bude třeba seznámit se s detailními propočty zavedených změn a případnou komparací minulých hlasování dle původní a nové metodiky.

Lisabonská smlouva rozšiřuje princip hlasování kvalifikovanou většinou na 68 dalších oblastí, u 19 z nich se jedná o nahrazení jednomyslného rozhodování, 49 oblastí je zcela nových. Celkem tímto způsobem Rada rozhoduje v 218 oblastech. Nadále zůstává několik oblastí, v nichž je zachován princip jednomyslnosti a ve kterých mají členské státy právo veta (zejména daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla, sídla institucí).^⁹³

Tím, že LS rozšířila podstatným způsobem počet věcných oblastí, ve kterých se hlasuje kvalifikovanou většinou, omezila možnost jednotlivého členského státu rozhodnutí v Radě vetovat. To sice zvyšuje pravděpodobnost schválení, rozhodnutí přijímaná na hranici nastavených limitů a z toho plynoucí nespokojenost neúspěšných členských států by však EU nijak neprospěla. I v případě rozhodování kvalifikovanou většinou se tedy nároky na komunikaci mezi členskými státy a nutnost hledat podporu pro své postoje k jejich prosazení při jednání v Radě výrazněji nesníží. Pravděpodobně vzroste význam neformálních konzultačních postupů mezi členskými státy. Rovněž zapojení EP do rozhodování v řadě nových oblastí formou řádného legislativního postupu (a procedury souhlasu) bude od členských států i Rady vyžadovat nový přístup ke komunikaci s EP.^⁹⁴

V praxi rozhodování Rady se v minulosti (bez opory v zakládacích smlouvách) uplatňoval tzv. Lucemburský kompromis, který však ani Lisabonská smlouva jako výjimku z většinového hlasování nezavedla. Od roku 1966 se postupovalo tak, že jakékoli rozhodnutí, které by mohlo ovlivnit velmi důležitý národní zájem některého z členských států, nebylo přijato, pokud s ním dotčený členský stát nesouhlasil. Členský stát se nepřehlasovával, ale usilovalo se o nalezení řešení, které by bylo možné přijmout jednomyslně. Od roku 1983 se tento kompromis téměř neužíval. Podobná ustanovení se nicméně nyní objevují v některých politikách EU (např. systém sociálního zabezpečení, systém trestního soudnictví, společná zahraniční a bezpečnostní politika).^⁹⁵

3.3.2Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Funkce Vysokého představitele EU je novým prvkem v institucionální struktuře EU. Slučuje personální řízení aktivit s dopadem na vnější činnost, dosud spadajících do kompetence vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, generálního tajemníka Rady, komisaře pro vnější vztahy a členského státu předsedajícího Radě. Smyslem této funkce je omezit dvojkolejnost aktivit EU v oblasti vnější činnosti EU a zajistit účelnější realizaci cílů vnější činnosti.^⁹⁶ První vysokou představitelkou Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se od 1. prosince 2009 stala britka Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx.

Vysokého představitele EU jmenuje Evropská rada kvalifikovanou většinou se souhlasem předsedy EK. Souhlas předsedy EK je nutný, protože vysoký představitel EU se automaticky stává jedním z místopředsedů EK. Byť to zakládací Xxxxxxx nestanoví, při jmenování první vysoké představitelky EU došlo ke slyšení v EP. Tato slyšení vychází z meziinstitucionální dohody EP s EK. Rovněž funkční období vysokého představitele EU není stanoveno, protože je vázáno na funkční období EK, dovozuje se, že jde o pětiletý mandát.^⁹⁷

Vysloví-li však EP nedůvěru EK a EK kolektivně odstoupí, vysoký představitel EU odstupuje pouze ze své funkce místopředsedy Komise a nadále zůstává v čele Rady pro zahraniční věci. Jeho členství v EK vyplývá z jeho funkce vysokého představitele EU, proto se dovozuje, že by se vysoký představitel EU buď stal členem nově jmenované EK (což je v kontradikci ke zmiňované vazbě na funkční období EK), nebo by se jeho post stal součástí jednání o složení nové EK.^⁹⁸

Vysoký představitel rodící se evropské diplomacie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Stejně jedná i v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky. Předsedá Radě pro zahraniční věci (FAC), je jedním z místopředsedů Evropské komise.^⁹⁹ Vysoký představitel jako zmocněnec Rady uvedené politiky „vede“ a „provádí“, ale nevytváří je. Má iniciativní, koordinační a reprezentační funkci, nemá samostatnou rozhodovací funkci. Jeho činnost je vázána na předchozí rozhodnutí, která jsou členskými státy přijímána na úrovni Evropské rady a Rady. Samostatná působnost vysokého představitele je tak omezena na vydávání prohlášení jménem EU k aktuálním zahraničně-politickým otázkám.^¹⁰⁰

Vysoký představitel EU řídí také Evropskou službu pro vnější činnost. Tato služba působí ve spolupráci s diplomatickými službami členských států a skládá se z úředníků příslušných oddělení generálního sekretariátu Rady a Komise, jakož i z vyslaného personálu vnitrostát-ních diplomatických služeb.^¹⁰¹

3.3.3Nové formace Rady

Rada pracuje v jednotlivých odborných (rezortních) formacích (složeních)^¹⁰², a tak naplňuje princip specializace Rady. Povinně se vytváří dvě základní formace, které vznikly rozdělením původní Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC) na Radu pro obecné záležitosti a Xxxx pro zahraniční věci.^¹⁰³

Rada pro obecné záležitosti (GAC)^¹⁰⁴ zajišťuje soudržnost prací ostatních formací Rady, společně s předsedou Evropské rady a Evropskou komisí připravuje zasedání Evropské rady a zajišťuje jejich návaznost.^¹⁰⁵ GAC by měla být strážcem koherence práce jednotlivých formací a jakýmsi svorníkem mezi Radou a Evropskou radou. Tuto roli již plnil stávající GAERC ve své všeobecné části, nové okolnosti (stálý předseda ER a Vysoký představitel EU) budou klást na fungování GAC kvalitativně jiné nároky. GAC zůstává jedinou platformou na politické úrovni, kde může předsednický členský stát ovlivnit otázky horizontální povahy; předsedá jí rotující předsednictví.^¹⁰⁶ Rozhodnutí o tom, jakého zástupce vyšle členský stát na zasedání GAC, je nadále plně v rukou členského státu. Zástupcem je zpravidla ministr zodpovědný za koordinaci evropských agend.^¹⁰⁷

Rada pro zahraniční věci (FAC)^¹⁰⁸ rozhoduje o vnější činnosti EU podle strategických směrů vymezených Evropskou radou a zajišťuje soudržnost činnosti EU.^¹⁰⁹ V kompetenci FAC je celá vnější činnost EU, zejména společná zahraniční a bezpečnostní politika, společná obchodní politika, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc. FAC je jedinou formací Rady, kde se neuplatňuje systém rotujícího předsednictví. Předsedou FAC je vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Jeho mandát je pětiletý, což by mělo zajistit kontinuitu vnější činnosti Unie.^¹¹⁰

LS nevymezuje jasně vztah mezi GAC a FAC, resp. mezi jejich předsedy. GAC může celkem snadno zajišťovat soudržnost práce jednotlivých formací Rady, protože jim předsedají ministři vlády předsednické země, jejichž činnost je prostřednictvím předsedy této vlády koordinována. Vysoký představitel EU je ale nezávislou funkcí, proto je třeba zajistit koordinaci mezi ním a předsedou GAC. Vysoký představitel má při tvorbě programu FAC přihlédnout k programu předsednictví, resp. k osmnácti měsíčnímu programu předsednického tria.^¹¹¹

Dosavadní zkušenosti s funkcí vysokého představitele EU naznačují, že vnější reprezentace EU nebude tak jednotná, jak by si přáli autoři LS. Probíhá-li bilaterální nebo multilaterální setkání na nejvyšší úrovni a je-li na něm přítomna Evropská unie, zastupují ji předseda ER a předseda EK. Vysoká představitelka EU reprezentuje hlas EU pouze na ministerské úrovni a ani zde není schopna stihnout vše. Je současně předsedkyní FAC a místopředsedkyní EK, skloubení těchto tří funkcí předpokládá vysoké časové nároky. Dosavadní vývoj naznačuje pozoruhodný precedent. Vysokou představitelku na některých významných setkáních zastupuje ministr zahraničí předsedající země, který se v novém uspořádání ocitl „bez zajímavé činnosti“, nebo ji zastupuje dokonce i představitel jiné než předsedající země. K predikované jednoznačné a jednotné vnější prezentaci EU tedy zatím nedochází, nadále pokračuje kooperace se zástupci členských států.^¹¹²

3.3.4Předsednictví

Předsednictví v Radě (vyjma Rady pro zahraniční věci) je vykonáváno na základě rovného rotačního principu vždy skupinou tří států po dobu osmnácti měsíců. Pořadí států určuje rozhodnutím Evropská rada, ale až od druhé poloviny roku 2020, protože do té doby stanovila předsednictví Rada.^¹¹³ Lisabonská smlouva sice snižuje personální váhu představitelů předsednického členského státu, objem prací se ale naopak navyšuje. Rozšířil se počet oblastí, v nichž se legislativní akty projednávají procedurou spolurozhodování, což klade větší nároky na spolupráci mezi Radou (a tedy předsednictvím) a Evropským parlamentem.^¹¹⁴

Institut předsednického tria funguje od roku 2007^¹¹⁵, k jeho institucionálnímu zakotvení došlo až ke dni 1. 12. 2009 na základě rozhodnutí Evropské rady o výkonu předsednictví Rady^¹¹⁶. Vlastní předsednictví v Radě vykonává po dobu šesti měsíců postupně každý členský stát z předsednického tria, ostatní dva členové jsou mu nápomocni ve všech jeho funkcích na základě společného programu.^¹¹⁷ Kromě společného programu trio předpokládá vzájemnou podporu a spolupráci při spravování předsednických mandátů a nabízí možnost alternativních konfigurací při výkonu předsednictví – výměnu nebo přepuštění předsednictví v určité oblasti. Architekti lisabonského předsednictví tedy opustili model jednolitého předsednictví, které postrádalo dlouhodobou časovou kontinuitu, a vyměnili jej za pružnější, ale funkčně a personálně roztříštěnou variantu. Ze zkušeností vyplývá, že pokud mezi předsednickým triem neexistuje synergie priorit, je společný program nakonec jediným užitečným výstupem.^¹¹⁸

3.4Evropská komise

„Komise podporuje obecný zájem Unie … Zajišťuje uplatňování Smluv … dohlíží na uplatňování práva … Plní rozpočet a řídí programy … zajišťuje vnější zastupování Unie … Funkční období … je pětileté … členové Komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce …“^¹¹⁹

Pojem Komise je souhrnným označením pro celou instituci, včetně sboru Komisařů, generálních ředitelství a dalších útvarů. Komise vždy vystupuje jako jeden celek. Iniciativní, výkonné, prováděcí a řídící pravomoci Komise Lisabonská smlouva rozšiřuje na naplňování všech cílů EU, nikoli jen na dosavadní zajištění fungování a rozvoje společného trhu.^¹²⁰

LS vytváří novou dělbu práce mezi Komisí a novými funkcemi předsedy ER a vysokého představitele EU, a tím připravila rotující předsednictví o celou oblast vnějších záležitostí. Komise je samostatně pověřena vnějším zastupováním ve všech oblastech, do kterých zasahuje pravomoc EU^¹²¹. Komise reprezentuje EU prostřednictvím vysokého představitele EU nebo příslušného komisaře.^¹²²

Komisi nadále zůstává monopol v iniciační pravomoci ve vztahu k legislativním aktům, Lisabonská smlouva jej však částečně „oslabuje“ institutem občanské iniciativy a upřesněním omezené legislativní iniciativy členských států, EP, Rady, ECB, SD nebo EIB.^¹²³ Zatímco Xxxxxx zahajuje legislativní proces svým návrhem, u ostatních nositelů práva legislativní iniciativy používá LS nejednotně různé výrazy (z podnětu, na doporučení, na žádost). Všechny tyto případy ale vedou k zahájení legislativního procesu. Na rozdíl od podnětu skupiny členských států (tj. alespoň jedné čtvrtiny členských států) mají EP, ECB, SD a EIB právo legislativní iniciativy jen ve věcech, které se jich bezprostředně dotýkají.^¹²⁴

Všeobecná pravomoc legislativní iniciativy je pro Komisi klíčová, s ohledem na trendy posledních let, kdy je většina legislativních aktů přijímaná již v prvním čtení v EP. Jde o případy, kdy plénum EP hlasuje o návrhu ve znění, ke kterému má předjednaný souhlas Rady. Samotná příprava návrhu legislativního aktu je tedy pro Komisi hlavní příležitostí ovlivnit podobu unijní legislativy.^¹²⁵ Na rozdíl od ostatních orgánů EU nemá Komise rozdílné hlasovací většiny v různých oblastech pravomocí EU, usnáší se většinou hlasů svých členů.^¹²⁶

Do 31. října 2014 se Komise skládá z jednoho státního příslušníka každého členského státu, včetně jejího předsedy a vysokého představitele EU. Od 1. listopadu 2014 se má počet členů Komise snížit na dvě třetiny počtu členských států, tj. 18 členů vč. předsedy a vysokého představitele EU.^¹²⁷ Členové takto zeštíhlené Komise budou vybíráni na základě principu rotace, který má být jednomyslně stanoven Evropskou radou.^¹²⁸ Vzhledem k velké citlivosti problematiky může Evropská rada jednomyslně určit, že počet komisařů bude po roce 2014 jiný, než stanovila LS.^¹²⁹ Politická situace provázející ratifikaci LS vyústila v závazek Evropské rady, že přijme rozhodnutí, na základě kterého bude mít každý členský stát v Komisi nadále svého státního příslušníka. K přijetí takového rozhodnutí Evropská rada prozatím nepřistoupila.^¹³⁰ Přesto ke snížení počtu komisařů s velkou pravděpodobností nedojde.

Lisabonská smlouva potvrzuje výsadní postavení a posiluje pravomoci předsedy Komise. Předseda je nově oprávněn vymezovat směry, podle kterých má Komise pracovat. Jmenuje místopředsedy (s výjimkou vysokého představitele EU, který je automaticky prvním místopředsedou), v jeho kompetenci je i výzva k odstoupení člena Komise.^¹³¹ Předsedou Komise pro období 2010 – 2014 se již podruhé stal portugalec Xxxx Xxxxxx Xxxxxxx.

Xxxxxx jmenování Xxxxxx zůstává stejný^¹³², LS zpřesňuje vztah mezi rolí Evropské rady a Rady a posiluje vliv Evropského parlamentu (tedy i demokratickou legitimitu Komise). Evropská rada navrhuje kandidáta na předsedu Komise hlasováním (velkou) kvalifikovanou většinou, s přihlédnutím k výsledku voleb do EP. Nominace předsedy musí být předjednána v EP, který volí předsedu Komise tajným hlasováním většinou všech poslanců. Rada po dohodě se zvoleným předsedou přijme seznam dalších osob, které navrhuje jmenovat členy Komise. Členové Komise jsou vybírání na základě návrhů členských států. EP volí sbor komisařů většinou odevzdaných hlasů. Evropská rada jmenuje Komisi jako celek (opět kvalifikovanou většinou).^¹³³

Rovněž některá další ustanovení^¹³⁴ potvrzují posílení institucionálního postavení EP a předsedy Komise. O jmenování nového člena Komise, který nahradí člena, jenž odstoupil, byl odvolán nebo zemřel, nově rozhoduje Rada po dohodě s předsedou Komise a po konzultaci s EP (doposud jmenovala nového člena Komise pouze Xxxx). Jednomyslné rozhodnutí Rady o nenahrazení člena Komise je nově podmíněno návrhem ze strany předsedy Komise. LS také nově stanoví, že pouze v případě odstoupení všech členů Komise zůstávají tito členové ve funkci a vyřizují běžné záležitosti, dokud nejsou nahrazeni.^¹³⁵

3.5Soudní dvůr Evropské unie, Evropská centrální banka, Účetní dvůr

Soudní dvůr Evropské unie^¹³⁶ je tvořen Soudním dvorem, Soudem prvního stupně (nově pojmenovaným „Tribunál“) a specializovanými soudy. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv^¹³⁷, je jedinou institucí EU, která je nadána pravomocí interpretovat právo EU. Výjimečné postavení, uplatňované prostřednictvím „právotvorné“ judikatury (většinou prointegrační), bylo Lisabonskou smlouvou dále zvýrazněno. Vedle EP je SD institucí, jejíž pravomoci se nejvíce rozšířily. V důsledku odstranění pilířové struktury rozšiřuje LS jurisdikci SD v části soudní spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce. Rovněž výslovná úprava možnosti napadení aktu pro porušení principu subsidiarity a právní závaznost Listiny základních práv Evropské unie^¹³⁸ posiluje postavení SD. Soudní kontrola v oblasti společně zahraniční a bezpečnostní politiky však zůstává nadále vyloučena. ^¹³⁹

LS nově formuluje povinnost členských států stanovit prostředky k zajištění účelné právní ochrany v oblastech pokrytých právem EU^¹⁴⁰. Z uvedeného vyplývá, že soudní systém EU je decentralizovaný a jeho funkční (nikoli však hierarchickou) součástí jsou vnitrostátní soudy. Vnitrostátní soudy jsou povinny usnadnit výkon práva EU a poskytují účinnou ochranu tohoto práva.^¹⁴¹

Evropská centrální banka se Lisabonskou smlouvou nově stává orgánem EU^¹⁴². Mizí tak zřetelné dělítko, které zdůrazňovalo zájmy jednotlivých institucí a nezávislost ECB. EP, Rada a EK budou pravděpodobně, s odkazem na koordinaci při podpoře hospodářského růstu v EU, více usilovat o ovlivnění činnosti ECB. Nově je vymezena Rada guvernérů, která se skládá ze členů Výkonné rady ECB a z guvernérů centrálních bank členských států EU, jejichž měnou je euro. Guvernéři zemí, které nezavedli euro, tak o své členství v Radě guvernérů přišli.^¹⁴³

Účetní dvůr byl mezi orgány EU zařazen Maastrichtskou smlouvou, provádí externí audit finančních prostředků EU. Lisabonská smlouva jeho mandát a složení nemění.^¹⁴⁴

3.6Úloha vnitrostátních parlamentů

Vnitrostátní parlamenty nejsou součástí oficiální struktury evropských institucí, přesto hrají ve fungování EU důležitou roli. Lisabonská smlouva posiluje jejich úlohu, zejména v oblasti poskytování informací a kontroly dodržování zásady subsidiarity.

LS prodlužuje lhůtu mezi postoupením návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům a zařazením na předběžný pořad jednání Rady z 6 na 8 týdnů. Postupují se všechny návrhy legislativních aktů, tj. návrhy EK, podněty skupiny členských států, podněty EP, žádosti SD, doporučení ECB nebo žádosti EIB, ale také podklady pro konzultace vydané EK, roční legislativní program a další nástroje legislativního plánování a politické strategie.^¹⁴⁵

LS dále zavádí nový mechanismus sledování, zda je dodržována zásada subsidiarity, tedy zda EU přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska požadovaných výsledků.^¹⁴⁶ Jedná se o mechanismus žluté a oranžové karty.

Každý vnitrostátní parlament může ve lhůtě 8 týdnů od postoupení návrhu legislativního aktu zaslat předsedům EP, Rady a EK odůvodněné stanovisko, se sdělením, v čem shledávají dotčený návrh v rozporu se zásadou subsidiarity. Jednokomorové parlamenty mají dva hlasy, dvoukomorové parlamenty jeden hlas pro každou komoru. Jestliže alespoň jedna třetina vnitrostátních parlamentů (jedna čtvrtina v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech a v oblasti policejní spolupráce), tj. 18 resp. 14 hlasů, předloží svá odůvodněná stanoviska, musí být návrh přezkoumán (mechanismus žluté karty). Navrhovatel legislativního aktu se může rozhodnout, zda svůj návrh stáhne, změní, nebo zachová. Rozhodnutí musí být odůvodněno.^¹⁴⁷

Jestliže se jedná o legislativní akt EK podléhající řádnému legislativnímu postupu a odůvodněná stanoviska vnitrostátních parlamentů předloží nadpoloviční většina hlasů (nejméně 28 hlasů), musí být návrh opět přezkoumán. Pokud EK na svém návrhu trvá (musí svůj postoj odůvodnit), posoudí soulad návrhu s principem subsidiarity EP a Rada (mechanismus oranžové karty). Rozhodne-li EP většinou odevzdaných hlasů nebo Rada většinou 55% svých členů, že legislativní návrh je v rozporu s principem subsidiarity, návrh je zamítnut.^¹⁴⁸

Vedle žluté a oranžové karty mají vnitrostátní parlamenty podle LS k dispozici ještě mechanismus červené karty, který představuje právo veta vůči návrhu rozhodnutí založeného na přechodové klauzuli (viz kapitola 2.6).^¹⁴⁹ Pokud se proti rozhodnutí v půlroční lhůtě vysloví jediná komora vnitrostátního parlamentu, rozhodnutí je vetováno.^¹⁵⁰

Kromě uvedených námitkových a blokačních prostředků mohou vnitrostátní parlamenty nově iniciovat soudní kontrolu dodržování principu subsidiarity při přijímání legislativního aktu v EU, a to podáním návrhu k Soudnímu dvoru Evropské unie na zahájení zvláštního typu řízení o neplatnosti legislativního aktu.^¹⁵¹

Praktické využití nástrojů kontroly dodržování principu subsidiarity naznačuje, že kvórum pro aktivaci žlutých nebo oranžových karet je vysoké a těžko se k němu dochází. Některé parlamenty dosud nemají vytvořený potřebný parlamentní mechanismus, jiné komory nekontrolují návrhy s potřebnou pečlivostí.^¹⁵² Pokud se však parlamenty naučí zásadu subsidiarity řádně testovat a kontrolovat, jejich role v evropských strukturách získá na významu.

4Naplnění podstaty, smyslu a účelu institucionálních změn

Institucionální změny zavedené Lisabonskou smlouvou se (snad s výjimkou Účetního dvora) dotkly ve větší či menší míře všech orgánů EU.

Evropský parlament má novou roli, doposud byl spíše kontrolním a konzultativním orgánem, nyní je také orgánem legislativním. Řádným legislativním postupem se stává rovnocenné spolurozhodování EP a Rady, zvláštní legislativní postupy (konzultace, souhlas) ustupují do pozadí, kooperační postup se dokonce ruší. EP musí souhlasit s aplikací přechodové klauzule, disponuje omezenou legislativní iniciativou. Podílí se na volbě osobností reprezentujících EU, předsedy Evropské komise a Evropské komise jako celku.

Úprava pravomocí EP je nezřetelnějším projevem akceptace kritiky demokratického deficitu EU. Legislativní pravomoc je nadále dělena mezi EP, Xxxx a EK, nově však (ve většině případů) na bázi rovnocennosti. Forma přijímání evropské legislativy se více přibližuje systému ve vnitrostátních parlamentech, nikoli však natolik, aby vzbuzovala obavy ze vznikající federace.

Evropská rada je Lisabonskou smlouvou poprvé formálně zařazena mezi orgány EU, stává se tak součástí institucionálního rámce EU. Jednání ER nově vede stálý předseda ER, který má zajistit vyšší stabilitu a čitelnost ER jak ve vnitřních vztazích EU, tak v její vnější činnosti. Významnou novou pravomocí Evropské rady je rozhodování o seznamu složení Rady a o způsobu předsednictví v jednotlivých složeních Rady vč. předsednického tria.

Evropská rada dosud poněkud nelogicky stála mimo orgány EU, přestože znaky orgánu EU naplňuje. Protože se podílí na fungování EU, zejména na formulování jejích vizí a strategií, je zcela v pořádku, že tak činí jako řádný orgán EU. Nová funkce předsedy ER oslabuje úlohu předsedy vlády či hlavy státu vykonávajícího předsednictví. Proto by mohlo docházet k tenzím mezi předsedou ER a představiteli předsednické země, přinejmenším do té doby, než se nové rozdělení kompetencí stane samozřejmým. Na druhou stranu tenze mezi prioritami předsednického tria, předsednické země a snahou o kontinuitu ER v osobě stálého předsedy mohou vést ke vzniku zajímavých kompromisních řešení.

Pravomoci Rady se Lisabonskou smlouvou sice příliš nemodifikují, dochází ale ke třem významným změnám: hlasování kvalifikovanou většinou se stává obecným způsobem rozhodování v Radě, mění se pravidla pro stanovení kvalifikované většiny a blokační menšiny; vzniká nová funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku; Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy je rozdělena na Radu pro obecné záležitosti a Xxxx pro zahraniční věci. Rada stejně jako Evropský parlament disponuje omezenou legislativní iniciativou vůči Evropské komisi, v rámci koncepce oboustranné flexibility může iniciovat zrušení legislativního aktu.

Nová pravidla rozhodování kvalifikovanou většinou opouští metodu váženého počtu hlasů, modifikují kritéria počtu států a počtu obyvatel. Zvýšení kritéria počtu států má být zárukou pro malé a střední státy EU, zvýšení kritéria počtu obyvatel je naopak zárukou pro velké členské státy. Navýšení kritéria počtu států o jeden resp. dva členské státy však nepředstavuje razantní změnu a pravděpodobně nepovede k výraznému posílení pozice malých a středních členských států.

Nové nastavení parametrů kvalifikované většiny v LS snižuje váhu hlasů a pozitivní hlasovací potenciál všech členských států. Negativní hlasovací potenciál členských států se naopak zvyšuje, s výjimkou zemí, které mají nyní v Radě přidělen vyšší počet vážených hlasů, než odpovídá počtu obyvatel.

Nahrazování jednomyslného rozhodování rozšiřováním principu kvalifikované většiny bezesporu zvýší akceschopnost a úspěšnost rozhodování v Radě. Pozitivně může ovlivnit kvalitu přijímaných rozhodnutí, která nemusí být kompromisem pro všechny zúčastněné strany, ale jen „dílčím“ kompromisem, který umožní prosadit změny v kvalitě a rozsahu, který by u principu jednomyslnosti byl neuskutečnitelný. Mohou tak být snáze prosazena řešení, která se některým členským státům resp. jejich momentální politické reprezentaci nelíbí nebo nehodí, z hlediska rozvoje (nejlépe trvale udržitelného) však budou spíše pozitivní.

Na druhou stranu nelze opomíjet riziko zneužívání tohoto jednoduššího způsobu rozhodování, kdy mohou být snáze prosazována řešení výhodná jen pro některé členské státy, pro byrokratický aparát EU a jeho představitele, nebo kdy budou ušlechtilé cíle (např. kulturní, environmentální, regionální, ale i hospodářské) kvalifikovanou většinou odsouzeny k zániku.

Hlasování kvalifikovanou většinou omezuje možnosti jednotlivého členského státu rozhodnutí v Radě vetovat. To sice zvyšuje pravděpodobnost schválení, rozhodnutí přijímaná na hranici nastavených limitů s ohledem na následnou nespokojenost neúspěšných členských států přesto nejsou příliš pravděpodobná. Nadále tedy členské státy budou muset hledat širokou podporu pro své návrhy. Nové nastavení pravidel rozhodování v Radě tedy nabízí řešení proti zneužívání institutu jednomyslnosti a současně i brzdy proti účelovému schvalování návrhů. Samotná aplikace pravidel od konce roku 2014 ukáže více.

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku předsedá Radě pro zahraniční věci, je místopředsedou Evropské komise. Smyslem jeho funkce je zajistit účelnější realizaci cílů vnější činnosti. Tím je oslabena dosavadní pozice představitele předsednické země, který tehdy ještě nerozdělené formaci Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy předsedal a zastupoval EU i ve vnějších vztazích. V zájmu zachování kontinuity vnějšího jednání EU jde stejně jako v případě stálého předsedy ER o pochopitelný krok.

Evropské komisi nadále zůstává monopol v iniciační pravomoci ve vztahu k legislativním aktům, Lisabonská smlouva jej však částečně „oslabuje“ institutem občanské iniciativy a upřesněním omezené legislativní iniciativy členských států a některých orgánů EU. LS vytváří novou dělbu práce mezi Evropskou komisí a novými funkcemi předsedy ER a vysokého představitele EU a tím připravila rotující předsednictví o celou oblast vnějších záležitostí. Postavení předsedy EK se dále upevňuje, předseda je nově oprávněn vymezovat směry, podle kterých má Komise pracovat.

Soudní dvůr Evropské unie nadále zaujímá díky své právotvorné judikatuře výjimečné postavení, Lisabonskou smlouvou dále zvýrazněné zrušením pilířové struktury vedoucí k rozšíření jeho jurisdikce.

Větší vliv získávají také vnitrostátní parlamenty. Jsou informovány o veškerých návrzích evropských legislativních aktů, mohou uplatňovat odůvodněná stanoviska k tomu, zda je návrh v souladu se zásadou subsidiarity. Mají k dispozici mechanismus žluté a oranžové karty, mohou iniciovat soudní kontrolu dodržování zásady subsidiarity, mají právo veta vůči uplatnění přechodové klauzule.

S ohledem na výše uvedené lze institucionální změny zavedené Lisabonskou smlouvou rozdělit na ty, které postavení orgánů EU, členských států a demokratických principů buď posilují, nebo oslabují.

Posílení pravomocí EU

nové oblasti, kterými se EU zabývá
hlasování kvalifikovanou většinou v Radě (částečně také v Evropské radě) namísto jednomyslnosti
upevnění pozice předsedy Evropské komise
stálý předseda Evropské rady
vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
doložka flexibility
přechodová klauzule
rozšířená jurisdikce SD

Posílení členských států

vyšší negativní hlasovací potenciál v Radě
informační povinnost vůči vnitrostátním parlamentům – návrhy legislativních aktů, prodloužení lhůty z 6 na 8 týdnů
zásada subsidiarity a proporcionality
mechanismus žluté a oranžové karty (dodržování zásady subsidiarity)
oboustranná flexibilita
povinnost EK upozornit vnitrostátní parlamenty na návrhy založené na doložce flexibility
soudní kontrola dodržování principu subsidiarity
právo veta vůči uplatnění přechodové klauzule

Oslabení členských států

hlasování kvalifikovanou většinou v Radě (částečně také v Evropské radě) namísto jednomyslnosti
nižší pozitivní hlasovací potenciál v Radě
vysoký představitel EU jako předseda Rady pro zahraniční věci namísto předsedy z předsednické země
stálý předseda Evropské rady namísto předsedy z předsednické země
přesunutí agendy vnějších vztahů z předsednické země na Evropskou komisi, ER a Xxxx

Posílení demokratických principů

spolurozhodovací procedura EP
iniciační pravomoc EP
občanská iniciativa
podávání žalob na neplatnost aktů EU neprivilegovanými žalobci
Listina základních práv EU

Lisabonská smlouva výrazně rozšiřuje a posiluje kompetence Evropské unie a jejich orgánů, rozšiřuje sféry vlivu EU, usnadňuje rozhodovací proces, definuje nové funkce, jejichž představitelé se stávají reprezentanty, „osobnostmi“ EU. Prostřednictvím doložky flexibility a přechodové klauzule umožňuje extenzivní výklad a dokonce změnu Smluv.

Pozice jednotlivých členských států je oslabena v tom smyslu, že státy přenesly více oblastí na bedra EU, jejich hlasovací potenciál ztrácí na síle, klesá význam představitelů státu vykonávajícího předsednictví. Členské státy spíše rostou v možnosti činnost EU negovat, především uplatněním zásady subsidiarity formou odůvodněného stanoviska, buď v rámci koncepce oboustranné flexibility, nebo v rámci vyjádření nesouhlasu s použitím doložky flexibility. Přicházejí o právo veta při řadě rozhodování v Radě a některých rozhodování v Evropské radě, nově mají k dispozici právo veta při nesouhlasu s uplatněním přechodové klauzule.

Jednoznačně pozitivně je třeba hodnotit posílení demokratických principů v EU, zejména v případě rozšíření pravomocí voliči legitimovaného Evropského parlamentu.

Postavení orgánů Evropské unie a orgánů členských států však nemůže být hodnoceno takto izolovaně. Při uplatnění tohoto přístupu je zřejmé, že Lisabonská smlouva jednoznačně posílila své orgány a jednoznačně oslabila jednotlivé členské státy. Je však třeba si uvědomit, že tato změna byla učiněna nejen vůlí autorů Lisabonské smlouvy a představitelů EU, ale – díky ratifikačnímu procesu - především vůlí politické reprezentace členských států, v případě referend dokonce většiny občanů členského státu. Rozšíření počtu oblastí, které spadají do kompetence EU, nelze tedy vnímat jako rozpínavost EU, ale zakotvení přání členských států společně spravovat další oblasti. Zjednodušení hlasování v Radě a Evropské radě rovněž není možné považovat za jednostranné posílení moci orgánů EU, ale za důsledek přání členských států po akceschopnější a dynamičtější Evropě.

Riziko zneužití moci existuje vždy, proto je třeba ocenit, že výsledná podoba Lisabonské smlouvy tato rizika identifikuje a nastavuje celou řadu mechanismů k jejich eliminaci. To je zásluhou především širokého spektra zástupců členských států (nejen z řad politiků), kteří se na přípravě, úpravě, veřejné diskusi a výsledné podobě LS podíleli. Pokud ani takové mechanismy nezabrání důsledkům, které by pro některý členský stát byly zcela nepřijatelné, LS nabízí možnost ze svazku Evropské unie vystoupit.

S cílem zabránit podobným scénářům je třeba neustále kontrolovat efektivitu a dostatečnou dynamiku každého jednotlivého orgánu, úřadu či jen pracovní skupiny, vedoucí k výstupům odpovídajícím smyslu EU a požadavkům členských států. Kontrolu vykonávají nejen politici, ale také soudní orgány, média i samotní občané.

5Závěr

Rozšiřování EU o další členské země je zcela logické, zájem dosud nečlenských zemí prokazuje výhodnost vzájemné spolupráce, zejména v oblasti hospodářské. Jednotlivé členské státy EU se mj. liší co do velikosti, počtu obyvatel, ekonomické síly. Vzniká tak jisté napětí mezi velkými a menšími členskými státy, proto je třeba v rozhodovacích procedurách vybalancovat sílu obou těchto skupin, aby jedna nepřevyšovala ani neomezovala druhou, aby obě skupiny měly možnost své návrhy prosadit, ale také aby mohly odmítnout návrhy druhé skupiny. Optimální řešení neexistuje, nastavení by mělo být kompromisní a široce akceptovatelné všemi členským státy.

Posilování demokratických kompetencí evropských institucí a jejich přímá vazba na obyvatelstvo EU coby subjektů s aktivním i pasivním volebním právem je se zvyšujícím se zasahováním EU do dalších oblastí zcela nezbytným krokem, bez něhož by legitimita evropských aktivit nebyla dlouhodobě udržitelná.

Lisabonská smlouva však vedle zjevného posilování demokratických principů jde i opačným směrem, kdy rozšiřuje pravomoc a rozhodovací schopnost orgánů EU a omezuje vliv jednotlivých členských států na výstupy činnosti EU. Tím dodává EU větší akceschopnost. Vědoma si rizika zneužití pravomocí současně sama nastavuje bariéry.

Lisabonská smlouva výrazně rozšiřuje a posiluje kompetence Evropské unie a jejich orgánů, rozšiřuje sféry vlivu EU, usnadňuje rozhodovací proces, definuje nové funkce, jejichž představitelé se stanou reprezentanty, „osobnostmi“ EU. Prostřednictvím doložky flexibility a přechodové klauzule umožňuje extenzivní výklad a dokonce změnu Smluv.

Jednoznačně pozitivně je třeba hodnotit posílení demokratických principů v EU, zejména v případě rozšíření pravomocí voliči legitimovaného Evropského parlamentu.

Právě otázka rozdělení moci mezi orgány EU a členské státy je častým předmětem sporů a argumentace zastánců a odpůrců integrace. Samotná agenda přenesená z členských států na EU pak ustupuje do pozadí, přestože zde se nachází podstata a smysl evropské integrace; pro obyvatele členských států jsou podstatné konkrétní výsledky zpravidla legislativní práce EU, vliv této práce na jejich životy v celé šíři aspektů. Spory se vedou spíše o to, kdo bude o čem rozhodovat, zda vnitrostátní nebo evropský politik, zda vnitrostátní nebo evropský úředník, než o to, jak bude rozhodovat a co (dobrého) takové rozhodování přinese.^¹⁵³ Realita české politiky je pro takový pohled dobrým vodítkem; nelze ji samozřejmě nekriticky aplikovat na všechny členské země, politická a mocenská pravidla jsou nicméně v zásadě stejná bez ohledu na region.

Cílem této práce bylo zkoumat účel (smysl, podstatu) institucionálních změn zavedených Lisabonskou smlouvou, jeho primární východisko, praktické uplatnění u orgánů Evropské unie při jejich činnosti, výsledné efekty a dopady. U každého z analyzovaných orgánů EU, tedy především u Evropského parlamentu, Evropské rady, Rady a Evropské komise byly zodpovězeny otázky, jaký je deklarovaný účel institucionálních změn, jak je tento účel přenášen do struktury, pravomocí a způsobu rozhodování, zda je tento účel naplňován a jak se následně změnilo postavení jednotlivých členských zemí. Autor se domnívá, že cíl práce byl splněn.

Summary

The Lisbon Treaty significantly expands and strengthens the powers of the European Union and its institutions, expanding the sphere of influence of the EU, facilitating decision-making process, defines a new function, whose leaders have become representatives of the EU. Through the flexibility clause and the overcrossing clause allowing a broad interpretation or even amendment of the Treaties.

The position of individual Member States is weakened in the sense that countries have transferred more areas onto the shoulders of the EU, their voting potential is losing the power, the importance of representatives of the state holding the Presidency is decreasing. Member States grow more in the possibility negating the action of the EU, particularly to the principle of subsidiarity by a reasoned opinion, either within the concept of mutual flexibility, or the expression of disagreement with the use of the flexibility clause. They lose the right of veto in a number of the Council decisions and some decisions in the European Council, now have a right of veto in opposition to the application of the overcrossing clause.

Reinforce of democratic principles in the EU definitely needs to be evaluated positively, especially in the case of the extension of powers of the legitimate European Parliament.

The position of the EU institutions and Member States authorities cannot be assessed in this isolated way. If applying such approach it is obvious that the Lisbon Treaty clearly strengthened its institutions and clearly weakened the individual Member States. It should be noted that this change was made not only as a will of the authors of the Lisbon Treaty and EU representatives, but - thanks to the ratification process - mainly thanks the political will of Member States' representation, in the case of a referendum process even thanks to the majority of citizens of Member States. Extending the number of areas that fall within the competence of the EU cannot be read as an expansion of the EU, but anchoring the wishes of Member States jointly manage other areas. Simplification of the vote in the Council and the European Council shall also not be considered a unilateral increase in the power of the EU institutions, but as a consequence of the desire of Member States for operational and dynamic Europe.

The risk of abuse of power is always there, so it should be appreciated that the final shape of the Lisbon Treaty identifies these risks and sets a variety of mechanisms to eliminate them. If such mechanisms will not prevent the consequences of the abuse, which would have been for any Member State completely unacceptable, the Lisbon Treaty offers the option to withdraw from the EU.

In order to prevent such scenarios the effectiveness and appropriate dynamics of each organ, office or a working group should be constantly monitored, leading to the outputs corresponding with the meaning of the EU and requirements of the Member States. Control is exercised not only by politicians but also by the judiciary, the media and the citizens themselves.

Literatura

Knihy a časopisy:

Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010

XXXXX, X. Xxxxxx Xxxxxx: Evropa ve slepé uličce: Lisabonská smlouva a politická unifikace. Časopis pro právní vědu a praxi, 2008, ročník XVI, č. 4, s. 389-391

Internetové zdroje:

Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/

DOSTÁL, V. Postlisabonské předsednictví – dobře namazaný stroj? [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx--xxxxx-xxxxxxxx-xxxxx.xxxx

Evropský parlament a Lisabonská smlouva. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxx/xxxxxx/xxxxxxXxxxxxx.xx?xxxxxxxxxXX&xxx00

XXXXXXX, O. Evropská unie po Lisabonské smlouvě. Jaký krok a kam? [citováno 6. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxx-xx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxx-xxxx-x-xxx0-00000.xxxx

Lisabonská smlouva a Česká národní banka [citováno 27. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx_xxxxxx/xxxxxxxxxx_xxxxxxx/

Lisabonská smlouva. Smlouva pro Evropu 21. století. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxxx.xx/xxxxxx_xxxxxx

Xxxxx Xxxxxx: Nesmíme se v EU zbavovat odpovědnosti. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/00000/xxxxxx/xxxxx-xxxxxx-xxxxxxx-xx-x-xx-xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxx/

XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_xxxxxx.xxx

XXXXXXX, X. a kol. Lisabonská smlouva. Co nového by měla přinést? Parlamentní institut, Praha 2008. [citováno 25. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xx/XXXXX/xx-0-000.xxx

Rozpočet EU. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxxxxx/xxx/xxxxxx/xxxxx_xx.xxx

Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU. [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx/xxxx-xxxxxxx/xxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxx-x-xx-000000

Vyjádření vlády k návrhu Senátu Parlamentu ČR Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem. Příloha k usnesení vlády ze dne 27. června 2008 č. 804. [citováno 25. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx/xxx/xx?Xxxx&0000&00-00

Legislativa:

Jednací řád EP, 7. volební období, červenec 2009. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/XxxxxxxxXxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxx?xxxx_xxxx_xxxxxXXXX&xxxxxxxxxXX

Jednací řád EP, 7. volební období, prosinec 2009. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/XxxxxxxxXxx/xxxxxx/xxxxxxx.xxx?xxxx_xxxx_xxxxxXXXX&xxxxxxxxxXX

Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii. [citováno 21. ledna 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxXxxx.xxxx?xxx0000&xxxxxxx

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. [citováno 21. ledna 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxXxxx.xxxx?xxx0000&xxxxxxx

Protokol, kterým se mění Protokol (č. 36) o přechodných ustanoveních, připojený ke Smlouvě o Evropské unii, ke Smlouvě o fungování Evropské unie a ke Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxx/ 56455/47880, xxx.xxx.xx/xxxxx/0000xx/xxxxxxxx/000xxxxx/x000000.xxx

Rozhodnutí Evropské rady ze dne 1. prosince 2009 o výkonu předsednictví Rady (2009/881/EU). [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxx-xxx.xxxxxx.xx

Internetové stránky:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx

xxx.xxxxxxxx.xx

xxx.xxx.xx

xxx.xxxxx.xx

Použité zkratky

LS – Lisabonská smlouva

EU – Evropská unie

SEU – Smlouva o Evropské unii

SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie

EP – Evropský parlament

ER – Evropská rada

EK/Komise – Evropská komise

SD – Soudní dvůr Evropské unie

ECB – Evropská centrální banka

EIB – Evropská investiční banka

SES – Smlouva o založení Evropského společenství

Vysoký představitel EU - Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

1 XXXXXXX, X. Úvod. In: Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. XII

2 XXXXX, X. Xxxxxx Xxxxxx: Evropa ve slepé uličce: Lisabonská smlouva a politická unifikace. Časopis pro právní vědu a praxi, 2008, ročník XVI, č. 4, s. 391

3 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 13

4 XXXXXXX, X. Úvod. In: Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. XV

5 XXXXXXX, O. Evropská unie po Lisabonské smlouvě. Jaký krok a kam? [citováno 6. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxx-xx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxx-xxxx-x-xxx0-00000.xxxx

6 XXXXXXX, X. Úvod. In: Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. XIV

7 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 82

8 Čl. 13 SEU

9 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 82-83

10 tamtéž, s. 83

11 xxxxxx, x. 83

12 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 83-84

13 Čl. 289 odst. 4 SFEU, Čl. 11 odst. 4 SEU

14 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 84

15 xxxxxx, x. 84

16 xxxxxx, x. 84

17 XXXXXXX, X. Úvod. In: Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. XII-XIV

18 Čl. 289 odst. 4 SFEU

19 Čl. 11 odst. 4 SEU: „Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat Evropskou komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.“

20 Čl. 294 SFEU

21 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 40

22 Protokol (č. 1) o úloze vnitrostátních parlamentů v EU a Protokol (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality

23 Čl. 263 SFEU

24 Čl. 5 SEU

25 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 14

26 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 28-31

27 Čl 4 odst. 3 a 4 SFEU; Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 14-15

28 Vyjádření vlády k návrhu Senátu Parlamentu ČR Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem. Příloha k usnesení vlády ze dne 27. června 2008 č. 804. [citováno 25. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx/xxx/xx?Xxxx&0000&00-00, s. 5-6

29 Čl. 5 odst. 3 SEU

30 Čl. 5 odst. 4 SEU

31 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 32

32 XXXXX, X. Xxxxxx Xxxxxx: Evropa ve slepé uličce: Lisabonská smlouva a politická unifikace. Časopis pro právní vědu a praxi, 2008, ročník XVI, č. 4, s. 391

33 Prohlášení (č. 18) o vymezení pravomocí

34 Čl. 48 odst. 2-5 SEU

35 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 15

36 Čl. 50 SEU

37 Čl. 352 SFEU

38 Čl. 352 odst. 2 SFEU

39 Prohlášení (č. 41) k článku 352 SFEU, Prohlášení (č. 42) k článku 352 SFEU

40 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 34-35

41 Prohlášení (č. 41) k článku 352 SFEU, Prohlášení (č. 42) k článku 352 SFEU

42 Vyjádření vlády k návrhu Senátu Parlamentu ČR Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem. Příloha k usnesení vlády ze dne 27. června 2008 č. 804. [citováno 25. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx/xxx/xx?Xxxx&0000&00-00, s. 7-8

43 tamtéž, s. 8

44 Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU. [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx/xxxx-xxxxxxx/xxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxx-x-xx-000000

45 Vyjádření vlády k návrhu Senátu Parlamentu ČR Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem. Příloha k usnesení vlády ze dne 27. června 2008 č. 804. [citováno 25. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx/xxx/xx?Xxxx&0000&00-00, s. 9-11

46 Čl. 14 SEU

47 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 86-87

48 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 37-40

49 Protokol, kterým se mění Protokol (č. 36) o přechodných ustanoveních, připojený ke Smlouvě o Evropské unii, ke Smlouvě o fungování Evropské unie a ke Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxx/ 56455/47880, xxx.xxx.xx/xxxxx/0000xx/xxxxxxxx/000xxxxx/x000000.xxx

50 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 40

51 Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU. [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx/xxxx-xxxxxxx/xxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxx-x-xx-000000

52 tamtéž

53 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 40

54 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 19

55 tamtéž, s. 16-17

56 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 779-780

57 Čl. 314 SFEU

58 Např. výdaje na společnou zemědělskou politiku, rozvojovou pomoc.

59 Např. výdaje na strukturální fondy, sociální programy, projekty na ochranu životního prostředí, kulturu.

60 Evropský parlament a Lisabonská smlouva. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: www.europarl.europa. eu/parliament/public/xxxxxxXxxxxxx.xx?language=CS&id=66; Rozpočet EU. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxxxxx/xxx/xxxxxx/ index_cs.htm

61 Jednací řád EP, 7. volební období, červenec 2009, čl. 105 vs. Jednací řád EP, 7. volební období, prosinec 2009, čl. 105. [citováno 13. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/XxxxxxxxXxx/xxxxxx/ typedoc.htm?code_type_docu=REGL&language=CS

62 Čl. 17 odst. 7 SEU

63 XXXXXXX, X. Úvod. In: Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. XIII

64 V LS jsou stanoveny některé zvláštní postupy, v nichž se ER podílí na tvorbě primárního práva (Čl. 48 odst. 6 a 7 SEU).

65 Čl. 15 SEU

66 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 40-41

67 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 90-92

68 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 6-7

69 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 90-92

70 tamtéž, s. 793-794

71 O aktuálních formacích Rady ovšem ještě nerozhodovala Evropská rada, nýbrž podle čl. 4 Protokolu (č. 36) o přechodných ustanoveních Rada pro obecné záležitosti.

72 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 794-795

73 DOSTÁL, V. Postlisabonské předsednictví – dobře namazaný stroj? [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx--xxxxx-xxxxxxxx-xxxxx.xxxx

74 Čl. 16 SEU

75 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 93-94

76 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 41-42

77 Dosud je obecným způsobem rozhodování hlasování prostou většinou (čl. 205 odst. 1 SES).

78 Čl. 240 SFEU

79 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 802

80 Čl. 241 SFEU

81 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 802-803

82 tamtéž, s. 803

83 Čl. 16 odst. 8 SEU

84 XXXXXXX, X. a kol. Lisabonská smlouva. Co nového by měla přinést? Parlamentní institut, Praha 2008. [citováno 25. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xx/XXXXX/xx-0-000.xxx, s. 16

85 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 45

86 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 46

87 tamtéž, s. 46

88 Prohlášení (č. 7) k čl. 16 odst. 4 SEU a k čl. 238 odst. 2 SFEU

89 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 96-97

90 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 47

91 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 49-50

92 tamtéž, s. 49-50

93 tamtéž, s. 47-48

94 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 797

95 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 798-799

96 tamtéž, s. 108

97 tamtéž, s. 107-109

98 tamtéž, s. 108

99 Čl. 18 SEU

100 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 109

101 Čl. 27 odst. 3 SEU

102 Aktuálně existuje 10 formací Rady: Obecné záležitosti, Zahraniční věci, Hospodářské a finanční věci, Spravedlnost a vnitřní věci, Zaměstnanost, sociální politika, zdraví a ochrana spotřebitele, Konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl a výzkum), Doprava, telekomunikace a energetika, Zemědělství a rybolov, Životní prostředí, Vzdělávání, mládež a kultura. (Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 98)

103 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 98

104 General Affairs Council

105 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 42

106 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 98

107 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 11

108 Foreign Affairs Council

109 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 42

110 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 98-99

111 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 99

112 DOSTÁL, V. Postlisabonské předsednictví – dobře namazaný stroj? [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx--xxxxx-xxxxxxxx-xxxxx.xxxx

113 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 100

114 DOSTÁL, V. Postlisabonské předsednictví – dobře namazaný stroj? [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx--xxxxx-xxxxxxxx-xxxxx.xxxx

115 leden 2007 – červen 2008 Německo – Portugalsko - Slovinsko, červenec 2008 – prosinec 2009 Francie - Česká republika - Švédsko, leden 2010 – červen 2011 Španělsko – Belgie - Maďarsko

116 Rozhodnutí Evropské rady ze dne 1. prosince 2009 o výkonu předsednictví Rady (2009/881/EU). [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxx.xxx-xxx.xxxxxx.xx; rozhodnutí předcházelo Prohlášení (č. 9) k čl. 16 odst. 9 SEU o rozhodnutí Evropské rady týkajícím se výkonu předsednictví rady.

117 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 100-101

118 DOSTÁL, V. Postlisabonské předsednictví – dobře namazaný stroj? [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxx--xxxxx-xxxxxxxx-xxxxx.xxxx

119 Čl. 17 SEU

120 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 103

121 Výjimkou je společná zahraniční a bezpečnostní politika dle čl. 15 (Evropská rada) a 27 odst. 2 (vysoký představitel EU) SEU a evropská měnová unie dle čl. 138 SFEU; v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky se nepřijímají legislativní akty a iniciativa Komise zde neplatí. (Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 103-104)

122 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 103

123 tamtéž, s. 103-104

124 tamtéž, s. 879

125 tamtéž, s. 104

126 tamtéž, s. 813

127 Čl. 17 odst. 4 a 5 SEU

128 Čl. 244 SFEU

129 Lisabonská smlouva a Česká národní banka [citováno 27. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx_xxxxxx/xxxxxxxxxx_xxxxxxx/

130 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 105, 807

131 tamtéž, s. 105

132 Čl. 17 odst. 7 SEU

133 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 102, 106

134 Čl. 246 SFEU

135 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 810

136 Tomuto orgánu je zejména ve SFEU věnováno nejvíce prostoru (čl. 251 – 281 SFEU). Rozsah i cíl této práce však dovolují pojednat o SD pouze rámcově.

137 Čl. 19 SEU

138 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 43

139 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 110

140 Čl. 19 odst. 1 SEU

141 Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxxxxx, X. Lisabonská smlouva: komentář. X.X.Xxxx, Praha 2010, s. 111-112

142 ECB má vlastní právní subjektivitu, což v pozici orgánu Evropské unie, která má rovněž právní subjektivitu, působí neobvykle.

143 XXXXXXX, X. a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva… Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, Praha 2008 [citováno 3. února 2011]. Dostupný z: xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/00/0000-xxxx_xx_xxxxx_xxxxxxxxxx_ smlova.pdf, s. 43-44

144 tamtéž, s. 44

145 Čl. 1 a 2 Protokolu (č. 2) o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii.

146 Lisabonská smlouva. Smlouva pro Evropu 21. století. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxxx.xx/xxxxxx_xxxxxx

147 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 20

148 tamtéž, s. 20

149 tamtéž, s. 20

150 Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU. [citováno 24. března 2011]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx/xxxx-xxxxxxx/xxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxx-x-xx-000000

151 Analýza dopadů Lisabonské smlouvy. Koncepční a institucionální odbor Útvaru ministra pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxx-00000/, s. 21

152 Xxxxx Xxxxxx: Nesmíme se v EU zbavovat odpovědnosti. [citováno 15. října 2010]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/00000/xxxxxx/xxxxx-xxxxxx-xxxxxxx-xx-x-xx-xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxx/

153 Že v mnohých případech nejde o střet ideálů a představ o optimálním fungování EU, dokazuje chování některých veřejných činitelů, kteří spíše než o „veřejný zájem“ usilují o získání nebo udržení svého vlivu a mocenského postavení, o oslabení (zpravidla vnitrostátních) protivníků či o pouhé prosazení vlastního, originálního postoje bez ohledu na jeho relevanci a podloženost.

Stránka | 36

Document Metadata

Table of Contents

Obsah

Document Metadata