Adaptace a zrušení závazku soudem. Jsou-li naplněny výše rozvedené aplikační předpoklady a pokud strany dopřály přiměřené množství času a dobré víry pokusu o renegociaci, má podle § 1766 odst. 1 o. z. kterákoli ze stran právo navrhnout soudu zrušení smlouvy za určených podmínek nebo její změnu tak, aby odpovídala podstatně změněným okolnostem. Soud není návrhy stran vázán, ani pokud jde o navrhovanou variantu (zrušení vs. adaptace), ani pokud jde o podmínky, za kterých bude ta či ona varianta realizována. Zároveň zákon nijak nespecifikuje typy zásahů, které lze provést v zájmu obnovení smluvní rovnováhy, ani podmínky vážící se k soudnímu zrušení závazku. Pokud jde o formy soudního zásahu, připadá v úvahu v případě modifikace závazku zvýšení nebo snížení ceny plnění, popřípadě kvality plnění, prodloužení lhůty pro splnění dluhu, nebo změna rozsahu plnění nebo nařízení vyrovnávací platby.218 V případě zrušení závazku může soud s přihlédnutím k plnění, které již bylo uskutečněno, stanovit okamžik, ke kterému závazek zanikne, tak, aby byla minimalizována vzniklá nerovnováha. Zbývající nepoměr pak lze zhojit stanovením jednotlivých podmínek, za kterých závazek zanikne. Soud tak může například stanovit doplatek k ceně nebo náhradu za kratší než původně stanovenou dobu trvání závazku.219 V obou případech je ale soudu vnucována role obchodníka. Odborná literatura se často zabývá otázkou, zda je jedno z možných řešení obecně preferováno, případně zda lze říci, zda větší vpád do autonomie stran znamená adaptace smlouvy, nebo zrušení závazku. O definitivní odpovědi, které by neoperovaly s okolnostmi případu a relativní výhodností tohoto kterého řešení, je z pochopitelných důvodů nouze. Obecně se ale v tomto ohledu odkazuje na zásadu favor contractus, která velí upřednostnit adaptaci.220 Jiný důvod uváděný ve prospěch adaptace vychází z toho, že soudní zásah do závazku je jakýmsi druhým kolem renegociace, a jeho přednostním cílem proto musí být úprava poměru, nikoli jeho zrušení. Takto pojatá argumentace ale implikuje předpoklad, že soud je v lepší pozici dosáhnout efektivního narovnání závazku než samotné strany, pro který neexistuje rozumný důvod.221 Rovněž se uvádí, že zrušení závazku nemůže odpovídat zájmům stran, které přece musí mít zájem na zachování spolupráce, pokud se ji samy rozhodly neukončit.222 Taková argumentace zase nezohledňuje oportunistické jednání alespoň jedné ze stran a situace, kdy je ve hře vázaná investice coby okolnost, která pro investora činí variantu terminace nežádoucí už ...
