Geologické poměry. Stavba úseku raženého podchodu pod Vltavou je v rámci stavby tepelného napáječe Holešovice – Libeň umístěna pod a v bez- prostřední blízkosti koryta řeky Vltavy. Z toho do značné míry vyplývá i geologický vývoj horninového prostředí, ve kterém byl realizován. Budeme-li popisovat geologické poměry od těch nej- mladších vrstev (pokryvných útvarů) směrem ke starším horninám skalního podloží, je nutné začít u postupného vývoje fluviálních sedimentů Vltavy. Nejprve došlo v pleistocénu k postupnému zahlubování řeky, jehož výsledkem jsou vltavské terasy, poprvé popsané již v roce 1943 významným inženýrským geologem, otcem československé inženýrskogeologické školy akademikem Xxxxxx Xxxxxxx. V daném místě se pak jedná o nejnižší stupeň zahloubení řeky Vltavy v pleistocénu, který potom vytvořil akumulaci písčité a štěrkovité terasy údolní (nazývané též maninské). V následném časovém období (holocénu) vznikly nivní hlinité povodňové sedi- menty na povrchu terasy u obou břehů Vltavy. Někde jsou tyto sedi- menty ještě překryty či i promíseny s antropogenními navážkami charakteru štěrku a písku. Dno koryta Vltavy je pokryto cca 30 cm mocným hlinitopísčitým kalem – na to upozornily archivní vrty v korytu Vltavy z blízkého průzkumu pro shybku. Skalní předkvartérní podloží je v těchto místech tvořeno ordo- vickými sedimenty vinického souvrství. Jedná se o sedimentární horniny staršího paleozoika, které byly následně v mladším paleo- zoiku vyvrásněny a místně i zlomově porušeny v rámci variského vrásnění. Souvrství vinické je zde vyvinuto jako černé jílovité břidlice s prachovitou příměsí. Břidlice vinického souvrství patří k měkčím plastičtějším horninám středočeského ordoviku, jsou proto poměrně měkké a snadno podléhají tektonickému porušení. Zdravé vinické břidlice mají pevnost horninového materiálu (cca 9–29 MPa). U hornin skalního podkladu docházelo v geologických dobách k procesu zvětrávání. Všeobecně však platí, že horniny překryté fluviálními pleistocénními sedimenty, zvláště nejmladší údolní (maninskou) terasou, mají poněkud menší mocnost zvětrá- ním oslabených hornin (mnohdy je zóna zvětralých hornin zcela erodována) než horniny vystavené procesům zvětrání přímo.
Geologické poměry. Žlutý kopec je tvořen devonskými pískovci a slepenci. Modelace terénu podmínila soustředění rozvojových ploch na víceméně ploché území mezi význačnými vyvýšeninami a vodními toky v prostoru tzv. brněnské kotliny. Z vyvýšenin byly již ve 2. pol. 19. století využity jen ty, které disponovaly na vrcholu rozsáhlejšími plochými terény (Kraví hora, Černá pole, Žlutý kopec). Z hornin skalního typu jsou pro zakládání staveb vhodná i devonská bazální klastika Žlutého kopce, vyjma staveb umístěných v blízkosti hran indiferentních svahů po bývalé těžbě. Devonské slepence a pískovce jsou horniny s vysokou pevností a odolností vůči zvětrávání, tedy horniny velice vhodné pro zakládání staveb. Stabilitu stěn však ovlivňují doprovodné vložky písků, po kterých může docházet k posunu skalních bloků.
Geologické poměry. Při vrtání MP deštníků a z mapování čelby bylo zdokumentováno, že štoly IIb (Subterra) a zvláště IIa (ŽS BRNO) měly v úvodním úseku (do vzdálenosti 50,0 m od portálu) kromě převládajících neogenních jílů tuhé až pevné konzistence také vrstvu nesoudržných vodonosných písčitých štěrků – štěrků přímo ve stro- pě či těsně nad stropem. Štola Ib (Metrostav) měla ve stropě krytí vrstvou jílu a pouze lokálně narazila na zvodnělé čočky štěrků. V důsledku bezprostřední blíz- kosti štěrkové vrtstvy zaznamenala štola IIa soustavné přítoky vody, která se, v důsledku počátečního úpadního sklonu tunelů, hromadila na čelbě, rozbřídala dno tunelu a komplikovala pokládání TH výztuže. Rovněž přispívala k nestabilitě stropu i čelby. Další úseky ražby štol byly již pouze v neogenních zelenošedých až šedých jílech, konzistence převážně pevné. Provedená konvergenční měření a měření pevných bodů ve štole, nivelační měření na povrchu, inklinometrická a extenzometrická měření umožnily provést analýzu problémů. Na základě změřených údajů bylo možné definovat hlavní mechanismy, které se na překvapivých deformacích podílely: • Inženýrskogeologické poměry. • Vliv vrtání a injektování mikropilotových deštníků. • Vzájemné ovlivnění ražby štol IIa a IIb. • Zabořování TH výztuže do podloží. • Pojezdy techniky přes nekrytou TH výztuž. • Únosnost dočasného pilíře mezi štolami IIa a IIb.