Kvalifikovaně dlouhodobé smlouvy. Zákonodárce v § 2000 odst. 1 upravuje dvě skutkové podstaty, přičemž – jak bude vyloženo níže – už jejich vzájemný vztah je sám o sobě problémem. Věta první stanoví, že pokud uzavřená smlouva bez vážného důvodu zavazuje člověka na dobu jeho života nebo kohokoli (tj. právnické i fyzické osoby) na dobu delší deseti let, lze se po uplynutí deseti let domáhat jejího zrušení soudem. Z hlediska jeho smyslu lze na institut pohlížet jako na projev benevolence zákonodárce156. V takovém případě je ale nutné podotknout, že by nemělo být znemožněno zřeknutí se ochrany, a to ani s omezením na fyzické osoby, jak to činí § 2000 odst. 2. Majoritární teorie z dobrého důvodu vyhrazuje kogentní úpravu jen pro případy selhání trhu157. Je-li za jeho projev považována i lehkovážnost v právní styku, jedná se spíše o normativní deklaraci než o výsledek pozitivistického nazírání.158 Zároveň teorie představuje existenci institutu šněrovacích smluv jako reflexi zvláštní nebezpečnosti dlouhodobých smluv, které vyvolávají potenciálně nezvladatelná rizika vzhledem k dlouhodobému horizontu plánování.159 Zde už by zřejmě kogentní úprava byla namístě, v případě kvalifikovaně dlouhých smluv snad i ve vztahu k právnickým osobám, ale při takovém pojetí funkce institutu zase nepřiléhá prvek „vážného důvodu“160: účinky omezené schopnosti předvídat budoucí nebezpečí přece působí bez ohledu na to, zda strany učinily obligačně vázanou investici či nikoli. Vzhledem k zvolenému binárnímu řešení problému (soud závazek bezpodmínečně zruší, nebo ponechá v platnosti bez možnosti adaptace) by ovšem takový přístup měl zničující dopad pro strany podstupující obligačně podmíněné investice a vytvářel by mocné ložisko rizika morálního hazardu u stran „neinvestujících“.
