Neznámé bydliště spotřebitele. V praxi se soudy musí vypořádat i se situací, kdy nelze určit bydliště jedné ze smluvních stran spotřebitelské smlouvy. Nejčastěji je tomu ve vztahu ke spotřebiteli, neboť smluvním partnerem je u spotřebitelských smluv v mezinárodním právu soukromém zpravidla právnická osoba. U té pak lze bydliště určit jednoduše dle zápisu jejího sídla ve veřejných rejstřících. Ve věci C-327/10 - Hypoteční banka214 se k neznámému bydlišti žalovaného spotřebitele vyjádřil SDEU. Dle něj musí vnitrostátní soud nejprve důsledně provést veškerá pátrání, která vyplývají ze zásady řádné péče a dobré víry, za účelem zjištění bydliště spotřebitele. Tato šetření nejprve musí soud provést ve vztahu ke svému státu, následně k dalším členským státům, a nakonec ke třetím státům. Pouze pokud nedisponuje žádnými relevantními indiciemi o bydlišti spotřebitele v některém z výše uvedených států, může založit mezinárodní příslušnost dle místa posledně známého bydliště takového spotřebitele.215 Opačný závěr by totiž mohl v určitých situacích zapříčinit zbavení smluvního partnera práva na soudní ochranu. Smluvní partner by se totiž nemohl vzhledem k neznámému bydlišti spotřebitele domoci svých práv v soudním řízení.216
