Podstata Vzorová ustanovení

Podstata. Při zkoumání etických doložek, které nejsou spojeny s předmětem smlouvy, je tedy zásadní pochopit, jak je možné je odlišit od doložek, které s předmětem smlouvy spojeny jsou. Jedním z klíčových rozlišovacích kritérií je, že smlouva by i v případě absence etické doložky nevztahující se k jejímu předmětu zůstala plně funkční.153 Jinými slovy absence se nepromítne do smluvně dohodnutého plnění jako v případě spojení požadavků s jakostí předmětu koupě. V ideálním případě učiní strany zřejmým, že se požadavek na etické standardy týká jakosti předmětu koupě. V opačném případě by bylo třeba přistoupit k interpretaci textu smlouvy. V souladu s § 556 OZ je při interpretaci třeba brát v úvahu předně úmysl stran, pokud je možné jej určit. V případě, že to možné není, je třeba vycházet z objektivního významu takového ujednání.154 Příkladem neoddělitelnosti etické klauzule od předmětu smlouvy může být situace, kdy smluvní strany začlení do smlouvy požadavek na dodržování specifického výrobního procesu s důrazem na ochranu životního prostředí. Kupující zároveň působí na trhu, kde je ochrana životního prostředí klíčovým prvkem, což bylo prodávajícímu dostatečně zřejmě komunikováno. Odstranění této klauzule by mělo zásadní důsledky, jelikož je přímo spojeno s určitým účelem věci a specifickým trhem, což by se negativně odrazilo právě na jakosti dodávaného zboží. V této souvislosti Peterková-Mitkidis podotýká, že možnost oddělit etické standardy od jádra obchodního závazku naznačuje, že hlavním cílem těchto doložek není dosažení maximálního zisku, ale spíše podpora dlouhodobého vytváření hodnot a také ovlivňování rizik spojených s reputací. Zásadním úkolem etických doložek nespojených s předmětem smlouvy je tak ochrana třetích osob, které nejsou součástí smluvního vztahu, jako jsou zaměstnanci dodavatelů (například zajištěním minimální mzdy) nebo místní komunity (například s ohledem na monitorování znečišťování životního prostředí).155

Podstata. Pro stanovení tlaku par látky se měří její teplota varu při různých specifikovaných tlacích mezi asi 103 a 105 Pa. Tato metoda se rovněž doporučuje pro stanovení bodu varu. K tomuto účelu je metoda vhodná až do teplo­ ty 600 K. Teploty varu kapalin jsou v hloubce 3 až 4 cm přibližně o 0,1 °C vyšší než na povrchu, a to kvůli hyd­ rostatickému tlaku sloupce kapaliny. Při Cottrellově metodě (4) je teploměr umístěn do páry nad povrch kapaliny a vroucí kapalina se nepřetržitě čerpá okolo baňky teploměru. Baňku teploměru pokrývá tenká vrstva kapaliny, která je v rovnováze s párou při atmosférickém tlaku. Teploměr tak odečítá skutečnou teplotu varu bez chyb způ­ sobených přehřátím nebo hydrostatickým tlakem. Vývěva původně používaná Cottrellem je zachycena na obráz­ ku 1. Vroucí kapalina se nachází ve zkumavce X. Xxxxxxxxx drátek B zatavený do dna usnadňuje jednotný průběh vření. Boční trubička C vede do kondenzátoru a pouzdro D brání styku studeného kondenzátu a teploměru E. Když kapalina v A vře, bubliny a kapalina zachycená nálevkou se přelévá přes baňku teploměru prostřednictvím dvou ramen vývěvy F. Cottrellova vývěva (4) A: Termočlánek B: Vyrovnávací prostor vakua C: Manometr D: Vakuum E: Měřicí bod F: Topný článek asi 150 W

Podstata. Statickou metodou (5) se měří tlak par, který se ustaví při termodynamické rovnováze při dané teplotě. Tato me­ toda je vhodná pro látky a vícesložkové kapaliny a pevné látky v rozsahu od 10–1 do 105 Pa a při potřebné peč­ livosti lze tuto metodu použít také pro oblast od 1 do 10 Pa.

Podstata. Isoteniskop (6) vychází z podstaty statické metody. Metoda spočívá v uložení vzorku do baňky udržované při kon­ stantní teplotě a připojené k manometru a vývěvě. Odplyněním za sníženého tlaku se odstraní nečistoty těkavější než vyšetřovaná látka. Tlak par vzorku při zvolených teplotách je vyrovnáván známým tlakem interního plynu. Iso­ teniskop byl vyvinut k měření tlaku par určitých kapalných uhlovodíků, ale hodí se rovněž k vyšetřování pevných látek. Metoda obvykle není vhodná pro vícesložkové systémy. U vzorků obsahujících netěkavé nečistoty jsou vý­ sledky zatíženy pouze mírnými chybami. Doporučený rozsah je od 102 do 105 Pa.

Podstata. Vzorek zkoušené látky se ohřeje v malé pícce a umístí se pod evakuovaný skleněný zvon. Pícka se zakryje víkem, které má malé otvory o známém průměru. Pára látky unikající jedním z otvorů je vedena na misku vysoce citlivých vah, která je rovněž umístěna pod evakuovaným skleněným zvonem. U některých konstrukcí je miska vah uza­ vřena v chladicím bloku, který zajišťuje rozptyl tepla do vnějšího okolí vedením tepla, a je ochlazována vyzařová­ ním tak, aby unikající pára na ní kondenzovala. Hybnost proudu par působí jako síla proti misce vah. Tlak par lze odvodit dvěma způsoby: přímo ze síly působící na misku vah a rovněž z rychlosti vypařování s využitím Hertzovy- Knudsenovy rovnice (2): √2πRT × 103 kde: G = rychlost vypařování (kg s−1 m−2), M = molární hmotnost (g mol−1), T = termodynamická teplota (K), R = univerzální molární plynová konstanta, (J mol−1 K−1), p = tlak páry (Pa). Doporučený rozsah je od 10−3 do 1 Pa.

Podstata. Metoda je založena na stanovení zvýšených rychlostí vypařování zkoušené látky při zvýšených teplotách a tlaku okolí s využitím termogravimetrie (10, 15, 16, 17, 18, 19, 20). Rychlosti vypařování vT jsou výsledkem vystavení zvolené sloučeniny působení pomalu protékajícího inertního plynu, přičemž se sleduje úbytek hmotnosti při de­ finovaných isotermálních teplotách T v kelvinech během příslušných časových období. Tlaky par pT se vypočítají z hodnot vT s využitím lineární závislosti mezi logaritmem tlaku par a logaritmem rychlosti vypařování. V případě potřeby lze provést extrapolaci na teploty 20 °C a 25 °C regresní analýzou log pT versus 1/T. Tato metoda je vhod­ ná pro látky s tlakem páry na úrovni 10−10 Pa (10−12 mbar) při čistotě co nejvíce se blížící 100 %, aby se zabránilo chybné interpretaci naměřených hmotnostních úbytků.

Podstata. Inertní plyn se vede při pokojové teplotě a známém průtoku přes vzorek zkoušené látky nebo nad ním, a to do­ statečně pomalu, aby bylo zajištěno nasycení. Dosažení nasycení v plynné fázi je zásadně důležité. Transportovaná látka se zachytí, obvykle za použití sorbentu, a stanoví se její množství. Jako alternativní metody zachycení páry a následné analýzy mohou být ke stanovení množství hmoty transportovaného materiálu použity průtokové ana­ lytické techniky, jako je plynová chromatografie. Tlak par se vypočítá s tím, že se předpokládá platnost zákona o ideálním plynu a že celkový tlak směsi plynů je roven součtu tlaků plynných složek. Dílčí tlak zkoušené látky, tj. tlak par, se vypočítá ze známého celkového objemu plynu z hmotnosti transportovaného materiálu. Metoda nasycení plynu je použitelná u pevných nebo kapalných látek. Lze ji použít pro tlaky par do 10−10 Pa (10, 11, 12, 13, 14). Metoda je nejspolehlivější pro tlaky par nižší než 103 Pa. Při tlaku nad 103 Pa jsou tlaky par vše­ obecně nadsazené, pravděpodobně kvůli tvorbě aerosolu. Protože se měření tlaku par provádí při pokojové teplo­ tě, není nezbytné extrapolovat údaje získané za vysokých teplot a extrapolace vysokých teplot, která často způsobuje závažné chyby, se neprovádí.

Podstata. Tato metoda využívá měřiče viskozity s rotujícím tělískem, kde je měřicím prvkem malá ocelová kulička zavěšená v magnetickém poli, která je uváděna do rotačního pohybu rotujícími magnetickými poli (26, 27, 28). Zvedací cív­ ky umožňují měření rotační rychlosti. Když kulička dosáhne stanovené rotační rychlosti, obvykle přibližně 400 otáček za sekundu, zastaví se další napájení a zahájí se zpomalování vyvolané brzdicím účinkem plynu. Pokles ro­ tační rychlosti je měřen jako funkce času. Tlak par je odvozen ze zpomalení rotující ocelové kuličky v závislosti na tlaku. Doporučený rozsah je od 10−4 do 0,5 Pa.