Přímá aplikace Vzorová ustanovení

Přímá aplikace. První možností pro aplikaci úpravy obsažené v Úmluvě je ji uplatnit jako přímou normu mezinárodního práva soukromého. Primárně se tedy dle čl. 1 odst. 1 musí jednat o smlouvu o koupi zboží mezi stranami se sídlem v různých státech. V případě, že se sídla obou kontrahujících stran nacházejí ve smluvních státech Úmluvy, pak se uplatní pravidlo obsažené v čl. 1 odst. 1 písm. a) a smluvní režim Úmluvy se na tento vztah bude aplikovat jakožto přímá norma mezinárodního práva soukromého84. I v případě aplikace Úmluvy jako přímé normy je třeba přihlédnout k tomu, že mnohé státy učinily při přistoupení k Úmluvě některou z možných výhrad vůči její aplikaci. Možnosti výhrad k Úmluvě jsou upraveny v článcích 92 až 96. Článek 98 dále stanoví, že se „připouštějí pouze výhrady, které tato Úmluva výslovně dovoluje“, jedná se tedy o výčet taxativní. V rámci těchto výhrad si státy mohly vymínit, že nebudou vázány tou částí Úmluvy, vůči které byla výhrada učiněna. Příkladem jsou výhrady skandinávských zemí (Dánska, Finska, Norska a Švédska), že nebudou vázány částí II. Úmluvy85, týkající se uzavírání smluv, a také že se úprava obsažená v Úmluvě neuplatní na obchod mezi těmito státy8687. Z výše uvedeného také vyplývá, že velice podstatným kritériem bude místo