Common use of Přípustnost dovolání Clause in Contracts

Přípustnost dovolání. 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“). 21. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. 22. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř., jehož celé znění dovolatel v dovolání ocitoval, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. 23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 24. Xxxxxxxxx, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (jak činí dovolatel v této věci; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. roz. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 41/2014, ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4469/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). 25. S ohledem na výše uvedené pak nelze než dospět k závěru, že otázky označené dovolatelem pod čísly 1–2 neobsahují řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatel nespecifikuje, které z hledisek § 237 o. s. ř. považuje za splněné. 26. Z obsahu dovolání u otázky č. 3 lze dovodit, že dovolatel považuje sjednání termínu splatnosti půjčky v dohodě o podřízenosti závazku za neurčité a přijaté v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 368/2001. Tím dovolatel u této otázky vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se ovšem mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud ohledně této otázky rozhodl v rozporu s uvedeným judikátem dovolacího soudu. V uvedené věci totiž závěr, jehož se dovolatel dovolává, neučinil dovolací, ale odvolací soud. Dovolací soud vůbec tuto otázku neposuzoval, neboť dovodil, že podle skutkového zjištění byl sjednán termín splatnosti půjčky květen 1994. Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, dospěl k závěru, že ujednání o úhradě smluvené ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, které vázalo povinnost objednatele zaplatit cenu díla až k okamžiku, kdy sám dostane zaplaceno (v rámci navazujícího smluvního vztahu, v němž vystupoval jako zhotovitel) od svého objednatele, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSČR 42/2013, a v usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 92/2013. Tato rozhodnutí však vycházela z jiného skutkového stavu, než je dán v této věci. 27. Na rozdíl od skutkového stavu v daných věcech, v nyní posuzovaném případě byl mezi účastníky sjednán čas plnění konkrétním datem, po uzavření smlouvy o půjčce byl však mezi účastníky řízení, dalšími věřiteli ze smluv o půjčce a věřitelem ze smlouvy o úvěru sjednána smlouvou (dohodou) podřízenost závazků ze smluv o půjčce závazku ze smlouvy o úvěru. 28. Otázku, jaké právní důsledky vyvolává uzavření smlouvy (dohody) o podřízenosti závazků (přesněji pohledávek) ze smluv o půjčce závazku (pohledávce) ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi věřiteli ze smluv o půjčce, věřitelem ze smlouvy o úvěru a dlužníkem (jak ze smlouvy o úvěru, tak ze smluv o půjčce), dovolací soud dosud neřešil. Dovolání je proto přípustné pro její vyřešení.

Přípustnost dovolání. 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle – v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět též jen „o. s. ř.“). 21. Nejvyšší soud po Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustnése dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. 22. Přípustnost Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 23. Otázka, zda se ručitelské prohlášení učiněné po 31. 12. 2013 k zajištění závazku, který se řídí dosavadními právními předpisy, posoudí podle nového občanského zákoníku či podle dosavadních právních předpisů, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu explicitně vyřešena, dovolání je dovozována z ustanovení tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř., jehož celé znění dovolatel v dovolání ocitoval, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. 23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 24. Xxxxxxxxx, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (jak činí dovolatel v této věci; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. roz. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 41/2014, ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4469/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). 25. S ohledem na výše uvedené pak nelze než dospět k závěru, že otázky označené dovolatelem pod čísly 1–2 neobsahují řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatel nespecifikuje, které z hledisek § 237 o. s. ř. považuje za splněné. 26. Z obsahu dovolání u otázky č. 3 lze dovodit, že dovolatel považuje sjednání termínu splatnosti půjčky v dohodě o podřízenosti závazku za neurčité a přijaté v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 368/2001. Tím dovolatel u této otázky vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se ovšem mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud ohledně této otázky rozhodl v rozporu s uvedeným judikátem dovolacího soudu. V uvedené věci totiž závěr, jehož se dovolatel dovolává, neučinil dovolací, ale odvolací soud. Dovolací soud vůbec tuto otázku neposuzoval, neboť dovodil, že podle skutkového zjištění byl sjednán termín splatnosti půjčky květen 1994. Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, dospěl k závěru, že ujednání o úhradě smluvené ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, které vázalo povinnost objednatele zaplatit cenu díla až k okamžiku, kdy sám dostane zaplaceno (v rámci navazujícího smluvního vztahu, v němž vystupoval jako zhotovitel) od svého objednatele, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSČR 42/2013, a v usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 92/2013. Tato rozhodnutí však vycházela z jiného skutkového stavu, než je dán v této věci. 27. Na rozdíl od skutkového stavu v daných věcech, v nyní posuzovaném případě byl mezi účastníky sjednán čas plnění konkrétním datem, po uzavření smlouvy o půjčce byl však mezi účastníky řízení, dalšími věřiteli ze smluv o půjčce a věřitelem ze smlouvy o úvěru sjednána smlouvou (dohodou) podřízenost závazků ze smluv o půjčce závazku ze smlouvy o úvěru. 28. Otázku, jaké právní důsledky vyvolává uzavření smlouvy (dohody) o podřízenosti závazků (přesněji pohledávek) ze smluv o půjčce závazku (pohledávce) ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi věřiteli ze smluv o půjčce, věřitelem ze smlouvy o úvěru a dlužníkem (jak ze smlouvy o úvěru, tak ze smluv o půjčce), dovolací soud dosud neřešil. Dovolání je proto přípustné pro její vyřešení.

Přípustnost dovolání. 2012. Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“). 21. Nejvyšší soud po zjištěníshledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (podle § 240 265d odst. 1 a § 241 písm. b), odst. 1 o. s. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. 22uplatněné námitky korespondují s označeným důvodem podle § 265b odst. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. 1 písm. g) tr. ř., jehož celé znění dovolatel v dovolání ocitovaljejž lze uplatnit, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněnéjestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 2313. Podle Tento dovolací důvod zásadně slouží k nápravě právních vad, pokud vyplývají z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť postup při zjišťování skutku, jakož i jeho popis ve výroku rozsudku, jsou procesní kategorie založené na procesních ustanoveních § 241a 2 odst. 2 o. s. ř5, 6, § 125, eventuálně § 134 tr. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřujea proto je zásadně nelze namítat na podkladě uvedeného, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení ale ani žádného jiného dovolacího důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 24. Xxxxxxxxx, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (jak činí dovolatel v této věci; k tomu srov. např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2521. 96. 20132006, sp. zn. 29 Cdo 2394/20135 Tdo 708/2006). 14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutek, uveřejněné pod čjak byl soudy zjištěn a popsán v příslušném výroku, případně jeho rozvedení v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. 4/2014 SbSkutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. rozdruhého stupně, Nejvyšší soud nemůže zásadně změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 41/2014, ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4469/2014, anebo usnesení nález Ústavního soudu ze dne 218. 17. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 20142003, sp. zn. IV. ÚS 3982/13564/2002, ze dne 1730. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.) 15. Takto zákonem a judikaturou soudů stanovené meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vylučují na jeho podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani je neopravňují prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006). 16. Výjimku z těchto pravidel představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by však šlo tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ jde ovšem jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, a sp. zn. III. ÚS 177/04). Uvedený nesoulad může být dán i v případě, když vydaná rozhodnutí nejsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 621/15). Pokud však soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není Nejvyššímu soudu umožněno zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 1701/11, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. IIIII. ÚS 695/14443/14). 17. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v převážné části vytýkal nedostatky, které na jím označený dovolací důvod zásadně nedopadají, neboť v rozporu s ním brojil proti tomu, že soudy pro uznání jeho viny uvěřily výpovědi svědka X. X., jenž podle obviněného předmětnou trestnou činnost spáchal. Na základě tohoto tvrzení se obviněný domáhal, aby soudy zkoumaly zavinění na straně tohoto svědka, a to ať již činěnými návrhy na doplnění dokazování, nebo požadavku na řešení jeho viny jako předběžné otázky. Svou odpovědnost obviněný shledával pouze v zanedbání kontrolní činnosti X. X. jako ředitele své kanceláře. Tyto výhrady byly součástí obhajoby obviněného po celé toto trestní řízení, jíž se soudy nižších stupňů zabývaly a svá stanoviska k ní zaujaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. I přes toto konstatování však Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučit existenci extrémního nesouladu v míře nezbytně nutné posuzoval postupy soudů obou stupňů a ve vztahu k obviněným vytýkaným nedostatkům a z obsahů napadených rozhodnutí i spisového materiálu shledal, že soudy provedly obsáhlé dokazování, řádně zkoumaly ve věci zajištěné důkazy a na vinu obviněného usuzovaly z celého komplexu důkazních prostředků, jež provedly zákonem předepsaným způsobem. 18. Protože soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci bez kardinálně logických rozporů a své závěry také dostatečně odůvodnily a nebyly zjištěny ani opomenuté či nehodnocené stěžejní důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2419. 68. 20142010, sp. zn. IVIII. ÚS 1407/141800/10), či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). 25. S ohledem na výše uvedené pak nelze než dospět k závěru, že otázky označené dovolatelem pod čísly 1–2 neobsahují řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatel nespecifikuje, které z hledisek § 237 o. s. ř. považuje za splněné. 26. Z obsahu dovolání u otázky č. 3 lze dovodit, že dovolatel považuje sjednání termínu splatnosti půjčky v dohodě o podřízenosti závazku za neurčité a přijaté v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 368/2001. Tím dovolatel u této otázky vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se ovšem mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud ohledně této otázky rozhodl v rozporu s uvedeným judikátem dovolacího soudu. V uvedené věci totiž závěr, jehož se dovolatel dovolává, neučinil dovolací, ale odvolací soud. Dovolací soud vůbec tuto otázku neposuzoval, neboť dovodil, že podle skutkového zjištění byl sjednán termín splatnosti půjčky květen 1994. Nejvyšší soud ovšem neměl důvod o správnosti učiněných skutkových zjištění pochybovat. Mohl tudíž na podkladě výroku o vině uvedeném v rozsudku ze dne 9soudu prvního stupně posuzovat hmotněprávní výhrady obviněného týkající se nesprávnosti použité právní kvalifikace zločinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným v bodech 1), 2), 4) až 10) [jeho dovolání nesměřuje proti bodu 3)], a to i v reakci na zdůrazňovanou možnost posoudit jemu za vinu kladené činy jako trestné činy podle § 220 nebo 221 tr. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, dospěl k závěru, že ujednání o úhradě smluvené ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, které vázalo povinnost objednatele zaplatit cenu díla až k okamžiku, kdy sám dostane zaplaceno (v rámci navazujícího smluvního vztahu, v němž vystupoval jako zhotovitel) od svého objednatele, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSČR 42/2013, a v usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 92/2013. Tato rozhodnutí však vycházela z jiného skutkového stavu, než je dán v této věcioznačeným hmotněprávním důvodem dovolání korespondují. 27. Na rozdíl od skutkového stavu v daných věcech, v nyní posuzovaném případě byl mezi účastníky sjednán čas plnění konkrétním datem, po uzavření smlouvy o půjčce byl však mezi účastníky řízení, dalšími věřiteli ze smluv o půjčce a věřitelem ze smlouvy o úvěru sjednána smlouvou (dohodou) podřízenost závazků ze smluv o půjčce závazku ze smlouvy o úvěru. 28. Otázku, jaké právní důsledky vyvolává uzavření smlouvy (dohody) o podřízenosti závazků (přesněji pohledávek) ze smluv o půjčce závazku (pohledávce) ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi věřiteli ze smluv o půjčce, věřitelem ze smlouvy o úvěru a dlužníkem (jak ze smlouvy o úvěru, tak ze smluv o půjčce), dovolací soud dosud neřešil. Dovolání je proto přípustné pro její vyřešení.

Přípustnost dovolání. 2011. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., Rozhodné znění občanského soudního řádu, ve znění účinném řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“)předpisů, a některé další zákony. 2112. Nejvyšší soud po zjištěnív prvé řadě předesílá, že dovolání bylo podáno ani v zákonné lhůtěpoměrech projednávané věci nemá důvod ničeho měnit na závěru formulovaném rozsudku ze dne 22. 8. 2006, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem sp. zn. 29 Odo 459/2005, podle něhož namítat materiální vadu podpisu na směnce (tedy i vadu spočívající v tom, že jménem indosanta podepsala směnku osoba, která k tomu nebyla oprávněna) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn, a že dlužníkovi ze směnky náleží ve smyslu čl. I. § 240 16 odst. 1 a § 241 40 odst. 1 3 směnečného zákona pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod č. 140, jakož i v důvodech tohoto rozhodnutí specifikovaná usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). 13. K řešení výše uvedené právní otázky tak dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání . není přípustné. 2214. Přípustnost dovolání Dovolání žalovaného je dovozována z (naopak) přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jehož celé znění dovolatel a to k řešení otázky, zda a za jakých podmínek náleží výstavci směnky vlastní kauzální námitky vůči nabyvateli směnky, dosud v dovolání ocitoval, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. 23daných souvislostech při výkladu ustanovení čl. Podle I. § 241a odst. 2 o. s. ř. 17 směnečného zákona v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 24. Xxxxxxxxx, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (jak činí dovolatel v této věci; k tomu srov. např. usnesení rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. roz. občbeze zbytku nezodpovězené., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 41/2014, ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4469/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). 25. S ohledem na výše uvedené pak nelze než dospět k závěru, že otázky označené dovolatelem pod čísly 1–2 neobsahují řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatel nespecifikuje, které z hledisek § 237 o. s. ř. považuje za splněné. 26. Z obsahu dovolání u otázky č. 3 lze dovodit, že dovolatel považuje sjednání termínu splatnosti půjčky v dohodě o podřízenosti závazku za neurčité a přijaté v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 368/2001. Tím dovolatel u této otázky vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se ovšem mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud ohledně této otázky rozhodl v rozporu s uvedeným judikátem dovolacího soudu. V uvedené věci totiž závěr, jehož se dovolatel dovolává, neučinil dovolací, ale odvolací soud. Dovolací soud vůbec tuto otázku neposuzoval, neboť dovodil, že podle skutkového zjištění byl sjednán termín splatnosti půjčky květen 1994. Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, dospěl k závěru, že ujednání o úhradě smluvené ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, které vázalo povinnost objednatele zaplatit cenu díla až k okamžiku, kdy sám dostane zaplaceno (v rámci navazujícího smluvního vztahu, v němž vystupoval jako zhotovitel) od svého objednatele, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSČR 42/2013, a v usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 92/2013. Tato rozhodnutí však vycházela z jiného skutkového stavu, než je dán v této věci. 27. Na rozdíl od skutkového stavu v daných věcech, v nyní posuzovaném případě byl mezi účastníky sjednán čas plnění konkrétním datem, po uzavření smlouvy o půjčce byl však mezi účastníky řízení, dalšími věřiteli ze smluv o půjčce a věřitelem ze smlouvy o úvěru sjednána smlouvou (dohodou) podřízenost závazků ze smluv o půjčce závazku ze smlouvy o úvěru. 28. Otázku, jaké právní důsledky vyvolává uzavření smlouvy (dohody) o podřízenosti závazků (přesněji pohledávek) ze smluv o půjčce závazku (pohledávce) ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi věřiteli ze smluv o půjčce, věřitelem ze smlouvy o úvěru a dlužníkem (jak ze smlouvy o úvěru, tak ze smluv o půjčce), dovolací soud dosud neřešil. Dovolání je proto přípustné pro její vyřešení.