Vztah se zásadami civilního řízení. Ve všech členských státech je hlavní zásadou v občanskoprávním řízení379 dispoziční zásada (nebo zásada autonomie stran). To obvykle znamená, že je na uvážení stran, jak vymezí předmět a rozsah řízení, takže soudce nemůže uznat nárok, který nebyl předložen (ultra petita), ani uznat větší nároky, než byly uplatněny (extra petita). Obecně se rovněž uznává, že je prvořadou povinností stran uvést skutkovou podstatu, aby doložily své žádosti, a rovněž předložit potřebné důkazy. Každá strana nese obecně důkazní břemeno s ohledem na skutečnosti dokládající její podání, neexistují-li zvláštní ustanovení, která s ohledem na určité otázky důkazní břemeno přesouvají nebo zmírňují. Obecně se uznává, že ačkoliv strany musí předložit skutečnosti, je na soudu, aby provedl nezbytnou právní kvalifikaci380, což je vyjádřeno v zásadách da mihi factum dabo tibi jus a iura novit curia. Je rovněž běžné, že soudy musí uvážit některá imperativní ustanovení, na něž se někdy odkazuje jako na kogentní ustanovení vnitrostátního práva, i bez návrhu, tj. aniž by je k tomu strany vyzvaly. 375 Např. rozsudek ve věci Banco Primus, C-421/14, bod 43, který je zde citován.
