Základy a principy občanského práva a smluvních vztahů. Občanské právo a v rámci něj i smluvní závazkové vztahy jsou typické širokým uplatněním zásady autonomie vůle stran. Důsledkem širokého uplatnění zásady autonomie vůle, jakož i zásady vše je dovoleno, co není zakázáno, je převaha dispozitivních norem v občanském zákoníku nad normami kogentními. Dispozitivnost norem občanského zákoníku, tedy možnost smluvních stran se od znění zákona odchýlit a ujednat si práva a povinnost podle svých představ, je vyjádřena v první části § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Podle uvedeného ustanovení si mohou osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, nezakazuje-li to zákon výslovně. Takový výslovný zákaz může být stanoven buď přímo tzv. zakázaným ujednáním (například v § 1315 občanského zákoníku) nebo nepřímo stanovením následku v podobě neplatnosti (například v § 1796 občanského zákoníku). Tyto normy, od kterých je odchýlení se zakázáno, se označují jako kogentní. Ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku v části za středníkem zakazuje také takové ujednání odchylující se od právní normy, které by porušovalo dobré mravy, kam lze řadit i ustanovení na ochranu slabší strany, veřejný pořádek včetně ustanovení na ochranu právní jistoty třetích osob a práva týkající se postavení osob včetně práva na ochranu osobnosti. Při uzavírání smluv je tedy obecně nutné orientovat se v otázce dispozitivnosti či kogentnosti aplikovaných právních norem, tj. v otázce, zda je možné se od nich při sjednávání konkrétní smlouvy platně odchýlit, a domluvit si tak svobodně něco jiného, než stanoví zákon, a současně dbát na to, aby odchýlení se od právní normy nepředstavovalo některé ze zakázaných ujednání. Pokud je smlouva uzavřena, tak je třeba respektovat zásadu, že smlouvy mají být plněny, jež je vyjádřena v § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku. Smlouvou se přitom rozumí dvoustranné nebo vícestranné právní jednání, které směřuje ke vzniku závazku mezi osobami, jež smlouvu uzavírají (srov. § 1724 občanského zákoníku). Smlouva jako právní jednání vyvolává určitý následek, který je v daném právním jednání (ve smlouvě) vyjádřen, nebo vyplývá ze zákona, popř. z jiných právních skutečností. Zpravidla se jedná o poskytování určitých vzájemných plnění, a to ve formě konání nebo naopak zdržení se nějakého jednání. Podstatou smlouvy je konsenzus (souhlas, shoda) smluvních stran. Smluvní strany vstupují do smluvního vztahu zpravidla svobodně. Mohou se obecně vzato rozhodnout, zda smlouva bude uzavřena, či nikoliv, jaký obsah a formu smlouva bude...
