MONITORING JUDIKATURY

MONITORING JUDIKATURY

M O N I T O R I N G J U D I K A T U R Y S O U D Ů Č E S K É R E P U B L I K Y

Období: říjen–prosinec 2017

Nejvyšší soud

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3075/2016

Datum rozhodnutí: 9. listopadu 2017

Závěr: Vkladem kupní smlouvy do katastru ne- movitostí, tedy převodem vlastnictví k jednotce a podílu na společných částech domu, začne vždy kupujícímu běžet zákonná záruční doba k uplatně- ní práva z odpovědnosti za vady společných prostor v domě, a to bez ohledu na to, zda k převodu všech jednotek dojde v jeden okamžik, nebo bude k převo- dům docházet postupně. Pro určení počátku běhu záruční doby podle § 621 občanského zákoníku ne- může být významné, že část prodávané věci (spo- lečné části domu) nenabývá kupující do výlučného vlastnictví, ale jen do spoluvlastnictví.

Obsah: Spor byl veden o odstranění vad na rozvodech vody v podzemním podlaží domu. Soudy nižších stupňů shodně uložily žalovanému stavebníkovi a původnímu vlastníkovi domu povinnost vady odstranit formou výměny rozvodů vody. Žalobu podá- vali vlastníci dvou jednotek (jedné bytové a jedné nebytové), přičemž vlastník nebytové jednotky byl zároveň pověřen správou budo- vy. Vady rozvodů byly zjišťovány postupně a žalovaným postupně odstraňovány až do okamžiku, kdy v důsledku velkého množství opakovaných vad byl uplatněn požadavek na celkovou výměnu rozvodů vody. Podle niž- ších soudů byli žalobci vlastníky jednotky a spoluvlastníky společných částí domu, tu- díž byli aktivně legitimováni k podání žaloby. Z právních úkonů týkajících se společné věci jsou vlastníci jednotek podle zákona o vlast- nictví bytů oprávněni a povinni v poměru od- povídajícím velikosti jejich podílů. Uplatnění nároků z odpovědnosti za vady společných prostor je sice úkonem, který se týká společné věci, nesměřuje však ke změně podstaty věci ani s ní nijak nenakládá. Není proto význam- né, že žalobci, kteří nárok z odpovědnosti za vady uplatňují, jsou jen minoritními spo- luvlastníky společných částí domu. Žalovaný se bránil argumentem, podle kterého běžela

dvouletá záruční lhůta na společné prostory od uzavření smlouvy o převodu druhé jed- notky v domě (říjen 2010); záruční lhůta v pří- padě obou žalobců, kteří své jednotky koupili v květnu 2012 a červenci 2012, proto již uply- nula, protože v kupních smlouvách, které ža- lobci s žalovaným uzavřeli, bylo shodné ujed- nání o běhu záruční lhůty od okamžiku prodeje druhé bytové jednotky, tedy od října 2010. Reklamace, která byla předmětem soudního sporu, byla až z října 2013. Oba niž- ší soudy však ujednání o záruční době obsa- žené ve smlouvě označily za neplatné pro rozpor s § 621 občanského zákoníku. Záruční doba podle tohoto ustanovení začíná běžet až od převzetí věci kupujícím. Při postupném prodávání jednotek proto poběží každému kupujícímu lhůta samostatně. Ujednání v kupní smlouvě by vedlo ke zkrácení či úpl- nému neposkytnutí záruční doby ke společ- ným částem některým kupujícím. Žalovaný v dovolání namítal, že otázka běhu záruční doby pro společné prostory budovy nebyla doposud v rozhodovací praxi vyřešena a dal- ší otázky vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Měl za to, že záruční doba za společné části domu, jsou-li jednotky (včetně podílů na společných čás- tech) v domě prodávány a předávány jednot- livým kupujícím postupně, běží ve smyslu

§ 621 občanského zákoníku od odevzdání první jednotky a společných prostor. Ve chví- li, kdy kupující první jednotky začne užívat jednotku, začne užívat i celé společné části domu, včetně všech rozvodů, bez ohledu na to, že je jen jejich menšinovým vlastníkem. Pro jednu věc nemůže totiž běžet více záruč- ních dob. Smyslem ustanovení § 621 občan- ského zákoníku nemůže být poskytnutí, a to ani spotřebiteli, nekonečně dlouhé záruční doby za společné části budovy. Jednotka, byť je prodána i delší dobu po dokončení výstav- by, je pořád neužívaná, tedy „nová“, to však neplatí u společných částí budovy. Navíc podle judikatury Nejvyššího soudu uplatnění nároku z odpovědnosti za vady společných částí budovy měla učinit většina spoluvlast- níků, neboť jde o právní úkon, který se týká společné věci a má dopad do právního posta- vení všech spoluvlastníků; oba žalobci tedy

46

MONITORING JUDIKATURY JURISPRUDENCE 1/2018

nebyli ani aktivně legitimováni k podání žaloby. Nejvyšší soud dovolání zamítl. Závěr odvolacího soudu, že k řádnému uplatnění práv z odpovědnosti za vady dojde i tehdy, jestliže právo uplatnili jen někteří podíloví spoluvlastníci společných částí nemovitosti (bez ohledu na výši jejich podílů) a že každý spoluvlastník společné části budovy je opráv- něn zvolit, který nárok z titulu odpovědnosti za vady uplatňuje, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pokud jde o běh záruční lhůty ke společným pro- storám v domě v případě postupného prodeje jednotek, zákonná záruční doba stanovená v § 620 odst. 1 občanského zákoníku nemůže být zkrácena ani dohodou účastníků; lze ji jen prodloužit. Kupujícím nemůže svědčit právo z odpovědnosti za vady věci v době před uzavřením kupní smlouvy, do té doby je jejím vlastníkem prodávající, jemuž by taky byly vady vytýkány. Došlo by tak k popření smys- lu ustanovení o odpovědnosti za vady pro- dané věci, tedy ochránit kupujícího a umož- nit mu domáhat se u prodávajícího nároků z odpovědnosti za vady věci, kterou od něho koupil. Podle § 621 věty první občanského zá- koníku záruční doby začínají běžet od pře- vzetí věci (až na výjimky se převzetím věci kupující zpravidla stává jejím vlastníkem. Tyto závěry se prosadí i při stanovení počát- ku běhu zákonné záruční doby při postup- ném prodeji více jednotek v jednom domě se spoluvlastnickým podílem na společných částech tohoto domu. Ani u společných částí domu, které nabyl kupující kupní smlouvou do spoluvlastnictví (spolu s „celou“ jednot- kou), nemohou účastníci smlouvy změnit běh zákonné záruční doby tak, že by částečně či zcela běžela už před uzavřením kupní smlou- vy a jejím vložením do katastru nemovitostí, a tak ji zkrátit či úplně vyloučit. Má-li být za- chován smysl úpravy odpovědnosti za vady prodané věci – tj. ochránit kupujícího a umož- nit mu domáhat se u prodávajícího nároků z odpovědnosti za vady věci, kterou od něho koupil –, musí se tato ochrana v plném rozsa- hu týkat všech věcí, které jsou předmětem kupní smlouvy.

Související judikatura: rozsudek Nejvyš-

šího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2914/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, roz-

sudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2881/2012.

Relevantní ustanovení: § 12 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, § 620 a § 621

„starého“ občanského zákoníku.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017

Datum rozhodnutí: 1. listopadu 2017

Závěr: Nárok na náhradu újmy na zdraví dle

§ 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné ná- roky na náhradu za (i) bolest, (ii) ztížení společen- ského uplatnění a (iii) další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i sa- mostatně promlčují. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i ur- čitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že pojem bolest má být chápán toliko jako fyzická bo- lest bez souvislosti s duševními aspekty bolesti- vých stavů. Běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu, plynoucí např. z léčebných zákroků, jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti v širším smyslu. Další nemajetkové újmy jsou no- vou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vy- stihovat nekonečnou variabilitu soukromého živo- ta a různých životních situací, které dosud od- škodňovány nebyly (např. nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zú- častnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plá- nované aktivity, potrat těhotné poškozené způso- bený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou atd.).

Obsah: Žalobce se domáhal zaplacení 75 000 Kč na náhradě další nemajetkové újmy, jež mu vznikla v důsledku dopravní nehody ze dne 20. 7. 2014, způsobené osobou pojiště- nou pro případ odpovědnosti za škodu způ- sobenou provozem dopravního prostředku u žalované. Tuto další nemajetkovou újmu žalobce spatřuje v okolnosti, že byl nucen 14 dní ležet v nemocnici v jedné poloze s vy- věšenou nohou se závažím, byl ponechán od- halen před ostatními pacienty a byl nucen vylučovat a provádět intimní hygienu v pří- tomnosti dalších osob, což zasáhlo do jeho práv na čest a důstojnost, a žalobce má do- dnes psychické následky. Oba nižší soudy ří- zení zastavily na základě námitky žalované, že řízení brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), neboť obtíže, jejichž odškodnění se žalobce dožadoval, byly již odškodněny v rámci tzv. širšího pojetí bolest- ného v jiném řízení vedeném mezi týmiž účastníky u téhož soudu. Ačkoli žalobce vý- slovně požadoval jen náhradu za bolest, dle znaleckého posudku, který sám předložil

47

1/2018 JURISPRUDENCE MONITORING JUDIKATURY

k prokázání nároku, znalec hodnotil fyzické i duševní strádání s hospitalizací žalobce spo- jené. Z předchozího rozsudku zřetelně vyplý- vá, že psychické strádání soud odškodnil v rámci bolestného, nelze tudíž nyní tytéž útrapy odškodnit v rámci další nemajetkové újmy. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dle dovolatele je třeba na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu pohlí- žet jako na tři odlišné kompenzační nároky, jež se odškodňují každý zvlášť, zvlášť vznikají i se samostatně promlčují. Nárok na odškod- nění za omezení v době hospitalizace, spočíva- jící v narušení soukromé sféry dovolatele a str- pění pro něj ponižujícího zacházení, je dle dovolatele další nemajetkovou újmou, jež do- sud nebyla odškodněna a nelze ji podřadit pod pojem bolestné. Nejvyšší soud sice dovo- lání projednal, ale jako nedůvodné jej zamítl. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhra- dou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškoze- ného, nahradí mu škůdce i ztížení společen- ského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Soud prvního stupně uvedl, že další nemajetková újma není samostatným nárokem ve smyslu

§ 2958 o. z., nýbrž je jedním nárokem společně s bolestným a tímto nárokem jsou odškod- ňovány bolesti jako tělesné a duševní strádání v souvislosti se zásahem do zdraví (tzv. bo- lestné v širším smyslu). Obvodní soud dále doplnil, že i pokud by byla další nemajetková újma samostatným nárokem na náhradu újmy na zdraví, tato újma již byla projednána a odškodněna v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 305/2014, neboť psychická újma tvrzená žalobcem byla zohledněna v jím předloženém znaleckém posudku. V souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dosud nebyla zodpovězena otázka, zda při újmě na zdraví představují náhrada za bolest, náhrada za ztížení společenského uplatnění a náhrada další nemajetkové újmy samostatné nároky, či jeden nárok na odškodnění nema- jetkové újmy na zdraví, který obsahuje všech- ny složky odškodnění. V odborné literatuře se o pojetí tohoto nároku vede polemika a ob- jevily se argumenty pro podporu obou kon- cepcí. Toto rozlišení má význam zejména pro- cesní, neboť půjde-li o samostatné nároky, které (byť jsou odvozeny od stejné škodné události a mají shodnou nemateriální pova- hu) mohou vznikat v odlišný okamžik, mají svůj běh promlčecích lhůt a jsou samostatně

48

uplatnitelné, a proto s nimi bude soud muset nakládat jak z hlediska požadavků na náleži- tosti žaloby, včetně specifikace a vyčíslení jed- notlivých nároků, tak z hlediska vázanosti soudu návrhem, překážek litispendence a rei iudicatae apod. Výkladem nové občansko- právní úpravy nelze dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce byl odklon od dosa- vadní koncepce samostatných nároků na ná- hradu nemajetkové újmy na zdraví. Není tedy důvod se od tohoto pojetí odchýlit, když by navíc takový odklon mohl ve svém dů- sledku omezit poškozeného při jejich uplat- ňování. Zejména v případě závažných a kom- plikovaných újem na zdraví, které vyžadují dlouhé léčení a rekonvalescence a stabilizace zdravotního stavu poškozeného může trvat i několik let, není důvod, aby poškozený ne- mohl uplatnit zvlášť nárok na bolestné, tedy náhradu za vytrpěné fyzické i duševní útrapy spojené se samotnou škodnou událostí a ná- slednou léčbou, hned po jejich vzniku, zatím- co při akceptaci koncepce jediného nároku by musel čekat na ustálení zdravotního stavu pro ohodnocení celkové nemajetkové újmy. Ve zvlášť závažných případech újmy na zdra- ví je totiž celkový proces ustálení zdravotní- ho stavu, bylo-li zasaženo do řady oblastí osobního života jednotlivce, složený z ustále- ní zdravotního stavu v jednotlivých oblastech následků újmy na zdraví V případě jediného nároku by pak rozhodnutí o podané žalobě na bolestné představovalo překážku věci roz- souzené pro případné odškodnění ztížení společenského uplatnění. Rovněž není důvod udržovat škůdce po dlouhou dobu v nejisto- tě, zda bude vůči němu nárok uplatněn a v jaké výši. Vzhledem k výše uvedenému lze proto přisvědčit dovolateli a uzavřít, že nárok na náhradu újmy na zdraví dle § 2958

o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky

na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež sa- mostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samo- statně promlčují. Dovolací soud však v jeho případě neshledal (se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu, jenž nepodléhá dovolací- mu přezkumu) žádné obtíže, jež by excesivně vybočily z obvyklého způsobu léčby, ani že by omezení z ní plynoucí nadprůměrně zasáhla do života dovolatele. Dovolatel utrpěl kom- plikovanou zlomeninu pánve a byl hospitali- zován v nemocničním zařízení, kde podstoupil obvyklou léčbu pro daný typ zranění. Nemož- nost vykonávat práci a věnovat se svým záli- bám, vedlejší účinky léků, strach z léčebných zákroků, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči

MONITORING JUDIKATURY JURISPRUDENCE 1/2018

třetích osob, sdílení nemocničního pokoje s dalšími pacienty, odloučení od rodiny a přá- tel a obdobné nepříjemné a omezující okolnos- ti jsou pravidelně spojeny s léčením, případně s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. Rovněž nelze oddělit vní- mání fyzické bolesti poškozeným od nega- tivního vnímání diskomfortu spojeného s lé- čením. Míru takových obtíží je třeba zohlednit při stanovení výše bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východis- kem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demon- strativní (příkladmý) výčet je obsažen v § 2957 občanského zákoníku.

Relevantní ustanovení: § 2957 a § 2958

„nového“ občanského zákoníku.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1607/2017

Datum rozhodnutí: 25. října 2017

Závěr: Vydavatelka sice měla právo informo- vat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nic- méně jí zveřejněné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci objektivi- ty měla dodržovat zásadu presumpce neviny a ne- uchylovat se k oslovování „kuplíř“ či „gang kuplí- řů“. Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno jako s pachate- lem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti.

Obsah: Spor byl veden o ochranu osob- nosti fyzických osob, do jejichž práv mělo být zasaženo uveřejněním údajů na interneto- vých stránkách o tom, že dotyční jsou vydě- rači, pachateli trestné činnosti, členy gangu atd. Soud prvního stupně žalobu zamítl s ar- gumentem, že většina předmětných výroků má povahu hodnotícího úsudku, který má reálný základ, a nejedná se proto o neopráv- něný zásah do osobnostních práv žalobce. Žalobce je navíc osobou veřejně činnou, tedy osobou veřejného zájmu, sám poskytuje mé- diím informace i ze svého soukromého živo- ta. Je proto povinen strpět větší míru zásahu do svých osobnostních práv. Odvolací soud rozsudek zčásti změnil tak, že uložil žalova- nému omluvit se za jeden z publikovaných výroků o žalobci. Zopakoval, že žalobce je ve- řejně známou osobou, která vystupuje při ře- šení různých otázek na veřejnosti a upoutává zájem veřejnosti. Konstatoval také, že webo- vé stránky byly zřízeny jako kritické diskusní fórum minoritních akcionářů společnosti fi- nanční skupiny, ve které žalobce zaujímá čel- né místo. Hájení zájmů vlastních, cizích nebo

veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správ- nosti svého tvrzení, popřípadě jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit. I proto měla kritika reálný základ, a nejedná se tedy o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. S poukazem na ustanovení § 12 odst. 1 a 3 občanského zákoníku odvolací soud uvedl, že žalovanému nesvědčí tzv. zá- konná licence zpravodajská (reportážní), a proto je namístě, aby žalobci byla poskytnu- ta satisfakce v podobě přiměřeného zadosti- učinění. Jako přiměřenou shledal formu pí- semné omluvy. V podaném dovolání namítal žalobce nesprávné posouzení otázky, zda lze za neoprávněnou kritiku způsobující zásah do osobnostních práv považovat to, že někdo zveřejní tvrzení o jiné osobě, z něhož vyplý- vá, že se určitá osoba měla dopustit trestného činu, aniž za to byla tato osoba pravomocně odsouzena. V této souvislosti poukazuje ze- jména na slovo gang, které je všeobecně vní- máno tak, že označuje zločineckou skupinu osob páchajících trestné činy, jejíž členové se nazývají gangsteři. V této otázce Nejvyšší soud dovolání vyhověl. Zveřejňovat informa- ce o probíhajícím trestním řízení jiných osob je sice možné, ale za podmínky, že by zveřej- něné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. Jednání, kdy není re- spektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno, jako s pachatelem je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento názor zastává i odborná literatura: „[…] pokud pro- to odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně od- souzeném referovat jako o pachateli trestné- ho činu. Proto je také do této doby nepřípust- né ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu“ či „o určité fyzické osobě jako o pa- chateli určitého trestného činu je pak přípust- né informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“.

Související judikatura: rozsudek Nejvyš-

šího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012.

Relevantní ustanovení: § 11 „starého“ ob- čanského zákoníku.

49

1/2018 JURISPRUDENCE MONITORING JUDIKATURY

Ústavní soud

Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3296/17

Datum rozhodnutí: 20. prosince 2017

Závěr: Podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o prá- vech dítěte musí být zájem dítěte předním hledis- kem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zaří- zeními sociální péče, správními nebo zákonodár- nými orgány. Koncept nejlepšího zájmu dítěte je komplexní a jeho obsah musí být stanoven vždy s přihlédnutím k okolnostem každého případu. Oddělení dítěte od jeho rodiče musí být až posled- ním prostředkem, kterého může být užito jen v případě ohrožení dítěte, nebo je-li to z jiného dů- vodu zcela nezbytné. V případě, kdy dojde k oddě- lení dítěte od rodiče, je povinností rozhodujícího orgánu zajistit, aby si dítě udrželo vztahy s tímto rodičem, ledaže by to bylo v rozporu s jeho nejlep- ším zájmem. Při stanovení konkrétní formy a roz- sahu styku dítěte s vězněným rodiče je namístě vzít v úvahu také povahu trestného činu, pro který je rodič stíhán. Je třeba zohlednit především to, zda trestná činnost nesměřovala vůči členům ro- diny odsouzeného, nebo dokonce vůči samotným nezletilým dětem. Navzdory tomu, že přirozenou součástí výkonu trestu odnětí svobody je určité omezení soukromého a rodinného života, je sou- časně ve většině případů možné považovat za zce- la opodstatněný také požadavek na to, aby byly zachovány dosavadní kontakty odsouzeného s jeho rodinou.

Obsah: Řízení před obecnými soudy bylo vedeno o úpravě poměrů nezletilé dcery. Stě- žovatel je bolivijského původu, má však švédské občanství a ve Švédsku strávil větši- nu života. S matkou nezletilé, českou občan- kou, se stěžovatel seznámil v červenci 2009 a do května 2010 spolu udržovali partnerský vztah. Po rozchodu vyšlo najevo těhotenství matky, a rodiče se proto rozhodli obnovit svůj partnerský vztah – nejprve na dálku a násled- ně spolu pobývali v České republice. Po naro- zení dcery se stěžovatel vrátil do Švédska, kam za ním matka s dcerou v dubnu 2011 při- jely. Následně po dobu několika měsíců byd- leli všichni ve společné domácnosti ve Švéd- sku. Poté se matka i s nezletilou odstěhovala do České republiky. V lednu 2013 se stěžova- tel rozhodl odstěhovat do České republiky, aby mohl o nezletilou pečovat. Spor mezi stě- žovatelem a matkou kulminoval v důsledku narůstající frustrace stěžovatele z opakova- ného zamítání jeho návrhů na povolení

50

vycestování nezletilé do zahraničí, aby si mohla vytvořit vztah ke své širší rodině ze stěžovatelovy strany, kterou má v zahraničí, a rozšíření oprávnění stýkat se s nezletilou a ze stále více odmítavého postoje matky k jeho kontaktu s dcerou. Nakonec stěžovatel nepředal v rozporu s pravomocným předběž- ným opatřením nezletilou její matce. Pro- střednictvím e-mailu jí pouze sdělil, že má v plánu vzít nezletilou na prázdniny, neboť po 3,5 letech soudního řízení již není ochoten dále čekat na rozhodnutí soudu. Následně s nezletilou odcestoval do zahraničí a po dobu 10 měsíců s ní navštěvoval členy své ro- diny v Anglii, Francii, Španělsku a Švédsku. V reakci na toto jednání stěžovatele okresní soud usnesením nařídil předběžné opatření, kterým zakázal stěžovateli žádat o vydání cestovního dokladu pro dceru. V době pobytu v zahraničí stěžovatel matku o nezletilé ne- pravidelně informoval prostřednictví e-mai- lových a SMS zpráv. Následně byl stěžovatel zadržen ve Švédsku. Nezletilá byla umístěna do zařízení pro děti vyžadující okamžitou po- moc, kde si ji převzala do své péče matka a o dva dny později s ní odcestovala zpět do České republiky. V mezidobí soud rozhodl o svěření dcery do péče matky a upravil xxxx s otcem. Vzal v úvahu mj. trestní stíhání otce za únos dítěte. Odvolací soud rozsudek po- tvrdil ohledně svěření dcery do péče matky a změnil v tom ohledu, že uložil matce povin- nost informovat otce o dceři a předávat dceři zprávy od otce. Co se týče styku otce s nezle- tilou, soud konstatoval, že v průběhu odvola- cího řízení byl otec vzat do vazby, a proto ne- lze rozhodnout o osobním kontaktu otce s nezletilou, přesto je třeba nalézt jinou formu kontaktu otce s dcerou, přiměřenou okolnos- tem, aby se zachoval vztah mezi otcem a ne- zletilou. Takovou formou byl shledán styk písemný. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soukromý a rodinný život a práva na rodičovskou výchovu v automatickém vy- loučení jeho osobního styku s nezletilou. Uvedl, že si je vědom, že jeho pobyt ve vazbě možnost osobního kontaktu s dcerou limitu- je, nicméně poukazuje na skutečnost, že ná- vštěvy dětí ve vazební věznici jsou zcela běž- né. Kritizoval také, že krajský soud nevzal vůbec v úvahu možnost upravit telefonický kontakt s nezletilou. Nezletilá ještě neumí číst a psát, a proto je zvolený způsob kontaktu mezi ním a jeho dcerou formou koresponden- ce zcela nevhodný. S nezletilou nadto komu- nikuje španělsky, tedy jazykem, který matka nezletilé neovládá. Ústavní soud stížnosti vy- hověl v otázce způsobu styku otce s dcerou.

MONITORING JUDIKATURY JURISPRUDENCE 1/2018

Vyloučení styku rodiče s dítětem je význam- ným zásahem do rodičovské odpovědnosti. Jde o prostředek ultima ratio, který lze využít jen tehdy, jsou-li dány mimořádně závažné okolnosti. Platí-li přitom, že pro zbavení rodi- čovské odpovědnosti nepostačí sama o sobě skutečnost, že byl rodič odsouzen pro trestný čin, tím spíše nemůže být pouze tato skuteč- nost důvodem pro vyloučení styku s dítětem. Vzájemné právo rodiče a dítěte na styk má být zaručeno, vyjma případů, kdy by takový kontakt ohrožoval zdravý vývoj dítěte. Je-li prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil roz- voj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným ro- dičem a dítětem. Jakkoliv tedy s sebou uvěz- nění nese přirozené a legitimní omezení práva na rodinný život, musí být vězni poskytnuta podpora a pomoc v udržování kontaktu s je- ho rodinou. Neobstojí přitom ani argument, že (vazební) věznice není vhodným prostře- dím pro nezletilé děti. Právo na respektování rodinného života zaručené článkem 8 Úmlu- vy zahrnuje totiž také pozitivní závazek státu umožnit kontakt a pomoci udržovat kontakt vězněného s jeho rodinou, jehož součástí je také povinnost zajistit co možná nejvhodnější podmínky pro návštěvy dětí. Tato povinnost není řádně splněna tehdy, jsou-li děti vysta- vovány pohledu na vězeňské cely a vězně, což pro ně může představovat traumatizující zážitek. Návštěvy nezletilých ve (vazební) věznici vyžadují zvláštní opatření a je třeba zajistit specifické podmínky vzhledem k věku dětí a možným následkům na jejich psychic- ký stav. Je tedy povinností státu vybudovat pro potřeby návštěv nezletilých dětí vězňů takové prostředí, které bude vstřícné k dětem

a které bude vhodné pro takový kontakt mezi obviněným či odsouzeným a jeho dítětem, jenž umožní zachování a rozvíjení jejich vzá- jemných vztahů. Návštěvy vězňů musejí být proto organizovány tak, aby vězni měli mož- nost udržovat a rozvíjet rodinné vztahy co možná nejpřirozenějším způsobem. Co se týče konkrétní věci, přestože šlo o řízení o úpravu poměrů k nezletilé, tedy řízení, kte- ré se nezletilého dítěte nejen dotýká, ale jehož primárním cílem by mělo být hledání nejlep- šího řešení pro dítě, soud se vůbec nevypořá- dal s otázkou, jaké uspořádání by bylo v nej- lepším zájmu nezletilé dcery stěžovatele. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda je osobní kontakt nezletilé se stěžovatelem v je- jím zájmu. Nezkoumal, jaká úprava zajistí za- chování emočních vazeb mezi nezletilou a je- jím otcem. Nezjišťoval, jaké jsou poměry ve vazební věznici, kde byl stěžovatel umístěn, tedy jakým způsobem zde běžně návštěvy nezletilých dětí vězněných probíhají, v jakých prostorách se uskutečňují ani jakým způso- xxx probíhá interakce mezi dětmi a vězně- nými. Jediným důkazem, jímž měly být objas- něny zájmy nezletilé, který vzal odvolací soud v potaz, byl znalecký posudek z oboru pedopsychologie, z nějž vyplynulo, že ne- zletilá má kladnou citovou vazbu k oběma rodičům. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že za součas- né situace nelze osobní styk stěžovatele s ne- zletilou upravit.

Související judikatura: nález Ústavního

soudu sp. zn. II. ÚS 22/17.

Relevantní ustanovení: čl. 3 a čl. 9 Úmlu- vy o právech dítěte.

Připravil: Xxx Xxxxxx

KNIŽNÍ TIP

Zákon o ochranných známkách. Komentář

Xxxxx Xxxxxx, Xxxxx Xxxxxxx, Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxxxx Xxxxx

V komentáři zákona o ochranných známkách autoři čtenáře velmi podrobně seznamují nejen s českou právní úpravou týkající se ochranných známek, ale též s unijní a mezinárodní. Je zde obsa- žen dosah skutečně těch nejnovějších předpisů, stejně jako kon- text a vysvětlení s historickou právní úpravou.

Autoři zevrubně rozebírají konkrétní známkoprávní instituty, vy- světlují způsob řízení před českými i mezinárodními úřady a přibli- žují rozhodovací praxi českých i mezinárodních úřadů a soudů na konkrétních ochranných známkách v bohaté a pečlivě vybrané ju- dikaturní části.

Objednat můžete na xxxxxx.xxxxxxxxxxxxx.xx

51