Contract
1. k omezení práv vlastníka daných
I. vLasTnIcké právo
Soud v daném případě považoval za nutné přihlížet k dalším ustanovením zá-
ust. § 123 obč. zák. formou věcného břemene
§ 123, 151n a násl. obč. zák.
věcné břemeno může omezit vlast- níka nemovité věci v jeho oprávně- ních věc držet, užívat a požívat jeho plody a užitky, nikoliv však už v jeho právu s věcí nakládat, neboť ome- zování zasahující do dispozičního práva vlastníka není právem k cizí věci a nemá proto charakter věcného bře- mene.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95
R 43/1996
Z odůvodnění:
Věcná břemena jsou upravena v usta- noveních § 151 a násl. obč. zák. a jejich obsah zejména v ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdr- žet nebo něco konat.
Bez dalších souvislostí může doslovný jazykový výklad tohoto ustanovení vést ke stanovisku, že věcné břemeno může ome- zit vlastníka nemovité věci libovolným způsobem, ve všech jeho oprávněních vyplývajících z ustanovení § 123 obč. zák., tj. v právu předmět vlastnictví držet, uží- vat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Jazykový výklad konkrétního usta- novení zákona však není jediným druhem výkladu.
kona, která tento široký výklad obsahové
náplně věcných břemen zužují. Je nutno brát v úvahu i původ a vývoj institutu věc- ných břemen a jeho účel a nelze ignorovat ani přístup judikatury k problematice věc- ných břemen, právně teoretické pojetí a koneckonců ani obecné právní vědomí o obsahu věcných břemen.
Již ze zařazení ustanovení § 151n a násl. do hlavy třetí druhé části občan- ského zákoníku pod společným názvem
„Práva k cizím věcem“ vyplývá, že tu jde o práva k věcem, jejichž vlastnictví zůstává zachováno osobě jiné než oprávněné. Náplní vlastnického práva je právo vlast- níka předmět vlastnictví držet, užívat, po- žívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§ 123 obč. zák.). Z těchto práv pouze první tři, tj. právo držet, užívat a požívat plody či užitky, mohou být vykonávána anebo částečně vykonávána jinou osobou než vlastníkem, aniž by se to dotýkalo samotné podstaty vlastnického práva. K neodmysli- telnému právu vlastníka, které nelze převést na jinou osobu, aniž by zároveň ne- došlo k zániku či ohrožení jeho vlastnic- kého práva vůbec, náleží čtvrté z uvede- ných práv, tj. právo nakládat předmětem vlastnictví (především převést věc na ji- ného, přenechat věc do užívání jinému, za- tížit věc apod.). Zásah do tohoto práva, které je podstatou vlastnictví a může pří- slušet pouze vlastníkovi věci (na rozdíl od práva věc držet, které může příslušet i držiteli, či práva věc užívat a požívat z ní plody a užitky, které může vykonávat např. nájemce), je podle názoru soudu vyloučen. Dokonce ani další instituty upravené v téže hlavě, tj. zástavní právo a zadržovací právo, které daleko spíše než věcná bře- mena směřují až k zásahu do samotného
Vlastnické právo
vlastnického práva (srov. § 151f odst. 1 a § 151u obč. zák.), neomezují vlastníka v jeho právu s věcí nakládat (bez souhlasu oprávněné osoby ji převést na jiného, pro- najmout, zatížit věcným právem apod.).
Právo vlastníka nakládat s věcí nemůže být podle názoru soudu omezeno jinak než výslovným ustanovením zákona, což se děje jen výjimečně (např. § 128 odst. 2,
§ 140, § 145 odst. 1 obč. zák.), popřípadě ujednáním na základě výslovného ustano- vení zákona, které takový zásah do dispo- zičního práva předvídá (např. zřízení před- kupního práva jako práva věcného podle ustanovení § 603 odst. 2 obč. zák.). Ome- zování dispozičního práva nad rámec zá- kona je podle názoru soudu obcházením zákona. Podle ustanovení § 2 odst. 1 obč. zák. si mohou účastníci vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a je- stliže z povahy ustanovení zákona nevy- plývá, že se od něj nelze odchýlit. Podle názoru soudu je nutno považovat ustano- vení § 39 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů za kogentní, od nichž se odchýlit nelze, a nelze si proto také smluvit další dů- vody neplatnosti právních úkonů (např. smlouvy o převodu nemovitosti, smlouvy o zatížení nemovitosti věcným právem, jak je tomu v této věci), jež zákon nezná, neboť takové ujednání by bylo v rozporu s cito- vaným kogentním ustanovením § 39 obč. zák., které nepočítá s tím, že by další dů- vody neplatnosti právních úkonů mohly být rozšiřovány smlouvou účastníků.
Platná právní úprava, i když výslovně nevypočítává zvláštní druhy věcných bře- men, zmiňuje se nicméně výslovně pouze o právu užívání cizí věci (srov. § 151n odst. 3 obč. zák.). Stejně tak odborná práv- nická literatura převážně cituje pouze věcná břemena, která se netýkají zásahu do dispozičního práva vlastníka. Totéž platí o judikatuře, která zahrnuje celou řadu sta-
24
novisek i rozhodnutí k věcným břemenům, avšak o věcném břemenu omezujícím právo nakládat s nemovitostí se nezmiňuje (srov. zejména č. 12/1988 a č. 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech těchto důvodů se soud ztotož- nil se stanoviskem katastrálního úřadu, že účelem věcných břemen není omezování dispozičního práva vlastníka a že proto účastníci nebyli oprávněni uzavřít takovou dohodu o zřízení věcného břemene, jejímž obsahem je omezení práva vlastníka naklá- dat nemovitostí.
Protože tímto způsobem nebyli účast- níci oprávněni nemovitostí nakládat, byla porušena jedna z podmínek vkladu podle ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 265/92 Sb. a katastrální úřad postupoval v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 tohoto zákona, když návrh na vklad zamítl.
2. k postavení oprávněného držitele práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení
§ 123, § 129 odst. 2, § 151n a násl. obč. zák.
Ten, kdo je oprávněn na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu užívat byt, má právo umožnit užívání bytu manželovi, kterému pak vzniká od- vozený právní důvod užívání bytu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93
PrRo 2/1994, s. 60
3. k uplatnění žaloby na určení vlastnictví s ohledem na dobré mravy
§ 3 odst. 1, § 123 obč. zák.
Jestliže nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., uplatnění žaloby na určení vlastnictví, tím spíše nemůže být v roz- poru dobrými mravy rozsudek určující, kdo je vlastníkem sporné věci.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004
ASPI JUD81267CZ
4. k formulaci negatorní žaloby obdarovaného vůči dárci
§ 126, § 151n a násl., § 628 a násl. obč. zák.
petit negatorní žaloby uplatněné vlastníkem nemovitosti vůči dárci, který mu tuto nemovitost daroval s tím, že ve prospěch dárce bylo současně zřízeno věcné břemeno nerušeného doživotního užívání, musí být blíže konkretizován v tom směru, aby se pokud možno zame- zilo dalším sporům o výkon práv mezi účastníky.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2239/2003
SoRo 7/2004, s. 259
Z odůvodnění:
Xxxxxxx, jimiž rodiče darují svému dí- těti nemovitost, kterou doposud (často vý- lučně) užívají, se současným zřízením věc- ného břemene „nerušeného bezplatného doživotního užívání převáděných nemovi- tostí“, jako tomu bylo i v souzené věci, jsou
Vlastnické právo
v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Úče- lem takových smluv je, aby nabyvatel zí- skal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitosti v dosavad- ním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním uží- vání převedené nemovitosti budou neru- šeně pokračovat.
K poměřování práv vlastníka nemovi- tosti s právy osoby oprávněné z věcného břemene k doživotnímu užívání nemovi- tosti je pak třeba přistupovat z právě uve- deného hlediska, s nímž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovola- cího soudu je tedy žádoucí, aby ve stejných či obdobných případech, jako je právě po- suzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavad- ních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Dojde-
-li v takových poměrech mezi účastníky
k neshodám, které se řeší soudně, je ne- zbytné, aby výrok soudního rozhodnutí (při vázanosti petitem negatorní žaloby) byl blíže konkretizován, aby se tak pokud možno zamezilo dalším sporům o výkon práv mezi účastníky a aby se neopomíjela práva osoby z věcného břemene opráv- něné, jež přirozeně vlastníka věci tímto břemenem zatížené omezují.
V daném případě žalobce formuloval žalobní petit poměrně obecně a výrok soudu (zdržet se veškerých jednání, kterým by byl žalobci znemožněn přístup na pozemky či do chaty), jež má odstranit neshody mezi účastníky, je formulován příliš široce. Ta- kový výrok žalobci umožňuje kdykoli a z ja- kéhokoli důvodu či bezdůvodně vstupovat
Vlastnické právo
na pozemky a do domu žalovaného, ačko- liv ten by měl být při výkonu svých dosa- vadních práv rušen co nejméně. Při důrazu na zachování dosavadních užívacích práv žalovaného za situace, kdy došlo ke změně dříve pozitivních vztahů mezi účastníky, neodpovídá rozhodnutí soudu požadavku jednoznačného a spravedlivého vymezení práv účastníků při jejich výkonu. Podle ná- zoru dovolacího soudu je nezbytné, aby ža- lobní návrh, vymezující povinnost žalova- ného strpět přístup žalobce na či do jeho nemovitostí, blíže stanovil účel či situace, při nichž bude žalobce realizovat svá práva vlastníka (údržba či oprava nemovitosti, kontrola jejich stavu za určité období). Vzhledem k napjatým vztahům mezi účast- níky by bylo vhodné i předchozí vyrozu- mění o době, kdy žalobce míní svá práva uskutečnit. S ohledem na výše učiněný vý- klad není dobře možné připustit, jak se roz- hodnutím soudů obou stupňů stalo, aby za daných poměrů žalobce při výkonu uvede- ných práv mohl žalovaného rušit při vý- konu jeho užívacích práv bez jakéhokoli omezení.
5. ke sporům obdarovaného vlastníka a dárce oprávněného k doživotnímu užívání nemovitosti
§ 51, § 126 odst. 1 obč. zák.
ve sporech o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali s tím, že budou mít právo je doživotně užívat, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby opráv- něné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s nimiž byli účastníci smlouvy srozuměni. Je tedy žá- doucí, aby v takových případech byl re-
26
spektován na jedné straně zájem vlast- níka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně neru- šený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bez- úplatně formou darování vzdali.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 234/2006
ASPI JUD92905CZ
Z odůvodnění:
Xxxxxxx, jimiž rodiče darují svému dí- těti nemovitost, kterou doposud (často vý- lučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných ne- movitostí, jsou v právních vztazích týkají- cích se převodu nemovitostí poměrně čas- tým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné ne- movitosti nepřejdou na jinou osobu, při- čemž dárce má zajištěno užívání nemovi- tostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlast- nictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v ob- vyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva sro- zuměni.
Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlast- níkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převede- ných nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovola- cího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlast- níka na zachování nemovitosti v dobrém
stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlast- níků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali.
Domáhá-li se vlastník u soudu dočas- ného vyklizení obytného domu takovými dárci s tím, že hodlá dům rekonstruovat, ač rekonstrukce není nezbytná, soud žalobu zamítne.
6. k neoprávněnému bránění v užívání domu nebo bytu
§ 123 obč. zák.
§ 249a odst. 2 tr. zák.
Za neoprávněné bránění v užívání domu nebo bytu je třeba považovat i pří- pad, kdy jejich dosavadní nájemce po skončení nájmu tím, že se odmítne vystě- hovat a dům či byt vyklidit, brání vlast- níkovi domu nebo bytu v tom, aby vůbec mohl realizovat své právo k užívání předmětu vlastnictví.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 5 Tz 29/99
PrRo 2/2002, s. 65
Z odůvodnění:
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se do- pustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru ne- oprávněně brání. Je nepochybné, že opráv- něnou osobou v tomto smyslu může být i vlastník bytu či domu, protože součástí vlastnického práva podle § 123 obč. zák. je oprávnění vlastníka předmět svého vlastnic- tví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Užíváním se zde rozumí oprávnění vlastníka využít všech užitných vlastností věci za tím účelem, aby realizoval
Vlastnické právo
své zájmy a potřeby, ať již ve formě indivi- duální spotřeby či podnikatelské spotřeby. Vlastník domu či bytu je chráněn ustanove- ním § 249a odst. 2 tr. zák. především tehdy, když dům nebo byt užívá tím způsobem, že v něm sám skutečně bydlí. To ovšem nezna- mená, že by snad v jiných případech nebylo citovaným ustanovením chráněno užívací právo vlastníka domu nebo bytu a že se jeho ochrana vyčerpává toliko v případě, jestliže v bytě či domě též bydlí, nebo zde má ales- poň trvalý pobyt.
Součástí oprávnění užívat dům nebo byt jsou nepochybně též aktivity vlastníka domu či bytu směřující k tomu, aby svůj dům nebo byt před tím, než se do něj na- stěhuje sám nebo někdo jiný, přizpůsobil vlastním potřebám, potřebám své do- mácnosti nebo potřebám nového nájemce, jemuž dům či byt hodlá pronajmout. Uží- váním domu nebo bytu je třeba totiž rozu- mět i oprávnění vlastníka přenechat před- mět svého vlastnictví (byt, dům) do pronájmu jiné osobě za úplatu (nájemné) a využít i tímto způsobem užitných vlast- ností domu nebo bytu. Za neoprávněné brá- nění v užívání domu nebo bytu je proto třeba považovat i případ, kdy jejich dosa- vadní nájemce po skončení nájmu tím, že se odmítne vystěhovat a dům či byt vykli- dit, brání vlastníkovi domu nebo bytu v tom, aby vůbec mohl realizovat své právo k užívání předmětu vlastnictví v uvedeném smyslu. To platí bez ohledu na skutečnost, zda se chce vlastník domu nebo bytu do něj po skončení dosavadního nájmu sám (resp. se svou rodinou) nastěhovat, nebo zda dům či byt xxxxx dále pronajmout novému ná- jemci. Jinak by nebyla dostatečně sankci- onována povinnost ostatních osob umožnit vlastníkovi, pokud právo na bydlení ve svém domě nebo bytě nájemní smlouvou dočasně převedl na jinou osobu, aby se mohl ujmout výkonu užívacího práva jako součásti vlastnického práva. Užívání domu nebo bytu jako součást vlastnického práva