Předmluva

Předmluva

O prvoapoštolské církvi, o církvi, která se formovala v prvním století našeho letopočtu, byla napsána již řada knih. Ačkoli kniha americké spisovatelky Xxxxx X. Whiteové patří mezi ně, nejedná se jen o další pokus popsat známé téma, nýbrž jde o nadčasové dílo, v němž jsou biblické informace zpracovány osobitým způsobem. {PNL 7.1}

Hlavní linii vyprávění tvoří novozákonní kniha Skutky apoštolů, jejímž pisatelem byl lékař Xxxxx, pohan obrácený ke křesťanství. Druhým podkladem jsou novozákonní epištoly — dopisy apoštolů jednotlivým věřícím a hlavně církevním obcím, sborům. {PNL 7.2}

Děj knihy se zaměřuje především na okamžiky ze života apoštolů Xxxxx, Xxxxxxx, Xxxx

a Xxxxx, kteří na svých cestách Palestinou, Malou Asií a Evropou nejednou stanuli tváří v tvář smrtelnému nebezpečí. Mnohokrát se dostali do vězení, hájili se před vládci tehdejšího světa, byli týráni a někteří z nich zahynuli mučednickou smrtí. {PNL 7.3}

Přestože osudy těchto lidí stojí v centru autorčiny pozornosti, nejsou zdaleka tím nejdůležitějším, o čem na stránkách knihy pojednává. Těžiště poselství totiž neleží v rovině historických událostí, ale nachází se mnohem hlouběji, mimo sféru lidských osudů, kdesi

v duchovní dimenzi, kde hlavním hrdinou není člověk, nýbrž Duch svatý. To on vléval do znavených těl apoštolů sílu na jejich cestách; to on je vyváděl z vězení a dodával jim odvahu. To on jejich slovům propůjčoval nadpřirozenou moc a obracel srdce jejich posluchačů k Bohu. To on jim ve chvílích pronásledování stál po boku a podpíral je, když vycházeli z šera vězeňských kobek směrem na popraviště. Díky němu ani v těch nejkrajnějších okamžicích života neztratili naději, že jednoho dne se jejich prohra změní ve vítězství. {PNL 7.4}

Další důležitou součástí autorčina záměru je snaha poukázat na skutečnost, že tato nadpřirozená síla se neomezuje jen na křesťany žijící v prvním století našeho letopočtu, nýbrž že je k dispozici každému, kdo je ochoten se Duchu svatému otevřít a nechat se jím vést. Díky tomu se poselství knihy bezprostředně dotýká našich životů a nabízí nám možnost napojit se na tento nevyčerpatelný zdroj životodárné energie, která dokáže proměnit lidský charakter

a naplnit život člověka nadějí a láskou — a to nejen ve chvílích pohody, ale zejména v životních krizích a uprostřed proher a těžkých zkoušek. {PNL 7.5}

Je naším vroucím přáním, aby čtenáři v této knize vedle zajímavých historických informací našli i podnětné myšlenky, které v jejich životě rozžehnou plamen naděje a lásky, jenž prozáří i tu nejčernější temnotu. {PNL 7.6}

Vydavatelé

1. kapitola — Boží záměr s církví

Bůh si vyvolil církev, aby se stala nástrojem ke spasení lidí. Byla založena, aby sloužila, a jejím posláním je přinášet světu evangelium. Již od počátku Bůh počítal s tím, že církev představí světu plnost jeho božství a moci. Členové církve, které Bůh povolal ze tmy do svého podivuhodného světla, mají zvěstovat jeho slávu. Církev je zdrojem bohatství Kristovy milosti a

skrze ni i nebeské vlády a mocnosti (viz Efezským 3,10) nakonec poznají úplný a dokonalý projev Boží lásky. {PNL 9.1}

Bezpečné útočiště

Písmo obsahuje řadu nádherných zaslíbení pro církev. „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ Izajáš 56,7. „Obdařím je i okolí svého pahorku požehnáním a v pravý čas sešlu vydatný déšť; budou to deště požehnání.“ „Dám xxx, aby byli sadbou k slávě mého jména. Nebudou už v zemi hynout hladem, už nebudou snášet hanbu od pronárodů. I poznají, že já Xxxxxxxx, jejich Bůh, jsem s nimi a oni, dům izraelský, jsou mým lidem, je výrok Panovníka Hospodina. Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“ Ezechiel 34,26.29-31. {PNL 9.2}

„Mými svědky jste vy, je výrok Xxxxxxxxxx, a můj služebník, jehož jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není. Já jsem oznamoval a zachraňoval, já jsem ohlašoval, a nikdo cizí mezi vámi. Jste moji svědkové.“ „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.“ Izajáš 43,10-12; 42,6.7. {PNL 9.3}

„Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: ‚Vyjděte‘, těm, kdo jsou v temnotách: ‚Ukažte se!‘ Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu. Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod. Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny… {PNL 9.4}

Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! Sijón říkával: ‚Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.‘ ‚Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.‘“ Izajáš 49,8-16. {PNL 10.1}

Církev je Boží pevnost a útočiště uprostřed vzpurného světa. Zradit ji znamená zpronevěřit se Bohu, který vykoupil lidstvo krví svého jednorozeného Syna. Pozemská církev tvořená věřícími lidmi zde byla již od počátku. V každé době žili lidé, kteří střežili pravdu a spolehlivě svědčili o Bohu generaci, v níž žili. Xxxxxxx varovné poselství, a když se museli svého úkolu vzdát, ujali se jej jiní. Bůh s těmito svědky uzavřel smlouvu, a sjednotil tak pozemskou církev s církví v nebi. Vyslal své anděly, aby církvi sloužili, takže brány pekel nemohou jeho lid přemoci.

{PNL 10.2}

Bůh zachoval svou církev i v dobách pronásledování, sporů a temnoty. Nepotkalo ji nic zlého, na co by ji Xxx předem nepřipravil; Xxxx dílo se nesnažil překazit žádný protivník, s nímž by Bůh nepočítal. Všechno se naplnilo tak, jak Bůh předpověděl. Bůh svou církev neopustil.

Vše, co se mělo stát, oznámil v proroctvích a vše, co proroci skrze jeho Ducha předpověděli, se také naplnilo. Uskuteční se všechny jeho záměry. Boží zákon je podstatou Boží vlády a žádné síly zla jej nemohou zničit. Bůh je původcem a strážcem pravdy; a pravda zvítězí nad všemi protivníky. {PNL 10.3}

Zdroj pravého poznání

V dobách duchovní temnoty se Boží církev podobala městu vystavěnému na hoře.

Generace za generací v něm v průběhu jednotlivých staletí odhalovaly čisté nebeské učení. Církev nám může připadat slabá a nedokonalá, přesto Bůh právě jí věnuje mimořádnou pozornost. V ní se projevuje Boží milost a Bůh s radostí ukazuje, jak jeho moc mění lidská srdce. {PNL 10.4}

Ježíš se zeptal: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?“ Marek 4,30. Nemohl je přirovnat k žádnému pozemskému království a nic srovnatelného nenašel ani v lidské společnosti. V pozemských říších je vláda založena na převaze ozbrojených sil, zatímco v Kristově království jsou jakékoli světské zbraně a nástroje nátlaku vyloučeny. Jeho vláda má lidstvo povznášet a zušlechťovat. {PNL 10.5}

Členové Boží církve žijí svatým životem, slouží nejrůznějšími dary a jsou naplněni Duchem svatým. Nacházejí štěstí ve štěstí těch, jimž pomáhají a přinášejí požehnání. {PNL 11.1}

Bůh hodlá oslavit své jméno ve velkolepém díle, které chce vykonat prostřednictvím své církve. Toto dílo je obrazně popsáno v Ezechielově vidění o prameni zdraví: „I řekl mi: ‚Tato voda odtéká do východního obvodu, teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se vody zdravými. Každý hemžící se živočich bude žít všude, kam se vlévá potok… Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.‘“ Ezechiel 47,8-12.

{PNL 11.2}

Již od počátku žehnal Bůh světu skrze svůj lid. K záchraně života starobylého egyptského národa použil Xxxxxx. Díky jeho bezúhonnosti unikl smrti celý národ. Skrze Xxxxxxx zachránil Bůh život všem babylónským mudrcům. Tyto příklady vysvobození jsou pro nás obraznými ponaučeními o tom, jaká duchovní požehnání přináší světu spojení s Bohem, kterého uctívali Xxxxx a Xxxxxx. Každý, kdo žije s Xxxxxxx a zvěstuje světu Boží lásku, spolupracuje s Bohem ve prospěch lidstva. Dostává od Spasitele milost, aby se o ni mohl podělit s ostatními, a proto z celé jeho bytosti vytékají proudy duchovního života. {PNL 11.3}

Bůh si vyvolil Izrael, aby skrze něj zjevil lidem svou povahu. Přál si, aby tento národ zvěstoval světu spasení, a proto mu svěřil nebeská poselství a zjevení Boží vůle. V raných dějinách Izraele se národy světa dopouštěly zvráceností, a tak ztratily povědomí o Bohu. Kdysi ho znali, ale protože „mu nevzdali čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, …jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ Římanům 1,21. Ve své milosti je však Xxx nechal žít. Chtěl jim dát novou příležitost, aby ho poznali skrze jeho vyvolený národ. Učením o obětní službě měl být Xxxxxxx vyvýšen před všemi národy a všichni, kteří by k němu vzhlíželi, měli žít. Kristus byl základem židovského obřadního systému. Celý systém předobrazů a symbolů byl shrnutím proroctví evangelia, zprávou plnou zaslíbení o spáse. {PNL

11.4}

Selhání Izraele

Izraelci však ztratili ze zřetele, jak vysoké pocty se jim dostalo, když se měli stát Božími zástupci. Zapomněli na Boha a své svaté poslání nesplnili. Požehnání, která přijali, se nestala požehnáním pro okolní svět. Veškeré přednosti si přivlastnili a použili je k oslavení sebe sama. Aby se vyhnuli pokušení, uzavřeli se před okolním světem. Bůh zavedl omezení týkající se jejich styku s modloslužebníky, aby je uchránil před pohanskými zvyklostmi. Izraelci je však využili k vybudování bariéry mezi sebou a všemi ostatními národy. Oloupili Xxxx o službu, kterou od nich vyžadoval, a své bližní o duchovní vedení a příklad svatosti. {PNL 11.5}

Kněží a přední muži upadli do povrchní zbožnosti. Spokojili se se zákonickým náboženstvím a nebyli schopni předávat druhým živé nebeské pravdy. Svou vlastní spravedlnost považovali za plně dostačující a nepřáli si, aby bylo do jejich náboženství vnášeno něco nového. Přízeň,

kterou Bůh projevuje lidem, nepovažovali za dar, ale domnívali se, že si ji zaslouží za své dobré skutky. Víra konající skutky lásky a zušlechťující charakter se neslučovala s náboženstvím farizeů, jehož podstatou byly obřady a lidské příkazy. {PNL 12.1}

O Izraeli Bůh prohlásil: „A já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spolehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí?“ Jeremjáš 2,21. „Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje.“ Ozeáš 10,1. „‚Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? {PNL 12.2}

Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.‘ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ Izajáš 5,3-7. „Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově.“ Ezechiel 34,4. {PNL 12.3}

Židovští vůdcové se domnívali, že jsou natolik moudří, že nepotřebují být poučováni, natolik spravedliví, že nepotřebují záchranu, a natolik vznešení, že nepotřebují důstojnost, kterou propůjčuje Kristus. Proto se od nich Spasitel odvrátil. Výsady, které zneužili, a dílo, kterým pohrdli, svěřil jiným. Musí se zjevit Boží sláva a jeho slovo se musí šířit. Na zemi je třeba zřídit Boží království a poselství o spasení musí být zvěstováno po celém světě. K tomuto úkolu, který židovští vůdcové nesplnili, byli nyní povoláni učedníci. {PNL 12.4}

2. kapitola — Příprava na službu

K dalšímu šíření svého díla nevyužil Kristus ani učenosti nebo výmluvnosti židovské velerady, ani moci Říma. Samolibým židovským učitelům nevěnoval pozornost a ke zvěstování pravd, které měly pohnout světem, si vyvolil pokorné, nevzdělané muže. Chtěl je vyučit a vychovat z nich vůdce své církve. Ti pak měli vzdělávat další, kteří by předávali poselství evangelia dál. Aby byla jejich práce úspěšná, měli obdržet moc Ducha svatého. Evangelium nemělo být hlásáno v lidské síle nebo moudrosti, ale v Boží moci. {PNL 13.1}

Příprava učedníků

Tři a půl roku byli učedníci vzděláváni tím největším Učitelem, jakého kdy svět poznal.

Osobním kontaktem a společenstvím je Xxxxxxx připravoval pro svou službu. Den co den s ním chodili a hovořili s ním, slyšeli, jak povzbuzuje unavené a vyčerpané, a viděli, jak se jeho moc projevuje na nemocných a trpících. Někdy je učil, když s nimi seděl na horské stráni; jindy jim odhaloval tajemství Božího království, když šli po mořském břehu. Kdekoli byli lidé ochotni přijmout Boží poselství, zjevoval pravdu o cestě ke spasení. Nepřikazoval svým učedníkům, aby dělali to či ono, ale říkal jim: „Následujte mě!“ Když procházel zemí a městy, bral je s sebou, aby viděli, jak učí lid. Putovali s ním z místa na místo, sdíleli s ním jeho skromný pokrm a stejně jako on měli občas hlad a byli často unavení. Byli s ním na přeplněných ulicích, na břehu jezera i v ústraní pouště. Poznali ho v každé životní situaci. {PNL 13.2}

Prvním krokem k založení církve, která měla po Xxxxxxxx odchodu pokračovat v jeho pozemském díle, bylo povolání dvanácti apoštolů. O tomto povolání čteme: „Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je

posílal kázat.“ Marek 3,13.14. {PNL 13.3}

Jak dojemná scéna: Kristus ve své nebeské vznešenosti je obklopen dvanácti apoštoly, které si vyvolil, a chystá se je oddělit ke službě. Vybaveni jeho slovem a duchem mají tito slabí pomocníci nabídnout spasení všem lidem. {PNL 13.4}

Bůh a andělé sledovali tento výjev s radostí a potěšením. Otec věděl, že z těchto mužů bude vyzařovat nebeské světlo, že svědectví, které vydají o jeho Synu, bude znít po všechny generace až do konce času. {PNL 14.1}

Učedníci se měli vydat do světa, aby svědčili o tom, co viděli a slyšeli od Xxxxxx. Bylo to to nejvýznamnější poslání, k jakému byl kdy člověk povolán, po Kristově poslání to úplně nejdůležitější. Měli spolupracovat s Bohem na záchraně lidstva. Stejně jako ve Starém zákoně zastupovalo dvanáct patriarchů Izrael, dvanáct apoštolů představuje Boží církev. {PNL 14.2}

Během své pozemské služby začal Kristus bořit dělicí zeď mezi židy a pohany a kázal spasení pro všechny lidi. Přestože byl Žid, svobodně se stýkal se Samařany, čímž odmítl farizejské zvyky Židů týkající se tohoto opovrhovaného národa. Spal v jejich domech, jedl u jejich stolů a učil na jejich ulicích. {PNL 14.3}

Xxxxxxxx chtěl svým učedníkům odhalit pravdu o „zdi, která rozděluje a působí svár“ mezi Izraelem a ostatními národy, o tom, že „pohané jsou spoludědicové“ tak jako židé a „mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“ Efezským 2,14; 3,6. Částečně jim tuto pravdu zjevil, když odměnil víru setníka v Kafarnaum a také když kázal evangelium obyvatelům Sycharu. Ještě zřetelněji na ni však poukázal při své návštěvě ve Xxxxxxx, když uzdravil dceru kananejské ženy. Tyto zkušenosti pomohly učedníkům pochopit, že mezi těmi, které mnozí považovali za nehodné spasení, byli lidé toužící po poznání pravdy. {PNL 14.4}

Takto se Kristus snažil svým učedníkům vštípit pravdu, že v Božím království neexistují žádné územní hranice, společenské vrstvy ani žádná vládnoucí třída a že musí jít ke všem národům a zvěstovat jim poselství o Spasitelově lásce. Teprve později si však plně uvědomili, že Bůh „stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ Skutky 17,26.27. {PNL 14.5}

Tito první učedníci se od sebe výrazně lišili. Měli se stát učiteli světa a představovali rozmanité povahové typy. Aby tito muži, jejichž vrozené sklony a životní návyky byly tak rozdílné, mohli úspěšně pokračovat v díle, k němuž byli povoláni, jejich pocity, myšlenky a činy se musely sjednotit. Xxxxx chtěl, aby k této jednotě dospěli, a proto usiloval o to, aby byli jedno s ním. Modlitba k jeho nebeskému Otci vyjadřuje, s jakým vypětím sil za ně bojoval: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás,“ „a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ Xxx 17,21.23. Vytrvale se modlil za to, aby byli posvěceni pravdou. A modlil se s důvěrou, protože věděl, že všemocný Bůh o tom rozhodl již před stvořením světa. Věděl, že evangelium o království bude kázáno všem národům na svědectví, že v boji se zlem zvítězí pravda vyzbrojená neomezenou mocí Ducha svatého a že jednoho dne nad jeho následovníky vítězoslavně zavlaje prapor potřísněný krví. {PNL 14.6}

Naděje navzdory temnotám

Když se Xxxxxxxx pozemská služba chýlila ke svému závěru a když si Xxxxx uvědomil, že brzy bude muset své učedníky opustit, aby pokračovali v díle bez jeho osobního vedení, snažil se jim dodat odvahy a připravit je na budoucnost. Nevzbuzoval v nich žádné falešné naděje.

Jako by otevřel knihu a četl, co se má stát. Věděl, že od nich brzy odejde a zanechá je jako ovce mezi vlky. Věděl, že budou pronásledováni, vylučováni ze synagóg a uvrhováni do vězení. Byl si vědom toho, že někteří z nich půjdou na smrt, protože jej vyznají jako Xxxxxxx. A něco z

toho jim také řekl. O budoucnosti hovořil jasně a rozhodně, aby se v nadcházejícím období zkoušek na jeho slova rozpomněli a byli utvrzeni ve víře, že on je Spasitel. {PNL 15.1}

Hovořil však také o naději a snažil se je povzbudit. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí!“ řekl.

„Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Xxx 14,1-4. Kvůli vám jsem přišel na svět a pro vás konám toto dílo. Přestože odejdu, budu pro vás usilovně pracovat. Přišel jsem na svět a zjevil jsem se vám, abyste ve mne uvěřili. Odcházím ke svému a vašemu Otci, abych s ním spolupracoval ve váš prospěch. {PNL 15.2}

„Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ Xxx 14,12. Xxxxxxx tím nechtěl říct, že učedníci budou pracovat usilovněji než on, ale že jejich dílo bude mít větší rozsah. Neměl na mysli pouze zázraky, ale vše, co bude vykonáno v moci Ducha svatého. Řekl: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ Xxx 15,26.27. {PNL 15.3}

Je úžasné, jak se tato slova naplnila. Po vylití Ducha svatého byli učedníci naplněni takovou láskou ke Spasiteli a k těm, za něž zemřel, že jejich slova a modlitby otevíraly cestu k lidskému nitru. Hovořili v moci Ducha svatého a pod vlivem této moci se obrátily tisíce lidí. {PNL 15.4}

Jako Xxxxxxxx zástupci měli apoštolové výrazně ovlivnit svět. Jejich prostý původ nic neubíral na jejich vlivu, naopak jej zvětšoval. Odvraceli totiž pozornost svých posluchačů od sebe a obraceli ji ke Spasiteli, který, ač neviditelný, s nimi stále spolupracoval. Jejich úžasné učení a jejich slova povzbuzení a důvěry byla pro všechny důkazem, že nepracovali ve své vlastní moci, ale v moci Xxxxxxxx. Pokorně prohlašovali, že Xxxxx, kterého Židé ukřižovali, je Pánem života, Synem živého Xxxx, a že v jeho jménu konají stejné skutky jako on. {PNL 15.5}

Zdroj pokoje a lásky

Když Xxxxx v noci před svým ukřižováním naposledy rozmlouval se svými učedníky, ani slovem se nezmínil o utrpení, kterým již prošel a které ještě bude muset podstoupit. Nemluvil o potupě, která ho čeká, ale snažil se obrátit jejich pozornost k tomu, co mohlo posílit jejich víru. Chtěl, aby upřeli svůj zrak k radostem, které čekají na vítěze. Těšilo ho vědomí, že pro své následovníky může učinit a učiní více, než zaslíbil; že od něj bude proudit láska a slitování, která zbaví lidi jejich vin a promění jejich povahu k jeho obrazu; že jeho pravda vyzbrojená mocí Xxxxx bude dobývat svět a nakonec zvítězí. {PNL 16.1}

Řekl: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Xxx 16,33. Kristus neselhal, ani se nenechal zmalomyslnět. Stejně vytrvalou víru měli projevit i jeho učedníci. Měli pracovat stejně jako on a přitom se spoléhat na jeho sílu. I kdyby jim v cestě stály zdánlivě nepřekonatelné překážky, v jeho milosti měli jít dál, nezoufat si a nikdy neztrácet naději. {PNL 16.2}

Xxxxxxx dokončil dílo, které mu bylo svěřeno. Xxxxxxx ty, kdo v něm měli pokračovat a šířit je mezi lidmi. Řekl: „V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno… — já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ Xxx 17,10.11.20-23. {PNL 16.3}

3. kapitola — Velké poslání

Po Xxxxxxxx smrti učedníky málem přemohla malomyslnost. Jejich Učitel byl zavržen, odsouzen a ukřižován. Kněží a přední mužové se vysmívali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský — ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho!“ Xxxxxx 27,42. Učedníkům vyhasly všechny naděje. Jejich myšlení bylo obestřeno tmou. Často si říkali:

„A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ Xxxxx 24,21. Opuštění a zarmoucení si připomínali Xxxxxxxx slova: „Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ Xxxxx 23,31. {PNL 17.1}

Xxxxx se několikrát pokusil odhalit svým učedníkům budoucnost, oni však o jeho slovech nijak zvlášť nepřemýšleli. Proto je jeho smrt zaskočila. Když se pak ohlíželi nazpět do minulosti a viděli důsledky své nevěry, naplnil je zármutek. Když byl Kristus ukřižován, učedníci nevěřili, že bude vzkříšen. Jasně jim řekl, že třetího dne vstane. Oni však byli zmatení, a proto nepochopili, co tím myslí, a po jeho smrti je zachvátilo čiré zoufalství. Prožívali hořké zklamání. Jejich víra nepronikla stínem, kterým satan obestřel jejich obzor. Všechno jim připadalo nejasné a tajemné. Kdyby byli uvěřili Xxxxxxxxx slovům, byli by ušetřeni velkého zármutku. {PNL 17.2}

Malomyslní, sklíčení a zoufalí učedníci se shromáždili v horní místnosti. Báli se, že by je mohl potkat stejný osud jako jejich milovaného Učitele, a tak zavřeli dveře na závoru. A právě tady se jim po svém vzkříšení zjevil Spasitel. {PNL 17.3}

Pověřeni úkolem

Ještě čtyřicet dnů pobýval Kristus na zemi, připravoval učedníky na dílo, které měli vykonat, a vysvětloval jim to, co až dosud nebyli schopni pochopit. Hovořil o proroctvích, která se týkala jeho příchodu, zavržení Xxxx a jeho smrti, a ukazoval jim, že tyto předpovědi se do nejmenších podrobností vyplnily. Řekl jim, že v naplnění těchto proroctví by měli rozpoznat ujištění o moci, která bude provázet jejich budoucí působení. V Písmu čteme: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Xxxxx. Řekl jim: ‚Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.‘“ A dodal: „Vy jste toho svědky.“ Xxxxx 24,45-48. {PNL 17.4}

Učedníci během dnů, které s nimi Kristus nyní strávil, získali novou zkušenost. Když slyšeli, jak jejich milovaný Učitel vysvětluje Písmo ve světle všech uplynulých událostí, jejich víra v něj se prohloubila. Nyní mohli prohlásit: „Víme, komu jsme uvěřili.“ (viz 2. Timoteovi 1,12) Začali si uvědomovat podstatu a rozsah svého úkolu a pochopili, že mají hlásat světu pravdy, které jim byly svěřeny. Byli svědky událostí Xxxxxxxx života, jeho smrti a vzkříšení; znali proroctví poukazující na tyto události i tajemství plánu spasení, stejně jako Xxxxxxxx moc odpouštět hříchy. A to vše měli oznámit světu. Měli se obrátit a v Ježíšově moci zvěstovat evangelium o pokoji a spasení. {PNL 18.1}

Xxxxxxx před svým nanebevstoupením seznámil učedníky s jejich úkolem. Pověřil je vykonáním své poslední vůle, v níž odkázal světu poklady věčného života. Řekl jim asi toto:

„Byli jste svědky toho, že jsem obětoval svůj život za tento svět. Viděli jste, kolik úsilí jsem vynaložil ve prospěch Izraele. A přestože můj lid ke mně nechtěl přijít, aby měl život, přestože kněží a přední mužové se mnou jednali, jak se jim zlíbilo, a zavrhli mě, dostanou ještě další příležitost k přijetí Božího Syna. Viděli jste, že rád přijímám všechny, kteří ke mně přicházejí a vyznávají své hříchy. Kdo ke mně přijde, toho v žádném případě neodmítnu. A vám, svým učedníkům, svěřuji toto poselství milosti. Zvěstujte je židům i pohanům — nejdříve Izraeli a potom všem národům, jazykům a kmenům. Všichni, kdo uvěří, by se měli sjednotit a vytvořit

jednu církev.“ {PNL 18.2}

Pověřením k hlásání evangelia o Kristově království byly položeny základy misijní činnosti. Učedníci měli horlivě pracovat pro všechny lidi a předávat jim pozvání milosti. Neměli čekat, až za nimi lidé přijdou, ale měli jít se svým poselstvím k nim. {PNL 18.3}

Ve jménu Xxxxxx Xxxxxx

Učedníci měli pracovat v Kristově jménu. Každým svým slovem a činem měli obracet pozornost k Xxxxxx, protože z něj vychází životodárná síla, která má moc zachraňovat hříšníky. Základem jejich víry měl být on, zdroj milosti a síly. V jeho jménu měli předkládat nebeskému Otci své prosby a měli být vyslyšeni. Měli křtít ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého. Xxxxxxxx jméno mělo být jejich heslem, poznávacím znamením, sjednocujícím poutem, měřítkem pro jejich jednání a zdrojem jejich úspěchu. V Božím království nebude uznáno nic, na čem nebude napsáno Xxxxxxxx jméno. {PNL 18.4}

Když Xxxxxxx přikázal svým učedníkům, aby v jeho jménu vyšli a přivedli do církve všechny, kdo v něj věří, vysvětlil jim, že je nutné, aby si uchovali svou prostotu. Čím menší důraz budou klást na okázalost a honosnost, tím větší bude jejich vliv na konání dobra. Učedníci měli hovořit stejně prostě jako Xxxxx a měli svým posluchačům vštěpovat stejné pravdy jako on. {PNL 19.1}

Xxxxxxx neřekl svým učedníkům, že jejich práce bude snadná, ale ukázal jim, jak nespočetné jsou síly zla, které se proti nim spiknou a postaví se jim na odpor. Budou muset bojovat „proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ Efezským 6,12. V tomto boji však nebudou odkázáni jen sami na sebe. Ježíš je ujistil, že bude s nimi; pokud půjdou ve víře kupředu, všemocný Bůh bude jejich záštitou. Vyzval je, aby byli stateční a silní, protože s nimi bude někdo, kdo je mocnější než andělé — vůdce nebeských zástupů. Bůh učinil vše, co bylo třeba, aby mohli dokončit své dílo, a sám převzal zodpovědnost za jeho zdar. Budou-li poslouchat jeho slovo a spolupracovat s ním, nemohou neuspět. Přikázal jim: Jděte ke všem národům. Jděte do nejodlehlejších končin obydleného světa a nepochybujte o tom, že i tam budu s vámi. Pracujte ve víře a důvěře, protože já vás nikdy neopustím. Neustále budu s vámi a budu vám pomáhat při plnění vašich povinností, povedu vás, budu vás utěšovat, posvěcovat a podpírat. Postarám se, aby vaše slova obracela pozornost lidí k nebeskému království. {PNL 19.2}

Kristova oběť za lidstvo byla dokonalá a úplná a splnila podmínku smíření. Dílo, kvůli kterému Kristus přišel na svět, bylo dokonáno. Dobyl království, vyrval je satanovi a stal se dědicem všech věcí. Nyní byl na cestě k Božímu trůnu, aby přijal pocty nebeských zástupů. Ve své neomezené moci sdělil učedníkům, jaké je jejich poslání: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Xxxxxx 28,19.20. {PNL 19.3}

Krátce předtím, než Xxxxxxx opustil své učedníky, jim ještě jednou objasnil podstatu svého království. Připomněl jim to, co jim o něm řekl již dříve, a prohlásil, že jeho záměrem nebylo zřídit dočasné království na tomto světě. Neměl vládnout jako pozemský panovník na Xxxxxxxx trůně. Když se ho učedníci zeptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“, odpověděl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.“ Skutky 1,6.7. Nemuseli nutně vidět dále do budoucnosti, než kolik jim umožňovala jeho zjevení. Jejich úkolem bylo hlásat evangelium. {PNL 19.4}

V moci Ducha svatého

Nyní měli být učedníci připraveni o Xxxxxxxx osobní přítomnost, měli však být vybaveni novou mocí. Měli v plné míře obdržet Ducha svatého, který je měl utvrdit v jejich poslání. Spasitel řekl:

„Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Xxxxx 24,49. „Xxx křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Skutky 1,5.8. {PNL 20.1}

Spasitel věděl, že žádné důkazy, jakkoli by byly rozumově odůvodněné, nedokážou obměkčit tvrdost charakteru ani rozbít pancíř světského myšlení a sobectví. Věděl, že učedníci musí být nadáni nebeskou mocí; že evangelium může být účinné pouze tehdy, budou-li je zvěstovat lidé, kteří svou vřelost a výmluvnost získali na základě živého poznání toho, který je cestou, pravdou a životem. Dílo, jímž byli učedníci pověřeni, bude vyžadovat velké nasazení, protože zlo, které se na ně řítí, je mocné a silné. V čele mocností temnoty stojí ostražitý a odhodlaný vůdce. Do boje za pravdu se proto Xxxxxxxx následovníci mohou pustit jedině za předpokladu, že jim pomůže Bůh skrze Ducha svatého. {PNL 20.2}

Začátek služby

Xxxxxxx vyzval své učedníky, aby začali pracovat v Jeruzalémě. Toto velké město bylo dějištěm jeho úžasné oběti za lidstvo. Tudy chodíval v podobě člověka a hovořil s lidmi. Bylo však jen málo těch, kdo rozpoznali, jak velmi se nebe přiblížilo zemi. Zde byl odsouzen a ukřižován. V Jeruzalémě žili mnozí, kdo tajně uvěřili, že Xxxxx Xxxxxxxxxx je Xxxxxx, a mnozí další, kteří byli oklamáni kněžími a předními muži. A právě jim mělo být zvěstováno evangelium. Měli být vyzváni k pokání. Bylo třeba objasnit jim úžasnou pravdu, že odpuštění hříchů lze získat pouze skrze Xxxxxx. A protože Jeruzalém byl dosud rozrušen otřesnými událostmi několika minulých týdnů, kázání učedníků mohlo mít velký dopad. {PNL 20.3}

Během své služby Xxxxx učedníkům neustále zdůrazňoval, že se s ním musí sjednotit a usilovat o vysvobození světa z otroctví hříchu. Když vyslal nejprve dvanáct a později sedmdesát učedníků, aby zvěstovali Boží království, poučil je, že jejich povinností je oznamovat druhým to, co slyšeli od něj. V průběhu celého svého působení je připravoval na dílo osobní služby; to se mělo s přibývajícím počtem učedníků dále rozšiřovat a nakonec dosáhnout do nejodlehlejších částí země. Ve svém posledním ponaučení připomněl Xxxxx svým následovníkům, že v důvěře mají světu nést dobrou zprávu o spasení. {PNL 20.4}

Zaslíbení návratu

Když nastal čas, aby Xxxxxxx vystoupil ke svému Otci, zavedl své učedníky až k Betanii. Xxxx se zastavil a učedníci ho obestoupili. Jako by je chtěl ujistit o své ochraňující péči, zvedl ruce, aby jim požehnal, a pomalu se od nich vzdaloval. „A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“ Xxxxx 24,51. {PNL 21.1}

Zatímco učedníci hleděli vzhůru, dokud jim jejich odcházející Pán nezmizel z dohledu, Xxxxxx vítal jásající zástup nebeských andělů. Ti jej doprovázeli do nebe a přitom zpívali píseň vítězství: „Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi, po nebi odvěkém… Uznejte Boží moc! Jeho vznešenost se klene nad Izraelem, jeho moc do mraků strmí.“ Žalm 68,33-35. {PNL 21.2}

Učedníci se stále ještě upřeně dívali k nebi, když vtom se vedle nich objevili „dva muži v bílém rouchu a řekli: ‚Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Xxxxx, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.‘“ Skutky 1,10.11. {PNL 21.3}

Zaslíbení druhého Ježíšova příchodu se mělo učedníkům provždy vrýt do paměti. Tentýž

Xxxxx, kterého viděli vystupovat do nebe, se znovu vrátí, aby vzal s sebou ty, kteří mu zde na zemi ochotně sloužili. Stejný hlas, který jim řekl: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“, je přivítá i v nebeském království. {PNL 21.4}

Stejně jako v předobrazné bohoslužbě odkládal velekněz své velekněžské roucho a ke konání obřadů přistupoval v bílých lněných šatech obyčejného kněze, odložil Kristus své královské roucho, vzal na sebe lidskou podobu a přinesl oběť, přičemž byl zároveň knězem i obětí. A stejně jako velekněz po vykonání služby ve svatyni svatých vyšel k čekajícímu shromáždění ve svém velekněžském rouchu, tak i Kristus, až přijde podruhé, bude oblečen do zářivě bílého roucha, „jak by jej žádný xxxxx na zemi nedovedl vybílit“ Xxxxx 9,3. Přijde ve své vlastní slávě a ve slávě svého Otce a na cestě ho budou doprovázet všechny andělské zástupy. {PNL 21.5}

A tak se naplní zaslíbení, které dal Kristus svým učedníkům: „Opět přijdu a vezmu vás k sobě.“ Xxx 14,3. Ty, kdo jej milovali a očekávali, korunuje slávou, ctí a nesmrtelností.

Spravedliví mrtví vstanou ze svých hrobů a živí budou spolu s nimi uchváceni vzhůru vstříc Pánu. Zaslechnou, jak jim Xxxxxxx hlas znějící líbezněji než jakákoliv hudba, kterou kdy zaslechl smrtelný člověk, říká: Xxx boj skončil. „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ Xxxxxx 25,34. {PNL 21.6}

Učedníci se mohli radovat, protože měli naději, že se jejich Pán vrátí. {PNL 21.7}

4. kapitola — Letnice

Když se učedníci vrátili z Olivové hory do Jeruzaléma, lidé se na ně dívali a očekávali, že jejich tváře ponesou stopy zármutku, zmatení a porážky; spatřili však jen radost a vítězství. Nyní již učedníci neoplakávali zklamané naděje. Viděli přece zmrtvýchvstalého Spasitele a zaslíbení, které jim dal na rozloučenou, jim ještě znělo v uších. {PNL 22.1}

Řídili se Kristovým příkazem a vyčkávali v Jeruzalémě, dokud se nenaplní Otcovo zaslíbení

— dokud nebude vylit Duch svatý. Při tomto čekání však nezaháleli. Písmo nám říká, že „byli stále v chrámě a chválili Boha“ Xxxxx 24,53. Také se scházeli, aby v Ježíšově jménu předkládali své prosby Bohu. Věděli, že v nebi u Božího trůnu mají svého Zástupce a Obhájce. V posvátné úctě se skláněli na modlitbách a neustále si opakovali ujištění: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ Xxx 16,23.24. Jejich víra rostla, když si připomínali přesvědčivá slova: „Vždyť Kristus Xxxxx, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ Římanům 8,34. {PNL 22.2}

Dny přípravy

Když učedníci čekali na splnění zaslíbení, projevovali upřímnou lítost a pokorně vyznávali svou nevěru. Vzpomínali na slova, která jim Kristus řekl před svou smrtí, a začínali plně chápat jejich význam. Vzájemně si připomínali pravdy, které se jim vytratily z paměti a nyní se jim znovu vybavovaly. Vyčítali si, že Xxxxxxxx nerozuměli. Znovu se jim před očima promítaly všechny události jeho úžasného života. Když přemýšleli o jeho svatosti, měli pocit, že žádné břemeno není příliš těžké a žádná oběť příliš velká, a i jejich touhou bylo svědčit svým životem o kráse Kristova charakteru. Kdyby mohli uplynulé tři roky prožít ještě jednou, zachovali by se úplně jinak. Kdyby se mohli se svým Učitelem setkat znovu, udělali by všechno pro to, aby poznal, jak hluboce ho milují a jak upřímně litují každého projevu nevěry, jímž ho zarmoutili.

Utěšovali se však myšlenkou, že jim odpustil. A rozhodli se, že pokud to jen bude možné, odčiní svou nevěru vyznáním Xxxxxx před celým světem. {PNL 22.3}

Učedníci se vytrvale a opravdově modlili, aby dokázali jednat s lidmi a promlouvat k nim při každodenních činnostech tak, aby byli hříšníci přiváděni ke Kristu. Odložili všechny neshody a touhu po prvenství, semkli se a vytvořili pravé křesťanské společenství. Čím blíže byli k Xxxx, tím více si uvědomovali, jak velké přednosti se jim dostalo, když mohou mít tak těsné spojení s Kristem. Když si vzpomněli, kolikrát ho zarmoutili, protože odmítali nebo nechápali učení, které se jim v jejich zájmu snažil předat, zachvátil je smutek. {PNL 23.1}

Tyto dny přípravy byly dny důkladného sebezpytování. Učedníci si byli vědomi své duchovní bídy a prosili svatého Boha, aby je pomazal a uschopnil k záchraně lidí. Nežádali požehnání jenom pro sebe, ale cítili tíhu zodpovědnosti za spasení druhých. Věděli, že evangelium má být hlásáno světu, a proto žádali o sílu, kterou jim Xxxxxxx zaslíbil. {PNL 23.2}

V době patriarchů se působení Ducha svatého často projevovalo pozoruhodným způsobem, nikdy však ve své plnosti. Učedníci poslechli svého Spasitele a nyní pokorně prosili o tento dar. Ježíš podpořil jejich modlitby svou přímluvou v nebi. Požadoval dar Xxxxx, aby ho mohl vylít na svůj lid. {PNL 23.3}

Sestoupení Ducha svatého

„Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.“ Skutky 2,1.2. {PNL 23.4}

Duch sestoupil na čekající a modlící se učedníky v takové hojnosti, že se dotkl každého člověka. Věčný Bůh se mocně zjevil své církvi. Zdálo se, jako by byla tato síla po celá staletí zadržována a jako by se nyní nebe zaradovalo, že v podobě darů Ducha může na církev vylít bohatství Boží milosti. Pod vlivem Ducha se slova lítosti a vyznání mísila s chvalozpěvy za odpuštění hříchů. Ozývala se slova díků a proroctví. Celé nebe se sklánělo, aby spatřilo moudrost jedinečné a nepochopitelné Xxxxx a vzdalo jí čest. Užaslí apoštolové zvolali: „V tom je láska.“ 1. Janův 4,10. Pevně se chopili daru, který jim byl udělen. A co následovalo? Meč Ducha vybavený novou nebeskou silou zasazoval údery nevěře. V jednom dni se obrátily tisíce lidí. {PNL 23.5}

„Prospěje vám, abych odešel,“ řekl Kristus svým učedníkům. „Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ Xxx 16,7.13. {PNL 23.6}

Xxxxxxxx nanebevstoupení bylo znamením toho, že jeho následovníci dostanou slíbené požehnání. Měli na ně vyčkat, než se pustí do svého díla. Když Xxxxxxx vstoupil do nebeských bran, byl za chvalozpěvu andělů uveden na trůn. Ihned po skončení tohoto obřadu sestoupil na učedníky v bohatých proudech Duch svatý. Takto byl Kristus skutečně oslaven slávou, kterou měl u Otce již od věčnosti. Vylitím Ducha svatého o letnicích nebe oznámilo, že Kristus se ujal svého úřadu. Jak zaslíbil, seslal svým následovníkům Ducha svatého z nebe na znamení toho, že jako kněz a král převzal veškerou moc na nebi i na zemi a že byl pomazán, aby vládl nad svým lidem. {PNL 23.7}

Mluvení jazyky

„A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ Skutky 2,3.4. Duch svatý v podobě ohnivých jazyků spočinul na

shromážděných. Byl to symbol daru, který učedníci obdrželi a který jim propůjčil schopnost plynule hovořit jazyky, které předtím neznali. Podoba ohně naznačovala, jak horlivě budou apoštolové pracovat a jaká moc bude provázet jejich dílo. {PNL 24.1}

„V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě.“ Skutky 2,5. V době rozptýlení žili židé téměř ve všech částech obydleného světa a ve vyhnanství se naučili mluvit různými jazyky. Mnozí z těchto židů pobývali tehdy v Jeruzalémě, protože se chtěli zúčastnit náboženských slavností, které právě probíhaly. Mezi shromážděnými byly zastoupeny všechny známé jazyky. Takové množství jazyků by bylo velkou překážkou pro zvěstování evangelia; proto dal Bůh apoštolům to, čeho se jim nedostávalo, zázračným způsobem. Duch svatý za ně vykonal dílo, které by nedokázali vykonat za celý svůj život. Nyní mohli hlásat pravdy evangelia i v cizích zemích, protože bezchybně hovořili jazyky těch, pro něž pracovali. Tento zázračný dar byl pro svět přesvědčivým důkazem, že jejich pověření nese nebeskou pečeť. Od této chvíle byl jazyk učedníků čistý, jednoduchý a přesný, ať již hovořili svým rodným jazykem, nebo cizí řečí. {PNL 24.2}

„A když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: ‚Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči?‘“ Skutky 2,6-8. {PNL 24.3}

Kněze a přední muže tento zázračný úkaz rozběsnil, ale neodvážili se dát volný průchod své nenávisti, protože se báli násilností ze strany lidu. Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx popravili, ale teď tady stáli jeho učedníci, nevzdělaní galilejští muži, a ve všech jazycích, kterými se tehdy hovořilo, vyprávěli o jeho životě a službě. Kněží se rozhodli, že pro zázračnou moc učedníků najdou nějaký přirozený důvod, a tak tvrdili, že učedníci vypili příliš mnoho nového vína připraveného na slavnost a jsou opilí. Mezi shromážděnými byli prostí lidé, kteří tomuto obvinění uvěřili. Ti rozumnější však věděli, že je to křivé nařčení. Ti, kdo rozuměli cizím jazykům, dosvědčovali, že učedníci je ovládají velmi dobře. {PNL 24.4}

Petrovo kázání

Xxxx na obvinění kněží odpověděl, že tento projev je přímým naplněním Jóelova proroctví, v němž je předpovězeno, že taková síla sestoupí na lidi, aby je uschopnila ke zvláštnímu dílu.

Řekl: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Xxxx lidé nejsou, jak se domníváte, opilí — vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Xxxxx: ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.‘“ Skutky 2,14-18. {PNL 25.1}

Xxxx xxxxx a mocně svědčil o Xxxxxxxx smrti a vzkříšení: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte… Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“ Skutky 2,22-24. {PNL 25.2}

Ve snaze dokázat své tvrzení se Xxxx neodvolával na Xxxxxxxx učení. Věděl totiž, že předsudky jeho posluchačů jsou tak velké, že hovořit na toto téma by nemělo žádný smysl. Namísto toho mluvil o Xxxxxxxx, kterého Židé považovali za jednoho z praotců svého národa:

„Xxxxx o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach…‘ {PNL 25.3}

Bratří, o praotci Xxxxxxxx vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes… Mluvil tedy o vzkříšení Xxxxxxxx, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se

nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit.“ Skutky 2,25-32. {PNL 25.4}

Reakce lidu

Jak zajímavá podívaná: Xxxxxxx přicházejí lidé, aby si vyslechli od apoštolů pravdu o Xxxxxx. Tisknou se jeden na druhého a zaplňují chrám. Jsou zde i kněží a přední mužové. Stále ještě se nenávistně mračí. Jsou plní nesmiřitelné zášti vůči Kristu a na jejich rukou stále ještě ulpívá krev, kterou prolili, když křižovali Spasitele světa. Domnívali se, že apoštolové budou zastrašeni násilím a vraždou; namísto toho se setkávají s nebojácnými muži, kteří plni Ducha a s velkou mocí hlásají, že Xxxxx Xxxxxxxxxx je Bůh. Slyší je, jak směle prohlašují, že ten, koho před nedávnem ponižovali, zesměšňovali, surově bičovali a nakonec ukřižovali, je Pánem života, který je nyní vyvýšen a usedl po Boží pravici. {PNL 25.5}

Někteří z těch, kdo apoštolům naslouchali, se aktivně podíleli na Kristově odsouzení a popravě. Přizvukovali hlučícímu davu, když volal po jeho ukřižování. Když před nimi Xxxxx a Xxxxxxx stáli v soudní síni a Xxxxx se zeptal: „Koho vám mám propustit?“, křičeli: „Toho ne, ale Barabáše!“ Xxxxxx 27,17; Xxx 18,40. Potom xxx Xxxxx vydal Xxxxxx se slovy: „Vy sami si ho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám;“ „já nejsem vinen krví toho člověka“ a oni volali: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Xxx 19,6; Xxxxxx 27,24.25. {PNL 25.6}

Nyní se od apoštolů dozvěděli, že ukřižovali Božího Syna. Kněží a přední mužové se třásli. Lidu se zmocnila úzkost a pocit viny. „Byli zasaženi v srdci a řekli Xxxxxxx i ostatním apoštolům:

‚Co máme dělat, bratří?‘“ Skutky 2,37. Mezi posluchači byli i zbožní, upřímně věřící Židé. Moc, s jakou řečník pronášel svá slova, je přesvědčila, že Xxxxx byl skutečně Xxxxxx. {PNL 26.1}

„Xxxx xxx odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Xxxxxx Xxxxxx na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“ Skutky 2,38.39. {PNL 26.2}

Xxxxx, kteří uznali svou vinu, Xxxx připomněl, že Xxxxxx zavrhli jenom proto, že se nechali oklamat kněžími a předními muži. Pokud si k nim dál budou chodit pro rady a budou vyčkávat, až oni uznají Xxxxxx, pak se jej sami nikdy neodváží přijmout. Přestože tito vlivní muži předstírali zbožnost, dychtili po pozemském bohatství a světské slávě. Nebyli ochotni přijít ke Kristu a nechat se jím osvítit. {PNL 26.3}

Bohatá úroda

Pod vlivem tohoto nebeského světla viděli nyní učedníci nádheru dokonalé pravdy ukryté v těch místech Písma, která jim Kristus vysvětloval. Byl stržen závoj skrývající účel věcí, které nyní ztratily svou platnost, a učedníci zcela jasně pochopili cíl Kristova poslání a podstatu jeho království. Dokázali přesvědčivě hovořit o Spasiteli; a když svým posluchačům objasňovali plán spasení, mnozí z nich uznali svou vinu a uvěřili. Skoncovali s tradicemi a pověrami, které jim vštěpovali kněží, a přijali Xxxxxxxx učení. {PNL 26.4}

„Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.“ Skutky 2,41. {PNL 26.5}

Vedoucí představitelé židovského národa se domnívali, že Xxxxxxxx dílo skončí jeho smrtí; namísto toho se stali svědky úžasných událostí, k nimž došlo o letnicích. Slyšeli, jak učedníci, nadaní doposud nepoznanou silou a mocí, kážou Xxxxxx, a viděli, že jejich slova jsou potvrzována znameními a zázraky. V Jeruzalémě, kde se nacházelo těžiště judaismu, tisíce lidí otevřeně vyznávaly svou víru, že Xxxxx Xxxxxxxxxx je Xxxxxx. {PNL 26.6}

Učedníci žasli a jásali, když viděli tak bohatou úrodu obrácených. Tuto skvělou žeň nepovažovali za výsledek svého vlastního úsilí; byli si vědomi toho, že jen pokračují v práci jiných lidí. Již od pádu Xxxxx svěřoval Kristus semeno svého slova vyvoleným služebníkům, aby je zasévali do lidských srdcí. I on sám během svého pozemského života rozséval semeno pravdy a zalil je svou krví. Lidé, kteří se obrátili o letnicích, byli plody této setby, úrodou Xxxxxxxx díla, v němž se projevila moc jeho učení. {PNL 26.7}

Přestože byly argumenty apoštolů jasné a přesvědčivé, samy o sobě by nemohly překonat předsudky, které již odolaly tolika důkazům. Když se však lidského nitra dotkl Duch svatý, Boží moc přesvědčila člověka o jejich správnosti. Slova apoštolů byla jako ostré šípy všemocného Boha. Dokazovala totiž lidem, jak obrovskou vinu nesou, protože zavrhli a ukřižovali Pána slávy. {PNL 27.1}

Nebeské osvícení

Když Xxxxxxx vyučoval své učedníky, vedl je k tomu, aby vnímali potřebu Ducha svatého. Pod jeho vlivem v nich dozrály schopnosti, které potřebovali k zahájení svého životního díla. Už nebyli ani hloupí, ani nevzdělaní. Už nebyli jen skupinou nespolupracujících nebo hádajících se individualistů. Už neupínali své naděje k světské velikosti, ale „pobývali svorně v chrámu“ a byli

„jedné mysli a jednoho srdce“ Skutky 2,46; 4,32. Neustále přemýšleli o Xxxxxx a chtěli pracovat pro jeho království. Svým smýšlením a svou povahou se podobali svému Učiteli a lidé

„poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Xxxxxxx“ Skutky 4,13. {PNL 27.2}

Letnice přinesly učedníkům nebeské osvícení. Nyní jim byly zjeveny pravdy, které nechápali, dokud byl Xxxxxxx ještě mezi nimi. S dosud nepoznanou vírou a jistotou přijímali učení Písma svatého. Již nepochybovali o tom, že Kristus byl Boží Syn. Věděli, že byl opravdu Xxxxxxxx, přestože přišel v podobě člověka. Xxxxxx, s jakou vyprávěli svou zkušenost, přesvědčovala svět o tom, že je s nimi Bůh. {PNL 27.3}

Učedníci mohli o Xxxxxx hovořit s jistotou. Vždyť byl jejich přítelem a starším bratrem. Byli s ním v tak úzkém spojení, jako by seděli vedle něj v nebeském království. Když o něm vydávali svědectví, hovořili s velkým nadšením. Jejich nitro přetékalo tak dokonalou, hlubokou a nevýslovnou laskavostí, že byli ochotni jít až na konec světa a svědčit o Kristově moci. Z celého srdce toužili pokračovat v díle, které Xxxxx začal. Uvědomovali si, jak velký dluh mají vůči nebi, a cítili odpovědnost za své dílo. Posíleni darem Ducha svatého a plni nadšení se vydali rozmnožovat vítězství kříže. Duch je povzbuzoval a promlouval skrze ně. Z jejich tváří vyzařoval Xxxxxxx pokoj. Zasvětili své životy jeho službě a celou svou bytostí potvrzovali toto rozhodnutí. {PNL 27.4}

5. kapitola — Dar Ducha svatého

Před koncem své pozemské služby Kristus zaslíbil svým učedníkům Ducha svatého. Brzy měla nadejít chvíle jeho ukřižování a on si plně uvědomoval tíhu viny, která na něm spočine, až na sebe vezme lidské hříchy. Dříve než vydal sám sebe jako oběť smíření, poučil své učedníky o nejdůležitějším a nejdokonalejším daru, který chtěl svým následovníkům svěřit — o daru, který jim zpřístupní nevyčerpatelné zdroje jeho milosti. Řekl: „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky — Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ Xxx 14,16.17. Spasitel poukazoval na dobu, kdy přijde Duch svatý a jako jeho zástupce vykoná

velké dílo. Moc Ducha svatého se postaví na odpor zlu, které se nahromadilo v průběhu staletí.

{PNL 28.1}

Působení Ducha svatého

Co se stalo, když byl o letnicích vylit Duch svatý? Radostná zpráva o vzkříšeném Spasiteli se šířila do nejvzdálenějších koutů obydleného světa. Učedníci hlásali evangelium o zachraňující milosti a lidé se otevírali tomuto mocnému poselství. Odevšad přicházeli obrácení lidé a připojovali se k církvi. Odpadlíci se vraceli ke své víře. Hříšníci se přidávali k věřícím, aby společně s nimi hledali drahocenný poklad. I z těch nejzatvrzelejších odpůrců evangelia se stávali jeho zastánci. Naplnilo se proroctví, že „klopýtající… bude… jako Xxxxx a dům Xxxxxxx… jako anděl Xxxxxxxxxx“ Zacharjáš 12,8. Každý křesťan viděl ve svém bratrovi projev Boží lásky a shovívavosti. Jen jedno bylo důležité, jen jediný cíl stál za námahu: Všichni věřící chtěli odrážet Xxxxxxxx povahu a usilovat o rozšíření jeho království. {PNL 28.2}

„Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.“ Skutky 4,33. Díky jejich úsilí se k církvi přidávali vyvolení lidé, kteří přijali pravdu a zasvětili své životy poslání předávat druhým naději, jež je naplnila pokojem a radostí. Výhrůžky je nemohly zastavit ani vyděsit. Bůh skrze ně promlouval a při putování z místa na místo kázali evangelium chudým a z Boží milosti konali zázraky. {PNL 28.3}

Tak mocně může Bůh působit, pokud se lidé nechají vést jeho Duchem. {PNL 29.1}

Zaslíbení Ducha svatého se neomezuje na nějakou dobu či národ. Xxxxxxx prohlásil, že vliv Božího Ducha bude provázet jeho následovníky až do konce. Od letnic až do současné doby je Utěšitel sesílán všem, kdo se zcela podřídili Xxxx a oddali se jeho službě. Všem, kdo přijali Xxxxxx jako osobního Spasitele, je Duch svatý rádcem a svědkem, který je posvěcuje a vede.

Čím důvěrnější vztah mají věřící k Bohu, tím přesvědčivější a mocnější je jejich svědectví o Spasitelově lásce a zachraňující milosti. Muži a ženy, kteří během dlouhých staletí pronásledování a zkoušek ve svých životech mnohokrát zakusili přítomnost Ducha svatého, jsou pro tento svět znamením a zázrakem. Odhalili před anděly a lidmi proměňující moc Spasitelovy lásky. {PNL 29.2}

Avšak ti, kdo o letnicích přijali Boží moc, nebyli ušetřeni dalších pokušení a zkoušek. Když vydávali svědectví o pravdě a spravedlnosti, nepřítel veškeré pravdy je stále znovu napadal a snažil se je připravit o jejich křesťanskou zkušenost. S pomocí všech sil, které dostávali od Boha, se ve svém lidství museli snažit dosáhnout míry Kristovy plnosti. Každý den na modlitbách prosili o novou milost, aby mohli stále růst v dokonalosti. Pod vlivem Ducha svatého projevovali svou víru v Boha dokonce i ti nejslabší, a tak se učili rozmnožovat, posvěcovat, tříbit a zušlechťovat schopnosti, které jim byly svěřeny. Pokorně se podřizovali přetvářejícímu působení Ducha svatého, a proto je Bůh obdarovával ze své plnosti a proměňoval ke svému obrazu. {PNL 29.3}

Potřeba Utěšitele

Čas, který uplynul od doby, kdy se Kristus loučil se svými učedníky, nic nezměnil na jeho zaslíbení, že sešle Ducha svatého jako svého zástupce. Nepřitékají-li k lidem na zemi proudy Boží milosti, pak překážka není na Boží straně. Pokud se zdá, že se toto zaslíbení nenaplňuje tak, jak by mohlo, je to proto, že si jej lidé neváží tak, jak by měli. Kdyby všichni toužili po Duchu svatém, byli by jím naplněni. Duchovní vyprahlost, temnota, úpadek a smrt se projevují všude tam, kde lidé věnují potřebě Ducha svatého jen malou pozornost. Zabývají-li se nepodstatnými věcmi, postrádají Boží moc, která je nezbytná pro růst a blaho církve a která s

sebou přináší všechna ostatní požehnání. A to navzdory tomu, že se jim nabízí v neomezené míře. {PNL 29.4}

Víme-li, že toto je způsob, jak získat sílu, proč tedy nelačníme a neprahneme po daru Ducha? Proč o něm nemluvíme, nekážeme a neprosíme o něj? Jestliže rodiče dávají svým dětem dobré dary, tím spíše dá Bůh Ducha svatého těm, kdo mu slouží. Všichni Boží služebníci by měli prosit o každodenní křest Duchem svatým. Křesťanští pracovníci by se měli shromažďovat a prosit o zvláštní pomoc a nebeskou moudrost, aby byli schopni rozumně plánovat a jednat. Měli by se modlit především za to, aby Bůh v plné míře udělil Ducha svatého svým vyvoleným, kteří byli vysláni do misijních polí. Pod vlivem Ducha budou Boží služebníci hlásat pravdu s takovou mocí, jaké se nevyrovná veškerá čest a sláva, kterou nabízí svět. {PNL

29.5}

Ať se posvěcený Boží služebník nachází kdekoli, Duch svatý je s ním. Slova určená učedníkům platí i pro nás. Jejich Utěšitel je i naším Utěšitelem. Duch svatý dodává člověku sílu, která mu v každé tíživé situaci umožňuje vytrvat v úsilí a zápase, podpírá jej uprostřed světa plného nenávisti a pomáhá mu uvědomovat si své vlastní chyby a slabosti. Když prožíváme zármutek nebo procházíme utrpením, když se nám zdá, že naše vyhlídky do budoucnosti jsou chmurné a nejisté, a cítíme se bezradní a opuštění, Duch svatý odpovídá na modlitbu víry a naplňuje nás útěchou. {PNL 30.1}

Projev duchovního vytržení za mimořádných okolností není přesvědčivým důkazem o tom, že člověk je křesťanem. Svatost není extáze, ale úplné podřízení vůle Bohu. Být svatý znamená žít každým slovem, které vychází z Božích úst; konat vůli našeho nebeského Otce; důvěřovat Bohu ve zkouškách a v dobách dobrých i zlých; řídit se vírou, nikoli viditelnými věcmi; spoléhat se na Boha, bezpodmínečně mu důvěřovat a spočinout v jeho lásce. {PNL 30.2}

Úloha Ducha svatého

Není pro nás důležité, abychom dokázali přesně vysvětlit, co je to Duch svatý. Kristus nám říká, že Duch svatý je Utěšitel, „Duch pravdy, jenž od Otce vychází“. Jasně o něm prohlašuje, že až bude uvádět lidi do veškeré pravdy, „nebude mluvit sám ze sebe“. Xxx 15,26; 16,13. {PNL

30.3}

Podstata Ducha svatého zůstává tajemstvím. Lidé ji nedokážou vysvětlit, protože jim nebyla zjevena Bohem. Lidé, kteří se nechávají unést svou fantazií, si mohou dát do souvislosti různé oddíly Písma a vybudovat na nich lidské teorie. Pokud však církev tyto názory přijme, nijak ji to neposílí. O tajemstvích, která jsou příliš hluboká, než aby je lidé mohli pochopit, je nejlepší mlčet. {PNL 30.4}

Kristus přesně vystihl úkol Ducha svatého, když řekl: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ Xxx 16,8. Duch svatý usvědčuje z hříchu. Jestliže se hříšník otevře oživujícímu působení Ducha, obrátí se a uvědomí si, jak důležité je poslouchat Boží požadavky.

{PNL 30.5}

Kajícnému hříšníkovi lačnícímu a prahnoucímu po spravedlnosti zjeví Duch svatý Beránka Božího, který snímá hřích světa. „Bude vám zvěstovat, co přijme ode mne,“ řekl Xxxxx. „Naučí vás všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ Xxx 16,14; 14,26. {PNL 30.6}

Duch svatý je obnovující silou, díky které se spasení vydobyté smrtí našeho Vykupitele stává skutečností. Neustále se snaží obracet pozornost lidí k veliké oběti přinesené na golgotském

kříži, zjevuje světu Boží lásku a odhaluje usvědčenému hříšníkovi vzácné poklady Písma. {PNL 31.1}

Jakmile Duch svatý usvědčí člověka z hříchu a ukáže mu vzor spravedlnosti, osvobodí jej od náklonnosti k věcem tohoto světa a naplní jej touhou po svatosti. „Uvede vás do veškeré pravdy“ (Xxx 16,13), prohlásil Xxxxx. Je-li člověk ochoten nechat se přetvořit, Bůh posvětí celou

jeho osobnost. Duch svatý mu vštípí vlastnosti, které přijme od Xxxx. Jeho moc povede lidi na cestě životem, takže nikdo nebude muset bloudit. {PNL 31.2}

Již od počátku působil Bůh svým svatým Duchem a prostřednictvím lidí uskutečňoval svůj záměr s padlým lidstvem. To se projevilo již v životě praotců. I na poušti v době Xxxxxxxxx dával Bůh církvi „svého dobrého ducha, aby je poučoval“ Xxxxxxxx 9,20. Také v době apoštolů působil mocně prostřednictvím Ducha svatého ve prospěch církve. Stejná moc, která posilovala praotce, dodávala víru a odvahu Xxxxxxxx a Xxxxxxx a přinesla úspěch dílu apoštolské církve, podpírá věrné Boží děti v každé době. Pod vlivem Ducha svatého pomáhali valdenští křesťané v dobách temna připravovat cestu reformaci. Tatáž síla zajistila zdar úsilí ušlechtilých průkopníků, kteří položili základy dnešní misijní činnosti a překladu Bible do jazyků a nářečí všech národů a kmenů. {PNL 31.3}

I v dnešní době používá Bůh svou církev k tomu, aby oznámil tomuto světu svůj záměr.

Dodnes putují poslové od města k městu a z jedné země do druhé, zvěstují poselství kříže, a tak připravují cestu pro druhý Kristův příchod. Boží zákon je vyvýšen jako závazné pravidlo. Duch všemohoucího Xxxx působí na lidi a všichni ti, kdo se jeho vlivu otevírají, svědčí o Xxxx a jeho pravdě. Na mnoha místech se můžeme setkat s posvěcenými lidmi, kteří vyprávějí druhým o světle, jež je přivedlo na cestu spasení skrze Xxxxxx. A protože stejně jako ti, kdo byli pokřtěni Duchem o letnicích, nechávají své světlo svítit, Duch jim dává stále víc a více síly.

Takto má být země ozářena Boží slávou. {PNL 31.4}

Každodenní příprava

Naproti tomu jsou i takoví lidé, kteří namísto moudrého využívání příležitostí, které se jim nabízejí, zahálejí. Očekávají, že nastane doba neobvyklého duchovního oživení, kdy se jejich schopnost poučovat druhé výrazně zlepší. Zatímco vyhlížejí dobu, kdy bez jakéhokoli vlastního úsilí získají zvláštní požehnání, které je promění a uschopní ke službě, zanedbávají své současné povinnosti a výsady a nechávají své světlo vyhasínat. {PNL 31.5}

Je pravda, že až se v době konce bude Boží dílo na zemi chýlit ke svému závěru, bude horlivé úsilí posvěcených věřících pod vedením Ducha svatého doprovázeno neobyčejnými znameními Boží přízně. Když židovští proroci předpovídali, že Boží církev obdrží v nebývalé míře dar duchovní milosti, používali obraz raného a pozdního deště, který padá ve východních zemích v době setby a žní. Vylití Ducha ve dnech apoštolů bylo počátkem raného deště a výsledek byl velkolepý. Duch svatý bude v pravé církvi přítomen až do doby konce. {PNL 31.6}

Avšak pro dobu krátce před ukončením pozemské žně je přislíben dar mimořádné duchovní milosti, která má připravit církev na příchod Syna člověka. Toto vylití Xxxxx je přirovnáno k pozdnímu dešti; a právě o tuto větší moc by měli křesťané „v čas jarních dešťů“ prosit Pána žně. Bůh na jejich modlitby odpoví takto: „Tvoří bouřková mračna, hojnými dešti je naplňuje.“

„Sešle vám hojnost dešťů podzimních i jarních.“ Zacharjáš 10,1; Xxxx 2,23. {PNL 32.1}

Nemají-li však členové Boží církve již dnes živé spojení se zdrojem veškerého duchovního růstu, nebudou na dobu žně připraveni. Nedbají-li na to, aby byly jejich lampy neustále připravené a hořely, nedostanou žádnou větší milost v době, kdy ji budou obzvláště potřebovat.

{PNL 32.2}

Pouze ti, kdo stále znovu a znovu přijímají novou milost, budou mít tolik síly, kolik jí na každý den potřebují a kolik jí jsou schopni využít. Neočekávají, že v budoucnosti obdrží zvláštní duchovní moc, která je vybaví zázračnými schopnostmi nezbytnými pro záchranu lidí, ale denně se odevzdávají Bohu, aby je mohl učinit použitelnými nástroji. Každý den využívají příležitostí ke službě, které se jim v jejich okolí nabízejí. Každý den svědčí o Pánu, ať se nacházejí kdekoli — při běžných pracích v domácím prostředí nebo při veřejně prospěšné činnosti. {PNL 32.3}

Boží posvěcení služebníci nacházejí úžasnou útěchu v poznání, že i Kristus během svého pozemského života denně prosil Otce o nový příděl nezbytné milosti. Díky tomuto společenství s Xxxxx mohl posilovat druhé a přinášet jim požehnání. I Boží Syn se v modlitbě sklání před svým Otcem! Přestože je Božím Synem, posiluje svou víru modlitbou. Čerpá sílu ze spojení s nebem, aby mohl odolávat zlu a sloužit potřebám lidí. Jako náš starší bratr zná potřeby těch, kdo mu chtějí sloužit, přestože jsou obklopeni slabostí a žijí v hříšném světě plném pokušení. Ví, že poslové, které považuje za způsobilé, jsou jen slabí a chybující lidé; ale všem, kteří se plně odevzdají do jeho služby, slibuje Boží pomoc. Jeho vlastní příklad je důkazem, že upřímná a vytrvalá prosba předložená Bohu ve víře — ve víře, která vede k úplné závislosti na Bohu a k bezvýhradné oddanosti jeho dílu — může lidem zajistit pomoc Ducha svatého v boji proti hříchu. {PNL 32.4}

Každý služebník, který se řídí Xxxxxxxxx příkladem, bude připraven přijmout a využít moc, kterou Bůh zaslíbil své církvi, aby mohla dozrát pozemská úroda. Když poslové evangelia každé ráno poklekají před Xxxxx a obnovují svůj slib oddanosti, obdarovává je Bůh přítomností svého Ducha a jeho oživující a posvěcující mocí. Za svými každodenními povinnostmi pak odcházejí s jistotou, že je neviditelná přítomnost Ducha svatého uschopní stát se „Božími spolupracovníky“. {PNL 32.5}

6. kapitola — U chrámové brány

Xxxxxxxx učedníci si byli dobře vědomi své vlastní neschopnosti, a tak na modlitbách pokorně spojovali svou slabost s Boží silou, svou nevědomost s Boží moudrostí, svou nehodnost s Boží spravedlností a svou chudobu s Božím nevyčerpatelným bohatstvím. Takto posíleni a vybaveni bez váhání pokračovali ve službě svému Pánu. {PNL 34.1}

Uzdravení chromého

Krátce po vylití Ducha svatého a bezprostředně po období upřímných modliteb se Xxxx a Xxx vydali do chrámu na bohoslužbu. U Krásné brány uviděli chromého člověka. Bylo mu čtyřicet let a od narození byl neduživý a trpěl bolestmi. Tento nešťastný muž se již dlouho toužil setkat s Xxxxxxx, aby mohl být uzdraven. Byl však téměř bezmocný a bydlel daleko od oblasti, kde velký Lékař působil. Nakonec však několik jeho přátel vyhovělo jeho prosbám a donesli jej k

chrámové bráně. Zde se však dozvěděl, že ten, k němuž upínal své naděje, byl krutě zabit. {PNL 34.2}

Jeho zklamání vzbudilo soucit těch, kteří věděli, jak dlouho a vytrvale doufal, že ho Xxxxx uzdraví. Každý den ho přinášeli do chrámu, aby se nad ním kolemjdoucí slitovali a malým darem zmírnili jeho nouzi. Když kolem něj Xxxx a Xxx procházeli, poprosil o almužnu i je.

Učedníci na něj soucitně pohlédli a Xxxx řekl: „‚Pohleď na nás!‘ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Xxxx však řekl: ‚Stříbro ani zlato nemám.‘“ Skutky 3,4-6. Když Xxxx takto přiznal svou chudobu, mrzák zklamaně sklopil zrak; apoštol však pokračoval a tváří chromého se mihl záblesk naděje: „‚Ale co mám, to ti dám: ve jménu Xxxxxx Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx vstaň a choď!‘ {PNL 34.3}

Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Xxxx. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Xxxx. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. {PNL 34.4}

Protože se držel Xxxxx a Xxxx, všichni se k nim v úžasu seběhli do sloupoví, kterému se říká Xxxxxxxxxxx.“ Skutky 3,6-11. Lidé žasli, že učedníci mohou konat podobné zázraky, jaké konal Ježíš. Stál před nimi muž, který byl čtyřicet let bezmocným mrzákem, a nyní hýbal všemi končetinami, necítil bolest a radoval se z víry v Ježíše. {PNL 35.1}

Když učedníci viděli, jak moc se tomu lidé podivují, Xxxx se zeptal: „Proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?“ Skutky 3,12. Ujistil je, že chromý byl uzdraven ve jménu a skrze zásluhy Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. Xxxxxxx prohlásil: „A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Xxxxxxxx mu dala sílu a zdraví — a víra, kterou jméno Xxxxxxxx v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.“ Skutky 3,16.

{PNL 35.2}

Zpráva o vzkříšení

Apoštolové otevřeně hovořili o velkém hříchu, kterého se Židé dopustili, když zavrhli a zabili Pána života; byli však obezřetní, protože nechtěli své posluchače dohnat k zoufalství. Xxxx xxxx:

„Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.“ „Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.“ Skutky 3,14.15.17.18. Xxxxxxxxx jim, že Xxxx svatý je vyzývá, aby činili pokání a obrátili se, a ujistil je, že pro ně neexistuje jiná naděje na spasení než skrze milost Xxxxxx, kterého ukřižovali. Jedině skrze víru v něj mohou získat odpuštění hříchů. {PNL 35.3}

Xxxx xxxxxx: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Xxxxxxxxxx, čas odpočinutí.“ {PNL 35.4}

„Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Xxxxxxxxxx: ‚V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi.‘ Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.“ Skutky 3,19.25.26. {PNL 35.5}

Takto učedníci kázali o Kristově vzkříšení. Mnozí z těch, kdo jim naslouchali, čekali na toto svědectví, a jakmile je uslyšeli, uvěřili. Vybavila se jim Xxxxxxxx slova a přidali se k těm, kdo přijali evangelium. Semeno, které zasel Spasitel, vzešlo a přineslo ovoce. {PNL 35.6}

Zatímco učedníci mluvili k lidu, „přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji, rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Xxxxxx je vzkříšení z mrtvých“ Skutky 4,1. {PNL 35.7}

Po Xxxxxxxx vzkříšení rozšířili kněží všude lživou zprávu, že učedníci ukradli Xxxxxxxx tělo, když římští strážci spali. Proto není divu, že se jim nelíbilo, když slyšeli, jak Xxxx a Xxx kážou o vzkříšení toho, kterého zabili. Zvláště pobouřeni byli saduceové. Cítili, že jejich oblíbené učení se octlo v ohrožení a že v sázce je jejich pověst. {PNL 35.8}

Židovští vůdcové

Obrácených na novou víru rychle přibývalo a farizeové i saduceové se shodli na tom, že pokud se těmto novým učitelům nikdo nepostaví do cesty, bude jejich vliv ohrožen ještě více než v době, kdy Xxxxx žil na této zemi. Proto velitel chrámové stráže s pomocí několika saduceů zatkl Xxxxx a Xxxx a uvrhl je do vězení, protože toho dne již bylo příliš pozdě na výslech. {PNL 36.1}

Nepřátelé učedníků museli být přesvědčeni o tom, že Kristus vstal z mrtvých. Důkazy byly

příliš jasné, než aby o nich mohli pochybovat. Přesto se zatvrdili a nechtěli litovat hrozného činu, kterého se zabitím Ježíše dopustili. Vůdcové židovského národa měli dostatek důkazů, že slova a jednání apoštolů byly inspirovány Božím Duchem, vytrvale se však vzpírali poselství o pravdě. Kristus nepřišel tak, jak očekávali. Občas byli sice přesvědčeni o tom, že byl Božím Synem, ale toto přesvědčení v sobě potlačili a ukřižovali ho. Ve své milosti xxx Xxx neustále poskytoval nové důkazy a také nyní jim nabídl další příležitost, aby se k němu obrátili. Pověřil učedníky, aby jim řekli, že zabili Pána života, zároveň je ale tímto hrozným obviněním vyzval k obrácení. Židovští učitelé si však byli příliš jisti svou vlastní spravedlností a odmítali připustit, že tito muži, kteří je obviňovali z ukřižování Xxxxxx, mluví pod vedením Xxxxx xxxxxxx. {PNL 36.2}

Když už se kněží rozhodli pro cestu odporu vůči Xxxxxx, každá vzpoura se pro ně stala jen dalším podnětem, který je v jejich rozhodnutí utvrdil. Ve své tvrdošíjnosti byli stále rozhodnější. Neznamená to, že se již nemohli podřídit; mohli, ale nechtěli. Byli vinni a zasloužili si smrt, protože zabili Božího Syna; o spásu se však nepřipravili jenom kvůli tomu, ale především proto, že se vzepřeli Bohu. Vytrvale odmítali světlo a uzavírali se usvědčování Ducha svatého.

Působil v nich vliv, který ovládá neposlušné Boží děti, a vedl je k hanobení mužů, kteří byli Božími nástroji. Zlomyslnost jejich vzpoury se stupňovala s každým dalším projevem odporu vůči Bohu a vůči poselství, jehož hlásáním Bůh pověřil své služebníky. Neochota činit pokání prohlubovala každým dnem odpor židovských vůdců, kteří se tak připravovali na to, že jednoho dne sklidí, co zaseli. {PNL 36.3}

Boží hněv se obrací proti nekajícím hříšníkům nejen proto, že zhřešili, ale také proto, že setrvávají ve svém odporu a navzdory světlu, které jim bylo dáno, opakují hříchy minulosti, přestože byli vyzváni k pokání. Kdyby se židovští vůdcové podřídili usvědčující moci Ducha svatého, bylo by jim odpuštěno; oni však nechtěli ustoupit. Stejně tak i hříšník, který se neustále vzpírá, se nakonec dostane do stavu, kdy na něj Duch svatý nemůže mít již žádný vliv.

{PNL 36.4}

Xxxxxxx obhajoba

Den po uzdravení mrzáka se Xxxxx, Xxxxxx a další správci chrámu sešli k výslechu a nechali předvést vězně. Právě v této místnosti a před některými z těchto mužů zapřel Xxxx hanebně svého Pána. Tato živá vzpomínka se mu vybavila, když se sám octl u výslechu. Nyní měl příležitost napravit svou zbabělost. {PNL 37.1}

Ti z přítomných, kteří si vzpomněli, jakou roli sehrál Xxxx při výslechu Xxxxxx, si namlouvali, že ho nyní budou moci zastrašit pohrůžkou uvěznění a smrti. Ale Xxxx, který byl předveden před veleradu k výslechu, již dávno nebyl tím vznětlivým a sebevědomým Xxxxxx, který zapřel Xxxxxx v jeho nejtěžší hodině. Po svém pádu se totiž obrátil. Již nebyl pyšný a vychloubačný, ale skromný a sebekritický. Byl naplněn Duchem svatým a rozhodl se, že v jeho moci se zbaví poskvrny odpadlictví a oslaví jméno, které tehdy zapřel. {PNL 37.2}

Až dosud se kněží vyhýbali zmínce o Ježíšově ukřižování nebo zmrtvýchvstání. Aby však dosáhli svého cíle, museli se obviněných zeptat, jak došlo k uzdravení nemocného muže:

„Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“ Skutky 4,7. {PNL 37.3}

S posvátnou odvahou a v moci Ducha Xxxx neohroženě prohlásil: „Vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Xxxxxx Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé, odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ Skutky 4,10-12. {PNL 37.4}

Tak odvážná obhajoba židovské vůdce vyděsila. Domnívali se, že když předvedou učedníky před veleradu, přemůže je strach a zmatek. Namísto toho hovořili tito svědkové stejně jako

Kristus s přesvědčivostí, která jejich odpůrce umlčela. Když Xxxx prohlásil: „Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé, odmítli, ale on se stal kamenem úhelným,“ nebylo v jeho hlase ani stopy po strachu. {PNL 37.5}

Xxxx zde použil rčení, které kněží dobře znali. Již proroci hovořili o zavrženém kameni; a sám Kristus jednou kněžím a starším řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ Matouš 21,42-44. {PNL 37.6}

Když kněží slyšeli nebojácná slova apoštolů, „poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ Skutky 4,13. {PNL 37.7}

O učednících se píše, že v závěru úžasné události Xxxxxxxx proměnění „neviděli už nikoho jiného než Xxxxxx samotného“ Xxxxxx 17,8. Ježíše samotného — v těchto slovech spočívá tajemství života a moci, jímž se vyznačují dějiny rané církve. Když učedníci poprvé uslyšeli Ježíšova slova, cítili, že ho potřebují. Hledali ho, nalezli ho a následovali ho. Byli s ním v chrámu, u stolu, na horské stráni, na poli. Měli k němu stejný vztah, jaký mají žáci ke svému učiteli; každý den od něj přijímali ponaučení o věčné pravdě. {PNL 37.8}

I po Xxxxxxxx nanebevstoupení apoštolové neustále cítili osobní Boží přítomnost a vnímali Boží lásku a světlo. Xxxxx, který s nimi chodil a hovořil, který se s nimi modlil, probouzel v nich naději a utěšoval je, byl vzat do nebe. Rozloučil se s nimi poselstvím pokoje. Když jej andělé vítali v nebeském voze, zaslechli jeho slova: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Xxxxxx 28,20. Vystoupil do nebe v podobě člověka. Věděli, že i před Božím trůnem zůstane jejich Spasitelem a přítelem, že jeho náklonnost k nim se nezmění a že již navždy bude spojen s trpícím lidstvem. Věděli, že před Otcem uplatní zásluhy své krve, že mu ukáže své probodnuté ruce a nohy, které mu připomenou, jakou cenu zaplatil za své vykoupené. Tato myšlenka je posilovala, když museli kvůli němu snášet potupu. Jejich vztah k němu byl nyní vřelejší, než když byl mezi nimi osobně přítomen. Xxxxxxx přebýval v jejich nitru, takže z nich vyzařovalo jeho světlo, láska a moc a lidé, kteří se s nimi setkali, žasli. {PNL 38.1}

Kristus vtiskl svou pečeť slovům, která Xxxx pronesl na jeho obhajobu. Vedle učedníka stál jako věrohodný svědek muž, který byl tak zázračně uzdraven. Pohled na tohoto člověka, který byl ještě před několika hodinami bezmocným mrzákem a nyní se těšil pevnému zdraví, dodával Petrovým slovům přesvědčivou váhu. Kněží a přední mužové mlčeli. Nebyli schopni vyvrátit Xxxxxxx tvrzení, přesto však byli pevně rozhodnuti, že učení apoštolů zastaví. {PNL 38.2}

Kristův vrcholný zázrak — vzkříšení Xxxxxx — utvrdil kněze v jejich rozhodnutí sprovodit Xxxxxx a jeho velkolepé skutky, které silně oslabily jejich vliv na lid, ze světa. Ukřižovali ho, ale zde byl přesvědčivý důkaz, že tím nezastavili zázraky konané v jeho jménu ani hlásání pravdy, kterou učil. Již uzdravení ochrnutého a kázání apoštolů vyvolalo v celém Jeruzalémě značný rozruch. {PNL 38.3}

Kněží a přední mužové chtěli skrýt své rozpaky, a proto nechali apoštoly odvést, aby se mohli mezi sebou poradit. Všichni se shodli na tom, že by bylo zbytečné popírat, že tento muž byl uzdraven. Rádi by tento zázrak vydávali za podvod, ale nebylo to možné, protože k němu došlo za bílého dne a viděly jej davy lidí a další tisíce lidí už se o něm doslechly. Cítili, že musí působení učedníků zastavit, jinak si Xxxxx získá mnoho následovníků. Oni sami by pak upadli v nemilost, protože by byli obviněni ze zavraždění Božího Syna. {PNL 38.4}

Xxxxx Xxxx

I přes svou touhu zničit učedníky se však kněží neodvážili udělat nic jiného, než že jim pohrozili tím nejpřísnějším trestem, pokud budou i nadále mluvit o Ježíši a pracovat pro něj.

Znovu je předvolali před veleradu a zakázali jim mluvit a učit v Ježíšově jménu. Ale Xxxx a Xxx odpověděli: „Posuďte sami, zda je před Xxxxx správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ Skutky 4,19.20. {PNL 38.5}

Kněží by byli rádi tyto muže potrestali za jejich neochvějnou věrnost jejich svatému poslání, ale báli se lidu, „neboť všichni chválili Xxxx za to, co se stalo“ Skutky 4,21. A tak jim zopakovali své pohrůžky a příkazy a propustili je na svobodu. {PNL 39.1}

Když byli Xxxx a Xxx ve vězení, ostatní učedníci se za své bratry bez ustání modlili, protože věděli, jak jsou židé nepřátelští, a báli se, že s nimi budou zacházet stejně krutě jako s Xxxxxxx. Jakmile byli apoštolové propuštěni, vyhledali ostatní učedníky a oznámili jim výsledek výslechu. Všichni věřící se velmi radovali. „Pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: ‚Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich, ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Xxxxxx, svého služebníka, řekl: »Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí?

Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.« Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Xxxxxxx Xxxxx spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Xxxxxxxx, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. {PNL 39.2}

Xxxxxx tedy, Xxxx, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Xxxxxx.‘“ Skutky 4,24-30. {PNL 39.3}

Učedníci na modlitbách prosili o více síly ke službě, protože věděli, že se setkají se stejně odhodlaným odporem, jakému musel čelit i Kristus, když žil na této zemi. Ještě když jejich jednomyslné modlitby ve víře stoupaly k nebi, přišla odpověď. Místo, kde byli shromážděni, se otřáslo a byli znovu naplněni Duchem svatým. S novou odvahou znovu vyšli do Jeruzaléma hlásat Boží slovo. „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše“ a Bůh podivuhodným způsobem žehnal jejich úsilí Skutky 4,33. {PNL 39.4}

Na příkaz, aby už nikdy nehovořili v Xxxxxxxx jménu, učedníci odpověděli: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho.“ Zásada, kterou zde tak neohroženě zastávali, je stejná jako ta, kterou se ze všech sil snažili zachovat stoupenci evangelia v době reformace. Když se v roce 1529 sešla na říšském sněmu ve Špýru německá knížata, byl jim předložen císařský výnos omezující náboženskou svobodu a zakazující jakékoli další šíření reformovaného učení. Tehdy se zdálo, že naděje světa budou zmařeny. Přijmou knížata tento výnos? Mnoho lidí dosud žilo ve tmě; mělo jim snad být světlo evangelia odepřeno? Rozhodovalo se o osudových otázkách tohoto světa. Ti, kdo vyznávali reformovanou víru, se sešli a jednomyslně prohlásili: „Tento výnos zamítáme. Když jde o otázky svědomí, nezáleží na názoru většiny.“ (Merle d‘Aubigné, Dějiny reformace, kniha 13, kapitola 5.) {PNL 39.5}

I dnes bychom se měli této zásady pevně držet. Prapor pravdy a náboženské svobody, který vztyčili zakladatelé novozákonní církve a Boží svědkové uplynulých staletí, byl v tomto posledním sporu svěřen do našich rukou. Odpovědnost za tento velký dar spočívá na těch, kterým Bůh požehnal poznáním svého slova. Toto slovo by pro nás mělo být nejvyšší autoritou. Světskou vládu bychom měli uznávat jako Bohem ustanovené zřízení a měli bychom učit, že poslouchat ji v oblasti její zákonné pravomoci je naší svatou povinností. Pokud jsou však její požadavky v rozporu s Božími požadavky, pak musíme poslouchat spíše Boha než člověka.

Boží slovo musí být nadřazeno všem lidským zákonům. Výrok „Toto praví Hospodin“ bychom neměli nahrazovat výrokem „Toto praví církev“ nebo „Toto praví stát“. Xxxxxxxx koruny bychom si měli vážit víc než čelenek pozemských vladařů. {PNL 40.1}

Nejsme vyzýváni k tomu, abychom vzdorovali autoritám. Svá slova, ať již mluvená, nebo psaná, bychom měli pečlivě vážit a měli bychom se vyhýbat všemu, co by mohlo vzbudit dojem, že zaujímáme nepřátelský postoj vůči právu a pořádku. Neměli bychom říkat ani dělat nic, čím bychom si zbytečně zavřeli cestu. Měli bychom jít kupředu v Ježíšově jménu a hájit pravdy, které nám byly svěřeny. Jestliže nám lidé zakážou konat toto dílo, pak můžeme společně s

apoštoly říct: „Posuďte sami, zda je před Xxxxx správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ {PNL 40.2}

7. kapitola — Varování před pokrytectvím

Když učedníci zvěstovali pravdy evangelia v Jeruzalémě, Bůh se přiznával k jejich slovu a mnoho lidí uvěřilo. Mnozí z těchto prvních věřících ihned ztratili kvůli slepé náboženské nesnášenlivosti židů své přátele a byli vyloučeni ze svých rodin. Proto bylo třeba zajistit jim stravu a ubytování. {PNL 41.1}

V Bibli máme zprávu, že „nikdo mezi nimi netrpěl nouzi,“ a dále je zde popsáno, jakým způsobem byly jejich potřeby naplňovány Skutky 4,34. Věřící, kteří měli peníze a majetek, radostně přinášeli oběti, aby pomohli druhým v tísni. Prodávali své domy nebo pozemky, přinášeli peníze a pokládali je apoštolům k nohám. „Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“ Skutky 4,35. {PNL 41.2}

Tato štědrost ze strany věřících byla důsledkem vylití Ducha svatého. Všichni, kdo uvěřili evangeliu, „byli jedné mysli a jednoho srdce“ Skutky 4,32. Spojoval je jeden společný zájem — úspěšně splnit úkol, jímž byli pověřeni. Chamtivost neměla v jejich životě žádné místo. Své bratry a věc, kterou zastávali, milovali víc než peníze a majetek. Svými skutky dosvědčovali, že lidé pro ně mají větší hodnotu než světský blahobyt. {PNL 41.3}

A tak tomu bude vždy, když život člověka ovládne Duch svatý. Lidé naplnění Kristovou láskou se budou řídit příkladem toho, který se kvůli nim stal chudým, aby oni jeho chudobou zbohatli. Všechny dary přijaté od Boha, jako jsou peníze, čas nebo moc, budou považovat pouze za prostředky k povznesení díla evangelia. Tak tomu bylo v prvotní církvi; a pokud se v dnešní církvi stane, že se členové pod vlivem Ducha odvrátí od věcí tohoto světa a budou ochotni přinášet oběti, aby mohli jejich bližní slyšet evangelium, pak budou mít zvěstované pravdy na posluchače mocný vliv. {PNL 41.4}

Ananiáš a Safira

V ostrém protikladu k projevům dobročinnosti věřících bylo chování Ananiáše a Safiry. Jejich příběh, který zaznamenal pisatel inspirovaný Duchem svatým, je temnou skvrnou v dějinách rané církve. Společně s ostatními měli tito domnělí učedníci tu přednost, že slyšeli evangelium, které kázali apoštolové. Spolu s ostatními věřícími byli u toho, když se po modlitbě apoštolů

„otřáslo místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým“ Skutky 4,31. Všichni přítomní byli naplněni hlubokou vírou. Ananiáš a Safira pod přímým vlivem Božího Ducha slíbili, že darují Bohu zisk z prodeje jistého pozemku. {PNL 42.1}

Později však Xxxxxxx a Safira zarmoutili Ducha svatého, protože podlehli sklonům k chamtivosti. Začali litovat svého slibu a brzy přišli o blahodárný vliv požehnání, které je tak nadchlo, že toužili vykonat pro Xxxxxx xxxxx věci. Domnívali se, že byli příliš ukvapení a že by měli své rozhodnutí ještě jednou zvážit. A tak celou záležitost znovu společně probrali a rozhodli se, že svůj slib nesplní. Věděli však, že věřící si velmi váží těch, kdo se vzdali svého majetku, aby zmírnili nouzi svých chudších bratří. Styděli se před svými bratry přiznat, že ve svém sobectví odmítají dát Bohu to, co mu slavnostně zasvětili. Proto se vědomě rozhodli, že svůj majetek prodají a budou předstírat, že do společné pokladny vložili celý zisk, ale ve skutečnosti si jeho velkou část ponechají pro sebe. Takto si chtěli zajistit živobytí ze společné pokladny a zároveň získat velkou úctu svých bratří. {PNL 42.2}

Bůh však nenávidí pokrytectví a faleš. Xxxxxxx a Safira svým jednáním podvedli Xxxx; obelhali Ducha svatého a jejich hřích byl potrestán rychlým a hrozným soudem. Když Xxxxxxx přinesl svůj dar, Xxxx řekl: „‚Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!‘ {PNL 42.3}

Když to Xxxxxxx uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň.“ Skutky 5,3-5. {PNL 42.4}

„Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat,“ řekl Xxxx. Ananiáše nikdo nenutil, aby svůj majetek obětoval pro společný prospěch. Jednal na základě svého rozhodnutí. Pokusil se však oklamat učedníky, a přitom lhal všemocnému Bohu. {PNL 42.5}

„Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Xxxx se na ni obrátil: ‚Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?‘ Ona řekla: ‚Ano, jen za tolik.‘ Xxxx jí řekl:

‚Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.‘ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.“ Skutky 5,7-11. {PNL 42.6}

Ve své nekonečné moudrosti Bůh věděl, že tento mimořádný projev jeho hněvu je nutný, aby byla mladá církev uchráněna před mravním úpadkem. Počet jejích členů rychle rostl. Církev by byla ohrožena, kdyby se k ní při tak rychlém přírůstku věřících přidávali lidé, kteří by pod záminkou, že slouží Xxxx, uctívali majetek. Tento soud potvrdil, že Xxxx nelze oklamat, protože odhaluje skryté hříchy, a že se mu nikdo nemůže vysmívat. Měl být výstrahou pro církev, aby se vyhýbala klamu a pokrytectví a vyvarovala se okrádání Boha. {PNL 43.1}

Tento příklad měl být varováním nejen pro ranou církev, ale pro všechny budoucí generace. Každý by si měl uvědomit, jak velmi Bůh nenávidí lakotu, klam a pokrytectví. Ananiáš a Safira nejdřív podlehli chamtivosti. Touha ponechat si pro sebe část toho, co zaslíbili Bohu, je nakonec dovedla k podvodu a pokrytectví. {PNL 43.2}

Nebezpečí sobectví

Z Boží vůle je hlásání evangelia závislé na úsilí a darech jeho lidu. Zdrojem příjmů jsou v Božím díle dobrovolné dary a desátky. Z prostředků svěřených lidem Bůh požaduje určitou část

— jednu desetinu. Ponechává na svobodné vůli každého člověka, zda přispěje větší částkou. Jestliže však člověk pod vlivem Ducha svatého složí přísahu, že daruje určitý obnos, pak již nemá na zasvěcenou část žádné právo. Jsou-li takové sliby dány lidem, pak jsou považovány za závazné; oč závaznější by pak měly být, jsou-li dány Bohu. Jsou snad sliby, k jejichž vyřčení nás vedl hlas našeho svědomí, méně závazné než písemné dohody uzavřené mezi lidmi? {PNL

43.3}

Když neobyčejně jasné a mocné Boží světlo prozáří lidské nitro, navyklé sobectví ztratí svou moc a člověk je ochoten přinášet dary na Boží dílo. Nikdo by se však neměl domnívat, že svůj slib bude moci splnit, aniž by tím vyvolal satanův odpor. Satan nerad vidí, když se na zemi buduje Boží království. Proto našeptává lidem, že slib, který složili, je přehnaný, že může narušit jejich úsilí o získání majetku nebo uspokojení přání jejich rodin. {PNL 43.4}

Bůh žehná lidem prostřednictvím majetku, aby mohli přispívat na podporu jeho díla. Sesílá sluneční svit a déšť a způsobuje růst rostlin. Dává člověku zdraví a schopnosti k získání prostředků. Veškerá požehnání pocházejí z jeho štědré ruky. Od člověka pak očekává, že mu projeví svou vděčnost tím, že mu část jeho požehnání vrátí ve formě desátků a obětí — děkovných obětí, dobrovolných darů a obětí za hřích. Kdyby podle Xxxxxx plánu proudily tyto prostředky — desátky ze všech příjmů a dobrovolné dary — do pokladny, pak by jich byl pro

šíření Božího díla dostatek. {PNL 43.5}

Ale lidé jsou stále zatvrzelejší a sobečtější a podobně jako Ananiáš a Safira jsou v pokušení ponechat si část toho, co náleží Bohu, a přitom předstírat, že plní Boží požadavky. Mnozí marnotratně rozhazují peníze za uspokojování svých vlastních žádostí. Myslí pouze na své záliby a plní si všechna svá přání, zatímco Xxxx neochotně přinášejí skromné dary.

Zapomínají, že Xxx si jednoho dne vyžádá přísné vyúčtování toho, jak naložili s jeho prostředky, a že skromnou almužnu, kterou vložili do pokladny, nepřijme, stejně jako nepřijal dar Xxxxxxxx a Xxxxxx. {PNL 43.6}

Bůh chce, abychom si z krutého trestu, který stihl oba křivopřísežníky, vzali ponaučení, jak hluboce nenávidí jakékoli pokrytectví a klam a jak jimi pohrdá. Xxxxxxx a Xxxxxx předstírali, že dali vše, a tak lhali Duchu svatému. Proto ztratili tento i budoucí život. Tentýž Bůh, který je potrestal, odsuzuje i dnes jakoukoli neupřímnost a opovrhuje lháři. Prohlašuje, že do svatého města „nevstoupí… nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže“ Zjevení 21,27. Pravdomluvnost bychom měli brát vážně a pevně se jí držet. Měla by se stát součástí našeho života.

Upravujeme-li pravdu podle svých momentálních potřeb a přetvařujeme-li se tak, jak se to hodí našim sobeckým plánům, naše víra upadá. „Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou.‘“ Efezským 6,14. Ten, kdo lže, xxxxxx prodává svou duši. Může se zdát, že jeho lži ho zachraňují v nouzi; že dosáhl obchodních úspěchů, které by poctivým jednáním nikdy nezískal; nakonec se však dostane do situace, kdy nebude moci nikomu věřit. Protože sám lže, nevěří ani tomu, co říkají druzí. {PNL 44.1}

Xxxxxxx a Xxxxxx byli za svůj pokus podvést Xxxx okamžitě potrestáni. Tentýž hřích se v pozdějších dějinách církve často opakoval a také v dnešní době se jej dopouští mnoho lidí. Přestože jej nemusí doprovázet viditelný projev Boží nelibosti, Bůh jím dnes neopovrhuje o nic méně než v době apoštolů. Byli jsme varováni; Bůh dal jasně najevo svůj odpor k tomuto hříchu; a všichni, kdo podléhají pokrytectví a chamtivosti, si mohou být jisti, že se řítí do záhuby. {PNL 44.2}

8. kapitola — Před veleradou

Právě kříž, nástroj určený ke zneuctění a mučení, přinesl světu naději a spásu. Učedníci byli jen prostí lidé, kteří neměli žádné bohatství, a byli vyzbrojeni pouze Božím slovem. V Ježíšově síle se však vydali hlásat úžasný příběh o jeslích a kříži a odolávali veškerému odporu.

Přestože nezískali světskou slávu a uznání, můžeme je nazvat hrdiny víry. Promlouval skrze ně Bůh a jejich slova pohnula světem. {PNL 45.1}

V Jeruzalémě, kde o muži, který byl ukřižován jako zločinec, vládly ty nejzaujatější předsudky a nejzmatenější představy, kázali učedníci dál směle slova života, přičemž objasňovali židům Xxxxxxxx dílo a poslání, jeho ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. Kněží a přední mužové s úžasem naslouchali jasnému a odvážnému svědectví apoštolů. Na učedníky opravdu sestoupila moc vzkříšeného Spasitele a jejich působení provázely znamení a zázraky, takže počet věřících se každým dnem zvyšoval. Na ulice, kudy měli učedníci procházet, vynášeli lidé své nemocné a pokládali je „na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Xxxxxx stín, až půjde kolem“ Skutky 5,15. Rovněž sem přiváděli ty, kteří byli sužováni nečistými duchy. Kolem nich se shromažďovaly davy lidí a ti, kdo byli uzdraveni, hlasitě chválili Boha a oslavovali Spasitelovo jméno. {PNL 45.2}

Vlna odporu

Kněží a přední mužové viděli, že Kristus je uctíván více než oni. Když saduceové, kteří nevěřili ve vzkříšení, slyšeli, jak apoštolové prohlašují, že Kristus vstal z mrtvých, rozzuřili se. Uvědomili si totiž, že pokud budou apoštolové smět i nadále kázat o vzkříšeném Spasiteli a konat zázraky v jeho jménu, všichni zavrhnou jejich učení, podle kterého žádné vzkříšení neexistuje, a jejich sekta brzy zanikne. Xxxxxxxxx se rozzlobili, když si uvědomili, že učedníci se svým učením snaží narušit židovské obřady a dokázat, že obětní služba ztratila svou platnost.

{PNL 45.3}

Až dosud byly všechny snahy o potlačení tohoto nového učení marné; nyní se však saduceové a farizeové rozhodli, že působení učedníků společně učiní přítrž, protože dokazovalo jejich vinu na Xxxxxxxx smrti. Xxxx hněvu se kněží násilím zmocnili Xxxxx a Xxxx a vsadili je do vězení. {PNL 45.4}

Je zřejmé, že pokud jde o naplnění Božího záměru s jeho vyvoleným lidem, vůdcové židovského národa selhali. Ukázalo se, že ti, které Xxx pověřil opatrováním pravdy, byli nevěrní. Proto si Bůh k vykonání svého díla vyvolil jiné. Ve své zaslepenosti dali nyní tito vůdcové volný průchod svému údajně spravedlivému hněvu vůči těm, kteří napadali jejich oblíbené učení. Nechtěli ani připustit možnost, že by oni sami nesprávně pochopili, vykládali nebo používali Písmo. Chovali se, jako by přišli o rozum. Říkali: Jakým právem šíří tito učitelé, z nichž někteří jsou jen obyčejní rybáři, názory, které jsou v rozporu s tím, čemu učíme lid? A protože se rozhodli, že hlásání těchto myšlenek zastaví, zatkli ty, kdo je šířili. {PNL 46.1}

Učedníci se tímto jednáním nenechali zastrašit ani odradit. Duch svatý jim připomněl Xxxxxxxx slova: „Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat — jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.“ „Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ „Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.“ Xxx 15,20.21; 16,2.4. {PNL

46.2}

Zpět v chrámu

Sám Bůh, který je v nebesích, mocný vládce vesmíru, vzal záležitost uvězněných učedníků do svých rukou, protože lidé bojovali proti jeho dílu. V noci otevřel Xxxx anděl dveře vězení a řekl učedníkům: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ Skutky 5,20. Tento příkaz byl v přímém rozporu s nařízením, které vydali židovští vůdcové; apoštolové však neřekli: To nemůžeme udělat. Nejdříve se musíme zeptat úředníků a vyžádat si od nich povolení. Bůh jim řekl: „Jděte,“ a oni poslechli. „Vešli na úsvitě do chrámu a učili.“ Skutky 5,21.

{PNL 46.3}

Když se Xxxx a Xxx objevili mezi věřícími, vyprávěli, jak je anděl provedl zástupem vojáků hlídajících vězení a vyzval je, aby pokračovali v přerušené práci. Bratři byli naplněni úžasem a radostí. {PNL 46.4}

Mezitím velekněz se svými lidmi „svolali veleradu a všechny starší izraelské“ Skutky 5,21. Kněží a přední mužové se rozhodli, že nařknou učedníky ze vzpoury a že je obviní ze zabití Xxxxxxxx a Safiry a ze spiknutí proti kněžskému úřadu. Doufali, že tím popudí dav natolik, že vezme celou záležitost do svých rukou a naloží s učedníky tak, jak naložil s Xxxxxxx. Byli si však vědomi i toho, že mnohé z těch, kteří nepřijali Xxxxxxxx učení, již omrzela svévolná vláda židovských vůdců a toužili po změně. Kněží se obávali, že pokud by tito nespokojení lidé přijali pravdy hlásané apoštoly a uznali Xxxxxx za Xxxxxxx, hněv celého národa by se mohl obrátit proti židovským vůdcům, kteří by se pak museli zodpovídat z Xxxxxxxx smrti. Aby tomu zabránili, rozhodli se, že přijmou přísná opatření. {PNL 46.5}

Jak velký byl však jejich údiv, když poslali pro vězně, aby je nechali předvést. Dostali totiž

zprávu, že dveře žaláře jsou sice pevně zavřené a stojí před nimi stráže, ale vězni nejsou k nalezení. {PNL 47.1}

Brzy přišla další překvapivá novina: „‚Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid.‘ Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat.“ Skutky 5,25.26. {PNL 47.2}

Před veleradou

Přestože byli apoštolové zázračným způsobem vysvobozeni z vězení, nebyli ušetřeni výslechu a trestu. Když byl Xxxxxxx ještě s nimi, řekl jim: „Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům.“ Marek 13,9. Bůh k nim poslal anděla, který je vysvobodil, a tak jim poskytl důkaz své lásky a ujistil je, že je s nimi. Nyní bylo na nich, aby trpěli pro toho, jehož evangelium hlásali. {PNL 47.3}

V dějinách proroků a apoštolů nacházíme mnoho ušlechtilých příkladů věrnosti Bohu. Xxxxxxxx svědkové raději snášeli vězení, mučení, a dokonce i smrt, než by přestoupili Xxxx přikázání. Zpráva, kterou zde máme o Xxxxxxx a Xxxxxx, pojednává o jednom z největších projevů statečnosti v dějinách křesťanství. Když podruhé stáli před muži, kteří již byli zřejmě rozhodnuti, že je zničí, v jejich slovech a chování nebylo ani stopy po strachu nebo nerozhodnosti. Když velekněz řekl: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“, Xxxx odpověděl: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ Skutky 5,28.29. Xxxxxxx anděl je vysvobodil z vězení a přikázal jim, aby učili v chrámě. Řídili se jeho nařízením, a tak uposlechli Boží příkaz; a své chování nezmění, ať už za to zaplatí jakoukoli cenu. {PNL 47.4}

Pak do učedníků vstoupil prorocký duch; z obžalovaných se stali žalobci, kteří obvinili členy velerady ze zavraždění Xxxxxx. Xxxx prohlásil: „Bůh našich otců vzkřísil Xxxxxx, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Skutky 5,30-32. {PNL 47.5}

Tato slova Xxxx tak popudila, že se rozhodli, že vezmou zákon do svých rukou a popraví vězně bez dalšího soudního procesu a bez povolení římských úředníků. Již nesli vinu za Xxxxxxxx smrt a nyní chtěli poskvrnit své ruce i krví jeho učedníků. {PNL 47.6}

Moudrý Gamaliel

Ve veleradě však byl jeden muž, který ve slovech učedníků rozpoznal Boží hlas. Byl to Gamaliel, farizeus s dobrou pověstí, vzdělaný a vysoce postavený muž. Zdravý rozum mu říkal, že násilný postup, který kněží plánovali, by měl hrozné následky. Dříve než se obrátil k přítomným, požádal, aby byli vězni vyvedeni ven. Velmi dobře věděl, s jakými lidmi jedná a že Xxxxxxxx vrahové nebudou se splněním svého záměru otálet. {PNL 48.1}

Pak klidně a velmi rozvážně řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Xxxxxxx a tvrdil, že je Xxxxxxxx; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Xxxxx Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit — nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Skutky 5,35-39. {PNL 48.2}

Kněží věděli, že tyto názory jsou rozumné, a museli dát Xxxxxxxxxxx za pravdu. Nedokázali však v sobě potlačit své předsudky a svou nenávist. Teprve když učedníky zbili a znovu jim

pohrozili ztrátou života, budou-li dál kázat v Ježíšově jménu, velmi neochotně je propustili. „A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Xxxxx je Xxxxxx.“ Skutky 5,41.42. {PNL 48.3}

Pokoj i svár

Krátce před svým ukřižováním předal Kristus svým učedníkům poselství o pokoji: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ Xxx 14,27. Takového pokoje nedosáhne člověk přizpůsobováním se světu. Kristus nikdy nezískával pokoj za cenu kompromisů se zlem. Pokoj, který zanechal Kristus svým učedníkům, je spíše vnitřní než vnější a má navždy provázet jeho svědky v bojích a zápasech. {PNL 48.4}

Xxxxxxx řekl sám o sobě: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Xxxxxx 10,34. Ačkoli byl Vládcem pokoje, způsobil rozdělení. Přišel, aby zvěstoval radostnou zprávu a dal lidem naději a radost. Tím však rozpoutal spor, který má hluboké kořeny a probouzí v lidech prudké vášně. Ježíš varuje své následovníky: „Ve světě máte soužení.“ „Vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.“ „Zradí vás i vaši

rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti.“ Xxx 16,33; Xxxxx 21,12.16. {PNL 48.5}

Toto proroctví se naplnilo pozoruhodným způsobem. Xxxxxxxx následovníky postihla každá urážka, potupa a krutost, k níž mohl xxxxx lidi poštvat. A bude se stále znovu pozoruhodným způsobem naplňovat, protože tělesný člověk má Boží zákon i nadále v nenávisti a odmítá se přizpůsobit jeho přikázáním. Dnešní svět nežije v souladu s Xxxxxxxxxx zásadami o nic víc než v době apoštolů. Stejná nenávist, která podnítila lidi k volání „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ a která rozpoutala pronásledování učedníků, stále ještě působí v neposlušných lidech. Tentýž duch posílal lidi v temném středověku do vězení, do vyhnanství a na smrt; vymyslel strastiplná muka inkvizice, naplánoval a uskutečnil krveprolití bartolomějské noci a zapálil ohně ve Smithfieldu; dodnes má na neznovuzrozené lidi stejně zhoubný vliv. Dějiny pravdy byly vždy dějinami boje mezi dobrem a zlem. Hlásání evangelia v tomto světě bylo vždy spojeno s odporem, nebezpečím, ztrátami a utrpením. {PNL 49.1}

Odkud čerpali ti, kdo byli v minulosti pronásledováni kvůli Kristu, svou sílu? Ze společenství s Bohem, Duchem svatým a Xxxxxxx. Potupa a pronásledování oddělily mnohé od jejich pozemských přátel, nikdy však od Kristovy lásky. Nejvroucněji miluje Spasitel zápasícího člověka tehdy, když snáší potupu kvůli pravdě. Kristus řekl: „Já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Xxx 14,21. Když je věřící člověk kvůli pravdě postaven před světský soud, Kristus stojí vedle něj. Když jej obklopují zdi vězení, Xxxxxxx se mu zjevuje a utěšuje ho svou láskou. Musí-li pro Ježíše podstoupit smrt, Spasitel ho ujišťuje, že sice mohou zabít tělo, ale duši ublížit nemohou. „Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Xxxxx ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ Xxx 16,33; Izajáš 41,10. {PNL 49.2}

„Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.“ „Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocenná.“ Žalm 125,1.2; 72,14. {PNL 49.3}

„Hospodin zástupů jim bude štítem… Tak je Xxxxxxxx, jejich Bůh, v onen den zachrání, stádečko svého lidu. Jako drahokamy v čelence budou zářit nad jeho zemí.“ Zacharjáš 9,15.16.

{PNL 49.4}

9. kapitola — Sedm diakonů

„V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.“ Skutky 6,1. {PNL 50.1}

Ranou církev tvořili lidé nejrůznějších národností a společenských vrstev. V době vylití Ducha svatého o letnicích „byli v Jeruzalémě zbožní židé ze všech národů na světě“ Skutky 2,5. Mezi shromážděnými, kteří vyznávali židovskou víru, byli také ti, kdo byli všeobecně známi jako Řekové. Mezi nimi a palestinskými židy vládla již dlouho nedůvěra, ba dokonce nepřátelství. {PNL 50.2}

Ti, jejichž obrácení bylo výsledkem úsilí apoštolů, byli proměněni a sjednoceni křesťanskou láskou. Navzdory dřívějším předsudkům spolu žili svorně. Satan věděl, že dokud bude tato jednota přetrvávat, nebude schopen zastavit šíření evangelia. Proto se snažil využít jejich dřívějších způsobů myšlení a doufal, že se mu tak podaří narušit jednotu církve. {PNL 50.3}

Jak učedníků přibývalo, nepříteli se podařilo probudit podezření v těch, kteří již dříve měli ve zvyku pohlížet na své bratry ve víře se žárlivostí a hledat chyby na duchovních vůdcích. A tak

„si začali ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí“. Příčinou stížností bylo údajné zanedbávání řeckých vdov při každodenním rozdělování pomoci. Jakákoli nespravedlnost by byla v rozporu s duchem evangelia, xxxxxxxx se však podařilo vzbudit podezření. Bylo třeba okamžitě odstranit veškeré důvody k nespokojenosti, aby byly zmařeny satanovy snahy o rozdělení věřících. {PNL 50.4}

Volba diakonů

Xxxxxxxx učedníci dospěli ve svých zkušenostech k rozhodnému okamžiku. Pod moudrým vedením apoštolů, poslů evangelia, kteří svorně pracovali v moci Ducha svatého, se dílo, jímž byli pověřeni, rychle rozvíjelo. Církev se neustále zvětšovala a přírůstek členů kladl na ty, kdo za ni zodpovídali, stále větší nároky. A nést i nadále takovou zátěž, aniž by tím byl ohrožen budoucí růst církve, nebylo v moci žádného člověka ani skupiny lidí. Povinnosti, které v raných dobách církve tak věrně plnilo jen několik lidí, bylo třeba dále rozdělit. Apoštolové museli nyní učinit důležitý krok a zavést v církvi řád odpovídající evangeliu. Ten spočíval v přenesení některých povinností, které až dosud plnili sami, na další spolupracovníky. {PNL 50.5}

Apoštolové svolali věřící, aby pod vedením Ducha svatého vypracovali plán, jehož cílem bylo lepší uspořádání sil, které byly v církvi k dispozici. Přišla doba, prohlásili apoštolové, aby byli duchovní vůdcové dohlížející na církev zproštěni povinnosti rozdělovat dary chudým a podobných úkolů a mohli pokračovat v díle hlásání evangelia. Řekli: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ Skutky 6,3.4. Věřící uposlechli této rady a po modlitbě a vkládání rukou bylo sedm zvolených mužů slavnostně odděleno k diakonské službě. {PNL 51.1}

Pověření sedmi osob dohledem nad určitou oblastí díla se stalo pro církev velkým požehnáním. Xxxx služebníci pečlivě dbali na potřeby jednotlivců i na všeobecné finanční zájmy církve. Svým moudrým jednáním a příkladem zbožnosti se stali nepostradatelnými pomocníky svých bratří při slučování různých zájmů církve do jednotného celku. {PNL 51.2}

Z bezprostředních dobrých výsledků bylo zřejmé, že tento krok byl v souladu s Boží vůlí.

„Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.“ Skutky 6,7. Tato žeň byla důsledkem jednak větší svobody, kterou získali apoštolové, jednak

horlivosti a moci, která se projevovala v působení sedmi diakonů. Skutečnost, že xxxx bratři byli ustanoveni zvláště k péči o potřeby chudých, je nezbavovala možnosti vyučovat ve víře.

Naopak, byli plně schopni vyučovat druhé v pravdě a věnovali se tomuto úkolu s velkou vážností a úspěchem. {PNL 51.3}

Jednota v rozmanitosti

Rané církvi bylo svěřeno nepřetržitě se rozšiřující dílo: Všude, kde byli upřímní lidé ochotni sloužit Kristu, měla být budována střediska poznání a požehnání. Evangelium mělo být hlásáno po celém světě. Toto důležité poslání mohou poslové kříže splnit pouze tehdy, pokud zůstanou spojeni pouty křesťanské svornosti, a tak zjeví světu, že jsou v Bohu jedno s Kristem. Vždyť jejich božský Vůdce se modlil k Otci „zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my“. O svých učednících prohlásil: „Svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa.“ Úpěnlivě prosil Otce, „aby byli uvedeni v dokonalost jednoty“, „aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“. Xxx 17,11.14.23.21. Jejich duchovní život a síla závisely na úzkém spojení s Bohem, který je pověřil hlásáním evangelia. {PNL 51.4}

Učedníci mohli očekávat moc Ducha svatého a spolupráci nebeských andělů pouze tehdy, pokud byli jedno s Kristem. S pomocí těchto Božích sil mohli postavit ochranný val proti světu a zvítězit v boji, který museli bez ustání vést proti silám temnoty. Pokud byli ve své práci jednotní, nebeští poslové šli před nimi a razili jim cestu. Připravovali lidi pro přijetí pravdy a mnozí byli získáni pro Xxxxxx. Zůstanou-li svorní, církev „krásná jako Xxxx, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci“ bude postupovat kupředu Píseň písní 6,10. Nic jí nemůže zabránit v neustálém rozmachu. Bude dobývat jedno vítězství za druhým a podivuhodně plnit své božské poslání hlásat světu evangelium. {PNL 52.1}

Uspořádání církve v Jeruzalémě mělo být vzorem pro uspořádání církví všude tam, kde poslové pravdy získávali lidi pro poselství evangelia. Ti, jimž bylo svěřeno vedení církve, neměli vládnout nad Božím dědictvím, ale měli se jako moudří pastýři starat o Boží stádce a být jim příkladem (viz 1. Xxxxxx 5,2.3); diakoni měli být muži, „o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti“ Skutky 6,3. Měli svorně stát na straně práva a rozhodně a pevně je hájit. Tak mohli mít sjednocující vliv na celou církev. {PNL 52.2}

Když se v pozdější době raného křesťanství připojovaly k církvi v různých částech světa početné skupiny věřících, uspořádání církve se dále zdokonalovalo, aby byl zajištěn řád a jednotné působení. Každý jednotlivec byl vyzván, aby řádně plnil svůj úkol, aby moudře využíval dary, které mu byly svěřeny. Některé vybavil Duch svatý zvláštními dary — „v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení“ 1. Korintským 12,28. Snahy všech těchto pracovníků však měly být v souladu. {PNL 52.3}

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Xxxx, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“ 1. Korintským 12,4-12. {PNL 52.4}

Příklad starozákonních vůdců

Na těch, kdo byli povoláni k vedení Boží církve na zemi, spočívá velká odpovědnost. Když se v době teokracie Xxxxxx snažil sám nést břemena, pod jejichž tíhou by se byl brzy zhroutil, Jitro mu poradil, aby moudře rozdělil úkoly: „Ty zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Xxxx. Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu, po které mají chodit, i skutky, které mají činit.“ 2. Mojžíšova 18,19.20. Dále mu Xxxxx doporučil, aby ustanovil muže, kteří budou „správci nad tisíci, sty, padesáti a deseti“. Měli to být „schopní muži, kteří se bojí Xxxx, muži důvěryhodní, kteří nenávidí úplatek“. Měli „soudit lid, kdykoli bude třeba“, a tak zbavit Mojžíše únavných povinností 2. Mojžíšova 18,21.22. Xxxxxx už se neměl zabývat nesčetnými maličkostmi, které mohli moudře projednat jeho posvěcení pomocníci. {PNL 52.5}

Ti, kdo z Boží prozřetelnosti zaujímají v církvi vedoucí a zodpovědné postavení, měli by svůj

čas a své síly věnovat závažnějším záležitostem vyžadujícím zvláštní moudrost a vnímavost. Není Boží vůlí žádat po těchto lidech, aby urovnávali bezvýznamné spory, které mohou vyřešit jiní. Xxxxx Xxxxxxxxx navrhl: „Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Xxxxxx si své břímě, ať je nesou s tebou. Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh vydá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.“ 2. Mojžíšova 18,22.23. {PNL 53.1}

Podle tohoto plánu si Xxxxxx „vybral schopné muže ze všeho Izraele a ustanovil je za představitele lidu, za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Ti soudili lid, kdykoli bylo třeba; obtížné záležitosti přednášeli Xxxxxxxxx a všechny menší záležitosti soudili sami.“ 2. Mojžíšova 18,25.26. {PNL 53.2}

Později si Xxxxxx vybíral sedmdesát starších, kteří měli společně s ním nést zodpovědnost za vedení lidu. Za své pomocníky si pečlivě zvolil vážené a zkušené muže se zdravým úsudkem. Když jim při příležitosti jejich ustanovení dával ponaučení, zdůraznil několik vlastností, které činí člověka moudrým vůdcem církve: „Vyslechněte své bratry a suďte každého v rozepři s jeho bratrem i s bezdomovcem spravedlivě. Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého a nikoho se nelekejte; soud je věcí Boží.“ 5. Mojžíšova 1,16.17. {PNL 53.3}

Na sklonku své vlády vydal xxxx Xxxxx důležitý příkaz pro ty, na nichž tehdy spočívala tíha Xxxxxx díla. Svolal do Jeruzaléma „všechny izraelské předáky, předáky kmenů a předáky oddílů, kteří byli v králových službách, též velitele nad tisíci a nad sty i správce jmění a stád krále a jeho synů spolu s dvořany a bohatýry, každého statečného bohatýra“. Starý král je slavnostně vyzval: „Před zraky celého Izraele, Hospodinova shromáždění, a před sluchem našeho Boha: Bedlivě se vždy dotazujte na všechny příkazy Hospodina, svého Boha.“ 1.

Paralipomenon 28,1.8. {PNL 53.4}

Xxxxxxxxx, který byl pověřen vykonáváním zvláště zodpovědné funkce, napomenul Xxxxx takto: „Ty pak, můj synu Xxxxxxxxx, poznávej Boha svého otce a služ mu celým srdcem a ochotnou myslí. Hospodin zkoumá srdce všech, postřehne každý výtvor mysli. Budeš-li se ho dotazovat, dá se ti najít, jestliže ho opustíš, odvrhne tě navždy. Nyní hleď, Hospodin tě vyvolil… Buď rozhodný!“ 1. Paralipomenon 28,9.10. {PNL 54.1}

Stejnými zásadami zbožnosti a spravedlnosti, které platily pro vedoucí představitele Božího lidu v době Mojžíšově a Davidově, by se měli řídit i ti, jimž je svěřen dohled nad nově uspořádanou Boží církví v novozákonní době. Ve snaze vnést do všech sborů řád a dosadit na zodpovědná místa způsobilé lidi se apoštolové drželi přísných kritérií, která byla pro vedoucí představitele stanovena ve Starém zákoně. Řídili se tím, že ten, kdo je v církvi pověřen zvláštní zodpovědností, „má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“ Titovi 1,7-9. {PNL 54.2}

Díky řádu zavedenému v rané křesťanské církvi postupovali její členové jednomyslně a ukázněně kupředu jako vojsko oděné Boží zbrojí. Přestože byly skupiny věřících roztroušené na velkém území, všechny byly součástí jednoho těla a vládlo mezi nimi porozumění a soulad. Jestliže v místním sboru vznikl spor, jako tomu bylo později v Antiochii nebo jinde, a věřící

nebyli schopni se spolu dohodnout, nesmělo to v církvi vyvolat rozdělení. Takové záležitosti byly předloženy všeobecnému shromáždění všech věřících, které se skládalo ze zástupců vyslaných různými místními sbory a v jehož čele stáli apoštolové a starší. Satanovy snahy napadat společenství na odlehlých místech se setkaly s jednotným odporem všech věřících. Jeho nepřátelské plány, jejichž cílem bylo rozdělit a zničit církev, tak byly zmařeny. {PNL 54.3}

„Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu.“ 1.

Korintským 14,33. Bůh si i dnes přeje, aby stejně jako tehdy vládl ve správě církevních záležitostí řád a systém. Očekává, že jeho dílo bude konáno důkladně a pečlivě, aby je mohl zpečetit svým souhlasem. Křesťané i sbory by měli být svorní. Lidé by měli spojit své síly s Božími silami, veškeré své konání podřídit Duchu svatému a společně světu zvěstovat radostnou zprávu o Boží milosti. {PNL 54.4}

10. kapitola — První křesťanský mučedník

Xxxxxx, hlavní ze sedmi diakonů, byl velmi zbožný a hluboce věřící muž. Přestože byl rodilý Žid, hovořil řecky a znal řecké zvyky a obyčeje. Proto měl příležitost kázat evangelium také v synagógách řeckých židů. Byl v Božím díle velmi přičinlivý a neohroženě vyznával svou víru.

Učení rabíni a učitelé zákona se s ním pouštěli do veřejných diskuzí, protože byli přesvědčeni, že nad ním snadno zvítězí. „Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Xxxxxx xxxxxx.“ Skutky 6,10. Nejenže mluvil v moci Ducha svatého, ale bylo zřejmé, že znal dobře proroctví a byl zběhlý ve všech otázkách zákona. Obratně hájil pravdy, které zastával, a snadno své protivníky přemáhal. Naplnilo se na něm zaslíbení: „Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník.“ Xxxxx 21,14.15. {PNL 55.1}

Když kněží a přední mužové viděli, jaká moc provází Xxxxxxxxx kázání, zmocnila se jich krutá nenávist. Místo aby se nechali přesvědčit důkazy, které předkládal, rozhodli se, že ho zabijí, a tak umlčí jeho hlas. Již dříve při několika příležitostech podplatili římské úřady, aby přehlédly případy, kdy Židé vzali zákon do svých vlastních rukou a vyslechli, odsoudili a popravili vězně podle svých národních zvyklostí. Xxxxxxxxx nepřátelé nepochybovali, že totéž se jim podaří i tentokrát, aniž by tím sami sebe jakkoli ohrozili. Přestože si byli vědomi, jaké následky může jejich jednání mít, zmocnili se Xxxxxxx a odvedli ho před veleradu k výslechu.

{PNL 55.2}

Z okolních zemí byli povoláni vzdělaní židé, aby vyvrátili tvrzení tohoto vězně. Byl zde i Xxxx z Tarsu, který hrál v procesu proti Xxxxxxxxx důležitou roli. Použil veškerou svou výmluvnost a vnesl do případu logiku rabínů, a tak se snažil přesvědčit lid, že Xxxxxx káže klamné a nebezpečné učení. Ve Xxxxxxxxx však narazil na člověka, který jasně chápal Boží záměr, že evangelium je třeba hlásat všem národům. {PNL 55.3}

Protože kněží a přední mužové nedokázali získat převahu nad Xxxxxxxxxx čistou a rozvážnou moudrostí, rozhodli se, že z něj učiní výstražný příklad. Tak ukojí svou pomstychtivost a nenávist a zároveň odradí ostatní, kteří budou mít strach přijmout jeho víru. Najali si svědky, kteří vydali lživé svědectví, že slyšeli Xxxxxxx, jak rouhavě hovoří proti chrámu a zákonu: „Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Xxxxx Xxxxxxxxxx zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Xxxxxx.“ Skutky 6,14. {PNL 56.1}

Xxxxxxxxx obhajoba

Když stál Xxxxxx tváří v tvář svým soudcům a měl se zodpovídat z rouhání, z něhož byl nařčen, jeho tvář ozářilo posvátné světlo. „Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.“ Skutky 6,15. Mnozí z těch, kdo toto světlo spatřili, se třásli a zahalovali si tvář, ale tvrdošíjná nevěra a předsudky předních mužů neochably. {PNL 56.2}

Zeptali se Xxxxxxx, zda jsou tato obvinění, která byla proti němu vznesena, pravdivá. Začal se hájit jasným a pronikavým hlasem, který se rozléhal celou soudní síní. Když hovořil o dějinách vyvoleného Božího lidu, shromáždění bylo ohromeno. Prokázal důkladné znalosti židovské bohoslužby a jejího duchovního významu, který byl nyní odhalen v Kristu. Zopakoval Xxxxxxxxx slova, který o Mesiáši předpověděl: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ 5. Mojžíšova 18,15. Vyznal svou věrnost Bohu a židovské víře, ale zároveň zdůraznil, že zákon, v němž židé hledali svou spásu, nedokázal ochránit Izrael před modlářstvím. Hovořil o tom, že Xxxxx Xxxxxxx je spjat s celými židovskými dějinami. Poukazoval na budování Šalomounova chrámu a na Šalomounova i Izajášova slova: „Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘“ Skutky 7,48-50. {PNL 56.3}

Jakmile Xxxxxx dospěl až sem, vypukla mezi lidmi vřava. Když dával Xxxxxx do souvislosti s proroctvími a takto hovořil o chrámu, kněz předstíral zděšení a roztrhl své roucho. Tento čin byl pro Xxxxxxx znamením, že brzy bude jeho hlas navždy umlčen. Když viděl, s jakým odporem se jeho slova setkala, uvědomil si, že vydává své poslední svědectví. Přestože byl teprve v polovině svého kázání, náhle je uzavřel. {PNL 56.4}

Nečekaně přerušil svůj výklad dějin, obrátil se na rozzuřené soudce a zvolal: „Jste tvrdošíjní a mate pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Skutky 7,51-53. {PNL 56.5}

Mučednická smrt

Po těchto slovech byli kněží a přední mužové zlostí celí bez sebe. Když se se skřípáním zubů vrhli na Štěpána, podobali se spíše dravé zvěři než lidským bytostem. Vězeň si v krutých tvářích, které ho obklopovaly, přečetl svůj osud; přesto však nezaváhal. Strach ze smrti ho opustil. Rozzuření kněží a znepokojený dav jej nemohli vyděsit. Neviděl, co se před ním odehrává. Upíral svůj zrak na dokořán otevřené nebeské brány. Když nahlédl dovnitř, spatřil slávu nebeského království a Xxxxxx, který právě povstal ze svého trůnu, aby podpořil svého služebníka. Xxxxxx vítězoslavně zvolal: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Skutky 7,56. {PNL 57.1}

Popis slávy, na kterou Xxxxxx hleděl, byl pro jeho pronásledovatele nesnesitelný. Zacpávali si uši, aby neslyšeli jeho slova, s hlasitým křikem se na něj vrhli „a hnali ho za město… Když Xxxxxxx kamenovali, on se modlil: ‚Pane Ježíši, přijmi mého ducha!‘ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: ‚Pane, odpusť jim tento hřích!‘ To řekl a zemřel.“ Skutky 7,58-60. {PNL

57.2}

Nad Štěpánem nebyl vynesen právoplatný rozsudek. Římské úřady dostaly velké částky peněz jako úplatek, aby případ dále nevyšetřovaly. {PNL 57.3}

Umučení Xxxxxxx hluboce zapůsobilo na všechny, kdo se stali jeho svědky. Vzpomínka na Boží pečeť na jeho tváři, na jeho slova, která zasáhla nejhlubší nitro posluchačů, se všem přítomným vryla do paměti a svědčila o pravdivosti toho, co hlásal. Xxxxxxxxx smrt byla pro církev bolestnou zkouškou. Měla však za následek obrácení Xxxxx, který nedokázal

zapomenout na mučedníkovu víru a houževnatost a na slávu, která vyzařovala z jeho tváře.

{PNL 57.4}

Saul

V době Xxxxxxxxx výslechu a smrti se zdálo, že Xxxx propadl fanatickému šílenství. Později se na sebe Xxxx zlobil, protože se nedokázal zbavit svého vlastního tajného přesvědčení, že v okamžiku, kdy byl Xxxxxx zneuctěn lidmi, byl ve velké vážnosti u Boha. Xxxx pokračoval v pronásledování Boží církve; dál pátral po věřících, zatýkal je v jejich domech a vydával je kněžím a předním mužům, aby je uvěznili a zabili. Xxxxxxxxx, s jakou pronásledoval věřící, naháněla křesťanům v Jeruzalémě hrůzu. Římské úřady se nijak nesnažily toto kruté dílo zastavit, a dokonce Xxxx tajně podporovaly, aby je získaly na svou stranu a zajistily si jejich přízeň. {PNL 57.5}

Po Xxxxxxxxx smrti byl Xxxx s ohledem na své zásluhy v tomto případu zvolen členem velerady. Po určitou dobu byl mocným nástrojem v satanových rukou, který bojoval proti Božímu Synu. Avšak tento neústupný pronásledovatel, který se snažil zničit církev, se měl brzy zapojit do jejího budování. Bůh, který je mocnější než satan, si vyvolil Xxxxx, aby nahradil umučeného Xxxxxxx, aby kázal Xxxxxx, trpěl pro jeho jméno a všude šířil zprávu o spasení skrze jeho krev. {PNL 58.1}

11. kapitola — Poselství naděje v Samaří

Po Xxxxxxxxx smrti začali být věřící v Jeruzalémě pronásledováni tak krutě, že „všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku“. Xxxx „se snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře“. Skutky 8,1.3. O své horlivosti v tomto krutém díle později řekl: „Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx. A to jsem v Jeruzalémě vskutku dělal… Dal jsem mnoho věřících uvěznit… Po všech synagógách jsem je často dával trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech.“ Ze Xxxxxxxxx vlastních slov je zřejmé, že Xxxxxx nebyl jediný, kdo musel zemřít: „A když měli být usmrceni, schvaloval jsem to.“ Skutky 26,9-11. {PNL 59.1}

Nikodém

V této nebezpečné době vystoupil Xxxxxxx a nebojácně vyznal svou víru v ukřižovaného Spasitele. Xxxxxxx byl členem velerady a Xxxxxxxx učení na něj stejně jako na ostatní hluboce zapůsobilo. Když viděl Xxxxxxxx úžasné činy, zmocnilo se jej přesvědčení, že Xxxxxxx byl poslán od Boha. Byl však příliš hrdý, než aby se veřejně přiznal ke své náklonnosti ke galilejskému Učiteli, a proto si chtěl s Xxxxxxx promluvit potají. V tomto rozhovoru mu Xxxxx objasnil plán spasení a své poslání na tomto světě, ale Xxxxxxx stále váhal. Skryl tuto pravdu ve svém srdci a tři roky nebylo vidět téměř žádný výsledek. Přestože se k Xxxxxxxx veřejně nepřiznal, ve veleradě opakovaně mařil vražedné plány kněží. Když byl nakonec Xxxxxxx vyvýšen na kříži, Xxxxxxx se rozpomněl na to, co mu tehdy v noci řekl na Olivové hoře: „Jako Xxxxxx vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka.“ Xxx 3,14. Tehdy pochopil, že Xxxxx je Spasitel světa. {PNL 59.2}

Xxxxxxx spolu s Xxxxxxx z Xxxxxxxx zaplatili Xxxxxxx pohřeb. Učedníci měli strach otevřeně se přiznat, že jsou Kristovými následovníky, ale Xxxxxxx a Xxxxx jim směle přišli na pomoc.

Podpora tak bohatých a vážených mužů byla v této těžké době velmi potřebná. Udělali pro svého mrtvého Učitele to, co by chudí učedníci učinit nemohli. Jejich bohatství a vliv je do značné míry ochránily před nevraživostí kněží a předních mužů. {PNL 59.3}

Když se nyní židé snažili zničit mladou církev, z Xxxxxxxx se stal její obhájce. Už se nechoval zdrženlivě, ale bez jakýchkoli pochybností povzbuzoval víru učedníků a ze svého majetku podporoval církev v Jeruzalémě a šíření díla evangelia. Ti, kdo mu dříve projevovali úctu, jím nyní pohrdali a pronásledovali ho. Tak se stal z pohledu tohoto světa chudým.

Nepřestal však hájit svou víru. {PNL 60.1}

Evangelium za hranicemi Izraele

Pronásledování, které dolehlo na jeruzalémskou církev, bylo silným podnětem ke zvěstování evangelia. Kázání Božího slova v tomto městě provázel úspěch. Vzniklo však nebezpečí, že se zde učedníci zdrží příliš dlouho a zanedbají Spasitelovo pověření jít do celého světa.

Zapomněli, že zlu mohou nejsnáze vzdorovat průbojnou službou, a začali se domnívat, že jejich nejdůležitějším úkolem je chránit jeruzalémskou církev před útoky nepřítele. Měli poučovat nově obrácené věřící, že je třeba hlásat evangelium těm, kteří je dosud neslyšeli. Místo toho jim však hrozilo nebezpečí, že se postupně spokojí s úspěchy, kterých již dosáhli. Bůh dopustil na své služebníky pronásledování, protože je chtěl rozptýlit na místa, kde by mohli pracovat pro druhé. Byli vyhnáni z Jeruzaléma a „začali kázat evangelium všude, kam přišli“ Skutky 8,4. {PNL 60.2}

Mezi těmi, jimž Xxxxxxxx přikázal: „Jděte ke všem národům“ (Xxxxxx 28,19), bylo mnoho prostých lidí — mužů i žen, kteří se naučili milovat svého Pána a rozhodli se, že se budou řídit příkladem jeho nesobecké služby. Xxxx obyčejní lidé byli stejně jako učedníci, kteří pobývali s Xxxxxxx v době jeho pozemské služby, pověřeni důležitým úkolem. Měli přinést světu radostnou zprávu o spasení skrze Xxxxxx. {PNL 60.3}

Když museli kvůli pronásledování odejít ze země, ujali se svého úkolu s misionářským nadšením. Uvědomili si, jak zodpovědné mají poslání. Věděli, že v rukou drží chléb života pro hladovějící svět, a Xxxxxxxx láska je pobízela, aby jej rozdávali všem potřebným. Bůh skrze ně působil. Všude, kam přišli, byli uzdravováni nemocní a chudým bylo zvěstováno evangelium.

{PNL 60.4}

Xxxxx v Xxxxxx

Xxxxx, jeden ze sedmi diakonů, patřil k těm, kdo byli vyhnáni z Jeruzaléma. „Odešel do města Samaří a zvěstoval tam Xxxxxx. Všichni lidé byli zaujati Xxxxxxxxxx slovy, když je slyšeli a když viděli znamení, která činil. Neboť z mnoha posedlých vycházeli… nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. A tak nastala veliká radost v tom městě.“ Skutky 8,5-8.

{PNL 60.5}

Poselství, které Xxxxx předal samařské ženě, s níž rozmlouval u Xxxxxxxx studny, přineslo své ovoce. Když tehdy tato žena vyslechla jeho slova, šla k obyvatelům města a vyzvala je:

„‚Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?‘ Vyšli tedy z města a šli k němu.“ „Prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.“ Xxx 4,29.30.40.41. {PNL 61.1}

Když byli Xxxxxxxx učedníci vyhnáni z Jeruzaléma, někteří z nich našli v Samařsku bezpečné útočiště. Samařané tyto posly evangelia přivítali, takže obrácení židé sklízeli bohatou úrodu

mezi těmi, kteří byli dříve jejich úhlavními nepřáteli. {PNL 61.2}

Xxxxxxxx práce v Samařsku byla velmi úspěšná. Povzbuzen tímto zdarem poslal Xxxxx do Jeruzaléma pro pomoc. Teprve nyní apoštolové plně pochopili význam Ježíšových slov:

„Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Skutky 1,8. {PNL 61.3}

Křest etiopského dvořana

Když byl Xxxxx ještě v Samařsku, nebeský posel jej vyzval: „‚Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy…‘ Xxxxx se vydal k té cestě.“ Skutky 8,26.27. Vůbec o tomto příkazu nepochyboval a neváhal jej uposlechnout, protože se naučil plnit Boží vůli. {PNL 61.4}

„A hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Xxxxxxx.“ Skutky 8,27.28. Tento Etiopan byl vysoce postavený a vlivný muž. Bůh věděl, že kdyby byl obrácen, nenechal by si své poznání pro sebe a vykonal by velké dílo ve prospěch evangelia. Když hledal pravdu, provázeli jej Boží andělé a byl přitahován ke Spasiteli.

Prostřednictvím Ducha svatého mu Bůh přivedl do cesty člověka, který ho mohl dovést k poznání. {PNL 61.5}

Xxxxx dostal příkaz, aby šel k etiopskému dvořanovi a vysvětlil mu proroctví, které právě četl: Duch mu řekl: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Když Xxxxx přistoupil k dvořanovi, zeptal se ho: „‚Rozumíš tomu, co čteš?‘ On odpověděl: ‚Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!‘ A pozval Xxxxxx, aby nastoupil a sedl si vedle něho.“ Místo Písma, které četl, bylo Xxxxxxxxx proroctví o Kristu: „Jako ovce vedená na porážku, jako xxxxxxx, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.“ Skutky 8,29-33. {PNL 61.6}

Xxxxxx se zeptal: „O kom to prorok mluví — sám o sobě, či o někom jiném?“ Nato mu Xxxxx odhalil velkou pravdu o spasení. Vyšel z tohoto místa v Písmu „a zvěstoval mu Ježíše“. Skutky 8,34.35. {PNL 62.1}

Dvořana výklad Písma velmi zaujal. Když učedník skončil, byl ochoten přijmout poznání, jehož se mu dostalo. Své vysoké světské postavení nepoužil jako záminku k odmítnutí evangelia. „Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: ‚Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?‘ Filip mu řekl: ‚Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.‘ On mu odpověděl: ‚Věřím, že Xxxxx Xxxxxxx je Syn Boží.‘ Dal zastavit vůz a oba, Xxxxx i dvořan, sestoupili do vody a Xxxxx jej pokřtil. {PNL 62.2}

Když vystoupili z vody, Duch Páně se Xxxxxx zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Xxxxx se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.“ Skutky 8,36-40. {PNL 62.3}

Etiopský dvořan je představitelem velké skupiny lidí, kteří musí být vyučeni takovými misionáři, jako byl Xxxxx — misionáři, kteří zaslechnou Boží hlas a půjdou tam, kam je Bůh posílá. Mnozí lidé čtou Písmo, ale nechápou jeho pravý význam. Na celém světě jsou muži i ženy, kteří toužebně vzhlížejí k nebi. Modlitby, slzy a otázky lidí, kteří touží po poznání, milosti a Duchu svatém, stoupají vzhůru. Mnozí stojí na prahu Božího království a čekají jen na to, až do něj budou uvedeni. {PNL 62.4}

Dílo záchrany

Anděl zavedl Xxxxxx k člověku, který toužil po poznání a byl ochoten přijmout evangelium. I

dnes povedou andělé kroky těch služebníků, kteří dovolí Duchu svatému, aby posvětil jejich ústa a očistil a zušlechtil jejich charakter. Anděl, který byl vyslán k Xxxxxxxx, mohl etiopskému dvořanovi posloužit sám. Takto však Bůh nepracuje. Jeho záměrem je, aby si lidé navzájem sloužili. {PNL 62.5}

Úkol svěřený prvním učedníkům je odkazem pro věřící v každé době. Každý, kdo přijal evangelium, obdržel posvátnou pravdu, kterou má oznámit světu. Věrní Boží lidé byli vždy pilnými misionáři, kteří věnovali své prostředky na oslavu Božího jména a moudře využívali své schopnosti k jeho službě. {PNL 62.6}

Obětavá práce křesťanů v minulosti by pro nás měla být příkladem a motivací. Členové Boží církve by měli být pohotoví k dobrým skutkům, měli by se oprostit od světské ctižádosti a jít ve stopách toho, který konal dobro všude, kam přišel. Se soucitem a porozuměním by měli sloužit těm, kdo potřebují pomoc, a vyprávět hříšníkům o Spasitelově lásce. Taková práce vyžaduje úsilí a je namáhavá, ale přináší bohatou odměnu. Ti, kdo se takové službě upřímně oddají, budou přivádět lidi ke Spasiteli. Vlivu, který provází plnění Božího pověření, totiž nelze odolat.

{PNL 62.7}

Odpovědnost za plnění Božího poslání nespočívá pouze na vysvěceném kazateli. Každý, kdo přijal Xxxxxx, je povolán, aby pracoval pro záchranu svých bližních. „A Duch i nevěsta praví:

‚Přijď!‘ A kdokoli to slyší, ať řekne: ‚Přijď!‘“ Zjevení 22,17. Výzva předávat toto pozvání dál se vztahuje na celou církev. Každý, kdo je zaslechne, má opakovat „Přijď!“, aby se ozvěnou tohoto poselství rozezněly hory i údolí. {PNL 63.1}

Domnívat se, že dílo záchrany lidí je pouze věcí kazatelů, je osudným omylem. Xxxxxxx, posvěcený věřící, jehož Pán vinice pověřil službou pro jiné lidi, potřebuje povzbuzení od těch, jimž byla svěřena větší odpovědnost. Ti, kdo stojí v čele Boží církve, by si měli uvědomit, že Xxxxxxxxxxx pověření platí pro všechny, kdo věří v jeho jméno. Bůh vyšle na svou vinici mnohé, kteří nebyli ke službě odděleni vkládáním rukou. {PNL 63.2}

Stovky, ba dokonce tisíce těch, kteří zaslechli poselství o spasení, stále ještě nečinně postávají na trhu, přestože by se mohli aktivně zapojit do některé oblasti služby. Kristus jim říká: „Co tu stojíte celý den nečinně?“ A dodává: „Jděte i vy na mou vinici.“ Xxxxxx 20,6.7. Proč na tuto výzvu nereaguje mnohem více lidí? Mohou se snad vymluvit na to, že nejsou kazatelé? Měli by pochopit, že kromě práce kazatelů je zde mnoho úkolů, které musí vykonat tisíce posvěcených laických členů. {PNL 63.3}

Bůh již dlouho čeká, až celou církev ovládne duch služby, až pro něj každý bude pracovat podle svých schopností. Až členové Boží církve dokončí zvěstování evangelia na bílých místech doma i v zahraničí, splní úkol, jímž byli pověřeni. Brzy nato bude celý svět varován a Pán Ježíš se vrátí na tuto zemi v moci a velké slávě. „Toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ Xxxxxx 24,14. {PNL 63.4}

12. kapitola — Saulovo obrácení

V okruhu vůdců židovského národa, kteří byli silně znepokojeni úspěchem provázejícím hlásání evangelia, vynikal Xxxx z Tarsu. Xxxxxxxx se narodil jako římský občan, byl původem Žid a byl vychován v Jeruzalémě nejvýznamnějšími rabíny. Xxxx byl „z rodu izraelského, z pokolení Xxxxxxxxxxx, Xxxxxx z Hebrejů; jde-li o zákon — farizeus; jde-li o horlivost — pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl… bez úhony“ Filipským 3,5.6. Xxxxxx ho považovali za velmi slibného mladého muže a vkládali do něj velké naděje jako do schopného a horlivého obránce staré víry. Přijetím do velerady se z něj stal mocný muž. {PNL

64.1}

Xxxx sehrál rozhodující roli při výslechu a odsouzení Xxxxxxx. Avšak jasné důkazy Boží přítomnosti, jimiž se Bůh k mučedníkovi přiznal, vzbudily v Saulovi pochybnosti, zda bylo pronásledování Ježíšových učedníků, které vedl, spravedlivé. Byl velmi znepokojen a ve své bezradnosti se obrátil na ty, jejichž moudrosti a úsudku pevně důvěřoval. Argumenty kněží a předních mužů jej nakonec přesvědčily, že Xxxxxx se rouhal, že Xxxxxxx, kterého umučený učedník kázal, byl podvodník, a že právo je tedy na straně těch, kdo zastávají svatý úřad. {PNL

64.2}

K tomuto závěru Xxxx dospěl po velkém vnitřním zápase. Jeho vzdělání, předsudky a úcta ke svým bývalým učitelům, jeho ctižádost a snaha získat si přízeň lidu ho však nakonec dovedly k tomu, že se vzepřel hlasu svého svědomí a Boží milosti. Když dal s konečnou platností za pravdu kněžím a zákoníkům, začal velmi tvrdě vystupovat proti učení, které šířili Xxxxxxxx následovníci. Z jeho popudu byli svatí lidé vláčeni před soudy. Mnozí z nich byli odsouzeni k žaláři, a někteří dokonce k smrti, a to jenom proto, že věřili v Xxxxxx. V nově vzniklé církvi zavládl smutek a žal a mnozí se snažili zachránit útěkem. {PNL 64.3}

Ti, které toto pronásledování vyhnalo z Jeruzaléma, „začali kázat evangelium všude, kam přišli“ Skutky 8,4. Kromě jiných měst prchali i do Damašku, kde se na novou víru obrátilo mnoho lidí. {PNL 64.4}

Na cestě do Damašku

Kněží a přední mužové doufali, že prozíravým úsilím a krutým pronásledováním se jim toto kacířství podaří potlačit. Nyní měli pocit, že v opatřeních, která byla proti novému učení přijata v Jeruzalémě, budou muset pokračovat i na jiných místech. Xxxx se nabídl, že splní jejich zvláštní požadavky ohledně Damašku. „Nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomuto směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.“ Skutky 9,1.2. A tak se „s plnou mocí a pověřením velekněží“ (Xxxxxx 26,12) vypravil Xxxx z Tarsu s nasazením všech svých sil a poháněn slepým fanatismem na tuto památnou cestu. Její podivné okolnosti měly od základu změnit jeho život. {PNL 65.1}

Bylo právě poledne, když se v poslední den cesty unavení poutníci blížili k Damašku. Spatřili před sebou rozsáhlé plochy úrodné půdy s překrásnými zahradami a bohatými sady, zavlažované chladivou vodou potoků přitékajících z okolních hor. Po tak dlouhé cestě jednotvárnou pustinou byl pohled na takovou krajinu opravdu osvěžující. Zatímco Xxxx a jeho průvodci s obdivem hleděli na úrodnou rovinu a krásné město rýsující se na jejím pozadí,

„zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe“ Skutky 9,3. Jak později prohlásil, bylo „jasnější než slunce. Jeho záře obklopila mne i ty, kdo šli se mnou.“ Skutky 26,13. Toto světlo bylo tak oslňující, že je lidské oči nemohly snést. Oslepený a vyděšený Xxxx padl tváří k zemi. {PNL 65.2}

Byli stále ještě ozářeni světlem, když Xxxx uslyšel „hlas, který… mluvil hebrejsky: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpínáš proti bodcům.‘“ Xxxx se zeptal: „‚Kdo jsi, Pane?‘ A Pán řekl: ‚Já jsem Xxxxx, kterého ty pronásleduješ.‘“ Skutky 26,14.15. {PNL 65.3}

Vystrašení Xxxxxxx společníci byli oslepeni velkým jasem, takže sice slyšeli hlas, ale nikoho neviděli. Xxxx však rozuměl všemu, co bylo vyřčeno. Ten, kdo s ním hovořil, se mu jasně zjevil jako Boží Syn. Ve vznešené bytosti stojící před ním rozpoznal ukřižovaného Xxxxxx. Obraz jeho tváře se ohromenému Židovi navždy vryl do paměti. Spasitelova slova ho zasáhla drtivou silou. Nejtemnější zákoutí jeho mysli zaplavilo světlo a odhalilo nevědomost a omyly jeho dřívějšího života. Uvědomil si, že potřebuje osvícení Duchem svatým. {PNL 65.4}

Nyní Xxxx pochopil, že pronásledováním Ježíšových učedníků konal ve skutečnosti dílo satanovo. To, co považoval za správné a za svou vlastní povinnost, se zakládalo především na

jeho slepé důvěře ke kněžím a předním mužům. Věřil jim, když ho ujišťovali, že příběh o vzkříšení je jen rafinovaným výmyslem učedníků. Ale teď, když se mu Xxxxx osobně zjevil, byl si jistý, že tvrzení učedníků jsou pravdivá. {PNL 66.1}

V okamžiku tohoto nebeského osvícení pracovala Xxxxxxx mysl pozoruhodně rychle. Začal chápat proroctví zaznamenaná v Písmu svatém. Rozpoznal, že Xxxxxxxx zavržení Židy, jeho ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení byly předpovězeny proroky. To ho utvrdilo v přesvědčení, že byl zaslíbeným Xxxxxxxx. Živě se mu vybavila Xxxxxxxxx poslední slova a uvědomil si, že mučedník skutečně spatřil „Boží slávu“, když řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Skutky 7,55.56. Kněží označili tato slova za rouhání, ale Xxxx nyní věděl, že byla pravdivá. {PNL 66.2}

Takové zjevení muselo být pro pronásledovatele Boží církve velkým překvapením. Nyní si byl Xxxx naprosto jistý, že zaslíbený Xxxxxx přišel na tuto zemi jako Xxxxx Xxxxxxxxxx a byl zavržen a ukřižován těmi, které přišel zachránit. Dále věděl, že Xxxxxxxx vítězně vstal z hrobu a vystoupil do nebe. V tomto okamžiku Xxxxxx zjevení Xxxxx s hrůzou napadlo, že Xxxxxx, který svědčil o ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli, byl popraven s jeho souhlasem. Později pak na jeho popud zahynuli při krutém pronásledování mnozí další vzácní následovníci Xxxxxx Xxxxxx.

{PNL 66.3}

Spasitel promlouval k Saulovi prostřednictvím jasných Štěpánových argumentů, které nebylo možné vyvrátit. Vzdělaný Xxx spatřil, jak se v mučedníkově tváři odráží světlo Kristovy slávy, a zdálo se mu, že „je jako tvář anděla“ Skutky 6,15. Byl svědkem Xxxxxxxxx trpělivosti a viděl, jak odpustil svým nepřátelům. Kromě toho byl také svědkem nezlomnosti a radostné odevzdanosti mnohých dalších, které nechal mučit a týrat. Dokonce viděl, jak někteří s radostí obětují pro víru i svůj život. {PNL 66.4}

Všechny tyto věci na Saula hluboce působily a čas od času na něj doléhalo přesvědčení, že Xxxxx byl zaslíbeným Xxxxxxxx, a jen stěží je dokázal potlačit. Celé noci se mu vzpíral a nakonec se pokaždé snažil utvrdit ve své víře, že Xxxxx nebyl Xxxxxxxx a že jeho následovníci byli jen oklamaní fanatici. {PNL 66.5}

Nyní promluvil k Xxxxxxx sám Kristus: „Saule, Xxxxx, proč mě pronásleduješ?“ Na otázku

„Kdo jsi, Pane?“ mu stejný hlas odpověděl: „Já jsem Xxxxx, kterého ty pronásleduješ.“ Kristus se zde ztotožňuje se svým lidem. Pronásledováním Ježíšových následovníků bojoval Xxxx přímo proti nebeskému Bohu. Když falešně obviňoval věřící a křivě proti nim svědčil, ve skutečnosti vystupoval proti Spasiteli světa. {PNL 66.6}

Xxxx vůbec nepochyboval o tom, že s ním osobně hovořil Xxxxx Xxxxxxxxxx, toužebně očekávaný Xxxxxx, Útěcha a Vykupitel Izraele. Rozechvělý a vyděšený se zeptal: „Pane, co chceš, abych činil?“ Skutky 9,6 BK. A Ježíš mu odpověděl: „Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Skutky 9,6. {PNL 67.1}

Příležitost k rozjímání

Když záře zmizela, Xxxx vstal a zjistil, že je úplně slepý. Xxxxxx Xxxxxxxx vznešenosti byl pro jeho smrtelné oči příliš silný; a když nyní ustoupil, jeho zrak zahalila temná noc. Domníval se, že slepota je Božím trestem za jeho kruté pronásledování Xxxxxxxxxx následovníků. Tápal kolem sebe v hrozné tmě a jeho společníci, kteří byli také vylekaní a ohromení, ho museli „vzít za ruce a dovést do Damašku“ Skutky 9,8. {PNL 67.2}

Když se Xxxx ráno toho rušného dne blížil k Damašku, byl naplněn pocitem samolibosti, protože v něj velekněz složil veškerou svou důvěru. Byla mu svěřena velká odpovědnost. Měl pokud možno zastavit šíření nové víry v Damašku, a tak podpořit zájmy židovského náboženství. Předsevzal si, že jeho poslání bude korunováno úspěchem, a tak dychtivě hleděl vstříc budoucím událostem. {PNL 67.3}

Jeho příjezd do města však dopadl úplně jinak, než jak si ho představoval. Byl raněn slepotou a bezmocný, trápily ho výčitky svědomí a nevěděl, jaký další trest ho ještě čeká. Vyhledal tedy dům učedníka Xxxx, kde měl dost času na soukromou modlitbu a rozjímání. {PNL

67.4}

Po tři dny Xxxx „neviděl, nic nejedl a nepil“ Skutky 9,9. Tyto dny duševního utrpení mu připadaly jako roky. Znovu a znovu si s bolestí uvědomoval, jaký podíl měl na umučení Xxxxxxx. S hrůzou přemýšlel o vině, která na něm spočívá, protože se nechal ovládnout záští a předsudky kněží a předních mužů, přestože Xxxxxxxxx tvář ozářilo nebeské světlo. Smutně a zkroušeně vzpomínal, kolikrát zavřel oči a zacpal si uši, aby neviděl a neslyšel pádné důkazy, a jak nelítostně vyzýval k pronásledování učedníků Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx. {PNL 67.5}

Tyto dny přísného sebezpytování a pokořování strávil Xxxx o samotě a v ústraní. Věřící věděli, proč přišel do Damašku, protože byli před ním varováni. Raději se tedy od něj drželi dál a neprojevovali mu žádnou účast. Xxxx se, že se jen přetvařuje, aby je mohl snadněji oklamat. Xxxx zase nijak netoužil po setkání s neobrácenými Xxxx, s nimiž se původně chtěl spolčit k pronásledování věřících. Věděl, že by jeho příběh ani nevyslechli. A tak se zdálo, že je zbaven soucitu všech lidí. Jeho jediná naděje na pomoc byla v milosrdném Bohu a právě na něj se ve svém velkém žalu obrátil. {PNL 67.6}

Během dlouhých hodin, které trávil o samotě s Bohem, si Xxxx vzpomněl na řadu oddílů Písma poukazujících na první Kristův příchod. V paměti osvěžené přesvědčením, které se ho zmocnilo, si pečlivě procházel proroctví. Když přemýšlel o jejich významu, divil se své dosavadní zaslepenosti a nechápavosti a zaslepenosti všech židů, která vedla k zavržení Xxxxxx jako zaslíbeného Mesiáše. Jeho osvícenému rozumu se nyní vše zdálo být jasné. Pochopil, že jeho dřívější předsudky a nevěra zatemnily jeho duchovní vnímavost a zabránily mu rozpoznat v Ježíši Nazaretském Mesiáše, o kterém hovořila proroctví. {PNL 68.1}

Saulovo obrácení

Když se Xxxx plně podřídil usvědčující moci Ducha svatého, poznal, jakých chyb se ve svém životě dopustil a jak velký dosah mají požadavky Božího zákona. Kdysi býval pyšným farizejem, který byl přesvědčen, že jej ospravedlňují jeho dobré skutky. Nyní se v dětské pokoře a prostotě skláněl před Bohem, vyznával svou vlastní nehodnost a dovolával se zásluh ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Xxxx dychtil po dokonalém souladu a společenství s Otcem a Synem. Opravdovost jeho touhy po odpuštění a přijetí vyjadřovaly vroucí prosby, které vysílal k trůnu milosti. {PNL 68.2}

Modlitby zkroušeného farizeje nebyly zbytečné. Boží milost přetvořila jeho nejniternější myšlenky a city, takže všechny jeho schopnosti byly uvedeny do souladu s věčnými Božími záměry. Xxxx si začal Xxxxxx a jeho spravedlnosti cenit více než čehokoli jiného na celém světě.

{PNL 68.3}

Xxxxxxx obrácení je přesvědčivým důkazem o zázračné moci Ducha svatého usvědčovat člověka z hříchu. Xxxx opravdu věřil, že Xxxxx Xxxxxxxxxx pohrdal Božím zákonem a učil své učedníky, že je neplatný. Po svém obrácení však uznal, že Xxxxx přišel na tento svět se zjevným úmyslem zastat se Otcova zákona. Byl přesvědčený, že Xxxxx byl původcem celého židovského obětního systému. Rozpoznal, že při ukřižování se předobraz stal skutečností a že v Ježíši se naplnila starozákonní proroctví o Vykupiteli Izraele. {PNL 68.4}

Ve zprávě o Saulově obrácení jsou vytyčeny důležité principy, které bychom si měli navždy zapamatovat. Xxxx byl přenesen do bezprostřední Kristovy přítomnosti. Xxxxxxx si jej vybral pro velmi důležité dílo, měl se stát jeho vyvoleným „nástrojem“ Skutky 9,15. Bůh mu však neřekl hned, jaký úkol mu chce svěřit. Xxxxxxxx se mu do cesty a usvědčil ho z hříchu; když se ho však Xxxx zeptal: „Co mám dělat, Pane?“ (Skutky 22,10), Bůh přivedl hledajícího Žida do své církve.

Zde měl poznat, jaké s ním má úmysly. {PNL 68.5}

Xxxx přijat do církve

Úžasné světlo, které prozářilo temnotu kolem Saula, bylo Božím dílem; určité dílo však pro něj měli vykonat i učedníci. Xxxxxxx se mu zjevil a usvědčil ho z hříchu; a nyní byl kající se Xxxx připraven na setkání s těmi, které Bůh pověřil vyučováním své pravdy. {PNL 68.6}

Zatímco Xxxx v ústraní Xxxxxx domu pokračoval v modlitbách a prosbách, Bůh se v Damašku zjevil učedníkovi „jménem Xxxxxxx“. Řekl mu, že Xxxx z Xxxxx se modlí a potřebuje pomoc. Nebeský posel vyzval Xxxxxxxx: „Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Xxxxxx vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Xxxxxxx a vkládá na něj ruce, aby opět viděl.“ Skutky 9,10-12. {PNL 69.1}

Xxxxxxx nemohl andělovým slovům uvěřit. Zprávy o Saulově krutém pronásledování věřících v Jeruzalémě se roznesly široko daleko. Proto se odvážil namítnout: „Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno.“ Ale Boží příkaz byl jednoznačný: „Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.“ Skutky 9,13-15. {PNL 69.2}

Ananiáš tedy uposlechl andělův pokyn a vyhledal muže, který ještě nedávno vyhrožoval všem, kdo uvěřili v Xxxxxxxx jméno. Vložil ruce na hlavu kajícného a ztrápeného Saula a řekl:

„‚Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán — ten Xxxxx, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.‘ {PNL 69.3}

Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít.“ Skutky 9,17.18. {PNL 69.4}

Takto Bůh potvrdil plnou moc nově vzniklé církve a spojil Xxxxx se svým vyvoleným nástrojem na této zemi. Církev byla nyní Kristovým zástupcem zde na zemi a jejím úkolem bylo vést kající hříšníky na cestu života. {PNL 69.5}

Mnozí lidé se domnívají, že za své poznání a zkušenosti jsou odpovědní pouze Kristu, bez ohledu na jeho uznávané následovníky na této zemi. Ježíš je přítelem hříšníků. Jejich žal se ho dotýká. Má veškerou moc na nebi i na zemi, ale uznává prostředky, které určil k vyučování a ke spáse lidí. Přivádí hříšníky do církve a jejím prostřednictvím šíří v tomto světě poznání. {PNL 69.6}

Když byl Xxxx v zajetí svého slepého fanatismu a předsudků, zjevil se mu Kristus, kterého pronásledoval. Hned nato byl přiveden do církve, která má poznání pro tento svět. V tomto případě představuje Xxxxxxx Xxxxxx a zároveň i jeho služebníky zde na zemi, kteří byli ustanoveni jeho zástupci. Jako Xxxxxxx zástupce se Xxxxxxx dotýká Xxxxxxxxx očí, aby se mu vrátil zrak. Jako Xxxxxxx zástupce na něj vkládá ruce, a když se modlí v Kristově jménu, Xxxx dostává Ducha svatého. Vše koná v Ježíšově jménu a moci. Kristus je zdrojem; církev je nástrojem. {PNL 69.7}

13. kapitola — Příprava na službu

Po svém křtu ukončil Xxxxx xxxx, zůstal s damašskými učedníky „několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Xxxxx je Syn Xxxx“ Skutky 9,19.20. Směle prohlašoval, že Xxxxx Xxxxxxxxxx byl toužebně očekávaným Xxxxxxxx, který „zemřel za naše hříchy podle Xxxxx a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne“ a poté se ukázal Dvanácti a ostatním. „Naposledy ze všech,“ dodal Xxxxx, „se jako nedochůdčeti ukázal i mně“. 1. Korintským 15,3.4.8. Jeho

argumenty založené na proroctvích byly tak přesvědčivé a jeho úsilí provázely tak zřejmé projevy Boží moci, že židé žasli a nebyli schopni cokoli namítat. {PNL 70.1}

Zpráva o Xxxxxxx obrácení židy velmi překvapila. Vydal se na cestu do Damašku „s plnou mocí a pověřením velekněží“ (Skutky 26,12), aby zde zatýkal a pronásledoval věřící. Nyní však kázal evangelium o ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli a byl oporou těch, kdo již byli Xxxxxxxxxx učedníky. Přitom neustále obracel další lidi na víru, proti níž kdysi tak tvrdě vystupoval. {PNL 70.2}

Dříve byl Xxxxx známý jako horlivý obhájce židovského náboženství a neúnavný pronásledovatel Ježíšových stoupenců. Byl odvážný, samostatný a vytrvalý. Se svým nadáním a vzděláním se mohl uplatnit na jakémkoli místě. Byl neobyčejně bystrý a svým jízlivým výsměchem dokázal svého protivníka přivést do nezáviděníhodné situace. A nyní židé viděli, jak se tento velmi nadějný mladý muž přidal k těm, které až dosud pronásledoval, a nebojácně kázal v Xxxxxxxx jménu. {PNL 70.3}

Generál, který padne v bitvě, je sice pro svou armádu ztracen, ale jeho smrt nepřítele nijak neposílí. Jestliže se však vysoce postavený muž spojí s nepřátelskými silami, pak nejenže se postrádají jeho služby, ale strana, k níž se přidal, se octne ve velké výhodě. Bůh mohl Xxxxx z Tarsu na jeho cestě do Damašku usmrtit, čímž by pronásledovatele značně oslabil. Ve své prozřetelnosti však nejen ušetřil Xxxxxx život, ale získal ho na svou stranu. A tak se hrdina, který bojoval po boku nepřítele, přidal ke Kristu. Xxxxx byl obratný řečník a ostrý kritik.

Odhodlaně šel za svým cílem, byl odvážný a nenechal se zastrašit. A přesně tyto vlastnosti mladá církev potřebovala. {PNL 70.4}

Když Xxxxx kázal Xxxxxx v Damašku, všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: „To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím.“ Skutky 9,21. Xxxxx xxxxxxxxxxx, že jeho obrácení nezpůsobilo žádné náhlé hnutí mysli nebo fanatismus, ale došlo k němu na základě přesvědčivých důkazů. Když zvěstoval evangelium, snažil se objasnit proroctví týkající se prvního Kristova příchodu. Dokazoval, že tato proroctví se doslovně naplnila v Ježíši Nazaretském. Základem jeho víry bylo spolehlivé prorocké slovo. {PNL 71.1}

Když Xxxxx dál vyzýval užaslé posluchače, aby „se v pokání obrátili k Bohu a podle toho žili“ (Skutky 26,20), „působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Xxxxx je Xxxxxx, přiváděl do úzkých damašské židy“ Skutky 9,22. Mnozí se však zatvrdili a nechtěli jeho poselství přijmout. Jejich údiv nad jeho obrácením se brzy změnil ve stejně silnou nenávist, jakou projevovali vůči Xxxxxxxx. {PNL 71.2}

Xxxxx v Arábii

Odpor natolik vzrostl, že Xxxxx nemohl v Damašku dále pracovat. Xxxxxxx posel mu přikázal, aby toto místo na čas opustil. Odešel tedy „do Xxxxxx“ (Galatským 1,17), kde našel bezpečné útočiště. {PNL 71.3}

Zde, v samotě pouště, měl Xxxxx dostatek času na soukromé studium a rozjímání. V klidu přemýšlel o tom, co prožil, a upřímně litoval, čeho se dopustil. Opravdově hledal Xxxx a nepřestal, dokud neměl jistotu, že jeho pokání bylo přijato a jeho hřích odpuštěn. Toužil po ujištění, že v jeho budoucí službě bude Ježíš stát při něm. Zcela se osvobodil od předsudků a tradic, které až dosud formovaly jeho život, a přijal ponaučení od Zdroje veškeré pravdy. Xxxxx byl jeho přítelem, upevňoval jeho víru a v hojné míře ho obdaroval moudrostí a milostí. {PNL 71.4}

Jestliže se lidská mysl spojí s Boží myslí, jestliže se smrtelný člověk spojí s nekonečným Bohem, vliv takového společenství na tělo, mysl a duši nelze docenit. Člověk v něm získá nejvyšší vzdělání. Je to Boží metoda rozvoje. Boží poselství pro lidstvo zní: „Měj se k Bohu důvěrněji.“ Jób 22,21. {PNL 71.5}

Xxxxx cítil stále vetší zodpovědnost za úkol, jímž byl slavnostně pověřen, když rozmlouval s Xxxxxxxxx. Když se Xxxxx na jeho pokyn: „Bratře Xxxxx, otevři oči!“ poprvé podíval do tváře tohoto zbožného muže, Xxxxxxx mu pod vlivem Ducha svatého řekl: „Bůh našich otců si tě vyvolil, abys poznal jeho vůli, spatřil jeho Spravedlivého a slyšel hlas z jeho úst. Budeš jeho svědkem před všemi lidmi a budeš mluvit o tom, co jsi viděl a slyšel. Nuže neváhej! Xxxxx, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů.“ Skutky 22,13-16. {PNL 71.6}

Tato slova se shodovala s tím, co řekl Xxxxxxx sám Xxxxx, když ho zastavil na cestě do Damašku: „Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat. Budu tě chránit před izraelským národem i před pohany, k nimž tě posílám, abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.“ Skutky 26,16-18.

{PNL 72.1}

Když Xxxxx uvažoval o těchto věcech, stále jasněji chápal, že je „z vůle Boží“ povolán k tomu, aby se stal apoštolem Xxxxxx Xxxxxx (viz 1. Korintským 1,1). Ke svému úkolu nebyl pověřen „lidmi, ale Xxxxxxx Xxxxxxx a Bohem Otcem“ Galatským 1,1. Byl si vědom, jak velké dílo má vykonat, a proto pilně studoval Písmo svaté, aby nezvěstoval evangelium „moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu“. Chtěl, aby se jeho řeč a kázání „prokazovaly… Duchem a mocí“, aby se víra všech, kdo ho uslyší, „nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží“ 1. Korintským 1,17; 2,4.5. {PNL 72.2}

Když Xxxxx zkoumal Písmo, poznal, že v celých dějinách si Bůh nepovolal „mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic — aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem“ 1. Korintským 1,26-29. Když takto Xxxxx přemýšlel o světské moudrosti ve světle kříže, rozhodl se, že nebude znát „nic než Xxxxxx Xxxxxx, a to Xxxxxx ukřižovaného“ 1. Korintským 2,2. {PNL 72.3}

V průběhu celé své pozdější služby Xxxxx nikdy neztratil ze zřetele Zdroj své moudrosti a síly. I po mnoha letech stále prohlašuje: „Život, to je pro mne Kristus.“ Filipským 1,21. Na jiném místě zase říká: „Všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal…, abych získal Xxxxxx a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Xxxxxx — spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení.“ Filipským 3,8-10. {PNL 72.4}

Setkání v Jeruzalémě

X Xxxxxx se Xxxxx „zase vrátil do Damašku“ (Galatským 1,17) a „směle mluvil ve jménu Páně“ Skutky 9,28. A protože židé nedokázali odporovat jeho moudrým argumentům, „uradili se, že Xxxxx zabijí“ Skutky 9,23. Městské brány byly dnem i nocí pečlivě hlídány, aby mu zabránili v úniku. V těchto těžkých chvílích vysílali učedníci naléhavé prosby k Bohu. Nakonec Xxxxx „spustili… dolů z hradeb v koši po provazech“ Skutky 9,25. {PNL 72.5}

Po útěku z Damašku se Xxxxx vydal do Jeruzaléma. Od jeho obrácení již uplynuly asi tři roky. Jak sám později prohlásil, Xxxxxxxxx chtěl navštívit hlavně proto, aby se „seznámil s Xxxxxx“ Galatským 1,18. Když přišel do města, kde ho kdysi dobře znali jako „Xxxxx pronásledovatele“, „chtěl se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří“. Nebylo pro ně snadné uvěřit, že z fanatického farizeje, který vynakládal všechny své síly na zničení církve, se stal upřímný Xxxxxxx následovník. „Tu se ho ujal Xxxxxxxx, uvedl ho k apoštolům a vypravoval xxx, jak Xxxx na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroženě kázal v Xxxxxxxx jménu.“ Skutky 9,26.27. {PNL 72.6}

Když to učedníci slyšeli, přijali ho mezi sebe. Brzy získali dostatek důkazů o tom, že jeho křesťanská zkušenost je opravdová. Budoucí apoštol pohanů se nyní nacházel ve městě, kde žilo mnoho jeho bývalých spolupracovníků. Přál si, aby mohl těmto židovským vůdcům objasnit proroctví poukazující na Mesiáše, která se naplnila příchodem Spasitele. Xxxxx byl přesvědčen o tom, že tito učitelé Izraele, kteří byli dříve jeho dobrými přáteli, jsou stejně upřímní a čestní jako on. Ve smýšlení svých židovských bratří se však hluboce zmýlil. Doufal, že se brzy obrátí, ale byl hořce zklamán. Ačkoli „směle mluvil ve jménu Páně“ a „kázal také řecky mluvícím židům a přel se s nimi“, vedoucí představitelé židovské církve mu nechtěli uvěřit. Dokonce „se ho pokoušeli zabít“. Skutky 9,28.29. Velmi ho to zarmoutilo. Byl ochoten obětovat i svůj život, kdyby tím alespoň některé z nich přivedl k poznání pravdy. Styděl se, když si vzpomněl, že měl velký podíl na Xxxxxxxxx umučení. Nyní hájil pravdu, za kterou Xxxxxx zemřel, a tak chtěl očistit jméno tohoto křivě obviněného mučedníka. {PNL 73.1}

Xxxxx trápilo, že mu tolik lidí nechce uvěřit. Později sám dosvědčuje, že když se za ně modlil v chrámu, upadl do vytržení. Zjevil se mu nebeský posel a řekl: „Pospěš si a rychle odejdi z Jeruzaléma, protože nepřijmou tvé svědectví o mně.“ Skutky 22,18. {PNL 74.1}

Xxxxx xxxxxx zůstat v Jeruzalémě a čelit odporu. Útěk považoval za zbabělost. Kdyby zůstal, možná by se mu podařilo přesvědčit o pravdě evangelia alespoň některé ze vzpurných židů, i kdyby ho to mělo stát život. A tak odpověděl: „Pane, oni vědí, že jsem dával uvěznit a bičovat v synagógách ty, kdo v tebe věří. Když byla prolévána krev tvého svědka Xxxxxxx, byl jsem při tom, schvaloval jsem to a hlídal jsem šaty těch, kdo ho kamenovali.“ Nebylo však Boží vůlí, aby jeho služebník zbytečně vydával svůj život v nebezpečí. Proto mu nebeský posel řekl: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!“ Skutky 22,19-21. {PNL 74.2}

Když se bratři dozvěděli o tomto vidění, uspíšili Xxxxxx tajný útěk z Jeruzaléma; báli se totiž, že by mohl být zavražděn. „Doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu.“ Skutky 9,30. Po jeho odchodu násilný odpor židů na čas ustal. Církev prožívala období klidu a mnoho lidí uvěřilo. {PNL 74.3}

14. kapitola — V Kornéliově domě

Během své služby navštívil apoštol Xxxx věřící v Lyddě. Zde uzdravil Xxxxxx, který byl už osm let upoután na lůžko, protože byl ochrnutý. Apoštol mu řekl: „‚Eneáši, Xxxxx Xxxxxxx tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko!‘ A Eneáš hned vstal. Všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu.“ Skutky 9,34.35. {PNL 75.1}

V Joppe nacházejícím se blízko Xxxxx žila žena jménem Xxxxxx, která byla velmi oblíbená pro své dobré skutky. Patřila k vzácným Xxxxxxxxx učedníkům a její život byl naplněn skutky milosrdenství. Věděla, kdo potřebuje teplé oblečení a kdo útěchu, a ochotně sloužila chudým a zarmouceným. Její šikovné ruce byly hbitější než její jazyk. {PNL 75.2}

„Ale právě tehdy onemocněla a zemřela.“ Církev v Joppe si byla vědoma, jak velkou ztrátu utrpěla. Když věřící slyšeli, že Xxxx je v Lyddě, poslali pro něho s prosbou: „‚Přijď rychle k nám!‘ Xxxx se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Xxxxx, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Xxxxxx šila, dokud byla naživu.“ Skutky 9,37-39. Není divu, že církev truchlila a prolévala slzy, když ztratila takovou služebnici. {PNL 75.3}

Jejich žal probudil v apoštolovi hluboký soucit. Vyzval plačící přátele, aby opustili místnost, poklekl a vroucně se modlil k Xxxx, aby vrátil Xxxxxx život a zdraví. Pak se obrátil na mrtvou a řekl: „‚Tabito, vstaň!‘ Ona otevřela oči, a když spatřila Xxxxx, zvedla se na lůžku.“ Skutky 9,40. Tabita pilně sloužila církvi. Proto Bůh považoval za vhodné přivést ji zpět ze země nepřítele,

aby mohla být svou šikovností a činorodostí i nadále požehnáním pro druhé. Tímto projevem své moci chtěl Bůh také posílit Xxxxxxxx dílo. {PNL 75.4}

Xxxxxxxxx

Když byl Xxxx ještě v Xxxxx, Bůh ho povolal, aby zvěstoval evangelium Kornéliovi z Cesareje. {PNL 75.5}

Xxxxxxxxx byl římský setník. Byl to zámožný muž vznešeného původu, který zastával zodpovědnou a váženou funkci. Xxxxx, výchovou a vzděláním byl pohan, ale udržoval styky s židy, a tak získal poznání o Bohu a opravdově ho uctíval. O upřímnosti jeho víry svědčil jeho soucit s chudými. Xxxxx byl známý svou dobročinností a díky své poctivosti se těšil dobré pověsti mezi židy i pohany. Svým blahodárným vlivem působil na všechny, kdo se s ním setkali. Písmo svaté jej popisuje takto: „Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ Skutky 10,2. {PNL

75.6}

Xxxxxxxxx věřil, že Bůh je Stvořitelem nebe a země, a proto ho uctíval. Uznával jeho moc a žádal ho o rady ve všech oblastech svého života. Byl Xxxx věrný v rodinném životě i při plnění pracovních povinností. Ve svém domě vybudoval Xxxx oltář, protože bez Boží pomoci se neodvažoval uskutečňovat své plány ani brát na sebe odpovědnost. {PNL 76.1}

Přestože Xxxxxxxxx věřil proroctvím a čekal na příchod Xxxxxxx, dosud nevěděl o evangeliu, které bylo zjeveno v Xxxxxxxx životě a smrti. Xxxxx členem židovské církve a rabíni by ho považovali za nečistého pohana. Ale svatý Bůh, který bdí nad veškerým děním a který řekl o Xxxxxxxxxx: „Důvěrně jsem se s ním sblížil“ (1. Xxxxxxxxx 18,19), znal také Xxxxxxxx a seslal mu poselství přímo z nebe. {PNL 76.2}

Když se Xxxxxxxxx modlil, zjevil se mu anděl. Xxxxxx uslyšel své jméno a dostal strach; věděl však, že posel přišel od Xxxx, a tak se zeptal: „Co si přeješ, Pane?“ Anděl odpověděl: „Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe. Vyprav hned posly do Joppe, ať sem přivedou Xxxxxx, zvaného Xxxx. Bydlí u Xxxxxx xxxxxxxx, který má dům u moře.“ Skutky 10,4-6. {PNL 76.3}

Tyto pokyny byly natolik přesné, že uváděly dokonce i povolání muže, u kterého Xxxx bydlel.

Z toho je zřejmé, že Bůh podrobně zná životy všech lidí a ví, čím se v každém okamžiku zabývají. Je dobře obeznámen se životem a prací nejen prostého dělníka, ale i krále, který vládne ze svého trůnu. {PNL 76.4}

„Vyprav hned posly do Joppe, ať sem přivedou Xxxxxx.“ Tím dal Bůh najevo, jak velmi si váží kazatelů evangelia a své církve. Anděl nedostal za úkol vyprávět Xxxxxxxxxx příběh o kříži. O ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli měl setníkovi svědčit člověk, který stejně jako on podléhal lidským slabostem a pokušením. {PNL 76.5}

Bůh si za své zástupce mezi lidmi nevyvolil anděly, kteří nikdy nepadli, ale lidi se stejnými sklony, jaké mají ti, které se snaží zachránit. Když se chtěl Xxxxxxx sblížit s lidmi, stal se člověkem. Svět mohl být zachráněn pouze Spasitelem, který byl zároveň Bohem i člověkem. Lidem pak byl svěřen posvátný úkol zvěstovat „nevystižitelné Xxxxxxxx bohatství“ Efezským 3,8.

{PNL 76.6}

Těm, kdo hledají pravdu, Bůh ve své moudrosti přivádí do cesty lidi, kteří ji už znají. Božím záměrem je, aby lidé, kteří přijali světlo, je předávali těm, kdo dosud žijí ve tmě. Lidé, kteří čerpají své schopnosti z velkého Zdroje moudrosti, se mají stát nástroji a pomocníky, jejichž prostřednictvím bude moc evangelia měnit lidské smýšlení a charakter. {PNL 77.1}

Xxxxxxxxx s radostí uposlechl příkaz, který dostal ve vidění. Když anděl odešel, zavolal si „ze svých lidí dva sluhy a jednoho zbožného vojáka ze své stráže, všechno jim vypravoval a pak je vyslal do Xxxxx“ Skutky 10,7.8. {PNL 77.2}

Petrovo vidění

Anděl se po svém rozhovoru s Xxxxxxxxx vydal za Xxxxxx do Joppe. Právě v té době se Xxxx modlil na střeše domu, v němž bydlel, a čteme, že „dostal hlad a chtěl se najíst. Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli“ Skutky 10,10. Xxxx nelačnil jenom po tělesném pokrmu. Když ze střechy domu pohlédl na město Joppe a jeho okolí, přál si, aby byli jeho krajané spaseni. Naplnila ho silná touha objasnit jim proroctví Písma poukazující na Xxxxxxxx utrpení a jeho smrt. {PNL 77.3}

Ve vytržení Xxxx viděl, „jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: ‚Vstaň, Petře, zabíjej a jez!‘ Xxxx odpověděl: ‚To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.‘ Ale hlas se ozval znovu: ‚Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.‘ To se opakovalo třikrát a zase to všechno bylo vyneseno vzhůru do nebe.“ Skutky 10,11-16. {PNL 77.4}

Toto vidění bylo pro Xxxxx výtkou a zároveň ponaučením. Bůh mu zjevil svůj záměr — Xxxxxxxxx smrtí se mají pohané společně se židy stát spoludědici požehnání a spasení. Dosud žádný z učedníků nekázal evangelium pohanům. V jejich myslích stále ještě existovala bariéra, která byla odstraněna Kristovou smrtí. Své úsilí soustředili pouze na židy, protože se domnívali, že pohané jsou z požehnání evangelia vyloučeni. Nyní se Bůh snažil Xxxxx poučit, že jeho plán zahrnuje celý svět. {PNL 77.5}

Řada pohanů již dříve se zaujetím naslouchala kázání Xxxxx a ostatních apoštolů a mnoho řeckých židů uvěřilo v Xxxxxx. Obrácení Xxxxxxxx však mělo být prvním významným obrácením mezi pohany. {PNL 77.6}

Kristova církev vstoupila do zcela nové etapy své činnosti. Dveře, které mnozí obrácení židé před pohany zavřeli, měly být nyní otevřeny dokořán. Pohané, kteří přijali evangelium, měli být postaveni na roveň židovským učedníkům, aniž by byli nuceni podrobit se rituálu obřízky. {PNL 77.7}

Když se Bůh snažil zbavit Xxxxx předsudků vůči pohanům, které mu tak důsledně vštípila židovská výchova, počínal si velmi opatrně. Viděním o plachtě plné nečistých zvířat se snažil osvobodit apoštolovo myšlení od této zaujatosti a chtěl ho poučit o důležité pravdě, že Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi; že pohan i žid mají v Božích očích stejnou hodnotu; že skrze Xxxxxx se mohou i pohané stát účastníky požehnání a výsad evangelia. {PNL 77.8}

Xxxx stále ještě přemýšlel o významu svého vidění, když muži vyslaní Xxxxxxxxx dorazili do Xxxxx a zastavili se u dveří jeho domu. Duch mu řekl: „Jsou tu tři muži a hledají tě; sejdi hned dolů a bez rozpaků s nimi jdi, neboť já jsem je poslal.“ Skutky 10,19.20. {PNL 78.1}

Tento příkaz byl pro Xxxxx velkou zkouškou. Jen velmi neochotně splnil povinnost, která mu byla uložena. Neodvážil se však odporovat. Sešel tedy „dolů k těm mužům a řekl: ‚Já jsem ten, kterého hledáte. Proč jste za mnou přišli?‘“ Řekli mu o svém neobvyklém úkolu: „Posílá nás setník Xxxxxxxxx, muž spravedlivý, který věří v jediného Boha a má dobrou pověst u všeho židovského lidu. Xxxxxx se mu anděl a rozkázal mu, aby tě pozval do svého domu a vyslechl, co mu máš říci.“ Skutky 10,21.22. {PNL 78.2}

Křest Xxxxxxxx a jeho přátel

Xxxxxxx uposlechl pokynů, které právě dostal od Xxxx, a slíbil, že s nimi půjde. Příštího rána se vypravil do Cesareje. Doprovázelo ho šest bratří, kteří se měli stát svědky všeho, co Xxxx na návštěvě u pohanů řekne nebo učiní. Xxxx totiž věděl, že kvůli tak zjevnému přestoupení

židovského učení bude volán k odpovědnosti. {PNL 78.3}

Když Xxxx vstoupil do pohanova domu, Xxxxxxxxx ho nepřivítal jen jako obyčejného hosta, ale jako Xxxxxx posla, který se v nebi těší velké úctě. Na Východě je zvykem, že se lidé klaní knížatům nebo jiným vysokým hodnostářům nebo že se děti klaní svým rodičům. Xxxxxxxxx pocítil k Božímu poslovi, který ho přišel poučit, takovou úctu, že padl před apoštolem na kolena a poklonil se mu. Xxxx byl zděšen. Pomohl setníkovi postavit se na nohy se slovy: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ Skutky 10,26. {PNL 78.4}

Když byli Xxxxxxxxxx poslové ještě na cestě, setník svolal své příbuzné a nejbližší přátele, aby si mohli spolu s ním vyslechnout kázání evangelia (viz Skutky 10,24). A tak když Xxxx přišel, zjistil, že je zde velká skupina lidí, která netrpělivě očekává, až uslyší jeho slova. {PNL 78.5}

Xxxx nejprve promluvil ke shromážděným o židovském zvyku, podle kterého je pro židy nepřípustné, aby se společensky stýkali s pohany, protože by se tím obřadně znečistili: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje. Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“ Skutky 10,28.29. {PNL 79.1}

Xxxxxxxxx pak vyprávěl o své zkušenosti, zopakoval slova anděla a nakonec řekl: „Hned jsem tedy pro tebe poslal a ty jsi ochotně přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Xxxxx a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.“ Skutky 10,33. {PNL 79.2}

„A Xxxx se ujal slova: ‚Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.‘“ Skutky 10,34.35. {PNL 79.3}

Pak apoštol kázal těmto pozorným posluchačům Xxxxxx — hovořil o jeho životě, zázracích, zrazení a ukřižování, o jeho vzkříšení a nanebevstoupení a nakonec o jeho službě v nebi, kde je zástupcem a přímluvcem člověka. Když Xxxx objasnil všem přítomným, že Xxxxx je jedinou nadějí hříšníka, sám lépe porozuměl významu vidění, kterého se mu dostalo, a pravda, kterou hlásal, ho nadchla. {PNL 79.4}

Náhle bylo jeho kázání přerušeno sestoupením Ducha svatého. „Ještě když Xxxx xxxxxx, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Xxxxxx, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Xxxx. {PNL 79.5}

Tu Xxxx prohlásil: ‚Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?‘ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Xxxxxx Xxxxxx.“ Skutky 10,44-48. {PNL 79.6}

Tak bylo evangelium zvěstováno těm, kdo byli jen cizinci a přistěhovalci, a také oni získali právo Božího lidu a stali se členy Boží rodiny. Obrácení Xxxxxxxx a jeho rodiny bylo prvním plodem úrody, která měla být v budoucnu sklizena. Z jeho domu se do celého pohanského města šířilo velké dílo milosti. {PNL 79.7}

I dnes Bůh vyhledává své následovníky jak mezi vysoce postavenými, tak mezi prostými lidmi. Je mezi námi mnoho takových jako Xxxxxxxxx, které chce Bůh zapojit do svého díla na tomto světě. Tito lidé cítí náklonnost k Boží církvi, jsou však pevně připoutáni ke světu. Postavit se na Kristovu stranu vyžaduje mravní sílu. Měli bychom vynaložit zvláštní úsilí ve prospěch těchto lidí, kteří se kvůli svým povinnostem a stykům nacházejí ve velkém nebezpečí. {PNL 79.8}

Bůh potřebuje upřímné a pokorné spolupracovníky, kteří by přinesli evangelium lidem z vyšších společenských vrstev. Může se stát zázrak a dojít k obrácení i u lidí, u kterých bychom to nikdy nečekali. Bůh, který koná zázraky, může svou silou působit i na nejvýznamnější lidi této planety. Jestliže jeho spolupracovníci využijí každé příležitosti a budou statečně a věrně plnit svou povinnost, Bůh obrátí vzdělané a vlivné lidi, kteří zastávají zodpovědné funkce. Pod vlivem Ducha svatého pak mnozí přijmou Boží zásady. Až budou obráceni a přijmou pravdu, stanou se nástroji v Božích rukou a budou dál šířit světlo. Budou cítit zvláštní odpovědnost za další opomíjené lidi. Svůj čas a peníze zasvětí Bohu, a tak církev získá novou podporu a sílu.

{PNL 79.9}

Protože Xxxxxxxxx žil podle všech pokynů, kterých se mu dostalo, Bůh řídil vývoj událostí tak, že setník získal hlubší poznání pravdy. Římského důstojníka i Xxxxx navštívil nebeský posel, který zprostředkoval jejich setkání, aby se Xxxxxxxxxx dostalo většího poznání. {PNL 80.1}

Na světě je mnoho lidí, kteří jsou Božímu království blíže, než si myslíme. Bůh má v tomto temném světě hříchu mnoho vzácných skvostů, k nimž přivede své posly. Všude žijí lidé, kteří jsou ochotni postavit se na Kristovu stranu, kteří dají Boží moudrosti přednost před všemi světskými výhodami a dál budou věrně šířit pravdu. Pod vlivem Xxxxxxxx lásky budou k Xxxx přivádět další. {PNL 80.2}

Xxxxxxx obhajoba v Jeruzalémě

Když se bratři v Judsku doslechli, že Xxxx navštívil dům pohana a kázal evangelium těm, kdo se u něj shromáždili, byli překvapeni a uraženi. Báli se, že takové jednání, které považovali za opovážlivé, nakonec uškodí jeho vlastnímu úsilí. Když se pak s Xxxxxx setkali, přivítali ho ostrými výtkami: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ Skutky 11,3. {PNL 80.3}

Xxxx xxx celou věc vysvětlil. Vyprávěl jim o svém vidění, v němž dostal napomenutí, aby již nelpěl na obřadním rozlišování mezi obřezanými a neobřezanými a aby přestal považovat pohany za nečisté. Dále jim vyprávěl, jak mu Bůh přikázal, aby šel k pohanům, jak za ním přišli poslové, o své cestě do Cesareje a o setkání s Xxxxxxxxx. Pověděl jim i o svém rozhovoru s Xxxxxxxxx, ze kterého se od setníka dozvěděl, že měl vidění, v němž byl vyzván, aby poslal pro Xxxxx. {PNL 80.4}

Svou zkušenost xxx Xxxx popsal takto: „Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: ‚Xxx křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Xxxxxx Xxxxxx, jak jsem já v tom mohl Xxxx bránit?“ Skutky 11,15-17. {PNL 80.5}

Když to bratři uslyšeli, zmlkli. Nyní byli přesvědčeni, že Xxxxxxx jednání bylo v přímém souladu s Božím plánem, zatímco jejich předsudky, uzavřenost a povýšenost byly v příkrém rozporu s duchem evangelia. Chválili Boha slovy: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“ Skutky 11,18. {PNL 80.6}

Tak byly bez jakýchkoli rozepří odbourány staré předsudky a bylo skoncováno s pocitem výlučnosti, který v židech po celá staletí živily jejich tradice. Cesta k hlásání evangelia pohanům byla otevřena. {PNL 81.1}

15. kapitola — Petrovo vysvobození

„V té době král Xxxxxxx krutě zasáhl proti některým bratřím.“ Skutky 12,1. V Judsku tehdy vládl Xxxxxxx Xxxxxxx, který podléhal římskému císaři Xxxxxxxxx a byl zároveň tetrarchou Galileje. Údajně byl obrácen na židovskou víru a zdá se, že velmi dbal na dodržování obřadů podle židovského zákona. Chtěl si získat přízeň židů a doufal, že si tak zajistí postavení a projevy uznání. Proto se dál podvoloval jejich přáním. Pronásledoval Kristovu církev, zabavoval domy a majetek věřících a vsazoval do vězení vedoucí představitele církve. Uvěznil i Xxxxxx bratra Xxxxxx a přikázal katovi, aby ho popravil mečem, takže byl sťat stejně jako xxxxxx Xxx, kterého dal popravit jiný Xxxxxxx. Když viděl, že židům se jeho činy zamlouvají, uvrhl do žaláře i Xxxxx. {PNL 82.1}

Všechny tyto krutosti byly páchány o Velikonocích. Zatímco židé slavili své vysvobození z

Egypta a předstírali horlivé zachovávání Božího zákona, ve skutečnosti porušovali všechny jeho zásady, protože pronásledovali a vraždili ty, kdo uvěřili v Xxxxxx. {PNL 82.2}

Xxxxxxxx smrt věřícími otřásla a zarmoutila je; a když byl zatčen i Xxxx, celá církev se postila a modlila. {PNL 82.3}

Příprava Petrovy popravy

Židé schvalovali Xxxxxxxx, že dal popravit Xxxxxx, i když si někteří stěžovali, že vykonání rozsudku proběhlo v tajnosti. Domnívali se, že veřejná poprava by věřícím a jejich stoupencům nahnala větší strach. Xxxxxxx tedy držel Xxxxx ve vazbě a tentokrát hodlal vyhovět přání židů tím, že z jeho smrti udělá veřejnou podívanou. Začali však zvažovat, zda je vůbec bezpečné popravit starého apoštola před zraky všech lidí, kteří se tehdy shromáždili v Jeruzalémě.

Obávali se, že pohled na to, jak je veden na smrt, by mohl v davu vzbudit soucit. {PNL 82.4}

Kněží a starší se také báli, aby Xxxx nepronesl jeden ze svých působivých proslovů, které v minulosti často probouzely v lidech zájem o Xxxxxxx život a charakter. Takovým kázáním nebyli schopni jakkoli odporovat. Xxxx hájil Xxxxxxxx dílo tak nadšeně, že se mnozí postavili na stranu evangelia. Přední muži měli strach, že pokud Xxxx dostane příležitost bránit svou víru před zástupem lidí, který přišel do města na bohoslužby, lidé se budou na králi dožadovat, aby byl propuštěn. {PNL 82.5}

Zatímco se Xxxxxxx poprava pod různými záminkami neustále odkládala až na dobu po Velikonocích, členové církve měli čas na důkladné sebezpytování a upřímné modlitby. Bez ustání za Xxxxx prosili, protože cítili, že Xxxx dílo se bez něj neobejde. Uvědomovali si, že církev dospěla do bodu, kdy by se bez zvláštního Božího zásahu rozpadla. {PNL 83.1}

Mezitím zbožní lidé ze všech národů přicházeli do chrámu, který byl zasvěcen uctívání Boha. Lesk zlata a drahých kamenů nabízel velkolepou podívanou. Ale Bůh již v tomto nádherném paláci nebydlel. Izrael jako národ se s Bohem rozešel. Když Xxxxxxx ke konci své pozemské služby naposledy nahlédl do chrámu, řekl: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý.“ Xxxxxx 23,38. Až do této chvíle nazýval chrám domem svého Otce. Ale když jej opustil Boží Syn, ze stavby, která byla kdysi vybudována k Boží slávě, se navždy vytratila Boží přítomnost.

{PNL 83.2}

Den Petrovy popravy už byl stanoven, ale modlitby věřících nepřestávaly stoupat k nebi. Zatímco vkládali všechny své síly a veškerý svůj soucit do naléhavých proseb o pomoc, nad uvězněným apoštolem bděli Boží andělé. {PNL 83.3}

Xxxxxxx vysvobození

Xxxxxxx věděl, že v minulosti již apoštolové z vězení uprchli, a proto nařídil zvláštní bezpečnostní opatření. Aby vyloučil jakoukoli možnost úniku, ustanovil nad Xxxxxx šestnáct vojáků, kteří byli rozděleni do několika hlídek a střežili Xxxxx dnem i nocí. Uvnitř v cele s ním byli dva vojáci a byl spoután řetězy, z nichž každý byl připevněn k zápěstí jednoho z nich. Bez jejich vědomí se nemohl ani pohnout. Dveře vězení byly pevně zajištěny a před nimi stála silná stráž. Veškeré vyhlídky na záchranu nebo útěk byly tedy z lidského pohledu marné. Lidská tíseň je však příležitostí pro Boží zásah. {PNL 83.4}

Xxxx byl držen v kobce vytesané do skály, jejíž dveře byly pevně zajištěny závorami a mřížemi; kromě toho byli vojáci, kteří Xxxxx xxxxxxx, osobně zodpovědní za to, že jim neunikne. Závory, mříže a římská stráž sice účinně znemožnily, aby Xxxxxxx pomohli lidé, měly však jen podtrhnout velikost vítězství, kterého Bůh dosáhl jeho vysvobozením. Xxxxxxx se vzpíral všemocnému Bohu, a proto měl utrpět drtivou porážku. Bůh hodlal svou mocnou rukou

zachránit vzácný život, který chtěli židé zničit. {PNL 83.5}

Nastal poslední večer před plánovanou popravou. Z nebe byl vyslán mocný anděl, který měl Xxxxx vysvobodit. Těžké brány, za nimiž byl uvězněn Boží služebník, se otevřely bez zásahu lidských rukou. Anděl nejvyššího Boha jimi prošel a brány se za ním neslyšně zavřely. Vstoupil do cely, kde Xxxx ležel a spal pokojným spánkem člověka bezmezně důvěřujícího Bohu. {PNL

83.6}

Světlo obklopující anděla zaplavilo celu, ale apoštola nevzbudilo. Teprve když pocítil dotek andělovy ruky a uslyšel, jak mu jeho hlas říká: „Rychle! Vstaň!“ (Skutky 12,7), probral se natolik, aby si uvědomil, že jeho kobka je prozářena nebeským světlem a že před ním stojí vznešený anděl. Bezmyšlenkovitě uposlechl jeho pokyn a vstal. Přitom zvedl ruce a jen matně si uvědomil, že mu ze zápěstí právě spadly řetězy. {PNL 84.1}

Nebeský posel ho znovu vyzval: „Opásej se a obuj se!“ Xxxx xx opět spontánně poslechl a přitom s úžasem upřeně zíral na svého návštěvníka a domníval se, že má sen nebo vidění. Ještě jednou mu anděl přikázal: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Skutky 12,8. Pak vykročil ke dveřím; přestože jindy býval Xxxx velmi hovorný, nyní šel za ním v němém úžasu. Překročili stráže a došli až ke dveřím pevně zajištěným závorou, které se samovolně otevřely dokořán a hned se zase zavřely. Stráže uvnitř a před nimi zůstaly bez hnutí na svém místě. {PNL 84.2}

Dospěli až ke druhým dveřím, které byly také z obou stran hlídány. Otevřely se stejně jako ty první bez vrzání pantů a bez řinčení železných závor. Prošli jimi a také tentokrát se za nimi tiše zavřely. Podobně prošli i třetí bránou a konečně se octli venku na ulici. Ani jeden z nich nepromluvil; nebylo slyšet zvuk kroků. Anděl, obklopený oslňujícím jasem, neslyšně kráčí vpředu. Zmatený Xxxx, který má stále ještě dojem, že sní, následuje svého vysvoboditele. Takto prošli jednou ulicí. Pak anděl náhle zmizel; jeho úkol byl splněn. {PNL 84.3}

Nebeské světlo zhaslo a Xxxx zjistil, že všude kolem něj je neproniknutelná tma. Ale jeho oči si na ni zvykly a zdálo se, že pozvolna ustupuje. Apoštol stál opuštěný na ztichlé ulici a na čele cítil chladivý noční vánek. Teprve teď si uvědomil, že je volný a že se nachází v městské části, kterou dobře zná. Bylo to místo, kudy často chodíval a kudy měl být zítra, jak očekával, veden naposled. {PNL 84.4}

Snažil se rozpomenout na události právě uplynulých okamžiků. Pamatoval si, že si zul boty, svlékl plášť a pak usnul spoutaný mezi oběma vojáky. Když se teď na sebe podíval, zjistil, že je kompletně oblečený a přepásaný. Jeho zápěstí, která měl oteklá od bolestivého sevření pout, byla volná. Uvědomil si, že jeho svoboda není ani přelud, ani sen, ani vidění, ale radostná skutečnost. Ráno ho měli vést na popravu, ale anděl ho vysvobodil z vězení a zachránil před smrtí. „Teprve nyní se Xxxx vzpamatoval a řekl: ‚Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla, vysvobodil mne z ruky Xxxxxxxx a uchránil od toho, co si přál židovský lid.‘“ Skutky 12,11. {PNL 84.5}

Xxxxxxx se ihned vydal do domu, kde byli shromážděni bratři, kteří se za něho právě nyní upřímně modlili. „Když Xxxx zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Xxxx, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Xxxxxx hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Xxxx stojí přede dveřmi. Ale oni jí řekli: ‚Ty ses zbláznila!‘ Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli jí: ‚Tak to musí být jeho duch!‘ {PNL 85.1}

Ale Xxxx stále tloukl. Šli tedy otevřít a užasli, když ho spatřili. Pokynul jim rukou, aby je uklidnil, a vypravoval jim, jak ho Xxx vyvedl z vězení… Pak odešel z města.“ Skutky 12,13-17. Věřící byli naplněni radostí a chválili Xxxx za to, že vyslyšel jejich modlitby a vysvobodil Xxxxx z Xxxxxxxxxx rukou. {PNL 85.2}

Ráno se shromáždil velký dav lidí, kteří chtěli vidět apoštolovu popravu. Xxxxxxx poslal do vězení vojáky, aby Xxxxx přivedli. Jeho předvedení mělo být okázalou podívanou s nasazením zbraní a vojenského doprovodu. Tak chtěl Xxxxxxx nejen zabránit Xxxxxxx útěku, ale i zastrašit všechny jeho příznivce a ukázat svou královskou moc. {PNL 85.3}

Když hlídači u dveří zjistili, že Xxxx uprchl, zmocnila se jich hrůza. Bylo jim výslovně řečeno,

že za vězně ručí svým vlastním životem. Proto ho také hlídali zvlášť ostražitě. Když vojáci přišli pro Xxxxx, stráže pořád ještě stály přede dveřmi žaláře, závory a mříže byly stále ještě pevně zajištěné, a dokonce i řetězy byly dosud připoutány k zápěstím obou vojáků. Ale vězeň byl pryč. {PNL 85.4}

Když se zpráva o Xxxxxxx útěku donesla Xxxxxxxx, byl zlostí celý bez sebe. Obvinil strážce z nesvědomitosti a nařídil, aby byli zabiti. Herodes věděl, že Xxxxx nemohl zachránit žádný člověk. Nechtěl si však přiznat, že Boží moc zmařila jeho úmysly, a proto se troufale vzpíral Xxxx. {PNL 85.5}

Herodův konec

Krátce po Xxxxxxx vysvobození z žaláře se Xxxxxxx vydal do Cesareje. Zde nechal uspořádat velkou slavnost, aby vzbudil obdiv a získal si přízeň lidu. Slavnosti se zúčastnili rozmařilí lidé z dalekého okolí a všichni hodovali a pili víno. S velkou okázalostí a obřadností předstoupil Xxxxxxx před lid, aby pronesl slavnostní projev. V rouchu pošitém blýskavým stříbrem a zlatem, v jehož záhybech se odrážely sluneční paprsky, takže oslňovaly diváky, vypadal nádherně. Majestátnost jeho vzhledu a působivost umně zvolených slov na shromáždění silně zapůsobily. Jejich smysly již byly otupeny hodováním a popíjením vína.

Kromě toho byli oslepeni Xxxxxxxxxx ozdobami a okouzleni jeho vystupováním a výmluvností. Uchváceni nadšením zahrnovali ho pochlebováním a lichotili mu, že žádný smrtelník by nemohl vypadat tak jako on a být tak skvělým řečníkem. Nakonec prohlásili, že ho sice až dosud ctili jako panovníka, ale od této chvíle ho budou uctívat také jako boha. {PNL 85.6}

Někteří z těch, kdo nyní provolávali slávu nestoudnému hříšníkovi, křičeli před několika lety jako posedlí: „Pryč s Ježíšem! Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ Židé odmítli přijmout Xxxxxx, jehož prostý oděv býval zaprášený, protože byl neustále na cestách. Kvůli jeho skromnému zevnějšku nevnímali, že je miluje Boží láskou. Přestože xxx Xxxxxxx zjevil svou moc ve skutcích, které by nebyl schopen konat žádný obyčejný člověk, nerozpoznali v něm Pána života a slávy. Nyní však byli ochotni uctívat jako boha zpupného krále. Byl sice oblečen do skvostných šatů, zdobených stříbrem a zlatem, ale pokud šlo o jeho charakter, byl zkažený a krutý. {PNL 86.1}

Xxxxxxx věděl, že mu taková chvála a pocty nenáleží, přesto však zbožňování lidu přijímal, jako by si je zasloužil. Srdce mu poskočilo radostí a tvář se mu rozzářila pýchou a samolibostí, když slyšel, jak lidé volají: „To mluví bůh, ne člověk!“ Skutky 12,22. {PNL 86.2}

Náhle se s ním stala hrozná změna. Jeho tvář mrtvolně zbledla a stáhla se v grimase smrtelné úzkosti. Na těle mu vyrazily velké krůpěje potu. Na okamžik jako by ustrnul bolestí a hrůzou; pak obrátil svůj zsinalý, popelavě šedý obličej ke svým zděšeným přátelům a zoufale zvolal: „Ten, kterého jste povýšili na boha, propadl smrti.“ {PNL 86.3}

Když jej uprostřed okázalého hýření odnášeli, prožíval mučivou úzkost. Ještě před okamžikem pyšně přijímal chválu a pocty obrovského davu; nyní si uvědomil, že je v rukou mocnějšího Vládce, než je on sám. Trápily ho výčitky svědomí; vzpomněl si, jak nelítostně pronásledoval Xxxxxxxx stoupence; uvědomil si, jak krutě se zachoval, když vydal příkaz zavraždit nevinného Xxxxxx a když hodlal popravit i apoštola Xxxxx; nakonec se mu vybavilo, jak ho uražená ješitnost, zklamání a vztek dohnaly k bezdůvodné pomstě na strážcích vězení. Cítil, že nyní se jako nemilosrdný pronásledovatel octl před Boží tváří. Nenacházel úlevu ani od bolesti, ani od duševních útrap. A také žádnou neočekával. {PNL 86.4}

Herodes znal Boží zákon, který říká: „Xxxxxxx xxx xxxxxx xxxx xxxx xxx“ 0. Xxxxxxxxx 00,0. Věděl, že přijímáním božských poct dovršil míru své nepravosti a přivolal na sebe spravedlivý Boží hněv. {PNL 86.5}

Xxxxxx anděl, který sestoupil z nebe, aby zachránil Xxxxx, přinesl Xxxxxxxx poselství o Božím hněvu a soudu. Dotkl se Xxxxx, aby ho probudil ze spánku; bezbožnému králi však zasadil jinou

ránu. Svým úderem ho pokořil a vykonal trest všemocného Boha. Herodes zakusil trestající Boží soud a umíral za velkého duševního a tělesného utrpení. {PNL 86.6}

Tento projev Boží spravedlnosti na lidi silně zapůsobil. Zprávy o tom, že Xxxxxxx apoštol byl zázračně vysvobozen z vězení a zachráněn před smrtí, zatímco jeho pronásledovatele stihla Boží kletba, se rozšířily do všech zemí. Díky nim mnozí uvěřili v Xxxxxx. {PNL 87.1}

Nebeští pomocníci

Xxxxxx zavedl nebeský anděl na místo, kde se setkal s člověkem hledajícím pravdu; Xxxxxxxx navštívil anděl a předal mu Boží poselství; Xxxx byl uvězněn a odsouzen k smrti, ale anděl ho zavedl do bezpečí. Všechny tyto zkušenosti svědčí o tom, jak úzké spojení existuje mezi nebem a zemí. {PNL 87.2}

Pro Boží spolupracovníky by tyto zásahy andělů měly být posilou a povzbuzením. Stejně jako v době apoštolů i dnes procházejí nebeští poslové celou zemí, utěšují zarmoucené, chrání kajícníky a snaží se získat lidi pro Xxxxxx. Přestože je nevidíme, jsou s námi, aby nás vedli, poučovali a chránili. {PNL 87.3}

Zemi spojuje s nebem tajuplný žebřík zářící jasným světlem, který pevně stojí na zemi a jehož vrchol sahá až k trůnu nekonečného Boha. Po něm nepřetržitě vystupují a sestupují andělé. Předkládají nebeskému Otci modlitby chudých a trpících a přinášejí lidem požehnání, naději, povzbuzení a pomoc. Tito andělé světla vytvářejí kolem člověka nebeskou atmosféru a povznášejí ho k neviditelným a věčným věcem. Lidským zrakem je nemůžeme spatřit. Nebeské věci můžeme totiž vidět jen duchovním zrakem a harmonii nebeských hlasů můžeme vnímat jen duchovním sluchem. {PNL 87.4}

„Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit.“ Žalm 34,8. Bůh pověřuje své anděly, aby chránili jeho vyvolené před pohromami, před „morem, jenž se plíží temnotami“ a „nákazou, jež šíří zhoubu za poledne“ Žalm 91,6. Stále znovu a znovu rozmlouvali andělé s lidmi tak, jako když člověk hovoří se svým přítelem, a přiváděli je na bezpečná místa. Svými slovy často povzbuzovali sklíčené věřící, povznášeli jejich myšlenky nad pozemské věci a posilovali je, aby vírou viděli bílá roucha, koruny a palmové ratolesti, které obdrží vítězové, až se shromáždí kolem velkého bílého trůnu. {PNL 87.5}

Úkolem andělů je být nablízku lidem, kteří prožívají zkoušky, utrpení a pokušení. Neúnavně pracují ve prospěch těch, za které Xxxxxxx zemřel. Jestliže jsou hříšníci vedeni ke Spasiteli a odevzdávají mu své životy, andělé oznamují tuto zprávu v nebi a nebeské zástupy jásají.

„Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Xxxxx 15,7. Kdykoli se na zemi úspěšně podaří rozptýlit tmu a rozšířit poznání Xxxxxx, andělé o tom nesou zprávu do nebe. Když pak o takových skutcích vyprávějí Otci, všechny nebeské bytosti se radují. {PNL 87.6}

Nebeské vlády a mocnosti sledují zápas, který za nesnadných podmínek vedou Boží služebníci. Když se však křesťané shromáždí pod praporem svého Vykupitele, aby bojovali dobrý boj víry, dosáhnou nových vítězství a získají nové pocty. Všichni nebeští andělé slouží pokornému, věřícímu Božímu lidu. A jakmile začnou Boží spolupracovníci zde na zemi zpívat chvalozpěvy, nebeský sbor se k nim přidá a všichni společně velebí Xxxx a jeho Syna. {PNL 88.1}

Měli bychom se snažit lépe pochopit poslání andělů a neustále mít na paměti, že každému upřímnému Božímu dítěti pomáhají nebeské bytosti. Neviditelné armády světla a moci provázejí tiché a pokorné, kteří důvěřují Božím zaslíbením a dovolávají se jich. Xxxxxxxxx, serafové a andělé, kteří vynikají svou silou, stojí po Boží pravici; a každý z nich je „duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení“ Židům 1,14. {PNL 88.2}

16. kapitola — Zvěstování evangelia v Antiochii

Poté, co pronásledování donutilo učedníky odejít z Jeruzaléma, evangelium se velmi rychle šířilo za hranicemi Palestiny. V mnoha důležitých městech vznikaly malé skupinky věřících.

Někteří učedníci „se dostali až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie“ a zvěstovali slovo evangelia (Skutky 11,19). Jejich působení se obvykle omezovalo na židy, kteří tehdy téměř ve všech městech na světě tvořili velké komunity. {PNL 89.1}

K městům, kde lidé s radostí přijímali evangelium, patřila i Antiochie, tehdejší hlavní město Sýrie. Rozsáhlé obchodní styky přiváděly do této hustě obydlené metropole bezpočet lidí nejrůznějších národností. Kromě toho byla Antiochie oblíbena pro svou výhodnou polohu, překrásné okolí, bohatství, kulturu a vytříbenost mravů, a proto ji vyhledávali milovníci odpočinku a zábavy. V době apoštolů byla střediskem přepychu a neřesti. {PNL 89.2}

Evangelium zde veřejně vyučovalo několik učedníků z Kypru a Kyrény, kteří „začali po svém příchodu… zvěstovat Pána Ježíše“. „Moc Boží byla s nimi“, takže jejich horlivé úsilí přineslo hojné ovoce. „Veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.“ Skutky 11,20.21. {PNL 89.3}

Xxxxx a Barnabáš v Antiochii

„Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Xxxxxxxxx.“ Skutky 11,22. Když přišel na své nové působiště, viděl, jaké dílo již bylo z Boží milosti vykonáno. „Měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni.“ Skutky 11,23. {PNL 89.4}

Xxxxxxxxxxx působení v Antiochii bylo bohatě požehnáno a k věřícím se připojili mnozí další. Jak dílo rostlo, Xxxxxxxx byl nucen poohlédnout se po vhodné pomoci, protože chtěl využít všechny příležitosti, které mu Bůh ve své prozřetelnosti připravil. Proto se vydal do Tarsu, aby vyhledal Xxxxx, který před nějakým časem opustil Jeruzalém a odešel „do končin Sýrie a Kilikie“, aby zde hlásal „víru, kterou předtím chtěl vyhubit“ Galatským 1,21.23. Barnabáš Xxxxx našel a přesvědčil ho, aby se s ním vrátil a stal se jeho spolupracovníkem. {PNL 89.5}

Hustě zalidněná Antiochie byla pro Pavla znamenitým působištěm. Jeho vzdělání, moudrost a horlivost měly na obyvatele a návštěvníky tohoto kulturního města silný vliv. Byl právě takovým spolupracovníkem, jakého Xxxxxxxx xxxxxxxxxx. Celý rok pracovali oba učedníci společně, věrně sloužili Xxxx a mnoha lidem přinášeli poznání a spásu skrze Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx, Vykupitele světa. {PNL 90.1}

Právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. Byli tak pojmenováni proto, že hlavním tématem jejich kázání, učení a rozhovorů byl Kristus. Neustále vyprávěli o událostech, k nimž došlo během jeho pozemské služby, kdy se jeho učedníci ještě těšili z požehnání jeho přítomnosti. Neúnavně hovořili o jeho učení a zázracích uzdravování. Xxxxxxxxxx a se slzami v očích mluvili také o jeho smrtelném zápase v zahradě Getsemane, o tom, jak byl zrazen, vyslýchán a ukřižován. Líčili, s jakou trpělivostí a pokorou snášel od svých nepřátel potupu a mučení. Připomínali, že ve svém božském slitování se modlil dokonce i za své pronásledovatele. Jejich nejoblíbenějším tématem však bylo jeho vzkříšení a nanebevstoupení a jeho služba v nebi, kde je prostředníkem hříšníků. Pohané je právem označovali jako křesťany, protože kázali Xxxxxx a v jeho jménu se modlili k Xxxx. {PNL 90.2}

Toto jméno jim ve skutečnosti dal sám Bůh. Je to královské jméno, které dostane každý, kdo se připojí ke Kristu. Xxxxx o něm později napsal: „Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?“ Xxxxxxx 2,6.7. A Xxxx prohlásil: „Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí,

ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.“ „Jestliže jste hanobeni pro jméno Xxxxxxxx, xxxxx vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“ 1. Xxxxxx 4,16.14. {PNL 90.3}

Věřící v Antiochii si uvědomili, že Bůh chce v jejich životech působit tak, aby chtěli i činili, co se mu líbí (viz Filipským 2,13). Zdálo se však, že lidé, mezi nimiž žijí, se jen málo zajímají o věčné hodnoty, a proto se snažili alespoň o to, aby vzbudili pozornost upřímných lidí a mohli jim vydat jasné svědectví o Ježíši, kterého milovali a jemuž sloužili. Ve své pokorné službě se naučili spoléhat na moc Ducha svatého, skrze kterou získávají slova života svou účinnost. A tak při nejrůznějších příležitostech každý den svědčili o své víře v Xxxxxx. {PNL 90.4}

Příklad Xxxxxxxxxx následovníků v Antiochii by měl být podnětem pro všechny věřící, kteří žijí v dnešních světových velkoměstech. Je Boží vůlí, aby byli vyvolení, posvěcení a nadaní pracovníci posíláni do důležitých, hustě obydlených oblastí, kde by mohli veřejně působit.

Stejně tak je ale Božím záměrem, aby členové církve žijící v těchto městech využívali dary, které dostali od Boha, k záchraně svých bližních. Na každého, kdo bez výhrad uposlechne tuto Boží výzvu, čekají bohatá požehnání. Služebníci, kteří se snaží získat lidi pro Xxxxxx, zakusí, jak se mnozí z těch, které nebylo možné získat žádným jiným způsobem, otevírají rozumnému osobnímu přesvědčování. {PNL 90.5}

Boží dílo na zemi potřebuje i dnes lidi, kteří svým životem představují biblickou pravdu. Není v silách vysvěcených kazatelů, aby sami varovali všechny obyvatele velkých měst. Bůh se obrací nejen na kazatele, ale také na lékaře, ošetřovatelky, knižní evangelisty, biblické pracovníky a jiné posvěcené členy církve s různými schopnostmi, kteří znají Boží slovo a moc Boží milosti. Vyzývá je, aby přemýšleli o potřebách měst, která dosud nebyla varována. Čas plyne velmi rychle a je třeba vykonat ještě hodně práce. Musíme nasadit všechny své síly, abychom moudře využili všechny současné možnosti. {PNL 91.1}

Práce, kterou konal Xxxxx společně s Xxxxxxxxxx v Antiochii, utvrdila Xxxxx v jeho přesvědčení, že ho Bůh povolal k zvláštnímu dílu mezi pohany. V době Xxxxxxx obrácení Bůh prohlásil, že ho hodlá učinit svým služebníkem mezi pohany, aby „otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými“ Skutky 26,18. Xxxxx, který se zjevil Xxxxxxxxxx, řekl o Xxxxxxx: „On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.“ Skutky 9,15. Později, když se Xxxxx již jako křesťan modlil v jeruzalémském chrámě, navštívil ho nebeský anděl a přikázal mu: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!“ Skutky 22,21.

{PNL 91.2}

Sám Bůh tedy pověřil Xxxxx, aby začal působit na rozsáhlém misijním poli pohanského světa. Aby ho připravil na tento velký a obtížný úkol, navázal s ním úzký vztah, a aby ho nadchl, ukázal mu nádheru a slávu nebeského království. Xxxxxxxx posláním bylo odhalovat

„tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno“ (Římanům 16,25), „tajemství [Božího] záměru“ (Efezským 1,9), „které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Xxxxxx zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“. O tomto evangeliu Xxxxx prohlásil: „Jeho služebníkem jsem se stal… Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství a vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Efezským 3,5-11. {PNL 92.1}

Odděleni pro službu

V průběhu roku, který Xxxxx a Xxxxxxxx strávili s věřícími v Antiochii, Bůh bohatě žehnal jejich úsilí. Žádný z nich však dosud nebyl oficiálně vysvěcen ke službě evangelia. Nyní ve své křesťanské zkušenosti dozráli natolik, že je Bůh hodlal pověřit obtížným misijním dílem. V této

práci budou odkázáni na veškerou pomoc, kterou jim církev může poskytnout. {PNL 92.2}

„V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Xxxxxxxx, Xxxxxx zvaný Xxxxx, Xxxxxx x Xxxxxx, Xxxxxxx… a Xxxx. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.‘“ Skutky 13,1.2. Dříve než byli xxxx apoštolové vysláni jako misionáři do pohanského světa, po modlitbách a postu na ně vložili ruce, a tak byli slavnostně zasvěceni Xxxx. Tím je církev zmocnila nejen k vyučování pravdy, ale také k tomu, aby s veškerou církevní pravomocí křtili a zakládali sbory. {PNL 92.3}

Křesťanská církev tehdy vstupovala do důležitého období. Dílo hlásání evangelia mezi pohany mělo nyní rychle postupovat kupředu a církev měla být posílena velkou žní lidí získaných pro Xxxxxx. Apoštolové, kteří byli pověřeni vedením tohoto díla, však budou vystaveni podezírání, předsudkům a závisti. Svým učením o tom, že Xxx zbořil zeď, která tak dlouho rozdělovala a působila svár (viz Efezským 2,14) mezi židovským a pohanským světem, na sebe nevyhnutelně přivolají obvinění z kacířství. Mnozí pravověrní židé budou zpochybňovat jejich pravomoc ke zvěstování evangelia. Bůh však předvídal, jakým nesnázím budou muset jeho služebníci čelit. Aby jejich práci nestály v cestě nepřekonatelné překážky, vydal své církvi ve zjevení pokyn, aby byli apoštolové odděleni ke kazatelské práci. Jejich vysvěcením věřící

veřejně uznali, že byli ustanoveni Xxxxx, aby nesli pohanům radostné poselství evangelia. {PNL 92.4}

Xxxxx i Xxxxxxxx již přijali pověření od samotného Xxxx. Vkládáním rukou tedy nezískali žádnou novou milost nebo zvláštní schopnosti. Jednalo se spíše o uznaný způsob ustanovení do úřadu a o potvrzení pravomoci v tomto úřadě. Tímto obřadem vtiskla církev Božímu dílu svou pečeť. {PNL 93.1}

Pro židy měl tento obřad velký význam. Když židovský otec žehnal svým dětem, s bázní vkládal své ruce na jejich hlavu. Když mělo být obětováno zvíře, ten, jemuž byla propůjčena kněžská pravomoc, vložil ruku na hlavu zvířete. A když nyní služebníci sboru věřících v Antiochii vložili své ruce na Xxxxx a Xxxxxxxxx, prosili tím Xxxx, aby vyvoleným apoštolům požehnal ve zvláštním díle, k němuž byli ustanoveni. {PNL 93.2}

Později byl obřad vkládání rukou často zneužíván; byl mu připisován neopodstatněný význam, jako by na ty, kdo byli takto vysvěceni, ihned sestoupila moc, která je uschopnila k vykonávání jakékoli duchovní služebnosti. Ale zpráva o oddělení Xxxxx a Xxxxxxxxx neobsahuje žádnou zmínku, která by naznačovala, že by pouhým vložením rukou získali nějaký dar. V Písmu je jen stručná zpráva o jejich vysvěcení a o tom, jaký význam měl tento obřad pro jejich budoucí práci. {PNL 93.3}

Z toho, co se přihodilo, když Duch svatý vyvolil Xxxxx a Xxxxxxxxx ke zcela konkrétní službě, je zřejmé, že Bůh působí ve své církvi prostřednictvím povolaných nástrojů. Když sám Xxxxxxxx před několika lety poprvé zjevil Xxxxxxx svůj božský záměr, hned nato mu přivedl do cesty členy nově založeného sboru v Damašku. Ani tamější církev nebyla dlouho ponechána v nejistotě, pokud šlo o osobní zkušenosti obráceného farizeje. Nyní měl být úkol, jímž byl Xxxxx tehdy pověřen, splněn v ještě větším rozsahu. Proto Duch svatý znovu potvrdil, že Xxxxx je nástrojem vyvoleným ke zvěstování evangelia pohanům, a přikázal církvi, aby Xxxxx a jeho spolupracovníka vysvětila. Když vedoucí představitelé sboru v Antiochii „konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal‘“ Skutky 13,2. {PNL 93.4}

„Kristovo tělo“

Bůh učinil pozemskou církev prostředníkem poznání a skrze ni oznamuje světu své záměry a svou vůli. Žádnému ze svých služebníků nedává poznání, které by neodpovídalo poznání církve, nebo by s ním dokonce bylo v rozporu. Svou vůli pro celou církev také nezjevuje jen

jedinému člověku, zatímco by církev — Xxxxxxxx tělo — ponechával v nevědomosti. Ve své prozřetelnosti uvádí Xxx své služebníky do úzkého vztahu s církví. Tak je učí, aby se nespoléhali sami na sebe, ale spíše na druhé, které také vede v práci na svém díle. {PNL 93.5}

V církvi byli vždy lidé, kteří se neustále snaží prosazovat svou osobní nezávislost. Zdá se, že nejsou schopni pochopit, že duchovní nezávislost snadno svede člověka k tomu, že se začne příliš spoléhat sám na sebe a důvěřovat svému vlastnímu úsudku. Nevědí, že je třeba dbát na rady bratří, zvláště těch, které Xxx pověřil vedením svého lidu, a hluboce si vážit jejich úsudku. Bůh propůjčil své církvi zvláštní autoritu a pravomoc a nikdo nemá právo ji znevažovat nebo jí pohrdat. Kdo se takto chová, pohrdá Božím hlasem. {PNL 94.1}

Věřícím, kteří svůj vlastní úsudek považují za jediný správný, hrozí velké nebezpečí.

Xxxxxxxxx promyšleným cílem je oddělit tyto lidi od prostředníků poznání, skrze které Bůh působí, aby budoval a šířil své dílo na zemi. Jestliže přehlížíme ty, které Bůh pověřil odpovědností za vedení a šíření pravdy, a pohrdáme jimi, pak zavrhujeme prostředníky, které ustanovil k tomu, aby pomáhali, povzbuzovali a posilovali jeho lid. Pokud spolupracovník na Božím díle před těmito prostředníky zavírá oči a domnívá se, že osvícení se mu může dostat pouze přímo od Boha, pak se snadno nechá oklamat a přemoci nepřítelem. Ve své moudrosti Bůh ustanovil, aby byly mezi všemi věřícími budovány úzké vztahy, jejichž prostřednictvím se sjednotí jak jednotliví křesťané, tak křesťanské sbory. Tak budou lidé schopni spolupracovat s Bohem. Veškeré konání bude podřízeno Duchu svatému a všichni věřící se spojí v plánovitém a dobře řízeném úsilí předat světu radostnou zprávu o Boží milosti. {PNL 94.2}

Xxxxx považoval své oficiální vysvěcení za začátek nové a důležité etapy svého životního díla. Později označuje tento okamžik za počátek své apoštolské služby v křesťanské církvi. {PNL 94.3}

Kázání evangelia v Jeruzalémě

Zatímco bylo úspěšně hlásáno evangelium v Antiochii, pokračovali apoštolové, kteří zůstali v Jeruzalémě, v důležitém díle. Každý rok přicházelo v době svátků do jeruzalémského chrámu na bohoslužby mnoho židů ze všech zemí. Mezi těmito poutníky byli velmi zbožní lidé, kteří horlivě zkoumali proroctví. Toužebně očekávali příchod zaslíbeného Mesiáše, naděje Izraele.

Když byl Jeruzalém plný cizinců, apoštolové vytrvale a odvážně kázali Xxxxxx, přestože věděli, že tím neustále vydávají své životy v nebezpečí. V jejich působení se projevoval Boží Duch a mnozí lidé se obrátili na víru. Po návratu do svých domovů nacházejících se v různých částech světa rozsévali semeno pravdy ve všech národech a mezi lidmi všech společenských vrstev.

{PNL 94.4}

Mezi apoštoly, kteří se zapojili do tohoto díla, vynikali zejména Xxxx, Xxxxx a Xxx. Byli přesvědčeni, že Bůh je povolal, aby kázali Xxxxxx svým krajanům. Pracovali spolehlivě a moudře, svědčili o tom, co viděli a slyšeli, a odvolávali se na „prorocké slovo“ 2. Xxxxxx 1,19. Snažili se přesvědčit „všechen Izrael…, že toho Ježíše, kterého“ Židé „ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ Skutky 2,36. {PNL 95.1}

17. kapitola — Poslové evangelia

Xxxxx a Xxxxxxxx byli vysvěceni bratry v Antiochii a potom, „posláni… Duchem svatým, odešli… do Seleukie a odtud se plavili na Kypr“ Skutky 13,4. Tak začala jejich první misijní cesta. {PNL 96.1}

Kypr byl jedním z míst, kam uprchli věřící z Jeruzaléma, když začali být po Xxxxxxxxx smrti pronásledováni. Právě z Kypru přišli někteří muži do Antiochie „zvěstovat Pána Xxxxxx“ Skutky 11,20. I Barnabáš byl „původem z Kypru“ (Skutky 4,36) a nyní v doprovodu svého příbuzného Xxxx Xxxxx a Pavla navštívil tento ostrov. {PNL 96.2}

Xxxxxxx matka se obrátila na křesťanskou víru a její útulný domov v Jeruzalémě se stal útočištěm pro učedníky. Věděli, že v jejím domě jsou vždy vítáni a mohou si zde kdykoli odpočinout. A právě během takové návštěvy obou apoštolů v domě Xxxxxxx matky se Xxxxx nabídl, že bude Xxxxx a Xxxxxxxxx doprovázet na jejich misijní cestě. Cítil, že je pod vlivem Boží milosti, a chtěl svůj život cele zasvětit službě evangelia. {PNL 96.3}

Kouzelník Elymas

Když apoštolové „dopluli do Salaminy, zvěstovali tu slovo Boží v židovských synagógách… Pak prošli celým ostrovem až do Páfu. Tam se setkali s jakýmsi židovským kouzelníkem, který se vydával za proroka; říkali mu Xxxxxxxx. Byl u dvora místodržitele Xxxxxx Xxxxx, muže vzdělaného. Ten k sobě povolal Xxxxxxxxx a Xxxxx, protože chtěl slyšet Boží slovo. Ale Elymas, ten kouzelník — tak se totiž vykládá jeho jméno —, vystoupil proti nim a snažil se odvrátit místodržitele od víry“. Skutky 13,5-8. {PNL 96.4}

Satan nedovolí, aby bylo Boží království zde na zemi budováno bez boje. Síly zla se bez ustání snaží přemoci ty, kdo byli vyvoleni k hlásání evangelia. Nejsnaživější jsou mocnosti temna tehdy, když je pravda zvěstována váženým a poctivým lidem. Tak tomu bylo i ve chvíli, kdy Xxxxxxx Xxxxxx, kyperský místodržitel, uslyšel evangelium. Xxxxxx si předvolat apoštoly, aby se seznámil s poselstvím, které přinášeli. A právě tehdy se ho síly zla, působící skrze kouzelníka Elymase, pokusily zlověstným našeptáváním odvrátit od víry, a tak zmařit Boží záměr. {PNL 96.5}

Tímto způsobem se padlý nepřítel neustále snaží udržet si vlivné lidi na své straně; kdyby se totiž obrátili, mohli by pro Boží dílo vykonat mnoho užitečného. Věrný služebník evangelia se však nemusí obávat, že ho nepřítel porazí; jeho výhoda spočívá v tom, že bude obdařen Boží mocí, díky které dokáže odolat jakémukoli satanskému vlivu. {PNL 97.1}

Přestože satan na Pavla zběsile útočil, měl Xxxxx odvahu napomenout toho, skrze něhož nepřítel působil. Apoštol „byl naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: ‚Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně? Nyní na tebe dopadne Boží trest: Oslepneš a neuzříš sluneční světlo, dokud se nad tebou Bůh neslituje.‘ Tu Elymase náhle obestřela mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. Když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln údivu nad učením Páně.“ Skutky 13,9-12. {PNL 97.2}

Kouzelník zavíral oči před důkazy o pravdivosti evangelia. Nyní ho Bůh ve svém spravedlivém hněvu připravil o tělesný zrak, aby neviděl denní světlo. Jeho slepota nebyla trvalá, ale jen dočasná. Měla pro něj být výstrahou a vzbudit v něm lítost, aby hledal odpuštění u Boha, proti kterému se tak těžce provinil. Okolnosti ho natolik zmátly, že lstivé triky, které použil proti Xxxxxxxx učení, pozbyly účinku. Skutečnost, že kolem sebe tápal v naprosté tmě, byla pro všechny důkazem, že zázraky apoštolů, které Elymas označil za kejkle, byly vykonány

v Boží moci. Místodržitel se přesvědčil, že učení apoštolů je pravdivé, a přijal evangelium. {PNL 97.3}

Elymas sice nebyl vzdělaný, ale byl mimořádně způsobilý ke konání satanova díla. Ti, kdo hlásají Boží pravdu, se setkají se lstivým nepřítelem v mnoha různých podobách. Někdy bude satan působit skrze vzdělaného člověka, častěji však skrze nevzdělané lidi, z nichž si vychoval užitečné nástroje ke svádění. Xxxxxxx služebník je povinen v Boží bázni a moci věrně plnit svůj úkol. Jen tak může uvádět satanovy zástupy ve zmatek a vítězit v Ježíšově jménu. {PNL 97.4}

Xxxxxx odchod

Xxxxx a jeho společníci pokračovali ve své cestě a přišli do Perge v Pamfylii. Jejich cesta byla namáhavá; setkali se s potížemi, trpěli nedostatkem a na každém kroku byli ohroženi. Ve městech a vesnicích, jimiž procházeli, i na opuštěných cestách na ně číhala zjevná i skrytá nebezpečí. Ale Xxxxx a Xxxxxxxx se už naučili spoléhat na Boží zachraňující moc. Byli naplněni vřelou láskou k hynoucím lidem. Jako věrní pastýři hledali ztracené ovce a vůbec nepomýšleli na svůj vlastní klid a pohodlí. Zapomněli sami na sebe a neztráceli odvahu, ani když byli vyčerpaní, hladoví a když jim byla zima. Jejich zrak byl upřen jen k jedinému cíli — zachránit ty, kteří zabloudili daleko od stáda. {PNL 97.5}

Právě tady přemohl Marka strach a malomyslnost, takže na určitou dobu zaváhal, zda byl jeho úmysl zasvětit svůj život cele Božímu dílu správný. Nebyl zvyklý na potíže, a proto ho nebezpečí a strádání, kterým museli na své cestě čelit, sklíčilo. Úspěšně pracoval za příznivých podmínek; ale nyní, když narážel na odpor a nástrahy, které tak často obklopovaly průkopníky Xxxxxx díla, nedokázal se vyrovnat s těžkostmi a zápasit jako dobrý bojovník pro Xxxxxxxx věc. Ještě se bude muset naučit statečně snášet hrozby, pronásledování a protivenství. Když apoštolové postupovali kupředu a obávali se stále větších potíží, Xxxxx se nechal zastrašit.

Ztratil veškerou odvahu. Odmítl pokračovat v cestě a vrátil se zpátky do Jeruzaléma. {PNL 98.1}

Xxxxx Xxxxx kvůli jeho útěku hodnotil velmi nepříznivě, a po určitou dobu ho dokonce ostře kritizoval. {PNL 98.2}

Xxxxxxxx se však snažil Xxxxxxx jednání omlouvat jeho nezkušeností. Bál se, aby Xxxxx neopustil kazatelskou službu, protože věděl, že má vlohy k tomu, aby se stal užitečným Kristovým služebníkem. Po několika letech byla jeho starost o Xxxxx bohatě odměněna, protože tento mladý muž se bezvýhradně odevzdal Xxxx a hlásal evangelium na obtížných misijních polích. Díky Xxxxxx požehnání a díky moudrému Xxxxxxxxxxx vedení se z něj stal schopný spolupracovník. {PNL 99.1}

Xxxxx se později s Xxxxxx usmířil a přijal ho za svého pomocníka. Dokonce ho jako spolupracovníka „pro království Boží“, který je jeho „útěchou“, doporučil Xxxxxxxx (Koloským 4,11). Krátce před svou smrtí o Xxxxxxx znovu řekl, že mu je „užitečný jako pomocník“ 2.

Timoteovi 4,11. {PNL 99.2}

V pisidské Antiochii

Po Xxxxxxx odchodu navštívili Xxxxx a Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Antiochii. V sobotní den vešli do židovské synagógy a posadili se. „Po čtení ze Zákona a Proroků vybídli je představení synagógy: ‚Bratří, máte-li slovo povzbuzení, promluvte k lidu.‘“ Skutky 13,15. Když byli takto vyzváni, aby promluvili, Xxxxx „povstal…, pokynul rukou a řekl: ‚Muži izraelští a s nimi vy, kteří ctíte jediného Boha, slyšte mne!‘“ Skutky 13,16. Následoval působivý proslov. Xxxxx vyprávěl, jak Bůh v průběhu historie jednal se Židy. Začal vysvobozením z egyptského otroctví a hovořil o tom, že jim byl zaslíben Spasitel z rodu Xxxxxxxx. Směle prohlásil, že „x Xxxxxxxx potomstva dal Bůh Izraeli podle svého slibu Spasitele Xxxxxx. Před jeho vystoupením kázal Xxx všemu izraelskému lidu, aby se odvrátili od svých hříchů a dali se pokřtít. Když Xxx končil své poslání, řekl: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Za mnou přichází někdo, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínek na jeho nohou.‘“ Skutky 13,23-25. A tak Xxxxx s velikou mocí kázal, že Xxxxx je Spasitel lidstva a Mesiáš, o němž hovoří proroctví. {PNL 99.3}

Po tomto prohlášení Xxxxx xxxxx: „Bratří z rodu Xxxxxxxxxx i vy, kteří s nimi ctíte jediného Boha, nám bylo posláno toto slovo spásy. Ale obyvatelé Jeruzaléma a jejich vůdcové Spasitele nepoznali, odsoudili ho, a tak naplnili slova proroků, která se čtou každou sobotu.“ Skutky

13,26.27. {PNL 99.4}

Xxxxx neváhal a o zavržení Spasitele židovskými vůdci jim řekl čistou pravdu. „Ačkoli na něm nenalezli žádný důvod pro trest smrti,“ prohlásil apoštol, „vymohli si na Xxxxxxxx, aby ho dal popravit. Když udělali všechno přesně tak, jak to bylo o něm v Písmu napsáno, sňali jej z kříže a položili do hrobu. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a on se po mnoho dní zjevoval těm, kteří s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní jeho svědky před lidem. {PNL 99.5}

My vám přinášíme radostnou zprávu,“ pokračoval apoštol, „že slib, daný našim praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše; vždyť je o něm psáno v druhém Žalmu: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ To, že jej vzkřísí z mrtvých, takže se už nepromění v prach, slíbil těmito slovy: ‚Věrně vám splním zaslíbení, která jsem dal Xxxxxxxx.‘ A pak na jiném místě říká: ‚Nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.‘ Xxxxx sloužil Xxxx za svého života, potom podle jeho vůle zemřel, byl uložen k svým předkům a rozpadl se v prach. Ten však, kterého Bůh vzkřísil, se neobrátil v prach.“ Skutky 13,28-37. {PNL 99.6}

Když jim Xxxxx takto objasnil naplnění známých proroctví o Xxxxxxx, začal jim kázat o pokání a odpuštění hříchů skrze zásluhy Ježíše Xxxxxx, jejich Spasitele. Řekl: „Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“ Skutky 13,38.39. {PNL 100.1}

Boží Duch působil skrze tato slova a dotýkal se nitra posluchačů. Xxxxxxx se odvolával na starozákonní proroctví a tvrdil, že se naplnila ve službě Ježíše Nazaretského. Tím se mu podařilo přesvědčit mnohé, kteří toužili po příchodu zaslíbeného Mesiáše. Svým ujištěním, že

„radostná zpráva“ o spasení neplatí jen pro židy, ale také pro pohany, vzbudil naději a radost těch, kteří podle svého původu nepatřili k Xxxxxxxxxxx dětem. {PNL 100.2}

„Když Xxxxx a Xxxxxxxx vycházeli ze synagógy, všichni je prosili, aby k nim o tom všem znovu promluvili příští sobotu.“ Shromáždění se konečně začalo rozcházet a „mnoho židů i obrácených pohanů“, kteří toho dne přijali radostnou zprávu, kterou slyšeli, „doprovázelo Xxxxx a Xxxxxxxxx; ti s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby se drželi Boží milosti“ Skutky 13,42.43. {PNL 100.3}

Pavlův proslov vzbudil v Pisidské Antiochii takový zájem, že „příští sobotu přišlo skoro celé město slyšet Boží slovo. Když židé viděli tolik lidí, naplnila je závist a začali Xxxxxxxx slovům odporovat a rouhat se. {PNL 100.4}

Ale Xxxxx a Xxxxxxxx směle prohlásili: ‚Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve.

Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Vždyť Pán nám přikázal: »Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země.«‘ {PNL 100.5}

Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.“ Skutky 13,44-48. {PNL 100.6}

Evangelium mezi pohany

Pohané byli velmi potěšeni, že je Xxxxxxx přijal za Boží děti, a s vděčností naslouchali kázání.

Ti, kdo uvěřili, se o evangelium horlivě dělili s dalšími, takže „slovo Páně se šířilo po celé krajině“ Skutky 13,49. {PNL 100.7}

Takovou žeň pohanů předpověděli pisatelé naplnění Duchem svatým již o mnoho staletí dříve. Lidé však těmto prorockým výrokům nerozuměli. Xxxxx řekl: „Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. {PNL 100.8}

Na místě, kde se jim říká: ‚Nejste lid můj‘, bude se jim říkat: ‚Synové živého Boha‘.“ Dále Xxxxx uvádí: „Vseji jej pro sebe do země, Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo Nejsou-lid-můj, řeknu: ‚Tys můj lid‘, a on řekne: ‚Můj Bože!‘“ Ozeáš 2,1.25. {PNL 101.1}

Šíření evangelia mezi pohany předpověděl během své pozemské služby i sám Spasitel. V podobenství o zlých vinařích řekl zatvrzelým Židům: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Xxxxxx 21,43. Po svém vzkříšení přikázal Xxxxx učedníkům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky.“ Všichni měli být varováni, a proto měli učedníci kázat „evangelium všemu stvoření“. Xxxxxx 28,19; Marek 16,15. {PNL 101.2}

Přestože se Xxxxx a Xxxxxxxx v Pisidské Antiochii zaměřili na pohany, nepřestali pracovat ani pro židy. Obraceli se na ně, kdykoli existovala naděje, že je vyslechnou. Později zvěstoval Xxxxx a jeho spolupracovníci evangelium židům i pohanům v Tesalonice, Korintu, Efezu a v dalších důležitých městech. Jejich úsilí se však od této chvíle soustředilo především na vybudování Božího království v pohanských oblastech, mezi národy, které toho o pravém Bohu a jeho Synu věděli jen málo nebo vůbec nic. {PNL 101.3}

Xxxxx a jeho pomocníci hluboce soucítili s těmi, kdo „byli bez Xxxxxx, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“. Díky neúnavné službě apoštolů mezi pohany se „cizinci a přistěhovalci“, kteří byli „kdysi vzdálení“, dozvěděli, že se „stali blízkými pro Xxxxxxxx prolitou krev“ a že skrze víru v jeho oběť smíření mohou získat „právo Božího lidu“ a „patřit k Boží rodině“. Efezským 2,12.13.19. {PNL 101.4}

Xxxxx xxxxx ve víře a bez ustání pracoval na vybudování Božího království mezi těmi, které učitelé Izraele zanedbávali. Neustále vyvyšoval Xxxxxx Xxxxxx jako Krále králů a Pána pánů (viz

1. Timoteovi 6,15) a napomínal věřící, aby v něm zapustili kořeny, na něm postavili základy a pevně se drželi víry (viz Koloským 2,7). {PNL 101.5}

Pro ty, kdo věří, se Kristus stal pevným základem. Na tomto živém kameni mohou stavět jak židé, tak pohané. Je dost velký pro všechny a dost silný na to, aby unesl tíhu a břemeno celého světa. Je zřejmé, že tuto skutečnost zakusil ve svém životě i sám Xxxxx. Když se apoštol v závěru své služby v dopise obracel na skupinu věřících pohanů, kteří vytrvali ve své lásce k pravdě evangelia, napsal: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Xxxxx.“ Efezským 2,20. {PNL 101.6}

Když se v Pisidii šířilo radostné poselství, nevěřící Židé z Antiochie, zaslepení svými předsudky, „pobouřili vznešené ženy, které také ctily jediného Boha, pobouřili i přední muže toho města, podnítili tím proti Pavlovi a Xxxxxxxxxxx nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje“ Skutky 13,50. {PNL 101.7}

Apoštolové se tímto jednáním nenechali odradit; vzpomněli si totiž na slova svého Pána:

„Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Xxxxxxx se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ Xxxxxx 5,11.12. {PNL 102.1}

Evangelium se šířilo a apoštolové měli důvod k radosti. Jejich působení mezi obyvateli Pisidské Antiochie bylo bohatě požehnáno a věřící, které zde zanechali, aby po nějakou dobu pokračovali v práci sami, „byli naplněni radostí a Duchem svatým“ Skutky 13,52. {PNL 102.2}

18. kapitola — Působení mezi pohany

Z Pisidské Antiochie se Xxxxx a Xxxxxxxx vydali do Ikonia a také zde začali stejně jako v Antiochii pracovat v synagóze svého vlastního lidu. Měli velký úspěch — „uvěřilo mnoho Židů i Řeků“. Ale tak jako na jiných místech, kde apoštolové působili, i v Ikoniu se stalo, že „židé, kteří neuvěřili, pobouřili pohany a vyvolali jejich nenávist proti bratřím“. Skutky 14,1.2. {PNL 103.1}

Apoštolové se však od svého poslání nenechali odradit, protože mnozí evangelium o Kristu přijímali. Navzdory odporu, závisti a předsudkům pokračovali ve své práci a „přes všechny

překážky mluvili o Pánu“. A Bůh „dosvědčoval svou milost tím, že xxx dával moc konat znamení a zázraky“. Skutky 14,3. Tyto důkazy Božího přiznání silně působily na ty, kdo byli ochotni nechat se přesvědčit, takže počet lidí, kteří přijali evangelium, se zvyšoval. {PNL 103.2}

Vzrůstající obliba poselství zvěstovaného apoštoly naplnila nevěřící Židy závistí a záští. Proto se rozhodli, že práci apoštolů okamžitě učiní přítrž. Lživými a přehnanými zprávami vzbudili v úřadech obavy, že celé město je pobouřeno a hrozí nebezpečí povstání. Prohlašovali, že k apoštolům se připojuje velký počet lidí, a tvrdili, že mají tajné a nebezpečné úmysly. {PNL 103.3}

Kvůli těmto obviněním byli učedníci opakovaně předvoláváni před úřady. Ale hájili se tak jasně a přesvědčivě a o svém učení hovořili tak klidně a srozumitelně, že nakonec vše vyznělo v jejich prospěch. Ačkoli byly úřady kvůli nepravdivým zprávám, které se jim donesly, vůči apoštolům zaujaty, neodvážily se je odsoudit. Musely uznat, že cílem Xxxxxxx a Xxxxxxxxxxx učení bylo vychovat z lidí počestné občany poslušné zákona. Kdyby lidé přijali pravdy, které apoštolové hlásali, mravy a pořádek ve městě by se zlepšily. {PNL 103.4}

Díky odporu, na který učedníci naráželi, si poselství pravdy získalo velký zájem veřejnosti. Židé si uvědomovali, že jejich snahy zmařit dílo nových učitelů jenom přispěly k tomu, že nová víra si získává stále větší počet stoupenců. „Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli při židech, druzí při apoštolech.“ Skutky 14,4. {PNL 103.5}

Vývoj událostí židovské vůdce natolik rozzuřil, že se rozhodli dosáhnout svého cíle násilím.

V hlučném davu nevzdělanců probudili ty nejpřízemnější vášně a podařilo se jim vyvolat vzpouru, kterou označili za následek učení apoštolů. Doufali, že si tímto křivým obviněním získají podporu úřadů a budou moci uskutečnit svůj záměr. Dohodli se, že apoštolové nesmí dostat příležitost k obhajobě a že je třeba podnítit dav ke kamenování Xxxxx a Xxxxxxxxx.

Viděli v tom možnost, jak zastavit jejich působení. {PNL 104.1}

Přátelé, a to dokonce nevěřící, varovali apoštoly před zákeřnými úmysly židů a naléhavě je vyzývali, aby se zbytečně nevystavovali zuřivému davu, ale zachránili si život útěkem. Xxxxx a Xxxxxxxx tedy tajně opustili Xxxxxxx a pověřili bratry a sestry, aby po určitou dobu pokračovali v díle sami. V žádném případě však neodešli navždy; jakmile rozruch utichne, hodlali se sem vrátit a dokončit práci, kterou začali. {PNL 104.2}

V každé době a v každé zemi musí Boží poslové čelit tvrdošíjnému odporu těch, kdo vědomě zavrhli nebeské světlo. Nepřátelé evangelia často zdánlivě vítězili, když svým zkreslováním a lhaním zavírali dveře, jimiž mohli vstoupit Boží poslové. Tyto dveře však nemohly být zavřeny navždy. A tak když se Boží služebníci po určité době vrátili, aby pokračovali ve své práci, Xxx mocně působil v jejich prospěch a umožnil jim oslavit jeho jméno.

{PNL 104.3}

V Lystře

Když museli apoštolové kvůli pronásledování uprchnout z Ikonia, odešli do lykaonských měst Lystry a Derbe, kde žili převážně pověrčiví pohané. Někteří z nich však byli ochotni vyslechnout si a přijmout poselství evangelia. Apoštolové se rozhodli, že budou pracovat v těchto městech a jejich okolí, přičemž doufali, že se vyhnou předsudkům a pronásledování židů. {PNL 104.4}

Přestože v Lystře žilo několik židů, nebyla zde žádná synagóga. Mnozí obyvatelé Lystry chodili na bohoslužby do chrámu, který byl zasvěcen Xxxxx. Xxxxx a Xxxxxxxx přišli do města a shromáždili kolem sebe jeho obyvatele, aby jim objasnili prosté pravdy evangelia. Mnozí se pak pokoušeli spojit jejich učení se svou vlastní modlářskou vírou v Dia. {PNL 104.5}

Apoštolové se snažili předat těmto modloslužebníkům poznání o Bohu Stvořiteli a jeho Synu, který se stal Spasitelem lidstva. Nejprve obraceli jejich pozornost k úžasnému Božímu

dílu — ke slunci, měsíci a ke hvězdám, k podivuhodnému střídání ročních období, k majestátním horám se zasněženými vrcholy, vzrostlým stromům a k dalším zázrakům přírody svědčícím o moudrosti přesahující lidské chápání. Poukazovali na dílo všemocného Xxxx, a tak vedli pohany k přemýšlení o velkém Vládci vesmíru. {PNL 104.6}

Když apoštolové vysvětlili obyvatelům Lystry tyto základní pravdy o Stvořiteli, vyprávěli jim o Božím Synu, který z lásky k člověku sestoupil z nebe a přišel na náš svět. Hovořili o jeho životě a službě a o tom, jak byl zavržen těmi, které přišel zachránit. Dále mluvili o jeho výslechu, ukřižování, vzkříšení a odchodu do nebe, kde je nyní obhájcem lidí. A tak Xxxxx a Xxxxxxxx v Boží moci a Duchu kázali evangelium v Lystře. {PNL 105.1}

Když jednoho dne Xxxxx vyprávěl lidem, jak Kristus uzdravoval nemocné a trpící, spatřil mezi svými posluchači mrzáka. Upíral svůj zrak na Pavla a s vírou přijímal jeho slova. Pohled na tohoto trpícího muže vzbudil v Xxxxxxx hluboký soucit a apoštol poznal, „že věří v Boží pomoc“ Skutky 14,9. Před davem modloslužebníků přikázal mrzákovi, aby se postavil. Až dosud byl nemocný schopen pouze sedět. Nyní však okamžitě uposlechl Xxxxxx příkaz a poprvé v životě se postavil na nohy. Jakmile projevil svou víru, vstoupila do něj síla, takže

„vyskočil a chodil“, ačkoli ještě před okamžikem by toho nebyl schopen (Skutky 14,10). {PNL 105.2}

„Když zástupy viděly, co Xxxxx učinil, provolávaly xxxxxxxxx: ‚To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!‘“ Skutky 14,11. Tento výrok vycházel z jejich tradice, podle níž věřili, že bohové čas od času navštěvují zemi. Xxxxxxxxxxx začali kvůli jeho důstojnému vzhledu, zdvořilému chování a laskavému a mírnému výrazu tváře říkat Xxxx, otec bohů. Xxxxx považovali za Xxxxx, protože „to byl především on, kdo mluvil“ (Skutky 14,12), a protože byl horlivý, energický a výmluvný, pokud šlo o varování a napomínání. {PNL 105.3}

Obyvatelé Xxxxxx chtěli vyjádřit svou vděčnost, a proto přesvědčili Diova kněze, aby prokázal apoštolům poctu. A tak „dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat“ Skutky 14,13. Xxxxx a Xxxxxxxx, kteří se odebrali do ústraní, aby si v klidu odpočinuli, o těchto přípravách nevěděli. Brzy však jejich pozornost upoutala hudba a nadšené volání velkého davu, který se shromáždil před domem, v němž bydleli. {PNL 105.4}

Jakmile apoštolové zjistili, co je důvodem této návštěvy a všeobecného vzrušení, které ji provázelo, „roztrhli svůj oděv“ a „vběhli do zástupu mezi lidi“. Doufali, že je tak odvrátí od dalších úmyslů. Hlasitým, pronikavým hlasem, který přehlušil pokřik lidu, je Xxxxx požádal o pozornost. Hluk náhle ustal a Xxxxx xxxx: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí.“ Skutky 14,14-17. {PNL

105.5}

Apoštolové jednoznačně popřeli, že by byli bohové, a Xxxxx se snažil obrátit pozornost lidu k pravému Bohu, který jediný je hoden uctívání. Bylo však téměř nemožné odvrátit pohany od jejich úmyslu. Byli tak pevně přesvědčeni o tom, že tito muži jsou skutečně bohové, a tak nadšení, že nedokázali uznat svou chybu. V Bibli stojí, že apoštolům se „jen s námahou podařilo zadržet zástupy“ Skutky 14,18. {PNL 105.6}

Obyvatelé Lystry namítali, že na vlastní oči spatřili zázračnou moc apoštolů. Viděli přece, že mrzák, který nikdy nemohl chodit, je nyní při síle a těší se pevnému zdraví. Xxxxx je dlouho přesvědčoval a trpělivě jim vysvětloval, že jeho a Xxxxxxxxxxxx posláním je představovat lidem nebeského Boha a jeho Syna, velkého Lékaře. Teprve potom se mu podařilo je přimět, aby upustili od svého záměru. {PNL 106.1}

Kamenování Pavla

Pavlovo a Xxxxxxxxxxx působení v Lystře náhle ukončily zlomyslné intriky Židů z Antiochie a Ikonia (viz Skutky 14,19). Ti se dozvěděli o úspěšné práci apoštolů mezi obyvateli Lykaonie a rozhodli se, že se za nimi vydají, aby je pronásledovali. Když přišli do Lystry, brzy se jim podařilo probudit v lidu stejnou nenávist, jaká ovládala i je. Lidé, kteří ještě nedávno považovali Xxxxx a Xxxxxxxxx za bohy, uvěřili lžím a pomluvám a nechali si namluvit, že ve skutečnosti jsou apoštolové horší než vrahové a zaslouží si smrt. {PNL 106.2}

Lystřané byli zklamaní, že jim apoštolové odepřeli jejich výsadu a nepřijali jejich oběť. Proto se nyní proti Xxxxxxx a Xxxxxxxxxxx obrátili s téměř stejným nadšením, s jakým je předtím oslavovali jako bohy. Pobouřeni Židy hodlali apoštoly fyzicky napadnout. Židé jim důrazně přikázali, aby nedali Xxxxxxx příležitost k proslovu. Xxxxxxx, že pokud ho nechají mluvit, ovlivní lid pomocí svých kouzel. {PNL 106.3}

Vražedné plány nepřátel evangelia se brzy nato uskutečnily. Obyvatelé Lystry podlehli vlivu zla a posedlí ďábelskou zuřivostí se chopili Pavla a nemilosrdně ho kamenovali. Apoštol si pomyslel, že nastal jeho konec. Živě se mu vybavilo umučení Xxxxxxx a vzpomněl si, jak krutě se sám na jeho smrti podílel. Když byl samá modřina a omdléval bolestí, upadl na zem.

Rozzuření Lystřané se domnívali, „že je mrtev“, a „vyvlekli ho z města“ Skutky 14,19. {PNL 106.4}

Ve chvíli této těžké zkoušky zůstala skupina Lystřanů, kteří se obrátili na víru v Ježíše, jehož jim zvěstovali Xxxxx a Xxxxxxxx, věrná a vytrvalá. Bezdůvodný odpor a kruté pronásledování ze strany nepřátel tyto horlivé bratry pouze utvrdily v jejich víře. Přestože jim hrozilo nebezpečí a posměch, projevili svou oddanost tím, že se v zármutku shromáždili kolem Pavla, o němž si mysleli, že je mrtev. {PNL 106.5}

Jaké však bylo jejich překvapení, když uprostřed jejich nářku apoštol náhle zvedl hlavu, vstal a chválil Xxxx. Věřící považovali nečekané uzdravení Božího služebníka za zázrak Boží moci. Zdálo se, že jeho prostřednictvím chtěl Bůh vtisknout nebeskou pečeť jejich obrácení. Naplnila je nevýslovná radost a s novou vírou chválili Boha. {PNL 106.6}

Mezi obrácenými Lystřany, kteří byli očitými svědky Xxxxxxx utrpení, byl také mladý muž, který se měl stát významným Božím služebníkem. Později prožíval společně s apoštolem zkoušky i radosti spojené s prací průkopníků v obtížných podmínkách. Jmenoval se Xxxxxxxx. Když byl Xxxxx xxxxxxxx z města, tento mladý učedník byl mezi těmi, kdo se shromáždili kolem jeho zdánlivě mrtvého těla. Spolu s ostatními viděl, jak se ubitý a krvácející apoštol zvedl a chválil Xxxx za to, že směl trpět pro Xxxxxx. {PNL 107.1}

Zakládání sborů

Následujícího dne po kamenování Xxxxx odešli apoštolové do Derbe. Bůh žehnal jejich úsilí a mnoho lidí přijalo Xxxxxx za svého Spasitele. „I v tomto městě kázali evangelium a získali mnoho učedníků.“ Skutky 14,21. Xxxxx ani Xxxxxxxx však nechtěli začít pracovat jinde, dokud neutvrdili ve víře ty obrácené křesťany, které museli na určitou dobu zanechat opuštěné na místech svého dřívějšího působení. A tak se nezalekli nebezpečí a vraceli se „přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře.“ Skutky 14,21.22. Mnozí přijali radostnou zvěst evangelia, a tak se vystavili potupě a protivenství. Apoštolové se snažili posílit jejich víru, aby mohlo dílo pokračovat. {PNL 107.2}

Ve snaze podpořit duchovní růst nově obrácených křesťanů dbali apoštolové na zavedení ochrany v podobě řádu odpovídajícího evangeliu. Ve všech oblastech Lykaonie a Pisidie, kde žili věřící, byly založeny sbory. V každém z nich byly ustanoveny služebnosti a byl zaveden náležitý řád a systém, jímž se řídily všechny záležitosti týkající se duchovního blaha věřících.

{PNL 108.1}

Tato organizace byla v souladu s plánem evangelia, podle něhož měli být všichni, kdo věřili v Xxxxxx, sjednoceni v jeden celek. Na tento plán Xxxxx v průběhu celé své služby důsledně dbal.

Kdekoli lidé pod vlivem jeho působení přijali Xxxxxx za svého Spasitele, byli v příhodnou chvíli sdruženi ve sbor, přestože jich byl jen malý počet. Tak se křesťané učili vzájemně si pomáhat a přitom mít na paměti zaslíbení: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Xxxxxx 18,20. {PNL 108.2}

Na takto založené sbory Xxxxx nezapomínal. Péče o ně na něj doléhala jako břemeno, jehož tíha neustále roste. Nepřetržitě se staral i o to nejmenší společenství. Bedlivě dohlížel na malé sbory, protože věděl, že potřebují zvláštní pozornost, aby byli jejich členové pevně utvrzeni ve víře a naučili se horlivě a nezištně pracovat pro lidi ve svém okolí. {PNL 108.3}

Ve své misijní práci se Xxxxx a Xxxxxxxx vždy snažili následovat Xxxxxxx příklad ochoty, obětavosti a svědomité služby lidem. Byli prozíraví, horliví a neúnavní a nebrali ohled na své zájmy ani na své vlastní pohodlí; s upřímnými modlitbami vytrvale zasévali semeno pravdy. Zároveň ochotně rozdávali nesmírně cenné praktické rady všem, kdo se postavili na stranu evangelia. Jejich upřímnost a Boží bázeň měli na nové učedníky trvalý vliv, takže se jim důležitost evangelia provždy vryla do paměti. {PNL 108.4}

Když se na víru obrátili nadějní a schopní muži, jako byl Xxxxxxxx, Xxxxx a Xxxxxxxx se jim důrazně snažili vysvětlit, že je třeba, aby pracovali na Boží vinici. A když pak apoštolové odešli na jiné místo, víra těchto mužů neochabla, ale spíše se upevnila. Byli svědomitě vyučeni, jak chodit s Bohem, a proto věděli, že mají nezištně, pilně a vytrvale pracovat na záchraně svých bližních. Důkladná příprava nově obrácených křesťanů významným způsobem přispěla k pozoruhodnému úspěchu, který provázel Xxxxx a Xxxxxxxxx, když zvěstovali evangelium v pohanských zemích. {PNL 108.5}

První misijní cesta se rychle chýlila ke svému závěru. Apoštolové svěřili nově založené sbory Bohu, odešli do Pamfylie „a tam kázali v městě Perge. Potom se odebrali do Attalie a odpluli do Antiochie.“ Skutky 14,25.26. {PNL 108.6}

19. kapitola — Židé a pohané

Když Xxxxx a Xxxxxxxx opět dorazili do Antiochie v Sýrii, odkud byli vysláni na svou misijní cestu, využili první vhodné příležitosti k tomu, aby svolali věřící a vyprávěli jim, „co všechno skrze ně Bůh učinil a jak i pohanům otevřel dveře víry“ Skutky 14,27. V Antiochii byl velký sbor, který stále rostl. Byl střediskem misijní činnosti a patřil k nejvýznamnějším skupinám věřících křesťanů. Jeho členové pocházeli z nejrůznějších vrstev obyvatelstva a byli mezi nimi jak židé, tak pohané. {PNL 109.1}

Spor o ceremoniální zákon

Apoštolové se společně se staršími a členy sboru v Antiochii usilovně snažili získávat lidi pro Xxxxxx. Někteří židovští věřící pocházející z Judska, kteří dříve patřili k sektě farizeů, však začali diskutovat o otázce, která brzy vedla k rozsáhlým sporům v církvi a mezi věřícími pohany vyvolala zděšení. Xxxx židovští učitelé s velkou přesvědčivostí tvrdili, že pokud chce být člověk spasen, musí se nechat obřezat a dodržovat celý ceremoniální zákon. {PNL 109.2}

Xxxxx a Xxxxxxxx pohotově vystoupili proti tomuto falešnému učení a se zavedením obřízky pro pohany nesouhlasili. Naproti tomu i mnozí věřící Židé v Antiochii zastávali stanovisko bratří, kteří nedávno přišli z Judska. {PNL 109.3}

Obrácení židé většinou nebyli ochotni postupovat kupředu tak rychle, jak jim to Bůh ve své prozřetelnosti umožňoval. Z úspěšného působení apoštolů mezi pohany bylo zřejmé, že

obrácených pohanů bude brzy mnohem více než obrácených židů. Židé chtěli, aby se dodržování předpisů a obřadů stanovených jejich zákonem stalo nezbytnou podmínkou pro přijetí pohanů do církve. Obávali se totiž, že jejich zvláštnosti, kterými se až dosud odlišovali od všech ostatních národů, by nakonec mohly mezi těmi, kdo přijali evangelium, zcela zaniknout.

{PNL 109.4}

Židé byli vždy pyšní na své bohoslužby, které ustanovil sám Bůh. Mnozí z těch, kteří se obrátili na víru v Xxxxxx, považovali za nepravděpodobné, že by Bůh, který kdysi jednoznačně vymezil řád židovské bohoslužby, mohl někdy připustit jakoukoli nepatrnou změnu. Trvali na tom, aby se židovské zákony a obřady staly součástí obřadů křesťanského náboženství. Dosud nepochopili, že veškeré oběti smíření poukazovaly na smrt Božího Syna, v němž se předobraz stal skutečností; proto již zvyky a obřady stanovené Mojžíšovým zákonem nebyly závazné. {PNL

109.5}

Xxxxx se před svým obrácením považoval za bezúhonného, „jde-li o spravedlnost podle zákona“ Filipským 3,6. Když však změnil své smýšlení, jasně porozuměl poslání Spasitele, který vykoupil celé lidstvo — jak židy, tak pohany. Pochopil také rozdíl mezi živou vírou a mrtvým formalismem. Starobylé zvyky a obřady, které měli Izraelci dodržovat, získaly ve světle evangelia nový a hlubší význam. Byly předobrazem toho, co se nyní naplnilo. A proto ti, kdo žijí v době nové smlouvy, jsou osvobozeni od jejich dodržování. Ale Boží neměnný zákon, Desatero, hájil Xxxxx i nadále duchem i písmem. {PNL 110.1}

Shromáždění v Jeruzalémě

Xxxxxx obřízky vyvolala ve sboru v Antiochii řadu diskuzí a sporů. Nakonec se členové církve začali obávat, že vleklé rozepře povedou k jejich rozdělení. Proto se rozhodli, že vyšlou Xxxxx, Xxxxxxxxx a několik dalších spolehlivých mužů z tohoto sboru do Jeruzaléma, aby celou záležitost předložili apoštolům a starším. Měli se zde setkat se zástupci různých sborů a s těmi, kdo přijdou do Jeruzaléma, aby se zúčastnili blížících se svátků. Všechny neshody měly ustat, dokud se po společné poradě nedospěje ke konečnému rozhodnutí, které pak měly přijmout všechny sbory v celé zemi. {PNL 110.2}

Cestou do Jeruzaléma navštěvovali apoštolové věřící ve městech, jimiž procházeli, a povzbuzovali je vyprávěním o svých zkušenostech v Božím díle a o tom, jak se pohané obracejí k víře. {PNL 110.3}

V Jeruzalémě se zástupci z Antiochie sešli s bratry z různých sborů, kteří sem přišli na společné shromáždění. Také jim vyprávěli o svém úspěšném působení mezi pohany. Pak jim podrobně popsali, jaký zmatek nastal, když někteří obrácení farizeové přišli do Antiochie a prohlašovali, že pohané musí být obřezáni a musí zachovávat Mojžíšův zákon, pokud chtějí být spaseni. {PNL 110.4}

Shromáždění o této otázce živě diskutovalo. S obřízkou bylo úzce spjato ještě několik dalších záležitostí, které také vyžadovaly důkladné zvážení. Jednou z nich byl problém, jaký postoj je třeba zaujmout k požívání masa obětovaného modlám. Mnozí obrácení pohané žili mezi neznalými a pověrčivými lidmi, kteří často přinášeli oběti modlám. Kněží konající takové pohanské bohoslužby s těmito obětními dary čile obchodovali. Židé se nyní obávali, že pokud budou obrácení pohané kupovat to, co bylo obětováno modlám, křesťanství kvůli nim získá špatnou pověst; do určité míry tím totiž schvalovali modlářské praktiky. {PNL 110.5}

Kromě toho byli pohané zvyklí jíst maso zvířat, která byla zardoušena. Naproti tomu židé dbali na základě Božích pokynů při zabíjení zvířete, jehož maso bylo určeno k požívání, na to, aby jeho tělo důkladně vykrvácelo; jinak bylo maso považováno za závadné. Bůh dal židům tyto příkazy, aby ochránil jejich zdraví. Požívání krve považovali tedy židé za hřích. Krev pro ně představovala život a prolévání krve pokládali za důsledek hříchu. {PNL 111.1}

Naproti tomu pohané zachycovali krev obětního zvířete a používali ji k přípravě pokrmů. Židé nemohli uvěřit tomu, že by měli změnit zvyky, které přijali na zvláštní Boží příkaz. Kdyby byli za těchto okolností nuceni posadit se k jednomu stolu s pohany, byli by otřeseni a pobouřeni. {PNL

111.2}

Pohané, a zejména Řekové, vedli často nevázaný život. Proto existovalo nebezpečí, že ti, kdo neprožili opravdové obrácení, vyznají svou víru, aniž by se vzdali svých špatných zvyků. Židovští křesťané nemohli trpět nemravnosti, které pohané ani nepovažovali za bezpráví. Proto se domnívali, že by bylo namístě nařídit obráceným pohanům obřízku a zachovávání ceremoniálního zákona. Pohané tím měli prokázat svou upřímnost a zbožnost. Židé si mysleli, že tak zabrání tomu, aby se k církvi připojovali lidé, kteří sice přijali víru, ale ve skutečnosti nebyli obráceni. Takoví by totiž později mohli svou nemravností a bezuzdností dělat Božímu dílu ostudu. {PNL 111.3}

Zdálo se, že nejrůznější hlediska, která bylo třeba vzít při řešení hlavní otázky v úvahu, představovala pro shromáždění nepřekonatelné potíže. Na urovnání sporu pravděpodobně záviselo blaho křesťanské církve, ne-li dokonce její samotná existence. Ve skutečnosti však Duch svatý již celou záležitost vyřešil. {PNL 111.4}

„Když došlo k velké rozepři, povstal Xxxx a promluvil k nim: ‚Dobře víte, bratří, že si mě Bůh hned na začátku mezi vámi vyvolil, aby ode mne pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili.‘“ Skutky 15,7. Vysvětlil jim, že Duch svatý již rozhodl celý spor tím, že na neobřezané pohany sestoupil se stejnou mocí jako na obřezané židy. Znovu jim vyprávěl o svém vidění, v němž mu Bůh ukázal plachtu plnou různých druhů čtvernohých zvířat a vyzval ho, aby je zabíjel a jedl.

Když odmítl a ohradil se, že nikdy nejedl nic, co poskvrňuje nebo znečišťuje, odpověď zněla:

„Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ Skutky 10,15. {PNL 111.5}

Xxxx xxx xxxxxxxxx i srozumitelný výklad těchto slov, který bezprostředně po jeho vidění vyplynul z výzvy, aby se vydal za setníkem a poučil ho o víře v Xxxxxx. Z tohoto poselství je zřejmé, že Bůh nestraní žádnému člověku, ale přijímá a uznává všechny, kdo se ho bojí. Dále xxx Xxxx xxxxxx, jak posluchačům shromážděným v Kornéliově domě zvěstoval slova pravdy; vylíčil jim, jaký úžas se ho zmocnil, když na vlastní oči viděl, že Duch svatý sestoupil jak na židy, tak na pohany. Totéž světlo a tatáž sláva ozářila tváře obřezaných židů i neobřezaných pohanů. To byla pro Xxxxx Xxxx výstraha, aby nikoho nepovažoval za méněcenného, protože Xxxxxxxx krev může odstranit všechny nečistoty. {PNL 111.6}

Xxxx již jednou se svými bratry hovořil o obrácení Xxxxxxxx a jeho přátel a o své návštěvě u těchto lidí. Když jim tehdy vyprávěl, jak se Duch svatý zmocnil pohanů, prohlásil: „Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Xxxxxx Xxxxxx, jak jsem já v tom mohl Xxxx bránit?“ Skutky 11,17. Nyní stejně horlivě a důrazně řekl: „Sám Bůh, jenž zná lidská srdce, se za ně postavil: Dal jim Ducha svatého tak jako nám a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou. Proč tedy nyní pokoušíte Xxxx a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my!“ Skutky 15,8-10. Tímto břemenem nemyslel Xxxx Xxxxxxxx, jak tvrdí ti, kdo popírají závaznost zákona; poukazoval zde na ceremoniální zákon, který byl ukřižováním Xxxxxx zrušen a ztratil svou platnost. {PNL 112.1}

Xxxxxx projev způsobil, že shromáždění byli ochotni trpělivě si vyslechnout vyprávění Xxxxx a Xxxxxxxxx o zkušenostech, které prožili při práci mezi pohany. „A když Xxxxxxxx a Xxxxx začali vypravovat, jaká znamení a divy činil Bůh skrze ně mezi pohany, všichni ve shromáždění zmlkli a poslouchali.“ Skutky 15,12. {PNL 112.2}

Také Xxxxx vydal přesvědčivé svědectví, když prohlásil, že Xxxxx záměrem je udělit pohanům stejné výsady a stejná požehnání jako židům. {PNL 112.3}

Konečné stanovisko

Duch svatý nepokládal za správné přikazovat obráceným pohanům dodržování ceremoniálního zákona; a názor apoštolů na tuto záležitost byl uveden do souladu s vůlí Ducha svatého. Shromáždění předsedal Xxxxx a jeho konečné rozhodnutí znělo: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu.“ Skutky 15,19. {PNL 112.4}

Tím byla debata ukončena. Tato událost vyvrací učení římskokatolické církve, podle kterého byl Xxxx hlavou prvotní církve. Nároky těch, kdo podobně jako papežové prohlašují, že jsou jeho nástupci, se nezakládají na Bibli. V Xxxxxxx životě nic nenasvědčuje tvrzení, že byl jako zástupce nejvyššího Boha vyvýšen nad své bratry. Kdyby se ti, kdo jsou označováni za Xxxxxxx nástupce, skutečně řídili jeho příkladem, pak by byli provždy spokojeni s tím, že jsou rovni svým bratrům. {PNL 112.5}

Zdá se, že v tomto případě byl oznámením rozhodnutí, k němuž rada dospěla, pověřen Xxxxx. Právě on vynesl rozsudek, že ceremoniální zákon, a zejména ustanovení o obřízce, nemá být pohanům vnucován ani doporučován. Xxxxx se snažil své bratry přesvědčit argumentem, že pohané rozhodujícím způsobem změnili svůj život již tím, že se obrátili k Bohu. Proto by židé měli být vůči nim shovívaví a neměli by je znepokojovat složitými a spornými otázkami podřadného významu. Mohli by je tím odradit od následování Xxxxxx. {PNL 113.1}

Obrácení pohané se však měli vzdát zvyků, které byly v rozporu s křesťanskými zásadami.

Apoštolové a starší se proto dohodli, že v dopise poučí pohany, aby se nadále zdržovali požívání masa obětovaného modlám, masa zardoušených zvířat a krve a aby se vyhýbali smilstvu. Měli být spíše napomínáni, aby zachovávali přikázání a vedli svatý život. Kromě toho bylo třeba je ujistit, že ti, kdo prosazovali závaznost obřízky, neměli k tomu žádné pověření od apoštolů. {PNL 113.2}

Xxxxx a Xxxxxxxx jim byli doporučeni jako muži, kteří pro Boha nasadili svůj život. Společně s těmito apoštoly vyslali k pohanům Xxxx a Xxxxxx, aby jim ústně oznámili rozhodnutí rady:

„Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně.“ Skutky 15,28.29. Tito čtyři Boží služebníci byli tedy vysláni do Antiochie s dopisem a poselstvím, které mělo ukončit všechny spory; vždyť skrze ně k nim promlouvala nejvyšší autorita na zemi. {PNL 113.3}

Rada, která o celé záležitosti rozhodla, se skládala z apoštolů a učitelů, kteří významným způsobem přispěli k zakládání křesťanských sborů mezi židy a pohany, a také ze zvolených zástupců různých sborů. Byli zde přítomni starší z Jeruzaléma, delegáti z Antiochie a dále zástupci nejvlivnějších sborů. Rada postupovala tak, jak jí to přikazovalo osvícené svědomí, a s důstojností církve, která byla založena z Boží vůle. Na konci jednání všichni uznali, že na spornou otázku odpověděl sám Xxx, když na pohany vylil Ducha svatého; všichni si uvědomili, že jejich povinností je podřídit se vedení Ducha. {PNL 113.4}

Nebylo nutné svolávat celou křesťanskou církev a o sporné záležitosti hlasovat. „Apoštolové a starší“, vlivní a rozvážní muži, vydali a sepsali rozhodnutí, které pak přijaly všechny křesťanské sbory. Ne všichni s ním však byli spokojeni; skupina ctižádostivých a sebevědomých bratří s ním nesouhlasila. Xxxx muži chtěli pracovat v Božím díle na vlastní zodpovědnost. Neustále reptali a kritizovali, navrhovali nové plány a snažili se překazit dílo těch, které Bůh povolal ke zvěstování evangelia. Již od samého počátku narážela církev na takové překážky a bude jim muset čelit až do konce času. {PNL 113.5}

Jeruzalém byl hlavním městem Židů a právě zde se nejvíce projevilo elitářské smýšlení a náboženské pokrytectví. Bylo přirozené, že židovští křesťané, kteří žili v blízkosti chrámu a neustále ho měli na očích, často přemýšleli o zvláštních výsadách židovského národa. Nyní viděli, že křesťanská církev opouští obřady a tradice judaismu; uvědomovali si, že ve světle nové víry ztratí lidé brzy ze zřetele zvláštní posvátnost, která byla židovským zvykům přisuzována. Mnozí se proto hněvali na Pavla, který podle nich do značné míry zavinil tuto změnu. Dokonce ani všichni učedníci nebyli ochotni přijmout rozhodnutí rady. Někteří horlivě

obhajovali ceremoniální zákon a nesouhlasili s Pavlem. Domnívali se, že jeho postoj k požadavkům židovského zákona je příliš povrchní. {PNL 114.1}

Jednoznačné rozhodnutí společného shromáždění mělo velký význam a mezi věřícími pohany vzbudilo důvěru, takže Božímu dílu prospělo. Sbor v Antiochii se těšil z přítomnosti Xxxx a Xxxxxx, kteří jako zvláštní poslové přišli z jeruzalémského shromáždění společně s apoštoly. Oba zbožní muži, Xxxx a Xxxxx, „byli proroci“ a „bratry velmi povzbudili a posílili svými slovy“. Nějakou dobu se v Antiochii zdrželi: „Xxxxx a Xxxxxxxx zůstali ještě v Antiochii a s mnoha jinými tam učili a zvěstovali slovo Páně.“ Skutky 15,32.35. {PNL 114.2}

Petrovo pokrytectví

Když o něco později navštívil Antiochii Xxxx, získal si důvěru mnohých svým citlivým přístupem k obráceným pohanům. Po určitou dobu jednal na základě poznání, kterého se mu dostalo od Boha. Podařilo se mu překonat jeho přirozené předsudky do té míry, že jedl s obrácenými pohany u jednoho stolu. Když však přišli z Jeruzaléma někteří židé, kteří horlivě hájili ceremoniální zákon, Xxxx své chování vůči obráceným pohanům neuváženě změnil. „Takto pokrytecky se chovali“ i mnozí další židé, „takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš“. Takový projev slabosti u vážených a milovaných vůdců se věřících pohanů bolestně dotkl.

Hrozilo nebezpečí, že v církvi dojde k rozdělení. Xxxxx však viděl, jaké zhoubné důsledky měla pro sbor Xxxxxxx snaha zavděčit se oběma stranám, a proto Xxxxx veřejně napomenul, že zastírá své pravé smýšlení. V přítomnosti věřících se ho zeptal: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“ Galatským 2,13.14. {PNL 114.3}

Xxxx pochopil, jaké chyby se dopustil, a okamžitě se ze všech svých sil snažil napravit způsobené škody. Bůh, který již od počátku zná konec, dopustil, aby se Xxxxxxx povahová slabost projevila. Xxxxxxx si měl na základě této zkoušky uvědomit, že neexistuje nic, čím by se mohl chlubit. I ti nejlepší lidé se mohou zmýlit, pokud se spoléhají pouze sami na sebe. Bůh také věděl, že v budoucnosti se někteří nechají oklamat a budou Xxxxxxx a jeho údajným nástupcům přisuzovat postavení a práva, která náleží pouze Bohu. Tato zpráva o apoštolově slabosti se měla provždy stát důkazem jeho omylnosti a měla dokládat, že v žádném případě nebyl vyvýšen nad ostatní apoštoly. {PNL 114.4}

Tento příběh o porušení správných zásad je důrazným varováním pro ty, kdo v Božím díle zastávají důležité funkce. Je třeba, aby byli bezúhonní a pevně se drželi zásad. Čím větší zodpovědnost je člověku svěřena, čím větší je jeho pravomoc k vydávání pokynů, tím větší škody napáchá, pokud nebude věrně chodit po Božích cestách a jednat v souladu s rozhodnutími, k nimž na společné radě dospěla celá církev. {PNL 115.1}

Xxxx mnohokrát selhal; padl a zase vstal; sloužil Xxxx velmi dlouho, žil v úzkém společenství s Kristem a věděl, že Spasitel důsledně zachovával zásady správného jednání; přijal řadu ponaučení a mnoho darů a měl velké poznání; když kázal a vyučoval Boží slovo, měl na své posluchače velký vliv. Je tedy zvláštní, že se ze strachu před lidmi nebo proto, aby si získal uznání, dokázal přetvařovat a porušovat zásady evangelia; že začal váhat, pokud šlo o jeho odhodlání jednat spravedlivě. Kéž by Bůh dal každému člověku poznat jeho bezmocnost; kéž by mu pomohl uvědomit si, že sám není schopen řídit svou loďku tak, aby bezpečně doplula přímo do přístavu. {PNL 115.2}

Xxxxxxx Xxxxx

Xxxxx byl ve své službě často nucen jednat samostatně. Bůh ho zvláštním způsobem

vychovával a Xxxxx se neodvažoval dělat ústupky, které by byly v rozporu s jeho zásadami. Někdy bylo jeho břemeno těžké, přesto však rozhodně stál na straně práva. Pochopil, že církev nesmí být nikdy podrobena lidské moci. Lidské tradice a pravidla nesmí nahradit zjevenou pravdu. Předsudky a přání lidí, ať už je jejich postavení v církvi jakékoli, nesmí bránit šíření evangelia. {PNL 115.3}

Xxxxx zasvětil sám sebe a všechny své schopnosti Boží službě. Pravdy evangelia přijal přímo z nebe a v průběhu celé své služby udržoval živé spojení s Bohem. Sám Bůh ho poučil, aby obrácení pohané nebyli zatěžováni zbytečnými břemeny; když pak židovští křesťané vyvolali ve sboru v Antiochii spory ohledně obřízky, Xxxxx znal názor Božího Ducha na takové učení. Zaujal rozhodný a nesmlouvavý postoj, který osvobodil sbory od židovských zvyků a obřadů. {PNL 115.4}

Ačkoli Xxxxx osobně poučil sám Bůh, nijak nepřeceňoval zodpovědnost jednotlivce. Nejdůležitější pro něj bylo Boží vedení, ale vždy byl ochoten uznat autoritu, která byla propůjčena společenství věřících sjednocených v církvi. Věděl, že potřebuje rádce. A když vyvstaly důležité otázky, byl rád, že je může předložit církvi a společně s bratry hledat u Boha moudrost, aby se dospělo ke správným rozhodnutím. Podle jeho slov dokonce i „prorok… ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“ 1. Korintským 14,32.33. Společně s Xxxxxx učil, že všichni, kdo patří k církvi, mají být podřízeni jeden druhému (viz 1. Xxxxxx 5,5). {PNL 115.5}

20. kapitola — Poselství života

Po nějaké době, co Xxxxx působil v Antiochii, navrhl svému spolupracovníkovi, aby se vydali na další misijní cestu. Řekl Xxxxxxxxxxx: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří.“ Skutky 15,36. {PNL 117.1}

Xxxxx i Xxxxxxxx láskyplně vzpomínali na ty, kdo díky jejich službě nedávno přijali poselství evangelia, a toužili se s nimi opět setkat. Xxxxx nikdy nepřestal takto pečovat o věřící. I když pracoval na vzdálených misijních polích, daleko od míst svého dřívějšího působení, neustále na něm spočívalo břemeno odpovědnosti za tyto obrácené křesťany. Vyzýval je, aby zůstali věrní a přiváděli „k cíli své posvěcení v bázni Boží“ 2. Korintským 7,1. Stále se jim snažil pomáhat, aby se z nich stali samostatní, zralí, hluboce věřící a nadšení křesťané, kteří celý svůj život zasvětí Bohu a budování jeho království. {PNL 117.2}

Xxxxxxxx byl ochoten s Xxxxxx jít, ale chtěl, aby s sebou vzali Xxxxx, který se znovu rozhodl, že se bude věnovat službě. Proti tomu měl Xxxxx xxxxxxx. „Nepokládal za správné vzít ho s sebou“, protože je na první misijní cestě opustil v době nouze (Skutky 15,38). Nehodlal omlouvat Xxxxxxx slabost, která se projevila jeho útěkem od práce do bezpečí a pohodlí domova. Trval na tom, že člověk, který má v sobě tak málo vytrvalosti, se nehodí pro dílo vyžadující trpělivost, sebezapření, statečnost, oddanost, víru, obětavost, a někdy dokonce i ochotu obětovat život. Postoje Xxxxx a Xxxxxxxxx se lišily do té míry, že se pohádali a rozešli. Xxxxxxxx se řídil svým přesvědčením a vzal Xxxxx s sebou: „Barnabáš vzal s sebou Xxxxx a plavil se na Kypr, Xxxxx si vybral za spolupracovníka Xxxxxx, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu.“ Skutky 15,39.40. {PNL 117.3}

Xxxxxxxx

Xxxxx a Xxxxx procházeli Sýrií a Kilikií a všude posilovali církve. Nakonec dorazili do Derbe a

Lystry v Lykaonii. V Lystře tehdy Xxxxx kamenovali; přesto se opět vrátil na místo, kde mu dříve hrozilo nebezpečí. Byl zvědav, jak ti, kdo díky jeho úsilí přijali evangelium, obstáli ve zkoušce. Nebyl zklamán, protože zjistil, že věřící v Lystře zůstali navzdory tvrdému odporu věrní. {PNL

117.4}

Zde se Xxxxx opět setkal s Xxxxxxxx, který se v závěru jeho první návštěvy v Lystře stal svědkem jeho utrpení. Dojem, který v něm tyto události zanechaly, se časem natolik prohloubil, že dospěl k přesvědčení, že jeho povinností je cele se odevzdat do Boží služby. Byli si s Xxxxxx velmi blízcí a Xxxxxxxx si přál, aby mohl působit po boku tohoto apoštola a pomáhat mu, jakmile se k tomu naskytne příležitost. {PNL 118.1}

Xxxxx, který měl dar ducha proroctví, byl Xxxxxxxx osvědčeným spolupracovníkem. Ale práce, kterou bylo třeba vykonat, bylo tolik, že pro aktivní službu bylo nutné vyškolit více pomocníků. V Xxxxxxxxx rozpoznal Xxxxx xxxx, který chápal práci kazatele jako posvátnou službu; nezalekl se strádání ani pronásledování a byl ochoten se učit. Xxxxxxx se však neodvážil vzít na sebe odpovědnost za vyškolení mladého a nezkušeného Xxxxxxx k hlásání evangelia, dokud se důkladně neseznámil s jeho charakterem a dosavadním životem. {PNL 118.2}

Xxxxxxxx otec byl Řek a jeho matka Židovka. Již jako dítě znal Xxxxxxxx Písmo. V domě svých rodičů byl obklopen zdravou a rozumnou zbožností. Víra jeho matky a babičky v posvátná zaslíbení mu neustále připomínala, jaké požehnání spočívá na plnění Boží vůle. Boží slovo bylo pravidlem, podle kterého obě bohabojné ženy Xxxxxxx vychovaly. Díky duchovní síle ponaučení, která mu vštípily, si uchoval čistotu projevu a byl ochráněn před škodlivými vlivy svého okolí. Takto jeho domácí vychovatelky spolupracovaly s Bohem a připravovaly ho na plnění obtížných úkolů. {PNL 118.3}

Xxxxx poznal, že Xxxxxxxx je věrný, vytrvalý a upřímný a zvolil si ho za společníka na svých cestách. Když obě ženy, které Xxxxxxx vychovaly, viděly, že jejich milované dítě se stalo blízkým spolupracovníkem velkého apoštola, bylo to pro ně odměnou. Xxxxxxxx byl sice ještě velmi mladý, když ho Bůh povolal, aby se stal učitelem; ale díky výchově v dětství byl tak zásadový, že byl způsobilý stát se Xxxxxxxx pomocníkem. Navzdory svému mládí přijal svou odpovědnost s křesťanskou pokorou. {PNL 118.4}

Xxxxx prozíravě a moudře poradil Xxxxxxxxx, aby se nechal obřezat. Bůh to po něm sice nevyžadoval, ale měl to udělat proto, aby židé nemohli proti jeho službě nic namítat. Xxxxx měl cestovat od města k městu a působit v různých zemích. Věděl, že často bude mít příležitost kázat Xxxxxx v židovských synagógách a na jiných shromážděních. Kdyby vyšlo najevo, že jeden z jeho spolupracovníků je neobřezaný, předsudky a slepý fanatismus židů by mohly jeho práci velmi uškodit. Apoštol se všude setkával s rozhodným odporem a krutým pronásledováním. Chtěl poznání evangelia předat jak svým židovským bratřím, tak pohanům. Proto se snažil — pokud se to slučovalo s jeho vírou — odstranit jakoukoli záminku k odporu. Přestože zaujatým židům takto vyšel vstříc, věřil a učil, že obřízka není ničím, zatímco evangelium o Kristu je vším. {PNL 118.5}

Xxxxx xxxxxxx Xxxxxxx jako vlastního syna ve víře (viz 1. Timoteovi 1,2). Velký apoštol si často bral mladého učedníka stranou a kladl mu otázky týkající se biblických dějin. Když putovali z místa na místo, pečlivě ho poučoval, v čem spočívá úspěšnost práce. Po celou dobu společného působení se Xxxxx i Xxxxx snažili prohloubit Xxxxxxxxx přesvědčení o posvátnosti a závažnosti hlásání evangelia. {PNL 119.1}

Xxxxxxxx zase neustále žádal Xxxxx o rady a poučení ohledně své práce. Nepodléhal náhlým nápadům, vše si důkladně v klidu rozmýšlel a zvažoval. Kdykoli se musel rozhodnout, kladl si otázku, zda jde Boží cestou. A tak na něj Duch svatý působil a proměňoval ho v chrám, v němž si věčný Bůh může zřídit svůj příbytek. {PNL 119.2}

Jsou-li biblická ponaučení uplatňována v každodenním životě, pak mají hluboký a trvalý vliv na charakter. Xxxxxxxx si je osvojil a jednal podle nich. Přestože nevynikal žádným mimořádným nadáním, jeho práce měla velký význam, protože schopnosti, které dostal od Xxxx, využil ve službě pro Ježíše. Jeho náboženská zkušenost ho odlišovala od ostatních

věřících a díky ní si získal autoritu. {PNL 119.3}

Ti, kdo pracují na záchraně lidí, musí dospět k hlubšímu, plnějšímu a jasnějšímu poznání Boha, než jaké lze získat běžným úsilím. Do Božího díla musí vložit všechny své síly, protože jsou povoláni k důležitému a posvátnému úkolu. A pokud za odměnu získají lidi pro Xxxxxx, musí se pevně přimknout k Bohu a na každý den přijímat milost a sílu od Zdroje veškerého požehnání. „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Xxxxxx. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ Titovi 2,11-14. {PNL 119.4}

Péče o nově obrácené

Dříve než se Xxxxx a jeho spolupracovníci vydali na nová místa, navštívili sbory, které byly založeny v Pisidii a jejím okolí. „Ve všech městech, jimiž procházeli, předávali závazná ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě. A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem.“ (Skutky 16,4.5) {PNL 119.5}

Apoštol Xxxxx cítil velkou odpovědnost za ty, kdo se díky jeho úsilí obrátili. Z celého srdce toužil, aby zůstali věrní, aby se jimi „mohl pochlubit v den Xxxxxxx, že… nadarmo neběžel, ani se nadarmo nenamáhal“ Filipským 2,16. Dělal si starosti o výsledek své služby. Měl pocit, že kdyby selhal při plnění svých povinností nebo kdyby s ním církev odmítla spolupracovat na záchraně lidí, mohlo by být ohroženo i jeho vlastní spasení. Byl si vědom, že pouhým kázáním nemůže přimět věřící k tomu, aby se pevně drželi slova života. Věděl, že pokud mají v Xxxxxxxx díle postupovat kupředu, musí je vyučovat jednomu pravidlu po druhém, jednomu přikázání po druhém, krůček za krůčkem. {PNL 120.1}

Obecně platí, že pokud člověk odmítne využívat schopnosti, které dostal od Boha, pak tyto schopnosti slábnou a nakonec zcela vymizí. {PNL 120.2}

Pravda, která není uplatňována v životě a hlásána, ztrácí svou životodárnou a uzdravující moc. Proto se apoštol obával, že by se mu nemuselo podařit přivést každého člověka před Xxxx jako dokonalého v Kristu. Když si představil, že by v důsledku jeho selhání byla církev vedena člověkem namísto Bohem, ztrácel naději, že jednou bude v nebi. Xxxxx měl velké poznání, byl výmluvný, konal zázraky, a když byl přenesen až do třetího nebe, spatřil věčné věci. Ale to vše by bylo zbytečné, kdyby ti, pro které pracoval, přišli kvůli jeho nesvědomitosti o Boží milost. A tak písemně i ústně prosil ty, kdo přijali Xxxxxx, aby „byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného… jako hvězdy, které osvěcují svět,“ a aby se drželi „slova života.“ Filipským 2,15.16. {PNL 121.1}

Každý upřímný Boží služebník cítí velkou odpovědnost za duchovní růst věřících, o které pečuje, a toužebně si přeje, aby spolupracovali s Bohem. Je si vědom toho, že blaho církve do značné míry závisí na svědomitém konání díla, které mu Bůh svěřil. Horlivě a neúnavně se snaží probudit ve svých bratrech touhu získávat lidi pro Xxxxxx. Přitom má na paměti, že každý nový člen církve by se měl stát dalším nástrojem podílejícím se na naplnění Božího plánu vykoupení. {PNL 121.2}

Poselství života

Poté, co Xxxxx a Xxxxx navštívili sbory v Pisidii a v přilehlé oblasti, procházeli společně s Xxxxxxxx „Frygií a krajinou galatskou“ Skutky 16,6. Také zde s velkou mocí hlásali radostnou zvěst o spasení. Galatští propadli modlářství; když si však vyslechli kázání apoštolů, radostně

přijali poselství, které xxx xxxxxxxxx vysvobození z otroctví hříchu. Xxxxx a jeho spolupracovníci jim zvěstovali učení o ospravedlnění z víry v Kristovu oběť smíření. Xxxxxx jim představili jako toho, kdo znal bezmocnost padlého lidstva a přišel vykoupit muže i ženy tím, že žil v poslušnosti Božího zákona a vzal na sebe trest za jejich neposlušnost. Ve světle kříže pak mnozí, kteří dosud nic nevěděli o pravém Bohu, začali chápat velikost Otcovy lásky. {PNL 121.3}

Takto byli Galatští poučeni o základních pravdách týkajících se „Boha Otce“ a „Pána Xxxxxx Xxxxxx, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce“. „Uvěřili zvěsti, kterou… slyšeli“, přijali Xxxxxx Xxxxx a stali se „syny Božími v Kristu Xxxxxx“. Galatským 1,3.4; 3,2.26. {PNL 121.4}

Xxxxx žil mezi Galatskými tak, že později mohl říct: „Buďte jako já…; prosím vás o to.“ Galatským 4,12. Jeho rtů jako by se dotkl žhavý uhlík z oltáře, takže byl schopen překonat své tělesné slabosti a představit Ježíše jako jedinou naději hříšníka. Ti, kdo ho slyšeli, poznali, že chodil s Xxxxxxx. Byl vybaven Boží mocí, a proto byl schopen vykládat duchovní věci slovy Ducha a bořit satanovy hradby. Když vyprávěl, jak Xxx zjevil svou lásku obětováním svého jednorozeného Syna, jeho posluchači byli dojati. Mnozí z nich si museli položit otázku: Co mám dělat, abych byl spasen? {PNL 121.5}

Takovým způsobem hlásal apoštol evangelium po celou dobu své služby mezi pohany.

Neustále obracel jejich pozornost ke golgotskému kříži. Později o své zkušenosti řekl: „Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Xxxxxx Xxxxxx jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ 2. Korintským 4,5.6. {PNL 122.1}

Poslové evangelia, kteří v raných dobách křesťanství zvěstovali hynoucímu světu radostnou zprávu o spasení, nedopustili, aby byť jen jediná myšlenka na vlastní vyvýšení znevážila jejich vyprávění o ukřižovaném Kristu. Netoužili ani po moci, ani po prvenství. Do popředí stavěli svého Spasitele a vyvyšovali velkolepý plán spasení a život Xxxxxx Xxxxxx, který stál na jeho počátku i konci. Xxxxxxx, který je tentýž včera, dnes i navěky, byl středem jejich učení. {PNL 122.2}

Kdyby ti, kdo dnes učí Boží slovo, stále více vyvyšovali Kristův kříž, jejich služba by byla mnohem úspěšnější. Kdyby bylo možné přimět hříšníky, aby se alespoň jednou pozorně zahleděli na kříž, kdyby mohli spatřit skutečnou velikost ukřižovaného Spasitele, uvědomili by si hloubku Božího slitování a zrůdnost hříchu. {PNL 122.3}

Xxxxxxxx smrt svědčí o velikosti Boží lásky k člověku. Je zárukou našeho spasení. Odstranit z křesťanství kříž by bylo stejné jako uhasit slunce na obloze. Kříž nás přivádí blíž k Xxxx a smiřuje nás s ním. S něžným soucitem a s otcovskou láskou shlíží Bůh na utrpení svého milovaného Syna. Podstoupil je, aby zachránil lidstvo před věčnou smrtí. V Ježíši Kristu nás pak Bůh přijímá. {PNL 122.4}

Bez kříže by žádný člověk nemohl žít ve společenství s Otcem. Na něm závisí všechny naše naděje. Z něj vyzařuje světlo Spasitelovy lásky. Když hříšník stojí pod křížem a vzhlíží k tomu, který zemřel, aby ho zachránil, může prožívat dokonalou radost, protože jeho hříchy jsou mu odpuštěny. Kdo ve víře klečí u kříže, nachází se na nejvyšším místě, kterého člověk může dosáhnout. {PNL 122.5}

Skrze kříž poznáváme, že nás nebeský Otec miluje nekonečnou láskou. Není divu, že Xxxxx zvolal: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Xxxxxx.“ Galatským 6,14. Také naší výsadou je chlubit se křížem a cele se odevzdat tomu, kdo za nás položil svůj život. Budou-li naše tváře odrážet světlo vyzařující z Golgoty, můžeme vyjít do světa a zjevovat je těm, kdo jsou dosud ve tmě. {PNL 122.6}

21. kapitola — Ve vzdálených zemích

Nastal čas, aby bylo evangelium hlásáno i za hranicemi Malé Asie. Pro Pavla a jeho spolupracovníky byla připravena cesta do Evropy. V Troadě, na pobřeží Středozemního moře,

„měl Xxxxx v noci vidění: Xxxxxx před ním jakýsi Xxxxxxxxx a velmi ho prosil: ‚Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!‘“ Skutky 16,9. {PNL 123.1}

Toto volání bylo naléhavé a neodkladné. Xxxxx, který doprovázel Xxxxx, Silase a Xxxxxxx na cestě do Evropy, říká: „Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium. Vypluli jsme tedy z Troady a plavili se přímo na ostrov Samothráké a druhého dne do makedonské Neapole. Odtud jsme šli do Filip, které jsou nejvýznamnějším městem té části Makedonie a římskou kolonií.“ Skutky 16,10-12. {PNL 123.2}

„V sobotu,“ pokračuje Xxxxx, „jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna; posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás i jedna žena jménem Xxxxx, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce.“ Skutky 16,13.14. Xxxxx s radostí přijala pravdu. Ona i celá její rodina se obrátily a nechaly se pokřtít. Xxxxx pak prosila apoštoly, aby se stali jejími hosty. {PNL

123.3}

Uzdravení posedlé ženy

Když se poslové evangelia pustili do práce a začali učit lid, pronásledovala je žena posedlá věšteckým duchem a křičela: „‚Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.‘ A to dělala po mnoho dní.“ Skutky 16,17.18. {PNL 123.4}

Tato žena byla zvláštním satanovým nástrojem a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Svým vlivem přispěla k upevnění modlářství. Satan věděl, že jeho království bude napadeno, a proto se rozhodl, že bude proti Božímu dílu bojovat tímto způsobem. Doufal, že se mu jeho lstivé polopravdy podaří smísit s pravdami evangelia, které zvěstovali apoštolové. Doporučující slova této ženy byla hlásání pravdy na škodu. Odvracela pozornost lidí od učení apoštolů a evangelium kvůli nim získalo špatnou pověst. Pod jejich vlivem mnozí dospěli k názoru, že muži, kteří hovořili z popudu Ducha svatého a v Boží moci, jsou vedeni stejným duchem jako tento satanův posel. {PNL 123.5}

Nějakou dobu apoštolové tento odpor snášeli; potom však Xxxxx pod vlivem Ducha svatého přikázal zlému duchu, aby z ženy vyšel. Okamžitě zmlkla. To byl důkaz, že apoštolové jsou Boží služebníci. Zlý duch to poznal, a proto je poslechl. {PNL 124.1}

Když byla žena osvobozena od zlého ducha, vrátil se jí zdravý rozum a rozhodla se následovat Xxxxxx. Její páni však dostali strach, že přijdou o svou živnost. Uvědomili si, že s věštěním a předpovídáním budoucnosti je konec, a že tak ztrácejí veškeré naděje na zisk. Pokud budou apoštolové moci pokračovat v díle evangelia, zdroj jejich příjmů brzy vyschne.

{PNL 124.2}

Ve městě žilo mnoho dalších lidí, kterým satanské klamy vynášely zisky. Obávali se moci, která by je tak účinně dokázala připravit o obživu, a proto začali na Boží služebníky hlasitě křičet. Nakonec předvedli apoštoly před soudce s tímto obviněním: „Tito lidé pobuřují naše město. Jsou to Židé a rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit.“ Skutky 16,20.21. {PNL 124.3}

Ve vězení

Běsnící zástup se obrátil proti učedníkům. Zavládlo davové šílenství, které mělo podporu úřadů. Xxxxxxxx nechali z apoštolů strhat šaty a nařídili, aby byli zbičováni. „Když je důkladně

zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. On je podle toho

rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády.“ Skutky 16,23.24. {PNL 124.4}

V této poloze trpěli apoštolové velkými bolestmi; přesto si nestěžovali. Namísto toho se v naprosté tmě a beznaději žaláře vzájemně povzbuzovali modlitbami. Zpěvem oslavovali Boha za to, že mají tu čest snášet potupu pro jeho věc. Hořeli hlubokou a upřímnou láskou k dílu svého Spasitele. Xxxxx vzpomínal na dobu, kdy sám pronásledoval Xxxxxxxx učedníky. Nyní se radoval, že mu Bůh otevřel oči a že je schopen vnímat moc vznešené pravdy, kterou kdysi pohrdal. {PNL 124.5}

Ostatní vězni s úžasem naslouchali modlitbám a zpěvu vycházejícím z nitra žaláře. Z této části vězení bylo obvykle slyšet výkřiky, sténání, kletby a nadávky, které narušovaly noční klid; ještě nikdy se však z této ponuré cely neozývaly modlitby a chvály. Stráže i vězni si s údivem kladli otázku, kdo jsou ti muži, kteří se radují, přestože je jim zima, mají hlad a trpí bolestmi. {PNL

125.1}

Soudcové se zatím vrátili domů a byli sami se sebou spokojeni, že se jim rychlým a rozhodným jednáním podařilo uklidnit vzpouru. Cestou se však dozvěděli další podrobnosti o povaze a díle mužů, které odsoudili k bičování a nechali uvěznit. Viděli ženu, která byla vysvobozena ze satanovy moci, a byli překvapeni, jak se změnil výraz její tváře i její chování. V minulosti způsobila ve městě mnoho problémů; nyní se chovala tiše a klidně. Když si uvědomili, že s největší pravděpodobností uložili přísný trest podle římského zákona dvěma nevinným mužům, zlobili se sami na sebe. Rozhodli se, že hned ráno nařídí, aby byli apoštolové tajně propuštěni. Chtěli je ochránit před násilím ze strany davu, a proto měli být pod dohledem vyvedeni z města. {PNL 125.2}

Obrácení žalářníka

Zatímco však lidé byli krutí a pomstychtiví a trestuhodně zanedbávali své posvátné povinnosti, Bůh na své služebníky nezapomněl a slitoval se nad nimi. Celé nebe se zajímalo o osud mužů, kteří trpěli pro Xxxxxx. Do vězení byli vysláni andělé, pod jejichž nohama se chvěla země. Dveře vězení zajištěné těžkými závorami se otevřely dokořán; z rukou a nohou vězňů spadly řetězy a pouta a žalář zaplavilo jasné světlo. {PNL 125.3}

Žalářník s úžasem naslouchal modlitbám a zpěvu uvězněných apoštolů. Když je přivedli, viděl jejich oteklé a krvácející rány a sám nařídil, aby jim dali nohy do klády. Očekával, že od nich uslyší žalostný nářek a proklínání; namísto toho však slyšel radostné písně a chvalozpěvy. Když usínal, dosud mu zněly v uších. Nyní ho probudilo zemětřesení a chvění vězeňských zdí.

{PNL 125.4}

Leknutím vyskočil a s hrůzou zjistil, že všechny dveře vězení jsou otevřené. Přepadl ho strach, že vězni uprchli. Vzpomněl si, jak důrazně zněl rozkaz, když byli Xxxxx a Xxxxx předešlého večera svěřováni pod jeho dohled. Byl si jistý, že za svou zdánlivou nesvědomitost zaplatí životem. Ve svém zoufalství měl pocit, že pro něj bude lepší, když sám ukončí svůj život, než aby podstoupil potupnou popravu. Vytasil meč a chtěl se zabít; vtom však zaslechl Xxxxxxx povzbudivá slova: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“ Skutky 16,28. Všichni vězni byli na svých místech. Zadržela je Boží moc působící skrze jednoho z jejich spoluvězňů. {PNL 125.5}

Přestože žalářník jednal s apoštoly krutě, necítili vůči němu žádnou nenávist. Xxxxx a Xxxxx měli Kristova ducha, nikoli ducha odplaty. Jejich nitro bylo naplněno Spasitelovou láskou, takže v něm nezbylo žádné místo pro zášť vůči jejich pronásledovatelům. {PNL 125.6}

Žalářník upustil meč, zavolal, aby mu přinesli světlo, a spěchal do vnitřního vězení. Chtěl se podívat, co je to za muže, kteří mu jeho surové jednání oplácejí laskavostí. Došel až k apoštolům, vrhl se jim k nohám a prosil je o odpuštění. Pak je vyvedl ven na dvůr a zeptal se

jich: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Skutky 16,30. {PNL 126.1}

Žalářník se chvěl, protože v zemětřesení rozpoznal projev Božího hněvu. Když se domníval, že mu vězni utekli, chtěl si vzít život. Ale zdálo se, že ve srovnání s novým, podivným strachem, který se ho zmocnil, tohle vše nic neznamenalo. Toužil po stejném pokoji a radosti, které vyzařovaly z apoštolů, přestože byli týráni a trpěli. Spatřil v jejich tvářích nebeské světlo a věděl, že Bůh zázračným způsobem zasáhl, aby jim zachránil život. Neobyčejně živě se mu vybavila slova posedlé ženy: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ Skutky 16,17. {PNL 126.2}

V hluboké pokoře prosil apoštoly, aby mu ukázali cestu života. Odpověděli mu: „‚Věř v Pána Xxxxxx, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.‘ A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.“ Skutky 16,31.32. Pak žalářník očistil apoštolům rány, posloužil jim a se všemi svými příbuznými se nechal pokřtít. Posvěcující vliv se rozšířil mezi všemi vězni, takže byli ochotni naslouchat pravdám, které apoštolové zvěstovali. Byli přesvědčeni o tom, že Bůh, kterému tito muži sloužili, je zázračným způsobem zbavil jejich pout. {PNL 126.3}

Opět na svobodě

Zemětřesení nahnalo obyvatelům Filip velký strach. Když ráno dozorci oznámili soudcům, co se v noci stalo, soudcové byli zděšeni. Poslali stráž, aby propustila apoštoly na svobodu. Xxxxx však prohlásil: „Nás, římské občany, veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? To ne! Ať sem sami přijdou a propustí nás!“ Skutky 16,37. {PNL 126.4}

Apoštolové byli římští občané. Zbičovat Římana, pokud se nedopustil těžkého zločinu, bylo nezákonné. Žádný Říman nesměl být také zbaven svobody, aniž by byl řádně vyslechnut.

Xxxxx a Xxxxx byli veřejně vsazeni do vězení. Proto nyní odmítli tajné propuštění bez náležitého vysvětlení ze strany soudců. {PNL 126.5}

Když soudcové obdrželi tuto odpověď, dostali strach, že si budou apoštolové stěžovat u císaře. Proto se ihned vydali do vězení, omluvili se Xxxxxxx a Xxxxxxxx za bezpráví a násilí, kterých se na nich dopustili, a osobně je vyprovodili z vězení. Naléhavě je žádali, aby opustili město. Báli se nejen vlivu apoštolů na lid, ale také moci, která zasáhla ve prospěch těchto nevinných mužů. {PNL 126.6}

Apoštolové se řídili Kristovým pokynem a nevnucovali se tam, kde o jejich přítomnost nestáli. „Vyšli z vězení a šli k Xxxxx. Tam se shledali s bratřími, povzbudili je a odešli x Xxxxx.“ Skutky 16,40. {PNL 126.7}

Sbor ve Filipech

Apoštolové nepovažovali své působení ve Filipech za marné. Setkali se zde s velkým odporem a pronásledováním; Bůh však ve své prozřetelnosti zasáhl v jejich prospěch.

Obrácení žalářníka a jeho příbuzných pro ně bylo bohatou odměnou za potupu a utrpení, kterými museli projít. Zpráva o jejich nespravedlivém uvěznění a zázračném vysvobození se rozšířila po celé oblasti. Dílo apoštolů tak upoutalo pozornost mnohých, kteří by se o něm jinak nedozvěděli. {PNL 127.1}

Výsledkem Xxxxxxx práce ve Filipech bylo založení sboru, který neustále rostl. Apoštolova horlivost a oddanost, a především jeho ochota trpět pro Xxxxxx měly na obrácené křesťany hluboký a trvalý vliv. Vážili si vzácných pravd, kvůli nimž přinesli apoštolové tak velké oběti, a celý svůj život zasvětili dílu svého Vykupitele. {PNL 127.2}

Z Pavlova dopisu určeného Filipským je zřejmé, že ani tento sbor se nevyhnul pronásledování. Xxxxx v něm píše: „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Xxxxxx věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli.“ Jejich víra však byla tak vytrvalá, že mohl říct: „Děkuji Xxxx svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud.“ Filipským 1,29.30.3-5. {PNL 127.3}

Na významných místech, kam jsou poslové pravdy povoláni za prací, probíhá zběsilý zápas mezi silami dobra a zla. Xxxxx říká: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy.“ Efezským 6,12. Spor mezi Boží církví a těmi, kdo jsou podřízeni zlým andělům, bude trvat až do konce časů. {PNL 127.4}

První křesťané museli často tváří v tvář vzdorovat silám temnoty. Svou úskočností a pronásledováním je chtěl nepřítel odvrátit od pravé víry. V současné době, kdy se rychle blíží konec všech pozemských věcí, se xxxxx zoufale snaží svést celý svět. Vymýšlí nejrůznější plány, kterými zaměstnává mysl lidí, aby odvrátil jejich pozornost od pravd důležitých pro jejich spasení. V každém městě se jeho nástroje pilně zabývají shromažďováním těch, kdo bojují proti Božímu zákonu. Mistr podvodu se neustále snaží vyvolat zmatek a vzpouru a nadchnout lidi pro falešné cíle. {PNL 127.5}

Přestože se bezbožnost rozšířila tak, jako nikdy předtím, mnozí kazatelé evangelia volají:

„Je pokoj, nic nehrozí.“ 1. Tesalonickým 5,3. Věrní Boží poslové však mají bez ustání pokračovat ve svém díle. Oblečeni v Boží zbroj mají neohroženě a vítězně postupovat kupředu a nevzdávat svůj boj, dokud všichni lidé v jejich okolí nepřijmou poselství pravdy pro tuto dobu.

{PNL 127.6}

22. kapitola — V Tesalonice

Xxxxx a Xxxxx opustili Filipy a odešli do Tesaloniky. Zde dostali příležitost oslovit velké shromáždění lidí v židovské synagóze. Jejich zevnějšek dosud nesl stopy potupného zacházení, jemuž byli nedávno vystaveni, takže museli vysvětlovat, co se jim přihodilo. Svým vyprávěním se nesnažili vyvýšit sami sebe; oslavovali toho, který je vysvobodil. {PNL 128.1}

Kázání v tesalonické synagóze

Když Xxxxx kázal obyvatelům Tesaloniky, odvolával se na starozákonní proroctví o Mesiáši. Tato proroctví objasnil učedníkům během své pozemské služby sám Kristus; „začal od Xxxxxxx a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ Xxxxx 24,27. Také Xxxx čerpal důkazy pro svá kázání o Kristu ze Starého zákona. Stejně postupoval x Xxxxxx. I Xxxxx odkazoval ve svých kázáních na ta místa Písma, kde bylo předpovězeno Xxxxxxxx narození, utrpení, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Na základě inspirovaných svědectví Mojžíše a proroků jasně dokazoval, že Xxxxx Xxxxxxxxxx byl Mesiáš. Zároveň upozorňoval na to, že Kristův hlas promlouval skrze patriarchy a proroky již od doby Adamovy.

{PNL 128.2}

Příchod zaslíbeného Vykupitele byl jednoznačně a podrobně předpovězen. Ujištění o něm získal již Adam, když byl vynesen rozsudek nad satanem: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ 1.

Mojžíšova 3,15. Toto proroctví bylo pro naše prarodiče zaslíbením, že budou vykoupeni skrze Krista. {PNL 128.3}

Abrahamovi pak byl dán slib, že jedním z jeho potomků bude Spasitel světa: „Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ „Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus.“ 1. Mojžíšova 22,18; Galatským 3,16. {PNL 128.4}

Mojžíš, vůdce a učitel Izraele, ke konci svého působení jasně předpověděl příchod Mesiáše. Před shromážděnými zástupy Izraelců prohlásil: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ Mojžíš ujistil Izraelce, že mu to zjevil sám Bůh na hoře Choréb, když řekl: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do

jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“ 5. Mojžíšova 18,15.18. {PNL 128.5}

Mesiáš měl pocházet z královského rodu, protože v proroctví vyřčeném Jákobem Bůh říká:

„Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.“ 1. Mojžíšova 49,10. {PNL 129.1}

Izajáš prorokoval: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“

„‚Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.‘ ‚Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.‘“ Izajáš 11,1; 55,3-5. {PNL 129.2}

Také Jeremjáš vydal svědectví o příchodu Vykupitele a hovořil o něm jako o Vévodovi z rodu Davidova: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin — naše spravedlnost‘.“ A na jiném místě říká: „Toto praví Hospodin: Nebude vyhlazen Davidovi následník na trůnu Izraelova domu. Ani lévijským kněžím nebude vyhlazen přede mnou ten, kdo by přinášel oběti zápalné, v dým obracel oběť přídavnou a po všechny dny připravoval obětní hod.“ Jeremjáš 23,5.6; 33,17.18. {PNL 129.3}

Bylo předpovězeno dokonce i místo narození Mesiáše: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ Micheáš 5,1. {PNL 130.1}

Podrobně bylo popsáno také dílo, které měl Vykupitel na zemi vykonat: „Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut.“ Pomazaný Mesiáš byl poslán, aby

„nesl radostnou zvěst pokorným“; měl „obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je ‚Stromy spravedlnosti‘ a ‚Sadba Hospodinova‘ k jeho oslavě.“ Izajáš 11,2.3; 61,1-3. {PNL 130.2}

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ Izajáš 42,1-4. {PNL 130.3}

Pavel na základě Starého zákona přesvědčivě dokazoval, že „Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých“ Skutky 17,3. Vždyť Micheáš prorokoval, že „Izraelova soudce budou bít do tváře holí“ Micheáš 4,13. Sám zaslíbený Vykupitel o sobě skrze Izajáše řekl: „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ Izajáš 50,6. Skrze žalmistu Kristus předpověděl, jak s ním budou lidé zacházet: „Já však jsem… potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: ‚Svěř to Hospodinu!‘ ‚Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!‘“ „Mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé

roucho, losují o můj oděv.“ „Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky, neboť horlivost o tvůj dům mě strávila, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne.“ „Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili — nenašel se nikdo.“ Žalm 22,7-9.18.19; 69,9.10.21. {PNL 130.4}

Izajášova proroctví o Kristově utrpení a smrti byla srozumitelná a jednoznačná: „Kdo uvěří naší zprávě?“ ptá se prorok, „Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. {PNL 131.1}

Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. {PNL 131.2}

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud.

Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.“ Izajáš 53,1-8. {PNL 131.3}

Obrazně bylo předpovězeno i to, jakým způsobem zemře. Tak jako byl vyvýšen bronzový had na poušti, tak měl být vyvýšen i přicházející Spasitel, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ Jan 3,16. {PNL 131.4}

„Řekne-li mu kdo: ‚Co to máš na prsou za rány?‘, odpoví: ‚Tak jsem byl zbit v domě těch, kdo mě milovali.‘“ Zacharjáš 13,6. {PNL 131.5}

„Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí.“ Izajáš 53,9.10. {PNL 131.6}

Ten však, který měl zahynout rukama hříšníků, měl být opět vzkříšen, a zvítězit tak nad hříchem a hrobem. Pod vlivem Božího Ducha opěvuje izraelský žalmista slavné ráno, kdy Spasitel vstane z mrtvých, a radostně dosvědčuje: „V bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“ Žalm 16,9.10. {PNL 131.7}

Pavel upozorňoval na to, jak úzce Bůh propojil obětní službu s proroctvími poukazujícími na Spasitele, který měl být „jako beránek vedený na porážku“. Mesiáš měl položit svůj život „v oběť za vinu“. Prorok Izajáš, který spatřil dílo smíření s předstihem několika staletí, svědčí o našem Spasiteli jako o Beránku Božím, který „‚vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi

nevěrníky.‘ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ Izajáš 53,7.10.12. {PNL 131.8}

Očekávaný Spasitel neměl přijít jako světský král, aby vysvobodil židovský národ od pozemských utlačovatelů. Měl žít jako člověk mezi lidmi v chudobě a ponížení. Nakonec jím lidé měli pohrdnout, zavrhnout jej a zabít. Spasitel, o němž hovoří starozákonní proroctví, se měl obětovat za padlé lidstvo, a tak splnit všechny požadavky porušeného zákona. V něm se měly předobrazy obětní služby setkat se skutečností, na kterou poukazovaly. Teprve v jeho smrti na kříži vyšel najevo smysl celé židovské bohoslužby. {PNL 131.9}

Pavel vyprávěl tesalonickým židům, jak kdysi horlivě hájil ceremoniální zákon a jakou úžasnou zkušenost prožil před branami Damašku. Před svým obrácením se spoléhal na dědičnou zbožnost. Jeho naděje však byly falešné, protože jeho víra nebyla zakotvena v Kristu; namísto toho věřil ve zvyky a obřady. Jeho nadšení pro zákon bylo odtrženo od víry v Krista, a proto nebylo k ničemu. Chlubil se, že pokud jde o skutky zákona, je bez úhony. Ve skutečnosti však zavrhl toho, kdo zákon ustanovil. {PNL 132.1}

Ale jakmile se obrátil, všechno se změnilo. Ježíš Nazaretský, proti kterému bojoval, když pronásledoval jeho stoupence, se mu zjevil jako zaslíbený Mesiáš. Pronásledovatel v něm poznal Božího Syna, který podle proroctví sestoupil na tuto zemi a v jehož životě se do

nejmenších podrobností vyplnilo Písmo svaté. {PNL 132.2}

Když Pavel směle hlásal evangelium v tesalonické synagóze, vycházel najevo pravý smysl zvyků a obřadů spojených s chrámovou službou. Obracel pozornost svých posluchačů nejen ke Kristovu působení zde na zemi, ale také k jeho službě v nebeské svatyni. Zavedl je až do doby, kdy Kristus ukončí své dílo smíření a s mocí a velikou slávou se opět vrátí, aby na zemi zřídil své království. Pavel pevně věřil ve druhý Kristův příchod; a pravdy související s touto událostí vylíčil tak jasně a přesvědčivě, že to v mnoha posluchačích zanechalo nezapomenutelný dojem. {PNL 132.3}

Pavel kázal Tesalonickým tři po sobě následující soboty a na základě Písma jim objasňoval život, smrt, vzkříšení, prostřednickou službu a budoucí slávu Krista, „toho zabitého Beránka“ Zjevení 13,8. Vyvyšoval Krista a zdůrazňoval, že správné pochopení jeho služby je klíčem ke Starému zákonu, v němž jsou ukryté vzácné poklady. {PNL 132.4}

Nenávist tesalonických Židů

V Tesalonice tedy byly mocně zvěstovány pravdy evangelia a upoutaly pozornost velkých shromáždění. „Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin.“ Skutky 17,4. {PNL 132.5}

Stejně jako na místech, která apoštolové navštívili předtím, i zde narazili na rozhodný odpor.

Nevěřící Židé byli naplněni „závistí“ Skutky 17,5. Římská vláda jim tehdy nebyla příliš nakloněna, protože nedávno vyvolali v Římě povstání. Hleděla na ně s podezřením a jejich svoboda byla do určité míry omezena. Nyní využili okolností a chopili se příležitosti, aby si opět získali přízeň Římanů. Zároveň chtěli uvrhnout v nemilost apoštoly a obrácené křesťany. {PNL

132.6}

Za tímto účelem se spojili s několika ničemnými lidmi z ulice a s jejich pomocí se jim podařilo pobouřit „celé město“. „Napadli Jásonův dům“, protože doufali, že zde najdou apoštoly. {PNL 132.7}

Pavel ani Silas tu však nebyli. Rozzuřeni zklamáním „vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: ‚Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu! Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš.‘“ Skutky 17,5-7. {PNL 133.1}

Protože Pavel a Silas nebyli k nalezení, představení města propustili obviněné věřící po zaplacení záruky na svobodu, aby zajistili klid. Bratři se obávali dalšího násilí, a proto „hned té noci vypravili… Pavla a Silase do Beroje“ Skutky 17,10. {PNL 133.2}

Ti, kdo dnes učí pravdy, které jsou lidem nevhod, se občas mohou setkat se stejně nepřátelským přijetím, s jakým se tehdy při své práci setkali Pavel a jeho pomocníci. Neměli by se nechat odradit ani tehdy, když je budou odmítat lidé, kteří se vydávají za křesťany. Poslové kříže se musí vyzbrojit ostražitostí a modlitbou a ve víře směle kráčet vpřed. Musí vždy pracovat v Ježíšově jménu a vyvyšovat Krista jako prostředníka lidí v nebeské svatyni. Na něj poukazovaly všechny oběti v době staré smlouvy a skrze jeho oběť smíření mohou všichni hříšníci, kteří porušili Boží zákon, získat pokoj a odpuštění. {PNL 133.3}

23. kapitola — V Beroji a Athénách

V Beroji se Pavel setkal se Židy, kteří byli ochotni zkoumat pravdy, jimž učil. Lukáš o tom

píše: „Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů.“ Skutky 17,11.12. {PNL 134.1}

Berojané nebyli zaslepeni předsudky. Byli ochotni ověřovat si pravdivost učení, které apoštolové hlásali. Nestudovali Bibli ze zvědavosti, ale proto, aby se dozvěděli, co je v ní napsáno o zaslíbeném Mesiáši. Každý den pečlivě procházeli záznamy napsané pod vlivem Ducha svatého a srovnávali jednotlivá místa. Nebeští andělé stáli vedle nich, osvěcovali jejich rozum a povzbuzovali jejich vnímavost. {PNL 134.2}

Všichni lidé, kterým jsou hlásány pravdy evangelia a kteří upřímně touží konat dobro, jsou vedeni k pilnému studiu Písma. Kéž by ti, kteří jsou v posledních dnech dějin této země prověřováni zvěstovanými pravdami, následovali příkladu obyvatel Beroje a každý den zkoumali Písmo a srovnávali poselství, která jim byla předána, s Božím slovem. Kdyby tomu tak bylo, velký počet lidí by dnes věrně zachovával přikázání Božího zákona. Takových lidí je však ve skutečnosti poměrně málo. Jestliže jsou lidem předloženy biblické pravdy, které jsou jim nevhod, mnozí je odmítají takto zkoumat. Přestože nedokážou vyvrátit jednoznačné učení Písma, projevují krajní nechuť zabývat se důkazy, které jim byly předloženy. Někteří se domnívají, že ačkoli je toto učení skutečně pravdivé, nezáleží příliš na tom, zda nové poznání přijmou. A tak se pevně drží líbivých výmyslů, které jim nastražil nepřítel, aby je svedl na scestí. Jsou zaslepeni bludy a zavírají si cestu do nebe. {PNL 134.3}

Všichni budou souzeni podle poznání, kterého se jim dostalo. Bůh vysílá své služebníky s poselstvím o spasení a ty, kdo je slyší, bude volat k zodpovědnosti za to, jak s touto zvěstí naložili. Lidé, kteří upřímně hledají pravdu, budou ve světle Božího slova důkladně zkoumat učení, které je jim předkládáno. {PNL 134.4}

Nevěřící Židé z Tesaloniky, plní závisti a žárlivosti, se nespokojili s tím, že vyhnali apoštoly ze svého vlastního města. Vypravili se za nimi do Beroje a v nižších společenských vrstvách podnítily proti apoštolům prudké vášně. Bratři se obávali, že pokud zde Pavel zůstane, stane se obětí násilí. Proto ho v doprovodu několika Berojanů, kteří nedávno přijali víru, vypravili do Athén. {PNL 135.1}

Tak byli učitelé pravdy pronásledováni od jednoho města ke druhému. Kristovi nepřátelé nedokázali zabránit šíření evangelia, ale podařilo se jim práci apoštolů neobyčejně ztížit. Pavel však navzdory odporu a střetům neochvějně postupoval kupředu. Byl odhodlán splnit Boží záměr, který mu byl zjeven ve vidění v Jeruzalémě: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!“ Skutky 22,21. {PNL 135.2}

Kvůli svému spěšnému odchodu z Beroje nemohl Pavel navštívit věřící v Tesalonice, jak původně zamýšlel. {PNL 135.3}

V Athénách

Když apoštol dorazil do Athén, poslal bratry z Beroje zpět se vzkazem pro Silase a Timotea, aby za ním ihned přišli. Timoteus přišel do Beroje před Pavlovým odchodem a společně se Silasem tu zůstali, aby pokračovali v práci, která tak dobře začala, a aby vyučovali nově obrácené křesťany zásadám víry. {PNL 135.4}

Athény byly tehdy centrem pohanství. Pavel se zde nesetkal s nevzdělanými, důvěřivými obyvateli jako v Lystře, ale s lidmi, kteří byli proslulí svou inteligencí a kulturou. Kam až oko dohlédlo, všude byly sochy jejich bohů a zbožňovaných hrdinů, známých z dějin a poezie. Velkolepé stavby a obrazy znázorňovaly národní slávu a pohanská božstva, která lid uctíval. Nádhera a okázalost umění okouzlovaly lidské smysly. Všude se tyčily mohutné stavby svatyní a chrámů nevýslovné hodnoty. Sochy, oltáře a pamětní desky připomínaly vojenská vítězství a činy slavných mužů. To vše činilo z Athén obrovskou galerii umění. {PNL 135.5}

Když Pavel viděl krásu a velkolepost, která ho obklopovala, a zjistil, že město zcela propadlo modlářství, zmocnila se ho horlivost pro Boha, který tu byl na každém kroku znevažován.

Pocítil hluboký soucit k obyvatelům Athén, kteří přes veškerou svou vzdělanost a kulturu neznali pravého Boha. {PNL 135.6}

Apoštol se nenechal oklamat tím, co v tomto centru učenosti spatřil. Duchovním zrakem živě viděl krásu nebeských věcí, takže okázalost a lesk, kterými byl obklopen, byly ve srovnání s radostí z nepomíjivých pokladů a s jejich slávou bezcenné. Při pohledu na velkolepé Athény si uvědomil, že na milovníky umění a vědy působí toto město svůdnou mocí. Pochopil, jak důležitá je práce, která ho čeká, a byl hluboce dojat. {PNL 135.7}

V tomto velkém městě, kde nebyl uctíván Bůh, tížil Pavla pocit osamělosti. Toužil po účasti a pomoci svých spolupracovníků. Cítil se zcela opuštěný, protože mezi zdejšími lidmi neměl žádné přátele. V dopise Tesalonickým vyjadřuje své pocity těmito slovy: „Rozhodli jsme se zůstat v Athénách sami.“ 1. Tesalonickým 3,1. Hromadily se před ním zdánlivě nepřekonatelné překážky, takže se mu zdálo, že jakýkoli pokus o oslovení lidí je téměř beznadějný. {PNL 136.1}

Když Pavel čekal na Silase a Timotea, nezahálel. „Mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli.“ Skutky 17,17. Jeho hlavním úkolem v Athénách však bylo předat poselství o spasení těm, kteří neměli žádnou jasnou představu o Bohu a jeho záměru zachránit padlé lidstvo. Apoštol se měl brzy setkat s pohanstvím v jeho nejzákeřnější a nejsvůdnější podobě. {PNL 136.2}

Významní athénští představitelé se brzy dozvěděli, že se v jejich městě zdržuje pozoruhodný učitel, který zvěstuje lidu nové a zvláštní učení. Někteří z těchto lidí Pavla vyhledali a dali se s ním do řeči. Brzy se kolem nich shromáždil dav posluchačů. Někteří chtěli apoštola zesměšnit jako člověka, kterého výrazně převyšují jak společensky, tak i svým vzděláním. S úšklebky se mezi sebou ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Jiní zase říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva“, protože jim „kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání“. Skutky 17,18. {PNL 136.3}

Setkání s filozofy

Mezi těmi, kdo za Pavlem přišli na tržiště, byli „i někteří epikurejští a stoičtí filozofové“ Skutky 17,18. Tito filozofové stejně jako všichni ostatní, kteří se s Pavlem setkali, brzy zjistili, že má větší poznání než oni. Jeho inteligence vzbudila úctu učenců; jeho působivá logická argumentace a řečnické umění upoutaly pozornost všech posluchačů. Poznali, že není žádný začátečník, ale že je schopen obhájit své učení před všemi skupinami pomocí přesvědčivých důkazů. Apoštol se tedy neohroženě postavil svým protivníkům na jejich vlastní půdě. Jeho logika se střetla s jejich logikou, jeho filozofie s jejich filozofií a jeho výmluvnost s jejich výmluvností. {PNL 136.4}

Jeho pohanští protivníci ho upozorňovali na osud Sokrata, který byl odsouzen k smrti, protože hlásal cizí bohy. Radili Pavlovi, aby neohrožoval svůj život stejným způsobem jako on. Apoštolovy proslovy však upoutaly pozornost lidu a svou přirozenou moudrostí si získal úctu a obdiv. Nenechal se umlčet ani znalostmi filozofů, ani jejich ironií. Když se přesvědčili, že je odhodlaný splnit mezi nimi svůj úkol za každou cenu, rozhodli se, že si jeho příběh nestranně vyslechnou. {PNL 137.1}

Zavedli ho tedy na Areopag, jedno z nejposvátnějších míst v celých Athénách. Vzpomínky a představy spojené s tímto místem vyvolávaly v Athéňanech pověrčivou úctu, která u mnohých přecházela v hrůzu. Právě zde muži, kteří byli jako nejvyšší soudcové odpovědní za řešení všech důležitých mravních i občanských otázek, často důkladně zvažovali náboženské záležitosti. {PNL 137.2}

Tady, daleko od hluku a shonu rušných cest a bouřlivých, živelných diskuzí, si mohli apoštola

v klidu vyslechnout. Shromáždili se kolem něj básníci, umělci a filozofové — athénští učenci a mudrci — a vyzvali ho: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Skutky 17,19.20.

{PNL 137.3}

Kázání na Areopagu

V tomto slavnostním okamžiku si byl apoštol vědom své odpovědnosti, ale zůstal klidný a vyrovnaný. Měl za úkol předat jim důležité poselství. Svými slovy přesvědčil posluchače, že není jen mluvka, který vede plané řeči. Řekl: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ Skutky 17,22.23. Přestože byli obyvatelé Athén velmi inteligentní a měli obrovské vědomosti, neznali Boha, který stvořil celý svět. Někteří z nich však toužili po větším poznání a chtěli se nekonečnému Bohu přiblížit. {PNL 137.4}

Pavel napřáhl ruku směrem k chrámu přeplněnému modlami. Otevřeně hovořil o všem, co ho trápilo, a odhaloval bludy athénského náboženství. Ti nejrozumnější z jeho posluchačů byli jeho argumentací ohromeni. Vyšlo najevo, že zná jejich umělecká díla, literaturu i náboženství. Ukázal na jejich sochy a modly a prohlásil, že Boha nelze přirovnat k věcem, které vytvořili lidé. Tyto tesané modly nemohou ani nejvzdáleněji představovat Boží slávu. Připomněl jim, že obrazy v sobě nemají žádný život. Jsou závislé na lidské síle a mohou se hýbat pouze tehdy, když s nimi pohne lidská ruka. A proto ti, kdo je uctívají, výrazně převyšují předměty svého zbožňování. {PNL 137.5}

Pavel však pozvedl mysl svých modlářských posluchačů za hranice jejich falešného náboženství. Představil jim pravého Boha, kterého až dosud označovali jako „neznámého boha“. Bytost, kterou jim nyní zvěstoval, není závislá na člověku. K její moci a slávě nemusí lidské ruce nic přidávat. {PNL 138.1}

Lidé byli Pavlovým projevem uchváceni. Obdivovali, jak přesvědčivě a logicky hovořil o vlastnostech pravého Boha — o jeho stvořitelské moci a vševědoucí prozřetelnosti. Apoštol důrazně a naléhavě prohlásil: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ (Skutky 17,24.25) Jestliže nebesa jsou příliš malá, než aby mohla pojmout Boha, jak by ho mohly obsáhnout chrámy zbudované lidskýma rukama? {PNL 138.2}

V době, kdy byla společnost rozdělena na kasty a na práva člověka se často nebral žádný ohled, hlásal Pavel velkou pravdu o lidském bratrství. Tvrdil, že Bůh „stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země“ Skutky 17,26. Před Bohem jsou si všichni rovni a každá lidská bytost je povinna prokazovat Bohu naprostou poslušnost. Pak jim apoštol ukázal, že ve veškerém jednání Boha s člověkem se projevuje Boží milost a slitování. „Určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ Skutky 17,26.27. {PNL 138.3}

Pavel poukazoval na vznešené lidi kolem sebe a slovy jejich básníka jim představoval nekonečného Boha jako jejich Otce, přičemž zdůrazňoval, že oni jsou jeho děti. Řekl: „‚V něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. {PNL 138.4}

Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ Skutky 17,28-30. V temných dobách,

které předcházely Kristovu příchodu, božský Vládce přehlížel modlářství pohanů. Nyní však skrze svého Syna seslal lidem poznání pravdy. Očekává od každého člověka — nejen od chudých a ponížených, ale také od pyšných filozofů a pozemských králů —, že bude činit pokání, aby byl spasen. „Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Když začal Pavel mluvit o zmrtvýchvstání, „jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.‘“ Skutky 17,31.32. {PNL 138.5}

Lidská moudrost

Tak skončila apoštolova práce v Athénách, centru pohanské vzdělanosti. Athéňané totiž vytrvale lpěli na svém modlářství a zavrhli poznání pravého náboženství. Pokud jsou lidé zcela spokojeni s tím, čeho sami dosáhli, nelze již od nich příliš mnoho očekávat. Přestože byli Athéňané pyšní na svou učenost a na své uhlazené mravy, byli stále zkaženější a stále více jim vyhovovaly pochybné kulty jejich modloslužby. {PNL 139.1}

Někteří Pavlovi posluchači byli sice o pravdách, které hlásal, přesvědčeni, ale odmítali se pokořit, uznat Boha a přijmout jeho plán spasení. Hříšníka nelze obrátit ani množstvím slov, ani přesvědčivými argumenty. Pravdu si může člověk osvojit pouze skrze Boží moc. A ten, kdo se od této moci vytrvale odvrací, nemůže být osloven. Řekové usilovali o moudrost, ale poselství o kříži považovali za bláznovství; svou vlastní moudrost si totiž cenili výše než moudrost, která pochází od Boha. {PNL 139.2}

Obyvatelé Athén byli hrdí na svou rozumnost a lidskou moudrost. Asi právě proto se u nich poselství evangelia setkalo s poměrně malým úspěchem. Moudří tohoto světa, kteří přicházejí ke Kristu jako ubozí ztracení hříšníci, získají moudrost ke spasení; přicházejí-li však jako významné osobnosti a staví-li do popředí svou vlastní moudrost, pak se jim nepodaří získat světlo a poznání, které jim může dát pouze Bůh. {PNL 139.3}

Takto Pavel vystoupil proti pohanství své doby. Jeho práce v Athénách však nebyla zcela marná. Dionysios, jeden z nejváženějších občanů, a někteří další přijali poselství evangelia a ochotně se připojili k věřícím. {PNL 139.4}

Boží Duch nám umožnil nahlédnout do života Athéňanů, kteří i přes své vzdělání, uhlazenost a umění propadli neřesti. Bůh chce, abychom si uvědomili, jak prostřednictvím svého služebníka káral pyšný a samolibý lid za jeho modlářství a hříchy. Apoštolova slova a zprávu o jeho jednání v prostředí, které ho obklopovalo, zapsali lidé vedení Duchem svatým. Tyto záznamy měly být předány všem budoucím generacím a měly svědčit o Pavlově neochvějné důvěře, odvaze, kterou projevil navzdory opuštěnosti a protivenství, a o vítězství, které vybojoval pro Krista přímo v centru pohanství. {PNL 139.5}

Bláznovství kříže

V apoštolových slovech je obsaženo mnoho vzácných ponaučení pro církev. V dané situaci mohl snadno říct něco, čím by své domýšlivé posluchače popudil, a tak si způsobil potíže.

Kdyby byl jeho proslov přímým útokem na jejich bohy a významné představitele města, hrozilo by mu nebezpečí, že ho potká stejný osud jako Sokrata. Namísto toho však s ohleduplností, která vyvěrala z Boží lásky, obezřetně odvrátil jejich pozornost od pohanských božstev a představil jim pravého Boha, kterého neznali. {PNL 139.6}

I dnes je třeba seznamovat s pravdami Písma významné osobnosti tohoto světa, aby se mohly rozhodnout, zda budou poslouchat Boží zákon, nebo zda se podřídí knížeti zla. Bůh jim nabízí věčnou pravdu — pravdu, díky které mohou získat moudrost ke spasení; ale nenutí je,

aby ji přijaly. Jestliže se od ní odvrátí, jsou ponecháni sami sobě, aby nesly ovoce svých vlastních skutků. {PNL 140.1}

„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘“ „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic.“ 1. Korintským 1,18.19.27.28. Mnozí velcí učenci a státníci — nejvýznamnější muži světa — se v těchto posledních dnech odvrátí od světla, protože svět ve své moudrosti nezná Boha. Boží služebníci by však měli využít každé příležitosti, aby těmto lidem předali pravdu. Někteří pochopí, že neznají Boží věci, a jako učedníci pokorně usednou u Ježíšových nohou, aby se učili od svého Pána. {PNL 140.2}

Při každém pokusu oslovit lidi z vyšších společenských vrstev potřebuje Boží spolupracovník pevnou víru. Vnější okolnosti mu někdy mohou nahánět strach, ale nebeské světlo nepřestane zářit ani v té nejtemnější hodině. Síla těch, kteří milují Boha a slouží mu, se bude den co den obnovovat. Moudrost nekonečného Boha je jim k dispozici, aby při uskutečňování jeho záměrů nebloudili. Kéž by si tito spolupracovníci uchovali svou důvěru od začátku až do konce a neustále měli na paměti, že světlo Boží pravdy musí zazářit uprostřed temnoty, do níž je zahalen náš svět. V Boží službě není místo pro malomyslnost. Víra posvěceného Božího spolupracovníka by měla obstát v každé zkoušce, která je na něj seslána. Bůh je schopen a ochoten dát svým služebníkům veškerou sílu, kterou potřebují, a darovat jim moudrost, bez níž se za nejrůznějších okolností neobejdou. Bůh překoná i ta největší očekávání těch, kdo v něj složili svou důvěru. {PNL 140.3}

24. kapitola — V Korintu

V prvním století křesťanské éry byl Korint jedním z nejvýznamnějších měst nejen v Řecku, ale na celém světě. Jeho ulice byly přeplněné Řeky, Židy, Římany a návštěvníky ze všech zemí, kteří spěchali za obchodem i zábavou. Toto velké obchodní středisko, které bylo snadno dostupné ze všech částí Římské říše, bylo důležitým místem, takže zde bylo třeba vybudovat pomníky Bohu a jeho pravdě. {PNL 141.1}

K Židům, kteří se usadili v Korintu, patřili také Akvila a Priscilla, kteří později vynikli jako horliví Kristovi následovníci. Pavel se s těmito lidmi sblížil a „zůstal u nich“ Skutky 18,3. {PNL 141.2}

Hned na počátku svého působení v této dopravní tepně narážel Pavel na každém kroku na závažné překážky, které bránily postupu díla. Město téměř bez výjimky podlehlo modlářství.

Oblíbenou bohyní byla Venuše a s jejím uctíváním byla spojena řada zvrhlých obřadů a zvyků. Korinťané byli dokonce i mezi pohany proslulí svou mravní zkažeností. Zdálo se, že jejich myšlenky a zájmy se nesoustředí na nic jiného než na zábavu a radovánky a že žijí pouze přítomným okamžikem. {PNL 141.3}

Ukřižovaný Mesiáš

Když apoštol kázal evangelium v Korintu, zvolil pro svou práci jiný postup než v Athénách. Tam se snažil přizpůsobit svůj projev povaze svých posluchačů; jejich logice čelil svou logikou, jejich poznání svým poznáním a jejich filozofii svou filozofií. Když přemýšlel o tom, kolik času takto strávil, uvědomil si, že jeho práce v Athénách přinesla jen málo ovoce. Proto se rozhodl,

že v Korintu se pokusí upoutat pozornost bezstarostných a lhostejných lidí jiným způsobem. Předsevzal si, že se bude vyhýbat promyšleným argumentům a diskuzím a že mezi Korintskými nebude „znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“. Chtěl, aby se jeho kázání neopíralo „o vemlouvavá slova lidské moudrosti“, ale aby se prokazovalo „Duchem a mocí“ 1.

Korintským 2,2.4. {PNL 141.4}

Ježíš, kterého chtěl Pavel korintským Řekům představit jako Krista, vyrostl jako Žid prostého původu ve městě, které bylo pověstné svou bezbožností. Jeho vlastní národ ho zavrhl a nakonec ho ukřižoval jako zločince. Řekové věřili, že lidstvo je třeba povznést; za jediný prostředek k dosažení pravého pokroku a pravé důstojnosti však považovali studium filozofie a věd. Mohl je Pavel přesvědčit, že víra v moc tohoto neznámého Žida může pozvednout a zušlechtit veškeré lidské schopnosti? {PNL 141.5}

Mnoha lidem dnešní doby připomíná golgotský kříž biblické události. Scény spojené s ukřižováním v nich vyvolávají posvátné myšlenky. V době apoštola Pavla se však na kříž pohlíželo s pocitem odporu a hrůzy. Vyvyšovat jako Spasitele lidstva někoho, kdo zemřel na kříži, muselo přirozeně vyvolat posměch a námitky. {PNL 142.1}

Pavel dobře věděl, jaký postoj zaujmou k jeho poselství korintští Židé i Řekové. Přesto řekl:

„My kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství.“ 1. Korintským 1,23. Poselství, které hodlal zvěstovat, mnohé z jeho židovských posluchačů rozhněvá. Řekové budou toho názoru, že jeho slova jsou čirým bláznovstvím. Bude-li se snažit dát kříž do souvislosti s povznesením nebo spasením lidstva, budou ho považovat za slabomyslného. {PNL 142.2}

Pro Pavla však byl kříž středem veškerého zájmu. Od chvíle, kdy skončil s pronásledováním stoupenců ukřižovaného Ježíše Nazaretského, se nikdy nepřestal chlubit křížem. V té době mu byla zjevena nekonečná Boží láska, která se projevila v Kristově smrti. Tím se jeho život zázračně změnil. Všechny jeho plány a záměry byly uvedeny do souladu s Boží vůlí. Od tohoto okamžiku byl novým člověkem v Kristu. Z vlastní zkušenosti věděl, že jakmile hříšník pozná Otcovu lásku, která se zjevila v oběti jeho Syna, a poddá se Boží moci, prožije obrácení. Od této chvíle je všechno a ve všech Kristus. {PNL 142.3}

Když se Pavel obrátil, pocítil silnou touhu pomáhat svým bližním rozpoznat v Ježíši Nazaretském Syna živého Boha, který má moc změnit a spasit člověka. Celý svůj život zasvětil snaze představit lidem lásku a moc ukřižovaného Ježíše. Projevoval hluboký soucit lidem všech společenských vrstev. Prohlásil: „Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných.“ Římanům 1,14. Určující zásadou a hnací silou jeho jednání byla láska k Pánu slávy, proti němuž kdysi bojoval, když nemilosrdně pronásledoval věřící. Když ho při plnění jeho povinností začalo opouštět nadšení, stačil mu jediný pohled na kříž a na úžasnou lásku, která se zde zjevila, aby s novým odhodláním znovu vykročil na cestu sebezapření. {PNL 142.4}

V korintské synagóze

A tak se s tímto apoštolem setkáváme v korintské synagóze, kde káže a vykládá svým posluchačům Písmo od Mojžíše a Proroků až po příchod zaslíbeného Mesiáše. Slyšíme ho, jak objasňuje dílo Spasitele, který měl jako mocný velekněz obětovat svůj vlastní život, a tak jednou provždy smířit hříchy lidí a poté zahájit svou službu v nebeské svatyni. Pavel vysvětlil svým posluchačům, že Mesiáš, jehož příchod toužebně očekávali, již přišel; že oběti byly předobrazem jeho smrti; a že služba židovských kněží byla jen stínem jeho služby v nebeské svatyni, která je úžasnou skutečností a která službu židovských kněží objasňuje. {PNL 143.1}

Pavel „dokazoval židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš“ Skutky 18,5. Předložil jim důkazy ze Starého zákona, že podle proroctví a očekávání všech židů měl Mesiáš pocházet z Abrahamova a Davidova rodu. Pak sledoval Ježíšův původ a dokládal, že jej lze odvodit od

patriarchy Abrahama a krále a žalmisty Davida. Dále jim přečetl svědectví proroků o povaze a díle zaslíbeného Mesiáše a o tom, jak bude na zemi přijat a jak s ním budou zacházet.

Nakonec je ujistil, že všechny tyto předpovědi se naplnily v životě, službě a smrti Ježíše Nazaretského. {PNL 143.2}

Pavel je upozornil, že Kristus přišel nabídnout spasení především lidu, který na příchod Mesiáše čekal jako na slavné vyvrcholení své národní existence. Tento lid však Krista zavrhl, přestože za ně byl ochoten položit svůj život. Zvolil si jiného vůdce, jehož vláda musela skončit smrtí. Pavel se snažil své posluchače přesvědčit, že před hrozícím zánikem může židovský národ zachránit jen pokání. Ukázal jim, že vůbec nechápou význam těch částí Bible, jejichž dokonalou znalostí se nejvíce pyšní a chlubí. Napomenul je za jejich světské smýšlení, ctižádostivost, zalíbení v titulech a okázalosti a za bezmezné sobectví. {PNL 143.3}

V moci Ducha jim Pavel vyprávěl příběh o svém vlastním zázračném obrácení a hovořil o své důvěře ve Starý zákon, který se tak dokonale naplnil v Ježíši Nazaretském. Pronášel svá slova s posvátnou úctou, takže jeho posluchačům muselo být zřejmé, že z celého srdce miluje ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Poznali, že veškeré jeho myšlenky jsou zaměřeny na Krista a že celý jeho život je úzce spjat s Bohem. Mluvil tak dojemně, že se mu nepodařilo oslovit pouze ty, kdo byli naplněni hořkou nenávistí vůči křesťanskému náboženství. {PNL 143.4}

Korintští Židé však zavírali oči před jasnými důkazy, které jim apoštol předkládal, a odmítli ho dále poslouchat. Krista zavrhli pod vlivem stejného ducha, který je nyní naplnil hněvem a zlostí vůči jeho služebníkovi. Kdyby Bůh Pavla zvláštním způsobem nechránil, aby mohl i nadále zvěstovat poselství evangelia pohanům, byli by ho jistě připravili o život. {PNL 144.1}

„Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl:

‚Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům.‘ Odešel ze synagógy a působil v sousedním domě Tita Justa, pohana, který uvěřil v Hospodina.“ Skutky 18,6.7. {PNL 144.2}

Práce mezi pohany

Mezitím „přišli z Makedonie Silas a Timoteus“ (Skutky 18,5), aby Pavlovi pomáhali, a spolu s ním začali pracovat mezi pohany. Pavel a jeho společníci kázali židům i pohanům, že Kristus je Spasitelem padlého lidstva. Poslové kříže se vyhýbali složité a zdlouhavé argumentaci.

Namísto toho podrobně hovořili o vlastnostech Stvořitele světa a svrchovaného Vládce vesmíru. Hořeli láskou k Bohu a jeho Synu a vyzývali pohany, aby pohlédli na nekonečnou oběť, která byla přinesena ve prospěch lidstva. Věděli, že Vykupitel k sobě přitáhne i ty, kdo dlouho tápali ve tmě pohanství. Stačí, když jen zahlédnou světlo, které vyzařuje z golgotského kříže. Spasitel přece řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Jan 12,32.

{PNL 144.3}

Poslové evangelia věděli, jak veliká nebezpečí hrozí těm, pro které v Korintu pracují. Když jim zvěstovali pravdu, která je v Ježíši, byli si vědomi své odpovědnosti. Jejich poselství bylo jasné, prosté a rozhodné — někomu bylo životodárnou vůní vedoucí k životu, jinému zase smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě. Apoštolové nepředstavovali evangelium jen svými slovy, ale také svým každodenním životem. Spolupracovali s nimi andělé a Boží milost a moc se projevily v obrácení velkého počtu lidí. „Představený synagógy Krispus a všichni, kteří byli v jeho domě, uvěřili Pánu; také mnozí z Korinťanů, kteří Pavla poslouchali, uvěřili a dali se pokřtít.“ Skutky 18,8. {PNL 144.4}

Nenávist, kterou židé vždy pociťovali vůči apoštolům, nyní ještě zesílila. Ani Krispovo obrácení a jeho křest nedokázaly tyto tvrdošíjné odpůrce přesvědčit; spíše je ještě více popudily. Protože neměli dostatek argumentů a důkazů, kterými by mohli Pavlovo kázání vyvrátit, uchýlili se k podvodu a zlomyslným útokům. Rouhali se evangeliu a Ježíšovu jménu. V

jejich slepém hněvu pro ně nebyla žádná slova příliš hrubá a žádné jednání příliš ničemné, aby je nemohli použít. Nedokázali sice popřít, že Kristus dělal zázraky; prohlašovali však, že je konal v satanově moci; dokonce se opovažovali tvrdit, že ve stejné moci mají svůj původ i Pavlovy úžasné činy. {PNL 144.5}

Přestože Pavel dosáhl v Korintu určitého úspěchu, bezbožnost, kterou v tomto zkaženém městě viděl a o níž slyšel, ho málem odradila. Zvrhlost, s níž se setkal u pohanů, a pohrdání a urážky, které zakusil od židů, mu přivodily velké duševní útrapy. Uvažoval, zda je moudré pokoušet se mezi těmito lidmi vybudovat sbor. {PNL 145.1}

Právě když se chystal toto město opustit a najít si slibnější působiště a když se upřímně snažil pochopit, co je jeho povinností, ve vidění k němu promluvil Bůh: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ Skutky 18,9.10. Pavel porozuměl těmto slovům jako příkazu, že má v Korintu zůstat, a zároveň i jako ujištění, že Bůh dá vzrůst semeni, které bylo zaseto. Takto posílen a povzbuzen pokračoval horlivě a vytrvale ve své práci v tomto městě. {PNL 145.2}

Apoštol se ve svém působení neomezoval jen na veřejné kázání; byli zde mnozí, kteří by takto nemohli být osloveni. Hodně času strávil chozením po domech a díky tomu měl příležitost rozmlouvat s lidmi v rodinném kruhu. Navštěvoval nemocné a zarmoucené, utěšoval trpící a povzbuzoval utlačované. Všemi svými slovy i skutky oslavoval Ježíšovo jméno. Pracoval tedy

„sláb, s velkou bázní a chvěním“ 1. Korintským 2,3. Třásl se při pomyšlení, že by jeho učení neslo spíše lidskou než Boží pečeť. {PNL 145.3}

Boží moudrost

Později Pavel řekl: „Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře — ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. {PNL 145.4}

My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.“ 1. Korintským 2,6-13. {PNL 145.5}

Pavel si uvědomoval, že své zásluhy nemůže přičítat sám sobě, ale přítomnosti Ducha svatého. Byl naplněn jeho milostí a pod jeho vlivem podřizoval veškeré své myšlení Kristu. Hovořil sám o sobě, když prohlásil: „Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“ 2. Korintským 4,10. Středem apoštolova učení byl Kristus. Řekl:

„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Galatským 2,20. Jeho vlastní já bylo skryto; namísto toho zjevoval a vyvyšoval Krista. {PNL 145.6}

Pavel byl schopný řečník. Před svým obrácením se často snažil zapůsobit na posluchače svými strhujícími projevy. S tím vším byl teď konec. Ztratil zálibu ve vzletných popisech a blouznivých proslovech, které byly sice líbivé a podporovaly obrazotvornost, ale se všedním životem neměly nic společného. Nyní se Pavel snažil přiblížit lidem životně důležité pravdy spíše pomocí prostého jazyka. Květnaté podání pravdy může v lidech vyvolat bouřlivé emoce; ale pravdy hlásané tímto způsobem jsou jen zřídka dostatečným pokrmem, z něhož může věřící čerpat nezbytnou posilu a povzbuzení pro své životní boje. Okamžité potřeby lidí, kteří procházejí zápasy a zkouškami, je třeba uspokojit rozumným a praktickým poučením o základních zásadách křesťanství. {PNL 146.1}

Pavlovo působení v Korintu přineslo své ovoce. Mnozí se odvrátili od uctívání model a začali sloužit živému Bohu. Přidali se na Kristovu stranu a vznikl velký sbor. Mezi zachráněnými byli i lidé, kteří dříve patřili k nejzhýralejším pohanům. Ti byli svědectvím o Boží milosti a důkazem, že Kristova krev má moc očistit člověka od hříchu. {PNL 146.2}

Pavel před Galliem

Pavlovo zvěstování Krista bylo stále úspěšnější, což přimělo nevěřící Židy k ještě rozhodnějšímu odporu. Vystoupili „společně proti Pavlovi“ a „přivedli ho na soud“ před Gallia, který byl tehdy místodržitelem v Achaji. Očekávali, že úřady budou tak jako až dosud stát na jejich straně. Hlasitě a rozzlobeně vznesli proti apoštolovi obvinění: „Tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem.“ Skutky 18,12.13. {PNL 146.3}

Židovské náboženství bylo pod ochranou římské moci. Proto se Pavlovi žalobci domnívali, že pokud se jim podaří usvědčit apoštola z porušování jejich náboženských zákonů, nejspíše jim ho vydají, aby ho vyslechli a odsoudili. Doufali, že ho budou moci zabít. Ale Gallio byl čestný muž a nechtěl se stát nástrojem závistivých, úskočných Židů. Znechucený jejich pokryteckou zbožností a samolibostí nedbal na jejich obvinění. Když se chtěl Pavel před Galliem hájit, místodržitel prohlásil, že to není nutné. Pak se obrátil k jeho rozzlobeným žalobcům a řekl: „‚Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou. Tím se já jako soudce zabývat nebudu.‘ A dal rozkaz, aby je vyvedli ze soudní síně.“ Skutky 18,14-16. {PNL 146.4}

Židé i Řekové netrpělivě vyčkávali na Galliovo rozhodnutí. Když rozhodně odmítl zabývat se případem, který nijak nesouvisí s veřejnými zájmy, bylo to pro překvapené a rozhněvané Židy znamením, že mají ustoupit. Místodržitelova odhodlanost otevřela oči i davu křiklounů, který Židy podporoval. Od doby, kdy Pavel začal působit v Evropě, se zástup poprvé přidal na jeho stranu. Aniž by místodržitel jakkoli zasahoval, dav přímo před ním napadl hlavní apoštolovy žalobce. „Tu se všichni chopili představeného synagógy Sosthena a bili ho přímo před zraky soudce; ale Gallio tomu nevěnoval pozornost.“ Skutky 18,17. Křesťanství tak dosáhlo pozoruhodného vítězství. {PNL 146.5}

„Pavel zůstal v Korintu ještě mnoho dní.“ Skutky 18,18. Kdyby byl apoštol tehdy nucen z Korintu odejít, ti, kdo uvěřili v Ježíše, by se octli v nebezpečné situaci. Židé by využili své převahy a udělali by vše proto, aby křesťanství v této oblasti vymýtili. {PNL 147.1}

25. kapitola — Dopisy Tesalonickým

Když za Pavlem během jeho pobytu v Korintu přišli z Makedonie Silas a Timoteus, velmi ho to potěšilo. Přinesli mu „radostnou zprávu“ o „víře a lásce“ těch, kteří při první návštěvě poslů evangelia v Tesalonice přijali pravdu (1. Tesalonickým 3,6). Pavel měl k těmto věřícím, kteří zůstali Bohu věrní navzdory zkouškám a protivenství, vřelý vztah. Toužil po osobním setkání s nimi, ale tehdy to nebylo možné; proto se rozhodl jim napsat. {PNL 148.1}

V dopise tesalonickému sboru vyjadřuje apoštol svou vděčnost Bohu za radostnou zprávu o jejich růstu ve víře. „Tak jste nás, bratří,“ píše Pavel, „ve vší naší tísni a soužení potěšili svou vírou. Nyní jsme zase živi, když vy pevně stojíte v Pánu. Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří? Ve dne v noci vroucně prosíme, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře.“ 1. Tesalonickým

3,7-10. {PNL 148.2}

„Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.“ 1. Tesalonickým 1,2.3. {PNL 148.3}

Mnozí z tesalonických věřících „se obrátili od model“, aby „sloužili Bohu živému a skutečnému“ 1. Tesalonickým 1,9. „Uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry“ a byli naplněni radostí Ducha svatého (1. Tesalonickým 1,6). Apoštol prohlásil, že svým věrným následováním Pána „se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji“. Tato slova uznání byla zasloužená; „od vás pak,“ uvádí apoštol, „se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude“ 1. Tesalonickým 1,7.8. {PNL 148.4}

Tesaloničtí věřící byli opravdovými misionáři. Hořeli nadšením pro svého Spasitele, který je zbavil strachu z „přicházejícího hněvu“ 1. Tesalonickým 1,10. Kristova milost zázračně změnila jejich život a Boží slovo, které hlásali, mělo velikou moc. Mnozí byli osloveni pravdami, které zvěstovali, a počet věřících rostl. {PNL 148.5}

Ve svém prvním dopise Tesalonickým píše Pavel o tom, jak u nich pracoval. Prohlásil, že se nesnažil získat věřící ani podvodem, ani lstí. „Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku — Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“ 1. Tesalonickým 2,4-8. {PNL 148.6}

„Vy i Bůh jste svědky,“ pokračuje apoštol, „jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království. {PNL 149.1}

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.“ „Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.“ (1. Tesalonickým

2,10-13.19.20) {PNL 149.2}

Jistota vzkříšení

Ve svém prvním dopise se Pavel snažil poučit věřící v Tesalonice o skutečném stavu mrtvých. O zemřelých hovořil jako o spících, kteří jsou ve stavu bezvědomí: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu… Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ 1. Tesalonickým 4,13.14.16.17. {PNL 149.3}

Tesaloničtí se s nadšením chopili myšlenky, že Kristus přijde, aby proměnil věrné křesťany, kteří budou naživu, a vzal je k sobě. Pečlivě střežili životy svých přátel, aby nezemřeli, a nepřipravili se tak o naději na požehnání, kterého se jim dostane, až se jejich Pán vrátí. Jejich milí však jeden po druhém odcházeli a věřící s hlubokou bolestí naposledy hleděli do tváří svých zesnulých. Neodvažovali se ani doufat, že se s nimi v budoucím životě opět shledají. {PNL

149.4}

Když otevřeli Pavlův dopis a přečetli si jeho poučení ohledně skutečného stavu mrtvých,

velice se zaradovali. Jeho slova byla útěchou pro celý sbor. Apoštol jim vysvětlil, že ti, kdo budou při Ježíšově příchodu dosud naživu, se nesetkají se svým Pánem dříve než ti, kdo zemřeli v Kristu. Zesnulí uslyší hlas archanděla a zvuk Boží polnice; ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve, a teprve poté dostanou živí dar nesmrtelnosti. „Potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“ 1. Tesalonickým 4,17.18. {PNL 149.5}

Jen stěží si dokážeme představit, jakou nadějí a radostí naplnilo toto ujištění členy mladého tesalonického sboru. Dopisu, který obdrželi, uvěřili a velmi si ho vážili. S láskou vzpomínali na svého duchovního otce. Kdysi jim o tom všem již vyprávěl, ale tehdy se usilovně snažili pochopit učení, které jim připadalo nové a zvláštní. Proto není divu, že jim význam některých věroučných bodů nebyl zcela jasný. Toužili však po pravdě a Pavlův dopis jim dal novou naději a sílu. Upevnil jejich víru v Krista a prohloubil jejich lásku k tomu, který svou smrtí zjevil nepomíjející život. {PNL 150.1}

Nyní se radovali z poznání, že jejich věřící přátelé budou vzkříšeni k věčnému životu v Božím království. Tma, která až dosud zahalovala místo odpočinku jejich mrtvých, ustoupila. Křesťanská víra byla obohacena novým úžasným poznáním, takže věřící spatřili v Kristově životě, smrti a vzkříšení novou slávu. {PNL 150.2}

Pavel napsal: „Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ 1. Tesalonickým 4,14, BK. Mnozí vykládají tento verš tak, že zemřelí přijdou s Ježíšem z nebe; Pavel však chtěl říci, že stejně jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých, povolá Bůh zesnulé svaté z jejich hrobů a vezme je s sebou do nebe. Tato vzácná útěcha a úžasná naděje není určena jen tesalonickému sboru, ale všem křesťanům na celém světě. {PNL 150.3}

Výzva k bdělosti a poslušnosti

Když Pavel pracoval v Tesalonice, velmi podrobně hovořil o znameních doby a vysvětloval, jaké události budou předcházet zjevení Syna člověka v nebeských oblacích. Proto nepovažoval za nutné obšírně se o tomto tématu rozepisovat. Důrazně však poukazoval na své dřívější učení: „Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba.“ 1. Tesalonickým 5,1-3. {PNL 150.4}

Dnes je na světě mnoho lidí, kteří zavírají oči před znameními, jimiž je chce Kristus upozornit na svůj příchod. Snaží se potlačit veškeré obavy, ale znamení doby konce se rychle naplňují a svět spěje k okamžiku, kdy se Syn člověka vrátí. Pavel učí, že být netečný ke znamením, která budou předcházet druhému Kristovu příchodu, je hřích. Ty, kdo se proviňují touto lhostejností, nazývá syny noci a temnoty. Ty, kdo jsou prozíraví a obezřetní, pak povzbuzuje slovy: „Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.“ 1. Tesalonickým 5,4-6. {PNL 150.5}

Apoštolova ponaučení ohledně tohoto bodu víry jsou důležitá zejména pro církev dnešní doby. Těm, kdo žijí tak blízko slavnému konci dějin, by měla Pavlova slova znít zvlášť důrazně:

„My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“ 1. Tesalonickým 5,8-10. {PNL 151.1}

Bdělý křesťan je křesťan, který pracuje, který se horlivě snaží udělat pro šíření evangelia vše, co je v jeho silách. Čím více roste jeho láska ke Spasiteli, tím více miluje také své bližní. Prochází obtížnými zkouškami stejně jako jeho Pán; nedopustí však, aby kvůli soužení zatrpknul, a nedovolí, aby ho připravilo o vnitřní pokoj. Ví, že pokud ke zkouškám zaujme

správný postoj, vytříbí ho, očistí a posílí jeho vztah s Kristem. Ti, kdo mají podíl na Kristovu utrpení, získají také jeho útěchu a nakonec budou účastni i jeho slávy. {PNL 151.2}

Praktická zbožnost

V dopise Tesalonickým Pavel dále píše: „Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji.“ 1. Tesalonickým 5,12.13. {PNL 151.3}

Tesalonické věřící velmi znepokojovali lidé, kteří mezi nimi šířili fanatické myšlenky a učení. Někteří vedli zahálčivý život, pořádně nepracovali a pletli se do věcí, do kterých jim nic nebylo (viz 2. Tesalonickým 3,11). Sbor měl náležitou strukturu a byli ustanoveni členové, kteří sloužili jako kazatelé a diakoni. Někteří vzpurní svévolníci se však nechtěli podřídit těm, kdo měli v církvi vedoucí postavení. Prohlašovali, že mají právo na své vlastní názory a že je také mohou v církvi veřejně hájit. Proto Pavel Tesalonické upozornil, aby se podřizovali těm, kdo byli v církvi zvoleni do odpovědných funkcí, a aby jim prokazovali náležitou úctu. {PNL 151.4}

Apoštolovi záleželo na tom, aby věřící v Tesalonice žili v Boží bázni, a proto je prosil, aby ve svém každodenním životě projevovali praktickou zbožnost: „Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše.

Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti.“ „Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení.“ 1. Tesalonickým 4,1-3.7. {PNL 151.5}

Pavel cítil, že je do značné míry odpovědný za duchovní blaho těch, kdo se obrátili díky jeho úsilí. Toužil, aby rostli v poznání jediného pravého Boha a Ježíše Krista, kterého poslal. Během své služby se často scházel s malými skupinkami mužů a žen, kteří milovali Ježíše. Spolu s nimi se skláněl na modlitbách a prosil Boha, aby je naučil, jak s ním mohou udržovat živé spojení. Často se s nimi radil o nejlepších způsobech, jak se s druhými podělit o poznání pravd obsažených v evangeliu. A když pak byl odloučen od těch, pro které takto pracoval, naléhavě prosil Boha, aby je ochránil před zlem a pomohl jim stát se horlivými a aktivními misionáři. {PNL

151.6}

Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů pravého obrácení je láska k Bohu a člověku. Všichni, kdo přijali Ježíše za svého Vykupitele, hluboce a upřímně milují ty, kdo s nimi sdílejí jejich vzácnou víru. To platilo i o věřících v Tesalonice. „O bratrské lásce není třeba, abych vám psal,“ uvádí apoštol, „neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.“ 1. Tesalonickým 4,9-12. {PNL 152.1}

„Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.“ 1. Tesalonickým 3,12.13. {PNL 152.2}

„Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ 1. Tesalonickým 5,14-18. {PNL 152.3}

Apoštol varoval tesalonické věřící, aby nepohrdali darem proroctví: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ 1.

Tesalonickým 5,19-21. Těmito slovy jim přikázal, aby důsledně odlišovali pravdu od lži. Naléhavě je žádal, aby se chránili „zlého… v každé podobě“. Svůj dopis pak uzavřel modlitbou, aby je Bůh cele posvětil a zachoval jejich „ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu

našeho Pána Ježíše Krista“. A dodal: „Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.“ 1. Tesalonickým 5,22-24. {PNL 152.4}

Druhý Kristův příchod

Poučení o druhém Kristově příchodu, které zaslal Pavel Tesalonickým ve svém prvním dopise, bylo v dokonalém souladu s jeho dřívějším učením. Někteří bratři však jeho slova špatně pochopili. Domnívali se, že vyslovil naději, že se sám dožije Spasitelova příchodu. Tento názor ještě vystupňoval jejich nadšení a vzrušení. Ti, kdo již dříve zanedbávali svou odpovědnost a své povinnosti, začali nyní ještě houževnatěji prosazovat své mylné postoje. {PNL 152.5}

Ve svém druhém dopise se Pavel snažil nesprávné výklady jeho učení opravit a vysvětlil Tesalonickým své skutečné stanovisko. Znovu vyjádřil svou důvěru v jejich bezúhonnost a vděčnost za jejich pevnou víru a velikou lásku k sobě navzájem a k dílu svého Spasitele.

Napsal jim, že jejich trpělivou a vytrvalou víru, která statečně odolává pronásledování a protivenství, dává za příklad jiným sborům. Potom však obrátil jejich pozornost k době druhého Kristova příchodu, kdy bude Boží lid zbaven všech starostí a těžkostí. {PNL 152.6}

V jeho dopise čteme: „Jsme na vás hrdi v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte… A vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘… Proto se stále za vás modlíme, aby vás náš Bůh učinil hodnými svého povolání a svou mocí přivedl k naplnění každé vaše dobré rozhodnutí a dílo víry. Tak bude oslaveno jméno našeho Pána Ježíše ve vás a vy v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.“ 2. Tesalonickým 1,4.7-9.11.12. {PNL 153.1}

Před Kristovým příchodem však mělo v náboženském světě dojít k důležitým změnám, které byly předpovězeny v proroctví. Proto apoštol vyzývá věřící, aby „se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha.“ 2.

Tesalonickým 2,2-4. {PNL 153.2}

Věřící si neměli Pavlova slova vykládat mylně. Neměli učit, že apoštol na základě zvláštního zjevení varoval Tesalonické, že Kristus přijde v nejbližší době. Takový názor by jen zmátl jejich víru, protože zklamání často vede k nevěře. Proto apoštol varoval věřící, aby takové poselství nepřijímali v domnění, že pochází od něj. Dále zdůraznil, že nejdříve povstane papežská moc, kterou zřetelně popisuje prorok Daniel, a povede válku proti Božímu lidu. Dokud tato moc nedovrší své zhoubné a rouhavé dílo, bude církev marně čekat na příchod svého Pána.

„Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě když jsem byl u vás?“ ptá se Pavel (2. Tesalonickým 2,5). {PNL 153.3}

Pravou církev měly potkat hrozné zkoušky. V době, kdy apoštol psal tato slova, již „tajemství nepravosti“ začalo působit. Události, k nimž mělo v budoucnosti dojít, měly být konány „v moci satanově“ a měly zahrnovat „kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky“. Všemožnou nepravostí měli být sváděni ti, „kdo jdou k záhubě“. 2. Tesalonickým 2,7/BK/.9.10. {PNL 153.4}

Zvlášť vážně zní apoštolovo varování určené těm, kteří „nepřijali a nemilovali pravdu“ 2. Tesalonickým 2,10. O těch, kdo vědomě zavrhují poselství pravdy, Pavel říká: „Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ 2. Tesalonickým 2,11.12. Lidé nemohou beztrestně odmítnout

výstrahy, které jim Bůh ve své milosti sesílá. Těm, kdo se od nich vytrvale odvracejí, odejme Bůh svého Ducha a vydá je napospas klamům, které si zamilovali. {PNL 153.5}

Takto Pavel popsal zkázonosné dílo zlé moci, která bude působit v průběhu dlouhých staletí temnoty a pronásledování před druhým Kristovým příchodem. Tesaloničtí věřící doufali, že budou v nejbližší době vysvobozeni; nyní však byli napomenuti, aby se statečně a s Boží bázní pustili do práce, která je čeká. Apoštol je vyzval, aby nezanedbávali své povinnosti a neoddávali se zahálčivému čekání. Po vzrušeném očekávání brzkého vysvobození jim koloběh každodenního života a odpor, kterému budou muset čelit, bude připadat mnohem nesnesitelnější. Proto je Pavel povzbudil k vytrvalosti ve víře: {PNL 154.1}

„Stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.“ „Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého. Spoléháme na vás v Pánu, že konáte a budete konat, co přikazujeme. A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově.“ 2. Tesalonickým 2,15-17; 3,3-5. {PNL 154.2}

Věřící dostali svůj úkol od Boha. Věrným zachováváním pravdy měli dalším lidem předávat poznání, kterého se jim dostalo. Apoštol je vybídl, aby nepřestávali konat dobro, a poukazoval na to, že svou pílí jim sám byl příkladem, když plnil své časné povinnosti a přitom neúnavně a horlivě pracoval pro Boží dílo. Pokáral ty, kdo se oddávají lenošení a bezcílným zábavám, a nařídil jim, „aby žili řádně a živili se vlastní prací“ 2. Tesalonickým 3,12. Také přikázal církvi, aby ze svého společenství vyloučila každého, kdo trvale znevažuje pokyny, které dostal od Božích služebníků. A k tomu dodal: „Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra.“ 2. Tesalonickým 3,15. {PNL 154.3}

Také tento dopis zakončil Pavel modlitbou, aby věřící uprostřed životních strastí a zkoušek nalezli útěchu a oporu v Božím pokoji a milosti Pána Ježíše Krista. {PNL 154.4}

26. kapitola — Apollos v Korintu

Pavel odešel z Korintu a jeho dalším působištěm se stal Efez. Byl na cestě do Jeruzaléma, kde se chtěl zúčastnit blížících se oslav, a proto se zde mohl zdržet jen krátce. Rozmlouval se židy v synagóze a udělal na ně tak příznivý dojem, že ho prosili, aby ve své práci pokračoval u nich. Jeho úmysl navštívit Jeruzalém mu tehdy zabránil, aby zde zůstal déle, ale slíbil jim, že se k nim vrátí, „bude-li Bůh chtít“ Skutky 18,21. Akvilu a Priscillu, kteří ho do Efezu doprovázeli, zde apoštol zanechal, aby pokračovali v práci, kterou začal. {PNL 155.1}

Pavel a Apollos

Právě tehdy „přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo“ Skutky 18,24. Slyšel kázání Jana Křtitele, činil pokání, přijal křest a svým životem dosvědčoval, že prorokova práce nebyla zbytečná. Písmo o Apollovi říká, že „byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův“ Skutky 18,25. {PNL 155.2}

Během svého pobytu v Efezu „začal neohroženě vystupovat v synagóze“. Mezi jeho posluchači byli i Akvila a Priscilla. Když zjistili, že dosud nemá úplné poznání evangelia, „vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu“ Skutky 18,26. Díky jejich poučení Apollos lépe pochopil Písmo a stal se jedním z nejschopnějších zastánců křesťanské víry. {PNL 155.3}

Apollos chtěl pokračovat ve své práci v Achaji. Efezští bratři „napsali tamějším učedníkům doporučující dopis“, aby ho přijali, protože jeho učení je v naprostém souladu s Kristovou církví. A tak přišel do Korintu, kde veřejným hlásáním evangelia a chozením po domech „překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš“. Skutky 18,27.28. Pavel zasel semeno pravdy a Apollos je nyní zaléval. Úspěch, který provázel Apollovo působení, vedl některé věřící k tomu, že hodnotili jeho práci lépe než Pavlovu. Srovnávání jednoho s druhým vneslo do církve ducha zaujatosti, který byl velkým nebezpečím pro šíření evangelia. {PNL 155.4}

Pavlovo působení v Korintu

Pavel strávil v Korintu rok a půl a během této doby záměrně zvěstoval evangelium v celé jeho jednoduchosti. Nepřišel Korinťanům kázat „nadnesenými slovy nebo moudrostí“; ale s bázní a chvěním hlásal „Boží tajemství“ a jeho řeč se prokazovala „Duchem a mocí“, aby se jejich „víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží“ 1. Korintským 2,1.4.5. {PNL 156.1}

Pavel považoval za nutné podřídit svůj způsob učení podmínkám sboru. Později Korintským řekl: „Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést — ani teď ještě nemůžete.“ 1. Korintským 3,1.2. Mnozí Korintští jen pozvolna chápali učení, které se jim snažil vštípit. Jejich pokrok v duchovním poznání neodpovídal výhodám a možnostem, kterých se jim dostalo. Přestože již dávno měli být zkušenými křesťany a měli chápat hlubší biblické pravdy a žít podle nich, dosud se nacházeli tam, kde byli učedníci, když jim Kristus řekl: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.“ ¨Jan 16,12. Žárlivost, podezírání a obviňování způsobily, že se mnozí věřící plně neotevřeli vlivu Ducha svatého, který „zkoumá všechno, i hlubiny Boží“

1. Korintským 2,10. Ačkoli byli moudří, pokud šlo o světské znalosti, v poznání Krista byli nedospělí. {PNL 156.2}

Pavlovým úkolem bylo poučit obrácené korintské křesťany o základech, o abecedě křesťanské víry. Musel k nim přistupovat jako k lidem, kteří o působení Boží moci na člověka nevědí vůbec nic. Tehdy ještě nebyli schopni porozumět tajemstvím spasení; přirozený člověk totiž „nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ 1. Korintským 2,14. Pavel se snažil zasít semeno, které bude nyní třeba dále zalévat. Jeho následovníci musí navázat na jeho práci tam, kde on skončil, a musí postupně předávat sboru tolik světla a poznání, kolik ho bude schopen snést. {PNL 156.3}

Když začal apoštol pracovat v Korintu, uvědomil si, že důležité pravdy, s nimiž chce věřící seznámit, musí představovat velmi obezřetně. Věděl, že mezi jeho posluchači budou domýšlivci důvěřující lidským filozofiím a přívrženci falešných náboženských systémů; že tito lidé ve své slepotě tápou kolem sebe a doufají, že v knize přírody najdou teorie popírající existenci duchovního a věčného života, o němž hovoří Písmo. Věděl také, že kritici se budou snažit křesťanský výklad zjeveného slova vyvrátit, zatímco skeptici budou Kristovým evangeliem pohrdat a vysmívat se mu. {PNL 156.4}

Pavel chtěl přivést lidi ke kříži, a proto se neodvažoval otevřeně kárat ty, kdo žili nevázaně, ani se jim nesnažil ukázat, jak ohavné jsou jejich hříchy v očích svatého Boha. Spíše poukazoval na pravý smysl života a vštěpoval jim učení božského Učitele. Uvědomoval si, že pokud toto učení přijmou, osvobodí je od světskosti a hříchu a povznese je k čistotě a spravedlnosti. Podrobně hovořil zejména o praktické zbožnosti a svatosti, které musí dosáhnout všichni, kdo chtějí být hodni života v Božím království. Toužil vidět, jak světlo Kristova evangelia proniká temnotou jejich mysli, aby poznali, že jejich nemravné chování je Bohu odporné. Proto byl hlavním tématem jeho učení Kristus, a to Kristus ukřižovaný. Snažil se jim vysvětlit, že hlavním cílem jejich studia a jejich největší radosti musí být úžasná pravda o spasení skrze pokání před Bohem a skrze víru v Pána Ježíše Krista. {PNL 156.5}

Filozof se odvrací od světla spasení, protože toto světlo boří teorie, na které je pyšný; světsky smýšlející člověk je odmítá přijmout, protože by se musel rozloučit se svými pozemskými modlami. Pavel poznal, že dříve než si lidé mohou zamilovat Krista nebo s důvěrou pohlédnout na kříž, musí pochopit Kristův charakter. Již zde na zemi bychom se měli začít zabývat tím, co budou vykoupení zkoumat a oslavovat ve svých písních po celou věčnost. Skutečnou hodnotu člověka lze posoudit jen ve světle kříže. {PNL 157.1}

Zušlechťující vliv Boží milosti mění přirozenou lidskou povahu. Tělesně smýšlející lidé po nebi netouží; toto čisté a svaté místo by přirozeného, neposvěceného člověka ničím nelákalo. I kdyby mu bylo dovoleno sem vstoupit, nenašel by zde nic, s čím by byl spokojen. Dříve než může hříšný člověk vejít do nebe a těšit se ze společenství čistých, svatých andělů, musí skrze Kristovu milost překonat sklony ovládající jeho přirozené smýšlení. Jestliže se člověk zřekne hříchu, je vzkříšen k novému životu v Kristu. Pak je naplněn Boží láskou a Bůh posvětí jeho mysl. Pije z nevyčerpatelného zdroje radosti a poznání a na cestu mu svítí světlo věčnosti, protože Světlo života je neustále s ním. {PNL 157.2}

„Pavel zasadil, Apollos zaléval“

Pavel se snažil své korintské bratry přesvědčit, že on sám i jeho spolupracovníci jsou pouze lidé, které Bůh pověřil zvěstováním pravdy. Všichni pracují na stejném díle, a pokud jde o úspěšnost jejich práce, jsou stejně závislí na Bohu. Spor, který vyvstal ve sboru ohledně osobních zásluh jednotlivých služebníků, nebyl v souladu s Boží vůlí. Vznikl proto, že lidé podlehli svým přirozeným sklonům. „Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ 1. Korintským 3,4-7. {PNL 157.3}

Pavel byl první, kdo v Korintu hlásal evangelium, a také založil tamější sbor. Tímto dílem ho pověřil sám Bůh. Později sem byli na Boží pokyn vysláni další služebníci, aby zde splnili svůj úkol. Semeno, které bylo zaseto, je třeba zalévat, a právě to měl udělat Apollos. Pokračoval v Pavlově práci, dále poučoval věřící a pomáhal zasetému semeni, aby se mohlo rozvíjet. Jeho úkolem bylo lidi oslovit, ale vzrůst dával Bůh. Změnu charakteru nezpůsobuje lidská, ale Boží moc. Ti, kdo zasévají a zalévají, nemohou přimět semeno k růstu; jsou jenom nástroji, které pracují pod Božím vedením a spolupracují s Bohem na jeho díle. Čest a sláva, kterou přináší úspěch, náleží pouze Pánu Bohu. {PNL 158.1}

Boží služebníci nemají všichni stejné dary, ale všichni spolupracují s Bohem. Každý z nich se musí učit od velkého Učitele a své poznání pak předávat dál. Bůh pověřil každého svého posla zvláštním úkolem. Existují různé dary; pod posvěcujícím vlivem Ducha svatého by však působení všech služebníků mělo být jednotné. Když pak budou zvěstovat evangelium o spasení, mnozí se nechají přesvědčit Boží mocí a obrátí se. Lidský nástroj přitom bude spolu s Kristem skryt v Bohu a Kristus se stane přežádoucím skvostem, významnějším nad tisíce jiných. {PNL 158.2}

„Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.“ 1. Korintským 3,8.9. Apoštol ve svém dopise přirovnává církev k obdělávanému poli, na kterém pracují rolníci a starají se o vinnou révu na Boží vinici; přirovnává ji také ke stavbě, která by měla vyrůst ve svatý Boží chrám. Bůh je Mistr a každému člověku přidělil práci. Všichni by měli pracovat pod jeho dohledem a dovolit mu, aby svým pracovníkům pomáhal a působil skrze ně. Dává jim schopnosti a dovednosti, a pokud dbají na jeho pokyny, korunuje jejich úsilí úspěchem. {PNL

158.3}

Boží služebníci by spolu měli přátelsky a zdvořile spolupracovat, v úctě dávat „přednost

jeden druhému“ Římanům 12,10. Neměli by se vzájemně ostře kritizovat a znevažovat práci druhých; rovněž je třeba zabránit vzniku uzavřených skupin. Každý člověk, kterému Bůh svěřil své poselství, má zvláštní úkol. Každý člověk je jedinečný a tuto jedinečnost by si měl ve styku s druhými uchovat. Zároveň by však měl spolupracovat se svými bratry. Je naprosto nezbytné, aby ti, kdo pracují pro Boha, byli ve své službě jednotní. Nikdo by se neměl vydávat za vzor pro ostatní, pohrdavě hovořit o svých spolupracovnících nebo s nimi jednat jako s méněcennými.

Každý by měl pod Božím vedením konat práci, která mu byla svěřena, a jeho spolupracovníci by mu měli projevovat úctu a lásku a povzbuzovat ho. A všichni společně by měli dokončit Boží dílo. {PNL 158.4}

O těchto zásadách se Pavel podrobně rozepisuje ve svém prvním dopise korintskému sboru. Apoštol pokládá „služebníky Kristovy“ za „správce Božích tajemství“ a o jejich práci říká:

„Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“

1. Korintským 4,1-5. {PNL 159.1}

Nebezpečí rozdělení

Žádnému člověku nepřísluší posuzovat Boží služebníky. Jediný, kdo může soudit lidskou práci, je Bůh, který každého spravedlivě odmění. {PNL 159.2}

Dále apoštol přímo poukázal na srovnávání jeho a Apollovy práce: „Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ‚ne nad to, co je psáno‘, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému. Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl

dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ 1. Korintským 4,6.7. {PNL 159.3}

Pavel sboru jasně ukázal, jaká nebezpečí a strádání musel on a jeho spolupracovníci ve službě pro Krista trpělivě snášet. Prohlásil: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje. Nepíši to proto, abych vás zahanbil, ale abych vás jako své milované děti napomenul. I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“ 1. Korintským 4,11-15. {PNL 159.4}

Jestliže posluchači Božího slova projevují určitému oblíbenému kazateli takovou náklonnost, že nejsou ochotni uznat práci jiného učitele, pak znevažují Krista, který posílá své služebníky do světa, aby zvěstovali evangelium. Bůh sesílá svému lidu pomoc, ale neřídí se vždy jeho přáními, ale spíše jeho potřebami; lidé jsou totiž krátkozrací a nedokážou posoudit, co je pro ně nejlepší. Málokdy má jediný kazatel veškeré předpoklady nezbytné k tomu, aby přivedl sbor k dokonalosti ve všech požadavcích křesťanského života. Proto Bůh často posílá k věřícím další kazatele, z nichž každý má jiné schopnosti, které těm předchozím chyběly. {PNL 159.5}

Věřící by měli tyto Kristovy služebníky s vděčností přijmout, jako by přijímali samotného Pána. Z ponaučení, která jim jednotliví kazatelé udělují z Božího slova, by se měli snažit vytěžit co nejvíce. Pravdy, které Boží služebníci přinášejí, by měly být přijímány s velkou pokorou a lidé by si jich měli vážit. Žádný kazatel by se však neměl stát modlou. {PNL 160.1}

Boží služebníci se stávají posly poznání a požehnání jen díky Kristově milosti. Budou-li se upřímně a vytrvale modlit, dostanou dar Ducha svatého; naplněni touhou zachraňovat lidi a horlivě šířit slávu kříže se potom vydají do světa a spatří ovoce své práce. Pokud rozhodně

odmítnou stavět na odiv lidskou moudrost a vyvyšovat sami sebe, vykonají práci, která odolá všem satanovým útokům. Mnozí se obrátí od tmy ke světlu a bude založeno mnoho sborů. Lidé se nebudou obracet k lidským nástrojům, ale ke Kristu. Vlastní „já“ ustoupí do pozadí a lidé uvidí Ježíše, muže z Golgoty. {PNL 160.2}

Ti, kdo dnes pracují pro Krista, mohou vynikat týmiž skvělými vlastnostmi, jakými se vyznačovali hlasatelé evangelia v době apoštolů. Dnes je Bůh ochoten dát svým služebníkům stejnou sílu, jakou tehdy dal Pavlovi a Apollovi, Silasovi a Timoteovi, Petrovi, Jakubovi a Janovi.

{PNL 160.3}

I v době apoštolů se někteří lidé mylně domnívali, že věří v Krista, přitom však odmítali prokazovat úctu jeho poslům. Prohlašovali, že neposlouchají žádného lidského učitele, protože jsou vyučováni samotným Kristem a posly evangelia nepotřebují. Pokládali se za zcela duchovně nezávislé a nebyli ochotni naslouchat hlasu církve. Takovým lidem hrozilo vážné nebezpečí, že budou svedeni. {PNL 160.4}

Bůh povolal do církve lidi s různými dary a ustanovil je svými pomocníky, aby mohl větší počet lidí po společné úvaze přijímat rozhodnutí, která by odpovídala záměrům Ducha svatého. Lidé, kteří se řídí pouze svými osobitými povahovými sklony a odmítají spolupracovat s těmi, kteří již v Božím díle získali bohaté zkušenosti, budou natolik zaslepeni důvěrou v sebe samé, že nebudou schopni odlišit pravdu od lži. Zvolit si takové lidi za vedoucí představitele církve je nebezpečné; bez ohledu na mínění svých bratří budou totiž dbát pouze na svůj vlastní úsudek a budou jednat podle svých plánů. Nepřítel může snadno působit skrze lidi, kteří si troufají ve své síle vést ostatní, přestože se nenaučili Kristově pokoře a sami by potřebovali při každé příležitosti poradit. {PNL 160.5}

Při konání povinností není bezpečné spoléhat se pouze na pocity. Nepřítel člověku často namlouvá, že ho vede Bůh, ve skutečnosti se však řídí jen lidskými příkazy. Ale budeme-li obezřetní a budeme-li se radit se svými bratry, Bůh nám dá poznat svou vůli; vždyť jsme dostali

zaslíbení: „On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.“ Žalm 25,9. {PNL 160.6}

Někteří členové rané křesťanské církve nechtěli uznat ani Pavla, ani Apolla; domnívali se, že jejich vůdcem je Petr. Tvrdili, že když byl Kristus na této zemi, Petr s ním měl nejdůvěrnější vztah, zatímco Pavel pronásledoval věřící. Jejich názory a pocity pramenily z jejich předsudků. Neprojevovali velkomyslnost, šlechetnost ani laskavost, která by svědčila o tom, že v nich přebývá Kristus. {PNL 160.7}

Hrozilo nebezpečí, že tento duch stranickosti křesťanskou církev velmi poškodí. Proto dostal Pavel od Boha pokyn, aby Korintské důrazně napomenul a aby ve vší vážnosti vznesl proti takovému jednání námitky. Těch, kdo říkali: „Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“, se Pavel ptá: „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ 1. Korintským 1,12.13. Dále Pavel věřící žádá: „Ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.“ 1. Korintským 3,21-23. {PNL 161.1}

Mezi Pavlem a Apollem existoval dokonalý soulad. Apolla neshody v korintském sboru zklamaly a zarmoutily; nijak nevyužil toho, že mu lidé dávali přednost, ani jejich přístup nepodpořil, ale rychle opustil místo sporu. Když na něj Pavel později naléhal, aby Korint znovu navštívil, odmítl. Začal zde opět pracovat teprve po dlouhé době, když sbor duchovně dozrál.

{PNL 161.2}

27. kapitola — V Efezu

Zatímco Apollos kázal v Korintu, Pavel splnil svůj slib a vrátil se do Efezu. Krátce navštívil Jeruzalém a nějakou dobu strávil v Antiochii, na místě svého někdejšího působení. Odtud cestoval přes Malou Asii, „procházel galatskou krajinou a Frygií“ (Skutky 18,23), navštěvoval sbory, které sám založil, a posiloval víru všech bratří. {PNL 162.1}

V době apoštolů byla západní část Malé Asie známá jako římská provincie Asie. Hlavní město Efez bylo významným obchodním centrem. V jeho přístavu kotvilo mnoho lodí a ulice se hemžily lidmi ze všech zemí. Efez byl stejně jako Korint slibným polem pro misijní působení.

{PNL 162.2}

Židé, kteří byli tehdy rozptýleni po všech civilizovaných zemích, všeobecně očekávali příchod Mesiáše. Když kázal Jan Křtitel, mnozí přicházeli do Jeruzaléma na oslavu každoročních svátků a vydávali se na břeh Jordánu, aby si ho vyslechli. Jan hlásal, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, a jeho posluchači šířili tuto zprávu do všech částí světa. Bůh tak ve své prozřetelnosti připravoval cestu pro působení apoštolů. {PNL 162.3}

Učedníci Jana Křtitele

Po svém příchodu do Efezu vyhledal Pavel dvanáct bratří, kteří byli jako Apollos učedníky Jana Křtitele a kteří stejně jako on věděli něco o Kristově poslání. Nebyli sice tak schopní jako Apollos, ale snažili se stejně upřímně a se stejnou vírou šířit poznání, kterého se jim dostalo.

{PNL 162.4}

Tito bratři nevěděli nic o díle Ducha svatého. Když se jich Pavel zeptal, zda přijali Ducha svatého, odpověděli: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ „Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?“ otázal se Pavel; a oni mu řekli: „Křtem Janovým.“ Skutky 19,2.3. {PNL 162.5}

Pak jim apoštol vysvětlil úžasné pravdy, které jsou základem křesťanské naděje. Vyprávěl jim o Kristově životě na této zemi a o jeho kruté a potupné smrti. Řekl jim, jak Pán života rozlomil pouta smrti a jako vítěz vstal z mrtvých. Přitom zopakoval, jakým úkolem pověřil Spasitel své učedníky: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ Matouš 28,18.19.

Poukázal také na Kristovo zaslíbení, že sešle svým učedníkům Utěšitele, v jehož moci budou konat mocná znamení a zázraky, a vylíčil jim, jak slavně se toto zaslíbení naplnilo o letnicích.

{PNL 162.6}

Bratři s velkým zájmem a vděčností naslouchali Pavlovým slovům, žasli a radovali se. Vírou se chopili úžasné pravdy o Kristově oběti smíření a přijali ho za svého Vykupitele. Potom se dali pokřtít ve jméno Ježíše, a „jakmile na ně Pavel vložil ruce“ (Skutky 19,6), byli pokřtěni také Duchem svatým. Tak získali schopnost hovořit jazyky jiných národů a prorokovat a mohli začít pracovat jako misionáři v Efezu a jeho okolí a hlásat evangelium v Malé Asii. {PNL 163.1}

Duchovní růst

Díky své pokoře a učenlivosti získali tito muži znalosti, které je uschopnily k misijní práci.

Jejich příklad je pro křesťany cenným ponaučením. Mnozí lidé dělají ve svém duchovním životě jen malé pokroky. Jsou totiž příliš soběstační, než aby se nechali poučit. Spokojují se s povrchní znalostí Božího slova. Nechtějí měnit ani svou víru, ani své zvyky, a proto neusilují o větší poznání. {PNL 163.2}

Kdyby Kristovi následovníci upřímně toužili po moudrosti, Bůh by jim odhalil pravdu v takové míře, jakou dosud nepoznali. Člověka, který se zcela odevzdá Bohu, povede Boží ruka. Jestliže prostý a zdánlivě nenadaný člověk s láskou a důvěrou uposlechne každý příkaz, který je v souladu s Boží vůlí, Bůh očistí, zušlechtí a oživí jeho síly a rozmnoží jeho schopnosti. Bude-li si

vážit ponaučení, které mu Bůh ve své moudrosti dává, bude pověřen svatým úkolem. Bude schopen žít svůj život k Boží slávě a stane se požehnáním pro tento svět. „Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti.“ Žalm 119,130. {PNL 163.3}

Mnozí lidé dnes stejně jako věřící v Efezu nechápou působení Ducha svatého na člověka. O žádné pravdě však Boží slovo neučí jasněji. Tímto tématem se podrobně zabývali proroci a apoštolové. Sám Kristus nás upozorňuje na růst rostlin, aby nám názorně vysvětlil, jak na nás působí svým Duchem, aby udržoval náš duchovní život. Míza stoupá z kořenů vinné révy, proniká do větví a zajišťuje růst a vytváření květů a plodů. Stejně působí i životodárná síla Ducha svatého. Vychází ze Spasitele, prostupuje člověka, mění jeho pohnutky a sklony a uvádí do souladu s Boží vůlí dokonce i jeho myšlenky. Pak je člověk schopen nést vzácné ovoce dobrých skutků. {PNL 163.4}

Původce svého duchovního života nevidíme a svou moudrostí nedokážeme přesně vysvětlit, jakým způsobem jsme tento život získali a jak je udržován. Duch svatý však vždy působí v souladu s tím, co o něm bylo napsáno. V duchovním světě je tomu stejně jako ve světě přírody. V každém okamžiku je život v přírodě udržován Boží mocí. Nedochází k tomu však žádným bezprostředním zázrakem. Stačí přijímat požehnání nacházející se v naší blízkosti. Podobně můžeme udržovat i svůj duchovní život, budeme-li využívat prostředků, které nám Bůh ve své prozřetelnosti poskytl. Chce-li Kristův následovník dorůst „zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Efezským 4,13), musí jíst chléb života a pít vodu spasení. Musí bdít, modlit se a pracovat a ve všem poslouchat pokyny, které nám Bůh dal ve svém slově. {PNL 163.5}

Ze zkušenosti obrácených židů si můžeme vzít ještě jedno ponaučení. Když je Jan pokřtil, plně nepochopili, že Ježíšovým posláním je nést hříchy lidstva. Dosud žili ve velkém omylu. Když se jim však dostalo většího poznání, radostně přijali Krista za svého Vykupitele. Jakmile udělali tento krok vpřed, stáli před zcela novými závazky. Přijali čistší víru, a tím se změnil jejich život. Na znamení této změny a na vyznání své víry v Krista se dali znovu pokřtít v Ježíšovo jméno. {PNL 164.1}

Efez — středisko magie

Jak bylo Pavlovým zvykem, začal svou práci v Efezu kázáním v židovské synagóze. Působil zde tři měsíce, „rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o království Božím“ Skutky 19,8. Zpočátku se setkával s přátelským přijetím, ale stejně jako na jiných místech brzy narazil na tuhý odpor.

„Někteří tvrdošíjně trvali na svém a nedali se přesvědčit, ba dokonce cestu Páně přede všemi tupili.“ Skutky 19,9. Protože se evangeliu vytrvale vzpírali, apoštol přestal v synagóze kázat.

{PNL 165.1}

Když Pavel pracoval pro své krajany, Boží Duch mu pomáhal a působil skrze něj. Předložil dostatek důkazů, aby přesvědčil všechny, kdo upřímně toužili po poznání pravdy. Mnozí se však nechali ovládnout předsudky a nevěrou a odmítli se podřídit i těm nejpádnějším důkazům. Pavel se obával, že pokud se věřící budou i nadále stýkat s těmito odpůrci pravdy, ohrozí to jejich víru. Proto se od nich oddělil, shromáždil učedníky do samostatného společenství a ve

veřejném vyučování pokračoval v přednáškové síni váženého filozofa jménem Tyrannos. {PNL 165.2}

Pavel viděl, že se mu zde otevírá „veliká a nadějná příležitost“, přestože „také protivníků je mnoho“ 1. Korintským 16,9. Efez byl nejen nejnádhernějším, ale také nejzkaženějším asijským městem. Početné obyvatelstvo bylo ovládáno pověrami a smyslnými touhami. Ve stínu efezských chrámů nacházeli útočiště nejrůznější zločinci a bujely zde ty nejpřízemnější neřesti.

{PNL 165.3}

Efez byl střediskem uctívání bohyně Artemidy. Velkolepý chrám „efezské Artemidy“ byl proslulý nejen v celé Asii, ale na celém světě. Pro svou výjimečnou krásu byl pýchou nejen