Nejvyšší soud prostřednictvím

1 NZO 5104/2020 - 14

Nejvyšší soud prostřednictvím

Městského soudu v Praze

ke sp. zn. 10 T 15/2019

Podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu a ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 trestního řádu podávám v neprospěch obviněného

R. K., nar. ***, trvale bytem ***

dovolání

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020 sp. zn. 3 To 53/2020, kterým byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 10 T 15/2019, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto o trestu uloženém obviněnému a zároveň bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání státního zástupce,

a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 10 T 15/2019 byl obviněný X. X. xxxxx vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin nalézací soud obviněného odsoudil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu soud odkázal poškozený Finanční úřad pro P., Územní pracoviště pro P., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, na nějž lze pro stručnost a s ohledem na obsahové zaměření dovolání v podrobnostech odkázat. Pouze pro úplnost lze stručně shrnout, že jednání obviněného spočívalo v tom, že jako jediný jednatel a společník společnosti K. s.r.o., IČ: ***, se sídlem

***, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) podal dne 7. 5. 2015 za uvedenou společnost přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2015, ve kterém neoprávněně vykázal základ daně ve výši 102.341.374 Kč a nárok na odpočet DPH

ve výši 21.491.689 Kč z přijatých zdanitelných plnění od plátce DPH společnosti

A. s.r.o., přestože věděl, že tato plnění nebyla uskutečněna, a dále v tomto daňovém přiznání vykázal jako prodej zboží v celkové výši 102.853.312 Kč společnosti L. G. S. z o. o., se sídlem v Polsku, jako dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie, ačkoliv věděl, že k tomuto dodání nedošlo, čímž zkrátil DPH ve výši 21.491.689 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro P., Územní pracoviště pro P.

3. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i do výroku o trestu. Rozsudek prvoinstančního soudu napadla odvoláním rovněž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného a to pouze v rozsahu výroku o trestu. Podstatou odvolání státní zástupkyně byla argumentace, podle níž ve věci nebyly dány podmínky umožňující použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku a uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu.

4. Obviněný dodatečně prostřednictvím svého obhájce modifikoval obsah podaného odvolání, které zaměřil toliko do výroku o trestu s tím, že není nadále napadán výrok o vině. V průběhu veřejného zasedání o odvoláních, jež se konalo u Vrchního soudu v Praze dne 13. 11. 2020, obviněný R. K. prohlásil, že je vinný spácháním skutku uvedeného v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací, kterou ve skutku spatřuje obžaloba. Obviněný tak učinil s odkazem na § 206c odst. 2 trestního řádu, tedy ustanovení, které bylo nově do trestního řádu začleněno s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 333/2020 Sb.“). Odvolací soud po tomto prohlášení rozhodl podle § 206c odst. 4 trestního řádu, že takové prohlášení přijímá, a nadále postupoval podle § 206c odst. 6 trestního řádu.

5. Následně Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních obviněného a státní zástupkyně nyní napadeným rozsudkem ze dne 13. 11. 2020 sp. zn. 3 To 53/2020. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného odvolací soud napadený rozsudek zrušil v rozsahu jeho výroku o trestu. Podle

§ 259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Odvolání státní zástupkyně odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl.

6. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku blíže zabýval přípustností využití institutu prohlášení viny obviněného ve stadiu odvolacího řízení, přičemž dospěl k závěru, že takovému postupu nic nebrání. Předeslal, že časová působnost trestního řádu je postavena na jiné zásadě, než působnost trestního zákona, neboť procesní úkony se provádějí podle procesního práva účinného v době jejich konání, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak (§ 461 až 464 trestního řádu). Dále soud konstatoval, že současně ze znění § 206c trestního řádu nevyplývá, že by zde uvedený postup byl omezen na určitou fázi trestního řízení a takovýto postup nelze vyloučit ani před odvolacím soudem, navíc za situace zanesení této možnosti

do trestního řádu až v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněnému, v mezidobí mezi rozhodnutím soudu prvého stupně a rozhodnutím soudu odvolacího. Podle názoru vrchního soudu by opačný postup obviněného nedůvodně diskriminoval a byl by v rozporu se zásadami trestního řízení. Odvolací soud zde zmínil základní zásadu trestního řízení stanovenou v § 2 odst. 13 trestního řádu, podle níž ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby. Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. Vrchní soud ovšem také připustil, že zákonodárce rozšířením institutu dohody o vině a trestu a zavedením institutu prohlášení viny mířil zejména do počátečního stadia soudního řízení, směřující k jeho zjednodušení a možnosti jistého smírčího postupu. To by mělo mít zásadní vliv nejen na průběh řízení a jeho výrazné zjednodušení, ale i dopad na samotný výsledek řízení, projevující se v přijetí zodpovědnosti obviněného, uvědomění si podstaty, rozsahu, významu a následku jednání, ale i v následném rozhodnutí o trestu, jehož zásadní účel odvolací soud shledává v účelu výchovném.

7. Odvolací soud doplnil, že neshledal ani jiné překážky, které by mu bránily prohlášení viny obviněného přijmout, a proto postupoval ve veřejném zasedání podle

§ 206c odst. 4 trestního řádu. Současně podle § 206c odst. 6 trestního řádu rozhodl, že v rozsahu prohlášení viny obviněného nebude provádět další dokazování, byť jeho částečné doplnění měl v úmyslu. Jednalo se ale o důkazy obsažené již ve vyšetřovacím spisu, soudem prvého stupně pouze neprovedené, které ještě dále podporovaly skutkové závěry městského soudu. Výpověď obviněného vrchní soud označil za konstantní již od přípravného řízení a prohlášení viny tedy posoudil jako jakési logické vyústění v návaznosti na novou právní úpravu, aniž by bylo možno přístup obviněného označit za ryze účelový ve snaze docílit pro sebe příznivějšího výsledku.

8. V rámci přezkoumání výroku o uloženém trestu odvolací soud dále zohlednil, že se zavedení institutu prohlášení viny promítlo i do ustanovení hmotně právního trestního předpisu o ukládání trestů. Podle § 39 odst. 1 trestního zákoníku mezi okolnosti rozhodné pro úvahu o stanovení druhu trestu a jeho výměry byl kromě okolností dosud zažitých a aplikovaných nově pojat právě i postoj obviněného k trestnému činu v trestním řízení, jakož i sjednání dohody o vině a trestu, prohlášení viny nebo označení rozhodných skutečností za nesporné. Do § 58 trestního zákoníku pak byl nově vložen odstavec 2, který ve svém písmenu b) rozšířil možnost snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, rovněž u pachatele, který prohlásil svoji vinu.

9. V další části odůvodnění svého rozsudku vrchní soud vysvětlil, proč při rozhodování o trestu došel k závěru, že v případě obviněného je zákonu odpovídající aplikace § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. K otázce povahy a závažnosti trestného činu odvolací soud sice uvedl, že si je vědom závažnosti spáchané trestné činnosti a významné výše škody způsobené českému státu. Na druhou stranu ovšem poukázal na charakter jednání obviněného, jeho podíl na trestné činnosti a jeho prospěch z ní. Obviněného soud označil za typického bílého koně, který umožnil jiným, dosud neustanoveným osobám, deformovat

daňové povinnosti plynoucí ze zákona o DPH. Ovšem ani to, že v trestním řízení nebylo identifikováno, kde došlo k faktickému zneužití výhody a kdo konkrétně z tohoto neoprávněného postupu profitoval, podle odvolacího soudu nezbavuje obviněného jeho podílu na trestné činnosti. Jeho trestní odpovědnost je dána právě s ohledem na charakter trestné činnosti, kdy bylo zjevně jím reprezentované společnosti K. s.r.o. zneužito v řetězci daňových subjektů k zastření faktické daňové povinnosti, která byla u tohoto subjektu jednoznačně vynulována zanesením fiktivních faktur. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že obviněný již ve svém prvním výslechu po zahájení trestního stíhání připustil svůj podíl na trestné činnosti spočívající v jeho angažmá ve společnosti K. s.r.o. a poskytnutí součinnosti v podobě podpisu dokumentů, aniž by se seznámil s jejich obsahem, zakládání bankovních účtů, převzetí údajů k datové schránce či udělení plné moci. Ve všech soudem zohledněných atributech se jednalo o typickou daňovou trestnou činnost, v rozsahu jejího objasnění končícího u pouhého bílého koně, který poskytl svou identitu a potřebnou součinnost dalším osobám, aniž by sám z této trestné činnosti prokazatelně profitoval.

10. K osobě obviněného odvolací soud konstatoval, že se sice nejedná o osobu nemající zkušenosti s trestním řízením, avšak jeho předchozí trestná činnost byla jiného charakteru, menší závažnosti a především starého data, kdy záznamy v rejstříku trestů byly z let 2002, 2003 a 2005. Šlo bez výjimky o podmíněné tresty odnětí svobody, kdy se obviněný ve zkušební době osvědčil a ve výkonu trestu tedy dosud nebyl. Hledí se na něj jako na osobu netrestanou. Obviněný se od spáchání posuzovaného skutku další trestné činnosti nedopustil a lze podle odvolacího soudu konstatovat, že žije řádným životem. Tímto svým chováním prokázal přijetí zodpovědnosti, což podle soudu nelze pominout. Právě tato okolnost svědčí o reálné možnosti nápravy obviněného i mírnějším trestem, než jaký stanoví trestní zákon za trestný čin, jehož se obviněný dopustil.

11. Se závěry odvolacího soudu, na jejichž podkladě tento soud přistoupil mimořádnému snížení trestu odnětí svobody a aplikoval § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, není možno souhlasit. Námitku chybného použití uvedeného ustanovení, v důsledku něhož byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody stanovenou za daný trestný čin, lze (stejně jako v případech nesprávné aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku) podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.

12. Podle předmětného ustanovení, které bylo do trestního zákoníku vloženo v důsledku přijetí zákona č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020, má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu.

13. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného ustanovení platí, že musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení uvedené. Těmito podmínkami jsou a) obviněný prohlásil svoji vinu a současně b) vzhledem k existenci určitých poměrů pachatele a k povaze jím spáchané trestné činnosti je možno dospět k závěru, že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí

svobody kratšího trvání. V posuzovaném případě naplnění shora vymezených zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody shledat nelze.

14. Dovoláním je napadána správnost použití moderačního oprávnění soudu na podkladě § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. U tohoto ustanovení je splnění první shora uvedené podmínky závislé na výkladu toho, co je možné chápat pod pojmem prohlášení viny obviněným, tedy procesního úkonu učiněného v průběhu trestního řízení. K novelizaci hmotně právních ustanovení § 39 odst. 1 a § 58 trestního zákoníku, z nichž v odůvodnění svého rozsudku vycházel odvolací soud, zákonodárce přistoupil v souvislosti s přijetím poměrně významných změn v trestním řádu. Přijetím zákona č. 333/2020 Sb. došlo krom dalšího i k zavedení nového procesního institutu prohlášení viny, který dosud v českém právním řádu zakotven nebyl. Právě na tento nový procesní institut jako na svou neopominutelnou podmínku byl v § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku nově navázán i speciální důvod pro (fakultativní) zmírnění trestu s možností soudu uložit trest pod zákonnou trestní sazbou. Prohlášení obviněného o své vině, aby mohlo být zohledněno při mimořádném snížení trestu odnětí svobody, tedy musí odpovídat procesním podmínkám, které jsou pro toto prohlášení vyžadovány trestním řádem.

15. Přitom nelze pominout důvody, pro něž bylo prohlášení o vině do právní úpravy zakotveno. Z poslaneckého návrhu (sněmovní tisk 466/0 ze dne 25. 4. 2019) k otázce zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy vyplývá, že v oblasti trestního práva procesního měl návrh především posílit roli stran v řízení před soudem, kdy by v návaznosti na určitá prohlášení obviněného mohly být vymezeny sporné otázky již na počátku hlavního líčení, což mělo vést k významnému usnadnění a urychlení jeho dalšího průběhu. Rozšířením možných prohlášení měl být obviněný konkrétně na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování významněji zapojen do průběhu řízení. Jasné vymezení sporných otázek mezi stranami na počátku hlavního líčení mělo vést k významnému usnadnění a urychlení jeho dalšího průběhu.

16. S těmito předpoklady bylo navrženo a následně zákonem č. 333/2020 Sb. také přijato rozšíření možností sjednání dohody o vině a trestu (případ, kdy se obviněný se státním zástupcem zcela shodnou na vině, a to v otázkách skutkových i právních, trestu a dalších výrocích), a to na trestní řízení vedená o všech trestných činech, včetně řízení o zvlášť závažných zločinech, bez nutné účasti obhájce vzhledem k vypuštění speciálního důvodu nutné obhajoby a s možností sjednat takovou dohodu i v rámci řízení před soudem na počátku hlavního líčení, nikoli jen v rámci přípravného řízení. Pro případ, kdy by se strany shodly jen (alespoň zčásti) na skutku, nikoli však již i na vině (rozpor by byl v určité části skutkového děje, popř. pouze v právní kvalifikaci jinak souhlasně prohlášených skutkových okolností), bylo součástí přijatého poslaneckého návrhu umožnění obviněnému učinit prohlášení některých skutečností za nesporné, ve standardním řízení v rámci hlavního líčení tak jak je to možné v řízení před samosoudcem (§ 314b odst. 2 trestního řádu) nebo v zjednodušeném řízení v rámci hlavního líčení (§ 314d odst. 2 trestního řádu). S tím souviselo zavedení povinnosti státního zástupce po přednesu obžaloby uvést, které skutečnosti považuje za nesporné (§ 206 odst. 2 trestního řádu). Konečně coby jakýsi mezistupeň mezi označením určitých skutečností za nesporné a dohodou o vině a trestu pro případ, pokud se strany řízení na počátku hlavního líčení shodnou

jen na vině (v otázkách skutkových i právních), nikoli však na trestu a dalších výrocích, byl přijat institut prohlášení viny, který znamenal, že další trestní řízení by se pak vedlo jen pro účely rozhodnutí o sankci, popřípadě dalších výroků.

17. S možností, že by se tyto procesní změny spočívající v nově zaváděných či rozšiřovaných možnostech účasti stran již na počátku hlavního líčení měly týkat i dalších fází řízení před soudem, zejména řízení o opravných prostředcích, poslanecký návrh vůbec nepočítal (blíže sněmovní tisk 466/0 ze dne 25. 4. 2019). Uvedené změny měly mít pozitivní ekonomický dopad, a to v podobě úspor spočívajících v omezení dokazování s tím, že nebude muset být ve větší míře konáno hlavní líčení, časový efekt vzhledem k významnému urychlení řízení i pozitivní vliv na situaci svědků, kteří by v případě uvedených prohlášení obviněného a případně dohody se stáním zástupcem nemuseli u hlavního líčení svědčit (tím by v případech, kdy svědek byl i obětí trestného činu, současně došlo ke snížení rizika jeho sekundární viktimizace). Připuštění možnosti využití zákonem č. 333/2020 Sb. zakotvených procesních institutů i v řízení o opravných prostředcích by bylo v rozporu s účelem, s nímž byly uvedené změny přijímány. Taková alternativa by nijak nepřispěla hospodárnosti řízení, ani by nevedla k jeho zkrácení, ani by neusnadnila postavení poškozených, včetně obětí trestných činů. Naopak by měla přesně opačný efekt, kdy by se všechny výhody, jež byly touto novou úpravou zamýšleny, stíraly. Řízení, i přes umožnění obviněnému učinit patřičná prohlášení k otázce viny (skutku i právní kvalifikaci) a trestu, by nadále bylo zatíženo prováděním mnohdy složitého a finančně nákladného dokazování, jež je spojeno s množstvím navázaných povinností soudu i procesních stran a s nutností činit další procesní úkony. Řízení by tak nejenže nekončilo v hlavním líčení, a to bez provedení dokazování, nýbrž by přes úplné dokazování bylo dále protahováno dalším řízením o opravném prostředku, dokonce s možností vyvolat i řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku.

18. Odvolací soud neshledal žádné překážky přípustnosti institutu prohlášení viny obviněného v odvolacím řízení. Přitom se zabýval téměř výhradně vlastním ustanovením § 206c trestního řádu, které prohlášení viny primárně upravuje. Ze znění tohoto ustanovení podle odvolacího soudu nevyplývá, že by zde uvedený postup byl omezen na určitou fázi řízení, tzn. výlučně jen na hlavní líčení. Krom časové působnosti trestních procesních předpisů soud dále zmínil již jen zásadu trestního řízení podle § 2 odst. 13 trestního řádu.

19. Takové vyhodnocení se jeví jako nedostatečné, nerespektující smysl nové právní úpravy, pomíjející začlenění příslušného ustanovení do určité části procesního předpisu a nezohledňující další ustanovení, která byla do trestního řádu zakomponována v souvislosti s novými instituty posilujícími roli stran v řízení před soudem a umožňujícími obviněnému prostřednictvím formalizovaných prohlášení vůči soudu vymezit již na počátku hlavního líčení, které otázky považuje za nesporné, vzhledem k čemuž k nim není nutné vést dokazování, a naopak které nadále rozporuje.

20. Zákonodárce institut prohlášení viny obviněným vtělil především do uvedeného

§ 206c trestního řádu, přičemž jej ve spojitosti s dalšími procesními možnostmi, kterými může obviněný svým prohlášením modifikovat rozsah dokazování soudu (§ 206a, § 206b a § 206d trestního řádu), začlenil do hlavy třinácté, oddílu třetího

trestního řádu. Jde o úpravu týkající se hlavního líčení, jeho zahájení a konkrétně jeho počátku (§ 205 - § 206d trestního řádu). Naopak v souladu se svým legislativním záměrem nevyužil možnosti zanést výslovně úpravu prohlášení obviněného k vině, trestu a dalším otázkám do těch částí trestního řádu, které upravují jiné procesní postupy než je hlavní líčení (veřejné a neveřejné zasedání) a další fáze řízení před soudem (řízení o řádných a řízení o mimořádných opravných prostředcích). Jedinou výjimkou bylo doplnění § 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu, který obviněnému v návaznosti na důsledky soudem přijatého prohlášení viny stanovené v § 206c odst. 7 trestního řádu výslovně znemožňuje napadnout odvoláním výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny učiněné z logiky věci v hlavním líčení. Bez povšimnutí nemůže zůstat to, že v zákonodárném procesu nebylo zvažováno přijetí obdobného ustanovení (v části třetí, hlavě sedmnácté a devatenácté trestního řádu), které by obviněnému výslovně bránilo podat mimořádný opravný prostředek, jestliže by měl ve veřejném zasedání o odvolání prohlásit svou vinu ve smyslu použití § 206c trestního řádu. S takovou možností totiž zákonodárce vůbec nepočítal.

21. Současně lze zmínit, že již do fáze přípravy hlavního líčení byla zakotvena nová povinnost předsedy senátu prvoinstančního soudu, jež má přímou souvislost s možností obviněného prohlásit svou vinu. Podle § 196 odst. 2 trestního řádu má předseda senátu povinnost již s doručením opisu obžaloby obviněného upozornit spolu s poučením o následcích takového prohlášení, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit krom jiného k tomu, zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu (dále se tato povinnost týká možného prohlášení obviněného, zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a z jakých důvodů, zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné).

22. Xxxxxxx odvolací soud argumentoval základní poučovací povinností orgánů činných v trestním řízení vůči osobě obviněného vyjádřenou v zásadě trestního řízení podle § 2 odst. 13 trestního řádu, ta je dále konkretizována a zpřesňována v jednotlivých ustanoveních trestního řádu, jež blíže upravují jednotlivé procesní postupy, s nimiž je poučení obviněného spojeno (tedy mj. i § 196 odst. 2, 3 trestního řádu). Je tedy namístě zmínit i § 33 odst. 5 trestního řádu, z něhož vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny poučit obviněného o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění, ovšem má se tak dít se zaměřením na probíhající stadium trestního řízení. Odvolací soud v posuzované věci vůbec nepřistoupil k takovému procesnímu postupu, který by byť vzdáleně odpovídal povinnosti, již musí ohledně možného prohlášení obviněného o své vině plnit soud prvého stupně v rámci přípravy hlavního líčení. Zákonná úprava takový postup nicméně ani neumožňuje, jelikož příprava veřejného zasedání je zakotvena přímo v § 233 trestního řádu, který s uvedenou povinností odvolacího soudu nepočítá, a přiměřené použití ustanovení o hlavním líčení ve veřejném zasedání (§ 238 trestního řádu) se tudíž na přípravu nevztahuje. I zde lze předpokládat, že pokud by zákonodárce počítal s možností prohlášení obviněného o vině ve veřejném zasedání o odvolání, zakotvil by do části třetí, hlavy čtrnácté, popř. hlavy šestnácté trestního řádu takové ustanovení, které by obdobně jako

§ 196 odst. 2, 3 trestního řádu upravilo poučovací povinnost odvolacího soudu v rámci přípravy veřejného zasedání.

23. Odvolací soud se zdůvodněním toho, na jakém právním podkladě použil ve veřejném zasedání ustanovení týkající se zahájení hlavního líčení, výslovně nezabýval. Pouze konstatoval, že neshledal nic, co by mu v použití ustanovení o prohlášení viny bránilo. V rámci veřejného zasedání lze ustanovení o hlavním líčení přiměřeně užít podle § 238 trestního řádu jen v otázkách veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání a podle § 235 odst. 2 trestního řádu ohledně dokazování. Při dopadu těchto ustanovení na možnost použití konkrétních ustanovení upravujících postup v hlavním líčení ve veřejném zasedání je však třeba vycházet z toho, že zákonodárce zde ve spojení s odkazem na jiné ustanovení trestního řádu použil slovo přiměřeně, které vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Pokud by se mělo ustanovení, na něž bylo odkazováno, vztahovat na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, muselo by být použito slovo obdobně (čl. 41 legislativních pravidel vlády).

24. Na počátek veřejného zasedání je možno ve smyslu § 238 trestního řádu použít

§ 205 trestního řádu, ale již následné ustanovení § 206 trestního řádu se vzhledem k § 235 odst. 1 trestního řádu nepoužije, neboť k přednesení návrhu někdy nedochází, příp. ho přednáší osoba odlišná od státního zástupce. Pakliže je následující procesní postup upravený v § 206a - 206d trestního řádu, které jsou svou formulací vzájemně propojeny, navázán na přednesení obžaloby, je otázkou, zda tato ustanovení lze ve veřejném zasedání o odvolání vůbec použít, byť přiměřeně. V době konání takového veřejného zasedání totiž již obžaloba byla dávno přednesena. Předseda senátu odvolacího soudu tudíž nemá žádný důvod vyzývat obviněného, aby se vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě [zejména zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním (některého) skutku v obžalobě, souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné] ve smyslu § 206a trestního řádu; a poučovat jej o následcích spojených s takovým vyjádřením, protože obviněný takové vyjádření již učinil v hlavním líčení. Institut dohody o vině a trestu byl zaveden do trestního řádu původně jako institut přípravného řízení s tím, že jeho hlavním cílem bylo zjednodušení a hospodárnost trestního řízení a snížení počtu věcí, které soud projednává v klasickém hlavním líčení. Připuštěním možnosti v § 206b trestního řádu, aby tato dohoda byla sjednána i ve fázi řízení před soudem (na počátku hlavního líčení), tento hlavní účel nedoznal změn. Nadále platí, že uvedený alternativní postup má sloužit ke zjednodušení řízení, aniž by muselo proběhnout celé hlavní líčení včetně dokazování. Jedním z důsledků sjednání dohody o vině a trestu zůstává to, že při rozhodování o schválení dohody o vině a trestu soudem se dokazování vůbec neprovádí (§ 314q odst. 5 trestního řádu). S tím souvisí i povinnost předsedy senátu vyzvat obviněného, aby se k návrhu na schválení dohody o vině a trestu vyjádřil, a dotázat se jej mj. i na to, zda jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé trestního řádu [§ 314q odst. 3 písm. c) trestního řádu].

25. Uvedená povinnost předsedy senátu musí být vzhledem k odkazu na přiměřené použití § 314q odst. 3 písm. c) trestního řádu předtím, než přistoupí ke svému rozhodnutí, splněna v hlavním líčení nejen po přednesení návrhu na schválení dohody o vině a trestu (§ 206b odst. 4 trestního řádu), nýbrž i pokud obviněný

prohlásí vinu podle § 206c odst. 1 trestního řádu, jak vyplývá z § 206c odst. 2 trestního řádu. Obviněný přitom může požádat, aby prohlášení viny jím učiněné při prohlášení k sjednávané dohodě o vině a trestu, pokud k sjednání dohody o vině a trestu nedošlo nebo jestliže soud tuto dohodu neschválil, bylo posouzeno jako prohlášení viny podle § 206c trestního řádu (jedná se o jeden z aspektů provázanosti prohlášení obviněného, jež jsou upravena v § 206a – 206d trestního řádu). Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obviněného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu. I v tomto případě prohlášení viny podle § 206c trestního řádu se tedy jedná o stejný důsledek, jaký má sjednání dohody o vině a trestu, kterou schválí soud v hlavním líčení. Povinnosti vyplývající se shora uvedených ustanovení však odvolací soud nemůže v řízení o odvolání nikdy splnit.

26. Předseda senátu odvolacího soudu již nemůže obviněného vyzvat, aby se vyjádřil k tomu, zda jsou mu známy všechny důsledky prohlášení viny, a to ve vztahu zejména k tomu zásadnímu důsledku spojenému s prohlášením viny, jímž je vzdání se práva na standardní projednání věci v hlavním líčení, protože v případě, že bude rozhodnuto o přijetí prohlášení viny, se dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, neprovede. V okamžiku, kdy by předseda senátu v odvolacím řízení o takovém postupu mohl začít uvažovat, totiž hlavní líčení již proběhlo, obviněný se svého práva na standardní projednání věci v hlavním líčení vůbec nevzdal, přičemž dodatečně se zpětnými účinky to již učinit nemůže a prohlášení viny by s takovým důsledkem nemohlo být ani spojeno. Smyslem úpravy, podle níž se v důsledku prohlášení viny provede dokazování pouze ve zbylém rozsahu, je to, že se dokazování v rozsahu skutku, ohledně něhož obviněný prohlásil vinu, neprovede vůbec. Právě tím bude plně v souladu se zásadou rychlosti řízení a sledovaným účelem předmětné novelizace trestních předpisů provedené zákonem č. 333/2020 Sb. docíleno významné časové úspory. Sledovanému účelu nemůže odpovídat rozhodnutí o přijetí prohlášení o vině až v řízení o odvolání, kdy až po provedení úplného dokazování v hlavním líčení odvolací soud zkonstatuje, že sám dokazování již doplňovat nebude. Rovněž tak předseda senátu odvolacího soudu by ve své výzvě nemohl dost dobře tvrdit, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, neboť trestní řád na rozdíl od odvolání výslovně nevylučuje podání mimořádného opravného prostředku obviněným proti rozsudku odvolacího soudu pro nesprávnost výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.

27. Dlužno doplnit, že není namístě ani použití analogie. Vztah veřejného zasedání a hlavního líčení je v tomto případě, který se týká počátku hlavního líčení, vymezen již v § 238 trestního řádu. K analogii, tj. k obdobnému (přiměřenému) použití jiného ustanovení trestního řádu, se v trestním řízení přistupuje jen tam, kde danou situaci nelze řešit použitím konkrétního ustanovení, pokud je ovšem současně obdobný postup žádoucí. Limitem použití analogie také ale musí být situace, kdy povaha ustanovení (včetně jeho účelu a všech jeho podmínek a důsledků) analogii jednoznačně nepřipouští (např. tam, kde by se tímto způsobem rozšiřovaly zákonem taxativně vymezené způsoby rozhodování soudu). Jestliže trestní řád stanoví takové taxativní podmínky, při jejichž splnění lze takové ustanovení výhradně

aplikovat, k analogii nelze přistoupit, pokud tyto podmínky není možno za použití analogie dodržet.

28. Jestliže odvolací soud nemohl splnit shora uvedené povinnosti a podmínky pro zákonné přijetí prohlášení viny obviněným, nemohlo být takové prohlášení ani posouzeno jako splnění nutné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, která je vyžadována v § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Aplikace tohoto ustanovení trestního zákoníku je podmíněna právě tím, že byl správně, důvodně a zákonným způsobem realizován formalizovaný procesní postup, v daném případě prohlášení viny obviněného, a že takové prohlášení skutečně bylo (a vůbec mohlo být) spojeno s důsledky, které byly při přijetí tohoto institutu do právního řádu předpokládány a zamýšleny a jež také našly svůj obraz v konkrétních zákonných ustanoveních procesního předpisu.

29. I pokud by bylo možno přijmout názor Vrchního soudu v Praze, že přijetí prohlášení viny obviněného až ve veřejném zasedání o odvolání je možné, v posuzovaném případě aplikace § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku neodpovídala dalším zákonným požadavkům, jež jsou pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanoveny. Samotné prohlášení viny totiž neznamená automatický postup podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Neopomenutelným předpokladem uložení trestu odnětí svobody zmírněného mimořádně pod spodní hranicí trestní sazby je v takovém případě i posouzení poměrů pachatele a povahy spáchané trestné činnosti a na podkladě takového posouzení založený závěr, že lze vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Možnost nápravy mírnějším trestem přitom musí vycházet z poměrů pachatele i povahy spáchané trestné činnosti kumulativně.

30. Poměry pachatele jsou myšleny takové osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněného, které existují v době, kdy má být rozhodováno o trestu, a vztahují se k hodnocení osoby pachatele jako objektu případného výkonu konkrétního druhu trestu, ukládaného v určité výměře, s případnou úpravou jeho obsahu, včetně možnosti mimořádného snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu. Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti obviněného či naopak přisouzení významu jeho předchozím odsouzením.

31. Pokud jde o poměry pachatele, odvolací soud učinil jen zdánlivě podrobné odůvodnění toho, proč by právě v případě obviněného jeho poměry měly znamenat možnost dosažení jeho nápravy i trestem kratšího trvání, který by v důsledku toho nemusel být trestem nepodmíněným. Vrchní soud v Praze v tomto směru v podstatě pouze vyhodnotil předchozí trestnou činnost obviněného, dobu jejího spáchání, sankce za ni uložené a vyzdvihl skutečnost, že se obviněný od doby spáchání posuzovaného skutku (7. 5. 2015) nedopustil další trestné činnosti, z čehož přijal závěr o vedení řádného života. Odvolací soud tak de facto obviněnému přisoudil polehčující okolnost § 41 písm. p) trestního zákoníku a této přiřkl takový význam, že by měla vést společně s povahou a závažností trestného činu (nikterak nízkou) k závěru, že je opodstatněno mimořádné snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu. Poměry obviněného jako pachatele zločinu, na nějž trestní zákoník pamatuje trestní sazbou ve výměře pět až deset let, tedy nejsou provázeny žádnými specifiky typu vážné zdravotní či psychické nemoci, nutnosti starat se o jinou osobu plně

odkázanou na poskytovanou péči, zejména příbuzného vysokého věku, samostatně zabezpečit výchovu a výživu malých nezletilých dětí apod., které by bylo možno při úvahách o zabezpečení možnosti nápravy zohlednit. Obvyklé polehčující okolnosti podle § 41 trestního zákoníku však neopodstatňují splnění podmínek pro použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku. K tomu lze analogicky odkázat na závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1550/2017, podle něhož dřívější bezúhonný způsob života nemůže být okolností, která by sama o sobě umožňovala aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť bezúhonný způsob života se od občana očekává, je běžným standardem, nikoliv něčím neobvyklým a tato skutečnost může najít výraz při ukládání trestu toliko v rámci zákonem stanovené trestní sazby.

32. Xxxxx je nutno zdůraznit, že odvolací soud založil své závěry o možnosti nápravy obviněného dokonce na takové okolnosti, kterou nelze posoudit ani jako polehčující okolnost. Obviněný totiž řádný život ve smyslu § 41 písm. p) trestního zákoníku nevedl. Několikrát byl odsouzen za trestnou činnost a na této skutečnosti nemůže při posuzování osoby obviněného nic změnit ani to, že předchozí odsouzení byla zahlazena. Vedení řádného života pachatele předpokládá v prvé řadě jeho dosavadní úplnou trestní bezúhonnost. Odvolací soud však obviněnému přiřkl nesprávně i vedení řádného života za posledního pět a půl roku. Pro závěr o vedení řádného života totiž nestačí pouze zjištění, že obviněný se dosud nedopustil trestné činnosti. Vedle toho vedení řádného života zahrnuje chování pachatele v souladu s ostatními zákony, tedy především skutečnost, že nebyl postižen ve správním řízení za přestupky, řádně plní své zákonné povinnosti vůči nezletilým dětem a obstarává si prostředky k obživě v souladu se zákonem. To v případě obviněného tvrdit jednoznačně nelze, čehož si povšiml i soud prvého stupně (v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku). V hlavním líčení se obviněný nijak netajil tím, že není zaměstnán. Po určitou dobu pracoval u svého otce, ten ale měl odejít do důchodu a obviněný přes půl roku zaměstnání nenašel. Současně uvedl, že se byl nahlásit na úřad práce, ale podporu neobdržel z důvodu, že je v obchodním rejstříku zapsán jako likvidátor společnosti K. s.r.o. Přes toto zjištění situaci svého postavení likvidátora obchodní společnosti, která nikdy žádnou legální činnost za jeho jednatelství nevyvíjela, nijak dále neřeší. Na tomto místě je dále možno poukázat na to, že obviněný je několik let registrován jako likvidátor i v další obchodní společnosti (C. & R. s.r.o. "v likvidaci“), přičemž zastával dlouhou dobu, a to již před spácháním posuzovaného trestného činu, funkci jednatele a společníka ve dvou obchodních společnostech (C. & R. s.r.o. "v likvidaci“, A. s.r.o. "v likvidaci“). Je otázkou, nakolik si obviněný vůbec toto své postavení a jeho dopady uvědomuje a vede je nadále v patrnosti. Každopádně v tomto ohledu ve své výpovědi před soudem neuváděl pravdu, pokud tvrdil, že před přijetím pozice ve společnosti K. s.r.o. žádné podnikatelské zkušenosti neměl. Vzhledem k uvedenému vyvstává otázka, v jaké míře a zda vůbec může obviněný přispívat na výživu dětí své přítelkyně a na vedení společné domácnosti, když výdělečně činný není a naopak připustil dluhy v řádech statisíců korun. O obviněném tak rozhodně nelze prohlásit, že vede řádný život.

33. Při hodnocení předchozí trestné činnosti pachatele z hlediska možnosti jeho nápravy musí soud přihlížet nejen k povaze předchozí trestné činnosti a k odstupu doby od posledního odsouzení, ale i k celkovému způsobu jeho života a k pohnutce jeho dalšího trestného činu, aby mohl učinit správný závěr o trestu ve smyslu

§ 38, § 39 a § 58 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. To, že se obviněný dopustil

pouze takové předchozí trestné činnosti, která je jiného charakteru, menší závažností a starého data, není takovou skutečností, která by v rámci posouzení poměrů pachatele svědčila pro aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Odvolací soud například nezodpověděl to, jaký vliv mělo dosavadní ukládání podmíněně odložených trestů na polepšení obviněného a zda vůbec vedlo k jeho nápravě, když se po takovém trestání, byť s určitým časovým odstupem, dopustil tak závažného hospodářského trestného činu. Existuje vážná pochybnost, zda další ukládání pouze trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, nadto bez současného vyslovení dohledu nad pachatelem, může skutečně vést k nápravě obviněného. O takovém trestu také nelze prohlašovat, že významně zasahuje do života odsouzeného, neboť jeho dosavadní způsob života nikterak přímo neovlivňuje.

34. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu nelze zcela vyloučit úvahu, že prohlášení viny obviněného v odvolacím řízení bylo ryze účelovým krokem, neboť naprosto jinak se ke skutku obviněný stavěl v řízení předcházejícím řízení odvolacímu, přičemž své odvolání následně také směřoval i do výroku o vině. Jestliže odvolací soud zdůrazňuje konzistentnost výpovědi obviněného, je možno poukázat na jeho prohlášení na samém počátku výpovědi v hlavním líčení. Tehdy v souladu se svým přístupem k věci z přípravného řízení prohlásil, že jednání, které mu je kladeno za vinu, nespáchal, a to, co je uvedeno v obvinění, neudělal.

35. Co se týče povahy a závažnosti trestného činu, lze zdůraznit, že charakter jeho trestné činnosti se nikterak nevymyká druhově shodné trestné činnosti, kterou byla způsobena škoda velkého rozsahu. Sám odvolací soud ve svém rozhodnutí správně odkázal na společenskou škodlivost jednání obviněného danou charakterem a rozsahem trestné činnosti, zejména rozsahem zkrácení daně (nepřesně výší škody), který významně převyšuje hranici velkého rozsahu, a to i po novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku odporuje i hodnocení úlohy obviněného v předmětné věci ze strany samotného soudu. Obviněný sice v posuzované trestné činnosti byl v pozici tzv. bílého koně a jeho jednání se nevyznačovalo obvyklou aktivitou pachatele daňového trestného činu, který jedná v přímém úmyslu. Na druhou stranu se obviněný se srozuměním na trestné činnosti aktivně podílel, což bylo konkretizováno i v popisu skutku. Obviněný vystupoval formálně v pozici jednatele obchodní společnosti, a ačkoliv na její chod neměl přímý vliv, věděl, že zakládá účty, podepisuje doklady, činnost osob, jimž svěřil rozhodující instrumenty k fungování společnosti, dále nekontroluje a svým jednáním výrazně přispívá k realizaci protiprávního jednání (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne

25. 11. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1396/2008). I kdyby byl obviněný v dané společnosti zcela pasivní, což prohlásit nelze, nebylo by to důvodem k tak výraznému zohlednění při ukládání trestu, které by mělo vést až k mimořádnému snížení trestu. Při konstatování vysoké závažnosti trestného činu není možno současně dospět k takovému závěru, že vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

36. V posuzovaném případě krom deficitu v prohlášení viny nebyly dány ani takové poměry pachatele a současně taková povaha jím spáchané trestné činnosti, že by vzhledem k těmto okolnostem bylo možno konstatovat možnost dosažení nápravy obviněného i trestem kratšího trvání, než je stanovena v § 240 odst. 3

trestního zákoníku. Je možno uzavřít, že v předmětném případě nebyly splněny základní podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle

§ 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.

37. Pokud Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uvedené ustanovení v posuzovaném případě aplikoval, v konečném důsledku obviněnému uložil trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Jelikož se odvolací soud vzhledem k tomu, že přistoupil ve svém rozhodnutí k použití jiného moderačního ustanovení uvedenému v § 58 trestního zákoníku, než jak původně učinil soud prvého stupně, blíže nevypořádal s námitkami státní zástupkyně napadajícími použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku, naopak jim přiznal relevanci (bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je navrhováno zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku o zamítnutí odvolání státní zástupkyně podle § 256 trestního řádu.

S ohledem na popsané skutečnosti

navrhuji,

aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle

§ 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu:

1. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

13. 11. 2020 sp. zn. 3 To 53/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2. a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuji i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Brno 18. ledna 2021

XXXx. Xxxxx Xxxxx nejvyšší státní zástupce