Spotřebitelské smlouvy se zaměřením na kupní smlouvu – srovnání staré a nové právní úpravy

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx

Spotřebitelské smlouvy se zaměřením na kupní smlouvu – srovnání staré a nové právní úpravy

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: XXXx. Xxxxx Xxxx Katedra občanského práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 19. března 2014

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 19. března 2014

…...........................

Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx

Poděkování

Ráda bych poděkovala především vedoucímu mé diplomové práce, panu JUDr. Xxxxxxxx Xxxxxxx, za trpělivost a mnoho podnětných připomínek.

Dále mé poděkování patří spolku Spotřebitel net, díky němuž jsem získala praktické zkušenosti nejen v oblasti spotřebitelského práva. Zvláštní poděkování adresuji Mgr. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx, který pro spolek organizoval semináře.

Nakonec vyjadřuji dík i mé kolegyni Xxxxxx Xxxxxxx, která mi byla nápomocná ohledně formálních náležitostí práce, a mé matce Xxxxx Xxxxxxxxxx, která se starala o domácnost v době, kdy jsem byla plně položená do psaní diplomové práce.

Obsah

1. Úvod 7

2. Právní úprava kupní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb 10

2.1 Vymezení základních pojmů 10

2.2 Kupní smlouva a odpovědnost za vady 13

2.2.1 Kupní smlouva obecně 13

2.2.2 Kupní smlouva a odpovědnost za vady 14

2.3 Záruční doba 19

2.4 Distanční smlouvy (smlouvy uzavírané na dálku). 22

2.5 Smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání 26

3. Nová právní úprava kupní smlouvy 31

3.1 Úvod o novém občanském zákoníku. 31

3.2 Vymezení základních pojmů. 33

3.3 Kupní smlouva a odpovědnost za vady 38

3.3.1 Kupní smlouva obecně 38

3.3.2 Kupní smlouva a odpovědnost za vady 39

3.4 Záruka 44

3.5 Distanční smlouvy (smlouvy uzavírané na dálku). 47

3.6 Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory 50

4. Rozhodčí řízení v kontextu spotřebitelských smluv 53

4.1 Rozhodčí řízení 53

4.2 Rozhodčí doložka jako nepřiměřené ujednání 57

4.3 Novela zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení 60

5. Závěr (de lege ferenda) 62

Seznam použitých zdrojů. 65

Abstrakt 76

Abstract 78

Název práce a klíčová slova 80

Seznam použitých zkratek

ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch 946/1811 Sb. z. s. (Obecný zákoník občanský)

ČOI Česká obchodní inspekce

ESD Evropský soudní dvůr

MS Ministerstvo spravedlnosti

MPO Ministerstvo průmyslu a obchodu

NOZ Nový občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb.

ObchZ Obchodní zákoník zákon č. 513/1991 Sb.

OSŘ Občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb.

OZ Občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb.

TZ Trestní zákoník zákon č. 40/2009 Sb. ZOS Zákon o ochraně spotřebitele zákon č. 634/1992 Sb.

ZOSPP Zákon o ochrane spotrebitel'a pri podomonom predaji a zásielkovom predaji

zákon č. 108/2000 Z. z.

ZRŘ Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

zákon č. 216/1994 Sb.

ŽZ Živnostenský zákon zákon č. 455/1991 Sb.

1. Úvod

Občanské právo mě zajímalo od počátku studia. Na oblast spotřebitelských smluv jsem se ale zaměřila až na základě pracovní zkušenosti ve spotřebitelské organizaci Spotřebitel net, kde jsem se coby právní poradkyně setkala s mnoha problémy spotřebitelů.¹

Spotřebitelské smlouvy jakožto smlouvy uzavírané se spotřebitelem, který je slabší stranou závazkového vztahu, jsou nedílnou součástí každodenního života. Kdybychom se jim chtěli vyhnout, museli bychom přestat i jíst. Problematika ochrany spotřebitele je sice součástí občanského práva, ale zároveň má přesah do práva obchodního, evropského, trestního a správního. Pohybuje se tedy na pomezí mezi soukromým a veřejným právem. Praktická využitelnost spotřebitelského práva ale nikterak nevylučuje jeho hlavní účel - hledání spravedlnosti, tj. vyvažování rovnosti na straně jedné a svobody na straně druhé.

V postmoderní době, kdy jsme vystavováni reklamě na každém kroku, je toto téma ještě aktuálnější. Svět je tak složitý, že mu přestáváme rozumět. Konzumní společnost se ale bez věcí neobejde. Kdo nemá počítač a mobilní telefon, jako by nebyl. Přitom se nacházíme v období finanční krize, kdy většina obyvatel nemá peněz nazbyt a své nákupy musí pečlivě zvažovat. To ostře kontrastuje s nedostatečnou finanční gramotností české populace. Zákony se mění pomalu a neodpovídají rozvoji společnosti.² Praxe pak bývá docela jiná, než jak ji známe z učebnic. Neustálý dynamický vývoj informačních technologií je tím, co činí spotřebitelské právo oborem náchylným k novelizacím. Proto se uvažovalo o vytvoření spotřebitelského kodexu po vzoru Francie a Slovenska, aby každá implementace směrnice nevyžadovala novelu občanského zákoníku.³

¹ xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx/ (cit. ke dni 21. února 2014).

² XXXXXX, X. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012. 312 s. ISBN 978-80-7380-377-3. s. 28-33.

³ Code de la consommation; zákon č. 250/2007 Z. z. o ochrane spotrebiteľa.

V roce 2012 byl schválen nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“), který přináší velké množství změn nejen ve spotřebitelské oblasti.4 Kodex vyvolal nesčetné vášně jak mezi odbornou, tak laickou veřejností. Význam dlouho připravovaného předpisu se ztratil v mediální zkratce a leckdy byl pojímán čistě ideologicky. Starý občanský zákoník (dále jen „OZ“)5 byl prezentován jako socialistické dědictví, kterého se musíme zbavit. Reforma soukromého práva se rázem stala politickou záležitostí.

Spotřebitelské právo je oblastí se silným otiskem evropské legislativy. Navzdory stávající krizi eurozóny bychom neměli zapomínat na to, že naprostá většina ustanovení o ochraně spotřebitele v našem právním řádu je výsledkem implementace evropských směrnic. Jinou otázkou je, zda byly směrnice do českého práva implementovány správně. V současné době se diskutuje o nové směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se zrušují směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

Nedávno se v Evropském parlamentu promítal film Šmejdi režisérky Xxxxxx Xxxxxxxx, která se vydala se skrytou kamerou na předváděcí akce.6 Na příkladu nekalých obchodních praktik ve vztahu ke spotřebiteli nejvíce vynikne rozdíl mezi mladou a starou generací. V rámci práce pro spolek Spotřebitel net jsem měla možnost přednášet pro studenty Anglo-německé obchodní akademie v Praze a byla jsem mile překvapená rozsahem jejich znalostí. Společenský status skutečně hraje roli, a proto se mladý člověk s častým přístupem na internet, zkušenostmi ze zahraničí a množstvím kontaktů v dnešním světě neztratí.

4 Zákon č. 89/2012 Sb.

5 Zákon č. 40/1964 Sb.

6xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xx00/xxxxxxxxx/000000-xxxxxx-xxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxx-xxxxxxxxxx/

(cit. ke dni 21. února 2014).

Oproti tomu senior, který zažil sám nebo alespoň z vyprávění svých rodičů první republiku, se snáze chytí do pasti. Věří totiž tomu, že sliby se dodržují. V poradně Spotřebitel net jsem strávila hodně času přesvědčováním jedné důchodkyně o tom, že opravdu nevyhrála 500 000,- Kč, přestože se to píše na předtištěné obálce reklamního sdělení. Především pro seniory účastnící se předváděcích akcí je nepochopitelné, že podnikatel má právní formu společnosti s ručením omezeným a toho času nemá žádný majetek.

Film Šmejdi odhalil také psychologickou rovinu předváděcích akcí a důvod, proč na ně důchodci jezdí – jejich vlastní rodina o ně nepečuje a neprojevuje o ně zájem. I já jsem při své práci poznala, že právní problémy nezřídka znamenají pro lidi ponížení a pocit selhání. Pokud seberou odvahu a vyhledají právní pomoc, důležitější než řešení problému je pro ně to, že se mohou někomu svěřit.

Ve filmu Šmejdi se objevují v civilu i ti, které předváděcí akce živí. Přiznávají, že svou práci vnímali primárně jako zdroj příjmu a morální stránkou se tolik nezabývali. Paralela s nedemokratickými režimy, v nichž se každý cítil být zanedbatelnou a postradatelnou částí velkého soukolí systému, je nasnadě.

Někdy mě napadá, jestli náhodou nedokonalá regulace podnikatelského prostředí není jedním z důvodů, proč stále více obyvatel naší země pochybuje o legitimitě stávajícího politického systému a nostalgicky vzpomíná na socialistický režim, za něhož si mohli

„šmejdi“ o předváděcích akcích nechat leda zdát.

Cílem mé diplomové práce je porovnat postavení spotřebitele podle OZ a NOZ a zhodnotit aktuální problémy spotřebitelského práva na základě příkladů z praxe. Těžiště mé práce je v kupní smlouvě, kterou podrobím v druhé a třetí kapitole zkoumání z hlediska obou občanských zákoníků. Přestože píšu práci z oboru občanského práva hmotného, rozhodla jsem se ve stručnosti nastínit i procesní aspekty spotřebitelského práva. Obsahem čtvrté kapitoly je proto rozhodčí řízení v kontextu spotřebitelských smluv.

2. Právní úprava kupní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb.

2.1 Vymezení základních pojmů

Následující kapitola se věnuje právní úpravě kupní smlouvy podle OZ, včetně souvislostí se zákonem o ochraně spotřebitele (dále jen „ZOS“).7 OZ už není v současné době účinný, proto se o něm budu vyjadřovat v minulém čase, přestože se jím nadále řídí kupní smlouvy uzavřené do konce roku 2013. Dříve, než přistoupím k výkladu o kupní smlouvě, je nutné vymezit základní pojmy, kterými jsou spotřebitelské smlouvy, spotřebitel a dodavatel.

Spotřebitelské smlouvy nejsou zvláštním smluvním typem jako např. smlouva kupní, smlouva o dílo nebo smlouva o půjčce. Vhodnější by bylo nazývat tyto smlouvy spíše

„smlouvy se spotřebiteli“ nebo „smlouvy uzavírané se spotřebiteli“, jelikož se vyznačují právě tím, že jednou ze smluvních stran je spotřebitel.8 Příkladem je pojem spotřebitelských smluv ve francouzském, španělském nebo italském právu.9

Úprava spotřebitelských smluv byla součástí OZ od 1. ledna 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/2000 Sb. Spotřebitelské smlouvy už tehdy tvořily hlavu pátou části první OZ, která byla naprosto nesystémově vložena mezi hlavu čtvrtou (právní úkony) a hlavu osmou (promlčení). Původně byly za spotřebitelské smlouvy považovány kupní smlouva, smlouva o dílo a další smlouvy v části osmé OZ. To ale neodpovídalo evropskému právu, podle něhož se vztahovala zvláštní úprava spotřebitelských smluv i na smlouvy nepojmenované, tzv. inomináty. Nesrovnalost byla napravena novelou OZ (zákon č. 56/2006 Sb).

7 Zákon č. 634/1992 Sb.

8 XXXXXXXXX, Z. Spotřebitelské smlouvy. Praha, 2012. Diplomová práce. 75 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxx Xxxxxxx. s. 13-14.

9Contracts conclus avec les consommateurs; contratos celebrados con consumidores; contratti stipulati con i consumatori.

Samotný pojem spotřebitele vyvolával mnohé otázky v právní teorii i praxi. Jak z evropských směrnic,10 tak z rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“)11 vyplývalo, že za spotřebitele má být považována pouze fyzická osoba. Na druhou stranu se členským státům nebránilo v tom, aby pojem spotřebitele rozšířily i na další osoby. Z toho důvodu OZ zpočátku definoval spotřebitele jako osobu, „která nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Obdobně byl spotřebitel vymezen ZOS.

V roce 2010 ale došlo ke změně OZ a ZOS v tom smyslu, že pojem spotřebitele byl zúžen na fyzickou osobu.12 To v důsledku znamenalo, že malý podnik byl stejně jako nadnárodní obchodní společnost považován za podnikatele. Jestliže tyto subjekty uzavíraly smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, řídily se tyto zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“) a ochrana spotřebitele se na ně nevztahovala. V praxi jsme se setkávali se spornými případy, kdy podnikatelé při nákupu zboží uvedli své IČ a následně se domáhali ochrany spotřebitele. Pak bylo velice náročné prokázat, zda byla smlouva uzavřená v souvislosti s podnikatelskou činností, nebo zda se jednalo o transakci za účelem zahrnutí příslušné částky do výdajů v daňovém přiznání, případně dokonce o omyl. Ani judikatura nebyla v této věci jednotná.

Druhou stranou spotřebitelské smlouvy podle OZ byl dodavatel. Tím se rozuměla

„osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Dodavatelem proto mohla být fyzická i právnická osoba. Neoprávněný podnikatel byl také považován za dodavatele.13 ZOS, stejně jako ustanovení OZ o kupní smlouvě, používal pojem prodávající.

10 Např. směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory nebo směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

11 Rozhodnutí ESD C–541/99, C–542/99 ve věci Idealservice a C–361/89 ve věci di Xxxxx.

12 Jednalo se o zákon č. 155/2010 Sb.

13 § 3a ObchZ; XXXXXXX, X. Spotřebitelské smlouvy. Praha, 2009. Diplomová práce. 64 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxx Xxxxxxx. s. 8-9.

Dodavatelem podle ZOS byl podnikatel, který dodává výrobky prodávajícímu. Tento nesoulad v terminologii byl poněkud matoucí.

Při studiu spotřebitelského práva si můžeme klást otázku, proč je vůbec spotřebitel chráněn jako slabší strana smluvního vztahu. Xxxxxx spatřuje v regulaci spotřebitelských smluv ochranářskou roli státu a varuje, že přehnané protežování spotřebitele může být kontraproduktivní a vést k neodpovědnosti obou stran.14 Xxx Xxxxxxxxxxx, tak Xxxxxx vnímají spotřebitele jako smluvní stranu, která je znevýhodněná omezenou informovaností.15 Tomančáková navíc zdůrazňuje, že v dnešní době zvýšené mobility populace nemá prodávající vždy stálé zákazníky, a proto není nucen jednat tak, aby si udržel dobrou reputaci.16

Podle Zdražila má spotřebitel v rukou jednu silnou zbraň – nemusí smlouvu vůbec uzavřít.17 To ovšem platí jen, pokud se nejedná o zboží nutné k životu. Hulva podobně jako Zdražil dodává, že spotřebitelova volba zboží nekoupit se může plně uplatnit ve chvíli, kdy na trhu existuje konkurence vytvořená státní regulací.18 Ochrana spotřebitele bývá v odborné literatuře definovaná jako omezení autonomie vůle za účelem ochrany slabší strany. Selucká ale v rámci diskuze na konferenci o ochraně spotřebitele, která se konala dne 29. listopadu 2013 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, řekla, že výše uvedené podle ní není v rozporu. Zvláštní ochrana umožňuje spotřebiteli, aby jeho vůle nebyla jen formální záležitostí.

14 XXXXXX, X. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2011. 203 s. ISBN: 978-80-8732-24-0. s. 13.

15 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 208 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 11.

XXXXXX, X. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele – ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012. 384 s. ISBN: 978-80-7400-446-9. s. 99-101.

16 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011.208 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 14.

17 XXXXXXX, X. O ochraně spotřebitele: praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vydání. Praha: Linde, 2000. 231 s. ISBN: 8072012401. s. 11.

18 XXXXX, X. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2005. 452 s. ISBN 8027357206425. s. 47.

2.2 Kupní smlouva a odpovědnost za vady

2.2.1 Kupní smlouva obecně

Kupní smlouva je významným smluvním typem umožňujícím fungování tržního hospodářství.19 Do konce roku 2013 byla úprava kupní smlouvy obsažená jak v OZ, tak v ObchZ. Režim podle XxxxX se v zásadě vztahoval na smlouvy mezi dvěma podnikateli. I v jiných případech se mohla kupní smlouva řídit ObchZ, ale pak nesmělo dojít ke zhoršení postavení slabší strany a zároveň musela být o uplatnění tohoto předpisu sjednána písemná dohoda.20 Stranami kupní smlouvy podle OZ byli prodávající, který byl povinen odevzdat předmět koupě, a kupující, kterému příslušela povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj dohodnutou cenu.

Pro oblast spotřebitelských smluv byla stěžejní zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě.21 Ta byla vůči obecným ustanovením ve vztahu speciality a upravovala výhradně prodej zboží podnikatelem. Pouze v takovém případě se na zboží vztahovala záruční doba v rozsahu 24 měsíců, tj. podnikatel odpovídal za to, že si věc udrží po určitou dobu své obvyklé vlastnosti. Prodával-li ale student mladšímu kolegovi učebnice, odpovídal pouze za vady, které měla věc v době převzetí, jestliže na ně neupozornil. Kupující měl pak právo na přiměřenou slevu; pokud vada činila věc neupotřebitelnou, měl právo od smlouvy odstoupit.

V praxi někdy docházelo k záměně kupní smlouvy za smlouvu o dílo. Jak upozorňuje Tomančáková, rekonstrukce bývá často provázena kombinací obou smluvních typů, např. když si od řemeslníka koupíme kotel a zároveň s ním uzavřeme smlouvu o jeho montáži.22 Nepoctiví řemeslníci ale mnohdy po roce odmítali reklamace s tím, že byla uzavřena smlouva o dílo, u níž zákon stanovil záruční dobu 6 měsíců.

19 XXXXXXXX, X.; XXXXXXX, J.; XXXXXX, X. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2006. 612 s. ISBN 80-7357-131-5. s. 168.

20 § 262 odst. 1, odst. 2 ObchZ.

21 § 612 a násl. OZ.

22 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 208 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 25.

2.2.2 Kupní smlouva a odpovědnost za vady

Každý by si přál, aby zakoupené zboží bylo co nejkvalitnější a vydrželo co nejdéle. Bohužel ale nastávají situace, kdy je nutné uplatnit práva z odpovědnosti za vady neboli reklamovat. Reklamaci bylo možné uplatnit v kterékoliv provozovně prodávajícího s totožným sortimentem zboží.23 Kupující se tedy nemusel rozmýšlet, kterou z poboček obchodního řetězce navštíví. Podstatná byla shodná nabídka zboží a to, že obchod provozoval stejný podnikatel.

Prodávající někdy podmiňovali uplatnění reklamace předložením záručního listu nebo originálního obalu. Takové jednání bylo u reklamace v zákonné záruční době nepřijatelné. Záruční list byl ze zákona kupujícímu vydán pouze po výslovné žádosti a navíc se nejednalo o cenný papír, ale o pouhé potvrzení o záruce.24 Stejně tak neměl kupující povinnost uchovávat obaly od všeho zboží. Musel být pouze schopen prokázat, že věc zakoupil u dotyčného prodávajícího. K tomu stačil běžný doklad o zaplacení. V dnešní době jsou rozšířené bezhotovostní platby, proto jako důkaz posloužil i výpis z účtu nebo platební karty. Důkazem mohla být i svědecká výpověď, přičemž příbuzenský poměr nebo jiný podobný vztah mezi kupujícím a svědkem byl nerozhodný. Svědecká výpověď má někdy z povahy věci (limity lidské paměti, případná nevěrohodnost výpovědi) menší důkazní sílu než listina, i když tento závěr samozřejmě nelze učinit bezvýhradně. Při poskytnutí záruky nad rámec zákona si však mohl prodávající uvedené podmínky pro uplatnění reklamace vymínit.25 ZOS v § 19 odst. 2 stanovil, že po celou provozní dobu musí být v obchodě přítomen pracovník příslušný k vyřizování reklamací. Tím se mělo na mysli, že kupující nemohl být odbyt s tím, že má přijít jiný den, kdy bude na místě vedoucí provozovny. Postačilo, když dotyčný pracovník reklamaci přijal, nemusel sám věc opravovat.

23 § 19 odst. 1 ZOS.

24 § 620 odst. 3 OZ; XXXXXXXXX, K.; XXXXXXX, T. Spotřebitel a automobil - Jak předcházet konfliktům. Praha: Xxxxxxxxxxx.xx, 2006. 80 s. ISBN 80-239-6474-7. s. 21.

25 § 620 odst. 5 OZ.

Pokud nebyla reklamace přijata v jakékoliv provozně, nebyla přijata z důvodu nepředložení záručního listu nebo proto, že nebyl přítomen dotyčný pracovník, dopustil se prodávající správního deliktu, za který mu mohla Česká obchodní inspekce (dále jen

„ČOI“) uložit pokutu až do výše 3 milionů Kč.26 Práv z odpovědnosti za vady se mohl kupující domáhat jak ústně, tak písemně. Prodávající mu musel vydat potvrzení (reklamační protokol) o tom, kdy reklamaci uplatnil, co je jejím obsahem a jaký způsob vyřízení upřednostnil.27 Často docházelo k tomu, že prodávající v protokolu zaškrtnul opravu a nepozorný kupující to stvrdil podpisem, čímž se de facto vzdal práva na výměnu věci. Zákon vyžadoval pouze písemnou formu potvrzení a další podrobnosti neuváděl. To vedlo k tomu, že jsme se mohli v praxi setkat i s protokolem napsaným na dokladu o zaplacení. Po vyřízení reklamace muselo být do potvrzení doplněno datum a způsob vyřízení, případně odůvodnění zamítnutí reklamace.

Projevila-li se vada v prvních šesti měsících po zakoupení, mělo se za to, že existovala již v době převzetí.28 Jednalo se o vyvratitelnou domněnku, opak by musel prokázat prodávající. Ustanovení o shodě s kupní smlouvou se stalo součástí OZ díky novele (zákon č. 136/2002 Sb.). Kupujícímu byla v případě rozporu s kupní smlouvou dána volba mezi opravou a výměnou. Nebylo-li možné požadavku vyhovět, příslušelo kupujícímu právo na slevu nebo odstoupení od smlouvy. U vad, které se projevily později, se rozlišovalo, zda jsou, či nejsou odstranitelné. Výměnou se podle ustálené judikatury rozuměla výměna za věc stejného typu a značky.29 Prodávající mnohdy chápali výměnu tak, že stačí nabídnout kupujícímu jiné zboží nebo slevové poukazy. Nutno dodat, že po určitou dobu v minulosti byla výměna přípustná jen, nebyla-li věc dosud použita.30

26 § 24 odst. 10 písm. c) ZOS.

27 § 19 odst. 1 ZOS.

28 § 616 odst. 4 OZ.

29 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. R 22/83.

30 XXXXXXX, X. Uplatňování nároků z odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě. Právní rádce. 2009, č. 7, s. 19, 22.

To bylo ale náročné prokázat a ze zákona nevyplývalo, zda věc pouze nemá vykazovat známky poškození, nebo zda nesmí dojít ani k jejímu vyzkoušení.31 Proto se později od této podmínky ustoupilo.

Reklamace včetně odstranění vady musela být vyřízena do 30 dnů, ledaže byla dohodnuta doba delší. Za vyřízení se považovalo i zamítnutí reklamace. Součástí lhůty byla i lhůta k rozhodnutí o reklamaci, která sloužila k tomu, aby prodávající buď reklamaci zamítnul, nebo předal věc do opravy. Lhůta 3 pracovních dnů, do níž se nezapočítávala doba nutná k odbornému posouzení vady, byla ale pouze lhůtou pořádkovou. Její nedodržení nebylo nikterak sankcionováno. Důležité je mít na paměti, že lhůta pro vyřízení reklamace činila 30 dnů, ne 1 měsíc. To znamená, že začala následující den a skončila 30. den. Připadl-li poslední den na sobotu, neděli nebo svátek, prodloužil se konec lhůty na nejbližší pracovní den.

Kontroverze vyvolávala otázka, zda je prodávající povinen kupujícího informovat o tom, že už je reklamace vyřízená. Zákon nám odpověď nedával, proto jsme museli vycházet z judikatury. Jak Nejvyšší, tak Ústavní soud se shodly na tom, že vyřízení reklamace v sobě zahrnuje i poskytnutí informace o jejím vyřízení.32 Tato informace musí být navíc doručená před koncem lhůty. V jednom z rozhodnutí Ústavního soudu se stanovilo, že nehodlá-li prodávající kupujícího vyrozumět, měl by jej předem upozornit na to, že se má sám zajímat o stav reklamace.33 To býval v praxi hojně využívaný postup, který je pro prodávajícího výhodný i z finančního hlediska.

Nevyřízení reklamace v zákonné lhůtě stejně jako neinformování kupujícího (viz výše) mělo za následek to, že kupujícímu příslušela stejná práva, jako kdyby se jednalo o vadu neodstranitelnou – tj. právo na výměnu věci nebo právo od smlouvy odstoupit.

31 XXXXXXXX, X.; XXXXXX X. Kupní smlouvy. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 2000. 159 s. ISBN 8071750816. s. 37-38.

32 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 512/05, Nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn.

III. ÚS 2983/08.

33 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08.

Zároveň bylo takové jednání správním deliktem, jehož spáchání mohl kupující nahlásit ČOI.34 Někdy se kupující mylně domnívali, že ČOI má pravomoc nařídit prodávajícímu, aby mu např. vrátil peníze po odstoupení od smlouvy. Není tomu tak. ČOI je správní úřad, který dohlíží na dodržování ZOS z veřejnoprávního hlediska. Soukromoprávní nároky může kupujícímu přiznat jedině nezávislý soud. Odstupuje-li kupující od smlouvy, ať už z jakéhokoliv důvodu, měl by svůj požadavek formulovat jednoznačně jako vůli smlouvu od počátku zrušit, ne jako návrh.35

Kupujícímu nejednou vznikají v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady poměrně vysoké náklady. Zákon uváděl, že kupující má právo na úhradu nutných nákladů. Za takové náklady se považovalo zejména poštovné, náklady na demontáž nebo i cena znaleckého xxxxxxx00. Potvrdil-li znalec, že vada nebyla způsobená neodborným zacházením s věcí, ale má např. původ v nekvalitní součástce, měly být kupujícímu uhrazeny náklady posudku. Záměrně používám podmiňovací způsob, neboť zákon umožňoval domáhat se tohoto práva u soudu pouze v případě vytknutí vady v prvních šesti měsících po zakoupení.37 Dovozovalo se ale, že v zájmu ochrany spotřebitele je přiznání tohoto práva po celou záruční dobu. Judikatura však nebyla jednoznačná. Nejasnost byla způsobená tím, že dané ustanovení nebylo změněno spolu s novelou, která s účinností od 1. ledna 2003 zavedla záruční dobu 24 měsíců.

Za nutné náklady v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady nebylo možné považovat soudní poplatky. Případná náhrada nákladů řízení byla předmětem rozhodnutí soudu. Pro úplnost dodávám, že náhrada nákladů se týkala pouze reklamací prodávajícím uznaných.

34 § 24 odst. 7 písm. t) ZOS.

35 XXXXX, X. Kupní smlouva a její spotřebitelské aspekty. Praha, 2009. Diplomová práce. 82 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxxx Xxxx. s. 50-51.

36 XXXXX, X.; XXXXX, M. Občanský zákoník. Komentář II. díl. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009. 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9. s. 1144.

37 § 599 odst. 2 OZ.

Na druhou stranu bylo podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřípustné účtovat kupujícímu poplatek za neuznanou reklamaci.38 To by jej mohlo odradit od uplatňování svých práv. Navíc neuznaná reklamace není neoprávněná.

Za neoprávněnou reklamaci lze považovat jen takovou, která je uplatněná navzdory tomu, že kupující ví, že věc vadná není.39

Presumpce neodstranitelnosti vady (hledisko odstranitelnosti je objektivním hlediskem) se kromě případu nevyřízené reklamace uplatnila i u opakovaného výskytu vad nebo většího množství vad. Zákon nestanovil podrobnosti, a proto jsme odpověď našli jedině v judikatuře.40 Z té vyplývalo, že za opakované vady jsou považovány tři stejné nebo čtyři různé odstranitelné vady a za větší počet tři současně se vyskytnuvší vady odstranitelné. Vady se však musely projevit na jedné věci. Došlo-li k výměně, nepřičítaly se novému zboží vady věci předchozí. I tentokrát byla zásadní uznaná reklamace. Nepoctiví prodávající účelově zamítali reklamace třetí stejné vady, aby kupujícímu zabránili v odstoupení od smlouvy. Významné rovněž bylo, jestli kupující nezapomněl při výskytu třetí stejné vady uvést požadavek na odstoupení od smlouvy do reklamačního protokolu. Skutečný původ vady nebyl důležitý, podstatný byl shodný projev vady (např. vypínání mobilního telefonu).

V praxi působilo problémy, když prodávající reklamaci uznal jen „z dobré vůle“ a nevydal kupujícímu potvrzení o provedené opravě. Pak bylo těžké, ba až nemožné uplatnit práva z opakovaného výskytu vad nebo většího množství vad. Práva z odpovědnosti za vady příslušela jen kupujícímu, tedy tomu, kdo koupil věc za peníze. Poskytl-li prodávající k zakoupenému zboží dar, nedošlo k uzavření smlouvy kupní, ale smlouvy darovací. Dar bylo možné v souladu s ustanovením § 629 OZ vrátit, pokud měl vady, na které dárce neupozornil. Jiná práva z odpovědnosti za vady však nepřicházela v úvahu.

38 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005-73.

39 XXXXXXXX, X. Neoprávněná reklamace. Právní rádce. 2006, č. 12, s. 17.

40 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. R 22/83.

2.3 Záruční doba

V kapitole 2.2 jsem zmínila rozpor s kupní smlouvou. Prodávající odpovídal za to, že věc je v době převzetí bez vad. Tehdy se jednalo o zákonnou odpovědnost za vady. Jestliže např. prodávající tvrdil, že mobilní telefon má v sobě zabudovaný fotoaparát a následně se toto tvrzení ukázalo nepravdivým, jednalo se o vadu existující v době převzetí, třebaže ji kupující odhalil až po roce. Při prodeji zboží v obchodě ale prodávající odpovídal i za vady, které na věci vznikly později, tj. neexistovaly v době převzetí. Xxxx říkáme záruční odpovědnost za vady, přičemž rozlišujeme zákonnou a smluvní záruku.

Zákonná záruční doba veškerého spotřebního zboží činila 24 měsíců.41 Nesmíme zapomínat, že tomu tak nebylo vždy. Až do 31. prosince 2002 poskytovali prodávající zákonnou záruku v délce 6 měsíců. Na zboží vyrobené do konce roku 2002 se tato kratší záruka vztahovala, bylo-li prodáno do 31. prosince 2003.42 K prodloužení záruční doby došlo v souvislosti s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží. Zajímavé je, že čeští zákonodárci upravili záruku nad rámec této směrnice nejspíše právě z důvodu záměny zákonné a záruční odpovědnosti za vady.43

Po dobu reklamace, přesněji řečeno od jejího uplatnění do jejího vyřízení, se záruční doba pozastavovala. To znamená, že ve výsledku se celá záruční doba prodloužila o dobu, kdy kupující nemohl věc používat. Pro pozastavení záruční doby byla rozhodující doba uvedená v reklamačním protokolu.

41 § 620 odst. 1 OZ.

42 XXXXX, X. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2006. 360 s. ISBN 80-7357-172-2. s. 141-142.

43 XXXXXXXXXXXX, X. Záruka v českém právu de lege lata, de lege ferenda a v DCFR. 79 s. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxxxxx Xxxxxxx. s. 18-19.

Běh záruční doby se obnovil, jakmile byla reklamace vyřízená; skutečné převzetí věci nemělo žádný vliv. Došlo-li k výměně věci, začala běžet úplně nová záruční doba. Ta se mohla týkat i jediné součástky věci. V praxi tedy mohlo dojít k tomu, že na součástku se vztahovala záruka i poté, co záruční doba pro celou věc skončila. Z ustálené judikatury vyplývalo, že spotřebitel může žádat výměnu věci nebo od kupní smlouvy odstoupit, brání-li vada této součástky užívání celé věci.44

Kupující se někdy nesprávně domnívali, že prodávající je povinen jim po dobu reklamace poskytnout náhradní zboží. Argumentovali tím, že např. bez mobilního telefonu nemohou zařizovat běžné každodenní záležitosti a zároveň od nich nelze očekávat, že budou vlastnit několik telefonů. Zákon ale prodávajícímu neukládal povinnost zajistit náhradní zboží. Šlo pouze o jeho dobrou vůli a nebylo neobvyklé, když za takovou službu účtoval poplatek. Neuplatnění reklamace v záruční době mělo za následek zánik práva, docházelo k prekluzi,45 ne k promlčení, jako tomu bylo v ObchZ.46

Nezřídka se objevoval názor, že na věci použité nebo prodávané za nižší ceny se záruka v délce 24 měsíců nevztahuje. Nebylo tomu tak. Jak zboží z bazaru, tak zboží ve výprodeji bylo možné reklamovat stejně jako kterékoliv jiné. Výjimka se stanovila u použitých věcí pouze pro ty vady, které měla věc již v době převzetí, a u věcí za nižší cenu pro vady, kvůli kterým byla nižší cena sjednána. U věcí použitých mohlo také po dohodě dojít ke zkrácení záruční doby o polovinu, tj. na 12 měsíců.47 Prodávající měl povinnost nabízet použité zboží odděleně a musel kupujícího upozornit na vady zboží.48

44 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. R 22/83.

45 XXXX, X. Odpovědnost za vady plnění u kupní smlouvy podle občanského zákoníku. Právní rádce. 2006, č. 1, s. II. (praktická příručka)

46 § 428 odst. 1, 2 ObchZ.

47 § 626 odst. 3 OZ.

48 § 10 odst. 6 ZOS.

Spory kupujícího s prodávajícím se někdy týkaly i toho, jak dlouhá je záruční doba baterií notebooků. Okresní soud v Příbrami rozhodl, že prodávající je odpovědný i za snížení kapacity baterie.49 Ta je příslušenstvím notebooku a nemůže se na ni vztahovat rozdílná záruční doba. Soud měl každopádně na mysli baterii, která je v přístroji zabudovaná a pravidelně se nabíjí. U běžných tužkových baterií musíme samozřejmě počítat s tím, že životnost je kratší než záruční doba. Stejně tak si ani letní sandály nebo ponožky nezachovají po dvou letech intenzivního nošení vlastnosti, které měly v době koupě.

Spolu s implementací, resp. nápravou vadné implementace směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží získalo ustanovení § 620 odst. 1 OZ týkající se záruční doby svou pozdější podobu (tj. jednoduchá věta „Při prodeji spotřebního zboží je záruční doba 24 měsíců.“). Dříve ale podobně jako ustanovení § 599 odst. 1 OZ obsahovalo rozdílné doby pro krmiva a zvířata. Od 23. února 2011 bylo možné každé zvíře zakoupené v obchodě reklamovat během dvouleté záruční doby. Lhůta pro vytknutí vad v délce 6 týdnů podle zmíněného § 599 odst. 1 se použila jen ve vztahu dvou nepodnikatelů.50

Prodávající mohl jednostranným prohlášením poskytnout spotřebiteli záruku nad rámec zákona.51 V takovém případě musel prodávající vydat kupujícímu záruční list, který pak neměl povahu deklaratorní, ale konstitutivní. Prodávající si mohl u prodloužené záruky stanovit odlišné podmínky od záruky zákonné. Neporušil zákon, podmiňoval-li např. uplatnění reklamace předložením originálního obalu.

49 Rozsudek Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 10 C 230/2011.

50 SELUCKÁ, M.. Dopady zákona č. 28/2011 Sb. na odpovědnost za vady věci prodané (vztahy B2C). Právní fórum. 2011, č. 5, s. 195.

51 § 620 odst. 5 OZ.

2.4 Distanční smlouvy (smlouvy uzavírané na dálku)

Distanční smlouvy lze charakterizovat jako smlouvy uzavírané za použití prostředků, které umožňují jednání bez fyzické přítomnosti stran. Ustanovení § 53 odst. 1 OZ obsahovalo demonstrativní výčet takových prostředků. Zároveň zákon stanovil, že tyto prostředky mohou být použity jen se souhlasem spotřebitele, kterému nesmí v souvislosti s tím vzniknout žádné náklady.52 Podstatným rysem distančních smluv byl způsob jejich uzavírání. To, jakým způsobem bylo předáno zboží, bylo irelevantní. Někteří dodavatelé se snažili obcházet zákon tím, že nabízeli spotřebiteli převzetí zboží v provozovně. Následně tvrdili, že se na závazkový vztah nevztahuje úprava distančních smluv. Takový výklad zákona bylo nutné odmítnout. Vzhledem k tomu, že spotřebitel je při uzavírání smlouvy na dálku znevýhodněn, ukládal zákon dodavateli informační povinnost.53

Spotřebitel měl právo odstoupit od distanční smlouvy do 14 dnů od převzetí plnění, a to bez uvedení důvodu a bez sankce. Proto mohlo oznámení o odstoupení od smlouvy obsahovat jedinou větu: „Odstupuji od kupní smlouvy č. 589342 ze dne 13. prosince 2013“. Právní úkon ale musel být vlastnoručně podepsán a chybět nemělo ani datum sepsání. Lhůta pro odstoupení od distanční smlouvy byla hmotněprávní. To znamená, že odstoupení od smlouvy muselo být dodavateli doručeno nejpozději poslední den lhůty. Spotřebitel musel být bdělý a uplatnit své právo co nejdříve, jinak měl jeho osud v rukou poštovní doručovatel. Lhůta pro odstoupení od distančních smluv o finančních službách byla však procesněprávní.54 Zásilku proto stačilo podat poslední den lhůty na poštu. To platilo i pro smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (tzv. timesharing).55 Tato zvláštní ustanovení byla do OZ vložena později než obecná ustanovení a vycházela z příslušných směrnic, které procesněprávní povahu lhůt vyžadovaly.

52 § 53 odst. 2 OZ.

53 § 53 odst. 4, odst. 6 OZ.

54 § 54c odst. 3 OZ.

55 § 67 odst. 5 OZ.

Nepoučil-li dodavatel spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy, prodloužila se lhůta pro odstoupení ze 14 dnů na 3 měsíce. Existovaly ale i případy, kdy spotřebitel od smlouvy uzavřené na dálku odstoupit nemohl.56 To se týkalo např. zboží upraveného podle přání spotřebitele. Je pochopitelné, že např. hrnek s podobiznou blízké osoby by se po odstoupení od smlouvy staly neprodejnými. Audio nebo video nahrávky a počítačové programy s poškozeným originálním obalem nebylo možné dodavateli vrátit stejně jako počítačové hry. Důvodem byla ochrana proti pořizování kopií. Dále zákon nepřipouštěl odstoupení od smluv na poskytování služeb, bylo-li s jejich plněním se souhlasem spotřebitele započato před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy. Každopádně i od distančních smluv tohoto typu bylo možné odstoupit, pokud se na tom dodavatel se spotřebitelem dohodnul.

Nedostatkem právní úpravy byla absence lhůty pro vrácení zboží. Dodavatel přitom musel vrátit spotřebiteli peníze do 30 dnů od odstoupení od smlouvy.57 Otazníky se vznášely i nad tím, jestli si může dodavatel při vrácení kupní ceny odečíst částku odpovídající opotřebení zboží. V zásadě to nepřicházelo v úvahu. Je logické, že spotřebitel musel poškodit obal, aby si např. vyzkoušel oblečení, což po internetu nelze. Na druhou stranu by nemělo docházet ke zneužívání práva na odstoupení od smlouvy. Proto nebylo možné absolvovat v botách zakoupených v e-shopu náročnou horskou túru a pak žádat vrácení plné kupní ceny.

V praxi spotřebitelé nejčastěji uzavírali distanční smlouvy při nakupování po internetu. Někdy docházelo ke sporům o to, kdy přesně je smlouva uzavřená a jestli je objednávka zboží závazná. Vždy záleželo na konkrétních okolnostech. K uzavření smlouvy byla nutná existence návrhu a jeho přijetí. Důležité bylo ale také to, jestli je návrh adresný. Nejvyšší soud judikoval, že webový formulář vyplněný za účelem sdělení zájmu o zaslání vzorové cestovní smlouvy nelze považovat za návrh smlouvy.58

56 § 53 odst. 8 OZ.

57 § 53 odst. 10 OZ.

58 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007.

Jindy spotřebitelé váhají nad tím, zda nakoupit zboží ze zahraničního internetového obchodu (e-shopu), jelikož se obávají ztráty zákonné ochrany. Díky nařízení Řím I. (nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy) se spotřebitel při nákupu v zahraničních e-shopech nevzdává ochrany, kterou mu zaručuje české právo. Právo všech členských států EU navíc v souladu se směrnicí o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku umožňuje odstoupení od distanční smlouvy ve lhůtě alespoň 7 pracovních dnů.59 Navzdory existenci evropského platebního rozkazu ale může být nakupování

v zahraničních e-shopech svízelné. S odstoupením od smlouvy se pojí mnohem vyšší náklady na poštovné a výjimkou není ani jazyková bariéra.

E-shopy skýtají nejednu příležitost k podvodu. Spotřebitelé by proto měli prověřovat, kdo je provozovatelem obchodu. Co se týče obchodních společností, je namístě podívat se do obchodního rejstříku. Varovným signálem může být teprve nedávný zápis do rejstříku nebo časté změny názvu a sídla. Ve sbírce listin rejstříku jsou k nahlédnutí účetní závěrky nebo případné exekuční příkazy. Spotřebitel by měl před nákupem po internetu ideálně prověřit i doménu e-shopu a uniknout by mu neměl ani kontakt. Server nabízející vytvoření webu zdarma (např. xxxxxxx.xx), absence telefonického kontaktu nebo e-mail na neplaceném serveru (např. xxxxxx.xx) napovídá, že se nemusí jednat o seriózní obchod. Požaduje-li e-shop platbu předem, měli bychom zpozornět, třebaže ceny jsou lákavé.

K prověření obchodu se hodí i hodnotící servery jako např. xxxxxxx.xx nebo xxxxxxxx.xx. Příspěvky na internetových fórech bychom měli brát s rezervou, i když právě díky nim se můžeme dozvědět o trestním oznámení podaném na provozovatele e-shopu. Pro spáchání trestného činu podvodu je nutné způsobit škodu ve výši alespoň 5000 Kč.60 Pokud je škoda nižší, jedná se pouze o přestupek. Proto se spotřebitelé organizují prostřednictvím fór nebo sociálních sítí za účelem podání hromadného trestního oznámení, při kterém se výše jednotlivých škod sčítá.

59xxxx://xx.xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxx.xxx?xxx00 (cit. ke dni 21. února 2014).

60 § 209 odst. 1, § 138 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „TZ“).

Někdy spotřebitelé na vymáhání peněz rezignují, protože považují věc za uzavřenou, nebo jim ani nestojí za to investovat do ní energii. Tomančáková tyto rysy spotřebitelského chování nazývá kognitivní heuristika a racionální neznalost.61 Trestní oznámení přitom může být leckdy účinné. Policie zpravidla web zablokuje a hledá pachatele. Jinou otázkou jsou ale občanskoprávní nároky poškozených, které bohužel nemusí být uspokojeny kvůli špatné finanční situaci obchodní společnosti.

Kromě smluv sjednaných po internetu se spotřebitelé setkávali i se smlouvami uzavřenými po telefonu. Operátoři totiž měli k dispozici osobní údaje svých zákazníků, a tak je mohli s nabídkou výhodného volání zastihnout naprosto nepřipravené cestou do práce nebo v kavárně. Jediným řešením pro případ pochybností, zda vůbec došlo k uzavření smlouvy, bylo vyžádání nahrávky hovoru. Na ní měl jednoznačně zaznít konkrétní návrh operátora a jeho případné přijetí spotřebitelem vyjádřené zejména slovy

„ano“ nebo „souhlasím“. Obecná ustanovení o distančních smlouvách bohužel neukládala tomu, kdo činí návrh smlouvy po telefonu, představit se a sdělit účel hovoru, přestože to vyžadovala směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Dodavatel se nemohl této povinnosti zprostit při uzavírání distanční smlouvy o finančních službách .62

Do úpravy distančních smluv byla zahrnuta i problematika neobjednaného plnění. Jednalo se o případy dodávání zboží ve snaze vzbudit dojem, že jde o zboží objednané. Spotřebitel v takovém případě nemusel plnění vracet, ledaže mu bylo zasláno omylem a bylo určené někomu jinému.63 Spotřebitel mohl ignorovat výzvy k platbě, neboť s dodavatelem neuzavřel žádnou smlouvu. Jednání dodavatele bylo navíc klamavou obchodní praktikou a zároveň správním deliktem, za který mohla ČOI podle § 24 odst. 10 písm. d) ZOS uložit pokutu až do výše 5 milionů Kč.

61 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 208 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 28.

62 § 54b odst. 10 OZ.

63 XXXXXX, X. Smlouvy uzavírané prostředky komunikace na dálku - úprava tzv. distančních smluv. Praha, 2012. Diplomová práce. 61 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxxxx. s. 37.

2.5 Smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání

Zákon pojem prostory obvyklé k podnikání nedefinoval. Nicméně byly za ně považovány zejména provozovny, kterými jsou jak podle § 17 odst. 1 živnostenského zákona (dále jen „ŽZ“), tak podle § 7 odst. 3 ObchZ prostory určené k provozování živnosti (resp. podnikatelské činnosti), a to včetně automatů nebo stánků.64 Nejčastěji bývaly smlouvy uzavírány na prodejních zájezdech nebo formou podomního prodeje.

Zatímco ustanovení OZ týkající se distančních smluv chránilo spotřebitele z důvodu, že si nemohl zboží před uzavřením smlouvy prohlédnout, v případě smluv uzavíraných mimo prostory obvyklé k podnikání byla zvláštní ochrana podmíněná důvody, které uvádí i nález Ústavního soudu ve věci společnosti Zepter International, s.r.o. Dodavatelé se snaží u spotřebitele vyvolat pocit vděčnosti a pak využijí jeho nezkušenosti, nemožnosti porovnat nabídky a také momentu překvapení.65 Ústavní soud v minulosti přiznal právo ochrany slabší strany i podnikatelce zapsané v živnostenském rejstříku z důvodu, že při uzavírání smlouvy na předváděcí akci nejednala v rámci své podnikatelské činnosti.66

Od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání bylo možné odstoupit do 14 dnů od jejího uzavření, a to bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce.67 Zákon neuváděl, že by lhůta zůstala zachována při odeslání oznámení o odstoupení od smlouvy poslední den, proto byla lhůta považována za hmotněprávní.

64 VEČEŘA, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vydání. Praha: Leges, 2013. 272 s. ISBN 978-80-87576-34-2. s. 129.

65 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06.

66 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11.

67 § 57 odst. 1 OZ.

Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory ovšem koncipovala lhůtu jako procesněprávní.68 Je otázkou, do jaké míry byl v tomto případě ospravedlnitelný eurokonformní výklad.

Na rozdíl od distančních smluv předepisoval zákon pro odstoupení od smluv uzavíraných mimo prostory obvyklé k podnikání písemnou formu. Nebylo-li dosud dodáno zboží, prodloužila se lhůta k odstoupení od smlouvy na 1 měsíc. Zákon nestanovil spotřebiteli lhůtu k vrácení zboží. Xxxxxxxxx byl povinen vrátit peníze do 30 dnů od odstoupení od smlouvy, spotřebitel by měl logicky vrátit zboží proti vydání peněz. Neupozornil-li dodavatel na právo odstoupit od smlouvy, měl spotřebitel možnost odstoupit od smlouvy do 1 roku. Zatímco provozovatel internetového obchodu měl vůči spotřebiteli poměrně rozsáhlou informační povinnost, na pořadatele předváděcích akcí se taková povinnost nevztahovala.69

Od 14. června 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 170/2012 Sb., bylo možné odstoupit i od smluv uzavíraných v domácnosti, jestliže si spotřebitel návštěvu dodavatele výslovně sjednal. Tato výjimka (předvídaná směrnicí o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory) byla totiž v minulosti hojně zneužívána, když byly spotřebitelům předkládány k podpisu smlouvy s nenápadnou poznámkou o sjednané návštěvě. Obdobně docházelo k tomu, že ve smlouvě uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání bylo uvedeno jako místo sjednání sídlo obchodní společnosti.

Objevila se ale další cesta, jak spotřebitele zbavit možnosti odstoupit od smlouvy. Od zmíněné novely platila výjimka pro smlouvy o opravě provedené na žádost spotřebitele. Na základě toho dodavatelé do smluv vkládali ustanovení o opravě nabízeného zboží a následně odmítali odstoupení od smlouvy.

68 XXXXXXX, X.; XXXXXX, X. et al. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008. 1221 s. ISBN 00000000000000000. s. 502.; XXXXX, X. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 389.

69 SELUCKÁ, M. Koupě a prodej – nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2013. 268 s. ISBN 9788074004711. s. 9.

Přitom odstoupením od kupní smlouvy se stalo plnění ze smlouvy o opravě nemožným a celý právní úkon byl tedy neplatný.70 Složitější otázkou ale bylo, jak se mohou spotřebitelé bránit proti tomu, když s nimi podomní prodejce uzavřel kromě kupní smlouvy i smlouvu o opravě, do níž zahrnul nejen zboží, které bylo předmětem kupní smlouvy, ale i to, které spotřebitel zakoupil dříve od někoho jiného. Pak bylo pravděpodobně přípustné aplikovat ustanovení zákona, které považuje za neplatný úkon takový, který obchází zákon nebo se příčí dobrým mravům.71

V praxi jsem se setkala se smlouvou uzavřenou na předváděcí akci, která obsahovala zákaz medializace případného sporu vzniklého ze smlouvy pod pokutou 5000,- Kč. Domnívám se, že takové ujednání bylo tzv. nepřiměřeným smluvním ujednáním, a tudíž bylo neplatné.72

Spotřebitelé mnohdy na předváděcích akcích podepisují hned několik smluv – kupní smlouvu, smlouvu o tzv. vázaném úvěru a smlouvu rozhodčí. Už samotný počet smluv rozptyluje pozornost a omezuje schopnost spotřebitelů orientovat se v závazkovém vztahu. Odstoupením od kupní smlouvy automaticky zaniká i smlouva o vázaném úvěru. Spotřebitel ale musí poskytovatele úvěru o odstoupení od smlouvy informovat.73

K tomu, aby spotřebitele přesvědčili ke koupi zboží, používají dodavatelé často nekalých obchodních praktik. Osloví např. spotřebitele na ulici, kde smlouvu sjednají, ale pak ji formálně podepíší ve své provozovně. Jak bylo popsáno ve filmu Šmejdi, dodavatelé jsou proškoleni v psychologické manipulaci založené na metodě cukru a biče. Většinou rozdělí spotřebitele na 2 skupiny - „hodné“, kteří nakupují, a „zlé“, kteří si nic koupit nechtějí. Neobvyklé není ani citové vydírání nebo argument, že zboží je důležité pro zlepšení zdravotního stavu seniora.

70 § 37 odst. 2 OZ.

71 § 39 OZ.

72 § 55 odst. 2, § 56 odst. 1, odst. 3 OZ.

73 § 14 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

Aby dostali dodavatelé za zboží rychle zaplaceno, nabídnou spotřebiteli odvoz do banky a zboží mu vynesou po schodech až do bytu. Za hranou zákona se pohybuje odebírání občanských průkazů, což dodavatelé činí za účelem přimět spotřebitele k podpisu smlouvy. V poradně Spotřebitel net jsem vyslechla příběh seniorky s vážnou zrakovou vadou, jíž byla při podpisu vedena ruka dodavatelem. Bohužel na předváděcích akcích dochází i k výhrůžkám a fyzickým útokům. Všechny výše zmíněné situace mají jedno společné - spotřebitelé se s těmito zkušenostmi neradi svěřují. Pokud seberou odvahu k podání žaloby, neunesou zpravidla důkazní břemeno. Obdobně to platí i pro policii, která obdrží trestní oznámení pro spáchání trestného činu podvodu (§ 209 odst. 1 TZ), vydírání (§ 175 odst. 1 TZ) nebo ublížení na zdraví (§ 146 odst. 1 TZ) a posléze trestní stíhání zastaví.

Spotřebitelé se mohou bránit také podáním stížnosti u ČOI. Podle výroční zprávy provedla ČOI za rok 2012 téměř 50 000 kontrol. Porušení zákona bylo shledáno přibližně ve třetině případů, přičemž nejčastěji bylo odhaleno porušení ZOS. Celkem byly za rok 2012 uloženy sankce v hodnotě 80 milionů Kč. Necelá desetina kontrol byla provedená na základě podnětů od spotřebitelů. Každý čtvrtý podnět spotřebitelů využila ČOI k nařízení kontroly. Předváděcích akcí se týkalo necelé 1 % všech kontrol. Nicméně porušení zákona bylo při těchto kontrolách shledáno ve více než 70 % případů. Jak ČOI naznačuje ve výroční zprávě, kontroly tohoto typu jsou náročné jak logisticky, tak psychicky z důvodu agresivního jednání dodavatelů.74

Při odstoupení od smlouvy nebo vrácení zboží narážejí spotřebitelé na problematické aspekty obchodních společností pořádajících předváděcí akce. Pozvánky buď vůbec neobsahují název společnosti, nebo zmiňují jinou společnost než tu, která je později uvedená v záhlaví kupní smlouvy.

74xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxxx-xx-xxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-x-xxxxxxxx/0000-xxx-

zprava-cinnost.pdf (cit. ke dni 21. února 2014).

Dotyčné obchodní společnosti mívají obvykle na adrese svého sídla pouze poštovní schránku. Zásilky si nepřebírají, a proto se vrací spotřebitelům jako nedoručené. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem stačí, měl-li adresát objektivně možnost se se zásilkou seznámit.75 Nerozlepený dopis s poznámkou „adresát nezastižen“ by měli spotřebitelé uchovat jako důkaz pro případné soudní řízení. Soudit se s organizátory předváděcích akcí je ale nelehký boj. Kromě problémů s doručováním je častým jevem i finanční nestabilita obchodních společností. Nejednou se tyto ocitají v likvidaci nebo v insolvenci. K zahájení insolvenčního řízení mohou dát podnět i samotní spotřebitelé, kteří mají vůči společnosti pohledávku. Pojištění podnikatelů pro případ úpadku zatím bohužel není v naší zemi obvyklé.76

Neměli bychom zapomínat na to, že zboží zakoupené na předváděcí akci bylo za účinnosti OZ možné reklamovat v záruční době 2 let. Někteří dodavatelé se snažili přesvědčit spotřebitele ke koupi poskytnutím nadstandardní záruky, třeba i v délce 25 let. To je absurdní vzhledem k tomu, že daná společnost většinou už po měsíci se spotřebitelem nekomunikovala.

Obce mají podle § 18 odst. 3 ŽZ pravomoc vydat nařízení, kterým zakáží na svém území prodej mimo provozovnu. To ale neznamená, že by smlouvy uzavřené v rozporu se zákazem byly neplatné.

Závěrem lze shrnout, že v dnešní době už neplatí, že prodej mimo provozovnu zvyšuje komfort spotřebitelů, a naopak se posiluje obtěžující aspekt tohoto prodeje. Organizátoři předváděcích akcí navíc využívají toho, že prodej mimo provozovnu znamená nižší náklady.77

75 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009.

76 XXXXX, X..; XXXXXXXXX X.; XXXXX X. Rádce spotřebitele 1 – Rizika při nákupu zboží. 1. vydání. Brno: CP Books, 2005. 254 s. ISBN 80-251-0507-5. s. 22.

77 XXXXXXXXX, K.; XXXXXXX, T. Poskytovatel služby a spotřebitel - Jak předcházet konfliktům a urovnávat spory. Praha: Xxxxxxxxxxx.xx, 2006. 208 s. ISBN 80-239-4294-8. s. 69.

3. Nová právní úprava kupní smlouvy

3.1 Úvod o novém občanském zákoníku

Úvahy o rekodifikaci občanského práva se objevily už v důvodové zprávě k zákonu č. 509/1991 Sb., nejrozsáhlejší novele OZ po roce 1989, avšak nepokračovalo se v nich z důvodu zániku federace.78 Systematicky se začalo na rekodifikaci pracovat od roku 2000 pod vedením tehdejšího ministra spravedlnosti Xxxxxxx Xxxxxxx. Zajímavé je, že do diskuze byly zapojeny i nevládní organizace a prostor byl dán i připomínkám z řad veřejnosti. Legislativní proces byl dokončen dne 2. března 2012, kdy došlo k vyhlášení NOZ ve Sbírce zákonů pod číslem 89/2012. Vzhledem k tomu, že byl NOZ mnohdy prezentován jako významný předěl od dědictví socialismu, bylo i číslo zákona spojováno s rokem 1989.79 NOZ čerpá v mnohém z návrhu nového občanského zákoníku z roku 1937, který měl v tehdejším Československu nahradit rakouský občanský zákoník Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (dále jen „ABGB“) vydaný v roce 1811. Dále NOZ vychází z právních řádů zemí, jako je Německo, Itálie, Španělsko nebo Québec.

NOZ, který má velké množství příznivců i odpůrců, vyvolává vášně napříč společností. Zákonodárci proto navrhovali odložení účinnosti kodexu (navzdory legisvakanci v délce 1 roku a téměř 9 měsíců), což se nakonec nerealizovalo. Hlavní tvůrce NOZ, profesor Xxxxx Xxxxx, uvádí jako hlavní přednosti tohoto předpisu odstranění roztříštěnosti občanského práva, nahrazení absolutní neplatnosti relativní neplatností a orientaci naší země směrem k vyspělým demokratickým státům.80

78 XXXX, X. Rekodifikace soukromého práva za dveřmi (a přesto zahalena nejistotou). Právní rádce.

2012, č. 4, s. 28.

79 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. s. 5.

80 XXXXX, X. Proč potřebujeme nový občanský zákoník? Právní rádce. 2012, č. 11, s. 24-25.

Velké otazníky se vznášejí nad institutem nabytím vlastnického práva od neoprávněného, třebaže je součástí mnoha právních řádů a znal ho i ABGB nebo náš dosavadní ObchZ.81 NOZ odstranil dualismus úpravy obchodněprávních

a občanskoprávních vztahů tím, že XxxxX zrušil, resp. tu část, která se věnuje obchodním korporacím, zahrnul do nového zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. NOZ bývá vytýkán archaický jazyk, konkrétně pojmy jako pachtýř, závdavek a výměnek. Je pravda, že NOZ je dokonalým ztělesněním konzervativismu práva. Na druhou stranu se nevyhýbá moderním jevům, jako je změna pohlaví nebo osamostatnění dětí od rodičů v brzkém věku z důvodu podnikání.82 Kritika se nevyhnula ani kazuistické povaze kodexu. NOZ posiluje dispozitivní charakter občanského práva. Tím dává lidem větší svobodu, ale zároveň od nich vyžaduje větší odpovědnost. Nezávislost soukromého práva na právu veřejném je uvedena hned v ustanovení § 1 odst. 1 věty druhé NOZ. To neplatí bez výhrad. Má-li ale být uplatnění soukromého práva vázáno na veřejné právo, musí to zákon výslovně stanovit.83

Ačkoliv je NOZ založen na principu diskontinuity, nelze nyní považovat starou judikaturu bez dalšího za nepoužitelnou.84 Přesto je ale nutné počítat s určitými komplikacemi, které budou aplikaci NOZ alespoň zpočátku provázet. Kromě nepřesností v samotném NOZ, které lze odstranit novelizacemi, výkladem

a judikaturou, se objevily potíže se schvalováním prováděcích zákonů a odhalena byla i nedostatečná provázanost s procesními předpisy. Závěrem je důležité zdůraznit, že nová právní úprava se použije pro smlouvy uzavřené od 1. ledna 2014. Smlouvy sjednané dříve se budou řídit dosavadní právní úpravou s výjimkou těch, u nichž bylo stanoveno, že se na ně bude od roku 2014 vztahovat NOZ.85

81 XXXXXXXXXX, X. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve srovnání s rakouským právem. Právní rozhledy. 2013, č. 10, s. 349.

82 § 29, § 37 NOZ.

83 XXXXXXXX, X. Občanský zákoník I. s komentářem. 1. vydání. Český Těšín: Poradce, 2012. 320 s. ISBN 978-80-7365-336-1. s. 8.

84 XXXXXX, M.; XXXXXXXX, P. Stará judikatura ve světle nových zákonů. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2012. 189 s. ISBN 978-80-87382-26-4. s. 24.

85 § 3028 odst. 3 věta druhá NOZ.

3.2 Vymezení základních pojmů

V této kapitole bych chtěla vysvětlit rozdíly v základních pojmech OZ a NOZ. Kromě pojmů spotřebitelské smlouvy, spotřebitel a podnikatel se zaměřím i na některé zvláštnosti NOZ, jako je ochrana slabší strany, adhezní smlouvy, neúměrné zkrácení a lichva.

Jak už jsem zmiňovala při vymezení základních pojmů OZ, samotný pojem spotřebitelské smlouvy je poněkud nepřesný. Jedná se o doslovný překlad anglického

„consumer contracts“ a nevystihuje podstatu věci – charakter smluv spočívající ve zvláštním postavení spotřebitele jako jedné ze smluvních stran. NOZ ale nadále používá pojem spotřebitelské smlouvy jako legislativní zkratku, jelikož se jedná o zažité pojmenování.86

Definice spotřebitele v NOZ se v zásadě neliší od vymezení pojmu v OZ. Nadále se jedná o osobu jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti. Na rozdíl od OZ je definice spotřebitele zařazena do hlavy II zákona týkající se osob; zvláštní ustanovení o spotřebitelských smlouvách už obsah pojmu nevysvětlují. Zásadním přelomem je ale vymezení slabší strany. Za tu se považuje ten, kdo vystupuje vůči podnikateli mimo rámec svého podnikání, ledaže druhá strana prokáže opak. Nově se tak ochrana slabší strany může podle okolností vztahovat na spolky nebo na tzv. fiktivní podnikatele. Prolomilo se tak jednostranné vnímání spotřebitele jako fyzické osoby. Zákon samozřejmě i nadále považuje za spotřebitele především fyzickou osobu, avšak zohledňuje výjimky z tohoto pravidla.

86 XXXXXXXXXXX, X. Smlouvy uzavírané spotřebitelem v návrhu nového občanského zákoníku.

Právní fórum. 2009, č. 9, s. 368.

To lze určitě přivítat z hlediska právní jistoty. Navíc diskuze o tom, zda má být spotřebitelem fyzická, nebo právnická osoba, byly spíše politické, než právní.87

Kromě ochrany spotřebitele se s pojmem slabší strany setkáme v NOZ např. u tzv. adhezních smluv, tj. smluv, jejichž obsah nemohla slabší strana ovlivnit. Obtížně srozumitelná doložka je platná jen, není-li k újmě slabší strany nebo je-li obsah doložky řádně vysvětlen. Zákon v této souvislosti používá pojem osoba průměrného rozumu. Neprokáže-li se opak, má se za to, že rozum průměrného člověka má každá svéprávná osoba.88 Očekává se, že taková osoba chápe nadsázku a srozumitelná sdělení, že je schopná zhodnotit vlastní schopnosti a pro případ neznalosti se obrátí na odborníka. Spotřebitel musí být rovněž poučen o významu doložky, která odkazuje na podmínky mimo text smlouvy.

Ochrana slabší strany je dále obsahem ustanovení týkajícího se tzv. neúměrného zkrácení. Tento institut známý v římském právu jako laesio enormis byl do našeho právního řádu začleněn spolu s účinností NOZ.89 Je-li plnění jedné strany v hrubém nepoměru k plnění druhé strany, lze se do jednoho roku od uzavření smlouvy domáhat jejího zrušení. Toto pravidlo se neuplatní, pokud je důvodem nepoměru skutečnost, o které druhá strana v době uzavírání smlouvy nevěděla.

87 SELUCKÁ, M.. Přezkum a revize spotřebitelského acquis. In XXXXX, J.; XXXXXX, J.; XXXXXXX, M. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva: Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 18. 1 2008. 1. vydání. Brno: Spisy Právnické fakulty MU, 2008 126 s. ISBN 978-80-210-4568-2. s. 16.

88 § 4 odst. 1 NOZ.

89 XXXXX, X.; XXXXX, V.; XXXXXXXX, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. str. 252.

Výjimkou je i zvláštní vztah mezi stranami (např. když jedna strana zachránila v minulosti druhé straně život) nebo výslovné prohlášení o přijetí plnění za cenu mimořádné obliby (např. u starožitných sběratelských předmětů).

NOZ upravuje i lichvu, která byla dosud definována jen v TZ. Lichevní smlouvy jsou rovněž charakteristické hrubým nepoměrem plnění, avšak musí být splněná i další podmínka – zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Lichva činí smlouvu neplatnou. Ustanovení o neúměrném zkrácení a lichvě se nevztahují na jednání podnikatele v souvislosti s jeho podnikatelskou činností.90 Spolu s nabytím účinnosti NOZ bylo vládní nařízení, které stanovilo výši úroků z prodlení, nahrazeno novým.91 NOZ navíc počítá s tím, že i v občanskoprávních vztazích si mohou strany sjednat odlišnou výši úroků.92 Analogicky je přípustná i dohoda o úročení úroků (anatocismu). Podle Xxxxxxx se tím jen legalizuje to, co bylo dříve realizováno „kapitalizací“ úroků (jejich zahrnutím do jistiny).93

Pojem dodavatele je v NOZ nahrazen pojmem podnikatel, jehož vymezení se příliš neliší od definice dodavatele v OZ. Ustanovení § 420 odst. 1 NOZ definuje podnikatele stejným způsobem jako dosavadní ObchZ. Na to navazuje odst. 2, který doplňuje definici podnikatele pro účely ochrany spotřebitele. Kromě osoby uzavírající smlouvy v rámci své obchodní činnosti se podnikatelem rozumí i osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (to může být např. obchodní zástupce, komisionář nebo pověřený zaměstnanec).

90 § 1797 NOZ.

91 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. nahradilo nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

92 Za účinnosti OZ to bylo přípustné jen v obchodněprávních vztazích.

93 XXXXXX, X. Občanský zákoník II. s komentářem. 1. vydání. Český Těšín: Poradce, s.r.o., 2012. 320 s. ISBN 978-80-7365-338-5. s. 37.

NOZ, který je podobně jako TZ z roku 2010 považován za revoluční změnu, obsahuje úpravu spotřebitelských smluv, přestože tomu tak původně být nemělo.94 Spotřebitelské právo je součástí občanských zákoníků Německa a Nizozemí. Ve Francii, Rakousku a Finsku je spotřebitelská problematika naopak předmětem zvláštního zákona.95 Argumentem pro uchování spotřebitelského práva v občanském kodexu je přehlednost a systematičnost. Na druhou stranu spotřebitelské právo podléhá rychlému vývoji a je otázkou, jestli je vhodné kvůli každé implementaci směrnice novelizovat ústřední předpis občanského práva.

Ochrana spotřebitele bývala v minulosti vnímána spíše negativně.96 NOZ odstraňuje dosavadní černobílé vnímání spotřebitele jako extrémně slabé a zranitelné osoby a každého podnikatele jako silného a mocného. Xxxxxx také tvrdí, že ochrana spotřebitele nemá být ochranou před neuváženými rozhodnutími, ale před nepravdivými informacemi.97

Podstatné změny přináší NOZ především v oblasti závazkového práva. Presumuje poctivost a dobrou víru, což Xxxxx přirovnává k presumpci neviny.98

94 XXXXXXXXXX, J. A.; XXXXX, X. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2012. 832 s. ISBN 978-80-7380-413-8. s. 13.

95 MAGNUS, U. Právo kupní smlouvy v českém návrhu občanského zákoníku – srovnání s mezinárodními a evropskými úpravami. In ŠVESTKA, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 21. 11. a 5. 12. 2008. 1. vydání. Beroun: IFEC, 2008. 199 s. ISBN 978-80-904209-2-2. s. 162.

96 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008. 134 s. ISBN 978-80-7400-037-9. s. 1.

97 XXXXXX, X. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 477.

98 XXXXX, X. Jak vypadají zásady nového občanského zákoníku? Právní rádce. 2012, č. 12, s. 30.

Předpokládá, že každý chce uzavřít platnou smlouvu.99 NOZ nevyžaduje totožnost návrhu (nabídky) a jeho přijetí.100 Proto přijetí s nepodstatnou výhradou není novou nabídkou, jako by tomu bylo podle OZ. V praxi to znamená, že vedle sebe mohou být dokonce účinné rozdílné obchodní podmínky s výjimkou těch ustanovení, která si odporují. Nesjednání záležitosti, která není podmínkou pro uzavření smlouvy, nově nebrání tomu, aby smlouva vznikla. Pro oblast spotřebitelského práva má jistě význam i ustanovením § 573 NOZ zavedená domněnka dojití, podle níž se došlá zásilka považuje za doručenou třetí pracovní den po odeslání, dokud se neprokáže opak. Změna okolností, která byla v OZ upravená pouze u smlouvy o smlouvě budoucí, je v NOZ obecně důvodem k obnovení jednání o smlouvě (viz § 1765).

Rekodifikace občanského práva se chystá i na Slovensku, kde stále platí občianský zákonník z roku 1964. Slovensko je zemí s poměrně silnou ochranou spotřebitele. Zmíněný zákoník činí neplatnou smlouvu, v níž je předmět a cena popsán menším písmem než zbytek smlouvy.101

99 XXXXX, X.; XXXXX, X. et al. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2013. 320 s. ISBN 978-80-7478-013-4. s. 58.

100 XXXXXX, X. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 1, s. 28.

000 XXXXXXXXX, X. Smlouvy uzavírané spotřebitelem. Právní fórum 2011, č. 7, s. 338-339.

3.3 Kupní smlouva a odpovědnost za vady

3.3.1 Kupní smlouva obecně

Co se týče kupní smlouvy, NOZ ji koncipuje jako závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k věci. OZ proti tomu uváděl jen závazek prodávajícího věc odevzdat, čemuž odpovídala povinnost kupujícího věc převzít. Úprava kupní smlouvy v NOZ koresponduje s úpravou v dřívějším ObchZ, i když v mnohém vychází i z OZ. Rozdílem oproti OZ je především systematika ustanovení. Dříve se úprava kupní smlouvy členila na 4 oddíly – obecná ustanovení, vedlejší ujednání, směnná smlouva a zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Oddíl s názvem koupě v NOZ obsahuje 6 pododdílů, přičemž nově je rozlišena koupě movité a nemovité věci a po vzoru ObchZ je upravena i koupě závodu (dříve podniku); směna je považována za jiný smluvní typ.

Zatímco obecně má kupní smlouva konsenzuální povahu, při samoobslužném prodeji dochází k uzavření reálné smlouvy. Kupující se stává vlastníkem věci až po zaplacení kupní ceny. Vystavení zboží, stejně jako jeho vhození do nákupního košíku je pouze nabídkou. I ve chvíli, kdy prodávající požaduje zaplacení ceny, má ještě kupující možnost vrátit věc na původní místo.102 Obdobně bylo toto pravidlo vyjádřeno v OZ.103

102 RABAN, P. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. 1. vydání. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. s. 158.

103 KNAPPOVÁ, M.; XXXXXXX, J.; XXXXXX, X. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2006. 612 s. ISBN 80-7357-131-5. s. 174.

3.3.2 Kupní smlouva a odpovědnost za vady

V oblasti reklamací nedošlo k zásadním změnám především proto, že rekodifikace soukromého práva se ZOS dotkla jen v některých ohledech. Proto nadále platí, že reklamace se uplatňuje u prodávajícího, nikoliv u výrobce, a to v kterékoliv provozovně. Prodávající mívají většinou smlouvy s autorizovanými servisy, které provádějí opravy zboží. Je-li v potvrzení o záruce (dříve známé jako záruční list) uveden servis, který je blíže bydlišti kupujícího než provozovna prodávajícího, uplatní se reklamace v servisu.104 To však neznamená, že by se kupující měl svých nároků (např. vrácení peněz) domáhat u servisu.

Jestliže kupující zboží prodá, odpovídá jen za to, že je věc ve shodě s kupní smlouvou. V právní teorii neexistuje jednoznačný názor na to, jestli nároky ze záruky má nadále původní kupující, nebo jestli spolu s převodem vlastnictví přecházejí na nového vlastníka, který je může uplatnit vůči původnímu prodávajícímu.105 Přikláním se k tomu, že po převzetí obyčejného dokladu o koupi, který neobsahuje jméno kupujícího, může být nový vlastník oprávněn uplatnit vůči původnímu prodávajícímu práva

z odpovědnosti za vady. Komplikace ale mohou nastat, pokud původní kupující již věc reklamoval a v reklamačním protokolu je uvedeno jeho jméno, nebo jestliže je jeho jméno přímo na dokladu o zakoupení. Prodávající pak může reklamaci odmítnout s odvoláním na to, že ji uplatňuje neoprávněná osoba. Původní vlastník věci nemusí být ochoten za nového vlastníka reklamaci vyřídit.

104 § 2172 NOZ; § 625 OZ.

105 XXXXXXXX, X.; XXXXXX X. Kupní smlouvy. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 2000. 159 s. ISBN 8071750816. s. 35.

Na jednu stranu se zdá nespravedlivým, že se nový vlastník ocitne bez práv vyplývajících ze záruky. Na druhou stranu spotřebitel je přeci definován jako fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, a z povahy věci by měl být konečným vlastníkem věci. Je celkem pochopitelné, že prodáním věci nepodnikateli nepřechází na nového vlastníka práva ve stejném rozsahu, jako kdyby se jednalo o prodej zboží v obchodě.

Kupujícímu stačí při uplatnění reklamace předložit jakýkoliv důkaz o zakoupení zboží, včetně předchozího reklamačního protokolu nebo svědecké výpovědi. Případný svědek by měl být schopen dosvědčit nejen zakoupení zboží u daného prodávajícího, ale také datum prodeje. Vzhledem k tomu, že NOZ ruší zákonnou záruku, budeme více než dříve potřebovat potvrzení o záruce . Je otázkou, zda má kupující uchovávat obal od zboží a záznamy reklam, zveřejňuje-li prodávající prohlášení o záruce tímto způsobem. Z důvodu nepraktičnosti tohoto postupu bude vhodné požádat o vydání standardního potvrzení o záruce.

Zákon stále předepisuje prodávajícímu, aby byl v jeho provozovně během celé otevírací doby přítomen pracovník pro vyřizování reklamací. Na rozdíl od úpravy v OZ nemá už kupující v prvních 6 měsících po zakoupení právo volby mezi opravou a výměnou. Nyní přichází výměna v úvahu jen, není-li to nepřiměřené vzhledem k povaze vady. Bude-li se vada týkat pouze součásti věci, vymění se součást, ne celá věc. Splnění kritéria přiměřenosti a současná nemožnost výměny (např. z důvodu ukončení výroby zboží) zakládá právo na odstoupení od smlouvy. Alternativním nárokem je sleva z kupní ceny. Tu může kupující požadovat rovněž při provedení opravy svépomocí.106

106 § 2169 odst. 3 NOZ.

NOZ opouští hledisko odstranitelnosti vad. V ustanoveních o koupi movité věci jsou vady rozděleny podle toho, jestli znamenají podstatné, nebo nepodstatné porušení smlouvy.107 To se ale neuplatní při prodeji zboží v obchodě. NOZ výslovně ukládá kupujícímu při výměně věci povinnost vrátit věc původně dodanou.108 OZ se danou problematikou vůbec nezabýval. I u placené opravy se proto doporučovalo sjednat zvláštní smlouvu o vrácení vyměněné součástky, pokud si ji chceme ponechat.109

Lhůta 30 dnů pro vyřízení reklamace a povinnost prodávajícího informovat kupujícího o jejím vyřízení zůstávají nedotčeny. Nevyřízení reklamace v zákonné lhůtě už nemá za následek presumpci neodstranitelnosti vady, ale podstatného porušení smlouvy. To znamená, že § 19 odst. 3 ZOS už neodkazuje na § 622 odst. 2 OZ, ale na § 2106 odst. 1 NOZ. Kupující má nově právo na volbu mezi výměnou, opravou, přiměřenou slevou a odstoupením od smlouvy.

Ustanovení § 598 OZ o náhradě nutných nákladů v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady nemá v NOZ ekvivalent.110 Obecnému ustanovení § 509 odst. 1 OZ ale v NOZ odpovídá § 1924. Kupujícímu tak bude nadále propláceno poštovné a další náklady, uplatní-li právo na náhradu do 1 měsíce po uplynutí lhůty k vytknutí vad. Tou je podle § 2165 odst. 1 NOZ doba 24 měsíců, co se týče vad existujících v době převzetí u zboží prodávaného v obchodě.

107 § 2106 odst. 1, § 2107 odst. 1 NOZ.

108 § 2109 NOZ.

109 XXXXX, X.; XXXXX, K.; XXXXXXXXXXX, X. Rádce spotřebitele 2 - Uzavíráme spotřebitelské smlouvy. 1. vydání. Brno: CP Books, 2005. 94 s. ISBN 80-251-0497-4. s. 59.

110 XXXXXXXXXX, J. A., XXXXX, F. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2012. 832 s. ISBN 978-80-7380-413-8. s. 582.

Judikatura týkající se většího množství a opakovaného výskytu vad je za pomoci historického výkladu použitelná nadále. Pro totožnost vady je rozhodující její projev, ne příčina nebo způsob, jakým byla odstraňována.111 NOZ v tomto případě stejně jako OZ přiznává kupujícímu právo na výměnu věci nebo na odstoupení od smlouvy. Nově má kupující i právo na přiměřenou slevu.

Vzhledem k tomu, že došlo ke zrušení zákonné záruky, nedochází už ze zákona po dobu reklamace k pozastavení záruční doby. Přitom ale prodávajícímu zůstala povinnost označit v reklamačním protokolu dobu trvání opravy.112 To mělo význam právě pro pozastavení běhu záruční doby. Analogicky podle NOZ neběží od výměny věci nová záruční doba. Za účinnosti OZ musel spotřebitel uplatnit práva z vadného plnění v zákonné záruční době, jinak došlo k prekluzi. Lhůta k uplatnění práv z odpovědnosti za jakost při převzetí činí nadále 24 měsíců bez ohledu na změny v oblasti záruky, avšak není prekluzivní. Marným uplynutím lhůty dochází k oslabení práv.

Pro věci použité a věci prodávané za nižší cenu platí v zásadě stejná pravidla jako dříve. Místo práva na výměnu věci přísluší kupujícímu právo na přiměřenou slevu.113

NOZ předepisuje kupujícímu povinnost prohlédnout si věc co nejdříve po přechodu nebezpečí škody.114 Takovou povinnost měli dříve jen podnikatelé podle XxxxX.115

111 XXXX, X. Odpovědnost za vady plnění u kupní smlouvy podle občanského zákoníku. Právní rádce. 2006, č. 1, s. IX. (praktická příručka)

112 § 2173 NOZ.

113 § 2171 NOZ.

114 § 2104 NOZ.

115 § 427 odst. 1 ObchZ.

Xxxxxx naznačuje, že tato povinnost může být v rozporu se směrnicí o některých aspektech prodeje spotřebního zboží, a upozorňuje na absenci podobného ustanovení v ABGB nebo Code civil.116

Novinkou je také vzdání se práv z vadného plnění. Xxxxxx se však domnívá, že takové oprávnění není absolutní a určitě se nepoužije ve vztahu ke spotřebiteli, kdy by to mohlo být považováno za nepřiměřené ujednání.117 Vzdání se práv z vadného plnění předem výslovně zakazují zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě.118 Zákon stanoví, že kupující nemusí do odstranění vady platit část kupní ceny, která odpovídá jeho právu na přiměřenou slevu. To se ovšem uplatní, pokud ještě za věc nezaplatil.

V NOZ nenajdeme úpravu odpovědnosti za vadu způsobenou neodbornou montáží, která se stala součástí OZ v důsledku implementace směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží.119 Domnívám se, že bude-li montáž sjednána, lze takovou vadu podřadit pod vadu způsobenou porušením povinnosti prodávajícího.120 Navíc za vadu způsobenou neodbornou montáží je považovala i vada vzniklá na základě nesprávných pokynů v návodu. Tomu částečně odpovídá vada v dokladech nutných pro užívání věci podle § 2099 odst. 1 větě třetí NOZ. Obdobně nový zákon neupravuje prodej zboží na objednávku. Nic ale nebrání stranám, aby si jej sjednali. Zvláštním způsobem prodeje zboží na objednávku je prodej na dobírku, jehož problematickou stránkou je nemožnost kupujícího odepřít v souladu se zákonem zaplacení ceny do doby prohlídky zboží.121

116 MAGNUS, U. Právo kupní smlouvy v českém návrhu občanského zákoníku – srovnání s mezinárodními a evropskými úpravami. In ŠVESTKA, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 21. 11. a 5. 12. 2008. 1. vydání. Beroun: IFEC, 2008. 199 s. ISBN 978-80-904209-2-2. s. 160-162.

117 XXXXXX, X. Vzdání se práv z vadného plnění v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy.

2013, č. 20, s. 713.

118 § 2174 NOZ.

119 § 623 OZ.

120 § 2100 odst. 1 věta druhá NOZ.

121 XXXXXXXX, X.; XXXXXX J. Kupní smlouvy. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 2000. 159 s. ISBN 8071750816. s. 31-33.

3.4 Záruka

Otázka záruky v NOZ byla již koncem roku 2013 předmětem mnohých diskuzí. V médiích zaznívaly protichůdné názory – někteří právníci varovali před zrušením zákonné záruční doby,122 Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „MS“) a Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“) naopak vydaly tiskovou zprávu s nadpisem

„Dvouletá zákonná záruka na zboží bude platit i po 1. lednu 2014“.123 V případě pochybností o výkladu zákona je vždy vhodné pracovat s judikaturou. Vzhledem k tomu, že ta teprve vzniká, nezbývá než nahlédnout do důvodové zprávy k zákonu, která bývá využívána při historickém výkladu ke zjištění úmyslu zákonodárce.124 Důvodová zpráva k § 2113-2117 NOZ uvádí, že nový zákon rozlišuje zákonnou odpovědnost za vady a tzv. záruku za jakost. Stejně se vyjadřuje ve svém krátkém komentáři k NOZ x Xxxxxx.125

V kapitole 2.3 jsem vysvětlovala rozdíl mezi zákonnou odpovědností za vady a odpovědností záruční, pro kterou NOZ používá pojem záruka za jakost. I MPO a MS ve svých prohlášeních přiznávají, že prodávající podle nového zákona odpovídá jen za vady, které na věci existovaly již v době převzetí. Zdůrazňují ale při tom ustanovení

§ 2165 odst. 1 NOZ, kde je uvedená doba 24 měsíců a tvrdí, že kupující má právo uplatňovat nároky z vadného plnění stejně jako za účinnosti OZ. Doba 24 měsíců v § 2165 odst. 1 NOZ je ovšem tzv. objektivní reklamační lhůtou.126

122xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xx00/xxxxxxxxx/000000-xxx-xxxxxxx-x-xxxx-0000-xxxxxxxxx/ (cit. ke dni 21. února 2014).

123 xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx000000.xxxx (cit. ke dni 21. února 2014).

xxxx://xxxxxx.xxxxxxx.xx/Xxxxxxx0/XX/xx.xxxx?xx00&xx00&xx0000&xx000000 (cit. ke dni 21. února 2014).

124GERLOCH, A. Teorie práva. 2. vydání. Dobrá voda: Xxxx Xxxxx, 2001. 299 s. ISBN 80-86473-04-X. S. 128.

125 XXXXXX, X. Občanský zákoník II. s komentářem. 1. vydání. Český Těšín: Poradce, s.r.o., 2012. 320 s. ISBN 978-80-7365-338-5. s. 143-144.

126 RABAN, P. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. 1. vydání. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. s. 140, 159.

To znamená, že během ní se kupující může domáhat nápravy v případě rozporu s kupní smlouvou. V původním návrhu NOZ byla rozdílná reklamační lhůta pro vady zvířat a krmiv.127 Záruka za jakost je upravena v ustanovení § 2113 NOZ. Je to závazek prodávajícího, že si věc po určitou dobu zachová své obvyklé vlastnosti. Definice se velice podobá vymezení záruky v § 429 odst. 1 ObchZ a vyplývá z ní, že záruka a její délka není ze zákona daná jako v OZ. Od 1. ledna 2014 záleží tedy na prodávajícím, zda a v jakém rozsahu bude záruku poskytovat. Kupující by proto při nákupu hodnotnějších věcí měl porovnávat záruční podmínky prodávajících a především by měl žádat o potvrzení o záruce včetně vyznačení délky záruky. Záruku lze založit nejen smluvně, ale nově i prohlášením na obalu nebo v reklamě. Záruka je součástí závazkového vztahu, nelze ji doplnit pozdějším jednostranným prohlášením.

Nejasnosti ohledně toho, zda měl zákonodárce dobou 24 měsíců na mysli dobu záruční, způsobuje jedno nenápadné slovo. Kupující je totiž podle zmíněného ustanovení oprávněn uplatnit právo z vady, která se u zboží „vyskytne“ během 24 měsíců. V původním návrhu bylo slovo „projeví“, které jednoznačně vystihuje pozdější projev vady, která existovala už v době převzetí. Obdobně byla v OZ stanovena vyvratitelná domněnka, že vada, která se projeví do 6 měsíců od převzetí, existovala již v době převzetí.128 NOZ pravidlo rozporu s kupní smlouvou přejímá.129 I když prodávající neposkytne záruku, může kupující zboží reklamovat ve zmíněné lhůtě 6 měsíců. Neprokáže-li prodávající opak, přísluší kupujícímu právo bezplatné opravy věci nebo slevy z kupní ceny. Ztížené postavení ale bude mít kupující od 7. do 24. měsíce, kdy bude muset unést důkazní břemeno, tedy prokázat, že věc měla vadu již v době převzetí.

127 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy.

2009, č. 10, s. 367.

128 § 616 odst. 4 OZ.

129 § 2161 odst. 2 NOZ.

Xxxxxxxxxx se ve svém článku ptá, proč není v § 2165 odst. 1 NOZ před slovy „v době

24 měsíců“ čárka.130 Jazyk mnohdy nedokáže vyjádřit naše myšlenky přesně

a jednoznačně. Zákon na to pamatuje a výslovně zakazuje dovolávat se slov proti smyslu předpisu.131 Poslední zbytky pochybností by měla odstranit komparace zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě a ustanovení o koupi movité věci.

§ 2165 NOZ patří do části pododdílu s nadpisem „práva z vadného plnění“. Stejný nadpis je i nad § 2099 a násl. NOZ. Práva z vadného plnění zakládá vada existující při převzetí věci.132 Zajímavé ale je, že v převodních tabulkách § 620 odst. 1 OZ (zákonná záruka) odpovídá právě § 2165 odst. 1 NOZ.133

Na zrušení zákonné záruky upozorňovala Xxxxxxx už v roce 2009 a obávala se, že to povede k výrobě nekvalitního zboží, a tím i k poškození životního prostředí.134 Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že zákonná záruka byla do našeho právního řádu zavedená od 1. ledna 2003 zákonem č. 136/2002 Sb., a to právě záměnou zákonné záruky a odpovědnosti za vady. Zákonná záruka v Česku a na Slovensku byly evropskou raritou. Zásadní ale bude fungování záruky v praxi. Může se stát, že prodávající změnu zákona ani nezaznamenají a budou nadále automaticky poskytovat záruku v délce 2 let. Stejně se mohou zachovat z důvodu pochybností o správném výkladu zákona nebo kvůli obavám ze ztráty zákazníků. Postupem času by se mohla záruka stát nástrojem marketingu a přispět k větší konkurenci prodávajících.

130 XXXXXXXXXX, X. Jak to bude se zárukou na zboží v novém občanském zákoníku? Právní rádce.

2013, č. 7, s. 37.

131 § 2 odst. 2 věta za středníkem NOZ.

132 § 2100 odst. 1 NOZ.

133 XXXXXXXXXX, J. A.; XXXXX, X. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2012. 832 s. ISBN 978-80-7380-413-8. s. 595.

134 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy.

2009, č. 10, s. 367.

3.5 Distanční smlouvy (smlouvy uzavírané na dálku)

Distanční smlouvy jsou v NOZ vymezeny v zásadě podobným způsobem jako v OZ. Informační povinnost podnikatele je podrobnější a zahrnuje např. i poučení o mimosoudním vyřizování stížností spotřebitelů.135 Některé z údajů lze nově sdělit

pomocí vzorového poučení, přičemž podrobnosti stanoví prováděcí předpis.136 Nová úprava už neobsahuje demonstrativní výčet prostředků komunikace na dálku přejatý ze směrnice.137 Co naopak NOZ oproti úpravě v OZ postrádá, je zákaz použití těchto prostředků proti vůli spotřebitele.138

Lhůta 14 dnů pro odstoupení od smlouvy se změnila na procesněprávní, takže je zachována i při podání zásilky na poštu poslední den lhůty. Spotřebitel už nemusí spoléhat na to, že pošta stihne dopis doručit do konce lhůty. Pokud podnikatel spotřebitele nepoučí o právu odstoupit od smlouvy, prodlouží se lhůta na 1 rok a 14 dnů. OZ sankcionoval porušení informační povinnosti prodloužením lhůty na 3 měsíce.

Zákon stanoví spotřebiteli povinnost vrátit zboží do 14 dnů od odstoupení od smlouvy. Ve stejné době musí podnikatel vrátit spotřebiteli peníze (dříve na to měl 30 dnů), a to včetně poštovného, které bylo součástí kupní ceny. Vrácení poštovného nebylo v OZ upraveno a až do rozhodnutí ESD v této věci panovala nejistota.139

135 § 1820 odst. 1 písm. j) NOZ.

136 Nařízení vlády č. 363/2013 Sb.

137 Příloha I směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

138 § 53 odst. 2 OZ.

139 Rozhodnutí ESD C-511/08 ve věci Handelsgesellschaft Xxxxxxxx Xxxxx GmbH.

Vždy se ale vrací jen cena odpovídající nákladům nejlevnějšího způsobu dodání zboží, které podnikatel nabízí.140 Jestliže např. spotřebitel připlácel za doručení zboží službou PPL, bude mu při vrácení zboží zpětně uhrazena pouze cena doporučené poštovní zásilky. Je-li ale PPL nejlevnější způsob doručení u daného podnikatele, hradí se náklady v plné ceně. Spotřebitel však nadále nese náklady vrácení zboží. Jedinou výjimkou je případ, kdy podnikatel spotřebitele na tuto skutečnost neupozorní.141

NOZ počítá s tím, že podnikatel může na svých internetových stránkách umístit formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí předpis.142 Spotřebiteli pak musí být textovou podobou potvrzeno přijetí formuláře. Nedodržení této povinnosti nemá vliv na právo od smlouvy odstoupit.143 Zákon rozlišuje kromě ústní a písemné podoby i textovou, která je charakteristická schopností uchování a opakovaného zobrazení údajů (např. e-mail). Na problematické postavení e-mailů mezi důkazními prostředky upozorňuje Xxxxxx a dodává, že prokázání původu listiny je na tom, kdo ji použil.144 V textové podobě může podnikatel dodatečně poskytnout údaje, které nebylo možné sdělit pomocí prostředku komunikace na dálku.

Z ustanovení § 53 odst. 10 OZ nevyplývalo úplně jednoznačně, zda a v jakém rozsahu má podnikatel právo odečíst z vrácené kupní ceny částku odpovídající poškození zboží. Nová úprava přiznává podnikateli náhradu za snížení ceny zboží pouze, bylo-li s ním nakládáno jinak, než je obvyklé.

140 § 1832 odst. 2 NOZ.

141 § 1832 odst. 3 NOZ.

142 viz poznámka 136 .

143 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. s. 745.

144 XXXXXX, X. Neplatnost právního jednání v návaznosti na nedodržení formy. Právní rádce. 2013, č. 7, s. 33.

Tím měl zákonodárce na mysli např. používání vycházkové obuvi při sportovních aktivitách. Jestliže ale nebyl spotřebitel o této sankci poučen, jde snížení ceny zboží k tíži podnikatele.

Nový zákon obsahuje větší množství a podrobnější vymezení výjimek z práva odstoupit od distanční smlouvy. Důvodem pro odepření vrácení zboží tak může být i jeho hygienická závadnost (spodní prádlo, sluchátka vkládaná do ucha).

Zvláštní pozornost je věnována smlouvám o poskytování služeb. Před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy může podnikatel s plněním služeb začít jen po výslovné žádosti spotřebitele učiněné v textové podobě. V takovém případě spotřebitel uhradí při odstoupení od smlouvy poměrnou část ceny služeb. Podnikateli, který má zájem uzavřít se spotřebitelem smlouvu po telefonu, přikazuje zákon představit se a sdělit účel hovoru.

Neobjednané plnění nemusel spotřebitel vracet ani za účinnosti OZ. Nyní ovšem zákon upravuje i otázku držby věci. Na spotřebitele se pohlíží jako na poctivého držitele, který má právo s věcí jakkoliv nakládat. Vlastníkem ale zůstává podnikatel. Jak poznamenává Xxxxxx, přechod vlastnického práva by v tomto případě mohl být zneužit např. ke zbavení se nebezpečného odpadu. Navíc by tak došlo k nabytí vlastnického práva jednostranným právním jednáním. Smyslem úpravy přitom není obohacení spotřebitele, ale naopak snaha nezatěžovat jej zbytečnými náklady.145

145 XXXXXX, X. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku.

Právní rozhledy. 2009, č. 21, s. 775.

3.6 Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory

Pojem smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání je v nové úpravě nahrazen kratším a srozumitelnějším názvem smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Zákon ale dále hovoří i o prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání. Zároveň se mění vymezení těchto smluv. Nově do této skupiny spadá i smlouva sjednaná v provozovně podnikatele bezprostředně po oslovení spotřebitele mimo tyto prostory.146 Tak by se mělo zabránit obcházení zákona, kdy je smlouva sice formálně podepsána v provozovně, ale ve skutečnosti k jejímu sjednání došlo na ulici.

Mnohé změny týkající se distančních smluv se vztahují i na smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Podnikatel může informační povinnost alternativně splnit již zmíněným vzorovým poučením. Příslušné údaje musí ovšem sdělit písemně, textová podoba je přípustná jen se souhlasem spotřebitele. V případě pochybností o tom, jestli k poučení došlo, nese důkazní břemeno podnikatel, a to jak u smluv distančních, tak u smluv uzavíraných mimo obchodní prostory.147 Lhůta pro odstoupení od smlouvy je zachována, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle oznámení o odstoupení. Nepoučení o tomto právu má za následek, že je spotřebiteli umožněno odstoupit od smlouvy do 1 roku a 14 dnů. K odstoupení lze využít vzorový formulář na webových stránkách podnikatele. Pro smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory platí i nová pravidla pro vrácení zboží a peněz uvedená v kapitole 3.4., stejně jako ustanovení o náhradě za snížení ceny zboží a výjimky z práva odstoupit od smlouvy.

Novinkou, která se také týká jak smluv distančních, tak smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, je povinnost vydat spotřebiteli vyhotovení smlouvy.

146 § 1828 odst. 2 písm. a) NOZ

147 § 1839 NOZ.

Domnívám se, že význam této změny ocení hlavně účastníci prodejních zájezdů. Při objednávání zboží přes internet je podle mého názoru spotřebitel v lepším postavení, neboť informace o předmětu koupě získává z webu podnikatele. Navíc má možnost uchovat zveřejněné údaje prostřednictvím klávesy Print Screen, tj. kopírovat aktuální obsah webových stránek do svého počítače tak, aby je bylo možné opakovaně zobrazit. Po provedení objednávky spotřebitel zpravidla obdrží alespoň automatické potvrzení o jejím přijetí. Oproti tomu na předváděcí akci je spotřebitel vystaven přímému tlaku podnikatele a nemá šanci pořídit z jednání jakýkoliv záznam. Xxxxxxx je ale samozřejmě vymahatelnost splnění této povinnosti. Dobrou zprávou pro spotřebitele je i to, že zboží, které nelze odeslat obvyklou poštovní cestou a bylo dodáno do domácnosti spolu s uzavřením smlouvy, si nově při odstoupení od smlouvy vyzvedne na své náklady podnikatel.148 Toto pravidlo se uplatní u objemnějšího zboží, jako jsou vysavače nebo sekačky.

Dne 15. ledna 2014 nabyla účinnosti novela ZOS.149 Ta ukládá podnikatelům povinnost oznámit ČOI 10 pracovních dnů předem datum a místo konání předváděcí akce a identifikovat výrobky a služby, které budou nabízeny. Součástí oznámení akce je i předložení pozvánky, která by měla obsahovat všechny výše uvedené údaje. Jak upozorňuje ČOI na svém webu, regulaci podléhají pouze organizované akce, na něž jsou spotřebitelé pozváni podnikatelem.150 Nepatří mezi ně pochůzkový prodej, ani

„domácí party“, tj. akce, na něž jsou spotřebitelé zváni svými přáteli. Za porušení oznamovací povinnosti může ČOI uložit pokutu až do výše 5 milionů Kč. Povinnost se však nevztahuje na dražby a degustační akce. Lze proto očekávat obcházení zákona např. uspořádáním ochutnávek vín pro forma, přičemž skutečným účelem akce bude prodej zboží. Spolek Spotřebitel net zaslal k dané novele v červnu 2013 připomínky.151

148 § 1835 NOZ.

149 Zákon č. 476/2013 Sb.

150 xxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxx-xxxx/ (cit. ke dni 21. února 2014).

151xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxx-x-xxxxx/0000-xxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxx-x-xxxxxxxxxxx-x-

pedvadcimi-akcemi-povaujeme-za-zcela-nedostatenou (cit. ke dni 21. února 2014).

V nich navrhoval, aby byly smlouvy uzavřené na neoznámené akci neplatné a aby byli podnikatelé povinni spolu s oznámením akce složit vratnou zálohu ve výši alespoň 200 000,- Kč. Od 1. ledna 2014 je účinný kontrolní řád, kterým se při svých kontrolách řídí i ČOI.152 Ustanovení § 8 písmene d) řádu opravňuje kontrolní orgány k pořizování audiovizuálních záznamů z prováděných kontrol.

Slováci mají k nekalým praktikám na předváděcích akcích razantnější postoj. Proto novelizovali zákon č. 108/2000 Z. z., o ochrane spotrebitel'a pri podomovom predaji a zásielkovom predaji (dále jen „ZOSPP“) ještě před Vánocemi, a to s účinností od 15. listopadu 2013.153 Inspirací jim prý byl český film Šmejdi. Nová slovenská úprava je přísnější a důslednější než česká. Podnikatelé musí inspekci předložit nejen základní údaje o akci a nabízených výrobcích, součástí oznámení jsou i ceny výrobků a návrhy smluv. Kromě toho inspekce vyžaduje harmonogram akce a předpokládaný počet účastníků, a to vše 20 kalendářních dnů předem.154 Je-li součástí akce doprava na místo, zákon stanoví, že podnikatel musí zajistit i dopravu zpět. Místo a čas nástupu dopravy je rovněž jednou z náležitostí oznámení. Neoznámení akce nebo její průběh v rozporu s oznámením (např. prodej zboží za vyšší ceny) má za následek, že „zmluva nevznikne“.155 Každý, kdo se prokáže pozvánkou, má právo se akce zúčastnit. Podnikatel nesmí od spotřebitele během lhůty pro odstoupení od smlouvy požadovat platbu za zboží. V průběhu akce a především během slosování cen nebo předání předmětu prodeje se zakazuje oddělovat spotřebitele od dalších účastníků akce nebo jiným způsobem ovlivňovat jeho ekonomické rozhodování.156 Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nemusí vracet zboží, dokud mu podnikatel nevrátí peníze. Jediné, v čem je slovenská úprava umírněná, jsou pokuty za porušení zákona (do cca 450 000,- Kč).

152 Zákon č. 255/2012 Sb.

153 Zákon č. 367/2013 Z. z.

154 § 7a odst. 3, odst. 4 ZOSPP.

155 § 7a odst. 8 ZOSPP.

156 § 7b odst. 3 ZOSPP.

4. Rozhodčí řízení v kontextu spotřebitelských smluv

4.1 Rozhodčí řízení

Jak už jsem předeslala v úvodu, má diplomová práce se věnuje hmotněprávní úpravě spotřebitelských smluv. Provázanost matérie s občanskoprávním procesem mi ale nedovoluje opomenout procesní stránku věci. K tématu rozhodčího řízení jsem upřela svou pozornost z toho důvodu, že reflektuje specifické postavení spotřebitele. V řízení před obecnými soudy se totiž na spotřebitele vztahují stejná pravidla jako na kohokoliv jiného. Zároveň to byla právě problematika rozhodčích doložek, která se stala v minulosti předmětem mnohých kontroverzí.

Rozhodčí řízení je spolu s mediací a řízením před finančním arbitrem jedním z alternativních způsobů řešení sporů. Jeho kořeny na našem území sahají až ke Statutům Xxxxxxx Xxx z roku 1237.157 Počátky moderní úpravy rozhodčího řízení spadají do konce 19. století.158 V současné době je řízení je upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), který s účinností od 1. ledna 1995 nahradil zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním styku.159 Rozhodčí řízení je mimochodem hojně využíváno v oblasti mezinárodního obchodu. Historie Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži počíná už rokem 1923.

157 XXXXXXX, K.; XXXXXXXXXX, I. Rozhodčí řízení. 1. vydání. Praha: EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2002. 300 s. ISBN 80-86432-19-X. s. 13.

158 Tehdy bylo rozhodčí řízení upraveno v civilním soudním řádu z roku 1895 (zákon č. 113/1895).

159 XXXX, X. Otazníky v řízení před rozhodci. Právní rádce. 2010, č. 5, s. 29.

Legislativní úpravou rozhodčího řízení se stát vzdává části svých pravomocí, když umožňuje, aby některé spory rozhodovaly soukromé osoby.160 Arbitrabilní (tj. způsobilý být předmětem rozhodčího řízení) je pouze takový spor, který má majetkovou povahu, není u něj vyloučená pravomoc obecných soudů a týká se věci, v níž může být uzavřen smír.161 Zákon stanoví, že rozhodčí smlouvu nelze sjednat ohledně sporů v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů incidenčních. Rozhodčí smlouva může mít buď podobu rozhodčí doložky, která vyloučí pravomoc soudů ve všech budoucích sporech z určité smlouvy, nebo smlouvy o rozhodci uzavírané při výskytu konkrétního sporu.162 Pro všechny rozhodčí smlouvy předepisuje zákon písemnou formu a její nedodržení sankcionuje neplatností.

Rozhodčí smlouva zavazuje i právní nástupce stran, ledaže to strany ve smlouvě výslovně vyloučí.163 Problematickou otázkou je, zda přecházejí práva z rozhodčí smlouvy na právní nástupce při postoupení pohledávky. Dohoda o řešení sporu prostřednictvím rozhodčího řízení však může zavazovat jen smluvní strany a je nezávislá na pohledávce vzniklé z hlavní smlouvy. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR nicméně v jednom konkrétním případě (viz nález ze dne 3. 8. 2010 - sp. zn. Rsp 405/2009) rozhodl o závaznosti rozhodčí doložky pro právní nástupce z titulu postoupení pohledávky.

Rozhodčí řízení se nezahajuje rozhodčí smlouvou, ale žalobou. Proces je následně veden před rozhodci nebo stálými rozhodčími soudy, z nichž nejvýznamnější je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.

160 SCHELLE, K.; XXXXXXXXXX, X. Rozhodčí řízení. 1. vydání. Praha: EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2002. 300 s. ISBN 80-86432-19-X. s. 9.

161 § 2 odst. 1, odst. 2 ZRŘ.

162 XXXXXXXX, X. Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Právní rozhledy. 2010, č. 9, s. 331.

163 § 2 odst. 5 ZRŘ.

Rozhodcem může být každý zletilý a plně svéprávný občan ČR, který splňuje podmínku bezúhonnosti, s výjimkou omezení podle zvláštních předpisů.164 Neurčí-li rozhodčí smlouva, které osoby se mají stát rozhodci a jejich počet nebo nestanoví způsob jejich výběru, jmenuje každá strana po jednom rozhodci. Takto určení rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Možnost volby rozhodců ocení hlavně ti, jejichž spor je odborného charakteru.165 Stranám navíc nikdo nebrání, aby ve smlouvě kromě zákonných předpokladů vymezili pro rozhodce další požadavky, např. profesní odbornost nebo věk.166

Ke jmenování rozhodců musí dojít do 30 dnů od výzvy druhé strany, jinak je rozhodce určen soudem. Obdobně to platí i pro případ vzdání se funkce nebo nemožnosti ji vykonávat. I v těchto případech se ale může postupovat podle dohody stran, jelikož rozhodčí řízení je do značné míry ovládáno dispoziční zásadou. Pro zahájení výkonu funkce je nezbytné, aby ji rozhodce přijal. Po přijetí, u něhož zákon vyžaduje písemnou formu, se lze funkce vzdát jen se souhlasem stran nebo ze závažných důvodů. Všichni rozhodci jsou vázáni zásadou mlčenlivosti, což posiluje neveřejnou povahu řízení. Rozhodcům je zapovězeno hovořit nejen o tom, jaké důkazy jsou v řízení prováděny, ale i o samotné skutečnosti, že řízení probíhá.167 Ke zproštění mlčenlivosti může dojít na žádost stran nebo z rozhodnutí okresního soudu příslušného podle trvalého pobytu rozhodce. Podobně jako soudce obecného soudu může být rozhodce vyloučen z projednání věci z důvodu podjatosti.

164 Např. zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v § 80 odst. 5 písm. b) stanoví, že rozhodcem nemůže být soudce.

165 XXXXXXXXX, X. et al. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0. s. 640.

166 XXXXXXXXXXXX, X. et al. Civilní právo procesní. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2013. 565 s. ISBN 978-80-7380-437-4. s. 471.

167 XXXXXXXXXXXX, X. et al. Civilní právo procesní. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2013. 565 s. ISBN 978-80-7380-437-4. s. 479.

Pro řízení se použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“). V případě procesních úkonů, které nemohou rozhodci sami provést, lze požádat o pomoc soud. Při ingerenci soudu musíme však počítat s placením soudních poplatků. Výsledkem řízení je zpravidla vydání rozhodčího nálezu, který má účinky vykonatelného soudního rozhodnutí a je exekučním titulem. O některých věcech (např. o nedostatku pravomoci) se rozhoduje usnesením. Rozhodčí nález se vyhotovuje písemně a musí pro něj hlasovat většina rozhodců, která jej následně i podepíše. Každá ze stran může žádat, aby byl nález přezkoumán jiným rozhodcem. Takový postup není možný automaticky, musí jej připouštět rozhodčí smlouva. Není-li dohodnuto jinak, lhůta pro žádost činí 30 dnů od doručení nálezu. Jedná se vlastně o náhradu za neexistující opravný prostředek v rozhodčím řízení. V praxi ale bývá možnost přezkumu využívána zřídka.168 Na rozhodčím nálezu se posléze vyznačí doložka právní moci a poté se nález uschová (stálé rozhodčí soudy provádějí úschovu po 20 let, rozhodci doručí nález okresnímu soudu podle místa vydání, který jej uchová bez omezení). Kontrolní úloha soudu je plněna i prostřednictvím oprávnění zrušit rozhodčí nález z důvodu nedostatku pravomoci rozhodců, neplatné rozhodčí smlouvy, nesplnění podmínek pro výkon funkce rozhodce, neschválení nálezu většinou rozhodců, procesních vad řízení nebo důvodů, pro které lze podle OSŘ žádat obnovu řízení.

Xxxxxx ve svém článku srovnává české rozhodčí řízení s jeho protějškem v USA. Tam se požadavek nezávislosti a nestrannosti vztahuje především na předsedajícího rozhodce, zatímco u ostatních rozhodců se předpokládá blízký vztah k jedné ze stran. Rozhodčí řízení v USA se také mnohem více podobá soudnímu procesu. Američtí rozhodci jsou placeni hodinovou sazbou a ne určitým podílem z hodnoty předmětu sporu jako v ČR. To vede k vyšším nákladům řízení a zároveň to nemotivuje rozhodce k co nejrychlejšímu vyřešení sporu.169

168 XXXX, X. Otazníky v řízení před rozhodci. Právní rádce. 2010, č. 5, s. 29.

169 XXXXXX, X. Zkušenosti se současnou právní úpravou a praxí alternativních metod řešení sporů v USA. Právní fórum. 2010, č. 3, s. 133-138.

4.2 Rozhodčí doložka jako nepřiměřené ujednání

Nezřídka se mezi právníky objevovaly názory, že rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou neplatné, jelikož se jedná o nepřiměřená ujednání.170 Důvodem mělo být procesní znevýhodnění spotřebitele spočívající v absenci opravného prostředku, sudišti v sídle rozhodce, převážně písemné povaze řízení171 a riziku podjatosti rozhodce.172 Automatické prohlašování rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách za neplatné podrobil silné kritice Lisse. Ten se domnívá, že základem rozhodčího řízení je autonomie vůle, která se vymaňuje z těžkopádnosti soudů.173 Zasahování státní moci do této oblasti je dle jeho názoru politicky motivované174 a posilování tohoto trendu by mohlo vést až k totalitě.175 Přiznává, že rozhodčí řízení vyžaduje větší samostatnost, ale dodává, že zásada vigilantibus iura platí i pro spotřebitele.176

Xxxxxxxxxx na jedné straně připouští, že spotřebitel je ve slabším postavení oproti podnikateli, pro nějž je uzavření smlouvy běžným jednáním. Na druhou stranu ale zdůrazňuje, že podnikatel nemůže nést všechna smluvní rizika.177

170 § 55 odst. 2, § 56 odst. 1 OZ.

171 XXXXXX, X. Aktuální vývoj v otázce platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2010, č. 12, s. 13.

172 XXXXXXX, X. Pohled české soudní praxe na rozhodčí nález týkající se práv ze spotřebitelské smlouvy. Obchodní právo. 2010, č. 11, s. 5-6.

173 XXXXX, X. Rozhodčí řízení de lege ferenda. Právní rádce. 2011, č. 1, s. 5.

174 XXXXX, X. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Obchodní právo. 2010, č. 9, s. 2.

175 XXXXX, X. K právní povaze rozhodčího řízení ad hoc. Právní rádce. 2011, č. 6, s. 56.

176 XXXXX, X. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách a judikatura ESD. Právní fórum.

2010, č. 12, s. 582.

177 XXXXXXXXXX, X. Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu. Právní rádce. 2010, č. 3, s. 88-89.

Xxxxx se přímo vyslovuje pro právo podnikatele mít možnost řešit rychle spor vzniklý v důsledku porušení smlouvy spotřebitelem.178 Tomančáková jde v těchto myšlenkách ještě dále, když označí za iluzi představu, že obecný soud je pro spotřebitele lepší než rozhodčí řízení. Své přesvědčení opírá o konkrétní příklady – v občanskoprávním procesu dochází ke koncentraci řízení (§ 118b odst. 1 OSŘ), v určitých případech se rozhoduje bez jednání (§ 153b odst. 1 OSŘ), uplatňuje se fikce doručení (§ 49 odst. 4 OSŘ) a v bagatelních sporech není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 OSŘ).179

Pochyby pramenily i z toho, že implementace směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách provedená zákonem č. 367/2000 Sb. nereflektovala ustanovení odst. 1 písm. q) přílohy směrnice. Proto výčet nepřiměřených ujednání v § 56 odst. 3 OZ neobsahoval zmínku o „zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů“.180 Dovozovalo se, že poslední větou předcházejícího souvětí se má na mysli rozhodování podle zásad spravedlnosti (equity), což je ve spotřebitelských vztazích nepřípustné, jak potvrdil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2011 (II. ÚS 2164/10). Stejný nález se vyjádřil k otázce procesních práv spotřebitele v tom smyslu, že rozhodčí řízení by mělo zaručovat stejná práva jako občanskoprávní řízení, tedy i ústní jednání.

Rozhodčí doložky byly předmětem dalších rozhodnutí Ústavního soudu, např. I. ÚS 3227/07, podle kterého se spotřebitelé v rozhodčích doložkách nevzdávají právní ochrany, když tu mu zaručuje rozhodce nebo rozhodčí soud.

178 XXXXX, X. Proč mnozí dští oheň a síru na rozhodčí řízení, když jde o božskou instituci? Právní rádce. 2010, č. 3, s. 102.

179TOMANČÁKOVÁ, B.; XXXXXX, M. Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem (1. část). Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 169-170.

180 XXXX, X. Otazníky v řízení před rozhodci. Právní rádce. 2010, č. 5, s. 31.

Tehdy došlo do jisté míry k obratu judikatury od původního názoru, že rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu.181 Na právní posouzení povahy rozhodčích doložek měla bezesporu vliv i evropská judikatura. Dva významné rozsudky ESD, které se týkaly sporu v oblasti telekomunikací ve Španělsku, potvrdily právo státu zasahovat do závazkových vztahů mezi rozhodci a spotřebiteli.182 Při studiu těchto rozhodnutí je nutné mít na paměti, že dávají odpověď na otázku, jak vykládat španělské právo v souladu s evropskou legislativou. Ne všechny vyslovené závěry lze přenést do našich právních podmínek. NOZ v § 1814 písm. j) obsahuje již zmíněné ustanovení odst. 1 písm. q) přílohy směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Zároveň se v § 1813 stanoví, že zakázaná jsou ujednání, která v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele.183

Na základě výše uvedeného lze shrnout, že rozhodčí doložky jako takové nejsou ve spotřebitelských smlouvách zakázány a při posuzování jejich platnosti je nutné zvážit všechny okolnosti konkrétního případu. Xxxxxxxx považuje za nepřiměřenou takovou rozhodčí doložku, podle níž rozhoduje jediný rozhodce, řízení probíhá písemně a rozhodčí nález postrádá odůvodnění.184 Mimosoudní řešení je z povahy věci obecně vhodné pro spotřebitelské spory, protože jejich hodnota je zpravidla tak nízká (v řádu stokorun nebo tisícikorun), že by se klasické soudní řízení nevyplatilo. Ku prospěchu spotřebitelů v rozhodčím řízení může přispět především jeho rychlost (celý proces většinou trvá 1-2 měsíce).185 Smyslem rozhodčího řízení je také snížit přetíženost soudů.

181 Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02.

182 Rozhodnutí ESD C-168/05 ve věci Xxxxx Xxxxx, C-40/08 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxxx.

183 XXXXXXXXXXX, B.; XXXXXX, M. Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem (2. část). Obchodněprávní revue. 2010, č. 7, s. 200.

184 XXXXXXXX, X. K náležitostem rozhodčích smluv a činnosti „soukromých“ rozhodčích soudů.

Právní fórum. 2010, č. 3, s. 139-143.

185 XXXXXX, X. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2011. 203 s. ISBN: 978-80-8732-24-0. s. 121.

4.3 Novela zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení

Novela ZRŘ účinná od 1. dubna 2012 vyhlášená pod číslem 19/2012 Sb. změnila v mnohém pravidla pro používání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Předně se ukončila praxe uzavírání rozhodčích doložek odkazem na všeobecné obchodní podmínky, když zákon stanovil povinnost sjednat rozhodčí doložku na samostatné listině. Nedodržení formy má v tomto případě za následek neplatnost. Xxxxxx však namítá, že ani dvě samostatné listiny nezabrání vynucení souhlasu spotřebitele. Xxxx totiž nebude umožněno uzavřít smlouvu hlavní bez smlouvy rozhodčí. Spotřebitel podle něj nedovede domyslet případné budoucí spory, a proto by bylo nejvhodnější sjednávat rozhodčí doložky až ve chvíli vzniku sporu.186 Doložka musí nově obsahovat údaje o rozhodci, způsobu zahájení řízení, odměně rozhodce a předpokládaných nákladech řízení, místu konání řízení a způsobu doručení rozhodčího nálezu. Podnikateli je rovněž uloženo, aby spotřebiteli při sjednávání doložky vysvětlil všechny její důsledky.

Rozhodci pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv jsou jmenováni z osob zapsaných v seznamu vedeném MS. Pro zápis do seznamu je nutné kromě základních podmínek pro výkon funkce rozhodce splnit i požadavek vysokoškolského vzdělání v oboru práva a uhrazení správního poplatku ve výši 5000 Kč. Rozhodcem pro oblast spotřebitelských sporů nemůže být ten, kdo byl v posledních 5 letech ze seznamu vyškrtnut. Mezi pozměňovacími návrhy přednesenými ve 2. čtení zákona v Poslanecké sněmovně se objevil i návrh na zavedení povinné zkoušky pro rozhodce. Třebaže poslanci tuto podmínku neschválili, navrhl ji posléze v obdobném znění Senát. Sněmovna však setrvala na původním znění zákona.

186 XXXXXX. K. Zamyšlení nad řešením spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení aneb co přinesla novela zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum. 2012, č. 7, s. 307.

Pouze pro spory ze spotřebitelských smluv platí, že rozhodce je povinen před zahájením projednávání sdělit stranám, jestli v posledních 3 letech rozhodoval spor, jehož účastníkem byla některá ze stran.

Spotřebitel může vznést námitku nedostatku pravomoci kdykoliv v průběhu řízení na rozdíl od ostatních účastníků, kteří ji musí vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení. Rozhodčí nález ve věci spotřebitelského sporu musí být vždy odůvodněn a obsahovat poučení o možnosti podat návrh na jeho zrušení soudem. Počínaje účinností novely lze zrušit nález i pro rozpor se ZOS, dobrými mravy a veřejným pořádkem nebo kvůli tomu, že rozhodčí doložka neobsahuje všechny požadované údaje.

5. Závěr (de lege ferenda)

Na tomto místě bych ráda shrnula srovnání právní úpravy spotřebitelských kupních smluv podle OZ a NOZ. Největším pozitivem NOZ z hlediska spotřebitelského práva je vyvážený přístup, kdy spotřebiteli přísluší vysoká míra ochrany, ale na druhé straně se od něj vyžaduje odpovědnost. Zavedení pojmu slabší strany konečně reflektuje rozdíl mezi právnickými osobami zřízenými za účelem podnikání a těmi, které slouží jinému účelu. Bylo určitě nespravedlivé, že např. charitativní organizace mající právní formu občanských sdružení neměly při koupi zboží stejnou ochranu jako spotřebitelé.

Druhým pozitivním rysem nové úpravy je vyjasnění některých sporných bodů. Jak jsem zmiňovala v kapitole 2.5, lhůta pro odstoupení od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání byla sice podle zákona hmotněprávní, ale objevovaly se tendence k eurokonformnímu výkladu, podle něhož by byla procesněprávní. Z tohoto rozporu těžili právě podnikatelé organizující předváděcí akce. Častým argumentem pro nerespektování odstoupení od smlouvy bylo nedodržení lhůty (pozdní doručení zásilky). Následně se prokazovalo doručení za součinnosti pošty, čímž podnikatelé získávali čas. Zavedení procesněprávních lhůt pro odstoupení od distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory stejně jako stanovení lhůty pro vrácení zboží ve stejné délce 14 dní zjednodušilo postup při zániku spotřebitelských smluv. Ustanovení o vrácení poštovného lze také přivítat, jelikož do uvedeného rozsudku ESD v praxi docházelo k odečítání této položky od kupní ceny při vrácení peněz. Nejistota ale přetrvávala i poté, jelikož právní povědomí obyvatel se omezuje na národní úroveň a hlavně na právní předpisy. Znalost judikatury, především evropské, je zatím bohužel na nízké úrovni.

Třetím okruhem změn k lepšímu je problematika smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. Přesnější vymezení smluv, rozsáhlejší informační povinnost podnikatelů, zvláštní pravidlo pro vrácení objemnějšího zboží a související novela ZOS jsou krokem správným směrem.

Domnívám se však, že xxxxxx se měli inspirovat slovenskou úpravou, která sankcionuje neoznámení předváděcích akcí neplatností uzavíraných smluv a umožní spotřebiteli ponechat si zboží do doby vrácení peněz. Slovensko je pro nás kulturně blízkou zemí, jejíž legislativa je přenositelná do našich podmínek. Osobně podporuji i povinnost složit vratnou kauci nebo zavedení povinného fondu pro případ peněžitých sankcí. Na první pohled se mohou zdát tato omezení nepřiměřená, až nemyslitelná ve svobodné zemi s tržní ekonomikou. Pro mě ovšem živnost založená na pořádání prodejních zájezdů nepředstavuje svobodu, ale volnost. Jejími atributy jsou totiž manipulace, parazitování a arogance moci. Proto považuji za legitimní tento nestandardní způsob prodeje regulovat.

Co se týče záruky, souhlasím se Xxxxxxxx v tom, že by podnikatelé měli být motivováni vyrábět kvalitní zboží. K poškození životního prostředí, kterého se Xxxxxxx obává, by mělo docházet méně vlivem omezení práva na výměnu věci. Advokát Xxxxxxxx navíc naznačuje, že zrušení zákonné záruky by mohlo vést ke zlevnění zboží, jehož cena dosud zahrnovala i náklady případných reklamací.187

Spory o to, zda zůstává zákonná záruka zachována i v NOZ, ukončí definitivně až soud. Do té doby se nejspíše budeme setkávat s argumentem, že v pochybnostech platí výklad pro spotřebitele nejpříznivější. To je pravda a je dobře, že nová úprava odpovídá lépe textu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách než OZ, podle něhož platil v pochybnostech výklad příznivější.188 Dané ustanovení se ale uplatní jen ohledně rozporných smluvních ujednání, není to pomůcka pro univerzální výklad zákona.

Při hodnocení nové úpravy nelze opomenout změny, jejichž účel je správný, avšak k dokonalosti jim ještě něco schází.

187 xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xx00/xxxxxxxxx/000000-xxx-xxxxxxx-x-xxxx-0000-xxxxxxxxx/ (cit.

ke dni 21. února 2014)

188 § 55 odst. 3 OZ; § 1812 odst. 1 NOZ.

Takovou je povinnost podnikatele potvrdit přijetí formuláře pro odstoupení od smlouvy umístěného na internetových stránkách. Zákony by se jistě měly přizpůsobovat rozvoji informačních technologií. Proto je dobře, že se zákon vůbec o této věci zmiňuje. Na druhou stranu umístění formuláře na webových stránkách není pro podnikatele povinné. Rozlišení písemné a textové podoby je praktické. Pro podnikatele to ale neznamená automatické snížení administrativních nákladů. V případě pochybností musejí totiž prokázat, že poskytli spotřebiteli příslušné údaje, a tak budou pravděpodobně nadále vynakládat finanční prostředky na tisk dokumentů, případně budou muset být velice pečliví při zálohování dat.

Čtvrtá kapitola mé práce se věnovala úpravě rozhodčího řízení v kontextu spotřebitelských smluv. Domnívám se, že mimosoudní řešení spotřebitelských sporů je velmi přínosné pro obě strany. NOZ, který přesněji, ale zároveň střízlivěji vymezil práva a povinnosti spotřebitelů, snad spolu s novelou ZRŘ přispěje k lepší reputaci rozhodčího řízení. Vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka, by měla zabránit námitkám, že spotřebitel neporozuměl jasně formulované rozhodčí doložce. Přiměřenost doložky bude nutné vždy posuzovat podle konkrétních okolností. Problematickým aspektem podle mého názoru zůstává uzavírání rozhodčích smluv na předváděcích akcích, kde je spotřebitel vystaven mnoha podnětům a silnému tlaku podnikatele. To spolu s několika předloženými smlouvami (smlouva kupní, smlouva o vázaném úvěru, rozhodčí smlouva, případně i smlouva o opravě věci) může vést k neuváženým a neinformovaným rozhodnutím.

Závěrem dodávám, že nejen právníci, ale i spotřebitelé se budou muset smířit s nejednoznačnou povahou NOZ. Shromáždění občanskoprávní materie do jednoho předpisu a její větší přehlednost je vykoupena kazuistickou a technicistní povahou zákona. Až praxe ukáže, zda byly obavy odborníků oprávněné, či nikoliv. Záleží i na tom, kterak bude každý z nás uvádět svým vlastním chováním příslušné právní normy v život. Spotřebitelé i podnikatelé by proto měli v zásadě postupovat podobně jako v minulosti, tj. jednat v běžných věcech intuitivně ve shodě s právem a morálkou, zatímco ve složitějších situacích by měli vyhledat pomoc právníka.

Seznam použitých zdrojů

Odborné publikace

XXXXXXXXXX, A.; XXXXX, F. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK. Srovnání dosavadní

a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2012. 832 s. ISBN 978-80-7380-413-8.

XXXXXXXXX, K.; XXXXXXX, T. Poskytovatel služby a spotřebitel- Jak předcházet konfliktům a urovnávat spory. Praha: Xxxxxxxxxxx.xx, 2006. 208 s. ISBN 80-239-4294-8.

XXXXXXXXX, K.; XXXXXXX, T. Spotřebitel a automobil - Jak předcházet konfliktům.

Praha: Xxxxxxxxxxx.xx, 2006. 80 s. ISBN 80-239-6474-7.

XXXXX, X..; XXXXXXXXX X.; XXXXX X. Rádce spotřebitele 1 – Rizika při nákupu zboží. 1. vydání. Brno: CP Books, 2005. 254 s. ISBN 80-251-0507-5.

XXXXX, X.; XXXXX, K.; XXXXXXXXXXX, X. Rádce spotřebitele 2 - Uzavíráme spotřebitelské smlouvy. 1. vydání. Brno: CP Books, 2005. 94 s. ISBN 80-251-0497-4.

XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.

1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2.

XXXXX, X.; XXXXX, X. et al. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2013. 320 s. ISBN 978-80-7478-013-4.

XXXXX, X. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona

s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-687-7.

XXXXX, X.; XXXXX, X. Občanský zákoník. Komentář II. díl. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009. 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9.

XXXXXXX, X. Teorie práva. 2. vydání. Dobrá voda: Xxxx Xxxxx, 2001. 299 s. ISBN 80-86473-04-X.

XXXXXX, M.; XXXXXXXX, P. Stará judikatura ve světle nových zákonů. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2012. 189 s. ISBN 978-80-87382-26-4.

XXXXX, X. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2005. 452 s. ISBN 8027357206425.

XXXXX, X. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2006. 360 s. ISBN 80-7357-172-2.

XXXXXX, X. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva.

1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012. 312 s. ISBN 978-80-7380-377-3.

XXXXX, X.; XXXXX, V.; XXXXXXXX X. Římské právo. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

XXXXXXXX, X.; XXXXXXX, J.; XXXXXX, X. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2006. 612 s. ISBN 80-7357-131-5.

XXXXXX, X. Právo kupní smlouvy v českém návrhu občanského zákoníku – srovnání s mezinárodními a evropskými úpravami. In ŠVESTKA, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 21. 11. a 5. 12. 2008. 1. vydání. Beroun: IFEC, 2008. 199 s. ISBN 978-80-904209-2-2. s. 154-178.

XXXXXXXX, X. Občanský zákoník I. s komentářem. 1. vydání. Český Těšín: Poradce, 2012. 320 s. ISBN 978-80-7365-336-1.

XXXXXX, X. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele – ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012. 384 s. ISBN: 978-80-7400-446-9.

XXXXXX, X. Občanský zákoník II. s komentářem. 1. vydání. Český Těšín: Poradce, s.r.o., 2012. 320 s. ISBN 978-80-7365-338-5.

RABAN, P. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. 1. vydání. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5.

XXXXXXX, K.; XXXXXXXXXX, I. Rozhodčí řízení. 1. vydání. Praha: EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2002. 300 s. ISBN 80-86432-19-X.

XXXXXXX, M. Koupě a prodej – nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2013. 268 s. ISBN 9788074004711.

SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008. 134 s. ISBN 978-80-7400-037-9.

SELUCKÁ, M. Přezkum a revize spotřebitelského acquis. In XXXXX, J.; XXXXXX, J.; XXXXXXX, M. Současné aktuální otázky spotřebitelského práva: Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 18. 1. 2008. 1. vydání. Brno: Spisy Právnické fakulty MU, 2008. 126 s. ISBN 978-80-210-4568-2. s. 10-17.

XXXXXXXX, X.; XXXXXX X. Kupní smlouvy. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 2000. 159 s. ISBN 8071750816.

XXXXXXX, X.; XXXXXX, X. et al. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008. 1221 s. ISBN 00000000000000000.

XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 208 s. ISBN 978-80-7201-864-2.

VEČEŘA, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vydání. Praha: Leges, 2013. 272 s. ISBN 978-80-87576-34-2.

XXXXXX, X. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2011. 203 s. ISBN: 978-80-8732-24-0.

XXXXXXXXX, X. et al. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0.

XXXXXXXXXXXX, X. et al. Civilní právo procesní. 1. vydání. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2013. 565 s. ISBN 978-80-7380-437-4.

XXXXXXX, X. O ochraně spotřebitele: praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vydání. Praha: Linde, 2000. 231 s. ISBN: 8072012401.

Odborné články

XXXXXXXXX, X. Smlouvy uzavírané spotřebitelem. Právní fórum. 2011, č. 7, s. 334-339.

XXXXXX, X. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti?

Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 477-482.

XXXXXXXXXX, X. Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu.

Právní rádce. 2010, č. 3, s. 88-89.

XXXXXXXX, X. Neoprávněná reklamace. Právní rádce. 2006, č. 12, s. 15-17.

XXXXXXX, X. Uplatňování nároků z odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě. Právní rádce. 2009, č. 7, s. 18-22.

XXXXXX. K. Zamyšlení nad řešením spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení aneb co přinesla novela zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum. 2012, č. 7, s. 303-306.

XXXX, X. Rekodifikace soukromého práva za dveřmi (a přesto zahalena nejistotou).

Právní rádce. 2012, č. 4, s. 28-31.

XXXXXXXXXX, X. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve srovnání s rakouským právem. Právní rozhledy. 2013, č. 10, s. 348-354.

XXXXX, X. Proč potřebujeme nový občanský zákoník? Právní rádce. 2012, č. 11, s. 22-25.

XXXXX, X. Jak vypadají zásady nového občanského zákoníku? Právní rádce. 2012, č. 12, s. 30-33.

XXXXXXXXXX, X. Jak to bude se zárukou na zboží v novém občanském zákoníku?

Právní rádce. 2013, č. 7, s. 36-37.

XXXXXX, X. Aktuální vývoj v otázce platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2010, č. 12, s. 12-15.

XXXXXXXX, X. K náležitostem rozhodčích smluv a činnosti „soukromých“ rozhodčích soudů. Právní fórum. 2010, č. 3, s. 139-143.

XXXXXX, X. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy.

2012, č. 1, s. 25-30.

XXXXX, X. Proč mnozí dští oheň a síru na rozhodčí řízení, když jde o božskou instituci?

Právní rádce. 2010, č. 3, s. 100-105.

XXXXXX, X. Zkušenosti se současnou právní úpravou a praxí alternativních metod řešení sporů v USA. Právní fórum. 2010, č. 3, s. 133-138.

XXXXX, X. K právní povaze rozhodčího řízení ad hoc. Právní rádce. 2011, č. 6, s. 56-61.

XXXXX, X. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Obchodní právo. 2010, č. 9, s. 2-12.

XXXXX, X. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách a judikatura ESD. Právní fórum. 2010, č. 12, s. 581-591.

XXXXX, X. Rozhodčí řízení de lege ferenda. Právní rádce. 2011, č. 1, s. 4-8.

XXXXXX, X. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21, s. 771-776.

XXXXXX, X. Neplatnost právního jednání v návaznosti na nedodržení formy. Právní rádce. 2013, č. 7, s. 31-33.

XXXX, X. Odpovědnost za vady plnění u kupní smlouvy podle občanského zákoníku.

Právní rádce. 2006, č. 1, s. I-IX (praktická příručka).

XXXX, X. Otazníky v řízení před rozhodci. Právní rádce. 2010, č. 5, s. 29-34.

SELUCKÁ, M. Dopady zákona č. 28/2011 Sb. na odpovědnost za vady věci prodané (vztahy B2C). Právní fórum. 2011, č. 5, s. 193-197.

SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 10, s. 364-368.

XXXXXXXX, X. Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Právní rozhledy. 2010, č. 9, s. 331-334.

XXXXXXX, X. Pohled české soudní praxe na rozhodčí nález týkající se práv ze spotřebitelské smlouvy. Obchodní právo. 2010, č. 11, s. 2-7.

XXXXXX, X. Vzdání se práv z vadného plnění v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 20, s. 712-716.

XXXXXXXXXXX, B.; XXXXXX, M. Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem (1. část). Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 168-175.

XXXXXXXXXXX, B.; XXXXXX, M. Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem (2. část). Obchodněprávní revue. 2010, č. 7, s. 189-202.

XXXXXXXXXXX, X. Smlouvy uzavírané spotřebitelem v návrhu nového občanského zákoníku. Právní fórum. 2009, č. 9, s. 368-372.

Judikatura

ESD

C – 361/89 ve věci di Xxxxx

C – 541/99, C – 542/99 ve věci Idealservice C - 168/05 ve věci Xxxxx Xxxxx

C - 511/08 ve věci Handelsgesellschaft Xxxxxxxx Xxxxx GmbH C - 40/08 ve věci Xxxxxxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxxx

Nejvyšší soud

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. R 22/83

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009

Nejvyšší správní soud

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005-73

Ústavní soud

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02 Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 512/05 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11

Ostatní

Rozsudek Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 10 C 230/2011

Nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. Rsp 405/2009

Právní předpisy

ČR

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení Zákon č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích Zákon č. 255/2012 Sb., kontrolní řád

Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení

Nařízení vlády č. 363/2013 Sb., o vzorovém poučení o právu na odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory a vzorovém formuláři pro odstoupení od těchto smluv

Slovensko

Zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník

Zákon č. 108/2000 Z. z., o ochrane spotrebitel'a pri podomovom predaji a zásielkovom predaji

Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochrane spotrebiteľa

Ostatní

946/1811 Sb. z. s., Obecný zákoník občanský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch Zákon č. 113/1895, civilní soudní řád

Code civil des Français ze dne 21. 3. 1804 Code de la consommation

Evropské právo

Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.).

Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory.

Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

Diplomové práce

XXXXXXX, X. Spotřebitelské smlouvy. Praha, 2009. Diplomová práce. 64 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxx Xxxxxxx.

XXXXXX, X. Smlouvy uzavírané prostředky komunikace na dálku - úprava tzv. distančních smluv. Praha, 2012. Diplomová práce. 61 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxxxx.

XXXXX, X. Kupní smlouva a její spotřebitelské aspekty. Praha, 2009. Diplomová práce. 82 s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxxx Xxxx.

XXXXXXXXX, X. Spotřebitelské smlouvy. Praha, 2012. Diplomová práce. 75

s. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxx Xxxxxxx.

XXXXXXXXXXXX, X. Záruka v českém právu de lege lata, de lege ferenda a v DCFR. 79 s. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Xxxxxxx Xxxxxxx.

Webové stránky (cit. ke dni 21. února 2014) xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xx00/xxxxxxxxx/000000-xxxxxx-xxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxx- parlamentu/

xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xx00/xxxxxxxxx/000000-xxx-xxxxxxx-x-xxxx-0000- nakupovat/

xxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxx-xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxx-xxxx/

xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxxx-xx-xxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxx-x-xxxxxxxx/0000- vyr-zprava-cinnost.pdf

xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx000000.xxxx

xxxx://xxxxxx.xxxxxxx.xx/Xxxxxxx0/XX/xx.xxxx?xx00&xx00&xx0000&xx000000

xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx/

xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxx-x-xxxxx/0000-xxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxx-x- souvislosti-s-pedvadcimi-akcemi-povaujeme-za-zcela-nedostatenou

xxxx://xx.xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxx.xxx?xxx00

Abstrakt

Spotřebitelské smlouvy se zaměřením na kupní smlouvu – srovnání staré a nové právní úpravy

Spotřebitelské smlouvy jakožto smlouvy uzavírané se spotřebitelem, který je slabší stranou závazkového vztahu, tvoří nedílnou součást našeho každodenního života. Přestože obvykle považujeme problematiku ochrany spotřebitele za oblast občanského práva, jedná se o kategorii s přesahem do práva obchodního, evropského, trestního a správního. Spotřebitelské právo, které je silně ovlivněno evropskou legislativou, stojí na pomezí mezi soukromým a veřejným právem. Praktické aspekty spotřebitelského práva nicméně nikterak nevylučují jeho hlavní účel - hledání spravedlnosti, tj. vyvažování rovnosti na straně jedné a svobody na straně druhé. Téma spotřebiteských smluv je dnes, kdy jsme vystavováni reklamě na každém kroku, ještě aktuálnější. Navíc se nacházíme v období finanční krize, kdy většina obyvatel trpí nedostatkem peněz, což ostře kontrastuje s nedostatečnou finanční gramotností české populace. Legislativa se mění pomalu a zákony neodpovídají rozvoji společnosti. Praxe pak bývá docela jiná, než jak ji známe z učebnic.

Nový občanský zákoník, který přináší mnoho změn nejen ve spotřebitelském právu, byl schválen v roce 2012. Kodex vyvolal nesčetné vášně jak mezi odbornou, tak laickou veřejností. Důležitost zákoníku byla zastíněna mediální zkratkou a ideologickým výkladem. Starý občanský zákoník byl prezentován jako socialistické dědictví, kterého se musíme zbavit. Reforma soukromého práva se stala politickou záležitostí.

Nejen právníci, ale i spotřebitelé se budou muset vypořádat s nejednoznačnou povahou nového občanského zákoníku. Shromáždění občanskoprávní materie do jednoho předpisu a její systematičnost je v rozporu s kazuistickou a technicistní povahou zákona.

Až praxe ukáže, zda byly námitky odborníků oprávněné, či nikoliv. Záleží i na tom, kterak bude každý z nás uvádět svým vlastním chováním příslušné právní normy v život. Spotřebitelé i podnikatelé by proto měli postupovat podobně jako v minulosti, tj. jednat v běžných věcech intuitivně ve shodě s právem a morálkou, zatímco ve složitějších situacích by měli požádat o pomoc právníka.

Cílem mé diplomové práce je porovnat postavení spotřebitele podle staré a nové právní úpravy a zhodnotit aktuální problémy spotřebitelského práva na základě příkladů z praxe.

Po úvodu následuje druhá kapitola, která se zaměřuje na kupní smlouvy z pohledu občanského zákoníku. Kapitola se skládá z pěti oddílů: vymezení základních pojmů, kupní smlouva a odpovědnost za vady, záruční doba, distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání.

Kupní smlouva, která tvoří jádro mé práce, je i předmětem třetí kapitoly, avšak tentokrát v kontextu nového občanského zákoníku. Oddíly třetí kapitoly jsou v zásadě podobné jako oddíly kapitoly předcházející.

Přestože oborem mé práce je občanské právo hmotné, rozhodla jsem se ve stručnosti nastínit i procesní aspekty spotřebitelského práva. Čtvrtá kapitola proto pojednává o rozhodčím řízení v souvislosti se spotřebitelskými smlouvami.

Abstract

Consumer Contracts Focusing on Sales Contract – Comparison of Old and New Legislation

Consumer contracts as contracts concluded with consumer who is the weaker party make integral part of our everyday life. Although we usually consider consumer protection an area of contractual law, it is a category with an overlap into commercial, european, criminal and administrative law. Consumer law which is strongly affected by EU legislation stands on the border between private and public law. Practical aspects of consumer law, however, do not in any way exclude its main purpose – seeking justice, i.e. balancing equality on one side and freedom on the other side. This branch of law is even more topical nowadays as we are exposed to advertising anywhere. Moreover we are experiencing financial crisis at the moment when most of people are suffering from lack of money which sharply contrasts with insufficient financial knowledge of Czech population. Legislation changes slowly and does not correspond to the development of society. Reality is then quite different to the way we know it from textbooks.

The New Civil Code that brings many changes not only in consumer law was adopted in 2012. It provoked numberless discussions both between lawyers and public. The importance of the code was overshadowed by media shortcut and ideological construction. The old legislation was presented as a socialist heritage that we have to get rid of. The reform of private legislation has become a political matter.

Not only the lawyers, but also the consumers will have to deal with ambiguous nature of the New Civil Code. Concentration of the civil law materia in a single act and its systematic nature is in conflict with casuistic and technicist dispostion of the code.

Only the practice will show, whether the experts' objections were well-founded, or not. It also depends on the way we will carry in the effect the provisions of the code. Both consumers and businessmen should proceed in a similar way as in the past, i.e. act intuitively in accordance with law and morality in ordinary cases, whereas in more difficult situations ask a lawyer for help.

The aim of my diploma thesis is to compare position of a consumer according to old and new legislation and to analyze current problems of consumer law pursuant to examples from practice.

After the introduction, the second chapter focuses on the sales contract from the perspective of the Civil Code. It consists of five subsections: definition of basic concepts, sales contract and liability for defects, warranty, distance contracts and contracts outside business premises.

Sales contract which forms the core of my thesis is also subject of the third chapter, but this time in the context of the New Civil Code. Subsections of the third chapter are similar to those of the previous chapter.

Although the legal field of my diploma thesis is substantive civil law, I decided to outline briefly procedural aspects of consumer law. In the fourth chapter the attention is therefore given to the arbitration related to consumer contracts.

Název práce a klíčová slova

Název práce

Spotřebitelské smlouvy se zaměřením na kupní smlouvu – srovnání staré a nové právní úpravy

Consumer Contracts Focusing on Sales Contract – Comparison of Old and New Legislation

Klíčová slova

spotřebitelské smlouvy kupní smlouva

nový občanský zákoník spotřebitel

ochrana spotřebitele

Key words

consumer contracts sales contract

new civil code consumer

consumer protection