Obviněná H. S. – dovolání

1 NZO 5098/2018 - 9

Nejvyšší soud prostřednictvím

Obvodního soudu pro Prahu 4

ke sp. zn. 4 T 8/2018

Obviněná H. S. – dovolání

Podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu a ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 trestního řádu podávám v neprospěch obviněné H. S.

d o v o l á n í

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.7.2018 sp. zn. 7 To 241/2018, kterým byl z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.4.2018 sp. zn. 4 T 8/2018, jímž byla obviněná shledána vinnou a byl jí uložen trest a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodnuto tak, že se obviněná podle § 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje návrhu na potrestání,

a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně je jeho výrok neúplný.

O d ů v o d n ě n í:

Dne 18.1.2018 pod sp. zn. 2 ZK 23/2018 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 na obviněnou H. S. návrh na potrestání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se měla obviněná dopustit tak, že

poté, co dne 1.6.2016 uzavřela nájemní smlouvu na dobu určitou k bytu č. * na adrese K. *, P. 4 M. s majitelkou bytu paní Bc. J. R., s datem ukončení k 31.5.2017, kdy nájemní smlouva jí nebyla prodloužena, byt neopustila a nepředala majitelce, kdy při jednání o vyklizení bytu před Obvodním soudem pro Prahu 4 uvedla, že si je vědoma (toho), že nemůže byt bez nájemní smlouvy užívat, kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j.: 28C 153/2017-37 z 30.8.2017 jí uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat majitelce bytu do 3 dnů od právní moci, a

který nabyl právní moci dnem 30.11.2017, byt majitelce minimálně do 4.1.2018 nepředala a nadále ač si byla vědoma, že byt neoprávněně užívá, jej užívala.

Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 vydal podle § 314e odst. 1 trestního řádu dne 24.1.2018 pod sp. zn. 4 T 8/2018 trestní příkaz, kterým uznal obviněnou vinnou skutkem výše popsaným v návrhu na potrestání, tento skutek právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého jí s přihlédnutím k § 314e odst. 2 trestního řádu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 82 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl o podmíněném odkladu jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.

Tento trestní příkaz byl následně z podnětu podaného odporu obviněné zrušen a po provedením hlavním líčení shledal Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17.4.2018 sp. zn. 4 T 8/2018 obviněnou vinnou, že

poté, co dne 1.6.2016 uzavřela nájemní smlouvu na dobu určitou k bytu č.* na adrese K. *, P. 4 M. s majitelkou bytu paní Bc. J. R. s datem ukončení k 31.5.2017, kdy nájemní smlouva jí nebyla prodloužena, byt neopustila a nepředala majitelce, kdy při jednání o vyklizení bytu před Obvodním soudem pro Prahu 4 uvedla, že si je vědoma (toho), že nemůže byt bez nájemní smlouvy užívat, kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j.: 28C 153/2017-37 z 30.8.2017 jí uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat majitelce bytu do 3 dnů od právní moci, a který nabyl právní moci dnem 30.11.2017, byt majitelce minimálně do 4.1.2018 nepředala, přičemž byt neoprávněně užívala od 1.6.2017 nejméně do 7.11.2017.

Obvodní soud pro Prahu 4 takto přisouzené jednání obviněné tentokráte kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž podle tohoto ustanovení následně obviněnou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle

§ 81 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 82 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl

o podmíněném odkladu jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.

Nalézací soud se s přihlédnutím k výpovědím svědků a obsahu listinných materiálů zabýval podrobným odůvodněním svého hodnotícího závěru, podle něhož byla vyvrácena obhajoba obviněné o tom, že svoji povinnost vyklidit byt splnila ještě před právní mocí rozsudku civilního soudu, a že tedy byt poškozené neužívala protiprávně. Poté s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2014 sp. zn. 8 Tdo 539/2014 dospěl ke změněné právní kvalifikaci jednání obviněné ve smyslu skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že obviněná užívala byt poškozené i po skončení nájemního vztahu, a to minimálně do data 8.11.2017, aniž by jí za toto užívání poskytla odpovídající protiplnění.

Z podnětu odvolání obviněné rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.7.2018 pod sp. zn. 7 To 241/2018, kterým podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.4.2018 sp. zn. 4 T 8/2018 a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu obviněnou podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil návrhu na potrestání pro skutek právně kvalifikovaný

jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku; poškozená Bc. J. R. poté byla podle

§ 229 odst. 3 trestního řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud učinil své rozhodnutí s odůvodněním, že byl ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu porušen § 12 odst. 2 trestního zákoníku. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 40/2005, podle kterého lze soudu prvého stupně vytýkat, že pochybil, pokud při posouzení jednání pachatele zcela ignoroval § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu by totiž trestní odpovědnost obviněné připadala do úvahy teprve ode dne 4.12.2017, kdy jí uplynula zákonná lhůta k vyklizení a předání bytu poškozené. Podle odvolacího soudu lze tedy konstatovat, že žaloba na vyklizení v daném případě splnila svůj účel, neboť obviněná i se svým synem a partnerem přestala předmětný byt protiprávně užívat k bydlení právě ve lhůtě stanovené soudem na jeho vyklizení.

Z uvedeného způsobu odůvodnění zprošťujícího výroku odvolacího soudu je tedy zřejmé, že v jednání obviněné bylo shledáno naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně došlo k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe s tím, že na posuzovaný skutek nelze nahlížet jako na trestný čin.

S ohledem na všechny níže uvedené okolnosti posuzovaného případu se však s popsaným právním závěrem Městského soudu v Praze nelze plně ztotožnit.

V prvé řadě je nutno uvést, že odvolacím soudem použitý a výše označený nález Ústavního soudu není aplikovatelný na tuto trestní věc. Jak totiž z nálezu vyplývá,

„judikatura obecných soudů dříve dovodila, že za určitých předpokladů lze vázat povinnost vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí v tomto směru přitom lze učinit pouze v řízení občanskoprávním a z povahy věci je vyloučeno, aby bylo o této věci rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení jako o předběžné otázce podle § 9 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů“. V této souvislosti je však nutno připomenout, že od nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), tedy od 1.1.2014, došlo ke změně, kdy nová úprava (srov. § 2235 a násl. zmíněného zákona) zcela vypustila povinnost pronajímatele zajistit bytovou náhradu při skončení nájemního vztahu k bytu. Ze znění bodu III. předmětné nájemní smlouvy (založené na č. l. 8-11) pak plyne, že nájemní vztah obviněné H. S. k bytu poškozené Bc. J. R. byl sjednán na dobu určitou, a to do 31.5.2017. V souladu s účinnou občanskoprávní úpravou tedy nebyla povinnost nájemkyně na vyklizení bytu po uplynutí dohodnuté doby jeho pronájmu vázána na poskytnutí přiměřené bytové náhrady.

Ve věci je nutno dále zdůraznit, že obviněná byla povinna byt vyklidit ke dni 1.6.2017, kdy jí skončila nájemní smlouva a současně byla s předstihem (dne 19.5.2017) ze strany poškozené vyzvána k předání bytu právě ke dni 1.6.2017. X-xxxxxxxx zprávou jí pak obviněná sdělovala, že v bytě už nechce bydlet a byt bude vyklizený

do půlnoci 31.5.2017. Nicméně jak vyplývá ze spisového materiálu, takto nepostupovala, naopak se dne 1.6.2017 odmítla z bytu vystěhovat, znemožnila poškozené přístup do bytu a sdělila jí, že o vystěhování rozhodne soud. Obviněná nedodržela ani další přísliby uvedené povahy, když dne 14.6.2017 písemně prohlásila, že se odstěhuje ke dni 30.6.2017. Nicméně ani tehdy byt neopustila, ale naopak začala poškozenou upozorňovat na to, že pokud vnikne do bytu bez jejího souhlasu, pak bude takové jednání řešit jako porušování domovní svobody. Dne 8.7.2017 se obviněná ve svém stanovisku k žalobě poškozené na vyklizení bytu, podané dne 1.6.2017 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, vyjádřila v tom smyslu, že si je vědoma toho, že nemůže byt užívat bez nájemní smlouvy a požádala

o určení lhůty k vystěhování do 31.7.2017. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.8.2017 sp. zn. 28 C 153/2017 pak vyplývá, že byt nebyl vyklizen ani k datu jeho vydání. Ze založených listin ve spise je pak zřejmé, že i přes opakované výzvy obviněné, aby zpřístupnila a předala byt, těmto výzvám nevyhověla, a to ani ke dni 27.11.2017, kdy byla požádána o zpřístupnění bytu z důvodu řešení havárie vody, rovněž se tak nestalo ani ke dni 11.12.2017 a poté ani ke dni 8.1.2018. Nicméně se ze založených listin ve spise podává, že od 8.11.2017 obviněná měla uzavřenou smlouvu o ubytování v azylovém bydlení P. S., a to do 10.1.2018. Obvodní soud pro Prahu 4 proto dospěl k závěru, že obviněná byt neoprávněně užívala minimálně do doby zajištění si jiného bydlení, to je právě do 8.11.2017.

Ke stanovení počátku doby, od které by trestní odpovědnost obviněné připadala v úvahu, je pak namístě uvést, že samotná skutečnost, že poškozená - majitelka uvedeného bytu se svých nároků vůči obviněné domáhala též u civilního soudu, rozhodně nezakládá překážku pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti obviněné. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2004 sp. zn. 7 Tdo 1195/2004, „je totiž nutno připustit existenci případů, kdy pachateli musí být od počátku zcela zřejmé, že objekt užívá bez právního důvodu a jeho úmyslné zavinění proto může i předcházet dni právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které užívání kvalifikuje jako neoprávněné“. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2014 sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, pak plyne, že „od okamžiku, kdy poškozená osoba projevila svou vůli vůči pachateli, aby ukončil užívání jejího obydlí, došlo ke vzniku protiprávního jednání a k naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku“. V posuzovaném případě byly podmínky trestní odpovědnosti obviněné v uvedeném směru splněny právě dne 1.6.2017, kdy jí skončila smluvně dohodnutá doba nájmu bytu a kdy byla ze strany poškozené vyzvána k jeho vyklizení a k následnému předání. Sama obviněná si tedy byla dobře vědoma skutečnosti, že byt užívá neoprávněně, což ostatně vyplývá i z jejího shora uvedeného vyjádření k žalobě poškozené na vyklizení bytu, projednávané před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 153/2017. Nelze proto akceptovat poukaz na paralelně vedené občanskoprávní řízení o vyklizení bytu, neboť výše uvedená judikatura ani nepředpokládá rozhodnutí v občanskoprávním řízení jako nezbytný předpoklad ke kvalifikování jednání obviněné proti výkonu vlastnického práva poškozené k jejímu bytu jako trestného činu.

Z pohledu aplikace zásady subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit pravidlo, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a tedy je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Existence jiné, netrestní právní normy, byť obecně umožňující určitou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, zároveň sama o sobě nezakládá povinnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio výhradně jen podle této normy. V této souvislosti je nutno podotknout, že primární funkcí trestního práva a aplikace jeho institutů je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně.

V této souvislosti pak lze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že svůj závěr

o beztrestnosti jednání obviněné přijal, aniž by zohlednil podstatné okolnosti mající vliv na posouzení jeho závažnosti. V posuzovaném směru totiž nevzal v potaz, že obviněná se protiprávního jednání dopouštěla po dobu nejméně pěti měsíců, tedy zjevně dlouhodobým způsobem, a to navzdory skutečnosti, že si byla vědoma toho, že platnost nájemní smlouvy již skončila. Přitom dle tam uvedeného smluvního ujednání, odpovídajícího platné občanskoprávní úpravě, neměla nárok na zajištění náhradního bydlení. Navzdory skutečnosti, že byla za takového stavu věci písemně i osobně vyzývána k vyklizení bytu, jej naopak nadále neoprávněně obývala a odmítala vyklidit. Ve věci je nutno dále zdůraznit, že obviněná za užívání bytu poškozené po celou dobu po skončení nájemního vztahu ničeho nehradila, čímž jí způsobila platební obtíže, neboť ta byla nucena hradit jak platby na hypotéku, tak i náklady na byt užívaný obviněnou. V uvedené návaznosti pak rovněž nelze nezmínit, že se poškozená byla nucena domáhat svého nároku z uvedeného titulu cestou občanskoprávní žaloby na zaplacení částky 77.250 Kč s příslušenstvím, kterou dne 6.11. 2017 podala na Obvodní soud pro Prahu 4. Lze tak mít důvodně za to, že i tato okolnost zvyšuje závažnost jednání obviněné, dokonce podstatným způsobem, a to právě v kontextu s ostatními skutečnostmi, popisovanými v nezpochybněné výpovědi poškozené v rámci hlavního líčení. Ta konkrétně při zmíněné procesní příležitosti uvedla, že již od doby, co se obviněná do bytu nastěhovala, začaly chodit stížnosti na její chování, zejména pak na hluk v obývaném bytě, jakož i z jiných důvodů, a to po celou dobu oprávněného i neoprávněného užívání předmětného bytu. Poslední stížnost obyvatel domu, kde je předmětný byt lokalizován, přitom byla ze dne 7.1.2018 a týkala se velkého hluku v brzkých ranních hodinách.

Nelze tedy akceptovat závěr Městského soudu v Praze, odůvodňující nízkou společenskou škodlivost jednání obviněné tím, že poškozená svého cíle již dosáhla mimotrestními právními prostředky, neboť její žaloba na vyklizení bytu splnila svůj účel, protože ze shora uvedených důvodů takový závěr postrádá své opodstatnění.

Nepochybně je tudíž třeba se postavit na stanovisko, že se jedná o případ natolik společensky škodlivý, že je namístě uplatnění trestněprávní odpovědnosti, neboť zjištěné skutkové okolnosti rozhodně nesvědčí tomu, že by posuzované jednání obviněné nedosahovalo ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku.

Jinak řečeno, ze shora uvedených důvodů lze mít za to, že skutek, pro který byla obviněná zproštěna návrhu na potrestání, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud proto odvolací soud s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe naopak dospěl k závěru, že její jednání není trestným činem, a že jsou tak dány důvody zprošťujícího výroku podle § 226 písm. b) trestního řádu, pak je jeho rozhodnutím založen zákonný důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť je zatíženo vadou nesprávného právního posouzení skutku.

Další vadou, kterou je zprošťující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu poznamenán, byť do jisté míry marginální, je jeho neúplnost ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Uvedený zprošťující výrok je totiž formulován tak, že se obviněná podle § 226 písm. b) trestního řádu „zprošťuje návrhu na potrestání ze skutku, kterého se měla dopustit ... (tam popsaným způsobem), čímž měla spáchat přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku“. Vedle přesného důvodu zproštění ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu zde tudíž absentuje tomu odpovídající citace jeho právní věty (srov. Xxxxx, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, X. X. Xxxx, 2013, str. 1686), tedy v daném případě dovětek, podle něhož „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“. Dotčený zprošťující výrok je tak nutné shledat neúplným, byť, jak již bylo naznačeno, tato vada sama o sobě by podání dovolání neodůvodňovala.

Ze všech výše uvedených důvodů proto závěrem

n a v r h u j i,

aby Nejvyšší soud:

I. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.7.2018 sp. zn. 7 To 241/2018 , jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

II. dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,

III. v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasím i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Brno 7.9.2018

XXXx. Xxxxx Xxxxx nejvyšší státní zástupce