prostřednictvím
1 NZO 5031/2016 – 13
Nejvyšší soud
prostřednictvím
Obvodního soudu pro Prahu 6
ke sp. zn.: 16 T 88/2015
Obviněný M. O. – dovolání
Podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 trestního řádu podávám v neprospěch obviněného M. O.,
d o v o l á n í
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2016 sp. zn. 67 To 46/2016, kterým byl podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.12.2015 sp. zn. 16 T 88/2015 a podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zastaveno trestní stíhání obviněného,
protože tímto usnesením Městského soudu v Praze byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, jelikož bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.12.2015 sp. zn. 16 T 88/2015 byl obviněný uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 4.5.2015 v době mezi 9:24 a 9:26 hodin v P. ve Vazební věznici, ve 3. patře v prostoru cely č. *** poté, co v rozporu s § 21 odst. 1, 4 zákona č. 293/1993 Sb.,
o výkonu vazby narušoval pořádek v prostoru věznice tím, že stál na posteli a pokřikoval vulgární výrazy z okna do míst, kde probíhaly vycházky vězňů, a dále vulgárně nadával příslušníkům vězeňské služby nstržm. Š a nprap. O., kteří jej z důvodu jeho předchozího protiprávního jednání v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR opakovaně vyzvali, aby
tohoto jednání zanechal, nebo proti němu budou užity donucovací prostředky, čehož neuposlechl, k obviněnému přistoupil nstržm. Š. a snažil se jej pomocí uchopení za oděv a rameno dostat z postele, obviněný na nstržm. Š. zaútočil opakovanými údery pěstí a otevřenou dlaní ruky do oblasti hlavy, přičemž nejméně jednou nstržm. Š. zasáhl do hlavy nad levé ucho, a způsobil mu povrchové poranění a dále dva škrábance na předloktí levé ruky.
Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 325 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozhodnutí obvodního soudu podal obviněný odvolání, ve kterém mj. namítal, že pro zcela shodné jednání již byl jednou potrestán, a to kázeňským postihem ze strany orgánů Vězeňské služby ČR. Dvojí postih pro totéž jednání je ovšem nepřípustný. S podaným odvoláním se Městský soud v Praze ztotožnil a na jeho základě napadené rozhodnutí obvodního soudu usnesením ze dne 25.2.2016 sp. zn. 67 To 46/2016 podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu zrušil a trestní stíhání obviněného vedené pro shora uvedený skutek (resp. skutek uvedený v obžalobě státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31.8.2015 sp. zn. 1 ZT 267/2015) za použití § 223 odst. 1 trestního řádu s odkazem na § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) zastavil.
Své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání odůvodnil městský soud tak, že dle jeho názoru „v dané věci byly již v minulosti od samého počátku trestního stíhání obžalovaného dány… zákonné důvody… které jednoznačně nasvědčují zastavení trestního stíhání obviněného“, neboť bylo zjištěno, že obviněný byl za shodné jednání, které je uvedeno v obžalobě, potrestán v souladu s § 22 odst. 2 písm. c) zák. č. 293/93 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu vazby“) kázeňským trestem zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby (s výjimkou hygienických potřeb) na dobu jednoho měsíce, a to jako trestem nepodmíněným. Zároveň „bylo zjištěno, že… se jednalo o kázeňské řízení proti osobě ve výkonu vazby… dále vyplynulo, že tento kázeňský trest byl vykonáván v době od 13.5.2015 do 11.6.2015.“ Rozhodnutí Vězeňské služby ČR o uložení kázeňského trestu má dle městského soudu „všechny znaky požadované ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a čl. odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy… pro rozhodnutí, kterým bylo skončeno předchozí kázeňské řízení ohledně téhož skutku a které tím brání dvojímu stíhání či potrestání téže osoby“.
S názorem Městského soudu v Praze nelze souhlasit. Pokud městský soud opírá své stanovisko o vybranou judikaturu a odkazy na tuzemské a mezinárodní právní normy (blíže viz napadené rozhodnutí), jedná se o odkazy nepřiléhavé, které nelze vztáhnout na řešený případ, v němž jde o kázeňský trest.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je přitom namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek).
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) sjednotil dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu tohoto soudu, která se týká článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to ve věci Xxxxxxxxxx proti Rusku. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům.
„V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali: 1. první sankce… měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis)“ (rozhodnutí ve věci Zolotukhin proti Rusku; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112).
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Též podotkl, že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“, zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku, kdy výklad sjednotil v tom smyslu, že článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata. Popisy skutkového stavu v obou řízeních
představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
V tomto konkrétním případě byl obviněný v kázeňském řízení potrestán na základě rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 6.5.2015, a to pro kázeňský přestupek kvalifikovaný jako porušení povinnosti obviněných stanovené v § 21 odst. 1, 4 zákona o výkonu vazby, podle kterého je obviněný povinen dodržovat řád výkonu vazby a vnitřní řád vazební věznice, ve styku s jinými osobami dodržovat zásady slušného chování v běžném společenském styku, chovat se slušně ke všem osobám, se kterými přijde do styku a plnit pokyny a příkazy Vězeňské služby ČR, pro skutek popsaný tak, že dne 4.5.2015 v cca 09:20 hod., při návratu obviněných, z vycházek na oddělení ***, kteří svou vycházku ukončili na vlastní žádost, informoval radiostanicí nstrm. V., velený jako strážný na věž vycházkových dvorů, že z okna cely č. *** narušuje obviněný vycházky hanlivým pokřikováním. Při doprovodu poslední party na oddělení *** pprap. O. T., velený jako strážný k provádění preventivních prohlídek u obviněných a odsouzených, společně s nstrm. Š. J. veleným jako strážný k provádění vycházek obviněných a odsouzených, informovali vrchního dozorce ppor. F. o tomto narušování vycházek. Ppor. F., po umístění obviněných na cely, otevřel celu č. *** a vyzval obviněného, aby okamžitě zanechal tohoto nedovoleného jednání a okno zavřel. Na toto mu obviněný řekl: „Jdi do prdele.“ Vzhledem k opakovanému nevhodnému chování vůči příslušníkovi Vězeňské služby ČR a neustálému narušování kázně křikem do prostor vycházkových dvorů vstoupili nstrm. Š. a pprap. O. do cely č. ***, kde opakovaně použili výzvy: „Jménem zákona, zavřete okno a slezte dolů z postele.“ Na tuto výzvu obviněný reagoval: „Vykuřte mi prdel.“ Pprap. O. proto obviněného vyzval znovu s tím, že pokud neuposlechne, bude proti němu použito donucovacích prostředků. Obviněný na výzvu nijak nereagoval, proto k němu nstrm. Š. přikročil, aby jej z okna stáhl dolů, ale obviněný se začal aktivně bránit a udeřil nstrm. Š. pěstí do obličeje a poškrábal ho na ruce. Za to byl obviněnému uložen podle § 22 odst. 2 písm. c) zákona o výkonu vazby kázeňský trest zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby (s výjimkou hygienických potřeb) na dobu jednoho měsíce nepodmíněně.
Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu (resp. obžalobě), je tímtéž skutkem, jak byl tento vymezen v rámci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Lze učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle § 22 odst. 2 písm. c) zákona o výkonu vazby za kázeňský přestupek (hrubé porušení ustanovení § 21 odst. 1, 4 citovaného zákona), tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu, jímž byl uznán vinným. Totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné.
Protože je zároveň zřejmé, že šlo o dvě různá řízení, zbývá posoudit, zda první sankce v projednávané trestní věci (tj. kázeňský trest spočívající v uložení zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby s výjimkou hygienických potřeb) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy. ESLP vymezil ve své judikatuře tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. "Engel
kritéria" pojmenovaná podle věci Xxxxx a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.
Zmíněná kritéria přitom naplněna nebyla, a to z následujících důvodů. Především platí, že uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu vazby, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu vazby a v obecné rovině tedy pravidel, kterými mají povinnost řídit se pouze lidé ve výkonu vazby. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o sankci mající trestní povahu dle čl. 6 Úmluvy, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu vazby povinna se řídit. Obviněný dle rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 6.5.2015 porušil § 21 odst. 1, 4 zákona o výkonu vazby, podle kterého byl povinen dodržovat řád výkonu vazby a vnitřní řád vazební věznice, ve styku s jinými osobami dodržovat zásady slušného chování v běžném společenském styku, chovat se slušně ke všem osobám, se kterými přijde do styku a plnit pokyny a příkazy Vězeňské služby ČR. Kázeňské řízení tak bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takový postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu vazby, tedy zejména za vyvolání situace narušující řádný průběh výkonu vazby. Uložení uvedeného kázeňského trestu nemá nic společného s případnou trestněprávní sankcí. Tímto kázeňským trestem byl toliko upraven výkon vazby, resp. byl zpřísněn její výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v pravomoci orgánu Vězeňské služby ČR, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů
o řádném výkonu vazby. Mám tedy za to, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru (srov. též shodně vyznívající rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1070/2015 či sp. zn. 5 Tdo 587/2014, kde se ve vztahu ke kázeňskému trestu mj. uvádí: „Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel byl sice postižen pro totožný skutek v řízení kázeňském i trestním, avšak že řízení kázeňské nemělo charakter trestního řízení ve smyslu Úmluvy. Proto v trestním řízení nedošlo k porušení zásady ne bis in idem v neprospěch dovolatele.“)
K tomu je třeba dodat, že trestní postih je přípustný i s ohledem na § 23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, podle kterého platí, že „Uložením kázeňského trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem“. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27.3.2007 sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu“.
Lze tedy shrnout, že městský soud pochybil, pokud konstatoval porušení zásady ne bis in idem, a proto pokud trestní stíhání obviněného zastavil, založil tak existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu.
S ohledem na popsané skutečnosti
n a v r h u j i,
aby Nejvyšší soud
I. podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2016 sp. zn. 67 To 46/2016, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
II. podle § 265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
III. v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasím i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Brno 20.4.2016
XXXx. Xxxxx Xxxxx nejvyšší státní zástupce